Marta Davouze
Dům v Bretani
MLADÁ FRONTA
Copyright © Marta Davouze, 2013 Ilustrace na obálce © Alena Beldová, 2013 Ilustrace © Pure Beauty, 2013
Mojí milované vnučce Viktorii
DRUHÝ ŽIVOT Do padesáti šesti let mě nikdy, ani v nejbujnějších snech nenapadlo, že se usadím v Bretani a budu tu žít něco jako druhý život. Mimo svoji rodnou Prahu, na francouzském venkově, dokonce s jiným mužem. Měla jsem o Bretani mlhavou představu, ponejvíce ovlivněnou keltskými legendami, knihami, jako je Bédierův Tristan a Isolda, a televizními dokumenty, jež mi potvrzovaly, že bretaňská krajina a architektura se příliš neliší od anglického pobřeží. To mi stačilo. Mnohem víc mě lákalo spatřit norské fjordy nebo egyptské pyramidy než navštívit Bretaň. Že se z ní stala moje druhá vlast, mi dodnes nedává smysl, ačkoli tu trávím již dvanáctý rok. Onehdy jsem se ptala jednoho přítele, znamenitého astrologa, jestli někde v mém horoskopu vidí tak radikální změnu místa a stylu mého života. „Ne. Není tady nic takového,“ odvětil, a k mému nemalému překvapení dodal: „Podle horoskopu žiješ pořád v Praze a jsi provdaná za prvního muže.“ „Znamená to, že podle hvězd jsem se vzepřela svému osudu?“ „I tak se to dá říct.“ Musely v tom tedy hrát roli vyšší mocnosti. Boží řízení nebo reinkarnace, nějaké keltské čáry, podle nichž se duše člověka ve druhém životě vrací na původní místo. Jinak si neumím vysvětlit, proč mi při první návštěvě pobřeží u Cap Fréhel něco řeklo: Tady bys měla žít, sem patříš! Tenhle podivný imperativ pro mě zprvu znamenal jen to, že bych se sem ráda vracela, nikoli že tady chci natrvalo bydlet. Nebyla jsem první ani poslední, komu zdejší pobřeží učarovalo. Silnice vede po náhorní planině obrostlé fialovým
vřesem a žlutými kvítky křovin hlodáše a za každou zatáčkou se nabízí jiný pohled dolů. Na písečné pláže, na skalnaté útesy roztodivných tvarů, na moře, které podle dopadu slunečních paprsků mění svou barvu od azurově modré po olivově zelenou a které se ustavičně vzdaluje a přibližuje, takže malé pláže někdy docela zmizí, aby se za půl dne objevily v nové kráse. Podvečerní obloha je úkaz hodný malířského plátna. Jeden den je na horizontu zcela zřetelné pohoří, dokonce mívá zasněžené vrcholky, druhý den je vidět rudé plameny pekelné nebo žlutou, jako zlatem posázenou poušť táhnoucí se do dálky. Na těchto iluzivních obrazech je úchvatné především to, že se neukazují vertikálně, není to jednolitá svislá plocha, je to prostor, který se náhle rozevře do nevídané hloubky tam, kde se ve dne zdála být jedna čára oddělující moře a oblohu. Jako by se otvíraly brány nebeské. Vrcholným číslem tohoto spektáklu bývá samotný západ slunce. Na horizont si sedne rudá koule a trčí tam hodnou dobu. Potom zničehonic, jak na pokyn dirigentovy taktovky, udělá žbluňk. Naráz spadne za obzor. V nejmenším nepodezírám svého prvního manžela, že se mě chtěl přímo zbavit, ale vsadím se, že byl moc rád, když se mi zalíbil kraj vzdálený tisíc pět set kilometrů od Prahy. „Myslím, že bychom si od sebe měli trochu odpočinout,“ říkával. A jelikož byl zrovna při penězích, ochotně mi koupil, co jsem si přála. Manoir de Langourian u města Erquy, v bretaňském okrese Côtes d´Armor. Jenom kousek od Cap Fréhel. „Odložil tě nejdál, jak to šlo,“ smál se asi o dva roky později můj druhý manžel. „Nedaleko je totiž Finistère, to znamená konec světa.“ „No, mohl mě poslat taky na opačnou světovou stranu.“
„Myslíš na Sibiř? Podle toho, cos mi o něm vyprávěla, takový rozhodně není. To by ti neudělal.“ Měla jsem strach jet sama dům převzít. Byl již zaplacený, ale k uzavření obchodu byla ještě nutná schůzka na místě. Plno papírů a podpisů. Nevím, jestli můj strach vyplýval z toho, že kromě bonjour, merci a bon apetit jsem neznala jediné francouzské slovo, nebo z toho, že mi to celé připadalo dost neskutečné. Já, tělem i duší městský člověk, vlastním najednou středověké sídlo na venkově, ještě k tomu v Bretani! Nebyl to sice takový krok do neznáma, jako když můj pradědeček vyplouval z Hamburku za velkou louži, ale hledala jsem morální oporu. I ptala jsem se svých známých na potkání: „Nechceš jet příští středu do Bretaně?“ Znělo to tak bláznivě, že každý z oslovených řekl ano. Nakonec nás jelo deset. Osm v autech, dva autobusem. Všichni byli srozuměni s tím, že to možná nevyjde, že se mi to jen zdá a že budeme muset pár dnů bivakovat na pláži, než zase pojedeme domů. Schůze se konala v jídelně. Majitel, jeho manželka a děti, notář a realitní makléř, báječný chlapík s motýlkem, který co chvíli opakoval: Voilà! Jako by se mu povedl epochální husarský kousek hodný všeobecného obdivu, což byla svým způsobem pravda. Prodal mi víceméně neprodejný dům: tříhektarová džungle místo zahrady, jedno jakž takž obytné stavení a několik ruin. Avšak ten dům v sobě měl něco, co mě přitahovalo, a proto jsem si jej dobrovolně vybrala. Cítila jsem z něj zvláštní sílu pozitivní energie. Přestože všude byl binec a všechno volalo po opravách, vyzařovala z něj jakási duchovní harmonie. Majitel domu na mě hleděl jak u vytržení. Bez přestání mě až dotěrně obhlížel jako exotickou bytost, kterou si chce namluvit. Typický proutník, lev pařížských
salonů zkoumal, co jsem to zač a proč od něj kupuji víkendový dům. Matně asi věděl, že existuje nějaké Československo a že jsem přijela z východní Evropy. Určitě ne ze střední, to většina Francouzů nerozlišuje. Jsme na východ od nich, jsme ve východním bloku. Mám pocit, že si mě nakonec zařadil kamsi do kategorie ruských mafiánů, kteří skupují Riviéru. Na ošklivé, podomácky stlučené lavici seděl v koutě podivný pár. Muž v montérkách a potrhaném, ušmudlaném svetru, žena v bohatě zdobených šatech ve stylu benátského karnevalu. Nechápala jsem ani, o čem je řeč, to mi musela překládat přítelkyně Milena Masáková, jak bych tedy mohla pochopit, co znamená přítomnost onoho bizarního páru? Seděli, ani nedutali, na něco zřejmě čekali. Byl to Gaston a jeho žena Ghuislaine, kteří čekali, jestli si Gastona nechám. Jestli jako dědictví po bývalých majitelích převezmu nejen nějaké kusy starého nábytku, ale i jejich podomka. Neviděla jsem důvod nesouhlasit. Až sem by se to dalo brát za normální. Člověk někam přijede, zalíbí se mu tam a pořídí si tam prázdninové obydlí. Naskýtá se leda otázka, proč v zemi, jejímž jazykem jsem nevládla, ale jinak na tom nevidím nic mimořádného. Avšak dávno nehledat, a přesto najít muže dívčích snů, zamilovat se na sklonku života a šťastně se provdat v tak vzdálené končině mi už tak běžné nepřipadá. V tom museli mít prsty Merlin nebo Morgana, a vlastně kdoví, jestli je v tom neměli od počátku. Kdo jiný mě mohl na první dovolenou ve Francii poslat do Bretaně, když jsem chtěla jet do Provence? Kdo mi předvedl divy zdejší přírody a kázal něco tak nesmyslného jako koupit tady dům? Snad jen šílenec by si pořizoval chalupu co nejdál od bytu! Racionální vysvětlení to prostě nemá, v horoskopu to taky není, takže to musely být síly nadpřirozené.
