Mapa souborů
BENÁTKY NAD JIZEROU Původní název: Loutkové divadlo tělocvičné jednoty Sokol Současný název: Loutkové divadlo Rolnička První představení: 2. března 1924 Přestávky v činnosti: 1942–1945 1972–1973 1975–1977 Statistické údaje: 1977–1987 – průměrně 7 představení a 2 premiéry v sezoně Loutkářský kroužek při zábavním výboru tělocvičné jednoty Sokol v Benátkách nad Jizerou byl ustaven 20. prosince 1923. Bylo zakoupeno šestnáct vyřezávaných marionet, členky ušily kostýmy, další členové malovali dekorace a oponu a zhotovili jevištní konstrukci. Prvotní soubor čítal dvanáct členů, principálem byl František Honc. Zahajovací představení se konalo v místní sokolovně a do konce roku bylo sehráno šest představení. Inventář i aktivita souboru se utěšeně rozrůstala, v roce 1931 byla v suterénu sokolovny zřízena stálá scéna vybavená kruhovým horizontem a disponující čtyřiceti marionetami velikosti 50 až 60 cm. Hrálo se v sobotu od příchodu nevlídného podzimního počasí až do pěkných jarních dnů. Představení byla oznamována na čtyřech vlastních informačních tabulích umístěných ve městě. Tato etapa byla ukončena v dubnu 1941 v souvislosti se zákazem Sokola. Loutky a další inventář byly během války uschovány v rodinách členů souboru. Po obnovení činnosti v poválečné době se dlouho hledaly vhodné prostory pro stálou loutkovou scénu. Hrálo se v místnostech zrušeného okresního soudu ve Smetanově ulici, byl i pokus upravit pro pořádání představení zrušenou prodejnu textilu na náměstí, která jeden čas sloužila jako úložný prostor loutkářského inventáře. Řešení se na šlo v roce 1953, loutkové divadlo bylo vybudováno v sále bývalých městských lázní. V čele souboru stáli Bedřich Hölzl a Jaroslav Truxa, zřizovatelem byl Závodní klub ROH n. p. Karborundum. Byly zakou peny nové loutky od arch. Krále a sada stavebnicových dekorací z podniku Výstavnictví. Benáteční loutkáři se pravidelně zúčastňovali vy-
11
Vojtěch Cinybulk: O pyšné base Režie a scéna: Zdeněk Peterka; loutky: Moravská ústředna Únanov, 1986 Foto L. Kučera
hlašovaných soutěží, v letech 1966, 1967 a 1974 byli vybráni k účasti na krajské přehlídce v Hořovicích. V polovině sedmdesátých let na staly problémy s členskou základnou způsobené úmrtím starších členů a odchodem těch mladých na studie a za prací. Činnost byla přerušena, občas se podařilo sehrát méně náročné představení, čas od času byl přizván k hostování jiný soubor. V roce 1977 se podařilo získat mladé zájemce o loutkařinu a činnost byla v plné míře obnovena. Dne 27. března 1978 sehrál soubor Perníkovou chaloupku, a tím byla nastartována další etapa. V osmdesátým letech hostili a spolupořádali v Benátkách okresní loutkářské přehlídky, vedení souboru převzal Zdeněk Peterka. Později byla založena tradice březnové přehlídky konané pod názvem Setkání loutkových divadel v Benátkách nad Jizerou, která trvá dosud. V roce 1997 se stal principálem František Vojtěch a bylo založeno občanské sdružení Loutkové divadlo Rolnička. I když se zdálo, že činnosti souboru se společenské změny příliš nedotknou, přišel rok 1999, byl zrušen Závodní klub a v důsledku restitučních procesů hrozilo, že Rolnička přijde o své působiště. Problém uspíšila velká voda,
BENEŠOV U SEMIL
Obvykle se hrálo okolo pěti představení ročně, výjimečně aktivní byl rok 1959, kdy bylo sehráno devatenáct představení. V roce 1974 obnovil činnost loutkového divadla učitel Miloš Hamáček, a protože soubor vytvořil ze svých studentů, vystupovali pod hlavičkou SSM. Soubor hraje i nadále původními šedesáticentimetrovými mario netami a využívá historické zadní malované prospekty. Repertoár vychází z tištěných textů meziválečné a poválečné produkce. Divadlo sídlí v budově obecního úřadu, kde má vlastní sálek s kapacitou sedmdesát diváků. Produkce není četná, většinou zahrají dvě až tři představení ročně. Vedoucí souboru je Jitka Lampová-Hamáčková a současný soubor má osm členů středního věku.
Původní název: Loutkářský odbor Benešovské jednoty Současný název: Loutkářský soubor Benešov u Semil První představení: 14. září 1930 Přestávky v činnosti: 1 940–1946 1969–1973 1991–1993 Statistické údaje: 1930–1997 – sehráno 264 představení
Jiřina Hegrová: Pejsek, kočička a medvěd Režie: Jiřina Hegrová; výprava: Josef Hendrych, 2010 Foto František Vojtěch
která v březnu 2000 zaplavila bývalé městské lázně a s nimi i loutkové divadlo. Byly zničeny dekorace a většina technického zařízení, poškozeny a částečně zničeny byly také loutky. Krátký čas po povodni se zdálo, že bude divadlo za přispění města obnoveno, ale nakonec byli loutkáři bez střechy nad hlavou osm let. Nesložili však ruce do klína, pořídili malou přenosnou scénu, která jim umožnila pokračovat v činnosti. Zároveň však hledali trvalé řešení. To se našlo díky pochopení a přispění města v roce 2009, kdy dostali k dispozici prostory v zrekonstruovaném Klubu dětí a mládeže. Tam pak vybudovali novou stálou scénu. Kromě toho, že Rolnička pořádá již zmíněné Setkání loutkových divadel v Benátkách nad Jizerou, zúčastňuje se také přehlídky Turnovský drahokam. Hraje převážně starší marionetové hry, občas i vlastní texty. Bibliografie – Zd. Peterka: Loutkáři 1924–1984, Zpravodaj Benátecka, září 1984, Benátky n. J. – Místopis českého amatérského divadla I – A–M, IPOS ARTAMA, Praha 2001, s. 58
Počátky souboru jsou spojeny s putovním loutkovým divadlem semilského okrsku, na kterém se hrálo asi dvacet představení ročně. V lednu 1935 převzala Benešovská jednota celé zařízení tohoto divadla a začala pracovat samostatně. Po válce nastává velmi brzy období existenční nejistoty, divadlo se stěhuje ze sálu místního hostince do školní tělocvičny a nakonec na stálé jeviště v budově MNV. Jeho zřizovatelem se stává Osvětová beseda. K obnovení činnosti dochází z iniciativy několika mladých lidí v roce 1973 pod hlavičkou SSM. V současné době je soubor prakticky mládežnický, má nedostatek členů a nemá ani režiséra, ani výtvarníka. Hraje se víceméně pravidelně jednou za 14 dní. Představení se usku tečňují na jednu zkoušku, hraje se s marionetami. Repertoár tvoří starší jednoduché marionetové hry (Schweigstill, Žemla aj.). (Publikováno v almanachu Nejstarší amatérské loutkářské soubory v ČSR, 1983 Předchozí informace je možné doplnit o údaj, že zahajovacím představením byla v roce 1930 Vodníkova Hanička L. Tesařové. Jednalo se o sokolské divadlo a sada marionet byla pořízena od Františka Jir kovského. Po válce se hrálo v kreslírně měšťanské školy a po zrušení školy (dnes sídlo obecního úřadu) v roce 1948 se divadlo přestěhovalo do druhého patra téže budovy, kde sídlí i dnes. Člen souboru Miloslav Nosek vytvořil dodnes používanou malovanou oponu 100 x 225 cm s motivem draka a pohádkového hradu. Od roku 1957 soubor působil pod Osvětovou besedou.
12
Bibliografie – Fr. Hyška: Jak přišlo na svět…, Loutkář XVII, č. 4/1930–1931, s. 97 – J. Novák: Nejstarší amatérské loutkářské soubory v ČSR, SAL SČDO, Praha 1983 – Místopis českého amatérského divadla I – A–M, NIPOS ARTAMA, Praha 2001, s. 60 – Jirkovský František, in: M. Knížák: Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla, NUCLEUS HK, Hradec Králové 2005, s. 398–405 – L. Richter: Mapování amatérských krajů VIII – Liberecký kraj, Loutkář č. 5/2013, s. 36–40 – J. Kříž: Život na provázku, Muzeum Českého ráje, Turnov 2015, s. 34 a 39
Kašpárek ze sady loutek od Františka Jirkovského z Kladna, 1930 Foto archiv souboru
13
BOROVANY Původní název: Loutkářský soubor sboru SČPO Borovany Současný název: Jiskra, loutkové divadlo Sboru dobrovolných hasičů Borovany První představení: 26. prosince 1955 Přestávka v činnosti: 1968–1969 Statistické údaje: 5–8 představení v sezoně a zájezdy
Josef Lada, Jaroslav Preclík: O statečné Máně Režie: Václav Hanzal; scéna: Eduard Buchtel; loutky: Moravská ústředna Únanov, 1976 Foto Jaroslav Soldán
Loutkáři v Borovanech jsou po celou dobu své existence napojeni na jedinou organizaci – dobrovolné hasiče, což není právě obvyklá skutečnost. Navíc se nejedná o spojení pouze institucionální, ale také a snad především personální. Loutkářskou předehrou byla válečná epizoda. Během protektorátu hrál učitel Václav Salák se staršími žáky ve škole (což byl bývalý zámek) loutkové divadlo za použití loutek řezbáře Nováčka z Radostic. Po válce bylo divadlo zlikvidováno a uloženo na školní půdě.
