Manuál nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury
Obsah Úvod _________________________________________________ 4
2/417
1.
Zmapování mezoregionu Východ Čech ______________________ 7 1.1 Zmapování SUBREGIONŮ Východních Čech _____________________ 7 1.2 Zmapování REGIONU Východní Čechy ________________________ 21 1.3 Marketing summary pro region Východní Čechy __________________ 22 1.4 Zmapování SUBREGIONŮ Královéhradecko ____________________ 24 1.5 Zmapování REGIONU Královéhradecko _______________________ 36 1.6 Marketing summary pro region Královéhradecko _________________ 37 1.7 Zmapování (SUB)REGIONU Krkonoše a Podkrkonoší ______________ 38 1.8 Marketing summary pro (sub)region Krkonoše a Podkrkonoší _________ 48 1.9 Zmapování MEZOREGIONU Východ Čech ______________________ 49 1.10 Marketing summary pro mezoregion Východ Čech ________________ 52
2
Zmapování mezoregionu Sever Čech ______________________ 54 2.1 Zmapování (SUB)REGIONU Český ráj a Pojizeří __________________ 54 2.2 Marketing summary pro (sub)region Český ráj a Pojizeří ____________ 62 2.3 Zmapování SUBREGIONŮ Českolipsko a Jizerské hory _____________ 63 2.4 Zmapování REGIONU Českolipsko a Jizerské hory ________________ 76 2.5 Marketing summary pro region Českolipsko a Jizerské hory __________ 77 2.6 Zmapování SUBREGIONŮ Severozápadní Čechy _________________ 78 2.7 Zmapování REGIONU Severozápadní Čechy ___________________ 101 2.8 Marketing summary pro region Severozápadní Čechy _____________ 103 2.9 Zmapování MEZOREGIONU Sever Čech ______________________ 104 2.10 Marketing summary pro mezoregion Sever Čech _________________ 107
3
Zmapování mezoregionu Západ Čech _____________________ 108 3.1 Zmapování (SUB)REGIONU Západní Čechy ____________________ 108 3.2 Marketing summary pro (sub)region Západní Čechy ______________ 118 3.3 Zmapování SUBREGIONŮ Plzeňsko a Český les _________________ 119 3.4 Zmapování REGIONU Plzeňsko a Český les ____________________ 135 3.5 Marketing summary pro region Plzeňsko a Český les ______________ 137 3.6 Zmapování MEZOREGIONU Západ Čech _____________________ 138 3.7 Marketing summary pro mezoregion Západ Čech ________________ 140
4
Zmapování mezoregionu Jih Čech _______________________ 142 4.1 Zmapování (SUB)REGIONU Šumava a Pošumaví ________________ 142 4.2 Marketing summary pro (sub)region Šumava a Pošumaví ___________ 154 4.3 Zmapování SUBREGIONŮ Jižních Čech ______________________ 155 4.4 Zmapování REGIONU Jižní Čechy __________________________ 178 4.5 Marketing summary pro region Jižní Čechy ____________________ 180 4.6 Zmapování MEZOREGIONU Jih Čech ________________________ 182 4.7 Marketing summary pro mezoregion Jih Čech __________________ 185
5
Zmapování mezoregionu Střední Čechy ___________________ 186 5.1 Zmapování SUBREGIONŮ Středních Čech_____________________ 186 5.2 Zmapování (MEZO)REGIONU Středních Čech __________________ 212 5.3 Marketing summary pro mezoregion Střední Čechy _______________ 214
6
Zmapování mezoregionu Praha _________________________ 215 6.1 Marketing summary pro mezoregion Praha ____________________ 225
7
Zmapování mezoregionu Morava a Slezsko _________________ 226 7.1 Zmapování regionu Vysočina ______________________________ 227 7.2 Marketing summary pro region Vysočina ______________________ 237 7.3 Zmapování SUBREGIONŮ Jižní Moravy ______________________ 238
7.4 7.5 7.6 7.7 7.8 7.9 7.10 7.11 7.12 7.13 7.14 7.15 7.16 8
3/417
Zmapování REGIONU Jižní Morava _________________________ 261 Marketing summary pro region Jižní Morava ___________________ 263 Zmapování SUBREGIONŮ Východní Moravy ___________________ 264 Zmapování REGIONU Východní Morava ______________________ 316 Marketing summary pro region Východní Morava ________________ 318 Zmapování SUBREGIONŮ Střední Morava a Jeseníky _____________ 319 Zmapování REGIONU Střední Morava a Jeseníky ________________ 348 Marketing summary pro region Střední Morava a Jeseníky __________ 350 Zmapování SUBREGIONŮ Severní Morava a Slezsko______________ 352 Zmapování REGIONU Severní Morava a Slezsko _________________ 389 Marketing summary pro region Severní Morava a Slezsko ___________ 392 Zmapování MEZOREGIONU Morava a Slezsko __________________ 394 Marketing summary pro mezoregion Morava a Slezsko ____________ 403
Tematické trasy a cílové skupiny ________________________ 405
Úvod V úvodu zmapování nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury byla navržena účelová regionalizace České republiky dle tradičních oblastí, podle níž bylo následně při zmapování jednotlivých územních celků postupováno. Na nejvyšší úrovni byla ČR rozdělena na sedm mezoregionů dle marketingových oblastí agentury CzechTourism, na úrovni regionů pak dle zavedených turistických regionů ČR. Na nejnižší úrovni subregionů pak bylo v maximální možné míře respektováno vymezení tradičních národopisných oblastí a celků ČR včetně jejich názvosloví. Jádrem zpracování manuálu nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury byla analýza nabídky daného území až po úroveň subregionů. Cílem analýzy nabídky byla identifikace unikátních předpokladů dané destinace. Z analýzy nabídky každé oblasti a jejího srovnání s okolními lokalitami vyplynula konkurenční výhoda daného místa. Právě na odlišnostech od ostatních a maximální komplexnosti nabídky byl přehled atraktivit a klastrů atraktivit dané destinace postaven. Klíčem k úspěchu prezentace dané lokality je důraz na neopakovatelnost zážitků a prožitků, které návštěvníka zaujmou v konkurenci obdobných produktů. Analyzovaná a utříděná data a informace za jednotlivé zmapované jevy a atraktivity jsou obsažena v databázi a předkládaném manuálu nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury. Uvedené jevy a atraktivity prošly procesem prioritizace, při níž byla sledována dvě hlavní kritéria: reprezentativnost kulturního dědictví pro danou lokalitu a potenciál lokality/jevu z hlediska cestovního ruchu. Cílem prioritizace bylo vybrat takové jevy, které představují nejreprezentativnější projev nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury v daném územním celku a zároveň mají odpovídající potenciál pro propagaci v oblasti cestovního ruchu. Na základě prioritizace byla definována hlavní marketingová témata, byly navrženy klastry a tematické trasy pro jednotlivé oblasti. V závěru pasportizace jednotlivých územních celků byl vytvořen návrh personifikace, která představuje zosobnění nejreprezentativnějších atraktivit či jevů daného územního celku prostřednictvím konkrétní reálné osobnosti. V rámci realizace zakázky bylo využito kvalitativního ověřování připraveného manuálu prostřednictvím komunikace s regionálními koordinátory, organizacemi cestovního ruchu a příslušnými odbory MÚ (odbornými pracovišti spravujícími agendu cestovního ruchu), partnery projektu na straně zadavatele a dalšími odbornými pracovišti. Hlavní formou komunikace se zapojenými subjekty a pracovišti byla realizace workshopů zaměřených na kvalitativní ověření výstupů zmapování nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury pro jednotlivé oblasti. Podkladem pro realizaci workshopů byla pracovní verze manuálu pro jednotlivé oblasti, již účastníci workshopů obdrželi k diskusi a připomínkování, které proběhlo jak v rámci jednotlivých workshopů, tak následně písemnou formou. Z každého workshopu byl pořízen zápis a vypořádání vznesených připomínek proběhlo i formou zpracování protokolu o vypořádání připomínek. V rámci kvalitativního ověřování byla také zpracována a zkompletována doplňující fotodokumentace a audiovizuální nahrávky. Výsledný manuál má podobu pasportů nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury pro jednotlivé subregiony, regiony a mezoregiony. Výsledkem mapování nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury jsou také doprovodné mapové výstupy v digitální i tištěné formě. V rámci zmapování nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury jednotlivých oblastí byly sledovány následující jevy, stanovené agenturou CzechTourism.
4/417
Na úrovni příjezdového cestovního ruchu byly sledovány tyto jevy: — UNESCO – nehmotné kulturní dědictví – primárně folklor, do této kategorie však byly zařazeny také jevy související s hmotnými projevy, pokud souvisejí s lidovou architekturou, řemesly či způsoby obživy, a kandidáti na zařazení na seznam UNESCO tohoto typu. Dále se zde objevují také jevy zařazené na národní či krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví a kandidáti na zařazení na tyto seznamy. — Regionální gastronomie a kulinářské postupy (pivo, destiláty atp.) – zdůraznění autentičnosti místních nápojů a pokrmů pocházejících z daného regionu a jejich příběhů. Na úrovni konkrétních restaurací byly v rámci pasportu jednotlivých oblastí zařazeny restaurace certifikované v rámci Czech Specials. — Lidová architektura – zpravidla architektura venkovských oblastí; volně přejímá vlivy dobových slohů a vychází z místních zdrojů a stavebních materiálů (jev zahrnuje i zmapování souborů staveb včetně fenoménu skanzenů). — Tradiční řemesla a řemeslná výroba, technologie a jejich nejvýznamnější představitelé a současní tvůrci (spojená s interaktivitou, tzn. možností účastnit se výroby) – hmatatelný projev nehmotného kulturního dědictví, jak dovednosti a znalosti, tak i řemeslné výrobky. Z řad představitelů a současných tvůrců byli v rámci pasportů primárně zařazováni tvůrci s titulem „Nositel tradice lidových řemesel“ či různých regionálních ocenění, případně tvůrci a řemeslníci navržení zástupci z regionů. Mezi tradiční řemesla je zařazeno i hornictví. — Umění ve vazbě na tradice a tradiční prvky ve všech oborech umění především hudebního a tanečního folkloru (hudba, zpěv, tanec atd. typické pro daný region); dále pak aktivita významných hudebních a tanečních spolků, významné projekty podporující tyto obory umění. — Mytologie, obřady, archeoskanzeny (trvale přítomné jevy v současné společnosti, živoucí jevy; významností reprezentující např. archeoskanzen Modrá u Velehradu). Sledované jevy na úrovni domácího cestovního ruchu: — Regionální produkty včetně výrobků typických pro daný region, v rámci regionálních certifikovaných produktů byly primárně vybírány ty produkty, které souvisejí s tradicemi a výrobou typickou pro danou oblast. — Slovesný folklor – nářečí/dialekty. — Obyčeje a zvyky – primárně byly zařazovány obyčeje a zvyky, které jsou v daných oblastech pokud možno stále živé, jsou dodržovány či slaveny, v určitých oblastech či případech pak jsou individuálně zmíněny i obyčeje a zvyky související s původním obyvatelstvem či obyčeje již zaniklé. — Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy (vinařství v regionech, chmelařství v regionech atp.). — Významné folklorní festivaly, soubory a události. V rámci pasportů jednotlivých oblastí jsou tyto jevy barevně odlišeny v nadpisech daných kategorií: jevy sledované na úrovni příjezdového cestovního ruchu červeně, jevy sledované na úrovni domácího cestovního ruchu pak modře. Hlavní téma dané oblasti pro potřeby marketingu je pak zdůrazněno šedým podbarvením. Atraktivity související s marketingovými tématy jsou podbarveny modře / červeně dle toho, zda se jedná o atraktivity pro domácí cestovní ruch či zahraniční návštěvníky. Jednotlivé atraktivity v daných kategoriích jsou řazeny sestupně s ohledem na význam z hlediska nehmotného kulturního dědict í a potenciál pro cestovní ruch. V rámci popisů konkrétních jevů a atraktivit nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury bylo do značné míry využito informací a textů, jimiž se tyto atraktivity prezentují ať již v elektronické, či tištěné podobě, seznam konkrétních zdrojů naleznete v závěru dokumentu. Regionalizace, tvorba databáze, manuálu, mapových výstupů, personifikace a prioritizace komunikovatelných atraktivit byla průběžně konzultována se zástupci agentury CzechTourism. 5/417
Při zpracování manuálu nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury probíhala odborná spolupráce a konzultace s Národním ústavem lidové kultury etnografem Mgr. Martinem Šimšou.
6/417
1. Zmapování mezoregionu Východ Čech Členění mezoregionu Východ Čech
Mezoregion
Region
Východní Čechy Východ Čech Královéhradecko Krkonoše a Podkrkonoší
1.1
Subregion České Horácko Pardubicko Českomoravské pomezí Kladské pomezí a Broumovsko Hradecko Orlické hory a Podorlicko Krkonoše a Podkrkonoší
Zmapování SUBREGIONŮ Východních Čech
PASPORT SUBREGIONU PARDUBICKO ANOTACE Kraj vonící po medu a skořici, se staletou tradicí dostihových DESTINACE závodů i chovu kočárových koní, kde se kůň promítá i do znaku krajského města. Díky ideálnímu geografickému umístění a příznivému klimatu Polabské nížiny má Pardubicko dlouhou a bohatou historii, která zde zanechala množství kulturních památek. POZICE V RÁMCI Součást regionu Východní Čechy REGIONALIZACE Součást mezoregionu Východ Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Po stopách koní – dostihové závodiště PRO v Pardubicích a Velká pardubická jako nejstarší MARKETINGOVOU dostih na evropském kontinentu, hřebčín KOMUNIKACI v Kladrubech. - Perníkové království – tradiční pečivo původně z medu, mouky a pepře. PRŮNIKY - Po stopách koní PERSONIFIKACE REGIONU Pavel Janoš – korunovaný Král perníku. Ocenění získal od kolegů perníkářů a cukrářů za četné úspěchy v soutěži Perníkář roku i v dalších cukrářských kláních. Výrobky „od krále“ putovaly jako dárky už i k britské princezně Anně. Navazuje na rodinnou cukrářskou tradici. Svými dorty, cukrovím i perníky byla vyhlášená už jeho babička, z jejíž sbírky receptů pardubický cukrář čerpá. Perníkářem byl také jeho otec: roku 1958 vytvořil metrové perníkové srdce pro světovou výstavu EXPO v Bruselu. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Veliny – areál dřevěných církevních staveb obsahuje barokní roubený kostel sv. Mikuláše s dřevěnou kruchtou, roubenou márnici a dřevěnou osmibokou zvonici postavenou v 18. století. Roubenka ve Svinčanech – památka lidové architektury se statusem kulturní památky. Automatické mlýny Pardubice – stavba Josefa Gočára. První zmínky o mlýnu jsou již z r. 1586, později byl postaven nový mlýn, který byl v majetku bratrů Winternitzových. Současné budofvy mlýna a sila jsou zapsány na seznamu národních technických památek. Komplex patří do desítky největších zařízení svého druhu v ČR. 7/417
Tradiční řemesla a řemeslná výroba Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Chov koní v Kladrubech nad Labem – nejstarší hřebčín na světě, založený v 16. století Maxmiliánem II. Světoznámý plemenný chov starokladrubských koní, jediné rasy určené pro ceremoniální účely. Kočárové koně z Kladrub kupují královské dvory z celého světa. Dostihové závodiště v Pardubicích – Velká pardubická steeplechase, nejstarší dostih na evropském kontinentu (1874) a po Velké liverpoolské druhý nejtěžší dostih na světě. Závod měří 6900 m, koně s jezdci musejí překonat 31 překážek včetně proslulého Taxisova příkopu. Obyčeje a zvyky, události Slavnosti perníku – festival se koná od roku 2000 vždy 8. května na zámku v Pardubicích. Na dospělé i děti čeká při těchto slavnostech pestrý jarmark perníku, medu, dřevěných a dalších výrobků, občerstvení, výstava perníků, soutěže v pojídání perníku, perníková volenka, malování obrázků do perníkové galerie i další umělecké tvoření. Nechybí ani pohádka O perníkové chaloupce a další pohádkové příběhy, hudební a taneční vystoupení. Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Severovýchodočeská podskupina české nářeční skupiny má tyto hlavní znaky: - změna v/f > u (pravda > prauda), - změna í > ej (cítit > cejtit), - koncovka -ej v 7. pádu (růžej, kosťej), - koncovka -oj 3. a 6. pádu (mužoj), - další užívané příklady: stavíme sněhuláci, seš jako sponové sloveso, koncovky slov kupujou, prosej, zpívaj. Významné folklorní festivaly a soubory Dětský mezinárodní folklorní festival Tradice Evropy – festival, který vznikl v roce 1999 s cílem podporovat uchování tradičních evropských kulturních hodnot a jejich prezentace zejména dětem a mládeži, koná se především formou školních koncertů v okresních městech kraje (Chrudim, Svitavy, Ústí n. Orlicí, Dolní Čermná, Hlinsko a Pardubice). Folklorní soubor RADOST Pardubice – působí v DDM Alfa v Pardubicích již 30 let. Pracuje zde 120 členů od nejmenších až po dospělé Jeho repertoár tvoří folklor Chrudimska a Nasavrcka a okrajově i jiných folklorních oblastí. Dětský folklorní soubor Perníček, Marcipánek – repertoár je tvořen především z tanců a písní folklorních regionů z okolí Pardubic. Těžiště spočívá v souvislých tematických blocích věnovaných různým obdobím ročního cyklu (Vítání jara, Vánoční koledování apod.) a lidského života (Svatební, Škola, Kominíček atd.). Folklorní soubor Lipka Pardubice – byl založen v roce 2007 při Kulturním domě Dubina v Pardubicích bývalými členy pardubických dětských souborů Perníček a Radost. Svou činností navazuje na bohatý odkaz Souboru písní a tanců Lipka, na jehož počátku byl roku 1981 zájem několika jedinců vybudovat v regionu (kde zcela vymizela folklorní tradice) národopisný kolektiv, který by upozornil veřejnost na bohaté lidové umění oblasti Polabí. Folklorní soubor Baldrián – repertoár souboru je tvořen hudebním materiálem domácího regionu Polabí – Pardubicka, Hradecka, Chrudimska a Královéměstecka. Soubor byl založen v roce 1999, jde o komornější soubor tvořený osmnácti členy. Ve svých představeních se snaží zejména o přirozené vystupování, to znamená, že muzikanti doprovázejí zpěváka improvizujícím způsobem. Určitá představení tak nejsou předem připravena, to však souboru umožňuje během svých představení lépe projevit jedinečnost prožívaného okamžiku. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Pardubický perník – původní receptura obsahovala med, mouku a pepř, který dal vzniknout názvu perník, původně peprník. Toto medové pečivo je zřejmě staré jako lidstvo samo. Archeologové objevili jednoduché pečivo z mouky a medu v egyptských 8/417
hrobech, v antice měly perníky slavnostní a symbolický význam. S postupem času pekaři pečivo stále vylepšovali a obohacovali o nové suroviny a koření. První písemný záznam o perníku v českých zemích je z roku 1335 a je o perníkářích z Trutnova. Do Prahy se ale dostali perníkáři už dříve, údajně před rokem 1324, z Norimberku či Itálie. Perníkáře málem vyhubili husité, ctnostným táboritům se nelíbilo, že lid hrával o perníky kostky. První typy perníků byly jednoduché placky a caltičky a také perníky vtlačované do forem. Do 16. století se používaly formy z pálené hlíny, později je vytlačily formy dřevěné, často velice bohatě vyřezávané. Vykrajované perníky různých tvarů se objevily v podstatě nedávno. Pardubický perník je nyní chráněné zeměpisné označení. S perníkem, jeho historií a výrobou se mohou návštěvníci blíže seznámit v Muzeu perníku, umístěném v Perníkové chaloupce, bývalém loveckém zámečku z roku 1882. Výklad je veden zábavnou formou pro děti i pro dospělé, vždy se přizpůsobuje složení konkrétní skupiny návštěvníků. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Potrefená Husa, Pardubice, - Restaurace Rybárna, Pardubice. Regionální produkty Kovářství a podkovářství – Jiří Kubias z Hradce Králové se podkování koní věnuje profesionálně již od roku 1997. Zaměřuje se na koně parkurové, drezurní a koně určené k rekreačnímu využití. Celý život se vzdělává a účastní se kovářských i podkovářských soutěží doma i v zahraničí. Je místopředsedou Živnostenského společenství podkovářů a podílí se na rozvoji a činnosti tohoto sdružení. Tradiční tesařské technologie – Stejskal David („Nositel tradice lidových řemesel“1) z Pardubic se tesařskému řemeslu vyučil ve stavební huti Petra Růžičky, která se dlouhodobě zaměřuje na rekonstrukce a především restaurování stropních a střešních konstrukcí historických staveb. Charakteristickým znakem jeho práce je hluboká znalost tradiční podoby řemesla, která se projevuje nejen precizním ovládnutím technologie, ale též důvěrnou znalostí její historické podoby. KLASTRY AKTIVIT Muzeum perníku – medové zážitky v bývalém loveckém zámečku zahrnují návštěvu Muzea perníku s městečkem Perníkov, putování tajuplným lesem do Perníkářské dílny Ježibaby a dále do Medového ráje, Nebe a Pekla. Návštěvníkům je k dispozici Útulna a občerstvovna U všech čertů i služby turistického informačního centra. V průběhu roku se zde koná řada akcí spojených s perníkem či na motivy pohádky o Jeníčkovi a Mařence (od každoročního Probouzení ježibaby ze zimního spánku a oslava jejích narozenin, vždy první sobota v březnu, až po její Uložení k spánku, každoročně 31. 12.) TEMATICKÉ TRASY Po stopách koní – Dostihový sport i chov koní má v tomto regionu velkou tradici. Přijeďte se v říjnu podívat na tradiční dostih Velká pardubická na dostihové závodiště v Pardubicích a zajeďte se podívat, jak se již po staletí chovají koně v hřebčíně v Kladrubech nad Labem. Dostihové závodiště v Pardubicích se svojí víc než 150letou historickou tradicí patří mezi nejvýznamnější skvosty města. Dnešní podobu má z prvních poválečných let. Můžete se nechat provést tímto jedinečným areálem s průvodcem (možný je i výklad v angličtině), dozvědět se mnoho zajímavostí z historie, poslechnout si příběhy slavných koní i jezdců, podívat se přímo na dostihovou dráhu, prohlédnout si všechny překážky včetně obávaného Taxisova příkopu nebo se projít stájemi. Vychutnat si můžete i jízdu v kočáru s dvojspřežím po areálu závodiště. Velká pardubická a další dostihy – O Velké pardubické steeplechase se říká, že je nejtěžším a nejstarším překážkovým dostihem Evropy. Od roku 1874 bylo zatím odběhnuto celkem 123 ročníků Velké pardubické. Nekonala se pouze v průběhu obou světových válek, jednou zabránila jejímu konání nepřízeň počasí, když den předtím Jedná se o ocenění, které vychází z projektu UNESCO „Žijící lidské poklady“. Jeho cílem je zachovat tradiční řemesla, kterým hrozí zánik, zdokumentovat jejich postupy a předávat tyto dovednosti dalším následovníkům. Ministr kultury České republiky od roku 2001 každoročně uděluje vynikajícím lidovým výrobcům titul „Nositel tradice lidových řemesel“, jímž veřejně oceňuje jejich práci. 1
9/417
začalo mrznout a napadl sníh, a Velká pardubická se nekonala také v roce 1968, v důsledku známých politických událostí. Prvním vítězem se stal ve Francii narozený Fantôme s anglickým žokejem G. Sayersem v sedle. Celkem se do listiny vítězů zapsalo 89 koní a 78 jezdců. Nejúspěšnějším koněm historie je ryzák Železník, který jako jediný dokázal zvítězit čtyřikrát, a to v letech 1987–1989 a 1991. Z jezdců dokázal Josef Váňa zvítězit osmkrát, čtyřikrát se Železníkem, v roce 1997 s hnědákem Vronsky a v letech 2009–2011 s Tiumenem. Dostihy v Pardubicích ale nejsou jen Velká pardubická: dostihová sezóna tu začíná v květnu a končí v říjnu. Vyberte si některý z více než 10 dostihů, které se tu jezdí, a užijte si jedinečnou atmosféru dostihového světa. Hřebčín Kladruby nad Labem je proslaven chovem starokladrubských koní, běloušů a vraníků. Byl založen císařem Maxmiliánem II. již v 16. století a je nejstarším hřebčínem v Evropě. Starokladrubští koně, chovaní na světě kontinuálně více než 400 let, jsou jedním z nejstarších plemen koní a nejstarším českým plemenem vůbec. Jde o teplokrevné plemeno vzniklé na podkladě starošpanělské a staroitalské krve, jehož sláva dosahuje světového věhlasu. Hřebčín a jeho koně si hýčkal zejména Rudolf II., když ho povýšil na dvorní císařský hřebčín. I proto darovala jednoho starokladrubského koně Česká republika jako svatební dar královským novomanželům britskému princi Williamovi a jeho choti Kate Middleton. Starokladrubský bělouš je jediné plemeno koní, jež bylo vyšlechtěno speciálně pro ceremoniální účely. To je také úzce spojuje s vládou habsburské dynastie ve středoevropském prostoru. Bělouši byli využíváni při ceremoniích, proslaveni jsou ve čtyřspřeží jako kočároví koně dvorních stájí, nejprve v Praze a poté ve Vídni až do roku 1918. Dva páry běloušů byly ustájeny na Pražském hradě a sloužily T. G. Masarykovi. Mimo jiné jej bělouši dvakrát vezli k vykonání prezidentského slibu (v letech 1927 a 1934). Mezi slavné tradice patří pravidelné pořádání Velkých jezdeckých dnů, při kterých jsou k vidění snad všechny typy zápřeží. V roce 2009 usiloval Národní hřebčín Kladruby o zařazení mezi památky UNESCO. Místní dostihové prostředí velmi pěkně zachytil režisér František Filip v oblíbeném televizním seriálu Dobrá voda. Hřebčín Kladruby nad Labem otevírá prohlídky hřebčína od 1. 6. do 30. 9. V rámci prohlídky jsou otevřeny stáje výcviku, chovu a prohlídka kočárovny. Provádí se skupiny o minimálním počtu pět dospělých osob. Exkurze s vyšším počtem osob a autobusové zájezdy je třeba objednávat předem. Hřebčín Slatiňany byl založen r. 1898 jako zámecký hřebčín a nachází se na severním okraji města v zámeckém parku. Vznikl z původních stájí pro dostihové koně a koně pro parforsní hony, které patřily spolu s přilehlým zámkem a panstvím rodině Auerspergů. V hřebčíně Slatiňany se více než 65 let chová starokladrubský kůň černého zbarvení čili starokladrubský vraník. Starokladrubský kůň se řadí mezi barokní rasy koní, má španělsko-neapolský původ a vznikl pro ceremoniální účely panovnických dvorů. Historie chovu sahá až do roku 1579, avšak chov vraníků byl přerušen a v roce 1931 byl téměř zlikvidován. Starokladrubský vraník byl využit i pro smuteční průvod při pohřbu T. G. Masaryka. V zámku se nyní nachází Hippologické muzeum s rozsáhlými sbírkami slavných jezdeckých portrétů (tzv. kůň v umění), které jsou návštěvníkům otevřeny od dubna do října. Prohlídky hřebčína jsou možné v období od 1.dubna do 31. října, podmínky ohledně počtu osob apod. jsou stejné jako v Kladrubech.
10/417
PASPORT SUBREGIONU ČESKÉ HORÁCKO ANOTACE České Horácko je z etnografického hlediska součástí nároDESTINACE dopisného regionu Horácko, rozsáhlé oblasti na rozhraní Čech a Moravy, skládající se z několika menších podoblastí. Pojem České Horácko byl vytvořen analogicky k termínu Moravské Horácko. Jedná se o oblast s jedinečným souborem staveb lidového stavitelství a staletou loutkářskou tradicí, který každoročně ožívá unikátními masopustními obchůzkami masek. POZICE V RÁMCI Součást regionu Východní Čechy REGIONALIZACE Součást mezoregionu Východ Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku – PRO jedinečná stále živá tradice masopustních obchůzek, MARKETINGOVOU která je na seznamu nehmotného kulturního dědictví KOMUNIKACI UNESCO. - Vodění Jidáše – unikátní velikonoční obyčej, který je zapsán na seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury ČR. - Východočeské loutkářství – tradice loutkářství spjatá s kočovnými loutkářskými rody, nejstarší amatérská přehlídka na světě i Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi. - Lidová architektura východních Čech – ojedinělý komplex tří areálů Souboru lidových staveb Vysočina. PRŮNIKY - Lidová architektura - Loutkářství - Masopust PERSONIFIKACE REGIONU Josef Krofta – významný režisér a pedagog v oblasti loutkového divadla. V březnu 2013 mu Herecká asociace udělila Cenu Thálie 2012 za dlouholeté mistrovství v oboru loutkové divadlo. V roce 2010 se stal náměstkem primátora města Hradce Králové pro kulturu, sport a cestovní ruch. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku – tradiční obyčej vyskytující se v několika vesnicích (Hamry, Studnice, Vortová) v podobě, která je po generace předávána v nezměněné podobě. Dodržuje se tradiční podoba masek, jejich funkce a podoba. Stejně tak i vlastní obchůzka zachovává neměnnou podobu známou z konce 19. století a koná se do dnešních dnů. Od 2010 figuruje tento zvyk na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Probíhá o víkendu před Popeleční středou. Tradiční masopustní masky na Hlinecku se dělí do dvou skupin: na Červenou (též Pěknou) maškaru a na Černou (též Šerednou) maškaru. K Červené maškaře patří masky strakatého (rovněž zvaného laufr), ženušky a čtveřice tanečníků Turků. Černou maškaru tvoří postavy rasa s kobylou, kramářů židů (pojmenování masky s ohledem na historickou zkušenost obyvatel zdejších vesnic), kominíků a slaměných. V některých vesnicích se ještě objevuje medvědář s medvědem (Blatno, Studnice). Každá maska má svoji tradiční podobu a funkci. Podoba je ustálená, za masky se většinou převlékají muži. Pouze v několika vesnicích, kde se nedodržuje tradiční uspořádání, se v maskách objevují i ženy, případně děti (Blatno). Jejich příprava je náročná a odehrává se před vlastní obchůzkou, kostýmy masek si každý z aktérů připravuje sám. Průvod vede strakatý se ženuškou a obcházejí celou vesnici podle předem daného pořadí. U každého domu popřejí štěstí, zdraví a nechají zahrát hospodáři písničky podle jeho přání. Čtveřice Turků zatančí před každým obydlím tzv. kolečko, podle tradice musí vysoko při tanci skákat, aby vyrostl vysoký len a vysoké obilí. Zástupci černé maškary dotírají na přihlížející a tropí s nimi různé rozvernosti. Většina obyvatel připraví tradiční pohoštění (především koblihy, chlebíčky a alkohol), peněžitou odměnu a aktivně se celého dění zúčastňuje. Právě v kontaktu diváků 11/417
a masek dochází k naplnění další významová rovina obyčeje (kult plodnosti, kult Země apod.). Obchůzka je ukončena obřadem porážení kobyly (jedna z masek), v němž se završuje symbolika tohoto obyčeje. Konec obávané zimy a nový začátek (nadcházející jaro), protože po chvilce je maska kobyly opět probuzena k životu. Večer se koná taneční zábava. U většiny obyvatel je ve všeobecném povědomí původní význam obchůzky a poslání masek, i když v současnosti převládá především zábavná funkce. Vesnické masopustní obchůzky na Hlinecku neorganizuje žádný folklorní soubor, jejich pořádání pouze zaštiťuje Sbor dobrovolných hasičů příslušené obce. Stálé expozice masopustních obchůzek a masek v památkové rezervaci Betlém Hlinsko – v budově expozice lze spatřit mnoho fotografií, kreseb a hlavně originálních masek využívaných při hlineckých masopustních obchůzkách. Jde o stálou výstavu, kde lze po celý rok obdivovat tuto překrásnou tradici, která je pro tento kraj symbolická. Expozice se snaží o zachycení zejména současné podoby obchůzek, avšak ani historie této tradice není opomenuta, a lze se tak dozvědět mnoho zajímavého i o historickém vývoji obchůzek. Návštěvníci mohou v budově expozice navštívit promítací místnost a zhlédnout záznamy z různých masopustních obchůzek, dále dokumentační centrum mapující masopustní obchůzky z Hlinecka a děti se mohou vydovádět ve výtvarné herně. Betlém Hlinsko patří do Souboru lidových staveb Vysočina, což je jedinečný skanzen lidového stavitelství v přírodě na území východních Čech. Jeho jednotlivé expoziční celky se nacházejí v několika osadách obce Vysočina a ve městě Hlinsku a přibližují, jak se dříve žilo. Podrobný popis viz níže. Lidová architektura, archeoskanzeny Soubor lidových staveb Vysočina – největší expozice lidové architektury v Čechách v lokalitách Veselý Kopec, Svobodné Hamry a Betlém v Hlinsku. Dokumentuje lidové stavitelství od poloviny 19. století do poloviny 20. století. Nechybí doprovodné výstavy a ukázky tradičních lidových zvyků a řemesel. Památková rezervace Betlém leží v samotném středu města Hlinska. Historie tohoto města na Českomoravské vrchovině sahá do 12. století, roubené domky na Betlémě jsou však mladší. Jejich vznik souvisí se zrušením nevolnictví a rozvojem řemesel v polovině 18. století. Původními obyvateli roubených domků byli drobní řemeslníci, především hrnčíři. Po zániku hrnčířství se lidé věnovali tkalcovství a dalším řemeslům (například zde lze nalézt ševce, klempíře, hračkáře, krejčí, pasíře, kožešníky…). Od konce 19. století, a zejména v první třetině 20. století se Betlém stal domovem pro rodiny továrních dělníků. Osada Veselý Kopec byla založena v první polovině 16. století, jako řada dalších sídel na Hlinecku zabydlujících lesní krajinu. Část roubených chalup postupem let zanikla, některé zásadním způsobem změnily podobu, jediná se dochovala do dnešních dnů (soukromý objekt čp. 4). Na počátku 70. let 20. století byl tento objekt spolu s okolní neporušenou krajinou důvodem, proč právě sem byly přenášeny památky lidového stavitelství z jiných lokalit. Dnes se zde nalézá téměř třicet objektů, které dohromady tvoří osadu s volně rozptýlenou zástavbou. Zdejší expozice přinášejí svědectví o životě a práci drobných rolníků od první poloviny 19. století do poloviny 20. století. Zemědělské usedlosti doplňují nejen drobné vesnické stavby (špýchar, chlívky, haltýř apod.), ale i lidové technické památky na vodní pohon. Nejvýznamnější z nich je vodní obilní mlýn přenesený na základy původního veselokopeckého mlýnu. Svobodné Hamry – nejstarší zmínka o osadě Svobodné Hamry a zdejším hamru pochází z konce 15. století, tehdy se osada ještě nazývala Hamr nad Kamenicí. Osada vznikla kolem železárny a dodnes je na charakteru zdejší zástavby patrné, že obyvatelé byli řemeslníci, a ne zemědělci. Návštěvníci zde mají možnost navštívit kovací hamr, jehož velké kladivo bylo poháněno vodou. Expozici doplňuje nejen množství nářadí, výrobků a velká výheň, ale také navazující mlýnice s ukázkou výroby jáhel z prosa a výroby krup. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Východočeské loutkářství – tradice loutkářství je spjata s kočovnými loutkářskými rody od druhé poloviny 18. století, amatérským loutkářstvím v 19. století a amatérským loutkářstvím trvajícím do současnosti. Východočeské loutkářství figuruje na krajském seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje 12/417
a zahrnuje území Pardubického a Královéhradeckého kraje. První historicky prokázaný český loutkář Jan Jiří Brát se totiž narodil ve Studnici u Náchoda a jedno z prvních doložených představení se hrálo už v roce 1697 na Kuksu, kde lázeňské hosty hraběte Šporka bavil kočovný loutkář J. Ch. Neumann. V Pardubickém kraji na tuto staletou tradici úspěšně navazují nejstarší amatérská přehlídka na světě Loutkářská Chrudim či Muzeum loutkářských kultur. Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi shromažďuje, eviduje a široké veřejnosti zpřístupňuje doklady o vývoji českého i světového loutkového divadla. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Chov koní v Hřebčínu Slatiňany. Hřebčín Slatiňany byl založen r. 1898 jako zámecký hřebčín a nachází se na severním okraji města v zámeckém parku. Vznikl z původních stájí pro dostihové koně a koně pro parforsní hony, které patřily spolu s přilehlým zámkem a panstvím rodině Auerspergů. V hřebčínu Slatiňany se přes 65 let chová starokladrubský kůň v černé barvě čili starokladrubský vraník. Starokladrubský kůň se řadí mezi barokní rasy koní, má španělsko-neapolský původ a vznikl pro ceremoniální účely panovnických dvorů. Historie chovu sahá až do roku 1579, avšak chov vraníků byl přerušen a v 1931 byl téměř zcela zlikvidován. Díky prof. F. Bílkovi z VŠZ v Praze, který v rámci ojedinělého projektu regenerace shromáždil poslední zbytky vraníků, můžeme nyní obdivovat i tyto „černé perly“ českého chovu. Hřebčín Slatiňany je dodnes chovným a výcvikovým střediskem starokladrubských koní, ve vybrané dny umožňuje exkurze návštěvníkům. Hippologické muzeum, zámek Slatiňany – muzeum věnované koním, jehož cílem je seznámit veřejnost s vývoje koně a koňovitých, jejich začleněním do systému přírody, lidské společnosti i do umění. Obyčeje a zvyky, události Vodění Jidáše – tento obyčej se jako přirozená součást obyčejové tradice vyskytuje na území Pardubického kraje ve vesnicích mezi Holicemi v Čechách, Vysokým Mýtem, Luží, Chrastí a Hrochovým Týncem. Obchůzka s Jidášem se koná jeden den v roce – na Bílou sobotu, navazuje na obchůzky s řehtačkami a klapačkami konané v předcházející dny (Zelený čtvrtek a Velký pátek). Obyčej se koná ve 29 vesnicích, spočívá v obchůzce organizované především chlapci ve věku cca 5 až 15 let, kdy je vybraný chlapec přestrojen do zvláštní masky představující Jidáše. Obchůzka samotná i vše, co jí předchází a co po ní následuje, se řídí dlouholetou tradicí, předávanou z generace na generaci. Tento zvyk je zapsán na seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury ČR. Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) V této oblasti je používána interdialektová obecná čeština, která je jako „přirozeně užívaný neformální jazyk“ užívána většinou obyvatel Čech, popř. českomoravský/severovýchodočeský dialekt české nářeční skupiny. - Př. stavíme sněhuláci, - seš ve významu sponového slovesa, - tvar su jako v moravských dialektech, - koncovka -ime, -ite (tiskněte > tisknite), - změna šť > šč (déšť > dešč). Významné folklorní festivaly a soubory V klidném prostředí památkové rezervace Betlém na Hlinsku se koná řada kulturních událostí, které čerpající z lidové kultury: Medobraní – jednodenní oslava medu, konaná v červnu. Návštěvníci mohou ochutnat různé druhy medu, medoviny a jiné medové produkty na tamějším medovém a kulinářském jarmarku, relaxovat díky medové masáži a pro kuchařky a kuchaře je připravena tradiční soutěž o nejoriginálnější medový recept. Příběh dřevěné panenky – srpnová expozice dřevených hraček včetně dřevěných panenek z Hlinecka. Adámkovy folklorní slavnosti – probíhají vždy poslední sobotu a neděli v srpnu v Hlinsku v rámci Souboru lidových staveb Vysočina v Betlémě. Den dřeva – událost konaná na konci července představuje návštěvníkům dřevo ve 13/417
všech jeho podobách. Lze si prohlédnout zpracování dřeva lesní technikou a jeho vývoj až ke konečnému výrobku. Návštěvníci mohou sledovat při práci místní řemeslníky a poté si třeba některý z vyrobených výrobků zakoupit. Připraven je i doprovodný program a soutěže s tematikou dřeva pro malé i větší zájemce. Folklorní festival chrudimské Obžinky – každoročně začátkem září, součástí programu jsou vystoupení folklorních souborů, řemeslný jarmark, lidová kuchyně i večerní taneční veselí. Národopisný soubor Kohoutek Chrudim (vedoucí souboru Šárka Kratochvílová / primáš muziky Tomáš Dostál) si za pestrost repertoáru a nezvyklý přístup k tématům vysloužil kromě dalších nominací i ocenění Nejvýraznější soubor roku 2008 v anketě Foskar. Folklorní soubor Formani – soubor sídlící ve Slatiňanech. Věnuje se zpracování a reprodukci písní, tanců a zvyků z oblasti východních Čech, zejména z regionů Chrudimska, Hlinecka a Nasavrcka. Kromě tradičních představení soubor nabízí i výuku tradičních lidových tanců z východních Čech. Pro období významných svátků má soubor připravena i speciální tematická vystoupení, a tak si lze v podání souboru Formani během Vánoc vychutnat i živý betlém nebo vánoční písně barokních kancionálů. Folklorní soubor Vysočánek z Hlinska – soubor vznikl v roce 1981 tak trochu náhodou, kdy při příležitosti „kácení máje“ účinkovalo osm manželských párů ve vypůjčených krojích. Nejdříve se tak jednalo o uskupení nadšenců folklorní tvorby, později se proměnili v sehranou partu tanečníků a hudebníků, jejichž repertoár tvoří rozmanité lidové písně a tance z okolí Vysočiny. Členové souboru Vysočan založili v roce 2009 dětský folklorní soubor, jenž je tvořen dětmi do 15 let. Název dětského souboru je odvozen od názvu původního souboru – Vysočánek. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Železnohorský ležák – pivo vyráběné v malém pivovaru ve Žlebských Chvalovicích. Místní speciality a speciality české kuchyně je možno ochutnat v restauracích Czech Specials: - hospoda Na Vejměnku, uprostřed skanzenu Veselý Kopec - ubytovací restaurant „Hospoda u sv. Huberta“, Hlinsko Regionální produkty Nositelé tradice lidových řemesel Výroba soustružených hraček – Zdeněk Bukáček, Krouna. Práce Zdeňka Bukáčka vychází z tradičního tvarosloví a technologie. Základní sortiment kopíruje staré předlohy, takže se doposud můžeme setkat s husarem na koni, bubeníkem, dragounem či trubačem a stejně tak s panenkou stloukající máslo či chovající děťátko. Soustružené výrobky zdobené vybíjením kovem – Ladislav Rejent, Proseč u Skutče. Zdobení předmětů vybíjením proužků žlutého a bílého kovu používal ještě otec Ladislava Rejenta, který tímto způsobem zhotovoval na povrchu krabiček a dóz složité ornamentální vzory. S ukázkami výrobní technologie a také se samotnými předměty je možné se seznámit na celé řadě veřejných prezentací v muzeích v přírodě či při nejrůznějších historických slavnostech a přehlídkách tradičních řemesel. Sekernictví, výroba mlýnských kol a soukolí – Jiří Myška, Hlinsko. Pod vedením posledního žijícího sekerníka Jana Vondráčka (1898–1976) si začal J. Myška osvojovat nové řemeslné dovednosti a postupy. Společně postavili vodní kola pro technickou památku Králova pila, v níž rekonstruovali i celé vnitřní zařízení. Následovaly objekty ve skanzenu na Veselém kopci a další zakázky doma i v zahraničí. KLASTRY ATRAKTIVIT Veselý kopec – skanzen, folklorní a kulturní program, hospoda Na Vejměnku. Skanzen je ukázkou lidového stavitelství z oblasti českomoravského pomezí a Železných hor. Jednotlivé zemědělské usedlosti jsou volně rozptýleny v původním krajinném prostředí a dokládají způsob života a hospodaření drobných rolníků od poloviny 19. století do poloviny 20. století. Lidové technické památky na vodní pohon tvoří ojedinělý soubor. Na Veselém kopci se pravidelně koná velké množství kulturních akcí přibližujících, jak se dřív žilo. Občerstvit se je možné v hospodě Na Vejměnku. Veselý kopec je součástí skanzenu Soubor lidových staveb Vysočina, kde se konají i vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku, zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. 14/417
Betlém – ve středu města Hlinska na pravém břehu řeky Chrudimky se nachází jedinečné seskupení roubených objektů, které zde vznikaly v průběhu několika desítek let od poloviny 18. století. Obyvateli těchto domků byli drobní řemeslníci, především hrnčíři a tkalci. V roce 1989 se započalo s rekonstrukcí vybraných objektů, ve kterých jsou umístěny expozice dokládající bydlení a dílny lidových řemeslníků. V památkové rezervaci Betlém Hlinsko je umístěna také stálá expozice masopustních obchůzek a masek, kde lze spatřit mnoho fotografií, kreseb a hlavně originálních masek využívaných při hlineckých masopustních obchůzkách a zapsaných na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Návštěvníci mohou v budově expozice navštívit promítací místnost a zhlédnout záznamy z různých masopustních obchůzek, dále dokumentační centrum mapující masopustní obchůzky z Hlinecka a děti se mohou vydovádět ve výtvarné herně. TEMATICKÉ TRASY Lidová architektura a živé tradice Českého Horácka. Prohlédněte si jedinečný Soubor lidových staveb Vysočina a podle ročního období navštivte Adámkovy folklorní slavnosti nebo folklorní festival Chrudimské Obžinky či zhlédněte unikátní masopustní obchůzky v některé z hlineckých vesnic. O velikonocích si pak nenechte ujít vodění Jidáše. Jednotlivé expozice nenaleznete na jednom místě, ale zhlédnout je může na třech místech, které jsou však od sebe vzdáleny jen několik kilometrů: na Veselém kopci, ve Svobodných Hamrech a v památkové rezervaci Betlém v Hlinsku. Svou prohlídku začněte na Veselém kopci a prohlédněte si téměř třicet objektů, které dohromady tvoří tuto osadu. Minout byste neměli ani zdejší vodní obilní mlýn. Seznámíte se se životem a prací drobných rolníků od první poloviny 19. století do poloviny 20. století. Občerstvit se pak můžete v místní hospodě Na Vejměnku. V průběhu roku se tu koná řada folklorních a kulturních akcí, bližší informace o datu konání a jejich programu naleznete na http://www.vesely-kopec.eu/kulturni-programy-1. Ve Svobodných Hamrech se můžete blíže seznámit se zpracováním železa ve zdejším kovacím hamru, jehož velké kladivo bylo poháněno vodou, či s ukázkou výroby jáhel z prosa a výroby krup v místní mlýnici. V Betlémě v Hlinsku na vás pak čekají roubené domky, v nichž bydleli místní drobní řemeslníci, především hrnčíři, ale našli bychom tu také ševce, klempíře, hračkáře, krejčí, pasíře či kožešníky. Budete-li k tomu mít příležitost, vypravte se do této oblasti v období masopustu či Velikonoc, kdy budete moci na vlastní oči spatřit jedinečné masopustní obchůzky v některé z místních vesnic (o víkendu před Popeleční středou ve vesnicích Hamry, Studnice či Vortová) či velikonoční zvyk vodění Jidáše (na Bílou sobotu ve vesnicích mezi Holicemi v Čechách, Vysokým Mýtem, Luží, Chrastí a Hrochovým Týncem). Nemáte-li možnost spatřit místní unikátní masopustní obchůzky a masky v období masopustu, doporučujeme vám stálou expozici tohoto jedinečného a stále živého místního zvyku, kterou naleznete právě v hlineckém Betlémě.
15/417
PASPORT SUBREGIONU ČESKOMORAVSKÉ POMEZÍ ANOTACE Území podél historické hranice mezi Čechami a Moravou DESTINACE v sobě skrývá krásu historických měst, v jejichž zdech se rodily základy české hudby. POZICE V RÁMCI Součást regionu Východní Čechy REGIONALIZACE Součást mezoregionu Východ Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Po stopách české hudby – rodný byt Bedřicha PRO Smetany a rodná světnička Bohuslava Martinů. MARKETINGOVOU - Karosářství ve Vysokém Mýtě a výroba dýmek KOMUNIKACI v Proseči – Vysoké Mýto bylo historicky jedním z nejvýznamnějších center karosářství a výroby automobilů u nás, výroba dýmek je pro město Proseč tradiční již od 19. století. - Kuchařské umění Magdaleny Dobromily Rettigové. PRŮNIKY - Po stopách české hudby PERSONIFIKACE REGIONU Magdalena Dobromila Rettigová část svého života žila a tvořila v Litomyšli, kde také zemřela a je pochována. Její osoba je silně spojena s regionem Českomoravského pomezí. V roce 1820 napsala svoji první kuchařku Mladá hospodyňka. V roce 1825 dopsala svoji Domácí kuchařku aneb pojednání o masitých pokrmech pro dcerky české a moravské. Město Litomyšl je na tuto významnou osobnost, která zde žila, náležitě pyšné, a tak si její odkaz a dílo každoročně připomíná kulturní akcí Slavnosti Magdaleny Dobromily Rettigové. Oskar Schindler – výrazná, i když kontroverzní osobnost východních Čech. Rodák ze Svitav, zachránce 1200 lidských životů během 2. světové války. Oskar Schindler se do širšího povědomí veřejnosti dostal díky filmu Stevena Spielberka „Schindlerův seznam“. Za svůj čin byl odměněn oceněním „Spravedlivý mezi národy“. Stálou expozici mapující činy a osudy Oskara Schindlera nazvanou „Hledání hvězdy Davidovy – Oskar Schindler“, lze navštívit v Městském muzeu ve Svitavách, na jeho památník lze narazit v Poličské ulici, v parku Jana Palacha ve Svitavách. Olbram Zoubek – z nejvýznamnějších sochařů současnosti žije a tvoří v Litomyšli. O. Zoubek měl výrazný vliv na rozvoj české architektonické plastiky. Ve sklepení litomyšlského zámku je instalována unikátní stálá expozice jeho soch. K Zoubkovým veřejně známým dílům patří např. posmrtná maska Jana Palacha nebo pomník věnovaný obětem komunismu v Praze na Petříně. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Brtounova chalupa, Bystré, patří mezi nejstarší místní dochovaná obydlí. Nejznámějším majitelem chalupy byl v letech 1848–1868 Jan Brtoun, vlastenec, propagátor myšlenek Karla Havlíčka Borovského, jedna z postav románu Terezy Novákové Na Librově gruntě. Dnes je v domě expozice ševcovského řemesla a lidového umění. Roubené a kamenné usedlosti ve Vysoké u Javorníka. Vesnice novověkého založení vznikla rozparcelováním lánových parcel náležících původně velkým usedlostem situovaných v sousedním Javorníku. Samotnou zástavbou tvoří až na výjimky přízemního uspořádání usedlosti malé až střední velikosti, jejichž nevelký dvůr v některých případech uzavírá ohradní zeď, nebo dokonce další hospodářské křídlo. Sporadicky se zde uplatňuje roubená konstrukce (sýpkové patro), typické je především zdivo z režného nebo omítaného kamene (opuka) a pálených cihel. Štíty obytných a hospodářských staveb jsou bedněné nebo rovněž vyzděné. Sedlové střechy kryje mladší nespalná krytina. Soubor staveb lidové architektury Poličský dvorec v obci Telecí. Významnou stavebně-kulturní zajímavostí jsou památkově chráněné stavby původní lidové architektury Poličský dvorec. Typické jsou i jejich dřevěné štíty lomenice, sestavované do ozdobných vzorců (v obci lze nalézt osm variant sestav). Krajovou zvláštností jsou úzké 16/417
stříšky mezi štítem domu a okny, tzv. podlomení. Pískovcová skalní obydlí ve Zderazi. Unikátní pískovcové obydlí a sklepy se dochovaly ve vesničce Zderaz. Toto obydlí sloužilo ještě v průběhu 19. století nemajetným a chudším občanům k bydlení. Některé místností v minulosti sloužily jako sklepy pro uskladnění řepy nebo brambor. V současnosti je dochováno 27 sklepů, původně jich bylo dohromady 40. Návštěvníci mohou spatřit dva skalní byty. V obydlí je možné zhlédnout expozici fotografií, informující o všech dochovaných sklepích v obci. Areál církevních památek v Koclířově – ukázka doznívání lidového baroka během 19. století. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Karosářství a výroba automobilů ve Vysokém Mýtě. Vysoké Mýto bylo historicky jedním z nejvýznamnějších center karosářství a výroby automobilů u nás. Tradici zde založil Josef Sodomka se svojí firmou Carrosserie Sodomka, která karosovala nejluxusnější automobily své doby (Aero, Bugatti, Ford, Chevrolet, Jawa, La Salle, Lancia, Praga, Renault, Rolls-Royce, Studebacker, Škoda, Tatra, Walter a mnohé další). Vznikala zde auta pro prezidenty, umělce, šlechtice a další významné osobnosti. Automobily vyrobené v továrně Josefa Sodomky se také pravidelně účastnily soutěží elegance, kde dosáhly mnoha ocenění, a to jak v Československu, tak i za hranicemi, což potvrzovaly trofeje z Budapešti, Nice či Monte Carla. V roce 2014 vznikne ve Vysokém Mýtě nové muzeum českého karosářství. Navštívit lze unikátní expozici věnovanou českému karosářství a životu vysokomýtského designéra Josefa Sodomky. Je možné si prohlédnout krásné automobily a projít si výrobu vozů od konstrukčního návrhu až po finální výrobek. V muzeu si také lze vyrobit model auta. Výroba dýmek ve městě Proseč. Výroba dýmek je pro město Proseč tradiční již od 19. století. Před druhou světovou válkou se jednalo o významné centrum výroby dýmek, v této době se v městečku Proseč věnovalo výrobě dýmek kolem 600 výrobců. V současnosti zůstala v Proseči pouze jedna továrna se sériovou výrobou. Ve městě se tradice uchovala ještě u jednoho soukromého výrobce. Tradice výroby dýmek v Proseči kompletně mapuje Muzeum dýmek v Proseči. Návštěvníci zde zhlédnou množství exponátů, dozví se zajímavosti o výrobě dýmek a historii tohoto řemesla, které je pro Prosečsko typické a jež se zde zachovalo doposud. Expozice dýmek prezentuje unikátní kolekci přibližně 300 těchto předmětů od různých prosečských výrobců, časově zahrnuje období od konce 19. století po současnost. Nechybí zde ani vzorky materiálů, ze kterých se dýmky vyrábí, a nástroje určené k jejich zhotovení. Řezbářství na Svitavsku – tradiční řemeslo Svitavska s bohatou historií. V žitavském muzeu je vystaven unikátní svitavský vyřezávaný betlém, který byl desítky let restaurován a ukryt v depozitářích. Tradici řezbářství na Svitavsku podtrhuje i každoročně pořádaný řezbářský memoriál Aloise Petruse, letos proběhl již IV. ročník. Memoriál je oblíbeným setkáním nejen sochařů, jejichž oblíbeným materiálem je dřevo. Každoročně je zvoleno téma, které určuje charakter vytvářených výtvorů a plastik z rukou sochařů. Letošním tématem memoriálu, konaného v srpnu, bylo téma „Z pohádky do pohádky“. Hornictví na Hřebečsku. Těžba uhlí a jílu má na Hřebečsku tradici již od 19. století. Tuto tradici dnes dokládá Průmyslové muzeum v Mladějově. V muzeu si lze prohlédnout různé typy parních a motorových lokomotiv, drezín i exponátů zemědělské a silniční techniky. Z Průmyslového muzea Mladějov vede úzkorozchodná dráha. Jedná se o historickou trať vedoucí až k bývalým dolům na Hřebči. V turistické sezóně jsou pro návštěvníky připraveny pravidelné vyjížďky původními vlaky s parní lokomotivou. Sít stezek pro pěší i cyklisty přiblíží návštěvníkům historii hornictví na Hřebečsku. Cestou je možné si prohlédnout vstupní portály několika dolů a další místa dokladující hornickou činnost. Expozice prací techniky v muzeu Svitavy. Nadšenci do všemožných pracích pomůcek, zařízení a strojů mohou ve Svitavách navštívit místní expozici prací techniky. Jde o jedinou stálou expozici tohoto typu v České republice, nacházející se ve Svitavském muzeu. V rámci výstavy lze obdivovat na 150 roztodivných pracích strojů určených k očistě prádla či šatů. Významnou součástí expozice jsou pračky, nářadí, nástroje, které se v různých obdobích využívali k praní. Zhlédnout lze i valchy vyrobené z různých materiálů, prací a pěnicí zvony, dřevěné plácačky, ždímačky ve tvaru válečku či kotle určené k vyvařování oděvů. Návštěvníky jistě potěší i mnoho foto17/417
grafií, původní reklamní letáčky, ceníky dobových praček a jiných strojů určených k praní či technické návody, které uživatelům radily, jak vlastně s přístroji správně zacházet. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Obyčeje a zvyky, události Biskupické kaléšek – tradiční festival slivovice konaný v Biskupicích u Jevíčka v říjnu. Letos proběhl již 15. ročník festivalu. Hlavní náplní programu je košt a současně i soutěž v poznávání regionálních slivovic, dále pak řemeslný jarmark, součástí festivalu je už tradiční společný odjezd celého průvodu k místní pálenici. Vrcholem je vyhlášení vítěze Kaléškú o nejlepší vzorky slivovice. Kraj, ve kterém se Biskupice nacházejí, je pro svoji úrodnou půdu někdy nazýván Malá Haná. Smetanova Litomyšl. Tento mezinárodní operní festival je po Pražském jaru druhým nejstarším hudebním festivalem v České republice a zároveň patří k největším pravidelným festivalům klasické hudby u nás. Koná se v průběhu června a července. Sodomkovo Vysoké Mýto – festival vzpomínající na vynikajícího automobilového designéra a karosáře Josefa Sodomku, konaný v červnu ve Vysokém Mýtu. Tento milovník automobilů vynikal svojí invencí, originalitou a smyslem pro eleganci, díky kterým učinil ze značky Carrosserie Sodomka vlajkovou loď československého karosářství 30. a 40. let 20. století. Mytologie, obřady Portmoneum – Muzeum J. Váchala, Litomyšl. Pitoreskní interiér domu Josefa Portmona vyzdobil ve 20. letech grafik, spisovatel, mystik a knihtiskař Josef Váchal. Váchal vynikal především jako grafik a tvůrce knih na ručním papíru, které pojímal jako svébytný umělecký artefakt a které od rukopisu přes sazbu a barevné či černobílé dřevoryty až po vazbu vytvářel zcela sám. V domku svého přítele J. Portmana vyzdobil dvě místnosti a nábytek. K vidění jsou zde unikátní nástěnné malby, vyřezávaný malovaný nábytek a bytové doplňky, expozici doplňují dobové fotografie, ukázky korespondence a drobná grafika. Hudební a taneční folklor Rodný byt Bedřicha Smetany, zakladatele moderní české národní hudby, naleznete v Litomyšli. V přízemních prostorách bývalého zámeckého pivovaru, kde se v roce 1824 narodil Bedřich Smetana, je zřízena expozice, která připomíná dobu skladatelova dětství v Litomyšli. Návštěvníkovi se snaží přiblížit atmosféru tehdejší domácnosti Smetanových, rodinný život, s ním související události a ve výběru pak také jejich odraz ve Smetanově tvorbě. Smetana usiloval o vytvoření svébytného českého hudebního stylu na základě domácích i soudobých světových podnětů. Největší popularity dosáhla jeho komická opera z venkovského prostředí Prodaná nevěsta, která je považována za prototyp české národní opery. Rodná světnička Bohuslava Martinů. Ve věži kostela sv. Jakuba v Poličce se 8. prosince 1890 narodil slavný hudební skladatel Bohuslav Martinů. Světnička se nachází v nejvyšších prostorech kostela sv. Jakuba a k její návštěvě je nutné zdolat celkem 192 schodů. Tento náročný výkon se jistě vyplatí, neboť návštěvník poté bude okouzlen zajímavým prostředím světničky, stejně tak i jedinečným výhledem na celé město a jeho blízké okolí. Světnička je vybavena původním dobovým nábytkem podle návrhu a vzpomínek matky a sestry B. Martinů. Centrum Bohuslava Martinů – muzeum se zábavnými dotykovými interaktivními expozicemi, kde si návštěvníci mohou obléci zbroj, nahlédnout do šatníku prababiček, stavět město, vystřelit z pušky ostrostřelce, prohlédnout někdejší tržiště a zkusit si na něm obchodovat. V muzeu je druhá největší expozice horáckého skla, třída Bohuslava Martinů v podobě z období Rakouska-Uherska a expozice věnovaná životu a dílu hudebního skladatele Bohuslava Martinů. Životní dráha i tvorba skladatele je dokumentována v expozici Městského muzea – Památníku Bohuslava Martinů přímo na fotografiích, diapozitivech, kresbách, maketách scén či kostýmových návrzích a členěna do takřka padesáti oddílů. Atraktivní je též seriál kreseb karikatur ze skicáře Martinů. Ve video- a audiosálku je nabídka projekce životopisných dokumentárních filmů o Martinů a poslech nahrávek jeho hudby podle přání návštěvníků. Památník připomíná i poličské kořeny skladatele, jeho dětská a mladá léta prožitá ve městě i jeho vytrvalé návraty domů. 18/417
Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Jihovýchodní česká nářečí českomoravského pomezí patří k okrajové oblasti přechodné. Tato nářečí zaujímají část širokého přechodného pásu mezi nářečími českými a hanáckými. Za jakési jejich jádro lze považovat území vymezené nejzápadnějšími moravskými jevy, na př. hranicí šč/šť, krátkým typem skala a nepřehlasovanými koncovkami měkkého sklonění typu slepica, slepicu, slepicou…, hrnec, hrnca, hrncu…, ona, ju, s ňou apod. na straně západní a vlastní hanáckou hranicí (dlouhej/dlóhé) na straně východní. Významné folklorní festivaly a soubory Vínek, dětský folklorní soubor – soubor je tvořen přirozenou vesnickou skupinou dětí (5–18 let). Dětský folklorní soubor Lubeňáček z Lubné, založený v září v roce 2000. Kroje navrhla Kamila Skopová, jde o stylizaci poličského kroje. Soubor navštěvují děti mladšího školního věku. Svými vystoupeními se snaží oživovat zapadlé tradice a zvyky Českého Horácka: Poličska a Litomyšlska. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Slavnosti Magdaleny Dobromily Rettigové v Litomyšli jsou gastronomickou týdenní akcí pro laickou i odbornou veřejnost s vyvrcholením ve formě gastrofestivalu. Rettigová, tato legendární kuchařka a buditelka, strávila v Litomyšli závěrečnou část života. Součástí gastrofestivalu jsou prezentace a soutěže hotelových škol i soutěže pro návštěvníky, prezentace regionálních potravin i kulturní vystoupení. Konají se v květnu. Sýry Čedar, Eidam a majonézové výrobky společnosti Agricol. Společnost Agricol se zabývá zpracováním vajec a mléka. Byla založena v roce 1992 a sídlí ve městě Polička. Mléko se do moderního provozu v sídle společnosti sváží z mnoha míst Českomoravské vrchoviny a podhůří Orlických hor. Pivovar Polička. Budova městského pivovaru v Poličce byla postavena v roce 1865. Samotný vznik značky piva Polička se datuje k roku 1517. Traduje se, že piva z pivovaru Polička mají blahodárný vliv na fantazii člověka. K hlavním značkám poličských piv patří Hradební světlé 10°, Otakar 11°, Záviš 12°. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Hotel Aplaus Restaurant Bohém, Litomyšl - Hotel Zlatá Hvězda, Litomyšl - Pivovárek Na Kopečku, Svitavy - Restaurace Karlov, Litomyšl - Restaurace U Zběhlíka, Čistá Regionální produkty Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. KLASTRY ATRAKTIVIT Průmyslové muzeum v Mladějově. V muzeu se nacházejí různé typy parních a motorových lokomotiv, drezín i exponátů zemědělské a silniční techniky. Z Průmyslového muzea Mladějov vede úzkorozchodná dráha. Jedná se o historickou trať vedoucí až k bývalým dolům na Hřebči. V turistické sezóně jsou pro návštěvníky připraveny pravidelné vyjížďky původními vlaky s parní lokomotivou. Sít stezek pro pěší i cyklisty přiblíží návštěvníkům historii hornictví na Hřebečsku. Cestou je možné si prohlédnout vstupní portály několika dolů a další místa dokladující hornickou činnost. TEMATICKÉ TRASY Po stopách české hudby. V Litomyšli navštivte rodný byt Bedřicha Smetany, zúčastněte se některého z koncertů hudebního festivalu Smetanova Litomyšl a vydejte se i do nedaleké Poličky, kde můžete zhlédnout rodnou světničku Bohuslava Martinů ve věži kostela sv. Jakuba a v Centru Bohuslava Martinů (Městském muzeu) si prohlédnout expozici o životě a díle tohoto významného českého skladatele. Čekají vás dvě hlavní zastávky – Litomyšl a Polička. Nezapomeňte, že zámek a zámecký areál Litomyšl je zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Ve své unikátně dochované celistvosti je dokonalou ukázkou umělecky cenné architektury. Renesanční zámek z druhé poloviny 16. století je významným dokladem arkádového zámku italského typu. Stále si uchoval téměř nedotčený vzhled z dob renesance, včetně unikátní sgrafitové výzdoby fasád a štítů. 19/417
- Litomyšl Rodný byt Bedřicha Smetany v Litomyšli. Od dubna do října si můžete prohlédnout místo, kde prožil tento významný hudební skladatel své dětství. Byt najdete v pivovaru v areálu litomyšlského zámku a od 90. let 20. století ho spravuje Regionální muzeum Litomyšl. V přízemních prostorách bývalého zámeckého pivovaru, kde se v roce 1824 Bedřich Smetana narodil, je zřízena expozice, která připomíná dobu skladatelova dětství v Litomyšli. Představí se vám atmosféra tehdejší domácnosti Smetanových, rodinný život a s ním související události, ale také ostatní Smetanovy „domovy“, tedy Jindřichův Hradec, Růžkovy Lhotce, Plzeň, Praha, švédský Göteborg a Jabkenice. Stálá expozice je každoročně obohacena doprovodnou výstavou k hudebnímu festivalu Smetanova Litomyšl. Smetanova Litomyšl. Neměla by vám uniknout příležitost navštívit tento jedinečný mezinárodní operní festival. Po Pražském jaru je druhým nejstarším hudebním festivalem v České republice a zároveň patří k největším pravidelným festivalům klasické hudby u nás. Jeho hlavní programovou náplní jsou operní inscenace, koncertní provádění oper, ale také galakoncerty, oratoria, kantáty a písňové večery. Mezi interprety patří významní zahraniční hosté (mj. Katia Ricciarelli, Sherill Milnes, Bernd Weikl a další), nejpřednější domácí sólisté (Eva Urbanová, Dagmar Pecková, Magdalena Kožená), soubory (Národní divadlo Praha, Státní opera Praha, Národní divadlo Brno, Česká filharmonie, Pražští symfonikové, Pražská komorní filharmonie, Filharmonie Brno...) a věhlasní dirigenti: Jiří Bělohlávek, Isaiah Jackson, Ondrej Lenárd a řada dalších. Centrem festivalového dění je nádherný areál státního zámku Litomyšl, který byl v roce 1999 zapsán na seznam kulturního světového dědictví UNESCO. - Polička Rodná světnička Bohuslava Martinů. Pokud se odhodláte zdolat 192 schodů v kostelní věži, dostane se do rodné světničky hudebního skladatele Bohuslava Martinů. Skladatelův otec, povoláním švec, zde „vykonával funkci pověžného – stráž proti ohni ve dne i v noci“, ve věžní světničce bydlela jeho rodina. Skromný pokojík vyhlíží dnes v hlavních rysech stejně jako v letech Bohuslavova dětství. Z věžního ochozu se nabízí pěkný rozhled po městě (Martinů svoji věž jednou přirovnal k majáku). V Centru Bohuslava Martinů si můžete prohlédnout třídu Bohuslava Martinů v podobě z období Rakouska-Uherska i expozici věnovanou životu a dílu tohoto hudebního skladatele. Městské muzeum – Památník Bohuslava Martinů nabízí projekce životopisných dokumentárních filmů o Martinů a poslech nahrávek jeho hudby podle přání návštěvníků. Památník připomíná poličské kořeny skladatele, jeho dětská a mladá léta prožitá ve městě i jeho vytrvalé návraty domů.
20/417
1.2
Zmapování REGIONU Východní Čechy
PASPORT REGIONU VÝCHODNÍ ČECHY ANOTACE Stejně pestrá jako přírodní scenérie východních Čech je DESTINACE i paleta místních tradic, řemesel a lidové architektury. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Východní Čechy REGIONALIZACE Zahrnuje subregiony Pardubicko, České Horácko, Českomoravské pomezí. ZÁKLADNÍ TÉMA - Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku PRO a vodění Jidáše – jedinečná stále živá tradice MARKETINGOVOU masopustních obchůzek, která je mj. na seznamu KOMUNIKACI nehmotného kulturního dědictví UNESCO a unikátní velikonoční obyčej, který je zapsán na seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury ČR. - Východočeské loutkářství – tradice loutkářství spjatá s kočovnými loutkářskými rody, nejstarší amatérská přehlídka na světě i Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi. - Lidová architektura východních Čech – ojedinělý komplex tří areálů Souboru lidových staveb Vysočina. - Perníkové království – tradiční pečivo původně z medu, mouky a pepře. - Po stopách koní – dostihové závodiště v Pardubicích a Velká pardubická jako nejstarší dostih na evropském kontinentu, hřebčín v Kladrubech. - Po stopách české hudby – rodný byt Bedřicha Smetany a rodná světnička Bohuslava Martinů. PRŮNIKY - Masopust - Loutkářství - Lidová architektura - Po stopách české hudby PERSONIFIKACE REGIONU Pavel Janoš – korunovaný Král perníku. Ocenění získal od kolegů perníkářů a cukrářů za četné úspěchy v soutěži Perníkář roku i v dalších cukrářských kláních. Výrobky „od krále“ putovaly jako dárky už i k britské princezně Anně. Navazuje na rodinnou cukrářskou tradici. Svými dorty, cukrovím i perníky byla vyhlášená už jeho babička, z jejíž sbírky receptů pardubický cukrář čerpá. Perníkářem byl také jeho otec, roku 1958 vytvořil metrové perníkové srdce pro světovou výstavu EXPO v Bruselu. KLASTRY AKTIVIT Muzeum perníku – medové zážitky v bývalém loveckém zámečku zahrnují návštěvu Muzea perníku s městečkem Perníkov, putování tajuplným lesem do Perníkářské dílny Ježibaby a dále do Medového ráje, Nebe a Pekla. Návštěvníkům je k dispozici Útulna a občerstvovna U všech čertů i služby turistického informačního centra. V průběhu roku se zde koná řada akcí spojených s perníkem či na motivy pohádky o Jeníčkovi a Mařence (od každoročního Probouzení ježibaby ze zimního spánku a oslava jejích narozenin, vždy první sobota v březnu, až po její Uložení k spánku, každoročně 31. 12.). Veselý kopec – skanzen, folklorní a kulturní program, hospoda Na Vejměnku. Skanzen je ukázkou lidového stavitelství z oblasti českomoravského pomezí a Železných hor. Jednotlivé zemědělské usedlosti jsou volně rozptýleny v původním krajinném prostředí a dokládají způsob života a hospodaření drobných rolníků od poloviny 19. století do poloviny 20. století. Lidové technické památky na vodní pohon tvoří ojedinělý soubor. Na Veselém kopci se pravidelně koná velké množství kulturních akcí přibližujících, jak se dřív žilo. Občerstvit se je možné v hospodě Na Vejměnku. Veselý kopec je součástí skanzenu Soubor lidových staveb Vysočina, kde se konají i vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku, zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Betlém – ve středu města Hlinska na pravém břehu řeky Chrudimky se nachází 21/417
jedinečné seskupení roubených objektů, které zde vznikaly v průběhu několika desítek let od poloviny 18. století. Obyvateli těchto domků byli drobní řemeslníci, především hrnčíři a tkalci. V roce 1989 se započalo s rekonstrukcí vybraných objektů, ve kterých jsou umístěny expozice dokládající bydlení a dílny lidových řemeslníků. V památkové rezervaci Betlém Hlinsko je umístěna také stálá expozice masopustních obchůzek a masek, kde lze spatřit mnoho fotografií, kreseb, a hlavně originálních masek využívaných při hlineckých masopustních obchůzkách, zapsaných na seznamu světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Návštěvníci mohou v budově expozice navštívit promítací místnost a zhlédnout záznamy z různých masopustních obchůzek, dále dokumentační centrum mapující masopustní obchůzky z Hlinecka a děti se mohou vydovádět ve výtvarné herně. TEMATICKÉ TRASY Po stopách koní. Dostihový sport i chov koní (světově proslulých běloušů i vraníků) má v tomto regionu velkou tradici. Přijeďte se v říjnu podívat na tradiční dostih Velká pardubická na dostihové závodiště v Pardubicích a zajeďte se podívat, jak se již po staletí chovají koně v hřebčíně v Kladrubech nad Labem. Lidová architektura a živé tradice Českého Horácka. Prohlédněte si jedinečný Soubor lidových staveb Vysočina a podle ročního období navštivte Adámkovy folklorní slavnosti nebo Folklorní festival chrudimské Obžinky či zhlédněte světově unikátní masopustní obchůzky v některé z hlineckých vesnic (zapsaných na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO). O velikonocích si pak nenechte ujít vodění Jidáše. Po stopách české hudby. V Litomyšli navštivte rodný byt Bedřicha Smetany, zúčastněte se některého z koncertů hudebního festivalu Smetanova Litomyšl, konaného na zámku Litomyšl (součásti světového kulturního dědictví UNESCO) a vydejte se i do nedaleké Poličky, kde můžete zhlédnout rodnou světničku Bohuslava Martinů ve věži kostela sv. Jakuba a v Centru Bohuslava Martinů (v Městském muzeu) si prohlédnout expozici o životě a díle tohoto významného českého skladatele. Čekají vás dvě hlavní zastávky: Litomyšl a Polička. UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (subregiony Pardubicko od str 7, České Horácko od str. 11, Českomoravské pomezí od str. 16). 1.3
Marketing summary pro region Východní Čechy
Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku a vodění Jidáše – jedinečná stále živá tradice masopustních obchůzek, která je mj. na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO, a unikátní velikonoční obyčej, který je zapsán na seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury ČR. Období bujného veselí a hodování mezi dvěma postními dobami, tanečních zábav a zabijaček následované čtyřicetidenním půstem – to všechno představoval pro naše předky masopust. Z generace na generaci se na Hlinecku předává a dodnes udržuje tradice obchůzky Červené/Pěkné maškary a Černé/Šeredné maškary. Nenechte si ujít tento obyčej, jehož jedinečnost dokládá i zápis na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Lidový obyčej vodění Jidáše souvisí s velikonočním příběhem ukřižování Ježíše Krista, je odsouzením zrady Jidáše, jednoho z Ježíšových učedníků a nejbližších. S říkankou odsuzující Jidášovu zradu obcházejí chlapci s maskovanou postavou Jidáše vesnické domy a jsou za to hospodáři obdarováváni. Tento unikátní zvyk je zapsán na seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury ČR. Východočeské loutkářství. Tradice loutkářství spjatá s kočovnými loutkářskými rody, nejstarší amatérská přehlídka na světě i Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi. Kočovné loutkářské rody v minulých stoletích bavily místní šlechtu i lid. V jejich šlépějích dodnes kráčí řady amatérských loutkoherců, kteří se pravidelně setkávají na největší amatérské přehlídce loutkářství v Chrudimi. Východočeské loutkářství figuruje na krajském seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického 22/417
kraje. Lidová architektura Východních Čech – ojedinělý komplex tří areálů Souboru lidových staveb Vysočina. Lidové stavitelství východních Čech pečlivě, s láskou a péčí mapuje největší expozice lidové architektury v Čechách na Veselém kopci, ve Svobodných Hamrech a Betlémě v Hlinsku. Lidové stavby, vzniklé od poloviny 19. století do poloviny 20. století, nám dávají nahlédnout do každodenního života našich předků, pravidelně ožívají ukázkami tradičních lidových zvyků a řemesel a přibližují dnešní generaci životy těch minulých. Perníkové království – tradiční pečivo původně z medu, mouky a pepře. Vydejte se do kraje provoněného medem a skořicí a zpříjemněte si život tradiční sladkou pochoutkou – vyhlášeným pardubickým perníkem, který do Čech přinesli středověcí kupci z hanzovních měst. Po stopách koní – dostihové závodiště v Pardubicích a Velká pardubická jako nejstarší dostih na evropském kontinentu, hřebčín v Kladrubech. Chov koní na Pardubicku je příběhem světoznámého chovu starokladrubských koní, jediné rasy určené pro ceremoniální účely, koní, které dodnes kupují královské dvory z celého světa. Je také příběhem nejstaršího dostihu na evropském kontinentu – Velké pardubické steeplechase, včetně proslulého Taxisova příkopu, plejády špičkových jezdců a jejich koní, mezi nimi známého českého žokeje Váni, kterému se podařilo zde v průběhu let osmkrát zvítězit. Po stopách české hudby – rodný byt Bedřicha Smetany a rodná světnička Bohuslava Martinů. Na českomoravském pomezí se narodily a vyrůstaly dvě významné postavy české hudby: Bedřich Smetana, jehož příběh je neodmyslitelně spjat s jeho rodištěm v Litomyšli, kde také prožil své dětství, a Bohuslav Martinů, jehož dětství a mládí jsou spojeny s městem Polička, v němž má své kořeny a do kterého se vytrvale vracel.
23/417
1.4
Zmapování SUBREGIONŮ Královéhradecko
PASPORT SUBREGIONU HRADECKO ANOTACE Příjemné podmínky Polabské nížiny daly na Hradecku DESTINACE vzniknout řadě kulturních a historických památek. Leží zde rovinatá krajina, v níž byla svedena nejedna významná bitva, ale také oblast, kde šikovné ruce trpělivých řemeslníků po staletí vyřezávají jednotlivé postavy tradičních betlémů. POZICE V RÁMCI Součást regionu Královéhradecko REGIONALIZACE Součást mezoregionu Východ Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Betlemářství – unikátní Třebechovický betlém PRO a muzeum betlémů v Třebechovicích pod Orebem. MARKETINGOVOU - Památná povstání a bitvy na Hradecku – KOMUNIKACI památník selských bouří i významné bitvy u Chlumu. PRŮNIKY - Betlemářství PERSONIFIKACE REGIONU Josef Probošt. Sedlák Josef Probošt se v době, kdy začal s vyřezáváním Třebechovického betlému, spřátelil s řezbářem Josefem Kapuciánem a později se sekerníkem Josefem Frimlem. Společně přibližně 40 let budovali dřevěný mechanický betlém, který se stal světovým unikátem. PhDr. Vladimír Vaclík, předseda čestného sdružení přátel betlémů, se se svou ženou Marií významně zasloužil o vybudování prvního specializovaného muzea Betlémů v Třebechovicích pod Orebem. Je autorem tří mezinárodních výstav betlémů v Hradci Králové a libreta mezinárodní výstavy betlémů ve švýcarském Luzernu. V roce 2001 se pak stal také předsedou světové betlemářské federace. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Podorlický skanzen Krňovice – jediné muzeum tohoto typu v Královéhradeckém kraji. Muzeum nabízí architektonické a technické památky regionu Královéhradecka, Podkrkonoší a podhůří Orlických hor. Šrámkův statek v Pileticích – památkově chráněný areál se vzácnými dřevěnými objekty původní lidové architektury. Jeho součástí je dvoupatrové roubené obytné stavení s unikátní pavlačí zbudovanou v roce 1802. Vodní mlýn Popovice – roubený patrový vodní mlýn. Památník selských bouří – socha rebela, vytvořená na památku porážky selského povstání v roce 1775, stojí východně od města Chlumec na návrší Skalka. Neslavný konec povstání dodnes připomíná zlidovělé přirovnání „dopadli jak sedláci u Chlumce“. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Betlemářství. První model scény vítání Ježíše Krista na svět byl vystaven v Římě v roce 1291, v roce 1560 pak jezuité postavili první betlém na území naší země. Rok 1560 byl přelomový, od té doby se betlémy vystavují pravidelně v mnoha chrámech a kostelech. Než se ale betlém poprvé objeví v českých a moravských chalupách, ještě to nějakou chvíli trvá. Betlémářství proniklo do lidových vrstev po zákazech stavění betlémů v kostelích císaře Josef II. po roce 1780. Nevíme přesně, jak první betlémy vypadaly, ale základ podle všeho tvořily figury svaté rodiny. Někdy měly životní velikost. Ve druhé polovině 19. století se začínají objevovat betlémy dřevěné, které po roce 1860 postupně zatlačovaly betlémy papírové. Muzeum betlémů Třebechovice pod Orebem představuje na českém území naprosto unikátní muzeum betlémů pocházejících ze všech oblastí ČR. Místní sbírka obsahuje i mechanický Proboštův betlém, který je největším dřevěným betlémem na světě. Třebechovický betlém, známý též pod názvem Proboštův betlém, je celodřevěný mechanický betlém, který je dílem Josefa Probošta, Josefa Kapuciána a Josefa Frimla. V roce 1999 byl prohlášen za národní kulturní památku. Vznikal od roku 1882 až do Proboštovy smrti v roce 1926. Většinu figurek vyřezal Josef Kapucián, Probošt se podílel především na scénografii a organizaci práce. Do pohybu betlém uvedl sekerník Josef Friml. Třebechovický betlém je zcela unikátní z hlediska 24/417
výtvarného a etnografického, ale i technického. Vyniká také díky kvalitní estetice, která nebyla na rozdíl od většiny ostatních pohyblivých betlémů kvůli pohyblivosti potlačena. Betlém obsahuje více než dva tisíce součástí: to zahrnuje 351 figurek, z nichž se přes 200 pohybuje. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Tradiční způsoby hospodaření a jednotlivé nářadí a stroje k tomu potřebné můžete spatřit v Městském muzeu LORETA, Chlumec nad Cidlinou, v expozici zemědělské techniky s bohatou sbírkou více než 150 kusů nářadí a strojů, které jsou i dnes stále funkční. V expozici lze spatřit ukázky selského hospodářství, např. praní prádla, zpracování lnu, chov ovcí, včelařství nebo pražení kávy. Obyčeje a zvyky, události Vánoční těšení aneb Malý advent. V rámci této kulturní akce lze zhlédnout výstavu betlémů, ukázku řezbářského umění, pochutnat si na čerstvém pečeném chlebu nebo buchtičkách máčených v sirobu. Pro návštěvníky jsou k dispozici i ukázky zvykosloví a umění lidové tvorby, vystoupení folklorních souborů a řemeslnický minitrh. Akce se koná na začátku prosince na Šrámkově statku v Pileticích. Masopust. Tradiční masopustní rej včetně pravé venkovské zabíjačky probíhá na masopustní úterý (začátkem února) v centru města Hradce Králové. Taneční rej v provedení folklorních souborů, ukázky rukodělných a výtvarných technik nebo třeba příprava tradičních královéhradeckých masopustních pochoutek. Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Severovýchodočeská podskupina české nářeční skupiny má tyto hlavní znaky: - změna v/f > u (pravda > prauda), - změna í > ej (cítit > cejtit), - koncovka -ej v 7. pádu (růžej, kosťej), - koncovka -oj 3. a 6. pádu (mužoj), - další užívané příklady: stavíme sněhuláci, seš jako sponové sloveso, koncovky slov kupujou, prosej, zpívaj. Významné folklorní festivaly a soubory Tradiční folklorní festival Pardubice a Hradec Králové, konaný v červnu. Součástí festivalu je i velký staročeský jarmark s velkým množstvím ukázek a prodejem tvorby lidových řemeslníků. MFF Setkání s folklorem – komornější lidová akce, která se koná v poslední třetině srpna. Obvykle se zde představí menší počet lidových souborů. Festival je oblíben zejména pro svoji rodinnou a přátelskou atmosféru. První den festivalu je tradičně zasazen do Hradce Králové. Dupák – folklorní soubor věnující se tanci, zpěvu, hudbě a zvykům z Podkrkonoší, Hradecka a Polabí. Kvítek – folklorní soubor věnující se zpracování písniček zejména z regionu Hradecka, Podorlicka, Podkrkonoší a východních Čech. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Pumprnikl k čaji. Perníkářství bylo dříve pro Hradecko typické a Pumprnikl servírovaný k čaji je místní oblíbená pochutina. Sýr Niva, vyráběný v obci Dolní Přím s velkou tradicí výroby sýrů již od roku 1879. Výroba sýru Niva započala v Dolním Přímu v roce 1950. Pivo Rambousek – oblíbený menší pivovárek známý také díky svým originálním recepturám s použitím netradičních surovin pro výrobu piva, jakými jsou například fíky, kaštanový med, chilli papričky, dýně nebo různé druhy českých i zahraničních sladů. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Bar-restaurant Atlanta, Hradec Králové - Restaurant Kaskáda, Hradec Králové - Lázně Velichovky, Velichovky - Hotel Nová Amerika, Jaroměř 25/417
- Penzion za vodou, Dvůr Králové nad Labem Regionální produkty Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. KLASTRY ATRAKTIVIT Šrámkův statek v Pileticích je památkově chráněným areálem se vzácnými dřevěnými objekty. Jedná se o areál původní lidové architektury, jehož součástí je ve zdejším prostředí ojedinělé dvoupatrové roubené obytné stavení s pozoruhodnou pavlačí z roku 1802. Stodola byla přistavěna v roce 1814. Vstup do statku umožňuje zděná kamenná brána z let 1805–1814. Na statku se v průběhu roku konají folklorní slavnosti, výstavy, jarmarky a trhy výrobků lidové tvorby a uměleckých řemesel, folkové festivaly, ale i společenské akce s doprovodným programem folklorního zaměření. Součástí areálu jsou i výstavní prostory, pobočka Městské knihovny, zkušebny folklorních souborů a Klubu lidové tvorby. Stylová restaurace na Šrámkově statku nabízí útulné venkovní posezení v příjemném prostředí s výhledem na dobové roubené stavení. TEMATICKÉ TRASY Betlemářství. Navštivte unikátní Muzeum betlémů Třebechovice pod Orebem a užijte si Vánoční těšení aneb Malý advent. Prohlédněte si jedinečnou expozici v Muzeu betlémů. Muzeum betlémů je odborným pracovištěm specializujícím se na dokumentaci statických a mechanických betlémů. V Třebechovicích existuje již od roku 1925 díky nadšení a píli třebechovického rodáka Viléma Koleše (1869–1944), který pro muzeum získával sbírkové předměty darem od spoluobčanů. Postupem času se vyprofilovalo jako specializované muzeum betlémů, je jediným zařízením svého druhu v České republice a také v Evropě. V současné době muzeum spravuje více než 300 betlémů zhotovených z nejrůznějších materiálů, pocházejících z tradičních i netradičních betlemářských oblastí. Nejcennějším betlémem je Proboštův mechanický betlém, který v anketě Sedm divů Královéhradecka zvítězil v kategorii technické památky. Občerstvit se a prohlédnout si místní lidovou architekturu pak můžete na Šrámkově statku v nedalekých Pileticích. Přijedete-li na Hradecko v tu správnou předvánoční dobu, čeká vás Vánoční těšení aneb Malý advent na Šrámkově statku v Pileticích.V rámci této kulturní akce lze zhlédnout nejen výstavu betlémů, ukázku řezbářského umění, pochutnat si na čerstvém pečeném chlebu nebo buchtičkách máčených v sirobu. Pro návštěvníky jsou k dispozici i ukázky zvykosloví a umění lidové tvorby, vystoupení folklorních souborů a řemeslnický minitrh.
26/417
PASPORT SUBREGIONU ORLICKÉ HORY A PODORLICKO ANOTACE Tato oblast je ohraničena na severu zvlněným pásem DESTINACE Orlických hor, jež přecházejí přes Bystřické hory do polské Kladské kotliny. Na jihozápadě se pak otvírá českým nížinám širokým údolím spojených řek Tichá a Divoká Orlice, na východě se potkává s Moravou. Na návštěvníky tu čeká malebná scenérie orlických roubenek, v nichž po staletí vznikala křehká krása místních krajek. POZICE V RÁMCI Součást regionu Královéhradecko REGIONALIZACE Součást mezoregionu Východní Čechy ZÁKLADNÍ TÉMA - Krajkářství – křehká krása vamberské paličkované PRO krajky MARKETINGOVOU - Lidová architektura – orlické roubenky a mlýny KOMUNIKACI PRŮNIKY - Krajkářství PERSONIFIKACE REGIONU Jana Štefková, Vamberk: u její práce lze obdivovat především originální paličkované šperky, náramky a náušnice. Moderní krajka, charakterizovaná novým pojetím, nápaditostí, originálními vzory i materiály, patří v tomto oboru mezi špičkové práce na světě. Štefková se představila na mnoha významných výstavách v Praze, Hradci Králové, Strážnici, ale i v zahraničí: Itálie, Holandsko, Finsko. Její nejprestižnější prezentací byla účast na Světové výstavě v Hannoveru. Je nositelkou řady ocenění, např. od světového kongresu OIDFA 2004 je nositelkou Grand Prix. V roce 2010 jí byla udělena „Zlatá palička“ v rámci 5. bienále české krajky. Prokop Diviš, vlastním jménem Václav Divíšek, byl slavný český premonstrátský kněz, přírodovědec a vynálezce. Je znám především jako vynálezce bleskosvodu či hromosvodu. Svůj „meteorologický stroj“, který fungoval jako bleskosvod, sestrojil dříve (1754) než světově uznávaný vynálezce bleskosvodu Benjamin Franklin (teoretický koncept 1753, sestrojen 1760). Divišova koncepce byla ovšem odlišná od Franklinovy, jeho bleskosvod byl především uzemněný, a proto fungoval lépe. Domek Prokopa Diviše v Žamberku nabízí stálou expozici, která dokládá život místního rodáka včetně makety jeho slavného vynálezu – zemněného bleskosvodu. V expozici se nachází také světnice v lidovém stylu. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Villa Nova Uhřínov – Archeologický skanzen v Liberku – středověké vesnice z období 13.–14. století. Zároveň se jedná o středisko experimentální archeologie. Za použití replik středověkých nástrojů a dobových postupů byly vybudovány dva obytné domy, kovárna, hrnčířský okrsek s pecemi a několik hospodářských obydlí. Dřevěný kostel sv. Petra a Pavla, Liberk. Technicky a umělecky vzácný dřevěný kostel se sedlovou střechou nahradil původní, který byl spolu s hradem zbořen. Blízko stojí dřevěná stupňovitá zvonice a roubená fara. Interiér je barokní s kazetovými stropy. Vodní mlýn Ledská – vodní mlýn v barokním slohu na říčce Bělé s roubeným patrem a šindelovou střechou. Jahelka. V Kosteleckých Horkách se v Sedláčkově mlýně zachovalo cenné a plně funkční zařízení na zpracování prosa na jáhly. V Kosteleckých Horkách je také možné navštívit Dům z modrého kamene, kde je umístěno Muzeum selské domácnosti, nářadí, zemědělských strojů v objektu roubené sýpky a rekonstruované stodoly. Hostinec Krčma, Lanškroun – dřevěný zájezdní hostinec. První zmínka o jeho existenci pochází z roku 1643, dnešní podoba je z konce 18. století. Stále si však zachovává svůj ráz roubené chalupy s představěným podloubím na dřevěných sloupech. Masarykova chata na Šerlichu – centrum odpočinku turistů putujících Orlickými horami. V interiéru chaty jsou bohatě zdobené dřevořezby včetně dobrého ducha Orlických hor – Rampušáka. 27/417
Tradiční řemesla a řemeslná výroba Vamberská paličkovaná krajka. Paličkovaná krajka se podle archivních zmínek objevila na našem území v polovině 17. století v souvislosti se jménem belgické šlechtičny Magdaleny Grambové, která se až jako vdova po správci potštejnského panství Kašparu Grambovi usadila v městečku Vamberk, a pod Orlickými horami tak začala šířit paličkování a krajkářství. Krajka již od svých počátků nacházela uplatnění při zdobení oděvů, jako doplněk interiérů šlechtických sídel, později pak našla cestu i k prostým lidem. Vzniká křížením a uvazováním volných nití navinutých na dřevěných paličkách podle předem navrženého vzoru, který je připevněn na podušce neboli herduli. Materiálem pro výrobu krajek je nejčastěji bavlna či hedvábí, ale i zlaté a stříbrné nitě. Tradici paličkování se snaží udržovat místní ženy a toto cenné umění si předávají z generace na generaci. Muzeum krajky Vamberk – jedinečná expozice historie a současnosti výroby krajky v místním muzeu krajky. Sklářské dílny v Orlických horách. První zmínky o sklářství v Orlických horách pocházejí už z 15. století. O jejich výrobky býval velký zájem, v historických záznamech je zachycen export až do Anglie. Stávala tu i nejvýše položená sklárna u nás, v níž se vyrábělo luxusní barokní sklo. Staré časy připomíná naučná stezka S Kačenkou po stopách sklářů. Zavede nás z Deštného do Orlického Záhoří. V Deštném si skláři v roce 1990 postavili pec, v níž topí dřevem, jak to tu bylo dřív běžné. Každý rok začátkem srpna před zraky diváků vyrábějí unikátní kousky. V Deštném najdete také Muzeum, které představuje historii sklářské výroby i tradiční postupy.V muzeu je část expozice věnována také domácí výrobě textilu (19. – polovina 20. století). Ukázku řady tradičních řemesel a živností můžete spatřit v Muzeu řemesel Letohrad, zahrnujícím přes 50 ucelených expozic řemesel a živností z období 1840–1930. Jsou zde prezentovány tradiční profese, jako je truhlář či řezbář, ale i ty méně tradiční, jako je kovotlačitel, kolář, bednář, šindelář a mnohé jiné. Chráněné dílny Kopeček v Bartošovicích – chráněné dílny určené osobám se zdravotním postižením. Sdružení Neratov zahrnuje tři řemeslné chráněné dílny: keramickou, košíkářskou a tkalcovskou. Během Velikonoc a Vánoc v dílnách tradičně probíhají řemeslné jarmarky, které navštěvují i řemeslníci z blízkého okolí. V prostorách dílen lze také zhlédnout ukázky tradičních lidových řemesel. Všechny výrobky vyrobené členy chráněných dílen v Kopečku v Bartošovicích jsou oceněny unikátním certifikátem „Orlické hory – Originální produkt“. Certifikát je zárukou původu z regionu Orlických hor, tradičního výrobního postupu a ochrannou známkou Práce postižených. Certifikát se výrobkům z Orlických hor uděluje od roku 2007. Mytologie, obřady Rampušák je horský duch, vládce a ochránce Orlických hor, obdoba Krakonoše v Krkonoších. Traduje se, že Rampušák je odpovědný za počasí. Místní ho považují za patrona sportovců a Horské služby a vládne nad horami v zimě. Kačenka – vládkyně Orlických hor, princezna Kačenka. Mocná pohádková bytost, která se může zjevit v jakékoliv podobě. Nejčastěji je v pohádkách popisována jako mladá dívka v prostém ustrojení nebo jako krásná paní v nádherných šatech, skutečná vládkyně. Princezna Kačenka je krásná mladá žena s dlouhými téměř zlatými vlasy, do které se zamiloval dokonce sám krkonošský vládce Krakonoš. Tehdy jí prý nabídl sňatek, ale ona ho odmítla. Hudební a taneční folklor Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Severovýchodočeská podskupina české nářeční skupiny má tyto hlavní znaky: - změna v/f > u (pravda > prauda), - změna í > ej (cítit > cejtit), - koncovka –ej v 7. pádu (růžej, kosťej), - koncovka –oj 3. a 6. pádu (mužoj), - další užívané příklady: stavíme sněhuláci, seš jako sponové sloveso, koncovky slov kupujou, prosej, zpívaj. Významné folklorní festivaly a soubory Mezinárodní folklorní festival Čermenské slavnosti – tradiční setkání příznivců lidových tradic v Podorlickém regionu v Lanškrouně a v Dolní Čermné poslední víkend v červnu. Návštěvníci zde mohou spatřit i ukázky lidových řemesel. 28/417
Folklor Podorlicka – zámek Doudleby nad Orlicí. V areálu zámku jsou umístěny řemeslné stánky s výrobky lidových řemeslníků, akci doprovázejí vystoupení lidových souborů. Akce se koná v květnu. Jaro – folklorní soubor z Ústí nad Orlicí, který ve své tvorbě vychází z regionu Podorlicka a přilehlých oblastí. Ve svém repertoáru má řadu stylizovaných pásem, např. O posvícení, Já mám trakař novej, Tkalcovské atd. Mezi typické tance patří hradecké mateníky, dupáky a další. Soubor byl založen v roce 1965. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Jahelník – starodávné jídlo, které se v minulosti servírovalo při štědrovečerní hostině. Věřilo se, že drobné žluté jáhly přinesou strávníkům v příštím roce mnoho peněz. Jabkance – bramborové placky plněné tvarohem a pocukrované. Jabkancová pouť v České Třebové – slavnost, při které lze v tomto městě zakoupit tradiční místní pokrm, se tradičně koná v listopadu. Frolíkova káva v Borohrádku – šest druhů směsí kávy, speciální vánoční káva každý rok. Petr Frolík již dvacet let vyrábí vlastní kávu, pro kterou si nyní do Borohrádku na Rychnovsku jezdí lidé z celé republiky. Jeho kávu nelze zakoupit v supermarketech ani v obchodních řetězcích. Suroviny se dovážejí z plantáží z celého světa, zejména ze Střední a Jižní Ameriky, Asie a Afriky. Pan Frolík za kávu obdržel již několik ocenění v ČR i v zahraničí. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Hostinec U Hubálků, Kostelec nad Orlicí - Hotel Panorama, Rychnov nad Kněžnou - Penzion U Zvonu, Rychnov nad Kněžnou - Restaurace Pivovar Faltus, Česká Třebová Regionální produkty Vamberská krajka – Jana Štefková, Vamberk. U její práce lze obdivovat především originální paličkované šperky, náramky a náušnice. Moderní krajka, charakterizovaná novým pojetím, nápaditostí, originálními vzory i materiály, patří v tomto oboru mezi špičkové práce na světě. Představila se na mnoha významných výstavách v Praze, Hradci Králové, Strážnici, ale i v zahraničí: Itálie, Holandsko, Finsko. Její nejprestižnější prezentací byla účast na Světové výstavě v Hannoveru. Je nositelkou řady ocenění, např. od světového kongresu OIDFA 2004 je nositelkou Grand Prix. V roce 2010 jí byla udělena „Zlatá palička“ v rámci 5. bienále české krajky. Výroba hraček štípaných ze soustruženého bloku – Ladislav Chládek, Výprachtice, držitel ocenění „Nositel tradice lidových řemesel“. Se zpracováním dřeva se L. Chládek seznámil již v dětství. Společně s výtvarnicí Jarmilou Jeřábkovou začali spolupracovat na obnově výroby štípaných hraček ze soustruženého bloku, která byla rozšířená především v Krušnohoří. KLASTRY ATRAKTIVIT Skanzen Villa Nova Uhřínov v Liberku. Skanzen je jednak věrnou kopií české vesnice z období středověku (12.–14. století), jednak střediskem experimentální archeologie. Hlavním cílem projektu je výstavba středověkého skanzenu při respektování všech zásad archeologického experimentu, tedy že ke stavbě, údržbě a provozu staveb jsou používány výhradně repliky středověkých nástrojů a staré technologické postupy. Skanzen nabízí exkurze, zajímavé přednášky o archeologickém bádání a o životě ve středověku, ale také možnost vyzkoušet si vlastnoručně mlít obilí mezi mlýnskými kameny, tkát na stavu, na hrnčířském kruhu zkusit vyrobit misku, pokusit se vykřesat oheň, zastřílet si z luku a upéct si z namleté mouky vlastní placku. Skanzen také pravidelně pořádá víkendy středověkých technologií, kde je možné se seznámit s prastarými dovednostmi a postupy, vidět tesařské zpracování dřeva, výpal keramiky, výrobu dřevěného uhlí, pečení chleba a placek, vázání povřísel, textilní řemesla, lukostřelbu a další činnosti. TEMATICKÉ TRASY Po stopách tradic a řemesel. Seznamte se s uměním tradičních českých řemeslníků v Muzeu řemesel Letohrad, navštivte expozici křehké krásy vamberecké krajky v Muzeu krajky Vamberk a Sklářské dílny v Deštném. Cestou vás čekají čtyři zastávky: 29/417
Muzeum řemesel Letohrad je umístěno v Letohradě v památkově chráněném areálu Nového dvora z roku 1750. Plochou 1650 m2 je největším muzeem svého druhu v ČR. Zahrnuje více než 50 ucelených expozic řemesel a živností z období 1840–1930. Kromě relativně známých profesí, jako je truhlář či řezbář, prezentuje i práci kovotlačitele, koláře, bednáře, šindeláře a mnoha dalších. Mezi nejzajímavější expozice patří vyřezávaný mechanický skanzen řemesel, mechanické dílny, pilnice se třemi funkčními katry, vozovna a 100 let stará školní třída s ukázkami národních krojů. Muzeum krajky Vamberk nabízí jedinečnou expozici, která dokresluje vývoj české krajky od 18. století až do současnosti. Expozice představuje staré lidové krajky, vývoj krajkářství i současné výrobky osobností české moderní krajky. Muzeum krajky pořádá každoroční výstavy věnované krajkám historickým nebo tvorbě významných osobností. Vamberecká krajka reprezentovala Českou republiku také na několika světových výstavách. V roce 2002 založilo Muzeum krajky novou tradici a uspořádalo 1. bienále české krajky, které se za několik málo let stalo přehlídkou nejlepší krajkářské tvorby z počátku třetího tisíciletí. Sklářské dílny v Orlických horách – muzeum v Deštném. Sklářskou tradici v Orlických horách představuje muzeum v Deštném, kde se můžete seznámit s historií sklářské výroby i s tradičními postupy výroby. V roce 1990 si v muzeu skláři postavili také vlastní pec, v níž topí dřevem, jak to tu bylo dřív běžné. Každý rok začátkem srpna zde před zraky diváků vyrábějí unikátní kousky ze skla. Chráněné dílny Kopeček. Chráněné dílny najdete v krásné roubené chalupě v obci Bartošovice v Orlických horách. Během několika málo let se staly oblíbeným místem zastavení turistů, kteří si chtějí ze svého výletu v Orlických horách přivést krásný suvenýr. Najdete tu ručně vyráběnou keramiku, pletené košíky či bylinkové polštáře. Příjemní manželé Bukáčkovi vás vždy přivítají a provedou provozem všech tří dílen: keramické, tkalcovské a košíkářské. Před Vánocemi či Velikonocemi se tu často pracuje celou noc. Z kuchyně vždy voní čerstvá káva nebo nějaká upečená dobrota.
30/417
PASPORT SUBREGIONU KLADSKÉ POMEZÍ A BROUMOVSKO ANOTACE Kladské pomezí je pozůstatkem historického Kladského kníDESTINACE žectví, jehož podstatná část zůstala po prusko-rakouské válce v dnešním Polsku (oblast kolem města Klodsko). Jde o oblast, která byla již od středověku významnou tranzitní oblastí. Své poloze v pohraničí vděčí za bouřlivou mnohonárodnostní historii, jejíž kulturní dědictví máme dnes k dispozici. Kladské pomezí a Broumovsko představuje kraj dětství Boženy Němcové, ale také tradiční oblast soukenictví a textilní výroby. Unikátní ukázkou lidové architektury jsou pak broumovské dvorcové statky. POZICE V RÁMCI Součást regionu Královéhradecko REGIONALIZACE Součást mezoregionu Východ Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Krajem Babičky Boženy Němcové – Babiččino PRO údolí, Staré bělidlo i domek, kde žila Božena MARKETINGOVOU Němcová a její muzeum. KOMUNIKACI - Dvorcové statky na Broumovsku – architektonické specifikum představuje na Broumovsku klasicistní dvorcový statek. - Tradice textilní výroby v Čechách – textilní výroba má v této oblasti tradici již od 13. století. PRŮNIKY - Lidová architektura - Textilní výroba PERSONIFIKACE REGIONU Josef Edler von Schroll se narodil v roce 1821 v Hejtmánkovicích, poté žil a bydlel v Broumově. Velikým dílem přispěl k dnešní podobě Broumova. Kolem roku 1853 převzal po svém otci Benediktu Schrollovi vedení firmy na prodej plátna. Během jeho řízení se ze závodů na výrobu plátna v Olivětíně a Meziměstí stávají firmy světového významu. V Broumově je po něm pojmenován park, nese název Schrollův. Josef Bartoň, „textilní rytíř“ z Náchoda. Český podnikatel Josef Bartoň začínal v Náchodě jako drobný barvíř plátna. Výrobu ale postupně rozšiřoval a na přelomu 19. a 20. století už patřil mezi nejvýznamnější textilní podnikatele v celých Čechách. Roku 1912 byl za zásluhy povýšen do rytířského stavu. V okolí Náchoda se lidé živili domácím předením lnu a tkalcovstvím již od středověku. První textilní podniky se zde ale objevily teprve v polovině 19. století, kdy obchodníci skupovali výrobky drobných tkalců a dále je prodávali. Skutečné továrny vznikly v Náchodě až s příchodem železnice roku 1875. Nejvýznamnější z nich byla mechanická tkalcovna Josefa Bartoně, postavená roku 1885 v Bražci (dnes součást Náchoda), ke které později přibyla velká přádelna ve Starém Městě nad Metují. Bartoňové se zařadili mezi nejvýznamnější podnikatele v Čechách. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Babiččino údolí – místo, kde se odehrává děj díla Boženy Němcové Babička. Naučná stezka vede od pomníku Babičky s vnoučaty kolem Panské hospody, vodního mandlu s expozicí plátenictví a Ludrova mlýna ke Starému bělidlu a k Viktorčinu splavu. Staré bělidlo je roubená chalupa ze dřeva krytá šindelem. Podle nápisu ji dostavěl 17. července 1797 mlynář Antonín Ludr. Vedle chalupy bylo stavení o dvou místnostech. V roce 1842 prodal Antonín Ruder náchodské vrchnosti s mlýnem také Staré bělidlo. Dochovaný dům, ve kterém bydlela Božena Němcová od měsíce září roku 1837 do dubna roku 1838, je v Červeném Kostelci. Muzeum Boženy Němcové pak naleznete v České Skalici. Stará škola, Police nad Metují, „Dřevěnka“. Jednopatrová roubená stavba s mansardovou střechou krytou šindelem byla postavena v roce 1785. Výuka v ní probíhala až do roku 1861, poté se škola přestěhovala. Lze zde zhlédnout dobovou školní třídu i s učitelem a žáky, v areálu školy je také možnost spatřit fragmenty mapující dějiny textilní výroby na Policku. 31/417
Dvorcové statky na Broumovsku. Architektonické specifikum představuje na Broumovsku klasicistní dvorcový statek. Venkovský klasicistní dům vznikl pod vlivem klasicistní výstavby a přestavby města Broumova. Na venkově se prosazoval už od 20. let, především pak v letech 1850–1870. Výzdoba fasád zde nerozlišuje mezi stavbami obytnými a hospodářskými. Součástí štítů orientovaných ke komunikaci jsou pamětní desky založení statku, kamenné reliéfy svatých a výklenkové sochy oblíbených světců. Charakteristické jsou vstupní portály umístěné v obloukových výklencích. Po stranách jsou niky se sedátky vytesané z pískovce. Omítky staveb jsou barevné, nejčastěji dvoubarevné: žluté a bílé. Barevné jsou též stylové klasicistní vstupní dveře do domů. Klasicistní dvorcový statek – Broumov, dvorcové statky z 19. století zakládané Němci, často se jednalo o čtyři budovy postavené tak, že tvořily čtverce. K vidění jsou také např. v obci Šonov, Hejtmánkovice či Velký Dřevíč. Památková rezervace Křinice u Broumova. Vesnice byla založena jako součást klášterního panství v roce 1255. V Křinicích, stejně jako na většině území Broumovska, je patrná selská osídlovací struktura tvořená uzavřenými dvory. V Křinicích lze spatřit hodnotné broumovské zděné domy z období přelomu 18. a 19. století. Umlaufův statek v Adršpachu – zachovalá hrázděná stavba z doby před velkou „klasicistní“ přestavbou v 19. století. Bartoňova útulna Peklo, Nové Město nad Metují. V oblasti národní přírodní památky Peklo, oblíbené pro svoji romantickou atmosféru, se nachází významná stavební památka lidové architektury – Bartoňova útulna. V současnosti objekt slouží jako stylová výletní restaurace přestavěná v roce 1912 z původního mlýna, jenž nesl název Pekelec. Autorem přestavby na Bartoňovu útulnu byl známý slovenský architekt a etnograf Dušana Jurkovič. Stavení je vyzdobeno mnoha čerty a rozmanitými čertovskými motivy. Také jídelníček se nese v čertovském duchu, turisté mohou ochutnat plno specialit z „pekelné kuchyně“. Další stopu tvorby Dušana Jurkoviče nese Novoměstský zámek (Nové Město nad Metují). Přístup k zámecké zahradě je vyřešen jeho důmyslným a krásným krytým dřevěným přemostěním ve stylu lidové architektury moravsko-slovenského pomezí. Vesnická památková zóna Skalka. Obec je součástí města Česká Metuje, jedná se o zónu lidové architektury. V obci se nachází celek zachovaných roubených stavení a původní dřevěná zvonička. Církevní tradice na Broumovsku Klášter Broumov – benediktinské proboštství založené v roce 1322. V klášteře se nachází jediná kopie turínského plátna ve střední Evropě (severně od Alp), zároveň jde o jednu z nejzdařilejších kopií vůbec. V klášteře je umístěno také Muzeum Broumovska (součástí expozice jsou mj. broumovské kroje, ukázky lidové a měšťanské kultury 19. století). Broumovská skupina devíti jedinečných barokních kostelů. Broumovský výběžek je místem, kde se nachází téměř zapomenutá skupina devíti jedinečných barokních kostelů. Kostely jsou bohužel neudržované a ještě donedávna pouze chátraly. V současnosti se o jejich záchranu pokoušejí jak místní, tak i lidé z dalekých krajů. O opravu jednoho z kostelů, sv. Michala, se v současnosti snaží holandská rodina, která v kostele přebývá. Za stavbu barokních kostelů vděčí Broumovsko rodině Dientzenhoferů, která se na stavbě barokních kostelů podílela. Všechny kostely vznikly během několika desítek let mezi roky 1690–1743 a jsou považovány za unikátní architektonickou památku okolí Broumovska. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Bohatá tradici textilní výroby na Broumovsku sahá až do 13. století. Broumovské soukenictví. Město Broumov bylo ve středověku centrem obchodu a řemeslné výroby v kraji. Hlavním řemeslem zde v této době bylo soukenictví. Po několik staletí tak byl Broumov nejproduktivnějším soukenickým střediskem v Čechách. Městu v roce 1275 udělil král Přemysl Otakar II. privilegium k výrobě a prodeji sukna. Soukenická produkce tak brzy převýšila potřeby místních obyvatel, a vznikl tak nejdominantnější obchodní artikl města Broumov. Zároveň tím byla založena budoucí tradice vyvážení textilu. Mechanizace textilní výroby. V roce 1856 vybudoval Benedikt Schroll mechanickou tkalcovnu v Broumově-Olivětíně, která představovala počátek průmyslové výroby textilu v Broumově. V roce 1861 pak František Novotný vybudoval 32/417
přádelnu a mechanickou tkalcovnu v Broumově – Velké Vsi a následovaly další. Na tradici tkalcoven Benedikta Schrolla dodnes navazuje společnost VEBA, která je jednou z pěti největších textilek v ČR a patří k největším i v celoevropském kontextu. Textilka se orientuje zejména na specifický produkt – žakárský bavlněný brokát pro západoafrické trhy. Výrobu afrických brokátů zvládlo jen několik málo vyspělých výrobců v Německu, Rakousku a Švýcarsku. VEBA je však dodavatelem s nejvyšším tržním podílem na západoafrických trzích. Muzeum textilu UPM v České Skalici. Muzeum textilu je jediným českým muzeem specializovaným na historii textilní výroby, rozsáhlá muzejní expozice je věnována rukodělné i průmyslové textilní výrobě, tradicím bavlnářské výroby a historii textilních tiskáren ve východních Čechách, spolupráci výtvarných umělců s textilním tiskem, fragmentům tkanin křesťanských potomků starých Egypťanů – Koptů a dělnickému hnutí v kartounkách a textilních tiskárnách v letech 1781–1897. Součástí expozice je zařízení dílny modrotiskaře, vzorkaře a rytce tiskacích válců, provozuschopný tkalcovský stav, perotina, válcový tiskací stroj a stůl pro mechanizovaný filmový tisk. Výroba hraček. Merkur je česká stavebnice, která se úspěšně prodává již od poloviny dvacátých let 20. století. Lze z ní sestavit různé modely, silniční i kolejová vozidla, jeřáby a mnoho jiných konstrukcí. Úspěch kovových stavebnic zahájila stavebnice patentovaná v roce 1901 Frankem Hornbym z Liverpoolu, zprvu pod názvem Mechanics Made Easy, o něco později pod názvem Meccano, spolu s Erector Set (USA) to byla nejznámější obchodní značka pro kovové stavebnice. V roce 1925 zahajuje firma Inventor v Polici nad Metují výrobu stavebnice Merkur. Díky své dostupnosti a variabilitě – a nedostupnosti jiných možností v oblasti profesionální výroby technických modelů a prototypů – byla tato stavebnice používána i ve vážném výzkumu, například Otto Wichterle ji použil pro konstrukci prvního pokusného přístroje na výrobu kontaktních čoček, stejně tak sloužila tato stavebnice v době nástupu osobních počítačů k amatérské výrobě jednoduchých plotterů. Společnost byla po roce 1989 privatizována, ale v roce 1993 zbankrotovala. Později ji odkoupil Jaromír Kříž, který během tří let obnovil výrobu a tuto českou hračku zachránil. V Polici nad Metují si můžete tuto stavebnici, včetně Wichterleho čočkostroje či modelu Ocelového města, prohlédnout v Muzeu stavebnice Merkur. Obyčeje a zvyky, události Jiráskův Hronov – nejstarší festival amatérského divadla. V roce 2013 proběhl již 83. ročník nejznámějšího festivalu amatérských divadelníků. Na tamější festival se rok co rok sjíždějí desítky divadelních souborů složených z amatérských herců z celé ČR. Festival je nejstarší svého druhu v Evropě a koná se na začátku srpna. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Kladské nářečí je druh nářečí češtiny, používané českou menšinou v regionu Kladské pomezí. Řadí se k severovýchodočeské nářeční oblasti. Kladské nářečí lze rozpoznat díky několika zvukovým zvláštnostem. Patří mezi ně například záměna hlásky v za samohlásku u (zrouna namísto zrovna). Významné folklorní festivaly a soubory Mezinárodní folklorní festival Červený Kostelec nabízí návštěvníkům na konci srpna po dobu pěti dní a nocí tradiční lidové tance domácích a zahraničních souborů. Pravidlem je účast exotických souborů ze zahraničí. Folklorní soubor Hadař – soubor je spolupořadatelem MFF Červený Kostelec. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Kramfleky – název pro bramboráky připravované především v oblasti Náchodska. Oukrop – vynikající česneková polévka. Pavlišovský řízek – oblíbená tradiční specialita, kterou si mohou příznivci dobrého jídla objednat v místních restauracích. Jedná se o klasický řízek servírovaný s kysaným zelím a houskovými knedlíky. Pivo Primátor. Pivu byla udělena cena za nejlepší pivo v roce 2013 v britské soutěži World Beer Awards. Limonáda Primátor. Limonády šesti příchutí jsou vyráběny z kvalitní vody pocházející ze státní přírodní rezervace Adršpašsko-teplických skal v chráněné krajinné oblasti Broumovsko. Pivo Opat, Broumov. Tradiční české pivo s výraznou chutí. V současné době se pivovar věnuje také produkci speciálních kvasnicových nefiltrovaných piv, vaří se zde 33/417
rovněž piva bylinná. Pivovar byl založen v roce 1348. V areálu lze navštívit pivovarské muzeum, v němž je možnost exkurzí pro skupiny. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Hotel U Beránka, Náchod - Hotel Nová Amerika, Jaroměř - Penzion Na Faře, Dubenec - Restaurace U Bulánka, Batňovice Regionální produkty Kanafasové a žakárové produkty – látky a ručně tkané koberce od pana Václava Zítky z Police nad Metují. Jeho kanafasy a žakáry jsou vyráběny z kvalitních bavlněných přízí, u jejichž vzhledu je dbáno na dodržení tradic tvorby lidového textilu. KLASTRY ATRAKTIVIT Bartoňova útulna Peklo, Nové Město nad Metují. V oblasti národní přírodní památky Peklo, oblíbené pro svoji romantickou atmosféru, se nachází významná stavební památka lidové architektury – Bartoňova útulna. Výletní restaurace vznikla při stejnojmenné osadě prvně jmenované v roce 1415. Starý mlýn, nazývaný Pekelec, byl v roce 1912 přestavěn pro pana Bartoně, majitele novoměstského zámku, a to podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče na výletní restauraci s využitím prvků lidové architektury, která dobře zapadá do přírodní scenerie. V roce 1923 byla v údolí vybudována turistická stezka a chata se stala vyhledávaným cílem s občerstvením i možností ubytování. Při svých cestách Peklo ze známých osobností navštívili Eduard Vojan, Guth Jarkovský a Alois Jirásek, pro něhož se údolí stalo inspirací k povídce „V Pekle“. Připomínkou povídky je i kámen s nápisem „Ženichův hrob“ (leží o 200 m dále na pravém břehu Olešenky). Převážná část tohoto údolí je od roku 1908 majetkem vlastníka novoměstského zámku. Zajímavostí je i dřevěná skulptura čerta před restaurací. Autorem je řezbář a sochař Ivan Dědek Šmíd. TEMATICKÉ TRASY Krajem Babičky Boženy Němcové. Projděte se Babiččiným údolím a prohlédněte si Staré bělidlo, domek Boženy Němcové a její muzeum v České Skalici. Objevíte zde známá místa z knížky Boženy Němcové Babička, jako je Staré bělidlo, mlýn či Viktorčin splav. Často se zde pořádají rozmanité kulturní akce, které se hlásí k odkazu Babičky. A tak zde uvidíte oživené postavy z románu: Barunku, pana mlynáře, babičku, nebo dokonce slavné čtyřnohé přátele Sultána a Tyrla. Staré bělidlo. Ke Starému bělidlu se dostanete pohodlnou procházkou z České Skalice po červené turistické značce (cca 3,5 km). Autobusem se dostanete k zámku Ratibořice a pak po červené značce nebo naučné trase pěšky ke Starému bělidlu. Je to romantická dřevěná chaloupka s tradiční šindelovou střechou. Postavil ji v roce 1797 mlynář Antonín Ludr. K chalupě patří ještě další stavení o dvou místnostech. Mlynář Ludr prodal v roce 1842 chalupu, mlýn a bělidlo náchodské vrchnosti. Vedle bělidla byla postavena ještě panská prádelna. Božena Němcová umístila právě na Staré bělidlo hlavní děj knihy Babička. Proto bylo Staré bělidlo po roce 1945 doplněno o lidový nábytek a zařízení dle vyprávění románu. Další úpravy byly provedeny při natáčení filmu Babička od režiséra Moskalyka. Panklovi však na Starém bělidle ve skutečnosti nikdy nebydleli. Němcová však v chaloupce prožila v roce 1844 krásné prázdniny se svými dětmi. Své vzpomínky na dětství později umístila právě do chaloupky v blízkosti splavu, kterou v současnosti nazýváme Starým bělidlem. Ludrův nebo též Panský mlýn je jednopatrová kamenná budova, největší část celé stavby tvoří mlýnice, která zabírá přízemí a horní patro. V patře je pak byt mlynáře a šalanda, kde sedávali mleči. Ludrův mlýn je neodmyslitelně spjat s knihou Babička. V roce 1773 ho vyženil děd Mančinky, postavy z Babičky. Mančinka byla v reálném životě starší kamarádkou malé Barunky Panklové. Ludrův mlýn nabízí expozici, která představuje tradiční mlynářovo obydlí v období 19. století. Prohlédnete si lidový nábytek a předměty denní potřeby. V expozici jsou instalovány postavičky veselých vodníků. Na dvorku je občerstvení. Za vodním náhonem v přilehlé budově Ludrova mlýna se nachází zrekonstruovaný vodní mandl, který je technickou památkou z 19. století. V mandlu je umístěna expozice s technickým zázemím, mandl je funkční a návštěvníci si mohou prohlédnout též přilehlou výstavu o plátenictví. Poznejte, jak fungoval v polovině 19. století opravdový mandl. Sousoší Babička s dětmi je umístěno na konci aleje, která vede k Ludrovu mlýnu 34/417
a patří k nejkrásnějším českým pomníkům. Jeho autorem je akademický sochař Otto Gutfreund, architektonické řešení navrhl architekt Pavel Janák. Sousoší znázorňuje Babičku s dětmi. Děti se vrací z návštěvy mlýna, Barunka, Adélka, Jeník a Vilém při procházce hledají na nebi své hvězdy, babička jim říká, že každý má svou hvězdu, že lidé bohem vyvolení mají hvězdy krásné a lidé jako Viktorka mají hvězdy zakalené. Viktorčin splav je romantickým zákoutím, které se nachází přímo za Starým bělidlem. Starý dřevěný splav není původní, již několikrát změnil svou podobu. První změna byla provedena při stavbě rozsáhlého zavodňovacího systému pro ratibořické louky v první polovině 19. století. Další změna byla provedena v letech 1874 a 1875. K dalším úpravám došlo při regulaci řeky Úpy ve 20. století. Proto když režisér Moskalyk natáčel scény s Viktorkou pro film Babička, obložil celý splav dřevěnou kulatinou nařezanou z velkých stromů, aby místo mělo atmosféru dětství Boženy Němcové. Právě zde hodila své děťátko do řeky Úpy šílená Viktorka a pak na toto místo chodila pravidelně zpívat ukolébavky. Nezapomeňte navštívit sbírky Muzea Boženy Němcové v České Skalici, které mapují její život a dílo. Je tu také roubená Barunčina škola. Zde se děti mohou dozvědět a podívat se, jak se dříve ve škole učilo. Muzeum i Barunčina škola pořádá také oblíbené kulturní akce, nejznámější jsou Jiřinkové slavnosti v muzeu a adventní trhy v Barunčině škole.
35/417
1.5
Zmapování REGIONU Královéhradecko
PASPORT REGIONU KRÁLOVÉHRADECKO ANOTACE Detailní práce trpělivých řezbářů a krajkářek, lidová archiDESTINACE tektura roubených staveb a venkovských dvorcových statků, ale také přerod malých textilních dílen do podoby průmyslové textilní výroby a jedinečný pás hraničního opevnění u nás, to všechno je Hradecko. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Východní Čechy REGIONALIZACE Zahrnuje subregiony Hradecko, Orlické hory a Podorlicko a Kladské pomezí ZÁKLADNÍ TÉMA - Tradiční řemesla – betlemářství, krajkářství. PRO - Krajem Babičky Boženy Němcové – BabičMARKETINGOVOU čino údolí, Staré bělidlo i domek, kde žila Božena KOMUNIKACI Němcová, a její muzeum. - Lidová architektura – orlické roubenky a mlýny, dvorcové statky na Broumovsku. - Dvorcové statky na Broumovsku – architektonické specifikum představuje na Broumovsku klasicistní dvorcový statek. - Tradice textilní výroby v Čechách – textilní výroba má v této oblasti tradici již od 13. století. PRŮNIKY - Tradiční řemesla – betlemářství, krajkářství PERSONIFIKACE REGIONU Jana Štefková, Vamberk – u její práce lze obdivovat především originální paličkované šperky, náramky a náušnice. Moderní krajka, charakterizovaná novým pojetím, nápaditostí, originálními vzory i materiály, patří v tomto oboru mezi špičkové práce na světě. Představila se na mnoha významných výstavách v Praze, Hradci Králové, Strážnici, ale i v zahraničí: Itálie, Holandsko, Finsko. Její nejprestižnější prezentací byla účast na Světové výstavě v Hannoveru. Je nositelkou řady ocenění, např. od světového kongresu OIDFA 2004 je nositelkou Grand Prix. V roce 2010 jí byla udělena „Zlatá palička“ v rámci 5. bienále české krajky. KLASTRY ATRAKTIVIT Šrámkův statek v Pileticích. Šrámkův statek v Pileticích je památkově chráněným areálem se vzácnými dřevěnými objekty. Jedná se o areál původní lidové architektury, jehož součástí je ve zdejším prostředí ojedinělé dvoupatrové roubené obytné stavení s pozoruhodnou pavlačí z roku 1802. Stodola byla přistavěna v roce 1814. Vstup do statku umožňuje zděná kamenná brána z let 1805–1814. Na statku se v průběhu roku konají folklorní slavnosti, výstavy, jarmarky a trhy výrobků lidové tvorby a uměleckých řemesel, folkové festivaly, ale i společenské akce s doprovodným programem folklorního zaměření. Součástí areálu jsou i výstavní prostory, pobočka Městské knihovny, zkušebny folklorních souborů a Klubu lidové tvorby. Stylová restaurace na Šrámkově statku nabízí útulné venkovní posezení v příjemném prostředí s výhledem na dobové roubené stavení. Skanzen Villa Nova Uhřínov v Liberku. Skanzen je jednak věrnou kopií české vesnice z období středověku (12.–14. století) a zároveň střediskem experimentální archeologie. Hlavním cílem projektu je výstavba středověkého skanzenu při respektování všech zásad archeologického experimentu, tedy že ke stavbě, údržbě a provozu staveb jsou používány výhradně repliky středověkých nástrojů a staré technologické postupy. Skanzen nabízí exkurze, zajímavé přednášky o archeologickém bádání a o životě ve středověku, ale také možnost vyzkoušet si vlastnoručně mlít obilí mezi mlýnskými kameny, tkát na stavu, na hrnčířském kruhu zkusit vyrobit misku, pokusit se vykřesat oheň, zastřílet si z luku a upéct si z namleté mouky vlastní placku. Skanzen také pravidelně pořádá víkendy středověkých technologií, kde je možné se seznámit s prastarými dovednostmi a postupy, vidět tesařské zpracování dřeva, výpal keramiky, výrobu dřevěného uhlí, pečení chleba a placek, vázání povřísel, textilní řemesla, lukostřelbu a další činnosti. Bartoňova útulna Peklo, Nové Město nad Metují. V oblasti národní přírodní památky Peklo, oblíbené pro svoji romantickou atmosféru, se nachází významná stavební památka lidové architektury – Bartoňova útulna. Výletní restaurace vznikla 36/417
při stejnojmenné osadě prvně jmenované v roce 1415. Starý mlýn, nazývaný Pekelec, byl v roce 1912 přestavěn pro pana Bartoně, majitele novoměstského zámku, a to podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče na výletní restauraci s využitím prvků lidové architektury, která dobře zapadá do přírodní scenerie. V roce 1923 byla v údolí vybudována turistická stezka a chata se stala vyhledávaným cílem s občerstvením i možností ubytování. Při svých cestách Peklo navštívili ze známých osobností Eduard Vojan, Guth Jarkovský a Alois Jirásek, pro něhož se údolí stalo inspirací k povídce „V Pekle“. Připomínkou povídky je i kámen s nápisem Ženichův hrob (leží o 200 m dále na pravém břehu Olešenky). Převážná část tohoto údolí je od roku 1908 majetkem vlastníka novoměstského zámku. Zajímavostí je i dřevěná skulptura čerta před restaurací. Autorem je řezbář a sochař Ivan Dědek Šmíd. TEMATICKÉ TRASY Betlemářství. Navštivte unikátní Muzeum betlémů Třebechovice pod Orebem a užijte si Vánoční těšení aneb Malý advent. Po stopách tradic a řemesel. Seznamte se s uměním tradičních českých řemeslníků v Muzeu řemesel Letohrad, navštivte expozici křehké krásy vamberecké krajky v Muzeu krajky Vamberk a Sklářské dílny v Deštném. Krajem Babičky Boženy Němcové. Projděte se Babiččiným údolím a prohlédněte si Staré bělidlo, domek Boženy Němcové a její muzeum v České Skalici. Objevíte zde známá místa z knížky Boženy Němcové Babička, jako je Staré Bělidlo, mlýn či Viktorčin splav. Často se zde pořádají rozmanité kulturní akce, které se hlásí k odkazu Babičky. A tak zde uvidíte oživené postavy z románu: Barunku, pana mlynáře, babičku, nebo dokonce slavné čtyřnohé přátele Sultána a Tyrla.
UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (subregiony Hradecko od str. 24, Orlické hory a Podorlicko od str. 27 a Kladské pomezí od str. 31).
1.6
Marketing summary pro region Královéhradecko
Tradiční řemesla – betlemářství, krajkářství Pod šikovnýma rukama místních krajkářek po staletí vznikala a dodnes vzniká křehká krása vamberské krajky, trpěliví řezbáři postupně vytvářeli figurku za figurkou, z nichž skládali své betlémy, které lidem přibližovaly vánoční příběh narození Ježíše Krista. Jedním z nejrozsáhlejších ztvárnění tohoto příběhu je známý Třebechovický betlém. Krajem Babičky Boženy Němcové – Babiččino údolí, Staré bělidlo i domek, kde žila Božena Němcová, a její muzeum Příběh Boženy Němcové a jejího díla Babička se rozprostírá v Babiččině údolí, kde lze dodnes objevovat známá místa z této knížky, jako je Staré bělidlo, mlýn či Viktorčin splav. Oživené postavy z románu – Barunku, pana mlynáře, babičku, nebo dokonce slavné čtyřnohé přátele Sultána a Tyrla je možné zde potkat při řadě kulturních akcí, které se k odkazu této slavné české spisovatelky hlásí. Lidová architektura – orlické roubenky a mlýny, dvorcové statky na Broumovsku Lidová architektura může nabývat řady podob: od drobných roubených stavení a kostelíků, s citem zasazených dávnými stavebníky do místní krajiny, až po rozložité dvorcové statky s bohatě zdobenými štíty, kamennými reliéfy svatých i sochami oblíbených světců ve výklencích. To vše zde můžete spatřit a zkusit si představit, jak v těchto dodnes dochovaných obydlích žili generace našich předků. Tradice textilní výroby v Čechách – textilní výroba má v této oblasti tradici již od 13. století Objevte tradici výroby textilu v Čechách, sahající od středověkých soukeníků přes manufakturní a tovární výrobu až po současnou produkci brokátu, který české firmy úspěšně vyvážejí do řady afrických zemí, kde se z něj vyrábí místní tradiční oděvy.
37/417
1.7
Zmapování (SUB)REGIONU Krkonoše a Podkrkonoší
PASPORT (SUB)REGIONU KRKONOŠE A PODKRKONOŠÍ ANOTACE Kraj nejvyšších českých hor a jejich podhůří je jedinečným DESTINACE dokladem kolonizace a hospodaření ve vysokohorských podmínkách i svědkem počátků lyžování v českých zemích. Oblast Podkrkonoší navíc nabízí jedinečnou ukázku typické lidové architektury – dřevěné roubenky. POZICE V RÁMCI Součást regionu Krkonoše a Podkrkonoší REGIONALIZACE Součást mezoregionu Východ Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Krkonošské horské boudy – tradice budního PRO hospodářství. MARKETINGOVOU - Štěpánská koleda ve Studenci – výjimečný KOMUNIKACI doklad stále živé obchůzkové tradice, v roce 2013 byla zapsána na krajský seznam nemateriálních statků Libereckého kraje. - Počátky lyžování v Krkonoších a Čechách – první lyže i lyžařské oddíly u nás. - Řemeslné tradice Krkonoš – hornictví, sklářství, výroba ozdob i krkonošské betlemářství. - Využití pískovce a kamene v Podkrkonoší – tradice těžby a zpracování kamene. - Krkonošské pohádky – Krakonoš, Anče, Kuba a hajnej jako nejpopulárnější český večerníček a řada dalších. PRŮNIKY - Řemeslné tradice PERSONIFIKACE REGIONU Jan Harrach – český šlechtic z rodu Harrachů, politik a podnikatel. Aktivně se zapojoval do rozvoje kulturního a politického života. Veliké úsilí věnoval zdokonalování západokrkonošských turistických cest. Zasloužil se o dovoz prvních lyží z Osla na české území, lyže měly usnadnit práci lesním dělníkům v zasněžených horských lesích. V letech 1878–1879 nechal přestavět turisticky známou Labskou boudu. V roce 1879 se zasloužil o zřízení nejstarší turistické stezky v Krkonoších – Harrachovská cesty, vedoucí ze Špindlerova Mlýna k Labské boudě. Balcarové ze Špindlerova Mlýna – nejznámější a zároveň nejpočetnější skokanská rodina na lyžích v Evropě. V rodině se skokům na lyžích věnovalo hned sedm jejích příslušníků: otec Oldřich a synové Olda, Josef, Jindřich, Jaroslav, Stanislav a Jiří. Jako osmý z rodu Balcarů pokračoval Jan, syn Jindřicha. Jedním z trenérů bratří Balcarů byl architekt Karel Jarolímek, který byl také prvním stavitelem moderních skokanských můstků v Čechách, jeden z prvních evropských skokanů a členů FIS – Mezinárodní lyžařské federace. Karel Jarolímek. Královédvorský rodák a čestný občan města Karel Jarolímek (1888–1970) se proslavil nejen jako vynikající sportovec, ale i jako odborník na stavbu lyžařských můstků. Navrhl a řídil stavbu více než 400 lyžařských můstků. První lyžařský můstek vybudoval právě pod Zvičinou, dále ve Špindlerově Mlýně, Harrachově, Janských Lázních, Štrbském plese, který byl nazván „můstkem Jarolímkovým“, a mnoho dalších. Byl všestranným sportovcem. V lyžařství startoval jako první z Čechů na světových lyžařských závodech v Norsku v roce 1914. Zúčastnil se pětkrát zimních olympijských her ve funkci vedoucího československé výpravy a vedl naše sportovce i na devíti mistrovstvích světa. Byl členem Československého olympijského výboru. Věnoval se rovněž vychovatelské činnosti. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Štěpánská koleda ve Studenci. S koledou se v lidové tradici pojil druhý svátek vánoční. Na Štěpána se s písničkou od domu k domu vydávaly hlavně děti, ale také například učitelé a další profese. Odměnou dostávali pečivo nebo drobný peníz. Po druhé světové válce ale koledníků stále ubývalo. Jediným místem v regionu, kde také letos lidé na štěpánskou koledu vyrazí, zůstává Studenec na Jilemnicku. Štěpánská koleda ve Studenci je tak výjimečným dokladem stále živé obchůzkové tradice 38/417
v Podkrkonoší, v roce 2013 byla zapsána na krajský seznam nemateriálních statků Libereckého kraje. Lidová architektura, archeoskanzeny Krkonošské horské boudy vznikly v průběhu výrazné kolonizace Krkonoš v 16. a 17. století, kdy majitelé panství zakládali boudy, které pak pronajímali budařům. Chovaly se zde krávy, kozy, ovce, koně a vyráběl se ve velkém množství sýr. Nezalesněné plochy s typickými dřevěnými boudami roubenkami pomáhají Krkonoším utvářet jejich nezaměnitelný a charakteristický krajinný ráz. Nejvhodnějším způsobem putování je pěší turistika, například od Špindlerovy boudy po panoramatické stezce k Erlebachově boudě, k troskám Petrovy boudy a zapomenout by se jistě nemělo ani na asi nejznámější boudu Krkonoš – Labskou boudu. Zvědavá ulička v Jilemnici – Zvědavá ulička v Jilemnici reprezentuje vynikající soubor lidové architektury, postavený z převážné části po velikém požáru roku 1788. Název uličky „Zvědavá“ vychází z faktu, že domy na západní straně jsou za sebou postaveny tak, aby každý další byl posunut o jednu okenní osu blíž do ulice. Ta se tím rychle zužuje a stáčí, domy působí dojmem jakési zvědavosti. Jejich obyvatelé mohli kdysi tak pozorovat dění na tehdejší hlavní třídě Jilemnice. „Zvědavá ulička“ je jedinečným dokladem podkrkonošské architektury ve staré předměstské zástavbě. Krkonošské muzeum ve Vrchlabí - soubor tří štítových domů s podloubím patří mezi nejstarší původní lidové stavby v Krkonoších, což se zjistilo při rekonstrukci, kdy řemeslníci nalezli na štítové desce letopočet 1623. Tyto tři historicky cenné stavby jsou příkladem architektury krkonošských a podkrkonošských měst. Podloubí u domů na náměstích a hlavních ulicích tvořilo ochranu před rozmary počasí a sloužilo také jako místo, kde své zboží nabízeli řemeslníci, kteří v domech žili a pracovali. Ještě po 1. světové válce tu stálo domů pět, ale v roce 1929 byl, i přes protesty památkářů, zbořen jeden a po 2. světové válce potkal stejný osud i nejstarší z domů. Zbývající tři domy zachránila Správa Krkonošského národního parku, která se také zasloužila o jejich rekonstrukci a roku 1981 tu otevřela informační středisko, výstavní síň a expozici Krkonošské muzea. Roku 2010 byl navíc tradiční technikou vybudován čtvrtý domek, kde si můžete prohlédnout expozici o zpracovávání lnu v Krkonoších. Krkonošské muzeum je otevřeno od úterý do neděle. Bývalá kovárna, Dolní Lánov – pozůstatky bývalé kovárny, např. Čertova strouha, jejíž zahrazení se dodnes zachovalo téměř kompletní a funkční. Jedná se o lidovou částečně roubenou architekturu, typickou pro Podkrkonoší. Kalský mlýn. První písemné zmínky o mlýnu pocházejí z roku 1827. Je však možné, že tato unikátní stavba reprezentující podkrkonošskou roubenou architekturu pochází už z 18. století. Dlouholetým majitelem mlýnu byl malíř a sochař Zdeněk Šputa. V mlýnu se zachovala některá zařízení včetně náhonu. Lidová architektura v Lázních Bělohrad. Malé podkrkonošské lázeňské město vyniká mimo jiné svou zachovalou sbírkou lidové architektury. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Hornická tradice a zpracování železných rud. Hlavním impulzem k pronikání člověka do hor bylo zpočátku zejména úsilí o využití nerostného bohatství. Kolonisté z různých koutů Evropy hledali v Krkonoších zlato, stříbro, drahé kameny a rudná ložiska. Mezi 12. až 16. stoletím patřilo dolování, hornictví a zpracování železných rud k nejčastější obživě obyvatel a Krkonoše se v tomto směru staly nejvýznamnější oblastí v českých zemích. K nejznámějším patřily železné hamry v Černém Dole, v Maršově, v Peci pod Sněžkou, v Lánově, v Dolním Dvoře a především ve Vrchlabí. Ve vrchlabských železárnách se vyráběl plech a kosy, za éry císařského generála Albrechta z Valdštejna pak děla, dělové koule, muškety a další vojenský sortiment. Měděné, stříbrné a arzenikové hutě stály v Dolní Rokytnici, Rudníku, v Obřím dole nebo v Peci pod Sněžkou. V západních Krkonoších byla v pozdější době nejvýznamnější harrachovská železárna v Arnoštově u Horní Sytové, která byla založena v roce 1754. V Hornickém muzeum Harrachov lze spatřit ukázky minerálů fluoritových ložisek, nástroje používané při těžbě surovin, dále pak mapy a fotografie dokumentující práci na zdejším ložisku. Délka prohlídkové štoly je 1 km. Návštěvníci zde mohou spatřit důlní vozy, důlní nakladač nebo akumulátorovou lokomotivu. Jednou z mála lokalit, kde byly zachovány pozůstatky po dolování z nejstarších dob, je naučná hornická stezka Berghaus. Nachází se asi 2 km od centra obce Černý Důl. Prostřednictvím deseti zastavení připomene dávno zaniklé doly, vysvětlí některé 39/417
způsoby středověké těžby. Díky plánkům a fotografiím návštěvníci nahlédnou do podzemí a seznámí se s geologií Krkonoš. Délka trasy je cca 1 km. Historický důl Kovárna, Obří důl. V nitru Sněžky se po staletí těžilo železo, arzen a měď. Vstup do historického dolu se nachází poblíž bývalé boudy Kovárna v Obřím dole, návštěvníkům jsou přístupné dvě trasy, které přiblíží nejen kouzlo starého dolu, ale i neuvěřitelnou fyzickou námahu horníků, kterou je možné si také vyzkoušet. Sklářství. Sklářství stejně jako hornictví patřilo k osídlování Krkonoš, dostalo se sem ve druhé polovině 14. století. Existence skelné hutě ve Sklenařicích u Vysokého nad Jizerou je potvrzena ve druhé polovině 16. století. Odtud skláři postupovali k soutoku Jizery s Huťským potokem a po jeho toku až téměř k hřebenům hor a dále na západ. V roce 1562 vznikla skelná huť v Dolní Rokytnici, která se po vyčerpání zásob dřeva přestěhovala do nedalekého Rokytna. Zakladatelem výroby skla v této oblasti byl rod sklářských mistrů Schürerů. Počátkem 17. století nastoupil na jejich místo rod Preisslerů, kteří rokytenskou huť provozovali až do roku 1740. V rukou Preisslerů byla také huť ve Vítkovicích, založená ve druhé polovině 16. století. Ve druhé polovině 17. století založili sklárnu v Rýžovišti, která vyráběla až do počátku 18. století, kdy pro špatné dopravní podmínky, nedostatek dřeva a odbytu skla rovněž zanikla. Rod Preisslerů působil i na severní, slezské straně hor v oblasti obce Szklarska Poreba. Sklářství se ke Krkonoším přiblížilo i od východu. Huť byla vybavena zpravidla vlastním lesem o rozloze 4 lánů (asi 100 ha), právem mletí mouky, pečení chleba, koupě a porážky dobytka a pálení potaše. Hospodářská soběstačnost a nezávislost hutě zajišťovala sklářům všechny podmínky k výrobě skla pokládané za výlučnou tvůrčí činnost. V současné době jsou nositeli vynikající tvůrčí tradice a světové proslulosti krkonošských skláren hutě v Harrachově – Novém Světě. Harrachovská sklárna – nejstarší sklárna v Čechách, založená v roce 1712. Ruční výroba foukaného, broušeného, rytého a malovaného skla, historická brusírna, výroba lustrů. Sklárna nabízí exkurze do výrobní haly i brusírny, muzeum skla. Návštěvníkům je zpřístupněn výrobní provoz sklárny představující kompletní postup zpracování skla ručními technologiemi, včetně dosud funkční brusírny skla z roku 1895 poháněné transmisemi a vodní turbínou, která je technickou památkou chráněnou UNESCO. Historii a současnost sklárny prostřednictvím dobových fotografií, sklářského náčiní, a zejména sbírky předmětů dokumentujících technologický vývoj harrachovského skla představuje Muzeum skla, umístěné ve skelmistrovském domě z roku 1737. Součástí areálu sklárny je i prodejna skla, minipivovar s restaurací a pivní lázně. Výroba skleněné bižuterie vzkvétala v Poniklé, v jedné z nejstarších obcí západních Krkonoš, která proslula výrobou skleněných vánočních ozdob. Dodnes se zde foukají skleněné perle různých tvarů a velikostí. Výroba tradičních vánočních ozdob ze skleněných perlí. Rodinná firma Rautis se zabývá ruční výrobou tradičních vánočních ozdob ze skleněných perlí. Kromě tradičních výrobků nabízí další předměty ze skleněných perlí: řetězy na vánoční stromky, velikonoční ozdoby a dekorace k jiným příležitostem. Firma sídlí v Poniklé, čp. 153 (u školy), kde je umístěna i prodejna. Firma umožňuje exkurzi do výroby perličkových vánočních ozdob, při níž je možné sledovat celý proces výroby, od ručního foukání skleněných perliček přes stříbření a barvení až k samotné montáži ozdoby. Výrobky je možné zakoupit přímo ve firemní prodejně nebo si je lze s odbornou asistencí vyrobit v kreativní dílně. Nedaleko se nachází také Muzeum krkonošských řemesel Poniklá, soukromé muzeum v roubené stodole patřící manželům Pičmanových, v němž je možné pro skupiny zajistit ukázku dobových řemesel. Betlemářství. Tradici vánočních betlémů založil v roce 1223 svatý František z Assisi v italské Umbrii. Se svými přáteli přivedli do jeskyně, kterou přeměnili na kapli, živého osla i vola a zinscenovali betlém, v němž pak kněz sloužil první vánoční půlnoční mši. V Praze byl první betlém postaven pravděpodobně v roce 1560 v dominikánském kostele sv. Klimenta. Uvnitř krkonošských chalup se první betlémy začaly stavět na počátku 19. století. Materiálem pro jejich výrobu bylo dřevo z místních lesů. Vyřezané figurky betlemáři barvili. Betlémy byly co do počtu figurek velmi rozsáhlé a často zabíraly i celou jednu stěnu světnice. Charakteristikou krkonošských betlémů je, že jsou často mechanické, pohyblivé. Typickou ukázkou takového betlému je krásný mechanický Metelkův betlém v Jilemnici, který obsahuje na 350 postav. Betlémy naleznete také v Muzeu Betlémů v Třebihošti, kde je stálá výstava 40/417
autorské sbírky betlémů, která je umístěna ve stylové chalupě v podkroví. K vidění je patnáct velkých a zhruba dvacet menších betlémů i mnoho předmětů, které s nimi úzce souvisejí. Unikátní je velký třebihošťský betlém s pohybujícími se figurkami. Využití pískovce a kamene v Podkrkonoší. Kámen (především pískovec) je v oblasti Podkrkonoší nejvyužívanějším materiálem. Svědčí o tom nespočet nejen sakrálních památek, od kostelů, kapliček a smírčích křížů až po takové komplexy, jako je hrad Pecka a hospital Kuks. Podkrkonošský pískovec byl použit i na stavbu Karlova mostu. V Hořicích také sídlí Střední průmyslová škola kamenická a sochařská. Vznikla v roce 1884, ještě v době Rakouska-Uherska, je tedy jednou z nejstarších škol ve střední Evropě. Během své dlouhé existence vychovala řadu umělců evropského formátu, např. Jan Štursa, Ladislav Kofránek, Quido Kocián, Jan Šturma, Ladislav Šaloun, Josef Wagner a mnoho dalších. Každoročně se ve městě konají také hořická sochařská sympozia. Cesta kamene. Cestu lze absolvovat po vlastní trase (po stávajících cestách), k dispozici je leták, který provádí po kamenných (především pískovcových) památkách v Podkrkonoší. Představuje místní lomy aktivní i zaniklé, těžbu kamene a jeho zpracování. Jde o páteřní trasu, která provádí celým Podkrkonoším. Do budoucna se plánuje trasu označit a doplnit ji kamennými sochami (dílo žáků hořické kamenosochařské školy). Braunův betlém. Okružní trasa dlouhá 7 km provede návštěvníky kolem hospitalu Kuks po obou březích Labe. Na stezce se nachází mnoho kamenných soch, které jsou originálním dílem M. B. Brauna: jedná se o unikátní dílo, jelikož sochy jsou umístěny v přírodě. Křížová cesta 21. století na Kuksu je novodobým pojetím myšlenky hraběte Františka Antonína Šporka. Křížovou cestu tvoří 15 kamenných zastavení od předních českých sochařů. Lékárenství. České farmaceutické muzeum v Kuksu je umístěno v barokním areálu hospitalu Kuks. Expozice muzea nese název ,Kouzlo apatyky. V šesti místnostech je představen vývoj lékáren od baroka až do 20. století. Návštěvník si také může vyzkoušet roli lékárníka. Expozice je dále doplněna o rozsáhlý archiv knih a časopisů, což z ní dělá největší historickou farmaceutickou knihovnu v ČR. Krkonošská Cesta řemeslných tradic vede z Vrchlabí do polské obce Boleslawiec a spojuje významná a zajímavá místa, na kterých lze prostřednictvím muzejních exkurzí nahlédnout do provozu a seznámit se s tradicí některých běžných i méně známých řemesel, které jsou často typické pouze pro Krkonoše a Podkrkonoší. Zájemci o lidová řemesla mohou navštívit také dům Pod Jasanem, venkovské stavení ve Voletinách na okraji Trutnova, v němž je tkalcovské muzeum, organizují se akce zaměřené na lidová řemesla a pořádají kurzy řemeslných a výtvarných technik. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Budní hospodářství – takové je označení činnosti, která zásadním způsobem pozměnila krkonošskou přírodu a krajinu. Její začátek se datuje do 17. století, do období před třicetiletou válkou a po ní. Horalé v té době nacházeli v pastevním hospodářství a chovu dobytka potřebný zdroj obživy, a proto v okolí horní hranice lesa začaly vyrůstat letní, ale i celoročně užívané boudy (z němčiny die Baude, proto v Krkonoších označení bouda, a ne chata). Taková činnost se neobešla bez škod na horské přírodě, především na klečových porostech. Na přelomu 18. a 19. století již existovalo na obou stranách hor asi 2600 bud. Obrat nastal teprve po r. 1852, kdy byl císařským patentem Marie Terezie vydán nový lesní zákon, zakazující pastvu v lese a zavádějící povinnost vysazování lesa. V 19. století vzrostl počet návštěvníků hor a budaři začali kombinovat hospodářskou činnost s poskytováním pohostinství: prodáváním svých zemědělských produktů a různých domácích výrobků, v dnešním pojetím tomu nejvíce odpovídá pojem agroturistika. V rámci budního hospodářství vznikaly krkonošské roubenky. Většinou mají jednoduchou trojdílnou konstrukci tvořenou obytnou světnicí, síní a komorou či chlévem. Stojí na kamenné podezdívce a mají roubenou konstrukci z otesaných kmenů. Mezery mezi kmeny se ucpávaly mechem a třískami a zamazávaly jílem. Stavby měly důmyslné umístění oken, dveří a střešní vikýř umožňující navážení sena z louky přímo do boudy. Přes necitlivé stavební zásahy v období po druhé světové válce zůstala tato svérázná horská lidová zástavba např. ve Valteřicích, Štěpanicích, v Mrklově, na Benecku, v Albeřicích, v Malé a Velké Úpě a také v obcích na polské straně. Budní hospodářství produkovalo především máslo a proslulý 41/417
bylinný sýr, který se vyvážel i do Polska a Ruska. Pověst o založení Luční boudy. Luční bouda je nejen největší a nejstarší horskou chatou Krkonoš, ale má i nejvýše položenou restauraci, a to ve výšce 1410 m nad mořem. Názory na vznik Luční boudy se rozcházejí. Podle pověstí, jejichž kořeny sahají do období hraničních sporů o Sedmidolí před třicetiletou válkou, byla založena jedním ze dvou hraběcích synků, který se zde ve sporu o dědictví schoval před svým silnějším bratrem. V malém přístřešku z větví tady nemocný a slabý čekal na smrt. Takto jej zde nalezl starší bratr, který se ustrnul nad jeho osudem a odvezl ho do bezpečí do údolí. Jako pomník usmíření zde postavil dřevěnou boudu, která měla dále sloužit jako místo odpočinku pro pocestné. Jiná verze uvádí, že boudu založil mladý manželský pár českobratrského vyznání jako své hnízdečko lásky. Prchal totiž před pronásledováním pro víru. Lesnictví a myslivectví – Šindelka Harrachov, lesnická a myslivecká expozice. Lesnická expozice seznamuje návštěvníky s celou lesnickou problematikou, od vytěžení lesního porostu přes přiblížení kmenů k cestám a jejich odvoz k dalšímu zpracování až po následnou obnovu lesa a péči o něj. Myslivecká expozice v patře budovy se věnuje myslivosti od historie po současnost, připomíná např. myslivecké tradice, lovnou zvěř, lovecké zbraně a psy, myslivost v umění a běžném životě. Ovocnářství. Podkrkonoší je především v oblasti Podchlumí velice bohaté na ovoce a ovocnářství, které má v této oblasti bohatou tradici. O tom vypovídá i místní naučná Ovocná stezka, která představuje Podchlumí jako území bohaté na jedinečné ovocné odrůdy: Holovouské malinové jablko, Karešova třešeň. Stezka vede z Kamenice až do Podhorního Újezdu a Vojic. Ostroměřské ovocné sady (p. Karešová) nabízí i možnost exkurze a možnost zakoupení místního moštu. Rašelinné lázeňství v Podkrkonoší. Lázeňství má v oblasti Podkrkonoší dlouholetou tradici. Ložiska rašeliny v Bělohradské oblasti umožnily vznik slatinných lázní. Nejznámější jsou Lázně Bělohrad, a. s., kde je základním léčebným přírodním zdrojem sirnoželezitá slatinná rašelina. Obyčeje a zvyky, události Počátky lyžování. Traduje se, že první lyže přivezl do Čech v roce 1892 hrabě Jan Harrach, který jimi vybavil své lesní dělníky, aby se mohli v zasněžených horách lépe pohybovat. Lyžování se ujalo a rychle se rozšířilo na všechny vrstvy obyvatelstva. Město Jilemnice se stalo nejvýznamnějším střediskem českého lyžování. Je označována za „kolébku českého lyžování“. Zdejší lyžaři založili v roce 1894 první samostatné lyžařské sdružení v českých zemích a na Slovensku – „Český krkonošský spolek Ski“. Expozice Počátky českého lyžování v Jilemnici shrnuje vývoj našeho lyžování do roku 1914. Je rozdělena na jednotlivé tematické kapitoly: vývoj světového lyžování od poloviny 19. století, počátky zimní turistiky a rekreace v Krkonoších, zavedení lyží do Čech a založení prvních lyžařských spolků. Ski muzeum Harrachov nabízí pohled na vývoj harrachovského lyžování a místního lyžařského klubu. Návštěvníci si zde mohou prohlédnout lyže staré více než sto let (v té době ještě „ski“), ale i vybavení pro skoky na lyžích od 50. let. Lyžecké závody postaru, v dobové ústroji a na dobových „ski“, se konají hned v několika krkonošských městech: ve Vrchlabí (začátek prosince v zámeckém parku), ve Vysokém nad Jizerou (březen, vždy v liché roky), v Malé Úpě (v březnu) a ve Špindlerově Mlýně. Jízdy na tradičních saních rohačkách se konají ve Zvědavé uličce v Jilemnici (konec ledna). Černohorská sáňkařská cesta, dlouhá 3500 m, dává rozpomenout na bohatou tradici sáňkování v Janských lázních. První sáňkařské závody se konaly již v roce 1900. V roce 1913 byl zkonstruován a do provozu uveden kilometr dlouhý sáňkařský vlek. Sáňkařskou dráhu naleznete také ve Špindlerově Mlýně. Lidová řemesla v Kohoutově – předvádění tradičních řemesel zručnými řemeslníky v srpnu. Je možné zhlédnout práci hrnčířů, modelářů nebo výrobců kovových šperků, prohlédnout si řemesla, jako je košíkářství, paličkování, spřádání vlny, knihařství nebo kovářství. Přehlídku rok co rok navštěvuje kolem 200 řemeslníků, jejichž práci lze obdivovat nebo si ji zakoupit. Součástí programu jsou i představení místních loutkových divadel nebo šermířská vystoupení. Den lidových řemesel v Žacléři připadá vždy na první červencový svátek. K vidění 42/417
budou košíkáři, dráteníci, malíři, keramici, šperkaři, skláři, loutkaři, stříbrotepci, řezbáři, krajkářky, batika, dřevěné hračky, vitráže, drahé kameny, zkrátka řemesla všeho druhu. Řemeslný trh pod obry v Hostinné. Do Hostinného se v listopadu sjedou řemeslníci z celých Čech i Moravy. Jsou zde k vidění textilní hračky, polštářky, kapsáře, aranžmá z přírodních materiálů, podmalba na skle, šperky a bižuterie, svíčky, batika, malbou zdobený textil, drátovaná keramika, drobnosti pro radost i malbou zdobené hrnečky, knoflíky a šperky. Nechybí ani výrobky ze dřeva, kůže, proutí, kovu, skla aj. Řemeslnické léto probíhá na přelomu měsíců červenec a srpen v podloubí čtyř historických domků ve Vrchlabí. Jarmark lidových řemesel Zdobín. Tradiční květnový jarmark lidových řemesel na Zdobíně přináší ručně vyráběné náušnice a různé drobné ozdoby, malované dečky, obrázky, výrobky z proutí, slámy nebo kovu a další. Někteří řemeslníci svůj um předvádějí na místě. Krakonošovy letní podvečery – čtyřdenní letní červencový festival zaměřený na regionální tradice a kulturu. Festival se soustředí na podporu tradičních kulturních a řemeslných tradic Krkonoš a Podkrkonoší. Tradice amatérského divadla, Miletín, Muzeum českého amatérského divadla. Muzeum, sídlící v miletínském zámku, představuje vývoj ochotnického divadla v naší zemi. Je možné zhlédnout unikátní sbírku malovaných opon, maket postav z vybraných inscenací, vstoupit na jeviště a vyzkoušet si obsluhu základních divadelních technických zařízení nebo rozpoutat bouři či krupobití. Mytologie, obřady Krakonoš – známý bájný duch hor, který dle pověsti již několik století v různých podobách chrání celé Krkonoše a místní obyvatele před chamtivými hledači pokladů, pytláky a všemi možnými zloději. Dobré lidi ochraňuje, špatné trestá. Krakonoš se objevil v mnoha českých pohádkách i knihách. Dříve byl znám spíše pod německým označením „Rübezahl“. Marie Kubátová byla proslulá krkonošská pohádkářka a spoluautorka televizního večerníčku Krkonošské pohádky. Paní Kubátová krkonošské pověsti a náměty sbírala spolu se svou matkou, spisovatelkou Amálií Kutinovou, po horských chalupách. Seriál večerníčků o bájném Krakonošovi Krkonošské pohádky, skládající se z 20 epizod, se stal letos v únoru 2013 na základě ankety diváků nejlepším večerníčkem. V Malé Úpě čeká návštěvníky deset zastavení s pohádkami od téže spisovatelky. Pohádky jsou přeloženy do angličtiny, němčiny a polštiny. Jednotlivá zastavení jsou umístěna v lokalitě Horní i Dolní Malé Úpy a mají za úkol seznámit malé i velké návštěvníky této malebné horské obce nejenom s tvorbou paní spisovatelky, ale i s nádhernými místy a nezapomenutelnými výhledy. Trasa je dlouhá přibližně 17 km, a proto si její zdolání většina turistů musí rozdělit na několik okruhů. Výstava Do Krakonošova. Výstava krkonošských skřítků a pohádkových postaviček: Krakonoš, Anče, hajnej, Trautenberk. Povídání o trutnovském drakovi, jak se český a polský Krakonoš hádali tak, až vznikla Sněžka, dolování zlata v Krkonoších, o čertech z dolu pod Sněžkou. Návštěvníci uvidí Čertův mlýn, Zlatodůl a úpské vodníky a namalují si svého Krakonoše. Příjezd Krakonoše. Vládce hor sestupuje z nejvyšších vrcholů Krkonoš, aby s návštěvníky Harrachova přivítal jaro (v polovině března). Krakonoše doprovází rej masek, čertů, mažoretek, hudebníků, lyžníků a jeho dalších ochránců. Hudební a taneční folklor Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Krkonošské nářečí je specifickým nářečím českého jazyka, užívaným v některých částech území národopisné oblasti Krkonoš a Podkrkonoší. Příklady: Kerkonoše = Krkonoše, smerkovy perkynko = smrkové prkénko, pelná = plná, berzy = brzy, outery nebo outerek = úterý, serce = srdce, prállo = prádlo, hnelle = hnedle, dje = dvě, neujeďal = nevěděl, spratěk = spratek, łžice = lžíce, s tátem = s tátou. Významné folklorní festivaly a soubory Vrchlabský folklorní festival Folklórní ozvěny nabízí v srpnu návštěvníkům tradičně hudební a taneční vystoupení tuzemských i zahraničních souborů z různých zemí. 43/417
Mezinárodní folklorní festival Slavnosti pod Zvičinou. Tradiční červnový festival se koná v Zámeckém parku v Lázních Bělohrad, kde lze spatřit tradiční dobové výrobky, pochutiny, vystoupení folklorních souborů. Krkonošský horal z Vrchlabí. Vrchlabský národopisný soubor Krkonošský horal zpracovává písně, tanec a zvyky východních Čech, převážně z Krkonoš. Podporuje, udržuje a šíří folklorní zvyklosti, písně a tance, zachovává místní nářečí pro budoucí pokolení prostřednictvím jevištního projevu. Na svém kontě má několik účastí na domácích i zahraničních festivalech. Špindleráček – folklorní soubor věnující se zpěvu, vyprávění a tanci z Podkrkonoší. Hořeňák – folklorní soubor věnující se tradicím Podkrkonoší. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Krkonošské kyselo. Jak moc bylo kyselo rozšířeno, napovídá úsloví, že s kyselem se vstávalo a s kyselem se šlo spát. Základem je chlebový kvásek, nejlépe z tmavé žitné mouky. Při přípravě polévky se kvásek rozmíchá ve vlažné vodě tak, aby nezůstaly žmolky. Polévka se připravuje nejlépe z houbového vývaru (houby v polévce ponecháme), do kterého se rozmíchaný kvásek vlije, dochutí se osmaženou cibulkou, případně kmínem. Do bohatšího kysela se před podáváním vkládají na másle míchaná vajíčka, případně se polévka doladí smetanou. Polévka hladká Ančka – tradiční podkrkonošská polévka. Při její přípravě jsou potřeba zejména čerstvé houby. Před servírováním se obvykle na talíř připraví ve slupce uvařené oloupané brambory a natvrdo uvařená vejce. Povidlová omáčka. Jde o recept připravovaný z povidel nebo sušených švestek, které jsou rozvařené ve vodě. Neméně důležitou součástí je i skořice, citronová kůra a šťáva z citronu. Pro výraznější chuť lze do uvařené omáčky přidat lžíci rumu. Pokud je omáčka příliš hustá, lze přidat vývar z uzeného masa. Sejkory. Jedná se o krajový druh bramboráků, se kterým se lze často setkat na krkonošských slavnostech a jarmarcích. Jejich zvláštností je to, že se opékají nasucho a až upečené se potírají rozpuštěným máslem. Mezi další tradiční jídla z Podkrkonoší patří hubník (houbanec, houbovník), štrúdl (závin) z bramborového těsta či polévka „dumlíkačka“ ze žlutomasého tuřínu zvaného „dumlík“. Hořické trubičky jsou cukrovinkou pojmenovanou podle města Hořice v Podkrkonoší. Trubička je ručně stočená ze dvou tenkých křehkých upečených oplatek potřených rozpuštěným máslem se včelím medem a prosypaných pikantním sypáním. Plní se speciálními krémy či šlehačkou a vyrábí se též v máčené a polomáčené formě s čokoládovou polevou. Názvu „Hořické trubičky“ udělila Evropská unie ochrannou známku původu, lze je tedy vyrábět jen v Hořicích a přilehlých obcích do vzdálenosti 10 km od hranic města. Tyto cukrovinky mají více než 200letou tradici. Podle legendy sdělil paní Líčkové recept na výrobu trubiček raněný osobní kuchař císaře Napoleona při svém návratu přes České země po porážce v Rusku v roce 1812 jako odměnu za ošetřování. Existence obdobné pochoutky je doložena již na stole francouzského Krále Slunce Ludvíka XIV. a její zobrazení je zachyceno i před dobou jeho panování na obraze z roku 1630. Jiná legenda hovoří též o tom, že Napoleon Bonaparte trpěl již v době svého tažení do Ruska žaludečními potížemi, a jeho osobní kuchař mu proto pekl tenké dietní oplatky z proseté pšeničné mouky jen s trochou mléka, žloutku, oleje, cukru a soli, jež si Napoleon oblíbil. Nápad se sypáním a stáčením oplatek do trubiček se tak prý zrodil až v Hořicích. V roce 1949 byla výroba hořických trubiček znárodněna a obnovena byla až po roce 1990. Hořické amprecle – sladké pečivo posypané cukrem. Miletínské modlitbičky – perníky, které jsou pomocí dřevěných forem tvarovány do různých figurek. Pekárna Josef Rýdl (Lázně Bělohrad). Pan Rýdl zachoval tradiční způsob přípravy pečiva ručním způsobem. Ochutnat lze až sedmdesát různých druhů pečiva – od chlebů, housek, rohlíků, vek, koláčů a vánoček po pečivo cereální a trvanlivé. Nejznámějším produktem a typickou specialitou pekařství jsou preclíky, které díky dochované receptuře pocházející z počátku 20. století přenáší pocit původního pekařství do současnosti. Rýdlovy preclíky jsou skutečně vyhlášené, a tak není divu, že se rozváží po celém území ČR. Bylinné kapky z Kuksu jsou v kraji známy pod názvem „Kouzlo apatyky“. Kapky obsahují lihový extrakt z 11 léčivých rostlin a med a mají blahodárný vliv při potížích 44/417
trávicího traktu. Tradiční receptura, podle které se při míchání kapek postupuje, pochází z dobového receptáře sepsaného v roce 1746. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Harmony Club Hotel, Špindlerův Mlýn - Horský hotel Friesovy boudy, Strážné - Hotel Děvín, Pec pod Sněžkou - Hotel Hořec, Pec pod Sněžkou - Hotel Horizont, Pec pod Sněžkou - Hotel Hvězda, Pec pod Sněžkou - Hotel Idol, Dolní Mísečky - Hotel Jelínek, Špindlerův Mlýn - Hotel Krokus, Pec pod Sněžkou - Hotel Praha, Špindlerův Mlýn - Kladenka, Pec pod Sněžkou 313 - Orea Vital Hotel Sklář – Bella Vista Restaurant, Harrachov 520 - Pension & restaurace Zelený mlýn, Žacléř - Penzion a buřtárna U Pěti buků, Trutnov - Restaurace Kulinář, Špindlerův Mlýn - Restaurant Panorama, Špindlerův Mlýn - Savoy Royal Hotel, Špindlerův Mlýn - Skiresort hotel Omnia, Janské Lázně - Špindlerovská Hospoda, Špindlerův Mlýn - US Richtrovy boudy, Pec pod Sněžkou Regionální produkty Řezbář reliéfních forem na perník Ing. Oldřich Kvapil (Hořice), držitel titulu „Nositel tradice lidových řemesel“ za rok 2003. Stále aktivní řezbář se snahou zapracovávat do svých forem stále obtížnější prvky s aktuální tematikou. Prvním impulsem pro trvalý zájem o reliéfní formy na perník a marcipán mu byla výstava starých forem uspořádaná v roce 1966 v Kuksu u Dvora Králové. Následovaly první pokusy s výrobou forem, a především cílevědomé studium literatury, originálů uložených v muzejních sbírkách a získávání informací o způsobech řezby. Výrobou tradičního reliéfního perníku z forem Oldřicha Kvapila se zabývá Aleš Vostřez. Drátované trojrozměrné figurky vyráběné z černého žíhaného drátu zdobené skleněnými korálky, perličkové vánoční ozdoby (Poniklá v Krkonoších). Firma Rautis, a. s., pokračuje v tradiční ruční výrobě vánočních ozdob ze skleněných perlí. Ručně vyráběné sklo, Krkonošská sklárna v Harrachově. Harrachovská sklárna a harrachovské sklo vždy patřily mezi světovou špičku, ve sklárně je stále zachovávána výhradně ruční výroba, která navazuje na bohaté tradice tohoto místa a sklářského řemesla a ctí je. Kovářské výrobky. Výrobky uměleckého kovářství Rygl a synové lze obdivovat a zakoupit od roku 1999, kdy bylo kovářství založeno. Hlavními produkty kovářství jsou zábradlí, bytové doplňky, poštovní schránky nebo svítidla. Hořická keramika. Firma pana Kulhánka vznikla již v roce 1898, kdy byla jejím hlavním produktem kachlová kamna. Postupem času začala společnost vyrábět i ozdobnou a užitnou keramiku. Keramické výrobky jsou poctivou ruční prací na hrnčířském kruhu. Jsou zkrášleny malovanými dekory a barvami a často jsou glazurované a pálené. KLASTRY ATRAKTIVIT Harrachovská sklárna Novosad a syn je nestarší fungující sklárnou v Čechách. Zachovala se zde tradiční ruční výroba sklářskými píšťalami a foukaní do dřevěných forem, tedy techniky, které nebyly dodnes překonány. Současnou produkci sklárny tvoří především luxusní nápojové soubory, dekorativní a užitkové sklo a křišťálové lustry. Sklárna je schopna vyrobit sklo více než třiceti barev a její měsíční produkce je přibližně 40 tisíc sklenic. Provoz sklárny můžete navštívit po celý rok. Prohlídka je provázena odborným výkladem v češtině, němčině nebo angličtině. Muzeum skla je součástí sklárny. Obsahuje historicky a technologicky ucelenou sbírku historického skla z produkce harrachovské sklárny. Minipivovar s restaurací byl postaven v roce 2002 přímo v areálu sklárny a sousedí s hlavní hutní halou sklárny. Z restaurace je tak možné prosklenou stěnou 45/417
sledovat ruční výrobu skla, která toto místo proslavila po celém světě. Součástí komplexu jsou i pivní lázně a hotel nacházející se v budově přímo nad prostorem pivních lázní. TEMATICKÉ TRASY Putování horami po krkonošských horských boudách. Vydejte se po panoramatické stezce poznat krkonošské horské boudy. Čekají na vás Špindlerova bouda, Petrova bouda, Martinova bouda, Labská bouda, Harrachovy kameny a Vrbatova bouda. Pokud se chcete projít po nejvyšších partiích Krkonoš a zároveň si prohlédnout některé slavné boudy, vydejte se od Špindlerovky po panoramatické stezce. Výlet zahajte na Špindlerově boudě, na konečné zastávce autobusové linky ze Špindlerova Mlýna. Autobus sem vyjíždí denně každou hodinu, autem je vjezd zakázán. Špindlerova bouda nese jméno po svém tvůrci Františku Špindlerovi, který ji postavil v roce 1784. Bouda dvakrát vyhořela, a to v letech 1826 a 1885, po požárech se však vždy opravila. V těsném sousedství najdeme další tři boudy: vojenskou zotavovnu Malý Šišák, nově opravenou Erlebachovu boudu a maličkou Josefovu boudu. Po červené značce směřujeme k troskám Petrovy boudy. Bouda leží, nebo spíše ležela, ve výšce 1288 metrů na samé hranici lesa. Z jejích oken se otevíral nádherný pohled k jihu a východu, směrem k Malému Šišáku, Luční hoře a Kozím hřbetům. Pokračujeme hraniční stezkou k Dívčím kamenům. Podle pověsti tady zahynula mladá pastýřka a podle ní se vrcholové skály a celá hora nazývají. Po kamenité cestě pokračujeme k sousedícím Mužským kamenům a sestupujeme do Sedla nad Martinovou boudou. Martinovka poskytuje možnost občerstvení, v příjemném celodřevěném interiéru s kachlovými kamny a vypreparovanými kůžemi si můžete dát třeba krkonošské kyselo. Bouda patří k nejstarším v Krkonoších, byla založena kolem roku 1642, kdy se v neklidných dobách třicetileté války obyvatelstvo začalo častěji uchylovat do hor. Nynější jméno se odvozuje od jejího nájemce Martina Erlebacha, který boudu obnovil roku 1795. Kdo chce, může pokračovat po hřebeni a sestoupit po zelené značce až k Labské boudě. Moderní železobetonová devítipatrová budova z roku 1975 nese stejný název jako původní hostinec z 19. století, který vyhořel roku 1965. Těsně před boudou je možné sestoupit k vyhlídce na 35 metrů vysoký Labský vodopád. Odtud lze sejít po modré do Labského dolu a dále do Špindlerova Mlýna. Náročnější varianta pokračuje dále po hraně Labského dolu k Pančavskému vodopádu. Roku 1859 majitel nedaleké Labské boudy Josef Schier postavil nad jeho horní hranou malou nádrž se stavidlem. Po dosažení dostatečného počtu platících turistů se stavidlo zvedlo a vodopád nárazově zvýšil průtok. Čeká nás poslední bouda na trase: kolem Hančova pomníku na Vrbatovo návrší a k Vrbatově boudě. Ta nese své jméno po Václavu Vrbatovi z Mříčné, závodníku v lyžování, který 24. 3. 1913 tragicky zahynul v průběhu mezinárodního lyžařského závodu na 50 kilometrů společně se svým přítelem Bohumilem Hančem z Hrabačova. Nedaleko odtud ležely Jestřábí boudy, které se postavily v druhé polovině 30. let jako kasárna pro vojáky a v nichž měli za druhé světové války Němci polární výzkumnou stanici. Časem ale chalupy chátraly a část z nich zničily požáry. V současné době stojí na místě Jestřábích bud trafostanice s garáží pro Vrbatovu boudu. Sestup z hřebene na Mísečky absolvujeme po žluté a následně po takzvané Vodovodní cestě do Špindlerova Mlýna. Lze ale jít také na vrchol Medvědína a odtud sjet dolů lanovkou. Zdroj: http://cestovani.idnes.cz/krkonosske-boudy-po-slavne-panoramaticke-stezce-hezky-denni-vylet1fj-/tipy-na-vylet.aspx?c=A110810_142600_igcechy_tom.
Cesta řemeslných tradic (via fabrilis) vede z Vrchlabí do polského Boleslavce. Na vyznačené trase je osm zastavení na české a šest na polské straně Krkonoš. Spojuje významná a zajímavá místa, na kterých můžete na české straně od Vrchlabí po Harrachov (přes Jilemnici, Poniklou, Vysoké n. J. a Paseky n. Jizerou) prostřednictvím muzejních expozic či exkurzí nahlédnout do provozu a seznámit se s tradicí a někde i se současností některých více či méně běžných řemesel i výhradně krkonošských specifik. V informačních centrech jsou k dispozici brožury a mapky. Na české straně se mohou zájemci o krkonošské tradice zastavit na těchto místech: Vrchlabí – součástí projektu je i replika poloroubeného domu s hrázděným štítem na náměstí Míru ve Vrchlabí, který byl zdemolován v roce 1957. Jilemnice – v Krkonošském muzeu v Jilemnici můžete spatřit např. mecha46/417
nický betlém Jáchyma Metelky, dokládající tradici betlemářství v oblasti Krkonoš a Podkrkonoší, expozici věnovanou počátkům lyžování či historicko-etnografickou expozici, která se mj. zaměřuje na šlechtický rod Harrachů. Poniklá – Muzeum krkonošských řemesel je soukromé muzeum manželů Pičmanových. Situováno je v horní části obce nedaleko kostela. První část expozice hospodářských strojů a zobrazení dřívějšího života v podhůří Krkonoš byla zpřístupněna v původní roubené stodole. Sbírka artefaktů se postupně rozšiřovala a s tím bylo nutné zřídit i další výstavní prostory. Shromážděny jsou ukázky starých krkonošských a podkrkonošských řemesel a spolkových činností. Seznámíte se s významnými osobnostmi a rodáky Poniklé. Na své si přijdou obdivovatelé ručních prací. Vystaveny jsou např. techniky zdobení textilu. Odpočinout si můžete v příjemné stylové světničce „U dobrýho kafe“. Pro skupiny je možné zajistit předvádění řemesel. V červenci tu organizují tematické dílny, které připomínají zručnosti tehdejších horalů. Vysoké nad Jizerou – Vlastivědné muzeum obsahuje předměty vystavené v pozoruhodné expozici Vysocka na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze 1895, mj. mechanické, tzv. „chodící“ betlémy. Paseky nad Jizerou – v Památníku zapadlých vlastenců v Pasekách nad Jizerou naleznete informace z historie, spolkového života, živností, řemesel a průmyslu obce od 19. do poloviny 20. století. Vedle praktické ukázky tkalcovského řemesla na dvou ručních stavech je možné nahlédnout do tajů soustružnického řemesla v nově otevřené soustružnické dílně vybavené dřevoobráběcím soustruhem a souborem nářadí z konce 19. století. Dokladem lidového umění je pohyblivý betlém bratří Škrabálků z počátku 20. století. Harrachov – ve Sklárně Novosad a syn se dochovala tradiční ruční výroba sklářskými píšťalami a foukaní do dřevěných forem. Provoz sklárny můžete navštívit po celý rok. Prohlídka je provázena odborným výkladem v češtině, němčině nebo v angličtině. Muzeum skla je součástí sklárny. Obsahuje historicky a technologicky ucelenou sbírku historického skla z produkce harrachovské sklárny. Cesta kamene – páteřní trasa, která prochází celou oblastí Podkrkonoší a představuje toto území jako oblast bohatou na kamenné památky. Trasa začíná v obci Konecchlumí. Zde je hořický pískovec zastoupen mj. mohylou Viléma z Konecchlumí v blízkosti kostela sv. Petra a Pavla nebo pilířem se sochou sv. Jana Nepomuckého. Dále pokračujeme přes obec Mlázovice, kde se nachází kostel Nejsvětější Trojice. Boží muka si můžeme prohlédnout v obci Šárovcova Lhota, kde je možné také navštívit původní cihelnu s muzeem. Ve městě Lázně Bělohrad je možné projít Bažantnicí až na vrch Byšičky, kde se nachází kostel sv. Petra a Pavla. V Lázních Bělohradě lze obdivovat Malé náměstí s mramorovým sloupem nebo lázeňské budovy, jejichž základy jsou rovněž z podkrkonošského pískovce. Z města vede na vrchol Zvičina oblíbená stezka Po stopách K. V. Raise. Dále projdeme obcí Červená Třemešná, jejíž dominantou je kostel sv. Jakuba Většího. Miletín je dalším městečkem na trase, zde je možné navštívit Muzeum českého amatérského divadla, rodný dům K. J. Erbena i naučnou stezku věnovanou tomuto miletínskému rodákovi. Pokračujeme-li dále po páteřní trase, dojdeme do Úhlejova. Po cestě je možné odbočit k zřícenině hradu Šluspárk a dále přes obce Zábřezí-Řečice a Doubravice až do Žirče (odtud je to již kousek do města Dvůr Králové nad Labem, kde je možné zhlédnout pomník Osvobození na náměstí Odbojů, kašnu se sochou Záboje, Mariánské sousoší nebo kapli Nejsvětější Trojice v Žirči). Konec trasy se nachází v Kuksu. Zde je možné obdivovat hospital s kamenným kostelem a sbírkou soch Ctností a Neřestí nebo unikátní přírodní sochařský park Braunův Betlém. Ukázku těžby kamene nabízí již zaniklý lom nedaleko Stanovic. Kamenná krása je patrná i ve vzdálenějším městě Choustníkovo Hradiště.
47/417
1.8
Marketing summary pro (sub)region Krkonoše a Podkrkonoší
Krkonošské horské boudy – tradice budního hospodářství. Krkonošské horské boudy jsou příběhem kolonizace hor a místních budařů, kteří zde chovali krávy, kozy, ovce, koně a vyráběli sýr. Typické dřevěné boudy na nezalesněných horských loukách dodnes pomáhají Krkonoším utvářet jejich nezaměnitelný a charakteristický ráz. Využití pískovce a kamene v Podkrkonoší – tradice těžby a zpracování kamene. Kamenná krása Podkrkonoší je příběhem pískovcových lomů a dokladem zručnosti místních kameníků, kteří v průběhu staletí vytvořili řadu drobných kamenných prvků, které dodnes krášlí zdejší krajinu. Štěpánská koleda ve Studenci – výjimečný doklad stále živé obchůzkové tradice, v roce 2013 byla zapsána na krajský seznam nemateriálních statků Libereckého kraje. Koleda byla tradičně spojena s druhým svátkem vánočním. Na Štěpána šli koledníci s písničkou od domu k domu a odměnou dostávali pečivo nebo drobný peníz. Koledníků postupem času stále ubývalo, přesto však u nás stále existují místa, kde je můžete dodnes potkat – ve Studenci v Podkrkonoší je Štěpánská koleda stále živá a v roce 2013 byla jako výjimečný doklad této starodávné tradice zapsána na krajský seznam nemateriálních statků Libereckého kraje. Počátky lyžování v Krkonoších a Čechách – první lyže i lyžařské oddíly u nás. Počátky lyžování v Čechách jsou neodmyslitelně spojeny s postavou hraběte Jana Harracha, který lyžemi vybavil své lesní dělníky. Lyžování rychle ujalo mezi lidmi všech společenských vrstev a je dodnes populárním sportem. Řemeslné tradice Krkonoš – hornictví, sklářství, výroba ozdob i krkonošské betlemářství. Řemeslná tradice Krkonoš je pestrou mozaikou činností, od náročného dobývání rud, přes sklářství s vyhlášenou Harrachovskou sklárnou až po křehké vánoční ozdoby a figurky pohyblivých betlémů. Krkonošské pohádky – Krakonoš, Anče, Kuba a hajnej jako nejpopulárnější český večerníček a řada dalších. Krkonošské pohádky jsou příběhem známého bájného ducha hor, který dle pověsti již několik století v různých podobách chrání celé Krkonoše a místní obyvatele před chamtivými hledači pokladů, pytláky a všemi možnými zloději. Tento příběh je neodmyslitelně spjat s proslulou krkonošskou pohádkářkou Marií Kubátovou, spoluautorkou televizního večerníčku Krkonošské pohádky, která dala malým i velkým divákům kromě tradičního Krakonoše také postavy Anče, Kuby a hajnýho.
48/417
1.9
Zmapování MEZOREGIONU Východ Čech
PASPORT MEZOREGIONU VÝCHOD ČECH ANOTACE Stejně pestrá jako přírodní scenérie východu Čech je i paleta DESTINACE místních tradic, řemesel a lidové architektury. POZICE V RÁMCI Mezoregion Východ Čech zahrnuje regiony Krkonoše REGIONALIZACE a Podkrkonoší, Královéhradecko a Východní Čechy. ZÁKLADNÍ TÉMA - Místní tradice – masopustní obchůzky a masky, PRO velikonoční obyčej vodění Jidáše. MARKETINGOVOU - Štěpánská koleda ve Studenci – výjimečný KOMUNIKACI doklad stále živé obchůzkové tradice, v roce 2013 byla zapsána na krajský seznam nemateriálních statků Libereckého kraje. - Tradiční řemesla východních Čech – krajkářství, betlemářství, loutkářství. - Krajem Babičky Boženy Němcové – Babiččino údolí, Staré bělidlo i domek, kde žila Božena Němcová, a její muzeum. - Lidové stavitelství východních Čech. - Krkonošské horské boudy a počátky lyžování v Čechách. - Po stopách koní. - Po stopách české hudby. PRŮNIKY - Místní tradice - Tradiční řemesla – krajkářství, betlemářství, loutkářství - Lidová architektura - Po stopách české hudby PERSONIFIKACE REGIONU Pavel Janoš – korunovaný Král perníku. Ocenění získal od kolegů perníkářů a cukrářů za četné úspěchy v soutěži Perníkář roku i v dalších cukrářských kláních. Výrobky „od krále“ putovaly jako dárky už i k britské princezně Anně. Navazuje na rodinnou cukrářskou tradici. Svými dorty, cukrovím i perníky byla vyhlášená už jeho babička, z jejíž sbírky receptů pardubický cukrář čerpá. Perníkářem byl také jeho otec, který roku 1958 vytvořil metrové perníkové srdce pro světovou výstavu EXPO v Bruselu. Jan Harrach – český šlechtic z rodu Harrachů, politik a podnikatel. Aktivně se zapojoval do rozvoje kulturního a politického života. Veliké úsilí věnoval zdokonalování západokrkonošských turistických cest. Zasloužil se o dovoz prvních lyží z Osla na české území, lyže měly usnadnit práci lesním dělníkům v zasněžených horských lesích. V letech 1878–1879 nechal přestavět turisticky známou Labskou boudu. V roce 1879 se zasloužil o zřízení nejstarší turistické stezky v Krkonoších – Harrachovské cesty, vedoucí ze Špindlerova Mlýna k Labské boudě. KLASTRY ATRAKTIVIT Muzeum perníku – medové zážitky v bývalém loveckém zámečku zahrnují návštěvu Muzea perníku s městečkem Perníkov, putování tajuplným lesem do Perníkářské dílny Ježibaby a dále do Medového ráje, Nebe a Pekla. Návštěvníkům je k dispozici Útulna a občerstvovna U všech čertů i služby turistického informačního centra. V průběhu roku se zde koná řada akcí spojených s perníkem či na motivy pohádky o Jeníčkovi a Mařence (od každoročního Probouzení ježibaby ze zimního spánku a oslava jejích narozenin, vždy 1. sobota v březnu, až po její Uložení k spánku, každoročně 31. 12.). Veselý kopec – skanzen, folklorní a kulturní program, hospoda Na Vejměnku. Skanzen je ukázkou lidového stavitelství z oblasti českomoravského pomezí a Železných hor. Jednotlivé zemědělské usedlosti jsou volně rozptýleny v původním krajinném prostředí a dokládají způsob života a hospodaření drobných rolníků od poloviny 19. století do poloviny 20. století. Lidové technické památky na vodní pohon tvoří ojedinělý soubor. Na Veselém kopci se pravidelně koná velké množství kulturních akcí přibližujících, jak se dřív žilo. Občerstvit se je možné v Hospodě na vejměnku. Veselý kopec je součástí Souboru lidových staveb Vysočina. Betlém – ve středu města Hlinska na pravém břehu řeky Chrudimky se nachází jedinečné seskupení roubených objektů, které zde vznikaly v průběhu několika desítek 49/417
let od poloviny 18. století. Obyvateli těchto domků byli drobní řemeslníci, především hrnčíři a tkalci. V roce 1989 se započalo s rekonstrukcí vybraných objektů, ve kterých jsou umístěny expozice dokládající bydlení a dílny lidových řemeslníků. V památkové rezervaci Betlém Hlinsko je také umístěna stálá expozice masopustních obchůzek a masek, kde lze spatřit mnoho fotografií, kreseb, a hlavně originálních masek využívaných při hlineckých masopustních obchůzkách, zapsaných na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Návštěvníci mohou v budově expozice navštívit promítací místnost a zhlédnout záznamy z různých masopustních obchůzek, dále dokumentační centrum mapující masopustní obchůzky z Hlinecka a děti se mohou vydovádět ve výtvarné herně. Šrámkův statek v Pileticích je památkově chráněným areálem se vzácnými dřevěnými objekty. Jedná se o areál původní lidové architektury, jehož součástí je ve zdejším prostředí ojedinělé dvoupatrové roubené obytné stavení s pozoruhodnou pavlačí z roku 1802. Stodola byla přistavěna v roce 1814. Vstup do statku umožňuje zděná kamenná brána z let 1805–1814. Na statku se v průběhu roku konají folklorní slavnosti, výstavy, jarmarky a trhy výrobků lidové tvorby a uměleckých řemesel, folkové festivaly, ale i společenské akce s doprovodným programem folklorního zaměření. Součástí areálu jsou i výstavní prostory, pobočka Městské knihovny, zkušebny folklorních souborů a Klubu lidové tvorby. Stylová restaurace na Šrámkově statku nabízí útulné venkovní posezení v příjemném prostředí s výhledem na dobové roubené stavení. Skanzen Villa Nova Uhřínov v Liberku je jednak věrnou kopií české vesnice z období středověku (12.–14. st.), jednak střediskem experimentální archeologie. Hlavním cílem projektu je výstavba středověkého skanzenu při respektování všech zásad archeologického experimentu, tedy že ke stavbě, údržbě a provozu staveb jsou používány výhradně repliky středověkých nástrojů a staré technologické postupy. Skanzen nabízí exkurze, zajímavé přednášky o archeologickém bádání a o životě ve středověku, ale také možnost vyzkoušet si vlastnoručně mlít obilí mezi mlýnskými kameny, tkát na stavu, na hrnčířském kruhu zkusit vyrobit misku, pokusit se vykřesat oheň, zastřílet si z luku a upéct si z namleté mouky vlastní placku. Skanzen také pravidelně pořádá víkendy středověkých technologií, kde je možné se seznámit s prastarými dovednostmi a postupy, vidět tesařské zpracování dřeva, výpal keramiky, výrobu dřevěného uhlí, pečení chleba a placek, vázání povřísel, textilní řemesla, lukostřelbu a další činnosti. Bartoňova útulna Peklo, Nové Město nad Metují. V oblasti národní přírodní památky Peklo, oblíbené pro svoji romantickou atmosféru, se nachází významná stavební památka lidové architektury – Bartoňova útulna. Výletní restaurace vznikla při stejnojmenné osadě prvně jmenované v roce 1415. Starý mlýn, nazývaný Pekelec, byl v roce 1912 přestavěn pro pana Bartoně, majitele novoměstského zámku, a to podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče na výletní restauraci s využitím prvků lidové architektury, která dobře zapadá do přírodní scenerie. V roce 1923 byla v údolí vybudována turistická stezka a chata se stala vyhledávaným cílem s občerstvením i možností ubytování. Při svých cestách Peklo navštívili ze známých osobností Eduard Vojan, Guth Jarkovský a Alois Jirásek, pro něhož se údolí stalo inspirací k povídce „V Pekle“. Připomínkou povídky je i kámen s nápisem Ženichův hrob (leží o 200 m dále na pravém břehu Olešenky). Převážná část tohoto údolí je od roku 1908 majetkem vlastníka novoměstského zámku. Zajímavostí je i dřevěná skulptura čerta před restaurací. Autorem je řezbář a sochař Ivan Dědek Šmíd. Harrachovská sklárna Novosad a syn je nestarší fungující sklárna v Čechách. Dochovala se zde tradiční ruční výroba sklářskými píšťalami a foukaní do dřevěných forem, tedy techniky, které nebyly dodnes překonány. Současnou produkci sklárny tvoří především luxusní nápojové soubory, dekorativní a užitkové sklo a křišťálové lustry. Sklárna je schopna vyrobit sklo více než třiceti barev a její měsíční produkce je přibližně 40 tisíc sklenic. Provoz sklárny můžete navštívit po celý rok. Prohlídka je provázena odborným výkladem v češtině, němčině nebo v angličtině. Muzeum skla je součástí sklárny. Obsahuje historicky a technologicky ucelenou sbírku historického skla z produkce harrachovské sklárny. Minipivovar s restaurací byl postaven v roce 2002 přímo v areálu sklárny a sousedí s hlavní hutní halou sklárny. Z restaurace je tak možné sledovat prosklenou stěnou ruční výrobu skla, která toto místo proslavila po celém světě. Součástí 50/417
komplexu jsou i pivní lázně a hotel, nacházející se v budově přímo nad prostorem pivních lázní. TEMATICKÉ TRASY Po stopách koní. Dostihový sport i chov koní má v tomto regionu velkou tradici. Přijeďte se podívat na tradiční dostih Velká pardubická na dostihové závodiště v Pardubicích a zajeďte se podívat, jak se již po staletí chovají koně v hřebčíně v Kladrubech nad Labem. Lidová architektura a živé tradice Českého Horácka. prohlédněte si jedinečný Soubor lidových staveb Vysočina a podle ročního období navštivte Adámkovy folklorní slavnosti nebo Folklorní festival chrudimské Obžinky či zhlédněte unikátní masopustní obchůzky v některé z hlineckých vesnic. O Velikonocích si pak nenechte ujít vodění Jidáše. Po stopách české hudby. V Litomyšli navštivte rodný byt Bedřicha Smetany, zúčastněte se některého z koncertů hudebního festivalu Smetanova Litomyšl (zámecký areál je zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO) a vydejte se i do nedaleké Poličky, kde můžete zhlédnout rodnou světničku Bohuslava Martinů ve věži kostela sv. Jakuba a v Centru Bohuslava Martinů (Městském muzeu) si prohlédnout expozici o životě a díle tohoto významného českého skladatele. Čekají vás dvě hlavní zastávky: Litomyšl a Polička. Betlemářství. Navštivte unikátní Muzeum betlémů Třebechovice pod Orebem a užijte si Vánoční těšení aneb Malý advent. Po stopách tradic a řemesel. Seznamte se s uměním tradičních českých řemeslníků v Muzeu řemesel Letohrad, navštivte expozici křehké krásy vamberecké krajky v Muzeu krajky Vamberk a Sklářské dílny v Deštném. Krajem Babičky Boženy Němcové. Projděte se Babiččiným údolím a prohlédněte si Staré bělidlo, domek Boženy Němcové a její muzeum v České Skalici. Objevíte zde známá místa z knížky Boženy Němcové Babička, jako je Staré bělidlo, mlýn či Viktorčin splav. Často se zde pořádají rozmanité kulturní akce, které se hlásí k odkazu Babičky. A tak zde uvidíte oživené postavy z románu: Barunku, pana mlynáře, babičku, nebo dokonce slavné čtyřnohé přátele Sultána a Tyrla. Putování horami po krkonošských horských boudách. Vydejte se po panoramatické stezce poznat Krkonošské horské boudy. Čekají na vás Špindlerova bouda, Petrova bouda, Martinova bouda, Labská bouda, Harrachovy kameny a Vrbatova bouda. Cesta řemeslných tradic (via fabrilis) vede z Vrchlabí do polského Boleslavce. Na vyznačené trase je osm zastavení na české a šest na polské straně Krkonoš. Spojuje významná a zajímavá místa, na kterých můžete na české straně, od Vrchlabí po Harrachov (přes Jilemnici, Poniklou, Vysoké n. J. a Paseky n. Jizerou), prostřednictvím muzejních expozic či exkurzí nahlédnout do provozu a seznámit se s tradicí a někde i současností některých více či méně běžných řemesel i výhradně krkonošských specifik. V informačních centrech jsou k dispozici brožury a mapky. Cesta kamene. Páteřní trasa, která prochází celou oblastí Podkrkonoší a představuje toto území jako oblast bohatou na kamenné památky. UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (subregiony v rámci regionů Krkonoše a Podkrkonoší od str. 38, Královéhradecko od str. 36 a Východní Čechy od str. 21).
51/417
1.10 Marketing summary pro mezoregion Východ Čech Místní tradice – masopustní obchůzky, vodění Jidáše Období bujného veselí a hodování mezi dvěma postními dobami, tanečních zábav a zabijaček, následované čtyřicetidenním půstem – to všechno představoval pro naše předky masopust. Z generace na generaci se na Hlinecku předává a dodnes udržuje tradice obchůzky Červené/Pěkné maškary a Černé/Šeredné maškary. Nenechte si ujít tento obyčej, jehož jedinečnost dokládá i zápis na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Lidový obyčej vodění Jidáše souvisí s velikonočním příběhem ukřižování Ježíše Krista, je odsouzením zrady Jidáše, jednoho z Ježíšových učedníků a nejbližších. S říkankou odsuzující Jidášovu zradu obcházejí chlapci s maskovanou postavou Jidáše vesnické domy a jsou za to hospodáři obdarováváni. Tento unikátní zvyk je zapsán na seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury ČR. Štěpánská koleda ve Studenci – výjimečný doklad stále živé obchůzkové tradice, v roce 2013 byla zapsána na krajský seznam nemateriálních statků Libereckého kraje Koleda byla tradičně spojena s druhým svátkem vánočním. Na Štěpána šli koledníci s písničkou od domu k domu a odměnou dostávali pečivo nebo drobný peníz. Koledníků postupem času stále ubývalo, přesto však u nás stále existují místa, kde je můžete dodnes potkat – ve Studenci v Podkrkonoší je Štěpánská koleda stále živá a v roce 2013 byla jako výjimečný doklad této starodávné tradice zapsána na krajský seznam nemateriálních statků Libereckého kraje. Tradiční řemesla východních Čech – krajkářství, betlemářství, loutkářství Tradiční řemesla východních Čech jsou dokladem píle a zručnosti místních lidí. Pod šikovnýma rukama místních krajkářek po staletí vznikala a dodnes vzniká křehká krása vamberské krajky, trpěliví řezbáři postupně vytvářeli figurku za figurkou, z nichž skládali své betlémy, které lidem přibližovaly vánoční příběh narození Ježíše Krista. Jedním z nejrozsáhlejších ztvárnění tohoto příběhu je známý Třebechovický betlém. Kočovné loutkářské rody v minulých stoletích bavily místní šlechtu i lid. V jejich šlépějích dodnes kráčí řady amatérských loutkoherců, kteří se pravidelně setkávají na největší amatérské přehlídce loutkářství v Chrudimi. Východočeské loutkářství figuruje na krajském seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje. Krajem Babičky Boženy Němcové – Babiččino údolí, Staré bělidlo Příběh Boženy Němcové a jejího díla Babička se rozprostírá v Babiččině údolí, kde lze dodnes objevovat známá místa z této knížky, jako je Staré bělidlo, mlýn či Viktorčin splav. Oživené postavy z románu – Barunku, pana mlynáře, babičku, nebo dokonce slavné čtyřnohé přátele Sultána a Tyrla je zde možné potkat při řadě kulturních akcí, které se k odkazu této slavné české spisovatelky hlásí. Lidové stavitelství Východních Čech Lidové stavitelství východních Čech pečlivě, s láskou a péčí mapuje největší expozice lidové architektury v Čechách na Veselém kopci, ve Svobodných Hamrech a Betlémě v Hlinsku. Lidové stavby vzniklé od poloviny 19. století do poloviny 20. století nám dávají nahlédnout do každodenního života našich předků, pravidelně ožívají ukázkami tradičních lidových zvyků a řemesel a přibližují dnešní generaci životy těch minulých. Krkonošské horské boudy a počátky lyžování v Čechách Krkonošské horské boudy jsou příběhem kolonizace hor a místních budařů, kteří zde chovali krávy, kozy, ovce, koně a vyráběli sýr. Typické dřevěné boudy na nezalesněných horských loukách dodnes pomáhají Krkonoším utvářet jejich nezaměnitelný a charakteristický ráz. Počátky lyžování v Čechách jsou pak neodmyslitelně spojeny s postavou hraběte Jana Harracha, který lyžemi vybavil své lesní dělníky. Lyžování rychle ujalo mezi lidmi všech společenských vrstev a je dodnes populárním sportem. Po stopách koní Chov koní na Pardubicku je příběhem světoznámého chovu starokladrubských koní, jediné rasy určené pro ceremoniální účely, koní, které dodnes kupují královské dvory z celého světa. Je také příběhem nejstaršího dostihu na evropském kontinentu – Velké pardubické steeplechase, včetně proslulého Taxisova příkopu, plejády špičkových jezdců a jejich koní, mezi nimi známého českého žokeje Váni, kterému se 52/417
podařilo zde v průběhu let osmkrát zvítězit. Po stopách české hudby Na českomoravském pomezí se narodily a vyrůstaly dvě významné postavy české hudby: Bedřich Smetana, jehož příběh je neodmyslitelně spjat s jeho rodištěm v Litomyšli, kde také prožil své dětství, a Bohuslav Martinů, jehož dětství a mládí jsou spojeny s městem Polička, v němž má své kořeny a do kterého se vytrvale vracel.