Rok dva si daly pohov, asi vyčkávaly, až si to tu trochu obhlédnu, načež mě poslaly do přístavního baru, nejmenšího, jaký v Erquy existuje, kam chodívají pouze rybáři na sklenku po práci. S přáteli, kteří sem tehdy jezdívali, jsme večer nikam nechodili, natož po barech. Bylo nám dobře s lahví vína u krbu, poslouchali jsme hudbu, hráli karty, nebo jsme se vypravili k moři. Chodívali jsme na pláž, které se říká Petit St. Michel, protože je odtud vidět na malý ostrůvek s kapličkou, působící zdálky jako zmenšenina slavného kláštera Mont St. Michel. Při odlivu se ke kapličce dá dojít suchou nohou přes úzkou šíji, při přílivu je dostupná jen lodí. Není snad nic krásnějšího a duši víc povznášejícího než usadit se večer na skalisku nad liduprázdnou pláží a naslouchat hudbě moře. Člověk najednou takřka fyzicky ucítí rozměr světa. Zvlášť suchozemec, pocházející ze vzdálené a tak malé země. Měli jsme tam už každý své oblíbené místečko a vracívali jsme se k ránu. Byla jsem čerstvě rozvedená a užívala jsem si svobodu. Proč jsem tedy navrhla, abychom projednou nešli večer na pláž, nýbrž do baru? Taková svízel! Nejenže nám stejně nemohli dát nic lepšího, než co jsme měli doma, ale vzhledem k naší jazykové výbavě nebylo snadné něco si objednat. Anglicky tu nikdo neumí a Milena s námi tehdy nebyla. Jít do baru nemělo žádný logický důvod. Vybrat podnik, kde se náhodou nacházel můj budoucí manžel a nad sklenicí piva dumal, co ho tu tak zdržuje, však z mé strany logiku mělo. Nevím, jak z jeho. Pár měsíců předtím jsem tam totiž byla se zástupcem jedné stavební firmy, který hovořil francouzsky a který pro mě měl v okolí zařídit nějaké řemeslné práce. Přijeli jsme z Prahy a neměli co jíst ani pít a všechno bylo zavřené. Bylo jedenáctého listopadu, svátek konce první světové války.
Obešli jsme několik barů a restaurací a nikde nám nechtěli prodat kus bagety a lahev vína. Usadili jsme se v posledním podniku na barové stoličky, že si dáme aspoň kafe. Nedávno jsem zakoupila učebnici francouzštiny, i chtěla jsem tomu panu inženýrovi při kávě předvést, co jsem vyčetla ve třetí lekci: „Je dois, tu dois, il doit, nous devons, vous devez, ils doivent.“ „Bravo, madame!“ zvolal mladík za pultem a prodal nám bagetu i víno. Asi proto, že byl barman tak milý, zavedla jsem tam své přátele i onoho památného večera, leč byla tam jeho nabručená matka. Přišli jsme ve třech. Já, manžel mojí tehdejší přítelkyně, malíř hledající v Bretani inspiraci, a mladík, který si u nás v práci odbýval civilní vojenskou službu a připravoval se na maturitu z angličtiny. Nic neuměl a nelezlo mu to do hlavy a já ho zkoušela, kamkoli jsme se hnuli. Ledva nám madame po krátké jazykové potyčce donesla přibližně takové nápoje, jaké jsme chtěli, začla jsem s výukou: „Přeložte, Petře: Je to od něj velmi pěkné.“ „It is very nice of his.“ „Of him, sakra,“ křikla jsem a práskla dlaní do stolku. Muž sedící u baru otočil hlavu a podíval se na mne. Nevím, jestli někdo vymyslel méně banální vyjádření dané situace než láska na první pohled. Oč jednodušší to mají filmaři, kteří se nemusejí v takovém případě zabývat slovy, neboť jim stačí dobrý herecký výkon. Výraz tváře, hra očí, které náhle spatřily vytoužené zjevení. Záběr kamery na jednoho a na druhého, jejich rozpaky, zrak honem odvrácený jinam. Obrátila jsem se na studenta: „Petře, já jsem si nikdy žádného mužského nenamlouvala. Jak se to dělá?“ „To mám přeložit do angličtiny?“
„Ne, to se vás ptám.“ „Vám se líbí ten námořník?“ „No,“ špitla jsem tónem stydlivé sextánky. „Jděte k němu a řekněte si mu, aby vám připálil.“ „Vždyť je od nás dva metry a vidí, že mám zapalovač na stole.“ „Tím spíš.“ Tak jsem šla. Námořník mi připálil a smál se. „Petře, to nefunguje.“ „Jděte znovu.“ Připálil mi podruhé, smál se, a nic. Nerada bych opakovala nadávky, kterými jsem se v duchu častovala. Došla jsem k jednoznačnému závěru, že se mi to zdálo, že zájem v jeho očích neplatí, že jsem asi moc pila, nebo že jsem se dočista zbláznila. Co nejrychleji jsme zaplatili a odešli. Nazítří jsme se vydali do toho baru znovu, ale nebyl tam. Třetího dne parketáři dokončili v jídelně svou práci. Kdoví, proč jsem považovala za nutné oslavit to lahví vína. Koukali na mě trochu vyjeveně, když jsem je usazovala ke stolu, ale nebránili se a zavdali si. Mysleli nejspíš, že je u nás na východě zvykem nejdřív zdolat lahev vína, a potom teprve předat fakturu. Na druhý konec stolu jsem usadila oba přátele a Erika, jediného člověka, který v širém okolí mluvil anglicky, takže mi v mnohém pomohl a zvykl si ke mně chodit na večeře. Na jedné straně stolu tak plynula konverzace v angličtině, na druhé, u parketářů, ve francouzštině, Eric směrem k nim občas něco prohodil. „Možná tam dneska je,“ řekla jsem česky. „Chcete, abych vám tam sjel?“ zeptal se Petr. Popadla jsem kus papíru a napsala na něj anglicky i francouzsky s pomocí učebnice a slovníku: Jedna dáma v Langourianu by Vás ráda pozvala na kávu. Dala jsem Petrovi papírek a nakázala: „Tohle mu dejte, až ho najdete. Jestli ho nepřivedete,
