Ježíš a jeho příběh
Martina Drijverová
Ježíš a jeho příběh Ilustrace Antonín Šplíchal
Jak to všechno začalo
K
dysi dávno stvořil Bůh svět:
nebe i zemi, slunce, měsíc i hvězdy. Na zem umístil rostliny a zvířata, postaral se o světlo ve dne a o tmu v noci. Stvořil pár andělů a také dva lidi, Adama a Evu. Ti měli žít úplně bezstarostně – v nádherné zahradě, zvané ráj, s přítulnými zvířaty a ptáčky. Jíst mohli všechny druhy ovoce, co Bůh stvořil. Až na jedno. „Z tohohle stromu trhat nesmíte!“ řekl Bůh Adamovi a Evě u pěkné jabloňky. Ti dva kývali, že poslechnou, a mysleli to vážně. Jenže o lidech se dozvěděl zlý duch, ďábel, a začal jim závidět. Já žiju v temnotě a oni v krásné zahradě?! Tak to nenechám! řekl si. A dal se do vymýšlení plánu, jak lidi z ráje vystrnadit. Proměnil se v hada a začal navádět Evu: „Ochutnej to jablíčko, je sladké jako med!“ Eva se rozhlédla, zda se Bůh nedívá, a jablko ze zakázaného stromu utrhla. Kousla do něj a divila se, proč je neměla trhat, nebylo to nic moc! Dala ochutnat Adamovi a ten taky nejevil zvláštní nadšení. Tu se ale zjevil Bůh a řekl: „Nejde o jablko, jde o poslušnost! Kdo neposlouchá, bude potrestán!“ A vyhnal Adama a Evu z ráje. Aby se tam nemohli vrátit, postavil na stráž anděla s plamenným mečem. To se ví, zlý duch jásal, jak se mu to podařilo, zato Adam s Evou naříkali. Konec krásných časů! Když se chtěli najíst, museli si obilí, ovoce a zeleninu vypěstovat, když chtěli maso, museli ulovit nějaké zvíře. Uživit se nebylo jednoduché. Ještě že se jim narodili dva synové, Kain a Ábel, aby v práci pomáhali! Ale s těmi to také
4
nedopadlo dobře. Jednou se nepohodli a Kain ve zlosti Ábela zabil. Tak se na zemi objevilo zlo. Lidé, kterých mezitím přibylo, zjistili, že vlastně nemusí být hodní! Mohou na sebe křičet, bít se, brát si věci, mohou i zabíjet, prostě páchat zlé skutky čili hříchy… kdy se jim to hodí. Lidé také chtěli všechno vědět, všemu rozumět – vlastně chtěli být takoví, jako je Bůh sám. Takové chování se Bohu samozřejmě nelíbilo, takhle si to nepředstavoval, když lidi stvořil! Řekl si, že je musí napomenout, a seslal na zem potopu. Zahynuli všichni ti, co se chovali špatně, jen jeden slušný člověk (jmenoval se Noe) s příbuznými a mnoha zvířaty unikl na veliké lodi. Po nějakém čase dal Bůh pokyn váženému muži jménem Abraham, aby dovedl lidi do Země zaslíbené – tam by se jim mělo dařit dobře! Cesta trvala velice dlouho, ale nakonec se lidé v té krásné zemi usadili. Mysleli byste, že se úplně napravili, ale kdepak! Jen jim otrnulo, začali vesele hřešit znova. Ne všichni, ale většina. Možná, že ani nevědí, jak hezky a spořádaně žít! řekl si Bůh a vymyslel deset pravidel, deset přikázání. Předal je svému služebníku Mojžíšovi, kterého povolal, aby lidi vedl, a doufal, že si jeho návod lidé vezmou k srdci. Někteří se nad ním aspoň zamysleli, ale zase ne všichni. Bůh tedy poslal na zem proroky, svaté muže. Ti měli hříšníky vybízet k polepšení. „My bychom se napravili,“ říkali někteří lidé, „ale proč? Na zemi to stejně lepší nebude. Takhle kdybychom se mohli vrátit do ráje!“ To by snad šlo, pomyslel si Bůh a poslal anděla do země izraelské, k dívce Marii, která byla moc hodná. Měla si vzít za muže Josefa, který také nikdy nehřešil. Anděl Marii řekl: „Bůh rozhodl, že se ti narodí chlapeček a bude se jmenovat Ježíš. S Josefem ho vychováte a on pak bude přivádět lidi na správnou cestu – aby se po smrti dostali do ráje.“ To se rozumí, Marie byla překvapená, ale poslušně kývla: „Když si to Bůh přeje… A můžu to povědět sestřenici Alžbětě?“ „Můžeš!“ povolil anděl. „Ale jinak se o tom nikomu nezmiňuj. Jsou zlí lidé, kteří by chtěli děťátku ublížit.“ Marie se tedy svěřila jen Josefovi a Alžbětě (ta právě taky čekala dítě) a těšila se na miminko. Kdyby ale věděla, kde se narodí…
5
Narodil se Ježíšek
Č
as běžel a Marie s Josefem chystali
všechno pro děťátko, které mělo už brzo přijít na svět. Jenže římský císař Augustus, který v té době vládl, vydal nařízení, že se každý má vrátit do města, ve kterém se narodil. Proto se Marie a Josef vydali do Betléma. Byla to únavná cesta! A co horšího, v Betlémě nenašli žádné ubytování, všechny hostince byly plné. „Pojď aspoň sem do stáje!“ řekla nešťastná Marie Josefovi po dlouhém hledání. „Je noc, je chladno… a pak, cítím, že za chvíli budeme tři!“ A skutečně: netrvalo dlouho a děťátko se narodilo. V chlévě, na slámě… Marie chlapečka políbila, zavinula ho do plenek a Josef jej položil do jesliček se senem. Bylo to krmení pro volka a oslíka, ale ti dva se nehněvali, naopak, dýchali na Ježíška, aby mu nebyla zima. „Ach, ach,“ povzdychl si nad miminkem Josef. „Narodil ses jako největší chudák, chlapečku, nikdo neuvěří, že povedeš lidi do ráje.“ V tom se ale Josef mýlil! Na obloze se totiž objevila nádherná hvězda – a nejen to: pastýřům, kteří spali u svých oveček nedaleko Betléma, se zjevil anděl. „Vstávejte, mám pro vás dobrou novinu!“ volal. „Narodil se Ježíš Kristus, ten vás dovede do ráje. Bůh jej poslal, protože vás má rád a chce vám pomáhat. Jděte do města, prohledejte chlévy, najdete děťátko v jesličkách.“ Pastýři tomu nejdřív nechtěli věřit. Ale když se za prvním andělem objevili další a začali překrásně zpívat, vydali se k Betlému.
6
Někoho taky napadlo, že by miminku mohli něco darovat, třeba jehňátko, trochu mléka, teplou přikrývku… Andělé prozpěvovali, hvězda na nebi zářila, pastýři chlév snadno našli. A pěkně se poklonili děťátku, které se na ně smálo. Nebyli sami, kdo Ježíška navštívil. Od východu přijeli do Betléma tři králové, tři mudrci, taky uviděli hvězdu a ta je dovedla až na místo. „Ty budeš mocnější než my všichni!“ klaněli se mudrci děťátku. „Ty budeš král židovský, tobě jsme přinesli vzácné dary.“ Marie s Josefem se radovali, že lidé synka tak hezky vítají. Někdo jim nabídl i přístřeší, aby už nemuseli spát v chlévě, a tak byli spokojení. Ale dlouho v klidu nežili! O Ježíšově narození se totiž dověděl zlý Herodes. „Aby na zemi vládl mocnější král než já?“ rozhněval se. „Ne, k tomu nedojde! Musím se toho děcka zbavit.“ Jen se ta zlá myšlenka v králově hlavě zrodila, zjevil se Josefovi anděl: „Vem maminku s dítětem a utíkejte rychle pryč. Král Herodes chce Ježíška zabít!“ Vyzvedl tedy Josef Marii i s děťátkem na oslíka a honem pryč, co nejdál! Dojeli až do Egypta… Herodes zatím vyslal své služebníky, ať Ježíška hledají. „Musím ho najít, musím se mu přece poklonit jako ostatní panovníci!“ lhal. Když sluhové přišli, že dítě nenašli, rozhněval se. „Jistě chlapce pojmenovali jinak, aby mě oklamali. Ale to dítě zemře, ať mu říkají jakkoli!“ Tak Herodes učinil strašné rozhodnutí. Dal v Betlémě povraždit všechny malé chlapce. Pro jistotu – aby nikdo nebyl větším vládcem než on. Takový čin ale tíží svědomí. Herodes zanedlouho onemocněl a pak zemřel. Sotva zavřel oči, zjevil se Josefovi zase anděl: „Už se můžete vrátit domů, už vám nebezpečí nehrozí.“ Josef a Marie se tedy vrátili do izraelské země. Po tom, co se jim v Betlémě stalo, se raději usadili v městě Nazaretě.
