MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚ PŘ ŘÍRODOVĚDECKÁ ĚDECKÁ DECKÁ FAKULTA FAKUL GEOGRAFICKÝ ÚSTAV
Mapy ozbrojených konfliktů konflikt v afrických zemích a jejich vliv na chudobu Diplomová práce
Lenka Láchová
Vedoucí práce: prof. RNDr. Milan Kone Konečný, čný, CSc.
Brno 2015
Bibliografický záznam Autor:
Bc. Lenka Láchová Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Geografický ústav
Název práce:
Mapy ozbrojených konfliktů v afrických zemích a jejich vliv na chudobu
Studijní program:
Geografie a kartografie
Studijní obor:
Aplikovaná geografie
Vedoucí práce:
prof. RNDr. Milan Konečný, CSc..
Akademický rok:
2014/2015
Počet stran:
78 + 5
Klíčová slova:
ozbrojený konflikt, chudoba, Afrika, tematická mapa, animovaná mapa
Bibliographic Entry Author:
Bc. Lenka Láchová Faculty of Science, Masaryk University Department of Geography
Title of Thesis:
Maps of armed conflicts in African countries and their impact on poverty
Degree programme:
Geography and Cartography
Field of Study:
Applied geography
Supervisor:
prof. RNDr. Milan Konečný, CSc.
Academic Year:
2014/2015
Number of Pages:
78 + 5
Keywords:
armed conflict, poverty, Africa, thematic map, animated map
Abstrakt I přes neustále proudící rozvojovou pomoc mezinárodních organizací, vlád i neziskových organizací oblastem postiženým ozbrojeným konfliktem zůstává počet těchto zasažených oblastí v Africe vysoký. Překládaná diplomová práce se věnuje možnostem mapování ozbrojených konfliktů v afrických zemích a vlivu těchto konfliktů na chudobu. Společně s tvorbou výsledných mapových výstupů a dokumentací možností kartografického modelování práce také analyzuje a hodnotí dostupné kartografické materiály, věnuje pozornost definici pojmů ozbrojený konflikt a chudoba, vysvětluje příčiny vzniku ozbrojeného konfliktu, hledá spojitosti mezi ozbrojeným konfliktem a chudobou a popisuje typologii konfliktů a jejich dynamiku.
Abstract Despite of constant flow of development organization's, government’s and non-profit organization’s help to the regions affected by armed conflict, the number of affected regions in Africa still remains high. This thesis deals with the opportunities of mapping of armed conflicts in African countries and their impact on poverty. Apart from creation of maps and options of cartographic modelling this thesis analyses and evaluates previously published cartographic materials, focuses on definition of terms armed conflict and poverty, explains the causes of armed conflict, searches for connections between armed conflict and poverty, describes the typology of conflicts and their dynamics.
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala především vedoucímu mé diplomové práce, prof. RNDr. Milanu Konečnému, CSc. za odborné rady, konzultace a připomínky při zpracování práce, a také rodině a přátelům za podporu nejen během studia.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem svoji diplomovou práci Mapy ozbrojených konfliktů v afrických zemích a jejich vliv na chudobu vypracovala samostatně s využitím informačních zdrojů, které jsou v práci citovány. Brno 7. května 2015 ....…………………………. Lenka Láchová
OBSAH
1 ÚVOD A CÍLE PRÁCE ............................................................................................................. 9 2 DISKUZE ODBORNÉ LITERATURY .................................................................................. 10 3 TEORETICKÁ ČÁST .............................................................................................................. 13 3.1 Charakteristika zájmového území..................................................................................... 13 3.2 Definice hlavních pojmů................................................................................................... 17 3.3 Příčiny vzniku konfliktů ................................................................................................... 23 3.3.1
Ekonomické faktory .................................................................................................. 23
3.3.2
Kulturní (etnické a náboženské) faktory .................................................................. 23
3.3.3
Politické faktory ....................................................................................................... 24
3.3.4
Geografické faktory ................................................................................................. 24
3.3.5
Geopolitické faktory................................................................................................. 25
3.3.6
Konflikty jako důsledek koloniálního uspořádání Afriky ........................................ 25
3.4 Spojitost mezi ozbrojeným konfliktem a chudobou ......................................................... 28 3.5 Typologie konfliktů .......................................................................................................... 31 3.6 Dynamika konfliktů .......................................................................................................... 33 3.6.1
Další rámcové modely ozbrojených konfliktů ......................................................... 34
4 METODICKÁ ČÁST ............................................................................................................... 38 4.1 Zdroje dat .......................................................................................................................... 38 4.2 Závislost mezi ukazateli vyspělosti států, počtem uprchlíků a počtem ozbrojených konfliktů............................................................................................................................ 42 5 MAPY OZBROJENÝCH KONFLIKTŮ V AFRICKÝCH ZEMÍCH A VLIV TĚCHTO KONFLIKTŮ NA CHUDOBU ................................................................................................ 46 5.1 Ozbrojené konflikty v Africe ............................................................................................ 46 5.2 Analýza dostupných kartografických materiálů ............................................................... 53 5.2.1
Analogové mapy ...................................................................................................... 53
5.2.2
Webové zdroje ......................................................................................................... 56
5.3 Možnosti kartografického modelování ............................................................................. 58 5.3.1
Metoda mimoměřítkových znaků............................................................................. 58
5.3.2
Kartogram ................................................................................................................ 59
5.3.3
Inverse distance weighting (IDW) ........................................................................... 59
5.3.4
Binning ..................................................................................................................... 60
5.3.5
Animovaná mapa ..................................................................................................... 61
5.4 Návrh koncepce a obsahu mapy ....................................................................................... 61 5.4.1
Vlastní koncepce mapy ............................................................................................ 61
5.4.2
Kompozice mapy ..................................................................................................... 62
5.5 Ukázka map ozbrojených konfliktů v Africe .................................................................... 63 5.5.1 Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí a míra extrémní chudoby v Africe v roce 2014................................................................................................................. 63 5.5.2
Konflikty v Africe dle typu a dle počtu obětí v únoru 2015 .................................... 65
5.5.3
Počet obětí ozbrojených konfliktů v Africe v letech 2004 až 2014 ......................... 66
5.5.4
Počet ozbrojených konfliktů v Africe v roce 2014 .................................................. 67
5.5.5
Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí v Nigérii v roce 2014 ..... 68
6 DOPORUČENÍ ......................................................................................................................... 69 7 ZÁVĚR ...................................................................................................................................... 70 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .......................................................................................... 72 SEZNAM ZKRATEK.................................................................................................................... 77 SEZNAM PŘÍLOH ........................................................................................................................ 78
1
ÚVOD A CÍLE PRÁCE
I přes neustále proudící rozvojovou pomoc mezinárodních organizací, vlád i neziskových organizací oblastem postiženým ozbrojeným konfliktem zůstává počet těchto zasažených oblastí v Africe vysoký. Ozbrojené konflikty v současnosti vyvolávají stále větší pozornost, neboť jejich dopad se neomezuje pouze na africký kontinent, ale zasahuje i do sousedních států (především do států jižní Evropy, hlavně Itálie, která již v současnosti má velký problém se stále narůstajícím počtem ilegálních uprchlíků). Nesmíme opomenout ani přítomnost Islámského státu, který již svou působností ovlivnil několikero ozbrojených konfliktů i na africkém kontinentu a jemuž věrnost slíbili radikálové z islamistických nigerijských milic Boko Haram (BBC Africa 2015 [online]). Chudoba je pak zcela logicky následným stavem průběhu/konce ozbrojeného konfliktu. Diplomová práce má dva cíle. Prvním je na základě diskuze dostupné literatury vysvětlit a definovat pojmy ozbrojený konflikt a chudoba, vysvětlit příčiny vzniku ozbrojených konfliktů, nalézt spojitosti mezi ozbrojeným konfliktem a chudobou a popsat typologii konfliktů a jejich dynamiku. Co je označováno za ozbrojený konflikt? Co lze označit za malý konflikt a co už za válku? Je chudoba příčinou nebo následkem ozbrojených konfliktů? Co je vlastně příčinou konfliktu? Na tyto otázky se budu snažit nalézt odpovědi na základě této ‘teoretické části’ práce. Druhým cílem práce je, na základě dostupných dat o ozbrojených konfliktech v afrických zemích z databáze ACLED (Armed Conflict Location & Event Data Project) a dat o extrémní míře chudoby (databáze Světové banky) či počtu uprchlíků (databáze UNHCR), zanalyzovat a zmapovat ozbrojené konflikty v Africe a vliv těchto konfliktů na chudobu. Jsou hodnoceny dosavadní kartografické materiály v tématice ozbrojených konfliktů, zhodnoceny možnosti kartografického modelování a bude navržena koncepce výsledných map. Práce je strukturována do sedmi částí, z nichž první obsahuje úvod a cíle práce. Zahrnuje také diskuzi odborné literatury zabývající se tématikou ozbrojených konfliktů a chudoby. Teoretická část práce přibližuje čtenáři charakteristiku zájmového území, definuje pojmy ozbrojený konflikt a chudoba, vysvětluje příčiny vzniku ozbrojených konfliktů, typologii konfliktů a jejich dynamiku. Snahou je také nalezení spojitostí mezi ozbrojeným konfliktem a chudobou. Metodická část práce popisuje hlavní zdroje dat a pomocí Pearsonova korelačního koeficientu posuzuje závislost mezi jednotlivými ukazateli vyspělosti států, počtem uprchlíků a počtem ozbrojených konfliktů. Hlavní částí práce je přiblížení současné situace v Africe z hlediska ozbrojených konfliktů a vlastní tvorba map ozbrojených konfliktů v afrických zemích a vliv těchto konfliktů na chudobu. Závěrem práce je uvedeno doporučení využití map do budoucna a vlastní závěr práce shrnuje hlavní poznatky ze všech částí práce a odpovídá na otázky stanovené v úvodu práce. 9
2
DISKUZE ODBORNÉ LITERATURY
Diplomová práce se zabývá tvorbou map ozbrojených konfliktů v afrických zemích a následným vlivem těchto konfliktů na chudobu v zasažené oblasti. Ozbrojené konflikty v současném světě vyžadují stále větší pozornost, neboť se jejich dopad netýká pouze postižených států, ale i celého globálního světa. Moderní konflikty se od konfliktů předchozích staletí liší v důležitém aspektu, dříve konflikt zasáhl jen malou skupinu bojujících a civilistů, kdežto dnes mají současné konflikty dopad na velké skupiny bojujících a ještě větší na skupiny civilistů (Waisová 2011). Chudoba je pak zcela logicky následným stavem průběhu/konce ozbrojeného konfliktu. Vlastní diskuzi literatury jsem rozdělila na dvě části, první část se věnuje publikacím, které se zabývají definováním pojmů ozbrojený konflikt/chudoba a jejich příčin, druhá část publikacím obsahujících empirická data (využitelná jako zdroje dat pro vlastní tvorbu mapového souboru). Pro vlastní definici pojmu ozbrojený konflikt a chudoba považuji za nejvýznamnější publikace mezinárodních organizací, například Organizace spojených národů (United Nations). Konkrétně Zprávu o bezpečnosti lidského společenství (Human security report) v oblasti ozbrojených konfliktů, v oblasti chudoby Zpráva o lidském rozvoji (Human development report). Zpráva o lidském rozvoji (UNDP) vydávána již od roku 1990 má každý rok určité téma. Přestože se témata zpráv každoročně mění, hlavním spojovacím prvkem, na který navazují ekologická, technologická a společenská témata, je rozšiřování lidských možností (Tomková 2010 in Láchová 2013). Tyto publikace, hodnotící lidský rozvoj v globálním měřítku, jsou vydávány nejen v celosvětovém měřítku, ale také v měřítku regionálním (Subsaharská Afrika, arabské státy, Východní Asie a Pacifik, Jižní Asie, východní Evropa a střední Asie, Latinská Amerika a Karibik) a národním (první národní Zpráva o lidském rozvoji byla vydána v roce 1992 pro Bangladéš (UNDP 2010 in Láchová 2013). Celkem se vydává ve více než 140 zemích a doposud bylo vydáno více než 650 zpráv na národní úrovni). Tyto národní zprávy ovlivňují politiky rozvoje jednotlivých států a napomáhají úsilí dosáhnout Rozvojových cílů tisíciletí (Millenium development goals). Každá zpráva o lidském rozvoji je dále doplněna o velké množství tabulkových příloh, map a grafů (UNDP 2011 [online]). Sepsání Zpráv o lidské bezpečnosti (pod záštitou OSN – Human security report project, HSRP) bylo inspirováno Zprávami o lidském rozvoji, první zpráva byla vydána v roce 2005 (HSRP 2011 [online]). Pro vlastní definici pojmu konflikt a jejich následnou klasifikaci mohou také sloužit publikace v rámci projektu Uppsalské univerzity - The Uppsala Conflict Data Program (UCDP), kde tento projekt zahrnuje i rozsáhlou databázi ozbrojených konfliktů ve světě či encyklopedii ozbrojených konfliktů (UCDP 2014 [online]). Na projektu spolu s Uppsalskou univerzitou spolupracuje Peace Research Institute Oslo, který vznikl v roce 1959 (PRIO 2007). Důležitou publikací z hlediska
10
metodologie ozbrojených konfliktů je dílo od autorů Ramsbotham, Woodhouse a Miall (2011), a to hlavně v případě popisu rámcových modelů ozbrojených konfliktů (kap. 3.5.1). Z českých autorů se tematice konfliktů ve světě věnuje například Šárka Waisová ve své knize Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích (Waisová 2011). Ve své knize popisuje nejen možnosti řešení jednotlivých konfliktů v mezinárodních vztazích, ale uvádí i obecnou teorii o konfliktech, jako je definice, klasifikace či dynamika konflitků. Dalším českým významným dílem použitým v této práci je publikace Ohniska napětí v postkoloniální Africe od Jana Záhoříka (2012). Autor zastává tezi, že za většinou všech ohnisek napětí v Africe stojí krize státu a identity, která má své kořeny již v koloniální minulosti, a další příčinou ohnisek napětí je neschopnost nových vlád správně a bez korupce vládnout. Šlachta (2007) ve své publikaci Ohniska napětí ve světě přibližuje nejen situaci v Subsaharské Africe, ale i v jiných regionech světa. Jiří Tomeš a kolektiv (2007) shrnují tématiku střetu idejí a zájmů v současném světě. Autoři se věnují globalizaci a sociální antropologii, rozvojovým problémům světa a ozbrojeným konfliktům - jejich klasifikaci (podle příčin, intenzity, charakteru zapojených subjektů, územního dosahu apod.), geografické distribuci, novým formám atd. Ozbrojeným konfliktům ve světě se z větší části zabývají zahraniční autoři. Norský profesor Johan Galtung, publikující v rámci PRIO, se věnuje konfliktům z teoretického hlediska v knize Theories of Conflict (1967). Dvojice autorů Otomar J. Bartos a Paul Wehr ve své knize Using Conflict Theory (2002), zabývající se především podmínkami vzniku jednotlivých ozbrojených konfliktů a jejich průběhu. Z publikací věnujících se ozbrojeným konfliktům na africkém kontinentu lze zmínit především knihu The Roots of African Conflicts: The Causes and Costs od autorů Alfred Nhema a Paul Tiyambe Zeleza (2008), zabývající se jednak příčinami vzniku jednotlivých ozbrojených konfliktů, vývojem občanských válek v Africe v období let 1950-1952, rolí těchto konfliktů v rámci globalizovaného světa a vlivem těchto konfliktů na chudobu. Součástí publikace jsou také případové studie ozbrojených konfliktů v Zimbabwe, Lesothu, Keni, Súdánu a v Ugandě. Autoři Taisier M. Ali a Robert O. Matthews s kolektivem autorů vydali knihu případových studií jednotlivých ozbrojených konfliktů v devíti afrických zemích (Etiopie, Libérie, Mozambik, Rwanda, Somálsko, Súdán, Tanzánie, Uganda a Zimbabwe). Předmětem jejich zájmu jsou opět příčiny a způsoby zvládnutí/překonání jednotlivých ozbrojených konfliktů (Ali, Matthews 1999). Jako zdroj empirických dat bude použita velmi podrobná databáze ACLED, která obsahuje georeferencovaná data pro všechny konflikty v afrických zemích (od roku 1997) a je aktualizována vždy jednou měsíčně. Jako doplnění databáze ACLED vydává měsíční Conflict Trends reports (detailní přehled konfliktů ve vybraných afrických zemích), Country profile reports (vyzdvihují historické a současné příčiny násilí vždy ve vybraném státě) a Working paper reports (týkají 11
se sběru dat a tvorby databáze). V tématu chudoby v afrických zemích budou data čerpána z databáze Světové banky a Organizace spojených národů (konkrétně z rozvojového programu – UNDP). Pro tvorbu kartografických výstupů je neopomenutelnou prací kniha Vybrané kapitoly z kartografie (Drápela 1983), pro tvorbu tematických map dílo od kolektivu autorů Metody tematické kartografie (Voženílek, Kaňok a kol. 2011).
