Portfolio / Marta Fišerová
Curriculum vitae MARTA FIŠEROVÁ MgA. 3.3.1987 v Třebíči, ČR 675 60, Myslibořice 179 +420 608 614 597 www.martafiserova.com
[email protected] Studia: 2011-2013 Fakulta výtvarných umění, VUT, Brno Ateliér Malba II (MgA. Luděk Rathouský, MgA. Jiří Franta) 2007-2011 Fakulta výtvarných umění, VUT, Brno Ateliér konceptuálních tendencí, Environment (doc. Vladimír Merta, doc.Marian Palla) 2003-2007 Střední škola umění a designu, Brno Propagační výtvarnictví - Výstavnictví (doc. Jiří Sobotka) Studijní pobyty / stipendia: 2014 Internationa Summer Academy of Fine Arts, Salzburg, Rakousko 2012 Universidad de Buenos Aires, Facultad de Filosofía y Letras, Buenos Aires, Argentina 2010 Uniwersytet Artystyczny w Poznaniu, Ateliér experimentální kresby (prof. Jaroslaw Kozlowski), Ateliér malby (dr. Dominik Lejman ad.), Polsko 2009 Universidade de Aveiro, Ateliér volného umění (MgA. Paulo Bernardino), Portugalsko
Vybrané samostatné výstavy: 2014 Těžké lehkosti, Galerie mladých, Brno 2014 Nový význam steré otázky, Galerie Síň, Telč 2014 It's easy to forget about machine II., Gelerie Půda, Jihlava 2012 Sweet Immortality, NODCafé, Praha 2009 PORT/PORT, Galerie v rohu, Vyškov Vybrané skupinové výstavy: 2014 REkonstrukce, Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem 2014 Cena kritiky za mladou malbu 2014, Palác Adria, Praha 2013 Diplomanti FaVU 2013, Dům pánů z Kunštátu Domu umění města Brna 2012 Umělecké tržiště, Prádelna Bohnice, Praha 2012 Bird Box, Artwall:link, Praha 2012 Odjinud, Armaturka, Ústí nad Labem 2012 Ornament, Galerie Dasein, Brno 2011 Co jsi dělal/a o prázdninách?, Ars, Brno 2011 Otevřené muzeum Horní Maršov 2011 Dokumentace, Městské divadlo, Brno 2010 Velká Bíteš v roce 3000, Muzeum Velká Bíteš 2009 EXP 0809, Museu Sta Joana Princesa, Aveiro, PT 2008 Diapozitiv v éře domácích médií, Školská 28, Praha 2008 Prošlá lhůta, Galerie starý pivovar, Brno Ocenění: 2014 2013 2013 2011 Další: 2013 2013 2011 2010
Cena kritiky za mladou malbu, 2. místo Nominace - StartPoint Prize Cena děkana FaVU VUT, Brno Cena děkana FaVU VUT, Brno Mezi tvorbou a výrobou. Proměny umělecké práce, 4. výroční konference teorie umění, Vědecko-výzkumné pracoviště AVU v Praze; Pecha Kucha Night No.10 – La Renaissance Rurale, Dům umění, Brno Anymouse performance festival XII., Ostrava BEST Summer Course, The City of The Future – A Sustainable Approach, Almada, PT
Orlí hnízdo 2014; instalace, video 2:13 Video, spolu s instalací, vzniklo a bylo vystaveno na Summer Academy v Salzburgu. Instalace reaguje na informaci o nebývalé popularitě místa zveného Orlí hnízdo - Hitlerova horská chata na jednom z vrcholků Alp, pouhých 30 km od Salzburgu. Video je záznamem z Google maps - fotografické prohlídky. Google využívá dostupné fotografie uploadované uživateli z jejich výletu. Záznam této virtuální prohlídky je promítán na stůl v místě, kde je z druhé strany jasně viditelná svastika. Za projekcí je otevřené okno s výhledem na Alpy.
