Mar tin L anger
HLÁ SK Y
HLÁSKY
Martin Langer
HLÁ SK Y
Praha 2007
HLÁSKY Copyright © Martin Langer, 2007 Cover artwork © Adriena Šimotová, 2005 Czech edition © dybbuk, 2007 ISBN 978-80-86862-26-2
ZDRŽENÍ
Budem se nořit do slov tmou která nás hmatá jako tušená ruka za skobu zavěsíme chycená těla ryb Rubáší místností s okny bez vyhlídky slíbíme si hyb
7 <
NOČNÍ CE STA
Hřbitov je jako odbytá onanie a na samém rohu dětská prolézačka (na Dušičky jsem šel s člověkem o kterém smýšlím jako o nepříteli) Nad jeho zdí zářivá noční duha svící Nejprve ukázal na hrob chlapečka kterým ho děsili Pak ten kde děsy skončily Oba jsme byli pro dodržování spisovného psaní i y (sic!) Nesnesli jakoukoliv povrchnost v umění Vnímání citu posunuto každé jinam (tady!) 8 >
Zapálili jsme si omamnou cigaretu a zabíjeli se smyšlenkami Uprostřed Dušiček my dva neživí tančili tance nenávisti
HLAD
HLAD má velké oči má tedy tvar i perspektivu má možnost ukojení možná má i uši! Co slyšíš svým hladem Mmmušle? Co slyšíš když na poušti navlékáš svit hvězd jako by Tvá hlava byla ouškem jehly? Jako úzká stéla stojíš s outěžkem zrnka písku stříbro v Tobě roste a nazvané je tělem Co slyšíš když myslíš na ženy? Smyk šatů o kůži který se trny zakliňuje vůní padá-li přes poupě klína a drápne o růži? A Země je Ti matkou?! Copak neslyšíš svým vnitřním uchem jak smrt si brouká: ze mě?
9 <
Chytil jsem svou Mmmušli do rukou a odnesl ji daleko z kolébky Echa Chytil jsem ji přes lomenou hladinu a vějířky odpadávajících vápenců a rozevřel ji nožem až na břehu Uvnitř V jejím bílém mase chtěl jsem ho líbat k zalknutí našel jsem Znovu jen písčitou Jehlu
10 >
Hlad má velké oči zbýváme na stole jako jeho drobky přežraní nad lavory klekáme Vyklepej ubrus a prasknou střeva Světa Šeptám ničí nebo které Vnitřní Mmmušli Navleč mne do své osnovy a pravdivou roušku vrátím místu Ke dnu!
Co je Ti dnem když ho chceš naplnit úsměvným souhlasem? Co je Ti obsahem když máčíš hlínu prvního člověka cedíš vodu skrze zuby Ve stvořitelském hněvu? Co je Ti dotyk?! Vším než jen chaosem Řádem si potvrzuji ega cenu! Vše je dopadnuté k zalknutí střízlivé napadlé prenatálním virem Sčítej své sedimenty odečti Něhu!
11 <
GEOMETRIE
Úsečka Limit omezený čas U sečkat strávit čas u vědomí že vědomí Je v usebrání Sebrat uloupit a utíkat Volat: „Chyťte zloděje!“ Zloděj je úzkost a úzkost zůstává nepřekřičenou smrtí
12 >
Přímka Nemusí být přímá narazí-li do sebe sama Objemem kruhu Může ho zaškrtit aniž se stane černou dírou Přesně takovou jako je obsah pohybu: jako dítě se na hvězdy často díváš pak hrbíš jen zrak ale už máš stará záda oči zatlačí Ti nepatrný mincí tlak
13 <
Trojúhelník Jen tři rohy Tě mohou bodnout a nad ten smrtelný musíš vzlétnout a zřítit se k jeho ohništi Do základů vzplanout a vyhořet v dětství Žena roztápí plotnu na kaši: „Už jsi rožnul?“ Je tma
14 >
Horizont Nutí přiblížit se Zbytně jako v rovné krajině Dojdeš k němu a rozsypeš se v krocích Už ta cesta k němu vydala se k Tobě Stanout nebo dorazit? Moci
15 <
Spiritualita Nemožnost výdechu ani vdechu Otáčení myšlenek zpět a tady já kdysi — já teď pro já — možná Já věčný strašpytel! Že Možná není Asi ne ano A ano ne Že není Teď?!
