Marius von Mayenburg Tvář v ohni. OSOBY Otec Matka Olga Kurt Pavel

Marius von Mayenburg Tvář v ohni OSOBY Otec Matka Olga Kurt Pavel

1

KURT Pamatuju se na svůj vlastní porod. OLGA Nepamatuješ. KURT Pamatuju. OLGA Ani já se nepamatuju na tvůj porod. KURT Tys taky u toho nebyla.

OLGA Z nejhoršího jsem už venku: Mám to za sebou. Říkám si to ještě naposled, já vím: je to za mnou. První nestoudnost je zapomenuta: jednota s matčiným tělem. Pak přicházejí ponížení, jsou o tom fotografie: kojenec, sliznatec. K nějakému tělesnému otvoru přistrčí matka svoje bradavky a ze všech ostatních otvorů to v tu samou chvíli crčí a stříká. K nějakému tělesnému otvoru přistrčí matka svoje bradavky a ze všech ostatních otvorů to v tu samou chvíli crčí a stříká. K nějakému tělesnému otvoru přistrčí matka svoje bradavky a ze všech ostatních otvorů to v tu samou chvíli crčí a stříká. Až po krk v igelitu a na krku to přechází v bryndák, ten ti uvázali jako fangli, aby tě ponížili. A když řveš, protože chceš z toho sajrajtu ven, nacpou ti do huby nový sliz, až se z toho nakonec udusíš a je konečně klid. To je jenom začátek. To všechno mám za sebou.

2

Rodina u jídla. KURT Někdo se poranil? OTEC Ne. Někdo jste se poranil? KURT Záchod je samá krev. Dlaždice celé od krve a někdo do toho šlápl vroubkovanou podrážkou. OTEC Ach. (Položí nůž a vidličku.) OLGA Já to nebyla. KURT Tak o co jde? OTEC A kdo to má teď na podrážkách? MATKA To je ode mě. KURT Jseš nemocná? Ona je nemocná? MATKA To je normální. KURT Já na tom nevidím nic normálního. MATKA To přece musíš vědět. KURT Co musím? Otec si sundá ubrousek zpod krku. OTEC Prima. Máme po jídle. Teď se budeme bavit o hygieně. MATKA Musí se mu to konečně vysvětlit, když o tom nic neví. 3

KURT Co nevím? OTEC Kdybys to uklidila, nemusel by se teď tak blbě ptát. KURT Nechci už nic vědět. OLGA Ženy jednou za měsíc krvácejí. Už jsem ti to ukazovala. U ní je to zrovna tak. MATKA S tebou to nemá vůbec nic společného. OLGA Vždyť on o tom ví. Jenom se polekal. OTEC Co taky člověku zbývá? Jde na záchod a na dlaždicích malá krvavá lázeň. KURT Přestaňte s tím už. MATKA (zároveň Otci) Nemluv o tom tak. Zkrátka se to stane. OTEC A nám se to líbí? Myslelas, že nám se to líbí? MATKA (Kurtovi) Že to nevíš - ve svém věku. OTEC Měl by to vlastně vědět - v rodině. KURT Nechci vědět vůbec nic. OLGA Jste úplně nemožní. (Jde za Kurtem.) MATKA Co zas mají? OTEC Ukliď to aspoň teď. 4

KURT Všechno jsem vyzkoušel. Technický benzin, lepidlo, terpentýn, naftu. Experimentoval jsem s ledkem, sírou a cukrem. Dokážu ti postavit bombu z krabičky sirek. Je tisíc možností. Jenom se to musí dokonale utěsnit. Dokonale utěsnit.

OLGA Z nejhoršího jsem venku, a na všechno chci zapomenout. Najednou se to v hlavě rozjasní a tělo začne být lehké. Nekoukáš se jim už pod bradu, nýbrž do tváře. A když se stane, že musíš udeřit, tak můžeš pohodlně praštit do těch ksichtů.

Kurt u Olžiny postele. KURT Olgo. Teď jsem to viděl ve snu. Viděl jsem to úplně jasně, ten porod. Zdálo se mi o jízdě hrůzy, sedím ve vagonu a najednou to vyrazí a vagon se s rachotem řítí proti dveřím, dveře se rozletí, a všechno se ponoří do tmy a všude kolem svítí barevné žárovky v očích strašidelných figurín, a páchne to plesnivinou. Ale teď už nevím. OLGA Co zas. Nech mě. Chci spát. KURT Je to teď ten porod, nebo až potom, počkej, když vagon s rachotem vyrazí, a je zase světlo, a já jsem úplně oslepený. OLGA Ještě spíš. Pojď, lehni si sem. Kurt si lehne k Olze. Jsi celý zpocený. KURT To je plodová voda. Říkám to celou tu dobu. Člověče. Ve spánku zažiješ věci. OLGA Nezneklidňuj se teď svým porodem. To už je dávno. To jsme byli ještě všichni lidi doby kamenné. 5

Kurt se lekne. KURT Máš tak měkké břicho. OLGA Jistě. Kurt pláče. Nemusíš plakat, chlapečku. Všechna břicha jsou měkká. KURT Zapomněl jsem to. Všechno jsem teď zapomněl. OLGA To je jedno. Na svůj porod klidně zapomeň, to už nepotřebuješ.

MATKA Co jsem ti chtěla říct. OLGA Ne. MATKA Brzo z tebe bude dospělá žena. OLGA Mami. Já si nepřeju vést tenhle rozhovor. MATKA Ale já chci vést tenhle rozhovor, je to pro mne jako matku důležité, abych ti to řekla, a pro tebe jako dceru je ještě důležitější, aby sis to vyslechla. Řeknu to jenom jednou. Jako žena ženě. OLGA Já to vím. MATKA Chlapi chtějí nejdřív jenom jedno. OLGA 6

Jo. Mě. MATKA Co? OLGA Všichni chlapi chtějí jenom mě. A proto dávat bacha, protože chlap - už jenom když se na něho podívám - si stahuje kalhoty a skáče na mě. Jde to tak rychle, že nestačím ani mrknout. Já už jsem tenhle rozhovor absolvovala. S tátou. MATKA Tak. Ale já ti řeknu něco jiného. Za prvé jsi moc vychrtlá a všichni mužští tě chtít nebudou. Ale když se necháš povalit, a já doufám, že si nic nenecháš ujít, když už jsi tak hubená, pak musíš být připravená. A k tomu je tenhle rozhovor mezi ženskými nutný, protože jinak tu budeš sedět s děckem, a to si nikdo nepřeje, a taky to něco stojí, a to v tomto konkrétním případě nás.

V koupelně. OLGA Co koukáš? KURT Nic. Nekoukám. OLGA Mám ho nové - tohle tričko. KURT Jo. OLGA Hezky na tělo. Sexy-triko. Líbí se ti? KURT Nevím. OLGA Tak co tak koukáš? KURT Já nevím, co to je.

7

OLGA Musíš se konečně oholit. KURT Nic nemusím. OLGA Máš v obličeji chlupy. Na obličeji ti rostou z hlavy chlupy. Koukni se do zrcadla. KURT Skoro nic není vidět. OLGA To je důležitý okamžik. Já ti ty vousy namydlím a oholím. KURT To nepřipustím. Abych byl cítit jako táta, ne. OLGA Jsi cítit jako Kurt, ale vypadá to jako nemoc, takový chlupatý obličej. To musí pryč, ty chlupy, co ti tuhle začaly nepozorovaně vyčuhovat. Sedni si sem. Posadí ho na stoličku a začne ho mydlit. KURT Jenom tentokrát. OLGA Nemel pusou, nebo ti namydlím jazyk. Co ses na mě tak díval? KURT Já myslel, že nemám mluvit. OLGA To je fakt. Teď mluvím já. Ty ses díval, protože ti to došlo. Protožes začal přemýšlet, k čemu může být dobré, takové ženské tělo, jaké mám teď já. Že je tu totiž něco, mezi tvýma nohama, seď klidně, co se hodí k něčemu, co se teprve teď začíná hodit k něčemu, co je něco jiného, než čurat do záchodové mísy a to je nový pocit v pánevní krajině. A vyvolala jsem ho já, protože mám na sobě přiléhavé třicko a mám ho napjaté na břiše. To ti padlo do oka a skrze oči rovnou do vocasu. To byla ta událost, a proto je jenom logické, že teď jako tvá sestra stojím nad tebou a holím ti vousy z obličeje, to je začátek toho, že začínáš být chlap. KURT Pěna uschla. A ty mě dřeš. 8

OLGA Hotovo.

MATKA Už zase nespíš? OTEC Hm. MATKA Co je? OTEC Nic. MATKA Tak co sedíš na posteli a svítíš mi do obličeje? OTEC Obracel jsem se. MATKA Nechceš se se mnou trochu vyspat? Uklidní tě to. OTEC Ještě jsem nedočetl tady tohle. MATKA Ach. OTEC Dočtu to. Nechci to přetrhnout. Moc už nezbývá. MATKA Dočteš to zítra. OTEC Zítra bude pozdě. Vlastně už teď je pozdě. MATKA Na co? OTEC Je už dvanáct pryč. Máme už zítra. Už se změnilo datum a venku už běhají po ulicích a prodávají zítřejší noviny. V hospodách už vědí, co je nového. Jenom já se válím v posteli a mám se tvářit, jako by se mě to všechno netýkalo. 9

MATKA Co je ještě tak důležitého, aby se tě to týkalo teď uprostřed noci. OTEC Dagmar Es, devětadvacet. Živila se prostitucí a byla zavražděna. Povaha poranění ukazuje na to... MATKA Kdo to potřebuje vědět, před usnutím. OTEC Já. Já to potřebuju vědět. MATKA Jsi odporný. Ani oka jsem nezamhouřila. OTEC Sleduju to už kolik týdnů. Dagmar Es je už třetí oběť. MATKA V naší posteli nechci nic slyšet o nějaké Dagmar Es. Tak. (Roztrhá noviny.) Teď jsem ti to přetrhla. OTEC Och. To bylo od tebe neprozřetelné. Chyba. (Sbírá kousky novin.) MATKA Ty jsi nemocný. OTEC Nechci se s tebou dnes v noci hádat. (Odchází s kousky novin.) MATKA Jendo. Jendo. Co to děláš? OTEC (zvenku) Čtu noviny.