12
3
TEORETICKÁ ČÁST
3.1
Charakteristika zájmového území
Afrika, jakožto třetí největší kontinent světa, zaujímá svojí rozlohou (30 500 000 km²) 20,3 % celkového povrchu souše. Organizace spojených národů rozděluje africký kontinent na dvě oblasti, a to na ekonomicky rozvinutější sever (řadící se do světového regionu Severní Afrika a Blízký Východ) a Subsaharskou Afriku – státy jižně od pouště Sahara. Vzhledem k tomu, že státy Subsaharské Afriky patří k nejméně rozvinutým státům světa (least developed countries)a závažné ozbrojené konflikty se odehrávají převážně ve státech jižně od Sahary, bude pro účely této práce charakterizována právě Subsaharská Afrika. Ve výsledných mapách a v souhrnných ukazatelích jsou ale uvedeny data za všechny státy kontinentální Afriky bez ostrovních států (výjimkou je Madagaskar). Veškerá data jsou převzata z databáze Světové banky (The World Bank 2015 [online]). Po vyhlášení nezávislosti (viz kap. 3.3.6) prošly snad všechny státy regionu politickými a vojenskými konflikty, krizemi a převraty. Postkoloniální africký stát je charakterizován vládou jedné strany, ekonomickými problémy vyvěrajícími z korupce, klientelismu, rozsáhlé byrokracie a absencí dobrého vládnutí (Záhořík 2012). S nástupem ozbrojených bojů paralelně vyvstaly problémy spojené s téměř nulovým ekonomickým růstem, který jen stěží pokryl populační růst, neschopností soběstačné potravinové produkce (a s ní spojenými hladomory), zvýšení podílu počtu obyvatel žijících pod hranicí extrémní chudoby a stále se zvyšujícího toku finančních prostředků rozvojové pomoci. Jen v roce 2014 byl rozpočet Rozvojového fondu OSN pro Subsaharskou Afriku 254 925 020 $ pro celkem 953 projektů, kdy 38 % celkového rozpočtu bylo určeno na projekty podporující demokratickou vládu, 30 % na snížení chudoby, 17 % na projekty týkající se životního prostředí a udržitelného rozvoje, 11 % na prevenci krizí a následnou obnovu a 4 % na podporu spolupráce rozvojových zemí globálního jihu (South-South) (UNDP 2015 [online]). Rozvojový fond OSN ale není jedinou organizací poskytující zahraniční rozvojovou pomoc, takových organizací existují desítky, možná stovky na celém světě, a to od nadačních fondů, neziskových organizací, rozvojových agentur jednotlivých států až po mezinárodní pomoc (např. DG DEVCO - The Commission's Directorate-General for International Cooperation and Development EU; ECHO - The European Commission's Humanitarian aid and Civil Protection department; Světová banka). Přes obrovské finanční toky, které plynou do regionu Subsaharské Afriky na rozvojovou pomoc, se nedaří dosáhnout pozitivních výsledků. Životní úroveň se sice postupně zvyšuje, ale ne adekvátně k výši finanční pomoci. Je velmi těžké odhalit příčiny tohoto neúspěchu, ale jednou z příčin může být právě nestabilita a zkorumpovanost vlád, kteří část finanční rozvojové pomoci přebírají. 13
Region Subsaharské Afriky zahrnuje 47 států s přibližně 937 miliony obyvatel (2013), z čehož 45,6 % žilo pod hranicí extrémní chudoby – celkem tedy v Subsaharské Africe žilo v roce 2013 více než 438 milionů obyvatel v extrémní chudobě. Nejvyšší míra extrémní chudoby dle jednotlivých států (rok 2013) byla v Demokratické republice Kongo – 87,7 %, Libérii – 83,8 %, Madagaskaru a Burundi – 81,3 % (blíže viz obr. 1 a tab. 1). Index lidského rozvoje (HDI, Human development index) slouží jako souhrnný ukazatel životní úrovně; základními dimenzemi HDI jsou ukazatele úmrtnosti (míra kojenecké úmrtnosti), vzdělávání (míra gramotnosti) a příjmů (HDP na obyvatele) a nabývá hodnot od 0 (nejzaostalejší státy) do 1 (nejvyspělejší státy). Region Subsaharské Afriky má hodnotu HDI 0,509.
Obr. 1. Procento obyvatel žijících v extrémní chudobě (pod 1,25 $/den) v letech 1990, 2002, 2008 a 2012 (zdroj: UNDP 2013 [online] in Láchová 2013) Hrubý domácí produkt v přepočtu na osobu Subsaharských států dosahoval v roce 2013 pouze jedné šestiny průměru celého světa (HDP/os. Subsaharské Afriky – 1 657 $, světový průměr – 10 679 $). Až na několik výjimek (Rovníková Guinea, Gabon, Jihoafrická republika a ostrovní státy jako Mauricius či Seychely) ztrácejí krok se světem. Příjmy afrických států závisí především na vývozu primárních produktů, ať už zemědělských plodin (káva, kakao, arašídy) či nezpracovaných nerostných surovin (ropa, diamanty, měď). Problémem ekonomiky států je, že nevyrábí téměř nic, po čem by byla poptávka v globálním světě – např. dobrá ocel, levné polovodiče apod.
14
Tab. 1. Vybrané charakteristiky jednotlivých států Afriky v roce 2014
Alžírsko Angola Benin Botswana Burkina Faso Burundi Čad Dem. rep. Kongo Džibutsko Egypt Eritrea Etiopie Gabon Gambie Ghana Guinea Guinea-Bissau Jihoafrická rep. Jižní Súdán Kamerun Keňa Kongo Lesotho Libérie Libye
počet konfliktů 289 9 18 5 139 79 27 1098 28 1695 4 71 29 7 50 39 5 1086 1025 135 467 13 12 122 1367
počet obětí 242 0 0 0 36 38913 50 34077 12 1415 10 309 2 5 14 12 22 146 6389 38840 618 11 1 6 2635
HDI * 0,717 0,526 0,476 0,683 0,388 0,389 0,372 0,338 0,467 0,682 0,381 0,435 0,674 0,441 0,573 0,392 0,396 0,658 0,452 0,535 0,564 0,486 0,412 0,784
míra extrémní chudoby [%]* 6,7 54,3 47,3 31,23 44,6 81,3 36,5 87,7 18,8 1,7 39 4,8 33,6 28,6 43,3 48,9 13,8 50,6 23,8 43,4 54,1 43,4 83,8 -
počet konfliktů Madagaskar 134 Malawi 40 Mali 171 Maroko 173 Mauritánie 61 Mosambik 149 Namibie 76 Niger 27 Nigérie 1528 Pobřeží Slonoviny 118 Rovníková Guinea 4 Rwanda 12 Senegal 176 Sierra Leone 21 Somálsko 2956 Středoafrická rep. 1061 Súdán 1332 Swazijsko 12 Tanzánie 67 Togo 14 Tunisko 327 Uganda 120 Zambie 117 Zimbabwe 194
počet obětí 465 11 380 16 1 60 5 38 11529 34 0 4 11 2 15214 37474 3892 0 340 0 311 195 12 5
HDI* 0,498 0,414 0,407 0,617 0,487 0,393 0,624 0,337 0,504 0,504 0,556 0,506 0,485 0,374 0,341 0,473 0,530 0,488 0,473 0,484 0,561 0,492
míra extrémní chudoby [%]* 81,3 73,9 50,4 23,4 59,6 31,9 43,6 68 9,6 63,2 33,5 53,4 62,8 46,5 40,6 67,9 38,7 0,7 38 68,5
Pozn. HDI – Human development index (=Index lidského rozvoje) * nejaktuálnější data z roku 2013
(zdroj: The World Bank 2015 [online], ACLED 2015 [online], UNDP 2015 [online]) Z dalších převážně demografických charakteristik Subsaharské Afriky je nutno uvést roční růst populace, kdy právě tyto státy zaznamenávají nejrychlejší přírůstek na celém světě. Populace ročně v subsaharských státech roste o 2,7 % (data z roku 2013), na světě jen o 1,2 % (po porovnání např. ve státech EU je roční přírůstek obyvatelstva pouze 0,2 %). Úhrnná plodnost (počet živě narozených dětí jedné ženě v reprodukčním věku) v regionu je 5,1 (rok 2013). Nejvyšší míry úhrnné plodnosti jsou zaznamenány právě v nejchudších a nejzaostalejších státech regionu (Burundi – 6,12; Demokratická republika Kongo – 6,03; Mali – 6,85; Niger – 7,57 či Somálsko – 6,67). V porovnání s výše zmíněným stavem ekonomiky může být právě vysoký přírůstek obyvatelstva jednou z hlavních příčin ozbrojených konfliktů a násilí, neboť neschopnost ekonomiky státu uživit své obyvatelstvo vede ke hladomorům, chudobě a následným nepokojům. Naděje na dožití v regionu dosahuje opět hluboko pod světový průměr, naděje na dožití v subsaharských státech byla v roce 2013 56,4 let (57,6 let pro ženy; 55,3 let pro může), světový průměr naděje na dožití je 71 let. Jako indikátor vyspělosti států můžeme považovat i kvocient kojenecké úmrtnosti (podíl zemřelých dětí do jednoho roku věku na 1 000 živě narozených v daném roce). V roce 2013 zemřelo z 1000 narozených dětí v regionu 61,1 kojenců; nejvíce
15
v Sierra Leone – 107,2; Angole – 101,6; Středoafrické republice – 96,1. Naopak kojeneckou úmrtnost zvládly Seychely – 12,2 a Mauritius – 12,5.
Obr. 2. Míra extrémní chudoby a naděje na dožití ve státech Afriky v roce 2013* Pozn. * nejaktuálnější data pro oba dva ukazatele
(zdroj: The World Bank 2015 [online]) Pozitivní progres lze zmínit u míry gramotnosti obyvatelstva, v regionu je gramotných již 73,1 % obyvatelstva (svět – 89,4 %; 2010). Ovšem i u gramotnosti existují obrovské rozdíly mezi státy – např. v Nigeru bylo v roce 2010 gramotných pouze 26,6 % obyvatelstva, v Guinei 31,4 %, Středoafrické republice 36,4 %.
16
3.2
Definice hlavních pojmů
Pro snazší pochopení a orientaci v práci je potřeba definování základních pojmů a terminologie ve zkoumané oblasti, zejména definování pojmů ozbrojený konflikt a chudoba. Jednoznačná definice obou pojmů je velmi nesnadná, neboť existuje velké množství teorií o jejich vzniku a příčinách. V současné době stále trvá diskuze o tom, co je ozbrojený konflikt a neexistuje jeho žádná jednoznačně uznaná definice (závisí na tom, jaký druh konfliktu zkoumáme). Obecně lze říci, že většina definicí se shoduje v tom, že konflikt má čtyři základní prvky: aktéry, jejich jednání a jejich zájmy a hodnoty, které jsou neslučitelné (Waisová 2011). V této kapitole bude zahrnuta i stručná definice chudoby, neboť cílem práce je vytvořit soubor map ozbrojených konfliktů v Africe a vliv těchto konfliktů na chudobu v regionu. Chudoba jako taková nepředstavuje jen nedostatek z materiálního hlediska (tento pohled byl uznáván v minulosti, kdy se jednalo především o určení chudoby na základě příjmů), ale jde o komplex aspektů lidského života. Lze tedy říci, že neexistuje pouze jeden druh chudoby, ale příčiny (formy) chudoby jsou navzájem propojeny a vytváří tzv. „síť chudoby“ (Láchová 2013). Ozbrojený konflikt Přestože je pojem ozbrojený konflikt stále častěji používanějším pojmem v současném světě, jeho vlastní definice je velmi nejednoznačná a obtížná. Ozbrojené konflikty se souhrnně dělí na dva typy, a to (a) státní ozbrojené konflikty (za účasti vlády státu) a (b) nestátní ozbrojené konflikty (boje mezi milicemi, válečníky či etnickými skupinami) (HSRP 2010 [online]). Vlastní státní konflikty můžeme dle HSRP (2010) dále rozdělit na čtyři typy, a to na (1) mezinárodní konflikty, které jsou výhradně mezi státy (počet těchto konfliktů rapidně poklesl od 80. let 20. století); (2) konflikty přesahující území státu – konflikt mezi státem a ozbrojenou složkou mimo hranice státu (příkladem mohou být konflikty z koloniálního období); (3) vnitrostátní konflikty (zahrnující občanské války), které se týkají bojů mezi vládou státu a ozbrojenými složkami z nestátního sektoru (pozn. v roce 1946 bylo 47 % všech konfliktů vnitrostátních, v roce 2005 již 100 %); (4) vnitrostátní konflikty se zahraniční podporou – jedna ze stran konfliktu přijímá
vojenskou podporu od jednoho či více zahraničních států (př. Afghánistán po roce 2001).
Vlastní definice dle The Uppsala Conflict Data Program (UCDP 2014 [online]) tedy zní: „Ozbrojený konflikt je situace neslučitelných zájmů, které se týkají vlády a/nebo teritoria, kde použití ozbrojených sil mezi dvěma stranami, z nichž alespoň jedna strana představuje vládu státu, vede k minimálně 25 obětem spojených s bojem za rok“ (pokud je počet obětí nižší než 25 obětí za rok, tato situace se jako ozbrojený konflikt neoznačuje). 17
UCDP definuje ozbrojený konflikt z hlediska počtu obětí za rok, kdežto projekt Plougshares (2014 [online]) hodnotí počet obětí v délce celého trvání konfliktu: „Ozbrojený konflikt je politický konflikt, v němž ozbrojený boj zahrnuje ozbrojené složky alespoň jednoho státu (nebo jedné či více ozbrojených skupin, které se snaží získat kontrolu nad územní částí státu nebo nad celým územím), a ve kterém bylo zabito minimálně 1000 osob v délce celého trvání konfliktu.“
Podmínku státu jako jednoho z aktérů konfliktu vyzdvihuje také Waisová (2011), která ozbrojený konflikt chápe jako sociální situaci, jež vzniká, pokud dva či více aktérů, z nichž minimálně jeden je státem, usiluje o získání téhož statku v oblasti národních hodnot a témat a tento statek nestačí k uspokojení základních potřeb všech aktérů (Waisová 2011). Ve své publikaci také uvádí definici konfliktu od autorů Franka Pfetsche a Christopha Rohloffa, kdy konflikt (politický konflikt) je „střetem překrývajících se zájmů (positional differences) v oblasti národních hodnot a témat (nezávislost, právo na sebeurčení, hranice a území, distribuce domácí a mezinárodní moci, přístup k moci). Musí trvat určitou dobu a mít určitý rozsah, musí probíhat minimálně mezi dvěma stranami (státy, skupinami států, organizacemi nebo organizovanými skupinami), které jsou rozhodnuty prosazovat svůj zájem a dosáhnout vítězství. Minimálně jednou ze stran musí být organizovaný stát. Možnými nástroji, které jsou používány v průběhu konfliktu, jsou vyjednávání, autoritativní rozhodnutí, hrozba, nátlak, pasivní nebo aktivní ukončení nebo použití fyzického násilí a války“ (Pfetsch a Rohloff 2000 in Waisová 2011). Jde o velmi širokou definici, ovšem jsou opomíjeny konflikty, ve kterých by ani jedna strana konfliktu nebyla státem (nestátní aktéři) a nezahrnuje ani ekonomické faktory pro vznik konfliktu.
Autoři Bartos a Wehr uvádějí, že konflikt může mít původ v nekompatibilitě cílů či nepřátelství aktérů a vždy musí obsahovat konfliktní chování. Za aktéry lze považovat jednak jednotlivce, ale i skupiny. Vlastní definice konfliktu dle Bartose a Wehra tedy zní (Bartos a Wehr 2002): „konflikt je situací, kdy aktéři používají konfliktní chování vůči sobě navzájem k dosažení neslučitelných cílů a/nebo k vyjádření jejich nepřátelství.“ Aktérem může být jednotlivec i skupina. Důraz je kladen na tři koncepty, a to na neslučitelnost cílů (každá strana konfliktu chce získat co největší užitek na úkor druhé strany), nepřátelství a konfliktní chování (jakékoliv chování, které napomáhá jedné straně k dosažení cílů – nekompatibilních k cílům druhé strany – a/nebo k druhé straně vyjadřuje nepřátelství) (Bartos a Wehr 2002).
18
Všechny výše uvedené definice lze označit jako úzké (s výjimkou definice Pfetsche a Rohloffa), a proto byla pro potřeby této práce týkající se ozbrojených konfliktů na africkém kontinentu vytvořena vlastní definice, která označuje ozbrojený konflikt jako situaci, ve které alespoň jedna strana (stát, skupina osob či jinak organizovaná a rozpoznatelná entita) používá ozbrojené síly pro dosažení svých neslučitelných cílů. Tato definice se nejvíce shoduje s vymezením od autorů Bartose a Wehra.
V rámci definování pojmu ozbrojený konflikt je nutno vymezit také pojem válka, za což označujeme ozbrojený konflikt vysoké intenzity s více než 1000 oběťmi za rok. Jako konflikt menšího rozsahu lze označit dle počtu obětí mezi 25 až 1000 za rok (UCDP 2014 [online]).
Budování míru (Peacebuilding) Dle United Nations Peacebuilding Fund (UNPBF 2007 [online]) je peacebuilding: „soubor opatření zaměřujících se na snížení rizika recidivy do konfliktu posílením národních kapacit na všech úrovních řešení konfliktu, a položení základů pro udržitelný mír a rozvoj. Strategie budování míru musí být přizpůsobené specifickým podmínkám státu na základě národního bohatství, a měly by zahrnovat pečlivě vybraný a poměrně úzký soubor aktivit zaměřených na dosažení výše uvedených cílů.“ Nastolení míru (Peacemaking) „Nastolení míru je soubor činností, jejichž prostřednictvím znepřátelené strany konfliktu dosáhnou dohody pomocí mírových prostředků uvedených v kapitole 4 Charty Organizace spojených národů.“ (UNROL 1992 [online]) Budování míru je tedy prevencí konfliktu, nastolení míru vede k ukončení konfliktu. Uprchlík Úmluva o právním postavení uprchlíků OSN definuje uprchlíka jako: „kteroukoli osobu, která se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských, národnostních či z důvodu příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, a je neschopna přijmout nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu své vlasti ...“ (Informační centrum OSN v Praze 2005 [online]).