Těžké lehkosti 2014; instalace banner 8x5m, Galerie mladých Andromeda, Galaxie v mlhovině Andromedy nebo M31 - její obraz nebyl vystaven proto, aby byl galaxií, ale jako zástupný znak. Ve své podstatě se na obraze pohybujeme jako na obřím monitoru - jako ikony. Je to procházka po klasickém pozadí přístrojů Apple. Ke galaxii už má obraz ale daleko. Byl barevně upraven, některé hvězdy z estetických důvodů zmizely. Tato plocha je mi znakem, že jsem - jako každý den vstoupila do “nereálného” světa. Světa, který proměnil náš pracovní i soukromý život a změnil způsoby mezilidské komunikace. Svět virtuální nás pohlcuje a vtahuje na mnoho hodin. V této práci jsem se rozhodla situaci otočit. Vytáhnout z něj něco tak charakteristického a realitě nepodobného a naplnit nehmatatelná data matérií. Pro kompletnost celého procesu bylo třeba upravený obraz vrátit zpět tam, odkud vzešel. Uzavřít cestu mezi virtualitou a realitou. Na stěně je kód. Ten je klíčem k napojení se na smyčku. K napojení se na stránku s oknem Spreecast (sociální síť, která umožňuje streemování). Na videu běží dění v galerii. Galaxie se dostává zpět do svého prostředí a s ní i nové ikonky na ploše - divák pod okem lokálního Big Brothera - opět pozorován. Není divák schopn přečíst QR kód? Nevadí. Já taky ne. Bylo to naše rozhodnutí. Projevuje se sociální vrstvení - nezajímají nás nové technologie, máme k nim odpor nebo na ně jednoduše nemáme peníze? Ovšem o druhé vrstvě se dozvíme - jako o mýtu. A ta představa může být lepší, větší a barevnější než zobrazené. Není to tak i se spoustou informací z našeho reáného světa? Verifikujeme vždy vše, co k nám přichází?
It’s easy to forget about a machine Concetto Spaziale, Attesa 2013; liner na plátně, 125x105cm It’s easy to forget about a machine je komentářem skutečnosti, že dnes velkou část našeho světa vnímáme skrze nepříliš kvalitní obsah našich internetových prohlížečů. Obrazy Concetto Spaziale, Attesa (ale i ostatní ze série - Krajkářka 2010; Černý obdelník, modrý trojúhelník 2014)jsou reprodukcemi známých děl ve špatné digitální kvalitě. Obraz a číselné hodnoty jeho barev přepisuji na plátno v modelu RGB. Barevný model RGB je aditivní způsob míchání barev (míchání vyzařovaného světla), který se užívá u monitorů a projektorů. Plátno se stává obrazovkou a obraz staví na hranici mezi sféru analogových a digitálních forem. Při přepisu kódu, dnes jasně odkazujícímu k digitálnímu světu, se paradoxně zjevil negativní obraz, který nás ještě více připoutá k myšlence na starý svět klasických postupů. Dalším determinantem celé práce je klíč pro výběr děl k přepisu. Stala se jím síla soustředěná do jednoho bodu. Krajkářka paličkuje svoji krajku, Fontána prořezává napnuté plátno a stejně tak i já uplatňuji stejný postup - sleduji hrot tužky a v absolutní koncentraci, klidu ji vedu k bezchybnému opisu číslic. Jdu tak proti rychlosti zdigitalizovaného světa, kde k zhmotnění obrazu nebo informace je potřebný pouze zlomek vteřiny.