10

Kurt si čistí zuby, Matka se svléká a myje se žínkou. Kurt vyplivuje. MATKA Co je? KURT Nechci se na to dívat. MATKA Jsem tvoje matka. KURT Právě. MATKA Jsme jedna rodina. KURT Ty snad. Já ne. MATKA Je ti to nepříjemné. Tak se koukej jinam. KURT Můžu se koukat jinam. Přesto tu stojíš přede mnou v koupelně nahá a máš žínku mezi nohama. MATKA Myju se. To je normální. KURT Všechno je normální, co děláš ty, ty můžeš říkat, co je normální, ty jsi matka. MATKA Co vyvádíš? Ubližuju ti nějak? KURT Tobě nestačí, že jsi moje matka, ty musíš být taky ještě žena.

11

MATKA Jeho porod. Přišel na svět levou nohou napřed, levou nohou vykopl, ale oběma rukama se mi pevně zadrápl do břicha. Myslela jsem, že mi všechno vyrve, až ho ze mě budou tahat. Bez přestání mi řvali do uší, nepovolovat, nevzdávej to, to dítě, ale já už nevěděla, jaké dítě. Když jsem ho potom viděla, později, měl oči pevně sevřené, a pusu taky. Věděla jsem, že nespí. První dny vůbec neotevřel oči. Tak mu vytáhli víčka násilím a do zornice mu posvítili baterkou. A on se jenom chladně podíval do světla a nezaplakal. To mu zůstalo.

KURT Nechci mít s celým tím svinstvem nic společného. OLGA Jenomže musíš. Tomu se nevyhne nikdo. Ani já. KURT Ale ty nejsi taková. Tak nemocná. OLGA Tak nemocní jsou jenom staří. Ale my budeme taky takoví, jednou. Tomu nezabráníš, z každého je jednou dospělý. KURT To být radši mrtvý nebo namol. OLGA Měl by ses spíš radovat. Není to nejhorší. Koukej. (Strčí mu ruku do kalhot.) KURT Co děláš? OLGA Je to nepříjemné? KURT Ne. OLGA Jestli už nemůžeš stát, můžeš se tady opřít. 12

Otec čte noviny. Olga zírá. OTEC No ne! Zase! OLGA Co tak křičíš? OTEC To je neuvěřitelné. Není to neuvěřitelné? OLGA Co já vím? OTEC Už zase jednu zavraždili. OLGA Cože? Kdo? OTEC Olgo! V tomhle městě se vraždí prostitutky. OLGA Aha. OTEC Tobě to nenahání strach? Tihle chlapi se potloukají po městě, v noci, s noži - a válejí se s takovými ženskými v zasviněných auťácích, a pak je podříznou a prsty se jim rejou ve vnitřnostech. OLGA Hm. OTEC Na tebe z toho nejde strach? OLGA Já nejsem prostitutka.

13

OLGA Co čumíš? KURT Nic. OLGA Už zase něco promýšlíš. To vidím. Už se ti kouří z lebky. KURT Ale ty, ty už nemyslíš vůbec, tys myslet kdysi přestala, teď jsi zrovna tak naměklá jako tamti. Oni tě ještě zmáknou. OLGA Co zmáknou? Co to meleš zase za nesmysly. KURT Něco s tebou zamýšlejí. OLGA Ale jdi. Ty nezmákneš nic a taky nic nezamýšlíš. Jenom tu dřepíš a čumíš, jestli tam v tom koutě něco neuvidíš. No a? Vidíš něco? KURT Ty sis na to už zvykla, proto tě zmáknou. Budeš jako oni, a to oni chtějí, to je jejich cíl, na tom pracují. Pracovali na tom už tenkrát, když tě dělali. OLGA A ty si myslíš, když tady čumíš a přemýšlíš, že budeš jiný. KURT Jako oni nebudu. Nikdy.

OLGA Tenkrát to začalo, všechno se začalo nesnesitelně táhnout. Všechno se vleklo. Všechno se táhne a ztěžkne. Jako by člověk potřeboval celou hodinu na to, aby vypadl z okna. Někdy jsem nedokázala vidět vůbec nic, tak pomalu jsem se dívala. Všechny obrazy pronikaly do mého mozku jenom z obrovské dálky. 14

OLGA Ty už zase. KURT Jo. OLGA Já chci spát. KURT Spát se už nebude. Teď musíme být vzhůru. Teď splyneme v žáru a vybuchneme tady přes okraj matrace. OLGA Nikdy se nenasytíš? KURT Sytit se - tak už to taky nebude. My musíme hořet a roztříštit se. Chci se o tebe rozdrtit na prach. OLGA Ale neusni mi tu zase, abys mi potom zase neposlintal polštář.

OLGA Říkalas, že jsem teď žena. MATKA Vypadáš jako žena. Jistě. OLGA Co já vím. MATKA Ptala ses mě. OLGA Ale pak už neplatí, že jsem ještě dítě. MATKA Když to dojde tak daleko, už to neplatí. 15

OLGA Je to teď, nebo není? Vyblít se na vás, když jste takoví. MATKA Kdo? OLGA Vy přece. Vy velcí, vy staří, když takhle mluvíte. Jediný, co se z vás šíří, je zápach vašich zkažených zubů. MATKA Ale přesně taková chceš být, říkalas, už nechceš být děcko, konec s vůní mléčných zubů, nýbrž dospělost. Máš problémy, Olgo. OLGA Já vím. Musí se to změnit. MATKA Spalas s nějakým chlapcem? OLGA Nevím. MATKA Kdybys spala, věděla bys to. Dokud jsi nespala, nic se nemění, a ty zůstaneš dítě s velkým tělem. OLGA Ach.

16

Matka podává Otci něco, co je zabalené v zuhelnatělém novinovém papíře.

MATKA

Leželo to za garáží.

OTEC Co hledáš za garáží? MATKA Překvapilo mě to. OTEC To je novinový papír. MATKA Ohořelý. Zčásti ohořelý. Ale já se do toho podívala. A uvnitř je mrtvý kos a je taky ohořelý. OTEC Ty noviny jsou staré dva týdny. MATKA Kos jistě taky. Ale co máme teď dělat? OTEC Vyhoď to. MATKA Jistě. Ale co s Kurtem? OTEC Proč bychom s ním měli něco dělat? MATKA Protože to byl on, za tou garáží. OTEC Ale Kurt přece nestřílí kosy. MATKA Člověče. OTEC No, co já vím, co vlastně chceš, ženská, ženská, ženská. Mrtvý ohořelý kos ve čtrnáct dní starých novinách. MATKA Nedělat nic? Nic nedělat, když náš syn balí mrtvolky zvířat do novin a celé to uškvaří, když má z něčeho takového potěšení, to je normální, dělají to všichni kluci, a na tom taky nezáleží, že v garáži stojí auto s nádrží plnou benzinu a že mu to může bouchnout před nosem, když upaluje mrtvé ptáky, tvůj syn? 17

OTEC Syn je v pubertě, a ten pták byl mrtvý, a noviny jsou staré čtrnáct dní. Tečka. OLGA Kurte. KURT Co je. Zase už jsi pomalá? OLGA Já nemůžu dál. KURT A co já s tím? OLGA Pomoz mi z toho. KURT Z čeho? V ničem nejsi. Jenom tu stojíš jako cukrová vata. OLGA Nejsem schopná udělat už ani krok. Jsem totálně vytuhlá. KURT Žádný kroky dělat nemusíš. Zkrátka klidně stůj. OLGA Musíš mi pomoct. Tys mě do toho dostal. KURT Vůbec nic jsem neudělal. OLGA Tyhle svinské řeči o dětství. Úplně se v tom topím. Zblbnu z toho, ano, to je ono, zblbla jsem. KURT Mluvíš kraviny, u mě se nezpomalilo nic, vůbec nic, ve mne to hoří, pořád si myslím, že se mi to musí vykouřit ušima, a když otevřu pusu, že vyšlehne žíhavý plamen. OLGA Copak ty. Ty se cítíš dobře ve svém těle a máš tvrdou slupku. Ty ses skrze mě upevnil, ale já změkla. Sesouvám se do sebe. Jsem celá zpuchřelá a rozpadám se. Jdi, přines lopatku a smeť mě na hromádku.

18

PAVEL Olga je zvláštní děvče. Když se chtěla se mnou seznámit, šlápla mi na nohu.