V listopadu 1955 se mezi dobrovolnými hasiči zrodila myšlenka na hraní loutkového divadla – stáli za ní zejména V. Malík a V. Hanzal. Ředitel školy Ladislav Kluzák poskytl prostor „malovaného sálu“ a dal k dispozici pozůstatky někdejšího loutkaření. Zapálenost první loutkářské party musela být velká, renovaci loutek, zbudování scény a její vybavení i přípravu představení zvládli v rekordním čase a zahájení se konalo 26. prosince 1955. Hrál se Pan Franc ze zámku a v té první sezoně bylo odehráno osm představení. Ale již po roce se museli loutkáři stěhovat do šatnového prostoru v přízemí školy. V tomto nepříliš vhodném prostředí hráli až do roku 1968. Když přišli i o tento provizorní hrací prostor, pustili se s téměř holýma rukama do budování vlastního divadla. Odhodlanost a nadšení loutkářů si nakonec vynutily i podporu institucí, orgánů a podniků, a s tím přišly i peníze. Po dvou letech práce vzniklo u borovanské „hasičárny“ loutkové divadlo, lépe řečeno víceúčelové kulturní a společenské zařízení. A tak v dubnu 1970 zahájili borovanští loutkáři ve svém premiérou Cinybulkova Kaimova dobrodružství. V novém divadle se pak konala i řada loutkářských přehlídek a festivalů, první hned v roce 1971. A v roce 1976 přijal soubor jméno Jiskra. V Borovanech se hrálo a dodnes hraje marionetami, převážně z Moravské ústředny v Únanově, později od pana Maška z Oblekovic, mají však i loutky vlastní výroby. Původní historické loutky už odpočívají v depozitáři. Výjimečně hraje soubor i s maňásky, především na zájezdech. Prvním režisérem byl Václav Malík, pak na dlouhá léta stanul v čele souboru i za režijním pultem Václav Hanzal. V současnosti je principálkou i režisérkou jeho dcera Helena Soldánová. Repertoár vždy volili uvážlivě z dostupných zdrojů (Cinybulk, Čech, Tesařová, Preclík, Dvorský, Bezděk, Žáček aj.). Nechybějí ani domáci dramatizace a hry (František Štrajt: Tři náramky). Za zmínku stojí také inscenace hry borovanského aktivisty Jana Petříka v úpravě Jana Chmelíka O Žižkův dvorec. Hra byla uvedena v roce 2004 při oslavách Jana Žižky – z nedalekého Trocnova. Soubor se pravidelně zúčastňuje krajských přehlídek Skupovy Strakonice i dalších loutkářských akcí, mnohé aktivity mu přináší jeho spojení s dobrovolnými hasiči. Tak v roce 1995 vytvořili borovanští
14
loutkáři a hasiči videokazetu s názvem Příběhy kočičky Majdy a pejska Chlupa. Jejím tématem byla protipožární prevence pro děti a mládež. Kazeta si odnesla palmu vítězství z mezinárodní soutěže v Přibyslavi. V roce 1989 natočila Československá televize instruktážní pořad o součinnosti dvou zájmových oblastí – borovanských hasičů a loutkářů. Od roku 1962 se mladí a později i starší členové Jiskry pustili i do činoherních aktivit, nejprve do pohádek, ke kterým přibyly i silvestrovské estrády, masopustní akce a mikulášské nadílky. Toto „přidružené“ činoherectví skončilo (prozatím?) někdy v roce 2006. Členové Jiskry Borovany jsou loutkáři i hasiči. V zimním období bývají více divadelníky a v létě je plná sezona pro hasiče. V každém případě jsou v Borovanech nepřehlédnutelní.
Bibliografie – I. Pilný: Loutkáři a požáry, Čsl. loutkář, č. 3/1973, s. 12–13 – J. Dočkal: Borovanská třicítka, Čsl. loutkář, č. 10/1985, s. 239 – J. Chmelík: Hasičské století v Borovanech 1895–1995, MÚ Borovany, 1995, s. 34, 59–61 – Místopis českého amatérského divadla I – A–M, NIPOS ARTAMA, Praha 2001, s. 82 – Fr. Kadlec: Zlaté výročí Jiskry, Borovany 2005 – J. Chmelík: Herci na nitích v rukou hasičů, ALARMrevue, č. 5, 2005 – Nováček Josef, in: M. Knížák: Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla, NUCLEUS HK, Hradec Králové 2005, s. 662–664
Karel Balák: Kašpárek a vládce Vzdorohlav Režie: Václav Hanzal; scéna: Roman Adamec; loutky: historické, autor neznámý, 1969 Foto Jaroslav Soldán
15
BOZKOV
BROUMOV
Původní název: Dramatický odbor TJ Sokol Bozkov Současný název: Sokolské loutkové divadlo v Bozkově První představení: 14. dubna 1931 Přestávky v činnosti: 1971–1993 Statistické údaje: 1955–1971 a 1993–2014 – v sezoně 3–4 představení s návštěvností 55 diváků
Původní název: Loutkové divadlo Současný název: Občanské sdružení divadélka BRUM Broumov Zahájení činnosti: 1948 Přestávky v činnosti: 1 955–1959 2000–2005 hlubší stagnace Statistické údaje: v současné době 2–3 premiéry ročně
Bozkov je významně spjatý s ochotnickým divadlem, již od roku 1750 se zde pořádaly pašijové hry, které mají v Podkrkonoší silnou tradici, působil zde ochotnický spolek Tyl, divadlo se hrálo pod hlavičkou Sokola. Za druhé světové války, když byl Sokol zakázán, uchýlili se ochotníci pod hasičský spolek a hrálo se dál. Na tuto bohatou divadelní tradici se napojili i loutkáři. Nedá se mluvit v plném slova smyslu o vzniku loutkářského souboru, protože loutková představení hráli členové dramatického odboru TJ Sokola Bozkov, kteří se věnovali jak činohře, tak loutkovým představením. A tato praxe se v Bozkově udržuje do současnosti. Rozhodnutí pořádat také loutková představení padlo v roce 1931. Od semilského řezbáře (Zdeňka Štyranda?) byly zakoupeny loutky vysoké 40–50 cm, místní krejčí a členky souboru je oblékli a hrálo se. První představení se kona lo 14. dubna 1931 a hrál se Kuba Všechnosněd. V obecenstvu bylo 271 dětí a 55 dospělých diváků. Dekorace byly malované, konstrukce zhotovil bozkovský truhlář. Scéna se stavěla v předsálí – sborovně sokolovny, a bylo ji tedy třeba vždy postavit a zase uklidit. Hrál se obvyklý repertoár a představení se konala i za války. Po válce ochotníci i loutkáři působili pod hlavičkou ČSM (1951– 1955), od roku 1956 pod Osvětovou besedou a v roce 1991 se vrátili pod křídla Sokola. Na tom má lví podíl Vratislav Ouhrabka, náčelník Sokola, ale také principál ochotníků a loutkářů. Přestávka v činnosti byla způsobena přestavbou sokolovny, ale loutkáři se už do předchozího působiště nevrátili, hrají ve velkém zasedacím sále obecního úřadu. Tím jim odpadla nutnost stálého stavění a bourání scény. V sezoně sehrají tři až čtyři představení, z toho jedno lze označit jako premiéru.
Po druhé světové válce došlo v Sudetech, tedy i v Broumově, k zásadní proměně obyvatelstva. Mezi přistěhovalci se našlo několik lidí, kteří založili loutkářský kroužek. Dochovala se jména J. Hejnyš, J. Řehák, J. Teplý a Fr. Šrůtek. Hrávalo se v podkroví dnešní mateřské školky, a to patrně do roku 1955. V roce 1958 začala přestavba bývalého kuželníku v areálu textilního podniku VEBA na loutkové divadlo, v říjnu 1959 se zde začalo hrát (Hirschova Nejkrásnější holubička) a divadélko dostalo v souladu s dobovou mentalitou název Loutkové divadlo Zdeňka Nejedlého. Hrálo se marionetami, většinou to kvalitnější z dostupné loutkářské dramatiky. V režii se střídali J. Hevera, J. Volhejn, J. Holeček. Loutkáři měli k dispozici téměř sedmdesát marionet velkých 50 cm. Uskutečnily se i první zájezdy do okolí. Ve vedení souboru se střídali J. Volhejn a M. a D. Novotní. V roce 1977 se do souboru vrátil bývalý člen Jaroslav Dařbujan, který se pak stal vedoucí osobností broumovských loutkářů, zejména jako režisér, ale také jako autor a výtvarník. V roce 1977 zasáhla divadlo povodeň a vyřadila je z provozu. Bylo to divadlo znamenité, s univerzálním jevištěm, bohatým světelným parkem, za jevištěm byl prostorný sklad a dílna, nad skladem klubovna. Hlediště bylo stupňovité s kapacitou asi 150 diváků, nechyběla promítací kabina. Tomu všemu udělala povodeň konec. Pro zkoušky sice zůstala část prostor k dispozici, ale hrát bylo možné jen na zájezdech. Loutkáři si vytvořili zájezdovou scénu a jezdili po okolních vesnicích, hrálo se i na různých místech ve městě. V roce 1980 se soubor dostal do širšího povědomí úspěšným vystoupením na krajské přehlídce (Čechův Drak). Když bylo rozhodnuto o demolici povodní poškozeného objektu, přišel
Ze souboru původních malovaných dekorací Třicátá léta 20. století Foto archiv souboru
Loutky používají původní, přetrvává praxe jejich převlékání. V případě potřeby doplňuje sadu loutek místní řezbář Zdeněk Dvořák. Původní je i scénická konstrukce, byť prošla různými opravami a úpravami. Když původní dekorace dosluhují, maluje nové vnučka V. Ouhrabky Adéla Ouhrabková. Hraje se upravený starý repertoár. Soubor čítá dvacet členů všech věkových kategorií, po smrti principála Vratislava Ouhrabky (2009) se vedení souboru ujal jeho bratranec Jaromír Ouhrabka. Bibliografie – Bozkov. 100. výročí založení tělovýchovné jednoty Sokol, almanach, TJ Sokol Bozkov 1987, s. 5–6 – Cesty českého amatérského divadla, IPOS, Praha 1998, s. 33
Kašpárek Ze sady loutek od semilského řezbáře Zdeňka Štyranda (?) Třicátá léta 20. století Foto archiv souboru
16
17
Helena Lisická, Josef Miroslav Bourek: Ženich pro čertici Režie: Zdeněk Beneš; loutky: firma JEKA, 2015 Foto archiv souboru
soubor o své zázemí (1981). Začalo stěhování z místa na místo, nakonec loutkáři získali dvě místnosti a malý sálek v bývalé radnici. Soubor přešel pod Jednotný klub pracujících Broumov a přijal název BRUM. BRUM Broumov se více méně pravidelně zúčastňoval přehlídek v Jaroměři a Libčanech a obvykle s pozitivním ohlasem. Inscenace se vyznačovaly hledáním současného výrazu marionetového divadla – jak bylo definováno jedno z festivalových ocenění. Hrálo se Královými loutkami a staré texty procházely mnohdy radikální úpravou. Rukopisná novinka J. Dařbujana Votrávená princezna (1984) oplývala smyslem pro nadhled a humor, a to byly kvality prokazované ve všech úspěšných inscenacích souboru BRUM. Na vnější popud se pustili do staroloutkářského kusu Kníže Maxmilián aneb Souboj na hřbitově a úspěšně jej uvedli na Strážnických slavnostech (1988). BRUM však netrpěl jen častou změnou působiště, ale i značně nestálou členskou základnou. Proto je pochopitelná občasná, dá se říci periodická stagnace či útlum činnosti. V roce 1990 se soubor prakticky rozpadl. Vzkříšení se povedlo J. Dařbujanovi ve spolupráci s hudebníkem O. Jírou při práci na insce-
