Martin Goffa Muž s unavenýma očima
Mladá fronta
Marcele a Jardovi K.
© Martin Goffa, 2013
PROLOG Šedé BMW se lehce zhouplo, poté co vyjelo z průjezdu domu k silnici. Nechalo za sebou dvůr s malým parkovištěm, na kterém stála ostatní auta lidí z firmy. Zleva se po silnici blížila světla, takže muž za volantem sešlápl brzdu a čekal, až bude mít volno. Ulice byla jako obvykle dobře osvětlená, ale pršelo, a vidět proto bylo spíš mizerně. Na chodníku u boku auta zastavil nějaký chodec s kapucí na hlavě, zaklepal na okno a začal ukazovat na přední světla. Řidič se nejdřív sklonil, aby viděl muži do obličeje, když však poznal známou tvář, odemknul dveře a na chodce mávnul. Trvalo sotva vteřinu, než muž s kapucí prudce dosedl na místo za řidičem. Okamžitě prostrčil levou ruku dopředu a předloktím jej začal škrtit, zatímco z kapsy bundy vytáhl černou pistoli a hlaveň zatlačil řidiči do boku. „Jeď,“ řekl jenom, mírně povolil ruku na jeho krku a ukázal doleva. Pak pohledem zkontroloval koženou tašku na sedadle spolujezdce. Místo zabíraly dvě bezpečnostní kamery, jedna firemní a druhá policejní. Obě snímaly z výšky prvního patra, takže zaznamenaly jen čekajícího muže, kterému přes kapuci nebylo vidět do obličeje a který pak najednou nastoupil do vozidla. O zbytek se postaral déšť a padající mlha. Auto sjelo na silnici a vydalo se směrem z centra. Po několika stech metrech prohledal muž v kapuci jednou rukou
řidiči kapsy a našel dva telefony, které okamžitě vypnul, stáhnul okno a vyhodil je z auta ven. Uběhlo několik minut, během nichž byl slyšet jen sípavý dech řidiče a stručné pokyny k cestě udílené tím vzadu. Nakonec vůz projel ulicí domků se zahradami, odbočil na lesní cestu a po chvíli zastavil u jiného auta. Muž na zadním sedadle nacpal řidiči kapesník do úst a přelepil mu je i s očima páskou na koberce. Aby mu zamezil v pohybu, obtáhnul mu páskou i krk a opěrku hlavy, pak vystoupil a otevřel řidičovy dveře. Ruce mu znehybnil policejními pouty, vrátil se na své místo dozadu a z předního sedadla si přitáhl hnědou koženou tašku. Uvolnil obě kovové přezky a otevřel ji. Beze slova několik vteřin zíral dovnitř a pak se začal rychle probírat jejím obsahem. Nakonec ji vysypal na vedlejší sedadlo, ale vypadlo jen několik složek a pouzdro s brýlemi. Jako by nemohl uvěřit vlastním očím, ještě jednou věci prohrabal, ale pak je vztekle smetl na podlahu. Zaskučel, sevřel pěsti a ještě ze zadního sedadla dal spoutanému několik ran do tváře. Poté rychle vystoupil, otevřel jeho dveře, uvolnil mu krk a vytáhl ho z auta ven. Srazil ho na zem, padl mu koleny na žaludek a obličej zasypal údery. Zbitý muž měl plnou pusu krve a vyražených zubů. Začal se dusit. Útočník mu strhnul pásku a vytáhl z pusy kapesník, nechal jej vyplivnout chuchvalce krve a vyzvracet to, co mezitím spolknul. Pak mu ústa znovu zalepil, zbytkem pásky mu svázal nohy, ruce přepoutal za záda a z kapsy si vytáhl klíče od druhého vozu. Odemkl jej, otevřel kufr a muže do něj naložil. Utřel si rukávem zpocené čelo a rozhlédl se kolem.
Neviděl nikoho a nikdo snad neviděl jeho. Přišel k BMW, celé ho prohledal, ale bezvýsledně. Otevřel dokořán všechny dveře a rozbil střešní okno. Potřeboval zničit veškeré stopy, které tam mohl nechat. Nejraději by vnitřek auta zapálil, ale bylo možné, že díky tmě by oheň někdo uviděl dřív, než by se mu to hodilo. Poslední, co potřeboval, bylo, aby kolem začali lítat hasiči a policajti ještě před tím, než zmizí hodně daleko. Přešel k druhému vozu, nasedl a nastartoval. Od doby, kdy na kraji lesa jedno auto zastavilo a druhé odjelo, uplynulo sotva pět minut. Muž za volantem zamířil zpátky k městu, roztřesenýma rukama vytáhl z kapsy krabičku cigaret a jednu si zapálil. Nevyšlo to tak, jak chtěl, ale i s tím raději předem počítal. Teď je na řadě náhradní plán. Hlavně klid. Prostě to bude ještě chvíli trvat. Pár minut. Jenom cestou nenarazit na nějakou posranou policejní kontrolu.
1. Seděl jsem a pozoroval ty dva, co se hrabali v mých papírech. Probírali stránku za stránkou, krčili obočí, občas zapíchli prst k nějaké kolonce a srovnávali položky se svým seznamem. Byl jsem přesvědčený, že nic nenajdou. A taky jsem jim to řekl. „Vždycky něco najdeme,“ zavrčel jeden z nich a podíval se na mě pohledem, který snad měl být pronikavý. Chtělo se mi začít smát, ale nakonec jsem se jen zeptal, jak dlouho si tu větu cvičil. Oba ve stejnou vteřinu ztuhli a zírali na mě. „V klidu,“ řekl jsem, abych je zarazil dřív, než začnou vyšilovat, „jsem na vaší straně. Jsem kolega, teď už teda bývalý, samozřejmě.“
„Kolega?“ řekli skoro současně. Do háje, snad jsou klonovaní, napadlo mě. Oba byli mladí, urostlí, oholení, nažhavení do akce a hlavu měli ještě nabušenou brožurami z policejní školy. Byli to takoví správňáci, že se jim člověk musel buď smát, anebo mu z nich bylo k blití, to podle situace. „Jo, kolega,“ zopakoval jsem. „Ještě ani ne před rokem jsem dělal to, co teď vy.“ Podal jsem jim svoji starou vizitku, čistě jen tak, aby viděli a začali se se mnou bavit jako lidi. „No jo, sakra,“ ozval se nakonec jeden z nich, „tak to je v pohodě. Měl jste to říct hned.“ Všiml jsem si, že mi dál vykal. No jo, už to není jako dřív, napadlo mě. Jak jednou z téhle branže vypadneš, nejsi najednou už skoro nikdo. Teda s výjimkou těch, co se sakra dobře uchytili a zachovali si přece jen nějaký vliv a styky. Anebo je to ještě jinak, vídal jsem to přece už i dřív. Ti kluci, co v poslední době přicházeli z policejní školy, byli kolikrát až moc naočkovaní důvěrou k systému, zato ale nevěřili kolegům. Nevím, co je v tom směru učili a proč, ale někdy mi připomínali spíš roboty než lidi. Ti dva, co zrovna prohlíželi můj bazar, byli tak někde napůl cesty. „Vás bohužel neznám, tedy nevzpomínám si, že bysme se potkali,“ řekl jsem jim nakonec, „ale nemůžu mít v hlavě všechny policajty z města.“ Zatvářil jsem se lehce omluvně, abych jim nechal aspoň zdání důležitosti. „Já vás jo, teď když jste se připomněl,“ řekl najednou ten, co mi z těch dvou připadal asi o půl chlupu normálnější. „Je to tak rok a půl, to jsem ještě sloužil v uniformě. Jezdili jste s dopadeným pachatelem po chatách kolem Prahy a já k vám byl přidělený jako eskorta.“ „No jo, už vím! Jasně…“
Nevěděl jsem pochopitelně nic, kdo si má ty kluky v uniformě pamatovat… Jen tady ve městě je jich několik tisíc, za ty roky jsem pracoval se stovkama z nich a než jednoho potkáte příště, je už buď na jiném fleku, nebo v civilu, případně si mezitím oholil hlavu nebo nechal narůst vousy. Jen pár z nich potkáte tak často, že si je můžete zapamatovat. „To tehdy byla akcička,“ dodal ještě. Panebože, on opravdu řekl ‚akcička‘ a předtím ‚dopadený pachatel‘… Jestli jsem k němu měl na chvíli byť jen špetku sympatií, tak vzaly zasvé. Chtěl jsem něco říct, ale pak jsem jen mávl rukou. Copak je mám učit, že dokud budou říkat slova jako akcička a pachatel, tak budou akorát k smíchu? Nevím, jestli jsem někdy použil slovo pachatel. Možná tak na nějaké poradě u hlavounů nebo před advokátem, to samozřejmě. Ale před člověkem z branže nikdy žádný pachatel neexistuje, v lepším případě je to pašík, jinak ale drban, loupežník, hajzl, šmejd, parchant či cokoli mezi tím. Kdybych dřív nějakému svému staršímu kolegovi řekl, že jsem ‚dopadl pachatele‘, huba by mi buď upadla, nebo by mi ji urazil. „No tak co teda vlastně potřebujete?“ kývl jsem směrem k výkazům, aby se konečně rozhoupali. Podívali se na sebe, jako by se vzájemně potřebovali ujistit, že se mnou můžou mluvit na rovinu. Pak jeden vytáhl z kapsy fotku starých hodin. „Tak to se do těch papírů už ani nedívejte. Nic takového jsem tu neměl a nikdo mi to ani nenabízel.“ Hodili po mě další pohled, pro změnu měl být asi pátravý. „Ale my neřekli, kdy to mělo být… Třeba už před nějakou delší dobou…“ No jo, chlapci, jasně, a proto jste si nechali ukázat záznamy za poslední dva týdny.
„Ale ne, vím to určitě. Kdyby mi sem někdo takové hodiny přinesl, vzal bych je okamžitě sám pro sebe,“ řekl jsem nakonec. Nelhal jsem, byly přesně jako ty, které visely na chodbě u mého dětského pokoje a které můj otec léta pořád dokola opravoval a nikdy neopravil. Ty hodiny na fotce byly připomínkou mého dětství, mého domova, mého už dávno mrtvého táty, takže kdyby mi je sem do krámu někdo přitáhl, odešel by bez nich. To se mi ale zrovna těm dvěma vysvětlovat nechtělo. „Tak jo,“ podívali se na sebe nejistě, ale nevypadalo to, že by se chystali k odchodu. „Nechte mi tu na sebe číslo, jestli sem s tím někdo přijde, dám vám okamžitě vědět,“ houkl jsem na ně dřív, než mi to stačili říct sami. „Jasně, jasně,“ oživli a naučeným gestem mi oba podali své vizitky. Přísahám, že na vteřinu mě při pohledu na ně napadlo, že snad budou mít stejný titul, stejné telefonní číslo, stejné jméno. Skoro jsem se trefil. Když jsem je pak vyprovodil ke dveřím a potřásli jsme si rukama, odcházeli s pocitem dobře odvedené práce. Šli vzpřímení, ignorovali drobné mrholení a pátravými pohledy dávali všem okolo najevo: jsme tu a ochráníme vás, i kdyby se vám to nelíbilo. Najednou mi k smíchu nebyli. Ano, možná mi z nich bylo trochu na blití, ale taky jsem jim v tu chvíli nepochopitelně záviděl. Přicházeli k autu a než do něj nasedli, naposledy se rozhlédli a sjeli pohledem pár existencí, které se zrovna potulovaly ulicí. Díval jsem se za nimi a viděl sám sebe před patnácti lety. Mladého a dychtivého, věřícího v cosi jako spravedlnost. Pak odjeli a já si uvědomil, že na blití je mi pořád a rozhodně to nebude jen z těch dvou. Možná z toho hnusného listopadového počasí. Jo, to spíš.
