Měšťanská architektura v Třeboni v století

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta

Seminář dějin umění

Bc. Tereza Nejedlá

Měšťanská architektura v Třeboni v 16. – 18. století Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Ondřej Jakubec, Ph.D. Brno 2015

Prohlašuji, že jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………………………

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své práce Mgr. Ondřeji Jakubcovi Ph.D. za cenné rady a vstřícný přístup. Mé velké poděkování patří Ing. Jiřímu Dluhošovi a PhDr. Jiřině Psíkové za odborné konzultace a čas, který mi věnovali. Za pomoc se zpracováním pramenů děkuji Bc. Martině Vodové. Dále bych chtěla poděkovat rodině a svému příteli za podporu při psaní této práce.

Obsah 1

Úvod ................................................................................................................................................ 6

2

Dvě poznámky na začátek ............................................................................................................... 9

3

Kritika pramenů a literatury .......................................................................................................... 10

4

Historie Třeboně ............................................................................................................................ 16

5

4.1

Vznik města a državy Vítkovců ............................................................................................ 16

4.2

Rožmberská Třeboň .............................................................................................................. 17

4.3

Třeboň od 17. do 20. století ................................................................................................... 21

Urbanistický vývoj města .............................................................................................................. 24 5.1

Středověká podoba města ...................................................................................................... 24

5.2

Město v 16. století ................................................................................................................. 26

5.3

Další vývoj města .................................................................................................................. 32

6

Fenomén třeboňské rybniční soustavy z 16. století ....................................................................... 36

7

Městské brány v Třeboni – zbytky historie? ................................................................................. 40

8

9

7.1

Svinenská brána ..................................................................................................................... 40

7.2

Novohradská brána ................................................................................................................ 42

7.3

Hradecká brána ...................................................................................................................... 43

7.4

Břilická brána ........................................................................................................................ 45

7.5

Budějovická brána ................................................................................................................. 45

Podoba měšťanského domu a jeho proměny na přelomu středověku a raného novověku ............ 47 8.1

Vybavení interiérů měšťanských domů ................................................................................. 51

8.2

Typický měšťanský dům v Třeboni....................................................................................... 53

Třeboňské měšťanské domy – pamětníci života měšťanů............................................................. 55 9.1

Bývalá radnice (čp. 1) ........................................................................................................... 55

9.2

Dům Bílý koníček (čp. 97) .................................................................................................... 60

9.3

Dům Štěpánka Netolického (čp. 89) ..................................................................................... 64

9.4

Vratislavský dům (čp. 84) ..................................................................................................... 69

9.5

Komplex domů Zlatá hvězda (čp. 107) ................................................................................. 73

9.5.1

Dům čp. 107 .................................................................................................................. 73

9.5.2

Dům s původním čp. 106............................................................................................... 78

9.6

Dům čp. 86 ............................................................................................................................ 80

9.7

Dům čp. 93 ............................................................................................................................ 84

9.8

Dům čp. 4 .............................................................................................................................. 87

9.9

Dům čp. 8 .............................................................................................................................. 89

9.10

Dům čp. 10 ............................................................................................................................ 91

9.11

Dům čp. 11 ............................................................................................................................ 94

10 Měšťanská architektura jihočeských měst ..................................................................................... 98 11 Památková péče a ochrana měst .................................................................................................. 101 11.1

Památková péče v českých zemích...................................................................................... 101

11.2

Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚPRPMO) ......................... 105

11.3

Památková péče v jihočeských městech .............................................................................. 106

11.4

Případ Třeboně .................................................................................................................... 107

12 Závěr ............................................................................................................................................ 112 13 Bibliografie.................................................................................................................................. 114 13.1

Prameny ............................................................................................................................... 114

13.2

Literatura ............................................................................................................................. 115

13.3

Články v časopisech ............................................................................................................ 117

13.4

Internetové zdroje ................................................................................................................ 117

14 Seznam obrázků v textu a v obrazové příloze ............................................................................. 119 15

Obrazová příloha ..................................................................... ................................................... 124

1 Úvod Jihočeský kraj je oblastí s největší koncentrací pamětihodností v České republice, proto patří k nejoblíbenějším místům k trávení dovolené. Asi každý si při vzpomínce na jižní Čechy vybaví zámek Červenou Lhotu, Hlubokou nad Vltavou, Český Krumlov nebo Jindřichův Hradec. Jihočeská města, známá především svou renesanční architekturou, však nenabízí pouze významná šlechtická sídla, ale také svá historická centra. V těchto městech nežili jen velmoži, ale i obyčejní lidé, kteří zasáhli do historie a podoby měst mnohdy více než šlechtické rody. Měšťanstvo vzniklo jako nová sociální skupina ve středověku. Měšťan disponoval soukromým vlastnictvím (dům a grunty), které určovalo míru jeho autonomie. Právě měšťané značně ovlivňovali podobu města. Iniciovali stavební činnost a vytvářeli podmínky pro řemeslníky a stavitele, kteří stavěli nebo přestavovali jejich domy. Město jako správní jednotka mělo svůj právní systém a postupně získávalo privilegia, která mu zajišťovala určité postavení v rámci správní struktury v českých zemích.1 Město mělo mnoho funkcí – ekonomickou, sociální, právní, politickou, správní, vojenskou, stavební, kulturní, ideologickou, demografickou, urbanistickou a geografickou.2 V této práci se zaměříme na měšťanskou stavební činnost. Ta byla v českých zemích regulována stavebními předpisy, z nichž nejznámější je tzv. Švábské zrcadlo z roku 1275, které vycházelo ze Saského zrcadla a přebíralo tak právní normy od jihoněmeckých sousedů.3 Tato práce představí měšťanskou architekturu menšího poddanského města na jihu Čech v době raného novověku. Město v raném novověku se dostalo do popředí badatelského zájmu v posledních dvaceti letech. Měšťanské prostředí bylo hlavním tématem mezinárodní konference, která se konala v Clam-Gallasově paláci v roce 2011.4 Příspěvky, zaměřené převážně na historiografii a metodologické přístupy k tématu, kladly hlavní důraz na multidisciplinární pojetí bádání. Na konferenci převládaly příspěvky historiků, ale nechyběl ani uměleckohistorický nebo sociálně-antropologický pohled. Konference tak shrnula veškeré aspekty, které lze v rámci měšťanské kultury zkoumat – od šlechty, měšťanských elit, přes architekturu, kulturu jednotlivých skupin, až k pojetí církevního života ve městě, kriminalitu nebo fungování soudnictví. Důležitý byl zahraniční přesah, kdy zazněly také příspěvky o měšťanské kultuře Jana Koudelová, Stavebně historický vývoj městských jader Příbora, Místku a Brušperku. Historická města a památková péče, Opava 2012, s. 33–34. 2 Ibidem, s. 41. 3 Detailně o jednotlivých stavebních předpisech pojednává Jana Koudelová. Koudelová (pozn. 1), s. 66–85. 4 Vědecká konference Archivu hlavního města Prahy na téma Města ve středověku a raném novověku jako badatelské téma posledních dvou desetiletí se konala v říjnu 2011 v Clam-Gallasově paláci v Praze. 1

6

z německého a rakouského prostředí. Vít Vlnas, který vystoupil s příspěvkem „Raně novověká města v českých zemích jako předmět uměleckohistorického výzkumu posledních dvou desetiletí“, zdůraznil relativně nový zájem historiků umění o toto téma a shrnul hlavní historiografii o měšťanské kultuře, která vyšla za posledních dvacet let.5 Na konci příspěvku Vlnas uvedl: „Město samo zůstává badatelským tématem více v rovině památkářské či uměleckotopografické, případně jako zdroj vděčných monografických mikrosond.“6 A tato věta přesně vystihuje všechny aspekty této diplomové práce. Nastal tedy čas podívat se na Třeboň, malé lázeňské město, z pohledu měšťanů, ukázat, jak se zasloužili o jeho podobu a zaměřit badatelské úsilí také jinam, než jen na třeboňský zámek nebo kostel sv. Jiljí, jak tomu bylo dosud. Některým městům byla již v této oblasti věnována náležitá pozornost. Do popředí zájmu se dostaly především Slavonice,7 Telč,8 Jindřichův Hradec,9 ale také Tábor jako husitské město nebo Český Krumlov - centrum rožmberské državy.10 Méně pozornosti se z pohledu měšťanské architektury dostalo Českým Budějovicím a Třeboni. O Českých Budějovicích se nejvíce mluví jako o královském městě založeném Přemyslem Otakarem II., v Třeboni bylo nejvíce pozornosti věnováno vládě posledních Rožmberků. Než se však dostaneme k samotnému měšťanskému prostředí, nemůžeme opomenout slavné počiny třeboňských panovníků, proto se v první části této práce zaměříme na historii města s důrazem na šlechtické rody Vítkovců, Rožmberků a Schwarzenberků. Pak už přijde na řadu samotné město, jeho urbanistický vývoj a slavná éra rybníkářství. Další část již bude vyhrazena pro architekturu Třeboně. Důležitým a dobře zachovalým prvkem jsou městské brány, které budou reflektovány v rámci vývoje městského opevnění. Ještě před představením jednotlivých staveb dojde ke shrnutí základních rysů jihočeského měšťanského domu. Pak bude následovat nejrozsáhlejší část práce, pro kterou bylo vybráno

Vít Vlnas, Raně novověká města v českých zemích jako předmět uměleckohistorického výzkumu posledních dvou desetiletí, in: Olga Fejtová – Michaela Hrubá – Václav Ledvinka (eds.), Města ve středověku a raném novověku jako badatelské téma posledních dvou desetiletí, Praha 2013, s. 227–237. 6 Ibidem, s. 237. 7 V současné době se měšťanskou kulturou ve Slavonicích a v Telči zabývá ve své dizertační práci jedna ze studentek Semináře dějin umění v Brně. 8 Nejnovější publikace, která se zaměřuje také na měšťanské domy v Telči – Jiří Kroupa – Ondřej Jakubec, Telč. Historické centrum, Praha 2013. 9 Nejnovější publikace o jindřichohradeckých domech – Zbyněk Hartmann – Ladislav Jandáček, Jindřichův Hradec. Pod střechami domů, Jindřichův Hradec 2013. 10 Telč sice již nepatří do jihočeského kraje, její historie je ovšem spjata s pány z Hradce a tomu také odpovídá stavební aktivita ve městě. 5

7

dvanáct domů jako typických zástupců třeboňské architektury. Ty budou zkoumány z pohledu historického (majitelé domů) a architektonického. V další kapitole zařadíme architekturu Třeboně do kontextu dalších jihočeských měst. Poslední část práce se zaměří na památkovou péči druhé poloviny 20. století v Čechách a její snahy o záchranu městských historických center. Nakonec bude praxe památkové péče reflektována na příkladech třeboňských domů.