It’s easy to forget about a machine II. /O libosti práce. Práce a pracovní postup./ Vše má svůj počátek v obrazu Krajkářka od Vermeera van Delfta. „Tento drobný obraz (24x21 cm) pracující mladé ženy je tolik působivý proto, že konvenuje dojmu dokonalého štěstí, které lidé pociťují, když jsou – stejně jako krajkářka – zcela ponořeni do zajímavé činnosti.“1 V roce 2010 mi obraz Vermeerovy Krajkářky posloužil jako podklad pro reprodukci („nějakého“) klasického díla mou novou vykonstruovanou cestou. Měl se stát – a také se stal – jedním ze série komentářů skutečnosti, že dnes velkou část našeho světa vnímáme skrze nepříliš kvalitní obsah našich internetových prohlížečů. Místo do galerií a knih často nahlížíme do vyhledaných obrázků a nabýváme pocitu, že díla slavných umělců dobře známe. Bohužel, je to jen klam. Známá nám připadá kompozice nebo tvar objektů, ale co fyzické setkání s rozměry díla nebo barvou? Obraz krajkářky je reprodukcí ve špatné digitální kvalitě. Číselné hodnoty barev této datově nekvalitní reprodukce přepisuji na plátno v modelu RGB. Barevný model RGB (vyzařované světlo) se používá u monitorů a projektorů. Plátno se tedy stává obrazovkou a obraz staví na hranici mezi sféru analogových a digitálních forem. Stejně tak, jak krajkářka paličkuje svoji krajku, i já uplatňuji podobný postup – sleduji hrot tužky a v absolutní koncentraci, klidu ji vedu k bezchybnému opisu číslic. V poslední větě celého konceptu je podstatný moment, který podnítil vznik vystavovaných děl. Je to ta úmorná práce s vypisováním číslic. Proč je mi tak důležitá, proč se mi stala návykovou a je mi při ní tak dobře? Pro svoje okolí působím sebe-trýznitelským dojmem (až 12 znaků v centimetru čtverečním 5-8 hodin denně). Odpovědi dostávám v několika útržcích textu od Petera Dormera, který s trochu lítostivým porozuměním osvětluje zapálení každého řemeslníka: „Formulky a opakování jsou jádrem mnoha řemeslnických postupů.“ „…mysl i tělo jsou zcela ponořeny do pracovního postupu.“ A směrem k Vermeerově Krajkářce (a i ke mně): „…práce ji pohlcuje. Zcela se ztotožňuje se svou činností, jako by byla v extázi, která ji odvádí z tohoto světa a možná i od ní samotné. Má výraz zaujatého klidu, nerušeného obavami či pochybnostmi.“2
Celá výstava je o práci. O řezání, přesném lepení, broušení, tmelení a zase broušení. Následných nekonečných vrstvách laku a to vše pro 8 nalezených slidů, které nejsou zas tak důležité – krom toho, že podvratně odvedou divákovu pozornost od zmiňované lopotné práce. Je to výstava o sesazení rámu proto, aby byl sesazen, aby na něj bylo napnuto plátno jen pro napnuté plátno a to vše pro jistotu 20 krát. Rámy jsou pak opřeny o sebe – jednoduše, aby nepřekážely – jsou pro skladování kompaktnější a doslova čekají na své použití – ready to use – ke kterému jen stěží dojde. Spolu vytvářejí monolit – prostorové dílo, jež se paradoxně stává pomníkem všem malířům, pro které je napínání plátna nutným (zlem); procesem, kterým je třeba projít, než se začne tvořit. Animace je abstrahovaný postup práce. Návod, jak napnout plátno, bez slova vysvětlení, připomíná spíše soupis tanečních figur, tančených do čtverce. Z nechtěné činnosti – jakou napínání plátna, které vzápětí bude sloužit pro zhmotnění umělcovy představy, může představovat – se stává svébytné umělecké dílo. Na úvod výstavy se potkáme s Krajkářkou, odrazovým můstkem