OLGA Nechci si tě vzít. Nechci od tebe žádné děti. PAVEL Tak se nevezmeme. A proč ne? OLGA Ty jsi jen první, kdo se namanul. PAVEL Aha. OLGA A s dětmi je to zase jenom samá nechutnost. PAVEL Aha. OLGA Takoví nedodělaný lidi. Než se to dostane z toho mazlavého stavu, budu stará a vyhořelá. PAVEL Aha. OLGA Napůl trčím pořád ještě v rodině. To si člověk dokáže představit jenom tenkrát, když sám žil dost dlouho jako dítě u rodičů, ale to já nepřeju nikomu. PAVEL Já jsem teda jenom první, co se namanul. OLGA Co? (Směje se.) První. Ale nejlepší. (Políbí ho.) 19

OLGA Byla jsem s Pavlem v kině. Film byl už za půlkou a pořád nic, kromě Pavlova jazyka v mé puse, a tu se začal film zadrhávat a byl pořád pomalejší, to mě tak divně lochtalo, že jsem se musela chechtat, jak tam ta paní v bílých šatech chodila po pláži a držela si klobouk, aby jí ho vítr neodvál. Jenže tam nevanulo vůbec nic. A drhlo to pořád víc, až ta ženská začala sebou na plátně škubat, pořád pomaleji, samozřejmě pomaleji, a pak se s tím svým idiotským kloboukem zastavila. Nemůže se už hýbat a čumí. A na jejích bílých šatech se rychle objeví jasně hnědý flek a šíří se a je pořád tmavší. A v ten samej moment vyšlehne z jejích šatů plamen, a to děvče se zkroutí, až tou hnědou černou dívkou prorazí cosi bílého, a zmizí to, zuhelnatělé až po sám okraj obrazu, v jedné vteřině. Pak rozsvítili, Pavel si dal ještě jedno pivo, a já tam seděla a byla jsem úplně klidná. To byl ten nejlepší film, jaký jsem kdy v kině viděla.

20

KURT Má motorku. Když sundá helmu, má slehlý vlasy a vypadá jako tajtrlík.

PAVEL A? OLGA Co a? PAVEL Co říkáš mýmu tátovi? OLGA Co já vím. PAVEL Nelíbí se ti. OLGA Ne. Jenom zkrátka nevím. PAVEL Myslíš si, že je debil. OLGA Ne. Je to zkrátka otec. PAVEL Jasně. OLGA Starý otec. PAVEL Jiného bohužel nemám. Sám ho taky zrovna neberu. OLGA Ale to všechno nemá se mnou a s tebou nic společného. Nemyslíš? PAVEL 21

Svoje rodiče mi neukážeš? OLGA Není co ukazovat. PAVEL Dobrý den. OTEC Dobrý den. MATKA Dobrý den. OTEC A Kurt neřekne příteli své sestry nic? KURT Ahoj. OTEC Tak vy jste tedy ten slavný Pavel. PAVEL Slavný, no to... MATKA Co se toho Olga o vás jenom napovídala. PAVEL Jo? KURT Ne. OTEC Nechcete se něčeho napít? OLGA Vykat mu nemusíte. OTEC Och. Jak je vám to milejší, Pavle.

PAVEL 22

Rád s ní jezdím na motorce. Je to skvělý, protože: musí se mě pevně držet. viděl jsem to v kině. Když se rozjedu, pevně mě obejme a ňadry se mi přitiskne na záda. To člověk cítí. Tady nepomůže žádná kožená bunda. Je to prima, svírat takovou rychlost mezi nohama. Ona to má taky ráda. PAVEL Olgo. OLGA Já vím. PAVEL Co víš? OLGA Chceš šukat. PAVEL Co? Ne. OLGA Ne? PAVEL Ale jo. Jasně. OLGA Tak co tu tak dřepíš? PAVEL Myslel jsem OLGA Tak chceš, nebo nechceš?

23

MATKA Povídej mi něco. Otec čte noviny. OTEC Hm? MATKA Cos dneska zažil? OTEC Nic. MATKA Jak to nic? Něco jsi přece zažít musel. OTEC Ne. MATKA Dřív - tos měl vždycky co vypravovat. Jsi mezi lidma, to člověk vždycky něco zažije. OTEC Vyprávěj něco ty. MATKA Vůbec se nesnažíš. Už ti to nestojí za tu námahu. OTEC Zkrátka jsem nic nezažil. Byl to podělanej den. Mám se ti snad za to omlouvat? MATKA Tak si něco vymysli! (Pláče. Krátká pauza.) OTEC Tady! Četlas to? MATKA (zoufale) Ne! Co vlastně?

24

KURT Všechno jsem vyzkoušel. Nejlepší je vždycky to nejjednodušší. Flaška. Do půlky ji naplnit benzinem. Rozpustit v tom styropor, nebo do toho vytlačit tubu lepidla. Zalít to naftou. Kus hadru napustit benzinem a flašku tím ucpat. Na samém konci zapálit a hodit to oknem do baráku. A už to hoří!

PAVEL Co brečíš? Nic zlého se nestalo. OLGA No právě. Vždycky jsem si myslela, že v tu chvíli, když k tomu dojde, musí se všechno změnit. Že se ohlédnu dozadu a všechno je v troskách, tak jsem si to představovala. Ale nestalo se nic. PAVEL No co? Mám ohledy. Měl jsem snad něco roztřískat? OLGA Muselo by mě to rozervat vedví, uvnitř, abych mohla ze sebe vystoupit. Ale všechno je jako dřív, nic se nezměnilo. PAVEL Jestli si představuješ něco jako tyhle brutální mužský, tak to není můj styl, já mám motorku a šmytec. OLGA Mlč! Mluvíš samý hovadiny, jako vždycky. S tebou to nemá vůbec nic společného. Vůbec nic. To, co si právě teď musím promyslet, a co se ve mně svírá, a proč mi voda stříká z očí, to všechno nemá vůbec nic společného s mužskýma starostma tvýho vocasu, a s tvou motorkou - s motorkou to nemá už vůbec nic společného. PAVEL No. To je dobře.

25

KURT Je ti dobře? OLGA Jasně. KURT Neřekl bych. OLGA Co? KURT Je ti na draka. OLGA Jak to můžeš vědět? KURT Je to vidět. Šaty na tobě přímo plandají. Vypařuješ se z nich jako kulička proti molům. OLGA Drž hubu. KURT Je to na draka. To je jasný. OLGA Když to tak dobře víš, tak co se ptáš, pitomče.

26

OTEC Tak to má být. Bez alkoholu to nepůjde. Drž tu sklenku pořádně. (Nalévá Pavlovi a sobě.) OLGA Já sklenici nedostanu? OTEC My si tykáme už dlouho. Teď je to pánská jízda. Otec a Pavel se smějí. Já jsem Jenda. PAVEL Pavel, ale to už víte. Otec mu hrozí prstem, oba se smějí. To víš - to už víš, Jendo. Oba se smějí a pijí. Krátká pauza. OTEC To je dobře, že je teď v rodině ještě další chlap. OLGA Nejsme manželé. PAVEL A kromě toho máte ještě Kurta. OTEC To je ještě puberťák.

KURT To říká už celý rok. Tahle puberta musí být pro rodiče něco přímo úděsnýho. Sleduju to se zájmem. Máma mě hladí po vlasech, s nakloněnou hlavou a útrpným pohledem, a přitom vzdychá, a já vím, že si myslí: Ach, chudák chlapec. Ta puberta. 27

OLGA Co je s tebou? KURT Nic. OLGA Jak dlouho už tady takhle sedíš? KURT Nevím. OLGA Seděl jsi tu už, když jsem odcházela. KURT Hm. OLGA Celou tu dobu jsi tady takhle seděl? KURT Nevím. Dej mi pokoj. OLGA Něco si promýšlíš? KURT Neřekl bych. OLGA Čekal jsi na mě. KURT Jsi padlá na hlavu? OLGA Jdu spát. Nepůjdeš taky? KURT Jo.

28

OLGA Nelíbí se mi kvůli motorce. Jak si všichni myslí. Stál tam, se slehlými vlasy, a já si řekla, teď, a šlápla jsem mu na nohu. Jezdím s ním. Líbí se mi, když se vytahuje. Jako kluk se svou hračkou. Vím, že když se k němu přitisknu, celý hoří a krev mu buší v uších, tak hlasitě, že to musí v té své helmě slyšet. To mám ráda. Jak to funguje. A dál to nemá s motorkou nic společného.

29

Kurt má celý obličej pokrytý bílou mastí. Vlasy má zčásti ohořelé. MATKA Vidíš to? Podívej se na něho. OTEC No. Bolí? MATKA Jak se můžeš ptát. Nemůže hnout ani svalem v obličeji. Takže ti neodpoví. OTEC Jak můžeš dělat takový hovadiny. To nepochopím. Zrovna tuhle jeden mladík shořel v rodinném domku na popel. Dělat si ohníček. Tos měl teda štěstí. MATKA Řečičky. (Obejme maskovaného Kurta.) Ty vypadáš. Musíš se na sebe podívat. Obličej - to je tvá vizitka pro život. Kurt se nehýbá. OTEC Bude to dobré. Je mladý, to se zahojí. Co říká doktor? Kdy bude moct zase do školy? MATKA Do školy! Jakápak škola? Na to zapomeň - ze školy ho samozřejmě vyhodí. Pláče. Otec ji chce zase obejmout, ale rozmyslí si to.

PAVEL Je to komik - ten tvůj brácha. OLGA Mýho bráchu nech na pokoji. PAVEL Jenom mi to připadá komický, jak tady sedí, s tím svým bílým obličejem. OLGA Tobě to připadá komický. Že si spálil obličej. Měl jsi ty někdy takové bolesti, a on ani nehlesne, nemůže se ani ušklíbnout. PAVEL To tedy nemůže. OLGA 30

Prý komický. PAVEL Jo. (Šklebí se.) OLGA Chceš něco pít? - Kurte, řekni něco. Ráda bych pro tebe něco udělala. Proč jsi to udělal? S ohněm to přece umíš. Nikdo se v tom nevyzná tak jako ty. (Pláče.) Nenech mě tady takhle sedět. KURT Máš svýho Pavla! Jemu přines něco k pití.

