Marie a Marta
(druhá část)
J 11, 1-44 Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen. Sestry mu vzkázaly: "Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven." Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. Teprve potom řekl svým učedníkům: "Pojďme opět do Judska!" Učedníci mu řekl: "Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?" Ježíš odpověděl: "Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla." To pověděl a dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit." Učedníci mu řekli: "Pane, spí-li, uzdraví se." Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl: "Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!" Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: "Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!" Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty, a mnozí z Židů přišli k Marii a Martě, aby je potěšili v jejich zármutku nad jejich bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma.Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane." Řekla mu Marta: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?" Řekla mu: "Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět." S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: "Je tu Mistr a volá tě." Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž ještě nedošel do vesnice a byl na tom místě, kde se s ním Marta setkala. Když viděli Židé, kteří byli s Marií v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: "Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel." Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen řekl: "Kam jste ho položili?" Řekli mu: "Pane, pojď se podívat!" Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: "Hle, jak jej miloval!" Někteří z nich však řekli: "Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?" Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Zvedněte ten kámen!" sestra zemřelého Marta mu řekla: "Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den." Ježíš jí odpověděl: "Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budešli věřit?" Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Když to řekl, zvolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!" Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: "Rozvažte ho a nechte odejít!"
Znovu dnes máme před sebou Martu, tentokrát ji ale poznáváme z docela jiné stránky. Většinou ji vnímáme jako ženu, která pro samou starost a pobíhání kolem domácnosti a hosta ani nemá čas si sednout k Ježíšovi a naslouchat mu. Dnešní příběh nám ji ale ukazuje v docela jiném světle, jako ženu pevné víry, plné důvěry k Ježíšovi. Pravda, poněkud ji zklamal, když přišel pozdě k nemocnému bratrovi, ale dokáže to pochopit, jeho zdržení přijmout, a i nadále vidět v Ježíšovi svého přítele, jehož moci i lásce plně důvěřuje, o níž ani teď nepochybuje. A právem. „Ježíš Martu, její sestru i bratra miloval“, slyšeli jsme. Jeho láska se ovšem projevuje jinak, než si běžně představujeme. Čekali bychom – právě proto, že je měl rád -, že po vzkazu: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen“ se ihned zvedne a pospíší si, aby milovanému Lazarovi pomohl. Tak si představujeme lásku. Jenže Ježíš se nezvedl. „Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. Teprve potom řekl učedníkům: Pojďme.“ Tohle je skutečně velmi zvláštní jednání. Copak je v pořádku nechat trápit své přátele?, řekneme si. Dokonce nechat přítele klidně umřít a nehnout pro něj prstem, byť vím, že na to mám? Když nám tohle přítel udělá, naštveme se a nejspíš s ním přerušíme styky. Přátele vnímáme jako ty, o něž se můžeme opřít ve chvíli nouze, kteří nám pomohou, nás podrží. Marta ovšem neví, že se Ježíš zdržel schválně. Snad si myslela, že dostal vzkaz pozdě nebo nestačil dojít. Jistě měl své důvody, proč nepřišel, řekla si nejspíš. Jeho nepřítomnost přijala jako fakt, nijak mu ji nevyčítá, jen si povzdechne: „Kdybys tu byl, bylo by všechno jinak. Bratr by nemusel zemřít.