M A R T I N LANGER
STARÁ GESTA
S TA R Á G E S TA
MARTIN LANGER
STARÁ GESTA básneˇ 2000–2009
PRAHA 2009
STARÁ GESTA Copyright © Martin Langer, 2009 Illustrations © Miloslav Chlupáč, 1978 Epilogue © Wanda Heinrichová, 2009 Czech edition © dybbuk, 2009 ISBN 978-80-7438-001-3
VRABEC Kapka rosy padá vrabec zpívá o věčném životě (Issa)
1. Když rozdělil Vrabec tmu od světla viděl že je to dobré jeho břicho bylo prázdné i plné ještě nestvořené zrno se vznášelo prostorem zobákem se otřel o křídlo vesmírná rosa mu skápla na fasetu oka byl vidoucí hned jediný vládce nad nejsoucím hejnem Modravý popel na jeho hlavě se odrážel ve hvězdách letky a rýdovací pérka vanula životem jinde zde bylo ještě pod houšť a spoušť bezedné zení ještě na Zemi když učinil oblohu oblohou
9
– Je druhý den a hned tolik činů diví se sám sebou Vrabec a diví se tak že počne opět čarovat čin-čarovat jak neslyší hluší lidé čimčarovat jak slyší hluší lidé
2. Čas tedy plynul od prvního blýsknutí náprsenky který třeskl o šedivé břicho to zakručelo nepoznaným hladem a zimou potřebou rozhraní – Ten, kdo chápe, má křídla! křikl Vrabec a pouhým zvukem učinil v podnebesí mnohou zelinu rozpuk a kvas jeho světlehnědý kostřec byl podoben penisu rozbitá symetrie slavila sběr v den čtvrtý
10
3. – Odkud kam? Odsud tam?! ptala se vrabčí vůle napnutá mezi beztvárnem a tvarem a šlo o různici i hrůzné dchnutí oceán jeho mysli se naplnil soucitem otiskem dutého pařátu uhnětl z prachu země zemáka muže Uprostřed snu sní zemák Vrabcův sen: Vztahuji se jsem duší živou Nejsem objekt čísi vinou Oheň jsem a ohniště mi třeba Rámec vůně tělo z těla
11
4. Jsme v hašteřivém stínu
5. Sein-zum-Tode Žijeme svou smrt
6. Dychtící fragment negativu
12
GRAVITA CE II.
Popiš toho Boha přibližnou myšlenkou oddal označ jeho slovem Jeho jako slovem svým čím? Vnímej toho Boha klesni z hlavy nebes až k Achillově patě vypusť slabost mýtu tvůj příběh je tak Dýchej toho Boha jeho tělem času a svou smečku roků: Ožel, Chandra, Pech Vyžeň toho Boha podobného tobě plášť podšitý z očí hledá slepý věk
13
14
15
16
Ještě jsem se nepominul zimou ale úzkost mne už opět má bez světla za sluncem bez pocitu dojímá mne každý obrys ovinut teplou dekou ve skrýši před vinou se kdosi ptá: Proč jsi tak bez dechu, když projíždíš městem? Krčíš se na vedlejších sedačkách… Jen aby to znovu nepřišlo… Začínáš hovořit s kamenem a trávou… Je ti milejší zvíře, dítě, strom… A starý člověk, který brzy odpadne, zaševelí v kupě listí… Je ti milejší pestrá barva, kterou se naposledy zaskví… Pro barevnost slepý k barvám…
17
Došel jsem do domu po mnoha letech sám aniž jsi musela chladit výhně Skupuješ minulost a budoucnost veškerá promiň se dají vyčíslit totálně nasazený veškerá děkuji zanášejí komín Appelplatz byl velký než možnost Být dětský pokoj Postel a skříň slouží za úkryty Kůrkovým pytlíkem tomu neuteču Bez tebe aniž jsme čelili kyselému pachu otce zastupuje zlomená matka
Uvnitř
Přešel jsem po koberci z jejích nehtů na jeho oblíbené místo Posazením nemusím reagovat na odchod a začal se válet
18
Mám-li se samotou procházet kohokoliv nikam vésti za ruku ať nejsem jinde ale vůbec Každá která se mne déle dotýká je nakažena smutkem a lítostí každá skloněná radostně přichází omývá nůžky čajem Teď nebo kdykoliv můžeš opustit teď nebo kdykoliv sytit svět chladem
19
ZOUFALST VÍ MŮŽE BÝ T (Iloně)
součástí životnosti dekorace to když se zbourá a znovu postaví tyl už se trhá panty jen z lůžek viklají to když se kdosi přimluví aby tě mohl krátit a být účasten na jistém smutku Nedojatě zařazovat vrásky do kolmých koryt (ani tentokrát se nic ve mně nepohnulo) čumákem studeně líbat tah v komíně Zoufalství je stav který můžeš předat už letí okolo havran (nestojí o něj) máchá medově křídly v hrdle má píseň s husí kůží a ty se vzdaluješ v sladkém odmítání okolo a vprostřed skoku vzduchem uhýbáš a hmatáš po závěsech
20
Přicházím ze samoty k tobě jako k opevněnému hradu a přes zdi sprší plašky odřezky a horká voda Odstrčen lidmi od lidí chce se mi kotlem do prostoru Ale o to se mělo hrát že s úzkostí o vše přijdu!