budou celou noc nepravidelná slovesa! Give, gave, given, go, went, gone!“ Petr vzal papírek a odešel. Eric se pídil, co se děje. Když jsem mu to vysvětlila, podíval se na mě útrpně jak na zlobivou školačku, jako kdyby měl nade mnou patronát a já se vymkla jeho výchově. Ušklíbl se a pronesl pohrdlivě: „No tak, Marto, vzpamatuj se! Zase ses dívala na televizi. Na nějakou romantickou telenovelu, co? Ty jsi nemocná.“ Nakolik mi to znalost anglického jazyka dovolovala, vychrlila jsem na něj všechno, co se ve mně hromadilo léta: „Já ti něco řeknu, Eriku. Mám vás, intelektuálů nebo rádoby intelektuálů právě po krk. Já potřebuju muže, rozumíš? Skutečného, upřímného muže, který nic nepředstírá, který jde rovnou na věc, který umí ženu milovat bez zbytečných řečí, jimiž ze sebe dělá suveréna, aby zastřel své komplexy.“ Vtom Petr zatelefonoval: „Vážně mi hrozí ta nepravidelná slovesa, jestli ho nepřivedu?“ „Ne, pojeďte domů. Já se zklidním, to bude dobré.“ Přijel domů a já pochopila, že problém není v tom, že by námořník v baru nebyl, ale že Petr nemá odvahu ho oslovit a můj papírek mu předat. Rázně jsem ukončila sezení: „Au revoir,“ zařvala jsem na parketáře, jako by trpěli ztrátou sluchu. Ihned vyskočili a kvapně se vzdálili. Vypadalo to, že jsou rádi, že vyvázli se zdravou kůží. Od klienta, který jim nejprve naleje víno a pak jim rve nedopité skleničky od huby, se dá očekávat cokoli. Erikovi jsem řekla, jsi asi unavený, viď, běž domů, a naložila jsem své přátele do auta. Byl tam.
NÁMOŘNICE V LODIČKÁCH Základní rozdíl mezi Narcisem a Goldmundem je podle Hermanna Hesseho v cestě k poznání. Narcis je vstřebává z knih. Aniž opustí zdi svého obydlí, ví všechno, je hotová chodící encyklopedie. Nemusíte listovat v příručkách nebo lovit na internetu, stačí se ho zeptat. Odpoví bez zaváhání, kdo byl čtvrtým americkým prezidentem i jak se pěstuje řepka olejná, ve kterém roce složil Bach Braniborské koncerty i jakých ingrediencí je třeba na segedínský guláš. Ví nejen, kdo byl zakladatelem genetiky, ale vysvětlí vám detailně podstatu jeho objevu. Narcis teoreticky ovládá lodní navigaci i princip spalovacích motorů, ale nikdy nesedne za volant a nevstoupí na loď, tedy pokud by se musel osobně starat o její chod, zabývat se motorem nebo nedej bůh plachtami, a pokud by tam nebylo pohodlí, jaké má doma. Je úctyhodný, krásný a čistý. Zrozený ve studeném znamení ryb. Uznává sex, nikoli mazlení. Pro své okolí je autoritou a vzorem dokonalosti, počínaje zasvěceným úsudkem a konče bezchybným zevnějškem. On sám je však naplněn pochybnostmi. Touží sice po dokonalosti, ale obává se, že jí nikdy nedosáhne, protože při každé nově nabyté znalosti zjišťuje, kolik toho neví. Co všechno ještě musí obsáhnout, aby se dokonalosti aspoň přiblížil. A tak ačkoli navenek působí jako chladný suverén, uvnitř je zmítán úzkostmi, spalován strachem z možného neúspěchu, ze sebemenšího osobního selhání, přestože široko daleko nemá konkurenta. Jakkoli by to nikdy nepřiznal, ze všeho nejvíc ho trápí otázka, zda
dokonalost je zároveň skutečným naplněním životního smyslu, a až jí dosáhne, zda nezjistí, že ta cesta k poznání, kterou zvolil, nebyla správná. Goldmund zastává přesně opačný postoj k životu. Když jsem poznala svého druhého manžela, bylo mi hned jasné, že můj první muž byl Narcis a on je Goldmund. Má chuť všechno si vyzkoušet, všechno zažít na vlastní kůži. I když rád čte, knihy pro něj nejsou hlavním, nebo dokonce jediným zdrojem poznání. Jeho moudrost, jeho empatie a jeho noblesní chování vycházejí ze zkušenosti. Nedokázal by asi tak brilantně jako Narcis popsat objev, vývoj a funkci spalovacích motorů, ale řídí všechny druhy dopravních prostředků od motorky přes osobní auto po dálkový kamion, od malé plachetnice po zaoceánský parník. Umí vařit i