OTEC Už ho dostali. MATKA Koho? OTEC Toho vraha prostitutek. A já to nechápu. MATKA Co nechápeš? Proto čteš každý den noviny, abys všechno pochopil. OTEC Stejně nechápu, že to byl inženýr. Jako já. Regulérní inženýr. MATKA Tak vidíš. OTEC Co vidím? Matka pokrčí rameny. Vůbec nic už nevidím. Dělá se mi z toho černo před očima.

KURT O přestávce jsem zůstal ve třídě. Sám. Sledoval jsem, jak se oheň vyšplhal po záclonách nahoru, spálené cucky padaly dolů a čadily. Šlo to fofrem a mělo to zvláštní kouzlo. Zvrátil jsem hlavu dozadu a spustil čelist a z toho praskotu na mě padl obrovský klid. Nahoře se z ohně trhá hořící kousek a plachtí dolů. Z okrajů se line kouř, nahoře se drží plamenů. Blíží se to a 31

ukládá na můj obličej. Nejdřív zhluboka vdechuju ten zelený kouř a cítím, jak splývá s mou kůží. Stačím si už jenom smést popel z obličeje. Bolest přichází až později. MATKA (nanáší Kurtovi na obličej novou mast) Bolí to ještě? Já vím, že to bolí. - Bábovka rozhodně nejsi. KURT Nezapomeň na ucho. MATKA Až tohle tady skončí, posadíme se a pouvažujeme, co s tebou dál. KURT Ne. MATKA Pokusíme se najít školu, kde tě vezmou. KURT Ne. MATKA Jak to, že ne? KURT Do žádné školy už nepůjdu. MATKA Nemusíme o tom mluvit teď. Můžeš jít taky do učení. KURT Ne. MATKA Ale něco pak dělat musíš. KURT To taky budu. MATKA Co? KURT Něco dělat. MATKA No, ale co? 32

KURT Něco. Pavel má podlitinu na oku. PAVEL Nechci slyšet žádný idiotský otázky. Měl jsem konflikt s otcem. MATKA Se svým otcem? PAVEL Žádný idiotský otázky. Se šéfem taky. KURT Ale zmlátil tě jenom táta. PAVEL Co? KURT Umím si to představit. OTEC Co si umíš představit? PAVEL Vůbec nic si neumíš představit. Nemohl by vypadnout? OLGA Proč? KURT Protože se stydí, když tady stojím a koukám na jeho zmalovaný oko. OTEC Pavle, klid. PAVEL Ano. OTEC Chceš se napít? PAVEL Ano. KURT 33

To bylo jasný, že se pokusí mě trumfnout. Viděl můj spálený obličej a přemýšlel, co by mohl dělat. A tak si vykoleduje od táty šlupku do oka. Ubohý pokus. Ubohost. PAVEL Začalo to tak, že jsem večer něco upil a ráno jsem přišel pozdě. Kretschmer vypěnil a řekl, že jsem ho zklamal, a že to ze mě táhne jako ze sudu. Takže byl oheň na střeše a já jsem šel. Teda, vyrazil mě. A doma to hned pokračovalo. Táta mě seřval - a chce zpátky svoje peníze. Co mi je půjcil tenkrát, když jsem začínal u Elektro-Kretschmer, holící strojky a elektro vůbec. Koupil jsem si Yamahu, stála čtyři a půl, SR pětistovka, zbrusu nová, a tak dál. Táta myslel, že mu to pak můžu splácet, když mám teď pravidelný příjem. Jenomže teď nemám pravidelnýho vůbec nic, takže jsem tu mašinu musel prodat, a ukázalo se, že za ojetou Yamahu dostanu jenom jeden a půl. A teď dlužím otci tři tisíce marek, a to je teď problém. OTEC Jestli nechceš spát doma, můžeš přijít kdykoli k nám. PAVEL Díky. OLGA A co čerpadlo? PAVEL Olgo. OLGA Všechno zase seřízený jaksepatří? PAVEL To není spravedlivé. OLGA Vyjedem si teď o víkendu do přírody a uvidíme, co ten krám dá, co říkáš? PAVEL Přestaň. Jinak to nešlo. OLGA Potřebovala opravu. To, cos udělal, je přesně to, cos dělat neměl - předstírat mi něco takovýho. Z ničeho je zase jenom nic. Zkrátka jsi ji prodal. OTEC Tři tisícovky bychom snad uvolnit mohli. MATKA Já nevím, proč bychom to měli udělat zrovna my. OTEC Když ho jeho otec zmlátil. MATKA Tak ať ho zmlátí taky. OTEC Bylo by to od nás slušné.

34

MATKA Nejsou s Olgou svoji. A jak to má vracet. Nemá pravidelný příjem. OTEC Škoda. Je to škoda.

PAVEL Jak je? KURT Co? PAVEL Ptal jsem se, jak je. Například pokud jde o tvůj obličej. KURT Kam chodíš na tak blbý otázky? PAVEL To není blbá otázka. KURT Aha. Zachtělo se ti konverzovat. PAVEL Proč ne? KURT Ne se mnou. Ty se mnou ne. PAVEL Teď máš za blba i mě. KURT Náramně chytrý. Za blba jsem tě měl odjakživa. PAVEL A máš pro to důvod? KURT Potřebuju nějaký? PAVEL Ne. Jsi zkrátka ten parchant, co je s ním příbuzná má přítelkyně. KURT Byl jsem její příbuzný, když ty jsi neměl ještě ani tušení, že holky nemaj vocas. PAVEL Zato teď neví nikdo líp než já, že Olga vocas nemá. (Hloupě se směje.) KURT 35

Myslíš? PAVEL Co? KURT Ze všech komplikovanejších bomb je bomba z umělého hnojiva ta nejjednodušší. Stačí noviny, nafta a vata nebo kus hadru a hnojivo. Hnojivo nasypat do kornoutu z novinového papíru. Na to vatu. dobře zabalit. A utěsnit, to je důležité, především důkladně utěsnit. Vatu napustit naftou. Škrtnout sirkou a hodit ji dovnitř. Vzít nohy na ramena a praštit sebou co nejdál to jde. (Hraje explozi.) Ratatabum!

OLGA Neřvi na mě. PAVEL Co říkal tvůj bratr? OLGA Co říkal? PAVEL Je to svinstvo. Prasárna je to, rozumíš? OLGA Co říkal? PAVEL Prasečiny. O vás. Zvrácenosti. OLGA Jsme sourozenci. PAVEL Aha. Jste sourozenci. To není pro mě novina - a nic mi to neříká v této souvislosti. OLGA Tady je samozřejmá přirozená blízkost. Jsme jedna rodina. PAVEL Tak moc jedna rodina být nemůžete, aby to bylo přirozené, taková blízkost. Je to zvrhlost. Perverzita. OLGA Něco takového radši neříkej. 36

PAVEL Jsi děvka. Malá zasraná děvka. OLGA Nic jsi mu nemusel říkat. KURT Proč? OLGA Teď je pryč. KURT A? Bylo načase. OLGA Je mi děsně zle. KURT Nikdy jsem se na to nemohl dívat. Jak ty s ním. OLGA Teď je pryč. A já vůbec nevím. KURT Vůbec nic vědět nemusíš. Slizoun. nehodil se k tobě. OLGA Ty víš všechno tak dobře za mě? KURT Někdy jsem měl dojem, že to vím líp než ty. Že strkáš svůj jazyk do takového cizího ksichtu. OLGA To už je pryč. KURT To je dobře. OLGA Já nevím. Rve mě to na kusy. O tom ty nemůžeš nic vědět. KURT Já to vím, ale je mi to fuk.

37

OTEC Je to pro tebe zlé. MATKA To dá rozum, že je to pro ni zlé. Že se ptáš. OTEC Nech mě. Chci to slyšet od ní. Jestli je to pro ni zlé. Je to zlé? MATKA Copak to nevidíš? Mučíš ji. Je to zlé. Neumíš si to představit? OTEC Umím si to představit. Ale nejsem ženská. Nemůžu to vědět. Mám právo se zeptat. MATKA Někdy nemáme právo se ptát. Reješ se v jejích ranách. OLGA Jde to. MATKA Prosím? OLGA Jde to, tati. Jde to. OTEC Vidíš, to jsem chtěl slyšet. MATKA Že můžeš klidně spát, u rodinného stolu všechno v pořádku, dejte mi noviny. OTEC Myslel jsem si: něco na ten způsob bych chtěl slyšet, na ten způsob, ale tak, aby to vycházelo od ní, a ne od tebe. MATKA Ale takhle to vychází od tebe. OTEC Ode mě? MATKA Protože chceš mít svůj klid. Žádné starosti v rodině. A tady sedí tvoje dcera a je to, jako by šířila nákazu s tím svým opuštěným ksichtíkem, je to bacil ve tvých očích. Ruší tě to při večeři. Proto ji trápíš, s tím jejím obličejíčkem, až řekne: Jde to. Nic nejde. Nelži mu, Olgo. Řekni mu, že jsi rozhozená, uvnitř, že ti jeho otázky působí bolest. KURT Pojď, Olgo, jdem. 38

OLGA Ano. MATKA Tys tomu zase dal. Naše děti s námi nechtějí jíst. Kurt čte knížku. Olga se na něho dlouze dívá. OLGA Co čteš? Kurt čte. Co čteš? Kurt zvedne na okamžik knihu, hned ji zase spustí. Olga nemohla nic vidět. Dobré? KURT Mlč. Nechci nic slyšet. Musím to dočíst. OLGA Můžu se aspoň dívat? KURT Tady není nic k dívání.