8

2 Dvě poznámky na začátek Hodnota domů je v pramenech uváděna ve dvou měnách – kopách míšeňských grošů a rýnských zlatých. Pro přesnost citace pramenů nejsou tyto jednotky převáděny. Převodní vztahy měn jsou následující: 1 kopa míšeňských grošů je 70 krejcarů a 1 zlatý má hodnotu 60 krejcarů. Pro převod kop grošů míšeňských na rýnské zlaté pak tedy platí tento vztah: (počet kop × 70) : 60. Vlastní jména jsou v pramenech psána různým způsobem, podle uvážení pisatele. V této práci si autorka dovolila užívat vždy tu verzi, která by měla být pro čtenáře nejpřijatelnější.

9

3 Kritika pramenů a literatury Třeboň jako významné centrum rožmberské državy byla badateli zkoumána zejména z pohledu sídla jihočeských velmožů, jehož největší rozkvět nastal za posledních Rožmberků Viléma a Petra Voka. Kroniku města s důrazem na životopisy posledních Rožmberků sepsal na přelomu 16. a 17. století kronikář Václav Březan. Jeho zápisy byly vydány Jaroslavem Pánkem v 80. letech 20. století.11 V literatuře je nejvíce reflektována historie rožmberského dvora a stavební vývoj třeboňského zámku, kterému je věnováno mnoho publikací. Vzhledem k vlivnému postavení tohoto jihočeského šlechtického rodu12 se město samo nabízí k tomu, aby byla odhalována jeho historie i minulost pánů, kteří území vlastnili. Pozornost si také zasloužil významný augustiniánský klášter s kostelem zasvěceným sv. Jiljí a Panně Marii Královně. To je jedním z důvodů, proč měšťanská architektura Třeboně zůstala na okraji zájmu. Podstatnějším důvodem je skutečnost, že v Třeboni se k jednotlivým domům dochovalo málo pramenů. Samotný vývoj města a jeho urbanismus byl samozřejmě mnohokrát zpracován a je neustále opakován v jednotlivých publikacích, pokud se však chceme podívat na detailnější historii domů, chybí nám historické podklady. Mnoho pramenů bylo zničeno při požárech, kterých Třeboň zažila několik.13 Navíc bažinatá krajina obklopující město byla příčinou neustále se opakujících povodní. Podívejme se teď tedy na dochované prameny, které přežily všechny tyto katastrofy. Protože domy jednotlivých měšťanů jsou spjaty zejména s jejich majiteli, podstatným zdrojem informací se staly gruntovní knihy. Jedna z nejstarších, která by pravděpodobně spadala do 16. století, je bohužel ztracená.14 Usuzujeme tak z toho, že v další knize z let 1665–179515 jsou odkazy na folia z předešlé knihy. Informace o majitelích tak máme ucelené až od poloviny 17. století. V této knize najdeme nejen jména majitelů, ale také zápisy o tom, kdy a komu byly domy prodány, jakou měly hodnotu a jestli k domu patřily další statky.16

Více – Václav Březan, Životy posledních Rožmberků I, Praha 1985. – Idem, Životy posledních Rožmberků II, Praha 1985. 12 V roce 1493 byl rod Rožmberků uznán Vladislavem II. Jagelonským za první rod mezi českou šlechtou. Jiřina Psíková, Třeboň a rožmberská města v době jagellonské, in: Viktor Kubík (ed.), Doba jagellonská v zemích české koruny (1471–1526): konference k založení Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK v Praze (2. – 4. 10. 2003), České Budějovice 2004, s. 47. 13 Velké požáry zachvátily město v roce 1562, 1618, 1723 a 1781. 14 Dle historičky Jiřiny Psíkové byla nejspíše ztracena, ale neshořela. 15 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 148, sign. IIB 1, kniha č. 29. 16 Za rozkódování jednotlivých domů, které ještě nejsou vedeny pod popisnými čísly a nejsou nijak označeny, vděčíme historičce Jiřině Psíkové. 11

10

Majitele, kteří vlastnili dům ještě před polovinou 17. století, se podařilo dohledat u dvou domů (Bílý koníček čp. 97, Vratislavský dům čp. 84) v urbářích z roku 1520 a 1557, ale jsou to pouze jména bez dalších informací.17 Podle zmínky ve stavebně historickém průzkumu domu čp. 86 existovala topografie historika Václava Hadače, kde byli uvedeni i dřívější majitelé (dá se předpokládat, že informace vycházely ze ztracené gruntovní knihy).18 A právě z této topografie nejspíš čerpal člověk, jenž nejspíše v polovině 19. století vytvořil knihu, ve které se snažil uvést chronologický přehled majitelů.19 Protože však jeho práce zůstala na půli cesty a jednotlivá jména již většinou nelze ověřit, je tento pramen spíše informativní. Právě tato kniha je v archivu vedena jako příloha další knihy, která je seznamem domů a jejich majitelů z let 1620–1672.20 Tento pramen posloužil k odhalení majitelů Vratislavského domu. Na výše zmíněnou gruntovní knihu z poloviny 17. století pak navazuje další gruntovní kniha z let 1740–1883,21 která je velmi obsáhlá a můžeme v ní sledovat pozdější prodeje domů a jejich hodnotu. Majitelé, kteří vlastnili domy ve 20. století, jsou zapsáni v Pozemkové knize města Třeboň uložené na katastrálním úřadu v Českých Budějovicích.22 O majitelích, jednotlivých pozemcích a vývoji ceny majetku se tak díky dochovaným gruntovním knihám dozvíme celkem dostatek informací. Tato práce je však především uměleckohistorická, a proto bylo potřeba zaměřit se na stavební historii a stylovou analýzu domů. Z tohoto hlediska je v literatuře velmi dobře zpracována původní radnice, která byla nejvýznamnější stavbou na náměstí, a tudíž si zasloužila pozornost v mnoha monografiích o Třeboni. Její historií se uceleně zabýval historik František Matouš, který celému městu věnoval dokonce čtyři monografie.23 Radnicemi v českých zemích se v 80. letech zabýval Karel Kibic.24 Ten také spolupracoval se Zdeňkem Fišerou na prvním díle novější encyklopedické publikace, ve které jsou shrnuty základní informace o třeboňské radnici.25 Druhý díl této publikace napsal poté sám Zdeněk Fišera.26 K upřesnění detailů souvisejících s přestavbou radnice přispělo několik listin z roku 1638.27

SOA Třeboň, Velkostatek Třeboň, sign. IA 6Gbeta No 3a/2, Urbář panství Třeboň z roku 1520. – SOA Třeboň, Velkostatek Třeboň, sign. IA 6Gbeta No 3b, Urbář panství Třeboň z roku 1557. 18 Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Fučíkovo nám. čp. 86–88, Praha 1981, s. 1. 19 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 176, sign. IIC 1, kniha č. 57a (příloha). 20 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 176, sign. IIC 1, kniha č. 57. 21 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 153, sign. IIB 6, kniha č. 34. 22 Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, Pozemková kniha města Třeboň. 23 František Matouš, Třeboň, Praha 1946. – Idem, Třeboň. Městská památková rezervace, zámek a památky v okolí, Praha 1964. – Idem, Třeboň. Městská památková rezervace, České Budějovice 1969. – Idem, Třeboň, Praha 1972. 24 Karel Kibic, Historické radnice, Praha 1988. 25 Zdeněk Fišera – Karel Kibic, Historické radnice Čech, Moravy a Slezska 1. díl, Praha 2009. 26 Zdeněk Fišera, Historické radnice Čech, Moravy a Slezska 2. díl, Praha 2009–2010. 27 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 688, sign. IIIA-229, kart. č. 24. 17

11

Ke stavební historii ostatních domů, jenž byly pro tuto práci vybrány, jsou prameny velmi sporadické. Několik plánů k přestavbám a dílčí informace se nachází v jednotlivých kartonech fondu Archiv města Třeboně. Tyto informace však pochází až z 19. století a byly využity při snaze alespoň zčásti zrekonstruovat historii domů.28 Při takto neucelených pramenech bylo nalezení jména alespoň některého stavebního mistra zcela marnou snahou. Je tedy patrné, že stavební historie je u domů známá až od 19. století. Bohatým zdrojem informací o této novodobé historii sahající až do dneška se stala spisovna Stavebního úřadu spadající pod Městský úřad v Třeboni, kde je ke každému domu mnoho složek a spisů.29 O tom, jak byly domy rekonstruovány a jak se vyvíjela jejich podoba ve 20. století, tak máme přesnou představu. Otázkou zůstává, co se dělo s domy před zmiňovaným 19. stoletím, jak vypadaly a kdy vlastně vznikly. A tady se dostáváme k problému s nedostatkem pramenů, který je zmíněn výše. Uvedené prameny jsou totiž zaměřené jen na majitele domů a novodobou historii. K popisu urbanistického vývoje města přispěly veduty, vyobrazení města, mapa stabilního katastru z roku 1827 a indikační skici z Císařského povinného otisků map stabilního katastru z roku 1854. Hlavní pramennou základnou, bez které by tato práce ani nemohla vzniknout, se staly stavebně historické průzkumy jednotlivých domů. Za to, že se domům dostalo péče a byly systematicky zpracovány, se zasloužil Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚPRPMO), který pod vedením Dobroslava Líbala zpracoval od 50. do 80. let 20. století průzkumy mnoha třeboňských domů.30 Ještě předtím byl v roce 1959 vypracován souhrnný průzkum celého města.31 Tyto stavebně historické průzkumy jsou cenné především tím, že ukazují a popisují domy tak, jak vypadaly v době průzkumu. Od té doby prošly domy mnoha rekonstrukcemi a my tak máme dokumentaci stavu, který už je v mnoha případech zapomenut. Navíc byla u mnoha domů prováděna sondáž vedoucí k odhalení starších stavebních konstrukcí, díky kterým se podařilo domy datovat. Nejnovější stavebně historický průzkum byl velmi pečlivě zpracován u Vratislavského domu (čp. 84) a na jeho základě byla

SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboň, inv. č. 1020, sign. B-2, kart. č. 77. – SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 1020, sign. B-2, kart. č. 78. – SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 1476, sign. M, kart. č. 169. 29 Městský úřad Třeboň, Odbor územního plánování a stavebního řádu, Stavební úřad, Spisy domů. 30 Jednotlivé stavebně historické průzkumy budou citovány u kapitol příslušných domů. 31 Dobroslav Líbal – Pavel Korčák – Helena Lanyová – Jan Muk, Třeboň. Průvodní zpráva k základnímu architektonickému a historicko-urbanistickému rozboru města, Praha 1959. 28

12

zrealizována stavební rekonstrukce.32 Stavebně historický průzkum byl v letech 1998–1999 proveden také u jižního předsunutého opevnění a v roce 1993 u Budějovické brány.33 Třeboňské brány (Svinenská a Novohradská) a tři měšťanské domy (čp. 86, 89, 8) prošly restaurátorskými průzkumy, při kterých byly zrestaurovány (v některých případech odhaleny) nástěnné malby. Tímto výčtem jsou vyčerpány veškeré prameny, které byly použity ke zpracování této práce. Literatura pojednávající o Třeboni je velmi bohatá a jak už bylo řečeno, většinou pojednává o historii města a zámku. Nejucelenější historický pohled vytvořil ve svých monografiích již zmiňovaný František Matouš. Jeho čtyři monografie sice stále opakují stejné informace, z nichž některé byly převzaty ze starší literatury, ale autor i tak dokázal pojmout knihy odlišně. Dvě z těchto monografií byly pro tuto práci velmi přínosné. V té z roku 1946 se detailně zabývá urbanistickým vývojem města a v poslední z roku 1972 pojednává o městu komplexně ve všech obdobích jeho vývoje. Nejstarší prací o budějovickém kraji, ve které je zmíněna také Třeboň, je kniha Johanna Trajera z roku 1862.34 Autor se kromě stručné historie města však zabývá především sakrální architekturou. Další kniha z konce 19. století je od Františka Josefa Franty.35 Jsou zde popsány některé z významných památek (radnice Bílý koníček), ale objevují se také data, která byla později poopravena nebo zcela předatována. K dalším knihám, z nichž nejspíše vycházel František Matouš, patří monografie Theodora Antla36 a Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu třeboňském, který pro tuto oblast sepsali František Mareš a Jan Sedláček.37 Obě publikace ze začátku 20. století popisují historii města, v soupise je pozornost zaměřena na zámek, klášter a ostatní sakrální památky. Na konci 70. let 20. století vychází další monografie města od Jaroslava Dětáka, který se určitě nechal inspirovat Matoušovými knihami, navíc se však zabývá místopisem a krajinou Třeboňska.38 Jako v každé práci ani tady nemůže být nezmíněna encyklopedická řada

Petra Hoftichová, Orientační stavebně-historický průzkum domu čp. 84 v Třeboni, Březanova ulice, Praha 2000. František Kápar, Jižní předsunuté opevnění města Třeboně. Střední úsek západního křídla (stavebně historický průzkum), Český Krumlov 1999. – Miloš Roháček, Budějovická brána (stavebně-historický průzkum), Tábor 1993. 34 Johann Trajer, Historisch-statistische Beschreibung der Diöcese Budweis, Budweis 1862. 35 František Josef Franta, Okres třeboňský: nástin statisticko-historický, Praha 1880. 36 Theodor Antl, Průvodce po městě Třeboni a nejbližším okolí, Třeboň, 1902. 37 František Mareš – Jan Sedláček, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu třeboňském, Praha 1900. 38 Jaroslav Děták, Třeboň, Praha 1976. 32 33

13

Uměleckých památek Čech,39 která poskytuje o měšťanské architektuře nepatrně více informací než soupis. Velmi uceleně shrnuje veškeré informace o městě Karel Kuča v sedmém dílu encyklopedické publikace Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.40 Autor se zabývá historií, urbanismem i jednotlivými památkami a vše je přehledně rozčleněno. Nejnovější monografií města je kniha historičky Jiřiny Psíkové z edice Zmizelá Třeboň.41 Ta se zabývá nejen historií města, ale svou práci doplňuje fotografiemi míst, která již většinou vypadají zcela jinak. Tento obrazový materiál posloužil k ilustraci i v této v práci. K jednotlivým kapitolám práce pak byly použity tematicky zaměřené publikace. Rybníkářstvím na Třeboňsku se zabývá kniha Aloise Míky, kde je popsán vývoj rybniční soustavy, ale také to, jak probíhaly práce při vzniku rybníků, kdo zde pracoval a další podrobnosti.42 O osobnosti a práci významného rybníkáře Jakuba Krčína z Jelčan pojednává novější publikace Rožmberkův Krčín a Krčínův Rožmberk z roku 2004.43 Chronologický přehled vývoje třeboňského rybníkářství podal ve své studii, která byla zařazena do katalogu k výstavě o Rožmbercích v roce 2011, Václav Rameš.44 Kapitola o vývoji měšťanského domu se opírá o známé studie zabývající se měšťanskou architekturou od středověku do konce renesance. O středověký dům s ohledem na celé území Čech se zajímal Václav Mencl,45 na vývoj v jižních Čechách v době renesance se potom zaměřuje studie Vlastimila Dražana46 a renesanční dům na českém území zkoumal také Felix Haas.47 Obecnou prací o české renesanční architektuře je pak kniha Evy Šamánkové.48 Na církevní, ale také světskou šlechtickou architekturu se specializují studie Jarmily

Emanuel Poche, Umělecké památky Čech T–Ž, Praha 1982. Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VI. Díl. Str–U, Praha 2008. 41 Jiřina Psíková, Třeboň, Praha 2009. 42 Alois Míka, Osud slavného domu. Rozkvět a pád rožmberského dominia, České Budějovice 1970. 43 Miroslav Hule, Rožmberkův Krčín a Krčínův Rožmberk, Třeboň 2004. 44 Václav Rameš, Rožmberské rybníkářství na Třeboňsku, in: Martin Gaži (ed.), Rožmberkové: rod českých velmožů a jeho cesta dějinami (kat. výst.), České Budějovice 2011, s. 148–149. 45 Václav Mencl, Měšťanský dům českého středověku, in: Zprávy památkové péče XIII, 1953, č. 6, s. 161–192. 46 Vlastimil Dražan, Gotický a renesanční městský dům z jižních Čech a Moravy, in: Zprávy památkové péče X, 1950, č. 5, s. 129–160. 47 Felix Haas, Český měšťanský dům pozdní gotiky a renesance, in: Sborník Vysokého učení technického v Brně, 1964, č. 2–3, s. 97–135. 48 Eva Šamánková, Architektura české renesance, Praha 1961. 39 40

14

Krčálové.49 Část o vybavení a podobě interiérů domů vychází ze studie historiků Václava Bůžka, Hany Bůžkové a Jany Stejskalové 50 a z Dějin hmotné kultury od Josefa Petráně.51 Asi největšího badatelského zájmu se dočkalo opevnění města. Jeho vývoj a především historie původních městských bran, které jsou v Třeboni zcela unikátně dochovány všechny, reflektuje většina již zmíněných publikací. Archeologickými průzkumy, které potvrdily některá předpokládaná data urbanistického vývoje, se zabýval archeolog Vladislav Burian.52 Informace o budování jižního předsunutého opevnění shrnuje Aleš Stejskal,53 ten se také přiklonil k původnímu názoru Aloise Míky a stavbu opevnění opětovně datoval do let 1525–1526 (zkrátil tak hojně citované rozmezí let 1525–1527 o jeden rok). Navíc podnikl sondu do sociálního prostředí výstavby a své poznatky přehledně podává právě v této studii. Pro druhou část této práce zaměřenou na památkovou péči byla použita kniha Iva Hlobila shrnující teoretické předpoklady památkové péče na ochranu historických měst54 a novější publikace od Karla Kibice a Aleše Vošahlíka.55 Příklady praktického fungování památkové péče u nás vychází z článků publikovaných převážně ve Zprávách památkové péče.

Srov. Jarmila Krčálová, Centrální stavby české renesance, Praha 1976. – Idem, Renesanční architektura v Čechách a na Moravě, in: Jiří Dvorský (ed.), Dějiny českého výtvarného umění II/I, Praha 1989, s. 6–62. A další. 50 Václav Bůžek – Hana Bůžková – Jana Stejskalová, Interiéry domů v jihočeských předbělohorských městech (Životní styl měšťanů v době pozdní renesance a manýrismu), in: Jihočeský sborník historický LIX, 1990, roč. 3, s. 113–126. 51 Josef Petráň, Dějiny hmotné kultury II/2. Kultura každodenního života od 16. do 18. století, Praha 1997. 52 Více – Vladislav Burian, Záchranný archeologický výzkum Trocnovského náměstí v Třeboni, in: Jindřichohradecký vlastivědný sborník, 1994, č. 6, s. 1–9. – Idem, Záchranný archeologický výzkum v Třeboni (okres J. Hradec) v roce 1993, in: Jindřichohradecký vlastivědný sborník, 1995, č. 7, s. 1–12. – Idem, Záchranný archeologický výzkum v Dukelské ulici v Třeboni, in: Jindřichohradecký vlastivědný sborník, 2002, č. 14, s. 1–5. 53 Aleš Stejskal, Třeboňské opevnění z let 1525–1526 v písemných pramenech, in: Průzkumy památek VIII, 2001, č. 1, s. 3–20. 54 Ivo Hlobil, Teorie městských památkových rezervací, Praha 1985. 55 Karel Kibic – Aleš Vošahlík, Památková ochrana a regenerace historických měst v České republice (1945– 2010), Praha 2011. 49

15

4 Historie Třeboně Jak už bylo řečeno výše, Třeboň proslavil zejména šlechtický rod Rožmberků. Město však zažilo několik dalších panovnických rodů, proto se teď podíváme na to, jaká byla jejich vláda a jak se pod jejich pevnou rukou městu dařilo.