16 >
VŠE JE TICHÉ
když přízrakem nocí jedu v procesí přízraků vracím se domů se svým motorem v hlavě tam kde mne nikdo nečeká nikoho nečekám olizuji cestu která se stává pustinou bez ovocných stromů vojákem prázdného žaludku bez cíle krajinou rajských fast foodů (zní to v ní jako křemíkové voodoo) nevidím na poli dravce jako slepice nevidím svými koly oči zajíce už vůbec nic nevidím vše je tu tiché a sněží ve sloupech světel halucinuji chryzantémovými květy rodí se z nebes kalich v kalichu od tenkrát do teďtenkrát Karle Malichu! běžím tedy jsem běžencem ve strachu čili s růžencem vracím se domů se svým motorem v hlavě náruč je flaška lůžko pak garáž božího práška
17 <
už nevydržím další cestu polabskou krajinou už nevydržím bez horizontu ani vteřinu je tu jen chcíp odevšad vidět čísi Říp jako Magnetová hora blizoučko vzdálený jako těhotný pupek čítanek bez stránek a co když je vřed toho co couváme vpřed? a co když je tvor do ucha lezoucí škvor? zdvižená buřinka prachu pro poslední vor a co když je tady nejblíže Slunci?
18 >
vracím se domů se svým motorem v hlavě rožnutá okna v ostrovech středních stříd i na zuby půjčuj si podepiš krví je libo tajemství poznání? pích! a mám ženu která mi porodí děti psa zrcadlo granule tvář jsem stejný mezi stejnými v pytli extrudován střevu v upomínku váš jsem motor kašlající smích a bolest návěj si bere stromy za muže od pat je líže obléká šatem a první větev už nemůže!
vracím se domů se svým motorem v hlavě zapínám stěrače abych viděl čistě zapínám světlomety na ostrost mezi procesím přízraků jedoucích kamsi dost všeho nemám vše nás má dost
19 <
STUDIE K PŘÍBĚHU O PEST ÍCÍCH A TYČINK ÁCH (epilog — třetí kupkovská báseň)
Je v tom soupeř otevřen uvnitř pupenu břicho slunce kručí po zimě ale žádné vzdechy jenom mé nohy uprostřed vojiště uprostřed března ještě ne krví ještě ne pelem v gynceu
20 >
LOLI…TĚ
Slaďoučká Loli, chtěl bych se teď stát Tvým medvídkem a opatrně se doškrábat k Tvé posteli / mezi svíčkami tančit / být ohrožen každou z nich — je jich 16! / opálen a umazán voskem přitočil bych se k Tvému rameni a zeptal bych se: „Mělo to cenu? Jsem pro Tebe ještě tím jediným? I když voním po spáleném plyši a místo krve odcházím voskem?!“ A má to cenu! I kdyby mne pohltila dnešní bouřka a z hlavy mi stékaly smutné blesky jako pieroti Jako písař bych byl ohnutý a nechal do sebe pršet jako do nekonečně duté tužky Psal bych vodové básně Psal bych Ti do srdce Zmáčený dešti…
21 <
Ale Ty jsi suchá! Tak alespoň do Tvého ucha Ti naprším plyší Lehnu si a budu dělat Že vím že oddychuješ: „Spíš? Nespíš!“ Jen Tvá dětská duše se chce přidržet za okraj peřiny skála — peřina peřina — úkryt Ale už poznala tělesnou lásku A proč zrovna tu? Z tohoto světa černou?!