naci Moje pohádka. To byla vlastně taková interní recese o tom, jak chce být Budulínek Červenou karkulkou. Hrálo se netradičně s maňásky a BRUM se s touto inscenací propracoval až na Loutkářskou Chrudim. Při jednom z dalších útlumů v roce 2000 odešel ze souboru J. Dařbujan a vypadalo to, že je s loutkami konec. Město vystěhovalo divadelní fundus do staré garáže, kde zvolna plesnivěl. Soubor z letargie probrali manželé Benešovi. Nastěhovali divadlo do svého domku, dali dohromady pár ochotníků a znovu se začalo zkoušet a hrát. Postupně se vrátil i J. Dařbujan v roli dramaturga a režiséra. V roce 2012 našli broumovští loutkáři nové přístřeší. Dům dětí a mládeže jim pronajal dvě místnosti v Rock klubu, kde začali budovat svou stálou scénu s kukátkovým jevištěm 180 x 90 cm. Mimoto mají k dispozici zájezdovou marionetovou scénu a maňáskový paravan. Zajímavý projekt vznikl ve spolupráci s Agenturou pro rozvoj Broumovska s cílem vytvořit naučnou stezku s námětem broumovských pověstí: Jak vznikl broumovský znak, Kouzelný pramen, Kovářova rokle, Poklad, Začarovaný opat. J. Dařbujan zdramatizoval pověsti Bílá paní a Mlýn a ty byly v červnu 2013 sehrány v klášterní zahradě. Od roku 2005 je vedoucím souboru Zdeněk Beneš. Účast souboru na Loutkářské Chrudimi 1993 – O. Jíra, J. Dařbujan: Moje pohádka Bibliografie – Místopis českého amatérského divadla I – A–M, IPOS ARTAMA, Praha 2001, s. 108 – Stručná historie poválečného loutkového divadla v Broumově – Knappe Geschichte des Braunauer Puppentheaters nach dem Krieg, in: Dvě století Městského divadla v Broumově – divadelní almanach, Město Broumov 2005, s. 93–97 – A. Kohl: Loutková scéna v areálu textilního podniku VEBA, Divadelní hromada LIV, Hradec Králové 2008, s. 59–60
18
BYSTŘICE U BENEŠOVA Původní název: Loutkářský odbor ZK ROH n. p. Interiér v Bystřici Současný název: Loutkový soubor Bystřice První představení: 22. prosince 1954 Přestávky v činnosti: 1991–2006 Statistické údaje: 2008–2014 – v sezoně průměrně 20 představení s návštěvností 50 diváků a 2–3 premiéry Předhistorie bystřického souboru se odehrávala v sále U Jelena. Pan farář Plodík pořídil rodinné loutkové divadlo, na kterém hráli členové Tělovýchovné jednoty Orel pod vedením Václava Bartůška. Tato činnost spadá do let 1930–1938. Hrát se začalo opět po válce, později byla scéna přestěhována na faru, kde byla pro divadlo upravena místnost ze starého chléva. Hrálo se pod vedením Františka Havlíčka a Václava Bartůška. V roce 1950 koupil ředitel školy František Kůstka rodinné loutkové divadlo po profesoru Svatošovi, na kterém se pak v zimních měsících hrálo pravidelně. Divadlo bylo v roce 1955 prodáno do Olbramovic. Vlastní historie bystřického souboru začíná v roce 1954, kdy bylo z podnětu ředitele Kůstky zakoupeno dvacet padesáticentimetrových marionet z Únanova. V září byl při ZV ROH n. p. Interiér ustaven loutkářský odbor, kterému byly loutky svěřeny. Protože nikdo neměl praktické zkušenosti, vydali se do Prahy, navštívili poradnu LUT a Divadlo Říše loutek. Padlo rozhodnutí postavit divadlo ve třídě obecné školy podle nákresů Jaromíra Jíši. Do práce se pustili nejen loutkáři, ale i zaměstnanci továrny a scéna o rozměrech 6,5 x 3,5 x 2,5 stála v závodní jídelně při vánoční nadílce 22. prosince 1954. Na zkoušení nebylo mnoho času, a tak byla premiérovým představením jednoduchá hříčka Jak se dva čerti ukejchali. Po vánoční nadílce se scéna přestěhovala do školy. Zpočátku se hrály nenáročné hříčky, ale již v roce 1956 se Bystřičtí přihlásili do soutěže s Pohádkou o perníkové chaloupce. A protože byli jediným soutěžícím souborem na okrese, stali se vítězi okresního kola, a proto byli přeřazeni z kategorie začínajících souborů
19
Václav Kliment Klicpera, Ludvík Němec: Hadrián na římse Režie: Ladislav Jedlan; výprava: Zdeněk Juřena, 1958 Foto Karel Minc, sbírka Muzea loutkářských kultur Chrudim
do kategorie souborů vyspělých. Je však třeba také připomenout, že prakticky od začátku se soubor snažil na sobě pracovat, od roku 1955 např. navštěvovalo několik členů loutkářské přednášky v Praze. V čele souboru stál Ladislav Jedlan, který se věnoval zejména režii, a na výtvarné stránce se nejčastěji podíleli A. Valenta a J. Jíša. Na další ročník soutěže se soubor připravoval velmi svědomitě. Nastudovali klasickou veselohru K. S. Macháčka Ženichové. Zvítězili v krajské soutěži, uspěli na národní přehlídce v Ústí nad Labem, a tak postoupili na Loutkář skou Chrudim. Pro začínající soubor to byl nečekaný úspěch, ale nikoli nezasloužený. Bystřičtí prokázali smysl pro styl a vyváženost všech složek, vysoká kultura mluveného slova se u nich stala samozřejmostí. Uspěch přinesl souboru dvě zásadní novinky. Především jim byl přidělen jako instruktor Zdeněk Juřena. Z instruktora se stal záhy člen souboru a hlavní výtvarník, který se uplatnil i jako režisér a dramaturg. Již v květnu 1957 padlo rozhodnutí, že se loutky přestěhují do bývalého zájezdního hostince U Jelena. Znamenalo to několikaleté pracovní vypětí, než se ze zanedbaného objektu stalo útulné divadlo, které sloužilo nejen loutkám, ale i místním ochotníkům. Přitom se ale především hrálo a byla to nejúspěšnější etapa jejich historie. V nových
jeviště bylo přizpůsobeno pro různé loutkové technologie i pro klubové pořady. Domácí soubor setrvával u marionet na delším vedení, a pokud nastudoval novou inscenaci, jednalo se o nenáročné hříčky staršího data. V roce 1990 loutky osiřely, zemřel principál František Havlíček a nebyl, kdo by se postavil na jeho místo. Soubor se rozhodl ukončit činnost. V letech následujících se M. Neradová opakovaně pokoušela loutkářský soubor vzkřísit, podařilo se jí založit dětský loutkářský soubor, ale měl jen jepičí život. Aby v Bystřici udržela kontinuitu loutkových představení, zvala k hostování amatérské i profesionální soubory i sólisty, od roku 1992 organizovala týdenní akci Dny loutkového divadla. Loutky se v Bystřici dostaly ke slovu opět v roce 2007. A protože se tak stalo pod patronací místního mateřského centra Kulíšek, přijal i nově ustavený soubor název Kulíšek. V jeho čele stanul Miroslav Macháček a hrát se začalo opět U Jelena. Repertoár navazuje na předchozí souborovou éru, texty jsou uváděny v úpravě M. Macháčka, který je i autorem několika dramatizací (např. Liliputánská pohádka, 2014). Hrají převážně s marionetami, které vytvořil Zdeněk Juřena, zajímavé
Karel Havlíček Borovský: Král Lávra Režie a výprava: Zdeněk Juřena, 1959 Foto Karel Minc
prostorách se poprvé představili 16. března 1958 Malíkovým Míčkem Flíčkem. V roce 1958 znovu hráli na Loutkářské Chrudimi, a to svou nejkontroverznější inscenaci Klicperova Hadriána z Římsů. Na základě připomínek krajské a národní poroty Bystřičtí během dvou měsíců inscenaci zcela přepracovali a na Chrudimi uvedli novou verzi pod ti tulem Hadrián na římse. Pod inscenací byli podepsáni Ludvík Němec (úprava a režie), Ladislav Jedlan (režie) a Zdeněk Juřena (výprava). Inscenace vyvolala bouřlivé debaty, ale odvahu a kvalitu Bystřickým neupírali ani nejpřísnější kritici. V další sezoně byla premiéra Čechova Draka, Kainarovy Zlatovlásky a Krále Lávry Havlíčka Borovského. Král Lávra byl uveden na Loutkářské Chrudimi v režii a s výpravou Z. Juřeny, byl hrán kornoutovými loutkami a v roce 1964 byla tato inscenace delegována na mezinárodní festival amatérských loutkářů v Karlových Varech. Bystřičtí loutkáři prožívali v letech 1957–1964 nejplodnější roky své existence. Překvapovali a provokovali v soutěžích, ale nezapomínali
na své dětské obecenstvo. Soubor měl v té době téměř padesát členů, a i když nepopiratelnou zásluhu na úspěchu jejich inscenací měl Z. Juřena, nelze zapomínat na režijní, dramaturgický a herecký přínos L. Jedlana a L. Němce. Od roku 1965 se datuje útlum aktivity. Na domácí scéně se hrály vesměs jen starší inscenace. V roce 1975 zemřel principál L. Jedlan a jeho místo zaujal František Havlíček. Od roku 1962 byl zřizovatelem souboru Sdružený závodní klub a v roce 1974 se v divadélku U Jelena konala poprvé loutkářská přehlídka okresu Benešov a stala se z ní tradice trvající do roku 1989. Když byl v roce 1985 ustaven Spojený klub pracujících MNV Benešov, který se stal novým zřizovatelem loutkářského souboru (a také dalších divadelních a hudebních souborů), do stal do svého čela zaměstnance, Marii Neradovou. Ta se ukázala být víc než zaměstnankyní, aktivně se podílela na činnosti loutkářů a vytvořila i hojně reprízovaný sólový loutkový pořad Pohádky z košíku. V tomto roce byla také zahájena rekonstrukce budovy, a tedy i loutkové scény,
20