4.1 Vznik města a državy Vítkovců Třeboň [1] je výjimečná především svým přírodním rázem, který předznamenal její další vývoj. Stala se pověstnou díky své poloze v jihočeské táhlé rovině, která sahá na jihu k hranicím s Rakouskem a na severu až k Soběslavi. Tuto třeboňskou kotlinu vytvořilo v třetihorách jezero, které po sobě zanechalo močály a slatiny, postupně zarůstající lesem. Tak se stalo, že toto místo nebylo kvůli nepříznivým přírodním podmínkám dlouho osidlováno. První osady zde začaly vznikat až v polovině 12. století, a to především na obchodních stezkách.56 O vzniku samotného města nemáme příliš jasno. Koncem 12. století získává původně panské území Vítek z Prčice (†1194), předek významného šlechtického rodu Vítkovců. Ten měl podle pověsti čtyři syny, kteří si rozdělili jihočeské panství. Území Třeboňska získal nejmladší syn Vítek IV. z Klokot (†1238).57 Otázkou zůstává, zda osada Třeboň byla založena samotným Vítkem z Prčice, či jeho nejmladším synem.58 Podle legendy získala Třeboň své pojmenování podle způsobu jejího založení, kdy jeden z Vítků nechal „tříbiti“ les. Zanedlouho po založení se za nejasných okolností Třeboň dostala do majetku kláštera ve Světlé (Zwettl) a zřejmě na počest zakladatelů získala nové pojmenování Wittigenowe (Vítkův luh).59 Jak velká část patřila do správy kláštera, není jasné. Po polovině 13. století se však Třeboň vrátila zpět do majetku Vítkovců.60 Od kláštera, který se dostal do finanční tísně, ji odkoupili synové Vítka IV., Pelhřim z Třeboně (†1261) a Ojíř z Lomnice (†1306). Ti patřili do větve Vítkovců, která byla později nazvána třeboňsko-landštejnská a ve svém erbu měla bílou růži Matouš, Třeboň. Městská památková rezervace, 1969 (pozn. 23), nestr. – Matouš, Třeboň. Městská památková rezervace, zámek (pozn. 23), s. 4. 57 Matouš, Třeboň. Městská památková rezervace, zámek (pozn. 23), s. 5. 58 Matouš, Třeboň, 1946 (pozn. 23), s. 4. – Miroslav Krob, Třeboňsko, Praha 1986, s. 7. 59 Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 9 60 Matouš, Třeboň. Městská památková rezervace, zámek (pozn. 23), s. 5. 56

16

na červeném poli. Vítek měl dohromady čtyři dcery a tři syny, takže rod se postupem času rozvětvil. Synové drželi rodové panství v nedílu61, a proto docházelo ke složitým přesunům třeboňského panství.62 Do konce 13. století se v Třeboni vystřídali synové Pelhřima, Sezima (†1293) a Vok z Třeboně (†1300). Je známo, že rod Vítkovců se rychle rozrůstal a rozšiřoval své panství. Sezima získal hrad Landštejn a větev Vítkovců se rozrostla o pány z Landštejna. Po smrti Voka na začátku 14. století se tak majitelem stal Vítek z Landštejna (†1316), syn Ojíře z Lomnice. Během jeho vlády došlo k rozvoji města, který plynule pokračoval i za je následovníka Viléma z Landštejna (†1356), jenž se zasloužil o vybudování tzv. Zlaté stoky. Ta přispěla k obrannému systému města, o kterém se dozvíme později. Za působení Viléma z Landštejna se tento důmyslný obranný systém města ukázal velmi potřebným. Nespokojená šlechta, ke které patřil i Vilém, se totiž postavila samotnému králi Janu Lucemburskému a ten roku 1317 zaútočil na jih Čech. Není jisté, zda byla obléhána i Třeboň, ale pokud ano, její brány nebyly dobyty. Následujícího roku došlo mezi králem a Vilémem z Landštejna ke smíru a později je Vilém zaznamenán mezi královskými dvořany doprovázejícími panovníka na taženích. Také za vlády Karla IV. zastával Vilém důležité funkce a roku 1341 přijmul třeboňské panství od krále jako manství.63 Rozkvět panství však netrval dlouho. Po smrti Viléma v roce 1356 připadla Třeboň jeho synům Janovi (†1389) a Litoltovi (†1369), a ti panství dlouho neudrželi. Postupně byly jednotlivé části državy odprodávány rodu Rožmberků. V roce 1366 tak celé panství definitivně získali bratři Petr I., Jošt I., Oldřich II. a Jan I. z Rožmberka.64

4.2 Rožmberská Třeboň Bratři Rožmberkové byli syny Petra I. z Rožmberka (†1347) a v roce 1367 založili kostel s klášterem sv. Augustina. Není zde prostor zabývat se touto stavbou důkladněji, proto jen připomeňme, že kostel sv. Jiljí je významný svým typickým dvoulodím.65

Nedíl byl typ majetkového spoluvlastnictví ve středověku a raném novověku. Rody se tak snažili předejít uplatnění práva odúmrti ze strany panovníka. 62 Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 9. 63 Ibidem, s. 9–11. 64 Ibidem, s. 11. 65 Matouš, Třeboň, 1946 (pozn. 23), s. 7–8. 61

17

V roce 1374 došlo k rozvázání sourozeneckého nedílu a bratři si panství rozdělili následovně: větší část panství včetně Třeboně přešla do majetku Petra II. (†1384) a Jana I. (†1389), menší část získal Oldřich I. (†1390). Jošt I. byl v té době již po smrti. Bratři se velmi starali o práva měšťanů. V roce 1376 osvobodili město od odúmrti a v roce 1395 získalo město tzv. právo královské.66 Zasloužili se také o založení špitálu a získání mnohých dalších privilegií.67 Po smrti Jana se nakrátko stal držitelem panství Oldřich, který však v roce 1390 zemřel a panství získal jeho syn Jindřich III. (†1412). Doba Jindřichova byla poznamenána vleklými spory s králem Václavem IV., které předznamenaly blížící se husitské nepokoje. Jindřich nakonec s králem uzavřel mír a stal se nejvyšším purkrabím. Spřízněnost s králem však způsobila, že moravské rody stojící proti králi dlouho útočily na rožmberské državy.68 V nepokojné době, která následovala, se do dějin Třeboně neblaze zapsal další Rožmberk. Oldřich II. (†1462), syn Jindřicha, byl veden ke kališnické víře, ale s nastupující silou revolučního Tábora se přiklonil ke katolictví. Jeho působení v čele katolíků a jeho odbojné výpady poznamenaly město velkými dluhy, se kterými se v dalších letech museli Rožmberkové potýkat. Oldřich, jako odpůrce husitů, vedl boje proti Táboru a Třeboň se tak několikrát ocitla v obležení. Poprvé se tak stalo kolem roku 1422. Táborité zaútočili na Třeboň a ta díky svému opevnění odolala. Její hradby byly ještě zpevněny, a tak ani při dalších útocích nebyla dobyta. To však neznamená, že by panství bylo zcela ušetřeno husitských vpádů a pustošení. Oldřich s tábority několikrát uzavřel mír, který však nebránil několika dalším výpadům.69 Po odeznění nebezpečí se město staralo o obnovu svého hospodářství. Roku 1445 byl zřízen první doložený cech ve městě a tím byl cech řeznický. V roce 1463 získalo město právo obchodu se solí.70 Zadlužené panství se poté až do konce 15. století vzpamatovávalo z následků Oldřichova panování. Oldřich se ještě před koncem svého působení (v 50. letech 15. století) zasloužil o přestavbu hradu, ale jinak k rozvoji panství mnoho nepřispěl. Oldřichovi následovníci neměli lehkou situaci. Museli se potýkat se zadluženým panstvím zničeným husitskými válkami. Doba vlády jeho syna Jana II. (†1472) byla poznamenána neustálými změnami v državě - odprodeji,

Právo královské znamenalo, že i poddanská města získala některá práva měst královských. Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 14. – Kuča (pozn. 40), s. 690. 68 Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 33. 69 Robert Šimůnek, Oldřich II. z Rožmberka, in: Martin Gaži (ed.), Rožmberkové: rod českých velmožů a jeho cesta dějinami (kat. výst.), České Budějovice 2011, s. 44–45. – Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 36–37. 70 Kuča (pozn. 40), s. 691. 66 67

18

zástavou a koupí. Ani nyní nebyla Třeboň ušetřena různých bojů s nepřátelskými stranami. Přispívalo k tomu Janovo přiklonění se k Jiřímu z Poděbrad.71 Po smrti Jana se panství na krátkou chvíli ujmul jeho syn Jindřich V. (†1489), který se však po třech letech panství vzdal a přenechal ho svému bratru Vokovi II. (†1505). Protože oba bratři byli v době otcovy smrti nezletilí, ujmul se správy panství jejich poručník Bohuslav ze Švamberka. Ten se o majetek staral svědomitě. Také Vok se snažil snížit Oldřichovy dluhy a město se pomalu vzmáhalo.72 Došlo ke zřízení krejčovského (1481) a ševcovského cechu (1484) a v roce 1480 získalo město právo na výroční trh. Hospodářský rozvoj dále podpořilo ustanovení, že formané, kteří jeli od Českého Krumlova nebo Českých Budějovic do Jindřichova Hradce, nesměli minout Třeboň. V roce 1505 povolil panovník měšťanům vařit bílé pivo.73 Vedle přestaveb a umělecké výzdoby kláštera podporoval Vok také rybníkářskou činnost a nechal založit několik rybníků. Po svém předku Oldřichovi se opět pustil do přestavby hradu.74 Roku 1505 Vok II. z Rožmberka zemřel a začalo období rozkvětu Třeboně.75 Panství získal bratr Voka, Petr IV. (†1523). Došlo k novému pojetí hospodaření a založení podnikání, které později Třeboň tolik proslavilo. Právě Petr stál za vybudováním nové rybniční soustavy a byl to on, kdo zaměstnal známého fišmistra Štěpánka Netolického.76 Protože je tento počin velmi důležitý pro vývoj města, věnujeme mu samostatnou kapitolu. Práce na velkém vodním díle se protáhly, takže byly dokončeny až za Petrových nástupců. Těm Petr následnictví velmi zkomplikoval, když v závěti místo Vokových synovců uvedl jako držitele některých svých panství pány ze Švamberka, ze Šternberka a z Lobkovic. Držitelé panství se rychle střídali. Podle úmluvy z roku 1519 připadlo třeboňské panství Vokovým synovcům Jindřichovi VII. (†1526), Joštovi III. (†1539), Petrovi V. (†1545). Jako první nastoupil Jindřich, ten poté přenechal místo svému nejstaršímu bratru Janovi III., který byl převorem johanitské komendy ve Strakonicích, a poté postupně získali panství Jošt a Petr. Petrovi bylo kvůli chatrnému zdraví přezdíváno „Kulhavý“.77 Rychlé střídání majitelů