19
Chudoba Chudobu můžeme vymezit v užším a širším pojetí. Výhodou širokého pojetí (multidimenzionální pojetí) je možnost postihnout velké množství aspektů a s tím spojená menší pravděpodobnost, že budou někteří chudí lidé z analýzy vyloučeni (Bláha 2006 in Láchová 2013). Za dimenze chudoby lze považovat zdraví (vyjádřeno pomocí střední délky života při narození; v rozvojových zemích mnohem nižší než v zemích vyspělých), vzdělání (procento dospělé populace, která je negramotná), přístup ke službám (zdravotnictví, školství, kanalizace, dostupnost elektřiny, přístup k vodě, přístup k nezbytným přírodním zdrojům, dopravní služby, funkční policie), podvýživu, infrastrukturu
(nedostatečná
infrastruktura
způsobuje
sociální
izolaci
chudého
obyvatelstva), bezpečnost (v chudinských čtvrtích, především ve městech, operují nebezpečné gangy), nedostatek politické svobody a sociální vyloučení chudých (Horký, Začalová 2011 in Láchová 2013). Úzce vymezená definice (udávána na základě příjmů) se těmto problémům do velké míry vyhýbá, nicméně přílišné zjednodušení může vést naopak k definici nedostačující (HDP/obyvatele, kupní síla obyvatel) (Bláha 2006 in Láchová 2013). OSN (Gordon 2005 in Láchová 2013) definuje chudobu následovně: „Chudoba je odepření možností a příležitostí, porušování lidské důstojnosti. To znamená neschopnost účasti jednotlivce ve společnosti, nedostatek potravy a ošacení pro rodinu, nemožnost navštěvovat školu či zdravotnické zařízení, žádné vlastnictví půdy pro pěstování potravin či práce pro výdělek. Z toho vyplývá nejistota, bezmoc a vyloučení jednotlivců, domácností či celých komunit. Lidé jsou více náchylní k násilí, a to často vede k životu v odlehlých oblastech, bez přístupu k pitné vodě či kanalizaci.“ Stejně jako OSN, i Světová banka preferuje multidimenzionální pojetí chudoby a obě organizace používají několik indikátorů, které postihují větší množství aspektů (Index lidského rozvoje, Vícenásobný index chudoby apod.). Zpráva o lidském rozvoji z roku 1997 (UNDP 1997 in Láchová 2013) udává tři pohledy na chudobu, a to: chudoba z hlediska příjmů, z hlediska základních potřeb člověka a z hlediska příležitostí/svobod (capabilities). Člověk je chudý tehdy, jestliže je jeho příjem nižší než hranice chudoby – mnoho států používá tohoto přístupu pro monitorování rozšíření chudoby. Přístup zaměřující se na základní potřeby definuje za chudé ty lidi, kteří trpí nedostatkem právě základních lidských potřeb – dostupná zdravotní péče, vzdělání apod. Chudobu může zapříčinit i nedostatek potenciálu k rozvoji osobnosti člověka ve společnosti, a to např. špatným bydlením, nedostatečným ošacením, špatným bydlením apod. (UNDP 2006 in Láchová 2013). 20
O‘ Connor (2002 in Láchová 2013) uvádí, že (obdobně jako u ozbrojených konfliktů) neexistuje jen jedna příčina chudoby, protože chudoba pochází částečně z historie (závislost kolonií na koloniálních mocnostech) a s tím spojených problémů v současnosti – státní dluhy (neokolonialismus). Downs (2006 in Láchová 2013) zmiňuje, že chudoba v Africe je částečně způsobena politickým rozdělením kontinentu – necitlivé vytyčení hranic rozdělující místní etnika, což vede k občanským válkám a konfliktům, jejichž důsledkem je právě chudoba. Tomeš (1996 in Láchová) uvádí jako politické příčiny chudoby nedůsledné embargo na dovoz zbraní (obyvatelstvo oblastí postižených vojenskými konflikty upadá do chudoby), vysoce korupční prostředí (nevhodné nakládání s finančními prostředky státu) a autoritářské a diktátorské režimy. Pro detailní popis vybraných definic chudoby, jejich konceptů, příčin vzniku a způsobů měření, jakožto analýza rozšíření chudoby nejen v Africe, ale i v jiných částech světa viz Láchová 2013. Absolutní a relativní chudoba Koncept absolutní chudoby je primárně založen na představě o minimální životní úrovni, zaručující osobám jen fyziologické přežití (dnes už se v rámci absolutního konceptu ovšem uvažuje i o sociálním přežití), hranice chudoby se ovšem nemění se změnou standardu života ve společnosti. Lze ji tedy označit také za chudobu příjmovou – vyjadřuje minimální výši příjmu, která je zapotřebí k uspokojení základních životních potřeb (v praxi se hranice určuje tak, že se pro danou zemi na základě průzkumu domácností stanoví průměrné množství peněz, které je potřeba ke koupi denního kalorického minima (např. 2100 kalorií/den) – k nim se přičtou minimální částky, které průměrná rodina vynaloží za obydlí a další potřeby, jako je např. ošacení). Za hranici extrémní chudoby Světová banka označila v roce 1990 příjem dosahující pouze 1$ na den, tato hranice byla v roce 2008 zvýšena na 1,25$ na den (Horký, Začalová 2011 in Láchová 2013).
Relativní koncept chudoby převažuje většinou v průmyslově vyspělých zemích světa. Nemůžeme proto například srovnávat to obyvatelstvo, které je považováno za chudé ve Spojených státech, s chudým obyvatelstvem afrických zemí. V rámci tohoto přístupu je chudoba vždy poměřována zejména vůči kvalitě života charakteristické v dané zemi (Mareš 1999 In Láchová 2013). Relativní chudoba je tedy založena na porovnání standardu chudých a těch, kdo chudí nejsou. Chudí lidé jsou ti, kteří se nemohou účastnit na aktivitách běžných pro společnost, ve které žijí (tj. stav, v němž jedinec, rodina nebo sociální skupina uspokojuje své potřeby na výrazně nižší úrovni, než je průměrná úroveň v dané společnosti). Relativní chudoba tedy představuje problém chudoby v bohaté,
21
ale nerovností charakterizované společnosti (příjmová nerovnost) (Mareš 1999 in Láchová 2013) Míra chudoby (Head count ratio) Pro potřeby diplomové práce bude chudoba v afrických státech měřena nejjednodušším ukazatelem míra chudoby, udávající podíl osob, jež jsou v dané populaci chudé. Míru chudoby lze měřit následujícím způsobem:
P = (H/n)*100
Kde H je počet osob žijících pod hranicí chudoby, n je celková populace a P je procento populace žijící pod hranicí chudoby (head count ratio) (Adamcová, Němečková 2009 in Láchová 2013). S mírou chudoby souvisí pojem Purchasing power parities (PPP), díky kterému je možné mezinárodní srovnání míry chudoby (v USD/den). Převádí rozdílné kupní síly měn jednotlivých států na společný standard – purchasing power, za který je možné v daném roce nakoupit v každé zemi stejné množství zboží a služeb (hranice 1,25 $/den používaná Světovou bankou je vztažena k PPP roku 2005). Hranice 1,25 $/den se také označuje jako extrémní chudoba (Láchová 2013)
Naděje na dožití Naděje na dožití, nebo také střední délka života při narození, „vyjadřuje počet let, který v průměru ještě prožije osoba právě x-letá za předpokladu, že po celou dobu jejího dalšího života se nezmění řád vymírání, zjištěný úmrtnostní tabulkou, zkonstruovanou pro daný kalendářní rok nebo jiné (zpravidla delší) období. Jedná se tedy o hypotetický údaj, který říká, kolika let by se člověk určitého věku dožil, pokud by úroveň a struktura úmrtnosti zůstala stejná jako v daném roce. Naděje dožití se vzhledem k odlišnosti v úmrtnosti obou pohlaví zásadně uvádí zvlášť za muže a za ženy.“ (Český statistický úřad 2013 [online] in Láchová 2013).
22
3.3
Příčiny vzniku konfliktů
Africké státy jsou zmítané ozbrojenými konflikty od rozpadu koloniálních mocností a následného získání nezávislosti afrických států. Dunningan a Bay (Dunningan, Bay 1996 in Mazrui 2008 in Nhema, Zeleza 2008) uvádí, že přibližně třetina afrických států trpěla od získání nezávislosti politickým konfliktem či válkou (nezahrnuje ovšem konflikty s relativně malým počtem obětí či příležitostné politické vraždy). Státy afrického kontinentu, jako státy kulturně a etnicky bohaté a s geometricky vytyčenými hranicemi, jež rozdělují jednotlivá etnika, se bohužel potýkají s vysokou pravděpodobností vzniku konfliktů. Povaha většiny afrických konfliktů je tedy multikauzální. Tomeš a kol. (2007) vytyčuje pět hlavních příčin konfliktů – ekonomické faktory, kulturní (etnické a náboženské) faktory, politické, geografické a geopolitické faktory. Protože obecně převažuje názor, že novodobé konflikty v Africe jsou také z velké části důsledkem koloniálního uspořádání, je této myšlence věnována větší pozornost v rámci této kapitoly.
3.3.1
Ekonomické faktory
Za nejdůležitější příčiny konfliktů jsou považovány stále větším množstvím autorů ekonomické faktory. Experti ze Světové banky označují jako hlavní příčinu vzniku konfliktu ziskuchtivost (greed), tj. snahu o ekonomickou nadvládu. Odmítají kulturní (etnické a náboženské) faktory jako primární příčinu, které mohou v některých případech sloužit pouze k zastření pravých (ekonomických) cílů (Tomeš a kol. 2007). Statistické studie ukazují, že riziko vzniku konfliktu z ekonomických příčin je vyšší v chudých zemích, kde existuje větší možnost relativně rychlého zbohatnutí (prakticky všechny studie zjišťují negativní korelaci mezi výší příjmu a výskytem konfliktů). Za vysoce rizikový faktor je považována stagnace či pokles HDP (blíže viz obr. 12) (Tomeš a kol. 2007). Chudobu tedy můžeme označit jak za příčinu, tak za následek ozbrojených konfliktů. Za jeden z nejvýznamnějších faktorů vzniku ozbrojených konfliktů lze označit jednostrannou závislost ekonomiky státu na exportu jedné surovin, zvláště pak suroviny, jejíž produkce je snadno kontrolovatelná – diamanty, koltan, drogy; a také ropa (Nigérie, Angola, Čad, Súdán, Jižní Súdán) (Tomeš a kol. 2007).
3.3.2
Kulturní (etnické a náboženské) faktory
Hlavní příčinou konfliktů z hlediska kulturního je snaha o národní či kulturní sebeurčení určitých skupin obyvatelstva. Ellingsenová (2000 in Tomeš a kol. 2007) uvádí, že etno-kulturní konflikty tvořily více než 2/3 všech násilných konfliktů současnosti. Etnicita, religiozita a kulturní odlišnosti jsou velmi častým zdrojem sporů o politickou a ekonomickou moc. Etnické aktivity, které mohou
23
vyústit v konflikt, jsou následující: a) snaha o získání práv používat jazyk a kulturní rozvoj, nebo b) použití politiky identity k získání politické moci (Kaldorová 2001 in Tomeš a kol. 2007). Vedle kulturní heterogenity se stále více projevuje náboženská neslučitelnost a z ní vyplývající nesnášenlivost (Tomeš a kol. 2007) – Sambanis (2001 in Tomeš a kol. 2007) tvrdí, že se zvyšující se mírou etno-religiózní diverzity stoupá riziko vzniku konfliktů. Důkazem může být koncentrace konfliktů vyskytujících se právě v subsaharské Africe, tedy v jedné z etnicky nejrozmanitější části světa. I přesto, že etnicko-náboženské konflikty svým charakterem připomínají občanské války – odehrávají se nejčastěji uvnitř jednoho státu, nelze je za tradiční občanské války zaměňovat („občanská válka je označována za střet mezi občany, tedy takový případ, kdy nelze soupeřící strany definovat přesněji, resp. jinak, tj. na základě etnicity, jazyka, náboženství či příslušnosti ke specifické komunitě či entitě“ (Tomeš a kol. 2007)).
3.3.3
Politické faktory
Charakter politických režimů a míra svobody jedinců jsou nejdůležitějším politickým faktorem. Právě autoritativní a mocenské režimy generují odpor občanů a jsou více náchylné ke vzniku ozbrojeného konfliktu než režimy demokratické. Collier (1999 in Tomeš a kol. 2007) uvádí, že v demokratických zemích je riziko konfliktu o 60 % nižší než v zemích totalitních. Za významný rizikový faktor lze také považovat časté změny politických režimů, zejména pak přechod od autoritativního režimu k demokratickému, který se zvláště v rozvojových zemích neobejde bez komplikací. Z nejvýznamnějších rizik vnitrostátních politických konfliktů lze jmenovat slabost státní moci a její nedostatečnou legitimitu (mnoho konfliktů v 90. letech se odehrálo ve „stínových státech“ – státy či vlády, které jenom předstírají, že vykonávají státní moc či jsou neschopné moc vykonávat) (Tomeš a kol. 2007).
3.3.4
Geografické faktory
Rozhodující roli při vzniku konfliktů hraje poloha ve smyslu geopolitickém (poloha státu v rámci politického uspořádání světa) a geografické polohy (vliv sousedních států, surovinové základny nejen strategické zdroje, ale i základní zdroje obživy). Geografické faktory (ve spojitosti s faktory ekonomickými) z hlediska přírodních podmínek dobře indikují možná místa vzniku ozbrojených konfliktů – více náchylné jsou země plošně rozsáhlé s rozptýleným osídlením než země malé s koncentrovanou populací (př. Demokratická republika Kongo, kde hlavní město s centrální vládou je od hlavních surovinových zdrojů odděleno 2 000 km obtížně prostupných deštných lesů – riziko konfliktu na základě geografických faktorů dosahuje 50 %) (Tomeš a kol. 2007). Více náchylné konfliktu jsou také země hornaté (silně vertikálně členité), rozkládající se v pásmu tropických deštných lesů. Mezi geografické faktory lze zahrnout i faktory environmentální povahy, které upozorňují na vyčerpávání a degradaci přírodních zdrojů obživy a s tím spojenými konflikty 24
a válkami (Tomeš a kol. 2007). Nelze opomenout ani demografické faktory, zejména pak rychlý populační růst a s tím nezajištěný způsob obživy, omezený ekonomický rozvoj a zvyšující se podíl nezaměstnaných, hlavně mladých mužů. Negativní korelaci produkuje gramotnost a vzdělání – čím nižší podíl gramotných a osob s ukončeným vzděláním (alespoň základním), tím vyšší riziko vzniku konfliktu (Tomeš a kol. 2007).
3.3.5
Geopolitické faktory
„Geopolitické faktory lze charakterizovat jako kombinaci rozložení zdrojů (nejen surovinových, ale také lidských) a geograficky definovaných strategických pozic na jedné straně a distribuce vojensko politické moci na straně druhé“ (Tomeš a kol. 2007). Jako geopolitické faktory označujeme ty, které ovlivňují dění na mezinárodním poli. Tyto faktory byly považovány za nejvýznamnější v období Studené války, nyní již nejsou tak významné.
3.3.6
Konflikty jako důsledek koloniálního uspořádání Afriky
Výchozím bodem diplomové práce z hlediska historie je tzv. třetí fáze dekolonizace, která začala v severní Africe a svého vrcholu dosáhla v roce 1960, kdy vzniklo 17 nezávislých států (Lacina 1987). Počátky africké kolonizace můžeme datovat do 15. a 16. století, kdy Portugalci a Nizozemci obsazovali stávající a zakládali nové obchodní stanice na západním pobřeží Afriky (Reid 2011). Tyto obchodní stanice ale neměly velký vliv na Afriku jako celek, interakce byly uskutečňovány pouze s původními domorodými státy v místě stanice. Afrika byla před rokem 1800 nejvíce ovlivněna Evropou obchodem s otroky (Reid 2011), jež začal již v 16. století, avšak vrcholu dosáhl ve století 17. a 18. Nejprve byl ovládán Portugalci, ale později přešel pod taktovku Nizozemců, Dánů, Francouzů a Britů. Obchodního rázu byly vztahy mezi Evropou a Afrikou stále na počátku 19. století. Šlo převážně o vývoz kaučuku, arašíd, bavlny, slonoviny a nadále i otroků. Nerostné bohatství Afriky nebylo dosud známo, a tak neprobíhaly snahy o politické ovládnutí či okupaci území (Lacina 1987). Postavení „starých“ evropských mocností v Africe bylo ohroženo s nástupem dvou nových mocností, a to císařského Německa (v roce 1871) a Itálie (1861); a také vzrůstajícím zájmem Belgického království o území Afriky (Lacina 1987). Stále větší nároky na africké území (hlavním bodem zájmu byly nerostné suroviny) a nesoulad mocenských zájmů jednotlivých evropských mocností vedlo ke střetům, jež vyřešila až Berlínská konference konaná mezi lety 1884 a 1885 a rozhodla o rozdělení sfér zájmů jednotlivých evropských koloniálních velmocí na africkém kontinentu. Hranice byly vytyčeny geometricky, tzv. „nad mapou“. Nutno podotknout, že v předkoloniálním období v Africe žádné viditelné hranice neexistovaly, lidé žili ve skupinách 25
a kmenech (Mazrui 2008 In Nhema, Zeleza 2008). V průběhu let 1880 - 1900 dochází prakticky k úplné kolonizaci celého afrického kontinentu. Hlavními koloniálními mocnostmi byla Velká Británie, Belgie, Portugalsko, Francie, Španělsko a Itálie a Německo do konce 1. světové války – blíže viz obr. 3 (Lacina 1987).
Obr. 3. Africké státy jako kolonie před získáním nezávislosti (zdroj: CIA Factbook 2015 [online]) Tento stav trval až do 50. let 20. století, kdy byly započaty boje o nezávislost a následná dekolonizace. Po bandungské konferenci v roce 1955, která urychlila dekolonizační úsilí, získalo ještě během 50. let nezávislost sedm afrických států: Libye (získala nezávislost jako první v roce 1951), Egypt (1952), Súdán, Maroko a Tunisko (1956), Ghana (1957) a Guinea (1958) (Záhořík 2012) – blíže viz tab. 2. Jak již bylo zmíněno výše, svého vrcholu dekolonizace dosáhla v roce 1960, kdy nezávislost získalo celkem 17 států, a lze tak hovořit o „Roku Afriky“. Vývoj
26
jednotlivých států po osamostatnění byl však velmi odlišný, a to z hlediska geografické polohy, počtu obyvatel, rozlohy, nerostného a přírodního bohatství, přístupu k moři apod. Velký vliv také hrál (a hraje) počet sousedících států, protože kontrolovat pohraniční oblasti s velkým počtem států je pro začínající ekonomiky náročné (ještě umocněné geometrickým rozdělením hranic nerespektující etnické hranice, což může vést až k občanské válce). Herz (1959 In Buhaug 2005) tvrdí, že hranice evokují nejistotu a vytváří bezpečnostní dilemata – čím má stát více hranic, tím má vyšší počet potencionálních protivníků (jejichž skutečné záměry jsou pro ostatní potencionální účastníky neznámé). Velikou roli hraje také faktor blízkosti. Gledish a Singer (1975 In Buhaug 2005) poukazují na fakt, že průměrná vzdálenost mezi hlavními městy států zapojených do konfliktu je menší než průměrná vzdálenost mezi všemi hlavními městy v systému (systém = africký kontinent).
Tab. 2. Africké státy a vyhlášení nezávislosti 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27.
Etiopie* Libérie Libye Egypt Súdán Tunisko Maroko Ghana Guinea Kamerun Senegal Togo Mali Madagaskar Dem. republika Kongo Somálsko Benin Niger Burkina Faso Côte d’Ivoire Čad Středoafrická republika Republika Kongo Gabon Nigérie Mauretánie Sierra Leone
28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43. 44. 45. 46. 47. 48. 49. 50. 51. 52. 53. 54.