7
Malý Ježíš se ztratil
K
aždé miminko po čase
vyroste. Také z Ježíška se po nějaké době stal malý Ježíš. Rostl jako jiné děti, někdy se radoval, jindy plakal, někdy jedl více, jindy méně, byl také čas od času nemocný… Ale nikdy Marii a Josefa nezarmoutil, nezlobil jako jiní chlapci. Věděl, že tesař Josef není jeho tatínek, ale pěstoun. Kdo je jeho otcem, na to se neptal. „Řeknu mu to, až bude větší!“ rozhodla se Marie. Ježíš byl s Josefem rád, pomáhal mu při práci v dílně, učil se otesávat trámy, vyřezávat ze dřeva… Učil se číst a psát, hovořil se sousedy a samozřejmě si také hrál s ostatními dětmi. Většinu času byl veselý. Zesmutněl jen tehdy, když měli rodiče jít do Jeruzaléma, slavit Velikonoce, jak se podle mojžíšského zákona slušelo. V Jeruzalémě byla oslava těchto svátků nádherná, scházelo se tam mnoho lidí. Marie se vždycky těšila na setkání se sestřenicí Alžbětou a jejím synkem Janem. Dokud byl Ježíš malý, musel zůstávat doma, protože cesta byla příliš dlouhá a únavná. Ale když mu bylo dvanáct let, rozhodl Josef: „Letos půjde Ježíš do Jeruzaléma s námi!“ To se chlapec zaradoval! Oči mu zářily, když se po dlouhé cestě rozhlížel kolem sebe – Jeruzalém bylo krásné město a sešla se tam spousta poutníků z celé země. Oslava Velikonoc byla ještě nádhernější, než si Ježíš představoval. Josef s Marií se setkali s mnoha známými a příbuznými, hovořili o tom, co je nového… a vůbec si nevšimli, že se Ježíš kamsi zatoulal. Teprve když už se chystali domů, zjistili, že chlapec zmizel. „Určitě už je na cestě, nejspíš s kamarády ze sousedství!“ utěšoval Josef Marii. Ale mezi lidmi, co šli do Nazaretu, Ježíš nebyl. Josef s Marií volali, hledali, vyptávali se, ale nikdo chlapce neviděl. „Snad zůstal ve městě!“ řekli si nakonec a vrátili se do Jeruzaléma. Procházeli uličkami, šli na tržiště, opět se ptali lidí, zda chlapce neviděli. Ale nikdo o něm nevěděl. „Jen aby mu někdo neublížil!“ naříkala Marie. Strašně se o chlapce bála, oči si mohla
8
vyplakat. A tak se nakonec, jako vždycky, když jí bylo zle, vydala s Josefem do chrámu, poprosit Boha o pomoc. Jak tam vešli, uslyšeli dětský hlásek. „Tady je!“ A skutečně, malý Ježíš seděl v chrámu na zemi a povídal si tam s učenci. Ti měli v rukou svitky s mnoha moudrými příběhy a o těch hovořili. Josef s Marií užasli, když zaslechli, jak pěkně se chlapec vyjadřuje, o čem všem přemýšlí, jak je chytrý. Ne že by se jen vyptával, sám sděloval učitelům svoje názory. Ti všichni žasli: Tak malý chlapec, chudě oblečený, a tak vzdělaný! Tolik toho ví! Jejich učené povídání ale přerušila Marie. „Ježíši!“ zvolala. „Cos nám to udělal? Měli jsme takový strach! Už tři dny tě hledáme, úzkostí jsme se málem utrápili!“ Vrhla se k chlapci a objala ho. Ježíš ji pohladil po vlasech a usmál se: „Ale proč jste mě hledali? Mohli jste vědět, že budu tady, kde to patří mému nebeskému otci…“ „Takže ty víš, kdo je tvůj tatínek?“ „No jistě,“ řekl Ježíš. Rozloučil se s učenci a vydal se s Marií a Josefem domů, do Nazaretu. Od té doby se ale nikdy nestalo, že by někam odešel bez dovolení nebo neposlechl. Nechtěl znova vidět nešťastnou, plačící maminku! Pomáhal jí, jak jen mohl, pomáhal pěstounovi i sousedům… a všichni ho měli rádi.
9
Ježíš a zlý duch
Č
as plynul, z malého Ježíše
vyrostl velký Ježíš. Marie se ani nenadála a jejímu chlapci bylo třicet let! Vyrostl z něj statný muž. Už nepobýval doma, vydal se k řece Jordánu. Dověděl se totiž, že tam pobývá Jan (kterému se říkalo Jan Křtitel), a ten že vybízí lidi, aby litovali svých špatných skutků. Ti, kdo to udělali, mohli být pokřtěni. Tak se přihlásili k pravému Bohu a mohli doufat v ráj. Křest se odbýval právě v řece Jordán. Člověk vstoupil do vody, sklonil hlavu, Jan mu na ni nalil pár krůpějí a přitom se modlil k Bohu. Potom, co člověk prohlásil, že svých hříchů lituje, oslovil ho Jan jménem a slíbil mu věčný život. „Já bych chtěl být také pokřtěn!“ řekl Ježíš Janovi. „Ty?! Vždyť ses žádných zlých skutků nedopustil, to by mělo být naopak, ty bys měl pokřtít mě!“ zdráhal se Jan vyhovět Ježíšovu nečekanému přání. Ale Ježíš trval na svém! Chtěl se přiblížit těm lidem, kteří litovali svých hříchů, zařadit se mezi ně. Tak se Jan podvolil a Ježíše pokřtil. Ten vystoupil z řeky, klesl na kolena a začal se modlit. V tu chvíli se nebe otevřelo a ozval se hlas: „Ty jsi můj milovaný syn!“ To Bůh promluvil. A nejen to: na Ježíšovo rameno se snesla krásná bílá holubice. „Ta holubice, to je Duch svatý!“ šeptali si lidé kolem. A všichni si uvědomili, že tenhle mladík asi není obyčejný člověk…
10
Od řeky se Ježíš vydal do pouště. Bílá holubice jej tam vedla. Měl být nějaký čas sám a přemýšlet o všem, co se na světě děje – o tom dobrém i o tom zlém. Chodil tedy Ježíš pouští čtyřicet dní. Myslel si, že v pískových dunách jej nikdo nenajde, ale mýlil se. Zlý duch, ďábel, je totiž všude. A pokouší i toho nejhodnějšího. „Musíš být hladový!“ oslovil ďábel Ježíše. „Čtyřicet dní jsi nejedl. Ale prý jsi syn Boží! Tak můžeš proměnit v chleba třeba tenhle kámen…“ „Člověk nežije jen proto, aby jedl chleba!“ odpověděl Ježíš. „I Boží slovo je pro život důležité.“ S tímhle mužem nebude lehké pořízení, pomyslel si ďábel. Ale abych se vzdal? To ne! Vynesl zlý duch Ježíše do výšky a ukázal mu nádherné kraje, ukázal mu všechna království světa: „Vidíš? To všechno může být tvoje! Budeš mocný, budeš slavný… Všechna ta pozemská království ti dám, když se mi budeš klanět.“ „Já se klaním jen Bohu, svému Otci a Pánu!“ řekl Ježíš. Zlý duch zklamaně vykřikl, ale ještě se nevzdal: vynesl Ježíše na vrcholek Jeruzalémského chrámu. „Říkáš, že jsi syn Boží. Dokaž mi to! Vrhni se dolů. Jestli jsi skutečně synem Boha, pak tvůj otec pošle anděly, aby tě zachytili – ani nohu si o kámen nenarazíš.“ „To neudělám!“ řekl Ježíš. „Nebudu o pomoc volat zbytečně, to bych zneužíval Otcovu dobrotu. A vůbec se mi nechce zrovna tobě něco dokazovat, kvůli tomu tu nejsem. Zmiz, kam patříš!“ Zlý duch pochopil, že v tuto chvíli s Ježíšem nic nesvede. Odlétl do temnot, ale sliboval si: „Nevzdám se. Přijde chvíle, kdy mi syn Boží bude naslouchat…“
11
Ježíšův první zázrak
K
dyž se Ježíš vrátil z pouště,
začal hledat přátele, kteří by chodili s ním a pomáhali mu. Lidí, kteří by se měli polepšit, bylo totiž strašně moc. „Někdo by s nimi měl mluvit o ráji i o pekle,“ volal Ježíš k Bohu. Bůh si řekl, že je to dobrý nápad, a rozhodl se, že dá Ježíši učedníky. Ti budou chodit s ním, budou lidem kázat a taky budou mít moc vyhánět zlé duchy. Ježíš si takových lidí, kteří nehřešili, vybral dvanáct. Většinou to byli rybáři – jako Petr a jeho bratr Ondřej, Filip, nebo Jakub Starší a jeho bratr Jan. Byl tu i Matouš, který vybíral clo, a jeho dvojče Tomáš. Byl tu ale i bohatý a vznešený Bartoloměj nebo Jidáš, bojovník s dýkou. S Ježíšem šli i chudší lidé: Jakub Mladší, Tadeáš a Šimon. První ze všech byl vybrán Petr. Tomu Ježíš řekl: „Ty jsi Petr, to v aramejském jazyce znamená skála. Na té skále já postavím společnost věřících lidí, církev. Tu brány pekla nepohltí.“ Učedníci, kterým se později také říkalo apoštolové, šli s Ježíšem rádi, protože je učil správně žít. Oni ale také věřili, že lidé by měli být hodní, laskaví, neměli by krást, ubližovat si… Doufali, že Ježíš v tom může pomoci. Ale že by dovedl dělat zázraky, o tom měli své pochybnosti. Vždyť se choval jako obyčejný člověk! Jednoho dne se však přesvědčili, že Ježíš je skutečně syn Boží a že má velkou moc.