21
Až ti nepadnu k nohám neuvidíš mé kosti duše nevybělí jako kůže mrtvé prostory ticha Co jsme si nejsme si ani za mák hodiny kdy objímáš bycha Znakujeme pláčeme prdíme jako dříve Pěti smysly poslouchám Martinů svou šestou nekrásnou hlásku
22
Budeš méně než tehdy před hořknutím Nevyškemrám tvou vůni na schopnosti možného povolení (ale k čemu když jsi nikdy nebyla nejenom pro mne?) Bez dovolení jsem se nedotýkal a vepře nejedl S tvářemi horkými od tvého obrazu netvorem ne vně Tváří k nohám pohřbíváš mnou nemluvně přede mnou nechtěné
Nemluvě o tom To prvé
23
NA KAŽDÝ PÁD (Gabriele)
Kdyby v tu ránu tady byl drn Brazílie a pralesy kořenů obalily naše vedlejší myšlenky z úst by mi vylézali hadi a slzy by byly kolibříci stál bych tu jak smutný clown (sic!) jak Šťastný princ až do noci tvého opeřeného soucitu lovil bych sám v sobě znova divoká slova úííííí kách lola a přišel bych o ni jak o mladou milenku zlou myšlenku ta je má a není česká hora Kdyby mi místo tepu naskakovaly zélandy soptil bych tlumeně zelenými hrady uchopil bych tě svou maorskou kresbou rozpletenou kůží pohladil bych všechny tvé neurony soucitem se mnou ale už jsem tě oloupil jako vejce oloupal na dámu ověšenou šperky a banány
24
Ještě mi neodepisuješ přístrojem a nevoláš východem Není do koho se vtělit než do sebe
25
Matka se uhnula člověku naproti který běží a volá: Neuhýbej! Už malinká jinak než před lety zmenšená k životu bezkrvému času starých papírů Tak plachá nevaděním stvořena skulinou co je jí do potopy S dětskou tváří pluje si zatopenou krajinou
26
27
28
†††
Nejsme dobrými lidmi ani zlými bohy něco mezi nesmírnými boky Vesmíš!
29
FRA GMENT MÍSTA ČILI KDESI ZA VÝVRATEM
Někdy je den, kdy místo zvuků slyším hvízdání v uších… Ležím ve vaně a poslouchám podmořské ťukání ruky, jako by to byla nějaká loďka drhnoucí o písečné dno. Pak vylezu na mělčinu a s neoklepanou vodou obcházím pláž svého bytu. Motám se ve smyšleném písku a buší mi srdce… Šaman mi přece říkal: „Všímej si toho tak, že na vjemu nebudeš lpět. Vždycky se dostaví něco nového, a ty to jen pozoruj.“ Z překotného tepu se mi točí hlava, svírá hrdlo, patrně nějaký další nádor. Představuji si prababičku, jak seká třísky do kamen. S funěním mydlí tupou sekyrkou do špalků, z kterých odkrajuje voňavé špejle. Najednou odhodí vztekle sekyru a na špalku je vidět krev. Jde ke slepicím, hodí jim kus prstu a shýbne se pro lístek: „To je psosor, daří se mu na skládkách a všechno zhojí.“ Pak si jde pro kousek plátna, kterých má plná šuplata, a poraněnou ruku ošetří. Nemám o ni strach, protože ještě nevím, co je strach. Dosekám dříví. Vstává ve čtyři a uléhá po večerníčku každý den; když spí, má pootevřená ústa a vypadá jako mrtvá, šátek jí podvazuje bradu, obličej neprotkaný vráskou. Občas se nad ni nakloním a poslouchám neznatelný dech, chytne mi ruku a usmívá se. „Chytíme králíka,“