je v některých inscenacích užití barevných fotografií jako dekorací. Často se hraje na playback. Kulíšek se zúčastňuje krajských festivalů, opakovaně bylo oceněno scénografické řešení jeho inscenací. Soubor je desetičlenný, někteří členové hrají také v místním ochotnickém souboru. Divadelní sál prošel v roce 2012 zásadní přestavbou, byla pořízena nová marionetová konstrukce, útulné hlediště má kapacitu sedmdesát diváků a sál je určen i pro činoherní produkce. V témže roce si loutkáři pořídili i zájezdovou scénu, která přichází ke slovu v letním období. Soubor je samostatný spolek. Účast souboru na Loutkářské Chrudimi 1957 – S. K. Macháček: Ženichové 1958 – V. K. Klicpera, L. Němec: Hadrián na římse 1959 – K. H. Borovský: Král Lávra 1961 – L. Aškenazy: Šlamastika s měsícem 1963 – R. Kipling: Bajky nebajky Bibliografie – mč: Jak to dělají v Bystřici u Benešova, Čsl. loutkář, č. 6/1959, s. 134–135 – L. Lormanová: Návštěvou u loutkářů v Bystřici, Čsl. loutkář, č. 10/1961, s. 235–236 – Cesty českého amatérského divadla, sborník, IPOS, Praha 1998, s. 233–234 – LS Bystřice u Benešova, in: L. Richter: 50 loutkářských Chrudimí, DDD a IPOS ARTAMA, Praha 2001, s. 58 – Ludvík Němec, in: L. Richter: 50 loutkářských Chrudimí, DDD a IPOS ARTAMA, Praha 2001, s. 58 – Místopis českého amatérského divadla I – A–M, NIPOS ARTAMA, Praha 2001, s. 126–127 – L. Richter: Mapování amatérských krajů III – Střední Čechy, Loutkář, č. 3/2012, s. 142–143
Miroslav Macháček: Pohádka o Guliverovi Režie a scéna: Miroslav Macháček; loutky: František Pešán, 2014 Foto archiv souboru
21
CVIKOV Původní název: Loutková scéna Cvikov Současný název: Klubíčko Cvikov Vznik: 1949 Přestávky v činnosti: 1950–1971 menší přestávky, nelze doložit 1991–1999 Statistické údaje: od roku 1972 – 54 inscenací a asi 350 představení Prvních dvacet let existence souboru po sobě nezanechalo mnoho stop. Podle nedoložených informací byl 7. května 1949 ve Cvikově založen spolek Loutková scéna. Pořídil padesáticentimetrové marionety od řezbáře Miloše Siňora, který patrně divadlo vedl. Soubor měl k dispozici asi šedesát loutek, dodnes se uchovalo pět marionet. O činnosti se nezachovaly téměř žádné zprávy, později hrál pod hlavičkou Spojeného klubu pracujících a jeho vedoucím byl František Tříska. V roce 1971 došlo k oživení činnosti. V této době přijal soubor název Klubíčko a jeho zřizovatelem byl Klub pracujících ROH. Vedoucím souboru se stal Jan Roubíček a vůdčí osobností Miroslav Zachariáš, který byl do roku 1991 prakticky monopolním režisérem a dramaturgem. Klubíčko hrálo obvyklý repertoár marionetářských souborů (Čech, Schweigstill, Skálová, Kopta, Cinybulk, Havlík a další) s loutkami Moravské ústředny v Únanově. Od roku 1975 se cvikovští zúčastňovali krajských přehlídek (Žatec, Louny), dramaturgie volila náročnější texty (M. Marková, Fr. Langer), objevují se i vlastní autor ské práce (M. Zachariáš). Jak to u marionetářských souborů často bývá, hrálo se v rozdělené interpretaci. První pokusy o porušení zavedené praxe se datují rokem 1984, kdy zkusili hrát s odkrytým vedením, od roku 1986 občas použili i jiné technologie – manekýny a javajky. Od začátku osmdesátých let se datuje spolupráce s Ivanem Anthonem, který pro soubor napsal několik her, nejvýznamnější byly jeho „perníkové“ komedie, které navázaly na úspěšnou hru M. Zachariáše O perníkovém dědkovi (1974). Anthon také zajistil pro několik inscenací scénografii od Richarda Landera. V té době byl často využíván playback, což samozřejmě svazovalo
Ivan Anthon: Perníkové narozeniny Režie: Miroslav Zachariáš; výprava: Richard Lander, 1981 Foto sbírka Muzea loutkářských kultur Chrudim
loutkovodiče, a tak brzy od této praxe upustili. Přátelské vztahy si vytvořili i s profesionálními loutkáři z libereckého Naivního divadla, Ivan Antoš vytvořil výpravu k obnovené inscenaci Giňola. Postupně zcela opustili kukátko, marionety sice stále převažují, ale na krátkém odkrytém vedení. V letech 1991–1999 došlo k přerušení činnosti. Členové souboru se vyrovnávali s novou společenskou situací a na loutky jim nezbýval čas. Když se však městský úřad rozhodl opuštěné prostory loutkového divadla pronajmout ke komerčním účelům, zmobilizovali loutkáři síly a za podpory odboru kultury města, který dnes soubor zaštiťuje, se k loutkám vrátili. A o tom, že se snažili a snaží o poctivé divadlo, svědčí opakovaná účast na Loutkářské Chrudimi. V současnosti se objevuje i živý hudební doprovod a loutky vlastní výroby. Scénická výprava je převážně dílem souboru. Cvikovské Klubíčko je také od roku 1983 organizátorem a hostitelem přehlídky Cvikovské dny loutek. Mají k tomu dobré podmínky. Původně těsné divadélko se dočkalo plynového topení a klimatizace, ale především většího zázemí. Když knihovna přestala využívat prostory s divadlem sousedící, dostalo je Klubíčko od města do užívání. A tak získali loutkáři zkušebnu, klubovnu, dílnu i skladový prostor.
22
Vladislav Vančura, Pavel Polák: Kubula a Kuba Kubikula Režie: Miroslav Zachariáš; výprava: Ivan Antoš, 1987 Foto archiv souboru
Dlouhá léta určoval profil divadla Miroslav Zachariáš, především jako režisér, ale i jako příležitostný autor. V roce 2001 sice ze souboru odešel, ale ne nadlouho. Jako režisér se stále vrací. V roce 2012 uvedlo Klubíčko premiéru Čertova švagra. Dostala tu příležitost mladá členka souboru Monika Bláhová, která vytvořila dramatizaci i režii. V čele souboru stojí manželé Pavel a Josefína Stehlíkovi.
Bibliografie – Místopis českého amatérského divadla I – A–M, NIPOS ARTAMA, Praha 2001, s. 132 – Siňor Miloš, in: M. Knížák: Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla, NUCLEUS HK, Hradec Králové 2005, s. 820–821 – Klubíčko Cvikov, in: L. Richter: Loutkářská Chrudim 2001–2011, DDD, Praha 2011, s. 14 – L. Richter: Mapování amatérských krajů VIII – Liberecký kraj, Loutkář, č. 5, 2013, s. 36–40
Účast souboru na Loutkářské Chrudimi 1981 – I. Anthon: Perníkové narozeniny 1983 – I. Anthon: Perníkový sněhulák 1990 – O. Augusta: Muzikanti 2002 – M. Kownacka: Švec Dratvička 2007 – L. Mosczynski, J. Wilkowski: Giňol
– J. Kříž: Život na provázku, Muzeum Českého ráje, Turnov 2015, s. 37 a 39
23
HORY MATKY BOŽÍ Původní název: Loutkové divadlo Sokola Současný název: Loutkové divadlo První představení: 1928 Přestávky v činnosti: nejsou doložitelné Statistické údaje: 1928–1936 – celkem 120 představení; 2005–2013 – průměrně 5 představení ročně
Řezbované marionety neznámého autora 50 cm, 1926–1927 Foto archiv souboru
na drátech byly patrně od místního řezbáře, dekorace od neznámého autora byly malované na plátně a svinovací, jak to bývalo zvykem u lidových loutkářů. Hrálo se doložitelně do roku 1936 a odehráno bylo 120 představení. Druhá světová válka znamenala konec činnosti. Další osudy loutek nejsou příliš jasné. Divadelní fundus se objevil ve velhartické škole, kde se občas sehrálo nějaké představení, jak o tom svědčí i to, že ve škole byla pro divadlo vytvořena scéna. Podle neověřených zpráv to mohlo být v roce 1953. Později byly loutky využívány v hodinách výtvarné výchovy, kde jim žáci přemalovali hlavičky temperovými barvami a patrně s nimi občas sehráli představení. Regulérní činnost loutkářského souboru byla obnovena v roce 2005. Loutky i ostatní zařízení bylo převezeno do Hor Matky Boží a loutky byly odborně zrestaurovány Mirelou Tůmovou. Utvořený soubor vystupoval pod názvem Matky z Hor Matky Boží, protože se na činnosti podílely jenom mladé ženy. Později se přidali i muži, dnes se jedná o osm až deset členů a loutkáři nepoužívají žádný název. Nemají také žádnou stálou scénu, hrají na mobilní konstrukci a převážně v interiéru. Soubor nemá žádnou právní úpravu, hrají jen tak po sousedsku. Premiéra bývá začátkem srpna na místní pouti a během roku se inscenace reprízuje v okolních městech a obcích. Hraje se původními řezbovanými marionetami, ze začátku používal soubor i původní dekorace. Později byly nahrazeny historizujícími dekoracemi od Miroslava Šislera a člena souboru Jana Koppa. Představení mají živý hudební doprovod na klávesy. Soubor uvádí upravené prvorepublikové texty či vlastní scénáře inspirované místními příběhy a pověstmi. Vedoucí souboru je Bohdana Novotná. Bibliografie – Místopis českého amatérského divadla I – A–M, NIPOS ARTAMA, Praha 2001, s. 247
V Horách Matky Boží, nevelké vesničce v podhůří Šumavy, která je dnes součástí Velhartic, existoval v letech 1896–1939 ochotnický soubor J. K. Tyla a v návaznosti na něj byl založen i loutkářský soubor. Místní Sokol zakoupil divadlo a v roce 1928 se začalo hrát. Marionety
48
HOŘICE V PODKRKONOŠÍ Původní název: Loutkové divadlo Vzdělávacího sboru pro Hořice a okolí Současný název: Hořické loutkové divadlo Zvonek První představení: 1902 Přestávky v činnosti: 1907–1918 1940–1945 (jen jednotlivá představení) 1970–1978 Statistické údaje: 1979–2014 – v sezoně průměrně 10 představení V Hořicích se začalo s loutkařením v roce 1902, kdy fotograf L. Čížek zhotovil divadlo s loutkami 45–50 cm velkými a v roce 1903 celý fundus prodal Vzdělávacímu sboru pro Hořice a okolí. Na divadle se hrálo asi 3 roky. V roce 1919 sehráli místní učitelé na Alšově loutkovém divadle Budulínka, představení mělo ohlas, a to vedlo k ustavení Družiny přátel loutkového divadla, která zrenovovala zbytky Čížkova divadélka a v září 1919 se zahájilo s dvacetičlenným souborem, vedeným učitelem Karlem Kvasničkou. Činnost souboru sledovala pedagogické cíle a výtěžek sloužil různým podpůrným účelům. Hrálo se nepravidelně ve školách a hostincích. V roce 1924 získal soubor stálé sídlo v novém Husově dětském domě, kde byla mateřská škola a prostorný divadelní sál. Scéna a světelná aparatura byla zhotovena podle návrhu akad. malíře Víta Skály, dekorace namaloval malíř J. Marks, loutky (50–60 cm) vyřezal hořický cukrář J. Havlas, ale i řezbář Šrojf z Prahy a prof. Jelínek z Nové Paky. Na nové scéně se zahájilo v prosinci 1924 Schmoranzovým Začarovaným lesem. V činnosti zřejmě i nadále převažovala pedagogická hlediska, repertoár byl vybírán uvážlivě pro různé věkové stupně dětí, mateřské školce byly určeny menší inscenace, starším dětem pohádky, ale i zdravotnické a vlastenecké hry. Dávaly se i varietní přídavky. Po roce 1945 nastává oživení divadelní činnosti, v roce 1950 soubor organizačně přechází pod Osvětovou besedu a stěhuje se do předsálí divadelního sálu, kde bylo třeba vybudovat novou scénu. Na způsobu