“ Znala Ježíšovu moc, věděla, že uzdravil celou řadu lidí, proč by tedy neměl uzdravit i Lazara? Vždyť ho miloval!?! Že se tak nestalo a bratr zemřel, Martinou důvěrou v Ježíše neotřáslo. Naopak vyzná: „Vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ Čeká, že Ježíš pro bratra ještě teď něco udělá? Myslím, že ne, není přece co udělat, alespoň tak to vnímáme. Smrt je pro nás konec. Ježíšovo ujištění, že bratr vstane, proto Marta nejspíš vnímá jen jako slovo útěchy, které jí má pomoci překonat těžké období, které právě prožívá. Tak se mezi sebou přece navzájem utěšujeme. Ježíš má ale svými slovy na mysli zcela něco jiného: „Já jsem vzkříšení a život“, vysvětlí Martě. „Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. Věříš tomu?“, zeptá se jí. A ona odpoví: „Ano, Pane, já jsem uvěřila, že jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ Vím, že ti není nic nemožného, důvěřuji ti. Je to velké vyznání víry. Marta ví, že nemá před sebou jen tak někoho. Ví to dokonce lépe nežli Marie, která se nezmůže na nic jiného nežli na slova výčitky: „Kdybys tu byl, nebyl by můj bratr zemřel.“ Jsou to stejná slova, jaká vyslovila Marta, a přece je v nich něco jiného. Marie jimi vyslovuje to, co potom vyjádří i ostatní: „To je divný přítel, proč nehnul pro Lazara prstem, když ho miloval? Teď pláče, ale proč nezabránil jeho smrti, když dovedl uzdravovat?“ Ježíšovo chování probudilo v lidech velkou nedůvěru. Jak úžasným světlem proto září na pozadí této nedůvěry Martina důvěra! Jistota, že je v dobrých rukou navzdory tomu, že Ježíš nezabránil bratrově smrti. A ta Martina důvěra je první bod, u kterého se chci zastavit. Učí nás důvěřovat Ježíšově lásce i tehdy, když věci jdou jinak, než jsme toužili, než jsme prosili. A řekla bych, že se to stává dost často. Když na nás dolehnou těžkosti, se kterými si nevíme rady, voláme a prosíme stejně jako Marie s Martou: „Pane, pomoz!“, v naději, že zasáhne, pomůže, uzdraví. Toužená odpověď ale většinou nepřichází, ne v podobě, na jakou
čekáme, takže se nás zmocňuje pocit, že voláme do prázdného nebe! Člověk se pak těžko brání zklamání, pocitu, že ho Bůh nechal na holičkách. Pak se i nám hrnou do úst slova výčitky, pochybností, jako té Marii, jako těm davům. Máme svou představu lásky, a jen těžko se smiřujeme s tím, že Bůh nejedná podle ní, ba dokonce že dovolí, aby se nám děly zlé věci; věci, které zraňují, bolí, převracejí náš život naruby. Proč nezasáhne? Proč nepomůže, když se k němu člověk obrací s plnou důvěrou? I Marta doufala, že Ježíš přijde, ani ona nerozumí tomu, proč tak neučinil. Ježíšovo divné jednání ale její důvěrou neotřáslo, na rozdíl od Marie. Marta mu důvěřuje i ve chvíli, kdy je to z lidského pohledu nesmysl. Ona se ale opřela o jeho lásku a nedovolila pochybnostem, aby se zmocnily jejího srdce. Opřela se ale i o Ježíšovo slovo, ujištění o vzkříšení; vzala ho vážně, ačkoliv ještě neví, co přesně znamená. Ale tuší, ví, že s Ježíšem je všechno jinak, že s ním přichází něco, co tu ještě nebylo. A ona se ho proto nemíní pustit, byť její důvěra vypadá jako nesmysl. Nesmyslná ale není, Ježíš prokáže, že mu důvěřovala právem; že ať jedná, jak jedná, je to vždy jednání pro mě, pro můj život, pro mou budoucnost. Ježíš ví, co dělá, když hned nepřichvátal na pomoc. Láska má různou podobu. Někdy nechá i projít bolestí a zklamáním, aby tím víc dala. Věříš tomu? Přijímáš to? Dovedeš mít i v bolesti ke mně důvěru? – to jsou otázky, které k nám z dnešního příběhu doléhají. Ježíš určitě mohl Lazara uzdravit, udělal to přece už mnohokrát, jak si lidé připomínají. Tentokrát to ale Ježíš udělat nechtěl, což učedníci, s nimiž o tom mluví, nechápou. A už vůbec ne, když jim řekne: „Jsem rád, že jsem u Lazara nebyl, když onemocněl!