2. Odsloužil jsem si skoro osmnáct let, to člověka poznamená, ať chce nebo ne. Říká se, že policajtem prostě být nepřestaneš. Nemyslím tím ty mladé cápky, co po dvou, třech nebo pěti letech vypadnou z uniformy zpátky do běžného zaměstnání, protože se jaksi nedočkali toho, kvůli čemu do téhle práce šli, teda peněz, uznání a slušného zacházení. Některým z nich by třeba stačila jen jedna z těch věcí, ale kde nic není, tam ani čert nevezme. Mluvím o těch, co si léta denně prošlapávají svoje služební křusky a vědí nejen to, kde v rajonu dostanou nejlepší a nejlevnější guláš, ale i která z jejich oveček se zrovna vrátila z kriminálu zpátky na ulici. Mluvím o policajtech, co v jednu chvíli doma spí, ale pak dostanou do uší ránu telefonem a za hodinu nato se ve světle baterky dívají na něčí hlavu skoro zašlapanou do bláta. A když pak večer přitáhnou zpátky k rodině, zjistí, že za celý den měli jen čtyřikrát kafe a žaludek neví, co má jako dělat. A to jsou přesně ti, co pak sice můžou vyplnit propouštěcí papíry, odevzdat služební kvér a odznak a na rozloučenou se s kolegy skoro uchlastat, ale policajtskou kůži z nich stejně nikdo nikdy nestáhne. Dál budou v obchoďáku sledovat opuštěné kabelky pověšené na nákupním vozíku, dál budou mimoděk nahlížet do zaparkovaných aut, jestli neuvidí vytržené dráty nebo aspoň díru po rádiu. A tak nějak to mám taky. Kdybyste se mě zeptali, proč jsem s tím teda seknul, asi byste se rozumné odpovědi nedočkali. Měl jsem k tomu tisíc malých důvodů, a přitom žádný pořádný. Nejvíc ze všeho to ale asi bylo proto, že jsem si po těch letech připadal jak sušená švestka. Znáte to, jen svraštělá
slupka, pod ní zdrclé zbytky čehosi, co v lepších časech bývala dužina, a pak už jen pecka. Ty roky prolézání bytů a hledání kdovíjakých důkazů, tisíce stran různých spisů, probdělé noci a hlavně ten hnus, co se při tom všem o lidech dozvíte, to všechno ze mě tu šťávu po troškách vymačkalo. Nestěžuju si, vybral jsem si to kdysi sám. Ale vědět už tehdy do čeho jdu, vybral bych si jinak? Vlastně doteď nevím. Když tuhle práci děláte první dva tři roky, jedete jen na kafe a nadšení. Postupem pak toho nadšení ubývá, zato se ale pomalu zaplétáte do nejrůznějších sítí a nakonec vedete dva paralelní životy. Pokud to poznáte včas a stihnete ještě přehodit výhybku, můžete se znovu dostat někam, kde vám ten elán zase odněkud skočí na záda. Když ale jedete brázdou jako vůl s pluhem a nekoukáte napravo nalevo, dojde vám všechno až moc pozdě. Teda aspoň u mě to tak bylo. Čím víc člověk vidí, tím je otrlejší a já dodnes nevím, jestli je to dobře nebo ne. Nezapomenu na svého prvního mrtvého. Teď nemyslím to tělo na pitevně, kam nás jako cucáky nahnali uprostřed výcviku na policejní škole. Mluvím o klukovi, sotva osmnáctiletém, kterého srazil vlak, a já, tehdy ještě ucho v uniformě, musel to místo hlídat do příjezdu techniků. Ležel tam v kolejišti, tváří dolů, a připadal mi, jako by jen spal. Rozednívalo se, nikde nikdo, a minuty se táhly jako hodiny. Jen já, to tělo a všehovšudy pár kapek krve na jeho zátylku. Až pak, když už bylo po všem a já ho pomáhal pohřebákovi naložit do auta, ucítil jsem, že jeho hlava je jako měkký balón napuštěný nějakou kaší. Měl úplně rozdrcenou lebku. A došlo mi, že stačí jen jeden neopatrný pohyb, sebemenší náraz, kterým se poruší kůže, a všechno z toho balónu vyhřezne nejkratší cestou ven. Když jsem pak po službě přijel domů, jen jsem seděl,
civěl do zdi a přemýšlel o tom, jak je hranice mezi životem a smrtí nečekaně tenká. Od té doby jsem viděl mrtvých víc, než bych chtěl, většinou v daleko horším stavu a často po nepříjemnějším umírání. Slévají se mi ale dohromady v jedno neforemné tělo a musím pátrat v paměti, abych si vzpomněl na někoho konkrétního. Ne snad, že bych byl tak otrlý a bez citu, ale hlava se tomu sama jaksi automaticky brání, protože mít před očima všechny jednotlivě, skončil bych během pár týdnů ve cvokárně. Toho kluka na kolejích ze sebe už ale nedostanu nikdy. A všechny tyhle věci, nejen ty, které si člověk vybavuje zřetelně, ale i ty, co se slily v jeden velký marast, všichni ti mrtví, co nemají konkrétní tváře, nářky lidí, které někdo připravil o úspory, miliony lží poslouchaných dokola a dokola od všelijakých grázlů, to všechno pokradmu, kapku po kapce vysává z člověka mízu, kterou k životu kdysi dostal. A tak, když jsem se pak jednou ráno podíval do zrcadla trochu pozorněji, uviděl jsem v něm tu vysušenou švestku. Nikdy dřív jsem si toho nevšiml, ale od té doby už jsem pak nemohl obelhávat sám sebe. Poznal jsem, že budu muset skončit, protože pod tou slupkou toho už moc nezbývá. Nechci, aby všechny ty nářky nad ztracenou mízou vypadaly jako zpověď nějakého kmeta nad hrobem. Pravda je taková, že je mi čtyřicet a jsou lidé, co v tomhle věku teprve žít začínají. Ale když ztratíte nejdřív nadšení, pak ideály, sílu a nakonec i víru ve věci, které do té doby aspoň nějak fungovaly, tak je prostě konec. Poslední kapkou pro mě bylo, když jsem viděl, jak zatočili s Myšákem, kamarádem, co nastoupil k policii jen pár let po mně. Nejdřív jako všichni šlapal chodník, ale postupně se vypracoval do kanceláře a nakonec měl pod sebou několik
lidí. A celou tu dobu chlastal. Zpočátku jen mimo službu, pak už ale skoro pořád. Jenže to byl veselý kluk, zkušený a ochotný každému pomoct, takže nikdo radši nic neviděl a čekalo se na první průser. A ten taky přišel, jenže odjinud, než všichni mysleli. Myšákovi zjistili cukrovku. V kombinaci s chlastem v podstatě neřešitelná věc a pár měsíců s tím vedl fakt tvrdý boj. Nakonec se sebral a odjel na léčení, v naději, že tu svou žízeň porazí, což se mu taky povedlo. Už se ale neměl kam vrátit. Zatímco byl těch několik týdnů pryč, úplně ho pohřbili. Propustili ho z důvodu špatného zdravotního stavu. Když chlastal, nechali ho být, když se s tím rozhodl bojovat, využili toho a sejmuli ho. Chyběl mu jen jeden rok, mohl odejít po patnácti odsloužených letech a měl by nárok na měsíční rentu. Takhle nedostal nic. Vím, co řeknete: jeho chyba. Ale já se na to dívám jinak. Nikdy nic nezanedbal, nikdy nikomu neublížil, nikdy nic nezavinil. A skončil ve čtyřicet letech bez práce, s inzulinovou jehlou v pouzdře. Mockrát jsem ho přitom dřív viděl sedávat v baru s těmi, co pak byli podepsaní pod jeho propuštěním. Může se tomu říkat reforma policie, systematizace služebních míst, optimalizace nákladů, ale přes všechny ty slogany to v mnoha případech není nic jiného než obyčejná prasárna. Slyšel jsem stokrát nějakého papaláše blábolit o tom, že policie je samočistící se organismus. Ti špatní budou rozpoznáni, odejdou a stroj pojede dál, berte nebo nechte být. Nechtějte, abych k tomu něco říkal. Ti uvnitř vědí svoje a vy ostatní buďte naopak rádi, že nevíte nic. Je důležité v něco věřit, tak nechtějte, abych vám bral iluze.
3. Poslední loňský pracovní den jsem tak odevzdal všechny krámy, co chtěl stát vrátit, na cestu jsem dostal měsíční kapesné, které nestačí ani na nájem podřadné garsonky, a vypadl do civilního života. Měl jsem v tu dobu už vyhlédnutý prázdný krámek v jedné karlínské ulici, udělal jsem se v něm pro sebe. Bazar se zastavárnou, nic nóbl, ale hlady neumírám. Jasně, kdybych rovnou nevyhazoval lidi s evidentně kradenýma věcma, povedu si líp. Jenže jak říkám, stará kůže člověku prostě zůstane. Když jsem otevřel, dveře se skoro netrhly. Kdejaký pitomec potřeboval vyzkoušet, jestli náhodou nejsem charita. Nosili mi jeden krám za druhým, obrazy s jeleny, špinavé montážní nářadí, malované talířky, nefunkční telefony a další podobnou veteš. Bylo jasné, že u mě skončili poté, co už je s tím odevšad vyhodili. Ale uklidnilo se to. Během několika následujících měsíců někteří pochopili, že ve mně překupníka nenajdou, a k jiným se donesla hláška o tom, čím jsem se živil dříve. Namísto chytání grázlů teď bojuju s úředníky z živnostenského odboru, s jejich kolegy z finančáku a hlavně s majitelem baráku, který mi obchod v přízemí sice v lednu pronajal, ale od února už mluví o nutnosti zvýšit nájem. No a čas od času mě taky poctí návštěvou bývalí kolegové, někdy jen tak na pokec, jindy služebně. Nic proti nim, vídám je rád a pořád se cítím jako jeden z nich, takže jim kolikrát uvařím i kafe. Jen nesmí přijít taková dvě důležitá jelita, co jsou tajemná až za hrob a nakonec se vytasí s fotkou starých hodin. Znovu jsem se podíval na jejich vizitky a pak je hodil do šuplíku k desítkám ostatních. Venku pořád mrholilo, na ulici ani noha. Nakonec jsem pověsil na dveře ceduli a šel na oběd naproti k Číňanovi.