30
řekne a za chvíli stojíme před kotcem, drží topůrko a ukazuje, kam zvíře majznout. Ve spojení dlaně a králičích pacek cítím trhání. Pouštím chlupáče, pouštím sám sebe, život na svobodu. V kůlně jsou zavřené schnoucí kůže a tam trávím spoustu času. Pozoruji tajemné krajiny tmavnoucích žilek, obkresluji znehybnělé říčky prstem, než je odnesu do výkupu a dostanu za ně sedm korun. „Když byla tvoje máma malá, snědla králičí bobek, protože si myslela, že jsou to kafíčka,“ směje se prababička a čistí kotce od tmavých korálků. Když jsou suché, beru je do ruky a cvrnkám do nich. Celý blízký svět je naplněn výkaly, černou dírou suchého záchodu, kravinci na loukách nebo temnými lesními hrášky. Dům je pak prosycen pachy. Důvěrné jsou zakyslé chlebníky, moučné jarmary, z půdy zas vůní praská seník… Dokonce i vyhnaní Němci tu mají svou, je studniční jako sklepní chlad. Hraji si pod stolem, když prababička válí nudlové těsto, dívám se na odkrojené vlasoví a ze stolu odchytávám spadlé kousky. Nechá mne vylízat bábovkový krém, chodíme na maliny i ostružiny a každý den je plný sběračských cest. Hračky jsou pro ni drahé, a tak objevuji smeťáky, kam projíždějící endéráci vyhazují rozlámané hračky, které vracím znovu do hry. Pro znetvořené panáčky stavím v lese mechové domky. O takovém domku dneska sním, bydlím v něm, kdesi za vývratem.
31
SCHOVÁVANÁ (podle vyprávění prababičky Boženy Hospůdkové)
Bude mi brzo 84 let / každý den vezmu chodicí opěrku a opisuji kruh kolem zábradlí / Někdy se vzepřu na madlech a cítím, jak se paty odlepují od linolea / jak se špičky nohou už už odhmotňují a já se mohu podívat kruhem do spodního patra / Kde někdo je a není Včera odešla paní, co leží na posteli u okna / Pět let se dívala z jednoho místa na stříbrný smrk vedle blatky / cestovala pohledem a myšlenkami, když ještě mohla / cestovala prstem po prašným skle a cestovala Paříž – Praha jako mladá matka vdova Můj dům je nedaleko / z pravé strany se bělají penišníky a před ním kvetou fialy a růže / Zavřu oči, vejdu vrátky po třech schodech / Kámen změkl věkem / Klika u dveří se blýská dotýkáním / Je tu vůně vnitřku / Temná a studniční, mluvená sklepem / Čichnu ke kredenci, co kyselý je starým chlebem / Sražený mlíko přes plátno a cedník / Syrovátka odtikává na dno hrnce / Domov na dosah
32
Bývalo zle / V jedný světnici nás bylo osum jak korun za týden / U sedláka poklasný a kolemjdoucí farář / Z jednoho vrhu přes hubu nebo bičem přejeli záda / Deputát kdovíkde A nad Pašinkou přeletěl balón / a my děti běžely pod ním/bušily srdcem, zastavily se s krvavou chutí dechu před Kolínem Deset dvacet třicet / zakřičel Pepík a nenašel mne / Nenašel mne ani František, ani Lojzička/hledal mne tatínek / Už jdu!