MATKA Muselo to nastat v určitém okamžiku. Už nevím sice přesně, kdy se to stalo, ale vím, že to nebylo postupně. Spíš, jako by najednou spadla klapka. Bylo mu to vidět na očích, ta změna. A najednou byl konec. Spadla klec.

OTEC Už zase tady tak sedí. MATKA Co naděláš. Když má své nálady. OTEC Kurte. Pohni se aspoň. KURT 39

Ne. OTEC Musíš se přece trochu hýbat. KURT Nemusím vůbec nic. OTEC Všichni hoši v tvém věku hrají fotbal. KURT Neříkej hoši. OTEC Vezmeme balón a... KURT Balón nevezmeme. A taky nepůjdeme na louku a nebudeme tam čutat balón sem a tam, jako dva idioti. OTEC Nejsem žádný idiot. Krátká pauza. Můžeme dělat taky něco jiného. KURT Jistě. Já budu dál sedět tady a ty půjdeš někam jinam. To bude to jiné. MATKA Zbytečně na něho vynakládáš svoje otcovské kvality. KURT Jdi s ním čutat ty. OTEC Nemluv tak drze se svou matkou. Jako bych já potřeboval někoho na fotbal. Jako bys mi prokazoval milost, kdybys se mnou šel hrát fotbal. Ale to se mýlíš, kamaráde. To bylo naposled, co jsem ti něco nabídl. KURT Tak napříště budeš hrát fotbal sám. Jako jiní hoši v tvém věku.

OLGA 40

Už je to zase tady, ten pocit, tady uvnitř ve mne, jako by tu leželo svinuté mrtvé zvíře. Leželo to pořád na mně jako chladná mrtvola a znehybňovalo mě to. To Pavel měl úplně jinou rychlost. Ale to mi tak připadá teď, kdy na mě zase padla tahle ochablost. KURT (cituje zpaměti z knihy) Svět vzniká z ohně a v ohni zase zaniká, v určitých periodách, ve stálém střídání, po všechny věky.

KURT Nebreč. OLGA Taková samota. KURT Máš mě. Můžu ti dát všechno. OLGA Ty jsi taky jenom malý mužský tělo. KURT (ukazuje láhev s alkoholem) Přinesl jsem tady tohle. Vyměníme si mozek. OLGA Ne. Už ne. KURT Mám v hlavě křeč. Musím ji rozehnat. V alkoholu. Napij se první. OLGA Ale já nemusím. KURT Musíš. Jsi nemocná. OLGA Nejsem. KURT Jsi. Jsi jako já. OLGA Ty nejsi nemocný. Kurt se zasměje. 41

Nesměj se tak. Kurt se směje. Máš obličej jako zvíře, když se tak směješ. (Pije.) Otec, Matka, Kurt a Olga u stolu. OTEC Řekni něco, Kurte. Proč nic neříkáš? MATKA Už nevím, co s ním. Celý den nepromluví ani slovo. OTEC Je ti něco? MATKA Olga už taky vůbec nemluví. OTEC Stalo se něco? Je tu nějaký důvod k obavám? MATKA Vrátili se spolu a rovnou nahoru do pokoje. A když jsem na ně volala, nic. Šla jsem nahoru a nejdřív do jeho pokoje, a oni tam seděli na koberci. Každý na jiném konci, a zírali. OTEC A? MATKA Žádné a. Nechala jsem je být. OTEC Treba jsou nemocní. MATKA Jo. Možná. OTEC Jste nemocní? Stalo se něco? MATKA Nenamáhej se, já to už vzdala, z těch dneska už nedostaneš ani slovo. OTEC Báječná večeře.

42

Olga křičí ze spánku. KURT

Olgo! Co je? OLGA

Nedotýkej se me! KURT

Co je? Něco se ti zdálo. OLGA

Ano.

KURT

Jenom klid. Vezme ji do náruče. OLGA

Jak voníš. KURT

Jak?

OLGA

Jako já. Je to k blití. (Pláče.) Zdálo se mi o tobě. Viděla jsem tvůj obličej, natřený mastí, koukaly ti jenom oči a nic jsi neříkal, těsně u mého obličeje, byl jsi možná už mrtvý. KURT Dej mi pokoj se svými hnusnými sny. Spi teď. Já budu vzhůru. OLGA

Radši ne. Pusť mě. KURT

Nebuď hloupá. OLGA

Nejsem hloupá. Mám strach. Mlčení. Ve tmě se na sebe dívají. KURT

Budu spát na koberci. (Lehne si na zem.) OLGA

Kurte. KURT

Copak? OLGA

Nic.

KURT 43

Spi teď. OLGA Ano.

PAVEL Chci mluvit s Olgou. OTEC To bychom chtěli taky. MATKA Co jsi s ní udělal, je úplně vyřízená, protože jsi pryč. PAVEL Mně to za vinu nedávej, podívej se radši na něho, na vašeho synáčka - na vaši chloubu. Ten je nemocný. Necháte ho běhat po světě, a pak čumíte, div neoslepnete, proč je tak divná, Olga. Když je pod jeho vlivem, bezmála co je na světě. MATKA To je u něho úplně normální puberta, ale tys jí zlomil srdce, ano, tak, zlomil jsi jí srdce. OTEC Přestaň. PAVEL Patří do cvokhauzu, i s tou svou úplně normální pubertou, do blázince a pod zámek, a odlifrovat, protože je magor, podle mě.

44

OLGA Co tu ještě chceš? PAVEL Mluvit. Chci s tebou mluvit. OLGA S malou zasranou děvkou? PAVEL To z člověka vylítne, když ho popadne posvátný vztek. OLGA Já jsem to ještě nikdy neřekla: malá zasraná děvka. PAVEL Taky jsi žena. OLGA Ach. PAVEL A vůbec, chci se omluvit. Proto jsem ještě jednou tady. Chtěl jsem říct, to není moje vina. To on mě tak vytočil, ještě nikdy jsem nic takového neřekl, ale ten malej sráč OLGA Aha. PAVEL No, hajzlík tak trochu je, při té své závistivosti, udělal to schválně, protože nás chtěl dostat od sebe, já to prokoukl, teď, a proto si myslím - jelikož to není nic mezi náma, protože to mezi nás vnesl někdo třetí, a proto – OLGA A to, že jsem perverzní? PAVEL To přejde. Nějakou dobu jsi zkrátka perverzní. To se poddá, a všechno bude, jak má být. OLGA A jaké to tedy vlastně má ještě být? Jaké to chceš mít? PAVEL Olgo, já se snažím. Patříme k sobě, říkají to všichni. Ještě jednou to spolu zkusíme, co říkáš? Mlčení. 45

Nechceš odpovědět. Nechám ti čas. OLGA Nepotřebuju. Všechno, co jsi právě řekl, můžeš smést na jednu hromadu a doprostředka se vysrat - to je odpověď malé zasrané děvky. OTEC Jsou už zase pryč. Copak oni vůbec nejedí? MATKA Dávám jim jídlo na schody. OTEC Nosíš za nimi jídlo, toho bych se chtěl taky někdy dožít. Snědí to aspoň, to, co jim nachystáš? MATKA Prázdné talíře postaví na schody. Třeba to taky vyhazují do záchodu. OTEC Za chvíli budou žít jako zvířata, tam nahoře. MATKA Jenom bych ráda věděla, jaká zvířata jsou ti dva. OTEC Vycpaná zvířata. Oni jsou vycpaní. Matka se krátce zasměje. MATKA Nesnášejí nás. Nesnášejí nás ještě víc, než se nesnášíme my dva. Radši by pošli hlady, než by jedli s námi. OTEC Ale my se přece snášíme. Právě ses zasmála. Matka nic neříká. Buď jak buď, ještě jíme společně. MATKA Buď jak buď.

46

KURT Škola je vhodné místo. Nebo obchoďák. Obtížnější - ale lepší - jsou garáže. To je parádní výbuch, když se to udělá správně. V každém případě je vhodný kostel. OLGA Nechceš vědět, proč jsem teď u tebe a ne někde jinde? KURT Nechci. Je mi to fuk, a vím to tak jako tak. OLGA Nikdy jsem ti to neřekla, tak jak to můžeš vědět? KURT Nechci to vědět. Ale ty to chceš říct, tak to řekni. OLGA Vůbec nic nechci říct. KURT Tak nic neříkej. OLGA Nevím kudy kam. Hodiny prostojím před zrcadlem a nejradši bych si roztrhala obličej na kusy, protože se nemohu vidět celá. Bradu zezdola, vzadu to místo na hlavě, kde vyrůstá cop. Otáčím se a kroutím se, a vezmu si dvě zrcadla, ale vidím se jenom po kouscích. Někdy vidím sama sebe někde uprostřed křižovatky. Někdo, nějaká žena, která vypadá zrovna jako já. Koukám na sebe, se zaplavenýma očima, až musím skoro zvracet. Někdy mávám sama na sebe a dívám se do toho cizího pohledu, který se na mě bojácně upírá. Vypadá jako všichni ostatní. Existuju minimálně dvakrát v tomhle městě.

OLGA Kam jdeš? KURT Pryč. OLGA Neřekneš mi, kam jdeš? 47

KURT Ne. OLGA Vrátíš se? KURT Ano. OLGA Vezmi mě s sebou. KURT Ne.