sázet stromy. Ať spí ve stodole na seně nebo v pětihvězdičkovém hotelu, obojí si užije s rozkoší, načež prohlásí: La vie est belle. Loví zvěř, rybaří, truhlaří a farmaří, ustavičně s něčím experimentuje, do něčeho se pouští, něco objevuje. Přírodu a její živly potřebuje stejně bytostně, jako Narcis potřebuje ztichlý kabinet. Když mě poprvé pozval na projížďku lodí, neměla jsem zdání, co to obnáší. Tomu odpovídal i můj úbor. Hedvábné tříčtvrteční kalhoty, lehké letní paletko uznávané značky, semišové lodičky a poslední model slaměného klobouku ze salonu paní Potůčkové. Všechno korespondovalo barvou i stylem, mohla jsem rovnou defilovat na módní přehlídce obstarožních dam. Nesla jsem proutěný košíček, v něm lahev vína, sýr a jablka. Vypravila jsem se na loď jako na piknik po vzoru románu Pýcha a předsudek. K tomu, abych vyhlížela jako slečna Bennetová, mi kromě věku chyběl pouze slunečník. Díval se na mě se zalíbením jako na svatý obrázek
a nic neříkal. V jeho výrazu převládal laskavý úsměv kombinovaný s bezmezným obdivem ke skutečné dámě. Dodnes nevím, jestli to byl pouhý takt nebo i špetka škodolibosti, co mu bránilo nalít mi čistého vína a upozornit mě, že takhle oblečená bych mohla vstoupit na Queen Mary, nikoli však na jeho zodiak. První šly dolů boty. Za to ale nebylo nutné se stydět, kdekdo se na mořském břehu vyzouvá. Zodiak se pohupoval zpoloviny na vodě, zpoloviny na mokrém písku, co chvíli oblévaném vlnami. Zula bych se, i kdybych místo lodiček měla tenisky. Nicméně dav plážových zevlounů poněkud zpozorněl, neboť takový úkaz s modelem zvíci půl metru na hlavě se za daných okolností hned tak nevidí. Dělala jsem jakože nic. Vložila jsem do člunu košík i lodičky a úspěšně jsem nastoupila. Hlavně nespadni, říkala jsem si. Usadila jsem se pohodlně na okraj nafukovacího člunu v domnění, že nejhorší mám za sebou. Kdybych věděla, co bude následovat, sedla bych si na dno. Vyrazili jsme zběsilou rychlostí k lodi. Klobouk mi okamžitě sletěl z hlavy a vodní tříšť mě během pár vteřin zmáčela od hlavy k patě, jelikož značně převyšovala naše plavidlo. Klobouk se mi podařilo chytit, zato moje dolní partie opatřená apartními tříčtvrťáky byla jak po použití sedací vany. Loď byla asi sto kilometrů daleko, aspoň mně to tak připadalo, třebaže byla na dohled. „It is fantastic!“ volala jsem nadšeně do řevu motoru, který nás hnal vpřed. „Isn´t it?“ opáčil. První dva roky, než jsem se vpravila do francouzštiny, jsme mluvili anglicky, respektive tím všesvětovým esperantem, jež bývá za angličtinu považováno. Bylo mi příjemně asi jako dámám na obrazech z osmnáctého století. Jako vosy přeštípnuté v pase,
nemohoucí dýchat, obtížené šperky o váze půl metrického centu se vlídně usmívají. I já se snažila tvářit šťastně, a nejspíš jsem navzdory všemu šťastná byla, protože jsem byla zamilovaná a nevýslovně okouzlená pro mě úplně novým světem, do kterého mě chtěl uvést. V té době bych od něj byla určitě přijala i pozvání na seskok padákem. Konečně jsme přirazili k jeho lodi. Přivázal zodiak, převzal košík, klobouk a lodičky a pomohl mi vylézt nahoru. Smrákalo se. Blesklo mi hlavou, že tu budeme muset nocovat a že nemám nic suchého na sebe. Že nemám ani náhradní kalhotky, natož kartáček na zuby. Poslal mě dovnitř, prý tam najdu něco na převlečení, a začal vytahovat plachty. Jako první mi padla do oka hora špinavého nádobí. Byl tam taky stůl a dvě lavice a na přídi kajuta s postelí, polštáři a dekami. Loď se dala mezitím do pohybu. Věděla jsem, že vnitřní povel „hlavně nespadni“ se osvědčuje všude, ale mýlila jsem se, že nejvíc je ho zapotřebí, když je člověk opilý a má před zraky významných politických činitelů sám, bez opory sestoupit v róbě a na vysokých podpatcích po palácovém schodišti. Na lodi je ho zapotřebí víc. Lodě mají podivnou vlastnost neustále se kymácet a házet pasažéry sem tam. Ani se nenadějete a jste samá modřina. Posléze jsem objevila tričko a také velký ručník, tedy možnost svléknout mokré šaty, které začínaly studit. „You can hang it outside,“ poradil mi, když jsem svlékla i kalhotky. Vůbec jsem si neuvědomila, že pokud se u kormidla stojí, je dolů vidět. Začala jsem po něm házet mokré prádlo a on je chytal a věšel a smál se na celé kolo. Ne že bych se před ním styděla, leccos už jsme měli za sebou, ale dopálilo mě to a dostala jsem chuť něčeho se napít. Vzít s sebou lahev červeného byl nepochybně můj jediný rozumný nápad.