33
ZNAMENÍ
Nejprve jsem v rohu uviděl skvrnu barvy karmínu pes pakoval se divou bolestí zježený k ženě vstříc nehybu uslyšel jsem její hlas: Tady teď budeme žít Nález prvý Pachy: koksové strusky síra octová voda Nález druhý Na knize barvy karmínu vedle čárového kódu mušince rozlezlé jako svrab požehnej tomu domu
34
Na staré terase propadlé erozí a pamětí betonu pročítám lišejník kartografický záznam Neznámé krajiny a státy překračují maková zrnka červených brouků Z pukliny vystrčí hlavu ještěrka a po nehybné chvilce se v úsečkách vydává k pítku Možná to spatřil před lety i muž z horního bytu Oslepen zoufalstvím vrhl svou hlavu na mapu terasy Štítky šupinek se zelení blýskly ještě v oku
35
Po šestnácti letech stejnou ulicí nalevo emauzská viktorie o pár kilogramů a dehtem těžší myšlenky mrak nad hlavou zdá se být špendlen zlatými hroty Poblíž má domov Svatý Vincent přichází o zuby ližbou klitorisů dějí se přírodní katastrofy věří tomu že je Bůh ze stroje Tak pravil Před školou spolužačky sebe potvrzeny fotografiemi Z. trojnásobnou matkou a tomu svýmu ráda vaří D. z míst kde žít je snadno přiletěla psychofarmaka jí umožňují manévrovat E. miluje chov tropických motýlů s profesorem chemie doma zbaveni života V rámečku jsou tak krásní
36
Stejné schody šlapou do mne zelí hlava hlávka se kutálí do krajiny břicha a pak když alkohol vyslechne dávný vztek kdosi mne obejme jak kamenný sud do něhož se skučí: Co se to s námi? Co s tebou se stalo?! Sraz
37
Voněly partagasky a ženy které nás zastavovaly a tahaly za ruce jako bychom odcházeli na jistou smrt Zaklínačky nemocí a bolesti vytahovaly dávné škapulíře a směsi bylinek aby dojila kráva nepřišlo krupobití aby rodička slehla a neztratila příliš krve Praha-Krev Krev-Praha jeli jsme kamsi do oněch končin opilé tlumoky evangelií Lidé tady ještě žijí a lístky štípal strach Nad českou krajinou se válela mlha jako modlitba Zesláble prošeptávala zmrzlá stébla trávy a dala jí jiskřice dala jí svit dala jí čas i kmit břeh slova ze kterého se sype řeči prach
38
Ty ženy mluvily o strojích co vraždí cestě co zkřivena je přímo k srdci unese až k ocasu koně na sáh od bronzové žíně komára vyhládlého věčným mírem Mluvily jako dnes Z bronzové zimnice je z odvahy vždycky pes
39
Hradec byl dnes v jednom květu šeříky rozepnuly lampasácké uniformy a močily vrchnosti na výložky Je to závrať šeptal topič parníku Královna Eliška Padesát kilo uhlí na jednu plavbu odpověděl kapitán Balský Ty sis ale vzala blbý boty řekl odkudsi z druhého břehu lásky muž své ženě a ona prohnutá ke slunci nastavena bronzovým políčkům do píšťaly odrážející lodě vydechla s párou smlčenou větu V koutcích výletu rty řekly Měsíc ! A z nebe sněžily saze jako věštby o zážehovém motoru jako nesplněné sliby vnitřnímu dítěti které zůstalo trčet na molu které křičelo: Přivez mi z plavby rákos zad! Rozkvetlý leknín co připomíná srdce! Žabinec svého já!
40
Na fotogravuře z roku 1908 je sklenice dva květy muškáty opsalas na rub Jaro Podzimu: Vyplel jsem zahrádku na přivítanou svým ptáčkům
41
AWARE/JARO
Slovem aware heianský básník zachycoval jemné posuny emocí na škále od radosti k úzkosti dojemný jímavý tklivý z duše poslední hyacint seschnul na zahradě ruce už netrýzní z duše třas a réva dojímá mízní slzou ve světle páří se hnízdo pro čas
42
ORCHIDEÁŘ († Jaroslavu Kubánkovi)
Tu noc než měl umřít vyla fena tak že jsem ji zavřela do sklepa kvůli té Bledé a rozlíceným sousedům Ukázala na všechny orchideje naštosované do přepravek Stanophea voněla čokoládou a z plochého pouzdra katlejí narůstaly květy velkými pysky V tichém a horce zavlhlém skleníku svilušky štítenky červci a mšice volali svého Pána Poslední věci člověka Vyberte si
43
BOTANIK
Ve Vietnamu mají kurrrvy u svého jména přídomek zvířete řekl botanik Hagger a potáhl z cigarety Vykouřil jich donedávna sto postavil dvě zahrady hlavu má jak vlk když vyslovuje er drnčí celým tělem K narozeninám tam svým mužům manželky platí nejkrásnější děvky Pokuřuje a myšlenky na obláčcích plují do Hanoje za ženami co se vzdaly i nevzdaly lidství
44
Když jsem tě dnes opět držel v náruči prostřednictvím klitorisu i prostředník cosi mumlal o staré řece bahnitém Nilu či Jordánu na jehož břeh přicházejí turisté a tak nějak zklamaně nad tou úzkou říčkou vydechnou Tohle že je teda ono?
45
46
47
48
V Řecku jsou požáry muly a svatyně hoří jasným plamenem před Olympií se oheň zastavil lidé si říkají co to znamená Kdysi jsem třásl pistácie na černý igelit a růžové suknice rozpukle svítily mísa oliv stála na stole myslel jsem na všechny ty nahé sochy Čtu tutéž knihu nad Myrtským mořem Otec mne tehdy miloval s podmínkou letu v kleci Byl jsem tu znovu a už se ten pocit nevrátil V knihovně Platon a prach Věci
49
KORFUSKÉ ZPĚVY I.