22 >
Celá jsi… od mých sazí od vzdálených myšlenek bránění Tě a soucitu mimo mne Přesto zakleslá Čistá či umazaná životem Celá jsi… poprvé Nechtěná a vystoupená spatřením Bezděčným gestem hledáš „Nalezlas?“ V mé černé duši bělobu mačkáš „Nalezlas?!“
A i kdyby to bylo minutí a má duše stala se zakopnutou minou seberu Tvé kousíčky snů (iluzí) dětinskostí a ušiji z nich kabátek na každý den Beze mne takže Ti zimazi poleze po těle Budeš malá a menší jako Alenčin svátek Představuj si jak Ti myška ohryzává kostičky jak nestačíš v letu vážce jak si nezavážeš ani tkaničky a mosty jsou železniční pražce A padáš Níž níž a výtah je spíž na staré kompoty
23 <
A nemlsej! jako mlsáš dobroty jako mlsáš mne a strkáš zmrzlým prstem do mého srdce z piškotu a vybíráš jen ty růže které chce každý první druhý (třetí) čtvrtý pátý už nemá co …je po dortu
24 >
Představuj si naše těla vyhlazená lůžkem do horkých siluet Tady si Odešla Ty a tady já Vylité sádrou a slibem: „Stavím se včera odejdu vchodem políbím dopisem a když ne nikdy tak možná teď …přicházím…
Maličko vydírám… Muži mne milují jen za můj úsměv a cvrlikání.“ Jsem jako kámen hrobovou miskou teplem nezmrznutou vodou A je léto co je Ti po žízni v zimě „A co je Vám pane básníku po děcku?!“ Jsem jako kámen megalit Pohni s ním a život země zhyne Je tě třeba? Denně se probouzím a ošklivím si čas před sebou Ten minutý mne sevřel strachy Střepina ledu uvízla mi v oku V uších a nosu hnízdí mi straky
25 <
Jsi velký? Velký v bolesti a ze světa smutku vyhoštěn pro soucit Chudá duše co zapomněla doma tělo když chtěla nakoupit Ponorná řeka kterou můžeš projít jen přes maso kamení
26 >
Kdy soucítíš? Naposledy jsem spatřil kaligrafii bambusu a cítil ho v holení kosti Synek je na blízku a jeho vzdalování je pro mne chvění O NĚJ Uchopím ještě někdy jeho duši? A zatřesu s ní jako s mladým kmenem?
K soucitu mne povolal letmý pohled Tady bojiště a stíny tvoří řady stín ke stínu bytost k bytosti Zelený bambus Zas vražený šíp Do kruhu milosti Och — ozvala ses! Potřebuješ pohoupat samotu? Té noční se děsíš? A co až začne s rozbřeskem život? Budu ležet v pohybu rakve a Ty jako svíce nehybně sklánět se svými ptačími prsy?!
27 <
První kontakt s ženou Čertí plivanec Laktační psychóza láska matka otec chléb Laskáš mne mlékem moukou smrtelným kvasem Obemykáš stehny hlavu penisu Vypuzuješ jakési bytí pro vytí!
28 >
Mám strach ze smrti Která už proběhla Viděl jsem anděla Buddhu s těhotným břichem a uvnitř červivého vlčka jak dáví velkou perlu A nešla mu přes zuby zacuchaná ze zrnka písku Jediného nervu
Už proběhla a proto ještě píšu miluju sténám kvetu kořením a ulpívám na dně Nade mnou se páří rybky jako hrozny jikry vesmírné krystaly tibetské vlaječky vltavíny žlutořečí Ani netušíš… Oranžovo-jásám! Zeleno-spočívám! Rudo-krutě drásám Bělobou markýruju + modrá = levituju! A přesto Tuž! Její boky kontury a ztracené objemy Tvůj zlacený klín Ve stříbro se ego mění Vím?!