„Have you some glasses?“ „Of course, in the kitchen,“ odvětil tónem, v němž se, bůhví proč, zračila jistá dávka vlastnické pýchy. Kuchyň, to totiž byla ta hora špinavého nádobí a plynový dvouvařič. Umyla jsem skleničky a vyšla na palubu. „Look,“ zašeptal a sedl si. Měla jsem plnou hlavu jiných starostí, například co budeme večeřet, neřku-li snídat, a jestli mi do rána uschne šatstvo, takže jsem zprvu nepochopila, na co se mám dívat. Jestli na to, jak obratně otvírá lahev a přitom kolenem udržuje směr plavby, nebo na to, jak zdárně pověsil všecko moje prádlo, maje k dispozici jen tři kolíčky. Teprve když vytáhl zátku a pozdvihl ruku jako Libuše věštící slávu Praze, jsem se rozhlédla kolem. Byla to nepopsatelná krása, kterou jsem až dosud znala jenom z cestopisných filmů v televizi. Pluli jsme jakousi tichou lagunou a hleděli na zapadající slunce. Ukusovali jsme z koláče livarotu, zajídali ho jablky a pili burgundské. Nesporně mě považoval za salonní bytost, již je třeba s existencí přírody ustavičně seznamovat, protože pokyny jako „podívej“ nebo „poslouchej“ mi udílel často. Jednoho říjnového podvečera mě třeba zavezl do hlubokého lesa a řekl: „Listen!“ Myslela jsem, že dobře nerozumím. Les je přece na sbírání hub nebo borůvek, co tu mám poslouchat? Vzal mě do náruče a opakoval: „Listen!“ A najednou jsem uslyšela tu výjimečnou hudbu, to volání přírody, kvůli kterému se mnou jel padesát kilometrů daleko, abychom mu mohli naslouchat společně. Ani jsme se nepohnuli, jako bychom se ocitli v koncertní síni. Pár okamžiků pianissimo. Staleté stromy šuměly lehkým vánkem, ptactvo cvrlikalo, poletavý hmyz bzučel. Jinak ticho, nikde živáčka. Poté, jakoby z hlubin vesmíru, zaznělo forte. Hoboje a fagoty
roztoužených jelenů v rozmanitých tóninách a nesčetných kadencích lásky, jež nemůže zůstat nenaplněna, a proto se o ni musí bojovat... Byl to krásný večer a ještě krásnější noc, ale už nikdy jsem na jeho starou loď nevstoupila. Nazývat kuchyní dřez a plynový vařič se dá. Stačí k tomu nůž, pánev a lžíce, aby si jeden uchystal něco k snědku, a on měl i pár hrnců, talířů a sklenic. Přepych! Avšak nazývat záchodem to, čemu říkal záchod, bylo pro mě nepřijatelné. Ráno mě musel naložit na zodiak a odvézt k nejbližšímu křoví. Bylo to galantní. Jiný by mi nejspíš řekl, ať si tam doplavu, jestli mi jeho záchod není dost dobrý. Jenže tak on neuvažuje: „You are right. This boat is more than twenty years old. Time to sell it and buy something new.“ Jasně. Prodat kvůli mně loď a koupit novou, kde bude mít madame lepší záchod a koupelnu. Zanedlouho jsme to udělali a byla to bezesporu nejhezčí loď v přístavu. Jedenáct metrů dlouhá plachetnice, tmavě modrá s týkovou palubou. Také uvnitř bylo všechno z týkového dřeva. Měli jsme tam dvě prostorné kabiny, obývák s kuchyňským koutem a koupelnu s umyvadlem, toaletou a sprchou. A ze mě se v šedesáti nakonec stala námořnice.
MORGAN „Co to tu máš, mami, za křáp?“ děl můj starší syn David, sedě na zahradě a listuje v obrázkovém časopise s názvem The English Cars. „Tohle je vůz, který se hodí k starobylému domu britského stylu! Copak to nevidíš?“ A strčil mi pod nos stránku s fotografií Morgana. Ty blatníky, ta stupátka, ten dlouhý elegantní předek, ta rezerva ložená na zádech, ta stahovací střecha! A ke všemu zelená barva, kterou jsem milovala. Ihned jsem viděla, že má pravdu a že by takové auto domu slušelo víc než šedé clio z bazaru. David nemeškal a volal do Cannes, jestli je auto stále volné a na prodej. Bylo. Přišel Eric a ptal se, co zase blázním, že to snad vážně nechci kupovat, co s takovým starým, nepraktickým kabrioletem, navíc v Bretani, kde pořád prší. Přišel můj námořník a zvolal nadšeně: „To je krása! Tak jedem, ne?“ Letěli jsme v šest ráno z Rennes do Nice. Vyšli jsme z klimatizovaného letiště a já nevěděla, jestli je horší se udusit, nebo upéct. Byl červenec. Venku asi dvaačtyřicet stupňů a ani sebemenší vánek. S nadějí na záchranu jsem nastoupila do Rolls Royce, kterým pro nás přijel prodejce anglických vozů, aby nás odvezl do Cannes. Rolls musel pamatovat dobu, kdy se sir Winston Churchill stal ministrem války. Ten muzeální kus, bez klimatizace, s vysezeným pérováním, úděsně řvoucím motorem a nerudným, zarytě mlčícím šoférem nevěstil nic dobrého. Neměla jsem pocit vítaného klienta, nýbrž stěží trpěné komparzistky ve filmové scéně podle Greenova Tajného kurýra. Cestou jsme zahlédli několik pláží. Tělo na těle, hlava na hlavě. „To musí být dřina,“ řekl námořník.
„Co jako?“ „Umíš si představit, že tam s nimi ležíš jako sardinka na pekáči? Víš, co jim to dá za práci, než budou moct v kanceláři předvádět, jak se krásně opálili, a chlubit se, že byli na Riviéře?“ Protiva nás vysadil před hotelem a zamumlal, že nás navečer vyzvedne, abychom se mohli jít podívat na Morgana. V pokoji nefungovala klimatizace. Přepadla mě jakási zvláštní panika, která mě pak v Cannes zachvátila ještě několikrát, že se dá z nesnesitelného vedra umřít. Že jsem v pekle, zavřená v peci, z níž není úniku. Oč lepší je zima! Člověk se může nabalit, rozdělat oheň, pít teplé nápoje. Proti vedru, jež opanuje i každičký stinný kout, se nedá dělat nic. Námořník začal štelovat klimatizační zařízení, které se však tvrdošíjně odmítalo nastartovat. „To děláš špatně.“ „Nedělám, dávám to na toho sněžného mužíčka.“ „Víš, co mě ještě nikdy nenapadlo?“ „Co?“ „Že budu někdy v životě tak strašně závidět Eskymákům.“ Za celý den jsme kromě jedné sušenky v letadle nic nejedli. V hotelové restauraci nám sdělili, že obědy se vydávají pouze do čtrnácti hodin. Bylo o pět minut víc, tak jsme poobědvali lahev červeného vína a slané mandle. Jedna lahev na lačno měla v té tropické temperatuře několikanásobný účinek. Potáceli jsme se rozžhavenými ulicemi jako dva předávkovaní narkomani, až jsme narazili na jakési italské bistro, které slibovalo něco k snědku. Konečně sympatický kumpaňon v tom nadutém městě filmových hvězd! Ital v tílku a šortkách, od hlavy k patě zmáčený potem, lítal po bistru a přebíral objednávky na saláty a sendviče. Pak pokaždé zařval směrem k temné díře schodiště do suterénu:
„Pascale! Dva kuřecí, jeden s tuňákem! Pascalino, slyšíš?“ „Nejsem hluchá!“ Musela jsem do patra na toaletu. Odpovídala majitelově temperamentu. Ne že by nebyla čistá, ale bylo třeba projít kanceláří, překračovat stohy papírů a šanonů a odsouvat nábytek, aby se mohlo k jejím dveřím. „Vona je mladší než ty, viď?“ zaslechla jsem na schodech. „Ne, starší,“ řekl po pravdě námořník. „Nevypadá, nevypadá,“ pravil Ital a zařval: „Tak co je s tím míchaným?“ Byl by potřeboval brýle, než mě začal hodnotit, ale potěšilo mě to. Odebrali jsme se do hotelu a čekali, kdy se protiva uráčí přijet. Dorazil kolem šesté, naštěstí autem, které mělo klimatizaci. Poprvé se na chvíli dalo dýchat. Morgan čekal v obchodě, napulírovaný a úžasný, připravený k prodeji. Prodavač nám vysvětlil, jak se s ním zachází, a dovolil nám, abychom se projeli. Museli jsme mu ovšem nechat své pasy. Ta jeho nedůvěra, s níž později zase nevěřil, že náš šek je krytý, a museli jsme čekat na potvrzení z banky, mě navýsost urážela. Taky nám nechtěl dát slevu, která je při takových obchodech obvyklá. Na dveřích obchodu se skvěl ozdobný nápis: We speak English. Nevím, na koho se to mělo vztahovat, kdo měli být ti „my“, neboť náš člověk neuměl ani good afternoon, natož abych se s ním mohla domluvit na slevě. Musel si to vzít na starost námořník. Bohužel neuspěl. „Zavolej radši Davidovi. Že nám nechtějí slevit, jestli to máme brát.“ Bylo neuvěřitelné, jak vzal mého syna za hlavní autoritu této akce. Zdálo se mi dokonce, že se strachuje
vrátit domů s autem koupeným za plnou cenu. Těžko říct, kde to David vzal, ale žádat slevu je pro něj základem jakéhokoli obchodu, a dlužno říct, že většinou uspěje. To, co mi řekl do telefonu, mě však doslova odrovnalo. Nejdřív mi dá přednášku o tom, že model auta musí odpovídat životnímu stylu, že clio a manoir jdou dohromady hůř než holinky s briliantovým náhrdelníkem, vyšle mě na druhý konec Francie za svojí pofidérní vidinou, načež prohlásí: „Mami, tak to nekupuj, já tě nechci do něčeho nutit.“ Dva páry očí na mne zíraly a čekaly na rozhodnutí. Začala jsem skrze zuby cedit zvolna, velmi zvolna anglické věty, jimž mohl rozumět jen jeden: „Mám dost tady toho blba, který nevěří, že na to máme. Mám dost tady toho snobského a přetopeného města a potřebuju odtud co nejdřív vypadnout. Dýl to už nesnesu! Nemáme zpáteční letenky, tak kupme to auto a jeďme zítra domů autem. Řekni blbovi, ať do rána připraví papíry, jinak ho zabiju.“ Nazítří jsme tedy vyrazili napříč Francií, z Cannes do Erquy. Je to skoro tak daleko jako do Prahy. Vystrčila jsem nohy ven a polévala si je vodou a mávala těm zoufalcům na pláži a byla jsem nevýslovně šťastná, že jedu zpátky do Bretaně, kde se dá dýchat a kde je můj druhý domov a kde jsou dočista jiní lidé, kteří nade mnou neohrnují nos proto, že neumím francouzsky. Z hlediska dalšího vývoje mého vztahu s námořníkem pro mě ta cesta byla důležitá, ba rozhodující. Ono je totiž něco jiného s někým se občas sejít, povečeřet, pomilovat se a domluvit se na příště, nebo s ním být ustavičně čtyři dny na cestách neznámými kraji. Teprve během té cesty se moje chvilková zamilovanost změnila v lásku na zbytek života. Morgana není snadné řídit, což jsem si později párkrát ověřila. Jednak nemá cerveau, jednak najet si s jeho
dlouhým čumákem na výhled znamená být v polovině vozovky. Avšak námořník se řítil statečně kupředu, co to dalo, s obrovskou, pro sebe typickou rozkoší ze zážitku. Na dálnici nám každý mával a fandil a v jednom městečku, kde zrovna probíhalo defilé veteránů, nám vnucovali číslo dvacet sedm a nechápali, že nejsme účastníci, že toliko projíždíme. Že vážně cestujeme takovou dálku v Morganu. Rádio jsme neměli, tak jsme si zpívali různé staré šlágry, a když nám došla inspirace, či spíš znalost textu, dali jsme si Tři tambory, co šli z vojny cestou domů, já česky, on francouzsky. V mládí jsme asi mívali podobný vkus. Pink Floyd, Beatles, Simon a Garfunkel. Když jsme se seznámili, měl ve svém autě také cédéčka s Bachem, Dvořákem a Čajkovským. Z „dřevorubce“ – nevím, jak jinak říct člověku, který se živí likvidací polomů a výsadbou nových stromů – se mi postupně vyklubal vášnivý milovník vážné hudby, pro něhož Praha není Hrad, Karlův most a Staroměstský orloj, nýbrž Rudolfinum. Nemohu říct, že by mě to překvapilo, vždyť jsem se v životě setkala s mnoha hrabalovskými podivíny, jejichž duchovní rozměr zdaleka převyšoval uznávané autority. Byla jsem ráda. Hledali jsme všude na přespání hotely s uzavřeným parkovištěm, protože jsme měli strach, aby někdo v noci Morgana nepoškodil nebo neukradl. Patřím k ženám, které mívají na cestách problémy s metabolismem. Nejsou-li ve svém a nemají-li svůj ranní rituál, nic nefunguje. Byla jsem s tím předem smířená. V jednom hotelu jsem už měla břicho poněkud nafouklé, proto jsem požádala: „Jdi se dolů nasnídat, já nebudu jíst. Zatím sbalím.“ Jelikož se dlouho nevracel, vydala jsem se za ním. Právě dopil svou kávu a že se půjde nahoru osprchovat. Objednala jsem si zatím capuccino. Vážně nevím,