“ To zní hodně divně od přítele. Jenže Ježíš chtěl dát této rodině – a s nimi i všem kolem nich – víc než jen chvilkové zdraví! Proto nechal věci dojít až do hořkého konce, abychom viděli, že tu není jen od toho, aby řešil drobné problémy našeho života – jakkoliv se nám zdají být velké -, že nechce jen opravovat, flikovat a záplatovat náš život, uzdravovat drobné bolístky. Má dlouhodobé řešení našich problémů, řešení navždy. A to chce, abychom věděli: že kde je on, tam jsou ničeny mocnosti tmy, které nás svírají a chtějí strhnout do záhuby, a které pouhé uzdravení nepřemůže. Chce, abychom věděli, že kde je on, tam se před člověkem otevírají nečekané a netušené možnosti, tam začíná nový život. A to už dnes – na to Ježíš v rozhovoru s Martou právě klade důraz. „Já jsem vzkříšení a život“, řekne. Ne „dám“, ne „budu“, ne „zajistím“ nový život, nýbrž „jsem“! Už teď a tady otevírám nový svět. Svět nových vztahů, nové naděje. Kdo na mě spolehne, vstoupí do něj a stane se novým stvořením, tím, z koho bude vyzařovat nový duch; duch smířlivosti, pokoje, duch lásky, která přemáhá zlo a strach. Že s Ježíšem opravdu přichází nový život, vidí všichni na vlastní oči: Lazar, ač je mrtvý už 4 dny!, tedy totálně mrtvý, vychází z hrobu, žije! A stává se znamením Ježíšovy moci, dává odvahu spolehnout na jeho slovo. Dává odvahu věřit, že kde je on, tam i zlé věci musí člověku posloužit k dobrému! Tak to vyznává apoštol Pavel a na Lazarovi vidíme, že je tomu skutečně tak. V Ježíšově přítomnosti ze smrti vyrostl nový život, z bolesti a trápení nová radost; z beznaděje, zoufalství a rezignace nová naděje; z pochybností a nedůvěry nová důvěra. Ano, kde je Ježíš a kde mu otevřeme srdce, tam nic nebude jako dřív, tam se budou dít nečekané věci. Ovšem nesmíme mu diktovat, co za věci to mají být. I v tom nám ta Marta může být vzorem. Pravda, řekne Ježíšovi, že čekala v něco jiného, ale nevyčítá mu, že nejednal
podle jejích představ. Je připravena přijmout to, co jí dá. I když neví, co to bude, ale věří mu, věří jeho lásce. Věří, že jedná v její prospěch i tehdy, když to vypadá, že nedělá nic, že ji nechal na holičkách. Dnešní zamyšlení bych chtěla uzavřít slovy, která jsem našla ve starých Kostnických jiskrách; myslím, že plně vystihují Martinu důvěru, a zároveň dotahují mé dnešní zamyšlení: „Prosil jsem Boha o sílu – učinil mne však slabým, abych se naučil skromnosti a pokoře. Prosil jsem ho o pomoc, abych mohl konat velké činy – učinil mne malým, abych mohl konat dobré činy. Prosil jsem o bohatství, abych byl šťasten – učinil mě chudým, abych byl moudrý. Prosil jsem o všechno, abych mohl užívat života – on mi dal život, abych plně žil. Neobdržel jsem nic z toho, zač jsem prosil – obdržel jsem však všechno, po čem jsem toužil. Mé modlitby byly vyslyšeny, proti mně samému Abych byl lidem k požehnání.“
Modlitba Pane Ježíši, ty víš, že ti důvěřujeme. A přece jak málo dovedeme z této důvěry žít! Neumíme vždy přijmout, co nám dáváš. Představa, že se tvá láska projevuje i v tom, že nás necháš v těžkostech, je nám hodně vzdálená a jen těžko se s ní smiřujeme. Kdybychom byli na Martině místě, vyčítali bychom ti, že jsi nepřišel, nezasáhl. Tvá myšlení, Pane Bože, skutečně nejsou jako naše. My vidíme jen malý kousek před sebe, nedovedeme dohlédnout důsledky různých dění, nedovedeme vidět, že i problém a těžkost je někdy prostředkem k projevení tvé slávy a moci. A přece tomu tak je, viz kříž tvého Syna. Pane, dej nám, prosíme důvěru, že ti vždy a ve všem jde o náš prospěch, prospěch světa. Duchu svatý, dávej nám odvahu i v těžkostech žít svou víru, dávej nám trpělivost při nesení břemen života, otevírej nám oči pro vidění Boží moci a slávy, uč nás žít a jednat v duchu Ježíše Krista. Dej, abychom se i my stali svému okolí znamením jeho lásky a moci. Pane Bože, vždy znovu se k tobě obracíme v plné důvěře, a vždy znovu tě oslovujeme oním důvěrným: Otče, a to v tuto chvíli i společně: Otče náš ... Čtení: Jer 29,11-14 Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat
a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt, je výrok Hospodinův, a změním váš úděl, shromáždím vás ze všech pronárodů a ze všech míst, kam jsem vás vyhnal, je výrok Hospodinův, a přivedu vás zpět na místo, odkud jsem vás přestěhoval."