29 <
Co je tu proti OKU? Vlásečnice… s prvOKEM sOKEM? Nabídni… Za zub zastřel zoubkovou vílu Co je TU?! Zázrak? Za zrak?! Pod polštářkem najdi… Své odříZLÉ ucho uchopím do ruky jako šílenství a udělám z něj horizont na ploské krajině
30 >
Prý jste si nechala zkrátit vlasy na ježka a sbíráte jím hvězdy? Prý jste si koupila vojenskou sukýnku (Vy křehká?!) a granátem se hladila v tříslech až vyPRŠELY všechny Vaše chloupky? Prý jste úplně opilá a máte radost Že jste Já-Já? Ale Vy-Vy nejste Já protože nejste se mnou Ve mně jste jiná… Omylný důvod proč ještě žiju: „Matko, porodila jsi mne na třešni / praskla voda / když Tvá ruka přitahovala třetí větev s tím největším kokonem chrupek / Plným pavouků. Běžím s bublaninou / proti staženému králíčku mezi dveřmi / ponožky srsti ještě za provázkem / A to stažené jako potřísněný župan vedle pračky / hebkost svlečeného těla: Lolita co nemá peníze na to o čem ještě neví že by jednou chtěla
31 <
A co ví? že chce pohádku na dobrou noc „Chci Vás tu mít, ale do pěti minut!“ že lhát neumí že se máma nezlobí i když ví že jí volám já? To ví a nechce víc už skoro zapomněla že kdysi vonělo jí Nic
32 >
Řekl jsem jí… jsem ten kterému líbeš nohy Kterého náznakem objímáš až mraky letí světelnými roky a za Tebou Prostřednost řičí: „Uhni! Meju Ti kroky!!! Meju Ti duši aby byla vláčná jako kuřecí šunka… Taky jsem byla kdysi šťavnatá a mladá! Ustrnul kanár Když jsem šla prach se mi odmetal z cesty Vyplakala jsem všechny své slzy Byla jsem divoká i mírná Dnes cedím skrz své vrásky z krásy strach!“
Večer už se upil v zelené misce a poslední nálev čaje stydne Pro Slunce Tak vyjdi a jdi nad mou hlavou co nejdéle! Vyjdi a požehnej mi teplem Požehnej mým očím aby viděly lépe než samo ukazuješ A požehnej každému mému póru aby ten pohyb nebyl souhrou mělkých tónů Požehnej mé srsti jsem-li zvíře Mému rybímu či jakému tělu Hladinou proraž! a zbav mě Mne abych Ti byl blíže
33 <
KABEŠ
nebe je v plodové bouřce uprostřed letním to co zbylo z květin uprostřed místnosti kaple je pro smutek kap Kabeš líbezná slzo stékáš si po listě tak pozdě i brzo Ich bin der Welt abhanden gekommen (Friedrich Rűckert, Mahler no. 5, 3. oddíl, Adagietto) Já jsem se světu vytratil
34 >
POLIBEK
při kterém jsem měl starý pocit že se mohu znovuzrodit Voněl při něm prachem Písek Opilost Bezčasí Slyšel jsem to co je slyšet jen pod mořskou hladinou Fatální závrať vesmírnou krajinou tma-hebkost vůně tmy-strnutí A pak Měl jsem Tvou kůži jako zemi plnou kalichů z kterých se mohu najíst napít Utišit Zatím co jsem opět neuvěřitelně V sobě doufám I pro někoho
35 <