53/417
2
Zmapování mezoregionu Sever Čech
Členění mezoregionu Sever Čech Mezoregion
Region Severozápadní Čechy
Sever Čech Českolipsko a Jizerské hory Český ráj
2.1
Subregion Krušné hory a Podkrušnohoří České středohoří a Podřipsko České Švýcarsko Dolní Poohří Českolipsko Jizerské hory a Podještědí Český ráj a Pojizeří
Zmapování (SUB)REGIONU Český ráj a Pojizeří
PASPORT (SUB)REGIONU ČESKÝ RÁJ A POJIZEŘÍ ANOTACE Romantický kraj na středním toku Jizery, v němž se snoubí DESTINACE rozmanitost přírodních krás s bohatou historií, začali v 19. století hosté lázní Sedmihorky nazývat Český ráj. Přestože byla oblast osídlena již od pravěku, jednu ze svých nejvýznamnějších charakteristik získala v období středověku, které se zde neslo ve znamení „zlaté horečky“, spojené s výskytem drahých kamenů a příchodem jejich hledačů, ale také brusičů a rytců. Zpracování drahých kamenů a šperkařská výroba tak má v této oblasti skutečně staletou tradici. Navštivte tento kraj bohatý na unikátní lidové roubené stavby a festivaly umožňující zažít kouzlo tradičních řemesel, jejichž pověst díky zpracování drahých kamenů včetně toho nejznámějšího – českého granátu pronikla i za hranice. POZICE V RÁMCI Součást regionu Český ráj REGIONALIZACE Součást mezoregionu Sever Čech ZÁKLADNÍ TÉMA Šperkařská tradice, český granát a pověstmi PRO opředená hora Kozákov – unikátní tradice těžby MARKETINGOVOU drahých kamenů, jejich zpracování a navazující KOMUNIKACI šperkařská výroba. Sklářská tradice – sklářská tradice v Železném Brodě a Turnově sahá až do 18. století, kdy se místním sklářům jako prvním podařilo zbavit skla nechtěné nazelenalé barvy. Roubené statky a dřevěné městské domy Českého ráje – místní statky a městské domy představují významný prvek lidové architektury. PRŮNIKY Sklářská tradice Lidová architektura PERSONIFIKACE REGIONU Jiří Urban, šperkař – významný český šperkař z Turnova, v roce 2011 mu byla udělena Cena města Turnov. Pan Urban proslul především jako šperkařský výtvarník, návrhář a tvůrce v oblasti moderního šperku. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří kopie korunovačních klenotů, stejně tak i královských císařských korun. V roce 2010 dokončil jedno ze svých nejvýznamnějších děl. Dlouhých 14 měsíců pracoval na kopii císařské koruny Svaté říše římské. K jeho největším úspěchům patří tvorba prestižních šperků pro některé významné zahraniční osobnosti, např. pro britskou královnu Alžbětu II. nebo papeže Jana Pavla II. Svými kopiemi korunovačních klenotů a celkovým přínosem řemeslu proslavil jak město Turnov, tak i celou Českou republiku. Petr Šťastný – jeden z nejuznávanějších šperkařů a brusičů na Turnovsku. V roce 1991 založil v Turnově firmu, jež se broušením šperkových kamenů zabývá. Věnuje se 54/417
převážně broušení přírodních kamenů všech druhů. Pan Šťastný spolupracoval třeba na opracování drahých kamenů pro repliku Svatováclavské koruny pro českou expozici na světovém veletrhu EXPO 2000 v Hannoveru. V roce 2011 uspěl na mezinárodní soutěži šperkařů v německém městě Idar-Oberstein, kde byl jeho vybroušený kámen v konkurenci 90 soutěžních kamenů zařazen mezi šest nejlepších v celé soutěži. Atraktivity (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Pro starší domy v prostoru vymezovaném řekami Labe a Jizera je typická roubená konstrukce. U řady staveb je roubení, zejména v případě štítového průčelí, často skryto pod povrchovou úpravu nejrůznějšího stáří. Nejčastěji se jedná o hliněnou omazávku či již vápennou omítku opatřenou dekorací pozdně barokního nebo klasicistního tvarosloví. Omítnuté mohou být rovněž štíty domů, avšak povětšinou si podržely dřevěné provedení. Starší řešení se přitom vyznačuje poměrně náročně skládaným bedněním, tzv. lomenicí. Štítové průčelí může být někdy, zejména v přízemí, obezděno nebo již zcela přezděno. Průčelí orientované do prostoru hospodářského dvora bývá opatřeno pavlačí probíhající zpravidla ještě po celé délce. Nedílnou součástí pavlače je plné bedněné zábradlí držené vyřezávanými sloupky. Pavlač slouží jako komunikační spojení prostorů po celé délce patra, později bývá zkracována a v některých případech i částečně zapuštěna. Na území Sobotky se nachází veliké množství dochovaných hodnotných dřevěných staveb. Zachovaná lidová architektura, dřevěné roubené domy a další stavební památky vedly k tomu, že zde byla vyhlášena městská památková rezervace. Ve městě se nachází řada roubených domů městského typu z přelomu 18. a 19. století. Nejznámější z nich je roubený Šolcův statek, ve kterém byla zřízena galerie. Drobné náměstí u sv. Anny je považováno za nejpůsobivější a nejzachovalejší soubor dřevěných staveb u nás. Roubené stavby ve Vesci u Sobotky jsou v současnosti využívány zejména jako rekreační chalupy. V této malé obci, kde žije kolem 30 stálých obyvatel, se natáčely některé scény z oblíbených českých filmů. Jde např. o filmy Jára Cimrman ležící, spící, Jak dostat tatínka do polepšovny nebo V zámku a podzámčí. Ukázky vesnické architektury naleznete také v Příšovicích. Z celkového výčtu staveb vyčnívají zejména dvě. Tou první je Bičíkův statek. Jedná se o statek se zděnou barokní brankou. Byl postaven před rokem 1600, v té době na něm hospodařil rod Bičíků. Na obytnou, přízemní část navazuje patrová hospodářská část s pavlačí. Druhou hodnotnou ukázkou vesnické architektury v Příšovicích je Holánův statek. Podle prvního dochovaného zápisu z roku 1559 statek zakoupil Jiřík Nohýnek. Své jméno statek dostal po hospodáři, který zde hospodařil začátkem 20. století. Zástavba roubené lidové architektury je k vidění také v památkové rezervaci Mužský, venkovská architektura pojizerského typu se vyskytuje v Modřišicích. Dlaskův statek v obci Dolánky u Turnova – tehdejší svobodnická usedlost a rychta postavená v roce 1716 v Dolánkách u Turnova. Areál statku je tvořen dvěma branami a patrovým roubeným špýcharem. Lze zde vidět sbírky zemědělského nářadí. Boučkův statek v Malé Skále – roubená patrová budova se sedlovou střechou a vysokou členitou lomenicí na zděné části z roku 1813. Kopicův statek v Kacanovech je jednou z místních památek lidové architektury. Jedná se o roubenou usedlost s patrovým domem a pavlačí z 19. století. Směrem od statku se lze vydat po značeném prohlídkovém okruhu, který návštěvníky zavede k pískovcovým údolím se skalními reliéfy. Vodní mlýny v Českém ráji. Na území Českého ráje lze narazit na mnoho vodních mlýnů, které byly nejčastěji součástí roubených obydlí místních obyvatel. V Českém ráji se nachází jak mlýny s horním náhonem, tak i s náhonem středním či spodním. K nejzajímavějším vodním mlýnům v Českém ráji patří: Střehomský vodní mlýn v obci Dolní Bousov – jednopatrový roubený Střehomský mlýn můžete znát jako Máchalův mlýn z pohádky S čerty nejsou žerty. Patří k nejslavnějším vodním mlýnům v Čechách. Mlýn pochází z roku 1516 a mlynáři zde mleli až do roku 1952. Je to roubený mlýn se zachovalým vodním kolem, poháněným vodou z potoka Klenice. Původně byl celoroubený, později však bylo roubení světnice 55/417
56/417
nahrazeno kamennou zdí. V současné době se ve mlýnu již nemele a slouží pouze jako soukromý dům. Mlýnské kolo je však funkční dodnes a majitel na něj občas pouští vodu. Vodní mlýn v Psinicíc. Existence mlýnu se objevuje v písemných dokumentech již v roce 1874. Budova je postavena z pískovcových kvádrů a zbytek stavby je roubený. Mlýn se dochoval v relativně nezměněné podobě. Na počátku 20. století byla v mlýně provedena modernizace, při které se zachovala většina původní technologie. Vodní kolo bylo odstraněno v 50. letech 20. století, zachovalo se jen torzo včetně hřídele. Vodní mlýny v Radimi v Osadě Tužím: Mlýn Prostřední byl poháněn jedním kolem na vrchní vodu se spádem 7 metrů. Voda byla do mlýna přiváděna náhonem od splavu na konci údolí a dřevěným žlabem nad obecní cestou. Mezi stroje, kterými byl mlýn vybaven, patřila jedna žitná stolice, jedna stolice pšeničná, jeden francouzský kámen a také jeden špičák. Mlýn Dolení měl jedno kolo na vrchní vodu se spádem 5 metrů. Jeho vybavením byla jedna žitná válcová stolice, francouzský kámen a příslušné mlecí stroje. Voda byla z potoka odváděna do rybníčku, kde tvořila zásobu, a dále pak byla při mletí odpouštěna náhonem na mlýnské kolo. Mlýn Hoření měl také jedno kolo na vrchní vodu, které mělo spád 8 metrů, a mezi jeho vybavení patřil francouzský kámen a špičák. Vacardův vodní mlýn v obci Malá Skála. V malebném údolíčku na Malé Skále se nachází roubená stavba Vacardova mlýna. Mlýn zde stál nejméně tři staletí, ale nejdůležitějším rokem je rok 1765. V tomto roce v Malé Skále mlýn již stál, protože je to rok, kdy existují písemné doklady o jeho koupi. V současné době je mlýn po rekonstrukci, která ho uvedla do původního stavu, a je soukromým majetkem. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Šperkařství a české granáty. Oblast Turnovska má dlouhou tradici v práci s drahými kameny. V Turnově a blízkém okolí bylo už na konci 16. století rozvinuto zpracování drahokamů. Nejvíce drahokamů se v minulosti nacházelo na hoře Kozákov, jednalo se zejména o olivíny, acháty, jaspisy, křišťály, ametysty, chalcedony. Většina cenných kamenů byla nejspíše již vysbírána, přesto se však mnoho návštěvníků tohoto kraje stále nechává unášet kouzelnou pověstí tohoto místa. V roce 1884 byla v Turnově založena Odborná škola pro broušení a zasazování drahokamů, která měla zásadní význam pro rozvoj granátového šperkařství či rytí drahokamů, tzv. glyptiky. Vychovala generace řemeslníků i umělců a přinesla do regionu technologický a výtvarný pokrok. České granáty byly díky své barvě mj. prohlášeny za „mineralogický symbol českého království“. Pověst a věhlas českého granátu sahají daleko za české hranice. Ruská císařovna Kateřina Veliká údajně zakoupila na Vídeňském kongresu pro sebe a své dvorní dámy šperky s českými granáty. Šperky s českým granátem jsou vystaveny také v moskevském muzeu, což určitě podněcuje zájem ruských turistů o jejich koupi. Neméně významnou osobností, která vlastnila šperky s českým granátem, byla významná divadelní osobnost a herečka francouzského původu Sarah Bernhardt. Šperky s českým granátem obdržela jako dar v roce 1888 i britská královna Alžběta II. České granáty obdržela jako dar při své návštěvě ČR také známá českoamerická podnikatelka Ivana Trumpová, která dostala brož z českých granátů a miniaturní repliku českých svatováclavských korunovačních klenotů vyrobených českou firmou Granát, sídlící v Turnově. Zpracování granátu na českém území. Historicky je hlavním způsobem zpracování českého granátu broušení a vrtání, které se provádělo v mnohých brusírnách v Turnově, v Praze, ale i v Německu ve městech Waldkirchen, Freiburg a Norimberk. Z dochovaných archivních záznamů pocházejících z 16. a 17. století odborníci usuzují, že vzhledem k velmi malým rozměrům granátů bylo zpracování českých granátů považováno za cenné tajemství. Později vznikaly další brusírny v Bílině nebo na Třebenicku. Po konci druhé světové války byly mnohé brusírny zavřeny nebo znárodněny, svoji pozici si udrželo pouze Turnovsko. Po válce se místní brusiči spojili se zlatníky a bylo založeno družstvo pro uměleckou výrobu Granát Turnov. Zde se tak stále udržuje tradice výroby granátových šperků. Muzeum Českého ráje v Turnově se již třetí desetiletí profiluje jako instituce specializující se na drahé kameny a šperkařství, potažmo geologii. V tomto ohledu také nabízí specializované výstavy ve své klenotnici, interaktivní procházku expozicemi nazvanou Cesta kamene a ukázky kamenicko-brusičské a zlatnické výroby a pravidelně pořádá mezinárodní šperkařská sympozia. Kamenářský dům
v Turnově (replika poslední turnovské stavby, představující typ roubeného městského domu) nabízí uvnitř ukázku historických řemesel – zlatnictví a šperkařství. Kámen a šperk v Českém ráji je několikatýdenní soubor slavností k tématu kamenářství a šperkařství konaných v červenci. Do slavností se tradičně zapojuje město Turnov i další pořadatelské subjekty s vlastním programem (Muzeum Českého ráje v Turnově, Galerie DUV Granát, Mineral klub Radostná pod Kozákovem ad.). Součástí každé slavnosti jsou tržiště a bohatý kulturní program. Návštěvníci mohou pozorovat ukázky broušení drahých kamenů a výrobu šperků. Sklářství, Turnov, Železný Brod. Také sklářství má na území Českého ráje velkou tradici. Sklářské pece pracovaly na území Českého ráje již v 9. století. V 18. století se v regionu poprvé objevuje také bižuterní výroba, která byla možná zejména díky hustým lesům bohatým na kvalitní dřevo, využívané ve sklářských pecích. Prvními zakladateli pecí byli Italové, po husitských válkách a křižáckých taženích docházelo k novému osídlování zejména Němci. Do poloviny 17. století se stále nepodařilo zbavit sklo zeleného nádechu, což se považovalo za designovou vadu. Takovému sklu se říkalo „vitrum silvestre“ – lesní sklo. Zelená barva vznikala důsledkem přítomnosti železa v základní surovině. Byli to právě čeští skláři, kterým se jako prvním podařilo zbavit sklo této nežádoucí barvy tím, že do skla přidali nikl. Konec výroby lesního skla se tak stal prvním velkým krokem českých sklářů z okolí Jizerských hor v cestě za věhlasem českého křišťálu v dalších staletích. Ještě dnes sídlí ve městech Turnov a Železný Brod tradiční sklářské podniky. Festival sklářských řemesel Skleněné městečko v Železném Brodě je slavnostmi sklářského řemesla konanými v září. Jejich hlavním tématem je sklářství železnobrodského regionu, jeho historie, vývoj a vše, co s ním souvisí. Akce je významnou událostí zejména pro skláře, umělce, sklářské řemeslníky a pro všechny příznivce a obdivovatele sklářského řemesla. Festival představuje pro všechny vítanou příležitost k vzájemnému setkání, prezentaci sklářských výrobků, ke sdílení dovedností a navazování přátelství. Návštěvníci mohou vyrazit do sklářských dílen a pozorovat skláře při práci. K prodeji přímo na místě jsou i sklářské výrobky vyrobené přímo v místních dílnách. Velkým lákadlem festivalu je výstava současného i historického skla ve všech jeho podobách. V Pěnčíně a některých dalších lokalitách (př. Jablonec nad Jizerou) se dodnes dochovala tradiční výroba skleněných mačkaných perlí. Výroba mačkaných perlí je v Čechách známa již od počátku 18. století. Skleněné perle se velmi rychle staly oblíbeným vývozním artiklem a žádaným doplňkem oděvu. Na Jablonecku došlo k velkému rozvoji této produkce ve dvacátých letech 19. století, kdy zde začaly vznikat malé sklářské provozovny, které položily základy jablonecké bižuterní výroby. Řezbářství a kamenictví. Řezbáři a kameníci vedle užitkových předmětů vytvářeli betlémy, loutky i sochy svatých, které dodnes dotváří místní krajinu. Řezbářské sympozium na Dlaskově statku. Již od roku 1995 se na Dlaskově statku v Dolánkách u Turnova koná pravidelné květnové či červnové setkání řezbářů z celé České republiky. Na setkání lze spatřit volnou tvorbu řezbářů a ukázky jejich práce. Řezbářské sympozium se snaží o představení řezbářství v jeho původní podobě a o přiblížení tohoto krásného řemesla místním lidem. Pro malé i velké zájemce o vyřezávání je připravena řezbářská školička, kde si lze zapůjčit dlátko a lipové dřevo a zkusit podle vzoru zkušených řezbářů vyřezávat dřevěné postavy. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Obyčeje a zvyky, události U Dlaskova statku se koná mnoho kulturních akcí, které se vážou k tradiční lidové kultuře v Pojizeří: Masopust. Součástí únorové masopustní veselice na Dlaskově statku je i tradiční rej masopustních masek, který je veden několika lafry. Jde o veselé, rozdivočelé barevné šašky, kteří nosí vousatou masku. Masopustní rej poté obchází po staveních v okolí Dlaskova statku v Dolánkách. Velikonoce. V Dolánkách na Dlaskově statku probíhá také tradiční oslava Velikonoc. Během oslav je pro návštěvníky připravena velikonoční zvykoslovná dílna, ve které se lze připojit k výrobě Jidáše, vyzkoušet si drátování kraslic, vyrobit si dřevěnou píšťalku nebo si uplést pomlázku. Svatováclavské posvícení. Na konci září se na Dlaskově statku koná tradiční Svato57/417
václavské posvícení. Pro návštěvníky je připraven zajímavý kulturní program, k dispozici jsou řemeslnické a výtvarné dílny a nechybí ani vynikající pokrmy a pití. Svatojánská pouť. Obnovená Svatojánská pouť na Dlaskově statku se koná pravidelně v červnu. Pro návštěvníky je přichystán bohatý kulturní program i řemeslnické a tvůrčí dílny, ve kterých je možné se trochu přiučit řezbářskému řemeslu. Řezbářská školka bude k dispozici i dětem. Jičínský masopust. Na jičínském masopustu je možnost vytvořit si den před zahájením masopustního veselí ve speciálně připravených dílnách vlastní masku, nechybí přehlídka roztodivných masek a možnost konzumace zabijačkových specialit. Akce se koná o víkendu po masopustním úterý. Staročeské řemeslnické trhy v Turnově jsou mezinárodní přehlídkou tradičních řemesel konající se na přelomu května a června. Na trh řemesel pravidelně cestují řemeslníci ze všech regionů České republiky, Polska a Holandska. Návštěvníci si mohou prohlédnout kováře, řezbáře, výrobce skla, keramiky, zboží z kůže, proutí a orobince, dřeva a textilu. Na trzích se představí také amatérské i profesionální hudební skupiny a divadelní soubory. Semilský pecen. Místem konání zářijových dožínkových slavností Semilský pecen je park Ostrov v Semilech. Pro návštěvníky je připraven průvod městem, slavnostní mše, kulturní program, ukázky zemědělské techniky a hospodářských zvířat a stánkový prodej. Krakonošův divadelní podzim, Vysoké nad Jizerou. Jedná se o každoroční říjnovou národní přehlídku venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou. Hlavním organizátorem divadelního podzimu je zdejší divadelní spolek Krakonoš, který je nositelem zdejší více než 200leté divadelní tradice: v roce 1786 se zde poprvé hrálo světské divadelní představení a od té doby prakticky nepřetržitě. Z tohoto pohledu je vysoká ochotnická tradice naprosto unikátní v celé ČR a v příštím roce bude zapsána na seznam nehmotných kulturních statků tradiční lidové kultury Libereckého kraje. Semilský paroháč je říjnová přehlídka amatérských i profesionálních divadelních, loutkářských a hudebních souborů. Mytologie, obřady Skřítkové z hory Kozákov – pověst o tom, kdo naučil místní obyvatele brousit drahé kameny. Jde asi o nejznámější pověst Českého ráje. Váže se k hoře Kozákov, ležící na východ od Turnova. Uvnitř hory je prý říše skřítků, kteří pracují v jeskyních. Sbírají, leští a brousí acháty, jaspisy, ametysty a další drahokamy. Na práci skřítků dohlíží král všech místních skřítků Granát. Jan Josef Antonín Eleazar Kittel (1704 Krásná - 1783 tamtéž) - český lékař a léčitel německého původu. Jeho postava je opředena mýty a pověstmi. Byl nazýván také Severočeský Faust, Faust Jizerských hor, či Černokněžník ze Šumburku. Úspěchy doktora Kittela v léčení pacientů byly tak veliké, že již za jeho života o něm kolovaly legendy. Obviňovaly jej ze spolčení s ďáblem a vykreslovaly jeho nadpřirozené skutky. V roce 2010 bylo na Krásné-Pěnčíně otveřeno Kittelovo muzeum. Interaktivní expozice muzea je zaměřena nejen na život a léčení pověstného doktora Kittela, ale i na bohatství lidového léčitelství a sílu bylin. Mezi největší lákadla expozice patří například alchymistická Kittelova pracovna nebo replika tzv. „smržovského grimoáru“, čarodějné knihy připisované právě Kittelovi. Milovníci přírody si mohou prohlédnout obnovenou zahrádku léčivých bylin nebo se dozvědět zajímavosti, jak se u nás na horách dříve léčilo. Hudební a taneční folklor Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Severovýchodočeská podskupina české nářeční skupiny má tyto hlavní znaky: - na konci zavřených slabik změna v/f > u (pravda > prauda), - změna í > ej po ostrých sykavkách (cítit > cejtit), - koncovka -ej v 7. pádu jednotného čísla měkkého skloňování ženského rodu podstatných jmen (růžej, kosťej), - koncovka -oj 3. a 6. pádu jednotného čísla mužského rodu životného (mužoj), - tvar 4. pádu množného čísla mužského rodu životného podstatných jmen je shodný s tvarem 1. pádu (stavíme sněhuláci), - sloveso být má ve druhé osobě jednotného čísla tvar seš jako sponové sloveso, 58/417
-s jako pomocné sloveso minulého času, koncovky 3. osoby množného čísla sloves jsou -ou, -ej, -aj (kupujou, prosej, zpívaj). Významné folklorní festivaly a soubory Festival Lidové tance a písně Pojizeří – festival pořádaný Muzeem Českého ráje v Turnově. Koná se tradičně na Dlaskově statku, a to v červenci. Festival slouží pro setkání a prezentaci představení folklorních souborů z libereckého, středočeského a královéhradeckého kraje. Dále je doplněn přehlídkou tradičních řemesel a dílnami, na kterých si mohou návštěvníci některá tradiční řemesla sami vyzkoušet Jičíňáček – dětský folklorní soubor sídlící v Jičíně. Soubor momentálně tvoří 14 dětí, které při jejich zpěvu a tanci doprování lidová muzika. Hlavní snahou souboru je vzbudit u dětí zájem o lidové písně a tance z oblasti Jičínska a potěšit místní obyvatele tradičním folklorním představením. Soubor byl založen v roce 1973, v roce 2005 svoji činnost ukončil. Znovuobnoven byl v roce 2008 paní profesorkou Jaroslavou Holubovou, která tak navazuje na dlouholetou tradici dětského folklorního souboru. Folklorní soubor Jizera z Liberce. Soubor byl založen v roce 1986 a zaměřuje se zejména na zpracování folkloru z Podještědí, Pojizeří a Podkrkonoší. Repertoár souboru tvoří zejména písně, tance, říkadla, zvyky a obyčeje z rozsáhlé krajinné oblasti mezi Ještědem a Sněžkou. Soubor je tradičním účastníkem folklorních festivalů, kulturních a společenských akcí u nás, ale i v zahraničí. Nabízí jak tematická vystoupení, často odvozená od ročních období (např. jarní a velikonoční zvyky a vánoční pořad s místními koledami), tak i nejoblíbenější jednotlivé tance a sólové ukázky vhodné pro konkrétní příležitosti. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Perníkářství. Zmínka o prodeji perníku v Turnově z roku 1335 je vůbec první v Čechách. V této době se pekařům, kteří perník pekli, neříkalo perníkáři, ale caletníci. Čeští výrobci perníků poté podle německého vzoru zakládali vlastní cechy a vzájemně spolupracovali s organizovanými cechy saských perníkářů. Cech perníkářů nebyl pouze v Turnově, ale i v jiných českých městech, např. v Praze, Kutné Hoře a samozřejmě v Pardubicích. Název perník se pro tento druh medového pečiva vžil v době, kdy se k úpravě jeho chuti začal využívat pepř. I dnes lze v Turnově najít několik výrobců perníku, kteří pečou perník buď pro vlastní spotřebu, nebo se jedná o jejich živobytí. Zpočátku byly pro perníkáře v Turnově a později i pro ostatní české perníkáře vzorem výrobky z norimberských perníkářských dílen. Od nich začínající čeští perníkáři postupně přebírali zkušenosti, a kopírovali tak postup přípravy perníkového pečiva. Vysocké kysané zelí – proslulá odrůda hlávkového zelí z města Vysoké nad Jizerou a z oblasti pomezí Krkonoš a Jizerských hor. V současnosti se pěstování tradičního vysockého zelí věnuje již pouze několik soukromých zemědělců. Výraznou charakteristikou červeného Vysockého zelí je špičatá hlava a jeho vysoká křehkost. Zelí je velmi náchylné k poškození, a proto se s ním musí zacházet velmi opatrně. Jeho hlavní předností je vynikající chuť. Červené vysocké kysané zelí obsahuje obrovské množství vitamínů C, provitamin A, velké množství železa, selen a mnoho vitamínů B12. Do kysaného vysockého zelí se nepřidává žádná voda, šťáva během kvašení tak pochází pouze ze zelí. Blahodárné účinky zelí působí zejména proti vysokému cholesterolu, posiluje srdeční sval, snižuje vysoký krevní tlak. Právě šťáva z kysaného vysockého zelí je výtečný prostředek k čištění těla. Frncochaté knedlíky s chundelkou – knedlíky polité rozpuštěným máslem s dušeným zelím. Vysocké bobky – tradiční regionální pečivo, jež chuťově připomíná perník. Češovská pálenka, Češov – místní pálenka vyhlášená pro svoji kvalitu a zpracování pomocí nejmodernějších technologií. Vyrábí se z různých druhů ovoce – třešní, višní, hrušek, hroznového vína a rybízu. Pivovar Svijany. Pivovar se nachází v obci Svijany nedaleko Turnova. Byl založen roku 1564. V 17. století získal pivovar do svého vlastnictví rod Valdštejnů. V roce 1998 vznikla společnost Pivovar Svijany, s. r. o. Po složitých letech se pivovar Svijany postupně stal na Jablonecku a Liberecku nejsilnější pivní značkou. Piva z pivovaru Svijany jsou vyráběna klasickou technologií českého piva plzeňského typu. Výraznou oblibu získává pivovar díky velkému množství pivních speciálů, např. Svijanská kněžna nebo Svijanský kníže. Podle objemu vyrobeného piva se stal pivovar Svijany v roce 2009 šestým největším pivovarem v České republice. -
59/417
Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Restaurace U Dělové koule 1866, Jičín - Restaurant Farma Ptýrov, Mnichovo Hradiště - Potrefená Husa, Mladá Boleslav - Hotel Galatea, Kosmonosy – Mladá Boleslav Regionální produkty Sklářské výrobky a šperky, Ladislav Oliva, Železný Brod – sklář, majitel vlastního ateliéru, na začátku 90. let působil v Harrachovské sklárně podniku Crystalex. Věnuje se tvorbě skleněných šperků. Své práce L. Oliva vystavuje v několika galeriích v České republice a ve dvou galeriích v Německu. Pravidelně se účastní výstav, kde může navázat bližší kontakty s obdivovateli jeho tvorby a získat zároveň pro svoji činnost inspiraci. Setkat se s ním lze na řemeslných trzích v Praze, na Art Festivalu v Českých Budějovicích, na Kloboukové party v Praze nebo na UmFest Zlaté ruce v Jeseníku. Olivova sklářská díla a šperky lze obdivovat také na každoročních Staročeských řemeslnických trzích v Turnově. Sklářská výroba tvarovaného skla, Kamila Parsi Žďárská, Turnov. Paní Žďárská se věnuje sklářské výrobě tvarovaného skla, skleněných drátkovaných figurek, špendlíků, vinutých korálků. Díky zbudování vlastní chladicí pece mohla ve své dílně zahájit také realizaci velkých foukaných kytic a závěsných dekorací. V roce 2002 v Kodani předváděla svou výrobu skleněných figurek v obchodě s českým sklem. Její práce lze spatřit ve sbírkách Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Zpracování drahých kamenů, Petr Šťastný, Turnov – jeden z nejuznávanějších šperkařů a brusičů na Turnovsku. Věnuje se převážně broušení přírodních kamenů všech druhů. V roce 2011 dosáhl výrazného úspěchu na soutěži v Německu, jeho vybroušený kámen byl zařazen mezi šest nelepších. Pan Šťastný spolupracuje s mnoha uznávanými českými šperkaři, výtvarníky a restaurátory na prestižních uměleckých dílech jako např. replika Svatováclavské koruny pro český pavilon na světovou výstavu EXPO 2000 v Hannoveru, relikviář sv. Maura, insignie pro univerzity a vysoké školy v Ostravě, v Hradci Králové, v Pardubicích, v Jihlavě a ve Znojmě. Výrobky z kamene a sochy z kamene, Jiří Číhal, Sobotka. Pan Číhal byl v roce 2013 oceněn titulem Mistr tradiční rukodělné výroby Libereckého kraje. Má vlastní dílnu v Sobotce. S jeho tvorbou se lze setkat na celém území České republiky. Jeho práce, spočívající v rekonstrukci, opravách a doplňování drobných venkovských památek lidové plastiky (kapličky, boží muka, kříže, sochy světců), pomáhá zachovat jedinečný ráz českého venkova. Produkty z ovčí vlny, Maruše Nová, Holenice. V roce 2007 bylo úsilí paní Nové odměněno udělením značky „Regionální produkt Českého ráje“ na přírodní ručně předenou vlnu, surovou a počesanou vlnu. Výroba dřevěných hraček, Jan Hoffmann, Bozkov na Semilsku. Pan Hoffman žije a své dřevěné hračky vyrábí v Bozkově na Semilsku. Ve své dílně ve svém domě vyrábí hračky podle svých návrhů a předloh, a to klasickou technologií kusové výroby. K jeho nejkrásnějším dřevěným hračkám patří žáby, káči a plachetnice. Hračky pana Hoffmanna lze zakoupit na semilských trzích a jarmarcích, ale i v Praze nebo v Českém Krumlově. Pokud vás ruční výroba dřevěných hraček zajímá a chcete vidět pana Hoffmanna při práci, můžete jej navštívit přímo v jeho domácí dílně v obci Bozkov samém podhůří Krkonoš. Výrobky z orobince, Iveta Dandová, Mnichovo Hradiště. Paní Dandová žije a svému řemeslu se věnuje ve městě Mnichovo Hradiště. V regionu je poslední, kdo se věnuje zpracování tradičního materiálu – orobince. Kvůli velmi omezené dostupnosti tohoto materiálu dříve tak častá výroba z orobince bohužel téměř vymizela. Orobinec je vodní rostlina, jejímiž květy jsou ony známé doutníky podél břehů rybníků. Orobinec se sklízí v zimě, přes jaro a léto se musí vyčistit a usušit. Pro výrobu z orobince je nutné použít orobinec z loňské sklizně. Paní Iveta Dandová se pletení z orobince věnuje již od roku 1991. V roce 2007 byla za svoji práci oceněna titulem ministra kultury „Nositel tradice lidových řemesel“. Z výrobků paní Dandové lze obdivovat i zakoupit například pantofle, misky, ošatky nebo klobouky. KLASTRY ATRAKTIVIT Dlaskův statek je typickou ukázkou tradiční lidové architektury turnovského typu z konce 18. století. Původními majiteli statku byla rodina sedláků Dlasků, z nichž 60/417
nejznámějším byl Josef Dlask, narozený v roce 1782. Lidový písmák, dolánecký rychtář a novátorský hospodář byl významnou postavou regionální historie. Roubený Dlaskův statek s typickou pojizerskou skládanou lomenicí a pavlačí je od roku 2010 národní kulturní památkou. V současné době se zde nachází stálá expozice lidového interiéru a podomácké výroby v oblasti Pojizeří, doplněná o krátkodobé tematické výstavy. Dvůr obehnaný unikátní trámcovou hradbou ožívá několikrát do roka, zvláště o Velikonocích, posvícení nebo masopustu, tradičními lidovými slavnostmi. Boučkův statek (Malá Skála) je významnou památkou dochované lidové architektury. Jedná se o roubenou patrovou budovu se sedlovou střechou a vysokou členitou lomenicí na zděné části z roku 1813. V Boučkově statku je maloskalská galerie Josefa JÍRY, která představuje sbírku obrazů a plastik více než 120 českých výtvarníků 20. století. Samostatnou část tvoří stálá přehlídka tvorby akademického malíře Josefa Jíry, zdejšího rodáka. V rámci každoročního cyklu „Maloskalské výtvarné léto“ se zde konají příležitostné výstavy soudobých umělců. V prvním patře je umístěna vlastivědná expozice o historii Maloskalska, doplněná dobovými snímky, pohlednicemi a dokumenty včetně pásma panoramatických rytin zachycujících jihoseverní spojovací dráhu z Liberce do Pardubic. O Vánocích můžete navštívit Český betlém v životní velikosti od Josefa Jíry. V přízemí Boučkova statku se nachází rovněž stylová restaurace. Architektonický zážitek z lidové vesnické architektury si můžete ještě zvýraznit některými tradičními regionálními pokrmy, které místní staročeská kuchyně svým hostům připravuje. Informační středisko nabízí během turistické sezóny pro návštěvníky obce tradiční služby: prodej turistických předmětů, pohlednic, knih a upomínkových předmětů. Infocentrum dále nabízí možnost připojení k internetu na dvou veřejných stanicích. TEMATICKÉ TRASY Šperkařská tradice, český granát a pověstmi opředená hora Kozákov. Zkuste své štěstí a třeba sami najdete některý z drahých kamenů, které se nacházejí na hoře Kozákov. Více o historii místního kamenářství a zlatnictví se dozvíte prostřednictvím řady specializovaných expozic a prohlídkových tras. V Muzeu českého ráje v Turnově na vás čeká interaktivní zábavně poučná stezka Cesta kamene a dále Kamenářský dům. Navštivte Galerii Granát, kde se seznámíte nejen s tímto unikátním drahým kamenem, ale také s výrobou granátových šperků. Přijeďte do Turnova v době, kdy se tu konají vyhlášené kamenářské slavnosti nazvané Kámen a Šperk v Českém ráji. Slavnosti se konají tradičně v červenci a jejich součástí jsou i prezentace výrobků jednotlivých výrobců a zábavný doprovodný program. Výstup na horu Kozákov. Vystoupejte na Kozákov, horu opředenou pověstmi o drahých kamenech, které se tu odpradávna nacházejí. Již pravěcí lovci usídlení v okolních jeskyních zhotovovali z polodrahokamů jednoduché nástroje. Tradice zpracování drahokamů a následná výroba šperků žijí v tomto kraji dodnes. Z vrcholu Kozákova vás čeká překrásný pohled na Krkonoše, Jizerské hory, Ještědský hřbet, Lužické hory, České středohoří, Horní Pojizeří, Český ráj a Orlické hory. Na vrcholu byla v roce 1932 postavena Riegrova turistická chata a v roce 1995 byla zpřístupněna rozhledna, která umožňuje kruhový výhled, za krásného počasí až na čtvrtinu Čech. Na Kozákov směřuje deset značených turistických cest včetně Zlaté stezky Českého ráje, a proto je oblíbeným místem turistických akcí a pochodů. Vyberte si svoji trasu! Muzeum Českého ráje v Turnově – Cesta kamene je interaktivní zábavně poučná stezka, která vás provede stálými expozicemi muzea: expozicí mineralogie, drahých kamenů a etnografie. Na dvanácti zastaveních seznamuje návštěvníky se vznikem kamene, nalezišti, způsoby těžby, rozdílnými krystalickými strukturami, fyzikálními vlastnostmi a se způsoby určování pravosti kamenů. Pokračuje způsoby opracování, broušení, leštění až po návrh šperku a jeho náročné klenotnické zpracování. Na cestě provází „cestovatele“ pracovní list, který není tradičním didaktickým materiálem klasického formátu, jedná se spíše o pestrou skládanku, hru, kterou si „cestovatelé“ v expozicích postupně skládají. Jednotlivé činnosti jsou koncipovány tak, aby se bavili návštěvníci, kteří se stávají mineralogy, brusiči, klenotníky a kteří mají možnost na stezce pracovat nejen s kopiemi sbírkových předmětů, ale také s originály, což může být pro mnohé opravdovým zážitkem. Kamenářský dům v Turnově vám uvnitř nabízí ukázku historických řemesel: zlatnictví a šperkařství. V patře domu je otevřena nová expozice s názvem Kamenářství a sklářství v díle Josefa Václava a Jany Scheybalových. Expozice nabízí základní 61/417
informace o obou řemeslech, o jejich historii a nejznámějších centrech. Představuje technologii, nejčastější způsoby zpracování drahých kamenů i skla a ukáže trojrozměrné výrobky. Texty doplňuje řada pěkných, a především názorných kreseb a maleb Josefa Václava Scheybala. Expozice o výrobě a historii družstva umělecké výroby Galerie Granát v Turnově vám představí český granát a český granátový šperk včetně ukázky výroby. Prohlídka začíná těžbou granátu v Českém středohoří a broušením kamenů na historických i současných strojích. Poté návštěvník zhlédne zlatnické práce. Každý má možnost zhlédnout názorné ukázky výroby i si tyto práce sám vyzkoušet. Kámen a šperk v Českém ráji. Přijeďte do Turnova v období tohoto několikatýdenního souboru slavností k tématu kamenářství a šperkařství. Do slavností se tradičně zapojuje město Turnov i další pořadatelské subjekty s vlastním programem (Muzeum Českého ráje v Turnově, Galerie DUV Granát, Mineral klub Radostná pod Kozákovem ad). Součástí každé slavnosti jsou tržiště a bohatý kulturní program. Návštěvníci mohou pozorovat ukázky broušení drahých kamenů a výrobu šperků. 2.2
Marketing summary pro (sub)region Český ráj a Pojizeří
Šperkařská tradice, český granát a pověstmi opředená hora Kozákov – unikátní tradice těžby drahých kamenů, jejich zpracování a navazující šperkařská výroba. Tradice práce s drahými kameny a šperkařství je spojena s legendami opředenou horou Kozákov a drahými kameny, které se zde nacházely. Je příběhem brusičů a šperkařů, kteří za těmito kameny přicházeli a se zručností a trpělivostí vytvářeli unikátní šperky. Šperkařství v Turnově je také příběhem uměleckého zpracování českých granátů, které jsou díky své barvě mineralogickým symbolem českého království. Šperky s českými granáty zdobily a dodnes zdobí řadu významných panovnic a jsou oblíbeným suvenýrem zahraničních návštěvníků. Sklářská tradice – sklářská tradice v Železném Brodě a Turnově sahá až do 18. století, kdy se místním sklářům jako prvním podařilo zbavit skla nechtěné nazelenalé barvy. Sklářská tradice severu Čech je příběhem dramatického zpřístupňování pohraničního hvozdu novými osadníky, příběhem budování lesních skláren a mystéria proměny písku do křehké podoby skla, úspěchu českých výrobců a exportu české prémiové produkce skla do celého světa. Roubené statky a dřevěné městské domy Českého ráje – místní statky a městské domy představují významný prvek lidové architektury. Roubené venkovské statky, ale také unikátní dřevěné městské domy či vodní mlýny, které byly nedílnou součástí mnoha roubených obydlí místních obyvatel, neodmyslitelně dotvářejí jedinečný kolorit Českého ráje. Některé z nich Vám mohou být povědomé, i když jste tu dosud nikdy předtím nebyli – jako třeba roubený Střehomský mlýn, který můžete znát jako Máchalův mlýn z pohádky S čerty nejsou žerty.
62/417
2.3
Zmapování SUBREGIONŮ Českolipsko a Jizerské hory
PASPORT SUBREGIONU JIZERSKÉ HORY A PODJEŠTĚDÍ ANOTACE Jizerské hory nejsou zajímavé jen svými přírodními DESTINACE krásami, ale také spletitou historií hraniční oblasti, která v dřívějších dobách náležela jak českým královstvím, tak německým panovníkům. Charakter místního osídlení se významněji formoval od 14. století, kdy je datován vznik první sklářské dílny. S rostoucí poptávkou po skle i potřebou dřeva postupně vznikaly dílny také na dalších místech. Tato oblast je kromě sklářství historicky spjata také s výrobou bižuterie. Tento specifický průmysl má kořeny v pojizerském Turnově, odkud se dále v průběhu 19. století rozšířil do jizerskohorské oblasti, která si dokázala v tomto odvětví vytvořit téměř monopol. POZICE V RÁMCI Součást regionu Českolipsko a Jizerské hory REGIONALIZACE Součást mezoregionu Sever Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Sklářská tradice a výroba bižuterie –území PRO Jizerských hor návštěvníkům nabízí mnohdy MARKETINGOVOU drsnou krajinu připomínající nelehké osudy KOMUNIKACI místních obyvatel, ale také bohatou tradici zdejšího sklářství a světově proslulé bižuterie. - Lidové písně a tance Jizerských hor a Podještědí – tkalcovské písně a lidové tance Podještědí, lidové tance a písně Pojizeří. PRŮNIKY - Sklářská tradice PERSONIFIKACE REGIONU Stanislav Jiroš – výrobce bižuterie sídlící v Jablonci nad Nisou. Vyrábí černou neboli jetovou bižuterii, která je specifická pro kraj Jizerských hor. Kvalitní práce pana Jiroše byla v roce 2011 odměněna oceněním za 1. místo v kategorii regionální výrobek v Jablonci nad Nisou. Z produktů, které vyrábí, lze obdivovat různé přívěsky, náušnice, sametky nebo brože. Obliba černé bižuterie vyvrcholila na začátku 20. století, v době smrti anglické královny Viktorie (1901). V této době se z černé bižuterie stal smuteční šperk pro země spojeného království. Manželé Scheybalovi se věnovali národopisu, lidové kultuře, památkové péči, místopisu a regionální historii. Pokračovali v rodinné sběratelské tradici a dokázali vytvořit pozoruhodné umělecké sbírky a obsáhlou knihovnu. Josef V. Scheybal byl výborným kreslířem a talentovaným ilustrátorem. Díky Josefu V. Scheybalovi a jeho manželce má Liberecký kraj obsáhlý vědecký a umělecký dokument zachycující jeho památky lidového umění, krajinu i přírodu. Jablonecké informační a kulturní centrum otevře památník manželů Scheybalových v budově bývalé fary, kde manželé bydleli. Památník připomene jejich život a dílo. Expozice památníku bude sestavena s důrazem na sběratelskou činnost, kreslířské a ilustrátorské dílo Josefa V. Scheybala. Část expozice přiblíží práci manželů Scheybalových v oblasti památkové péče a jejich působení na Jablonecku a v oblasti Jizerských hor. V přízemí historické budovy již nyní návštěvníci naleznou plně funkční turistické informační centrum, které nabízí své služby – kompletní servis o turistické nabídce města a oblasti Jizerských hor. Atraktivity (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny V severních Čechách se dodnes dochoval u nás zřejmě největší počet starších dřevěných domů. Značný podíl v nich tvoří patrové domy, které převládaly zřejmě už v 17.– 18. století, zejména v oblastech s německy mluvícím obyvatelstvem. Vysoký podíl měla v minulosti dřevěná zástavba i ve městech, takže donedávna nebo až dodnes se tu dochovaly pozoruhodné soubory přízemních i patrových domů, někdy dokonce s dřevěným loubím. Valdštejnské domy v Liberci. Tři částečně zachovalé domy z let 1678, 1680 a 1681 63/417
ve Větrné uličce v Liberci, která patří mezi nejužší ulice ve městě, připomínají původní obestavění tehdejšího Novoměstského náměstí, které vzniklo za působení vévody Albrechta z Valdštejna. Šolcův dům v Liberci představuje památku lidové architektury z 18. století v centru Liberce. Byla postavena v době, kdy byla v Liberci koncentrována textilní výroba. Roubený dům si nechal v roce 1771postavit Bedřich Šolc, místní kupec plátna. Na domě lze obdivovat krásnou práci podještědských tesařů. Haslerův dům v Dolních Pertolticích představuje hrázděný dům z konce 18. století, stodola z režného zdiva je z první poloviny 20. století a dochovaná kovárna z roku 1893. Žijící skanzen – Muzeum venkovského života před průmyslovou revolucí v Jindřichovicích pod Smrkem – expozice vývoje Frýdlantska a Jindřichovicka v historickém statku, kde je možné spatřit fragmenty dřívějšího života a stavby lidové architektury. Součástí expozice je i větrný mlýn, který se stále využívá k mletí obilí. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Lesní sklářství se do českých zemí dostává v 16. století. Lesní sklárny vyráběly sklo zelenavé barvy s častými bublinkami, což bylo způsobeno nežádoucími příměsmi (především sloučenin železa). Ve srovnání s drahým benátským sklem bylo však toto sklo přístupné velké většině spotřebitelů, hlavně středním měšťanským vrstvám. Tvary středoevropského lesního skla byly mimo Německa a Čech oblíbené i v Holandsku, Francii a ve Skandinávii a svůj rozmach slaví až do 18. století. V této době byla nejrozšířenější právě výroba obyčejného, tzv. lesního dutého skla, které bylo příměsmi železa (pocházejícího z taveného písku) zabarveno do zelena nebo žlutohněda a často obsahovalo charakteristické bublinky, nerovnosti i jiné kazy. Dnes se je výrobci replik snaží specifickým výrobním procesem napodobit a oživit tak tradiční ruční výrobu skla, a především upozornit na umění a jedinečnost práce našich předků. Dokonce v historických písemnostech můžeme zaznamenat tradovaný názor, že zelené sklo je nejvhodnější pro podávání bílého rýnského vína. Lesní duté sklo se – přes zdánlivou křehkost způsobenou bublinkami – vyznačuje značnou pevností a odolností. To je dáno pozvolným mnohahodinovým vychládáním hotových sklenic ve vychládací peci. Sklenice vydávají při ťuknutí o sebe jedinečný sytý zvonivý tón. Některé nádoby – především karafy – jsou záměrně vyráběny tak, aby při nalévání vydávaly zvláštní klokotavé zvuky. Pokud se podíváme na sklářskou huť, ta byla ze začátku tvořena sklářskou pecí krytou přístřeškem a několika jednoduchými budovami sloužícími k ukládání surovin, k výrobě a k ubytování. Sklárna byla umístěná zpravidla na potoce u lesa a jednalo se často o dočasné zařízení, někdy pouze sezónní (od jara do podzimu). Důvodem byla spotřeba okolního dřeva. Po vymýcení okolního lesa byla huť přemístěna na jiné místo. K „usídlení“ hutí dochází v souvislosti s rozmachem sklářské výroby, ale také s lepšími možnostmi dopravy. Větší pece již nebylo ekonomicky výhodné stavět znovu na jiném místě. Hutě se tak od 16. století stávaly živými hospodářskými jednotkami. V 16. století máme z Čech doloženu existenci více než 100 skláren. Sklářství v Jizerských horách má bohatou tradici v mnoha vesničkách a městech. V místech bohatých na dřevo vznikaly první sklárny už ve 14. století. Zlatá doba jizerského sklářství však začala až o dvě století později, od druhé poloviny 17. století. Nejvíce hutí bylo vždy na Jablonecku. V této době se výroba skla začala projevovat i v názvech okolních obcí, a v okolí se tak nalézaly obce s názvy jako Sklenářova Lhota, Sklenařice, Sklenné a Skelné Teplice. Jedním z největších sklářských center v této době bylo okolí Novoborska. Významnou úlohu v cestě za úspěšným rozvojem sklářství v Jizerských horách sehrál rod Riedelů, jenž byl nejvýznamnějším sklářským rodem českého původu. Jeho impérium dominovalo výrobě skla a bižuterie v Jizerských horách po několik generací. Nejvýznamnější postavou byl Franz Anton Riedel, zakladatel první sklárny v Kořenově v roce 1828. Památník sklářství v Jizerských horách – Kristiánov. Sklářská osada Kristiánov byla založena rodinou Riedelů roku 1774. Srdcem Kristiánova byla do roku 1887 huť. Z místních staveb se dodnes zachovala roubená Liščí bouda, pojmenovaná snad podle rodiny skláře Fuchse. Poprvé je domek v osadě zmíněn v roce 1791 a první Fuchs zde bydlel již na počátku 19. století. Nakonec se z boudy stala hutní hospoda, která sice po požáru sklárny zanikla, ale byla brzy obnovena. Nyní je zde malé muzeum s expozicí, která přibližuje nejen historii osady, ale i lidí, kteří zde žili. Hlavním objektem 64/417
stálé výstavy je rozměrný model Kristiánova z doby jeho největší slávy. Mariánská sklářská pouť na Kristiánově. První Mariánská sklářská pouť se v kdysi nejvýznamnější sklářské osadě Kristiánov konala roku 1790, ale tato tradice zanikla spolu se sklářskou hutí. Myšlenka na obnovení pouti uprostřed jizerskohorských lesů vznikla v roce 1990, od kdy vždy počátkem září připomíná návštěvníkům Jizerských hor zaniklé časy sklářské osady. Pod širým nebem se na zarostlých základech Panského domu koná dopolední mše svatá. Poutní cestu zaplní stánky se skleněným a bižuterním zbožím, s medovinou a pamlsky. K nahlédnutí jsou ukázky košíkářství, drátenictví, malování skla a dalších tradičních řemesel. Děti i dospělí si mohou navléknout vlastní šňůrku korálků či házet do sklářské pece. Výroba bižuterie. V 19. století zaznamenalo Jablonecko zlatý věk produkce bižuterie. V této době se z jabloneckého kraje definitivně stává centrum pro výrobu bižuterie. Dominantní se stala výroba broušených skleněných perel a bižuterních kamenů. Bižuterie se stala hlavním obchodním artiklem a tvorbě bižuterie se v Jablonci věnoval téměř každý. V blízkosti horských říček vyrůstaly nové brusírny. Jednou z významných oblastí v tomto období bylo Smržovsko, kde v té době stálo 131 brusíren skla. V mnoha chalupách vznikaly také domácí dílny, kde se bižuterii věnovali tamější samouci. Dařilo se hlavně bižuterním kamenům, perlím, napodobeninám pravých perel, stříbřeným dutým perlím a v neposlední řadě také vánočním ozdobám. V největší oblibě však byly broušené skleněné knoflíky a sekané perličky. Později tvořila velkou část odbytu výroba skleněných náramkových kroužků určená zejména pro trh v islámských zemích a Indii. Populární byla i kovová bižuterie, jejíž největší odbytiště představovalo Německo, USA a Indie. Na dobu největší slávy bižuterie dnes navazuje podnik Preciosa, díky němuž je česká jablonecká bižuterie ve světě opět pojmem. Společnost Preciosa sídlí v Jablonci nad Nisou. Je významným producentem broušeného křišťálového skla, orientuje se především na produkci broušených šatonů, perlí, ověsků a dalších bižuterních kamenů. Firma svojí činností a nabídkou produktů navazuje na několikasetletou tradici sklářské výroby broušení bižuterních kamenů v severních Čechách. Název Preciosa byl zaregistrován v roce 1915 a je odvozen z latinského slova „preciosus“ s významem „vzácný, výjimečný nebo vznešený“. Firma, jež má zastoupení na všech významných světových trzích vychází z tradic, které sdělila od svých předchůdců, ale zároveň využívá i nejmodernějších technologií a vědeckých poznatků. Neumožňuje exkurze pro širokou veřejnost, ale jednou ročně (v říjnu) organizuje v rámci Mezinárodního sklářského sympozia IGS den otevřených dveří. Sláva ověskových lustrů je doložena již v 18. století. V roce 1724 začal v Práchni u Kamenického Šenova vyrábět a prodávat ověskové lustry Josef Palme, v roce 1727 dodal první čtyři dvanáctiramenné křišťálové lustry obchodník sklem Johann Ferdinand Bramberk z Prahy arcivévodkyni Marii Alžbětě do Bruselu a dalších dvanáct lustrů královskému dvoru do Paříže. V následujících letech byly českými ověskovými lustry vyzdobeny královské paláce ve Versailles, Marly a Choisy a další královské a šlechtické rezidence v téměř celé Evropě. Před pražskou korunovací rakouské císařovny Marie Terezie roku 1743 vznikl v Polevsku nový, po panovnici pojmenovaný ověskový lustr bez středové nosné tyče, který se jen s malými konstrukčními úpravami dodnes vyrábí pod obchodním označením „Marie Terezie“. Lustry z Kamenického Šenova v klasickém i netradičním provedení ozdobily reprezentační prostory královských a prezidentských rezidencí i vládních úřadů, divadel a hotelů také ve 20. a 30. letech 20. století (Královská opera v Římě, La Scala v Miláně, Theatre de la Bourse v Bruselu, hotel Waldorf Astoria v New Yorku). České lustry zdobí také interiéry některých nových budov, a to od počátku 50. let dodnes. Obzvláštní pozornosti a oblibě se těší v islámském světě, kde zdobí vládní budovy, univerzity i mešity. Chloubou Preciosy je lustr v čínském kasinu v Macau, který se skládá z kaskádovité křišťálové skulptury, šestimetrového diamantu a pohyblivé fontány. Muzeum skla a bižuterie (Jablonec nad Nisou) a jeho stálá expozice Kouzelný svět bižuterie prezentuje vývoj jablonecké bižuterie od jejího zrození po současnost, a to prostřednictvím tematických filmů, technologií, dekoračních technik, skleněné a kovové bižuterie, šperku, prací uměleckoprůmyslových škol v Jablonci nad Nisou, Železném Brodě, Turnově. Stálá expozice Čarovná zahrada – expozice české sklo sedmi století prezentuje české sklo, ale také příběhy, které se k jeho výrobě, sklárnám a brusírnám vážou. Jde o největší českou stálou výstavu skla. Součástí 65/417
expozice je na 1300 ukázek prací českých sklářů a brusičů skla z minulosti i současnosti. V muzeu lze zhlédnout i audiovizuální ukázky vysvětlující celý proces vzniku bižuterie a foukání skla, lze obdivovat ukázky kovové i černé bižuterie. Zároveň je kladen důraz i na to, aby návštěvníci poznali tehdejší prostředí v dílnách a továrnách a každodenní život jejich zaměstnanců. Návštěvníci si mohou vyrobit i vlastní bižuterii či skleněný obrázek. Betlemářství. Frýdlantský pohyblivý betlém je dílem autora a zdejšího rodáka Gustava Simona. Stavba zprvu nepohyblivých jesliček mu zabrala více než 60 let, později byl zabudován hodinový stroj, s jehož pomocí se v betlému pohybuje přes sto figur, lidí a zvířat. Chodicí betlém Jana Metelky „Kovárenského“ ze Sklenařic v Severočeském muzeu v Liberci. Jan Metelka žil v letech 1855–1924 a na svém největším díle, pohyblivém betlému, pracoval přibližně v letech 1878–1900. Betlém se nachází v Severočeském muzeu v Liberci a lze v něm spatřit 279 figur, z nichž 182 se pohybuje. Tradiční dění v betlému lze ještě oživit hudebním a zvukovým doprovodem, který se kvůli značnému opotřebení pouští zejména pro návštěvníky. Ti tak během pozorování pohyblivých figur mohou zaslechnout odbíjení půlnoci na hodinách, troubení ponocných nebo dvě staročeské koledy. Malované betlémy na kartonu Jakoba Ginzla (1792–1862). Akademický malíř a portrétista z Liberce Jakob Ginzel svým dílem výrazně obohatil vývoj libereckého betlemářství. Ginzelovy betlémy tradičně předváděly biblické scény. Z rozsáhlé sbírky Ginzelovy tvorby se bohužel dochovaly pouze dva betlémy, oba ve sbírce Severočeského muzea v Liberci. Jde o betlémy, jejichž součástí jsou lidé, zvířata i rostliny, architektonické prvky se v nich nenacházejí. Muzeum betlémů v Kryštofově údolí. Překrásné muzeum betlémů se nachází nedaleko Liberce v Kryštofově údolí v prvním patře obecního hostince „U Kryštofa“ s expozicí čítající více než 20 betlémů nebo jejich součástí. K těm nejvzácnějším kouskům patří Müllerův betlém v orientálním stylu a také část tyrolského betlému betlemáře Franze Pohla. Tím největším vystaveným betlémem je 16 metrů dlouhý Jírův venkovní betlém, který vznikl v roce 1999 a je dílem malíře Josefa Jíry. Z důvodu velké náročnosti na prostor je tento betlém umístěn pod širým nebem naproti hostinci „U Kryštofa“, a to pouze v prosinci od začátku adventu do ledna do Tří králů. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Obyčeje a zvyky, události Mezinárodní výstava skla a bižuterie Křehká krása. Největší výstava skla a bižuterie v České republice nabízí ukázky sklářských a bižuterních technologií, kreativní dílny i bohatý doprovodný program. Koná se každoročně v srpnu v Jablonci nad Nisou. Mezinárodní trienále skla a bižuterie Jablonec 2014 je přehlídkou toho nejlepšího, co bylo v jabloneckém bižuterním průmyslu a sklářství vyrobeno v posledních třech letech. Jde o největší výstavu skla v České republice, zahrnující největší sbírku bižuterie na světě. Obdivovat lze nejlepší autorská sklářská díla z celé republiky. Součástí výstavy je i expozice sklářských a bižuterních prací nadějných studentů středních a vysokých škol. Smržovský jarmark znamená možnost ochutnat jizerskohorské pokrmy a pomocí ukázek se seznámit s tradičními řemesly. Mytologie, obřady Příběh pytláka Hennricha – legenda Kořenova a celých Jizerských hor o zběhlém vojákovi z doby napoleonských válek, který v kraji proslul pro své pytlačení. V době jeho působení se jej snažili lesníci zadržet, nicméně se traduje, že na něj neplatila ani střelba, a tak začal být místními považován za nezranitelného. Nakonec byl zastřelen jednorukým revírníkem Hubem, který spojil své síly s místním hajným. Na místě jeho smrti pod Pytláckými kameny byl po krátké době vztyčen kříž, jenž má připomínat pytlákův život a legendu. Hudební a taneční folklor Tkalcovské písně – tradiční písně obvykle zpívané tkalci z Podještědí v 19. století. Písně byly plné výčitek nad nespravedlivým osudem, obyvatelé v nich vyjadřovali svoji nespokojenost s těžkým životem a bědovali nad těžkým údělem. Tradiční lidové tance z Podještědí – podještědská špacírka, mazurka, krajcpolka, 66/417
krůsňák, dívčí šátečkový/líbavý tanec, který obvykle tančila děvčata v krčmách, často pak také jen tak v přírodě na polích, cestách apod. Jedná se o tzv. kolový tanec, v němž tvoří základ přísunné kroky. Jedna dívka s šátkem tančila uprostřed kruhu a vybírala si družku, před kterou šátek nakonec položila. Poté se obě dívky objaly a políbily a v kruhu zůstala vyvolená družka. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Také Podještědí mělo své specifické nářečí, které však dnes již zaniká a udržuje se pouze v podještědských lidových písních. Dosud se nářečím mluví v některých nejstarších vesnicích, jako je např. Světlá pod Ještědem a Rozstání. Příkladem podještědského nářečí je zvláštní skloňování. Např.: co sem tě řek, pudeme ke Slukom, dej to Pepikoj Pavlovýmu, k večerou u tebe byl hoch. Na konci zavřených slabik se mění v/f > u (pravda > prauda). Změna nastává také u í > ej po ostrých sykavkách (cítit > cejtit). Koncovka -ej v 7. pádu jednotného čísla měkkého má skloňování ženského rodu podstatných jmen (např. růžej, kosťej). Dále existuje koncovka -oj ve 3. a 6. pádu jednotného čísla mužského rodu životného (mužoj). Někdy se tvar 4. pádu množného čísla mužského rodu životného podstatných jmen shoduje s tvarem 1. pádu (stavíme sněhuláci). U starousedlíků můžeme v jejich mluvě zaznamenat některé výrazy, které nejsou běžné ve spisovné češtině. Např. vamplik – vdolek, nejglik – zbytek, kucmoch – bramborová kaše. Další taková slova jsou bandóry – brambory, kulatina – hrách, lenovo semeno – len, vžice – lžíce, zaječí jetel – šťavel, vybutí – výbava pro nevěstu, štýbl – kamenná komora. Oblastí vedla německá jazyková hranice. Významné folklorní festivaly a soubory Nisanka z Jablonce nad Nisou – soubor s tradicí již od roku 1964. Při své tvorbě soubor zpracovává lidovou kulturu Pojizeří, Podještědí a Podkrkonoší, pro autentičtější prožitek diváků vystupuje v tradičních krojích. Soubor momentálně tvoří 25 členů včetně muziky. Nisanka pravidelně cestuje na mnoho folklorních festivalů a přehlídek v České republice, časté jsou i výjezdy do zahraničí. Svůj um soubor předváděl již v 10 zemích Evropy. Zaznamenal mnoho úspěchů doma i v zahraničí, k největším úspěchům patří cena za choreografii, její předvedení a sehranost muziky, kterou soubor získal na soutěžním festivalu mezinárodní organizace IGF v italské Masse. Folklorní soubor Šafrán byl založen v roce 1995 v Jablonci nad Nisou. Momentálně má 28 členů. Na činnost souboru Šafrán navazuje v roce 1997 folklorní soubor Šafránek, který je určen pro děti od 3 do 15 let. Činnost obou souborů je zaměřena na lidové písně a tance z Podještědí, Podkrkonoší a Pojizeří. Velkou snahu věnují soubory tematickým představením, která veřejnosti představují při příležitosti významných svátků v různých ročních obdobích. V rámci vánočních oslav předvádí Šafrán každoročně „Živý Betlém“. Z repertoáru souboru lze zmínit pásma nazvaná „V těch Jizerskejch horách“, „My jsme chasníci“, „Mlynáři“ nebo třeba „Travička zelená“. Perličkou je tradiční taneční představení nazvané „Česká beseda“, které se v nezměněné podobě tančí již dlouhých 130 let. Tímto tancem jsou většinou zahajovány plesy a jiné kulturní akce. Podještědský národopisný folklorní soubor Horačky ze Sychrova udržuje při životě podještědské písně. Většina písní z Podještědí se tak mezi obyvateli stále zpívá. Vystoupení souboru jsou uváděna ve stylizovaných podještědských krojích a místní je považují za důležitou připomínku tehdejšího drsného života v horách s tehdejšími zvyky a nářečím. Jizera. Folklorní soubor Jizera sídlí v Liberci a byl založen roku 1986. Od té doby se pomocí koncertů a představení snaží zachovat tradiční podještědský, pojizerský a podkrkonošský folklor. Pro další generace oživuje a dochovává písně, tance, říkadla, zvyky a obyčeje z oblasti mezi Ještědem a Sněžkou. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Ovocné polévky jako slivovice, jabkovice či hruškovice se připravovaly z rozvařeného čerstvého či sušeného ovoce, přidávalo se mléko, ve kterém se rozmíchalo trochu mouky, k ovocným polévkám se obvykle jedly brambory. Cácorka je polévka z kysaného zelí podávaná s vařenými brambory, servírovanými zvlášť. Kuba s houbami – zapečené houby s kroupami a cibulkou. 67/417
Bramborový třesenec – zapečené nastrouhané brambory s masem a petrželkou. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Grand restaurant Zlatý Lev, Liberec - Potrefená husa, Liberec - Restaurant Kaskáda, Liberec - Hotel Epocha, Janov nad Nisou - Hotel V Nebi, Josefův Důl - Restaurant / Snack Bar, Frýdlant Regionální produkty Výroba ohýbaných sání, Josef Nosek, Roprachtice. Pan Nosek byl oceněn titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Při výrobě saní v jeho dílně se stále využívá výrobních postupů z počátku 20. století. Při jejich výrobě se sice již nelze obejít bez pomoci obráběcích strojů, nicméně na celkové podobě saní má stále nejvýznamnější podíl ruční práce. Základním materiálem je dřevo, které musí být velice pružné, dobře ohybatelné, ale zároveň velice pevné. Při výrobě saní se tak pracuje se dřevem jasanu. Než lze však jasanové fošny pro výrobu saní použít, je nutné je nechat vyschnout na volném vzduchu a teprve potom se s nimi může pracovat. Nejprve se vybírá dřevo vhodné k ohýbání vohnoutek, tj. sanice s přední, ohnutou částí. Odtud tedy název ohýbané sáně. Po sestavení všech částí se sáně natřou bezbarvým lakem, který je chrání před účinky vody. Jde o jedinou řemeslnou dílnu, kde byla až doposud uchována znalost výrobního postupu ohýbaných sání. Výroba keramiky, Eva Patrlová, Dětřichov. Paní Patrlová se celý svůj život, a zejména posledních 20 let věnuje výrobě předmětů z keramiky. Svoji dílnu má ve svém domě v Dětřichově. Zaměřuje se zejména na výrobu točených i modelovaných květináčů, keramických obalů na květináče, zvonků nebo figurek. Při zdobení keramiky využívá tradiční glazuru a engoby, ale i netradičnější barvy a přírodní materiály, např. slámu nebo plátno. Mezi její koníčky také patří tvorba keramického betlému, ten mohou její zájemci spatřit při tradičních adventních trzích ve sklárně v Heřmanicích. Krásná keramická díla paní Patrlové lze zakoupit v její dílně v Dětřichově nebo na regionálních trzích a jarmarcích konaných v Jizerských horách a Podještědí. Výroba, opravy a restaurování houslí, Jaroslav Kohout, Liberec – současný liberecký řemeslník věnující se výrobě, opravě a restaurování houslí je rovněž členem Kruhu umělců houslařů, prestižního profesního sdružení nejlepších houslařů a restaurátorů smyčcových hudebních nástrojů v ČR. V roce 2013 mu byl Libereckým krajem udělen čestný titul Mistr tradiční rukodělné výroby Libereckého kraje. Výroba šperků z domácích i exotických druh dřev, Josef Mrňák, Hejnice. Pan Mrňák se již více než 20 let věnuje výrobě šperků, doplňků a reliéfů z ušlechtilých druhů dřev. K výrobě používá zejména ušlechtilé dřevo českého a evropského původu, a dokonce i dřevo z tropických oblastí pocházející z celého světa. Zejména ruční leštění a kresby, kterými pan Mrňák své šperky obohacuje, společně s přírodní barvou, která je pro ušlechtilé dřevo typická, vytváří z každého jednotlivého šperku unikátní a jedinečné dílo. Výrobky pana Mrňáka lze zakoupit v jeho domácí dílně v Hejnicích, na řemeslných trzích po celé republice anebo v Galerii Studna v Liberci. Pan Mrňák byl za své obdivuhodné umění navržen pro rok 2014 na ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Libereckého kraje. KLASTRY ATRAKTIVIT Původní obydlí sklářů v osadě Jizerka. Osada s tehdejším vysokým výskytem drahokamů byla v první polovině 19. století centrem sklářů. V roce 1828 zde založil sklář Riedel sklářskou huť na výrobu tyčí a dutého skla. V roce 1866 byla postavena druhá huť, která byla v provozu do roku 1911. Jméno osada obdržela podle stejnojmenné říčky, která jí protéká. V současnosti je Jizerka útulnou osadou se stopami původních obyvatel a sklářů v překrásné krajině Jizerských hor. V osadě Jizerka se tradičně pořádají Anenské sklářské slavnosti na Jizerce. Jejich součástí jsou představení loutkového divadla, ukázky tradičních řemesel a ukázky sklářských prací. Akci tradičně zahajuje a žehná Franz Anton Riedel, zakladatel první sklárny v Kořenově. TEMATICKÉ TRASY Sklářská tradice a výroba bižuterie. Navštivte stálé expozice v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou a sklářskou osadu Jizerka a Kristiánov. Využijte 68/417
jedinečné příležitosti a přijeďte na sever Čech v období, kdy se zde pořádá některá z vyhlášených akcí či výstav – Anenské slavnosti na Jizerce, mezinárodní výstava skla a bižuterie Křehká krása v Jablonci nad Nisou nebo Mezinárodní trienále skla a bižuterie Jablonec 2014. S tradicí sklářství a výroby bižuterie se seznámíte prostřednictvím expozic Muzea skla a bižuterie (Jablonec nad Nisou). Expozice jsou přístupny od úterý do neděle v 9–17 hod. - Stálá expozice Kouzelný svět bižuterie prezentuje vývoj jablonecké bižuterie od jejího zrození po současnost, a to prostřednictvím tematických filmů, technologií, dekoračních technik, skleněné a kovové bižuterie, šperku, prací uměleckoprůmyslových škol v Jablonci nad Nisou, Železném Brodě, Turnově. - Stálá expozice Čarovná zahrada – expozice české sklo sedmi století prezentuje české sklo, ale také příběhy, které se k jeho výrobě, sklárnám a brusírnám vážou. Jde o největší českou stálou výstavu skla. Součástí expozice je na 1300 ukázek prací českých sklářů a brusičů skla z minulosti i současnosti. V muzeu lze zhlédnout i audiovizuální ukázky vysvětlující celý proces vzniku bižuterie a foukání skla, lze obdivovat ukázky kovové i černé bižuterie. Zároveň je kladen důraz i na to, aby návštěvníci poznali tehdejší prostředí v dílnách a továrnách a každodenní život jejich zaměstnanců. Vyrobte si vlastní bižuterií či skleněný obrázek nebo jen sledujte výrobu zkušených řemeslníků. Prohlédněte si tradiční obydlí sklářů a expozice věnované historii sklářských osad Jizerských hor: - Čekají na vás ve sklářské osadě na Jizerce. Osada s tehdejším vysokým výskytem drahokamů sloužila jako centrum sklářů v první polovině 19. století.V roce 1828 zde sklář Riedel založil sklářskou huť na výrobu tyčí a dutého skla. V roce 1866 byla postavena druhá huť, která byla v provozu do roku 1911. Založení první sklářské huti připomíná i kamenná pyramida ve středu osady. Jméno obdržela osada podle stejnojmenné říčky, která jí protéká. V současnosti je Jizerka útulnou osadou se stopami původních obyvatel a sklářů v překrásné krajině Jizerských hor. Kolem potoka jsou rozesety chalupy a chaloupky horského typu, většinou celodřevěné, některé s dekorativními prvky (Stará pila, Panský dům, Pyramida...). Dnes je většina domů využívána k rekreačním účelům. V místním Muzeu Jizerských hor poznáte dějiny sklářské výroby, její tradice i současnost. Muzeum je přístupné od května do října v sobotu a neděli v 9–16 hod. V omezené míře probíhá i zimní provoz. - Vaší pozornosti by neměla uniknout ani sklářská osada Kristiánov, založená roku 1774. Srdcem Kristiánova byla do roku 1887 huť. Do jejich útrob svážely formanské vozy z údolí potřebné sklářské suroviny a lesní dělníci ji zásobovali dřevem, aby vydala světu skleněné tovary a polotovary. Expozice v posledním zachovaném kristiánovském stavení přibližuje nejen historii osady, ale i lidí, kteří zde žili. Hlavním objektem stálé výstavy je rozměrný model Kristiánova z doby jeho největší slávy. Využijte jedinečné příležitosti a přijeďte na sever Čech v období, kdy se zde pořádá některá z vyhlášených akcí či výstav: - V červenci si nenechte ujít tradiční Anenské sklářské slavnosti na Jizerce, které nabízejí prodej i ukázky výroby sklářských a ostatních tradičních řemesel a výrobků i bohatý doprovodný kulturní program. - V srpnu na vás pak čeká mezinárodní výstava skla a bižuterie Křehká krása v Jablonci nad Nisou. - Unikátní příležitostí pro rok 2014 pak je Mezinárodní trienále skla a bižuterie Jablonec 2014, přehlídka toho nejlepšího, co bylo v jabloneckém bižuterním průmyslu a sklářství v posledních třech letech vyrobeno. Jde o největší výstavu skla v České republice, zahrnující největší sbírku bižuterie na světě. Obdivovat lze nejlepší autorská sklářská díla z celé republiky. Součástí výstavy je i expozice sklářských a bižuterních prací nadějných studentů středních a vysokých škol. Trienále je možné navštívit od června do října 2014. 69/417
PASPORT SUBREGIONU ČESKOLIPSKO ANOTACE Českolipsko je oblast plná kontrastů, kde se na jihu setkává DESTINACE romantická oblast Máchova kraje s tradicí těžby uranu ve Stráži pod Ralskem na východě regionu. V severní části pak nalezneme pokračování sklářské tradice v oblasti Nového Boru a Kamenického Šenova, na západě se oblast blíží k břehům řeky Labe. Romantická krajina, v níž se nachází řada unikátních roubených stavení, okouzlila i básníka Karla Hynka Máchu. POZICE V RÁMCI Součást regionu Českolipsko a Jizerské hory REGIONALIZACE Součást mezoregionu Sever Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Sklářská tradice Lužických hor – tradiční PRO bašta českého sklářství v Novém Boru, výroba MARKETINGOVOU lustrů a úspěchy firmy Lasvit. KOMUNIKACI PRŮNIKY - Sklářská tradice PERSONIFIKACE REGIONU Petr Novotný – sklářský mistr z města Nový Bor. V roce 1983 obdržel titul Mistr sklářských řemesel a umění. Jako první sklář na českém území založil vlastní sklářské studio zaměřené na využití tradičních sklářských technik. V roce 1991 založil sklárny AJETO, jež jsou v současné době jedním z nejvýznamnějších českých výrobců tradičního uměleckého skla. V roce 2013 byl Libereckým krajem oceněn titulem Mistr tradiční rukodělné výroby Libereckého kraje pro rok 2013. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Sklářské domy. V kopcovité oblasti severně od České Lípy, kde se zvláště v 18. století rozvíjela speciální sklářská výroba včetně mezinárodní distribuce výrobků se na vesnicích uplatnil relativně honosný, v základě nezemědělský typ domu. Severočeskou specialitu starší maloměstské výstavby představují tzv. sklářské domy, budované na sice trojdílném, ale nezemědělském půdorysném principu se dvěma komíny. Ty umožňovaly vytápět oba krajní díly půdorysu, takže obytná mohla být skutečně celá přízemí i patra. Tyto domy stávaly na parcelách samostatně, často podélně ke komunikaci a s oblibou užívaly mansardovou nebo polomansardovou střechu. Jejich největší soubor se dochoval v Novém Boru, zejména v jeho části připojené plánovitě ke staršímu jádru městečka na konci 18. století. Vísecká rychta v Kravařích – mohutná roubená bývalá rychta z roku 1797, cenná ukázka lidového bydlení rychtářů v severních Čechách za pomoci unikátních historických interiérů. Prohlédnout si lze dobovou světnici a černou kuchyni, tehdejší spíž, chlév, komoru a horní světnici. Vísecká rychta je největší obytné roubené stavení v České republice. Prostory rychty slouží také jako vlastivědné muzeum a galerie České Lípy. Roubené stavby v rezervaci Žďár se nacházejí nedaleko města Doksy. Jedná se o soubor roubených stavení umístěných na návsi i v uličkách. Spatřit lze jak přízemní, tak i patrové budovy postavené v 18. a 19. století. Roubené lidové domy ve Sloupu v Čechách představují několik historicky cenných roubených lidových domků pocházejících většinou z konce 18. a první poloviny 19. století. Na některých z nich si lze všimnout kamenných vstupních portálů, mansardových střech nebo břidlicemi obložených štítů. Roubené domky v obci Holany pocházejí z 18. a 19. století. Za pozornost stojí dlouhé sloupy, podpírající trámy krovu, pozoruhodné jsou i roubené chlévní části domů. Památník K. H. Máchy v roubeném domě v Doksech. Roubený dům byl postaven v roce 1669, jde o nejstarší stavení ve městě Doksy. Hlavní prostor stavení je věnován odkazu a památce básníka romantismu Karla Hynka Máchy, který místní kraj svými básněmi proslavil. Lze zde spatřit i expozice věnované rybářství a rybníkářství na Českolipsku. 70/417
Tradiční řemesla a řemeslná výroba Sklářství. Počátky sklářství v Lužických horách spadají podle současných výzkumů do poloviny 13. století. Rozmanitost zdejšího sklářství dokládají i další odvětví tohoto řemesla, která zde postupně vznikala. Hrabě Kinský zde v 18. století zřídil ve vlastní režii manufakturu na výrobu zrcadel. Nejprve v Lindavě, pak v roce 1760 ve Velenicích a později také ve Sloupu pod hradem v místech dnešního rekreačního areálu. Jeho zrcadlárna dosáhla rovněž světového věhlasu a byla schopným konkurentem slavných benátských zrcadel. Hrabě Kinský požádal roku 1761 vládu o zákaz dovozu zrcadel z Norimberku. Byl totiž schopen svými velkými zrcadly v přepychových rámech zásobovat nejen Rakousko-Uhersko, ale i řadu dalších států Evropy. Dalším specializovaným řemeslem byla výroba lustrů. Ve sklářské huti v Juliovce byly krátce po roce 1687 vyrobeny vůbec první tři lustry na sever od Alp. Světová sláva ověskových lustrů je doložena již v 18. století. V roce 1724 začal v Práchni u Kamenického Šenova vyrábět a prodávat ověskové lustry Josef Palme, v roce 1727 dodal první čtyři dvanáctiramenné křišťálové lustry obchodník sklem Johann Ferdinand Bramberk z Prahy arcivévodkyni Marii Alžbětě do Bruselu a dalších dvanáct lustrů královskému dvoru do Paříže. V následujících letech byly českými ověskovými lustry vyzdobeny královské paláce ve Versailles, Marly a Choisy a další královské a šlechtické rezidence v téměř celé Evropě. Před pražskou korunovací rakouské císařovny Marie Terezie roku 1743 vznikl v Polevsku nový, po panovnici pojmenovaný ověskový lustr bez středové nosné tyče, který se jen s malými konstrukčními úpravami dodnes vyrábí pod obchodním označením „Marie Terezie“. Lustry z Kamenického Šenova v klasickém i netradičním provedení ozdobily reprezentační prostory královských a prezidentských rezidencí i vládních úřadů, divadel a hotelů také ve 20. a 30. letech 20. století (Královská opera v Římě, La Scala v Miláně, Theatre de la Bourse v Bruselu, hotel Waldorf Astoria v New Yorku). České lustry zdobí také interiéry některých nových budov, a to od počátku 50. let dodnes. Obzvláštní pozornosti a oblibě se těším v islámském světě, kde zdobí vládní budovy, univerzity i mešity. Nový Bor patří mezi nejznámější česká centra sklářství. Vedle dřívějšího mezinárodně proslulého velkovýrobce skla značky Crystalex ve městě a jeho okolí pracuje na 70 menších sklářských firem a ateliérů. Nový Bor je také místem světově ojedinělého setkávání sklářských umělců. Jednou za tři roky se totiž do tohoto malého severočeského města sjedou přední designéři, výtvarníci a skláři z celého světa na prestižní Mezinárodní sklářské sympozium, a to v takovém počtu jako nikde jinde na světě. Nový Bor je spojen s významnými jmény českého sklářství, která tomuto řemeslu přinesla světovou významnost, např. s Friedrichem Egermannem. Friedrich Egermann byl sklářský odborník a zdatný obchodník v Novém Boru, vynálezce nových druhů skla exportovaného poté do mnoha zemí světa. Se sklem začal experimentovat, vynalezl sklo achátové i mramorové, polodrahokamové, vysoké smalty barevných lazur. Červené ryté sklo (Rotbeize) pod svým jménem Egermann vyvážel i do zahraničí a jako výhodný artikl je vyráběno dodnes. Nový typ některých výrobků byl univerzitou ve Vídni pojmenován lithyalinem. Vynález lithyalinu a červené lazury přinesly Egermannovi značné uznání. V Novém Boru sídlí také společnost Lasvit, firma s devíti pobočkami po celém světě zaměřená na designování, vývoj a zakázkovou výrobu desénových svítidel a skleněných uměleckých plastik, nabízející komplexní řešení od návrhu až po finální instalaci. Díla Lastvitu a jeho designérů jsou k vidění ve veřejných prostorách prestižních hotelových řetězců, kasin a luxusních paláců. Filosofii Lastvitu tvoří tři základní pilíře: světlo, design a zážitek. Lasvit lustry dodává do Singapuru, Londýna i Dubaje. Technicky nejnáročnější byla instalace skleněného dómu do mrakodrapu Jumeirah at Etihad Towers v emirátu Abú Dhabi. Dóm má v průměru přes 16 metrů a váží více než 13 tun. Skládá se mimo jiné z 250 tisíc křišťálů a 12 tisíc ručně foukaných skleněných bublin. Uměleckým ředitelem
firmy Lasvit je Maxim Velčovský, český designér a pedagog. Vystavoval v Česku i ve světě a jeho práce jsou zařazeny ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Viktoriina a Albertova muzea v Londýně, v Nové Pinakotéce v Mnichově a v muzeu designu a užitého umění Mudac v Lausanne. Věnuje se především tvorbě ze skla a porcelánu. Navrhuje designové výrobky ve vlastním studiu Qubus, křišťálové výrobky pro firmu Bohemia Machine. V roce 2007 získal cenu pro designéra roku na cenách Czech Grand Design. Ve svých návrzích pracuje především se sklem 71/417
a porcelánem, často se pohybuje na hraně pop artu. Známé jsou například jeho porcelánové šálky inspirované tvarem PET lahví a kelímků (2000), vázy ve tvaru holinek (2001) a mísa ve tvaru České republiky (2003).V roce 2010 spolupracoval na instalaci českého pavilonu pro EXPO 2010 v Šanghaji. Příležitostně se věnuje i grafické a jiné tvorbě. Navrhl mimo jiné kompozici sedaček pro pražské Kino Oko a booklet alba Racek písničkáře Tomáše Kluse. Sklářské muzeum Nový Bor, mapující tradici sklářství v Jizerských horách, bylo založeno již v roce 1893. Většina tehdejších exponátů pocházela z rukou sklářských mistrů, kteří se snažili vyhovět tehdejším odlišným požadavkům zahraničních kupců především z Německa a Polska. Sbírka se postupem času rozrůstala, nabývala na kvalitě a počet exponátů se rozrůstal zejména díky zájmu výrobních a exportních domů a ve 30. letech 20. století prostřednictvím sklářských soutěží pořádaných muzeem. V muzeu si návštěvníci mohou zakoupit kopie historického skla, tradiční skleněnou bižuterii nebo odbornou literaturu věnující se sklářství. V roce 2013 otevřelo muzeum novou stálou expozici. Ta je rozdělena podle časového rozmezí od období baroka až po současnost. Největší prostor je v muzeu vyčleněn pro malované sklo, které bylo vyráběno pomocí speciální zušlechťovací techniky, která je tak příznačná pro Nový Bor. V muzeu se mohou návštěvníci těšit i na sbírku secesně malovaného skla, která je pro výjimečně vysoké množství vystavovaných exponátů unikátní i ve světovém měřítku. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Obyčeje a zvyky, události Vísecké rychta v obci Kravaře je dějištěm mnoha kulturních a lidových slavností: Masopust na Vísecké rychtě v Kravařích se koná každý rok v únoru. Obsahuje ukázky ze života a řemeslné práce, možnost ochutnávek produktů kravařských řezníků, tradiční masopustní průvod masek vedený dětmi z místní základní školy, divadelní představení ochotnického divadelního souboru Nopoď z Nového Boru. V prostorách rychty se mohou návštěvníci těšit, že se seznámí s řemeslnou výrobou řezbářů, drátenic, přadlen, perníkářek a dalších řemeslníků. Kravařský masopustní rej je tradičně ukončen před čtvrtou hodinou pochováním basy. Tento akt v minulosti znamenal počátek čtyřicetidenního půstu, během kterého naši předkové nepořádali žádné oslavy a zábavy. Dělo se tak z důvodu, aby půda mohla odpočívat a nabrat sílu, než začne zase plodit. Velikonoční jarmark – tradiční březnový jarmark konaný na Vísecké rychtě. Jeho součástí je prodej velikonočních kraslic a pomlázek, tradičním hostem je i vyhlášený řeznický mistr Vráťa Douša, jehož masné výrobky jsou v regionu pověstné. Den otevřeného podstávkového domu – slavnost konaná poslední květnovou neděli. Cílem akce je zájemcům o podstávkovou architekturu umožnit poznávat život v podstávkovém domě, který je tou nejtypičtější stavbou lidové architektury v českoněmecko-polském trojmezí. Svatojánský podvečer. Příjemná čarovná atmosféra vládne v podvečer z 23. na 24. června na Vísecké rychtě, kdy se zde koná oblíbený svatojánský podvečer. Svatojánská noc bývala podle pohanských tradic plná kouzel a magie. Návštěvníci se dozvědí, jak vznikla tradice svatojánské noci, co vše bylo podle pověstí v tuto noc možné a proč je noc tolik spojená s kouzelnou mocí bylinek. Festival paličkované krajky „Paličkyáda“. Akce probíhá v září a je zaměřena na přiblížení paličkování krajky široké veřejnosti, přítomny jsou tradičně i nejlepší krajkářky kraje, které návštěvníkům odhalí své techniky tvorby paličkovaných krajek. Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Důležitou osobností pro uchování folklorních tradic Českolipska byl Bohumil Kinský. Pan Kinský byl správce sbírek vlastivědného muzea v České Lípě, ale především po mnoho let vyvíjel neustálou činnost zaměřenou na uchování folklorních tradic Českolipska. V roce 1947 inicioval vytvoření prvního českolipského kroje. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Nářečně různorodá oblast. Součást původně německy mluvící oblasti. Významné folklorní festivaly a soubory Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. 72/417
Regionální gastronomie a kulinářské postupy Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Hostinec u Podkovy, Rynoltice - Hotel Port, Doksy Regionální produkty Sklářské výrobky, Petr Novotný, Nový Bor – sklářský mistr z Nového Boru. V roce 1983 obdržel titul Mistr sklářských řemesel a umění. Jako první sklář na českém území založil vlastní sklářské studio zaměřené na využití tradičních sklářských technik. V roce 1991 založil sklárny AJETO, jež jsou v současné době jedny z nejvýznamnějších českých výrobců tradičního uměleckého skla. V roce 2013 byl Libereckým krajem oceněn titulem Mistr tradiční rukodělné výroby Libereckého kraje pro rok 2013. Repliky historického skla, Jiří Haidl a Josef Tichý, Nový Bor. Domácí sklárna Haidl & syn vznikla v 90. letech. Jednalo se tehdy o malou sklářskou pec, kterou založili pánové Jiří Haidl a Josef Tichý v Novém Boru. V dílně se vyrábí repliky historického skla, které časově spadají převážně do období raného středověku až do poloviny novověku. Jiří Haidl a Josef Tichý získávají podklady pro výrobu replik z různých historických pramenů, čerpají v dobových reprodukcích, kresebných rekonstrukcích, ale i v odborných publikacích. Výrobky z rodinné sklárny Haidl & syn lze zakoupit jak na mnoha místech v ČR, tak i v zahraničí. Sklářské výrobky se vyvážejí do Skandinávie, do Německa, dále do Dánska, Belgie, Francie Anglie i do Spojených států. Momentálně se pec přestěhovala do obce Svojkov, kde se provozování firmy dále věnuje pan Haidl se svým synem Jakubem. Paličkovaná krajka, Milena Juřicová, Česká Lípa. Paní Juřicová se své profesi a koníčku zároveň věnuje v České Lípě, kde své výtvory příležitostně vystavuje a pravidelně se účastní krajských přehlídek. V roce 2006 se pak svým krajkářským a vyšívačským umem podílela na zhotovení kopie tzv. českolipského kroje, která je dnes k vidění na Městském úřadě v České Lípě. Při tvorbě paličkované krajky se nechává inspirovat tradičními postupy zpracování krajky. Výroba papírových masek, společnost PVO, Zákupy. Zákupská firma PVO se jako jediná v Evropě zabývá výrobou papírových masek. K sortimentu společnosti patří papírové čepice, papírové a organtýnové masky, nosy a polomasky z papíru a organtýnu, různé lampiony, krepové dekorativní ozdoby, konfety, girlandy nebo třeba vlajky. Tradice výroby masek z papíru sahá u této firmy až do roku 1880. Společnost PVO v obci Zákupy spravuje také expozici nazvanou „Eduard Held muzeum“, která má návštěvníkům přiblížit hlavně historii a výrobní postupy spojené s výrobou papírových masek v Zákupech. KLASTRY ATRAKTIVIT Vísecká rychta Kravaře – překrásná ukázka lidové roubené architektury, ve které se navíc během roku koná několik akcí s lidovou tematikou. Tradiční Paličkyáda se koná v září, Masopust plný veselí v únoru, velikonoční jarmark v březnu, Den otevřeného podstávkového domu na konci května a kouzelný Svatojánský podvečer je pro návštěvníky přichystán v podvečer 14. června. Sklářský atelier AJETO v Lindavě u Nového Boru. V tomto ateliéru vznikají unikátní výtvory, zdejší skleněná krása putuje i za hranice naší země, těší se s ní dokonce i královna Alžběta II. nebo třeba Mick Jagger. Sklárna AJETO spolupracuje i se světově proslulým designerem Bořkem Šípkem (spoluzakladatel firmy), který byl i hradním architektem Václava Havla a na jeho návrh vytvořil kolekci sedmi váz. Všichni zájemci se mohou potěšit i pohledem na práci mistrů sklářů. Celá dílna je totiž uzpůsobena tomu, aby návštěvník mohl být s malým odstupem přítomen veškerému dění. A ve vedlejší krčmě se dokonce můžete zapojit přímo a vyfoukat si svůj vlastní výtvor. TEMATICKÉ TRASY Sklářská tradice. Navštivte novoborské Sklářské muzeum mapující tradici sklářství v Jizerských horách, které bylo založeno již v roce 1893. Nenechte si ujít možnost zhlédnout výrobu skla na vlastní oči ve sklářském atelieru AJETO v nedaleké Lindavě. Sklářské muzeum naleznete také v dalším vyhlášeném městě se staletou sklářskou tradicí – v Kamenickém Šenově. I zde se můžete vydat na exkurzi přímo do výroby: umožňuje to sklárna Jílek v Kamenickém Šenově. Své putování za sklářskou tradicí 73/417
pak můžete zakončit při exkurzi ve výrobě replik historického skla ve Svojkově. Sklářské muzeum Nový Bor. Toto muzeum, mapující tradici sklářství v Jizerských horách, bylo založeno již v roce 1893. Většina tehdejších exponátů pocházela z rukou sklářských mistrů, kteří se snažili vyhovět tehdejším odlišným požadavkům zahraničních kupců, především z Německa a Polska. Sbírka se postupem času rozrůstala, nabývala na kvalitě a počet exponátů se zvyšoval zejména díky zájmu výrobních a exportních domů a ve 30. letech 20. století prostřednictvím sklářských soutěží pořádaných muzeem. V roce 2013 otevřelo muzeum novou stálou expozici. Nová expozice je rozdělena podle časového rozmezí od období baroka až po současnost. Největší prostor je vyčleněn pro malované sklo, které se vyrábělo pomocí speciální zušlechťovací techniky, jež je pro město Nový Bor příznačná. V muzeu se můžete těšit i na sbírku secesně malovaného skla, která je pro výjimečně vysoké množství vystavovaných exponátů unikátní i ve světovém měřítku. V muzeu lze zakoupit kopie historického skla, tradiční skleněnou bižuterii nebo odbornou literaturu věnující se sklářství. Muzeum je otevřeno od úterý do neděle od 9 do 17 hod. Mezinárodní sklářské symposium. Nový Bor je také místem světově ojedinělého setkávání sklářských umělců. Jednou za tři roky se totiž do tohoto malého severočeského města sjedou přední designéři, výtvarníci a skláři z celého světa na prestižní Mezinárodní sklářské sympozium, a to v takovém počtu jako nikde jinde na světě. Sklářský atelier AJETO v Lindavě u Nového Boru. V tomto ateliéru vznikají unikátní výtvory. Zdejší skleněná krása putuje i za hranice naší země, těší se s ní dokonce i královna Alžběta II. nebo třeba Mick Jagger. Sklárna AJETO spolupracuje i se světově proslulým designerem Bořkem Šípkem (spoluzakladatel firmy). Všichni zájemci se mohou potěšit i pohledem na práci mistrů sklářů, celá dílna je totiž uzpůsobena tomu, aby návštěvník mohl být jen s malým odstupem přítomen veškerému dění. A ve vedlejší krčmě se dokonce můžete zapojit přímo a vyfoukat si svůj vlastní výtvor. Sklářské muzeum Kamenický Šenov. Stálá expozice muzea zahrnuje vývoj rytého a broušeného skla od 17. století do současnosti. Část expozice je věnována místní sklářské škole, nejstarší škole svého druhu v Evropě, firmě J. & L. Lobmeyr a mezinárodním sympoziím rytého skla. Ke stálé expozici patří kolekce historizujících křišťálových ověskových lustrů a vrstvených svítidel, jejichž výroba v této oblasti sahá do roku 1724. Muzeum nabízí návštěvníkům kromě prohlídky stálé expozice také krátkodobé výstavy z historie a současného sklářského umění. Od roku 1996 zde vzniká unikátní soubor z prací účastníků Mezinárodních sympozií rytého skla. K mimořádným exponátům náleží skleněná židle vyrobená kamenickošenovskou firmou Eliase Palmeho v posledním desetiletí 19. století pro palác maharadži v Hyderabadu v Indii. V prostorách muzea se nachází prodejna, kde si návštěvníci mohou zakoupit upomínkové předměty a publikace. Muzeum je otevřeno od dubna do října. Sklárna Jílek v Kamenickém Šenově. Tato sklárna pokračuje v tradici ruční výroby foukaného skla. Pro výrobu křišťálového a opálového skla dali Antonín Jílek a Franz Vetter v roce 1905 postavit sklárnu proti výpravní budově Dolního nádraží v severní části města. Specialitou sklárny bylo černé burelové sklo a skla tmavých barev. Po odchodu Franze Vettera se stal novým společníkem jeho bratr Václav Jílek a od roku 1919 nesla sklárna nový název Bří Jílkové. Od roku 1935 začala sklárna svá skla zušlechťovat a spolupracovat s profesory pražské uměleckoprůmyslové školy, např. s Josefem Drahoňovským. Po válce se stala součástí podniku Crystalex v Novém Boru a v roce 1993 ji odkoupili potomci původních majitelů. Po této privatizaci byla sklárna rekonstruována. Firma pokračuje v tradici ruční výroby foukaného skla do rotačních i nerotačních forem i skla hutně tvarovaného bez forem. Zabývá se tradiční malosériovou výrobou skla z olovnatých i bezolovnatých sklovin, zušlechtěného malováním, rytím, broušením i pískováním. Zvláštními komoditami jsou sklo hutně tvarované, vitráže a sklo pro architekturu. Využít můžete možnosti exkurze do sklárny. Exkurze (upřednostňovány jsou spíše skupiny) do sklárny je možná nejlépe dopoledne mezi 8. a 12. hod. (v 10 hod. je půlhodinová přestávka). Zájemci si mohou ve firemní 74/417
prodejně v areálu sklárny zakoupit vybrané výrobky. Firma Preciosa – lustry. V Kamenickém Šenově vyrábí lustry z broušeného křišťálového skla. Firma neumožňuje exkurze pro širokou veřejnost, pouze jednou ročně organizuje den otevřených dveří v rámci Mezinárodního sklářského sympozia IGS. Při říjnovém dnu otevřených dveří je možno zakoupit v prostoru firmy drobné skleněné výrobky od výrobců bižuterie a skleněných figurek z partnerských závodů Preciosy, a. s., z Jablonce n. N. Ruční výroba replik historického skla ve Svojkově. Máte možnost navštívit malou sklářskou huť a vidět unikátní ruční výrobu skla. Můžete spatřit, jak nově ožívají tradiční sklářské postupy, nebo přímo historické číše a poháry králů a velmožů. Při prohlídce můžete navštívit také malou galerii replik a získat informace o nalezených a zmapovaných nalezištích středověkých sklářských hutí z oblasti Lužických hor a Česko-saského Švýcarska. Ke sklářské pícce na Svojkov jsou zváni všichni zájemci o zhlédnutí tradičního sklářského díla.
75/417
2.4
Zmapování REGIONU Českolipsko a Jizerské hory
PASPORT REGIONU ČESKOLIPSKO A JIZERSKÉ HORY ANOTACE Často drsná krajina Jizerských a Lužických hor, kde místní DESTINACE skláři dávají od pradávna vzniknout křehké kráse místního skla, zrcadel i lustrů. Oblast vyhlášené bižuterie, jejíž sláva sahá daleko za naše hranice. Na lustry české firmy Lasvit je možné narazit v řadě luxusních hotelů po celém světě, ale také např. v dubajském metru. Na dobu největší slávy české bižuterie dnes navazuje např. podnik Preciosa, díky němuž je česká jablonecká bižuterie ve světě opět pojmem. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Sever Čech REGIONALIZACE Zahrnuje subregiony Jizerské hory a Podještědí a Českolipsko ZÁKLADNÍ TÉMA - Sklářská tradice a výroba bižuterie – bohatá PRO tradice zdejšího sklářství v oblasti Jizerských MARKETINGOVOU a Lužických hor a světově proslulé jablonecké KOMUNIKACI bižuterie. - Lidové písně a tance Jizerských hor – tkalcovské písně a lidové tance Podještědí, lidové tance a písně Pojizeří. PRŮNIKY - Sklářská tradice PERSONIFIKACE REGIONU Petr Novotný – sklářský mistr z města Nový Bor. V roce 1983 obdržel titul Mistr sklářských řemesel a umění. Jako první sklář na českém území založil vlastní sklářské studio zaměřené na využití tradičních sklářských technik. V roce 1991 založil sklárny AJETO, jež jsou v současné době jedny z nejvýznamnějších českých výrobců tradičního uměleckého skla. V roce 2013 byl Libereckým krajem oceněn titulem Mistr tradiční rukodělné výroby Libereckého kraje pro rok 2013. Jiří Urban, šperkař – významný český šperkař z Turnova. V roce 2011 mu byla udělena Cena města Turnov. Jiří Urban proslul především jako šperkařský výtvarník, návrhář a tvůrce v oblasti moderního šperku. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří kopie korunovačních klenotů, stejně tak i královských i císařských korun. V roce 2010 dokončil jedno ze svých nejvýznamnějších děl. Dlouhých 14 měsíců pracoval na kopii císařské koruny Svaté říše římské. K jeho největším úspěchům patří tvorba prestižních šperků pro některé významné zahraniční osobnosti, např. pro britskou královnu Alžbětu II. nebo papeže Jana Pavla II. Svými kopiemi korunovačních klenotů a celkovým přínosem řemeslu proslavil jak město Turnov, tak i celou Českou republiku. KLASTRY ATRAKTIVIT Původní obydlí sklářů v osadě Jizerka. Osada s tehdejším vysokým výskytem drahokamů byla v první polovině 19. století centrem sklářů. V roce 1828 zde sklář Riedel založil sklářskou huť na výrobu tyčí a dutého skla. V roce 1866 byla postavena druhá huť, která byla v provozu do roku 1911. Jméno obdržela osada podle stejnojmenné říčky, která jí protéká. V současnosti je Jizerka útulnou osadou se stopami původních obyvatel a sklářů v překrásné krajině Jizerských hor. V osadě Jizerka se tradičně pořádají Anenské sklářské slavnosti na Jizerce. Jejich součástí jsou představení loutkového divadla, ukázky tradičních řemesel a ukázky sklářských prací. Akci tradičně zahajuje a žehná Franz Anton Riedel, zakladatel první sklárny v Kořenově. Vísecká rychta Kravaře – překrásná ukázka lidové roubené architektury, ve které se navíc během roku koná několik akcí s lidovou tematikou: tradiční Paličkyáda se koná v září, Masopust plný veselí v únoru, velikonoční jarmark v březnu, Den otevřeného podstávkového domu na konci května a kouzelný Svatojánský podvečer je pro návštěvníky přichystán v podvečer 14. června. Sklářský atelier AJETO v Lindavě u Nového Boru. V tomto ateliéru vznikají unikátní výtvory. Zdejší skleněná krása putuje i za hranice naší země, těší se s ní dokonce i královna Alžběta II. nebo třeba Mick Jagger. Sklárna AJETO spolupracuje i se světově proslulým designerem Bořkem Šípkem (spoluzakladatel firmy). Všichni zájemci se mohou potěšit i pohledem na práci mistrů sklářů. Celá dílna je totiž uzpůsobena tomu, aby návštěvník mohl být jen s malým odstupem přítomen 76/417
veškerému dění. A ve vedlejší krčmě se dokonce můžete zapojit přímo a vyfoukat si svůj vlastní výtvor. TEMATICKÉ TRASY Sklářská tradice a výroba bižuterie. Navštivte stálé expozice v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou a sklářskou osadu Jizerka a Kristiánov. Využijte jedinečné příležitosti a přijeďte na sever Čech v období, kdy se zde pořádá některá z vyhlášených akcí či výstav: Anenské slavnosti na Jizerce, mezinárodní výstava skla a bižuterie Křehká krása v Jablonci nad Nisou nebo Mezinárodní trienále skla a bižuterie Jablonec 2014. Sklářská tradice. Navštivte novoborské Sklářské muzeum mapující tradici sklářství v Jizerských horách, které bylo založeno již v roce 1893. Nenechte si ujít možnost zhlédnout výrobu skla na vlastní oči ve sklářském atelieru AJETO v nedaleké Lindavě. Sklářské muzeum naleznete také v dalším vyhlášeném městě se staletou sklářskou tradicí, v Kamenickém Šenově. I zde se můžete vydat na exkurzi přímo do výroby: umožňuje to sklárna Jílek v Kamenickém Šenově. Své putování za sklářskou tradicí pak můžete zakončit při exkurzi ve výrobě replik historického skla ve Svojkově. UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (subregiony Jizerské hory od str. 63 a Podještědí a Českolipsko od str. 70).
2.5
Marketing summary pro region Českolipsko a Jizerské hory
Sklářská tradice a výroba bižuterie – bohatá tradice zdejšího sklářství v oblasti Jizerských a Lužických hor a světově proslulé jablonecké bižuterie Sklářská tradice severu Čech je příběhem dramatického zpřístupňování pohraničního hvozdu novými osadníky, příběhem budování lesních skláren a mystéria proměny písku do křehké podoby skla, úspěchu českých výrobců a exportu české prémiové produkce skla do celého světa. Tradiční výroba bižuterie v této oblasti je příběhem opuštěných roubenek rozesetých po Jizerských horách a jejich obyvatel, vytvářejících na ručních strojích „šperky“, které končily v dalekých zemích. Lidové písně a tance Jizerských hor – tkalcovské písně a lidové tance Podještědí, lidové tance a písně Pojizeří Tkalcovské písně jsou příběhem těžkého života těchto lidí, plné výčitek nad nespravedlivým osudem a nelehkým osudem. Radost ze života i z pohybu je naopak vyjádřena tancem: šátečkový neboli líbavý tanec obvykle tančila děvčata v krčmách, ale také jen tak v přírodě na polích či cestách. Vychutnejte si tklivé písně i radostný tanec při některém z místních folklorních festivalů či událostí.
77/417
2.6
Zmapování SUBREGIONŮ Severozápadní Čechy
PASPORT SUBREGIONU ČESKÉ ŠVÝCARSKO ANOTACE Název této oblasti odkazuje k počátkům turistického objeDESTINACE vování této oblasti, o niž se ve druhé polovině 18. století zasloužili švýcarští výtvarníci Adrian Zingg a Anton Graff, kteří působili v nedalekém Sasku a do této oblasti podnikali své výlety. Tvář zdejší krajiny jim připomínala okolí jejich domovů, proto ji nazvali Saským Švýcarskem. Později vznikl i název pro České Švýcarsko. Krajina skalních roklí, vyhlídek a podstávkových domů, symbolu místní lidové architektury i propojení dvou kultur, k němuž došlo po příchodu německých osadníků. Ti do této oblasti přišli na pozvání české šlechty na přelomu 13. a 14. století. Na pomezí východoevropské oblasti roubených domů a západoevropských hrázděných staveb vznikl dům, který byl v přízemí roubený, případně částečně zděný, a v patře hrázděný. POZICE V RÁMCI Součást regionu Severozápadní Čechy REGIONALIZACE Součást mezoregionu Sever Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Lidová architektura a podstávkové domy PRO Českého Švýcarska – unikátnost těchto staveb MARKETINGOVOU dokládá mj. návrh na zařazení Krajiny podstávKOMUNIKACI kových domů (severní Čechy, Horní Lužice a Dolní Slezsko) pod záštitu organizace UNESCO. - Sokolnictví – na území Českého Švýcarska žije největší populace sokolů stěhovavých v ČR, sokolnictví je na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. PRŮNIKY - Lidová architektura PERSONIFIKACE REGIONU Libor Hypš – truhlář z České Kamenice. Pan Hypš se zabývá se rekonstrukcí památek, výrobou replik historických oken, dveří a jiných výrobků ze dřeva. Jako vůbec první Čech obdržel v roce 2012 prestižní certifikát: ochrannou licenční známku odborníka na podstávkovou architekturu. Certifikát dokládá vysokou odbornou způsobilost spojenou s vysokými nároky v problematice oprav a rekonstrukcí podstávkových domů a lidové architektury. Na tyto certifikované odborníky se mohou méně zkušení vlastníci podstávkových domů v České republice obracet s žádostmi o zajištění kvalitní práce a rekonstrukce na svých podstávkových domech, které tak budou v souladu se stanovenými kritérii kvality. Práci pana Hypše si lze prohlédnout například na kostelu Nejsvětější Trojice v obci Polevsko v České Lípě, dále se podílel na rekonstrukci secesní vily Kytlice v Lužických horách nebo na opravě kulturní památky – mateřské školky v Novém Boru. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Sokolnictví. Na území Českého Švýcarska žije největší populace sokolů stěhovavých v ČR. Sokolníci se starají, aby v době hnízdění byla dotčená místa pro návštěvníky uzavřena. Toto opatření ochraňuje ptáky před rušením ze strany člověka v době, kdy jsou obzvláště citliví. I zdánlivě drobné vyrušení totiž může mít fatální následky v podobě zastydlých vajec nebo mláďat uhynulých hlady. V roce 2010 se v parku vylíhlo 20 mláďat a díky přísné ochraně a projektu na záchranu těchto vzácných opeřenců, kteří byli v Česku vyhubeni v 70. letech minulého století, je nyní v Českém Švýcarsku největší populace sokolů stěhovavých v Česku. Ochrana je základem pro další šíření sokolů v Česku i zahraničí a díky kroužkování severočeští přírodovědci vědí, že tady narozená mláďata hnízdí například v polských Górach Stolowych, v Žitavských horách v Sasku, ale třeba také na severu Itálie. Tradice sokolnictví, tedy zkráceně umění zacházení s dravci, především lov s nimi, trvá několik tisíc let. Prestiž sokolnictví nabyla vrcholu ve středověku. Stalo se významným činitelem v obchodu a diplomacii. V České republice se sokolnictví aktivně věnuje asi 500 lidí, kteří také pomáhají přírodě tím, že zachraňují genofond nejohroženějších 78/417
dravců a množí je v zajetí. Často se podílejí také na jejich vypouštění do přírody. Podstávková architektura v Českém Švýcarsku. Na tomto území se prolínalo soužití dvou národů, Čechů a Němců. Propojení těchto dvou kultur umožnilo vznik zcela novému stavení – podstávkovému roubenému domu. Podstávkový dům kombinuje dvě tradiční technologie lidového stavitelství: roubenou konstrukci, charakteristickou pro východoevropskou oblast, a hrázdění, jež je typické pro oblast západoevropskou. Podstávka je podpůrná dřevěná konstrukce stojící podél stěn přízemí, která nese váhu střechy, případně patra domu. Díky tomu nejsou stěny roubené světnice v přízemí zbytečně zatíženy a nehrozí tolik jejich zborcení. Těchto domů se v devíti obcích ležících na hranici Národního parku České Švýcarsko dochovalo kolem 1500. Prohlédněte si lidové stavby v Jetřichovicích, sousední Vysoké Lípě a nedaleké obci Mezná. Čekají na vás také podstávkové domy v ulici Šmilovského v Rumburku, lemovaná dřevěnými domy řemeslníků z přelomu 18. až 19. století. Putování za unikátními ukázkami podstávkové architektury Českého Švýcarska lze spojit s návštěvou muzea Českého Švýcarska v Krásné Lípě. To sídlí v nejstarším dochovaném domě v Krásné Lípě, expozice mapuje lidovou architektura „domů s podstávkou“. Jedinečnost těchto staveb dokládá mj. návrh na zařazení Krajiny podstávkových domů (severní Čechy, Horní Lužice a Dolní Slezsko) pod záštitu organizace UNESCO. Unikátnost podstávkového domu v Českém Švýcarsku tkví především v dochovaném počtu objektů. Byl však typický pro celé severní Čechy. Lidová architektura, archeoskanzeny Lidová architektura ve městě Rumburk. Vesnická památková rezervace zahrnuje pouze jednu z ulic města Rumburku, ulici Šmilovského. Ta je lemována dřevěnými domy řemeslníků z přelomu 18. až 19. století. Jejich nejnápadnějším prvkem jsou zajímavě obkládané a zdobené štíty. Lidové stavby v Jetřichovicích. Ve vsi Jetřichovice i blízkém okolí lze zhlédnout veliké množství lidových staveb. Mnoho z těchto stavení je památkově chráněno. Roubené patrové domy v obci Vysoká Lípa. Ve vsi se nachází soubor roubených patrových domů i objektů s hrázděnými štíty. Jsou rozmístěny po okolních svazích, podél u skal i v centru obce. Nedaleko Vysoké Lípy se nachází obec Všemily, kde lze obdivovat unikátní kapli, která je vytesána přímo do skály. Lidová architektura v obci Mezná. Pro turisty je obec Mezná důležitým cílem z důvodu velkého množství zachovalých staveb lidové architektury. Je zároveň jedním z výchozích míst do soutěsek řeky Kamenice. Usedlost Na Stodolci. Penzion Na Stodolci vznikl citlivou rekonstrukcí zemědělské usedlosti, jejíž historie se píše od roku 1881. Během přestavby bylo především dbáno na použití původních a tradičních materiálů, které hostům poskytují pocit tepla a útulnosti. Součástí penzionu je samostatná roubenka postavená klasickým tesařským způsobem z masivního dřeva. Veškerá jídla jsou připravována jen z čerstvých surovin dodávaných lokálními dodavateli z nejbližšího okolí. Restaurace Na Stodolci byla pro rok 2013 vyhodnocena Maurerovým výběrem Grand Restaurant (25. nejlepší restaurace, celkově 4. nejlevnější restaurace z TOP 100 restaurací v ČR). V okolí penzionu, ale i v oblasti národního parku České Švýcarsko se nachází množství nově vytvořených hipostezek, díky nimž je možné sledovat krásy národního parku z koňského hřbetu. Pro milovníky jízdy na koni jsou proto k dispozici stáje s jezdeckými koňmi, na nichž si mohou po předchozí rezervaci zajezdit jak zkušení jezdci, tak úplní začátečníci a děti. V letních měsících je zde možnost krátkodobého venkovního ustájení. Dolský mlýn (obec Růžová). Jedná se o jeden z nejstarších zachovaných vodních mlýnů v Českém Švýcarsku. V současnosti zachovány pouze zděné části objektu. První písemné zprávy zmiňují jeho existenci již roku 1515. Mlýn měl po mnoho let významnou funkci i ve vodní dopravě, a to při plavení dříví. Po roce 2000 se začalo s obnovou této významné památky, která za pomoci řady dobrovolníků trvá doposud. Veřejnosti je mlýn volně přístupný a v jeho areálu se konají různé akce, např. pálení dřevěného uhlí. Mlýn je znám také z pohádky Pyšná princezna, kde je ukázán ve své plné funkčnosti.
79/417
Dům Českého Švýcarska. Hlavní návštěvnické středisko celého regionu se nachází v Krásné Lípě na Křinickém náměstí. Dům slouží jako informační středobod pro celou oblast Českého Švýcarska a nabízí návštěvníkům veškerý informační servis. V Domě Českého Švýcarska lze spatřit interaktivní expozici o historii a kulturních hodnotách tohoto překrásného koutu naší republiky. V rámci expozice lze spatřit i makety podstávkových domů či větrný mlýn. Část expozice je věnována také více než 100leté tradici české turistiky. Větrné mlýny byly v severních Čechách budovány hlavně na návrších a na návětrných rovinách, kde se nenacházely vodní toky. Stavby větrných mlýnů byly navíc soustředěny pouze v oblastech s vhodnými povětrnostními podmínkami. I když česká kotlina, obklopená téměř ze všech stran pohořími, nebyla pro stavby větrných mlýnů nejvhodnější, i tak se zde nachází poměrně významné množství větrných mlýnů. V severních Čechách lze nejčastěji narazit na větrné mlýny zděné konstrukce. K zajímavým větrným mlýnům patří v severních Čechách větrný mlýn v Huntířově (mlýn s okrouhlou kamennou věží postavený v roce 1843) nebo mlýn v Mikulášovicích z roku 1555. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Nožířství. Mikulášovičtí výrobci nožů a nůžek byli ve střední a částečně i západní Evropě známí již v 18. století. Vyráběli nože všech druhů a tvarů, tesáky, kordy, šavle, břitvy, chirurgické a jiné speciální nástroje. Nožířství bylo tehdy velmi vážené řemeslo, a protože nožířů bylo málo, bylo to také řemeslo dobře prosperující. Rozkvět nožířského řemesla v Mikulášovicích přivedl v roce 1794 místního podnikavého obchodníka Ignaze Röslera k založení první továrny na výrobu nožů. Největšího rozmachu doznalo mikulášovické nožířství před první světovou válkou a po ní, kdy byly výrobky s úspěchem vyváženy do 106 zemí a teritorií světa (zvláště po modernizaci v době socialismu). Tradici nožířství v krajině Českého Švýcarska udržuje firma Mikov, která sídlí v obci Mikulášovice. Vznik společnosti spadá do roku 1955, kdy došlo ke sloučení závodů Koh-i-noor Mikulášovice a Sandrik Mikulášovice a vznikl z nich jeden národní podnik: společnost Mikov. Od svého vzniku se společnost specializuje na výrobu nožů všech druhů. V jejím sortimentu tak jsou nože řeznické, kuchyňské, řemeslnické, zahradnické, lovecké, rybářské, armádní, sportovní, kapesní zavírací, vyhazovací a některé speciální nože, vhodné zejména pro vášnivé sběratele. Mikulášovické nože jsou certifikované jako regionální produkt Česko-saského Švýcarska. Své nože dodává Mikov nejen po celé ČR, ale exportuje je i do zahraničí: do evropských zemí, Ruska a USA. Firma Mikov se účastní i uznávaného mezinárodního kovářského festivalu Hefaiston na hradě Helštýn, kde předvádí své řemeslo a výrobky. Součástí firmy je i Muzeum nožířské tradice. K vidění zde jsou historické exponáty, dobové fotografie a zajímavé články o výrobě nožů v Mikulášovicích. Při objednání lze k prohlídce muzea nabídnout i výklad o historii a současnosti společnosti. V podnikové prodejně si pak návštěvníci mohou vyhlédnutý nůž zakoupit. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Mlynářství. Na území Českého Švýcarska se nachází několik zachovalých větrných nebo vodních mlýnů. Větrné mlýny jsou mlýny holandského typu. Např. mlýny v Arnoltice, Huntířově a Janově jsou dnes zrenovovány a přestavěny na obytné budovy sloužící k rekreačním účelům. Ve větrném mlýně na Petříně se mohou návštěvníci regionu ubytovat, je zde provozován penzion. Vodní Dolský mlýn je dnes volně přístupný a je výše zmíněn. Pěší turistika. Počátky turistického objevování Českého Švýcarska spadají do druhé poloviny 18. století. Tuto oblast začali objevovat a především prezentovat švýcarští výtvarníci Adrian Zingg a Anton Graff, kteří působili na umělecké akademii saského dvora a podnikali výlety z Drážďan podél Labe do míst mezi Pirnou a Hřenskem. Tvář zdejší krajiny jim připomínala okolí jejich domovů, proto ji nazvali Saským Švýcarskem. Později vznikl i název pro České Švýcarsko. Turistický zájem o tento region podstatně ovlivnil rozvoj lodní a železniční dopravy (nákladní, ale i výletní parníky). O zpřístupnění Českého Švýcarska pro účely turistického ruchu se významně zasloužil rod Kinských − majitelé českokamenického panství, a rod Clary-Aldringenů − majitelé děčínského panství. Dodnes nesou mnohá tradiční a turisticky atraktivní místa v Českém Švýcarsku jména jednotlivých členů těchto šlechtických rodů: například Rudolfův kámen, Vilemínina stěna, Mariina skála, Ferdinandova či Edmundova soutěska. Do dějin turistiky se Clary-Aldringenové zapsali především tím, 80/417
že zprovoznili soutěsky na řece Kamenici (provoz na pramicích byl otevřen 1890) a zpřístupnili největší skalní most v Evropě – Pravčickou bránu (od 80. let 19. století). Pěší turistika tak v tomto regionu slaví již více než 100 let. Kamenné rozhledny. Součástí pěší turistiky v Českém Švýcarsku je určitě i velký výskyt rozmanitých rozhleden či vyhlídek. Rozhledny nesmí návštěvník Českého Švýcarska opomenout. Různý materiál a styl rozhleden vytváří svébytný ráz krajiny. Za zmínku určitě stojí kamenné rozhledny, jejichž historie sahá až na konec 19.století, kdy byly postaveny první z nich. Jmenujme alespoň Děčínský Sněžník, jež se začal stavět již v roce 1864. Je to snad nejkrásnější rozhledna v ČR. Zajímavá je také rozhledna na Vlčí hoře, rozhledna Tanečnice u Mikulášova, o níž pověst praví, že na ní tančila dívka, aby sváděla myslivce, nebo rozhledny Jedlová či Dymník. Kamenné rozhledny patří k turistické historii Českého Švýcarska. Obyčeje a zvyky, události Lužičtí Srbové. Přestože tematika již není živá, některé tradice Lužických Srbů je třeba pro jejich specifičnost zmínit. Většina Lužických Srbů dnes žije na historickém území Dolní a Horní Lužice (území bývalého Východního Německa, západního Polska a části pohraniční oblasti Lužických hor). Většinu lidových zvyků Lužických Srbů na českém území patrně již nespatříme, avšak mnozí z těch, kteří žijí na českém území, dodržují zvyky a obyčeje při návštěvách svých rodin v Německu a Polsku. Lidové tradice Lužických Srbů: — Velikonoční jízdy v Mikulášovicích. Jedná se o jízdy na koních provozované v období Velikonoc. Navazují na dlouholetou tradici. Obřad začíná slavnostní požehnáním jezdců v kostele sv. Mikuláše. Jedná se o unikátní lidový obyčej, který spojuje v jeden celek církevní a světský rituál. Starou lužickosrbskou tradici obnovili ve městě před třemi lety. Předtím skončila v roce 1939, kdy ji zakázali Němci. Tehdy bylo město pětinásobné a průvod objížděl i okolní statky a žehnal polnostem. Velikonoční jízdy zvané také Jízdy křižáků či Jízdy kolem osení jsou starý velikonoční zvyk, který se do současnosti dochoval v německé Lužici a také v Lukavci v Českém Slezsku. Průvod po mši v kostele svatého Mikuláše prošel obcí, na různých místech se zastavoval, hrálo se a zpívalo. Smyslem této tradice je rozhlásit světu, že Kristus vstal z mrtvých. Zakládá se ale na starších pohanských kořenech, kdy muži objížděli na koních polnosti a prosili o dobrou úrodu v nastávajícím roce. Oslavoval se příchod jara a konec zimy a v průběhu pátého století na to navázala křesťanská tradice. — Ptačí svatba – dnes již tradice dodržovaná převážně dětmi. Děti se přestrojí za ptáky a za neustálého hraní hudby putují vesnicí a vybírají dary. — Zakládání ohňů v době Velikonoc. Smyslem této tradice je odehnat krutou zimu, která v minulosti mohla přinést obyvatelům vesnic zkázu. Jde o tradiční pohanský zvyk. — Tradiční velikonoční zdobení kraslic. — Průvody velikonočních jezdců. Pálení dřevěného uhlí u Dolského mlýna. V lesích Českého Švýcarska doutnaly od 16. do 19. století stovky milířů, poslední postavil přesně před 60 lety uhlíř Villi Kleinpetr, a to pro filmaře pohádky Pyšná princezna. Jeho zbytky jsou dodnes vidět. Uhlí tehdy pálil p. Kadera, jeden ze dvou uhlířů v celém Česku. P. Kadera zakládá a hlídá desítky milířů v celé Evropě. Tradice pálení dřevěného uhlí u Dolského mlýna byla obnovena v rámci Týdne lesních řemesel, probíhá každoročně v září. Nepálí se však jen milíř. Během týdne probíhají ukázky výroby potaše, štípání šindele, štípání pazourku, pečení masa v zemní peci a další ukázky a přednášky vztahující se k lesním řemeslům v Českém Švýcarsku. Během akce můžou zájemci navštívit i komentované prohlídky Dolského mlýna. Akci pořádá Správa NP České Švýcarsko. Nožířské slavnosti. V červnu konaná slavnost se odehrává v areálu firmy Mikov. Vedle bezplatné prohlídky Muzea nožířské tradice nebo nahlédnutí do výrobních prostor firmy byl připraven doprovodný program v podobě historického šermu, „lovení“ rybiček, ukázky historického broušení a kováře v akci. K vidění byl též boj s nožem. V rámci slavností se odehrávaly také praktické testy nožů: sekání lan a plechovek. Mytologie, obřady K Dolskému mlýnu se váže tato legenda: Mlynářův syn odešel do světa na zkušenou. 81/417
Když se po letech vracel (jako bohatý člověk), zastavil se nejprve v místní hospodě, kde o sobě vše vyprávěl. Rodiče chtěl překvapit, a tak se u nich ubytoval jako pocestný. Bohatě mlynáři za nocleh zaplatil a uložil se k spánku. Mlynářovi však zlato nedalo spát, a tak spícího pocestného společně se ženou zavraždili a okradli. Druhý den ráno se mlynáře ptali, zdali mají radost ze shledání se synem. V tu chvíli si uvědomili, že zabili vlastního syna. S tímto vědomí však nemohli žít a oba dva se zabili. Dodnes prý po okolí bloudí duch zavražděného mlynářova syna a čeká, až ho nějaká dobrá a poctivá duše vysvobodí. Hudební a taneční folklor Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Nářečně různorodá oblast. Součást původně německy mluvící oblasti. Lužickou srbštinu lze výjimečně zaslechnout v oblasti Lužických hor v místech pohraničí s Německem a Polskem a dále na severu, kde národ Lužických Srbů několik staletí sídlil. Lužická srbština je hned po jazyce slovenském češtině zvukově nejbližší. Toho si lze všimnout na příkladech pozdravů a jiných nejčastěji používaných slovních spojení: - Dobre zajtšo! – Dobré ráno! - Dobry źen! – Dobrý den! - Witaj! – Vítej! / Buď vítán! - Witajśo k nam! – Vítejte u nás! - To se wě! – To se ví! - Wjele wuspěcha! – Hodně úspěchů! Významné folklorní festivaly a soubory Mezinárodní folklorní festival Tolštejnského panství – nejsevernější oslava lidového umění a tradic konaná ve městě Krásná Lípa na začátku června, pořádaná folklorním souborem Lužičan ve spolupráci se skupinou Šluknovsko, městy Krásná Lípa a Varnsdorf a Folklorním sdružením ČR. V rámci festivalu lze navštívit jarmark s ukázkami tradičních řemesel a s „Jahodobraním“, kde se lze zakousnout do nejrůznějších výrobků z jahod a ochutnat speciální jahodové pivo z varnsdorfského pivovaru Kocour. Folklorní soubor Lužičan. Soubor vznikl roku 1987 jako vůbec první krásnolipský folklorní soubor. Jeho název „Lužičan“ je odvozen od názvu nejbližšího pohoří Lužických hor. Soubor se věnuje udržování a obnovování lidové kultury a tradic Krásnolipska a okolí, ovšem z důvodu málo známých etnografických skutečností o tomto regionu se věnuje i ostatním regionům Čech. Dětský folklorní soubor Křiničánek. Soubor se účastní folklorních vystoupení, zájezdů, přehlídek a festivalů doma i v zahraničí. Převážnou část osazenstva souboru tvoří děti. Repertoár souboru Křiničánek zahrnuje celé Čechy, inspiraci pro svá vystoupení pak čerpá převážně z lidových tanců a písní oblastí Podještědí, Pojizeří a Českodubska. Soubor spolupracuje s folklorním souborem Lužičan. Folklorní soubor Dykyta byl založen na jaře v roce 1990 v Krásné Lípě. Soubor je složen z taneční, pěvecké a muzikantské složky, jeho součástí je i vlastní cimbálová muzika. Inspiraci pro svoji činnost čerpá převážně z krajiny Podještědí a Pojizeří, kde též každoročně pořádá pracovně-poznávací soustředění. Kromě tanců a písní, které soubor prezentuje na svých představeních, se také snaží udržet ještě existující nebo obnovit v minulosti již zaniklé lidové obyčeje a zvyky. Soubor z Krásné Lípy vystupuje v rekonstruovaném podještědském kroji, a to v regionu, v ČR i v zahraničí. Soubor reprezentoval region v Německu, Rakousku, Polsku, Francii, Itálii, Dánsku, a dokonce také v čínské Šanghaji. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Děčínská Jeřabinka – regionální produkt firmy Valdemar Grešík, sídlící v Děčíně. Při výrobě tohoto nápoje se používají plody z jeřábu ptačího, tradičně využívané v lidovém léčitelství. Pálenka je oblíbená pro svůj blahodárný účinek na trávení a v boji proti nachlazení. Děčínská jeřabinka je rozpoznatelná pro svoji nezaměnitelnou pikantní chuť. Navíc s do ní nepřidává žádný cukr. Pivo Falkenštejn se vaří v nově otevřeném křinickém pivovaru v Krásné Lípě od roku 2013. Otevřením Křinického pivovaru byla po mnoha desítkách let obnovena tradice vaření piva ve městě Krásná Lípa. Starý pivovar byl v 60. letech zbourán, a proto se rozhodlo přenést výrobu přímo do centra města na Křinické náměstí, do 82/417
bývalého měšťanského domu, který historicky sloužil jako zájezdní hostinec. Pivovar Kocour – Varnsdorf. Pracovníci pivovaru ve Varnsdorfu se snaží o netradiční pojetí vaření piva a jeho prezentování. Základní filosofií místních pracovníků je to, že pivo je něco více než pouhý nápoj na zahnání žízně. Pomocí svých výrobků a veřejného vystupování se snaží ukázat, že pivo se dá pít podle ročního období nebo nálady. Z tohoto důvodu má pivovar ve svém sortimentu mnoho pivních speciálů, od silných ležáků až po různá svrchně kvašená piva typu weizen, stout, saison a pale. K vaření piva se v pivovaru Kocour využívá ten nejkvalitnější chmel z Žatce a moravský slad. S výběrovými pivy a pivními speciály z pivovaru Kocour se lze setkat také na odborných degustacích a ve specializovaných pivotékách. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Penzion Na Stodolci, Dolní Chřibská - Andy restaurant, Děčín Regionální produkty Keramické modely podstávkových domů, Jaroslav Šafr a Jan Král, Dolní Poustevna. Keramické modely unikátních stavení kraje Českého Švýcarska jsou dílem panů Jaroslava Šafra a Jana Krále. Za celek jejich keramických modelových výrobků vyráběných v Dolní Poustevně s názvem „Svět podstávkových domů“ jim byl udělen certifikát regionálního výrobku. Sedlářství, Jaroslav Ryšavý, Chřibská. Sedlářství, poměrně vzácnému řemeslu, se v obci Chřibská věnuje pan Jaroslav Ryšavý. V rámci řemesla se věnuje výrobě a prodeji kožených výrobků, westernových sedel, kožených popruhů a brašen. KLASTRY ATRAKTIVIT Usedlost Na Stodolci se nachází v těsné blízkosti národního parku České Švýcarsko. Součástí usedlosti je samostatná roubenka postavená klasickým tesařským způsobem z masivního dřeva. Objekt je celodřevěný, ošetřený jen přírodními vosky. Penzion Na Stodolci vznikl citlivou rekonstrukcí zemědělské usedlosti, jejíž historie se píše od roku 1881. Během přestavby bylo především dbáno na použití původních a tradičních materiálů, které hostům poskytují pocit tepla a útulnosti. Veškerá jídla jsou připravována jen z čerstvých surovin dodávaných lokálními dodavateli z nejbližšího okolí. Restaurace Na Stodolci byla pro rok 2013 vyhodnocena Maurerovým výběrem Grand Restaurant (25. nejlepší restaurace, celkově 4. nejlevnější restaurace z TOP 100 restaurací v ČR). V okolí penzionu, ale i v oblasti národního parku České Švýcarsko se nachází množství nově vytvořených hipostezek, díky nimž je možné sledovat krásy národního parku z koňského hřbetu. Pro milovníky jízdy na koni jsou tu proto k dispozici stáje s jezdeckými koňmi, na nichž si mohou po předchozí rezervaci zajezdit jak zkušení jezdci, tak úplní začátečníci a děti. V letních měsících je zde možnost krátkodobého venkovního ustájení. TEMATICKÉ TRASY Lidová architektura a podstávkové domy Českého Švýcarska. Prohlédněte si lidové stavby v Jetřichovicích, sousední Vysoké Lípě a nedaleké obci Mezná. Za návštěvu jistě stojí také ulice Šmilovského v Rumburku, lemovaná dřevěnými domy řemeslníků z přelomu 18. až 19. století. Putování za unikátními ukázkami podstávkové architektury Českého Švýcarska lze spojit s návštěvnou muzea Českého Švýcarska v Krásné Lípě. Toto muzeum sídlí v nejstarším dochovaném domě v Krásné Lípě, jeho expozice mapuje lidovou architekturu „domů s podstávkou“.
83/417
PASPORT SUBREGIONU KRUŠNÉ HORY A PODKRUŠNOHOŘÍ ANOTACE DESTINACE
84/417
Krušné hory, dříve nazývané také Rudohoří, už svým historickým názvem odkazuje k tomu, že zde odedávna probíhala těžba. Místní tradice těžby rud se odráží i v názvech obcí, jako jsou Cínovec či Měděnec. Podkrušnohoří se pak do povědomí lidí zapsalo zejména jako oblast nejvýznamnějších hnědouhelných pánví u nás. POZICE V RÁMCI Součást regionu Severozápadní Čechy REGIONALIZACE Součást mezoregionu Sever Čech ZÁKLADNÍ TÉMA Hornictví, těžba rud a cínu – hornictví a těžba PRO rud patřily odedávna k typickému způsobu obživy MARKETINGOVOU obyvatel Krušných hor, montanregion Krušnohoří se KOMUNIKACI v současnosti uchází o zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Řezbářská tradice a výroba hraček –vyřezávání je v Krušných horách široce rozšířeno, své kořeny má již v dobách počátků hornictví v této oblasti. Cibulový porcelán – tradiční výroba cibulového porcelánu ve městě Dubí. Lázeňská tradice – teplé prameny v této oblasti znali a využívali již staří Římané. PRŮNIKY Hornictví Porcelán Lázeňství PERSONIFIKACE REGIONU Anton Walter – zakladatel továrny na výrobu hraček v Nové Vsi v roce 1889. Výroba hraček přečkala i neklidné období druhé světové války, kdy většina řemesel a továren v Krušných horách zanikla. Vyráběl hračky: panáčky, zvířata, domky. Soňa Vydrová – majitelka firmy Wood, navazující na 124letou tradiční výrobu dřevěných hraček v Nové Vsi. Součástí továrny je i prodejna dřevěných hraček. Zakoupit si lze tradiční dřevěné hračky určené pro český trh: — louskáček – praktická hračka sloužící k rozbíjení ořechů, — kamna – dřevěná hračka evokují tehdejší vaření na českých kamnech, — vodník – oblíbená postava z českých pohádek, — kuřáček – typická dřevěná hračka krušnohorských řezbářů určená pro české zákazníky. Jedná se o figurky znázorňující profese konce 19. století, do kterých se vloží doutnající františek, z úst figurek poté vychází dým. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Montanregion Krušnohoří je projektem ve spolupráci oblastí českého Krušnohoří a německé části Krušných hor, který usiluje o zápis hornické kulturní krajiny do seznamu světového dědictví UNESCO. Hornická kulturní krajina je v žádosti reprezentována výběrem šesti českých lokalit souvisejících s montánními dějinami Krušných hor. V Ústeckém kraji jde o historické hornické město Krupka se štolou Starý Martin a vrch Mědník, unikátně dochovanou krajinu formovanou těžbou a zpracováním rud po dobu téměř sedmi století. V západní části pohoří je historické hornické město Jáchymov, město Horní Blatná s Blatenským vodním příkopem, sejpoviště u Božího Daru a důl Mauritius v Hřebečné. Na saské straně je vybráno celkem 43 lokalit, například historická hornická města Annaberg, Marienberg, Freiberg a řada pozůstatků po dolování v německé části Krušnohoří. Projekt Montanregion představuje památky spojené s historickou těžbou drahých a obecných kovů a vedle důlních děl a hornických měst se jedná především o krajinu poznamenanou montánní činností. Lidová architektura, archeoskanzeny Zejména v západnějších, německy mluvících částech území se poměrně brzy, ještě v období tradiční dřevěné výstavby, dospělo k patrovému způsobu budování obytných i hospodářských staveb. Vedle tradičních přízemních objektů roubené konstrukce se tak vyskytují i objekty patrové s hrázděnou konstrukcí patra. Směrem do vnitrozemí
podíl hrázděných budov klesá, roubená zástavba je však také rychle na ústupu, neboť se zde s ohledem na nedostatek lesů v brzké době uplatňuje zástavba zděná. Přízemní nebo patrové domy s jednoduchým členěním se budují nejprve z kamene a později z cihel. Domy tohoto typu se stavěly v této oblasti (a postupně také v dalších více či méně přilehlých částech našich zemí) po celé 19. století. Jejich nejmasovější užití zaznamenáváme ale právě v severozápadních Čechách, kde existovaly zejména v pánevní oblasti pod Krušnými horami vesnice kompletně vystavěné právě z těchto domů. Ve městě Krupka se nachází historické náměstí a expozice muzea věnující se lidové architektuře. Při putováním městem lze dále obdivovat zachovalou lidovou architekturu na domech s hrázděným patrem, jejichž největší množství se nachází v horní části Krupky. Vesnický statek ve Vtelnu představuje barokní vesnický statek z 16. století skládající se ze šesti objektů. Ve velkém špýcharu je instalována stálá fotografická výstava dokumentující zaniklé oblasti severočeského kraje. Venkovský statek Stará Ves nabízí komplexní pohled na venkovský život, zahrnující běžné domácí práce, zemědělství a řemeslnictví. V rámci doprovodných akcí se zde konají také názorné ukázky téměř zapomenutého způsobu života i lidových tradic a řemesel. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Hornictví a těžba rud v Krušných horách. Již odedávna se v Krušných horách těžily rudy obsahující měď, cín, stříbro, olovo a železo. Později se přidala ještě těžba kobaltu, niklu a wolframu. Mezi nejvýznamnější ložiska patří Cínovec, Krupka, Měděnec, Přísečnice a Kovářská. Expozice těžby cínu v Krupce dokumentuje tradiční těžbu cínu. Součástí expozice jsou dobové fotografie z těžby a popis jejího historického vývoje. V Krupce jsou navíc veřejnosti přístupné doly, které svojí atmosférou a tamějšími podmínkami návštěvníkům přibližují způsob tradiční těžby cínu. Hornictví je věnována také expozice v Muzeu těžby rud v Horní Blatné. Návštěvníci se tu seznámí s dějinami těžby a zpracování cínové rudy v okolí krušnohorských městeček Horní Blatné a Božího Daru, prohlédnou si sbírky cínového nádobí i modelů důlní techniky. Unikátní památkou je pak Blatenský vodní příkop, který představuje konstrukci umělého kanálu užívaného k těžbě rud a energetickou základnu pro průmysl v Horní Blatné. Voda z božídarských rašelinišť byla používána na rýžování a na pohon strojů nejen v dolech na Hornoblatensku. Výstavba příkopu začala v roce 1540 a dnes je upravena převážná část z celé 12 km trasy. Bývalý důl Mauritius je nejslavnějším cínovým dolem Krušných hor, ve kterém se těžila ruda s přestávkami po celá čtyři století, od roku 1545 do roku 1944. Nachází se nad Hřebečnou. V současné době se připravuje zpřístupnění formou dvou návštěvnických tras. Těžba stříbra a ražba mincí na Jáchymovsku. Jáchymov patří mezi nejvýznamnější česká historická hornická města. V 16. století ho proslavila ho těžba stříbra a následná ražba stříbrné mince tolaru (od těchto mincí, které byly ve své době zárukou kvalitní měny, je odvozen i název dolaru, měny USA). Stříbrná horečka sice během několika desetiletí pominula, ale hornická činnost pokračovala i nadále. Vedle stříbra se těžilo olovo, arsen, kobalt, nikl, cín a také smolinec, který se používal k barvení skla. A byl to právě jáchymovský smolinec, ve kterém manželé Curieovi objevili v roce 1898 nové prvky, polonium a radium. Tento objev přinesl městu světlé i stinné stránky: radonové lázně, ale také masivní těžbu uranu pro potřeby zbrojního programu SSSR, při níž byli využíváni i političtí vězni. Ti zde pracovali a žili v naprosto nevyhovujících podmínkách. Mezi památky na těžbu stříbrných i uranových rud patří areál štoly č. 1. Její délka je 230 m a jedna z bočních chodeb protíná i v minulosti těženou stříbronosnou žílu Evangelist. Ve štole je instalována také malá expozice důlní techniky: důlní vozíky, vrtáky apod. V roce 2012 se pak podařilo vyčistit a zabezpečit i starší důlní díla z dob stříbrné horečky na přelomu 15. a 16. století. Muzeum Jáchymov s několika stálými expozicemi představuje dějiny města Jáchymova, nerostné bohatství Krušných hor, dolování stříbra (s pohyblivým modelem důlní činnosti), jáchymovskou královskou mincovnu, lázeňství a hornictví. Vidět lze i expozici o táborech politických vězňů při jáchymovských uranových dolech po roce 1950, jejíž součástí je i rozsáhlé podzemí a lapidárium s fragmenty portálů a ostění 85/417
zejména z již neexistujícího domu mincmistra. Těžba uhlí na Mostecku. Tradice těžby uhlí sahá až do 70. let 18. století, kdy v tehdy ještě starém Mostu vzniká první důl na těžbu uhlí. První velký vzestup těžby uhlí nastal na Mostecku v době příchodu průmyslové revoluce v polovině 19. století, kdy se prudce zvýšila poptávka po uhlí jakožto palivu. Od té doby se stala těžba uhlí pro město Most zhoubou. Docházelo k trhlinám v zemi, propadaly se celé domy i s lidmi a několik tisíc lidí zůstávalo bez přístřeší. K definitivnímu zničení starého města Most začínalo docházet v 70. letech 20. století, v roce 1987 pak došlo k demolici starého Mostu se všemi historickými památkami. Zároveň s demolicí probíhala výstavba Mostu nového, který je bohužel bez jakýchkoliv historických památek a dle názoru mnohých obyvatel se jedná pouze o velké sídliště. Jedinou dochovanou památkou z unikátní sbírky lidových stavení a kostelů starého Mostu je gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl pomocí technicky zcela unikátního a světově známého přesunu posunut o osm set metrů od rozpínajících se dolů až před hranici nového města. Původní podobu města Most a názornou dokumentaci přesunu místního kostela si můžete prohlédnout v Muzeu královského města Most. V prostorách městské knihovny byla otevřena nová expozice věnovaná tomuto městu. Prohlédnout si lze pohyblivou maketu přesunu Děkanského kostela. Ta představuje přesun kostela, který se uskutečnil v roce 1975 na nové místo, vzdálené 850 metrů. Ukázku doplňují tehdejší zvuková hlášení. Po stěnách visí dobové dokumenty, mapy a fotografie zachycující tehdejší podobu Mostu. Vyřezávání a umělecká dřevovýroba v Krušných horách je v Krušných horách široce rozšířeno a má své kořeny již v dobách hornictví. S velkou zručností a vytrvalostí je většinou lipovému dřevu za pomoci mnoha řezbářských nástrojů vdechován život. V tradici vyřezávaných dřevěných hraček pokračuje firma Wood, sídlící v Nové Vsi, kterou vede paní Sonja Vydrová. V dílně této společnosti tak vzniká mnoho tvarů a motivů, např. horníci, pyramidy, dýmající panáčci (na německý trh dodáváni pod názvem Räuchermänner = kuřáci) jako vánoční hračka, do které se během Vánoc vkládá doutnající františek, dále například betlémy, zvířata a mnoho dalšího. Tradiční výroba dřevěných hraček, firma Wood, Nová Ves. Výroba navazuje na místní dlouholetou tradici výroby dřevěných hraček. K nejoblíbenějším hračkám patří zejména: louskáček – praktická hračka sloužící k rozbíjení ořechů, kamna – dřevěná hračka evokující tehdejší vaření na českých kamnech, vodník – oblíbená postava z českých pohádek, kuřáček – typická dřevěná hračka krušnohorských řezbářů, figurky znázorňující profese konce 19. století, do kterých se vloží doutnající františek, z úst figurek poté vychází dým. Cibulový porcelán, Dubí. Tradiční výroba cibulového porcelánu ve městě Dubí má svůj počátek v roce 1864. V tomto roce dubský průmyslník Anton Tschinkel koupil rozsáhlý dům s názvem Dolní lesní mlýn. V roce 1885 získala od A. Tschinkela továrnu firma O. C. Teuchert z nedaleké obce Míšně a zavedla zde výrobu porcelánu v rokokovém tvaru a v tzv. cibulovém dekoru. Výroba porcelánu zaznamenala v této době nebývalý úspěch, a tak se tradice výroby cibulového porcelánu v regionu uchovala až dodnes. Na tradici tak v současnosti navazuje firma Českého porcelánu, a. s., sídlící v obci Dubí. Ve své současné nabídce má firma kolem 660 cibulových tvarů. Vysoká kvalita těchto výrobků je garantována oceněním „Český výrobek“, kterým byl cibulový porcelán odměněn Asociací sklářského a keramického průmyslu České republiky. I když porcelánka v Dubí není tou nejstarší na českém území, její postavení je přesto výjimečné. V roce 2013 totiž oslavila 100 let nepřetržitého užívání původní tovární výrobní značky. Paličkování v Krušných horách. Paličkování je tradiční umělecké řemeslo německé i české strany Krušných hor, které je ještě dnes živé. Počátky této krušnohorské tradice sahají až do 16. století. Paličkování se tradičně věnovaly převážně ženy, pro které byla tato činnost velmi důležitá a pomáhala jim zaplatit životní náklady. Pro tuto domácí práci bylo příznačné, že se potkávaly ženy nebo celé rodiny a všichni pracovali společně. Pro tento zvyk se vžil název „Hutznohmd“ (Hutzenabend = společná sešlost): lidé společně paličkovali, zpívali a vyprávěli si mnohé příběhy. 86/417
Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Lázeňství v Teplicích. První důkazy o využívání teplické termální vody pocházejí již z počátku našeho letopočtu. V šachtě teplického pramene Pravřídlo byly nalezeny římské a keltské šperky i mince, které se dle zvyku vhazovaly do vody jako dík léčivé síle pramenů. Česká královna Judita, matka Přemysla Otakara I., zde založila klášter „ad aquas calidas“ (u teplých vod), jehož součástí byl i špitál. Řeholnice se zde staraly o nemocné a k léčení používaly i termální prameny. Od roku 1580 se začaly postupně původní lázeňské dřevěné budovy bourat a nahrazovat kamennými. V té době byly Teplice již velmi známým lázeňským městem. V r. 1550 pobývala v Teplicích vévodkyně Kateřina Saská a od té doby sem rodina saského kurfiřta s celým dvorem přijížděla každoročně. V průběhu staletí zde pak pobývala celá řada významných osobností, jako byli Petr I. Veliký, Ludwig van Beethoven či císařovna Sissi. Obyčeje a zvyky, události Mariánské slavnosti v Krupce – tradiční dvoudenní lidová veselice. Pro příchozí jsou připravena představení souborů pouličního divadla, tržiště, dobová šermířská vystoupení a samozřejmě dětmi oblíbená pouť. Druhý den se mohou návštěvníci těšit na vystoupení místních mažoretek a festival dechových hudeb. Vinobraní v Černíkovicích. Obvyklým datem konání tohoto vinobraní je říjen, akce se koná v místním kulturním domě. Na vinobraní je vždy možno zakoupit a ochutnat vína z tradičních vinařských regionů Čech. Vinobraní bude svoji hudbou doprovázet místní kapela, místní řemeslníci budou předvádět svá řemesla a na všechny účastníky bude dohlížet dobové četnictvo, které spravedlivě potrestá každý přečin. Mytologie, obřady Legenda o objevení teplých pramenů Václav Hájek z Libočan ve své kronice popisuje následující legendu: Pasáček, který každý den pásl své vepře, měl ve svém stádě také prase, které vždy zaostávalo za ostatními, protože kulhalo. Proto se také ze začátku vůbec nedivil tomu, že se občas ztrácelo. Po nějaké době si pasáček všiml, že vepř přestal kulhat, a je dokonce čipernější než ostatní. Přesto se každý den odděloval od stáda, a tak se pasáček jednou rozhodl sledovat ho, kam chodí, a zjistit, co vězí za jeho zázračným uzdravením. Šel za ním až k místu, kde ze země vyvěral horký pramen. Prase se tam spokojeně rochnilo v bahně. Jen co se vrátil se svým stádem domů, pospíchal za zemanem Kolostůjem, kterému tento kraj patřil, aby mu pověděl, co viděl. Kolostůj na tomto místě založil město, kterému se později začalo říkat Teplice. (Zdroj: www.lazneteplice.cz/onas/historie.) Hudební a taneční folklor Dudácká muzika z Mostu existuje již několik let. Byla založena za podpory mosteckého městského divadla. Kapela se zaměřuje na uchování a prezentování tradičních písní a hudby z oblastí podél českých hranic. V repertoáru Dudácké muziky tak lze zaslechnout písně z Chodska, Prácheňska, Pošumaví a jižních Čech. Výjimečné však nejsou ani písně z podkrušnohorského regionu a hornické skladby. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Nářečně různorodá oblast. Součást původně německy mluvící oblasti. Významné folklorní festivaly a soubory Krušnohorské Viktoriánské folklorní slavnosti divákům představují národopisné taneční soubory, zaposlouchat se lze do cimbálové muziky, dechové hudby i country kapel. Na slavnostech se tradičně představuje i chomutovský dětský soubor Krušnohor. Kromě vystoupení folklorních souborů mohou návštěvníci obdivovat ukázky tradičních lidových řemesel v Krušnohorském muzeu. Český národní soubor Krušnohor (Chomutov) vznikl v roce 1988 při Kulturním a společenském středisku v Chomutově, kde působí dosud. Pracuje ve dvou pracovních skupinách: děti do patnácti let a mládež do dvaceti šesti let. Tento folklorní soubor doprovází vlastní lidová muzika. Krušnohor zpracovává folklorní materiál Krušnohoří, Karlovarska a celé západní a jihozápadní části Čech. Skejušan je folklorní soubor sídlící v Chomutově, založený chomutovskými folklorními příznivci v roce 1990. Skejušan je v České republice jediným souborem, který při svých vystoupeních předvádí autentický rusínský folklor zpívaný v rusínském jazyce, tedy jazykem obyvatel severovýchodní části Karpatského oblouku u slovenských hranic. Soubor je pravidelným účastníkem tuzemských i zahraničních festivalů, např. 87/417
Karlovarského FF, Domoviny Strážnice nebo přehlídky folklorních souborů v Mariánských Lázních. Za svoji činnost byl Skejušan oceněn titulem Laureát MFF „Strážnice 99“. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Krušnohorská bramboračka – bramboračka s bramborami a tymiánem. Teplické lázeňské oplatky se prodávají v několika formách: jako Teplické oplatky se sypanou nebo krémovou náplní či jako Teplické trojhránky. Bezová polévka – krušnohorská polévka z bezových květů, dochucená kapkou vína, jablkem nebo rozinkami. Bílinská kyselka (minerální voda). Ústecký kraj je proslulý také díky svému lázeňství a díky svým minerálním vodám. V posledních letech zažívá své obrození unikátní Bílinská kyselka a stejně tak probíhá obnova celého areálu tamější stáčírny minerálních vod. První písemná zmínka o kyselce z Bíliny pochází již z roku 1541. Lze ji najít v první česky psané kronice Václava Hájka z Libočan. Bílinská kyselka je kyselka z prostředí Českého středohoří od města Bíliny. Její čerpání se provádí z téměř neuvěřitelné hloubky 191 m z pramene uloženého pod horou Bořeň. Většina produkce minerální vody směřuje po pokrytí tuzemské poptávky do zahraničí, a to zejména na Slovensko, do USA, do Číny a do Ruska. Jídla spojená s tradicemi českých Němců: „Klitscher“ – krušnohorský bramborák, „Neunerlei“ – tradiční štědrovečerní pokrm složený z devíti různých pokrmů, např. knedlíky, čočka, celer, husa, zelí. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Pivovar Hotel Na Rychtě, Ústí nad Labem - Benada Restaurant, Ústí nad Labem - Best Western hotel Vladimír, Ústí nad Labem - Horský hotel Lesná, Boleboř - Hostinec Na Statku, Vojkovice - Hotel Bohemia Excellent, Klášterec nad Ohří - Hotel Nástup, Loučná pod Klínovcem - Hotel Ostrov, Tisá - Hotel Partyzán, Chomutov - Hotel Širák, Most - Hotel Star 4, Vejprty - Penzion a restaurace Bohemia, Dubí - Restaurace Bernard, Dubí - Restaurace Stropník, Osek - Restaurant Prince de Ligne, Teplice - Sportovka bowling, Most - Sportovní a vzdělávací centrum Benedikt, Most - The North Restaurant, Litvínov Regionální produkty Pletení z proutí a košíkářství, Robert Zauer, Teplice. Robert Zauer je kromě svých krásných výrobků z proutí znám také pro svoji zručnost při výrobě miniaturních slaměných ozdob. Na několika soutěžích již upletl vrkoče o délce 16 mm a šířce 6 mm. Výroba hudebních nástrojů, Jan Richter, Krupka. Jan Richter, mistr houslař, se věnuje výrobě tradičních hudebních nástrojů. Kovářství v Krupce, bratři Škorvagové, Krupka. Kovářské řemeslo v obci Krupka udržují bratři Škorvagové. Společně se věnují jak kovářství, tak i zámečnictví včetně montáží. KLASTRY ATRAKTIVIT Venkovský statek Stará Ves nabízí komplexní pohled na venkovský život, zahrnující běžné domácí práce, zemědělství a řemeslnictví. V rámci doprovodných akcí se zde konají také názorné ukázky téměř zapomenutého způsobu života i lidových tradic a řemesel. TEMATICKÉ TRASY Montanregion Krušnohoří. Hornická kulturní krajina na české i německé straně Krušných hor usiluje o zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Hornická kulturní krajina v české části hor je reprezentována šesti lokalitami souvisejícími 88/417
s montánními dějinami celé oblasti. Jde o historické hornické město Krupka se štolou Starý Martin a vrch Mědník, historické hornické město Jáchymov, město Horní Blatná s Blatenským vodním příkopem, sejpoviště u Božího Daru a důl Mauritius v Hřebečné. Expozice těžby cínu v Krupce dokumentuje tradiční těžbu cínu. Součástí expozice jsou dobové fotografie z těžby a popis jejího historického vývoje. V Krupce jsou navíc veřejnosti přístupné doly, které svojí atmosférou a tamějšími podmínkami přibližují návštěvníkům způsob tradiční těžby cínu. Štola Starý Martin je jedno z nejvýznamnějších starých důlních děl krupského revíru. Otevírá severozápadní část žíly Lukáš, která v dávné minulosti náležela mezi nejdůležitější cínové rudní žíly a se svou délkou 2 km byla nejdelší v České republice a střední Evropě. Štola Starý Martin nabízí návštěvníkům ukázky ražení historických dlouhých důlních děl, ukázky rozdílů ve vyztužování prostor v minulosti i současnosti, na vybraných stanovištích způsoby dobývání cínové rudy, které dokumentují rozvoj technologie těžby, dále charakteristické úseky žíly Lukáš s její minerální výplní, sbírku historických předmětů a znaků hornických měst v ČR, výstavu minerálů a hornin a venkovní expozici důlní techniky. Atrakcí je tzv. Pramen štěstí a krápníková výzdoba. Prohlídka s odborným výkladem trvá cca 45 minut, délka trasy je 1000 m tam i zpět. Jáchymov patří mezi nejvýznamnější česká historická hornická města. V 16. století ho proslavila těžba stříbra a následná ražba stříbrné mince tolarů (od těchto mincí, které byly ve své době zárukou kvalitní měny, je odvozen i název dolaru, měny USA). Mezi památky na těžbu stříbrných i uranových rud patří areál štoly č. 1. Její délka je 230 m a jedna z bočních chodeb protíná i v minulosti těženou stříbronosnou žílu Evangelist. Ve štole je instalována také malá expozice důlní techniky: důlní vozíky, vrtáky apod. V roce 2012 se podařilo vyčistit a zabezpečit i starší důlní díla z dob stříbrné horečky na přelomu 15. a 16. století. Muzeum Královská mincovna Jáchymov představuje nerostné bohatství Krušných hor a dolování stříbra (s pohyblivým modelem důlní činnosti), jáchymovskou královskou mincovnu a hornictví. Vidět lze i expozici o táborech politických vězňů při jáchymovských uranových dolech po roce 1950, jejíž součástí je i rozsáhlé podzemí a lapidárium s fragmenty portálů a ostění zejména z již neexistujícího domu mincmistra. Délka prohlídky 90 minut. Hornictví je věnována také expozice v Muzeu těžby rud v Horní Blatné. Návštěvníci se tu seznámí s dějinami těžby a zpracování cínové rudy v okolí krušnohorských městeček Horní Blatné a Božího Daru a prohlédnou si sbírky cínového nádobí i modelů důlní techniky. Unikátní památkou je pak Blatenský vodní příkop, který představuje konstrukci umělého kanálu užívaného k těžbě rud a jako energetická základna pro průmysl v Horní Blatné. Voda z božídarských rašelinišť byla používána na rýžování a na pohon strojů nejen v dolech na Hornoblatensku. Výstavba příkopu začala v roce 1540, dnes je upravena převážná část z celé 12 km trasy. Bývalý důl Mauritius je nejslavnějším cínovým dolem Krušných hor. Ruda se v něm těžila s přestávkami po celá čtyři století, od roku 1545 do roku 1944. Nachází se nad Hřebečnou. V současné době se připravuje jeho zpřístupnění formou dvou návštěvnických tras.
89/417
PASPORT SUBREGIONU ČESKÉ STŘEDOHOŘÍ A PODŘIPSKO ANOTACE DESTINACE
POZICE V RÁMCI REGIONALIZACE ZÁKLADNÍ TÉMA PRO MARKETINGOVO U KOMUNIKACI
Oblast sopečných kuželů Českého středohoří i úrodné půdy v okolí Litoměřic, která zde dala před staletími vzniknout tradici pěstování vinné révy, ovoce a zeleniny. Malebný krajinný ráz spoluutváří i hora Říp s rotundou sv. Jiří, jejíž vrcholek poskytuje skutečně krásný rozhled po okolní celá staletí osídlené krajině s řadou drobných upomínek na počátky dějin českého národa. Součást regionu Severozápadní Čechy Součást mezoregionu Sever Čech
Litoměřická vinařská oblast – region Litoměřic je jednou ze dvou českých vinařských oblastí. Počátek vinařství v Litoměřicích spadá až do 11. století, významné je také vinařství ve Velkých a Malých Žernosekách a v Roudnici nad Labem. Zahrada Čech – tradice ovocnářství a zelinářství na Litoměřicku. Vhodné klimatické podmínky této oblasti zde daly vzniknout tradici pěstování ovoce a zeleniny, od níž se odvíjí také název „Zahrada Čech“. Bájná hora Říp a praotec Čech – krajina neodmyslitelně spjatá s mytologií příchodu prvních Slovanů. PRŮNIKY Vinařství PERSONIFIKACE REGIONU Vladimír Šuhájek, Litoměřice – technolog výroby a sklepmistr klášterních vinných sklepů Litoměřice. Po dlouhá léta pečuje o odrůdy litoměřických vín, např. Müller Thurgau, Tramín červený, Ryzlink rýnský, Rulandské bílé, dále zodpovídá za technologické postupy. Pan Šuhájek inicioval přípravu tradičního mladého vína, tzv. Svatomartinského, a navázal tak na tradici výroby tohoto vína, která je řízena Vinařským centrem ve Valticích. Z důvodu delší vzdálenosti litoměřické vinařské oblasti od vinařské bašty na jižní Moravě vyvíjí pan Šuhájek, zejména na degustačních soutěžích, velkou snahu o propagaci klášterních vinných sklepů Litoměřice mezi širokou veřejností a také distribuci místních vín do restaurací. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Skladba usedlostí na širokých parcelách v úrodnějších zemědělských polohách je diferencovaná, podobně jako v jiných českých oblastech: v čele po stranách brány dům a špýchar, vzadu stodola. Vlivem místní situace je však i zde toto uspořádání značně proměnlivé. V méně lesnaté jihozápadní oblasti Českého středohoří se často objevuje konstrukce hrázděná. Její použití se však omezuje na patra domů (nebo jejich zadní, komorové části) a stavby hospodářské, hlavně stodoly. Častou materiálovou kombinací ve střední části severních Čech je patrový dům, který má v přízemí obytnou část, v čele domu roubenou, a zbývající dvě třetiny zděné, patro dřevěné, roubené, zvláště v přední části s obytnými místnostmi a s případným podílem hrázděné stavby v zadní části hospodářské.
90/417
-
Muzeum lidové architektury Zubrnice zahrnuje stavby roubené, hrázděné i zděné. V muzeu se nachází barokní studna z roku 1695, vesnický obchod, vodní mlýn, zemědělská usedlost, a dokonce i nádraží postavené k lokální dráze Velké Březno – Úštěk v roce 1890. Součástí expozice v Muzeu Železnice Zubrnice je i expozice lidového bydlení, nábytku a řemesel. Teplovzdušná sušárna ovoce v areálu zubrnického skanzenu je posledním funkčním zařízením svého druhu v celém regionu. Lidové usedlosti a zděné statky v obci Chotiněves z 18.–20. století lemují dlouhou vřetenovitou náves. Dvůr každé usedlosti patřící k návsi je obvykle tvořen bránou, patrovou hlavní budovou a vedle stojícím výměnkem, vzadu je potom stodola. V okolí lze spatřit jak velké zděné statky, tak i stavby roubené s podstávkou, v některých případech se stěnami pokrytými břidlicí. Roubené a hrázděné domy v obci Třebušín jsou v některých případech opatřeny i dekorativní podstávkou nebo pavlačí. V obci nechybí ani zděné obytné a hospodářské budovy, které zkrášlují obec, jež měla dříve bohatou zemědělskou tradici a zázemí. Roubené patrové domy v obci Merboltice jsou připomínkou tradičních roubených patrových domů s podstávkou. Některé z tamějších objektů jsou dnes v přízemí částečně nebo zcela zděné. Úzké uličky s patrovými usedlostmi v obci Starý Týn u Litoměřic zdobí domy s roubením i hrázděním, ale také celozděné objekty sloužící k bydlení i k hospodářství. Hrázděné statky naleznete také v obci Radešín. Usedlosti nacházející se v obci jsou dnes unikátní ukázkou venkovské architektury s hrázděným patrem umístěným na zděném přízemí. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Dílna ručního papíru v Litoměřicích se nachází v historickém jádru hradebního opevnění města. Kromě aktuální expozice zde lze zhlédnout ruční výrobu papíru, zajímavá je i příležitost vytvořit si vlastní arch. Dílnu spravuje občanské sdružení, které bylo v roce 2003 založeno nadšenci a výtvarníky, kteří si kladou za cíl předat své letité zkušenosti s tradiční výrobou papíru dalším generacím. Je možné se zde poučit také o historii papíru, a to od jeho vynálezu v Číně ve 2. století našeho letopočtu až po současnost. Tradiční oděvy na Litoměřicku rekonstruuje paní Pavla Hampton, Litoměřice. Paní Pavla Hampton se pustila do rozsáhlého studia písemných a obrazových pramenů a na jejich základě vytvořila rekonstrukci litoměřického kroje. Krojové tematice se věnuje také coby vedoucí dětského kroužku lidových tradic Špendlík. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Ovocnářství a zelinářství – „Zahrada Čech“. Litoměřice jsou tradičním významným zemědělským centrem. Díky svým vhodným klimatickým podmínkám se téměř na celém území Litoměřicka daří ovocnářství a zelinářství. Vhodný kraj pro pěstování ovoce a zeleniny v okolí Polabí i Dolní Poohří je díky svým klimatickým podmínkám často označován jako „Zahrada Čech“. Litoměřice jsou rovněž sídlem výstaviště Zahrada Čech Litoměřice, jehož cílem je navázat na tradiční akce konané v minulosti, které byly v prostorách litoměřického výstaviště pořádány a postupně obohacovány rok co rok, a to již od roku 1969. Vinařství. Litoměřická vinná podoblast je jednou ze dvou vinařských oblastí v Čechách. Nejvýznamnějšími vinařskými sklepy v Litoměřicích jsou sklepy klášterní, jejichž nejstarší část vznikla již v roce 1233. Počátek vinařství v Litoměřicích spadá až do 11. století, ve století 14. byly Litoměřice druhým největším vinařským městem v Čechách, hned po Praze. Právě z Litoměřic pochází první písemná zmínka o českém vinařství. Vinařskou tradici v Litoměřicích připomíná litoměřický gotický hrad (nyní někdy označován jako „chrám vína“), vystavěný ve 13. století, a to pomocí interaktivní expozice českého vinařství. Pomocí hologramu promítaného na sklo bude návštěvníkům o vinařské tradici v Litoměřicích vyprávět sám Karel IV., který Litoměřicím udělil právo pěstovat víno. Srdcem hradu je vinařská expozice, která provede návštěvníky vinařstvím od dávné historie přes středověk a novověk až po vinohradnictví 20. a 21. století. Zájemcům umožní poznat vinařství z mnoha úhlů pohledu a zábavnou formou je seznámí s rozvojem vinařství v dobových souvislostech. Návštěvníci se mohou těšit na mechanické 3D modely či audiovizuální hry a projekce. V degustačních prostorách probíhají řízené či kombinované degustace spojené s prezentací pěstování a výroby vína v Čechách a možností ochutnávky tradičních českých odrůd a značek. 91/417
92/417
Klášterní vinné sklepy Litoměřice. Historie vinařství začíná rokem 1057, kdy se v klášteře začalo vyrábět víno. Církevní výroba v klášteře skončila po druhé světové válce, kdy se víno vyrábělo z měšťanských vinohradů, malé plochy ve vlastnictví více osob. V letech 1950–1990 tu působil státní podnik. Zajímavostí je výroba známkového vína Radobýl, pojmenovaného po nedalekém vrchu. Nejvýznamnější ocenění získal Tramín červený 2007, pozdní sběr, a to ***** Král vín České republiky. Vinobraní Litoměřice – tradiční vinobraní konané každoročně v září. Pro návštěvníky je připravena cimbálová muzika, rockové koncerty, degustace místních vín a burčáku z litoměřických vinic. Na vinobraní do Litoměřic pravidelně cestují také vinaři z jižní Moravy. O zábavu tradičně není nouze, každoročně je zajištěno na třech hlavních scénách před radnicí. Zastavit se lze u scény historické, dětské nebo alternativní. Již několik let v řadě se jedná o nejnavštěvovanější akci Litoměřic, pravidelně na ni přijíždí i král Karel IV. společně se svojí družinou. Vinařské Litoměřice – výstava českých a moravských vín s mezinárodní účastí. Jde o nejprestižnější výstavu českých vín. Její součástí je soutěž vín, degustace i doprovodný kulturní program. Koná se každoročně v dubnu v Litoměřicích. Litoměřický hrozen – dvoudenní červnová výstava vín konaná na litoměřickém hradu. Jedná se o oblíbenou soutěžní, prezentační a prodejní výstavu vín pocházejících z Čech a Moravy, letos proběhl její druhý ročník. Součástí programu je i prodej regionálních lahůdek a vyhlášení soutěže šampiona celé výstavy. Vinařství ve Velkých a Malých Žernosekách. Tradici vinařství v této oblasti založili již ve 12. století francouzští mniši, kteří poznali, že tato lokalita disponuje ideálními podmínkami pro pěstování vinné révy. Žernosecké vinice, zejména na pravém břehu Velkých Žernosek, jsou mnoha odborníky považovány za nejvhodnější území k pěstování vína v Čechách. Nejvíce se zde pěstují odrůdy bílých vín, zejména Müller Thurgau, Ryzlink rýnský, Rulandské šedé, Rulandské bílé a Mopr. Z červených je nejčastěji pěstované Rulandské modré, Svatovavřinecké a Modrý Portugal. Z místních vinařství lze zmínit Žernosecké vinařství, s. r. o., sídlící ve Velkých Žernosekách, rodinné vinařství Mikulenkovi ve Velkých Žernosekách nebo vinařství Sv. Tomáše v Malých Žernosekách. Víno z této oblasti se tradičně dodávalo na Pražský hrad. Vinobraní ve Velkých Žernosekách – tradiční vinobraní, na kterém mohou víno a burčák nabízet pouze místní vinaři. Vinobraní je spojeno s církevním obřadem žehnání vína v kostele sv. Mikuláše. Součástí vinobraní je i historický průvod obcí a tombola o obří hrozen, na který svým trsem hroznů přispěli všichni vinaři z Velkých Žernosek. Vinice v oblasti Roudnice nad Labem. Město Roudnice nad Labem sice není oficiální vinařská oblast a pro pěstování vína má nevhodnou severní orientaci svahů, nicméně i zde žije několik úspěšných vinařů, kteří vlastní a obhospodařují vinice v blízkém okolí, zejména v obcích Bechlín či v Sovici a pod Kochovem. Jedná se zejména o drobná rodinná vinařství. Vinařství na zámku v Roudnici nad Labem. Výlet zaměřený na putování za vínem lze doplnit o návštěvu zámku v Roudnici nad Labem. Tam lze ochutnat nebo zakoupit mnoho místních odrůd a značek vín, lze si rovněž prohlédnout rozsáhlý komplex zámeckých sklepů, ve kterých jsou uchovávány a archivovány vína z Lobkowického zámeckého vinařství, jehož tradice započala již v 17. století. Lobkowiczké zámecké vinařství je nejvýznamnějším producentem vína v této podoblasti. Tradice pěstování vína v tomto vinařství započala již v 17. století. Zrání a lahvování vína z místních odrůd probíhá v rozsáhlých historických sklepích, které jsou součástí roudnického zámku. Zájemci, kteří chtějí místní víno z Lobkowického zámeckého vinařství ochutnat, si jej mohou zakoupit přímo v zámeckých sklepích. Místní vína se tradičně účastní soutěže „Král vín“ České republiky. Z pěstovaných bílých vín z Lovkowiczkého zámeckého vinařství lze zmínit Chardonnay, Müller Thurgau, Muškát Ottonel, Rulandské bílé, Rulandské šedé, Ryzlink rýnský nebo Sylvánské zelené, z vín červených například Dornfelder, Modrý Portugal, Rulandské modré nebo Svatovavřinecké. Roudnické vinobraní se tradičně koná v prostředí vinných sklepů barokního zámku a zámeckých zahrad v Roudnici nad Labem. Roudnické vinobraní je tradiční oslavou vína, kvalitního burčáku, dobrého jídla, lidové hudby a místních tradic. Významnou součástí tohoto vinobraní jsou i prezentace řemeslných a ručních prací společně s řemeslnými výrobky.
Roudnický košt se koná tradičně v červnu. Jedná se o košt vín, která pocházejí pouze z vinařské oblasti Čechy. Na koštu jsou také zdůrazněna vína, jejichž pěstovaní má původ v mělnické a litoměřické vinařské podoblasti. Nová Polabská stezka. Zájemci o dobré víno a turistiku budou již v roce 2014 moci využít novou Polabskou stezku, která povede městy Mělník, Liběchov, Štětí, Hoštka a Roudnice nad Labem. Stezka turistům nabídne vhodná místa pro odpočinek, tematické informační tabule, prohlídku vinice „Na Pelunce“ a „Sovice“ nebo návštěvu rozhledny Kochovice. Obyčeje a zvyky, události Den českých řemesel v Úštěku. Tato tradiční oslava se koná v den výročí vzniku samostatného Československa. Oslava se nese v duchu první republiky. Stylová prvorepubliková akce je tradičně zahájena otevřením jarmarku, prvorepublikové výstavy a expozice. V dopoledních hodinách lze na dni řemesel potkat i prezidenta T. G. Masaryka, který se jako vždy zdrží na část programu. Nejprve se na koni projede po Úštěku a poté návštěvu zakončí účastí v průvodu po jarmarku. Návštěvníci se mohou těšit na zajímavou retro módní přehlídku, vystoupení dudácké muziky Psohlavci nebo na pohádky určené dětem i dospělým, které má ve svém repertoáru loutková scéna Sváťova divadla. Na jarmarku lze potkat více než 170 českých, moravských a slovenských řemeslníků (řezbáři, kováři, řezníci a uzenáři, košíkáři, bylinkářky, kořenářky apod.), navštívit lze dobové dílničky, zastavit se u výstavy prvorepublikových předmětů, hraček i kočárků, zhlédnout expozici prvorepublikových automobilů včetně hasičské stříkačky nebo zamířit do stylového fotoateliéru s dobovými kostýmy. Podzim na konci ve skanzenu Zubrnice. Tato akce probíhá v říjnu. Návštěvníci se seznamují s tradičním zemědělstvím a mohou si vyzkoušet tradiční zemědělské práce spojené s obdobím podzimu. Návštěvníci si budou moci vyzkoušet tradiční výrobu mouky či roztočit kolovrátek a utkat pevnou lněnou nit. K ochutnávce bývají připraveny křížaly či čerstvě vylisovaný mošt z jablek. Pro děti, ale i pro dospělé bude jistě zajímavá možnost nechat se v místní historické škole vyzkoušet ze čtení, počtů nebo dokonce z krasopisu. Mytologie, obřady Bájná hora Říp a pověst o praotci Čechovi. Památný vrch české historie se nachází nedaleko Roudnice nad Labem. Hora Říp je zapsána na seznam národních kulturních památek. Od nepaměti je považována za památné místo české mytologie a jedno z nejdůležitějších míst české historie. Podle pověsti právě na horu Říp dorazil praotec Čech, prohlédl si okolní pohostinnou krajinu a rozhodl se zde natrvalo usadit. Tato legenda byla poprvé zveřejněna počátkem 12. století kronikářem Kosmasem, jenž pokládá horu Říp a její okolí za místo, kde se usadili první Slované, vedení praotcem Čechem, a kde došlo k rozhodnutí, že se v místní krajině usadí natrvalo. Název krajiny tak podle legendy pochází ze jména vůdce těchto Slovanů – Čecha. Pověst o praotci Čechovi byla plně rozvinuta v 16. století Václavem Hájkem z Libočan. Podle něj byl praotec Čech po své smrti pohřben v obci Ctiněves, ležící nedaleko Řípu. O nejnovější zpracování pověsti se v roce 1894 zasloužil Alois Jirásek ve svém díle Staré pověsti české. Hudební a taneční folklor Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Nářečně různorodá oblast. V této středočeské oblasti se mísily vlivy jednak severovýchodočeského nářečí (např. voráčoj, 7. p. kostěj, 3. os. množ. č. sloves -ej(i)), ale i jihozápadočeských (tvary substantiv jako voráčach, voráčama, hnízděte, hnízděti; imperativy sloves nezkaž to, uraž či podoby slov jako mušet, muším aj.). Významné folklorní festivaly a soubory Festival České středohoří v Třebivlicích je mezinárodním folklorním festivalem zaměřeným na lidové písně a hudbu, konaným v květnu. Hlavním cílem organizátorů je připomenout si dědictví našich předků pomocí dochovaných tanců, zvyků, krojů, tradičních řemesel a pokrmů. Na festivalu lze zahlédnout představení ústeckých mažoretek a baráčníků, kteří se i v dnešní době snaží o udržení lidových tradic. Při slavnostních příležitostech účinkující využívají české, moravské i slovenské kroje. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Podřipský kaldon – chutná polévka zahuštěná máslovou jíškou. 93/417
Modrý vole s procesím (noky z Podřipska) – velmi starý pokrm podobný knedlíkům. Domácí ovocná vína z vinařské stezky v Litoměřicích. Pěstování ovoce a s ním spojená výroba domácích lihovin a domácích ovocných vín patří dlouhodobě mezi tradiční gastronomické speciality na Litoměřicku. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Radniční sklípek, Litoměřice - Hotel Salva Guarda, Litoměřice Regionální produkty Dílna lidových tradic V Bechlíně, Jiřina Šustrová. V Bechlíně se nachází dílna tradičních lidových řemesel, kterou vede paní Jiřina Šustrová. Ta se ve své dílně věnuje tradičním řemeslům, jako je výroba ubrousků a polštářků modrotiskem, výroba produktů z vizovického těsta, výroba staročeského perníku tlačeného do dřevěných forem, výroba ozdob ze žitné slámy nebo výroba různých ozdob (panenek, zvířátek, andělů) z kukuřičného šustí. Ve své dílně také pořádá kurzy těchto řemesel pro veřejnost, kurzy jsou vhodné i pro děti. Výrobky, které si návštěvníci vyrobí, si samozřejmě mohou odnést domů. V prostoru dílen je i malá prodejna, kde je možné si zakoupit výrobky lidové tvorby od paní Šustrové. Sadařův mošt – 100% mošt vyrobený z odrůdy jablek Šampion. Mošt obsahuje dužinu. Při jeho přípravě se využívají jablka, která jsou vypěstována ve vlastních sadech krajiny Českého středohoří. Hrušková pálenka – certifikovaný bioprodukt. Vysoká kvalita je zajištěna destilací ovocných moštů. Hrušková pálenka je destilována pouze z ovocných moštů bioovoce pocházejícího ze Zámeckých sadů Chrámce. KLASTRY ATRAKTIVIT Skanzen Zubrnice je nejmladším skanzenem v Čechách. Jeho základem je stará historická vesnice v klínu kopců Českého středohoří. Pro muzejní účely jsou využity nejhodnotnější stavby středu obce a jejího okolí, které se průběžně doplňují o drobné přenášené objekty. Veřejnosti je zpřístupněn komplex roubené zemědělské usedlosti s interiérovými a exteriérovými expozicemi včetně unikátní teplovzdušné sušárny na ovoce. Dále je zde expozice vesnické školy, starého obchodu a kostel s pravidelnými výstavami. Ve středu návsi stojí přenesená barokní studna a nedaleko pod vsí je malé nádraží s muzejní expozicí dopravy. Na bývalé zrušené trati se ve spodním úseku Velké Březno – Zubrnice plánuje občasný muzejní provoz. Opodál proti proudu potoka stojí malý roubený vodní mlýn. Ve skanzenu probíhá v průběhu roku řada akcí, od masopustních oslav přes tradiční Velikonoce, stavění májky a jarmarky až po akci Podzim na vsi, jejímž cílem je ukázat podzimní zemědělské práce na poli a ve stavení. TEMATICKÉ TRASY Vinařství a Polabská stezka. Pro návštěvníky je připravována Polabská stezka s tématy víno, zemědělství a řemesla na Labi. Stezka povede z Roudnice nad Labem přes Vědomice, Kyškovice, Brzánky, okruh kolem vinných tratí na Sovici, rozhlednu nad Kochovicemi, Hoštku a Štětí. Ze Štětí pak bude pokračovat dále přes vinařskou lokalitu Na Pelunici do Liběchova a dále do Mělníka. Stezka bude určena pro pěší i cykloturisty s návazností na cyklobusovou dopravu.
94/417
PASPORT SUBREGIONU DOLNÍ POOHŘÍ ANOTACE Oblast Dolního Poohří byla osídlena již v 6. století a je jednou DESTINACE z prvních, kterou po příchodu na naše území osídlili Slované. Region těžil z místní úrodné půdy a proslul hlavně pěstováním chmele, obilovin a vína. V průběhu staletí se zde střídala dominance českého a německého živlu. Po druhé světové válce a odsunu místního německého obyvatelstva do regionu přišli volyňští Češi, ale i další osídlenci z vnitrozemí. POZICE V RÁMCI Součást regionu Severozápadní Čechy REGIONALIZACE Součást mezoregionu Severní Čechy ZÁKLADNÍ TÉMA - Žatecký chmel a pivovarnictví – pěstování PRO chmele je s tímto regionem spojeno již po staletí, jeho MARKETINGOVOU kvalitu a jedinečnost dokládá také udělení KOMUNIKACI chráněného označení původu a chráněného zeměpisného označení. PRŮNIKY - Pivovarnictví PERSONIFIKACE REGIONU Karel Osvald – otec žateckého chmele. Narodil se v září roku 1899. Zušlechťoval původní krajové odrůdy českého chmele, vypěstoval na sto třicet chmelových klonů. Tři z nich patří dodnes mezi významné odrůdy a zaujímají převážnou část našich chmelnic. Díky své celoživotní vášni k chmelu měl množství zkušeností a rad, které pilně zveřejňoval v časopisech Český chmelař a Československý zemědělce, přispíval i do tehdejších Zemědělských novin. Karel Osvald zemřel náhle 16. dubna 1948 v Žatci, jeho obrovský vliv a přínos v oboru chmelařství je však zárukou toho, že jeho jméno nebude nikdy zapomenuto. Václav Jíra –výtvarník z města Louny, člen Lounské krajinářské školy, založené v 50. letech 20. století. Krajinářská škola Lounska si klade za cíl společně prezentovat tvorbu svých členů, zejména malířů a výtvarníků, inspirovanou krajinou Lounska. Pan Jíra se věnuje krajinomalbě, zejména se zaměřuje na krajinu lounského středohoří. V jeho dílech se krajina mění v barevné plochy, které vytvářejí nádherné pospolité struktury. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Chmelařské budovy na Pražském předměstí. Město Žatec usiluje o zapsání souboru chmelařských budov na Pražském předměstí v Žatci na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO. Základním předpokladem pro tento zápis je uvedení tohoto významného souboru chmelařských budov na tzv. předběžný seznam kandidátů, kteří chtějí za Českou republiku kandidovat. Tuto podmínku město Žatec již splnilo, a tak bude dalším krokem oficiální podání nominace. Na chmelařské území na Pražském předměstí se vyskytuje největší množství chmelařských staveb, čemuž nemůže konkurovat žádná jiná lokalita v Evropě ani na světě. Plocha tohoto chmelařského území je svou rozlohou větší než plocha historického jádra města. Lidová architektura, archeoskanzeny Chmelařské stavební dědictví. Pro potřeby chmelařství se v Žatci přizpůsobovaly jak obytné stavby (ve starších dobách půdní sušárny měšťanských domů), tak stavby industriálního charakteru (sušárny, sklady a balírny chmele, známkovna). Prvky, které napovídají, že právě zde probíhala práce s chmelem, najdeme jednak v zástavbě historického jádra (historické krovy se soustavami vikýřů, prozrazujících někdejší funkci podkroví – sušení chmele), ale především na tzv. Pražském předměstí. Zástavba zde není organizována na pravidelném půdorysu, jako je tomu v historickém jádru města. Vychází ze středověkého komunikačního systému a vyvíjela se podél hlavních příjezdových tras k branám vnitřního města. Hmotová struktura zástavby v sobě obsahuje chmelařské stavby z druhé poloviny 19. a počátku 20. století a obytné objekty. Tento charakter zástavby je dnes dokumentem jedinečného podnikatelského prostředí, kde se komerční stavby chmelařského průmyslu propojily s objekty obytnými. Výjimečná je také rozmanitost vlastního architektonického provedení staveb, což odpovídá možnostem jednotlivých podnikajících rodin. Jedná se o stavby 95/417
jak ryze průmyslového vzhledu, tak stavby, které architektonickým provedením průčelí odpovídají typu obytného domu a pouze vysoké komíny sirných komor upozorňují na průmyslový účel staveb. Stavby jsou zděné, vnitřní konstrukce částí určených ke skladování chmele jsou trámové (sloupky s profilovanými hlavicemi nesou průvlaky, na kterých jsou umístěny stropní trámy, podlahu tvoří záklop z prken). Součástí některých skladů jsou dodnes stavebně zachované sirné komory, tedy zděné vertikální bloky, kde byly umístěny lísky na chmel a ve spodní části zařízení k síření chmele. Provoz chmelařských firem skončil následkem událostí po druhé světové válce. V současné době je většina objektů bez využití nebo slouží jiným účelům, zejména jako sklady drobného zboží. Pouze několik skladů slouží ke skladování chmele podniku Chmelařství Žatec. Bývalé sklady chmele. Architektonicky výrazný sklad se sirnými komorami byl postaven v jihovýchodní zástavbě města mimo památkovou rezervaci a mimo památkovou zónu Pražské předměstí roku 1912 pro firmu J. Sonnenscheina (Sklad chmele čp. 1186, ulice Politických vězňů, Žatec). Současná podoba pochází z roku 1925. Mimořádné svědectví přinášejí i interiéry, v nichž se dochovaly původní dřevěné rámové konstrukce a technologie. Sirné komory zůstaly zachovány stavebně i s pozůstatky technologického zařízení (topeniště umístěné v podzemním podlaží, lísky). Dva lisy na chmel, v nichž vznikaly úhledné a hlavně praktické tvary pro skladování, jsou dosud na původních místech a jsou stále funkční. Skladování chmele zde bylo ukončeno v roce 2007, v současné době slouží objekt soukromému majiteli ke skladování drobného zboží. Charakteristickou ukázku souboru budov, jaké v Žatci stavěli obchodníci s chmelem na přelomu 19. a 20. století v městské zástavbě, tedy skladu chmele se sirnou komorou a obytného měšťanského domu, jsou stavby firmy Davida Abelese postavené roku 1900 v lokalitě Pražské předměstí při hlavní komunikaci směřující k centru města (sklad chmele při měšťanském domě čp. 313, Obránců míru, Žatec). Třípatrový zděný objekt je postaven na přibližně obdélníkovém půdorysu s přístavbou sirné komory. Po stavební stránce se jedná se o klasickou etážovku s elegantně řešeným hlavním průčelím, jemuž dodávají ryze průmyslový charakter typická tovární okna. Po roce 1945 objekt sloužil jako sklad bylin (podnik Leros), v současné době je využíván soukromým majitelem jako sklad drobného zboží. Sklad se dochoval v původní podobě včetně interiérů a technologie. Obytný dům slouží stále svému původnímu účelu. Do skupiny výrazných moderních industriálních staveb počátku 20. století patří sklad chmele firmy pánů Epsteina, Mendla a Grubeho (sklad chmele čp. 753, Kovářská, Žatec). Byl postaven roku 1913 společně s obytnou vilou. Vjezd do areálu byl řešen pseudobarokní bránou dekorovanou chmelařskými motivy. Vysoký komín upozorňuje na sirné komory, které zde zůstaly stavebně zachovány. V původních interiérech skladu, které tvoří dřevěné trámové konstrukce, jsou skladovány žoky s chmelem společnosti Chmelařství Žatec, která je majitelem objektu. Vila slouží k bydlení, vlastní ji soukromý majitel. Chmelařské muzeum. Samostatný blok staveb uzavírající trojúhelníkové nádvoří tvoří v zástavbě Pražského předměstí bývalé sklady na náměstí Prokopa Velikého. Tyto objekty pocházejí z 80. let 19. století. Za průčelími charakteru obytného domu se ukrývají prostory pro skladování, síření a balení chmele. I tyto objekty dosloužily svému původnímu účelu, ale díky zachovaným interiérům, kde kromě neporušených konstrukcí zůstala též původní technologie, se pro tento soubor našlo atraktivní využití. Nachází se zde Chmelařské muzeum, které je největší expozicí takového zaměření na světě. Obrovskou tradici pivovarnictví v Žatci dokumentuje původní žatecký měšťanský pivovar, který je jediným pivovarem u nás, který byl postaven v původní městské zástavbě a jehož tradice je delší než 700 let. Tento historický pivovar byl postaven z původního gotického hradu, na konci 18. století po požáru ve městě však přestal vyhovovat tehdejším nárokům na vaření piva. Měšťanstvo se proto rozhodlo vybudovat pivovar nový. Základní kámen nového průmyslového pivovaru byl položen v roce 1798. Po svém dostavení zahájil nový pivovar činnost v roce 1801. 96/417
Archeologický skanzen Březno u Loun vznikl jako součást výzkumného programu, který navázal na výsledky velkoplošného archeologického výzkumu. Stálá expozice představuje rekonstrukci pravěkých a raně středověkých obydlí pod širým nebem. Nabízí ukázku hospodářských staveb ze 4. tisíciletí před naším letopočtem, z 6. a 9. století n. l. a způsobu života slovanského sídliště z 9. století. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Chmelařství. Česká republika patří mezi největší producenty chmele na světě. Chmel v České republice se pěstuje ve třech oblastech, a to v oblasti Žatecké, Úštěcké a Tršické. Žatecký chmel je pěstován v tzv. Žatecké chmelařské oblasti, jedná se o území v okresech Louny, Rakovník, Chomutov, Kladno, Plzeň-sever a Rokycany. První zmínky o pěstování chmele na Žatecku pocházejí z druhé poloviny 13. století. Největšího rozmachu dosáhlo pěstování chmele především v 19. století a v první polovině 20. století. Centrem Žatecké chmelařské oblasti, sídlem chmelařských organizací a střediskem zpracování chmele je město Žatec. Díky dlouholetému spojení s manufakturním a industriálním zpracováním chmele a s jeho obchodováním je toto město dodnes protkáno pozoruhodnou atmosférou. Žatecký chmel poloraný červeňák se stal pro své typické vlastnosti měřítkem pro stanovení kvality a ceny na evropském trhu a město se stalo chmelařskou metropolí. Žatecký poloraný červeňák je hlavní odrůdou pěstovanou na Žatecku. Patří do skupiny jemných aromatických chmelů a je zároveň světově nejuznávanějším z nich. Označením Žatecký červeňák může být označen pouze jemný poloraný aromatický chmel pěstovaný v Žatecké chmelařské oblasti. Na dvoře Chmelařského muzea Žatec lze zhlédnout osazenou konstrukci chmelnice, na které je vysazena právě tato odrůda žateckého chmele. Chrám chmele a piva je zábavný volnočasový komplex, jenž návštěvníky pobaví a zároveň poučí o využití chmele při vaření piva a seznámí je s tradičními způsoby vaření místního vynikajícího zlatého moku. Svými kořeny sahá do tradice světoznámého chmelařského regionu na severu Čech, kde se chmel pěstuje více než 700 let. Součástí naučného komplexu je chmelový maják, labyrint, renesanční sladovna nebo chmelový orloj, který je jediným svého druhu na světě a umí odbíjet hodiny. Chmelařské muzeum Žatec je součástí turistického areálu Chrámu chmele a piva. Vlastní největší expozici svého druhu na světě, v níž představuje vývoj chmelařství od raného středověku až do současnosti. Návštěvníci si zde mohou prohlédnout dobové fotografie a písemné doklady o pěstování chmele a o vaření piva doplněné zajímavým nářadím a historickými stroji. Návštěvníci také mohou ochutnat piva ze žateckého chmele. Chmelobrana je občanské sdružení sídlící v centru chmelařství na Žatecku – ve městě Žatci. Cílem tohoto uskupení je bránit chmeloviště před nájezdy okolních kmenů. Jedná se o zajímavé zpestření a doplnění žatecké tradice chmele o skupinu dobrovolníků, která celý komplex chrámu piva brání před nájezdníky z okolí. Stejně jako skutečná armáda je i tato složena z pluků – čambulů. Chmelobrana má samozřejmě i své velení, své odvedence do chmelobrany i své chmeloobrance s modrou knížkou. Rytíř chmelového řádu. Řád byl založen Janem Neohroženým a měl vyznamenat a poctít všechny pány, kteří svou prací přispěli k rozvoji a blahu chmele. Před 50 lety byla tato tradice obnovena, a pěstitelé chmele tak mohli být tímto řádem znovu oceněni. Po obnovení řádu bylo v Československu a později v České republice a na Slovensku oceněno přes 200 pěstitelů chmele. Chmelaři ocenění řádem chmelového rytíře pro rok 2013: Karel Bradschetl – soukromý pěstitel chmele, Zdeněk Hausner – chmelař, Milan Staněk – chmelař. Rovněž pivovarství, obor úzce související s chmelařstvím, má v tomto kraji i samotném Žatci dlouholetou tradici. Kromě měšťanského pivovaru, který je znám jako součást panoramatu města a dodnes se v něm vaří pivo, se zde dochoval pivovar z období průmyslového – Společenský pivovar. Oba pivovary náleží do skupiny nejvýznamnějších historických pivovarů v České republice a spoluvytvářejí chmelařsko-pivovarský obraz města Žatce. Vinařská tradice v Kadani. Karel IV. udělil městu Kadaň viniční právo, což 97/417
umožnilo jeho budoucí velký rozkvět. K největšímu rozvoji vinařství dochází v Kadani až do 18. století. V roce 1997 tam byla obnovena tradice pěstování vinné révy a město bylo opět zákonem zařazeno k vinařským obcím. V Kadani byla obnovena tradice tzv. zarážení hory na vinici, která má každému připomenout, aby po dobu dozrávání hroznů nechodil do vinice, a tradiční vinobraní. Vinařství v obci Březno. Nejstarší zmínka o pěstování vína v obci Březno a blízkém okolí je z roku 1285. Březno je oficiální vinařskou obcí, která spadá do litoměřické vinařské podoblasti. Nachází se zde oficiálně uznaná viniční trať, která se nazývá Zámecká. Vína z Března a z Chomutovska jsou svým charakterem blízká vínům z mostecké, litoměřické, roudnické a mělnické vinařské oblasti. Jde o nejsevernější vinařské oblasti v ČR. Obyčeje a zvyky, události Chmelfest v Žatci zahajuje ve městě chmelařskou a turistickou letní sezónu. Městem prochází průvod s hudbou a lidmi v zábavných převlecích a chmelaři žehnají úrodě. Probíhá každoročně v květnu. Oslavy sklizně chmele Dočesná jsou tradiční oslavou sklizně chmele. Probíhají v historickém centru Žatce na přelomu srpna a září. Svatováclavské vinobraní v Kadani bylo obnoveno spolu s vinařkou tradicí v roce 1997. Tradičním datem jeho konání je konec září. Akce se koná v zahradách františkánského kláštera. Na Vinobraní můžete ochutnat odrůdy vín z kadaňských a březinovských vinic, dále třeba místní burčák, mošt nebo medovinu. Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) V krajině Dolního Poohří se nevyskytuje žádné české nářečí, ale rovnou dvě nářečí německá: egerlandské nářečí a krušnohorské nářečí. Egerlandské nářečí se někdy označuje také jako nářečí chebské. V tomto specifickém dialektu najdeme prvky hned několika německých nářečí, a dokonce i prvky češtiny. Každá část pohraničí mluvila trochu jinou egerlandštinou, rodilý Cheban mluvil jinak než starousedlík z Chodova, a to právě kvůli rozdílnosti přistěhovalců ve středověku. O rozdílnosti němčiny a „egerlandštiny“ vypovídá následující věta: „Säina Grüß va da Hoimat bringa Enk die Chuadauea“ – egerlandština, „Viele Grüße von der Heimat bringen euch die Chodauer“ – spisovná němčina, „Hodně pozdravů z domoviny vám přináší Chodované” – český překlad. Významné folklorní festivaly a soubory Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Pivo Žatec – vítěz Mezinárodního pivního festivalu. Žatecký pivovar pokračuje v tradici výroby českého piva typu světlého ležáku stejně, jak se tato technologie ustálila od druhé poloviny 19. století. Chmelový ležák, vařený podle tradiční české receptury, se vyznačuje plnou chlebovou chutí a vysokou hořkostí. Vaří ho minipivovar U Orloje, který je součástí Chrámu chmele a piva. Jsou zde názorně vystaveny ingredience a pivo se vaří přímo před zraky návštěvníků. Račetická cibule je pověstná svojí kvalitou. V roce 2010 byla oceněna titulem Nejlepší regionální potravina roku z celého kraje. Místní z Račetic ji pro její nepostradatelnost v kuchyni začali přezdívat cibule kuchyňská. Pěstování račetické cibule se věnuje zemědělská firma pana Josefa Ryšavého v Račeticích již po tři generace. Cibule ze zemědělské firmy z Račetic nejsou chemicky hnojeny, proto vydrží uskladněny po celý rok, od září do září. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Hotel Restaurant U Hada, Žatec - Hotel Lev, Lovosice - Hotel V Údolí Zlatého potoka, Blšany - Restaurace & Hotel U Daliborky, Louny - Restaurace Střelnice, Kadaň - Restaurant Cukrovar, Lovosice 98/417
- Restaurant „U Orloje“, Žatec - Švejk restaurant U Věžičky, Kadaň Regionální produkty Žatecký chmel – toto označení je zapsáno do Rejstříku chráněných označení původu a chráněných zeměpisných označení. V rámci Evropské unie se jedná o první udělené označení týkající se chmele a o jedno z prvních označení udělené českému zemědělskému nebo potravinářskému výrobku. Označením „žatecký chmel“ může být označen pouze jemný aromatický chmel Žatecký poloraný červeňák (všechny jeho registrované klony) vypěstovaný v Žatecké chmelařské oblasti. Díky svým výjimečným vlastnostem je používán pivovary na celém světě. V pivovarském průmyslu, zejména při výrobě kvalitních značkových piv, zaujímá Žatecký chmel nezastupitelné místo. S jeho použitím lze vyrobit pivo s jemným a lahodným chmelovým aroma, které je v souladu s ostatními chuťovými složkami a je zárukou vysoké kvality. KLASTRY ATRAKTIVIT Chrám chmele a piva je zábavným a poučným komplexem, který svými kořeny sahá do tradice světoznámého chmelařského regionu na severu Čech. V Chrámu je připravena prohlídka, jejíž náplň zaujme široké spektrum návštěvníků, program je vhodný pro všechny věkové kategorie. Chmelařské muzeum Žatec je součástí turistického areálu Chrám chmele a piva. Obsahuje největší expozici svého druhu na světě. Na ploše 4000 m² naleznete vývoj chmelařství od raného středověku až do současnosti. Samotné Chmelařské muzeum Žatec je technickou památkou a příkladem industriální účelové architektury z konce 19. století. Na dvoře Chmelařského muzea Žatec lze zhlédnout osazenou konstrukci chmelnice, na které je vysazena nejslavnější odrůda žateckého chmele. Restaurant U Orloje je další součástí areálu Chrám chmele a piva. Je vystavěn ve starém chmelovém skladu, čemuž odpovídá i interiér restaurace. Uvnitř restaurantu je umístěn malý pivovar. Můžete tak na vlastní oči vidět, jak se vaří pivo tradičním českým způsobem z místních surovin. TEMATICKÉ TRASY Tradice žateckého chmele. Prohlédněte si expozice i názorné ukázky zaměřené na pěstování a využití chmele v unikátním žateckém Chrámu chmele a piva. Prohlédněte si architekturu spojenou s pěstováním a zpracováním chmele na Pražském předměstí města Žatec a využijte možnost zúčastnit se některé z místních akcí spojených s oslavou této jedinečné rostliny – jarního Chmelfestu či závěrečné Dočesné na konci letních prázdnin. Svoje putování za chmelem můžete zakončit exkurzí v žateckém pivovaru. Chrám chmele a piva je zábavným a poučným komplexem, který svými kořeny sahá do tradice světoznámého chmelařského regionu na severu Čech. V Chrámu je připravena prohlídka, jejíž náplň zaujme široké spektrum návštěvníků, program je vhodný pro všechny věkové kategorie. Prohlédněte si Chmelařské muzeum Žatec, které je součástí turistického areálu Chrám chmele a piva. Obsahuje největší expozici svého druhu na světě. Na ploše 4000 m² naleznete vývoj chmelařství od raného středověku až do současnosti. Samotné Chmelařské muzeum Žatec je technickou památkou a příkladem industriální účelové architektury z konce 19. století. Na dvoře Chmelařského muzea Žatec lze zhlédnout osazenou konstrukci chmelnice, na které je vysazena nejslavnější odrůda žateckého chmele. Občerstvit se můžete v restaurantu U Orloje, který je další částí areálu Chrám chmele a piva. Je vystavěn ve starém chmelovém skladu, čemuž odpovídá i interiér restaurace. Uvnitř restaurantu je umístěn malý pivovar. Můžete tak na vlastní oči vidět, jak se vaří pivo tradičním českým způsobem z místních surovin. Chmelařské stavební dědictví naleznete především na tzv. Pražském předměstí. Projděte se touto částí města při cestě z Chrámu chmele a piva, která leží také v této oblasti. Čekají na vás dosud zachovalé bývalé sklady chmele se sirnými komorami i měšťanské domy. Svoje putování za chmelem můžete zakončit exkurzí v Žateckém pivovaru. Jsou zde připraveny prohlídky s ochutnávkou i prohlídky pro školní účely. Prohlídky probíhají pro skupiny 8–25 osob. Doba trvání jedné prohlídkové trasy činí jednu hodinu. 99/417
Přijeďte do Žatce na zahájení či ukončení chmelařské sezóny. Chmelfest v Žatci zahajuje ve městě chmelařskou a turistickou letní sezónu. Městem prochází průvod s hudbou a lidmi v zábavných převlecích a chmelaři žehnají úrodě. Tento festival probíhá každoročně v květnu. Oslavy sklizně chmele Dočesná, tradiční oslavy sklizně chmele, probíhají v historickém centru Žatce na přelomu srpna a září.
100/417
2.7
Zmapování REGIONU Severozápadní Čechy
PASPORT REGIONU SEVEROZÁPADNÍ ČECHY ANOTACE Pestrá krajina severozápadních Čech zahrnuje příhraniční DESTINACE horské pásmo Krušných hor se staletou hornickou tradicí, ale také úrodné oblasti Žatecka a Litoměřicka, vyhlášené pěstováním chmele i vinné révy. V této oblasti nalezneme části odkazující na blízké soužití české a německé národnosti, která se promítla do unikátní lidové architektury, i odkazy na pradávné slovanské osídlení úrodných oblastí kolem řeky Ohře a pověsti o příchodu prvních Slovanů, neodmyslitelně spojené s horou Říp. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Sever Čech REGIONALIZACE Člení se na čtyři subregiony: České Švýcarsko, Krušné hory a Podkrušnohoří, Dolní Poohří, České středohoří a Podřipsko ZÁKLADNÍ TÉMA - Žatecký chmel a pivovarnictví. Pěstování PRO chmele je s tímto regionem spojeno již po staletí, MARKETINGOVOU jeho kvalitu a jedinečnost dokládá také udělení KOMUNIKACI chráněného označení původu a chráněného zeměpisného označení, v současnosti se soubor budov spojených s chmelařstvím uchází o zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. - Hornictví, těžba rud a cínu. Hornictví a těžba rud patřily odedávna k typickému způsobu obživy místních obyvatel v Krušných horách, montanregion Krušnohoří se v současnosti uchází o zápis do seznamu světového dědictví UNESCO - Lidová architektura a podstávkové domy Českého Švýcarska – unikátnost těchto staveb dokládá mj. návrh na zařazení Krajiny podstávkových domů (severní Čechy, Horní Lužice a Dolní Slezsko) pod záštitu organizace UNESCO. - Litoměřická vinařská oblast. Region Litoměřic je jednou ze dvou českých vinařských oblastí, počátek vinařství v Litoměřicích spadá až do 11. století, významné je vinařství také ve Velkých a Malých Žernosekách a v Roudnici nad Labem. PRŮNIKY - Lidová architektura - Hornictví a těžba uhlí - Vinařství PERSONIFIKACE REGIONU Karel Osvald – otec žateckého chmele. Narodil se v září roku 1899. Zušlechťoval původní krajové odrůdy českého chmele, vypěstoval na sto třicet chmelových klonů. Tři z nich patří dodnes mezi významné odrůdy a zaujímají převážnou část chmelnic v ČR. Díky své celoživotní vášni k chmelu měl množství zkušeností a rad, které pilně zveřejňoval v časopisech Český chmelař a Československý zemědělce, přispíval i do tehdejších Zemědělských novin. Karel Osvald zemřel náhle 16. dubna 1948 v Žatci, jeho obrovský vliv a přínos v oboru chmelařství je však zárukou toho, že jeho jméno nebude nikdy zapomenuto. KLASTRY ATRAKTIVIT Usedlost Na Stodolci se nachází v těsné blízkosti národního parku České Švýcarsko. Součástí usedlosti je samostatná roubenka postavená klasickým tesařským způsobem z masivního dřeva. Objekt je celodřevěný, ošetřený jen přírodními vosky. V současné době složí jako penzion, který vznikl citlivou rekonstrukcí zemědělské usedlosti, která byla postavena v roce 1881. Během přestavby na penzion se dbalo především na použití původních a tradičních materiálů, které návštěvníkům poskytují pocit tepla a útulnosti. V usedlosti lze využít nejen stylového ubytování, ale také služeb místní jízdárny, pochutnat si na některém z pokrmů místní restaurace, která je součástí sítě 101/417
vybraných restaurací Czech Specials, nebo navštívit některou z kulturních akcí, které se během sezóny na usedlosti Na Stodolci konají. Skanzen Zubrnice. Jeho základem je stará historická vesnice v klínu kopců Českého středohoří. Pro muzejní účely jsou využity nejhodnotnější stavby středu obce a jejího okolí, které se průběžně doplňují o drobné přenášené objekty. Veřejnosti je zpřístupněn komplex roubené zemědělské usedlosti s interiérovými a exteriérovými expozicemi včetně unikátní teplovzdušné sušárny na ovoce. Dále je zde expozice vesnické školy, starého obchodu a kostel s pravidelnými výstavami. Ve středu návsi stojí přenesená barokní studna a nedaleko pod vsí je malé nádraží s muzejní expozicí dopravy. Na bývalé zrušené trati se ve spodním úseku Velké Březno – Zubrnice plánuje občasný muzejní provoz. Opodál proti proudu potoka stojí malý roubený vodní mlýn. Ve skanzenu probíhá v průběhu roku řada akcí: od masopustních oslav přes tradiční Velikonoce, stavění májky a jarmarky až po akci Podzim na vsi, jejímž cílem je ukázat podzimní zemědělské práce na poli a ve stavení. Chrám chmele a piva je zábavným a poučným komplexem, který svými kořeny sahá do tradice světoznámého chmelařského regionu na severu Čech. V chrámu je připravena prohlídka, jejíž náplň zaujme široké spektrum návštěvníků, program je vhodný pro všechny věkové kategorie. Chmelařské muzeum Žatec je součástí turistického areálu Chrám chmele a piva. Obsahuje největší expozici svého druhu na světě. Na ploše 4000 m² naleznete vývoj chmelařství od raného středověku až do současnosti. Samotné Chmelařské muzeum Žatec je technickou památkou a příkladem industriální účelové architektury z konce 19. století. Na dvoře Chmelařského muzea Žatec lze zhlédnout osazenou konstrukci chmelnice, na které je vysazena nejslavnější odrůda žateckého chmele. Restaurant U Orloje je další součástí areálu Chrám chmele a piva. Je vystavěn ve starém chmelovém skladu, čemuž odpovídá i jeho interiér. Uvnitř restaurantu je umístěn malý pivovar. Můžete tak na vlastní oči vidět, jak se vaří pivo tradičním českým způsobem z místních surovin. TEMATICKÉ TRASY Lidová architektura a podstávkové domy Českého Švýcarska. Prohlédněte si lidové stavby v Jetřichovicích, sousední Vysoké Lípě a nedaleké obci Mezná. Čekají na vás také podstávkové domy v ulici Šmilovského v Rumburku, lemované dřevěnými domy řemeslníků z přelomu 18. a 19. století. Putování za unikátními ukázkami podstávkové architektury Českého Švýcarska lze spojit s návštěvnou muzea Českého Švýcarska v Krásné Lípě. To sídlí v nejstarším dochovaném domě v Krásné Lípě, expozice mapuje lidovou architekturu „domů s podstávkou“. Montanregion Krušnohoří. Hornická kulturní krajina na české i německé straně Krušných hor usiluje o zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Hornická kulturní krajina je v české části Krušných hor reprezentována výběrem šesti lokalit souvisejícími s montánními dějinami této oblasti: je to historické hornické město Krupka se štolou Starý Martin a vrch Mědník, historické hornické město Jáchymov, město Horní Blatná s Blatenským vodním příkopem, sejpoviště u Božího Daru a důl Mauritius v Hřebečné. Vinařství a Polabská stezka. Pro návštěvníky je připravována Polabská stezka s tématy víno, zemědělství a řemesla na Labi. Stezka povede z Roudnice nad Labem přes Vědomice, Kyškovice, Brzánky, okruh kolem vinných tratí na Sovici, rozhlednu nad Kochovicemi, Hoštku a Štětí. Ze Štětí pak bude pokračovat přes vinařskou lokalitu Na Pelunici do Liběchova a dále do Mělníka. Stezka bude určena pro pěší i cykloturisty s návazností na cyklobusovou dopravu. Tradice žateckého chmele. Prohlédněte si expozice i názorné ukázky zaměřené na pěstování a využití chmele v unikátním žateckém Chrámu chmele a piva. Prohlédněte si architekturu spojenou s pěstováním a zpracováním chmele na Pražském předměstí města Žatec a využijte možnost zúčastnit se některé z místních akcí spojených s oslavou této jedinečné rostliny: jarního Chmelfestu či závěrečné Dočesné na konci letních prázdnin. Svoje putování za chmelem můžete zakončit exkurzí v Žateckém pivovaru. UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (subregiony České Švýcarsko od str. 102/417
78, Krušné hory a Podkrušnohoří od str. 84, Dolní Poohří od str. 95, České středohoří a Podřipsko od str. 90). 2.8 Marketing summary pro region Severozápadní Čechy Žatecký chmel a pivovarnictví. Pěstování chmele je s tímto regionem spojeno již po staletí, jeho kvalitu a jedinečnost dokládá také udělení chráněného označení původu a chráněného zeměpisného označení. Příběh žateckého chmele začíná již v polovině 13. století a jeho sláva se staletími nijak nezmenšila: v pivovarnictví, zejména při výrobě kvalitních značkových piv, hraje žatecký chmel dodnes nezastupitelnou roli. Jeho jedinečnost ocenila i Evropská unie, když Žatecký poloraný červeňák získal chráněné zeměpisné označení. V současnosti se soubor budov spojených s chmelařstvím uchází o zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Hornictví, těžba rud a cínu patřily odedávna k typickému způsobu obživy místních obyvatel v Krušných horách. Krušnohoří je neodmyslitelně spjato s bohatstvím skrytým pod povrchem země, které sem lidé v průběhu staletí přicházeli objevovat a dobývat. Je příběhem namáhavé a často nebezpečné práce středověkých horníků, historických štol a horních měst a těžbou formované kulturní krajiny tohoto regionu. Montanregion Krušnohoří se v současnosti uchází o zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Lidová architektura a podstávkové domy Českého Švýcarska – unikátnost těchto staveb dokládá mj. návrh na zařazení Krajiny podstávkových domů (severní Čechy, Horní Lužice a Dolní Slezsko) pod záštitu organizace UNESCO. České Švýcarsko je oblastí, kde se příběh soužití českého a německého obyvatelstva propojil a zhmotnil do podoby unikátní formy lidové architektury – podstávkového domu, který kombinuje dvě tradiční technologie lidového stavitelství: roubenou konstrukci, charakteristickou pro východoevropskou oblast, a hrázdění, jež je typické pro oblast západoevropskou. Unikátnost těchto staveb dokládá mj. návrh na zařazení Krajiny podstávkových domů pod záštitu organizace UNESCO. Litoměřická vinařská oblast. Region Litoměřic je jednou ze dvou českých vinařských oblastí, počátek vinařství v Litoměřicích spadá až do 11. století, významné je vinařství také ve Velkých a Malých Žernosekách a v Roudnici nad Labem. Právě z Litoměřic pochází první písemná zmínka o českém vinařství, příběh českého vinařství tu začíná rokem 1057 a je neodmyslitelně spjat s místním klášterem, v němž se víno vyrábělo, a jeho vyhlášenými klášterními sklepy. Litoměřická vinařská oblast je dodnes jednou ze dvou českých vinařských oblastí, místní vína je možné si vychutnat při řízených degustacích ve vinných sklepích či při některé z místních vinařských slavností, ať již přímo v Litoměřicích a Roudnici nad Labem, či ve Velkých a Malých Žernosekách.
103/417
2.9
Zmapování MEZOREGIONU Sever Čech
PASPORT MEZOREGIONU SEVERNÍ ČECHY ANOTACE Drsné, úrodné i romantické – všechny tyto přívlastky mohou DESTINACE charakterizovat oblast severních Čech a její jednotlivé oblasti. Naleznete tu romantický kraj Českého ráje a Pojizeří, spojený s výskytem drahých kamenů a staletou tradicí šperkařské výroby. Setkáte se s drsnou krajinou Jizerských a Lužických hor, kde místní skláři dávají od pradávna vzniknout křehké kráse místního skla a bižuterie. Na severozápadě pak leží pestrá krajina zahrnující jedinečnou oblast pískovcových skal a typické podstávkové architektury i příhraniční horské pásmo Krušných hor se staletou hornickou tradicí. Směrem ke středu Čech pak leží úrodné oblasti Žatecka a Mělnicka vyhlášené pěstováním chmele i vinné révy. Právě v této oblasti nalezneme odkazy na pradávné slovanské osídlení i pověsti o příchodu prvních Slovanů, neodmyslitelně spojené s horou Říp. POZICE V RÁMCI Dělí se na tři regiony – Severozápadní Čechy, Českolipsko REGIONALIZACE a Jizerské hory a Český ráj ZÁKLADNÍ TÉMA - Sklářská tradice a výroba bižuterie – bohatá PRO tradice zdejšího sklářství v oblasti Jizerských MARKETINGOVOU a Lužických hor a světově proslulé jablonecké KOMUNIKACI bižuterie. - Šperkařská tradice, český granát a pověstmi opředená hora Kozákov – unikátní tradice těžby drahých kamenů, jejich zpracování a navazující šperkařská výroba. - Hornictví, těžba rud a cínu – hornictví a těžba rud patřily odedávna k typickému způsobu obživy místních obyvatel v Krušných horách, montanregion Krušnohoří se v současnosti uchází o zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. - Lidová architektura a podstávkové domy Českého Švýcarska – unikátnost těchto staveb dokládá mj. návrh na zařazení Krajiny podstávkových domů (severní Čechy, Horní Lužice a Dolní Slezsko) pod záštitu organizace UNESCO. - Žatecký chmel a pivovarnictví – pěstování chmele je s tímto regionem spojeno již po staletí, jeho kvalitu a jedinečnost dokládá také udělení chráněného označení původu a chráněného zeměpisného označení. - Litoměřická vinařská oblast – region Litoměřic je jednou ze dvou českých vinařských oblastí, počátek vinařství v Litoměřicích spadá až do 11. století, významné je vinařství také ve Velkých a Malých Žernosekách a v Roudnici nad Labem. PRŮNIKY - Sklářská tradice - Lidová architektura - Vinařství PERSONIFIKACE REGIONU Petr Novotný – sklářský mistr z města Nový Bor. V roce 1983 obdržel titul Mistr sklářských řemesel a umění. Jako první sklář na českém území založil vlastní sklářské studio zaměřené na využití tradičních sklářských technik. V roce 1991 založil sklárny AJETO, jež jsou v současné době jedním z nejvýznamnějších českých výrobců tradičního uměleckého skla. V roce 2013 byl Libereckým krajem oceněn titulem Mistr tradiční rukodělné výroby Libereckého kraje pro rok 2013. 104/417
KLASTRY ATRAKTIVIT Původní obydlí sklářů v osadě Jizerka. Osada s tehdejším vysokým výskytem drahokamů byla v první polovině 19. století centrem sklářů. V roce 1828 zde založil sklář Riedel sklářskou huť na výrobu tyčí a dutého skla. V roce 1866 byla postavena druhá huť, která byla v provozu do roku 1911. Jméno obdržela osada podle stejnojmenné říčky, která jí protéká. V současnosti je Jizerka útulnou osadou se stopami původních obyvatel a sklářů v překrásné krajině Jizerských hor. V osadě Jizerka se tradičně pořádají Anenské sklářské slavnosti na Jizerce, jejichž součástí jsou představení loutkového divadla, ukázky tradičních řemesel a ukázky sklářských prací. Akci tradičně zahajuje a žehná Franz Anton Riedel, zakladatel první sklárny v Kořenově. Vísecká rychta Kravaře – překrásná ukázka lidové roubené architektury, ve které se navíc během roku koná několik akcí s lidovou tematikou: tradiční Paličkyáda se koná v září, Masopust plný veselí v únoru, velikonoční jarmark v březnu, Den otevřeného podstávkového domu na konci května a kouzelný Svatojánský podvečer je pro návštěvníky přichystán v podvečer 14. června. Sklářský atelier AJETO v Lindavě u Nového Boru. Vznikají zde unikátní výtvory, zdejší skleněná krása putuje i za hranice naší země, těší se s ní dokonce i královna Alžběta II. nebo třeba Mick Jagger. Sklárna AJETO spolupracuje i se světově proslulým designerem Bořkem Šípkem (spoluzakladatel firmy). Všichni zájemci se mohou potěšit i pohledem na práci mistrů sklářů. Celá dílna je totiž uzpůsobena tomu, aby návštěvník mohl být s malým odstupem přítomen veškerému dění. A ve vedlejší krčmě se dokonce můžete zapojit přímo a vyfoukat si svůj vlastní výtvor. Usedlost Na Stodolci se nachází v těsné blízkosti národního parku České Švýcarsko. Její součástí je samostatná roubenka postavená klasickým tesařským způsobem z masivního dřeva. Objekt je celodřevěný, ošetřený jen přírodními vosky. V současné době složí jako penzion, který vznikl citlivou rekonstrukcí zemědělské usedlosti, která byla postavena v roce 1881. Během přestavby na penzion se dbalo především na použití původních a tradičních materiálů, které návštěvníkům poskytují pocit tepla a útulnosti. V usedlosti lze využít nejen stylového ubytování, ale také služeb místní jízdárny, pochutnat si na některém z pokrmů místní restaurace, která je součástí sítě vybraných restaurací Czech Specials, nebo navštívit některou z kulturních akcí, které se během sezóny na usedlosti Na Stodolci konají. Skanzen Zubrnice je nejmladším skanzenem v Čechách. Jeho základem je stará historická vesnice v klínu kopců Českého středohoří. Pro muzejní účely jsou využity nejhodnotnější stavby středu obce a jejího okolí, které se průběžně doplňují o drobné přenášené objekty. Veřejnosti je zpřístupněn komplex roubené zemědělské usedlosti s interiérovými a exteriérovými expozicemi včetně unikátní teplovzdušné sušárny na ovoce. Dále je zde expozice vesnické školy, starého obchodu a kostel s pravidelnými výstavami. Ve středu návsi stojí přenesená barokní studna a nedaleko pod vsí je malé nádraží s muzejní expozicí dopravy. Na bývalé zrušené trati se ve spodním úseku Velké Březno – Zubrnice plánuje občasný muzejní provoz. Opodál proti proudu potoka stojí malý roubený vodní mlýn. Ve skanzenu probíhá v průběhu roku řada akcí: od masopustních oslav přes tradiční Velikonoce, stavění májky a jarmarky až po akci Podzim na vsi, jejímž cílem je ukázat podzimní zemědělské práce na poli a ve stavení. Chrám chmele a piva je zábavným a poučným komplexem, který svými kořeny sahá do tradice světoznámého chmelařského regionu na severu Čech. V Chrámu je připravena prohlídka, jejíž náplň zaujme široké spektrum návštěvníků, program je vhodný pro všechny věkové kategorie. Chmelařské muzeum Žatec je součástí turistického areálu Chrám chmele a piva. Obsahuje největší expozici svého druhu na světě. Na ploše 4000 m² naleznete vývoj chmelařství od raného středověku až do současnosti. Samotné Chmelařské muzeum Žatec je technickou památkou a příkladem industriální účelové architektury z konce 19. století. Na dvoře Chmelařského muzea Žatec lze zhlédnout osazenou konstrukci chmelnice, na které je vysazena nejslavnější odrůda žateckého chmele. Restaurant U Orloje je další součástí areálu Chrám chmele a piva. Je vystavěn ve starém chmelovém skladu, čemuž odpovídá i interiér restaurace. Uvnitř restaurantu je umístěn malý pivovar. Můžete tak na vlastní oči vidět, jak se vaří pivo tradičním českým způsobem z místních surovin. TEMATICKÉ TRASY Sklářská tradice a výroba bižuterie. Navštivte stálé expozice v Muzeu skla 105/417
a bižuterie v Jablonci nad Nisou a sklářskou osadu Jizerka a Kristiánov. Využijte jedinečné příležitosti a přijeďte na sever Čech v období, kdy se zde pořádá některá z vyhlášených akcí či výstav: Anenské slavnosti na Jizerce, mezinárodní výstava skla a bižuterie Křehká krása v Jablonci nad Nisou nebo Mezinárodní trienále skla a bižuterie Jablonec 2014. Navštivte také novoborské Sklářské muzeum, mapující tradici sklářství v Jizerských horách, které bylo založeno již v roce 1893. Nenechte si ujít možnost zhlédnout výrobu skla na vlastní oči ve sklářském ateliéru AJETO v nedaleké Lindavě. Sklářské muzeum naleznete také v dalším vyhlášeném městě se staletou sklářskou tradicí – v Kamenickém Šenově. I zde se můžete vydat na exkurzi přímo do výroby: umožňuje to sklárna Jílek v Kamenickém Šenově. Své putování za sklářskou tradicí pak můžete zakončit při exkurzi ve výrobě replik historického skla ve Svojkově. Lidová architektura a podstávkové domy Českého Švýcarska. Prohlédněte si lidové stavby v Jetřichovicích, sousední Vysoké Lípě a nedaleké obci Mezná. Čekají na vás také podstávkové domy v ulici Šmilovského v Rumburku, lemované dřevěnými domy řemeslníků z přelomu 18. a 19. století. Putování za unikátními ukázkami podstávkové architektury Českého Švýcarska lze spojit s návštěvnou muzea Českého Švýcarska v Krásné Lípě. To sídlí v nejstarším dochovaném domě v Krásné Lípě, expozice mapuje lidovou architektura „domů s podstávkou“. Montanregion Krušnohoří. Hornická kulturní krajina na české i německé straně Krušných hor usiluje o zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. V české části Krušných hor je reprezentována výběrem šesti lokalit souvisejících s montánními dějinami této oblasti: historické hornické město Krupka se štolou Starý Martin a vrch Mědník, historické hornické město Jáchymov, město Horní Blatná s Blatenským vodním příkopem, sejpoviště u Božího Daru a důl Mauritius v Hřebečné. Vinařství a Polabská stezka. Pro návštěvníky je připravována Polabská stezka s tématy víno, zemědělství a řemesla na Labi. Stezka povede z Roudnice nad Labem přes Vědomice, Kyškovice, Brzánky, okruh kolem vinných tratí na Sovici, rozhlednu nad Kochovicemi, Hoštku a Štětí. Ze Štětí pak bude pokračovat dále přes vinařskou lokalitu Na Pelunici do Liběchova a dále do Mělníka. Bude určena pro pěší i cykloturisty s návazností na cyklobusovou dopravu. Tradice žateckého chmele. Prohlédněte si expozice i názorné ukázky zaměřené na pěstování a využití chmele v unikátním žateckém Chrámu chmele a piva. Prohlédněte si architekturu spojenou s pěstováním a zpracováním chmele na Pražském předměstí města Žatec a využijte možnost zúčastnit se některé z místních akcí spojených s oslavou této jedinečné rostliny – jarního Chmelfestu či závěrečné Dočesné na konci letních prázdnin. Svoje putování za chmelem můžete zakončit exkurzí v Žateckém pivovaru. UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (subregiony v rámci regionů Severozápadní Čechy od str. 101, Českolipsko a Jizerské hory od str. 76 a Český ráj od str. 54).
106/417
2.10 Marketing summary pro mezoregion Sever Čech Sklářská tradice a výroba bižuterie – bohatá tradice zdejšího sklářství v oblasti Jizerských a Lužických hor a světově proslulé jablonecké bižuterie. Sklářská tradice severu Čech je příběhem dramatického zpřístupňování pohraničního hvozdu novými osadníky, příběhem budování lesních skláren a mystéria proměny písku do křehké podoby skla, úspěchu českých výrobců a exportu české prémiové produkce skla do celého světa. Tradiční výroba bižuterie v této oblasti je příběhem opuštěných roubenek rozesetých po Jizerských horách a jejich obyvatel vytvářejících na ručních strojích „šperky“, které končily v dalekých zemích. Šperkařská tradice, český granát a pověstmi opředená hora Kozákov – unikátní tradice těžby drahých kamenů, jejich zpracování a šperkařská výroba. Tradice práce s drahými kameny a šperkařství je spojena s legendami opředenou horou Kozákov a drahými kameny, které se zde nacházely. Je příběhem brusičů a šperkařů, kteří za těmito kameny přicházeli a se zručností a trpělivostí vytvářeli unikátní šperky. Šperkařství v Turnově je také příběhem uměleckého zpracování českých granátů, které jsou díky své barvě mineralogickým symbolem českého království. Šperky s českými granáty zdobily a dodnes zdobí řadu významných panovnic a jsou oblíbeným suvenýrem zahraničních návštěvníků. Hornictví, těžba rud a cínu patřily odedávna k typickému způsobu obživy místních obyvatel v Krušných horách. Montanregion Krušnohoří se v současnosti uchází o zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Krušnohoří je neodmyslitelně spjato s bohatstvím skrytým pod povrchem země, které sem lidé v průběhu staletí přicházeli objevovat a dobývat. Je příběhem namáhavé a často nebezpečné práce středověkých horníků, historických štol a horních měst a těžbou formované kulturní krajiny tohoto regionu. Montanregion Krušnohoří se v současnosti uchází o zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Lidová architektura a podstávkové domy Českého Švýcarska – unikátnost těchto staveb dokládá mj. návrh na zařazení Krajiny podstávkových domů (severní Čechy, Horní Lužice a Dolní Slezsko) pod záštitu organizace UNESCO. České Švýcarsko je oblastí, kde se příběh soužití českého a německého obyvatelstva propojil a zhmotnil do podoby unikátní formy lidové architektury – podstávkového domu, který kombinuje dvě tradiční technologie lidového stavitelství: roubenou konstrukci, charakteristickou pro východoevropskou oblast, a hrázdění, jež je typické pro oblast západoevropskou. Unikátnost těchto staveb dokládá mj. návrh na zařazení Krajiny podstávkových domů pod záštitu organizace UNESCO. Žatecký chmel a pivovarnictví. Pěstování chmele je s tímto regionem spojeno již po staletí, jeho kvalitu a jedinečnost dokládá také udělení chráněného označení původu a chráněného zeměpisného označení. Příběh žateckého chmele začíná již v polovině 13. století a jeho sláva se staletími nijak nezmenšila: v pivovarnictví, zejména při výrobě kvalitních značkových piv, hraje žatecký chmel dodnes nezastupitelnou roli. Jeho jedinečnost ocenila i Evropská unie, když Žatecký poloraný červeňák získal chráněné zeměpisné označení. V současnosti se soubor budov spojených s chmelařstvím uchází o zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Litoměřická vinařská oblast. Region Litoměřic je jednou ze dvou českých vinařských oblastí. Počátek vinařství v Litoměřicích spadá až do 11. století, významné je vinařství také ve Velkých a Malých Žernosekách a v Roudnici nad Labem. Právě z Litoměřic pochází první písemná zmínka o českém vinařství. Příběh českého vinařství tu začíná rokem 1057 a je neodmyslitelně spjat s místním klášterem, v němž se víno vyrábělo, a jeho vyhlášenými klášterními sklepy. Litoměřická vinařská oblast je dodnes jednou ze dvou českých vinařských oblastí, místní vína je možné si vychutnat při řízených degustacích ve vinných sklepích či při některé z místních vinařských slavností, ať již přímo v Litoměřicích nebo Roudnici nad Labem, či ve Velkých a Malých Žernosekách.