OTEC Nesmíš si to tak brát. To přejde. To je taková přechodná fáze. Mluvili jsme s jedním lékařem, jsou zkrátka takové fáze. PAVEL Já v takové fázi rozhodně nejsem. MATKA Je to tvoje vina, tys ji do toho dostal - do téhle fáze, že tak trojčí, a teď tu sedíš a skuhráš. OTEC Nech toho. Když už je tady. Jinak jsi na ni měl přece dobrý vliv. PAVEL To nevím. OTEC Zajdi, kdykoli se ti zachce, však ona zase změkne. PAVEL Nic nezměkne, to vám říkám, dokud bude s tímhle Kurtem vysedávat tam nahoře, nezměkne tu nic. Tady všechno ztvrdne, ztvrdne na beton, to je vidět, už zdaleka je to vidět. MATKA Je to trouba. OTEC Třeba trouba. Když chceme ty dva dostat od sebe, musíme vzít zavděk když to nejde jinak - i troubou. MATKA Ten ty dva od sebe nedostane. 48

OTEC Kdo tedy? A pořád je takový chlap něco jiného než bratr se zastydlou pubertou. MATKA Co já vím. Já nevím už vůbec nic, já jsem unavená.

KURT

Vy všichni máte falešnou představu o životě. Člověk je nástroj. Spaluje se pohonná hmota a ono se to pohybuje. Při tom vzniká žár. Dokud se člověk ještě spaluje, žije. Mrtvý je chladný, to pak už nehoří nic. Žár, oheň, to je princip, to je biologické. Není to tak, jak si myslíte. Vidíte se jen ve vztahu k ostatním, jinak nevidíte nic. Chcete se odrážet od ostatních a myslíte si, že pak uvidíte něco sami ze sebe, a že pak tady opravdu jste. Což je svinstvo, všechno. Vidíte jenom ty jiné. Mizíte. Rozplýváte se, až jste pryč, nedokážete už vůbec rozeznat, kdo jste vy sami, a kdo jsou jiní. To je ta chyba, že si myslíte, že to tak musí být. Člověk se musí vyrvat z této závislosti a být sám, pryč s cizími myšlenkami a všechno utěsnit, už žádná tykadla navenek, už jenom zbraně, jako medúza, slepá a uzavřená, a kdo se přiblíží, bude spálen, chladnokrevně. Zavřít ústa, ucpat uši a jednat.

OLGA

Já vím, žes to byl ty. KURT

Co jsem byl? OLGA

Jak vyhořel ten kostel. Tos byl ty. KURT

Proč? OLGA

A ta stodola před dvěma týdny taky. To vím určitě. Cítím to, jak ležíš celou noc vedle mne a nespíš. Tak je to pokaždé, když jsi zase něco podpálil. KURT

Nic nemůžeš dokázat. OLGA

Můžu. Máš všechny ty krámy ve sklepě, prohlédla jsem si to, v klidu, když jsi zapálil kostel, v noci. A tvá kůže je potom pokaždé cítit benzinem. KURT

A. Co teď? OLGA

Třeba to řeknu našim, nebo rovnou policii. 49

KURT

Vím, že to neuděláš. OLGA

Udělám. KURT Tedy hra. Co musím udělat, abys to neudělala? OLGA Vzít mě s sebou, příště.

MATKA Jdi domu, jsi opilý. PAVEL Nemůžu, …. OTEC Pusť ho dál.

PAVEL Ahoj, Kurte, ty sráči, Pavel je nametenej, co koukáš jak vyoraná myš. OTEC Ticho. Přinesu ti sklenici vody. PAVEL Vodu nepotřebuju. Chci šoustat. Nemáte v domě nic k přefiknutí? MATKA (Kurtovi a Olze) Jděte nahoru, zítra mu bude zase dobře. PAVEL Tak velkej barák a nic k přefiknutí. No, co, Olgo, sestřicko. Už jsi někdy šukala? OLGA Ano. KURT To není tvoje sestra. OTEC Tady je voda. A drž hubu. Jsi opilý. PAVEL Řekni to ještě jednou. Opilý. Ani trochu nejsem opilý. Ty mě neznáš. KURT Jsi ožrala. 50

MATKA Ticho. PAVEL (Kurtovi) Řekni to ještě jednou. Rozmáznu ti hlavu o zeď. KURT Jsi zasranej ožrala. Pavel se směje. PAVEL Takovej malej sráč. Měli byste ho jednou pořádně přetáhnout přes prdel, až by krev stříkala. Jasný? OTEC Klidně tu můžeš zůstat přes noc. Můžeš spát na gauči. MATKA Postavím ti tam kbelík. PAVEL Blít nebudu. Hergot. Budu spát nahoře. U Olgy. KURT Tady spát už nebudeš. OTEC Napij se trochu, a pak si jdi lehnout. PAVEL Seru ti na tvou vodu. (Pije.) Co čumíte? Vy sráči. (Zvrací.) OLGA To je hnus. KURT A není tu kbelík. OTEC Tak. Teď to máme. MATKA Jdi na záchod, když musíš zvracet. PAVEL Och. Koberec. To je mi líto - ten koberec. 51

OTEC Něco na utření. PAVEL Och. OLGA Už zase zvrací. Pavel zvrací. OTEC Kbelík! Hadry! To se musí uklidit. Zaveď ho na záchod. At se vyblije tam. KURT Ani se ho nedotknu. PAVEL Och. Matka vchází s věcmi na úklid. OLGA Pojďme si lehnout. Pojď. KURT Vyspi se dobře, dobytku. PAVEL Och.

KURT (cituje) Existují protikladné síly. Ty, které vedou ke vzniku všech věcí, se nazývají svár a boj, zatímco ty, které vedou k návratu v praoheň, se jmenují jednota a mír.

52

MATKA Ještě rok, dva, a budou z domu, a my budeme zase sami dva. OTEC Hm. MATKA Budeme mít zase čas na sebe. A ty trable s těmi dvěma skončí. OTEC Pak budeme mít všechen čas světa na to, abychom zblbli. MATKA Jsme už zkrátka moc staří na tyhle problémy s dětma. Jednou přijde čas a musí to skončit. OTEC A pak? MATKA Copak jinak nemáme nic, o čem bychom si mohli povídat? OTEC Ale jo. Ale co ti dva vyrábějí ty šmejdy, je nám líp, všimla sis? Mluvíme víc než dřív. MATKA Treba to všechno dělají jenom kvůli nám. Dělají nám pomyšlení, jako řádné hodné děti. Pořádají ty opičárny pro nás, chovají se jako idioti, dělají tady z toho blázinec, tahají k tomu ještě svého přítele Pavla, aby hrál ten tyjátr s nimi, a všechno jenom proto, abychom my dva staří měli co dělat. A sotva vypadneme z místnosti, chodí vzpřímeně, dělají svou práci a jsou z nich normální lidi. Oni se pro nás obětují. OTEC Někdy se ptám, jestli nás vůbec slyší.

53

Olga a Kurt stojí v přítmí před Pavlem. PAVEL Co chcete? OLGA Říkáme ti to ještě po dobrém. Vypadni. Sbal si svých pět švestek a odchod. PAVEL Copak copak? Nebo si přivedeš svýho velkýho bratra? Zůstanu tady, vaši mě pozvali. OLGA Na to se vybodni. My tě tady nechceme, takže se pakuj. PAVEL Ne. OLGA Řekli jsme ti to nejdřív po dobrém. Jestli tu budeš ještě zítra, něco zažiješ.

MATKA Tak co, vy dva chlapi? OTEC Přineseš nám něco k pití? Prosím. Hraje skvěle, Pavel. MATKA Tak? OTEC Na něho já nemám, se svou starou kostrou. PAVEL Jsem zkrátka rychlejší, ale větší cit pro balón má rozhodně Jenda. MATKA To měl vždycky, to není věkem. PAVEL Jdu se osprchovat. (Odejde.) 54

OTEC S Pavlem se dá mluvit. Je to opravdový chlap. MATKA A je to dobré znamení. Když Pavel zvracel, mluvili. Má na ně dobrý vliv. OTEC Na ně jsem právě teď zrovna nemyslel. Pavel je nahý a drží igelitový pytel plný popela. PAVEL Vidíte to? MATKA Obleč si něco. PAVEL Tady. OTEC Co tady? Hoď něco na sebe. PAVEL Tady. To jsou moje svršky. To je můj batoh. Všechno shořelo. Na popel. OTEC Co se to tu děje? PAVEL Zcvokli se. Úplní šílenci. Jeden jako druhý. Musí do ústavu. Okamžitě. OTEC Drž hubu! Co se to tu děje? Stojí tu nahý chlap a tvrdí, že moje děti musí do ústavu. Co to znamená? MATKA Klid. Spálili mu jeho věci, jinak nic. OTEC Jinak nic? PAVEL Ne. OTEC Jinak nic. Co to znamená - tenhle stav? Stav obležení je to. Teror ve vlastních čtyřech stěnách. Nenechám se vyprovokovat. Od vás ne! Vy zmetci! Mě k nepříčetnosti nedoženete! Kdo si to myslí, zatraceně se přepočítal! MATKA Vždyť už řádíš jako nepříčetný. 55