Vlčí tlama na jakémsi alegorickém voze (snad ne radosti!) Na starém pohřebním voze zlomený anděl Křídlo a CO ZBYLO Z ANDĚLA Pád z milosti?! Snad jsem Tě hledal od doby co kvetly magnolie a umíraly Josefské lilie Zatímco jacísi básníci ve třetích zemích krváceli na prvou druhou Marš prvá-druhá! prvá-druhá! prvá-druhá!! 36 >
AGR AT
Hledám Tě v olejových kalužích, ve stínech stromů, i na smeťácích Tě hledám, ve starých kastrolech, v kávové sedlině, pokud nevypitá zbyde, protože Tě hledám i v kouři nad hrnkem, a taky Tě hledám TADY, na špatném místě. zítra přijede Agrat… SKAžená dívka z Brna přijede v černém korzetu s rudou kšticí nepřijede nějakou károu ani kočárem ani lodí (to dá v Čechách rozum, i když Čechy nejsou Cáchy) vystoupí z vlaku a bude to malé i velké pozvu Agrat do čajovny a zasvětím ji do pití čaje vysvětlím jí rozdíl mezi oolongy a japany při tom pití budeme jíst pitu a ona mi svou brněnštinou řekne: „…vzala jsem si jedny kalhotky, abys mi do nich mohl vlézt, jako se leze po schodech do nebe, kalhotky s provazovým žebříkem jako do balónu a Ty budeš odhazovat zátěže až budeš mít takový strach z výšky, že Tě budu muset pojmout jako pasažéra“
37 <
něco se ve mně utrhlo a odpoutalo od sebestředného „zvěstování“ neodmilovaně zapomínám slova ticha nesu se v jejich větru východech a setměních vystrkuji jazyk jako by šlo chutnat prostor jako maur se svým spletitým tetováním vítám bod uprostřed Tvého břicha pro chuť z dávného zrození upouštím ke stoupání všechny smysly: žár košovinu bolest kompas čas 38 >
AGR AT II.
„Byla bych asi raději, aby to bylo jen tím, že Tě nemám, protože pak by se mi snadněji zapomínalo.“ mám jen své drobné tělo dvacetileté kosti večeříš s mojí ještě slepou duší ale už rozevírám oči mžourají po mléku světa koutkem hledám drápkem lovím ještě ne to co stojí za krev a tesařskou díru neprocitnutě saju kručivě slabikuju slyšíš?! AEIOU
39 <
T Ř E T Í ODSTAV EC T V É PR ÁCE:
než se Tvé srdce rozklubalo letěl jsem prostorem užším než touha po Tvé vagině a říkal si každým nervem A to je ta, která mne může utišit?! Držel jsem v zubech všechny shakespearovské vlaky a padal úzkostí jestli mi pomůžeš stopovat mé odešlé děti Tak najednou — naše duše a co dům dá! Stéblo byť sebetenčí náctileté: „Možná Taky a Kde jsem Já?“
40 >
Sedíš naproti mé zvědavosti mažeš si slunečnicový chléb máslo zadešťuješ kmínem a chutnáš celou svou bytostí JEN PRO TEN OBJEV Rozvážně žvýkáš Piješ třezalku Zběsile větráš vše jako bych měl odejít i se svým dýmem Došla mi od Tebe Óda lásčina „Dřív jsem viděla znamení nebo jsem si alespoň myslela, že jimi jsou Snažím se za tím jít jak fena za kostí! A tak jsem šla za Tebou se strachem a s láskou.“ vzalas své maso z háku úzkosti Porcuj ho! Čaruj!! Jsem skrze Tebe stín radosti!!!