26. 7. 1847 24. 12. 1951 23.7.1952 1.1.1956 20.3.1956 7.4.1956 6.3.1957 2.10.1958 1.1.1960 4.4.1960 27.4.1960 20.6.1960 26.6.1960 30.6.1960 1.7.1960 1.8.1960 3.8.1960 5.8.1960 7.8.1960 11.8.1960 13.8.1960 15.8.1960 17.8.1960 1.10.1960 28.11.1960 27.4.1961
Jihoafrická republika Tanzanie Rwanda Burundi Alžírsko Uganda Keňa Malawi Zambie Gambie Botswana Lesotho Mauritius Svazijsko Rovníková Guinea Guinea-Bissau Mosambik Kapverdy Komory Sv. Tomáš a Princův ostrov Angola Seychelly Džibutsko Zimbabwe Namibie Eritrea Západní Sahara**
Pozn. *Etiopie nebyla kolonizována, s výjimkou krátké italské okupace v letech 1936–1941. **Okupována Marokem.
(zdroj: Záhořík 2012, data CIA Factbook 2015 [online]) 27
31.5.1961 9.12.1961 1.7.1962 1.7.1962 3.7.1962 9.10.1962 12.12.1963 6.7.1964 24.10.1964 18.2.1965 30.9.1966 4.10.1966 12.3.1968 6.9.1968 12.10.1968 24.9.1973 25.6.1975 5.7.1975 6.7.1975 12.7.1975 11.11.1975 29.6.1976 27.6.1977 18.4.1980 21.3.1990 24.5.1993
Postkoloniální africký stát je dle vymezení Crawforda Younga ohraničen lety 1960 a 1990, a je charakterizován vládou jedné strany, ekonomickými problémy spojenými s korupcí, klientelismem, rozsáhlou byrokracií a absencí dobrého vládnutí (Záhořík 2012). Africké státy, ve kterých probíhalo testování zbraní a jiné zkoušky v době studené války (v období 1960 až 1990), zaznamenaly určitý počet konfliktů, nicméně až po roce 1990 lze o Africe hovořit jako o kontinentu plném násilí, konfliktů, chorob, chudoby atd. Právě zbraně zanechané v afrických státech z období studené války byly hlavní hrozbou vypuknutých konfliktů (na tomto místě se dá spekulovat, zda USA a Sovětský svaz také označit za jednu z možných příčin konfliktů v Africe). Mazrui (2008 In Nhema, Zeleza 2008) ovšem uvádí, že války o nezávislost čítaly méně obětí, než kolik jich bylo v postkoloniálních válkách. Dále uvádí, že jen zanedbatelné množství afrických konfliktů bylo právě kvůli hranicím. Většina konfliktů má etnický podtext (viz občanská válka ve Rwandě mezi kmeny Hutu a Tutsi) (Mazrui 2008 in Nhema, Zeleza 2008). Jako první konflikt po rozpadu koloniálních mocností můžeme označit konflikt v Súdánu z roku 1956, následoval konflikt v republice Kongo, jež vypuknul v roce 1960 a v Nigérii v roce 1967 (Ali, Matthews 1999). Následovaly konflikty i v jiných afrických státech, v některých opakovaně.
3.4
Spojitost mezi ozbrojeným konfliktem a chudobou
Po skončení Studené války se stále větší pozornost odborníků ale i veřejnosti upírá na možné spojitosti mezi ozbrojenými konflikty a chudobou. Nebude tedy náhodou, že většina (hlavně vnitrostátních) konfliktů se odehrává právě v nejméně vyspělých státech světa (low-income economies). Chudoba tak může být označována za příčinu i důsledek konfliktů. Obecně je uznáváno, že chudoba může vést ke vzniku konfliktu, avšak není jeho jedinou příčinou – konflikt propukne za přítomnosti více faktorů (tj. multikauzalita). Nelson (1998 in Draman 2003 [online]) zmiňuje, že spojitosti mezi ekonomickými problémy a etnickým konfliktem jsou těžko určitelné, proměnlivé a silně ovlivněné velkým počtem neekonomických faktorů. Nejen nedostatek ekonomických statků, ale i stav, kdy osoba nemůže uspokojit své základní potřeby (dle Maslowa fyziologické potřeby a potřeby jistoty a bezpečí), vedou k frustraci osob a k následné nespokojenosti a agresivnímu chování. Stále vzrůstajícím problémem je i současná nezaměstnanost mladých mužů v afrických státech – nemají stabilní příjmy a proto se přidávají k různým rebelským hnutím, které si tyto mladé muže díky fanatickým ideologiím a zajištěním základních potřeb pro přežití získávají. Chudoba a zbídačení obyvatel tedy utváří základ a podmínky, příležitost k obohacení utváří motiv konfliktů. Konflikty poté zvyšují chudobu a zbídačení a vytváří
28
kruh chudoby a násilí, který lze jen velmi těžko ukončit. Statistická závislost mezi ukazateli chudoby a ozbrojenými konflikty v jednotlivých afrických státech je hodnocena v kap. 4.2.
Politická nestabilita a hrozba porušení vlastnických práv Chudoba a sociální nerovnost
Nízké domácí a zahraniční investice
Nízký nebo záporný ekonomický růst
Obr. 4. Bludný kruh politické nestability státu (zdroj: World Bank 2000 [online]) Světová banka zavedla tzv. bludný kruh politické nestability státu, kdy právě politická nestabilita může být jednou z příčin vzniku konfliktu (byl zaveden také tzv. bludný kruh chudoby na národní a individuální úrovni, blíže viz. Láchová 2013). Chudoba a sociální nerovnost ve státě vede k politické nestabilitě státu, což zapříčiňuje nízké (či žádné) domácí a zahraniční investice a ekonomický růst státu je tedy nízký nebo až záporný. Vliv konfliktu na chudobu je velmi těžko měřitelný – po vypuknutí konfliktu je největším problémem nedostatek věrohodných dat. I přes tyto těžkosti se autorům Stewart a Fitzgerald (2001 in Draman 2003) podařilo sumarizovat přímé a nepřímé dopady konfliktů na chudobu a vytvořili shrnující tabulku:
29
Tab. 3. Vliv ozbrojených konfliktů na chudobu Ztráta veřejných nároků
Makro Mezo (úroveň odvětví a regionů) Mikro (domácnosti a místní komunity)
Zničení/ztráta fyzického kapitálu, komunikační infrastruktury; snížení produkce (pracovní síly, zemědělská půda atd.) Neschopnost státu Stagnace či pokles zajistit základní potřeby HDP, exportu, pro obyvatele a zajistit importu; bezpečí. Výsledkem je hyperinflace malý peněžní příjem a narůstající státní dluh. obyvatel a stále se zvyšující výdaje na zbrojení.
Ztráta společenských/ sociálních nároků
Nové formy sociálních nerovností
Zničení sociálního kapitálu (instituce, hodnoty, komunikační sítě) v důsledku populačního přesídlování.
Převod majetku, půdy, zdrojů obživy od osob postižených konfliktem na aktéry konfliktu.
Rozpad veřejného uspořádání státu (armáda, policie atd.) a veřejné infrastruktury (nemocnice, školy, atd.)
Přímé dopady Nepřímé dopady
Ztráta tržních nároků/nároků na živobytí
Ozbrojené skupiny soupeří s vládou o kontrolu státu; vláda je omezena pouze na hlavní město a pár městských oblastí. Distribuce státních statků je ovlivněná goegrafickým, společenským a genderovým postavením.
Obnova prvotních Majetek ve (raději než více vlastnictví těch, kteří inkluzivních) mají přístup k vládě koncepcí národnosti a zbraním. a občanství.
Soupeření o zdroje Oficiální ekonomika mezi dříve státu je nahrazena spolupracujícími regionálními a místními regiony/etnickými ekonomikami; velké skupinami/komunita rozdíly mezi mi. Instituce mají konfliktem problémy vypořádat se s konfliktem postiženými rgiony a ostatními. zasaženými lidmi (uprchlící).
Nové formy nerovností, nástup úplatkářství - vše v rukou skupin, které kontrolují zbraně, cesty, distribuci potravin a přístup ke zdravotnické pomoci.
Civilisté ohroženi Vykořisťování Zhoršení Místní komunity jsou násilím, znásilňováním, ekonomických oslabeny či úplně zranitelných skupin kriminalitou atd. podmínek zničeny. Růst počtu osob; zvýšené Snížení přístup nezaměstnanost, zranitelných skupin genderové násilí; k veřejným službám nízké peněžní příjmy, osob (uprchlíci, potenciální hrozba (zdravotnická pomoc, zemědělská domácnosti vedené pro dětské vojáky, vzdělání atd.); zvýšený produkce, … ženou, sirotci, HIV převelené bojovníky, výskyt nemocí, pozitivní osoby, atd.). prostitutky (HIV). kojenecké úmrtnosti atd.
(zdroj: Stewart a Fitzgerald 2001 in Draman 2003) Ve vertikálním směru tabulka shrnuje čtyři základní kategorie (ztráta veřejných nároků, tržních nároků/nároků na živobytí, společenských/sociálních nároků a nové formy sociálních nerovností), ve kterých ozbrojený konflikt rozšiřuje propast mezi lidskými potřebami a jejich nárokováním. V horizontálním směru jsou popsány přímé a nepřímé dopady ozbrojených konfliktů na chudobu. Souhrnně můžeme říci, že konflikty působí negativně na životní podmínky jednotlivých 30
domácností a místních komunit; ekonomický růst stagnuje či klesá v důsledku ozbrojených konfliktů.
3.5
Typologie konfliktů
UCDP (2013) definuje čtyři typy konfliktů (definice níže viz Waisová (2011): konflikty dle umístění v mezinárodním systému): •
Extra-systémové ozbrojené konflikty mezi vládní a nevládní složkou mimo hranice vlastního území (např. koloniální a imperiální války)
•
Mezinárodní ozbrojené konflikty (mezi dvěma či více státy)
•
Vnitrostátní ozbrojené konflikty
•
Vnitřní konflikt pod vnějším vlivem
Dle Waisové (2011) lze klasifikovat konflikty 1) podle umístění konfliktu v mezinárodním systému, 2) podle použitých prostředků v konfliktu a 3) podle příčin, resp. druhu neslučitelných zájmů aktérů, nicméně pouze zřídka mají konflikty jen jednu příčinu a zúčastněné strany hájí jen jeden omezený zájem. Většina konfliktů představuje multikauzální fenomény (více viz Holsti 1991 in Waisová 2011). -
Ad 1) konflikty, které mění základní strukturu systému, jeho pravidla, distribuci moci a hodnoty – systémové konflikty (př. Třicetiletá válka, světové války, Studená válka); konflikty, které se odehrávají mezi jednotkami (nejčastěji státy) – mezinárodní konflikty; konflikty, které se odehrávají uvnitř jednotek (států), lze označit jako vnitrostátní konflikty (nevládní či opoziční skupina nebo hnutí se postaví proti vládě státu), podíl vnější politické či ekonomické pomoci je minimální, pokud jsou zapojeny diplomaticky či ekonomicky (ne vojensky) vnější síly, jedná se o vnitřní konflikt pod vnějším vlivem (př. války za nezávislost, autonomistické konflikty, občanské války).
-
Ad 2) pokud strany řeší konflikt pouze s použitím mírových prostředků, jedná se o konflikt nenásilný; pokud některý (více) z aktérů použije k řešení konfliktu násilné prostředky, jde o konflikt násilný (základním dokumentem pro klasifikaci ozbrojených konfliktů v mezinárodním právu jsou Ženevské konvence)
-
Ad 3) teritoriální konflikty (konflikty o území, př. spor o hranice mezi Egyptem a Súdánem); mocensko-politické konflikty (konflikty o získání, udržení a formu moci, př. UNITA 1a angolská vláda); boje za nezávislost (př. Somaliland2 vs. Somálsko); ideologické konflikty (severní vs. Jižní Súdán); ekonomické konflikty (spor mezi Etiopií,
1
União Nacional para la Independência Total de Angola (UNITA), tj. Hnutí za úplnou nezávislost Angoly Somaliland vyhlásil nezávislost v roce 1991; nezávislý, avšak neuznaný stát na území severního Somálska (BBC 2013) 2
31
Súdánem a Egyptem o vody horního Nilu) a konflikty o zdroje (spor o ropná naleziště mezi severním a Jižním Súdánem) Zeleza (2008) nahlíží na africké ozbrojené konflikty z hlediska jejich kauzálních faktorů, dynamiky, prostorového měřítka, lokalizace, délky trvání, vojenského vybavení, vlivu na vojenské i civilní obyvatelstvo a sociálních charakteristik účastníků konfliktu jako je gender, třída, věk, etnicita, rasa a náboženství. Na základě těchto charakteristik vymezil pět typů ozbrojených konfliktů, především z hlediska politického a ideologického (mezi jednotlivými typy jsou však úzké a komplexní vazby): •
Imperiální války – v historii afrického kontinentu mohou být identifikovány tři typy imperiálních válek, a to první a druhá světová válka (africké obyvatelstvo bojovalo pod příslušnou koloniální mocností) a studená válka. Africké státy byly během studené války ovlivněny přímo i nepřímo, ideologicky, vojensky (zbrojení), politicky i ekonomicky. Studená válka způsobila či částečně usnadnila destruktivní konflikty ve všech státech Afriky, zejména od Republiky Kongo, přes Africký roh po jižní Afriku (Zeleza 2008).
•
Antikoloniální války (viz kap. 3.3.6)
•
Vnitrostátní války – z hlediska cílů můžeme vnitrostátní konflikty rozdělit na separatistické konflikty (snaha o osamostatnění/vytvoření vlastního státu určité skupiny lidí či regionu3); iredentické konflikty (skupina osob v jednom státě žádá o přidružení ke státu, ke kterému etnicky či historicky náleží4); konflikty o získání určité formy autonomie; konflikty pro změnu politického režimu; konflikty „sociálního banditismu“ (cílem není sesadit vládu, ale vnést do společnosti chaos).
•
Mezistátní války – Afrika po získání nezávislosti zaznamenala mezistátní války, avšak ve velmi menším měřítku než v jiných částech světa. Mezistátní války můžeme dále rozdělit na bilaterální (etiopsko-somálská válka v letech 1978-9, ugandsko-tanzanijská válka v letech 1978-9, etiopsko-eritrejská válka v letech 1998-2000) a multilaterální (zapojeno více afrických států).
•
Mezinárodní války přesahující hranice afrického kontinentu.
3
např. separace příslušníků kmene Igbo v severovýchodní Nigérii a vyhlášení samostatné republiky Biafra (Zeleza 2008) 4 např. somálští rebelové v Keni a Etiopii žádají připojení k Somálsku, jsou somálskou vládou podporováni (Zeleza 2008)
32
3.6
Dynamika konfliktů
Obecně se dá říci, že potenciál pro vznik konfliktu existuje v každém prostředí, kde se navzájem vyskytuje více aktérů s odlišnými názory a zájmy. Celkem má vlastní konflikt dle Waisové (2011) pět fází.
Latentní konflikt
Důsledky konfliktu
Manifestace
Ukončení konfliktu
Eskalace konfliktu
Deeskalace konfliktu
Primární vazba
Zpětná vazba
Vnitřní a vnější vlivy
Obr. 5. Konfliktní cyklus (Waisová 2011) Situaci, kdy mají aktéři konfliktu zájem o stejný statek, jehož množství je omezené (ať už jde o nerostné suroviny, území apod.), lze označit za stádium latentního konfliktu. Existují podmínky pro vznik konfliktu, ale konflikt se neprojevuje. Konflikt může zůstat v první latentní fázi také proto, že aktéři nemají dost sil k rozhodnému jednání a nemohou či ani nechtějí otevřeně artikulovat téma sporu a rozhodně vystoupit proti svému protivníkovi. Okamžik, kdy alespoň jeden z aktérů vysloví své neslučitelné zájmy a veřejně projeví záměr prosazovat své požadavky na úkor druhé strany, lze označit za manifestaci konfliktu. Pokud dojde k transformaci vztahu mezi stranami na základě principu akce a reakce, jedná se o fázi eskalace konfliktu. Žádná ze stran nechce ustoupit ze svých požadavků, snaží se hledat podporu i u jiných aktérů a dochází k následnému zapojení více stran. Vyhrocení konfliktu nastává ve chvíli, kdy fáze manifestace přejde do stádia eskalace, a vlastnímu vyhrocení konfliktu přispívá například převzetí moci armádou, vytváření spojeneckých aliancí, dochází k nárůstu počtu sporných témat (Waisová uvádí, že monotematické konflikty často mají kratší dobu trvání a mají méně destruktivní charakter), zvýšení výdajů na zbrojení, nerovnováha síly mezi spornými stranami (kdy násilí je chápáno jako efektivní nástroj dosažení největšího zisku), existence negativních stereotypů o druhé straně a strach ze ztráty presiže (Reychler 2001 in Waisová 2011). Do konfliktu je již často zapojena armáda. Samotná eskalace konfliktu se dá dále dělit do čtyř fází, a to (a) diskuze (aktéři se uchylují k nepřátelskému 33
chování, avšak není narušen vztah mezi aktéry; základním nástrojem pro řešení konfliktu je vyjednávání), (b) polarizace (snižování vzájemné důvěry a respektu aktérů, nedochází ale k násilí), (c) izolace (prohlubuje se konfrontace mezi stranami konfliktu, aktéři se chovají nepřátelsky, chtějí poškodit a ohrozit protivníka; mobilizace ozbrojených sil), (d) destrukce (cílem protivníků je zničení/porážka soupeře, komunikace mezi stranami pouze násilnými a ozbrojenými střety; nástroj pro řešení konfliktů – udržování míru (peacekeeping) a vynucení míru (peaceforcement). Na fázi eskalace navazuje fáze deeskalace, která nastane ve chvíli, kdy: jeden protivník získá výraznou převahu (druhý se musí podřídit) či konflikt dospěje do stádia tzv. mrtvého bodu (je dosaženo vyrovnanosti sil a dojde k situaci, která poskytuje ideální příležitost pro vyjednávání mezi stranami, neboť se ukáže, že konflikt není „dosavadními prostředky“ řešitelný). Navazující fází je vlastní řešení a ukončení konfliktu. Za poslední stádium konfliktu lze označit postkonfliktní urovnání vztahů, rekonstrukce státu a společnosti a budování míru.