Šimůnek (pozn. 69), s. 50. Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 38–39. 73 Kuča (pozn. 40), s. 691. 74 Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 40. 75 O rozkvětu Třeboně v době jagellonské viz Psíková, Třeboň a Rožmberská města (pozn. 12), zvl. s. 46–48. 76 Matouš, Třeboň, 1946 (pozn. 23), s. 13–14. 77 Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 47. 71 72

19

neprospívalo rozvoji města, a až za zmíněného Petra se Třeboň začala rozvíjet, jak uvidíme v dalších kapitolách. Než si však ukážeme stavitelský rozmach města, přichází na řadu nejslavnější období Třeboně a tím je vláda posledních Rožmberků. Petr V. zemřel v roce 1545 bezdětný a dědické právo tedy přešlo na syny jeho bratra Jošta III.78 V roce 1551 se jako první ujal vlády Vilém z Rožmberka (†1592), který se stal v tomto roce plnoletým. Rožmberské panství dosáhlo v té době své největší rozlohy a čekalo jen na dobrého panovníka, kterým Vilém opravdu byl. Staral se o hospodářskou situaci města, nechal vybudovat pivovar a zaměstnával schopné lidi. Jedním z takových byl Jakub Krčín z Jelčan, který se roku 1569 stal nejvyšším třeboňským regentem a po Štěpánkovi Netolickém pokračoval v budování rybníků.79 Jeho jméno se stalo slavným a také jemu bude věnována samostatná kapitola. Ale ani v době největšího rozkvětu se městu nevyhnul požár, který vypuknul v roce 1562. Byl prvním a bohužel ne posledním. Zničil 48 převážně dřevěných domů na náměstí, Hradeckou bránu a dostal se až na zámek.80 Vilém, který jako jeho někteří předchůdci přebýval více na svém panství v Českém Krumlově, se v Třeboni zdržoval jen zřídka. Pokud zde ale byl, pořádal honosné hostiny a zval mnoho hostů.81 Proto není divu, že přistoupil k rozsáhlé přestavbě zámku, ve které pak pokračoval i jeho bratr Petr Vok. Protože dějiny zámku by vydaly na samostatnou práci a bylo jim věnováno mnoho publikací, nebudeme je zde rozebírat. Je však důležité si uvědomit, že v historii Třeboně je budování renesančního sídla rožmberských velmožů jedním z nejdůležitějších mezníků. Hospodářský rozvoj se pozitivně odrazil také ve městě. Měšťanská vrstva se stala zámožnější a byla podporována panovníkem. Roku 1554 nařídil Vilém, aby sedláci každé úterý dodávali na trh své zemědělské produkty, roku 1577 potvrdil městu právo na vaření bílého piva a věnoval mu několik pozemků.82 Rozkvět města pokračoval i po smrti Viléma v roce 1592, kdy nastoupil Petr Vok (†1611). Ač byl Petr uzavřenější a mírnější než Vilém, jeho panování přineslo městu

Protože však prvnímu synu Vilémovi bylo v té době teprve 11 let, byli jmenováni poručníci, kteří spravovali panství – Albrecht Gutenštejna, Jeroným Šlik z Holiče a Oldřich Holický ze Šternberka. Míka (pozn. 42), s. 103. 79 Matouš, Třeboň, 1946 (pozn. 23), s. 17–18. 80 Matouš, Třeboň. Městská památková rezervace (pozn. 23), s. 20. 81 Srov. Václav Březan, Životy posledních Rožmberků I (pozn. 11), s. 68–73. 82 Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 58. 78

20

mnoho dobrého. V roce 1596 potvrdil městu všechna dosavadní práva, vrátil třeboňským měšťanský pivovar, dovolil jim kácet dřevo v panských lesích a udělil i další privilegia. Nechal vybudovat zbrojnici, což se už v roce 1611, kdy do Čech vpadlo vojsko pasovského biskupa Leopolda, ukázalo jako prozíravé rozhodnutí.83 Pasovští obsadili jižní Čechy a domáhali se vyplacení zadrženého žoldu. Petr Vok tak ukázal svou velkorysost, když pro výplatu žoldu pasovských vojáků neváhal roztavit rožmberský stříbrný poklad. Odvrátil tak další plenění jižních Čech. V blízké budoucnosti mělo město však zažít mnohem horší časy.84 Petr Vok v roce 1611 zemřel jako poslední příslušník rodu Rožmberků a jeho tělo bylo balzamováno. O rok později Třeboň zažila dosud nejhonosnější pohřební průvod, při kterém se rozloučila se svým panovníkem, který byl pohřben v rodové hrobce v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě.85

4.3 Třeboň od 17. do 20. století Podle úmluvy získali rožmberské panství Jan Zrinský ze Serinu a Jan Jiří ze Švamberka. Pávě druhý jmenovaný převzal třeboňské panství s tím, že převezme i všechny dluhy, které Rožmberkové stihli nashromáždit. Záhy však panství předal svému synu Petrovi ze Švamberka. To už ale v zemi propuklo stavovské povstání a Petr se postavil na stranu stavů. Třeboň se tak stala útočištěm stavovské posádky, a když v roce 1620 Petr zemřel, převzal panství sám Friedrich Falcký. Město se tak ovšem stalo terčem císařských vojsk a počínající třicetiletá válka pro něj znamenala zkázu. Třeboň od roku 1620 zažívala útoky a město díky dobrému opevnění odolalo. Proto roku 1621 přistoupil generál císařských vojsk Marradas k obležení a Třeboň po šesti měsících kapitulovala vyhladověním. Město si ponechal císař, který za správce určil Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka.86 Třeboni se však kromě třicetileté války nevyhnuly ani další katastrofy. V roce 1618 propukl ve městě požár, při kterém shořelo 83 domů, radnice a Hradecká brána a v roce 1640 postihl město mor, který zahubil většinu obyvatelstva.87 Není divu, že zpustošená Třeboň se z následků první poloviny 17. století vzpamatovávala až do počátku 18. století. Po konfiskaci panství, kdy Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 70. – Matouš, Třeboň, 1946 (pozn. 23), s. 26. Srov. Jaroslav Pánek, Vilém z Rožmberka, in: Martin Gaži (ed.), Rožmberkové: rod českých velmožů a jeho cesta dějinami (kat. výst.), České Budějovice 2011, s.86–89. 85 Václav Březan, Životy posledních Rožmberků II (pozn. 11) s. 630–641. 86 Matouš, Třeboň, 1946 (pozn. 23), s. 32–33. 87 Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 73, 77. 83 84

21

se Třeboň stala majetkem císaře, bylo panství až do roku 1660 v rukou Habsburků, kteří se zde střídali, ale žádný z nich nejevil o město větší zájem. Docházelo jen k pozvolnému napravování válečných škod. V roce 1660 Leopold Vilém dědičně podstoupil Třeboň hraběti Janu Adolfu ze Schwarzenberka.88 Za nového panovníka z rodu Schwarzenberků se město pomalu zotavovalo z předešlých let. I když se město, které bylo po celou dobu nekatolické, potýkalo s důsledky rekatolizace, Jan Adolf se snažil o jeho obrodu. Došlo k úpravám zámku, stavěl se nový panský pivovar, a také měšťané se snažili spravit své město. Hospodářská situace se zlepšila – byl založen cech sladovníků (1706) a truhlářů a sklenářů (1720). Nový rozvoj města, který však už nikdy nedosáhl zlaté rožmberské doby, překazily další dva požáry. První v roce 1723 zničil 53 domů, opět radnici a Hradeckou bránu a navíc ještě masné krámy a školu.89 Ale ten druhý, který vzplál v roce 1781 nepozorností řemeslníků pracujících na věži kostela, byl zdaleka nejničivější. [2] Kromě zámku odolalo pouze 21 domů a byl zasažen i pivovar a kostel s klášterem. [3] Klášter, který za panování všech rodů prošel mnoha úpravami, by se jistě dočkal opravy i nyní, kdyby nebyl následkem josefínských reforem v roce 1785 zrušen.90

2. Ostrostřelecký terč s vyobrazením požáru třeboňského náměstí v roce 1781.

Devatenácté století bylo ve znamení přestaveb, vzniku nových veřejných budov a nové státní správy. V roce 1851 se město stalo centrem nově ustanoveného třeboňského okresu, a ačkoliv

88

Ibidem, s. 75. Ibidem, s. 86. – Matouš, Třeboň. Městská památková rezervace (pozn. 23), s. 32. 90 Matouš, Třeboň, 1946 (pozn. 23), s. 41. – Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 91–92. 89

22

bylo stále schwarzenberským panstvím, sídlily zde některé orgány nového okresu. Díky přírodním podmínkám město nebylo zasaženo průmyslem a i v těchto dobách těžilo zejména z rybníkářství. Ani vybudováním železniční dráhy císaře Františka Josefa (1868), vedoucí z Prahy do Vídně, nebyl narušen klidný ráz města.91 Na přelomu 19. a 20. století došlo k opravám jednotlivých památek a v roce 1949 byla Třeboň zařazena mezi 30 historických měst, které byly vyhlášeny prvními městskými rezervacemi. 92 K druhému vyhlášení došlo v roce 1976. Nová etapa města začala v roce 1960, kdy Třeboň získala status lázeňského města a tím byl předznamenán její další směr.93

Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 94, 96. Koudelová (pozn. 1), s. 123. 93 Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 102–103. – Krob (pozn. 58), s. 14. 91 92