Prošel jsem olivovým hájem (Janě) Mezi stromy se táhly černé plachty spadlých plodů Mrtvé konce větví prý znamenají pravou lásku upřenou vždy sobě Daleko od Tebe ještě hledám místa ztroskotání a kamenné lodě
50
KORFUSKÉ ZPĚVY II.
Slyším svého syna (Matoušovi) Vrhá se do vln a ústy hučí jako moře Tady na Issosu kde je saharský písek Snad i mou přítomnost slyší stejně dobře
51
KORFUSKÉ ZPĚVY III.
Možná poslední nadšení († tátovi) a zablýsknutí v očích Vážně je tam tak krásně? Skřípal zuby při močení krev a místo žaludku prázdné místo Další novotvar cizák na území jeho těla Možná poslední pohled můj úhyb před porážkou té kdysi strašné moci Před druhým ozářením a chemickou terapií šeptám k odložené zbroji
52
KORFUSKÉ ZPĚVY IV.
Kopec – Vševládce (sestře) Je vidět: romantické cetky císařovny Sissi pop s nadzemskou chůzí vchází do kostela kámen a kleč půdorysy opuštěných vesnic tělnaté cizinky kupují ikonky Spasitele má mokrý vous a hněvivé oko mraky se trhají jak napoleonský sen prostor Tady v podnebesí i turisté fotografují milost
53
KORFUSKÉ ZPĚVY V.
Vystoupali jsme do Chlomosu a se zapadáním slunce došli mezi bílé hroby Utržené šímovské tkaniny esplanicky pluly Iónií Tam mylas nádobí uprostřed lesa sopkou v nadsebí nohy v Okrouhlíku Pak odložíš ženu zvukem houslí tři šátky pošleš olši Je večer a opile se svlékáš zatímco si zakazuji vidět Řecké stařeny nesoucí mrtvým dosny
54
VELKÁ MŠE
Přijedu za týden slyším se a zní to jak sundávání náplasti co potlačuje bolest Když si ji kupoval poslední co si kupoval plakal Zbývá z něj 33 kilo hmoty která nás drží velkou rukou
55
Večer naposledy vykřikl z agónie směrem k ženě Já tě tak strašně miluju! Joachim da Fiore měl pravdu neodkladně vítat Věk Ducha
56
Tam v dálce vydechl do mého snu v hodině Tygra Když nebudu rychlý jako zvíře rychlý tělo odvezou Zprkenělá loutka vosk z ní stéká a duše svatě rozprostřená místností Sestra na kolenou do ucha jí šeptá své Bar-do thos-grol
57
Má otevřené oči nesmířené oči co nejdou zatlačit!
58
Ohledávač rozumuje nad kávou Je toho moc všechno přes padesát let nestačíme jezdit snad Černobyl
59
Pohřebáci vyseknou poklonu Dáme ho do vaku svezeme dolů a ve výtahu jej znovu po svém zlomí
60
Objednat květiny rakev a nádobu veršíčky z Nezvala Podzim už platí listím svou útratu do zemdlení
61
Ještě tu přebývá s námi když v noci strhne garnyž udeří podobenku Z akvária vyskočí rybka tak velká že není kudy leklá nejmilejší V sestřiných snech poslouchám otce znovu a závistivě
62
LOUČEŇ († Martinovi, Markétě a Petrovi Krčmářovým)
Vlkavskou oborou neseme květiny ztrácíme řeč i plány mrtvý strom – rozcestník jako obrův sukulent je nahý je náhlý Napravo teď trdlištěm v mezistromí poslední dub špalek co smolou zvoní a na větvi zářez živý po právu bratr sám sebou silný Lhostejný růst i skřek účastný pláč ne střed remízek v zádi Procesí bezvěrců hmatá a čaruje rituály
63
SVATBA I.
Krajinou duchovního řádu (na grafický list Jiřího Johna Čedičový lom) Znovu jsem uviděl jeho čáry bez jediné barvy utkaný čedič – osnova vlákna v ní jako noty uzlíky Varhany černé pod nimi balvan dvě překřížené vlnky na příčných útcích země A právě tady se stane zázrak: Oko které se rozběhne po mase kamení sklouzne po mokrém čediči a ještě zaslzené spočine na kříži ukrytém v dolní části listu
64
SVATBA II.