OLGA Když člověk budovu zná, je to hračka. Můj první dům neznal ani jeden z nás. V noci zní každý šramot přímo hrozivě, a já otvírám oči dokořán, tak, že mi slzy stékají po tvářích. Kurt zvedne kámen, teď musím dovnitř, říká, a kámen letí na tu cihlovou stavbu. Mám dojem, že vyhodil do povětří celý dům se vším všudy, protože třesk a létající úlomky rozervaly celou noc, ale jsou to jenom střepy skla, to, co padá dolů, Kurt už vnikl rozbitým oknem do domu, a já ještě pořád stojím zkamenělá a napínám uši, jestli se něco nehýbá, Kurt mě přetáhl přes cihlovou zeď do domu a uvnitř vůbec nepouští mou ruku. Zase se nadechnu, celá se třesu, a nevím, možná se třesu zimou, ale v hlavě mám jasno a lehko, chce se mi neustále smát. Stojíme, oči přivykají tmě, a měsíc vrhá na podlahu bílé pruhy. Všude stojí šicí stroje s rozešitými věcmi. Po stolech jsou rozprostřeny látky, a u některých zdí jsou vysoké police a na nich uloženy balíky látky. Chtělo se mi už venku na záchod, protože jsem tak rozčilená. Můžeš se vyčůrat někde tady, na některý ten šicí stroj, říká, za dvě hodiny tu stejně nezbude vůbec nic. Musím se zase smát, ale dřepnu si tam, kde právě stojím, na koberec, a prohlížím si při tom vzorek na látce, s květy a zvířaty, dívají se na mě tak divně, jak tak srolovány samy z balíku látky zírají do tmy. Kurt pořád ještě drží mou ruku ve své a je strašně vážný. Přidrží zapalovač u pruhu látky, která visí ze stolu, a hned se rozleje světlo, a zvířata se svinují a mizí, a já vidím, jak stíny tančí po Kurtově obličeji. Pak stojíme oba v nějakých dveřích, za námi to už praská, a páchne to, a před námi je sál se spoustou šicích strojů. Teď to začne, řekne, a já vím, že musím otevřít okna. Z tašek vyndá láhve a odšroubuje uzávěry. Páchne to, a on nacpe do hrdel hadry. Já ho sleduju ze strany, jak supí a jak je při tom soustředěný, jako řemeslník, který opravuje nějaký složitý stroj. Láhve teď stojí v řadě na podlaze. Kurt vezme první, několikrát s ní krátce zatřepe a přiloží zapalovač k hadrům. Podá mi ji, a já ji držím v ruce a v obličeji cítím kouř, a třesu hlavou a hodím flašku na zeď. V tu ránu se rozjasní a vzduch se rozžhaví, jde to strašně rychle, tapety jsou v jednom ohni, oheň přeskakuje na štůčky látky, já stojím, koukám, ale Kurt hodil další láhev, ta se nad jedním stolem rozprskne a oheň vzplane a šíří se, a já musím vzít další láhev, a dech, který jsem celou tu dobu zadržovala, se uvolní a já křičím za lahví, která se tříští o šicí stroj, židle vzplane a stojí v záplavě plamenů, a Kurt hází, a já se dívám, jak se to šíří a prská, když láhve vybuchují, a mraky plamenů s řevem stoupají, a žhavý vítr mi vane přes oči, a já už nechci odtud, slyším, že pořád ještě řvu, a házím ještě, aniž cokoli vidím, další láhev, a směju se, a cítím žár v obličeji a ve vlasech, v tu chvíli bere on mou hlavu do rukou a dívá se mi hrůzně do obličeje a kouše mě do úst a všude do kůže, a já se ještě jednou tiše zasměju a myslím si, teď jsem 56

tady, konečně žiju. Nevím, jak jsem se z toho domu dostala. Venku jsem si sedla na trávník a dívala se, jak to tam za okny plápolá. Zase měl mou ruku ve své, a šli jsme domů, nijak rychle, a už jsme neřekli ani slovo ten večer.

OTEC Pojedeš k Anně na venkov. Přes léto můžeš být u ní a pomáhat jí. Potřebují mladé silné muže. A tobě jenom prospěje, když budeš něco dělat. Pořád lepší, než tady vysedávat. Kurt zírá. Nemusíš nic říkat. Všechno je domluveno. Dostaneš podkrovní světničku, budeš ji mít sám pro sebe. Kurt vezme sklenici a rozbije ji. Co blázníš? Kurt začne řádit. Bez zuřivosti, věcně. Přestaň šílet. Nech toho. To ti nepomůže. Pojedeš k tetě, i kdybys tu všechno roztřískal. Kurt rozbíjí dál různé věci a hází jimi kolem sebe. Otec se pokouší mu v tom zabránit. MATKA Ach. OTEC Zůstaň venku, pominul se. Dojdi pro Pavla. MATKA Ano. OTEC Přestaň. Radši něco řekni. Jestli se ti něco nelíbí, tak to radši řekni, než něco roztřískáš. 57

PAVEL Magor. Několika hmaty dostane Kurta na zem, nasadí mu koleno do zad a paži mu zkroutí za záda, Kurt řve bolestí. To umíš: všechno roztřískat. MATKA Neubližuj mu. Vždyť mu ty ruce vykloubíš. PAVEL Musíte ho dát do blázince. Došlo vám to konecně? MATKA Nechápu, co s ním je. PAVEL To vám musí nejdřív rozmlátit celý byt, než to pochopíte? MATKA Přestaň už. Uklidnil se. PAVEL Já jsem ho uklidnil. Potřeboval by to častejc. OTEC Pusť ho. Už nic neudělá. PAVEL Jak myslíš. (Vstane.) Kurt leží nehybně se zavřenýma očima. Kurte. Vstaň. Máš tady co uklízet. Kurt se nehýbá. Pavel do něho kopne. PAVEL Dělej, co se ti říká. MATKA Ne. Tady se do nikoho kopat nebude. (Poklekne ke Kurtovi.) Kurte. Proč to děláš? Působíš nám bolest. (Pláče.) PAVEL Na tohle se dívat nebudu. 58

OTEC Dojdu pro koště.

OLGA Milý Kurte. Všechno je jiné, když jsi pryč. Je tu čím dál tím větší zima a tma. Trčím jako přilepená mezi nábytkem a v noci mě pohlcují matrace. Zvenčí si vymýšlejí všechno možné. Je to neustálé pronikání. Já se držím zpátky, jak jen to jde, ale moc dobře to nejde. Včera mě dokonce vyvlekli z domu. Neviděla jsem skoro nic. K autu mě museli málem donést. Nevím, jestli bych - kdyby šlo do tuhého - měla vůbec nohy. Vyvezli mě k nějakému jezeru a máčeli se ve vodě. Kvůli spoustě řas jsem nic neviděla. Měli by myslím radost, kdybych byla šla do vody nebo se smála. Dnes jsem zůstala celý den v posteli, myslím, že jsem radši dostala horečku, abych úplně nezcepeněla, byla jsem ti moc vděčná. Olga. KURT Milá Olgo. Tak to je tedy venkov. Musím ti o tom napsat. Když člověk spí v trávě, lezou mu brouci po ruce. Není to tak zlé jako doma, ale horší. Teta. Když si myslí, že spím, vyleze po schodech nahoru na půdu a stojí u mé postele a dívá se, jak spím. Já nespím, a přestávám skoro dýchat. Ona tak stojí dlouho, pak si lehce povzdechne, a pak sleze zase dolů. Je to teprve začátek, ale léto někdy musí skončit, a já se vrátím domů. Chtěl jsem odtud zmizet, ale promyslel jsem si to a mám dokonce plán. To by nebylo dobré, teď utéct. Spojím nás tak těsně, že nás ani bomba od sebe neoderve. Všechno jednou vzplane ohněm. Kurt.

MATKA To je dobře, že jsi zase tady. Hned jsme věděli, když jsme to viděli, že musíš zase domů, sem, ke svým rodičům. OTEC Já nevím, co mám vůbec říct. MATKA Kurte. Proč se to muselo stát? Držela jsem tě na kolenou, a celou svou ručičkou jsi sotva obepnul můj prst. Co tě to posedlo? Kdo tě k tomu navedl? My jsme to být nemohli. Co máme teď s tebou dělat? Musíme tě teď vydat policii. Musíme tě chránit před tebou samotným. A Olgu taky. Jinak se zničíš. Řekni aspoň něco své matce. Tak bezcitný přece být nemůžeš. To je jenom volání o pomoc, tohle žhářství, a já ti pomůžu. Ale i ty si musíš chtít sám pomoct. My máme rozhodně dobrou vůli. OTEC 59

Pavla jsme například hned poslali z domu. MATKA Třeba nám to dokážeš vysvětlit, a já to pochopím. Strašně ráda bych chtěla pochopit, proč to děláš. Stojím za tebou, jsi přece moje dítě. KURT Nedotýkej se mě. MATKA Tak se tě nebudu dotýkat. Aspoň něco jsi teď řekl. Uvidíš, že se všechno urovná. Zítra půjdeme na policii. Oni ti pomohou. Všichni ti chtějí pomoct.

OLGA

Nemohla jsem nic dělat. Šli do sklepa, když jsem spala. Nevím, jak na to přišli. KURT

To nic. OLGA

Zítra půjdeš na policii. Oni tě zavřou, a to se nesmí stát. KURT

To nic. Já jsem už dál. Přines kladivo.

MATKA

Jendo? Jendo, probuď se! OTEC

Co je? MATKA

Někdo tady je. OTEC

Hm? MATKA

Někdo tady je. OTEC

Nesmysl. MATKA

Je. Rozsviť. 60

OTEC

Hm. (Rozsvítí.) Co tady děláte? MATKA

To jste vy? OTEC

Chcete si promluvit? Je pozdě. MATKA

Oni nechtějí mluvit. Jenom se dívají. OTEC

Pojďme do kuchyně. MATKA

Jako voskové figuríny. OTEC

Vezmu si koupací plášť. KURT

Drž ho pevně. KURT (cituje) Bude se konat soud skrze oheň, soud nad světem a všemi věcmi, které v něm jsou. Oheň má rozum a řídí všechny věci. Oheň se přivalí a zachvátí vše a bude soudit. Musím si sednout.