41 <
Ležíš naproti mé zvědavosti zapaluješ po tisící stejnou svíčku a je z ní Kmotřička Než mne ochočíš budu žrát prázdno z ruky Pod novým pohledem opyluj neštěstím! Kvetou už staré strupy
42 >
Tak jak Ty neposkakuje nikdo na světě! A každým skokem mění se rychlost v úžas Pohyb před stanutím Zaskočená vůle Pocit: Být zde Bortí se s příběhem O vnitřním úle
ZAT ÍMCO JSI ZE MNE ONEMOCNĚLA
třesu se úzkostí a rize čajem Moje nezastavitelné myšlenky se valí jako zahnaný dobytek do ohradníku zdvihají hlavy bulvami svítí a do té noci prší do nás prší Měla bys vědět o Strachu když jsem přesazoval bonsaje a kořeny zbavoval zmrtvělé hlíny Doufal jsem že možná nepřijde: Večere buď prosím milosrdný Tropická meruňko rozptyl ho svými květy Ale zase je tu! Oživlé objetí smutku vymývá zevnitř má léta a v dutině uléhá roste sílí Už neodchází jen když jde kolem kolemjdoucí štěstí cedí slova
43 <
Jsou to: Nenalezneš Neobejmeš Zmarníš a Klesneš v Nic Jsou to: Noc bude bez konce Den bez počátku K dechu ti přidám zalknutí Jsou to: Plašení Skřípání Stíny Utřená zimnice
44 >
Máš okopané botky a dírku v punčoše pod vrstvami peří cítím pačuli jsi jediná bytost která mi píše „Možná bych ti spíše přála tebe protože nepřijde žádná žena Otevíráš ústa a voláš po mléce Pak bych ti přála sebe a sobě abych na to měla“ Nesrozumitelným písmem píšeš „Nikdy nebudu klidná Nikdo nikdy nebude klidný Nebude očekávání ani touha Nebude sen ani vášeň Bude jen Nic a protože Nic je Nic nebude ani Nic“
Po bytě nacházím flitry z šansonových oblečků knoflíky fragmenty boa háďátka vlasy syčí po tvé kštici teď není teď bydlíš tu skrze po svém znova A na zahradě vyrazil první květ narcisu v květomluvě Proč maříš naši lásku? Na koho znova pohlédneš do očí se mu oblečeš srdce ztemníš
45 <
TO JE T VÁ HOL E
krajina kam vede slepá cesta mezi provalenou zdí a nebem nadosah padající letky ze střech „Podívej na roztančenou podlahu strnulá po ní chodím s košíkem natrhaných výkřiků k obědu budou ryby“
46 >
Přes Trněný Újezd počkáš u kaple průhledná bolestí šlo tudy mateřství zuby skřípaly mu ze sna „Ukážu Ti tříbarevnou kočku dotýkané předměty z kdysi na Bílou sobotu modlitbou ovinu další flašku jen aby tajemství snesla“
POUTNÍ MÍSTO
Jel jsem po silnici a tam kde vyvrtali další díru protože maso si žádá větší prázdnotu kde šplhal po starém akátu plamének aby si našel místo na slunci a do země vrůstaly nové stroje šátraly po těle pod zelenou plentou Své orgány si najdu i kdybych byl plný nicotných znamení! a vítr mi odkrajoval ucho od hlavy nebylo to rychlostí protože ta s prázdnotou nijak nesouvisí jen jsem projížděl a urvaný cár igelitu se zachytil v koruně držel se jí jako plachta stožáru suchá tělíčka ježků a prvních králičích vrhů mumlala své opožděné modlitby a do mé tváře vnikalo teplo: „Nic Tě nezasvětí pro další den zatřese Tebou jako prašivkou a mycelia Tvého ducha dopadnou uhynou“
47 <
ENTENTÝKY S NEBOŽTÍKY
Přijímám jméno babičky: Kaštánek Narozen Vlčí hoře Znamením rakem (řinčím krunýřky!) Přišel jsem za Buddhou jako potkan Vyrostl jako jilm „Martinééé, strome zelený…“ zpíval mi nebožtík přítel nebo snad jinan? Netřeba mi ženy? Jinam!!!
48 >
+++ (epilog)
je to v čáře ruka držící tužku dělá nepatrnou vlnu
49 <
IMPULS A OBRYS
Při opětovném čtení Hlásek Martina Langera jsem byl stále více překvapován proměnou těch nejosobnějších a intimně nejpalčivějších témat v text obecně sdělný. Oceňoval jsem též pečlivou kompozici sbírky. V české poezii posledních let nejde o jev zrovna obvyklý. Básnická sbírka často jako celek mizí a jen shrnuje jednotlivé texty vzniklé za určitou dobu, z nichž by bylo možno několik ubrat, několik přidat — a na celkovém vyznění knihy by se nic nezměnilo. Langer své Hlásky naproti tomu pečlivě staví jako soudržný celek. Je patrné, že sbírka zrála dlouho a že jednotlivé texty v ní se navzájem nasvěcují a doplňují — jsou od sebe neoddělitelné. Tím hlavním, co Langerovo psaní žene vpřed, je zjitřená sensibilta, impulsivnost působící až tělesně. Jako by v pečlivě vytyčeném bodě, v dosažené kótě nalezeného slova cosi začínalo tryskat, vyráželo z něj a dále už prostě muselo pokračovat. Langer je básník vášnivý a k dosažení účinku básně potřebuje proud slov, který dokáže čtenáře nejen strhnout, ale i dále unášet. Současně s touto živelností — a to je nesmírně důležité — je i člověkem se širokými znalostmi moderní poezie, básnického experimentu a výtvarného umění.