107/417
3
Zmapování mezoregionu Západ Čech
Členění mezoregionu Západní Čechy
Mezoregion
Západ Čech
Region
Subregion
Západočeské lázně
Západní Čechy Plzeňsko
Plzeňsko a Český les
Český les Chodsko
3.1
Zmapování (SUB)REGIONU Západní Čechy
PASPORT (SUB)REGIONU ZÁPADNÍ ČECHY ANOTACE Oblast vyhlášená staletou lázeňskou tradicí, ale také řadou DESTINACE místních produktů a specialit: karlovarským porcelánem a broušeným sklem počínaje, lázeňskými oplatky či místním čtrnáctým pramenem – Becherovkou – konče. Výroba porcelánu i skla je založena na místních ložiscích a zdrojích potřebných surovin, ke kterým však kromě kvalitního kaolínu či sklářských písků tradičně patřila také těžba rud a drahých kovů. Výrazným specifikem a místním fenoménem je staletá tradice výroby hudebních nástrojů, která původně začala jako forma přivýdělku místních obyvatel a postupně se vyvinula až na úroveň rozsáhlé výroby zaměstnávající několik tisíc lidí. Díky své příhraniční poloze prošly západní Čechy v historii mnohými změnami. Na tomto místě se po celá staletí stýkaly a navzájem obohacovaly německá a česká kultura, což se dodnes odráží v místní architektuře hrázděných domů. POZICE V RÁMCI Součást regionu Západočeské lázně REGIONALIZACE Součást mezoregionu Západ Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Výroba porcelánu a broušeného skla – tradiční PRO výroba reprezentovaná plejádou světově proslulých MARKETINGOVOU značek včetně porcelánu Thun a skla Moser. KOMUNIKACI - Lázeňská tradice – staletá tradice českého lázeňství, která v tomto regionu vznikla již za vlády Karla IV. Leží zde vyhlášený lázeňský trojúhelník, významné léčebné lázně v Jáchymově, lázně Kynžvart nebo lázně Konstantinovy. - Výroba hudebních nástrojů – tradice výroby strunných a následně i žesťových nástrojů v tomto regionu sahá až do 16. století a je stále živá. - Speciality: od lázeňských oplatek k Becherovce – vyhlášené produkty, které dodnes chutnají celému světu. - Těžba cínu, stříbra i dalších rud – historie dobývání rud a drahých kovů. - Hrázděná lidová architektura – staletá přítomnost německého etnika se dodnes odráží v typické hrázděné architektuře západu Čech. PRŮNIKY - Lidová architektura - Lázeňská tradice - Místní speciality 108/417
PERSONIFIKACE REGIONU Josef Vitus Becher (1769–1840) vedl obchod a zajímal se také o míchání likérů. Osudovým se mu stalo setkání s doktorem Frobrigem, se kterým se usilovně snažil najít recept na nový likér. Přestože jejich společné bádání nemělo konkrétní výsledek, když doktor Frobrig odjížděl, zanechal svému příteli recept s poznámkou „s tímto jsem byl docela spokojen“. Josef Vitus Becher pak strávil další dva roky zdokonalováním této receptury, z níž se v roce 1807 se zrodil likér Carlsbader English Bitter, později přejmenovaný na Becherovku Original. Výraznou osobností karlovarské likérky byl i syn Josefa Bechera Jan Becher (1813–1895), ve své době se projevoval jako velmi zdatný obchodník. Vybudoval novou likérku na Steinberkách (dnes Jan Becher Muzeum), modernizoval výrobu a začal likér prodávat v dnes již typických zploštělých lahvích ze zeleného skla. O jeho velkém významu pro Becherovku svědčí také fakt, že etiketu každé lahve, která opustí karlovarskou továrnu, zdobí jeho podpis. Emil Lupač (* 4. 10. 1935) měl od mládí zájem o hudbu, ve školních letech si vedl velmi úspěšně ve hře na housle a klarinet. Vztah k hudbě jej přivedl do Lubů u Chebu, kde nastoupil jako učeň houslařské školy. Jeho instruktory odborného výcviku byli mistři houslaři Josef Vávra, Josef Pötzl a Jiří Mrkvička. Po mimořádně úspěšném skončení učňovské školy byl pro svůj nadprůměrný talent, schopnosti a snahu vybrán do dvouleté nástavbové školy, kde mistr Josef Pötzl rozvíjel schopnosti posluchačů k vyšší dokonalosti a přibližoval jim tajemství individuální stavby nástrojů. Od roku 1972 pracuje samostatně ve svém ateliéru jako mistr houslař, který své nástroje (housle, violy a violoncella) zhotovuje podle vlastního modelu, ale vychází z klasických italských nástrojů, postavených mistry Stradivarim a Guarnerim. V 80. letech vedl dvakrát kurzy mistrovské školy, v nichž vychoval mnoho současných mistrů houslařů, a v letech 1989–1993 pracoval jako mistr odborného výcviku na houslařské škole v Lubech. Emil Lupač postavil přes 400 mistrovských nástrojů. V roce 1975 byl přijat do Kruhu umělců houslařů, později i do výboru tohoto společenství nejlepších houslařů v České republice a v roce 1985 byl jmenován expertem Národní sbírky hudebních nástrojů v Praze. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Pro oblast západních Čech jsou typické hrázděné stavby, jejichž stěny jsou vybudovány technikou hrázdění. Na české území pronikla koncem 15. století spolu s německými přistěhovalci. Hrázděná stěna je konstruována z hraněných svislých a vodorovných trámků zpevněných šikmými vzpěrami. Tato kostra má nosnou funkci a její volný vnitřní prostor je vyplněn materiálem bez nosné funkce (mazanina, vepřovice, později pálené cihly). Pro hrázděné domy na Chebsku je příznačná vysoká hustota dřevěných prvků, plnících vedle statické funkce rovněž funkci dekorativní. S hrázděnými domy se tu setkáme téměř výhradně v kombinaci s roubenou nebo zděnou stavbou. V oblasti po staletí osídlené německým obyvatelstvem se dodnes zachovala řada krásných příkladů hrázděné architektury, odkazující na stavitelské tradice sousedního Saska. Roubené stavby chebského typu se nachází v obci Salajna. Jsou zde stavby se zdobenými štíty a s roubenými věnci a ornamenty. K nejstarším dochovaným chalupám patří bývalý mlýn třímající malou zvonici na hřebeni střechy a velký dřevěný kříž s Kristem na štítu. V Salajně vznikla v současnosti malá sklárna, která vyrábí drobné umělecké sklo. Obec Kopanina leží mezi Františkovými Lázněmi a Sokolovem poblíž přehrady Horka. Lidová architektura je zde zastoupena roubenou věžovou sýpkou s pavlačí ze 17. století, dále pak hrázděnou stodolou, přízemním chlévem s hrázděným štítem a řadou zděných domů. V obci Dolní Lažany se nachází dobová ukázka chebského typu lidové architektury – několik selských dvorů z počátku 19. století. Původní hrázděné domy jsou rovněž v Dolních Pasekách, nyní převážně rekreační obci, kde se nacházejí jedny z nejstarších hrázděných domů v Ašsku. Turisticky nejzajímavější je malý pavilon s minerálním pramenem. Pro jeho chutnou mírně radioaktivní vodu si přijíždějí lidé z celého Ašska. 109/417
Lidová architektura v podobě hrázděných staveb se nachází také v obci Polná, v Horní Blatné a hrázděné stavby podkrušnohorského typu naleznete i v obci Královské Poříčí či Hazlov. Dvory kdysi sestávaly ze čtyř budov: z obytného domu, otevřené kolny, stodoly a hospodářského stavení. Většina dvorců byla obklopena tak rozsáhlými vlastními pozemky, že sama stavení často stála mimo dohled sousedů. Chebský hrázděný statek v Milíkově se nachází v podhorské vsi na úpatí Slavkovského lesa. V obci, kde kdysi stával i zámek, najdeme náves s několika zachovalými hrázděnými usedlostmi. Pár metrů za kostelem sv. Šimona a Judy je v dalším hrázděném statku chebského typu umístěna pobočka krajského muzea s expozicí proměn venkovského života. Návštěvníkům se zde představuje postupně utvářený celek selského interiérového vybavení, domácího, řemeslnického či zemědělského nářadí a náčiní i drobné zemědělské mechanizace v časovém horizontu od druhé poloviny 19. století po současnost. Hrázděný Rustlerův statek v obci Doubrava představuje další ukázku zachovalé lidové architektury. Nachází se zde Muzeum Skanzen Doubrava. Expozice nabízí ke zhlédnutí různé druhy dobového zemědělského nářadí a malovaný nábytek z 18. až 20. století. Manský dvůr je rozsáhlé hrázděné stavení při cestě z Mariánských Lázní do Chebu mezi obcemi Dolní Žandov a Ždírnice. Manský dvůr tvoří soubor staveb v typickém chebském provedení. Kromě ubytování a restaurace je zde také regionální minimuzeum, které nabízí několik slov o místní historii. Jsou zde k vidění různé exponáty, z nichž nejstarší pocházejí ze 14. století. Zajímavá je sbírka lávových knoflíků, které vyráběla od roku 1816 sklárna v dnes již zaniklé obci Lohhäuser (Slatiny) a prodávaly se až v Americe. K vidění jsou také nálezy po sudetských Němcích a úsměvně-tragické hmotné památky ze socialistické éry. V okolí se nachází soustava pěti vodních nádrží sloužících k rybolovu a koupání. Německé patrové usedlosti obci Nový Drahov tvoří soubor uzavřených usedlostí z 18. a 19. století označovaných jako „francké dvory“ či „chebské statky“. Patrové domy se zdobenými hrázděnými štíty připomínají německý původ někdejších obyvatel kraje. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Karlovarský porcelán. Začátek výroby porcelánu v českých zemích navázal na proniknutí přísně tajené výroby z Číny do Evropy. Situace v českých zemích byla ztížena tím, že ve Vídni byla od roku 1718 v provozu císařská manufaktura, která se obávala případné konkurence. První porcelánky v Čechách vznikaly vlastně nelegálně, pod rouškou výroby kameniny. Ostatně ani kvalita prvních výrobků nemohla příliš konkurovat již dokonalému nádobí míšenskému, vídeňskému či výrobkům z dalších především německých manufaktur. Zahájení výroby porcelánu bylo vázáno na povolení, získání tzv. privilegia. Žádosti z českých zemí byly Vídni vesměs odmítány. Vznik výroby porcelánu v českých zemích však byl vyvolán a podporován mimořádně příznivými podmínkami pro tehdejší technologii výroby. Výskyt kvalitních surovin k výrobě porcelánu, dřeva a později uhlí k vytápění pecí a výskyt vody jako tehdejšího energetického zdroje určovaly rozmístění továren. Výroba porcelánu je jedním z typických průmyslových odvětví, které už více než 200 let zajišťuje obživu nemalé části obyvatel Karlovarského kraje. Jen v Karlových Varech a blízkém okolí bývalo více než deset porcelánek. Jejich produkty jsou svou vynikající kvalitou a zajímavým designem známy po celém světě. První naší úspěšnou továrnou na výrobu porcelánu se stal podnik v Horním Slavkově, který vznikl v roce 1792. V roce 1808 začal pracovat pod firmou Lippert a Haas. Slavkovský porcelán byl oceňován nejen pro kvalitu porcelánové hmoty a polevy a pro tvarovou bohatost, ale i pro působivou malířskou výzdobu, kterou prováděla řada malířů. Zdrojem inspirace se stala antická mytologie a alegorické a symbolické motivy, které malíři čerpali ze soudobé knižní i volné grafiky. Pod firmou Haas a Cžjžek existovala továrna do roku 1945, následně byla znárodněna a stala se součástí podniku Karlovarský porcelán. Dnes je bohužel tato nejstarší porcelánka v Čechách a jedna z nejstarších v Evropě již minulostí. Přestože první továrna na porcelán vznikla v Horním Slavkově, většího věhlasu dosáhly porcelánky na Karlovarsku: ať už slavná porcelánka Thun v Klášterci nad Ohří či Pirkenhammer v Březové (dnes Karlovy Vary – Březová). 110/417
111/417
Společnost Thun 1794, a. s., je v současnosti největším výrobcem porcelánu v zemi. Vše zde začalo v letech 1793–1794, kdy byly v kruhové peci na panství Františka Josefa hraběte Thuna v Klášterci nad Ohří uskutečněny první pokusné výpaly porcelánu. Jelikož továrnu v roce 1820 převzala rodina Thunů, nesou do dnešní doby všechny výrobky značku Thun. Ta pak proslavila nejen město, ale i um a zručnost místních lidí. Vyhlášeným porcelánem je také tzv. růžový porcelán. Je vyráběn ručně, dekorován květinovými dekory a zlacený 24karátovým zlatem. Vyrábí se z něj jak dekorativní předměty, tak užitkové soupravy. Růžový porcelán se vyrábí již od roku 1811 v původní manufaktuře v Chodově u Karlových Varů. Na rozdíl od jiných výrobců není růžová barva vytvořena růžovou glazurou na bílém porcelánovém podkladu, ale na růžovo je obarvena již porcelánová hmota, kterou pak překrývá průhledná glazura. V Ostrohu na hradě Seeberg najdete několik poutavých expozic zahrnujících dějiny porcelánu a současnou produkci společnosti Karlovarský porcelán. V hradní stodole je pak také rozsáhlá expozice chebský venkov z 19. století a před hradem samotným jsou umístěny lidové stavby z okolí (špýchar, holubník aj.). Muzeum porcelánu naleznete také na hradě Loket. Lze tu spatřit porcelán vyrobený v porcelánce ve městě Loket, ale i ukázky porcelánu vyrobeného v obci Horní Slavkov, kde sídlila nejstarší porcelánka v ČR. Broušené sklo. Již více než 150 let vyrábí sklárna Moser luxusní nápojové a dekorativní sklo klasických i moderních tvarů. Manufakturu Moser založil v roce 1857 v Karlových Varech rytec a obchodník Ludwig Moser. Roku 1875 se stal c. k. dvorním dodavatelem Františka Josefa I., později pak perského šáha Musaffereddina nebo anglického krále Eduarda VII. Za působení Lea Mosera, technického a uměleckého ředitele sklárny v letech 1908–1932, se změnila výtvarná orientace sklárny. V tomto období vznikaly dekorační techniky, které jsou dodnes charakteristickými znaky moserovské produkce. Typickými atributy se stalo broušení na hrany, zdobení oroplastickým, tj. leptaným a zlaceným dekorem a využívání jedinečných moserovských barev. Z tohoto období pocházejí nápojové soupravy Splendid, Copenhagen, Paula či Royal. Sklárna nabízí možnost exkurze. Tradice výroby skla a porcelánu dokumentuje Muzeum Karlovy Vary. Expozice je dále zaměřena také na karlovarské lázeňství, jáchymovské medailérství a mincovnictví a cínařství. Tradiční výroba hudebních nástrojů. Na Karlovarsku má výroba hudebních nástrojů pevnou tradici. Je příznačná zejména pro dvě místa. Tím prvním je město Kraslice, kde výroba smyčcových hudebních nástrojů začala již v 17. století, od konce století 18. zde byla zavedena i výroba dechových hudebních nástrojů. Nejstarší místní továrna Anger byla založena v roce 1778. Roku 1865 byla v Kraslicích otevřena hudební škola. Po druhé světové válce byla výroba hudebních nástrojů koncentrována do družstva AMATI, které se specializovalo zejména na nástroje dechové a bicí. Výroba hudebních nástrojů ve městě Kraslice pokračuje i nyní. Výroba smyčcových nástrojů, zejména houslí a kytar, má své místo i v pohraničním městě Luby. Počátky výroby hudebních nástrojů v Lubech spadají až do 16. století, kdy z blízkého Německa přicházeli do města muzikanti. Místní obyvatelé si tak výrobou nástrojů pro příchozí německé hudebníky přivydělávali, hlavním zdrojem příjmu tou dobou stále byla těžba rudy. Po vytěžení podzemních nalezišť rudy se však výroba nástrojů stala pro mnohé hlavním zaměstnáním. Tradice výroby hudebních nástrojů je otištěna i v názvu města, lub je postranní díl houslí. Poslední dobou se výroba nástrojů trochu snížila, nicméně stále se zde nacházejí někteří soukromí výrobci. Expozici strunných a drnkacích nástrojů je možné zhlédnout v Muzeu hudebních nástrojů Luby. Nachází se v sídle společnosti Strunal CZ, a. s., největšího výrobce strunných hudebních nástrojů v Evropě. Vystaveny jsou zde smyčcové a trsací nástroje z Orientu a Evropy, dále mistrovské nástroje schönbašských, lubských, ale i jiných výrobců. Vedle radnice je pak umístěna socha houslaře. Socha pochází z roku 1926 a byla postavena na počest všem neznámým houslařům a výrobcům hudebních nástrojů, kteří se zasloužili o rozvoj tohoto řemesla na Lubsku. Těžba rud, cínu a cínařství ve Slavkovském lese. Těžba cínu ve Slavkovském lese je zřejmě nejstarší v Čechách. Ve Slavkovském lese vznikla v souvislosti s těžbou cínu tři významná báňská centra: Horní Slavkov, Krásno a Čistá. Český cín značným objemem těžby a výroby sehrál historicky významnou roli a do konce v 16. století zcela dominoval na evropském trhu. K jeho těžbě byla užívána metoda „sázení ohněm“
(žárové dobývání). Studená hornina byla rozpálena pomocí ohně z dřevěných hranic do co největšího žáru a následně opět vychladla. Prudké teplotní změny horniny způsobily pnutí v masivu a rozpraskání povrchové vrstvy. Po vzniklých trhlinách bylo možné lépe a hlavně snadněji odlamovat kusy rudniny pomocí špičáku nebo želízka a mlátku. Hornické muzeum Krásno se rozkládá v prostoru cínového dolu Vilém, vybudovaného v období první světové války. V roce 1991 pak byla těžba ukončena a následně tu bylo vybudováno hornické muzeum s expozicí v budově bývalé třídírny cínových rud, kde byl umístěn těžní parní stroj z roku 1897. Dnes je zde dále prezentována historie rudného i uhelného hornictví v regionu. V roce 2004 byl zpřístupněn i sousední areál, jehož dominantou jsou ukázky lokomotiv a vagónů užívaných v podzemí slavkovského revíru. Dále lze navštívit ukázkovou štolu či expozici důlní dopravy. Důl Jeroným se nachází při silnici mezi Podstráním a Krásnem v blízkosti dnes již neexistujícího horního města Čistá. Je národní kulturní památkou a od podzimu 2013 jsou zpřístupněny části tzv. Horní či Starý Jeroným, kde probíhají prohlídky. Muzeum těžby cínu v Horní Blatné seznámí návštěvníky s historií těžby a života v tomto regionu. Městské muzeum s expozicemi hornictví a cínařství se nachází také v Horním Slavkově. V expozici hornictví v muzeu na zámku v Sokolově je prezentována okolní příroda, dějiny a historie rudného a uhelného hornictví na Sokolovsku. Návštěvníci zde mohou spatřit nerosty z regionu, ale také vývoj řemesel od pravěku po současnost, produkce porcelánu, různých druhů krajek nebo hudebních nástrojů. Výroba rukavic ve městě Abertamy. Tradice výroby rukavic ve městě Abertamy započala v 19. století. Při výrobě se využívalo zejména kozích kožek, kterých bylo v každém místním domě dostatek. V roce 1998 však továrna na výrobu rukavic v Abertamech ukončila svoji činnost. Výroba rukavic se ve městě držela dlouhých 148 let. Dlouholetou tradici výroby rukavic nyní připomíná výstava na abertamské radnici. Expozice je v současné době k dispozici během víkendů, ale v budoucnu se plánuje její přesunutí do nového muzea. Celou historii výroby rukavic expozice mapuje pomocí dobových fotografií, výrobních strojů a regálů obsahujících všemožné vzory rukavic. V Ašském muzeu v expozici tradiční textilní výroby můžete zhlédnout v Evropě ojedinělou sbírku 25 000 párů rukavic. Výroba vánočních ozdob a tradiční vánoční dům na zámečku Doubí (Karlovy Vary), jediný dům svého druhu v České republice. Návštěvníci zde mohou obdivovat andílky, vánoční ozdoby, svíčky, světýlka a jiné dekorace, které dotváří vánoční atmosféru. Součástí vánočního domu jsou i sbírky ručně vyrobených ozdob na vánoční stromky. Prohlédnout si lze rovněž mnoho postav z betlémů a různé zdobené adventní věnce a dekorace. V budoucnu se ve Vánočním domě plánuje také otevření muzea vánočních formiček. Vánoční dům je otevřen po celý rok. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Lázeňství na Karlovarsku. Oblast západočeského lázeňského trojúhelníku má staletou tradici a dosahuje světového věhlasu. Na návštěvníky čekají vyhlášené kolonády lázeňských měst Karlovy Vary a Mariánských či Františkových lázní, ale také menších či specializovaných lázeňských center, jako jsou lázně Jáchymov, Konstantinovy Lázně, Kynžvart či lázně Kyselka, které se – doufejme brzy – zrodí zpět do své bývalé krásy. Lázně Karlovy Vary. Nejslavnější české lázně Karlovy Vary jsou dodnes oblíbeným místem pro dostaveníčka lidí z celého světa, čímž pokračují v tradici započaté již před staletími, za panování Karla IV. Stálé osídlení u Vřídla je doloženo kolem roku 1350, přesné datum založení města Karlovy Vary ale není známo. V roce 1370 udělil Karel IV. městu privilegia svobodného královského města. Město proslavily teplé minerální prameny, z nichž nejznámější Vřídlo o teplotě okolo 73 °C tryská z hloubky 2000 metrů do výše 15 metrů. Vřídlo je zároveň nejvydatnějším z karlovarských pramenů a vyznačuje se naprostou ekologickou čistotou, se kterou se dnes již u většiny povrchových vod nesetkáváme. Jedinečnou atmosféru města vytváří kolonády Vřídelní, Mlýnská, Sadová, Tržní a Zámecká i tradiční lázeňské domy. Mariánské Lázně. Z popudu klášterního lékaře Josefa Johanna Nehra došlo teprve počátkem 19. století na výstavbu lázní, které jsou nyní druhými největšími českými lázněmi, s velkým bohatstvím minerálních pramenů. Přímo v lázních jich vyvěrá 40, 112/417
v nejbližším okolí dalších téměř 100. Městská památková zóna Mariánské Lázně byla vyhlášena v roce 1992, centru lázní vévodí mohutná litinová kolonáda, v níž nalezneme proslulou zpívající fontánu. Františkovy Lázně jsou proslulé díky Františkovu prameni, kolem něhož se od konce 18. století začaly rozrůstat empírové a klasicistní budovy obklopené rozlehlými parky. V tomto lázeňském městě se úspěšně léčí ženské nemoci, neplodnost, nemoci oběhového a pohybového ústrojí a poruchy látkové výměny. Lázeňsky je využíváno 24 hlavních minerálních pramenů. Symbolem lázní se stala Kozákova a Ledvova soška malého chlapce Františka, stojící poblíž Františkova pramene. Městská památková rezervace Františkovy Lázně byla vyhlášena k ochraně zachované typické lázeňské architektury, pocházející převážně z konce 18. a první poloviny 19. století. Léčebné lázně Jáchymov. Lázeňství v Jáchymově vzniklo kolem roku 1906. Vše tehdy začínalo skromně, privátními lázničkami. V roce 1911 zde byla otevřena první lázeňská budova. Horší období zažívalo lázeňství v Jáchymově během období po druhé světové válce, kdy bylo místní prostředí silně ovlivněno prudkým rozšířením těžby uranu. Ta měla negativní vliv na pověst i vzhled města a proslulost místního lázeňství postupně upadala. Vše se lepší počátkem 60. let, kdy byla těžba uranu ukončena a město se znovu otevřelo návštěvníkům. Světovou proslulost lázeňství v Jáchymově vrací především akciová společnost Léčebné lázně Jáchymov, která vzniká na začátku 90. let. Dochází tak k rekonstrukci hlavního centra lázeňství v Jáchymově – lázeňského dolu Svornosti a jeho pramenů. Konstantinovy lázně se nacházejí v okrese Tachov, 40 km od Plzně. Jsou zaměřeny zejména na prevenci, léčbu a rehabilitaci kardiovaskulárních nemocí a léčbu pohybového ústrojí. Při léčebných postupech se využívá zejména místní minerální vody, která je ceněna pro vůbec největší obsah oxidu uhličitého ze všech pramenů v České republice. První lázeňská budova byla postavena v roce 1803. Své jméno získaly lázně v roce 1900 od majitele místního panství Konstantina z Lövensteinu. Jde o jedny z nejmenších lázní v České republice. Výjimečnost okolí Konstantinových lázní umocňuje rozlehlý lázeňský park a hlavní léčebný Prusíkův pramen. Lázně Kynžvart se nacházejí v překrásné chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Kynžvartské lázně jsou výjimečné zejména pro své ojedinělé klimatické podmínky. Jsou jedním ze čtyř lázeňských míst v ČR, kde jsou klimatické podmínky oficiálně uznány jako přírodní léčivý zdroj. To je podmínkou pro léčení nemocí dýchacího ústrojí. Pro své výjimečné klimatické podmínky s vysokou a stálou vlhkostí vzduchu, vysokou sluneční intenzitou a minimálním obsahem škodlivin v ovzduší jsou ideálním místem pro rodinné dovolené a ozdravné pobyty pro děti. Lázně Kyselka – bývalé lázeňské město v údolí řeky Ohře s léčivými prameny. Minerální voda pod označením Buková kyselka a Kysibelka jsou zde známy již od roku 1614. V 18. století byly minerální prameny nově podchyceny a od roku 1873 je voda stáčena a expedována pod označením Mattoni. Nyní jsou využívány prameny Alžběta, Josef, Löschner, Otto a Jindřich. Lázeňský areál s parkovými úpravami byl vybudován v 19. století a nyní po letech chátrání prochází konečně rekonstrukcí. Obyčeje a zvyky, události V západních Čechách byly tradiční zvyky a obyčeje spjaty s původním obyvatelstvem českých Němců (egerlandské tradice a zvyky). Nový rok. Do nového roku se mělo podle dávné tradice vstupovat s hudbou a tancem. Po posledním úderu hodin se rozsvítilo a lidé začali volat „Prosit Nový rok“, následoval přípitek a poté si hosté stoupli na židle a vesele „skočili do Nového roku“. Všeobecně rozšířené bylo na Karlovarsku novoroční zpívání. Děti chodily od domu k domu a písničkami přály šťastný nový rok. Vynášení smrtky a přinášení léta – na Karlovarsku byl tento zvyk spojen s přinášením léta. Obvykle v den, kdy se vynášela Smrt, se do vesnice vnášelo léto. Když byli Smrťák a Smrtka vhozeni do vody, chlapci a děvčata zpívali veselé písně a vítali jinou skupinu dětí, které nesly mladou břízku ozdobenou pentlemi a uvázanou slaměnou panenkou – symbol léta. Posvícení se slavilo vždy třetí neděli v říjnu a bylo nejoblíbenějším svátkem venkovského lidu. Tato nejdůležitější podzimní slavnost, v níž se odrážely dávné obřady z předkřesťanské doby, se slavila několik dní. Od 19. století byla omezena na tři dny. Typickým obyčejem na Karlovarsku byly obchůzky mládenců v posvícenské úterý. 113/417
Období přástek. V den vzpomínky na zesnulé se na Karlovarsku na hroby dětí dával polštářek (z papíru nebo slámy), aby se dětem „dobře leželo“. Mikulášská obchůzka: Mikuláš chodil v podvečer (za tmy) k dětem domů. Někde chodil sám, někde se strašidelnou bytostí „Krampusem“, ale ve většině vesnic Karlovarska chodil s čertem „Cemprem“ a dvěma anděly. Doklady o jeho konání existují např. pro město Jáchymov a v současnosti zažívá opět svoji renesanci. Noc na Lucii – z 12. na 13. prosince – byla na Karlovarsku lidem považována za významnou věštební noc. Lilo se olovo nebo četlo se z usazenin. Na Tomáše – tento den zimního slunovratu (21. prosince) se na Karlovarsku vařilo sušené ovoce na Štědrý den a pekla se tomášská husa. Lidé také věřili, že sny z tomášské noci se splní. Slavnosti Ašského milíře. Při této události oživují přátelé milíře tuto starou metodu výroby dřevěného uhlí, téměř zapomenutý způsob obživy zdejších lidí. Akce je rozdělena do tří částí. Sestavení, zapálení a rozebrání. Poslední dvě části jsou přístupné veřejnosti a mají podobu společenské akce doprovázené hudebními a tanečními vystoupeními. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary je jeden z nejstarších filmových festivalů. O konání filmového festivalu v Československu se začalo uvažovat už před druhou světovou válkou. Jeho první ročník se však uskutečnil až po ní, v roce 1946. V srpnu 1946 se tak odehrála první filmová nesoutěžní přehlídka v Mariánských Lázních a Karlových Varech. V současnosti je Karlovarský filmový festival největší filmový festival v České republice a zároveň nejprestižnější filmový festival ve střední a východní Evropě. Jako jeden z nejstarších je zařazen do kategorie A (tj. nespecializovaný festival se soutěží celovečerních hraných filmů), například jako festivaly v Cannes, Berlíně, Benátkách nebo Tokiu. Festival se koná tradičně začátkem července. Každý rok je na něm promítáno více než 180 celovečerních filmů a několik desítek krátkých filmů z celého světa. Mytologie, obřady Legenda o založení Karlových Varů. Karel IV. při svém pobytu na hradě Lokti často lovil v lesích královské obory. Při lovu prý jeden ze psů při pronásledování divé zvěře spadl do tůně, z níž tryskala teplá voda. Karel IV. usoudil, že tato voda může zahnat mnohé nemoci (sám ji užil při léčbě nemocné nohy). V místě dal založit město, které nazval „Teplé lázně u Lokte“. Současné pojmenování města je výrazem úcty ke svému objeviteli. Jsou to lázně císaře Karla, tedy Karlovy Vary. Hudební a taneční folklor Egerlandské písně jsou spojeny s původním německým obyvatelstvem v této oblasti. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Egerlandské nářečí. V tomto specifickém dialektu najdeme prvky hned několika německých nářečí, a dokonce i prvky češtiny. Každá část pohraničí mluvila trochu jinou egerlandštinou, což bylo způsobeno rozdílností německých přistěhovalců ve středověku. Příkladem může být tato věta: „Säina Grüß va da Hoimat bringa Enk die Chuadauea“ – egerlandština, „Viele Grüße von der Heimat bringen euch die Chodauer“ – spisovná němčina, „Hodně pozdravů z domoviny vám přináší Chodované“ – český překlad. Významné folklorní festivaly a soubory Karlovarský folklorní festival. Cílem tohoto festivalu je chránit a oživovat zvyky, tance a lidovou hudbu Karlovarska. Jeho první ročník proběhl v roce 1996. Šestidenní festival je otevřen všem věkovým a umožňuje jim zapojení do mnoha doprovodných akcí. Účastní se jej účinkující ze všech částí světa, festival je tak vhodnou příležitostí pro mezinárodní folklorní dialog. Na festivalu je pro všechny možnost zatančit si, zazpívat si místní písně, nebo pouze poslouchat rytmy, zpěv a melodie z celého světa. Festival také nabízí možnost zapojení škol v Karlovarském kraji pomocí debat zahraničních účinkujících s karlovarskými studenty. Folklorní festival Mariánský podzim je jednou z nejvýznamnějších kulturních akcí západočeského města Mariánské Lázně. Koná se pravidelně koncem září. Hlavní program probíhá v malebném prostředí lázeňské kolonády nedaleko zpívající fontány, další vystoupení u lázeňských altánů a pramenů. Soubor písní a tanců Dyleň je jedním z nejznámějších folklorních souborů 114/417
v západních Čechách. Zaměřuje se na lidové písně a tance nejzápadnější části Čech, Karlovarska a pohraniční oblasti kolem řeky Ohře. Folklorní soubor Stázka vznikl při základní škole v Teplé v roce 1995. Zpracovává písně, tance a lidové zvyky převážně z Poohří. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Karlovarský knedlík je unikátní gurmánská pochutina, která se na Karlovarsku těší veliké oblibě. Svým tvarem připomíná válec, který je ukončen oválnými patkami, jeho povrch je nerovný. Tajemství jeho chuti a obliby spočívá v receptu, v němž hrají hlavní roli kousky pečiva, koření a bylinky, často se přidává také petrželka a muškátový květ. Karlovarský knedlík je oblíbenou přílohou ke gurmánským specialitám, ale i k tradičním českým lidovým pokrmům, jako je guláš nebo šípková omáčka. Velmi důležitou roli hraje při přípravě knedlíku také postup vaření v páře, který je u některých oficiálních distributorů tajný. V roce 2013 se v Karlových Varech konal vůbec první ročník Knedlík festu, který návštěvníkům nabízí možnost ochutnat různé druhy knedlíku. Hladoví návštěvníci mohli ochutnat knedlíky špekové, kynuté, plněné, ovocné a samozřejmě také knedlík karlovarský. Karlovarské lázeňské oplatky. Už od roku 1856 jsou tradiční lázeňské oplatky neodmyslitelně spjaty s atmosférou lázní. Ačkoli oplatky přestavují jednu z typických specialit Karlových Varů, o jejich počátcích se toho moc neví. První formy na pečení oplatků, které se našly, pocházejí z druhé třetiny 18. století. Tradici výroby oplatek založili čeští Němci, první pekárnu oplatek pro lázeňské hosty založila v roce 1867 Barbara Bayer. Nesla označení Karlovarské oplatky – Barbara Bayer. Pro velmi dobrou chuť a vysokou kvalitu se rychle staly velmi oblíbenými, a to i u nejbohatších lázeňských hostů. V tomtéž roce si karlovarské oplatky objednal i císařský dvůr Viléma I. Na křupavých lázeňských oplatkách si v Mariánských Lázních pochutnávali i takoví světoví velikáni jako třeba anglický král Edward VII., skladatel Johann Strauss či spisovatelé Johann Wolfgang Goethe, Mark Twain a Jan Neruda. Následovníci Barbary Bayer expandovali do zahraničí, lázeňské oplatky se vyvážely do Španělska, Ruska, Nizozemí, Srbska, Bavorska a Uher. V roce 1899 bylo Bayerovo pekařství lázeňských oplatek jmenováno císařským dvorním dodavatelem pro vídeňský dvůr. Oplatky získávaly ocenění na světových veletrzích. Rodina Bayerů byla v roce 1948 vysídlena z Karlových Varů a zahájila výrobu oplatek v Německu, ta ale koncem 50. let skončila kvůli zdravotnímu stavu zakladatelů. Původní tajný recept opatrují potomci Bayerů, žijící v Bavorsku, dodnes. Čeští výrobci oplatek usilují, aby byl tento produkt uznán Evropskou unií za tradiční český výrobek, a získal tak zvláštní ochranu. Karlovarské trojhránky jsou vyráběny podle tradiční receptury jako dělené trojhránky z kulatých plátových karlovarských oplatek, spékaných různými posypy. Karlovarský suchar. se v lázeňském městě Karlovy Vary vyrábí stejným postupem již několik desítek let. Na kvalitě výrobku se podílejí i místní suroviny: karlovarská vřídelní voda a karlovarská sůl. Je oblíbenou součástí dietních jídelníčků. Mariánskolázeňské oplatky se skládají ze speciálních tenkých plátů a jsou spojeny vrstvou náplně. Podle typu náplně rozlišujeme spékané oplatky oříškové a kakaové. Becherovka - tradiční bylinný likér, vyráběný v Karlových Varech společností Jan Becher. Vyrábí se z více než dvaceti druhů bylin a koření a neobsahuje žádné chemické přísady, pouze karlovarskou vřídelní vodu, kvalitní líh a přírodní cukr. Becherovka se připravuje podle tajné receptury, po celou dobu stejným způsobem. Výrobní receptura je známa pouze dvěma lidem ze společnosti, výrobnímu manažerovi a výrobnímu řediteli. Tímto tajemstvím jsou doživotně smluvně vázáni a nemohou například společně cestovat. Většina bylin pochází z České republiky (některé druhy prý rostou přímo v okolí Karlových Varů), ale ve směsi se najdou také suroviny ze vzdálených exotických oblastí, například Zanzibaru, Srí Lanky či ze zemí Jižní Ameriky. Výroba probíhá v místnosti zvané „Drogikamr“ (název užívaný ještě z a doby Becherů) a trvá několik týdnů až měsíců. Hotová směs je přesypána do pytlů z přírodního materiálu a na jeden týden ponořena do alkoholu, aby dokonale prosákla. Extrakt se smíchá s vodou a přírodním cukrem a poté zraje přibližně dva měsíce. Následně je stáčena do charakteristických zelených láhví. Expozice Jan Becher Muzeum, věnovaná asi nejslavnějšímu českému bylinnému likéru, se nachází v historické budově v centru Karlových Varů. Během prohlídky původních výrobních sklepních prostor se návštěvníci dozvědí něco o historii 115/417
Becherovky, její výrobě či skladování. Uvidí historické předměty spjaté s Becherovkou a nakonec zhlédnou krátký film. Vstupné zahrnuje také degustaci becherovky nebo jiných nápojů z produkce společnosti. Ve zdejší prodejně si pak lze Becherovku a další produkty zakoupit v různých objemech a formách. Minerální voda Mattoni – výjimečná pramenitá voda čerpaná z panenské přírody Karlových Varů. Své jméno získala po Heinrichu von Mattoni, což byl karlovarský rodák italského původu, podnikatel a průmyslník. Významnou roli v celé historii značky Mattoni hraje také obec Kyselka, ležící nedaleko Karlových Varů v lesnatém údolí Doupovských hor. V 19. století si místní pramen pronajal právě Heinrich von Mattoni a začal v Kyselce vytrvale budovat moderní stáčírnu a expedici minerálních vod. V roce 1868 jako první zavedl plnění do skleněných láhví. Do té doby se minerální voda stáčela pouze do hliněných a kameninových džbánků. Společně se skleněnými lahvemi vznikla také papírová etiketa s červeným orlem, který je pro minerální vody Mattoni tak typická. Díky své společnosti Heinrich Mattoni AG tak Mattoni ve druhé polovině 19. století platil za nejslavnějšího exportéra minerálních vod v zemích rakouského mocnářství. V současné době patří značka pod společnost Karlovarské vody, a. s., která je největším výrobcem minerálních a pramenitých vod v České republice. V současnosti společnost stáčí a vyváží přírodní a ochucené minerální vody Mattoni a Magnesia a také přírodní a ochucenou pramenitou vodu Aquila. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Art-hotel Royal Golf, Karlovy Vary - Grandhotel Pupp – Grandrestaurant, Becher's bar, Karlovy Vary - Hotel Humboldt – restaurace Alexander, Karlovy Vary - Churchill´s Pub & Restaurant, Mariánské Lázně - Gourmet Restaurant Villa Patriot, Mariánské Lázně - Hotel císař Ferdinand, Loket - Švejk Restaurant Loket, Loket - Komorní hůrka, Cheb - Štekrův mlýn, Cheb - Parkhotel Sokolov, Sokolov - Statek Bernard, Královské Poříčí - Švejk Restaurant a Penzion Bublava, Kraslice - Zámecký pivovar Chyše, Chyše Regionální produkty Karlovarská růže – oblíbený karlovarský suvenýr, který si většina návštěvníků Karlových Varů odnáší s sebou domů. Vznik karlovarské růže je zcela unikátní: papírová růže se na 14 dní ponoří do tekoucí vřídelní vody, která ji poté pokryje vrstvou vřídelního kamene. Vřídelní voda z Karlových Varů totiž obsahuje minerální látky, které se po rychlém odpaření vody usazují na všem, co je v této vodě ponořeno, nebo na všem, přes co voda delší vodu teče. Výsledek lze spatřit již po několika dnech. Za jeden den se prý usadí až půl milimetru vřídlovce. K „výrobnímu“ procesu kamenných růží dochází v podzemních prostorech pod kolonádou. Karlovarská vřídelní sůl. Pravá přírodní instantní sůl vyráběná z karlovarských minerálních pramenů je určena pro speciální výživu. Cínařství, Vladislav Podracký z Karlových Varů vyrábí cínové předměty dle starých technologií. Výrobky dílen tradičních řemesel na statku Bernard v Královském Poříčí. Na statku Bernard v Královském Poříčí vznikají v mnoha místních dílnách překrásné ručně vyrobené výrobky, které dělají čest řemeslům dávné doby. Výběr řemeslných dílen je skutečně bohatý: kovářská dílna, výroba kanafasu, košíkářství a tkalcovská dílna, krejčovství, cukrárna společně pekárnou, restaurátorská dílna, dílna na výrobu vonných svící a dílna keramická. Výrobky jsou vyráběny původními výrobními postupy respektujícími tradici každého řemesla. KLASTRY ATRAKTIVIT Centrum tradičních řemesel na statku Bernard v Královském Poříčí. Centrum řemesel se nachází v Královském Poříčí u Sokolova. Od roku 2008 je návštěvníkům k dispozici nový okruh, nazvaný Pocta řemeslníkům. Tematický okruh je zaměřen na tradiční řemesla spojená s návštěvou muzea a zemědělské expozice. Další lákavou atraktivitou statku Bernard je možnost nechat se svést na koňském 116/417
povozu po místním okolí. Tím nejlákavějším jsou však na statku řemeslnické dílny, kterých se zde nachází skutečně mnoho. Jedná se o výrobnu luků, malíře, kanafas, kovárnu, dílnu originálních ručních prací, košíkářství a tkalcovskou dílnu, krejčovství, cukrárnu s pekárnou, dále je tu restaurátorská dílna a výroba vonných svící. Nejnovější je dílna keramická, která byla zbudována v roce 2009. K zakoupení jsou i originální výrobky lidových řemesel, které pocházejí přímo z místních dílen. Veletrh tradičních řemesel, pořádaný na statku Bernard v Královském Poříčí každoročně v červnu, je jedním z největších a nejoblíbenějších řemeslných jarmarků v celém Karlovarském kraji. Na veletrhu se pravidelně představuje na 30 řemeslníků z Karlovarského kraje, jejichž práci si může každý vlastnoručně vyzkoušet a přesvědčit se, že u tradičních řemesel je skutečně zapotřebí zručnost, síla a trpělivost. Příjemnou atmosféru jako vždy dotváří dobová hudba a skupina předvádějící souboje v historickém šermu. Vítanou příležitostí je také možnost ochutnat vítězné produkty soutěže o nejlepší regionální potraviny. TEMATICKÉ TRASY Křehká krása karlovarského porcelánu a broušeného skla. Vydejte se na exkurzi do sklárny Moser a prohlédněte si na vlastní oči, jak vzniká vyhlášené broušené sklo. Na exkurzi se můžete vydat také do známé porcelánky Thun. Expozice v Ostrohu na hradě Seeberg či Loket vám pak umožní prohlédnout si dějiny karlovarského porcelánu a současnou produkci společnosti Karlovarský porcelán. Pokud se vám podaří dorazit do Karlových Varů v době konání místního folklorního či filmového festivalu, čeká na vás i příjemný kulturní program. Celoročně si pak můžete vychutnat některou z místních specialit – od lázeňských oplatek až po Becherovku. Broušené sklo Moser. Objevte krásu sklářského řemesla a navštivte sklářskou huť a muzeum Moser v Karlových Varech. Exkurze vás provede kouzelným světem luxusního křišťálového skla. Zažijete pravou atmosféru výroby skla, ucítíte vůni vypalovaných dřevěných forem, dýchne na vás více než 155letá historie sklárny Moser. Jedinečný zážitek můžete završit nákupem ve firemní prodejně v Karlových Varech. - Okruh exkurzí sklárny Moser v Karlových Varech zahrnuje tyto části: - Muzeum sklárny. Expozice uvádí „VIP majitele“ luxusních křišťálových výrobků Moser a představuje jak nejstarší sklářskou tvorbu, tak současné kolekce. Součástí prohlídky je i poutavý film přibližující krásu a jedinečnost sklářského řemesla v devíti jazykových mutacích. Kromě toho je expozice doplněna šesti dokumentárními pořady v šesti jazykových mutacích. K dispozici budete mít audio průvodce, který vám umožní zvolit individuální průběh a tempo prohlídky. - Sklářská huť. Uvidíte mistry skláře, jak přeměňují žhavou masu skla v jedinečný výrobek. Ucítíte vůni vypalovaných dřevěných forem a zažijete neopakovatelnou atmosféru tvůrčí ruční práce. Zážitek, na který se nezapomíná. Během prohlídky je možné fotografovat nebo natáčet na kameru, a tak si navždy uchovat vzpomínku na návštěvu sklárny. Prohlídky jsou obohaceny o prezentaci sklářských surovin, nářadí a výrobních postupů. - Firemní prodejna. Největší prodejna Moser v Karlových Varech s širokou nabídkou nápojového a dárkového skla Moser. Vzhledem k pracovnímu harmonogramu sklářské huti začínají exkurze každou půlhodinu od 9:00 do 14:30 hod. Maximální počet návštěvníků hutě v jedné skupině je 50 osob. Karlovarský porcelán. Pokud vás zajímá tradiční výroba českého porcelánu, navštivte prohlídkový okruh a návštěvnické centrum společnosti Thun 1794, a. s., v Nové Roli, kde se seznámíte s tradičními postupy výroby porcelánu přímo v autentickém prostředím výrobních závodů a přímo uvidíte, jak výrobky vznikají. Návštěvnický okruh vede administrativní budovou a dále přes vzorkovnu na jedinečný průchod přímo do výrobního závodu na Galerii Rampa. Ta vás přivede do samotného centra výroby porcelánu. Rázem se ocitnete ve světě fabriky, která patří k největším závodům současné porcelánové výroby ve střední Evropě. Celá trasa je zpestřena o filmovou prezentaci výroby a prohlídku finálních výrobků. Exkluzivně je také možné vstoupit do prostor, kde dochází k mletí hmot a dalším procesům. A až budete procházet koridorem vstupní chodby, budete šlapat po porcelánových talířích. 117/417
Do porcelánky se můžete vypravit během pracovního týdne od úterý do pátku. Pondělí je vyhrazené pro školy a charitativní akce (zdarma). Začátky prohlídek jsou v 9:30, 11:00 a 13:00 hodin. Návštěvnické centrum je otevřeno na objednávku a pro skupiny od čtyř osob. Vyhlášený karlovarský porcelán si můžete prohlédnout ve dvou expozicích na hradech nedaleko Karlových Varů. Muzeum porcelánu naleznete na hradě Loket. Lze tu spatřit porcelán vyrobený v porcelánce ve městě Loket, ale i ukázky z porcelánu vyrobeného v obci Horní Slavkov, kde sídlila nejstarší porcelánka v ČR. V Ostrohu na hradě Seeberg najdete několik poutavých expozic zahrnujících dějiny porcelánu a současnou produkci společnosti Karlovarský porcelán. V hradní stodole je pak také rozsáhlá expozice Chebský venkov z 19. století a před hradem samotným jsou umístěny lidové stavby z okolí (špýchar, holubník aj.). Jan Becher Muzeum je přímo na místě bývalé továrny na Steinberkách, kde Becherovka více než sto let pramenila. Původní továrnu, odkud likér putoval do celého světa, dal roku 1867 vystavět Jan Becher. V tomto muzeu v historické budově v centru Karlových Varů na vás čeká expozice věnovaná asi nejslavnějšímu českému bylinnému likéru. Během prohlídky původních výrobních sklepních prostor se dozvíte něco o historii Becherovky, její výrobě či skladování. Uvidíte historické předměty spjaté s Becherovkou a nakonec zhlédnete krátký film. Vstupné zahrnuje také degustaci becherovky nebo jiných nápojů z produkce společnosti. Ve zdejší prodejně si pak můžete Becherovku a další produkty zakoupit v různých objemech a formách. Muzeum je otevřeno denně od 9 do 17 hod. 3.2
Marketing summary pro (sub)region Západní Čechy
Výroba porcelánu a broušeného skla – tradiční výroba reprezentovaná plejádou světově proslulých značek včetně porcelánu Thun a skla Moser. Karlovarský porcelán je spjat se zdroji kaolínu, který se na západě Čech těží, i s nezlomnou snahou místních podnikatelů a výrobců o dosažení kvalitní porcelánové hmoty a její umělecké zpracování. Vyhlášená porcelánka Thun či unikátní růžový porcelán jsou dodnes synonymem kvality a krásy českého porcelánu, stejně jako se sklárna Moser a její luxusní nápojové a dekorativní sklo stalo synonymem pro broušené sklo. Lázeňská tradice – staletá tradice českého lázeňství, která v tomto regionu vznikla již za vlády Karla IV. Leží zde vyhlášený lázeňský trojúhelník, významné léčebné lázně v Jáchymově, lázně Kynžvart nebo lázně Konstantinovy. Příběh českého lázeňství se v západních Čechách odvíjí již od dob vlády Karla IV. Vyhlášený lázeňský trojúhelník, který v průběhu staletí navštěvovali významní panovníci, umělci a který dodnes rády navštěvují slavné osobnosti, je spojen také s řadou gastronomických lákadel a specialit. Výroba hudebních nástrojů – tradice výroby strunných a následně i žesťových nástrojů v tomto regionu sahá až do 16. století a je stále živá. Příběh smyčcových a žesťových nástrojů se v Západních Čechách odvíjí již od 16. století, kdy sem přicházeli muzikanti ze sousedního Německa. Místní obyvatelé si tak výrobou nástrojů pro příchozí německé hudebníky přivydělávali a pro řadu z nich se později stala hlavním zaměstnáním. Tradice výroby hudebních nástrojů je otištěna i v názvu města Luby, lub je postranní díl houslí, Kraslice jsou pak proslavené výrobou žesťů. Speciality: od lázeňských oplatek k Becherovce – vyhlášené produkty, které dodnes chutnají celému světu. Už od roku 1856 jsou s atmosférou Karlových Varů a procházek lázeňskými kolonádami neodmyslitelně spjaty tradiční lázeňské oplatky, stejně jako místní třináctý pramen – bylinný likér Becherovka, dodnes prodávaný v typických zploštělých lahvích ze zeleného skla, zdobených podpisem Jana Bechera. Těžba cínu, stříbra i dalších rud – historie dobývání rud a drahých kovů. Těžba cínu ve Slavkovském lese, zřejmě nejstarší v Čechách, je příběhem ohně – žárového dobývání cínové rudy, kdy se cín získává rozpálením a následným zchlazením horniny, která rozpraskáa horníci pak mohou snadněji odlamovat kusy rudy. Přesuňte se spolu s námi do konce 16. století, kdy český cín zcela dominoval na evropském trhu a prohlédněte si historické doly i expozice, věnované tomuto kovu a jeho dobývání. 118/417
Hrázděná lidová architektura – staletá přítomnost německého etnika se dodnes odráží v typické hrázděné architektuře západu Čech. Hrázděné stavby západu Čech jsou spojeny s příběhem osadníků ze sousedního Německa a inspirací německou hrázděnou architekturou. Hrázděná konstrukce domů však neplnila pouze nosnou funkci: byla také dekorací a ozdobou domu, projevem estetického cítění lidových stavitelů. 3.3
Zmapování SUBREGIONŮ Plzeňsko a Český les
PASPORT SUBREGIONU PLZEŇSKO ANOTACE DESTINACE Oblast venkovských usedlostí a statků, v níž ve 12. století vzniklo několik mocných klášterů – v Kladrubech, Plasech, Manětíně a Nepomuku –, které dodnes pomáhají vymezit tento region. Kraj řemeslníků zabývajících se ruční výrobou keramiky, dřevěných hraček a loutek. Centrum této oblasti – královské město Plzeň – bylo založeno o něco později, v roce 1295 králem Václavem II., a je již od svého založení neodmyslitelně spojeno s tradicí pivovarnictví. Ve stejném roce, kdy bylo město založeno, bylo plzeňským měšťanským domům králem zároveň uděleno právo várečné. POZICE V RÁMCI Součást regionu Plzeňsko a Český les REGIONALIZACE Součást mezoregionu Západ Čech ZÁKLADNÍ TÉMA PRO - Pivovarnictví a Plzeňský Prazdroj – MARKETINGOVOU tradice pivovarnictví začíná v Plzni již se KOMUNIKACI založením města v roce 1295, kdy král Václav II. udělil 260 plzeňským měšťanským domům právo várečné. - Loutkářství a tradice ochotnického divadla na Plzeňsku. Tradice místního loutkářství sahá do 19. století, v novodobější historii je pak spojena se jmény Josefa Skupy a Jiřího Trnky. Dlouholetá a stále živá je také místní tradice amatérského divadla. PRŮNIKY - Pivovarnictví - Loutkářství PERSONIFIKACE REGIONU Josef Groll – první sládek plzeňského pivovaru, muž, se kterým je svázán původ receptury Plzeňského Prazdroje. Při první várce 5. října 1842 se mu povedlo vytvořit pivo vskutku unikátní barvy a chuti. Dlužno říci, že se mu to podařilo omylem, neboť byl původně přizván na vaření piva klasického, bavorského typu. Místní měkká voda, kvalitní žatecký chmel a nová anglická metoda zpracování sladu však způsobily, že čerstvá várka po svém naražení 11. listopadu překvapila nebývalou kvalitou. Jan Hlaváček – současný vrchní sládek Plzeňského Prazdroje, a. s., je už z páté generace Hlaváčků pivovarníků. Rodinnou tradici sládků má na očích, ani se nemusí moc rozhlížet: kancelář v historické budově plzeňského pivovaru, v níž úřaduje, sloužila totiž před lety jako ložnice jeho dědečka, pivovarského sládka a posléze ředitele pivovaru Gambrinus Františka Hlaváčka. Josef Hrůza – bednář věnující se svému řemeslu v Plzni v místním pivovaru Plzeňský Prazdroj. V roce 2012 byl oceněn titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Josef Hrůza se zasloužil o vzkříšení bednářského řemesla a zároveň o obnovení bednářské výroby v Plzeňském Prazdroji. V prostředí Plzeňského Prazdroje vede kolektiv bednářů a svojí činností a působením dotváří celostní charakter plzeňského a také českého pivovarnictví. Bednářská výroba v Plzeňském Prazdroji je nejspíše jedinou výrobou svého druhu v prostředí pivovaru v ČR. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy 119/417
nehmotného kulturního dědictví Připravováno na zařazení do seznamu nehmotného kulturního dědictví Plzeňského kraje: Loutkářství na Plzeňsku je pojem, který má přesah až za hranice republiky. Tradice místního loutkářství sahá do 19. století, kdy zde začínala vznikat amatérská i profesionální loutková divadla. Největší věhlas zažilo plzeňské loutkářství v době působení loutkoherce, režiséra a dramatika Josefa Skupy, který je neodmyslitelně spjat s originální dvojicí Spejbla a Hurvínka, jíž propůjčil svůj hlas. Další nesmírně významnou osobností plzeňského loutkářství byl český výtvarník a ilustrátor Jiří Trnka. Byl jedním ze zakladatelů českého animovaného filmu, navrhoval a vytvářel kulisy pro loutkové divadlo Josefa Skupy v Plzni. Ochotnické divadlo v západních Čechách. První představení ochotnického divadla bylo sehráno v obci Kralovice, nacházející se asi 30 km severně od Plzně, v roce 1826. Prvním organizovaným spolkem amatérského divadla byl soubor Kolár, který svá představení předváděl veřejnosti až do první světové války. Největší rozmach dosáhlo amatérské divadlo na Plzeňsku v první polovině 20. století, kdy zde vznikalo mnoho amatérských divadelních souborů, které silně ovlivňovaly dění a život na venkově i částečně i ve městech. Na tradici amatérského divadla Severoplzeňska v současné době navazuje mnoho amatérských souborů působících v Plzni. Fenomén ochotnického divadla v západních Čechách tak usiluje o zařazení na seznam nehmotného kulturního dědictví Plzeňského kraje. Lidová architektura, archeoskanzeny Vesnice na Plzeňsku jsou charakterizovány návesními půdorysy středověkého původu, ponejvíce trojúhelníkového tvaru. Zástavba je tvořena významnými soubory lidové architektury, zpravidla doplněnými o charakteristickou mnohobokou kapličku situovanou v prostoru nevelké návsi. Zděné obytné a hospodářské stavby přízemního i patrového uspořádání se vyznačují náročnou výzdobou štítových průčelí a vjezdových bran, typickou pro širší oblast Plzeňska. Náměstí města Úterý je považováno za jedno z nejkrásnějších u nás. Nachází se zde mnoho překrásných hrázděných domů s prvky lidové architektury. Dodnes dochovanou ukázku lidové architektury představují také hrázděné a roubené stavby v obci Rabštejn nad Střelou, roubené přízemní statky s širokými dvory v obci Hlince, roubené chalupy v obci Lhota a Spálené Poříčí a venkovské usedlosti v obci Vejvanov. Obdobně také náves v obci Studená je obklopena několika menšími usedlostmi s původními roubenkami a jako celek reprezentuje tradiční strukturu vesnické zástavby v oblasti. V obci Dobřív se nachází hned několik rázovitých roubených chalup a zachovalý vodní hamr z konce 15. století, kdy byla obec známa především pro svoji železářskou výrobu. Vodní hamr je tak unikátní technickou památkou této doby. Jeho vnitřní vybavení pochází z doby od 17. do 20. století. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Hrnčířství v Kožlanech. V Kožlanech byla již od 18. století velmi silná tradice lidového hrnčířství. Dříve bylo v Kožlanech a okolí až 1200 samostatných hrnčířů. V domě čp. 299 je dodnes dochována unikátní technická památka: hrnčířská pec z první poloviny 18. století. Tradici hrnčířské výroby dokumentuje Městské muzeum Dr. E. Beneše, Kožlany. Naleznete zde expozici věnovanou hrnčířské tradici zdejšího města i pamětní síň kožlanského rodáka dr. Edvarda Beneše. S každodenním životem obyvatel Plzeňska se můžete seznámit prostřednictvím expozic Západočeského muzea v Plzni (Národopisné muzeum Plzeňska) v renesančním domě bývalého Chotěšovského kláštera. Ve druhém poschodí se nachází exponáty dokumentující život na plzeňských vesnicích od konce 18. do druhé poloviny 19. století. Pro návštěvníky jsou přitažlivé dvě venkovské světnice s malovaným nábytkem, podmalbami na skle a hliněným či porcelánovým nádobím a nářadím pro domácí práci. Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích sídlí v pseudogotickém zámku Hradiště v Blovicích. Pro návštěvníky jsou v prostorách muzea připraveny sbírky etnografické i uměleckoprůmyslové. Stálé expozice zahrnují měšťanský život, lidovou kulturu i lidový kroj Plzeňska. V obci Mariánský Týnec v kostele Zvěstování Panny Marie naleznete expozici vývoje a historie Plzeňského kraje. Zhlédnout lze venkovské dobové zvyky, kovárnu a slévárnu litin, náves, interiér selské usedlosti a městské prostředí spolu s typickými ulicemi, úřady, krámky a dílnami. Sbírky jsou doplněny o figuríny, 120/417
které jsou pro dané prostředí typické. Expozice je doplněna moderní formou výkladu, která návštěvníkům umožňuje využít audioprůvodců ve čtyřech jazykových mutacích. Pestrou mozaiku místních řemesel a exponátů naleznete v jednotlivých muzeích místního zaměření. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Pivovarnictví. Tradice pivovarnictví začíná v Plzni již se založením města v roce 1295, kdy král Václav II. udělil 260 plzeňským měšťanským domům právo várečné. Toto dědičné privilegium, finančně velmi výnosné, povolovalo držiteli prodávat pivo v jeho vlastním domě. Kvalita piva, i když se v Plzni vařilo po celá staletí, však byla velmi proměnlivá. Často se stávalo, že se pivo ani nedalo pít. A tak začali konšelé z městské rady kvalitu piva kontrolovat. Zkouška piva se odehrávala vždy v mázhauzu domu, v němž se pivo vařilo. Byla sem přinesena dubová lavice, na kterou městský rychtář vylil džbánek piva. Když se pivo na lavici ustálilo, konšelé se na lavici posadili. Asi po hodině vstali a kožené kalhoty museli mít přilepené k lavici. Pokud se tak nestalo, pivo nebylo uznáno za kvalitní a měšťan ho nesměl prodávat. V roce 1838 muselo být dokonce před radnicí vylito 36 sudů špatného piva, které bylo uznáno za zdraví škodlivé. Tento incident přiměl několik desítek podnikavých právovárečníků k tomu, aby si postavili společný pivovar. V roce 1842 otevřel poprvé svou bránu Měšťanský pivovar. Vznikla první várka zlatavého řízného a mimořádně lahodného podkvasného piva – plzeňského ležáku. Nový Měšťanský pivovar byl původně určen k výrobě tzv. bavorského piva, a proto byl angažován bavorský sládek Josef Groll, muž s výbornou pivovarnickou pověstí. První várku piva uvařil z domácích surovin a měkké plzeňské vody v roce 1842. Nový ležák měl skvělou barvu i chuť a brzy jej právovárečníci začali vyvážet do Prahy. Odtud se rozšířil do Evropy a časem i do celého světa. Roku 1898 byla zaregistrována dnes proslulá ochranná známka Pilsner Urquell, česky Plzeňský Prazdroj. Pivovarské muzeum v Plzni umožní návštěvníkům prožít příběh piva od starověku do současnosti. Muzeum se nachází v unikátně zachovaném právovárečném domě. Je specializované na dějiny pivovarnictví se zvláštním zaměřením na výrobu piva v Plzni. Těžba a zpracování dřeva, těžba smoly. V lesích v okolí Plas se těžila smola za druhé světové války a vletech 1975–1977. Kůra borovice se nařízla, ke stromu se připevnil skleněný kelímek a smola se do něj nechávala odkapávat. Z nádobky se poté vyškrabala a uložila do sudů. Pak putovala do Německa a Polska. Smola se používala jako přísada do střelného prachu, na utěsňování sudů a v chemickém i kosmetickém průmyslu. Zájem odběratelů ale postupně opadl, proto těžba v okolí Plas v roce 1977 skončila. Muzeum těžby borové smoly v Lomanech je zaměřena na fotografický materiál, na kterém si návštěvník může prohlédnout historii těžby borové smoly, pomůcky používané při těžbě smoly a před muzeem jsou kmeny se zářezy, z kterých prýštila smola. Obyčeje a zvyky, události Velký plzeňský masopust s rozpustilým průvodem z vinic do centra Plzně pořádá zoo Plzeň od roku 2005 na statku Lüftnerka. Připomíná tak staré masopustní zvyky v Čechách a na Moravě, jež sahají až do 13. století. Tradiční pouť na Královnu. V srpnu pořádá klášter Plasy; Tradiční dobové tržiště s ukázkou řemesel před konventem, doplněné o koncerty a divadelní představení. Slavnosti babího léta na statku Lüftnerka. Součástí Slavností babího léta v září je tradiční vinobraní pod Vinicemi. To připomíná, že se na jižních svazích Lochotína pěstovala vinná réva a statek je posledním zachovaným viničným statkem v Plzni. Kovářské sympozium pořádá od roku 2005 jedenkrát až dvakrát za rok Společenstvo uměleckých kovářů a zámečníků a kovářů-podkovářů Čech, Moravy a Slezska. Sympozium se koná v zoo Plzeň. Hamernický den Dobřív – oblíbené květnové slavnosti kovářského řemesla v prostředí vodního hamru v Dobřívě. Pro návštěvníky jsou připraveny prezentace uměleckých kovářů, zbrojířů, podkovářů a jiných řemeslníků, které se zabývají zpracováním železa a výrobou potřeb pro kováře. Tradiční součástí Hamernického dne je i soutěž „Dobřívský cvoček“, která je určena pro všechny kovářské učně. V rámci soutěže musí kováři prokázat svoji zručnost při kování hřebíků na čas a svoji uměleckou tvorbu při uměleckém zpracování kovaného hřebu na zadané téma. Zajímavá jsou rovněž vystoupení národopisného souboru Rokytka. Po celý den jsou 121/417
navíc v provozu i technické památky. Návštěvníci tak mohou sledovat jak malé hamry, tak i velký buchar, pracovat se bude i na polních výhních. Martinské řemeslné trhy v Plzni – ukázky tradičních lidových řemesel, jako je řezbářství, kovářství či pletení košíků. Mimoto zde najdete celou řadu rukodělných výrobků, jako je keramika, svíčky, šperky, ale i další zajímavé věci. Řemeslné trhy se konají při příležitosti významných svátků, např. valentýnské, velikonoční, májové, bartolomějské, václavské, havelské či vánoční trhy (datum konání odpovídá příslušnému svátku). Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Plzeňská obohacená čeština. V Plzni a plzeňském subregionu se lze občas setkat s výrazy, které jsou sice pro místí obyvatele běžné, avšak pro „přespolní“ jsou zcela neznámé. Plzeňané mluví „svojí“ řečí tak automaticky, že si svých vložených novátorských výrazů ani nevšímají. Typickým prvkem řeči Plzeňana či Plzeňanky je stoupající intonace při otázce ještě výše, než je tomu v běžné češtině, např.: „Cože? Cože jsi to říkala?“ Hlavním rozdílem mezi běžnou a plzeňskou jsou nové výrazy, které jsou typické jen pro oblast města Plzeň a nikde jinde je nezaslechnete. Takovými obraty a slovy jsou např. kolikapátýho je, nožíky – nůžky, tulik – tolik, kulik – kolik nebo tuto, tudleto – tohle, tady to. Významné folklorní festivaly a soubory Mezinárodní folklorní festival Česká náves – Dýšina. Koncem srpna probíhá před samotnou slavností ještě po okolních vesnicích „zvaní“ na festival – krojovaný povoz s muzikou s historickým traktorem. Festival v Dýšině navazuje volně na tradice, které ve vesnici žijí už delší dobu. Koná se v září jednou za dva roky, jeho další ročník bude v roce 2014. Novodobá tradice národopisných slavností v Dýšině vznikla na začátku 90. let. Festival Česká náves navazuje na bohatou dyšínskou tradici lidových slavností, koncertů lidové hudby, májů a masopustů. Dyšínský festival Česká náves lze chápat jako alternativu k velkým městským festivalům plzeňského regionu. Organizátoři usilují zejména o představení tradiční kulturní tvorby pomocí širokého spektra barev, obyčejů, stylů a inscenačních prostředků. Festival je určen také pro náročné a informované diváky, stejně tak ale nabízí zajímavé ukázky pro zcela náhodného diváka. V minulosti festival zpestřily některé zahraniční soubory ze Slovenska, Gruzie a Řecka, hlavní náplní jsou však tradičně vystoupení národních souborů dospělých a dětských příznivců folkloru. Mezinárodní folklorní festival Plzeň. Mezinárodní folklorní festival CIOFF Plzeň je od roku 1997 místem setkávání milovníků folkloru a lidového umění, kterého se každým rokem účastní cca 20 dospělých i dětských folklorních souborů z celé České republiky a zahraničí včetně hostů z exotických míst světa (Egypt, Mexiko, Ekvádor, Zimbabwe apod.). Letos v červnu proběhl již 17. ročník. Program festivalu zahrnuje folklorní představení pravidelně se účastnících zahraničních souborů, hrané pohádkové představení v podání Divadelního spolku Tadeáš Guláš z obce Lhota, dále se lze zaposlouchat do dechových koncertů. Pro zájemce o tanec jsou připraveny taneční workshopy českého lidového tance. Značný prostor je také věnován dětem a dětským folklorním představením. Lze si vychutnat připravená představení dětských souborů Jiskřička, Plzeňáček, Meteláček a Malý Meteláček, sídlících v Plzni, nebo souboru Jitřenka, jehož členové pocházejí z Českého Krumlova. Doprovodný program festivalu je také bohatý. Navštívit lze staročeský jarmark, zájemci si mohou vyzkoušet tradiční lidová řemesla nebo navštívit výstavu s názvem „Výstava Česká republika – folklorní velmoc v srdci Evropy“. Soubor písní a tanců Jiskra vznikl v roce 1958. Od svého založení se věnuje zpracování folklorního materiálu ze západních Čech, v jeho repertoáru jsou lidové písně a tance z Plzeňska, Žinkovska a Chodska. Dětský soubor písní a tanců Jiskřička byl založen v roce 1982 jako zdroj tanečníků pro dospělý soubor Jiskra. V roce 1986 k tanečníkům přibyla i dětská lidová muzika, která tanečníky doprovází. Soubor zpracovává dětský folklor jihozápadních Čech, především Plzeňska, Chodska a Žinkovska. Folklorní soubor Mladina. Těžiště repertoáru plzeňského lidového souboru 122/417
Mladina leží v oblasti jihozápadních Čech. Dětský folklorní soubor Mladinka (dříve Škodováček) je zájmovým klubem Základní školy Martina Luthera. Od roku 1986 vychovává mladé tanečníky, hudebníky a zpěváky pro dospělý soubor Mladina. Program souboru je tvořen pásmy z oblasti západních a jižních Čech. Tance jsou jevištně zpracovány a doprovázeny vlastní dětskou lidovou muzikou. Soubor písní a tanců Rokytka založila v roce 1967 paní Božena Auterská. Snaží se o uchování lidových tradic, písní a tanců. Kromě lidových písniček chodských, jihočeských a plzeňských čerpá i z písní Rokycanska. Dětský soubor písní a tanců Rokytička prezentuje lidové písně, tance a tradice z okolí svého města, ale i z jižních Čech a z Chodska, a to již více než 15 let. Úsměv, folklorní soubor z Horní Břízy na Plzeňsku, se zaměřuje převážně na výběr veselých a vtipných písní a tanců, jejichž zpracování je bohaté lidovou úsměvností. Prezentované regiony: západní Čechy, Plzeňsko. Dětský taneční soubor Sluníčko se zabývá jevištní stylizací národopisných materiálů z Plzeňska, Rokycanska a jihozápadních Čech, zpracovává hudební a taneční folklor a zvykosloví. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Plzeňská pivní polévka. Jinde si možná dají pivo až po jídle, na Plzeňsku s ním začínají už od prvního chodu. Pivní polévka s chlebem ale není žádný módní hit: horkou polévku ze zlatavého moku si připravovali naši předci už před několika staletími. Plzeňský guláš je místní variací českého guláše. Je jedním z příkladů omáček ochucených pivem, čímž se hlavně liší od guláše připravovaného jinde. Někdy se zahušťuje i chlebem. Kynutý bramborák, jinak nazývaný také hluchec nebo báč, je příkladem pokrmů z brambor. Připravuje se z kynutého těsta ze strouhaných brambor, hrubé mouky, vajec, mléka a soli. Do těsta se přidává vařený uzený bok a dochucuje se majoránkou, česnekem a pepřem. Špekové knedlíky. Kulaté nekynuté knedlíky se připravují z opražených žemlí a opečeného bůčku se slaninou. Jsou výborné jako příloha k omáčkám či pečeným masům, můžete je ochutnat ve většině restaurací, ve kterých se v Plzeňském kraji vaří česká jídla. Sklářské knedlíky jsou připravovány ze zelí, ostatní ingredience jsou podobné jako u špekových knedlíků, do těsta se však přidává kysaná smetana. Jistě stojí za ochutnání, výjimečné jsou především jako příloha k většině druhů masa. Minipivovary v Plzni a okolí — Pivovar Purkmistr se nachází v areálu rekonstruovaného Pivovarského dvora na vesnické návsi v Plzni-Černicích, nabízí čtyři základní druhy piva: 12° světlý ležák Purkmistr, 12° polotmavý ležák, 12° tmavý ležák, 12° pšeničné pivo Písař a řadu ochucených piv (borůvkové, medové) a piva speciální (vánoční ležák, velikonoční pivo). Pivovar Purkmistr je také organizátorem festivalu minipivovarů Slunce ve skle (září). Nově lze v pivovaru Purkmistr využívat i pivní lázně, které jsou složeny z černého piva, světlé mladiny, kvasnic, rozemletého sladu a chmelu. Minerální voda pochází z vlastní pivovarské studny. Hned vedle dřevěné kádě, ve které pivní kúra probíhá, se nachází dřevěný soudek s plzeňským pivem, které si tak lze vychutnat již během lázně. — Pivovar Groll se nalézá v historickém objektu tzv. Lautensackovského domu, vaří polotmavé pivo, nefiltrované a nepasterované, speciál 13° Lotr. V objektu se nachází restaurace. — Pivovar U rytíře Lochoty s restaurací je v městské čtvrti Plzeň-Lochotín. Nabízí nepasterizovaný kvasnicový ležák Lochota 11° a Lochota 14°. — Pivovar-restaurant Modrá Hvězda, Dobřany, nabízí v současné době pivo v přírodním stavu bez pasterizace: světlé 10°, světlý ležák 12°, tmavý speciál 14°, polotmavý speciál 16°, světlý speciál 17°, speciální ochucená piva a pivní pálenku. Součástí je také malé Pivovarské muzeum s více než tisícovkou exponátů od 18. století do roku 1950. — Pivovar U Pašáka – světlé a polotmavé pivo Pašák spolu s různými specialitami z pivovaru v centru Plzně. Všechna piva se tu rodí přímo před zraky štamgastů. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích 123/417
Czech Specials: - Pivnice Belvedere, Plzeň - Pivovar Groll, Plzeň - Restaurace Éčko, Plzeň - Restaurace-hotel Roudná, Plzeň - Restaurace Na Spilce, Plzeň - Restaurace Purkmistr – Pivovarský dvůr, Plzeň - Restaurace Žumbera, Plzeň - Restaurant U Malické brány, Plzeň - Sedmý nebe Morávka, Plzeň - Šenk Na Parkánu, Plzeň - Stará sladovna, Plzeň - Starobolevecká hospůdka, Plzeň - Sunlight Restaurant, Plzeň - Švejk restaurant Tivoli, Plzeň - Švejk restaurant U Pětatřicátníků, Plzeň - Uctívaný velbloud, Plzeň - U Salzmannů, Plzeň - Darovanský dvůr Resort, Břasy - Hotel a Švejk restaurant U Zeleného stromu, Nepomuk - Pivovar-hotel-restaurant Modrá Hvězda, Dobřany - Penzion Rudolf ll, Plasy - Zámek Zbiroh, Zbiroh Regionální produkty Bednářství, Josef Hrůza z Plzně, držitel titulu „Nositel tradice lidových řemesel“, se řemeslu vyučil jako jeden z posledních absolventů učebního oboru bednář, který pro svoji potřebu zřizoval Plzeňský Prazdroj. Po vyučení nastoupil jako bednář do pivovaru, kde se věnoval výrobě a opravám ležáckých a transportních sudů a spilečních kádí užívaných při výrobě piva. KLASTRY ATRAKTIVIT Pivovar Plzeňský Prazdroj. Navštivte pivovar, kde se zrodila legendy Pilsner Urquell. Přijeďte se podívat do Plzeňského Prazdroje, který zároveň patří mezi unikátní industriální památky, což dokazuje jeho zařazení do prestižní sítě ERIH (Evropské cesty industriálního dědictví). Prohlídky Pilsner Urquell jsou každý den. Během prohlídky čeká návštěvníky historie a tajemství výroby legendárního ležáku, autentická místa pivovaru, kde se Pilsner Urquell vyrábí od roku 1842, prohlídka moderní stáčírny, unikátní expozice surovin či historická a současná varna Pilsner Urquell. Neodmyslitelným završením prohlídky pivovaru je návštěva historických pivovarských sklepů s ochutnávkou nefiltrovaného a nepasterizovaného piva čepovaného přímo z dubových ležáckých sudů (pouze pro starší 18 let). Návštěvu pivovaru doporučujeme završit posezením ve stylovém prostředí restaurace Na Spilce, která nabízí tradiční českou kuchyni a vynikající piva z nabídky pivovaru Plzeňský Prazdroj. Restaurace se nachází v prostorách bývalého kvasného sklepa, tzv. spilky, přímo v areálu pivovaru a je s kapacitou 550 míst největší pivnicí v Čechách. Za hezkého počasí můžete posedět i v zahradní restauraci na nádvoří pivovaru, která je každoročně otevřena od dubna do září. Dárková prodejna se nachází přímo na nádvoří pivovaru Plzeňský Prazdroj. Navštivte také Pivovarské muzeum, které střeží legendu piva a pivovarnictví. Původní právovárečný dům z 15. století, ve kterém se muzeum nachází, dýchá atmosférou středověku a odhaluje tajemství výroby a způsobu podávání a pití piva od věků dávno minulých. TEMATICKÉ TRASY Pivovarnictví. Tradice pivovarnictví je v současnosti reprezentována nejen Plzeňským Prazdrojem, ale také několika minipivovary, které působí v Plzni a jejím okolí. Vydejte se na exkurzi po stopách plzeňského ležáku do Prazdroje, navštivte Pivovarské muzeum a přijďte na ochutnávku do některého ze zdejších menších pivovarů: čeká na vás Purkmistr, Groll, Modrá hvězda, pivovar U rytíře Lochoty či U Pašáka. Pivovar Plzeňský Prazdroj. Navštivte pivovar, kde se zrodila legenda Pilsner Urquell. Přijeďte se podívat do Plzeňského Prazdroje, který zároveň patří mezi 124/417
unikátní industriální památky, což dokazuje jeho zařazení do prestižní sítě ERIH (Evropské cesty industriálního dědictví). Prohlídky Pilsner Urquell jsou každý den. Během prohlídky návštěvníky čeká historie a tajemství výroby legendárního ležáku, autentická místa pivovaru, kde se pivo Pilsner Urquell vyrábí od roku 1842, prohlídka moderní stáčírny, unikátní expozice surovin či historická a současná varna. Neodmyslitelným završením prohlídky pivovaru je návštěva historických pivovarských sklepů s ochutnávkou nefiltrovaného a nepasterizovaného piva čepovaného přímo z dubových ležáckých sudů (pouze pro starší 18 let). Návštěvu doporučujeme završit posezením ve stylovém prostředí restaurace Na Spilce, která nabízí tradiční českou kuchyni a vynikající piva z nabídky pivovaru. Restaurace se nachází v prostorách bývalého kvasného sklepa, tzv. spilky, přímo v areálu pivovaru a je s kapacitou 550 míst největší pivnicí v Čechách. Za hezkého počasí můžete posedět i v zahradní restauraci na nádvoří pivovaru, která je každoročně otevřena od dubna do září. Dárková prodejna se nachází přímo na nádvoří pivovaru. Navštivte také Pivovarské muzeum, které střeží legendu piva a pivovarnictví. Původní právovárečný dům z 15. století, ve kterém se muzeum nachází, dýchá atmosférou středověku a odhaluje tajemství výroby a způsobu podávání a pití piva od věků dávno minulých. Nachází se v centru města Plzně. Minipivovary v Plzni a okolí: — Pivovar U Pašáka: světlé a polotmavé pivo Pašák spolu s různými specialitami z pivovaru v centru Plzně. Všechna piva se tu rodí přímo před zraky štamgastů. — Pivovar Purkmistr se nachází v areálu rekonstruovaného Pivovarského dvora na vesnické návsi v Plzni-Černicích. Nabízí čtyři základní druhy piva: 12° světlý ležák Purkmistr, 12° polotmavý ležák, 12° tmavý ležák, 12° pšeničné pivo Písař a řadu ochucených piv (borůvkové, medové) a piva speciální (vánoční ležák, velikonoční pivo). Pivovar Purkmistr je také organizátorem festivalu minipivovarů Slunce ve skle (září). — Pivovar U rytíře Lochoty s restaurací v městské čtvrti Plzeň-Lochotín nabízí nepasterizovaný kvasnicový ležák Lochota 11° a Lochota 14°. — Pivovar Groll se nalézá v historickém objektu tzv. Lautensackovského domu. Vaří polotmavé pivo, nefiltrované a nepasterizované, speciál 13° Lotr. V objektu se nachází restaurace. — Pivovar-restaurant Modrá Hvězda, Dobřany, nabízí v současné době pivo v přírodním stavu bez pasterizace: světlé 10°, světlý ležák 12°, tmavý speciál 14°, polotmavý speciál 16°, světlý speciál 17°, speciální ochucená piva a pivní pálenku. Součástí je také malé Pivovarské muzeum s více než tisícovkou exponátů od 18. století do roku 1950.
125/417
PASPORT SUBREGIONU ČESKÝ LES ANOTACE Tato oblast se nachází v horské části Českého lesa a jeho DESTINACE podhůří v sousedství nejsilnějšího lázeňského regionu České republiky. Krajina Českého lesa se svým rázem velmi podobá Šumavě a díky jejímu vysídlení v období železné opony je dodnes také podobně liduprázdná, s tajemným kouzlem stále patrných zaniklých vesnic a osad. V Českém lese se můžete stále setkat s pozůstatky místních řemesel i staletou tradicí těžby stříbra a rud v okolí města Stříbra. POZICE V RÁMCI Součást regionu Plzeňsko a Český les REGIONALIZACE Součást mezoregionu Západ Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Hornická tradice – dolování stříbra a rud – PRO stříbrský rudní revír je nejstarším rudním revírem MARKETINGOVOU českého království. Stříbrné, olověné a zinkové rudy KOMUNIKACI se zde dobývaly více než 800 let. PRŮNIKY - Hornická tradice PERSONIFIKACE REGIONU Lucie Černá a Bohumil Černý se v kraji Českého lesa proslavili pro svoje zručné ruce, nekonečné nápady a pečlivost, se kterou vyrábějí skleněné vinuté perle. Vinuté perle z Českého lesa vznikají již několik staletí stále stejným, tradičním způsobem. Rozžhavené barevné sklo se navíjí na drátky. Perle mohou být dále zdobeny dalšími sklářskými technikami, např. různými nálepy nebo přejímáním či přidáním zlata nebo stříbra. Z hotových perlí poté paní Lucie Černá a pan Bohumil Černý zhotovují nádherné šperky. Jelikož je při tvorbě možné realizovat jakýkoliv nápad a výrobních prvků, kterých lze při výrobním postupu využít, jsou desítky, každá vinutá perla je ve výsledku originál. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Farní kostel v památkové zóně Chodský Újezd. Areál památkové zóny zahrnuje areál farního kostela, faru, boží muka a kříže a dvě venkovské usedlosti se stodolou. Vesnická památková zóna Horní Jadruž – malá obec nacházející se asi 3 km na východ od Chodského Újezdu. Statky v památkové zóně Pačín. Okolo nepravidelně protáhlé návsi je seskupeno několik statků. Většinou přízemní ze tří stran obestavěné dvory jsou doplněny podélně stojící přízemní školou a kaplí. Celkový charakter zděné zástavby z přelomu 19. a 20. století výrazně dotváří stavení čp. 1 s hrázděným štítem a vyřezávanou pavlačí a se stodolou i ohradní zdí. U hlavní silnice je kříž z roku 1872. Zachovalá náves v památkové zóně Zadní Chodov. Rozsáhlá dříve chodská ves Zadní Chodov má dodnes poměrně zachovalou náves, a to přestože řada velkých statků soustředěných podél protáhlé návsi byla zničena po roce 1945. Obci dominuje kostel Nejsvětější Trojice. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Hornická tradice – dolování stříbra a rud. Stříbrský rudní revír je nejstarším rudním revírem českého království. Stříbrné, olověné a zinkové rudy se zde dobývaly více než 800 let. V roce 2005 byl slavnostně otevřen Hornický skanzen ve Stříbře s venkovní expozicí důlní techniky. V celém areálu je možno zhlédnout různou důlní techniku používanou v minulosti jak ve stříbrském revíru, tak i v ostatních revírech celé České republiky. Dějiny královského horního města Stříbra a dolování stříbra a rud přibližuje návštěvníkům také Městské muzeum ve Stříbře. Možná největším lákadlem Městského muzea je obrovský mincovní poklad, který zahrnuje na 1510 kusů stříbrných bavorských feniků, které byly vyraženy v druhé polovině 13. století. Hornicko-historický spolek ve Stříbře sdružuje v současné době zhruba 55 členů ze Stříbra a okolí. Prosazují obnovení a udržování starých hornických tradic, přispívají k jejich rozkvětu a chrání hornické památky. V jeho řadách jsou „ staří“ horníci, historici, experti na geologii a těžbu nerostů, horolezci, ale hlavně místní občané se 126/417
zájmem o obnovení dávné hornické slávy města. Historii rudného hornictví a těžby uranu se věnuje Hornické muzeum v Tachově. Zhlédnout tu můžete mj. lampy, přilby, trhací práce, záchranářskou techniku, minerály, hornické uniformy, radiometrické přístroje a přístroje důlních měřičů. Hornické muzeum Planá se nachází ve štole nazvané Ondřej Šlik, která byla pro účely těžby vyražena na konci 16. století, v době největšího rozmachu dolování rudy ve městě Planá a okolí. V současnosti je muzeum složeno z labyrintu chodeb, v nichž se nachází expozice rudného hornictví. Sklářství patřilo k tradičním řemeslům Českého lesa a Šumavy, jeho historie na Šumavě a v Českém lese spadá až do středověku. Světově proslulé byly na přelomu 19. a 20. století výrobky ze skláren Klášterský Mlýn a Annín. V Anníně je sklárna dosud v provozu, ale už jen jako brusírna skla. Naučná stezka Historie sklářství je dlouhá 9,5 km a na třinácti zastaveních seznamuje návštěvníky s historií sklářství, osídlením a přírodou okolí Staré Knížecí Huti a Lesné. Muzeum Českého lesa v Tachově zahrnuje několik expozic. Expozice je členěna do devíti pokojů – devíti oblastí znázorňujících život městského, ale především venkovského obyvatelstva v minulosti. Jedna místnost představuje měšťanský interiér z přelomu 19. a 20. století. Vystaven je nábytek, sklo, porcelán, panenka i řada zajímavých drobností. Protipól tvoří místnost s lidovým malovaným nábytkem, který se v dané době používal ve venkovských domácnostech regionu. Další místnosti jsou věnovány vždy určité činnosti. V jedné jsou vystaveny předměty spojené s pěstováním včel. Kovářství: zde je instalován velký kovářský měch, řada výrobků i ukázka kovářského náčiní, u kterého jsou vysvětleny jednotlivé kovářské operace. Důležitou součástí obživy venkovského obyvatelstva byly polní práce. Expozice věnovaná této činnosti ukazuje mimo jiné postroje pro koně i voly. Oděv a jeho výroba: specifickou, a přitom neodmyslitelnou součástí života na venkově byl oděv a jeho výroba. Prohlídka kolovratů, motovidel, hachlí, drhlic a tkalcovského stavu je pro malé děti na požádání doplněna vyprávěním pohádky „Jak krteček ke kalhotkám přišel“. Nejen malé návštěvníky zaujme bohatá sbírka modrotiskových forem, staré žehličky i ukázky dobového textilu včetně regionálních krojů a šperků. Kuchyně: v další části expozice návštěvník uvidí, jak velkých změn doznalo zařízení kuchyně i kuchyňské práce jako takové. Je zde vystaveno několik máselnic různých typů, lis na tvaroh, různé nádobí a náčiní. Hrací mechanismy: poslední místnost je tachovským specifikem a je věnována hracím mechanismům. Návštěvník zde může exponáty nejen vidět, ale i slyšet. Instalován je zde píšťalový orchestrion s měchy, jež doplňuje hrací skříňka s jazýčkovým mechanismem. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Dřevorubectví a lesní řemesla na Tachovsku. Zdejším dřevorubcům se prý žádní jiní nevyrovnali. Jejich těžká práce obnášela kácení dřeva v létě a v zimě zase odvážné a částečně nebezpečné svážení dřeva na saních z čerchovských kopců. Svážení dřeva prováděli na saních, kterým se říkávalo šlumpochy. Tyto saně, plně naložené horským dřevem, netáhlo žádné zvíře, ale statní a neohrožení dřevorubci, kteří si popruh saní přetáhli přes hruď a táhli naložené saně dolů do údolí. Tuto nelehkou práci se vším, co k ní patřilo, dokládá expozice dřevorubeckého muzea v Peci pod Čerchovem. Převážná část exponátů v Dřevorubeckém muzeu v Peci pod Čerchovem je zapůjčena nebo darována současnými obyvateli obce, kteří je uchovávali jako památku po svých předcích. V muzeu se nachází nejen nástroje, které dřevorubci používali, ale také výrobky ze dřeva, např. saně, necky, sirky, ale dokonce i desítky let staré loutky pro místní loutkoherce. Dřevorubecké slavnosti v Peci pod Čerchovem, spojené se Svatoprokopskou poutí, se konají vždy o červencovém svátečním víkendu a navazují na tradici poutí z minulých let. V programu nechybí soutěž dřevorubců a tažných koní, poutní mše a taneční zábava. Obyčeje a zvyky, události Slavnosti jablek, Kokašice. Slavnosti se konají v říjnu na vrchu Krasíkov. Jejich součástí jsou řemeslné a umělecké dílny a workshopy, výtvarná, hudební a dramatická dílna, lidová řemesla. 127/417
Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Staročeská konopická aneb Když si chudý chudou bral a všechen lid se tomu smál – tradiční hra se zpěvy, krojovaný průvod obcí zakončený v kulturním domě. Koná se v září ve Studánce. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Významné folklorní festivaly a soubory Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Pučálka – pokrm připravovaný obvykle v předvelikonočním čase. Jedná se o naklíčený hrách, který se upravuje dle chuti strávníka nejrůznějšími způsoby. Lze si tak pochutnat na hrachu praženém, maštěném či na sladko. Chodské pivo. Rodinný pivovar Chodovar v Chodové Plané získal ochrannou známku Evropské unie a na etiketách svých výrobků může mít nadále ochrannou známku Chodské pivo. Je to ocenění tradiční technologie výroby, tradičních surovin a dovednosti místních lidí. Pivovarnické muzeum Chodová Planá dokumentuje výrobu piva a tradice pivovarnictví v Chodové Plané. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Pivovar U Rybiček, Stříbro - Restaurace Ve Skále, Chodová Planá - Stará Sladovna, Chodová Planá - Švejk restaurant Rozvadov, Rozvadov Regionální produkty Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. KLASTRY ATRAKTIVIT Dřevorubecké muzeum a Dřevorubecké slavnosti v Peci pod Čerchovem. Převážná část exponátů v muzeu je zapůjčena nebo darována současnými obyvateli obce, kteří je uchovávali jako památku po svých předcích. V muzeu se nachází nejen nástroje, které používali, ale také výrobky ze dřeva, např. saně, necky, sirky, ale dokonce i desítky let staré loutky pro místní loutkoherce. Dřevorubecké slavnosti v Peci pod Čerchovem jsou spojeny se Svatoprokopskou poutí a konají se vždy o červencovém svátečním víkendu. Navazují na tradici poutí z minulých let. V programu nechybí soutěž dřevorubců a soutěž tažných koní, poutní mše a taneční zábava. TEMATICKÉ TRASY Hornická tradice – dolování stříbra a rud. Navštivte nejstarší rudní revír českého království a seznamte se s jeho více než 800letou historií v Hornickém skanzenu a městském muzeu ve Stříbře. Prohlédněte si i cenné sbírky a exponáty Muzea hornictví v Tachově a v Plané. Hornický skanzen ve Stříbře s venkovní expozicí důlní techniky. V celém areálu je možno zhlédnout různou důlní techniku používanou v minulosti jak ve stříbrském revíru, tak i v ostatních revírech celé České republiky. Městské muzeum ve Stříbře. Dějiny královského horního města Stříbra a dolování stříbra a rud přibližuje návštěvníkům také toto muzeum. Jeho největším lákadlem je obrovský mincovní poklad, který zahrnuje na 1510 kusů stříbrných bavorských feniků, které byly vyraženy v druhé polovině 13. století. Hornické muzeum v Tachově se věnuje historii rudného hornictví a těžby uranu. Zhlédnout tu můžete mj. lampy, přilby, trhací práce, záchranářská technika, minerály, hornické uniformy, radiometrické přístroje, přístroje důlních měřičů. Hornické muzeum Planá se nachází ve štole nazvané Ondřej Šlik, která byla pro účely těžby vyražena na konci 16. století, v době největšího rozmachu dolování rudy ve městě Planá a okolí. V současnosti je muzeum složeno z labyrintu chodeb, v nichž se nachází expozice rudného hornictví. Zaniklé vesnice Českého lesa. Po ukončení druhé světové války zanikly v českém pohraničí stovky vysídlených německých obcí a osad. Lokality, které se nacházely v blízkosti státní hranice, byly po vyhlášení tzv. zakázaného pásma a spuštění železné 128/417
opony plánovitě zbořeny. Společně s vesnickými chalupami i výstavními dvory zanikly také školy, průmyslové objekty, zámky a kostely. Změnila se též celková tvář kulturní a zemědělsky obdělávané krajiny. Teprve v 90. letech 20. století se zakázané hraniční pásmo opět otevřelo všem, kteří se zajímají o jeho pohnutou historii i současnou tvář. Vydejte se na výlet po těchto osadách a popřemýšlejte o časech dávno minulých, kdy život v těchto místech měl svůj smysl. Putování po zaniklých vesnicích vás zavede k sedmi zaniklým osadám. Tato trasa je vhodná jak pro cyklisty, tak pro turisty. - Korytany (Rindl). Tato ves, položená ve výrazné svažité poloze asi 2 km od obce Šidlákov, byla založena městem Domažlice před r. 1589. V roce 1930 stálo v Korytanech a blízkých Mladých Korytanech celkem 43 chalup, v nichž žilo 239 Němců. Ze vsi se zachovaly zbytky zdiva usedlostí vybudovaných na terasovitě upravených pozemcích. Z prostoru bývalé vsi se otevírají pohledy na pásmo Medvědích hor. - Mladé Korytany (Jungrindl). Tato víska ležela uprostřed lesů na severním svahu Lysé hory (869 m n. m.), 2 km západně od Pivoně. Na půvabné a opuštěné lesní mýtině se zachovaly zbytky zdiva několika chalup malé vsi, která je zmiňována od roku 1780. V minulosti zde stávalo 11–15 chalup obydlených německy mluvícím obyvatelstvem. - Herštejnské Chalupy (Hirschsteinhäusel). Víska, která ležela na svahu vrchu Starého Herštejna asi 2 km východně od Závisti, byla založena kolem roku 1705. V roce 1930 zde již stálo 38 chalup obydlených 222 Němci a 2 Čechoslováky. Ze vsi, položené v lesním zákoutí, zůstaly zbytky zdiva, vyschlý rybníček a dva obnovené křížky. - Kaplička (Kapellen). Tato zajímavá samota s kaplí Panny Marie Klatovské stávala při silnici stoupající z Nemanic ke Starému Herštejnu a sestupující dále do Pivoně. Kaple byla zrušena za josefínských reforem a hájovna, která na jejím místě vyrostla, byla zbořena po roce 1945. - Nuzarov (Nimvorgut). Ves se rozkládala na lesní mýtině položené na úbočí Haltravy při silnici z Nového Kramolína do Nemanic. Založení vísky je kladeno do počátku 18. století. V roce 1930 tu ve 25 chalupách žilo 158 Němců a 1 Čechoslovák. Ze vsi zůstaly základy domů porostlé lesem a dva obnovené křížky. - Valtířov (Waltersgrün). Ves Valtířov se v historických pramenech objevuje mnohem dříve než ostatní zde uváděné vsi. S jejím jménem se setkáváme již v roce 1115 v opisu zakládací listiny kladrubského kláštera. Stál zde rovněž středověký kostel, jehož místo zaujala mladší kaple. V roce 1930 zde stálo 61 domů, v nichž žilo 264 Němců a 9 Čechoslováků. Ze vsi se zachovaly pouze nevýrazné základy budov, studánka a pamětní kříž. Větší část vsi je změněna na pastviny a louky. - Skláře (Glaserau). Ves se nalézala 1 km jihovýchodně od Pivoně, od svého založení (první zmínka roku 1586) náležela pivoňským augustiniánům. V roce 1930 tu stálo 16 usedlostí, v nichž žilo 76 obyvatel německé národnosti a 4 cizinci. Po druhé světové válce byla ves ještě nějaký čas obydlena. V 70. letech 20. století tu stály poslední dosud nezbořené stodoly. Dnes jsou v romantickém zákoutí Českého lesa zachovány pouze zbytky dvou usedlostí a zarostlý návesní rybníček.
129/417
PASPORT SUBREGIONU CHODSKO ANOTACE Chodové, svobodní sedláci vykonávající ozbrojenou strážní DESTINACE službu české západní hranice, zajišťovali neměnný průběh hranice a bezpečný provoz na obchodní stezce vedoucí do Bavorska. Za tuto služby získali výjimečné postavení, které si uchovali až do konce 17. století, kdy byl po porážce chodského povstání v roce 1695 popraven vůdce odbojných sedláků Jan Sladký Kozina. Chodsko má doposud velmi bohaté lidové tradice. Dodnes se zde zachoval pestrý lidový kroj i bohatý folklor, který je ovlivněn folklorem bavorským, chodské nářečí a zvyky. Charakteristickým hudebním nástrojem jsou dudy. Dochovala se i původní lidová architektura, dodnes jsou živá také různá lidová řemesla jako například krajkářství, paličkování nebo výroba tradiční lidové keramiky s typickým chodským vzorem či výroba typické chodské speciality: chodských koláčů, toč nebo báč. POZICE V RÁMCI Součást regionu Plzeňsko a Český les REGIONALIZACE Součást mezoregionu Západ Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Živé tradice a folklor Chodska – svébytná oblast PRO historických strážců hranice dodnes žije tradičními MARKETINGOVOU slavnostmi a oslavami. KOMUNIKACI - Dudácká muzika – unikátní dudácká hudba a chodské lidové písně, udržované zavedenými soubory. - Tradiční chodská řemesla – jde zejména o chodskou keramiku, vyšívání krojů, paličkování, podmalby na skle a výrobu dud. PRŮNIKY - Dudácká muzika - Tradiční řemesla - Tradice a folklor PERSONIFIKACE REGIONU Konrádyho dudácká muzika. Toto dudácké uskupení vzniklo v roce 1955 a pochází z Domažlic. Konrádyho dudácká muzika je kapela evropského významu, což dokazují její častá vystoupení v zahraničí, např. v bývalé NDR, Rakousku, Bulharsku, Polsku, Jugoslávii nebo Anglii. Hlavní postavou je muzikant Antonín Konrády, který má na věhlasu muziky největší podíl. Pan Konrády tak pokračuje v rodinné dudácké tradici, kterou započal jeho otec Antonín. Snaží se své umění předávat dál dalším generacím, své schopnosti předal již mnoha dudákům, a dokonce také několika dudačkám. Konrádyho dudácká muzika čerpá pro své písně inspiraci z osmidílného Chodského zpěvníku sběratele a hudebního skladatele Jindřicha Jindřicha. Soubor je současnosti tvořen muzikanty, hrajícími na dudy, klarinet housle či kontrabas, a ženami, které kapelu doprovázejí svým zpěvem. Rudolf Volf byl za svou práci v oblasti lidové keramiky jmenován „Mistrem lidové umělecké výroby“ a v roce 2001 obdržel z rukou ministra kultury titul „Nositel tradice lidových řemesel“. Pochází z rodiny, která se může pyšnit po několik generací trvající historií hrnčířské výroby. Už jako dítě si uvědomoval, jak důležitou roli hraje keramika v životě jeho rodiny. Po celé jeho dětství se jednalo o způsob obživy celé rodiny Volfů. Ještě při výuce na základní škole se rozhodl rodinné řemeslo zachovat. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Postřekovský masopust (Postřekov, okres Domažlice). Místní masopustní veselí se zde jako v jediné obci v ČR slaví celé čtyři dny. Postřekovský masopust je plný tance a lidového veselí, tradičně je zakončen velkým průvodem s více než stovkou masek a lidí v lidových krojích. Postřekovský masopust je nominovaný na zařazení do seznamu nehmotného kulturního dědictví Plzeňského kraje. Specifickým rysem masopustu na Chodsku (např. právě v Postřekově) je oběšení figuriny Masopustu, které se v jiných regionech neuplatňuje (jinde se masopust „pochovává“). Dudácká tradice na Chodsku. Ve městě Domažlice, které jsou centrem 130/417
národopisné oblasti Chodsko, se dochovala tradice původní lidové dudácké hudby, tanců, zvyků a obyčejů. Konají se zde Chodské slavnosti, které jsou jedním z nejstarších folklorních festivalů v České republice. Pořádají se již od roku 1955. V současnosti se připravuje nominace dudácké tradice na Chodsku pro zařazení do seznamu nehmotného kulturního dědictví Plzeňského kraje. Lidová architektura, archeoskanzeny Rozlohou nevelký region se slavnou historií královských strážců hranic je reprezentován několika vesnicemi na Domažlicku. Starší zástavbu vesnic tvořily chodské domy tzv. špýcharového typu, charakterizované již svým půdorysným a výškovým uspořádáním. Pod společnou střechou se totiž nacházela roubená světnice i z kamene vyzděný špýchar, často zvyšující celkovou výšku stavby. Lidové chalupy můžete spatřit v obci Kanice (chalupa se špýcharem z počátku 19. století). Chodská stavení se nacházejí také v obci Zadní Chodov (několik vzácných ukázek typických chodských stavení, například srub postavený po roce 1500). Původní lidová architektura se zachovala i v dalších obcích, např. ve vesnicích Mrákov, Postřekov, Trhanov a Klenčí pod Čerchovem. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Chodská keramika. Jde o tradiční řemeslo oblasti Chodska. Oblíbená, originální a světoznámá užitková a dekorativní keramika má svůj původ v druhu a jakosti střepu a v ručně malovaném tradičním dekoru. Tradice trvá již od roku 1835, družstvo Chodovia bylo založeno v r. 1920. Typický dekor, rudé máky na bílém nebo černém podkladě, pochází z počátku 20. století. Tradiční lidová keramika Koloveč. Již od roku 1785 vyrábí v Kolovči rod Volfů tradiční lidovou keramiku. Hrnčířské řemeslo se v této rodině již po sedm generací předává z otce na syna. Rodinnou tradici založil Lambert Wolf a v současnosti v ní pokračuje Rudolf Volf se svým synem Martinem. Kolovečská keramika je charakteristická svým červenohnědým střepem a tradičním dekorem. Od roku 1900 se stala tradicí i výroba tmavě modré keramiky. Všechny výrobky jsou vyráběny ručně a do dnešních dnů jsou dodržovány původní technologické postupy. Koloveč – muzeum techniky a řemesel i tradiční lidová keramika. Výstavní plochou 900 m2 a více než 6000 exponáty patří toto muzeum mezi největší a nejobsáhlejší muzea svého druhu v Česku. V expozicích jsou zastoupena všechna tradiční řemesla a živnosti, které se nacházely na vesnici. V současnosti se v muzeu nachází 46 kompletních řemeslných dílen a živností a dalších dvanáct technických expozic. Součástí prohlídky je stále vyrábějící hrnčířská dílna. Krajkářství, které se do Čech dostalo z Apeninského poloostrova, nabylo v minulosti světového významu. Paličkování je na území nynějšího Plzeňského kraje poprvé zmiňováno již v r. 1587 v Hostouni u Domažlic. V 19. století se paličkovaná krajka dělala v tisících domácností. Domácí výroba krajek se v malém dochovala dodnes, avšak účel použití se změnil, jedná se většinou o dekorativní krajku. Paličkují zejména starší ženy v domácnostech např. v Postřekově, výrobky nabízí v prodejně keramiky Chodovie v Klenčí. Tkalcovství – kanafas. V Postřekově dodnes pokračují v tradiční české výrobě kanafasu, který měl vždy široké uplatnění v domácnosti i pro oděvy. Vzorkovou prodejnu najdete v Mlýnci u Postřekova. Chodská výšivka a kroj. Ještě na začátku 19. století měl ženský kroj prvky z renesanční módy. Bylo to především na tmavých plátěných nebo polovlněných sukních „bulkách“, oblékaných přes „voblečku“. K těmto sukním nosily Chodky úzké tmavomodré zástěry s bíle vyšívaným dolním okrajem. Na hlavě nosily zvláštní čepec, vázaný přes polokulatou podložku a vně převázaný „plínkou“. Přes košili se nosil nízký vyšívaný živůtek s puntem nebo poduškou pod šněrováním. V zimě nebo ke svátečním příležitostem nosily ženy i v létě dlouhé beránčí kožichy přepásané vyšívanými pásy. Jedním ze starších prvků ženského odívání v tomto regionu byla hrubě tkaná „voblečka“, která zastupovala spodní prádlo a byla nošena i pro domácí práce. U mužů bývala ještě na počátku 19. století vesta „křížovák“, pozůstatek ovinovacího oděvu. Zajímavý je i dlouhý šerkový kabát, později nahrazený tmavomodrým s bohatými barevnými výšivkami. Výšivky se vyskytují i u kazajek mládenců a tmavomodrých soukenných vestách. Prohlédnout si kroje horního Chodska lze v Muzeu krojů v Postřekově. Tradiční chodská řemesla přibližuje několik muzejních expozic. Muzeum 131/417
Jindřicha Jindřicha v Domažlicích je věnováno hudebnímu skladateli a milovníkovi chodského národopisu J. Jindřichovi. Vedle jeho zařízené pracovny je možno zhlédnout chodskou seknici, ukázky chodské keramiky, a především unikátní sbírku lidových podmaleb na skle. Muzeum krojů v Postřekově se chlubí expozicí krojů horního Chodska, ale také ukázkou starých řemesel, jako je paličkování, předení na kolovratu, draní peří, a života našich předků podle ročních období. Je zde možnost prezentace chodských tradic na trzích a jarmarcích, poutích nebo i při jiných komerčních příležitostech. Draženovský špýchar v Draženově nabízí expozici věnovanou místním řemeslům, zejm. kovářskému, výstavu chodského malovaného nábytku a chodských krojů. Muzeum Chodska v Domažlicích přiblíží nejen historii Chodska, ale představí také bohaté etnografické sbírky. Muzeum je nejstarším muzeem na Domažlicku a sídlí na Chodském hradu. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Zemědělství není na Chodsku tak rozvinuté jako v jiných regionech. Kvůli drsnému podnebí a nedobré úrodnosti půdy zde nejsou vhodné podmínky k provozování zemědělské činnosti a nikdy zde tak nebylo dosahováno velkých úrod. Drsné klima a přírodní podmínky určovaly způsob obživy chodských obyvatel. Díky nekonečným lesům bohatým na kvalitní dřevo bylo rozšířeno zejména dřevorubectví, a to hlavně v obci Capartice, což byla v 18. století dřevorubecká osada. Svoji tradici mělo na Chodsku i pastevectví ovcí pro jejich maso a vlnu a tradičním způsobem obživy byl také lov divoké zvěře v místních lesích. Obyčeje a zvyky, události Na Chodsku jsou živé všechny rodinné i výroční obyčeje, za zmínku určitě stojí svatby, Velikonoce, poutě, posvícení, Vánoce aj. Masopustní maškary chodí po všech vesnicích, nejoriginálnější je tradiční čtyřdenní masopust v Postřekově. Chodské slavnosti – Vavřinecká pouť. Chodské slavnosti jsou jedním z nejstarších folklorních festivalů v České republice, jsou pořádány již od roku 1955. V současné době se festival koná vždy první víkend po 10. srpnu a již tradičně je spojován s domažlickou Vavřineckou poutí. Stěžejní část programu je věnována zejména místním národopisným hudebním a tanečním souborům. Svůj prostor zde každoročně dostanou i soubory z jiných částí republiky a ze zahraničí. Chodská Hyjta v Mrákově je folklorní slavnost s více než 50letou historií. Koná se při příležitosti každoročních Chodských slavností. Během slavnosti na pódiu pravidelně vystupuje místní Chodský soubor Mrákov, který celou akci organizuje, ale i jiné folklorní soubory a dudácké muziky z Chodska. Chodské kroje nosí nejen vystupující, ale také někteří místní obyvatelé. Chodská svatba trvala obvykle tři dny. První den probíhalo svatební veselí, hodování se zpěvem, hudbou a tancem. Druhý den se konalo tzv. čepení nevěsty a třetí den odváželi nevěstu do domu ženicha. Pochůzku s Fafrnochem pořádá od roku 1985 každoročně mužský pěvecký sbor Haltravan (první týden v lednu). Mytologie, obřady Jan Sladký, zvaný Kozina, dostal své přízvisko podle statku Kozinec, kde bydlel. Byl vůdcem chodského povstání na konci 17. století, symbolizuje odpor českého lidu proti německému útlaku v době po bitvě na Bílé hoře. Byl popraven oběšením roku 1695 v Plzni. Podle pověsti si došel pro svého protivníka Wolfa Maxmiliána Lammingera, svobodného pána z Albenreuthu (řečeného Lomikara), přesně do roka a do dne po své popravě, jak v Plzni předtím předpověděl. Pamětní síň Jana Koziny na Kozinově statku v Újezdě je zaměřena na historii chodské rebelie, rod Sladkých a na život Chodů. Je možné zhlédnout dříve používané hospodářské nástroje a chodské kroje, ale i dozvědět se o místních obyčejích a zvycích. Hudební a taneční folklor Lidová hudba, dudácká muzika. Na Chodsku i v celém Plzeňském kraji jsou pro lidovou muziku charakteristické dudy (zvané také kozel či pukl) a jejich různé formy použití jako doprovodného nebo i sólového nástroje. Lidový tanec a zpěv. Nejrozšířenějším lidovým tancem je tzv. chodské kolečko. Svým původem spadá do 15. století. Jedná se o vířivý tanec, střídavě se hraje a tančí. Z Bavorska byly převzaty tzv. jukačky, hlas u nich podobně jako při jódlování přecházel z hrudního rejstříku do falsetu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) 132/417
Chodské nářečí (také bulačina) je dialektem češtiny užívaným na území Chodska. Toto nářečí patří do české nářeční skupiny a její jihozápadočeské podskupiny, nicméně je velmi odlišné od ostatních. Jako u všech dialektů však v současnosti jeho užívání upadává. Příklady: • změna d > r, například dědek > děrek, • aby > haby, utřít > hutřít, • smál se > smíl se, sedět > seďít apod., • vaše > váše, volat > volát, • bul, bula, buli apod. (správně byl, byla, byli) – tato podoba je pravděpodobně již zaniklá, nicméně stala se obecně známou a Chodům bylo právě kvůli ní přezdíváno Buláci. Významné folklorní festivaly a soubory Folklorní festival Výhledy v Klenčí pod Čerchovem se tradičně koná v červenci. Program festivalu tvoří vystoupení známých místních souborů včetně dětských. Festival slouží jako tradiční setkání příznivců folklorní tvorby Chodska, ale i blízkého okolí. Tradičními účastníky festivalu je dětský soubor Drndálek, folklorní soubor Postřekov a mužský pěvecký sbor Haltravan. Festival je zpestřen ukázkami lidových chodských řemesel, k prodeji se nabízejí místní suvenýry a ti hladovější si mohou pochutnat na pravých chodských koláčích. Chodský soubor Mrákov založila skupina nadšenců v roce 1961. Jeho hlavním posláním je udržovat a rozvíjet zájem o folklor Chodska, a to zpěvem a tancem chodských písní se zachováním tradičních krojů dolního Chodska. Dětský soubor Mráček – tanec a zpěv z oblasti Chodska a Pošumaví. Dětský soubor Mráček pracuje jako součást Sdružení přátel dolního Chodska Mrákov. Národopisný soubor Postřekov se dlouhodobě věnuje národopisu horního Chodska. Vznikl v roce 1933, takže již oslavil 80. výročí své existence. Domažlická dudácká muzika. Velké oblibě se těší dudácká muzika hlavně v Domažlicích. Patří již téměř 20 let k předním souborům prezentujícím chodskou dudáckou hudbu v různých stupních úpravy. Většina jejích členů jsou profesionální hudebníci, kteří hudbu vystudovali na konzervatořích a vysokých hudebních školách, někteří z nich působí jako pedagogové a výkonní umělci. Zpěváci Domažlické dudácké muziky se stali v roce 2007 laureáty festivalu ve Strážnici za výjimečnou interpretaci chodské lidové písně. Konrádyho dudácká muzika vznikla v roce 1955 a pochází z Domažlic. Je to kapela evropského významu, což dokazují její častá vystoupení v zahraničí, např. v bývalé NDR, Rakousku, Bulharsku, Polsku, Jugoslávii nebo Anglii. Její hlavní postavou je muzikant Antonín Konrády, který má na věhlasu muziky největší podíl. Pan Konrády tak pokračuje v rodinné dudácké tradici, kterou započal jeho otec Antonín. Snaží se své umění předávat dál dalším generacím, své schopnosti předal již mnoha dudákům, a dokonce také několika dudačkám. Konrádyho dudácká muzika čerpá inspirace pro své písně z osmidílného Chodského zpěvníku sběratele a hudebního skladatele Jindřicha Jindřicha. Soubor je v současnosti tvořen muzikanty, hrajícími na dudy, klarinet housle či kontrabas, a ženami, které kapelu doprovázejí svým zpěvem. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Chodské koláče se díky své výjimečné chuti staly pojmem. Jelikož je chodský koláč náročný na přípravu a ve své době nebyl ani levnou záležitostí, hospodyňky ho pekly hlavně o větších svátcích. Dnes jsou koláče běžně k dostání po celý rok. Kynuté těsto se válí do tenka a zdobí se pruhy tvarohového, povidlového a makového mazání. Sype se rozinkami a mandlemi. Proslulé chodské koláče mají řadu variant, které vycházejí ze dvou základních způsobů zdobení. Dolské koláče z dolního Chodska se zdobí vzory nanášenými na vrstvu tvarohové náplně, pro koláče z Klenčí a okolí jsou příznačné pruhy ze tří náplní. Typický chodský jídelníček je ovšem prostý. Tvořily jej pokrmy z brambor, mouky a zelí. Dnes můžeme ochutnat například báč, toč nebo bacán. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Černý orel, Kdyně Regionální produkty Lidová keramika, Rudolf Volf. Za svou práci v oblasti lidové keramiky byl 133/417
jmenován „Mistrem lidové umělecké výroby“ a v roce 2001 obdržel z rukou ministra kultury titul „Nositel tradice lidových řemesel“. Kanafas – tradiční výroba v Postřekově, vzorková prodejna se nachází v Mlýnci u Postřekova. Malované kraslice, Jiřina Lacinová, Trhanov. Na Chodsku se kraslicím říká chodské straky. Nejlepšími malířkami chodských strak bývaly švadleny a vyšívačky (šedličky), které pro zdobení kraslic používaly i prvky ornamentálních výšivek z krojů. Jejich zručnou následovnicí, která navazuje na jejich práci, je dnes paní Jiřina Lacinová z Trhanova. Za své obdivuhodné malování strak byla oceněna Asociací malířek a malířů kraslic ČR titulem „Mistr lidové umělecké tvorby“. KLASTRY ATRAKTIVIT V Postřekově se na malém prostoru seznámíte se všemi aspekty Chodska a jeho tradic. Čeká tu na vás jak původní lidová architektura, tak bohaté expozice Muzea krojů, v nichž si můžete prohlédnout nejen kroje, ale také řadu dalších tradičních chodských řemesel. V obci je stále živá tradice výroby kanafasu i paličkování krajek. V zimě tu pak probíhá vyhlášený čtyřdenní masopust v Postřekově. TEMATICKÉ TRASY Živé tradice, folklor a řemesla Chodska. Přijeďte v době některé z významných událostí na Chodsku, seznamte se s místním folklorem, tradicemi a místními řemesly. Jedním z nejstarších folklorních festivalů v České republice jsou Chodské slavnosti v Domažlicích. V současné době se konají první víkend po 10. srpnu a již tradičně jsou spojovány s domažlickou Vavřineckou poutí. V době mezi svátky je možné zhlédnout bohaté etnografické sbírky v Muzeu Chodska v Domažlicích, které návštěvníkům přiblíží historii Chodska i jeho tradic. Spolu s jeho sbírkami si můžete prohlédnout také Chodský hrad, v němž muzeum sídlí. Významnou místní tradici představuje také čtyřdenní masopust v Postřekově a řada dalších výročních obyčejů, které jsou v chodských vesnicích stále živé. V Postřekově na vás pak čeká Muzeum krojů, v němž si můžete prohlédnout nejen kroje, ale také řadu dalších tradičních chodských řemesel. V obci je stále živá také tradice výroby kanafasu i paličkování krajek. Centrem tradiční chodské keramiky je obec Koloveč, kde se její výroba předává z generace na generaci. Koloveč – muzeum techniky a řemesel i tradiční lidová keramika patří výstavní plochou 900 m2 a více než 6000 exponáty mezi největší a nejobsáhlejší muzea svého druhu v Česku. V expozicích jsou zastoupena všechna tradiční řemesla a živnosti, které se nacházely na vesnici. V současnosti se v muzeu nachází 46 kompletních řemeslných dílen a živností a dalších dvanáct technických expozic. Součástí prohlídky je stále vyrábějící hrnčířská dílna. Další významná místní řemesla si můžete prohlédnout v Draženovském špýcharu.
134/417
3.4
Zmapování REGIONU Plzeňsko a Český les
PASPORT REGIONU PLZEŇSKO A ČESKÝ LES ANOTACE Oblast, v níž se zrodilo plzeňské pivo, ale také nejstarší rudní DESTINACE revír českého království. Jižní část tohoto regionu zabírá rázovité Chodsko se všemi svými tradicemi a typickým folklorem. Dodnes se zde udržují tradiční zvyky a slavnosti, typická řemeslná výroba či dudácká hudba. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Západ Čech REGIONALIZACE Zahrnuje subregiony Plzeňsko, Český les a Chodsko ZÁKLADNÍ TÉMA - Pivovarnictví – tradice pivovarnictví začíná PRO v Plzni se založením města v roce 1295, kdy král MARKETINGOVOU Václav II. udělil 260 plzeňským měšťanským KOMUNIKACI domům právo várečné. - Loutkářství a tradice ochotnického divadla na Plzeňsku – tradice místního loutkářství sahá do 19. století, v novodobější historii je pak spojena se jmény Josefa Skupy a Jiřího Trnky. Dlouholetá a stále živá je také místní tradice amatérského divadla. - Hornická tradice – dolování stříbra a rud. Stříbrský rudní revír je nejstarším rudním revírem českého království. Stříbrné, olověné a zinkové rudy se zde dobývaly více než 800 let. - Živé tradice a folklor Chodska – svébytná oblast historických strážců hranice dodnes žije tradičními slavnostmi a oslavami. - Dudácká muzika – unikátní dudácká hudba a chodské lidové písně, udržované zavedenými soubory. PRŮNIKY - Hornická tradice – dolování stříbra a rud - Dudácká muzika - Tradice a folklor PERSONIFIKACE REGIONU Jan Hlaváček – současný vrchní sládek Plzeňského Prazdroje, a. s. Jan Hlaváček je už z páté generace Hlaváčků pivovarníků. Rodinnou tradici sládků má denně na očích, ani se nemusí moc rozhlížet. Kancelář v historické budově plzeňského pivovaru, v níž úřaduje, sloužila totiž před lety jako ložnice jeho dědečka, pivovarského sládka a posléze ředitele pivovaru Gambrinus Františka Hlaváčka. KLASTRY ATRAKTIVIT Centrum tradičních řemesel na statku Bernard v Královském Poříčí se nachází v Královském Poříčí u Sokolova. Od roku 2008 je návštěvníkům k dispozici nový tematický okruh, nazvaný Pocta řemeslníkům. Je zaměřen na tradiční řemesla spojená s návštěvou muzea a zemědělské expozice. Další lákavou atraktivitou statku je možnost nechat se svézt na koňském povozu po okolí. Tím nejlákavějším jsou však řemeslnické dílny, kterých se zde nachází skutečně mnoho. Jedná se o výrobnu luků, malíře, kanafas, kovárnu, dílnu originálních ručních prací, košíkářství a tkalcovskou dílnu, krejčovství, cukrárnu (společně pekárnou), dále je to restaurátorská dílna a výroba vonných svící. Nejnovější je dílna keramická, která byla zbudována v roce 2009. K zakoupení jsou i originální výrobky lidových řemesel, které pocházejí přímo z místních dílen. Veletrh tradičních řemesel, pořádaný na statku Bernard v Královském Poříčí každoročně v červnu, je jedním z největších a nejoblíbenějších řemeslných jarmarků v celém Karlovarském kraji. Na veletrhu se pravidelně představuje na 30 řemeslníků z kraje, jejichž práci si může každý vlastnoručně vyzkoušet a přesvědčit se, že u tradičních řemesel je skutečně zapotřebí zručnost, síla a trpělivost. Příjemnou atmosféru vždy dotváří dobová hudba a skupina předvádějící souboje v historickém šermu. Vítanou příležitostí je také možnost ochutnat vítězné produkty soutěže o nejlepší regionální potraviny. 135/417
Pivovar Plzeňský Prazdroj. Navštivte pivovar, kde se zrodila legenda Pilsner Urquell. Přijeďte se podívat do Plzeňského Prazdroje, který patří mezi unikátní industriální památky, což dokazuje jeho zařazení do prestižní sítě ERIH (Evropské cesty industriálního dědictví). Prohlídky Pilsner Urquell jsou každý den. Během nich čeká návštěvníky historie a tajemství výroby legendárního ležáku Pilsner Urquell, autentická místa pivovaru, kde se vyrábí pivo od roku 1842, prohlídka moderní stáčírny, unikátní expozice surovin či historická a současná varna. Neodmyslitelným završením prohlídky pivovaru je návštěva historických pivovarských sklepů s ochutnávkou nefiltrovaného a nepasterizovaného piva čepovaného přímo z dubových ležáckých sudů (pouze pro starší 18 let). Návštěvu pivovaru doporučujeme završit posezením ve stylovém prostředí restaurace Na Spilce, která nabízí tradiční českou kuchyni a vynikající piva z nabídky pivovaru Plzeňský Prazdroj. Restaurace se nachází v prostorách bývalého kvasného sklepa, tzv. spilky, přímo v areálu pivovaru a je s kapacitou 550 míst největší pivnicí v Čechách. Za hezkého počasí můžete posedět i v zahradní restauraci na nádvoří pivovaru, která je otevřena od dubna do září. Dárková prodejna se nachází přímo na nádvoří pivovaru. Navštivte také Pivovarské muzeum, které střeží legendu piva a pivovarnictví. Původní právovárečný dům z 15. století, ve kterém se muzeum nachází, dýchá atmosférou středověku a odhaluje tajemství výroby a způsobu podávání a pití piva od věků dávno minulých. V Postřekově se na malém prostoru seznámíte se všemi aspekty Chodska a jeho tradic. Čeká tu na vás jak původní lidová architektura, tak bohaté expozice Muzea krojů, v nichž si můžete prohlédnout nejen kroje, ale také řadu tradičních chodských řemesel. V obci je stále živá tradice výroby kanafasu i paličkování krajek. V zimě tu probíhá vyhlášený čtyřdenní masopust. TEMATICKÉ TRASY Křehká krása karlovarského porcelánu a broušeného skla. Vydejte se na exkurzi do sklárny Moser a prohlédněte si na vlastní oči, jak vzniká vyhlášené broušené sklo. Na exkurzi se můžete vydat také do známé porcelánky Thun. Expozice v Ostrohu na hradě Seeberg či Loket vám pak umožní prohlédnout si dějiny karlovarského porcelánu a současnou produkci společnosti Karlovarský porcelán. Pokud se vám podaří dorazit do Karlových Varů v době konání místního folklorního či filmového festivalu, čeká na vás i příjemný kulturní program. Celoročně si pak můžete vychutnat některou z místních specialit, od lázeňských oplatek až po Becherovku. Pivovarnictví. Tradice pivovarnictví je v současnosti reprezentována nejen Plzeňským Prazdrojem, ale také několika minipivovary, které působí v Plzni a jejím okolí. Vydejte se na exkurzi po stopách plzeňského ležáku do Prazdroje, navštivte Pivovarské muzeum a přijďte na ochutnávku do některého ze zdejších menších pivovarů. Čeká na vás Purkmistr, Groll, Modrá hvězda, pivovar U rytíře Lochoty či U Pašáka. Hornická tradice – dolování stříbra a rud. Navštivte nejstarší rudní revír českého království a seznamte se s jeho více než 800letou historií v Hornickém skanzenu a městském muzeu ve Stříbře. Prohlédněte si i cenné sbírky a exponáty Muzea hornictví v Tachově a v Plané. Živé tradice, folklor a řemesla Chodska. Přijeďte v době některé z významných událostí na Chodsku, seznamte se s místním folklorem, tradicemi a místními řemesly. UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (subregiony Plzeňsko od str. 119, Český les od str. 126 a Chodsko od str. 130).
136/417
3.5
Marketing summary pro region Plzeňsko a Český les
Pivovarnictví. Tradice pivovarnictví začíná v Plzni se založením města v roce 1295, kdy král Václav II. udělil 260 plzeňským měšťanským domům právo várečné. Příběh vyhlášeného plzeňského piva se začíná psát spolu se založením města v roce 1295, kdy král Václav II. udělil plzeňským měšťanským domům právo várečné, světového věhlasu však dosáhlo až s plzeňským ležákem Měšťanského pivovaru a první várkou tohoto zlatavého řízného a mimořádně lahodného podkvasného piva, kterou uvařil bavorský sládek Josef Groll v roce 1842. Věhlas dnes již proslulé ochranné známky Pilsner Urquell, česky Plzeňský Prazdroj, se z Plzně postupně rozšířil do celého světa. Loutkářství a tradice ochotnického divadla na Plzeňsku sahá do 19. století, v novodobější historii je pak spojena se jmény Josefa Skupy a Jiřího Trnky. Dlouholetá a stále živá je také místní tradice amatérského divadla. Příběh plzeňského loutkářství sahá do 19. století, kdy zde začínala vznikat amatérská i profesionální loutková divadla, největší věhlas však zažilo v době loutkoherce, režiséra a dramatika Josefa Skupy, autora originální dvojice Spejbla a Hurvínka, či výtvarníka a ilustrátora Jiřího Trnky, který navrhoval a vytvářel kulisy právě pro loutkové divadlo Josefa Skupy. Přibližně ve stejné době jako loutkářství se na Plzeňsku začíná utvářet také místní ochotnická tradice, kterou dodnes udržuje řada plzeňských amatérských divadelních souborů. Hornická tradice – dolování stříbra a rud. Stříbrský rudní revír je nejstarším rudním revírem českého království. Stříbrné, olověné a zinkové rudy se zde dobývaly více než 800 let. Historie stříbrského rudného revíru je příběhem dolování stříbra a rud v nejstarším rudním revíru českého království, v němž se stříbrné, olověné a zinkové rudy dobývaly přes 800 let. Živé tradice a folklor Chodska – svébytná oblast historických strážců hranice dodnes žije tradičními slavnostmi a oslavami. Příběh Chodů, svobodných sedláků strážících západní hranice české země, dodnes oživují místní lidé, kteří stále dodržují bohaté lidové tradice, zvyky i řemesla. I v současnosti si tak můžeme pochutnat na typických chodských koláčích, obdivovat pestré malby chodské keramiky nebo se zaposlouchat do zvuku dud doprovázejících chodské písně. Dudácká muzika – unikátní dudácká hudba a chodské lidové písně, udržované zavedenými soubory. Dudácká muzika je příběhem dudáků, kteří na rozdíl od těch skotských do svého nástroje nefoukají. Zajímá vás proč? Přijeďte na Chodsko v době konání některého z místních festivalů či slavností a zeptejte se jich. Jistě vám to rádi vysvětlí.
137/417
3.6
Zmapování MEZOREGIONU Západ Čech
PASPORT MEZOREGIONU ZÁPAD ČECH ANOTACE Oblast, v níž se zrodilo plzeňské pivo, ale také nejstarší rudní DESTINACE revír českého království. Jižní část tohoto regionu zabírá rázovité Chodsko se všemi svými tradicemi a typickým folklorem. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Západ Čech REGIONALIZACE ZÁKLADNÍ TÉMA - Pivovarnictví – tradice pivovarnictví začíná PRO v Plzni se založením města v roce 1295, kdy král MARKETINGOVOU Václav II. udělil 260 plzeňským měšťanským KOMUNIKACI domům právo várečné. - Lázeňská tradice a místní speciality – staletá tradice českého lázeňství, která v tomto regionu vznikla již za vlády Karla IV. Leží zde vyhlášený lázeňský trojúhelník, významné léčebné lázně v Jáchymově, lázně Kynžvart nebo lázně Konstantinovy a vyhlášené produkty, které dodnes chutnají celému světu (od lázeňských oplatek k Becherovce). - Výroba porcelánu a broušeného skla – tradiční výroba reprezentovaná plejádou světově proslulých značek včetně porcelánu Thun a skla Moser. - Loutkářství a tradice ochotnického divadla na Plzeňsku – tradice místního loutkářství sahá do 19. století, v novodobější historii je pak spojena se jmény Josefa Skupy a Jiřího Trnky. Dlouholetá a stále živá je také místní tradice amatérského divadla. - Dudácká muzika, živé tradice a folklor Chodska – svébytná oblast historických strážců hranice dodnes žije tradičními slavnostmi a oslavami, při nichž hraje unikátní dudácká hudba. - Hornická tradice – dolování stříbra a rud. Stříbrský revír je nejstarším rudním revírem českého království. Stříbrné, olověné a zinkové rudy se zde dobývaly více než 800 let. - Hrázděná lidová architektura – staletá přítomnost německého etnika se dodnes odráží v typické hrázděné architektuře západu Čech. PRŮNIKY - Lázeňství - Místní speciality - Pivovarnictví - Hornická tradice - Tradice a folklor - Dudácká muzika - Lidová architektura PERSONIFIKACE REGIONU Jan Hlaváček – současný vrchní sládek Plzeňského Prazdroje a. s. Jan Hlaváček je už z páté generace Hlaváčků pivovarníků. Rodinnou tradici sládků má denně na očích, ani se nemusí moc rozhlížet. Kancelář v historické budově plzeňského pivovaru, v níž úřaduje, sloužila totiž před lety jako ložnice jeho dědečka, pivovarského sládka a posléze ředitele pivovaru Gambrinus Františka Hlaváčka. KLASTRY ATRAKTIVIT Centrum tradičních řemesel na statku Bernard v Královském Poříčí u Sokolova. Od roku 2008 je návštěvníkům k dispozici tematický nový okruh, nazvaný Pocta řemeslníkům. Je zaměřen na tradiční řemesla spojená s návštěvou 138/417
muzea a zemědělské expozice. Další lákavou atraktivitou statku je možnost nechat se svézt na koňském povozu po okolí. Tím nejlákavějším jsou však řemeslnické dílny, kterých se zde nachází skutečně mnoho. Jedná se o výrobnu luků, malíře, kanafas, kovárnu, dílnu originálních ručních prací, košíkářství a tkalcovskou dílnu, krejčovství, cukrárnu (společně pekárnou), dále je to restaurátorská dílna a výroba vonných svící. Nejnovější je dílna keramická, která byla zbudována v roce 2009. K zakoupení jsou zde originální výrobky lidových řemesel, které pocházejí přímo z místních dílen. Veletrh tradičních řemesel, pořádaný na statku Bernard v Královském Poříčí každoročně v červnu, je jedním z největších a nejoblíbenějších řemeslných jarmarků v celém Karlovarském kraji. Pravidelně se na něm představuje na 30 řemeslníků z Karlovarského kraje, jejichž práci si může každý vlastnoručně vyzkoušet a přesvědčit se, že u tradičních řemesel je skutečně zapotřebí zručnost, síla a trpělivost. Příjemnou atmosféru vždy dotváří dobová hudba a skupina předvádějící souboje v historickém šermu. Vítanou příležitostí je také možnost ochutnat vítězné produkty soutěže o nejlepší regionální potraviny. Pivovar Plzeňský Prazdroj. Navštivte pivovar, kde se zrodila legendy Pilsner Urquell. Přijeďte se podívat do Plzeňského Prazdroje, který zároveň patří mezi unikátní industriální památky, což dokazuje jeho zařazení do prestižní sítě ERIH (Evropské cesty industriálního dědictví). Prohlídky Pilsner Urquell jsou každý den. Během nich návštěvníky čeká historie a tajemství výroby legendárního ležáku Pilsner Urquell, autentická místa pivovaru, v němž se vyrábí pivo od roku 1842, prohlídka moderní stáčírny, unikátní expozice surovin či historická a současná varna. Neodmyslitelným završením prohlídky je návštěva historických pivovarských sklepů s ochutnávkou nefiltrovaného a nepasterizovaného piva čepovaného přímo z dubových ležáckých sudů (pouze pro starší 18 let). Návštěvu pivovaru doporučujeme završit posezením ve stylovém prostředí restaurace Na Spilce, která nabízí tradiční českou kuchyni a vynikající piva z nabídky pivovaru Plzeňský Prazdroj. Restaurace se nachází v prostorách bývalého kvasného sklepa, tzv. spilky, přímo v areálu pivovaru a je s kapacitou 550 míst největší pivnicí v Čechách. Za hezkého počasí můžete posedět i v zahradní restauraci na nádvoří pivovaru, která je otevřena od dubna do září. Dárková prodejna se nachází přímo na nádvoří pivovaru. Navštivte také Pivovarské muzeum, které střeží legendu piva a pivovarnictví. Původní právovárečný dům z 15. století, ve kterém se muzeum nachází, dýchá atmosférou středověku a odhaluje tajemství výroby a způsobu podávání a pití piva od věků dávno minulých. V Postřekově se na malém prostoru seznámíte se všemi aspekty Chodska a jeho tradic. Čeká tu na vás jak původní lidová architektura, tak bohaté expozice Muzea krojů, kde si můžete prohlédnout nejen kroje, ale také řadu dalších tradičních chodských řemesel. V obci je stále živá tradice výroby kanafasu i paličkování krajek. V zimě tu pak probíhá vyhlášený čtyřdenní masopust v Postřekově. TEMATICKÉ TRASY Křehká krása karlovarského porcelánu a broušeného skla. Vydejte se na exkurzi do sklárny Moser a prohlédněte si na vlastní oči, jak vzniká vyhlášené broušené sklo. Na exkurzi se můžete vydat také do známé porcelánky Thun. Expozice v Ostrohu na hradě Seeberg či Loket vám pak umožní prohlédnout si dějiny karlovarského porcelánu a současnou produkci společnosti Karlovarský porcelán. Pokud se vám podaří dorazit do Karlových Varů v době konání místního folklorního či filmového festivalu, čeká na vás i příjemný kulturní program. Celoročně si pak můžete vychutnat některou z místních specialit, od lázeňských oplatek až po Becherovku. Pivovarnictví. Tradice pivovarnictví je v současnosti reprezentována nejen Plzeňským Prazdrojem, ale také několika minipivovary, které působí v Plzni a jejím okolí. Vydejte se na exkurzi po stopách plzeňského ležáku do Prazdroje, navštivte Pivovarské muzeum a přijďte na ochutnávku do některého ze zdejších menších pivovarů. Čeká na vás Purkmistr, Groll, Modrá hvězda, pivovar U rytíře Lochoty či U Pašáka. Hornická tradice – dolování stříbra a rud. Navštivte nejstarší rudní revír českého království a seznamte se s jeho více než 800letou historií v Hornickém skanzenu a městském muzeu ve Stříbře. Prohlédněte si i cenné sbírky a exponáty Muzea hornictví v Tachově a v Plané. 139/417
Živé tradice, folklor a řemesla Chodska. Přijeďte v době některé z významných událostí na Chodsku, seznamte se s místním folklorem, tradicemi a místními řemesly. UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (v rámci regionů Západní Čechy od str. 108 a Plzeňsko a Český les od str. 135). 3.7
Marketing summary pro mezoregion Západ Čech
Pivovarnictví. Tradice pivovarnictví začíná v Plzni se založením města v roce 1295, kdy král Václav II. udělil 260 plzeňským měšťanským domům právo várečné. Příběh vyhlášeného plzeňského piva se začíná psát spolu se založením města v roce 1295, kdy král Václav II. udělil plzeňským měšťanským domům právo várečné, světového věhlasu však dosáhlo až s plzeňským ležákem Měšťanského pivovaru a první várkou tohoto zlatavého řízného a mimořádně lahodného podkvasného piva, kterou uvařil bavorský sládek Josef Groll v roce 1842. Věhlas dnes již proslulé ochranné známky Pilsner Urquell, česky Plzeňský Prazdroj, se z Plzně postupně rozšířila do celého světa včetně USA. Přijeďte jej ochutnat do Plzně, evropského města kultury pro rok 2015. Lázeňská tradice a místní speciality –staletá tradice českého lázeňství, která v tomto regionu vznikla již za vlády Karla IV. Leží zde vyhlášený lázeňský trojúhelník, významné léčebné lázně v Jáchymově, lázně Kynžvart nebo lázně Konstantinovy a vyhlášené produkty, které dodnes chutnají celému světu (od lázeňských oplatek až k Becherovce). Příběh českého lázeňství se v západních Čechách odvíjí již od dob vlády Karla IV. Vyhlášený lázeňský trojúhelník, který v průběhu staletí navštěvovali významní panovníci, umělci a který dodnes rády navštěvují slavné osobnosti, je spojen také s řadou gastronomických lákadel a specialit. Už od roku 1856 jsou s atmosférou Karlových Varů a procházek lázeňskými kolonádami neodmyslitelně spjaty tradiční lázeňské oplatky, stejně jako místní třináctý pramen – bylinný likér Becherovka, dodnes prodávaný v typických zploštělých lahvích ze zeleného skla, zdobených podpisem Jana Bechera. Výroba porcelánu a broušeného skla – tradiční výroba reprezentovaná plejádou světově proslulých značek včetně porcelánu Thun a skla Moser. Karlovarský porcelán je spjat se zdroji kaolínu, který se na západě Čech těží, i s nezlomnou snahou místních podnikatelů a výrobců o dosažení kvalitní porcelánové hmoty a její umělecké zpracování. Vyhlášená porcelánka Thun či unikátní růžový porcelán jsou dodnes synonymem kvality a krásy českého porcelánu, stejně jako se sklárna Moser a její luxusní nápojové a dekorativní sklo stalo synonymem pro broušené sklo. Loutkářství a tradice ochotnického divadla na Plzeňsku. Tradice místního loutkářství sahá do 19. století, v novodobější historii je pak spojena se jmény Josefa Skupy a Jiřího Trnky. Dlouholetá a stále živá je také místní tradice amatérského divadla. Příběh plzeňského loutkářství sahá do 19. století, kdy zde začínaly vznikat amatérská i profesionální loutková divadla, největší věhlas však zažilo v době loutkoherce, režiséra a dramatika Josefa Skupy, autora originální dvojice Spejbla a Hurvínka, či výtvarníka a ilustrátora Jiřího Trnky, který navrhoval a vytvářel kulisy právě pro loutkové divadlo Josefa Skupy v Plzni. Přibližně ve stejné době jako loutkářství se na Plzeňsku začíná utvářet také místní ochotnická tradice, kterou dodnes udržuje řada plzeňských amatérských divadelních souborů. Plzeňské loutkářství a tradice ochotnického divadla se připravují na zařazení do seznamu nehmotného kulturního dědictví Plzeňského kraje. Dudácká muzika, živé tradice a folklor Chodska – svébytná oblast historických strážců hranice dodnes žije tradičními slavnostmi a oslavami, při nichž hraje unikátní dudácká hudba. Příběh Chodů, svobodných sedláků strážících západní hranice české země, dodnes 140/417
oživují místní lidé, kteří stále dodržují bohaté lidové tradice, zvyky i řemesla. I v současnosti si tak můžeme pochutnat na typických chodských koláčích, obdivovat pestré malby chodské keramiky nebo se zaposlouchat do zvuku dud doprovázejících chodské písně. Hornická tradice – dolování stříbra a rud. Stříbrský revír je nejstarším rudním revírem českého království. Stříbrné, olověné a zinkové rudy se zde dobývaly více než 800 let. Historie Stříbrského rudného revíru je příběhem dolování stříbra a rud v nejstarším rudním revíru českého království, v němž se stříbrné, olověné a zinkové rudy dobývaly přes 800 let. Hrázděná lidová architektura – staletá přítomnost německého etnika se dodnes odráží v typické hrázděné architektuře západu Čech. Hrázděné stavby západu Čech jsou spojeny s příběhem osadníků ze sousedního Německa a inspirací německou hrázděnou architekturou. Hrázděná konstrukce domů však neplnila pouze nosnou funkci: byla také dekorací a ozdobou domu, projevem estetického cítění lidových stavitelů.
141/417
4
Zmapování mezoregionu Jih Čech
Členění mezoregionu Jih Čech Mezoregion
Region Šumava
Jih Čech
4.1
Jižní Čechy
Subregion Šumava a Pošumaví Kozácko Doudlebsko Blata Prácheňsko
Zmapování (SUB)REGIONU Šumava a Pošumaví
PASPORT (SUB)REGIONU ŠUMAVA A POŠUMAVÍ ANOTACE Převážně hornatý region Šumavy a Pošumaví je charakteDESTINACE rizován úzkým sepětím s horami, lesem i dlouholetým soužitím Čechů a českých Němců. Pro region jsou typická řemesla a obecně i druhy obživy související se dřevem, sklářstvím a výrobou užitných předmětů denní potřeby. K základním materiálům, které hory poskytovaly, patří vedle dřeva i kámen, zejména šumavská žula. Život obyvatel byl prostý, úzce spjatý s okolní přírodou, terénem a lidovými tradicemi, které v Pošumaví přetrvaly v běžném životě až do počátku 20. století. POZICE V RÁMCI Součást regionu Šumava REGIONALIZACE Součást mezoregionu Jih Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Řemesla a způsoby obživy spjatá se dřevem – PRO pro Šumavu tradiční dřevorubectví, plavení dřeva MARKETINGOVOU a vorařství, řezbářství, sirkařství. KOMUNIKACI - Sklářská tradice Šumavy a Pošumaví – páteříky, vinuté perle, broušené a křišťálové sklo, lidové podmalby na skle. - Klatovský karafiát – Klatovy jsou od 19. století spojeny s tradicí pěstování karafiátů, které přinesly městu a jejich pěstitelům celoevropskou známost. - Stará konopická – dodnes živá slavnost spojená ukončením tření a vochlování lnu či konopí, kdysi důležité suroviny pro výrobu oděvů. - Lidová architektura Šumavy a Pošumaví – roubené stavby, špýcharové domy, usedlosti alpského typu i hornorakouské vierkanty. PRŮNIKY - Sklářská tradice PERSONIFIKACE REGIONU Radek Brand. Nyní už jen Radek Brand ze Skašova udržuje rodinnou tradici skašovských soustružených hraček (panenky, husaři, koně, vozíky), které byly na přelomu 19. a 20. století vyváženy i do Ameriky a vyráběly se téměř v každé rodině ve Skašově a okolí. Prodejní výstava hraček od pana Branda je v Kašperských Horách vedle muzea motocyklů. V Měčíně je pak malé muzeum hraček s expozicí z Národního muzea. Jan Gábor. Na tradice šumavského sklářství dnes navazuje firma Jana Gábora (Glass Gallery Gábor) v Sušici, která se zaměřuje především na dekorativní zušlechťování skla. Pro její produkci je typické především nápadité využití techniky pískování. Josef Seidel, významný portrétní a krajinářský fotograf (narozený v obci Líska, současná Česká Kamenice). Proslul zejména díky svým fotografiím z prostředí Českého Krumlova, Novohradských hor a Šumavy. Jeho fotografie pocházejí nejčastěji z přelomu 19. a 20. století a jsou často zaměřeny na zachycení rozvoje řemesel a tradic 142/417
v jižních Čechách. Jsou výjimečné zejména pro svou geografickou monotematičnost, Šumavu a Pošumaví však představují ve vzácné celistvosti a rozmanitosti. Seidelův námětový rejstřík byl velmi široký. Sahal od ateliérových portrétů a snímků skupin až k zachycení různých postav a typů Pošumaví. Krajinářské snímky doplňovaly snímky architektury včetně interiérů, snímky z pracovního prostředí a záběry z nejrůznějších slavností včetně známých pašijových her v Hořicích. Museum Fotoateliér Seidel. V Českém Krumlově se nachází Museum Fotoateliér Seidel, které je věnováno historii fotografie a tvorbě a životu fotografa Josefa Seidela. Muzeum je otevřeno celoročně a svým návštěvníkům nabízí expozici věnovanou počátkům fotografie, dále mnoho významných autentických fotografií fotografa Josefa Seidela a rovněž i fotografickou kroniku česko-německo-rakouského pomezí konce 19. a první poloviny 20. století. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Šumavská horská a podhorská lidová architektura. Šumavská starší zástavba je roubená z nehraněných klád. Typickým znakem domů je kamenná podezdívka a široké průčelí s předsazeným bedněným štítem opatřeným lodžií. Vedle špýcharových domů náleží v zemědělských obcích ke starším stavbám rovněž kamenné sýpky, často archaické konstrukce. Mladší stavby zděné konstrukce se vyznačují obdobným architektonickým utvářením jako starší stavby a jsou stavěny až od druhé poloviny 19. století. Místy však ještě přetrvává i technika roubení. Mezi nejzachovalejší a památkově chráněné obce nebo jejich části náleží Chalupy u Stach, Kváskovice a Stachy, Lažiště, Borová Lada, Kvilda, Rohanov, Sv. Máří. Lidová architektura české strany Šumavy je v důsledku přerušení stavebního vývoje v tomto příhraničním pásu i rozvoji chalupářství ve srovnání s německou a rakouskou stranou hor dosud ve velmi zachovalém stavu. Šumavská horská lidová architektura – usedlosti alpského typu. Tyto usedlosti jsou většinou charakterizovány soustředěním celého provozu do jediného objektu. Ten je obvykle kryt střechou sedlového tvaru, která kryje nejen obytné místnosti, ale i prostory hospodářské, např. chlévy a stodoly včetně malého dvora s hnojištěm. Krajina s městečkem Volary je oblastí s hojným výskytem usedlostí alpského typu. Je oblastí Šumavy, ve které došlo v důsledku rozdílného osídlovacího procesu k rozvoji k těmto u nás netypických stavebních forem. Nejstarší osídlení lokality je spjato se zde procházející významnou obchodní cestou, tzv. Zlatou stezkou. Pro vývoj zdejší charakteristické zástavby se stává určujícím až příchod osadníků ze sousedních zemí, kteří stavěli převážně podél cest právě usedlosti alpského typu. Jedná se o půdorysně rozsáhlé objekty roubené a zděné konstrukce, které charakterizuje soustředění hospodářského provozu. Pod společnou střechou velmi malého sklonu se ocitají nejen prostory sloužící bydlení s přilehlými komorami a chlévy, ale rovněž malý dvorek a stodola. V podkroví – někdy zvýšeném o roubený věnec – jsou umístěny další prostory, spojené s dlouhou štítovou pavlačí či zapuštěnou lodžií. Obdobně jako v jiných horských oblastech je na střešní krytinu užíváno šindele. Mladší celozděné objekty se vyznačují podobnými formami jako starší zástavba, charakterizovanými nízkou sedlovou střechou a širokým průčelím. Mezi nejzachovalejší a památkově chráněné obce nebo jejich části náleží Dobrá, Volary a Lenora. V typologii české lidové architektury získaly tyto stavby specifické označení volarský dům. Dřevěné stavby. Domy včetně statků jsou často hrubě sroubeny ze dřeva, někde je dřevěná konstrukce pokryta bílou vápennou omítkou. Střechy jsou doškové nebo šindelové. Typickým prvkem těchto staveb je malá zvonička vkomponovaná do střechy domu. Tyto starobylé typy stavení jsou charakteristické pro obce v povodí řeky Vydry, např. Srní, Radešov, Antýgl, Modrava a Horská Kvilda. Ve Stachách lze dodnes spatřit staré dřevěné chalupy někdejších sklářů a světáků, tj. lidí, kteří v minulosti hledali obživu za hranicemi (muzikanti, cirkusáci). Dům jihozápadních Čech se stavěl po celém území Šumavy. Jeho odchylky můžeme spatřit například na Zdíkovsku nebo Vacovsku. Podobně jako alpský dům měl obdélníkový půdorys, byl však krytý sedlovou střechou s menší polovalbou se sklonem 143/417
45 stupňů. Došková krytina nebyla zatěžována kameny a půda nebyla nadezděna. Kromě doškové krytiny se často používal také šindel. Roubené domy bývaly většinou řazeny za sebou, nebývaly moc velké a za vstupní chodbou u maštalí se nejčastěji nalézala komora. Do hospodářské části v domě se lidé obvykle dostali přes zápraží. Hospodářské usedlosti neboli vierkanty (Českokrumlovsko a Kaplicko). Obyvatelé těchto hornatých, nepřístupných a chladných končin s podmínkami nepříznivými pro zemědělství se odedávna věnovali především chovu dobytka, k jehož ustájení a k uskladnění sena bylo třeba rozsáhlých ploch a prostor. Proto se zde základním a převažujícím typem vesnických staveb stala uzavřená prostorná trojnebo čtyřstranná usedlost. Snaha získat více hospodářských prostor vedla k postupnému rozšiřování a spojování jednotlivých objektů usedlosti pod společnou střechou včetně jejího úplného uzavření dlouhým příčným stavením s průjezdem v přední části. Dnes ještě najdeme množství dochovaných rozlehlých trojstranných dvorů i mohutných a impozantně vyhlížejících čtyřbokých dvorců v řadě vesnic Českokrumlovska a Kaplicka, například Pernek, Rojšín (obě vesnické památkové zóny), Blansko, Frantoly, Kájov, Koryto, Mičovice, Mirkovice, Kramolín. Expozice lidové architektury Chanovice je jediným muzeem v přírodě v západních Čechách. V současné době je na původních místech rozebráno 13 památek lidového stavitelství, některé z nich jsou již znovu postavené v areálu expozice: roubená kůlna se stodůlkou usedlosti Měčín čp. 9, roubený špýchar usedlosti Petrovice čp. 6, roubená stodola z areálu mlýna v Nezdicích, kopie sušárny na ovoce usedlosti Měčín čp. 151, rekonstrukce předzahrádky první usedlosti, obytná chalupa Čachrov čp. 39, roubený špýchar Přetín čp. 34, roubený špýchar ze Svrčovce čp. 17, kopie dřevorubeckého sezónního srubu, výklenková kaple s barokní pokladničkou, kovaný a litinový křížek na žulovém podstavci a smírčí kříž. Skanzen lidové architektury ve Velharticích. Před hradem vyrůstá na plochách starých základů původních staveb zaniklého předhradí soubor staveb lidové architektury, tvořený stavbami převezenými z pošumavského předhůří. Konkrétní podrobnosti o historii staveb i technické detaily jejich záchrany (transferů) jsou popsány u jednotlivých staveb. Od roku 2009 je tento okruh oficiálně zpřístupněn pro návštěvníky, prozatím jako prohlídka exteriérů. Prohlídka je volná. Archeopark Prášily se nachází v obci Prášily nedaleko Sušic. Svojí expozicí je zaměřený na Kelty a jejich život. Lze zde zhlédnout zajímavé keltské stavby, které byly zhotovené na základě nálezů a rovněž také rekonstrukce keltských řemesel, které se zde pořádají v létě. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Sklářství. První písemné zmínky o šumavském sklářství pocházejí z poloviny 14. století, skláři přišli na Šumavu pravděpodobně ze sousedního Bavorska. Šumava byla pro skláře výhodná tím, že tudy vedlo několik prastarých obchodních stezek, spojujících od nepaměti jih a sever Evropy, které umožňovaly odbyt sklářských výrobků do velkých měst v celé Evropě. Rozložení nejstarších skláren tyto stezky kopíruje. Počáteční výroba se pravděpodobně zaměřovala ve velké míře především na tradiční korálky – páteříky. Šumavské páteříky byly předmětem čilého obchodu a vyvážejí se prostřednictvím norimberských obchodníků až do Španělska. Jeden sklář mohl vyrobit za den až tři tisíce páteříků. Z hutí byly odváženy obvykle v sudech, v každém jich bývalo až 200 000 kusů. Výroba a obchod šly tedy do milionů kusů. Kromě páteříků patřily mezi hlavní výrobky šumavských skláren v 15. století také skleněná kolečka do oken a v malé míře duté sklo. Stoupající poptávka po skleněných výrobcích a nástup šlechtického podnikání během 16. století odrazily i v rostoucím počtu sklářských hutí. Sklárny a sklářské osady byly budovány v lesích nejčastěji v blízkosti obchodních stezek. Když sklárna vyčerpala okolní les, přesunula se na nové stanoviště, obvykle výše do hor. Ke každé sklárně patřilo i malé hospodářství, které v odlehlých místech zajišťovalo základní potraviny. Po odchodu sklářů vznikly na mnoha vyklučených místech zemědělské osady. Staré sklárny tak dodnes připomínají názvy některých těchto osad: Skláře, Skelná huť, Staré hutě atd. Zhruba kolem poloviny 17. století začala éra velké slávy českého barokního broušeného a řezaného (rytého) křišťálu, které začalo od konce 17. století vytlačovat z evropských i světových trhů benátskou produkci. Vedle čirých dutých skel vyráběli skláři také dutá skla barevná – modrá, žlutá/zelená, rubínová/fialová, opálová a zakalená kostní (mléčná) skla, která napodobovala širším vrstvám cenově nedostupný čínský porcelán. 144/417
Po třicetileté válce přišli na Šumavu také další skláři znalí benátských technik z Itálie a Francie, přišly také nové sklářské rody z Bavorska či Posázaví a v 18. století se Šumava stala oblastí s největší koncentrací skláren v Čechách. Byly zde také zakládány sklárny vyrábějící tabulové a zrcadlové sklo, které jsou spojeny především se jmény Hafenbrädlů a později Abelů. Poté co se výroba plochého skla definitivně přesunula na sever Čech, na střední Šumavě dále úspěšně pokračovala výroba luxusních druhů dutých skel. Zdejší sklo bylo přímo ze skláren dodáváno do mnoha zemí světa, zejména do Turecka a Itálie. Firmy jako Eisner & syn a Lötz & Schmidt pravidelně získávaly medaile na soudobých průmyslových výstavách. Firma dosáhla velkých úspěchů se skly napodobujícími polodrahokamy, zejména karneol, achát, malachit, jaspis, onyx atd. K dokonalosti dovedla tato firma především tzv. styl Luise Tiffanyho: secesní skla firmy Lötz představují jeden z vrcholů soudobé sklářské produkce, za něž firma získala mj. Velkou cenu na světové výstavě v Paříži roku 1900. První a druhá světová válka se velmi negativně odrazily na produkci šumavských skláren, zaměřených na dekorativní sklo, řada z nich utlumila svou produkci či zanikla. Po druhé světové válce byly všechny československé sklárny znárodněny. Na tradice šumavského sklářství dnes navazuje firma Jana Gábora (Glass Gallery Gábor) v Sušici, která se zaměřuje především na dekorativní zušlechťování skla. Pro její produkci je typické především nápadité využití techniky pískování. Šumavské sklárny patřily k nejlepším v Evropě a jejich umění je doloženo třeba v muzeích v Klatovech, Sušici, Kašperských Horách, Vimperku či Prachaticích. Stálé expozice Muzea Šumavy nabízejí chronologický přehled vývoje šumavského sklářství od středověku až po současnost. Muzejní expozice dnes představují jednu z největších sbírek šumavského skla v České republice. Její součástí jsou i bývalé vzorkovny skláren v Klášterském Mlýně, Lenoře, Schmidovská sbírka skla, archiv sklářských střihů a velký soubor šumavských podmaleb na skle. Nejrůznější techniky zpracování skla představuje sbírka Bruno Schreibera ve stálé expozici Muzea Šumavy v Sušici. Stálá expozice Muzea Šumavy v Kašperských Horách představuje kromě jiného velký soubor secesního skla z Klášterského Mlýna a skla rodiny Abelů včetně zrcadel a zrcadlových obrazů je možné vidět v muzeu v Železné Rudě. Broušené sklo. Výrobou broušeného skla se zabývá např. Antonín Chrapan ve své dílně v Lenoře. Jednotlivé broušené výrobky jsou vyráběny klasickou technologií koulení skla na kuličských strojích za pomocí keramických a diamantových kotoučů. Rostlinné dekory jsou vytvářeny vyučenými kuliči skla. Vybroušené motivy pocházejí z dílny, která navazuje na více než stoletou tradici výroby skla v Lenoře. Za velké mistrovské dílo se považuje přes tři metry vysoký skleněný oltář sklářky Vladimíry Tesařové z r. 2001 v kostele sv. Vintíře v Dobré Vodě u Hartmanic, který je ozdoben 35 figurkami českých i německých světců. Vinuté perle vznikají na Šumavě již po staletí tradičním způsobem: navíjením rozžhaveného barevného skla na drátky. Korálky je dále možno zdobit dalšími sklářskými technikami (nálepy, přejímání) nebo přidáním zlata, stříbra či avanturinu. Z hotových perlí lze vyrábět komponované šperky, ale nejlépe vyniknou jako solitéry. Vše vyrábí např. Hedvika Zahálková v Kašperských Horách. Šumavské páteříky (korálky do růženců), tedy malé skleněné korálky, ale také kytičky, zvířátka, poháry vyrábí tradičním způsobem také Jan Stašák v obci Milná u Frymburka. Navazuje na dávnou tradici slavných šumavských sklářů. Český křišťál – v muzeu ve Vimperku je expozice o šumavském sklářství, nezapomenutelných páteřících, které odtud putovaly do světa, ale taky o skelmistrovi Michaelovi Müllerovi. Právě on totiž kdysi vymyslel recepturu na tehdy nové takzvané křídové sklo. Jeho novinka je vyhledávaným artiklem ještě stovky let po jeho smrti. V muzeu a ve vimperské huti je k prohlédnutí replika číše, kterou vytvořil sklářský mistr Jiří Kozel, ale opomenuti by neměli zůstat ani další zruční skláři, kteří dokázali svými výrobky dokonce konkurovat legendárnímu benátskému sklu. Podmalba na skle. Malba na skle je stará technika, kdy malíř vytváří své dílo na spodní, rubové straně skla (proto bývá nazývána podmalbou). Tato technika se začala ve větší míře rozvíjet ve 14. století v severní Itálii, odkud se rozšířila především prostřednictvím klášterů dále do Evropy. Jedním z významných center této tvorby se stala za vlády Rudolfa II. i Praha. Z dvorského a šlechtického prostředí se obliba podmaleb rozšířila i mezi měšťanskými vrstvami a následně lidovými tvůrci. Vznik středisek výroby podmaleb byl podmíněn blízkostí skláren vyrábějících tabulové sklo, 145/417
výhodou byla i blízkost poutního místa. Podmalba na skle byla tradiční zejména v méně úrodných oblastech, kde sloužila jako doplňková forma obživy. Většina produkce lidových obrázků na skle probíhala tzv. dílenským způsobem: do výroby jedné podmalby v jednotlivých fázích od překreslování kontur až po závěrečnou malbu a zarámování hotového výrobku bylo zapojeno několik autorů – malířů, tovaryšů a pomocných sil. V tradičním prostředí zdobily obrázky na skle výklenky božích muk, zdi venkovských kapliček a kostelíků i venkovská obydlí. Centrem rodinného života byl roh obytné světnice, v níž stál stůl a jehož stěny byly vyzdobeny podmalbami. Význam tohoto prostoru dokládá i používaný název „svatý kout“. Lidové podmalby na skle byly doménou především katolického obyvatelstva českých zemí. Sláva tradiční lidové podmalby pohasla koncem 19. století, kdy ji postupně vytlačovaly levnější a líbivější barvotiskové obrázky a zároveň zanikaly sklárny vyrábějící tabulové sklo. Dílny na podmalby na skle se vyskytují v oblastech spojených se sklářskou výrobou, která byla tradičně umístěna v horských a podhorských příhraničních oblastech (Kvilda, Pohoří na Šumavě, Nýrsko). Podmalby samotné se vykytovaly a používaly po celých českých zemích. Vyvážely se až do jižní Ameriky. Práce se dřevem. Bohatství dřeva za šumavských lesů dávalo nejrůznější možnosti zpracování dřeva. Značné množství dřeva zhodnocovali dělníci na pilách, zvláště po přírodních pohromách v 70. letech 19. století. Dřevěné zboží se vyrábělo především podomácku, v dobách, kdy dřevorubci nemohli v plné míře pracovat v lese. Například v okolí Kašperských Hor a Stach vznikaly dřeváky, cvočky, zátky, loubky, soustružená pouzdra, kartáčová prkénka a podobně. Velmi časté bylo také řezbářství. V některých místech měla tradici také výroba dřevěných hraček. Dále se jednalo např. o dlabání užitných předmětů k prodeji, jako např. kruhové mísy (okříny na zadělávání těsta), podélná korýtka, dlabané necky, koryta na paření prasat na zabijačce. Z drobnějších kusů dřeva se vyráběly lžíce, lopatky a vařečky. Štípání se uplatnilo při výrobě šindelů na krytí střech, i dnes je tohoto řemesla třeba, a to především na rekonstrukci památkově chráněných objektů. Štípání se zachovalo v Antýglu, Lenoře i jinde. Zvláštností je pak výroba dřevěných drátů a sirkařství. Zvláštními hoblíky se hobloval dřevěný drát – dlouhá tenká dřívka podobná špejlím, která měla využití při výrobě rolet do oken. Podobným způsobem se zhotovovala zápalková dřívka v sirkárnách. Nejznámějším sirkařským podnikem byla od roku 1840 továrna Bernarda Fürtha v Sušici, která v roce 1903 přešla do akciové společnosti Solo. Další sirkárny pracovaly v Kašperských Horách, Dlouhé Vsi, Husinci, Prachaticích a Vimperku. Volarské slavnosti dřeva mají v povědomí široké veřejnosti svou neodmyslitelnou tradici. Volarské slavnosti dřeva připomínají všem návštěvníkům, kteří se sjíždějí z celé republiky, z Německa i z Rakouska dávnou historii města a k té patří práce se dřevem. Každoročně zde předvádí několik desítek řemeslníků stará, některá již téměř zapomenutá řemesla. Další částí programu je mezinárodní zábavná sportovní soutěž o putovní dřevák. Slavnosti probíhají každoročně v srpnu. Dřevěné holubičky – tradiční výrobek z jednoho či dvou kusů měkkého dřeva, proplétaný nití. K výrobě dřevěných holubiček lze použít dřevo smrku či jedle nebo štěpné lípy. Z prkénka se vyřeže profil křídel, poté se napaří, pak naštípá, vytvaruje se tělo a hlavička a nakonec se jednotlivá peroutka rozloží. Holubička, jako „obraz Ducha svatého“, visela ve světnici nad stolem nebo nad kamny, také nad kolébkou. V čase vánočním ji lze zavěsit i na stromek. Holubička ve svých tvarech skrývá tisíciletou tradici lidových výtvarníků a odráží tak osobitou národní kulturu. Hospodyňky věřily, že do jejich domu přinesou štěstí a naději, nejčastěji je zavěšovaly do oken. Vyřezávání se věnovali už po několik generací v Horní Plané předci Pavla Sarauera a on na tuto tradici navázal. Jeho tatínek potřeboval na vytvoření holubičky dva kusy dřeva, ty, které vyrábí Pavel Sarauer, jsou z kusu jednoho. Skašovské hračky. Nyní už jen pan Brand ze Skašova udržuje rodinnou tradici skašovských soustružených hraček (panenky, husaři, koně, vozíky), které byly na přelomu 19. a 20. století vyváženy i do Ameriky a vyráběly se téměř v každé rodině ve Skašově a okolí. Prodejní výstava hraček od pana Branda je v Kašperských Horách vedle muzea motocyklů. V Měčíně je pak malé muzeum hraček s expozicí z Národního muzea. Sirkářství v Sušici. Počátek tradice sirkařství je spjat se jmény Vojtěch Scheinost a Marie Urbancová. Po jejich přesunu z Vídně do Sušice zprovoznili vlastní firmu, 146/417
která se zbývala výrobou sirek a za finanční pomoci sušického podnikatele Bernarda Furtha zde následně společně vybudovali první sirkařskou továrnu v Čechách. Nejoblíbenějším artiklem tehdejší doby byly tzv. zednické zápalky, které bylo možno rozžehnout i o zeď či jakoukoliv jinou hrubou plochu. Firma poté expandovala na zahraniční, zejména orientální trhy. Ve své době byla sirkárna největším podnikem Rakouska-Uherska a zaměstnávala kolem 1000 lidí. V roce 1865 došlo k rozpadu partnerství tria Scheinost, Urbancová a Furth a udržela se pouze firma Furthova. Tato společnost byla pojmenována Solo. Sirkárna Solo v Sušici produkovala sirky až do roku 2008, kdy výrobu sirek v ČR ukončila a přesunula svoji výrobu do zahraničí. Sušický mechanický betlém nachází v muzeu Šumavy v Sušici a je jedním z největších mechanických betlému v ČR a zároveň vzácnou ukázkou lidové architekturu staré Šumavy a jejích řemesel. Betlém je tvořen asi třiceti velkými figurami v popředí a přibližně 150 pevnými a 150 pohyblivými figurkami, které jsou osazeny do krajiny. Ruch v betlému je oživen hned několika pohyblivými objekty (z celkového počtu 35): mlýnská kola, vory, pily a jiné objekty. Betlém je prací Karla Tittla a Pavla Svobody, kteří jej představili veřejnosti v roce 2004. Autoři se v sušickém betlému snažili zachytit atmosféru starých dob. V betlému tak lze spatřit klasickou dřevěnou architekturu, roubenky, šumavské statky, kamenné stavby a také některé významné památky města Sušice. Tradiční řemesla v Kasejovicích – Muzeum v bývalé židovské synagoze. Začátkem 18. století založila židovská komunita v Kasejovicích početné ghetto soustředěné kolem synagogy a školy. Od roku 1994 slouží synagoga jako městské muzeum. Významnou část expozice tvoří tradiční kasejovická řemesla a zajímavé sbírky místního rodáka Václava Mentbergera. Tradiční řemesla na Přešticku – Dům historie Přešticka, původní kupecký krám z počátku 20. století, stará řemesla a živnosti na Přešticku, druhá polovina 19. a první polovina 20. století. Expozice doplněna předváděním funkčních modelů staročeského mlýna a dvou původních mechanismů věžních hodin z počátku 18. století a z r. 1870. Ročně je zde 4–6 tematických výstav včetně malé galerie výtvarného umění. Expozice lidových řemesel Pošumaví a nositelů tradic lidových řemesel. Expozice ve sklepeních zámeckého areálu barokního zámku v Chanovicích je věnována některým tradičním řemeslům jihozápadních Čech. Je zde k vidění množství historických nástrojů, náčiní a výrobků tradičních řemesel. Spatřit tak lze nástroje truhlářů, tesařů, bednářů kovářů i kameníků. Za pozornost také jistě stojí dobové kuchyňské pomůcky, máselnice, výrobky vyrobené ze slámy, dobové dřevěné hračky nebo různé druhy pastí na myši. V areálu zámku je také výstava hračkářství z dob 19. a počátku 20. století. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Dřevařství, dřevorubectví bylo pro zajišťování hlavních životních potřeb společnosti na Šumavě zásadní. Spotřeba dřeva rostla úměrně s rozvojem měst, dolů, hutí, skláren i větších staveb. Postupně se dříví stávalo cennou surovinou, což vedlo ke zvýšenému zájmu o hospodaření v lesích a vydávání prvních lesnických předpisů. Zdroje dřeva byly u měst vyčerpány, a proto se dřevaři stěhovali hlouběji do lesů, čímž přispěli v 18. a 19. století k urychlení postupu novodobé kolonizace. V té době tu vznikaly dřevařské osady, často ve vysokých polohách Šumavy (například 1720 Srní, 1800 Filipova Huť, 1832 Lenora). Plavení dřeva, vorařství. První oficiální zprávy o vorařství na horní Otavě pochází z 16. století. Nejdříve pouze na určitých tocích řeky, později se délka toků, přes které bylo možné dříví dopravovat, zvětšovala. K využití celého 113 kilometrového toku řeky Otavy však došlo až v roce 1892. Užitkové dříví vázané do vorů se dopravovalo přes vodní cesty z Šumavy nejen do Prahy, ale většinou ještě dál, až do Německa, kde docházelo k jeho zpracování na pilách v německém městě Drážďany. V Sušici lze na řece Otavě spatřit také unikátní vorařské návěstidlo, které se nachází vlevo po proudu toku řeky. V minulosti sloužilo pro řízení provozu na řece při plavení dříví. Plavení dřeva, vorařství. Toto tradiční řemeslo se udrželo ve formě ukázek v rámci Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu. Voroplavba, respektive plavení dříví je způsob dopravování dřeva plavením po vodním toku. Šumavský Schwarzenberský kanál je unikátní vodní dílo z 18. století o celkové délce 52 km, které sloužilo k plavení dřeva ze Šumavy až do Vídně. V rámci setkání jsou 147/417
k vidění i ukázky plavení dřeva v dobových kostýmech. Bývají tu také ukázky dobových řemesel z české i rakouské strany, zpěv písní či představení lidových tanců. Obdobně probíhalo plavení dřeva také na Vchynicko-tetovském plavebním kanálu. Ten obchází nesplavný úsek Vydry pod Antýglem. Vchynicko-tetovský plavební kanál již dlouho neslouží pro plavení dřeva, avšak dodnes zůstává dokladem rozsáhlých technických znalostí a organizačních schopností všech, kteří se na jeho budování podíleli. Pro plavení dříví byla důležitá také unikátní dřevěná lávka v obci Lenora (Rechle u Lenory). Používala se k zadržování, počítání a postupnému vypouštění dřevěných polen, které se plavily po řece do papíren ve Větřní. Uvnitř mostu jsou patrny „díry“ v podlaze, do kterých se za nízkého stavu vody spustily tyče, které zadržovaly splavované dříví, aby se po proudu „nezasekly“. Most je dlouhý 25 m, stojí na žulových pilířích a je kryt šindelovou střechou. Klatovský karafiát. Tato zahradnická specialita, speciálně vyšlechtěný klatovský karafiát, má již dvousetletou tradici. Klatovští zahrádkáři a zahradníci tradičně pěstují květinu, která se v překladu latinského názvu Dianthos honosí jménem božská květina. S pěstováním započali již po napoleonských válkách, když se roku 1813 vrátil do svého rodného města Klatov rytmistr baron Volšanský, který přivezl z francouzského města Nancy semeno drobnokvětého karafiátu. Zbytek svého života trávil pěstováním a zušlechťováním této rostliny. Zatímco americký karafiát potřebuje k vypěstování skleník, klatovský je mrazuvzdorná trvalka. Další zvláštností jsou hladké okraje korunních lístků, u ostatních karafiátů jsou zoubkované. A těch rozmanitých barev a kreseb v květech! Takovou barevnou škálou se nechlubí žádný jiný karafiát. Pozorovatele samozřejmě zaujme i jemná hřebíčková vůně. Obyčeje a zvyky, události Konopická – oslava ukončení tření a vochlování lnu či konopí. Původně průvod děvčat s máječkem po vsi, se svéráznými proslovy a zpěvy (určený k vybírání příspěvků na zábavu), zakončený taneční zábavou. Oslavy doplňovala tradiční hra - parodie na staromládenecké a staropanenské vdavky, kdy si chudý konopičák (pazderník ženichem bývala přestrojená žena) si bere chudou konopičku. Jedná se o obdoby dožínek (přelom srpna a září). Tato slavnost se dodnes dodržuje v řadě obcí: Volary, Sv. Máří, Radomyšl a jinde. Při slavnosti vystupuje dvojice muže a ženy (tzv. Konopáka a Konopičky), doprovází je průvod, který obchází jejich obydlí, z nichž jedno, představované dřevěnou boudou, se v závěru ceremonie někdy i zapálí. Vše je protkáno motivy erotiky, budoucnosti i konce a slavnost obsahuje i prvky předhistorické. Sv. Barbora. V lidové tradici se tento den slaví obchůzkami maskovaných barborek, které chodily a v některých oblastech stále chodí po domácnostech a kontrolují, zda je uklizeno a zda děti nezlobí. Lucky – symbol vymetání koutů stavení na znamení konce celoroční nečistoty. Lucky chodily a v některých oblastech stále chodí po domácnostech. Masopust. Tradiční slavnost s průvodem a maskami je dodnes dochována v některých obcích. Důležitou součástí masopustních obchůzek byly maškary znázorňující komické svatby, dále kobyla, šiml či klibna vedená sedlákem nebo paňácou, dále masopustní kobyla, představovaná dvěma muži, a také masky koně nesené jedinou osobou. V šumavském Podlesí se dodnes objevují koníci osedlaní jezdcem, který na sobě nosí obratně sestrojenou kostru s hlavou a pevným zadkem na popruzích, takže může vozit například děti, a hlavně volně se pohybovat, skákat a tancovat. Jako nejkrásnější masopustní masky jihozápadních Čech hodnotí etnografka Jitka Staňková tzv. vostřížky, s kostýmem pošitým barevnými klůcky látek. Tyto bytosti pobíhají a řádí v masopustních průvodech zejména v šumavském Podlesí, kolem Volyně, Vacova, Vimperka i Strašína. Loutkové divadlo v Sušici je nejdéle fungující loutkové divadlo v západních Čechách. Jeho vznik je úzce spjat s osobou Jana Sedleckého, který společně s několika nadšenci založil roku 1920 loutkářský odbor. V současné době spadá činnost divadla pod Sokol Sušice. Po celou dobu činnosti loutkového divadla probíhají představení v Husově sále sokolovny. V repertoáru divadla lze zhlédnout klasické české pohádky, jako jsou Zlatovláska nebo Dlouhý, Široký a Bystrozraký, i pohádky méně známé, např. Honza doktorem v pekle nebo O mlsné princezně. Soubor loutkového divadla se věnuje také vymýšlení zcela nových, vlastních pohádek. Představení loutkového 148/417
divadla jsou doprovázena zvukovými efekty, které pro každé jednotlivé představení připravuje principál. Některá představení divadla lze spatřit také na Sušických slavnostech, kterých se loutkové divadlo ze Sušice pravidelně účastní. Pašijové hry v Hořicích. Tradice hořických pašijových her sahá možná až do 13. století. Lidé si potřebovali své těžké životní podmínky zpříjemnit hrou a přirovnat se kvůli svému utrpení Ježíši Kristovi. Rozkvět tradic sahá do počátku 19. století a vychází z duchovního cítění prostého lidu Hořic. Prvé uvedení pašijí v Hořicích se datuje rokem 1816. Jejich autorem byl hořický tkadlec a sběratel Paul Gröllhesl, který též sepsal text. Z těchto skromných počátků pak vzešly zásluhou profesora J. J. Ammanna výpravné velkolepé pašijové hry, které byly rok poté upraveny proboštem Lanfsteinerem. V letech 1816–1840 se hrávaly o postních nedělích a velikonočních svátcích v sálech místních hospod a bez kostýmů. Tradice her a jejich stoupající úroveň přispěly k tomu, že pověst o nich pronikla daleko za hranice a stala se podnětem k organizování pašijí po celé Evropě, Rakouskem počínaje a Španělskem konče. Pašijové hry se staly pověstnými po širokém okolí a v této době je navštívili i významní činitelé, např. císařská rodina, kníže Schwarzenberg či vysocí církevní hodnostáři. V současné době se hry hrají jako letní pašijové hry (na začátku srpna) v Hořicích a jako velikonoční pašijové hry v Českém Krumlově. Pašije byly a jsou pro Hořice fenoménem. Hořické pašijové hry jsou členem mezinárodní organizace EUROPASSION. Pokud návštěvníka pašijové hry zaujmou, měl by navštívit muzeum pašijových her, které se nachází v obci Hořice na Šumavě. V něm lze zhlédnout model divadla postaveného v roce 1893 pro 1500 diváků pašijových her. Model v měřítku 1 : 50 zhotovil v roce 2000 hořický modelář Petr Brabec. Dále jsou zde dochované kostýmy pašijových her z roku 1893, kožené rychtářské právo (asi z roku 1600) a části železných pout, fotografie představitelů Krista v letech 1993 a 1947, stolní krucifix (asi z roku 1800) a další předměty související s pašijovými hrami a historií obce. Prohlídku muzea je možné dohodnout u p. Winziga na tel. 606 571 714. Mytologie, obřady Durandl – dobrý duch šumavských skláren. Zjevoval se v podobě bílé postavy nebo malého zavalitého mužíka s rudým nosem i vlasy. Podle některých pověstí se zjevoval i tam, kde mělo dojít k neštěstí. Duchové stromů – tito duchové měli stromy ochraňovat před nenechavýma rukama dřevorubců. Někdy se zjevovali v podobě mužíčků, někdy se prý ve stromech skrývali ďáblové. Hudební a taneční folklor Pošumavská dudácká muzika, vedená Mgr. Tomášem Spurným, vznikla v roce 1989 ve Strakonicích. Členové muziky pocházejí z okolí Strakonic a ze šumavského Podlesí. Soubor vychází z tradice české dudácké hudby. Jeho repertoár tvoří nejen lidové písně a tance z Prácheňska, Šumavy a Pošumaví, ale též rekonstrukce starých zápisů dudáckých muzik z oblastí Chodska a Chebska. Součástí repertoáru jsou též německé lidové písně a tance z oblasti Šumavy a Chebska. V organizační činnosti kapela udržuje úzké kontakty s rakouskými a bavorskými skupinami i s německými krajanskými spolky se vztahem k Šumavě a Chebsku. Jedná se o naprosto bezkonkurenční interprety, kteří ovládají nejen český, ale i německý repertoár Šumavy. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Charakteristické znaky jihozápadního nářečí jsou: - záměna í za é (léto – líto, chléb – chlíb), - záměna ů za o (ostrý – vůstrý, mokrý – můkrý), - změny podob místních jmen (Horažďovice – Horažďojce) nebo jmen rodinných (Novákovi – Novákojc), - neskloňované tvary přivlastňovacích přídavných jmen (tatínkovo bratr, sestřino děti), - skloňování některých zájmen (v našom, v čom), - vkládání j v zavřených slabikách (ať – ajť, teď – tejď). Dnes již není tak používané. Významné folklorní festivaly a soubory Mezinárodní folklorní festival Klatovy patří již od roku 1993 mezi významné 149/417
kulturní akce ve městě. Tato slavnost, konaná každoročně druhý červencový víkend, je spojena s klatovskou poutí a je pořádána na oslavu lidového tance a hudby, ale také lidového umění a řemeslné výroby. Každý rok se festivalu účastní dospělé i dětské soubory z České republiky i ze zahraniční. Jednotlivá vystoupení probíhají v historickém centru města Klatovy na náměstí, kde se pravidelně vytvoří neopakovatelná atmosféra. Ta vždy přiláká hojný počet diváků, kteří tanečníky odměňují velkým potleskem. Do festivalového programu je každoročně zařazeno slavnostní přivítání souborů starostou města na klatovské radnici. Pravidelně probíhá také vystoupení lidových muzik a pěveckých složek souborů v kostele narození Panny Marie. Vystoupení v tomto prostředí má vždy nádhernou atmosféru. Během festivalu nechybí slavnostní krojovaný průvod všech souborů městem. Vedle základního programu festivalu je v Klatovech uspořádána řada doprovodných programů (vystoupení dechových kapel, představení pro seniory, staročeský jarmark atd.). Libín–S Prachatice je folklorním souborem věnujícím se tanci, zpěvu a hudbě z jižních Čech. Folklorní soubor Libiňáček je dětským folklorním souborem. Soubor písní a tanců Šumava – hudba, tanec a zpěv z Pošumaví a Klatovska. Šumavánek je dětský folklorní soubor – hudba, tanec a zpěv z Pošumaví a Klatovska. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Šumavské bramborové zelníky – šátečky nebo knedlíky z bramborového těsta plněné kysaným zelím se slaninou. Šterc – jídlo, které dnes znají již jen naše babičky. Jedná se o jídlo z brambor, hrubé mouky, soli, mléka a másla. Množství musíme s citem odhadnout. Uvaříme brambory ve slupce, oloupeme je a nastrouháme na hrubém struhadle, přidáme sůl a tolik mouky, aby vznikla drobenka a těsto se nelepilo. Dobře vypracované těsto se rozprostře na máslem vymaštěný plech a dá se péct do trouby. Po upečení se těsto přendá do menšího pekáčku, zalije rozpuštěným máslem a mlékem a osmaží se na plotně. Podáváme s mlékem nebo podmáslím. Tradiční výroba marmelád a povidel. Blanka Milfaitová se ve své manufaktuře zabývá výrobou marmelády a povidel podle původních receptur a zásadně ručně, a to od sběru pouze nejlepšího lokálního ovoce, jeho čištění, vaření, plnění kultovních skleniček se skleněným víčkem a gumičkou po etikety ručně psané a vázané lýkem. Výrobky jsou bez barviv, konzervantů, náhražek, bez glutenů, zvířecích alergenů a jsou v plném respektu k přírodě. Na tyto marmelády lze narazit nejen u nás, ale i v Londýně, Curychu, Římě a Paříži. Tato marmeláda vyhrála zlatou a dvojitou zlatou medailí světovou soutěž World’s Marmalade Awards a drží titul Nejlepší marmeláda na světě. Je servírována v nejlepších restauracích, snídá ji britská královská rodina i prezident ČR. Manufaktura sídlí v obci Pohoří na Šumavě. Zelňáky z Pekárny Prachatice. Zelňákové placky jsou chutné, vláčné, nakyslé, dochucené drobně nasekanými škvarky, kmínem, pepřem, jsou mírně pálivé, chuťově výborné a osvěžující. Všechny hlavní suroviny pocházejí ze Šumavy, stejně jako stará receptura. Získaly první místo v krajské potravinářské soutěži „Chutná hezky, jihočesky“. Pstruhařství. V obci Žárov (Vacov) chovají pstruhy na říčce Spůlce v čisté šumavské přírodě. Ryby tu rostou od jikry a jsou krmeny krmením, které splňuje nejpřísnější kritéria na výživu ryb. Ryby se zde chovají v nejmodernějším zařízení svého druhu v ČR: recirkulační sytém spotřebovává minimum vody a do okolí neodtékají žádné odpadní látky. Součástí pstruhařství je také moderní zpracovávání sladkovodních ryb. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Hotel-Restaurant Švamberský dům, Český Krumlov - Gourmet restaurant Le Jardin, Český Krumlov - Jakub restaurant, Český Krumlov - Restaurace Lanovka, Lipno nad Vltavou - Švejk Restaurant Český Krumlov, Český Krumlov - Wellness hotel Frymburk, Frymburk - Hospůdka U Horejšů, Stachy - Hotel Alpská vyhlídka, Kvilda - Hotel České Žleby, Stožec - Hotel Nové Údolí, Stožec 150/417
- Hotel Srní, Srní 117 - Hotel Šumava Inn, Kvilda, okres Prachatice - Hotel Vydra, Kašperské Hory - ParkHotel Tosch, Kašperské Hory - Pension Hájenka Knížecí Pláně, Borová Lada - Pension Klostermann, Borová Lada - Zámek Hrádek, Sušice Regionální produkty Výroba dřeváků. Klasické dřeváky bývaly dřív na Šumavě docela běžnou obuví. Místní je nosili do lesa, na pole, do školy, a dokonce v nich i sportovali. A mnozí je v zimě také ve své chalupě vyráběli. Výrobě dřeváků se dodnes věnuje Karel Furbach z Volar. Ve Volarech se dokonce u příležitosti Slavností dřeva pořádá průvod krojovaných účastníků v dřevácích. Řezbářství, Karel Tittl, Velhratice. Karel Tittl se zabývá ručním vyřezáváním z lipového dřeva, které pochází z oblasti Šumavy. Jeho řezby lze najít po celém světě, např. kříže kaple církve luteránské v USA a v Kanadě, i u nás, např. v Horské Kvildě a v Muzeu Šumavy v Sušici, kde je jeden z největších mechanických betlémů v ČR. V poslední době se zabývá také výrobou replik umrlčích prken, na kterých leželi mrtví, dokud je nebylo možno pohřbít. (V zimě, když napadl sníh a mrzlo, nebylo možné vykopat hrob, a proto ležel mrtvý na prkně až do jara, dokud země nerozmrzla. Poté se prkno ozdobně vyřezalo a sloužilo jako pomníček mrtvému.) Uměleckému zpracování dřeva, Jaroslav Frencl, Volyně. Pan Frencl se již několik desetiletí věnuje uměleckému zpracování dřeva. Má svou dílnu i malý obchod. Své výrobky zpracovává tradičním rukodělným postupem podle svých vlastních návrhů, často využívá i regionální motivy. Převážně z lipového dřeva tak vznikají drobné figurky, sochy, plastiky, křížky, ale hlavně betlémy, které jsou v současné době nejžádanější nejen doma, ale i v zahraničí. Jeho výrobky jsou již v řadě zemí, např. v USA, Austrálii, Německu, Belgii nebo Skotsku. Práce se dřevem, Ladislav a Libuše Holinkovi (Netřebice). Manželé Holinkovi vyrábí soustružené výrobky ze dřeva, a to ozdobné i užitkové. Všechny mají v první řadě ukázat krásu dřeva, jeho druhy, barvy, specifika. V druhé řadě jde autorům o to, aby lidem přiblížili staré výrobní postupy a oživili drobné předměty denní potřeby. Umělecké řezbářství, Michael Tesař, Dobrá Voda u Hartmanic. Typickým produktem uměleckého řezbářství jsou formy na perník, sošky světců a dřevěné hračky. Michael Tesař z Dobré Vody u Hartmanic se zabývá vyřezáváním figurek, jako jsou lidové jesličky, sošky světců apod. Šumavská krajka. Tradičnímu paličkování se věnuje např. v Kašperských Horách Jiřina Petergáčová nebo v Klatovech Jitka Čechová. V Klatovech vznikl Krajkářský klub Klatovy, který pořádá jednorázové i celoroční kurzy výuky paličkování krajek jak pro začátečníky, tak pro pokročilé. Kovářství, Miloslav Trefanec, Klatovy. Tradičním řemeslem se zabývá Miloslav Trefanec v Klatovech, držitel titulu „Nositel tradice lidových řemesel“, který se vyučil kovářem a podkovářem. Věnoval se výrobě a opravám historických mříží, bran a zábradlí, které byly instalovány na významné památkově chráněné objekty (vytvořil např. mříže ochozu věže kostela sv. Bartoloměje v Plzni a okenní mříže klášterního objektu Státní vědecké knihovny v Plzni). V současnosti provozuje vlastní živnostenskou dílnu. Kovářstvím se zabývá také František Zeithammel v Sušici, držitel certifikátu Originální produkt – Šumava. Sušické sirky, firma Ječmínek, Sušice. Společnost Ječmínek se snaží navázat na tradici sirkařství v Sušici a dostat k zákazníkům zápalky, které byly vyrobeny původní metodou, ale zřejmě by se již nikdy ke spotřebiteli nedostaly. Pro Sušici byla vždy výroba sirek tradiční v Solo sirkárně. Zbyly miliony nezabalených sirek, které získala firma Ječmínek, která je ručně plní do papírových tubusů nebo krabiček a polepuje etiketou s motivy Vydrýska, Turnerovy chaty, řeky Vydry a dalšími zajímavými místy Šumavy. Motivy na krabičkách mohou být i upraveny na základě požadavků zákazníků.
151/417
KLASTRY ATRAKTIVIT Lenora a Idina Pila - Muzeum sklářství v Lenoře, firemní prodejna skla v Lenoře a informační středisko národního parku Idina Pila. Obec Lenora se nachází v údolí Teplé Vltavy na Šumavě, asi 15 km jižně od města Vimperk. Vznikla v roce 1834 jako osada kolem nové sklářské huti. Tradici sklářského umění, které bylo známé po celé Evropě, připomíná expozice historického skla v místním sklářském muzeu. Je v něm uložen soubor předmětů z doby vymezené zhruba lety 1880 a 1980. Jde jednak o výrobky lenorské sklárny, jednak o poslední pozůstatek rozsáhlých vzorkoven skla firmy Jan Meyr a později Kralik, který se přímo v místě dochoval. Základem muzea se stala rodinná sbírka Kraliků. Po roce 1945 byla uložena v Kralikovské vile a od druhé poloviny 40. let byla dále rozšiřována o vzorky výrobků lenorské sklárny. V roce 1975 byla tato sbírka skla přestěhována do budovy obecního úřadu, kde byla průběžně doplňována vzorky výrobků asi do roku 1980. Sbírka dokumentuje nejen výrobu jedné významné sklárny za více než sto let její existence, ale je i zrcadlem vývoje šumavského a českého sklářství s jeho vzestupy a pády. Zahrnuje také řadu unikátních dokladů o technikách používaných v Lenoře. Jsou to zejména skla s lesklým „kralikovským irisem“, hutně dekorované sklo, secesní lenorské sklo, dále leptané, broušené a malované sklo vytvořené v různých obdobích existence sklárny. Zajímavý je duplikát vrstvené a broušené soupravy na bowle z dvaadvaceti dílů, která byla zhotovena pro anglickou královnu Alžbětu II., nebo váza s vyobrazením zámečku v Lenoře, zhotovená kombinovanou technikou leptání a malby v prvním desetiletí 20. století. Návštěvníci Šumavy, kteří se dostanou do Lenory či jejího okolí, by si rozhodně neměli nechat ujít příležitost seznámit se s takto kompletní historickou sbírkou českého skla pocházejícího z jedné sklárny za celou dobu její existence. Sklářské muzeum Lenora najdete v budově obecního úřadu Lenora ve středu obce. V sousedství Muzea skla se nachází prodejna brusírny skla v Lenoře. Tato brusírna začala v Lenoře pracovat v roce 1996 a je dnes poslední dědičkou slavného lenorského sklářství. V její široké produkci jsou nejen nové vzory, ale i řadu prvků a motivů, které odkazují ke staleté tradici šumavských brusičů skla. Produkty brusírny mají certifikát Šumava – originální produkt na výrobky Sklo broušené – matový brus. V informačním středisku Idina Pila můžete shlédnout expozici prezentující dřevařskou tradici v boubínském masivu a na Šumavě. V této obci také můžete obdivovat krytý dřevěný most, ze kterého se kontroloval, příp. zadržoval a zapisoval počet plavených kusů dřeva do papírny ve Větřní. TEMATICKÉ TRASY Práce se dřevem. Dřevařství či dřevorubectví bylo pro zajišťování hlavních životních potřeb lidí na Šumavě zásadní. Zdroje dřeva u měst se brzy vyčerpaly, a proto se dřevaři stěhovali hlouběji do lesů, čímž v 18. a 19. století přispěli k urychlení postupu novodobé kolonizace na Šumavě. V té době tu vznikaly dřevařské osady, často ve vysokých polohách (například 1720 Srní, 1800 Filipova Huť, 1832 Lenora), kde dodnes můžete vidět stavby hrubě sroubené ze dřeva, někde je dřevěná konstrukce pokryta bílou vápennou omítkou. Střechy jsou doškové nebo šindelové. Typickým prvkem těchto staveb je malá zvonička vkomponovaná do střechy domu. Začněte svou cestu za dřevem Volarskými slavnostmi dřeva, které se konají o víkendu v polovině srpna na volarském náměstí. Přijďte v dřevácích a zúčastněte se průvodu odřevákovaných účastníků a zkuste tak překonat jejich loňský počet. Dřeváky si můžete zakoupit od místního výrobce (Karel Furbach). Další částí programu je také mezinárodní zábavná sportovní soutěž o putovní dřevák. Po takovémto zážitku se zajděte podívat na plavení dřeva po Schwarzenberském plavebním kanálu na Jelení Vrchy. Šumavský Schwarzenberský kanál je unikátní vodní dílo z 18. století o celkové délce 52 kilometrů, které sloužilo k plavení dřeva ze Šumavy až do Vídně. V rámci setkání, která se konají čtyřikrát za letní sezónu (červen, červenec, srpen a září; termíny lze ověřit na http://www.schw-kan.com), jsou k vidění ukázky plavení dřeva v dobových kostýmech včetně ukázek dobových řemesel, a to z české i rakouské strany, zpěv písní či představení lidových tanců obou zemí. Většinou v srpnovém termínu se koná i ukázka stavění milíře a pálení dřevěného uhlí. 152/417
Pokud byste chtěli vidět malé, ale o to cennější (a hlavně pracnější) výrobky ze dřeva, zastavte se cestou ještě v Horní Plané u Pavla Sarauera, který vyrábí tradiční šumavské dřevěné holubičky z jednoho kusu dřeva. Holubička, jako „obraz Ducha svatého“, visela ve světnici nad stolem nebo kamny nebo také nad kolébkou. Cestou zpět se můžete zastavit ve Volyni v řezbářství pana Frencla, který se věnuje uměleckému řezbářství a vyrábí na zakázku hlavně betlémy, ale také sochy či plastiky a další. Jeho dílo je známé i v zahraničí. Můžete se vydat také směrem na Kašperské Hory, kde se určitě zastavte na prodejní výstavě skašovských hraček. Návštěvu je lepší předem dohodnout na Městském úřadě v Měčíně nebo ji lze vykonat v otvíracích hodinách městské knihovny. Pokud budete pokračovat dále po cestě do Hartmanice, můžete navštívit ještě umělecké řezbářství Michala Tesaře z Dobré Vody u Hartmanic, který se věnuje výrobě betlémů. Své plastiky, inspirované lidovým uměním, provádí starou klasickou technologií. Jeho díla jsou charakteristická zploštěním objemů, zjednodušením detailů a výraznou expresívností. Svou cestu můžete zakončit v Muzeu Šumavy v Sušici, kde můžete zhlédnout rozsáhlou expozici sirkařství (sirkařství bylo z jednou obživ na Šumavě) či mechanický betlém. Sklářská cesta. Sklářskou cestu je nejlépe začít ve Vimperku, v muzeu, kde je instalována expozice o šumavském sklářství. První písemné zmínky o šumavském sklářství pocházejí z poloviny 14. století. Koncem 17. století začalo české sklo vytlačovat ze světových trhů benátskou produkci, do té doby nejžádanější a nejkvalitnější. Ke slávě českého skla přispěl také Michal Müller z Helmbašské huti u Vimperka objevem křídového křišťálu. V expozici si můžete prohlédnout jeho kolekci. Svou cestu poté zaměřte do obce Kašperské Hory, kde najdete v muzeu opět expozici sklářství, a to konkrétně velký soubor secesního skla z Klášterského Mlýna a sbírku podmaleb na sklo. V Kašperských horách se ještě určitě poptejte po vinutých perlách, které vyrábí Hedvika Zahálková a které získaly certifikát „Šumava – originální produkt“. Poté si zajeďte do Dobré Vody u Hartmanic a zhlédněte originální tři metry vysoký skleněný oltář v kostele sv. Vintíře, který je ozdoben 35 figurkami českých i německých světců. Vyrobila ho z litého skla sklářka Vladimíra Tesařová v r. 2001. V Lenoře se také zastavte v muzeu sklářství, které provozuje místní obec. V muzeu je vystaven soubor předmětů z doby 1880–1980. Je to jednak pozůstatek rozsáhlých vzorkoven skla firmy Jan Meyr, později Kralik, a dále poválečné vzorky výroby sklárny Český křišťál. Jsou to zejména skla s lesklým „kralikovským irisem“, hutně dekorované sklo, secesní lenorské sklo, dále leptané, ručně broušené a malované sklo vytvořené v různých obdobích existence sklárny. Zajímavý je duplikát vrstvené a broušené soupravy na bowle z dvaadvaceti dílů, která byla zhotovena pro anglickou královnu Alžbětu II., nebo váza s vyobrazením zámečku v Lenoře, zhotovená kombinovanou technikou leptání a malby v prvním desetiletí 20. století. Vedle muzea je také firemní prodejna broušeného skla. Pak zajeďte ještě do muzea v Železné Rudě, kde je umístěna sbírka skla rodiny Abelů včetně zrcadel a zrcadlových obrazů. Jako poslední si nechte čas na Muzeum Šumavy v Sušici s expozicí šumavského skla,ve kterém se seznámíte s nejrůznějšími technikami zpracování skla ve sbírkách Bruno Schreibera.
153/417
4.2
Marketing summary pro (sub)region Šumava a Pošumaví
Řemesla a způsoby obživy spjatá se dřevem – pro Šumavu tradiční dřevorubectví, plavení dřeva a vorařství, řezbářství, sirkařství. Historie dřevorubectví a vorařství na Šumavě je příběhem těžké práce v neprostupných hvozdech a plavení dřeva ze šumavských lesů až do Prahy či do vzdáleného Německa. Je příběhem trpělivých a zručných rukou, které se kromě těžké práce v lesích živily vyřezáváním dřevěného náčiní i drobných dřívek pro výrobu sirek. Sklářská tradice Šumavy a Pošumaví – páteříky, vinuté perle, broušené a křišťálové sklo, lidové podmalby na skle. Šumavské sklářství je příběhem osidlování horských oblastí, spojeného s těžbou dřeva a budováním sklářských hutí, charakteristické zejména výrobou páteříků, tradičních skleněných korálků, které byly předmětem čilého obchodu a vyvážely se prostřednictvím norimberských obchodníků až do Španělska. Vysoce ceněné byly i další produkty místních skláren, ať už to byl křišťál, barevná skla, či skla napodobující drahé kameny a polodrahokamy, výtvory místních sklářů byly oceňovány na světových výstavách, jako byla světová výstava v Paříži v roce 1900. Klatovský karafiát – Klatovy jsou od 19. století spojeny s tradicí pěstování karafiátů, které přinesly městu a jejich pěstitelům celoevropskou známost. Příběh klatovského karafiátu – v překladu z latiny božské květiny - se začal psát před dvěma sty lety. Dorazil sem po napoleonských válkách spolu s rytmistrem baronem Volšanským až z dalekého francouzského města Nancy a přinesl svým pěstitelům celoevropskou slávu. Právě oni vyšlechtili z této květiny mrazuodolnou trvalku a dali jí nejširší barevnou škálu ze všech karafiátů na světě. Stará konopická – dodnes živá slavnost spojená ukončením tření a vochlování lnu či konopí, kdysi důležité suroviny pro výrobu oděvů. V jižních Čechách je stále silná a živá tradice dodržování místních zvyků a obyčejů v průběhu celého roku, včetně oslav sklizně konopí, které bylo dříve významnou surovinou pro výrobu oděvů. Lidová architektura Šumavy a Pošumaví – roubené stavby, špýcharové domy, usedlosti alpského typu i hornorakouské vierkanty. Obyvatelé hornatých, nepřístupných a chladných končin Šumavy a Pošumaví Blízkost Rakouska a alpských zemí a příchod osadníků z těchto oblastí dal Šumavě a Pošumaví pestrou škálu lidských obydlí jinde u nás netypických, od usedlostí alpského typu až po obdobu hornorakouských vierkantů, v nichž po staletí žili obyvatelé těchto hornatých, chladných a nepřístupných končin naší země.
154/417
4.3
Zmapování SUBREGIONŮ Jižních Čech
PASPORT SUBREGIONU KOZÁCKO ANOTACE Táborsko, v minulosti též zvané Kozácko, je nejmenším DESTINACE tradičním jihočeským regionem. Přirozeným centrem je historické město Tábor, které je jediným větším městem v kraji, a logicky tak k sobě poutá hospodářský i kulturní život. POZICE V RÁMCI Součást regionu Jižní Čechy a Šumava REGIONALIZACE Součást mezoregionu Jih Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Tradiční lidové zvyky a obcházení lucek – stále PRO živý obyčej vážící se k 13. prosinci, kdy má svátek MARKETINGOVOU Lucie. KOMUNIKACI - Vyšívání rybími šupinami – tradiční a velmi pracný způsob vyšívání. PRŮNIKY - Tradiční lidové zvyky PERSONIFIKACE REGIONU Miluše Bubelová se již několik let věnuje vyšívání rybími šupinami. Toto tradiční řemeslu se do českých zemí dostalo asi před 150 lety z Itálie. Ozdoby ze šupin se objevovaly třeba na krojích, na zástěrkách, čepcích, ale také na střevíčcích, a dokonce i na kabelkách, které nosily dámy v neděli do kostela. Technika přišívání šupin korálky je velmi pracná. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Kozácko leží v kopcovitém, méně úrodném kraji, což se odráží i v místní architektuře. Oproti oblasti Blatska zde návštěvník nenajde architektonicky výrazné usedlosti. Jedná se pouze o ojedinělé stavby (např. Skalické Jednoty, Rybova Lhota), které byly inspirovány architekturou soběslavských blat. Z převážné části byla však lidová architektura ve 20. století přestavěna, čímž ztratila svůj historický charakter. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Vyšívání rybími šupinami. Toto tradiční řemeslo se do českých zemí dostalo asi před 150 lety z Itálie. Ozdoby ze šupin se objevovaly třeba na krojích, na zástěrkách, čepcích, ale také na střevíčcích, a dokonce i na kabelkách, které nosily dámy v neděli do kostela. Technika přišívání šupin korálky je velmi pracná.Vyšívání rybími šupinami se již několik let věnuje Miluše Bubelová (Radimovice u Želče). Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Zpracování sladu. Táborská sladovna byla založena v roce 1872 a je jednou z nejstarších firem v Táboře. Funguje nepřetržitě dodnes a je to jedna z posledních samostatných sladoven v republice. Sladovna navazuje na historii zpracování sladu na Táborsku od jeho počátků v roce 1492. V 16. století se kroniky zmiňují o existenci čtrnácti sladoven, které dodávaly slad do místních pivovarů. V době přebytku ho mohly i vyvážet. Pšenici pro zpracování sladu kupovali od místních pěstitelů. Město dokonce vydalo zákaz spekulací při nákupu a prodeji pšenice určené pro výrobu sladu. Tradiční zemědělské náčiní a stroje můžete spatřit v muzeu zemědělské techniky Špejchar Želeč. Zahrnuje více než stovku starých zemědělských strojů, náčiní, nástrojů a pomůcek, jakou jsou např. vozy, mlátičky, pluhy, postroje a téměř veškerá dříve používaná mechanizace. Obyčeje a zvyky, události Subregion Kozácko, podobně jako celé jižní Čechy, má tradičně především venkovský charakter. S tím také souvisí zde uchovávané lidové obyčeje, které jsou spjaty se zemědělským a křesťanským rokem. Masopust. Masopustní průvod masek a nezbytné masopustní veselí spolu s tradičními pokrmy se koná ve většině malých obcí (např. Skalice, Roudná). Jedná se o víkend okolo masopustního úterý.
155/417
Na Kozácku je pevně zakotven obyčej vážící se k 13. prosinci, kdy má svátek Lucie. V některých obcích, např. v Roudné, v tento den obcházejí vesnicí lucky, původně pohanské bytosti, které se staly součástí křesťanské lidové tradice. Lucky chodily vymetat kouty stavení na znamení konce celoroční nečistoty. Lucky byly postavy s maskami v bílých hábitech a maskou s dlouhým zobancem. Tato tradice je v obcích velmi živá (Skalice, Planá nad Lužnicí). Mytologie, obřady O Žižkově bytelné posteli. Pověstí o Janu Žižkovi je mnoho, protože v očích prostého lidu byl vůdcem, který mstil křivdy a útisky páchané na lidu světskou a církevní vrchností. Jedna z pověstí, v Táboře dlouho tradovaná, je o posteli tohoto chrabrého vojevůdce. Byla prý neobyčejně bytelná, zhotovená ze železa a propojená šrouby, aby ji bylo možno snadno rozebrat a přemísťovat. S Janem Žižkou prý putovala po všech bojištích. Její bytelnost byla nezbytně nutná, protože velký válečník na ni prý uléhal v plné zbroji, aby se v případě potřeby nemusel zdržovat oblékáním. Hudební a taneční folklor Dechová hudba je tradiční českou lidovou hudbou, zejména jihočeská dechovka. Podobně jako třeba ve Strakonicích pomáhají udržovat lidovou hudební tradici festivaly. Festival Nad Lužnicí – dechovkový festival v Plané nad Lužnicí. Dechovkové festivaly se konají i v dalších městech Kozácka (např. Chýnov, Tábor, Černovice). Slovesný folklor (nářečí/dialekty) V rámci subregionu Kozácka se nevyvinul žádný specifický dialekt. Významné folklorní festivaly a soubory Sdružená obec Baráčníků v Táboře – jediný soubor v Táboře, který si stále připomíná zdejší kozáckou minulost. Součástí táborských baráčníků je soubor Písnička, který se skládá ze čtyř zpěvaček a dudáka. Písničkové froťánky – setkání dětí s písničkou a lidovými zvyky v Plané nad Lužnicí. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Táborská bašta je typickým pokrmem v restauracích a hospodách na Táborsku. Jedná se o kombinace dvou druhů knedlíků, dvou druhů masa, paprikové klobásy a zelí. Jihočeská kulajda – smetanová polévka s bramborami, koprem a vařeným vajíčkem. Bramborové lupínky (Bohemia Chips) se začaly vyrábět v roce 1982 díky spolupráci národního podniku Zelenina a zemědělského družstva Zeus v jihočeském Choustníku. Výrobek západního střihu s názvem Bohemia Chips se stal okamžitě podpultovým hitem. Dnes zpracovává továrna v Choustníku až 60 000 tun brambor ročně. Vyrábí z nich čtyři řady chipsů. Plánský perník – výroba tradičních perníků podle původních receptur, bez použití konzervantů běžných v průmyslové výrobě. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Hotel Elzet, Tábor Regionální produkty Malování kraslic. Několik žen v regionu se věnuje tradičnímu malování kraslic (Vlasta Beránková, Elena Krčková a další). Keramika, drátenictví. Několik osob se v regionu věnuje tradiční výrobě keramiky a drátenictví. Jedná se o výrobu točené keramiky dobového charakteru včetně drátování (Jaroslava Pospíšilová z Tábora a další). KLASTRY ATRAKTIVIT Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. TEMATICKÉ TRASY Dechovkový maraton. Přijměte pozvání na dechovkový maraton, který začneme Kubešovou Soběslaví, mezinárodním festivalem dechových hudeb. Akce se koná vždy třetí neděli v červenci a jedná se ve světě dechových kapel o velkou událost. Koncerty jsou přenášeny Českým rozhlasem. Přímo Černovická dechovka zahraje pro příznivce a fandy na začátku srpna. Poté se přesuňte do Chýnova, kde na začátku září zahraje několik dechových kapel v rámci Mezinárodního koncertu dechových hudeb jižních Čech. 156/417
PASPORT SUBREGIONU DOUDLEBSKO ANOTACE Doudlebsko je nejjižnější český region, kde se prolíná vliv DESTINACE české a německé kultury. Společně s Chodskem patří k nejarchaičtějším krajům v Čechách po stránce nářeční, krojové i mnoha dalších. V charakteru zdejších obyvatel se významně odráží historické působení klášterů jako duchovních středisek. Styl bydlení a hospodaření nese mnoho společných rysů se sousedními Horními Rakousy. Horský a podhorský terén Doudlebska určoval nejen rozptýlené umístění usedlostí, ale také dlouho udržoval některá řemesla. POZICE V RÁMCI Součást regionu Jižní Čechy a Šumava REGIONALIZACE Součást mezoregionu Jih Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Doudlebský masopust a růžičková koleda – PRO doudlebský masopust patří k nejvýznamnějším MARKETINGOVOU obyčejovým projevům svého druhu v celé ČR. KOMUNIKACI - Lidový malovaný nábytek – pestrá barevnost přírodních i figurálních motivů, odlišná v jednotlivých oblastech jižních Čech. - Štvertanec – mečová koleda – pozůstatek středověkých cechovních tanců nožířů, řezníků, kožešníků a bednářů. PRŮNIKY - Masopust - Lidové tance PERSONIFIKACE REGIONU Mirka Durfeldelerová – vůdčí osobnost udržování starých doudlebských zvyků, předsedkyně národopisného souboru Doudleban. ATRAKTIVITY: (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Na Doudlebsku se vyskytují vesnice vrcholně středověkého původu, charakterizované prostornými návsemi s řadou uzavřených statků a osamoceně stojícími velkými usedlostmi. Zvlášť významné jsou špýcharové domy a sýpky, kombinující dřevěné i zděné stavební konstrukce. Typickým znakem je užití silných kmenů stromů a hliněné mazaniny nebo kamene s kamenicky opracovanými prvky kolem otvorů, posléze pálených cihel. Kromě těchto je dokladem značného stáří rovněž sgrafitová výzdoba. Mladší zástavba oblasti je oproti starší poměrně strohá a bez náročné výzdoby průčelních ploch. Hladké štíty se vyznačují veskrze trojúhelníkovým tvarem a jednoduchým rámem. Mezi nejzachovalejší a památkově chráněné obce patří Čertyně, Krnín či Štěkře a Borovany. Jedna z nejstarších roubenek v Čechách v obci Lučice u Chudenic je nedaleko zámku Černínů. Nenápadně vyhlížející přízemní roubená chalupa v sobě ukrývá pozůstatky někdejší strohé dýmné jizby, která byla později nahrazena prostornější a pohodlnější světnicí. Toto roubené stavení bylo vybudováno v průběhu druhé poloviny 16. století. V prostorách roubenky se nachází dobová pec a záklopový strop. Objekt je v současnosti památkově chráněn. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Malovaný nábytek vznikal převážně během 18. a 19. století. Malovaná výzdoba se v jednotlivých oblastech liší jak převažující barevností, tak používanými motivy. Velkou bohatostí vyniká i nábytek z jižních Čech. Malbou se zdobily především velké kusy nábytku, skříně a truhly, které stávaly v hlavní obytné světnici, případně drobnější kusy jako misník, koutní skříňka, čelo postele či kolébka. Výzdobě malovaného nábytku se věnovali pouze vyučení truhláři, kteří nábytek zhotovili i malovali, nezdobený užitkový nábytek se zhotovoval i podomácku. Většinu námětů čerpali lidoví tvůrci v přírodě a v prostředí kolem sebe. Odlišný styl malované výzdoby jihočeského nábytku zhruba odpovídá hlavním národopisným oblastem. Jsou to 157/417
Šumava, Doudleby a Blata. Malovaný nábytek z Doudlebska (sahající až na Prácheňsko) má v polích naprosto charakteristické a nezaměnitelné stylizované rostlinné motivy (tulipány) - velkých rozměrů a pestré barevnosti. Na území, které bylo dříve osídleno německy mluvícím obyvatelstvem (zejména v jižní části Českokrumlovska), nacházíme nábytek, který spojuje prvky české i sousední hornorakouské lidové kultury. Lidoví malíři tu používali základní bleděmodrý podklad, na který umísťovali drobné kvítky. Na honosných kusech se objevovaly i figurální prvky, kromě postav světců to byli monarchové, vojáci či dobové žánrové výjevy. Tradiční lidový nábytek můžete spatřit v rámci expozice jihočeského nábytku ve staré tvrzi v Žumberku nedaleko Trhových Svin. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Formani, Formanské muzeum v Besednici na Kaplicku. Majitelem a tvůrcem muzea je soukromý zemědělec Josef Smolík. Jeho předkové se – stejně tak jako on – zabývali chovem koní, díky čemuž měli jedinečnou sbírku postrojů. V muzeu, které vzniklo u příležitosti 600. výročí založení obce, je k vidění na pět stovek postrojů. Voroplavba v Českém Krumlově. Turisticky oblíbená plavba na dřevěných vorech je dokladem několikasetleté tradice vorařství, využívaného při přepravě dřeva na řekách Otava a Vltava v jižních Čechách. Současné turistické plavby vedou historickým centrem Českého Krumlova pod dohledem proškoleného průvodce. Při plavbách si lze vychutnat také speciální vorařské občerstvení nebo se zaposlouchat do melodické hudby. Obyčeje a zvyky, události Doudlebský masopust a růžičková koleda patří k nejvýznamnějším obyčejovým projevům svého druhu v celé ČR. Masopust v Doudlebech, Zlaté Koruně, Dobrkovské Lhotce, Komařicích, Radosticích aj. začíná požehnáním, následuje setkání se slaměnou koledou, večer je tradičně věneček. V průvodu maškar ani dnes nechybí mládenecká, tzv. zelená nebo také růžičková koleda. Mělo by ji tvořit 12 koledníků, svobodných mládenců. Křesťanský svět si počet 12 vysvětluje jako 12 Kristových apoštolů, v pohanském světě symbolizoval 12 měsíců v roce. Koledníci jsou oblečeni do civilního tmavého obleku, opásaného šerpou kolem pasu. Šerpa je červenobílá, což jsou barvy země, ze které koleda pochází. Koledníci mají na hlavách vysoké klobouky, které tvoří 365 krepákových růžiček, jako je dní v roce. Na vrcholu jsou čtyři velké růže, jako je ročních období, a větvičky jalovce jako symbol jara. Křesťanství si počet růží, kterých je místo čtyř pět, vysvětluje jako pět ran Ježíše Krista a jalovec představuje trnovou korunu. Bílé a červené pentle, kterými je klobouk dozdoben, mají zase značit Kristův pot a krev. Mezi koledníky je Hejtman a Rychtář, kteří mají šerpu přes ramena, čímž má být odlišena šlechta od poddaných. Hejtman koledy nese halapartnu, na niž napichuje špek jako symbol hojnosti, a tu si staví na nohu (neboť nikde nemá domovské právo a halapartnu musí stavět na „své“). Rychtář nese takzvané právo, kterým dostává od starosty povolení – právo – k provádění masopustní koledy. Koledu vede Matka (v Radosticích se mu také říká caperda, tedy člověk, který neudrží žádné tajemství) nebo prostě střapatej. To proto, že má oblek pošitý barevnými třásněmi. Na nich má zvonečky, aby se koledě neztratil. V ruce nosí cep jako symbol úrody. Spolu s ním jde v čele koledy Rybníkář, nesoucí dřevěnou lopatu, kterou se sázel chléb do pece, třetí caperda má na ramenou velkou koženou brašnu, do které „krade“ lidem úrodu z minulého roku (většinou nějaké hospodářské zvíře – králíka, slípku). Matka s cepem roztáčí koledníky bouchnutím cepu o zem. Mládenecká růžičková koleda společně s dechovou kapelou obchází všechny domy. U každého zahraje kapela písničku „Červená růžičko“, koledníci zatancují „kolečko“ a pozvou přítomné na večerní zábavu. Odpoledne se do masopustu zapojuje slaměná koleda ženatých mužů – bývalých koledníků mládenecké koledy, aby mohla mládence zkontrolovat. Kromě toho prochází vsí několik skupin dalších masek, které tropí každý rok nejrůznější legrační kousky. Nesmí chybět tradiční koblížky jako občerstvení pro zúčastněné. Podávají se vždy venku před domem. Velikonoce. Doudlebským lidovým zvykem je mj. velikonoční obchůzka mladších dětí po vsi s řehtačkami, tzv. řehtání nebo klapání (např. Doudleby, Holubov). Tzv. klapání je folklorním reliktem, který se jinde již tolik neudržuje, na Doudlebsku je však nedílnou součástí oslav Velikonoc. 158/417
Doudlebské dožínky. Tento tradiční obřad včetně poutě se odehrává vždy druhou neděli v září. Pouť v kostele se na tento svátek slaví již od roku 1716, každoroční festival Doudlebských dožínek od roku 1997. Připomíná se formanská tradice jízdou starých formanských vozů a krásně vyzdobených koňských spřežení. Mytologie, obřady K mytologii Doudlebska nepochybně patří mytické dějiny tohoto kraje, který nese jméno po slovanském kmenu Doudlebů. Tento kmen byl jedním z největších slovanských kmenů a je zmiňován nejen v legendách o sv. Václavovi, ale také jej uvádí arabský historik a cestovatel al Masúdí v 10. století. Samotný původ kmene je nejasný. Mytologický význam Doudleb dokládá i fakt, že byl odtud vytěžen kámen do základů národního divadla. Hudební a taneční folklor Mnoho hudebních a tanečních rysů má Doudlebsko společných s blízkým Prácheňskem. Pozůstatkem středověkých cechovních tanců nožířů, řezníků, kožešníků a bednářů jsou švertance nebo tanec debnárský. Ještě v 19. století se zde tančily točivé tance. Mečovou koledu jako tanec se šavlemi (švertanc/Schwerttanz) tancovali hlavně němečtí osadníci na Kaplicku a v etnicky smíšených vesnicích na Trhovosvinensku. Záhy se rozšířil do celého Doudlebska a stal se součástí tzv. Doudlebské koledy. Dlouhodobé soužití českého a německého etnika vedlo k přijetí švertance také Čechy. Na Doudlebsku je švertanc prováděn „rytmem lendlerových nápěvů" a tradiční doprovodnou písní se stala píseň „Červená růžičko, proč se nerozvíjíš / proč ty k nám Pepíčku / proč ty k nám nechodíš“. Muzika hraje předehru a tanečníci na počátek taneční melodie chůzí vytvoří kruh. Setkání heligonkářů v Besednici. Heligonka je oblíbeným hudebním nástrojem, má osobité ladění, takže její sytý tón ji na první poslech odlišuje od ostatních harmonik. Také vyžaduje „jinou“, daleko obtížnější techniku hry. První Setkání heligonkářů se konalo v Českém Krumlově v roce 1979, kde se o rok později konalo i Setkání druhé. Od roku 1981 se Setkání konají v Besednici. Tradice plenérového (venkovního) divadla. Uvádění divadelních představení ve volné přírodě je ve své podstatě návratem k principům divadla starého Řecka a možná i dřívějších. Renesance přírodních divadel nastala na přelomu 19. a 20. století mj. v souvislosti s pašijovými hrami především ve střední Evropě a ve Francii, kde se využívaly antické amfiteátry a arény. Jedno z nejstarších přírodních divadel v Čechách bylo vytvořeno v parku zámku Červený Dvůr u Českého Krumlova a dnes již neexistuje. Významným mezníkem ve vývoji fenoménu plenérového divadla je světově unikátní otáčivé hlediště v Českém Krumlově. U jeho zrodu stojí významný divadelní architekt a scénograf J. Brehms s režisérem O. Haasem. Jako první pokus „v malém“ se odehrála v roce 1958 inscenace Weisenbornovy hry Ztracená tvář. Prvá improvizovaná točna uvezla sotva 60 diváků a byla poháněna lidskou silou. Nicméně už rok poté je zbudováno „velké“ otáčivé hlediště pro 400 lidí. Před ním pak dvojice Haas-Brehms inscenuje Jiráskovu Lucernu. V roce 1960 dostává hlediště novou podobu, je rozšířeno na 550 míst, pevně zabudováno do země a poháněno elektromotorem. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Na Doudlebsku se vyvinula a dosud přežívá specifická mluva. Doudlebané na konci slov užívají znělé b, d, v, z, ž, nikoliv neznělé p, t, f, s, š (výslovnost vůz, ne vůs). Místy se dochovalo i tvrdé ł: šły, był, tłustej… Doudlebsky je vyslovované mjel namísto mněl, kf, tf za kv, tv (kfět, tfuj). Typicky: - ou přechází v ú (kúpit, súsed), - bji místo bi (babjička, bjič), - som (místo jsem). Významné folklorní festivaly a soubory Mezinárodní dětský folklorní festival Český Krumlov probíhá v rámci Svatováclavských slavností, a proto je možné se v době festivalu setkat v Českém Krumlově s nejrůznějšími tradičními řemesly a lidovými umělci, kteří prezentují své výrobky. Klub tradic Borovany se zaměřuje na oživení a udržování jihočeských tradic. Při tradičních svátcích pomáhá organizovat program, peče tradiční dobroty (koláče, buchty, perníčky apod.), nabízí široké veřejnosti možnost zkusit si výrobu tradičních 159/417
předmětů, jako jsou kraslice, adventní věnce apod. Národopisný soubor Doudleban se zaměřuje na klenotnicový folklor (místní zvyky a obřady), zpěv, tanec a oživování zvyků dávných předků. Pořádá vystoupení. Účastní se masopustů. Dětský folklorní soubor Jitřenka je z Českého Krumlova. Zabývá se folklorem z Doudlebska. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Koláč Ušák se pekl při příležitosti poutí či posvícení a dodnes jej některé rodiny na Doudlebsku připravují. Jedná se o koláč z kynutého těsta mazaný povidly, mákem a tvarohem, zdobený mandlemi, ořechy a rozinkami. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - CITY Restaurant, České Budějovice - Hotel Budweis, České Budějovice - Motorest Pegast, Litvínovice - Potrefená husa, České Budějovice - Restaurace Metropol, České Budějovice Regionální produkty Malování kraslic (jihočeských strak). V Křemži se donedávna tomuto řemeslu věnovala Marie Husarová a vychovala si v regionu své následovnice. Pojem „kraslice“ byl odvozen od červené barvy, které se dříve říkalo „krásná“. V dobách minulých se zdobila vajíčka převážně červenou barvou, neboť se věřilo, že je to barva posvátná, ochraňující proti démonům. Karmínově červená vajíčka s bílým batikovaným dekorem byla pro svoji barevnost lidově označována „straky“. Ruční výroba kožených předmětů, Václav Franče, Kaplice. Ručně šité kožené předměty mají jedinečné pojetí ve smyslu „co kus, to originál“, jak v kusovém zpracování, tak v malých sériích. Výběr motivů vychází ze zájmu autora o historii a etnografii v rámci regionu i mimo ně a z přání a individuálních potřeb zákazníků. KLASTRY ATRAKTIVIT Otáčivé hlediště a divadelní představení v Českém Krumlově. Otáčivé hlediště je více než půl století významným a ve světovém měřítku i ojedinělým reprezentantem přírodního plenérového divadla s originálním řešením a využíváním scénického prostoru. Hrací plocha – jeviště – je tvořena rozlehlým prostorem okolního zámeckého parku, který umožňuje využívat ojedinělost nádherné scenérie zámecké zahrady se staletými stromy, které vytvářejí pro divadelní příběhy neopakovatelnou atmosféru. V případě hudební produkce – operních a baletních představení – je spojení nádherné hudby a estetiky tance s okolní přírodou mimořádně emotivním zážitkem. Princip otáčivého hlediště zasazeného do po staletí vytvářeného zámeckého lesoparku s rokokovým zámečkem Bellarie je velikou předností, kterou nedisponují ani velmi slavné „open-air“ scény, jako je jezerní jeviště v Bregenz, aréna ve Veroně či středomořské řecké amfiteátry. Otáčivé hlediště Český Krumlov patří mezi přední evropské „open-air“ scény. Jeho výjimečnost umocňuje i fakt, že od roku 1992 je Český Krumlov zapsán na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Každoročně se tu od června do září odehraje průměrně osmdesát představení, jež navštíví na 55 000 diváků z tuzemska i zahraničí. Provozovatelem hlediště je od jeho vzniku Jihočeské divadlo se sídlem v Českých Budějovicích. Na divadelní produkci před otáčivým hledištěm se podílejí všechny jeho čtyři umělecké soubory: činohra, opera, balet a loutkohra. Nejatraktivnější jsou pro zahraniční diváky vždy inscenace operních a baletních titulů se světoznámými hosty a choreografy (sólisté Metropolitní opery v New Yorku, San Francisco Opera, Toronto Opera Company, Národního divadla v Praze a Bratislavě, filmový režisér a držitel Oskara Jiří Menzel, dirigent MET John Keenan a řada dalších špičkových umělců). TEMATICKÉ TRASY Za masopustním veselím a růžičkovou koledou. Tradice masopustu, mající předkřesťanské kořeny, bývala běžná ve městech i obcích, dnes však v plné kráse přežívá jen na několika místech v republice. Velmi živá je právě na Doudlebsku, zdejší masopust patří k nejvýznamnějším obyčejovým projevům svého druhu v celé ČR. Vydejte se tedy za touto jedinečnou lidovou slavností, koledou, jak se na Doudlebsku 160/417
říká, a zažijte čas plný veselí, zvyků a symbolů. Budete mít také možnost objevit, co je tzv. růžičková koleda. K nejokázalejšímu průvodu maškar, který respektuje dávné tradice, se můžete připojit v Dobrkovské Lhotce poslední neděli před Popeleční středou, konkrétní datum je tedy pokaždé jiné. Masopustní veselí se koná také v mnoha dalších obcích regionu. Abyste nebyli na masopustu úplnými cizinci, vězte, že se v průvodu můžete setkat s hejtmanem, který nese halapartnu, na niž napichuje špek jako symbol hojnosti, a rychtářem, nesoucím tzv. právo, kterým dostává od starosty povolení k provádění masopustní koledy. Koledu vede matka – caperda. Oblek má pošit barevnými třásněmi, na nich má zvonečky, aby se koledě neztratil. V ruce nosí cep jako symbol úrody. Průvodu maškar vévodí mládenecká, tzv. zelená nebo také růžičková koleda, podle toho, že koledníci mají na hlavách vysoké klobouky, které tvoří 365 barevných papírových růžiček. Růžičková koleda společně s dechovou kapelou obchází všechny domy. U každého zahraje kapela písničku „Červená růžičko...“, koledníci zatancují „kolečko“ a pozvou přítomné na večerní zábavu. V poledne je malá přestávka na oběd a pokračuje se až do pozdního odpoledne, kdy se aktéři sejdou na návsi, kde se koná slavné zakončení. Originální rituál se při zakončení koná v Dobrkovské Lhotce. Kolem čtvrté hodiny odpolední se na návsi shromáždí koledníci s maškarami a vedle nich se do masopustu zapojuje i druhá, tzv. slaměná koleda ženatých mužů, bývalých koledníků. Skupiny začnou mezi sebou soupeřit. Nakonec se smíří, vytvoří ze svých těl velkou lidskou hromadu a na jejím vrcholu se setkají oba hejtmani, aby uzavřeli smír symbolickým šňupečkem. Masopust končí večerní taneční zábavou, kde se odehrávají další bujaré zvyky. Tradiční masopust s maškarami, veselými symbolickými zvyky i koledou probíhá každoročně také v Komařicích a Pašinovicích, a to v sobotu před Popeleční středou, v Sedle a Stradově potom v neděli, a stejně tak i masopustní zábava. Komařice ji v současnosti pořádají v sálu ve Střížově. Sedlecká zábava se v neděli koná v hospodě „U Kocoura“ na sedlecké návsi. V úterý se potom „pochovává masopust“. V Doudlebech masopust pořádá národopisný soubor Doudleban, který se účastní také masopustu v Českých Budějovicích.