Obr. 6. Intenzita konfliktu jako determinanta jeho řešení (Waisová 2011)
3.6.1
Další rámcové modely ozbrojených konfliktů
Galtungův model konfliktů, násilí a míru Tento model byl vytvořen norským sociologem Johanem Galtungem ve druhé polovině 60. let 20. století, je považován za jeden ze základních modelů studia konfliktů. Galtung zdůrazňuje, že na konflikt by mělo být nahlíženo jako na trojúhelník, a to s vrcholy rozporu (C, contradiction), postojů (A, attitude) a jednání (B, behaviour) (obr. 7) (Ramsbotham a kol. 2011). Základní charakteristikou celé situace je rozpor, který zahrnuje aktuální nebo vnímanou neslučitelnost cílů 34
mezi jednotlivými stranami konfliktu (tato neslučitelnost cílů je způsobena nesouladem mezi sociálními hodnotami a sociální strukturou).
Všechny tři komponenty musí být v konfliktu
přítomny, protože bez postojů a jednání lze konflikt označit jako latentní (viz Wasová 2011, popsáno výše). Galtung vnímá konflikt jako dynamický proces, ve kterém se všechny tři komponenty vzájemně prolínají a ovlivňují. Dále vymezil pojmy přímé násilí (kdy jsou lidé zavražďováni), strukturální násilí (lidé umírají v důsledku chudoby jako následku konfliktů) a kulturní násilí (trpí samotnou přítomností konfliktu). Přímé násilí je možno ukončit změnou konfliktního jednání, strukturální násilí odstraněním strukturálních rozporů a křivd a kulturní násilí změnou přístupů ke konfliktu. Galtung také definoval negativní mír jako zastavení přímého násilí a pozitivní mír pro překonání strukturálního a kulturního násilí (Ramsbotham a kol. 2011). .
Obr. 7. Galtungův model konfliktů, násilí a míru (Ramsbotham et al. 2011)
Model přesýpacích hodin Tento model řešení konfliktů (obr. 8), vytvořený autory Ramsbotham, Woodhouse a Miall (2011), kombinuje Galtungův model s fázemi eskalace/deeskalace (viz také Waisová 2011). Přesýpací hodiny reprezentují zužující politický prostor, který charakterizuje eskalaci konfliktu (vrchní polovina uvnitř přesýpacích hodin), a rozšiřující se politický prostor, který charakterizuje deeskalaci konfliktu (spodní polovina). Jak se prostor zužuje či rozšiřuje, je možno použít různé typy nejvhodnějších metod řešení vlastních konfliktů. Fáze transformace konfliktu dle autorů zahrnuje nejzákladnější a nejhlubší formy kulturního a strukturálního peacebuildingu, fáze ustálení konfliktu (někdy nesprávně interpretována jako řešení konfliktu) koresponduje s tzv. elitním peacemakingem – vyjednávání či mediace za účelem dosažení co nejvýhodnější dohody pro všechny strany konfliktu, fáze uzavření konfliktu zahrnuje preventivní peacekeeping, válečná omezení a peacekeeping ve fázi klidu zbraní.
35
Obr. 8. Model přesýpacích hodin: uzavření konfliktu, ustálení konfliktu a transformace konfliktu (zdroj: Ramsbotham a kol. 2011) Neslučitelné cíle Autoři Bartos a Wehr (2002) uvádějí neslučitelnost cílů jako jeden z hlavních příčin konfliktu. Ve vlastní definici konfliktu tvrdí, že konflikt samotný je multikauzální (viz str. 18). Pocit nespravedlnosti, jež mohou mít jednotliví aktéři konfliktu, pramení z bojů o zdroje (moc, bohatství či prestiž) a z následné relativní deprivace jednotlivých aktérů či z pocitu nelegitimní moci ve státě. Existenci neslučitelných cílů může způsobit vertikální a horizontální diferenciace rolí v rámci společnosti, mocenské hierarchie, přístupu ke zdrojům apod. Vertikální diferenciace se vztahuje na rozdílné cíle v rámci celku a jeho částí, horizontální diferenciace na rozdílné cíle mezi rovnocennými skupinami ve společnosti. Další příčinou neslučitelných hodnot může být i fyzická separace určitých skupin obyvatelstva, což může způsobit odlišný vývoj hodnot, identity a kultury, což ve finále může také přispět ke vzniku konfliktu (Bartos a Wehr 2002). Vztahy mezi možnými příčinami vzniku neslučitelných cílů ilustruje následující schéma:
36
Obr. 9. Příčiny vzniku neslučitelných cílů (zdroj: Bartos a Wehr 2002)
Cílem této části práce bylo definovat hlavní pojmy použité v práci, stručně vysvětlit příčiny vzniku ozbrojených konfliktů, najít spojitosti mezi ozbrojenými konflikty a chudobou a přiblížit jednotlivé typy konfliktů a jejich dynamiku. V následujících dvou částech se již plně věnuji analýze a
mapování
ozbrojených
konfliktů
v afrických
zemích,
kde
základním
zdrojem
dat
pro tématiku ozbrojených konfliktů v Africe byla databáze ACLED (Armed Conflict Location & Event Data Project), ale i data z jiných mezinárodních organizací.
37
4
METODICKÁ ČÁST
Tato diplomová práce byla zpracována rešeršně-kompilační metodou, primárně založenou na sběru dat o zkoumané problematice, jejich následnou analýzou a popisem a finální tvorbou výsledné mapy. Data pro úvodní teoretickou část byla čerpána především z odborné literatury, věnující se tématu ozbrojených konfliktů, chudoby či příbuzným tématům. Základním zdrojem dat pro tématiku ozbrojených konfliktů v Africe byla databáze ACLED (Armed Conflict Location & Event Data Project), data pro míru extrémní chudoby byla čerpána z databáze Světové banky, data o počtu uprchlíků z databáze UNHCR. Data z databáze ACLED jsou velmi aktuální (poslední data o ozbrojených konfliktech dostupná za duben 2015), problém s aktuálností dat nastává u databází Světové banky a UNHCR – souhrnně pro všechny africké státy jsou nejaktuálnější data pro rok 2013. Podrobněji se zdrojům dat věnuje následující podkapitola. Vlastní analýza dat byla zpracována jednoduchými statistickými metodami, závislost mezi ozbrojenými konflikty a mírami chudoby byla hodnocena korelační analýzou a byl vypočítán Pearsonův korelační koeficient (viz kap. 4.2). Vlastní data jsou v práci zobrazena pomocí tabulek, grafů, kartogramů a výsledné mapy ozbrojených konfliktů. Tvorba výsledné mapy je blíže popsána v kapitole 5. Kartografické výstupy byly vytvořeny v programu ArcGIS Desktop 10.2.2 a Quantum GIS (verze 2.8.1), tabulky a grafy v programu MS Excel 2010 a vlastní statistické analýzy v programu Statistica 12.
4.1
Zdroje dat
Za hlavní zdroj dat pro zpracování problematiky ozbrojených konfliktů v Africe byla použita databáze ACLED (Armed Conflict Location & Event Data Project). Tento projekt je veden profesorkou Clionad Raleigh z univerzity v Sussexu. Celý projekt je podporován mimo jiné Světovou bankou a Evropskou unií (ACLED 2015 [online]). Databáze byla navržena pro analýzy jednotlivých konfliktů a krizové mapování. Sdružuje data z více než 50 rozvojových zemí světa, přičemž data za Africké státy jsou dostupná od roku 1997 do současnosti (aktualizována jednou týdně), data za jižní a jihovýchodní Asii od ledna 2015 (aktualizována jednou měsíčně).
38
V databázi je zaznamenáno více než 90 000 událostí (ACLED 2015 [online]), přičemž u každé události je uvedeno:
•
Datum – den, kdy událost započala;
•
Druh násilí – jaký druh násilí byl v dané události použit (detailnější popis násilí popsán dále);
•
Aktéři konfliktu – armáda, rebelové, politické/komunitní milice, vzbouřenci, demonstranti, civilisté a jejich vzájemná interakce;
•
Stát, ve kterém se událost odehrála;
•
Lokalizace – detailnější lokalizace události až do úrovní měst/vesnic;
•
Zeměpisné souřadnice – přesné určení polohy události (souřadnice GPS);
•
Zdroj informací – zdroj, ze kterého byly informace o události převzaty do databáze;
•
Poznámky – stručný popis události;
•
Počet obětí.
Protože v jedné z výsledných map ozbrojených konfliktů v Africe budou rozděleny konflikty dle typu, považuji za vhodné jednotlivé typy alespoň částečně přiblížit. ACLED jednotlivé konfliktní události zaznamenává a kóduje pro následné snadnější zpracování (blíže viz Raleigh, Dowd 2015 [online]). Konkrétně se jedná o bitvy, nepokoje/protesty, násilí proti civilnímu obyvatelstvu, vzdálené násilí a konflikty bez použití násilí. Bitva je dle ACLED definována jako „násilná interakce mezi dvěma politicky organizovanými ozbrojenými skupinami v konkrétním čase a místě“ (Raleigh, Dowd 2015 [online]). V databázi jsou bitvy rozděleny do tří kategorií dle výsledků, a to: a) beze změn ve vlastnictví sporného území – vlastníkem území zůstává stejný aktér jako před vypuknutím konfliktu (většinou na jedné straně vláda, na druhé rebelové/opozice); b) sporné území získal nestátní aktér konfliktu – území nově získal nestátní aktér konfliktu, který zvítězil nad vládními jednotkami; c) sporné území získala vláda – území držené nestátním aktérem získala v ozbrojeném konfliktu zpět vláda. Pokud v území dojde k politicky podmíněným demonstracím (typicky) proti vládě, můžeme tyto demonstrace rozdělit na nepokoje či protesty v závislosti na tom, zda bylo použito násilí či nikoliv. Pokud je událost označena jako nepokoj, v jejím průběhu došlo k ozbrojenému násilí. Naopak pokud byla událost nenásilná, lze ji dle ACLED označit jako protest.
39
Jestliže bylo proti poklidně demonstrujícímu civilnímu obyvatelstvu použito násilí, ACLED tento typ konfliktu řadí do kategorie násilí proti civilnímu obyvatelstvu. Civilní obyvatelstvo je dle ACLED každá osoba, která je v době útoku neozbrojená a neschopná se bránit. Čtvrtou kategorií typu konfliktů je tzv. vzdálené násilí (remote violence), což lze označit jako násilí, jež nevyžaduje přímou přítomnost pachatele, tj. bombardování, použití bojových dronů, minometné a raketové útoky apod. Poslední kategorií typu konfliktů dle ACLED jsou konflikty bez použití násilí, kdy je sporné území získáno bez použití násilí. Příkladem může být rebely nově kontrolované území získané bez sebemenšího odporu místních obyvatel. Zdroje dat pro databázi ACLED jsou získávány ze tří zdrojů, a to z a) místních, regionálních, národních
a
kontinentálních
médií;
b)
ze
zpráv
nestátních
neziskových
organizací
a c) ze zpravodajství zaměřených na Afriku. Veškeré zdroje informací jsou v databázi uvedeny. Počet zdrojů použitých v databázi rok od roku narůstá, mezi lety 1997 a 2012 se jejich počet zvýšil již třikrát (ze 70 zdrojů v roce 1997 na 232 zdrojů v roce 2012). Kartogram zobrazující počet zdrojů pro jednotlivé státy Afriky na obr. 10. Tento nárůst můžeme z části přičíst stále více dostupnějšímu přístupu k internetu a sociálním sítím nejen ve vyspělých částech světa, ale právě v rozvojové Africe. Následující tabulka uvádí deset nejvýznamnějších zdrojů pro databázi ACLED v červnu 2012 (nejaktuálnější dostupná data shrnující zdroje pro ACLED): Tab. 4. Deset nejvýznamnějších zdrojů pro databázi ACLED v červnu 2012 a jejich podíl [%] na jednotlivých typech konfliktů. bitvy BBC Reuters Agence France Presse Local Source Projects All Africa Zimbabwe Human Rights NGO Forum Associated Press Xinhua IRIN Africa Research Bulletin
53,5 50,6 43,9 57,2 35,6 0,7 42,5 56,1 53,1 57,8
násilí proti protesty/ nenásilné civilnímu nepokoje konflikty obyvatelstvu 35,7 6,8 3,9 29,8 14,9 4,5 32,8 19,5 3,6 30,3 8,4 3,8 44,2 16,8 3,2 92,3 4,7 2,1 32,8 18,1 6,5 32,8 60,5 4,4 28,3 13,6 4,8 30,1 5,9 6,1
(zdroj: ACLED 2012 [online]) Jak je z následujícího kartogramu zřejmé, severní, východní a střední Afrika mají více zdrojů dat pro jednotlivé státy než regiony západní a jižní Afriky. Jednou z příčin může být relativně stabilní bezpečnostní situace v regionu a tím nižší zájem médií o vybraný stát/region, než v případě
40
nestabilních regionů (státy s největším počtem zdrojů jsou státy nejvíce postižené ozbrojenými konflikty, jako je Somálsko, Demokratická republika Kongo či Nigérie).
Obr. 10. Počet zdrojů databáze ACLED pro jednotlivé státy Afriky v letech 1997 až 2012 (zdroj: ACLED 2012 [online]) Data pro znázornění míry extrémní chudoby byly získány z databáze Světové banky. Data získává jak z vlastních šetření (World Bank’s Development Research Group) probíhajících od roku 1990, tak ze spolupráce s národními institucemi (statistickými úřady), ostatními rozvojovými organizacemi (př. OSN) či místními občanskými sdruženími (The World Bank 2013 in Láchová 2013). Vynikajícím zdrojem je databáze PovCalNet, která poskytuje data za regiony či jednotlivé státy. Mezi sledované indikátory patří: procento obyvatel žijících pod hranicí chudoby 1,25$ (2$) /den, index hloubky chudoby a absolutní počet obyvatel žijících pod hranicí chudoby 1,25$ (2$) /den. Pro účely této práce byla použita data o procentuálním podílu obyvatel žijícího pod hranicí 1,25$ /den, avšak jejich nevýhodou je relativní neaktuálnost (nejaktuálnější data jsou pro rok 2013). Data o počtu uprchlíků byla čerpána z databáze UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky). V současnosti jsou dostupná data pro období 2000 až 2013 (relativně neaktuální). V databázi najdeme počty osob dle původu, jejich statusu (zda jsou uprchlíci, žadatelé o azyl,
41
vnitřně vysídlené osoby atd.) a vývoje v čase. Pro účely této práce byla použita data o počtu uprchlíků z jednotlivých zemí (kolik osob ze země uteklo a kam) a také data o počtu mezinárodních uprchlíků v jednotlivých afrických státech (kolik osob do státu přišlo a odkud). Právě neaktuálnost dat pro míru extrémní chudoby i počty uprchlíků a jejich dostupnost souhrnně pro daný stát se jeví jako největší překážka pro tvorbu účelových map ozbrojených konfliktů v Africe a vlivu těchto konfliktů na chudobu. Hranice afrického kontinentu a administrativní hranice jednotlivých států byly převzaty z databáze ESRI World, jíž poskytovatelem je společnost Esri. Databáze je pro studenty Masarykovy univerzity přístupna zdarma.
4.2
Závislost mezi ukazateli vyspělosti států, počtem uprchlíků a počtem ozbrojených konfliktů
Pokud porovnáme ukazatele vyspělosti jednotlivých států Afriky (míra extrémní chudoby [%], HDP/osoba) s počtem konfliktů (údaje za jednotlivé státy viz tab. 1) v jednotlivých zemích a jejich vzájemnou souvislost ověříme pomocí statistických metod, zjistíme, že určitý vztah mezi chudobou a konflikty existuje. Avšak jako ve většině případů, i zde existují výjimky, které jsou popsány níže. Pro vyjádření těsnosti vztahu mezi jednotlivými ukazateli byla provedena korelační analýza a vypočítán Pearsonův korelační koeficient (r). Pearsonův korelační koeficient nabývá hodnot [-1;1], čím více se jeho hodnota blíží -1 či 1, tím, je závislost silnější (Dobrovolný 2010 in Láchová 2013). Pokud se hodnota korelačního koeficientu blíží -1, jde o nepřímou závislost (úměru); pokud se hodnota korelačního koeficientu blíží 1, jde o přímou závislost. Rozlišujeme dva typy závislostí, a to silnou a slabou závislost – hodnoty r v intervalu 0,3 až 0,5 (obdobně -0,3 až -0,5) označujeme za slabou závislost, hodnoty r v intervalu 0,5 až 1 (-0,5 až -1) za závislost silnou. Míra extrémní chudoby (hranice 1,25 $/den) přímo souvisí s počtem konfliktů (obr. 11), konkrétně se jedná o slabou závislost (hodnota r je 0,3054). Dle korelační analýzy lze tedy tvrdit, že čím vyšší je míra extrémní chudoby v daném státě, tím by měl stát být náchylnější k vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Jako typický příklad pro tuto závislost lze uvést Nigérii, Súdán a Jižní Súdán, Demokratickou republiku Kongo, kde jsou hodnoty extrémní míry chudoby i počtu konfliktů vysoké. Ovšem i v tomto případě existují výjimky, kde míra extrémní chudoby je vysoká (více než 60 % populace žije v extrémní chudobě), ale počet konfliktů v těchto státech je nízký. Příkladem může být Madagaskar, Libérie či Burundi.
42
Obr. 11. Graf závislosti mezi počtem konfliktů v roce 2014 a mírou extrémní chudoby [%]* Pozn. * nejaktuálnější data pro rok 2013
(zdroj: The World Bank 2015 [online], ACLED 2015 [online]) Byla zkoumána i závislost mezi počtem konfliktů HDP/osobu v roce 2014 (obr. 12), avšak v tomto případě je hodnota r -0,0390, která naznačuje, že se sice jedná o nepřímou úměru (čím vyšší HDP/osobu, tím by měl být počet konfliktů v jednotlivých státech nižší), avšak závislost je zanedbatelná. I v této analýze ale můžeme uvést výjimky, kde by se jednalo o závislost silnější, a to v případě Nigérie, Súdánu, Demokratické republiky Kongo, Keni a Středoafrické republice. Dle výsledků jednotlivých korelací se nám ještě více potvrdila domněnka, že příčiny konfliktů jsou multikauzální, a chudoba (a ekonomická vyspělost státu) tedy není jejich jedinou příčinou (viz kap. 3.3).
43
Obr. 12. Graf závislosti mezi počtem konfliktů a HDP/osobu v roce 2014 (zdroj: The World Bank 2015 [online], ACLED 2015 [online])
Statistickou závislost mezi počtem uprchlíků a počtem konfliktů v jednotlivých zemích zobrazuje graf na obr. 13. Zvolen byl rok 2013, protože pro tento rok jsou nejaktuálnější dostupná data pro počty uprchlíků v databázi UNHCR. Dle hodnoty Pearsonova korelačního koeficientu (r má hodnotu 0,6462) můžeme hovořit o silné závislosti. Platí tedy, že čím více je v zemi konfliktů, tím více uprchlíků zemi opustí. Nejjasnějším příkladem je Somálsko, kde v roce 2013 bylo nejvíce konfliktů a nejvíce uprchlíků zemi opustilo. Velký počet uprchlíků k relativně nízkému počtu konfliktů byl ze zemí Demokratická republika Kongo, Súdán a Středoafrická republika. Existují ale i výjimky jako je Egypt, kde byl v roce 2013 zaznamenán velký počet konfliktů, avšak počet uprchlíků téměř nulový – důvodem byly zejména konflikty bez použití násilí a obětí na životech.