Byl jsem sotva v polovině pikantních nudlí, když jsem oknem uviděl Valiho, jak mi kouká do výlohy a pak lomcuje zamčenými dveřmi. Poprosil jsem Číňana, ať vyjde ven a křikne na něj, než stačí zase zmizet. Za chvíli se tak bývalý kolega Valihrach rozvalil na židli naproti mně a objednal si závitky, aby neseděl jen tak nasucho. Když jsme pak přešli ulici, v krámě postavili na kafe a začali žvanit, měl jsem na chvíli pocit, že zase sedím v naší bývalé kanceláři. „Dlouho jsem tě neviděl.“ „Znáš to, práce…,“ odpověděl neurčitě. „Znám, dělal jsem ji dýl než ty. A pamatuju si, že pár volných minut se vždycky najde.“ Pokrčil rameny. „Chtěl jsem se zastavit už víckrát, ale… Nějak nebyla vhodná příležitost.“ Začínal mě štvát. „Spíš nebyl důvod, zatímco teď je, že jo?“ Podíval se na mě a já poznal, že mám pravdu. Ale mlčel, jako by nevěděl, jak začít, což se mu zrovna často nestávalo. S Valim jsem pracoval asi rok, dostal jsem ho namísto svého dlouholetého parťáka, co přešel na protidrogovku. Byl to spíš kolega než bůhvíjaký kamarád, ale kdo ví, třeba by se to mezi námi nějak víc vyvinulo, kdybych s tím nakonec neseknul a neodešel ze služby. No a teď tu se mnou seděl u kafe a něco mi na něm sakra nehrálo. „Tak co je,“ pobídl jsem ho. Ještě chvíli přemýšlel a pak opatrně řekl: „Měl bych pro tebe kšeft, ale nevím, jestli se ti do toho bude chtít.“ „Kšeft pro mě?“ „No tak pro nás,“ připustil. Smrdělo to ještě dřív, než o tom začal mluvit. Ne že bych si zakládal jen na svém krámě, občas jsem vzal
i nějakou nárazovku, nejčastěji v agentuře u Alexe, když na něco potřeboval víc lidí, než měl, a zavolal mi. To jsem pak třeba celou noc strávil v autě a jezdil za cizím chlápkem, aby Alex pro jeho ženu zjistil, jestli jí starý zanáší a s kým. Nějak jsem ale pochyboval o tom, že mi Vali chce nabídnout něco podobně bezproblémového. Pořád ještě mlčel. „Tak už to buď vybal, nebo dopij kafe a zmiz,“ vyjel jsem už nakvašeně. To jeho váhání mě znervózňovalo. „Tak jo, Miko,“ rozhoupal se konečně, „řeknu ti co a jak. Ale chci, abys mi něco slíbil. Necháš mě to povědět celé, a pak, jestli se ti do toho se mnou nebude chtít, na celý tenhle rozhovor ve vteřině zapomeneš.“ Podíval jsem se na něj, ale koukal někam stranou. Smrdělo to čím dál víc.
4. Asi tři čtvrtě roku předtím, než jsem dal službě definitivně sbohem, nám s Valim na stole přistála složka s fotkami ukradeného trezoru. Michelská ulice, Praha 4. Přesněji řečeno, nebyl až tak úplně ukradený, ti maníci, co ho táhli ven, zdrhli a nechali ho stát v průjezdu. Vyrušila je barmanka z podniku v tom samém baráku, takže vzali nohy na ramena. Ta holka si vyšla ven zatelefonovat, načež uviděla dva pitomce v kuklách, jak průchodem vlečou trezor. Začala ječet, zaběhla dovnitř a šla volat policii, zatímco po těch dvou se mezitím slehla zem. „Zkuste se na to podívat,“ řekl šéf druhý den ráno na poradě, „ale podle mě to bude pěkná sračka. Kamera v ulici ty
dva neviděla, protože byla zrovna otočená na opačnou stranu. Údajně byli v kuklách, takže ta buchta, co je vyrušila, je stejně nepozná. A technici z toho trezoru sice vzali nějaké otisky, ale ty asi budou lidí z firmy, odkud to táhli, takže…“ „Takže sračka,“ souhlasil jsem s ním, tedy věc, u které se už předem ví, že veškerá vynaložená práce bude nejspíš zbytečná. Ale udělat se musí. Ne proto, že by si člověk myslel, že něco rozlouskne. Ale když pak přijde nějaký sviňský advokát, tak ve spisu nesmí najít jediný opomenutý úkon. Ta holka z baru nic nového neřekla. Kolem druhé v noci si vyšla na vzduch zatelefonovat a jak se tak courala před barákem po chodníku, najednou průchodem ze dvora vyjdou dva s trezorem v pazourech. Otočila se na patě a zaběhla zpátky do baru. Víc neví. Žádní další svědci. Žádný využitelný kamerový záznam. Trezor, stejně jako celá jednopatrová budova, patřil firmě Happiness, a. s. Štěstí možná, ale jak pro koho. Podnikali v hazardu, výherní automaty, elektronické rulety a podobně, takže toho štěstí ostatním moc nerozdali. Dokonce ani těm dvěma, co jim zadním vchodem a pak přes dvůr odtáhli jejich železnou kasu. Evidentně si s ní neporadili na místě, takže se ji rozhodli vzít s sebou, což jim pak překazila barmanka. Nakonec mohli být rádi za ušetřenou práci, jak jsme později zjistili, vevnitř nebylo víc než pár tisícovek a nějaké stravenky. Jediná pozitivní zpráva pak dorazila ze srovnání otisků, které technici na trezoru našli. Kromě lidí z firmy jedny patřily i Pavlu Strykovi, třiadvacetiletému frajírkovi, který měl v rejstříku už tři tresty a všechny za vloupání. Vypadalo to jako trefa, ovšem jen do doby, než dorazil k výslechu a s debilním úsměvem nám oznámil, že chodí s tamní sekretářkou a několikrát se za ní v práci zastavil. A několikrát
se tam možná o ten trezor opřel. A několikrát o ten trezor opřel ji, usmál se znova. To, že se ve firmě občas ukázal, se potvrdilo. To, že se tam mohl dotknout trezoru, taky nikdo nevyloučil. Takže jsme na něj neměli nic. I když se ukázalo, že s tou sekretářkou chodil jen tři týdny. I když ji možná sbalil jen proto, aby měl důvod někam za ní chodit a obhlídnout si to tam. Ale tohle z něj žádný policajt nikdy nedostane. Jde o důkazy a ty vyvrátil spolehlivě. Takže předtím, než se spis hodí na hromadu neobjasněných případů, zbývalo ještě vyslechnout lidi z firmy, což bylo naštěstí jen pár kancelářských krys. Vesměs všichni věc odbyli několika formálními větami o tom, že nemají podezření, ničeho si nevšimli, nic si o ničem nemyslí. Klasika, se kterou jsme počítali. Všechno podle předpokladů. Ovšem jen do chvíle, než jako poslední přišla na řadu účetní a řekla, že sice neví, kdo to udělal, zato ale ví určitě, kdo to nebyl. „Nikdo z firmy s tím nemá nic společného, to si buďte jistí.“ „Víte, paní Jánská, to nejde vyloučit nikdy,“ poučil ji tehdy Vali a obdařil ji jedním ze svých chápavých úsměvů. Bylo mu čerstvě třicet, pod ledabyle zapnutou košilí se dalo tušit vysportované tělo a jeho vlnité blond vlasy dostávaly nejednu svědkyni do kolen. Což ale zrovna neplatilo o té poslední. „Jde to vyloučit.“ Pronesla to takovým tónem, že jsem o tom ani na chvíli nepochyboval. Ale vysvětlit jsem to chtěl. Nakonec se jako štěstí ukázalo to, že až donedávna oddaná účetní firmy za několik dní končí a odchází pracovat jinam. „Někam, kde se k lidem nechovají jako prasata,“ řekla, aby bylo jasno. „Myslíte pana Petržálka?“ nadhodil jsem jen tak jméno majitele firmy, ledabyle a snad trochu s despektem. Se svědky je třeba pracovat, ukázat jim, že jste na jejich straně, zajímat se o ně, poslouchat. Často se o nejdůležitějších věcech
dozvíte tak, že se na ně sami neptáte. A z účetní to šlo samo, nejdřív jen tak po kapkách a nakonec proudem. S ukradeným trezorem nic z toho v podstatě nesouviselo, ale po pár minutách nám bylo jasné, co je vlastně Happiness, a. s., zač. „Petržálek je pitomec, figurka zapsaná v obchodním rejstříku. O ničem nerozhoduje, jen si válí šunky v kanceláři a dostává za to víc než já, co neví kam dřív skočit,“ začala a my se od té chvíle nepřestali divit. Ačkoli byl oficiálním majitelem firmy nějaký Bronislav Petržálek, fakticky prý patřila manželům Prácheňským. „Jenže ti dřív patřili do skupiny lidí, co vybudovala jednu loterijní megafirmu. Nakonec se z ní nechali vyplatit a přišli si na nechutné peníze, ale museli podepsat doložku o tom, že v tomhle byznysu nebudou pár let podnikat. Rozumíte, můžou pěstovat rajčata nebo prodávat hřebíky, ale žádný hazard. Moc podrobností o tom nevím, v té době jsem pro ně ještě nedělala, ale člověk se nějaké věci prostě dozví. Samozřejmě bývalé společníky očůrali, rozjeli ten samý byznys, jen si našli někde toho Petržálka, nastrčili ho před sebe a on jim teď dělá vola.“ „Moment,“ řekl jsem, „s nějakou Prácheňskou jsme mluvili včera…“ Začal jsem hrabat v papírech, ale zarazila mě. „No jistě, přece si nemyslíte, že toho blbce nechali bez dozoru. Prácheňská i se svým starým jsou papírově zaměstnanci firmy. On je bezpečnostní manažer, což samozřejmě využívá mimo jiné k tomu, že každému, kdo pro ně dělá, čmuchá v soukromí. A ona je vedená jako účetní a oficiálně má na výplatní pásce to co já. Jenže já na rozdíl od ní jezdím ve Fabii.“ Poprosila o trochu vody, vztekem jí zřejmě vyschlo v krku. „Takže,“ pokračovala, „šéf s šéfovou jsou čistí, protože