161/417
PASPORT SUBREGIONU BLATA ANOTACE Jihočeská oblast Blat je známa svými rovinami s lány obilí DESTINACE a plochami rybníků. Jde o oblast rozsáhlou a úrodnou. Z pohledu lidové kultury jde o region zcela mimořádný, odpradávna spjatý se zemědělským obyvatelstvem a tradičními selskými rody. Jednotlivé části lidové kultury jsou převážně podřízeny zemědělskému charakteru Blat. Charakteristickým je pro Blata lidová architektura selského baroka, rybnikářství a rybářství na Třeboňsku a textilní umění výšivky. POZICE V RÁMCI Součást regionu Jižní Čechy a Šumava REGIONALIZACE Součást mezoregionu Jih Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Selské baroko – hospodářské usedlosti unikátní PRO architektonické i urbanistické hodnoty, které jsou i na MARKETINGOVOU seznamu UNESCO. KOMUNIKACI - Jihočeské rybníkářství a rybářství – charakteristická krajina jihočeských rybníků a tradiční obživa místního obyvatelstva. - Lidové hudební nástroje – české dudy a fanfrnochy. - Lidové výšivky – typická blaťácká výšivka a vyšívání rybími šupinami. - Bahenní lázně na Třeboňsku – léčivé účinky místní rašeliny a slatiny, která byla využívána v lázeňství již v době středověku. PRŮNIKY - Lázeňství - Hudební nástroje - Lidová architektura PERSONIFIKACE REGIONU Jan a František Šochové a Martin a Jan Patákové jsou autory architektonického řešení i tvůrci výtvarného pojednání většiny staveb Soběslavsko-veselských blat. Jejich umělecký rukopis byl inspirován tvaroslovím oficiální renesanční, barokní, klasicistní a empírové architektury doplněným zdobnými motivy vycházejícími z lidového vesnického prostředí. Mnohé jejich stavby se nám dodnes dochovaly v řadě blatských vesnic, například v Klečatech, Komárově, Mažicích, Vlastiboři, Zálší a Záluží (vesnické památkové rezervace), v Debrníku, Nedvědicích a Svinkách (vesnické památkové zóny), v Borkovicích, Hlavatcích, Hodonicích i v některých dalších. Zednický mistr Jan Šoch (1798–1867) přišel na Blata z blízkých Nuzic. V mládí prý údajně, stejně jako řada jiných řemeslníků z jižních Čech, pobýval na zkušené ve Vídni. Pracoval s partou pomocníků a dalším zedníkem Linhartem, později pak také se svým synem Františkem Šochem (1828–1874). Šochové stavěli především v Zálší, Borkovicích, Hartmanicích Klečatech, Komárově, Mažicích a Nedvědicích. Průčelí usedlostí členili architektonickými články (pilastry, lizény, římsy, šambrány aj.) a zdobili náboženskými i rostlinnými a geometrickými motivy. Zednický mistr Martin Paták (1820–1889) se narodil ve Vlastiboři a na Blatech pracoval od 60. let 19. století. Jeho syn Jan Paták (1859–1943) etapu věhlasné blatské architektury završil. Působili zejména v rodné vsi a dále pak v Čerazi, Debrníku, Rybově Lhotě, Vesci, Záluží i jinde. Výzdobné prvky byly opět ze slohové architektury převzaté pilastry, lizény, římsy a rámování doplněné bohatým štukovým dekorem, jako zajímavost například také stylizované typické blatské rostliny – masožravé rosnatky „rosničky“. Dochovalo se vyprávění pravnuka Martina Patáka o tom, jak jeho dědeček s otcem během zimy vyřezávali dřevěné šablony, aby měli na příští stavební sezónu připravenu zásobu nových výzdobných motivů. Miroslav Stecher z Českých Budějovic patří mezi známé budějovické osobnosti. Zabývá se výrobou snad nejtypičtějšího jihočeského nástroje – dud nebo taky jihočeské kozy, jak se jim občas pro jejich mečivý zvuk říká. I díky takovým lidem, jako je on, si jižní Čechy ponechávají svůj kolorit a osobitost.
162/417
ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Holašovice byly zapsány na seznam přírodního a kulturního dědictví UNESCO pro své mimořádné architektonické a urbanistické hodnoty. Představují unikátní dochovaný soubor hospodářských usedlostí, které byly stavebně a výtvarně upraveny v průběhu 19. století do specifické podoby tzv. selského baroka, díky čemuž jsou dnes tyto objekty předmětem památkové péče. Unikátní je dosud neporušená forma půdorysného řešení, parcelace i struktura zástavby, která je příkladem vesnického urbanismu z období vrcholné fáze středověké kolonizace. Lidová architektura, archeoskanzeny Klečaty, Komárov, Mažice, Vlastiboř, Zálší a Záluží (vesnické památkové rezervace), Debrník, Nedvědice a Svinky (vesnické památkové zóny), Borkovice, Hlavatce, Hodonice, Plástovice a Zbudov – vesnice s původními roubenými staveními, které byly od 30. let 19. století do jeho konce radikálně proměněny novou, dosud nevídanou a především výtvarně zcela unikátní zděnou architekturou. Nacházíme v ní patrné vlivy tvarosloví slohové barokní, klasicistní a empírové, zvláště městské a panské stavební kultury, ovšem doplněné zdobnými motivy vycházejícími z vesnického prostředí a zřetelně podřízené místním zvyklostem a tradicím. Budovány zde byly převážně rozměrné trojstranné statky uzavřené ohradní zdí s branou a brankou, na jejichž štítových průčelích obrácených do návsi byla soustředěna reprezentativní výzdoba. Zpravidla drobnější plastický štukový dekor, rozvržený po celé ploše průčelí obytného domu, protilehlé sýpky i vjezdové brány se štítovým nástavcem, byl vykrajován do čerstvě nahozené vlhké omítky a poté opatřen nátěry s pestrou barevností. Pro tuto architekturu se vžil ne zcela přesný název „selské“ nebo „lidové“ baroko. Hlubocko-zbudovská Blata – starší dřevěné domy známe především z literatury, přičemž v terénu se dochovaly pouze ojediněle. Jednalo se o roubené stavby se střechou s doškovou krytinou. V některých případech může být roubení ještě skryto pod vnější povrchovou úpravou nebo obezděním. Mladší zděné domy vznikaly již v první třetině 19. století, jak dokládají rovněž mapy katastru. V řadě případů však zachycené objekty neodpovídají dnešní zděné zástavbě, jejíž podobu veskrze datujeme až do doby kolem poloviny 19. století nebo pozdější. Tuto dataci nese i řada omítaných štítů typického zvonového tvaru, zdobených náročnou štukovou výzdobou. V prostoru blíže Hluboké nad Vltavou se můžeme setkat i s domy bez náročné výzdoby. Jindřichohradecko. Zděná architektura Jindřichohradecka se na rozdíl od většiny ostatních regionů jižních Čech vyznačuje svou na první pohled patrnou uměřeností, geometrickou strohostí a střídmým výrazem, které jí dodávají značnou působivost a archaičnost. Konjunktura zděného stavitelství 19. století mohla tedy v této oblasti navázat na existující starší vrstvu a na některých případech obohatit prostá průčelí usedlostí s plochými trojúhelníkovými štíty a segmentově zaklenutými vjezdy o pozoruhodný drobný štukový dekor vycházející z klasicistního tvarosloví. Mezi zajímavá vesnická sídla patří například Hrutkov, Malíkov nad Nežárkou, Nová Ves, Plačovice(všechny uvedené jsou vesnické památkové zóny), dále Člunek, Horní Pěna, Jindřiš, Kamenný Malíkov, Lodhéřov, Malý Ratmírov, Oldříš, Písečné aj. Třeboňsko. Charakter území Třeboňska se zásadním způsobem proměnil od 15. století se vznikem a rozvojem rybníkářství na rozsáhlých rožmberských dominiích, které zasáhlo i do struktury osídlení, například vznikem osamocených dvorcových usedlostí. Mezi nejzajímavější vesnická sídla Třeboňska patří například Bošilec, Dynín, Lutová, Mazelov, Pístina, Ponědrážka, Příbraz, Žíteč (vše vesnické památkové zóny) nebo Lužnice, Stříbřec aj. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Vyšívání Blaťácká barevná ornamentální výšivka představuje světový unikát a byla hojně používána na blatský kroj. Blatský kroj je bezesporu nejnádhernější z českých krojů. Jeho ráz je důstojný a slavnostní. Je plný barev a lesku s karmazínovými, 163/417
zlatohnědými a bílými výšivkami. Na fěrtochách vyniká nádhera pavoučků (fěrtochy silnicové) nebo tylových velkokvětých výplní, obšívaných různobarevnými korálky a stříbrnými nebo zlatými penízky jako symbolem rybích šupin. Těmto výšivkám se věnuje již několik let paní Ivanka Wolková z Českých Budějovic. Vyšívání rybími šupinami se do českých zemí dostalo asi před 150 lety z Itálie. Ozdoby ze šupin se objevovaly třeba na krojích, na zástěrkách, čepcích, ale také na střevíčcích, a dokonce i na kabelkách, které nosily dámy v neděli do kostela. Technika přišívání šupin korálky je velmi pracná. Tomuto tradičnímu řemeslu se věnuje již několik let Ludmila Dominová ze Zlivy u Hluboké nad Vltavou. Výroba lidových hudebních nástrojů Výroba českých dud a fanfrnochů, nebo taky jihočeské kozy, jak se jim občas pro jejich mečivý zvuk říká, snad nejtypičtějšího jihočeského hudebního nástroje, který je poprvé zmiňován už před naším letopočtem. Tento nástroj se u nás zabydlel někdy v polovině minulého tisíciletí. Jeho výrobou se zabývá Miroslav Stecher z Českých Budějovic. Výroba tahacích harmonik. Tahací harmoniky ve své prapůvodní podobě vznikly už před tisíci lety v Číně, svou dnešní tvář získaly na přelomu 18. a 19. století v Německu. Do dílny Františka Mikeše z Českých Budějovic přivážejí lidé různé poškozené a nefungující kousky, přičemž některé z nich jsou hotovými unikáty, a František Mikeš je opravuje. Dovede ovšem vyrobit i nástroje nové. Výroba gobelínů - název gobelín (též gobelin) je z francouzského gobelin podle názvu nejznámější francouzské manufaktury rodiny Gobelinů, zobecněl teprve v průběhu 17. století. Jindřichohradecká dílna Marie Teinitzerové byla ve svých počátcích vybavena jen třemi stavy, dvěma dovezenými ze Švédska a z Norska (ležatým podnožkovým a stojatým pro tkaní gobelínů) a jedním stavem obyčejným, na jakém tkali domácí tkalci na Strmilovsku látky pro export do Vídně a Turecka. Postupně přešla, na rozdíl od manufaktury ve Valašském Meziříčí, na tkaní gobelínů na horizontálních stavech tzv. aubussonského typu (podle druhé nejvýznamnější francouzské manufaktury v Aubussonu, která je používá). Od počátku 60. let je součástí pracovní náplně jindřichohradecké dílny také restaurování historických gobelínů. Od počátku 60. let minulého století až dosud byly v jindřichohradeckých dílnách zrestaurovány desítky historických tapisérií, mnoho výšivkových i gobelínových potahů historického sedacího nábytku, množství historických orientálních koberců a jiných textilií. Objednateli těchto prací byly české památkové státní instituce, zastupitelské úřady různých států, jako např. Velvyslanectví U.S.A. v Praze a Vídni, různí soukromí sběratelé z České republiky i ze zahraničí. Velice důležité a zajímavé jsou od počátku 90. let dosud restaurátorské práce prováděné pro tradiční vídeňské uměleckořemeslné firmy. Dům gobelínů - centrum tkalcovských řemesel v Jindříchově Hradci navazuje na více než stoletou tradici existence gobelínových dílen v J. Hradci. Veřejnost se zde seznámí jak s historií tkalcovství v J. Hradci ve stálé expozici věnované Marii Teinitzerové, tak s tradiční a unikátní technologií ručního tkaní na horizontálním a vertikálním stavu prostřednictvím zručných tkadlen, které lze pozorovat při práci přes skleněnou stěnu v originálním interiéru. Provaznictví. Provaznické muzeum v Deštné bylo založeno v roce 1998 v bývalé provaznické dílně rodiny Kliků, která provozovala provaznické řemeslo téměř 250 let. Toto muzeum je v Čechách jediné, ve kterém je umístěna ucelená expozice strojů a nářadí pro provaznickou výrobu, používaných asi před 200 roky, ve srovnání s výrobou dnešní. Součástí prohlídky je předvádění původní výroby z různých materiálů a různých postupů jak provaznického, tak tkalcovského a soukenického řemesla. Kovářství a loutkářství. Kovárna a loutkářské muzeum v Záluží u Vlastiboře. Kovářství bylo běžnou součástí života našich předků a menší kovárna se nacházela v každé vesnici. Kovářského umění bylo zapotřebí při péči o koně, vozy, kočáry, též o zemědělské náčiní a při výrobě všemožného nářadí i železných součástí a spojovacího materiálu, bez nichž se neobešly další desítky řemesel. Kováři nejen vyráběli, ale také opravovali. Na tuto významnou společenskou úlohu mistrů kladiva a kovadliny upomíná kovárna s původním vybavením a se sbírkou kovářského nářadí a též s vybavením typické blatské světnice s černou kuchyní. Je zde také loutkářský ateliér Václava Vaňka a expozice starých loutek a betlémů. 164/417
165/417
Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Rybníkářství má na českém území dlouholetou tradici, která sahá až do 12. století, kdy byl v roce 1115 založen nejstarší doložený rybník na území Čech, a to zakládací listinou kladrubského kláštera. V oblasti Třeboňské pánve se začaly zakládat rybníky za vlády Jana Lucemburského a následně i Karla IV., kdy vznikl nejstarší jihočeský rybník Dvořiště. Rybníkářství podporoval zejména rod Vítkovců, později Rožmberků a Schwarzenbergů. Největší rozmach prožilo po objevení třístupňové metody chovu ryb v 15. století. Nová metoda přinesla vynikající hospodářské výsledky a zároveň bylo možno díky rozdílným požadavkům na plůdkový rybník, výtažník a hlavní rybník lépe využít terénní podmínky. Rybníky tedy byly zakládány téměř na všech příhodných místech. Tehdy se do zakládání významnou měrou zapojil šlechtický rod Rožmberků. Během jejich patronace započala výstavba důmyslné rybniční soustavy, která propojuje rybníky a přivádí vodu z okolních řek. V této době se na scéně objevují nejslavnější čeští rybníkáři jako Josef Štěpánek Netolický, Jakub Krčín z Jelčan či Mikuláš Ruthard z Malešova. Více než 500 rybníků a rybníčků tvoří na Třeboňsku 16 soustav. První rybníky zde byly zakládány ve druhé polovině 14. století, jako nejstarší jsou uváděny Dvořiště a Bošilec. Zlatá éra rybníkářství přichází v 16. století právě se jmény Štěpánek Netolický a Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Mezi nejznámější dílo Štěpánka Netolického patří rybníky Horusický, Opatovický, Velký Tisý a Kaňov. Za účelem zásobování rybníků čerstvou vodou vybudoval jedinečnou Zlatou stoku, která funguje do dnešních dnů. Jakub Krčín ve výstavbě rybníků navázal na Štěpánka Netolického, mnoho rybníků zbudoval či rozšířil. Roku 1571 založil rybník Nevděk (dnešní Svět), kvůli kterému nechal zbourat část Třeboně. Od roku 1584 šest let budoval největší rybník Rožmberk, nacházející se přímo na Lužnici. Za účelem jeho ochrany byla současně s jeho výstavbou vytvořena Nová řeka, převádějící povodňové průtoky Lužnice do Nežárky. Jedinečnou atmosféru jihočeských rybníků lze nejlépe zažít při návštěvě jarních či podzimních výlovů na řadě rybníků: Rožmberk, Špačkov, Horusický velký, Spolský velký, Dvořiště, Bošilecký, Opatovický rybník. Slavnostní výlovy rybníků jsou vždy obrovskou rybářskou událostí, a to nejen pro samotné rybáře, ale pro všechny, kdo mají rádi romantiku podzimních výlovů a třeboňské krajiny vůbec, a samozřejmě jsou vždy zváni i všichni milovníci rybích gastronomických pochoutek. Výlovy se provádí i na jaře, aby mohly být obchody zásobeny rybami celoročně. Výlovy rybníků. Podzimní výlovy rybníků na Třeboňsku jsou tradičním vyvrcholením rybářské práce. Rybářství Třeboň každoročně vybírá termíny výlovů, které jsou vhodné pro návštěvu široké veřejnosti. Rybníky naleznete např. v obcích Veselí nad Lužnicí, Domalín, Staňkov a Lišov. Rybářské slavnosti v Třeboni a na Třeboňsku. Základem slavností je prezentace rybářského řemesla a ryb a bohatá nabídka rybích specialit. Na Louce u Zlaté stoky se uskuteční mj. gastronomický program. Na sádkách a v prodejně ryb společnosti Rybářství Třeboň je den otevřených dveří, exkurze, výstavka a prodej živých ryb, uzených ryb a výrobků z ryb. V rámci slavností se konají rybářské závody Třeboňský kapr. Historické slavnosti Jakuba Krčína v Třeboni začínají průvodem slavného rybníkáře Jakuba Krčína, rožmberského vladaře Petra Voka a jejich doprovodu městem. Poté se otevírá středověké tržiště a začíná doprovodný program. Vorařství. Vory sloužily nejen k dopravě dřeva, ale i soli, medu, kamene, písku, tuhy, smoly, dřevěného uhlí, šindelů, sýrů z Třeboňska, piva z Budějovic, skleněných výrobků z Vimperka a dalšího zboží. Vorařské muzeum Purkarec – síň voroplavby na Vltavě obsahuje sbírku dobových předmětů, nářadí a dokumentů. Vorařské muzeum Purkarec v Hluboké nad Vltavou, pojmenované Síň tradic jihočeské voroplavby, bylo otevřeno v roce 1977 u příležitosti 75. výročí založení spolku Vltavan. O založení se zasloužili zdejší plavci, rybáři a ostatní místní obyvatele, kteří pracovali v okolí kolem řeky. Pro návštěvníky je v interiéru Vorařského muzea připravena bohatá sbírka dobových předmětů, používaného nářadí a dokumentů z tehdejší doby. Spolek Vltavan byl v době svého vzniku zřízen za účelem finanční podpory práce neschopným členům a jejich rodinám, dále se podílel i na tvorbě kulturního života obce. Doklady o fungování spolku Vltavan a fotografie dokumentující těžkou práci jeho členů lze zhlédnout právě ve vorařském muzeu. Expozice v muzeu obsahuje mnoho listin, fotografií a předmětů každodenního užívání,
lze se tak dozvědět mnoho informací o tehdejším stavění vorů, výrobě houžví a nářadí vorařů. Slatinné koupele a zábaly. Třeboňská pánev je jedním z nejbohatších nalezišť rašeliny a slatiny u nás. Ta má blahodárné účinky na lidské tělo a jejích vlastností se využívá v lázeňství již celou řadu let. Právě na tomto přírodním zdroji je založena zdejší lázeňská tradice. Slatina vede díky své hustotě teplo až sedmkrát pomaleji než voda. Připravená hmota se používá pro přípravu slatinné koupele nebo slatinného zábalu, což působí příznivě především při léčbě nemocí pohybového aparátu. Léčebné účinky pobytu v lázních umocňuje kvalita okolního přírodního prostředí Třeboňska. Tradice lázeňství sahá až do středověku. První novější lázně byly v Třeboni zbudovány rybníkářem Václavem Horákem. Naučná Blatská stezka se nachází asi 30 km od Třeboně a vede krajinou Soběslavsko-veselských blat, v oblasti mezi obcemi Mažice, Vlastiboř Komárov a Vesce. Blatská stezka je dlouhá 5,5 km, její trasa vede výjimečnou přírodní oblastí, typickou ukázkou ručně vytěženého rašeliniště s bohatou faunou a flórou. Během putování po stezce se turisté mohou dozvědět mnoho zajímavých informací o místní těžbě rašeliny a o následné rekultivaci této oblasti. Obyčeje a zvyky, události Masopust. Masopustní průvod masek a nezbytné masopustní veselí a koleda spolu s tradičními pokrmy (koblihy) se dodnes dochovaly v tradičním pojetí např. v Ševětíně, Zálší. Chození se smrtkou a donášení léta na Smrtnou neděli (14 dní před Velikonocemi) se zachovala jen ojediněle (Vlastiboř, Zlukov). Obřad spočívá v tom, že mladé dívky přinášejí panenku (životadárnou ženskou figurku) od domu k domu a koledují nejčastěji o syrová vajíčka, která pak o velikonočním pondělí nadělují již vařená a namalovaná chlapcům koledníkům. Sv. Bartoloměj – zvyk, kdy se zdobí štíty stavení kytičkami z jeřabin (Soběslavsko). Sv. Barbora – večer 4. 12. obcházejí Barborky, dívky oblečené do bílých šatů, bíle maskované, s bílými čepicemi na hlavě. V ruce nesou košíčky s drobnými pamlsky, jablky a ořechy, které nadělují dětem za to, že jim jako bytostem nadpřirozeným slíbí poslušnost. Pokud ne, dostanou našleháno malým proutkem. Zvyk se dochoval např. na Vlastibořsku. Sv. Lucie – symbol vymetání koutů stavení na znamení konce celoroční nečistoty. Selské slavnosti Holašovice. Základem této dvoudenní lidové slavnosti je pořádání „dobového lidového jarmarku“ s ukázkami tradičních i netradičních lidových řemesel z celé České republiky a ze Slovenska. Předvádění jednotlivých výrob je prováděno původními technikami a výrobními postupy řemeslníky v lidových dobových kostýmech. Cílem akce je návštěvníkovi nabídnout, připomenout živou tradiční kulturu a vytvořit pouto k živení a udržování lidových tradic. Mytologie, obřady Jak Kubata dal hlavu za blata (pověst). Zbudovská neboli Svobodná blata se rozkládají mezi Hlubokou nad Vltavou a Vodňany. Na těchto blatech nejsou rašeliniště, ale mokré louky, na kterých měli sedláci královské právo a výsady svobodně kosit seno. Kolem těchto výsad byly spory: šlechta chtěla selským sedlákům volné užívání svobodných blat odejmout. Došlo ke vzpouře, kterou vedl zbudovský rychtář Jan Kubata. Vzpoura byla potlačena a Jan Kubata byl roku 1581 popraven. Hudební a taneční folklor Na Blatensku se zpívaly písně sborové, dvoj- a trojhlasné doprovázené dudáckou muzikou. Tance byly scénicky upravovány, jako např. dudácká polka, natřásaná polka, jarní dudácká polka, mazurka, sousedská či česká národní beseda. Většina tanců se stále provádí při významných folklorních příležitostech. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Hlavní znaky jihozápadočeského nářečí: - změna ť > j po samohlásce (zaplaťte > zaplajte), - tvary středního rodu přivlastňovacích přídavných jmen (sestřino židle, bratrovo syn), - skloňování 6. pádu (vo ňom, vo našom), - ve slovesných tvarech 3. osoby množného čísla koncovky -ou, -í, -ají (např. kupujou, tvoří, říkají), - koncovky -ům nebo -ím se ve 3. pádě zaměňují koncovkou -om (např. jdu 166/417
k sousedom, ke slepicom, ke dveřom). Významné folklorní festivaly a soubory Folklorní Třeboň je sice mezi festivaly nováčkem, jejími účastníky jsou však zkušené soubory, které se věnují jihočeskému folkloru po mnoho let. Folklorní festival na břehu Zlaté stoky. Repertoár jednotlivých souborů je velmi pestrý. Diváci se pobaví nejen při klasických pásmech tradičních lidových písní a tanců, ale svůj prostor dostanou i programy, které představily „moderní současné a zábavné“ pojetí folkloru. Obec baráčníků funguje na Soběslavsku a Budějovicku. Jeho hlavním úkolem je prohlubovat lásku k vlasti, pěstovat staročeské obyčeje a zvyky, udržovat národní kroje a zakládat a udržovat zájmové taneční, pěvecké a divadelní soubory. Blaťácký soubor Ševětín čerpá ze zvyků a obyčejů našich předků. Má asi 40 členů a skládá se z dudácké muziky, tanečních párů, zpěváků a zpěvaček. Dětský soubor Blaťáček Ševětín orientuje svou činnost na lidové tanečky, zpěvy a hry Folklorní soubor Javor (Lomnice nad Lužnicí), založený v roce 1990, se po celá léta své působnosti věnuje jihočeským písním a tancům. Ve svém repertoáru má tance jako natřásaná, skočná, obkročáky, sousedská atd. V dětském folklorní souboru Javoráček se schází děti ve věku od 3 do 15 let a věnují se lidovému tanci a zpěvu. Budějovický soubor Úsvit – soubor písní a tanců. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Vočepák – velký svatební koláč z kynutého těsta, koláč měl obřadní charakter. Tradice přežívá spíše izolovaně, v rodinném prostředí. Symbolika koláče má pohanské kořeny, souvisí s plodností a prosperitou. Třeboňský kapr (kapr s rodokmenem). Maso třeboňského kapra se vyznačuje vysokou kvalitou, nízkým obsahem tuku a specifickou chutí. Specifická kvalita masa je ovlivněna chovem v kvalitní čisté vodě, působením přírodních a geografických podmínek Třeboňské pánve a způsobem chovu, založeném na převážně přirozené výživě kaprů. Sýr Jihočeská niva. Nivu jako zavedený název používají všichni stávající výrobci v ČR. Pouze dvě značky, Jihočeská niva a Jihočeská zlatá niva, mají ale ochranné označení Evropské Unie. Název Niva byl použit, protože modrozelená barva sýru připomíná úrodnou louku. Pivo z Českých Budějovic. Tradice vaření piva v Českých Budějovicích sahá až do 13. století, do doby založení města a udělení práva várečného. Značku Českobudějovické pivo používá Budějovický Budvar a Budějovický měšťanský pivovar, který byl založen v roce 1795 a je nejstarším budějovickým pivovarem. Na začátku 20. století dosáhl pivovar úspěchů v zahraničí, které byly korunovány rozvojem po první a druhé světové válce. Pivo dobývalo země všech kontinentů, pivovar si proto nechal registrovat ochranné známky, mj. Budweiser. Pivo tak poznaly miliony lidí po celém světě a znají ho dodnes. Značka Budweiser se stala synonymem pro kvalitní pivo. Budějovický Budvar tak dosáhl velkých úspěchů při exportu svého piva nejen do sousedních zemí jako Slovensko, Rakousko a Německo, ale i do Velké Británie, Kanady a USA. Pivovar každoročně navštíví více než 40 000 návštěvníků z celého světa. V USA ale vede známkoprávní spor s pivovarem Anheuser-Busch Inbev, který se snaží získat práva na značku Budweiser. Navazují tak na letité historické spory sahající do období před druhou světovou válkou, kdy pivovar Anheuser-Busch Inbev získal práva používat ochrannou známku na území USA. Pivovar v současnosti vlastní 308 certifikovaných ochranných známek ve více než 100 zemích. K nejoblíbenějším pivním značkám Budějovického Budvaru patří Budweiser Budvar – tmavý ležák, BUD PremierSelect nebo Budweiser Budvar – světlý ležák. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Hotel Frankův dvůr, Jindřichův Hradec - Lovecká chata, Hluboká nad Vltavou - Švejk Restaurant Hluboká nad Vltavou, Hluboká nad Vltavou Regionální produkty Koh-i-noor Hardtmuth – český výrobce psacích a výtvarných potřeb. Firma byla založena roku 1790 Josefem Hardtmuthem ve Vídni. Roku 1802 si nechala firma 167/417
patentovat recept na výrobu tuhy do tužek. Její know-how tkvělo ve směsi jemného jílu a grafitu smíchaných v určitém poměru. Na území Blat se nachází kaolínové doly, kde se těží kaolín pro výrobu tuh. Výroba zvonů a hodinových cimbálů, Michal Votruba, Myslkovice. Pan Votruba se věnuje výrobě zvonů a hodinových cimbálů do hmotnosti až 200 kg, dále opravě starých zvonů a jejich příslušenství a uměleckému odlévání barevných kovů: štítků, klepadel, domovních znamení, těžítek nebo ručních zvonků. Větší zvony a hodinové cimbály jsou určeny zejména pro kostely, kaple, zvoničky nebo pro soukromé objekty, jako jsou např. zvony do zahradních zvoniček. Při výrobě zvonů důvěřuje pan Votruba tradiční výrobní technologii, při které jsou zvony odlévány ze zvonoviny do klasické vypálené hliněné formy zhotovené tradičním způsobem – šablonováním. Zvony pana Votruby mohou být po odlití opatřeny rozličnými reliéfy a nápisy. Pletení z loubku, Milan Macho, Suchdol nad Lužnicí. Pan Macho pochází z obce Suchdol nad Lužnicí. Již od dětství se učil svému řemeslu, a to se svým dědečkem, který se také věnoval pletení z loubku. Před samotným pletením se musí vybrat vhodné kmeny borovice, ořezat je a vhodně je uskladnit. Poté dřevo zpracovává na tzv. loubky, ze kterých poté uplete nejrůznější košíky, ošatky nebo kolébky. Výrobky pana Macha lze zakoupit na řemeslných trzích v Holášovicích a v Českých Budějovicích. Pan Macho je jediným aktivním provozovatelem tohoto řemesla na Třeboňsku. Vyniká zejména svými pozoruhodnými znalostmi zpracování dřeva na pletařský materiál a jeho pozdějším využití při výrobě tvarově i technicky čistých výrobcích. V roce 2003 byl pan Macho oceněn titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Výšivka z rybích šupin, Ludmila Dominová, Hluboká nad Vltavou. Paní Dominová se věnuje tvorbě výšivky z rybích šupin. Jde o velmi zajímavé regionální lidové řemeslo, které má svůj původ zřejmě na Třeboňsku, odkud se dále šířilo do dalších obcí a měst v jižních Čechách. Paní Dominová využívá své řemeslo při tvorbě ozdob pro originální kabelky a peněženky, její výšivka však také vyzdobí lidové kroje. Rybí šupinky paní Dominové lze spatřit na dámských zástěrách, sukních a živůtcích. Takové v minulosti nosily manželky vlastníků rybníků či správců hospodářských dvorů. Ke zhotovení výšivky používá paní Dominová zejména kapří šupinky, které jsou vhodné pro svoji rovnost a hladkost. Samotnému vyšívání předchází příprava šupin, která spočívá v několikerém namáčení ve vodě a poté v mýdlovém roztoku. Každá šupinka je očištěna kartáčem tak, aby byla zcela čirá a průsvitná. Paní Dominová byla za své řemeslo v roce 2008 oceněna titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Sklomalba, obrázky malované na skle, podmalby na skle… Hlavním námětem jsou postavy světců a patronů, obrázek se rámoval do dřevěných rámečků. Lidové sklomalby byly běžnou součástí tradičního venkovského interiéru. Kromě toho se objevovaly i ve štítu domu, na kamenných božích mukách v polích a poutních zastaveních na rozcestích. Jiří Honnis se podmalbám věnuje v Mazelově již dlouhá léta. Jeho tvorbu lze zhlédnout v Musaionu, Pražské národopisné muzeum, Praha 5. Kovářství. Manželé Čížkovi v Komařicích na Českobudějovicku udržují při životě tradici černého řemesla. Jaromír se kovářem vyučil, manželku k práci přibral jako pomocníka. V jejich kovárně se rodí fortelné užitečné věci, ale také jemné šperky, na kterých se nezapře vliv ženské ruky. S prací mistra kováře se můžeme setkat i na různých hradech a zámcích (Strakonice, Nové Hrady, Český Krumlov, Třebíč). Manželé Čížkovi vybudovali i malé muzeum, ve kterém chtějí návštěvníkům ukázat, co všechno kováři dovedli a dovedou. Shromáždili v něm například řadu zámků, od gotiky až po současnost, a k některým z nich přidali zajímavé příběhy. Výroba dřevěných hraček. Jiří Drhovský z Týna nad Vltavou se věnuje výrobě tradičních dřevěných hraček. Jeho vztah k výrobě ze dřeva ovlivnil v dětství jeho dědeček, který se věnoval domácké výrobě. Řemeslo, zvláště pak dřevovýroba, bylo silně zastoupeno v obci, kde pan Jiří Drhovský vyrůstal. Pan Drhovský má titul Nositel tradice lidových řemesel. KLASTRY ATRAKTIVIT Holašovice a Selské slavnosti Holašovice. Vesnice Holašovice je osadou obce Jankov. Nachází se 15 km západně od Českých Budějovic a necelých 30 km severně od Českého Krumlova. Holašovice byly zapsány na seznam přírodního a kulturního dědictví UNESCO pro své mimořádné architektonické a urbanistické hodnoty. Představují unikátní dochovaný soubor hospodářských usedlostí, které byly stavebně 168/417
a výtvarně upraveny v průběhu 19. století do specifické podoby tzv. selského baroka, díky čemuž jsou dnes tyto objekty předmětem památkové péče. Unikátní je dosud neporušená forma půdorysného řešení, parcelace i struktura zástavby, která je příkladem vesnického urbanismu z období vrcholné fáze středověké kolonizace. Přijeďte v době konání holašovických selských slavností, lidového jarmarku, k němuž patří tradice v řemeslech, jídle, muzice i oblékání. Kromě toho se ale sobotní noční holašovická náves mění v místo, kde se odehrává videomappingová show. 17. ročník Selských slavností v Holašovicích se bude konat v termínu 25.–27. 7. 2014. TEMATICKÉ TRASY Jihočeské rybníkářství a rybářství. Na Třeboňsku najdete více než 500 rybníků a rybníčků, které tvoří 16 rybničních soustav. První rybníky zde byly zakládány ve druhé polovině 14. století, jako nejstarší jsou uváděny Dvořiště a Bošilec. Zažijte jedinečnou atmosféru při návštěvě jarních či podzimních výlovů na řadě rybníků: Rožmberk, Špačkov, Horusický velký, Spolský velký, Dvořiště, Bošilecký, Opatovický rybník. Slavnostní výlovy rybníků jsou vždy obrovskou rybářskou událostí, a to nejen pro samotné rybáře, ale pro všechny, kdo mají rádi romantiku podzimních výlovů a třeboňské krajiny vůbec, a samozřejmě jsou vždy zváni i všichni milovníci rybích gastronomických pochoutek. Termíny výlovů rybníků jsou dostupné na webových stránkách Rybníkářství Třeboň nebo na www.trebonsko.cz. Pokud byste však nechtěli čekat až na podzim, určitě navštivte Rybářské slavnosti v Třeboni, které se konají v srpnu. Základem slavností je prezentace rybářského řemesla a ryb a bohatá nabídka rybích specialit. Na Louce u Zlaté stoky se uskuteční mj. gastronomický program. Na sádkách a v prodejně ryb společnosti Rybářství Třeboň je den otevřených dveří, exkurze, výstavka a prodej živých ryb, uzených ryb a výrobků z ryb. V rámci slavností se konají rybářské závody Třeboňský kapr. Historické slavnosti Jakuba Krčína v Třeboni se konají už v červenci. Slavnosti začínají průvodem slavného rybníkáře Jakuba Krčína, rožmberského vladaře Petra Voka a jejich doprovodu městem. Poté se otevírá středověké tržiště a začíná doprovodný program. Pokud v rybníku neuvidíte ani jednu rybku, zajděte do Zámeckého akvária v Třeboni, které je umístěno v domě, který patřil Jakubu Krčínovi z Jelčan. Jedná se o expozici studenovodních ryb. Otvírací doba akvária je v sezóně úterý až neděle 10–17 hod. Selské baroko. Pokud se chcete vydat po stopách jihočeského selského baroka, pak nejlépe vyjeďte ze Soběslavi po silnici č. 135 směrem na Vesce až do Mažic a na Borkovská blata. V každé obci se zastavte na návsi a nasajte atmosféru idylického klidu. Ve zmíněných vesnicích jako by se zastavil čas. Mnozí z nás tam znovu oživí vzpomínky na dětství u babičky a dědečka. Až si prohlédnete náves ve Vescích a její stavení, vydejte se dále do Záluží. Tam určitě navštivte i místní kovárnu. Dále směřujte svoji cestu do Vlastiboře, Komárova, Klečat, Zálší a nakonec do Mažic. Pokud budete mít štěstí, právě se otevřou dveře nějakého statku a vy uvidíte do stavení, která jsou stále dobově vybavena. Rozhodně absolvujte celou cestu, a strávíte tak krásné odpoledne. Z Mažic se pak vydejte směrem na Vesce, zastavte se na Borkovických blatech a projděte se po povalových chodníčcích, které vedou přes rašeliniště. Na třiceti zastaveních se seznámíte s místní faunou i flórou i s dřívějšími způsoby těžby rašeliny a zvláštnostmi této zadumané přírody.
169/417
PASPORT SUBREGIONU PRÁCHEŇSKO ANOTACE Prácheňsko představuje velkou a z hlediska krajiny i kultury DESTINACE pestrou oblast, jejíž přirozenou osou je řeka Otava. Prácheňsko sahá z jedné strany k Šumavě a jejímu podhůří, dotýká se Vltavské pahorkatiny i Brdské oblasti. Pojmenování získala tato oblast podle hradu Prácheň u Horažďovic, který byl jejím centrem od poloviny 11. století až do vrcholného středověku, kdy se jím stalo město Písek. Dodnes je to oblast stříbřitých rybníků, rozlehlých polí i mnoha kopců. Krajem muzikantů a Švandy dudáka, kde se i v současnosti udržují četné lidové tradice. POZICE V RÁMCI Součást regionu Šumava a Jižní Čechy REGIONALIZACE Součást mezoregionu Jih Čech ZÁKLADNÍ TÉMA - Dudácká muzika ze Strakonicka – strakoničtí PRO dudáci jsou vyhlášení po celém okolí už dávno, o čemž MARKETINGOVOU svědčí i tradice pořádání dudáckých festivalů včetně KOMUNIKACI Mezinárodního dudáckého festivalu ve Strakonicích. - Rybníkářství a rybářská tradice – na Vodňansku se začaly zakládat rybníky již ve druhé polovině 15. století. - Paličkovaná a frivolitková krajka – staletá, přitom stále živá tradice krajkářství na Prácheňsku. - Konopická v Radomyšli – symbolické ukončení sklizně konopí, kdysi důležité suroviny pro výrobu textilií. PRŮNIKY - Dudácká hudba - Rybníkářství a rybářská tradice - Krajkářství PERSONIFIKACE REGIONU Švandova dudácká muzika ve Strakonicích vznikla ve Strakonicích v roce 1998 a navazuje na zdejší dlouholetou tradici kvalitních dudáckých muzik. Všichni členové jsou absolventy strakonické Základní umělecké školy. Od roku 1999 muzika doprovází dětský folklorní soubor Prácheňáček Strakonice a zároveň působí jako samostatné hudební těleso s vlastními úpravami písní. V bohatém repertoáru najdete lidové písně především z oblasti Prácheňska a jižních Čech. Švandova dudácká muzika se během roku účastní řady festivalů (tradičně např. Mezinárodního dudáckého festivalu ve Strakonicích), tuzemských i zahraničních vystoupení. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích se koná každé dva roky poslední víkend v srpnu. Vůdčí osobností celého festivalu je slavný dudák Josef Režný. Toto setkání, pořádané od roku 1967, patří svým rozsahem a kvalitou mezi nejvýznamnější folklorní festivaly na světě. Projevem uznání je přijetí festivalu do CIOFF (Conseil international des Organizations de Festivals de Folklore et ďArts traditionnels, Statut B auprés de ľUNESCO) v roce 1995 a od roku 1997 členství v mezinárodní organizaci pro lidové umění IOV (Comité international des Arts et Traditions populaires). Každý ročník festivalu je příležitostí k setkání a vzájemnému poznání souborů i jednotlivců prezentujících dudy v původním provedení, jejich rekonstrukci a repliky ve spojení s dalšími lidovými nástroji. Hrají k poslechu i jako doprovod tanečníkům a vytvářejí neopakovatelnou atmosféru. Lidová architektura, archeoskanzeny Severní a severozápadní části jihočeského regionu lze pomyslně rozdělit na dva geograficky i stavebně poněkud odlišné celky. Krajina směrem na sever má podstatně členitější reliéf přecházející do Středočeské vrchoviny. V tomto chudším kraji se také dochovalo větší množství roubených staveb dřívější lidové architektury oblasti roubeného vesnického domu Středočeské vrchoviny. Převážně rovinaté a úrodné území na jih od Písku navazuje na oblast typické vesnické zděné jihočeské architektury. Tady nová zděná vesnická architektura nahradila původní roubené 170/417
stavby téměř beze zbytku. Výtvarná výzdoba místních průčelí usedlostí však využívá spíše prvky klasicistní než již doznívající barokní dekorativnost. Přesto zde najdeme domy selského baroka s unikátním reliéfním stylem, barevně pojednané štukatury na štítech, doplněných malbou. Vedle těchto unikátů jsou pro Prácheňsko charakteristické i výstavné zděné statky s bílou omítkou a barokizujícími štíty. Ze zajímavých vsí tohoto regionu se jedná o vesnické památkové zóny Budičovice, Krašovice, Květov, Putim, Smrkovice, Tukleky, Varvažov, Zahrádku a Žebrákov, z dalších například Boudy, Čejetice, Dobev, Radomyšl, Ražice a Štěkeň. Jakub Bursa, jihočeský lidový umělec, zedník a představitel tvorby tzv. šráfuňků neboli profilovaných štuků na Prachaticku a Strakonicku, vytvořil na zemědělských usedlostech, hospodách i řemeslnických dílnách honosné a výrazně tvarované štíty. Jeho práce najdeme ve Vlachově Březí, Libotyni, Šumavských Hošticích, Dvorech, Předslavicích, Dolních Nakvasovicích, Jiřeticích, Kovaníně, Radhosticích a jinde. Jako jeden z prvních vtiskl průčelí statku svérázný charakter rozvinutím ornamentu, plošné výzdoby a nápisu s letopočtem. Byl také jedním z prvních lidových umělců, kteří podepisovali svá díla. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Paličkovaná krajka ze Sedlice. První písemné záznamy o sedlické krajce najdeme ve starém spise o kraji Prácheňském, kde se dozvídáme, že výroba krajek v Sedlici se datuje již k 15. století, čímž se potvrzuje domněnka, že právě zdejší krajkářství je původní slovanské. Krajka má v Sedlici na Blanensku tradici více než 450 let. Lidové umění je přitom stále živé, učí se ho tu i děti v rámci kroužků ve škole. Paličkování se věnuje např. Jana Hrubá, která se účastní Krajkářských slavností. Frivolitková krajka. Tradici má na Prácheňsku i frivolitková krajka, jejíž předností je pevnost a udržení si tvaru bez škrobení. Tyto motivy umožňují vytvářet moderní krajku vycházející ze staré techniky, někdy doplněnou korálky. Vyrábí se sváteční i svatební náhrdelníky, náušnice, brože, ale i řada dalších věcí, jako jsou šály a vsadky do šatů. Frivolitkové krajce se věnuje paní Eva Drančáková ze Strakonic. V literatuře je doloženo, že největší oblibu si našla v Evropě v 16.–17. století, kdy si jí tehdejší lidé z vyšších kruhů zdobili oděv: límce, vsadky, rukávy, kanýry atd. Rýžování zlata na řece Otavě. Otava oplývá nejen přírodním, ale i nerostným bohatstvím, které k jejím břehům po staletí vábilo bezpočet řemeslníků. Její název pochází z keltského slova Atawa, což znamená bohatá řeka. Rýžování zlata na Otavě je dodnes oblíbená turistická atrakce a zároveň živoucí tradice. První sobotu v srpnu se každoročně v Kestřanech konají školy rýžování zlata pro děti a závody v rýžování zlata. Rýžovat zlato děti učí přeborníci z Českého klubu zlatokopů, což je největší kolektivní člen České asociace zlatokopů. Pro pocit, který lze zažít při rýžování zlata, tak není nutno jezdit až na Aljašku, toto řemeslo si je možno vyzkoušet i v Kestřanech. Památkově chráněné rýžoviště se nachází v Modlešovicích v okresu Strakonice, kde jsou první práce na rýžovišti archeologicky doloženy již v 9. století př. n. l. Velkou osobností českého rýžování zlata je Vladimír Bláha, člen České geologické společnosti. Pan Bláha zorganizoval vůbec první rýžování zlata v r. 1979, konalo se ve Slaníku na Otavě. Jednalo se o vůbec první organizované rýžování zlata pro veřejnost v tehdejším Československu, akce však byla zcela výjimečná i z evropského měřítka. Další významnou osobností rýžování zlata je Jan Bašta, který se i v současné době velmi aktivně účastní národních i mezinárodních soutěží v rýžování zlata. Řemesla kolem naleziště zlaté rudy na Písecku. Nejzachovalejší model zlatorudného mlýna u Otavy se nyní nachází v Prácheňském muzeu, navštívit lze i naučné stezky kolem zlatodolů v Píseckých horách a u Ražic (Zlatý vrch). Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Vorařství na Otavě. Řeka Otava slouží jako osa prácheňského kraje a tradiční vorařství bylo pro řeku charakteristické. Tradiční voraři, kterým se dříve říkávalo také plavci, se po řece plavili od jara do podzimu, když byla řeka splavná. Jednalo se o poměrně nebezpečnou práci, protože vory nebyly v té době nijak stabilní a řeka měla místy divoký charakter. Vorařství, které na Otavě probíhalo po dlouhých osm staletí, však vorařům nabízelo i veselí v podobě času stráveného v hospůdkách kolem řeky. Hlavním produktem voroplavby bylo dřevo, které se na vorech přepravovalo do Prahy, kde se poté využívalo pro stavby i jako palivo. Někdy se dřevo vozilo po řece Labi až do Německa, což bylo pro voraře ještě výnosnější. Na vor často naskočili také obyčejní 171/417
lidé a vyrazili s voraři do Prahy prodávat své produkty – vajíčka, ryby a jiné hospodářské produkty. Vory hojně využívali také rekreanti, kteří se pomocí nich dopravovali třeba na hrad Zvíkov nebo využívali stojícího voru ke koupání. Důležitým prvkem vorařství byly také vorařské vesnice, které byly postaveny čistě s účelem sloužit vorařům jako příbytek a jako místo k odpočinku. K takovýmto vesnicím patřila např. obec Nové Kestřany. Konec vorů na Vltavě přinesla stavba Orlické přehrady v roce 1960. Muzeum voroplavby ve Střelských Hošticích. Historii vorařství na řece Otavě dokládá i muzeum nacházející se ve Střelských Hošticích v místním renesančním zámku. Plavení dřeva po řece Otavě připomíná v muzeu devítimetrová maketa celého pramene svázaného z pěti vorových tabulí. Zajímavosti spojené s vorařstvím. K vorařství na řece Otavě se váže bezpočet zajímavých příběhů. Lze zmínit třeba kámen z hradu Prácheň, který se ve své době přepravoval po Otavě a dnes jej lze najít v Praze. Kámen byl totiž jedním ze základních, které byly použity při stavbě Národního divadla. Pomocí vorů bývalo po řece Otavě plaveno do Prahy i stavební a palivové dřevo narubané z píseckých lesů pro potřeby Pražského hradu. Rybolov na řece Otavě. Otava bývala svého času ze všech jihočeských řek nejbohatší na ryby, zejména se zde vyskytovalo mnoho lososů, řeka se proslavila i lovem perlorodek. I v současnosti je oblíbeným cílem sportovních i svátečních rybářů. Rybníkářství a rybářská tradice. Město Vodňany je známo svou rybářskou a rybníkářskou tradicí. V druhé polovině 15. století se zde začaly zakládat rybníky, které jsou dnes typickým znakem okolní krajiny. Rybářské muzeum ve Vodňanech a výlovy rybníků. Město obklopené rybníky založilo rybářské muzeum prezentující slavnou rybníkářskou minulost oblasti. Na informačních tabulích se můžete seznámit se starší historií města, rybníkářství a mlynářství. Nechybí tu ani informace o rybářském studiu a výzkumnictví, které doplňují ukázky učebnic a učebních pomůcek (modely vodních staveb, rybářské náčiní, lihové a suché preparáty ryb) Střední rybářské školy, která dodnes sídlí ve Vodňanech, a knihy z významné odborné knihovny Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického. Výlovy rybníky se konají každoročně na podzim. Nejslavnějším rybníkem je asi ten Putimský, příp. Buzický. Rybářské slavnosti v Blatné. Čtvrtou sobotu v červnu se konají slavnosti, kde je možno ochutnat rybí speciality. Rybářské slavnosti jsou plné gastronomického programu (ochutnávky rybích specialit, prodej rybích výrobků), ukázky a prodej okrasných ryb, tradiční řemeslný jarmark a bohaté občerstvení. K dalším oblíbeným výlovům na Prácheňsku patří výlov na rybníku Labuť a dále na rybnících Buzickém a Velkorojickém. Výlov rybníku Labuť probíhá tradičně na konci října, návštěvníci si mohou zakoupit grilované ryby a další pochutiny. Dobrou náladu podpoří dechová hudba a tradiční součástí je také starodávné pasování na rybáře. Výlov na Buzickém rybníku probíhá rovněž na konci října a program je podobný výlovu na rybníku Labuť. Výlov na rybníku Velkorojickém se koná o trochu dříve, jeho termín je obvykle o víkendu kolem 10. října. Vodní mlynářství v Jižních Čechách. Díky mnoha rybníkům byla krajina jižních Čech pro tradiční mlynářství ideální. Na místních potocích, řekách a rybnících se nacházelo mnoho vodních mlýnů. Zejména ve Vodňanech bylo mlynářství velmi časté. Místní mlynáři pomáhali svojí moukou překonat místním obyvatelům těžké období světových válek. Středověký vodní mlýn v Hoslovicích je nejvýznamnější památkou dokládající mlynářství v jižních Čechách. Jde o nejstarší dochovaný vodní mlýn v Čechách, první písemná zmínka o mlýnu pochází z roku 1352. Mlýn má zachovanou původní středověkou dispozici, která je charakteristická tím, že mlýn s branou uzavírají dvůr a stodola se nachází až za zahradou, na tehdejší cestě k mlýnu. Areál mlýnu se skládá ze samotného mlýnu, zděné stáje s roubeným chlévem a stodoly. Všechny budovy jsou kryty došky z rákosu. Mlýn je poháněn vodou pocházející z rybníka, který se nachází nad mlýnem. Podhoslovický mlýn jediným zachovaným mlýnem s původním technickým vybavením na území ČR. V roce 2008 se Podhoslovický mlýn stal národní kulturní památkou. 172/417
Obyčeje a zvyky, události Konopická v Radomyšli – symbolické ukončení sklizně konopí, kdysi důležité suroviny pro výrobu textilií, obdoba dožínek. Slavnost je pozoruhodná již samotnou přípravou, do které se zapojí velká část obce. Součástí slavnosti jsou i speciální atributy, především zelený májíček, což je starobylá ozdoba provázející dříve venkovské svatby. Jde o malý živý smrček ozdobený pestrými fábory. Při slavnosti vystupuje dvojice muže a ženy (tzv. Konopáka a Konopičky), doprovází je průvod vedený družbou, který je oblečen jako Kecal z Prodané nevěsty. Průvod obchází jejich obydlí, z nichž jedno, představované dřevěnou boudou, se zbourá a ústřední dvojice na vyzdobeném vozíku převáží výbavu ženy do nového domova. Celá akce končí taneční zábavou. Sedlický masopust je oblíbeným průvodem v maskách, který je obvykle zahájen povolením starosty formou scénky reflektující dobové události včetně pohřbívání Bakuse a narození nového. Masopustní průvody jsou pevnou tradicí ve většině obcí na Blatensku i Strakonicku, např. v obcích Radomyšl, Mečíchov, Myštice, Kocelovice apod. Písecké maškary svým charakterem a dobou konání navazují na Milevské maškary. Konají se tradičně týden po maškarách Milevských. Obě akce probíhají ve vzájemné spolupráci. Písecké maškary jsou důležitým nositelem tradic Písecka a zároveň slouží jako přijatelný a vhodný způsob vyjádření veřejného názoru na společenské dění kolem nás. Při maškarách tak často dojde k potrestání nějakého viníka či provinilce, který si to za své činy zaslouží. Často je tak viník shozen do řeky nebo uzamčen za mříže. Píseckých i Milevských maškar se může zúčastnit každý, stačí k tomu jen vtipná a zajímavá maska a chuť pobavit se s ostatními. Milevské i Písecké maškary tvoří společně minisérii na sebe vzájemně navazujících maškarních průvodů. Posvícení – tradiční zvyk typický pro oblast Prácheňska, který se dodržoval zejména v minulosti, nicméně se kterým se lze setkat i nyní. V současné době však již mnoho lidí nevnímá původní náboženský význam. Posvícení a pouť jsou dnes již spíše příležitostí, při kterých se sejde příbuzenstvo a připraví se bohaté pohoštění, jehož hlavní částí jsou pouťové koláče nebo posvícenské hnětynky. Po této hostině často následuje večerní taneční zábava. V některých obcích na Blatensku se i dnes můžete setkat s dochovanou formou posvícenské obchůzky s kapelou. Posvícení probíhá tradičně na podzim a je následováno dalším podzimním svátkem, Dušičkami. Mikulášský průvod se koná v Netolicích každoročně 5. prosince. Netolickou zajímavostí je, že spolu s tradiční trojicí postav zde chodí i smrtka. Smrtka (bíle oděná) je symbol nastávající zimy a pomíjivosti lidského života. Takový průvod chodí i v dalších obcích na Milevsku a Písecku. Dříve v něm bývaly i další postavy, jako je kominík, klibna, řezník apod., vždy představující relikt minulosti či lidské slasti a neřesti. Staročeský řemeslný jarmark v Netolicích se koná pravidelně na konci května. Zapomenutá řemesla ožívají na netolickém náměstí za hudebního doprovodu. Náměstí zaplní stánky s výrobky řemeslné povahy: mystická mýdlárna, keramika, dřevěné hračky, truhlářství, minerály, přírodní šperky, proutěné výrobky, koření a mnoho dalšího. Své řemeslo tu předvádějí tkalci, kováři, ševci, dřevořezbáři nebo perníkářka. Je zde také soutěž ve výlovu kaprů. Krajkářské slavnosti v Sedlici se konají vždy druhý víkend v srpnu každý sudý rok. V roce 2014 se tak slavnosti v Sedlici znovu budou konat. Slavnosti jsou zaměřeny na prezentace výrobků paličkované krajky a její užití praxi, součástí jsou i soutěžní přehlídky v oboru paličkovaná krajka Sedlic. Návštěvníci se mohou těšit i na mnohá vystoupení tanečních a hudebních souborů, součástí je i řemeslnický jarmark. Mytologie, obřady Švanda dudák. Pravděpodobně největšího věhlasu a slávy dosáhl mezi dudáky Švanda, který se dostal i do známé Tylovy báchorky. Podle pověsti jsou jeho dudy stále schovány za oltářem v kostele svatého Prokopa na Strakonickém hradě. Jednou do roka prý začnou samy hrát, protože ještě v době, kdy byl Švanda živ, propadly peklu. Jednou se prý vracel z posvícenské zábavy, která se příliš nevyvedla, a cestou nadával na hubený výdělek. Najednou se před ním objevil černě oděný muž a nabídl mu, aby s ním za velkou odměnu hned šel zahrát jeho kumpánům . Muž, který Švandu do hospody přivedl, mu přikázal, že za všechno může poděkovat pouze zvoláním „Zdař, 173/417
bratře“, a Švanda na to pamatoval celou dobu, co vyhrával do tance. Pak ale spustil skočnou, a jak se tanečníci dostali do varu a přihazovali do čepice stále víc zlaťáků, Švanda se zapomněl a poděkoval: „Zaplať vám to Pánbůh, milí páni.“ V tu chvíli se ozvala rána a všechno, hospoda, černí pánové i zlato, zmizelo a Švanda ztratil vědomí. Ráno ho našli na šibeničním trámu na Káním vrchu, jak hraje na dudy. Od té příhody ale Švandu přestalo hraní bavit a chodil jako tělo bez duše. Nakonec se se svým trápením svěřil strakonickému velkopřevorovi a ten mu poradil: „To byli určitě čerti! To je známá věc, že ďábel chodí muzikantům v patách. Jestli chceš mít klid, svěř dudy kostelu.“ Od té doby jednou do roka, přesně v den, kdy hrál dudák čertům, slyší lidé za oltářem v kostele svatého Prokopa Švandovy dudy, jak hrají samy od sebe. Tato pověst má podle odborníků reálný základ. Vedle cesty u kostela totiž kdysi stávala hospoda, kde Švanda občas hrával. Protože se tancovačka často protáhla až do ranních hodin, mohli lidé na ranní mši slyšet Švandovy dudy, které se ozývaly jakoby zpoza oltáře. Hudební a taneční folklor Dudácká tradice Strakonic, z níž vzešla i pověst o Švandovi dudákovi, je udržována stále novými mladými muzikanty a vytváří atmosféru, ve které se daří pravidelným setkáním dudáků, dudáckých muzik a tanečníků z domova i zahraničí. Zvuk dud je velmi často spojován se Skotskem. Nejedná se však o původní skotský či dokonce keltský nástroj. Ještě před dvěma či třemi sty let byly dudy běžným nástrojem prakticky po celé Evropě a jejich varianty se dosud vyskytují v lidové hudbě celé Evropy. O tom, že v minulosti se jednalo o naprosto běžný hudební nástroj, svědčí i množství vyobrazení jak od neznámých umělců, tak například od Dürera či Breughela a dalších. Dudy se pravděpodobně vyvinuly z jednoho nástroje v hlubokém dávnověku, objevovaly se ve starém Egyptě, Summeru a Řecku a existují i slabé náznaky, že dudy byly známy i ve starověkém Římě. Známý je příběh, podle něhož hrál císař Nero na píšťalu připojenou k vaku, jež mačkal paží. V Evropě byly dudy znovuobjeveny v průběhu 12. století a velmi rychle se rozšířily po celém kontinentu. V keltských oblastech plnili dudáci naprosto jiné úkoly než jinde v Evropě. V Evropě hráli městští či vesničtí dudáci během trhů, svateb a pohřbů a pastevci či ovčáci používali dudy nejen pro zábavu, ale též ke svolávání stáda. V keltském Skotsku a Irsku však dudy sloužily jako nástroj, který měl podněcovat bojovníky do bitvy a kterým byli též oplakáváni mrtví válečníci. Mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích se koná každé dva roky poslední víkend v srpnu. Vůdčí osobností festivalu je slavný dudák Josef Režný. Toto setkání, pořádané od roku 1967, patří svým rozsahem a kvalitou mezi nejvýznamnější folklorní festivaly na světě. Projevem uznání je přijetí festivalu do CIOFF (Conseil international des Organizations de Festivals de Folklore et ďArts traditionnels, Statut B auprés de ľUNESCO) v roce 1995 a od roku 1997 členství v mezinárodní organizaci pro lidové umění IOV (Comité international des Arts et Traditions populaires). Každý ročník festivalu je příležitostí k setkání a vzájemnému poznání souborů i jednotlivců prezentujících dudy v původním provedení, jejich rekonstrukci a repliky ve spojení s dalšími lidovými nástroji. Hrají k poslechu i jako doprovod tanečníkům a vytvářejí neopakovatelnou atmosféru. Dudácká muzika ZUŠ Blatná. Blatenští dudáci jsou jedním ze souborů působících na základní umělecké škole v Blatné. Soubor na škole působí již 25 let. Jedná se o tradiční dudáckou kapelu z prácheňského regionu. Její členy jsou hráči na dudy, housle, klarinet či kontrabas. Kapela je doplněná o zpěváky a tanečníky. Soubor má za sebou již mnoho vystoupení u nás i v zahraničí. Je veden ředitelem základní umělecké školy Blatná Martinem Škantem. Švandova dudácká muzika ve Strakonicích vznikla ve Strakonicích v roce 1998 a navazuje na dlouholetou tradici kvalitních dudáckých muzik na Strakonicku. Všichni členové jsou absolventy strakonické Základní umělecké školy. Muzika od roku 1999 doprovází dětský folklorní soubor Prácheňáček Strakonice a zároveň působí jako samostatné hudební těleso s vlastními úpravami písní. V bohatém repertoáru jsou lidové písně především z oblasti Prácheňska a jižních Čech. Švandova dudácká muzika se během roku účastní řady festivalů, tuzemských i zahraničních vystoupení. Mladá dudácká muzika ve Strakonicích vznikla v roce 2006. Nástrojové obsazení vyplývá z tradičního obsazení tzv. velké dudácké muziky, tj. Es klarinet, B klarinet, dvoje dudy, dvoje housle, viola a kontrabas. 174/417
Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Prácheňské nářečí spadá do skupiny nářečí doudlebského. Odlišností u nářečí prácheňského je jen: – používání bji, pji, vji místo bi, pi (př. mjilej, pjivo, bjič), – zřetelné vyslovování j nebo ň ve slovech obsahujících ě (mjesto, mje/mňe, mjekej). Významné folklorní festivaly a soubory Mezinárodní folklorní festival Písek každoročně hostí několik zahraničních souborů, zejména dospělých, ale i dětských. Kromě zahraničních souborů vždy vystupují i domácí soubory z Čech a Moravy. Mezinárodní folklorní festival v Písku se koná ve druhé polovině srpna. Prácheňský soubor, soubor písní a tanců, prezentuje tanec, zpěv a hudba jihozápadních Čech Prácheňáček je dětský soubor: hudba, tanec a zpěv z Povltaví a Pošumaví. Soubor Písečan nabízí samostatná vystoupení, kratší i delší pásma tanců, hudby a zpěvu. Prezentovanými regiony jsou jižní a západní Čechy. Prácheňský soubor písní a tanců Strakonice soubor účinkuje v lidových krojích. Před očima diváků ožívají lidové tance, tradice a zvyky. Bohatý repertoár písní a tanců se vztahuje k tradicím udržovaným na staročeské vesnici v průběhu celého roku. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Hnětýnka je malý dortík ze šlehaného těsta o průměru asi 15 cm, který se dosud peče na Písecku a Strakonicku. Hnětýnka, plná cukru, másla a vajec, se po vychladnutí vyklopí, polije bílou cukrovou polevou, případně čokoládou, a dále se zdobí cukrovými ozdobami – kvítky, věnečkem, holubičkami atd. Děvčata ji dávala chlapcům o posvícení v hospodě za to, že s nimi hoši celý rok tancovali. Právě zdobení mnohdy dělá z hnětýnky malé umělecké dílo. Hnětýnky patřily i ke slavnostní pouťové či posvícenské hostině jako tradiční moučník. Bramborka je kynutá bramborová slaná buchta litá na plech. Základem je kvásek, strouhané syrové brambory, škvarky nebo nakrájené uzené maso. Jako základní koření se do bramborky používá česnek, kmín, mák a majoránka. Štěkenské koláčky se pečou podle starého osvědčeného receptu, plní se různými náplněmi, např. tvarohovou, makovou, povidlovou, ořechovou a jinými dle přání zákazníka. Štekeňské koláčky se vyrábí v různých velikostech pro rozmanité slavnostní příležitosti, ale asi nejoblíbenější jsou ty nejmenší, svatební. Tradiční výrobou se zabývá Jana Vokrojová. Prácheňský knedlík je typickým produktem se svou tradicí. Kapr po blatensku je kapr obalovaný ve směsi mouky a papriky. Pivo Strakonický dudák. Strakonický pivovar se může pochlubit řadou zajímavostí. Například je posledním městským pivovarem v České republice. Jedno z jeho nejoceňovanějších piv nese jméno známého literáta Karla Klostermanna. Pivo, které má úspěch nejen v Čechách, ale i v Německu, Rakousku, Rusku nebo v USA, zde vaří žena, paní sládková Dagmar Vlková. Je vyráběno tradiční technologií z výhradně českých surovin pocházejících z oblasti Moravy a Žatecka. Strakonické nepasterizované pivo je vysoce kvalitním produktem, který oslovuje svou neotřelou chutí a barvou. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Hotel Biograf, Písek - Hotel U Zlatého býka, Písek - Hotel Zvíkov, Písek - Restaurace Hradní sklípek, Strakonice Regionální produkty Hračky ze dřeva, Jan Froml. Pan Froml vyrábí hračky tradičním způsobem opracování dřeva s přihlédnutím k současným požadavkům na bezpečnost výrobku určeného pro děti. Všechny dělá podle vlastního návrhu, který u několika typů vychází z podoby tradiční české dřevěné hračky. Tyto výrobky získaly značku „Regionální produkt – Prácheňsko“. Blatenská růže, Miloslav Šíp, Skaličany. Pan Šíp navazuje na tradici pěstování růží v Böhmových růžových školkách v Blatné. Díky mnoha růžovým školkám získalo v minulosti město Blatná přídomek „město růží“. Některé původní odrůdy růží, které 175/417
se pěstovaly v e zdejších růžových zahradách, byly pojmenovány po významných českých osobnostech společenského života a historie. Rostly tu růže pojmenované např. Lída Baarová, Božena Němcová i Alois Jirásek. Pan Šíp je vlastníkem jedné ze tří licencí na pěstování anglických růží. Ve svém růžařství ve Skaličanech se snaží o pěstování některých vyšlechtěných růží z tehdejších Böhmových růžových školek. Snahou o pěstování původních odrůd růží pěstitele Jana Böhma vzdává pan Šíp tomuto pěstiteli z Blatné hold. Šípovy růžové a okrasné školy vznikly v roce 1992 v poměrně tvrdých podmínkách, kdy jsou růže pěstovány v nadmořské výšce 450 m nad mořem s průměrnou roční teplotou kolem 7 °C. Je zde na 700 odrůd růží včetně růží půdopokryvných, anglických a také některých historických druhů. Miloslav Šíp byl za své růže oceněn certifikátem „Regionální produkt – Prácheňsko“. Historické sklo, Václav Vlasák, Bělčice. Sklárna pana Václava Vlasáka se zaměřuje zejména na výrobu replik a reminiscencí historického skla. Podle vzorů se zde vyrábí sklo typické pro různá období, od antiky až po renesanci. Větší objem výroby je zaměřen na renesanční sklo, které je určeno pro běžnou spotřebu. Historické sklo je typicky zelené, tato barva vzniká specifickým procesem výroby. Pan Vlasák vyrábí zejména sklo nápojové, nejčastěji různé číše a poháry. Jeho častými produkty jsou také džbány, malé pohárky na alkoholické nápoje, dále třeba větší vázy a různé předměty sloužící jako dekorace do interiérů. Dekorativní výrobky ze skla, Dagmar Hálová, Lažánky. Paní Hálová se výrobě skleněných dekorativních miniatur věnuji již více než deset let. Její tradiční pracovní místo je nad sklářským plynovým kahanem, kde vytváří skleněné tyčinky. Z její dílny po dokončení pochází překrásné miniaturní předměty, jako jsou drobná zvířátka, postavičky lidí, dekorace s velikonočním či vánočním motivem, mnohé betlémové figurky, květy a další. Paní Hálová je také nápomocna sklárně pana Vlasáka: vytváří komponenty, se kterými poté pan Vlasák ve své sklárně pracuje. Sortiment paní Hálové odráží regionální zvyky a tradice oblasti Prácheňska. Její výrobky jsou certifikovanými produkty Prácheňska. Lidové panenky, Daniela Hanušová, Kocelovice. Paní Hanušová se věnuje výrobě panenek s motivy prácheňských krojů. Její řemeslo vyžaduje široké znalosti prácheňských lidových tradic. Studovala dobové fotografie, obrázky, kroje a lidové oblečení, hojně také čerpala z dobové literatury, novinových útržků a dokumentů. Pomocí všech těchto zdrojů se snažila sestavit pravděpodobnou podobu prácheňského kroje. Panenky paní Hanušové jsou šité výhradně z textilií určených k recyklaci. Sama si vytváří návrhy a využívá svých nápadů, panenky tak jednoznačně nesou punc jedinečnosti a originality. V nabídce produktů paní Hanušové jsou i betlémové figurky a pohádkové postavy, velké zalíbení našla čertech a čarodějnicích na všemožné způsoby. Panenky paní Hanušové jsou certifikovaným produktem Prácheňska. Dekorativní ozdoby z drátkování, Anna Jiřincová, Blatná. Paní Jiřincová věnuje celý svůj volný čas ručním pracím, které jsou jejím největším koníčkem. Dříve se hojně věnovala háčkování a pletení, které vyměnila za drátenické řemeslo. Její práce vyžaduje vysokou míru trpělivosti a přesnosti. Svými drátěnými výrobky, které vycházejí z lidových tradic Prácheňska, se snaží především rozdávat radost přátelům a všem ostatním, kteří její výrobky využívají. Nejčastěji se věnuje výrobě drátěných ptáčků, náhrdelníků, podstavců, zvonečků nebo dekorací na stěnu, váz a solniček. Košíky z vrbového proutí, JosefVaněk, Ostrov u Myštic. Pan Vaněk z Blatenska je již čtvrtou generací košíkářů v Ostrově. Košíky vyrábí standardně ve třech velikostech: houbařské, bramborové a velké na dřevo či seno. Vrbová košťata, Blanka Matoušková, Radomyšl. Paní Matoušková z Radomyšle vyrábí tradiční březová košťata. Zákazníci mají možnost zakoupit si metličky a košťata různých velikostí s dřevěnou či proutěnou násadou. Vinuté perle, Jana Koloušková, Katovice. Ručně vinuté skleněné perle vznikají navíjením skla roztaveného v žáru plamene sklářského kahanu na nerezový drát. Sklo je nádherný a tvárný materiál, který tavením získává medovou konzistenci, a tím umožňuje nesčetné množství tvarových i barevných kombinací, zdobení nálepy, twistry, nitěmi, pinzetou, zatavování a opětovné nanášení dalších barevných vrstev či přejímání křišťálem. Vznikají tak neopakovatelné magické vzory. Jedná se výhradně o ruční výrobu vyžadující velkou preciznost, přesnost i odhad. Jana Koloušková vytváří vinutky s květinami, perle různých typů a tvarů s nálepy, ale i křížky, berušky, 176/417
andílky, autíčka, nožičky a další. Perníčky Julie Chadimové. Svoje perníky zdobí autorka originální technikou stínování a vrstvení bílých polev. Kresba je inspirována výšivkou prácheňských krojů a místní lidovou tradicí. Kromě malovaných perníčků vyrábí i perník modelovaný (figurky) a staročeský perník vtlačovaný do dřevěných forem. KLASTRY ATRAKTIVIT Středověký vodní mlýn v Hoslovicích je nejstarším a jedinečně dochovaným vodním mlýnem v Čechách. Nachází se ve spodní části obce, které starousedlíci říkají Podhoslovičky, u Hoslovického potoka. Areál unikátního mlýna tvoří původní mlýnice s obytnou částí, chlévy s kolnou a stodola, všechny kryté došky, roubené či zděné ze smíšeného zdiva. Patří k němu také rybníček s náhonem, sad a louky. Výjimečný způsob života posledních vlastníků, kteří se od 50. let 20. století izolovali od společnosti, byl příčinou toho, že v areálu zakonzervovali tradiční, venkovský způsob života: není sem zavedena elektřina, chybí sociální zařízení, obytné místnosti tvoří malou část budovy. Díky tomu je mlýn včetně dalších staveb a pozemků v autentickém stavu tak, jak jej znali obyvatelé Hoslovic a okolí po staletí. Mlýn byl poháněn vodou přiváděnou vantroky z malého rybníka. Toto zachovalé vodní dílo, zajišťované příkrým náspem a hrází, se nachází bezprostředně nad budovou mlýna. Náhon je asi 150 metrů dlouhý a začíná nad malým jezem u potoka. První písemná zpráva o mlýnu je z Berní ruly z roku 1654. V ní je uvedeno, že zde byl „mlýn o jednom kole a 16 strychů pole“ a usedlým byl Tomáš Mlynář. Mlýn byl stále v provozu. Vlastníci, bratři Harantovi, ještě koncem 70. let 20. století osadili nový hřídel mlýnského kola a s mletím skončili během 80. let 20. století. Obnova vodního mlýna byla vyhlášena nejlepším muzejním počinem roku 2007. Od roku 2008 je tento vodní mlýn a vůbec první jihočeský skanzen otevřen pro návštěvníky. TEMATICKÉ TRASY Rybníkářství a tradice rybářství. Řeka Otava bývala svého času ze všech jihočeských řek nejbohatší na ryby, zejména se zde vyskytovalo mnoho lososů, řeka se proslavila i lovem perlorodek. I v současnosti je oblíbeným cílem sportovních i svátečních rybářů. Město Vodňany je známo svou rybářskou a rybníkářskou tradicí. V druhé polovině 15. století se zde začaly zakládat rybníky, které jsou dnes typickým znakem okolní krajiny. Svou cestu po Prácheňsku můžete začít v Rybářském muzeu ve Vodňanech, prezentujícím slavnou rybníkářskou minulost oblasti. Na informačních tabulích se můžete seznámit se starší historií města, s rybníkářstvím a mlynářstvím. Nechybí tu ani informace o rybářském studiu a výzkumnictví, které doplňují ukázky učebnic a učebních pomůcek (modely vodních staveb, rybářské náčiní, lihové a suché preparáty ryb) Střední rybářské školy, která dodnes sídlí ve Vodňanech, a knihy z významné odborné knihovny Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického. Muzeum je otevřeno pouze několikrát do roka, proto je lepší se předem domluvit na tel.: 383 382 410. Cestu můžete spojit s Rybářskými slavnostmi v Blatné, které se konají čtvrtou sobotu v červnu. Je zde možnost ochutnat rybí speciality včetně kapra po blatensku. Rybářské slavnosti jsou plné gastronomického programu (ochutnávky rybích specialit, prodej rybích výrobků), ukázek a prodeje okrasných ryb, nechybí tradiční řemeslný jarmark a bohaté občerstvení. Nebo počkejte na podzim a zúčastněte se každoročních výlovů rybníků. Nejslavnějším rybníkem je asi ten Putimský, příp. Buzický. Výlovy se konají na rybníku Labuť, dále na rybnících Buzickém a Velkorojickém. Výlov rybníku Labuť probíhá tradičně na konci října, návštěvníci si mohou zakoupit grilované ryby a další pochutiny. Dobrou náladu podpoří dechová hudba a tradiční součástí je také starodávné pasování na rybáře. Výlov na Buzickém rybníku probíhá rovněž na konci října a program je podobný výlovu na rybníku Labuť. Výlov na rybníku Velkorojickém se koná o trochu dříve, jeho termín je obvykle o víkendu kolem 10. října. Abyste si dotvořili úplný obrázek o využití vody na Prácheňsku, určitě nevynechejte středověký vodní mlýn v Hoslovicích, nejvýznamnější památku dokládající mlynářství v jižních Čechách. Jde o nejstarší dochovaný vodní mlýn v Čechách, první písemná zmínka o něm pochází z roku 1352. Otvírací doba je v období červen–srpen 9–17 hod., v období září–říjen 9–16 hod., v pondělí je zavřeno. 177/417
4.4 Zmapování REGIONU Jižní Čechy PASPORT REGIONU JIŽNÍ ČECHY ANOTACE Krajina jižních Čech je známá řadou rybníků propojených do DESTINACE důmyslného rybničního systému i malebných vesnic, jejichž unikátní architektonický styl – selské baroko – se prostřednictvím Holašovic dostal i na seznam památek UNESCO. Kraj šikovných řemeslníků i dudáků, jejichž hudba je zde stále živá. Setkat se tu lze i s řadou tradičních lidových zvyků a obyčejů, které místní lidé stále dodržují či znovu obnovují. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Jih Čech REGIONALIZACE Dělí se na subregiony Kozácko, Doudlebsko, Blata a Prácheňsko ZÁKLADNÍ TÉMA - Selské baroko – hospodářské usedlosti unikátní PRO architektonické i urbanistické hodnoty, které jsou i na MARKETINGOVOU seznamu UNESCO. KOMUNIKACI - Jihočeské rybníkářství a rybářství – charakteristická krajina jihočeských rybníků a tradiční obživa místního obyvatelstva. - Vorařství – tradiční plavení dřeva pomocí vorů probíhalo na jihočeských řekách Otava a Vltava po dlouhých osm staletí. - Tradiční lidové zvyky a obyčeje Jižních Čech – doudlebský masopust, růžičková koleda, lucky i stará konopická. - Dudácká hudba a lidové hudební nástroje – dudácká tradice na Strakonicku a české dudy a fanfrnochy. - Tradiční řemeslná výroba jižních Čech – malovaný nábytek, výšivky, krajky. PRŮNIKY - Dudácká hudba - Tradiční řemeslná výroba - Lidová architektura PERSONIFIKACE REGIONU Jan a František Šochové a Martin a Jan Patákové – autoři architektonického řešení i tvůrci výtvarného pojednání většiny staveb Soběslavsko-veselských blat. Jejich umělecký rukopis byl inspirován tvaroslovím oficiální renesanční, barokní, klasicistní a empírové architektury doplněným zdobnými motivy vycházejícími z lidového vesnického prostředí. Mnohé jejich stavby se nám dodnes dochovaly v řadě blatských vesnic, např. v Klečatech, Komárově, Mažicích, Vlastiboři, Zálší a Záluží (vesnické památkové rezervace), v Debrníku, Nedvědicích a Svinkách (vesnické památkové zóny), v Borkovicích, Hlavatcích, Hodonicích i v některých dalších. Zednický mistr Jan Šoch (1798–1867) přišel na Blata z blízkých Nuzic. V mládí prý údajně, stejně jako řada jiných řemeslníků z jižních Čech, pobýval na zkušené ve Vídni. Pracoval s partou pomocníků a dalším zedníkem Linhartem, později pak také se svým synem Františkem Šochem (1828–1874). Šochové stavěli především v Zálší, Borkovicích, Hartmanicích, Klečatech, Komárově, Mažicích a Nedvědicích. Průčelí usedlostí členili architektonickými články (pilastry, lizény, římsy, šambrány aj.) a zdobili náboženskými i rostlinnými a geometrickými motivy. Zednický mistr Martin Paták (1820–1889) se narodil ve Vlastiboři a na Blatech pracoval od 60. let 19. století. Jeho syn Jan Paták (1859–1943) etapu věhlasné blatské architektury završil. Působili zejména v rodné vsi a dále pak v Čerazi, Debrníku, Rybově Lhotě, Vesci, Záluží i jinde. Výzdobné prvky byly opět ze slohové architektury převzaté pilastry, lizény, římsy a rámování doplněné bohatým štukovým dekorem, jako zajímavost například také stylizované typické blatské rostliny – masožravé rosnatky „rosničky“. Dochovalo se vyprávění pravnuka Martina Patáka o tom, jak jeho dědeček s otcem během zimy vyřezávali dřevěné šablony, aby měli na 178/417
příští stavební sezónu připravenu zásobu nových výzdobných motivů. Miroslav Stecher z Českých Budějovic patří mezi známé budějovické osobnosti. Zabývá se výrobou snad nejtypičtějšího jihočeského nástroje – dud nebo taky jihočeské kozy, jak se jim občas pro jejich mečivý zvuk říká. I díky takovým lidem, jako je on, si jižní Čechy ponechávají svůj kolorit a osobitost. KLASTRY ATRAKTIVIT Holašovice a Selské slavnosti Holašovice. Holašovice je osadou obce Jankov. Nachází se 15 km západně od Českých Budějovic a necelých 30 km severně od Českého Krumlova. Holašovice byly zapsány na seznam přírodního a kulturního dědictví UNESCO pro své mimořádné architektonické a urbanistické hodnoty. Představují unikátní dochovaný soubor hospodářských usedlostí, které byly stavebně a výtvarně upraveny v průběhu 19. století do specifické podoby tzv. selského baroka, díky čemuž jsou dnes tyto objekty předmětem památkové péče. Unikátní je dosud neporušená forma půdorysného řešení, parcelace i struktura zástavby, která je příkladem vesnického urbanismu z období vrcholné fáze středověké kolonizace. Přijeďte v době konání holašovických Selských slavností, lidového jarmarku, k němuž patří tradice v řemeslech, jídle, muzice i oblékání. Kromě toho se ale sobotní noční holašovická náves mění v místo, kde se odehrává videomappingová show. 17. ročník Selských slavností v Holašovicích se bude konat v termínu 25.–27. 7. 2014. Středověký vodní mlýn v Hoslovicích je nejstarším a jedinečně dochovaným vodním mlýnem v Čechách. Nachází se ve spodní části obce, které starousedlíci říkají Podhoslovičky, u Hoslovického potoka. Areál unikátního hoslovického mlýna tvoří původní mlýnice s obytnou částí, chlévy s kolnou a stodola, všechny kryté došky, roubené či zděné ze smíšeného zdiva. Patří k němu také rybníček s náhonem, sad a louky. Výjimečný způsob života posledních vlastníků, kteří se od 50. let 20. století izolovali od společnosti, byl příčinou toho, že v areálu zakonzervovali tradiční, venkovský způsob života: není sem zavedena elektřina, chybí sociální zařízení, obytné místnosti tvoří malou část budovy. Díky tomu je mlýn včetně dalších staveb a pozemků v autentickém stavu tak, jak jej znali obyvatelé Hoslovic a okolí po staletí. Mlýn byl poháněn vodou přiváděnou vantroky z malého rybníka. Toto zachovalé vodní dílo, zajišťované příkrým náspem a hrází, se nachází bezprostředně nad budovou mlýna. Náhon je asi 150 metrů dlouhý a začíná nad malým jezem u potoka. První písemná zpráva o mlýnu je z Berní ruly z roku 1654. V ní je uvedeno, že zde byl „mlýn o jednom kole a 16 strychů pole“ a usedlým byl Tomáš Mlynář. Mlýn byl stále v provozu. Vlastníci, bratři Harantovi, ještě koncem 70. let 20. století osadili nový hřídel mlýnského kola a s mletím skončili během 80. let 20. století. Obnova vodního mlýna byla vyhlášena nejlepším muzejním počinem roku 2007. Od roku 2008 je tento vodní mlýn a vůbec první jihočeský skanzen otevřen pro návštěvníky. Otvírací doba je duben–květen a září–říjen 9–16 hod., červen–srpen 9–17 hod. Poslední návštěvníci jsou do areálu vpuštěni 30 minut před koncem návštěvní doby. Otáčivé hlediště a divadelní představení v Českém Krumlově. Otáčivé hlediště je více než půl století významným a ve světovém měřítku i ojedinělým reprezentantem přírodního plenérového divadla s originálním řešením a využíváním scénického prostoru. Hrací plocha, jeviště je tvořeno rozlehlým prostorem okolního zámeckého parku, který umožňuje využívat ojedinělost nádherné scenérie zámecké zahrady se staletými stromy, které vytváří pro divadelní příběhy neopakovatelnou atmosféru. V případě hudební produkce – operních a baletních představení – je spojení nádherné hudby a estetiky tance s okolní přírodou mimořádně emotivním zážitkem. Princip otáčivého hlediště, zasazeného do po staletí vytvářeného zámeckého lesoparku s rokokovým zámečkem Bellarie, je velikou předností, kterou nedisponují ani velmi slavné „open-air“ scény jako jezerní jeviště v Bregenz, aréna ve Veroně či středomořské řecké amfiteátry. Otáčivé hlediště Český Krumlov patří mezi přední evropské „open-air“ scény. Jeho výjimečnost umocňuje i fakt, že od roku 1992 je Český Krumlov zapsán na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Každoročně se tu od června do září odehraje průměrně osmdesát představení, jež navštíví na 55 000 diváků z tuzemska i zahraničí. Provozovatelem hlediště je od jeho vzniku Jihočeské divadlo se sídlem v Českých Budějovicích. Na divadelní produkci před otáčivým hledištěm se podílejí všechny jeho čtyři umělecké soubory: činohra, opera, balet a loutkohra. Nejatraktivnější jsou pro zahraniční diváky vždy inscenace operních a baletních titulů se světoznámými hosty a choreografy (sólisté Metropolitní 179/417
opery v New Yorku, San Francisco Opera, Toronto Opera Company, Národního divadla v Praze a Bratislavě, filmový režisér a držitel Oskara Jiří Menzel, dirigent MET John Keenan a řada dalších špičkových umělců). TEMATICKÉ TRASY Dechovkový maraton. Přijměte pozvání na dechovkový maraton, který začneme Kubešovou Soběslaví, mezinárodním festivalem dechových hudeb. Akce se koná vždy třetí neděli v červenci a jedná se o velkou událost ve světě dechových kapel. Koncerty jsou přenášeny Českým rozhlasem. Přímo Černovická dechovka zahraje pro příznivce a fandy na začátku srpna. Poté se přesuňte do Chýnova, kde na začátku září zahraje několik dechových kapel v rámci Mezinárodního koncertu dechových hudeb jižních Čech. Za masopustním veselím a růžičkovou koledou. Tradice masopustu, mající předkřesťanské kořeny, bývala běžná ve městech i obcích, dnes však v plné kráse přežívá jen na několika místech v republice. Velmi živá je právě na Doudlebsku, zdejší masopust patří k nejvýznamnějším obyčejovým projevům svého druhu v celé ČR. Vydejte se tedy za touto jedinečnou lidovou slavností, koledou, jak se na Doudlebsku říká, a zažijte čas plný veselí, zvyků a symbolů. Budete mít také možnost objevit, co je tzv. růžičková koleda Jihočeské rybníkářství a rybářství. Na Třeboňsku najdete více než 500 rybníků a rybníčků, které tvoří 16 rybničních soustav. První rybníky zde byly zakládány ve druhé polovině 14. století, jako nejstarší jsou uváděny Dvořiště a Bošilec. Zažijte jedinečnou atmosféru při návštěvě jarních či podzimních výlovů na řadě rybníků: Rožmberk, Špačkov, Horusický velký, Spolský velký, Dvořiště, Bošilecký, Opatovický rybník. Rybníkářství a tradice rybářství. Otava bývala svého času ze všech jihočeských řek nejbohatší na ryby, zejména se zde vyskytovalo mnoho lososů, řeka se proslavila i lovem perlorodek. I v současnosti je oblíbeným cílem sportovních i svátečních rybářů. Město Vodňany je známé svou rybářskou a rybníkářskou tradicí. V druhé polovině 15. století se zde začaly zakládat rybníky, které jsou dnes typickým znakem okolní krajiny. UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (subregiony Kozácko od str 155, Doudlebsko od str. 157, Blata od str. 162 a Prácheňsko od str. 170).
4.5
Marketing summary pro region Jižní Čechy
Selské baroko – hospodářské usedlosti unikátní architektonické i urbanistické hodnoty, které jsou i na seznamu UNESCO. Selské baroko je příběhem zednických mistrů a jejich uměleckého rukopisu, inspirovaného renesanční, barokní, klasicistní i empírovou architekturou, obohacenou o zdobné motivy vycházející z lidového vesnického prostředí. Jejich práce dodnes výrazně ovlivnila podobu a charakter řady jihočeských vesnic a propůjčila jim jejich neopakovatelnou malebnost. Jedinečné selské baroko je zapsáno i na seznam kulturního dědictví UNESCO. Jihočeské rybníkářství a rybářství – charakteristická krajina jihočeských rybníků a tradiční obživa místního obyvatelstva. Příběh jihočeských rybníků se začal psát již ve druhé polovině 14. století, jeho hlavními hrdiny jsou však o dvě stě let později Štěpánek Netolický a Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, kteří se zasloužili o jejich rozsáhlé budování. Jedinečná atmosféra místní krajiny protkané rybníky dodnes okouzluje návštěvníky jižních Čech, každoroční podzimní výlovy a rybí speciality pak uspokojí potřeby i těch nejnáročnějších gurmánů. Vorařství – tradiční plavení dřeva pomocí vorů probíhalo na jihočeských řekách Otava a Vltava po dlouhých osm staletí. Historie vorařství na Vltavě a Otavě je příběhem vorařů, kteří po dlouhých osm století 180/417
plavili dřevo ze šumavských lesů až do Prahy či do vzdáleného Německa, i obyčejných lidí, kteří spolu s voraři vyráželi prodávat své produkty, a později také turistů využívajících vorů jako dopravy třeba na hrad Zvíkov. Je příběhem hospůdek a osad podél řeky, které voraři využívali pro své občerstvení i odpočinek. Tradiční lidové zvyky a obyčeje Jižních Čech – Doudlebský masopust, růžičková koleda, lucky i stará konopická. V jižních Čechách je stále silná a živá tradice dodržování místních zvyků a obyčejů v průběhu celého roku, od oslav masopustu a jedinečné růžičkové koledy až po obchůzky lucek na svátek svaté Lucie či oslavu sklizně konopí, které bylo dříve významnou surovinou pro výrobu oděvů. Doudlebský masopust patří k nejvýznamnějším obyčejovým projevům svého druhu v celé republice. Dudácká hudba a lidové hudební nástroje – dudácká tradice na Strakonicku a české dudy a fanfrnochy. Dlouholetá dudácká tradice Strakonic, z níž vzešla i pověst o Švandovi dudákovi, je udržována stále novými mladými muzikanty a vytváří atmosféru, ve které se daří pravidelným setkáním dudáků, dudáckých muzik a tanečníků z domova i zahraničí. Přijeďte se zaposlouchat do zvuku dud na Mezinárodní dudácký festival do Strakonic, který je členem CIOFF UNESCO. Tradiční řemeslná výroba Jižních Čech – malovaný nábytek, výšivky, krajky. Pod šikovnýma rukama jihočeských řemeslníků vznikal po staletí malovaný nábytek zdobený přírodními a lidovými motivy, zatímco ženy se věnovaly náročnému vyšívání z rybích šupin či výrobě krajek. Dodnes můžete na řadě míst obdivovat jejich trpělivost, um i cit pro detail.
181/417
4.6 Zmapování MEZOREGIONU Jih Čech
182/417
PASPORT MEZOREGIONU JIH ČECH ANOTACE Krajina Třeboňské a Českobudějovické pánve, vyplněná DESTINACE řadou rybníků a malebných vesnic, ale také drsná horská oblast Šumavy a její podhůří. Kraj strakonického dudáka, šumavských sklářů a dřevorubců, ale také vorařů, kteří šumavské dříví plavili po Vltavě přes Jižní Čechy až do Prahy. To všechno lze nalézt na Jihu Čech. POZICE V RÁMCI Dělí se na dva regiony: Jižní Čechy a Šumava a Pošumaví REGIONALIZACE ZÁKLADNÍ TÉMA - Lidová architektura – jedinečné selské baroko PRO – hospodářské usedlosti unikátní architektonické MARKETINGOVOU i urbanistické hodnoty, které jsou i na seznamu KOMUNIKACI UNESCO. - Jihočeské rybníkářství a rybářství – charakteristická krajina jihočeských rybníků a tradiční obživa místního obyvatelstva. - Vorařství – tradiční plavení dřeva pomocí vorů probíhalo na jihočeských řekách Otava a Vltava po dlouhých osm staletí. - Tradiční lidové zvyky a obyčeje jižních Čech – Doudlebský masopust, růžičková koleda, lucky i stará konopická. - Dudácká hudba a lidové hudební nástroje – dudácká tradice na Strakonicku a české dudy a fanfrnochy. - Sklářská tradice Šumavy a Pošumaví – páteříky, broušené, křišťálové sklo, lidové podmalby na skle. PRŮNIKY - Dudácká hudba - Tradiční řemeslná výroba - Sklářství PERSONIFIKACE REGIONU Miroslav Stecher z Českých Budějovic patří mezi známé budějovické osobnosti. Zabývá se výrobou snad nejtypičtějšího jihočeského nástroje, dud nebo taky jihočeské kozy, jak se jim občas pro jejich mečivý zvuk říká. I díky takovým lidem, jako je on, si jižní Čechy ponechávají svůj kolorit a osobitost. Jan Gábor. Na tradice šumavského sklářství dnes navazuje firma Jana Gábora (Glass Gallery Gábor) v Sušici, která se zaměřuje především na dekorativní zušlechťování skla. Pro její produkci je typické především nápadité využití techniky pískování. KLASTRY ATRAKTIVIT Muzeum sklářství v Lenoře a firemní prodejna skla v Lenoře. Obec Lenora se nachází v údolí Teplé Vltavy na Šumavě, asi 15 km jižně od města Vimperk. Vznikla v roce 1834 jako osada kolem nové sklářské huti. Tradici sklářského umění, které bylo známé po celé Evropě, připomíná expozice historického skla v místním sklářském muzeu. Ve Sklářském muzeu v Lenoře je dnes uložen soubor předmětů z doby vymezené zhruba lety 1880 a 1980. Jde jednak o výrobky lenorské sklárny, jednak o poslední pozůstatek rozsáhlých vzorkoven skla firmy Jan Meyr a později Kralik, který se přímo v místě dochoval. Základem muzea se stala rodinná sbírka Kraliků. Po roce 1945 byla uložena v Kralikovské vile a od druhé poloviny 40. let byla dále rozšiřována o vzorky výrobků lenorské sklárny. V roce 1975 byla tato sbírka skla přestěhována do budovy obecního úřadu, kde byla průběžně doplňována vzorky výrobků asi do roku 1980. Sbírka dokumentuje nejen výrobu jedné významné sklárny za více než sto let její existence, ale je i zrcadlem vývoje šumavského a českého sklářství s jeho vzestupy a pády. Zahrnuje také řadu unikátních dokladů o technikách používaných v Lenoře. Jsou to zejména skla s lesklým „kralikovským irisem“, hutně dekorované sklo, secesní lenorské sklo, dále leptané, broušené a malované sklo vytvořené v různých obdobích existence sklárny. Zajímavý je duplikát vrstvené a broušené soupravy na bowle z dvaadvaceti dílů, která byla zhotovena pro anglickou královnu Alžbětu II., nebo váza s vyobrazením zámečku v Lenoře, zhotovená
kombinovanou technikou leptání a malby v prvním desetiletí 20. století. Návštěvníci Šumavy, kteří se dostanou do Lenory či jejího okolí, by si rozhodně neměli nechat ujít příležitost seznámit se s takto kompletní historickou sbírkou českého skla pocházejícího z jedné sklárny za celou dobu její existence. Sklářské muzeum Lenora najdete v budově Obecního úřadu Lenora ve středu obce. V sousedství Muzea skla se nachází prodejna brusírny skla v Lenoře. Tato brusírna začala v Lenoře pracovat v roce 1996 a je dnes poslední dědičkou slavného lenorského sklářství. V její široké produkci jsou nejen nové vzory, ale i řadu prvků a motivů, které odkazují ke staleté tradici šumavských brusičů skla. Produkty brusírny mají certifikát „Šumava – originální produkt“ na výrobky „Sklo broušené – matový brus“. Otáčivé hlediště a divadelní představení v Českém Krumlově. Otáčivé hlediště je více než půl století významným a ve světovém měřítku i ojedinělým reprezentantem přírodního plenérového divadla s originálním řešením a využíváním scénického prostoru. Hrací plocha, jeviště je tvořena rozlehlým prostorem okolního zámeckého parku, který umožňuje využívat ojedinělost nádherné scenérie zámecké zahrady se staletými stromy, které vytváří pro divadelní příběhy neopakovatelnou atmosféru. V případě hudební produkce – operních a baletních představení – je spojení nádherné hudby a estetiky tance s okolní přírodou mimořádně emotivním zážitkem. Princip otáčivého hlediště zasazeného do po staletí vytvářeného zámeckého lesoparku s rokokovým zámečkem Bellarie je velikou předností, kterou nedisponují ani velmi slavné „open-air“ scény jako jezerní jeviště v Bregenz, aréna ve Veroně či středomořské řecké amfiteátry. Otáčivé hlediště Český Krumlov patří mezi přední evropské „open-air“ scény. Jeho výjimečnost umocňuje i fakt, že od roku 1992 je Český Krumlov zapsán na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Každoročně se tu od června do září odehraje průměrně osmdesát představení, jež navštíví na 55 000 diváků z tuzemska i zahraničí. Provozovatelem hlediště je od jeho vzniku Jihočeské divadlo se sídlem v Českých Budějovicích. Na divadelní produkci před otáčivým hledištěm se podílejí všechny jeho čtyři umělecké soubory: činohra, opera, balet a loutkohra. Nejatraktivnější jsou pro zahraniční diváky vždy inscenace operních a baletních titulů se světoznámými hosty a choreografy (sólisté Metropolitní opery v New Yorku, San Francisco Opera, Toronto Opera Company, Národního divadla v Praze a Bratislavě, filmový režisér a držitel Oskara Jiří Menzel, dirigent MET John Keenan a řada dalších špičkových umělců). Holašovice a Selské slavnosti Holašovice. Vesnice Holašovice je osadou obce Jankov. Nachází se 15 km západně od Českých Budějovic a necelých 30 km severně od Českého Krumlova. Holašovice byly zapsány na seznam přírodního a kulturního dědictví UNESCO pro své mimořádné architektonické a urbanistické hodnoty. Představují unikátní dochovaný soubor hospodářských usedlostí, které byly stavebně a výtvarně upraveny v průběhu 19. století do specifické podoby tzv. selského baroka, díky čemuž jsou dnes tyto objekty předmětem památkové péče. Unikátní je dosud neporušená forma půdorysného řešení, parcelace i struktura zástavby, která je příkladem vesnického urbanismu z období vrcholné fáze středověké kolonizace. Přijeďte v době konání holašovických selských slavností, lidového jarmarku, k němuž patří tradice v řemeslech, jídle, muzice i oblékání. Kromě toho se ale sobotní noční holašovická náves mění v místo, kde se odehrává videomappingová show. 17. ročník Selských slavností v Holašovicích se bude konat v termínu 25.–27. 7. 2014. Středověký vodní mlýn v Hoslovicích je nejstarší a jedinečně dochovaný vodní mlýn v Čechách. Nachází se ve spodní části obce, které starousedlíci říkají Podhoslovičky, u Hoslovického potoka. Areál unikátního hoslovického mlýna tvoří původní mlýnice s obytnou částí, chlévy s kolnou a stodola, všechny kryté došky, roubené či zděné ze smíšeného zdiva. Patří k němu také rybníček s náhonem, sad a louky. Výjimečný způsob života posledních vlastníků, kteří se od 50. let 20. století izolovali od společnosti, byl příčinou toho, že v areálu zakonzervovali tradiční, venkovský způsob života: není sem zavedena elektřina, chybí sociální zařízení, obytné místnosti tvoří malou část budovy. Díky tomu je mlýn včetně dalších staveb a pozemků v autentickém stavu tak, jak jej znali obyvatelé Hoslovic a okolí po staletí. Mlýn byl poháněn vodou přiváděnou vantroky z malého rybníka. Toto zachovalé vodní dílo, zajišťované příkrým náspem a hrází, se nachází bezprostředně nad budovou mlýna. Náhon je asi 150 metrů dlouhý a začíná nad malým jezem u potoka. První 183/417
písemná zpráva o mlýnu je z Berní ruly z roku 1654. V ní je uvedeno, že zde byl „mlýn o jednom kole a 16 strychů pole“ a usedlým byl Tomáš Mlynář. Mlýn byl stále v provozu. Vlastníci, bratři Harantovi, ještě koncem 70. let 20. století osadili nový hřídel mlýnského kola a s mletím skončili během 80. let 20. století. Obnova vodního mlýna byla vyhlášena nejlepším muzejním počinem roku 2007. Od roku 2008 je tento vodní mlýn a vůbec první jihočeský skanzen otevřen pro návštěvníky. Otvírací doba je duben–květen a září–říjen 9–16, červen–srpen 9–17 hod. Poslední návštěvníci jsou do areálu vpuštěni 30 minut před koncem návštěvní doby. TEMATICKÉ TRASY Práce se dřevem. Dřevařství či dřevorubectví bylo pro zajišťování hlavních životních potřeb společnosti na Šumavě zásadní. Zdroje dřeva u měst se brzy vyčerpaly, a proto se dřevaři stěhovali hlouběji do lesů, čímž v 18. a 19. století přispěli k urychlení postupu novodobé kolonizace na Šumavě. V té době tu vznikaly dřevařské osady, často ve vysokých polohách Šumavy (například 1720 Srní, 1800 Filipova Huť, 1832 Lenora), kde dodnes můžete vidět stavby hrubě sroubené ze dřeva, někde je dřevěná konstrukce pokryta bílou vápennou omítkou. Střechy jsou doškové nebo šindelové. Typickým prvkem těchto staveb je malá zvonička vkomponovaná do střechy domu. Dechovkový maraton. Přijměte pozvání na dechovkový maraton, který začneme Kubešovou Soběslaví, mezinárodním festivalem dechových hudeb. Akce se koná vždy třetí neděli v červenci a jedná se ve světě dechových kapel o velkou událost. Koncerty jsou přenášeny Českým rozhlasem. Přímo Černovická dechovka zahraje pro příznivce a fandy na začátku srpna. Poté se přesuňte do Chýnova, kde na začátku září zahraje několik dechových kapel v rámci Mezinárodního koncertu dechových hudeb jižních Čech. Za masopustním veselím a růžičkovou koledou. Tradice masopustu, mající předkřesťanské kořeny, bývala běžná ve městech i obcích, dnes však v plné kráse přežívá jen na několika místech v republice. Velmi živá je právě na Doudlebsku, zdejší masopust patří k nejvýznamnějším obyčejovým projevům svého druhu v celé ČR. Vydejte se tedy za touto jedinečnou lidovou slavností, koledou, jak se na Doudlebsku říká, a zažijte čas plný veselí, zvyků a symbolů. Budete mít také možnost objevit, co je tzv. růžičková koleda. Jihočeské rybníkářství a rybářství. Na Třeboňsku najdete více než 500 rybníků a rybníčků, které tvoří 16 rybničních soustav. První rybníky zde byly zakládány ve druhé polovině 14. století, jako nejstarší jsou uváděny Dvořiště a Bošilec. Zažijte jedinečnou atmosféru při návštěvě jarních či podzimních výlovů na řadě rybníků – Rožmberk, Špačkov, Horusický velký, Spolský velký, Dvořiště, Bošilecký, Opatovický rybník. Rybníkářství a tradice rybářství. Otava bývala svého času ze všech jihočeských řek nejbohatší na ryby, zejména se zde vyskytovalo mnoho lososů, řeka se proslavila i lovem perlorodek. I v současnosti je oblíbeným cílem sportovních i svátečních rybářů. Město Vodňany je známé svou rybářskou a rybníkářskou tradicí. V druhé polovině 15. století se zde začaly zakládat rybníky, které jsou dnes typickým znakem okolní krajiny. UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (subregiony v rámci regionů Jižní Čechy od str. 178 a Šumava a Pošumaví od str. 142).
184/417
4.7
Marketing summary pro mezoregion Jih Čech
Lidová architektura – jedinečné selské baroko (hospodářské usedlosti unikátní architektonické i urbanistické hodnoty, které jsou i na seznamu UNESCO). Selské baroko je příběhem zednických mistrů a jejich uměleckého rukopisu, inspirovaného renesanční, barokní, klasicistní i empírovou architekturou, obohacenou o zdobné motivy vycházející z lidového vesnického prostředí. Jejich práce dodnes výrazně ovlivnila podobu a charakter řady jihočeských vesnic a propůjčila jim jejich neopakovatelnou malebnost. Jedinečné selské baroko je zapsáno i na seznam kulturního dědictví UNESCO. Jihočeské rybníkářství a rybářství – charakteristická krajina jihočeských rybníků a tradiční obživa místního obyvatelstva. Příběh jihočeských rybníků se začal psát již ve druhé polovině 14. století, jeho hlavními hrdiny jsou však o dvě stě let později Štěpánek Netolický a Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, kteří se zasloužili o jejich rozsáhlé budování. Jedinečná atmosféra místní krajiny protkané rybníky dodnes okouzluje návštěvníky jižních Čech, každoroční podzimní výlovy a rybí speciality pak uspokojí potřeby i těch nejnáročnějších gurmánů. Vorařství – tradiční plavení dřeva pomocí vorů probíhalo na jihočeských řekách Otava a Vltava po dlouhých osm staletí. Historie vorařství na Vltavě a Otavě je příběhem vorařů, kteří po dlouhých osm století plavili dřevo ze šumavských lesů až do Prahy či do vzdáleného Německa, i obyčejných lidí, kteří spolu s voraři vyráželi prodávat své produkty, a později také turistů využívajících vorů jako dopravy třeba na hrad Zvíkov. Je příběhem hospůdek a osad podél řeky, které voraři využívali pro své občerstvení i odpočinek. Tradiční lidové zvyky a obyčeje jižních Čech – Doudlebský masopust, růžičková koleda, lucky i stará konopická. V jižních Čechách je stále silná a živá tradice dodržování místních zvyků a obyčejů v průběhu celého roku, od oslav masopustu a jedinečné růžičkové koledy až po obchůzky lucek na svátek svaté Lucie či oslavu sklizně konopí, které bylo dříve významnou surovinou pro výrobu oděvů. Doudlebský masopust patří k nejvýznamnějším obyčejovým projevům svého druhu v celé republice. Dudácká hudba a lidové hudební nástroje – dudácká tradice na Strakonicku a české dudy a fanfrnochy. Dlouholetá dudácká tradice Strakonic, z níž vzešla i pověst o Švandovi dudákovi, je udržována stále novými mladými muzikanty a vytváří atmosféru, ve které se daří pravidelným setkáním dudáků, dudáckých muzik a tanečníků z domova i zahraničí. Přijeďte se zaposlouchat do zvuku dud na Mezinárodní dudácký festival do Strakonic, který je členem CIOFF UNESCO. Sklářská tradice Šumavy a Pošumaví – páteříky, broušené, křišťálové sklo, lidové podmalby na skle. Šumavské sklářství je příběhem osidlování horských oblastí, spojeného s těžbou dřeva a budováním sklářských hutí, charakteristické zejména výrobou páteříků, tradičních skleněných korálků, které byly předmětem čilého obchodu a vyvážely se prostřednictvím norimberských obchodníků až do Španělska. Vysoce ceněné byly i další produkty místních skláren, ať už to byl křišťál, barevná skla, či skla napodobující drahé kameny a polodrahokamy, výtvory místních sklářů byly oceňovány na světových výstavách, jako byla světová výstava v Paříži v roce 1900.
185/417
5
Zmapování mezoregionu Střední Čechy
Členění mezoregionu Střední Čechy Mezoregion
Střední Čechy
5.1
Region
Subregion
Střední Čechy
Podbrdsko a střední Povltaví Rakovnicko, Křivoklátsko, Poberounsko a Kladensko Polabí a Kutnohorsko Posázaví a Podblanicko
Zmapování SUBREGIONŮ Středních Čech
PASPORT SUBREGIONU PODBRDSKO A STŘEDNÍ POVLTAVÍ ANOTACE Oblast v okolí středního toku řeky Vltavy, kde se na levém DESTINACE břehu řeky nachází rozsáhlé lesní porosty a podhorská krajina s mnoha někdejšími hornickými obcemi pod brdským hřebenem. Na pravém vltavském břehu pak najdete zvlněný kraj, který vykazuje rysy svérázné české selské krajiny s kopci, malými vískami a místními zámečky. Do života na obou březích Vltavy pak zasáhla výstavba vodních nádrží Orlík, Kamýk a Slapy ve druhé polovině 20. století. V jižním cípu pak tato oblast přechází v typickou jihočeskou krajinu. POZICE V RÁMCI Součástí mezoregionu Střední Čechy REGIONALIZACE Součástí regionu Střední Čechy ZÁKLADNÍ TÉMA - Hornictví, rýžování zlata a stříbra – historie PRO těžby stříbra, zlata, uranu a dalších rud na MARKETINGOVOU Příbramsku. KOMUNIKACI - Po stopách české hudby – místa inspirace pro hudební dílo Antonína Dvořáka i Jana Jakuba Ryby. - Vorařství na Vltavě a Otavě – tradiční vorařství, neboli voroplavba byl v minulosti běžný způsob přepravy dřeva po tocích řek. - Lidová architektura Středních Čech – zachovalá tvář středočeského venkova. PRŮNIKY - Hornictví - Po stopách české hudby PERSONIFIKACE REGIONU František Mikyška vyrábí dřevěná vodní kola. Vyrobil několik mlýnských kol pro památkové mlýny např. ve Vysokém Chlumci, skanzenu příbramského hornického muzea. Mistrovským kouskem bylo kolo o průměru osm metrů na pražské Čertovce. V roce 2009 získal titul „Nositel tradice lidových řemesel“. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Lidová architektura středních Čech Oblast středního Povltaví je v rámci středních Čech jedinečná poměrně značným počtem zachovaných objektů lidového stavitelství z 18. až počátku 20. století. Výjimkou nejsou ani památky podstatně starší, například kamenné stavební články z pozdního středověku a kamenné brány ze 17. století. Tento region je zajímavý typem lidového domu povodí Berounky a Středočeské pahorkatiny s mnohými charakteristickými rysy. Lze na něm dokumentovat stavební vlivy okolních regionů 186/417
a slohových stylů. Zachované lidové obytné i hospodářské stavby vypovídají také o historii osídlení krajiny. Cenné památky venkovské architektury, které dokládají vývoj lidového domu od poloviny 18. do počátku 20. století na území Středočeské pahorkatiny a ve středním Povltaví, naleznete ve Skanzenu Vysoký Chlumec, který uchovává památky venkovské architektury ve středním Povltaví s hlavním zaměřením na Sedlčansko. Návštěvníci si zde mohou prohlédnout zemědělské usedlosti doplněné nářadím a stroji i sakrální stavby. Zajímavostí je funkční pila na vodní pohon z druhé poloviny 19. století s mlýnským kolem. Ucelená řada dochovaných staveb vytváří malebný obraz lidové architektury také v Olešné na Podbrdsku. Historickým základem je náves, postavená do tvaru podkovy. Roubenky z konce 18. století se zachovaly zejména v severní části návsi. Nachází se zde celoroubený dům, který obklopuje podél boční i čelní strany pavláčkové zápraží. Souvislou řadu roubenek tvoří domy s polovalbovou střechou a dřevěnou bránou s vrátky do dvora. K nejcennějším usedlostem patří dům s vedlejším výměnkem. Polovalbová střecha s výrazným přesahem nad zápražím vytváří u domu krytou pavláčku i před štítovým průčelím. Na jihozápadní straně návsi se nachází novější zděný dům z roku 1921 ve stylu tzv. geometrické secese s dekorovaným průčelím. Mimo náves se na jihozápadním okraji obce dochovaly další roubenky, např. rozložitá trojdílná usedlost s bedněným štítem a dvě roubenky v kožichu. Vesnická památková rezervace Drahenice a vesnická památková zóna Drahenice - Hradčany Drahenice zahrnuje domy z 19. století pozoruhodné především svými zdobenými interiéry. Některá stavení mají klenuté místnosti (s typem tzv. plackové klenby) se štukovými stropy. Klasicistní štukovou výzdobou se pyšní i budova někdejší školy. Nachází se zde i dům se zajímavě řešeným průčelím. Drahenice - Hradčany představují památkový soubor jedinečného významu, udržela se zde pozdně barokní a raně klasicistní zástavba v téměř nezměněné podobě. Další architektonickou zajímavostí je, že se v Račanech vyskytují pouze chalupy, zatímco větší usedlosti byly situovány výhradně v Drahenicích. Nachází se zde např. zděný klasicistní dům s výraznou římsou, která je opticky vynášena nárožními pilastry s kvádrováním. Výraznější profilovaná římsa rovněž rámuje plochu lichoběžníkového štítu. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Hornictví Březových Hor. První písemná zmínka o těžbě rud v Březových Horách pochází z roku 1311, hornická tradice je však mnohem starší. Těžily se zde stříbrné rudy, olovo, zinek i uran. O zastavení těžby bylo rozhodnuto až roku 1971. Hornictví patřilo po dlouhá staletí k významným tradičním způsobům obživy místních obyvatel. V roce 1866 bylo založeno Hornické muzeum v Příbrami, které nabízí ke zhlédnutí více než 40 stálých expozic situovaných v historických i památkově chráněných objektech Ševčinského, Vojtěšského, Anenského a Drkolnovského dolu a v hornickém domku na Březových Horách. Expozice Hornického skanzenu Březové Hory přibližují bohatou hornickou minulost regionu. Muzeum umožňuje jízdu hornickým vláčkem po povrchu i podzemím, prohlídky několika kilometrů štol, fárání výtahem, jízdu po skluzavce k obřímu vodnímu kolu, seznámení s unikátními parními těžními stroji či havířským folklorem. Nejstarší dějiny regionu spjaté s těžbou a zpracováním zlata naleznete také v expozici Muzea života venkovského obyvatelstva středního Povltaví (součást Hornického muzea, Prostřední Lhota). Expozice muzea jsou k vidění v barokním špýcharu, založeném roku 1770 Rytířským řádem křížovníků s červenou hvězdou. Historii těžby a zpracování zlata na Novoknínsku od nejstarších dob až do 20. století přináší Muzeum těžby a zpracování zlata na Novoknínsku (součást Hornického muzea). Nachází se v historické budově tzv. Mincovny z 15. století na náměstí Jiřího z Poděbrad. Muzeum přibližuje místní dějiny, řemesla a průmysl či historii mistrovství světa v rýžování zlata u nás i v zahraničí (viz události). Muzeum obětí komunismu a dějin uranového hornictví (součást Hornického muzea, Lešetice) dokumentuje smutnou kapitolu dějin: nasazení vězňů při důlních pracích. Autenticky dochovaný vězeňský areál je svého druhu ojedinělý ve střední Evropě. Tento původně zajatecký tábor pro německé válečné zajatce, situovaný mezi bývalými uranovými šachtami, sloužil v období 1949–1951 jako tábor nucených prací 187/417
a následně do roku 1961 jako vězeňské zařízení pro politické odpůrce komunistického režimu. Expozice seznamují s perzekucí po únoru 1948, s protikomunistickým odporem a přibližují dějiny uranového hornictví. Výroba příbramských hraček a betlémů. Příbram byla v minulosti známým poutním místem, které ročně navštívili tisíce poutníků, což přálo rozvoji nejrůznějších domácích výrob včetně výroby tzv. příbramských soustružených hraček, jejichž detaily byly modelovány z chlebového těsta. Výrobu obnovil např. pan Jiří Drhovský (Zvěrkovice u Týna nad Vltavou), který je vyrábí doposud. Pan Drhovský je držitelem titulu „Nositel tradice lidových řemesel“, je dále uveden v rámci subregionu Blata, kde působí. Cvokařství. Výroba hřebíků byla jedno z nejtvrdších řemesel 17. – 20. století, zanikla po první světové válce, kdy převzaly tuto výrobu továrny. Cvokařské řemeslo obnášelo denně až 40 tisíc úderů kladivem na jednoho cvokaře, což za týden dělalo asi 10 tisíc hřebíků. Hřebíky se lišily nejen svou velikostí, nýbrž i ukováním své hlavy podle toho, jakým účelům měly sloužit. Podle druhu hřebíků byl jmenován zpočátku i jejich výrobce. Kdo vyráběl malé hřebíky, slul původně cvočkař, výrobce středních hřebíků cvokař a kovář velkých hřebů nazýval se hřebíkář. Jediné Cvokařské muzeum v ČR věnované zaniklému řemeslu cvokařskému – ruční výrobě hřebíků, skob, kramlí, šerek nebo cvočků naleznete v Rožmitálu pod Třemšínem. Muzeum přináší také informace a fotografie o historii i současnosti této obce, místní zvyky, dialekt apod. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Vorařství na středním Povltaví. Tradiční vorařství neboli voroplavba bylo zcela běžným způsob přepravy dřeva po tocích řek. Klády byly svázány do pevných svazků, kterým se říkávalo vor, plť nebo někdy také vorová tabule. První doložená písemná známka o vorařství v Čechách pochází z roku 1130, nicméně je pravděpodobné, že tradice sahá do ještě vzdálenější minulosti. Do konce 18. století byla voroplavba svobodná, na konci 18. však začínají vorařství dominovat dřevařské firmy. V oblasti středního Povltaví je doloženo již v 18. století. Jednalo se zejména o dolní a střední tok řeky Vltavy a o dolní řeky Otavy. Postupem času byl k vorařství využíván i horní tok Vltavy, stejně tak i Otavy. Vorařství začínalo postupně upadat od poloviny 19. století. Stavba soustavy vodních děl na Vltavě, a zejména pak stavba Orlické přehrady v roce 1960 zapříčinila definitivní zánik tradičního vorařství na středním Povltaví. Tradiční rybářství na řekách středního Povltaví se udržoval zejména na řece Vltavě. Do roku 1938 byl rybolov na povodí Vltavy zajišťován soukromými rybářskými revíry. Největším vlastníkem a správcem zároveň byl v této době kníže Karel z rodu Schwarzenbergů. V roce 1935 ale vznikl vůbec první rybářský spolek pod názvem Rybářský spolek pro Červenou nad Vltavou, jehož sídlo bylo v Praze. Tento spolek poté uzavřel smlouvu s knížetem Karlem o pronájmu rybolovu na pravé straně Vltavy včetně blízkých toků. Tato smlouva znamenala revoluci v pojetí rybolovu a rybářství v tehdejším Československu. Obyčeje a zvyky, události Milevské maškary – tradiční průvod masek, převleků a všelijakých postav, který v současné době přerostl v lidovou akci nebývalých rozměrů. Tradice milevských maškar v této podobě probíhá již od 1862. V roce 2011 byl festival Milevské maškary zapsán do české knihy rekordů díky rekordnímu množství 629 soutěžních masek, které byly ten rok na festivalu k vidění. Festival je jednoznačně nejvýznamnějším národopisným projevem a zvykem v Milevsku. Milevské maškary se konají šest týdnů před Velikonocemi na masopustní úterý a slouží jako slavnostní zakončení masopustu. K typickým milevským maskám patří Bába s nůší, Dlouhán, Bakus, Párukař, Holič, Medvědář, Slepičí farma nebo třeba Pat a Mat. Součástí slavnosti je tradiční jarmark lidových řemesel a zabíjačkové hody. Obchůzky s klibnou a kozlíky v Kovářově jsou zdejší tradicí, která byla obnovena místními obyvateli. Jde o předmasopustní tříkrálovou obchůzku, která se koná 5. ledna večer. Průvod se skládá z masek pěti kozlíků, klibny, sedláka, handlíře a muzikanta a dudáka. Průvod je osobitou formou koledy. Manželé Škochovi, vedoucí souboru Kovářovan, pomohli obnovit tuto tradici. Volné rýžování zlata z řeky Otavy. V novodobých dějinách je na rýžování zlata pohlíženo jako na sport. Kromě samotného mistrovství světa v rýžování zlata, jehož první ročník proběhl roku 2010 ve Zlatých Horách (Jeseníky), existuje mnoho 188/417
regionálních soutěží v oblastech, kde se právě zlato v minulosti hojně vyskytovalo. U Kestřan se každoročně první sobotu v srpnu koná v areálu u Kalvárie soutěž v rýžování zlata z Otavy. Rýžuje se ze dna řeky s časovým limitem 15 minut. Patnáct rýžovníků s nejvyšším počtem zlatinek postupuje do finále, kde se opět rýžuje s časovým limitem 15 minut. Soutěž doprovází bohatý kulturní program. Pořádajícími organizacemi je Kulturní klub města Písku, Prácheňské Muzeum, Český klub zlatokopů a Obecní úřad Kestřany. Masopust v Hornickém muzeu Příbram. Již více než 80 let doprovází tyto únorové slavnosti rej masek, žertovné scénky a hudební doprovod. V čele průvodu masek je brdský duch Fabián, bájná postava zdejších legend. Mytologie, obřady Duch Brd Fabián. Fabián je mýtický strážce pohoří Brdy. Fabián byl dle pověsti původně rytíř. Když si ovšem přivedl na svůj hrad, který stál na kopci Velká Baba, svou ženu, jeho bývalá milenka, jež byla čarodějnice, jí proklela v zeměžluč a hrad nechala i s obyvateli zmizet. Jako jeho pozůstatek je zůstlo prý Fabiánovo lože Z Fabiána udělala ducha, který měl být zlý, ale díky Fabiánově dobrému srdci se stal duchem dobrým. Fabián střeží Brdy z Velké Baby dodnes. Na Plešivci má svoji zahrádku, v níž pěstuje byliny. Mezi lidi chodí jednou za 7 let v mysliveckém odění. V roce, kdy se ukáže, má být dobrá úroda. Hudební a taneční folklor Hudební dílo Antonína Dvořáka. Novorenesanční zámeček ve Vysoké u Příbrami, rozsáhlý park, Rusalčino jezírko, vila Rusalka i nádherná okolní krajina jsou místa inspirace hudebního skladatele Antonína Dvořáka (1841–1904) po dobu více než dvaceti let jeho tvůrčího života. V roce 2009 získal soubor lokalit ve Vysoké u Příbrami spojených s Dvořákovým pobytem a jeho světově oceňovanou tvorbou titul „Evropské dědictví“ (European Heritage Label). Zámecký areál ve Vysoké u Příbrami, postavený v roce 1878 Dvořákovým švagrem hrabětem Václavem Kounicem (arch. Čeněk Gregor) přibližuje osobnosti původních majitelů manželů Kounicových a seznamuje návštěvníky s životem a dílem Antonína Dvořáka a jeho pobytem ve Vysoké. S prostředím tohoto kraje je neodmyslitelně spjato zralé a vrcholné období Dvořákovy skladatelské tvorby počínaje Kvartetní větou F dur z října 1881 a konče operou Armida z července 1903. Dvořák zde zkomponoval, započal či dokončil přes třicet nových děl a řadu dřívějších skladeb upravil a přepracoval. Z těch významnějších jsou to opery Dimitrij, Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a Armida, oratorium Svatá Ludmila, kantáta Svatební košile, Requiem, symfonie č. 7 d moll a č. 8 G dur, druhá řada Slovanských tanců, předehry Domov můj, V přírodě a Karneval, Humoreska, symfonické básně Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek, Píseň bohatýrská atd. Vysoká byla místem, které znamenalo pro oživení Dvořákovy tvůrčí fantazie nesmírně mnoho. Sám Antonín Dvořák píše v dopisech svým přátelům „cítím se zde velice šťastným“. V expozicích naleznete mj. makety scén Dvořákových oper a kostýmy postav opery Rusalka nebo se můžete projít oborou s Rusalčiným jezírkem. Jan Jakub Ryba a Česká mše vánoční. Zrekonstruovaná budova Brdského památníku v Rožmitálu pod Třemšínem ukrývá Muzeum s pamětní síní Jakuba Jana Ryby (1765–1815), jehož jméno si dnes spojujeme hlavně s jeho Českou vánoční mší „Hej mistře“. V místním kostele Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále hrával na varhany a snad právě zde o Vánocích 1796 poprvé zazněla zmíněná vánoční mše. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Středočeská nářeční oblast je poměrně málo výrazná, protože její hlavní znaky jsou většinou společné i ostatním českým nářečím a protože sama nemá žádné zvláštní rysy, které by ji jako celek od sousedních oblastí výrazně odlišovaly. Setkáváme se zde však s některými zvláštními znaky, které jsou charakteristické pro jisté části středočeského území. K nejvýraznějším vnitřním rozdílnostem patří zejména zvláštní tvary ve skloňování přídavných jmen (a v souvislosti s tím i ve skloňování některých zájmen a číslovek), které se vyskytují v jižní části středních Čech a zasahují ještě částečně do území jihočeského. V této oblasti se říká v 2. p. takoveho dobreho (člověka), v 3. p. ňákemu dobremu (sousedovi) a v 6. p. na každom dobrom (poli). V nářečích na ostatním území Čech jsou v těchto případech obvyklé tvary takovího dobrího, ňákímu dobrímu, na každim dobrim. 189/417
Významné folklorní festivaly a soubory Folklorní festival v Kovářově je jediným regionálním folklorním festivalem svého druhu v Povltaví: je zaměřen na umělecký rozvoj dětských a dospělých jihočeských folklorních souborů. Festival nabízí vystoupení i hostům z jiných regionů a ze zahraničí. Pro návštěvníky jsou připraveny i zajímavé doprovodné programy, kterými jsou například lidový jarmark, řemeslné dílny, slavnostní průvod a další. Součástí festivalu je každoroční jarmark lidových řemeslníků i ochutnávka staročeské kuchyně. Návštěvníci si zde mohou zakoupit např. různé výrobky z kůže, keramiky, drátování, perníkové zboží, koření, výrobky z proutí, dřevěné hračky, k dispozici jsou stánky s občerstvením, například staročeský trdelník, kovářovské podkůvky, jihočeské koláče, klobásy a další. Akce se koná na přelomu května a června. Folklorní soubor Kovářovan, sídlící v Kovářově u Milevska, byl založen v roce 1984. Hlavní myšlenkou tehdejších zakladatelů byla snaha o oživení starých lidových písní, tanců a zvyků. Soubor se zabývá udržováním písní, tanců a zvyků z Kozácka. V roce 1997 se stal členem občanského sdružení, jehož cílem je pečovat o veřejný život obce. Dalšími členy sdružení jsou dětské soubory Kovářovánek a Malý Kovářovan, které svojí činností soubor Kovářovan doplňují. Mikeš – dětský folklorní hudební soubor. Činnost souboru je zaměřena na lidovou slovesnost a lidové písně Středočeského kraje. Ve svém programu hojně využívají říčanské dudy „nebřenky“, které mají bordunovou píšťalu vepředu (na rozdíl od jiných českých dud) a také jinak zní. Byly vyrobeny podle kopie exponátu v Říčanském muzeu s menší úpravou – nafukovacího míšku místo nafukování pusou. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Sedlčanský hermelín se v Povltavských mlékárnách v Sedlčanech vyrábí za pomoci tradičních sedlčanských receptur již přes 50 let. Sedlčanský hermelín získal za posledních devět let desítky „medailových“ umístění na nejrůznějších sýrových soutěžích v České republice. Místní mlékárna vznikla v roce 1950 a měla zmírnit chudobu tohoto kraje zapříčiněnou druhou světovou válkou. Po nástupu kapitalismu se sedlčanské mlékárny staly specialistou na výrobu všech sýrů: plísňových, zrajících i čerstvých. Z původního názvu Hermelín vznikl název dvouslovný: Sedlčanský Hermelín. Název Hermelín, odvozený od podoby porostu bílé plísně s kožešinou hermelínového pláště, vyráběného z bílých kůží hranostajů, byl zvolen proto, že značka Camembert byla patentově chráněna. Hledal se tedy jiný vhodný název, pro naši zem srozumitelný. Sedlčanský hermelín byl od počátku své výroby specifický svojí vláčnou strukturou, houbovitým aroma a dozrálým jádrem. Chlumecká pochoutka je speciálně upravená vepřová kýta uleželá bez nástřiku ve směsi koření se solí s překryvem sádla cca 1 cm. Je typická svou výjimečnou chutí po uzení. Vyrábí se ve Vysokém Chlumci u Sedlčan. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: Hotel a Švejk restaurant U Zeleného stromu, Nepomuk Regionální produkty Dřevěná vodní kola, František Mikyška – v roce 2009 získal titul „Nositel tradice lidových řemesel“. Vyrobil několik mlýnských kol pro památkové mlýny např. ve Vysokém Chlumci, skanzenu příbramského hornického muzea. Mistrovským kouskem bylo kolo o průměru osm metrů na pražské Čertovce. Dřevěné hračky a betlémy, Jiří Drhovský z Týna nad Vltavou. Vyučil se dřevomodelářem a práci se dřevem se věnoval ve volném čase, když v domácí dílně vyráběl nejrůznější stopařské výrobky. Postupně se začal věnovat řezbářství. Kvalita jeho práce zaujala pracovníky ÚLUV, díky čemuž navázal na tradici tzv. pošumavských hraček z dílny Václava Kantora z Vlkonic. Vyráběl nejen vyřezávané pošumavské, ale také příbramské soustružené hračky. Sortiment obohatily i jeho vlastní návrhy: dřevěná stavebnice jihočeské vesničky a dětský nábytek pro panenky. Vlkonické hračky mají výrazné specifikum v tom, že nejsou soustružené, ale řezané a skládané z většího množství drobnějších dílů. Tyto výrobky je dnes možno vidět ve specializovaných obchodech a také na přehlídkách tradičních řemesel. KLASTRY ATRAKTIVIT Hornický skanzen Březové Hory. Expozice umístěné v historických provozních a správních objektech přibližují bohatou montánní minulost spjatou s těžbou stříbra, uranu a dalších rud. Muzeum umožňuje jízdu hornickým vláčkem po povrchu 190/417
i podzemím, prohlídky několika kilometrů štol, fárání výtahem, jízdu po skluzavce k obřímu vodnímu kolu, seznámení s unikátními parními těžními stroji a rozsáhlou mineralogickou sbírkou či havířským folklorem. Jednotlivé části skanzenu: — Prohlídkový areál A „Ševčinský důl“ začíná vstupním objektem bývalých sypů s expozicí nazvanou „Tradiční řemesla a průmysl na Příbramsku“ a dále pokračuje stálou výstavou „Hornické a hutnické stavby Příbramska na historických fotografiích“. Návštěvník se zde může seznámit s hospodářsko-společenským a kulturním vývojem od středověku do 20. století, ovlivněným dominantní hornickohutnickou pracovní činností na jedné straně a tradičními řemesly (voskařstvím, řezbářstvím, betlemářstvím, rozárnictvím, prstýnkářstvím atd.) i drobným průmyslem (výrobou poutního zboží apod.) na straně druhé. V budově tzv. hornické cáchovny z roku 1880 je umístěna expozice „Z dějin příbramského hornictví“, zachycující zdejší báňskou a hutnickou činnost od pravěku až do ukončení těžebních prací koncem 20. století. Na tuto expozici tematicky navazují tři další stálé výstavy s názvy „Vývoj svislé důlní dopravy na Příbramsku“, „Vrtací technika příbramských dolů“ a „Panorama březohorského rudního revíru“, instalované v atraktivním autentickém prostředí Ševčinské šachty, kde návštěvník uvidí i ústí jámy s těžní klecí. Vlastní šachetní věž z roku 1879, postavená ve stylu průmyslové architektury 19. století (Malakov), byla díky své historické a architektonické hodnotě navržena do seznamu technických památek UNESCO. Návštěvníkovi se rovněž nabízí jedinečný výhled do okolí z ochozu Ševčinské věže ve výšce 37 metrů. Ve strojovně Ševčinského dolu je umístěna expozice s názvem „Mezinárodní význam březohorského rudního revíru a život na Březových Horách v 19. století“. V někdejším správním objektu Ševčinské šachty z roku 1885 připravilo muzeum tematicky členěné expoziční celky s hodnotnými mineralogicko-geologickými vzorky, které jsou doplněny ukázkami starých hornických pracovních nástrojů. Nevšední expoziční projekt vznikl na odvalu Ševčinské šachty. Na více než 180 m kolejí byla instalována důlní technika používaná v rudných a uranových dolech Příbram ve druhé polovině 20. století. Z nádvoří Ševčinského dolu vyjíždí hornický vláček po trase dlouhé 230 m směrem k dolu Vojtěch. Tato ojedinělá technická zajímavost a atrakce pro děti i dospělé je částečnou rekonstrukcí historické dráhy, která zde existovala v roce 1884 a sloužila k přepravě stříbrné a olověné rudy z areálu Ševčinského dolu na vojtěšskou úpravnu. Návštěvníci mohou zavítat do původní hornické chalupy ze 17. století, kde vznikla expozice přibližující život havířské rodiny na přelomu 19. a 20. století a dále výstava lidového hračkářství a loutkářství, malovaného nábytku a historických pracovních nástrojů. Další možností je návštěva podzemí dolu Drkolnov (původně August), zaraženého roku 1836. Technickou památkou mezinárodního významu je obrovské vodní kolo průměru 12,4 metru, které bylo nedílnou součástí komplexu vodohospodářských děl (vodní nádrže, struhy, odvodňovací, přívodní a odpadní štoly, komory vodních kol, vlastní vodní kola). Součástí prohlídky je také unikátní atrakce pro děti i dospělé – jízda tzv. úpadnicí, dlouhou 51 m, do podzemí dolu jako po skluzavce (v závislosti na povětrnostních podmínkách). Důl Drkolnov je odtud vzdálen zhruba 1,5 km, je proto třeba počítat s přesunem, a to pěšky či vlastními vozidly. Na závěr návštěvy prohlídkového areálu lze využít možnosti sběru mineralogicko-geologických vzorků na odvalu Ševčinské šachty, které pocházejí z části deponovaného historického odvalu dolu Lill z roku 1857. — Prohlídkový areál B „Důl Anna“. V prostoru dolu Anna, zaraženém v roce 1789, se začíná cáchovnou dolu Anna s expozicí o hutnictví a úpravnictví. Z cáchovny nebo přímo z nádvoří je možné vstoupit do podzemí a projet se důlním vláčkem 260 m dlouhou Prokopskou štolou, která směřuje k ústí jámy Prokop z roku 1832, nejhlubší šachtě březohorského revíru (1600 m) a patřící k jedné z nejhlubších šachet ve střední Evropě. Součástí prohlídky podzemní štoly je také ukázka historického důlního díla. Prohlídka pokračuje ve strojovně dolu Anna s technickou památkou, jedním z nejvzácnějších exponátů Hornického muzea na Březových Horách. Další část prohlídky začíná v nejnižším podlaží cáchovny dolu Anna, odkud se sfárá speciálním výtahovým zařízením do podzemí. Historické důlní dílo, tzv. Wasserlauf – vodní patro, vznikalo postupně od 16. do 19. století jako součást vodního systému určeného k pohonu důlních 191/417
a úpravenských zařízení. Podzemní chodba v délce 750 m spojuje důl Anna s dolem Vojtěch. Třetí část prohlídky umožňuje návštěvu unikátní komory vodního kola, které v 19. století pohánělo těžní stroje a z něhož se dochovalo cenné torzo hřídele. — Prohlídkový areál C „Důl Vojtěch“ je situován do objektu dolu Vojtěch, zaraženého roku 1779. V šachetní budově, technické památce architektury typu Malakov z roku 1870, postavené na místě historické jámy, je umístěna stálá výstava věnovaná světovému prvenství v dosažení 1000 m svislé hloubky v březohorské jámě Vojtěch roku 1875. V horních patrech může návštěvník zhlédnout galerii výtvarných děl s hornickou tematikou od akademického malíře Karla Hojdena a akademického sochaře Václava Šáry a pokochat se panoramatickou vyhlídkou z věže dolu. Ve výstavním sále cáchovny dolu Vojtěch jsou k vidění pravidelně obměňované tematické výstavy. Zájem návštěvníků jistě upoutá také prohlídka historického podzemí šachetní budovy. V nedaleké strojovně se nachází další unikátní parní těžní stroj Breitfeld & Daněk z roku 1889. Dalším lákadlem na dole Vojtěch je obnovená hornická kovárna z přelomu 18. a 19. století. Ukázky kovářské práce jsou pouze po předchozí dohodě na objednávku pro skupiny nejméně 20 osob. Na závěr prohlídky této trasy mají návštěvníci možnost projít 330 m podzemím, historickou vodní štolou Anna z 18. století, a dostat se až na důl Anna. Muzeum vesnických staveb středního Povltaví. Skanzen Vysoký Chlumec uchovává cenné památky venkovské architektury, které dokládají vývoj lidového domu od poloviny 18. do počátku 20. století na území Středočeské pahorkatiny a ve středním Povltaví, v oblasti dotčené těžbou kamene. Do přírodního areálu v údolí potoka jsou postupně přenášeny obytné, hospodářské, technické a drobné sakrální objekty ohrožené na původním místě zánikem. Interiérové expozice přibližují způsob bydlení a hospodaření na vesnici. — Prohlídková trasa A – Soubor lidových staveb: stodola z Mašova – obytný dům z Arnoštovic, špýchary z Počepic, holubník z Pojezdce – obytný dům z Mašova, špýchar z Ratiboře, kolna z Arnoštovic, polygonální stodola z Podolí – obytný dům z Jíví, hospodářský objekt z Olbramovic-Městečka – velký včelín ze Sedlčan, malý včelín ze Semtínku, obytný dům z Obděnic. — Prohlídková trasa B – Technické objekty na vodní pohon: vodní pila z Dolní Sloupnice, vodní mlýn z Radešic, obytný dům z Obděnic. — Prohlídková trasa C – Vybrané objekty z trasy A a B: obytný dům z Arnoštovic, špýchary z Počepic – obytný dům z Mašova – vodní pila z Dolní Sloupnice – vodní mlýn z Radešic. Hornické muzeum Příbram ve spolupráci s městysem Vysoký Chlumec každoročně pořádá několik kulturních pořadů, například tradiční Masopust, divácky atraktivní Den řemesel, zábavný Folklorní den. TEMATICKÉ TRASY Hornická tradice – na této trase se seznámíte s tradicí hornictví, těžby rud i zlata. Čeká vás Hornické muzeum v Příbrami – Hornický skanzen Březové Hory, Muzeum těžby a zpracování zlata na Novoknínsku i Muzeum obětí komunismu a dějin uranového hornictví. Hornický skanzen Březové Hory zahrnuje expozice spjaté s těžbou ve stříbrorudním revíru, uranovém ložisku a podbrdské železářské oblasti, umístěné v originálních hornických provozech a správních objektech (Ševčinský důl, Vojtěšský důl, Anenský důl, Drkolnovský důl, hornický domek). Ve skanzenu Březové hory se také každoročně koná hornická Prokopská pouť, kterou doprovázejí různá kulturní vystoupení, kostýmované průvody, dobové scénky, pouťové atrakce či staročeské trhy. Přijeďte právě v této době a užijte si jedinečnou atmosféru tohoto místa. Muzeum zlata v královském horním městě Nový Knín, umístěné v historické budově tzv. Mincovny z 15. století na náměstí Jiřího z Poděbrad, přibližuje těžbu zlata na březích zlatonosné říčky Kocáby. Památník Vojna Lešetice nabízí návštěvu autenticky dochovaného vězeňského areálu, který sloužil v období 1949–1951 jako tábor nucených prací a následně do roku 1961 jako vězeňské zařízení pro politické vězně komunistického režimu. Návštěvníka 192/417
seznámí s historií komunistických represí i těžby uranu v Čechách. Svým charakterem je ve střední Evropě ojedinělou památkou. Kromě doprovodných akcí v rámci jednotlivých lokalit čekají na zájemce i tematicky zaměřené naučné stezky. Jedná se o naučné stezky po lokalitách historické těžby zlata v okolí Nového Knína a naučnou stezku, která prostřednictvím příběhů politických vězňů spojuje Svatou Horu a bývalý tábor Vojna.
193/417
PASPORT SUBREGIONU RAKOVNICKO, KŘIVOKLÁTSKO, POBEROUNSKO A KLADENSKO (možná varianta názvu oblasti dle Asociace regionálních značek – ZÁPRAŽÍ) ANOTACE Oblast na jihozápad od Prahy je oblastí bohatých křivoklátDESTINACE ských lesů, tradičně spjatých s myslivostí, hlubokého údolí řeky Berounky, které nejprve obdivovali čeští spisovatelé a básníci a poté i trampové. Pokračováním staleté hrnčířské tradice ve městě Beroun jsou dodnes živé hrnčířské trhy, které se tu konají dvakrát ročně. Je to ale také oblast těžby vápence v Českém krasu a těžby uhlí v okolí Kladna. POZICE V RÁMCI Součást regionu Střední Čechy REGIONALIZACE ZÁKLADNÍ TÉMA - Hrnčířství – hrnčíři pocházející z Berouna byli pro PRO kvalitu svých výrobků proslulí již ve středověku, tato MARKETINGOVOU tradice je zde stále živá mj. prostřednictvím jarních KOMUNIKACI a podzimních hrnčířských trhů. - Těžba a lámání vápence v lomech Malá a Velká Amerika – v oblasti Českého Krasu se nachází soubor jámových vápencových lomů, které jsou navzájem propojeny mnoha podzemními štolami. - Počátky českého trampingu –v devatenáctém století navštěvovali romantická zákoutí Křivoklátska a Rakovnicka čeští básníci a spisovatelé a v meziválečném období do hluboce zaříznutého údolí a meandrů řeky Berounky zavítal tramping. PRŮNIKY - Počátky českého trampingu PERSONIFIKACE REGIONU Vladimír Izbický. Jméno Vladimíra Izbického z Hýskova je už mnoho let mezi obyvateli berounského regionu neodmyslitelně spjato s hrnčířskými trhy v Berouně. Je totiž jejich zakladatelem a sám se jich také účastní a prodává na nich své miniaturní keramické džbánečky a další hrnčířské výrobky. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Skanzen Třebíz je vesnická památková rezervace s krásnou návsí a národopisným muzeem Slánska. Nachází se zde rodný domek spisovatele Václava Beneše Třebízského a mnohé expozice dokumentující stavitelství, zemědělské hospodaření a řemesla. Ve vsi Skřivaň se dochoval významný soubor roubené lidové architektury charakteristické pro region lesnatého Křivoklátska. Zastoupeny jsou domy i hospodářské stavby, vesměs ze závěru 18. a první třetiny 19. století. Charakteristickým rysem obytných staveb jsou sedlové střechy s výrazným přesahem nad zápraží. Nachází se zde památkově chráněný chlév a roubené stavby: dům s roubenou světnicí na podezdívce a roubenou komorou, chalupa s roubenou světnicí, dům s roubenou světnicí a vstřícně bedněnou lomenicí a roubené stodoly. Jádro nejhodnotnějších staveb lidové architektury v obci Skryje tvoří roubenky. Jejich historii si mohou návštěvníci prohlédnout ve zdejším muzeu, které nabízí i ukázky bydlení a zařízení kuchyní. Ve Skanzenu výroby dřevěného uhlí ve Lhotě se návštěvníci seznámí s historií a současností výroby dřevěného uhlí formou naučné stezky. Pálení dřevěného uhlí na Křivoklátsku má své kořeny v době Keltů před 2500 lety. Jednoduché pálení v ohništích a jamách časem nahradily milíře, které se stavěly až do poloviny 20. století. V milíři probíhalo pomalé a nedokonalé spalování dřeva, které mohlo trvat i přes dva týdny. Později se používaly plechové karbonizační pece, které umožnily výrobu uhlí mimo les. Pálení uhlí se zde nepřetržitě provozuje až do dnešních dob a stalo se místní tradicí. Skanzen nabízí ukázky typů milířů, nářadí, pomůcek a vybavení k práci 194/417
a životu uhlíře. Dům tzv. Kolonie v Kněževsi byl postaven kolem roku 1880 pro rodiny horníků pracujících v blízkém dole bratří Fantů z Vídně. Původní podobu si víceméně zachoval dodnes. Dolování uhlí připomínají ještě další, mladší stavby: areál bývalého dolu František a hornický dům vystavěný Františkem Šmídlem pro potřeby dolu. Ve vesnici se nachází také zájezdní hostinec, který byl v domě už v 15. století. V přízemí hostinské místnosti podpírá strop dřevěný sloup pozdně gotického profilu. V obci Bratronice se zachovalo několik původních staveb staré lidové architektury, které jsou zapsány na státním seznamu nemovitých kulturních památek, např. starší dřevěná stavba, roubená stodola a renovované hospodářské stavení. Jedna z nejzachovalejších rolnických usedlostí z období baroka je k vidění v obci Rynholec. Štítem do ulice směřuje opuková obytná místnost s malými okénky. Stavba je patrová, vstup má přes zděné schůdky a dřevěnou pavlač. Na klenutou obytnou místnost směrem do dvora navazuje prostorný chlév. Stavení je i s pavlačí zastřešeno sedlovou střechou s taškovou krytinou. V Petrovicích se nachází budova barokního zájezdního hostince. Obdélná stavba je kryta mansardovou střechou s taškami, do které je nad vchodem vestavěn zděný štít. Památkově cenný a chráněný je nejen vlastní hostinec, ale i přilehlé hospodářské budovy tvořící s ním uzavřený areál. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Hrnčířství, Beroun. Hrnčíři pocházející z Berouna byli pro kvalitu svých výrobků proslulí již ve středověku. Jejich věhlas se šířil především prostřednictvím tzv. berounského zboží, což byla červeně zbarvená keramika zdobená bílými přírodními motivy, ze které se pilo třeba při korunovaci krále Matyáše v roce 1611. Tento typ keramiky se tehdy nevyráběl nikde jinde. Hrnčířská výroba byla v Berouně nejslavnější v 16. a 17. století, tradice žije ve městě dodnes: kromě projektu na muzeum keramiky probíhají ve městě pravidelně i hrnčířské trhy. Hrnčířské trhy v Berouně. Dvoudenní podzimní přehlídka řemeslníků a hrnčířů v Berouně navazuje na bohatou tradici hrnčířství a umožňuje místním řemeslníkům a hrnčířům prezentovat jak své řemeslo, tak i své produkty. Podzimní hrnčířské trhy doplňují ještě jarní hrnčířské a řemeslné trhy. Na obou akcích mohou návštěvníci zakoupit repliky berounské keramiky a rovněž si vybírat z široké nabídky keramiky různých technik od hrnčířů z celé republiky i ze zahraničí. Hrnčířské trhy jsou samozřejmě doplněny o možnost ochutnat tradiční speciality z Berounska. Těžba a lámání vápence v lomech Malá a Velká Amerika. V oblasti Českého krasu se nachází soubor jámových vápencových lomů, které jsou navzájem propojeny mnoha podzemními štolami. K největším lomům této oblasti patří Velká a Malá Amerika a lom Mexiko. K výraznému rozvoji vápencových lomů pro potřeby průmyslu zde došlo zejména koncem 19. století. Do té doby zde probíhalo pouhé lámání vápence z přirozeně odhalených skalních stěn. Známky takového lámání jsou patrné dodnes. Koncem 19. století tedy začala skutečná a systematická lomová těžba vápence z lomů Českého krasu. Tou dobou výrazně rostla poptávka po snadno opracovatelném stavebním materiálu pro rozrůstající se pražská předměstí, hlavním odběratelem tohoto minerálu a iniciátorem otevření nových dolů se ale stal těžký průmysl. Hornická tradice na Kladensku. Nejstaršími uhlokopy na Kladensku a Slánsku byli Keltové, kteří dobývali sapropelitické uhlí, místně zvané „švartna“, vyskytující se v nadloží kounovské sloje. Z tohoto snadno opracovatelného uhlí vyráběli šperky, které vyváželi téměř do celé Evropy. První písemná zpráva o těžbě černého uhlí v širším okolí Kladna pochází z roku 1463, kdy se dobývalo u Malých Přílep. Je to nejstarší zpráva o dobývání černého uhlí v Čechách. Uhlí bylo původně dobýváno velmi primitivním způsobem. Do svahů otvovického údolí byly raženy chodby ve sloji, která zde vycházela na povrch a nakopané uhlí se vyváželo na kolečkách. Před ústím štol se uhlí třídilo prohazováním na sítech. Hrubší kusy se používaly v domácnostech na topení a propadlé jemnější zrno si odvážely okolní cihelny na pálení cihel. Do konce 18. století byla těžba uhlí v kladenském revíru soustředěna v jeho západní části. Teprve ke konci 30. let 19. století se přesouvala k hlouběji uloženým slojím ve střední, jihozápadní a severní části revíru. Poslední vůz uhlí z dolů vyjel v těchto oblastech v roce 2002. Hornickou tradici regionů přiblíží Hornický skanzen Mayrau, nacházející se v obci Vinařice. Celý historicky vzácný areál je zachován v modelu tzv. posledního 195/417
pracovního dne. K vidění jsou modely důlních děl, svítidel, mineralogické nálezy, ukázky dobývání uhlí pod zemí nebo pochůzky po hornických stezkách. Sklářství. Sklárna Rückl Crystal v Nižboru byla založena roku 1903 Antonínem Rücklem. Kromě užitkově dekorativních předmětů vyrábí sklárna i poměrně proslavené sportovní trofeje a poháry. Pro vysokou kvalitu výrobků a služeb je firma vybírána pro výrobu a dodávky oficiálních státních darů a je také autorem sošek pro ocenění Český lev. Návštěvníci se seznámí s jednotlivými etapami výroby křišťálových výrobků ruční technologií, zpracováním, kreslením a broušením. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Myslivost. Oblast Křivoklátska byla od nepaměti známa pro hojný výskyt zvěře, který přitahoval myslivce z celé republiky. Na území Křivoklátska se nacházejí mnohé unikátní honitby, které se svými nedotčenými lesy sloužily myslivcům jako ideální místo pro lov zvěře. Myslivost má v této lokalitě několikasetletou tradici. V roce 2012 byla česká myslivost zařazena na seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky. Zařazení české myslivosti na národní seznam nehmotného kulturního dědictví spočívá především ve výčtu zvyků, rituálů a tradic, které jsou k ní vázány. Fenomén myslivosti je v České republice opravdu výrazný. Českomoravská myslivecká jednota sdružuje kolem 80 000 členů, z čehož je 8 000 žen. Momentálně se v krajině Křivoklátska nachází několik honiteb, které si mohou lovci pronajmout, aby zde mohli lovit zvěř. Pokud bude krajina Křivoklátska skutečně prohlášena za národní park, vznikne zároveň i jedna velká honitba, která by spadala pod správu vedení národního parku. Jednalo by se tak o výraznou ochranu unikátních lesů v prastarých královských honitbách. V oblasti Křivoklátska se také nachází Lánská obora, jedna z nejkrásnějších u nás, a pravděpodobně nejstarší v Evropě i ve světě (zdroj: www.wikipedie.org). Část původní obory je oplocená a není veřejně přístupná, část je mimo oplocení a volně přístupná. Okolím obory vedou značené turistické trasy. V oboře mohou návštěvníci vidět jeleny, muflony, sika japonského, sika dybowského, daňky, muflony a divoká prasata. Lov si lze vyzkoušet např. na honitbě v lánských lesích nebo v bažantnici Amélii, kde zájemce o tuto disciplínu doprovodí myslivci dle platných pravidel. Atmosféru si mohou vychutnat i tím, že přespí v lovecké chatě Leontýně. Že jsou lesy na zvěř bohaté a že lesy zde mají zvláštní kouzlo, dobře věděl už Ota Pavel, když je popsal v knize Smrt krásných srnců. Vinařská tradice na Karlštejně. V době, kdy byl položen základní kámen ke stavbě hradu Karlštejn (1348), nechal Karel IV. založit také vinice pod hradem. Výsledkem jeho snahy byly rozsáhlé vinice v širokém okolí. Karel IV. rovněž stanovil viničná práva na podporu a ochranu vinic a současně omezil dovoz vína ze zahraničí, čímž zajistil prosperitu vinohradnictví, dal práci poddaným a zajistil velký příjem městům. Rozkvět trval až do 16. století. Poté nastal postupný úpadek v celých Čechách, a tedy i na Karlštejně. Přestože z původních vinic v Karlštejně už nezbylo vůbec nic, tento chutný nápoj se zde rodí dál. Karlštejnské víno pochází z vinic Výzkumné stanice vinařské. Sláva karlštejnského vinařství je obnovována od roku 1919, kdy zde byla založena Výzkumná stanice vinařská (VSV). Od založení stanice je jejím posláním výzkum, šlechtění, zkoušení odrůd, nové způsoby pěstování a jiná výzkumně-pěstitelská činnost. Z místních odrůd lze ochutnat červená vína André, Modrý Portugal, Rulandské modré, z bílých vín zase Chardonnay, Kerner, Müller Thurgau, Ryzlink rýnský nebo Sylvánské zelené. Tradici karlštejnského vinařství každoročně zpestřuje Karlštejnské vinobraní, které se na konci září koná již od roku 1996 a navazuje na předválečnou tradici. Obyčeje a zvyky, události Masopustní rej na Křivoklátsku. Oblíbenou lidovou událostí je křivoklátský masopust, který se na začátku března koná na území obce Roztoky u Křivoklátu. Letos se konal již 13. ročník. Akce tradičně začíná na návsi v Chaloupkách, tradičním hostem masopustu v Roztokách je i Josef Švejk, který – jak je jeho dobrým zvykem – pozdraví svým typickým způsobem všechny přítomné. Návštěvníkům masopustu tradičně požehná i velebníček a na pozoru se všichni musí mít před všudypřítomnou smrtkou. Během masopustu lze zhlédnout některé tradiční lidové scénky (scénka lesáků z filmu Jiřího Menzela Slavnosti sněženek nebo scénka hasičů na téma Jožin z bažin) 196/417
a některá hudební vystoupení. Roztocký masopust je tradičně zakončen lidovou veselicí v místním hotelu. Poberounský masopust Zadní Třebaň je největší akcí svého druhu ve Středočeském kraji. Průvod maškar je doprovázen rozvernou muzikou po celé vsi. Součástí programu je staročeský jarmark se zabíjačkou a vystoupení několika tanečních a hudebních souborů. Akce se koná v únoru. Berounský masopust. Únorové masopustní veselí doprovází průvod masek i tradiční koncert v areálu rodinného pivovaru Berounský medvěd. Program nabízí například žertovné utkání mezi příznivci piva a milovníky vína a korunovaci krále masopustu. Stavění suchých májů v obci Bzová se na Rakovnicku a Křivoklátsku koná hned v několika obcích. Zvyk se udržuje např. v obci Bzová nebo Březová. Stavění suchých májí se koná obvykle jakýkoliv víkend červnu. Je organizováno provdanými ženami a ženatými muži. Dle dochovaných zdrojů se zdá, že vůbec první stavění suchých májů v obci Bzová proběhlo buď v roce 1967, nebo o rok později, v roce 1968. Inspirace pro stavění suchých májů získala obec Bzová patrně od okolních vesnic Březová nebo z Kublova, kde stavění suchých májí spadalo do kompetence dobrovolných hasičů. V obci Bzová se o stavění staral Československý svaz žen. Jeho členky se v 70. letech měly rozhodnout vytvořit obdobu tradičního stavění májí, a tak vzhledem ke svému věku a rodinnému stavu zvolily máje suché. Během současného stavění suchých májí se všichni účastníci sejdou v hospodě, odtud se vydají společně s muzikanty k domu starosty obce. Ten si s účastníky tradičně připije a veřejně popřeje akci mnoho štěstí. Počátky trampingu. V devatenáctém století navštěvovali romantická zákoutí Křivoklátska a Rakovnicka čeští básníci a spisovatelé: Karel Hynek Mácha, Jaroslav Vrchlický, Zikmund Winter a další. V pozdější době zde vznikaly výletní a lázeňské lokality, které dosáhly svého největšího rozkvětu v 19. století a v období první republiky, ať to byl křivoklátský Amalín, Lužná u Rakovníka, nebo Jesenice s Velkým rybníkem, nazývaná „městečkem u jezera“, ale i další místa s útulnými malými hotely a penziony pro ubytování hostů tuzemských či zahraničních. V meziválečném období do hluboce zaříznutého údolí a meandrů řeky Berounky zavítal tramping. Počátky českého trampingu sahají už do doby krátce před první světovou válkou a souvisejí s vývojem českého skautingu. Prudký rozvoj trampingu nastal hned po první světové válce, kdy přibývalo „divokých skautů“, odchovaných Junákem a dalšími skautskými spolky. Nově se rodící subkultura byla silně inspirována obrazem idealizovaného amerického Západu a přijala za vlastní jeho estetiku a důraz na osobní svobodu, samostatnost a prožívání dobrodružství. Velmi významnou roli hrála i dobrodružná literatura (Zane Grey, Karel May). První trampská osada byla založena už v roce 1918 ve Svatojánských proudech a nazývala se „Tábor řvavých“, později byla přejmenována na „Ztracenou naději“. Brzy následovaly další, nejprve v jižním okolí Prahy a pak i na dalších místech v republice. Na trampských osadách se kromě vlastního táboření rozvíjel i bohatý sportovní a kulturní život včetně literární, výtvarné a hudební tvorby. Omezování trampingu přinesla nejprve druhá světová válka a následně i nástup komunistické moci. Proto se stal tramping i jedním z forem protestu proti tehdejšímu režimu. I přesto však postupně vznikaly trampské a chatové oblasti, které se spíš proměňovaly na rodinnou rekreaci než v klasický tramping. Po roce 1989 přišla opět obnova trampingu. Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Česká nářeční skupina je označení pro skupinu dialektů českého jazyka vyskytující se zhruba na území historické země Čechy. Interdialektem této nářeční skupiny je obecná čeština. Středočeská podskupina české nářeční skupiny se vyskytuje v centrální části Čech, je to zejména Praha a její okolí (hranice tvoří pás Mělník – Nymburk – Poděbrady – Kolín – Čáslav – Chotěboř na severu a pás Rakovník – Hořovice – Příbram – Milevsko – Tábor – Pacov – Pelhřimov na jihu). Hlavní znaky této podskupiny jsou: - změna í > ej (cítit > cejtit), - změna stř > tř na začátku slov (stříbrný > tříbrnej), 197/417
- koncovky -ou, -ej, -aj (jsou, modlej, plivaj), - seš jako sponové sloveso. Významné folklorní festivaly a soubory Poberounský folklorní festival Staročeského máje, konaný v průběhu celého měsíce května v několika obcích v okolí, je přehlídkou poberounského folkloru. Na festival přijíždějí desítky souborů z celé republiky i krajanské komunity ze zahraničí. K Berounce se sjíždějí cimbálovky, dechovky či dudáci, kteří představují folklorní umění jednotlivých národopisných oblastí. K tomu všemu se konají stylové jarmarky, ceremoniální průvody, taneční zábavy i církevní obřady. Zajímavostí posledních ročníků je zaměření vybraných dnů na konkrétní pochutiny či nápoje (den piva, den vína) a pořádání speciálních sedláckých trhů. Z účastnících se obcí jmenujme především Černošice-Mokropsy, Lety, Hlásnou Třebaň, Zadní Třebaň, Karlštejn či Mníšek pod Brdy. Z původně malého koncertního vystoupení několika kapel se festival postupně rozrostl v jednu z nejvýznamnějších kulturních akcí celého Středočeského kraje Středočeský folklorní festival Tuchlovice probíhá od roku 1994. Pravidelně se během první májové dekády v obci Tuchlovice u Kladna koná třídenní folklorní festival. Účastní se jej pravidelně ke dvaceti souborům dětí a dospělých z Čech, Moravy a ze zahraničí. Od pátku do neděle se tanečníci a muzikanti představí divákům v řadě vystoupení na návsi a v rekonstruovaném areálu letního kina, kde se konají hlavní pořady festivalu. Klíček, dětský taneční folklorní soubor, vznikl v roce 1997 v Řevnicích. Účinkuje na řadě folklorních festivalů a slavností v ČR. Hraje a zpívá lidové písničky z různých oblastí českého a moravského folkloru. Notičky, dětská lidová muzika, vznikly v roce 1998 v Řevnicích. Tato muzika se zabývá především folklorem středních a jihozápadních Čech a Chodska. Uskutečnila nespočet vystoupení, natáčela pro Českou televizi a společně s dětským souborem Klíček se zúčastnila řady mezinárodních festivalů s folklorních přehlídek. Vydala desku nazvanou Okolo Berounky. Čtyřlístek, soubor lidových písní a tanců, vznikl v roce 1976. Zabývá se především folklorem středních Čech, ale jeho cimbálová muzika hraje i písně Moravy. Pravidelně se zúčastňuje celé řady folklorních festivalů a přehlídek. Folklorní soubor Pramínek je součástí tanečního oboru základní umělecké školy v Černošicích. Soubor Pramínek je dnes tvořen jak dospělou, tak dětskou muzikou. Repertoár je inspirován písněmi a tanci především z oblasti středních Čech, nicméně některá představení čerpají z folklorních tradic pocházejících i z jiných oblastí ČR. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Kladenská uhlířina je typické hornické jídlo vařené např. z brambor, knedlíků, zelí nebo masa. Karlštejnská medovina je produktem, který byl nejrozšířenějším kvašeným nápojem na území tehdejšího Českého království až do doby krále Karla IV. Luženská medovina se vyrábí kvašením kvalitního včelího medu z křivoklátských lesů. Mšecké mošty – několik druhů lahodných lihuprostých nápojů, čistý jablečný mošt, mošty s přídavkem hruškového moštu, mrkvové šťávy a šťávy z červené řepy. Křivoklátské bylinkové směsi jsou míchány z bylinek rostoucích na území chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Rakovnické pivo Bakalář získalo 1. místo v soutěži Pivo České republiky 2012. V Rakovníku se vařilo pivo již od založení města. Město obdrželo královský majestát roku 1454. Pivo Berounský medvěd je kvasnicové, nefiltrované pivo. Zdejší tradice vaření piva je přibližně 550 let stará. Navázali na ni manželé Mayerovi, kteří zde roku 1998 založili soukromý stejnojmenný domácí pivovar. Pivo Krušovice je královské pivo vařené od roku 1581. Získalo první místo v soutěži Zlatá pivní pečeť. Unětické pivo získalo řadu ocenění. Unětický pivovar byl založen již v roce 1710 a vaření piva bylo obnoveno v roce 2011. Poddžbánský pivovar je minipivovar nacházející se na území Křivoklátska, asi 50 km od Prahy v obci Mutějovice. Zaměřuje se na výrobu řemeslného piva, které se nefiltruje a nepasterizuje. Pro výrobu poddžbánského piva se používá český slad 198/417
plzeňského typu pro piva světlá a slad mnichovský, karamelový pro piva tmavá. Pivovar Matuška se nachází nedaleko Křivoklátu v obci Broumy. V tomto pivovaru se pivo začalo vařit v roce 2009, kdy byl založen přesně na velikonoční pondělí. Svojí produkcí a velikostí se pivovar zařazuje do kategorie minipivovarů. Pivovar založil pan Matěj Matuška, jenž v pivovarnictví pracuje od roku 1981. Pivo z pivovaru Matuška se může honosit přívlastkem řemeslné, jelikož se vaří tradičním způsobem bez filtrace či pasterizace. Berounský koláč vočepák, tradiční pochoutka Berounska, je velký, oboustranně mazaný koláč. Nejčastěji je pomazaný povidly, posypaný mákem a vykládaný mandlemi a hrozinkami. V minulosti byl součástí každé pravé selské svatby. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Čertův potok, Roztoky u Prahy - Švejk restaurant Dělnický dům Kladno, Kladno Regionální produkty Dřevěné formy. Mistr řezbář František Slavík předvádí v řezbářské dílně na hradě Křivoklátě, jak vypadaly dřevěné formy na máslo, sýry nebo perník či vánoční cukroví. Výroba loutek. Mistr řezbář Libor Daenemark vyrábí známé a žádané tradiční české loutky, od jednoduchých po loutky pro profesionální loutkoherce. Jednou ročně pořádá mezinárodní symposium pro řezbáře v Přílepích u Rakovníka, jde o tradiční a největší setkání tohoto druhu v Evropě. Kovářství. Jaroslav Veselý (Zlonice) se zabývá kovářstvím, jehož historie v rodině sahá až do konce 18. století. V roce 1993 začal v tomto řemeslu podnikat ve vlastní dílně. Od roku 1998 vyjíždí s dílnou vybavenou tradičními nástroji na výstavy, jarmarky a podobné akce. Vyrábí nejen repliky historických výrobků, ale dělá i veškeré kovářské a zámečnické práce. KLASTRY ATRAKTIVIT Hamousův statek ve Zběčně je staročeská rychta ze 16. století, která patří k nejstarším památkám lidové architektury středních Čech. Expozice představuje selskou domácnost, hospodaření, řemesla a lidové zvyky. Každou sobotu v návštěvnické sezóně bývá součástí prohlídky i pečení chleba tradičním způsobem. Vždy v polovině července je na dvoře stavení pořádán malý řemeslnický jarmark a každou sobotu v návštěvnické sezóně se koná ukázka zadělávání a pečení chleba v selské chlebové peci. V době adventu se konají ukázky řemesel a ukázka ručního tesání kříže a též ukázka pečení chleba a koláčů v selské chlebové peci. Dřevěný mlýn u Veselých se nachází na okraji obce Choteč v blízkosti Radotínského potoka. První zmínka o mlýnu pochází z roku 1666. V areálu funkčního vodního mlýnu Veselých se nachází kompletní mlýnská technologie z první poloviny 20. století včetně rekonstruované a do provozu uvedené malé vodní elektrárny. Velkým lákadlem je možnost ochutnat pravý domácí chléb upečený na peci v budově Turistického návštěvnického centra, pro zájemce jsou navíc připraveny kurzy pečení chleba. Neméně zajímavou je i nová expozice obilovin, která byla zprovozněna teprve v roce 2013, a navíc se v současné době pracuje na dokončení expozici mlýnských kamenů. Návštěvníci si mohou kromě prohlídky mlýna též zakoupit v Mlýnském obchodě výrobky z přírodních materiálů. Jedná se např. o výrobky z obilovin, smaltované nádobí Riess, kartáče, kosmetiku apod. TEMATICKÉ TRASY Těžba a lámání vápence v lomech Malá a Velká Amerika. V oblasti Českého Krasu se nachází soubor jámových vápencových lomů, které jsou navzájem propojeny mnoha podzemními štolami. Navštivte Muzeum těžby a dopravy vápence v Českém krasu - skanzen Solvayovy lomy a nahlédněte do hlubin českého Grand Canyonu: lomů Malá a Velká Amerika. Muzeum těžby a dopravy vápence v Českém krasu – skanzen Solvayovy lomy je koncipováno jako skanzen ve volné přírodě, který tvoří několik objektů: bývalé provozní a technologické budovy a rekonstruovaná úzkorozchodná dráha. Největšími zajímavostmi jsou polní lomová dráha s rozchodem 600 mm, kterou se návštěvníci mohou v rámci prohlídky svézt, a také podzemní štola. Budovy se zbytky technologických zařízení se nalézají ve zrušeném vápencovém lomu Paraple v krajině 199/417
Českého krasu mezi obcemi Svatý Jan pod Skalou, Bubovice a Loděnice. Po celý rok můžete volně procházet po vyznačených stezkách, prohlížet si volně přístupné exponáty a z názorných informačních tabulí získat představu o způsobu těžby, dopravy a zpracování vápence. Muzeum a podzemní štola jsou veřejnosti přístupné v období květen–říjen o sobotách, nedělích a svátcích, o hlavních prázdninách (červenec a srpen) nově i ve všední dny kromě pondělí. Kromě toho je možné objednat pro organizované skupiny prohlídku v období duben–červen a září–říjen každý všední den kromě pondělí. Prohlídka s výkladem trvá 75–90 minut, začíná prohlídkou muzea, následuje jízda lomovou dráhou a prohlídka podzemní štoly. Skanzen leží v přírodní rezervaci a není sem možné bez povolení zajíždět motorovými vozidly. Ze všech tří okolních obcí vedou do skanzenu značené cesty. Můžete se podívat na Velkou Ameriku – český Grand Canyon. Je to vápencový asi 800 m dlouhý, 200 m široký a až 100 m hluboký zatopený lom. Místo je vyhledáváno filmovými společnostmi. Byly zde natáčeny scény do filmů Limonádový Joe a Akumulátor. Nachází se v těsné blízkosti silnice vedoucí z obce Mořina (směr od Karlštejna) do obce Kozolupy (směr Loděnice, Praha). Malá Amerika je druhý, o něco menší vápencový lom. Rovněž tento lom je zatopený křišťálově čistou vodou. Oba lomy jsou spolu s ostatními v blízkém okolí propojeny podzemními štolami, které jsou ovšem pro širokou veřejnost nepřístupné.
200/417
PASPORT SUBREGIONU POLABÍ A KUTNOHORSKO ANOTACE Polabí tvoří úrodný pruh území podél řeky Labe mezi DESTINACE přibližně mezi městy Jaroměř a Lovosice. Díky kvalitní půdě a příznivým klimatickým podmínkám je po staletí intenzivně zemědělsky využívané. Kromě úrodné zemědělské půdy vhodné i pro pěstování vinné révy tu však nalezneme i jiné poklady, ukryté pod zemským povrchem – historie kutnohorského dolování sahá až do konce devátého století. POZICE V RÁMCI Součástí regionu Střední Čechy REGIONALIZACE ZÁKLADNÍ TÉMA - Kutnohorské stříbro – těžba stříbra a ražba PRO stříbrných grošů v Kutné hoře. MARKETINGOVOU - Mělnická vinařská oblast – mělnická oblast je KOMUNIKACI tradiční českou vinařskou lokalitou. - Lidová architektura středního Polabí a Kokořínska – unikátní soubory lidové architektury Polabí i dalších koutů Čech. - Hrabalovy Postřižiny – jeden z nejoriginálnějších spisovatelů 20. století své dětství a mládí prožil v nymburském pivovaru, jehož život popisuje v knize Postřižiny. PRŮNIKY - Vinařství - Lidová architektura PERSONIFIKACE REGIONU Bohumil Hrabal je jedním z nejoriginálnějších spisovatelů 20. století. Své dětství a mládí prožil v nymburském pivovaru, jehož život popisuje v knize Postřižiny. Jeho otec zde byl správcem pivovaru.V hlavní budově Vlastivědného muzea Nymburk v Tyršově ulici se nachází expozice Bohumila Hrabala. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Pro utváření domu v této oblasti je rozhodující příslušnost k rozlehlé Polabské nížině. Dům středního Polabí je přízemní, provedený roubenou konstrukcí běžně doprovázenou obílenou hliněnou omazávkou. Na Kokořínsku pak můžete spatřit vesnická sídla s převahou typických roubených patrových staveb opatřených podstávkami, pavlačemi a lomenicemi. Nejstarší český skanzen lidové architektury představuje Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem. Zachycuje život venkovského lidu ve středním Polabí od konce 18. do poloviny 20. století. Nabízí více než 30 venkovských staveb včetně roubených chalup a myslivny. Nejstarší je tzv. Staročeská chalupa, upravená jako muzeum lidové kultury z původní rychty a kovárny. Jediný skanzen v ČR, který shromažďuje stavitelské památky z celého území Čech z období od 17. do 19. století pak naleznete v Kouřimi, kde sídlí Muzeum lidových staveb. Návštěvníci zde mohou vidět mj. tradiční venkovskou kovárnu či jak se zpracovávalo mléko a obilí. Unikátní kruhovou barokní vesnici Byšičky tvoří kaplička mezi čtyřmi mohutnými lípami, několik poloroubených chalup a věnec osmi selských statků. Náves v Bošíně je vymezena převážně stavbami roubené konstrukce, pocházející z 18. až 19. století a charakteristickými pro celou oblast středního Polabí. Památkově chráněný středověký špitál z roku 1444 zvaný Kunhuta můžete zhlédnout v rámci Polabského muzea v Poděbradech. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Těžba stříbra. Historie kutnohorského dolování se počítá od roku 985, ale pravá stříbrná horečka vypukla až ke konci 13. století, kdy král Václav II. vydal horní zákon a soustředil ražbu mincí v centrální mincovně ve Vlašském dvoře a zavedl pražský groš. Doly se pod městem, ale i v okolí, rozkládaly na ploše 32 km2. Ve 14. století se vytěžené stříbro používalo k výrobě pražských grošů, a to zejména v mincovně Vlašský 201/417
dvůr v Kutné Hoře. Vlašský dvůr sloužil jako „centrální královská mincovna“ a v současnosti je veřejnosti přístupný celoročně. Vlašský dvůr zahrnuje interaktivní expozici o fungování královské mincovny. V rámci festivalu Kutnohorské léto, který se koná v průběhu téměř celých letních prázdnin, je Vlašský dvůr přístupný každý pátek večer během netradiční kostýmované prohlídky. V této mincovně se Pražské groše razily od roku 1300 do roku 1547. Platnost těchto grošů však trvala až do roku 1644. Stříbro se dále využívalo k výrobě šperků nebo rámů zrcadel. Celý proces středověké těžby stříbra a jeho zpracování přibližuje také České muzeum stříbra. Muzeum bylo založené v roce 1877, jeho součástí je mj. replika důlního díla s technickým vybavením. Návštěvníci zde procházejí 250 m dlouhou částí původního středověkého dolu. Okruh doplňuje tzv. Havířská osada instalovaná na zahradě Hrádku. Její součástí jsou dobová huť s replikou nístějové pece s měchy pod zastřešením. Královské stříbření Kutné hory. V polovině června ožívá celé město fiktivním příběhem příjezdu a vzácné přítomnosti českého a římského krále Václava IV. s jeho dvorem. Bohatí a hrdí „horníci“ chystají uvítání krále, otevírá se jarmark, na loukách pod Vlašským dvorem se rozhoří svatojánské ohně lidové veselice uspořádané „horníky“ na počest oblíbeného panovníka. Seznamuje diváky s dobýváním stříbrné rudy, která se zpracovávala do slavného stříbrného groše. Přibližuje také zvláštnosti životního stylu středověkého města a jeho obyvatel. Sklářství. Sklárna Crystal Bohemia je nositelem bohaté tradice českého broušeného křišťálu. Návštěvníci si prohlédnou ruční výrobu českého skla, jehož výroba v Poděbradech začala v roce 1876. Sklárny Crystal Bohemia založili bratři Augustin a Jan Gerhardtové v Poděbradech i přes to, že tou dobou byly Poděbrady malým městem s nedostatkem vhodných surovin pro výrobu skla a místní pracovní síla byla dražší než v pohraničí. Provoz továrny, která byla v této době tou nejmodernější v Čechách, byl zahájen v roce 1877. V této době se továrna zaměřovala zejména na produkci částí petrolejových lamp, kalamářů, lahví, pivních sklenic, džbánů a dalšího stolní zboží. 1. ledna 1950 vznikly samostatné Poděbradské sklárny, které se v roce 1975 staly součástí koncernu Crystalex, do kterého v té době spadala většina podniků vyrábějících domácí sklo. Pod názvem Crystalex BOHEMIA působí firma od roku 2008. Společnost Crystal BOHEMIA momentálně patří k předním světovým výrobcům olovnatého křišťálu a je suverénně nejvýznamnějším výrobcem sklářských výrobků v České republice. Bohatá historie a mimořádná tradice této společnosti je nyní reprezentována oválnou modro-zlatou ochrannou známkou s nápisem BOHEMIA. Firma patří k předním světovým výrobcům olovnatého křišťálu vůbec. Plných 90 % výroby skláren směřuje na zahraniční trhy. Společnost udržuje dlouhodobou tradici výroby křišťálových pohárů pro různá významná sportovní a kulturní dění, např. trofeje pro vítěze světových pohárů v lyžování, trofeje pro golfová či tenisová utkání, ceny pro vyhlášení nejlepších sportovců roku, křišťálové míče pro nejlepší fotbalisty Champions League aj. O kvalitě výroby svědčí různá udělená ocenění, zastoupení na výstavě EXPO v Bruselu 1958, Montrealu 1967 aj. Za výsledky dosažené v oboru získaly Sklárny BOHEMIA v roce 1974 v Římě ocenění „Zlatý Merkur“ (European Award GOLD MERCURY). Firma má pevnou pozici v řadě zemí, např. v Austrálii, Japonsku nebo v zemích bývalého Sovětského svazu. Košíkářství. Pletení z vrbového proutí má v této oblasti velice dlouhou historii, neboť jsou zde dobré podmínky pro pěstování vrbového porostu. V současné době se navazuje na techniky pletení z vrbového proutí mělnického košíkářství a zdokonalují se požadavky dnešního zákazníka a trhu. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Vinařství v mělnické podoblasti má základy sahající až do roku 884, do dob kněžny Libuše. Největšího rozmachu dosáhlo za vlády Karla IV., který do Čech přivezl z Francie odrůdu Rulandské modré. Tradici si získalo na počest zakladatelky zdejších vinohradů víno Ludmila. Víno Ludmila je k dostání v zámecké vinotéce, v místních zámeckých vinných sklepech, nebo v butiku mělnického zámku. V zámeckém sklepení lze ochutnat víno Ludmila v rámci častých degustací pod vedením zámeckého sklepmistra. Na staletou tradici vinařství na Mělnicku navazuje také Vinařství Bettina Lobkowicz, které nyní sídlí opět na mělnickém zámku. 202/417
Mělnické vinobraní. První vinařská slavnost se konala v roce 1878, při příležitosti pětistého výročí úmrtí Karla IV. Město Mělník tehdy dostalo darem od Jana Neuberga sochu Karla IV. (dnes je umístěna na vyhlídce za mělnickým zámkem). Dne 1. října 1911 se konala podobná vinařská slavnost, která byla pojata jako všelidová veselice. Město se na slavnost patřičně vyzdobilo: na věžích vlály prapory, zelenaly se girlandy z révy, střílelo se z moždířů, hrála hudba, městem procházel alegorický průvod, ochutnávalo se víno, tančilo se v ulicích a na náměstích. Při další slavnosti pořádané až v r. 1922, uvítal Mělník prezidenta T. G. Masaryka. V tomto roce vznikla tradiční scéna příjezdu Karla IV. s družinou do města. Od následující vinařské pouti v r. 1933 se pořádá mělnické vinobraní pravidelně (nekonalo se pouze během druhé světové války). Koná se každoročně koncem září. Vinařství v Kutné Hoře. Vinařská tradice se v Kutné Hoře traduje již od 12. století. V současné době hospodaří kutnohorští vinaři asi na 52 hektarech vinic. Kutnohorské víno vyniká zejména svojí mineralitou a kořenitostí. Za tyto vlastnosti kutnohorské víno vděčí kamenitému a štěrkopísčitému podloží, které je velmi bohaté na minerální složky. Kutnohorské víno se pravidelně objevuje v Salonu českých vín a získává ocenění nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Místní vinařství každoročně připravují i řadu gastronomicko-turistických akcí nadregionálního významu. Oblíbené jsou třeba řízené degustace vína konané každý páteční večer v rámci festivalu Kutnohorské léto nebo Svatomartinské hody konané v polovině listopadu v prostorách Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře. Vinné sklepy Kutná Hora v letní sezóně pro zájemce o vinařskou turistiku nabízejí i prohlídku ukázkové Královské vinice, která se nachází přímo u chrámu sv. Barbory. Obyčeje a zvyky, události Folklorní festival Staročeské máje v Čečelicích probíhá každoročně na konci května. V rámci tradice se nejen staví májka, ale pořádá se i průvod obcí, během kterého místní mládenci vyvádí nezadaná děvčata starší patnácti let. Domov takové slečny je označen břízkou ozdobenou barevnými pentlemi. Vyvádění děvčat spočívá v tom, že si nezadané slečny zatancují s některým z mládenců, k čemuž jim hrají muzikanti sedící na valníku. K tanci vyzývá místní „kecal“, který průvod víceméně vede a udržuje jeho tempo i atmosféru. Před rodinou svobodné dívky vždy odříká básničku a dá si s jejími rodiči sklenku bílého vína. Masopustní obchůzky v kouřimském skanzenu – únorová obchůzka masopustních masek doplněná folklorním vystoupením. Nechybí ani zásoba zabijačkových dobrot a speciální přírodní likéry. Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Festival dechové hudby Kmochův Kolín. Tento významný festival dechové hudby se koná zejména na počest významného českého skladatele dechové hudby Františka Kmocha. Základní náplní festivalu jsou vystoupení těch nejlepších dechových kapel z ČR. Návštěvníci si mohou vybrat hned z několika scén, které jsou vždy určeny pro různé posluchače. Poslední dobou prochází festival mírnou obměnou. Z amatérského festivalu dechových kapel se Kmochův Kolín mění v regionálním slavnost s rozmanitým programem pro všechny věkové generace. Velmi oblíbenou atrakcí festivalu je i tradiční velký průvod městem všech zúčastněných dechových souborů. Akce se koná v polovině června. Josef Kajetán Tyl, významný český dramatik a novinář, se narodil v Kutné hoře. Je autorem několika významných divadelních her, zdaleka nejznámější je však jeho divadelní hra Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka z roku 1934, protože v této hře poprvé zazněla budoucí česká hymna „Kde domov můj“. Při tvorbě textu k této písni autora výrazně inspirovalo klidné prostředí údolí Vrchlice. Život a dílo této významné osobnosti českého národního obrození mapuje expozice umístěná v Tylově domě. Jde o autorův rodný dům, který se nachází v Kutné Hoře na Tylově ulici. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Česká nářeční skupina je označení pro skupinu dialektůčeského jazyka, vyskytující se zhruba na území historické zeměČechy. Interdialektem této nářeční skupiny je obecná čeština. Středočeská podskupina české nářeční skupiny se vyskytuje v centrální část Čech, zejména v Praze a jejím okolí (hranice tvoří pás Mělník – 203/417
204/417
Nymburk – Poděbrady – Kolín – Čáslav – Chotěboř na severu a pás Rakovník – Hořovice – Příbram – Milevsko – Tábor – Pacov – Pelhřimov na jihu). Hlavní znaky této podskupiny jsou: - změna í > ej (cítit > cejtit), - změna stř > tř na začátku slov (stříbrný > tříbrnej), - koncovky -ou, -ej, -aj (jsou, modlej, plivaj), - seš jako sponové sloveso. Významné folklorní festivaly a soubory Folklorní festival Polabská Vonička je setkáním dětských školních folklorních souborů z Čech a Moravy. Koná se každý rok v červnu. Mělnický vrkoč je setkání dospělých a dětských folklorních souborů z Čech a zahraničí, konané každoročně v první polovině června. Součástí festivalu je i staročeský jarmark s ukázkami lidových řemesel. Furiant Malá Bělá je baráčnický folklorní taneční soubor, který vznikl na konci roku 1999. Účastní se nejen akcí v okolních obcí, ale pořádá i vlastní akce a snaží se udržovat staročeské zvyky a tradice. Jarošovci je folklorní soubor v Mělníku. Vznikl v roce 1949 a je jedním z nejstarších folklorních souborů v ČR. Zpracovává lidové písně, tance a zvyky z okolí toku řeky Labe, z oblasti Mělnicka a ze středních a jižních Čech. Jarošáček je dětský folklorní soubor v Mělníku, založený v roce 1994. Soubor má svoji lidovou muziku, kterou tvoří učitelé, žáci a příznivci školy. Mlynařice – posláním tohoto folklorního souboru je poskytnout dětem prostor pro vzájemné potkávání při hře, písničce a tanci, pomáhat obnovit a udržovat tradiční lidové zvyky a obyčeje v regionu Polabí. Šáteček je dětský folklorní soubor. Vznikl v roce 1985 a soustřeďuje se na folklorní oblast Polabí. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Řepánky – kynuté bochánky plněné cukrovou řepou z Kolínska. Zablafuňky – smetanová polévka s bramborami z Kouřimska. Sýrová koleda – smažená „sýrová vejce“. Mělnické víno Ludmila je pojmenováno po kněžně Ludmile, která na Mělníku založila první vinici a dala základ celému místnímu vinařství. Od konce 19. století se stáčí do originálních, pro ni typických lahví, tzn. kalamářů. Historie praví, že počátkem 20. století skupina archeologů nalezla na nádvoří zámku Mělník historické úlomky z kameniny. Po jejich sestavení získala keramickou láhev identických proporcí, ve které se za dob Karla IV. skladovalo víno. Právě tento tvar se stal inspirací pro víno Ludmila. V zámeckém sklepení mělnického zámku probíhají degustace těchto vín pod vedením zámeckého sklepmistra. Vinařství Bettina Lobkowicz je výrobcem vín z vlastních hroznů. Navazuje na staletou tradici na Mělníku, nabízí vína v několika edicích (Česká edice, Lobkowiczká edice, top edice, edice speciál Bettina L.). Vinařství Bettiny Lobkowicz nyní sídlí opět na zámku Mělník, odkud se v 80. letech odstěhovalo. Víno tak lze ochutnat během výletu na zámek Mělník. Vinné sklepy Kutná Hora je společnost, která ve vinařské oblasti Čechy hospodaří jako jediná systémem ekologického vinohradnictví. Postřižinské pivo nese název, který mu dal spisovatel Bohumil Hrabal, jenž zde v letech 1919–1947 žil. Pivovarnictví v Nymburce má svou tradici již od dob vlády Jana Lucemburského ve 14. století. Milovické viržínko s paprikou je tepelně opracovaný trvanlivý masný výrobek s příjemnou lehce pikantní chutí mleté papriky. Vyrábí se z vepřového a hovězího masa. Je zauzený na bukovém dřevu, čímž získává jemné kouřové aroma. Vyrábí ho firma Fiala Milovice, která byla založena v roce 1911 a obnovena potomky v roce 1992. Rožďalovský rohový koláč je ručně vázaný, vyrobený z nekynutého těsta. V koláčích je pět náplní: tvaroh, mák, jablka, povidla a ořechy. Na povrchu jsou koláče bohatě sypány drobenkou. Prodávají se přímo v prodejně u výrobny v Rožďalovicích, která vznikla v roce 1991. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Chateau Mcely, Mcely - Hostinec Melicharka, Brandýs nad Labem
- Penzion Roubenka 1791, Kokořín - Restaurace- Galerie-Truhlárna, Kokořín - Hotel Opat – restaurace Mincovna, Kutná Hora - Pivnice Dačický, Kutná Hora - Pivovar a restaurace Vítek z Prčice, Sedlec-Prčice - Restaurace sv. Václav, Mělník - Vinárna restaurace Pobuda, Kokořín - Zájezdní hostinec Černokosteleckého pivováru, Kostelec nad Černými lesy - Zámecká restaurace, Mělník - Zámek Liblice, Byšice Regionální produkty Formy na reliéfní perník. Jiří Rücker je jedním ze dvou řezbářů v ČR, kteří vyrábějí formy na reliéfní perník. Na svém kontě má již stovky dřevěných forem, ať se jedná o originály, nebo povedené repliky. Tento umělecký řezbář a rytec získal ocenění „Mistr tradiční rukodělné výroby Středočeského kraje“. Košíkářství. Zuzana Tilajcsiková se zaměřuje na výrobu košíkářských výrobků z loupaného i neloupaného vrbového proutí, zakázkovou výrobu, opravy proutěného zboží, restaurování a opravy nábytkových výpletů. Specializuje se na výrobu klasických hospodářských košů z předsušené neloupané vrby. Své výrobky prezentuje na předváděcích řemeslných akcích po celé republice, nabízí také osobní kurzy pletení z vrbového proutí. V roce 2011 získala ocenění „Nositel tradice lidových řemesel“. Využití orobince. Iveta Dandová vyrábí tašky a klobouky z tradičního materiálu – orobince. Z orobince plete od roku 1991 a v roce 2007 získala ocenění „Nositel tradice lidových řemesel“. Pro stálé expozice místní výroby v muzeích v Bakově nad Jizerou, Mladé Boleslavi a Turnově vytvořila kolekce replik historických sbírkových předmětů, doplněné ukázkami vlastní výroby. Intarzovaná dřevovýroba. Intarzie je dávný výtvarný obor pohybující se na hranici mezi řemeslem a uměním, obor, který vyžaduje hlavně trpělivost, přesnost a pečlivost. Alois Točík pracuje s dýhami nejrůznějších dřevin. Podle šablony vyřezává ostrými nožíky přesné obrysy jednotlivých dílků, které je nutné sesadit do tzv. matrice a pod tlakem je přilepit a nalisovat na podložku. Touto technikou se zabývá již mnoho let. Vytváří hráčské šachové stolky, květinové stolky, servírovací jídelní podnosy, obrazy zátiší a krajiny, pojízdné likérky a také mašlovačky či stropní podhledy. Keramika je v Polabí oblíbeným řemeslem. Drobnou dekorativní keramiku vyrábí pan Hnátek (Klášterní Skalice), který se zaměřuje především na závěsné vykrajované zvířecí a rostlinné motivy. Na užitnou a dekorativní keramiku se specializuje Jiří Málek, jehož výrobky vznikají za použití hrubého dekoru, který připomíná pravěké kultury středověké Evropy. Sadská keramika se specializuje na ručně točenou keramiku, tzv. keramiku z volné ruky, a je ručně malována klasickými hrnčířskými prvky. Luděk Škrabánek se při zrodu jednotlivých kousků inspiruje lidovými tradicemi a vzory a jeho výrobky jsou vhodné na běžné používání. Výrobky z kůže. Václav Neuman (Tupadly) je brašnář, řemenář a bičař. Vyrábí ručně šité a pletené výrobky z kůže. Snaží se dodržovat původní technologie výroby. Jako materiál využívá hovězinu. Své výrobky zhotovuje také na zakázku. Tímto řemeslem se zabývá od roku 1994. Příležitostně navštěvuje řemeslné trhy, jarmarky a slavnosti, kde názorně předvádí ruční šití a pletení z kůže na sedlářském koníku. KLASTRY ATRAKTIVIT Muzeum lidových staveb v Kouřimi je jediným skanzenem v České republice, který shromažďuje stavitelské památky z celého území Čech, a nabízí tak přímé srovnání různých regionálních typů lidové architektury z období od 17. do 19. století. Nachází se zde zatím devět větších obytných a hospodářských objektů z oblasti středních, východních a severních Čech, které doplňuje několik drobnějších památek. Muzeum je celoročně dějištěm mnoha národopisných a dalších doprovodných programů. V roce 2012 byla zahájena postupná realizace rozsáhlého projektu dostavby muzea a jeho koncepční proměna na „Muzeum české vesnice“, které bude kromě architektonických památek přibližovat život na českém venkově od raného novověku do počátku 20. století včetně jeho sociálních a regionálních specifik. Středočeský region je zastoupen stavbami ze širší oblasti Posázaví, Benešovska, Polabí a povodí Berounky. Unikátem je především devítiboká roubená stodola z Durdic u Votic, postavená v roce 1648, která je nejstarší zachovalou památkou tohoto typu na 205/417
území Čech. Z Posázaví pochází poloroubená chalupa a špýchar z Budče a malý roubený špýchar z Hrádku, které byly do muzea přeneseny ze zátopové oblasti přehrady Želivka. Všechny tyto objekty vznikly na konci 18. století. Oblast povodí Berounky reprezentuje roubený obytný dům statku z Týřovic u Rakovníka ze 17. století, který byl do své současné podoby upravován po roce 1800. Z oblasti středního Polabí na pomezí středních a východních Čech pochází pozoruhodná celoroubená kovárna ze Starého Bydžova, postavená roku 1774. Východočeský region v současnosti zastupují dvě památky z Podkrkonoší. Jedná se o roubenou rychtu z Bradlecké Lhoty na Semilsku a mimořádně cennou dvanáctibokou stodolu ze Želejova u Hořic. Rychta z Bradlecké Lhoty s bohatě členěnou lomenicí novopackého typu pochází z konce 17. století, želejovská stodola vznikla v roce 1660, a společně se stodolou z Durdic náleží k našim nejcennějším památkám lidové architektury. Z oblasti severních Čech se v muzeu zatím nachází pouze patrový polohrázděný dům z Jílového u Děčína, postavený na počátku 19. století. Všechny objekty jsou vybaveny interiérovými expozicemi, které dokumentují bydlení a hospodářství na venkově od 18. do první poloviny 20. století. V rychtě z Bradlecké Lhoty je k vidění cenný soubor malovaného nábytku z přelomu 18. a 19. století, pocházející zejména z oblasti Podkrkonoší a Polabí. Ve velké světnici statku z Týřovic, která před rokem 1885 provizorně sloužila potřebám tamní školy, byla zrekonstruována venkovská školní třída z konce 19. století. Rozlehlé podkrovní prostory domu z Jílového slouží k pořádání krátkodobých výstav. Několikrát ročně (výjimečně i mimo otvírací dobu) jsou zde pořádány rozmanité národopisné a další doprovodné programy (Tříkrálové koledování, Masopust, Smrtná neděle, Velikonoce, Před Filipojakubskou nocí, Letnice, Řemeslné pohádkové léto, Svatohavelské císařské posvícení, Svatomikulášská obchůzka, Advent). Základní otvírací doba je od dubna do října a v průběhu prosince. V listopadu, lednu, únoru a březnu je muzeum pro veřejnost uzavřeno a prohlídka je možná jen pro předem ohlášené skupiny deseti a více osob. TEMATICKÉ TRASY Kutnohorské stříbro. Seznamte se se staletou historií těžby stříbra a ražby mincí v Kutné Hoře. Projděte si expozice Českého muzea stříbra, využijte možnosti kostýmovaných prohlídek Vlašského dvora a projděte se v okolí Kutné hory po lokalitách, kde se stříbro dříve těžilo. Přijeďte v době, kdy se ve městě koná akce Královské stříbrnění a vychutnejte si jedinečnou atmosféru této události. České muzeum stříbra v Kutné Hoře vás provede historií těžby tohoto vzácného kovu ve dvou okruzích nazvaných Město stříbra (zprostředkovává historii města až do doby, kdy bylo druhým nejvýznamnějším městem Českého království, a provádí životem „stříbrné šlechty“ tehdejší doby) a Cesta stříbra (přibližuje proces, kterým musela projít stříbrná ruda od samého počátku až po ražbu stříbrné mince, obsahuje prohlídku středověkého dolu či havířské osady). Další neopomenutelnou památkou spojenou s historií tohoto královského horního města je Vlašský dvůr, který byl po celá staletí střediskem hospodářské moci českého státu. Jeho založení na konci 13. století bylo spjato s potřebou bezpečného uložení vytěžené stříbrné rudy z kutnohorských dolů a jejího zpracování. V současnosti slouží Vlašský dvůr jako stálá expozice mincovnictví. Je možné zhlédnout zde ukázku ražby mincí s „živým pregéřem“. V Kutné Hoře se nabízí také různé typy akcí spojených s historií těžby stříbra a ražby mincí, např. akce O stříbrný groš – večerní prohlídky Vlašského dvora v českém jazyce (pravidelně se konají od dubna do konce října, případně na objednávku v dalších termínech) či Královské stříbření Kutné Hory – každoroční gotická slavnost připomínající slavné tradice královského horního města Kutná Hora. Stříbrná naučná stezka v nejbližším okolí Kutné Hory vás seznámí s historií těžby. Stezka začíná i končí v historickém centru Kutné Hory, její část vede kouzelným údolím kolem řeky Vrchlice, kde se v minulosti nacházelo mnoho vodních mlýnů. Délka stezky je 12 km, historickou těžbu stříbra na stezce dokládají mnohé haldy, odvaly, kamenolomy, zahlédnout lze i některé nyní již zazděné štoly. 206/417
PASPORT SUBREGIONU POSÁZAVÍ A PODBLANICKO ANOTACE Posázaví je oblast v okolí toku řeky Sázavy, která byla stálou DESTINACE inspirací pro tvorbu Josefa Lady i české trampy, pro něž bylo Posázaví kultovním místem. Místní údolí jsou protkána nejen řadou trampských osad a chat, ale také řadou vodních mlýnů, jejichž technické zařízení je často možné si také prohlédnout. Na Podblanicku pak čeká návštěvníky seznámení se světem včel, který vám přiblíží místní muzeum i moderní interaktivní expozice ze života včelstva. POZICE V RÁMCI Součást regionu Střední Čechy REGIONALIZACE ZÁKLADNÍ TÉMA - Posázavský Pacifik a počátky českého PRO trampingu – název této železniční tratě zvolili pro MARKETINGOVOU svou oblíbenou lokálku mladí trampové, kteří si do KOMUNIKACI krajiny rozervané kaňonem řeky Sázavy promítali krajinu Divokého západu. - Sázavské vodní mlýny – v oblasti Posázaví se dochovala celá řada mlýnů, v nichž je dodnes možné prohlédnout si mlecí zařízení. - Ladův kraj – oblast mezi Prahou a řekou Sázavou je pojmenována po Josefu Ladovi, který čerpal inspiraci z kraje kolem rodných Hrusic po celý život. PRŮNIKY - Počátky českého trampingu - Mlýny PERSONIFIKACE REGIONU Josef Lada působil jako karikaturista, ilustrátor a také jako spisovatel. Kromě mnoha pohádek a knih pro děti, které sám napsal (k nejznámějším patří Kocour Mikeš a O chytré kmotře lišce), ilustroval především Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (pro Švejka nakreslil 1339 kreseb) a další knihy Jaroslava Haška. Ve svých obrázcích zpracovával svět vzpomínek z dětství, které dovedl kouzelně přiblížit svým perem kreslíře. Zaměřoval se na zachycení řádu lidského života ve vztahu k přírodě a ilustroval život českého venkova. Podařilo se mu zachytit něco neopakovatelného, co dosud žije v české krajině a jejích obyvatelích. Ladův kraj se rozkládá mezi Prahou a řekou Sázavou. Návštěvníci se tu mohou vydat po cestě, kudy kocour Mikeš utíkal z domova, když rozbil Ševkovic babičce hrnek se smetanou. Během putování po dvanácti zastaveních si lze prohlížet krásné obrázky Josefa Lady a číst úryvky z knihy Kocour Mikeš. Bob Hurikán, vlastním jménem Josef Peterka, spisovatel, písničkář a propagátor trampského hnutí. Na Sázavě založil několik trampských osad, hrál na kytaru a zpíval, psal dobrodružné knihy a přispíval do trampských a skautských časopisů. Zůstala po něm i oceňovaná faktografická kniha Dějiny trampingu. ATRAKTIVITY Lidová architektura, archeoskanzeny Sázavské mlýny. V oblasti Posázaví se dochovala celá řada mlýnů. Některé z nich byly přeměny na vodní elektrárny, např. Buda, Budín, Kácek, Nespeky či Městečko, jiné zase na penziony či obytné budovy, např. Tůmův Chabeřický mlýn, Kuchelník, mlýn v Ledečku, Maškův mlýn či mlýn v Kamenném přívozu. Budčice nad Sázavou. Nenápadná budova vodního mlýna (dnes malé soukromé muzeum) ukrývá unikátně zachovalé mlecí zařízení z přelomu 19. a 20. století. Koutský mlýn leží západně od Polipes na potoce zvaném Čestínka. První zmínky o této lokalitě pocházejí z roku 1390. Roku 1714 je mlýn uváděn jako součást majetku kácovského panství. Mlýn se skládal tehdy obvykle z jednoduché dřevěné stavby s jedním patrem, obsahující obydlí mlynáře a mlýnici s mlýnským složením. Hnacím zařízením bylo vodní kolo s lopatkami a hřídelem. Mlýn u Pelíškova ((Tichonice) se nachází na levém břehu Sázavy. Měl dvě vodní kola. Mletí bylo ukončeno v roce 1913. Budova mlýna je dodnes udržována v původním stavu. Lidové stavby ve stylu lidového baroka nalezete v obci Lensedly. Historické jádro bylo vyhlášeno vesnickou památkovou zónou. Obec si zachovala původní středověký půdorys, ve středu s obdélníkovou návsí. Převažuje roubená zástavba 207/417
s cennými dochovanými detaily a jsou zde i ve zdejší oblasti poměrně vzácné zděné usedlosti ve stylu lidového baroka. Na nejvyšším místě stojí sloupová zvonička. V části Petrova Lhota v obci Studený se nachází ojedinělá památka: historické laťové klece na přechovávání ryb zvané haltýře. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Sklářská tradice na Posázaví. Místní sklářskou výrobu započal v roce 1837 František Kavalír, když v Sázavě postavil vlastní sklářskou huť, která nese jeho jméno – Huť František – a zahájil v ní výrobu laboratorního a technického skla. Po celou tuto dobu až do současnosti probíhala v závodě nepřerušená výroba. Přiblížit návštěvníkům tradici výroby skla na Posázaví má do budoucna expozice sklářského umění, která vznikne v Huti František: její dokončení je naplánováno na rok 2014. V rámci expozice budou připraveny kurzy sklářství pro širokou veřejnost, sklářské workshopy, sympozia, konference a další aktivity prezentující sklářské řemeslo a regionální sklářskou historii. V interaktivní expozici skla budou vystavena díla ze sklářské sbírky společnosti Crystalex, další vybrané exponáty budou vybírány s důrazem na zážitkovou rovinu, která by měla návštěvníkům expozice ozřejmit, jak se sklo vyrábí a z čeho se skládá. Těžba zlata. Jílovský zlatonosný revír lze podle historických zpráv a rozsahu starých prací považovat za nejvýznamnější zlatonosný revír v Česku. Regionální muzeum v Jílovém u Prahy ve své expozici zlata umožňuje nahlédnout na zlato u nás i ve světě z mnoha různých úhlů. Úvodní část expozice je věnována výskytu zlata v přírodě a jeho užití v lidském životě. Poté seznamuje návštěvníky s jednotlivými oblastmi těžby zlata u nás, se středověkými hornickými pomůckami, s rýžováním pomocí pánví (v letních měsících je možné si rýžování na nádvoří muzea i vyzkoušet), je možné si prohlédnout i výstavu hornin a minerálů, které mají vztah ke zlatu, historické dokumenty a staré mapy, zlaté mince, památky na dolování v Jílovém. Zajímavé a názorné jsou dřevěné modely, např. žentour nebo jílovská úpravna zlata z počátku 18. století. Poslední část expozice se zabývá současností: získáváním zlata pomocí recyklace; k vidění je zde skleněná aparatura na zpracování odpadů s obsahy drahých kovů. Je také možné navštívit přímo některou z historických štol: štolu sv. Josefa, štolu sv. Antonína Paduánského nebo štolu Halíře. Smalt. Malé rodinné Muzeum smaltu v Netvořicích předvádí sortiment českých a slovenských smaltoven od druhé poloviny 19. století. Návštěvníci se seznámí s historií výroby, různými druhy dekorování smaltových výrobků, tvarovou i barevnou pestrostí těchto výrobků a, připomenou si tradici jejich výroby a světovou proslulost československého smaltovaného zboží. Motocykly Jawa. První motocykly pocházely z továrny, která byla v Týnci nad Sázavou vybudována v roce 1931. Muzeum motocyklů se nachází v obci Netvořice, nedaleko Týnce nad Sázavou. V muzeu lze spatřit více než 136 motocyklů značek ČZ, Jawa a dalších. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Včelařství. V tomto kraji je velmi rozšířeno včelařství, dodnes zde působí řada včelařů a návštěvníci se mohou s touto činností seznámit také prostřednictvím několika expozic. Včelí svět v Hulicích – interaktivní expozice ze života včelstva v budově bývalé školy v Hulicích představuje hravým způsobem život včelstva. Je možné se zde projít velkým včelím úlem s obřími plástvemi, na dotykových monitorech si prohlédnout anatomii včely, zahrát si kvíz ze života včel anebo si pustit zvuky úlu. Expozice je v plánovaném obsahu a rozsahu jediným obdobným projektem ve středoevropském prostoru. Včelařství v této oblasti přibližuje také expozice Muzea včelařství Podblanicka v Louňovicích pod Blaníkem. Vliv na chovatelství včel v tomto kraji měl i včelařský kroužek založený při základní škole roku 1961 z popudu tehdejšího ředitele školy Jaroslava Pospíšila. Kroužek vedl zkušený včelař Bohumil Turek, který vzbudil zájem mladých lidí o život a ošetřování včel a vyškolil mladé včelaře, kteří se dodnes úspěšně včelařství věnují a posilují místní organizaci svazu včelařů. Pro jejich práci byl na školní zahradě postaven včelín. Činnost kroužku skončila v roce 1980 pro pokročilý věk Bohuslava Turka. Po něm se již další vedoucí školního kroužku nenašel. Vliv tohoto kroužku se každopádně zachoval do současnosti. Včelaři místní organizace se podílí i na ochraně životního prostředí, a to výsadbou nových stromů a keřů v jednotlivých obcích. 208/417
Obyčeje a zvyky, události Posázavský Pacifik a počátky českého trampingu. Název této železniční tratě zvolili pro svou oblíbenou lokálku mladí trampové, kteří si do krajiny rozervané kaňonem řeky Sázavy promítali krajinu Divokého západu, jak si ji představovali z četby dobrodružné literatury E. T. Setona a Jacka Londona. Sázavě dali jméno Zlatá řeka, protože se tu kdysi rýžovalo zlato. Na trase bylo proraženo 15 tunelů (za druhé světové války sloužily válečné výrobě) a údolí musela být překlenuta třemi kamennými a pěti ocelovými mosty. Most Žampach se klene na sedmi obloucích přes údolí Kocour u Jílového. V roce 1899 byl díky svým 41,5 metrům výšky (o pouhý metr méně než pražský Nuselský most) nejvyšším železničním kamenným mostem v Čechách. První čeští trampové byli starší skauti, kterým přestal vyhovovat pevný řád skautské organizace. Bylo to v letech první světové války. Objevovali se nejprve v povodí řek Vltavy a Sázavy, kde vznikaly i první osady. Sázava jako Zlatá řeka byla významným trampským říčním tokem. V jejím povodí, hned na soutoku s Vltavou, byla osada Dvě řeky, dále Křikava, Údolí zlatého potoka, Ajax, Spojené osady údolí slunce a mnoho dalších. Mytologie, obřady Blaníka blaničtí rytíři. Blaník je legendami opředený vrch asi 10 kilometrů jižně od Vlašimi, na území Louňovic pod Blaníkem. Podle pověstí spí uvnitř této památné hory veliké vojsko, které vyjede českému národu na pomoc ve chvíli nejtěžší. V těžkých chvílích české historie tak byla tato hora symbolem naděje na získání svobody a svébytnosti českého národa. Alois Jirásek ztvárnil blanickou legendu ve svých Starých pověstech českých. Hora svou symboličností poskytla námět též řadě hudebníků či malířů. Hudební a taneční folklor Trampské písně. První trampské písně byly jednak převzaté lidovky a tzv. městský a študácký folk té doby, jednak vlastní tvorba muzikálně založených kamarádů, často vycházející z importovaných hudebních motivů. S masovým rozvojem trampingu ve 20. a 30. letech došlo i k rozvoji specificky trampské kultury. Začaly vycházet první tištěné zpěvníky a vznikaly první masově organizované trampské kulturní akce. Vznikaly i první trampské hudební skupiny a některé z nich získaly i značnou popularitu. Trampské písně vzniklé v 60. a 70. letech se zásadně lišily od předválečné produkce. Jednak vycházejí muzikálně z jiných kořenů, jednak prezentují odlišnou životní filozofii poválečného trampingu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Česká nářeční skupina je označení pro skupinu dialektů českého jazyka vyskytující se zhruba na území historické země Čechy. Interdialektem této nářeční skupiny je obecná čeština. Středočeská podskupina české nářeční skupiny se vyskytuje v centrální část Čech: zejména Praha a její okolí (hranice tvoří pás Mělník – Nymburk – Poděbrady – Kolín – Čáslav – Chotěboř na severu a pás Rakovník – Hořovice – Příbram – Milevsko – Tábor – Pacov – Pelhřimov na jihu). Hlavní znaky této podskupiny jsou: - změna í > ej (cítit > cejtit), - změna stř > tř na začátku slov (stříbrný > tříbrnej), - koncovky -ou, -ej, -aj (jsou, modlej, plivaj), - seš jako sponové sloveso. Významné folklorní festivaly a soubory Folklorní soubor Benešáček zpracovává folklorní a zvykoslovný materiál Podblanicka. Soubor vystupuje v okresních i krajských přehlídkách a soutěžích. Působí již více než 30 let. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Šternberské koláče peče v době turistické sezóny od března do listopadu místní pekař Jan Filip. Mezi hlavní suroviny patří majonéza, aby těsto bylo vláčnější. Frantík je fermentovaný trvanlivý salám, který se vyznačuje jemnou chutí a jemně kořeněnou vůní. Vyrábí ho řeznictví a uzenářství U Dolejších, které navazuje na více než stoletou rodinnou tradici výroby uzenin v Davli. Pivo Sedm kulí je vyráběno z kvalitních českých surovin, přidává se do něj směs bylin, které mu dodávají nenapodobitelnou vůni a chuť. Pivovar Ferdinand, se sídlem v Benešově, byl založen roku 1897 arcivévodou Františkem Ferdinandem d‘Este. Součástí pivovaru je i humnová sladovna. 209/417
Pivo Hubertus – světlý ležák Premium je pivo s příjemnou výraznou hořkostí, plnou chutí, výrazným řízem a pěnivostí. Pivovar v Kácově byl založen roku 1457, v současné době patří mezi uznávané malé pivovary a vyrábí osm druhů piva včetně oblíbených kvasnicových. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Hotel S.E.N., Senohraby - Motorest Naháč, Chocerady - Seminární hotel Akademie Naháč, Chocerady - Švejk restaurant U Zimů, Benešov - Zámecká restaurace Vlašim, Vlašim Regionální produkty Hrnčířství a keramika. Michal Kalfus se zabývá se ruční výrobou keramických forem, pekáčů, zapékacích misek, vycházející z rodinné hrnčířské dílny v Říčanech. Navazuje na tradici českého hrnčířství v 19. a první polovině 20. století. Včelařství. Petr Samek, včelař z Římovic na Benešovsku. S chovem včel ho seznámil jeho otec. Samostatně včelaří od roku 1972. Profesionální farmu v oblasti Podblanicka provozuje od roku 1998 a v současné době v ní chová 250 včelstev. Zájemcům o včelařství nabízí odborné konzultace, prohlídku farmy a poradenství. Jeho výrobky byly několikrát oceněny. Získal certifikát „Kraj blanických rytířů“ za regionální produkt a také ocenění „Potravinářský výrobek Středověkého kraje 2013“. KLASTRY ATRAKTIVIT Regionální muzeum v Jílovém u Prahy ve své expozici zlata umožňuje nahlédnout na zlato u nás i ve světě z mnoha různých úhlů. Úvodní část expozice je věnována výskytu zlata v přírodě a jeho užití v lidském životě. Poté seznamuje návštěvníky s jednotlivými oblastmi těžby zlata u nás, se středověkými hornickými pomůckami, s rýžováním pomocí pánví (v letních měsících je možné rýžování na nádvoří muzea i vyzkoušet), je možné si prohlédnout i výstavu hornin a minerálů, které mají vztah ke zlatu, historické dokumenty a staré mapy, zlaté mince, památky na dolování v Jílovém. Zajímavé a názorné jsou dřevěné modely, např. žentour nebo jílovská úpravna zlata z počátku 18. století. Poslední část expozice se zabývá současností: získáváním zlata pomocí recyklace, k vidění je zde skleněná aparatura na zpracování odpadů s obsahy drahých kovů. Je také možné navštívit přímo některou z historických štol: štolu sv. Josefa, štolu sv. Antonína Paduánského nebo štolu Halíře. V Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy můžete navštívit také stálou expozici o trampingu v Posázaví. TEMATICKÉ TRASY Posázavský Pacifik a počátky českého trampingu. Vydejte se z pražských Vršovic, Braníka či Modřan lokálkou přes Vrané směrem na Čerčany až do Světlé nad Sázavou. Během několikahodinové jízdy můžete obdivovat původní stavitelské dílo, které vzniklo v neuvěřitelně kopcovitém a skalnatém terénu v celé délce Posázaví, i stopy českého trampingu, tohoto světově ojedinělého jevu. V Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy navštivte stálou expozici o trampingu, věnovanou krajině mezi Kocábou, Vltavou a Sázavou a historii trampského hnutí. Posázavský Pacifik a stopy trampingu. Na trase Posázavského Pacifiku bylo proraženo 15 tunelů (za druhé světové války sloužily válečné výrobě) a údolí musela být překlenuta třemi kamennými a pěti ocelovými mosty. Ten nejzajímavější, Žampach, se vzpíná na sedmi obloucích přes údolí Kocour u Jílového. V roce 1899 byl díky svým 41,5 metrům výšky (o pouhý metr méně než pražský Nuselský most) nejvyšším železničním kamenným mostem v Čechách. Stopy trampingu najdete podél Posázavské stezky všude. U řeky leží osady s indiánskými totemy a jmény jako Údolí ticha, Arizona či Toronto, kde v minulém století zpíval u táboráků své písně o Niagaře otec českého trampingu Bob Hurikán. Chatky s indiánskou výzdobou jsou svědectvím doby, kdy ještě nebyl rozvinutý automobilismus a lidé utíkali do přírody díky železnici. Regionální muzeum v Jílovém u Prahy a stálá expozice „Tramping a příroda v jižním okolí Prahy“. V Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy můžete navštívit stálou expozici o trampingu v Posázaví. Expozice „Tramping 210/417
a příroda v jižním okolí Prahy“ je věnována krajině mezi Kocábou, Vltavou a Sázavou a historii trampského hnutí. Právě v jižním okolí Prahy totiž tramping kolem roku 1918 vznikal. Návštěvníci muzea mají možnost poznat romantický život prvních táborníků, kteří se do zdejších divokých údolí vydávali, ať už jako členové různých spolků typu KČT nebo Junáka, či rovnou na vlastní pěst. Podrobně je zde mimo jiné vysvětleno, co ovlivňovalo tramping při jeho začátcích, a dozvíte se také, které významné osobnosti, zejména z řad sportovců a hudebníků, jím byly odchovány. Na přehledné mapě navíc naleznete polohu historických i současných chatových osad. Výlet si můžete zpestřit také plavbou na lodi nebo na raftu. Jste-li na řece poprvé, doporučujeme vám nastoupit do lodě nebo na raft v Kácově a vydat se do Českého Šternberka. Trasu dlouhou necelých 12 kilometrů v klidu ujedete za několik hodin, cestu vám zkříží jen tři sjízdné jezy. Zdatnějším vodákům doporučujeme šestnáctikilometrovou výpravu z Týnce nad Sázavou do Pikovic, která patří k nejpěknějším a také nejvyhledávanějším. Adrenalin každému zvýší nejen splutí hravých peřejí, ale také pohled na mohutná skaliska, která řeku místy lemují. Plavba skončí pod Pikovickým mostem a odtud je to pár metrů k zastávce vlaku PetrovChlomek.