49
Karel Balák, Lenka Šafaříková: Očarovaný mlýn Režie: Lenka Šafaříková; výprava: Petr Kráčmar, 2014 Foto archiv souboru
práce se prakticky nic nezměnilo a soubor s kratšími přestávkami hraje do šedesátých let, kdy se stává součástí JKP. V roce 1962 soubor uspořádal výstavku o své práci a historii, objevují se pokusy o spolupráci s divadelními ochotníky. Do roku 1970 se hraje okolo 10 představení ročně a pak činnost ustává. V roce 1979 jsou obnovena víceméně pravidelná představení, hraje se s marionetami od blíže neurčeného výrobce loutek z Kostelce n. L. Soubor tvoří převážně mladí lidé, ale styl práce i repertoár jsou v podstatě předválečné. Současným vedoucím je Ing. J. Bartoš. (Publikováno v almanachu Nejstarší amatérské loutkářské soubory v ČSR, 1983)
roku 1999 z funkce vedoucího Dělnického domu, soubor se rozpadl a posléze i ukončil činnost. Z iniciativy ředitelky Dělnického domu Ivany Sochorové se bývalí členové souboru rozhodli v roce 2004 činnost loutkového divadla obnovit. Většinu repertoáru tvoří hry z předcházejícího období, vznikly však i nové inscenace. Za nejzdařilejší považují Příhody včelích medvídků, zpracované na motivy večerníčkovského seriálu. Libreto napsali členové souboru, a zrodilo se tak několik inscenací. Výprava je kolektivní prací souboru, použité loutky jsou z fundusu, někdy vznikají nové na zakázku. V současné době má soubor okolo dvaceti členů, vedoucí je J. Zdražil. Loutkové divadlo Dělnického domu je klasické kamenné divadlo, které slouží jen pro loutková představení. Hlediště má kapacitu osmdesát až devadesát dětí, v předsálí je šatna a sociální zařízení. Zákulisí má i dílnu a zkušebnu. Jeviště je vybaveno otočnou scénou a je vhodné pro spodové loutky i marionety. Bibliografie – Ze zkušeností loutkářského souboru OB v Odrách, Čsl. loutkář, č. 7/1956, s. 164–165 – Místopis českého amatérského divadla II – N–Ž, NIPOS ARTAMA, Praha 2002, s. 80 – Sylva Pracná: Loutkářství v severní části střední Moravy po roce 1945 do současnosti, Časopis Slezského zemského muzea, série B, 55–2006, s. 271–284 – Dělnický dům v Odrách – sborník, DD v Odrách, Odry 2007, s. 18–21 – L. Richter: Mapování amatérských krajů XII – Moravskoslezský kraj, Loutkář, č. 4/2014, s. 46–49
OLOMOUC Původní název: Loutkářský kroužek Odboru Národní jednoty v Olomouci-Hejčíně Současný název: Kašpárkova říše Olomouc První představení: 4. ledna 1920 Přestávky v činnosti: 1 926–1927 1928–1930 1932–1933 1942–1943 Statistické údaje: 1922–1982 – v sezoně průměrně 28 představení s návštěvností 140 diváků; 1983–2013 – v sezoně průměrně 25 představení s návštěvností 120 diváků Loutkové divadlo v Olomouci-Hejčíně je nerozlučně spojeno se jménem svého zakladatele a prvního principála Ing. Františka Čecha, který patřil k nejpřednějším loutkářským nadšencům u nás. Do historie se zapsal především jako autor četných loutkových her vycházejících z možností amatérských loutkových divadel, převážně specificky loutkářsky cítěných. Patřil i k autorům nejhranějším a jeho hry se hrají dodnes. Mimoto neúnavně organizoval mnoho loutkářských akcí, přednášel, propagoval loutky, zasloužil se o vydání mnoha loutkových her. Loutkaření v Hejčíně se datuje od roku 1920. Zahajovací představení Doktora Fausta se uskutečnilo v sále U Dostálů na Alšově rodinném divadélku Ing. Čecha a nával diváků byl takový, že improvizované hlediště nevydrželo a představení se nedohrálo. Ale základ byl položen a zájem diváků neustával. Na větším a lépe vybaveném divadle se začalo hrát 10. září 1922 (Čechovo Zlaté srdce), soubor přijal název Kašpárkova říše a působil pod hlavičkou Sokola. Hejčínští se od počátku snažili o poctivou přípravu inscenací a o kvalitní repertoár. V roce 1929 se soubor přeorganizoval na spolkovém základě a stěhoval se do nového působiště v sále Sokola v Řepčíně. Tam byla činnost opět zahájena Čechovou novinkou, hrou Kašpárek vždy vítězí. To bylo v roce 1931, kdy Ing. František Čech služebně opouští Olomouc. Vedení
100
Zájezd souboru, 1922 Foto sbírka Muzea loutkářských kultur Chrudim
souboru se ujal František Štěrba, ale nové sídlo soustavné činnosti příliš nesvědčilo. Až v roce 1935 se Kašpárkova říše přestěhovala do stálého působiště v nových šatnách na letním sokolském cvičišti v Hej číně. Bylo třeba provést přístavbu a zařídit divadlo a v novém prostředí se začalo hrát 22. listopadu 1936 (Čech: Kašpárkův první krok do života). Činnost souboru se stabilizovala a rozšířila a z Kašpárkovy říše se stalo centrum loutkářského dění v oblasti. Pořádaly se zde četné loutkářské kurzy a výstavy, zkvalitňovala se i vlastní loutkářská práce,
101
jejíž výsledky byly v mnoha směrech příkladné. Divadlo nepřerušilo činnost ani ve válce, naopak došlo k určitému zintenzivnění. Po válce nastává nový rozmach. Kašpárkova říše má promyšlený repertoár, vypracovává dramaturgický plán a mimořádná péče je věnována přípravě nových inscenací. Koncem čtyřicátých let se stává pravidelným (byť externím) spolupracovníkem souboru Voj těch Cinybulk, stává se nejen kmenovým autorem souboru (několik jeho hojně uváděných her zde mělo čs. premiéru), ale i výtvarníkem
Karel Jaromír Erben, Šárka Samcová: Pták Ohnivák a liška Ryška Režie: Karel Samec; scéna: soubor; loutky a kostýmy: Šárka Váchová, 1988 Foto sbírka Muzea loutkářských kultur Chrudim
pravidelně zúčastňoval krajské přehlídky Skupovy Strakonice. Repertoár byl složen ze starších marionetových textů (Průcha, Schmoranz, Malík), ale vybírali i ze soudobé produkce (Marková, Jaroš). K výrazným inscenacím tohoto období patřila hra O veselém hrobaři manželů Lamkových s nápaditou výpravou Josefa Kaliby, která se dočkala
ocenění, a s folklorními mezihrami v podání dětí z dětského souboru. V roce 1986 nastudovali Jarošovu dramatizaci Ptáka Ohniváka a lišky Ryšky s loutkami a výpravou Šárky Váchové. Výtvarná stránka byla mimořádně zdařilá, ale text nedramatický, a tak se v souboru zrodil text vlastní (Šárka Samcová) a v pozměněné výpravě se inscenace
114
dostala na Loutkářskou Chrudim. Činnost mládežnické skupiny dosáhla viditelného vrcholu v roce 1987, kdy soubor uvedl stínoherní inscenaci pohádky Oscara Wildea Slavík a růže. Revoluční rok 1989 zasáhl do činnosti loutkářů negativně. Závodní klub zanikl, divadlo přešlo pod Kulturní klub, došlo k likvidaci archivu, většiny dekorací a části loutek, zbývající loutky přešly do majetku města. Soubor musel za využívání sálu ke zkouškám a představením platit nájemné. Z těchto důvodů K. Samec na vedení Nitky rezignoval. Soubor však přežil, jeho členská základna se pouze proměnila, a jak se postupně ukázalo, změnila se i divadelní poetika. Vedoucího postu se zprvu ujal J. Nebáznivý, který již v šedesátých a sedmdesátých letech vedl dětský soubor. Zkoušková a výrobní činnost se přenesla převážně do soukromí, protože omezený přístup do divadelních prostor byl pro činnost velice svazující. Tato nepříliš vstřícná situace trvala až do roku 2007, a to přesto, že nový majitel Klubu – reklamní agentura Jitex Písek – byl oficiálně zřizovatelem souboru. Když začala rekonstrukce budovy, uchýlil se soubor pod křídla Sokola Písek. Zkoušky a představení se přenesly do tělocvičny v sokolovně, což ovšem znamenalo stálé stěhování a pro diváky značné nepohodlí. Děti musely sedět na zemi nebo na žíněnkách a tělocvičném nářadí. Problémy se stěhováním nevyřešilo ani přenesení činnosti do nově upravených prostor písecké Sladovny. A tak se v roce 2009 Nitka právně osamostatnila, to již pod vedením Dagmar Černé, pronajala si od Farního úřadu Písek bývalou konírnu a v květnu 2009 byla zahájena její rekonstrukce, která stála přes půl milionu korun. Na nákladech se podíleli členové a přiznivci spolku a sponzoři z různých píseckých firem. Loutkové divadlo Nitka bylo slavnostně otevřeno 1. prosince 2009 za účasti novinářů, televize i představitelů města. Od roku 2010 se tak datují dvě pravidelná představení od října do dubna každou druhou a čtvrtou neděli v měsíci. Kromě toho se Nitka zúčastňuje nejrůznějších lokálních akcí, hraje pro místní firmy i v okolních obcích, pravidelně zajíždí do Domova pro osoby se zdravotním postižením v Oseku. Pro školy nabízí zdramatizovné písecké pověsti. Loutkáři se vypravili i za hranice, do Velké Británie, Německa či na Slovensko. V roce 2012 založila Nitka novou tradici, zářijový
115
Neobyčejný festival loutkových divadel. Kromě představení ama térských i profesionálních souborů se koná loutkový průvod městem, výstava loutek a dílnička pro malé děti. Soubor používá různé typy loutek, maňásky, marionety na nitích i na drátech, javajky i plošné loutky. Hraje jak klasickým iluzivním způsobem, tak s odkrytým vedením a v hojné míře využívá kontakt s dětskými diváky. Značnou část repertoáru zajišťují autorsky členové souboru Šárka Venclíková, Lucie Zemanová, Dan Sartorius, Ludmila Prášková či Ludmila Doubková. Na objednávku napsal několik pohádek Ladislav Hornik, jeho dvě pohádky založené na aktivizaci dětských diváků – Jak šiška nechtěla spadnout a Jak Stromouš střílel z borůvkového děla – zahrála Nitka i na Loutkářské Chrudimi. Loutky využívají historické i z vlastní dílny (Šárka Venclíková), popřípadě jejich výrobu zadávají. Kulisy většinou vznikají v souboru podle návrhů Františka Poklopa a Lucie Zemanové.