formálně dodržují to, co podepsali. Petržálek je spokojený, protože si může hrát na pána a vozit si zadek v autě, do kterého by se jinak nedostal. A všichni ostatní v podniku o tom sice něco vědí, ale není to jejich věc, tak co by.“ „A vy?“ „Já už na ně kašlu. Jsem ve firmě skoro od začátku a víte co? Čím větší pracháč, tím větší šmejd. Mají tolik, že my tři tady bychom to přepočítávali až do smrti, ale nám pomalu kontrolovali kancelářské sponky. Když jsem se loni na podzim rozvedla a zůstala sama s malým klukem, chtěla jsem aspoň trochu přidat. Po hodinové debatě s Prácheňskou jsem se cítila jako nějaké špína, která si neumí udržet chlapa a může být ráda, že jí i přesto dají čtyři stovky navíc. Takže jsem si teď konečně našla něco jiného a za pár dní už o nich nechci ani slyšet. A to ještě nevím, jestli z nich vyrazím poslední výplatu.“ Chtěl jsem ji ještě chvíli nechat mluvit, ale Vali to nevydržel: „A to tak odírali jen vás? Protože jestli ne, tak bych se nedivil, kdyby to někdo z kolegů nevydržel a o nějaké ty prachy je připravil.“ „Pane,“ řekla a podívala se na něj, „firma má po Praze několik heren, to dohromady znamená desítky nebo spíš stovky automatů a nějaké rulety. Provozní z těch heren každý den vyberou ze strojů peníze a přivezou je na firmu. Když se to tam pak všechno sejde a udělají se papíry, tak se na konci dne celá hotovost odváží do banky. V trezoru se přes noc skoro nikdy nic nenechávalo, jen když toho bylo tak málo, že nestálo za to s tím někam jezdit. Ale to bylo fakt výjimečně. A tohle u nás věděl každý.“ Takže měla pravdu, zaměstnance jsme mohli vyloučit. „A když to stálo za to?“ zeptal jsem se. „Myslíte ty prachy? No jak jsem říkala, večer se odvezly do banky a to bylo skoro každý den. Takže kdyby je chtěl
sebrat někdo z firmy, netahal by se s prázdným trezorem, ale naplánoval by to na večerní převoz.“ „Kolik to tak obvykle bylo?“ „Někdy půl milionu, někdy dva, někdy i tři. Záleželo na dni,“ odpověděla tak věcně, jako by mluvila o tisícovkách. „Tak to asi ti loupežníci čekali v trezoru pěkný ranec,“ uchechtl se Vali. Celé se nám to začalo pěkně zamotávat. „Jaká k vám pro ty peníze jezdila agentura?“ napadlo mě. „Agentura?“ „Jo. Říkala jste, že kdyby někdo ze zaměstnanců měl zájem něco takového udělat, spíš by se zaměřil na to, až se s těmi penězi pojede pryč.“ Účetní se na mě podívala, jako bych ji do té doby snad pořádně neposlouchal. „Já ale o žádné agentuře nemluvila. Ty peníze vozila z firmy do banky každý večer Prácheňská. V igelitce.“ Měl jsem dojem, že špatně slyším, a Vali na tom byl asi podobně. „Proto říkám, že s tím trezorem to nikdo od nás nebyl,“ dodala ještě. „Tohle přece ve firmě věděli úplně všichni.“ Celý případ šel nakonec samozřejmě do háje. Žádné použitelné stopy, žádné důkazy. Žádný podezřelý, kromě frajírka, co se z toho tak hezky vylhal. A třeba i mluvil pravdu, vždyť od té své naivky, co ji o ten trezor opíral, taky mohl vědět, jak to ve firmě s penězma chodí. A teď, o rok a půl později, tu se mnou Vali pije kafe a chce vědět, co si z toho případu pamatuju. „Nechceš mi konečně říct, o co vlastně jde?“ zeptal jsem se. Obrátil hrnek s kávou dnem vzhůru a dopil poslední doušek. „Petržálek, ten jejich loutkový ředitel,“ vylezlo z něj nakonec. „Ztratil se. A truchlící zaměstnanci firmy by ho opravdu moc rádi našli.“
5. Chvíli jsem Valiho pozoroval a snažil se přijít na to, o co vlastně doopravdy jde. Čím dřív mi to docvakne, tím dřív ho můžu případně vyrazit. „Poslouchej, Miko, povím ti to od začátku tak, jak to je,“ řekl potom. „Počkej chvíli, udělám si na to radši ještě jedno kafe a zamknu, ať sem teď nikdo neleze,“ přerušil jsem ho. O pár minut později spustil tu svou story. „Před čtyřmi dny, ve čtvrtek, v šest večer tak jako vždycky, vyjel ze dvora baráku v Michelské ten jejich Petržálek. Měl BMW, šedou X6. Od té doby o něm nikdo nic neví. Kromě naší kamery je tam od toho průseru s trezorem i kamera firemní, která zabírá výjezd na ulici. Jenže už byla tma, světlo jen z lamp a navíc chcalo. A kamery vysoko. Takže jediná věc, která je vidět, je ta, že před barákem na chvíli zastavil a někdo k němu nasedl. Pak odjeli směrem z centra.“ „Telefon?“ zeptal jsem se automaticky. „Negativní. Měl dva, ale oba zhasly snad po minutě a už po nich není ani vidu ani slechu. Naštěstí, jak ho ti Prácheňští chtěli mít pod dozorem, tak měl v autě GPS, o kterém asi ani nevěděl. Jenže auto se našlo už prázdné, na kraji lesa kousek za městem. Technici tam byli prakticky zbyteční, protože tam trčelo celou noc a kus dne komplet otevřené, včetně rozmláceného střešního okna. Takže plné vody, listí a bordelu. A na podlaze promočené firemní papíry a kožená taška, která patřila Petržálkovi. Jediná použitelná věc byla kobercová lepící páska, co zůstala na opěrce hlavy a kterou měl zřejmě nějakou dobu omotanou kolem krku. Tu
vzali kluci na testy, možná na ní bude i nějaká jiná DNA než Petržálkova. Vedle auta pak fleky od krve, i když ten déšť to tam prakticky všecko zničil, a taky vymlácené zuby. Ale nepochybuju o tom, že jedno i druhé chybí panu řediteli.“ „Víc toho není?“ „Ne, nic víc nevím,“ řekl. „A jsme u toho,“ podíval jsem na něj, „jak to, že o tom víš vůbec něco? Tohle přece museli dostat na stůl pátrači nebo kluci z násilí, ale určitě ne ty.“ „No jo, taky že to pátrači dostali. Ale znáš to. Zatím je pan ředitel jen pohřešovaný, takže ho strčí do databáze, poptají se příbuzných a tím to končí. O moc víc stejně dělat nemůžou. Vytasil jsem se proto s tím loňským trezorem a vnutil se jim do toho. Ani se moc nebránili. Takže mám přístup ke všemu, co potřebuju.“ „A proč jsi to udělal?“ „To pochopíš později… Nemáš tu něco k pití?“ zeptal se a rozhlédl se kolem. Podal jsem mu z lednice colu. „Z rodiny o něm zatím nikdo nic neví. Má jen manželku a jak jsem pochopil, moc se spolu už neohřívají. Řekla, že o jeho práci nic neví a ani nechce. Kolikrát prý nepřišel několik dní domů. Když to říkala, tak se prý nezdálo, že by jí to nějak zvlášť vadilo. To, že zmizel, nahlásili nakonec lidi z firmy, když ráno nepřijel a během dopoledne se nedovolali ani na jeden z telefonů. Podle GPS nakonec našli jeho auto a zbytek už znáš.“ Podíval se na mě. „Co si o tom myslíš?“ „Zatím nic. Spíš mě zajímá, co si o tom myslíš ty. Ale úplně nejvíc bych chtěl vědět, proč mi to všechno říkáš.“ Jako by neslyšel poslední větu, pokrčil rameny. „No po pravdě nevím. Možností je fůra.“ Odmlčel se,
chvíli skrz výlohu koukal ven na ulici a pak pokračoval: „Sejmul ho někdo? Možná, ale proč by ho pak nenechal v tom autě? Nebo ho někdo odvezl proto, aby si ho vychutnal a dostal z něj nějaké informace? A co ta krev, která se našla na zemi? Samozřejmě, asi byla z obličeje, když se tam válely i zuby, jenže ji naředil déšť a taky se pak vsákla, takže kolik jí původně bylo? Deci, půl litru? Nebo víc? A byla jenom z obličeje?“ Oba jsme chvíli mlčeli. „Předpokládám, že sis ke mně nepřišel pro radu,“ řekl jsem nakonec. „To třeba taky,“ připustil, „ale myslím, že jsem zatím udělal všechno, co šlo. Projeli jsme výpisy obou Petržálkových telefonů za poslední dva dny, než se vypařil, ale nic. Žádný divný kontakt, měl jen několik hovorů s lidma z firmy a jeden nebo dva se ženou. Počítač mu Prácheňský obden dokonale probíral, takže ani tam se nic nenašlo. Jen jedna věc byla podle lidí z firmy divná.“ „A to?“ „Pokaždé, když prý Petržálek sedl do auta, okamžitě se v něm zamknul. Na záznamu z kamer je ale vidět, že mu ten druhý dovnitř vlezl bez problémů.“ „A co z toho?“ řekl jsem. „Takže ho znal a nechal ho nasednout? Nebo měl v hlavě bůhvíco a výjimečně se zamknout zapomněl? A zamykal se fakt pokaždé? A co vlastně ten zámek, víš určitě, že byl v tu chvíli funkční?“ Nechal jsem ty otázky viset ve vzduchu, ale bylo mi jasné, že Valiho už dříve muselo napadnout totéž. „Já vím, Miko. Jen opakuju, co se zdálo divné jim. Kdoví, jak to bylo.“ Vyrušilo nás zaťukání. Za dveřmi stál jeden z mých stálých klientů a naznačoval mi, ať odemknu.
„Počkej chvíli,“ řekl jsem Valimu a otevřel. „Tak co máte dneska?“ zeptal jsem se vyššího pohublého muže, kterému se v okolí říkalo Špinavec a on se tak doopravdy i jmenoval, což ale už věděl málokdo. Přicházel ke mně do bazaru co dva týdny a vždycky nesl něco zajímavého, většinou staré mince nebo známky. Kdoví, kde je s kým za co vyměňoval, ale dal bych ruku do ohně za to, že je nikde nešlohl. Myslel jsem, že špatně vidím, když zpod kabátu vytáhl želvu. „Chlapi ji měli v hospodě. Vždycky ji dali na záda a roztočili. Prej ji někde našli, ale pochybuju… Tak jsem jim zaplatil ruma a tu chuděru jim sebral. A myslel jsem si, pane Syrový… Kolik byste za ni dal?“ Vali se rozchechtal, já tomu ubožákovi strčil do ruky tři stovky a vypakoval ho ze dveří. Želva na mě z krunýře zírala malýma černýma očkama a nevěděla nic o tom, že jsem jí právě nejspíš zachránil život. Našel jsem krabici od bot a strčil ji dovnitř. „Máš tu občas veselo, jak vidím,“ kývl Vali směrem k odcházejícímu Špinavci. „Kdybych věděl, že kupuješ i zvířata, přitáhl bych ti sem toho vola, co s ním teď musím dělat.“ „Proč tu vlastně není s tebou?“ „Je zase na nějakém superdůležitém školení, takže od něj mám do konce roku klid.“ „Tak jo. Jinak jsi to ale trefil,“ souhlasil jsem, „občas tu veselo fakt mám. Nevěřil bys, co lidi přinesou. Když jsem tu začínal, tak v deset večer jeden přišel s televizí. Prý má doma dvě, tahle byla v komoře, tak ho najednou napadlo, že by ji prodal. Když jsem na ni sáhl, tak byla ještě teplá, takže chvíli předtím doma někomu hrála. Ale tutově ne jemu. Když jsem řekl, že volám policajty, vzal roha a nechal ji tu stát.“ „No jo, magický Karlín,“ zasmál se znovu Vali.