PAVEL Slyšel jsem mluvit o žhářství, a bylo to i vidět a dokonce cítit, ten kouř. A všechno mi došlo v tu chvíli, jak jsem tu stál s pytlem plným popela, a byly to moje věci, a tak se mi rozsvítilo. Ty domy, to byl taky Kurt s Olgou. A řekl jsem rodičům, u vás je cítit benzin, nic víc, pak už to šlo samo od sebe. Věděl jsem taky, že ty domy zapálili společně. Olze oči jenom svítily, a třásla se, nejradši by mi vykřičela do obličeje, že to byla ona. Věděl jsem, že u toho byla taky, a ne jenom Kurt. Ale neřekl jsem nic.

OLGA Řekni něco. KURT Nechce se mi mluvit. OLGA Je tak ticho. KURT Musíš to vydržet. 61

OLGA To je to nejhorší: Když všichni spí. To slyším svou vlastní krev, jak mi šumí v hlavě. Milejší mi je, když mluví. Když se hádají, je to dobré. Teď, když je tak ticho, mám strach spát. Mohli by být v pokoji. Zavřu oči: klap vlevo, klap vpravo, dveře skříně se otevřou, a ve skříni stojí oni, vlevo a vpravo v našich šatech, ve tmě, s bílýma očima, a dívají se úplně zblízka.

OLGA Co uděláme teď? KURT Nic. Zavřeme dveře. OLGA V domě je tak ticho. KURT Je to stejné jako dřív. OLGA Něco je jiné. KURT Byli mrtví už předtím. Teď tam zkrátka leží a protečou matrací. Žádný rozdíl. OLGA Podlaha v hale teď nevrže, jako když se v noci šourají na záchod. KURT Nevrzala nikdy. OLGA A jejich řeči při jídle, když se nám pokoušejí něco říct. To už teď není. KURT Nikdy to nebylo. Už dlouho to nebylo, a já jsem to už zapomněl. Za chvíli 62

o tom taky nebudeš vědět.

OLGA (mluví ze spánku) Není mrtvá. Nezasáhl jsi ji dobře. Teď nemůžeš přestat, musíš ji dobít. Ať přestane křičet. Dělej. Nebo ji nezabiješ. Ještě se hýbá. Ještě sebou cuká. Jednou hlaď, dvakrát mlať.

Zvonek. PAVEL Ahoj. OLGA To je Pavel. KURT Neotvírej. OLGA Třeba nám pomůže. KURT Já pomoc nepotřebuju. OLGA Ale já asi potřebuju pomoc. KURT Nám nepomůže nikdo. Tady se nedá nic zachránit. PAVEL Olgo? OLGA Ano. KURT Tiše. PAVEL Už si Kurta odvedli? 63

KURT

Řekni ano. OLGA

Ano.

PAVEL Jsi sama? KURT

Řekni ano. OLGA

Ano.

PAVEL Pustíš mě dál? KURT

Sem nikdo nesmí. Řekni mu to. OLGA Sama vím, co mu mám říct. PAVEL Říkalas něco? OLGA Ne. PAVEL Můžu jít dál? KURT Jestli ho sem pustíš, vyletí všechno do vzduchu. OLGA Ne. PAVEL Mluvíš se mnou? Je tam ještě někdo? OLGA Ne. PAVEL Tak co? Můžu dál? OLGA Ne. PAVEL 64

Mám přijít později? OLGA Ano. KURT Ne. Proč jsi řekla ano? OLGA Nevím. Je mi zle. Je už pryč? KURT Ano.

KURT Když člověk umře, je mrtvý. A ostatní vědí, že nejlepší je ho vzít a vložit do ohně, kde shoří. Kdo sám už nežere, bude sežrán, kdo neshoří sám, bude spálen.

OLGA Kurte. KURT Ano. OLGA Já mám hlad. KURT Podívej se do spíže. OLGA Nic tam už není. KURT Napij se vody. Já to dělám už od včerejška. OLGA Dlouho to dělat nemůžeš. Utopíš se v ní. KURT Taky to už dlouho trvat nemůže. OLGA 65

Je tu zkažený vzduch. Já z toho onemocním. KURT Musíš to vydržet. Já to musím taky vydržet. OLGA Ale dlouho už ne. Pak se sežereme.

KURT Co ten tady dělá? OLGA Pustila jsem ho dovnitř. Myslela jsem, že spíš. PAVEL Kde jsou vaši? KURT Pryč. OLGA (zároveň) V ložnici. PAVEL Oni už spí? OLGA Ne. KURT (zároveň) Ano. PAVEL Cože? Můžu s nimi mluvit? KURT Ne. PAVEL (volá) Jendo? Kde jsou? 66

OLGA Pryč. KURT (současně) Ty teď už nikdo neprobudí. OLGA Mně je strašně zle. PAVEL Vy vypadáte. A páchne to tady. Neotevřete okno? KURT Sem dovnitř nesmí nic. Tady je všechno zavřené. OLGA Odveď mě odtud. PAVEL Jistě. Ale proč? Co se stalo? KURT Teď tě dostali. PAVEL Kdo? OLGA Vezmi mě s sebou, tady už není zdravé vůbec nic. KURT Teď tě dostali. PAVEL Chci mluvit s vašima, teď hned. KURT Jdi do ložnice a probuď je. PAVEL To taky udělám, vy dva jste oba pošahaný. OLGA Kurte. KURT Drž hubu. Jestli na to nemáš, drž hubu a vypadni i s ním. Poradím si sám. 67

Pavel se vrací celý bledý.

OLGA On je ubil. Číhal na ně s kladivem a oba je utloukl. Protože nechtěl na policii. Nemohla jsem mu v tom zabránit, zamkl mě do mého pokoje, slyšela jsem je křičet z dálky, nemohla jsem nic dělat, bušila jsem pěstmi do dveří a křičela jsem, pak přišel on a tloukl mě, držel mě tady, už kolik dní jsem nic nejedla, musíš mě odtud dostat, všechno musí být zase jako dřív, jsem už úplně nemocná. PAVEL Pojď. Odvádí ji. KURT Táhněte, vy! Přiveďte tu svou policii. (Volá.) Byla to chyba, Olgo, tys byla ta chyba. Být sám, vyrvat se ze všech závislostí a všechno utěsnit, všechno ucpat a upěchovat. (Přináší dopředu několik kanystrů s benzinem a polévá z nich jeviště.) Tedy můj porod! Matka mě viděla mezi svýma nohama, jak z ní padám dolů, nejdřív bokem, potom s nosem zaměřeným na cíl. Byla najednou lehčí o čtyři tuny, pak to s ní mohutně trhlo směrem nahoru. Věděla, že to trvá třiačtyřicet vteřin, proto počítala, má matka. Při třiačtyřiceti to přestalo. Planý poplach, pomyslela si. A v tom okamžiku tu bylo najednou oslňující světlo, a má matka viděla obrovskou kruhovou masu vzduchu, která nejdřív vystřelila do výše a pak se rozplynula do stran, jako by se uvolnil prstenec od nějaké planety, a ten se teď k ní blížil zdola. Tlaková vlna jí mrštila nahoru, krátce potom ještě druhý mohutný náraz, odražená tlaková vlna, pomyslela si. Teď nepřijde už nic, zachovat klid. Všude vzplály ohně, bylo jich tolik, že je nedokázala ani spočítat. Sloup kouře stoupal do výšky, uprostřed ohnivě rudý, a ve výšce se rozpadl, jako by narazil na strop. To byl můj porod. Všechno jsem si zapamatoval. (Sám se polije benzinem, vyndá z krabičky zápalku a škrtne.) KONEC

68

Marius von MAYENBURG * 1972 v Mnichově Narodil se v lékařské rodině, po maturitě studoval staroněmeckou literaturu na mnichovské univerzitě. Od roku 1992 žije v Berlíně, kde absolvoval čtyřleté studium „scénického psaní“ na Vysoké škole pro umění (mezi jeho pedagogy patřil např. Tankred Dorst). Raný zájem o divadlo ho přivedl ke spolupráci se studentským divadlem a později s mnichovským divadlem Kammerspiele. V době berlínských studií absolvoval letní školu pro mladé dramatiky organizovanou londýnským Royal Court Theatre, proslulým jako líheň nové britské dramatiky, s níž pojí Mayenburga vnitřní spřízněnost. Rozhodujícím divadelním zážitkem se pro Meyenburga staly návštevy berlínského divadla Baracke. Tehdy poznamenal: „Nejsem sám. Tady jde o text, ale i o kontakt s divákem - ne o profilaci nějakého režiséra. Tady má člověk najednou pocit, že divadlo je úžasně prosté. Tady bych chtěl vidět Tvář v ohni.“ Tuto svou pátou a zatím nejvýznamnější hru však Mayenburg neviděl poprvé v Baracke, i když se tam mezitím stal spolupracovníkem dramaturgie. Zakladatel a šéf Baracke Thomas Ostermeier (dnes už vedoucí režisér berlínské Schaubühne) inscenoval Tvář v ohni „autenticky“ za autorovy dramaturgické spolupráce v hamburské Činohře. Tvář v ohni se pak rychle stala nejčastěji uváděnou současnou německou hrou. Ve svém předchozím díle experimentoval von Mayenburg v oblasti dramatické grotesky a zaujal zejména hrou o masovém vrahovi z počátku století, nazvanou jeho jménem Haarmann, v níž osobitou montážní technikou analyzuje duševní ustrojení zločince. Tuto dramatickou metodu uplatnil na vyšším stupni i v Tváři v ohni, „klinické diagnóze“ jedné současné středostavovské rodiny. V této sezóně bude - opět v Hamburku a opět v Ostermeierově režii – uvedena jeho nová hra nazvaná Gestank (Zápach).

69