44
Obr. 13. Graf závislosti mezi počtem uprchlíků a počtem konfliktů v roce 2013 (zdroj: UNHCR 2015 [online], ACLED 2015 [online])
45
5
MAPY OZBROJENÝCH KONFLIKTŮ V AFRICKÝCH ZEMÍCH A VLIV TĚCHTO KONFLIKTŮ NA CHUDOBU
Hlavním cílem této diplomové práce je zmapovat ozbrojené konflikty v Africe a jejich vliv na chudobu. Následující kapitola přibližuje současný stav (r. 2014) ozbrojených konfliktů v Africe, jejich vývoj za poslední desetiletí (období od roku 2004 do roku 2014), hodnotí dosavadní kartografické materiály v tematice ozbrojených konfliktů a chudoby a zahrnuje popis vlastní tvorby výsledných map.
5.1
Ozbrojené konflikty v Africe
Africkým kontinentem v roce 2014 zmítalo dle databáze ACLED (2015 [online]) celkem 16 680 konfliktů, o život v těchto konfliktech přišlo 39 181 osob. Při rozdělení konfliktů dle typu a podle počtu obětí (viz kap. 4.1) se jednalo nejvíce o bitvy beze změn ve vlastnictví sporného území, kde zemřelo 20 591 osob v celkem 4 395 konfliktech. Druhým nejčastějším typem konfliktů z hlediska ztráty na životech bylo násilí proti civilnímu obyvatelstvu, kdy o život přišlo celkem 13 508 osob v 4 239 konfliktních událostech. Z hlediska absolutního počtu konfliktů dle typu bylo nejvíce nepokojů/protestů, avšak o život během nich přišlo relativně málo osob – celkem 556. Následující tabulky uvádějí deset států Afriky s nejvyšším počtem konfliktů (tab. 4) a nejvyšším počtem obětí (tab. 5): Tab. 4.: Deset afrických států s nejvyšším počtem konfliktů v roce 2014 počet konfliktů Somálsko Egypt Nigérie Libye Súdán Dem. rep. Kongo Jihoafrická rep. Středoafrická rep. Jižní Súdán Keňa
2 956 1 695 1 528 1 367 1 332 1 098 1 086 1 061 1 025 467
(zdroj: ACLED 2015 [online]) Jak je zřejmé z tab. 4., největší počet ozbrojených konfliktů byl v roce 2014 zaznamenán v Somálsku – celkem 2 956 konfliktů, ovšem s relativně malým počtem obětí (299 obětí). Tato situace je zapříčiněna vysokým počtem nenásilných protestů či nepokojů bez obětí na životech, jež jsou ale v databázi ACLED uvedeny jako ozbrojené konflikty. Obdobná situace nastává i u Egypta, kde většinu všech konfliktů tvořily také protesty či nepokoje. V Egyptě v roce 2014 46
během ozbrojených konfliktů přišlo o život 184 osob. Jiná situace ovšem nastává v případě Nigérie, kde během roku 2014 vypuklo 1 528 ozbrojených konfliktů s celkem 2 385 obětmi – většinu těchto konfliktů má na svědomí teroristická islamistická skupina Boko Haram5. Součástí souboru výsledných map této práce je mapa ozbrojených konfliktů dle typu a dle počtu obětí v Nigérii v roce 2014 (ukázka, jak by mohly být zpracovány mapy pro jednotlivé státy; příloha 5). Za konflikty s velkým počtem obětí lze označit také konflikty v Jižním Súdánu a v Súdánu, které zde nepřetržitě pokračují od prohlášení nezávislosti Jižního Súdánu v roce 2011 (samozřejmě zde byly konflikty i před vyhlášením jihosúdánské nezávislosti). Více než tisíc obětí v roce 2014 bylo také ve Středoafrické republice (1 439 obětí) a Kamerunu (1 366 obětí). Tab. 5.: Deset afrických států s nejvyšším počtem obětí v roce 2014
počet obětí Nigérie Jižní Súdán Súdán Středoafrická rep. Kamerun Madagaskar Mali Keňa Etiopie Somálsko
2 385 1 821 1 551 1 439 1 366 465 380 354 309 299
(zdroj: ACLED 2015 [online]) Kartogram na obr. 13 souhrnně znázorňuje počet konfliktů a počet obětí v jednotlivých afrických státech v roce 2014. Za konfliktní oblast můžeme označit oblast střední Afriky, především státy Nigérie, Súdán, Jižní Súdán, Středoafrická republika a Demokratická republika Kongo. Větší počet konfliktů byl zaznamenán také v Alžírsku, Egyptě a Jihoafrické republice, avšak jak již bylo zmíněno výše, jednalo se především o protesty/nepokoje bez výrazného použití násilí. Naopak za státy relativně stabilní (s nízkým počtem konfliktů a žádnými obětmi) lze označit Rovníkovou Guineu (celkem 4 konflikty), Togo (14 konfliktů), Swazijsko (12 konfliktů), Botswanu (5 konfliktů), Benin (18 konfliktů) a Angolu (9 konfliktů). Ve většině případů se opět jednalo o protesty bez použití násilí. Mapa znázorňující typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí a míru extrémní chudoby je jedna z výsledných map této práce (příloha 1), taktéž mapa počet obětí ozbrojených konfliktů v Africe v roce 2014 vytvořená pomocí tzv. binningu (příloha 4). 5
Boko Haram je islamistická povstalecká skupina založena v roce 2002, která byla v listopadu 2013 označena Spojenými státy za teroristickou organizaci. Jejím cílem je z Nigérie vytvořit muslimský stát, založený na striktním výkladu práva šaría, nesouhlasí se vším ve spojitosti se západním světem. Radikálové z Boko Haram slíbili věrnost Islámskému státu. Na svědomí má nejen teroristické útoky, ale i únosy nevinných lidí (BBC Africa 2015 [online]).
47
Obr. 13. Počet ozbrojených konfliktů a počet obětí v afrických státech v roce 2014 (zdroj: ACLED 2015 [online]) Počet konfliktů a počet obětí byl sledován v desetiletém období mezi lety 2004 až 2014. Můžeme konstatovat, že počet konfliktů se od roku 2004 do roku 2014 zvýšil více než šestkrát (graf na obr. 14). Nejen že se počet konfliktů opravdu zvýšil, ale takto vysoký nárůst lze také přisuzovat stále lepší informovanosti světa o ozbrojených konfliktech díky dostupnějším informačním technologiím. Z tohoto důvodu potom máme informace nejen o konfliktech s velkým počtem obětí, ale i nenásilných protestech (označovaných jako ozbrojený konflikt) bez obětí. Na druhé straně s nárůstem počtu konfliktů logicky narůstá i počet obětí. Celkový počet konfliktů, obětí a počet konfliktů s více než 10 obětmi je zaznamenán v tabulce č. 6. Jako pozitivní hodnotím fakt,
48
že vě větších ětších konflikt konfliktů ů (konflikty, kde poč po počet č obětí ětí přesáhl přřesáhl esáhl 10 osob) bylo ve sledovaném období relativn relativněě málo a jejich podíl na celkovém po počtu tu konfliktu byl relativně relativněě vyrovnaný (nejvíce konflikt konfliktů s více než 10 obětmi ob obě bylo v roce 2004, a to 9,57 % ze všech konflikt konfliktů; ů;; naopak nejméně nejmén konflikt konfliktů s více než 10 obětmi ob obě bylo v roce 2012, pouhé 3,66 %). Vývoj poč počtu obětí v jednotlivých letech za sledované období 2004 až 201 2014 4 je znázorněn znázorněn v animované map mapě, ě,, která je jednou z výsledných map této práce (příloha říloha 66).
Obr. 14.. Vývoj počtu počtu tu ozbrojených konflikt konfliktů ů a počtu čtu obětí ob v Africe v letech 2004 až 2014 (zdroj: ACLED 2015 [online online])
Tab. 66.. Vývoj počtu počtu ozbrojených konflikt konfliktů, ů počtu čtu obětí, obětí, konfliktů konflikt s více než 10 ob obětmi obětmi a jejich podíl na všech konfliktech v Africe v letech 2004 až 2014
2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014
počet konfliktů počet obětí celkem 2 655 15 964 2 754 7 308 2 477 6 590 3 351 7 403 9 198 4 316 3 688 16 439 4 192 12 400 6 271 19 021 15 201 10 483 29 851 14 783 16 680 39 181
konflikty s více než 10 obětmi 254 190 128 168 221 277 338 363 384 689 967
(zdroj: ACLED 2015 [online online])
49
podíl konfliktů s více než 10 obětmi [%] 9,57 6,90 5,17 5,01 5,12 7,51 8,06 5,79 3,66 4,66 5,80
Obr. 15. Aktéři konfliktů v celkovém počtu konfliktů v období 2004 až 2014 (zdroj: ACLED 2012 [online]; vlastní úprava) Hlavní aktéři ozbrojených konfliktů v Africe se v průběhu sledovaného období měnili. I přestože všichni aktéři zvýšili svoji činnost od roku 2009, nejvíce ozbrojených konfliktů v současnosti je vedeno politickými milicemi či armádou. Politické milice (ozbrojené skupiny osob, které používají násilí pro prosazení určitého politického záměru) v roce 2014 nejčastěji útočí na neozbrojené civilní obyvatelstvo (téměř polovina – 45 % - všech konfliktů vedených politickými milicemi s více než 8 800 obětmi) či se účastní bitev s vládními složkami (armádou) – proto je armáda druhým nejaktivnějším aktérem ozbrojených konfliktů. Nejznámější politickou milicí současné Afriky je skupina Boko Haram, která téměř ztrojnásobila svoji aktivitu mezi lety 2013 a 2014. Boko Haram měla v roce 2014 na svém kontě nejvíce obětí, a to více než 9 000 (ACLED 2012 [online]). S ozbrojenými konflikty vyvstává další humanitární problém, a tím jsou uprchlíci. Lidé jsou nuceni v důsledku konfliktů opustit své domovy a přesouvat se do bezpečí. V roce 2013 (nejaktuálnější 50
dostupná dat pro počty uprchlíků ve světě z databáze UNHCR) bylo ve všech afrických zemích registrováno 2 614 006 uprchlíků, nejvíce ze Somálska (785 027 uprchlíků), Demokratické republiky Kongo (468 748 uprchlíků) a Súdánu (411 212 uprchlíků). Tyto počty uprchlíků korespondují s počtem ozbrojených konfliktů v zemi (viz graf korelace na obr. 13). Tabulka č. 7 uvádí 10 afrických států s největším počtem uprchlíků v roce 2013. Tab. 7. Deset afrických států s největším počtem uprchlíků v roce 2013 uprchlíci ze země počet uprchlíků Somálsko 785 027 Dem. republika Kongo 468 748 Súdán 411 212 Středoafrická republika 248 085 Mali 144 196 Eritrea 102 082 Rwanda 76 329 Jižní Súdán 76 071 Pobřeží Slonoviny 73 526 Burundi 65 681
(zdroj: UNHCR 2015 [online]) Nejvíce uprchlíků v roce 2013 mířilo do Keni (celkem 517 001), a to původem ze Somálska (475 304 uprchlíků) či Etiopie (23 524 uprchlíků); do Čadu (celkem 434 479), nejvíce uprchlíků původem ze Súdánu (352 948 uprchlíků); či do Etiopie (celkem 433 896), nejvíce ze Somálska (240 825 uprchlíků), Eritrey (84 337 uprchlíků) a Jižního Súdánu (71 506 uprchlíků). Tabulka č. 8 uvádí 10 afrických států, do kterých se v roce 2013 zaregistroval největší počet uprchlíků. Kartogram na obr. 16 shrnuje situaci z hlediska počtu konfliktů a počtu uprchlíků z jednotlivých afrických zemí v roce 2013. Tab. 8. Deset afrických států s největším počtem zaregistrovaných uprchlíků v roce 2013 příjmová země počet uprchlíků Keňa 517 001 Čad 434 479 Etiopie 433 896 Egypt 230 086 Uganda 200 296 Kamerun 168 066 Dem. republika Kongo 113 362 Tanzánie 102 099 Rwanda 73 349 Mauritánie 66 767
(zdroj: UNHCR 2015 [online])
51
Obr. 16. Počet konfliktů a počet uprchlíků z jednotlivých afrických států v roce 2013 (zdroj: ACLED 2015 [online], UNHCR 2015 [online]) 52
5.2
Analýza dostupných kartografických materiálů
V současnosti existuje velmi nízký počet dostupných map ozbrojených konfliktů, a to nejen v Africe, ale i v celém světě. V této části práce budou stručně hodnoceny analogové mapy a mapy dostupné na WWW (World Wide Web). V rámci analogových map budou popsány mapy z kapitoly Světová ohniska napětí, konflikty ze Školního atlasu dnešního světa (2011), z miniAtlasu lidské bezpečnosti (HSRP 2008) a mapy projektu ACLED. V rámci webových map budou hodnoceny mapy projektu ACLED a ConflictMap.
5.2.1
Analogové mapy
Školní atlas dnešního světa Školní atlas dnešního světa byl vydán v roce 2011 jako pokračování stejnojmenné edice tohoto atlasového díla (vydáváno postupně od roku 1993) (Hanus, Šídlo 2011). Tento atlas byl schválen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky k zařazení do seznamu učebnic pro základní a střední vzdělávání pro vzdělávací obor Zeměpis s dobou platnosti šesti let. Pro lepší přehlednost map je atlas situován na šířku. Tištěný atlas je doplněn o jeho digitální verzi, která obsahuje užitečné didaktické a interaktivní prvky. Odkaz na digitální verzi v tištěném atlase je označen speciálním symbolem. V atlasu jsou obsaženy obecně zeměpisné i tematické mapy. Tematice ozbrojených konfliktů a chudoby jsou věnovány 4 strany atlasu – najdeme zde nepravé kartogramy znázorňující podíl obyvatel žijících pod 1,25 USD a 2 USD na den; národní hranici chudoby; současné oblasti neklidu ve světě, oběti konfliktů po roce 1945 a konflikty ve 20. století. Všechna tyto témata jsou zpracována pro celý svět. Kromě hlavního mapového pole mapy obsahují i několik marginálií (grafy či textová pole se stručnými definicemi pojmů). Všechny mapy jsou doplněny grafickým měřítkem. Mapám lze vytknout použití slova „legenda“ pro označení názvu legendy.
Obr. 17. Ukázka mapy Oběti konfliktů po roce 1945 ze Školního atlas dnešního světa (Hanus, Šídlo 2011) 53
MiniAtlas lidské bezpečnosti (The miniAtlas of Human Security) Tento atlas vznikl ve spolupráci HSRP a Světové banky v roce 2008 a zpracovává data publikované ve Zprávě o lidské bezpečnosti z roku 2005. Data jsou zpracována pro všechny státy světa. V sérii mini atlasů kromě miniAtlasu lidské bezpečnosti dále vyšly miniAtlas globálního rozvoje, Zelený miniAtlas (o problémech týkající se životního prostředí) a miniAtlas Rozvojových cílů tisíciletí. Na celkem 65 stranách nalezneme mapy typů ozbrojených konfliktů (mezinárodní/vnitrostátní konflikt; násilí proti civilnímu obyvatelstvu), délky trvání konfliktů, počty obětí ozbrojených konfliktů, mapy poškozování lidských práv (např. dětští vojáci), mapy příčin ozbrojených konfliktů (např. spojitost mezi chudobou a ozbrojenými konflikty, spojitost mezi vládním režimem a ozbrojenými konflikty). Všechny mapy mají stejnou mapovou kompozici, obsahují hlavní mapové pole a několik marginálií (grafy a textová pole). Všechny mapy jsou vytvořeny metodou nepravého kartogramu. U map není uvedeno měřítko (číselné ani grafické), kartografické zobrazení, zdroj dat ani autor.
Obr. 18. Ukázka mapy z miniAtlasu lidské bezpečnosti (zdroj: HSRP 2008 [online])
54
ACLED (Armed Conflict Location & Event Data Project) Projekt ACLED ze své databáze ozbrojených konfliktů, která jsou shromažďována od roku 1997, vytváří různé mapy ozbrojených konfliktů – mapy dle aktérů konfliktu, typu konfliktů, počtu konfliktů, počtu obětí, atd. V mapách jsou zpracována téměř všechna data dostupná v databázi. Vytvořeny jsou mapy pro celý Africký kontinent (a nově od roku 2015 i pro jižní a jihovýchodní Asii) i pro jednotlivé státy či regiony v rámci tzv. Country/regional reports a Conflict trends report. Na všech mapách chybí měřítko (číselné i grafické), kartografické zobrazení, zdroj dat i autor (i když zdroj dat je v případě ACLED zřejmý). Na webových stránkách projektu jsou dostupné analogové i dynamické mapy (blíže viz kap. 5.2.2). Z analogových map projektu ACLED byla čerpána inspirace pro tvorbu výsledných map této diplomové práce.
Obr. 19. Ukázka map z projektu ACLED (zdroj: ACLED 2013 [online])
55
5.2.2
Webové zdroje
ACLED (Armed Conflict Location & Event Data Project) www.acleddata.com/visuals/maps/dynamic www.acleddata.com/visuals/maps/dynamic-maps/ Dynamické mapy projektu ACLED byly vytvo vytvořeny řeny v prostředí ředí edí SpatialKey (www.spatialkey.com) a umož umožňují ňují uživatelům uživatelům vytvářet vytvářet et vlastní mapy pomocí výb výběru ěru dat z databáze ACLED ACLED,, ale existuje zde i možnost propojovat data ACLED s daty z jiných databází. Tyto mapy je možno po vytvoření vytvoření uložit ve formátu .pdf, .pdf, vytisknout čii odeslat mailem. Mapy jsou velmi interaktivní, po přidání p řidání idání všech pot potřebných potřebných vrstev se výsledná informace zobrazí nad mapovým podkladem pomocí tzv. hot spots (barevná škála od zelené barvy po červenou; místa s nejv největší ětší tší koncentrací jevu jsou znázorn znázorněna ě červeně). červeněě). ). Po kliknutí na vybrané místo v mapěě se uživateli zobrazí detailní informace o vybraném jevu. Tyto dynamické mapy hodnotím velmi pozitivn pozitivně, ě,, jejich zobrazení je pro uživatele velmi jednoduché a celkový celkový dojem je velmi poutavý. Jako podkladová mapa je zvolena mapa Map Quest, Quest v některých ěkterých případech případech ípadech Open Street Map Map.. Měř Měřítko ítko je znázorněno znázorněno graficky.