celé úvahy, která se stala jen jedním z listů pracovního postupu. Postupu uplatněného pro sérii obrazů It’s easy to forget about a machine I., konkrétně v díle Krajkářka (2010, liner na plátně, 125x105cm), který je stále přítomný v každé jednotlivé práci, i v jejich celku. Je jako genetický kód, který nelze odpárat, ale v rámci výstavy na něj nelze ani ukázat prstem. Je tu, ale je hádankou, znejisťujícím prvkem. Vedlejším produktem této malé oslavy kultu práce je i fakt, že v dnešní umělecké práci je řemeslné činnosti asi tolik co by za nehet vešlo. A troufám si říci, že často je i tato špetka na obtíž. Nelichotivá (ani pro jednu stranu), nicméně zdá se mi, že pravdivá, slova Toma Stopparda říkají: „Talent bez obrazotvornosti nám poskytuje mnoho užitečných věcí, třeba proutěné košíky. Imaginace bez talentu nám dává moderní umění.“3 Díváme se tedy na proutěné košíky? 1Peter DORMER, Ideální svět Vermeerovy Krajkářky 2Tamtéž. 3Tom STOPPARD, Artist Descending a Staircase
It’s easy to forget about a machine II. /O libosti práce. Práce a pracovní postup./ 2014; 6 světelných objektů, 20 napnutých pláten, 3 tisky, animace 2:09 instalace v Galerii Půda, Jihlava S motivací tvořit (navrhovat a vzápětí vyrábět) práce pro práci.
Nový význam staré otázky 2014; obraz: It’s easy to forget about machine - Černý obdelník, modrý trojúhelník (liner na plátně, 125x105cm), animace: Kazimir Malevich 00:43, 8 fotografií 24x18 cm, fotogram 12x9 cm, 3 skla 30x21 cm, 5 azulejos 15x15cm, červený míček instalace v Galerii Síň, Telč Ke třem tradičním rozměrům výtvarného umění – výška, šířka a hloubka – futurismus přidal čtvrtý – čas. Malevičovým přínosem je odhalení nové dimenze – dimenze ekonomičnosti. Chápe ji jako základní energii, která se projevuje jak v utilitárních věcech, tak i v esteticky a konstrukčně “samostatných“ – nezávislých novotvarech výtvarných forem, objektů, ploch a linií. Podstata tohoto pátého rozměru je v geometrické elementarizaci výstavbových prvků na jednoduché tvary.1 Nicméně tak, jak umělecký svět absolutně vyprázdnil tento zdroj myšlenek, svět technologický se jej zmocnil z jiného úhlu. Radikálně, mechanicky rozbíjí každý nabídnutý obraz na nejzákladnější formu (čtverec) čisté barvy a následně tvary opět složí do obrazu. “Oko nevidí věci, ale obrazy věcí, které znamenají jiné věci.”2 Co by Malevič pověděl na to, že dnes se většina obrazů skutečnosti skládá ze čtverců? Došlo k absolutnímu naplnění vize o tom, aby obrazové prostředky – barva a forma – převládly nad zobrazením viditelného světa jevů s absolutním dopadem. Barva a forma byly zotročeny a slouží jako prostředek zobrazení viditelného. Digitální svět způsobil fúzi. Fúzi a rotaci Malevičových myšlenek. Malevič je čtverec. Animace je otázkou. Co by si o našem, obrazem zahlceném, světě ze čtverců pomyslel? Maleviče zná málokdo podle tváře, ale všichni jej znají podle čtverce. Dejte malíři jednoslovnou hádanku: “Čtverec?” Bez mrknutí oka na Vás vybafne: “Malevič.” Napište do internetového vyhledávače Malevič. Dostanete tisíce obrazů různé kvality a různé barvy. Paradoxem je, že zobrazené elementární tvary jsou rozbity na nekonečně mnoho dalších prvků čisté barvy. Na plátně chci tuto nepravost odčinit ruční prací. Ornamentální kachle se přizpůsobují myšlence čistoty, i když prolínání je stále znát. Nelze jej skrýt. Podobně i černé sklo projevuje známky defektu, fúzi nelze zadržet. Reálný svět pohlcuje svět čisté formy a reálný svět je destruován světem digitálním. 1 Kazimir MALEVIČ, O nepredmetnom svete, Tatran, 1968 2 Italo CALVINO, Neviditelná města, Odeon, 1986