23

5 Urbanistický vývoj města 5.1 Středověká podoba města Původní osadu tvořil panský dvorec a od něj východně dvě řady dřevěných statků, které se táhly kolem silnice ústící do tržiště. V průběhu 13. století se díky výhodné poloze stalo z vesnice poddanské město. Jako město bylo připomenuto poprvé v roce 1341.94 Bylo tvořeno nepravidelným oválem a v místě dnešního zámku stával malý hrádek. Kolem roku 1280 byl již v severní části města zaznamenán kostel, který patrně pochází ještě ze starší doby a byl jedinou kamennou stavbou ve městě.95 Karel Kuča ve své knize Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ovšem upozorňuje, že nemáme dosud žádné písemné prameny, které by dokazovaly toto rozmístění hradu a kostela a ani nebyl proveden archeologický výzkum, jenž by to potvrzoval. Původní rozmístění dvou nejdůležitějších staveb mohlo tedy být jiné. Kuča dále nastiňuje hypotézu, že toto osídlení mohlo být až druhou fází a že původní osídlení mohlo být situováno na Svinenském předměstí, kde později stával kostelík sv. Jiljí (se shodným patrociniem jaké má farní kostel). Je tedy možné, že tato oblast byla původní farní vsí Třeboně, a tedy předchůdcem městského sídla.96 Třeboň nejpozději do poloviny 14. století získala základní podobu, jak ji známe dnes. [4] Byla tvořena nepravidelným oválem s hlavní osou orientovanou od severozápadu k jihovýchodu. [5] Od východu se do města dalo vstoupit Hradeckou bránou a po hlavní ose se došlo bráně Břilické na západě. Mezi oběma branami leželo protáhlé náměstí (dnešní Masarykovo), jehož tvar připomíná vznik města ze silniční osady. Tato osa tak rozdělila město na severní a jižní část. Severní část byla zpřístupněna obloukovou cestou – dnešní ulicí Husovou (Školní) a Březanovou (Panská). V té době již nejspíš existovala také ulice Masné krámy (Masná), rovnoběžná s ulicí Březanovou. Jižní část zpřístupnila druhá komunikace, jejíž východní část tvoří dnešní ulice Rožmberská (Růžová), západní část, což je dnešní ulice Petra Voka, poté vybíhá kolmo z náměstí a ústí do dnešního Žižkova náměstí (Kozí plácek/Malé náměstí), které

Kuča (pozn. 40), s. 701. Matouš, Třeboň. Městská památková rezervace, zámek (pozn. 23), s. 5. – Krob (pozn. 58), s. 7. 96 Kuča (pozn. 40), s. 701–702. 94 95

24

je z jihu uzavřeno Svinenskou bránou. V severní části západně od kláštera, kde dnes stojí Budějovická brána, byla pouze malá brána pro pěší (fortna).97

4. Půdorys historického jádra Třeboně dnes.

5. Půdorys historického jádra Třeboně s vyznačenými ulicemi.

Celé město bylo obehnáno jednoduchou hradbou, pocházející nejspíše až z druhé poloviny 14. století. Ve druhé polovině 15. století byla parkánová hradba zesílena půlkruhovými baštami.98 Opevnění bylo zvenčí obehnáno vodním příkopem, do něhož vedla strouha, předchůdkyně Zlaté stoky, napájená Spolským potokem, který chránil město ze západu. Tato strouha byla určená k odvodnění blat a měla také funkci obrannou.99 Obranná hradba byla navíc posílena přirozenými močály, které se vyskytovaly kolem celého města.100 Cesty vedoucí k městu tak musely být stále opravovány. Proto také zástavba, která vznikla později, byla situována kolem Svinenské brány, kde se nacházelo nejsušší podloží.101 Hrádek byl v roce 1379 přebudován na gotický hrad, který nejspíše svou rozlohou nepřekračoval hranice oválného půdorysu města. V roce 1367 byl severně od farního kostela zřízen klášter, jenž svými hospodářskými budovami a zahradami zabral celou plochu

Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 9–10. Líbal – Korčák – Lanyová – Muk (pozn. 31), s. 6. 99 Kuča (pozn. 40), s. 702. 100 O středověkém opevnění v Evropě a u nás více – Dobroslava Menclová, O středověkém opevnění našich měst, in: Zprávy památkové péče, X, 1950, č. 7, s. 193–221. 101 Matouš, Třeboň, 1946 (pozn. 23), s. 10. 97 98

25

severozápadního oválu u hradeb. Předpokládá se, že komunikace jak v severní, tak v jižní části byla určena zejména k pohybu kolem hradeb. Z ulic přiléhajících k náměstí byla nejspíš zastavěna jen Březanova, která spojovala hrad s kostelem a klášterem.102 O tom, jak bylo město zastavěno na počátku poslední čtvrtiny 14. století, máme představu díky nejstaršímu dochovanému urbáři z roku 1374. Kuča ho přepsal takto: „Město mělo v hradbách jen 25 městišť (z toho 3 pustá), 4 sladovny, 8 masných krámů (1 pustý), rychtu a celnici. […] Na předměstí [Svinenském] bylo v roce 1379 9 městišť, 6 sladoven a 7 rybářů.“103 Dále uvádí, že v blízkosti Žižkova náměstí byla lázeň.

5.2 Město v 16. století Na konci 16. století se začala budovat rozsáhlá rybniční soustava, která se stala jedním z nejvýznamnějších vodních děl na našem území a radikálně změnila podobu města. O tom jak se změnil přírodní ráz krajiny, se dozvíme v další kapitole. V této chvíli je však pro nás důležitý hlavní tvůrce rybniční soustavy fišmistr Štěpánek Netolický, který byl kromě budování rybníků pověřen vytvořením nového opevnění města. Stalo se tak v roce 1525 za vlády Jindřicha VII., který se vrátil z francouzsko-italských bojů. Předpokládá se, že jeho zahraniční zkušenosti se promítly do výsledné podoby třeboňského opevnění. Jako hlavní důvod k zesílení opevnění je uváděno sílící nebezpečí nájezdů Turků, ale musíme vzít v potaz také neklidnou dobu v Čechách, kdy stále panovaly spory o rožmberské dědictví, navíc se šířily zvěsti o vpádu švábského spolku do Čech.104 Tyto všechny události nejspíše byly důvodem k tomu, že opevnění se začalo budovat velmi rychle a bylo dokončeno již v roce 1526.105 Celé původní opevnění bylo zachováno a zesíleno. Navíc byly přestavěny všechny dosavadní brány – Hradecká, Svinenská a nejspíše i Břilická. Při rozsáhlé přestavbě zámku od roku 1598 bylo opevnění západně od zámku zrušeno a na jeho místě byla vytvořena zámecká zahrada. Kvůli přestavbě zámku byla také zrušena Břilická brána v ose náměstí, kterou v letech 1605– 1611 nahradila nová Budějovická brána u kláštera. Původní středověký půdorys města tím značně utrpěl, protože se narušila pravidelná osa náměstí a komunikace byla svedena 102

Ibidem, s. 702–703. Ibidem, s. 703. 104 Stejskal (pozn. 53), s. 4–5. 105 Někteří autoři se domnívali, že stavba opevnění byla dlouhodobou záležitostí, a že se s ním začalo již v roce 1505, kdy Štěpánek Netolický budoval rybniční soustavu. Např. František Matouš považuje stavbu za dlouhodobý proces. Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 47. 103

26

do Březanovy ulice.106 V roce 1611 bylo také zdokonaleno vnější valové opevnění na západě a před Budějovickou bránou.107 Největší změna v opevnění proběhla však na jižní straně města u Svinenského předměstí, kde bylo nejsušší, a tedy nejpřístupnější podloží. Proto zde vznikl kvalitní vícestupňový fortifikační systém. Původní hradba byla zesílena a před ni se přistavilo nové vnější opevnění. Svinenská brána ve vnitřní hradbě byla nahrazena novou branou, tvořenou dvěma těsně za sebou ležícími věžemi, které byly později spojeny.108 V nové hradbě byla postavena Novohradská brána a mezi těmito branami byl vnitřní vodní příkop, přes který vedl dřevěný most.109 Ten mohl být v případě nebezpečí stržen. Druhý most přes tento příkop byl v západní části opevnění. Před novou hradbou se nacházel hlavní vodní příkop, přes který vedly pravděpodobně čtyři lávky (jedna od Novohradské brány). Tento příkop ještě zesílil vnější val. Kolem vnějšího valu obtékal třetí vodní příkop, na který se na východě napojovala Zlatá stoka, napájející všechny tři příkopy z Opatovického rybníka.110 Opevnění bylo vytvořeno podle schématu, ve kterém jsou krátké úseky hradeb členěny v pravidelných rozestupech střeleckými baštami. Tato základní jednotka byla použita dvakrát – tvořila pravé a levé křídlo a mezi nimi byla umístěna Novohradská brána s vtaženým dělostřeleckým koridorem a s kasematy. Na východě vznikla jedna předsunutá bašta v prostoru vodního příkopu, kam se chodilo ze zámku pro vodu. Kasematy, které byly čistě italským importem a budovaly se kvůli účinné obraně hradeb a bašt z krytých pozic, se nacházely nejspíš také mezi baštami obou křídel hradby. Do chodeb kasemat se vcházelo skrz drobné stavby a trasy těchto chodeb vedly ke vstupu na lávky, kde začínaly samotné prostory kasemat. Díky kasematám vzniklo v Třeboni velice moderní a pokrokové opevnění, které mohlo konkurovat královským městům.111 Protože se již při stavbě počítalo s obranou před Turky, kteří měli děla s velkou ráží, celé opevnění se „vlnilo“, aby nepřítel nikdy neměl výhodnou polohu k boji. Jak pravděpodobně vypadalo jižní předsunuté opevnění, nám dobře ilustruje rekonstrukce ideálního pohledu na opevnění od Františka Kápara, který prováděl stavebně historický průzkum jižního opevnění. Růžově jsou vyznačeny části, které se dochovaly dodnes. [6]

Matouš, Třeboň, 1946 (pozn. 23), s. 28. Kuča (pozn. 40), s. 695–696. 108 Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 46. 109 Existence mostu i opevnění v oblasti dnešního Trocnovského náměstí (u Novohradské brány) byla potvrzena archeologickým výzkumem v roce 1992. Burian (pozn. 52), s. 1–9. 110 Kápar (pozn. 33), nestr. příloha. 111 Ibidem, s. 9–10. 106 107

27

Opevnění se až do roku 1571 dochovalo v neporušeném stavu. V témže roce byl kvůli budování rybníka Světa (původně Nevděk) zrušen předsunutý val s vnějším příkopem, z něhož se dochovaly jen úseky podzemních chodeb, které jsou dodnes pod hrází rybníka. V roce 1611 bylo opevnění doplněno a dalších dílčích oprav se dočkalo v roce 1639 a 1648. Od druhé poloviny 17. století si měšťané v baštách zařizovali příbytky a byla jim rozprodána východní část jižního opevněním, kde si zakládali zahrady, [7] západní část byla stále pevnostní. Po polovině 18. století byly bašty upraveny k lepšímu bydlení a kasematy se využívaly jako sklepy. Hradby byly postupně rušeny, takže nakonec zůstal zachován pouze úsek na jižní straně zámku (s baštami) [8] a úsek při severovýchodním oblouku městského půdorysu. [9] Všechny městské brány však zůstaly neporušeny. 112 Velká změna poté nastala v letech 1875–1877, kdy probíhaly parkové úpravy v duchu romantismu, a došlo k zasypání hlavního vodního příkopu. Bašty byly novogoticky přestavěny a většina střílen zazděna.113 [10]

8. Detail jižního opevnění s baštami na indikační skice stabilního katastru z roku 1854.

112 113

Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 98–99. Ibidem, s. 10–13.