Modlitba za opuštěnou vesnici (na pigment Adrieny Šimotové Nohy III.) Při umírání opouští nás smysly poslední je sluch Jak zamilovaná žena v nohách a paži po pravici slyším tíhu Nade mnou zem Archeologův hlas Než mne tak objeví v mé vrstevnici opustím víru
65
ANO
Mezitím se stalo dost mezní byla smrt myšlenky česaly jeho ženu jako pohyb díků a pak ten hřeben divého toužení či zvrácenosti nutící mne sklánět hlavu do zvrásnělého klína Protože unesla co bych ještě včera upustil? A nebylo toho dost žít až sem svého otce? Je pryč řekla a zapraskalo to jako suchá větev skrytá pod novou travou Jeho tváře nesoucí námi život se váhavě vznesly vzhůru
66
67
68
ZHUŠTĚNÍ, JEŽ MÍŘÍ VZHŮRU
Stará gesta se otvírají jako Bible knihou Genesis, hned první verš navozuje akt stvoření citátem oddělení světla od tmy. Západní, židovsko-křesťanskou kosmologii však od začátku prolamují vstupy východní, haiku japonského básníka Issy jako motto nám dává znamení, že se s Langerem vydáváme na pouť starou, ale rozhodně ne vychozenou a hladce vydlážděnou jednolitým filozofickým či religiózním systémem. Vstupujeme do světa bloudění a hledání. A také nálezů, samozřejmě: básnických. Narušování tradičních mytologických schémat, drobné i větší trhliny a vsuvky v pletivu společného kulturního vědění představují pole, na němž autonomně klíčí a roste Langerova poezie. Nelze říct, že bují, naopak, básník budí spíš dojem tvůrce bonsají, vědomě omezuje prostor básní, zachází se slovem opatrně, téměř s posvátnou bázní. Motiv zahradníka se ve sbírce ostatně vynořuje na několika místech. Napětí mezi jemností pěstitele rostlin a jeho mužným, animálním pólem vděčíme za neustálé spodní chvění, za vibrace, které v básních jen tu a tam vyhřeznou, třeba v podobě „er“, jež „drnčí celým tělem“ ve slově „kurrrvy“ (Botanik). Celkově však při čtení Langerovy sbírky převažuje pocit, že autorská vůle směřuje k restrikci samotného počinu psaní. Tázání
69
po smyslu básnického vyjádření prosvítá, ač samo neformulováno, všemi oddíly, sklon k mystické vážnosti jaksi šlape psaní neustále na paty. Teprve v souboji s tímto protitlakem lisuje Langer svůj olej, soustředěně, zkušeně, řekli bychom: se zralým technologickým odstupem; do přílišné čirosti naštěstí stále nechává pronikat subverzivní, neuchopitelné, mimovolní nečistoty, na úrovni jazykové i obrazné. Právě ony sraženiny představují podstatnou básnickou hodnotu. Třeba celkem banální konstatování „Nejsme dobrými lidmi / ani zlými bohy“ se náhle jazykově vychýlí, „nakazí“ expresí a příčně posune k vyústění: „něco mezi nesmírnými boky / Vesmíš!“. Novotvar „vesmíš“ nese stopy typicky langerovského rukopisu, slovo-překvapení, slovo se znepokojivým kazem, který ho rozkmitá do dáli, zároveň ale uzavírá báseň a zvukově-sémantickou vlnou komplementárně přilne k mateřským bokům v předešlém verši. Sbírka se klene od rozbřesku stvoření ke smrti; mezitím souboj s bytím, „Sein-zum-Tode“ – bytí k smrti, heideggerovský pojem, který cituje Langer sám. Nemůžeme při tom ale nepomyslet na Kierkegaarda, na jeho Nemoc k smrti, tedy zoufalství, zejména když čteme verše „zoufalství může být / součástí životní dekorace“. Není totiž zdaleka jisté, že Damoklův meč konečnosti, přes nepopíranou ukrutnost umírání a konfrontaci s ní, představuje pro duchovní typy jako Langer hlavní problém, k němuž by vztahoval své myšlení. Jeho zoufalství
70