The Wonderful World With IKEA je reakcí na všudypřítomné předměty zakoupené v IKEA. IKEA je fenomén, stejně jako mnoho dalších podobných fenoménů. Obklopují, utvářejí a pozměňují tváře prostředí, ve kterých žijeme. Dopad takového fenoménu se dá generalizovat. Úkolem práce je pobídnout k jinému pohledu na předměty, které jsou spjaty s každodenní realitou našich životů. Na běžné malé věci, které používáme, nevíme odkud pocházejí a co jejich konzumací deklarujeme. Témat k úvahám nám náš svět a způsob života poskytuje nekonečné množství. Původem skandinávský, dnes mezinárodní, koncern IKEA prodává nábytek pro domácnost i kancelář za nevídaně nízké ceny v legendárních plochých baleních. Žluto-modré švédské národní barvy, masové kuličky a nesrozumitelné názvy pro vše, se ukotvily v hlavách lidí západního světa jako snadno dekódovatelné hieroglyfy. Ne vždy snadné dobývání si pevného místa na trhu vytvořilo nejen lehce bombastickou historii, ale i spousty drobných až mýtických příběhů opřádajících společnost. Společnost, která pozvedla úroveň našeho bydlení a „estetizovala“ mnoho domácností. Ovšem i společnost, která unifikovala naše domácnosti natolik, že není zas tak složité narazit na stejnou výbavu hned v několika domácnostech najednou. Prodejce, jehož zboží a přístupy názorově rozdělily společnost na absolutní odpůrce a absolutní nadšence. Práce se skládá ze tří objektů, dvou volně stojících a jednoho zavěšeného na zdi, pravoúhlých tvarů. Objekty jsou vyvedeny v černé barvě a vysokém lesku. Ve svém nitru uchovávají svůj vzor, který nyní tvoří skelet celého objektu. Vzorem jsou nejoblíbenější kusy IKEA nábytku, které udaly rozměry svým černým schránkám. Objekty je možné rozdělit – na skelet a vnější obal. Někdo by snad mohl přijmout objekty jako jednoznačně minimalistické. Ovšem opak je pravdou! Mluví-li Carl Andre, klasik minimalismu, o své práci jako ateistické, protože nemá žádnou transcendentní formu a žádné spirituální a intelektuální rysy, jako o materialistické, neboť nepředpokládá nic jiného než svůj materiál a je vytvořena bez toho, aby předstírala jiné materiál a jako o komunistické, protože její forma je přístupná všem lidem stejně. Já o své práci mluvím jako o transcendentální, protože obsahuje, ve své formě skryté, obsahy spojené
s takovým náboženstvím jako jen IKEA může být. Skrývá to, co pro mnoho lidí znamená mnoho významů. Materiál, který první pohled ohodnotí jako luxusní je jen a pouze klam. Dřevovláknité desky (nejchudší materiál) s dobře vypadající fasádou – dobře vypadající design, špatný materiál. K poslednímu se snad netřeba vyjadřovat. Ne každý je schopen (naslouchat) posoudit a vyhodnotit koncept. Ne každého se problém IKEA týká, ne každý ho vnímá jako pronásledování korporací. Nemusí být vždy jednoznačně „problém“. Důležitým momentem celého projektu je proměna statusu. Vytvoření unikátního „sarkofágu“ pro objekt masové produkce – jeden z mnoha globálně produkovaných objektů se stane součástí unikátního, autentického předmětu a autorského záměru. Transformace jednoho ze série masové produkce do skeletu uměleckého objektu. Předmět masové produkce udává rozměr unikátnímu objektu – řídí