co mě to popadlo, téměř nikdy capuccino nepiju. Najednou to začlo fungovat. Těžko říct, proč jsem nepoužila toaletu v té restauraci, proč jsem šla nahoru do pokoje. Stál ve vaně. Na hlavě šampon, na těle koupelovou pěnu. Mísa byla vedle vany. „Prosím tě, já musím.“ „Tak já to zatáhnu,“ a sahal po igelitovém závěsu nad vanou. „Ne, jdi pryč!“ Ten člověk, tak jak byl, nahý, namydlený šamponem a pěnou, odkráčel v klidu do pokoje, sedl si na postel a pustil si televizi. Když jsem mu přišla říct, že už může dokončit svoji hygienu, prohodil: „Ça va?“ A tak jsme spolu jeli a jeli, setkávali se a zase se loučili, neboť jsme oba ještě pracovali, já v Praze, on v Bretani, psali jsme si a denně telefonovali. Měla jsem hodně přátel, necítila jsem se po rozvodu osamělejší než před ním, proto jsem námořníka nebrala jako nějaké východisko z tíživé životní situace, nýbrž jako nečekaný dárek navíc. Překvapení pod vánočním stromečkem. Největším přínosem mého „druhého“ života byla totiž svoboda. Najednou jsem všechno mohla a nic nemusela. Byla jsem ale natolik zvyklá dávat si radši každý svůj počin schvalovat, od rodičů, od manžela, od šéfů v práci, že jsem si s tou milou svobodou nevěděla rady a ptávala jsem se na názor svých synů. Dokud mi Jakub neřekl: „Mami, prosím tě, proč se mě pořád na všechno ptáš jak malé dítě? Jsi přece už dospělá. Můžeš si dělat, co chceš. Je to tvůj život, tak si ho zařiď podle svého. Co ti brání, aby ses znovu provdala? Jsi volná. Jestli chceš, klidně tě odvedu k oltáři.“ A udělal to. Jestli nic z mých bretaňských příběhů nepřipomíná kýčovité televizní filmy podle Rosamundy Pilcherové,
pak bezesporu naše svatba. Jeli jsme Morganem na radnici a námořník troubil jak na poplach, aby každý věděl, že se tu děje něco mimořádného, že ještě existuje láska na první pohled, kvůli které se bereme. Bylo to v sobotu dopoledne, kdy se v Erquy koná trh, takže jsme tou atrakcí, ne nepodobnou příjezdu cirkusu, rázem vstoupili ve všeobecnou známost. Nerozuměla jsem jedinému slovu z projevu pana starosty, a tak jsem ze sebe vypravila „oui“, ledva se mi zdálo, že se obrací ke mně a na něco se ptá. Na co jiného se mohl ptát, než jestli si ho beru dobrovolně a budu mu věrná a budu ho ošetřovat? To je logické, ne? Neptal se na to. Neptal se mě vůbec na nic, povídal něco jiného. Nikdo se mi ze slušnosti nesmál. Když došlo na tu předpokládanou otázku, můj ženich do mě lehce dloubnul řka: „Now!“ Nedávno jsem se k tomu starostovi přiznala: „Představte si, pustili jsme si včera starý videozáznam ze svatebního obřadu. Konečně vím, co jste tenkrát říkal! Bylo to milé, jak jste nás oba vítal v Bretani. Měl jste moc hezkou řeč, opravdu.“ „To jsem rád, že jste si ji po deseti letech poslechla.“ Uprostřed svatebního oběda na terase naší oblíbené restaurace začal Jakub organizovat únos nevěsty. Odešla jsem tedy s nimi a nechala jsem se odvézt. Manžel mě nějakou chvíli nepostrádal, myslel, že jsem si šla domů vyměnit střevíčky, které mi pořád padaly. Zneklidněl, až když se ho majitel restaurace zeptal: „Kde máš Martu, prosím tě?“ Někteří hosté z Prahy byli do věci zasvěceni, i vyložili mu český zvyk únosu nevěsty. Okamžitě nastartoval Morgana a bez váhání jel najisto do toho baru, ačkoli od našeho prvního setkání uplynul rok a od té doby jsme tam nebyli.
„No ale to by nešlo, kamaráde. Ty si musíš nevěstu vykoupit!“ oznámil mu Jakub, sotva celý říčný dorazil do baru. „Musíš za nás aspoň zaplatit útratu.“ „Co mám teď dělat podle toho zvyku? Já u sebe nemám žádné peníze!“ „Že jsi to ty, tak tě založím. Ale musíš mi to vrátit.“ Myslím, že jsem nikdy neviděla šťastnějšího člověka nad mého manžela, když si mě Morganem odvážel zpátky do restaurace. Troubil a volal: „To máte ale v Čechách krásný zvyk!“ „No, občas to neprobíhá takhle hladce. Hlavně nezapomeň vrátit dluh, nebo o mě přijdeš.“ Smál se na celé kolo: „Jestli prý nemám zapalovač!“
ROMANTICKÉ JEZÍRKO Bývalí majitelé udržovali trávník pouze do vzdálenosti dvaceti metrů od domu. Za ním byla víceméně džungle, do které jsem dlouho neměla odvahu vstoupit. Důležitější mi ostatně připadaly propadlé podlahy nebo potrhané tapety v domě. A tak jsem ani nevěděla, kam až pozemek sahá, natož co se na něm nachází. Z okna svého pokoje v prvním patře jsem viděla, že v dálce jsou nějaké stromy. Jakoby lesík. Od hlavní brány vedly dvě cesty. Po jedné, široké a poměrně upravené, se jezdilo k domu. Druhá se prudce svažovala od brány doleva z kopce. Byla blátivá a chvílemi mizela v houští. Jednou mě napadlo zatočit tam autem a prozkoumat, jestli někam pokračuje. Než jsem se nadála, auto uvízlo v bahně a odmítalo se hnout z místa. Umíněné ženy ale hned tak svůj úmysl nevzdávají. S nedbalostí filmové hrdinky, které přece na nějakém tom autě nesejde, jsem vystoupila, nechala auto autem a vydala se po svých. Bylo pozdě litovat, že nemám holinky nebo aspoň džínsy a dlouhé rukávy, a tak jsem se srdnatě brodila a prodírala dál. V bílých svatebních lodičkách a v hedvábné sukni. Ke všemu se spustil liják. Užuž jsem se chtěla vrátit, když tu bylo moje odhodlání korunováno úspěchem: objevila jsem jezírko. Co může být lepšího pro romantickou duši než jezírko v hloubi zahrady? Stála jsem na okraji jakési bahnité prohlubeniny, ale můj vnitřní zrak tam už viděl labutě a lekníny. Opodál altánek. Stará vrba sklánějící se nad vodou mou vizi umocňovala. Spěchala jsem zpátky, abych tu radostnou novinu ohlásila manželovi. Sotva mě spatřil, sápal se po telefonu a chtěl volat na policii. Byl přesvědčen, že mě přepadli.