Jan Malík: Míček Flíček Režie: Karel Samec; výprava: Ivana Horneková, 1977 Foto M. Melich
V tomto provizoriu proběhla i další sezona a konečně byl 16. října 2004 zahájen provoz v renovovaném divadle. Sluší se podotknout, že renovace bylo využito k řadě vylepšení, především v diváckých a skla dovacích prostorách. V prosinci pak byla otevřena výstava Historie amatérského divadla na Zbraslavi, prezentující také situaci dva roky po povodni. Rolničce se podařilo navázat na předchozí praxi pořádání pravidelných sobotních představení. Díky společné organizaci ZKS se loutkáři a ochotníci dělí nejen o divadlo, ale také o řadu aktérů. I další pravidelné či jednorázové akce vznikají ve spolupráci, např. vánoční besídky, dětské karnevaly, výstavy. Loutkáři nemají svého principála, v čele stojí představitel celé Zbraslavské kulturní společnosti Filip Toušek. Rolnička hraje představení s původními marionetami, ostatní loutky (maňásky, javajky, manekýny) vytvářejí sami. Členové souboru komponují i hudební doprovod. Díky propojení s ochotníky lze říci, že nemají nouzi o lidi. Bibliografie – Vlk: Co jsme našim dětem připravili za války, Loutková scéna II, č. 4/roč. 1945–1946, s. 59 – VB: Soutěžní představení zbraslavských loutkářů, Čsl. loutkář, č. 2/1955, s. 42–43 – Velemínská Blanka: Statistika Loutkářského souboru Rolnička, Zbraslavské noviny, červenec 1999, s. 8–9 – Bouček Rudolf: Kronika rodu Boučků, Jaroměřský a Josefovský zpravodaj 2000, č. 6, s. 20 – Místopis českého amatérského divadla II – N–Ž, IPOS ARTAMA, Praha 2002, s. 331 – Bouček Rudolf, in: M. Knížák: Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla, NUCLEUS HK, Hradec Králové 2005, s. 122–124 – F. Pondělíček: Historie loutkářského souboru Rolnička, Zbraslavská kulturní společnost, Praha-Zbraslav 2009 – psl: 25 let v souboru Rolnička Zbraslav, Loutkář, č. 3/2009, s. 101
PRAHA – ŘÍŠE LOUTEK Původní název: V říši loutek, divadlo pro mládež v Bubenči Současný název: Divadlo Říše loutek První představení: 26. září 1920 Přestávky v činnosti: bez přerušení Statistické údaje: 1920–1928 – v sezoně průměrně 85 představení s návštěvností 204 diváků, 10 premiér; 1928–1953 – v sezoně průměrně 109 představení s návštěvností 227 diváků, 2,5 premiéry; 1953–1983 – v sezoně průměrně 79 představení s návštěvností 171 divák, 1,5 premiéry; 1983–2014 – v sezoně průměrně 108 představení s návštěvností 130 diváků, 1 premiéra; celkem uvedeno 213 inscenací, sehráno 9228 představení pro 1 595 818 diváků Říše loutek patřila od svého vzniku k nepočetné skupině souborů označovaných jako umělecká loutková divadla. Spolu s loutkovým divadlem Feriálních osad v Plzni a Uměleckou výchovou v Praze na Vinohradech tvořila špičku našeho loutkářství v meziválečném období, vytvářela model spolkového loutkového divadla a určovala vývoj tohoto divadelního druhu. Říše loutek zahájila svou činnost v přednáškovém sále bubenečské školy ve Sládkově ulici jako družstvo pod vedením manželů Suchardových. Na moderně zařízeném jevišti se hrálo loutkami akad. sochaře Vojty Suchardy a v dekoracích akad. malířky Anny Suchardové-Brichové, která také pečovala o kostýmování loutek. Manželé Suchardovi se zasloužili o vynikající úroveň divadla. Suchardovy řezbované a později i soustružené marionety měly nejen vysokou uměleckou hodnotu, ale i výraznou divadelní účinnost. Dekorace Suchardové-Brichové prošly rychlým vývojem od malířsky pojatých scén po stylizovaná, účelně řešená scénická prostředí zdůrazňující prioritu loutek. Její péče o kostýmování loutek byla příkladná. Zejména pro výtvarnou stránku inscenací se Říši loutek říkalo stylizující scéna. Rovněž dramaturgická stránka měla výbornou úroveň, repertoár byl volen odpovědně, například žádné naše loutkové divadlo neuvedlo tolikrát inspirativní hry ,,klasika loutkových her“ Franze von Pocci. Více než
142
William Shakespeare, Vladimír Zákrejs: Večer tříkrálový Režie: Vladimír Zákrejs; scéna: Anna Suchardová-Brichová; loutky: Vojtěch Sucharda, 1925 Foto Vojtěch Sucharda
čtvrtina her byla od členů souboru (z pera deseti autorů) a některé z nich měly význam pro vývoj české loutkové hry (např. Ptáčkova Princezna Nafta, Wunderlichův Kašpárkův výlet do XXX. století). V prvních sezonách režírovala všechny inscenace bývalá členka Národního divadla Marie Aichelburgová-Hilbertová, která se zasloužila zejména o dobrou úroveň jevištní mluvy. Postupně režírovali i jiní členové souboru (V. Sucharda, V. Barth, dr. Č. Klika, V. Vrtek aj.), výjimečným činem byla inscenace Shakespearova Večera tříkrálového (1925) v pohostinské režii významného loutkáře dr. Vl. Zákrejse. Již ve dvacátých letech lze v Říši loutek mluvit o ,,herectví“ s loutkou, převažovala spojená interpretace, a to až do roku 1955. V roce 1925 navštívil letenské divadlo S. V. Obraz-
143
cov a dojmy z Říše loutek mu byly jedním z inspirativních podnětů pro jeho nastávající loutkářskou profesi. Soustavná pozornost byla věnována scénické hudbě, nejdříve zásluhou dr. Č. Kliky a v třicátých letech J. Pauknera, divadlo mělo až do padesátých let vlastní orchestr. Roku 1928 se soubor přestěhoval do velkoryse projektovaného a moderně řešeného loutkového divadla v budově Ústřední městské knihovny v Žatecké ulici, o němž se říkalo, že je to nejmodernější loutkové divadlo na světě. Tím se Říše loutek neoficiálně stala reprezentační scénou hlavního města. Představení zde byla zahájena 19. prosince 1928 Tylovým Strakonickým dudákem. Divadlo se stalo jedním z hlavních center loutkářského dění a v roce 1929 zde byla založena mezinárodní
Václav Renč: Labutí princ Režie: Jan Novák; výprava: Bohumír Koubek, 1972 Foto Josef Ptáček
organizace UNIMA. Nové výpravy Suchardových na moderním jevišti patřily k tomu nejlepšímu u nás, vyvíjí se i dramaturgie a režie, noví členové souboru přinášejí nové podněty inspirované českou divadelní avantgardou. Byl to zejména Vláďa Šmejkal a Miloš Pilát. Více než polovina inscenací byly domácí autorské práce; např. Pilátovo ?K.D.O.? a Společnost s ručením neomezeným; Šmejkalův Kašpárek na vlnách Fantas-oceánu, Čerstvý věneček ze starodávného kvítí, četné drobné scénky, dramatizace Čapkovy Pohádky pošťácké; Barthův Vládce Himalají. Ze Šmejkala vyrostl osobitý loutkářský režisér, který vycítil i vyzkoušel mnohé z možností loutkového divadla. Po smrti A. Suchardové-Brichové (1944) ztratila výtvarná úroveň inscenací objevitelský charakter a po válce začala i stagnovat. V roce 1945 byla ve Šmejkalově překladu, poprvé v našich zemích, uvedena dodnes populární sovětská hra Gernětové a Gurevičové Kačátko. Premiéra byla za okupace a hra se hrála s názvem Husička a pod Šmejkalovým jménem. V poválečném období působila zájezdová maňásková skupina hrající převážně vlastní repertoár.
Přes kvantitativně mimořádně rozsáhlou činnost byl konec čtyřicátých a začátek padesátých let ve znamení uměleckého útlumu a tápání, což znásobila několikaletá existenční nejistota, která byla v roce 1953 vyřešena zapojením Říše loutek do Městského domu osvěty (později se stala zřizovatelem Městská knihovna a nakonec Kulturní dům hl. m. Prahy). Přitom Říše loutek neulpěla na tradičních formách práce. Pravidelně se objevují inscenace se spodovými loutkami (první javajka u nás se objevila na scéně Říše loutek v únoru 1949), uvádějí se nové hry domácích autorů, bylo uvedeno několik sovětských loutkových her v domácích překladech apod. Nicméně v souboru do zrává nutnost generační proměny. V roce 1957 převzal po třiasedmdesátiletém V. Suchardovi principálské žezlo akad. sochař Bohumír Koubek. Koubek dal inscenacím soudobý výtvarný výraz, aniž by tím popřel cokoliv z tradic Říše loutek. K jeho největším přínosům patří dokonalá technologie marionet, která umožnila rozvoj loutkoherecké stránky. A tak se v době poznamenané odklonem od marionet soubor stává jedním z čelných představitelů české marionetářské školy. Od konce padesátých let se Říše loutek zúčastňuje i Loutkářských Chrudimí a dalších celostátních festivalů, ale na nejvyšší úspěchy si musela počkat až na konec šedesátých let (Doktor Faust – 1968, Krása Nevídaná – 1973, Don Šajn – 1977). Dramaturgie se neopírá tak jako dříve o domácí autorské práce, i když se několik původních her na scéně objevilo, ale snaží se nalézt dobré marionetové a později i maňáskové hry. Tak přišlo na scénu několik sovětských loutkových her v překladech V. Kawona a M. Mrštíkové, „na zakázku“ psané hry (V. Poštulky, Z. Skořepy, M. Mrštíkové) i Kawonovy a J. A. Novotného adaptace her lidových loutkářů. V průměru slabší úroveň má režijní stránka, i když některé režie B. Koubka, R. Zezuly, J. Nováka a později zejména H. Zezulové slavily úspěchy. V roce 1971 se vedoucí souboru stává absolventka loutkářské katedry AMU Hana Zezulová (vedoucí souboru je od vzniku Říše lou tek profesionální pracovník) a do let jejího působení spadají největší poválečné úspěchy souboru. A to i přesto, že v letech 1972–1975 je domácí scéna pro rozsáhlou rekonstrukci vyřazena z provozu a soubor je donucen k omezené činnosti v různých provizóriích a na zájezdech.