má existenciální podstatu, je každodenní vydaností souřadnicím, do nichž je vržen, i neustálým údivem, tedy vlastně základní básnickou situací. O všem je nutné pochybovat, vše zkoumat, znovu nahlížet. Už zmíněná úvodní báseň je prakticky vystavěna z ambivalencí: oslavu stvoření – či lépe řečeno tvoření vůbec – podrývá blasfemická představa Boha jako Vrabce, vrabčáka, který jen tak „čin-čaruje“. Kdysi „jediný / vládce nad nejsoucím hejnem“, groteskní a současně velkolepý, „uhnětl z prachu země / zemáka muže“. Muž pak sní „Vrabcův sen“ – už tím, že převezme i jeho magický jazyk, zaklínání – „nejsem objekt / čísi vinou“. Žijeme ve věčném „hašteřivém stínu“ svého tvůrce i sebe samotných. Prolínání stvořitele a stvořeného, a současně svár s otcovskou figurou Boha. Dychtění nás ponouká k tvorbě, ano, jsme „dychtící fragment negativu“. Ve srovnání s Hláskami, vydanými v roce 2007, působí Stará gesta ještě prokomponovaněji, mapují celých devět uplynulých let. V centrální části knihy zaznívají privátnější tóny, ale nevtahují nás do zákrutů jediného vztahu. I milostné básně s věnováním se obracejí víc k vesmíru, než aby jen sladce promlouvaly ke konkrétním ženám. Langer k nim přichází „ze samoty“, slyší, jak „přes zdi sprší plašky / odřezky a horká voda“. Přesun souhlásky „s“ ve výrazu „sprší plašky“ není náhodný, takřka onomatopoicky napodobuje prudkost, výhružný nápor okolního světa na opevněný hrad setkání s láskou. Ani v intimním
71
pobývaní s drahou bytostí však nikdy nekončí drama, z něhož do Langerovy poezie vniká místo psychologizování pouze přesně dokreslující předmětný záznam obrazů a zvuků: „tyl už se trhá panty / jen z lůžek viklají“. Báseň připsaná Gabriele tepe jakoby v rytmu bubnů odněkud z dálných horkých zemí Brazilců či Maurů, autor zde opět „rozbalí“ jeden ze svých rejstříků, které známe z předešlých sbírek: proud veršů nesených téměř šamanským transem; pestrý výtrysk se zpětně zatřpytí v konfrontaci se závěrečnou racionální reflexí, s mrazivým poznáním, že „není do koho se vtělit / než do sebe“. Text Kdesi za vývratem nás přiblížuje k Langerovým vzpomínkám z dětství, často olfaktivním, které patří vždy k nejhlubinnějším: k pachům kůlny, seníku, zakyslých chlebníků, schnoucích králičích kůží. Píseň pro Eriku ze sbírky Já nezemřu zcela teď prodlužuje Schovávaná, konfuzní, temné prababiččino vyprávění, vykoupené retrográdním, překvapivě svěžím útržkem dávné hry. Langer měl odjakživa smysl pro lidi o několik generací starší, o stopy, které zanechali, o věci ještě teplé po jejich dotycích. „Na staré terase propadlé erozí / a pamětí betonu / pročítá(...) lišejník“ – a přemítá, že možná totéž spatřil „muž z horního bytu / Oslepen zoufalstvím / vrhl svou hlavu / na mapu terasy“. Tragický patos básník neomylně rozrušuje opětovným problesknutím šupinek ještěrky z první strofy a předkládá tak čtenáři jeden z nejsilnějších textů této knihy.
72
Vývoj Langerovy poetiky dokládá zkracování veršů i délky básní, evidentní přibývání hutnosti, motivicky pak ohlížení po vlastní minulosti, třeba na školním srazu po šestnácti letech, kde „stejné schody šlapou do (něj) zelí / hlava hlávka se kutálí / do krajiny břicha…“. S odstupem mnoha let píše Langer také o listopadu 1989, na scéně pražských ulic se objevují ženy, skoro mytické bytosti, snad jedině ony měly a mají v rukou dějiny, běh světa: „zaklínačky nemocí a bolesti / vytahovaly dávné škapulíře a směsi bylinek / aby dojila kráva nepřišlo krupobití / aby rodička slehla a neztratila příliš krve“. Přítomnými zůstávají v Langerově poezii sféry, kterým je věrný, nebo ho spíš nemohou tak snadno opustit, neboť jsou s ním zásadně spjaty. Démonický otcův stín na nás padal už při četbě sbírky Pití octa (2001), jež byla vyznamenána Cenou Jiřího Ortena. Tentýž hrozivý otec ve sbírce Stará gesta umírá, autor mu věnuje celý oddíl Velká mše i další básně. Bylo jistě riskantní pustit se do zpracování události, která je v literatuře tolik zatížena častým výskytem a jen neobjevně elegickým vyzněním. Langer se s ní vyrovnává se ctí, zejména díky vystupňované redukci výpovědi. Teprve na minimální plochu textů stlačená bolest nám skutečně odhaluje komplikovanost a důležitost pouta tohoto syna k otci: „můj úhyb před porážkou / té kdysi strašné moci // Před druhým ozářením / a chemickou terapií / šeptám k odložené zbroji“. Komplementárně křehčí v rodičovské dvojici