proces. A konečně při tvorbě svého unikátního obalu se předmět masové produkce poprvé přibližuje lidskému měřítku: jeden kus nábytku versus jeden truhlář. Práce jako taková prozkoumává několik protichůdných oblastí: kontrast mezi sériovou a originální výrobou, prací a výstavou, výrobou a tvorbou, intuicí a ratiem, historií a současností. Nyní projděme vrstevnatou atmosférou práce až k jejímu povrchu. Vidím tři sokly, na které ještě nebyly postaveny objekty. Prázdno v galerii známe, stejně tak moment, kdy se sokl dostane do středu zájmu. Sokl pohltil objekt na něm stojící. To byla jedna z trajektorií myšlenek provázející tvorbu těchto objektů. Pozbýt se vizálu. Pohřbít zkoumané, uzavřít vše do černé skříňky. Informace odhalí ten, kterého se týkají. Ve sféře „investigativního“ přístupu, který nechce být investigativní, tak jak jej známe od reportérů. Při tvorbě bylo třeba podobného postupu, ale ne formy. Formu má vlastní. Práce nechce polopaticky vysvětlovat/objasňovat. Chce informace obsahovat. Ve sféře nejblíže povrchu se nachází prostor hrající si s intuicí pozorovatele. Je nám podsunuto několik indicií: jméno, rozmístění a rozměr. Pak už se objekty uzamknou do sebe a další výpověď nevydají (museli bychom černou skříňku odemknout). Hermetické jádro, které vydá výpověď pomocí podvědomé, nevštípené a snad i nechtěně získané zkušenosti.
Intuitivní prvky, které udávají hlavní a důležitý, ač nejasný, vjem daleko od rozumu. Tento vjem, pokud je bystrým pozorovatelem alespoň z části dekódován, pak raketově obrátí jeho úvahy k otázkám korporátních struktur, globalizovanému světu, unifikaci předmětu. Dalšími úvahami se dostáváme v tautologické smyčce na počátek. Práci je vlastní i pár mystifikačních rysů, které ale hrají svoji roli, ne však hlavní: Zrcadlení – objekt je tak „maskován“ odrazy okolí – stává se „transparentním“, tak jako by měli působit jeho vzory v našich domácnostech. Dále mimovolně stojící myšlenka na text Nevinná ruka Wolfganga Ulricha a částečně myšlenka na institucionální kritiku tvořící první vrstvu atmosféry. Vyhnout se Ikeanismu, navodit atmosféru výstavy. I tak je možné k objektům přistupovat. Jako autor se tomuto přístupu nebráním. Výsledné řešení může být bráno jako parodie obojího. IKEA uzavřená v neprůhledném černém „sarkofágu“, „ideální“ objekt hrající si na to co není. Ovšem přijměte tuto variantu jako první, zlehčující a nezapomeňte se podívat i do vrstev dalších.
The Wonderful World With IKEA 2013; IKEA nábytek, mdf desky, lak; zleva: STRÖMBY 77x57x7cm, LACK 50x60x60cm, BILLY 207x85x33cm (diplomová práce)
Reproduction - Plavání 2011; tisk na banner, 120x90cm (bakalářská práce) Výchozím bodem pro projekt Reproduction jsou mé předchozí práce, které byly „uvězněny“ ve své digitální podobě – nikdy nevytištěné digitální fotografie, videa, dokumentace instalací, akcí – projekty, které dnes už fakticky neexistují a zbyla po nich pouze jejich digitální duše. Tu jsem promítala na stěnu nebo monitor počítače a ofotografovala analogovou cestou. V analogovém black boxu proběhl první a nejzásadnější proces resuscitace, jednoduše kouzlo, které udává výsledný charakter. Negativy putovaly znovu do počítače a odtud do tiskárny, kde byly obrazy konečně naplněny matérií. Touto tautologickou hrou duše dostaly nová těla, novou image. Staly se znovu živé. Prezentovaná fotografie je jednou ze série osmi obrazů.