Obr. 20 20.. Ukázka interaktivní mapy projektu ACLED v prostředí ředí edí SpatialKey (zdroj: ACLED 2015 [online])
56
Conflict Map www.conflictmap.org Projekt ConflictMap sumarizuje vybrané konflikty světa na základě informací v médiích (celkem 70 konfliktů z celého světa). Jako podkladová mapa je zvolena mapa od společnosti Google, uživatel má možnost zvolit si její zobrazení ze čtyř možností: klasická mapa, terénní mapa, satelitní snímek a satelitní snímek s popisky. Mapu můžeme libovolně posouvat a měnit její měřítko (to ovšem není nikde graficky znázorněné). Mapa je interaktivní, po kliknutí na příslušný bod (oblast) konfliktu se zobrazí tabulka s obecnými informacemi o konfliktu a nejnovějšími články v médiích. Jednotlivé informace uživatel získá po kliknutí na příslušný odkaz. Mapa je zajímavá svoji interaktivitou, ale na první dojem působí poněkud neprofesionálně a pro uživatele nezajímavě. Jako negativum také hodnotím složité rozklikávání odkazů, málo obecných informací o konfliktu a větší důraz na mediální odkazy, ve kterých si již má uživatel dohledat potřebné informace sám. ConflicMap má zajisté větší potenciál než je využit.
Obr. 21. Ukázka interaktivní mapy ConflictMap.org (zdroj: ConflictMap.org 2015 [online])
57
5.3
Možnosti kartografického modelování
Následující podkapitola shrnuje uvedené metody kartografické vizualizace použité v této diplomové práci. Celkem byly použity čtyři druhy kartografické vizualizace, a to metoda mimoměřítkových znaků, metoda kartogramu (a pseudokartogramu), Inverse distance weighting (IDW) a tzv. binning.
5.3.1
Metoda mimoměřítkových znaků
Jako hlavní metoda kartografické vizualizace byla v práci zvolena metoda mimoměřítkových znaků, a to pro vizualizaci jednotlivých ozbrojených konfliktů a počtu obětí. Metoda mimoměřítkových znaků slouží k vizualizaci objektů, které není možné znázornit půdorysně (Drápela 1983). Podle formy se mohou mimoměřítkové znaky rozdělit na geometrické, symbolické, obrázkové a písmenové a číslicové signatury (Drápela 1983). V této práci byly použity geometrické znaky, konkrétně tvar kruhu. Velikostí bodového znaku se nejčastěji vyjadřuje kvantitativní vlastnost znázorňovaného jevu (v případě této diplomové práce se jedná o počet obětí ozbrojených konfliktů). Barevná výplň bodového znaku vyjadřuje kvalitativní vlastnost jevu (v tomto případě typ konfliktů dle účastníků konfliktu či ozbrojené konflikty dle typu) (Voženílek, Kaňok a kol. 2011). Metoda mimoměřítkových znaků byla v této práci použita na výsledných mapách Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí a míra extrémní chudoby v Africe v roce 2014 (příloha 1), Konflikty v Africe dle typu a dle počtu obětí v únoru 2015 (příloha 2) a Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí v Nigérii v roce 2014 (příloha 5).
bitva - sporné území získala vláda bitva - beze změn ve vlastnictví sporného území bitva - sporné území získal nestátní aktér konfliktu nepokoje/protesty násílí proti civilnímu obyvatelstvu vzdálené násilí* sporné území získáno bez použití násilí
Obr. 22. Ukázka použití metody mimoměřítkových znaků v jedné z výsledných map
58
5.3.2
Kartogram
Nejčastější metodou k vizualizaci kvantitativních dat v tematických mapách je metoda kartogramu (Voženílek 2002). Kartogram je jednoduchá tematická mapa, kde pro každý areál interpretujeme, zpravidla pomocí barvy nebo sítě, jednu, výjimečně více relativních hodnot, vztažených k ploše (Voženílek 2002). Plochou se nejčastěji rozumí administrativní jednotky, proto jsou data v této práci vizualizována pro jednotlivé státy Afriky. Metodou kartogramu byly znázorněny míry extrémní chudoby [%] v roce 2013 ve výsledné mapě Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí a míra extrémní chudoby v Africe v roce 2014 (příloha 1). Pokud vytvoříme kartogram, který nemá prostorový základ (kvalitativní údaje nejsou přepočteny na jednotku plochy), jedná se o nepravý kartogram či pseudokartogram (Voženílek 2002; Voženílek, Kaňok a kol. 2011). Metodou pseudokartogramu byla vytvořena většina doplňkových map v textu práce, např. mapa znázorňující počet ozbrojených konfliktů a počet uprchlíků v jednotlivých státech; počet ozbrojených konfliktů a počet obětí ozbrojených konfliktů či naděje na dožití.
Obr. 23. Ukázka použití metody kartogramu (míra extrémní chudoby) a nepravého kartogramu (naděje na dožití) v jedné z doplňkových map
5.3.3
Inverse distance weighting (IDW)
Metoda Inverse distance weighting (IDW), neboli metoda inverzní vzdálenosti, byla použita pro vytvoření rastru znázorňujícího celkový počet obětí ozbrojených konfliktů v jednotlivých letech. Metoda IDW uplatňuje základní geostatistický princip: „jevy, které jsou v prostoru blíže k sobě, se více podobají než jevy, které jsou prostorově vzdálenější“ (Křikavová 2009 [online]). Přestože metoda jen částečně koresponduje s rozmístěním ozbrojených konfliktů na africkém kontinentu, byla pro svůj výsledný vizuální vzhled vyhodnocena jako nejvhodnější ze všech interpolačních metod. 59
Metodou IDW byly zpracovány výsledné mapy, které jsou součástí animované mapy Počet obětí ozbrojených konfliktů v Africe v letech 2004 až 2014 (příloha 6), ukázka jedné mapy z tohoto souboru vytvořeného pomocí IDW ve formátu A4 je přílohou č. 3.
Obr. 24. Ukázka použití metody IDW v jedné z výsledných map
5.3.4
Binning
Jako alternativní způsob vizualizace ozbrojených konfliktů v Africe byla využita možnost vytvoření překryvných rastrů, tzv. binning. Zájmové území je překryto rastrem, v případě této práce sítí šestiúhelníků (tzv. hexagonal grid). Tato metoda následně určí počet bodů v jednotlivých vzorcích (šestiúhelnících), které jsou dále klasifikovány dle počtu bodů do jednotlivých intervalů a je jim určena barevná reprezentace. Metodou binningu byla vytvořena výsledná mapa Počet ozbrojených konfliktů v Africe v roce 2014 (příloha 4).
Obr. 25. Ukázka použití binningu v jedné z výsledných map
60
5.3.5
Animovaná mapa
Dalším alternativním způsobem vizualizace ozbrojených konfliktů, konkrétně počtu obětí, může být animovaná mapa. Díky animaci můžeme zaznamenat délku trvání, velikost změny, pořadí, datum, frekvenci či synchronizaci daného jevu (Slocum a kol. 2005). Metodou animace byly zpracovány mapy vytvořené pomocí metody IDW Počet obětí ozbrojených konfliktů v Africe v letech 2004 až 2014 (příloha 6).
5.4
Návrh koncepce a obsahu mapy
Při tvorbě výsledných map byly v rámci možností dodržovány všeobecné kartografické zásady, a to zásada jednoty, výběru, koordinace, generalizace, měřítka, prostorové názornosti, zvýraznění dominant, jednoduchosti a srozumitelnosti (blíže viz Drápela 1983 či Voženílek, Kaňok a kol. 2011).
5.4.1
Vlastní koncepce mapy
Účel, název a tematické zaměření mapy Vlastní účel mapy je nutno stanovit před vlastní tvorbou mapy, a to zcela jednoznačně, obdobně jako cíl mapy a okruh budoucích uživatelů. Účelem a zároveň cílem výsledných map této diplomové práce je jednoznačně zaznamenat výskyt jednotlivých ozbrojených konfliktů v Africe, jejich druh, počet obětí apod. Mapy jsou pro lepší přehlednost vytvořeny pro celý kontinent, ale byla také vytvořena ukázková mapa pro vizualizaci ozbrojených konfliktů v jednotlivých státech. Mezi okruh potenciálních uživatelů map můžeme zahrnout širokou veřejnost, a to jak odborníky v dané oblasti, učitele a studenty (pokud mapy budou použity pro výuku), tak i laickou veřejnost se zájmem o ozbrojené konflikty ve světě či aktuální situaci v globálním světě. Dle Drápely (1983) by se v názvu mapového díla mělo kromě rozsahu znázorněného území a časového určení objevit i stručně formulované konkrétní tematické zaměření mapy. Tematické zaměření map lze označit jako ozbrojené konflikty v afrických zemích. Návrh obsahu mapy Obsah mapy je vzhledem k účelu mapy koncipován bez topografického podkladu. Hlavním obsahovým prvkem map jsou ozbrojené konflikty v afrických zemích, které jsou znázorněny metodou mimoměřítkových znaků (příloha 1, příloha 2 a příloha 5). Pro vizualizaci počtu obětí ozbrojených konfliktů byla kromě metody mimoměřítkových znaků použita také metoda IDW
61
(příloha 3). Podklad map je tvořen jednotnou barvou či barevnou škálou vyjadřující míru extrémní chudoby v jednotlivých státech. Pro lepší představu uživatele mapy a pro zasazení do geografického kontextu byly kromě afrického kontinentu zakresleny obrysy sousedních evropských zemí a zemí Blízkého východu, neboť i problémy Afriky tyto země ovlivňují (nelegální uprchlíci, žadatelé o azyl, islamofobie, hrozba útoků Islámského státu apod.). Obrysy sousedních zemí nebyly zakresleny u mapy vytvořené metodou binningu, neboť tato metoda byla použita pro alternativní způsob vizualizace jevů a do koncepce mapy se obrysy ostatních států nehodí.
5.4.2
Kompozice mapy
Stanovení měřítka a volba kartografického zobrazení Pro bezproblémové znázornění a čitelnost tematického obsahu byly výsledné mapy vyhotoveny v malém měřítku, a to 1:30 000 000 (formát A3) a 1:43 000 000 (formát A4, mapa s binningem v měřítku 1:40 000 000, mapa pro ilustraci ozbrojených konfliktů v Nigérii v měřítku 1:6 000 000). Na výsledných mapách je uvedeno pouze grafické měřítko, neboť je jako jediné zachováno při reprodukci a další práci s mapami (zvětšování, zmenšování). Mapy Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí a míra extrémní chudoby v Africe v roce 2014 (příloha 1), Konflikty v Africe dle typu a dle počtu obětí v únoru 2015 (příloha 2) budou vyhotoveny pro lepší čitelnost tematického obsahu ve formátu A3, zbylé mapy ve formátu A4 (příloha 3, příloha 4 a příloha 5). Jako kartografické zobrazení bylo zvoleno Mercatorovo univerzální konformní válcové zobrazení (UTM) se souřadnicovým systémem WGS84. Zrcadlo mapy Kompozice mapy dle Voženílek, Kaňok a kol. (2011) musí splňovat tři základní požadavky, a to: obsahovat všechny základní kompoziční prvky; musí být vyvážená, bez prázdných či přeplněných míst a musí vytvářet esteticky příjemné podmínky pro čtení mapy. Celkem byly vyhotoveny tři typy zrcadla mapových listů (obr. 26).
62
a
b
c
Obr. 26. Řešení kompozice zrcadla výsledných map (a – příloha 1, příloha 2, příloha 4; b – příloha 3; c – příloha 5)
5.5
Ukázka map ozbrojených konfliktů v Africe
5.5.1
Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí a míra extrémní chudoby v Africe v roce 2014
Pomocí metody mimoměřítkových znaků jsou zobrazeny rozdílné typy konfliktů dle účastníků konfliktu v afrických zemích v roce 2014 dle databáze ACLED (ukázka výsledné mapy na obr. 27). Kvantitativní informace (počet obětí) jsou zaznamenány pomocí velikosti znaku, kvalitativní informace (typy konfliktů dle účastníků konfliktu) pomocí barev. Míra extrémní chudoby (hranice 1,25 $/den) je zobrazena pomocí kartogramu. Data byla klasifikována do jednotlivých intervalů metodou přirozených zlomů (natural breaks), která bere v úvahu statistické rozložení dat – rozdíl mezi daty v jednom intervalu má být co nejmenší, naopak rozdíl mezi jednotlivými intervaly co největší (Slocum a kol. 2005 in Láchová 2013). Za nejvíce konfliktní oblasti v roce 2014 co do počtu obětí můžeme označit Nigérii, kde převažovaly boje mezi politickými milicemi, armádou a útoky na civilní obyvatelstvo.; oblast Jižního Súdánu a jižní část Súdánu, kde většinu konfliktů s největším počtem obětí tvořily boje mezi armádou a politickými milicemi; a oblast jižního Somálska, kde převažovaly útoky skupin rebelů. Pouze tato mapa jako jediná z výsledných map zahrnuje kromě informací o ozbrojených konfliktech i informace o míře extrémní chudoby (i když jedním z cílů práce bylo zmapovat ozbrojené konflikty v afrických zemích a vliv těchto konfliktů na chudobu). Důvodem 63
je neaktuálnost dat míry extrémní chudoby (nejaktuálnější data dostupná pro rok 2013) a právě zastaralost těchto dat neumožňuje analýzu vlivu chudoby na ozbrojené konflikty a naopak. Pokud by byla data o hodnotách míry extrémní chudoby publikována častěji a data byla aktuální, daly by se vytvořit velmi zajímavé mapy a jiné analytické výstupy. Obdobně jako rozdílné typy konfliktů dle účastníků konfliktu v afrických zemích v roce 2014 lze znázornit ozbrojené konflikty v jednotlivých měsících, letech či časovém období (veškerá data dostupná v databázi ACLED). Mapa ve výsledném formátu A3 je přílohou č. 1, v plné velikosti v měřítku 1:30 000 000 (formát .pdf) je uložena na vloženém CD.
Obr. 27. Ukázka výsledné mapy Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí a míra extrémní chudoby v Africe v roce 2014 (zdroj: ACLED 2015 [online], The World Bank 2015 [online])
64
5.5.2
Konflikty v Africe dle typu a dle počtu obětí v únoru 2015
Ozbrojené konflikty dle typu a dle počtu obětí byly opět zpracovány metodou mimoměřítkových znaků (ukázka mapy na obr. 28). Kvantitativní informace (počet obětí) jsou zaznamenány pomocí velikosti znaku, kvalitativní informace (ozbrojené konflikty dle typu) pomocí barev. Jednotlivé typy konfliktů (bitvy, nepokoje/protesty, násilí proti civilnímu obyvatelstvu, vzdálené násilí a konflikty bez použití násilí) jsou blíže popsány v kapitole 4.1. Data byla klasifikována do jednotlivých intervalů metodou přirozených zlomů (natural breaks). Nejvíce obětí v únoru 2015 bylo z bitev (beze změn ve vlastnictví sporného území) a z násilí proti civilnímu obyvatelstvu. Nejméně obětí si vyžádaly nepokoje či protesty (ve většině případů bez obětí na životech, tj. protesty. Obdobně jako rozdílné typy konfliktů v únoru 2015 lze znázornit ozbrojené konflikty dle typu v jiných měsících, letech či časovém období (veškerá data dostupná v databázi ACLED). Mapa ve výsledném formátu A3 je přílohou č. 2, v plné velikosti v měřítku 1:30 000 000 (formát .pdf) je uložena na vloženém CD.
Obr. 28. Ukázka výsledné mapy Konflikty v Africe dle typu a dle počtu obětí v únoru 2015 (zdroj: ACLED 2015 [online])
65
5.5.3
Počet obětí ozbrojených konfliktů v Africe v letech 2004 až 2014
Mapy vytvořené pomocí metody IDW znázorňují místa výskytu nejvíce obětí ozbrojených konfliktů v Africe (ukázka mapy na obr. 29). Celkem bylo vytvořeno 10 map, ze kterých byla pomocí GIFMaker.me (2015 [online]) vytvořena animovaná mapa.
Data byla klasifikována
do 10 intervalů manuálně. Ukázka mapy pro rok 2004 ve výsledném formátu A4 je přílohou č. 3, mapy pro všechny roky v plné velikosti v měřítku 1:43 000 000 (formát .pdf) a výsledná animovaná mapa (formát .mp4) jsou uloženy na vloženém CD.
Obr. 29. Ukázka výsledné mapy Počet obětí ozbrojených konfliktů v Africe v roce 2004 (zdroj: ACLED 2015 [online])
66
5.5.4
Počet ozbrojených konfliktů v Africe v roce 2014
Jako jeden z alternativních způsobů vizualizace počtu ozbrojených konfliktů v afrických zemích byla využita možnost vytvoření překryvný rastrů, tzv. binning (ukázka mapy na obr. 30). Ve výsledné síti šestiúhelníků každý šestiúhelník značí počet konfliktů, které se v jednotlivém vzorci (šestiúhelníku) vyskytují. Data byla klasifikována do jednotlivých intervalů metodou přirozených zlomů (natural breaks). Výsledná mapa nezahrnuje počty obětí, a jak bylo zmíněno výše, byla vytvořena jako další alternativa možnosti kartografického modelování. Mapa ve výsledném formátu A4 je přílohou č. 4, v plné velikosti v měřítku 1:40 000 000 (formát .pdf) je uložena na vloženém CD.
Obr. 30. Ukázka výsledné mapy Počet ozbrojených konfliktů v Africe v roce 2014 (zdroj: ACLED 2015 [online])
67
5.5.5
Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí v Nigérii v roce 2014
Mapa Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí v Nigérii v roce 2014 (ukázka mapy na obr. 31) byla vytvořena stejným způsobem jako mapa Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí a míra extrémní chudoby v Africe v roce 2014. Data byla klasifikována do jednotlivých intervalů metodou přirozených zlomů (natural breaks). Cílem této mapy je ukázka možností způsobů vizualizace ozbrojených konfliktů v jednotlivých státech (ať už konflikty dle účastníků konfliktu či konflikty dle typu). Obdobně by bylo možné vizualizovat počet obětí konfliktů v jednotlivých státech i pomocí metody IDW. Mapa
ve
výsledném
formátu
A4
je
přílohou
č.