211/417
5.2
Zmapování (MEZO)REGIONU Středních Čech
PASPORT (MEZO)REGIONU STŘEDNÍ ČECHY ANOTACE Střední Čechy představují pestrou oblast, v níž je možné DESTINACE nalézt řadu technických památek dokládajících těžbu drahých kovů, rudy i vápence. V údolích řeky Sázavy, Vltavy a Berounky se zrodil fenomén českého trampingu, místní krajina však byla inspirací nejen trampských písní, ale také klasiků české hudby, jako byli Antonín Dvořák, který zde složil operu Rusalka, či Jan Jakub Ryba, autor České mše Vánoční. Na své si ve středních Čechách přijdou rovněž milovníci vína, na Mělnicku mají příležitost seznámit se s místními víny včetně legendárních burgundských odrůd, které do Čech přivezl už císař Karel IV. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Střední Čechy REGIONALIZACE Zahrnuje subregiony Podbrdsko, Rakovnicko a Křivoklátsko, Polabí, Posázaví. ZÁKLADNÍ TÉMA - Hornictví, těžba a rýžování zlata PRO a kutnohorské stříbro – historie těžby stříbra, MARKETINGOVOU zlata, uranu a dalších rud na Příbramsku, těžba KOMUNIKACI stříbra a ražba stříbrných grošů v Kutné Hoře. - Posázavský Pacifik a počátky českého trampingu – název této železniční tratě zvolili pro svou oblíbenou lokálku mladí trampové, kteří si do krajiny rozervané kaňonem řeky Sázavy promítali krajinu Divokého západu. - Hrnčířství – hrnčíři pocházející z Berouna byli pro kvalitu svých výrobků proslulí již ve středověku, tato tradice je zde stále živá mj. prostřednictvím jarních a podzimních hrnčířských trhů. - Mělnická vinařská oblast – mělnická oblast je tradiční českou vinařskou lokalitou. - Po stopách české hudby – místa inspirace pro hudební dílo Antonína Dvořáka i Jana Jakuba Ryby. PRŮNIKY - Hornictví - Vinařství - Hudba PERSONIFIKACE REGIONU Josef Lada působil jako karikaturista, ilustrátor a také jako spisovatel. Kromě mnoha pohádek a knih pro děti, které sám napsal (k nejznámějším patří Kocour Mikeš a O chytré kmotře lišce), ilustroval především Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (pro Švejka nakreslil 1339 kreseb) a další knihy Jaroslava Haška. Ve svých obrázcích zpracovával svět vzpomínek z dětství, které dovedl kouzelně přiblížit svým perem kreslíře. Zaměřoval se na zachycení řádu lidského života ve vztahu k přírodě a ilustroval život českého venkova. Podařilo se mu zachytit něco neopakovatelného, co dosud žije v české krajině a jejích obyvatelích. František Mikyška vyrábí dřevěná vodní kola. Vyrobil několik mlýnských kol pro památkové mlýny např. ve Vysokém Chlumci, skanzenu příbramského hornického muzea. Mistrovským kouskem bylo kolo o průměru osm metrů na pražské Čertovce. V roce 2009 získal titul „Nositel tradice lidových řemesel“. KLASTRY ATRAKTIVIT Hornický skanzen Březové Hory. Expozice umístěné v historických provozních a správních objektech přibližují bohatou montánní minulost spjatou s těžbou stříbra, uranu a dalších rud. Muzeum umožňuje jízdu hornickým vláčkem po povrchu i podzemím, prohlídky několika kilometrů štol, fárání výtahem, jízdu po skluzavce k obřímu vodnímu kolu, seznámení s unikátními parními těžními stroji a rozsáhlou mineralogickou sbírkou či havířským folklorem. Hamousův statek ve Zběčně je staročeská rychta ze 16. století, která patří k nejstarším památkám lidové architektury středních Čech. Expozice představuje selskou domácnost, hospodaření, řemesla a lidové zvyky. Vždy v polovině července je 212/417
na dvoře stavení pořádán malý řemeslnický jarmark a každou sobotu v návštěvnické sezóně ukázka zadělávání a pečení chleba v selské chlebové peci. V době adventu se konají ukázky řemesel a ukázka ručního tesání kříže a též ukázka pečení chleba a koláčů v selské chlebové peci. Dřevěný mlýn u Veselých se nachází na okraji obce Choteč v blízkosti Radotínského potoka. První zmínka o mlýnu pochází z roku 1666. V areálu funkčního vodního mlýnu Veselých se nachází kompletní mlýnská technologie z první poloviny 20. století včetně rekonstruované a do provozu uvedené malé vodní elektrárny. Velkým lákadlem je možnost ochutnat pravý domácí chléb upečený na peci v budově Turistického návštěvnického centra, pro zájemce jsou navíc připraveny kurzy pečení chleba. Neméně zajímavou je i nová expozice obilovin, která byla zprovozněna teprve v roce 2013, a navíc se v současné době pracuje na dokončení expozice mlýnských kamenů. Návštěvníci si mohou kromě prohlídky mlýna též zakoupit v Mlýnském obchodě výrobky z přírodních materiálů. Jedná se např. o výrobky z obilovin, smaltované nádobí Riess, kartáče, kosmetiku apod. Muzeum lidových staveb v Kouřimi je jediným skanzenem v České republice, který shromažďuje stavitelské památky z celého území Čech, a nabízí tak přímé srovnání různých regionálních typů lidové architektury z období od 17. do 19. století. Nachází se zde zatím devět větších obytných a hospodářských objektů z oblasti středních, východních a severních Čech, které doplňuje několik drobnějších památek. Muzeum je celoročně dějištěm mnoha národopisných a dalších doprovodných programů. V roce 2012 byla zahájena postupná realizace rozsáhlého projektu dostavby muzea a jeho koncepční proměna na „Muzeum české vesnice“, které bude kromě architektonických památek přibližovat život na českém venkově od raného novověku do počátku 20. století včetně jeho sociálních a regionálních specifik. Několikrát ročně (výjimečně i mimo základní otvírací dobu) jsou zde pořádány rozmanité národopisné a další doprovodné programy (Tříkrálové koledování, Masopust, Smrtná neděle, Velikonoce, Před Filipojakubskou nocí, Letnice, Řemeslné pohádkové léto, Svatohavelské císařské posvícení, Svatomikulášská obchůzka, Advent). TEMATICKÉ TRASY Hornická tradice. Na této trase se seznámíte s tradicí hornictví, těžby rud i zlata. Čeká vás Hornické muzeum v Příbrami, Hornický skanzen Březové Hory, Muzeum těžby a zpracování zlata na Novoknínsku i Muzeum obětí komunismu a dějin uranového hornictví. Těžba a lámání vápence v lomech Malá a Velká Amerika. V oblasti Českého Krasu se nachází soubor jámových vápencových lomů, které jsou navzájem propojeny mnoha podzemními štolami. Navštivte Muzeum těžby a dopravy vápence v Českém krasu – skanzen Solvayovy lomy a nahlédněte do hlubin českého Grand Canyonu – lomů Malá a Velká Amerika. Kutnohorské stříbro. Seznamte se se staletou historií těžby stříbra a ražby mincí v Kutné Hoře. Projděte si expozice Českého muzea stříbra, využijte možnosti kostýmovaných prohlídek Vlašského dvora a projděte se v okolí Kutné Hory po lokalitách, kde se stříbro dříve těžilo. Přijeďte v době, kdy se ve městě koná akce Královské stříbření a vychutnejte si jedinečnou atmosféru této události. Posázavský Pacifik a počátky českého trampingu. Vydejte se z pražských Vršovic, Braníka či Modřan lokálkou přes Vrané směrem na Čerčany až do Světlé nad Sázavou. Během několikahodinové jízdy můžete obdivovat původní stavitelské dílo, které vzniklo v neuvěřitelně kopcovitém a skalnatém terénu v celé délce Posázaví, i stopy českého trampingu, tohoto světově ojedinělého jevu. V Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy navštivte stálou expozici o trampingu, věnovanou krajině mezi Kocábou, Vltavou a Sázavou a historii trampského hnutí. UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (subregiony Podbrdsko od str. 186, Rakovnicko, Křivoklátsko, Poberounsko a Kladensko od str. 194, Polabí od str.201 a Posázaví od str. 207).
213/417
5.3
Marketing summary pro mezoregion Střední Čechy
Hornictví, těžba a rýžování zlata a Kutnohorské stříbro – historie těžby stříbra, zlata, uranu a dalších rud na Příbramsku, těžba stříbra a ražba stříbrných grošů v Kutné hoře. Příběh kutnohorského dolování stříbra se začíná roku 985, ale pravá stříbrná horečka vypukla až ke konci 13. století, kdy král Václav II. vydal horní zákon a zavedl pražský groš. Historie těžby stříbra, zlata, uranu a dalších rud na Příbramsku je spojena nejen se středověkem, ale i s nedávnou smutnou minulostí a příběhy politických vězňů, kteří se na dolování v této oblasti nuceně podíleli. Posázavský Pacifik a počátky českého trampingu. Název této železniční tratě zvolili pro svou oblíbenou lokálku mladí trampové, kteří si do krajiny rozervané kaňonem řeky Sázavy promítali krajinu Divokého západu. Příběh českých trampů a jejich objevování romantických zákoutí podél řeky Vltavy, Berounky a Sázavy je svázán s počátky českého skautingu, touhou po svobodě a nespoutané přírodě, inspirované četbou dobrodružné literatury Zane Greye a Karla Maye. Je příběhem „divokých skautů“, inspirovaných idealizovaným obrazem Divokého západu, jehož odraz nacházeli v krajině středních Čech, ale také příběhem náročné výstavby železniční trasy „Posázavského Pacifiku“, při níž bylo proraženo 15 tunelů a údolí bylo překlenuto 8 mosty. Hrnčířství. Hrnčíři pocházející z Berouna byli pro kvalitu svých výrobků proslulí již ve středověku, tato tradice je zde stále živá mj. prostřednictvím jarních a podzimních hrnčířských trhů. Příběh hrnčířství v Berouně je spjat s místními hrnčíři, kteří byli pro kvalitu svých výrobků proslulí již ve středověku, z místní červeně zbarvené keramiky zdobené bílými přírodními motivy se pilo třeba při korunovaci krále Matyáše v roce 1611. Hrnčířská tradice ve městě dodnes ožívá při vyhlášených jarních a podzimních hrnčířských trzích. Mělnická vinařská oblast – mělnická oblast je tradiční českou vinařskou lokalitou. Příběh mělnických vinic sahá až ke svaté Ludmile, jejíž jméno dodnes nese místní víno. Největšího rozmachu se jim však dostalo za vlády Karla IV., který do Čech přivezl z Francie odrůdu Rulandské modré. Král Karel IV. se svojí družinou se do města pravidelně vrací každý rok při oslavách místního vinobraní. Po stopách české hudby – místa inspirace pro hudební dílo Antonína Dvořáka i Jana Jakuba Ryby. Malebná krajina kolem zámečku ve Vysoké u Příbrami byla inspirací hudebních děl Antonína Dvořáka, právě zde se odvíjel příběh krásné Rusalky i řady dalších postav Dvořákových oper. V kostele Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitálu pak hrával na varhany Jan Jakub Ryba a snad právě zde o Vánocích 1796 poprvé zazněla zmíněná vánoční mše.
214/417
6
Zmapování mezoregionu Praha
PASPORT(MEZO)REGIONU PRAHA ANOTACE Praha je z hlediska lidové kultury velmi specifickým DESTINACE regionem. Jako město, které je tisíc let centrem českého státu, prošla kontinuálním hospodářským, ekonomickým i kulturním vývojem, což mělo mimo jiné za důsledek, že se z onoho tradičního lidového příliš nedochovalo. Přesto je v Praze možné objevit zajímavé skvosty, např. v podobě staveb lidové architektury, tradičních způsobů obživy, které jsou dnes prezentovány pomocí výpravných muzejních expozic i ožívajícími tradicemi. Nutno mít také na paměti, že lidovost se v případě Prahy vztahuje k lidovosti městského prostředí, jež se významně liší od toho venkovského. POZICE V RÁMCI Součást regionu a mezoregionu Praha REGIONALIZACE ZÁKLADNÍ TÉMA — Podskalí – nákladní plavba, vorařství a ledařství na PRO Vltavě MARKETINGOVOU — Za tradicí pražských vinic KOMUNIKACI — Masopust a karneval Carnevale Praha — Pražské kavárny — Významné národopisné expozice PRŮNIKY — Masopust — Víno — Vorařství PERSONIFIKACE REGIONU Karel Hašler se narodil v roce 1879 na Zlíchově. Proslul zejména jako významný český písničkář, herec, textař a dramatik. Od roku 1897 hrával ve smíchovském divadle Pavla Švandy. Poté odešel do Tábora a krátce působil v tamějším divadle, aby se pak znovu vrátil do Prahy. V roce 1919 si otevřel vlastní hudební vydavatelství. Nejčastěji vystupoval ve varieté na Vinohradech. Hašler byl velkým českým vlastencem, což prokazoval tím, že za druhé světové války i přes zákaz zpíval vlastenecké a protiněmecké písně. V roce 1941 byl poprvé zatčen příslušníky gestapa, poté byl propuštěn a pak znovu zatčen. V prosinci téhož roku umírá v koncentračním táboře Mauthausen. Spolek Vltavan – v současnosti se jedná o nejstarší existující spolek na českém území. Byl založen 11. června roku 1871 v pražském Podskalí pod tehdejším názvem „Vzájemně se podporující spolek plavců, rybářů a pobřežných Vltavan“. Jedním ze zakládajících členů spolku Vltavan byl i tehdejší pražský primátor František Dittrich. Spolek Vltavan byl v době svého vzniku zřízen za účelem finanční podpory práce neschopných členů a jejich rodin, dále se podílel i na tvorbě kulturního života obce. Doklady o fungování spolku Vltavan a fotografie dokumentující těžkou práci jeho členů lze zhlédnout právě ve vorařské expozici. Expozice v muzeu obsahuje mnoho listin, fotografií a předmětů každodenního užívání. Lze se tak dozvědět mnoho informací o tehdejším stavění vorů, výrobě houžví a nářadí vorařů. Po zániku voroplavby, způsobeném výstavbou vltavské kaskády a vodních děl Slapy a Orlík, pozměnil spolek svoje zaměření. Činnost spolku se zaměřila na snahu uchovávat a sbírat památky ze starého Podskalí a života na Vltavě. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Ač by se to někomu nechtělo věřit, i Praha má své kousky lidové architektury. Kromě jednotlivých objektů existují v Praze také lokality soustřeďující více těchto památek, některé z nich byly prohlášeny i za památkově chráněná území. Mezi původně samostatnými pražskými vesnicemi převažují návesní typy vrcholně středověkého původu. Pokud jsou zde dochovány stavby staršího data, jsou veskrze již zděné z místního kamene. Technikou zdění je provedena rovněž většina mladších a dosud stojících staveb. Praha má dvě vesnické památkové rezervace: Stodůlky 215/417
a Ruzyni. Na běžného návštěvníka působí zachovaleji stará část Ruzyně v sousedství známé věznice, Stodůlky v bezprostřední blízkosti metra zase vynikají půdorysným uspořádáním. K vesnickým památkovým zónám Prahy patří Královice, Stará Hostivař, Buďánka, Střešovičky, Rybáře, Bohnice a Ďáblice. Mezi další objekty lidové architektury v Praze lze zařadit i bývalé viniční usedlosti Spiritka, Pernikářka (dnes hotel a restaurace), Jablůňka, Beránka, Hřebenka, Kavalírka, Kuchyňka, Ladronka, Cibulka nebo Bertramka a další, některé z nich jsou však v havarijním stavu. Viniční usedlosti (příklady) Ladronka je viniční usedlost založená již za vlády Karla IV. Na motolských a břevnovských svazích rostly podle jeho přání rozsáhlé vinice, které v roce 1688 koupil italský hrabě Filip Ferdinand de la Crone, zjednodušeně Lacrone. Z lidového oslovení hraběte Ladrone vznikl také název Ladronka. Hrabě dal na svém panství postavit zájezdní hostinec, jehož rozkvět zajišťovala výhodná poloha při říšské silnici a poutní cestě z hradčanské Lorety do kláštera v Hájku u Unhoště. Šlo o barokní dům s jednoduchou fasádou a vysokou valbovou střechou. V této podobě se Ladronka zachovala dodnes. Spiritka je klášterní usedlost, která bývala obklopena rozsáhlými vinicemi. Areál je postaven z místní opuky, na severu bývala patrová obytná budova s pavlačí, na jihu sýpka, na východě stodola a chlévy. Na jihu a západě byly vstupní brány. První zmínka o ní pochází z konce 16. století, její první zaznamenané jméno je Gayerka (podle blíže neurčeného majitele). V 18. století ji vlastnili hrabata z Bubnu, od kterých ji zakoupil Jan Spirit. Ten ji vlastnil v letech 1766–1772 a nechal usedlost barokně přestavět. Pozdější majitelé usedlost přeměnili na cihelnu, která fungovala ještě před druhou světovou válkou. Po válce zde hospodařil Státní statek hl. m. Prahy, poté sloužila opravená usedlost Ministerstvu vnitra. V současnosti tu má ministerstvo reprezentační zařízení. Budova prošla rekonstrukcí s přestavbou na hotel a restauraci. Bertramka. Na jejím původním místě stával dřevěný viniční domek. Místo něj byla na konci 17. století postavena z lomové opuky nová usedlost, pojmenovaná po Františku z Bertramu, který byl už jejím třetím majitelem. Usedlost tvoří areál, jehož hlavním objektem je obytná budova obrácená hlavním průčelím do dvora. Hlavními viditelnými prvky této stavby jsou předsunuté dvojramenné schodiště a lodžie. Jižní, krátké čelo budovy se otevírá do prostoru stoupající zahrady. Naproti je stodola s třípatrovým špýcharem. Hned vedle domu stojí přízemní část bývalého viničného lisu se silným zdivem. Místo něj je dnes zde Památník Wolfganga Amadea Mozarta a manželů Duškových se stálou expozicí. Významné expozice: Národopisné muzeum. Expozice Musaion se nachází v klasicistním Letohrádku Kinských v Kinského zahradě na Praze 5. Expozice muzea je zaměřena na tradiční lidovou kulturu Čech, Moravy a Slezska. Nově vytvořená stálá expozice, v roce 2007 nominovaná na cenu Evropské muzeum roku, představuje každodennost venkova i sváteční chvíle tradiční vesnice 19. a první poloviny 20. století. V areálu muzea lze navštívit také unikátní roubený kostelík svatého archanděla Michaela ze 17. století, převezený do Prahy péčí Národního muzea v roce 1929 z Podkarpatské Rusi, prohlédnout si dřevěnou zvoničku z Valašska či barokní boží muka ze Žižkova. Výuka tradičních řemesel: muzeum nabízí též možnost zhotovení tradičních řemeslných výrobků formou dílen pod vedením lidových řemeslníků a znalců tradičních výrobních postupů. Zájemci se mohou zapsat do kurzů. Řemeslné dílny jsou součástí projektu „Práce a zábava v tradiční lidové kultuře“, v jehož rámci probíhají také folklorní taneční, konající se za finanční podpory Odboru regionální a národnostní kultury Ministerstva kultury ČR. Muzeum hlavního města Prahy připravuje na příští roky novou expozici Řemesla v pořádku v zámeckém areálu Ctěnice. Muzeum hlavního města Prahy spravuje jednu z nejrozsáhlejších sbírek cechovních památek na světě. Jedná se o specifickou sbírku dokládající historii a způsoby prezentace řemeslných spolků. V rámci expozice bude prezentována historie profesního sdružování řemeslníků od středověku po současnost. Národní zemědělské muzeum vzniklo v roce 1891. Tehdejší základ sbírek tvořily předměty, které byly vystaveny na Jubilejní výstavě v r. 1891 a na Národopisné výstavě v r. 1895. Pro návštěvníky je v muzeu připraveno několik stálých expozic. 216/417
„Jede traktor“ – sbírka zemědělské techniky NZM: expozice prezentuje 20 nejdůležitějších předmětů ze sbírky zemědělské techniky Národního zemědělského muzea. Návštěvníci tak mohou zhlédnout traktory, stabilní motory mlátičky nebo motorové mlátičky. „Muzejní farma“ je celoroční venkovní expozicí umístěnou na muzejním dvoře. Je rozdělena na dvě části: 1) ukázka chovu domácích zvířat, 2) interaktivní expozice „O stromech a lese“. Národní technické muzeum bylo založeno 5. července 1908. V minulých letech prošlo náročnou rekonstrukcí, a tak jsou místní expozice umístěny ve zcela novém muzejním pojetí. V současné době se tak v muzeu nachází na 60 000 předmětů převážně technického charakteru, 135 000 archiválií a kolem 250 000 knih. Po rozsáhlé rekonstrukci lze v muzeu obdivovat sbírky architektury, stavitelství a polygrafie. Od roku 2013 jsou součástí Národního technického muzea stále expozice „Chemie kolem nás“, „Měření času“, dále expozice pojmenovaná „Hutnictví“, „Interkamera“ a „Technika hrou“. V rámci expozice „Architektura, stavitelství a design“ lze zhlédnout velké množství historických architektonických modelů, plánů, projektů či stavebních artefaktů z období od 19. do 20. století. Expozice věnovaná astronomii návštěvníkům nabízí soubor unikátních astronomických přístrojů z 16.–20. století, který je doplněn dokumenty, autentickými výkresy a mapami. Pomocí dalších expozic jsou dokumentovány historické příběhy automobilu, motocyklu, letectví, lodní či železniční dopravy v českých zemích. Ani oblast tiskařství není opomenuta. Své návštěvníky expozice zavede do prostředí tiskařské dílny, ve které se nachází originální historické stroje z 19.–20 století. Dojem z expozice je navíc umocněn provozním zašpiněním, vůní tiskových barev nebo originálními pomůckami. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Nákladní plavba. Vltava bývala v minulosti důležitou dopravní tepnou. U zrodu dálkové lodní dopravy na Vltavě stáli habsburští panovníci, kteří podporovali splavňování řeky. První loď, naložená rakouskou solí, připlula do Prahy z Českých Budějovic roku 1550. Nákladní lodní doprava na střední Vltavě zanikla koncem 40. let 20. století následkem výstavby přehrad. Mezi Prahou a Mělníkem — na rozdíl od střední Vltavy — nákladní plavba přetrvala až do současnosti. Doprava nákladu probíhala na dřevěných nákladních lodích, tzv. šífech, které byly proti proudu taženy koňmi. Od konce 19. století se používaly k vleku člunů i parníky. Později nastoupily motorové remorkéry a nákladní lodě. Plavení dřeva / vorařství je jedním z ikonických způsobů obživy staré Prahy. První spolehlivá zmínka o plavení vorů na Vltavě je z roku 1316, poslední vor doplul na rozestavěnou přehradu Orlík 12. 9. 1960. Voraři, původně zvaní plavci (vorař je umělé slovo vzniklé údajně až v 50. letech 20. století při dokumentaci zanikající voroplavby), plavili dřevo po Vltavě ze Šumavy až do Prahy a v době největšího rozkvětu na přelomu 19. a 20. století pokračovala řada vorů z Prahy až do Německa, někdy až do Hamburku. Od roku 1902 se užíval i vlek (remorkáž) vorů parníky. Pražští plavci obývali starobylou rybářskou osadu Podskalí, dnešní Výtoň, proto se pro ně vžilo také označení Podskaláci. Osada Podskalí existovala již od sklonku 12. století a její obyvatelé získali postupně monopolní právo na obchod se dřevem, které sem bylo připlavováno po Vltavě. Výtoň byla starobylá instituce vybírající mýto ze dřeva připlaveného po Vltavě na pražský trh. Kromě obchodu se dřevem se Podskaláci živili jako plavci na vorech a lodích, v létě těžili ze dna řeky písek a v zimě si přivydělávali jako ledaři. Sdružovali se ve spolku Vltavan, který existuje od r. 1871 dosud. Zánik starého Podskalí nastal přibližně mezi roky 1905 a 1914. Muzeum hlavního města Prahy se skládá z několika expozic včetně expozice Zaniklé Podskalí – vory a lodě na Vltavě (expozice je v současnosti v rekonstrukci). Ústředním exponátem je věrný model vorového pramene, dále zde nalezneme nástroje používané plavci, a zejména unikátní dvojici původních vesel z voru, která byla náhodně objevena na půdě celnice při její nedávné rekonstrukci. Střed místnosti zaujímá model Podskalí, staré plavecké osady, v podobě, jakou mělo kolem r. 1870. Podobu zaniklého Podskalí a život jeho obyvatel připomínají historické fotografie, původní nástroje dřevařů, ledařů a pískařů i stejnokroj Vltavanu. K unikátům patří pokladna z výtoňské celnice. Spolek Vltavan. V současnosti se jedná o nejstarší existující spolek na českém 217/417
území. Byl založen 11. června roku 1871 v pražském Podskalí pod tehdejším názvem „Vzájemně se podporující spolek plavců, rybářů a pobřežných Vltavan“. Jedním ze zakládajících členů spolku Vltavan byl i tehdejší pražský primátor František Dittrich. Spolek Vltavan byl v době svého vzniku zřízen za účelem finanční podpory práce neschopných členů a jejich rodin, dále se podílel i na tvorbě kulturního života obce. Doklady o fungování spolku Vltavan a fotografie dokumentující těžkou práci jeho členů lze zhlédnout právě ve vorařské expozici. Expozice obsahuje mnoho listin, fotografií a předmětů každodenního užívání, lze se tak dozvědět mnoho informací o tehdejším stavění vorů, výrobě houžví a nářadí vorařů. Po zániku voroplavby, způsobeném výstavbou vltavské kaskády a vodních děl Slapy a Orlík, pozměnil spolek svoje zaměření. Činnost spolku se zaměřila na snahu uchovávat a sbírat památky ze starého Podskalí a života na Vltavě. Podskalská celnice na Výtoni. Budova bývalé celnice na Výtoni je vedle barokního původně farního kostelíka sv. Kosmy a Damiána posledním zachovaným zbytkem starobylé rybářské osady Podskalí. Název Výtoň vzniklo podle úkonu vytínání určitého množství dřeva ze svázaných vorů. V nejstarší době měla podobu ohrady na dřevo s jednoduchým objektem pro úřad výběrčích. Dnešní budova zůstala na úrovni původní zástavby a nachází se v blízkosti tzv. výtoniště. Je to z větší části roubená omítnutá pozdně gotická stavba z 16. století, ozdobená v 17. století pískovcovým novoměstským znakem. Ledařství byl způsob obživy, který byl nezbytný k zajištění přírodního ledu, s jehož pomocí se nejen chladilo pivo, ale také uskladňovaly potraviny. V Praze led běžně těžili tzv. ledaři přímo ze zamrzléVltavy a uskladňovali jej v zemních krechtech. Ledaři bývali nezřídka během letního období zároveň voraři. Později pražští hospodští a restauratéři založili obchodní společnost Akciové ledárny, která v letech 1909 až 1911 vybudovala areál Branických ledáren. Led tu byl uskladněn po celý rok a pomocí těžkých nákladních povozů tažených koňmi pak byl během roku rozvážen do jednotlivých hospod po celé Praze a v jejím okolí. Původní provoz ledáren byl ukončen v roce 1954 v souvislosti s výstavbou Vltavské vodní kaskády, jež fakticky způsobila, že Vltava v současnosti vůbec nezamrzá. Branické ledárny jsou pozdně secesní průmyslový areál v pražské čtvrti Braník, při pravém břehu Vltavy. Areál v minulosti sloužil jako ledárna, tedy velký sklad přírodního ledu. Součástí objektu byly také stáje pro koně a dům správce objektu. Od roku 1964 jsou Branické ledárny chráněnou stavební památkou, jsou významné technicky i architektonicky. Ledárny jsou několik desetiletí v soukromém vlastnictví, veřejnosti nepřístupné a postupně chátrají. Plavby historických parníků po Vltavě. Krásy Prahy si lze vychutnat i během plavby parníkem po Vltavě. Zajímavou možností jistě může být plavba na jednom ze dvou historických parníků, které brázdí vodu řeky Vltavy. Jedná se o parníky Vltava a Vyšehrad, které jsou posledními kolesovými parníky na Vltavě. Parník Vyšehrad byl postaven v roce 1938 a jde tak o nejstarší a zároveň největší loď v Praze. Její délka je plných 62 metrů a šířka 10,6 metrů. Kapacita parníku je 400 lidí, vyhlídková paluba má kapacitu 189 míst. Parník Vyšehrad se využívá zejména jako restaurační parník a také k vyhlídkovým plavbám po Praze i mimo ni. Parník Vltava byl na vodu spuštěn v roce 1940 v pražských loděnicích. Tehdy ještě sloužil především k osobní přepravě a během své služby na řece byl několikrát rekonstruován. Délka parníku Vltava je 53 metrů a šířka 5 metů. Kapacita je 200 osob. V současné době je využíván zejména k vyhlídkovým plavbám po historickém centru Prahy, často však se svými pasažéry vyráží i na výlety do okolí Prahy, do Mělníku nebo na Slapy. Poslední rekonstrukce parníku Vltava proběhla v roce 2009, a tak lze na jeho palubě využít i kavárnu, vinárnu nebo bar. Klub českých turistů byl založen v Praze v roce 1888 skupinou vlastenců kolem Vojty Náprstka v čele s Vilémem Kurzem st. (předseda Národní jednoty Pošumavské), Františkem Čížkem (předseda Národní jednoty Severočeské) a architektem Vratislavem Pasovským. Od počátku byl Klub velice aktivní - velice rychle vyrostla síť turistických ubytoven, vznikla hustá síť značených cest a řada předních osobností země si považovala za čest, že mohla být jeho členy. Dnes KČT sdružuje téměř 40 000 turistů po celém Česku. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Vinařství. První pražské vinice založil podle pověsti už kníže Václav na Pražském 218/417
hradě, později se o rozmach vinařství zasloužil také Karel IV. Významným zakladatelem vinic byly i kláštery, mezi prvními v Praze: vinice na Strahově, Petříně či Újezdu. Víno platilo dlouhá staletí za luxusnější nápoj, který poptávali zejména šlechtici, bohatí měšťané, církev a samozřejmě královský dvůr. Je tedy logické, že bohatá Praha, srdce království, měla o odbyt postaráno. Proto také v okolí středověkého města i v jeho hradbách rostly vinice. V minulosti byla Praha největším centrem pěstitelů hroznů v Čechách s více než sedmi sty hektary vinné révy. Dnes v Praze funguje pět vinic, kde se pěstuje réva pro výrobu vína: Arcibiskupská vinice v Modřanech, Máchalka ve Vysočanech, Grébovka na Vinohradech, Salabka v Troji a Vinice sv. Kláry v péči trojské Botanické zahrady. Vinice Salabka je jednou z mála, která révu i zpracovává. Ostatní vinice mají menší produkce, a proto většinou hrozny posílají na Moravu nebo do Mělníka. Salabka má vyšší produkci, vyrobí přibližně 30 tisíc lahví ročně. Vedle těchto pěti vinic je také Svatováclavský vinohrad na Pražském hradě. Vína ze Salabky byla oceněna na soutěžích v Krásném Březně a v Kutné Hoře. Vinohrad byl loni označen jako nejlepší pražská vinice. Ceny ze soutěží mají i vína z ostatních vinic. Rýnský ryzlink a Rulandské bílé z Máchalky získaly na výstavě v Mostě stříbrnou a zlatou medaili a Modrý Portugal 2009 z Grébovky drží zlatou medaili z Mělníku. Vinobraní na Grébovce je nejvýznamnějším pražským vinobraním. Tradičním termínem konání je konec září. Vinobraní rok co rok navštěvuje několik desítek tisíc návštěvníků, pro které je přichystán vynikající burčák pocházející ze všech významných vinařských oblastí naší republiky. Návštěvníky také láká pohled na zcela nově rekonstruované Havlíčkové sady. Návštěvníci se mohou těšit na klasické cimbálové písně v provedení mnoha cimbálových muzik, ukázky z tradičního loutkového divadla pražských loutkových souborů, kejklířská představení, povídání o starých českých pověstech. Pro svoji klidnou a přátelskou atmosféru, množství výborných vín a burčáků a bohatý program je akce oblíbena nejen mezi obyvateli Prahy, ale i v širokém okolí. Obnovování tradic trhů. V Praze se snaží obnovit tradici farmářských trhů, a to konkrétně v podobě farmářských trhů na náplavce nebo na náměstí Jiřího z Poděbrad. Tam si mohou zájemci dojít nakoupit sezónní čerstvou zeleninu, potraviny a řemeslné výrobky od místních výrobců. Trhy na náplavce probíhají v sobotu, trhy na náměstí Jiřího z Poděbrad jsou pořádány každou středu, pátek a sobotu. Nakoupit potraviny a další výrobky lze také na Havelském tržišti. Tento trh je dodnes živý a dá se zde nakoupit mnohý sortiment. Dříve se také místo nazývalo Zelný trh, ve východní části potom Tandlmark nebo Tarmark. Velikým tržištěm byla plocha mezi Uhelným trhem a kostelem sv. Havla již od 13. století (1232). Dnes se zde prodává různé zboží, dříve šlo hlavně o zeleninu z venkova, nejvíc o zelí, řepu, cibuli, česnek, křen, pod loubím se mohlo prodávat zvěřinové maso. Pro prodej se po celý rok uchovávalo v sousedních sklepích. Tandlmark byl především velmi hlučný židovský trh. Dnes se zde nabízí široký výběr čerstvého ovoce a zeleniny. O víkendech se charakter tržiště mění a převážnou část nabídky tvoří turistické suvenýry. Obyčeje a zvyky, události Žižkovský masopust, konaný v únoru, má již 20letou tradici. Návštěvníci žižkovského masopustu si mohou vychutnat pohled na masky žižkovských strašidel a pochutnat si na tučných zabijačkových pokrmech a masových vývarech. Pro děti je přichystána soutěž a možnost vyrobit si masopustní masku inspirovanou knihou Žižkovské strašidelno. Malostranský masopust. Letos v únoru proběhl již 12. ročník Malostranského masopustu. Hlavním smyslem události je připomenutí dávné historie a tradic. Největším lákadlem masopustu je každoroční masopustní průvod, na kterém lze spatřit stovky amatérských lidových masek. Součástí Malostranského masopustu jsou i šermířská a kejklířská vystoupení. Břevnovský masopustní průvod doprovází rej masek. Součástí je nefalšovaná česká zabijačka. Na celodenní veselí pak navazuje večerní masopustní bál. Akce se koná na přelomu února a března. 219/417
Karneval Carnevale Praha je připomínkou karnevalových masopustních slavností z dob pražského baroka. Jde o tradiční vyvrcholení masopustní a karnevalové sezóny. Karneval je tradičně zahájen sletem masek na Staroměstském náměstí. Tradiční součástí je i běh zlatých prasat, jehož heslem je „Každý, kdo bude chtíti, může prasetem býti“. Karneval Carnevale Praha probíhá deset dní, a to na přelomu února a března. Karneval lze každoročně navštívit na mnoha místech v centru Prahy, koná se na řadě veřejných prostranstvích, v palácích, muzeích, galeriích i v divadlech. Na všech těchto místech lze potkat účastníky karnevalu v roztodivných pestrobarevných kostýmech a maskách. Program festivalu je velice bohatý. Návštěvníci mohou vidět průvod masopustních masek, který vede od Staroměstské radnice městem, dále mohou navštívit mnoho karnevalových scén, mnohá vystoupení profesionálních a amatérských klaunů a akrobatů či vystoupení kejklířů. Součástí je i tradiční soutěž o nejhezčí masku celého karnevalu. Centrem oslav je jak Clam-Gallasův palác, tak i Staroměstské náměstí a mnoho restaurací, které jsou do karnevalu zapojeny a ve kterých lze degustovat vína ze speciálních odrůd nebo vynikající pokrmy, které jsou typické pro masopustní dobu. Matějská pouť. V dnešní době se jedná spíše o tradiční jarní provozování zábavního parku na Výstavišti v Praze-Bubenči u hranice Holešovic. Navazuje na tradici výročních poutních slavností u kostela svatého Matěje v Dejvicích. Vzhledem k posunu charakteru pouti od náboženského k zábavnímu a zvýšení počtu účastníků, jimž už zdaleka nepostačovalo prostranství před budovou fary, se stánky a pouťové atrakce postupně přesunuly do nižších úseků poutní cesty, zejména pak na nové plochy jim vyhrazené městem. Pouť probíhá v období březen až duben. Kavárenství v Praze je neopomenutelnou součástí pražského folkloru. Největší rozkvět zaznamenalo na přelomu 19. a 20. století. Některé ze současných pražských kaváren mají již 100letou tradici. K těm nejvěhlasnějším pražským kavárnám patří Louvre, Slavia, Arco, významným společenským centrem byl také kabaret Červená sedma, ve kterém vystupoval např. Jaroslav Hašek, Karel Hašler nebo Vlasta Burian. Každá kavárna měla jinak navržený interiér, vzájemně se lišily také rozmanitostí kavárenských hostů. Kavárny rovněž výrazně zasahovaly do společenského života svých hostů. Prostředí pražských kaváren sloužilo jako veřejná instituce, která měla společenský vliv díky mnoha zástupcům různorodých společenských vrstev. Pražské kavárny tak často odrážely povahu města, jeho obyvatel a způsobu života v Praze. Samotní kavárníci také vydávali odborný tisk, který byl určen zejména provozovatelům kaváren a pohostinských zařízení. K těm nejznámějším patřily časopisy Hostimil a Kavárník. Od 20. let 19. století až do druhé světové války společenský život Pražanů probíhal v klidnějším a pomalejším tempu. Odehrával se často právě v kavárnách, ale také v soukromých salonech měšťanských rodin a po hospodách. Mnoho významných českých umělců, hudebníků, politiků či spisovatelů nalézalo v kavárnách ideální podmínky pro setkávání se stejně smýšlejícími lidmi a také klid pro svoji práci. Mytologie, obřady „Pražští pepíci“ byli zejména v 80. a 90. letech 19. století bohémové a flamendři, kteří neradi pracovali, ale rádi se bavili. Často chodili na taneční zábavy a účastnili se vystoupení pochodové hudby. Nosili kazajku nebo sako, pruhované kalhoty a místo kravaty nebo límečku pestrý šátek. Používali neobvyklé výrazy („Pepé, tě bůh!“ aj.), zpívali vlastní písně a byli vynalézaví, když šlo o to získat peníze nebo provést nějaký žert. Podle Jana Nerudy jim dal jméno Pepík Vambera, známý pražský flamendr ze 60. let 19. století. Pro Nerudu nebyli zlí, spíše poetičtí, v soudničkách se ale jako „pepíci“ označovali i mladí delikventi — pachatelé krádeží, vandalismu i násilných rvaček. Říkalo se jim i „těžká váha“ nebo „pražská fláma“. Pepíci v původním významu zanikli po pražské asanaci na přelomu 19. a 20. století. V současnosti se tento výraz někdy používá jako přezdívka pro všechny Pražany nebo (v polštině) všechny Čechy. Známí jsou i „žižkovští pepíci“, humorné označení obyvatel Žižkova, např. při tradičním masopustu. Hudební a taneční folklor Karel Hašler se narodil v roce 1879 na Zlíchově. Proslul zejména jako významný český písničkář, herec, textař a dramatik. Od roku 1897 hrával ve smíchovském divadle Pavla Švandy. Poté odešel do Tábora a krátce působil v tamějším divadle, aby se pak znovu vrátil do Prahy. V roce 1919 si otevřel vlastní hudební vydavatelství. 220/417
Nejčastěji vystupoval ve varieté na Vinohradech. Hašler byl velkým českým vlastencem, což prokazoval tím, že za druhé světové války i přes zákaz zpíval vlastenecké a protiněmecké písně. V roce 1941 byl poprvé zatčen příslušníky gestapa, poté propuštěn a pak znovu zatčen. V prosinci roku 1941 umírá v koncentračním táboře Mauthausen. Festival Vejvodova Zbraslav je mezinárodním festivalem malých dechových nástrojů. Festival se koná každoročně poslední víkend v září v Praze-Zbraslavi. Vznikl na počest významného zbraslavského rodáka, vynikajícího hudebního skladatele a kapelníka Jaromíra Vejvody. Ten proslul zejména jako autor polky „Škoda lásky“, která je zřejmě nejznámější českou písní na celém světě. Součástí festivalu je rovněž soutěžní přehlídka, v rámci níž mohou soutěžit malé dechové orchestry do 25 hráčů. V rámci festivalu je pro návštěvníky a kapely přichystáno několik veřejných vystoupení v okolí Zbraslavi. Vrcholem celého festivalu Vejvodova Zbraslav je slavnostní průvod orchestrů s mažoretkami. Po skončení průvodu následuje společný koncert všech orchestrů. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Centrální část Čech, zejména Praha a její okolí, mluví středočeskou podskupinou české nářeční skupiny. Hlavní znaky: - změna í > ej po ostrých sykavkách (cítit > cejtit), - změna stř > tř na začátku slov (stříbrný > tříbrnej), - ve 3. osobě množného čísla sloves převažují koncovky -ou, -ej, -aj (jsou, modlej, plivaj), - sloveso být má ve 2. osobě jedn. čísla tvar seš jako sponové sloveso, - -s jako pomocné sloveso minulého času – byls. Významné folklorní festivaly a soubory V Praze je spektrum folklorních souborů velmi široké, zastupující folklor napříč republikou, ne však pražský městský folklor. Obdobně je tomu také pro folklorní festivaly, které zde probíhají. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Obložený chlebíček zhruba v dnešní podobě uvedl na scénu na počátku 20. století pražský lahůdkář Jan Paukert na popud rodinného přítele malíře Jana rytíře Skramlíka, kterému nevyhovovaly v té době k malému pohoštění podávané jednohubky. S chlebíčkem o velikosti mezi jednohubkou a obloženým chlebem byl spokojen, stejně jako zákazníci lahůdkářství, kde se tyto výrobky vzápětí začaly prodávat. Původní velikost byla o něco menší než dnes („tak na dvě tři kousnutí“), během následujících dvou let se osvědčil rozměr větší a v této podobě získaly chlebíčky oblibu a dělají se dodnes. Tradice podniku Jan Paukert sahá až do roku 1916, kdy byl podnik založen jako první české velkolahůdkářství Jana a Štěpánky Paukertových. Za první republiky se podnik stal symbolem kvality, čerstvosti i rozmanitých delikates z celého světa a řadil se mezi tři nejslavnější lahůdkářské domy v Evropě. Navštěvovali ho Ema Destinová, Václav Talich, Hugo Haas, Zdeněk Štěpánek, Lída Baarová, Jaroslav Seifert, Jan Werich, Jiří Voskovec a lahůdky se odtud dodávaly na stůl Masarykovým. Vlasta Burian miloval chlebíčky od Paukerta natolik, že v tomto podniku pořádal pro své přátele chlebíčkové párty. Druhá světová válka a znárodnění firmy v roce 1952 znamenaly konec rodinné tradice. Přestože pak po dlouhá desetiletí podnik nenesl rodinné jméno, Pražané dál nakupovali „u Paukerta“. Lahůdkářství Jan Paukert bylo po rozsáhlé rekonstrukci slavnostně znovuotevřeno dne 14. října 2008 na Národní třídě. Pivovarnictví v Praze. Již více než 500 let se v Praze vaří domácí pivo. Největším lákadlem malých pivovarů je spojení dobrého jídla s vynikajícím pivem, které vzniká tradičním výrobním postupem, respektujícím stoleté tradice. V mnoha minipivovarech na území města Prahy si mohou lidé vychutnat různě kořeněná a speciálně kvašená piva, která doplňují tradiční nabídku piv. V současné době se na území Prahy a v blízkém okolí nachází 22 minipivovarů. Nejznámější pražské minipivovary: — Minipivovar U Fleků. Domácí pivo se zde vaří již od roku 1499. Pivovar je tak jediným pivovarem ve střední Evropě, kde se pivo vaří bez přerušení přes pět století. 221/417
V roce 1843 začal pivovar U Fleků vařit dle bavorského způsobu Flekovský tmavý 13° ležák. — Klášterní pivovar Strahov nabízí prohlídky pivovaru a ochutnávku pivního speciálu Svatý Norbert. — Pražský most u Valšů nabízí možnost objednat si pivní večer se sládkem, který zájemce provede minipivovarem a vysvětlí jim technologii výroby místního piva. Hlavním produktem pivovaru je Pražský most 12°. — Pivovarský dům Praha vstoupil do povědomí Pražanů pivními experimenty, jako je kávové či višňové pivo. Nejoblíbenějším pivem je však domácí světlý a tmavý ležák Štěpán. Břevnovský klášterní pivovar. Historie břevnovského pivovaru je neoddělitelně spjata s historií kláštera. Ten byl založen druhým pražským biskupem sv. Vojtěchem a knížetem Boleslavem II. v roce 993. Lze předpokládat, že brzy po vzniku kláštera vznikl jako součást jeho hospodářského zázemí i pivovar. Za husitských válek byl celý klášter včetně hospodářských objektů téměř zničen a většina řeholníků se spolu s opatem uchýlila do kláštera v Broumově. Od té doby byl pivovar několikrát opravován, vždy po dalších vojenských výpadech. Nedostatečná kapacita sklepa, nezbytná pro delší zrání stále oblíbenějších ležáků, byla jedním z důvodů uzavření pivovaru, a pivovar byl tak v roce 1889 zrušen. Na dlouhou tradici břevnovského piva navazuje Břevnovský klášterní pivovar sv. Vojtěcha. Pivovar je umístěn v barokním objektu bývalých stájí. Vyrábí se — vedle klasického světlého ležáku — řada speciálních druhů piva s využitím různých druhů sladů a chmelů. Klášterní piva jsou prodávána pod značkou Břevnovský Benedict. V říjnu 2013 byl zahájen prodej lahvového piva z produkce klášterního pivovaru na fortně kláštera. Pivovar Staropramen – pražský smíchovský pivovar založený v roce 1871. Smíchovský pivovar zažíval nebývalý rozvoj, a tak došlo v roce 1911 k zaregistrování značky Staropramen tak, aby byla chráněna před konkurencí. Velký rozvoj zaznamenal pivovar Staropramen v meziválečném období, kdy vznikala nová výstavba a celá Praha zaznamenala prudký rozvoj. To svědčilo také prodeji piva, a tak pivovar Staropramen zvyšoval výstav. Celý pivovar se ve 30. letech změnil v moderní podnik. V současnosti je pivovar Staropramen druhým největším producentem piva v ČR. Velmi výrazné postavení má také na zahraničních trzích: značka Staropramen je prodávána ve více než 35 zemích světa. K nejoblíbenějším pivním značkám pivovaru patří např. Staropramen Granát, Staropramen 11°, Staropramen Černý a Staropramen Světlý. Pivovar Braník byl založen v roce 1899. Jako jediný pivovar v Čechách byl založen samotnými sládky. Může se pochlubit více než stoletou tradicí, využíváním původní receptury při vaření piva a nejvyšší kvalitou sladu a chmelu. V roce 2007 byla výroba piva převedena do výrobních prostor smíchovského pivovaru Staropramen. Braník patří dlouhodobě k nejoblíbenějším baleným pivům v ČR a tvoří významnou produkci společnosti Pivovary Staropramen. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Andělská křídla, Praha 10 - Apostila, PRAHA - Aquapalace Hotel, Praha-Čestlice - Bohemica Old Town Bar and Restaurant, Praha 1 - Cafe & Restaurant Theatro, Praha 8 - Gate restaurant, Praha 8 - GolfYacht, Praha - Harry's restaurant, Praha - Hlučná Samota, Praha 2 - Hotel Chateau St. Havel, Praha 4 - Hotel Constans - Restaurace Aristo, Praha 1 - Hotel Grand Majestic Plaza, Praha 1 - Hotel Julian – Restaurace Julian, Praha 5 - Hotel Golf – hotelová restaurace, Praha 5 - Hotel Pyramida – Restaurant Koppernik, Praha 6 - Klášterní pivovar Strahov a restaurace Svatý Norbert, Praha - Kulaťák, Praha 222/417
- Lifestyle Hotel, Praha 4 - Modrý Beránek, Praha 8 - Novoměstský pivovar, Praha 1 - Penzion JaS, Praha 6 - Plzeňská restaurace Anděl, Praha - Plzeňský restaurant Kamera, Praha - Potrefená Husa, Praha 2 - Potrefená Husa Albertov, Praha 2 - Potrefená Husa Bohnice, Praha 8 - Potrefená Husa Dejvice, Praha 6 - Potrefená Husa Hybernská, Praha 1 - Potrefená Husa Na Verandách, Praha - Potrefená husa na Vinohradech, Praha 3 - Potrefená husa Pankrác, Praha - Potrefená husa Platnéřská, Praha - Potrefená Husa Praha - Holešovice, Praha 7 - Potrefená Husa Sportovka Spořilov, Praha 4 Spořilov - Potrefená Husa Zlatý Anděl, Praha 5 - Pražský most u Valšů, Praha 1 - rbg bar & grill, Praha 2 - Restaurace Bobová dráha, Praha 9 - Restaurace Budvarka, Praha 6 - Restaurace Čertousy, Praha 9 Horní Počernice - Restaurace Chodovská tvrz, Praha 4 - Restaurace Lavande Cuisine, Praha 6 - Restaurace Léta Páně, Praha 9 - Restaurace Mlsnej kocour, Praha 2 - Restaurace Monarch, Praha - Restaurace Na kopečku, Praha 4 – Michle - Restaurace Peklo, Hradčany - Restaurace Perpetuum, Praha 6, Bubeneč - Restaurace Port 62, Praha 4 - Restaurace Sezóna, Praha 9 - Restaurace Stará prádelna, Praha 1 Malá Strana - Restaurace Stará prádelna, Praha 1 Malá Strana - Restaurace U Fleků, Praha 1 - Restaurace U Karlova mostu, Praha 1 - Restaurace Vltava, Praha 1 - Restaurant Busweiser Budvar, Praha 6 – Ruzyně - Restaurant Budweiser Budvar, Praha 6 – Ruzyně - Restaurant Café Sv.Václava, Praha 1 - Restaurant & Garden Platina, Praha 1 - Restaurant & Garden Platina, Praha 1 - Restaurant Můstek, Praha 1 - Rezidence U černého orla, Praha 1 - Švejk restaurant Malostranská pivnice, Praha 1 - Švejk restaurant Praha Staré město, Praha 1 - Švejk restaurant U Karla, Praha 10 – Uhříněves - Švejk restaurant U Karla, Praha 1 - Švejk restaurant U Zeleného stromu, Praha 1 - Tetu Brissy, Praha 10 – Benice - U Básníka pánve, Praha 2 - U Dominikána, Praha 1 - Výtopna, Praha - Zlatý důl restaurant, Praha 5 Regionální produkty Originální pražský tolar (Original prager Taler) je čokoládový pamlsek a ideální suvenýr jak pro domácí, tak i zahraniční turisty, kteří si mohou přivézt ze své návštěvy Prahy. Čokoládový tolar je naplněn lahodnou švestkovou náplní, která je založena na 223/417
tradičním receptu, který se uchovává již několik generací. Tolar je připravován z nejkvalitnější čokolády, která neobsahuje chemické konzervanty. K zakoupení je k dispozici jak samotný pražský tolar v překrásné krabičce, tak i pražský tolar bonboniéra, která obsahuje jeden velký pražský tolar a osm menších tolarů. KLASTRY ATRAKTIVIT Vinice a sklep Grébovka. Vinný sklep v centru Prahy vyrábí a prodává od roku 2009 výhradně místní víno vyrobené z kvalitních hroznů vypěstovaných na vinici v Havlíčkových sadech, která je v majetku Městské části Praha 2. Velká chvíle pro vinici přichází se jménem Mořic Gröbe. Havlíčkovy sady začal jako soukromý park budovat v roce 1871. Jeho součástí se stává i vinice. Velké sklepy vznikají pod Horní Landhauskou. Po smrti Gröbeho a po letech pokračování rodiny kupuje celý komplex město. V roce 1906 se park otvírá pro veřejnost a vinice se nechává oplotit. S vinicí to nevypadalo dobře, a v roce 1926 se dokonce uvažovalo o jejím zrušení. Pomáhá ji zachránit mělnický vinař Srba, který začíná vinici znovu osazovat. Po vybombardování Gröbeho vily a sklepů začíná vinice opět upadat. Fond vinice nebyl omlazován a schylovalo se opět ke zrušení, psal se rok 1989. Světlé zítřky přichází s rokem 1992, kdy Městská část Praha 2 začíná rehabilitovat historickou vinici, jejíž proměna trvá dodnes. Radnice přizvala ke spolupráci na obnově pana Antonína Turečka, dlouholetého vinohradnického mistra na vinicích v Tróji. Po vybudování výrobního sklepa ve východní části vinice v roce 2009 se již celá sklizeň zpracovává přímo na vinohradu. Ve výrobě vína nyní nadále pokračuje rodina pana Turečka, dcera Iveta Bulánková a Pavel Bulánek, také zkušení vinohradníci. Víno je možné ve sklepě zakoupit a probíhají zde řízené degustace. Vinobraní na Grébovce je nejvýznamnějším pražským vinobraním. Tradičním termínem konání je konec září. TEMATICKÉ TRASY Významné národopisné expozice, pražské Podskalí a plavba historickým parníkem. I v hlavním městě lze nalézt stopy tradiční kultury, řemesel a způsobů obživy. Navštivte Národopisné muzeum, expozici Musaion v klasicistním Letohrádku Kinských v Kinského zahradě na Praze 5, která je zaměřena na tradiční lidovou kulturu Čech, Moravy a Slezska. Stálá expozice, nominovaná v roce 2007 na cenu Evropské muzeum roku, představuje každodennost venkova i sváteční chvíle tradiční vesnice 19. a první poloviny 20. století. V areálu muzea si můžete prohlédnout také dřevěnou zvoničku z Valašska či barokní boží muka ze Žižkova. Muzeum nabízí též možnost zhotovení tradičních řemeslných výrobků formou dílen pod vedením lidových řemeslníků a znalců tradičních výrobních postupů. Projděte se kolem Vltavy a prohlédněte si poslední pozůstatky starobylé osady Podskalí. Čeká na vás Podskalská celnice na Výtoni, budova bývalé celnice, která je vedle barokního původně farního kostelíka sv. Kosmy a Damiána posledním zachovaným zbytkem osady Podskalí. Dnešní budova zůstala na úrovni původní zástavby a nachází se v blízkosti tzv. výtoniště. Je to z větší části roubená omítnutá pozdně gotická stavba z 16. století, ozdobená v 17. století pískovcovým novoměstským znakem. Krásy Prahy si lze následně vychutnat během plavby parníkem po Vltavě. Zajímavou možností může jistě být plavba na jednom ze dvou historických parníků, které brázdí vodu řeky Vltavy. Jedná se o parníky Vltava a Vyšehrad, které jsou posledními kolesovými parníky na Vltavě. Rozšíření trasy pro příští roky: — Muzeum hlavního města Prahy připravuje na příští roky novou expozici Řemesla v pořádku v zámeckém areálu Ctěnice. Bude v ní prezentována historie profesního sdružování řemeslníků od středověku po současnost. — V příštích letech by měla být návštěvníkům opětovně zpřístupněna také expozice Zaniklé Podskalí – Vory a lodě na Vltavě, a to v rámci Muzea hlavního města Prahy (expozice je v současnosti v rekonstrukci). 224/417
6.1
Marketing summary pro mezoregion Praha
Podskalí – nákladní plavba, vorařství a ledařství na Vltavě I v hlavním městě lze nalézt stopy tradiční kultury, řemesel a způsobů obživy. Důkazem toho budiž pozůstatky starobylé osady Podskalí, příběhy místních vorařů či ledařů i historických kolesových parníků Vltava a Vyšehrad, které se stále plaví po řece, i když už jen jako turistická atrakce. Za tradicí pražských vinic Historie pražských vinic se podle pověsti datuje již od dob knížete Václava, o jejich další rozvoj se zasloužil zejména Karel IV., ale také pražské kláštery, mezi nimi i ten Strahovský. Praha tak byla v minulosti největším centrem pěstitelů hroznů v Čechách, z původních více než sedmi set hektarů vinné révy v Praze dodnes funguje pět vinic: Arcibiskupská vinice v Modřanech, Máchalka ve Vysočanech, Grébovka na Vinohradech, Salabka v Troji a vinice sv. Kláry v péči trojské Botanické zahrady. Masopust a karneval Carnevale Praha Oslavy masopustu v Praze jsou příběhem barokního karnevalu, který se odehrával na pražských náměstích a v jeho ulicích před několika staletími, ale také příběhem méně okázalých lidových oslav na Malé Straně, Žižkově či Břevnově, jejichž tradiční součástí bývají zabijačkové hody, průvody masek či večerní tancovačka. Pražské kavárny Kavárenství je neopomenutelnou součástí pražského městského folkloru, příběhem pražských umělců, intelektuálů i bohémů a jejich společenského života. K těm nejvěhlasnějším pražským kavárnám patří Louvre, Slavia, Arco, významným společenským centrem byl také kabaret Červená sedma, ve kterém vystupoval např. Jaroslav Hašek, Karel Hašler nebo Vlasta Burian. Významné národopisné expozice Významné národopisné expozice jsou zároveň příběhem českého muzejnictví a mapování národní historie, příběhem zrodu etnografických sbírek Národopisného muzea, expozic Českého zemědělského i technického muzea.
225/417
7
Zmapování mezoregionu Morava a Slezsko
Členění mezoregionu Morava a Slezsko Mezoregion
Region Vysočina Vysočina / Jižní Morava
Morava a Slezsko
226/417
Subregion
Horácko Podhorácko Podyjí Jižní Morava Brněnsko Drahansko a Posvitaví Dolňácko Horňácko Jižní Morava / Východní Slovácko Podluží Morava Hanácké Slovácko Kopanice Východní Morava Luhačovické zálesí Východní Morava / Severní Morava Valašsko (Beskydy) a Slezsko Lašsko (Beskydy) Ostravsko Severní Morava Opavské Slezsko a Slezsko Těšínské Slezsko Kravařsko Severní Morava a Slezsko / Střední Jeseníky Morava a Jeseníky Haná Střední Morava a Jeseníky Záhoří
7.1
Zmapování regionu Vysočina
PASPORT SUBREGIONU HORÁCKO ANOTACE Horácko získalo svůj název podle zvlněného reliéfu území, na DESTINACE kterém se tato oblast ležící na rozhraní Čech a Moravy nachází. Místní způsoby obživy byly odvozeny od vrchovinného charakteru území bohatého na kámen a dřevo, ale s chudou zemědělskou půdou. Dodnes se zde hojně setkáváme se slavnostní masopustní obchůzkou vesnicí s maškarami (vostatky) i jinými lidovými tradicemi. Při zábavách se ještě dnes na řadě míst tančí lidový horácký tanec, tzv. směska neboli tanec přes nohu. Při toulkách krajinou Horácka lze narazit na starobylé vesničky, uzavřené čtyřboké roubené dvorce s bílou výplní mezer mezi trámy nebo celé obílené. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Součást regionu Vysočina ZÁKLADNÍ TÉMA - Tradiční řemesla na Horácku – výroba knoflíků, PRO modrotisk, kožešnictví, tkalcovství, ale také tradice MARKETINGOVOU sklářství, betlemářství i železářství. KOMUNIKACI - Hudba a tance Horácka – figurální tance, zpěvná kola, skřipské kapely a štrajchy. - Lidové zvyky – vostatky a průvod červené a černé maškary, Královničky i stavění máje. - Lidová architektura – roubené dvorce s bílou výplní mezer mezi trámy nebo celé obílené. PRŮNIKY - Tradiční řemesla - Hudba a tance - Lidové zvyky - Lidová architektura PERSONIFIKACE REGIONU Miloslav Brtník – legenda folkloru na Horácku. Jako hudebník, folklorista a sběratel lidových písní proslul doma i v zahraničí. V roce 1954 obnovil skřípáckou muziku ve Velkém Beranově u Jihlavy a připojil ji k nově založenému souboru Vysočan, kde působil do roku 2005 jako umělecký vedoucí. Byl oceněn bronzovou pamětní medailí za dlouhodobý osobní podíl na uchování regionálních folklorních tradic. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Lidová architektura na Horácku představovala původní selská stavení, která byla ve vyšších polohách ze dřeva na kamenných podezdívkách. V nižších polohách se jednalo o kamenná stavení z nepálených cihel. Střechy byly původně šindelové, později břidlicové, eternitové, taškové. Selské usedlosti (statky) v této oblasti mají v rámci vsi vesměs štítovou orientaci. Lidová architektura Křižánek, ležících v srdci Žďárských vrchů, je s počtem 45 kulturních památek největší vesnickou památkovou rezervací v kraji Vysočina. Řeka Svratka ji dělí na dvě části: České Křižánky, které vznikly před polovinou 14. století, a Moravské Křižánky, které jsou připomínány o sto let později. Rozhodující vliv na rozvoj osady měla v 17. století sklářská huť a později železářský hamr. Tehdy si začali stavět zdejší dělníci domky v místech dnešních Českých Milov, třetí místní části obce. Křižánky jsou typickým horským sídlem s rozptýlenou zástavbou. Mezi domy najdeme malá roubená stavení i velké usedlosti bohatých sedláků. Také Ubušínek (obec východně od Jimramova) svědčí o krásné lidové architektuře našich předků. Najdeme zde stavby ze dřeva, kamene i z nepálených cihel, které jsou chráněny vyhlášením venkovské památkové zóny. Kopec se zajímavým jménem Hromobitek měří 705 m n. m. Naskýtají se z něj kouzelné pohledy do údolí řeky Svratky. 227/417
Vesnice Krátká, místní část městyse Sněžné, vznikla v první třetině 18. století jako obytná kolonie lesních dělníků. V obci, prohlášené vesnickou památkovou rezervací, najdeme roubené i zděné domy s hospodářským zázemím. Převládá typ malých horských usedlostí malebně začleněných do okolní krajiny. Roubené stavby mají nejčastěji lomenice skládané do tvaru kříže. Michalův statek (Horní Pohleď) byl v roce 2003 prohlášen kulturní památkou. Místní skanzen přibližuje návštěvníkům život, práci a zvyky středního rolníka v období po skončení třicetileté války až do zrušení roboty v roce 1848. Rod Michalů vlastnil tento statek od roku 1591 do roku 1997. Ke zhlédnutí je obytná světnice s pecí a jednoduchým vybavením, dále komora, tzv. černá kuchyně, sýpka, přístřešky pro vozy a nářadí, stodola s mlatem, vejminek atd. Čtvrť Zichpil spolu s Židovským městem v Humpolci je lokalita, která se nalézá v Humpolci mezi Horním náměstím a hřbitovem. Neuspořádaná zástavba drobných domků bývá urbanisticky srovnávána s obdobnou zástavbou roubených domů tzv. Betléma v Hlinsku v Čechách. Židé se v Humpolci za městem začali na tomto místě usazovat koncem 17. století. Roku 1785 zde byl vystavěn dodnes unikátně zachovalý toleranční kostelík2, který je prohlášen nemovitou kulturní památkou. Souvislá zástavba zde začala vznikat právě v téže době. Jednalo se o menší roubené, částečně roubené i zděné domky (téměř) bez hospodářského zázemí pro chudé obyvatelstvo drobné řemeslníky, námezdní síly apod. Z tohoto období pochází i Nápravníkovo stavení čp. 338. Jde o poloroubený přízemní domek se zděnou částí kolem černé kuchyně a bočním zděným přístavkem chlívku, jediný dodnes zachovaný původní dům. Prohlídka skanzenu zahrnuje Nápravníkovo stavení (exteriéry a interiér) a toleranční kostel. Štáflova chalupa (Havlíčkův Brod) je roubená stavba z druhé poloviny 16. století. Patří mezi nejcennější památky starého venkovského stavitelství v Čechách. Při rekonstrukci zde byla objevena starobylá dymná jizba s otvorem pro odchod kouře. V interiéru obytné místnosti jsou zachovány roubené stěny a původní strop z mohutných povalů. Vžitý název je odvozen od rodiny původního majitele. V domě dnes funguje antikvariát a konají se zde také příležitostné výstavy. Panská hospoda v Ostrově nad Oslavou byla zbudována kolem roku 1723 (čp. 38). Ve stylu barokní gotiky ji navrhl architekt Jan Blažej Santini Aichl na půdorysu ve tvaru W, což představuje iniciály žďárského opata Václava Vejmluvy. Vstupní trakt je třípodlažní, ostatní bloky jen přízemní s valbovými střechami. Symetricky na ně navazují nakoso postavená boční křídla na čtvercových půdorysech. V současné době se budova opravuje. Parní mlýn v Telči pochází z první poloviny 16. století. V roce 1807 se stal součástí továrny na jemná sukna a postupně byl přeměněn na barvírnu, přádelnu a tkalcovnu. V 19. století byl mlýn opět přestavěn k původnímu účelu. V nedávné době zde byl otevřen prostor s rekonstruovanou vodní turbínou a součástmi parního stroje vyrobeného v roce 1887 Pražskou akciovou strojírnou (parní stroj byl Ministerstvem kultury ČR v roce 2003 uznán jako technická kulturní památka). Nyní tu bylo nově otevřeno informační místo vztahující se k obnově areálu parního mlýna a k historii nedaleko procházející železniční trati, vedoucí kdysi až do Rakouska. Areálu nechybí ani příjemné venkovní posezení u mlýnského kola, kde je možné se občerstvit. Kromě budov parního mlýna se v celém areálu postupně obnovuje také řádný vodní režim ve složitém systému náhonů. Plánované rekonstrukce pak počítají se vznikem expozice zaměřené především na historii parních mlýnů. Dřevěný krytý most ve Velkém Meziříčí se nachází v zámeckém parku, kam byl v roce 1986 převezen z obce Krásněves. Dřevěný most v obci Švařec nedaleko Koroužné vede přes řeku Svratku. Jde o krytou dřevěnou lávku dlouhou 22 metrů a širokou téměř 2 metry, která pochází z roku 1873. Dřevěný most byl místními tesaři v roce 1982 pečlivě opraven, takže je v současnosti v dobrém technickém stavu a volně přístupný turistům. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Na Horácku, kde půda nebyla tak úrodná, se lidé od nepaměti věnovali kromě 2
Toleranční kostely jsou spjaty s tzv. Tolerančním patentem císaře Josefa II. z roku 1781, který ukončil dlouholeté pronásledování protestantů. Tyto kostely nesměly mít zvony ani věž, vchod nebyl z hlavní ulice a okna musela být čtverhranná.
228/417
zemědělství také práci v lese a řemeslu. Své dílny zde měli tkalci, soukeníci, kožešníci, vyšívačky, košíkáři a jiní mistři. Nejtypičtějším výrobkem Vysočiny v 19. století byl knoflík. Tento módní doplněk se v Žirovnici vyrábí dodnes. Z kůže se vyráběly kožichy, které se dále pestře vyšívaly vlnou. Tkalcovství a soukenictví. Hlavními surovinami pro výrobu textilií na Horácku byl len, konopí a ovčí vlna. Pro tkalcovství na Horácku jsou typické mezulány a kanfasy, pro soukenictví pak jihlavská výroba vojenských suken. Soukeníci se vyskytovali po celé Vysočině, zvláště pak v Humpolci nebo Jihlavě. Kožešnictví. V chladném kraji, bohatém na ovčí vlnu, kůži a kozinku, bylo množství koželuhů a kožešníků. Místní mistři cechu kožešnického vyráběli kožichy (nejznámější jsou „vornáty“, které byly součástí místního kroje), čepice nebo šotůrky klebetníky, sotory, sotůrky nebo samšíky. To všechno jsou názvy pro podlouhlý úzký košík určený k přenášení lahví a jiných věcí. Býval vyroben ze slámy potažené kůží, a stal se doplňkem mužského i ženského kroje. Tradiční bílé pestře vyšívané kožichy zvané „Vornáty“, které byly v minulosti na Vysočině oblíbené, má v expozici Muzeum Dr. Aleše Hrdličky v Humpolci. Výroba knoflíků a perleťářství v Žirovnici. Expozice perleťářství v Městském muzeu v Žirovnici představuje výrobu perleťových knoflíků, kterou v Žirovnici zavedl již v roce 1864 Josef Žampach. Je zde dokumentováno rozmanité použití perleti a řemeslná zručnost výrobců knoflíků, tzv. čamrdářů. Expozice historických šicích strojů představuje více než 70 exponátů. V zámeckém špýcharu je nově zpřístupněna také expozice venkovských tradic a řemesel. Modrotisk. Modrotisková dílna se datuje v Olešnici na Moravě již od roku 1816. Jedná se o jeden z nejstarších způsobů potiskování lněného a později bavlněného plátna. Využívá k tomu původní dřevěné ruční formy, následovně barvené v barvě indigo. Modrotisku se dodnes věnuje např. pan Jiří Danzinger, držitel titulu „Nositel tradice lidových řemesel“. Pilníkářství. Na toto řemeslo se specializovali obyvatelé obce Křižánky, dále na ně navázala výroba pilníků v Jihlavě. Svůj největší rozkvět prožívalo pilníkářství v této oblasti v době první republiky. Především České a Moravské Křižánky se staly vyhlášeným pilníkářským střediskem. Protože ještě nenastala éra moderních brusných zařízení, velká poptávka po kvalitním pilníkářském zboží stále narůstala. Specifickým rysem charakteristickým pro Křižánky a okolí Svratky se stalo v rámci Českých zemí domácké pilníkářství. Domácká výroba byla provozována bez většího speciálního dílenského vybavení, kdy mezi základní zařízení patřil dřevěný špalek, olověné podložky a pilníkářská kladiva se zahnutou rukojetí. Pracovalo se převážně v obytné místnosti, síni nebo kůlně. Tito domáčtí dělníci neprováděli celý výrobní proces, ale odebírali již upravené výkovky těles pilníků. Dělali buď pro živnostenské provozovny, nebo blízké i vzdálenější továrny, kde byly dokončeny technologické procesy, např. kalení. Ruční výrobou pilníků a rašplí se dodnes zabývá Drahomír Smejkal z Jihlavy, oceněný titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Výroba hraček a výroba ze dřeva. S Horáckem je spojena také tradice dřevěných soustružených lidových hraček. V Krouně tvoří soustružené hračky Zdeněk Bukáček, držitel titulu „Nositel tradice lidových řemesel“, a v Proseči pracuje Ladislav Rejent, který vyrábí soustružené výrobky zdobené kovem. Zajímavé soustružené práce má také pan Jiří Spurný ze Žďáru nad Sázavou. Sklářství na Horácku se počíná již ve 14. století, byť první dochované zmínky se v kronikách objevují až později, v 16. století. Rozsáhlé lesy skýtaly surovinu pro výrobu dřevěného uhlí a křemičitý písek, materiál pro výrobu skloviny. Známé sklárny byly v minulosti v Křižánkách a ve Vříšti, dodnes působí skláři ve Škrdlovicích a ve Žďáru nad Sázavou. Na Havlíčkobrodsku fungovalo na přelomu 18. a 19. století téměř třicet skláren. Zakládali je skelmistři ze slavných sklářských rodů Adlerů, Čapků nebo Eisnerů. Vzácný náčrt sklárny z Dobré Vody z roku 1753 svědčí o tom, že hutě měly podobu dřevěných staveb. Vyrábělo se barokní sklo čiré i neodbarvené – nazelenalé, tzv. lesní. Nejběžnějšími prodávanými tvary byly poháry, číše, číšky, láhve a lahvičky. Huť Jakub (Tasice). V obci Tasice je možné navštívit objekt sklárny Huť Jakub, který je znám ze seriálu Jaroslava Dietla Synové a dcery Jakuba skláře. Unikátní objekt sklárny předcházely již v 15. století sklářské pece, které zpracovávaly křemen z okolí a také palivové dříví z blízkých lesů. Huť několikrát změnila majitele, ale sklo z její produkce tím neztrácelo na svém věhlasu. Vyráběly se zde například výrobky, 229/417
které byly dodávány do Vídně, nebo nádherné lustry do Indie, vázy do prezidentského paláce v Mexiku. Výrobky ze skla se převážně exportovaly do Anglie, Německa a USA, po roce 1949 také do zemí sovětského svazu. Dnes se v prostorách bývalé sklárny nachází skanzen sklářství, kde si návštěvníci projdou celý proces výroby skla, průvodce jim předvede techniku výroby skla a nakonec si mohou návštěvníci výrobky z místních skláren zakoupit. Sklárna je nejstarším dochovaným sklářským komplexem ve střední Evropě. Počátkem 40. let 20. století byla Emanuelem Beránkem založena sklářská huť Škrdlovice. Beránek se svými bratry užíval technologii, při níž vznikalo sklo s vysokým množstvím bublinek. V současné době se specializuje na ručně tvarované hutní sklo a spolupracuje s řadou předních výtvarníků. Sklárny pracují na Žďársku s rozdílnou sodnodraselnou sklovinou. Výrobky jsou založeny na náhodném tvarovaném hutním skle. Sklářská huť Svoboda vznikla v roce 1989 a jejím zakladatelem byl Jaroslav Svoboda, který ztratil své realizační zázemí ve Škrdlovické sklárně. Sklárna vyrábí ručně tvarované barevné hutnické sklo: vázy, svícny, těžítka, mísy, talíře, květiny aj. Návštěvníci mohou nahlédnout do sklářského provozu. Sortiment huti je v oboru ručně tvarovaného hutnického skla jedním z nejrozsáhlejších na světě. Crystal Glamour (Okrouhlice) zachovává tradiční výrobu původního olovnatého křišťálu, určeného pro ruční broušení. Sortiment sklárny zahrnuje širokou škálu křišťálových a barevných výrobků s lehkými a bohatě broušenými dekory, s vysokým smaltem, pískovanou nebo poznačenou dekoraci. Zaměřuje se také na výrobu nápojových setů. Pokračuje tak v tradici ruční výroby tzv. kalíškoviny, kterou se zabývala sklárna v Dobroníně nebo společnost Sklo Bohemia, a. s., ve Světlé nad Sázavou. Sklářští mistři pod vedením Zdeňka Koťary drží světové prvenství ve výrobě originálních prstenců v křišťálových výrobcích a zalévání fotografií a poštovních známek do křišťálového skla. Od skláren ve žďárském regionu se liší výrobky, které jsou ručně foukané do rotačních dřevěných nebo hliníkových forem. Při návštěvě je možné nahlédnout do sklářské hutě, kdy návštěvníci spatří ruční foukání skla. Betlemářství tvořilo výrazný prvek lidového umění zejména v místech s rozvinutou řemeslnou výrobou. Prvními šiřiteli tohoto řemesla byli soukeníci. S betlémy se seznamovali při svých obchodních cestách, pro vybudování betlémů měli dostatek prostředků i vhodné prostory pro jejich umístění. K významným betlemářským centrům na Vysočině patřila zejména Třešť, Třebíč a Jihlava. Třebaže mají společný původ, liší se od sebe charakterem betlémů i způsobem výroby figurek. Zatímco v Třešti se betlémy vyrábějí ze dřeva, pro Třebíč je typický betlém papírový. Betlemářství v Jihlavě. Prvními šiřiteli betlemářství byly soukeníci z Jihlavy. První domácí betlém, který je historicky doložen, se objevuje roku 1780. Jedná se o betlém pana Hoffmana, který připravil jednoduchá tělíčka ze dřeva, hlavičky vymodeloval z vosku a posléze figurky oblékl do látkových šatů. V současné době vytváří jihlavští betlemáři a řezbáři betlémy podle starých původních jihlavských betlémů nebo si našli svůj vlastní styl a neustále své betlémy rozšiřují a doplňují. Betlemářství v Třešti vzniká počátkem 19. století. V prvopočátcích je zde zřejmý vliv třebíčských papírových betlémů a později vliv jihlavských dřevěných betlémů. Nejstarším třešťským betlemářem byl soukeník František Jabůrek. Mezi první tvůrce betlémů patřili truhláři. Jedním z nich byl Matěj Suchý. Zvláštní místo mezi třešťskými betlémy zaujímal pohyblivý betlém Adolfa Bumbálka, který nejen sám vyřezal celý betlém, ale zhotovil i pohyblivý mechanismus. Zdejší betlémy jsou stavěny jako dioramata z pařezů, mechu a dalších přírodnin, v nichž jednotlivé stupně přecházejí v malovanou krajinu, tzv. lončoft. V roce 1997 byl založen Spolek přátel betlémů v Třešti, který má nyní přes 60 členů. Ti udržují a rozšiřují tradici betlemářství. V současné době je v Třešti 8–10 lidových řezbářů. Třešťskou zajímavostí je tradiční Betlémská cesta. Každoročně v období od Vánoc do Hromnic je možno vidět na dvacet betlémů v třešťských domácnostech, přímo u jejich tvůrců. Dřevořezání je poměrně nová tradice. Jedná se o pravidelné setkání řezbářů a betlemářů, kteří se podílejí na tvorbě společného betléma a zároveň ukazují veřejnosti a návštěvníkům města umění, ale i náročnost řezbářství. Pravidelně tak přibývá do společného betléma více než 20 nových postaviček. Každý návštěvník má možnost vyzkoušet si vyřezávání do špalíků dřeva zapůjčenými nástroji. Expozice věnovaná betlémům a betlemářství je v Muzeu Vysočiny Jihlava, 230/417
pobočka Třešť. Ve sbírce se nacházejí nejstarší papírové betlémy, tvorby řezbářů z 19. a 20. století i současné ztvárnění. Hrnčířská a keramická tradice v Kunštátu. Kunštát byl založen ve 13. století, o něco málo starší je zdejší hrnčířství. Podmínky pro rozvoj hrnčířství zde byly mimořádně příznivé. V městečku i okolí byl dostatek vhodné tvárné hlíny, a tak se v Kunštátu vyrábělo první nádobí pro denní potřebu: hrnce, hrníčky, pekáče, bábovky, krajáče, pulcary, džbánky apod. Nejvíce kvetlo hrnčířství na sklonku 19. století. Už tenkrát bylo vyváženo do cizích zemí. Výrobky dnešních keramických dílen proslavují Kunštát jak Evropě, tak např. i v Americe. Velký význam měl rok 1990, kdy vznikly další soukromé dílny a dílničky, které předvádějí rozličné tvary výrobků. V roce 1993 byla obnovena tradice hrnčířských jarmarků, hrnčířský jarmark se koná v Kunštátu každoročně třetí víkend v září. Tento druhý největší hrnčířský jarmark v republice se koná na náměstí Krále Jiřího v Kunštátu. Kromě tuzemských keramiků ze všech koutů republiky se zde představili už i zahraniční hosté, např. ze Slovenska, Polska či Maďarska. Návštěvníci zde mají možnost vidět hrnčíře nejen při práci, ale sami si tvoření na hrnčířském kruhu vyzkoušet. Zároveň si mohou vybrat z nepřeberného množství tvarů a glazur na užitkové i dekorativní keramice. Železářská tradice. O rozvoj železářství v pramenné oblasti Sázavy na pomezí Čech a Moravy se zasloužil cisterciácký řád z kláštera ve Žďáru nad Sázavou, který ve snaze o hospodářskou soběstačnost založil okolo desítky hamrů. Na bohatou železářskou tradici žďárského regionu odkazuje Šlakhamr (Hamry nad Sázavou), který se nachází v malebném údolí řeky Sázavy v obci Hamry nad Sázavou. Bývalý vodní mlýn prošel v minulých letech nákladnou rekonstrukcí a nyní jsou zde nainstalovány nové expozice, které mapují bohatou železářskou tradici v této oblasti. Návštěvníci Šlakhamru mohou vidět, jak se vyrábělo v milíři dřevěné uhlí, jak se těžila a tavila ruda a jakými nástroji byla vybavena hamernická dílna. Při prohlídce jsou spuštěna vodní kola, pohánějící buchar, brus a měchy u výhně. Část expozice je věnována posledním obyvatelům objektu, mlynářské rodině Brdíčků. Výroba lyží ve Sportenu v Novém Městě na Moravě. Společnost Sporten, zabývající se výrobou a prodejem lyží, sídlí v Novém Městě na Moravě. K výrobnímu sortimentu patří sjezdové a běžecké lyže a snowboardy. Tato společnost je největším výrobcem lyží v ČR, ročně vyrobí kolem 160–180 tisíc párů lyží. Svou činností navazuje na více než 100letou tradici výroby lyží na Vysočině. Doklady jednotlivých tradičních řemesel lze spatřit v řadě poboček Muzea Vysočiny: V Jihlavě jsou expozice věnovány dolování stříbra a ražení mincí. Dále zde lze spatřit také podmalby na skle. Pobočka v Telči návštěvníky seznámí s životem venkovské horácké rodiny a tradičními řemesly, jako jsou kamenictví, typické pro tento kraj, textilní výroba, kamnářství a hrnčířství. V Horáckém muzeu v Novém Městě na Moravě se nachází expozice zaměřené na výrobu lyží a vývoj lyžování, ale také na sklářství, železářství a k vidění je i školní třída pocházející z 30. let 20. století. Na nádvoří muzea je pak k vidění Mlejnek z víru. Tento soubor dřevěných figurek poháněných vodním kolem a inspirovaných místním prostředím vznikl ve 40.–70. letech 20. století. V provozu bývá v letních měsících. Expozice v Městském muzeu v Bystřici nad Pernštejnem seznámí návštěvníky s těžbou uranu na Vysočině včetně ukázky důlních děl i výztuže, ukázky používaných mechanismů, nářadí a přístrojů nebo ukázky ochranných pomůcek. Součástí expozice je také Štěpánovská litina a ukázky výrobků Štěpánovských sléváren z konce 19. a začátku 20. století. Tehdy se vyráběly předměty nejen užitkové hodnoty, jako je výroba ozdobných mříží, částí plotů, zábradlí a křížů na hroby, ale rovněž předměty umělecké, např. plastiky, ozdobné talíře a obrazy. Zhlédnout lze i další ukázky starých lidových řemesel a činností (např. vývoj praní s ukázkami dobového prádla). Muzeum Jemnice sídlí v historickém domě s renesančním jádrem a nabízí tematicky zaměřené expozice dolování nerostných surovin a jemnický svět čaje. Venkovská řemesla minulého století jsou k vidění také ve Stodole krásných krámů ve Vepříkově. Je zde ševcovská, kovářská a truhlářská dílna, řeznictví nebo holičství. Řemesla a řemeslníci jsou zde zachyceni v životní velikosti: paní Stehnová se svým manželem vyrobili figuríny místních obyvatel. V Muzeu Luka nad Jihlavou je možné si prohlédnout obyčejné věci a nástroje z domácností a hospodářství našich předků. V muzeu se nachází také pajerský kroj, 231/417
který byl typický pro Jihlavu a její okolí a byl silně ovlivněn jihlavskými Němci, kteří sem přišli už v dobách přemyslovských při kolonizaci v souvislosti s kutáním stříbra. Pajerský kroj se nosíval až do roku 1945 a jeho název vznikl právě díky místnímu německému obyvatelstvu. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy S historií včelařství se můžete seznámit ve Včelařském „skanzenu“ v Humpolci, který byl otevřen u příležitosti 100 let organizovaného včelaření na Humpolecku. Nachází se zde nejrůznější včelařské vybavení, např. úly z roku 1928 dovezené z Podkarpatské Rusi, prapůvodní klát, včelařské nástroje, jako jsou medomety na vytáčení medu či pomůcky k chovu matek. Obyčeje a zvyky, události „Královničky“: v jižní části Moravského Horácka se dodnes dochoval svátek děvčat „Královničky“, který se koná 50 dnů po Velikonocích a je oslavou příchodu léta. Předem vybraná královna je vedena děvčaty průvodem za zpěvu a tance. Královna nese pestře opentlený stromeček – májíček. Průvod ve vesnici u každého domu zastaví a děvčata zazpívají a zatančí. Vyvrcholením celé slavnosti je veselice u královny. Příkladem obce, kde je tento zvyk stále živý, je např. Velká Bíteš, Březské, Jestřabí, Jindřichov. Stavění máje. Tento starý zvyk se dodnes dodržuje v mnoha vesnicích. Chlapci dovezou nejvyšší smrk z lesa, oloupou mu kůru a děvčata kmen ozdobí barevnými stuhami a střapci. Na vršek stromu se nejčastěji připevní malá břízka a pod ni velký opentlený věnec a ozdobený strom májka se postaví na návsi. Na Žďársku dříve děvčata dávala ráno po první májové noci hochům smrkové nebo modřínové stromky ověnčené cukrovím a ozdobami. O první májové neděli se na Želetavsku konala slavnost dražení májek s tancem se stuhami kolem velké máje. Dívky si připravily malé zdobené máječky s dárky pro chlapce. Ty se pak dražily a chlapci si tím též volili svoji tanečnici. Následoval tanec kolem velké máje, na níž byly upevněny bílé a červené stuhy. Každý tanečník držel konec stuhy a tanečním průpletem se tvořilo na kmeni křížové pletivo. Menší májky nacházela svobodná děvčata, na něž si některý chlapec myslel, v první májový den na svých zahrádkách. V čas kácení máje, připadajícího nejčastěji na poslední květnový den, vycházíval průvod z hostince, po cestě tančil a zpíval u každého stavení, kde měli dceru. Dlouho se zachovala tradice naivního lidového divadla spojeného s kácením máje. Vystupovali zde hajný, sedlák a selka. Mluvící kraslice. Zdejší regionální specialitou, která v minulosti nebyla jinde tak hojná, jsou „mluvící kraslice“. Dívky jimi dávaly najevo, který chlapec se jim líbí, a kterého naopak zaručeně odmítnou. Pokud byl na kraslici ústředním motivem košíček plný bodláčí, bylo jasné, že chlapec dostane košem. Naopak dvě zkřížené ratolesti znamenaly, že se dívka za koledníka ráda provdá. Srdce či rozkvetlé kytičky slibovaly kvetoucí lásku. Jihlavský havířský průvod probíhá každý lichý rok ve druhé polovině června. Kroje, které mají účastníci průvodu na sobě, mají připomenout, že Jihlava vznikla jako město, kde se těžilo stříbro. První průvod byl uspořádán v roce 1799 u příležitosti domnělého 1000. výročí založení města. Postavy havířské průvodu tvoří zástup dětí ve školním věku. Průvod začíná na Masarykově náměstí, kde vychází z jihlavského podzemí. Za zvuku hudby kráčí celý havířský průvod v čele s perkmistrem jihlavskými ulicemi. Součástí průvodu jsou praporečníci, halapartníci a písař, pěvci, havíři denní směny, proutkař, havíři noční směny, důlní tesaři či kováři a další postavy. Od roku 2007 prochází průvod z Masarykova náměstí ulicemi Matky Boží, Palackého, Benešovou, Věžní a zpět na náměstí. Mrkvancová pouť v Polné se koná vždy druhou neděli v září. Tradice sahá k roku 1652, kdy kníže Ferdinand Josef z Ditrichštejna přivezl z Říma ostatky sv. Liguriáše, věnoval je městu a uložil v polenském kostele, kde jsou ve skleněné rakvi uloženy dodnes. Výroční den světcovy mučednické smrti spolu se dnem vysvěcení nového děkanského kostela se staly poutními dny s procesím. S poutí souvisí také pečení speciálních koláčů s mrkvovou náplní: mrkvanců nebo také mrkvánků. Na Polensku se tradičně mrkev pěstovala a doba její sklizně se zhruba kryla s městskou poutí. Zvykem je také zdobení vchodových dveří domů svazečkem mrkví. Brtnické kovadliny. Tento festival kovářského umění se koná každý lichý rok v červnu na zámku v Brtnici. Účastní se jej nejen kováři z České republiky, ale také ze 232/417
zahraničí. Návštěvníci uvidí tradiční řemeslnou výrobu s původními technologickými postupy. Pod dozorem zkušeného kováře si mohou kovářské řemeslo i vyzkoušet. Vyrobené předměty kovářů zůstávají na brtnickém zámku a rozšiřují stálou expozici kovářství. Nachází se zde také hřebíkovník, do kterého kováři zatloukají své kované hřebíky a který slouží jako stálá upomínka na všechny kováře, kteří se této akci účastnili. Hračkobraní se koná od roku 2006 každoročně v červenci v Kamenici nad Lipou. Festival navazuje na kamenickou hračkářskou tradici z let 1939 až 1943, kdy se zde nacházela Státní hračkářská cvičná dílna. Cílem je zvýšit povědomí o autorské české hračce z klasického přírodního materiálu. Návštěvníci si mohou hračky nejen zakoupit na hračkářském trhu, ale také vyrobit vlastní v dílnách. Součástí festivalu jsou také výstavy historických a současných hraček studentů uměleckých škol, loutková i činoherní divadla a soutěže pro děti. Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Pro Horácko je typický výskyt mladšího typu tanců – figurálních, kde určitá píseň je vázána na určitý typ tance. Jejich počet je zde pravděpodobně největší ze všech moravských oblastí. V tanci je zachována obrovská škála: od volných, lyrických až po tance živé a veselé. Z názvů tanců lze uvést např. kolo, hulán, kalamajka, rejdovák, a další. Velice oblíbená byla zpěvná kola. Když mají muzikanti přestávku, uskupí se všichni do velkého kola a zpívají, podle charakteru písně se otáčejí, skáčou nebo podupávají. K horáckým zvláštnostem patří „tuše“ zpívané a tančené před muzikou. Pří tušování se v kruhu za obyčejné chůze písně nejprve předzpívají a následně se za nápěvu opakovaného hudbou kruh tanečníků otáčí zvláštním cupavým krokem. Tance z Horácka lze zažít na níže uvedených folklorních festivalech (MFF Evropské setkání souborů v Telči a Třešti či Jihlavské folklorní léto). Na česko-moravském pomezí zaznamenali sběratelé písní milostné koledy. Na Štěpána chodila děvčata po koledě ke svobodným mládencům a nosila jablko a rozmarýn. Zjednala si s sebou i dudáka ke zpěvu těchto milostných koled. Zakončovala je pozváním na večerní štěpánskou muziku a blahopřáním. Lidová hudba vykazuje blízkou příbuznost s českou písní. Nejstarší doložené nástrojové obsazení bylo: dudy, housle a cimbál. Ale brzy se začaly prosazovat vojenské dechovky. Už v polovině 19. století hrávaly na Horácku „štrajchy“, tedy kapely se smyčcovými a dechovými nástroji dohromady. Unikátní složení měly kapely na Jihlavsku, tzv. skřipkařské, jež se skládaly z doma vyráběných nástrojů se specifickým zvukem a vzhledem. Skřipky (také dyndy) jsou podobné houslím, ale jsou plošší, hranatější, řezané a dlabané z jednoho kusu dřeva. Jejich název je odvozen od ostrého zvuku, který vydávají. Dyndácká muzika bývala čtyřčlenná: dvoje skřipky, třístrunné „velký husle“, plnící funkci violy, a menší dyndácká basa (basista ji má položenou na klíně a hraje na ni smyčcem). Tyto kapely se udržely až hluboko do 20. století a hrávaly ve vesnicích v okolí Jihlavy hlavně během svateb a tanečních zábav. Orchestrion ve Veselíčku. Tuto nádhernou památku lze spatřit ve Veselíčku u Žďáru nad Sázavou. Je jedním z posledních hrajících orchestrionů v České republice. Orchestrion byl vyroben před rokem 1850 ve Vídni, obsahuje osm písniček, mezi kterými lze poznat staré kankány či lidové písničky. Lze si jej prohlédnout i poslechnout v místním hostinci. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Jihlavský jazykový ostrov. V 19. století žili v jihlavském národním ostrůvku Němci, v lidovém nářečí pajeráci. Především na vesnici si udržovali své zvyky a obyčeje. Muzeum Vysočiny v Jihlavě ukazuje obraz typické selské jizby jazykového ostrova. Obydlí a život německých obyvatel jihlavského venkova zde představuje model statku z doby kolem r. 1874. Dále je zde možné vidět zmenšené kroje svatebčanů, jejich skutečné doplňky a malou skřípáckou kapelu, což byla speciální muzika německého národnostního ostrova. Měla svoje speciální skladby, např. pochody, svatební pochody, tuše. Byla specifickým znakem horácké lidové písně. Základem skřípácké muziky jsou velké a malé skřipky a basa. Skřipky jsou po domácku vyrobené housle z jednoho kusu javorového dřeva, vrchní deska je smrková. Basa je menší než kontrabas a basista ji má položenou na klíně a hraje na ni smyčcem. 233/417
Z jazykového hlediska je oblast zajímavá tím, že i v moravské části se mluví interdialektovou obecnou češtinou (oproti většině Moravy), popř. českomoravským/jihovýchodočeským dialektem české nářeční skupiny. S vlivy hanáckého nářečí se však zde setkáváme také. Proto je možné, že návštěvníci regionu uslyší od místních obyvatel i tato slova (podobná spíše nářečí hanáckému): „Gdes bél? Gdes tam šel? Cos šél?“ U slov pak narazíme na používání místo u – ho a na začátku slov se samohláskou o zase v (voko, voves) nebo také široké e a dlouhé koncovky (vozék, psék). Nářečí je totiž ovlivněno hraničním umístěním, tedy českou i moravskou stranou. Významné folklorní festivaly a soubory MFF Evropské setkání souborů v Telči a Třešti se koná každé dva roky a je zařazeno do Dnů tradiční kultury v ČR. Festival se zahajuje společným večerním vystoupením telčských souborů a všech souborů zahraničních. Každý následující den nese jméno podle zúčastněných národností, kdy soubory reprezentují kulturu a dovednosti svých zemí. Specifickým rysem jsou tvůrčí dílny a soutěže. Jihlavské folklorní léto je mezinárodní folklorní festival konající se od roku 2002 každý rok v červnu. Hlavním pořadatelem je jihlavský soubor Vysočan. Festival je zahajován krojovaným průvodem historickou částí Jihlavy a členové souborů v něm předvádí krátké ukázky ze svého umění. Lidovou kulturu zde předvádí nejen folklorní soubory z České republiky, ale i ze zahraničí. Minulých ročníků se účastnily soubory z Itálie, Turecka, Slovenska, Rumunska či Izraele. Horácko zpívá a tančí je největší festival horáckých souborů. Koná se v květnu ve Světlé nad Sázavou. Festivalu se účastní nejen soubory z Horácka, ale také z dalších regionů a zahraničí. Součástí festivalu je průvod folklorních skupin městem a jarmark lidových řemesel, kde někteří řemeslníci předvádějí tvorbu svých výrobků. Horácký soubor písní a tanců Vysočan byl založen v roce 1954 a skládal se ze souborů Vysočáneček, Vysočánek, Přípravka a Vysočan. Navštívil prakticky všechny festivaly v České republice, reprezentoval ČR i na mezinárodním poli a dovezl mnohá ocenění. Nyní jsou ve sdružení i soubory vychovávající děti a mládež v duchu tradic Horácka: Jeřabinka a Vysočánek. Další soubor sdružení je Dřeváček, který je samostatný a má svoji muziku i zpěvy. Folklorní soubor Vysočan byl v počátcích doprovázen skřípáckou muzikou. V muzice hrávali ještě bývalí skřipkaři. Během svého působení dosáhli i celé řady mimořádných úspěchů: Krajská přehlídka lidových muzik v Břeclavi, cena mezinárodní poroty festivalu v Polsku, ocenění v Mnichově a Strážnici. V současné době je muzika samozřejmě omlazena a hraje v tomto obsazení: Miloslav Brtník, Jan Pech, František Krédl, Jan Brtník. Podjavořičan (obec Nová říše) je folklorní soubor tančící v krojích ušitých podle původního telčského svátečního vzoru. Součástí je typický účes svobodný děvčat (tzv. droužky) nebo čepec „půlka“ vdaných žen. Choreografie vystoupení čerpá z původních dochovaných materiálů místních písní, tanců a zvyků. Groš je národopisný soubor, jehož součástí jsou dva dětské soubory zabývající se folklorní oblastí Horácko. Bajdyš je soubor, jehož repertoár tvoří většinou tance z horáckého regionu. Dětský soubor se jmenuje Bajdyšek. Kalamajka je folklorní soubor zpracovávající České a Moravské Horácko, národní obrození a kramářské písně. Okřešánek obnovil lidový zvyk vynášení Smrtolenky, kterou si vyrobí sami děti, nastrojí ji a společně pak s písničkou a říkadlem obcházejí panímámy a žádají o koledu. Nakonec ji vhodí do řeky. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Pravidelnou součástí jídelníčku byl hrách v podobě kaše („hrach z kysela“) s kroupami (hrách a kroupy, šormajzl) či švestkami. Naklíčený hrách se připravoval pražením na kamnech („pučálka“) na slano nebo na sladko. Jedla se i čočka a fazole. Hodně se vařily rozličné polévky, obvyklou součástí jídelníčku byly také kaše: z jáhel, z ječmenných krup nebo krupice. Jáhly se zapékaly se sušenými švestkami jako „jahelník“. Typickým jídlem byly také omáčky. Základem byla většinou zásmažka. Přidalo-li se mléko, pak vznikala omáčka bílá, přidala-li se krev a švestky, pak černá, dále pak křenová, houbová, koprová, ale i omáčky ovocné z více druhů ovoce. Množství pokrmů využívalo houby. 234/417
Od napoleonských válek se v lidové kuchyni natrvalo usadily brambory. Brambory se jedly vařené, pečené či zpracované na mnoho způsobů, na slano i na sladko. Dnešní populární bramboráky vznikly právě na Vysočině. Maso se objevovalo především na svátečním stole. Domácí zabíjačky probíhaly v zimě, v době masopustů. Maso se jedlo čerstvé, konzervovalo se solí, nakládalo se do sádla, a zejména se udilo. Svébytné postavení mezi nápoji měla kořalka z jeřabin. Mrkvance byly kynuté koláčky plněné ochucenou mrkví. Pečou se v rámci Mrkvancové pouti. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: • Hotel Hajčman, Žďár nad Sázavou • Hotel Horní Dvůr, Nové Město na Moravě • Hotel Vivaldi, Jihlava • Motel Velký Rybník, Velký rybník, Pelhřimov • Pension Klokočí, Sněžné • Penzion a restaurace Bílek, Chotěboř • Švejk restaurant Jihlava, Jihlava • Švejk restaurant Telč, Telč • Švejk restaurant U České koruny Lipnice nad Sázavou, Lipnice nad Sázavou • Švejk Restaurant Havlíčkův Brod, Havlíčkův Brod • Hostinec u Vlachů, Tišnov Regionální produkty Výroba nástrojů. Drahomír Smejkal vyrábí ručně dělané pilníky a rašple, pochází z Jihlavy a navazuje na tradici výroby z obce Křižánky. Svoji dovednost prezentuje v Souboru lidových staveb Vysočina. Je držitelem titulu „Nositel tradice lidových řemesel“. Slaměné vánoční ozdoby a dekorativní předměty ze slámy. Jana Kratochvílová vyrábí ozdoby pletením z žitné slámy, kterou získává v Bystřickém regionu. Její výrobky nesou označení „Vysočina – regionální produkt“. Produkty je možné zakoupit přímo v dílné v Rovečné a také na řemeslných trzích v Havlíčkově Brodě, na vánočních trzích na Kuksu či v Brně. Užitková a dekorativní keramika. Manželé Skřivánkovi vyrábí ve své keramické dílně ve Velkém Meziříčí výrobky s přímým motivem z kraje nebo s reliéfy měst ale i jiné nápadité motivy. Výrobky nesou označení certifikátu VYSOČINA regionální produkt. Návštěvníci si mohou zakoupit hrnky, nápojové sady, nástěnné dekorace, pečicí formy a další výrobky přímo v dílně a také si po domluvě vyzkoušet práci na hrnčířském kruhu. KLASTRY ATRAKTIVIT Skanzen Michalův statek (Horní Pohleď) byl v roce 2003 prohlášen kulturní památkou. Přibližuje návštěvníkům život, práci a zvyky středního rolníka v období po skončení třicetileté války až do zrušení roboty v roce 1848. Rod Michalů vlastnil tento statek od roku 1591 do roku 1997. Ke zhlédnutí je obytná světnice s pecí a jednoduchým vybavením, dále komora, tzv. černá kuchyně, sýpka, přístřešky pro vozy a nářadí, stodola s mlatem, vejminek atd. Ke skanzenu patří i kráva, několik ovcí a koza. Doba prohlídky je asi 45 minut. Na Michalově statku se pořádají pravidelné akce. Staročeské Velikonoce nabízejí nahlédnutí do života na selském statku o velikonočních svátcích před zrušením roboty. Na dvoře jsou k vidění i ukázky některých jarních prací a příprava polního nářadí k jarním pracím a vystoupení folklorních souborů. Svatojánská noc představuje oslavu noci v předvečer svátku svatého Jana Křtitele. Po celou dobu probíhá prohlídka statku s ukázkami výzdoby, obyčejů a dobového osvětlení (louče, krbeček, lucerny). Ve stodole se koná selská veselice. Po setmění se pálí uprostřed dvora svatojánský oheň a následuje jeho přeskakování. Nabízí se dobové občerstvení a nálevna medoviny na mlatě. Staročeské Vánoce nabízejí nahlédnutí do života selského lidu o vánočních svátcích za časů našich praprarodičů, v 17. až 19. století. Ukázky výzdoby, obyčejů a některých zimních prací (mlácení obilí cepem a výroba dřevěného šindele) na rolnické usedlosti. V sobotu vystupují folklorní soubory. V přilehlé vesnické hospůdce je možno ochutnat postní vánoční jídla.
235/417
TEMATICKÉ TRASY Tradiční řemesla na Horácku. Prohlédněte si doklady historie perleťářství v Žirovnici, betlemářství v Třešti a výroby modrotisku v Olešnici. Přijeďte v době konání hrnčířského jarmarku v Kunštátu a prohlédněte si krásné výrobky dnešních hrnčířů. Muzeum knoflíkářství a perleťářství. Expozice knoflíkářství je rozsáhle prezentována v několika prostorných místnostech budovy pivovaru. Navštívíte Podmořský svět, v němž se loví lastury a ulity, z jejichž perleťových schránek se dělají knoflíky, šperky a ozdobné předměty. Malý sál s mořskou a říční perletí, nejstaršími perleťářskými stroji a figurínou Žampacha zahrnuje ukázky různých druhů perleti, z nichž se dělají knoflíky, šperky a ozdobné předměty. V expozici jsou také stroje, které užívali perleťáři ve druhé polovině 19. století: šlapací soustruh, kamenný brus na nářadí, šlapací dírkovačka a soudky na leštění knoflíků. Dále vás čeká sál s perleťářskými stroji a výrobky z první poloviny 20. století. Před první světovou válkou, v roce 1910 bylo v Žirovnici 60 dílen, v nichž pracovalo více než 600 perleťářů, drobná domácká výroba byla také v okolních obcích. Perleťáři vyráběli nejen knoflíky různých tvarů, velikostí a různé výzdoby, ale i šperky a galanterní zboží. Na perleťových šálkách dokázali vyrýt plastické vzory, vyřezat z lastur figury, umně sestavenými intarziemi zdobit šperkovnice, hodiny, psací soupravy, pouzdra na cigarety nebo pudřenky. Poslední je sál věnovaný perleťovým šperkům, galanterním a ozdobným předmětům a jejich výrobcům. Po druhé světové válce byla působnost Společenstva soustružníků perleti v Žirovnici rozšířena na celé Čechy. V roce 1946 se žirovničtí perleťáři zúčastnili veletrhu v holandském Utrechtu, kde vystavili 59 exponátů. Kromě vzorků knoflíků také perleťové šperky a galanterní předměty, například psací soupravu z perleti za 12 000 Kčs. V expozici je seznam takřka stovky žirovnických perleťářských dílen a továren z let 1941–1949. Je zde mapa města, na níž jsou dílny a továrny vyznačeny. Po komunistickém převratu v roce 1948 byly perleťářské továrny a dílny znárodněny do národního podniku Koh-i-noor, výroba perleťových knoflíků. Na začátku 90. let vznikl z národního podniku Knoflíkářský průmysl Žirovnice, s. p., který byl v roce 1994 transformován na akciovou společnost. K tradiční výrobě patří výroba knoflíků a bižuterie z přírodní perleti (Tahita, Trocas, Iriska, Macassar), výroba knoflíků z paroží, kostí, dřeva, kokosu a coroza (pochází z pecek slonovníku, druhu jihoamerických palem v Kolumbii a Ekvádoru) a výroba knoflíků z umělých hmot. Betlemářství v Třešti. Expozice věnovaná betlémům a betlemářství je v Muzeu Vysočiny Jihlava, pobočka Třešť. Ve sbírce se nacházejí nejstarší papírové betlémy, tvorby řezbářů z 19. a 20. století i současné ztvárnění. Modrotisk Danzinger v Olešnici na Moravě. Tato modrotisková dílna se datuje v Olešnici na Moravě již od roku 1816. Jedná se o jeden z nejstarších způsobů potiskování lněného a později bavlněného plátna. K tomuto se používá původní dřevěné ruční formy, následovně se barví v barvě indigo. Tuto technologii výroby provádí v dílně beze změn od roku 1849. Tajemství barvířství rodiny však sahá až do 16. století. Modrotisková dílna v Olešnici nabízí prohlídku poslední původní dílny v ČR s výkladem a ukázkou výroby. Součástí expozice je prodejna s kompletním sortimentem výrobků. Z modrotisku vyrábí více než 90 druhů výrobků a asi 100 vzorů metráže včetně fjertochů. Velmi oblíbená činnost zákazníků je možnost výroby vlastního modrotisku. Hrnčířský jarmark v Kunštátu. V roce 1993 byla obnovena tradice hrnčířských jarmarků, které se konají každoročně třetí víkend v září. Tento druhý největší hrnčířský jarmark v republice se koná na náměstí Krále Jiřího v Kunštátu. Kromě tuzemských keramiků ze všech koutů republiky se zde představují už i zahraniční hosté, např. ze Slovenska, Polska či Maďarska. Návštěvníci zde mají možnost vidět hrnčíře nejen při práci, ale sami si tvoření na hrnčířském kruhu vyzkoušet. Zároveň si mohou vybrat z nepřeberného množství tvarů a glazur na užitkové i dekorativní keramice. 236/417
7.2
Marketing summary pro region Vysočina
Tradiční řemesla na Horácku – výroba knoflíků, modrotisk, kožešnictví, tkalcovství, ale také tradice sklářství, betlemářství i železářství. Řemeslná výroba na Horácku je příběhem široké škály předmětů každodenní potřeby našich předků. Od drobných perletí se lesknoucích knoflíků ze Žirovnice, přes modrotiskové látky na oděvy z Olešnice či typickou kunštátskou keramiku, křehkého skla z místních sklářských hutí, proslavených spoluprací s řadou známých výtvarníků, drobných figurek podomácku vyráběných betlémů až po železářství či novodobou výrobu lyží v Novém městě na Moravě, proslaveném běžkařském centru. Hudba a tance Horácka – figurální tance, zpěvná kola, skřipské kapely a štrajchy. Kolo, hulán, kalamajka či rejdovák. Že Vám to nic neříká? Tyto tance tancovali naši předci na Horácku a dodnes je můžete spatřit na lidových veselicích. Na Jihlavsku jim k tomu často vyhrávaly skřipské kapely s houslím podobným nástrojem, charakteristickým svým skřípavým zvukem. A když mají muzikanti přestávku? Tanečníci se seskupí do velkého kola a zpívají, podle charakteru písně se otáčejí, skáčou nebo podupávají. Lidové zvyky – vostatky a průvod červené a černé maškary, Královničky i stavění máje. Staleté zvyky a tradice jsou na Horácku stále živé, o masopustu, nazývaném vostatky se můžete setkat s typickým průvodem červené a černé maškary, na „Královničky“, tj. 50 dnů po velikonocích potkat průvod děvčat s královnou, oslavující příchod léta nebo vidět postavené vysoké opentlené máje. Menší májky dříve nacházela svobodná děvčata, na něž si některý chlapec myslel, v první májový den na svých zahrádkách. Lidová architektura – roubené dvorce s bílou výplní mezer mezi trámy nebo celé obílené. Malebnost horácké krajiny zvlněných kopců s mozaikou lesů a polí dotváří dodnes dochovalá a často s láskou opečovávaná vesnická stavení a roubené dvorce, jejichž obílené části září do dálky.
237/417
7.3
Zmapování SUBREGIONŮ Jižní Moravy
Pasport subregionu Podhorácko ANOTACE Podhorácko tvoří osobitý přechod mezi Horáckem DESTINACE a brněnskou oblastí. Podhorácko se od Horácka liší hlavně mluvou, krojem a nářečím. Podhoráci se nepovažovali za Horáky a Doláky a naopak. Přiléhá sem i region Malá Haná, kraj okolo Boskovic, jenž tvoří přechodovou oblast mezi Hanou a Horáckem. V současnosti se v mnoha obcích na Podhorácku obnovují místní tradice, zejména slavení hodů. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Na pomezí regionu Vysočina a Jižní Morava, pro potřeby pasportizace uvedeno jako součást regionu Jižní Morava. ZÁKLADNÍ TÉMA - Betlemářství v Třebíči – papírové betlémy. PRO - Ivančický chřest – tradice pěstování chřestu MARKETINGOVOU a každoroční Slavnosti chřestu. KOMUNIKACI - Královničky –prastarý jarní obřad, který má původ v pohanských zvycích souvisejících s vítáním jara. PRŮNIKY - Betlemářství PERSONIFIKACE REGIONU Alfons Mucha, rodák z Ivančic byl velkým vlastencem, vytvořil mimo jiné grafickou předlohu k první československé poštovní známce a navrhoval i grafickou podobu československých bankovek. Je autorem návrhu vitráže okna v Nové arcibiskupské (Horově) kapli katedrály sv. Víta v Praze „Slovanští věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj“. Jeho životním dílem je cyklus velkoformátových pláten Slovanská epopej, na kterém pracoval osmnáct let. Dvaceti velkoformátovými obrazy chtěl Alfons Mucha shrnout dějiny Čechů a dalších slovanských národů. Mucha jej po dokončení podmínečně věnoval městu Praze. V letech 1963 až 2011 byly obrazy vystaveny na zámku v Moravském Krumlově. Po dlouhých sporech bylo od dubna 2011 pět pláten cyklu umístěno ve dvoraně Veletržního paláce v Praze, celý cyklus byl tamtéž zpřístupněn v květnu 2012. Antonín Žamberský je jedním z pokračovatelů třebíčské betlemářské tradice, se kterou se seznámil díky svému dědečkovi. Vytvořil skříňkový betlém, který se zúčastnil výstavy nekrásnějších betlémů světa v Římě. V malé sololitové skříňce se nachází více než šedesát ručně malovaných figurek, které jsou zasazeny do klasického prostředí jeskyně s jesličkami. V současné době má na starosti výstavu betlémů v třebíčském muzeu. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Na Podhorácku se tradičně vyskytovaly obce horského návesního typu. Příklad tohoto osídlení a architektury představuje vesnice Boňov (vesnická památková zóna). Malebná náves je obklopena štítově orientovanými uzavřenými statky s branou a přízemními delší stranou do ulice řazenými domy se zdobenými vjezdovými branami. Typickým prvkem jsou předzahrádky ohrazené kamennými vápnem olíčenými zídkami, za kterými se ukrývají zahloubené sklípky. Venkovské domy a usedlosti na Podhorácku lze spatřit také v obci Stropešín (venkovský dům s doškovou střechou, která je jedinou ukázkou tradiční krytiny ze slámy v kraji Vysočina), Čáslavice (cihlový dům z roku 1853 má bohatou štukovou výzdobu fasády a je dobře dochovanou ukázkou vesnických staveb, jež se v hojném počtu vyskytovaly v této části Vysočiny). Usedlost z přelomu 19. a 20. století se nachází také v obci Domamil, budova je příkladem nejmladší formy tradičního západomoravského domu s výrazným půdním polopatrem a nápadnou plasticky zdobenou čelní fasádou z roku 1902. Jedinečně dochovaná zděná usedlost z počátku 19. století stojí také v obci Horní Újezd. Necidův dům Frankův Zhořec, zděný dům s rozsáhlým hospodářským zázemím, je považován za nejstarší a nejzachovalejší usedlost v širokém okolí; pochází pravděpodobně ze 17. století. Na návsi v Sebranicích se nachází lidový dům 238/417
z 18. století s předsunutým patrem neseným dřevěnými sloupy. Drobné hospodářské stavby na Podhorácku zahrnují roubený vodní mlýn v Crhově, Jarošův mlýn ve Veverské Bítýšce, který slouží jako muzeum mlynářského řemesla, a sušárna ovoce v Šerkovicích, drobná stavba z 19. století reprezentující způsob hospodaření s ovocem na Vysočině. Unikátní ukázkou lidové architektury je dřevěný krytý most v Černvíru, který byl postaven roku 1718 a na Moravě je nejstarším mostem tohoto typu. Střecha mostu je pokryta štípaným šindelem. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Betlemářství v Třebíči. Nejstarší betlemářská tvorba na Třebíčsku sahá až do poslední čtvrtiny 18. století a počátku 19. století. Pravým zakladatelem třebíčského betlemářství se stal Pavel Papírník, který si ze služeb u rakouského vojska v Itálii za napoleonských válek dovezl tajně dvě figurky malované na papíře a podlepené lepenkou. Ty se pak staly podnětem ke vzniku prvního malovaného betlému, který Papírník vytvořil spolu s malířem Václavem Hartmannem. Betlém vznikl roku 1820 a je součástí expozice Muzea Vysočiny Třebíč, která obsahuje stálou expozici o betlemářství. Nejstarším průkopníkem třebíčských betlemářů je Antonín Čeloud, který v třebíčských betlémech zavedl tříkrálové proměny, doplnil stromy, které zde dříve nebyly, a začal brát ohled na perspektivu a dotvořil betlém malovanou krajinu (pozadím), kterou od něj převzali další betlemáři. Třebíčské betlémy jsou unikátní i svými rozměry. Jde o několikametrové instalace, jejichž základem je dřevěná konstrukce. Členěny jsou na tři části: středová část se zbořeništěm hradu s hlavní betlémskou scénou se svatou rodinou a darovníky zabírá přibližně polovinu betlému. V levé čtvrtině je jeskyně, kde andělé zvěstují narození Ježíška. Před jeskyní v pravé čtvrtině pastýři odpočívají nebo se věnují své práci. V Třebíči se prosadily výhradně figurky lepenkové. Těžba a zpracování vápence v okolí Lažánek. V okolí Lažánek se vápenec těžil již od středověku a obec si tak vysloužila přízvisko „Vápenné Lažánky“, pod kterým byla známa na celém území jihozápadní Moravy. První zmínky o pálení vápna v obci pocházejí z roku 1711 a písemně doloženy jsou od roku 1802, z doby napoleonských válek. V první polovině 20. století většina gruntovníků a několik domkářů provozovali vápenictví a vápno rozváželi daleko za Brno. Za vesnicí v lokalitě Kosová vznikla přímo kolonie dvanácti malých vápenek, kde se pálilo celoročně. Až do 30. let minulého století zde bylo vápenictví dobrým živobytím. Z původních pecí na pálení vápna se dochovaly v obci dvě, torzo jedné z nich se nachází za Lažánkami směrem k fotbalovému hřišti v Chrástkách (Havilkova pec) a druhá (Družstevní svépomocná pec) stojí uprostřed kamenolomu. Vápenná pec je symbolicky zobrazena i ve znaku obce. Vápenné pece v Lažánkách pocházejí z první poloviny 20. století, kdy většina gruntovníků provozovala vápenictví a vápno rozváželi daleko za Brno. Hrnčířství a džbánkařství. Muzeu Vysočiny v Třebíči se podařilo shromáždit rozsáhlou sbírku předmětů zachycujících denní život na Podhorácku. Část je věnována hrnčířství a džbánkařství, což jsou dva hlavní keramické obory, jejichž produkty byly pro lidovou kulturu této oblasti posledních čtyř století typické. Řadu dalších řemesel můžete spatřit v Muzeum řemesel Moravské Budějovice. Expozice je věnována městským řemeslům a mizejícím či zaniklým řemeslům. V jednotlivých dílnách se návštěvník může seznámit s nástroji a výrobky sítařů, barvířů, hrnčířů, kamnářů, kolářů, kovářů, podkovářů, přadláků lnu a dalších. Vývoj řemesel je zachycen od cechovního uspořádání, přes 19. až po 20. století. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Ivančický chřest, ve světě známý spíše pod jménem ivančický špargl, proslavil v minulosti město a jeho obyvatele nejen na Moravě a v podunajském mocnářství, ale i v celé Evropě. První sazenice sem roku 1829 přivezl místní lékárník a radní Anton Worell, který byl největším pěstitelem chřestu v Ivančicích v době kolem poloviny minulého století. Chřest dodával až na císařský dvůr do Vídně. Chřest pěstovaný ve šparglovnách jeho syna A. Worlla mladšího byl oceněn řadou medailí ve Vídni, a dokonce i v Paříži a Worell ml. obdržel od císaře Františka Josefa I. v roce 1878 titul c. a k. dvorního dodavatele chřestu. Odborníci tvrdí, že v Evropě byl tehdy tzv. ivančický špargl známější než plzeňské pivo. Kromě A. Worlla pěstovala v Ivančicích ve větší míře chřest rodina Václava Missbacha a Hüpschovi, další ivančický starosta Jan Kočí, obchodník s uhlím Fischer a Theodor Figer. Kromě těchto a ještě dalších 239/417
velkých chřestoven se chřest pěstoval i v malém, v zahradách i zahrádkách, ve městě i na předměstích. Ke konci 19. století počalo však pěstování ivančického šparglu viditelně stagnovat. Tak jako jinde rozšiřující se pěstování cukrové řepy vytlačilo například rybníkářství, v Ivančicích omezovalo produkci chřestu. První světová válka ochromila pěstování chřestu ještě více. V meziválečném období si produkci a export chřestu udrželo pouze hospodářství Jana Missbacha. Chřest pěstovali ještě po roce 1945. O znovuobnovení tradice pěstování chřestu usilují ivančičtí od roku 1995. Tehdy zde několik nadšenců založilo za městem chřestovnu. Z ní je také každý rok dodáván špargl na Slavnosti chřestu. Slavnosti chřestu, které se v Ivančicích odehrávají každý rok v květnu, jsou pro mnohé návštěvníky první příležitostí k seznámení se s touto někdejší vybranou pochoutkou. Na Slavnostech chřestu můžete špargl nejenom ochutnat, ale rovněž zakoupit čerstvé výhonky pro experimenty ve vlastní kuchyni. Řeznictví a výroba uzenin. Muzeum řeznictví v Náměšti nad Oslavou nabízí ucelený pohled na historii výroby uzenin a masných výrobků. K vidění jsou zde zabijačkové troky z jednoho kusu kmene na spaření prasete, ruční mlýnky a sekyrky, narážečky, brusky, ruční kráječe uzenin nebo půlmetrová železná kolébka na drcení masa. Muzeum se zabývá i řeznickou historií či erby řeznického cechu. Nachází se zde největší sbírka strojů, které se zabývají řeznictvím v ČR. Obyčeje a zvyky, události Královničky je prastarý jarní obřad, který má původ v pohanských zvycích souvisejících s vítáním jara, s uctíváním slunce, omládlé přírody a vody. Na Velkobítešsku se králenské obřady udržovaly ještě v 19. století, poté zanikly. Před několika lety obnovily tento obyčej dívky z Velké Bíteše v přirozeném prostředí. V čase svatodušních svátků (červen) se vydávají do sousedního Jestřábí. V čele průvodu kráčí král (dívka) s opentleným májkem, za ní pod baldachýnem uprostřed družiny ostatních dívek královna. Na několika zastaveních v obci předvádějí staré obřadní tance se zpěvy. Po obchůzce královna a král předávají koruny svým nástupkyním a nejstarší dívky jsou uvedeny mezi dospělou mládež k muzice, která se koná na konci dědiny pod starou lípou. Hody se „stínáním berana“ na Bystřicku se vyznačují mísením starých obřadní prvků s žertovnými proslovy nad beránkovými hříchy. Ještě v nedávných dobách byla beránkova hlava při obřadu uťata sekerou, dnes se již od tohoto zvyku upustilo a beránek je stínán pouze symbolicky. Hody se konají většinou v říjnu. Bítešské hody jsou největší folklorní událostí na středním Podhorácku. Trvají sedm dní a konají se v září. Jejich součástí jsou přehlídky souborů a krojovaných skupin z Podhorácka nebo vystoupení dechových muzik z Velké Bíteše. Hody jsou zahájeny stavěním máje a končí jejím kácením. V sobotu probíhá na bítešském náměstí folklorní festival, na kterém se scházejí podhorácké soubory. Na hodech nechybí ani mládež (chasa) oblečená ve slavnostních lidových krojích. Středními postavami hodů jsou stárci (vybraní chlapci) a jejich děvčata (stárky). V neděli ráno (hlavní hodový den) se sejde krojovaná chasa v kostele na slavnostní nedělní mši svatou, po níž stárci obcházejí vesnici a zvou stárky na hody. Samotná slavnost začíná nejčastěji odpoledne předáním tzv. práva (hody s právem). Právo předává ve Velké Bíteši rychtář hlavnímu stárkovi jako symbol pravomoci stárka nad chasou po dobu konání hodů. Potom se vydává krojovaný průvod s rychtářským právem, konšely a písaři na obchůzku městem, která je zakončena na náměstí pod Májou, kde se tančí moravská a česká beseda, sólo s rychtářem a stárci zavádí do kola (zvou k tanci). Vožení krála v Ketkovicích je součástí letnic (červen), kdy chlapci mezi sebou vyberou krále a na koních objíždí celou vesnici. Místní ketkovický král má i svoji královnu a celá akce probíhá v podhoráckých krojích. Tato lidová tradice byla obnovena po 50 letech v roce 2008 a příležitostně se opakuje. Velikonoce v okolí Velké Bíteše. Jedním z projevů Velikonoc je zde velikonoční hrkání, které se dodržuje v obcích Březka, Holubí Zhoř či Košíkov. Začíná poté, co na Zelený čtvrtek odletí zvony do Říma. Některé vsi si udržují zvyk hrkání tím, že se sejdou děti, někde pouze chlapci, někde i s děvčaty, seřadí se a jdou s jedním v čele na obchůzku a hrkají. Zastavují se u domů se zpěvem nebo se modlí u křížků cestou. Hrají ráno, odpoledne a večer a poslední hrkání je na Bílou sobotu, než začnou opět zvonit zvony. Klasické je zde i velikonoční pondělí, kdy chlapci chodí s žílami a mrskají děvčata. 240/417
Martínkovské krojované hody patří k vrcholům velké martínkovské pouti již od roku 1982. Konají se každý rok v srpnu. V pátek se martínkovská chasa sejde u stavění máje. V sobotu se pokračuje vyzýváním stárků a předáváním hodového práva, večer potom taneční zábavou. Neděle patří polednímu krojovanému průvodu. Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) I v moravské části se mluví interdialektovou obecnou češtinou (oproti většině Moravy), popř. českomoravským/jihovýchodočeským dialektem české nářeční skupiny. Významné folklorní festivaly a soubory Setkání na Podhorácku je přehlídkou národopisných souborů a krojovaných skupin z Podhorácka, Horácka a sousedního Brněnska ve Velké Bíteši. Koná se v čase tradičních bítešských hodů na náměstí pod májou (září). Bramborobraní je přehlídkou folklorních souborů spojená s celodenním jarmarkem lidových řemesel v Třebíči. Kromě zpěvu a tance se návštěvníci mohou těšit na bramborové speciality. Festival se koná zpravidla v první třetině září. Rouchováček je dětský folklorní soubor, který vznikl v roce 1987. Prezentuje se na tradičních Svatováclavských hodech v Rouchovanech a při dalších příležitostech v jeho okolí. Snaží se udržovat lidové tradice a povědomí o minulosti kraje Vysočina. Folklorní soubor Bítešan je tanečním folklorním souborem z Velké Bíteše. V současnosti je složen z 10 párů tanečníků ve věku od 15 do 25 let. Hlavním tématem tvorby je podhorácký a horácký folklor. Během svých vystoupeních soubor předvádí mnoho lidových tanců, v repertoáru souboru je i mnoho dalších zajímavých pásem: hrnčířské, hodové, hrušky, prstýnek, báby nebo řemeslnické tance. Soubor je při svých vystoupeních doprovázen houslovou muzikou Bítešan. Součástí souboru Bítešan je i dětský soubor, vystupující pod stejným názvem. Houslová muzika Bítešan souvisí s oživením činnosti podhoráckého národopisného souboru Bítešan z Velké Bíteše. Svojí činností se snaží oživit a přivést zpět posluchačům zapomenuté písně a melodie Podhorácka. Svá vystoupení soubor doplňuje výběrem písní z dalších národopisných oblastí – Horácka a folklorních oblastí jižní Moravy. Podhoráček, dětský folkorní soubor (Vémyslice) byl založen v roce 1996 při Základní škole Vémyslice u Moravského Krumlova. Svou činností navazuje na bývalý soubor Podhorák. V současné době vystupuje při různých kulturních akcích a oslavách v obci a jejím okolí, na besedách s důchodci, účastní se soutěží a přehlídek v regionu. Členy souboru jsou žáci a žákyně 6. až 8. ročníku základní školy. V repertoáru souboru jsou převážně horácké tance. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Podhorácké mládě – kynutá buchta. Křehotiny (křupance) – sladké masopustní pečivo. Pučálka – namočený a pak upražený hrách. Dalešické pivo – vařeno podle starého pivovarského zákona. Pivovar byl založen pravděpodobně koncem 16. století. Nejstarší části současného komplexu budov pocházejí z období raného baroka, tj. ze 17. století. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: • Zámecký hotel Třešť, Třešť Regionální produkty Tkalcovství, Jarmila Oharková z Tišnova, držitelka titulu „Nositel tradice lidových řemesel“. Ručnímu tkaní se věnuje od absolvování Střední průmyslové školy textilní v Brně, profesně hlavně od 70. let, kdy se stala domácí pracovnicí Ústředí lidové umělecké tvorby v Brně. Získala mnohá ocenění. Po rozpadu dílen ÚLUV pokračovala ve výrobě a prodeji svých výrobků na specializovaných trzích. Kované výrobky. Pavel Tasovský založil roku 1990 vlastní kovářskou dílnu v Náměšti nad Oslavou, kde se zabývá výtvarným řešením a zpracováním architektonických doplňků interiérů a exteriérů soukromých i státních subjektů. Jeho díla jsou zastoupena v soukromých sbírkách, na významných stavbách a památkách 241/417
v ČR i zahraničí. Získal řadu ocenění na kovářských sympoziích v ČR, Rakousku a Německu. Je držitelem certifikátu „Vysočina – regionální produkt“. KLASTRY ATRAKTIVIT Pivovar Dalešice byl založen pravděpodobně již koncem 16. století. Moravské zemské desky kladou nepochybnou existenci pivovaru k roku 1609, kdy zde byl vrchností Jiří z Náchoda. Nejstarší části současného komplexu budov pocházejí z období raného baroka, tj. ze 17. století, což prozrazují zejména masivní kamenné zdi, typy kleneb a kamenná ostění oken. V rámci exkurze v pivovaru se můžete seznámit s jeho historií, čeká vás parostrojní výroba piva, starý pivovarský provoz i místo natáčení slavné koupací scény z filmu Postřižiny. Seznámíte se zde také s dnešní výrobou piva, prohlédnete si středověké ležácké sklepy a můžete se zúčastnit ochutnávky piv přímo z ležáckého tanku. Součástí pivovaru je i restaurace a hotel. Dalešický pivovar pořádá také řadu kulturních akcí, největší událostí sezóny jsou Postřižinské slavnosti. TEMATICKÉ TRASY Tradiční řemesla na Podhorácku a Slavnosti chřestu. Seznamte se s tradicí betlemářství, hrnčířství a džbánkařství v Třebíči, navštivte Muzeum řemesel v Moravských Budějovicích a nenechte si ujít tradiční Slavnosti chřestu, které se konají každý rok v květnu v Ivančicích. V Muzeu Vysočiny v Třebíči se se podařilo shromáždit rozsáhlou sbírku předmětů zachycujících denní život na Podhorácku. Součástí stálé expozice betlemářství je mimo jiné první malovaný betlém, který vytvořil Pavel Papírník spolu s malířem Václavem Hartmannem. Betlém vznikl roku 1820. Další část expozice je věnována hrnčířství a džbánkařství, což jsou dva hlavní keramické obory, jejichž produkty byly pro lidovou kulturu této oblasti posledních čtyř století typické. Řadu dalších řemesel můžete spatřit v Muzeu řemesel Moravské Budějovice. Expozice je věnována městským řemeslům a mizejícím či zaniklým řemeslům. V jednotlivých dílnách se můžete seznámit s nástroji a výrobky sítařů, barvířů, hrnčířů, kamnářů, kolářů, kovářů, podkovářů, přadláků lnu a dalších. Vývoj řemesel je zachycen od cechovního uspořádání, přes 19. až po 20. století. Pokud se na Podhorácko vydáte na jaře, nenechte si ujít Slavnosti chřestu, které se v Ivančicích odehrávají každý rok v květnu. Tyto slavnosti jsou pro mnohé návštěvníky často první příležitostí k seznámení se s touto někdejší vybranou pochoutkou. Na Slavnostech chřestu můžete špargl nejenom ochutnat, ale rovněž zakoupit čerstvé výhonky pro experimenty ve vlastní kuchyni.
242/417
PASPORT SUBREGIONU PODYJÍ ANOTACE Slunné a úrodné nížiny, ovocné sady i hluboko zařezané údolí DESTINACE řeky Dyje. Zdejší lidová kultura byla odjakživa spojena s vínem a vinařstvím a prolínala se též se sousedním Rakouskem, od něhož ji po staletí odděluje řeka Dyje. Milovníci vína se mohou vydat na jedinečné putování přes zdejší proslulé vinice a malebné vinné sklepy, korunované každoročním Znojemským či Mikulovským vinobraním. Zásadní vliv na lidovou kulturu mělo poválečné přesídlení zdejšího obyvatelstva, a proto se původní tradice a zvyky v příhraničních oblastech dochovaly jen málokde. Dnes se je místní obyvatelé snaží obnovit. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Součást regionu Jižní Morava ZÁKLADNÍ TÉMA - Znojemská a Mikulovská vinařská oblast – PRO jedny z největších vinařských oblastí v České MARKETINGOVOU republice a jejich vyhlášené vinice. KOMUNIKACI - Znojemské okurky – tradice pěstování a konzervování okurek. - Lidová architektura – malebné sklepní uličky a zachovalé selské usedlosti. PRŮNIKY - Vinařství PERSONIFIKACE REGIONU Ctirad Králík – sklepmistr Sedleckých vín, vyhledávaný hodnotitel vinařských soutěží. O víně píše verše, je aktivním propagátorem vinařské osvěty a folkloru. V zemědělském družstvu Sedlec pracuje již třicet let. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Selské statky a typické sklepní uličky je možné v Podyjí spatřit na řadě míst. Modré sklepy v Novém Šaldorfu jsou jedním z největších areálů na Znojemsku, více než 180 vinařských staveb zabírá plochu devět hektarů a tvoří sklepní náměstí dlouhé 800 metrů. Materiál podloží, v němž jsou sklepní prostory vyhloubeny, tvoří pískovec prostoupený vrstvami modrošedého jílu, který působí dojmem namodralé výzdoby sklepního interiéru. Zvláštností je i technologie hloubení sklepů, které byly postupně kopány do délky i do šířky. Kromě „modrých“ sklepů jsou v lokalitě i stavby, jejichž klenba je z pálených cihel. Výjimečně zachovalé jsou také sklepní uličky a selské statky v Popicích. Historické jádro obce Havraníky tvoří široká svažitá náves se souvislou zástavbou převážně okapově orientovaných objektů, se zachovalou záhumenní částí s původními stodolami po obou stranách historického jádra. V dolní části obce se nachází vinné sklepy. Křížový sklep v Příměticích byl vybudován v letech 1740–1756. Sklep je zaklenut valenou cihlovou klenbou a půdorysně vytváří veliký latinský kříž. V současné době je využíván společností Znovín Znojmo..Malovaný sklep v Šatově, vyzdobený plastickými malbami lidového umělce Maxmilliana Appeltauera, měl pravděpodobně sloužit jako soukromá vinárna. Je zde i naučná vinice, součást vinařského turistického programu s ochutnávkou vín znojemské vinařské podoblasti. Selské usedlosti můžete spatřit také v obcích Hnanice, Lesná, Podmolí, Lukov či Horní Břečkov. Náves s řadou selských gruntů a souborů vinařských domů naleznete také v Pavlově. V přízemí domů je většinou lisovna a sklep, v patře pak vlastní bydlení vinaře s rodinou. Zámecký sklep Valtice je nejstarším sklepem ve Valticích. Nabízí návštěvníkům prohlídku prostor doplněnou výkladem o historii vinařství a produkci nejznámější vinařské firmy Vinné sklepy Valtice. Zámecký sklep z roku 1430 patří mezi nejstarší a největší vinné sklepy v Evropě. Křížový sklep Valtice pochází z roku 1640 a je největším křížovým sklepem v ČR. Prohlídka zahrnuje řízenou degustaci sedmi vín 243/417
a degustační sousto. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Vranovská kamenina. Zdejší produkce kameniny navazuje na slohové vzory anglických kamenin 18. století, jedná se o vysoce stylový výrobek. Slavnou vranovskou keramickou továrnu na výrobu kameninového zboží zakládá v roce 1799 Josef Weiss. V roce 1816 ji kupuje majitel vranovského dominia Stanislav Mniszek, který přijímá nové zaměstnance, rozšiřuje sortiment a zlevňuje a zdokonaluje technologii. V roce 1828 získává výhradní oprávnění k produkci nových druhů wedgwoodů a okolo roku 1832 zavádí i levnou působivou a tehdy módní metodu tištěného dekoru. Ve Vranově přicházely na svět jak předměty denní potřeby, tak dekorativní, sloužící pro výzdobu interiéru. Vranovská kamenina s úspěchem napodobovala světově proslulou anglickou kameninu. Ve 30. letech se v továrně vyráběl široký sortiment zboží od běžné produkce až po luxusní kameninu zdobící šlechtická sídla. Na tuto tradiční výrobu dnes navazuje Keramika Piwowarzik ve Vranově nad Dyjí. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Vinařství má na území České republiky dlouhou historii. Předpokládá se, že révu k nám přinesli už ve 3. století n. l. Římané. V období Velkomoravské říše došlo k velkému rozšíření pěstování vinné révy, kníže Svatopluk začal zakládat vinice ze sazenic dovezených z Uher a Rakouska a i pozdější panovníci vždy dbali o zdejší vinohrady. Pěstování vína podporovalo také středověké křesťanství prostřednictvím zakládání klášterních vinic. V první čtvrtině 13. století patřil obchod s vínem k největším příjmům měšťanů a šlechty, dobrá vinice mívala větší cenu než pěkný dům, prací na vinicích se zabývalo téměř veškeré místní obyvatelstvo. Moravští vinaři byli podporování i za vlády Karla IV., velkého příznivce vína. Po období středověku přišel za renesance, v 16. století, zlatý věk moravského vinařství a vrcholil kolem roku 1820, kdy bylo na Moravě třikrát více vinic než v současnosti. Moravská vína se stala známými nejen doma, ale i v zahraničí. Spotřeba vína byla vysoká ve městech i na venkově, odhaduje se více než 56 litrů na osobu a rok. Období válek a vpádů cizích vojsk v následujícím století znamenal pro kraj vylidnění osad, zpustnutí vinic a celkový úpadek. Teprve koncem 17. století začíná obnova venkovských vinic, na které se podílelo především venkovské obyvatelstvo, a důležitým hospodářským, sociálním i architektonickým prvkem moravské vesnice se staly sklepy. Vinice si prošly rekonstrukcí i v dalším období, kde se přizpůsobovaly zemědělské velkovýrobě a používání strojů. Koncem 20. století pak prošlo vinohradnictví další velkou přeměnou, která zvýšila kvalitu prodávaných vín. Vinařství a vinařská kultura prostupuje všemi obcemi tohoto subregionu. Jsou tu všudypřítomné vinice a udržované sklepní uličky. Vynikající vína najdete v mnoha vinných sklepích a vinotékách, ale také při oslavách vinobraní či slavnostech zarážení hory. Vinařství ve spojení s národopisnými tradicemi je možno poznávat rovněž na slavnostech zarážání hory či třeba na vinobraní. Další významnou vinařskou akcí probíhající snad v každé obci, jsou tradiční košty vín (např. v březnu v Dolních Bojanovicích), kde si místní i „přespolní“ vinaři mohou vzájemně porovnat výsledky své práce na vinohradech. Na Znojemsku si zásluhy na rozšíření vinic připsali zejména premonstráti, kteří v roce 1190 založili klášter v Louce u Znojma. Organizovaná prohlídka v klášteře nabízí návštěvníkům prohlídku románské krypty, bednářského a vinařského muzea, štukových sálů a sklepů. Prohlídka je zakončena ochutnávkou pěti vzorků vína. Znojemská vinařská oblast se nyní svojí rozlohou vinic, něco málo přes 2000 ha, řadí na třetí místo v České republice. Sahá od Moravského Krumlova až ke státním hranicím s Rakouskem. Nejlepší obce se nacházejí v okolí města Znojma. Mezi nejzajímavější patří Nový Šaldorf, Šatov, Lechovice, Přímětice a samozřejmě i Znojmo. Znojemská oblast je rozsáhlá a její půdní fond je velmi rozmanitý. Proto se zde daří pěstovat více odrůd vinné révy. Nejlépe se zde daří odrůdám Ryzlink rýnský, Veltlínské zelené, Sauvignonu a Muller-Thurgau. Turistickou zajímavostí je vinice Šobes, umístěná v Národním parku Podyjí, na které se rodí vína pravidelně ceněná na mezinárodních vinařských soutěžích. Je jednou z nejstarších a podle odborníků nejlepších vinic evropských vinařských poloh. Při návštěvě v letních měsících je možné na vinici ochutnat některá šobeská vína. Znojemské okurky. První historická zmínka o znojemských okurkách pochází již 244/417
z poloviny 16. století, tradice sahá až k roku 1572, kdy opat premonstrátského kláštera v Louce dovezl na Znojemsko semena okurek. Tehdy se začaly pěstovat okurky, které se o tři století později nakládaly do slaného a kyselého nálevu a staly se velmi oblíbenou pochoutkou až na císařských dvorech. Okurkám se na Znojemsku od samého počátku díky klimatickým podmínkám neobyčejně dařilo. Časem vznikl problém, jak při velké úrodě zachovat a prodloužit co nejvíce jejich trvanlivost. Začali se nakládat do soli a octa. V průběhu dalších let se vyvinula zcela originální receptura sladkokyselých okurek, které si získaly oblibu nejen u nás, ale i v řadě zemí celého světa. Archivy vypovídají, že Tekle Heneschové bylo v r. 1863 uděleno živnostenské právo prodávat „kyselé okurky“. Tradici konzervování tak bude již 150 let. Postupem času se kromě konzervování v nálevu začalo prosazovat i sterilování. Tak začala za Rakousko-Uherska a Československé republiky sláva a světový věhlas znojemských okurek. Po druhé světové válce založili znojemští okurkáři družstvo Znojmia, které bylo v roce 1948 znárodněno a stalo se součástí národního podniku Fruta. Dnes na staletou tradici konzervování okurek navazuje např. společnost Znojemské okurky. Obyčeje a zvyky, události Vinobraní ve Znojmě. Tato tradiční zářijová městská slavnost připomíná návštěvu českého krále Jana Lucemburského. Ten roku 1327 Znojmo navštívil i se svým doprovodem. Slavnosti vína a burčáku přináší městem kostýmovaný průvod, v jehož centru je král Jan Lucemburský a jeho manželka Eliška Přemyslovna, ale také bůh vína a dobré nálady Bakchus. Sobotní odpoledne vrcholí na hlavní tribuně předáním městských práv a trestáním nepoctivých vinařů. Doprovodný program organizují tradičně jednotlivá vinařství: Znovín Znojmo, Vinné sklepy Lechovice, Vinařství Lahofer a další. Znojemské slavnosti se slaví již od roku 1966 a v současnosti se jich účastní přes 80 tisíc návštěvníků. Valtický vinařský fašank kombinuje masopustní veselici s ochutnávkou těch nejlepších nápojů vyrobených z vinné révy. Hlavní částí první poloviny valtických slavností je tradiční obchůzka masek a maškar, procházející celým městečkem a rozdávající radost a veselí. Účastnit se jí může každý zájemce, který si podomácku připraví masku a přidá se s dobrou náladou mezi ostatní maškary. Během obchůzky se uskuteční i oblíbené a historicky dodržované pochování basy a či taneční vystoupení za doprovodu některé z vyhrávajících kapel. Podvečerní a večerní část programu se již nese ve znaku taneční zábavy, dobrého jídla zajišťovaného několikanásobnou zabijačkou, pestrou variací sladkých cukrovinek (koláče, trdelníky a perníčky), případně popíjením toho nejlepšího vína, které se na Moravě pěstuje a vyrábí. Akce se koná na přelomu února a března. Valtické vinné trhy patří k nejprestižnějším výstavám v České republice i ve střední Evropě, s tradicí sahající až do roku 1858 jde o vůbec nejstarší výstavu a degustační expozici u nás. V jízdárně valtického zámku mohou návštěvníci ochutnávat první ucelené kolekce mladých vín z předcházejícího ročníku od desítek nejlepších českých a moravských vinařství a také zajímavé kolekce vín ze zahraničí. Konají se každoročně v květnu. Vinobraní připadá na období mezi sklizní na polích a podzimní setbou. V krajích, kde byly vinohrady, patřilo vinobraní k největším svátkům v roce, zejména pokud byla úroda vína zvláště dobrá. Vinobraní se pořádá ve všech větších městech s vinařskou tradicí. Akce je většinou spojena s kulturním programem, hudebními vystoupeními, degustacemi vína a burčáku. Největší je Pálavské vinobraní v Mikulově, konající se pravidelně o druhém zářijovém víkendu. Součástí programu je sobotní královský průvod Václava IV. za bohaté účasti krojovaných souborů, řemeslné trhy, vystoupení folklorních souborů, komediantů i sokolníků. Po celou dobu vinobraní probíhá v hlavním sále zámku prestižní veřejná výstava Národní soutěže vín, kde je možné ochutnat stovky vzorků vín z Mikulovské vinařské podoblasti. Prohlídky a řízené degustace probíhají i v dalších prostorách zámku a několika místních vinařstvích, v Kapucínské ulici vyroste vinařské městečko se stánky jednotlivých výrobců vína. Slavnosti okurek. Každý rok v srpnu se ve Znojmě konají populární Slavnosti okurek. Navazují na pořádání velkých okurkových trhů, kterými bylo Znojmo proslaveno v minulosti. Na slavnostech kromě okurek nechybí ani přehlídka řemesel a bohatý doprovodný program. Ochutnat okurkové speciality je možné v restauracích označených „Řádem znojemské okurky. Vrcholem Slavností je vyhlášení výsledků 245/417
soutěže o nejlepší sterilovanou okurku a nejlepší rychlokvašku roku. Mezi tradiční zvyky v této oblasti patří zejména Velikonoce, spojené s pomlázkou, dále stavění máje a hody. Příkladem mohou být Michalské krojované hody, pořádané v září v Dyjákovicích a nazývané podle kostelního patrona sv. Michaela. Hody začínají udělením hodového práva starostkou a poté požehnáním hodům a chase v místním kostele. Následuje pochůzka hodové chasy po obci dům od domu. Při té příležitosti zve chasa občany na večerní hodovou zábavu a zazpívá a zatancuje. Každému stavení daruje zelenou snítku s bílou mašlí. U domku, kde bydlí některá ze stárek, zahrají muzikanti sólo, které se tancuje přímo na silnici. Pochůzka po vesnici je zakončena tancem okolo máje u kulturního domu. Do příchodu krojované chasy se hraje k poslechu, potom nastoupí a předtančí krojovaná chasa a stárci nechají muzikanty zahrát fanfáru a zvou občany k tanci pod májou. Hody se konají každý rok v září. Dalším příkladem hodů mohou být Valtické krojované hody, Novosedelské hody, Krojované hody Dolní, Krojované bartolomějské hody Perná, Jakubské hody Pohořelice, Anenské hody Pasohlávky. Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Zásadní vliv na tuto oblast mělo poválečné přesídlení zdejšího německy mluvícího obyvatelstva, a proto se původní nářečí nedochovalo. Významné folklorní festivaly a soubory Slavnosti chleba. Tyto zářijové slavnosti ukazují krásu přípravy a pečení naší nejzákladnější pochutiny, a to chleba. V historickém prostředí Vodního mlýna ve Slupi se návštěvníci mohou těšit na ochutnávky chleba čerstvě upečeného v mobilní peci, rohlíky různých receptů, chlebové placky a další pekařské výrobky. Kromě mlynářství a pekařství zde zhlédnete i ukázky dalších tradičních řemesel, jako jsou např. kovářství, košíkářství, řezbářství apod. Program pak vhodně doplňuje přehlídka folklorních souborů z jižní Moravy a Slovenska a slavnostní mše. Prostor Vodního mlýna, kde se akce odehrává, je národní kulturní památkou a je pro tyto slavnosti zpřístupněn. V původních obytných prostorách mlýna jsou instalovány cenné dokumenty o vývoji mlecí a mlynářské techniky. V mlýnici jsou zabudovány čtyři kompletní a funkční technologické celky reprezentující techniku minulých staletí našich vodních mlýnů: české (též staročeské) složení s jednoduchou mlecí technikou, kašnik – modifikované české složení k mletí prosa, amerikánské mlýnské složení a válcové (periodické) mlýnské složení. Dyjávánek je znojemský dětský folklorní soubor. Vznikl v roce 1987 při Znojemské besedě. Zpracovává dětské hry, písně a tance z nedalekého Slovácka. Během svého působení se představil a představuje na desítkách a dnes už stovkách vystoupení v rodném městě Znojmě, v okolí a v zahraničí (Holandsko, Itálie, Maďarsko, Polsko, Rakousko aj.). Národopisný spolek Pálava je tvořen soubory Palavánek, Palavěnka a Pálava. Byl založen v roce 1979. Zpracovává regiony Podluží, Hanáckého Slovácka, Kopanic, Uherskobrodska a také již zapomenuté a nyní znovu objevené tance a písně moravských Chorvatů. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Znojemská pečeně/omáčka. Tento tradiční recept byl zaznamenán již v roce 1831. Základem jsou nakládané okurky nakrájené na plátky. Podává se s knedlíkem nebo rýží a plátky kvalitního hovězího masa. Rejžová polévka s kaldounem (husí drůbky) se dělala se většinou o slavnostech. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: • Hotel Marcinčák Mikulov, Mikulov na Moravě • Grand Moravia Restaurant, Lednice • Hotel Termal Mušov, Pasohlávky • OREA Hotel Iris, Pavlov Regionální produkty Vína Znovín jsou přírodně nasládlá bílá vína, zejména aromatičtější odrůdové 246/417
pozdní sběry, výběry z hroznů, výběry z bobulí i ledová a slámová vína. Společnost Znovín Znojmo je pokračovatelem tradičních výrobců vín Znojemska. Vlastní viniční trať Šobes ve vinařské obci Podmolí, vinici v obci Havraníky a Staré vinice. Vinné sklepy Lechovice patří k tradičním výrobcům kvalitních přírodních vín ve Znojemské vinařské podoblasti. Roku 1723 bylo v Lechovicích povoleno v zámeckém parku hloubení sklepa, který je v současné době využíván na výrobu těch nejkvalitnějších vín. Sklep byl dokončen o 114 let později, roku 1837. Technické řešení sklepních prostor je možné si prohlédnout. Nynější společnost vznikla v roce 1993 a navazuje na dlouholetou tradici lechovického vinařství. Vinice spadají do katastru vinařských obcí Borotice, Božice, Oleksovice a Lechovice. V této oblasti jsou v popředí především bílá aromatická vína. Zvláště vysoce jsou u nás ceněny odrůdy Sauvignon, Pálava a Tramín. Vinařství Lahofer se opírá o silnou vinařskou tradici na Znojemsku, zejména pak o vinice U Hájku a Babičák. Jméno vinařství je inspirováno osobností dobšického rodáka, uměleckého řezbáře Jana Lahofera, který v obci žil na přelomu 18. a 19. století. Vinařství Chateau Lednice. Řády mnichů minoritů a později františkánů se zasloužili o jeden z prvních rozkvětů zdejšího věhlasného vinařství, na který později navázal slavný rod Lichtenštejnů. V hloubce až 11 metrů ukrývá valtické podzemí jedinečné prostředí pro ideální úschovu a nazrávání těch nejlepších partií vín. Každý milovník vína zde má možnost získat vlastní archivní kóji. V příjemném a historizujícím prostředí mají návštěvníci možnost ochutnat výtečná vína a navštívit valtické podzemí. Vinařství Tanzberg Mikulov. Kmenová vinice Turold v Mikulově je známa již od 13. století a patří k vůbec nejstarším registrovaným vinicím na Moravě. Vinařství má základ v habánských sklepích z rudolfínské doby a je místem, kde se na našem území poprvé vyráběl sekt. Samotné vinařství Tanzberg je poměrně mladé, bylo založeno v roce 1999. Snaží se navázat na staré a bohaté vinařské tradice této oblasti. Vinné sklepy Valtice stály u zrodu vinařství ve Valticích. Vinařství bylo ve Valticích postaveno po vzoru francouzského vinařského dominia. Rod Lichtenštejnů, který vlastnil Valtice od 15. století, zde vybudoval unikátní vinařský celek evropského formátu. Současná vyprodukovaná vína získávají řadu významných ocenění kvality na prestižních domácích i světových výstavách vín. Vinařství Sonberk pěstuje révu na starobylé unikátní vinici Sonberk nedaleko Mikulova a Pálavy. Již v roce 1552 byla vína z této vinice dodávána na Pražský hrad. Přímo uprostřed vinohradu se nachází vinařský dům. Sedlecká vína jsou kvalitní přívlastková vína, která se pyšní řadou ocenění jak na tuzemských, tak na zahraničních výstavách vín. Keramika Piwowarzik ve Vranově nad Dyjí navazuje na místní tradice výroby užitkové keramiky (kameniny). V dílně se vyrábí převážně litá kamenina. Technika lití do sádrových forem zaručuje výrobu i velkých sérií při dodržování jedinečnosti a vysoké užitné hodnoty výrobků. Návštěvníci mohou navštívit přímo keramickou dílnu nebo obchůdek s keramikou. Hlavními výrobky jsou keramické lahve na víno a medovinu. Šperky z perleti a rohoviny, Milan Strmiska, držitel titulu „Nositel tradice lidových řemesel“, Uherčice u Znojma. Svoji činností navazuje na perleťářství a zpracování hovězí rohoviny. Snaží se zachovat původní řemesla, která téměř vymizela. Veškeré výrobky zpracovává řezáním, broušením a leštěním. Vyrábí jak klasické a tradiční výrobky (zdobené brože, doplňky k lidovým krojům, repliky středověkých pohárů), tak i bižuterii v moderním pojetí. Figurky z kukuřičného šustí. Zina Juřicová z Valtic tvoří figurky z kukuřičného šustí od mládí, zejména postavičky z Valtic. Je členkou sdružení řemeslníků a lidových výrobců v Brně. KLASTRY ATRAKTIVIT Vodní mlýn Slup je renesanční nově zrekonstruovaná budova vybavená čtyřmi různými mlýnskými složeními (české složení, kašové složení, umělecký mlýn a válcový mlýn), která jsou návštěvníkům předváděna v ukázkovém provozu. V obytných prostorách je umístěna nová expozice vývoje mlynářství od pravěku po 20. století. Památka získala první místo v národní soutěži Gloria Musealis. Každoročně v měsíci září se před ní za spolupořadatelské účasti Technického muzea v Brně koná setkání tradič247/417
ního lidového řemesla a folklorních souborů pod názvem Slavnosti chleba. Ty ukazují krásu přípravy a pečení naší nejzákladnější pochutiny, a to chleba. V historickém prostředí Vodního mlýna ve Slupi se návštěvníci mohou těšit na ochutnávky chleba čerstvě upečeného v mobilní peci, rohlíky různých receptů, chlebové placky a další mlynářské výrobky. Kromě mlynářství a pekařství zde zhlédnete i ukázky dalších tradičních řemesel, jako jsou např. kovářství, košíkářství, řezbářství apod. Program pak vhodně doplňuje přehlídka folklorních souborů z regionu jižní Moravy a Slovenska a slavnostní mše. TEMATICKÉ TRASY Moravská vinná stezka, úsek Znojmo – Jevišovka (68 km) Tato stezka začíná v centru Znojma. Uprostřed Husových sadů označuje její začátek návěstí se sklepním žudrem červené barvy. Po krátkém sjezdu parkem pokračuje kilometrovým úsekem po silnici I. třídy. Rušný provoz města opouští stezka Louckou ulicí; most přes Dyji je již branou do významné vinařské obce Nového Šaldorfu – Sedlešovic. Prohlédněte si Modré sklepy v Novém Šaldorfu, jsou jedním z největších areálů na Znojemsku. Ze silnice Znojmo–Retz odbočuje trasa za obcí a přivádí cyklisty k prvnímu stoupání do Konic. Po sjezdu do Popic následuje půvabný technicky náročný přejezd Havranického vřesoviště, který je vstupem do národního parku Podyjí. Kamenitou stezku zdobí kaple, kříže a boží muka s česko-německými nápisy, doklady staleté společné minulosti. Ve Starých vinicích nad Havraníky čeká na cyklisty oáza v podobě ochutnávkového altánu firmy Znovín Znojmo. Mezi desítkou vzorků můžete ochutnat i znamenité cuveé Charles Sealsfield, upomínající na slavného rodáka z Popic spisovatele Karla Postla. Náhorní plošina nad Havraníky je ideálním výchozím místem ke krátké zajížďce k legendární vinici Šobes. Za Havraníky odbočuje stezka do Šatova. Na její trase leží snad všechny sklepy v obci, pouze k tomu nejznámějšímu – Malovanému – musíte kousek odbočit. Do výšky 290 m n. m. ke státní hranici s Rakouskem stoupá trasa Moravské vinné stezky ze Šatova. Ve viniční trati nad Peklem je parádní vyhlídka na rakouské a moravské vinařské obce, za pěkného počasí lze prý vidět i Alpy. Zvlněný terén podél státní hranice opustí stezka odbočením po bývalé signálce směrem na Chvalovice, odkud pokračuje do Načeratic. Rovinatý silniční úsek si můžete zpestřit ochutnávkou ve vinařském centru společnosti Ampelos ve Vrbovci. Příhraniční průběh Moravské vinné stezky do Jaroslavic vede rychle ubíhající rovinatou trasou po silnici. Úsek je výmluvným svědectvím o osudu moravského pohraničí, které utrpělo poválečným odsunem Němců a následnou komunistickou devastací. V Dyjákovicích stezka odbočujeme na bývalou signálku a klidnou asfaltovou cestou směřuje do Hevlína. V půli úseku do Jevišovky se k páteřní trase připojuje Znojemská vinařská stezka, která vás přes Hrabětice a Šanov přivede do Hrušovan, železničního uzlu, odkud směřují vlaky do Brna, Břeclavi i Znojma. Stejné vlakové spojení můžete využít i z nedaleké Jevišovky. Moravské vinařské stezky – Mikulovská (82 km) Uzavřený okruh kopíruje hranice Mikulovské vinařské podoblasti, převážně rovinatý průběh trasy rámují vody řeky Dyje, rybníků a Novomlýnských nádrží. Jižní část okruhu prochází Lednicko-valtickým areálem, u kolonády na Rajstně nad Valticemi vystoupá do své největší nadmořské výšky. Odtud pokračuje atraktivním terénním úsekem v blízkosti státní hranice a až do Nového Přerova sleduje signálku, vojenskou silnici podél bývalé železné opony. 248/417
Mikulov – Brod nad Dyjí (20 km) Z Mikulova směrem na západ vede trasa Mikulovské vinařské stezky výhradně po cestách mimo silniční dopravu a poznání turistických i vinařských zajímavostí kraje nabízí už pár kilometrů od centra oblasti. Sklepní kolonie na tichém a zastíněném plácku U Rybníčka v Březí je ukázkou sklepní moderny. Cihlové lisovny ze 20. let minulého století tady tvoří jeden z nejpůsobivějších souborů vinařských staveb na Moravě. Ve Sklepní ulici, která na areál navazuje, nezapomeňte navštívit Vinařství Kern. Možnost poznat nejmodernější technologii a ochutnat skvělá vína za to stojí. Podél železniční trati pokračuje trasa okrajem Dobrého Pole, vinařské osady, jejíž sklepní kolonii protnete dříve než před stoupáním zastíní na chvíli vaše putování remízek. Přerovský vrch, mírná vyvýšenina osázená vinohrady, nabídne panoramatický pohled na Mikulov i ladná průčelí přerovských sklepů vybudovaných ve 30. letech minulého věku nad obcí, která se stala na téměř čtyři století domovem pracovitých a hrdých Chorvatů. Vinařská stezka míří do Novosedel. Novosedly jsou vinařskou baštou Mikulovska a svá vína zde nabízí hned dva z nejznámějších moravských vinařů. Brod nad Dyjí – Pavlov (21 km) Přes Brod a Horní nádrž vodního díla Nové Mlýny dospějete do Pasohlávek, rybářské obce a oblíbeného letoviska. Stezka pokračuje převážně otevřenou krajinou mezi vodami řek Jihlavy a Svratky, přes Ivaň a podél Střední novomlýnské nádrže do Strachotína, obce, s níž jsou spojeny počátky moravského vinařství. Zdejší vinařská kolonie poskytuje rozporuplný obraz vývoje sklepních staveb v posledních desetiletí i impozantní výhled na Pavlovské vrchy. Na druhé břehu nádrží vás čeká prohlídka Dolních Věstonic, jejichž středověkou minulost významně ovlivnili novokřtěnci. Archeologická expozice s korpulentní Venuší a habánské sklepy na Husím plácku patří k památkám, jejichž návštěvu byste si neměli nechat ujít. Poslední obcí „vodního“ úseku Mikulovské stezky je barokní vinařská vesnička Pavlov. Náves a přilehlé ulice obce, kterou urbář v zápise z roku 1444 uvádí jako největší vinařskou obec mikulovského panství, jsou ukázkou selského baroka srovnatelnou s nejkrásnějšími stavbami tohoto zdobného stylu v jižních Čechách. Obecní vinotéka pod radnicí a naučná vinařská stezka v okolí obce jsou příležitostí přesvědčit se o šikovnosti místních vinařů. Pavlov – Lednice – Mikulov (41 km) Občerstveni i poučeni můžete vyrazit dál, do centra Lednicko-valtického areálu zbývá patnáct pohodových kilometrů, které po klidné silnici přes Milovice a Bulhary zvládnete za hodinu. Místem na trase Mikulovské vinařské stezky, které nemůžete minout, je Hlohovec. Na půl cesty mezi Lednicí a Valticemi leží obec znamenitých zpěváků, svébytného folkloru a opulentních vín. Valtice nabízí v podzemí valtického zámku vinařskou expozici Salon vín, kde můžete ochutnat ze stovky nejlepších vzorků, které se v daném ročníku urodily na moravských a českých vinicích. Přiměřená degustace královského moku bude i vzpruhou před „horskou prémií“ kterou je stoupání ke kolonádě Reistna. Na začátku závěrečných deseti kilometrů se trasa stezky ještě naposledy dotkne česko-rakouské hranice, sjezd do Úval vystřídá stoupání nad obec a přes Sedlec směřuje do cíle v Mikulově. Dávná křižovatka kultur nabízí nespočet příležitostí k odpočinku a osvěžení. Vinařská expozice v mikulovském zámku i doplnění znalostí o historii i současnosti moravského vinařství.
249/417
PASPORT SUBREGIONU BRNĚNSKO ANOTACE Brno bylo odedávna významným moravským správním centrem DESTINACE vyhledávaným obchodníky, průmyslníky a studenty. Proto se zde mísí jednotlivá nářečí, kultura a zvyky ze všech moravských oblastí, nevyjímaje ani vlivy německé. Svérázným nářečím je pak brněnský „hantec“, jenž vznikl relativně nedávno a obsahuje řadu výrazů pocházejících z němčiny. Původní lidovou kulturu si uchovaly nejvíce městská část Brno-Líšeň, Tuřany a dále pak nedaleké Šlapanice, známé svými tradiční hody. Brno hostí významné festivaly a slavnosti, národopisu se věnuje Etnografický ústav Moravského zemského muzea. Pro množství slov podobných hanáckému nářečí je někdy Brno a okolí nazýváno krajem „brněnských Hanáků“. POZICE Součást mezoregionu Morava a Slezsko V RÁMCI Součást regionu Jižní Morava REGIONALIZA CE ZÁKLADNÍ - Zelný trh – tradice zelinářství a prodeje zeleniny již od TÉMA PRO 13. století. MARKETINGO - Brněnský hantec – místní varianta češtiny používaná VOU v hovorové mluvě v Brně. KOMUNIKACI - Moravský Manchester – tradice textilní výroby v Brně. PRŮNIKY - Textilní výroba PERSONIFIKACE REGIONU Franta Kocourek byl bavič, silák, herec, znalec brněnského hantecu, který se proslavil řadou happeningů, z nichž ve svých vystoupeních dodnes vychází Miroslav Donutil. Vyučil se písmomalířem na brněnském výstavišti, pracoval v uhelných skladech. Od mládí se věnoval zápasení v družstvu Zbrojovky Brno. Postava Franty Kocourka je neoddělitelně spojena s městem Brnem, kde žil a působil. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Typ obytného domu, stejně jako hospodářského stavení, je na Brněnsku stejný jako na Hané nebo na navazujícím hanáckém Slovácku. Typická byla řadová, ulicová zástavba s přízemními domy, které jsou obráceny svojí delší stranou k návsi nebo silnici. Stavebním materiálem byla nejčastěji hliněná nepálená cihla „kotovice“, později i pálená cihla. V Brněnských Ivanovicích byla místní tradicí okapová zástavba s hákovým půdorysem. Chráněné území je náměstí, což je vlastně návesní ulicovka ústící do areálu zámku se sýpkou a barokním sousoším. Bývalé rolnické usedlosti zde zůstaly zachovány pro obytné účely, přičemž hospodářské trakty po menších úpravách nadále slouží. V kovárně v Těšanech ve stylu selského baroka je instalována expozice kovářství a kovářské dílny s vybavením a uspořádáním z druhé poloviny 19. století. V hospodářských budovách jsou instalovány ukázky velkých kosů kovářské práce i drobné výrobky. Je zde i obydlí zařízené dobovým nábytkem, nádobím a dalšími domácími pomůckami. Jurkovičova vila z roku 1906 patří k vrcholným příkladům modernistické architektury inspirované britskou a vídeňskou tvorbou s prvky lidového umění. Nachází se v brněnských Žabovřeskách. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Textilní výroba. Brno bylo odjakživa známé široce rozvinutým textilním průmyslem. Sukno vyrobené německými tkalcovnami mělo již ve středověku dobrou pověst. V roce 1763 tu byla zřízena první textilní manufaktura a již o 17 let později zde stálo 20 továren. V poslední třetině 18. století bylo město Brno přitažlivým střediskem počínající industrializace v habsburské monarchii. Zejména produkce vlněného textilu zažívala období rozkvětu. Historie „rakouského Manchesteru“ se začala psát v 18. sto250/417
letí na místě dnešního hotelu Slovan na Lidické ulici. Tam vznikla první velká textilní manufaktura Johanna Leopolda Köffilera. Továrny, které vznikly z původních textilních manufaktur a soukenických dílen, přitáhly v 19. století do města pracovníky i podnikavé výrobce a obchodníky. Mezi migranty tvořili pozoruhodnou skupinu Židé. Původní židovské osídlení na předměstích dalo také základ nejznámějším brněnským textilkám. Dobové kresby zachytily rozlehlé areály textilek, které se rozkládaly prakticky na celém území mezi dnešním Cejlem, Kolištěm, Křenovou ulicí, Špitálkou a Bubeníčkovou ulicí. Této pověsti však definitivně učinila přítrž druhá světová válka. Židovští továrníci se do svých továren nevrátili a německá jména v názvech nahradily dva pojmy: Vlněna a Mosilana. Víc než dvě století se oblékali lidé do látek z Brna. Do blůz z brněnských manufaktur stříleli vojáci v napoleonských válkách na počátku 19. století, desperáti na Divokém západě, pěšáci na frontách obou světových válek a nakonec uniformy z Brna nebo jižní Moravy oblékali socialističtí policisté či vojáci. Poslední převrat už brněnský textilní průmysl nepřestál. Pokračovatelem textilní tradice města je dnes pouze podnik Nová Mosilana, která vyrábí látky pro luxusní italské oděvy. Uměleckoprůmyslové muzeum v Brně představuje expozice užitého umění od středověku po současnost, zastoupeny jsou sbírky skla, keramiky a porcelánu, textilu, nábytku, kovů a grafického designu. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Zelinářství patří mezi výrazný historický fenomén Líšně. Místní výpěstky se prodávaly na Zelném trhu v Brně a přečkali celé období komunismu. Zemědělské bylo i zázemí Brna, kde bylo rozvinuté sadařství a vinařství. Na počátku 20. století zde byla silná komunita bulharských zahradníků, kteří se věnovali taktéž zelinářství. Odtud pochází i úsloví „Dře jako Bulhar“. Zelný trh, s původním názvem Horní trh, vznikl ve 13. století na tehdy ještě nezastavěném místě. Jeho součástí byly též Drůbeží trh, Hrnčířský trh a Vetešnický trh. Teprve v 15. století dostává svůj dnešní název Zelný trh (německy Krautmarkt). Na „Zelňáku“, jak jej nazývají místní, dodnes najdete nabídku sezónního ovoce a zeleniny od farmářů z blízkého okolí a další pochutiny i výběr sezónních řezaných květin. Obyčeje a zvyky, události Brno si i přes svůj městský charakter zachovává tradiční moravskou lidovou kulturu včetně lidových slavností, na kterých nechybí moravské kroje, vína, dechová hudba a lidové tance. Na rozdíl od menších obcí mají v Brně své hody lokálně jednotlivé městské části, ovšem ne všechny. Mezi městské části, kde se pravidelně pořádají tradiční hody, patří například Řečkovice a Mokrá Hora, Židenice, Komín či Líšeň. Hody v Líšni. Týden před hody chodí stárci zvát: obcházejí dům od domu, rozdávají stuhami ozdobené rozmarýnové pruty a „vebírají na hótrato“ od obyvatel obce. Zpravidla v pátek staví mládež máje, a to na náměstí, v místě konání taneční zábavy a před domem první stárky. Májí je štíhlý smrk očištěný od kůry, jehož zelený vršek je ozdoben stuhami a červeným tureckým šátkem. V sobotu odpoledne (dříve v neděli) se sejdou stárci, chasa a muzika u domu prvního stárka. Tam vyhrávají, stárek tančí se svou maminkou, některá z děvčat vyzve k tanci jeho tatínka. Průvodem vyjdou k domu první stárky. Stárci vejdou do domu, hosté a muzika jsou pohoštěni vínem a koláči. Pak stárkovské páry slavnostně vycházejí z domu, juchají a tančí sólo uprostřed kruhu, který jim chasa vytvoří. Pak stárci „zavádí“ stárky hostům na tanec, zavdávají víno, děvčata koláče. Mezi ostatními je poznáte zřetelně, chlapci mají na klobouku „vatro rozmarýno“ (zpravidla tři až pět rozmarýnových prutů ozdobených červenými stuhami), u pasu bílý brokátový šátek složený na čtyři cípy, v ruce karafu s vínem. První stárek drží v ruce „právo“ – znak svého výsadního postavení mezi ostatními. To vše pěkně ladí s bílou košilí s širokými rukávy, červenou kordulou i vysokými koženými botami. Stárky mají vlasy spleteny v ozdobný účes zvaný motáč (či drnda). Ten je zkrášlen věnečkem z modrých pomněnek, hlava se pak ovíjí červeným šátkem z hedvábí. Odpoledne dívky oblékají hedvábné nebo brokátové sukně, večer bílé mušelínové (jsou lehčí, hodí se k tanci). Jinak se od ostatních neliší. V rukou mají kytku z rozmarýnů, jdou vedle sebe v čele průvodu, drží se za ruce, které při „juchání“ zvedají. Stárci jdou též vedle sebe, každý za svou stárkou. Průvodem dojdou na „městečko“, kde opět stárci tančí sólo a zavádí. Tam čekává velké shromáždění lidí a hostů. Přicházejí se pobavit, podívat na blýskavé, pečlivě vyžehlené slavnostní kroje, obdivovat bohatý 251/417
hodový protokol. Po svátostném požehnání v chrámu svatého Jiljí udělí oficiálně starosta hodové právo stárkům. Průvodem dojdou krojovaní k máji, kde pokračuje zábava. Ta vrcholí pochodem – maršem, po němž následuje česká nebo moravská beseda. Pak odcházejí krojovaní na večeři, děvčata zvou své tanečníky. K večerní zábavě přicházejí stárci i krojovaná chasa i popř. přespolní a začíná se „stárkovským sólem“. Pak se tančí až do rána, v přestávkách mezi tanečními sériemi se krojovaní scházejí u máje, v kruzích se točí a zpívají. V neděli se krojovaní stárci účastní hodové mše v líšeňském kostele. Akce se koná v září. Brněnský fašank. Tato únorová masopustní veselice oživuje obvyklé tradice a zvyky našich předků. Součástí je tradiční průvod masek, kterého se může účastnit každý z návštěvníků. Primátor města Brna předá maškarám symbolicky klíč od města a začne fašanková obchůzka. Podvečerní program vyústí v sále Dělnického domu v Židenicích, kde se odehrává symbolické pochování basy. Líšeňské ostatky je obnovená tradice líšeňského masopustu, který vzešel od národopisného souboru Líšňáci. V únoru se koná průvod krojované chasy a maškar za doprovodu masopustní kapely. Součástí je ostatková veselice i taneční zábava s pochováním basy. Mytologie, obřady Pověst o zvonění na Petrově Od května do srpna 1645 obléhal generál Torstenson Brno. Jednoho dne se zařekl, že buď Brno dobude, než začnou v kostele sv. Petra a Pavla na Petrově vyzvánět poledne, anebo obléhání zanechá. Když pak na město zaútočil a Brno bylo už takřka dobyto, stařičký zvoník se rozhodl, že dodá sílu obráncům tím, že jim zazvoní na zvon. Když tak učinil, Tortenson si myslel, že už je poledne, a od Brna odtáhl, ač bylo teprve 11 hodin. Druhá varianta pověsti tvrdí, že Torstenson se tak zařekl na válečné poradě v předvečer posledního útoku na Brno a slyšel ho špehující Brňan. Následujícího dne, když bylo 11 hodin a zdálo se, že Brno padne, rozhodli se obránci nechat zvonit na Petrově poledne o hodinu dříve. Od těch dob se v tomto kostele zvonilo poledne vždy už v 11 hodin. Hudební a taneční folklor Nejstarší doložené nástrojové složení lidových muzik z Brněnska je podobné jako např. na Hané. K tanci hrával samotný dudák nebo muzikantská seskupení sestávající z dudáka a jednoho až dvou houslistů, doplněné místně malým cimbálem. Z poloviny 19. století je doložena muzika složená ze dvou houslí, dvou klarinetů a cimbálu. Později hrávala k tancům odpoledne dechovka, večer na sále „štrajch“. V 17. a 18. století pronikl do sousedních oblastí z Hané tanec nazývaný podle místa svého vzniku hanácká nebo také hanácký tanec (jinak cófavá). Brzy se stal i na Brněnsku nejrozšířenějším tancem a pronikl mezi nejširší lidové vrstvy. Tančil se zde ještě v polovině 19. století a spolu s ním i menuet – minet. Jako protějšek 3/4 hanáckých tanců se objevuje živá skočná v 2/4 rytmu. Kromě nich se tančila řada tanců figurálních (hulán, kozácká, zahradnická, kalamajka, kanafaska, židovská aj.) a tanečních her (pometlová, hubičková, Eliška aj.). Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Nářečí jednotlivých částí v Brně bylo silně ovlivněno jejich obyvateli. Centrální oblasti byly často obývány německými obyvateli a bohatšími lidmi, okrajové městské části zase bývaly nejčastěji obydlovány starousedlým zemědělským obyvatelstvem. Nářečí se v minulosti částečně lišilo i v jednotlivých městských částech Brna. Určité změny ve výslovnosti šlo zejména v minulosti vypozorovat třeba v městské části Líšeň, kde se uchovala zvláštní artikulace hlásky á. V městské části Jundrov byl zase ve slovech výraznější výskyt změny hlásky u na o. Tzv. hantec je místní varianta češtiny používaná v hovorové mluvě v Brně. Vznikl smíšením hanáckých nářečí s němčinou brněnských Němců a historickým středoevropským argotem. Vliv měly jidiš, romština a italština. V 19. století a na začátku 20. století byl hantec nižšími třídami běžně používán. Dnes není původní forma hantecu běžná, ale v každodenní mluvě se používá velké množství jednotlivých výrazů. Mezi nejznámější slova, která je v Brně možno slyšet, patří šalina (tramvaj – z německého výrazu Elektrische Linie), čurina (legrace), hokna (práce), zoncna (slunce – z německého Sonne), prigl (Brněnská přehrada), love (peníze – z romštiny), čórka 252/417
(krádež – z romštiny), šaškec (blázinec), škopek (pivo). Zajímavý může být také výraz pro obyvatele Prahy – cajzl. Mimo Brno může být toto označení chápáno jako hanlivé. Významné folklorní festivaly a soubory Mezinárodní folklorní festival Brno se koná pravidelně na sklonku letních prázdnin již od roku 1990. Z původního setkání místních souborů se za tu dobu proměnil v opravdový festival s bohatým programem a mezinárodní účastí. Brněnsko tančí a zpívá je cyklus, který v Brně probíhá od 70. let 20. století. Každý ročník je tematicky zacílen. Součástí je krojovaný průvod a samostatná národopisná přehlídka. Akce se koná obvykle v červnu. Šlapanické slavnosti (Šlapanice) pořádá místní hasičským sbor každoročně v srpnu. Pod křenovskó májó. Tato akce vznikla jako regionální přehlídka souborů Vyškovska. Zastoupeny tedy byly především regiony Brněnska a Hané. Pro zpestření jsou zváni i hosté z jiných regionů. Od roku 2007 byl festival spojen s folkovým festivalem Křenovický Rakovec. Akce se koná obvykle v červnu. Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů, známý pro mnohé pod názvem BROLN, byl založen v roce1952. Zpracovával lidové písně z Čech, Moravy i Slovenska a spolupracoval s vynikajícími muzikanty a zpěváky ze všech koutů naší vlasti. Jeho sestava vycházela z tradičních lidových kapel. Základem byly smyčce, cimbály a klarinety, k nim se podle potřeby přidávaly charakteristické lidové nástroje jako dudy, píšťaly, grumle a další. Dne 31. října 1993 byl orchestr zrušen, v dubnu 2006 byl znovu obnoven a začal znovu vystupovat jako malé, ale hráčsky kvalitní těleso. Vojenský umělecký soubor Ondráš sídlí v Brně a jeho zřizovatelem je Ministerstvo obrany. V současné době působí jako jediné profesionální těleso svého druhu, které patří ke špičce ve svém oboru. Soubor je tvořen mladými talentovanými umělci, ať již tanečníky, hudebníky, či zpěváky. Inspiraci čerpá z lidové tradice, z projevu nejlepších zpěváků a vynikajících primášů a z dlouholetého působení uměleckého vedoucího Jaroslava Juráška. Vedle profesionálních uměleckých a organizačních pracovníků působí v souboru také amatérští členové, a to jak v taneční, tak i v hudební a pěvecké skupině. Ondráš se dramaturgicky zaměřuje především na národopisné oblasti Moravy a Čech. V repertoáru se však nezřídka objevují i programová čísla, jejichž inspirací se staly lidové tance a melodie regionů Slovenska, Maďarska, Rumunska apod. Celková dramaturgie souboru se při tvorbě jednotlivých typů programů neomezuje pouze na umělecky ztvárněné folklorní pořady vycházející z lidových tradic, ale vytváří i divadelní programy s folklorní tematikou a dějovým námětem. Šíře uměleckého záběru tohoto téměř stočlenného kolektivu je svým způsobem jedinečná. Ondráš každoročně uskuteční 150 až 200 vystoupení po celé České republice a s úspěchem reprezentuje i v zahraničí, kde získává vedle řady ocenění i své nové příznivce. Slovácký krúžek v Brně je spolek sdružující rodáky z Moravského Slovácka a všechny příznivce slováckého folkloru. Byl založen v roce 1908, a je tak nejstarším folklorním spolkem na Moravě. V rámci „krúžku“ působí folklorní soubor složený z cimbálové muziky, mužského a ženského pěveckého sboru a taneční složky. Se svojí prezentací slováckého folkloru procestoval tento soubor celou Evropu. „Krúžek“ má také svůj dětský soubor Slováček. Slovácký soubor Šafrán Brno byl založen v roce 1949. Jeho repertoár je zaměřen na oživování písní, tanců a lidových zvyků z oblasti Slovácka, zejména regionů Horňácka, Kopanic, Kyjovska, Podluží a Strání. Křenovák Křenovice je folklorní soubor, který byl založen v roce 1983 z odrostlých členů dětského souboru Křenováček. Zaměřuje se na folklor východního Brněnska a částečně regionu Haná. Písňový a taneční materiál čerpá převážně ze sbírek Zdenky Jelínkové. Křenovák se pravidelně účastní domácího festivalu „Pod křenovskó májó“ a přehlídky „Brněnsko tančí a zpívá“. Mezi významné počiny v historii souboru patří i četná vystoupení na MFF Brno. Brněnští gajdoši a Líšňáci jsou muziky, které zpracovávají a interpretují lidové písně z Brněnska. Vrčka Šlapanice je národopisný soubor, který vznikl v roce 1993 a sdružuje nadšenou mládež ve věku od 15 let ze Šlapanic a nejbližšího okolí. Každý rok uskutečňuje celou řadu vystoupení pro širokou veřejnost jak v domácím prostředí, tak 253/417
i v cizině. Soubor spolupracuje také s Vlastivědným kroužkem ve Šlapanicích, zaměřeným na kulturní minulost města. Repertoár souboru tvoří výhradně původní neupravované tance z Brněnska a Šlapanicka podle zápisů L. Bakešové nebo F. Sušila. Zpracovává také část jižní Hané. Relíček Šlapanice je dětský národopisný soubor sdružující děti ze Šlapanic. Soubor se zabývá zpracováváním folkloru širšího Brněnska. Na přehlídky, festivaly a jiná vystoupení jsou děti oblečeny buď v pracovním kroji, nebo v tradičním slavnostním šlapanickém kroji. Bystrouška je soubor působí při základní škole v Bílovicích nad Svitavou. Čerpá především z materiálů Zdenky Jelínkové s vazbou na Brněnsko a širší Brněnsko. Doprovází jej vlastní muzika. Pravidelně se zúčastňuje MFF v Brně a místních akcí. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Kobylnické pekáčky (pegáčky) s mákem pocházejí z obce Kobylnice. Bramborové kynuté pečené těsto mazané povidly se rozšířilo se po celé Moravě. Kočičí marš jsou vařené fazole s posekanými vařenými brambory omaštěné sádlem se škvarky. Starobrno je tradiční výčepní pivo: Medium, Ležák, pivní speciál Baron Trenck a unikátní speciál Zelené pivo (čepované na zelený čtvrtek) a Modrá Kometa. Začátky pivovaru sahají zřejmě až do 14. století. V současné době má na jižní Moravě výsadní postavení. Pivovar se již 140 let nachází na Starém Brně, a ačkoliv jde o moderní pivovar, zachovává tradiční výrobní postupy, doplněné inovacemi a moderními technologiemi. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: • Best Western Premier Hotel International, Brno • Charlie’s street, Brno-Modřice • Hotel Royal Ricc, Brno • Hotel Slávia, Brno • Hotel Slovan – restaurace Bugatti, Brno • Hotel Velká Klajdovka, Brno • Kozlovna U Badinů, Brno • Moravská chalupa Brno, Brno • Noem Arch Restaurant, Brno • Orea Wellness hotel Santon, Brno • Pegas, Brno • Potrefená Husa, Brno • Potrefená Husa Brno, Brno 2 • Restaurace Jakoby, Brno • Restaurace Laguna, Brno • Restaurace Panská Lícha, Brno • Restaurace Prominent, Brno • Restaurace Šelepka, Brno • Restaurace Šelepka, Brno • Restaurace Skanzeen, Brno • Restaurace Valoria, Brno • Restaurace Varna, Brno • Restaurace Veselá 2 (dříve Jantar), Brno • Restaurace/Vinárna Pod radničním kolem, Brno • Restaurant Černý medvěd, Brno • Restaurant Merci, Brno • Sunset restaurant, Brno • Švejk Restaurant & Pension, Brno-Bohunice • Švejk restaurant U Formana, Brno • Výtopna, Brno • Restaurace u Kašny, Rajhrad u Brna • Restaurace Dobrá Chvíle, Neslovice Regionální produkty Pavel Cyprian z Brna, umělecký řezbář. Vyrábí obrázky a sošky z lipového, bukového a ořechového dřeva. Ivana Hedbávná z Brna se zabývá se tkaním na rámu (též na krosienkách). Jde 254/417
o techniku, která se nejvíce rozvíjela ve středověku. Podstatou tkaní je křížení soustavy nití napnutých na rámu. Vyrábí oděvní doplňky, součástky a koberečky. Také svoje umění předvádí například v muzeích. Ovládá i výrobu ze šústí. KLASTRY ATRAKTIVIT Stálé expozice Moravského zemského muzea v Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu. Expozice Velká Morava dokumentuje vývoj slovanského osídlení Moravy s přihlédnutím k okolním oblastem v rozmezí 6. až 10. století. V úvodní části je rekonstrukce žárového hrobu s popelnicemi pražského typu pod mohylovým náspem. V centru expozice je klenotnice s nejznámějšími a nejkrásnějšími skvosty velkomoravského klenotnictví ze Starého Města u Uherského Hradiště, z Mikulčic a Břeclavi-Pohanska. Vedle drobných nálezů seznamujících návštěvníka s každodenním životem starých Moravanů, s vyspělostí řemeslné výroby, se způsobem obživy a úrovní vojenství si dále zaslouží pozornost velký model hradiska v Mikulčicích, rekonstrukce klenotnické dílny ze Starého Města a originální dřevěné bednění studny z téže lokality. Zájem poutají také modely velkomoravských kostelů. Expozici uzavírá symbolický odkaz Velké Moravy, dobové písemné prameny o příchodu byzantské mise na Moravu r. 863 i známé napomenutí krále Svatopluka svým synům, hovořící o nutnosti soudržnosti a svornosti mezi nimi. Expozice Morava ve středověku prostorově navazuje na expozici Velká Morava, proto je její úvod věnován základní charakteristice změn, které nastaly zánikem Velkomoravské říše. Tato část podává základní charakteristiku období 14.–15. století. Dominanty v této části tvoří interiér jizby venkovského domu, interiér zemanské tvrze a inventář venkovské domácnosti včetně stavebního vybavení, řemeslnických nástrojů a zemědělského nářadí. Šlechtické prostředí charakterizují předměty spojené s výstrojí a výzbrojí šlechtice a vybavení panských sídel. Zelný trh. Na „Zelňáku“, jak jej nazývají místní, dodnes najdete nabídku sezónního ovoce a zeleniny od farmářů z blízkého okolí a další pochutiny i výběr sezónních řezaných květin. TEMATICKÉ TRASY Významné expozice ve městě Brně. Seznamte se s významnými expozicemi mapujícími vývoj Moravy od období Velké Moravy po středověk, nakupte na Zelném trhu a prohlédněte si proměny užitého umění v průběhu minulých staletí v expozici Uměleckoprůmyslového muzea. Na závěr vyrazte prohlédnout si Jurkovičovu vilu. Stálé expozice Moravského zemského muzea v Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu. Expozice Velká Morava dokumentuje vývoj slovanského osídlení Moravy s přihlédnutím k okolním oblastem v rozmezí 6. až 10. století. V úvodní části je rekonstrukce žárového hrobu s popelnicemi pražského typu pod mohylovým náspem. V centru expozice je klenotnice s nejznámějšími a nejkrásnějšími skvosty velkomoravského klenotnictví ze Starého Města u Uherského Hradiště, z Mikulčic a Břeclavi-Pohanska. Vedle drobných nálezů seznamujících návštěvníka s každodenním životem starých Moravanů, s vyspělostí řemeslné výroby, se způsobem obživy a úrovní vojenství si pozornost dále zaslouží velký model hradiska v Mikulčicích, rekonstrukce klenotnické dílny ze Starého Města a originální dřevěné bednění studny z téže lokality. Zájem poutají také modely velkomoravských kostelů. Expozici uzavírá symbolický odkaz Velké Moravy, dobové písemné prameny o příchodu byzantské mise na Moravu r. 863 i známé napomenutí krále Svatopluka svým synům, hovořící o nutnosti soudržnosti a svornosti mezi nimi. Expozice Morava ve středověku prostorově navazuje na expozici Velká Morava, proto je její úvod věnován základní charakteristice změn, které nastaly zánikem Velkomoravské říše. Tato část podává základní charakteristiku období 14.–15. století. Dominanty v této části tvoří interiér jizby venkovského domu, interiér zemanské tvrze a inventář venkovské domácnosti včetně stavebního vybavení, řemeslnických nástrojů a zemědělského nářadí. Šlechtické prostředí charakterizují předměty spojené s výstrojí a výzbrojí šlechtice a vybavení panských sídel. Zelný trh. Na „Zelňáku“, jak jej nazývají místní, dodnes najdete nabídku sezónního ovoce a zeleniny od farmářů z blízkého okolí a další pochutiny i výběr sezónních 255/417
řezaných květin. Uměleckoprůmyslové muzeum. Expozice situovaná do celého druhého podlaží Uměleckoprůmyslového muzea představuje nejvýznačnější díla uměleckého řemesla a užitého umění ve sbírkách Moravské galerie v Brně. Její široký záběr sahá ve vybraných exponátech od období středověku po počátek 20. století. V chronologickém sledu jednotlivých historických epoch je zachycen vývoj a stylové proměny jednotlivých oborů, zejména nábytku, textilu, skla, keramiky, porcelánu a drahých a obecných kovů jak na příkladech pozoruhodných solitérních kusů, tak významných souborů. Jurkovičova vila. Vlastní vilu Dušana Jurkoviče najdete v brněnských Žabovřeskách. Stavba z roku 1906 patří k vrcholným příkladům modernistické architektury inspirované britskou a vídeňskou tvorbou s prvky lidového umění. Návštěvníci si mohou vychutnat neobyčejnou atmosféru domu i jeho zahrady. Centrální schodišťová hala byla obnovena do téměř autentické podoby, přijímací salon je zařízen Jurkovičovým originálním nábytkem ze zámku Molitorov. Expozice dále představuje tvorbu Dušana Jurkoviče v Česku i na Slovensku.
256/417
PASPORT SUBREGIONU DRAHANSKO A POSVITAVÍ ANOTACE Kopcovitá krajina Drahanské vrchoviny je oblastí, kde se do DESTINACE dnešní doby zachovala unikátní koncentrace větrných mlýnů. V údolí řeky Svitavy se pak stále můžete setkat také s pozůstatky místní tradiční tovární výroby krajek či záclon. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Součást regionu Jižní Morava ZÁKLADNÍ TÉMA - Větrné mlýny – na Drahansku se dochovalo nejvíce PRO větrných mlýnů v České republice. MARKETINGOVOU - Tradiční průmyslová výroba krajek, záclon KOMUNIKACI a výroba knoflíků. PRŮNIKY - Mlýny - Krajky, výroba knoflíků PERSONIFIKACE REGIONU Miloslava Zatloukalová vyrábí slaměné dekorativní předměty a velikonoční kraslice. Zpracovávání slámy jako druh lidové umělecké výroby se naučila od své matky, vytváří nové vzory a rozšiřuje sortiment svých výrobků o misky ze slaměných pásků a z lýka. Se svými výrobky navštěvuje muzea a nejrůznější trhy lidových řemesel. Podílí se také na předvádění technologie prací ze slámy. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Větrné mlýny na Drahansku. Nejvíce větrných mlýnů v České republice se dochovalo v oblasti Drahanské vrchoviny. Větrným mlýnům tato oblast v minulosti nesmírně přála: chybí tady totiž vodní toky s celoročně stabilním, vyrovnaným průtokem. Potoky a říčky často vysychají, v oblasti Moravského krasu všechna voda mizí do podzemí. Vodní mlýny zde proto nebyly tak efektivní jako jinde a místo nich dostaly příležitost mlýny větrné. Na bezlesých, vysoko položených pláních, kde fouká téměř stále, jich v minulosti stávalo několik desítek. Do současnosti se jich zachovala celá řada a mnohé z nich nemají jinde obdobu. Koncentrace větrných mlýnů na Drahanské vrchovině nebyla náhodná, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že celá oblast je dnes středem zájmu stavitelů větrných elektráren. Větrný mlýn v Rudici byl postaven roku 1865. Budova z lomového kamene má typický vodorovný hřeben. Před mlýnem se dochovaly mlýnské kameny. V roce 1994 bylo ve mlýně otevřeno muzeum obce Rudice, expozice speleologie, mineralogie, historie hutnictví a hornictví. Objekt je zapsán do seznamu nemovitých památek Jihomoravského kraje. Větrný mlýn Kořenec byl postaven v roce 1866 původně se šesti perutěmi. Po poškození vichřicí byl obnoven pouze se čtyřmi perutěmi. Mlýn mlel do druhé světové války. Bývalý větrný mlýn holandského typu v Ostrově u Macochy byl postaven kolem roku 1865, naposledy byl v provozu v roce 1902. Exteriér mlýna je udržován v původní podobě a jeho vzhled nenarušují žádné stavební úpravy. Je postaven z neomítnutého bílého zdiva z lomového vápence. Krytina objektu je plechová. Mlýn má typický válcovitý tvar. Ve mlýně se zachovala velká hřídel (val), větrné lopaty, palečné převodové kolo, převodové kolo cévové, mlecí složení s kameny a vysévací truhla (moučnice). Mlýnice je zachována včetně jednotlivých pracovních podlah: podstřeší, mlecí podlaha s kameny a zcela dole pak moučnice. Obsahuje ukázky mlynářského a zemědělského náčiní. V Ruprechtově se nachází chalupa s doškovou střechou postavená roku 1813 a větrný mlýn z roku 1873 s unikátní Halladayovou turbínou. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Hutnictví. Výroba železa se na tomto místě datuje již do doby 500 let př. n. l. Železářská huť v Josefovském údolí u Adamova byla založena v roce 1732 Lichtenštejny. Rozšíření a modernizace provozů bylo provedeno koncem 18. a v polovině 19. století. Provoz hutě byl zastaven v roce 1877. Huť Františka je nejstarší dochovaná huť ve střední Evropě a vůbec první technická rezervace České republiky 257/417
(1971) z 18. století. Je v ní umístěna expozice železářství, na volném prostranství muzeum železářských pecí. Naučná stezka. Tradice výroby záclon v Letovicích. V Letovicích se stále vyrábějí záclony, a to již přes 180 let. V roce 1809 vynalezl anglický hodinář John Heathcoat stroj na zpracování tylu. Zařízení na výrobu krajek a záclon bylo natolik vzácné, že za jeho vývoz z ostrovů hrozila smrt. I přesto se Holanďan Daniel Baum rozhodl bobinetový stroj přivézt na Moravu. Tak začala výroba záclon v Letovicích. Baum nechal stroje v Anglii rozmontovat a v bednách je s tvrzením, že jde o strojní součástky, poslal na starý kontinent. Velké a nápadné části bobinetového stroje připevnili lodníci na dna lodí a převáželi je průlivem La Manche pod vodou. V té době už v Letovicích fungovala plátenická manufaktura, která byla jednou z největších na Moravě. Baum podnik koupil a v roce 1832 položil základy krajkářské výroby v Letovicích a tím v celé tehdejší střední Evropě. Továrnu pak prodal vídeňskému podnikateli Moritzi Faberovi. Tehdy továrnu při své cestě po Moravě navštívil i rakouský císař František I. Největší rozmach rodinného podniku zažila rodina Faberů v 70. a 80. letech 19. století, v roce 1887 dokonce založili krajkářskou pobočku v Miláně. V roce 1945 byli němečtí majitelé vyhnáni a továrna byla znárodněna, následně dostala název národní podniky Tylex Letovice, výroba tylů, krajek a záclon. Po roce 1989 se Tylexu postupně přestávalo dařit, podnik vystřídal několik majitelů a prošel mnoha změnami. Kromě záclon a galanterie vyrábí například průmyslové nebo zdravotnické úplety. Perleťářství a výroba knoflíku. V Senetářově bylo kromě sítěk na vlasy a síťování záclon rozšířeno zejména perleťářství. Perleťářství přinesl do Senetářova vídeňský podnikatel Alfons Tománek, když zde v 80. letech 19. století založil perleťářskou továrnu na výrobu knoflíků. Vedle ní vznikla i řada menších dílen a mnoho vyučených perleťářů („frčkařů“) začalo knoflíky vyrábět i podomácku. Rozvoj perleťářské výroby na konci 19. a na začátku 20. století přerušila první světová válka, která přerušila obchod s perletí a o výrobky nebyl zájem. Po válce pak obnovily činnost již jen některé dílny a Tománkova – od roku 1926 Novákova – továrna. Zájem o perleťové knoflíky se však nezvyšoval, v době hospodářské krize se snížil natolik, že perleťáři začali vyrábět pomůcky znázorňující postup výroby perleťových knoflíků, které nabízeli školám. Tak postupně ve 30. letech minulého století zanikly všechny dílny. Perleťářská výroba se udržela jen v Novákově továrně, která však začala postupně přecházet na výrobu koflíků z levnější umělé hmoty – galalitu. Tradice výroby knoflíků v Senetářově pokračovala ve výrobním družstvu Chemoplast a knoflíky z umělých hmot zde vyráběli až do začátku 80. let 20. století. Expozici tohoto řemesla nabízí Muzeum lidového stavitelství a perleťářství Senetářov, které se nachází v domě z nepálených cihel s doškovou střechou, jenž je ukázkovým exemplářem typických stavení této oblasti. Muzeum lidových tradic Kořenec uchovává zařízení světnice s černou kuchyní, ve dvoře pak stojí mlátičky, fukary, koňské saně nebo zemědělské povozy. Návštěvník se seznámí s kořeneckými kroji a zapomenutými řemesly a jejich postupy na Kořenecku. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Obyčeje a zvyky, události V této oblasti je doposud běžná velikonoční pomlázka, také tradice stavění májí jsou stále živé. Namísto hodů se slaví pouť u příležitosti patrona kostela. Masopustní obchůzky v Kořenci byly obnoveny v roce 1997. Pochování basy probíhá v Kořenci již týden před masopustní obchůzkou v rámci folklorního krojovaného plesu. Obchůzky doprovází průvod masek, který zastavuje a zvoní dům od domu, kde je pro ně připraveno pohoštění. U každého domu se pronáší úvodní slova formou říkanky. Masopustní oslavy v Okrouhlé jsou na Boskovicku vyhlášené a mají velkou tradici. Součástí masopustních oslav bývá každým rokem zabíjačka a zabijačkové hody v kulturním domě. V roce 1990 se obnovila tradice pochování basy. Nechybí samozřejmě průvod masek doprovázený hudbou. Folklorní krojovaný ples v Kořenci. V úvodu vystupuje folklorní soubor Kořeňák s pásmem tanců. Pochování basy probíhá k půlnoci. Sálem prochází pohřební průvod v čele s farářem, kostelníkem, hrobařem a plačkami. Na márách nesou basu přikrytou plachtou. Farář pak pronese parodii na pohřební řeč a poté prosí basu za přímluvy v nebi. Celé vystoupení je zakončeno průvodem, který za zvuku pohřební hudby několikrát obejde sál. 258/417
Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Horácké nářečí je moravským nářečím, kterým mluví obyvatelé zeměpisné oblasti Drahanská vrchovina, sousedící s Hanou, proto se horácké nářečí hanáčtině podobá, vykazuje však určité rozdíly ve výslovnosti i z hlediska slovní zásoby. Příklady - zemská jablíčka (brambory), křidla (poklička), šufánek, „já tam nedobim“, (někam nedosáhnu), časté jsou obraty „jeďte tama, tudma“, používá se také přípona „ej“. Takže výhled není pěkný, ale je pěknej, oběd byl dobrej. Neříká se „on“, ale „von“ a místo slova „není“ raději „nejni“. Významné folklorní festivaly a soubory Velen Boskovice je folklorní taneční soubor s dlouholetou tradicí. Byl založen už v roce 1951. Soubor má svoji muziku i tanečníky, kteří prezentují hudební, písňový a taneční folklor z boskovické oblasti Drahanské vrchoviny, Malé Hané i Horácka – z východní části Českomoravské vrchoviny. Základem tanečního repertoáru jsou choreograficky upravené řemeslnické tance z Kořence, Protivanova, nově pak vznešený tanec „štéc“ z Velkoopatovicka, scénická pásma Hospoda („Ho mozeke na Kořenco“), Dožínky, Masopust, „Na Bílé hoře“ a jednotlivé tance a písně. Soubor se pravidelně účastní Kořeneckých slavností a dalších přehlídek a festivalů národopisných souborů u nás i v zahraničí. Soubor Kořeňák byl založen v roce 1948, a je tak jedním z nejstarších souborů svého druhu. Svá vystoupení předvádí obvykle v ucelených folklorních pásmech, která jsou sestavená z dochovaných zvyků, původních tanců a písní. Příkladem je např. kácení máje, masopustní zvyky a maškary, přástky nebo také dožínky s mlácením obilí cepy. V úvodních slovech při každém vystoupení prezentují zdejší nářečí ukázkou zvyku nebo obyčeje. Velkou snahou souboru je zachování původního kořeneckého kroje, který se dochoval v obci Kořenec pouze v několika kusech až do začátku 20. století. Mezi pravidelné činnosti souboru patří Kořenecký bál, který se koná vždy začátkem měsíce února každého roku. Další z akcí jsou Kořenecké slavnosti písní a tanců. Kořeňáček je dětský kroužek, který vznikl v roce 1972 při mateřské škole v Kořenci. Od roku 1973 se kroužek zúčastňuje okresních slavností písní a tanců. Úspěšně reprezentoval nejen kořenecký soubor, ale celý okres Blansko. Drahan a Drahánek Blansko. Folklorní soubor Drahan byl založen v roce 1974, o pět let později byl založen Drahánek. Základní repertoár souboru tvoří převážně tance a písně z oblasti Horácka, zejména z oblasti Kořence a Protivanova, a dále z etnografických oblastí Slovácka, Lašska, Čech a Slovenska. Soubory mají za sebou několik vystoupení v České republice a také v zahraničí: Itálie, Německo, Holandsko, Francie, Rakousko a další. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Ertepláky – bramborové placky posypané mákem. Klobása z Konice je vyrobena podle tradičního receptu a uzena tvrdým dřevem. Výrobcem je malé řeznictví a uzenářství Lubomíra Šmídy, ve kterém vyrábí tradiční zabíjačkové speciality podle starých rodinných receptur. Bylo založeno roku 1993. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: • Restaurace, penzion Havírna, Letovice • Penzion a restaurace Gallus, Vranov u Brna • Restaurace Stará Pošta, Rousínov u Vyškova • Hotel Kaskáda, Kuřim • Hotel Selský dvůr, Vyškov Regionální produkty Výrobky ze slámy a lýka jsou vyráběny v dílně v Brodku u Konice. Miloslava Zatloukalová vytváří nejen zvonečky, labutě či srdíčka, ale také praktické věci, jako jsou prostírky, ošatky, chlebovky a další výrobky. Zpracovávání slámy jako druhu lidové umělecké výroby se naučila od své matky, která pracovala v dílně Ústředí lidové umělecké výroby. Pokračuje po matčině vzoru v duchu tvorby bývalého ÚLUV, ale také vytváří nové vzory a rozšiřuje sortiment svých výrobků o misky ze slaměných pásků a z lýka. Se svými výrobky navštěvuje muzea a nejrůznější trhy lidových řemesel. 259/417
Podílí se také na předvádění technologie prací ze slámy. Držitel titulu „Nositel tradice lidových řemesel“. Kartáče z přírodních žíní vyrábí v Brodku u Konice Alois Slepánek.Vyrábí především ruční smetáčky, smetáky, metle, kartáče. Pokračuje v tradici výroby kartáčnického sortimentu. K výrobě používá kvalitní dřevo bukové, dubové nebo jasanové. K výpletu výrobků používá koňské či hovězí žíně, směs silonových a přírodních žíní nebo silonových kořínek. Drátenictví. Jiří Bareš z Katova, mistr cechu česko-moravských uměleckých dráteníků, předvádí drátenickou výrobu v muzeích při různých ukázkách starých řemesel, ve skanzenech při letních aktivitách různých spolků. Jeho výrobky získaly certifikát „Regionální produkt – Moravský kras“. KLASTRY ATRAKTIVIT Větrný mlýn v Rudici byl postaven roku 1865. Budova z lomového kamene má typický vodorovný hřeben. Před mlýnem se dochovaly mlýnské kameny. V roce 1994 bylo ve mlýně otevřeno muzeum obce Rudice, expozice speleologie, mineralogie, historie hutnictví a hornictví. Objekt je zapsán do seznamu nemovitých památek. Od ledna do dubna a od října do konce roku je otevřen o víkendech (v zimních měsících s ohledem na aktuální počasí), v květnu až září pak denně od 9 do 12 a od 14 do 17 hod. mimo pondělky. Mimořádnou návštěvu, např. hromadný zájezd, lze domluvit na obecním úřadě nebo přímo s průvodcem panem Janem Dobešem, Rudice čp. 5, tel. (+420) 602 729 084 nebo 603 803 435. V nově opravené budově sousedící s mlýnem bylo vybudováno jedno z turistických informačních center v Moravském krasu. Zajišťuje rychlé občerstvení, prodej turistických suvenýrů, publikací a map a provoz veřejného sociálního zařízení. Od roku 2013 v souvislosti se změnou nájemce došlo k podstatnému rozšíření sortimentu o regionální výrobky a speciality. Provoz centra je sezónní, zahájení i ukončení provozu a otvírací doba se přizpůsobuje muzeu s tím, že z technických důvodů je centrum v měsících listopad až březen uzavřeno, naopak v letních měsících bývá otevřeno i v pondělí, zvlášť při pěkném počasí. TEMATICKÉ TRASY Větrné mlýny na Drahansku. Nejvíce větrných mlýnů v České republice se dochovalo v oblasti Drahanské vrchoviny. Vydejte se prohlédnout si některé z nich. Svoji cestu začněte v Ruprechtově, kde se nachází chalupa s doškovou střechou postavená roku 1813 a větrný mlýn z roku 1873 s unikátní Halladayovou turbínou. Jádrem Vašeho výletu bude větrný mlýn v Rudici, který byl postaven roku 1865. Budova z lomového kamene má typický vodorovný hřeben. Před mlýnem se dochovaly mlýnské kameny. V roce 1994 bylo ve mlýně otevřeno muzeum obce Rudice, expozice speleologie, mineralogie, historie hutnictví a hornictví. Objekt je zapsán do seznamu nemovitých památek Jihomoravského kraje. Bývalý větrný mlýn holandského typu v nedalekém Ostrově u Macochy byl postaven kolem roku 1865. Naposledy byl v provozu v roce 1902. Exteriér mlýna je udržován v původní podobě a jeho vzhled nenarušují žádné stavební úpravy. Je postaven z neomítnutého bílého zdiva z lomového vápence. Krytina objektu je plechová. Mlýn má typický válcovitý tvar. Ve mlýně se zachovala velká hřídel (val), větrné lopaty, palečné převodové kolo, převodové kolo cévové, mlecí složení s kameny a vysévací truhla (moučnice). Mlýnice je zachována včetně jednotlivých pracovních podlah: podstřeší, mlecí podlaha s kameny a zcela dole pak moučnice. Obsahuje ukázky mlynářského a zemědělského náčiní. Na závěr výletu si nechte větrný mlýn Kořenec. Byl postaven v roce 1866 původně se šesti perutěmi. Po poškození vichřicí byl obnoven pouze se čtyřmi perutěmi. Mlýn mlel do druhé světové války.
260/417
7.4
Zmapování REGIONU Jižní Morava
PASPORT REGIONU JIŽNÍ MORAVA ANOTACE Úrodným regionem jižní Moravy kráčelo do Čech křesťanství, DESTINACE podél zdejších řek a na svazích se dodnes prostírají vinice a ovocné sady. Jižní Morava předkládá svým návštěvníkům rozmanitou škálu stále živých folklorních tradic, a zejména vinařské turistiky. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Skládá se ze subregionů Podhorácko, Podyjí, Brněnsko, Drahansko a Posvitaví ZÁKLADNÍ TÉMA — Vyhlášené jihomoravské vinařské oblasti a vinné PRO slavnosti – košty vína, vinné trhy, vinobraní i tradiční MARKETINGOVOU zarážení hory. KOMUNIKACI — Lidová architektura – malebné sklepní uličky a zachovalé selské usedlosti, ale také větrné mlýny na Drahansku. — Znojemské okurky a ivančický chřest – tradice pěstování těchto specifických plodin. — Zelný trh – tradice zelinářství a prodeje zeleniny již od 13. století. — Větrné mlýny – na Drahansku se dochovalo nejvíce větrných mlýnů v České republice. PRŮNIKY — Vinařství — Lidová architektura — Místní speciality — Mlýny PERSONIFIKACE REGIONU Ctirad Králík – sklepmistr Sedleckých vín, vyhledávaný hodnotitel vinařských soutěží. O víně píše verše, je aktivním propagátorem vinařské osvěty a folkloru. V zemědělském družstvu Sedlec pracuje již třicet let. O Ctiradu Králíkovi se ve vinařské veřejnosti traduje, že je nejlepším básníkem mezi vinaři a bezpochyby i nejlepším vinařem mezi básníky. KLASTRY ATRAKTIVIT Pivovar Dalešice byl založen pravděpodobně již koncem 16. století. Moravské zemské desky kladou nepochybnou existenci pivovaru k roku 1609, kdy zde byl vrchností Jiří z Náchoda. Nejstarší části současného komplexu budov pocházejí z období raného baroka, tj. ze 17. století, což prozrazují zejména masivní kamenné zdi, typy kleneb a kamenná ostění oken. V rámci exkurze v pivovaru se můžete seznámit s jeho historií, čeká vás parostrojní výroba piva, starý pivovarský provoz i místo natáčení slavné koupací scény z filmu Postřižiny. Seznámíte se zde také s dnešní výrobou piva, prohlédnete si středověké ležácké sklepy a můžete se zúčastnit ochutnávky piv přímo z ležáckého tanku. Součástí pivovaru je i restaurace a hotel. Dalešický pivovar pořádá také řadu kulturních akcí, největší událostí sezóny jsou Postřižinské slavnosti. Vodní mlýn Slup je renesanční nově zrekonstruovaná budova vybavená čtyřmi různými mlýnskými složeními (české složení, kašové složení, umělecký mlýn a válcový mlýn), která jsou návštěvníkům předváděna v ukázkovém provozu. V obytných prostorách je umístěna nová expozice vývoje mlynářství od pravěku po 20. století. Památka získala první místo v národní soutěži Gloria Musealis. Každoročně v měsíci září se před památkou za spolupořadatelské účasti Technického muzea v Brně koná setkání tradičního lidového řemesla a folklorních souborů pod názvem Slavnosti chleba. Stálé expozice Moravského zemského muzea v Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu. Expozice Velká Morava dokumentuje vývoj slovanského osídlení Moravy s přihlédnutím k okolním oblastem v rozmezí 6. až 10. století. V úvodní části je rekonstrukce žárového hrobu s popelnicemi pražského typu pod mohylovým náspem. V centru expozice je klenotnice s nejznámějšími a nejkrásnějšími skvosty velkomoravského klenotnictví ze Starého Města u Uherského Hradiště, z Mikulčic 261/417
a Břeclavi-Pohanska. Vedle drobných nálezů seznamujících návštěvníka s každodenním životem starých Moravanů, s vyspělostí řemeslné výroby, se způsobem obživy a úrovní vojenství si pozornost dále zaslouží velký model hradiska v Mikulčicích, rekonstrukce klenotnické dílny ze Starého Města a z téže lokality originální dřevěné bednění studny. Zájem poutají také modely velkomoravských kostelů. Expozici uzavírá symbolický odkaz Velké Moravy, dobové písemné prameny o příchodu byzantské mise na Moravu r. 863 i známé napomenutí krále Svatopluka svým synům, hovořící o nutnosti soudržnosti a svornosti mezi nimi. Expozice Morava ve středověku prostorově navazuje na expozici Velká Morava, proto je její úvod věnován základní charakteristice změn, které nastaly zánikem Velkomoravské říše. Tato část podává základní charakteristiku období 14.–15. století. Dominanty v této části tvoří interiér jizby venkovského domu, interiér zemanské tvrze a inventář venkovské domácnosti včetně stavebního vybavení, řemeslnických nástrojů a zemědělského nářadí. Šlechtické prostředí charakterizují předměty spojené s výstrojí a výzbrojí šlechtice a vybavení panských sídel. Zelný trh. Na „Zelňáku“, jak jej nazývají místní, dodnes najdete nabídku sezónního ovoce a zeleniny od farmářů z blízkého okolí a další pochutiny i výběr sezónních řezaných květin. Větrný mlýn v Rudici byl postaven roku 1865. Budova z lomového kamene má typický vodorovný hřeben. Před mlýnem se dochovaly mlýnské kameny. V roce 1994 bylo ve mlýně otevřeno muzeum obce Rudice, expozice speleologie, mineralogie, historie hutnictví a hornictví. Objekt je zapsán do seznamu nemovitých památek. Od ledna do dubna a od října do konce roku je otevřen o víkendech (v zimních měsících s ohledem na aktuální počasí), v květnu až září pak denně od 9 do 12 a od 14 do 17 hod. mimo pondělky. Mimořádnou návštěvu, např. hromadný zájezd, lze domluvit na obecním úřadě nebo přímo s průvodcem panem Janem Dobešem, Rudice čp. 5, tel. (+420) 602 729 084 nebo 603 803 435. V nově opravené budově sousedící s mlýnem bylo vybudováno jedno z turistických informačních center v Moravském krasu. Zajišťuje rychlé občerstvení, prodej turistických suvenýrů, publikací a map a provoz veřejného sociálního zařízení. Od roku 2013 došlo v souvislosti se změnou nájemce k podstatnému rozšíření sortimentu o regionální výrobky a speciality. Provoz centra je sezónní, zahájení i ukončení provozu a otvírací doba se přizpůsobuje muzeu s tím, že z technických důvodů je centrum v měsících listopad až březen uzavřeno, naopak v letních měsících bývá otevřeno i v pondělí, zvlášť při pěkném počasí. TEMATICKÉ TRASY Tradiční řemesla na Podhorácku a Slavnosti chřestu. Seznamte se s tradicí betlemářství, hrnčířství a džbánkařství v Třebíči, navštivte Muzeum řemesel v Moravských Budějovicích a nenechte si ujít tradiční Slavnosti chřestu, které se konají každý rok v květnu v Ivančicích. Moravská vinná stezka, úsek Znojmo – Jevišovka (68 km) Tato stezka začíná v centru Znojma. Uprostřed Husových sadů označuje její začátek návěstí se sklepním žudrem červené barvy. Po krátkém sjezdu parkem pokračuje kilometrovým úsekem po silnici I. třídy. Rušný provoz města opouští stezka Louckou ulicí, most přes Dyji je již branou do významné vinařské obce Nového Šaldorfu – Sedlešovic. Prohlédněte si Modré sklepy v Novém Šaldorfu, jsou jedním z největších areálů na Znojemsku. Moravské vinařské stezky – Mikulovská (82 km) Uzavřený okruh kopíruje hranice Mikulovské vinařské podoblasti, převážně rovinatý průběh trasy rámují vody řeky Dyje, rybníků a Novomlýnských nádrží. Jižní část okruhu prochází Lednicko-valtickým areálem, u kolonády na Rajstně nad Valticemi vystoupá do své největší nadmořské výšky. Odtud pokračuje atraktivním terénním úsekem v blízkosti státní hranice a až do Nového Přerova sleduje signálku, vojenskou silnici podél bývalé železné opony. Významné expozice ve městě Brně. Seznamte se s významnými expozicemi mapujícími vývoj Moravy od období Velké Moravy po středověk, nakupte na Zelném trhu a prohlédněte si proměny užitého umění v průběhu minulých staletí v expozici Uměleckoprůmyslového muzea. Na závěr vyrazte prohlédnout si Jurkovičovu vilu. Větrné mlýny na Drahansku. Nejvíce větrných mlýnů v České republice se dochovalo v oblasti Drahanské vrchoviny. Vydejte se prohlédnout si některé z nich. 262/417
UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (subregiony Podhorácko od str. 238, Podyjí od str. 243, Brněnsko od str. 250, Drahansko a Posvitaví od str. 257).
7.5
Marketing summary pro region Jižní Morava
Vyhlášené jihomoravské vinařské oblasti a vinné slavnosti – košty vína, vinné trhy, vinobraní i tradiční zarážení hory. Vinařství na jižní Moravě patří mezi nejstarší v Evropě, vinná réva se zde pěstuje již od dob Keltů. Zdejší lidé dobře vědí, že skutečné poklady se neukrývají na dně moří, ale ve vinných sklepech nebo archivech. K návštěvě vábí nejen vinohrady, památkové rezervace vinných sklepů či sklepní uličky, ale také vinařské expozice, výstavy, veletrhy či vinobraní. Lidová architektura – malebné sklepní uličky a zachovalé selské usedlosti, ale také větrné mlýny na Drahansku. Příběh moravského vína a vinařů, kteří jej tu po staletí pěstují, je vepsán do malebných sklepních uliček a selských usedlostí jižní Moravy. V severním cípu této oblasti se pak odráží její krasové podloží, které dává většině vody proniknout pod povrch a místním lidem tak nezbylo, než se při výrobě mouky spolehnout na jiný živel – vítr. Kde jinde si lépe provětrat hlavu po návštěvě vinného sklípku než při prohlídce větrného mlýnu? Znojemské okurky a ivančický chřest – tradice pěstování těchto specifických plodin. Ivančický chřest je příběhem gastronomické delikatesy, která si v minulosti našla svou cestu až na c. k. tabuli rakouskouherského mocnáře ve Vídni. Ochutnejte i vy speciality, které vytváří na každoročních Slavnostech chřestu z této výborné zeleniny mistři kuchaři, nechte se jimi inspirovat a odvezte si vyhlášený ivančický chřest s sebou domů. Těžké ráno po koštu ve vinném sklípku z předešlého večera? Pro nejednoho návštěvníka Jižní Moravy se stane záchranou nakládaná okurka ze Znojma. Zelný trh – tradice zelinářství a prodeje zeleniny již od 13. století. Přestože už na „Zelňáku“, jak jej nazývají místní, neprodávají tradiční babky Líšňačky jako kdysi, dodnes tu najdete nabídku sezónního ovoce a zeleniny od farmářů z blízkého okolí a další pochutiny a vaše oko potěší také výběr sezónních řezaných květin.