73
– matka – také protkává, nenápadně, stránky svou přítomností. „Tak plachá nevaděním“, píše Langer a nebojí se tvrdosti, nesmlouvavosti básnické diagnózy, v básni nešetří a nikdy nešetřil milované, nejbližší, natož sebe. Řecko rafinovaně prozařuje knihu zevnitř: slovo o antice v Korfuských zpěvech přímo nepadne, a přesto se nepochybně jedná o locus communis: cítíme dávný van původního podhoubí evropské kultury, v níž se Langer kdysi zabydloval studiem a četbou. Později tyto domovské mentální končiny podrobil kritice ve prospěch neevropských myšlenkových proudů, hlavně buddhismu, motiv věčného návratu se však stává jednou z hybných sil autorova psaní. Ne náhodou se sbírka jmenuje Stará gesta. Příznačné verše nacházíme třeba v básni, která předchází a předznamenává oddíl Korfuských zpěvů: „Čtu tutéž knihu / nad Myrtským mořem / Otec mě tehdy miloval / s podmínkou letu v kleci // Byl jsem tu znovu / a už se ten pocit nevrátil / V knihovně / Platon a prach // Věci“. Zpod prachu paměti knihoven se na Korfu vynoří Odysseus, který hledá „místa ztroskotání / a kamenné lodě“. Vybavují se nám obrazy Josefa Šímy, ne jeho zemitý Návrat Odysseův, nýbrž pozdní vzdušné krajiny, opalizující světlo, horizontály „lodí“, obrazy, na nichž antika a mýtus vůbec jsou už přetaveny hlubokou kontemplací. Tato poloha se jeví jako zvlášť blízká Langerovu duchovnímu směřování a koneckonců i vidění, jak před námi
74
vyvstává ve verších z vesnice Chlomos: „Utržené šímovské tkaniny / esplanicky pluly Iónií…“ . Dvě Svatby vzdávají hold tvorbě Jiřího Johna a jeho ženy Adrieny Šimotové, šímovské linii snění, meditace, transcendence, ale také konkrétním vjemům, které jejich obrazy vyvolávají v pozorovateli; jsme například svědky zázraku spočinutí ještě zaslzeného oka na kříži – poté, co sklouzlo po mokrém čediči. Langer zde navazuje na sérii svých interpretačních básní z předešlých sbírek: dál pomalu a trpělivě tká vlastní ambiciózní dílo. Spřízněné bytosti, k nimž se ve své poezii od počátku devadesátých let obrací – ať to byl Ezra Pound, osobní přítel Ladislav Novák či v nejnovějších básních mystik Joachim da Fiore –, vždy dokreslují mozaiku Langerova myšlení. Už k tomuto výběru náročných souputníků napříč dějinami, k vytrvalému úsilí o to, aby s nimi udržel krok, ani k neustálému pohledu „vzhůru“ nenajdeme v jeho básnické generaci paralely. V bolestném zápasu, v němž se snaží hloubit cosi podstatného, se stává Langer solitérem. Své bytostné nasazení zpřítomňuje v neexhibující, z nitra tlumené, přesvědčivé poezii. Wanda Heinrichová
75
76
77
OBSAH
78
Vrabec Gravitace II.
9 13
Ještě jsem se nepominul zimou Došel jsem do domu Mám-li se samotou procházet Zoufalství může být Přicházím ze samoty Až ti nepadnu k nohám Budeš méně než tehdy Na každý pád Matka se uhnula
17 18 19 20 21 22 23 24 26
††† Fragment místa čili Kdesi za vývratem Schovávaná Znamení Na staré terase propadlé erozí Po šestnácti letech Voněly partagasky Hradec byl dnes v jednom květu Na fotogravuře z roku 1908 Aware/Jaro
29 30 32 34 35 36 38 40 41 42
Orchideář Botanik Když jsem tě dnes opět držel v náruči
43 44 45
V Řecku jsou požáry Korfuské zpěvy I. Korfuské zpěvy II. Korfuské zpěvy III. Korfuské zpěvy IV. Korfuské zpěvy V. Velká mše Večer naposledy vykřikl Tam v dálce vydechl Má otevřené oči Ohledávač rozumuje nad kávou Pohřebáci vyseknou poklonu Objednat květiny Ještě tu přebývá s námi Loučeň Svatba I. Svatba II. Ano
49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66
Zhuštění, jež míří vzhůru
69
79
poezie sv. 21
Martin Langer
STARÁ GESTA Ilustrace Miloslav Chlupáč Doslov Wanda Heinrichová Korektura Pavla Vašíčková Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2, www.dybbuk.cz, roku 2009 jako svou 111. publikaci. Vydání první
80
9 788074 380013