„No jo,“ řekl jsem i já. Šel jsem k lednici a vzal si taky nějaké pití. „Tak ale radši pokračuj s tím tajemným ředitelským zmizením, ať se dobereme konce.“ Napil se a zmačkal prázdnou plechovku. „No vlastně k celé té věci není už moc co říct. Stopy veškeré žádné. Různých motivů tři prdele. A hlavně: ani nevíme, co se vlastně doopravdy mělo stát.“ Díval jsem se na želvu, jak v krabici lozí kolem stěn tam a zpátky. „Poslouchej Vali, jednu teorii jsi úplně vynechal.“ „Ale nevynechal. Dostal bych se k tomu. Jo, vlastně je dost možné, že to celé nafingoval.“ Přesně to jsem měl na mysli. „A není to jen můj názor,“ pokračoval. „Z té jejich ctěné firmy mi někteří něco takového sami naznačili.“ „Co konkrétně?“ „No, v podstatě nic určitého. Spíš pořád mleli o tom, že pan majitel neměl nepřátele, pan majitel byl s každým jedna ruka, pan majitel by brouka v trávě nepočůral.“ „Pořád pan majitel?“ „Jo, pořád. Ani je nenapadlo přiznat barvu, jak to tam u nich ve skutečnosti funguje. Ale najít ho chtějí. A to opravdu moc.“ „Takže si myslí, že prostě vzal roha?“ „Asi jo. A zřejmě k tomu měl i důvod, ale o tom se můžeme jen dohadovat, protože z Prácheňských nic nedostaneme. Teda aspoň zatím.“ „A tys jim neřekl, že o té jejich komedii s nastrčenou figurkou celou dobu víš?“ „Zatím ne,“ pousmál se, „a dobře se bavím tím, jak se kroutí, když se tímhle směrem vyptávám. Ale i jim je jasné,
že je to jen otázka času, protože pokud se to co nejdřív celé nějak nevyřeší, dojde i na rozplétání majetkových vztahů a podobných sraček.“ Ťukal jsem si nehtem palce na spodní zuby jako vždycky, když jsem přemýšlel. „Z čeho myslíš, že mají strach?“ zeptal jsem se. Pár vteřin mlčel. „Těžko říct,“ řekl pak. „Může to být cokoliv. Jestli ale opravdu zmizel dobrovolně, musí to mít nějaký důvod. Buďto jim viděl pod ruce až moc, dozvěděl se, co neměl, a dostal strach. Nebo naopak zjistil něco, co někde jinde může pořádně zpeněžit. Anebo jim zkrátka zdrhnul s prachama. Ono asi není zrovna příjemné vidět, jak ti přes účet chodí miliony, ale ty k nim nesmíš ani čichnout.“ „Každopádně,“ shrnul jsem to, „mi z toho vychází, že jim asi hodně záleží na tom, aby co nejdřív zjistili, co s ním vlastně je.“ „Přesně tak, Miko. Přesně tak. Až tak moc, že zdrcení zaměstnanci firmy včera vydali inzerát a vypsali kurevsky vysokou odměnu pro toho, kdo jim jejich nebohého šéfíka najde.“ Na chvíli se odmlčel. „Dva miliony,“ dodal pak do ticha. „No doprdele,“ vydechl jsem překvapeně. „Moje řeč,“ odvětil. Oba jsme mlčeli a já si ještě jednou v hlavě srovnával všechno, co mi dosud řekl. V celé věci bylo ale tolik otazníků a zamlčených momentů, že se člověk zatím stejně ničeho nemohl dobrat. „Budu na tom dál dělat,“ přerušil Vali ticho. „Uvidíme, jestli něco vyjde z těch zubů a krve. A třeba něco vytáhnu i z lidí, kteří bydlí cestou k lesu, kde zůstalo to auto.“
Pokrčil rameny. „No a kdoví, s čím nakonec přilezou Prácheňští, až uvidí, že to nikam nevede. Zatím jen furt dokola mlží.“ Díval jsem se na něj. Znal jsem ho dobře na to, abych věděl, že má ještě něco na jazyku. Ale nějak se mu s tím nechtělo ven. Ještě jsme chvíli mlčeli a on si zamyšleně pozoroval špičky bot. „Když jsi přišel, říkal jsi, že pro mě máš možná kšeft,“ řekl jsem nakonec. „Doufám, že po mně nechceš, abych strkal nos, kam nemám. Abych se vyptával lidí na jiné lidi a podobné nesmysly. Víš dobře, že bez policejní placky se některé věci prostě bezpečně dělat nedají.“ „Ne, Miko, to ne. Nic takového,“ začal mě ujišťovat, až moc horlivě. „Budu na tom makat a doufám, že toho pitomce co nejdřív někde najdu. Ať už zmizel sám, nebo mu někdo proti jeho vůli pomohl.“ A zase zmlkl. „Pořád v tom ale nevidím ten kšeft pro mě,“ ozval jsem se po chvíli znova. Olízl si rty, zvedl oči od svých bot a poprvé se na mě přímo podíval. „Víš, Miko,“ řekl pak opatrně, „já jsem na rozdíl od tebe pořád ještě policajt.“ „No a?“ Nechápal jsem, o čem to mluví. „Víš, co to znamená?“ Provrtával mě pohledem. „To znamená, že mě ty prachy prostě nedají.“ Zalapal jsem po dechu a pár vteřin na něj tupě zíral. Okamžitě mi došlo, co po mně chce. „Víš co?“ řekl jsem nakonec, „Ještě jednou mi to zopakuj, ať se ujistím, že jsem tě správně pochopil. A pak radši okamžitě vypadni.“
6. Ležel skrčený, s hlavou nepřirozeně vychýlenou na stranu a dusil se. Do rukou stažených za zády dostával čím dál častěji křeče. Ústa měl už zase plná krve a jazykem každou chvíli zavadil o viklající se zuby. Vždycky, když se nadechl, vrazil mu do nosu příšerný smrad benzínu a vazelíny. Cítil každý hrbol, přes který auto přejelo. Co ten magor chce, napadalo ho pořád dokola. Co chce? Co mu mám dát? Kam mě veze a proč? Zbláznil se? Na mysl se mu dralo tisíc otázek a žádná odpověď. Celé tělo ho nesnesitelně pálilo, takže se zkusil trochu posunout a ulevit bolavým kloubům, ale bylo to zbytečné. Několik prvních minut doufal, že se z toho páchnoucího kufru auta může nějak dostat, ale nakonec rezignoval. Byl dokonale znehybněný, oslepený a umlčený. Poslední věc, kterou viděl, než dostal pásku přes oči, byl volant jeho vlastního vozu. Pár chvil nato ho ten hajzl vytáhl ven a začal mlátit hlava nehlava. Myslel, že se udusí krví. Jediné štěstí bylo, že mu na chvíli rozlepil pusu a nechal ho to vyzvracet. Hnusnou chuť krve cítil i teď, měl jí v puse čím dál víc a znechuceně ji musel občas polknout. Obracel se mu z toho svinstva žaludek. Jediné, co mohl dělat, bylo nazdařbůh někam svázanýma nohama kopat a doufat, že to někdo uslyší. Ale měl vůbec kdo? Kdyby na chvíli zastavili, měl by snad šanci někoho na sebe upozornit. Jenže do uší se mu dralo jen monotónní hučení pneumatik, které bez přestání hltaly kilometry asfaltu. Anebo kdyby aspoň něco viděl. Cokoliv, třeba i jen to plechové víko kufru, pod kterým byl zrovna pohřbený. Pak by
snad mohl přijít na něco, co by ho z téhle zkurvené situace dostalo, ale takhle se mohl jen dál dusit vlastní krví. Co po mně chce? Doprdele, co chce? Kdyby se mnou aspoň mluvil, buď předtím po cestě, anebo pak v tom lese. Ale pořád mlčel jak zařezaný. Jestli něco chce, tak si o to měl říct! Nemusel bych skončit takhle, bezmocný a s ksichtem na páchnoucí podlaze. Ale co teda chce? Co chce právě po mně?! Musel si mě splést, napadlo ho najednou. Musel si mě prostě splést! To je jediné rozumné vysvětlení. Spletl si mě, přijde na to a jsem z toho venku. Nevím, co chce, ale určitě to nemůže chtít po mně. Jen přežít cestu, nechcípnout se zavázanýma očima v téhle plechové rakvi a dostat se ven. Pak se to celé nějak vyřeší. A jestli mu jde jen o nějaké peníze, nemuselo to zajít takhle daleko. Měl to říct rovnou, času měl snad dost! Ano, kurva, času měl dost, ale neřekl nic, došlo mu pak. Takže v tom bude něco jiného. Co mě to jen napadlo mu tam na ulici odemknout? Proč jsem to udělal? Nebýt toho, teď bych už nejspíš někde v teple dojídal večeři. Ale sakra, copak by to někdo tušil? Vždyť jsme se viděli tak často, že… Že si mě nemohl splést, došlo mu najednou. Nemohl. Musel vědět, že v tom autě budu zrovna já, a čekal tam. A pak mě viděl okýnkem, takže kdyby mu šlo o někoho jiného… Ale co to teda všechno má znamenat? Co si asi tak myslí, že mám? Vždyť si, do hajzlu, nežiju o moc líp než on! A nežil jsem si nikdy! To, že teď zrovna nechodím v odrbaných džínách, přece ještě nic neznamená. A i kdyby, po všech těch letech balancování na hraně kdejakého průseru bych si to už i zasloužil. Ale tak to prostě není, takže proč? Proč?! Byla mu čím dál větší zima. Venku pořád pršelo a dovnitř
zatékalo, oblečení měl místy mokré a začal se třást. Dýchalo se mu stále hůř a několik posledních minut už o ničem nepřemýšlel. Unavovalo ho to. Jen odevzdaně ležel a poslouchal hučení pneumatik, které přehlušovalo všechno ostatní. Chvílemi se mu zdálo, že slyší i jiná auta, ale na jeho situaci to nic neměnilo. Začínalo mu být všechno jedno. Ze všeho nejvíc si přál usnout, ale znovu se roztřásl zimou. Jen na chvíli usnout, pak ať se děje, co chce. Znovu musel spolknout trochu krve. Najednou ho nějaká síla prudce natlačila dopředu. Auto konečně zastavilo a za několik vteřin zhasl i motor. Nic než ticho. Ticho, které mohlo znamenat cokoli. Přes zalepená ústa se snažil křičet, ale vydával jen tlumené a mumlavé zvuky. Najednou ho zachvátila panika. Jako by mu teprve v tu chvíli došla bezvýchodnost jeho situace. Cítil, že se mu oči zalévají slzami, ale ty nemají kudy odtékat. V tu chvíli ho poprvé napadlo, že možná taky umře. Začal zběsile kopat nohama do víka kufru, čím dál mocněji, jako by z celého těla pro tu chvíli stáhl veškeré zbytky sil. Okamžitě uslyšel bouchnutí dveří a vzápětí ucítil závan čerstvého vzduchu. Nazdařbůh vykopl nohy vzhůru, ale jeho tělo sebou jen škublo jako v nějaké křeči. Odpovědí mu byly dvě rány do žaludku a další do obličeje. Začal ztrácet vědomí. Nějaké ruce jej vytáhly ven a pak nechaly upadnout do bláta. Posledním nádechem, který cítil, nasál místo vzduchu do nosu jen kalnou a studenou břečku.