51 <
52 >
Tento skrytý rozměr jeho osobnosti v knize nelze přehlédnout. Langer umí své impulsivnosti, která dovede tak působivě vyjádřit básnický vztek (stálo by za to porovnat vztek v básních Pavla Janského a vztek básní Langerových), záblesk nepřátelství či výtrysk nenávisti vsadit do pevného obrysu básně, která nesklouzne k upovídanosti či dokonce prázdnému žvanění, jak je to v dnešní české poezii časté. Langer bytostně potřebuje vizualitu, pevnou obrysovost, tvarovost. Chce se mi dokonce srovnat: tam, kde Ivan Diviš potřeboval zvichřeného ducha básně ukotvit ve velehorských masivech Himalájí či Kordiller, je u Langera nasazen pevný tvar — a vůbec ne překvapivě geometrický (úsečka, přímka, trojúhelník, čára). Jde o vyvážení, o míru. Drsnost v uchopení milostného vztahu, někdy až překvapivě krutá, obnažená a hmatatelně přítomná, potřebuje být ukotvena do jiného rámce, který by ji vyrovnal a zmírnil. Občasným Langerovým výrazovým prostředkem je, že si slova v básni začnou hrát jedno s druhým. Podobně je tomu i s užitím rýmu k antiiluzivnímu vypointování básně (třeba hned v klíčovém úvodním Zdržení). Stává-li se u Langera, že „slovo slovo rodí“, nejde o základní stavební princip, ale o přesně užitou výjimku, která zdůrazní autorův odstup od textu (podobně tomu bylo u některých Zábranových básní v jeho denících).
Při čtení Langerových básní v Hláskách je třeba si neustále připomínat dvě klíčová slova: cesta a smrt. Ne kvůli jejich výskytu v textech, a už vůbec ne kvůli hledání nějakého jejich apartního zneužívání. Je třeba myslet na ně v tom, co skutečně znamenají, co označují — ve snaze domyslet do hloubky to, oč v knize jde. Hlásky jsou básnickou sbírkou vědomě nelíbivou. Langer nehladí, neutěšuje, neretušuje. Obnažuje nervy, vášnivý impuls mířící vpřed směruje k pevnému obrysu básně. Je cenné tuto cestu projít a prožít spolu s ním. Jan Šulc
OBSAH
Zdržení Noční cesta Hlad Geometrie Úsečka Přímka Trojúhelník Horizont Spiritualita Vše je tiché Studie k příběhu o pestících a tyčinkách Loli…Tě Kabeš Polibek Agrat Agrat II. Třetí odstavec tvé práce: Jen pro ten objev Zatímco jsi ze mne onemocněla To je tvá Hole Poutní místo Ententýky s nebožtíky +++ (epilog)
7 8 9 12 12 13 14 15 16 17 20 21 34 35 37 39 40 41 43 46 47 48 49
Impuls a obrys (doslov)
51
p o e z i e s v. 5
Martin Langer HLÁSKY Reprodukce na obálce Adriena Šimotová, z cyklu Schránky, 2005 Redakce a doslov Jan Šulc Korektura Michaela Šmejkalová Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2, www.dybbuk.cz, roku 2007 jako svou 37. publikaci. Vydání první ISBN 978-80-86862-26-2
9 788086 862262