12
To přišli do města Káně, Káně Galilejské, kde se Ježíš po delší době setkal s maminkou. „Ráda tě zase vidím!“ objala ho Marie. „Zdržíš se nějaký čas? Jsem totiž pozvaná na svatbu a přála bych si, abys šel se mnou.“ Svatba v těch dobách, to byla velká událost! Trvala sedm dní. Nejdřív se sepsala smlouva, že se muž bude o svou ženu dobře starat, pak následoval průvod městem a veliká hostina. Na té čekalo nejen jídlo a pití, ale i další radovánky: zpěv, tanec, žertování… Hudba hrála celý týden a všichni se radovali. Také proto, že místo vody se při této příležitosti pilo víno. To nesmělo na velké slavnosti chybět, říkalo se o něm, že dává lidskému srdci radost. Ježíš Mariino pozvání přijal. „Půjdu rád, ale mí učedníci musí jít také!“ řekl. „Jistě, čím víc lidí, tím je na svatbě veseleji!“ souhlasila Marie. A skutečně, svatba byla radostná. Jídla bylo stále dost, ale po pár dnech začalo docházet víno. Marie si toho všimla: „To bude smutný konec slavnosti! Novomanželé budou místo smíchu plakat. Předčasně ukončená svatba, to je špatné znamení, to je neštěstí na celý život.“ A Marie pohlédla smutně na syna. „I mně je těch svatebčanů líto,“ řekl Ježíš. „Ale počkej chvíli, ještě nepřišla moje hodina.“ Když už vína nezbývala ani kapka, nařídil Ježíš sluhům, aby naplnili kamenné džbány vodou. Mávl rukou… a stal se zázrak. Na jeho slovo se voda proměnila ve víno. A ještě jaké! Tak dobré dosud nikdo z hostů nepil. Teď tedy mohla svatba pokračovat – a skutečně trvala těch sedm dní, jak bylo zvykem. Všichni byli Ježíši velmi vděční, Marie na něj byla pyšná. A učedníci? Ti pochopili, že jejich Mistr, jak mu začali říkat, je skutečně nadán zázračnou mocí. „Tohle by mělo lidi přesvědčit, aby v Ježíše a jeho učení uvěřili!“ říkali si. A to ještě netušili, že nezůstane při jednom zázraku…
13
Další zázraky
P
o skončené slavnosti se
Ježíš vydal s učedníky do Jeruzaléma. Nastával poutní svátek, při kterém se v chrámu obětovali beránci. Jejich maso pak poutníci s rodinami jedli. Ježíš se především chtěl pomodlit k Bohu v Jeruzalémském chrámě. Ale když tam s učedníky dorazil, čekalo je nemilé překvapení: na nádvoří chrámu byl nejen prodej beránků, ale i veliký trh se vším možným. Prodávali se tam holubi, dobytek, měnily se tam peníze z jiných zemí. Ježíš byl povahou spíš mírný, ale tohle ho skutečně rozzlobilo. Takový trh do chrámu nepatří! Na tohle měli kněží dohlédnout, jenže oni měli z prodeje také výdělek… Musím vzít spravedlnost do vlastních rukou! řekl si Ježíš. Rychle spletl z provázků důtky, těmi šlehal po lidech a volal: „Z domu mého Otce tržiště dělat nebudete!“ Byl ve svém hněvu tak hrozný, že lidé i se zvířaty utekli. Tak se nakonec mohl Ježíš s učedníky v klidu pomodlit. Z Jeruzaléma pak zamířili na další pouť, až došli k jezeru Genezaret. Byla tam spousta lidí a Ježíš se rozhodl, že jim bude vyprávět o Božím království. Aby ho všichni dobře slyšeli, vstoupil na jednu z loděk. Mluvil o tom, že když je nejhůř, Bůh vždycky pomůže. Tu řekl Petr: „Kéž by pomohl i rybářům! Celou noc byli na vodě a neulovili ani rybičku.“ Aby zástupy lidí uvěřily, že Bůh skutečně pomáhá, řekl Ježíš Petrovi: „Běž a spusť síť znova!“ Petr a ostatní rybáři tedy vypluli doprostřed jezera, shodili síť… a v tu chvíli byla plná ryb. Když loďky dopluly k břehu, vrhl se Petr před Ježíšem na kolena: „Díky! Ale radši ode mě odstup, Pane, já jsem člověk hříšný…“ Ježíš se zasmál: „Není to tak hrozné. A víš co? Ode dneška budeš lovit lidi! Místo ryb. Aby se obrátili k Bohu.“ Petr kývl, ano, to bude dělat rád! A Ježíš s učedníky odešel od jezera. V jednom domě mu nabídli přístřeší a poprosili ho, aby i jim o Bohu něco povídal. Sousedé z okolí se dověděli, že přišel Ježíš, a vtrhli do toho domu jako bouře, každý ho chtěl slyšet. Za
14
chvilku tam nebylo volného místečka. Tehdy čtyři muži přinesli na nosítkách nemocného přítele, byl ochrnutý, nemohl se hýbat. A přece si chtěl Ježíše poslechnout! Jeho přátelé dostali nápad: vylezli na střechu, část jí odkryli a otvorem spustili nosítka dolů – rovnou před Ježíše. „Pane, ty bys mu mohl pomoci!“ volali. Ježíše jejich víra dojala. Dotkl se nemocného a řekl: „Synu, odpouštějí se ti hříchy!“ Ochrnutému muži zazářily oči. Tu si lidé kolem pomysleli: Co to Ježíš říká? Odpustit hříchy může přece jenom Bůh! Ježíš, jako by to slyšel, povídá: „Co myslíte, co je snazší? Říci: odpouštějí se ti hříchy, nebo vstaň, vezmi svoje lůžko a jdi domů?“ Jen to vyslovil, stal se zázrak: ochrnutý muž se postavil na nohy, vzal svoje lehátko a vydal se k domovu. Lidé před ním ustupovali a žasli: „Jak je to možné?“ Měli se však divit ještě více – když Ježíš uzdravil setníkova služebníka. Setník, to byl voják, sice drsný, ale s dobrým srdcem. Přišel Ježíše poprosit: „Pane, můj sluha je také ochrnutý, mohl bys mu pomoci? Strašně se trápí!“ „Dobře, přijdu k tobě a uzdravím ho!“ kývl Ježíš. Ale setník sklonil hlavu: „Já si nezasloužím, abys vešel pod střechu mého domu… Ale řekni třeba jen slovo a můj služebník bude uzdraven.“ Když Ježíš viděl, nakolik mu setník důvěřuje, odpověděl: „Jdi domů. Stane se, čemu jsi uvěřil.“ A skutečně: jak voják přišel ke dveřím svého domu, uvítal ho sluha, zdravý jako nikdy předtím.
15
Ježíš má moc nad smrtí
J
ežíšovy cesty nebraly konce:
věděl, že když chce přivést lidi k nápravě a k Bohu, musí projít celou zemi. Lidé si o něm vyprávěli, všude na něj čekali. A doufali, že také spatří nějaký zázrak, vždyť slyšeli o tom, jak uzdravil nemocné! Ale že by měl moc i nad smrtí, tomu nevěřil nikdo. Až do chvíle, kdy Ježíš přišel do Naimu. Bylo to město obehnané zdmi. Když se Ježíš a jeho učedníci přiblížili k městské bráně, vycházel z ní právě smuteční průvod. Za márami, na nichž ležel hezký mladý chlapec, šla jeho matka. A ta naříkala: „Muž mi zemřel už před časem a nyní vyprovázím na poslední cestě syna! Nemám jiné děti, nemám příbuzné, zůstanu na světě zcela sama. Můj syn, to byla má jediná radost, moje štěstí. A toho jsem teď ztratila…“ Ježíšovi se ubohé ženy zželelo. Vzpomněl si i na svou maminku. Pro tu je on také největší radostí na světě. Přistoupil tedy k nešťastné matce a laskavě řekl: „Neplač!“ Pak natáhl ruku k márám: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“ A co se nestalo? Hoch se skutečně zvedl, protíral si oči a pak padl matce do náruče: „To jsem tvrdě spal…“ „Kdyby nebylo Ježíše Krista, spal bys na věky!“ řekla matka. „On mi tě vrátil, je to veliký prorok a nepřestaneme ho chválit.“ Radovali se všichni lidé z průvodu, oslavovali Boha… a taky o tom vyprávěli, že Ježíš umí i mrtvého vzkřísit. Tak se zvěst o Ježíšovi šířila po krajině. Ježíš ale na pochvaly nečekal a pokračoval v cestě – kudy chodil, tudy rozmlouval s lidmi. Jednoho dne musel s učedníky přeplout jezero, aby se dostal do vzdálenějších končin. Vstoupili tedy na rybářskou loď a Ježíš, unavený po dlouhém putování, se natáhl na lavici a usnul. Ale jen loď vyplula, strhla se hrozná bouře. Vlny házely lodí jako ořechovou skořápkou. Učedníci se třásli strachy: „Zemřeme tu všichni!“
16
A vzbudili Ježíše: „Pane, zachraň nás, bojíme se, že zahyneme.“ „Proč nemáte důvěru v Boha?“ zeptal se Ježíš. Vstal a nařídil větru, aby přestal vát, nařídil vlnám, aby se zklidnily… a bylo po vichřici. I vichr ho poslouchá… co je vlastně ten Ježíš zač? uvažovali učedníci. Když loď dorazila ke břehu a Ježíš z ní vystoupil, vrhl se před ním na kolena jakýsi muž: „Pane, mé jméno je Jairos. Moje dcera umírá. Ty děláš zázraky, kdybys na ni vložil své ruce, jistě bys ji zachránil, mohla by žít dál.“ Tu se ale z davu ozval hlas: „Jaire, nemáš už o co prosit, tvoje dcera právě zemřela… Neobtěžuj Mistra a jdi dceru pochovat.“ Jairos sklonil hlavu a chtěl odejít. Ale Ježíš mu položil ruku na rameno: „Věř a neboj se! Půjdu s tebou domů.“ Došli k Jairovu obydlí. Ježíš kývl na Petra, Jakuba a Jana, aby šli dovnitř s ním. Jen vešli, uslyšeli nářek. Na lůžku v šeré místnosti ležela mladá dívka a nad ní plakala její matka. Jair, když viděl svou dceru nehybnou a se zavřenýma očima, se dal do pláče též. Ale Ježíš řekl: „Proč pláčete? Vaše dítě neumřelo, jen spí…“ Pak vzal dívku za ruku: „Děvčátko, pravím ti, vstaň!“ A dívka vstala, tváře růžové, oči jasné… O radosti jejích rodičů snad není třeba vyprávět!