144
Koubek zůstává i po svém odchodu z principálské funkce hlavním vý tvarníkem souboru, ale vedle něho hostují mladí profesionální výtvarníci a v poslední době je několik výprav dílem F. Valeny. V roce 1980 byla do funkce divadla jmenována Marie Šlemrová; v současné době se objevují náznaky tvůrčí stagnace. (Publikováno v almanachu Nejstarší amatérské loutkářské soubory v ČSR, 1983) Na doplnění předcházejícího textu je třeba uvést, že když se koncem čtyřicátých let jednalo o vznik profesionálních loutkových divadel, byla Říše loutek jedním z prvních souborů, s jejichž profesiona lizací se počítalo. Byl to však proces poněkud chaotický a nepřehledný. A tak se stalo, že na profesionální provoz Říše loutek byly přiděleny peníze, ale nikdo se nezeptal souboru, zda se chce profesionalizovat. Ten se však jednoznačně rozhodl zůstat u spolkového modelu. V roce 1974 byl soubor delegován na Loutkářskou Chrudim se zkrácenou verzí Koubkova Malého loutkového varieté, která vznikla
Hlediště Říše loutek, stav v roce 1928 Foto archiv souboru
145
Jevgenij Speranskij: Krása Nevídaná Režie: Hana Zezulová; výprava: Bohumír Koubek, 1973 Foto Josef Ptáček
pro televizní záznam. Festival byl v tom roce mezinárodní a již plně v normalizačním duchu. Členové souboru spontánně odmítli zúčastnit se politického aktu položení květin k pomníku Rudé armády a soubor byl vzápětí demonstrativně vykázán z Chrudimi. Následovaly kázeňské dozvuky, aktérům hrozily postihy v zaměstnání a ve škole (jedna studentka byla ze školy vyloučena), soubor ohrožoval zákaz činnosti. Přes různá omezení a byrokratické komplikace se ale divadlo semklo a krizi přestálo. Doplňující zmínku si zaslouží i scénická hudba. Někdy v čtyřicátých letech koupila Říše loutek od Josefa Skupy zvukovou aparaturu s dvoutalířovým gramofonem a hudba reprodukovaná z gramofono vých desek doprovázela mnoho inscenací až do šedesátých let, kdy nastoupila éra magnetofonů. S magnetofony se stala pravidlem komponovaná scénická hudba, nejčastěji od Františka Xavera Thuriho, Milana Jíry, Pavla Jurkoviče, Vadima Petrova či Karla Trumma. Dosazení Marie Šlemrové na vedoucí post v souboru bylo nejen prvním, ale dosud prakticky jediným mocenským zásahem do vnitřní struktury souboru (byla vedoucí Říše loutek v letech 1980–1985). I když se v tomto období uskutečnily zahraniční zájezdy a k Roku
– Říše loutek, Vojtěch Sucharda a Anna Suchardová-Brichová, in: M. Jirásková, P. Jirásek: Loutka a moderna, Arbor vitae a Janáčkova AMU, Brno 2011, s. 158–173 – L. Richter: Mapování amatérských krajů I – Praha, Loutkář, č. 1/2012, s. 38–41 – Půvaby loutek a soch. Sochař Vojtěch Sucharda a jeho Říše loutek, katalog, Moravské zemské muzeum, Brno 2012 – Loutkářská šatna Anny Suchardové-Brichové, katalog, Národní muzeum, Praha 2012
PŘEROV Původní název: Domácí loutkové divadlo J. Horneka (Loutkové divadlo TJ Sokol Přerov) Současný název: Loutkové divadlo Přerovský Kašpárek, Sokol Přerov První představení: 1915 (28. října 1921) Přestávky v činnosti: 1941–1943 Statistické údaje: do roku 1982 – sehráno asi 2500 představení; 1954–1966 – v sezoně průměrně 40 představení s návštěvností 153 diváci; 2000–2015 – v sezoně průměrně 34 představení Vzniku sokolského loutkového divadla v Přerově předcházela od roku 1915 občasná představení na Alšově rodinném divadle. Hrálo se obvykle v sále hotelu Praha z iniciativy Josefa Horneka a Artura Glei cha. Tito loutkáři byli iniciátory vzniku stálého divadla, které svá pravidelná představení zahájilo v Palackého škole 28. října 1921 Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým. J. Hornek se stal vedoucím a A. Gleich dlouholetým režisérem souboru. V roce 1922 bylo vybudováno a zařízeno nové jeviště, pořízeny 50 cm velké loutky, zvýšil se počet představení. Po roce 1927 se hrálo i pro dospělé, dětská představení se pokusně hrála i ve všední den. Soubor byl všestranně aktivní a hrál na dobré úrovni. Roku 1936 se Přerovští dočkali nového reprezentativního působiště v nové sokolovně. Jevištní konstrukce byla pořízena za odborné spolupráce Dr. Jana Malíka a divadlo patřilo k nejmoder nějším v republice. Ve zlepšených podmínkách se zvýšily nároky na vlastní práci. Soubor měl kvalitní repertoár, úspěšně se hrály např. hry Malíkovy a Ptáčkovy, pro dospělé zejména činoherní repertoár (Vrchlický: V sudu Diogenově, Jirásek: Lucerna). Režij ně se začal uplatňovat Jan Široký, který pro divadlo vytvořil i řadu výprav a psal scénickou hudbu (v souboru působil do roku 1963). V roce 1941 byl zrušen Sokol a divadlu nastala nucená přestávka. Znovuzahájení pravidelných představení se uskutečnilo již 10. srpna 1945 pod vedením významné přerovské loutkářky Růženy Široké.
150
Proscénium přerovského divadla v letech 1922–1936 Foto sbírka Muzea loutkářských kultur Chrudim
Soubor měl v té době kolem čtyřiceti členů, pořádal sokolské loutkářské školy, jeho inscenace byly chváleny pro dobrou scénografii, režii a vodění loutek. Koncem čtyřicátých let a v letech padesátých se soubor věnoval i maňáskům, v roce 1951 bylo rekonstruováno jeviště a uzpůsobeno i pro spodové loutky. Od roku 1952 působí
151
přerovští loutkáři pod ZK Přerovských strojíren a jsou i nadále velmi aktivním souborem, jak dosvědčují úspěchy na okresních a krajských přehlídkách. Od konce padesátých let nastaly souboru občasné potíže s členskou základnou, což mělo své důsledky v kolísavé úrovni inscenací.
TISÁ Původní název: ? Současný název: LD Antonína Štěrby Skaláček První představení: 23. listopadu 1947 Přestávky v činnosti: 1948–1955 Statistické údaje: průměrně 10 představení ročně
Jan Liška: Červená Karkulka Režie: Jan Liška; výprava Martina Vaščurová, 2011 Foto archiv souboru
Účast souboru na Loutkářské Chrudimi a v celostátních festivalech 1955 Bratislava – N. Gernětová, T. Gurevičová: Kačátko 1957 – Pestrá estráda 1960 – M. Pavlík: Kohout Světapán Bibliografie – Tepliční zdravotníci dětem, Čsl. loutkář, č. 4/1955, s. 91 – Místopis českého amatérského divadla II – N–Ž, IPOS ARTAMA, Praha 2002, s. 546 – L. Richter: Mapování amatérských krajů VII – Ústecký kraj, Loutkář, č. 4/2013, s. 45–47
Loutkové divadlo existovalo v Tisé již v třicátých letech minulého století a hráli je čeští dělníci z místních manufaktur na výrobu knoflíků, takzvaní knoflíkáři. Ve zjitřené národnostní atmosféře inscenovali nedlouho před odstoupením Sudet Německu hru Jak Honza vyzrál na zlého krále, ve které měla loutka Honzy na rukávu pásku SOS (= Stráž obrany státu) a zlý král měl černý knírek à la Hitler. Hrálo se ještě v roce 1938, pak byl s českými loutkami konec. Nejstarší zaznamenané datum v poválečné historii loutkářů v Tisé je 4. listopadu 1946. Antonín Štěrba a skupinka prvních nadšenců se začali pravidelně scházet, budovat divadlo a nacvičovat loutkové představení. To první bylo sehráno 23. prosince 1947 v dnes již zbouraném domě, v přístavku restaurace Tyssa Wände, ale co se hrálo, již kronika nezachytila. Hrálo se třiceticentimetrovými marionetami na drátech, a to od té doby pravidelně každou neděli. Fundus byl záhy rozšířen o dvacet pětatřiceticentimetrových marionet, jejichž autorem byl nejmenovaný šumavský řezbář. V roce 1948 bylo divadlo zrušeno a loutky někdo ukradl. Nové stálé loutkové divadlo bylo zřízeno v nynější budově obecního úřadu a soubor tvořily převážně děti. První představení se zde konalo 28. října 1956, ale cti uvést nové divadlo do provozu se dostalo hostům, loutkářům z Libouchce. Zahráli dodnes populární Vodníkovu Haničku Ludmily Tesařové. Domácí soubor se představil 11. listopadu 1956 pohádkou J. Žemly Jak švec ošidil čerta. Zřizovatelem souboru byl ZK KOH-I-NOOR Tisá. Převážně dětské složení souboru vydrželo do roku 1988, od roku 1973 se loutky hrály pod patronací místní školy. Patrně v roce 1988 došlo k proměně členské základny, hraní se ujali dospělí a soubor začal používat název Skaláček.
184
Bohumil Schweigstill: Koření z Černého vrchu Režie: František Ritschel, Milena Ritschelová ml.; výprava: Šárka Ritschelová, Pavla Hanousková, Anna Salabová, 2008 Foto Jan Pružinec
Počátkem léta 1992 byla scéna s jedinečnou pohádkovou atmosférou zrušena a zdemolována. Ale již 7. listopadu 1992 zahájili loutkáři Langrovou pohádkou Princ Kašpárek a jeho koníček ve svém dalším působišti, na scéně vystavěné za filmovým plátnem místního kina. K po slednímu stěhování došlo v roce 2007, kdy se Skaláček přestěhoval zpět do velkého sálu budovy obecního úřadu. V roce 2000 zemřel zakladatel souboru Antonín Štěrba, který byl do té doby principálem a režisérem. Jeho jméno si pak loutkáři dali do názvu.