263/417
7.6
264/417
Zmapování SUBREGIONŮ Východní Moravy
PASPORT SUBREGIONU SLOVÁCKO ANOTACE Slovácko je jednou z nejvýraznějších národopisných oblastí DESTINACE České republiky. Je bohaté na lidové kroje, zvyky a obyčeje, lidové písně, hudbu i slovesnost. Dodnes se zde udržují staleté tradice a zvyky. Atmosféru slováckých vesnic a slovácké krajiny dokreslují uličky s malovanými domy, žudry, boží muka a zdobené vinné sklepy. Součástí stále živých lidových tradic je cimbálová muzika, folklorní tance, hody, košty (ochutnávky) a jiné slavnosti. O svébytnosti zdejší lidové kultury svědčí mimo jiné i unikátní lidový tanec slovácký verbuňk a jízda králů, obojí zařazené na seznam světového dědictví UNESCO. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko. REGIONALIZACE Na pomezí regionu Jižní Morava a Východní Morava, pro potřeby pasportizace uvedeno jako součást regionu Východní Morava. Subregion Slovácko se skládá z dílčích oblastí Dolňácka, Horňácka, Podluží, Moravských Kopanic a Hanáckého Slovácka. ZÁKLADNÍ TÉMA - Slovácký verbuňk a jízda králů – nehmotné PRO kulturní dědictví zapsané na seznamu UNESCO. MARKETINGOVOU - Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici – KOMUNIKACI nejvýznamnější folklorní festival v České republice. - Tradiční řemesla – tupeská keramika, výroba krojů, krojovaných panenek, kraslic i modrotisku. - Cimbálové muziky a výroba cimbálů. - Vinařství na Slovácku – rozsáhlé vinice, vinařské stavby i slavnosti. - Místní speciality – slivovice, povidla i koláčky ze Slovácka. PRŮNIKY - Vinařství - Tradiční řemesla - Lidové zvyky a obyčeje - Hudba PERSONIFIKACE REGIONU Jožka Uprka (1861–1940) byl významný moravský grafik a malíř, který se narodil v obci Kněždub. Pomocí svého díla prezentoval folklorní scénu jižní Moravy. Rodný kraj ho často inspiroval při jeho tvorbě a právě na jižní Moravě vznikla stěžejní část jeho díla. Témata nalézal v každodenním životě prostých obyvatel, v jejich práci, obyčejích a slavnostech. Nedaleko svého rodiště v Hroznové Lhotě nechal v roce 1904 podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče přestavět malý domek na patrovou vilu s dřevěnými prvky inspirovanými lidovou architekturou. Jeho nejznámějším dílem je obraz „Jízda králů“, který vytvořil v roce 1897. Během svého života svá díla vystavoval v Praze, Brně i Hodoníně. K jeho dalším významným dílům patří výzdoba Jurkovičovy křížové cesty na Hostýně, dále nástěnné malby v obřadní síni nové radnice v Uherském Hradišti nebo výzdoba kostela Panny Marie Královny v Ostravě. Dílu tohoto umělce se podrobně věnuje Galerie Jožky Uprky v Uherském Hradišti. V expozici můžete obdivovat také plastiky umělcova mladšího bratra, známého sochaře Franty Uprky. Rodný dům bratří Uprků v obci Kněždub je nádherným příkladem lidové architektury Slovácka. Rodný dům bratří Uprků je opraven a dozdoben krásnou štukovou omítkou, nacházející se v centru Kněždubu. V domě lze spatřit expozici domácího interiéru pocházejícího z konce 19. století a exponáty dokládající život a dílo malíře Joži a sochaře Franty Uprkových. Dům leží nedaleko kněždubského „Slováckého Slavína“, hřbitova, kde jsou oba významní umělci pohřbeni. Slávek Volavý (1933–1983) byl vynikající zpěvák, muzikant a primáš cimbálové muziky. Jeho osobnost je výrazně spojena s krajinou Strážnice, za svého působení se stal symbolem folkloru moravského Slovácka. Díky jeho soustavné práci se podařilo ze
strážnických slavností postupně vybudovat folklorní festival mezinárodního významu. Dlouhodobě pracoval jako ředitel Ústavu lidového umění ve Strážnici. Zejména po druhé světové válce se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů oživování folkloru v Československu. Věnoval se zejména lidové kultuře Slovácka, díky které se stal jedním z nejznámějších lidových umělců u nás i v zahraničí druhé poloviny 20. století. Zdeněk Galuška (11. července 1913 v Uherském Ostrohu – 13. února 1999 v Nivnici) byl český spisovatel, malíř a ilustrátor, lidový vypravěč a písmák, autor populárních soudniček, jež byly posléze vydány v povídkovém souboru s podnázvy Slovácko sa súdí (vydáno poprvé v roce 1947) a Slovácko sa nesúdí (vydáno poprvé v roce 1972). Obě knihy posléze velice zpopularizoval stejnojmenný televizní seriál Slovácko sa nesúdí scénáristy Petra Tučka, v němž hlavní roli strýca Pagáča ztvárnil slovenský herec Jozef Kroner, kterému zdatně sekundoval Oldřich Velen. Každý rok v červenci se v Uherském Ostrohu pořádá akce na počest tohoto spisovatele a vypravěče Galuškovo Slovácko - odpolední pořad věnovaný autorovi humorných povídek ze Slovácka doprovázený folklorními vystoupeními a slováckým vínem. Moarch Miško Eveno, rodák z francouzské historické provincie Bretaň, si natolik zamiloval folklor Slovácka, že se za ním přestěhoval. Celý život se věnuje výtvarnému umění, na Slovácku proslul především obrazy a ilustracemi s folklorní tematikou. Yoshimi „Yokki“ Yokoyama je mladá japonská fotografka, která přišla do České republiky studovat fotografii. V rámci svých studií začala fotit ženy v tradičním oděvu na Kyjovsku a nakonec zde také našla nový domov. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Slovácký verbuňk je mužský lidový sólový tanec. V roce 2005 byl jako první z ČR zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Tanec je charakteristický postupně zrychlujícím tempem a gradací tanečních prvků. Při tancování je rovněž prostor pro prvky, které tanečník sám vymyslí. Muži tento tanec tancují pouze při cimbálové muzice nebo dechovce, avšak z velké části je jeho provedení závislé na improvizaci tanečníka. Tančí jej pouze muži při cimbálové muzice nebo dechovce. Tanečník nejdříve zazpívá nějakou z verbuňkovských písní, poté tančí s rukama nad hlavou. V tanci lze provádět poskoky, výskoky, dřepy a otočky, velmi časté je také tleskání rukama. Jak tanec graduje, množství tanečních prvků se zvětšuje a tanec se tak pro tanečníka stává náročnějším. Jedná se o náročný tanec s velkým důrazem na kondici a hudební cit tanečníka. V mnoha slováckých rodinách je tanec běžnou součástí života. Název tance nejspíše pochází z německého slova „Werbung“, které přeložené do češtiny, znamená reklama nebo také ucházení se. Charakter tance je těmto slovům podobný. Tanečníci pomocí tance předvádějí naplno své umění. Jízda králů je lidový obyčej, jehož původ je doposud neznámý. Jeden z nejznámějších folklorních zvyků v České republice. První záznamy o této tradici se datují k roku 1808, ale předpokládá se, že tradice je ještě starší. Hlavní postavou jízdy je král, nejčastěji jím bývá chlapec ve věku mezi 10–12 lety. Tradičně je oblečen do ženského oděvu a v ústech má růži, aby nemohl mluvit, dále pentli, která zakrývá jeho obličej. Král je doprovázen skupinou mladých chlapců, kterým se říká „legrůti“. Jejich úkolem je krále ochraňovat a vybírat výslužku. Tato tradice se udržuje už jen v regionu Slovácko a na Hané, dříve však byl zvyk dodržován velmi často po celé republice. V roce 2011 byla jízda králů zapsána na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Nejpopulárnější jízda králů se jezdí každý rok ve slováckém Vlčnově a v regionu Dolňácko ve Skoronicích u Kyjova, zažít ji můžete ale i v Kunovicích či v Hluku. Jízda králů se dnes opět obnovuje v mnoha obcích slováckého regionu, před 2. světovou válkou se zvyk dodržoval téměř v každé obci. Lidová architektura, archeoskanzeny Jedinečnost Slovácka podtrhuje jeho osobitá, dodnes zachovalá lidová architektura. Staleté tradice v mnoha obcích promlouvají nabílenými fasádami s modrou podrovnávkou a s barevnými květinovými dekory kolem oken a žuder od zručných „maléreček“. Dochovaly se bohaté statky, domky chalupníků, komory, stodoly, sklepy a sklepní uličky, větrné mlýny, sušárny ovoce, ale také boží muka, křížky a drobné kapličky se soškami sv. Antonína nebo Jana Nepomuckého a dalších světců. 265/417
Celá oblast jižní Moravy patří ke stejnému architektonickému typu obytného domu. Základem vesnice byla individuální usedlost s uzavřeným dvorem, přičemž převážila tendence sdružovat objekty v uzavřenou zástavbu. V novověku se tak zformovala okapová orientace domu směrem ke komunikaci, která je zde dodnes zachovaná. V jednotlivých oblastech má dům řadu rysů, odpovídajících tradici určité obce či skupiny obcí. Jde o rozdíly v použití stavebních materiálů, v členění domu a od počátku 20. století i ve zdobení fasád. Vlastní zástavba obce je vedena většinou v ose potoka, kde byla nebo vznikla současně i obslužná komunikace. Tento způsob zástavby se nazývá silniční osada. Přízemní domy – původní zemědělské velkostatky i menší usedlosti – se řadí jeden vedle druhého do dlouhé souvislé řady lemující ulici. Vesnice je tak v podstatě široká ulice, ve středu rozšířená v náves. Za zástavbou domů navazují postupně zahrady, dále pole, louky a na okraji katastru les. Volné prostranství návsi bylo již od 19. století upravováno a zkrášlováno (ovocnými stromy, květinovými předzahrádkami s nízkým plůtkem či alejí listnatých stromů u hlavní cesty nebo potoka). Názední malba na Slovácku – pro slovácké domy je příznačná jejich výrazná barevnost a také názední malba, která se rozvinula na počátku 20. století. Nejčastější barvou přízemní podrovnávky, která lehce převyšuje výšku kamenných základů domu, je modrá, červená, žlutá či zelená a obvykle tak ostře kontrastuje s omítkou ostatních stěn. Ty jsou natřené bílou, v jiném případě světlou vápennou barvou, které se říká „lička“. Takovéto malby jsou typické zejména pro oblast Strážnicka, ale setkat se s nimi lze v menší míře i na celém Slovácku. Názední malby jsou často dílem místních maléreček ze Strážnice, Petrova či oblasti Podluží. Setkat se s nimi lze na celé jižní Moravě. Konkrétní příklady lidové architektury naleznete pro větší přehlednost v jednotlivých podoblastech Slovácka. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Lidová řemesla a tradiční rukodělná výroba tvoří součást živých tradic Slovácka a jsou zdrojem obdivu vůči umu a výtvarnému cítění generací zdejších řemeslníků. Nádherná keramika, vyškrabovaná vajíčka, výšivky na ubrouscích, figurky z kukuřičného šustí, modrotisk, perníčky, řezbářské práce, proutěné ošatky, paličkovaná krajka, to je jen krátký výčet místních tradičních řemesel a produktů. Konkrétní přehled tradičních řemesel a řemeslníků naleznete v rámci jednotlivých podoblastí Slovácka. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Slovácké víno a vinařství. Slovácko je krajem vinic a vína. Ve Slovácké podoblasti a na Slovácku jako takovém, je největší rozloha vinic v ČR. Nachází se tu také Šlechtitelská stanice vinařská Polešovice, která má dlouholetou tradici. Byla založena v roce 1922 jako státní podnik zabývající se šlechtitelskou a výzkumnou činností. Téměř u každé obce najdeme vinice a vinné sklepy, všude probíhají košty a vinařské slavnosti. K největším vinařským obcím v národopisné oblasti Slovácko patří Strážnice, Blatnice pod sv. Antonínkem, Kyjov či Polešovice. V celém regionu celoročně probíhá mnoho vinařských akcí a slavností, např. vinobraní, košty, zarážání hory. Zdejší vinařská oblast je vhodná zejména pro pěstování raných odrůd bílých vín, např. odrůd Müller Thurgau. Hojně se zde však pěstuje také Veltlínské zelené a Rulandské bílé. Místní kopcovitý terén vytváří svěží charakter a výrazné odrůdové aroma místních vín. Významnou událostí je březnový košt vín v obci SvatobořiceMistřín. Velice oblíbenou činností je, zejména v letních měsících, putování krajinou Slovácka na kole a koštování různých druhů vín a odrůd v místních vinných sklepech. Slovácké slavnosti vína a otevřených památek je jedna z nejvýznamnějších akcí tohoto druhu v ČR. Hlavním cílem slavností je prezentovat bohatost a rozmanitost tradiční lidové kultury na Slovácku. Jde o dvoudenní akci, jejímž dějištěm jsou otevřené historické památky královského města Uherské Hradiště. Na slavnostech, které mají prezentovat kulturní dědictví regionu, vzájemně spolupracují mikroregiony Staroměstsko, Ostrožsko, Východní Slovácko, Dolní Poolšaví, Za Moravú, Bílé Karpaty a Buchlov. Na slavnostech lze zhlédnout představení několika desítek folklorních souborů ze Slovácka i z řady dalších obcí a měst, rovněž několik cimbálových muzik i dechových kapel. Tradičně vystupují i některé soubory ze zahraničí a lze se tak setkat 266/417
i se zahraničními návštěvníky. Při folklorních ukázkách lze ochutnat vína a burčák ze slováckých vinařských oblastí nebo si pochutnat na regionálních gurmánských specialitách. Top víno Slovácka v Polešovicích – jedná se o tradiční vyhlášení výsledků soutěže nejlepších vín za jednotlivý rok. V rámci této regionální soutěže dochází každoročně k ocenění deseti nejlepších vín vypěstovaných na Slovácku. Ohodnoceným vínům je udělen certifikát a medaile „TOP Víno Slovácka 2013", kterou mohou být oceněná vína označena na obalu. Pro návštěvníky je připraven bohatý kulturní program, samozřejmostí je ochutnávka všech soutěžních druhů vín podle jednotlivých kategorií – suchá, polosuchá, polosladká a sladká. Festival otevřených sklepů nabízí možnost seznámit se s místními vinaři a jejich víny, sklepními uličkami, kuchyní i folklorem. Každý festival pořádá společně vždy několik sousedních vinařských obcí, každou obec reprezentuje několik nejlepších vinařů, kteří návštěvníky přivítají přímo ve svých sklepech. Dny otevřených sklepů – tyto vinařské akce, konané v jednotlivých obcích každoročně v pevně daném termínu, jsou určeny nejen obdivovatelům sklepní architektury či milovníkům vína, nýbrž i příznivcům místního folkloru, regionálních tradic a gastronomie. Mezi nejvíce vyhledávané patří den otevřených sklepů v Čejkovicích (červen), Tvrdonicích (červen), Novém Poddvorově (červen), Moravské Nové Vsi (červenec), Hruškách (červenec) a v Mikulčicích (srpen). Zarážení hory nebo Zarážání hory, v podobě folklorních slavností okouzluje každoročně koncem srpna návštěvníky obce Polešovice. Dávná tradice zarážení hory má kořeny ve středověku. V podstatě jde o ochránění zrajících hroznů ve vinici až do vinobraní, a to jak právními prostředky, tak i modlitbou k patronům vinice. V každé obci se setkáte s trochu odlišným průběhem, ale základ byl vždy stejný. Obřad, při němž se „zarážala hora viničná", zamezoval vstup do vinohradu všem, kteří tam neměli co pohledávat. V historii jsou dochovány případy, kdy porušení tohoto zákazu bylo tvrdě tělesně trestáno – například za vstup do cizího vinohradu utětí nohy, za utržení hroznů utětí ruky až po trest nejvyšší. Do vinohradu směl pouze jeho majitel a tzv. hotaři, kteří hlídali vinice před zloději a nálety špačků. Výjimku tvořili nemocní lidé a těhotné ženy, kteří si pro občerstvení v horkém dni směli utrhnout tři hrozny, případně o ně vinaře požádat. Původně velmi hluboký duchovní význam, kdy se během průvodu po vinici zúčastnění modlili k svatým patronům vinice, se už dnes takřka vytratil. Dnešní folklorní pojetí zahrnuje vždy vztyčení opentlené májky (horní hlavy), dozdobené kyticí květů a révovým věncem. Kolem ní vinaři zatlučou 12 dřevěných kůlů jako symbol 12 měsíců vinařovy práce. Poté se přečtou horenská práva. Na mnoha místech se setkáte i s humorně laděnou scénkou vyhlašování zákazu vstupu do vinohradů, přísahy hotařů, přistižení a soudu zlodějů atd. Slavnost doprovází vždy zpěv lidových písní a cimbálové muziky. Zmíněné zarážání hory lze každoročně navštívit např. v Týnci (srpen), Prušánkách (srpen) nebo Josefově (srpen) a řadě dalších obcí. Žehnání svatomartinských vín v Uherském Hradišti. Tradiční uherskohradišťské listopadové žehnání svatomartinskému vínu se koná na Masarykově náměstí. Návštěvníci mohou zažít ojedinělou atmosféru tohoto starodávného zvyku a ochutnat svatomartinská a mladá vína do vinných stanů, které jsou otevřeny až do pozdních odpoledních hodin. Příjemnou ovíněnou atmosféru tradičně umocňuje místní cimbálová muzika, která provází celým dnem žehnání. Zajímavá místa spojená s vínem v rámci celé Moravy a jejích jednotlivých vinařských oblastí, tedy i Slovácka, propojují Moravské vinařské stezky. Vinařské stezky jsou nejen cestou za poznáním jižní Moravy, ale také putováním za vínem a lidmi, pro které je pěstování vinné révy údělem i celoživotní zálibou. Cykloturistům na Slovácku nabízejí Moravské vinařské stezky sedm značených tras – Kyjovskou, Mutěnickou, Strážnickou, Podluží, Bzeneckou, Uherskohradišťskou a Moravskou vinnou, která propojuje všechny vinařské oblasti. Domácí výroba pálenky, Muzeum lidových pálenic ve Vlčnově přibližuje podomácké výroby destilátů na moravsko-slovenském pomezí. Podařilo se zde shromáždit, zpracovat a vystavit kolem tří desítek kompletních destilačních přístrojů a jejich částí, velké množství dalších potřeb souvisejících s pálením, nádob, vinět a dokumentů. Ve výstavních i venkovních prostorách muzea jsou pro návštěvníky připravovány různé doplňkové tematické kulturní akce. Pálenice a moštárna ve Strážnici má pro návštěvníky přichystané expozice 267/417
popisující zpracování ovoce a vín, dále jsou k vidění ukázky tradičních výrobních technologií.
Strom jeřáb oskeruše je nejstarší nejplodnější a největší ovocný strom Evropy, jehož léčivé plody se konzumují ve všech skupenstvích. Hojně se vyskytuje na jižní Moravě a na Slovácku. Lze ochutnat plody sušené, ale i mošty, marmelády a samozřejmě také jedinečnou pálenku. Tyto stromy se dožívají až neuvěřitelných 500 let a v regionu Slovácka byla oskeruše vyhlášena za oficiální strom. Je neuvěřitelné, že i 300letý strom stále plodí vynikající ovoce. Obec Tvarožná Lhota se významu tohoto stromu výrazně věnuje. Každoročně se zde konají Slavnosti oskeruší, na kterých mohou návštěvníci ochutnat oskerušovou pálenku. Navštívit lze také místní Muzeum oskeruší, ve kterém jsou uvedeny místa výskytu a další detaily největších oskeruší na Slovácku a kde si také lze zakoupit oskerušové produkty, suvenýry i malý stromek oskeruše. Pěstování česneku, česnekobraní a Slavnosti česneku v Buchlovicích – na Uherskobrodsku se tradičně pěstuje kvalitní česnek, dokonce zde existuje obec s česnekem na obecní vlajce (Dolní Němčí). V Buchlovicích se pak pravidelně v červenci pořádají Slavnosti česneku, jejichž součástí jsou prezentace česnekových produktů doplněné ochutnávkami, soutěžemi a v neposlední řadě prodejem česneku. Prodává se pochopitelně český a moravský česnek. Obyčeje a zvyky, události Na Slovácku se dodnes dodržuje řada tradičních zvyklostí a oslav, které se objevují i v jiných částech republiky, zde jsou však stále velmi živou a hojně navštěvovanou součástí života místních lidí, v některých případech i se specifickými odlišnostmi tradičních oslav oproti jiným oblastem. Fašanky na Slovácku. K nejveselejším slavnostem na přelomu měsíců února a března patří fašank – masopustní obchůzky tanečníků, muzikantů a masek. Vidět jej lze třeba na festivalu masopustních tradic Fašank ve Strání. Šavlovitý tanec, někdy také zvaný pod šable. Jedná se o tradiční tanec se šavlemi (dříve skutečnými, nyní již pouze dřevěnými) v době konání Masopustních slavností – tzv. fašanku. Fašankový tanec tančí muži a mládenci z vesnic u každého domu ve vesnici. Za jejich představení jim je nabídnuta slivovice nebo žmolkovice, někdy hospodyně napichují chlapcům na šavle tanečníků kusy slaniny, koblihy a další pochoutky. Mužský tanec pod šable se nejvíce dochoval mezi obyvateli v obci Bystřice pod Lopeníkem. Slovácké Velikonoce. O Zeleném čtvrtku, Velkém pátku a Bílé sobotě, kdy všechny zvony mlčí, lze vidět a slyšet průvody chlapců s klepači a hrkači. O Velikonočním pondělí se na obchůzku po děvčatech vydají s mladými chlapci i dospělí muži. Šlehají děvčata spletenými vrbovými proutky, za což dostávají pohoštění a jsou obdarováni barvenými vajíčky či kraslicemi. Stavění májí. Přelom dubna a května je časem stavění májí s ozdobeným vrškem, které dříve chlapci stavěli i svým dívkám pod okny. Rekruti – odvedenci – tak dříve překračovali pomyslný práh dospělosti a májku museli chránit před snahami přespolních chlapců o její pokácení. Hody. S hody je spojeno nejvíce dochovaných zvyků a dnes je to pro každou obec největší společenská událost i přehlídka tradičních krojů a muziky. Slavnosti mají na starosti v zimě zvolení stárci a stárky. Hody začínají zahráváním, staví se vysoká mája, následuje bohatý průvod a taneční zábava. Jsou příležitostí k pořizování nových krojových součástí, ale patří k nim též velký úklid domácností, příprava hodovních koláčků a všech tradičních svátečních jídel. Hody se obvykle konají na podzim (září– listopad) a lze je navštívit např. v obci Vlkoš, Bílovice, Huštěnovice, Stříbrnice a dalších. Mikulášská obchůzka na Slovácku je tradiční obchůzka při příležitosti svátku sv. Mikuláše a koná se téměř v každé obci Slovácka. Začátek prosince tak tradičně patří čertovským družinám, které v čele se sv. Mikulášem po setmění procházejí obcemi. Tato tradice má na Slovácku hluboké kořeny. Při Mikulášských obchůzkách lze spatřit mnoho unikátních masek. Tato tradice je vždy významnou kulturní událostí každé 268/417
obce. Obchůzka Lucek je lidová tradice, která se dodnes udržuje v některých obcích na Slovácku. Obchůzky Lucek jsou slováckým zvykem, který se koná 13. prosince – v den svátku svaté Lucie. V tento den lze potkat tajemné bílé postavy, které v podvečer procházejí v tichosti obcí. Postavám se říká Lucky a jejich úkolem je kontrolovat, jak se hospodyňka stará o svoji domácnost a jak za pomoci husího brku vymetá pavučiny, aby udržela celý dům čistý po celý rok. Tato tradice je dodnes živá především v Hroznově Lhotě. Mytologie, obřady Pověst o útěku krále Matyáše. Dle pověsti se uherský král, Matyáš Korvín, po jedné z bitev s Jiřím z Poděbrad převlékl za ženu, ozdobil se pentlemi a do úst si vložil růži proto, aby se hlasem před lidmi neprozradil. Chtěl tak zatajit svůj útěk z bitvy. Než se však dopravil zpět na svůj hrad v Trenčíně, neměl žádné prostředky na jídlo, proto o něj musel žádat vesničany. Dle mnoha etnografů je tato pověst základem pro významnou lidovou tradici – jízdu králů, při které se muži i v současnosti převlékají do ženských šatů, zdobí se pentlemi a v ústech mají růži. Hudební a taneční folklor Typické jsou táhlé písně ve volném tempu. Proti nim stojí taneční nápěvy s výraznou rytmizací. Nejstarší lidovou muzikou byla tzv. gajdošská dvojka (housle a dudy), ve které houslista hrál vedoucí melodii a gajdoš ji zdobil – cifroval. V obsazení dvoje housle a gajdy (známém od konce 18. století) doplňovaly druhé housle, zvané kontry, harmonickou a rytmickou stránku hudby. Gajdy byly mnohde postupně nahrazeny cimbálem. Rovněž vznikaly i smyčcové hudecké kapely, které hrály zpravidla ve složení 1. housle (prim) a kontry nebo 1. housle a jedny až dvoje kontry s basou. Tuto sestavu doplňoval v některých oblastech již v 18. století cimbál a klarinet. Po útlumu původní venkovské nástrojové hudby koncem 19. století začal v prvních desetiletích dvacátého století přebírat její funkci nadšený folkloristický dorost především ve „Slováckých krúžcích“. Mezi nejvýznamnější osobnosti poválečné renesance folkloru patřili bezesporu kyjovský Jura Petrů, strážnický Slávek Volavý a uherskohradišťský Jaroslav Staněk. Všichni tři (primáši cimbálových muzik) patřili k základním stylotvorným osobnostem, které zásadním způsobem ovlivnily hudební projev ve svém regionu. Cimbálová muzika. Kouzlo cimbálové muziky spočívá v používání tradičních „lidových“ hudebních nástrojů. Nejtypičtějším nástrojem cimbálových kapel je cimbál, který je tradičním hudebním nástrojem Slovácka a lze jej často slyšet zejména na tanečních zábavách ve vinných sklepech. Hudebník, který hraje na cimbál, se nazývá cimbalista/cimbalistka. Jedná o strunný hudební nástroj a tak je zvuk cimbálu tvořen úderem paličky. V repertoáru cimbálových kapel se vyskytují v převážné většině lidové písně, které odráží život a charakter lidí z dané oblasti Slovácka. Cimbálové kapely jsou oblíbené zejména na Moravě, hlavně v obcích blízko hranic se Slovenskem. Kromě již zmíněného cimbálu patří k nejčastěji používaným nástrojům housle, klarinet, kontrabas či viola. Členové cimbálové kapely jsou oděni do tradičního lokálního kroje, na kterém se objevují různé prvky typické pro dané národopisné oblasti. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Slovácké nářečí se řadí do skupiny východomoravských nářečí (původně moravskoslovenská nářečí). Typickým rysem pro toto nářečí je absence tvrdého y (je vždy nahrazováno za měkké), zakončování tvarů všech sloves v 1. osobě množného čísla na -me a ve 2. osobě singuláru minulého času slovesa je pomocné sloveso být zásadně ve staženém tvaru -s. Některé příklady výrazů typických pro slovácké nářečí: - čut – slyšet, - vagas – lump, - cinknút sa – opít se, - děvčica – dívka, - fčil, fčílkaj – teď, nyní, - gajdy – dudy, - hen – tam, - izba – pokoj, světnice, - kaluža – louže, 269/417
- ledvá – jen, - uklohnit – uvařit. Významné folklorní festivaly a soubory Ve folklorní oblasti Slovácko se koná hned několik hojně navštěvovaných festivalů, které často přilákají i mezinárodní folklorní soubory. Na festivalech často vystupují folklorní soubory ze Slovácka, ale i z jiných národopisných oblastí – z Hané nebo z Valašska. Při slavnostech prezentují folklor včetně písní a tanců své oblasti. Často se na slavnostech konají také soutěže v tancích – např. soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku na mezinárodním festivale ve Strážnici. Kromě tanců a folklorních představení lze na festivalech tradičně obdivovat i rukodělné práce řemeslníků tradičních lidových řemesel nebo se zaposlouchat do cimbálových muzik, které k oblasti Slovácka neoddělitelně patří. Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici. Každý poslední víkend v červnu se do Strážnice sjíždějí tisíce návštěvníků, aby se pobavili a užili si příjemné atmosféry města, zámeckého parku a skanzenu. Během festivalu se mohou potěšit krásou lidových písní, tanců a krojů ve slavnostním průvodu i v mnoha různých pořadech, zkusit si i tance z cizokrajných koutů světa a společně si zazpívat a zatancovat u lidových muzik. Najdou zde zábavu i poučení, mohou zhlédnout vystoupení nejen našich, ale i zahraničních souborů a seznámit se tak s jinými kulturami. Mnoho diváků se už po léta účastní hodnocení v populární Soutěži o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku a někteří z nich si v ní přímo i zatančí. Konkrétní přehled dalších významných folklorních festivalů a souborů naleznete v rámci jednotlivých podoblastí Slovácka. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Slovácká kuchyně je proslulá svou chutností a poctivostí v použití masa, omastku, tvarohu, povidel, zelí, škvarků a mnoha jiných dobrot a vydatně přispívá ke kouzlu tohoto kraje. K výbornému jídlu patří i sklenka vynikajícího slováckého vína nebo pohárek slivovice nebo také pálenky z meruněk či oskeruší. Vyhlášená jídla, jako pečená kachna, bramborové šišky a zelí nebo moravské uzené s povidlovou omáčkou, klobásy vytažené přímo z udírny, k tomu okurka a křen, jsou ověřená lákadla pro smyslové orgány. K zajímavým gastronomickým akcím patří dubnové Slavnosti oskeruší pořádané ve Tvarožné Lhotě, ochutnávka uzenářských výrobků „O krála slováckej klobásky“ v dubnu ve Velké nad Veličkou či Festival česneku probíhající v červenci na zámku v Buchlovicích. Nejproslulejší slavností na Slovácku jsou však bezesporu hody. Slivovice je snad nejtradičnější nápoj Slovácka. Trnky, jak se zde švestkám také říká, mají na moravsko-slovenském pomezí výborné půdní a klimatické podmínky. Ze všech ovocných stromů jsou to právě švestky, které historicky zabírají největší plochy sadů na Slovácku. „Pálení slivovice je služba lidem,“ říkají na Slovácku a pálenic jsou v celé oblasti stovky. Lidé na Slovácku tradičně nechávají zkvasit svou úrodu doma v sudech a poté odvezou sudy do pálenice, kde dojde ke kýžené přeměně na skupenství kapalné. Výsledný produkt si odvážejí v láhvích domů. Základem pálenky je kvalitní ovoce s vysokým obsahem přírodního cukru, bez známky hniloby. Dobře vyzrálé ovoce se dříve ukládalo výhradně do dřevěných beček a nechalo se asi 6–8 týdnů kvasit. Doba kvašení je závislá na teplotě, cukernatosti plodů a množství v jednom sudu. Směs pro vypálení dopravil pěstitel do obecní pálenice. Vykvašené ovoce se vaří (pálí) při teplotě do 100 °C, ve které se odpařuje jen alkohol, a v kvasu zůstávají silice, které jinak způsobují pachy v konečném výrobku. Destilát má v závislosti na počáteční cukernatost kvasu a stav při dokvašení přibližně 60–80 objemových procent alkoholu. V tomto stavu se neprojeví chuť ovoce. Ideální je ředit na 50–51 procent, kdy je nápoj lahodný a voňavý. Lidé na Slovácku byli odjakživa pohostinní, větší část pálenky obvykle končí v rukou někoho jiného. Velký díl se také vypije při různých oslavách a sešlostech a například taková svatba by bez ní vůbec nebyla myslitelná. Žmolkovice je nápoj tvořený pomocí kvalitní slovácké slivovice, která je za tepla (skoro vařící) míchána s kousky špeku a dalšími ingrediencemi. Koláčky jsou neodmyslitelnou součástí Slovácka. Nesmí chybět na žádné slavnostní příležitosti, ať už je to svatba, křtiny nebo hody. Připravují se z velmi jemného kynutého těsta. Z něho se ukrajují malé kousky, které se na pomoučeném vále roztlačí naplocho. Na každý kousek se dá ochucený tvaroh a pak se těsto v ruce zakulatí kolem 270/417
tvarohu. Vdolečky se kladou na vymaštěný plech, kde se nechají podruhé vykynout. Před pečením se v každém vdolečku prsty vytlačí důlek, do kterého se dají povidla, koláček se pomastí rozšlehaným vajíčkem a nakonec se položí na povidla máslová drobenka. Povidla. Vaření povidel bylo dříve běžnou záležitostí většiny vesnic oblasti Slovácka. Na vesnicích bývalo několik domů, v nichž se povidla připravovala. Do velikého, výhradně měděného, kotle se nasypalo několik kbelíků dobře uzrálých, kvalitních, odstopkovaných a vypeckovaných trnek. Na dno se dávalo trochu vody. Na prudkém ohni a za stálého míchání měla směs probublávat. Po několika hodinách se odpařila voda a vznikla polohustá šťáva podobná řídké marmeládě. Tu bylo třeba z kotle vybrat, scedit a odstranit slupky. Scezená směs se opět vložila do kotle a na pozvolném ohni se znovu vařila do okamžiku, než začala povidla tuhnout. Horkými povidly se plnily sklenice či hrnce, přikryty byly pergamenovým papírem. Povidla se používala jako sladká pomazánka na chleba či jiné pečivo, dále jako náplň do buchet, koláčků, šátečků, kynutých knedlíků aj. Povidla se tradičně vaří i v jiných oblastech republiky, pro oblast Slovácka a Valašska jsou však, obdobně jako slivovice, skutečně typická. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: • Hotel Centro, Hustopeče • Hotel Vinopa, Hustopeče • Hotel Kraví hora Bořetice, Bořetice • Bukovanský mlýn – Mlynářská restaurace, Bukovany • Vinařský dům, Velké Bílovice • Restaurace Na Pekárně, Velké Bílovice Regionální produkty Regionální produkty jsou pro velký rozsah a větší přehlednost uvedeny v rámci jednotlivých podoblastí Slovácka. KLASTRY ATRAKTIVIT Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici. Při stavbě skanzenu se přihlíželo k ukázkám stavitelství jednotlivých oblastí Slovácka, a proto je skanzen rozčleněn do areálů představujících tyto regiony. V areálu je celkem umístěno 64 objektů. Konkrétně lze zhlédnout ukázky vinohradnických staveb a jejich zařízení, které jsou doplněny o vinohrady, dokumentující vývoj pěstování vína dávné minulosti až po současnost. Tato expozice je jedinou expozicí tohoto typu na našem území. Pro návštěvníky bude jistě zajímavá také původní kovárna z Lipova a tkalcovská dílna původně z Nové Lhoty. Celkově je muzeum rozděleno na areály složené z ukázek stavitelství oblastí Moravských Kopanic, luhačovického Zálesí a Horňácka. Další části areálu jsou rozděleny podle tematického zaměření. Jde o technické vodní stavby – již zmiňovaný vinohradnický areál a areál lučního hospodářství. TEMATICKÉ TRASY Tradiční Slovácko – seznamte se s folklorem Slovácka, lidovou architekturou i tradičními způsoby obživy – vinařstvím a výrobou pálenky. Úvodní setkání se Slováckem, jeho pestrými tradicemi i místími specialitami vás čeká na trase Strážnice – Vlčnov – Uherské Hradiště. Strážnice — Vaše putování po Slovácku začněte v Muzeu vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici – v areálu je celkem umístěno 64 objektů, můžete tu zhlédnout ukázky vinohradnických staveb a jejich zařízení, které jsou doplněny o vinohrady, dokumentující vývoj pěstování vína od dávné minulosti až po současnost. Naleznete zde také původní kovárnu z Lipova a tkalcovskou dílnu původně z Nové Lhoty, technické vodní stavby či areál lučního hospodářství. Setkáte se s ukázkami stavitelství oblastí Moravských Kopanic, luhačovického Zálesí i Horňácka. — Dalším zastavením ve Strážnici bude Pálenice a moštárna, která má pro návštěvníky přichystané expozice popisující zpracování ovoce a vín, dále jsou k vidění ukázky tradičních výrobních technologií. — Poslední víkend v červnu vás ve Strážnici čeká Mezinárodní folklorní festival. 271/417
Během něj se můžete potěšit krásou lidových písní, tanců a krojů ve slavnostním průvodu i v mnoha různých pořadech, zkusit si tance z cizokrajných koutů světa a společně si zazpívat a zatancovat u lidových muzik. Mnoho diváků se už po léta účastní hodnocení v populární Soutěži o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku a někteří z nich si v ní přímo i zatančí. Vlčnov — Prohlédněte si Vlčnovské búdy, památkovou rezervaci vinohradských staveb, které představují ucelený areál historicky velmi hodnotných stavení. — Navštivte Muzeum lidových pálenic ve Vlčnově, které přibližuje domácí výroby destilátů na moravsko-slovenském pomezí. Podařilo se zde shromáždit, zpracovat a vystavit kolem tří desítek kompletních destilačních přístrojů a jejich částí, velké množství dalších potřeb souvisejících s pálením, nádob, vinět a dokumentů. Ve výstavních i venkovních prostorách muzea jsou pro návštěvníky připravovány různé doplňkové tematické kulturní akce. — Nenechte si ujít vyhlášenou jízdu králů, jeden z nejznámějších folklorních zvyků v České republice. První záznamy o této tradici se datují k roku 1808, ale předpokládá se, že tradice je ještě starší. Hlavní postavou jízdy je král, nejčastěji jím bývá chlapec ve věku mezi 10–12 lety. Tradičně je oblečen do ženského oděvu a v ústech má růži, aby nemohl mluvit, dále má pentli, která zakrývá jeho obličej. Král je doprovázen skupinou mladých chlapců, kterým se říká „legrůti“. Jejich úkolem je krále ochraňovat a vybírat výslužku. V roce 2011 byla jízda králů zapsána na seznam nehmotného dědictví lidstva UNESCO. Uherské Hradiště — Stálá národopisná expozice Slováckého muzea ve Smetanových sadech vás seznámí se způsobem života lidu na Slovácku. Stálou expozici mapující umělce jihovýchodní Moravy i příležitostné výstavy výtvarných umění najdete v Galerii Slováckého muzea, která je umístěna v barokní budově císařské zbrojnice v Otakarově ulici. — Prohlédněte si také Mařatické vinohrady. Vinohrady si zde drželi hradišťští měšťané už od 16. století. Nadsklepní domy štítové orientace byly již od doby první republiky považovány za jednu z nejkrásnějších ukázek slovácké sklepní architektury. Na místním víně si zde pochutnávali významní umělci, jako např. Mikoláš Aleš, Antonín Slavíček, Alois Jirásek i bratři Uprkovi. Stěny domu č. 367 Joža Uprka dokonce malbami vyzdobil. V barokním vinném sklepě U Lisu můžete obdivovat zachovalý vřetenný lis na hrozny. — Užijte si Slovácké slavnosti vína v Uherském Hradišti. Jsou jednou z nejvýznamnějších akcí tohoto druhu v ČR. Jde o třídenní akci, jejímž dějištěm jsou otevřené historické památky královského města Uherské Hradiště. Na slavnostech lze zhlédnout představení několika desítek folklorních souborů ze Slovácka i jiných národopisných oblastí, cimbálových muzik i dechových kapel. Při folklorních ukázkách lze ochutnat vína a burčák ze slováckých vinařských oblastí nebo si pochutnat na regionálních gurmánských specialitách.
272/417
273/417
DOLŇÁCKO (součást Slovácka) ANOTACE Dolňácko leží podél řeky Moravy mezi městy Napajedla DESTINACE a Hodonín. Domy na dolňáckých dědinách jsou zdobeny tradiční fasádou s modrým obrovnáním a často i charakteristickým lidovým ornamentem, jejž může návštěvník vidět například ve Strážnici, Svatobořicích či na sklepech vinařů v Plžích. K Dolňácku neodmyslitelně patří dřevěné hračky, velikonoční kraslice, figurky z kukuřičného šustí, ručně tkané textilie a výšivky. POZICE V RÁMCI Součást subregionu Slovácko REGIONALIZACE ZÁKLADNÍ TÉMA - Tradiční řemesla – tupeská keramika, výroba krojů, PRO krojovaných panenek, kraslic i modrotisku. MARKETINGOVOU - Cimbálové muziky a výroba cimbálů. KOMUNIKACI PRŮNIKY - Hudba - Výroba hudebních nástrojů PERSONIFIKACE REGIONU Jiří Galuška je výrobce cimbálů ze slovácké Ostrožské Nové Vsi. Pochází z hudební rodiny, ale Na cimbál začal hrát pan Galuška velmi pozdě, až ve svých 28 letech. Svoji živnost nejdříve započal tak, že cimbály opravoval. Po několika letech, jak se stal v kraji díky své zručnosti známý, se rozhodl cimbály vyrábět sám ve své dílně. Při opravách a výrobě nových cimbálů klade pan Galuška největší důraz na kvalitní dřevo, které je podle něho tím hlavním předpokladem dobrého zvuku, jenž dopomáhá k výrobě dobře znějícího nástroje. Při výrobě a opravách tak nejvíc používá dřevo smrku, který roste vysoko v horách a jehož dřevo je díky větru a mrazu husté. Firma pana Galušky vyrábí cimbály i pro zahraniční klienty a zaměstnává 10 lidí. Pan Galuška patří mezi tři výrobce v celé České republice, kteří se výrobě cimbálů věnují. Atraktivity Lidová architektura, archeoskanzeny Lidová architektura v Topolné. Lidový dům v Topolné patří do oblasti hliněného domu Pomoraví. Soubor malorolnických domů v obci patří k nejvýznamnějším urbanistickým celkům severně od Uherského Hradiště. Pro Topolnou byl typický trojprostorový dům. Dům je stálou expozicí lidového bydlení s vybavenými chlévy. Na patře komory byla vybudována expozice praní a rybářství. Hospodářský trakt – chlévy a stáje – byl upraven pro potřeby detašovaného konzervátorského pracoviště Slováckého muzea. Bývalé obydlí výměnkáře pak slouží k dočasnému uložení některých sbírkových předmětů a jako pracoviště pro dokumentaci. Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici. Při stavbě skanzenu se přihlíželo k ukázkám stavitelství jednotlivých oblastí Slovácka, a proto je skanzen rozčleněn do areálů představujících tyto regiony. V areálu je celkem umístěno 64 objektů. Konkrétně lze zhlédnout ukázky vinohradnických staveb a jejich zařízení, které jsou doplněny o vinohrady, dokumentující vývoj pěstování vína dávné minulosti až po současnost. Tato expozice je jedinou expozicí tohoto typu na našem území. Pro návštěvníky bude jistě zajímavá také původní kovárna z Lipova a tkalcovská dílna původně z Nové Lhoty. Celkově je muzeum rozděleno na areály složené z ukázek stavitelství oblastí Moravských Kopanic, luhačovického Zálesí a Horňácka. Další části areálu jsou rozděleny podle tematického zaměření. Jde o technické vodní stavby, již zmiňovaný vinohradnický areál a areál lučního hospodářství. Rolnický dům v obci Strání je právem považovaný za důležitý doklad lidového stavitelství na Dolňácku. V domě se nachází dekorativní rámování oken, barevné ztvárněné fasády založené na kontrastu tmavé podrovnávky a světlé stěny. Dům lze najít ve středu obce v blízkosti obecního úřadu. Momentálně je využíván jako kulturní centrum obce, zejména během hodů a fašanku. Vinařské búdy ve Vlčnově jsou většinou nadzemního typu bez sklepů. Zejména tím se tak tamější búdy liší od jiných vinných sklepů, jaké známe z jižní oblasti Slovácka. Vlčnovské vinařské búdy mají pouze dvě místnosti. První je určena k lisování vína a k jeho koštu, druhá místnost, tzv. komůrka, je určena ke skladování vína. Komůrka je svojí velikostí v porovnání s lisovnou sotva třetinová a má pouze
malé okno, někdy je dokonce zcela bez oken, aby bylo zamezeno zbytečné cirkulaci teplého vzduchu z venkovního okolí. V současnosti je ve Vlčnově celkem 35 búd tohoto nadzemního typu. Mimo pár samostatně stojících búd se většina nachází vedle sebe v řadě a tvoří tak památkovou rezervaci lidové architektury. Za dob císaře Josefa II., ještě v roce 1785, bylo takovýchto búd ve Vlčnově dokonce 149. Měšťácké vinné sklepy v Uherském Hradišti v Mařaticích. V městské čtvrti Mařatice v Uherském Hradišti se lze potěšit pohledem na řadu vinných sklepů a vinohradnických domů, z nichž ty nejstarší pocházejí již z 18. století. Velmi zajímavým je zejména barokní dům s vinárnou „U Lisu“, ve kterém se nachází zachovalý původní lis na révu. Turisticky oblíbený je také vinný sklep Synot, který se může pyšnit vícenež dvousetletou historií, dále například vinný sklep u Marholtů, ve kterém lze využít stylového posezení s ochutnávkou regionálních vín nebo třeba barokní klasicistní sklep U včelky, který vznikl v roce 1827 a jehož vstupní prostor byl v roce 1932 přestavěn. Sklepy "Plže" u Petrova v Prušánkách. Nedaleko od Strážnice se nachází soubor vinných sklepů v obci Petrov zvaný Plže. Při procházce malebnými uličkami můžete obdivovat sytě modře nabarvené soklové části sklepů s výrazným štítovým nástavcem, které nenajdete nikde jinde. Část sklepů je malovaná typickými ornamenty. Areál je volně přístupný, sklepy jsou soukromé a otevírají se pro veřejnost při slavnostních příležitostech. Areál je tvořen jedněmi z nejstarších staveb lidové architektury v České republice. Horní areál slouží jako přírodní hlediště na nejstarší a nejhodnotnější sklepy. Sklepy Plže získaly své jméno podle značného výskytu hlemýžďů v této oblasti. Vinné sklepy jsou připomínány již v 15. století. Průčelí některých sklípků jsou omítnuta jednoduchou, ale krásnou kombinací bílé a modré barvy, jiná jsou navíc zdobena barevnými ornamenty. V areálu je okolo 80 vinných sklepů budovaných od 15. století. Sklepy budovali sami vinaři. Sušírna ovoce Hostětín. Roubená sušírna ovoce v Hostětíně je stará zhruba 200 let. Je též nazývána jako Chmelova sušírna, protože stála na bývalém pozemku rodiny Chmelů. Dnes je obklopena přírodním sadem. Archeoskanzen Modrá. Archeologický skanzen v Modré se nachází v lokalitě původního velkomoravského osídlení, v těsném sousedství Velehradu, 7 km od Uherského Hradiště. Představuje ideální podobu slovanského opevněného sídliště z doby Velké Moravy (9. století). Je tvořen stavbami, jejichž do země zahloubené části mají předlohy ve skutečných archeologických objektech. Nadzemní hmota staveb má charakter hypotetických rekonstrukcí, které však vznikly na podkladě konkrétních nálezů. Návštěvníci mají možnost zhlédnout, jak žili Slované, stejně tak si i vyzkoušet dávná řemesla, ochutnat speciality, zhlédnout původní plodiny, keře i stromy. V průběhu roku probíhají ve skanzenu i různé slavnosti, vystoupení, výstavy, trhy i setkání. V kostelíku mimo to bývají i velmi oblíbené svatební obřady. Pro školy skanzen nabízí bohaté výukové programy. Archeologické naleziště ve Starém Městě. Ve Starém Městě na Uherskohradišťsku se nachází unikátní archeologické naleziště „Na Valách“. Právě zde byla poprvé objevena velkomoravská stavba – kostel pocházející z 9. století. Nachází se zde rovněž pohřebiště, kde bylo nalezeno přes 2000 hrobů. Na území dnešního Starého Města se kdysi rozprostíralo opevněné hradiště Veligrad, kde žilo více než 3000 obyvatel. Veligrad měl tehdy velmi výhodnou strategickou polohu na tzv. jantarové stezce, kam kupci přiváželi prodávat drahé látky, perly sůl a jiné ingredience. S tímto územím jsou tak spojeny počátky křesťanství na Moravě. Na území bývalého pohřebiště se nyní nachází muzeum Památník Velké Moravy, kde se návštěvníci mohou pomocí expozic vykopávek a nálezů seznámit s tehdejším životem našich předků. Zbytky církevního areálu v Sadech v Uherském Hradišti. Při archeologickém výzkumu v Sadech se objevily pozůstatky neopevněného dvorce církevně-mocenského charakteru. Právě na toto území přišli kolem konce 8. století jedni z prvních křesťanských misionářů. Expozice kroje a lidového bydlení v obci Hluk je umístěna v dvojdílném typu hliněného domu, který se nachází v řadové zástavbě. Do domu se vstupuje dveřmi do síně s hliněnou podlahou. V síni se nachází velmi zachované ohniště s obslužným nářadím. Za ohništěm pokračuje síň vedoucí na dvůr, kde si lze všimnout hospodářských chlívků. Před ohništěm vedou dveře do jizby, v níž jsou zachována 274/417
kachlová kamna s pecí. Jizba je osvětlena dvěma dvoukřídlými čtyřtabulkovými okénky. Podlaha v jizbě je také rovněž hliněná. Stropy síně i chlívků jsou trámové, olíčené barevným vápnem. Dům v současné době spravuje obec Hluk a k návštěvě je přístupný na požádání. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Tupeská keramika. Slovácko je oblastí, ve které má výroba keramiky velkou tradici. Hlavní místem, kde v minulosti vznikaly a stále vznikají nejznámější keramické výrobky Slovácka, je obec Tupesy. Obec Tupesy a přilehlé okolí totiž disponuje dostatkem hlíny, která má vhodné chemické složení pro tvorbu keramiky. Tupeskou keramiku nejvíce proslavila až tzv. majolika, což je ručně malovaná keramika s typickými barevnými vzory. Její výroba začala na počátku 20. století. Byla nejvíce žádaná v 80. letech, kdy docházelo k největším prodejům této keramiky. Její výroba spočívá právě ve využití kvalitní hlíny z okolí obce Tupesy, která je při práci zbavena veškerého vzduchu. Malérečky poté ručně pomocí štetce a bez šablon vykreslí na keramiku různé barevné vzory. V obci Tupesy lze také navštívit tamější keramické dílny, které návštěvníkům nabízí možnost vyzkoušet si tradiční ruční výrobu keramiky na hrnčířském kruhu nebo zkrášlování keramiky pomocí malování. Výlet lze spojit i se Stezkou keramiků, která provede návštěvníka od Orlovny, přes muzeum keramiky, malebnou uličkou „Vývozek“ přes zastavení u tradičních keramických dílen až do krajiny těsného podhůří Chřibů do míst, kde se keramická hlína v minulosti těžila. V Muzeu tupeské keramiky lze zhlédnout celou řadu keramických, ručně malovaných prací, které pocházejí z obce Tupesy. Dále lze zhlédnout, jak bydlel lidový hrnčíř a seznámit se s historií i současností tradiční majolikové keramiky, která se ve zdejší dílně dodnes vyrábí. Muzeum nabízí i možnost vytvořit si dekorováním vlastní a jedinečný hrnek či misku. Toto vše pod dohledem zkušeného keramika a spolu s poučením o historii keramické výroby v regionu. Výroba cimbálů, Ostrožská Nová Ves. Tradiční výroba dominantního hudebního nástroje, od nějž je odvozen i název lidové kapely. Současným jediným výrobcem klasického velkého cimbálu na Slovácku je Jiří Galuška z Ostrožské Nové Vsi. V místní dílně pan Galuška nejdříve několik let cimbály opravoval, poté se rozhodl je vyrábět. Nyní vlastní i živnostenský list, který jej k výrobě certifikovaných cimbálů opravňuje. Lidový kroj Slovácka byl odedávna nejvýraznějším prvkem lidové kultury na Slovácku a dodnes ho prostřednictvím národopisných souborů, slováckých kroužků a krojovaných chas můžeme spatřit při plesových a hodových zábavách, poutích či národopisných slavnostech. Kroj prošel za uplynulá desetiletí velkým vývojem, některé jeho součásti či varianty zcela zanikly a do dnešních dnů se tak dochoval především slavnostní kroj svobodných děvčat a mládenců. Výroba tradičního lidového oděvu, Božena Habartová, Uherské Hradiště. Paní Habartová se věnuje výrobě tradičního lidového oděvu. Při výrobě mužských krojových součástek ze sukna čerpá inspiraci jak ze svých zkušeností, které nasbírala při své práci jako pánská krejčová, tak i ze znalosti tradičních postupů lidové výroby. Její kroje a lidové oděvy respektují zvyklosti a obyčeje, které jsou specifické pro každý jednotlivý kraj. V roce 2004 zprovoznila paní Habartová vlastní živnost, které se, společně se svými dvěma dcerami, věnuje až do současnosti. Práce paní Habartové byla také zachycena v dokumentu „Lidová řemesla a lidová umělecká výroba v ČR – IV. Textilní techniky, 7. a 8. část“. Za svoji píli a oddanost řemeslu byla oceněna titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Výroba textilního kvítí, Marie Skřežinková, Zlechov. S výrobou textilního kvítí se paní Skřežinková seznámila již během svého dětství, kdy se učila od své matky, která se tehdy výrobě textilního kvítí věnovala. Výroba umělých květin je časově i technicky náročný proces, který se skládá z velkého množství přípravných prací, vyžadujících zručnost a především trpělivost. Výrobě kvítí se věnuje celá rodina, jak dcera paní Marie Skřežinkové, tak i manžel pan Pavel Skřežinek, který při výrobě pomáhá zejména s fyzicky náročnějšími přípravami. V roce 2008 byla paní Skřežinková oceněna titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Krojované panenky v Uherském Brodě. Družstvo Lidová tvorba v Uherském Brodě vyrábí a prodává krojované panenky různých velikostí a provedení. Podnik vznikl již v roce 1936. Firma se zaměřuje na výrobu plastových a porcelánových postaviček v krojích až do velikosti 45 cm. 275/417
Vnorovské kraslice zdobené voskovou batikou vynikají zejména pro svoje zdobení, které se provádí pomocí voskové batiky. Tato technika je nejstarší technikou zdobení kraslic. Zdobení probíhá pomocí horkého vosku, jenž se vtírá na bílé vajíčko, které se postupně namáčí do barvy – od nejsvětlejší po nejtmavší odstín. Vosk tak postupně překrývá jednotlivé barevné plochy a po jeho setření získáváme batikovaný vzor. Pomocí této techniky tak vznikají překrásné vzory všemožných druhů a kraslice se tak stávají nádherným dekoračním prvkem. Modrotisk ve Strážnici má již stoletou tradici. Jedná se o tradiční výrobu konfekce, metráže či vánočních výrobků. Ve Strážnici lze navštívit modrotiskovou dílnu, kde se tiskne a barví modrotisk tradičním ručním způsobem tak, jak jej vyráběli naši předkové. Návštěvu dílny je možné spojit s nákupem výrobků v podnikové prodejně. Místní firmu ARIMO, zabývající se výrobou modrotisku, vede jako spolumajitel pan František Joch, který byl za výrobu modrotisku oceněn titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Výrobky firma exportuje do Rakouska, Německa a Španělska. Sklářství, Moravské sklárny Květná, Strání. Ruční výroba skla má ve Strání více než dvousetletou tradici. První sklárna zde byla založena v části Květná přesně v r. 1794 knížetem Lichtensteinem pro velké zásoby bukového dřeva potřebného pro vytápění sklářských pecí. Přehlídka Slovácko v tradici. V rámci projektu „Tradiční výrobek Slovácka“, který je zaměřen na prezentaci regionu prostřednictvím využití jeho specifik a podpory tradičních výrobků a výrobců, probíhá přehlídka Slovácko v tradici, která prezentuje tradiční řemesla a živé tradicez oblasti Slovácka. Na řemeslném jarmarku se tradičně představí nositelé ocenění Tradiční výrobek Slovácka. Výrobky si lze nejen zakoupit, ale i vlastnoručně vyrobit pod odborným dohledem mistrů řemesel. Návštěvníci se mohou těšit i na bohatý folklorní program s pestrobarevnými kroji a cimbálem nebo na ochutnávku slováckých vín a krajových specialit. Hudební a taneční folklor Tance na Dolňácku se řadí k východnímu hudebnímu stylu, pro které je charakteristický neomezený počet písní, které se k jednomu tanci předzpěvují. To platí především pro točivé tance, jež zde mají velikou regionální variabilitu, která se vyznačuje osobitým tanečním stylem. Na Uherskohradišťsku a veselském Dolňácku se téměř v každé vesnici tančí sedlácká jinak a podle obcí jsou tomuto tanci dávány přídomky „těšovský“, „boršická“, „hucká“ atd. Charakteristickým tancem strážnického Dolňácka je párový točivý tanec důstojného rázu danaj. Na Kyjovsku se zase tančí skočná. Oblíbeným mužským tancem je verbuňk, který nabyl v každém slováckém subregionu osobitý styl. Na Dolňácku se tančily také figurální tance, které zde však nedosáhly takového počtu a obliby jako v jiných oblastech. Významné folklorní festivaly a soubory Festival Slovácký rok v Kyjově – tradiční svátek všech folkloristů. Festival se koná 1 × za 4 roky. Jde o nejstarší regionální folklorní festival ČR. Tento festival má tradici již od roku 1921. Nejvýznamnější národopisná slavnost regionu tak již 90 let přivádí do srdce Slovácka tisíce příznivců národopisu z celé České republiky i ze zahraničí. Návštěvníci mohou zhlédnout množství lidových tradic a zvyků, představení v krojích, zaposlouchat se do lidových písní a dát najevo své uznání všem těm, kteří se o jejich zachování a šíření starají, a to nejen doma. Účast desítek národopisných souborů a muzik z Kyjova a širokého okolí je zárukou programové pestrosti připravovaných pořadů. Národopisný festival kyjovského Dolňácka v Miloticích – jde o druhou největší folklorní akci Kyjovska. Prezentovat se zde mohou všechny soubory celé folklorní oblasti. Celý program probíhá ve starobylém vinařském areálu U Šidlen, v neděli v kostele Všech svatých a na nádvoří a v zahradách barokního zámku Milotice. Návštěvníci mohou zažít jedinečnou atmosféru festivalu, zazpívat si i zatančit s folklorními soubory a ochutnat víno z vinic obklopujících celý areál. V sobotu od rána jsou na Šidlenách otevřené sklepy pro veřejnost. Folklorní festival Kunovské léto je dětský folklorní festival, který se svojí historií a programem řadí mezi nejvýznamnější dětské festivaly u nás. Dětské folklorní soubory pocházejících z různých zemí, které se na festivalu snaží ukázat tradice a osobitost kultury své země. Některé části festivalu se konají také ve městech Uherské Hradiště, Staré Město či Otrokovice, které patří do partnerských měst festivalu. Pro 276/417
návštěvníky jsou přichystané koncerty pro školy i pro handicapované, zaposlouchat se lze i do koncertu pro lázeňské hosty v Luhačovicích. Vychutnat si lze i verbířskou a pěveckou soutěž. Oblíbenou součástí festivalu je také nedělní koncert duchovních písní a večerní muzicírování. Festivalu se postupně účastní několik stovek dětí, velká část pochází ze zahraničí, ze zemí jako jsou Rumunsko, Maďarsko, Polsko či Albánie. Soubor Hradišťan z Uherského Hradiště. Taneční a hudební soubor vznikl v roce 1950 v Uherském Hradišti, kde také vystupuje nejčastěji i v současnosti. Repertoár souboru je oblíbený pro svůj široký žánrový záběr a netradiční repertoár, pro který nalézá inspiraci v lidové kultuře Slovácka. Danaj ze Strážnice – soubor byl založen v roce 1959 ve Strážnici. V repertoáru souboru lze nalézt zejména písně a tance, které jsou inspirované folklorním fondem města a jeho nejbližším okolím. Folklorní soubor Žerotín ze Strážnice – soubor vznikl v roce 1969, repertoár souboru čerpá zejména z tradic Strážnice a strážnického Dolňácka, zčásti zpracovává i folklorní materiál jiných oblastí, především Horňácka a Kopanic. Soubor je známý i v zahraničí, navštívil již Norsko, Francii, Řecko, Maďarsko nebo Španělsko. Světlovan z Bojkovic – soubor byl založen v roce 1953. Zpracovává folklorní bohatství ze dvou národopisných oblastí svého regionu, a to z Luhačovického Zálesí a Moravských Kopanic. Soubor je tvořen taneční složkou, která je doprovázena cimbálovou muzikou Jaroslava Pavlíka. Název Světlovan získal soubor díky zámku Nový Světlov, který je dominantním objektem v Bojkovicích. Soubor Javorina ze Strání působí v oblasti lidové kultury již více než 25 let. Věnuje se zpracování lidových tanců a písní z oblasti Moravských kopanic a z blízkého pohraničního území Slovenska. Tanečníci předvádějí pásma straňanské, korytňanské, hrozenské, dolněmčanské, bílovské nebo tradiční čardáš. Vracovjan z Vracova je jeden z nejmladších folklorních souborů na Slovácku. Byl založen v roce 2005 a je tvořen 25 členy, kteří zpracovávají folklor etnografického regionu Slovácko a také tradiční tance, čerpající z tanečních kořenů slováckých předků. Hlavním zaměřením souboru je snaha o uchování tradičních zvyků a obyčejů, jako jsou hody, dožínky, šlahačka nebo fašank. Lůčka ze Svatobořic – známý folklorní soubor chlapců a dívek účinkující zejména v oblasti obce Svatobořice-Mistřín a okolí. Soubor se od svého vzniku v roce 1977 zaměřuje na zpracování písňového, tanečního a hudebního folkloru a lidového zvykosloví oblasti Svatobořic a Místřína. V menší míře se věnuje i zpracování folklorního bohatství dalších oblastí slováckého Dolňácka. Dětský soubor Handrlák působí v Kunovicích a vznikl v roce 2001. Název Handrlák soubor získal podle osoby, která chodila po okolních vesnicích a sbírala od lidí staré hadry. Soubor se věnuje zpracování lidových písní a tanců z oblasti moravského Dolňácka, Kopanic a Kyjovska. Při své tvorbě se především snaží oživovat již téměř zapomenuté písně, tance, zvyky a obyčeje svého regionu. Slovácký soubor Kyjov. Sdružení přátel Slováckého souboru Kyjov (SPSSK) bylo založeno na jaře roku 1991 v královském městě Kyjově členy Slováckého souboru Kyjov a jeho příznivci. Posláním sdružení je všestranná podpora umělecké činnosti Slováckého souboru Kyjov a vytvoření podmínek péče o rozvoj folklorních tradic Kyjova a blízkého okolí. Slovácký soubor Lúčka je známý folklorní kolektiv chlapců a děvčat ze Svatobořic, Mistřína a okolí poblíž města Kyjova. Soubor se od svého vzniku v roce 1977 zaměřuje na zpracování písňového, tanečního a hudebního folkloru a lidového zvykosloví své rodné obce i dalších oblastí slováckého Dolňácka. Folklorní soubor Kunovjan pochází z Uherského Hradiště a radost a úsměv rozdává více jak 40 let. Kunovjan je spolek mladých ambiciózních lidí, kteří se nebojí ztvárnit folklor neotřelými způsoby jevištního zpracování hudebního, písňového, tanečního i zvykoslovného materiálu. Díky tomu se může chlubit oceněními jako Laureát MFF Strážnice, Foskar 2002, 2009 a významným ocením ministra kultury za osobité zpracovávání tradičního lidového umění. Soubor na vystoupeních doprovází stejnojmenná cimbálová muzika Kunovjan. Folklorní soubor Míkovjan z Míkovic byl založen v 70 letech a patřil mezi slovácké folklorní soubory, které udržovaly lidové písně, tance a tradice na Uherskohradišťsku. Nedílnou součástí souboru jsou tradice, konané v rodných Míkovicích, procházející celým koloběhem roku. Od fašanku, dožínek až po prezentaci na festivalech nebo 277/417
Kopaničářských slavnostech. Dolina, soubor lidových písní a tanců z Moravského Slovácka byl založen v roce 1956. U zrodu souboru byl hlavní postavou Jan Vojtík, který poté soubor vedl 25 let. V roce 1958 se k této staroměstské chase přidala cimbálová muzika vedená Janem Slováčkem. Soubor udržuje lidové zvyky v obci, absolvoval stovky vystoupení na různých jevištích po celé ČR, čtyřicetkrát vyjel do zahraničí. Folklorní soubor Vlčnovjan z Vlčnova byl založen v roce 1972 a po celou dobu své existence pomáhá zachovávat a prezentovat bohatou kulturní tradici svého regionu. Slovácko je kraj proslulý v celém světě barvitou krásou krojů, pěstováním vinné révy a výrobou vína, bohatstvím hudebních a tanečních tradic a dodnes dochovaných zvyků a obyčejů. Vlčnov zaujímá v tomto regionu výrazné postavení a bývá nazýván „Perlou Slovácka“ – především díky malebnosti krojů i zachovaným tradicím, z nichž zejména starobylý a podnes uchovaný obřad jízdy králů na sebe poutá pozornost odborníků i světové veřejnosti. Soubor Vlčnovjan zpracovává folklorní materiál z Vlčnova i dalších obcí Uherskobrodska, moravských Kopanic i luhačovického Zálesí. Tance a písně z Vlčnova a blízkého okolí v podání Vlčnovjanu se vyznačují různorodostí, veselím a živostí. Folklorní soubor Pentla se snaží se o udržování slováckých, respektive dolňáckých, tradic. K těmto tradicím patří vystoupení na jarmarcích, festivalech, plesech nebo vánočních koncertech. Soubor se také snaží o zachování obchůzek v domácích Boršicích, jako je fašank, velikonoční šlahačka, Mikuláš, Lucky nebo Štěpánské koledování. Každoročně soubor pořádá císařské hody s právem. Pravidelně se účastní folklorních akcí, jako jsou Slavnosti vína v Uherském Hradišti a soutěžní festival v Dambořicích. Od roku 2004 je soubor doprovázen stejnojmennou cimbálovou muzikou. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Šlíšky – oválné bramborové kousky servírované s povidly a mákem. Lze je připravovat i s cibulkou naslano. Béleše – placky vytvořené z hustšího těsta, pečené na plotně. Po upečení se na spodní straně potírají omastkem a na horní straně povidly a mákem. Suché se drobí do kávy nebo jsou servírovány k omáčce. Pégny – obřadní pečivo, které se vyskytovalo po celé 19. století. Těsto se rozválelo natenko, nařezaly se dlouhé obdélníčky, které se kladly na obloukovitý plech a sypaly se cukrem, mákem, ořechy a roztlučenými cukrátky. Trdelníky – staré obřadní pečivo. Pekly se na svatbu, o masopustě a posílaly se šestinedělce „do kúta“. Zadělávaly se z dobrého kynutého těsta asi jako na vánočky. Z něho se tvořily dlouhé tenké pruhy, které se namotávaly na dřevěný válec – trdlo. Tím se otáčelo nad otevřeným ohněm. Při pečení se těsto potíralo rozšlehaným vejcem. Po upečení se trdelník posypával cukrem a rozemletými ořechy. Šumajstr, manželstvo – pokrm dodnes připravovaný v některých rodinách na Slovácku. Do obliby se dostal na začátku 20. století, protože se připravuje z fazole, která se v té době stala velmi oblíbenou. Základem je tedy uvařená fazole, smíchaná s kroupami a zapečená se škvarky nebo slaninou. Regionální produkty Tupeská majolika, Zuzana Hartlová, Tupesy. Pro svá keramická díla používá paní Hartlová nejčastěji jako vzor tupeskou růži s okvětím a také slaměnkový dekor s využitím drobných žlutých nebo červených kvítků. Paní Hartlová je jednou z nejuznávanějších specialistek na výrobu kopií habánských motivů. Její historické repliky zdobí mnohá místa po celé ČR, setkat se s nimi lze například na státním hradě Buchlov. K její další činnosti patří výroba keramických miniatur čutor, betlémů, kropenek a dalších rozmanitých keramických figurek či předmětů. Paní Hartlová je držitelkou Ceny Vladimíra Boučka v roce 2011 byla oceněna titulem „Nositel tradice lidových řemesel“ v oboru tupeská keramika. Košíkářství, Hana Špalková, Hustěnovice –paní Špalková se košíkářství naučila od mistra košíkáře Františeka Daňhela. K sortimentu paní Špalkové patří různé košíkářské zboží, věnuje se oplétání ošatek, tácků, podnosů, demižonů a samozřejmě také hospodářských košů a košíků. Při výrobě těchto výrobků vychází paní Špalková z tradiční technologie, využívá zejména zelené vrbové proutí. Toto proutí si paní Špalková sama pěstuje. K dalším přírodním materiálům, které při své práci využívá, 278/417
patří pedig, červené proutí nebo šén. S výrobky paní Špalkové se lze setkat na mnoha předváděcích akcích Slováckého muzea a také na všech tradičních jarmarcích pořádaných městem Uherské Hradiště. Výrobky paní Špalkové jsou certifikovány jako tradiční výrobek Slovácka. Tupeská majolika, Dana Červenková, Tupesy. Paní Danu Červenkovou od dětství bavily ruční práce, a tak po Lidové škole umění vystudovala střední průmyslovou školu uměleckých řemesel a začala pracovat na kruhu i malovat v keramičce v Tupesích. V roce 1995 si zřídila soukromou dílnu a pokračuje ve výrobě především figurální majolikové keramiky. Oblíbení jsou například muzikanti, krojové páry, děrované talíře… Výroba replik keramických habánských fajánsů, Karel Hanák, Hodonín. Pan Hanák se již od mládí věnuje výrobě keramiky. Svojí činností navazuje na rodinnou tradici umělecké výroby, po které se vydal i jeho otec, jenž byl regionálním grafikem a malířem. Specializací Karla Hanáka je výroba specifických keramických výrobků, které se nazývají habánské fajánsi. Jde o keramické výrobky, jejichž základním znakem je bílá neprůlinčitá glazura sloužící jako základ pro malbu. Za svoji tvorbu a příspěvek řemeslu byl pan Hanák v roce 2009 oceněn titulem „Nositel tradice lidových řemesel“ v oboru habánská fajáns. Výroba zakuřované hrnčiny, Ivo Nimrichter, Bukovany. Pan Nimrichter se narodil v Kyjově, ale svému řemeslu se věnuje v obci Bukovany. Práce a výrobky Ivo Nimrichtera svým charakterem navazují na tradiční technologii i tvarosloví lidového hrnčířství jihovýchodní Moravy. Surovinou pro jeho hrnčířské výrobky je běžná hlína, kterou si ovšem pan Nimrichter obstarává sám z okolí starých hlínic ve Ždánicích a Kyjově. Pomocí hrnčířského kruhu pan Nimrichter vytváří tradiční tvary, např. hrnce, džbány, misky, stojany či vázy. Pan Nimrichter byl za své výrobky a přístup k řemeslu rovněž oceněn titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Pletení z kukuřičného šustí, Rozálie Blažková, Osvětimany. Paní Blažková je rodačkou z Maďarska, ale svému řemeslu se vyučila ve slovenské vesnicici Nesvady. Pletení z kukuřičného šustí se soustavně věnuje od roku 1960, kdy se přestěhovala do obce Osvětimany. Základem její výroby je kukuřičné šustí – listy, které obepínají kukuřičný klas. Ty se dále zpracovávají, čistí se a suší. Před samotným použitím se musí navlhčit, aby znovu získaly vlhkost a lépe se s nimi pracovalo. Nejčastějšími výrobky z dílny paní Blažkové jsou pletené kabely, dózy nebo prostírky. Dílo paní Blažkové lze obdivovat i zakoupit v obchodech s tradiční rukodělnou výrobou v Kyjově a Uherském Hradišti. Výroby z kukuřičného šustí, Marie Kočišová, Vnorovy. Paní Kočišová se výrobě figurek z šustí věnuje už více než 10 let a vytváří kromě tradičních figurek s folklorní, vánoční a velikonoční tematikou i zajímavosti, jako jsou betlémy ve skořápkách kokosových ořechů či v makovičkách. Typickými postavičkami z šustí jsou husopasky, hrabačky sena, muzikanti a „šlaháči“. Základem figurky je ohebný drát, hlavička je umně stočena z kukuřičného listu, někdy je vycpaná vatou. Sukně panenek je tvořena z několika vrstev šustí, z nichž ta nejspodnější nemusí být zrovna nejkvalitnější Výrobky z orobince, Růžena Kozumplíková, Blatnice pod Svatým Antonínkem. Za výrobky z orobince byl paní Růženě Kozumplíkové z Blatnice udělen titul za tradiční výrobky v oboru pletení z orobince. Z odrůdy orobinec úzkolistý, který si rodina paní Kozumplíkové sama sklízí a upravuje, vyrábí kabele, sotůrky, rohože a další výrobky. Svým řemeslem navazuje na místní dlouholetou tradici, která je dnes, vzhledem k nedostatku základní suroviny, v ohrožení. Zakuřovaná keramika, Igor Chrástek, Zlechov. Zakuřování keramiky je náročná metoda, při které dým a pryskyřice porézní materiál zcela utěsní. Ve Zlechově na Zlínsku se zakuřování keramiky věnuje hrnčíř Igor Chrástek. Na rozdíl od keramiky glazované se zakuřovaná keramika vypaluje v peci dřevem tzv. redukčním pálením obvykle na 10–12 hodin na teplotu 1000 stupnů. Kromě výroby zakuřované keramiky ovládá pan Chrástek také jejií zdobení pomocí nalepování vzorů, tlačením prstů a hlazením křemínku. Pan Chrástek je držitelem ceny Vladimíra Boučka a jeho keramika je označena za „Tradiční výrobek Slovácka“. Výroba slaměných došků, František Pavlica, Hroznová Lhota. Pan Pavlica je jedním z mála výrobců slaměných došků, kterými se kryjí střechy lidových a památkově významných objektů. Pan Pavlica se také věnuje výrobě slámových věnců, u kterých se při výrobě využívají klasy vypěstované na Slovácku. Tyto slaměné 279/417
korpusy poté nacházejí využití v zahradnictví, dekoratérství nebo v květinářství. Jeho výroba slaměných došků je typická pro tradiční výrobní postup, při kterém se došky váží pouze slámovým povříslem, bez použití jiného materiálu. Za svoji oddanost řemeslu byl pan Pavlica oceněn titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Slámové kraslice, Zdeňka Rajsiglová, Staré město. Slámové kraslice z dílny paní Rajsiglové jsou oceněny certifikátem z etnografické oblasti Slovácko. Stébla slámy natrhaná na staroměstských lukách, precizně zpracovaná a nalepená na slepičí, husí i drobné křepelčí kraslice vytváří typické ornamenty, které si vytvořila sama autorka. Režná, ječná či ovesná sláma se namočí do vody, stéblo se rozřeže, nastřihá podle potřebného vzorku a nalepí na vyfouknutou a obarvenou kraslici. Tento v jedné větě popsaný postup trvá ve skutečnosti mnohem déle a vyžaduje jemné ruce, preciznost a nekonečnou trpělivost. Batikované kraslice, Marie Vlčková, Ostrožská Nová Ves. Kraslice paní Vlčkové jsou oceněny certifikátem v rámci projektu „Pestrobarevná krása lidových tradic Slovácka“. Paní Vlčková pochází z Ostrožské Nové Vsi, kde se generace žen věnovaly zdobení kraslic od nepaměti. Při zdobení používá dvě techniky. První je batikování neboli zdobení rezervážní technikou. Tyto kraslice jsou také známé pod názvem „novoveské kvítkované“ nebo také „halůzkové“. Jejich autorka o nich říká, že ty nejkrásnější se malovaly vždy v Ostrožské Nové Vsi a že inspirace pro ně pochází z rostlinné říše. Předlohou byly ty nejhezčí květiny, lístky, lístečky, stonky, jejichž motivy se pak objevovaly na kraslicích. Paličkování, Petra Brandysová, Vlčnov. V místním vlčnovském klubu kultury a řemeslné výroby lze navštívit řemeslné dílny, které vede paní Petra Brandysová. Dílny jsou zaměřené na výuku paličkované krajky, batikování a nově i pletení z pedigu a proutí.
280/417
HORŇÁCKO (součást Slovácka) ANOTACE Horňácko je součástí Slovácka, tvoří jej 9 obcí a jeho centrem DESTINACE je Velká nad Veličkou. Horňácko je územím, které je bohaté na náboženské tradice a lidovou kulturu, je ovlivněné vlivem slovenským i moravským. Díky tomu zde vznikla rázovitá oblast, kde život dlouho pokračoval svým zvláštním pomalejším tempem a tradice a zvyky jsou zde stále dochované. Na místních zábavách a folklorních akcích se můžete setkat s místním tancem horňácká sedlácká, unikátním příkladem tradičních řemesel je pak horňácké tkalcovství, které zde stále udržuje několik zručných tkalců a tkadlen. POZICE V RÁMCI Součást subregionu Slovácko REGIONALIZACE ZÁKLADNÍ TÉMA - Horňácké tkalcovství. PRO - Točivý tanec horňácká sedlácká. MARKETINGOVOU KOMUNIKACI PRŮNIKY - Textilní výroba - Tanec PERSONIFIKACE REGIONU Miroslav Urban, Malá Vrbka. Je považován za jednoho z největších odborníků na ruční tkalcovství v ČR. Svým řemeslem pan Urban navazuje na činnost svého dědečka Františka Urbana, který byl významným tkalcem z Uherskohradišťska. Právě od svého dědečka se pan Urban naučil tradičnímu tkalcovství horňáckého typu. Při své profesi využívá stav po svém dědečkovi z roku 1854. Tká ze lnu, konopí, bavlny a vlny a jeho výrobky jsou jak tradiční části regionálních krojů, tak i zástěry, plátno na košile, prostírky a prostírání nebo činovať na polštáře. Pro své umění a vysokou kvalitu svých tkaných výrobků je často vyhledávaný národopisnými soubory z blízka i z daleka, které si u něj často nechávají utkat tradiční lidové kroje. Své řemeslo pan Urban předává také svým třem synům. František Okénka – pro obyvatele Horňácka výrazná pěvecká osobnost, místními je přezdívaný jako „Pan řídící“. 92letý pan Okénka je respektovaný horňácký kantor, zpěvák, hudebník-violista, konferenciér, osobitý lidový vypravěč a sběratel horňáckých lidových písní, momentálně nejstarší aktivní horňácký zpěvák. Pan Okénka patří nejen k nejoblíbenějším folkloristům jihovýchodní Moravy, ale také k legendám Horňáckých slavností a dlouholetým průvodcům po větrném mlýně v Kuželově. ATRAKTIVITY Lidová architektura, archeoskanzeny Nejvýznamnější památkou z pohledu lidové architektury na Horňácku je zachovalá horňácká obec, která se nachází v obci Hrubá Vrbka. Neméně významné jsou také větrné mlýny, ať už kuželovský větrný mlýn nebo mlýny v údolí obce Velká nad Veličkou. Hospodářské stavby v obci Hrubá Vrbka zahrnují lidové hospodářské stavby v zachovalém půdorysu horňácké dědiny z 18. a 19. století. Návštěvníci mohou spatřit několik návesních komor, dlouhé řady stodol z kamene a z nepálených cihel, kterým se říká kotovice. Zachovalou zvonici a další příklady lidové architektury je možné spatřit také v obci Malá Vrbka. V Javorníku patří mezi nejzajímavější památky lidové architektury soubor chalup zvané Kopánky, kde dříve bydleli nejchudší lidé z obce. Z období 16. století se v obci zachovala budova jednoty bratrské, v současné době sloužící jako fara, jež má v interiéru bohatou výzdobu v horňáckém stylu. V obci lze vyrazit také ke skupině zachovalých roubených seníků nacházejících se na východním okraji vesnice. Kuželovský větrný mlýn v Kuželově je jediný větrný mlýn svého druhu na Moravě. Jde o větrný mlýn holandského typu, který byl postaven roku 1842 jako obecní mlýn. V bývalém mlynářově domku a přilehlém chlévě a stodole se nachází expozice horňáckého bydlení, zemědělských nástrojů a jiného pracovního náčiní pocházejícího z přelomu 19. a 20. století. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Horňácké tkalcovství. Horňácké vzorované textilie, typické svými vzory i barevností, tvoří specifickou kapitolu lidového tkalcovství. Díky dokonalému 281/417
řemeslnému zpracování, se všemi znaky tvůrčího vyjádření, jsou zvláštností lidové kultury Horňácka. Vzorové tkaní s použitím desky tak, jak je mistrně ovládají horňáčtí tkalci, je rozšířeno v celé východní Evropě i na Balkáně, ale v českých zemích je doloženo pouze na Horňácku. Vzorové tkaní bývalo kdysi výhradou pouze mužů. Dnes je tomu na Horňácku jinak a do tkaní složitých vzorů se pouštějí ženy. Výraznou postavou v oblasti horňáckého tkalcovství je paní Hana Buchtelová z Malé Vrbky, která jako jediná převzala tradici tkalcovství po svých rodičích a prarodičích. Horňácká činovať. Na moravském Horňácku nedaleko Hodonína se dodnes dochovala tkalcovská technika, která dodržuje staré tradice při výrobě tkanin, jak po technické stránce, tak v barvách a vzorech. Předkové místních obyvatel využívali horňáckou činovať na kroje a povlaky na peřiny, v dnešní době se využívá při dekoraci interiérů bytů nebo na oděvní doplňky. Původním materiálem bylo konopí, později bavlna a len. Nejčastěji se používají příze v přírodním odstínu nebo bělené. Pro vzory vytvářené textilní vazbou nebo s použitím barevných útků se používá barva červená, modrá a černá stejně jako přírodní a žlutooranžové odstíny, které byly původně užívány při tkaní krojových součástek. Ruční tkadlec, Miroslav Urban, Malá Vrbka. Je považován za jednoho z největších odborníků na ruční tkalcovství v ČR. Svým řemeslem pan Urban navazuje na činnost svého dědečka Františka Urbana, který byl významným tkalcem z Uherskohradišťska. Právě od svého dědečka se pan Urban naučil tradičnímu tkalcovství horňáckého typu. Při své profesi využívá stav po svém dědečkovi z roku 1854. Tká ze lnu, konopí, bavlny a vlny a jeho výrobky jsou jak tradiční části regionálních krojů, tak i zástěry, plátno na košile, prostírky a prostírání nebo činovať na polštáře. Pro své umění a vysokou kvalitu svých tkaných výrobků je často vyhledávaný národopisnými soubory z blízka i z daleka, které si u něj často nechávají utkat tradiční lidové kroje. Své řemeslo pan Urban předává také svým třem synům. Horňácká skupina výtvarníků. Malbě, kresbě, grafice i společné řemeslné práci se věnovali výtvarníci z Horňácké skupiny založené díky snaze Karla Supa. Dalšími členy skupiny byli Miroslav Sylla a jeho manželka Svatava Syllová Beňová. Skupinu tmelil zájem o lidové motivy, volnou krajinu a folklorní tradice. Společně tak vybudovali pavilon Strážná hůrka, kde každé léto vystavovali. Společné výstavy byly každoročním vyvrcholením jejich úsilí. Výstavní pavilon Strážná hůrka je dnes pravděpodobně nejznámější místo ve Velké nad Veličkou. Horňácký kroj. Nejstarší vlivy na kroje lze vystopovat až k pohanským oděvům, jejich chápání barev a pojetí látky. Na Horňácku je dodnes bílá barva chápána jako smuteční, stejně jako u starých Slovanů. Dokládají to četné smuteční výšivky na koutních plachtách používaných na pohřby. Bílá a černá barva se užívala k vyjádření stáří, což se promítá na krojových doplňcích pro starší, kde tyto barvy převládají. Hýřivá barevnost se zase vyskytuje na krojích mladých lidí. Horňácký lidový oděv je typický pravoúhlými střihy jednotlivých součástek, což svědčí o jeho archaičnosti. Pro svou úzkou štíhlou siluetu (upnuté mužské nohavice či ženský kroj bez spodniček) bývá řazen ke krojům horského typu podobně jako lidový oděv na Valašsku či Moravských Kopanicích. Horňácká výšivka, Eva Minksová, Velká nad Veličkou. Zájem paní Minksové o lidovou výšivku a lidový horňácký kroj se postupně formoval již od dětství. Trávila jej v prostředí Horňácka, které je na lidové projevy velmi bohaté. Cenné zkušenosti nasbírala při své práci pro Ústředí lidové umělecké výroby. Poté se věnovala zejména výrobě oděvních součástek kroje, především pak mužské košili zvané šňůrkovice, kterou s hrdostí nosí obyvatelé Velké nad Veličkou při lidových veselicích a nemusí se jednat nutně o folkloristy. Šňůrkovnice jsou oblíbené i u ostatních obyvatel Velké nad Veličkou. Svému řemeslu a koníčku se paní Minksová věnuje i nadále, i když už jen pro radost. Dále vyšívá kroje a výšivky pro svoji rodinu a přátele. Za svoji práci byla paní Minksová oceněna titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Obyčeje a zvyky, události Malování a psaní vápnem na silnice – jedná se o tradici, pomocí které se zveřejňuje nový vztah mezi dvěma lidmi. V některých případech se vápno nahradilo řezankou a pilinami, které se sypaly na silnici. K tomuto zvyku tak obvykle dochází na některé silnici ve vesnici obvykle během Velikonoc v noci z neděle na velikonoční pondělí. Dříve se nově započatý vztah mezi mužem a ženou oznamoval pomocí kropení cesty a následným vysypáváním cesty plevami z neděle. Ve 30. letech byl tento 282/417
způsob zveřejňování vztahu nahrazen psaním na vrata a zdi domů. Tento zvyk najdeme např. v obci Chlumčany. Horňácké kosení – ruční kosení luk nejen jako tradiční způsob péče o krajinu, ale i jako příležitost k setkání a sdílení atmosféry zpříjemněné muzikou a zpěvem. Milovníci Horňáckého folklóru a krásné přírody mají šanci shlédnout a zkusit své síly v kosení či zpěvu a pomoci vybrat ty nejlepší z nejlepších. Celý den je v rámci této akce od brzkého rána věnován dnes již zapomenutému životnímu stylu kosců na orchidjových loukách. Krojovaní kosci v doprovodu pohrabovaček z různých obcí Horňácka soutěží nejen v krásném pokosu, ale i ve zpěvu a ve zvučném nakouvání kos. Akci tradičně zahajují statostové Horňáckých obcí. V doprovodném programu je malý jarmak tradičních výrobků, projížďka na koni, ukázka výcviku ovčáckých psů, oběd v tradičním stylu pod širým nebem. Odměnou vítězům je mimo darů i putovní cena vyšívaná tradiční technikou. Celý program doprovází horňácká muzika a stylové občerstvení. Probíhá nad obcí Malá Vrbka v červnu. Hudební a taneční folklor Horňácká sedlácká – jedná se o nejvýznamnější horňácký tanec. Náleží ke skupině tzv. točivých tanců. První zprávy se o tomto nejtypičtějším tanci pro oblast Horňácka začaly objevovat již v 19. století. Tanec horňácká sedlácká lze rozdělit na několik typů podle obcí, ve kterých se tančí. Sedlácká, která se tančí v obcích Velká nad Veličkou, v Hrubé Vrbce, Javorníku a také v Kuželově a Malé Vrbce je bohatý a tanečně i hudebně velmi pestrý celek. Oproti ní je horňácká sedlácká z Lipova a z obce Louka pohybově i skladebně jednodušší, avšak její tempo pohybu u tanečního víření je rychlejší. Poslední nejběžnější variantu horňácké sedlácké lze spatřit v obcích Suchov a v Nové Lhotě. Tamější forma má ze všech zdaleka rychlejší tempo a celý pěveckopohybový projev je mnohem živelnější, dynamičtější a zemitější než u horňácké sedlácké z Velké nad Veličkou a z Lipova. Významné folklorní festivaly a soubory Ozvěny Horňácka, Velká nad Veličkou –tradiční mezinárodní folklorní přehlídka souborů konaná ve Velké nad Veličkou. Akce je také spojená s pochodem, jenž má připomenout památku republikánů ze Suchova (skupiny mladých kulturních nadšenců, založené kolem roku 1882 a působící buditelsky na okolí Horňácka). Součástí akce je i biojarmak na náměstí ve Velké nad Veličkou. Letos proběhl již 17. Ročník. Návštěvníci si mohou zakoupit i tradiční produkty na lidovém jarmarku, zhlédnout lze i několik představení dětských folklorních souborů z Horňácka. Červencové Horňácké slavnosti, Velká nad Veličkou – program se skládá z autentického folkloru Horňácka, dále lze navštívit třeba horňácký jarmark tradičních řemesel. Slavnosti se konají pravidelně od roku 1957 v areálu pod Strážnou hůrkou, který je centrem folklorních zvyklostí a tradic Horňácka. Na festivalu se lze také zaposlouchat do místních folklorních souborů, cimbálové muziky nebo tvorby sólistů horňácké oblasti. Mladé Horňácko, dětský folklorní festival. Dětský folklorní festival Mladé Horňácko se uskutečňuje pravidelně od roku 1972 ve Velké nad Veličkou. Jedná se o největší přehlídku dětského folkloru v regionu. Pokud vás zajímá, jaká bude budoucnost tohoto svérázného regionu a vývoj jeho tradic, tento festival nabízí částečnou odpověď. Na festivalu každoročně vládne přátelská a uvolněná atmosféra, lze zde potkat až 300 nadšených dětí, pro které je folklor a lidový tanec koníčkem. V pořadu dále pravidelně účinkují zpěváci a dětské hudecké i cimbálové muziky, program festivalu také tvoří dětské hry, říkadla, zaslechnout lze i regionální popěvky, předváděny jsou chlapecké hry a místní horňácké tance. Festival klade důraz především na interpretaci dětského horňáckého folkloru a snaží se zažehnout zájem místních dětí o zpěvnost a hudebnost. Horňácký mužský sbor z Velké. V oblasti Horňácka mají mužské pěvecké soubory velikou tradici. Zajímavostí tohoto souboru z Velké nad Veličkou je to, že sbor není doprovázen žádnou muzikou. Ve svém repertoáru má soubor i ohnivější a rychlejší písně, které se v tomto kraji nazývají „sedlácké“. Soubor je pravidelným účastníkem přehlídek a folklorních festivalů na celém Slovácku. Své fanoušky má i ve větších městech (Praha, Brno), kam cestuje minimálně jednou ročně. Horňácký mužský soubor je také tradičním účastníkem fašanku a Horňáckých slavností. Tvorbu Horňáckého sboru lze zaslechnout i v rozhlasových či televizních vysílání. Jejich písně rovněž vyšly i na kompaktních discích. Soubor vyvíjí velkou snahu o pravidelné 283/417
setkávání mužských souborů z kraje, a proto sám organizuje pravidelné setkání příznivců mužských souborů z celého Slovácka, které se koná jednou za dva roky. V současnosti soubor tvoří kolem 20 pravidelných zpěváků. Soubor Lipovjan z Lipova – soubor pochází z horňácké obce Lipov ležící v podhůří Bílých Karpat. Soubor Lipovjan vznikl v roce 1972 a pro svá mnohá vystoupení v zahraničí – v Německu, Francii, Itálii či Německu – je dobře známý i v tamějších folklorních oblastech. V současnosti má soubor kolem 30 členů ve věku 15–30 let. Hlavním cílem souboru je udržování a v určité míře také rozvíjení tradiční lidové kultury Horňácka. Soubor Lipovjan je také hlavním organizátorem regionálního kola soutěže „O nejlepšího tanečníka slováckeho verbuňku“. Sbor ženiček z Lipova – vynikající ženský sbor působící v obci Lipov. Cimbálová muzika Martina Hrbáče. Horňácká cimbálová muzika vznikla v roce 1966 při tehdejším závodě Jihomoravské trubkárny a tažírny ve Veselí nad Moravou. Je složena z horňáckých muzikantů. Repertoár cimbálové muziky Martina Hrbáče tvoří horňácké písně, písně lidové. Hlavním cílem všech členů je udržet při životě původní horňácké písně i folklor a předávat tradici a radost z folklorní lidové tvorby z Horňácka dalším generacím. Horňácká cimbálová muzika Petra Galečky. Muzika vznikla v roce 1993, kdy ještě spolupracovala se souborem Lipovjan. Soubor již vydal dvě kazety a tři CD nahrávky se svojí tvorbou. Cimbálová muzika vyrazila i na mnoho zahraničních festivalů do Francie, Itálie, Nizozemí a rovněž na Slovensko. Soubor již vystoupil v německém Bonnu a Lipsku, několikrát v polském Žninu a Varšavě, dále pak v rakouské Vídni, hlavně však vystupuje i v českých městech (Praha, Brno, Teplice, Přerov nad Labem, Velké Meziříčí, Tišnov, Třebíč). Repertoár muziky je tvořen zejména písněmi z Horňácka, nechává se však inspirovat i tradiční hudební tvorbou a zdroji jiných národopisných oblastí. Horňácká cimbálová skupina Kubíci – kapela patří k nejmladším cimbálovým muzikám na Horňácku. Byla založena v roce 2004. Většina současných členů se rekrutovala z národopisného souboru Veličánek. Jelikož většina členů pochází z obce Velká nad Veličkou, repertoár muziky tvoří především písně z tohoto regionu. Jedná se především o „táhlé“ písně určené k místnímu tanci. Kapela se také věnuje písním z jiných regionů Slovácka a Slovenska nebo i písním cikánským, maďarským či rumunským. Kapela se pravidelně účastní folklorního festivalu Horňácké slavnosti a rovněž i masopustu, kterému se na Horňácku neřekne jinak než fašank. Horňácká cimbálová muzika Petra Mičky. Cimbálová muzika vznikla v roce 1999. Muzika spolupracuje s mnoha významnými folklorními osobnostmi Slovácka tak, jak je tomu v tomto regionu zvykem. Cimbálovou muziku Petra Mičky si lze vychutnat třeba na slováckém fašanku nebo na některých hodech v horňáckých obcích. Muzika svojí tvorbou navazuje na starou a z velké části nepřerušenou horňáckou muzikantkou tradici, kterou svým jedinečným způsobem křísí a snaží se ji zavést zpět na lidové slavnosti. Regionální produkty Tkaný textil, Hana Buchtelová, Malá Vrbka. Textilní výrobky paní Buchtelové jsou zařazeny na seznam certifikovaných výrobků oblasti Slovácka. Paní Buchtelová žije v horňácké obci Malá Vrbka. Ke tkaní ji dovedla rodinná tradice, neboť rodina Okénkových, s níž je příbuzná po matce, se tkaním zabývala po několik generací. Přestože paní Buchtelová měla k textilní tvorbě blízko, nezvolila si ji zpočátku za svou životní dráhu. Vystudovala zahradní architekturu a tkaním se aktivně začala zabývat až po mateřské dovolené. Pomocníky při výrobě a prezentaci jsou také její děti, a tak je tu naděje, že tradice tohoto ojedinělého způsobu tkaní nezanikne.
284/417
PODLUŽÍ (součást Slovácka) ANOTACE Kraj lužních lesů, vinic a úrodných polí v nejjižnějším cípu DESTINACE Moravy je proslulý bohatou historií, folklorními tradicemi a četnými stavebními památkami. Části této oblasti daly jméno vodní plochy, zde nazývané luže. POZICE V RÁMCI Součást subregionu Slovácko REGIONALIZACE ZÁKLADNÍ TÉMA - Vrtěná a hošíje – typické hodové tance. PRO - Malérečky a tradiční podlužácké ornamenty – MARKETINGOVOU malovaná žudra. KOMUNIKACI PRŮNIKY PERSONIFIKACE REGIONU František Studénka – celý svůj život se podílel na rozvoji kulturního života v obci Tvrdonice i v celém kraji. V roli zpěváka a organizátora se účastnil místních národopisných slavností Podluží v písni a tanci. Vystupoval také na MFF ve Strážnici a na mnoha dalších místech. V roce 1991 získal ocenění „Laureát Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici“ za znovuoživení tradice bohatýrského zpěvu na Podluží. ATRAKTIVITY Lidová architektura, archeoskanzeny K malebnosti lidových staveb na Podluží přispívalo velkou měrou jejich barevné olíčení, na konci 19. a počátkem 20. století pak malování žudra různobarevnými, převážně květinovými motivy, což bývala téměř výlučně práce žen – hospodyň, případně specializovaných „maléreček“. Kromě obytných domů jsou významným prvkem dosud zachovalé lidové architektury regionu vinohradnické stavby, jako např. sklepy a lisovny zvané „búdy“ a především drobnější sakrální objekty, tedy kaple, boží muka, poklony. V Dolních Bojanovicích se nachází slovácká chalupa, jež je památkově chráněnou budovou z počátku 19. století, která svoji současnou podobu získala asi o sto let později. Exteriéru chalupy dominuje typické slovácké žudro zdobené ornamentem s rostlinnými motivy (jablíčky, tulipány a hrozny vinné révy) od malérečky Hedviky Fukalíkové. Od roku 1996 objekt spravuje místní Muzejní spolek. Při prohlídce interiéru se návštěvníkovi dostane výkladu o původní vnitřní dispozici i vybavení typického selského stavení 19. století a současně se seznámí s bohatou historií zdejšího lidového kroje a zvykosloví. Obohacením prohlídky je nově objevená a zpřístupněná cihlová studna z roku 1901. Na návsi v Lanžhotě stojí památkově chráněné stavení, ve kterém je dnes umístěno obecní muzeum. Návštěvníkům nabízí jednu z posledních ukázek vzorně udržovaného sedláckého domu. Starobylost podtrhuje barevně zalíčená fasáda s typickým výstupkem – žudrem s ornamentální nástěnnou malbou, dřevěný plot i tradiční trojdílné uspořádání uvnitř stavení. Zde se nachází expozice lidového bydlení na Podluží s unikátním malovaným selským nábytkem, původním dřevěným trámovím i četnými sbírkami lidového oděvu. Na obytný dům navazuje tzv. náspím rozsáhlý hospodářský trakt s ukázkami zemědělských předmětů a nástrojů, ukončený zahradou – humnem. Areál sklepů v Nechorech je soustředěn na okraji nechorských vinohradů. Začaly se stavět na konci 18. století. Původní sklepy jsou s pozednicemi, které jsou na nárožích podepřeny dřevěnými sloupy v průčelí se sedlovými střechami a okny do oblouku, zdobeny podlužáckým ornamentem, lidově nazývaným žudrem, u země s různobarevnou obrovnávkou a drobnou malbou. Uvnitř sklepu bývaly velké jednoprostorové lisovny, ve kterých se postupem času vestavěly malé místnosti „izébky“, sloužící především ke společenským událostem nebo k odpočinku. Nové sklepy, převážně z konce 20. století, jsou stavěny jako jednopatrové. V dolní části mají velkou lisovnu a nad ní společenské nebo obytné patro. Z lisovny se jde úzkou hlubokou chodbou „šíjí“ do samotného kvelbeného sklepa, většinou rovného nebo tvořícího písmeno T, některé sklepy mají i kruhový půdorys tzv. rotundu, obvykle bývají 3–4 metry pod zemí. Starý kvartýr v Lužici je památka tradiční lidové architektury, prezentující stálou 285/417
expozici bydlení i příležitostné výstavy. Tzv. Starý kvartýr z Lužic je zachycen v archivních materiálech poprvé roku 1828, ale jak dokládá jeho název, samotná historie sahá až do poloviny 18. století. V interiéru se návštěvníkům představí nejen stálá expozice bydlení na přelomu 19. a 20. století, rozsáhlá sbírka zemědělských nástrojů a předmětů, ale i příležitostné výstavy k dějinám obce a tematické zvykoslovné výstavy (vinobraní, hody, svátky vánoční a velikonoční) doplněné ukázkami lidové řemeslné tvorby. Boží muka za „Starú Břeclavú“ jsou státem chráněnou kulturní památkou a zřejmě nejznámějšími božími muky v České republice. Váže se k nim několik pověstí – podle jedné z nich byla postavena v roce 1734 na památku pacholka a děvečky, kteří zde byli zabiti bleskem. Boží muka stála na pozemku rolníka Martina Chorváta u bývalé dobytčí cesty, která vedla z Uher přes Moravu do Čech a Německa. Nad obnovenou památkou dnes drží ochranu Slovácký krúžek ze Staré Břeclavi. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Malérečky a podlužácké ornamenty. Na Podluží se dodnes zachovala tradice „maléreček“, které zdobí kapličky, Boží muka, ale i okna a dveře obyčejných domů barevnými květinovými motivy. Neustálou péčí starostlivých maléreček jsou každoročně obnovovány ornamentální malby božích muk a kapliček i žudra stavení či vinných sklepů. Výšivky a krajky. Bohatě zdobené kroje jsou dokladem zručnosti zdejších vyšívaček, krajkářek a švadlen. Do dnešních dnů se dochoval především slavnostní kroj svobodných děvčat a mládenců. Nejzdobnější je kroj svobodné chasy. Chlapecký podlužácký kroj oslňuje kontrastem červených nohavic a bílé košile s rukávy vyšívanými v několika pasech nad sebou bílou prolamovanou výšivkou. Na košili oblékají chlapci kratičkou vestu neboli „lajbl“ z hedvábné zelené látky s velkými květy a ozdobený dlouhými malovanými mašlemi. Množství výšivek, paličkovaných krajek a malovaných mašlí zdobí i dívčí podlužácký kroj, vyznačující se také velkým počtem širokých sukní. Dívčí „lajbl“ se podobá chlapeckému. Sváteční korunou je úprava hlavy do zvláštního červeného čepce — „rožku“. Paličkovaná krajka. Tradici paličkování lze doložit od počátku 19. století na Podluží, kde krajkářky vyráběly náročné krajky pro lemy ženských šátků. Řezbářství. V katastru obce Dolní Bojanovice lze obdivovat unikátní soubor dřevěných vyřezávaných křížů Františka Vymyslického (1841–1933), rodáka z této obce. Práce stařečka Vymyslického, jak se mu dodnes v rodišti s úctou říká, se stala vyvrcholením lidového řezbářství na Podluží. Centrální kříž na bojanovickém hřbitově byl zhotoven v roce 1905 a jeho výška dosahuje úctyhodných 6,5 metru. Z toho je zhruba 5 metrů pokryto vyřezávanými biblickými a liturgickými motivy – příběh Adama a Evy u stromu poznání, výjevy křížové cesty se samostatně vyobrazenými nástroji Kristova umučení, symboly vyjadřující církev a víru (kalich s hostií), vinný hrozen aj. Účinek řezbářského mistrovství je umocněn barevností, oživenou nedávným restaurováním, a kvůli svým nesporným hodnotám je hřbitovní kříž evidován jako nemovitá kulturní památka. Druhý kříž lidového řezbáře Vymyslického se nachází před kostelem sv. Václava a třetí potom nalezneme u polní cesty do vinných sklepů ve čtvrti Cacardov. Obyčeje a zvyky, události Smrtnica v Josefově je lidová obřadní obchůzka, kterou v Josefově obnovil ve dvacátých letech místní pastýř. V dnešní době se ráno na Smrtnou neděli vydává průvod děvčat v čele s nejstaršími děvčaty, tzv. stáčkami, které nesou ozdobenou metlu potaženou bílým plátnem, na obchůzku obce za zpěvu krátkých popěvků. Metla je ozdobena mašlemi a pestrými řetězci nastříhaných pohlednic. V každém domě jsou obdarovány dle zvyku – vejci, sádlem, solí, moukou a taky penězi. Po ranní obchůzce pak následuje odpočinek – oběd. Maminky stárek a podstárek uvaří pro všechna děvčata chutný oběd v kulturním domě. Po obědě vymění stárky tzv. jelito, za figurínu babu (smrtku), která je oblečená v kroji. Obejdou s ní opět dědinu, koho potkají, tomu se smrtka pokloní. Děvčata opět zpívají. Za zpěvu pak přijdou k potoku, tady babu odstrojí a zbytek hodí do tekoucí jarní vody. Výroční obřad se mění na jarní svátek dětí, který jim i po létech bude připomínat jaro a dětství v rodné obci. Mytologie, obřady Velkomoravská říše byla první známý západoslovanský stát, ve své době nejmocnější a nejsilnější ve střední Evropě. Její existenci dodnes dokládá archeo286/417
logické naleziště v Mikulčicích. Tato národní kulturní památka zároveň usiluje o zápis na Listinu světových kulturních památek UNESCO. V 9. století zde stál velkomoravský hrad s rozsáhlým podhradím na ostrovech. Toto místo představovalo důležité místo české státnosti i místo působení slovanských věrozvěstů sv. Konstantina-Cyrila a sv. Metoděje. Dodnes tu můžete spatřit základy knížecího paláce a 12 kamenných kostelů, pohřebiště s celkovým počtem přes 2.500 objevených hrobů i pozůstatky mohutného valu. Další významné velkomoravské hradiště představuje Pohansko u Břeclavi. Hradiště tu bylo vybudováno v 9. století a jednalo se o nejrozsáhlejší raně středověké opevnění v Česku. Uvnitř velkomožského dvorce byl kostel a pohřebiště, stávaly tam domky, chlévy, stodoly i sýpky. Hudební a taneční folklor K nejznámějším a dodnes živým tancům patří na Podluží párový tanec vrtěná, chlapecké hošije a verbuňk. Mezi starší tance s původním obřadním zaměřením se řadí žabská, šátečková nebo hejnom, k tancům rázu reprezentačního patří např. taneční hry varajková, palicová a slámečková, valacina či ovčácká a další tance polkového a valčíkového rázu. Vrtěná je točivý tanec, který je obdobou horňáckých sedláckých a kyjovských skočných. Podle písemných zmínek se dříve tančívala samostatně – podobně jako sedlácká. Jako samostatný tanec se dnes objevuje zřídka, například o svatbě – svatební sólo. Od těchto zpráv se vrtěná výrazně strukturálně i formálně změnila. Dnes se tančí jako čtvrtý tanec v pořadí: polka, valčík, polka, vrtěná. Dnešní formu vrtěné charakterizují komíhavé pohyby spojených paží – hačky – pačky, víření dvojice a prodloužení úvratím. Víření je v bočném postavení, rychlé a v hladkém běhovém kroku. První vrtěná – podlužácká skočná – předchůdce hošijí, se liší od klasického typu tím, že po zpěvu písně na počátku tance chlapec vyskakuje, tleská si pravou rukou na holínku čižmy, zatímco se dívka otáčí na místě. V závěru se objevuje figura víření dvojice. Hošíje je mužský hodový tanec. Je nezbytnou součástí hodového ceremoniálu a tančí se na hodech k večeru. Tradičně se jimi ukončuje odpolední zábava. Všichni přítomní muži, ať svobodní nebo ženatí, jsou v určitém pořadí vyzváni do tance, což provádí stárek předáním práva. Hošije mají do určité míry soutěživý ráz, muži se snaží, aby vyskakovali co nejvýše a nejpěkněji. Každý si musí za své sólo zaplatit, přesto je pro každého poctou zúčastnit se tohoto obřadu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Podlužské nářečí patří mezi skupiny moravskoslovenského nářečí, má příčestí minulé typu mohéł, néséł či 3. os. pl. préz. typu oňi prosá, vozá ad. Významné folklorní festivaly a soubory Podluží v písni a tanci – regionální národopisné slavnosti pořádané každoročně první týden v červnu v Tvrdonicích. U jejich zrodu stál Slovácký krúžek z Tvrdonic, který roku 1946 uspořádal národopisnou slavnost s názvem Rok na Podluží. Od roku 1956 se konají každoročně pod názvem Podluží v písni a tanci. Slavnosti se konají po tři dny, jejichž pravidelnou součástí je i vystoupení souborů z jiných národopisných oblastí Moravy, Čech a Slovenska. Podlužan Břeclav je folklorní soubor středoškolské mládeže navazující na mnohaleté tradice souboru stejného jména, který rozvíjením tradic lidového zpěvu a tance uchovává umění moravského Podluží. Soubor založil tradici přehlídkového folklorního festivalu středoškolské mládeže tří sousedních zemí, a to Dolního Rakouska, západního Slovenska a jižní Moravy nesoucí název „Břeclavský máj", jehož 1. ročník se povedl úspěšně uskutečnit v roce 2000. Břeclavánek je dětský národopisný soubor, který vznikl v roce 1984. Do svých programů zařazuje většinou pásma jihovýchodní Moravy, především regionální oblasti Podluží. V současné době navštěvuje soubor okolo 60 dětí, které jsou rozděleny do tří skupin, a to mladší taneční skupina ve věku 5–9 let, starší taneční skupina 9–15 let a cimbálová muzika. Pravidelně vystupuje na kulturních akcích v České republice i v zahraničí. Svými vystoupeními potěšil diváky ve Francii, Polsku, Rakousku, Švýcarsku, Srbsku, Bulharsku, Rusku a Itálii. Spolupracoval s Českým rozhlasem a televizí. Ve svých vystoupeních používá více variant krojů, má velmi široký repertoár, takže je schopen vytvořit bez obtíží pestrý a zajímavý program. Slovácký podlužácký krúžek Tvrdonice sdružuje všechny zájemce o lidové 287/417
tradice regionu. Jeho historie sahá do roku 1929, kdy byl založen první mužský sbor. Od té doby připravil nesčetně vystoupení pro publikum doma i v zahraničí. Reprezentoval region Podluží například na festivalech ve Strážnici, Červeném Kostelci, Domažlicích a dalších místech. Pomněnka Tvrdonice je dětský folklorní soubor, který dnes navštěvuje festivaly v širokém okolí a má za sebou mnohá úspěšná vystoupení v zahraničí. Základnu souboru tvoří děti z Tvrdonic, Kostic a Lanžhota. Náměty pro svá vystoupení čerpá soubor především v těchto „domovských“ obcích, dále pak v nejbližším okolí na Podluží. Soustředí se především na dětské hry, říkadla, písně a tance. Lužičtí mužáci je mužský pěvecký sbor, který poprvé vystupoval v roce 2000. Reprezentoval obec Lužice na předhodových zpíváních v Hruškách, Mikulčicích, Josefově, Prušánkách a Muněticích. V roce 2007 sbor založil občanské sdružení, jehož cílem je rozvoj a upevnění kulturních tradic, organizování kulturních akcí a zapojení se do kulturního života obce a regionu Podluží. Sbor zpívá převážně písně z Podluží. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Praskokrky – tradiční recept z Podluží z nekynutého těsta. Takto připravené nudle neboli „krajance“ se zavařovaly do polévek, nejčastěji fazolových. „Krajance“ upravené s praženou krupicí doplněné hlávkovým salátem jako hlavní polední jídlo byly syté. Lokše – neboli přesňáky jsou bramborové placky. Lokše je možno potřít náplní smíchanou z mletého máku, cukru a povidel nebo povidly samotnými. Svinout do roličky jako palačinky a podávat. Bez náplně jsou výborné k fazolové polévce. Praménky – těsto velmi podobné vánočkovému, ne tak sladké, vyválíme do jednotlivých praménků, které se namažou máslem a zaplétají ze tří pramínků na způsob pleténky (copu). Příloha k fazulnici. Fazulnice – vývarová polévka s fazolí a masem (šrůtkou uzeného, uzeným vepřovým kolenem nakrájeným na kostičky, paprikovým klobáskem, kostí s masem), bramborem, kořenovou zeleninou, cibulí a česnekem. K fazulnici se doporučují pečená či smažená jídla (např. praménky, lokše, buchty, koláče, nejčastěji bez náplní či posýpek). „Neoveská“ fazulnica – fazolová polévka z malých bílých fazolí, do níž se před dokončením přidávají povařit široké nudle nebo škubánky (noky). Hodně hustá, téměř jako kaše. Pěry (guliváry) – kynuté knedlíky plněné ovocem. Regionální produkty Obuvnictví v Kosticích, František Tureček, držitel „Nositel tradice lidových řemesel“. Obuvnické řemeslo patřilo k rodinné tradici, jíž se věnoval už dědeček a stejně tak i otec. Výrobou krojové obuvi se začal zabývat od roku 1966, kdy převzal dílnu po svém dědečkovi. Kvalita jeho práce byla oceněna v roce 1969 titulem „Mistr lidové umělecké výroby“. Při své práci vychází z technologického odkazu minulých generací obuvníků a snaží se jej důsledně uplatňovat v současné výrobě. Materiálem pro výrobu obuvi je především různě upravená hovězí kůže, která se používá na svršek a pak také hutná vepřovice, používaná na podrážky, kramfleky a výztuže. Obuvnictví v Prušánkách, Josef Janulík. Vyučil se obuvníkem a pracoval u mistra v dílně. Natrvalo pracoval v obuvnické dílně v Lanžhotě, která pracovala na zakázkové výrobě pro brněnské ÚLUV. Šila se zde obuv pro soubory lidových písní a tanců, pro muzikanty, ale také pro divadelní jeviště a kluby vojenské historie. Zkušenosti a zručnost Josefa Janulíka byly v roce 1983 oceněny titulem „Mistr lidové umělecké výroby“. Po odchodu na odpočinek nepřestal pracovat a zřídil si v Josefově svoji dílnu.
288/417
HANÁCKÉ SLOVÁCKO (součást Slovácka) ANOTACE Oblast mezi Hanou a Slováckem, v níž se snoubí DESTINACE charakteristiky obou těchto oblastí. Místní rodák, spisovatel Jan Herben nazval tuto oblast „krajem beze stínu“ a tento název dodnes nese i místní folklorní festival. Slunná oblast vytváří ideální příležitost pro vinařství se staletou tradicí habánských a templářských sklepů. POZICE V RÁMCI Součást subregionu Slovácko REGIONALIZACE ZÁKLADNÍ TÉMA — Vinařství – habánské a templářské sklepy. PRO — Zavádka – obřadní tanec, který se tančí o hodech. MARKETINGOVOU KOMUNIKACI PRŮNIKY Vinařství PERSONIFIKACE REGIONU Bratři Mrštíkové. V roce 1889 se v Divákách na hanáckém Slovácku usadili bratři Alois a Vilém Mrštíkovi, kteří zde přijímali přední české a moravské výtvarníky a slovesné umělce. Patřili k nim mj. Alfons Mucha, bratři Uprkovi, Zdenka Braunerová, Jaroslav Kvapil či Dušan Jurkovič aj. Mrštíkové v Divákách také vytvořili svá nejvýznamnější díla – drama Maryša (1894), které se stalo vrcholem realistické dramatiky 19. století, a román „Rok na vsi“ (1903–1904), díky němuž se Diváky (Habrůvka) staly snad jedinou obcí na Moravě, která má detailně umělecky zpracovánu svoji kroniku s životními příběhy téměř všech osob žijících tu v 80. a 90. letech 19. století. Josef Zelinka ze Šitbořic je řezbář a sochař Hanáckého Slovácka. Pracuje ve sklepě rodinného domu, kde má řezbářský atelier. Jeho doménou je výroba reliéfů na čelech vinných sudů, které zkrášlují interiéry vinných sklípků jižní Moravy, ale i Rakouska a Německa. Dále tvoří busty koní, vinařů i prostých obyčejných lidí všeho druhu. Zabývá se také restaurátorskou činností, zvláště v jihomoravských kostelech. ATRAKTIVITY Lidová architektura, archeoskanzeny Součástí krajiny jsou nejrůznější architektonické památky s tematikou vína a vinařství. Patří sem vinohradnické obce, vinařské stavby, kapličky, boží muka a jiné drobné stavby. Velmi specifickou součástí vinohradnické krajiny jsou vinařské stavby, které zastupují nejčastěji lisovny a sklepy. Ty bývají rozloženy zpravidla při okrajích vinic, tedy více či méně vzdáleny od vesnice. V některých případech jsou lisovny a sklepy umístěny přímo v obcích, jsou tedy jejich historickou součástí. Typický příklad lisoven z hanáckoslovácké oblasti z doby po roce 1700 představují historické sklepy a lisovny ve Velkých Pavlovicích. Jedna ze staveb pochází z roku 1808. Jedná se o patrové stavení, postavené štítem do ulice. Vchod ve středu štítové stěny je opatřen žudrem a klenutým otvorem, nad nímž se v omítce nachází plochý kříž. V přízemí stavby se nachází lisovna s vinným dřevěným lisem. Prostora je zaklenuta valenou klenbou s křížovými lunetami. V patře se nachází sýpka a pod úrovní stavby vinný sklep. Sedlová střecha je kryta pálenou taškou. Vrbické sklepy zahrnují dvě lokality, které byly budovány s odstupem několika století a svým vzhledem i charakterem se značně liší. Starší kolonie Na sklepech vznikla v druhé polovině 17. století a dnes je součástí vesnické zástavby. Většinou jde o kamenná patrová stavení se zapuštěnými lisovnami a dlouhými klenutými sklepy. Známější lokalitou jsou vinné sklepy Straz. První chodby se začaly budovat na přelomu 18. a 19. století. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Mezi tradiční výrobky jižní Moravy patří kraslice. Na Moravě se kraslice zdobí rozličnými technikami, mezi něž patří voskový reliéf, vosková batika, děrování, jezerní sítina, vyškrabování nebo polepování slámou. Postupem času došlo k odklonu od významu původních symbolických motivů a dnes je důraz kladen zejména na estetickou stránku a individuální schopnosti tvůrce. Tímto prastarým řemeslem se dodnes zabývá mnoho žen, které své kraslice prodávají na velikonočních jarmarcích. Borkovanské kraslice. Kraslice z obce Borkovany jsou nejvýznamnějším a stále živým prvkem lidových tradic v obci. Výrobě kraslic se tu věnuje okolo padesáti žen – 289/417
maléreček, které za rok dokáží vytvořit až 300 tisíc kusů. Tato dovednost se dědila z generace na generaci až dodnes. Expozice kraslic v Borkovanech představuje soubor unikátních, tzv. résovaných (vyškrabávaných) kraslic. Unikátní nábytek zdobený slámou, jehož výroba je dokumentována pouze na Moravě, nabízí expozice Městského muzea v Kloboukách u Brna. Je zde shromážděn nejen malovaný nábytek, ale také textil, kroje, keramika, kraslice, řemeslné nástroje. Malovaný lidový nábytek i soubory řemeslných nářadí z kolářských, kovářských i ševcovských dílen nabízí Muzeum Žarošice. Obdivovatele vína zaujme mohutný vinařský lis vyrobený v roce 1805. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Vinařství. Hanácké Slovácko je součástí Velkopavlovické vinařské oblasti. Velké Bílovice jsou největší vinařskou obcí v ČR. Naučná stezka Mezi vinicemi ve Velkých Bílovicích návštěvníky seznámí s vinařskou a vinohradnickou tradicí i se současným životem vinařů. Stezka začíná vřetenovým lisem, který je unikátní památkou a připomínkou vinařské tradice. Dále pokračuje do uliček sklepní trati Belegrady. Nejstarší sklepy této trati leží ve třech patrových ulicích. Zastávka Púrynský kříž zavede návštěvníky do nejstarší lokality vinných sklepů nazývaných Púrynky. Konec vinařské stezky se nachází u Habánských sklepů. Dochoval se zde původní klenutý sklep z druhé poloviny 16. století. Habánské sklepy byly založeny tzv. Habány roku 1614, v dobách největšího rozmachu vinařství na Moravě. Habáni byli skupinou reformních novokřtěnců, mírumilovných a pokrokově smýšlejících lidí, kteří si na Moravě brzy získali respekt jako zruční řemeslníci, výborní stavitelé a zejména jako vynikající vinaři. Toto vinařství se nachází ve Velkých Bílovicích, tradiční moravské vinařské obci. Vinařství v Čejkovicích je jedno z nejstarších vinařství. Vinařské sklepy zde ve 13. století vybudovali templáři a vyráběli víno nejen pro liturgické účely. Na starou tradici navázalo ve 30. letech vinařské družstvo. Vinařství se věnuje také expozice Muzea vinařství Vranovice, kde se nacházejí exponáty na výrobu a opravu dřevěných sudů nebo historický lis z roku 1860. Expozice je spojena s nabídkou vín místních vinařů. Obyčeje a zvyky, události Hody v Bořeticích probíhají vždy první srpnovou neděli, pondělí a úterý. Hody se vztahují k pouti ke sv. Anně. Bartolomějské hody v Krumvíři se konají od roku 1870 třetí víkend v měsíci srpnu. Součástí je krojovaný průvod a večerní hodová zábava. Hody ve Starovičkách se konají pouze v sobotu a neděli první víkend v měsíci říjnu. Hustopečský masopust na Turhandlích. Návštěvníci mohou zhlédnout průvod veselých a zábavných maškar, ukázku umění zdejších řezníků při pravé zabijačce či bohatý doprovodný program. Součástí je i ochutnávka vín pocházejících ze zdejších moravských sklepů a sklípků. O dobrou náladu se pak starají lidoví vypravěči. Hudební a taneční folklor Velmi typickým tancem pro tento region je obřadní tanec nazývaný zavádka, který se tančí o hodech. Zavádku tancují především stárci a stárky, ale postupně se do něj zapojuje celá obec. Váže se na ni spousta dalších zvyků a jedním z nejdůležitějších je každoroční skládání nových slok písně, která se při tomto tanci zpívá. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Jihovýchodní část této oblasti spadá do pásma tzv. dolských nářečí a severozápadní část náleží k nářečím hanáckým. I když jsou rozdíly mezi oběma dialekty značné, existuje silné vzájemné ovlivňování. Prolínání nářečí je zde tak patrné, že prakticky každá obec má svůj dialekt a podle toho, jak kdo mluví, můžete poznat kdo odkud je. Jasným znakem je však používání „o“ nebo „u“, tj. místo „ou“ tedy namísto „dlouho“ se říká „dlúho“ nebo „dlóho“. Významné folklorní festivaly a soubory Kraj beze stínu vznikl v roce 1976 z iniciativy Martina Foretníka a jeho spolupracovníků ze Slováckého krůžku. Nejprve festival oslovoval podobná uskupení z Hanáckého Slovácka, později se zaměřil také na hosty z okolních regionů, Čech, Slovenska, zemí bývalé Jugoslávie a Itálie. Od roku 1989 je nedílnou součástí festivalu regionální kolo Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku – Hanácké Slovácko s přímým postupem na Mezinárodní festival ve Strážnici. Od roku 2001 se Kraj beze stínu koná každý lichý rok, vždy druhý červnový víkend. Soutěžní festival folklorních souborů Dambořice je pravidelná akce 290/417
s dvouletým opakovacím intervalem. Cílem je zviditelnit oblasti Hanáckého Slovácka jako oblast stále folklorně živou. V průběhu třídenní akce se vystřídá až tisíc účinkujících, a to od nejmenších dětských souborů po dospělé mužské sbory. Současně probíhají v areálu obce výstavy a přednášky zaměřené na tradiční řemesla, hudební nástroje a tradiční oděv – kroje. Každý ročník je specifický zadaným tématem, které se prolíná celým festivalem. Hanýsek Šakvice. Folklorní soubor vznikl v roce 2003. Soubor zpracovává písně a tance z různých regionů, zejména však z Hanáckého Slovácka a Podluží. Vystupuje nejen v Šakvicích, kde založil folklorní akce jako dětské hody, krojovaný dětský ples, vánoční koncert s hosty a folklorní festival, ale i po celé Moravě. Byl také hostem mezinárodních festivalů v České republice, na Slovensku a v Bulharsku. Hrozen Velké Bílovice. Slovácký krúžek byl založen spolu s cimbálovou muzikou v roce 1949. Zpracovává folklorní motivy z Moravského Slovácka (Hanácké Slovácko, Kyjovsko, Kopanice, Strání) a Slovenska (např. Myjava, Východ). Soubor pořádá každoročně jarní vystoupení ve spolupráci s cimbálovými muzikami z Velkých Bílovic a jejich hosty. V průběhu roku je Hrozen možno vidět např. na předhodovém zpívání v okolních obcích, krojovaných plesech, vinařských slavnostech či jiných kulturních akcích. Krúžek již vystupoval na mnoha místech v zahraničí nebo např. na MFF ve Strážnici. Salajka Dambořice. Taneční a hudební soubor zpracovává tance a písně z Hanáckého Slovácka a Kyjovska. Soubor se prezentuje v několika krojích užívaných v Dambořicích. Je to mladý kolektiv doprovázený cimbálovou muzikou. Soubor má k dnešnímu dni 30 aktivních tanečníků. Snahou tanečníků je zachovat osobitý ráz tohoto regionu se všemi zvyklostmi v Dambořicích. Zavádka Čejkovice. Folklorní soubor byl založen v roce 1973. Snaží se obnovovat a udržovat tradiční lidové tance a písně celé oblasti Slovácka, také Valašska, ale i sousedního Slovenska. Účastní se řady folklorních festivalů v ČR i zahraničí, vystupuje se svým programem na kulturních akcích obcí a měst. Révokaz Čejkovice je mužský sbor, jehož cílem je oživit poměrně málo známé písně z oblasti Hanáckého Slovácka. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Němčičský trdelník – recept pochází z obce Němčičky, jde o kynuté těsto na ohni, jehož receptura se rozšířila po celé Moravě. Trdelníky se pekly k slavnostním příležitostem jako byly svatby, křtiny, hody nebo taneční zábavy. Bramborové zahybáky – šátečky z bramborového těsta plněné mrkví, mákem nebo pocukrované. Regionální produkty Bednářství a řezbářství, Eda Bařina, bednářství. Rodinná tradice výroby dřevěných sudů sahá až do 19. století. Pan Bařina vyrábí nejen dřevěné sudy, ale zabývá se řezbou, řezbářskými pracemi a stylovým vybavením vináren. Alexandr Slavík, řezbář. V rodině se rodová tradice uchovávala pět generací, v roce 1920 však byla přerušena a pokračuje v roce 1970. Zabývá se zejména výrobou dřevěných forem na perník a cukroví či máslo a sýr.
291/417
KOPANICE (součást Slovácka) ANOTACE Život v této oblasti byl vždy velmi tvrdý, i samotný název DESTINACE Kopanice pochází z toho, že se tu půda obdělávala jen kopáním. Chudý, ale krásný kraj, často ničený nájezdy tureckých a později i uherských vojsk byl stále znovu a znovu osídlován. Právě v tomto kraji žily vyhlášené a často také pronásledované žítkovské bohyně, které podle vyprávění rozmlouvaly s bohem a svým uměním léčit pomáhaly místním lidem. POZICE V RÁMCI Součást subregionu Slovácko REGIONALIZACE ZÁKLADNÍ TÉMA - Žítkovské bohyně – mytologií a tajemnými příběhy PRO je opředená obec Žítková a místní bohyně, které MARKETINGOVOU rozmlouvaly s bohem, uměly léčit i nalézt zcizené KOMUNIKACI věci. PRŮNIKY PERSONIFIKACE REGIONU Josef Lebánek se narodil se v roce 1905 ve Vápenicích. Byl považován za velice znalého domácích poměrů v Moravských Kopanicích, zejména se tak do povědomí místních obyvatel zapsal jako vynikající lidový vypravěč, který se svojí činností zasazoval o zpopularizování prostředí Kopanic v širším okolí. Pan Lebánek se věnoval vypravěčství právě tam, kde se nacházelo nejvíce lidí. Často tak své příběhy vyprávěl v kovárně či na besedě u sousedů a na různých slavnostech. Náměty pro své povídky nejčastěji čerpal z tradičního folkloru oblasti Moravských Kopanic. Své příběhy a povídky sbíral sám z lidového vyprávění nebo zkušeností a později, aniž by je zapisoval, je měnil a přetvářel podle potřeby. Důležitou roli hraje v jeho povídkách lidová moudrost, hlavní hrdinové vedli podobný život jako Kopaničáři. Někdy se také věnoval zpěvu, tanci či divadlu. Díky svým znalostem prostředí a života Moravských Kopanic začal být postupně zván na mnohé národopisné slavnosti na Slovácku, např. na Národopisný festival do Strážnice. Často také psal lidová vyprávění, básně i písně do zlínských novin. Pan Lebánek měl také podíl na vzniku dnes již tradičních Kopaničářských slavností ve Starém Hrozenkově. Při jejich organizaci se nechal inspirovat slavnostmi, které navštěvoval právě ve Strážnici. ATRAKTIVITY Lidová architektura, archeoskanzeny Typickým znakem pro oblast Moravských Kopanic je rozptýlená zástavba jednotlivých usedlostí na kopcích. Jejím základním prvkem je přízemní dvorcová kopaničářská usedlost. U obytných domů se při stavbě zdí využívalo roubených trámů, kvůli bezpečnosti proti požárům se dům omazal hliněnou omítkou obílenou vápnem. Z tehdejších hospodářských budov se dodnes zachovaly jen samostatně stojící roubené stodoly. Stavení jsou zpravidla roztroušená po okolí a je mezi nimi často velká vzdálenost. Toto nerovnoměrné osídlení vznikalo z důsledku nehostinné krajiny a ne příliš vhodného okolí pro zástavbu. Zlepšování obydlí a navyšování komfortu v závislosti na finančních možnostech obyvatel nebylo v Kopanicích zvykem. Obytné domy a stodoly tak na Moravských Kopanicích bývaly velmi skromné, na první pohled bylo znát, že se jednalo o domácí práci nezkušených zedníků a tesařů. Ukázky kopanické architektury na naučné stezce Moravské Kopanice. Při putování po naučné stezce, která představuje krajinu kolem obcí Žítková a Starý Hrozenkov si lze u osady Boky v Žítkové prohlédnout ukázky kopanické architektury – tradiční obydlí kopaničářů. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Kopaničářská výšivka – ruční práce žen z Moravských Kopanic. Nejčastěji se lze s kopanickou výšivkou setkat na kopanickém kroji, který patří mezi ty nejarchaičtější dochované lidové oděvy. Každá kopanická výšivka má svoji jedinečnou podobu a lze je rozlišovat podle jednotlivých oblastí. Kupříkladu výšivka vyšitá v obci Žítkové je typická svými veselejšími a pestřejšími barvami, nejvýraznější je žlutá. Oproti tomu v obci Vyškovec, která se rozprostírá na opačné straně od Žítkové, obvykle vynikají tmavší barvy. Stejně je tomu na tamějších krojích, nejčastější barvou je černá. Toto 292/417
barevné rozložení je způsobeno tím, že na Žítkově slunce vychází, kdežto na Vyškovci zapadá. Kopanický lidový kroj patří do oblasti kopaničářského-hrozenkovského kroje. Ve Strání, která se někdy také přidružuje k národopisné oblasti Moravské Kopanice, se nosí tzv. kroj straňanský, který je zajímavý pro svoji starobylou konstrukci rukávců a zachovaným ženským rubáčem v jeho původní formě. V Březové a na Lopeníku se zase lidovému kroji říká březovský. V obci Starý Hrozenkov se krásnému, ručně vyšívanému kroji říká kopaničářský. Řemeslné kurzy v obci Vyškovec. Jedná se o kurzy řemeslných prací určené veřejnosti. Zájemci se mohou naučit, jak spřádat vlnu na kolovrátku, mohou zkusit tkát předtkalcovskými technikami nebo se ponořit do dekorování kopaničářské výšivky. Jde o několik kurzů v průběhu roku, konaných v obci Vyškovec. Hlavním úmyslem organizátorů je přispět k udržení tradičních řemesel v obci a zároveň předat tato řemesla obyvatelům kraje, který je zasažen vysokou nezaměstnaností. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Obhospodařování půdy v minulosti. Okolí Moravských Kopanic není kvůli svému hornatému rázu příliš vhodné k zemědělství. Místní pole nebylo možné kvůli obtížné dostupnosti tradičně orat, a tak místní využívali pro obhospodařování půdy jediný možný nástroj – motyky. Místní půda tak byla místními okopávána a z této činnosti vznikl i název pro celou národopisnou oblast Kopanice. Jelikož se na Slovensku také nachází obec Kopanice, vžil se název Moravské Kopanice. Z obilnin se v minulosti často pěstovalo žito a oves, ale i jiné druhy, jako je pohanka a těnkel – dvouřadý nahý ječmen. Kromě těchto tradičních plodin měli obyvatelé Kopanic v oblibě brambory (říkávalo se jim „zemáky“, „zemňáčky“ či „kantofle“) a také zelí (tomu se zase říkávalo „kapusta“ neboli „kel“). Chov ovcí a stříhání ovčí vlny je na území Moravských Kopanic tradiční činnost s 200letou tradicí. Díky kopcovitému charakteru místní krajiny zde byl chov ovcí vždy velice oblíben. Ovce pomáhají udržovat místní svahy i v současnosti. Kurzy stříhání ovčí vlny lze navštívit v rámci kurzů řemeslných prací, které se několikrát do roka pořádají v obci Vyškovec. Obyčeje a zvyky, události Masopust zvaný v Moravských Kopanicích fašank. Podobně jako v okolních oblastech se v Moravských Kopanicích oslavuje období od Tří králů až do Popeleční středy. Poslední tři dny před započetím půstu chodí chlapci a muži s muzikou po domech, předvádějí svůj šavlový tanec „Pod šablema“ a jsou za to posléze obdarováni: někdy pečivem, slaninou, vejci, ale vždy slivovicí, místní žmolkovicí. Mytologie, obřady Bohyně z osady v Žítkové. V okolí Moravských Kopanic, v místech horských drsných planin, byla v minulosti silně zakořeněna lidová magie. Těmito zvyklostmi byla známa zejména osada, na které dnes leží obec Žítková. Zejména jedna část obce, zvaná Černé (místním nářečím „Čjerné“), je od pradávna proslulá kvůli tamějším ženám. Ženám z Žítkové se říkávalo bohyně a jejich schopnosti a dovednosti byly označovány jako „bohyňování“. Povídalo se o nich, že dokážou léčit pomocí léčivých bylin stejně tak jako najít ukradené věci nebo obdarovat potřebného dobrou radou v partnerských problémech, zkrátka že umí čarovat. Rovněž jim byly přisuzovány schopnosti, jako je čtení budoucnost či schopnost komunikovat s bohem. Kvůli svým schopnostem bývaly v minulosti často pronásledovány jak církevními hodnostáři, tak i vzdělanými lidmi a lékaři. Údajně jsou písemně dochovány i případy, kdy se některé děti zřekly svých matek, které byly považovány za bohyně, aby neohrozily svůj společenský život a kariéru. Díky velmi častým snahám o vymýcení těchto činů a schopností bohyň je dochováno mnoho zdrojů, které tyto praktiky popisují. Mnoho informací o způsobu života žítkovských bohyní lze získat také v Muzeu Jana Amose Komenského v Uherském Brodě. Tématu žítkovských bohyní se také intenzivně věnoval spisovatel Jan Pavelčík starší, který je spoluautorem knihy Žítkovské čarování, vydané v roce 2006. Unikátnímu fenoménu žitkovských bohyň je věnováno i několik knih. Kniha Žítkovské bohyně Jiřího Jilíka čerpá inspiraci ze setkání se slavnou žítkovskou bohyní paní Irmou Gabrhelovou. Kniha Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové se zaměřuje na tajemstvím zahalený, avšak velmi nelehký život jedné z bohyní – Dory Idesové. Autorka se snaží najít odpovědi na otázky, kým skutečně bohyně z Žítkové 293/417
byly, zda opravdu vládly kouzelnou silou a proč byly tak výraznou ideologickou hrozbou pro tehdejší normalizovanou společnost. Hudební a taneční folklor Točivý tanec hrozenský. V oblasti od Žítkové až po Lopeník se až do současnosti dochoval dynamický tanec z kategorie točivých, zvaný hrozenský. V každé osadě bývalo zvykem tančit tento tanec trochu jinak a vznikaly tak jeho různé varianty. V Březové se říkalo tanci březovská, někdy také sedlácká. Ve Strání se tanci zase říkalo straňanská. Čardáš je náročný vášnivý tanec, který obvykle tančí páry. Na Kopanice pronikl ze slovenské strany. Zde se tančí v různých regionálních podobách a variacích. Místní verbuňk je silně ovlivněn domácími tanci. Určitou zajímavostí je, že snad nejtypičtější ze slováckých tanců – slovácký verbuňk – se v Moravských Kopanicích vůbec netancuje. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Kopanické nářečí se nejčastěji projevují v obcích Strání a Březová, které částečně spadají do národopisné oblasti Moravských Kopanic. Kopaničáři, jak se sami místní obyvatele označují, v minulosti mluvili uherskou slovenštinou. Krásnou ukázkou odlišností kopaničářského dialektu od spisovné češtiny je, že na Kopanicích se dle místních nemluví, ale „rečnuje“. Při poslechu kopanického dialektu si lze všimnout některých výrazů, které nenalezneme ani ve spisovné češtině, ani ve slovenštině. Místní nářečí se vyznačuje určitými fonetickými zvláštnostmi, například vůbec nevyužívá hlásku ř. Některé výrazy z kopanického nářečí: - repa – řepa, - breza – bříza, - tri – tři. Velice často se ve slovech objevuje hláska dz: - cudzí – cizí, - medzi – mezi, - dzeci – děti, - dzeň – den. Další zvláštností jsou slovesa, která v mnoha případech končí na písmeno c: - jesc – jíst, - kúpic – koupit, ostávajce – zůstávejte, robic – pracovat, slúbic – slíbit. Kopanické nářečí však využívá z pohledu spisovné češtiny i zcela neznámé výrazy: - cigánic– lhát, hrjéch – hřích, gazda – hospodář, kováč – kovář, zverec – králík. Významné folklorní festivaly a soubory Kopaničárské slavnosti jsou tradiční slavnosti folkloru a lidového umění v obci Starý Hrozenkov. Slavnosti mají více než 50letou tradici a konají se obvykle v červenci. Návštěvníci se mohou těšit na řemeslný jarmark s ukázkami tradičních řemesel, vystoupení folklorních souborů z Kopanic: Gajdoši z Kopanic, ženský folklorní soubor Čečera nebo dětský folklorní soubor Kopaničárek. Na slavnostech se také představí některé soubory ze Slovenska. Třídenní festival je tradičně zakončen slavnostním ohňostrojem a lidovou veselicí. Hrozenkovské slavnosti se konají v srpnu na tradičním místě – v přírodním amfiteátru v obci Starý Hrozenkov. Na slavnostech si lze poslechnout dechovou muziku Hrozenkané, na gajdy zahraje kopanické trio Gajdoši z Kopanic, představí se také folklorní soubor Kopaničář se svým mladším bráškou folklorním souborem Kopaničárkem, složeným z dětí. Slavnosti jsou zakončeny obvyklým ohňostrojem. Folklorní soubor Kopaničár sídlí v obci Starý Hrozenkov. Kopaničár na svých představeních předvádí téměř výhradě tance a písně z oblasti Moravských Kopanic. Díky své bohaté členské základně, složené z mnoha tanečníků a hudebníků, tak může cestovat na zahraničí festivaly. Soubor se řadí k nejstarším na území ČR, jeho založení se datuje k roku 1948. 294/417
Dětský soubor Kopaničárek Starý Hrozenkov je v současnosti tvořen padesáti členy, většinou jde o žáky z místní ZŠ. V nedávné době zaznamenal soubor veliký úspěch se svým představením pojmenovaným „Vrabčí svatba“ na krajském kole soutěže dětských souborů v Uherském Brodě. Zhlédnout představení tohoto souboru lze i na mezinárodním dětském festivalu „Kunovské léto“. Ženský soubor Čerera pochází ze Starého Hrozenkova, je to poměrně mladý soubor, založený v roce 1997. Při svých představeních se zaměřuje na tradiční lidovou kulturu, písně a tance z Moravských Kopanic. Jeho členskou základnu tvoří v současnosti asi sedmnáct členek. Vystupuje zejména na domácích festivalech: Kopaničárské slavnosti, dožínky ve Starém Hrozenkově, hody na Žítkové i ve Vápenicích. Mužský sbor z Vápenic navazuje na tradici hudeckých muzik a folklorní skupiny, která v obci Vápenice dříve pracovala. Vznik souboru se datuje k únoru 2003. Při své tvorbě se věnuje především písním z Kopanic. Kolektiv v současné době tvoří osm zpěváků. Za dobu svého působení absolvoval Mužský sbor z Vápenic několik desítek akcí, z těch nejvýznamnějších lze uvést Zpívání sborů ve Velké nad Veličkou, jízdy králů ve Vlčnově a Hluku nebo Kopaničářské slavnosti a dožínky ve Starém Hrozenkově. Cimbálová muzika souboru Kopaničár. Folklorní soubor Kopaničár je během svých představení doprovázen vlastní cimbálovou muzikou. Tato tradiční hudecká kopaničárská muzika je složena ze tří muzikantů. Během svého působení se v cimbálové muzice souboru Kopaničár objevila také harmonika, klarinet a po několik let byl součástí muziky také cimbál. Před pár lety došlo k výraznějšímu omlazení muziky. Muzika je doposud vedena významným kopanickým primášem panem Rapantem, díky jehož zkušenostem a citu jsou písně souboru Kopaničár nezaměnitelné. Gajdoši z Kopanic – rodinné trio Gebrhelů. Manželé Bohumil a Lýdia a syn Jiří Gabrhelovi, pocházející ze Starého Hrozenkova, oživili tradici hraní na gajdy (moravské označení pro dudy). Dříve byla tato muzika v Moravských Kopanicích velice populární a častá, nicméně v posledních desetiletích z okolí zcela vymizela. Právě Gajdoši z Kopanic tomuto tradičnímu nástroji opět vdechli život a pravidelně vystupují na místních folklorních festivalech, dále na Kopaničářských slavnostech nebo na folklorní přehlídce konané ve Starém Hrozenkově. Dechová hudba Hrozenčané byla založena v roce 2002 a pochází z obce Starý Hrozenkov. Členy kapely jsou převážně muzikanti z obce Starý Hrozenkov, ale i z obcí ze Slovenska. V roce 1988 účinkovala kapela pod názvem Mladá Hrozenčanka. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Nivnická kyselica – tradiční recept na polévku z Kopanic. Hlavní suroviny jsou fazole, hříbky, sušené švestky, zelí. Na konci se směs zahustí mixovanou kysanou smetanou s hladkou moukou a vaří se ještě dalších 15 minut. Ovčí produkty, manželé Šustekovi (Žítková). Ovčí produkty pocházejí z malé zpracovny ovčího mléka manželů Šustekových. Ti zde vyrábějí ovčí produkty: sýr, brynzu, žinčicu nebo oštěpek. Výrobky jsou z původní domácí produkce, nemají sice žádný ekologický certifikát, nicméně jsou vyrobeny z mléka, které je nadojeno z ovcí, jež se pasou na pahorkatinách v Moravských Kopanicích. Tyto výrobky jsou dostupné pouze od dubna do podzimu. Regionální produkty Výroba dřevěných soch a reliéfů, Petr Kohout (Žítková). Pan Kohout navazuje na rodinnou tradici řezbařiny, zejména na dílo svého otce a dědečka, kteří se řezbařině také věnovali. Nejdříve se věnoval hře na housle, později však přesedlal k vyřezávání ze dřeva. Pan Kohout nejčastěji ke své tvorbě využívá dřevo z kopanických lesů, které pomocí svého koně dopravuje do domácí dílny. Nejčastěji se věnuje vyřezávání soch a reliéfů, k čemuž používá zejména lipové dřevo, které je k řezbařině vhodné pro svoji měkkost a snadnou opracovatelnost. Častou inspiraci pro svá díla nachází pan Kohout v krajině obce Žítková, čerpá ovšem i z objektů sakrálního charakteru. Mezi jeho pracemi je tak možné spatřit i dřevěné sošky Panny Marie.
295/417
PASPORT SUBEGIONU LUHAČOVICKÉ ZÁLESÍ ANOTACE DESTINACE
Jako Luhačovické zálesí vymezujeme oblast v okruhu lázeňského města Luhačovice, ležící na hranicích regionů Valašska, Slovácka a Hané. V této oblasti se střetávaly prvky lidové kultury horského typu (Valašsko) s vlivy nížinných oblastí Slovácka a Hané. Výsledkem je vznik lidové kultury s osobitými rysy, které odlišují Luhačovické zálesí od jiných etnografických oblastí. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Součást regionu Východní Morava ZÁKLADNÍ TÉMA - Lázně Luhačovice – přírodní léčivé prameny PRO a stavby Dušana Jurkoviče, kandidát na seznam MARKETINGOVOU UNESCO v rámci sdružení „České lázně – salony KOMUNIKACI Evropy“ PRŮNIKY - Lázeňství PERSONIFIKACE REGIONU
Jarmila Mališková (Provodov) se zabývá tradiční výrobou lidových krojů z oblasti Luhačovského zálesí. Za svoji práci byla odměněna certifikátem „Pravé valašské“, jenž je udělen výrobkům té nejvyšší kvality původem z Valašska a blízkého okolí. Antonín Václavík, autor knihy Luhačovické zálesí, je jedním z nejvýznamnějších rodáků oblasti Luhačovického zálesí. Během svého života se výrazně zasloužil o uchování dokladů tradičního života Luhačovického zálesí pro příští generace. V roce 1930 vydal pan Václavík své celoživotně nejvýznamnější dílo – Luhačovické zálesí. Tato publikace byla vyvrcholením činnosti Muzejní společnosti v Luhačovicích. Vydáním publikace Luhačovické zálesí dovršil Antonín Václavík dvacetiletý výzkum svého rodného kraje. Šlo o rozsáhlou publikaci, která byla doplněna o bohatou obrazovou přílohu. V době vydání i později platila kniha za významný průkopnický příspěvek evropskému národopisnému bádání. Měla 672 stran textu, členěného do čtrnácti kapitol. Roku 1933 se stal Antonín Václavík docentem národopisu na brněnské univerzitě. V Brně byl po skončení druhé světové války jmenován řádným profesorem národopisu a vedoucím národopisného semináře, který vybudoval. Díky jeho působení na vysoké škole vyrostlo mnoho významných poválečných etnografů. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Lázně Luhačovice – salony Evropy. Lázeňské město Luhačovice se v současnosti připravuje na žádost o zařazení na seznam světového dědictví UNESCO. Luhačovice aspirují na zařazení na seznam UNESCO v rámci dobrovolného svazku obcí s názvem „České lázně – salony Evropy“. Ve svazku obcí a měst jsou tak i jiná kandidátská lázeňská města: Karlovy Vary, německá města Bad Homburg a Bad Pymon či rakouský zástupce, město Baden. Hlavním argumentem pro zařazení Luhačovic na seznam jsou historicky hodnotné stavby architekta Dušana Jurkoviče. Soubor typických domů tento architekt vytvořil počátkem minulého století. Konkrétně jde o Sluneční lázně, Hudební pavilon nebo rekonstruovaný Jurkovičův dům, který odborníci považují za nejkrásnější stavbu lázeňské části města Luhačovice. Zástupci Luhačovic se již v minulosti jednou zabývali myšlenkou o zařazení na seznam světového dědictví UNESCO, ale žádost byla nakonec stažena. Zda se Luhačovice, největší moravské lázně, skutečně stanou oficiální součástí světového dědictví UNESCO, se rozhodne až v roce 2015. Lidová architektura, archeoskanzeny Luhačovice jsou městem, jehož architekturu výrazně ovlivnil slovenský architekt a etnograf Dušan Jurkovič. Na počátku 20. století se rozhodl pro vytvoření zcela unikátního souboru staveb ve stylu lidové secese. V letech 1902–1914 tak svými stavbami zásadně ovlivnil vzhled jednotlivých budov i celý urbanistické rozložení luhačovických lázní. Místní obyvatelé jeho jméno dobře znají a jsou mu za jeho přínos velice vděčni. 296/417
Stavby Dušana Jurkoviče v městské památkové zóně v Luhačovicích: Jurkovičův dům – jedna z prvních staveb, kterou Jurkovič v Luhačovicích vytvořil. V roce 1902 provedl základní přestavbu „Janova domu“ z 18. století. Tyto dvě staré budovy spojil do jednoho celku, nastavil je o další patro a podkroví. Celou budovu vně i uvnitř doplnil pestrobarevnou malbou. Na začátku 20. století tak byl dům nazýván barevnou pohádkou, v současné době je dominantou a místními i turisty je považován za nejkrásnější stavbu v Luhačovicích. Dům byl v roce 1947 pojmenován právě po architektovi D. Jurkovičovi. Chaloupka. Dušan Jurkovič provedl v roce 1902 rekonstrukci kuchyňského domu, kterou přetvořil v obytnou vilku stojící v lesnatém svahu nad Janovým domem. Vilka byla poté překřtěna a začalo se ji tak říkat Chaloupka. Zděné přízemí architekt zkombinoval se srubovou dřevěnou nadstavbou s balkóny. Typické prvky karpatské architektury si lze prohlédnout na střeše se zalomenými vikýři a štíty. Chaloupka je opravdu nádhernou stavbou u místních obyvatel často vyhledávanou při procházkách, která nyní slouží jako ubytování pro místní i turisty. Vila Jestřabí byla postavena v roce 1903 podle Jurkovičových projektů. Šlo tehdy o zcela novou stavbu. Vila, jejímiž hlavními architektonickými rysy jsou příčně rozvinutá křídly po stranách, byla navržená téměř symetricky. Nyní slouží jako luxusní lázeňský hotel. Vodoléčebný ústav zbudoval Jurkovič v roce 1909 z tehdejšího Jestřabského mlýna. Při přestavbě se snažil nezasahovat do podstaty existující stavby a výrazně její ráz nenarušovat. Tehdejší mlýn měl kamenné přízemí a poschodí bylo zbudováno ze sušených cihel. Sluneční lázně jsou další Jurkovičovou významnou stavbou, byly dokončeny v roce 1903. Skládají se ze vstupní budovy a otevřených kabinek s bílými plachtovými závěsy, které Jurkovič umístil po stranách bazénu. Vstupní objekt a šatny v areálu jsou památkově chráněny. Dnes plovárna již neplní svůj původní účel a je momentálně bez celoročního využití, pouze v letních měsících se zde konají prohlídky. Již neexistující stavby: Slovácká búda, postavená v roce 1906, byla jednou z posledních Jurkovičových staveb. Ve Slovácké búdě se na začátku 20. století scházeli čeští a slovenští žurnalisté, spisovatelé a politici. V letních měsících sloužila jako restaurace a vinárna, na letní zahrádce hrávala za „bílého dne“ dechovka a bylo málo těch, kteří by neodolali a nezatančili si. Koncem roku 2002 bohužel Slováckou búdu nenávratně poničil požár. Místními obyvateli je postrádána a ze zaniklých staveb je považována za tu, která oblasti Luhačovického zálesí chybí nejvíce. Mlékárna byla postavena v roce 1902 podle projektů Dušana Jurkoviče. Kombinovala kamennou podezdívku s dřevěnou konstrukcí. Při konstrukci oblouků a výplní zábradlí využil Dušan Jurkovič dekorativní prvek ohnutých samorostů a větví. Místo ní byla postavena v letech 1926 Guthova mlékárna, dnešní divadelní restaurace (arch. Kopřiva). Původní dřevěný Inhalační pavilon byl postaven podle projektů D. Jurkoviče na počátku 20. století, v letech 1922–1923 byla stavba zbourána a bylo postaveno nové inhalatorium s kloktárnami, inhalačními sály a s pneumatickými komorami (arch. Skřivánek). Svými službami se stalo jedním z nejlepších zařízení v Evropě. Způsob života obyvatel luhačovického Zálesí a jejich zaměstnání bylo podmíněno především přírodními podmínkami. Hlavním stavebním materiálem bylo dřevo, stavělo se však také z nabíjené hlíny. V 19. století se začaly rozšiřovat zděné stavby z nepálených cihel a doškovou střešní krytinu začal nahrazovat šindel. Pro tradiční architekturu na Luhačovickém zálesí jsou charakteristické zejména patrové komory s pavlačí, které stávaly odděleně od obydlí. Zvláštností byly také roubené sušírny na ovoce, související s typickým zaměstnáním zdejších obyvatel, ovocnářstvím. Rolnická usedlost v Kaňovicích je i z evropského měřítka výjimečná stavba. Jedná se o rázovitý hliněný dům, jenž je pro krajinu Lužického zálesí typický. Byl zbudován byl v roce 1788. Součástí komplexu usedlosti je i patrová komora – špýchar, postavená v roce 1796. Usedlost je vzácnou ukázkou skromných podmínek a prostředí, ve kterých dříve obyvatelé obcí na Luhačovicku žili a pracovali. V současné době se na usedlosti pořádají kulturní akce a přehlídky řemesel, které mají pomoci rolnickou 297/417
usedlost a obec Kaňovice zviditelnit. V roce 2011 bylo usedlosti uděleno významné mezinárodní ocenění v kategorii Stavby s pozoruhodným a odpovídajícím zásahem. Ocenění bylo usedlosti uděleno v rámci kulturního programu Evropské unie Terra Inkognita, jehož hlavním cílem je uchování, propagace a rozvoj hliněné architektury v zemích Evropy. Roubená zvonice a patrová komora s pavlačí v Doubravách, postavená v roce 1848, byla vyrobena z listnatého dřeva a má prkenné dveře. Pod stříškou, která je nesena dvěma dřevěnými sloupy, visí nový zvon, posvěcený v roce 1994. Byl ulit ve zvonařské dílně rodiny Dytrichových v Brodku u Přerova. Vodní mlýny v Horní Lhotě se dochovaly přímo v centru obce , jedná se o obecní kulturní památky. Na jednom z obou mlýnů si lze prohlédnout původní technické zařízení, a mlýn je tak právem považován za unikátní technickou památku. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Pozoruhodnou estetickou úroveň měla z tradičních řemesel a výrob především dřevořezba, barvířství, výšivka, hrnčířství, kraslice a další. Výrazným znakem lidového interiéru bylo značné množství obrázků na skle, umístěných nad stolem v jizbě. Jejich rozšiřování a výrobu podporoval poutnický ruch v mariánských poutních střediscích v Provodově, Štípě, na Hostýně a v Uherském Brodě. Vyráběny byly také v Pozlovicích u Luhačovic. V Muzeu Luhačovického zálesí v Luhačovicích lze navštívit expozice zaměřené na životní styl, která v sobě spojuje tři pohledy na Luhačovice počátku 20. století. Představuje návštěvníkovi Luhačovice jako centrum tradičního národopisného regionu Luhačovické zálesí, dále upozorňuje na výjimečný výskyt léčivých vod společně s rozvinutým lázeňstvím. Třetí pohled představuje Luhačovice jako specifickou městskou část, vyrůstající mezi vesnicí a lázněmi. Zhlédnout lze exponáty zaměřené na dokumentaci luhačovického lázeňství i tradiční řemesla. K vidění jsou zde například modrotiskové formy, zařízení interiéru, hrnčířské výrobky a fajánse, lidové kroje, obrazy na skle, polychromované plastiky a další předměty. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Lázeňství. Luhačovice jsou největší moravské lázně s dlouhou tradicí lázeňské léčby dýchacích cest, trávicího ústrojí, diabetu a pohybového aparátu. Proslulé jsou přírodními léčivými prameny, příznivými klimatickými podmínkami a příjemným prostředím, ve kterém se snoubí krásná příroda a typická architektura. Každou hodinu zde vyvěrá na povrch 15 tisíc litrů minerální vody, kvůli které proudí do Luhačovic řada návštěvníků z celého světa. Luhačovické prameny jsou totiž považovány za jedny z nejúčinnějších v Evropě. Historie pramenů sahá do 17. století, od té doby bylo na území Luhačovic „objeveno“ celkem 16 kyselek a jeden sirný pramen. Prameny přístupné z kašny: Vincentka. Je nejproslulejším luhačovickým pramenem. Již v roce 1680 byl znám jako „hlavní pramen“. Pojmenování Vincentka dostal až koncem 18. století. Aloiska. Patří k nejstarším minerálním pramenům. K pitné léčbě se používal od roku 1821. Ottovka. Je nejlidovějším luhačovickým pramenem. Původně vytékal volně, teprve v roce 1905 byl zachycen v kamenném sklepení. Pramen Dr. Šťastného. Pramen byl původně upraven jako studna, při dalším hloubení vrtu v roce 1929 došlo v hloubce 37 m k erupci minerální vody, která stříkala do výše téměř 20 m, a tak dostal název Gejzír. Pramen sv. Josefa je nejmladší. V roce 1994 byl původně zamýšlen jako zkušební vrt do hloubky 500 m, kvůli komplikacím byl ale dobudován až v roce 2000. K nejrozšířenějším zaměstnáním v této oblasti patřilo v minulosti zemědělství. Zejména se pěstovaly obilniny a okopaniny, lidé se věnovali pěstování ovoce, konopí a lnu k domácímu zpracování plátna. Důležitým zdrojem obživy bylo také dobytkářství. Tradice ovocnářství i dobytkářství se promítla i do znaku města Luhačovice, jeho výraznými prvky jsou strom s jablky, vpravo krojidlo a vlevo radlice . Obyčeje a zvyky, události Masopust, na Luhačovickém zálesí nazývaný fašanek, fašank, fašanky nebo končiny, je tradičním obdobím intenzivního společenského života, které bylo plné svateb, zabíjaček a taneční zábavy. Ke konci masopustu patřil tradiční pochod vesnicí v nejrůznějších maskách. Masopustní masky v mikroregionu Luhačovické zálesí a jejich sestavy se v jednotlivých obcích částečně liší. Mezi starší masky patří třeba 298/417
maska žida, žebráka, pastýře, kominíka, písaře, policajta, kožkaře, řezníka, husara na koni, smrtky, dědka, báby, stařeny s nůší, cikána a cikánky nebo ženicha a nevěsty, muzikanta aj. Masky mají obvykle představovat některé z tehdejších dobových profesí nebo mají ztělesnit a zesměšnit nějakou lidskou vlastnost. Mezi ty nejstarší masky lze zařadit i masku medvěda, kozy nebo kobyly. Fašank se v některých vesnicích Luhačovického zálesí dodržuje i v současnosti a všude má trochu jiný průběh: Fašank v Pozlovicích: Zde organizují masopustní obchůzky hasiči. Na obchůzkách lze pravidelně vidět několik desítek masek. Fašank v Biskupicích: Zde také organizuje masopustní obchůzku místní sbor hasičů. Obchůzek se účastní většinou kolem patnácti maškar. Fašank v Dolní Lhotě: I zde se o organizaci masopustních obchůzek starají místní hasiči. Jedná se výhradně o mužskou záležitost. Obchůzka začíná časně ráno. Všichni účastníci obchůzky jsou nejdříve odvezení na samotu, odkud scházejí v maskách pěšky dolů směrem do vesnice. Průvod tak nevynechá jediný dům ve vesnici. Fašank v Horní Lhotě / fašank v Horní Lhotě reaguje na momentální politickou situaci. Místní sdružení Fašančáři se každoročně schází a připravuje bohatý fašanek, jehož součástí je sobotní dopolední obchůzka v maskách a večerní taneční zábava. Např. v roce 1990 bylo místním sdružením Fašančáři vybráno jako hlavní téma „soukromé podnikání“. Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Hudba a tanec v Luhačovickém Zálesí mají přechodný charakter, ve kterém se mísí vlivy národopisných oblastí Slovácka, Valašska a Hané. Zejména vliv oblastí Slovácka a Valašska je v hudební tvorbě Luhačovického zálesí. Písně zálesí jsou velice podobné písním slováckým, zejména pak těm z Kopanic v okolí Starého Hrozenkova. Velmi často se v hudební tvorbě Zálesí vyskytují taneční písně hrané především k točivým tancům. Melodicky jsou záleské písně typické svým lydickým laděním a pestrou rytmizací. Hojně se zde zpívaly také halekačky. Zajímavé je nápěvné sepětí halekaček a svatebních písní. Dříve se jako zdroj doprovodné hudby využívaly dudy nebo cimbálová muzika. Ještě v polovině 19. století zde bylo na denním pořádku využívání přenosného cimbálu. Mezi ty nejstarší a nejpůvodnější tance na Zálesí patří zejména točivé tance. Příkladem točivých tanců je na Zálesí točená – sedlcká. Je skočného rázu a podobá se stylem sedlckým z Uherskobrodska. Ústřední taneční figurou je společné víření dvojice v bočném držení kolem společné osy vpravo i vlevo. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Nářečí Luhačovického zálesí spadá do skupiny východomoravských nářečí. Jde o tzv. přechodovou oblast, proto se ve zdejším vyjadřování často vyskytují i prvky hanácké, valašské a rovněž slovácké. Tento vliv lze nejlépe demonstrovat pomocí některých výrazů. Často používaný výrazy v obci Slopná: - zelé – zelí, - obilé – obilí. Poměrně vzácně, i když stále lze v některých obcích Luhačovického zálesí zaslechnou slova jako: - mamňénka nebo mamjenka – máma, - zem, zemňa či zemja – země. Významné folklorní festivaly a soubory Mezinárodní festival dětských folklorních souborů Písní a tancem v Luhačovicích, letos již 21. ročník. Myšlenka založit mezinárodní festival napadla organizátory v roce 1992 při příležitost oslav 400. výročí narození Jana Amose Komenského. Hlavní snahou pořadatelů je vytvořit prostor, kde se mohou pravidelně setkávat dětské folklorní soubory z Čech, Moravy a Slezska, ale i z dalších zemí. Soubory se tak od sebe mohou vzájemně učit, poznávat své zvyky a navazovat přátelské vztahy. Festival také slouží ke zdůraznění významu dětských folklorních souborů v současnosti. Součástí festivalu je každoročně i lidový jarmark s tradičními řemesly, kde lze obdivovat umění řezbářů, krajkářů nebo perníkářů. Folklorní soubor Leluja sídlí v obci Provodov a je zaměřen na lidovou tvorbu 299/417
oblasti Luhačovického zálesí. Repertoár je složen z hudebně a tanečně orientované tvorby představující se pomocí místních lidových tanců, písní, lidových zvyklostí a dětských her. Soubor vystupuje na domácích folklorních festivalech, cestuje však i na ty zahraniční, kde se nechává inspirovat tamější kulturou. Hlavní snahou členů souboru je oživovat téměř zapomenuté lidové tradice obcí, ve kterých působí. V zimě se soubor tradičně účastní živých betlémů a pravidelně zastupuje luhačovický region na Slováckých slavnostech vína. Momentálně je soubor tvořen šestapadesáti členy z Luhačovic a okolních vesnic, kteří jsou rozděleni do tří věkových skupin. Pevnou součástí souboru je také cimbálová muzika, která tanečníky na představeních doprovází. Je tvořena sedmi muzikanty. Malé Zálesí je dětský folklorní soubor sídlící v Luhačovicích, vzniknuvší před padesáti lety. Zaměřuje se zejména na jevištní představení lidové kultury. Repertoár je inspirován tradicemi Luhačovického zálesí. Členové souboru jsou rozděleni do pěti skupin podle věku. Místo v souboru však mají i dospělí, kteří tvoří nejstarší z pěti věkových skupin. Soubor během svých představení oživuje tradiční lidové písně z Luhačovického zálesí, ale i z jiných národopisných oblastí v okolí, např. ze Slovácka nebo Valašska. Při svých představeních často čerpá z bohatých tradic místní lidové kultury. Hlavní složkou tvorby souboru je taneční a písňový folklor inspirovaný tradicemi Luhačovického zálesí, místní tradiční zvykosloví a lidové obyčeje. Při představení souboru tak lze obdivovat tance jako Já su malý dráteníček, Dyš sem chodil do školy, Podtáčané (typický záleský tanec se šátky), Gúlané (tanec z okolí Zlína). Zakladatelkou souboru je paní Věra Haluzová, která byla také autorkou většiny choreografií a zvykoslovných pásem. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Vánoční kelnická kyselica – tradiční recept z oblasti Luhačovického zálesí. Jedná se o houbovou polévku servírovanou o Vánocích. K houbám se přidávají sušené durancie (švestky) a smetana. Po uvaření se polévka na jeden den odstaví v chladném prostředí a konzumuje se až druhý den. Lázeňské oplatky. S lázněmi Luhačovice jsou neoddělitelně spjaty lázeňské oplatky. Ty jsou tradičně složeny ze dvou kulatých oplatků, které jsou spojeny sladkým sypáním. Tradiční lázeňské oplatky jsou nápadem německé rodiny žijící v 19. století v Karlových Varech. Později se tradice výroby lázeňských oplatků přenesla i do ostatních českých lázeňských měst, a jsou tak dnes považovány za symbol českého lázeňství. Čeští výrobci oplatek dlouhodobě usilují o to, aby byl tento produkt uznán Evropskou unií za tradiční český výrobek. Výrobě lázeňských oplatků se v Luhačovicích věnují dvě firmy: Clip a Kare. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: • Hotel Vyhlídka, Luhačovice • Spa & Wellness hotel Alexandria, Luhačovice • Restaurace a kavárna v lázních, Luhačovice Regionální produkty Záleský kroj. Jarmila Mališková (Provodov) se zabývá tradiční výrobou lidových krojů z oblasti Luhačovského zálesí. Za svoji práci byla odměněna certifikátem „Pravé valašské“, jenž je udělen výrobkům a potravinám té nejvyšší kvality původem z Valašska a blízkého okolí. Dřevěnice. Petr Šobáň (Luhačovice) pracuje jako stavitel a tesař. Staví klasické dřevěnice z hranolů a snaží se při své práci vycházet z tradičních půdorysů a tehdejších stavebních postupů. První dřevěnici postavil v roce 2004. Dekorativní perník. Silvie Macháčková (Luhačovice) je dnes známou perníkářkou, i když je původně vyučená keramička. Její základní surovinou je medový perník, který poté zdobí bílkovou polevou. I když jsou její perníky označovány jako dekorativní, lze je samozřejmě také jíst, nicméně jsou připravovány zejména jako ozdoba. Výrobkům paní Macháčkové byla udělena ochranná známka „Tradice Bílých Karpat“. Monika Němečková je krajkářka z obce Slavičín. Její krajky byly zařazeny mezi certifikované produkty se známkou „Tradice Bílých Karpat“. Hlavní motivací bylo pro paní Němečkovou naučit se něco nového. Při paličkování krajek využívá bavlněné a lněné příze, ze kterých poté vznikají různé vánoční a velikonoční šperky, brože, náhrdelníky, náušnice nebo náramky. Díky jejímu nadšení do paličkování si jí všimlo 300/417
okolí a začala být zvána na různé kulturní akce: Jablečné slavnosti v Hostětíně, Mikulášský jarmark ve Valašských Kloboukách, Vánoční jarmark ve Slavičíně, kde své obdivuhodné umění prezentuje zájemcům. Protože se snaží také o předávání tohoto řemesla dalším dívkám a ženám v okolí, rozhodla se uspořádat ve svém domě v obci Slavičín kurzy paličkování. KLASTRY ATRAKTIVIT Rolnická usedlost v Kaňovicích je i z evropského měřítka výjimečná stavba. Jedná se o rázovitý hliněný dům, jenž je pro krajinu Lužického zálesí typický. Byl zbudován v roce 1788. Součástí usedlosti je i patrová komora – špýchar, postavená v roce 1796. Usedlost je vzácnou ukázkou skromných podmínek a prostředí, ve kterých dříve obyvatelé obcí na Luhačovicku žili a pracovali. V současné době se na usedlosti pořádají kulturní akce a přehlídky řemesel, které mají pomoci tuto usedlost a Kaňovice zviditelnit. V roce 2011 bylo usedlosti uděleno významné mezinárodní ocenění v kategorii „Stavby s pozoruhodným a odpovídajícím zásahem“. Ocenění bylo usedlosti uděleno v rámci kulturního programu Evropské unie Terra Inkognita, jehož hlavním cílem je uchování, propagace a rozvoj hliněné architektury v zemích Evropy. TEMATICKÉ TRASY Stavby Dušana Jurkoviče v Luhačovicích. Luhačovice jsou městem, jehož architekturu výrazně ovlivnil slovenský architekt a etnograf Dušan Jurkovič. Na počátku 20. století se rozhodl pro vytvoření zcela unikátního souboru staveb ve stylu lidové secese. V letech 1902–1914 tak svými stavbami zásadně ovlivnil vzhled jednotlivých budov i celé urbanistické rozložení luhačovických lázní. Prohlédněte si jednotlivé stavby Dušana Jurkoviče v městské památkové zóně v Luhačovicích: — Jurkovičův dům: jedna z prvních staveb, kterou Jurkovič v Luhačovicích vytvořil. V roce 1902 provedl základní přestavbu „Janova domu“ z 18. století. Tyto dvě staré budovy spojil do jednoho celku, nadstavil je o další patro a podkroví. Celou budovu vně i uvnitř doplnil pestrobarevnou malbou. Na začátku 20. století tak byl dům nazýván „barevnou pohádkou“, v současné době je dominantou a místními i turisty je považován za nejkrásnější stavbu v Luhačovicích. Dům byl v roce 1947 pojmenován právě po architektovi D. Jurkovičovi. — Chaloupka. Jurkovič provedl v roce 1902 rekonstrukci kuchyňského domu, kterou přetvořil v obytnou vilku stojící v lesnatém svahu nad Janovým domem. Vilka byla poté překřtěna a začalo se ji říkat Chaloupka. Zděné přízemí architekt zkombinoval se srubovou dřevěnou nadstavbou s balkóny. Typické prvky karpatské architektury si lze prohlédnout na střeše se zalomenými vikýři a štíty. Chaloupka je opravdu nádhernou stavbou, u místních obyvatel často vyhledávanou při procházkách, která nyní slouží jako ubytování pro místní i turisty. — Hudební pavilon byl postaven v roce 1903 podle návrhů D. Jurkoviče. Původně byl navržen pro lázeňský orchestr a umístěn na Lázeňském náměstí u Janova domu. Nyní stojí poblíž vily Jestřabí. Hudební altán vypadá, jako by stál na „kuří noze“. Za dávných časů se v něm k poslechu hrálo každý den. V létě je využívám ke koncertům a odpočinku. — Vila Jestřabí byla postavena v roce 1903 podle projektů slovenského architekta Dušana Jurkoviče. Šlo tehdy o zcela novou stavbu. Vila, jejímiž hlavními architektonickými rysy jsou příčně rozvinutá křídly po stranách, byla navržena téměř symetricky. Nyní slouží jako luxusní lázeňský hotel. — Vodoléčebný ústav zbudoval Jurkovič v roce 1909 z tehdejšího Jestřabského mlýna. Při přestavbě se snažil nezasahovat do podstaty stavby a výrazně její ráz nenarušovat. Tehdejší mlýn měl kamenné přízemí a poschodí bylo zbudováno ze sušených cihel. — Sluneční lázně, dokončené v roce 1903, jsou další významnou stavbou, kterou Jurkovič pro Luhačovice vybudoval. Skládají se ze vstupní budovy a otevřených kabinek s bílými plachtovými závěsy, které Jurkovič umístil po stranách bazénu. Vstupní objekt a šatny v areálu jsou památkově chráněny. Dnes plovárna již neplní svůj původní účel a je momentálně bez celoročního využití, pouze v letních měsících se zde konají prohlídky. — Vila Vlastimila – Jurkovič ji postavil v roce 1903 a byla jednou z prvních staveb, která dala impuls k výstavbě Pražské čtvrti. — Vila Valaška se nachází se v Pražské čtvrti vedle vily Vlastimily. 301/417
302/417
PASPORT SUBREGIONU VALAŠSKO (BESKYDY) ANOTACE Severovýchodní oblast České republiky tvoří rázovité DESTINACE Valašsko, tento název však zlidověl až v 18. století. Spojením kultury horských pastevců a zemědělců, kteří se usadili v údolích, zde vznikla velmi osobitá kultura, která je dnes zachována v působivé lidové architektuře a silné folklorní tradici. Valašský odzemek – mužský sólový tanec je dokonce kandidátem na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Místní obyvatelé jsou hrdí na to, že jsou Valaši, cení si své historie, udržují tradiční řemesla a citlivě také pečují o tradiční lidovou architekturu, kterou tak můžete spatřit nejen ve vyhlášeném Valašském muzeu v přírodě. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko. REGIONALIZACE Na pomezí regionu Východní Morava a Severní Morava a Slezsko, pro potřeby pasportizace uvedeno jako součást regionu Východní Morava. ZÁKLADNÍ TÉMA - Valašské muzeum v přírodě – unikátní centrum PRO lidové architektury, řemesel a způsobu života MARKETINGOVOU Valašska v Rožnově pod Radhoštěm. KOMUNIKACI - Valašský odzemek – mužský sólový tanec, kandidát na seznam nehmotného dědictví UNESCO. - Tradice salašnictví a pastevectví na Valašsku – v okolí se dochovalo mnoho lidových stavení sloužících v minulosti jako přístřešek pastevcům. - Pohanský bůh Radegast – symbol Valašska, mytická bytost opředená mnoha pověstmi a legendami. - Pseudolidová architektura Dušana Jurkoviče na Pustevnách – stavení Maměnka a Libušín jsou výjimečnou ukázkou inspirace lidovou roubenou architekturou moravského Valašska a Slovenska - Valašské frgály. PRŮNIKY - Tanec - Lidová architektura - Místní speciality PERSONIFIKACE REGIONU Vít Kašpařík, výrobce tradičních hudebních nástrojů. Pan Kašpařík se svému řemeslu věnuje ve Velkých Karlovicích a za svoji činnost a kvalitní výrobu tradičních hudebních nástrojů byl odměněn titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Při výrobě nástrojů pracuje s březovým dřevem, které je pro výrobu nástrojů vhodné pro svoji opracovatelnost a měkkost. Mezi nástroje, které při své práci používá nejčastěji, patří nebozez a ostrý nožík. Ze dřeva nejčastěji zhotovuje dřevěné píšťaly, které poté napouští rostlinnými oleji, aby měly tónovou stálost. K dalším nástrojům, které ve své dílně vyrábí, patří třeba fujarky, bezové klarinety nebo kostěné píšťalky. Jarmila Šuláková, moravská folklorní zpěvačka a příležitostná herečka. Patří k významným představitelkám folklorního zpěvu, občas je nazývána „královnou lidové písně“. Jarmila Šuláková má naprosto nezaměnitelný hlas a muzikantský projev a příznivci lidové písničky ji znají takřka od nepaměti. Kromě různých cimbálových souborů pravidelně vystupuje s folk-rockovou skupinou Fleret. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Valašský odzemek je tradiční lidový sólový mužský tanec, při kterém tanečníci tančí s tzv. valaškou v ruce. Na Valašsku je velmi oblíben pro svoji dynamiku a tradičně výraznou improvizovanou složku. Na Vsetínsku se rok co rok koná oblíbená soutěž v odzemku nazvaná Grand Prix města Vsetína v odzemku. V porovnání s jiným podobně dynamickým moravským tancem – slováckým verbuňkem – se odzemek tančí výhradně v měkké obuvi. V roce 2012 byl zařazen na seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Díky svému uvedení na tento seznam
může odzemek aspirovat i na zařazení do seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Valašský odzemek obuškový je o variantou valašského odzemku, při které tanečníci využívají rekvizity, tzv. valašky. Valaška je dlouhá, ale velmi tenká a lehká sekyrka, kterou během tance drží v ruce a předvádějí s ní roztodivné pohyby a kreace. Valašce se dříve říkalo obušek a i dnes se tento název považuje za vhodnější. Ostří valašky je obvykle kolem 7 cm široké a výška železa je kolem 10 cm. Opět je zachován improvizovaný charakter tance, který je pro odzemek tak typický. Lidová architektura, archeoskanzeny Region Valašska je dodnes nesmírně bohatý na dochovanou lidovou architekturu. Z architektury Valašska je patrný cit a estetičnost, se kterou se při začleňování staveb do terénu postupovalo. Typickými stavbami jsou strohá osídlení, která byla v minulosti postavena na pasekářských samotách a sloužila jako příbytek pro pastevce a pastýře v hornatých valašských oblastech. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm představuje unikátní centrum lidového stavitelství. Bylo založeno v roce 1925 sourozenci Jaroňkovými a jedná se o nejstarší muzeum tohoto typu ve střední Evropě a největší muzeum v přírodě v ČR. Hlavní filozofií zaměstnanců a správců skanzenu je cílevědomé úsilí o oživení postupně vytrácejících se tradičních technik, lidového umění a zvyklostí. Neméně významnou je i snaha o prezentování podoby společenského života, obchodu a zábavy našich předků. Roční návštěvnost tohoto unikátního skanzenu je dokonce srovnatelná s návštěvností Pražského hradu. Návštěvníci při své návštěvě Valašského muzea mohou například pozorovat tradiční řemesla. Místní obyvatelé se dokonce věnují pěstování původních plodin z historického hlediska a tradičním způsobem chovají i dobytek. Návštěvníci mohou navštívit tři velké areály: Dřevěné městečko, Mlýnskou dolinu a Valašskou dědina, a zhlédnout tak mnoho originálních staveb a exponátů. Že je nabídka atraktivit skanzenu opravdu nebývale bohatá, dokazuje i velké množství jarmarků, festivalů, ukázek tradičních řemesel a lidových obyčejů, které se ve skanzenu v průběhu celého roku pořádají. Ukázky valašské lidové architektury v obci Velké Karlovice. Ve Velkých Karlovicích je zachováno mnoho ukázek původní dřevěné valašské lidové architektury z 18. století. Návštěvníci mohou zavítat do kupeckého domu, který momentálně slouží jako karlovské muzeum, dále je zde roubený farní kostel, původní dřevěná fara a další stavby lidové architekty, které jsou volně rozesety po krajině. Soubor valašských dřevěnic. V obcích v Karolínce-Raťkově, v Huslenkách, ve Velkých Karlovicích a ve Zděchově se dochovalo mnoho ukázek tradičních bydlení minulých generací Valašska. Po okolí těchto obcí je rozeseto veliké množství valašských dřevěnic, roubených stavení a srubů. Karpatské stavby v obci Huslenky. V obci ležící nad potokem Kýchová se nachází zástavba tvořená valašskými roubenými domy. Karpatský dům je řízemní, roubený, s černou kuchyní, se sedlovou střechou, odsazený štít s velkou podlomenicí, někdy s kabřincem. Hajdovy paseky v obci Zděchov, nacházející se v typické valašské krajinné oblasti, několik kilometrů od obce Huslenky. Návštěva Zděchova jistě stojí za zvážení, jelikož se zde nalézá několik krásných staveb lidové architektury. Velmi zajímavou dominantou obce je škola, kterou nechala v roce 1778 postavit Marie Terezie. Nejdříve šlo o školu dřevěnou, v roce 1882 však byla přestavěna. Druhým významným středobodem Zděchova je osada Hajdovy paseky, která je významná pro dochované historické dřevěné domky, které jsou nádhernou ukázkou tamější lidové architektury. Ještě po druhé světové válce zde dohromady žilo kolem 100 obyvatel. Okolí Hajdových pasek bylo v roce 2004 vyhlášeno za vesnickou památkovou zónou. Dřevěný kostel sv. Ondřeje v obci Hodslavice, o jehož existenci jsou dochovány písemné záznamy již z roku 1437. Bohužel se nedochovala původní podoba kostela, ale i tak je stavba vzácnou ukázkou pozdně gotického stavitelství. Při návštěvě lze rovněž zhlédnout raně barokní kazatelnu a také masivní kamennou křtitelnici, která byla vytesaná do tvaru kalicha. Dřevěný evangelický kostel v obci Velká Lhota je nejznámější památkou lidové architektury v obci Velká Lhota. Kostel byl postaven ze silných smrkových klád a ihned po svém vzniku začal sloužit k pořádání bohoslužeb. V průběhu let 1875–1895 v něm přebýval i významný český farář a autor české pohádky Broučci Jan Karafiát. Na 303/417
památku jeho pobytu byla na budově fary instalována pamětní deska. Pseudolidové stavby na Pustevnách. V lokalitě Pusteven lze objevovat krásy dřevěných rázovitých staveb, zejména hotelu Maměnka a restaurace Libušín. Budovy jsou dílem významného slovenského architekta Dušana S. Jurkoviče, který si za projekt areálu horské výletní osady vysloužil titul „básník dřeva“. Turistický komplex byl postaven z iniciativy členů prvního českého turistického spolku Pohorská jednota Radhošť v letech 1897–1899. Mladý a nadějný architekt Dušan Jurkovič se při jeho projektování inspiroval lidovou roubenou architekturou moravského Valašska a Slovenska. Na realizaci spolupracoval se vsetínskou stavební a projekční kanceláří M. Urbánka, v níž začínal svou profesní dráhu na Moravě (ve vsetínském muzeu je působení Jurkoviče na Valašsku věnována jedna z expozic). Tradiční řemesla a řemeslná výroba Výroba gobelínů. Moravská gobelínová manufaktura, sídlící ve Valašském Meziříčí, je unikátním centrem tkalcovského řemesla, umění a textilního designu. Již více než sto let se tamní tkalci věnují ručnímu tkaní klasických gobelínů, originálních koberců a uměleckých tapiserií. Zájemci o toto řemeslo mohou využít nabízených kurzů, v jejichž rámci si mohou vyzkoušet utkat vlastní koberec. Pro návštěvníky jsou připraveny skupinové exkurze v několika částech manufaktury. V kobercové dílně je možno vidět vznik koberce z barevné nařezané vlny. Gobelínová dílna nabízí ukázky vzniku klasického gobelínu pomocí 2000 let staré techniky. Výjimečný zážitek si lze odnést také z návštěvy pracoviště odborných restaurátorek, které se s velkým citem a pečlivostí snaží uchovat gobelíny pro další generace. Zpracování dřeva na Valašsku. Hluboké beskydské lesy vždy nabízely lidem mnoho materiálu na stavbu dřevěných roubenek a jiných obydlí, stejně tak se dřevo z lesů využívalo na výrobu dřevěného nářadí (vidle, hrábě aj.) a náčiní (kuchyňské, hospodářské). Při stavbě roubenek se nejdříve využívalo zejména dřevo jedlové, poté hlavně smrkové, které se často používalo i k zastřešení roubenek při výrobě šindelů. Výroba šindelů na Valašsku má na Valašsku velikou tradici. Štípané šindele pokrývaly v minulosti většinu střech, ovšem po změně požárních předpisů začaly být vytlačovány břidlicí. Tradiční šindelářství se však na Valašsku dochovalo doposud. Ve valašské obci Huslenky se šindelářství věnuje pan Tomáš Maceček. Právě v Huslenkách je rozeseto plno dřevěných roubenek, jejichž střecha je pokryta šindely. Pro výrobu šindelů používá pan Maceček hlavně dřevo ze smrků, které jsou minimálně 80–100 let staré. Šindele pana Macečka jsou využívány při stavbách a rekonstrukcích střech významných historických objektů, např. při rekonstrukci středověkého hradu v Malenovicích u Zlína nebo slavného poutního kostela na Prašivé. Rukodělná výroba šindele je rozšířena i v jiných obcích Valašska, např. ve Francově Lhotě, kde šindele zhotovuje Jan Brlica starší, nebo ve Velkých Karlovicích, kde se touto výrobou zabývá firma Ludvík Dorňák. Výroba březových metel. Jiří Ondřej prožil své dětství v Zubří, kde se dodnes věnuje svému řemeslu. Výrobě březových metel se věnuje jako svému koníčku, ve volném čase vedle svého hlavního zaměstnání. Výrobky jsou určeny zejména pro vlastní spotřebu, ale také pro sousedy, rodinu a přátele. Často lze jeho výrobky spatřit také na lidových jarmarcích v obci Zubří a blízkém okolí. Své řemeslo, celý technologický postup výroby s radostí a ochotou předvádí návštěvníkům na programech ve Valašském přírodním muzeu v Rožnově pod Radhoštěm. Za své řemeslo byl pan Ondřej oceněn titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Tesařské práce. Josef Kopčan (Valašská Bystřice) začal v roce 1975 pracovat jako tesař v oddělení pro obnovu památek Valašského přírodního muzea, kde pracuje dodnes. V minulosti se při svém působení ve Valašském muzeu tvůrčím způsobem podílel na realizaci mnoha roubených expozičních objektů, které se nacházejí v areálu Mlýnská dolina a Valašská dědina. Pan Kopčan je vynikající odborník na různé materiály, vyniká zejména znalostmi jejich charakteru a vhodného způsobu využití, stejně tak je odborníkem na vlastnosti jednotlivých druhů dřeva, nástrojů a tradičních technologií. Jsou mu vlastní také některé práce sekernického řemesla. Kromě tesařské práce se věnuje také výrobě šindelů a dřevěných okapních žlabů. Brouskařství na Vsetínsku. Tradiční výroba je doložena už v druhé polovině 17. století. Na Vsetínsku toto řemeslo jako svoji živnost udržuje už jen pan Sucháček (Lhota u Vsetína). Za své výrobky a udržování tradice tohoto řemesla byl oceněn titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Díky generačnímu předávání znalostí 304/417
technologie z otce na syna zůstala tato ojedinělá technologie zachována. Firma pana Sucháčka se kromě výroby kamenných brousků zabývá rovněž výrobou vábniček a křiváků. Svému řemeslu se pan Sucháček věnuje ve své domácí dílně. Výroba zavíracích kapesních nožů, tzv. křiváků. Tato podomácká výroba, nazývaná křiváčkářství, byla typická pro obce kolem Vsetína až do konce 19. století, kdy přešla na výrobu tovární. Hotové výrobky, jichž bylo několik druhů, se prodávaly nejen po celém Rakousku-Uhersku, ale i v Německu, na Balkáně či Turecku. Na tradici valašských křiváčkářů navazuje dnes např. Jaroslav Sucháček. Historie této výroby je prezentována ve sbírkách Muzea regionu Valašsko ve Vsetíně. Výroba dřevěných dýmek. Dýmkařství dosáhlo na Valašsku největšího rozmachu v městečku ležícím na pomezí Valašska a Hané – v Kelči. Kelč byla druhý největší producent dřevěných dýmek u nás. Zdejší dýmky se tu vyráběly asi od 18. století až do první světové války a exportovaly se nejen po Rakousko-Uhersku, ale i do Polska, a dokonce i do USA. Kromě kelečských profesionální dýmkařů se dýmkaři nalézali i v jiných obcích Valašska. Tito samouci nejvíce prosluli výrobou fajfek valašek, pro něž je charakteristické vykládání perletí či drátky. Výroba hudebních nástrojů. Na Valašsku je výrobou hudebních nástrojů vyhlášena dílna pana Víta Kašpaříka. Pan Kašpařík se svému řemeslu věnuje ve Velkých Karlovicích a za svoji činnost a kvalitní výrobu tradičních hudebních nástrojů byl odměněn titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Při výrobě nástrojů pracuje s březovým dřevem, které je pro výrobu nástrojů vhodné pro svoji opracovatelnost a měkkost. Mezi nástroje, které při své práci používá nejčastěji, patří nebozez a ostrý nožík. Ze dřeva nejčastěji zhotovuje dřevěné píšťaly, které poté napouští rostlinnými oleji, aby měly tónovou stálost. K dalším nástrojům, které ve své dílně vyrábí, patří třeba fujarky, bezové klarinety nebo kostěné píšťalky. Výroba moravských gajd. V Zubří v podhůří Beskyd našla své místo rodinná firma Pavel Číp a synové, která se zabývá zakázkovou výrobou lidových a historických dechových hudebních nástrojů. Firmu založil v roce 1988 pan Pavel Číp, který je vynikajícím odborníkem v oblasti zakázkové výroby gajd (dud) z různých českých a moravských regionů. Kromě toho se Pavel Číp ve své dílně věnuje také výrobě kopií a rekonstrukcí některých historických typů dud. Ze sortimentu firmy si lze vybrat rovněž některé méně známé hudební nástroje, jako jsou píšťaly s měchuřinou, píšťaly ze zvířecího rohu nebo dvojplátkové šalmaje. V roce 1995 zahájila dílna pana Čípa jako první v České republice výrobu dřevěných zobcových fléten. V roce 2008 byl pan Číp oceněn titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Muzeum regionu Valašsko ve Vsetíně. Další tradiční řemesla a podomácká výroba na Valašsku jsou k vidění v expozicích v Muzeu regionu Valašsko ve Vsetíně, které též pořádá akce, při nichž si můžete původní řemesla prohlédnout, nebo dokonce vyzkoušet. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Hornatý ráz valašské krajiny určoval způsob života, ale i obživy místních obyvatel. Salašnictví a pastevectví má na Valašsku několikasetletou tradici. Kolonizace současné valašské krajiny probíhala postupným kácením části lesů v horských oblastech a na vzniklých mýtinách poté pastevci stavěli své příbytky. Této činnosti se říkalo pasekářská kolonizace. Během ní se na vyklučených mýtinách zakládala hlavně políčka na pěstování zemědělských plodin a také nové osady. Tehdejší pasekáři tak byli zejména zemědělci, kteří se však postupem času od příchozích Valachů naučili pastevectví. Nicméně ani poté pasekáři neprovozovali pastevectví ve velké míře. K zakládání pastvin tedy docházelo zejména při valašské kolonizaci. Přírodní muzeum v Rožnově pod Radhoštěm slouží mimo jiné jako uchovatel tradičních zemědělských postupů a chovu, které byly po celá staletí pro Valašsko typické. V oddělených částech přírodního muzea lze spatřit jak tradiční zemědělskou činnost, tak i chov ovcí, koní či skotu. V areálu je chováno vzácné stádo původního plemene ovcí, tzv. valašek. Tyto ovce byly v minulých stoletích chovány v těch nejsložitějších klimatických podmínkách podhorské krajiny Moravy a Slovenska. Nevlídnému prostřední se tyto ovce přizpůsobily a chladné a deštivé počasí jim nevadí. Díky těmto vlastnostem se jedná o nenáročné plemeno na chov a je možné chovat jej po celý rok v otevřeném prostředí. Toto původní národní plemeno je zapsáno v Evropské genové knize. Typickým znakem ovce valašky je její trojstranná užitkovost, což znamená, že je chována pro vlnu, maso 305/417
i mléko. Chov ovcí není jediným chovem, kterému se pracovníci Valašského muzea v přírodě věnují. V roce 2009 byl díky pořízení zástupce plemene česká červinka obnoven chov skotu. V hospodářství umístěném v muzeu jsou chovány také dvě klisny. Jedná se o plemena slezský norik a norik. Koně tohoto plemene jsou chovány pro polní práce na obdělávání ukázkových polí, na kterých jsou pěstovány původní zemědělské plodiny a obiloviny minulých generací. Jedná se zejména o obiloviny, košťáloviny, okopaniny. Zpracování ovčí vlny. Chov ovcí byl na Valašsku odedávna velmi rozšířený. Ovce se chovaly nejen na maso, kožešinu, kůži a výrobu mléčných produktů, ale též kvůli vlně, která se používala jak při řemeslné výrobě textilu, soukenictví, tak při podomáckém zhotovování textilií. Vlněné textilie se vyráběly buď plstěním (např. klobouky), nebo z nití upředených na kolovrátku či vřetenu, a to různými prastarými technikami, např. vázáním na dřevěných formách, tzv. zapjastkovou technikou, dále pletením na jehlicích apod. Ruční zpracování ovčí vlny doznává v posledních letech znovuvzkříšení. Řada výrobců prodává vlněné výrobky na jarmarcích nebo předvádí své umění či ho přímo učí na různých kurzech, které jsou pořádány např. Muzeem regionu Valašsko ve Vsetíně či Valašském Meziříčí, kde je též prezentována historie této výroby. Obyčeje a zvyky, události Mnoho lidových zvyklostí Valašska je ovlivněno jak vlivy pohanskými, tak křesťanskými, které se od nepaměti ve valašském folkloru mísí. Snad největší koncentrace dodržovaných zvyklostí na Valašsku je v obcích okolo Vsetína. Vynášení Mařeny je pradávný pohanský zvyk, který se v některých vesnicích na Valašsku dochoval až dodnes. Pro předky současných Valachů bývala tradice vynášení Mařeny velmi významnou událostí, která se dotýkala všech obyvatel vesnice. Na Smrtnou neděli tak nejčastěji svobodné dívky z obce zhotovily ženskou figurínu, která se nazývala Mařena. Pro její výrobu se nejčastěji používalo nepotřebných věcí, tedy suché větve, roští, sláma nebo tráva. Figurína byla oblečena do bílých šatů. Figurína sama o sobě byla pro obyvatele vesnice symbolem všeho špatného. Symbolizovala smrt, nemoci a chudobu. Hlavní moment zvyklosti spočíval v tom, že děvčata vynesla Mařenu za hranice vesnice, kde byla vhozena do potoka, která ji se vším špatným odnesla z vesnice pryč. Někdy bývala figurína taky spálena, jelikož oheň představoval očistný rituál. Ať už voda, nebo oheň, vše špatné z vesnice spolu s Mařenou zmizelo. Velikonoce. Oslava Velikonoc se dochovala v téměř nezměněné podobě až do současnosti. Na Zelený čtvrtek putují mladí chlapci vesnicí a řehtají řehtačkami. Tyto obchůzky trvají až do Bílé soboty, kdy se navštěvuje dům za domem a vybírá se odměnu. Ženy tradičně barví slepičí vajíčka různými barvami a ta poté rozdávají koledníkům. Vajíčka ženy zdobí dvěma tradičními technikami: batikováním (na Vsetínsku) a vyškrabováním (na Rožnovsku). Chlapci si pletou tzv. tatary (po valašsku, jde o pomlázky upletené z proutků a větviček jalovce) a připravují se na pondělní koledování u dívek. Léčivá moc vody. Voda hrála při tradičních velikonočních zvyklostech na Valašku důležitou roli. V minulosti byly všude tzv. páteční potoční vodě přisuzovány nadpřirozené vlastnosti. Lidé se obvykle chodívali umývat k řece. Činili tak buď o půlnoci, nebo ráno ještě před východem slunce. Věřili, že toto umytí jim zajistí pevné zdraví. Stejně tak se k řece k omytí vodil i dobytek, i na něj měla mít voda léčivé účinky. Lidé na Valašsku navíc věřili, že toho, kdo se bude brodit vodou, přestanou bolet nohy. Stavění máje. Stejně jako na Slovácku je i na Valašsku stavění májí stále živý zvyk. Máje, máj nebo také májka je slovo označující strom bez větví (nejčastěji jehličnan, výjimečně břízu) vyzdobený pomocí mašlí a pentlí, který se staví na významné místo v obci. Na Valašsku se máje staví v květnu. Se stavěním máje je spojena i tradice, kdy je nutné máj v noci hlídat, jelikož muži a chlapci z okolních vesnic se pokouší o její poražení nebo o odříznutí vyzdobeného vrcholu. Ochrana vesnické máje je pro její obyvatele velice prestižní a zvyšuje tak zdravou rivalitu mezi obyvateli sousedních vesnic. Pokud dojde ke stržení nebo odříznutí koruny máje, je to pro její ochránce a celou vesnici veliká ostuda. Mikulášské průvody na Jižním Valašsku se konají zejména na jižním Valašsku v okolí Valašských Klobouk a také v obcích Hornolidečska. Zde je tradice mikulášského průvodu daleko rozmanitější než na jiných místech republiky. Místní tradice a lidové pověry přidaly k tradičním postavám i postavy jiné. Patří k nim třeba opentlený běžec Laufer, který na jižním Valašsku ohlašuje příchod družiny, anebo 306/417
Turek, který je připomenutím dávného plenění moravsko-slovenského pohraničí. Největší pozornost z průvodu má však smrtka, která má připomínat konečnost lidského života. Mezi místními jsou však zdaleka nejoblíbenější čerti, kteří svými těžkými řetězy a kovovými zvony tradičně upoutávají pozornost hlavně dětí. Dožínky je tradiční lidová slavnost dotvářející život na vesnici. Má vyjadřovat poděkování obyvatelů vesnice za úrodu. Obvykle se konají v srpnu, výrazným momentem dožínek je často odnášení posledního snopu z pole. Jedná se o tradiční způsob zakončení žní. Pro zemědělce a všechny, kteří se podíleli na sklizni, znamenají dožínky vítanou příležitost pobavit se s přáteli a zavzpomínat na zemědělskou sezónu. Na veselici se hodní jí, pije, zpívá i tančí. Tímto způsobem se utužuje společenství, který bude o úrodu pečovat i příští rok. V poslední době je toto veselí obnoveno v obcích Hornolidečska: v Horní Lidči, Lidečku, Střelné či Valašské Polance. Svatojánské ohně je tradiční slavnost, která se váže ke slunovratu. Na Valašsku se svatojánské ohně konají na mnoha vrcholech valašských hor již mnoho let. Oblíbené jsou svatojánské ohně třeba v obci Vlachovice. Oheň se zapaluje v noci, aby byl dobře viditelný. Do příprav svatojánských ohňů se zapojuje většina mladých lidí z vesnice. Častým základem svatojánských ohňů jsou kmeny jedlí a jiných stromů s oloupanou kůrou, pod které se poté nanosí chrastí a zelené chvojí, které jsou hlavním živitelem svatojánského ohně. Kolem zapáleného ohně se tradičně schází mnoho obyvatelů vesnice, tančí se, zpívá se a panuje všeobecné veselí. V minulosti se ještě dodržovaly zvyky, kdy děvčata házela skrz oheň věneček a mládenci na druhé straně se jej snažili chytit. Pokud se jim to podařilo, jejich vztah měl být plný věrnosti. Někteří zdatnější mládenci někdy přes svatojánský oheň skáčou. V současnosti jde spíše o zábavný a hravý prvek, v minulosti ale lidé věřili, že skákání přes svatojánský oheň přinese pevné zdraví. Škračení (smažení) vajec v přírodě je tradiční zvyk dodržovaný i v současnosti v některých obcích na severním okraji Valašska. Tradice spočívá v setkání lidí na svatodušní svátky, kteří se poté vydají na společný výlet do přírody, kde rozdělají oheň, na kterém si na pánvi připraví míchaná vejce se špekem. Tomuto pokrmu se na Valašsku říká „škračenica“ či „vaječnica“. Tato tradice je pozůstatek velice starého zvyku, při němž lidé vycházeli do svěží jarní přírody, aby nabrali sílu a zdraví. Portášské slavnosti jsou červencové slavnosti pořádané k oslavě obnoveného Valašského sboru portášského, místem konání je tradičně Valašská Bystřice. Tradiční součástí jsou vystoupení bystřických folklorních souborů. Večer po setmění dochází tradičně k zapálení portášské vatry. Portáš je označení pro strážce hor, především v oblasti Valašska, které tvořilo zemskou hranici mezi Moravou a Uherskem. Hlavní povinností portášů bylo potírání zločinnosti a zbojnictví. Když ustalo loupežnictví, věnovali se portáši všeobecnému policejnímu dohledu. Upozorňovali i na nebezpečí požáru v chalupách. V pozdější době chytali také mladé muže, kteří se vyhýbali vojně, vodili zločince, doprovázeli oddíly vojáků, kteří mašírovali do války. Mytologie, obřady Pohanský bůh Radegast je symbolem Valašska a zároveň jeho velkou turistickou atrakcí. Nesmírně cenná zlatá socha tohoto předkřesťanského boha, jenž měl být odpovědný za úrodu a plodnost, je prý dodnes ukryta v nitru jeskyně Volařka, která se nachází kousek od turistické trasy do Rožnova. Zlatou sochu boha Radegasta měli v jeskyni skrýt pohanští kněží, aby ji uchránili před chamtivými křesťany. Tuto pověst i celou mytologii boha Radegasta dnes připomíná mohutná třímetrová socha, kterou hojně navštěvují tisíce turistů ročně. Nachází se dva kilometry od vrcholu Radhoště směrem po hřebenu na Pustevny. Z tohoto místa tato impozantní socha boha Radegasta dál dohlíží na celý kraj Valašska a ochraňuje jeho obyvatele. Ohlasům lidové kultury v tvorbě výtvarných umělců z Valašska se věnuje expozice ve vsetínském zámku Lidové Valašsko ve výtvarném umění regionu. Vystavená díla od Aloise Schneiderky, Františka Podešvy, Jana Kobzáně, Antonína Strnadla, Karla Hofmana a dalších mistrů zachycují tradiční život na valašském venkově a zpodobňují krajové mýty, zejména zbojnický. Hudební a taneční folklor Lidová hudba na Valašsku. Tance na Valašsku byly většinou doprovázeny zvuky dud, píšťal houslí a malého cimbálu. Text písní často vybízel k tanci, ať už emocemi, které vytvářel, nebo svým tematickým zaměřením. Nejosobitějším projevem valašské 307/417
lidové kultury je tzv. valašská kvarta, kterou velmi obdivoval český skladatel a klavírista Vítězslav Novák. Typy písní na Valašsku – Na Valašsku patří k nejsvéráznějším a nejvýraznějším projevům hudební lidové tvořivosti tzv. helekačky a hečené, které byly silně spjaty s těžkou prací v přírodě. Tvůrci těchto písní bývali nejčastěji služební pasáci nebo dělníci, kteří při pasení nebo při práci na polích putovali do sousedních oblastí, kde vyhledávali lepší živobytí. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Výrazně znějící, svérázné valašské nářečí spadá do podskupiny východomoravských nářečí. Tato podskupina se vyskytuje zejména na Valašsku, Slovácku, v Moravských Kopanicích a také v krajině Luhačovického zálesí. Typickými vlastnostmi valašského nářečí je jeho barvitost a hudebnost. Je stále typické a srozumitelné pro starší a střední generaci, ovšem u mládeže už není tak obvyklé. Toto nářečí stále poutá pozornost mnoha etnografů a jazykovědců, a tak v posledních letech vzniklo hned několik slovníků valašského jazyka. Pro demonstraci veliké odlišnosti valašského nářečí od spisovné češtiny lze uvést několik příkladů. Velmi časté je používání hlásky g místo k : - negde – někde. Časté je také užívání hlásky ú místo í na konci slov: majú – mají, porúčajú – poroučejí. Z nejčastěji používaných lidových výrazů lze zmínit: - ogar – mladší chlapec, - cérka – děvče (asi do 14 let), - vyzungnúť – vypít jedním douškem, - fajka – fajfka, dýmka, - kady – kudy, kam. Významné folklorní festivaly a soubory MFF Babí léto. V roce 2014 proběhne již 11. ročník mezinárodní folklorního festivalu Babí léto, konaného ve Valašském Meziříčí. Folklorní festival se koná každé dva roky. Hlavním cílem organizátorů a celého festivalu je seznamování se s různými kulturami a tradicemi prostřednictvím folkloru, sdružování mládežnických folklorních souborů z různých zemí a vzájemné obohacování se lidovými kulturami. Na festivalu pravidelně účinkují dětské i dospělé folklorní soubory z Česka i ze zahraničí. Festival trvá pět dní a jeho součástí je tradiční jarmark. K dalším cílům festivalu patří snaha o rozvoj tradiční kultury Valašského Meziříčí, podpora místních tradic a současných kulturních trendů nebo zviditelnění lidové kultury a tradic Valašskomeziříčska na mezinárodním poli. Festival Rožnovské slavnosti je tradičním mezinárodním folklorním festivalem, někdy také známým pod názvem „tradiční dny kultury slovanských zemí“. Třídenní festival hostí desítky českých a několik zahraničních folklorních souborů, zejména ze Slovenska, Bulharska a Řecka. Zhlédnout lze nejlepší tanečníky „valašského odzemku“ z celého Valašska. Příjemným zpestřením je i tradiční beseda o národopisné literatuře Valašska s regionálními spisovateli. Milovníky hudby, která pohladí, jistě potěší i několik vystoupení valašských cimbálových muzik. Obvyklým dějištěm festivalu Rožnovské slavnosti je Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Vsetínský krpec je mezinárodní folklorní festival konaný ve Vsetíně na přelomu června a července jednou za dva roky. Jde o svátek lidového umění na Valašsku. Festival mohl vzniknout a pokračovat zejména díky podpoře města Vsetín, Domu kultury Vsetín a také za přispění místních folklorních souborů Vsacan, Jasénka a Kotár. Významnou část festivalu tvoří také folklorní soubory ze zahraniční. Letos se na festivalu představily soubory z Polska, Maďarska, Slovenska a dorazil také soubor z exotického Tajvanu. Velmi oblíbenou částí festivalu je i soutěž o nejlepšího tanečníka tradičního mužského sólového tance – valašského odzemku. Soutěž je pojmenována „Memoriál Dušana Růžičky“ podle legendárního valašského odzemkáře. Mezinárodní armádní folklorní festival Rožnovská valaška svou činností navazuje na československý armádní festival v Trenčíně. Po vzniku samostatné České republiky se město Rožnov pod Radhoštěm nabídlo jako dějiště konání festivalu. V rámci Rožnovská valašky pravidelně probíhá i festival historického šermu. V posledních letech se z Rožnovské valašky stal významný festival, svojí velikostí 308/417
a obsahem se řadí k nejvýznamnějším festivalům v republice. Velmi úzce spolupracuje s dětským folklorním festivalem v Liptále. Festival je otevřen všem souborům, které v minulosti byly v armádě a které s armádou spolupracují i v současnosti. Valašský folklorní soubor Dúbrava sídlí v městečku Valašské Klobouky. Členy souboru jsou mladá děvčata a chlapci z obcí Valašskokloboucka. Ve svém repertoáru se zaměřují na lidové tance a písničky okolí Valašských Klobouků. Soubor tvoří dvě taneční a cimbálové skupiny ve věku 10–14 a 16–24 let. Nejvýznamnější akcí z pohledu souboru je čtyřdenní „Valašské kumštování“, které se koná jednou za rok, vždy v červenci. Hlavní myšlenkou kumštování je setkání folklorních a folkových skupin, vzájemné sdílení zvyklostí a tradic a navazování nových vztahů mezi zájemci o folklorní dění v oblasti Valašska. Nedílnou součástí kumštování je i předvádění výtvarných a sochařských děl valašských koštýřů. Valašský soubor písní a tanců Ovčák byl založen v roce 1976. Již téměř 30 let přináší pomocí písní a tanců svým posluchačům valašskou lidovou kulturu a zvyky svých předků . Soubor působí zejména v obci Hovězí ve valašské oblasti Horní Vsacko. Hlavním posláním souboru je zprostředkovat lidovou kulturu současnému člověku. Velký důraz klade na udržování a rozvíjení lidových zvyků, regionálních tanců a písní. Soubor se také aktivně zapojuje o pečování o valašský kroj a při každé příležitosti se jej snaží reprezentovat na veřejnosti. Dětský folklorní soubor Ovečky a valašský soubor písní a tanců Bača se věnují uchování a předvádění valašských písní a tanců ve Valašském Meziříčí již od roku 1945. Ve svém repertoáru soubor zpracovává oblast Meziříčska a Rožnovska. Tematické rozčlenění programu souboru je velice pestré, program je tvořen jak žertovnými točivými tanci, tak řemeslnicky laděnými tanci, dále zahrnuje zbojnické i vážněji zabarvené tance s tematikou obřadní, například svatební písně. V současné době je soubor rozdělen na dvě taneční školy. Ta mladší je tvořena mládeží věku 17– 20 let, v té druhé se sdružují lidé ve věku 45–70 let. Repertoár souboru je dnes tvořen tradičním pásmem písní a tanců, ale také nově sestavenými pásmy valašských tanců. Díky široké členské základně se soubor Bača se pravidelně účastní folklorních festivalů a přehlídek v ČR, ale i v zahraničí. Folklorní soubor Malá Jasénka vznikl na základní škole ve Vsetíně-Rokytnici v roce 1955. Svojí činností navazuje na soubor dospělých interpretů sdružovaných v souboru Jasénka. Soustředí se na zpracování folkloru valašského území Horního Vsacka. V programových představeních souboru Malá Jasénka lze spatřit lidové zvyky spojené s přírodním kalendářem, významnými událostmi valašské historie nebo s událostmi či příběhy vázanými k tradičním projevům a činnostem Valachů. Většina členů dětského souboru je ve věku 4–14 let. Momentálně navštěvuje soubor okolo sedmdesáti dětí. Folklorní soubor Javořina z Rožnova pod Radhoštěm vznikl v roce 1961 a za mnoho let svého působení nastudoval a obnovil stovky tanců a písní, které vycházejí z lidových tradic a zvyklostí krajiny Valašska. Tematická pásma a programy z repertoáru soboru čerpají z významných námětů, jako jsou svatba, dožínky, zbojnické tance, čardáše z moravskoslezského pomezí, kácení a stavění máje atp. Soubor Javořina je oblíbený i v zahraničí díky svým častým návštěvám festivalů v Německu, Polsku, Lotyšku, Švédsku nebo Francii. Své největší mezinárodní úspěchy soubor zaznamenal v letech 1969 a 1988, kdy na prestižním folklorním festivalu v Dijonu obsadil první místo. K souboru Javořina patří i cimbálová muzika, kterou lze stejně jako celý soubor Javořina často zaslechnout na folklorních festivalech v blízkosti Rožnova pod Radhoštěm, při stavění májí v obcích blízko Rožnova či při vánočním a velikonočním svátečním koncertu. Folklorní soubor Radhošť z Rožnova pod Radhoštěm vznikl již v roce 1948, tehdy pod názvem Valašský krúžek. Soubor Radhošť je složen ze dvou hlavních složek: cimbálové muziky a taneční skupiny. Činnost soboru je zaměřena na nácvik lidových valašských tanců a písní. Vystoupení souboru Radhošť lze často zhlédnout ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm při oslavách fašanku, stavění a kácení májí, při svatojánských ohních nebo při velikonočních oslavách. Soubor Radhošť se věnuje také ediční činnosti, jejich lidovou tvorbu si lze poslechnout na gramofonové desce nazvané „My sme Valaši“. Tato audiokazeta s nahrávkami souborového repertoáru byla vydána k příležitosti 50. výročí založení souboru. Folklorní soubor Lipta z Liptálu je nejstarším souborem na Valašsku. Jeho 309/417
historie spadá až do roku 1930, kdy se o založení souboru zasloužil akademický malíř Jan Kobzáň. Jeho kniha „O zbojníkoch a pokladoch“ se stala inspirací pro mužský sólový tanec nazvaný „zbojnický“, který má soubor Lipta stále ve svém repertoáru. V současnosti má soubor kolem osmdesáti stálých členů, kteří jsou dle věku rozděleni do několika skupin. Soubor Lipta se snaží především o ztvárnění autentického folkloru, který předvádí během desítek vystoupení ročně doma i v zahraničí. Soubor je také hlavním pořadatelem folklorního festivalu Liptálské slavnosti, který se koná poslední víkend v srpnu již od roku 1970. Největší oblibě se však těší Valašský bál v Liptále, který také pořádá soubor Liptál. Příští rok v únoru se bude konat jubilejní, již 70. ročník tohoto bálu. Folklorní soubor Klobučan z Valašských Klobouk vznikl v roce 1981. Při své tvorbě soubor čerpá zejména z oblastí Valašskokloboučska. V jeho repertoáru se tak objevují figurální tance, cechovní tance o papučářích a okenicích či klubúcká točená a stará uherská. Členové souboru při svých vystoupeních účinkují v tradičním „závršském“ kroji. Folklor pořádá také některé folklorní lidové slavnosti, valašské bály, fašankové slavnosti či velikonoční a vánoční vystoupení. Folklorní soubor Vsacan ze Vsetína patří k našim nejstarším amatérským souborům. Byl založen v roce 1943 a v průběhu celého působení se věnuje prezentaci a propagaci národopisné oblasti Valašsko jak po celé republice, tak i na folklorních festivalech téměř po celém světě. V roce 1956 byl Vsacan jako první amatérský folklorní soubor v Československu vyslán do Anglie na tamější Mezinárodní folklorní festival. Vsacan je tvořen více než dvěma sty nadšených folkloristů všech věkových kategorií. V repertoáru souboru lze najít tance točivé i figurální, dále tance starodávné, řemeslnické nebo královské tance „odzemek“ či „valašský čardáš. Folklorní soubor Rusavjan z Rusavy je místním valašským souborem písní a tanců, který vznikl v roce 1976. Při tvorbě písní a tanců čerpá zejména ze sbírek sběratelů rusavských lidových zvyků, jakými byli Daniel Svoboda, František Táborský nebo Zdenka Jelínková. Krúžek Rusavjan pravidelně vystupuje v přírodním muzeu v Rožnově pod Radhoštěm a je tradičním organizátorem dvou oblíbených akcí: Valašského bálu a kácení májí ve Velkých Karlovicích. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Valašsko je krajem, ze kterého pochází mnoho tradičních pokrmům a pochoutek, které jsou dobře známy po celé republice. Některé pokrmy jsou typické pouze pro Valašsko, s jinými se lze setkat i na jiných místech ČR, ale díky valašskému způsobu přípravy a tamějším kulinářským zvyklostem přípravy vzniká jejich specifická valašská chuť. Valašské frgály jsou tradiční a asi nejslavnější valašskou specialitou. Na Valašsku jsou tyto obrovské koláče známy spíše pod názvem vdolky, „pecáky“, někde i „laty“. Název frgál bylo dříve označení pro nepodařené vdolky. Tyto obrovské koláče obvykle po upečení zaplní celý plech. V minulosti tak jeden koláč nasytil několikačlennou rodinu. Základem pro frgály je jejich velmi tenké těsto, které se plní povidly z vysušených hrušek. Na přípravu frgálů by se mělo myslet již na podzim, jelikož právě tehdy hrušky dozrávají. Důležitou přísadou pravého frgálu je máslo, do kterého se pro zvýraznění chuti přidává menší množství rumu. V blízké budoucnosti obdrží valašské frgály ochrannou známku od Evropské unie. Tento tradiční koláč tak získá tzv. chráněné zeměpisné označení, což je jeden z několika různých způsobů evropské ochrany potravin. Tato evropská ochrana by tak měla zamezit nebo alespoň ztížit prodej napodobenin valašského frgálu, kterých je bohužel stále mnoho. Valašská kyselica je vynikající polévka, která – jak se v mnoha domácnostech s oblibou říká – „spravuje chuť“, je oblíbená na celém území republiky. Někde se jí říká zelňačka, jinde zelnica, ale na Valašsku jí Valaši neřeknou jinak než kyselica. Už název napovídá, že nejdůležitější přísadou je kvalitní kysané zelí. Pořádná kyselica nejde uvařit také bez brambor, kousků klobásy a kmínu. Zakysaná smetana se již přidává dle chuti, pro kvalitní kyselicu není nutná. Polévku lze po uvaření ještě dochutit citronem, pepřem nebo překvapivě také cukrem. Valašská ščedračka je tradiční valašská vánoční polévka. Při přípravě se využívá hrachu, který je přes noc namočen do studené vody a druhý den se povaří. Druhou důležitou přísadou je pohanka, která se spaří, scedí a přidává do hrnce k vařenému hrachu. Dále přidáme brambory, mrkev, houby a švestky. Valašské škračky, na Valašsku nazývané též „varmuža“ je pokrm plný energie, jehož základem je kaše z krupice a mléka zahuštěného vajíčky a doplněná smaženou 310/417
slaninou. Kontrabaš je vynikající pokrm z pohanky, brambor a bůčku. Pohanka a brambory se povaří, na pánvi vyškvaříme nakrájenou slaninu, cibuli a česnek. Po chvilce přidáme i nakrájený bůček. Poté se směs orestuje a přisypeme pohanku, majoránku a dochucujeme solí. Poté přidáme brambory, vložíme do mísy a pečeme 5–10 minut. Kontrabaš se na Valašsku servíruje s kysaným zelím, které v této oblasti pochází většinou z domácí úrody. Slivovice. Stejně jako v národopisné oblasti Slovácka je i na Valašsku slivovice nejtradičnější alkoholický nápoj. První písemný doklad o existenci palírny ve Vizovicích se nachází v urbáři vizovického panství z roku 1585, byť se vztahuje k pozdější době (polovina 17. století). V tehdejší době se pálilo z pivních odpadků, později se k nim přidalo obilí, z něhož se vyráběla žitná. Kolem poloviny 18. století se ve výrobním sortimentu objevila později tak slavná slivovice. Od počátku 19. století výroba slivovice díky státním prémiím nabývala na významu. A vlivem příhodných klimatických podmínek se právě na Vizovicku mimořádně daří ovocným stromům, především švestkám. Lidé na Valašsku tradičně nechávají zkvasit svou úrodu doma v sudech a poté ji odvezou do pálenice, kde dojde ke kýžené přeměně na skupenství kapalné, a výsledný produkt si odvážejí v láhvích domů. Pálenice se na Valašsku nachází poblíž každého většího města. Základem pálenky je kvalitní ovoce s vysokým obsahem přírodního cukru, bez známky hniloby. Dobře vyzrálé ovoce se dříve ukládalo výhradně do dřevěných beček a nechalo se asi 6–8 týdnů kvasit. Doba kvašení je závislá na teplotě, cukernatosti plodů a množství v jednom sudu. Vykvašené ovoce se vaří (pálí) při teplotě do 100 °C, kdy se odpařuje jen alkohol, a v kvasu zůstávají silice, které jinak způsobují v konečném výrobku pachy. Destilát má v závislosti na počáteční cukernatosti kvasu a stavu při dokvašení přibližně 60–80 objemových procent alkoholu. V tomto stavu se chuť ovoce neprojeví. Ideální je ředit na 50–51 procent, kdy je nápoj lahodný a voňavý. Borovička je tradiční valašský alkoholický nápoj, založený na bázi jalovcového destilátu. Borovička je velice oblíbena zejména v chladných podzimních a zimních měsících, kdy člověka zahřeje její chuť a aroma po bobulích jalovce. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: • Energetic wellness resort, Rožnov pod Radhoštěm • Hostinec Ve Dvoře, Rajnochovice • Hotel Polom Rajnochovice, Rajnochovice • Hotel a restaurace U Vychopňů, Vsetín • Hotel Duo, Horní Bečva • Penzion Staré časy, Horní Bečva • Hotel Galik, Velké Karlovice • Hotel Horal, Velké Karlovice • Hotel Lanterna, Velké Karlovice • Hospoda Kyčerka, Velké Karlovice • Hotel Rusava, Rusava • Penzion u Raztoky, Rusava • Potrefená Husa, Zlín • Restaurace U Johana, Zlín-Příluky • Restaurace Abácie, Valašské Meziříčí • Restaurace Lepa, Fryšták Regionální produkty Rudolf Jelínek. Tradice výroby ovocných destilátů ve Vizovicích sahá až do roku 1585. Samotná společnost vznikla na konci předminulého století, v roce 1894. Výrobky společnosti jsou známy ve všech koutech České republiky, ale také ve světě. Na tradici vývozu výrobků do zahraničí, kterou Rudolf Jelínek započal vývozem košer destilátů na zámořské trhy v USA již v roce 1934, navazuje společnost i nyní. Vlajkovou lodí společnosti je slivovice, která se vyrábí v několika variantách (bílá, zlatá, jubilejní, košer atd.). Dále se produkují ovocné destiláty jako hruškovice, meruňkovice, třešňovice nebo jablkovice. S hlavními principy výroby, historií a tradicí firmy Rudolf Jelínek, a. s., jako 311/417
významného českého výrobce a exportéra v oblasti výroby alkoholických nápojů se mohou návštěvníci seznámit při letních exkurzích (červen–srpen), součástí exkurze je i ochutnávka tří vzorků z produkce společnosti. Jelínkův vizovický košt. Již více než 10 let pořádá firma Rudolf Jelínek koncem srpna soutěž pálenek. Vzorky jsou hodnoceny anonymně na základě stanovených kritérií, kterými jsou jemnost, čistota, vůně, chuť a délka trvání chuťového vjemu (perzistence). V roce 2013 bylo do soutěže přihlášeno celkem 1053 vzorků v kategoriích slivovice, hruškovice, meruňkovice, jablkovice, třešňovice a ostatní ovocné destiláty. Nejpočetnější kategorií byla slivovice se 390 vzorky. Absolutním vítězem koštu pro rok 2013 se stal pan Pavel Kolůch z Kunovic. Obcí s nejlépe hodnocenými vzorky se stalo Uherské Hradiště. Nositelé tradice lidových řemesel: Předtkalcovská textilní technika pletení na rámu. Blanka Mikolajková (Rožnov pod Radhoštěm) byla za svoje řemeslo oceněna titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Oborem, kterému se věnuje, je prastará předtkalcovská textilní technika pletení na rámu (na Valašsku nazývaná „vázání na stativkách“, všeobecně pak známá jako krosienkování). Blanka Mikolajková je zachránkyní starobylé valašské tradice pletení čepců na rámu, při které dodržuje původní technologické postupy a své umění prezentuje na různých akcích doma i v zahraničí. Bílá výšivka. Jana Juřicová (Vigantice) se při své tvorbě deček a kapesníčků nechává inspirovat z mnoha prací své babičky, která ji řemeslu vyučila. Mnoho dovedností nabyla také při studiu rožnovských výšivek v textilní sbírce Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Své dovednosti a invenci nejčastěji uplatňuje při vyšívání pokrývek, kapesníčků či různých deček. Práce paní Juřicové lze zhlédnout na mnoha místech: v obřadních síních, v prostorech velvyslanectví, a dokonce i v Kongresovém centru v Praze. V roce 2002 byla paní Juřicová oceněna titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Štípané holubičky. Petr Stoklasa (Velké Karlovice) byl za svoje řemeslo oceněn titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Svému řemeslu a zároveň koníčku se samostatně věnuje od roku 1990 a kromě holubiček, při jejichž výrobě používá lipové a javorové dřevo, vyrábí třeba dětské dřevěné řehtačky, menší figurky do betlémů a poslední roky se pokouší věnovat také reliéfní tvorbě. Kolářský mistr Augustín Krastiník (Nový Hrozenkov) se výrobu dřevěných loukoťových kol a kočárů naučil od svého otce, který se tomuto řemeslu také věnoval. Doma se pan Krastiník věnuje svému řemeslu ve své dílně, kde má kvalitní strojové vybavení. Na Moravě je v oboru kolařství jediný, kdo se mu věnuje na plný úvazek, jako svému zaměstnání. Sám sebe pan Krastiník označuje za valašského patriota, který si při ukázkách svého řemesla na veřejnosti při jarmarcích oblékne i tradiční valašský kroj. Pozorovat pana Krastiníka při práci, a třeba se i něčemu přiučit lze například při řemeslné přehlídce v Čechách pod Kosířem, která se koná tradičně v období prázdnin. Zcela jistě jej však několikrát do roka zastihnete v přírodním muzeu Valašska v Rožnově pod Radhoštěm, kde své řemeslo také pravidelně předvádí. Za své řemeslo byl pan Krastiník oceněn titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Kovářství. Josef Hruška (Valašské Meziříčí) si poprvé zkusil své řemeslo při studiích na střední škole v oboru kovář, poté se zaučoval v dílně svého otce. V této době se práce v otcově dílně zaměřovala zejména na tradiční kovářství a podkování koní. Nedílnou součástí tvůrčí kovářské práce bylo i lidové výtvarnictví, především zdobení. V roce 1989 si pan Hruška založil samostatnou živnost, která ve Valašském Meziříčí funguje dodnes. Snaha po profesním růstu u pana Hrušky vyvrcholila přezkoušením na Ústředí uměleckých řemesel, kde mu byl po úspěšném absolvování udělen titul „Pracovník uměleckého řemesla – obor umělecký kovář“. Josef Hruška je ten typ kováře, který měl ještě možnost se během studií vyučit tradiční podobě řemesla. Jeho zručnost a dovednost se stala námětem pro několik dokumentárních filmů věnovaných tradičním řemeslům (Dědicové starých řemesel, Tajemství damascénu, Kouzla s ohněm). Pan Hruška se orientuje zejména na výrobu užitkového sortimentu kovářských výrobků, postupně se však snaží i o tvorbu uměleckořemeslnou (dveřní kování, zámky, kliky, krbové nářadí a mříže). Za svůj přínos řemeslu a za své výrobky byl oceněn titulem „Nositel tradice lidových řemesel“. Certifikovaný produkt Valašska a Beskyd: Valašský kolovrátek, Václav Zbránek (Valašské Meziříčí). Nádherný výrobek 312/417
a ukázka původní ruční práce z oblasti Valašského Meziříčí. Kolovrátky pana Václava Zbránka byly oceněny titulem „Certifikovaný produkt Valašska“. Jeho kolovrátky slouží ke spřádání vláknitých materiálů. Kolovrátek je složen ze stojanu a hnacího kola, které je poháněno šlapacím mechanismem. Vlastní pracovní část kolovrátku tvoří unašeč a cívka. Velikou výhodou kolovrátku jsou jeho malé rozměry. Dá se lehce rozebrat a poté zase složit, je tedy rovněž snadno přenosný. Kolovrátek není ani příliš rozměrný. Ženy, které s kolovrátkem pracují, oceňují rovněž jeho estetické provedení a hladké tvary. Kolovrátek se tak může stát i okrasným prvkem do zákoutí bytu. Výroba kolovrátku je možná pouze na zakázku, po předchozí domluvě přímo s panem Zbránkem. Valašské kraslice malované voskem. Pro krajinu Valašska je typická výroba valašských kraslic. Při tvorbě kraslic se na Valašsku využívá mnoho dekoračních technik, barev i vzorů. Zdaleka nejrozšířenější technikou je však zdobení voskem, které je pravděpodobně i nejstarší dochovanou technikou zdobení. Při této technice se vosk nechá rozehřát a poté se na přírodních nebo natřených kraslicích po jednotlivých kapkách vytváří různé motivy. Na valašských kraslicích malovaných voskem nebo voskovou batikou lze často najít i velmi archaické vzory a ornamenty, jako je motiv slunce nebo lidských postav. Jde o specifický způsob vyjadřování, typický zejména pro oblast Slovácka a Valašska. Ručně tkané koberce a ubrusy, Petra Pilná (Vsetín). Tkaní koberců, ubrusů a jiného textilu se na Vsetínsku věnuje paní Pilná. Její výrobky jsou vyrobeny převážně z bavlněného materiálu. Vypraný a vysrážený materiál se rozstříhá na proužky a během práce na tkalcovském stavu se přikládají k sobě podle barev a šířky jednotlivých pruhů na přání zákazníka. Každý jednotlivý kus koberce, ubrusu nebo kuchyňského prostírání je tak díky tomuto způsobu výroby originál. Textilním tkaným výrobkům z dílny paní Pilné byl udělen certifikát „Vyrobeno v Beskydech“, což dokládá jeho původ. Dílna je také členem Sdružení lidových řemeslníků a výrobců Valašska. Slaměné ošatky pana Josefa Zichy. Tradiční výrobě slaměných ošatek se na Valašsku věnuje pan Zicha (Drnovice). Pravidelně navštěvuje jarmarky, kde svoje řemeslo předvádí veřejnosti a snaží se jej předat svým následovníkům. Při výrobě slaměných ošatek využívá slámu a lýko z mladé lípy. KLASTRY ATRAKTIVIT Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm představuje unikátní centrum lidového stavitelství. Bylo založeno v roce 1925 sourozenci Jaroňkovými a jedná se o nejstarší muzeum tohoto typu ve střední Evropě. Hlavní filozofií zaměstnanců a správců skanzenu je cílevědomé úsilí o oživení postupně se vytrácejících tradičních technik, lidového umění a zvyklostí. Neméně významnou je i snaha o prezentování podoby společenského života, obchodu a zábavy našich předků. Roční návštěvnost tohoto unikátního skanzenu je dokonce srovnatelná s návštěvností Pražského hradu. Návštěvníci mohou při své návštěvě valašského muzea například pozorovat tradiční řemesla. Místní obyvatelé se dokonce věnují pěstování původních plodin z historického hlediska a tradičním způsobem chovají i dobytek. Návštěvníci mohou navštívit tři velké areály: Dřevěné městečko, Mlýnskou dolinu a Valašskou dědinu, a zhlédnout tak mnoho originálních staveb a exponátů. Že je nabídka atraktivit skanzenu opravdu nebývale bohatá, dokazuje i velké množství jarmarků, festivalů, ukázek tradičních řemesel a lidových obyčejů, které se ve skanzenu v průběhu celého roku pořádají. TEMATICKÉ TRASY Valašského muzeum v přírodě, Pustevny i Radegast. Navštivte jednotlivé části skanzenu, zahrnující expozice Dřevěné městečko, Valašská dědina a Mlýnská dolina. Občerstvěte se v originálních stavbách Dušana Jurkoviče na Pustevnách a projděte se k soše Radegasta či vystoupejte až na vrchol Radhoště. - Dřevěné městečko je nejstarším a nejnavštěvovanějším areálem Valašského muzea v přírodě, jakož i nejstarším muzeem v přírodě v celé střední Evropě. Areál byl otevřen v roce 1925 a postupně byl doplňován o další stavby. Dřevěné městečko prezentuje způsob života na malém městě v období od poloviny 19. století až po první čtvrtinu 20. století. V době hlavní sezóny zde probíhají programy připomínající obřady, obyčeje a dovednosti našich předků. Návštěvníci zde mohou spatřit například ruční výrobu tradiční kamenných 313/417
brousků či dlabání drobných domácích výrobků ze dřeva. Nositelé tradice lidových řemesel pomáhají uchovávat tato netradiční řemesla stále živá. Dřevěné městečko je také dějištěm několika mezinárodních folklorních festivalů a mnoha kulturních pořadů. Prohlídka s průvodcem trvá 45 minut. Možná je také individuální prohlídka. - Mlýnská dolina je nejmladším areálem Valašského muzea v přírodě. Byla otevřena v roce 1982. Jsou v ní sdruženy dodnes funkční technické stavby převážně na vodní pohon. Umístění valchy, mlýna a pily je téměř přesnou rekonstrukcí situace, která ještě v první polovině 19. století existovala ve Velkých Karlovicích (údolí Podťaté). Lisovna oleje je původní stavbou ze 17. století. Hamr je rekonstrukcí provozu z Ostravice. S výjimkou lisovny jsou všechny mechanismy poháněny vodní silou. V objektu vozovny z Ostravice je instalována expozice „Dopravní prostředky na Valašsku“. Představuje různé druhy dopravních prostředků, které se využívaly v zemědělství, lesnictví, obchodní činnosti, dopravě osob a v rámci dalších živností a řemesel. V letech 2008–2009 byl areál rozšířen o nové objekty: obytný dům z Trojanovic, kovárnu z Horní Lidče a stodolu z Velkých Karlovic – Podťatého. Hamerní část Mlýnské doliny doplnila také roubená zvonice z Dolní Bečvy, která původně stála v areálu Dřevěného městečka. Prohlídka areálu je možná pouze s průvodcem a trvá cca 60 minut. - Valašská dědina je nejrozsáhlejším areálem Valašského muzea v přírodě. Hospodářské usedlosti, salašnické stavby, mlýn a kovárna jsou umístěny v krajině, která svou členitostí připomíná mnohé vesnice na úbočích Beskyd. První objekty byly postaveny v roce 1962, areál byl zpřístupněn roku 1972. Interiéry obytných domů zachycují způsob bydlení od poloviny 19. století v různých sociálních vrstvách. V průběhu roku se zde konají programy, oživující staré způsoby hospodaření. Políčka, zahrádky a ovocné stromy připomínají pěstování starých plodin. Během prohlídky se lze setkat s řadou domácích zvířat i stádem ovcí. Prohlídka areálu je možná bez průvodce, lze jej ale i dopředu telefonicky objednat. V obou případech trvá prohlídka asi 120 minut. - Pustevny, stavby Libušín a Maměnka. Dvacet kilometrů od Rožnova, nedaleko vrcholu hory Radhošť, stojí Pustevny, horské středisko, jehož první útulny projektoval slovenský architekt Dušan Jurkovič. Dnes slouží Libušín jako restaurační zařízení a Maměnka jako horský hotel. Atraktivnosti Pusteven v blízkosti hory Radhošť si byli velice dobře vědomi členové frenštátského spolku „Pohorská jednota Radhošť“, kteří si dali za cíl zpřístupňovat odlehlá místa beskydských hor, značit turistické trasy a zřizovat síť horských hotelů a ubytoven. Obrátili se na vsetínskou stavební kancelář Michala Urbánka, jehož tehdejší zaměstnanec, slovenský architekt Dušan Jurkovič, projektoval ve slohu tzv. lidové secese postupně útulny Libušín a Maměnku, které byly zpřístupněny v roce 1899. Na výzdobě interiéru Libušína se podílel český malíř Mikuláš Aleš, který si zájem o Valašsko odnesl již z Národopisné výstavy českoslovanské, konané v Praze roku 1895, na níž byla instalována mimo jiné valašská dědina s hospodou „Na posledním groši“. Podle Alšových kreseb zbojníků Ondráše a Juráše, portáše Stavinohy a boha Radegasta vymaloval interiéry Libušína akad. malíř Karel Štapfer. Architektonické prvky exteriérů použil Jurkovič z lidových staveb řady valašských, ale i kysuckých vesnic. Druhá světová válka přinesla zpustošení pustevenských objektů, neboť v závěru války tam byli ubytováni příslušnici Hitlerjugend a maďarských asistenčních oddílů. S myšlenkou zásadní rekonstrukce pustevenských útulen přišlo až v 80. letech Valašské muzeum v přírodě. Realizovat se ji podařilo až od roku 1995. Po čtyřech letech, v roce 1999, byla slavnostně znovuotevřena restaurace Libušín a v roce 2003 byl zpřístupněn také hotel Maměnka. Areál Pusteven byl v době rekonstrukce prohlášen národní kulturní památkou. - Socha Radegasta. Původní sochu vytvořil sochař Albín Polášek v roce 1930, 314/417
Socha má lví hlavu s přilbicí, v pravé ruce drží roh hojnosti, v levém sekeru. Bohužel přestala odolávat drsným povětrnostním vlivům a byla roku 1982 restaurována. Ani to však sochu neochránilo natrvalo a roku 1996 byla odvezena k dalšímu restaurování, aby mohla být o dva roky později slavnostně odhalena na frenštátské radnici. Nošovický pivovar, který má Radegasta v logu, vytvořil kopii sochy za téměř milión korun. Socha ze žuly byla odhalena na původním místě Radhoště 4. července 1998.