17
Ježíš a Jan Křtitel
V
té době, kdy Ježíš konal
všechny tyto zázraky, vládl v Galileji kníže Herodes Antipas. Byl to velice hříšný muž – dopouštěl se mnoha nepěkných skutků. Nejhorší bylo, že žil se ženou svého bratra. „Tohle Bůh nedovoluje!“ oslovil ho Jan Křtitel. „Za to tě stihne trest.“ „Kdo jsi, abys mi tu kázal?“ rozzlobil se Herodes a uvrhl Jana do vězení. Bylo tam šero, ven mohl Jan vyhlédnout jen malým okénkem. K tomu chodili jeho učedníci a vyprávěli mu, co se v zemi děje. Samozřejmě hovořili o Ježíšovi. Jan poprosil, aby se ho učedníci zeptali: „Řekni, jestli jsi ten, který má přijít kvůli nám. Nebo máme čekat na někoho jiného?“ Ježíš Janovým učedníkům řekl: „Jděte a povězte Janovi o tom, co jste viděli. Slepí vidí, hluší slyší, chromí chodí i mrtví vstávají.“ Tak učedníci pochopili, že Ježíš je skutečně slíbený mesiáš, ten, který přišel lidi zachránit. O Janovi pak Ježíš lidem řekl: „Vídali jste ho u Jordánu, křtil mnohé z vás. Je to vyslanec našeho Boha, půjde přede mnou tou cestou, kterou půjdu i já.“ Tomu lidé nerozuměli. Až za čas měli pochopit, jak to Ježíš myslel. A čas plynul a plynul… a Jan byl stále
18
v žaláři. Herodes jaksi nevěděl, co s ním. Jiného člověka, který by mu něco vytýkal, už by dal popravit, ale na Jana si netroufal. Občas s ním totiž hovořil a udivovala ho Janova moudrost i víra ve spravedlivého Boha. Co když je to skutečně svatý muž, jak se o něm říká, uvažoval Herodes. Na svobodu ho pustit nemohu, kázal by lidem proti mně. Ale zbavit ho života, to také ne… Dá se říci, že kníže Jana vlastně trochu obdivoval a rád si s ním povídal. Zato žena, která s Herodem žila, Herodias, ta Jana Křtitele strašně nenáviděla. Měla strach, že jednou Jan knížete přesvědčí, aby ji opustil. Proto navedla svou dceru Salome k strašnému činu. V den, kdy Herodes slavil narozeniny a vystrojil slavnou hostinu, přišla Salome hostům zatančit. Byl skvělá tanečnice a Herodes byl nadšený: „Za ten tanec ti splním každé přání. Požádej o cokoli, přísahám, že to dostaneš!“ „Chci jen jedinou věc,“ řekla Salome. „Hlavu Jana Křtitele na stříbrné míse!“ Kníže se vyděsil. Ale přísahu danou před tolika hosty nemohl porušit. Poslal do vězení vojáka… a zanedlouho dostala Salome, co chtěla. Nebo spíš, co chtěla její matka. Janovi učedníci si vyžádali jeho tělo a pohřbili je. Pak šli za Ježíšem. „Jan byl člověk spravedlivý,“ řekl Ježíš. „Byl to velký člověk, větší než proroci před ním. Jeho duše je v rukou Božích. Říkáte, že jeho odchod je velké neštěstí. Ale on je teď klidný.“ Kníže Herodes ovšem klidný nebyl. Vzpomínky na Jana ho stále pronásledovaly, stejně jako Herodias a Salome. A když kníže prohrál válku se svým sousedem, říkali si lidé, že ho Bůh potrestal za smrt Jana Křtitele. Ke konci života byli Herodes se ženou posláni Římany do vyhnanství. Skončili neslavně…
19
Ježíš má být králem
B
ylo jaro před
Velikonocemi a Ježíš stále chodil a kázal lidem. Zašel i do odlehlých míst, chtěl, aby i tam všichni slyšeli o spravedlivém Bohu. A lidé poslouchali celý den. Když se začalo stmívat, řekl jeden z učedníků: „Pane, propusť ty lidi, musí si koupit něco k jídlu a mají to daleko.“ „Vy je nemůžete nakrmit?“ zeptal se Ježíš. „Ne, také nemáme žádné jídlo.“ Tu se ozval chlapec, který rozmluvu slyšel: „Já mám pět ječných chlebů a dvě sušené ryby!“ „To je tak pro tebe!“ zasmáli se učedníci. „Rozhlédni se kolem, víš, kolik ryb a chlebů by bylo potřeba, aby se všichni najedli? Vždyť je tu víc než pět tisíc lidí!“ Ale Ježíš řekl chlapci: „Dej mi ty chleby a ryby. Všichni se posaďte, nasytím vás.“ Pohlédl k nebi a pronesl modlitbu, která se říkala před jídlem. Bylo to poděkování Bohu za to, že lidé mají co jíst. Pak Ježíš rozlámal chleba a začal rozdávat ryby. Učedníci to lidem nosili. Bylo to k nevíře: všechno se rozmnožilo! Jídla neubývalo, dostalo se na každého a všichni se dosyta najedli, i ti nejhladovější.
20
„Teď posbírejte kousky chleba, co spadly na zem!“ požádal Ježíš učedníky. „Ať nepřijdou nazmar!“ Sebrali tedy učedníci spadlé kousky… A bylo jich dvanáct velkých košů! Lidé začali tleskat a volat: „Tohle je ten prorok, který měl přijít na svět. Kdo jiný by takovou věc dokázal?“ Nakonec je napadlo: „Provoláme ho králem! Ten nám bude spravedlivě vládnout!“ To ale Ježíš nechtěl, věděl, že ho čeká ještě mnoho cest… Poručil učedníkům, aby z toho místa odpluli, on že se půjde sám pomodlit k Bohu na vysokou horu. Učedníci tedy nasedli do loďky a vypluli směrem ke Kafarnau. Náhle se zvedl silný vítr a jezero se rozvlnilo, loďka se zmítala ve vlnách. Tak pluli celou noc, se strachem v duších. Ráno, když se rozednilo, spatřili neuvěřitelnou věc: po vodě k nim kdosi kráčí! A jde pevně, jako po suché zemi. Učedníci se polekali, někteří si hrůzou zakryli tvář. Ale hned se vzpamatovali, když uslyšeli hlas: „Nebojte se, to jsem přece já, Ježíš…“ „Já bych chtěl jít za tebou!“ vykřikl Petr. „Přikaž, Pane, ať mohu také chodit po vodě.“ Učedníci se po sobě podívali: není to troufalé? Ale Ježíš kývl: „Tak pojď!“ Petr tedy vystoupil z loďky a skutečně šel jako po zemi. Náhle však zavál vítr, zvedly se vlny a Petr dostal strach. „Pane, zachraň mě!“ vykřikl. Jen to dořekl, nohy mu klesly do vody a celé jeho tělo se ponořilo pod hladinu. Ježíš natáhl ruku a vytáhl učedníka do člunu. „Proč jsi náhle pochyboval? Málo jsi mi věřil!“ řekl. „Mohl ses utopit…“ Pak oba vstoupili do člunu. Petr klesl na lavičku a sklonil provinile hlavu. V duchu si sliboval, že už nikdy nebude pochybovat o tom, co Ježíš řekne.
21
Ježíš se proměnil
P
o přistání si Ježíš povídal s učedníky: „Chtěl bych vědět, co si o mně lidé říkají.“
„Někteří si myslí, že jsi Jan Křtitel, co obživl. Jiní zas, že jsi dávný prorok Eliáš…“ „A co si myslíte vy?“ Učedníci přemýšleli, mlčeli, nakonec odpověděl Petr: „Máme za to, že jsi Mesiáš,
kterého nám proroci slibovali. Že jsi Boží syn.“ Ježíš se jen usmál. Došli k místu modliteb a tam čekali lidé, které Ježíš předtím zázračně nasytil. A hned volali: „Dáš nám zase chleba?“ „Dal jsem vám chleba pro život na zemi,“ řekl Ježíš. „Ale vy potřebujete chléb z nebe. A ten chléb, to jsem já.“ „Jak to? To bychom měli jíst tvoje tělo?“ „Ano, budete jíst moje tělo a pít moji krev. Pak budete po smrti vzkříšeni, až přijde poslední den, a budete žít věčný život.“
22
To by bylo krásné, pomysleli si lidé. Ale jíst jeho tělo a pít krev, jaká hrůza! Něco takového dělat nebudeme! A začali od Ježíše odcházet. „Co vy?“ zeptal se Ježíš svých přátel. „Vy také půjdete?“ Petr odpověděl za všechny: „Říkáš slova o věčném životě. My ti věříme, že jsi syn Boží, a uděláme, co řekneš.“ Tak dvanáct učedníků – apoštolů zůstalo s Ježíšem. Byli si jisti, že to, o čem mluvil, přece neproběhne jako u lidožroutů… Ježíše samozřejmě potěšilo, že ho učedníci neopustili. Kývl na Petra, Jakuba a Jana a vyšel s nimi na vysokou horu. Tam se modlili. A stalo se něco úžasného: najednou se Ježíš proměnil! Tvář se mu rozzářila jako slunce a oděv mu zbělel jako sníh. Vedle něj se objevily dvě postavy: byli to proroci Mojžíš a Eliáš. Petr řekl: „Pane, tady je nám dobře. Myslím, že bychom tu měli zůstat, postavíme tu tři stany, pro tebe i proroky.“ Ježíš zavrtěl hlavou – a na nebi se objevil bílý oblak z něhož zahřměl hlas: „Tohle je můj milý syn, toho poslouchejte!“ Učedníci padli k zemi a zakrývali si tváře. Ježíš jim ale řekl: „Nebojte se! Vstaňte!“ Zvedli se tedy – a vše bylo pryč: oblak i obě postavy. „O tomhle nikomu nevyprávějte!“ požádal je Ježíš. „Teprve až syn člověka vstane z mrtvých.“ Tomu učedníci nerozuměli, ale Ježíš jim už nechtěl nic vysvětlovat. Prý sami uvidí…
23
Jak je to s láskou k bližnímu
M
nozí lidé
chodili za Ježíšem s otázkami, které je trápily. Jednou přišel muž a ptá se: „Mistře, které Boží přikázaní je nejdůležitější?“ „Že budeš milovat svého Boha. To je první přikázání. A druhé je mu podobné: Miluj bližního svého jako sebe samého!“ „Ale kdo je můj bližní? Nerozumím tomu…“ „Dobře, povím ti příběh,“ řekl Ježíš a posadil se do písku. „To šel jeden muž z Jeruzaléma do Jericha. Cestou ho přepadli lupiči, zbili ho a vzali mu všechno, co měl. Ten muž zůstal ležet na cestě. Šel kolem kněz, pak další člověk – oba se na ubohého jen podívali a pokračovali v cestě. Pak se ale přiblížil muž z města Samaří. Klekl si ke zraněnému muži, ošetřil mu rány a ovázal je. Pak nešťastníka vyzvedl na mezka, dovezl jej do hostince a tam za něj zaplatil, aby o zraněného muže pečovali tak dlouho, dokud se neuzdraví. Tak co, už víš, kdo byl tomu raněnému bližním?“ „Ano, ten Samaritán! Ten byl milosrdný!“ „Správně. A tak by ses měl chovat i ty,“ řekl Ježíš. „Měl bys mít rád i své nepřátele, modlit se za ty, co tě pronásledují a pomlouvají. Pak budeš dítětem Boha na nebesích.“ Lidé kolem, kteří vyprávění naslouchali, začali Ježíše prosit: „Pověz nám ještě nějaký příběh o lásce!“ „Dobře,“ svolil Ježíš. „Tak poslouchejte. Jeden člověk měl dva syny a těm rozdělil napůl svůj majetek. Starší syn zůstal doma a s penězi dobře hospodařil. Ale ten mladší odjel do daleké země. Tam hodoval, veselil se, žil hříšně… a netrvalo dlouho, všechno co měl, utratil. Aby nehladověl, musel se živit jako pasák vepřů – a to nebyla právě příjemná práce. Nakonec