V samém nadšení z jezírka jsem si neuvědomovala, jak vypadám. Na kůži promočená, rozcuchaná, zablácená, na rukou i nohou do krve podrápaná, sukni potrhanou. Jak po zápasu s tlupou teroristů. „Where is your car?“ zeptal se, když jsem mu objasnila situaci. „Not very far from the gate. It did not want to move.“ Ani se neptal proč. Jen mi dal osušku a ošetřil škrábance dezinfekcí. Pak vzal své terénní vozidlo a lano a vytáhl mé ubohé staré clio z bahna. Do roka byl pozemek zkultivovaný, všude volně přístupný. Moje cesta vedla opravdu podél jezírka se starou vrbou k lesíku, mohla jsem po ní chodit nebo jezdit po libosti. Jenže jezírko nikdy nebylo takové, jak jsem si je při své první výpravě vysnila. Ne že by manžel neměl smysl pro romantiku. Ne že by nerozuměl mojí představě labutí a leknínů. Ne že by nevěděl, jak má takový zámecký park vypadat. Ale ať dělal, co dělal, vycházela mu z toho živočišná farma. Nejprve jsme si pořídili pár kachen. Ještě pořád jako předzvěst labutí. Sežraly všecky lekníny a pak se nechaly do jedné zadávit liškou. To manžela dosti rozzlobilo. Za pár dnů obehnal jezírko dřevěným plotem s elektrickými dráty a popadl pušku. „Co s tím chceš dělat?“ „Já ji dostanu,“ odvětil. Málem jsem mu už vařila grog do termosky a připravovala teplé oblečení, když se ukázalo, že moje představa lovce číhajícího v noci s puškou nedaleko jezírka je mylná. Vymyslel jinou, zcela novátorskou strategii honu na lišku, která ani za mák neodpovídala mým znalostem získaným z literární a filmové tvorby. Zavolal Gastonovi, aby mu půjčil slepici. Měl v úmyslu slepici uvázat za nohu coby živou návnadu před otevřené dveře do salonu, kde si na lišku počká v křesle u krbu s nabitou puškou po ruce.
Gaston odmítl slepici vydat, nepochybně ze strachu, aby kvůli lišce nebo špatné mušce nepřišla o život, a koupil nám u řezníka syrové maso pro psy. To manžela nikterak neodradilo od jeho epochálního plánu. Nastražil maso před dveře, usadil se do ušáku, pušku maje na kolenou, zraky upřené ke dveřím. Cestou do pokoje jsem zaslechla, že si k tomu pustil Čajkovského. Už mi to ani nepřišlo divné. V Rusku je určitě taky hodně lišek, tak snad proto. Asi ve čtyři ráno jsem svého lovce našla schouleného na gauči. Přikryla jsem ho dekou, vypla gramofon a zavřela dveře. Maso sežraly divoké kočky a krb byl vyhaslý. Na oploceném jezírku se kachnám začalo dařit. Jeden čas jsme jich měli kolem čtyřiceti, takže jsme je museli dílem konzumovat, dílem rozdávat. Naštěstí nebylo nutné je zabíjet, kuchat a škubat, stačilo ty nejtlustší pochytat a odvézt do drůbeží farmy, která to dělá za pár euro na zakázku. Musela jsem koupit velký mrazák. Nebyly to totiž jenom kachny, které bylo třeba nějak skladovat, ale také ryby, neboť pán domu se občas vydával na moře, a zvěřina, neboť chodil i na lov, odkud skoro pokaždé přitáhl domů nějaký srnčí hnát nebo kus kančí kýty. S tím, co jsme měli zakrátko v mrazáku, by se nejspíš dala přečkat druhá světová válka. Aby to trochu ubývalo, zvala jsem přátele a známé na večeře, což pro mě představovalo dvojí problém: zvládnout jinou gastronomii a vymýšlet drobné pochutiny k aperitivu, pak připravit jeden nebo dva předkrmy, hlavní chod, sýry a moučník, protože ve Francii se pod pojmem večeře myslí několik chodů. Neexistuje naložit hostům kotlíkový srnčí guláš s chlebem, byť byl sebelepší, a nenabídnout jim nic předtím a potom. Dvě kachny byly nepochopitelně agresivní. Neustále útočily, zejména na malá kachňata. Dodnes nechápu,
jak se manželovi podařilo jednu část jezírka i okolního terénu oddělit drátěným plotem tak, aby ti dva vzteklouni k ostatním nemohli. Říkal tomu prostoru „maison de correction“ neboli polepšovna. Jeho svérázná řešení zápasu s přírodou však mívala pozitivní výsledky. Poté, co ta hysterická kachna samou zlobou chcípla a její partner byl zjevně smutný, vypustil ho zase ven. Změna jeho chování byla neuvěřitelná. Hlídal ostatním kachnám mláďata, útočil na vrány, které se občas snášely dolů, byl z něj laskavý strýček. Uvažovala jsem, jestli bychom si to zlepšení kachního charakteru neměli dát patentovat. Kdykoli jsem přišla k jezírku, bylo tam něco nového. Dřevěné domečky, aby bylo kde sedět na vejcích, ohrádka pro novorozence se sítí proti útokům dravého ptactva, u toho ten hlídací strýček. Ne všechny kachny vydržely trpělivě sedět celý měsíc na vejcích. Občas slézaly a zase se vracely, asi věděly, co dělají, nicméně ze strany mého chotě to bylo považováno za krajní lajdáctví. Ukradl jim k jejich nelibosti pár vajec a dal je do líhně, kterou vytvořil v kotelně. Denně chodil vejce obhlížet a kontrolovat své umné zařízení. Bála jsem se, že výsledkem onoho pokusu budou kachní vejce natvrdo, ale vyšlo mu to. Jeho radost, když se první kachně vyklubalo z vejce a skočilo mu na dlaň, byla nepopsatelná. Ráno vylezlo druhé a třetí. Krmil je a napájel a po uplynutí ochranné lhůty je vypustil na zahradu. Capala za ním, kamkoli se hnul, do dílny i do kuchyně, byl jejich máma. Jakmile dost povyrostla, vedl je k ostatním do hejna. Klopýtala za ním poctivě několik set metrů k jezírku, aniž tušila, že je hodlá opustit. Nejspíš i jemu to rvalo srdce, ale strčil je do ohrady a zavřel vrátka. Naříkala a zoufale pobíhala kolem plotu jako děcka, které máma nechá v jeslích a odejde neznámo kam.
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