5,
v plné
velikosti
v
měřítku
1:6 000 000 (formát .pdf) je uložena na vloženém CD.
Obr. 31. Ukázka výsledné mapy Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí v Nigérii v roce 2014 (zdroj: ACLED 2015 [online])
68
6
DOPORUČENÍ
Výsledné mapy této práce by bylo vhodné využít především pro informativní účely, tj. přiblížit uživatelům situaci týkající se ozbrojených konfliktů (a jejich vlivu na chudobu) v Africe. Okruh uživatelů je široký – může se jednat o jednotlivce se zájmem o problematiku ozbrojených konfliktů; studenty základních, středních i vysokých škol, kdy výsledné mapy mohou být využity jako podpora pro výuku nejen o ozbrojených konfliktech, ale i o obecných socioekonomických tématech afrického kontinentu. Věřím, že více atraktivním způsobem vizualizace pro studenty především základních a středních škol bude animovaná mapa (takřka všechna data dostupná pro určité časové období v tematice ozbrojených konfliktů lze zpracovat jako animovanou mapu). Dalším okruhem uživatelů mohou být rozvojové či humanitární organizace, a to jak tuzemské, tak zahraniční. Mapy mohou sloužit jako podpora pro jednotlivé analytické texty nebo webové stránky týkající se rozvojových projektů, mohou přiblížit veřejnosti důvody, proč jednotlivé organizace směřují svoji rozvojovou pomoc právě do vybraných míst. V tomto případě by bylo možné k mapám obsahující data o ozbrojených konfliktech zahrnout další data vztahující se k určitému rozvojovému projektu (ať už již zmíněná a zpracovaná míra extrémní chudoby, výši zahraniční finanční pomoci, počet uprchlíků, počet dětských sirotků, dětských vojáků apod.). Právě využití výsledných map v rámci rozvojových humanitárních organizací považuji za nejpřínosnější, protože by napomohly přiblížit práci rozvojových organizací veřejnosti. Do budoucna, v případě nalezení uplatnění výsledných map, navrhuji stálou aktualizaci map, protože data jsou dostupná pro každý měsíc kalendářního roku. Zajímavým způsobem by bylo interaktivní zpracování podkladových dat ve webovém prostředí, neboť každý bodový prvek (konflikt) obsahuje informace o počtu obětí, datum konání konfliktu, aktérech konfliktu, typu konfliktu apod. Uživatel by tak měl pomocí jednoho kliknutí na určitý bod (konflikt) možnost získat detailní informace. Tento způsob by také umožňoval rychlé doplňování dat přicházejících přímo z konfliktních území v reálném nebo čase blízkém reálnému (tzv. volunteer geographic information).
69
7
ZÁVĚR
V úvodu práce byly stanoveny dva cíle a otázky, na které byly v průběhu tvorby práce hledány odpovědi.
Prvním
cílem
bylo
na
základě
diskuze
dostupné
literatury
vysvětlit
a definovat pojmy ozbrojený konflikt a chudoba, vysvětlit příčiny vzniku ozbrojených konfliktů, nalézt spojitosti mezi ozbrojeným konfliktem a chudobou a popsat typologii konfliktů a jejich dynamiku. Na základě několika definic pojmu ozbrojený konflikt uvedených v odborné literatuře byla pro potřeby této práce týkající se ozbrojených konfliktů na africkém kontinentu a jejich vlivu na chudobu vytvořena vlastní definice, která označuje ozbrojený konflikt jako situaci, ve které alespoň jedna strana (stát, skupina osob či jinak organizovaná a rozpoznatelná entita) používá ozbrojené síly pro dosažení svých neslučitelných cílů. Tato definice nejvíce koresponduje s vymezením od autorů Bartose a Wehra (2002). Veškeré definice chudoby byly přejímány z Láchová (2013). Při snaze o hledání příčin ozbrojených konfliktů můžeme tvrdit, že jsou multikauzální, tj. konflikt nemá jednu příčinu, ale má jich několik (blíže viz kapitola 1.3). Obdobná situace nastává i při hledání souvislostí mezi ozbrojenými konflikty a chudobou, která může být označována za příčinu i následek konfliktů. Druhým cílem práce bylo na základě dostupných dat zanalyzovat a zmapovat ozbrojené konflikty v Africe a vliv těchto konfliktů na chudobu. Byla zhodnocena současná situace v Africe (rok 2014), vývoj situace za posledních 10 let (období 2004 až 2014), dosavadní kartografické materiály v tématice ozbrojených konfliktů, možnosti kartografického modelování a byla navržena koncepce výsledných map. Africkým kontinentem v roce 2014 zmítalo dle databáze ACLED (2015 [online]) celkem 16 680 konfliktů, o život v těchto konfliktech přišlo 39 181 osob (nejvíce obětí bylo v Nigérii – 2 385). Stručné zhodnocení situace v Africe viz kapitola 5.1. Dle zadání práce bylo jedním z cílů práce zmapovat ozbrojené konflikty v afrických zemích a vliv těchto konfliktů na chudobu. Tento cíl byl naplněn jen z části, neboť neaktuálnost a zastaralost dat míry extrémní chudoby neumožňuje analýzu vlivu chudoby na ozbrojené konflikty a naopak (nejaktuálnější data dostupná pro rok 2013). Pokud by byla data o hodnotách míry extrémní chudoby publikována častěji a data byla aktuální, daly by se vytvořit velmi zajímavé mapy a jiné analytické výstupy. Celkem bylo vytvořeno pět výsledných map, a to: Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí a míra extrémní chudoby v Africe v roce 2014; Konflikty v Africe dle typu a dle počtu obětí v únoru 2015; Počet obětí ozbrojených konfliktů v Africe v letech 2004 až 2014 (součástí animované mapy); Počet ozbrojených konfliktů v Africe v roce 2014 (binning) a Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí v Nigérii v roce 2014 (sloužící jako ukázka pro zpracování tématiky ozbrojených konfliktů pro jednotlivé státy). Celkem byly použity čtyři druhy 70
kartografické
vizualizace,
a
to
metoda
mimoměřítkových
znaků,
metoda
kartogramu
(a pseudokartogramu), Inverse distance weighting (IDW) a tzv. binning. Závěrem lze doporučit, aby výsledné mapy byly používány nejen jako podpůrný materiál pro výuku na základních, středních či vysokých školách, ale také aby se dostaly do povědomí rozvojových či humanitárních organizací a svoji existencí napomáhaly řešit tak závažné téma, jako jsou ozbrojené konflikty v afrických zemích a jejich dopady. V těchto organizacích mapy mohou sloužit nejen jako podpora pro jednotlivé analytické texty nebo webové stránky týkající se rozvojových projektů, ale mohou napomáhat i chodu jednotlivých misí v místě výskytu konfliktů (v tomto případě by se jednalo spíše o mapy pro jednotlivé státy či regiony).
71
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Literatura ALI T. M., MATTHEWS R. O. (1999): Civil Vars in Africa: Roots and Resolution. McGillQueen's Press - MQUP, 1999. 322 s., ISBN 0773518835 BAROS, J.O., WEHR P. (2002): Using conflict theory Cambridge University Press, 2002, 219 s., ISBN 0-521-79116-2 BUHAUG, H. (2005): The Geography of Armed Civil Conflict. Trondheim: NTNU, 2005, 164 s. ISBN 82-471-7272-0. Doctoral thesis, Norwegian University of Science and Technology, Faculty of Social Sciences and Technology Management. DRÁPELA, M. V. (1983): Vybrané kapitoly z kartografie. 1. vyd. Praha: SPN, 1983. 128 s. GALTUNG, J. (1967): Theories of Conflict. International Peace Research Institute Oslo, Oslo, 1967, 54 s. HOLSTI, K.J. (1991): Peace and War: Armed Conflicts and International Order, 1648-1989. Cambridge University Press, 1991. 379 s. ISBN 0521399297. LACINA, K. a kol. (1987): Nejnovější dějiny Afriky. Praha: Svoboda, 1987. 820 s. MAZRUI, A. : Conflict in Africa: An Overview. In: NHEMA, A., ZELEZA P.T. (2008): The Roots of African Conflicts: The Causes and Costs. James Currey, 2008. 288 s., ISBN 0821418092. NHEMA, A., ZELEZA P.T. (2008): The Roots of African Conflicts: The Causes and Costs. James Currey, 2008. 288 s., ISBN 0821418092. PFETSCH, F.R., ROHLOFF , Ch. (2000): National and International Conflicts, 1945-1995: New Empirical and Theoretical Approaches. Psychology Press, 2000. 282 s. ISBN 041522344X. RAMSBOTHAM, O., WOODHOUSE, T., MIALL, H. (2011): Contemporary Conflict Resolution. Polity Press, 2011. 507 s. ISBN 0745649742. REID, R. J. (2011): Dějiny moderní Afriky: Od roku 1800 po současnost (1. vyd.). Praha: Grada, 2011. 336 s., ISBN 978-80-247-3079-0 SLOCUM, T. a kol. (2005): Thematic cartography and geographic visualization. 2nd ed.
Pearson Pentice Hall, Upper Saddle River, N.J., 2005. 518 s. ISBN 9780130351234.
72
ŠLACHTA, M. (2007): Ohniska napětí ve světě. Praha: Kartografie Praha, 2007. 186 s. ISBN 97880-7011-926-6. TOMEŠ, J. a kol. (2007): Konflikt světů a svět konfliktů. Praha: Nakladatelství P3K, 2007. 349 s. ISBN 978-80-903587-6-8. VOŽENÍLEK, V., KAŇOK, J. a kol. (2011): Metody tematické kartografie - Vizualizace prostorových jevů. Univerzita Palackého v Olomouci, 216s. ISBN 9788024427904 UNDP (2011): Human Development Report 2011: Sustainability and Equity: A Better Future for All. Palgrave Macmillan, New York, 2011. 176 s. ISBN 978-0-230-36331-1. WAISOVÁ, Š. (2011): Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, 250 s. ISBN 9788073803391. ZÁHOŘÍK, J. (2012): Ohniska napětí v postkoloniální Africe. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2012, 274 s. ISBN 978-80-246-1961-3. ZELEZA (2008): The Causes & Costs of War in Africa: From Liberation Struggles to the ‘War on Terror’ In NHEMA, A., ZELEZA P.T. (2008): The Roots of African Conflicts: The Causes and Costs. James Currey, 2008. 288 s., ISBN 0821418092.
Mapy a atlasy HANUS, M., ŠÍDLO L. (2011): Školní atlas dnešního světa. Terra, 2011. 192 s. ISBN 978-80902282-6-9. HSRP (2008): The miniAtlas of Human Security [online] New York: Oxford University Press, 2008.
[cit.
2014-06-26].
Dostupné
z:
http://www.hsrgroup.org/our-
work/publications/miniatlas.aspx
Internetové zdroje a publikace Raleigh, C., Dowd, C. (2015): Armed Conflict Location and Event Data Project (ACLED) Codebook 2015 [cit. 2015-03-15]. Dostupné z: www.acleddata.com ACLED
(2015):
Data
|
ACLED
[online].
http://www.acleddata.com/data/
73
2015
[cit.
2015-03-15].
Dostupné
z:
ACLED (2012): ACLED Data Sources [online]. 2012 [cit. 2015-03-15]. Dostupné z: http://www.acleddata.com/wp-content/uploads/2014/12/ACLED_Sources-Working-Paper_July2012_updated.pdf ACLED (2012): Trend 2: Agents of Violence in 2014 [online]. 2012 [cit. 2015-03-30]. Dostupné z: http://www.acleddata.com/agents-of-violence-in-2014/ ACLED (2013): Trend 5: Remote Violence in 2014 [online]. 2013 [cit. 2015-03-30]. Dostupné z: http://www.acleddata.com/remote-violence-in-2014/ BBC
(2013):
Somaliland
profile
[online].
2013
[cit.
2014-25-10].
Dostupné
z:
http://www.bbc.com/news/world-africa-14115069 BBC Africa (2015): Who are Nigeria's Boko Haram Islamists? [online]. 2015 [cit. 2015-03-25]. Dostupné z: http://www.bbc.com/news/world-africa-13809501 CIA Factbook (2015): The World Factbook [online]. 2015 [cit. 2015-01-6]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/index.html ConflictMap.org (2015): ConflictMap.org – map of armed conflicts 2015 [cit. 2015-03-30]. Dostupné z: http://www.conflictmap.org/map DRAMAN, R. (2003): Poverty and Conflict in Africa: Explaining a Complex Relationship [online]. 2015 [cit. 2015-03-15]. Dostupné z: http://www.harep.org/ifaapr/semi.pdf GIFMaker.me (2015): Free Online Animated GIF Maker – Make a GIF Easily [online]. 2015 [cit. 2015-04-14]. Dostupné z: http://gifmaker.me/ HSRP (2011): Human Security Report 2009/2010: The Causes of Peace and the Shrinking Costs of War - Overview. [online] New York: Oxford University Press, 2011. [cit. 2014-06-26]. Dostupné z: http://www.hsrgroup.org/docs/Publications/HSR20092010/20092010HumanSecurityReportOverview.pdf Informační centrum OSN v Praze (2005): Úmluva o právním postavení uprchlíků [online]. 2005 [cit. 2015-03-14]. Dostupné z: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/uprchlici.pdf KŘIKAVOVÁ, L. (2009): Interpolace bodových dat v GIS. [online]. Praha 2009, 55 s. [cit. 2015-330]. Dostupné z: https://is.muni.cz/auth/el/1431/jaro2015/Z8818/55011423/2009_BP_Krikavova_Interpolace_bodov ych_dat_v_GIS.pdf. Bakalářská práce, České vysoké učení technické v Praze.
74
LÁCHOVÁ, L. (2013): Rozšíření chudoby ve světě a jeho změny. [online]. Brno 2013, 82 s. [cit. 2014-1-20]. Dostupné z: https://is.muni.cz/auth/th/375687/prif_b/LachovaBP_final.pdf. Bakalářská práce. Masarykova Univerzita OPHI (2013): Multidimensional Poverty Index 2013 [online]. 2013 [cit. 2014-02-10]. Dostupné z: http://www.ophi.org.uk/wp-content/uploads/8-pager-v3-internet.pdf?cda6c1 Plougshares (2014): Armed Conflict Report 2014 [online]. 2014 [cit. 2014-8-11]. Dostupné z: http://ploughshares.ca/wp-content/uploads/2012/08/2014-ARMED-CONFLICT-REPORT.pdf PRIO (2007): The Peace Research Institute Oslo [online]. Oslo 2007 [cit. 2014-2-10]. Dostupné z: http://www.prio.no/ TOMKOVÁ, Š. (2010): Rozvojový potenciál vojenské operace z pohledu paradigmatu lidského rozvoje – případová studie Afghánistán [online]. Brno, Olomouc 2010, 53 s. [cit. 2012-1118]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/274107/fss_b/?id=155471. Bakalářská práce. Masarykova Univerzita THE
WORLD
BANK
(2015):
Data
[online].
2015
[cit.
2015-01-7].
Dostupné
z:
http://data.worldbank.org/ THE WORLD BANK (2015): Poverty [online]. 2015 [cit. 2015-01-7]. Dostupné z: http://www.worldbank.org/en/topic/poverty
UCDP (2013): the UCDP/PRIO Armed Conflict Dataset Codebook. Version 4-2013 [online]. 2013 [cit. 2015-01-7]. Dostupné z: http://www.pcr.uu.se/digitalAssets/167/167198_codebook_ucdp_prio-armed-conflict-datasetv4_2013.pdf UCDP (2014): Department of Peace and Conflict Research [online]. Uppsala 2014 [cit. 2014-210]. Dostupné z: http://www.pcr.uu.se/ UN (2013): List of least developed countries 2014 [online]. 2013 [cit. 2015-01-7]. Dostupné z: http://www.un.org/en/development/desa/policy/cdp/ldc/ldc_list.pdf UNDP (2015): Human Development reports - Data [online]. 2015 [cit. 2015-01-7]. Dostupné z: http://hdr.undp.org/en/data
UNDP (2015): Our projects [online]. 2015 [cit. 2015-01-7]. Dostupné z: http://open.undp.org/#2014/filter/region-RBA/donors-00012
75
UNHCR (2015): UNHCR Population Statistics [online]. 2015 [cit. 2015-03-15]. Dostupné z: http://popstats.unhcr.org/
UNPBF (2007): 2. What is Peacebuilding? [online]. 2007 [cit. 2015-02-10]. Dostupné z: http://www.unpbf.org/application-guidelines/what-is-peacebuilding/#fn-1937-3
UNROL (1992): An Agenda for Peace [online]. 1992 [cit. 2015-01-10]. Dostupné z: http://www.unrol.org/files/A_47_277.pdf
World Bank (2000). Beyond Economic Growth. Chapter VI. Poverty [online]. 2000 [cit. 2015-0310]. Dostupné z: http://www.worldbank.org/depweb/beyond/global/chapter6.html
76
SEZNAM ZKRATEK ACLED
Armed Conflict Location & Event Data Project
EU
Evropská unie
HDI
Human Development Index; Index lidského rozvoje
HDP
Hrubý domácí produkt
HSRP
Human Security Report Project; Projekt Zprávy o bezpečnosti lidského společenství
IDW
Inverse distance weighting (IDW); metoda inverzní vzdálenosti
OSN
Organizace spojených národů
PPP
Purchasing Power Parity; parita kupní síly
PRIO
The Peace Research Institute Oslo
UCDP
The Uppsala Conflict Data Programme
UNDP
United Nations Development Programme; Rozvojový program OSN
UNHCR
The UN Refugee Agency; Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
UNITA
União Nacional para la Independência Total de Angola
SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1. Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí a míra extrémní chudoby v Africe v roce 2014 Příloha 2. Konflikty v Africe dle typu a dle počtu obětí v únoru 2015 Příloha 3. Počet obětí ozbrojených konfliktů v Africe v roce 2004 - IDW Příloha 4. Počet obětí ozbrojených konfliktů v Africe v roce 2014 – binning Příloha 5. Typy konfliktů dle účastníků konfliktu a dle počtu obětí v Nigérii v roce 2014 – ukázka mapy ozbrojených konfliktů pro jednotlivé státy Příloha 6. Animovaná mapa Počet obětí ozbrojených konfliktů v Africe v letech 2004 až 2014 (CD)
Příloha 3
Příloha 4
Příloha 5