24
si řekl: ,Vrátím se domů a poprosím otce o odpuštění. Povím mu, že jsem proti němu hřešil – vždyť mu dalo tolik práce ty peníze vydělat, a já je rozházel. Hřešil jsem i proti Bohu. Kdoví, jestli se nade mnou slituje. A kdo ví, jestli mi odpustí tatínek. Jistě se bude hněvat. Bude křičet. Možná že řekne: už nejsi můj syn…‘ Ale to se nestalo! Ještě než mladík otce odprosil, už dostal krásné a čisté šaty, dostal i boty, a dokonce prsten na prst! Na počest synova návratu vystrojil otec hostinu. ,Můj syn byl ztracen a teď je znova nalezen!‘ řekl.“ „Odpustil mu, protože ho měl rád…“ vydechli ti, co poslouchali. „Tak je to. Odpusť a bude ti odpuštěno. Odpouštění je velice důležité,“ řekl Ježíš. „To vědí nejlíp maminky těch malých dětí, co támhle vidím!“ Ženy s dětmi se přiblížily k Ježíšovi a prosily, aby jim požehnal. Učedníci si mysleli, že Mistr už je unavený, a nechtěli k němu děti pustit. Ale Ježíš řekl: „Nechte ty maličké ke mně přijít. Jim především patří nebeské království.“
25
Další příběhy
L
idem se Ježíšovo
vyprávění strašně líbilo. Prosili ho proto každý den, ať jim ještě nějaké příběhy poví, že si z nich vezmou ponaučení. Ježíš s tím souhlasil: je lepší poučit se na příkladu jiných, než jen poslouchat co dělat máš a co ne. „Dnes vám budu vyprávět o Lazarovi!“ řekl jednou. „Lazar byl žebrák, chudák pokrytý boláky. Lehával u dveří bohatého muže, kterému nic na světě nechybělo, a doufal, že dostane aspoň nějaké zbytky z boháčovy hostiny. Ale nedali mu nic. Lazarovi bylo moc zle. Tehdy k němu přiběhli psi a lízali jeho rány, ti s ním měli větší soucit než lidé. Pak žebrák zemřel… a andělé ho odnesli do nebe, k praotci Abrahámovi. Netrvalo dlouho, zemřel i boháč. Ten se za své hříšné skutky dostal do pekla. Tam mu začalo veliké trápení: hořel v plamenech. Jednou zvedl hlavu a nad sebou spatřil ráj a v něm šťastného žebráka. Hned začal volat: „Otče Abraháme, pošli ke mně Lazara! Ať namočí aspoň prst ve vodě a svlaží mi jazyk!“ „Ty ses měl zaživa dobře, ale Lazar trpěl mnoha bolestmi!“ řekl Abrahám. „Nyní se žebrák raduje a ty trpíš. A mezi vámi dvěma je tak hluboká propast, že ji nikdo nemůže překročit.“ Ano, ten boháč nebyl milosrdný, uvědomili si lidé. Proto skončil v pekle a nedostal ani kapku vody. A mnozí si pomysleli, že budou pomáhat všem, komu se vede zle. Jeden muž řekl: „Já dělám všechno pro to, abych se dostal do nebe. Dělám určitě víc než vy ostatní…“ „Nezdá se ti, že se povyšuješ?“ ohlédl se na něj Ježíš. „To byl jednou jeden…“ „Ano, vypravuj!“ volali lidé. „To byl jednou jeden farizej. Ze skupiny lidí, co se odtahují od okolního světa, aby se nesetkali s něčím nečistým. A byl jeden celník, který vybíral peníze za zboží z jiných
26
zemí. Ti dva vkročili do chrámu, aby se tam modlili. Farizej pravil Bohu: „Děkuji ti, Pane, že nejsem jako jiní! Že nejsem jako lupiči, nespravedliví, hříšní lidé… nebo jako tamten celník, který bere lidem část majetku. Dělám všechno, co dělat mám, odvádím správně peníze a postím se v době, kdy se nemá jíst.“ I celník se modlil. Ani se neodvážil zvednout oči k oltáři, jen pořád opakoval: „Bože, odpusť mně hříšnému.“ Ježíš zmlkl. „A co bylo dál?“ vykřikl někdo z davu. „Tomu celníkovi Bůh odpustil. Bůh má rád pokorné lidi. Ale pyšní se mu protiví! Farizej pohrdal jinými a sebe považoval za nejlepšího. Proto nebyl omilostněn.“ „Ale když bude hodně lidí, kteří nehřeší, nezapomene Bůh na nějakého hříšníka? I kdyby se chtěl polepšit?“ zeptal se jeden muž. „Kdybys měl sto oveček a jedna neposlušná se zaběhla, nešel bys ji hledat? A až bys ji našel, neradoval by ses? Bůh je takový dobrý pastýř. I nad jediným hříšníkem, který lituje svých činů, se bude radovat,“ řekl Ježíš. My jsme asi také takové zbloudilé ovce, pomysleli si lidé. Ale když se Bůh nad námi slituje… nemáme se čeho bát!
27
Jak to bude u posledního soudu
N
a svých cestách zašel Ježíš
s učedníky i do města Betanie. Znal tam dvě ženy, Martu a Marii. Marie vždycky pozorně poslouchala, co Ježíš povídá, a Marta, ta mu zase chystala pohoštění. U těch dvou sester se Ježíš s učedníky ubytovali. V té době bylo zvykem, že vzácnému hostu umyli při příchodu nohy a na vlasy mu nalili voňavý olej. To udělala i Marie. Natřela Ježíšovu hlavu vzácným olejem nardovým, který se dovážel až z Indie. Dokonce mu jím namazala i nohy, které pak utřela svými dlouhými vlasy. Celý dům zavoněl jako po květinách… „Tohle nebylo třeba!“ řekl Ježíšův učedník Jidáš. „Kdybys ten olej prodala, mohlo za něj být až třicet denárů a ty se pak mohly rozdat chudým.“ Znělo to dobře. Ale Jidáš myslel na to, že by si – jako správce Ježíšova měšce – mohl nechat také něco pro sebe. Ježíš řekl: „Chudým můžete pomáhat stále, máte je kolem sebe. Ale mě už dlouho mít nebudete. Marie mě pomazala jako na pohřeb.“ „Co to říkáš, Pane?“ polekali se učedníci. „Půjdeme do Jeruzaléma a tam dojde k tomu, co proroci napsali.“ Tomu učedníci nerozuměli. Ale že se Ježíš zmínil o pohřbu, začali uvažovat o tom, co bude po smrti. „Těm, kdo mají velký majetek, se asi neodchází ze života lehce…“ řekl Petr. „Nejde o poklad na zemi,“ odpověděl mu Ježíš. „Jde o poklad v nebi. Poslouchejte, co vám povím. Jeden muž měl velice úrodná pole, sklidil tolik obilí, že se mu do sýpek nevešlo. Tak si řekl, že postaví větší stodoly. Bude mít po starostech na mnoho let, bude jen odpočívat a veselit se. Ale Bůh mu řekl: Co kdybych dnes v noci povolal tvou duši k sobě? K čemu by ti po smrti byly všechny poklady? Peníze mohou ukrást lupiči, železo zrezaví,
28
do šatů se dají moli… Ale když si uložíš poklad v nebi, bude se tvé srdce navěky radovat.“ „Jaký poklad si můžeme v nebi uložit?“ ptali se učedníci. „Ten si skládáte dobrými skutky!“ řekl Ježíš. „V nebi bohatství nic neznamená. Spíš projde velbloud uchem jehly, než aby se bohatec dočkal království nebeského!“ „Ano, víme, že všechny naše skutky budou zváženy,“ zamyslel se Petr. „Ale jak bude vypadat takový soudný den?“ „Předcházet mu bude odplata za všechny hříchy: hlad, nemoci a zemětřesení,“ řekl Ježíš. „Pak dojde k zatmění slunce i měsíce a hvězdy budou padat z nebe. Moře se rozbouří a jeho vlny zalijí zem.“ „To budou lidé se strachem čekat, co se stane se světem…“ „Ten starý svět zahyne – v povodních, v ohni a v zemětřesení – a lidé s ním. Ale pak se ozve Boží hlas a ti, co byli dobří, oživnou a budou žít věčně. I hříšníky svolají andělské trouby k poslednímu soudu, tam se otevře kniha jejich života. Ukáže se, jestli svých činů aspoň litovali… Boží syn usedne na trůn a před ním se shromáždí všechny národy. Dobré lidi postaví po pravé straně, zlé po levé. A zlí přijdou do pekla. O dni a hodině Božího soudu ale ví jen Bůh. Proto je dobré být připraven – poslední soud může nastat kdykoli.“ Učedníci sklopili hlavy. Měli o čem přemýšlet…
29
Jak vjel Ježíš do Jeruzaléma
O
pět se přiblížily Velikonoce a Ježíš se s učedníky vydal do Jeruzaléma. Šli pěšky, ale
když došli k místu jménem Betfage, řekl Ježíš: „Dojděte do osady, u stromu je tam přivázané oslátko. Přiveďte je! Lidem povězte, že je potřebuji.“ Když majitelé oslíka uslyšeli, že ho mají dát Ježíši, hned souhlasili. Učedníci nastlali zvířeti na hřbet své šaty, aby se Mistr mohl pohodlně usadit. Tak dojel Ježíš k Jeruzalému. Když sjížděl z Olivové hory, povzdychl si: „Ubohé město! Přijde den, kdy tě obklíčí nepřátelé, zničí tě. Nezůstane zde kámen na kameni, protože tví obyvatelé nepoznali, že je navštívil Bůh.“ Učedníci Ježíšova slova neslyšeli, radovali se z pěkného dne a také z toho, že Ježíše přichází vítat spousta lidí. Jen vjel do města, mnoho lidí ho vítalo, jásali, zdravili ho a pokládali na zem svoje pláště, aby po nich Mistr přejel. Mávali palmovými ratolestmi, pod nohy oslíka sypali zelené lístky stromů a barevné lístky květin.