7. Želva zkoušela z papírové krabice vylézt ven po stěně, ale nedařilo se jí to. Snažil jsem se přemýšlet, ale její marné škrabání mi v tom tichu připadalo, jako když táhnete hrábě po betonu. Nakonec jsem jí pomohl na svobodu a ona se svým mechanickým krokem odbelhala někam pod skříň. Vali odešel už před dvěma hodinami a já od té doby nemyslel snad ani minutu na nic jiného než na to, jestli se náhodou nezbláznil. Samozřejmě, že jsem okamžitě pochopil, o co mu jde. A doufal jsem, že se mýlím. Ale bylo to přesně tak, jak jsem si myslel. Když uviděl, že mi všechno docvaklo, přestal kolem toho chodit jako kolem horké kaše a začal ze sebe sypat páté přes deváté. Nakonec jsem skoro musel zařvat, ať drží hubu. „Co to na mě kurva zkoušíš?“ vyjel jsem na něj. „Zbláznil ses dočista? Nebo to má být nějaká provokace nebo co vlastně?“ Honilo se mi toho v tu chvíli hlavou tolik, že jsem nevěděl co na něj chrlit dřív. „Ženeš se do megaprůseru. Víš to?“ „Miko, já…“ „Drž hubu, prosím tě! Jestli je ti jedno, jaké z toho můžeš mít problémy, tak je to tvoje věc, ale mě do toho netahej.“ „Drž hubu aspoň chvíli ty! Kdyby sis to aspoň nechal vysvětlit, ale tebe…“ „Neříkej mi, co mám dělat! Nemusím si nechat vysvětlovat nic, mám tu svoji práci, svůj život, svoje starosti. Nezajímá mě to, nechci o tom slyšet už ani slovo. Jsi blázen! Co si asi tak myslíš, že dokážeš?“ Pořád jsem doufal, že to prostě není pravda. Že odněkud najednou vylezou další bývalí kolegáčci a všichni se začnou
smát, jak mě dostali. Že mě ten pitomec Vali poplácá po zádech a bude se řehtat tomu, na jaký fór jsem mu skočil. A že pak pokecáme o nesmyslech, jako už tisíckrát předtím, v nějakém baru zničíme pár láhví a ráno nás z toho všeho bude jako obvykle bolet hlava. Ale podíval jsem se na něj a bylo mi jasné, že ničeho takového se protentokrát nedočkám. „Dej mi pět minut, Miko. Pět minut! Nech mě mluvit a nepřerušuj mě. Když mi pak řekneš, ať vypadnu, tak to udělám. Ale nech mě to aspoň vysvětlit!“ „Kurva, Honzo,“ řekl jsem mu po dlouhé době výjimečně jménem, „co mi na tom chceš vysvětlovat? Co, prosím tě? Dostal jsi zálusk na něco, na co prostě nemůžeš nikdy dosáhnout, to je celé. Vidíš před sebou balík peněz a z mozku máš najednou sračku. Co si myslíš, že můžeš asi tak dělat?“ „Tak mě to teda nech vysvětlit! Doprdele, Miko, přemýšlel jsem o tom celou noc. Pro a proti, možnosti a překážky, varianty…“ Jeho hlas zněl skoro plačtivě a já měl najednou pocit, že jestli ho to nenechám doříct, tak se snad rozbrečí. Chvíli jsem ho pozoroval. Když mi už předtím převyprávěl celou tu věc se zmizením Petržálka, cítil se teď zřejmě okradený o všechen čas, který se mnou strávil. Napadlo mě, kolikrát to už komu od rána povídal. Ještě pár chvil jsem se na něj díval a pak jsem se na to zeptal. „Ani jednou, přísahám. Vážně, ani jednou. Věř mi to. Jsi první, za kým jsem s tím přišel. A jediný.“ Najednou to vypadalo, že se cítí skoro dotčeně. „Ale no tak, Vali. Tři čtvrtě roku o tobě nevím, neukážeš se, nezavoláš. A pak sem najednou přitáhneš, tváříš se jako největší kamarád a vybalíš na mě takovou srágoru. A ještě se cítíš ublížený, když tě s tím pošlu do hajzlu.“
„Miko, proboha, ty to nechápeš… To je šance, jak…“ „Jak se dostat do průseru. Nic jiného z toho být nemůže, pochop to.“ „Může! Právě, že může! Myslíš, že jsem o tom všem nepřemýšlel? Myslíš, že ne? Já ty prachy prostě potřebuju! A tady nám je někdo strká přímo pod rypák! Dobrovolně! Stačí jen natáhnout ruku a vzít si je.“ „Proč ty prachy tak potřebuješ?“ „Cože?“ zeptal se překvapeně. „Ptám se, proč ty peníze potřebuješ?“ Chvíli na mě zíral, jako bych snad mluvil japonsky. „Do hajzlu, Miko,“ řekl pak, „vyjdi ven před barák a zeptej se prvního, koho potkáš, nač potřebuje peníze. Co myslíš, že se asi tak dozvíš? Na bydlení, na žrádlo, na léky, na dovolenou, na elektriku, na auto… Jak se můžeš tak debilně ptát?“ „Já myslel, proč zrovna…“ „Co?“ Mlčel jsem a přemýšlel. „Víš co,“ mávl jsem pak rukou, „ser na to.“ Pozoroval jsem ho a říkal si, co se od něj nakonec asi dozvím. Byl celý žhavý povědět mi o tom svém geniálním plánu, jenže otázka zněla jinak. Míní se mnou hrát na rovinu? Nebo mi řekne jen opravdu nejnutnější informace a ty obalí bůhvíjakým balastem, jen aby to vypadalo, jak mě do všeho zasvětil? Podle toho, jak se mě vehementně snaží zlanařit, bych řekl, že bez mé pomoci je v koncích, ale je to tak do-opravdy? Ze všeho nejmíň bych chtěl být nějakou dementní figurkou, kterou si někdo někam posunuje a hraje svou hru. „Vali, teď dávej pozor,“ řekl jsem nakonec. „Poslechnu si tě. Jen poslechnu. Povíš mi, co máš na srdci, a já pak uvidím, co a jak. Ale chci, abys to pochopil: poslechnu si tě a to je to jediné, co ti můžu slíbit.“
„Jasně, Miko, já…“ „Nepřerušuj mě, prosím tě. Poslechnu si tě a ty mi odpovíš na všechno, co budu chtít vědět. Jestli tě s tím ale pak pošlu do prdele, tak se sebereš a půjdeš. Žádné další nátlakovky, žádné přesvědčování…“ „A když se ti to líbit bude?“ To jeho nadšení znamenalo spoustu věcí, ale určitě nic dobrého. „Nebude, Vali,“ řekl jsem, „určitě nebude. Tím si buď jistý.“ A tak jsem skoro hodinu poslouchal plán, se kterým jsem ho měl radši vyhodit. Ne, vlastně jsem ho vůbec neměl nechat mluvit a měl jsem ho vypakovat rovnou. „Bude to jednoduché…“ začal a já na něj musel hned zkraje vyjet. „Co to povídáš, proboha! To snad nemyslíš vážně! Přece si nemyslíš, že…“ „Ne,“ přerušil mě, „počkej. Já to řekl špatně. Ne, jednoduché to samozřejmě nebude, ale bezpečné jo. Teda pro tebe určitě.“ Koukal jsem na něj a pořád ještě přemýšlel o tom, jestli se náhodou nepomátl. „Tak jo,“ rezignoval jsem nakonec, „už tě to nechám doříct.“ Díval jsem se na něj, poslouchal a nepřerušoval ho. Musel jsem uznat, že si s tím asi vážně dost dlouho lámal hlavu. V celku to všechno možná opravdu jednoduché bylo. On bude mít informace z první ruky, ty mi bude obratem doručovat, a když z toho pak něco kloudného vyplyne, Petržálka najdu dřív já než policie. Vyinkasuju peníze. A rozdělíme se fifty fifty. V globálu opravdu jednoduché. Ale jak se říká, ďábel se skrývá v detailech. A ty prostě naplánovat nejdou.
Vali nebyl tak hloupý, aby všechny ty problémy, které můžou nastat, neviděl. Ale buď se rozhodl je ignorovat, nebo spoléhal na náhodu. A mně se nelíbilo jedno ani druhé. „Tak za prvé,“ řekl jsem chvíli poté, co jsem si to v hlavě celé zesumíroval, „může to být docela zbytečná práce. Toho chlapa může najít někdo jiný nebo se může objevit sám nebo je někde pod hlínou a nenajde ho nikdy nikdo. Ať tak nebo tak, je to zbytečná práce a zadarmo.“ „To možná je, ale ne tvoje. Dělat na tom budu já, tak co? Nebudeš s tím mít žádné výdaje, takže i kdyby z toho nakonec nic nebylo, o žádné prachy neuletíš.“ „Za druhé: můžeme ho fakt někde vyštrachat, ale vysvětli mi, co chceš udělat, když se firma najednou zasekne a odmítne prachy vyplatit? Pitomec už bude zpátky na světě, tak proč by si drali kapsu, ne? Napadlo tě to?“ „Jo, to by bylo na pytel,“ připustil neochotně. „Muselo by se pak na ně prostě zatlačit. Něco bych v tom…“ „Ani se to nesnaž doříct,“ přerušil jsem ho. „To jako že bys je k tomu chtěl donutit? Nemusím ti snad říkat, že oni nemusí vyplatit nic… Že vypsali nějakou odměnu? A co? Ve finále to stejně bude jenom na jejich ochotě…“ Nenamítal nic. Pochopitelně si to uvědomoval až moc dobře. Stejně jako to, že jakýkoli nátlak by se dal vykládat jako vydírání. „Tak jo,“ řekl jsem nakonec, „za třetí: najdeme ho a firma bude ochotná platit. OK, potud dobrý. Ale co já? Budu první na ráně, logicky. Kdekoho bude zajímat, jak jsem se k němu dostal.“ „Na to jsem myslel taky, neměj strach, vždyť…“ „Jo, já to mám taky vymyšlený,“ nenechal jsem ho domluvit. „Prostě řeknu, že jsem si náhodou jen tak cupital městem, náhodou jsem zakopl a upadl na tlamu, a jak jsem tam
tak ležel, uviděl jsem sklepním okýnkem nějakého chudáka, kterého jsem další náhodou poznal, a aby těch náhod nebylo málo, tak zrovna za něj je někdo ochotný zaplatit ranec… To by se z těch náhod jeden posral, co?“ Začínal mě štvát čím dál víc. Jestli si myslel, že mu slepě a bez otázek vlezu do chomoutu, tak se zmýlil. A bylo už asi načase, abych mu to dal najevo. Mlčel a díval se na mě. Několik chvil jako by si vychutnával pocit nějakého triumfu. „Ale Miko,“ řekl najednou úplně klidně a v očích mu něco podivně zahrálo. „To je na tom přece to nejlepší. Samozřejmě, že až ho najdeš, bude tě potřeba k celé věci co nejpodrobněji vyslechnout. A kdo myslíš, že to bude muset udělat? No přece ten, kdo na tom od rána do noci maká. Ten, kdo zajišťuje stopy a vyhodnocuje důkazy. Ten, kdo vyslýchá i všechny ostatní. Přece pan poručík Valihrach. Teda já.“ Usmíval se. Jeho nervozita byla najednou pryč. Tušil, že mu to se mnou dost možná opravdu vyšlo. Nejdřív nahodil vějičku. Pak mě přinutil poslouchat. A nakonec mě dotlačil k tomu, abych o tom všem přemýšlet. Nenáviděl jsem ho. „Ráno ti zavolám,“ řekl jsem pak jenom. Odešel beze slova. Věděl, že teď už nemá cenu nijak tlačit, protože si to musím ještě jednou přebrat sám. V tom sychravém listopadovém odpoledni mi pak začalo být najednou podivně horko. Jako když člověk stojí jednou nohou hodně blízko pekla.