315/417
7.7
Zmapování REGIONU Východní Morava
PASPORT REGIONU VÝCHODNÍ MORAVA ANOTACE Osobitá oblast východní Moravy je díky Slovácku a Valašsku DESTINACE jednou z nejvýraznějších částí naší republiky. Že tradice a folklor jsou zde stále živé, dokládá proslavený Slovácký verbuňk a jízda králů, které jsou na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO, i valašský odzemek, který je dalším žhavým kandidátem na tento seznam. Návštěvníkům by neměl uniknout nejznámější folklorní festival u nás – Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici. Mohou ochutnat místní vína a pálenky či navštívit unikátní skanzen Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a pochutnat si na výtečném frgálu. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Skládá se ze subregionů Slovácko, Luhačovické Zálesí a Valašsko (Beskydy) ZÁKLADNÍ TÉMA - Slovácký verbuňk a jízda králů – nehmotné PRO kulturní dědictví na seznamu UNESCO, a valašský MARKETINGOVOU odzemek – mužský sólový tanec, kandidát na seznam KOMUNIKACI nehmotného dědictví UNESCO. - Místní speciality a košty – víno, slivovica, žmolenica, borovička, povidla, valašské frgály i vdolečky ze Slovácka. - Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici – nejvýznamnější folklorní festival v České republice. - Valašské muzeum v přírodě, tradice salašnictví a pastevectví na Valašsku – unikátní centrum lidové architektury, řemesel a způsobu života Valašska v Rožnově pod Radhoštěm a mnoho lidových stavení sloužících v minulosti jako přístřešek pastevcům. - Tradiční řemesla – tupeská keramika, výroba krojů, krojovaných panenek, kraslic i modrotisku. PRŮNIKY - (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví - Místní speciality - Tradiční řemesla PERSONIFIKACE REGIONU Slávek Volavý (1933–1983) – vynikající zpěvák, muzikant a primáš cimbálové muziky. Jeho osobnost je výrazně spojena s krajinou Strážnice, za svého působení se stal symbolem folkloru Slovácka. Díky jeho soustavné práci se podařilo ze strážnických slavností postupně vybudovat folklorní festival mezinárodního významu. Dlouhodobě pracoval jako ředitel Ústavu lidového umění ve Strážnici. Po druhé světové válce se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů oživování folkloru v Československu. Věnoval se zejména lidové kultuře Slovácka, díky které se stal jedním z nejznámějších lidových umělců u nás i v zahraničí druhé poloviny 20. století. KLASTRY ATRAKTIVIT Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici – při stavbě skanzenu se přihlíželo k ukázkám stavitelství jednotlivých oblastí Slovácka, a proto je skanzen rozčleněn do areálů představujících tyto regiony. V areálu je umístěno celkem 64 objektů. Konkrétně lze zhlédnout ukázky vinohradnických staveb a jejich zařízení, které jsou doplněny o vinohrady dokumentující vývoj pěstování vína od dávné minulosti až po současnost. Tato expozice je jedinou expozicí tohoto typu na našem území. Pro návštěvníky bude jistě zajímavá také původní kovárna z Lipova a tkalcovská dílna původně z Nové Lhoty. Celkově je muzeum rozděleno na areály složené z ukázek stavitelství oblastí Moravských Kopanic, luhačovického Zálesí a Horňácka. Další části areálu jsou rozděleny podle tematického zaměření. Jde o technické vodní stavby, již zmiňovaný vinohradnický areál a areál lučního hospodářství. Rolnická usedlost v Kaňovicích – výjimečná hliněná stavba evropského měřítka. 316/417
Jedná se o rázovitý hliněný dům, jenž je typický pro krajinu Lužického zálesí. Vybudován byl v roce 1788. Součástí komplexu usedlosti v Kaňovicích je i patrová komora – špýchar, postavená v roce 1796. Usedlost je vzácnou ukázkou prostředí a skromných podmínek, ve kterých dříve obyvatelé obcí na Luhačovicku žili a pracovali. V současné době se na usedlosti pořádají kulturní akce a přehlídky řemesel, které mají pomoci rolnickou usedlost a obec Kaňovice zviditelnit. V roce 2011 bylo usedlosti uděleno významné mezinárodní ocenění v kategorii Stavby s pozoruhodným a odpovídajícím zásahem. Ocenění usedlost získala v rámci kulturního programu Evropské unie Terra Inkognita, jehož hlavním cílem je uchovávat, propagovat a rozvíjet hliněnou architekturu v zemích Evropy. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm představuje unikátní centrum lidového stavitelství. V roce 1925 jej založili sourozenci Jaroňkovi. Jedná se o nejstarší muzeum tohoto typu ve střední Evropě. Hlavní filosofií zaměstnanců a správců skanzenu je cílevědomě usilovat o oživení postupně se vytrácejících tradičních technik, lidového umění a zvyklostí. Neméně významnou je i snaha prezentovat podobu společenského života, obchod a zábavu našich předků. Roční návštěvnost tohoto unikátního skanzenu je dokonce srovnatelná s návštěvností Pražského hradu. Během návštěvy valašského muzea lze například pozorovat tradiční řemesla. Místní obyvatelé se dokonce věnují pěstování původních plodin z historického hlediska a tradičním způsobem chovají i dobytek. Návštěvníci si mohou prohlédnout tři velké areály – Dřevěné městečko, Mlýnskou dolinu a Valašskou dědinu – a vidět tak mnoho originálních staveb a exponátů. Že je nabídka atraktivit skanzenu opravdu nebývale bohatá, dokazuje i velké množství jarmarků, festivalů, ukázek tradičních řemesel a lidových obyčejů, které ve skanzenu v průběhu celého roku pořádají. TEMATICKÉ TRASY Tradiční Slovácko – Seznamte se s folklorem Slovácka, lidovou architekturou i tradičními způsoby obživy – vinařstvím a výrobou pálenky. Úvodní setkání se Slováckem, s jeho pestrými tradicemi i místními specialitami vás čeká na trase Strážnice – Vlčnov – Uherské Hradiště. Stavby Dušana Jurkoviče v Luhačovicích – Luhačovice jsou městem, jehož architekturu výrazně ovlivnil slovenský architekt a etnograf Dušan Jurkovič. Na počátku 20. století se rozhodl vytvořit zcela unikátní soubor staveb ve stylu lidové secese. V letech 1902–1914 tak svými stavbami zásadně ovlivnil vzhled jednotlivých budov i urbanistické rozložení luhačovických lázní. Prohlédněte si jednotlivé stavby Dušana Jurkoviče v městské památkové zóně v Luhačovicích. Valašské muzeum v přírodě, Pustevny i Radegast – Navštivte jednotlivé části skanzenu, zahrnující dřevěné městečko, valašskou vesnici či Mlýnskou dolinu. Občerstvěte se na Pustevnách v originálních stavbách Dušana Jurkoviče a projděte se k soše Radegasta nebo vystoupejte až na vrchol Radhoště. UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (subregiony Slovácko od str. 264, Luhačovické Zálesí od str. 296 a Valašsko (Beskydy) od str. 302).
317/417
7.8
Marketing summary pro region Východní Morava
Slovácký verbuňk a jízda králů – nehmotné kulturní dědictví na seznamu UNESCO, a valašský odzemek – mužský sólový tanec, kandidát na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Slovácký verbuňk – mužský sólový tanec – je příběhem nově naverbovaného vojáka, který se tímto tancem loučil před odchodem na vojnu. Dával jím najevo, že je schopen náročné vojenské služby, a snažil se zapůsobit na dívky. Verbuňk dodnes muži na Slovácku tančí při hodech, fašanku, folklorních slavnostech i běžných tanečních zábavách. Stejně jako s verbuňkem se mohou návštěvníci Slovácka v této oblasti stále setkávat s jízdou králů. Původ a příběh vzniku jízdy králů je však dodnes zahalen tajemstvím. Existuje řada vysvětlení – od původně královských ceremonií až po velikonoční procesí a snahy pohanů prostřednictvím veřejného průvodu na koních, spojeného s objížďkou polí, zajistit bohatou úrodu. Nenechte si ujít tyto jedinečné tradice – Slovácký verbuňk a jízda králů jsou již na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO a valašský odzemek je dalším žhavým kandidátem pro tento seznam. Místní speciality a košty – víno, slivovica, žmolenica, borovička, povidla, valašské frgály i vdolečky ze Slovácka. Pohostinnost a srdečnost místních obyvatel se nejlépe pozná u sklenky dobrého vína či při koštu slivovice prokládaném koláčky, klobásami, sýrem a řadou dalších gastronomických lahůdek a specialit. Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici – nejvýznamnější folklorní festival v České republice. Každý poslední víkend v červnu se do Strážnice sjíždějí tisíce návštěvníků, aby se pobavili a užili si příjemné atmosféry. Během festivalu se mohou potěšit krásou lidových písní, tanců a krojů ve slavnostním průvodu i v mnoha různých pořadech, zkusit si i tance z cizokrajných koutů světa a společně si zazpívat a zatancovat u lidových muzik. Vychutnejte si i vy atmosféru tohoto nejvýznamnějšího folklorního festivalu v České republice. Tradiční řemesla – tupeská keramika, výroba krojů, krojovaných panenek, kraslic i modrotisku. Tradiční řemesla jsou na Moravě stále živá, jsou příběhem jednotlivých řemeslníků a řemeslných dílen, ať už se v nich se s láskou a trpělivostí věnují výrobě modrotisku, tradiční keramiky, krojů, velikonočních kraslic, či panenek z kukuřičného šustí. Rádi své umění zájemcům předvedou a nechají je, aby si sami vyzkoušeli šikovnost vlastních rukou. Valašské muzeum v přírodě, tradice salašnictví a pastevectví na Valašsku – unikátní centrum lidové architektury, řemesel a způsobu života Valašska v Rožnově pod Radhoštěm a mnoho lidových stavení sloužících v minulosti jako přístřešek pastevcům. Unikátní komplex Valašského muzea v přírodě nejlépe charakterizuje příběh jeho zakladatelů, sourozenců Jaroňkových. Zájem o umělecká řemesla, který měli všichni členové rodiny, národopisné výstavy, na nichž byly vystavovány i roubené stavby z Valašska, a inspirace z muzeí v přírodě ve skandinávských zemích je přivedla k myšlence vytvořit muzeum v přírodě. Jeden ze zakladatelů muzea charakterizoval cíle jejich snažení takto: „Nechceme budovati mrtvé skladiště budov a předmětů, chceme zbudovati pomocí praktického národopisu živé muzeum, v němž zděděné tradice valašské minulosti a svéráz plemene a bydliště lidu jsou udržovány při životě výkony práce, zvyky, tanci, zpěvy a obřadnostmi lidu.“ A právě takovým živým, a navíc nejrozsáhlejším muzeem v přírodě, skanzen v Rožnově pod Radhoštěm skutečně je.
318/417
7.9
Zmapování SUBREGIONŮ Střední Morava a Jeseníky
PASPORT SUBREGIONU HANÁ ANOTACE Hanou tvoří výrazná národopisná oblast s bohatou lidovou DESTINACE kulturou starobylých rysů a s neméně bohatým a významným písňovým, hudebním a tanečním folklorem a zvykoslovím. Zvláštní zmínku zasluhuje hanácké nářečí. Oblast, kde je hanácké nářečí užíváno, výrazně přesahuje vlastní Hanou. Z geografického, kulturního a architektonického hlediska je Haná součástí rozsáhlé oblasti. Jejím jádrem byla dávná Panonie, pro kterou byl charakteristickou stavbou hliněný dům. V současnosti je Haná proslulá nejen svou úrodností, ale také zachovalostí lidových tradic a slavností, okázalostí lidových krojů a vlastní typickou mluvou. To vše činí Hanou jedním z nejvýraznějších regionů v rámci celé ČR. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Součást regionu Střední Morava a Jeseníky ZÁKLADNÍ TÉMA - Tradiční zvyky Hané – jízda králů, hanácká PRO svajba, sečení lúk, „slavnosti matiček“. MARKETINGOVOU - Hanácký kroj a výšivky – bohatství rovinaté Hané KOMUNIKACI se odráží i v místním kroji a výšivkách. - Hanácké nářečí – dodnes živá a v řadě vesnic naprosto běžná svérázná a typická mluva. - Cófavá – nejstarší a typický hanácký tanec. - Olomoucké tvarůžky – nejslavnější produkt místní kuchyně a kulinářské speciality s nimi spojené. - Hanácké hliněné domy a žudra – typická lidová architektura Hané. PRŮNIKY - Tradiční zvyky - Výšivky - Lidová architektura PERSONIFIKACE REGIONU Jarmila Vítoslavská z Troubek – Už 40 let šije a vyšívá hanácké kroje. Zabývá se vyšíváním ubrousků, ubrusů, deček až po ušití a vyšití. Každá dědinka na Hané má svá přesná specifika – detailní rozdíly ve výšivce či mašli, v její barvě, střihu rukávu atp. Její práci lze spatřit nejen na Hané, ale i v zahraničí. Jarmila Vítoslavská získala v roce 2011 prestižní ocenění Živnostník roku Olomouckého kraje. Je Nositelkou tradice lidového řemesla. V roce 2010 její práce reprezentovala Českou republiku na světové výstavě EXPO 2010 v Číně. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Z geografického, kulturního a architektonického hlediska je Haná součástí rozsáhlé oblasti. Jejím jádrem byla dávná Panonie, pro kterou byl charakteristickou stavbou hliněný dům. Typickým znakem hliněného domu v hanáckém regionu je mohutný žudr – jednopatrový přístavek čtvercového půdorysu vystupující asi 5 metrů před průčelí do návsi. V přízemí žudru byla prostorná předsíň s lavicemi k sezení podél stěny, v patře sýpka s malými okny. Výška žudru dosahovala výšky obytného stavení. Ještě v první polovině 19. století nebyl na severní Hané téměř žádný grunt bez žudru. Ve druhé polovině 19. století se však začaly stavět nad celým stavením rozsáhlejší sýpky a žudry, které se tak staly zbytečnými, byly postupně bourány. Obytný dům a jeho přístavby se stavěly vesměs z hlíny, jen jizba bývala ze tří stran dřevěná, srubová, obalená hlínou. Střecha byla kryta slámovými došky. Koncem 19. století začaly být tyto stavby postupně nahrazovány novostavbami z pálených cihel. V Lysovicích a Rostěnicích u Vyškova se domy se žudrem uchovaly na návsi. Zachovalé domy s tím to lidovým architektonickým znakem najdeme i ve vesnicích mikroregionu Větrník, jižně od Vyškova. Jedná se o tzv. německý jazykový ostrov, 319/417
který vznikl ve středověku, kdy se sem na podnět pánů z Obřan přistěhovali němečtí osadníci. V Němci obývaných obcích se setkáme s typem žudru, který se hřibovitým tvarem oblouku liší od jiných hanáckých žudrů. Při hledání žudrových domů lze v Lysovicích nebo Hlubočanech narazit na novodobé stavby inspirované původními žudry. Soubor staveb lidové architektury v Příkazech představuje jedinečný doklad hliněného lidového stavitelství z oblasti Hané, kterou reprezentují zejména čtyři špaletové stodoly z první poloviny 19. století a kompletní hanácký statek s obytnou a hospodářskou částí z roku 1875. Na ně navazují zahrady se starými ovocnými stromy. Všechny stavby v areálu, které jsou nemovitými kulturními památkami, doplňuje venkovský mobiliář z let 1799–1950. Důležitou součástí běžných komentovaných prohlídek jsou např. tradiční dny hliněného stavitelství, konané v červenci, interaktivní ukázky tradiční sklizně a výmlatu. Během nich si sami návštěvníci mohou vyzkoušet tyto dříve běžné práce venkovanů. V létě a o Vánocích se zde konají řemeslné jarmarky, koncerty ap. Bývalé sýpky nad obytnou částí jsou upraveny jako příjemná galerie, v níž se ročně konají až čtyři výstavy, vhodně doplňující zvláštní atmosféru tohoto prostoru. Zážitek po stránce gastronomické dotvoří stylová „Hospůdka u berana“, která je umístěna v prostorách bývalé letní kuchyně a která je koncipována především jako příjemné přírodní posezení a občerstvení ve dvoře usedlosti. Rekonstrukce hliněných staveb – V Lysovicích bylo založeno sdružení Hliněný dům, které se zabývá využitím hliněných materiálů ve stavebních konstrukcích. Sdružení úzce spolupracuje s pracovníky památkové péče v Brně. Vzhledem ke stále se zvyšujícímu zájmu o využití hlíny v novostavbách vyvinuli hliněnou omítku složenou z čisté jílové hlíny a písků. Současné použití hlíny a písku lze vidět na novostavbách např. v Modré, Víru, Spáleništi, Pohledech či v Horce u Olomouce v Centru ekologického vzdělávání. Falešný „hanácký“ žudr v Ústíně – Výrazným symbolem Ústína je zdejší žudr neboli historický hostinec, který již od svého postavení nese jméno „U labutě“. Samotná budova byla postavena koncem první poloviny 18. století a od samého počátku sloužila jako hostinec. Hostinec je nejčastěji nazýván „U žudru“ nebo „Pod žudrem“, protože jeho čelní část tuto typickou hanáckou stavbu výrazně připomíná. Jde ale jen o falzifikát. Jeho pravost zpochybňují odborníci na lidovou architekturu. Zdejší žudr je tak považován za napodobeninu krytých panských (zámeckých) vjezdů a tuto funkci zřejmě plnil i v dobách příjezdů klášterní vrchnosti. Přesto je však hostinec často označován za barokní stavbu s hanáckým žudrem. Jedná se o klasický průjezd, spojený se samostatně stojící budovou. Ústínský „žudr“ je dokonce jedním z největších na Olomoucku. V obci Senička lze spatřit mlýn z 19. století, kamennou protipovodňovou ohradu, nebo starou obecní váhu. V této „budově“ je dodnes zachována samotná váha i historická kamna. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Hanácké kroje a výšivky. Hanácký kroj je kvůli svému národopisnému a kulturněhistorickému významu jedním z nejzajímavějších dokladů lidové kultury. Na Hané se spojovala malebnost s rázovitostí a starobylost s bohatstvím, a také proto je jedním z našich nejmalebnějších krajů. Hanácký kroj nese všechny znaky úrodného rovinatého kraje. Odráží se v něm v tradiční barevnosti, bohatství, okázalosti a někdy i furiantství. Hanácký kroj vyniká krásou a bohatstvím výšivek. Výšivka také určuje estetickou hodnotu kroje. Hodnota výšivky je pak dána druhem, provedením vyšívací techniky a ornamentální strukturou, a to barevnou i tvarovou. Hanácký ornament má ušlechtilý tvar. Vyšívací technika je odlišná od běžného způsobu vyšívání. Motivy hanáckého ornamentu jsou většinou z rostlinné říše, z přírody. Všeobecně se soudí, že hanácké kroje byly vyšívány pouze bíle, žlutě a černě. Jsou však zachovány i výšivky růžové, modré a pestrobarevné nebo šátky pestře vyšívané křížkovým stehem či fěrtušky a obojky pestře vyšívané řetízkovým stehem. Šitím a vyšíváním hanáckých krojů se dodnes věnuje např. Jarmila Vítoslavská z Troubek, jejíž práce v roce 2010 reprezentovala Českou republiku na světové výstavě EXPO 2010 v Číně. V roce 2013 získala ocenění „Nositel tradice lidových řemesel“. Slavnosti kroje. Druhou květnovou neděli se ve Velké Bystřici pořádá akce s názvem Slavnost kroje, kterou pořádá olomoucké občanské sdružení Folklorum, město Velká 320/417
Bystřice, místní římskokatolická farnost, jednota Orel Velká Bystřice a Dětský folklorní soubor Čekanka ve spolupráci s Hanáckým folklorním sdružením. Každý ročník je věnován jedné součásti kroje, např. šátkům, košilím a spodničkám atd. Malování kraslic. Barvení a malování kraslic o velikonočních svátcích je velmi starý obyčej. Známý je od pradávna a podle všeho se nám dochoval ještě z dob pohanských. Nejznámějšími technikami jsou kresba voskem, vyškrabování, leptání a vykládání slámou, rozšířené zejména na Hané (na Plumlovsku, Konicku, ale i na Prostějovsku a Litovelsku). Vykládání slámou je nejpracnější technikou a nejdéle se udržel právě na Hané. Vůdčí osobností hnutí na Hané, které si vytyčilo za cíl znovu oživit kraslicovou tradici, byla Julie Kummerová (1903–1980). Mezi její žáky, kteří jsou rozptýleni po celé Hané a dodnes se výrobě kraslic zdobených slámou věnují, patří i paní Marie Suchomelová (*1948), která žije v Nedvězí u Olomouce a od roku 1987 zde vede kroužek dětí školního věku. Děti každoročně vystavují své výrobky na výstavách v obci a své umění předvádějí i na příležitostných akcích pořádaných olomouckým muzeem nebo různými folklorními a národopisnými institucemi. Zvonařství, zvonařská dílna Tomášková-Dytrychová – Zvonařskou dílnu v Brodku u Přerova založili v roce 1950 Josef a Laetitia Dytrychovi. Zvony z dílny Marie Tomáškové-Dytrychové zvoní po celém světě: v japonské Hirošimě či Yokohamě, na Ukrajině v Ivanofrankovsku, ve Spojených státech v Texasu, v ruském Jakutsku, dále v Jižní Africe, Austrálii, Polsku, Rakousku, Itálii, Švédsku, Anglii, Irsku, Německu a jinde. Roční produkce je okolo 150–300 zvonů všech velikostí. Největší zvony, které byly zhotoveny ve zvonařské dílně Tomášková-Dytrychová váží okolo dvou až pěti tun. Vrcholem zvonařského umění jsou zvonkohry. Z celé řady připomeňme alespoň zvonkohru v Praze (7 zvonů), Brně (15 zvonů), Vranově u Brna (12 zvonů) a v Olomouci (19 zvonů). Zvonkohra o 22 zvonech zdobí i obec Brodek u Přerova.V zahraničí jsou zvonkohry umístěny v německém Frankfurtu (15 zvonů), v rakousém Hohenau (13 zvonů). Velmi ceněný je zvon o hmotnosti 55 kg, který byl zhotoven jako dar Janu Pavlu II. při jeho první návštěvě u nás. Čtyři zvony z Brodku jsou také na Staroměstském náměstí v Praze. Reprezentativní vzorek práce zvonařské dílny lze zhlédnout i v Muzeu Komenského v Přerově. Tradice řezbářství v Tovačově – Mnoho vynikajících řezbářů působících na Hané pochází se Střední školy řezbářské Tovačov, kde probíhá teoretická výuka i odborný výcvik žáků. Vyučuje se zde učební obor truhlář, truhlářské práce zaměřené na zpracování dřeva a studijní obor uměleckořemeslné zpracování dřeva, zaměřený na řezbářství. Základem odborné výuky na škole je práce s masivním dřevem, neboť řemeslníci ovládající práci s masivem jsou na trhu nejvíce žádaní. Na každoroční výstavě dřevěných prací studentů lze obdivovat mnoho praktických výrobků ze dřeva, od malých misek a obrázků až po betlém s figurkami. Muzeum řemesel v Konici na Prostějovsku vystavuje největší sbírku sekyrek. Víc než dvě stovky kousků z nejrůznějších časů i oborů tu tvoří unikátní expozici. Je zde zpracována historie seker, způsob výroby, jejich vlastnosti a pověsti. A najdeme tu rovněž nástroje, které používali a používají nejen tesaři, ale také třeba kameníci, řezníci nebo hasiči. Stálá expozice zvyků a řemesel v přízemí konického zámku pak představuje zdejší řemesla, která mají na Konicku dlouholetou tradici, např. mlynářství, vahařství, kovářství, pivovarnictví, krejčovství a řadu jiných. Muzeum Bouzov zachovává doklady o řemeslech, která obyvatelé obce provozovali. Na výstavním prostoru si návštěvníci mohou prohlédnout stroje a nářadí používané v domácnosti, v řemeslnických dílnách a v hospodářství, které zapůjčili nebo věnovali místní občané. Litovelská řemesla první poloviny 20. století prezentuje Muzeum Litovel, umístěné v původní budově střelnice z 19. století. Spolek řemesel ručních v Štěpánově – je občanské sdružení založené s cílem obnovovat, zachovávat a rozšiřovat zájem veřejnosti o tradiční a ruční řemesla, nedílné součásti naší národní kultury a historie. Snahou spolku je nabídnout zájemcům z řad dětí i dospělých možnost využití volného času a vlastní tvořivé práce. Spolek nabízí kurzy, jako je drátování, košíkářství, hrnčířství, modrotisk, tkaní, řezbářství. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Chmelařství – První zmínka o pěstování chmele na Moravě pochází již z roku 1263, skutečná chmelařská tradice se však datuje do roku 1861, kdy Hynek Florýk z Tršic založil v Tršicích první chmelnici na Přerovsku. Tím položil základ k vytvoření 321/417
novodobého moravského chmelařství, které podle městečka Tršice později dostalo oficiální název – chmelařská oblast Tršicko. Z městečka Tršic se pěstování chmele rozšířilo do přilehlých obcí – Kokor, Přáslavic a Suchonic u Tršic. Roku 1890 byl již chmel pěstován v 69 obcích na výměře přibližně 400 hektarů. Chmelařská tradice přetrvává dosud, např. v roce 2010 bylo sklizeno 742 hektarů chmelnic. Bernsko-hanácký skot – Původem jde o hanácké plemeno, které vzniklo zkřížením plemenných býků strakatého bernského skotu ze Švýcarska a místního hanáckého plemena. Místem zrodu tohoto plemena se ve druhé polovině 19. století stal Tlumačov. Odtud se rozšířilo po celé Hané i za její hranice. Chov ušlechtilého hovězího dobytka byl jedním z hlavních příjmů zdejších sedláků. Obyčeje a zvyky, události „Sečeni lúke“ ve Velkém Týnci, dále pak ve Velké Bystřici a Pivíně – Od roku 2005 pořádá občanské sdružení Folklorum v rámci projektu „Oživení lidových tradic na Hané“ ve Velkém Týnci na kopci zvaném Hradisko společné sečení obecních luk. Cílem je dostat folklorní aktivity z jevišť kulturních stánků a z festivalových pódií do přírody, kde lidová píseň přirozeně vznikala při každodenní práci. To se díky spolupráci s několika členy FS Haná z Velké Bystřice, Muzikou Haná a nadšenci skutečně daří. Ti, kteří zde již jednou byli, rádi přijíždějí znovu, a to nejen kvůli nezapomenutelné atmosféře ranního sečení na „magickém“ kopci Hradisku, ale i kvůli spontánní páteční zábavě. Akce se koná na konci května. Hanácká „svajba“. Tradiční hanácká svatba byla jednou z nejvýznamnějších a nejokázalejších událostí v životě Hanáků. Ne při každém zvyku či obřadu se jevila hanácká povaha a nátura tak rázovitě jako právě o svatbách. Bohatství sedláků na Hané bylo pověstné a o to víc se chtěl každý z nich ukázat, když provdával svoji dceru nebo když ženil svého syna. To, že hanácká svatba byla skutečně něčím mimořádným, potvrzuje i zájem o její předvedení na Národopisné výstavě českoslovanské pořádané roku 1895 v Praze. Nevěsta byla oděna do svátečního kroje. Přes sebe měla přehozenou úvodnici. Zvláštní pozornost byla věnována úpravě hlavy. Nevěsta měla na hlavě pantlék (pokrývka hlavy nevěsty a jejích družiček, vyrobená z lepenky a bohatě zdobená, zakončená červenými stuhami, které sahaly až do pasu – z pentlí je odvozen název této součásti svatebního kroje), nejdůležitější součást svatebního kroje. Po samotném obřadu se konala hostina s řadou lidových zvyků (házení peněz nevěstě do ošatky, předávání svatebního stromu, prodávání peřin a čepení nevěsty). Házení nevěstě – svatební hosté házeli do ošatky peníze, aby nevěstě a ženichovi přispěli na společné živobytí. Každý z hostů pronesl nějakou řeč, ve které sdělil, z jakého důvodu jim peníze hází. Svatební strom neboli svatební koláč byl jednou z neoddělitelných součástí hanácké svatby. Bez něj se neobešla žádná svatba, s výjimkou těch nejchudších. Nevěsta dostala koláč od své matky, někdy od kmotry, jako výslužku při odchodu z domu. Někde dostával koláč i ženich, který se přiženil do statku nevěstiných rodičů. Vzhled svatebního koláče se měnil od vesnice k vesnici. Často se podle zdobení poznalo, kdo jej upekl. Jeho pečení bylo vrcholem kuchařského umění hanácké hospodyně a ve vsi ho dokázalo upéct jen několik žen. Koláč byl symbolem blahobytu, plodnosti a štěstí. Základem koláče byla buchta z kynutého těsta. Do té se zapichovaly špejle s ozdobami různých tvarů (stromečku, ptáčka, holubičky, kohoutka) z téhož těsta. Tyto ozdoby se pak rozdaly svatebčanům. Po vdavkách se jelo z kostela na žebřinovém voze taženém šestispřežím (tak prý jezdíval jen olomoucký knížepán a hanácká nevěsta). Starý hanácký právo. „Hanácký právo“ je starý ostatkový zvyk, který se na Hané, zejména na vesnicích, udržuje jako památka na to, jak se lidé bavívali. Chasa si zvolila ze svého středu tzv. „stárka“ a dva mladší stárky, které vyslala k rychtáři se žádostí, aby konec masopustu patřil jim. Předání „práva“, které představoval meč s fábory, znamenalo nejen právo se veselit, ale také veškeré řízení obce a starost o pořádek. Chasa to vzala vážně a dělala pořádek dům od domu. Soudila a odsuzovala občany za opravdové i domnělé přestupky. V současnosti je „Starý hanácký právo“ akcí, která se koná obvykle mimo ostatkové období (většinou v červnu). Je i nadále především záležitostí mladých, ale kvůli rozsahu se neobejde bez pomoci starších občanů. V Mysločovicích bylo „Starý hanácký právo“ pořádáno již v roce 1928, později v roce 1945, 1965, 1977, 1987, 1997. V roce 1999 bylo předvedeno na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici, kde získalo cenu „ Laureát“. V roce 2007 navázal na 322/417
dlouholetou tradici Sbor dobrovolných hasičů a uspořádal opět slavnost, při které se soudí a vyplácí každý, dokonce i ten, kdo se přijede jen podívat. Při jeho předvedení se sešlo celkem 180 krojovaných účinkujících. Masopust a vodění medvěda – Jako Masopust je označován svátek předcházející půstu, který začíná popeleční středou a trvá čtyřicet dní. Tento svátek trvá tři dny a je pohyblivý stejně jako Velikonoce. O masopustu, tzv. „tučném čtvrtku“, se měl člověk co nejvíc najíst a napít, aby byl celý rok při síle. Mnohdy se proto pořádala zabíjačka a masopustní zábava. Na Olomoucku, ale i jinde na Hané, se proto můžeme setkat s průvodem masek, kterému dominuje medvěd s medvědářem. Maska medvěda patřila odjakživa k magickým postavám, a to jak ustrojením, tak obřadním tancem, který měl zajišťovat bohatou úrodu lnu, konopí nebo obilí, a výškou skoku přímo ovlivnit vzrůst těchto plodin. Proto se na Hané masopustní obchůzce říká vodění medvěda. Masky jdou za bujarého veselí městečkem a zastavují se u jednotlivých statků, aby si hospodyně mohly za doprovodu muziky s medvědem zatancovat. Zkrátka nepřijdou ani zbylí členové domácnosti. Ostatní masky je ochotně vezmou do kola. Za tanec a přání bohaté úrody jsou aktéři obchůzky obdarováni nejčastěji koblihami, ale i uzeným, špekem a domácí slivovicí. Tuto zajímavou podívanou můžete zhlédnout ve Velkém Týnci, a to v sobotu dopoledne před popeleční středou (na konci února), nebo v Hlásnici u Šternberka. Pochování basy – Na závěr masopustního veselí, v úterý, se „pochovávala basa“. Někde se pro tento zvyk opravdu použila basa, jinde k tomuto účelu posloužil jakýkoliv větší předmět přikrytý bílou plachtou (např. necky). Tento zvyk byl rozloučením s veselým a muzikou prosyceným masopustním obdobím a „pochováním basy“ se těm krásným časům toho roku dávalo sbohem. S basou se chodívalo smutečním průvodem opět dle zvyklostí daného regionu. Někde se vše obešlo pouze obchůzkou hospod a nejbližšího okolí, jinde se obrážela celá obec. V čele průvodu vedle basy chodil muž převlečený za kněze, který kropil „nebožku“ i účastníky pohřbu a předříkával jim. Text byl vzdáleně podobný textu při církevním pohřebním obřadu, ale posazený do recesistické roviny. Na závěr tohoto obřadu se slavnostně uzamykal sál hospody. Pokud je zvyk spojen s všeobecným veselím, udržuje se sám. Starší jej berou jako nezanedbatelnou součást svého života a mladí jej vyhledávají a objevují. Podobně je to i s dávným obyčejem pochovávání basy. Toto lidové veselí se rok co rok na konci února koná např. v Dalově u Šternberka, ve Velkém Týnci, Horním Štěpánově a v mnoha dalších obcích Hané. Smrtná neděla – K nejstarším zvykům na Hané patří obchůzka spojená s pátou nedělí postní (14 dní před velikonoční nedělí), která je označována jako „Smrtná neděla“. Starší dívky ve vsi přistrojily pannu – Smrtku – do šatů, na hlavu jí uvázaly šátek a od pasu nechaly spuštěné červené pentle. Výtvarné zpracování Smrtky se ale mnohdy lišilo. Při obchůzce zněla píseň „Smrtná neděla“, ale také říkadla, která svým obsahem popisovala odcházející zimu. Na konci obchůzky se Smrtka, symbol zimy i lidské smrti, zapálila nebo hodila do vody. Nebylo výjimkou, že se obchůzky na Smrtnou neděli spojily s obchůzkou na neděli Květnou. Tento zvyk předvádí folklorní soubory ve skanzenu v Příkazech nebo se odehrává ve Velké Bystřici. Slavení „matiček“ – Tato velikonoční tradice se zachovává dodnes v Bělkovicích a Bohuňovicích (u Olomouce). „Matičky“ jsou podle tradice dvě přibližně dvacetiletá děvčata, která vyjdou o Bílé sobotě večer z Bělkovic k večerní slavnosti zmrtvýchvstání Páně do dolanského kostela pro sochu Krista a korouhvičku. Jdou bez průvodu (bez hudby) s ostatními věřícími ve zvláštním starohanáckém kroji. Následujícího dne, ráno na Boží hod velikonoční, se „matičky“ opět oblečou do tradičního kroje, který se podstatně liší od oděvu sobotního. Oděv „matiček“ na bílou sobotu naznačoval přechod z doby postní a zimní do doby velikonoční – jarní a byl jednoduchý, kdežto oděv „matiček“ v neděli velikonoční je mnohem nádhernější a slavnostnější, čímž symbolicky ohlašuje radostnou dobu velikonoční a nastávající dobu letní. Velkolepý průvod, s „matičkami“ v čele, se pak ubírá za doprovodu muziky zpět do Dolan, aby doprovodil sochu na mši svatou. Slavnost „matiček“ zakončuje v pondělí velikonoční velká zpívaná mše za mládence a panny z Bělkovic a jejich živé i zemřelé rodiče. Jízda králů je stará lidová slavnost. Dodnes neznáme její původ. Na Moravě se tradice jízdy králů udržuje už jen na moravském Slovácku a na Hané, i když byla dříve hojně rozšířena po celé České republice. Jízda králů se koná v období letnic neboli svatodušních svátků (50 dní po Velikonocích). Dříve se konala na svatodušní pondělí, 323/417
asi od poloviny minulého století se přesunula na svatodušní neděli. Samotné jízdě předchází mnoho dní příprav. Nejprve se ze středu mladých chlapců (ve věku 15–18 let) vybere představitel krále. Dále se doplní jeho družina, která jej bude doprovázet, chránit a vybírat za něho dary. Král jev vždy oblečen v ženský bílý šat, na hlavě mívá korunu, v ústech drží růži a bývá posazen na nejhezčího koně. Jeho kůň je veden a on sám se nesmí v průvodu ničeho účastnit. Vše za něj obstarává jeho družina. Tento průvod dnes jen projíždí vesnicí a vybírá peníze a různé pamlsky od přihlížejících. Na Hané se konají v Doloplazech, Chropyni a v Kojetíně. Svatá Lucie byla ochránkyní před čarodějnictvím, přesto svým chováním a vzezřením vyvolávala strach a hrůzu. Na Hané se postava „Lucky“ měnila od vesnice k vesnici. Někde byla za zlou a podlou osobou, která si vybírala, zvláště venku se pohybující dospívající mládež a tu „trýznila“ za pomoci vařečky. Jinde naopak platila za postavu velmi užitečnou, která vtrhla do domu a začala všude smýčit a uklízet. Lucky dodnes, jako folklorní akce, chodí ve Velké Bystřici (13. prosince). Bíle zahalené postavy Lucek se zamoučenými obličeji strkají svůj dlouhý nos do kuchyní obyvatel, aby se přesvědčily, jestli už hospodyňky mají před Vánocemi uklizeno. Obchůzka končí rejem na náměstí. Lidové obyčeje v průběhu kalendářního roku od jara do zimy představuje expozice umístěná v Muzeu Komenského v Přerově. Největší místnost expozice je věnována oblasti centrální Hané a prostřednictvím lidových krojů (23 krojovaných figurín) a zvykoslovných předmětů zachycuje roční období. Jaro představuje dívka v hanáckém kroji a symbol jara Velikonoce, léto zastupuje hanácký pár hospodyně a hospodáře a lidové tradice při dokončení polních prací, podzim symbolizuje žena v hanáckém smutečním kroji a zvyky v období Dušiček, zimu zpodobňuje žena v domácím kroji u přádla v selské jizbě, mikulášské a vánoční pečivo a masopustní zvyky. Je zde také znázorněna hanácká svatba s nádhernými kroji a typickým svatebním koláčem. Vitrína v rohu místnosti je věnována přerovskému modrotisku (Bayerova barvírna), který byl významným materiálem ke zhotovování krojových součástí – sukní a zástěr. Na Hané se dodržuje většina tradičních zvyků a oslav, od pálení čarodějnic přes stavění májí, hody až po dožínky (oblíbené dožínky se na Hané konají např. v Náměšti na Hané, v obci Příkazy nebo v Němčicích nad Hanou). Jako příklad uvádíme Klôzovsky hode v Haňovicích – Kluzovské hody v Haňovicích – Starodávná tradice hodů ve Starym Brně nebo taky Dobrní či Klausově, tedy dnešním Kluzově, byla před patnácti lety obnovena díky několika nadšencům, „klozovskym občanům“. Hody se slavívaly vždy první neděli po Všech svatých a nejinak je to v současnosti. Celá vesnice obleče masky, napeče cukroví, koláčky a jiné dobroty a vypálí se dostatek slivovice. Pase se jelito, to aby bylo hodně velké, vypasené. Obcí jde průvod v čele s muzikou a kozou, teď už jen vycpanou, na vozíku. Všechny masky v průvodu i hosté z široka daleka se na zastávkách posilují připraveným občerstvením. Malé koblížky, linecké, tvarohové šátečky a spoustu jiných laskomin nabízí „panímámy. Mytologie, obřady Král Ječmínek – Král Ječmínek je podle pověsti moravský král pocházející z hanácké Chropyně. Podle pověsti se narodil v ječmeni, když se jeho matka snažila uprchnout před vojáky svého zhýralého manžela, moravského knížete z Chropyně. Lidé Ječmínka s královnou před rozezleným králem ukryli. Král královnu s dítětem marně hledal. Projel celou Moravu, ale ženu se synem přesto nikde nenašel. Setkal se pouze s poustevníkem, který mu řekl: „Pro své hříchy a viny nejsi hoden své ušlechtilé manželky a svého syna. Ten napraví, co jsi pokazil. Jako ty jsi zkázou moravské země, bude on jejím požehnáním a spásou. Ty ho nenajdeš a neuvidíš. Zjeví se a přijde, až země moravská na tom bude nejhůře.“ Věštba se roznesla Moravou a lid nepřestal čekat na krále Ječmínka. Nejdříve jej čekali ihned po králově smrti. Král Ječmínek ale nepřicházel. Přešla léta, potom staletí a pověst o králi Ječmínkovi stále neutuchá. Ječmínek je také ochráncem českých sladovníků. Po Ječmínkovi jsou dnes pojmenovány ulice, restaurace, pivovar, dokonce i internetový obchod. Jeho jméno nese i junácké středisko v Chropyni, občanské sdružení v Samotiškách či cimbálová muzika v Konici, na hodech v Kojetíně a Hanáckých slavnostech v Chropyni se pořádá Jízda krále Ječmínka. Pro zajímavost uveďme, existuje i kuchařský recept: nadívaný chléb krále Ječmínka. 324/417
Hudební a taneční folklor Lidová píseň a muziky Dle doložených písemných zpráv z poloviny 18. století hrála hanácká lidová muzika v nástrojovém obsazení s převahou smyčců, a to většinou dvoje housle, basa a cimbál, později doplněna o klarinet (píšťalu) a flétnu. Od poloviny 19. století se do většiny moravských měst, především na Hané, dostává tzv. „turecká muzika“, složená z dechových nástrojů – základ následně vznikajících dechovek, které se vbrzku prosadily i na venkově. K renesanci hanácké lidové muziky s původním nástrojovým obsazením dochází až koncem 20. století. Hanácké lidové písně každé poledne hraje i zvonkohra olomouckého orloje. Lidové tance Nejstarším a typickým hanáckým tancem je podnes známá cófavá. V minulosti byl tento tanec označován i názvem „hanácká“ – tedy tanec Hanáků. Tanečník drží tanečnici po své pravici ve vznosném držení. Tančí-li trojice, je tanečnice po každé jeho ruce. Základním pohybovým a choreografickým prvkem hanáckých cófavých jsou opakované kroky vpřed a vzad. Tento tanec byl v době renesance nejen slavnostním tancem, ale přistupovala jím k oltáři i vznešená nevěsta se ženichem. Cófavá se mohla také jako jediný tanec tančit za doprovodu svatých (nábožných) písní a legend i v době postní nebo adventní. Tento hanácký tanec pronikl mezi lid nejen v sousedních regionech, ale stal se i předmětem zájmu hudebních skladatelů u nás i v dalších státech střední Evropy. Kromě hanácké – cófavé se tančilo na Hané dalších nejméně padesát, ale i šedesát až sedmdesát figurálních tanců vázaných pouze na jeden taneční nápěv nebo píseň, které odpovídá určitá konkrétní pevná pohybová skladba. Byly to tance nejrůznějšího druhu: jednak volnějšího tempa, vážné i lyricky laděné (Sivá holubičko, Červené šátečku), jednak tance veselé, hravé a žertovné (pleskavá, obihavá), mnohdy i s určitým nádechem satiry (Steklé Janek), ale také tance živé, dynamické, temperamentní. Ty jsou u Hanáků, považovaných za lid klidné až pohodlné povahy, něčím překvapivým. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Centrální typ hanácký má, jak známo, sedm krátkých samohlásek, i, e, ê, a, ô, o, u, a jen tři dlouhé samohlásky, é, á, ó. Čekali bychom, že centrálně hanácké ê, ô (rêba, dôb) jakožto nejtypičtější a krajově omezené nářeční znaky budou dnes rychle mizet pod zvýšeným tlakem spisovné češtiny, resp. i češtiny obecné, ale ve skutečnosti tomu tak není. Tyto znaky se dosud poměrně pevně drží v jádru centrálního hanáckého nářečí, tj. na jižním Zábřežsku, Litovelsku, severním a západním Olomoucku a Prostějovsku. Na pomezí centrálního hanáckého nářečí na Vyškovsku, v okolí Prostějova a Olomouce, objevuje se místo ê, ô běžné e, o (reba, dob); znaky e, o (reba, dob) byly odedávna rozšířeny v rozlehlých úsecích hanácké oblasti (Znojemsko, Moravskokrumlovsko, Rosicko, Brněnsko, Blanensko, Tišnovsko, Boskovicko), drží se zde ještě u nejstarší generace a patří rovněž k nářečním znakům některých okrajových oblastí hanáckých. Hanácké nářečí jako regionální dorozumívací prostředek jeho obyvatel je dodnes živý a v řadě vesnic naprosto běžný, přesto svérázný a typický pro danou oblast. Typická věta tak může znít: „Nemužô hôsnót v nocê, jag mňe f té hlavje pořát huči, nechca tak ve dne.“ Významné folklorní festivaly a soubory Lidový rok ve Velké Bystřici je folklorní festival s mezinárodní účastí a s tradicí od roku 1989. Na festival jsou zvány dospělé i dětské folklorní soubory zpravidla ze všech hlavních folklorních oblastí Moravy a Slezska a zástupce regionů českých. Na festivalu také hostují minimálně tři zahraniční soubory. Festival je zaměřen na tradiční lidovou kulturu a jeho specifikem je, že k účasti jsou vybrány jen ty soubory, které předvádějí ve svém programu v jevištní podobě výroční zvyky a obyčeje svých regionů. Prostějovské Hanácké slavnosti. Přísně hanácký festival se postupně otevřel také hostům z jiných regionů a ze zahraničí. Osobitou průvodkyní je vyškovská lidová vypravěčka paní Marie Pachtová. Významnou složkou jsou rovněž doplňkové progra parforsní my, kam jsou zařazeny dechové hudby, cimbálové muziky a divadelní představení pro děti. V posledních letech byly do programu přidány i promenádní koncerty a přehlídka dobových oděvů z přelomu 19. a 20. století. Folklorní festival V zámku a podzámčí se koná každý rok v červnu na Horním 325/417
náměstí v Přerově. Festival se věnuje tématu z lidových zvyků a obyčejů. Může jednat např. o letní slunovrat a lidové zvyky s ním spojené. Součástí festivalu je vždy program věnovaný dětem, zaměřený na stejné téma – workshop, dílnička, pěvecká soutěž apod. K tomu vystupují soubory z Hané a jejího okolí, které předvádějí lidové zvyky na dané téma. Folklorní soubor Haná Přerov byl založen v roce 1967 a od svého počátku se věnuje uchování a prezentování hanáckých lidových tanců a hudby. Kromě vystoupení na četných plesech a kulturních a společenských akcích v Přerově a blízkých obcích se soubor objevuje také na mezinárodních folklorních festivalech, např. ve Strážnici (1997, 2005), Klatovech (1998), rakouské Kremži (2001) nebo polské Varšavě (2010). Od roku 2007 soubor ve spolupráci s přerovským muzeem a dalšími partnery pořádá folklorní festival V zámku a podzámčí, který si postupně mezi milovníky folkloru získává velkou oblibu. V roce 2008 započala spolupráce s občanským sdružením Cukrle z Přerova, které se rovněž snaží udržovat lidové tradice. Společně například obnovili tradici masopustu v Přerově. Národopisný soubor Týnečáci z Velkého Týnce vznikl v roce 1986 ve Velkém Týnci. Svou činnost soubor zaměřuje na hanácko-čuhácký region. Pomocí svého velmi rozsáhlého programu soubor prezentuje, čím obyvatelé na Hané v minulosti žili: krásu hanáckých krojů, jeho písně, tance, zvyky i zvláštnosti mluvené čuháčtiny. Součástí souboru je i lidová muzika, skupina taneční a pěvecká s řadou sólistů a také skupina vypravěčská – vypravěči samozřejmě vyprávějí v čuháckém nářečí. Během 20 let svého působení uskutečnil soubor na 400 veřejných vystoupení, mnohokrát svá představení prezentoval také v zahraničí. Soubor hrál, tančil a zpíval ve Francii, Německu, Rakousku, Dánsku, Polsku, Belgii a v Lucembursku, ale též v Itálii, Jugoslávii, Slovinsku, Chorvatsku, v Litvě a na Slovensku. Národopisný soubor Haná Velká Bystřice se od doby svého vzniku silně rozrostl a nyní jej tvoří několik samostatných souborů: Haná, Mladá Haná, Kanafaska, Krušpánek, Čekanka. Každý z nich tančí své vlastní programy a nacvičuje samostatně, ale členové jednotlivých souborů vystupují společně při různých akcích a na folklorních festivalech. Soubor se s velkým úspěchem účastnil např. festivalu ve švýcarském Neuchatelu nebo vinobraní ve starobylém Binissalemu na Mallorce. Soubor písní a tanců Hanačka – Hanácký folklorní soubor písní a tanců Hanačka pracuje v Litovli od roku 1981 a snaží se, aby krása hanáckých krojů, písní a tanců neupadla v zapomnění. Tančí, zpívá a hraje v něm zhruba 40 členů – dospělých i dětí (dětská část souboru se jmenuje Hanáčci). Hanačka Litovel je schopna nabídnout řadu programových pásem – od sólových ukázek přes komorní tance až po velká taneční vystoupení, zpestřená lidovým vypravěčem a doplněná přednesem hanácké poezie. Soubor účinkoval na různých domácích i zahraničních přehlídkách, např. i ve Spoje parforsní ných státech, na festivalech a dalších kulturních akcích. Soubor používá tři druhy krojů ušitých v podobě, v jaké se nosily asi do roku 1850. Při vystoupeních používá většinou kroje sváteční. Dále má k dispozici všední pracovní kroje a také nejslavnostnější kroje svatební. Folklorní soubor Kosíř – Hanácký soubor Kosíř vznikl v roce 1982 v Kostelci na Hané. Svůj název dostal podle stejnojmenného kopce z okolí. Repertoár tvoří uzavřené hudební a taneční bloky jako např. „Řemesla“, „Zábava v kostelecké hospodě“, „Hody“ apod. Soubor Kosíř se účastní mezinárodních folklorních festivalů, soutěží, dožínek, hodů, vystupuje na plesech, jarmarcích i svatbách. Hanácký mužský sbor Rovina – Sbor Rovina představuje sílu mužského lidového sborového zpívání, které dosud nemá v regionu obdoby. Písně vojenské, milostné, nábožné, pracovní či svatební zpracovává sbor Rovina s důrazem na maximální autentičnost lidového projevu a bohaté možnosti zpěvu – od jednoduchých melodií doprovázených malou hudeckou muzikou či pouze famfrnochem až po přirozeně harmonizované souzvuky tříhlasé nebo čtyřhlasé. Nese titul Laureáta slavností na MFF Strážnice 2011 za nejlepší pěvecký výkon festivalu (v komponovaném hudebním pořadu Putování po Jantarové stezce). Hanácký soubor Hatě Tovačov je organizace zabývající se udržováním lidových tradic oblastí Hané. Sdružuje mladé lidi ve věku od 14 do 35 let, kteří se učí lidové písně a tance a poté s radostí předvádějí ostatním lidem krásu hanáckého folkloru. Ta se projevuje nejen tanci a písněmi, ale také bohatě zdobenými lidovými kroji. Hanácký soubor písní a tanců KLAS vznikl v Kralicích na Hané v roce 1971 326/417
a patří mezi nejznámější folklorní soubory v zemi. Účastní se řady tuzemských i zahraničních festivalů (např. v Belgii, Itálii, Bulharsku, Rakousku, Německu, Polsku, Maďarsku, Rusku, na Slovensku a snad nejčastěji ve Francii.). Kromě dospělého souboru Klas, který má v současnosti kolem 40 členů, existují také dvě dětské složky: Klásek a Kláseček. Národopisný soubor Pantla je folklorní soubor sdružující mládež a zpracovávající pod vedením Petra Ošťádala hanácký národopis. Snaží se udržovat tradiční zvyky, jako je např. vynášení smrtky v období Velikonoc či jízda s králem v období letnic. Folklorní soubor Dunajec – Olomouc již přes půl století přináší do poklidné hanácké metropole vzrušení v podobě energické hudby, dynamických písní a temperamentních tanců ze Slovenska. Základ repertoáru je tvořen výhradně tanci ze Slovenska, a to zejména z východního Slovenska z oblastí Zemplína a Šariša, středního Slovenska z dolního Liptova a Horehroní, ale také ze západního Slovenska z Myjavy a severního Slovenska z Oravy ze Suché Hory. Folklor spolupracuje se slovenskými choreografy a muzikanty a nacvičuje každé pondělí a středu večer v Domě armády v Olomouci. Folklorní soubor Krajina – Olomouc – Folklorní soubor Krajina vznikl v roce 2000 v Olomouci. Při své tvorbě se věnuje prezentaci vybraných moravských a slovenských regionů (Kopanice, Valašsko, Myjava, Zálesí). Hanácký národopisný soubor Olešnica – Doloplazy – Soubor se věnuje uchovávání a prezentování lidových zvyků, písní, tanců a krojů na Hané. Hanácké zvyky a tradice prezentuje na mnoha tuzemských a zahraničních folklorních festivalech a akcích. Repertoár souboru je tvořen lidovými zvyky a tanci, které jsou v průběhu celoročního života prostého hanáckého lidu stále živé. Jednotlivé hanácké zvyklosti a lidové písně zpracovává soubor Olešnica do tematických pásem. Národopisný soubor Olešnica je rovněž dlouholetým organizátorem oblíbené národopisné slavnosti – jízdy králů v obci Doloplazy, která se každoročně koná během prvního červencového víkendu. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Mezi základní jídla Hanáků patřila kaše. Jelikož bylo obilí hlavní surovinou pěstovanou na Hané, nelze se tomu divit. Jedly se kaše moučné, krupicové, do vody či do mléka zavařené. Vařily se husté kaše z hrachu a zelených fazolí. „Dělaly se i zahuštěné boby v mléčné omáčce“, vzpomínají pamětníci. Na Hané se objevují klasické polévky, které se často doplňují asi nejznámější pochoutkou z tohoto kraje – tvarůžky. Zdrojem masa byly pro Hanáky zejména zabijačky, které se přeneseně nazývaly špérke. Charakteristické pozvání Hanáka „Přindite na špérke“, neznamená nic jiného než pozvání na prasečí hody – zabijačku. Jungmannův slovník uváděl tento nářeční výraz ve významu „jitrnice, klobásy, jelita“. Na statku se většinou zabíjela dvě až tři prasata, a to v zimě, protože v létě se maso špatně skladovalo. Jako nejčastější způsob konzervace masa se využívalo uzení. Uzené maso se zelím a knedlíkem nebo třeba se švestkovou omáčkou, toť typická ukázka lidového pokrmu. Získané sádlo se vyškvařilo a uložilo do dřevěných škopků nebo do černých zakouřených hliněných hrnců, takzvaných lošťáků. Sádlo se využívalo po celý rok a uchovávaly se v něm i klobásky, které díky němu nevysychaly. Pravou chloubou kuchyní z rovinaté Hané jsou omáčky. Jde hlavně o dva typy – černou a bílou. Černá se původně vařila z černého piva, rozinek, ořechů, perníku, bezinkových povidel a sušených švestek. Aby byly pikantnější, přidávala se do nich vepřová krev propláchnutá octem. Šlo o sváteční omáčku, například k vánočnímu kaprovi nebo k drůbeži na svatbě. Bílé omáčky vždy obsahovaly smetanu a ostrou chuť jim dodával většinou křen. K hovězímu masu se podávaly omáčky cibulové, česnekové, jablkové, okurkové nebo houbové. S masem se ale podávaly jen o nedělích. Přes týden se servírovaly bez masa, většinou s knedlíkem. Nejslavnějším produktem místní kuchyně jsou olomoucké tvarůžky. Olomoucké tvarůžky jsou zrajícím sýrem vyrobeným z odstředěného (odtučněného) mléka. Mají zcela ojedinělou pikantní chuť, typickou vůni, povrch se zlatožlutým mazem a soudržnou poloměkkou až měkkou konzistenci s patrným světlejším jádrem. Tvar má zpravidla podobu kotoučků, kroužků, tyčinek nebo nepravidelných kousků. Olomoucké tvarůžky jsou stolní sýr. Mají charakteristickou a nezaměnitelnou chuť a vůni způsobenou (proteolytickým) rozkladem bílkoviny sýra při zrání. Díky svým 327/417
nutričním hodnotám – nízké energetické hodnotě (tzn. nízkému obsahu tuku) a obsahu plnohodnotných bílkovin a vápníku – se Olomoucké tvarůžky řadí na první místo mezi sýry. Lahodný nízkotučný sýr s výrazným aroma zdejší restaurace nabízejí v rozličných úpravách. V podloubí olomoucké radnice je i unikátní automat na tuto zdravou pochoutku. Tvarůžky jsou výchozí surovinou i způsobem výroby natolik spojeny s mlékem a vesnickým domovem, že nebude možné nikdy přesně určit chvíli, kdy se poprvé objevily na jídelníčku. I nejstarší zprávy, jak Kuxova zmínka z roku 1452, tak soupis pozůstalosti z Olomouce z roku 1583, kde se poprvé objevuje pojmenování tvarůžky, je uvádějí jako běžné jídlo. Olomoucké trhy anebo olomoučtí obchodníci pak doplnili název na olomoucké tvarůžky, i když velká většina se vyráběla v okolních obcích jako „selské tvarůžky“. V Lošticích se Olomoucké tvarůžky vyrábějí již od roku 1876. Původní manufakturní výrobu zahájil Josef Wessels se svou manželkou. Živnost v roce 1897 převzal jejich syn Alois Wessels (odtud název současné společnosti A. W.), který koupil vlastní dům a upravil ho pro potřeby rozšiřující se tvarůžkárny. Výroba se rychle rozšiřovala, v roce 1912 již firma A. W. měla 36 zaměstnanců a do první světové války se stala největším výrobcem tvarůžků. Po znárodnění byla tvarůžkárna postupně součástí několika národních a státních podniků. K 1. 1. 1991 byla tvarůžkárna v restituci vrácena potomkům původních majitelů. Jedinečným vlastnostem Olomouckých tvarůžků se v srpnu 2010 dostalo uznání od Evropské komise udělením chráněného zeměpisného označení. Původní název olomouckých tvarůžků však zněl „tvargle“, přesněji „kvargle“ (z rakouského Quargeln). Němci jim pak říkají Quarkkäse, doslova tvarohový sýr. Jedinečné menu složené výhradně z tvarůžků nabídnou např. v Hotelu a restauraci u Coufalů v Lošticích. Hlavní chod pak návštěvníkům doplní loštická tvarůžková„cukrárna“ u Poštulků. Muzeum Olomouckých tvarůžků A. W. Tradice výroby olomouckých tvarůžků je téměř 600 let stará. V místě původní výrobny tvarůžků bylo v létě roku 1994 otevřeno Muzeum olomouckých tvarůžků A. W. Návštěva muzea začíná ve sklepě firmy, kde je dokumentováno mletí a lisování tvarohu, v dalších podlažích pak vlastní výroba, ale také výrobci a jejich osudy. Součástí prohlídky je nezbytná ochutnávka této speciality, která je oblíbená nejen v českých zemích. V podnikové prodejně můžete zakoupit kompletní nabídku Olomouckých tvarůžků a široký sortiment výrobků s tvarůžky i další sýry a mléčné výrobky. Návštěva muzea je možná po dohodě v době od 1. září do 30. června. Od 30. června do 1. září je muzeum otevřeno bez objednání. Loštická česnečka. Na slanině se osmahne na plátky nakrájená cibule, zalije se vodou, přidají se na kostičky pokrájené brambory, kmín, sůl a vše se uvaří doměkka. Polévka se ochutí pepřem, majoránkou a česnekem. Rozdělí se do misek, do jednotlivých porcí se přidají nakrájené tvarůžky. Nakonec se polévka v předehřáté troubě krátce zprudka zapeče. Tvarůžkové lívanečky. Z mouky, vajec a mléka se připraví husté těstíčko, které se naleje na pánvičku, vloží se kolečko tvarůžku a znovu se přelije těstíčkem. Lívaneček se upeče dozlatova a servíruje se s borůvkami nebo s ovocem dle vlastní chuti a se šlehačkou. Poštulkovy tvarůžkové moučníky. Zbyněk Poštulka vyrábí v rodinné cukrárně v Lošticích od roku 2009 tvarůžkové moučníky. Skládají se z listového, piškotového či bramborového těsta vlastní výroby, tvarůžkové pěny a olomouckých tvarůžků a jsou zdobeny jablečnými povidly, perníkem, brusinkami či ořechy. Najdete zde takové tvarůžkové dobroty, jako je bramboráček, hot dog nebo langoš s tvarůžky, tvarůžkovou lokši, tvarůžkovou roládu, tvarůžkový štrůdl nebo tvarůžkový dort. Tvarůžkové moučníky mají certifikát Haná regionální produkt, Loštický koláček ozdobený biopovidly získal v Praze na soutěži o dobrý tuzemský potravinářský výrobek titul Česká chuťovka 2010 a Loštický šáteček ocenění Regionální potravina Olomouckého kraje 2011. Ocenění v soutěži Výrobek Olomouckého kraje 2011 získal také Tvarůžkový dortík. Majitel cukrárny Zbyněk Poštulka získal v roce 2012 prestižní ocenění Živnostník roku Olomouckého kraje. Hanácké hertepláky. Nejlépe den předem se brambory uvaří ve slupce doměkka. Oloupou se a najemno nastrouhají. Pak se smíchají s moukou a se solí a zpracují se v těsto, které se nelepí, není příliš tuhé ani řídké. Na pomoučeném vále se vyválí tenké placky, které se opékají nasucho z obou stran na litinovém kolečku plynového sporáku. 328/417
Ještě teplé se pomažou rozpuštěným máslem, posypou mákem smíchaným s mletým cukrem, znovu se zakapou máslem a stočí se jako palačinky. Do hrnce se skládají na sebe, mezi sebou se promazávají máslem a uchovávají se v teple. Je také možné plnit je povidly nebo povidly s mákem. Teplické pecáky jsou koláče s tvarohovou, hruškovou, makovou, ořechovou a povidlovou náplní. Zvláštností je tvarohová náplň, která se nemaže na povrch koláče, ale vkládá se dovnitř. Pecáky se pečou podle domácí receptury. Nadívaný chléb krále Ječmínka. Chléb se rozkrájí na plátky (nedokrojí se ale do konce), které se potřou máslem a česnekem. Jednotlivé plátky se prokládají např. sýrem, slaninou (šunkou), cibulí, zeleninou. Chléb zabalený v alobalu se nechá zapéct. Servíruje se porcovaný se zeleninou. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Hotel Jana, Přerov - Hotel Pivovar, Kojetín - Potrefená husa, Olomouc - Restaurace Archa, Olomouc – Svatý Kopeček - Restaurace Harmonie, Přerov - Restaurace Kolštejn, Branná - Restaurace U Labutě, Přerov - Švejk restaurant Olomouc, Olomouc - R - club, Holešov - Restaurace Retro, Holešov - Restaurace Starý pivovar, Holešov - Pivovar, restaurace a penzion Černý orel, Kroměříž - Restaurace Pod starou knihovnou, Kroměříž - Restaurace Radniční sklípek, Kroměříž - Restaurace a penzion Excellent, Kroměříž - Restaurace a kavárna Scéna, Kroměříž - Hotel a restaurant Octárna, Kroměříž - Hotel La Fresca, Kroměříž - Restaurace hotelu Bouček, Kroměříž - Hotel Mlýn Velehrad, Velehrad - Lesní penzion Bunč, Roštín - Penzion Brusenka, Brusné - Restaurace U Johana, Otrokovice - Golf hotel Austerlitz, Slavkov u Brna Regionální produkty Hanácká kyselka je celorepublikově známá minerální voda pramenící v obci Horní Moštěnice. V roce 1921 byl v této obci vystavěn závod na stáčení minerální vody. I přes výrazný nárůst konkurence na trhu s nealkoholickými nápoji v posledních letech patří firma Hanácká kyselka stále k největším producentům minerálních vod v ČR. Minerální voda Hanácká kyselka se od jiných minerálních vod vyznačuje obsahem přírodního jódu, významný je také obsah vápníku, hořčíku a sodných iontů. Minerální voda Hanácká kyselka je dnes čerpána z šesti vrtů, z nichž ten nejhlubší dosahuje hloubky 265 metrů. Společnost Hanácká kyselka vyrábí přírodní a také ochucené minerální vody. Díky své kvalitě a množstvím prodaných výrobků pokrývá společnost významný podíl českého trhu s minerálními vodami. Zdobení perníčků. Hana Kuželová z Břuchotína se zabývá caletnickým řemeslem (tak se dříve říkalo perníkářům). Do Čech přišlo pernikářství z Norimberka někdy kolem roku 1324. Z počátku bylo výsadou šlechty, ale postupně se perníkáři začali objevovat na městských jarmarcích a vesnických poutích. A jak se odlišně podle regionů vyvíjely lidové kroje, tak se začalo vyvíjet i perníkářské řemeslo. Firma „Pernikářství Hanačka“ byla založena roku 1995 a navazuje na tradici Olomouckých perníkářů, kteří prodávali své perníky na Sv. Kopečku u Olomouce. Hanácké kroje od Jarmily Vítoslavské z Troubek – Jarmila Vítoslavská šije a vyšívá hanácké kroje už 40 let. Zabývá se vyšíváním ubrousků, ubrusů, deček i šitím a vyšíváním kompletního pravého hanáckého kroje – slavnostního i pracovního, dětského, dámského i pánského včetně opasku, klobouku atd. Tyto kroje jsou velmi 329/417
rozmanité a přísně kopírují svou lokalitu. Každá dědinka na Hané má svá přesná specifika – detailní rozdíly ve výšivce či mašli, její barvě, střihu rukávu atd. Její práci lze spatřit nejen na Hané, ale i v zahraničí. Jarmila Vítoslavská získala v roce 2011 prestižní ocenění Živnostník roku Olomouckého kraje. Je Nositelkou tradice lidového řemesla. Hanácké kraslice. Věra Doležalová z Horek nad Moravou vytváří typické hanácké kraslice zdobené stébly slámy z ječmene a ovsa. Bronzové šperky. Jiří Tomanec vyrábí v Měrotíně prsteny, náušnice, brože, jehlice či vlasové spony z jediného materiálu – z cínového bronzu. V letech 2001, 2002, 2004, 2008, 2009, 2012 a 2013 získal ocenění na Mezinárodním setkání uměleckých kovářů na hradě Helfštýn a v letech 2004 a 2007 také na Mezinárodním setkání uměleckých kovářů na zámku Brtnice. Tkalcovství. Již 11 let ručně tká své výrobky – koberce, tkané polštáře, tašky, ubrusy a prostírání, vlněné deky a přehozy, oděvní doplňky (např. sály, saka, kabáty) – paní Miloslava Vlková z Příkazů. Je členkou Spolku řemesel ručních (Štěpánov), kde má také na starost ukázky řemesel spolku. Modrotisk a šití. Zdeňka Giacintová z Olomouce vyrábí z tradiční modrotiskové tkaniny, hojně využívané při výrobě krojů, oděvy. Modrotisk je tradiční metoda barvení textilií modrou barvou – indigem, spočívající ve vykrytí zvoleného vzoru rezervážní směsí, která zabrání proniknutí barvy k textilu. Od konce 18. století pronikal modrotisk do lidových krojů, jeho obliba vzrostla hlavně v 19. století. Pro některé oblasti se modrotisk stal typickým materiálem. V 19. století byla modrotiskařská dílna téměř v každém malém městě. Dnes jsou v provozu dílny pouze v Olešnici a ve Strážnici. Umělecké řezbářství. Miroslav Srostlík v Čechách pod Kosířem vyřezává drobné bytové plastiky a figurální řezby i monumentální díla, která dnes zdobí řadu veřejných i neveřejných prostor. Posledních deset let se také věnuje práci na replikách sakrálních děl, která odrážejí jeho duchovní zaměření. V jeho dílech převažují nejen motivy z přírody (Čtvero ročních dob, Kytice, Strom života), motivy ženy jako dárkyně života (Harfenistka, Mateřství, Madona), ale také silné duchovní motivy (repliky soch sv. Markéty, Madony s dítětem, Rodiny). Jeho díla zdobí především prostějovský region a město Prostějov, které jsou jeho živoucí galerií. Kovářství. Ručně kované kovářské výrobky Libora Frantíka v Troubelicích jsou originální už návrhem, jehož autorem je sám výrobce. Vychází z vlastní fantazie a celé dílo vytvoří ručně sám za pomoci kladiva. Jedná s o náročnou ruční výrobu z hutního materiálu z Brníčka (Uničov), který dále opracovává – kuje, ohýbá, řeže, svařuje a nituje, vše bez použití strojů. Svou výrobu zaměřuje především na kované svícny a držáky na víno. Kovářství jako prastaré řemeslo provozuje v Kostelci na Hané Alfred Stawaritsch, nositel tradice lidového řemesla. Důkazem kvality jeho práce je řada získaných ocenění, např. v soutěži Hefaiston, pořádané na hradě Helfštýn. Provádí výrobu ve starém i moderním stylu, od interiérových doplňků přes zábradlí, branky, brány, mříže, ploty, vývěsní štíty aj. Příkladem jeho práce může být restaurovaná barokní branka kostela v Kostelci na Hané a její ocenění na setkání Hefaiston v roce 2010 (setkání se účastní na stovky kovářů z více než 20 zemí světa) a cena za „Slunečnici“ z mezinárodního romského kovářského sympozia konaného na Slovensku v roce 2006 (účastnili se soutěžící ze šesti evropských zemí). Alfred Stawaritsch je také Nositelem tradice lidového řemesla za rok 2010. Dalším kovářem je Jan Vlk v Příkazech, který vyrábí kovaná zábradlí, zvonce, mříže, zvoničky, ale i motyky, ostří seker aj. Certifikované produkty Haná: Přírodní ovocné mošty z Mezic. V obci Náklo se nachází moštárna zabývající se výrobou jablečného moštu, jablečno-rybízového moštu a jablečno-hruškového moštu. Mošty z Mezic jsou vyráběny pouze z vlastních a místních surovin, které byly vypěstovány v okolí moštárny. Kromě výrobních procesů (listování, plnění a čerpání) jsou produkty výhradně ruční práce. Umělecká keramika.Mgr. Ivana Bělařová (Čechy u Přerova) se zabývá výrobou keramiky užitkové a dekorační. Zaměřuje se zejména na výrobu svícnů a figurek do betlémů. Přírodní mýdla z Hané, Marta Vaníčková (Olomouc). Přírodní olivová mýdla 330/417
jsou vyráběna výhradně z přírodních surovin za použití co nejšetrnějších metod tak, aby byly zachovány blahodárné účinky olejů a pečujících látek. Při výrobě nejsou používány živočišné tuky ani žádné jiné živočišné produkty. KLASTRY ATRAKTIVIT Lidová architektura a lidové zvyky v Hanáckém skanzenu v Příkazech. Ve skanzenu lze vidět tzv. špaletovou stodolu a další památkově chráněné stavby, jež pocházejí z 19. století. Bohatý mobiliář skanzenu umožňuje přiblížit návštěvníkům mnoho stránek života na Hané. Obytné části usedlostí představují tradiční předměty a vybavení. Ve skanzenu se konají pravidelné akce, které dokládají lidové zvyky Hané. Jedná se např. o červencové tradiční dny hliněného stavitelství, interaktivní ukázky tradiční sklizně a výmlatu, kdy si sami návštěvníci mohou vyzkoušet tyto dříve běžné práce venkovanů. V létě a o Vánocích se zde konají řemeslné jarmarky. V neposlední řadě je třeba zdůraznit konání obchůzky na Smrtnou neděli (14 dní před veliko parforsní noční nedělí). Folklorní soubor akci předvádí tak, jak ji naši předkové prakti parforsní kovali – starší dívky ve vsi přistrojily pannu – Smrtku – do šatů, na hlavu jí uvázaly šátek a od pasu nechaly spuštěné červené pentle. Výtvarné zpracování Smrtky se ale mnohdy lišilo. Při obchůzce zněla píseň „Smrtná neděla“, ale také říkadla, která svým obsahem popisovala odcházející zimu. Na konci obchůzky se Smrtka, symbol zimy i lidské smrti, zapálila nebo hodila do vody. Nebylo výjimkou, že se obchůzky na Smrtnou neděli spojily s obchůzkou na neděli Květnou. Návštěvníci mohou svůj pobyt zakončit příjemným posezením a pohoštěním v Hospůdce U Berana. Expozice lidové kultury a festival lidových zvyků v Přerově – Muzeum Komenského na zámku Přerov věnovalo svou expozici oblasti centrální Hané a prostřednictvím lidových krojů (23 krojovaných figurín) a zvykoslovných předmětů zachycuje symboly lidové kultury v různých ročních obdobích. Je zde také znázorněna hanácká svatba s nádhernými kroji a typickým svatebním koláčem. Prostor je věnován i přerovskému modrotisku (Bayerova barvírna), který byl významným materiálem ke zhotovování krojových součástí – sukní a zástěr. Každý rok se v Přerově koná Folklorní festival V zámku a v podzámčí, který se věnuje tématu z lidových zvyků a obyčejů. Např. se může jednat o letní slunovrat a lidové zvyky s ním spojené. Součástí festivalu je i program věnovaný dětem, zaměřený na stejné téma – workshop, dílnička, pěvecká soutěž apod. K tomu vystupují soubory z Hané a jejího okolí, které předvádějí lidové zvyky na dané téma. TEMATICKÉ TRASY Hanácké zvyky a kuchyně. Haná je z hlediska lidové kultury, zvyků i tradiční kuchyně velmi barvitým regionem, který přímo vybízí ke strávení volného času a sbírání zážitků. Pokud si svou cestu správně naplánujete, můžete se stát diváky ojedinělé podívané na tradice a zvyky Hanáků a poté plni dojmů ochutnat nejvyhlášenější místní specialitu, olomoucké tvarůžky. Část trasy „Po stopách obyčejů“. Haná se vyznačuje neobyčejnými zvyky, které stojí za to vidět na vlastní oči, a zažít, jak Hanáci slaví své velké dny. Začněte tím, že se přijedete podívat o Velikonocích do Bělkovic na slavení matiček. Jedná se o oslavu zmrtvýchvstání Páně v dolanském kostele. „Matičky“ jsou podle tradice dvě přibližně dvacetiletá děvčata, která vyjdou o Bílé sobotě večer z Bělkovic k večerní slavnosti zmrtvýchvstání Páně do dolanského kostela pro sochu Krista a korouhvičku. Jdou bez průvodu (bez hudby) s ostatními věřícími ve zvláštním starohanáckém kroji. Ráno následujícího dne, na Boží hod velikonoční, se „matičky“ opět oblečou do tradičního kroje, který se podstatně liší od oděvu sobotního. Velkolepý průvod, s „matičkami“ v čele, se pak ubírá za doprovodu muziky zpět do Dolan, aby doprovodil sochu na mši svatou. Slavnost „matiček“ zakončuje v pondělí velikonoční velká zpívaná mše za mládence a panny z Bělkovic a jejich živé i zemřelé rodiče. Po někola týdnech od Velikonoc nastává období senoseče. Ve Velkém Týnci (a také ve Velké Bystřici a Pivíně) probíhá tzv. sečeni lúke. Občanské sdružení Folklorum v rámci projektu „Oživení lidových tradic na Hané“ pořádá společné sečení obecních luk ve Velkém Týnci na kopci zvaném Hradisko. Předvádí každodenní práci na louce se všemi lidovými zvyky tak, jak bylo na Hané zvykem. Ti, kteří zde již jednou byli, rádi 331/417
přijíždějí znovu, a to nejen kvůli nezapomenutelné atmosféře ranního sečení na „magickém“ kopci Hradisku, ale i kvůli spontánní páteční zábavě. Akce se koná na konci května. Završením hanáckých zvyků je ukázka hanácké svatby jedním z mnoha hanáckých souborů. Tato tradiční událost je jednou z nejdůležitějších a nejokázalejších akcí na Hané. Nevěsta byla oděna v bohatý sváteční kroj a na hlavě měla pantlék (pokrývka hlavy nevěsty a jejích družiček, vyrobená z lepenky, bohatě zdobená, zakončená červenými stuhami, které sahaly až do pasu, nejdůležitější součást svatebního kroje). Po samotném obřadu se konala hostina s řadou lidových zvyků. Každý z hostů pronesl nějakou řeč. Jednou z neoddělitelných součástí hanácké svatby je svatební strom neboli svatební koláč. Jeho pečení bylo vrcholem kuchařského umění hanácké hospodyně a ve vesnici ho dokázalo upéct jen několik žen. Koláč byl symbolem blahobytu, plodnosti a štěstí. Po vdavkách se jelo z kostela na žebřinovém voze taženém šestispřežím (tak prý jezdíval jen olomoucký knížepán a hanácká nevěsta). Svatbu můžete vidět např. při slavnostech ve Velké Bystřici nebo na festivalu ve Strážnici. Část trasy „Tvarůžková láska“. Tuto cestu začněte určitě v Muzeu tvarůžků v Lošticích. Olomoucké tvarůžky jsou zrajícím sýrem vyrobeným z odstředěného (odtučněného) mléka. Mají zcela ojedinělou pikantní chuť, typickou vůni, povrch se zlatožlutým mazem a soudržnou poloměkkou až měkkou konzistenci s patrným světlejším jádrem. Olomoucké tvarůžky se vyrábějí v Lošticích již od roku 1876. Muzeum bylo otevřeno v místě původní výrobny tvarůžků v roce 1994. Exponáty jsou vlastní nebo vypůjčené z Vlastivědného muzea v Olomouci. Prohlídka muzea začíná ve sklepě, kde je dokumentováno mletí a lisování tvarohu, v dalších podlažích pak vlastní výroba, ale také výrobci a jejich osudy. V muzeu je řada původních a jedinečných dokladů o výrobě tvarůžků. Součástí prohlídky je i videozáznam s porovnáním výroby pravých olomouckých tvarůžků v současné době s výrobou ve dvacátých letech minulého století. Součástí návštěvy je nezbytná ochutnávka této speciality, která je oblíbená nejen v českých zemích. V podnikové prodejně potom můžete zakoupit kompletní nabídku Olomouckých tvarůžků a široký sortiment výrobků s tvarůžky i další sýry a mléčné výrobky. Otvírací doba muzea je od června do září od 9:00–15:30 hod. Návštěva muzea je možná jen s průvodcem. Mimo uvedené období je možné si prohlídku objednat na tel. č. 583 401 211, mininimální počet počet zájemců je osm osob. Až prohlídku absolvujete a budete mít dostatečně velkou chuť na pokrmy z tvarůžků, je nejvyšší čas navštívit Restauraci u Coufalů. Restaurace se nachází jen několik kroků od muzea tvarůžků. V restauraci vám nabídnou jedinečné menu složené výhradně ze specialit připravených z tvarůžků. Restaurace má v tomto směru dlouhou tradici. Před vchodem do restaurace si jistě všimnete automatu na tvarůžky, který je opravdovou raritou. Restaurace je otevřená denně od 10 hodin. A pokud nebudete mít tvarůžků stále dost, určitě navštivte Poštulkovu tvarůžkovou cukrárnu. V této rodinné cukrárně vyrábí Zbyněk Poštulka od roku 2009 tvarůžkové moučníky. Skládají se z listového, piškotového či bramborového těsta vlastní výroby, tvarůžkové pěny a olomouckých tvarůžků a jsou zdobeny jablečnými povidly, perníkem, brusinkami či ořechy. Najdete zde takové tvarůžkové dobroty, jako je bramboráček, hot dog nebo langoš s tvarůžky, tvarůžkovou lokši, tvarůžkovou roládu, tvarůžkový štrůdl nebo tvarůžkový dort. Tvarůžkové moučníky mají certifikát Haná regionální produkt. Loštický koláček ozdobený biopovidly získal v Praze na soutěži o dobrý tuzemský potravinářský výrobek titul Česká chuťovka 2010 a Loštický šáteček ocenění Regionální potravina Olomouckého kraje 2011. Ocenění v soutěži Výrobek Olomouckého kraje 2011 získal také Tvarůžkový dortík. Majitel cukrárny Zbyněk Poštulka získal v roce 2012 prestižní ocenění Živnostník roku Olomouckého kraje. Cukrárna se nachází kousek od náměstí směrem ke kostelu.
332/417
PASPORT SUBREGIONU ZÁHOŘÍ ANOTACE Záhoří (též Lipenské Záhoří) tvoří přechod mezi Hanou DESTINACE a Valašskem. Tento předěl je patrný nejen v nářečí, ale projevuje se i jistými odlišnostmi v krojích, zvycích, obyčejích a rázovitostí zdejších osad. Záhoří se rozkládá v severovýchodním cípu Hané a jeho jádrem je území v trojúhelníku měst Lipník nad Bečvou, Bystřice pod Hostýnem a Hranice. Jeho přirozeným centrem je obec Soběchleby. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Součást regionu Střední Morava a Jeseníky ZÁKLADNÍ TÉMA - Kovářství a setkání kovářů Hefaiston – město PRO Lipník nad Bečvou společně s hradem Helfštýnem MARKETINGOVOU bylo jako jediné z ČR v roce 2006 přijato do Kruhu KOMUNIKACI evropských kovářských měst. - Masopust a vodění medvěda – dodnes živé slavnosti, které můžete spatřit v řadě obcí na Záhoří. PRŮNIKY - Masopust PERSONIFIKACE REGIONU Pavla Hučínová z Veselíčka – Věnuje se výrobě produktů ze záhorské krajky. Jedná se především o ozdoby a dekorativní předměty s vánočními a velikonočními motivy. Své umění představuje na jarmarcích s lidovou tematikou. Řemeslo předává dalším generacím. Její výrobky si lze prohlédnout a zakoupit v Hranicích v galerii M+M, v Blahutovickém klášteře, na hradě Helfštýn, ve dvoraně Hranického zámku, v Domečku MěK Lipníku a dalších. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Architektura vesnických stavení v Záhoří je prokazatelně hanácká – tvoří ji řady zděných domů s typickými vyvýšenými patry (žudry), která v minulosti sloužila jako sýpky. Takové domy najdeme např. v Lhotce nebo v Dřevohosticích. Hanácké skanzen v Rymicích u Holešova – Jedná se o vesnická stavení rekonstruovaná v sedmdesátých letech 20. století, představující způsob bydlení a hospodaření v této části Moravy v posledních dvou staletích. Návštěvníci si mohou prohlédnout interiéry domů vybavených tradičním inventářem kuchyní, světnic a hospodářských místností. K vidění je také dílna vesnického sedláře a stará kovárna s výhní a nářadím. Z blízkých Bořenovic sem byl přenesen větrný mlýn německého typu, v devadesátých letech zrekonstruovaný, jehož ramena je možné nastavovat podle směru větru otáčením celého objektu na nosné konstrukci zvané Beran. Rychlost otáčení lze regulovat přidáváním či odebíráním tzv. plachet, dřevěných desek zavěšovaných na ramena. Všechny domy v areálu jsou postaveny tradiční technologií dřevěného srubu, opatřeného hliněnou omítkou, nebo z nepálených cihel, střechy mají krytinu ze slaměných došků. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Kovářství – Kovářství patří k tradičním a velmi častým řemeslům. Pevné kořeny kovářské tradice, která je v regionu dosud patrná, tkví v každodenní nezbytnosti tohoto řemesla. Záhoří je kraj, kde se lidé převážnou měrou zabývali zemědělstvím, tedy způsobem obživy, při němž je zapotřebí široké spektrum železného nářadí, náčiní a nástrojů, nezbytná byla rovněž údržba vozů a kování koní. Bez výroby železných předmětů, bez jejich údržby a oprav by Záhořané jen těžko mohli obhospodařovat půdu. Město Lipník nad Bečvou společně s hradem Helfštýnem bylo v roce 2006 přijato do Kruhu evropských kovářských měst. Tato instituce sdružuje téměř dvacítku měst z Rakouska, Itálie, Francie, Německa, Finska, Ukrajiny, Holandska, Polska. Lipník nad Bečvou společně s Helfštýnem jsou jediným zástupcem České republiky v tomto společenství. Jeho účelem je podporovat rozvoj členských měst v oblasti tváření kovů, kovářského řemesla, také podpora rozmanitosti regionálních evropských kultur a zřízení sítě podporující jejich identitu. Na hradě Helfštýn se každý rok, většinou během posledního srpnového víkendu, koná 333/417
umělecké setkání kovářů zvané Hefaiston. Jedná se o jeden z největších kovářských svátků na světě. Na setkání prezentují své umělecké výrobky kováři z celého světa a jsou jim udělována ocenění za jejich práci. Kromě exkluzivní expozice pod širým nebem se zde konají výstavy přivezených šperků, zbraní, přehlídka živé kovářské tvorby u historické kovárny, ukázky různých kovozpracujících dovedností a soutěže pro odborníky i veřejnost. Setkání Hefaiston se pravidelně konají již od roku 1982. Současně s tímto setkáním se v Lipníku nad Bečvou koná výstava Kov ve městě – prezentace kovářského umění přímo v historickém exteriéru městské památkové rezervace. Veřejnosti je po dohodě přístupná Zemanova kovárna na Holajce v Holešově – původně středověká kovárna se zachovalým funkčním zařízením a inventářem pocházejícím většinou z 19. století, dodnes provozovaná uměleckým kovářem. Klub umění a řemesel v Holešově – Hlavními aktivitami klubu je týdenní setkávání příznivců lidových řemesel, pořádání kurzů řemesel a předvádění lidových řemesel pro mateřské a základní školy. Vyučují se a předvádějí se zde dovednosti v pletení košíků, tkaní, tvorba ze šustí, malování na skle, textilu a keramice atd. Klub také pořádá v Holešově velikonoční a vánoční trhy. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Pěstování zemědělských plodin – charakteristický ráz krajiny Záhoří určuje tradičně zemědělská činnost. Vztah obyvatel k půdě byl velmi pevný a byl nedílnou součástí jejich života. Významný podíl zemědělské produkce tvořily brambory, obilí, řepa, len či konopí. Vysoká produkce obilí byla ve zdejších větrných mlýnech, které jsou dnes k vidění spíše ve skanzenech, mleta na mouku. Len a konopí byly nepostradatelnou surovinou pro práci tkalců a pláteníků. Ovocnářství – Úrodné roviny Hané, přecházející v kopcovité Valašsko, jsou ideálním místem k výsadbě ovocných sadů. Všechny zdejší silnice jsou lemovány alejemi ovocných stromů. Ovocnářství má v regionu dlouhou tradici a pěstování peckovin, zejména švestek, je dodnes velmi rozšířené. Jedním z důvodů je i velká obliba pálení kvalitní slivovice, která se v nadregionálních soutěžích objevuje na předních příčkách. Včelařství – Včelařství vždy mělo a doposud má v oblasti Záhoří velmi příhodné podmínky – oblast je chráněna před studenými větry horami a je obrácena proti slunci. V obci Soběchleby se nachází včelařská organizace. Členy této organizace jsou včelaři z obce Soběchleby, Dolní a Horní Nětčice, Rakov, Radotín, Oprostovice, Bezuchov, Lhota, Hlinsko, Kladníky a Žákovice. V současnosti má organizace 48 členů a obhospodařuje 517 včelstev. Včelařské muzeum se nachází v domě v Hranicích na Potoční ulici. Nachází se zde expozice o včelařství, výuková a přednášková místnost a další místnost pro prodej tradičních včelařských výrobků. Součástí expozice jsou nástroje pro obhospodařování včel a na výrobu produktů. Návštěvníci také můžou zhlédnout výrobu včelích produktů. Obyčeje a zvyky, události Masopust. Názvem Masopust je označován svátek předcházející půstu, který začíná popeleční středou a trvá čtyřicet dní. Tento svátek trvá tři dny a je pohyblivý stejně jako Velikonoce. O masopustu, tzv. „tučném čtvrtku“, se měl člověk co nejvíc najíst a napít, aby byl celý rok při síle. Mnohdy se proto pořádala zabíjačka a masopustní zábava s dostatkem jídla i alkoholických nápojů. Na masopustní akci se nejen jedlo a pilo, ale následovala také zábava se zpěvy a tanci, která pokračovala až do pondělního rána. V pondělí se v mnoha vesnicích pořádal tzv. „mužovský bál“, kterého se směli účastnit pouze ženatí muži a vdané ženy. Masopust vyvrcholil v úterý, kdy se konaly průvody maškar včetně vodění medvěda. Medvěd obcházel všechna stavení v obci. Před každým stavením se konala koleda a malé divadlo, které mělo svá pevně dodržovaná pravidla. Masopustní průvody a večerní zábava (ovšem přeložená na sobotu) jsou dodnes dodržovány právě v Lipníku nad Bečvou. V dalších obcích, např. ve Veselíčku, Hlinsku, Bohuslávkách, Oseku nad Bečvou, Dolním Újezdě, Lhotě či Týně nad Bečvou, organizuje masopustní průvod Hasičský dobrovolný sbor. Vynášení smrtky v Žákovicích. Každý rok se sejdou dívky školního věku (6– 15 let), které formou obchůzky a za zpěvu písně navštíví všechny domy v obci. V současné době si děvčata nezhotovují figurínu sama ani se smrtka neničí upálením či vhozením do vody, ale uchovává se na další léta. I zde se dříve se figuríny házely do 334/417
potoka. Při obchůzce hraje jistou roli dospělá osoba, která za dívky odpovídá, chystá jim také občerstvení (dříve se chodilo k jedné z nejstarších dívek). Také se zde dnes již nesetkáme s přinášením májíčku (nebo též borku) do vsi. Zachována je pouze první část obřadu udržovaného na Smrtnou neděli, vynášení borku nebylo již obnoveno a jeho zánik spadá do 60. let 20. století. Děvčata kladou důraz na samotnou obchůzku, ta je pro ně nejdůležitější, a především na obcházení domácností a na výběr peněz. Smrtku nese v čele průvodu nejstarší z nich, vedle ní jde dívka s pokladničkou, do které vybírá finanční odměny. Navštěvují domy, zpívají píseň, která se zde traduje po dlouhá léta, v domech vybírají koledu. Dožínky v Záhoří se konají v polovině září dle předem daného scénáře: začínají mší, poté následuje dožínkový průvod včetně předání věnce, poté začne dožínková veselice, ke které hraje folklorní hudba. Folklorní soubory předvádějí své umění, vypráví lidový vypravěč a zahraje i cimbálová muzika. Svatojakubské hody v Lipníku nad Bečvou. Několikadenní slavnost pro všechny generace je doprovázena vystoupením folklorních souborů s programem lidových tanců a písní, hraje cimbálové muzika. Hubertova jízda v Borotíně jsou každoroční vzpomínkou na pradávnou tradici parforsních honů. Kolébkou parforsních honů je Anglie. Šlechta tehdy za zvuku lesních rohů vyjížděla na svých koních se smečkou několika desítek loveckých psů po stopě lišky. Lov zvěře původně patřil k běžným a nezbytným činnostem člověka. Parforsní hony ho však změnily ve společenskou záležitost a jezdeckou slavnost. Sám název honu je odvozen z francouzského výrazu „per forcé“ – silou. Postupem doby se parforsní hony staly základem pro vznik dostihů typu steeplechase – mimo jiné i Velké pardubické. Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Lidové tance – Cófavá je nejstarším dodnes známým a typickým hanáckým tancem. Kromě cófavé se tančilo na Hané dalších nejméně padesát, ale i šedesát až sedmdesát figurálních tanců vázaných pouze na jeden taneční nápěv nebo píseň, které odpovídá určitá konkrétní pevná pohybová skladba. To platí pro celou Hanou, tedy i pro oblast Záhoří. Na Záhoří se také tančí speciální kroky tance špicpolka, a to kroky poskočné, podskočné a přísunné. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Dialekt na Záhoří se téměř shoduje s hanáckým nářečím používaným na Kroměřížsku, tzn., že se v dialektu na Záhoří nevyskytuje protetické v- (on, okno, ne von, vokno) ani náslovné j- (Iřik, ido/idu místo Jiřík, jdu). Významné folklorní festivaly a soubory Záhorské slavnosti. Konají se na začátku června v Lipníku nad Bečvou. Jedná se o tradiční folklorní festival s řemeslným jarmarkem a ukázkami řemesel. Folklorní soubor Maleníček v Lipníku nad Bečvou – Soubor zpracovává tradice a lidovou kulturu Záhoří do svého programu. V podání Dětského folklorního souboru Maleníček se daří věrohodně zachovávat staré tradice, zvyky, lidové písně, říkadla a dětské hry, které by jinak postupně upadly v zapomnění. Soubor existuje bezmála už tři desítky let. Soubor písní a tanců Veselíčko. V roce 1952 byl ve Veselíčku při Osvětové besedě pod vedením Oldřišky Čočkové založen taneční soubor. Ten se nejprve věnoval společenskému tanci, ale již po roce se změnil v Soubor písní a tanců Veselíčko, jehož hlavní náplní bylo nejen zachovat a oživit lidové tance z oblasti Lipenského Záhoří, ale na základě historických dokladů zrekonstruovat a ušít pro soubor také záhorské kroje (ženské, mužské i dívčí). Vedle tanečníků zde současně vznikla i hudecká muzika. Tu založila učitelka hudby Marie Pazderová, provdaná Mrvová, která také hrála na cimbál. I ta potřebovala dostatek nových regionálních lidových písní k rozšíření svého repertoáru. Pro obě ženy, paní Čočkovou i paní Mrvovou, nastalo období sbírání lidových písní a tanců v bezprostřední blízkosti Veselíčka v Tupci, Dolním Újezdu, Skokách i ve Staměřicích, ale zrovna tak i v Soběchlebech, Nětčicích nebo Šišmě. Až do roku 1964, kdy soubor administrativně zanikl, reprezentovali jeho členové při různých příležitostech folklor Lipenského Záhoří. Cimbálová muzika ZUŠ A. Dvořáka v Lipníku nad Bečvou zpracovává národopis Lipnického Záhoří 335/417
Regionální gastronomie a kulinářské postupy Slivovice. Místní pálenky z ovocných sadů se pravidelně umísťují na předních místech v nadregionálních soutěžích ovocných destilátů. Soutěž o Lhotský kynutý koláč. Ve Lhotce se každoročně koná koláčová zábava, kde místní předvádějí své pekařské umění. Nejlepší z nich dostane ocenění Lhotský kynutý koláč. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Restaurant Sušil, Bystřice pod Hostýnem Regionální produkty Záhorská krajka – Pavla Hučínová z Veselíčka se věnuje výrobě produktů ze záhorské krajky. Jedná se především o ozdoby a dekorativní předměty s vánočními a velikonočními motivy. Své umění představuje na jarmarcích s lidovou tematikou. Řemeslo předává dalším generacím. Její výrobky si lze prohlédnout a zakoupit v Hranicích v galerii M+M, v Blahutovickém klášteře, na hradě Helfštýn, ve dvoraně Hranického zámku, v Domečku MěK Lipníku a dalších. Certifikované regionální produkty Moravská Brána BIO ovoce, Bohumil Kučera, Opatovice u Hranic – soukromý pěstitel BIO ovoce na jednom z prvních ekologických sadů založených na Moravě. Pěstitelství ovoce se začal pan Kučera věnovat v roce 1996. Ve svých sadech pěstuje jablka mnoha odrůd – od nejranějších po pozdně zimní odrůdy, např. Vanda, Rosana, Bláhova reneta, dále slivoně, ořechy, černý jeřáb. Hustopečské kozí sýry. Farma Kozí hrádek (Hustopeče nad Bečvou). Farmu Kozí hrádek vlastní dva majitelé, Stanislav Kollár a Petr Graca. Na své farmě chovají kozy a vyrábějí tradiční sýrů a jiné zemědělské produkty. K hlavním produktům farmy pánů Kollára a Graca patří sýry přírodní s příchutí bylinky, česneku, vlašského ořechu, brusinek, oliv a pepře. Teplické pecáky a svatební koláčky, Libor Mrkva, Teplice nad Bečvou. Pečení teplických pecáků se věnuje pan Libor Mrkva v Teplicích nad Bečvou. Koláče peče podle tradičního rodinného receptu z kvalitních čerstvých surovin, bez emulgátorů a dochucovadel. Svatební koláčky obsahují stejné suroviny jako teplické pecáky, ale jsou připravovány jiným postupem. Pan Libor Mrkva peče koláčky mnoha chutí – hruškové, tvarohové, povidlové, makové či ořechové. Svíčky z pravého včelího vosku, včelí farma Skalička, Skalička. Svíčky z včelího vosku jsou produktem pana Jaroslava Juráně, jenž je majitelem včelařství Juráň ve Skaličce. Vosk na výrobu svíček získává pan Juráň z produkce vlastních včel nebo vytavením vosku ze včelích víček. KLASTRY ATRAKTIVIT Skanzen v Rymicích. Jedná se o skanzen zachovalých obydlí v obci Rymice, kde si mohou návštěvníci prohlédnout interiéry domů vybavených tradičním inventářem kuchyní, světnic a hospodářských místností. K vidění je také dílna vesnického sedláře a stará kovárna s výhní a kovářským nářadím. Ve skanzenu se nachází i rekonstruovaný větrný mlýn německého typu, jehož ramena je možno nastavovat podle směru větru otáčením celého objektu na nosné konstrukci zvané Beran. Všechny domy v areálu jsou postaveny tradiční technologií dřevěného srubu, opatřeného hliněnou omítkou, nebo z nepálených cihel, střechy mají krytinu ze slaměných došků. Otvírací doba areálu je v období duben, květen, září jen o sobotách a nedělích. Pro pět a více osob lze telefonicky dohodnout prohlídku i mimo otvírací dobu na tel. čísle 734 173 889. V období června, července a srpna je možné skanzen navštívit denně mimo pondělí. Prohlídkový okruh trvá asi 90 minut. Prohlídky začínají v 9.00, 10.30, 12.30, 14.00, 15.30 hod. TEMATICKÉ TRASY Cesta kladiva a kovadliny. Pevné kořeny kovářské tradice, která je v regionu dosud patrná, tkví v každodenní nezbytnosti tohoto řemesla. Záhoří je kraj, kde se lidé převážnou měrou zabývali zemědělstvím, tedy způsobem obživy, při němž je zapotřebí kovářského umění. Bez výroby železných předmětů, bez jejich údržby a oprav by Záhořané jen těžko mohli obhospodařovat půdu. Kovářství však v sobě mělo i aspekt magie, a proto byli kováři vždy respektovanými osobami. Pokud tedy chcete poznat umění těch, kteří vládli nad ohněm i železem, následujte cestu kladiva a kovadliny, která vás zavede na umělecké setkání kovářů Hefaiston, výstavy o kovu a v neposlední 336/417
řadě také k Zemanově kovárně na Holajce. Celkový obrázek o životě v obci a důležitosti povolání kováře vám pak nabídne skanzen v Rymicích. Jedná se o skanzen zachovalých obydlí v obci Rymice, kde si můžete prohlédnout interiéry domů vybavených tradičním inventářem kuchyní, světnic a hospodářských místností. K vidění je také dílna vesnického sedláře a stará kovárna s výhní a kovářským nářadím. Otvírací doba areálu je v období duben, květen, září jen o sobotách a nedělích. Pro pět a více osob lze telefonicky dohodnout prohlídku i mimo otvírací dobu na telefonním čísle 734 173 889. V období června, července a srpna je možné skanzen navštívit denně mimo pondělí. Prohlídkový okruh trvá asi 90 minut. Prohlídky začínají v 9.00, 10.30, 12.30, 14.00, 15.30 hod. Pokud budete chtít vidět ještě víc, dohodněte si návštěvu Zemanovy kovárny na Holajce v Holešově, původně středověkou kovárnu se zachovalým funkčním zařízením a inventářem pocházejícím většinou z 19. století, do letošního roku provozovanou uměleckým kovářem. V prostoru samotné kovárny a kovářské výhně se dozvíte informace o provozu panské a vesnické kovárny. Kovárnu můžete navštívit během dubna o víkendech a během května a září od 9:00 do 17:00 hodin. Na konci srpna si určitě nenechte ujít umělecké setkání kovářů Hefaiston. Setkání se koná na hradě Helfštýn. Jedná se o jeden z největších kovářských svátků na světě. Na setkání prezentují své umělecké výrobky kováři z celého světa a jsou jim udělována ocenění za jejich práci. Kromě exkluzivní expozice pod širým nebem se konají výstavy přivezených šperků, zbraní, přehlídka živé kovářské tvorby u historické kovárny, ukázky různých kovozpracujících dovedností a soutěže pro odborníky i veřejnost. Setkání Hefaiston se pravidelně konají již od roku 1982. Současně s tímto setkáním se v Lipníku nad Bečvou koná výstava Kov ve městě – prezentace kovářského umění přímo v historickém exteriéru městské památkové rezervace. Určitě proto sejděte do podhradí a projděte se historickým městem plným kovářského řemesla.
337/417
PASPORT SUBREGIONU JESENÍKY ANOTACE Oblast jesenického podhůří a Jeseníků má za sebou velmi DESTINACE bohatou historii. Přirozená hranice horských hřbetů dělí tuto oblast na část Šumperskou, která byla z historického hlediska součástí Moravy, a Jesenickou, která náležela Slezsku. Jeseníky nabízejí jedinečnou lázeňskou tradici, založenou na unikátní metodě vodoléčby, tradici specifické ruční výroby papíru i řadu dodnes dochovaných ukázek lidové architektury a místních zvyků. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Na pomezí regionu Střední Morava a Jeseníky a Severní Morava a Slezsko, pro potřeby pasportizace uvedeno jako součást regionu Střední Morava a Jeseníky ZÁKLADNÍ TÉMA - Lázeňská tradice v Jeseníkách – Jesenické lázně PRO a první vodoléčebný ústav na světě založil Vincenz MARKETINGOVOU Priessnitz počátkem 20. let 19. Století, Karlovu KOMUNIKACI Studánku doporučují k návštěvě i New York Times. - Ruční papír z Losinské papírny – Tradiční a stále fungující papírna ve Velkých Losinách dodnes nabízí unikátní ruční papír. - Tradice výroby flašinetů a varhan a Pekařovská pouť – Flašinety z Pekařova byly kdysi vyhlášené po celém světě, vyvážely se do Německa, Polska, Ruska, Rumunska, Maďarska i Ameriky. - Čarodějnické procesy PRŮNIKY - Lázeňství - Výroba hudebních nástrojů PERSONIFIKACE REGIONU VincenzPriessnitz (1799–1851) byl velký propagátor a léčitel Jesenicka. Jeho léčebná metoda, vodléčba, byla velmi prostá – nejrůznější choroby léčil zevně i vnitřně pramenitou studenou vodou. Návrat k přírodě, to je to, co Priessnitz propagoval. Síla jeho léčby spočívala právě ve stoprocentní víře v přírodní síly. Individuální přístup k pacientovi, léčba nikoli nemoci, ale člověka jako takového. Cílem léčby bylo posílit životní funkce, činnost všech orgánů a především lidskou vůli. Právě „vodnímu doktorovi“ vděčí Lázně Jeseník za svoji existenci a pozdější proslulost. Ve své době byl Priessnitz velmi populární, znala ho celá Evropa, stavěly se pomníky na jeho památku, psaly se o něm knihy, a to vše proto, že Priessnitz dokázal vyléčit některé „již ztracené případy“ a vrátit jim zdraví a sílu. Johann Schroth byl přírodní léčitel a rodák z České Vsi, proslul zejména jako zakladatel lázní v obci Lipová-lázně. V průběhu svého života nabyl výrazné zkušenosti s léčením domácích zvířat. Díky nim se na něj mnoho lidí obracelo o pomoc. Jedním z jeho nejznámějších léčebných postupů bylo působení vlhkého tepla, které se stalo základem Schrothovy léčby. K jeho dalším léčebným metodám patřilo např. používáním mokrých zábalů a dietní systém střídající suché dny půstu a pitné dny. Protože však byly Schrothovy léčebné metody v této době zcela nové a nezvyklé, byli je ochotni vyzkoušet pouze pacienti, kteří byli tehdejší medicínou považováni za nevyléčitelné. Kvůli netradičním způsobům léčení musel Johann Schroth čelit mnoha překážkám ze strany úřadů. Nicméně i přes to všechno obdržel v roce 1840 povolení k provozování lázeňské léčby – s podmínkou, že jeho pacienti budou stále pod odborným lékařským dohledem. Vznikly tak lázně Dolní Lipová, zaměřené na léčbu poruch metabolismu a obezity, která byla pojmenována po svém zakladateli jako „Schrothova kúra“. Momentálně lázně fungují jako soukromé lázeňské zařízení, které provozuje společnost SCHROTH, s. r. o. Bohumila Tinzová je autorkou publikace Tajemství slezské kuchyně, členkou certifikační komise „Jeseníky – originální produkt“ a odbornice na historii, tradice, původní plodiny a suroviny. Restauracím pomáhá s výběrem jídla ze stávajícího jídelníčku, radí, která regionální surovina by byla vhodná pro jeho přípravu. 338/417
ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Na seznamu čekatelů na zápis do světového kulturního dědictví UNESCO je i unikátně zachovalá ruční papírna ve Velkých Losinách (její budova). Ruční papírna ve Velkých Losinách je ojedinělou technickou památkou, dodnes funkčním historickým souborem staveb souvisejících s výrobou papíru od konce 16. století do současnosti. Současný areál papírny se skládá z osmi objektů, většina z nich je vzájemně propojena podle potřeby technologického provozu. Nejstarší částí areálu je vodní náhon, protože papírna vznikla přestavbou staršího obilního mlýna. Po druhé světové válce hrozila likvidace podniku, ale výrobu ručního papíru i historický areál se podařilo ve Velkých Losinách zachránit. Významně k tomu přispělo i zdůraznění historického a kulturního významu papírny, která v roce 2001 získala status národní kulturní památky. Více viz níže. Lidová architektura, archeoskanzeny Jesenická oblast, hornatá a zalesněná, byla oproti úrodným slezským nížinám zemědělsky osídlována v souvislosti s vrcholně středověkou kolonizací až ve 13.–14. století. Této tzv. vnější kolonizaci a zejména konfiguraci horského terénu odpovídala i údolní lánová struktura venkovských sídel. Byla charakteristická lineárně rozptýlenou zástavbou s domy situovanými ve větších vzdálenostech po obou stranách komunikace a údolím protékajícího vodního toku. Starší jesenický dům byl zpravidla přízemní, s roubenou konstrukcí z hraněných trámů na kamenné podezdívce. Vysoká sedlová střecha, dlouhými námětky mírně zlomená, byla původně kryta šindelem, v horském prostředí často používaným. Mladší jesenický dům je ve svém dispozičním uspořádání zcela poplatný staršímu. Hmotově zůstává nadále přízemní, s možným využitím podkroví. Konstrukce stěn je již provedena z kamene nebo z cihel, mnohdy však ještě s bedněným štítem, později rovněž zděným. V případě mladších oprav je starý štít nahrazován štítem obloženým místní břidlicí. Břidlice je samozřejmě používána rovněž jako nehořlavá střešní krytina. Roubené domy v obci Rejvíz a kostel Panny Marie vyzdobený sochami od rodiny Kutzerů. Obec Rejvíz byla v roce 2005 vyhlášena vesnickou památkovou zónou, protože se zde nachází plno zachovaných původních roubených domů a kostel Panny Marie z roku 1808, vyzdobený sochami od rodiny Kutzerů. Architektura obce není narušena nevhodnými dostavbami, je zde ucelená zástavba typická pro Jesenicko – roubený dům se svisle bedněným štítem a vyřezávanými, výrazně barevnými šambránami kolem oken. K vyhledávaným místům Rejvízu patří penzion Rejvíz, dříve Noskova chata, jež je nemovitou kulturní památkou. Tato celodřevěná stavba je dokladem zachovalé lidové architektury 19. století, je známá svým krásným interiérem, zvláště populárními vyřezávanými židlemi s podobami někdejších stálých hostů. Zachovalá lidová architektura v Horním a Dolním Údolí. Odlehlost obou zmíněných obcí v pohraničí Jesenicka dopomohla k tomu, že se zde zachovalo množství památkově chráněné lidové jesenické architektury z 19. století. Roubené chalupy z 19. století v Heřmanovicích – původně hornická lokalita s hamry a výrobou vápna. Do dnešní doby se zachovaly roubené přízemní chalupy postavené v průběhu 19. století. Tyto stavby jsou součástí jedinečně dochovaného souboru lidové architektury na Bruntálsku. Dřevěné lázeňské domy v Karlově Studánce. Karlova Studánka vznikly v roce 1785 na místě staré železářské osady Hubertov. Prvními lázeňskými domy byly Hostinský dům (Bezruč) a Knížecí dům. Dnešní jádro městské památkové zóny tvoří dřevěné lázeňské domy v klasicistním empírovém stylu, vybudované v letech 1803 až 1893. Typická je pro ně právě architektura, jež celé Karlově Studánce dodává jedinečný kolorit. Dřevěný kostel sv. Martina v Žárové je malý skvost renesanční architektury Jana Jetřicha ze Žerotína. Luteránský šlechtic nechal vystavět drobnou modlitebnu pro své souvěrce v roce 1611. Dřevěný roubený podélný kostel Maršíkov je dřevěný kostelík s polygonálním závěrem má vestavěnou osmibokou věž nad střešním hřebenem, předsíní a obdélnou sakristií. Presbytář je zaklenutý stlačenou nepravou dřevěnou klenbou. V sakristii je 339/417
vidět trámový strop. Na oltáři jsou umístěni dřevění vyřezávání andělé od sochaře Bernarda Kutzera. Jedná se opozdně renesanční rustikální architekturu z roku 1609. Dřevěný kostel sv. Jana Nepomuckého v Klepáčově – Kostel se nachází na pokraji Hrubého Jeseníku, asi 18 km od Šumperku. Jde o velmi cenný a dochovaný pozdně renesanční roubený kostel, který byl postaven v roce 1873. Kostel vyniká zejména svým vstupním portálem a valbovou střechou, která dokládá dřevěnou architekturu 17. století. Kostel po 2. světové válce značně chátral, jeho celková rekonstrukce byla dokončena v roce 1997. Později byl v kostele vysvěcen zvon a kostel opět začal sloužit církevním účelům. Osoblažská úzkokolejka – Tato unikátní úzkokolejná dráha na Osoblažsku byla postavena ještě v dobách rakousko-uherského mocnářství. Do plného provozu byla uvedena v roce 1898. Tato úzkorozchodná železnice spojuje Třemešnou ve Slezsku s obcí Osoblaha, nacházející se nedaleko Bruntálu, a její trať je dlouhá 20 km. Trať vede pod osmi mosty a 102 oblouky. Vlak, který po osoblažské trati jezdí, projíždí celkem devíti zastávkami a smí jet maximálně 40 km/h. Znovu otevřena byla 28. října roku 1945. Od roku 2004 se po úzkokolejce můžete svést v parním historickém vlaku. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Pekařovská tradice výroby flašinetů a varhan ve firmě Franz Kolb&Söhne v letech 1864–1939. Flašinety byly základem pro pozdější varhanářskou výrobu a právě flašinety si Kolbové získali světovou proslulost. O začátcích výroby informuje tato zpráva: „První hudební znalosti si osvojil Franz Kolb u vesnického muzikanta Eugena Gilga. Jak byl jeho talent veliký, vyplývá např. z toho, že v neděli odpoledne jako náhodný host poslouchal lázeňskou hudbu ve Velkých Losinách a slyšené pochody a ostatní hudební kusy doma ihned zasadil do svých kolovrátků, jejichž výrobou začal svůj podnik. Zhotovil tisíce kolovrátků ve všech provedeních pro panoptika, kolotoče a kolovrátkáře. Vyvážel je i do Německa, Polska, Ruska, Rumunska, Maďarska a Ameriky.“ Výrobou flašinetů se Kolbové zabývali celé tři generace svého působení. Zachované nástroje svědčí o řemeslnické zručnosti výrobců, o jejich výtvarném i hudebním vkusu. Flašinety této firmy se nacházejí ve vlastivědném muzeu v Šumperku, Olomouci a v Národním technickém muzeu v Praze. Tradice podomáckých tkalců. Na Šumpersku a Rýmařovsku vyráběli podomáčtí tkalci plátno na ubrusy a ložní prádlo. Největší množství lnu se zpracovávalo v podhůří Jeseníků a na Českomoravské vrchovině. Len lidé pěstovali, zpracovávali, předli i tkali. Většinu produkce zajišťovali lidé podomácku. V roce 1822 založil v Jeseníku Adolf Rayman první manufakturu na výrobu jemného prádla. Později byla zmodernizována novými stroji a metodami bělení a její věhlas se rozšířil do celé Evropy, Anglie i anglických kolonií. Na Jesenicku byla v domácnostech hojně rozšířena výroba kořínkových kartáčů a nitěných knoflíků. Touto domácí výrobou byly nejznámější obce Drozdov, Písařov, Jakubovice, Karlov, Hoštýn a Pivonín. V menším rozsahu tu měla tradici výroba předmětů pro zemědělské hospodaření, např. hrabí, pometel či košů. Výroba zemědělského nářadí je zachycena v Muzeu v Bruntále. V kosárně v Karlovicích se vyráběly kosy a drobné zemědělské nářadí ze železa z místních hamrů. V historické budově z počátku 17. století, do dnešní podoby upravené v roce 1754, je umístěna expozice původního selského bydlení s přidruženou řemeslnou výrobou a muzejní expozice lesnictví. Hutnictví a rod Kleinů. Hornická kolonizace hrála v rozvoji Jeseníků důležitou roli. Město Bruntál bylo založeno jako čistě hornické město, vyloženě hornickými městy byly také Zlaté Hory, Jeseník a Staré Město pod Sněžníkem. Těžila se zde zejména železná ruda, která se vyvážela až do Anglie. Od 18. století dochází v Jeseníkách k prudkému rozvoji hospodářství, v tomto období byl významným motorem rozvoje této oblasti rod Kleinů. Kleinové byli známou podnikatelskou rodinou z obce Loučná nad Desnou, která proslula vystavěním železničních tratí v Rakousku-Uhersku. Kleinové vlastnili železárny v Sobotíně, díky kterým se obec Sobotín v 19. století stala důležitým centrem průmyslové revoluce. Kleinové se svými výrobky pronikli také na zahraniční trhy. Sobotínské železárny podnikatelské rodiny Kleinů byly hlavním dodavatelem železničního svršku na stavbu železnic pro celou rakouskou monarchii. Těžba a zpracování kamene v Žulové. V 19. století se město Žulová stalo střediskem těžby a zpracování kamene, zejména žuly. První kamenické dílny – 340/417
Schönova, Thienelova a Linkeho – existovaly od roku 1840. Hlavní průmyslová etapa rozvoje těžby pak začala v 70. a 80. letech 19. století. Roku 1878 založil v Žulové zdejší rodák Hermann Franke (1856–1920) firmu Hermann Franke-Prießnitz, která se stala největší kamenickou firmou na Jesenicku a zaměstnávala přes 500 dělníků v lomech a kamenických závodech v Žulové i okolních obcích. Frankeho kamenictví, brusírna a leštírna měla k roku 1910 až 340 zaměstnanců a roku 1928 až 400 zaměstnanců. Po roce 1945 byla firma znárodněna. Další velkou firmou ve městě byl podnik Alberta Förstera (1832–1908), z jehož iniciativy byla v Žulové roku 1886 založena odborná škola pro zpracování kamene, která získala sobě i městu vynikající pověst. Dalším podnikem bylo od roku 1862 kamenictví J. Thanheisera, kamenictví A. Brosig a spol., kamenictví Kamenoprůmysl Novák a Jašek. Dalšími firmami spojenými s kamenictvím byly firmy J. Palouš, G. Binder, H. Kulka, G. Franke, Geissler a Srna, R. Seifert, R. Grimme. K roku 1868 se uvádí vápencový lom, později i lomy na mramor a žulu. Těžba zlata a stříbra v Jeseníkách. V současné době jsou Jeseníky oblastí, ve které lze nalézt mnoho pozůstatků báňských prací. Po řadu staletí se zde mnoho generací snažilo vytěžit zlato a drahé kovy. Pozůstatky starých důlních děl lze spatřit na řadě míst v celých Jeseníkách a stala se již pevnou součástí krajinného rázu tohoto pohoří. Mnoho starých důlních děl v současné době slouží jako významná zimoviště pro netopýry, často také přitahují pozornost mineralogů. I v současné době jsou však skvělým důkazem nezpochybnitelné zručnosti našich předků. Významným centrem těžby zlata a stříbra v Jeseníkách byla obec Suchá Rudná, v jejíž blízkosti se nachází na dvacet opuštěných štol a propadlišť, zbudovaných v době, kdy se zde těžilo zlato. V Suché Rudné bylo za celé těžební období vytěženo přes 6300 kg zlata, a to zejména ze dvou hlavních zlatonosných žil – Měkké a Velké žíly. Biskupské mince ze Zlatých Hor – Dalším významným centrem těžby zlata byly Zlaté Hory, kde bylo zlato získáváno rýžováním a jílováním podél místních toků již v 10. a 11. století. Největší rozmach zlatohorského dolování zlata začíná v průběhu 16. století, kdy se vytěžené zlato využívalo na ražbu biskupské mince, která se v 16. století stala rozšířeným platidlem. Na začátku 17. století však těžba zlata ve Zlatých Horách začíná upadat a větší pozornost se věnovala těžbě mědi. Vývoj lyžování v Jeseníkách. Jeseníky patří k místům, kde probíhaly jedny z prvních lyžařských kurzů na českém území. Hlavní rozvoj zaznamenalo lyžování v Jeseníkách na přelomu 19. a 20. století. K hlavním průkopníkům lyžování v Jeseníkách v jeho počátcích v 80. letech 19. století patřil lesmistr dr. Otto Grohmann, který si nechal přivést lyže z Vídně. K dalším lyžařským nadšencům této doby lze ještě zařadit nadlesního Hugo Pekarka z Vidlí nebo lesmistra Dresslera z Karlovy Studánky. V roce 1905 byl v Jeseníkách založen Zimní sportovní spolek, a tak nic nebránilo tomu, aby se v Jeseníkách uskutečnily první lyžařské výcviky. První kurzy vznikly na Ramzové. Svaz pro cizinecký ruch poté inicioval organizaci dalších kurzů a zájemci tak mohli brzy využít i kurzů na Ovčárně, ve Starém Městě pod Sněžníkem, na Švýcárně pod Králickým Sněžníkem nebo v polské Miezygorze. V roce 1913 byl založen Severomoravský Ski klubu, který plnil roli základny pro budoucí rozvoj lyžování a jiných zimních sportů v Jeseníkách. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Lázeňství – Jeseníky jsou oblastí velmi bohatou na lázeňská místa a minerální prameny – sirovodíkové minerální prameny ve Velkých Losinách či Bludově, hydrouhličitano-vápenaté kyselky v Karlově Studánce. Dále se lze napít z pramenů uhličitých kyselek a nachází se tu i několik radioaktivních pramenů. Priessnitzovy léčebné lázně leží ve svahu nejvýchodnějšího výběžku Rychlebských hor, asi 2 km od města Jeseník v průměrné nadmořské výšce 620 metrů nad mořem. Jejich areál, citlivě zasazený do krajiny, tvoří dominantu širokého okolí a je odtud jedinečný výhled na celý hlavní hřeben Hrubého Jeseníku. Jsou zde mimořádně příznivé klimatické podmínky: ze tří stran, ze severu, západu a jihu je chrání vysoké hřebeny hor, pouze směrem na východ je údolí otevřeno do polských rovin. Zdejší mikroklima je velmi vhodné pro léčení horních a dolních cest dýchacích, potíží krevního oběhu, nervové soustavy a vegetativního nervstva. Den dřeva a pramenů – v rámci květnového zahájení lázeňské sezóny v Jeseníku. Už v dobách VincenzePriessnitze na svazích pod Studničním vrchem lítaly třísky. To tenkrát klienti samotného zakladatele prvních vodoléčebných lázní na světě štípali 341/417
a řezali dřevo a kosili louky v rámci své léčby. Balneopark v Priessnitzových léčebných lázních v Jeseníku navazuje na tradiční vodoléčebné metody VincenzePriessnitze a rozvíjí jeho světově proslulou filozofii léčby vodou, sluncem a pohybem. Je koncipován jako „vodní zahrada“, kterou protéká potok s vybudovanou soustavou zastavení, sloužících k hydroterapii a relaxaci. Najdete v něm Priessnitzovy přírodní lázně horních a dolních končetin, Prieznitzovu koupel nohou s akupresurou, Priessnitzovu lavičku, střiky, sprchu či terasy pro odpočinek i cvičení. Svým pojetím navazuje na tradičnní vodoléčebnou metodou Vincenze Priessnitze. Studenou vodou, sluncem, pohybem a úpravou životosprávy zde vracejí lidem zdraví i dnes. Karlova Studánka v Jeseníkách se dostala mezi 46 míst světa, jež v roce 2013 doporučuje navštívit list The New York Times. Tradice říká, že v Lázních Karlova Studánka je nejčistší vzduch ve střední Evropě. První zmínky o léčivých pramenech pocházejí již od počátku 18. století, pod lékařským dohledem je lázeňská léčba řízena od roku 1875. Dnešní název získaly lázně v roce 1803 po habsburském vojevůdci Karlovi, přemožiteli Napoleona u Aspern v roce 1809. Hlavním přírodním léčivým zdrojem je přírodní, středně mineralizovaná uhličitá minerální voda hydrogenuhličitého-vápenatého typu se zvýšeným obsahem kyseliny křemičité. Prameny jsou využívány k uhličitým koupelím a pitné kúře a dále k plynovým koupelím s využitím zřídelního plynu. Ložiska prosté rašeliny jsou použitelná pro peloidní léčbu. Čisté horské lesnaté prostředí je zdrojem léčivého klimatu s příznivými účinky na sliznice dechového ústrojí s podporou obranyschopnosti organismu při dýchání a léčbě alergických a astmatických nemocí. Léčebné lázně Bludov se nacházejí v prostředí půvabného lesoparku. Využívají podhorského klimatu Jeseníků a místního přírodního zdroje, sirného termálního pramene, známého již v 16. století. Úlevu ve zdejším novém rehabilitačním centru najdou především pacienti s poruchami kloubů, páteře a šlach. V nabídce jsou i rehabilitační a rekondiční pobyty. Zdejší teplé prameny využívali již v 16. století pánové ze Žerotína. Lázně Dolní Lipová jsou vyhlášené úspěchy při léčbě kožních chorob, obezity a cukrovky. Počátky lázní jsou neodmyslitelně spjaty se jménem jejich zakladatele Johanna Schrotha (1798–1856), který lázně založil v roce 1829. Jeho „léčba půstem“ spočívala v odnětí potravy i nápojů a záměrné ponechávání těla ve vlhkém teple. Lázně Horní Lipová využily výjimečné atmosféry místa pod Slezským Semmeringem pro vytvoření komorního léčebného prostředí, formou balíčku poskytují lázeňské služby. Léčí se zde obezita a problémy pohybového systému. Lázně Velké Losiny patří mezi nejstarší moravské lázně. Místní studené a termální sirné vody jsou již od 16. století využívány k léčebným účelům. V 17. století byly díky majitelům losinského panství, rodu Žerotínů, nazývány knížecími lázněmi. Léčí se tu pacienti s nemocemi dýchacího a pohybového ústrojí a s neurologickými potížemi. Teplé vnitřní a venkovní bazény jsou otevřeny nejen pro pacienty, ale i pro turisty. K dobré náladě přispěje i nádherný okolní park s rododendrony, azalkami a vzácnými stromy, pro svou krásu kdysi nazývaný druhé Průhonice. Obyčeje a zvyky, události Smrtná neděle na Šumpersku. Jarní zvyk vynášet na Smrtnou neděli ze vsi smrt je, lépe řečeno byl, rozšířen v celé zemi. Je právem pokládán za jeden z nejstarších lidových zvyků vůbec. Téměř v každé vesnici ale existovaly drobné odchylky. Na Šumpersku děvčátka nastrojila tlouček od másnice s křížem položenou hůlkou místo rukou do pěkných bílých šatů, hlavu udělala z hadrů, nakreslila jednoduše obličej, do pasu uvázala pentli. S touto „smrtkou“ šla průvodem s písní po vsi. Za vesnicí dívky smrt odstrojily a spálily. Do šatů se nastrojilo děvčátko (někdy mu říkali andílek), které pak neslo zpět do vesnice májíček – ozdobený stromek. A zas se chodilo po dědině od domu k domu s jednoduchou písničkou. Chlapci si udělali „smrťáka“, hadrového panáka, s ním běhali a zlobili děvčata. Pak děti obě figury na kopci spálily. Jedno děvčátko se ustrojilo za „královničku“. „Královna“ musela mít bílé šaty, pentli do pasu, věneček, v ruce vyšívaný šáteček. Děvčata s „královničkou“ vešla v každém stavení do světnice. Tam se chytila za ruce a tancovala v kroužku kolem „královničky“, která se točila a mávala šátečkem. Při tom si zpívala. V každém stavení děvčata podarovali. Když obešel průvod s „královničkou“ celou ves, podělily se dívky o dárky. Tradice se udržovala ještě v dobách první republiky. 342/417
Pekařovská pouť seznamuje účastníky se skutečnou církevní poutí a s jejími atributy (pěší pouť z Velkých Losin do Pekařova, mše svatá), s oblastním folklorem (vystoupení tanečního souboru, ukázka kroje Podesní) a s řemeslnou výrobou (prodejní stánky). Pouť odhaluje pekařovskou tradici výroby varhan a flašinetů ve firmě Franz Kolb & Söhne v letech 1864–1939, a proto je součástí pouti Mezinárodní setkání flašinetářů. Pekařovská pouť se podílí na návratu lidových tradic do Podesní a na zachování kulturní a duchovní památky původních německých obyvatel. Pekařovská pouť se poprvé uskutečnila v roce 2004 v souvislosti s obnovou místní rozpadlé kaple. O vzniku kaple legenda praví, že ji vystavěl rychtářův syn z vojenského pokladu, který ukradl hejtmanovi francouzského regimentu táhnoucího přes ves. A nyní, po 200 letech, sem přijíždějí flašinetáři až z daleké Francie a hrají a zpívají. Mytologie, obřady Praděd – dobrý duch hor. Bere na sebe nejrůznější podoby, nejčastěji se však zjevuje jako stařec s dlouhým bílým vousem. Je spravedlivý, dobrotu dovede ocenit, zato na lidi zlé má spadeno. Běda tomu, kdo by ubližoval druhým nebo jeho milovaným horám. Vypráví se příběh o ovčákovi, který své stádo často vyháněl na samé hřebeny hor, kde pak sedával a trápil se závistí. Toužil po pohodlnějším životě v blahobytu, jeho práce mu moc nevoněla. Až jednou se před ním země otevřela a z hory vystoupil stařec, samotný duch jesenických hor. Praděd ho požádal, aby mu věnoval nejlepší ovci ze stáda. Za ni mu slíbil, že si může nabrat do kapes dukátů, kolik se jich tam vejde. Nic víc, nic míň. A s tím zavedl hocha do podzemí. Ovčáček opravdu vybral ze stáda nejlepší kus a pak v podzemí začal kapsy plnit dukáty. Když je měl téměř plné, povšiml si nádherného zlatého svícnu. Neodolal a schoval svícen za košili a chtěl odejít. Východ ale zmizel. Pochopil, že stařec ho trestá za jeho chamtivost a že už nikdy nevyjde na denní světlo. Vtom se ale Praděd ukázal ještě jednou. Zahrozil ovčákovi, ozvala se hromová rána a chlapec ztratil vědomí. Když se probral, ležel na vrcholu neznámé hory, kapsy prázdné. Byl však rád, že si zachránil holý život. Utíkal domů a ve vesnici pak vyprávěl, co se mu přihodilo. Pasáček přitom nebyl jediný, kdo se na hoře s moudrým starcem setkal a komu stařec pomohl nebo dobře poradil. Horalé usoudili, že to musí být dobrý strážný duch Jeseníků. Odvodili si, že dobrotivý stařec je jedním z jejich předků, jehož duch neodešel na věčnost, ale zůstal na světě, aby ochraňoval své potomstvo. Jejich prapředek, praděd. A tak mu Praděd začali říkat, když o něm mluvili, a stejně tak pojmenovali horu, jež byla jeho sídlem. Čarodějnické procesy. Hon na čarodějnice. Čarodějnické procesy ve Slezsku označují sérii inkvizičních procesů, k nimž došlo na území Niského knížectví ve Slezsku v letech 1622–1684. Podobně jako většina ostatních procesů s čarodějnicemi se i tyto vyznačovaly perzekvováním nevinných lidí z pomstychtivosti a touhy po majetku a přiznáními vynucenými na základě psychického a fyzického týrání. Oběti těchto justičních vražd pocházely z Jeseníku, Zlatých Hor, Nisy (Nyse) a Hlucholaz (Głuchołazy). Bezprostřední příčinou, která zažehla slezské procesy, bylo obvinění jesenické ženy Barbory Schmiedové 27. června 1622. Vlastní manžel (obecní pastýř) ji obvinil z toho, že mu podávala otrávený sýr a že svým čarodějnickým uměním způsobila hynutí skotu. Barbora Schmiedová se pomocí útrpného výslechu „přiznala“ a jmenovala dalších pět spoluvinic. Mezi nimi byla i manželka jesenického radního Uršula Hegerová. Ty jmenovaly další osoby a tím se rozběhl klasický řetězec obvinění, mučení, doznání, další obvinění. Barbora Schmiedová byla upálena 3. července 1622, další následovaly krátce poté. Podle záznamů v soudních aktech bylo v první fázi procesů vyšetřováno 35 lidí. Už v tomto období se vlna čarodějnické inkvizice rozšířila z Jeseníku a okolí i na Zlatohorsko. Jen v samotném Jeseníku bylo nakonec upáleno 102 osob. Hudební a taneční folklor Největší část písňového fondu regionu představují písně lyrické, zejména milostné. Tato tematika se však neomezuje jen na jeden písňový druh, ale proniká i do písní vojenských, žertovných, epických či obřadních. Obřadní písně tvoří nejstarší část repertoáru, což je způsobeno tím, že byly úzce spjaty s konkrétní situací, zvykem či obřadem, a nezpívaly se tak často jako ostatní (např. svatební). Písně většinou představují pevné spojení slovesné a hudební složky, v němž se rytmus hudby 343/417
344/417
a slova vzájemně doplňují. S odchodem původního obyvatelstva německých Čechů však zmizela i podstatná část folklorních a hudebních tradic. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Tato oblast byla tradičně osídlena Jesenickými Němci, podhůřím vedla jazyková hranice němčiny, oddělující Jeseníky od Hané a hanáckého nářečí. Významné folklorní festivaly a soubory Mezinárodní folklorní festival Šumperk má, jak je již z názvu patrné, mezinárodní charakter. Koná se každoročně v druhé polovině srpna ve velmi pěkném prostředí městských sadů uprostřed města. Festival trvá pět dnů – soubory mají možnost předvádět svá vystoupení na třech podiích a na Hlavní třídě města. Zpěváček je celostátní soutěží dětských zpěváků lidových písní. Jejím smyslem je získávat a motivovat děti, jejich rodiče, učitele a vedoucí souborů ke zpěvu lidových písní, vytvářet prostor pro jejich prezentaci a další rozvoj a popularizovat dětský lidový zpěv v celé republice. Soutěže se v základních kolech účastní na šest tisíc dětí, padesát postupujících z regionálních kol se pak v první polovině května účastní semifinále a finále soutěže ve Velkých Losinách. Folklorní soubor Markovice, Postřelmov – soubor Markovice vznikl v roce 1953 v obci Postřelmov na Šumpersku, kde pod vedením manželů Drtilových úspěšně působí dodnes. Zpracovává folklorní materiál této nejsevernější oblasti Hané s cílem udržovat mezi lidmi tradiční lidovou kulturu, chránit tento poklad přenechaný nám našimi předky i pro příští generace. Pod souborem pracuje i dětská část, která se jmenuje Markovička. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Slezské království nebeské se vaří se ze směsi sušeného ovoce, uzeného libového bůčku, skořice a citronu. Podává se s houskovými nebo kynutými knedlíky. Slezská bramboračka – kromě brambor a zeleniny se do ní přidává také špek. Jeřabinový likér se připravuje se ze speciálně vyšlechtěné odrůdy jeřábu obecného „Moravský sladkoplodý“. Bramborové placky s povidly a vlašskými jádry – Připravují se z brambor, mouky, másla a oleje. Z uvařených brambor se vytvoří placky, které se osmaží, a potřou povidly. Srolují se a obalí ve směsi cukru a vlašských ořechů. Hovězí pečeně na zázvoru. Pečeně se prošpikovala špekem a důkladně posypala pepřem, solí a postrouhaným zázvorem. Pak se opekla a dusila v troubě, až byla měkká. Jako příloha se nejčastěji podávaly domácí nudle a salát. Staroměstská máslová trubička. Trubičky jsou vyráběny z listového těsta a plněny bílkovým sněhem a dodávají se ve třech velikostech. Trubička si za celou dobu výroby zachovala svou nezaměnitelnou chuť a kvalitu. Jedinečnost a dobré jméno výrobku je ošetřeno ochrannou známkou. Ochutnejte Jeseníky. Iniciativa na podporu regionální gastronomie a produktů v Jeseníkách se snaží o návrat k původní typické gastronomii, založené na tradici a historii Jeseníků. Hlavním výstupem této snahy je seznam prověřených restaurací a hospůdek, které svým zákazníkům nabízejí v rámci svého stálého menu několik tradičních jesenických pokrmů. Seznam restaurací zapojených v projektu Ochutnejte Jeseníky – celkem 26 restaurací a hostinců: - Horská chata Paprsek, Velké Vrbno - Hotel Neubauer, Ramzová - Hotel Praděd Thamm, Zlaté Hory - Restaurace a hotel Praděd vysílač, Karlova Studánka - Restaurace Bozeňov, Zábřeh - Restaurace Hotelu Dlouhé Stráně, Kouty nad Desnou - Restaurace Kolštejn, Branná - Restaurace Letní lázně Karlova Studánka, Karlova Studánka - Restaurace Lyžárna, Kouty nad Desnou - Restaurace 1837 a Denní bar v sanatoriu Priessnitz, Jeseník - Severomoravská chata, Malá Morava - U Slona, Dolní Morava - Vila Elis, Jeseník - Wellness hotel Diana, Velké Losiny - Caffe & shop Ennea, Jeseník
- Galleria Napoletana, Zábřeh - Horský hotel Sněženka, Hynčice pod Sušinou - Hotel – Café - Restaurant Taverna, Javorník - Hotýlek U Kance, Lipová-lázně - Motorest Permoník, Sobotín, okres Šumperk - Penzion Kovárna, Horní Lipová - Penzion Trojkámen, Jindřichov - Restaurace Arte, Šumperk - Restaurace Horského hotelu Skiland, Ostružná Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: - Wellness hotel Diana, Velké Losiny - Sporthotel Kurzovní, Karlova Studánka - Taverna-Hotel-Cafe-Restaurant, Javorník - Penzion Běla, Bělá pod Pradědem Pivovar Holba. Již více než 139 let vyrábí pivovar Holba v překrásném prostředí Jeseníků ryzí pivo z hor, známé doma i v zahraničí. Zkušenosti sládků se v pivovaru předávají z generace na generaci od doby, kdy zde jeho zakladatel a sládek Josef Müllschitzký uvařil v prosinci roku 1874 první várku hanušovického piva. Pivovarské muzeum Hanušovice – Zajímavě mapuje vývoj pivovarnictví na Hanušovicku i prohlídku historických exponátů; výstava přibližuje nástroje a zařízení, které se kdysi při výrobě piva používaly. Uvidíte tu například dřevěné sudy, coby pýchu bednářského řemesla, staré sladovnické lopaty, hoblíky nebo historická výčepní zařízení, připomínající atmosféru dřívějších hospod. Je možné prohlédnout si oprávnění k vaření piva, které dokládají staré právovárečné listy na pergamenu i listy tovaryšské. Kromě vlastní výroby piva vás expozice seznámí se surovinami, pro výrobu zlatého moku nezbytnými, a připomene i jejich složitou dopravu v době koňských povozů. Expozici zajímavě oživují voskové figuríny sládka i štamgasta v životní velikosti. Regionální produkty Ruční papír Losín z Velkých Losin – originální ruční papír vyráběný v manufaktuře s více než 400letou tradicí nepřetržité výroby. Výrobky z ručního papíru „Losín“ – dopisní papíry, papíry se zákaznickou průsvitkou, obálky, pozvánky, diplomy, pamětní listy, certifikáty, blahopřání, svatební oznámení, dárkové kazety, akvarelové papíry, papíry s příměsí travin a květů. Prýmkařství. Již více než 100 let zpracovává firma PEGA prýmky – stuhy, paspulky, keprovky, rypsovky, pruženky apod. Provaznictví. Již více než 200 let zpracovává firma Odetka ve Vrbně pod Pradědem šňůry, knoty, nitě, sítě apod. Sedlářství Lubomír Jelínek vyrábí všechny druhy postrojů, chomoutových i prsních, pro jízdu těžkými povozy a jim podobné druhy používané pro těžké práce v lese na tažné koně, jezdecké potřeby pro jízdu na koni, sedla, uzdění a další řemeny, hnací řemeny na hospodářské a průmyslové stroje, renovuje staré předměty. Řezbářství. Zdeněk a Lea Grossovi vyrábějí ručně dlabané nebo soustružené mísy a svícny a také drobné šperky z různých druhů dřev. U výrobků vyhledávají přirozenou kresbu a barvu dřeva, ale také jeho vady, které činí výrobky zajímavými. Výrobky jsou ošetřeny vysychavými jedlými oleji. Umělecké kovářství. Petr Jeřábek (Pekařov) vyrábí nejrůznější výrobky na zakázku dle přání zákazníka, např. náramky, prsteny, přívěsky, kované svícny, dveřní kování, panty, kliky, klepadla na dveře, zábradlí, mříže, ploty, brány, exteriérový a interiérový nábytek, atd. Dále renovuje a opravuje staré kované výrobky. Používá tradiční technologie a materiály jako železo, ocel, nerez, mosaz a měď. Tkalcovství – Výroba koberců tradiční tkalcovskou technologií v terapeutické dílně sdružení Zahrada 2000 probíhá od roku 2003. Koberce tkají zdravotně postižení občané. Ručně tkané koberce jsou vyráběny na dvoulistém tkalcovském stavu z odstřižků látek a obnošených oděvů, které jsou plátnovou vazbou zatkávány do osnovy. Pánkův med z Jeseníku, Martin Pánek, Jeseník. Díky vysoké kvalitě je Pánkův med oblíbeným jedlým suvenýrem pro turisty. Každoročně splňuje přísná kritéria, která jsou stanovena normou Český med. Pánkův med z Jeseníku pochází z naprosto 345/417
čistého prostředí. Včelnice je umístěna v Seči u Jeseníka, kde v doletové části včel není zemědělsky pěstována ani postřikována žádná plodina. Med pochází pouze z luk, pastvin, zahrad a sadů z oblasti Jeseníků. Pan Martin Pánek je v současnosti místopředsedou organizace Českého svazu včelařů v Jeseníku. Bylinné čaje z Rychlebských hor, Velká Kraš. Bylinné čaje společnosti VS Rychleby jsou tvořeny směsí bylin a květin. Při procesu výroby bylinných čajů je kladen veliký důraz na zpracování bylin, které podléhá přísné kontrole. Pro přípravu čajů se využívají pouze sušené byliny, které jsou zpracovány ve vlastní sušárně společnosti, a to bez chemických a konzervačních látek, barviv a jiných aromat. Firma nabízí čaje mnoha druhů bylin, např. kopřiva dvoudomá, černý bez, máta peprná nebo šalvěj lékařská. Hostie a lázeňské oplatky – Společnost Unita lázeňské oplatky se jako jediná v ČR zabývá výrobou hostií a nyní i lázeňských oplatků, které lze zakoupit v Priessnitzových léčebných lázních v Jeseníku. Hostie jsou bohoslužebné oplatky kruhového tvaru, které jsou často vyzdobeny křesťanskými symboly. Společnost sídlí v Jeseníkách v Bílé Vodě. Likérka Domašov (Bairnsfather Distillery), Bělá pod Pradědem - absinth a bitter na zakázku pro zákazníky z celého světa KLASTRY ATRAKTIVIT Priessnitzovy léčebné lázně a Den dřeva a pramenů. Priessnitzovy léčebné lázně mají mimořádně příznivé klimatické podmínky a zdejší mikroklima je velmi vhodné pro léčení horních a dolních cest dýchacích, potíží krevního oběhu a nervové soustavy. Přijeďte se sem nadýchat čerstvého vzduchu a protáhnout své tělo a při té příležitosti si nenechte ujít Den dřeva a pramenů, který tu probíhá na začátku května v rámci zahájení lázeňské sezóny. Oslava navazuje na starou tradici Vincenze Priessnitze provozovanou na svazích pod Studničním vrchem. Součástí léčby totiž bývalo i štípání a řezání dřeva a kosení luk. Přijďte si to zažít také. Ruční papírna (papír Losín) a muzeum papíru Velké Losiny. Ve Velkých Losinách má dlouhou tradici ruční výroba papíru, kterou lze dodnes vidět v muzeu papíru Velké Losiny. Ruční papírna ve Velkých Losinách je ojedinělou technickou památkou, dodnes funkčním historickým souborem staveb souvisejících s výrobou papíru od konce 16. století do současnosti. Manufaktura na výrobu papíru ve Velkých Losinách je jedním z nejstarších a nejdéle fungujících podniků svého druhu v Evropě. Ruční papír Losín, který se zde vyrábí, je originálním papírem, který může být použit pro firemní i soukromé účely (dopisní papíry, papíry se zákaznickou průsvitkou, obálky, pozvánky, diplomy, pamětní listy, certifikáty, blahopřání, svatební oznámení, dárkové kazety, akvarelové papíry, papíry s příměsí travin a květů atd.). V současné době dodává ruční papír prezidentské kanceláři, univerzitám a dalším významným klientům. Výrobu ručního papíru uvidí návštěvníci na vlastní oči a mohou si ji sami zkusit. TEMATICKÉ TRASY V kraji léčivých pramenů – Jeseníky jsou nejen hornatým krajem s krásnou přírodou plnou lesů, ale také oblastí, jež je velmi bohatá na lázeňská místa a minerální prameny – sirovodíkové minerální prameny ve Velkých Losinách či Bludově, hydrouhličitano–vápenaté kyselky v Karlově Studánce. Lze se napít i z pramenů uhličitých kyselek a nachází se tu také několik radioaktivních pramenů. Jednoduše kraj, který přímo vybízí k ozdravným pobytům a výletům. Cestu nejlépe začněte přímo ve městě Jeseníku, konkrétně návštěvou Priessnitzových léčebných lázní, které leží ve svahu nejvýchodnějšího výběžku Rychlebských hor, asi 2 km od města ve výšce 620 m. n. m. Jejich areál, citlivě zasazený do krajiny, tvoří dominantu širokého okolí a je odtud jedinečný výhled na celý hlavní hřeben Hrubého Jeseníku. Jsou zde mimořádně příznivé klimatické podmínky; ze tří stran, ze severu, západu a jihu je chrání vysoké hřebeny hor, pouze směrem na východ je údolí otevřeno do polských rovin. Zdejší mikroklima je velmi vhodné pro léčení horních a dolních cest dýchacích, potíží krevního oběhu, nervové soustavy a vegetativního nervstva. Lázně lze navštívit kdykoliv během roku, ale pokud se rozhodnete pro květen, můžete v rámci zahájení lázeňské sezóny zažít Den dřeva a pramenů, který navazuje na starou tradici Vincenze Priessnitze na svazích pod Studničním vrchem. Součástí léčby totiž bývalo i štípání a řezání dřeva a kosení luk. Jistě byste neměli opomenout ani návštěvu Balneoparku v Priessnitzových léčeb346/417
ných lázních, který navazuje na tradiční vodoléčebné metody Vincenze Priessnitze a rozvíjí jeho světově proslulou filozofii léčby vodou, sluncem a pohybem. Je koncipován jako „vodní zahrada“, kterou protéká potok s vybudovanou soustavou zastavení sloužících k hydroterapii a relaxaci. Najdete v něm Priessnitzovy přírodní lázně horních a dolních končetin, Prieznitzovu koupel nohou s akupresurou, Priessnitzovu lavičku, střiky, sprchu či terasy pro odpočinek i cvičení. Vaše cesta po Jeseníkách bude určitě ochuzena, pokud vynecháte návštěvu horských lázní Karlova Studánka, které se dostaly do žebříčku 46 míst světa, jež v roce 2013 doporučil navštívit list The New York Times. První zmínky o léčivých pramenech jsou již z počátku 18. století, hlavním přírodním léčivým zdrojem je přírodní, středně mineralizovaná voda hydrogenuhličitého-vápenatého typu se zvýšeným obsahem kyseliny křemičité. Prameny jsou využívány k uhličitým koupelím a pitné kúře, dále pak k plynovým koupelím s využitím zřídelního plynu. Čisté horské lesnaté prostředí je zdrojem léčivého klimatu s účinky příznivými pro dýchací ústrojí s podporou obranyschopnosti organismu při dýchání a léčbě alergických a astmatických nemocí. Traduje se, že v Karlově Studánce je nejčistší vzduch ve střední Evropě. Je jen jeden způsob, jak to zjistit – navštívit toto kouzelné místo. Jesenický lázeňský trojúhelník dopňují lázně Bludov nedaleko Šumperka, které se nacházejí v prostředí půvabného lesoparku. Využívají podhorského klimatu Jeseníků a místního přírodního zdroje, sirného termálního pramene. Úlevu zde můžete nalézt, trpíte-li poruchami kloubů, páteře a šlach. V nabídce jsou i rehabilitační a rekondiční pobyty. Zdejší teplé prameny využívali již v 16. století pánové ze Žerotína. Za krásou dřevěných kostelů. K lidovému rázu Jeseníků neodmyslitelně patří vše, co souvisí se dřevem. Tento aspekt se projevil i v architektuře. Bohužel, dodnes přežilo jen několik dřevěných staveb. O to víc je ale jejich návštěva zajímavější, a tak můžete potěšit oko i ducha nejen čistou přírodou, ale rovněž výletem ze jesenickými dřevěnými kostelíky, které jako relikty dávných dob přežívají ve vískách mezi kopci. Cestu je nejlépe začít u dřevěného kostela sv. Martina v Žárové, dnes místní části Velkých Losin, který je malým skvostem renesanční architektury Jana Jetřicha ze Žerotína. Právě on nechal roku 1611 vystavět drobnou dřevěnou modlitebnu pro luterány. Kostel je přístupný na požádání. Den před plánovanou návštěvou je třeba kontaktovat správce pana Bohuslava Jabůrka (na tel. čísle 583 295 129) – bydlí v prvním domě pod kostelem. Odtud vás cesta přirozeně povede do Velkých Losin, kde za návštěvu stojí zdejší zámek a také unikátní ruční papírna. Další zastávkou je dřevěný roubený kostel archanděla Michaela v Maršíkově, který je slavnější než ten v Žárové a je kulturní památkou první kategorie. Kostelík má vestavěnou osmibokou věž nad střešním hřebenem, předsíní a obdélnou sakristií. Jedná se o pozdně renesanční rustikální architekturu z roku 1609. Interiér kostela je zachovaný v původní podobě, s řadou předmětů vnitřního vybavení. Nejstarším inventářem je gotický zvon neznámého stáří z původního kostela. Interiér památky si lze prohlédnout přes dřevěnou mříž v otevřené předsíňi. Pokud vás zajímá podrobná prohlídka, obraťte se na správce pana Lichnera (první dům pod kostelem), který vám kostel otevře. Posledním místem trasy je obec Klepáčov s dřevěným kostelem sv. Jana Nepomuckého. Kostel se nachází na okraji Hrubého Jeseníku, asi 18 km od Šumperku. Jde o velmi cenný pozdně renesanční roubený kostel, který byl postaven v roce 1783. Kostel vyniká zejména svým vstupním portálem a valbovou střechou, která dokládá dřevěnou architekturu 17. století. Po druhé světové válce značně chátral, celková rekonstrukce byla dokončena teprve v roce 1997. V současné době je kaple soukromým majetkem pana Josefa Sedlačíka a opět slouží církevním účelům.
347/417
7.10 Zmapování REGIONU Střední Morava a Jeseníky PASPORT REGIONU STŘEDNÍ MORAVA A JESENÍKY ANOTACE Střední Morava je neodmyslitelně spojena s Hanou, jejím DESTINACE bohatstvím, folklorem, místní pohostinností i hanáckým nářečím. Její poznávání je ale kromě místních zvyků, obyčejů či honosných krojů spojeno také s kulinářskými požitky, ať již v podobě Olomouckých tvarůžků či některého z typických hanáckých jídel či koláčů. V lázních Jeseník, Dolní Lipová a Velkých Losinách si pak může návštěvník ověřit, že Jeseníky nabízejí unikátní klima s léčivými účinky a řadí se k nejlepším na světě. Nachází se tu však také vzácné památky a technické unikáty, jako jepapírna ve Velkých Losinách. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Skládá se ze subregionů Haná, Záhoří a Jeseníky ZÁKLADNÍ TÉMA - Tradiční zvyky Hané – jízda králů, hanácká svajba, PRO sečení lúk, „slavnosti matiček“, masopust a vodění MARKETINGOVOU medvěda. KOMUNIKACI - Olomoucké tvarůžky – nejslavnější produkt místní kuchyně a kulinářské speciality s nimi spojené. - Kovářství a setkání kovářů Hefaiston – město Lipník nad Bečvou společně s hradem Helfštýnem bylo v roce 2006 jako jediné v ČR přijato do Kruhu evropských kovářských měst. - Lázeňská tradice v Jeseníkách – Jesenické lázně a první vodoléčebný ústav na světě založil Vincenz Priessnitz počátkem 20. let 19. století, Karlovu Studánku doporučují k návštěvě i New York Times. PRŮNIKY - Tradiční zvyky - Místní speciality - Řemesla - Lázeňství PERSONIFIKACE REGIONU Jarmila Vítoslavská z Troubek šije a vyšívá už 40 let hanácké kroje. Zabývá se vyšíváním ubrousků, ubrusů, deček, šitím a vyšíváním kompletního pravého hanáckého kroje. Tyto kroje jsou velmi rozmanité a přísně kopírují svou lokalitu. Každá dědinka na Hané má svá přesná specifika – detailní rozdíly ve výšivce či mašli, v její barvě, střihu rukávu atd. Její práci lze spatřit nejen na Hané, ale i v zahraničí. Jarmila Vítoslavská získala v roce 2011 prestižní ocenění Živnostník roku Olomouckého kraje. Je Nositelkou tradice lidového řemesla. Její práce v roce 2010 reprezentovala Českou republiku na světové výstavě EXPO 2010 v Číně. Vincenz Priessnitz (1799–1851) byl velký propagátor a léčitel Jesenicka. Jeho léčebná metoda, vodoléčba, byla velmi prostá – nejrůznější choroby léčil zevně i vnitřně pramenitou studenou vodou. Návrat k přírodě je to, co Priessnitz propagoval. Síla jeho léčby spočívala ve stoprocentní víře v přírodní síly, v individuálním přístupu k pacientovi, v léčbě nikoli nemoci, ale člověka jako takového. Cílem léčby bylo posílit životní funkce, činnost všech orgánů a především lidskou vůli. Právě „vodnímu doktorovi“ vděčí Lázně Jeseník za svoji existenci a pozdější proslulost. Ve své době byl Priessnitz velmi populární, znala ho celá Evropa, stavěly se pomníky na jeho památku, psaly se o něm knihy, a to vše proto, že Priessnitz dokázal vyléčit některé „již ztracené případy“ a vrátit jim zdraví a sílu. KLASTRY ATRAKTIVIT Lidová architektura a lidové zvyky v Hanáckém skanzenu v Příkazech. Lze tu vidět tzv. špaletovou stodolu a další památkově chráněné stavby, jež pocházejí z 19. století. Bohatý mobiliář skanzenu umožňuje přiblížit mnoho stránek života na Hané. Obytné části usedlostí představují tradiční předměty a vybavení. Ve skanzenu se konají pravidelné akce, které dokládají lidové zvyky Hané. Jedná se např. o červencové tradiční dny hliněného stavitelství, interaktivní ukázky tradiční sklizně a výmlatu, kdy si sami návštěvníci mohou vyzkoušet tyto dříve běžné 348/417
práce venkovanů. V létě a o Vánocích se zde konají řemeslné jarmarky. V neposlední řadě je třeba zdůraznit konání obchůzky na Smrtnou neděli (14 dní před velikonoční nedělí). Folklorní soubor akci předvádí tak, jak ji naši předkové praktikovali – starší dívky ve vsi přistrojily pannu – Smrtku – do šatů, na hlavu jí uvázaly šátek a od pasu nechaly spuštěné červené pentle. Výtvarné zpracování Smrtky se ale mnohdy lišilo. Při obchůzce zněla píseň „Smrtná neděla“ a také říkadla, která svým obsahem popisovala odcházející zimu. Na konci obchůzky se Smrtka, symbol zimy i lidské smrti, zapálila nebo hodila do vody. Nebylo výjimkou, že se obchůzky na Smrtnou neděli spojily s obchůzkou na neděli Květnou. Návštěvníci mohou svůj pobyt zakončit příjemným posezením a pohoštěním v Hospůdce U Berana. Expozice lidové kultury a festival lidových zvyků v Přerově. Muzeum Komenského na zámku Přerov věnovalo svou expozici oblasti centrální Hané a prostřednictvím lidových krojů (23 krojovaných figurín) a zvykoslovných předmětů zachycuje symboly lidové kultury v různých ročních obdobích. Je zde také znázorněna hanácká svatba s nádhernými kroji a typickým svatebním koláčem. Prostor je zde věnován i přerovskému modrotisku (Bayerova barvírna), který byl významným materiálem ke zhotovování krojových součástí – sukní a zástěr. Každý rok se v Přerově koná Folklorní festival V zámku a v podzámčí, který se věnuje tématu z lidových zvyků a obyčejů. Může se např. jednat o letní slunovrat a lidové zvyky s ním spojené. Součástí festivalu je program na stejné téma věnovaný dětem – workshop, dílnička, pěvecká soutěž apod. K tomu vystupují soubory z Hané a jejího okolí, které předvádějí lidové zvyky na dané téma. Skanzen v Rymicích je skanzenem zachovalých obydlí v obci Rymice, kde si mohou návštěvníci prohlédnout interiéry domů vybavených tradičním inventářem kuchyní, světnic a hospodářských místností. K vidění je také dílna vesnického sedláře a stará kovárna s výhní a kovářským nářadím. Ve skanzenu se nachází i rekonstruovaný větrný mlýn německého typu, jehož ramena je možno nastavovat podle směru větru otáčením celého objektu na nosné konstrukci zvané Beran. Všechny domy v areálu jsou postaveny tradiční technologií dřevěného srubu, opatřeného hliněnou omítkou, nebo z nepálených cihel, střechy mají krytinu ze slaměných došků. Otvírací doba areálu je v období dubna, května a září jen o sobotách a nedělích. Pro pět a více osob lze prohlídku dohodnout i mimo otvírací dobu na telefonním čísle 734 173 889. V období června, července, srpna je otevřeno denně mimo pondělí. Prohlídkový okruh trvá přibližně 90 minut. Prohlídky začínají v 9.00, 10.30, 12.30, 14.00, 15.30 hod. Priessnitzovy léčebné lázně a Den dřeva a pramenů. Priessnitzovy léčebné lázně mají mimořádně příznivé klimatické podmínky a zdejší mikroklima je velmi vhodné pro léčení horních a dolních cest dýchacích, potíží krevního oběhu a nervové soustavy. Přijeďte se sem nadýchat čerstvého vzduchu a protáhnout své tělo. Při té příležitosti si nenechte ujít Den dřeva a pramenů, který tu probíhá na začátku května v rámci zahájení lázeňské sezóny. Oslava navazuje na starou tradici Vincenze Priessnitze, konanou na svazích pod Studničním vrchem. Součástí léčby totiž bývalo i štípání a řezání dřeva a kosení luk. Přijďte si to zažít také. Ruční papírna (papír Losín) a muzeum papíru Velké Losiny. Ve Velkých Losinách má dlouhou tradici ruční výroba papíru, kterou lze dodnes vidět v muzeu papíru Velké Losiny. Ruční papírna ve Velkých Losinách je ojedinělou technickou památkou, dodnes funkčním historickým souborem staveb souvisejících s výrobou papíru od konce 16. století do současnosti. Manufaktura na výrobu papíru ve Velkých Losinách je jedním z nejstarších a nejdéle fungujících podniků svého druhu v Evropě. Ruční papír Losín, který se zde vyrábí, je originálním papírem, který může být použit pro firemní i soukromé účely (dopisní papíry, papíry se zákaznickou průsvitkou, obálky, pozvánky, diplomy, pamětní listy, certifikáty, blahopřání, svatební oznámení, dárkové kazety, akvarelové papíry, papíry s příměsí travin a květů atd.). V současné době dodává ruční papír prezidentské kanceláři, univerzitám a dalším významným klientům. Výrobu ručního papíru uvidí návštěvníci na vlastní oči a mohou si ji i sami zkusit. TEMATICKÉ TRASY Hanácké zvyky a kuchyně. Haná je z hlediska lidové kultury, zvyků i tradiční kuchyně velmi barvitým regionem, který přímo vybízí ke strávení volného času a sbírání zážitků. Pokud si svoji cestu správně naplánujete, můžete se stát diváky 349/417
ojedinělé podívané na tradice a zvyky Hanáků a poté plni dojmů ochutnat nejvyhlášenější místní specialitu, olomoucké tvarůžky. Cesta kladiva a kovadliny. Pevné kořeny kovářské tradice, která je v regionu dosud patrná, tkví v každodenní nezbytnosti tohoto řemesla. Záhoří je kraj, kde se lidé zabývali převážně zemědělstvím, tedy způsobem obživy, při němž je zapotřebí kovářského umění. Bez výroby železných předmětů, jejich údržby a oprav by Záhořané jen těžko mohli obhospodařovat půdu. Kovářství však v sobě mělo i aspekt magie, a proto byli kováři vždy respektovanými osobami. Pokud tedy chcete poznat umění těch, kteří vládli nad ohněm i železem, následujte cestu kladiva a kovadliny, která vás zavede na umělecké setkání kovářů Hefaiston, výstavu o kovu a v neposlední řadě také k Zemanově kovárně na Holajce. V kraji léčivých pramenů. Jeseníky jsou nejen hornatým krajem s krásnou přírodou plnou lesů, ale také oblastí, jež je velmi bohatá na lázeňská místa a minerální prameny – sirovodíkové minerální prameny lze najít ve Velkých Losinách či Bludově, hydrouhličitano-vápenaté kyselky v Karlově Studánce. Lze se napít i z pramenů uhličitých kyselek a nachází se tu také několik radioaktivních pramenů. Jednoduše jde o kraj, který přímo vybízí k ozdravným pobytům a výletům. Za krásou dřevěných kostelů. K lidovému rázu Jeseníků neodmyslitelně patří vše, co souvisí se dřevem. Tento aspekt se projevil i v architektuře. Bohužel, dodnes přežilo jen pár dřevěných staveb. O to víc je ale jejich návštěva zajímavější, a tak můžete potěšit oko i ducha nejen čistou přírodou, ale rovněž výletem za jesenickými dřevěnými kostelíky, které jako relikty dávných dob přežívají ve vískách mezi kopci. UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (subregiony Haná od str. 319, Záhoří od str. 333 a Jeseníky od str. 338). 7.11 Marketing summary pro region Střední Morava a Jeseníky Tradiční zvyky Hané – jízda králů, hanácká svajba, sečení lúk, „slavnosti matiček“, masopust a vodění medvěda. Tradiční zvyky a folklor na Hané jsou příběhem bohatého úrodného kraje, bohatých sedláků, pohostinných lidí, honosných krojů a velkých oslav, spojených s životními mezníky, církevním i zemědělským rokem. Nejvýznamnější a nejokázalejší událostí v životě Hanáků byla bezesporu svatba. Opominout nelze ani masopustní oslavy s průvodem masek, kterému dominoval medvědář s medvědem. Maska medvěda patřila odjakživa k magickým postavám jak ustrojením, tak obřadným tancem, který měl zajišťovat bohatou úrodu lnu, konopí nebo obilí a výškou skoku přímo ovlivnit vzrůst těchto plodin. Olomoucké tvarůžky – nejslavnější produkt místní kuchyně a kulinářské speciality s nimi spojené. Na Hané na vás čeká nejslavnější produkt místní kuchyně – olomoucké tvarůžky – a kulinářské speciality s nimi spojené. Jejich příběh se začal psát už před šesti stoletími. Užijte si jejich nezaměnitelnou chuť i vůni a vychutnejte si je ve všech jejich podobách – tradičně s chlebem, v polévce, smažené či v netradiční podobě tvarůžkového dortu. Jedinečným vlastnostem olomouckých tvarůžků se v srpnu 2010 dostalo uznání od Evropské komise udělením chráněného zeměpisného označení. Kovářství a setkání kovářů Hefaiston – město Lipník nad Bečvou společně s hradem Helfštýnem bylo v roce 2006 jako jediné z ČR přijato do Kruhu evropských kovářských měst. Jeden z největších kovářských svátků světa – setkání uměleckých kovářů zvané Hefaiston – se již od roku 1982 každým rokem koná na hradě Helfštýn. Toto setkání je příběhem kovářů z celého světa, jejich práce a dovednosti, ať již vyrábějí křehké šperky, či řinčící zbraně. Díky tomuto setkání bylo město Lipník nad Bečvou společně s hradem Helfštýnem jako jediné u nás v roce 2006 přijato do Kruhu evropských kovářských měst. Lázeňská tradice v Jeseníkách – Jesenické lázně a první vodoléčebný ústav na 350/417
světě založil Vincenz Priessnitz počátkem 20. let 19. století, Karlovu Studánku doporučují k návštěvě i New York Times. Lázeňství v Jeseníkách je příběhem čisté harmonické krajiny, která léčí tělo i duši, ale také příběhem místního rodáka Vincenze Priessnitze, který pro svět objevil blahodárné účinky vodoléčby, i příběhem rakouského dědečka americké novinářky a jeho lásky k dívce z Opavy, díky níž se Karlova Studánka dostala až na seznam destinací, které v roce 2013 doporučuje k návštěvě New York Times.
351/417
7.12 Zmapování SUBREGIONŮ Severní Morava a Slezsko
PASPORT SUBREGIONU TĚŠÍNSKÉ SLEZSKO ANOTACE DESTINACE
Těšínské Slezsko (Śląsk Cieszyński) leží v pohraniční oblasti severovýchodní části Severní Moravy a Slezska. Územím protéká řeka Olše. Dřevěné stavby, živoucí tradiční řemeslná výroba, lidové zvyky a obyčeje, to je charakter Těšínského Slezska. Velmi silně zde zakořenily regionální tradice tří zemí – Česka, Polska a Slovenska. Všechny národnostní komunity si zachovaly pestré folklorní zvyky, řemeslnou výrobu, lidové zvyklosti a obyčeje včetně specifické mluvy, osobitou gastronomii i nádherné svátky. A pak je zde Gorolsko, oblast mezi Třincem, polskou a slovenskou hranicí, která je dodnes enklávou klidu a ticha, místem, kde „lišky dávají dobrou noc“. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Součást regionu Severní Morava a Slezsko ZÁKLADNÍ TÉMA - Místní tradice a zvyky propojující tři kultury – PRO svérázný a stále živý folklor i místní nářečí. MARKETINGOVOU - Pastevectví – chov ovcí a salašnictví KOMUNIKACI - Hornictví a hutnictví – do života v této oblasti se výrazně zapsalo objevení zásob černého uhlí a navazující zpracování železa. - Lidová architektura dřevěných kostelíků – středoevropské unikum, soubor dřevěných kostelů vzniklých v posledních pěti staletích. PRŮNIKY - Tradice a zvyky - Chov ovcí a salašnictví - Lidová architektura PERSONIFIKACE REGIONU Jan Kavka je předseda Krojovaných havířů z Karvinska, v rámci své organizace udržuje zvyky a tradice horníků a snaží se je předat mladším generacím. Pořádá společné akce s ostatními spolky horníků, které jsou určené jak pro veřejnost, tak pro uzavřené prostředí klubu horníků. ATRAKTIVITY: (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Dřevěné kostelíky v Těšínských Beskydech jsou unikátní tradiční lidovou architekturou dřevěných staveb. Dodnes se dochovala řada usedlostí a dřevěných kostelů, které vypovídají o životě našich předků. Dřevěné kostelíky jsou součástí jedinečného souboru sakrálních staveb v celých moravskoslezských Beskydech. Tento soubor tvoří více než 20 dřevěných kostelů, postavených během pěti staletí, který je vzhledem ke koncentraci, různorodosti a zachovalosti jednotlivých staveb považován za středoevropské unikum. Jedná se o tyto stavby: Kostel sv. Petra a Pavla v Albrechticích. První zmínka o filiálním kostele v Albrechticích pochází z roku 1447. Tento starší dřevěný kostel nahradil v 18. století římskokatolický kostel svatého Petra a Pavla. Kostel je chráněn jako kulturní památka. Pozoruhodně uspořádaný je přilehlý hřbitov a zajímavá je také konstrukce věže, která je oproti tradičnímu užití štenýřové konstrukce roubená v celé své výšce. Renesanční jednolodní roubený kostel v Gutech je kostel z roku 1642 s doznívajícím středověkým rozvržením hmoty. Kostelní věž, původně samostatnou zvonici, připojili v roce 1781 místní řemeslníci ke korpusu kostela. V letech 1863 a 1877 byl kostel opraven. Polychromii v interiéru prováděl v roce 1642 malíř Štěpán Sova z Nebor. Kostel sv. Mikuláše v Nýdku je původně protestantský a od 17. století katolický kostel pod bájnou Čantoryjí pocházící z roku 1576. Má hodnotný barokní mobiliář. 352/417
Kostel Nanebevstoupení Páně v Dolních Marklovicích. Dřevěný kostel Nanebevstoupení Páně z roku 1739 je velmi unikátní stavbou. Architektura kostela je zvláštní, archaická, připomíná obdobné stavby z 16. století. Nedávno byly odkryty unikátní nástěnné malby s květinovými motivy, jediná původní výmalba dřevěného kostela v ČR. Kostel Povýšení sv. Kříže v Bystřici. Tento dřevěný kostel z roku 1897 je postaven v romantickém slohu a patří k nejmalebnějším na severní Moravě a ve Slezsku. Polodřevěný kostel sv. Kříže z roku 1897 v obci Bystřice. Dřevěný kostel sv. Cyrila a Metoděje z roku 1936 v obci Hrčava. Další kostely, které jsou součástí beskydského souboru dřevěných kostelů: Kostel sv. Kateřiny ve Štramberku-Tamovicích, postavený ve 14. století, má některé původní zachovalé architektonické prvky, např. gotický vítězný oblouk, okno s kružbami a lomený portál bočního vchodu. Kostel Panny Marie na Starých Hamrech-Gruni je z roku 1887, při jehož návštěvě vás na první pohled zaujmou římsy a řada obdélných oken. Kostel sv. Archanděla Michaela v Řepišti pochází z roku 1652, avšak jeho podoba je ovlivněna přestavbou v první polovině 20. století. Kostel sv. Antonína Paduánského na hoře Prašivá byl postaven v roce 1640. Původně byl zasvěcen Ignáci z Loyoly, od roku 1673 pak Antonínu Paduánskému, který byl považován za patrona zamilovaných. Kostel Všech svatých v Sedlištích u Frýdku-Místku je ukázkou roubené architektury slezského lidového stavitelství. Pochází z roku 1624. Kostel sv. Prokopa a sv. Barbory. Na první pohled poněkud exotický dřevěný kostel. Původně je ze Zakarpatské Rusi, na české území byl přenesen v období první republiky. Při pohledu na kostel vás okamžitě upoutají tři stupňovité věže. Kostel sv. Bedřicha na Bílé patří k historicky nejmladším kostelům z celého souboru, jeho vysoká a štíhlá věž společně s konstrukcí chrámové lodi připomínají severskou architekturu. Tradiční dům Těšínského Slezska V Ostravské pánvi se setkáváme s těšínskoslezským domem nížinného typu, nazývaným též dům ostravský. Oblast je charakterizována dlouhými řadovými vesnicemi, ve kterých převažuje štítová orientace domů soustředěných po jedné nebo obou stranách vodního toku a komunikace. Starší dům je přízemní roubené konstrukce a střecha pravděpodobně valbová, krytá došky. Mladší zástavba, převládající od druhé poloviny 19. století, je podobně jako v jiných oblastech zděná. V Podbeskydské pahorkatině, osídlované ve 13.–14. století, se ustálil karpatský typ těšínskoslezského domu. Některé vyšší polohy byly osídleny až v 15. století. Obce nemají pravidelný půdorys, ale tvoří rozptýlenou zástavbu dvorcového uspořádání. Větší stupeň zastavění lze zpravidla sledovat pouze ve společenském centru. Starší dům je opět přízemní a roubený, sedlová střecha s podlomením je krytá šindelem nebo později lepenkou. Mladší konstrukce je opět zděná, s keramickou střešní krytinou. V odborné literatuře se setkáme i se zúženým označením jablunkovský dům, užívaným pro domovou formu těšínskoslezského domu. Národopisný areál Dolní Lomná – překrásný areál Matice slezské tvoří stylové roubené chalupy a také dva přírodní amfiteátry. Kotulova dřevěnka patří k nejstarším roubeným lidovým stavbám na Těšínsku. Byla postavena v roce 1781 a je posledním dokladem původní zástavby na území dnešního Havířova. Od roku 1979 je zde umístěna expozice lidového bydlení z přelomu 19. a 20. století a od roku 1999 je zpřístupněna hospodářská budova s expozicí zemědělství. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Hornictví a těžba uhlí. Severní část Těšínska je silně poznamenaná průmyslem, především těžařstvím. Objev černého uhlí v závěru 18. století změnilo hospodářský charakter oblasti a vyvolalo migraci obyvatelstva. Od poloviny 19. století prošla severní část Těšínska několika vlnami imigrace, nejvíce přistěhovalých pocházelo z Haliče, kteří představovali levnou pracovní sílu. Expozice Tradice hornictví ve výstavní síni Muzea Těšínska. Muzeum sídlí 353/417
v historickém objektu bývalé fary. Seznamuje návštěvníky s vlivem těžby na ráz krajiny, charakterem a způsobem obživy lidí nebo životním prostředím. Expozice představuje dolování černého uhlí, jeho počátky i technický pokrok v dobývání, řadu důlních podniků, život v koloniích, těžbu uhlí v současnosti, změny krajiny a další zajímavosti. Ukazuje hornické tradice i slavnosti, které jsou dodnes živé a které jsou spojeny s hornickými kapelami a spolky. Expozice znázorňuje hornický život v celé jeho každodennosti i pestrosti. Součástí Muzea Těšínska je také Kotulova dřevěnka, která byla postavena v roce 1781. Dřevěnka se řadí mezi nejstarší roubené lidové stavby na Těšínsku. Je vzácným a zároveň posledním dokladem původní lidové zástavby na území dnešního města Havířov. Těžba v Orlové. V období středověku byla Orlová zemědělskou obcí. Svůj význam tu měla i řemeslná výroba, zvláště plátenictví. Zásadní změnu do života Orlové přinesl počátek dolování v 19. století, kdy dochází k významnému nárůstu populace a mění se i zástavba obce. Vedle vznikajících těžních provozů vyrůstají i typické havířské kolonie. První pokusy o těžbu uhlí v Orlové se datují rokem roku 1817. V roce 1850 bylo na území Orlové a Lazů již 16 uhelných jam. Pro rozvoj těžby v Orlové mělo zásadní význam dokončení Košicko-bohumínské dráhy v roce 1869. Obec tak získala železniční spojení do všech významných středisek rakousko-uherské monarchie. Havířov jako jedinečná ukázka socialistického realismu. Město vzniklo na jižním okraji ostravsko-karvinské průmyslové oblasti v podhůří Beskyd. Vzniku města je věnována expozice v Muzeu Těšínska, které se nachází v ulici Pavlovova 583/2.Hlavním důvodem jeho vzniku byla potřeba zajistit byty pro pracovníky dolů a hutí v období rozvoje průmyslu na Ostravsku po 2. světové válce. Počátky města Havířova souvisí s výstavbou hornických sídlišť na katastrech obcí Šumbark, Dolní Bludovice, Prostřední Suchá a část Šenova. Hutnictví a výroba železa. Pro hospodářství jižní části Těšínska bylo v roce 1839 zásadním zlomem založení železáren v Třinci. Do té doby se zde většina obyvatelstva věnovala zemědělství, jižní část Těšínska, zejména obce na Jablunkovsku, byly horskými pasekářskými oblastmi. Výroba železa na Třinecku. V 1. polovině 19. století nastává na Těšínsku prudký ekonomický rozvoj. Zvyšuje se těžba dřeva na výrobu dřevěného uhlí, které potřebují hutě k výrobě železa. Vznikají železárny v Lískovci u Frýdku (roku 1833) a v Třinci (roku 1839). Objev uhlí pak rozvoj železářství jen dále podpořil a jeho dobývání ovlivňuje tento region dodnes. Založení Třineckých železáren v roce 1839 se stalo jedním z hlavních mezníků historie obce a širokého okolí. Četná naleziště železné rudy, dostatek vodní energie a zdánlivě nevyčerpatelné zásoby dřeva v Beskydech přiměly Těšínskou komoru, kterou v té době vlastnil arcivévoda Karel Habsburský, zprovoznit železárny v Třinci. Byla vystavěna dřevouhelná vysoká pec, v okolních obcích zahájena těžba železné rudy a v lesích výroba dřevěného uhlí. Rozhodující význam pro další rozvoj města i huti měla v roce 1871 výstavba Košicko-bohumínské dráhy, která spojila Třinec s novými ložisky rudy na Slovensku, umožnila dovoz kamenného uhlí z ostravsko-karvinských dolů a otevřela cestu k odbytu železa na vzdálených trzích. Muzeum třineckých železáren. Nejdůležitějším místem pro výrobu železa je město Třinec. Muzeum třineckých železáren bylo otevřeno 12. září 1969 u příležitosti 130. výročí založení podniku jako první hutnické muzeum v republice. Stálá expozice muzea představuje historii závodu od jeho založení, tj. od roku 1839, až do současnosti. Stálá expozice je upravena tak, aby v ní byla odpovídající měrou zastoupena jak tematika podniku, tak i tematika města a okolního regionu. Pálení vápna – Vendryně. Místo, kde se v minulosti vyrábělo pálené vápno. K tomuto účelu sloužily speciální pece. Ty vznikly na začátku 19. století, kdy se na území obce těžila železná ruda. Do této doby spadá také těžba vápence a jeho vypalování v tzv. „Wopienkách“, jak byly pece v místním nářečí pojmenovány. Jedná se o dvě kruhově šachtové pece, jejichž provoz byl ukončen v roce 1965. Textilní výroba a provaznictví patřily k typickým řemeslům, která se v beskydské hornaté krajině provozovala. Zejména podomácká výroba tkaním, předením či plstěním byla pro region charakteristická. Ukázky této výroby jsou k vidění během několika akcí, např. Gorolski Święto, Miyszani łOwiec nebo Po stopách zaniklých technologií. Produkty tkalcovství a plátenictví sloužily nejen k vlastní potřebě, ale i jako zdroj obživy k dalšímu prodeji i směnnému obchodu. Podobně se objevuje 354/417
i provaznictví. Podomácká výroba se udržela až do 20. století. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Chov ovcí. Vvedle hornictví a hutnictví, které nabyly na významu v 19. století, bylo v této oblasti dříve důležitým způsobem obživy zejména pastevectví. Těšínské Beskydy byly typické svými stády ovcí, která byla vyháněna na pastvu, do salaší, v polovině května a zpět do hospodářství se vracela koncem září. Pastevci žili v kolibách, přenosných obydlích, vyráběli sýry, stříhali ovce a žili osobitým prostým životem, jinde v českých zemích neobvyklým. Ovčáctví a salašnictví patří k mimořádným projevům venkovského života celých Beskyd, který se dodnes odráží např. v přeživší lidové architektuře. V omezené míře přetrvává chov ovcí doposud, známá je např. obec Malenovice. Dnešní chov ovcí má však především krajinářský charakter a je jednou z forem trvale udržitelného zemědělství. Míchání ovcí – v malé vesničce Košařiska je zachován jedinečný zvyk – slavnost mjyszani łowiec (míchání, vyhánění ovcí) s živou ukázkou původních salašnických obyčejů. Slavnost je inspirována tradičním obřadem, kdy se ovce od různých pastýřů smíchají a společně se vyhánějí na pastvu, kde zůstávají po celý rok až do podzimu. Slavnost je doprovázená celou řadou rituálních úkonů ochranného charakteru. Návštěvníci si sami můžou vyzkoušet například stříhání a dojení ovcí nebo ochutnat na místě vyrobený ovčí sýr a jiné pochoutky. Slavnost se koná v květnu. Obyčeje a zvyky, události Lomňanský jarmark v Dolní Lomné – jedná se o jedinečný trh domácích hospodářských zvířat. Koná se v říjnu. Akce je pestrá nejrůznějšími ukázkami řemeslných prací a vystoupeními lidových kapel a souborů i bohatou nabídkou krajových specialit. Týden ukázek starých řemesel se koná v obci Košařiska v areálu Dolek na začátku července. V rámci těchto slavností je možné vidět, jak se v minulosti pálilo uhlí. Součástí workshopů a prezentací je ukázka technologických postupů, které se v minulosti používaly při výrobě dřevěného uhlí a kolomazi, tvůrčí dílny řemesel, besedy s etnografy a historiky, hraje gorolská kapela (místní oblast se nazývá Gorolsko) apod. Milíř je zařízení, které se už od starověku používá pro výrobu dřevěného uhlí. Zajišťuje pomalé hoření za minimálního přístupu vzduchu, ale při relativně vysoké teplotě, přičemž uvnitř milíře dochází ke karbonizaci dřeva. Takto vyrobené dřevěné uhlí bylo základem pro výrobu surového železa v nedalekých třineckých hutích. Mytologie, obřady Pověst o založení Těšína vypráví o třech bratrech – Bolkovi, Leškovi a Češkovi, kteří se po dlouhém putování světem šťastně setkali a ze samé radosti založili město s příznačným názvem – Těšín. Tato legenda znovu ožívá při každoročních oslavách založení města Český Těšín. Oslava se koná ve druhé polovině června. Hora Godula – pro mnoho lidí je přitažlivá kvůli jejímu spojení se starými Slovany. Bývalo zde pohanské obětiště a pořádaly se tu velké hody. Podle pověsti zde pramenila živá voda, která uzdravovala poutníky. Slovo „god“ v praslovanštině původně znamenalo jakékoliv časové období, později se význam zúžil na „rok.“ Hora poskytovala úkryt též pronásledovaným evangelíkům v době jejich útisku. Návštěvníci se ke Godule dostanou nejlépe po Stezce pokladů z Komorní Lhotky nebo z obce Řeka. Zde se dozví o dalším zajímavém fenoménu – o zbojnictví a o pokladech ukrytých právě na této hoře. Hora Godula patří k nejpamátnějším slovanským horám. V pohanských dobách tu předkové pořádali velké hody či gody a oběti svým pohanským bohům. Odtud má hora název Godula – Hodovnica. Podle pověsti zde pramenila živá voda, která uzdravovala poutníky. V jejím nitru byly ukryty poklady „Černé kněžny“. Zbojník Ondráš z Janovic – pověsti o zbojníku Ondrášovi kolovaly na celém východomoravském a slezském území od 18. století. Mnoho příběhů zbojníka Ondráše bylo zveličeno, řada z nich se se dokonce stala někomu úplně jinému, to však nic nemění na veliké oblibě, s jakou jsou i dnes pověsti o zbojníku Ondrášovi obyvateli přijímány. Zbojník Ondráš žil v letech 1680–1715, tedy v době, kdy byli sedláci zle utiskováni vrchností, která nerespektovala jejich odvěká práva. Proto Ondráš se svým kamarádem Jurášem a dalšími spolubojovníky vyrazili do hor a na Lysé hoře založili zbojnickou družinu. To byl začátek zbojnické skupiny, v jejímž čele stal zbojník Ondráš, který putoval po beskydských dědinách, se svou zbojnickou družinou napravoval panské křivdy a v boji proti vrchnosti pomáhal prostému lidu. Dle pověsti 355/417
však nakonec Juráš Ondráše zradil, jelikož se v něm usazovala závist a touha nahradit Ondráše na pozici vůdce zbojnické družiny. Nakonec se část zbojníků z družiny rozhodla pro návrat do běžného života, když jim byla nabídnuta beztrestnost a vysoká odměna za zradu Ondráše. Dne 29. února 1715 Ondráš umírá rukou Juráše, který poté jeho rozčtvrcené tělo dopravil na frýdecký zámek. Ondrášovo tělo pak bylo pro výstrahu podobně smýšlejícím zbojníkům rozvěšeno po stromech na frýdeckém panství. Hudební a taneční folklor Tance obřadní většinou tančily pouze ženy při slavnostních obřadech. Na Těšínsku se dochoval tanec Bioly, kterým přijímaly vdané ženy mezi sebe nevěstu. Dále se zde dochovalo vynášení Moreny a chození s Mojičkem jako dvouřadé chorovody. Tance dvoudobé. Na Těšínsku se tyto tance, podložené duvajovými kontrami, objevují především v horách. V oblasti, kde se nosil goralský kroj, se dochoval tanec Ovjenžok, jehož části spif, zachodzyni a točyni jsou zakončeno kulanym. Původ tance lze vysledovat až do 16. století. Tance třídobé jsou rozšířeny po celém nížinném Slezsku, tzv. Starodávné (Tělynci, Taněc, Povulný aj.). Jsou podloženy kontrami v polonézovém rytmu a na závěr se hrávala dvoudobá dohra (zasmaška), dochovaná v podobě polky, která tvoří rychlejší a temperamentnější finále. Figurální a kolové tance do Slezska pronikají v 17. století ze západu (z Čech). Točivé a figurální tance nějakou dobu žily vedle sebe, a tak se stalo, že i původní točivé tance přešly do schématické podoby a staly se tanci figurálními. Převažují tance řemeslnické, dále pak známe mateníky a formy čtverylek. V době národního obrození se ve Slezsku objevují také tance kolové – nadskakované i natřásané polky, valčíky či mazurky. Taneční hry – Také ve Slezsku se v hojné míře objevují tyto hry – Stolkový, Mašina, Metlový, Šatečkovy aj. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Celé Těšínské Slezsko ovládá jedinečný folklor, který je umocněn dodnes užívaným a stále živým slezským nářečím, tzv. po naszymu – po našimu. Těšínské nářečí spojuje prvky češtiny a polštiny a představuje pro mluvčí těšínského nářečí relativně dostupný prostředek komunikace s obyvateli Těšínska, kteří hovoří česky či polsky. V praxi se používají dvě verze „po naszymu“. První z nich je po gorolsku (goralština), používá se v Jablunkově a okolních obcích, ale také za hranicí v Istebné, Koňakově, Javořince a části Čadecka, tedy v horách (po naszymu w górach). Druhá verze se jmenuje „po dolańsku“ a používá se v okolí Karviné. V oblasti kolem Českého Těšína, ležícího mezi Jablunkovem a Karvinou, je možné slyšet obě verze. Významné folklorní festivaly a soubory Mezinárodní folklorni festival Gorolski Święto je nejvýznamnější svátek polské národnostní menšiny, připadá na začátek srpna. V pravé poledne vychází z jablunkovského náměstí směrem k Městskému lesu průvod gorolů (horalů) v krojích doprovázený alegorickými vozy. Na scéně amfiteátru vystupují folklorní soubory ze Slezska, Moravy, Čech, Polska, Slovenska a mnoha dalších zemí. V areálu jsou k vidění ukázky tradičních lidových řemesel, které si návštěvníci mohou sami vyzkoušet. Labužníci svůj žaludek potěší specialitami slezské kuchyně připravovanými ve stylových dřevěnicích. K dobrému jídlu patří i dobré pití, proto nezapomeňte ochutnat i vyhlášenou mjodulu. Slezské dny. V Dolní Lomné se konají na začátku září dny slezské lidové kultury, tzv. Slezské dny. Na pódiích národopisného areálu tančí a vyhrávají folklorní soubory a lidové kapely z blízkého okolí i z daleka. Nevšední kulturní zážitek zpestřuje poslech cimbálové nebo gajdošské muziky. K vidění jsou různá lidová řemesla a nabízejí se tradiční regionální speciality. Folklorní taneční soubor Błędowianie zahájil svoji činnost v roce 1983 jako Regionální soubor Błędowice (Bludovice podle názvu původní vesnice, která je součástí dnešního Havířova). Od začátku svého působení se zaměřil na prezentaci tanců, písní a zvyků svého regionu – těšínský a hornický folklor. Inspirací pro současné choreografické ztvárnění jednotlivých tanců jsou opět lidové zvyky úzce spjaté s přírodním kalendářem nebo konkrétní lidové příběhy či autentické události. Folklorní soubor Mali Błędowianie. Mladí tanečníci (ve věku od 6 do 12 let) regionálními dětskými hrami, ale hlavně temperamentem a spontánností výrazně 356/417
obohacují každé vystoupení s Błędowianie. Národopisný soubor Olšina začal pracovat v listopadu roku 1987. Jeho členskou základnu tvoří asi 30 členů ve věku 15–50 let. Ve svém repertoáru zpracovává tance, písně a zvyky celého Těšínského Slezska. Nezapomíná ani na svérázný havířský folklor. Ze svého repertoáru nabízí tance v gorolském kroji z Moravskoslezských Beskyd, odkud pochází nejstarší dochovaný tanec Ovjenžok, i slavnostní tance z bohatého Jablunkova. Nejvíce tanců však nabízí z Orlovska. Jsou to tance řemeslnické, milostné i havířské, které diváky upoutávají svým zemitým humorem a lyričností. Ve svých tanečních pásmech předvádějí svatební zvyky, vojenské písně i staré slezské vánoční koledy. Folklorní soubor Javorový Třinec prezentuje tanec a zpěv z Třinecka a Jablunkovska. Soubor pracuje při Základní umělecké škole A PLUS. Olza, soubor písní a tanců představuje lidový tanec, hudbu a zpěv z Těšínského Slezska, Slovenska, Chodska, Valašska a polské národní regionální tance. Cimbálová muzika Slezan se věnuje folkloru těšínského Slezska. Folklorní soubor Slezan s cimbálovou muzikou. Soubor byl založen v roce 1955. Dětský folklorní soubor Slezanek vznikl v roce 1979 jako součást folklorního souboru Slezan. Prezentuje tanec, zpěv a hudbu ze Slezska – Těšínska. Suszanie/Sušané je reprezentačním souborem obce Horní Suchá (u Havířova v Moravskoslezském kraji). Má vlastní čtyřčlennou kapelu (housle, akordeon, klarinet, kontrabas) a přidruženou pěveckou složku (čtyři ženy a tři muži). V současné době tančí v souboru 24 mladých lidí od 15 let (14 děvčat a 10 chlapců). Repertoár je velice různorodý. Jde hlavně o scénické zpracování folkloru místa působení, tj. folkloru Těšínského Slezska, prezentace polských národních a regionálních tanců, dále slovenských písní a tanců. Jackové – soubor vystupuje v prostých horalských, ale v také honosných jablunkovských krojích, které jsou rekonstrukcí krojů z poloviny 19. století, a specifickým nářečím prezentuje zvyky, tradice a tance oblasti Těšínského Slezska. Folklorní soubor Gorole prezentuje oblast Těšínského Slezska. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Pro Těšínské Slezsko byla vždy charakteristická strava skromná, prostá a tradiční. Beze zbytku na Těšínsku platilo a platí, že polévka je grunt. Někdy je dokonce jediným chodem. Charakterizuje ji hutná konzistence, sytost a výživnost. Mezi nejznámější a také nejčastěji konzumované patří kapušňunka (kapušnice), polévka z kyselého zelí, do které se přidala třeba nožka z vepře nebo kůže ze slaniny. Maso bylo jídlem svátečním, proto mu byla věnována velká péče. Často se nakládalo, udilo a zavařovalo. Velmi často se v různých podobách jedla pohanka, proso a jáhly. Také se hodně konzumoval hrách a fazole, ať už jako kaše se zásmažkou, nebo jako polévka. Regionální kuchyni ale bezesporu kralují bezmasá jídla. Brambory společně se zelím v podstatě tvořily základ každého jídelníčku. Bramborové těsto pečené na plechu bylo známé jako brutvaňok. Nejčastěji se ale z brambor dělaly placky, které se jedly třeba se škvarky nebo se smetanou. Pekly se na „blaše“ a do nastrouhaných brambor se přidávalo trošku mouky a vajíčko, pokud bylo dostupné. Dalším a téměř každodenním pokrmem byly vařené nebo pečené brambory, tzv. „piečoki“, podávané s mlékem nebo kyškou. Bigus – polévka, někdy také známá pod názvem bigos, která se připravuje napůl ze sladkého a napůl z kysaného zelí. Na cibulce se smaží vepřové maso, případně kousek uzeného masa nebo klobásky, přidají se sušené houby, sůl, pepř, paprika a případně i rajská šťáva. Polévka se zahustí trochou mouky a nechá se dusit. Sakumpak – základem je hlavně hodně zeleniny, česnek, brambory, jíška. Bryja – hustá polévka z uvařených švestek, do které se přidalo trochu mouky a smetany, cukr a někdy skořice. K bryji se jedly žymjoki nebo chlyp. V Dolní Lomné se navíc rozlišovala bryja, která se vařila z jablek a hrušek, a šlivula, zhotovená jen ze švestek. Polévka se mohla jíst teplá i studená. Vodžuŋky. Nakrájený chléb se pouze spařil vařící vodou a omastil se. Obyčejně se polévka dělala jen s chlebem, někdy i s brambory. Mléčné polévky se nevařily z vody, ale ze sladkého nebo kyselého mléka, také z podmáslí a ze syrovátky. V Dolní Lomné se jedla tzv. mulka – polévka z kyselého mléka s brambory. Na Hrčavě se mulka připravovala z podmáslí, mléka a smetany, 357/417
zahustila se moukou, přidal se do ní kmín, někdy kopr a celé brambory. Na Hrčavě se na cibulce podušené hlávkové zelí klade na vrstvu bramborového těsta, jinde se však uvařené (někde syrové) zelí zabalí do kynutého těsta. Gałuški neboli chlupaté knedlíky z nastrouhaných brambor. Ty se jí maštěné škvarky a s kyselým zelím. Dělají se jen ze syrových brambor. Bramborové placky. Především v horské části Těšínska byl chléb často nahrazován bramborovými plackami. Nejprve se udělala tzv. třička (syrové brambory nastrouhané najemno neboli zetřite žymjoki), přidalo se trochu mouky, sůl, vajíčko, někde majoránka a česnek. Placky se pekly nasucho na plotně a jedly se maštěné škvarky nebo se smetanou. Stryki (bramboráky), připravované ze stejného těsta a pečené na patelňi (na pánvi), se rozšířily až v pozdější době. Bachora jsou tlustá střeva plněná směsí z jemně nastrouhaných brambor. Ty se spařily horkým mlékem, přidal se česnek, sůl, pepř, majoránka, kmín, případně trocha polouvařené rýže a hodně se promastily špekem. Touto směsí se naplnila střeva, která se potom naskládala na brutfaň a upekla. Polešniki – placky z bramborového těsta pečené v troubě na zelném listu. Copa – bramborové těsto s rýží a škvarky pečené na plechu v troubě. Slezská vařonka je teplá, velmi sladká kořalka. Existuje spoustu regionálních variant tohoto nápoje – místecká, ostravská, frenštátská, svatební, hasičská aj. Liší se zejména destilátem, který tvoří hlavní část nápoje. Svého strávníka krásně zahřeje, a proto se připravuje zejména v chladných měsících. Postup: Z pískového cukru se za stálého míchání připraví světlý karamel, do kterého se přidá med. Poté se vše zaleje vodou, přidá se koření a vše se společně povaří. Tento aromatický vývar se poté procedí přes plátno, přidá se vodka a znovu se prohřeje. Nakonec se do každého pohárku přidá malá lžička másla nebo dobrého vepřového sádla. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: Hotel Sport, Orlová-Lutyně Výtopna, Orlová Restaurace Golf Resort Lipiny, Karviná-Fryštát Restaurace Lašská jizba, Sedliště Restaurace Nelli, Havířov Hotel Zámek, Havířov Regionální produkty Zpracování ovčího rouna. Tomuto řemeslu se již řadu let věnuje Iveta Janečková, která z rouna vyrábí výrobky, jako jsou papuče, hračky, polštářky apod. Dřevořezba. Otmar Kantor se věnuje vyřezávání figurální dřevořezby, reliéfů, plastik i misek. Figurální řezba je inspirována minulostí Těšínského Slezska. Vyřezává hlavně z lipového dřeva. Tradiční perník. Dagmar Lachmanová zpracovává perník rodinnou tradicí již mnoho let. Inspiraci hledá v lidových motivech Valašska, Lašska a Těšínského Slezska. Jablunkovská keramika. Ivona Janštová vyrábí volně točenou užitkovou keramiku z ruky na hrnčířském kruhu. Motivy jsou inspirovány zdejší přírodou a tradicemi slezských horalů. Ruční výroba ozdobných holí. Stanislav Baselides vyrábí ručně z místní dřeviny hole s motivy zvěře, rostlin a horské přírody. Výrobky z kůže. Karol Kufa z Mostů u Jablůnkova vyrábí krpce, opasky, tzv. „gabaryjok”, široké ovčácké pasy a brašny. Vše zhotovuje ručně z hovězí kůže podle dochovaných původních vzorů. Originální ručně paličkovaná krajka. Marie Swaczynová z Mostů u Jablunkova paličkuje obrazovou, závěsnou i šperkovou krajku. Zpracování ovčího rouna. Lenka Koždoňová (Košařisk) se věnuje celkovému zpracování surové ovčí vlny a také výrobě ovčího sýru. Po oholení ovce paní Koždoňová ovčí vlnu důkladně pročistí, vypere a vyčeše, poté vlnu nabarví a připraví k předení. Při předení vlny postupuje paní Koždoňová podle tradičních postupů tak, jak se to dělávalo v minulosti, tedy pomocí kolovrátku nebo vřetánku. Výroba dlouhých pasteveckých fujar. Josef Chmiel (Karviná-Darkov) vyrábí pastevecké trombity neboli pastýřské rohy, někdy také známé jako fujary. Autorovo nejznámější dílo lze spatřit v prostorách dřevění chalupy na Fojtsví v Mostech 358/417
u Jablunkova, která slouží jako informační turistické centrum. Jde o trombitu, díky které je pan Chmiel držitelem rekordu zapsaného v Guinessově knize za nejdelší trombitu na světě vyrobenou jedním člověkem. Trombita pana Chmiela měří celých 8,35 m a váží 7,75 kg. Skládá se ze dvou vydlabaných plášťů, které jsou k sobě slepeny a stáhnuty dřevěnými nebo plechovými obručemi a následně ovinuty třešňovou nebo březovou kůrou. Na tomto hudebním nástroji však nenajdete žádné otvory, na výšku tónu má vliv sám hudebník a mění ji pomocí napětí svých rtů. Dřevořezba. Paweł Kufa (Mosty u Jablunkova), se narodil v roce 1949 v Mostech u Jablunkova. Na začátku 80. let se začal věnovat svému řemeslu – řezbářství – a postupem času se specializoval na figurální dřevořezbu. Za dobu, po kterou se dřevořezbářství věnuje, pan Kufa vyřezal přes 1 000 jednotlivých kusů dřevořezby. Ve své dílně se nejčastěji vyřezává horaly a horalky, muzikanty, dále betlémy a řezby se sakrální tematikou. Práce pana Kufy se již objevily i v zahraničí, např. v Polsku či na Slovensku. Jedním z nejznámějších děl pana Kufy je dřevěný betlém, který po dokončení daroval městu Mosty u Jablunkova. Betlém pana Kufy si lze každoročně během Vánoc prohlédnout v mosteckém kostele nebo na mosteckém obecním úřadě. KLASTRY ATRAKTIVIT Národopisný areál Dolní Lomná a zdejší lidové akce. V překrásném Národopisném areálu v Dolní Lomné, který tvoří stylové roubené chalupy a dva přírodní amfiteátry, si nelze nechat ujít Lomňanský jarmark. Jedná se o jedinečný trh domácích hospodářských zvířat. Koná se v říjnu. Akce je pestrá nejrůznějšími ukázkami řemeslných prací a vystoupeními lidových kapel a souborů i bohatou nabídkou krajových specialit. V září zde probíhají Slezské dny neboli dny slezské kultury. Na pódiích národopisného areálu tančí a vyhrávají folklorní soubory a lidové kapely z blízkého okolí i z daleka. Nevšední kulturní zážitek zpestřuje poslech cimbálové nebo gajdošské muziky. K vidění jsou různá lidová řemesla a nabízejí se zde tradiční regionální speciality. TEMATICKÉ TRASY Po stopách horníků. Objev černého uhlí na Těšínsku koncem 18. století a založení Třineckých železáren v roce 1839 se stalo jedním z hlavních mezníků vývoje regionu. Četná naleziště železné rudy, dostatek vodní energie a zdánlivě nevyčerpatelné zásoby dřeva v Beskydech vedly ke zprovoznění železárny v Třinci. Byla vystavěna dřevouhelná vysoká pec, v okolních obcích byla zahájena těžba železné rudy a v lesích výroba dřevěného uhlí. Objev uhlí pak rozvoj železářství jen dále podpořil a jeho dobývání ovlivňuje tento region dodnes. Vydejte se tedy na cestu po historii hornictví a hutnictví, které natolik poznamenalo celý kraj, navštivte Havířov, Těšín i Třinec. Svou cestu začněte v Havířově, který můžete „obdivovat“ jako jedinečnou ukázku socialistického realismu. Hlavním důvodem jeho vzniku byla potřeba zajistit byty pro pracovníky dolů a hutí v období rozvoje průmyslu na Ostravsku po 2. světové válce. Počátky města Havířova proto souvisí s výstavbou hornických sídlišť na katastrech obcí Šumbark, Dolní Bludovice, Prostřední Suchá a část Šenova. Poté si zajeďte do Muzea Těšínska. Muzeum vás seznámí s vlivem těžby na ráz krajiny, charakterem a způsobem obživy lidí nebo životním prostředím. Expozice představuje dolování černého uhlí, jeho počátky i technický pokrok v dobývání, řadu důlních podniků, život v koloniích, těžbu uhlí v současnosti, změny krajiny a další zajímavosti. Ukazuje hornické tradice i slavnosti, které jsou dodnes živé a které jsou spojeny s hornickými kapelami a spolky. Další bod této trasy vás přenese od hornictví k hutnictví. Zastavte se v Muzeu třineckých železáren, na nejdůležitějším místě pro výrobu železa v kraji. Muzeum třineckých železáren bylo otevřeno jako první hutnické muzeum v republice. Stálá expozice muzea představuje historii závodu od jeho založení, tj. od roku 1839, až do současnosti. Stálá expozice je upravena tak, aby v ní byla odpovídající měrou zastoupena jak tematika podniku, tak i tematika města a okolního regionu. Zkuste si cestu naplánovat tak, abyste neminuli Týden ukázek starých řemesel, který se koná v obci Košařiska v areálu Dolek na začátku července. V rámci těchto slavností je možné vidět, jak se v minulosti pálilo uhlí. Takto vyrobené dřevěné uhlí 359/417
bylo základem pro výrobu surového železa v nedalekých třineckých hutích. Unikátní stavby dřevěných kostelů – Dřevo bylo v drsném a chudém kraji Beskyd po dlouhá staletí nejdostupnějším stavebním materiálem. A tak se stalo, že celé Moravskoslezské Beskydy, tedy i jejich Těšínská část, jsou oblastí, kde můžete objevit zdaleka nejvíc dřevěných staveb v celé republice. Dnes jsou tyto lidové stavby tím nejcennějším kulturním bohatstvím regionu. Celkem na dvacet dřevěných kostelů je součástí jedinečného souboru, který je, vzhledem ke koncentraci, různorodosti a zachovalosti jednotlivých staveb, považován za středoevropské unikum. Kostelíky jsou rovněž dokladem toho, jak zruční byli místní lidé, jejichž jedinými pomocníky byly sekery, pily, kladiva a tažný kůň. Při cestě za šesti dřevěnými kostely Těšínského Slezska budeme postupovat od severu k jihu a postupně objevovat různé podoby této unikátní lidové architektury. - Začínáme v kostele Nanebevstoupení Páně v Dolních Marklovicích z roku 1739, který je velmi vzácnou stavbou. Architektura kostela je zvláštní, archaická, připomíná obdobné stavby z 16. století. Nedávno byly odkryty unikátní nástěnné malby s květinovými motivy, jediné původní výmalby dřevěného kostela v ČR. - Dále postoupíme blíže k Českému Těšínu, kde je v Albrechticích další dřevěný svatostánek, kostel sv. Petra a Pavla. Starší dřevěný kostel nahradil v 18. století římskokatolický kostel svatého Petra a Pavla, který je chráněn jako kulturní památka. Pozoruhodně uspořádaný je přilehlý hřbitov a zajímavá je také konstrukce věže, která je oproti tradičnímu štenýřové konstrukci roubená v celé své výšce. - Renesanční jednolodní roubený kostel Božího těla nás čeká v Gutech západně od Třince. Tento kostel z roku 1642 s doznívajícím středověkým rozvržením hmoty doplňuje kostelní věž, původně samostatná zvonice, připojená roku 1781 ke korpusu kostela. Kostel je postaven z ohromných čtvrcených kmenů vlhkomilných listnáčů, nejstarší habry rostly už za dob Velkomoravské říše. - Odtud se naopak vydáme na východ do Nýdku, kde se nachází kostel sv. Mikuláše, původně protestantský a od 17. století katolický kostel z roku 1576 s hodnotným barokním mobiliářem. - Z Nýdku pokračujeme opět k jihu do obce Bystřice nad Olší, kde můžeme obdivovat jeden z nejmalebnějších kostelů celé Severní Moravy a Slezska, kostel Povýšení sv. Kříže, jenž pochází z roku 1897, kdy byl postaven na místě zchátralého kostela z 2. poloviny 16. století. - Cesta po regionu za unikátními dřevěnými kostely končí v Jablunkovském mezihoří v obci Hrčava, kde od roku 1936 stojí prostý jednolodní roubený kostel sv. Cyrila a Metoděje.