30
Všichni volali: „Chvála tomu, který přichází ve jménu Páně!“ A někteří dokonce křičeli: „Ať žije král židovský!“ Byli tam i muži a ženy z jiných měst, z celé Palestiny, a ti se ptali: „Ale kdo to je, že ho vítáte s takovou slávou?“ „To je přece Ježíš, prorok z Nazareta!“ odpovídali jim místní. „Vede nás k Bohu a umí dělat zázraky.“ Ale farizejové se mračili, nebylo jim po chuti, že Ježíše tak oslavují. „Vidíte? Jde za ním celý svět a nám nevěnuje pozornost nikdo…“ Nebylo divu, že mnozí šli za Ježíšem. V chrámu totiž na něj čekali nemocní: chromí a slepí lidé. Ježíš k nim vztáhl ruce a všechny uzdravil: ti, kdo nemohli chodit vstali, a ti, co neviděli, prohlédli. „Sláva! Sláva králi židovskému!“ volali všichni, i malé děti. „Tohle by říkat neměly!“ mračili se kněží. „Proč? Ústy malých dětí přece mluví Bůh!“ odpověděl jim Ježíš. Pak chrám potemněl, venku zapadalo slunce. Tehdy se Ježíš obrátil k zástupu a řekl: „Ještě je tu Světlo. Ještě je Světlo mezi vámi, ale jen na krátký čas. Choďte ve světle, dokud ho máte, aby vás pak nezachvátila tma.“ „Jak to myslíš, Pane?“ zeptal se někdo. „Dělejte dobré skutky, dokud máte čas. Nikdy nevíte, kdy už čas nebudete mít…“ řekl Ježíš.
31
Ježíš a farizejové
F
arizejové, to byli
zvláštní lidé. Říkali si také „Odlišní“ a zpočátku velice přísně dbali na Boží přikázání. Ale po čase jim začalo záležet spíš na tom, zda je při konání dobrých skutků někdo vidí, zdali je chválí. Vychloubali se tím, co komu dobrého udělali. A k Božím zákonům přidávali i své a pyšnili se třeba tím, že neusednou s hříšníkem ke stolu, nebo že si před jídlem vždycky myjí ruce. Těmto farizejům tedy Ježíš velice vadil, hlavně jeho sláva. „Musíme ho před lidmi ponížit, znemožnit, dokázat, že nemá vždycky pravdu!“ domlouvali se. A pozvali Ježíše do chrámu, že s ním budou probírat věci, které lidi zajímají. „Pověz nám, jaké je království nebeské?“ ptali se záludně. „Jak to v něm chodí?“ „Chodí to v něm jako u krále, co vystrojil synovi svatbu,“ odpověděl Ježíš. „Poslal služebníky, aby zvali příbuzné a známé na hostinu. Ale nikdo nechtěl přijít, někteří se vymlouvali, že musí
32
na pole, jiní zas, že musí za obchodem… Král tedy řekl sloužícím: ,Jděte na rozcestí a přiveďte, koho potkáte. Každému dejte krásný plášť.‘ Tak se sešlo mnoho lidí, někteří dobří, jiní zlí. Všichni si oblékli slavnostní šaty a plášť od krále. Až na jednoho! ,Ty si mě a mého syna nevážíš? Jak to, že jsi v obyčejných a špinavých šatech?!‘ zeptal se král. Ten člověk mlčel, nejspíš plášť ztratil nebo prodal. A tehdy král nařídil sluhům: ,Svažte mu ruce a nohy a vyhoďte toho muže do tmy. Uslyšíte jeho pláč a skřípění zubů. Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených.‘“ „Jak tomu máme rozumět?!“ ptali se farizejové. „Ta hostina, to je nebeská blaženost. A příběh muže, který byl vyhozen do noci? Ten vysvětluje, že všechny lidi Bůh povolá – jenže všichni nedostanou milost… někdo skončí špatně.“ Farizejové měli o čem přemýšlet. Ale měli připravenu ještě další otázku. Týkala se daně, peněz, které musel každý obyvatel Palestiny odevzdávat římskému císaři. Jeho nadvládu Židé nechtěli uznat, ale daň platit museli, jinak by je císařští vojáci potrestali. Teď Ježíše dostaneme! mysleli si farizejové. A jeden z nich povídá: „Ty jsi pravdomluvný, Pane. Víme, že lidi učíš a na nikoho se neohlížíš. Pověz nám tedy, máme platit císaři daň?“ Ježíš pochopil, co farizejové zamýšlejí. „Podejte mi peníz!“ požádal. „Vidíte, či je na něm jméno? Čí hlava je tu vyobrazena?“ „Císařova!“ „Tak dávejte císaři, co je císařovo. A co je Božího, to dávejte Bohu!“ řekl Ježíš. A Farizejové viděli, že nad Ježíše není… „Má nad lidmi velikou moc. Poslouchají jeho, ne nás. Musíme se ho zbavit!“ rozhodli se nakonec.
33
Jidášova zrada
V
úterý večer, po
slavném vjezdu do Jeruzaléma, řekl Ježíš svým učedníkům: „Za dva dny budou Velikonoce. A v té době dojde k ukřižování.“ Učedníci se chtěli ptát, jak to Ježíš myslí a proč k tomu dojde, ale on jim dal najevo, že o tom nechce mluvit. Podíval se jen smutně na Jeruzalémský chrám a řekl: „Ten chrám bude opuštěn a zůstane pustý…“ „Jak to? Proč? Je postaven z velkých kamenů, ten přetrvá věky!“ namítali učedníci. „Ba ne, z toho chrámu nezůstane kámen na kameni,“ řekl Ježíš. „A jak se to stane?“ „Bude zle. Chrám obklíčí vojsko, na svatých místech budou lidé hřešit. Nic nebude takové jako dřív. V té době by měli dobří opustit město. Ale i lidé z venkova by měli utéci do hor, protože nastanou nešťastné dny. Ti, kdo nezahynou, budou zajati a celý Jeruzalém padne do rukou pohanů, bude zničen. A to proto, že jeho obyvatelé nejsou věrní Bohu, že zabíjejí proroky.“ „A bude to brzy?“ „Dřív, než byste mysleli.“ Učedníci chtěli slyšet podrobnosti, ale přišli jiní lidé a Ježíš je nechtěl děsit. O chrámu se tedy už nezmínil, zato hovořil o pokrytcích: „Něco jiného říkají, něco jiného dělají. Vám řeknou, abyste pili vodu a sami pijí víno. Zapomněli na milosrdenství, na lásku, všechno přepočítávají na peníze. Zvenku se zdají hodní, ale to se jen přetvařují, uvnitř jsou zlí. Takoví lidé neujdou trestu, takoví přijdou do pekla!“ Boháči a také farizejové, znepokojení Ježíšovými slovy, zatím připravovali vše, aby ho mohli zničit. Svolali na středu do domu velekněze Kaifáše velkou radu: kněze, zástupce vznešených rodů a znalce Božích zákonů. Bylo jich sedmdesát dva. Vloudil se
34
mezi ně také Ježíšův učedník Jidáš, chtěl si poslechnout, o čem budou hovořit. Jidáš byl velice nespokojený. Vadilo mu, že všichni obdivují jen Ježíše, učedníky oslavuje málokdo. Vadilo mu, že Ježíš nejčastěji hovoří s Petrem a Janem. Vadilo mu stálé putování… a také zatoužil po majetku. Proto se rozhodl, že se přidá na stranu toho, kdo mu dá víc. Se zájmem naslouchal zlé řeči Ježíšových protivníků. Ti mluvili asi takto: „Ježíš Kristus nabývá nad lidmi stále větší moci. Pod jeho vedením by lidé mohli povstat proti Římanům – a vypukla by válka. To nesmíme dopustit.“ „Musíme Ježíše zajmout,“ řekl velekněz Kaifáš. „Pak ho postavíme před soud – a ten ho vydá na smrt.“ „Jenže jak se ho zmocníme?“ zeptal se někdo. „Lidé ho milují, budou ho bránit!“ Tu vystoupil Jidáš: „Co dostanu, když vám ho vydám?“ „Dáme ti třicet stříbrných.“ Tolik se v té době platilo za dobrého otroka, který musel jen sloužit a neměl svobodu v ničem. Jidáš na nabídku kývl. „Musím najít vhodnou chvíli, musí to být vskrytu, aby lidé nevěděli…“ Tak se stalo, že jeden z učedníků svého Mistra hanebně zradil!