Ostrava-Riga (Zdvojení) 2011; ve spolupráci s Martinou Kocmanovou, virtuální performance, Anymouse festival Na jaře roku 2011 jsem byla pozvána na performance festival v Ostravě. Nejsem performer a performance dělat nechci. Nicméně jsem nabídku přijala a tím využila jedinečnou možnost zdvojit se - udělat skutečnou performance! Mohla jsem zrealizovat více věcí v jednom okamžiku, což bylo moje přání už nějakou dobu a teď byla dobrá příležitost pro realizaci takové akce. Zeptala jsem se Martiny Kocmanové, která je mi více méně podobná, jestli se chce na nějakou dobu stát Martou Fišerovou. Souhlasila. Dala jsem jí svůj občanský průkaz a poslala ji do Ostravy hrát roli Marty. Její jediný úkol, kromě vydávání se za Martu bylo, aby poslední den festivalu sepsala velmi podrobný deník doplněný fotografiemi. V ten samý moment kdy Martina odcestovala do Ostravy, jsem já Marta2 nasedla do letadla a odletěla do Rigy a v ten samý den jsem sepsala stejně podrobný deník svých aktivit i s fotografiemi. Ona nikdy nebyla v Ostravě, já jsem nikdy nebyla v Rize – naše poznámky byly značně turisticky objevitelské. Ve stejný okamžik jsme se posadily před naše počítače a začaly chronologicky a střídavě psát naše poznámky na můj facebookový profil. Hodinu po hodině, minutu po minutě mezi Ostravou a Rigou. Takto jsme brzy zaplnily celé viditelné pole poznámkami Marty Fišerové. Záznam celé performance byl dohledatelný na Facebooku okolo hodiny. Poté nenávratně zmizel v černé díře internetu. Dnes by celá tato akce byla o mnoho snazší a reálnější (mohla by se na Facebooku odehrávat v reálném čase) a to díky chytrým telefonům a všudypřítomnému internetu. Tehdy to možné ještě nebylo.
Velká Bíteš Subway Route Map 2010; tisk, 135x90cm, Muzeum Velká Bíteš Velká Bíteš Subway Route Map vznikla pro kolektivní výstavu s názvem “Velká Bíteš v roce 3000“, jejíž účastníci měli představit svoji vizi Velké Bíteše za bezmála tisíc let. Vytvořila jsem systém metra pro Velkou Bíteš – ve skutečnosti malého městečka na Vysočině, které je na mapě vyznačeno ve středu zelenou barvou. Celý vizuální systém je totožný s vizuální podobou tokijské metro mapy. Počet a barvy linek jsou stejné. Rozloha tokijského metra zobrazená na japonské mapě je přenesena na českou krajinu a pokrývá široké okolí Velké Bíteše. Jména stanic odpovídají názvům vesnic ležících v daných lokalitách okolo roku 2010. Japonský překlad jmen ukazuje na potřebu dvojjazyčného zobrazení, které je nutné pro přistěhovalce z Dálného východu. Modré pole – s legendou – označuje moře, které se objevilo po změnách klimatu a roztání ledovců. Do českých zemí dosáhlo pouze ze strany Jihomoravské pánve. Můžeme zaznamenat, že český jazyk taktéž dostál změn – diakritická znaménka zmizela až na typické Ř.
Plakát 2009; 2000 A5 plakátů vylepených v různých městech ČR Akce Plakát spočívala ve výlepu 2000 A5 plakátů s mým velmi zjednodušeným životopisem a přáním na konci: “Jsem tu a chci, abyste o mě věděli”. Text plakátu měl být natolik jednoduchý, aby kdokoli porozuměl obsahu jeho zdělení. Mimo jeho výlepu jsem tuto zprávu distribuovala pomocí sítě Facebooku, Youtube a tištěnou formu jsem vyslala do různých institucí.