8. Muž v kapuci se sklonil k tělu ležícímu v blátě. Věděl, že se s největší pravděpodobností nemusí bát nežádoucích svědků, ale přesto se snažil pracovat co nejrychleji. Neměl radost z toho, že ten tlusťoch zrovna teď omdlel, protože to znamenalo táhnout se s ním od auta sám. Ale nakonec ho chytil za límec a co nejrychleji po zemi vlekl k nedalekému domu. Pršelo čím dál víc, kapuce se mu z hlavy svezla na ramena a za pár chvil mu čůrky vody z mokrých vlasů tekly po tváři. Déšť byl ale dobrý. Jestli nějakým nedopatřením zůstaly v lese nebo autě stopy, postará se o ně. Navíc cestou zpátky do města nepotkal jedinou policejní hlídku. Všichni dřepěli někde na benzinových pumpách, přece si zbytečně nenechají promočit uniformy někde u silnice. Nechal tělo na chladné chodbě a vrátil se k autu. Zamkl ho a pak ještě chvíli stál na dešti a rozhlížel se po okolí. Nikde nebyla živá duše. Nedaleko stála lampa veřejného osvětlení, ale tu rozbil kamenem minulou noc, takže dům se i s nejbližším okolím halil do tmy. Mlha sice ustupovala, přesto nebylo skoro nic vidět. Pozorně poslouchal, ale vyjma bubnování a šumění deště nebyl slyšet jediný zvuk. Odlepil se od auta a vrátil se do domu. Znovu vzal muže za límec a hrubě ho táhl po schodech. Všude byla tma, postupoval s tělem spíš po paměti, než že by něco viděl. Nakonec ho pustil zase na zem, vytáhl z kapsy klíč a odemkl dveře, ke kterým právě dorazili. Vešel dovnitř a škrtl zapalovačem, našel přichystané svíčky a zapálil je. Místnost zalilo tlumené a mihotavé světlo. Byla prázdná až na všudypřítomné odpadky, dvě staré židle stojící u zdi a malý špinavý stůl. Vrátil se na chodbu pro tělo a vtáhl ho
dovnitř. Nakonec ocenil, že je muž v bezvědomí, protože ho potřeboval nejdřív rozvázat a pak připoutat k židli, což byla jediná chvíle, kdy by se mohl pokusit bránit. Sundal mu pouta, posadil ho na židli, provlékl mu ruce otvory v opěradle a zase ho spoutal. Rozvázal mu nohy a ty pak připevnil k nohám židle tak, aby s nimi nemohl ani pohnout. Přichystaným provazem pak tělo k židli ještě pevně přivázal. Posadil se, aby si trochu odpočinul. Začalo ho jako vždycky po námaze bolet pravé koleno. Mnul si ho dlaní, několikrát nohu skrčil a zase natáhl. Zkurvená haksna, napadlo ho. Památka na jeden nepovedený útěk kdesi u Krakova. Akce, která se zvrtla. Bylo potřeba zmizet dřív, než dorazí policajti. Při seskoku z jedné zdi se mu pak při dopadu noha zabořila do jakési staré díry, a když tělo setrvačností pokračovalo dál, koleno prasklo. Nenašli ho, což byla ale nakonec smůla, protože kdyby ano, dostal by se na operační stůl včas. Možná by si něco odseděl, ale aspoň by dnes normálně chodil. Takto se špatně srostlým kloubem pajdal, a o tom, že by se rozběhl, si už mohl nechat jenom zdát. Ano, tam v Krakově skončila jedna část jeho života. Všechno bylo od té doby jiné, daleko horší než si kdy myslel. Předtím byl někdo. Jedni se před ním plazili, jiní se zaštiťovali jeho jménem. Nemyslel, že by to kdy mělo být jinak. Svalnaté tělo, zlý pohled a ještě horší pověst. A velké barevné tetování přes celá záda a hrudník, Ježíš Kristus s Marií. To jediné mu dnes taky zůstalo, všechno ostatní bylo pryč. Celý předešlý život. Jsou věci, které mrzák už prostě dělat nemůže. Už je to sedm let, řekl si. Sedm zkurvených let práce, bídy a marného čekání na zázrak. Sem tam se ještě o něco chtěl pokusit, navázat na staré časy, ale nakonec k tomu nikdy
nenašel odvahu. S doživotně zničeným kolenem nemohl už nikomu nahnat strach, neměl respekt, nikdo ho už nepotřeboval. Odplivl si na zem a slinu rozmazal botou. Sledoval bezvládné tělo na protější židli. To je moje jízdenka zpátky do života, opakoval si už poněkolikáté. Musí být. Když už mu osud poslal do cesty tohohle tlustého panáka, muselo to být znamení. Zavětřil šanci a z posledních sil ji chytil za pačesy.
9. Otevřel jsem okno a díval se do tmavé smíchovské ulice. Od chvíle, co jsem přišel domů, jsem neposeděl ani minutu. Přecházel jsem nervózně po bytě a čekal snad na nějaký pokyn od Boha nebo někoho podobného. Ale hlavně jsem proklínal Valiho za to, před jakou volbu mě postavil. Přesto, že jsem ho s tou jeho akcí chtěl nejdřív vyhodit, ve skutečnosti věc nebyla až tak jednoznačná, jak by se zdálo. Ano, mohl to být nebetyčný průser, ale především pro něj. Co se mně týkalo, poměr rizika a možné odměny byl daleko výhodnější. Ačkoli to celé samozřejmě mohlo ztroskotat na spoustě detailů, v celku byl ten plán jednoduše proveditelný. „Všechno se bude sbíhat u mě, každá zpráva z laborky, každý výslech,“ řekl Vali. „Já to budu vyhodnocovat a přeposílat tobě. Teprve až budeš mít potřebný náskok, dostanou to ostatní. A navíc, zatímco my jako instituce budeme muset postupovat v rámci zákonů a předpisů a kdovíčeho
všeho ještě, a na každý prd budeme muset mít povolení, ty se ničím takovým nebudeš muset zdržovat. Jediný problém, až toho chlapa odněkud vyčaruješ, bude v nějakém věrohodném vysvětlení, ale jak jsem řekl, sepisovat to s tebou budu nakonec stejně já. Takže času něco vymyslet bude dost, nemusíš mít obavu.“ Jo, nemusím mít obavu. Ale on ano. Usmál se, když jsem se ho zeptal, jestli si uvědomuje, že ho ta celá věc může stát daleko víc než jen kariéru. Byl to ale úsměv hodně rozpačitý, toho jsem si všiml až moc dobře. Sám musel vědět, že pokud všechno praskne, nejenom že dostane vyhazov, ale taky může skončit před soudem. Chystal se vynášet informace, zdržovat vyšetřování, zneužívat své pravomoci a kdoví co ještě. A jak jsem mu řekl, bez garance toho, že za to nějaké peníze vůbec budou. „Miko,“ odvětil, „je to všechno otázka dvou věcí: chytrosti a důvěry. Je potřeba u toho přemýšlet a nedělat hovadiny, to k tomu prvnímu. A k tomu druhému: posrat se to může jen tehdy, když jeden z nás toho druhého podrazí.“ Měl pravdu a věděl to. Proto taky přišel za mnou, v obou věcech se mnou mohl počítat. Moc dobře si uvědomoval, že pokud už toho chlapa najdeme a firma za něj ty peníze vážně vyklopí, dostanu je já. A pak bude záležet jen na mém svědomí, jestli mu z nich jeho část uloupnu. Neměl kam si jít stěžovat, pokud bych to neudělal. Já jemu naopak musel věřit, že se do toho nepokoušel uvrtat někoho jiného už přede mnou. Protože jestli ano, a dotyčný ho s tím nápadem vyrazil, znamenalo by to, že facka pak může přiletět odkudkoliv. Nejenže by třeba jeho plán praskl už předem, mohlo se taky stát, že by ho někdo mohl vydírat, pokud by se k těm penězům nakonec doopravdy dostal.