35
Poslední večeře
V
e čtvrtek ráno požádal Ježíš Petra a Jana, aby
přichystali velikonoční večeři. Ta vždycky začínala po západu slunce. Při ní se jedl beránek, zabitý při obětním obřadu a upečený na rožni. K němu nekvašené chleby z pšeničné mouky. Pilo se víno a na závěr večeře se podávalo rozvařené ovoce: jablka a fíky, posypané mandlemi. Ke sváteční večeři se obvykle scházela celá rodina, všichni příbuzní, ale i přátelé. „Jděte přichystat beránka!“ řekl Ježíš Petrovi a Janovi. „A kde budeme jíst, když nemáme vlastní dům?“ „Ve městě potkáte člověka se džbánem vody. Za tím jděte až do domu a řekněte mu: Mistr vzkazuje, že se jeho čas blíží, že u tebe bude dnes večeřet se všemi svými učedníky. Ten člověk vás zavede do veliké jídelny a tam všechno přichystáte.“ Petr a Jan poslechli… a skutečně se všechno odehrálo tak, jak Ježíš předpověděl. K večeru přišel Ježíš se zbývajícími učedníky k hostině. Usedl doprostřed, šest druhů se posadilo vlevo, šest vpravo. „Dnes budu s vámi slavit, potom budu trpět,“ řekl jim Ježíš. Učedníci sklonili hlavy. A Ježíš vzal chleba, ulamoval z něj kousky a podával jim je: „Jezte, tohle je mé tělo.“ Pak nalil víno do poháru, požehnal je a řekl: „Pijte, tohle je má krev, tu proliji za vás.“
36
Vzpomněli si učedníci, jak před časem nechápali tahle slova. Teď už rozuměli! „Takhle budete přijímat chléb a víno – na mou památku!“ řekl pak Ježíš. Když dojedli beránka, vstal Mistr od stolu, odložil dlouhý plášť a uvázal si lněnou zástěru. Nalil vodu do měděné mísy a poklekl na zem k nohám Petra. „To vypadá, jako bys mi chtěl umýt nohy!“ zvolal Petr. „Ano, právě to chci udělat,“ řekl Ježíš. „Něco takového nedovolím!“ vyděsil se Petr. „Nikdy!“ „Když si nedáš umýt nohy, už se se mnou nesetkáš.“ „Chci být s tebou stále. Když je to tak, umyj mi třeba i ruce a hlavu!“ vykřikl Petr. „To není třeba. Jsi čistý a vy ostatní také – až na jednoho…“ Umyl Ježíš nohy všem učedníkům, otřel je do zástěry. Tu pak odložil a znova usedl ke stolu: „Říkáte mi Pán a Mistr, ale mně nevadilo umýt vám nohy. Měli byste se také tak chovat jeden k druhému. Máte sloužit jeden druhému. Pokorně dělat i nedůstojné věci.“
37
Jidáš, Jan a Petr
P
oslední večeře
pokračovala. Ke konci hostiny Ježíš posmutněl. „Stalo se něco, Pane?“ zeptal se Jan, který seděl Ježíši nejblíž. „Ano,“ odpověděl tiše Ježíš. „Jeden z vás mě zradí. A běda mu! Bylo by lépe, kdyby se byl nenarodil…“ „Ale kdo to je?“ zeptal se šeptem Jan. „Nemůžeš mu v tom zabránit?“ „Zabránit mu nemohu, musí se naplnit, co je určené. A je to ten, kterému podám chléb
namočený ve slané vodě.“ Ježíš ulomil kousek chleba, namočil ho v míse a podal Jidášovi: „Jdi odtud a udělej to, co chceš udělat!“ Jidáš vyběhl ven. Ostatní učedníci hleděli nechápavě na Ježíše a čekali, jestli jim vše vysvětlí. On ale řekl: „Už jen chvíli s vámi budu…“ „Ale kam půjdeš, Mistře?“ ptal se Petr. „Chci jít s tebou!“ „Tam, kam odcházím já, ty ještě nemůžeš.“ „Proč ne?“ trval Petr na svém. Byl zvyklý, že
38
Ježíše všude následuje. „Já za tebou půjdu třeba i do žaláře, na smrt! Za tebe i život položím,“ zapřísahal se. Ježíš se usmál: „Petře, Petře! Chceš za mě položit život. Ale já ti něco povím: ještě této noci, než kohout zakokrhá, mě třikrát zapřeš.“ Něco takového nechtěl Petr připustit, to se přeci nemůže stát, ale Ježíš mu pokynul, aby mlčel. Pak se zvedl od stolu a řekl: „Půjdeme teď k Olivové hoře.“ Ta Olivová hora se vypínala nad Jeruzalémem a skutečně na ní rostly silné olivové stromy. Byl tam i dvůr jménem Getsemany, obehnaný kamennou zdí a obklopený velikou zahradou. Do té Ježíš zamířil a učedníci šli s ním. U brány jim však Ježíš řekl: „Zůstaňte zde u vchodu, já se jdu pomodlit k Bohu,“ a chystal se sám vejít do zahrady „Nemůžeme se modlit s tebou?“ zeptali se Jakub, Jan a Petr. „Ne, teď mě nechte samotného, chci rozmlouvat s Bohem.“ Ti tři učedníci tedy zůstali u brány. Chvíli se také modlili, ale padla na ně únava. A netrvalo dlouho, všichni usnuli. Ježíš poodešel, pod velkým stromem klesl na kolena a volal k nebi: „Otče můj! Jestli je to možné, nenech mě trpět. Vezmi ten kalich utrpení ode mě. Ale ať se stane to, co chceš ty, ne to, co chci já. Jenže… padá na mě úzkost!“ Jak to Ježíš dořekl, nebe se otevřelo a na zem se snesl anděl, aby ho utěšil. Jakub, Jan a Petr to neviděli, znaveni po hostině spali tvrdým spánkem. Ježíš došel k nim a dvakrát se pokusil je probudit, ale marně. Až potřetí otevřeli oči – a tehdy jim řekl: „Vstávejte, přišla hodina, kdy budu vydán do rukou hříšníků. Támhle jde ten, kdo mě zradí.“
39
Jak byl Ježíš zajat
J
akub, Jan a Petr se po
Ježíšových slovech otočili… a ve svitu měsíce uviděli přicházet k hoře oddíl vojáků a chrámových sluhů. S nimi šlo pár obyčejných lidí, mezi nimi i Jidáš. Zbylí učedníci, kteří čekali u brány, se k davu přidali. Jakmile došli vojáci do Getsemanské zahrady, obrátil se jejich velitel tiše na Jidáše: „Je tma, jak poznáme, který z lidí v zahradě je ten pravý? Aby nám Ježíš neunikl!“ „Nebojte se, poznáte ho. Zatkněte toho, kterého políbím.“ Tak vešel Jidáš do zahrady, vrhl se k Ježíši a křičí: „Buď zdráv, Mistře!“ A políbil Ježíše na tvář. „Tak polibkem jsi mě zradil,“ vzdychl Ježíš. Pak se otočil k vojákům: „Koho hledáte?“ „Ježíše Nazaretského.“ „To jsem já.“ Vojáci zaváhali. Cítili Ježíšovu sílu. Ale on znova: „Ptám se, koho hledáte?“ „Ježíše Nazaretského!“ „Už jsem řekl, že jsem to já. Hledáte mě a nikoho jiného, tyhle nechte odejít!“ ukázal Ježíš na učedníky. A sám nastavil ruce, aby jej vojáci mohli svázat. Jak k tomu došlo, učedníci uprchli. Jen Jan a Petr zůstali poblíž. Petr, když viděl, že sluha velekněze chystá pouta, vytáhl meč a sekl po něm. Sluha uskočil, ale přesto mu meč uťal ucho. „Schovej zbraň!“ křikl Ježíš na Petra. „Kdybych poprosil Otce, pošle mi třeba dvanáct pluků andělů. Ale já musím vyplnit to, co po mně můj Otec žádá.“ Pak vztáhl ruku… a sluhovi ucho ihned přirostlo. „Můžeme jít!“ řekl Ježíš vojákům a sluhům. „Učil jsem vás v chrámu, poslouchali jste mě a nechtěli jste mě zajmout. Jenže to byl den, a teď je noc. Teď přišla vaše hodina a hodina zlého ducha, knížete temnot. Vedete mě jako lotra…“
40
Vojáci mlčeli. Dovedli Ježíše do Kaifášova domu, kde se sešla velká rada moudrých mužů. „Ty říkáš, že jsi Boží syn?“ zeptal se ho Kaifáš. „Ano, jsem,“ odpověděl Ježíš. „Ale to je rouhání, Bůh nemá syna! Přesvědčíme se, co je na tvé řeči pravdy!“ Začali se muži Ježíšovi posmívat, plivali na něj, pak mu zavázali oči a bili jej do tváře: „Hádej, synu Boží, kdo tě udeřil? Ty přece všechno víš! A tvůj Otec se tě zastane!“ Ale Ježíš mlčel. Na dvoře zatím vojáci rozdělali oheň. U něj usedli i Jan a Petr, do domu nesměli. Když plameny ohně ozářily Petrovu tvář, povídá jeden z vojáků: „Ty jsi chodil s Ježíšem Nazaretským, viď?“ „Ne, já ho neznám!“ řekl Petr. Pak přišla na dvůr veleknězova služka a také se ptá: „Nedoprovázel jsi Ježíše?“ „Neznám toho člověka!“ odpověděl Petr. „Ale byl jsi s ním v té zahradě, když jsme ho chytili!“ otočil se velitel vojáků. A Petr zapřel Ježíše potřetí… Jen to dořekl, kohout zakokrhal! Rozednívalo se. A v tom novém dni vedli přes nádvoří Ježíše do vězení. Když ho Petr spatřil, dal se do pláče…
41
Ježíš u soudu a na kříži
A
le nejen Petr plakal.