185
Současnost Skaláčku je pestrá. Principálem je František Ritschel a pod hlavičkou Skaláčku působí nejen loutkářský soubor, ale od roku 2012 i dětská loutkářská skupina, ochotníci (ti v Tisé působili ve spolupráci s loutkáři již v letech 1946–1982) a pěvecký sbor. Řadu akcí provádějí společně: mikulášské, maškarní bály, pálení čaroděj nic i společné oslavy a výlety. Loutkáři hrají jednou měsíčně, v sezoně většinou nastudují dvě nové inscenace. Přátelské vztahy udržují se souborem BOĎI z Jaroměře, kam zajíždějí na tamní festival
ÚPICE Původní název: LD Radost ZK Úpolen Současný název: Klub loutkářů Úpice První představení: 20. ledna 1951 Přestávky v činnosti: bez přerušení Statistické údaje: 2003–2013 – v sezoně průměrně 15 představení a 1–2 nové inscenace
Vojtěch Cinybulk: Ostrov splněných přání Režie: Pavel Kubíček; loutky: Moravská ústředna Únanov, 2014 Foto Hana Šlechtová
Na schůzi Místní odborové rady v Úpici v říjnu 1950 bylo dohodnuto, že bude pořízeno loutkové divadlo. Za finančního přispění místních závodů Juta, Úpolen a Tonava byla zakoupena od jaroměřského souboru skládací jevištní konstrukce a světelné zařízení. Závod Úpolen dal k dispozici skladové prostory v budově na úpickém náměstí, a protože součástí fundusu zakoupeného v Jaroměři byla i kompletní inscenace Malíkova Míčka Flíčka, pustil se vznikající soubor do nácviku této hry. Vedení souboru se ujal B. Rykr, v rekordně krátké době se
podařilo prostory někdejší pošty uzpůsobit pro hraní loutkového divadla a zároveň připravit první představení. Byl to právě Míček Flíček a hrál se 20. a 21. ledna 1951. Ukázalo se však, že prostory pro divadlo moc nevyhovují, a tak se v červnu 1951 hrála další inscenace, Pohádka o zlaté rybce, v Divadle A. Jiráska. Následující dva roky se hrálo v divadle U Vacků, ale zároveň se rodily plány na úpravu původních prostor na úpickém náměstí. Propojením stávajících místností vznikl větší sál i zákulisí, sál dostal šikmou podlahu, byla postavena nová stálá jevištní konstrukce s pojízdnými jevištními vozy. V takto upraveném divadélku zahájili loutkáři 14. února 1953 Cinybulkovým Ostrovem splněných přání. S odchodem několika členů se dostavila první krize. Soubor hrál sice dál, ale jen jednoduché hry, protože trpěl trvalým nedostatkem spolupracovníků. Krizi se podařilo zažehnat v roce 1958 s příchodem nových členů. Od roku 1957 vedl úpické loutkáře Antonín Kubíček. Do další přestavby se soubor pustil v roce 1960, po úpravách scény zde bylo možno hrát nejen marionetami, ale i spodovými loutkami, používat techniku černého divadla, mohli zde hrát živí herci, daly se i promítat filmy. Od poloviny šedesátých let se aktivity souboru postupně rozrůstaly. Sezona trvala od října do března, loutková představení se střídala s promítáním filmových pohádek. Přibyly přednášky a promítání krátkých filmů pro dospělé, pořádané pod názvem Večery zajímavostí. Aktivity narůstaly, a s tím i finanční nároky. Kulturní klub ROH (tehdejší zřizovatel loutkového divadla) nemohl vše zvládnout, a tak se loutkáři pustili do podnikání. Na úpické pouti prodávali občerstvení, promítali filmové grotesky, provozovali kolo štěstí. Dokázali si tak vydělat na nové loutky, promítačku, magnetofon ad. Tyto aktivity rozvíjeli až do roku 1993. Soubor se pravidelně zúčastňoval okresních i krajských přehlídek, některé přehlídky se konaly v Úpici. Ve většině inscenací používali únanovské marionety při rozdělené interpretaci. Na repertoáru byly vedle starších her i náročnější texty, objevily se vlastní autorské práce, v poslední době z pera Pavla Kubíčka. Nechyběla ani vybočení z řady. Tak v roce 1986 uvedli Werichovu Královnu koloběžku jako stínohru, v roce 1988 Čapkovu Pošťáckou pohádku jako černé divadlo. Četné
202
Jan Malík: Míček Flíček Režie: Antonín Kubíček; scéna: Rudolf Říha; loutky: z dílny Adolfa Šrůtka (?) z let 1945–1950, 2014 (původně 1950) Foto Hana Šlechtová
byly i zájezdy do okolí. Zvrat nastal v roce 1993, kdy byl zrušen dosavadní zřizovatel souboru, Kulturní klub. Loutkáři nemeškali a usta vili občanské sdružení pod názvem Klub loutkářů Úpice. Problémy však pokračovaly. Soukromý majitel domu, kde mělo divadélko své dlouholeté sídlo, stupňoval finanční nároky, a tak sehrál Klub loutkářů 27. března 1994 v divadélku na náměstí poslední představení. Pak si od firmy Kasper-Kovo pronajal podkrovní místnosti v bývalé budově klubu, kde mohl uložit fundus i zkoušet, ale hrát zde nebylo možné. Po sedmi letech však přišla i z těchto prostor výpověď, městský úřad však poskytl za velmi vstřícných podmínek náhradní prostory. Ani tam ovšem není možné hrát, a tak se hraje na činoherním jevišti Divadla
203
Aloise Jiráska. Znamená to ovšem na každé představení vše potřebné přivézt, postavit a poté zase uklidit a odvézt. Přes všechny nesnáze je soubor stále aktivní. Pravidelně se zúčastňuje přehlídky O cenu Matěje Kopeckého v Libčanech, kde několikrát zvítězil a téměř pravidelně si odváží cenu diváka. Hráli i na Boučkově Jaroměři, na festivalu v Červeném Kostelci, na Národní přehlídce seniorského divadla ve Znojmě ad. Hrají iluzivním způsobem v rozdělené interpretaci únanovskými marionetami. Na jejich inscenacích bývá oceňována kvalitní mluva a dobré herectví s loutkou, ctí věkovou adresu svého obecenstva a žánr, který hrají, ovládají velmi dobře. Uvádějí čtyři až pět inscenací ročně. V prosinci 2012 se
Hana Václavíková a Jana Gavelčíková. O prázdninách 2015 postihla Kohútek pohroma, když voda z prasklého topení poničila zařízení divadla, část dekorací a souborovou dokumentaci. Za čtyřicetiletou práci v loutkovém divadle Kohútek získali Libuše a Otakar Švecovi cenu města Vsetína za rok 2006. Účast souboru na Loutkářské Chrudimi 1955 – (ZK Zbrojovka) S. Preobraženskij, S. V. Obrazcov: O velkém Ivanovi 1977 – (Kohútek) Z. Skořepa: O kohoutkovi a slepičce Bibliografie – Z. Petrová: Několik slov o práci vsetínských loutkářů, Čsl. loutkář, č. 2/1952, s. 62–63 – ŠV: Starý i nový rok v Kohútku, Čsl. loutkář, č. 2/1978, s. 44–45 – Kohútek, loutkové divadlo SKP Vsetín, Čsl. loutkář, č. 7/1978, 2. s. obálky – ŠV: Decénium vsetínského Kohútku, Čsl. loutkář, č. 5/1981, s. 116 – Místopis českého amatérského divadla II – N–Ž, IPOS ARTAMA, Praha 2002, s. 674 – K. Švecová: Anabáze jednoho divadla, Historie amatérského divadla Kohútek Vsetín 1971–2001, oborová práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, katedra teorie a dějin dramatických umění, Olomouc 2003 – L. Richter: Mapování amatérských krajů XIII – Zlínský kraj, Loutkář, č. 5/2014, s. 30–35
VYSOKÉ NAD JIZEROU Původní název: Loutkové divadlo Krakonoš Současný název: Loutková scéna Divadla Krakonoš První představení: 25. prosince 1924 Přestávky v činnosti: 1941–1945 Statistické údaje: 1983–2013 – v sezoně průměrně 10 představení, 1–2 premiéry; od roku 1924 – sehráno celkem přes 950 představení Vysoké nad Jizerou je město s vynikající ochotnickou tradicí. První ochotnické představení zde bylo sehráno již v roce 1787. Koncem 19. století se ochotníci spojili s pěveckým spolkem pod názvem Krakonoš. Neustávající aktivitě ochotníků děkuje Vysoké za to, že se stalo dějištěm Národních přehlídek vesnických a zemědělských divadelních souborů. Ochotníci vedle činoher uváděli i opery a od roku 1924 mají i své loutkové divadlo, které je součástí ochotnického souboru dodnes. Činnost byla zahájena 25. prosince 1924 Rudloffovou Krakonošovou nadílkou, první představení se hrála v radničním sále na divadle půjčeném od ochotnického spolku ze Semil. Loutkáři si však záhy pořídili vlastní loutky řezané J. Dolenským ze Semil, dekorace namaloval malíř pokojů M. Lev z Jilemnice. Když si ochotníci koncem dvacátých let postavili vlastní budovu, do stali tam stálé sídlo i loutkáři. Jeviště bylo zařízeno podle vzoru pražského Divadélka V říši loutek. Repertoár byl standardní, hrálo se i s maňásky a představení vynikala dobrou mluvou. Za války se nehrálo. Soubor dodnes uchovává předválečný způsob práce. Hraje se původními loutkami v původních dekoracích, na repertoáru jsou staré marionetové hry upravované režiséry a uváděné po dvou až čtyřech zkouškách. Režisér plní vlastně jen organizační funkci, dobrá bývá jevištní mluva. Ročně sehrají asi deset představení. Přibližně patnáctičlenný kolektiv vede Jan Hejral a jsou to vesměs lidé velmi pilní, neboť vedle loutek ještě dělají ochotnické a dětské divadlo, hrají v dechovce a malém tanečním orchestru a podílejí se na organizaci ochotnických festivalů a okresních loutkářských přehlídek.
212
Loutky Jana Dolenského, dvacátá léta 20. století Foto archiv souboru
(Publikováno v almanachu Nejstarší amatérské loutkářské soubory v ČSR, 1983) Vysocké divadlo je vybavené malovanou oponou zobrazující pověst o založení města. Jejím autorem je Jaroslav (?) Janda. Loutková scéna Krakonoš hraje dodnes s původní kolekcí loutek J. Dolenského, která byla později doplňována domácími autory Josefem Fučíkem st., Josefem Rónem a Josefem Hejralem st. Jedná se samozřejmě o marionety na drátech. Také používané dekorace jsou převážně původní. Základem repertoáru jsou upravované staré texty, nejhranějšími autory jsou Čech, Schmoranz, Vršovický, Rudloff, Průcha. Dobový kolorit doplňuje již tradičně zvuk flašinetu.
213
Loutkáři jsou po celou dobu své existence součástí ochotnického souboru Krakonoš, z toho plyne nejen kvalitní jevištní mluva, ale také spolupráce při mnoha dalších aktivitách vysockých ochotníků, jako je festival Krakonošův divadelní podzim, plesy, maškarní bály a nej různější kulturní a společenské akce. Loutkáři mají od roku 1925 své trvalé sídlo v divadelní budově, která byla v roce 1991 vrácena spolku, a péče o vlastní budovu přináší nemálo starostí. Divadlo prošlo v letech 2006–2008 rekonstrukcí vnějších i vnitřních prostor a také modernizací technického vybavení. Loutkáři nebyli zvyklí na cestování. Impulsem k pořízení zájezdové scény, která je kopií domácího jeviště, se stala až nabídka na účast na mezinárodním loutkářském festivalu ve francouz ské Normandii. S touto scénou se loutkáři Krakonoše vypravili v roce