Odešel jsem od okna a posadil se k počítači. Na internetové stránce Ministerstva vnitra jsem kliknul na odkaz Policie, a tam pak našel sekci Pátrání po osobách. Na monitoru se okamžitě objevily fotky několika nešťastníků, po kterých se shání v lepším případě rodina, v horším policie nebo soud. Otevřel jsem vyhledávací dotazník a vyplnil příjmení. Za několik okamžiků se na mě z přiložené fotografie díval Ing. Bronislav Petržálek. Narozen 24. 5. 1965, Vyškov. Pohřešován od 3. 11. 2011. Pozoroval jsem tvář baculatého, lehce se usmívajícího muže. Měl poněkud odstáté uši, hlavu bez vlasů, nos mírně ohrnutý vzhůru a masité rty. Vypadal jako prasátko, spíš dobromyslné a trochu překvapené tím, že ho někdo fotí. Ale jeho oči jakoby patřily někomu úplně jinému, měl v nich zvláštní, studený výraz. Byl to pohled opatrného pozorovatele, analytika, člověka tvrdšího, než by se podle dobráckého obličeje mohlo zdát. Vzpomněl jsem si na tu věc s jejich firemním trezorem. Nechybělo moc a mohl jsem tehdy s panem inženýrem mluvit tváří v tvář, ale vymluvil se na nějaké povinnosti v zahraničí, a tak jsme vše potřebné vyřešili po telefonu. Tvrdil mi tenkrát, že k věci stejně nemá co říct, a nebylo proč mu nevěřit. Ve světle dnešních událostí to spíš vypadá tak, že už tehdy nechtěl s policií přijít radši do styku, aby se náhodou nenarazilo i na otázky kolem vlastnictví firmy a různé další souvislosti. No, napadlo mě, teď by možná dal nevím co za to, aby se dostal do spárů jakéhokoli policajta. Anebo taky ne, pořád byla ve hře i možnost jeho dobrovolného útěku a možná, že zrovna tahle verze byla nejblíž pravdě. Podle jeho očí bych s něčím takovým radši počítal. Vytiskl jsem si fotku a pak na internetu začal hledat informace. Ale celkem zbytečně. Obchodní rejstřík mi o něm řekl jen to, co už jsem věděl z minula, a kromě firmy Happiness
už nikde jinde nefiguroval. Jediný další odkaz, na který jsem narazil, se týkal šachového klubu, jehož byl členem. Dál už nikde nic. To i o sobě toho najdu víc, pomyslel jsem si rozmrzele. Vzpomněl jsem si na to, co nám kdysi řekla účetní o jeho podřízeném postavení vůči Prácheňským. Vzal jsem fotku a znovu se mu podíval do očí. Nevypadaly jako oči někoho, kdo sebou nechá manipulovat, spíš jako někoho, kdo je zvyklý orat s jinými. Ale byl to jen takový pocit. Dostal jsem najednou hroznou chuť se něčeho napít, ale v lednici bylo prázdno. Poslední zbytek vína jsem vypil dva dny předtím večer u televize a novou láhev jsem zatím nekoupil. Nezbývalo než se obléct a zajít do obchodu ve vedlejší ulici. Nakonec jsem si řekl, že si půjdu zaběhat a vyčistím si tak hlavu od všech těch sraček, které mi do ní dnes Vali nacpal. Vydal jsem se nahoru ulicí, vyběhl schody do parku a udělal v něm pár okruhů. Cestou zpátky jsem pak celý zpocený vystál frontu v obchodě a přinesl si domů dvě láhve mého oblíbeného Irsai Oliver. Dal jsem si sprchu a nalil si tu nádherně voňavou medicínu. Trochu jsem vínem ve sklenici zakroužil, aby se uvolnilo aroma, a pak jsem pomalu spolkl první doušek. Nakonec, přestože už jsem byl vysprchovaný, jsem si napustil plnou vanu horké vody a vzal si tam sklenici i láhev s sebou. Líp snad večer ani strávit nejde, napadlo mě už asi po tisící, a nalil jsem si další skleničku. Ale ano, jde, věděl jsem téměř okamžitě, tak jako vždy. Mohla by na mě třeba něco volat Ivana z kuchyně a malá Monička by jako jindy přiběhla až k vaně a začala mi na hlavu patlat pěnu tak, že by po chvíli měla mokré celé rukávky. A pak by se smála, pleskala mě po zádech a házela mi do vody všechny své gumové hračky. Zavřel jsem oči. Poslouchal jsem zvuky domu, všechno
to vrzání, škrábání, tlumené rány zavíraných dveří a hlasy z televizorů. Ležel jsem tak asi dvě hodiny a jen si dopouštěl horkou vodu. Díval jsem se na dveře koupelny, ale nikdo je se smíchem nerozrazil. Na chvíli jsem dokonce usnul, a když jsem se probral, neuměl jsem si představit, že z té vany budu muset někdy vylézt. Mezitím mi ale došlo víno a druhá láhev byla v lednici. Nakonec jsem se natáhl pro osušku. Ze stolu jsem vzal Petržálkovu fotku a znovu se na ni dlouze díval. Chtěl jsem si ještě jednou v hlavě všechno projít, ale myšlenky se mi tam převalovaly jedna přes druhou. Napadlo mě, že si na papír sepíšu všechna pro a proti, ale byl jsem najednou tak unavený, že se mi nechtělo ani vstát z křesla a jít si pro tužku. Jen jsem tak seděl a dlouhé minuty koukal oknem do tmy. Nakonec jsem vzal do ruky telefon. Chvíli jsem ho ještě jen tak převaloval v dlani, ale pak jsem odemkl klávesnici. HLAVNI NADRAZI – BURGER KING – 10 HOD. Vybral jsem jméno z adresáře a potvrdil odeslání. Za minutu telefon zabzučel. OK.
10. Dojídal jsem hamburger a u toho míchal kávu v papírovém kelímku. V nádražní hale bylo živo a totéž platilo o podniku, ve kterém jsem seděl. Podíval jsem se na hodinky, bylo už několik minut po desáté a Vali pořád nikde. Dopiju
kafe, a jestli do té doby nepřijde, kašlu na to a mizím. „Nechtěl jsem ti zbytečně volat,“ plácnul mě najednou po rameni. „Jen jsem se zasekl v koloně.“ Posadil se naproti mně. „Takže co teda?“ „Takže to můžeme za určitých podmínek zkusit,“ řekl jsem. „Výborně, Miko. A za jakých podmínek?“ „Ty ti hned řeknu. Ale nejdřív se tě chci ještě na něco zeptat. Vím, že už jsme o tom mluvili, ale stejně… Chci pravdu. Než jsi včera přišel za mnou, nevytáhl jsi tenhle svůj geniální plán opravdu na nikoho jiného?“ „Ne, Miko, přísahám, že ne.“ „Tak jo, věřím ti. A teď mi ještě řekni, za kým půjdeš, když tě s tím pošlu do háje já.“ „Mysli si, co chceš, ale o tom jsem vůbec nepřemýšlel. Moc dalších možností nemám, popravdě řečeno. Je možná ještě pár kluků, o kterých by se dalo uvažovat, ale… Nerad bych se na ně obracel, nevidím v tom jistotu.“ Pozoroval jsem ho. Ale jo, řekl jsem si, mluví pravdu. Když jsem o tom předešlý večer přemýšlel, vyšlo mi, že z jeho pohledu jsem pro tu práci vážně asi nejvhodnější já. „Dobrý, tak jo. Takže do toho jdu s tebou,“ řekl jsem nakonec. „A teď ty podmínky. Za prvé: budeš mi říkat všechno, co zjistíš. Ne, že to přefiltruješ a povíš mi jen to, co uznáš za vhodné. To prostě neberu.“ „OK, to je to nejmenší,“ souhlasil okamžitě. „Ale bude toho asi fůra, znáš to sám, co se děje, když se vypíšou peníze za informace.“ „Jasný, nemyslel jsem tím, že mi budeš dávat každý blábol. Ale chci vědět všechno podstatné. Za druhé: když se rozhodnu z toho vycouvat, budeš to respektovat.“
„Počkej, proč bys…“ „Nepřerušuj mě. Prostě, když si to vyhodnotím jako nepřiměřené riziko, jdu od toho. Ne kvůli nějaké prkotině, znáš mě, ale stát se může cokoli. Ber nebo nech být.“ Evidentně jsem ho zaskočil. Ale chápal jsem, že se mu to nelíbí. Dost riskoval, musel mi věřit a zároveň se musel smířit s tím, že to můžu kdykoli odpískat a on s tím nic neudělá. „Vím, co chceš říct,“ předběhl jsem ho, „ale pochop i ty mě. Nemusíš mít strach, že bych s tím seknul jen tak. Ale můžou se vyskytnout okolnosti, které celou věc dostanou do úplně jiného levelu, a pak… Neříkám, že se něco takového stane, ale může. A já nejsem sebevrah, jasný? Takže si to rozmysli.“ Bylo vidět, že se rychle snaží zhodnotit pro a proti. „Tak jo,“ řekl nakonec. „Budu spoléhat na to, že ti něco nepřeletí přes nos.“ „Nejde o to, jestli mi něco přeletí přes nos, to víš moc dobře.“ „Hm, tak jo. Nech to být. Beru na vědomí.“ Neznělo to příliš nadšeně, ale to jsem ani nečekal. „Dobře a teď poslední věc. Nikdo nesmí najít mezi náma dvěma ani nejmenší souvislost. Jasně, dělali jsme kdysi spolu, ale od té doby jsme se neviděli. Když teda pominu to, žes včera přišel ke mně do kšeftu, což se ale snad nikdo nedozví. Proto jsem taky chtěl, ať se sejdeme tady a ne znova u mě. Tam už nevkročíš. A vidíme se naposled.“ Otevřel jsem tašku, kterou jsem měl s sebou, vytáhl z ní krabičku a podal mu ji. „Tady máš úplně nový telefon a SIM kartu. Ani jedno z toho ještě nebylo v provozu. Já jsem si pořídil to samé. Moje číslo jsem ti tam už uložil.“
Přikývl a krabičku si strčil do kapsy. „Nebudeš tenhle telefon používat na nic jiného, jen na kontakt se mnou. Totéž platí pro mě. Jiným způsobem ve spojení nebudeme, jasný? Jestli se něco posere, oba telefony letí do kanálu. Stejně tak, když to celé vyjde. Nás dva si prostě nesmí v žádném případě nikdo spojit, a to ani zpětně.“ „Jasný, nemusíš to dál rozebírat. Jenom volání mezi náma dvěma. Ale stejně bychom si měli říct nějaké místo, kdyby bylo potřeba se nutně sejít. Ať to pak nemusíme narychlo dohadovat přes telefon.“ V tomhle měl pravdu. „Co navrhuješ?“ „Co třeba ta rohová hospoda v Braníku? Jak jsme odtamtud tenkrát sledovali ten feťácký barák naproti?“ „Jo, dobrý nápad. Je tam ta malá místnost vzadu, to by šlo. Takže kdyby to bylo nutné, pošli jenom SMS s časem setkání, jinak nic. A ještě něco: kdyby byl nějaký průser a bylo potřeba se zbavit telefonů, pošleme si jen prázdnou zprávu. A v té hospodě se pak sejdeme druhý den v osm večer. Souhlas?“ „Jo, souhlas. Ale snad to nebude potřeba.“ „No, tak to bych ti radil,“ uzavřel jsem to. „A teď, než vypadnu, tak mi řekni, jestli je od včerejška něco nového.“ „Zatím ne,“ zavrtěl hlavou, „ale odtud jedu obejít pár baráků, co jsou u lesní cesty poblíž místa nálezu toho auta. Dám ti pak hned vědět, kdybych se něco dozvěděl.“ „Dobře. Kdyby něco napadlo mě, ozvu se. Na večer jsem jinak domluvený s Alexem.“ „Počkej,“ zarazil se, „ty mu chceš něco říct?“ „Ne, nechci. Ale má vybavení, tak kdyby bylo něco potřeba.“
„Jasně, rozumím.“ „Tak zatím čau.“ Zvedl jsem se ze židle a zamířil k východu. „Čau,“ ozvalo se za mnou. Odcházel jsem nádražní halou a přitom se rozhlížel kolem. Mezi desítkami tváří, které jsem míjel, jsem nikoho nepoznával. A snad ani nikdo mě.
11. Starší přízemní domek na konci ulice měl místy otlučenou omítku. Plot okolo něj byl rezavý a nějaký muž v montérkách zrovna drátem spravoval jednu z děr, které se v něm roztahovaly. „Potřeboval bych se vás na něco zeptat,“ zavolal na něj Vali. „Co jste zač? Koukám, že tady oblízáte všechny baráky v ulici,“ řekl muž a utřel si dlaně do špinavých kalhot. „Jsem od policie, poručík Valihrach. Tady je průkaz.“ „Hned jsem si myslel, že budete buď policajt, nebo Jehovista,“ zabručel odměřeně. „A co byste teda potřeboval?“ „V pátek odpoledne se tady kousek v lese našlo auto, tak jestli o něm náhodou něco nevíte.“ Muž se poškrabal v šedivých vousech. „No to záleží na tom, kde přesně to mělo být. Když chodím se psem, tak vidím ledasco.“ Vali ukázal na lesní cestu, která vedla několik desítek metrů za domem. „Touhle cestou asi kilometr je hromada nějakých starých kmenů a za tím taková menší mýtina.“ „Tak to jo,“ řekl. „Co jo?“ „No říkám, že jo. Viděl jsem ho. Chodíme tamtudy
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