360/417
PASPORT SUBREGIONU OPAVSKÉ SLEZSKO ANOTACE Opavské Slezsko je rovinatá krajina podél řeky Opavy mezi DESTINACE Beskydy a Jeseníky, jehož centrem je starobylé královské město Opava. Charakter regionu byl historicky významně ovlivněn též svou hraniční polohou a německým etnikem, jehož představitelé položili základ místní, dodnes vyhlášené výrobě varhan v Krnově i sladkého potěšení v podobě oplatek z Opavy. Slavným místním rodákem je pak bezesporu Petr Bezruč, který celý region proslavil svými Slezskými písněmi. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Součást regionu Severní Morava a Slezsko ZÁKLADNÍ TÉMA - Výroba varhan v Krnově – jeden z největších PRO světových výrobců varhan sídlí v Krnově již 140 let. MARKETINGOVOU - Tradiční výroba oplatek a sušenek – aneb KOMUNIKACI odkud pochází Fidorka. - Slezské písně Petra Bezruče – Opava je rodištěm slavného slezského básníka, neodmyslitelně spjatého s tímto regionem. PRŮNIKY - Výroba hudebních nástrojů - Místní speciality PERSONIFIKACE REGIONU Petr Bezruč (1867 Opava – 1958 Olomouc), vlastním jménem Vladimír Vašek. Jeho verše vzbuzovaly již od prvního okamžiku velký zájem. Sbírku „slezských písní“ několikrát upravoval, konečná podoba – 79 básní – vyšla v roce 1928. Kromě sociálních balad se zde objevují reakce na tehdejší aktuální politickou situaci a intimní lyrika. Hlavní linii sbírky tvoří autorův odpor vůči národnostnímu a sociálnímu útlaku slezského lidu. Bezručovo dílo inspirovalo přes čtyři sta hudebních skladeb, množství grafik, bibliofilií, medailí, obrazů a soch. Bylo přeloženo do více než čtyřiceti jazyků. V Opavě byl na místě básníkova rodného domu vybudován Památník Petra Bezruče. ATRAKTIVITY: (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Lidová architektura, tvořená starším a mladším opavským domem (dobovou variantou východosudetského domovního typu), příp. hlučínským domem, byla formována přítomností všech národností v regionu. Přírodní podmínky, charakterizované mírně zvlněným terénem, předurčovaly charakter rozmístění osídlení. Opavské vesnice tak byly stavěny podél cest spíše podélně a jednostranně. Starší opavský dům je štítově orientovaný a přízemní. Stěny jsou provedeny roubenou konstrukcí, mnohdy skrytou pod vnější vrstvou hliněné mazaniny. Sedlová střecha byla původně krytá došky. Před vstupem do domu je přistavěn dřevěný podsínek. Mladší opavský dům je zděného provedení, avšak stále přízemní. Sedlová střecha je kryta břidlicí ze sousedních Jeseníků nebo keramickými taškami. Charakteristickým článkem mladšího opavského domu zůstává podsínek, provedený již jako zděná předsíň. Štítová průčelí jsou členěná klenutými kapličkovými výklenky. V rámci Opavského domu odborná literatura ještě rozeznává hlučínský dům. Skanzen lidových tradic a řemesel Bolatice byl v Bolaticích vybudován v roce 2002. Nachází se v objektu tradičního vesnického stavení z 19. a počátku 20. století. Muzeum zachycuje život našich předků před padesáti a více lety. Návštěvníci zde mohou zhlédnout obytné části domu, jako jizbu, kuchyň, místnost služky, prádelnu, ale také stáj pro koně, chlév pro krávy, srubek neboli špýchar aj. V kůlně a stodole jsou například ukázky řemeslných nástrojů, zemědělských strojů a nářadí, které se používaly v domácnosti a při práci na statku. Skanzen se stal také místem setkávání a konání řady kulturně-společenských akcí lidového charakteru. Lipina je jediná obec na Opavsku s dochovanou zástavbou, která tvoří jedinečný doklad původního lidového stavitelství. První zmínka o vsi pochází z roku 1377. Nachází se zde dvě řady štítově orientovaných domů s pravidelnou zástavbou. Jedná se 361/417
o přízemní, převážně zděné obytné i hospodářské stavby z konce 18. a počátku 19. století. Zdejší usedlosti lze zařadit k východosudetskému typu. Z hlediska funkčního využití je pro všechny objekty typický chlévní typ domu. Charakteristické je vertikální členění podstřešního prostoru, v jehož spodním podlaží byla umístěna půda a jehož vrchní patro sloužilo jako sýpka. Dalším příkladem lidové architektury je areál statku z 19. století v Rohově, dřevěný srub v Markvartovicích nebo soubory špýcharů, které můžete vidět například v Rohově, Chuchelné, Kobeřicích či Strahovicích a jinde. Kostel sv. Petra a Pavla v Hněvošicích. Dřevěný barokní roubený kostel pochází z roku 1730. S věží s pozdně gotickým zvonem, stojící pravděpodobně na základech předešlé stavby, je jediným dochovaným dřevěným kostelem na Hlučínsku a Opavsku. Větrné mlýny. Vznik větrných mlýnů v regionu byl neoddělitelně spjat se způsobem obživy, tedy se zemědělstvím. Produkované obilí bylo zapotřebí semlít, a právě proto začaly, zejména po vzoru německých větrných mlýnů, růst mlýny i zde. Do současnosti se jich však zachoval jen zlomek. Větrný mlýn v Cholticích. Památkově chráněný mlýn německého typu z roku 1833 se nachází na severu obce Litultovice v městské části Choltice, kam byl převezen z nedaleké obce Sádek. Větrný mlýn v Hlavnici. Dřevěný větrný mlýn německého typu byl postaven v roce 1810. Je stále dobře zachovalý, v roce 1974 byl opatřen novými křídly a znovu zastřešen, ale vnitřní mlecí zařízení opraveno nebylo. Je zde možnost zajímavého ubytování pro všechny, kteří mají kladný vztah k přírodě, nocovat se dá v hlavní budově, kde se topí v kamnech nebo v dobové peci, a v patrových dobových srubech. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Výroba varhan v Krnově. Společnost Rieger-Kloss Varhany, s. r. o., je s více než 140 let dlouhou historií jedním z největších světových výrobců varhan. Historie této firmy začala rokem 1812, kdy se narodil její zakladatel Franz Rieger. Právě on měl už v roce 1845 svoji vlastní dílnu v Krnově. Zakladatel firmy Franz Rieger byl známý v celém Slezsku jako varhanář výjimečných kvalit. S bratrem Ottou založili v roce 1873 dílnu. Ve stejném roce postavili první varhany, nazvané OPUS 1, pro Světovou výstavu ve Vídni. Nástroj vyvolal velkou pozornost a v roce 1878 bratři Riegerové postavili další velký nástroj, tentokrát pro Světovou výstavu v Paříži. Pařížská výstava přinesla firmě kromě uznání i mnoho zahraničních zakázek a tím umožnila vybudování varhanářské továrny v Krnově. Již od počátku se firma stala významnou varhanářskou továrnou v rámci Rakouska-Uherska a jednou z nejdůležitějších a nejznámějších v celé Evropě. V roce 1880 císař František Josef I. vyznamenal Otto Riegera Rytířským křížem a továrně byl propůjčen titul „c. a k. dvorní dodavatel“. Papež Lev XIII. jmenoval Otto Riegera rytířem „Řádu Božího hrobu“. V tomto prvním období v letech 1873–1903 bylo v Krnově postaveno přes 1 000 opusů a počet zaměstnanců se pohyboval okolo 70. Bylo to období velkého rozkvětu firmy – varhany se stavěly v Norsku, Anglii, Španělsku, Turecku, Palestině, Portugalsku, Dánsku, Německu. Výrobky bratří Riegerů putovaly i do tak vzdálených zemí, jako jsou Argentina či Mexiko. Po únoru 1948 došlo ke znárodnění společnosti a ke spojení firmy Rieger s místní varhanářskou firmou Kloss. Ve stejném roce byla zaregistrována ochranná známka RIEGER-KLOSS a společnost se brzy vrátila na své předválečné pozice na světových trzích. Po společenských změnách v roce 1989 prošel podnik složitou transformací a v roce 1994 byl privatizován. I po tomto období se firma RIEGER-KLOSS VARHANY, s. r. o., opět řadí k předním světovým producentům a vývozcům píšťalových varhan. Těch bylo do současnosti v továrně vyrobeno již více než 3 700. V roce 2013 firma např. dokončila zakázku pro koncertní sál a kulturní centrum města Jinan v Číně (Jinan Capital Culture and Arts Center & Music Concert Hall). V areálu společnosti se nachází stálá expozice historie výroby varhan, vzdělávání nových mladých odborníků zajišťuje varhanářská škola, která je součástí areálu společnosti. Těžba břidlice. Počátkem 19. století, podstatně později než na jiných místech v Evropě, začala v této oblasti rozsáhlá těžba jílových břidlic jako krytinového, obkladového a dlažebního materiálu. A především jílové břidlici, ať už štípatelné, či neštípatelné, je věnována expozice v městském muzeu v Budišově nad Budišovkou. V rámci akcí a ukázek zpracování břidlice si lze vytvořit i vlastní 362/417
výrobek z břidlice. Tomuto řemeslu se stále věnuje Richard Mlýnek z Opavy, který břidlicí pokrývá střechy. Pan Mlýnek má titul Nositel tradice lidových řemesel. Papírenství – Weisshuhnův kanál – Kanál sloužil v minulosti jako papírenský splav a dodnes je v provozu. Byl postaven z popudu podnikatele Carla Weisshuhna na přelomu 19. a 20. století pro chod továrny a papírnu v Žimrovicích. Toto unikátní vodní dílo je 3,5 km dlouhé, obsahuje tři vodní tunely a dva akvadukty. Na kanálu je několik přepadů regulujících výšku hladiny toku. Pozoruhodnost díla umocňuje fakt, že kanál je po celé své délce veden ve svazích zdejších skalnatých kopců. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Výroba oplatek a sušenek – Opava je nerozlučně spjata s výrobou trvanlivého pečiva. První cukrovou oplatku zde v půlce 19. století upekl soukeník Kašpar Fiedor. Jeho syn Theodor později výrobu zautomatizoval. Na jméno obou pekařů dodnes upomíná kulatá Fidorka. Výroba trvanlivého pečiva má v tuzemsku kořeny hluboko v minulosti, začala někdy na přelomu 11. a 12. století. Až do 19. století se však pečivo vyrábělo ručně, podomácku. Stejně začínal se svou výrobou cukrových oplatek také Kašpar Melchior Baltasar Fiedor, který se někdy v roce 1840 usadil se svou manželkou v Opavě. Byl vyučeným soukeníkem a výrobou oplatek si pouze přivydělával. Brzy byl však o jeho pochoutky takový zájem, že tento koníček u něj zcela vytlačil soukenické podnikání. Po Kašparově smrti v roce 1879 pokračovala ve výrobě cukrových oplatek za pomoci syna Theodora jeho žena Amálie. Roku 1880 přešli na strojovou tovární výrobu – oplatky se od té doby pekly v pekařských pecích. Položili tak základ jedné z nejúspěšnějších pekáren u nás. Firma vyráběla dortové oplatky, sušenky, suchary, perníčky a čajové pečivo pro celé Rakousko-Uhersko, Slezsko a Halič. Sortiment se neustále rozšiřoval a firma brzy disponovala více než čtyřiceti ochrannými známkami. Po druhé světové válce postupným spojováním znárodněných českých a moravských továren na trvanlivé pečivo, cukrovinky a čokoládu vznikal od roku 1947 státní podnik Čokoládovny. Po privatizaci se novým majitelem stalo společné konsorcium francouzské společnosti Danone a švýcarské firmy Nestlé. Nyní pod názvem OpaviaLU patří do celosvětové sítě LU a je největším výrobcem trvanlivého pečiva ve střední a východní Evropě. Fidorkám dnes patří přibližně 6,5 procenta na trhu oplatkových tyčinek v ČR. Obyčeje a zvyky, události Honění krále. Ve Lhotce, která je nyní městskou částí statutárního města Opavy, se tradičně na začátku června koná Honění krále, které připomíná údajnou historickou příhodu honění a chycení švédského krále za třicetileté války. Tradiční odpusty (odpust – svátek patrona místního kostela) se konají kupříkladu v Píšti (začátek srpna), Kravařích (konec srpna), Kobeřicích (polovina srpna), Sudicích (konec června). Krmáše (krmáš – svátek posvěcení kostela) se koná např. v Dolním Benešově (listopad) či Hlučíně (konec sprna). Kravařský odpust. Tradice Kravařského odpustu se na Hlučínsku s koncem prázdnin spojuje již přes 100 let. Oslava probíhá vždy od pátku do pondělí, které jsou nejblíže 24. srpnu. Již od dávných dob má odpust dvě roviny – duchovní a světskou. Část duchovní se odehrává zejména v neděli, která je nejblíže svátku sv. Bartoloměje, v místním farním kostele. Světská část odpustových oslav je o mnoho delší a plná veselí. Hlavní program probíhá od soboty do pondělí. Během těchto dní lze spatřit a vyzkoušet kolem 40 velkých a 20 malých kolotočů a přibližně 400 stánků. Kravařský odpust je pro místní obyvatele největším svátkem v roce, na který se pečlivě připravují také tamější hospodyňky zejména tím, že uklízejí svoje obydlí a pečou pravé prajské odpustové koláče. Mytologie, obřady Vznik názvu města Opava – na místě dnešního města se sešli dva pánové na lovu. Zrovna tudy projížděli obchodníci z východu a nabídli pánům ke koupi páva. Měli bohužel jen jednoho a pánové se nemohli dohodnout, kdo ho bude mít. Nakonec se po velkých se domluvili, že na usmířenou na místě postaví nové město a že ho pojmenují po vzácném pávu. Slovo páv jim přišlo krátké, a protože hádka byla o páva, pojmenovali místo OPAVA. Hudební a taneční folklor Opavsko je považováno za neobyčejně jednotnou oblast, zvláště pokud jde o tanec, píseň a zvykosloví. K nejvýznamnějším a nejrozšířenějším tancům na celém Opavsku 363/417
364/417
patří tanec polonézového typu, obecně zvaný taněc. Rozšířené jsou také nejrůznější druhy šotyšek, kalamajek, řemeslnických tanců, hulanů, křižáků. Bohatá je zásoba kolových tanců a tanečních her. Lze se zde setkat také s velkým množstvím stylově odlišných polek, lendrů, vrtků, šlapáků atp. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Jako svérázná jazyková směs byla zvláště v 19. století označována řeč Moravců (na Opavsku, Hlučínsku, Ratibořsku), která patřila do skupiny slezskomoravských nářečí. V současnosti je řazena mezi lašská nářečí – do západní opavské skupiny. Lašská nářeční skupina je mimořádně různorodá, jednotlivá nářečí této nářeční skupiny se velmi podstatně liší, nicméně základní rozdíly je možno shrnout do následujících bodů: absence délek u samohlásek (všechny samohlásky se vyslovují krátce), přízvuk leží vždy na předposlední slabice slova nebo slovního celku, rozlišení l – ł, výskyt hlásek dž a dz – džeči (děti), džedžina (dědina), čicho (ticho), rozlišování i – y ve výslovnosti, splývání ť, ď – ć, Příklady slov: - majiček – pampeliška, - dlaška – podlaha, - skory – brzy chodí, - kudlačky, jahudky – angrešt, - šťipka – škvor, - rež – žito, - přykryvka – poklička. Prajština prajština (nebo „po prajsky“) je doposud živý dialekt, kterým se hovoří v oblasti tzv. prajské, což je oblast za řekou Odrou kolem Hlučína směrem k Opavě. Místní obyvatelé jsou tzv. Prajzové. Prajština patří do skupiny lašské v západní neboli opavské podskupině, nicméně samotné město Opava už do prajské oblasti nepatří. Prajštinou hovoří obyvatele Hlučínska dodnes, zaslechnout ji lze zejména z úst starší generace. Pro prajštinu jsou typické tyto znaky: krátkost samohlásek (zobak), přízvuk je kladen na předposlední slabiku, často se vyskytují měkké souhlásky, změna dvojhlásky ou na u (muka místo mouka), časté je také změkčení některých slov (děň), obvyklá je i záměna písmene t za č (čicho místo ticho, tačik místo tatík). Významné folklorní festivaly a soubory Vynášení Mařeny. Paní Zimu, Morenu, Mařenu atd. vynášeli naši předkové od nepaměti, a to vždy na Smrtnou neděli. Středisko volného času Opava, spolu s folklorními soubory, tradičně připravuje na tento den přehlídku folklorních souborů, která se pravidelně na Smrtnou neděli koná na Horním náměstí v Opavě. Po vystoupení folklorních souborů a cimbálových muzik se všichni, účinkující i diváci, odeberou k řece Opavě, aby vyprovodili a do řeky hodili hořící Mařenu a Mařaka, tak jak se na Opavsku těmto symbolům Zimy říkalo. Chodníčky k domovu je regionální přehlídkou dětských a dospělých folklorních souborů a cimbálových a lidových muzik Opavského Slezska, která se koná od roku 1986 v Opavě pravidelně v měsíci září. Každoročně se opavskému publiku představují domácí opavské folklorní soubory Úsměv, Vrtek a Ischias a je doprovázející cimbálové muziky. K domácím se mohou počítat také soubory z okolních obcí. Vítání jara. V rámci udržení tradice vítání jara se pořádá přehlídka dětských folklorních souborů a cimbálových muzik opavského Slezska, které se mohou zúčastnit všechny dětské soubory a muziky pracující na Opavsku. Kolaja je folklorní festival, který se koná v Hati (v listopadu), je přehlídkou folklorních souborů nejen z Hlučínska. V rámci akce se koná i ochutnávka tradičních jídel, např. hlučínských koláčů. Stavění máje aneb májové setkání folklorních souborů a cimbálových muzik Opavského Slezska. Vrtek. U zrodu souboru stáli manželé Jan a Olga Wajdovi, pod jejichž vedením se soubor dostal do popředí souborů reprezentujících Opavské Slezsko. Soubor Vrtek mapuje především lidovou kulturu Opavského Slezska, proto také vystupuje v rekonstruovaných opavských krojích. Seniorský folklorní soubor Ischias Opava vznikl v roce 1998 jako soubor tvořený
převážně rodiči tanečníků z dětského folklorního souboru Úsměv a souboru Vrtek. Soubor se zabývá oživováním lidových písní a tanců regionu Opavského Slezska. Dětský folklorní soubor Úsměv Opava vznikl v roce 1978 jako první dětský folklorní kolektiv na Opavském Slezsku. Jeho zakladateli a vedoucími byli manželé Jan a Olga Wajdovi, kteří spolu soubor vedli až do roku 1998. Po úmrtí manžela vede soubor paní Olga Wajdová společně se Soňou Wenzelovou. Soubor se zabývá prezentací lidového umění z regionu Opavského Slezska, proto také vystupuje v rekonstruovaných krojích z okolí Opavy. Náropisný soubor Bejatka ze Štítiny představuje zpěv a tanec ze Slezska – Opavska. Cimbálová muzika Opavští hudci vznikla v roce 1983 při městském domě Petra Bezruče z potřeby uvádět na veřejnost opavský folklor. Základem činnosti se stala spolupráce s folklorními soubory Bejatka ze Štítiny, Olšina z Orlové, Srubek ze Štěpánkovic, Slovácký krúžek z Krnova nebo Ischias z Opavy. Cimbálová muzika Kubalovci. Soubor má ve svém bohatém repertoáru písně nejen z regionu Opavského Slezska, ale také z Valašska, Lašska, Slovácka, Slovenska, Maďarska, Rumunska. Cimbálová muzika doprovází folklorní soubor Vrtek, ale neodmítne ani dětský folklorní soubor Úsměv. Cimbálová muzika při ZUŠ Háji ve Slezsku vznikla v roce 1998. Muziku tvoří žáci místní umělecké školy a přilehlých poboček. V celkem krátké době se zapsala nejen do povědomí posluchačů blízkého okolí Háje, ale také celého okresu a dnes už i posluchačů jak na celostátních, tak na zahraničních folklorních festivalech (Opava, Ostrava, Rožnov p. Radhoštěm, Polsko, Itálie, Rakousko). Regionální gastronomie a kulinářské postupy Slezská kuchyně má svůj výrazný charakter. Je vydatná, sytá a tučná. Díky používaným surovinám má vynikající osobitou vůni a chuť. Ochutnávka regionálních specialit – v rámci akce Otevírání turistické sezóny na Opavsku (v dubnu) – se koná akce, na které lze ochutnat celé menu připravené z tradičních pokrmů opavského Slezska. Recepty i suroviny jsou místní. Halečky přelité šimlenou – slezské (nebo také černé) knedlíky přelité švestkovou omáčkou. Brotsuppa s rozškvařenou slaninou – chlebová polévka se slaninou. Šurimajzl s bůčkem – směs fazolí a krup se škvarky a zelím. Pečené vepřové koleno, damfované zele, černé halečky Uzené maso s povidlovou omáčkou, houskový knedlík Slané bramborové koblihy – z kynutého bramborového těsta se vykrajují kolečka, která se plní náplní ze salámu, cibule a česneku (osmaženého na sucho). Zabalí se, předpečou na plechu v troubě a poté se dosmažíme na oleji. Zelňačka, bramboračka, fazolačka, zvěřina – např. srnčí se švestkovou omáčkou Hlučínský koláč – kynuté koláčky plněné makovou, povidlovou nebo tvarohovou nádivkou, zdobené posypkou. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: Hotel Cvilín, Krnov Regionální produkty Fiedor Opava – dnešní Opavia byla vybudována v roce 1840, hlavně jako výrobna trvanlivého pečiva, později i čokolády. Firma měla obchodní zastoupení v Praze, Vídni a Budapešti a vlastnila více než 40 ochranných známek. Známá specialita Fidorka si zachovala oblibu až do současnosti. Kovotepecká dílna Zbyňka Pechála v Jilešovicích – Zbyněk Pechál se věnuje několik let oboru kovářství, které obohacuje o uměleckou složku. Věnuje se také kovotepectví, kovolitectví, zámečnictví a měditepectví. Zbyněk Pechál je držitelem ocenění za demonstraci tepání v mědi na uměleckém setkání kovářů Hefaiston. KLASTRY ATRAKTIVIT Výroba varhan v Krnově. Společnost Rieger-Kloss Varhany, s. r. o., je s více než 140 let dlouhou historií jedním z největších světových výrobců varhan. Zakladatel firmy Franz Rieger byl známý v celém Slezsku jako varhanář výjimečných kvalit. Ve stejném roce postavili první varhany, nazvané OPUS 1, pro Světovou výstavu ve Vídni. Nástroj vyvolal velkou pozornost a v roce 1878 bratři Riegerové postavili další velký nástroj, tentokrát pro Světovou výstavu v Paříži. Pařížská výstava přinesla firmě kromě 365/417
uznání i mnoho zahraničních zakázek a tím umožnila vybudování varhanářské továrny v Krnově. I v dnešní době firma dodává do zahraničí a je stále jedním z nejlepších výrobců varhan. Pro zájemce firma pořádá exkurze do výrobny. Zájemci můžou navštívit také stálou expozici historie výroby varhan. Ve stejném areálu sídlí i varhanářská škola, která zajišťuje vzdělávání nových mladých odborníků. Skanzen lidových tradic a řemesel Bolatice – Skanzen lidových tradic a řemesel byl v Bolaticích vybudován v roce 2002. Nachází se v objektu tradičního vesnického stavení z 19. a počátku 20. století. Muzeum zachycuje život našich předků před padesáti a více lety. Návštěvníci zde mohou zhlédnout obytné části domu jako jizbu, kuchyň, místnost služky, prádelnu, ale také stáj pro koně, chlév pro krávy, srubek neboli špýchar aj. V kůlně a stodole je možné vidět například ukázky řemeslných nástrojů, zemědělských strojů a nářadí, které se používali v domácnosti a při práci na statku. Skanzen se stal také místem setkávání a konání řady kulturně-společenských akcí lidového charakteru. V období Velikonoc se zde konají ukázky vesnických lidových tradic, tradiční výroba kraslic a karabáčů, řehtaček a velikonoční výzdoby, soutěž o nejkrásnější kraslici. V květnu se slaví stavění májky. Jedná se o kulturní akci s bohatým programem a občerstvením. V září se pak konají malá divadelní představení zachycující život lidí na vesnici, v listopadu pak pravé zabíjačkové hody s výrobou tradičních pokrmů a jejich ochutnávkou. A v prosinci zpívání koled u vánočního stromu a ukázka živého betlému – divadelního představení o narození Krista. TEMATICKÉ TRASY Život a řemesla na Opavsku – Jak se žilo v dobách našich pradědů, kdy tvrdá práce byla denním chlebem a život byl úzce spjat s chodem ročních období, svátků a slavností? Dozvědět se to můžete ve skanzenu v Bolaticích. Mnohá řemesla a výrobní postupy jsou dnes již zcela nebo převážně zapomenuty. Přesto existují místa, kde se můžete seznámit s uměním starých mistrů, ba co víc, můžete poznat mistry zcela současné, kteří pokračují ve staré tradici a v tom, co dělají, jsou dobří, dokonce i úspěšní. Vydejte se na pouť, která vás seznámí s výrobou, která je dnes spíše unikátní než běžná. Poznejte výrobu varhan, zpracování břidlice a tradiční výrobu papíru. Prvním zastavením na této cestě bude Skanzen lidových tradic a řemesel Bolatice. Skanzen lidových tradic a řemesel byl v Bolaticích vybudován v roce 2002. Nachází se v objektu tradičního vesnického stavení z 19. a počátku 20. století. Muzeum zachycuje život našich předků před padesáti a více lety. Návštěvníci zde mohou zhlédnout obytné části domu jako jizbu, kuchyň, místnost služky, prádelnu, ale také stáj pro koně, chlév pro krávy, srubek neboli špýchar aj. V kůlně a stodole je možné vidět například ukázky řemeslných nástrojů, zemědělských strojů a nářadí, které se používaly v domácnosti a při práci na statku. Skanzen se stal místem setkávání a konání řady kulturně-společenských akcí lidového charakteru. Určitě skanzen navštivte v období Velikonoc, kdy se zde konají ukázky vesnických lidových zvyků, tradiční výroba kraslic a karabáčů, řehtaček a velikonoční výzdoby, soutěž o nejkrásnější kraslici. V květnu se slaví stavění májky. Jedná se o kulturní akci s bohatým programem a občerstvením. V září se pak konají malá divadelní představení zachycující život lidí na vesnici. V listopadu zažijte pravé zabíjačkové hody s výrobou tradičních pokrmů a jejich ochutnávkou. A v prosinci přijďte nasát vánoční atmosféru při zpívání koled u vánočního stromu a při ukázce živého betlému – divadelního představení o narození Krista. Po této ukázce lidového stavitelství se zastavte v Krnově, kde sídlí společnost RiegerKloss Varhany, s. r. o., která je s více než 140 let dlouhou historií jedním z největších světových výrobců varhan. Zakladatel firmy Franz Rieger byl známý v celém Slezsku jako varhanář výjimečných kvalit. Ve stejném roce postavili bratři Riegerové první varhany, nazvané OPUS 1, pro Světovou výstavu ve Vídni. Nástroj vyvolal velkou pozornost a v roce 1878 postavili další velký nástroj, tentokrát pro Světovou výstavu v Paříži. Pařížská výstava přinesla firmě kromě uznání i mnoho zahraničních zakázek a tím umožnila vybudování varhanářské továrny v Krnově. I v dnešní době firma dodává do zahraničí a je stále jedním z nejlepších výrobců varhan. Pro zájemce firma pořádá exkurze do výrobny nebo můžete navštívit stálou expozici historie výroby varhan. 366/417
Dalším vaším zastavením může být město Budišov nad Budišovkou a jeho městské muzeum. V místní expozici je zpracována historie těžby a zpracování břidlice, která se v regionu začala těžit počátkem 19. století, tedy podstatně později než na jiných místech v Evropě. Těžila se zde jílová břidlice jako krytinový, obkladový a dlažební materiál. A především jílové břidlici, ať už štípatelné, či neštípatelné, je věnována expozice v městském muzeu v Budišově nad Budišovkou. Každý návštěvník zde najde mnoho zajímavého nejen o břidlici, ale také např. informace o oblíbených zkamenělinách. Zájemci si mohou prohlédnout břidlicový důl i „zevnitř“, a to díky krátkému dokumentu, který můžou zhlédnout přímo v prostorách muzea. Každá prohlídka je doplněna poutavým vyprávěním průvodkyně Jany Pavlů, která jej přizpůsobí požadavkům návštěvníků. Případní zájemci si v malé štípárně mohou zkusit vyštípat např. břidlicové srdíčko. Pokud se vám to však nepodaří, nemusíte si zoufat, břidlicové srdíčko vyštípané odborníkem je k dispozici v prodejním obchůdku. A pokud chtěli vidět unikátní dílo z oblasti výroby papíru, pak určitě navštivte Weisshuhnův kanál, který sloužil v minulosti jako papírenský splav a dodnes je v provozu. Byl postaven z popudu podnikatele Carla Weisshuhna na přelomu 19. a 20. století pro chod továrny a papírnu v Žimrovicích. Toto unikátní vodní dílo je 3,5 km dlouhé, obsahuje tři vodní tunely a dva akvadukty. Na kanálu je několik přepadů regulujících výšku hladiny toku. Pozoruhodnost díla umocňuje fakt, že kanál je po celé své délce veden ve svazích zdejších skalnatých kopců. Weisshuhnův kanál lze navštívit z Žimrovic nebo Vítkova – Podhradí. V polovině trasy křižuje náhon červená turistická stezka.
367/417
PASPORT SUBREGIONU KRAVAŘSKO ANOTACE Kravařsko neboli Poodří je oblast kolem moravské řeky Odry. DESTINACE Je to kraj plný lesů, luk a strání, ležící na pomezí Českého masivu a Západních Karpat. Systém meandrů řeky Odry, mokřadů a niv doplňuje hustá síť rybníků. Mnohé z nich už zanikly, přesto se tato oblast dodnes může pyšnit téměř šedesáti rybníky, většinou chovnými, a v nich vyhlášeným oderským kaprem. Z této oblasti však také více než sto let vyrážely na svou cestu po kolejích vozy z Vagónky Studénka. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Součást regionu Severní Morava a Slezsko ZÁKLADNÍ TÉMA - Kloboučnictví – tradice výroby klobouků v Novém PRO Jičíně. MARKETINGOVOU - Výroba kolejových vozidel – stoletá tradice KOMUNIKACI výroby Vagónky Studénka. - Rybníkářství a rybářství – chovné rybníky a oderský kapr. - Vodní a větrné mlýny na Kravařsku – významný soubor zachovalých technických památek. PRŮNIKY - Mlýny - Rybníkářství a rybářství PERSONIFIKACE REGIONU Adolf Schustala založil v roce 1900 se svými bratry v Butovicích u Studénky podnik Staudinger Waggonfabrik A. G.: v květnu začal stavět továrnu a 12. prosince 1900 byla zaregistrována firma. Vzorem byla vagonka v maďarském Györu, jejím prvním ředitelem byl Rudolf Feldbacher, který předtím v této vagónce působil. Výroba byla zahájena roku 1901 a do konce roku 1902 bylo vyrobeno přes tisíc vozů. Firma se úspěšně uchytila i přesto, že v letech 1901–1903 proběhla hospodářská krize. Státní zakázky v roce 1906 a v době první světové války firmě pomohly. Po roce 1918 se hlavním zákazníkem staly nově vzniklé Československé státní dráhy, které však využívaly i několika dalších dodavatelů. Eduard Gerlich (1836 Odry, okr. Nový Jičín – 1904 Curych, Švýcarsko) – technik, stavitel horských železničních tratí, který se zapojil i do staveb rakouských vysokohorských drah. Gerlichovým dílem byly například dráhy Arad – Severín v Uhrách, Riedl – Braunau v Horním Rakousku, Hof – Aš – Cheb, Ostroměř – Jičín – Vrchlabí – Trutnov – Poříčí v Krkonoších a železnice v Alföldu v Uhrách. V roce 1875 byl Gerlichovi svěřen komplikovaný projekt stavby železnice na Sv. Gotthardu. Železnici s 57 tunely zde Gerlich postavil v letech 1875–1882. Nejdelší z tunelů, svatogotthardský, měřil úctyhodných 15 km. Až do své smrti byl považován za výborného odborníka a za své projekty, známé v celé Evropě, obdržel řadu vyznamenání. ATRAKTIVITY: (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Pro oblast Kravařska je typickou a charakteristickou formou dům, kde byly obytné a hospodářské budovy kolmo spojeny v jeden konstrukční celek. Tyto domy jsou známé formu hákovou, trojbokou a čtyřbokou, přičemž čtyřboká zástavba představuje konečnou vývojou fázi. Čtyřboká zástavba vznikala zejména z důvodů klimatických a ekonomických (nutnost skladovacích prostor), svůj význam měly i důvody ochranné/obranné. Pozoruhodným projevem lidové umělecké tvořivosti jsou u usedlostí na Kravařsku venkovní dveře, které byly dekorovány plastickou figurální výzdobou. Např. v Hodslavicích najdeme Fojtovu stodolu, roubenou z tesaných trámů, položených na kamenné podezdívce. Střecha je sedlová, krov hambálkový. Kryta je nyní eternitem, dříve byla kryta doškem, jak dokumentuje i skica pana Turka, vyobrazená v části Hodslavice ze sborníku Moravské Kravařsko z roku 1898. Stavba pochází z první poloviny 19. století. V Hodslavicích najdeme i dřevěný kostel sv. Ondřeje. Tento kostel sloužil věřícím již od druhé poloviny 16. století a je jedním 368/417
z nejstarších dřevěných kostelů v Beskydech. Jádro kostela pochází z roku 1551, nese ještě gotické prvky. V těsné blízkosti se nachází Památník Fr. Palackého. Mlýny na Kravařsku. Posláním větrných i vodních mlýnů bylo mletí obilí s využitím přírodní síly větru a vodních toků. Ve 20. století byly do některých vodních mlýnů přidány agregáty, generující elektrickou energii pomocí vodního pohonu. Zejména vodní mlýny, především díky jejich využitelnosti při výrobě elektřiny, se dochovaly do současnosti ve velmi dobrém stavu. - Lesní mlýn Bernartice nad Odrou – Tato významná technická památka má úplné mlýnské zařízení včetně vodního kola. Je jedním z mála nejlépe zachovaných vodních mlýnů na řece Odře. Ceněna je hlavně celistvost a jednotnost mlecího zařízení a také původnost budovy. Je památkově chráněn. - Větrný mlýn v Bravinném – Mlýn německého typu je posledním z mnoha mlýnů v okolí Bílovce, které zde stávaly. Stavba mlýna je zachována kompletně, vnitřní mlecí vybavení z větší části také. Větrné kolo má průměr 16 m. Zajímavostí jsou dvě mlýnská složení poháněná dvěma palečnicovými koly různých průměrů. - Vodní mlýn v Bartošovicích – Areál vodního mlýna s komplexem vodohospodářských staveb, budovaný od konce 15. století až do 20. století. Objekty jsou zastřešeny sedlovými střechami z druhé poloviny a konce 19. století. Mlýnice včetně přilehlé místnosti pro turbíny a agregát je zachována bez úprav. Na řece Odře nad mlýnem je vybudován střechovitý dřevěný jez. - Vodní mlýn ve Skotnici – Vodní mlýn pochází z druhé poloviny 19. století. Unikátní je dochované a provozuschopné zařízení mlýna ze 30. let 20. století. Vodní mlýn se nachází ve středu obce na náhonu říčky Lubiny. - Vodní mlýn Wesselsky – Jádrem rozsáhlého areálu památky z 16. století je budova mlýna s funkční mlýnskou technologií, která je ojedinělá mlýnským složením s mlecími kameny. Na mlýnskou technologii navazuje obnovená transmise pro přenos síly z vodního kola na stroje v hospodářství. Pozoruhodný je vodní náhon k mlýnu v délce 2,72 km a v náhonu kamenná lednice, v níž stojí dřevěné mlýnské kolo o průměru 3,60 m. Jedna z budov areálu slouží k neobvyklému ubytování. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Tkalcovství a soukenictví – patřily k řemeslům, která se v celé oblasti vyskytovala poměrně hojně. Zejména podomácká výroba textilií a tkanin byla pro region běžná. Produkty zručných tkalců, kteří pracovali na domácích tkalcovských stavech, sloužily nejen k vlastní potřebě, ale i jako zdroj obživy. Kloboučnictví – pro rozvoj kloboučnictví v Novém Jičíně je důležitá postava fulneckého kloboučníka Johanna Nepomuka Hückela (1779–1835), který spolu se svým bratrem a později i se svými syny zavedl do kloboučnického řemesla spoustu inovací. Jako první v celé tehdejší habsburské monarchii uplatnili v procesu výroby parní stroj. V roce 1868 byla založena společnost Hutfabrik Johann Hückel´sSöhne, která ve druhé polovině 19. století získala nejen velká odbytiště na světových trzích, ale také mnoho ocenění vlastních výrobků na světových výstavách. Na sklonku 19. století byla firma zaměstnávající více než 1 200 dělníků takřka plně soběstačná a roku 1893 jí byl udělen titul císařského a královského obchodního dodavatele. Úspěchy Hücklovy továrny nadchly také podnikatele Antona Peschla (1823–1885), majitele parního mlýna v Šenově u Nového Jičína. Peschl v letech 1870–1871 postavil vlastní továrnu na klobouky. Po jeho smrti v roce 1885 převzala chod továrny jeho manželka Luisa Peschlová (1845–1920), která později se svými syny dosáhla vynikajících úspěchů na poli výroby klobouků s obchodní značkou Anton Peschel. Počátek 20. století je v Novém Jičíně spojován se vznikem třetí továrny na klobouky. V červenci 1912 byla ustanovena společnická firma Böhm a Schlesinger, která později pokračovala s názvem Bratři Böhmové ve výrobě kloboukových šišáků a dalších produktů. Pro tyto účely byly vystavěny dvě velké továrny na severovýchodním předměstí Nového Jičína, které se orientovaly na výrobu zvláště vlněných klobouků, exportovaných do celého světa, a výrobu moderních kloboučnických strojů. Továrna byla nakonec roku 1941 odkoupena firmou Hückel. S odsunem občanů německé národnosti ztratily zdejší továrny nejen dělnické profese, ale hlavně také své majitele. Na základě znárodnění a následného sloučení jednadvaceti kloboučnických továren v roce 1945 vznikla firma TONAK, národní 369/417
podnik, který měla své sídlo v Novém Jičíně. Po roce 1989 byla více než dvousetletá tradice výroby klobouků v Novém Jičíně převzata akciovou společností TONAK, a. s. Výrobní činnost továrny v Novém Jičíně se dnes zaměřuje na zhotovování vlněných a plstěných polotovarů a klobouků. TONAK patří k největším a nejvýznamnějším světovým výrobcům pokrývek hlavy, firma uspokojuje jakékoli požadavky zákazníků ve více než padesáti zemích světa. Pro všechny tyto zákazníky jsou značka TONAK, tradiční značka Hückel a značky FEZKO a Fezco Quality pro pletené výrobky zárukou dobré kvality a stálosti na trhu. Přítomnost sídla hlavní kloboučnické továrny v Novém Jičíně zapříčinila vznik kloboučnického muzea, které se později stalo součástí Muzea Novojičínska. Výsledkem spolupráce těchto dvou institucí je to, že muzejní sbírka a stálá expozice klobouků a pokrývek hlavy s názvem „Nechte na hlavě“ jsou jedněmi z největších na světě. Výroba kolejových vozidel ve Studénce – počátek výroby kolejových vozidel ve Vagonce Studénka spadá do začátku minulého století. V té době podnikatel Adolf Schustala zakládá akciovou společnost „Staudinger Waggonfabrik A. G.“ se sídlem v Butovicích u Studénky. Do firemního rejstříku Krajského soudu v Novém Jičíně byla dle tehdy platných zákonů zapsána 12. prosince 1900 a tím i oficiálně založena. Za dobu své existence vyrobila společnost velké množství nejrůznějších vozidel pro osobní i nákladní kolejovou dopravu i dalších výrobků. Firma exportovala i do velmi exotických zemí, jako je Indie, Egypt, Turecko, Korea, a hlavně do zemí bývalé skupiny RVHP. V roce 2001 se výroba přemístila do modernizovaných pracovišť v Ostravě. Vagonářské muzeum ve Studénce – podnětem k založení Vagonářského muzea se stala úspěšná výstava k 55. výročí zahájení výroby kolejových vozidel ve Studénce, uspořádaná v roce 1956. První dva sály byly pro návštěvníky zpřístupněny v květnu roku 1961 a do roku 1965 se expozice rozrostla na pět sálů, v nichž se prezentovaly počátky kolejové dopravy a vagonářské výroby na našem území, historie podniku do roku 1960 a vývoj jednotlivých částí kolejových vozidel. V současné době jsou návštěvníkům k dispozici tři předsálí a šest výstavních sálů. V jednom z nich je umístěn panel s funkční modelovou dráhou. Rozvoj vagonářské výroby byl stěžejní pro rozvoj kraje. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Na území Poodří byly už v 15. století zakládány soustavy rybníků, které dávaly lidem obživu v podobě chovu ryb. Dodnes najdeme soustavy rybníků u Polanky nad Odrou, Bartošovic na Moravě, Albrechtiček, Jistebníka a Studénky. V těchto místech se pořádají výlovy rybníků a s nimi spojené oslavy. Známý oderský kapr, jenž má garantovaný původ a vazbu na konkrétní území, je důkazem o stálosti způsobu obživy. Podzimní pooderské rybářské slavnosti – konají se tradičně na zámku v Bartošovicích. Součástí slavností je i ochutnávka rybích specialit. Významný podíl ve způsobu obživy místních obyvatel tvořilo zemědělství, zejména pěstování odolnějších odrůd obilí. To bylo dále zpracováváno v četných větrných mlýnech a následně, v podobě mouky či moučných produktů, i obchodováno. Na území Kravařska se také dodnes dochovaly větrné mlýny. Chráněnou památkou je větrný mlýn holandského typu na návrší západně od obce Hodslavice a větrný mlýn v Bravinném. Ten je mlýnem německého typu, posledním z mnoha mlýnů v okolí Bílovce, které zde stávaly. Stavba mlýna je zachována kompletně, vnitřní mlecí vybavení z větší části také. Větrné kolo má průměr 16 m. Zajímavostí jsou dvě mlýnská složení poháněná dvěma palečnicovými koly různých průměrů. Způsob života a obživy v regionu mapuje také Muzeum Suchdol nad Odrou. Obyčeje a zvyky, události Jízda kolem osení – jedná se o průvod jezdců na koních v čele s „Krojcfotrem“, který se koná již od středověku v Lukavci, místní části Fulneku na Novojičínsku. Na Boží hod velikonoční vyjedou hodinu po poledni jezdci na koních s křížem, kteří zvěstují zprávu o zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Věřící kříž uctívali polibkem, ostatní lidé se mu pak klaněli. V České republice se velikonoční jízda koná např. v Mikulášovicích (Sever Čech), jinde v Evropě přededvším v Lužici osídlené Lužickými Srby, v okolí Budyšína (Německo), dále v Rakousku a v Polsku.
370/417
Mytologie, obřady Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Hudební a taneční folklor Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Každá obec Kravařska má svoje specifické nářečí, které má částečně odlišné znaky. Např. v Hodslavicích se můžeme setkat s těmito specifiky: - bečka – soudek, - brutvan – pekáč, - búřka – bouřka, - cícha – povlak, - čepár – hrnek, nočník, - čváchať prádlo – máchat, - děcko – děvče. Významné folklorní festivaly a soubory Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Karmaše – husy s „modrým“ zelím. Oderský kapr. Firma DENAS ze Studénky dodává na trh kapra z oderských rybníků v Poodří. Kapr je určen nejen na vánoční tabuli, ale i k zarybnění revírů. Tato tradiční ryba se prodává a zpracovává pro vnitřní trh a je určena i na export do zahraničí. Oderský kapr má také regionální značku Moravského Kravařska, která garantuje původ výrobku a vazbu na konkrétní území. Příborské šifle od Evy Gilarové. Příborská šifle je starobylé medové pečivo s 25% podílem medu. Jsou pečené podle dochovaného receptu z počátku minulého století ve tvaru obdélníku s naznačenými dílky k odlamování. Jsou středně tuhé, na jazyku se rozplynou. Zdobené medové perníčky. Eva Gilarová z Příboru vyrábí a zdobí tradiční medová srdíčka, podkovičky, chaloupky, zvířátka, obrázky, ale i znaky a loga firem. Ručně vyráběné medové perníčky zdobené lidovými motivy nebo motivy na přání jsou nejen krásnou dekorací. Regionální produkty Užitkové a dekorační předměty z vlny. Lumír Kuchařík z Jeseníku nad Odrou zpracovává vlnu z vlastního chovu ovcí. Jedná se o chov původní valašské ovce, tzv. „valašky“. Toto plemeno je nenáročné a otužilé, vhodné pro tradiční způsob chovu. Vlna je vyčištěna a zpracována do podoby rouna. Výrobky jsou vyráběny podle individuálních požadavků zákazníka, jedná se o vlněné přikrývky, polštáře, vlněné podložky, dekorační piknikové polštáře, piknikové polštáře – sedáky, podsedáky a dekorační figurky – skřítky. Umělecké kovářské a zámečnické výrobky. Petr Zlámalík z Kunína se svou ženou vyrábějí především kované ploty, mříže okenní a dveřní, krbové soupravy, vývěsní štíty a reklamní tabule, interiérové doplňky, zahradní a bytový nábytek, dekorativní doplňky, kování na studny, poštovní schránky apod. Kovářství a ruční uměleckořemeslné zpracování kovů a restaurátorské práce. Firma Kovstyl z Hladkých Životic používá tradiční postupy ručního zpracování kovů jak na klasických výhních, tak i v plynových pecích. Pracuje nejen s ocelí, ale i s mosazí, nerezem, mědí a dalšími materiály. Dále se zabývá výtvarnými návrhy a repasí původních kovářských prací. Nabízí výrobky uměleckého kovářství, jako jsou kované brány, branky, mříže, ploty, dárkové předměty (propracované kované růže, kované svícny, pavouky, podkovy), interiérové doplňky, krbové nářadí a doplňky. KLASTRY ATRAKTIVIT Kloboučnictví. Jediným muzeem specializujícím se na klobouky a pokrývky hlavy v České republice a jedním z mála v Evropě je Muzeum Novojičínska. V návaznosti na místní více než dvousetletou tradici kloboučnické výroby muzeum vytvořilo, spravuje a dál rozšiřuje největší sbírku historických klobouků a pokrývek hlavy. Po náročné a rozsáhlé rekonstrukci části Žerotínského zámku zpřístupnilo novojičínské muzeum 8. prosince 2000 novou stálou expozici klobouků a pokrývek hlavy s názvem „Nechte na hlavě“. V expozici mohou návštěvníci zhlédnout na 600 klobouků, čepic, čepců a přileb z období od počátku 19. století do současnosti. Většina exponátů je 371/417
součástí vlastní rozsáhlé a ojedinělé sbírky. Mezi vystavenými exponáty jsou i unikátní pokrývky hlavy, mnohdy poprvé představované veřejnosti. Část expozice je pojata ve scénických celcích a návštěvníci se tak ocitnou uprostřed tematických výjevů přibližujících atmosféru doby užívání klobouků. Hosté si mohou prohlédnout skvostné klobouky a róby dam ze sklonku rakousko-uherské monarchie, zhlédnout unikátní vojenské a služební přilby, čáky a čepice, mohou se nechat okouzlit elegancí ženicha a půvabem nevěsty ve svatební scéně z 20. let 20. století, kloboučnickým krámem nebo prvorepublikovou cukrárnou. Své dveře pootevře původní kloboučnická dílna se vzorkovníky, formami a dalším náčiním. Určitě si prohlédněte vitrínu s kolekcí pokrývek hlav významných osobností české kultury a politiky – je zde například klobouk prvního prezidenta Tomáše Garique Masaryka, „otce národa“ Františka Palackého, následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, klobouky Jana Nerudy, Petra Bezruče a dalších. Mezi klobouky z produkce podniku TONAK posledního desetiletí má své místo také klobouk manželky prezidenta České republiky paní Dagmar Havlové. Otvírací doba muzea je v úterý až pátek od 8:00 do 16:00 hodin, v sobotu a neděli od 9:00 do 15:00 hodin. Od 1. listopadu do 31. března. je v sobotu zavřeno. Malou atrakcí expozice je dobový fotoateliér, v němž se mohou návštěvníci ve vlastním nebo zapůjčeném klobouku vyfotografovat. Novodobé klobouky a módní trendy v kloboučnictví si můžete prohlédnout v reprezentační prodejně TONAK, a. s., na Masarykově náměstí, a to od pondělí do pátku (8:00–17:00) nebo v sobotu a neděli (9:00–15:00). Navíc se zde můžete domluvit na vytvoření klobouku dle vlastního návrhu. Tradice rybářství – vylov si svého oderského kapra – Na území Poodří byly už v 15. století zakládány soustavy rybníků, které dávaly lidem obživu v podobě chovu ryb. Dodnes najdeme ve zdejším kraji soustavy rybníků, které jsou zdrojem ryb a obživy. Pro širokou veřejnost pořádají rybáři výlovy rybníků a s nimi spojené oslavy. Proto si určitě zajeďte na podzimní pooderské rybářské slavnosti, které se konají tradičně na zámku v Bartošovicích. Součástí slavností je i ochutnávka rybích specialit. Výlov rybníku Bartošovický dolní a s ním spojená oslava se koná většinou na začátku listopadu, ale přesné termíny a místa výlovu jsou k dispozici na webových stránkách rybníkářství DENAS. Zúčastněte se výlovů rybníků a vylovte si svého oderského kapra, jenž má garantovaný původ a vazbu na dané území (získal regionální značku Moravského Kravařska) a je důkazem o stálosti způsobu obživy v regionu. TEMATICKÉ TRASY Větrné a vodní mlýny – Posláním větrných i vodních mlýnů bylo mletí obilí s využitím přírodní síly větru a vodních toků. Ve 20. století byly do některých vodních mlýnů přidány agregáty, generující elektrickou energii pomocí vodního pohonu. Zejména vodní mlýny, právě díky jejich využitelnosti při výrobě elektřiny, se dochovaly do současnosti ve velmi dobrém stavu. Vypravte se proto za touto jedinečnou technickou památkou po níže navržené trase. - Vodní mlýn Wesselsky – Jádrem rozsáhlého areálu památky z 16. století je budova mlýna s funkční mlýnskou technologií, která je ojedinělá mlýnským složením s mlecími kameny. Na mlýnskou technologii navazuje obnovená transmise pro přenos síly z vodního kola na stroje v hospodářství. Pozoruhodný je vodní náhon k mlýnu v délce 2,72 km a v náhonu kamenná lednice, v níž stojí dřevěné mlýnské kolo o průměru 3,60 m. Jedna z budov areálu slouží k neobvyklému ubytování. Mlýn je otevřen celoročně. V ceně vstupného je mimo jiné zahrnut výklad k historii mlýna i rodu mlynářů a prohlídka venkovního areálu mlýna, ve kterém se nachází mlýnský náhon s vodním kolem, stodola spojená transmisí s mlýnem, nádvoří s chlévy a kůlnami, výměnek a další objekty. Otvírací doba mlýna je každý den od 8 do 18 hod., v sobotu a neděli od 9 do 18 hod. - Větrný mlýn v Bravinném – Mlýn německého typu je posledním z mnoha mlýnů v okolí Bílovce, které zde stávaly. Stavba mlýna je zachována kompletně, vnitřní mlecí vybavení z větší části také. Větrné kolo má průměr 16 m. Zajímavostí 372/417
-
-
-
-
373/417
jsou dvě mlýnská složení poháněná dvěma palečnicovými koly různých průměrů. Mlýn je přístupný veřejnosti, která si zde prohlédne řadu strojů k mletí obilí. Vodní mlýn v Bartošovicích. Areál vodního mlýna s komplexem vodohospodářských staveb, budovaný od konce 15. století až do 20. století. Objekty jsou zastřešeny sedlovými střechami z druhé poloviny a konce 19. století. Mlýnice včetně přilehlé místnosti pro turbíny a agregát je zachována bez úprav. Na řece Odře nad mlýnem je vybudován střechovitý dřevěný jez. Mlýn je v soukromém vlastnictví, ale po telefonické dohodě je možné ho navštívit (tel. 737 136 309). Vodní mlýn ve Skotnici pochází z druhé poloviny 19. století. Unikátní je dochované a provozuschopné zařízení mlýna z 30. let 20. století. Vodní mlýn se nachází ve středu obce na náhonu říčky Lubiny. Mlýn je veřejně přístupný, ale je lépe se předem domluvit na tel. 556 725 100. Lesní mlýn Bernartice nad Odrou je jedním z mála mlýnů, které se u nás na toku řeky Odry dochovaly s veškerým vybavením a s původní budovou. Tato významná technická památka má úplné mlýnské zařízení včetně vodního kola. Ceněna je hlavně celistvost a jednotnost mlecího zařízení a také původnost budovy. Mlýn je památkově chráněn. Kolem budovy mlýna prochází trasa Jantarové cyklostezky. Větrný mlýn Hodslavice. Chráněnou památkou je větrný mlýn holandského typu na návrší západně od obce Hodslavice. Mlýn postavil v roce 1864 sedlák Josef Bartoň na svém pozemku, což také dokládá letopočet na plechové střešní korouhvi. Za první světové války roku 1914 rakousko-uherské úřady nařídily jeho demolici, neboť se domnívaly, že by výhodně postavený objekt na kopci s širokým rozhledem mohl sloužit jako nepřátelská pozorovatelna. Sedlák se však nedal a vybojoval si další existenci mlýnu. Poslední mlynář zde mlel a šrotoval do roku 1931, kdy odstranil mlecí zařízení, a v roce 1939 mlýn přestavil na obytnou budovu. Obydlí je nyní využíváno jako rekreační objekt.
PASPORT SUBREGIONU LAŠSKO (BESKYDY) ANOTACE DESTINACE
Krajina v severovýchodním cípu Moravy, známá nejen výrobou automobilů, ale i svým bohatým tanečním projevem či cimbálovou muzikou. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Součást regionu Severní Morava a Slezsko ZÁKLADNÍ TÉMA - Tatra Kopřivnice i Kopřivnická majolika – PRO výroba kočárů, automobilů i keramická výroba MARKETINGOVOU v Kopřivnici KOMUNIKACI - Cimbálové muziky a lašské tance PRŮNIKY PERSONIFIKACE REGIONU Ignác Šustala (1822 Kopřivnice, okr. Nový Jičín – 1891 Vídeň), podnikatel, zakladatel budoucí TATRY KOPŘIVNICE, nastoupil roku 1836 do učení do manufaktury Jana Kudlíka v Koloredově u Místku, kde se vyráběly dopravní prostředky tažené koňmi. Po ukončení studií jej osud zavál do dílen c. k. dvorního dodavatele kočárů Philipa Kollera, kde se vypracoval natolik, že si v roce 1850 otevřel vlastní živnost na výrobu kočárů a bryček v Kopřivnici. Nejprve měl dílnu ve stodole svého bratra na Fojtství. Postupně však výrobu rozšiřoval a nakonec se stal továrníkem zabývajícím se od roku 1881 i výrobou železničních vagonů. Bod zlomu v jeho podnikání nastal na počátku 90. let 19. století, kdy mu reprezentant vídeňského bankovního kapitálu David von Gutmann doporučil, aby přeměnil svou továrnu na akciovou společnost. Samotný fakt, že v čele firmy budou stát lidé, kteří nebyli u jejího zrodu a její výrobě nerozumějí, byl pro Šustalu tak nepřijatelný, že nečekaně zemřel na zástavu srdce. Nedožil se tak okamžiku, kdy se jeho firma – na počátku 20. let minulého století přejmenovaná na Tatru – stala jednou z nejslavnějších automobilek v Čechách. V roce 1897 vyrobila „Präsident“, první automobil ve střední Evropě. Osobnost Ignáce Šustaly připomíná v Kopřivnici expozice muzea Fojtství. Na zdech této budovy visí pamětní deska věnovaná tomuto slavnému rodákovi. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Lidová architektura, archeoskanzeny Nejstarší památky lidové lašské kultury jsou většinou ze dřeva, neboť celý lašský kraj dřevem přímo oplýval. Na Lašsku se tedy stavěly celé vesnice i s kostelem ze dřeva. Snad jen fojtství se svými dvojitými barokními střechami a bílými zdmi se odráželo od šedivé záplavy dřevěných chalup. Největší rozkvět tohoto dřevěného stavitelství můžeme pozorovat v 18. století. Typické a dodnes dochované jsou v této oblasti dřevěné kostely: Kostel sv. Kateřiny ve Štramberku-Tamovicích ze 14. století má některé původní architektonické prvky – gotický vítězný oblouk, okno s kružbami a lomený portál bočního vchodu. Poblíž se nachází součást staré křížové cesty. Kostel Všech svatých v Sedlištích u Frýdku-Místku – velmi kvalitní jednolodní roubená architektura z roku 1624, doklad slezského lidového stavitelství. Kostel sv. Antonína Paduánského na Prašivé byl postaven v roce 1640 Jiřím z Oppersdorfu. Kostel sv. Archanděla Michaela v Řepišti. Současná podoba kostela, který pochází z roku 1652, je ovlivněna přestavbami v první polovině 20. století. Komorní Lhotka – nachází se zde pěkná zástavba lidové dřevěné architektury těšínského typu z 18. století. Kaple sv. Kříže v Hájku u Lískovce byla zvětšena do dnešní podoby v roce 1834. Celá je postavena ze širokých desek. Před vchodem ji doplňují sochy Panny Marie a Spasitele umístěné po stranách kamenného schodiště, které klesá ke studni. Měšťanské domy ve Štramberku – městská památková rezervace ve Štramberku zastřešuje mnoho cenných památek lidové architektury. Dohromady více než stovka valašských domů se nachází v uličkách V kútě, Zauličí, Kopec, Dolní ulice, Vrchní ulice, Dolní a Horní Baša. Tou nejoblíbenější je však Jaroňkova ulička, která je také 374/417
známá pod názvem štramberská Zlatá ulička. Některé z domů, které se zde nacházejí, jsou více než 300 let staré. Valašské domy byly většinou postaveny tak, že jsou do ulice obráceny vysokým štítem. Sruby domů jsou postaveny z masivních neotesaných klád, materiál na stavby se získával kácením stromů v beskydských lesích. Místní zachovalá lidová architektura je o to cennější, že většina těchto domů a chalup je stále obydlena starousedlíky i lidmi mladšími. Městská památková rezervace tak není jen pustým neobydleným souborem staveb, ale stále žije svým skutečným životem. Většina valašských domů z památkové rezervace Štramberk je zapsána na seznamu nemovitých kulturních památek. Staré fojtství v Kopřivnici. Vynikající památkou lidové zděné architektury je staré fojtství čp. 1, které na starších základech postavil Jakub Šustala r. 1789. V přízemí fojtství je instalována stálá expozice o zakladateli zdejší tradice dopravních prostředků synu kopřivnického fojta Ignáci Šustalovi. Výrobu kočárů zahájil právě zde v hospodářských budovách starého fojtsví, později ji přenesl do větších prostor. Areál Fojtství a muzeum Obecné školy v Kozlovicích. Historická stavba fojtství, nacházející se v centru obce Kozlovice, v minulosti sloužila jako příbytek pro valašské vojvody a vrchní správce salaší. Součástí celého areálu je také živý skanzen Obecné školy. Expozice sakrálního umění prezentuje sakrální předměty, které jsou často typickým lidovým produktem. I přes svoji technickou nedokonalost jsou však vzácným dokladem toho, jakým způsobem naši předkové projevovali svoji úctu Bohu. Areál na mlýně nedaleko Kozlovic. Nedaleko Kozlovic se nachází citlivě zrekonstruovaný mlýn s 250 m dlouhým náhonem a plně funkčním mlýnským kolem. Ve své době patřil mlýn k těm nejstarším v Kozlovicích. Mlýnský mechanismus byl poháněn jediným mlýnským kolem na tzv. horní vodu. Ve druhé polovině 20. století však přestal mlýn plnit svoji roli a rychle upadal. V současné době slouží areál mlýna široké veřejnosti, cyklistům, turistům i místním občanům jako centrum poznání, výtečné kuchyně a zábavy. V areálu mlýna lze navštívit stálou expozici dobových artefaktů, které byly sesbírány ze statků a kuchyní dávných obyvatel Kozlovic. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Výroba automobilů – Tatra Kopřivnice – Tatra je český výrobce automobilů sídlící v Kopřivnici v Moravskoslezském kraji. Firma byla založena v roce 1850 Ignácem Šustalou, který začal v malé rodinné firmě vyrábět kočáry a bryčky. Postupně se rozrůstala a začala se orientovat na nové druhy dopravy. V roce 1897 vyrobila jeden z prvních osobních automobilů ve střední Evropě (Automobil Präsident), v roce 1898 první nákladní automobil. Výraznou osobností firmy byl konstruktér a dlouholetý technický ředitel Hans Ledwinka (v Tatře byl zaměstnán v letech 1897–1945). Ten byl tvůrcem dodnes Tatrou využívané koncepce podvozku s centrální rourou a kyvnými nápravami, který bývá označován jako páteřový rám – ve světě je však známější označení Tatra-concept. Kopřivnická automobilka byla po druhé světové válce předurčena především k výrobě těžkých nákladních automobilů. Tatra dostala také příkaz vyvinout a vyrábět nové luxusní limuzíny pro vedoucí pracovníky a stranické funkcionáře – nejprve ve smíchovské projekční kanceláři a poté oficiálně v Kopřivnici vyvinuli limuzínu Tatra 603. Podnik vydražila v březnu 2013 společnost Truck Development, název firmy se změnil na Tatra Trucks. Tatra 87 – automobil vyšší třídy vyráběný v letech 1937 až 1950 byl luxusní aerodynamický automobil, který své kvality prokázal mimo jiné i v letech 1947–1950, kdy s tímto vozem stříbrné barvy podnikli Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Podle amerického listu The New York Times byla sběratelským autem roku 2010. Nákladní automobily Tatra se ve světě proslavily i díky úspěchům v soutěžích rallye, zejména v nejtěžší rallye světa – Rallye Dakar, které se poprvé zúčastnily v roce 1986. Zasloužil se o to především legendární pilot Karel Loprais, který z 19 startů v této soutěži v letech 1986–2006 šestkrát zvítězil, čtyřikrát dojel na druhém místě, jednou třetí, dvakrát čtvrtý, jednou sedmý. Jako v té době bezkonkurenčně nejúspěšnější účastník tohoto závodu v kategorii kamiónů si v roce 1994 vysloužil přezdívku Monsieur Dakar. Technické muzeum Tatra v Kopřivnici nabízí nápaditě vystavenou sbírku 60 modelů slavné značky Tatra především osobních a nákladních automobilů ze všech vývojových etap. Sbírku obohacují unikáty jako např. akrobatický dvojplošník Tatra 131, zavěšený vysoko nad hlavami návštěvníků, první automobil Präsident, vyrobený 375/417
v roce 1897, unikátní aerosaně V 855 z roku 1942, vyrobené pro německou armádu, Tatraplan T 600, který byl předán darem sovětskému vůdci Stalinovi, Tatra 805 cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, železniční drezína a mnohé další. Jsou zde rovněž vystavena vojenská vozidla, hasičské vozy a závodní auta. Výstava je doplněna dobovými materiály, modely exponátů, konstruktérskými návrhy a raritami. Zvláštní exponát je vystaven před muzeem: motorový vůz Slovenská strela, elegantní unikát z roku 1936. Slovenská strela se stala symbolem technické dokonalosti a vyspělosti tatrováckých tvůrců a jejich spolupracovníků. V červenci 2010 se stal železniční vůz Slovenská strela národní kulturní památkou. Lašské muzeum v Šustalově vile v Kopřivnici – expozice je věnovaná historii Kopřivnice a počátkům místní kočárové výroby. Právě v Kopřivnici v roce 1850 začal Ignác Šustala, fojtův syn, s výrobou prvních bryček a kočárů. Ve zcela unikátním Technickém muzeu Kopřivnice je zachycena téměř stopadesátiletá historie automobilky Tatra od doby, kdy byl roku 1897 vyroben první automobil v RakouskoUhersku, nazvaný Präsident. Kopřivnická majolika je keramika s bílou glazurou, na které jsou namalovány rostlinné motivy, lidské postavy a zvířata, hlavně ptáci a jeleni, často i cechovní symboly, to všechno v barvách vysokého ohně – sytě modré, žluté, zelené a okrové. Nejstarší doklady nalezneme na hukvaldském hradě v podobě zelených kamnových kachlů. Dále to byly ozdobné talíře, hrníčky a džbány. Jejich podstatným rysem je malovaná kytička, v níž převládá velká červená růže a žlutý tulipán s oranžovými okraji nad drobnými kvítky modré barvy a hojnou zelení listů. V Lašském muzeu v Šustalově vile je instalována obsáhlá sbírka umělecké majoliky, keramiky a zdobených kachlových kamen z produkce někdejší kopřivnické továrny na hliněné zboží. Expozice čítá přes 300 artefaktů vyráběných v letech 1830–1890: talíře, misky, šálky, džbány, pohárky zvané becherky a výrobky z období zdobené umělecké majoliky (1885–1890). V zimní zahradě (sala terena) se nachází ukázka z výroby kachlů a zdobení na kamna. Samotná zdobená majoliková kamna v tzv. staroměstském stylu jsou rozestavěna v různých částech vily. Tato dosud nejobsáhlejší expozice věnovaná kopřivnické „Kachlovce“ zahrnuje i formy na výrobu zdobených nádob a kachlů. Se 150letou historií tohoto kdysi proslulého podniku se můžete seznámit prostřednictvím listovacích panelů nebo krátkého dokumentárního filmu. Výroba umělecké litiny a smaltu. Frýdlant nad Ostravicí má dlouholetou tradici výroby umělecké litiny a smaltu. Frýdlantské železárny byly založeny krátce před polovinou 17. století. Součástí výrobního sortimentu se postupně stalo i litinové zboží, v první polovině 19. století to byly různé drobné dekorativní a užitkové předměty jako kalamáře, krucifixy atd. S produkcí železáren úzce souviselo smaltérství. Původně se jednalo o smaltování různých hrnců a váziček, v novější době na tuto tradici navázal smalt umělecký. Jeho výrazem je pořádání každoročních sympózií, výsledky práce výtvarníků jsou prezentovány v Galerii smaltu a litiny. V Sedlištích se pak nachází hřbitov s ojedinělou sbírkou litinových náhrobků. Zpracování kůží, řemenářství, výroba bičů. Metylovice byly od 17. století až do poloviny 20. století neodmyslitelně spjaté s kožedělnou výrobou. Důležitým mezníkem se stala druhá polovina 19. století, kdy se zavedením masové výroby kvalitních bičů stala známou po celé Evropě. Obyvatelé okolních vesnic nazývali Metylovice hanlivě „Koňské nebe“. Metylovičtí řemenáři se však snažili povznést význam své obce a vybudovat z ní uznávané „Kožane město“. V obci Metylovice bylo v prostorách bývalé řemenářské dílny otevřeno obecní muzeum se stálou expozicí „Kožane město“, dokumentující slavnou historii řemenářství, vydělávání kůží a výroby proslulého metylovického biče. V expozici jsou představeny zejména výrobní postupy a svébytná práce i život řemenářů z Metylovic. V Muzeu Lašská jizba v Sedlištích se mohou návštěvníci seznámit se způsobem života místních zemědělců a horníků, kteří pracovali v ostravsko - karvinských dolech. Je zde ke shlédnutí zařízená světnice i řemeslné nástroje, lze tkát na starém tkalcovském stavu. Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Včelařství – Muzeum včelařství v Chlebovicích – v Chlebovicích se do dnešní doby zachovala budova fojtství. Vzhledem ke špatnému stavu budovy proběhla v letech 1988–1992 její generální rekonstrukce. Nyní je v ní umístěna včelařská 376/417
prodejna, byl zde vybudován včelařský skanzen a muzeum včelařství, muzeum obce Chlebovice a muzeum Bezručova kraje. V tomto unikátním muzeu je možné zhlédnout úly od nejstarších slaměných až po nejnovější z tvrzeného polystyrénu a řadu dalších předmětů vztahujících se ke včelaření. Na Lašsku bylo včelařství hojně rozšířeno, a to v krásných starobylých úlech. Dokladem toho jsou i dnešní včelaři a spolek včelařů, který na území Lašska pracuje. Obyčeje a zvyky, události V jižní části regionu jsou doposud živé velikonoční zvyky, např. velikonoční klepání či šmigrust (pomlázka), staví se též máje, nechybí ani vánoční zvyky. Stavění májí – přelom dubna a května je časem stavění májí s ozdobeným vrškem. Máje, máj nebo také májka je slovo zažité pro vyzdobený strom bez větví (nejčastěji jehličnan, výjimečně břízu) pomocí mašlí a pentlí, který se staví na významné místo v obci nebo ve městě. Se stavěním máje je spojena i tradice, kdy je nutné máj v noci hlídat, jelikož muži a chlapci z okolních vesnic se pokouší porazit ji nebo odříznout její vyzdobený vrchol. Ochrana vesnické máje je pro její obyvatele velice prestižní a zvyšuje tak zdravou rivalitu mezi obyvateli sousedních vesnic. Pokud dojde ke stržení máje nebo odříznutí její koruny, je to pro její ochránce a pro celou vesnici veliká ostuda. Velikonoční šmigrust – na Velikonoční pondělí probíhá tradiční pomlázka, kdy chlapci chodí vesnicemi a městy s bohatě vyzdobeným korbáčem neboli tatarem, obvykle upleteným z prutů vinné révy, a navštěvují děvčata, která se jim poté za jejich šlehání odmění malovanými kraslicemi nebo jinými pochutinami. Zejména starší muži jsou někdy odměněni alkoholickými nápoji. Mrskání děvčat je někdy doplněno i o polévání děvčat studenou vodou, které je na severní Moravě známé pod výrazem šmigrust nebo šmirgust a ve Slezsku jako šmigust. Šmigrust tak kombinuje polévání děvčat se šleháním. Šlehání symbolizuje předávání svěžesti, ohebnosti a mladosti mladého proutku, kterým jsou dívky šlehány. Děvčata tak strpěly šlehání proto, aby po celý rok byla plná života, dobré nálady a pevného zdraví. Sochovy národopisné slavnosti – národopisné slavnosti, které probíhají v obci Lhotka, se poprvé uskutečnily v roce 1995 k připomenutí 25. výročí úmrtí pana Vincence Sochy. Pan Socha, narozený ve Štramberku, byl významným národopisným pracovníkem, tělovýchovným, osvětovým a politickým činitelem a funkcionářem. Většinu svého života však prožil ve Lhotce, ve které se věnoval sběratelství lidových písní a tanců. Součástí slavností je úvodní shromáždění u pamětní sochy Vincence Sochy a následný průvod národopisných souborů do dějiště slavností. V rámci slavností lze zhlédnout vystoupení několika dětských a dospělých folklorních souborů z Lašska. Mytologie, obřady Pověst o vzniku Štramberských uší. Podle místní legendy se původ cukrovinky váže k tatarskému tažení v roce 1241, kdy si nepřátelské vojsko rozložilo tábor na úpatí blízkého kopce Kotouč. Podle pověsti místní obyvatelé po noční bouři prokopali hráz rybníka a ležení vytopili. Když voda opadla, našli prý na místě vaky s nasolenýma lidskýma ušima, které Tataři utínali křesťanům a posílali svému chánovi. Údajně na památku této události se ve městě v předvečer svátku Nanebevstoupení Páně každoročně peče cukroví slazené medem a ochucené tajnou směsí koření. Hudební a taneční folklor Lidová píseň a muziky Lašsko se vyznačuje velkým bohatstvím lidových písní a tanců a neobyčejnou tanečností a hudebností. Lašská taneční píseň, charakteristická svou zádumčivostí, melodickou krásou a bohatostí tvoří podstatnou část hudebního folkloru Moravy. I když z vnějšku hudební život Lašska byl pozadu za hudebním vzestupem ostatních moravských měst, v duchovním životě lidu hrála hudba závažnou úlohu. Lašsko je považováno za kraj nejkrásnějšího zpěvu kostelního, kraje bohatého na písňové legendy a koledy. Lašsko bylo krajem cimbalistů. Proto zhusta hrávaly k tanci cimbálové muziky (s malým cimbálem) nebo pouze muziky hudecké. Při domácích tancovačkách se hrávalo i na harmoniku. Lašské tance Po celém území Lašska bylo zaznamenáno od druhé poloviny 19. století několik set lidových tanců a tanečních písní včetně záznamů hry lidových muzik. K charakteristickým tancům patří: 377/417
Starodávný (jinak též „valašský“ nebo „zachodzeny“) – nejrozšířenější tanec Lašska polonézového (třídobého) rázu. Zvrtek – dynamický dvoudobý točivý tanec předčardášového typu. Čardáš (zvaný též „kysucký čardáš“) – v některých případech tančí jen ženy společně v kole jako tzv. „babsky“. Skok (zvaný též „Ondrášův skok“ nebo „hajduch“) – sólový chlapecký tanec severních Beskyd s ostrým, výrazným rytmem. Tance figurální – tance mladšího původu, tančí se pouze na jediný taneční nápěv či píseň (čeladensky, zbujan, kalamajka, pilky, vojtek, dymak, kohut, hulan, mazur, šotyšky, šatečkovy, ruska polka, požehnany aj.) Leoš Janáček podle vzoru Dvořákových „Slovanských tanců“ složil podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem „Lašské tance“. Janáčkovy Hukvaldy – v budově místní školy v Hukvaldech se jako deváté z třinácti dětí narodil 3. Července 1854 hudební skladatel Leoš Janáček. V roce 1994 při výročí 140 let od jeho narození byl uspořádán první ročník hudebního festival, který nese název Mezinárodní hudební festival Janáčkovy Hukvaldy. Festival se koná každoročně v létě v areálu hukvaldského hradu a v blízkosti se nacházející obory. Původním cílem festivalu byla snaha uvádět a prezentovat tvorbu tohoto významného hukvaldského rodáka a také snaha propojit divadelní tvorbu s hudbou. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Na Lašsku se hovořilo lašským nářečím. Dnes jej lze slyšet pouze náhodně u některých starších obyvatel či na vystoupeních lašských folklorních souborů. Jde o dialekt, jehož základním znakem je přízvuk na předposlední slabice a úsečnost, která značí úplný zánik délky (stryc, dobreho, prosiš, kusek). Slabiky de, te, ne se vyslovují měkce (děn, tětka, něpiš). Charakteristickým znakem je též přeměna „á“ v „o“ (jo místo já, vološ místo voláš apod.). Nádech tohoto dialektu je podobný polštině, hlavně svou intonací. Hlavním kladem laštiny je hudebnost, zvučnost a vzácný rytmický spád. Další příklady: Kaj idětě? – Kam jdete?, podtinek (na podtinku) – zápraží (na zápraží), děvucha – děvče, synek – kluk, taleř – talíř, kura – slepice, lyžka – lžička. Významné folklorní festivaly a soubory Mezinárodní folklorní festival Frýdek-Místek se koná po dobu šesti dnů pravidelně na přelomu jara a léta ve městě Frýdek-Místek a jeho okolí. Je festivalem přehlídkovým, určeným všem věkovým skupinám nadšených muzikantů, zpěváků a tanečníků folklorních souborů z Čech, Moravy, Slezska a zahraničí. Souznění – mezinárodní festival adventních a vánočních zvyků, koled a řemesel se koná poslední adventní víkend na několika místech Moravskoslezského kraje. Pestrý program nabízí v předvánočním čase po čtyři dny od čtvrtka do neděle nejen koncerty a představení v zajímavých prostorách (kostely, koncertní sály, exteriér aj.), ale také doprovodné výstavy, umělecká řemesla, filmové představení a slavnostní mši svatou. Součástí je i oblíbený vánoční jarmark s následným zvykoslovným programem a nabídkou regionálních kulinářských specialit v Kozlovicích. Festival, který je ojedinělou mezinárodní přehlídkou tohoto typu, vrcholí nedělní ukázkou i prodejem výrobků uměleckých řemeslníků, koštem vybraných nápojů a závěrečným Galakoncertem s bohatým programem v Domě kultury města Ostravy. Lašský soubor písní a tanců Ondřejnica pracuje na chvále rodného Lašska, v pokoře k písním a tancům našich předků, v úctě k lidovým hudcům, tanečníkům a zpěvákům. Malá Ondřejnica je dětský soubor, který prezentuje tanec a zpěv z Lašska. Grunik, Ostravice – soubor vznikl jako zájmový kroužek dětí při Základní škole v Ostravici v roce 1981. Repertoár souboru pochází z oblasti horského Lašska, sousedních Kysuc a přilehlé oblasti Jablunkovska – tedy ze severozápadní části Karpat. Soubor lidových písní a tanců Javorník, Nový Jičín, prezentuje regiony Valašsko, Lašsko. 378/417
Cimbálová muzika Kotek, Frýdlant nad Ostravicí. Cimbálová muzika Pramínky, Kopřivnice. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Štramberské uši – perníkový cukrářský výrobek s medem a tajnou směsí koření. Receptura je chráněna a výrobek mohou vyrábět a prodávat jenom obyvatelé Štramberku, kteří vlastní licenci. Mezi výrobci se vede spor, jestli jsou lepší „uši“ lité do formy, nebo „uši“ válené. Medové perníčky – tradiční medové pečivo dle staré receptury našich prababiček z 19. století vyrábí Božena Seibertová. Těsto je ručně válené, ručně vykrajované a taktéž ručně zdobené. Formičky jsou vyrobeny dle vlastních návrhů (např. kočička, zajíček), sortiment motivů je široký. Hukvaldské koláčky a sklenovské preclíky – na Hukvaldech to voní tradičními sladkými koláčky a sklenovskými preclíky. Každým rokem je můžeme ochutnat na Dnech hukvaldských preclíků a koláčků. Freudova neřest – čokoládové doutníky „Freudova neřest“ se poprvé objevily na trhu při příležitosti 150. výročí narození Sigmunda Freuda, tohoto významného rodáka z Příbora, který je miloval. Kandované ovoce je naložené do pepře nebo čili koření a zalité do čokolády ve formách doutníků, ty nejsou pálivé, mají jen pikantní až tabákovou chuť. A proč „Freudova neřest“? Freud kouřil vášnivě doutníky a nepřestal ani při onemocnění rakovinou hrtanu, na kterou také zemřel. Příborské šifle – medová laskomina, která je opředena spoustou dohadů. Vedou se diskuse o tom, zda byly pečené na velkém plechu a pak krájené do obdélníkových tvarů, nebo zda byly odlévány do obdélníkových forem, nebo se skládaly z jednotlivých krájených proužků do tyčinek. A co stojí za jejich tvarovým původem? „Šífy“ – jinak řečeno vory. Místní šífaři si v minulosti brávali medový výrobek s sebou na své plavby. Příborská freudovka – v období kolem roku 1980 existovala v Příboře likérka produkující hořké likéry. Jeden ze starých receptů této likérky se dochoval a dnes je opět v prodeji pod názvem „Příborská freudovka“. Freudovka proto, že podle ústních pramenů byl jedním z prvních degustátorů starý pan Jákob Freud. Tato lihovina je složena z macerátu ze směsi 10 bylin, vody, jemného rafinovaného lihu a rafinovaného cukru. Bylinný likér Lysá hora – Staré město – lahodné bylinné likéry jsou produkty společnosti Beskydské likérky sídlící ve Starém Městě u Frýdku-Místku. Likérka funguje na rodinné bázi, je zaměřena na výrobu prvotřídních bylinných likérů, při jejichž výrobě se využívá výhradně přírodních surovin, bez přidávání umělých sladidel. Společnost svojí produkcí navazuje na významného beskydského rodáka pana Hermana Lowa, jenž se proslavil svým bylinným likérem Lysá Hora. Společnost se zaměřuje na výrobu bylinných likérů, např. beskydské bylinné, čokoládového cherry nebo likéru Lysá hora, jehož výroba byla znovu po letech obnovena. K sortimentu likérky patří také beskydské sirupy, kterých se v likérce vyrábí hned 22 různých druhů. Pivovar Radegast v Nošovicích – od roku 1999 je pivovar Radegast součástí největší pivovarské firmy v České republice, společnosti Plzeňský Prazdroj, a. s. V Pivovaru Radegast se vaří pivo od roku 1970, je nejmladším a nejmodernějším pivovarem v České republice. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: Beskydský Horizont, Kunčice pod Ondřejníkem Carbon, Frýdek-Místek Horský hotel Sepetná, Ostravice Miura hotel, Čeladná Restaurace Ondráš, Sviadnov Regionální produkty Figurky z kukuřičného šustí. Mária Kubalová používá pro výrobu figurek kukuřičné šustí, velice starý přírodní materiál, který je náročný na přípravu i provedení. Začíná to sběrem v pravou dobu a pak následují další procedury, aby bylo šustí kvalitní. Šustí síří plátky (co se používají třeba na sudy), pak ho v pytlích vysuší na slunci – tím dostává svoji pružnost a nedostanou se do něho broučci. Brašnářství. Pavel Carbol ve Frýdku-Místku vyrábí tradiční i originální kožené výrobky. K výrobě brašnářských výrobku používá výhradně kvalitní hovězí usně, které odebírá od předních českých dodavatelů. Podobně i Ivo Ručka vyrábí kvalitní 379/417
brašnářské a sedlářské produkty. Mýdlařství. Tomuto řemeslu se věnuje Alena Milíčková z Řepiště. Je poslední mýdlařkou na celé Moravě, která vyrábí mýdlo pouze ručně a podle starých receptur. Dlabání dřeva. Štefan Kanaloš z Ostravy se věnuje dlabání ze dřeva. Vydlabává z něho různé předměty denní potřeby, jako jsou misky, lžičky apod. Pan Kanaloš má titul Nositel tradice lidových řemesel. KLASTRY ATRAKTIVIT Galerie uměleckého smaltu a litiny – Expozice Galerie uměleckého smaltu a litiny ve Frýdlantu nad Ostravicí přibližuje nejzajímavější fázi výroby umělecké litiny, která začíná v první třetině 19. století a doznívá v době secese. Představuje kopie uměleckých děl renesance, baroka, ukázky zbroje, individuální výtvarné návrhy a stylová litinová kamna. Jádrem expozice je však expozice uměleckého smaltu, která na moderní tvorbě umělců ukazuje využití staré technologie smaltu. Od roku 1999 jsou zde vystaveny práce více než dvacítky umělců z celé Evropy, kteří se účastní mezinárodních sympozií Frýdlantský umělecký smalt. Jedná se o jedinečnou evropskou sbírku smaltu svého druhu. TEMATICKÉ TRASY Tradiční výroba a řemesla na Lašsku – Věci tak rozdílné, jako jsou automobily Tatra, originální špičková keramika, kachle, umělecká litina a smalt či řemenářské výrobky a biče mají společného jmenovatele. Je jím um a invence lidí z Lašska, kteří dokázali povýšit běžné produkty denního života na výrobky světové úrovně. Obdivujete-li práci, která je vidět a má svou hodnotu, uměleckou i řemeslnou, pak se vydejte na cestu právě po Lašsku. Jako první se zastavte v městě Kopřivnice a dojděte se podívat do Lašského muzea. Uvidíte zde jednak expozici věnovanou výrobci automobilů Tatra Kopřivnice a počátkům kočárové výroby v regionu a jednak expozici věnovanou tradiční kopřivnické majolice. Technické muzeum Tatra v Kopřivnici nabízí nápaditě vystavenou sbírku 60 modelů slavné značky Tatra především osobních a nákladních automobilů ze všech vývojových etap firmy. Sbírku obohacují unikáty jako např. akrobatický dvojplošník Tatra 131, zavěšený vysoko nad hlavami návštěvníků, první automobil Präsident, vyrobený v roce 1897, unikátní aerosaně V 855 z roku 1942, vyrobené pro německou armádu, Tatraplan T 600, který byl předán darem sovětskému vůdci Stalinovi, Tatra 805 cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, železniční drezína a mnohé další. Jsou zde rovněž vystavena vojenská vozidla, hasičské vozy a závodní auta. Výstava je doplněna dobovými materiály, modely exponátů, konstruktérskými návrhy a raritami. Zvláštní exponát je vystaven před muzeem: železniční vůz Slovenská strela, elegantní unikát z roku 1936. Slovenská strela se stala symbolem technické dokonalosti a vyspělosti tatrováckých tvůrců a jejich spolupracovníků. V červenci 2010 se stal železniční vůz Slovenská strela národní kulturní památkou. Pokud chcete vidět počátky místní kočárové výroby, zajděte do Lašského muzea v Šustalově vile v Kopřivnici. Právě zde v roce 1850 začal Ignác Šustala, fojtův syn, s výrobou prvních bryček a kočárů. Ve stejném muzeu pak najdete i expozici věnovanou kopřivnické majolice, což je keramika s bílou glazurou, na které jsou namalovány rostlinné motivy, lidské postavy a zvířata, hlavně ptáci a jeleni, často i cechovní symboly, to všechno v barvách vysokého ohně – sytě modré, žluté, zelené a okrové. Jejich podstatným rysem je malovaná kytička, v níž převládá velká červená růže a žlutý tulipán s oranžovými okraji nad drobnými kvítky modré barvy a hojnou zelení listů. Expozice čítá přes 300 artefaktů vyráběných v letech 1830–1890: talíře, misky, šálky, džbány, pohárky zvané becherky a výrobky z období zdobené umělecké majoliky (1885–1890). V zimní zahradě (sala terena) se nachází ukázka z výroby kachlů a zdobení na kamna z produkce někdejší kopřivnické továrny na hliněné zboží. Samotná zdobená majoliková kamna v tzv. staroměstském stylu jsou rozestavěna v různých částech muzea. Tato dosud nejobsáhlejší expozice věnovaná kopřivnické „Kachlovce“ zahrnuje i formy na výrobu zdobených nádob a kachlů. 380/417
Další zastávkou na této trase řemesel je Frýdlant nad Ostravicí a jeho městské muzeum. V něm je instalována expozice Výroba umělecké litiny a smaltu. Frýdlant nad Ostravicí má totiž dlouholetou tradici ve výrobě umělecké litiny a smaltu, jednalo se především o různé drobné dekorativní a užitkové předměty, jako byly kalamáře, krucifixy atd. S produkcí železáren v regionu úzce souviselo smaltérství. Původně se jednalo o smaltování různých hrnců a váziček, v novější době na tuto tradici navázal smalt umělecký. Jeho výrazem je pořádání každoročních sympozií Frýdlantský umělecký smalt., výsledky práce výtvarníků jsou pak prezentovány v Galerii smaltu a litiny. V Sedlištích se pak nachází hřbitov s ojedinělou sbírkou litinových náhrobků. Aby byl váš obrázek o regionu a jeho řemeslech úplný, navštivte obec Metylovice. V obci Metylovice bylo v prostorách bývalé řemenářské dílny otevřeno obecní muzeum se stálou expozicí „Kožane město“, dokumentující slavnou historii řemenářství, vydělávání kůží a výroby proslulého metylovického biče, známého po celé Evropě. V expozici jsou představeny zejména výrobní postupy a svébytná práce i život řemenářů z Metylovic. Dřevěné stavby Lašska – Nejstarší památky lidové lašské kultury jsou většinou ze dřeva, neboť celý lašský kraj dřevem přímo oplýval. Na Lašsku se tedy stavěly celé vesnice i s kostelem ze dřeva. Snad jen fojtství se svými dvojitými barokními střechami a bílými zdmi se odráželo od šedivé záplavy dřevěných chalup. Největší rozkvět tohoto dřevěného stavitelství můžeme pozorovat v 18. století. Zkuste se tedy na chvíli vrátit do minulosti a udělat si výlet po starých dřevěných stavbách, především kostelech, které jako by přežily z oné „doby dřevěné“. - Výchozím bodem trasy za poznáním lašské lidové architektury je historické město Štramberk, kde se v místní části Tamovice nachází dřevěný kostel sv. Kateřiny ze 14. století, který má některé původní architektonické prvky – gotický oblouk, okno s kružbami a lomený portál bočního vchodu. Poblíž se nachází součást staré křížové cesty. - Odtud se vypravíte na severovýchod k Frýdku-Místku, cílem je však kostel sv. Archanděla Michaela v Řepišti z roku 1652, jenž je ovlivněn přestavbami z první poloviny 20. století. - Dále pokračujeme ke kapli sv. Kříže v Hájku u Lískovce. Kaple byla zvětšena do dnešní podoby v roce 1834 a celá je postavena ze širokých desek. Před vchodem ji doplňují sochy Panny Marie a Spasitele, umístěné po stranách kamenného schodiště, které klesá ke studni. - Odtud se trasa stáčí na jih do Sedlišť u Frýdku-Místku, kde stojí kostel Všech Svatých, velmi kvalitní jednolodní roubená stavba z roku 1624. Je ukázkovým dokladem slezského lidového stavitelství. - Následuje malý trek na vrchol Prašivá s kostelem sv. Antonína Paduánského. Ten byl postaven roku 1640 hrabětem Jiřím z Oppersdorfu jako dík za záchranu před rozzuřeným jelenem. - Cesta za dřevěnou architekturou končí v obci Komorní Lhotka, kde lze zhlédnout pěknou a zachovalou zástavbu lidové dřevěné architektury těšínského typu z 18. století.
381/417
PASPORT SUBREGIONU OSTRAVSKO ANOTACE Ostrava leží nedaleko slovenských a polských hranic DESTINACE s výhledem na krásné pohoří Beskyd. Město vzniklo na tzv. Jantarové stezce, kterou obchodníci od pradávna využívali jako hlavní cestu spojující Baltské a Středozemní moře. Zlomový byl pro město objev uhlí ve druhé polovině 18. století, na který později navazoval rozvoj železáren. Těžba uhlí definitivně skončila v roce 1994. Na místě původních dolů vznikla hornická muzea, místní industriální dědictví představuje výjimečný skvost architektury. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Součást regionu Severní Morava a Slezsko ZÁKLADNÍ TÉMA Industriální Ostrava, ocelové město – tradice PRO těžby černého uhlí a zpracování železné rudy na MARKETINGOVOU Ostravsku KOMUNIKACI PRŮNIKY PERSONIFIKACE REGIONU Jaromír Nohavica, známý písničkář, se narodil v roce 1953 v Ostravě. Jeho první veřejné vystoupení s vlastním repertoárem proběhlo (náhodně) v březnu 1982 na Folkovém kolotoči v Ostravě-Porubě a jako vyzrálý písničkář se záhy vyhoupl mezi českou folkovou špičku. Zpívá především vlastní písně, ale také překlady písní ruských autorů Vladimira Vysockého nebo Bulata Okudžavy – sám se mnohokrát zmínil o svém tíhnutí k ruským inspiracím. Zhudebnil a nazpíval některé básně ze Slezských písní Petra Bezruče. Jeho písně jsou do značné míry oblíbeny díky tomu, že zpívá o obyčejném životě a o člověku, jsou lyricko-epické, často však i ironizující. Nohavica rád používá nářečí z Ostravska a okolí Těšína. Solomon Mayer Rothschild, známý vídeňský bankéř, se narodil v roce 1774 ve Frankfurtu nad Mohanem. Byl průkopníkem železnice v rakouské monarchii. Založil konsorcium, které získalo koncesi na výstavbu novátorské tratě nazvané reklamně „Kaiser Ferdinand Nordbahn“ (Severní dráha Ferdinandova) a spojující sídelní město Vídeň s Ostravskem, Krakovem, solnými doly v Bochni a Wieliczce. Pro svoji společnost v srpnu 1842 koupil a úspěšně provozoval vítkovické železárny. V prosinci 1842 získal také koncesi k těžbě uhlí a železných kovů ve Slezsku. V době svého vlastnictví vítkovických železáren se postaral o jejich výrazný rozmach, který umožnil také významný rozvoj Vítkovic a celé Ostravy. Po jeho smrti v roce 1855 v Paříži se stal dědicem průmyslových podniků na Ostravsku jeho syn Anselm Rothschild. ATRAKTIVITY (Ne)hmotné kulturní dědictví UNESCO, národní a krajské seznamy nehmotného kulturního dědictví Autentický zážitek z dolování uhlí se návštěvníkům nabízí v bývalých hornických areálech v Ostravě. Industriální soubory v Ostravě jsou z hlediska mezinárodního srovnávání zcela ojedinělé, neboť jsou zde soustředěny autenticky dochované areály donedávna funkčních uhelných dolů, koksárenských baterií a vysokých pecí. V ucelené podobě se na jednom místě prezentuje celá technologie výroby železa na bázi kamenného uhlí. Ostravské industriální dědictví je historickým dokladem hospodářského vývoje města, které se v průběhu 19. a 20. století změnilo ze stagnujícího v průmyslové velkoměsto, a je tak jedinečným svědectvím vzniku velkoměsta na základě těžkého průmyslu. Na indikativní seznam UNESCO byly vybrány nejcharakterističtější areály: důl Anselm / Eduard Urx, důl Michal / Petr Cingr v Ostravě-Michálkovicích, důl Hlubina, koksovna a vysoké pece Vítkovických železáren a Větrná jáma Vrbice v Ostravě. Historie Dolu Michal sahá až do roku 1843, kdy začal rakouský stát hloubit v Michálkovicích u Ostravy dvě důlní jámy. Jedna z nich, tzv. Michálkovická jáma č. 3, pak byla přejmenována po zesnulém c. k. dvorním radovi Michaelu Laierovi na jámu Michal. Svůj provoz ukončil důl Michal v roce 1994, nyní je prohlášen národní kulturní památkou a je zahrnut do indikativního seznamu České republiky pro zápis do světového kulturního dědictví UNESCO. Prohlídková trasa umožňuje návštěvníkům 382/417
procházet stejnou trasu, jakou každodenně absolvovali horníci při nástupu do práce: sleduje cestu horníka od šaten až přímo k vlastní jámě v celé délce. Důraz je přitom kladen především na autenticitu prostředí i detail, záměrem bylo zachovat celý areál v jeho původní podobě tak, jako by lidé, kteří zde pracovali, právě odešli a zanechali vše na svém místě. Prohlédnout si tak můžete řetízkové šatny, koupelny mužstva, cechovnu, lampovnu, jámovou budovu, most pro pohyb mužstva z lampovny do jámové budovy a strojovnu s původním technickým zařízením. Větrná jáma Vrbice v Ostravě byla vystavěna roku 1911 společností Severní dráhy Ferdinandovy a její reprezentativní průčelí je orientováno k železniční trati Ostrava– Bohumín, bývalé Severní dráze Ferdinandově. Ve strojovně je zachován elektrický těžní stroj AEG Union z roku 1916. Po stavební stránce je jedním z nejpozoruhodnějších dolů Ostravsko-karvinského revíru, uchází se o zápis do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Pro svůj působivý architektonický ráz je lokalita chráněna státem jako kulturní památka ČR. Dnes na vrbickém dole provozuje OKD, DPB Paskov degazační stanici pro odsávání důlních plynů z podzemí. Lidová architektura, archeoskanzeny Hornické kolonie ve Vítkovicích. Nejprve vznikla dělnická kolonie tvořená čtyřmi jednopatrovými domy zvaná Westend. Následovaly čtyři úřednické domy Anglické kolonie. Pro vyšší úředníky byla na křižovatce dnešních ulic Ruské a Výstavní postavena úřednická vila. Byly vybudovány dělnické kasárny, mistrovské a úřednické kolonie a domy, závodní nemocnice, školy, závodní jesle a mateřské školy, závodní hotel, tržnice i radnice, která byla dokončena v roce 1902. Výškovou dominantou centra Vítkovic se stala v roce 1880 zvonice, původně vodárenská věž se dvěma vodojemy o obsahu 50 m3, ke které byla v letech 1883–1886 přistavěna chrámová loď kostela sv. Pavla. Charakteristickým znakem všech staveb je režné neomítané zdivo. Jubilejní kolonie v Ostravě-Hrabůvce byla postavena na počest stoletého výročí trvání Vítkovického horního a hutního těžířstva v letech 1921–1932. Autor projektu, ostravský architekt Ernst Korner, uplatnil v tomto díle vliv expresionismu a dekorativismu vídeňské provenience. Nejstarší hornická kolonie na Hranečníku. Před čtyřiceti lety stála na místě nynějšího sídliště Kamenec místo paneláků stejnojmenná dělnická kolonie. Čtyřicet zděných domků nechala na konci 19. století pro své zaměstnance postavit uhelná společnost Jana Wilczka. Z této kolonie pochází např. Hugo Vavrečka (dědeček Václava Havla) nebo primátor Ostravy Kotas. Muzeum Mlejn. Toto ostravské muzeum je věnováno mlýnům, které se nacházely v Moravské Ostravě a Přívoze ještě kolem roku 1900. Muzeum Mlejn je jediná budova mlýna, která se ve své podobě v centru Ostravy dochovala až do dnešních dní. Muzeum zahájilo činnost v roce 2009 a je v něm expozice věnovaná historii osmi ostravských mlýnů, které se v minulosti nacházely v dalších částech Ostravy. Kromě informací o historii mlýnů si lze prohlédnout také některé z exponátů: mlýnské kameny z mlýnů v Hrabové, Klimkovicích a Bartovicích, nářadí a stroje k úpravě a přípravě obilí, fukary, síta, měrky, váhy, cepy, kosy a další. V muzeu se nacházejí také dvě poměrně nové expozice. V roce 2010 byla zprovozněna expozice litinových mlýnků, jež je zaměřena na ukázku ručních šrotovníků a mlýnků na obilí. Další nová expozice Porkertových kuchyňských strojků byla zpřístupněna v roce 2011 a zaměřuje se na představení kuchyňských strojků vyráběných firmou Porkert od roku 1906. Tradiční řemesla a řemeslná výroba Těžba a využití uhlí. První pokusy s těžbou a využitím uhlí se prováděly v Anglii během 17. století. Rakouská vláda začala podporovat hledání ložisek během 18. století a nevynechala při tom ani Ostravsko. První, kdo se pokusil o cílevědomější těžbu, byl pravděpodobně hrabě Václav Kořenský z Těrešova roku 1753. Skutečně pravidelné dolování však začalo až v 19. století s rozvojem železáren a výstavbou železnic. Do konce tohoto století se pak těžba a související aktivity postupně koncentrují do několika málo velkých subjektů. Současně se prudce změnila tvář Ostravska: ze zaostalého zemědělského regionu se stala lidnatá průmyslová oblast. Vypuknutí první světové války po krátkém poklesu produkce přineslo rekordní odbyt, současně ale také militarizaci celého revíru. Po vzniku Československé republiky bylo k oblasti připojeno Hlučínsko, což umožnilo vytvoření Velké Ostravy v roce 1924 a sloučení některých 383/417
dolů. Vývoj těžby i sociální situace kopíroval celý poválečný ekonomický vývoj: po krátkém poklesu přišlo období konjunktury, které ukončila světová hospodářská krize roku 1929. Z ní se revír začal vzpamatovávat až po roce 1934 díky přípravám na druhou světovou válku. Během ní pak byla těžba a související odvětví plně začleněny do ekonomiky třetí říše. V posledních dnech války došlo k rozsáhlé devastaci zdejšího průmyslu jak v bojových akcích, tak v důsledku cílevědomého ničení ustupujícími Němci. Po obnovení Československa byla v dolech zavedena národní správa, kterou brzy následovalo znárodnění. Po roce 1989 byly ostravské doly uzavřeny, v provozu zůstala pouze karvinská část revíru, důl Paskov a Staříč u Frýdku-Místku. Důl Frenštát byl zakonzervován. Technické památky spojené s těžbou a využitím černého uhlí: Dolní oblast Vítkovic – areál je tvořen dolem, pecí a koksovnou. Dokonalý technologický celek je národní kulturní památkou a byl díky své výjimečnosti zapsán i na seznam Evropského kulturního dědictví. Landek Park představuje největší hornické muzeum v České republice. Jednotlivé expozice mapují vývoj těžby uhlí na Ostravsku a Karvinsku, představují i historii báňského záchranářství. Součástí prohlídkových tras je i systém podzemních štol, kam návštěvníci sfárají původní těžní klecí vybavenou audiovizuálním simulátorem opravdového „sešupu“ do těžní jámy. Zážitkem je také jízda původním důlním vláčkem. Volnočasový areál Landek Park nabízí i různé sportovní aktivity. Hlubinný černouhelný Důl Alexander ukončil svou činnost v roce 1992. Důl nenabízí prohlídky, ale vidět můžete monumentálními nadzemní konstrukce: dvě těžební věže, které byly prohlášeny za kulturní památku, starý oktagonální komín, kotelnu a několik dalších budov. Těžební věž dolu Jindřich stojí na místě původního dolu z roku 1846. Věž a těžní budova byla postavena z režného zdiva v roce 1913. Halda Ema. Název Ema se vžil pro kuželovou haldu, jejíž vrchol je ve výšce okolo 315 m n. m. v blízkosti pravého břehu řeky Ostravice. Halda je tvořena miliony tun vytěžené hlušiny pocházející z ostravských dolů. Počátky vzniku haldy nejspíš sahají ještě do doby před rokem 1920. Bělostné obláčku plynů obsahující hlavně oxid siřičitý jsou důkazem, že halda neustále pracuje. Její povrch je neustále zahříván vnitřními procesy. Uvnitř haldy dosahuje teplota neuvěřitelných 1500 °C. V minulosti byl vstup, zejména kvůli podmínkám panujícím na haldě, zakázán, avšak od září roku 2012 je opět povolen. Díky teplu, které uniká z hory, roste na haldě teplomilná flóra. V zimě se na ní neudrží sníh a celoročně zde lze vidět trávu. Výroba oceli. Na hornictví navazovala výroba velmi kvalitní oceli. Jednou z nejvýznamnějších zakázek Vítkovických železáren byla dodávka kolejnic pro stavbu Rothschildovy Severní dráhy císaře Ferdinanda. V prvních letech však musely být tyto dodávky kryty z jiných železáren, neboť dostatečné kvality kolejnic bylo dosaženo až v roce 1839. Pro uspokojení rostoucí poptávky po kolejnicích byla od roku 1847 v provozu válcovna Anselmova huť. Významné však byly i další dodávky pro železnici, např. drobné kolejivo, výhybky, dvojkolí, mosty či vagóny. Později se železárny staly výhradním dodavatelem pancéřových desek pro rakousko-uherské válečné lodě. Po vzniku samostatného Československa vyráběly železárny součásti elektráren, obří lodní hřídele, kotle a bezešvé nádoby a dodávaly je do celého světa. Vítkovice jsou lídrem ve výrobě ocelových lahví a mají téměř pětinový podíl na světovém trhu speciálně zalomených hřídelí pro velké námořní lodě. Řezbář Jaroslav Slavík vyřezává loutky, betlémy, sochy i plastiky. Svá díla vystavuje jak v ČR, tak v zahraničí (Itálie, Slovensko). Umělecké kovářství. Filip Homola se věnuje tomuto tradičnímu řemeslu a ve své dílně vyrábí jak umělecké kusy (svícny, světla, věšáky, nábytek), tak i praktické věci, jako jsou dveře, zábradlí, ploty apod. Jeho dílo můžeme najít např. na zámku v Šumperku, Fryštátu, Muzeu hl. města Prahy, na radnici ve Fryštátu či v Berlin centru v Německu a ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Výroba perníku. Anna Homolová peče tradiční medový perník. Vyrábí perník pro různé příležitosti, různých tvarů a modely krásně zdobené, voňavé a chutné. 384/417
Způsob obživy a tradiční zemědělské postupy Nebyla identifikována žádná atraktivita vhodná pro zařazení do pasportu. Obyčeje a zvyky, události Skok přes kůži. Jedná se o starobylou hornickou tradici (slavnost), při které dochází k přijímání adeptů (fuxů) do hornického stavu. Dodnes se tato tradice dodržuje na Hornicko-geologické fakultě VŠB TUO. Slavnosti na den patrona horníků sv. Prokopa (4. července) byly stavovské slavnosti, které ukazovaly hornictvo jako privilegovanou dělnickou vrstvu. V západní části Ostravska byl oficiálně uznáván do r. 1863 jako patron horníků sv. Prokop, jehož kult byl ctěn také v Čechách na Příbramsku a jinde. Prokopská slavnost byla nejvýznamnějším dnem pro ostravské horníky. Slavnosti definitivně zanikly po první světové válce a nikdy již nebyly obnoveny. Slavnosti v den patronky horníků sv. Barborky (4. prosince). Sv. Barborka byla na Ostravsku uctívána jako patronka horníků již od r. 1847 (do té doby bývala hornická slavnost 28. 10., kdy bylo údajně poprvé nalezeno uhlí). Soška či obrazy sv. Barbory zdobily důlní patra, její podobizna byla vyšita na hornických praporech, dochovaly se i obrázky na skle. Na den sv. Barbory horníci v průvodu s praporem a hudbou odcházeli na mši svatou do místního kostela, po mši se šlo rovnou do hostince, odpoledne se pak konala taneční zábava. Později tuto slavnost (v r. 1863) vytlačily a vystřídaly slavnosti na den sv. Prokopa. V Ostravě jsou také obnovené masopustní zvyky, vynášení Mařeny (Morany) a v okolních vsích chodí děvčata před Velikonocemi na Květnou neděli s májíčkem. Dny řemesel. Centrum pro rodinu podporuje zájem dětí a studentů o výuku tradičních řemesel, a proto pořádá při příležitosti Vánoc a Velikonoc Dny tradičních řemesel, kde si zájemci mohou vyzkoušet, jaké to je např. uplést košík, vytvořit svíčku, vyřezat naběračku apod. Centrum pořádá také tzv. Dny textilních řemesel, kdy představuje pracovní postupy a řemesla, která jsou nutná k tomu, aby vznikla látka, ze které se šijí oděvy. Mytologie, obřady Landecká venuše, někdy nazývaná také Petřkovická venuše, je paleolitická kamenná plastika, kterou objevil 14. července 1953 archeolog Bohuslav Klíma na lokalitě z období kultury mladšího gravettienu na ostravském vrchu Landek. Jde o 4,6 cm vysoké bezhlavé torzo mladé ženy vyřezané z krevele (hematitu). Nalezena byla pod mamutí stoličkou v místě pradávného sídliště lovců mamutů. V její blízkosti bylo nalezeno mnoho kamenných artefaktů a kosterních úlomků. Stáří sošky je odhadováno na 23 000 let. Výjimečná je např. tím, že absence hlavy byl zřejmě autorův záměr, a tím, že na rozdíl od jiných pravěkých venuší znázorňuje mladou štíhlou ženu. Hudební a taneční folklor Jaromír Nohavica, známý písničkář, se narodil v roce 1953 v Ostravě. Jeho první veřejné vystoupení s vlastním repertoárem proběhlo (náhodně) v březnu 1982 na Folkovém kolotoči v Ostravě-Porubě a jako vyzrálý písničkář se záhy vyhoupl mezi českou folkovou špičku. Zpívá především vlastní písně, ale také překlady písní ruských autorů Vladimira Vysockého nebo Bulata Okudžavy – sám se mnohokrát zmínil o svém tíhnutí k ruským inspiracím. Zhudebnil a nazpíval některé básně ze Slezských písní Petra Bezruče. Jeho písně jsou do značné míry oblíbeny díky tomu, že zpívá o obyčejném životě a o člověku, jsou lyricko-epické, často však i ironizující. Nohavica rád používá nářečí z Ostravska a okolí Těšína. Slovesný folklor (nářečí/dialekty) Na Ostravsku se mluví východní (ostravskou) skupinou lašských nářečí. Některé slovní výrazy z lašských nářečí na Ostravsku: – cyp – horník, – nemotora – původně hornický učeň, – čepani – nádobí, – cypovina – blbost, hloupost, – dřystat– mluvit hlouposti, plácat, – fikany – mazaný, – chachar – uličník, lotr, – parurazy – několikrát, – chuj s tym! – nevadí!, 385/417
– vtypjaty – hned, – šrame ti v pale – Straší ti ve věži, jsi blázen, – čumiš jak ščur do ryny – hledíš překvapeně, – vajco se robi chytřejši jak kura – úsloví. Významné folklorní festivaly a soubory Mezinárodní folklorní festival Folklor bez hranic (Ostrava) se koná obvykle ve druhém nebo třetím srpnovém týdnu. Lze na něm spatřit vystoupení mnoha souborů z různých koutů světa, například z Číny, Itálie, Turecka, Mexika, Cookových ostrovů, Chorvatska, Polska, Dánska, Ruska, Estonska, Francie, Kupverdských ostrovů atd., vždy od pondělí do pátku. Po příznivém ohlasu na nultý ročníku v roce 1998 se stal jeho první ročník součástí folklorního kalendáře festivalů a slavností, na nichž se podílí Folklorní sdružení ČR. Festival se stal přidruženým členem České sekce CIOFF a je zařazen do Národní sekce I.O.V. Pořadatelé sestavují program z pěti zahraničních souborů, jednoho souboru z Čech, jednoho z jižní Moravy, prezentují se také soubory z Ostravy a Moravskoslezského kraje. Soubor lidových písní a tanců Hlubina (Ostrava) patří mezi nejstarší taneční soubory v České republice. Vznikl v Ostravě roku 1947. Přirozeným základem pro tvorbu je folklorní materiál Slezska a Lašska (Slezská suita, Ostravské obrázky, Slezská beseda, dívčí chorovod Vjonky aj.). Soubor se jako jeden z mála v České republice tradičně zaměřuje na projevy havířského prostředí (Na havířském výletě, Na havířském bále, Havířské obrázky aj.). Vrchol tvoří choreografické zpracování Lašských tanců Leoše Janáčka. Během svého dlouhodobého působení zaznamenala Hlubina mnoho uměleckých úspěchů doma i v zahraničí Francie, Itálie, Jižní Korea, Chorvatsko, Řecko, Malta aj.). Soubor Hlubina se každoročně podílí na organizaci Mezinárodního folklorního festivalu Folklor bez hranic Ostrava a přehlídky nových choreografií dospělých a mládežnických souborů FOS Ostravy a Lašska, Inspirace. Dětskou složku představuje soubor lidových písní a tanců Hlubinka, Ostrava. Regionální gastronomie a kulinářské postupy Hornická svačinka je pravá, „černá“ svačina horníků. Je složena z chleba, grilované klobásy, játrové paštiky, jelita a slaniny doplněná tmavým pivem „Deputatbier“ a hornickou kořalkou „Kumpeltod“. Bigos je polévka původem z Polska, velice oblíbená na Ostravsku. Vydatná a sytá polévka obsahuje zelí, salám, uzeninu, houby a cibuli. Havířský řízek je skromnou pochutinou: krajíc chleba pomazaný máslem, sádlem, nebo sýrovou pomazánkou a posypaný nakrájenou cibulí Havířský guláš je guláš z hovězího masa servírovaný s cibulí, podle chuti lze přidat majoránku nebo feferonky. Jako přílohu lze podávat krájený chléb nebo tradiční houskové knedlíky. Ostravská fazolačka aneb fazolová polévka na havířský způsob. K vařeným fazolím přidáme vývar z kostí nebo vodu a vaříme do měkka. Půl hodiny před dohotovením přidáme kousek skořice, kterou pak opatrně celou vyjmeme. Polévku můžeme dochutit octem, osolíme, přidáme smetanu a vše důkladně povaříme. Před samotným servírováním lze polévku zjemnit rozkvedlaným žloutkem. Hornická vlajka je svérázný míchaný alkoholický nápoj, který je složen z Fernetu a Zelené. Ve „štamprli“ poté tento alkoholický mix vytváří barevný efekt. Ostravská vařonka je vařonka teplá nebo velmi sladká kořalka. Svého strávníka krásně zahřeje, a proto se připravuje zejména v chladných měsících. Podle variant vařonky se přidává rum nebo vodka, nedílnou součástí je však med, hřebíček a skořice. Do horké vařonky nakonec přidáme plátek citronu nebo pomeranče. Místní speciality a speciality české kuchyně lze ochutnat v restauracích Czech Specials: • Mamaison Hotel Imperial – Restaurace La Brasserie, Restaurant Legend, Ostrava • Clarion Congress Hotel–Restaurace, Ostrava • Potrefená Husa, Ostrava • Restaurace La Vida, Ostrava • Restaurace Srub, Ostrava-Dubina • Restaurace U Helbicha, Ostrava-Zábřeh • Restaurant Buena Vista, Ostrava-Zábřeh • Restaurant Kaskáda, Ostrava 386/417
Zaječský vinný sklep, Ostrava – Mariánské hory Racek, Ostrava-Výškovice Regionální produkty Ostravský klobás. Za vznik pravé Ostravské klobásy vděčím martinovskému uzenáři Františku Pekárkovi. Pro přípravu Ostravské klobásy je potřeby prorostlé vepřové maso, libové vepřové maso, pepř, kmín, voda a česnek. Vše se musí důkladně promíchat a poté nechat alespoň 24 hodin odležet při teplotě asi 4 °C. Poté se klobása udí asi 10 hodin, dokud nemá tmavohnědou barvu. Pivo Ostravar je vyráběno tradiční technologií kvašení v otevřených kádích spilky, je charakteristické střední plností a svoji specifickou hořkostí. Pivovar Ostravar momentálně produkuje dva druhy piva: světlé pivo Ostravar Original a také světlý ležák Ostravar Premium. V pivovaru Ostravar se také vaří pivní speciál Velvet. Muzeum pivovaru Ostravar. Na území dnešní Ostravy bylo v minulosti sedm pivovarů. Historie současného ostravského pivovaru se datuje od roku 1842, kdy byla postavena první varna, spilka, sklepy a sladovna v nynější Pivovarské ulici v centru Ostravy, kde je dnes výstaviště Černá louka. Nájemce pivovaru Markus Strassmann dodával pivo přednostně německým hostincům. Dne 11. prosince 1896 mu bylo uděleno povolení k výstavbě pivovaru pro české obchodní kruhy. Tento pivovar na dnešní ulici Hornopolní byl dostavěn 16. května 1898, o rok později v něm byla otevřena i pivovarská restaurace. Pivovar prosperoval a v r. 1907 přistoupil do Spolku českých pivovarů a sladoven na Moravě. Roku 1940 byl sloučen se Strassmannovým pivovarem a přejmenován na Moravskoostravské pivovary, a. s. KLASTRY ATRAKTIVIT Důl Michal. Historie dolu Michal sahá až do roku 1843, kdy začal rakouský stát hloubit v Michálkovicích u Ostravy dvě důlní jámy. Jedna z nich, tzv. Michálkovická jáma č. 3, pak byla přejmenována po zesnulém c. k. dvorním radovi Michaelu Laierovi na jámu Michal. Svůj provoz ukončil důl Michal v roce 1994, nyní je prohlášen národní kulturní památkou a je zahrnut do indikativního seznamu České republiky pro zápis do světového kulturního dědictví UNESCO. Prohlídková trasa umožňuje návštěvníkům procházet stejnou trasu, jakou každodenně absolvovali horníci při nástupu do práce – sleduje cestu horníka od šaten až přímo k vlastní jámě v celé délce. Důraz je přitom kladen především na autenticitu prostředí i detailu, záměrem bylo zachovat celý areál v jeho původní podobě, jako by lidé, kteří zde pracovali, právě odešli a zanechali vše na svém místě. Prohlédnout si tak můžete řetízkové šatny, koupelny mužstva, cechovnu, lampovnu, jámovou budovu, most pro pohyb mužstva z lampovny do jámové budovy a strojovnu s původním technickým zařízením. V místě se konají každý měsíc různé akce, které doplňují historii a život hornického prostředí. Pro školy nabízí edukativní programy, např. Po stopách havíře s permoníkem Michalem. TEMATICKÉ TRASY Industriální Ostrava, ocelové město. Dolní oblast Vítkovic je naprosto unikátní technicky i technologicky dokonalý areál průmyslových staveb z první poloviny 19. století. Na podzim roku 2002 byl prohlášen za národní kulturní památku a díky své unikátnosti aspiruje i na zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Bývalý průmyslový areál dolních Vítkovic se dostal mezi památky zapsané do nově vznikajícího seznamu Evropského kulturního dědictví. Výjimečnost průmyslového areálu tkví v tom, že se zde na jednom místě uskutečňoval celý technologický proces počínaje těžbou uhlí a jeho koksováním až k finálnímu produktu, surovému železu. Výroba zde nepřetržitě fungovala od roku 1830 až do zastavení provozu v roce 1998. Nyní jsou provozy zpřístupněny pro veřejnost formou industriálního skanzenu. • •
V areálu můžete navštívit: • prohlídkovou trasu Důl Hlubina, vysoké pece a koksovnu, • vyhlídkovou naučnou trasu Vysoká pec č. 1, • multifunkční centrum Plynojem, • netradiční muzeum fungování fyzikálních zákonů Svět techniky. Začněme dolem Hlubina. Areál je unikátní industriální památkou a nezaměnitelným symbolem Ostravy a celého Moravskoslezského kraje. V roce 2008 byl zapsán 387/417
jako vůbec první česká památka na seznam Evropského kulturního dědictví. Prohlídky trvají přibližně 100 minut a začínají na recepci multifunkční auly Gong, Dolní Vítkovice na ulici Ruská 2993 v Ostravě-Vítkovicích. Prohlídky probíhají denně v časech 10, 12, 14 a 16 hodin. Během prohlídky absolvujete trasu ukazující, jak krok po kroku vznikalo v tajemných útrobách vítkovických železáren surové železo. Na vysokou pec vás vyveze skipový výtah drahou, kde se dříve dopravovaly suroviny do sazebny vysoké pece. Z vrcholu věže, která dosahuje do výšky téměř 70 metrů, se pak naskýtá jedinečná vyhlídka na Ostravu a její okolí. Vysoká pec č. 1 se proměnila v šedesát metrů vysokou vyhlídkovou věž. Na vrchol se vyvezte proskleným skipovým výtahem pro 16 osob. Monument nabízí krásné výhledy na Ostravu, Beskydy a samozřejmě na Dolní oblast Vítkovic. Součástí unikátní naučné trasy dokumentující výrobu surového železa je vstup do těla vysoké pece. Otvírací doba je každý den od 10 do 18 hod. Dále se můžete zastavit a podívat na unikátní plynojem postavený Vítkovickými železárnami v roce 1924. Plynojem byl v rámci revitalizace přestavěn na unikátní multifunkční centrum, které nemá v Evropě obdoby. Odborná i laická veřejnost zvolila multifunkční aulu Gong za nejpovedenější českou stavbu roku 2013. Na prestižním veletrhu Expo Real v Mnichově se navíc Gong zařadil mezi TOP 10 staveb světa. V multifunkční aule Gong se pro zájemce konají také komentované prohlídky. V rámci nich máte unikátní příležitost dostat se do jindy nepřístupných míst. Během prohlídek uvidíte malý sál pro 400 osob i velký sál s kapacitou 1500 míst, učebny i technické zázemí budovy. Ve Světě techniky najdete celou řadu vynálezů, které významně poznamenaly vývoj průmyslu a technického pokroku na území českých zemí, ale i ve světě. Expozice začíná objevem, který odstartoval průmyslovou revoluci, tedy od parního stroje a jeho následného využití v mnoha oborech včetně dopravy. Na něj naváže tkalcovský stav a další vynálezy z oblasti strojírenství, jako jsou například obráběcí stroje. Dále uvidíte cestu od výroby železa až k jeho přerodu v ocel a ukázku výroby elektřiny. Sami si budete moci šlapáním na kole vyrobit elektřinu, obrábět kov, otestovat řízení automobilu a letadla na trenažéru. Na konci každé etapy si můžete jednoduše otestovat své získané znalosti. Otvírací doba je každý den od 10 do 18 hod. Dále můžete navštívit Landek Park, který představuje největší hornické muzeum v České republice. Jednotlivé expozice mapují vývoj těžby uhlí na Ostravsku a Karvinsku, představují i historii báňského záchranářství. Součástí prohlídkových tras je i systém podzemních štol, kam sfáráte původní těžní klecí vybavenou audiovizuálním simulátorem opravdového „sešupu“ do těžní jámy. Nenechte si ujít ani jízdu původním důlním vláčkem. Na cestě se zastavte i v hlubinném černouhelném dole Alexander, který ukončil svou činnost v roce 1992. Důl nenabízí prohlídky, ale vidět můžete jeho monumentální nadzemní konstrukce: dvě těžební věže, které byly prohlášeny za kulturní památku, starý oktagonální komín, kotelnu a pár dalších budov. Těžební věž dolu Jindřich stojí na místě původního dolu z roku 1846. Věž a těžní budova byla postavena z režného zdiva v roce 1913. Pokud vás zajímá, jak vypadal obvyklý den ostravského horníka, vydejte se na tematickou prohlídku Jeden den v životě ostravského horníka, kterou organizuje ostravský informační servis. Během prohlídky se dozvíte, jak se horníkům žilo a bydlelo v hornických koloniích, jak těžké byly jejich pracovní podmínky a jak se v průběhu času měnily a mnoho dalších specifických zvyklostí ze života horníků. Protože však byla hornická práce nesmírně náročná, navštívíte v rámci prohlídky také oblíbené hospůdky a další podobná zařízení, která horníkům obvykle sloužila k odpočinku a nabrání nových sil. Výchozí místo prohlídky je Nová radnice, posledním místem, na které se v rámci prohlídky podíváte, je Slezskoostravský hrad. Délka trasy je 2,5 km a zabere vám asi 1,5 hodiny.
388/417
7.13 Zmapování REGIONU Severní Morava a Slezsko PASPORT REGIONU SEVERNÍ MORAVA A SLEZSKO ANOTACE Severní Morava a Slezsko je malebné území, rozčleněné DESTINACE horskými hřebeny a zvlněnými kopci, je krajem se širokými horizonty úrodných rovin či krásných výhledů na sever do otevřené krajiny polské slezské nížiny. Odpradávna se tu setkávaly a prolínaly tři kultury: česká, polská a německá, které výrazně ovlivnily místní tradice, folklor i nářečí. Centrem oblasti je Ostrava se svým unikátním industriálním dědictvím, tento kraj je však bohatý nejen na technické památky, ale také na prvky lidové architektury v podobě dřevěných kostelíků, větrných i vodních mlýnů. POZICE V RÁMCI Součást mezoregionu Morava a Slezsko REGIONALIZACE Skládá se ze subregionů Opavské Slezsko, Těšínské Slezsko, Kravařsko, Ostravsko a Lašsko (Beskydy) ZÁKLADNÍ TÉMA — Industriální Ostrava, ocelové město – tradice těžby PRO černého uhlí na Ostravsku. MARKETINGOVOU — Tradiční výroba – od automobilů Tatra v Kopřivnici KOMUNIKACI a kolejových vozidel ve Studénce přes novojičínské kloboučnictví až k tradiční výrobě varhan v Krnově či sušenek v Opavě. — Místní tradice a zvyky propojující tři kultury: svérázný a stále živý folklor i místní nářečí. — Pastevectví – chov ovcí a salašnictví. — Lidová architektura dřevěných kostelíků, větrných i vodních mlýnů – unikátní soubor dřevěných kostelů vzniklých v posledních pěti staletích i zachovalých technických památek. PRŮNIKY — Těžba uhlí — Výroba hudebních nástrojů — Lidová architektura PERSONIFIKACE REGIONU Jaromír Nohavica, známý písničkář, se narodil v roce 1953 v Ostravě. Jeho první veřejné vystoupení s vlastním repertoárem proběhlo (náhodně) v březnu 1982 na Folkovém kolotoči v Ostravě-Porubě a jako vyzrálý písničkář se záhy vyhoupl mezi českou folkovou špičku. Zpívá především vlastní písně, ale také překlady písní ruských autorů Vladimira Vysockého nebo Bulata Okudžavy – sám se mnohokrát zmínil o svém tíhnutí k ruským inspiracím. Zhudebnil a nazpíval některé básně ze Slezských písní Petra Bezruče. Jeho písně jsou do značné míry oblíbeny díky tomu, že zpívá o obyčejném životě a o člověku, jsou lyricko-epické, často však i ironizující. Nohavica rád používá nářečí z Ostravska a okolí Těšína. Vedle písničkářské tvorby překládá do češtiny Mozartovy opery. KLASTRY ATRAKTIVIT Národopisný areál Dolní Lomná a zdejší lidové akce. V překrásném Národopisném areálu v Dolní Lomné, který tvoří stylové roubené chalupy a dva přírodní amfiteátry, si nelze nechat ujít Lomňanský jarmark. Jedná se o jedinečný trh domácích hospodářských zvířat konaný v říjnu. Akce je pestrá na nejrůznější ukázky řemeslných prací a vystoupení lidových kapel a souborů i bohatou nabídkou krajových specialit. V září zde probíhají Slezské dny neboli dny slezské kultury. Na pódiích národopisného areálu tančí a vyhrávají folklorní soubory a lidové kapely z blízkého okolí i z daleka. Nevšední kulturní zážitek zpestřuje poslech cimbálové nebo gajdošské muziky. K vidění jsou různá lidová řemesla a nabízejí se tradiční regionální speciality. Výroba varhan v Krnově. Společnost Rieger-Kloss Varhany, s. r. o., je jedním z největších světových výrobců varhan s více než 140 let dlouhou historií. Zakladatel firmy Franz Rieger byl znám v celém Slezsku jako varhanář výjimečných kvalit. Když s bratrem postavili první varhany, nazvané OPUS 1, pro Světovou výstavu ve Vídni, nástroj vyvolal velkou pozornost. V roce 1878 bratři Riegerové postavili další velký 389/417
nástroj, tentokrát pro Světovou výstavu v Paříži. Pařížská výstava přinesla firmě kromě uznání i mnoho zahraničních zakázek a tím umožnila vybudování varhanářské továrny v Krnově. I v dnešní době dodává firma do zahraničí a je stále jedním z nejlepších výrobců varhan. Pro zájemce firma pořádá exkurze do výrobny nebo lze navštívit stálou expozici historie výroby varhan. Ve stejném areálu pak sídlí i varhanářská škola, která zajišťuje vzdělávání nových mladých odborníků. Skanzen lidových tradic a řemesel Bolatice byl vybudován v roce 2002 v Bolaticích. Nachází se v objektu tradičního vesnického stavení z 19. a počátku 20. století. Muzeum zachycuje život našich předků před padesáti a více lety. Návštěvníci zde mohou zhlédnout obytné části domu jako jizbu, kuchyň, místnost služky, prádelnu, ale také stáj pro koně, chlév pro krávy, srubek neboli špýchar aj. V kůlně a stodole jsou například ukázky řemeslných nástrojů, zemědělských strojů a nářadí, které se používaly v domácnosti a při práci na statku. Skanzen se stal také místem setkávání a konání řady kulturně-společenských akcí lidového charakteru. V období Velikonoc se zde konají ukázky vesnických lidových tradic, výroba kraslic a karabáčů, řehtaček a velikonoční výzdoby, soutěž o nejkrásnější kraslici. V květnu se slaví stavění májky. Jedná se o akci s bohatým programem a občerstvením. V září se pak konají malá divadelní představení zachycující život lidí na vesnici. V listopadu jsou pak pravé zabíjačkové hody s výrobou tradičních pokrmů a jejich ochutnávkou. V prosinci přichází zpívání koled u vánočního stromu a ukázka živého betlému, divadelního představení o narození Krista. Kloboučnictví. Jediným muzeem specializujícím se na klobouky a pokrývky hlavy v České republice a jedním z mála takových v Evropě je Muzeum Novojičínska. V návaznosti na místní více než dvousetletou tradici kloboučnické výroby muzeum vytvořilo, spravuje a dál rozšiřuje největší sbírku historických klobouků a pokrývek hlavy. Po náročné a rozsáhlé rekonstrukci části Žerotínského zámku zpřístupnilo novojičínské muzeum 8. prosince 2000 novou stálou expozici klobouků a pokrývek hlavy s názvem „Nechte na hlavě“. V expozici mohou návštěvníci zhlédnout na 600 klobouků, čepic, čepců a přileb z období od počátku 19. století do současnosti. Většina exponátů je součástí vlastní rozsáhlé a ojedinělé sbírky. Mezi vystavenými exponáty jsou i unikátní pokrývky hlavy, mnohdy poprvé představované veřejnosti. Část expozice je pojata ve scénických celcích a návštěvníci se tak ocitnou uprostřed tematických výjevů přibližujících atmosféru doby užívání klobouků. Hosté si mohou prohlédnout skvostné klobouky a róby dam ze sklonku rakousko-uherské monarchie, zhlédnout unikátní vojenské a služební přilby, čáky a čepice, mohou se nechat okouzlit elegancí ženicha a půvabem nevěsty ve svatební scéně z 20. let 20. století, kloboučnickým krámem nebo prvorepublikovou cukrárnou. Své dveře pootevře původní kloboučnická dílna se vzorkovníky, formami a dalším náčiním. Určitě si prohlédněte vitrínu s kolekcí pokrývek hlav významných osobností české kultury a politiky: je zde například klobouk prvního prezidenta T. G. Masaryka, „otce národa“ Františka Palackého, následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este vedle klobouků Jana Nerudy, Petra Bezruče a dalších. Mezi klobouky z produkce podniku TONAK posledního desetiletí má své místo také klobouk manželky prezidenta České republiky paní Dagmar Havlové. Malou atrakcí expozice je dobový fotoateliér, v němž se mohou návštěvníci ve vlastním nebo zapůjčeném klobouku vyfotografovat. Novodobé klobouky a módní trendy v kloboučnictví si můžete prohlédnout v reprezentační prodejně TONAK, a. s., na Masarykově náměstí. Navíc se zde můžete domluvit na vytvoření klobouku dle vlastního návrhu. Tradice rybářství – „Vylov si svého oderského kapra.“ Na území Poodří byly už v 15. století zakládány soustavy rybníků, které dávaly lidem obživu v podobě chovu ryb. Dodnes najdeme ve zdejším kraji soustavy rybníků, které jsou zdrojem ryb a obživy. Pro širokou veřejnost pořádají rybáři výlovy rybníků a s nimi spojené oslavy. Proto si určitě zajeďte na podzimní pooderské rybářské slavnosti, které se konají tradičně na zámku v Bartošovicích. Součástí slavností je i ochutnávka rybích specialit. Výlov rybníku Bartošovický dolní a s ním spojená oslava se koná většinou na začátku listopadu, ale přesné termíny a místa výlovu jsou k dispozici na webových stránkách 390/417
rybníkářství Denas. Zúčastněte se výlovů rybníků a vylovte si svého oderského kapra, jenž má garantovaný původ a vazbu na dané území (získal regionální značku Moravského Kravařska) a je důkazem o stálosti způsobu obživy v regionu. Galerie uměleckého smaltu a litiny. Expozice Galerie uměleckého smaltu a litiny ve Frýdlantu nad Ostravicí přibližuje nejzajímavější fázi výroby umělecké litiny, která začíná v první třetině 19. století a doznívá v době secese. Představuje kopie uměleckých děl renesance, baroka, ukázky zbroje, individuální výtvarné návrhy a stylová litinová kamna. Jádrem expozice je však expozice uměleckého smaltu, která na moderní tvorbě umělců ukazuje využití staré technologie smaltu. Od roku 1999 jsou zde vystaveny práce více než dvacítky umělců z celé Evropy, kteří se účastní mezinárodních sympozií Frýdlantský umělecký smalt. Jedná se o jedinečnou evropskou sbírku smaltu svého druhu. Důl Michal sahá svým původem až do roku 1843, kdy začal rakouský stát hloubit v Michálkovicích u Ostravy dvě důlní jámy. Jedna z nich, tzv. Michálkovická jáma č. 3, pak byla přejmenována po zesnulém c. k. dvorním radovi Michaelu Laierovi na jámu Michal. Svůj provoz ukončil Důl Michal v roce 1994, nyní je prohlášen národní kulturní památkou a je zahrnut do indikativního seznamu České republiky pro zápis do světového kulturního dědictví UNESCO. Prohlídková trasa umožňuje návštěvníkům procházet stejnou trasu, jakou každodenně absolvovali horníci při nástupu do práce: sleduje cestu horníka od šaten až přímo k vlastní jámě v celé délce. Důraz je přitom kladen především na autenticitu prostředí i detailu, záměrem bylo zachovat celý areál v jeho původní podobě tak, jako by lidé, kteří zde pracovali, právě odešli a zanechali vše na svém místě. Prohlédnout si tak můžete řetízkové šatny, koupelny mužstva, cechovnu, lampovnu, jámovou budovu, most pro pohyb mužstva z lampovny do jámové budovy a strojovnu s původním technickým zařízením. V místě se konají každý měsíc různé akce, které doplňují historii a život hornického prostředí. Pro školy se nabízí edukativní programy, např. Po stopách havíře s permoníkem Michalem. TEMATICKÉ TRASY Po stopách horníků. Objev černého uhlí na Těšínsku koncem 18. století a založení Třineckých železáren v roce 1839 se stalo jedním z hlavních mezníků vývoje regionu. Četná naleziště železné rudy, dostatek vodní energie a zdánlivě nevyčerpatelné zásoby dřeva v Beskydech vedly ke zprovoznění železárny v Třinci. Byla vystavěna dřevouhelná vysoká pec, v okolních obcích zahájena těžba železné rudy a v lesích výroba dřevěného uhlí. Objev uhlí pak rozvoj železářství jen dále podpořil a jeho dobývání ovlivňuje tento region dodnes. Vydejte se tedy na cestu po historii hornictví a hutnictví, které tolik poznamenalo celý kraj, navštivte Havířov, Těšín i Třinec. Unikátní stavby dřevěných kostelů. Dřevo bylo v drsném a chudém kraji Beskyd nejdostupnějším stavebním materiálem po dlouhá staletí. A tak se stalo, že celé Moravskoslezské Beskydy, tedy i jejich těšínská část, jsou oblastí, kde můžete objevit zdaleka nejvíc dřevěných staveb v celé republice a dnes jsou tyto lidové stavby tím nejcennějším kulturním bohatstvím regionu. Celkem na dvacet dřevěných kostelů je součástí jedinečného souboru, který je vzhledem ke koncentraci, různorodosti a zachovalosti jednotlivých staveb považován za středoevropské unikum. Kostelíky jsou rovněž dokladem toho, jak zruční byli místní lidé, jejichž jedinými pomocníky byly sekery, pily, kladiva a tažný kůň. Při cestě za šesti dřevěnými kostely těšínského Slezska budeme postupovat od severu k jihu a postupně objevovat různé podoby této unikátní lidové architektury. Život a řemesla na Opavsku. Jak se žilo v dobách našich pradědů, kdy tvrdá práce byla denním chlebem a život byl úzce spjat s chodem ročních období, svátků a slavností? Dozvědět se to můžete ve skanzenu v Bolaticích. Mnohá řemesla a výrobní postupy jsou dnes již zcela nebo převážně zapomenuty. Přesto existují místa, kde se můžete seznámit s uměním starých mistrů, ba co víc, můžete poznat mistry zcela současné, kteří pokračují ve staré tradici a v tom, co dělají, jsou dobří, dokonce i úspěšní. Vydejte se na pouť, která vás seznámí s výrobou, která je dnes spíše unikátní než běžná. Poznejte výrobu varhan, zpracování břidlice a tradiční výrobu papíru.
391/417
Větrné a vodní mlýny na Kravařsku. Posláním větrných i vodních mlýnů bylo mletí obilí s využitím přírodní síly větru a vodních toků. Ve 20. století byly do některých vodních mlýnů přidány agregáty generující elektrickou energii pomocí vodního pohonu. Zejména vodní mlýny, právě díky jejich využitelnosti při výrobě elektřiny, se dochovaly do současnosti ve velmi dobrém stavu. Vypravte se proto za touto jedinečnou technickou památkou po níže navržené trase. Tradiční výroba a řemesla na Lašsku. Věci tak rozdílné, jako jsou automobily Tatra, originální špičková keramika, kachle, umělecká litina a smalt či řemenářské výrobky a biče, mají společného jmenovatele. Je jím um a invence lidí z Lašska, kteří dokázali povýšit běžné produkty denního života na výrobky světové úrovně. Obdivujete-li práci, která je vidět a má svou hodnotu – uměleckou i řemeslnou –, pak se vydejte na cestu právě po Lašsku. Dřevěné stavby Lašska. Nejstarší památky lidové lašské kultury jsou většinou ze dřeva, neboť celý lašský kraj dřevem přímo oplýval. Na Lašsku se tedy stavěly celé vesnice i s kostelem ze dřeva. Snad jen fojtství se svými dvojitými barokními střechami a bílými zdmi se odráželo od šedivé záplavy dřevěných chalup. Největší rozkvět tohoto dřevěného stavitelství můžeme pozorovat v 18. století. Zkuste se tedy na chvíli vrátit do minulosti a udělat si výlet po starých dřevěných stavbách, především kostelech, které jako by přežily z oné „doby dřevěné“. Industriální Ostrava, ocelové město. Dolní oblast Vítkovic je naprosto unikátní technicky i technologicky dokonalý areál průmyslových staveb z první poloviny 19. století. Na podzim roku 2002 byl prohlášen za národní kulturní památku a díky své unikátnosti aspiruje i na zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Bývalý průmyslový areál dolních Vítkovic se dostal mezi památky zapsané do nově vznikajícího seznamu Evropského kulturního dědictví. Výjimečnost průmyslového areálu tkví v tom, že se zde na jednom místě uskutečňoval celý technologický proces počínaje těžbou uhlí a jeho koksováním až k finálnímu produktu, surovému železu. Výroba zde trvala nepřetržitě od roku 1830 až do zastavení provozu v roce 1998. Nyní jsou provozy zpřístupněny pro veřejnost formou industriálního skanzenu. UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (subregionů Opavské Slezsko od str. 361, Těšínské Slezsko od str. 352, Kravařsko od str. 368, Ostravsko od str. 382 a Lašsko (Beskydy) od str. 374). 7.14 Marketing summary pro region Severní Morava a Slezsko Industriální Ostrava, ocelové město – tradice těžby černého uhlí na Ostravsku. Dolní oblast Vítkovic je naprosto unikátním technicky i technologicky dokonalým areálem průmyslových staveb z první poloviny 19. století, příběhem objevení a těžby černého uhlí a průmyslové minulosti města a jeho identity. Jedinečným způsobem odrážejí nelehkou práci i osudy místních horníků, každodenní dřinu pří fárání v dolech či v nehostinném prostředí vysokých pecí. Na podzim roku 2002 byl areál v Dolní oblasti Vítkovic prohlášen za národní kulturní památku a díky své unikátnosti aspiruje i na zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Tradiční výroba – od automobilů Tatra v Kopřivnici a kolejových vozidel ve Studénce přes novojičínské kloboučnictví až k tradiční výrobě varhan v Krnově či sušenek v Opavě. Kde se začal psát příběh legendární Tatry 603 či plejády železničních vagonů, které dodnes využívají nejen České dráhy? Odkud pocházely klobouky, které nosily na hlavách naše babičky a dědečkové? Kde se vyrábí varhany, které můžete slyšet v katedrálách i koncertních síních po celém světě? Po kom se jmenuje tradiční oplatka Fidorka? To vše se můžete dozvědět na severu Moravy a Slezska. Místní tradice a zvyky propojující tři kultury – svérázný a stále živý folklor i místní nářečí. Seznamte se s příběhem krajiny, v níž se odpradávna setkávaly a prolínaly tři kultury: česká, polská a německá. Všechny tyto národnosti nesmazatelně ovlivnily místní tradice, svérázný folklor i nářečí místních lidí, jehož různé podoby tu stále můžete slyšet. 392/417
Lidová architektura dřevěných kostelíků, větrných i vodních mlýnů – unikátní soubor dřevěných kostelů vzniklých v posledních pěti staletích i zachovalých technických památek Dřevo bylo v drsném a chudém kraji Beskyd po dlouhá staletí nejdostupnějším stavebním materiálem. Objevte krásu místních dřevěných kostelů, jichž tu naleznete zdaleka nejvíce v celé republice. Prozkoumejte často stále funkční mechanismy místních vodních i větrných mlýnů, oceníte dovednost a um našich předků, jehož doklady tu přetrvaly celá staletí.
393/417
7.15 Zmapování MEZOREGIONU Morava a Slezsko
394/417
PASPORT MEZOREGIONU MORAVA A SLEZSKO ANOTACE Největší a nejpestřejší mezoregion České republiky je Morava DESTINACE a Slezsko. Moravu s Čechami spojuje na Vysočině oblast Horácka. Jižní Morava, to jsou především vinice, vinné sklípky a víno z vinařské oblasti Morava. A pozoruhodný je bezpochyby i s vinařstvím spjatý folklor a slavnosti. Směrem na východ se rozprostírá jedna z největších a nejživějších národopisných oblastí – Slovácko a dále rázovité Valašsko. Z oblasti vína a slováckých koláčků se tak postupně dostáváme do kraje slivovice a valašských frgálů. Od slováckého verbuňku přes jízdu králů až k valašskému odzemku. Ve středu Moravy se rozkládá úrodná a na tradice bohatá oblast Hané, proslavené místními honosnými kroji, nářečím i kuchyní. Lázně Jeseníky na severu Moravy proslavil místní rodák Vincenc Priessnitz, světoznámý přírodní léčitel a zakladatel vodoléčby. Severní Morava není jen oblastí Ostravského industriálního dědictví, ale také kolébkou řady proslavených produktů a výrobků od automobilu Tatra přes klobouky z Nového Jičína až po krnovské varhany či sladké potěšení v podobě štramberských uší. POZICE V RÁMCI Skládá se z regionů Vysočina, Jižní Morava, Východní REGIONALIZACE Morava, Střední Morava a Jeseníky, Severní Morava a Slezsko. ZÁKLADNÍ TÉMA — Slovácký verbuňk a jízda králů – nehmotné kulturní PRO dědictví na seznamu UNESCO, a valašský odzemek – MARKETINGOVOU mužský sólový tanec, kandidát na seznam nehmotného KOMUNIKACI dědictví UNESCO. — Vyhlášené jihomoravské vinařské oblasti a vinné slavnosti – košty vína, vinné trhy, vinobraní i tradiční zarážení hory. — Tradiční zvyky Hané – jízda králů, hanácká svatba, sečení lúk, „slavnosti matiček“, masopust a vodění medvěda. — Místní speciality a košty – víno, slivovica, žmolenica, borovička, povidla, valašské frgály i koláčky ze Slovácka, znojemské okurky, ivančický chřest, olomoucké tvarůžky a řada dalších. — Tradiční řemesla – výroba knoflíků, modrotisk, kožešnictví, tkalcovství, tupeská keramika, výroba krojů, krojovaných panenek, kraslic i modrotisku. — Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici – nejvýznamnější folklorní festival v České republice. — Valašské muzeum v přírodě, tradice salašnictví a pastevectví na Valašsku – unikátní centrum lidové architektury, řemesel a způsobu života Valašska v Rožnově pod Radhoštěm a mnoho lidových stavení sloužících v minulosti jako přístřešek pastevcům. — Lázeňská tradice v Jeseníkách – Jesenické lázně a první vodoléčebný ústav na světě založil Vincenz Priessnitz počátkem 20. let 19. století, Karlovu Studánku doporučují k návštěvě i New York Times. — Industriální Ostrava, ocelové město – tradice těžby černého uhlí na Ostravsku a výroby oceli. — Tradiční výroba – od automobilů Tatra v Kopřivnici a kolejových vozidel ve Studénce přes novojičínské kloboučnictví až k tradiční výrobě varhan v Krnově či sušenek v Opavě. - Vinařství PRŮNIKY - Tradiční zvyky
Řemesla Místní speciality PERSONIFIKACE REGIONU Ctirad Králík – sklepmistr Sedleckých vín, vyhledávaný hodnotitel vinařských soutěží. O víně píše verše, je aktivním propagátorem vinařské osvěty a folkloru. V zemědělském družstvu Sedlec pracuje již třicet let. O Ctiradu Králíkovi se ve vinařské veřejnosti traduje, že je nejlepším básníkem mezi vinaři a bezpochyby i nejlepším vinařem mezi básníky. Slávek Volavý (1933–1983) – vynikající zpěvák, muzikant a primáš cimbálové muziky. Jeho osobnost je výrazně spojena s krajinou Strážnice, za svého působení se stal symbolem folkloru moravského Slovácka. Díky jeho soustavné práci se podařilo ze Strážnických slavností postupně vybudovat folklorní festival mezinárodního významu. Dlouhodobě pracoval jako ředitel Ústavu lidového umění ve Strážnici. Zejména po druhé světové válce se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů oživování folkloru v Československu. Věnoval se zejména lidové kultuře Slovácka, díky které se stal jedním z nejznámějších lidových umělců druhé poloviny 20. století u nás i v zahraničí. Jarmila Vitoslavská z Troubek už 40 let šije a vyšívá hanácké kroje. Zabývá se vyšíváním ubrousků, ubrusů, deček až po ušití a vyšití kompletního pravého hanáckého kroje. Tyto kroje jsou velmi rozmanité a přísně kopírují svou lokalitu. Každá dědinka na Hané má svá přesná specifika: detailní rozdíly ve výšivce či mašli, její barvu, střih rukávu atd. Její práci lze spatřit nejen na Hané, ale i v zahraničí. Jarmila Vítoslavská získala v roce 2011 prestižní ocenění „Živnostník roku Olomouckého kraje“. Je „Nositelkou tradice lidových řemesel“. Její práce v roce 2010 reprezentovala Českou republiku na světové výstavě EXPO 2010 v Číně. Jaromír Nohavica, známý písničkář, se narodil v roce 1953 v Ostravě. Jeho první veřejné vystoupení s vlastním repertoárem proběhlo (náhodně) v březnu 1982 na Folkovém kolotoči v Ostravě-Porubě a jako vyzrálý písničkář se záhy vyhoupl mezi českou folkovou špičku. Zpívá především vlastní písně, také však překlady písní ruských autorů Vladimira Vysockého nebo Bulata Okudžavy – sám se mnohokrát zmínil o svém tíhnutí k ruským inspiracím. Zhudebnil a nazpíval některé básně ze Slezských písní Petra Bezruče. Jeho písně jsou do značné míry oblíbeny díky tomu, že zpívá o obyčejném životě a o člověku, jsou lyricko-epické, často však i ironizující. Nohavica rád používá nářečí z Ostravska a okolí Těšína. Vedle písničkářské tvorby překládá do češtiny Mozartovy opery. KLASTRY ATRAKTIVIT Skanzen Michalův statek (Horní Pohleď). Michalův statek byl v roce 2003 prohlášen kulturní památkou. Přibližuje návštěvníkům život, práci a zvyky středního rolníka v období od skončení třicetileté války až do zrušení roboty v roce 1848. Rod Michalů vlastnil tento statek od roku 1591 do roku 1997. Ke zhlédnutí je obytná světnice s pecí a jednoduchým vybavením, dále komora, tzv. černá kuchyně, sýpka, přístřešky pro vozy a nářadí, stodola s mlatem, vejminek atd. Ke skanzenu patří i kráva, několik ovcí a koza. Otvírací doba: květen–září sobota a neděle 10–17 hod. (polední přestávka 12–13 hod.), doba prohlídky je asi 45 minut. Na Michalově statku se pořádají pravidelné akce. Staročeské Velikonoce na Michalově statku nabízí nahlédnutí do života na selském statku o velikonočních svátcích v časech před zrušením roboty. Na dvoře jsou k vidění i ukázky některých jarních prací a příprava polního nářadí k nim, vystoupení folklorních souborů. Svatojánská noc představuje oslavu noci v předvečer svátku svatého Jana Křtitele. Po celou dobu probíhá prohlídka statku s ukázkami výzdoby, obyčejů a dobového osvětlení (louče, krbeček, lucerny). Ve stodole se koná selská veselice. Po setmění se pálí uprostřed dvora svatojánský oheň a následuje jeho přeskakování. Nabízí se dobové občerstvení a nálevna medoviny na mlatě. Staročeské Vánoce nabízí nahlédnutí do života selského lidu o vánočních svátcích za časů našich praprarodičů v 17. až 19. století. Ukázky výzdoby, obyčejů a některých zimních prací (mlácení obilí cepem a výroba dřevěného šindele) na rolnické usedlosti. V sobotu vystupují folklorní soubory. V přilehlé vesnické hospůdce je možno ochutnat postní vánoční jídla. Pivovar Dalešice byl založen pravděpodobně již koncem 16. století. Moravské zemské desky kladou nepochybnou existenci pivovaru k roku 1609, kdy zde byl vrchností Jiří z Náchoda. Nejstarší části současného komplexu budov pocházejí z období raného baroka, tj. ze 17. století, což prozrazují zejména masivní kamenné zdi, typy kleneb a kamenná ostění oken. V rámci exkurze v pivovaru se můžete seznámit -
395/417
s jeho historií, čeká vás parostrojní výroba piva, starý pivovarský provoz, i místo natáčení slavné koupací scény z filmu Postřižiny. Seznámíte se zde také s dnešní výrobou piva, prohlédnete si středověké ležácké sklepy a můžete se zúčastnit ochutnávky piv přímo z ležáckého tanku. Součástí pivovaru je i restaurace a hotel. Dalešický pivovar pořádá také řadu kulturních akcí, největší událostí sezóny jsou Postřižinské slavnosti. Vodní mlýn Slup. Tato renesanční nově zrekonstruovaná budova je vybavena čtyřmi různými mlýnskými složeními (české složení, kašové složení, umělecký mlýn a válcový mlýn), která jsou návštěvníkům předváděna v ukázkovém provozu. V obytných prostorách je umístěna nová expozice vývoje mlynářství od pravěku po 20. století. Památka získala první místo v národní soutěži Gloria Musealis. Každoročně v měsíci září se před památkou za spolupořadatelské účasti Technického muzea v Brně koná setkání tradičního lidového řemesla a folklorních souborů pod názvem Slavnosti chleba. Stálé expozice Moravského zemského muzea v Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu Expozice Velká Morava dokumentuje vývoj slovanského osídlení Moravy s přihlédnutím k okolním oblastem v rozmezí 6. až 10. století. V úvodní části je rekonstrukce žárového hrobu s popelnicemi pražského typu pod mohylovým náspem. V centru expozice je klenotnice s nejznámějšími a nejkrásnějšími skvosty velkomoravského klenotnictví ze Starého Města u Uherského Hradiště, z Mikulčic a Břeclavi-Pohanska. Vedle drobných nálezů seznamujících návštěvníka s každodenním životem starých Moravanů, s vyspělostí řemeslné výroby, se způsobem obživy a úrovní vojenství si pozornost zaslouží velký model hradiska v Mikulčicích, rekonstrukce klenotnické dílny ze Starého Města a z téže lokality originální dřevěné bednění studny. Zájem poutají také modely velkomoravských kostelů. Expozici uzavírá symbolický odkaz Velké Moravy, dobové písemné prameny o příchodu byzantské mise na Moravu r. 863 i známé napomenutí krále Svatopluka svým synům, hovořící o nutnosti soudržnosti a svornosti mezi nimi. Expozice Morava ve středověku prostorově navazuje na expozici Velká Morava, proto je její úvod věnován základní charakteristice změn, které nastaly zánikem Velkomoravské říše. Druhá část podává základní charakteristiku období 14.–15. století. Dominanty v této části tvoří interiér jizby venkovského domu, interiér zemanské tvrze a inventář venkovské domácnosti včetně stavebního vybavení, řemeslnických nástrojů a zemědělského nářadí. Šlechtické prostředí charakterizují předměty spojené s výstrojí a výzbrojí šlechtice a vybavení panských sídel.
396/417
Zelný trh. Na „Zelňáku“, jak jej nazývají místní, dodnes najdete nabídku sezónního ovoce a zeleniny od farmářů z blízkého okolí a další pochutiny i výběr sezónních řezaných květin. Větrný mlýn v Rudici byl postaven roku 1865. Budova z lomového kamene má typický vodorovný hřeben. Před mlýnem se dochovaly mlýnské kameny. V roce 1994 bylo ve mlýně otevřeno muzeum obce Rudice, expozice speleologie, mineralogie, historie hutnictví a hornictví. Objekt je zapsán do seznamu nemovitých památek Jihomoravského kraje. Od ledna do dubna a od října do konce roku je otevřen o víkendech (v zimních měsících s ohledem na aktuální počasí), v květnu až září pak denně od 9 do 12 a od 14 do 17 hod. mimo pondělky. Mimořádnou návštěvu, např. hromadný zájezd, lze domluvit na obecním úřadě nebo přímo s průvodcem panem Janem Dobešem, Rudice čp. 5, tel. (+420) 602 729 084 nebo 603 803 435. V nově opravené budově sousedící s mlýnem bylo vybudováno jedno z turistických informačních center v Moravském krasu. Centrum zajišťuje rychlé občerstvení, prodej turistických suvenýrů, publikací a map a provoz veřejného sociálního zařízení. Od roku 2013 v souvislosti se změnou nájemce došlo k podstatnému rozšíření sortimentu o regionální výrobky a speciality. Provoz centra je sezónní, zahájení i ukončení provozu a otvírací doba se přizpůsobuje muzeu s tím, že z technických důvodů je centrum v měsících listopad až březen uzavřeno, naopak v letních měsících bývá otevřeno i v pondělí, zvlášť při pěkném počasí. Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici. Při stavbě skanzenu se přihlíželo k ukázkám stavitelství jednotlivých oblastí Slovácka, a proto je skanzen rozčleněn do areálů představujících tyto regiony. V areálu je celkem umístěno
64 objektů. Konkrétně lze zhlédnout ukázky vinohradnických staveb a jejich zařízení, které jsou doplněny o vinohrady, které dokumentují vývoj pěstování vína dávné minulosti až po současnost. Tato expozice je jedinou expozicí tohoto typu na našem území. Pro návštěvníky bude jistě zajímavá také původní kovárna z Lipova a tkalcovská dílna původně z Nové Lhoty. Celkově je muzeum rozděleno na areály složené z ukázek stavitelství oblastí Moravských Kopanic, Luhačovického zálesí, Horňácka. Další části areálu jsou rozděleny podle tematického zaměření, jde o technické vodní stavby, již zmiňovaný vinohradnický areál a areál lučního hospodářství. Rolnická usedlost v Kaňovicích je i z evropského měřítka výjimečná hliněná stavba. Jedná se o rázovitý hliněný dům, jenž je typický pro krajinu Lužického zálesí. Zbudován byl v roce 1788. Součástí komplexu usedlosti v Kaňovicích je i patrová komora – špýchar, postavená v roce 1796. Usedlost je vzácnou ukázkou skromných podmínek a prostředí, ve kterém dříve obyvatelé obcí na Luhačovicku žili a pracovali. V současné době se na usedlosti pořádají kulturní akce a přehlídky řemesel, které mají pomoci rolnickou usedlost a obec Kaňovice zviditelnit. V roce 2011 bylo usedlosti uděleno významné mezinárodní ocenění v kategorii „Stavby s pozoruhodným a odpovídajícím zásahem“. Ocenění bylo usedlosti uděleno v rámci kulturního programu Evropské unie Terra Inkognita, jehož hlavním cílem je uchování, propagace a rozvoj hliněné architektury v zemích Evropy. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm představuje unikátní centrum lidového stavitelství. Bylo založeno v roce 1925 sourozenci Jaroňkovými a jedná se o nejstarší muzeum tohoto typu ve střední Evropě. Hlavní filozofií zaměstnanců a správců skanzenu je cílevědomé úsilí o oživení postupně se vytrácejících tradičních technik, lidového umění a zvyklostí. Neméně významnou je i snaha o prezentování podoby společenského života, obchodu a zábavy našich předků. Roční návštěvnost tohoto unikátního skanzenu je dokonce srovnatelná s návštěvností Pražského hradu. Lidé mohou při své návštěvě valašského muzea například pozorovat tradiční řemesla. Místní obyvatelé se dokonce věnují pěstování původních plodin z historického hlediska a tradičním způsobem chovají i dobytek. Návštěvníci mohou navštívit tři velké areály: Dřevěné městečko, Mlýnskou dolinu a Valašskou dědinu a zhlédnout tak mnoho originálních staveb a exponátů. Že je nabídka atraktivit skanzenu opravdu nebývale bohatá, dokazuje i velké množství jarmarků, festivalů, ukázek tradičních řemesel a lidových obyčejů, které se ve skanzenu v průběhu celého roku pořádají. Lidová architektura a lidové zvyky v Hanáckém skanzenu v Příkazech. Lze tu vidět tzv. špaletovou stodolu a další památkově chráněné stavby, jež pocházejí z 19. století. Bohatý mobiliář skanzenu umožňuje přiblížení mnoha stránek života na Hané. Obytné části usedlostí představují tradiční předměty a vybavení. Ve skanzenu se konají pravidelné akce, které dokládají lidové zvyky Hané. Jedná se např. o tradiční dny hliněného stavitelství v červenci, interaktivní ukázky tradiční sklizně a výmlatu, kdy si návštěvníci mohou sami vyzkoušet tyto dříve běžné práce venkovanů. V létě a o Vánocích se zde konají řemeslné jarmarky. V neposlední řadě je třeba zdůraznit konání obchůzky na Smrtnou neděli (14 dní před velikonoční nedělí). Folklorní soubor akci předvádí tak, jak ji naši předkové praktikovali: Starší dívky ve vsi přistrojily pannu – smrtku – do šatů, na hlavu jí uvázaly šátek a od pasu nechaly spuštěné červené pentle. Výtvarné zpracování smrtky se ale mnohdy lišilo. Při obchůzce zněla píseň „Smrtná neděla“, ale také říkadla, která svým obsahem popisovala odcházející zimu. Na konci obchůzky se smrtka, symbol zimy i lidské smrti, zapálila nebo hodila do vody. Nebylo výjimkou, že se obchůzky na Smrtnou neděli spojily s obchůzkou na neděli Květnou. Návštěvníci mohou svůj pobyt zakončit příjemným posezením a pohoštěním v hospůdce U Berana. Expozice lidové kultury a festival lidových zvyků v Přerově. Muzeum Komenského na zámku Přerov věnovalo svou expozici oblasti centrální Hané a prostřednictvím lidových krojů (23 krojovaných figurín) a zvykoslovných předmětů zachycuje symboly lidové kultury v různých ročních obdobích. Je zde také znázorněna hanácká svatba s nádhernými kroji a typickým svatebním koláčem. Prostor je zde věnován i přerovskému modrotisku (Bayerova barvírna), který byl významným materiálem ke zhotovování krojových součástí – sukní a zástěr. Každý rok se v Přerově koná folklorní festival V zámku a v podzámčí, který 397/417
se věnuje tématu z lidových zvyků a obyčejů. Např. se může jednat o letní slunovrat a lidové zvyky s ním spojené. Součástí festivalu je na stejné téma věnována část programu dětem: workshop, dílnička, pěvecká soutěž apod. K tomu vystupují soubory z Hané a jejího okolí, které předvádějí lidové zvyky na dané téma. Skanzen v Rymicích je skanzenem zachovalých obydlí v obci Rymice, kde si mohou návštěvníci prohlédnout interiéry domů vybavených tradičním inventářem kuchyní, světnic a hospodářských místností. K vidění je také dílna vesnického sedláře a stará kovárna s výhní a kovářským nářadím. Ve skanzenu se nachází i rekonstruovaný větrný mlýn německého typu, jehož ramena je možno nastavovat podle směru větru otáčením celého objektu na nosné konstrukci zvané Beran. Všechny domy v areálu jsou postaveny tradiční technologií dřevěného srubu opatřeného hliněnou omítkou, nebo z nepálených cihel, střechy mají krytinu ze slaměných došků. Otvírací doba areálu je v období duben, květen, září jen o sobotách a nedělích. Pro pět a více osob lze telefonicky dohodnout prohlídku i mimo otvírací dobu na tel. 734 173 889. V období červen, červenec, srpen denně mimo pondělí. Prohlídkový okruh trvá asi 90 minut. Prohlídky začínají v 9:00, 10:30, 12:30, 14:00, 15:30 hod. Priessnitzovy léčebné lázně a Den dřeva a pramenů. Priessnitzovy léčebné lázně zde mají mimořádně příznivé klimatické podmínky a zdejší mikroklima je velmi vhodné pro léčení horních a dolních cest dýchacích, potíží krevního oběhu a nervové soustavy. Přijeďte se sem nadýchat čerstvého vzduchu a protáhnout si své tělo a při té příležitosti si nenechte ujít Den dřeva a pramenů, který tu probíhá na začátku května v rámci zahájení lázeňské sezóny. Oslava navazuje na starou tradici Vincenze Priessnitze konanou na svazích pod Studničním vrchem. Součástí léčby totiž bývalo i štípání a řezání dřeva a kosení luk. Přijďte to také zažít. Ruční papírna (papír Losín) a muzeum papíru Velké Losiny. Ve Velkých Losinách má dlouhou tradici ruční výroba papíru, kterou lze dodnes vidět v muzeu papíru Velké Losiny. Ruční papírna ve Velkých Losinách je ojedinělou technickou památkou, dodnes funkčním historickým souborem staveb souvisejících s výrobou papíru od konce 16. století do současnosti. Manufaktura na výrobu papíru ve Velkých Losinách je jedním z nejstarších a nejdéle fungujících podniků svého druhu v Evropě. Ruční papír Losín, který se zde vyrábí, je originálním papírem, který může být použít pro firemní i soukromé účely (dopisní papíry, papíry se zákaznickou průsvitkou, obálky, pozvánky, diplomy, pamětní listy, certifikáty, blahopřání, svatební oznámení, dárkové kazety, akvarelové papíry, papíry s příměsí travin a květů atd.). V současné době dodává ruční papír prezidentské kanceláři, univerzitám a dalším významným klientům. Výrobu ručního papíru uvidí návštěvníci na vlastní oči a mohou si ji zkusit i na vlastní kůži. Národopisný areál Dolní Lomná a zdejší lidové akce. V překrásném Národopisném areálu v Dolní Lomné, který tvoří stylové roubené chalupy a dva přírodní amfiteátry, si nelze nechat ujít Lomňanský jarmark. Jedná se o jedinečný trh domácích hospodářských zvířat konaný v říjnu. Akce je bohatá na nejrůznější ukázky řemeslných prací a vystoupení lidových kapel a souborů i bohatou nabídku krajových specialit. V září zde probíhají Slezské dny neboli Dny slezské kultury. Na pódiích národopisného areálu tančí a vyhrávají folklorní soubory a lidové kapely z blízkého okolí i z daleka. Nevšední kulturní zážitek zpestřuje poslech cimbálové nebo gajdošské muziky. K vidění jsou různá lidová řemesla a nabízejí se tradiční regionální speciality. Výroba varhan v Krnově. Společnost Rieger-Kloss Varhany, s. r. o., je jedním z největších světových výrobců varhan s více než 140 let dlouhou historií. Zakladatel firmy Franz Rieger byl znám v celém Slezsku jako varhanář výjimečných kvalit. Když s bratrem postavili první varhany, nazvané OPUS 1, pro Světovou výstavu ve Vídni, nástroj vyvolal velkou pozornost a v roce 1878 bratři Riegerové postavili další velký nástroj, tentokrát pro Světovou výstavu v Paříži. Pařížská výstava přinesla firmě kromě uznání i mnoho zahraničních zakázek a tím umožnila vybudování varhanářské továrny v Krnově. I v dnešní době dodává firma do zahraničí a je stále jedním z nejlepších výrobců varhan. Pro zájemce firma pořádá exkurze do výrobny nebo lze navštívit stálou expozici historie výroby varhan. Ve stejném areálu pak sídlí i varhanářská škola, která zajišťuje vzdělávání nových mladých odborníků. Skanzen lidových tradic a řemesel Bolatice byl vybudován v roce 2002. Nachází se v objektu tradičního vesnického stavení z 19. a počátku 20. století. Muzeum 398/417
zachycuje život našich předků před padesáti a více lety. Návštěvníci zde mohou zhlédnout obytné části domu, jako je jizba, kuchyň, místnost služky, prádelna, ale také stáj pro koně, chlév pro krávy, srubek neboli špýchar aj. V kůlně a stodole jsou například ukázky řemeslných nástrojů, zemědělských strojů a nářadí, které se používaly v domácnosti a při práci na statku. Skanzen se stal také místem setkávání a konání řady kulturně-společenských akcí lidového charakteru. V období Velikonoc se zde konají ukázky vesnických lidových tradic, tradiční výroba kraslic a karabáčů, řehtaček a velikonoční výzdoby, soutěž o nejkrásnější kraslici. V květnu se slaví stavění májky. Jedná se o kulturní akci s bohatým programem a občerstvením. V září se pak konají malá divadelní představení zachycující život lidí na vesnici. V listopadu jsou pak pravé zabíjačkové hody s výrobou tradičních pokrmů a jejich ochutnávkou. A v prosinci přichází zpívání koled u vánočního stromu a ukázka živého betlému – divadelního představení o narození Krista. Kloboučnictví. Jediným muzeem specializujícím se na klobouky a pokrývky hlavy v České republice a jedním z mála takových v Evropě je Muzeum Novojičínska. V návaznosti na místní více než 200letou tradici kloboučnické výroby muzeum vytvořilo, spravuje a dál rozšiřuje největší sbírku historických klobouků a pokrývek hlavy. Po náročné a rozsáhlé rekonstrukci části Žerotínského zámku zpřístupnilo novojičínské muzeum 8. prosince 2000 novou stálou expozici klobouků a pokrývek hlavy s názvem „Nechte na hlavě“. V expozici mohou návštěvníci zhlédnout na 600 klobouků, čepic, čepců a přileb z období od počátku 19. století do současnosti. Většina exponátů je součástí vlastní rozsáhlé a ojedinělé sbírky. Mezi vystavenými exponáty jsou i unikátní pokrývky hlavy, mnohdy poprvé představované veřejnosti. Část expozice je pojata ve scénických celcích a návštěvníci se tak ocitnou uprostřed tematických výjevů přibližujících atmosféru doby užívání klobouků. Hosté si mohou prohlédnout skvostné klobouky a róby dam ze sklonku rakousko-uherské monarchie, zhlédnout unikátní vojenské a služební přilby, čáky a čepice, mohou se nechat okouzlit elegancí ženicha a půvabem nevěsty ve svatební scéně z 20. let 20. století, kloboučnickým krámem nebo prvorepublikovou cukrárnou. Své dveře pootevře původní kloboučnická dílna se vzorkovníky, formami a dalším náčiním. Určitě si prohlédněte vitrínu s kolekcí pokrývek hlav významných osobností české kultury a politiky. Je zde například klobouk prvního prezidenta T. G. Masaryka, „otce národa“ Františka Palackého, následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este vedle klobouků Jana Nerudy, Petra Bezruče a dalších. Mezi klobouky z produkce podniku TONAK posledního desetiletí má své místo také klobouk manželky prezidenta České republiky paní Dagmar Havlové Malou atrakcí expozice je dobový fotoateliér, v němž se mohou návštěvníci ve vlastním nebo zapůjčeném klobouku vyfotografovat. Novodobé klobouky a módní trendy v kloboučnictví si můžete prohlédnout v reprezentační prodejně TONAK, a. s., na Masarykově náměstí. Navíc se zde můžete domluvit na vytvoření klobouku dle vlastního návrhu. Tradice rybářství – „Vylov si svého oderského kapra.“ Na území Poodří byly už v 15. století zakládány soustavy rybníků, které dávaly lidem obživu v podobě chovu ryb. Dodnes najdeme ve zdejším kraji soustavy rybníků, které jsou zdrojem ryb a obživy. Pro širokou veřejnost pořádají rybáři výlovy rybníků a s nimi spojené oslavy. Proto si určitě zajeďte na podzimní pooderské rybářské slavnosti, které se konají tradičně na zámku v Bartošovicích. Součástí slavností je i ochutnávka rybích specialit. Výlov rybníku Bartošovický dolní a s ním spojená oslava se koná většinou na začátku listopadu, ale přesné termíny a místa výlovu jsou k dispozici na webových stránkách rybníkářství Denas. Zúčastněte se výlovů rybníků a vylovte si svého oderského kapra, jenž má garantovaný původ a vazbu na dané území (získal regionální značku Moravského Kravařska) a je důkazem o stálosti způsobu obživy v regionu. Galerie uměleckého smaltu a litiny. Expozice Galerie uměleckého smaltu a litiny ve Frýdlantu nad Ostravicí přibližuje nejzajímavější fázi výroby umělecké litiny, která začíná v první třetině 19. století a doznívá v době secese. Představuje kopie uměleckých děl renesance, baroka, ukázky zbroje, individuální výtvarné návrhy 399/417
a stylová litinová kamna. Jádrem expozice je však expozice uměleckého smaltu, která na moderní tvorbě umělců ukazuje využití staré technologie smaltu. Od roku 1999 jsou zde vystaveny práce více než dvacítky umělců z celé Evropy, kteří se účastní mezinárodních sympozií Frýdlantský umělecký smalt. Jedná se o jedinečnou evropskou sbírku smaltu svého druhu. Důl Michal. Historie Dolu Michal sahá až do roku 1843, kdy začal rakouský stát hloubit v Michálkovicích u Ostravy dvě důlní jámy. Jedna z nich, tzv. Michálkovická jáma č. 3, pak byla přejmenována po zesnulém c. k. dvorním radovi Michaelu Laierovi na jámu Michal. Svůj provoz ukončil důl Michal v roce 1994, nyní je prohlášen národní kulturní památkou a je zahrnut do indikativního seznamu České republiky pro zápis do světového kulturního dědictví UNESCO. Prohlídková trasa umožňuje návštěvníkům procházet stejnou trasu, jakou každodenně absolvovali horníci při nástupu do práce: sleduje cestu horníka od šaten až přímo k vlastní jámě v celé délce. Důraz je přitom kladen především na autenticitu prostředí i detailu, záměrem bylo zachovat celý areál v jeho původní podobě tak, jako by lidé, kteří zde pracovali, právě odešli a zanechali vše na svém místě. Prohlédnout si tak můžete řetízkové šatny, koupelny mužstva, cechovnu, lampovnu, jámovou budovu, most pro pohyb mužstva z lampovny do jámové budovy a strojovnu s původním technickým zařízením. V místě se konají každý měsíc různé akce, které doplňují historii a život hornického prostředí. Pro školy se nabízí edukativní programy, např. Po stopách havíře s permoníkem Michalem. TEMATICKÉ TRASY Tradiční řemesla na Horácku. Prohlédněte si doklady historie perleťářství v Žirovnici, betlemářství v Třešti a výroby modrotisku v Olešnici. Přijeďte v době konání hrnčířského jarmarku v Kunštátu a prohlédněte si krásné výrobky dnešních hrnčířů. Tradiční řemesla na Podhorácku a Slavnosti chřestu. Seznamte se s tradicí betlemářství, hrnčířství a džbánkařství v Třebíči, navštivte Muzeum řemesel v Moravských Budějovicích a nenechte si ujít tradiční Slavnosti chřestu, které se konají každý rok v květnu v Ivančicích. Moravská vinná stezka, úsek Znojmo – Jevišovka (68 km) Tato stezka začíná v centru Znojma. Uprostřed Husových sadů označuje její začátek návěstí se sklepním žudrem červené barvy. Po krátkém sjezdu parkem pokračuje kilometrovým úsekem po silnici I. třídy. Rušný provoz města opouští stezka Louckou ulicí, most přes Dyji je již branou do významné vinařské obce Nového Šaldorfu– Sedlešovic. Prohlédněte si Modré sklepy v Novém Šaldorfu, jsou jedním z největších areálů na Znojemsku. Moravské vinařské stezky – Mikulovská (82 km) Uzavřený okruh kopíruje hranice Mikulovské vinařské podoblasti, převážně rovinatý průběh trasy rámují vody řeky Dyje, rybníků a Novomlýnských nádrží. Jižní část okruhu prochází Lednicko-valtickým areálem, u kolonády na Rajstně nad Valticemi vystoupá do své největší nadmořské výšky. Odtud pokračuje atraktivním terénním úsekem v blízkosti státní hranice a až do Nového Přerova sleduje signálku, vojenskou silnici podél bývalé železné opony. Významné expozice ve městě Brně. Seznamte se s významnými expozicemi mapujícími vývoj Moravy od období Velké Moravy po středověk, nakupte na Zelném trhu a prohlédněte si proměny užitého umění v průběhu minulých staletí v expozici Uměleckoprůmyslového muzea. Na závěr vyrazte prohlédnout si Jurkovičovu vilu. Větrné mlýny na Drahansku. Nejvíce větrných mlýnů v České republice se dochovalo v oblasti Drahanské vrchoviny. Vydejte se prohlédnout si některé z nich. Tradiční Slovácko. Seznamte se s folklorem Slovácka, lidovou architekturou i tradičními způsoby obživy – vinařstvím a výrobou pálenky. Úvodní setkání se Slováckem, jeho pestrými tradicemi i místními specialitami vás čeká na trase Strážnice – Vlčnov – Uherské Hradiště. Stavby Dušana Jurkoviče v Luhačovicích. Luhačovice jsou městem, jehož architekturu výrazně ovlivnil slovenský architekt a etnograf Dušan Jurkovič. Na počátku 20. století se rozhodl pro vytvoření zcela unikátního souboru staveb ve stylu lidové secese. V letech 1902–1914 tak svými stavbami zásadně ovlivnil vzhled jednotlivých budov i celé urbanistické rozložení luhačovických lázní. Prohlédněte si 400/417
jednotlivé stavby Dušana Jurkoviče v městské památkové zóně v Luhačovicích: Valašské muzeum v přírodě, Pustevny i Radegast. Navštivte jednotlivé části skanzenu, zahrnující expozice Dřevěné městečko, Valašská vesnice či Mlýnská dolina. Občerstvěte se na Pustevnách v originálních stavbách Dušana Jurkoviče a projděte se k soše Radegasta či vystoupejte až na vrchol Radhoště. Hanácké zvyky a kuchyně. Haná je z hlediska lidové kultury, zvyků i tradiční kuchyně velmi barvitým regionem, který přímo vybízí ke strávení volného času a sbírání zážitků. Pokud si svou cestu správně naplánujete, můžete se stát diváky ojedinělé podívané na tradice a zvyky Hanáků a poté plni dojmů ochutnat nejvyhlášenější místní specialitu, olomoucké tvarůžky. Cesta kladiva a kovadliny. Pevné kořeny kovářské tradice, která je v regionu dosud patrná, tkví v každodenní nezbytnosti tohoto řemesla. Záhoří je kraj, kde se lidé převážnou měrou zabývali zemědělstvím, tedy způsobem obživy, kde je zapotřebí kovářského umění. Výroba železných předmětů, údržba i opravy, bez toho by mohli Záhořané jen těžko obhospodařovat půdu. Kovářství však v sobě mělo i aspekt magie, a proto byli kováři vždy respektovanými osobami. Pokud tedy chcete poznat umění těch, kteří vládli nad ohněm i železem, následujte cestu kladiva a kovadliny, která vás zavede na umělecké setkání kovářů Hefaiston, výstavy o kovu a v neposlední řadě také k Zemanově kovárně na Holajce. V kraji léčivých pramenů. Jeseníky jsou nejen hornatým krajem s krásnou přírodou plnou lesů, ale také oblastí, jež je velmi bohatá na lázeňská místa a minerální prameny: sirovodíkové minerální prameny ve Velkých Losinách či Bludově, hydrouhličitano-vápenaté kyselky v Karlově Studánce. Lze se napít i z pramenů uhličitých kyselek a nachází se tu také několik radioaktivních pramenů. Jednoduše kraj, který přímo vybízí k ozdravným pobytům a výletům. Za krásou dřevěných kostelů. K lidovému rázu Jeseníků patří neodmyslitelně i vše, co souvisí se dřevem. Tento aspekt se projevil i v architektuře. Dodnes bohužel přežilo jen pár dřevěných staveb. O to je ale jejich návštěva zajímavější, a tak můžete potěšit oko i ducha nejen čistou přírodou, ale rovněž výletem ze jesenickými dřevěnými kostelíky, které jako relikty dávných dob přežívají ve vískách mezi kopci. Po stopách horníků. Objev černého uhlí na Těšínsku koncem 18. století a založení Třineckých železáren v roce 1839 se stalo jedním z hlavních mezníků vývoje regionu. Četná naleziště železné rudy, dostatek vodní energie a zdánlivě nevyčerpatelné zásoby dřeva v Beskydech vedly ke zprovoznění železárny v Třinci. Byla vystavěna dřevouhelná vysoká pec, v okolních obcích zahájena těžba železné rudy a v lesích výroba dřevěného uhlí. Objev uhlí pak rozvoj železářství jen dále podpořil a jeho dobývání ovlivňuje tento region dodnes. Vydejte se tedy na cestu po historii hornictví a hutnictví, které natolik poznamenalo celý kraj, navštivte Havířov, Těšín i Třinec. Unikátní stavby dřevěných kostelů. Dřevo bylo po dlouhá staletí v drsném a chudém kraji Beskyd nejdostupnějším stavebním materiálem. A tak se stalo, že celé Moravskoslezské Beskydy, tedy i jejich těšínská část, jsou oblastí, kde můžete objevit zdaleka nejvíc dřevěných staveb v celé republice a dnes jsou tyto lidové stavby tím nejcennějším kulturním bohatstvím regionu. Celkem na dvacet dřevěných kostelů je součástí jedinečného souboru, který je vzhledem ke koncentraci, různorodosti a zachovalosti jednotlivých staveb považován za středoevropské unikum. Kostelíky jsou rovněž dokladem toho, jak zruční byli místní lidé, jejichž jedinými pomocníky byly sekery, pily, kladiva a tažný kůň. Při cestě za šesti dřevěnými kostely těšínského Slezska budeme postupovat od severu k jihu a postupně objevovat různé podoby této unikátní lidové architektury. Život a řemesla na Opavsku. Jak se žilo v dobách našich pradědů, kdy tvrdá práce byla denním chlebem a život byl úzce spjat s chodem ročních období, svátků a slavností? Dozvědět se to můžete ve skanzenu v Bolaticích. Mnohá řemesla a výrobní postupy jsou dnes již zcela nebo převážně zapomenuty. Přesto existují místa, kde se můžete seznámit s uměním starých mistrů, ba co víc, můžete poznat mistry zcela současné, kteří pokračují ve staré tradici a v tom, co dělají, jsou dobří, dokonce i úspěšní. Vydejte se na pouť, která vás seznámí s výrobou, která je dnes spíše unikátní než běžná. Poznejte výrobu varhan, zpracování břidlice a tradiční výrobu papíru. Větrné a vodní mlýny na Kravařsku. Posláním větrných i vodních mlýnů bylo mletí obilí s využitím přírodní síly větru a vodních toků. Ve 20. století byly do některých vodních mlýnů přidány agregáty generující elektrickou energii pomocí 401/417
vodního pohonu. Zejména vodní mlýny právě díky jejich využitelnosti při výrobě elektřiny se dochovaly do současnosti ve velmi dobrém stavu. Vypravte se proto za touto jedinečnou technickou památkou po níže navržené trase. Tradiční výroba a řemesla na Lašsku. Věci tak rozdílné, jako jsou automobily Tatra, originální špičková keramika, kachle, umělecká litina a smalt či řemenářské výrobky a biče mají společného jmenovatele. Je jím um a invence lidí z Lašska, kteří dokázali povýšit běžné produkty denního života na výrobky světové úrovně. Obdivujete-li práci, která je vidět a má svou hodnotu – uměleckou i řemeslnou –, pak se vydejte na cestu právě po Lašsku. Dřevěné stavby Lašska. Nejstarší památky lidové lašské kultury jsou většinou ze dřeva, neboť celý lašský kraj dřevem přímo oplýval. Na Lašsku se tedy stavěly celé vesnice i s kostelem ze dřeva. Snad jen fojtství se svými dvojitými barokními střechami a bílými zdmi se odráželo od šedivé záplavy dřevěných chalup. Největší rozkvět tohoto dřevěného stavitelství můžeme pozorovat v 18. století. Zkuste se tedy na chvíli vrátit do minulosti a udělat si výlet po starých dřevěných stavbách, především kostelech, které jako by přežily z oné „doby dřevěné“. Ostravské Hradčany a těžba uhlí. Dolní oblast Vítkovic je naprosto unikátní technicky i technologicky dokonalý areál průmyslových staveb z první poloviny 19. století. Na podzim roku 2002 byl prohlášen za národní kulturní památku a díky své unikátnosti aspiruje i na zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Bývalý průmyslový areál dolních Vítkovic se dostal mezi památky zapsané do nově vznikajícího seznamu Evropského kulturního dědictví. Výjimečnost průmyslového areálu tkví v tom, že se zde na jednom místě uskutečňoval celý technologický proces počínaje těžbou uhlí a jeho koksováním až k finálnímu produktu, surovému železu. Výroba zde nepřetržitě fungovala od roku 1830 až do zastavení provozu v roce 1998. Nyní jsou provozy zpřístupněny pro veřejnost formou industriálního skanzenu. UPOZORNĚNÍ: Kompletní přehled prvků nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury včetně kompletního popisu tematických tras naleznete v pasportech jednotlivých subregionů (subregiony v rámci regionů Vysočina od str. 227, Jižní Morava od str. 261, Východní Morava od str. 316, Střední Morava a Jeseníky odstr. 348, Severní Morava a Slezsko od str. 389).
402/417
7.16 Marketing summary pro mezoregion Morava a Slezsko Vyhlášené jihomoravské vinařské oblasti a vinné slavnosti – košty vína, vinné trhy, vinobraní i tradiční zarážení hory. Vinařství na jižní Moravě patří mezi nejstarší v Evropě, vinná réva se zde pěstuje již od dob Keltů. Zdejší lidé dobře vědí, že skutečné poklady se neukrývají na dně moří, ale ve vinných sklepech nebo archivech. K návštěvě vábí nejen vinohrady, památkové rezervace vinných sklepů či sklepní uličky, ale také vinařské expozice, výstavy, veletrhy či vinobraní. Slovácký verbuňk a jízda králů – nehmotné kulturní dědictví na seznamu UNESCO, a valašský odzemek – mužský sólový tanec, kandidát na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Slovácký verbuňk – mužský sólový tanec – je příběhem nově naverbovaného vojáka, který se tímto tancem loučil před odchodem na vojnu – dával jím najevo, že je schopen náročné vojenské služby a snažil se zapůsobit na dívky. Verbuňk dodnes na Slovácku muži tančí při hodech, fašanku, folklorních slavnostech i běžných tanečních zábavách. Stejně jako s verbuňkem se mohou návštěvníci Slovácka v této oblasti stále setkat s jízdou králů. Původ a příběh vzniku jízdy králů je však dodnes zahalen tajemstvím. Existuje řada vysvětlení – od původu v královských ceremoniích až po velikonoční procesí a snahy pohanů o zajištění bohaté úrody na polích, kterou měl zajistit veřejný průvod na koních spojený s objížďkou polí. Nenechte si ujít tyto jedinečné tradice: slovácký verbuňk a jízda králů jsou již na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO a valašský odzemek je dalším žhavým kandidátem. Tradiční zvyky Hané – jízda králů, hanácká svatba, sečení lúk, „slavnosti matiček“, masopust a vodění medvěda. Tradiční zvyky a folklor na Hané jsou příběhem bohatého úrodného kraje, bohatých sedláků, pohostinných lidí, honosných krojů a velkých oslav spojených s životními mezníky, církevním i zemědělským rokem. Nejvýznamnějších a nejokázalejších událostí v životě Hanáků byla bezesporu svatba. Opominout nelze ani masopustní oslavy s průvodem masek, kterému dominuje medvědář s medvědem. Maska medvěda patřila odjakživa k magickým postavám jak ustrojením, tak obřadným tancem, který měl zajišťovat bohatou úrodu lnu, konopí nebo obilí a výškou skoku přímo ovlivnit vzrůst těchto plodin. Místní speciality a košty – víno, slivovica, žmolenica, borovička, povidla, valašské frgály i koláčky ze Slovácka, znojemské okurky, ivančický chřest, olomoucké tvarůžky a řada dalších. Pohostinnost a srdečnost místních obyvatel se nejlépe pozná u sklenky dobrého vína či při koštu slivovice prokládaném místními koláčky, klobásami, sýrem a řadou dalších gastronomických lahůdek a specialit. Po ránu pak bude záchrannou nakládaná okurka ze Znojma. Tradiční řemesla – výroba knoflíků, modrotisk, kožešnictví, tkalcovství, tupeská keramika, výroba krojů, krojovaných panenek, kraslic i modrotisku. Tradiční řemesla jsou na Moravě stále živá, jsou příběhem jednotlivých řemeslníků a řemeslných dílen, ať už se v nich s láskou a trpělivostí věnují výrobě modrotisku, tradiční keramiky, krojů, velikonočních kraslic či panenek z kukuřičného šustí. Rádi své umění zájemcům předvedou a nechají je vyzkoušet si šikovnost jejich vlastních rukou. Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici – nejvýznamnější folklorní festival v České republice. Každý poslední víkend v červnu se do Strážnice sjíždějí tisíce návštěvníků, aby se pobavili a užili si příjemné atmosféry. Během festivalu se mohou potěšit krásou lidových písní, tanců a krojů ve slavnostním průvodu i v mnoha různých pořadech, zkusit si i tance z cizokrajných koutů světa a společně si zazpívat a zatancovat u lidových muzik. Vychutnejte si i vy atmosféru tohoto nejvýznamnějšího folklorního festivalu v České republice. Valašské muzeum v přírodě, tradice salašnictví a pastevectví na Valašsku – unikátní centrum lidové architektury, řemesel a způsobu života Valašska v Rožnově pod Radhoštěm a mnoho lidových stavení sloužících v minulosti jako přístřešek pastevcům. 403/417
Unikátní komplex Valašského muzea v přírodě nejlépe charakterizuje příběh jeho zakladatelů, sourozenců Jaroňkových. Zájem o umělecká řemesla, který měli všichni členové rodiny, národopisné výstavy, na nichž byly vystavovány i roubené stavby z Valašska a inspirace z muzeí v přírodě ve skandinávských zemích je přivedla k vytvoření muzea v přírodě. Podle slov jednoho ze zakladatelů: „Nechceme budovati mrtvé skladiště budov a předmětů, chceme zbudovati pomocí praktického národopisu živé muzeum, v němž zděděné tradice valašské minulosti a svéráz plemene a bydliště lidu jsou udržovány při životě výkony práce, zvyky, tanci, zpěvy a obřadnostmi lidu.“ A právě takovým živým a navíc nejrozsáhlejším muzeem v přírodě skanzen v Rožnově pod Radhoštěm skutečně je. Lázeňská tradice v Jeseníkách. Jesenické lázně a první vodoléčebný ústav na světě založil Vincenz Priessnitz počátkem 20. let 19. století, Karlovu Studánku doporučují k návštěvě i New York Times. Lázeňství v Jeseníkách je příběhem čisté harmonické krajiny, která léčí tělo i duši, ale také příběhem místního rodáka Vincenze Priessnitze, který pro svět objevil blahodárné účinky vodoléčby i příběhem rakouského dědečka americké novinářky a jeho lásky k dívce z Opavy, díky níž se Karlova Studánka dostala až na seznam destinací, které doporučuje k návštěvě v roce 2013 New York Times. Industriální Ostrava, ocelové město – tradice těžby černého uhlí na Ostravsku. Industriální Ostrava, ocelové město, Dolní oblast Vítkovic jsou naprosto unikátním technicky i technologicky dokonalým areálem průmyslových staveb z první poloviny 19. století, příběhem objevení a těžby černého uhlí a průmyslové minulosti města a jeho identity. Jedinečným způsobem odrážejí nelehkou práci i osudy místních horníků, každodenní dřinu pří fárání v dolech či v nehostinném prostředí vysokých pecí. Na podzim roku 2002 byl areál v Dolní oblasti Vítkovic prohlášen za národní kulturní památku a díky své unikátnosti aspiruje i na zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Tradiční výroba – od automobilů Tatra v Kopřivnici a kolejových vozidel ve Studénce přes novojičínské kloboučnictví až k tradiční výrobě varhan v Krnově či sušenek v Opavě. Kde se začal psát příběh legendární Tatry 603 či plejády železničních vagonů, které dodnes využívají nejen České dráhy? Odkud pocházely klobouky, které nosily na hlavách naše babičky a dědečkové? Kde se vyrábí varhany, které můžete slyšet v katedrálách i koncertních síních po celém světě? Po kom se jmenuje tradiční oplatka Fidorka? To vše se můžete dozvědět na severu Moravy a Slezska.
404/417
8 Tematické trasy a cílové skupiny Ze strany CzechTourism byly pro produkt „Tradiční Česko všemi smysly“ stanoveny klíčové a aktivní zahraniční trhy. Do klíčových patří Německo, Rusko a Polsko, jako aktivní jsou definovány trhy na Slovensku a v Rakousku. Produkt je kromě zahraničních návštěvníků určen také pro domácí cestovní ruch. Dle socio-demografického členění se jako primární jeví cílová skupina mladí do 30 let a střední generace do 46 let. Sekundárně pak rodiny s dětmi, věková kategorie 50+ a studenti. Doplňkově pak školní skupiny a věková kategorie 60+. Z hlediska preferencí jednotlivých trhů se pak návštěvníci ze všech okolních zemí orientují na místní kulturu, zvyky a tradice, lidovou architekturu a tradiční řemesla a výrobky. Kromě Slovenska pak také na místní gastronomii. Návštěvníci z Německa a Ruska pak jeví zájem také o kulturní akce.
Cílové skupiny Školní skupiny Mladí do 30 let Studenti Mladí do 30 let Rodiny s dětmi Rodiny s dětmi Střední generace do 49 let Střední generace 50+ a starší 60+ Preference Gastronomie Místní kultura (zvyky, tradice) Kulturní akce Lidová architektura Tradiční řemesla a výrobky
405/417
Rakousko
Slovensko
Polsko
Aktivní trhy
Rusko
Klíčové trhy Německo
Výše popsané třídění je znázorněno v následující tabulce: Domácí cestovní ruch
Tradice žateckého chmele Křehká krása karlovarského porcelánu Pivovarnictví Hornická tradice – dolování stříbra a rud Zaniklé vesnice Českého lesa Živé tradice, folklor a řemesla Chodska Práce se dřevem Sklářská cesta Dechovkový maraton Za masopustním veselím a růžičkovou koledou Jihočeské rybníkářství a rybářství Selské baroko Rybníkářství a tradice rybářství Hornická tradice Těžba a lámání vápence – Malá a Velká Amerika Kutnohorské stříbro Posázavský Pacifik a počátky českého trampingu Moravská vinařská stezka Mikulovská Významné expozice ve městě Brně Větrné mlýny na Drahansku Tradiční řemesla na Horácku Tradiční řemesla na Podhorácku a Slavnosti chřestu Moravská vinná stezka Znojmo – Jevišovka Tradiční Slovácko Valašské muzeum v přírodě, Pustevny i Radegast Hanácké zvyky a kuchyně Cesta kladiva a kovadliny V kraji léčivých pramenů Za krásou dřevěných kostelů Po stopách horníků Unikátní stavby dřevěných kostelů Život a řemesla na Opavsku Větrné a vodní mlýny Industriální Ostrava – ocelové město Tradiční výroba a řemesla na Lašsku Dřevěné stavby Lašska
406/417
Východ Čech Sever Čech Západ Čech
Cesta kamene Šperkařská tradice, český granát a hora Kozákov Sklářská tradice a výroba bižuterie Sklářská tradice Lidová architektura Českého Švýcarska Montanregion Krušnohoří Vinařství a Polabská stezka
Jih Čech
Krajem Babičky Boženy Němcové Cesta řemeslných tradic Krkonošské horské boudy
Střední Čechy
Po stopách koní Lidová architektura a živé tradice Č. Horácka Po stopách české hudby Betlemářství Po stopách tradic a řemesel
Morava a Slezsko
Pardubicko České Horácko Českomoravské pomezí Hradecko Orlické hory a Podorlicko Kladské pomezí a Broumovsko Krkonoše a Podkrkonoší Krkonoše a Podkrkonoší Krkonoše a Podkrkonoší Český ráj a Pojizeří Jizerské hory a Podještědí Českolipsko České Švýcarsko Krušné hory a Podkrušnohoří České Středohoří a Podřipsko Dolní Poohří Západní Čechy Plzeňsko Český les Český les Chodsko Šumava a Pošumaví Šumava a Pošumaví Kozácko Doudlebsko Blata Blata Prácheňsko Podbrdsko a Střední Povltaví Rakovnicko-Křivoklátsko Polabí a Kutnohorsko Posázaví a Podblanicko Podyjí Brněnsko Drahansko a Posvitaví Horácko Podhorácko Podyjí Slovácko Valašsko (Beskydy) Haná Záhoří Jeseníky Jeseníky Těšínské Slezsko Těšínské Slezsko Opavské Slezsko Kravařsko Ostravsko Lašsko (Beskydy) Lašsko(Beskydy)
DCR
Incoming
Střední generace +
Rodiny s dětmi
Subregion
Mladí do 30 let
Tematická trasa
Mezoregion
Indikativní rozdělení tematických tras jednotlivých mezoregionů dle cílových skupin
Propojení tematických tras v rámci celé České republiky Tematická trasa Téma Lidová architektura a živé tradice Č. Horácka
České Horácko
Živé tradice, folklor a řemesla Chodska
Chodsko
Hanácké zvyky a kuchyně
Haná
Za masopustním veselím a růžičkovou koledou
Doudlebsko
Šperkařská tradice, český granát a hora Kozákov
Český ráj a Pojizeří
Sklářská tradice a výroba bižuterie
Jizerské hory a Podještědí
Sklářská tradice
Českolipsko
Křehká krása karlovarského porcelánu
Západní Čechy
Sklářská cesta
Šumava a Pošumaví
Lidová architektura Českého Švýcarska
Krkonošské horské boudy
České Švýcarsko Kladské pomezí a Broumovsko Krkonoše a Podkrkonoší
Selské baroko
Blata
Větrné mlýny na Drahansku
Drahansko a Posvitaví
Valašské muzeum v přírodě, Pustevny i Radegast
Valašsko (Beskydy)
Za krásou dřevěných kostelů
Jeseníky
Unikátní stavby dřevěných kostelů
Těšínské Slezsko
Větrné a vodní mlýny
Kravařsko
Dřevěné stavby Lašska
Lašsko (Beskydy)
Vinařství a Polabská stezka
České Středohoří a Podřipsko
Tradice žateckého chmele
Dolní Poohří
Pivovarnictví
Plzeňsko
Moravská vinařská stezka Mikulovská
Podyjí
Moravská vinná stezka Znojmo – Jevišovka
Podyjí
Betlemářství
Hradecko
Po stopách tradic a řemesel
Orlické hory a Podorlicko
Cesta řemeslných tradic
Krkonoše a Podkrkonoší
Cesta kamene
Krkonoše a Podkrkonoší
Unikátní živé Tradiční Slovácko tradice
České sklo, porcelán a šperky
Krajem Babičky Boženy Němcové
Lidová architektura
Pivo a víno
Řemesla a tradiční výroba
Hornictví a těžba nerostných surovin
Hudba Rybníkářství 407/417
Subregion
Slovácko
Práce se dřevem
Šumava a Pošumaví
Tradiční řemesla na Horácku
Horácko
Tradiční řemesla na Podhorácku a Slavnosti chřestu
Podhorácko
Cesta kladiva a kovadliny
Záhoří
Život a řemesla na Opavsku
Opavské Slezsko
Tradiční výroba a řemesla na Lašsku
Lašsko (Beskydy)
Montanregion Krušnohoří
Krušné hory a Podkrušnohoří
Hornická tradice – dolování stříbra a rud
Český les
Hornická tradice
Podbrdsko a Střední Povltaví
Těžba a lámání vápence – Malá a Velká Amerika
Rakovnicko-Křivoklátsko
Kutnohorské stříbro
Polabí a Kutnohorsko
Po stopách horníků
Těšínské Slezsko
Industriální Ostrava – ocelové město
Ostravsko
Po stopách české hudby
Českomoravské pomezí
Dechovkový maraton
Kozácko
Jihočeské rybníkářství a rybářství
Blata
Rybníkářství a tradice rybářství
Prácheňsko
V rámci zpracování tematických tras v jednotlivých subregionech ČR se vyprofilovala řada tras s obdobným zaměřením v různých částech republiky. Tyto trasy jsme proto dle zastřešujícího tématu seskupili ve výše uvedené tabulce. Tematické zaměření jednotlivých skupin tras je následující: - Unikátní živé tradice – zahrnují na tradice nejbohatší a nejživější regiony Východních Čech, Chodska, Jižních Čech, Slovácka a Hané. - České sklo, porcelán a šperky – křehká krása špičkové české produkce světové úrovně. - Lidová architektura – malebné vesničky a lidové stavby, které zejména zahraniční návštěvníci často charakterizují obratem „jako z pohádky“. - Pivo a víno – nejen světově známý Plzeňský Prazdroj, ale také vyhlášený český chmel jako základ každého dobrého piva, známé moravské, ale i české vinařské oblasti a jejich produkce. - Řemesla a tradiční výroba – šikovné české ručičky zvládly v minulých staletích drobnou řemeslnou výrobu, ale položily i základy průmyslové výroby, která často dosáhla světového věhlasu. - Hornictví a těžba nerostných surovin – těžba drahých kovů, železné i uranové rudy i pro Ostravsko tak typického černého uhlí, od středověku až po nedávnou minulost. - Hudba – s čím souvisí okřídlené rčení „Co Čech, to muzikant“? Dvě navržené trasy lze dále doplnit o jednotlivá místa, kde se vyráběly či stále vyrábějí hudební nástroje – Kraslice a Luby v Západních Čechách, výrobu tradičních dud v Jižních Čechách, výrobu varhan v Krnově, cimbálů na Slovácku a fujar na Valašsku, spolu s místy, kde pobývali či se narodili další významní skladatelé – Antonín Dvořák či Leoš Janáček a místy, kde probíhají významné hudební festivaly – př. Mezinárodní dudácký festival, Kmochův Kolín apod. - Rybníkářství – typicky jihočeské tematické trasy lze dále rozšířit o Oderského kapra a rybníkářství na severu Moravy. Vyhodnocení využití osob v rámci personifikace pro potřeby marketingu a prezentace V rámci personifikace jednotlivých oblastí byly primárně voleny osoby mající přímý vztah k jednomu z marketingových témat dané oblasti, primárně žijící, pokud nebylo možné takovou osobu vybrat, pak historické. Pokud výjimečně nebylo v dané oblasti možné zvolit osobu související s jedním z vybraných marketingových témat, byla zvolena vhodná osoba reprezentující jiný významný tradiční projev dané oblasti. Historické osoby bude možné v rámci marketingu a propagace využít po souhlasu příbuzných dané osoby, žijící osoby pochopitelně s jejich vlastním souhlasem. Přehled vybraných osobností naleznete v tabulce níže.
Východ Čech
Praha
Mezoregion/ Subregion
408/417
Krkonoše a Podkrkonoší
Personifikace
Provázanost Podmínky pro Žijící/ s marketin- využití v rámci historická govými tématy marketingu osobnost subregionu a propagace
Karel Hašler – český písničkář, historická herec, textař, dramatik Spolek Vltavan - sdružuje osoby se zájmem o udržení tradice Podskalí Jan Harrach – český šlechtic z rodu Harrachů, politik a podnikatel Balcarové ze Špindlerova Mlýna – skokani na lyžích
ano
se souhlasem příbuzných
současný spolek
ano
se souhlasem členů
historická
ano
se souhlasem příbuzných
historická
ano
se souhlasem příbuzných
ano
se souhlasem příbuzných
historická
ano
se souhlasem příbuzných
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Josef Probošt – řezbář
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
PhDr. Vladimír Vaclík – betlemář
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Jana Štefková – krajkářka
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Prokop Diviš – kněz, přírodovědec a vynálezce
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Josef Krofta – režisér a pedagog
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Pavel Janoš – korunovaný Král žijící perníku
ano
se souhlasem dané osoby
Olbram Zoubek – sochař
ano
se souhlasem dané osoby
ano
se souhlasem příbuzných
historická
ano
se souhlasem příbuzných
historická
ano
se souhlasem příbuzných
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Vladimír Šuhájek – sklepmistr klášterních vinných sklepů
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Libor Hypš – truhlář
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Karel Osvald – otec žateckého historická chmele
ano
se souhlasem příbuzných
Václav Jíra –výtvarník
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Českolipsko Petr Novotný – sklářský mistr žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Jizerské hory Stanislav Jiroš – výrobce a Podještědí bižuterie
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Petr Šťastný – šperkař, brusič žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Jiří Urban – šperkař
ano
se souhlasem dané osoby
Josef Vitus Becher – likérník historická
ano
se souhlasem příbuzných
Jan Becher – likérník
ano
se souhlasem příbuzných
Karel Jarolímek – sportovec, historická odborník na stavbu můstků Josef Edler von Schroll – Kladské rakouský průmyslník, textilník pomezí a Broumovsko Josef Bartoň – textilník
Hradecko
Orlické hory a Podorlicko
České Horácko Pardubicko
žijící
Oskar Schindler – podnikatel, Českomoravské zachránce Židů v době druhé historická pomezí světové války Magdalena Dobromila Rettigová – spisovatelka Anton Walter – zakladatel Krušné hory továrny na výrobu hraček a Podkrušnohoří Soňa Vydrová – výroba dřevěných hraček České středohoří a Podřipsko
Sever Čech
České Švýcarsko
Poohří
Západ Čech
Český ráj a Pojizeří
409/417
žijící
Západní Čechy historická
Emil Lupač – houslař
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Josef Groll – sládek
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Jan Hlaváček – sládek
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Josef Hrůza – bednář
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Konrádyho dudácká muzika současné – dudácké uskupení těleso
ano
se souhlasem členů
Rudolf Volf – výroba tradiční keramiky
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Lucie Černá a Bohumil Černý – výrobci vinutých perlí
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Radek Brand – výroba skašovských hraček
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Josef Seidel – portrétní a krajinářský fotograf
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Kozácko
Miluše Bubelová – vyšívání rybími šupinami
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Doudlebsko
Mirka Durfeldelerová – předsedá národopis. souboru Doudleban
žijící
jiný tradiční projev
se souhlasem dané osoby
Šochové a Patákové – stavby historická Soběslavsko-veselských blat
ano
se souhlasem příbuzných
Miroslav Stecher – výroba dud
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Švandova dudácká muzika ve Strakonicích – hudební těleso
současné těleso
ano
se souhlasem členů
ano
se souhlasem dané osoby
Plzeňsko
Chodsko
Český les
Jih Čech
Šumava a Pošumaví
Blata
Prácheňsko
Střední Čechy
Rakovnicko, Křivoklátsko, Vladimír Izbický – zakladatel žijící Poberounsko hrnčířských trhů v Berouně a Kladensko Podbrdsko a Střední Povltaví
František Mikyška – výroba dřevěných vodních kol
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Polabí
Bohumil Hrabal - spisovatel
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Josef Lada – ilustrátor
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Bob Hurikán – spisovatel, písničkář, tramp
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Miloslav Brtník – folklorista
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Alfons Mucha – malíř
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Antonín Žamberský – betlemář
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Posázaví a Podblanicko
Morava a Slezsko
Horácko
Podhorácko
Podyjí Ctirad Králík – sklepmistr a Znojemsko
410/417
Brněnsko
Franta Kocourek – bavič, silák, herec
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Drahansko (Horáci)
Miloslava Zatloukalová – výroba slaměných dekorací a kraslic
žijící
jiný tradiční projev
se souhlasem dané osoby
Josef Zelinka ze Šitbořic – řezbář a sochař
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Bratři Mrštíkové – spisovatelé historická
ano
se souhlasem příbuzných
František Studénka – zpěvák žijící a organizátor
ano
se souhlasem dané osoby
Slávek Volavý – zpěvák, muzikant a primáš cimbálové muziky
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Jožka Uprka – moravský grafik historická a malíř
ano
se souhlasem příbuzných
Jiří Galuška – výrobce cimbálů žijící
ano
se souhlasem dané osoby
František Okénka – hudebník žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Miroslav Urban – ruční tkadlec
ano
se souhlasem dané osoby
Antonín Václavík – spisovatel historická
jiný tradiční projev
se souhlasem příbuzných
Jarmila Mališková – výroba lidových krojů
žijící
jiný tradiční projev
se souhlasem dané osoby
Kopanice
Josef Lebánek – lidový vypravěč
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Valašsko (Beskydy)
Vít Kašpařík – výrobce tradičních hudebních nástrojů
žijící
jiný tradiční projev
se souhlasem dané osoby
Haná
Jarmila Vitoslavská z Troubek – šití a vyšívání hanáckých krojů
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Záhoří
Pavla Hučínová – výroba produktů ze záhorské krajky
žijící
jiný tradiční projev
se souhlasem dané osoby
Vincenz Priessnitz – zakladatel vodoléčby
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Johann Schroth – přírodní léčitel
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Bohumila Tinzová – odbornice na historii, tradice a gastronomii
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Solomon Mayer Rothschild historická – majitel Vítkovických železáren
ano
se souhlasem příbuzných
Jaromír Nohavica – hudebník žijící
jiný tradiční projev
se souhlasem dané osoby
Ignác Šustala – podnikatel, zakladatel budoucí Tatry
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Opavské Slezsko
Petr Bezruč – básník
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Těšínské Slezsko
Anna Buroňová – předsedkyně Folklor. sdružení Těšínské Slezsko
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Hanácké Slovácko
Podluží
Dolňácko
Horňácko
Luhačovické zálesí
Jeseníky
žijící
Ostravsko
Lašsko (Beskydy)
411/417
Kravařsko
412/417
Jan Kavka – předseda Krojovaných havířů
žijící
ano
se souhlasem dané osoby
Adolf Schustala – továrník
historická
ano
se souhlasem příbuzných
Eduard Gerlich – technik, stavitel horských železničních tratí
historická
jiný tradiční projev
se souhlasem příbuzných
Příloha 1
Mapové výstupy Součástí zmapování nehmotného kulturního dědictví a lidové architektury České republiky jsou i mapové výstupy – mapové kompozice pro mezoregiony české části republiky, turistické regiony mezoregionu Morava a Slezsko a souhrnné mapové kompozice pro klastry, tematické trasy a prioritizované atraktivity za celou ČR. V rámci mapových kompozic pro mezoregiony české části republiky a turistické regiony mezoregionu Morava a Slezsko jsou zobrazeny všechny atraktivity, které jsou přiřazeny ke konkrétnímu místu kromě lokalit, ve kterých se vyskytuje pouze restaurace CzechSpecials. Restaurace CzechSpecials jsou v mapách zobrazeny pouze v případě, že se v dané lokalitě nachází i jiný typ atraktivity.
Zdroje — Literatura Langhammerová, Jiřina: Lidové zvyky. Nakladatelství Lidové noviny, 2004. Langhammerová, Jiřina: Čtvero ročních období v lidové tradici. Petrklíč, 2008. Langhammerová, Jiřina: Jižní Čechy. Kraj – lidé – tradice. Nakladatelství Lidové noviny, 2012. Nepokojová, Eva: Lidové zvyky, písně a tance z oblasti Těšínského Slezska a jejich využití ve výuce tělesné výchovy na prvním stupni ZŠ [diplomová práce]. Brno: Masarykova univerzita, 2006. Historické a kulturní perly Moravskoslezského kraje. Moravskoslezský kraj. Křivinková, Barbora: Hudební folklor na Malé Hané [bakalářská práce]. Brno: Masarykova univerzita, 2010. Lidový rok na Hané. Olomoucký kraj, 2011. Altman, Karel a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Brno, 2000. — Webové stránky www.wikipedia.org www.kudyznudy.cz http://www.regionalni-znacky.cz/ http://www.lidovaremesla.cz/ http://www.folklornisdruzeni.cz/ www.vyletnik.cz www.nulk.cz http://www.sumavanet.cz/ http://www.npsumava.cz/cz/ www.mestosusice.cz www.prachatice.eu http://www.lidove-stavby.cz/ www.jihocesky-kraj.cz www.jeseniky.net http://www.navstivtejeseniky.cz/ www.jesenik.org www.sumperk.cz http://www.kr-moravskoslezsky.cz/ http://www.tourisms.cz http://www.msregion.cz/ 413/417
http://www.priessnitz.cz/ http://www.chutjeseniku.cz/ http://www.tesinskeslezsko.cz/ www.tesin.cz www.mesto-orlova.cz www.trinecko.cz http://www.kosariska.cz/ http://www.strednihana.cz/ http://www.malahana.cz/ http://www.hanackeskanzen.cz/ http://www.lidova-architektura.cz/ http://www.czecot.cz/ http://www.folklorweb.cz/ http://www.ok-tourism.cz/ www.velkabystrice.cz www.olomouc.eu www.prostejov.eu http://www.tvaruzky.cz/ http://www.helfstyn.cz/hefaiston www.holesov.cz — Konkrétní odkazy na webové stránky http://www.nhkladruby.cz/slatinany http://www.chrudimsky.navstevnik.cz/aktualne/folklorni-festival-chrudimskeobzinky-2012_id-2006.html http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Portmoneum-Museum-JosefaVachala-v-Litomysli.aspx http://tourism.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=131603 http://www.rml.cz/cz/expozice_01.php http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/525465 http://www.region-vysocina.cz/co-videt http://vysocina.fkaleidoskop.cz/ http://www.vesely-kopec.eu http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4284 http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A1_n%C3%A1%C5%99e%C4%8Dn%C 3%AD_skupina#Podskupiny http://www.broumovsko.cz/cz/lidova-architektura/lidova-architektura-nabroumovsku http://www.veba.cz/?menu=m_veba&submenu=cz/prof_historie.html&menuid=101 &downlaodfile=VEBA_profil.pdf&caption=Historie http://www.krajka.unas.cz/ http://www.orlickehory.eu/index.php?option=com_content&view=article&id=69&Ite mid=105&lang=cs http://www.lacedesign.cz/ http://vejacv.albums.cz/prirodni-zajimavosti/nerostne-bohatstvi-k.html http://krkonossky.denik.cz/kultura_region/krkonose_betlemy20071226.html http://www.podzvicinsko.cz/cs/projekt-eu-2011-2013/tiskovina-cesta-kamene.html http://cestovani.idnes.cz/krkonosske-boudy-po-slavne-panoramaticke-stezce-hezkydenni-vylet-1fj-/tipy-na-vylet.aspx?c=A110810_142600_igcechy_tom http://www.sklarnaharrachov.cz/ http://www.ratiborice-babiccinoudoli.cz/babicino-udoli/ http://www.peklo-nemecek.cz/o-nas/ http://www.vychodni-cechy.org/cs/aktuality/aktuality-z-realizovanych-projektu http://www.pardubice-racecourse.cz/ http://www.sramkuvstatek.cz/sramkuv-statek.html http://www.betlem.cz/cs/muzeum/e-shop/betlemy-drevene/ http://www.mojeorlickehory.cz/liberk/13_6395_villa-nova-uhrinov-archeologickyskanzen/ http://www.mojeorlickehory.cz/po-stopach-tradic-remesel/ 414/417
http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Rodny-byt-Bedricha-Smetany-vLitomysli.aspx http://www.vesely-kopec.eu/vesnicke-masopustni-obchuzky-a-masky-na-hlinecku/ http://www.lazanky.cz/index.php?clanek=50 http://www.msregion.cz/cz/poodri/osobnosti/eduard-gerlich-6033/ http://www.rieger-kloss.cz/ http://euro.e15.cz/profit/na-pocatku-byla-oplatka-874032 http://www.mestoklobouku.cz/cz/historie-kloboucnictvi/ http://cs.wikipedia.org/wiki/Tatra http://www.tourism.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=105874 http://www.vocznojmo.cz/informace-o-sdruzeni/tradice-pestovani-a-vyroby-vina-naznojemsku/ http://www.osznojemskeokurky.estranky.cz/clanky/znojmia-historie/legenda-zvanaznojemske-okurky.html http://www.znojmocity.cz/znojemska-okurka-narodni-poklad-ceske-gastronomieslavi-1-srpna-440-let/d-27857/p1=1002 http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Akce/Znojemske-historicke-vinobrani(3).aspx http://www.vslechovice.cz/o-nas http://toulavakamera.ceskatelevize.cz/article.asp?article_id=1819 http://cs.wikipedia.org/wiki/Podlu%C5%BE%C3%AD http://www.odpovedi.cz/otazky/poznate-nareci http://www.vinadolnimoravy.cz/cs/informace/krajina-vina http://cs.wikipedia.org/wiki/Vina%C5%99stv%C3%AD http://www.otevrenesklepy.cz/o-festivalu-otevrenych-sklepu-66 http://www.masaryk.info/slovanske-hradiste-mikulcice/ http://www.tourism.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=122033 http://www.habanskesklepy.cz/cs-CZ/domu.html http://cs.wikipedia.org/wiki/Hantec http://majovyhonzik.wordpress.com/2011/04/22/brno-moravsky-manchester/ http://jiznimorava.fkaleidoskop.cz/lidova-umeni http://www.ivancice.cz/spargl-2.php http://hodoninsko.eu/cs/turisticke-info/gastronomie http://www.senetarov.cz/muzeum.php http://blanensky.denik.cz/serialy/tylex-letovice-nejstarsi-krajkarna-ve-strednievro.html http://cestovani.idnes.cz/holandsko-v-srdci-moravy-unikatni-vetrne-mlyny-f5n-/tipyna-vylet.aspx?c=A061031_151526_igcechy_tom http://www.vusondras.cz/o-nas/ http://www.kosir.unas.cz/?stranka=kroj&jazyk=cz www.plzen.eu/turista/pivovarnictvi/pivovarnicka-tradice http://www.lidova-architektura.cz/ochrana-pamatky/obce/plzensky-kraj.htm http://www.prazdrojvisit.cz/ http://www.moser-glass.com/pages/exkurze-sklarny-moser-v-karlovych-varech/ http://www.becherovka.cz/muzeum/ http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Prohlidky-porcelanky-ThunNova-Role.aspx http://www.penziondomazlice.cz/vylety-do-zaniklych-vesnic/text/180 http://www.muzeum-turnov.cz/dlaskuv-statek/ http://www.granat.cz/cesky-granat/galerie-granat http://www.kozakov.cz/kozakov_index.html http://www.czech.cz/cz/Objevte-CR/Fakta-o-CR/Svetoznama-jablonecka-bizuterie http://www.czech.cz/cz/Podnikani/Firmy-v-CR/Vyhlaseny-cesky-porcelan http://toulavakamera.ceskatelevize.cz/article.asp?article_id=2457 http://kvmuz.cz/expozice-horni-blatna http://www.lidova-architektura.cz/cr-regiony/severozapadni-cechy/severozapadniregion-stavby-obytne.htm http://www.horni-blatna.cz/turisticke-informace/blatensky-prikop/ http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Dul-Mauricius-u-Hrebecne.aspx http://www.kr-ustecky.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=450018&id=1666717 http://magazin.e15.cz/bydleni/architektura/zatec-mesto-chmele-979758 415/417
http://www.msb-jablonec.cz/expozice-kristianov/klic-k-srdci-jizerskych-hor http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Sklarske-muzeum-KamenickySenov.aspx http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Sklarna-Jilek-Kamenicky-Senov%E2%80%93-navrat-tradice-Skl.aspx http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Rucni-vyroba-replik-historickehoskla-v-AnticGlass.aspx http://www.krupka-mesto.cz/stola-stary-martin/d-1536 http://kvmuz.cz/kontakt/muzeum-kralovska-mincovna-jachymov http://www.omks.cz/cz/vypis.php?typ=sekce&id=28 http://www.horni-blatna.cz/turisticke-informace/muzeum-horni-blatna/ http://chchp.cz/cz/chram-chmele-a-piva http://www.zateckypivovar.cz/cs/prohlidka/pravidla/ http://www.maspodripsko.cz/aktuality/roudnick%C3%BD-ko%C5%A1tusp%C4%9Bl,-za-rok-i-s-novou-stezkou-za-v%C3%ADnem.html http://www.zubrnice.cz/ http://www.muzeum-pribram.cz/cz/hornicky-skanzen-brezove-hory/prohlidkovearealy/ http://www.muzeum-pribram.cz/cz/skanzen-vysoky-chlumec/z-historie/ http://www.zbecno.cz/hamousuv-statek/ http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Cesky-Grand-Canyon-VelkaAmerika.aspx http://www.rozhlas.cz/lidovestavby/regionalni_oblasti/_zprava/200636 http://www.krivoklatsko.cz/cz/article.asp?article_id=250 http://www.skanzenkourim.cz/o-muzeu/ http://www.mlyn-uveselych.cz/Uvod.aspx http://cestovani.idnes.cz/posazavsky-pacifik-je-stale-legendou-i-kdyz-trampove-uzna-strese-nejezdi-1r7-/po-cesku.aspx?c=A100423_173348_igcechy_tom http://www.muzeumjilove.cz/Priroda-Posazavi.aspx http://www.cms-kh.cz http://www.vlassky-dvur.cz/ http://www.mzm.cz/velka-morava/ http://www.mzm.cz/morava-ve-stredoveku/ http://www.rudice.cz/index.php?page=informacni-stredisko http://www.region-vysocina.cz/skanzen-michaluv-statek-pohled-cx532 http://www.michaluv-statek.estranky.cz http://www.vmp.cz/cs/navstevnici-prohlidka-muzea/prohlidka-muzea/ http://cs.wikipedia.org/wiki/Radegast http://www.kudyznudy.cz/cs/aktivity/2008-10-10-0921-za-poznanim-pesi-turistikaroznov-podradhostem.html?utm_source=google&utm_medium=cpc&utm_campaign=KZN_2013 _15_vychodni_morava_04 http://www.luhacovice.cz/1707-architektura http://vinarske.stezky.cz/Moravske-vinarske-stezky/Mikulovska-vinarska-stezka.aspx http://www.moravska-galerie.cz/moravska-galerie/stale-expozice/dusan-jurkovicarchitekt-a-jeho-dum.aspx http://www.zirovnice.cz/expozice-knoflikarstvi-a-perleti/d-88234/p1=22622 http://www.modrotisk-danzinger.cz/ http://cs.wikipedia.org/wiki/Chleb%C3%AD%C4%8Dek http://www.janpaukert.cz/historie/
416/417
Vydala: Česká centrála cestovního ruchu CzechTourism Autoři: DRING Consulting s.r.o. a kol. ve spolupráci s CzechTourism Manuál vznikl v rámci projektu Integrovaného operačního programu s názvem „Tradiční Česko všemi smysly – produkt cestovního ruchu“, registrační číslo CZ.1.06/4.1.00/12.08915 a CZ.1.06/4.1.00/12.08916 „Neprodejné“ 417/417