Jidáš, když viděl, jak s Ježíšem zacházejí, šel k členům velké rady a vrátil jim peníze: „Už je nechci, zradil jsem nevinného člověka.“ „Na tom nezáleží!“ řekli mu. „Stejně bude odsouzen.“ Jidáš neunesl výčitky svědomí. Šel k nejbližšímu stromu a na jedné větvi se oběsil. A Ježíš? Toho vyvedli k soudu, k římskému místodržícímu jménem Pilát Pontský. „Tenhle muž říká, že je král!“ obžalovali ho. „Je to pravda?“ zeptal se Pilát. „Ano, jsem král. Ale moje království není z tohoto světa,“ odpověděl Ježíš. „Tak? Potom nejsi vinen!“ řekl Pilát. „A navíc: jsou Velikonoce, to vždycky propustím jednoho vězně. Koho mám osvobodit, Barabáše nebo Ježíše?“ A lidé, kteří se přidali na stranu velké rady, křičeli: „Barabáše! Barabáše!“ Přitom ten Barabáš byl zlý člověk, vědělo se, že někoho zabil. „Dobrá,“ řekl Pilát, „toho pustím a Ježíše dám zbičovat.“ Vojáci strhli Ježíši šaty, na hlavu mu vsadili korunu upletenou z trní a bičovali ho. Posmívali se mu přitom: „Buď zdráv, králi židovský!“ Po chvíli je Pilát zarazil a oslovil dav: „Podívejte se na toho člověka. Byl potrestán a já ho teď propustím.“ „Ne, musíš ho ukřižovat!
42
Ohrožuje vládu římského císaře!“ křičeli velekněží. Takové obvinění Pilát nemohl nechat být. „Dobrá, ať je po vašem,“ řekl. Dal si ale přinést misku s vodou, v té si umyl ruce a řekl: „Nejsem vinen prolitou krví toho nevinného člověka.“ „My tu vinu bereme na sebe!“ volali velekněží. Tak vydal Pilát Ježíše k ukřižování. Vojáci ho vyvedli z města. Ježíš musel sám nést těžký kříž až na horu Kalvárii, které se také říkalo Golgota – to znamenalo „Hora lebky.“ Když Ježíš začal pod křížem klesat, zavolali vojáci muže jménem Šimon, aby pomohl kříž nést. Na Kalvárii dorazili v poledne. Tam byl Ježíš přibit na kříž a spolu s ním dva zločinci. O Ježíšovy šaty vojáci losovali a přitom se mu posmívali. Ale on se za ně modlil: „Otče, odpusť jim. Nevědí, co činí…“ Dokonce i jeden z ukřižovaných Ježíše urážel. Ale druhý prosil: „Vzpomeň si na mě, Pane, až budeš ve svém království!“ „Neboj se,“ řekl Ježíš. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Celou cestu šla v zástupu také Ježíšova matka Marie. Plakala a naříkala. Doprovázel ji učedník Jan. Když Marie uviděla Ježíše na kříži, vykřikla: „Ztrácím jediného syna!“ Ale Ježíš řekl: „Podívej se na Jana, to teď bude tvůj syn. A ty, Jene, starej se o mou maminku!“ Jan to Ježíšovi slíbil: „Vezmu ji k sobě a nic jí nebude chybět.“
43
Ježíš vstal z mrtvých
T
ak visel ubohý Ježíš na kříži
a Marie zůstala u něj. Krátce po poledni zmizelo slunce, zatmělo se, a tma trvala až do tří hodin. Ježíš už nepromluvil. Jen občas zanaříkal, rány na rukou a nohou jej bolely, trpěl i strašnou žízní. Jeden z vojáků mu podal na kopí navlhčenou houbu, ale nebyla v ní voda. Byl to ocet… „Je dokonáno!“ vykřikl Ježíš. „Otče, do tvých rukou vkládám svoji duši!“ Sklonil hlavu… a zemřel. V tu chvíli se země začala třást, skály pukaly… i hroby se otvíraly. Vojáci se vyděsili: „On to byl asi skutečně Boží syn!“ Ale jak měli nařízeno, probodli mu ještě bok kopím, aby bylo jisté, že je skutečně mrtvý. Po Ježíšově smrti si vyžádali jeho tělo dva členové velké rady, kteří s jeho odsouzením nesouhlasili: Josef a Nikodém. Natřeli tělo vonnými oleji, zabalili je do plátna a uložili do hrobu vytesaného ve skále a uzavřeného velikým kamenem. To bylo v pátek navečer. Dva dny Ježíš v hrobě ležel. Ale třetího dne, v neděli časně ráno, se z nebe snesl jasný blesk. Byl to anděl v bílém rouchu. Vojáci, kteří Ježíšův hrob střežili, padli hrůzou na zem a zakrývali si oči. Anděl odvalil kámen a posadil se vedle hrobu. Tak ho spatřilo několik žen, které se tam šly podívat. „Ježíše už tu nenajdete!“ řekl anděl. „Vstal z mrtvých. Běžte a povězte to jeho učedníkům!“ Učedníci ale nevěřili. Tu se mezi nimi Ježíš sám objevil. Prošel zavřenými dveřmi, ukázal jim probodené ruce i nohy a řekl: „Vidíte, jsem tu. Nebojte se!“
44
„Pane, nemáš hlad? Máme tu rybu a chléb s medem…“ řekl jeden z učedníků. Ježíš kývl, že trochu sní. Tak mu uvěřili, že je skutečně mezi nimi, že se jim to nezdá. Jen Tomáš ještě pochyboval. Ježíš ho nechal sáhnout na ránu v boku: „Nevěřil jsi. Teď už víš, že jsem to já?“ „Ano, jsi můj Pán!“ odpověděl Tomáš. Ježíš pak na všechny dýchl a řekl: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu bude i v nebi odpuštěno.“ Čtyřicet dní se zjevoval Ježíš apoštolům. Žádal je, aby učili všechny národy, aby je vedli lidi k dodržování všech přikázání. Učedníci to slíbili…Čtyřicátý den zavedl Ježíš učedníky opět na Olivovou horu. Byli tam i jiní lidé, byla tam i Ježíšova matka Marie, šťastná, že její syn už netrpí, že žije. Ježíš zvedl ruce a všem požehnal. Pak jim náhle zmizel z očí – zastínil ho oblak, který se snesl z nebe. To se rozevřelo a Ježíš usedl vpravo vedle Boha. Učedníci se nepřestali dívat vzhůru. Bylo jim smutno při pomyšlení, že svého Mistra už neuvidí. Ale náhle se vedle nich objevili dva andělé a ptali se: „Proč stojíte a díváte se do nebe? Ten Ježíš, který vás opustil, se zase vrátí!“ To všechny učedníky velice potěšilo! S radostí se vrátili do Jeruzaléma, aby vyprávěli o Ježíšově vstupu do nebes lidem, kteří na Ježíše nezapomněli. Pak se apoštolové rozešli. Zamířili do dalekých zemí, aby všude vyprávěli o Ježíši, jeho životě i jeho zázracích. A všude jim lidé pozorně naslouchali.
45
Obsah Jak to všechno začalo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Narodil se Ježíšek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Malý Ježíš se ztratil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Ježíš a zlý duch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Ježíšův první zázrak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Další zázraky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Ježíš má moc nad smrtí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Ježíš a Jan Křtitel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Ježíš má být králem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Ježíš se proměnil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Jak je to s láskou k bližnímu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Další příběhy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Jak to bude u posledního soudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Jak vjel Ježíš do Jeruzaléma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Ježíš a farizejové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Jidášova zrada . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Poslední večeře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Jidáš, Jan a Petr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Jak byl Ježíš zajat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 Ježíš u soudu a na kříži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Ježíš vstal z mrtvých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
Ježíš a jeho příběh Martina Drijverová Ilustroval Antonín Šplíchal Obálka a grafická úprava Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o., Hana Adriana Dvořáková Jazyková korektura Kateřina Matoušková Odpovědná redaktorka Helena Klečková Technický redaktor Pavel Polák Vydalo Nakladatelství FRAGMENT, Radiová 1122/1, Praha 10, jako svou 1763. publikaci, 1. vydání, 2009 Sazbu zhotovilo Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o. Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Copyright © Fragment, 2009 Text © Martina Drijverová, 2009 Illustrations © Antonín Šplíchal, 2009 Cover and Layout © Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o., Hana Adriana Dvořáková, 2009 Beletrie pro děti a mládež / Všeobecné a ostatní / edice Knihy pro děti Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv. e-mail:
[email protected] http://www.fragment.cz ISBN 978-80-253-0914-8 (1. vydání, 2009) Tato kniha není Bible pro děti. Jde o převyprávění biblických příběhů, zejména pro děti vyrůstající v ateistických rodinách.
Pověsti, které by měl znát každý správný Čech!
Formá t 216x2 76 mm , váz., 48 str., 199 Kč , pro d ěti od 6 let
y, h ě b í Př jí o t s které tení! č e ř p za Přeneste se do dávných časů a odhalte dějiny naší země tak, jak si je po staletí předávaly generace potomků praotce Čecha. Kdo ví, jestli opravdu naše hlavní město Praha vzniklo na základě věštby kněžny Libuše, nebo jestli Šemík s Horymírem dokázal skočit z vysokých hradeb Vyšehradu do Vltavy. Celkem 21 pověstí plných hrdinství, statečnosti, moudrosti i lásky, které jsou převyprávěny tak, aby jim pomocí krásných ilustrací porozuměly i děti.