28

9. Detail severovýchodní části opevnění na indikační skice stabilního katastru z roku 1854.

Aleš Stejskal se ve své studii o třeboňském opevnění pustil do zajímavé sociální sondy. K tomu využil dosud opomíjený pramen Rejstřík vydání na stavbu bran a valů, ze kterého zjistil časovou náročnost stavby, jednotlivé typy řemeslníků, kteří se na stavbě podíleli, jejich plat, sociální zázemí i pracovní dobu. Zamýšlí se nad tím, odkud řemeslníci brali materiál a jak prakticky probíhala celá stavba.114 Podívejme se teď podrobněji na některá jeho zjištění. Největší část stavby byla vytvořena v průběhu tří měsíců (srpen, září a říjen), kdy byly vyplaceny dvě třetiny všech uvedených zápisů v rejstříku, a během devíti měsíců se dokončila většina prací. Stavba nebyla pouze dobudováním starších částí opevnění, ale byla vytvářena jako novostavba. Práce na opevnění se neřídily tzv. hospodářským rokem, ale závisely na dostatečném počtu pracovních sil. Opevnění je specifické právě tím, že bylo postaveno za tak krátkou dobu díky tomu, že se podařilo sehnat dostatek pracovníků, z nichž největší část tvořili dělníci. Kvalifikovaných řemeslníků (zedníci, tesaři, lamači, formané,…) bylo potřeba méně. Na stavbě pracovalo během devíti měsíců necelých 900 lidí a většina z nich pocházela z jižních Čech. Ze zahraničí jich bylo pouze osm. Mezi pracovníky bylo velké procento venkovanů, takže lze předpokládat, že vyměnili zemědělské práce za honorované námezdní práce. Paradoxní je, že lidí z Třeboně, kteří by měli mít největší zájem na ochraně svého města,

114

Stejskal (pozn. 53), s. 3–20.

29

zde pracovalo pouze 13 % z celkového počtu. Mezi druhem profese a lokalitou, ze které lidé pocházeli, nebylo vysledováno žádné pravidlo. Jisté však je, že dělníci, kteří byli většinou nevzdělaní a měli dostatek volného času, znamenali pro město kriminalizující prvek společnosti. Odkrývá se tak jedna z nejstarších sociálních vrstev na Třeboňsku, kterou byly osoby žijící neusedlým způsobem života a vytvářející problémy v zavedené společnosti města. Řemeslníci pracovali na stavbě pět dní v týdnu, ale nebylo zakázáno ani šest dnů (praxe však byla jiná, jak ukážeme níže). Výše platů se odvíjela nejen od sezóny (zimní, letní, velká letní), ale také od náročnosti práce. Tyto dva parametry se ještě lišily podle druhu profese. Například u zedníků nebyl rozdíl mezi letní a zimní sazbou, naopak u tesařů podléhala letní a zimní sazba větším výkyvům bez ohledu na náročnost práce. Oproti tomu formané byli honorováni specificky, kdy se jim střídala úkolová a denní mzda. V průběhu celé stavby bylo vyplaceno 790 kop grošů míšeňských. Stejskal upozorňuje, že bez srovnání jiných výdajů na rožmberském dvoře ve stejném čase nelze objektivně hodnotit nákladnost stavby. Jak už jsme řekli, pracovní doba dělníků byla variabilní a každý k ní přistupoval individuálně. Průměrně se pracovalo tři a půl dne v týdnu. Čtvrtina lidí vydržela na stavbě pouze jeden výplatní termín. Délku práce odráží stavební chronologie opevnění. Nejdříve museli nastoupit lamači, materiál poté naložili dělníci a formané ho odvezli, až poté mohli nastoupit kvalifikovaní řemeslníci. Práce tak značně závisela na výkonu těch předchozích. V přístupu k využívání pracovního týdne i celého časového působení na stavbě byly vysledovány tři strategie. První tvořili lidé, kteří na stavbě setrvali jedno nebo dvě výplatní období, kdy pracovali intenzivně, a poté natrvalo odešli. Druhý typ pracovníků zastupovali ti, kteří pracovali více termínů, pak několik období vynechali a zase se vrátili. Do třetí skupiny patřili ti nejvytrvalejší, kteří pracovali v kuse několik měsíců. Nebyla vysledována souvislost mezi pracovní strategií a druhem profese, lokalitou nebo poddanskou příslušností. Pouze víme, že nejvytrvalejší byli lamači, kteří zpravidla pracovali šest a více dnů v týdnu. Stejskal studii uzavírá s tím, že finální stavba opevnění nezávisela jen na práci chudých lidí, ale byla výsledkem vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, který vykazoval „prvky aktivního osobního přístupu příslušníků různých sociálních vrstev“.115 Tato studie tak přináší nové poznatky o sociálních strukturách Třeboně v raném novověku. Právě v 16. století se začala zmáhat vrstva měšťanstva, která stavební činností posilovala svůj společenský status. Tato stavební aktivita započatá v první polovině 16. století vyvrcholila ve druhé polovině, kdy byly ve městě vystavěny honosné domy v renesančním stylu. Stavební činnost byla vyvolána požárem v roce 1562, při kterém shořely dřevěné domy i hrad. Proto 115

Ibidem, s. 19.

30

došlo k mnoha přestavbám domů. Také panovník Vilém z Rožmberka přestavoval hrad na renesanční zámek pod vedením vlašského stavitele Antonia Ericera, který je na zámku doložen od roku 1568. V přestavbě poté pokračoval Vilémův nástupce Petr Vok, pro kterého pracoval stavitel Domenico Benedetto Cometta z Eckthurnu od roku 1598.116 Na přelomu 16. a 17. století je ve městě uváděno 97 domů, z toho 26 domů na náměstí, 15 v Březanově ulici, 23 v Husově ulici, 19 v Rožmberské ulici a 14 na Žižkově náměstí.117 Můžeme se tedy podívat, jak vypadalo náměstí a přilehlé ulice v průběhu 16. století. Náměstí bylo obehnáno loubím s půlkruhovými oblouky arkád. Průčelí jednotlivých domů dosahovala stejné výšky – byla respektována výška hlavních říms a pater, až nad římsou se jednotlivé domy lišily svými štíty. Některé domy měly místo štítu rovnou atiku, která byla vystavěna až do výšky druhého neexistujícího patra. Domy tak můžeme rozdělit na štítové a atikové. Jižní straně náměstí dominovala radnice, která svou podobu ještě později změnila. V roce 1569 byla na náměstí umístěna kašna kameníka Jordana. Z přilehlých ulic měla renesanční podobu nejvíce ulice Březanova. Tato ulice jako jediná měla na západní straně, a na východní straně částečně, loubí. Opět se zde střídal štítový a atikový typ renesančních domů, přičemž na východní straně převládala rovná atika. Ostatní ulice (především Husova a Rožmberská) si ponechaly středověkou podobu a byly tvořeny nestejně vysokými domy, které neměly ani uceleně řešená průčelí. Jediným větším zásahem do uliční čáry bylo postavení klášterní školy v roce 1550 u hřbitova v Husově ulici.118 Na Žižkově náměstí, kterému dominovala Svinenská brána, byly domy vyrovnány výškově, ale fasády měly opět jen jednoduché řešení. 119 Klášterní škola, která narušila uliční čáru, dokazuje, že město bylo v té době již velmi zastavěno a pro školu nebylo v okolí kláštera nalezeno vhodnější místo. V letech 1558–1559 bylo proto vybudováno tzv. Nové město, které leželo jihovýchodně od Svinenského předměstí a rozšířilo městský půdorys.120 Dalším velkým zásahem do krajinného rázu Třeboně bylo budování rybníků za regenta Jakuba Krčína z Jelčan na konci 16. století. O tomto bude pojednáno v další kapitole.

Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 57–58, 63. O počtech domů ve městě v 16. a 17. století více – Eva Cironisová, Domy a řemesla v Třeboni v 16. – 17. století ve světle urbářů, in: Jihočeský sborník historický XLVI, 1977, s. 88–91. 118 Škola byla zrušena v roce 1844 a dnes již neexistuje. Psíková, Třeboň (pozn. 41), s. 47. 119 Matouš, Třeboň, 1946 (pozn. 23), s. 29–30. 120 Kuča (pozn. 40), s. 704–705. 116 117

31

5.3 Další vývoj města Začátek 17. století byl poznamenán třicetiletou válkou, proto došlo k pozastavení rozvoje města. Jednou z mála nových staveb se stala zbrojnice stavěna v letech 1606–1608, umístěná mezi Svinenskou a Novohradskou bránou. K významnější stavební činnosti se město vrátilo až za Schwarzenberků, kteří v letech 1699–1712 přestavěli zmíněnou zbrojnici na zámecký pivovar, protože ten původní, umístěný v areálu zámku, již nestačil kapacitně. Jak vypadalo město na konci 17. století, dobře ilustruje perspektivní plán z roku 1699 nakreslený Maxmiliánem Stránským. [11] V popředí vidíme Svinenské předměstí, které ještě nepohltil rybník Svět. Vpravo je část rybníku Cirkvičný, který byl později zahrnut do Světa. Na Svinenském předměstí rozeznáváme kostel sv. Alžběty obklopen zdí. Dále je vidět geometricky řešená zámecká zahrada, která ještě nedosahuje dnešních rozměrů. Pohledu dominuje rozlehlé křídlo zámku. Před Budějovickou bránou je vlevo zvýšený obdélný val, který vznikl v roce 1611. Za branou vyčnívá věž klášterního kostela, za klášterními budovami je obdélná zahrada, kterou z druhé strany příkopu doplňuje velký sad.121 Na severovýchodě jsou typické dřevěné seníky rozmístěné na již odvodněných loukách. U Svinenské brány vidíme budovu bývalé zbrojnice, která má tvar podkovy a brzy na to byla přestavěna na zámecký pivovar. Měšťanské domy jsou naznačeny pouze schematicky, jen v Březanově ulici vidíme štíty domů na východní straně. Plán ilustruje celý fortifikační systém. Město je obehnáno hradbami a vodním příkopem, na jižní straně se nachází okrouhlé bašty předsunutého opevnění, za kterými je velký vnější vodní příkop.122 V 18. století zasáhly město požáry (nejničivější v roce 1781), proto je městské stavitelství ve znamení barokních úprav měšťanských domů nebo zcela nové výstavby. Na náměstí byl v roce 1780 umístěn mariánský sloup, vytvořený sochařem Leopoldem Huberem, který financovali bohatí měšťané.123 V první polovině 18. století vznikla zástavba Budějovického předměstí, které kvůli požáru v roce 1844 muselo být znovu vystavěno. Stejně tak byla postupně zastavována východní část předměstí a ve druhé polovině 18. století vznikla zástavba kolem silnice vedoucí od Mokrých luk na Kopeček. V roce 1843 bylo v Třeboni již 410 domů.124

Plán s možností zvětšení je dostupný z https://digi.ceskearchivy.cz/DA?menu=3&id=540004&doctree=1mat&page=1&lang=cs&fullscreen=0. 122 Matouš, Třeboň, 1946 (pozn. 23), s. 37–38. 123 Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 91. 124 Kuča (pozn. 40), s. 707–708. 121

32

11. Maxmilián Stránský, perspektivní plán Třeboně z roku 1699.

V 19. století se změny projevily v okolní krajině, ale nebylo ušetřeno ani centrum města. V roce 1801 zažádal majitel domu čp. 107 na náměstí o povolení zazdít loubí, což bylo zamítnuto. Náměstí se však bohužel zrušení loubí nevyhnulo. V roce 1868 uzavřela loubí radnice, aby získala místo pro úřad, a poté již se majitelům domů nedalo bránit, aby svá loubí uzavírali. Do roku 1889 tak zůstalo otevřené loubí pouze u tří domů, čímž znatelně utrpěla podoba náměstí. Loubí některých domů byla ve druhé polovině 20. století obnovena. Také jednotlivé měšťanské domy prošly menšími či většími přestavbami a zejména na náměstí tak byla narušena jednotná výška domů. Po celé 19. století vznikalo množství nových veřejných budov (divadlo, školy, úřady), které vytvořily novou podobu města.125 Významné bylo založení léčebného ústavu (dnes Bertiny lázně) na břehu Zlaté stoky v letech 1881–1882.126 Když porovnáme plán z roku 1699 (viz pozn. 113) a mapu stabilního katastru z roku 1827, [12] uvidíme změny, které se v městském půdorysu odehrály od začátku 18. století do 20. let 19. století. O hradbách, které byly postupně bourány, a nakonec se z nich dochovala jen jižní a severovýchodní část, již bylo pojednáno výše. Jádro města zůstalo až na menší detaily 125 126

Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 97–98. Kuča (pozn. 40), s. 709.

33

nezměněno. Například původní zbrojnice za Svinenskou bránou byla při přestavbě na zámecký pivovar zvětšena a její půdorys se stal z podkovovitého obdélným. Větší změny se týkaly krajiny za hradbami. Na jižní straně již vidíme rybník Svět, který zcela pohltil Svinenské předměstí. Zámecká zahrada byla zvětšena a není rozvržena do geometrických obrazců. Západně od zámecké zahrady vidíme Budějovické předměstí, které nahradilo zrušené Svinenské předměstí. Severovýchodní část města, kde byl původně sad, byla pravidelně rozparcelována na jednotlivé pozemky patřící nejspíše majitelům domů v Husově ulici. Severovýchodní cesta vedoucí kolem Mokrých luk na Kopeček je již zastavěná. To jsou hlavní změny v půdorysu Třeboně, které lze z mapy vyčíst.

12. Mapa stabilního katastru z roku 1827.

Ani Třeboni se nevyhnul trend ze 70. let 18. století, kdy byly v Čechách rušeny rybníky ve prospěch luk a polí. Také v okolí Třeboně byly ve 20. letech 19. století vysušeny některé rybníky. To se však v případě Třeboně neukázalo jako dobrý záměr, protože po rybnících zbyly zamokřené a kyselé louky. Navíc se obyvatelstvo potýkalo s nedostatkem ryb. Proto se ve druhé polovině 19. století přikročilo k obnově a některé rybníky byly opět napuštěny, některé dokonce nově založeny. Krajině se tak vrátila podoba, jakou měla v 18. století.

34

V roce 1890 Třeboň postihla velká povodeň, která zničila zámecký park. Ten byl vzápětí obnoven, a v letech 1906–1910 vznikly dnešní Komenského sady, jež na něj na severu navazují.127 V roce 1927 vytvořil urbanista Vladimír Zákrejs regulační plán, podle kterého byla vystavěna vilová čtvrť v severozápadní části za dnešním gymnáziem.128 I když se městu nevyhnuly okrajové průmyslové a sídlištní části, památková rezervace nebyla zasažena. Jediným a bohužel citelným zásahem je obchodní dům „Bílý beránek“ (čp. 108) na náměstí (nároží ulice Pana Voka), který byl postaven v 90. letech 20. století na místě zbořeného domu.129 Dnešní budova Bílého beránka je prostorově naddimenzována, což narušuje podobu jihozápadní části náměstí (viz kap. 11.4). Pro rozvoj města a jeho turistický ruch se ve 20. století staly významné především lázně. K Bertiným lázním z 80. let 19. století přibyly Lázně Aurora, postavené v letech 1967–1983.130

127

Ibidem, s. 708. Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 101. 129 Kuča (pozn. 40), s. 709. 130 Psíková, Třeboň (pozn. 41), s. 63. 128

35

6 Fenomén třeboňské rybniční soustavy z 16. století Konečně se tak dostáváme k rybníkářství a jeho rozvoji v 16. století, díky kterému Třeboň získala svou ojedinělou podobu. První velkou rybniční soustavu v jižních Čechách vybudovali již Pernštejnové na svém panství Hluboká nad Vltavou po roce 1490. Na Třeboňsku byly zaznamenány rybníky ve druhé polovině 14. století, ty byly ale pouze jednotlivě rozesety a netvořily uspořádanou síť (např. rybník Dvořiště, Bošilecký).131 Zakládání rybníků bylo přerušeno husitskými válkami a k novému rozmachu poté došlo ve druhé polovině 15. století za vlády Voka II. z Rožmberka. Ten povolal v roce 1496 z Kolína fišmistra Kunáta mladšího z Dobřenic a hejtmana Žabského, aby posoudili rybníkářství na Třeboňsku. Oba rozhodli, že rybníky Starý a Nový Tisý by měly být spojeny v jeden. Tak se také stalo a v letech 1503–1505 se stavba uskutečnila za pomoci myslivce Štěpánka Netolického, který závěr stavby již řídil sám. V roce 1505 se stal hlavním třeboňským hejtmanem132 a fišmistrem.133 V následujícím roce předložil novému panovníkovi Petru IV. z Rožmberka projekt na rybniční soustavu. Nejdůležitějším a technicky geniálním dílem se stala Zlatá stoka (původně zvaná Strouhou), která měla vodou z Lužnice zásobovat všechny rybníky. Štěpánek využil bývalého náhonu k Opatovickému mlýnu a vedl stoku tak, že napájela nejen starší rybníky, ale i ty nově založené.134 Zlatá stoka se budovala v letech 1508–1518 a celkově měřila 45,2 km. Měla význam především pro vodohospodářství Třeboně, jednotlivými rybníky totiž neprotékala, ale pouze je napájela, nebo do ní byly rybníky vypouštěny. Při povodních umožňovala odvést část vody z Lužnice do jednotlivých rybníků a tím zajišťovala funkci regulační. Vodní systém také zefektivnil zemědělskou produkci, když umožnil odvodnění zamokřených polí a luk. Netolický také vytvořil třístupňový chov ryb, kdy jednotlivé rybníky rozdělil podle různých stádií vývoje kaprů.135 Jeho činnost zakládání dalších a dalších rybníků byla ukončena smrtí na přelomu let 1538 a 1539. Kromě založení Zlaté stoky, díky které prosperovalo třeboňské vodohospodářství a vybudování městského opevnění, stihl za svůj život založit devět velkých rybníků a třicet sedm menších.136 Rožmberkové si jeho práce samozřejmě vážili a dobře mu platili.

Kuča (pozn. 40), s. 703–704. – Děták (pozn. 38), s. 8. Hejtman panství měl mnoho pravomocí. Byl zástupcem vrchnosti, dohlížel na hranice panství, staral se o soudní a finanční záležitosti a dohlížel na poddané. Více – Eva Barborová, Funkce hejtmanů (úředníků) na rožmberských panstvích, in: Jihočeský sborník historický LIX, 1990, roč. 3, s. 198–207. 133 Kuča (pozn. 40), s. 704. 134 Hule (pozn. 43), s. 41. 135 Rameš (pozn. 44), s. 148–149. 136 Kuča (pozn. 40), s. 704. 131 132

36

Z Netolického se tedy postupem času stal bohatý měšťan, který vlastnil dům na náměstí a dvorec v Lutové.137 O jeho domě se dozvíme v dalších části této práce. Nesmíme si ovšem představovat, že všechnu zásluhu na rozsáhlé práci měl pouze Netolický. Alois Míka uvádí, jak byla uspořádaná pracovní činnost na rybniční soustavě. Třeboňský fišmistr měl kolem sebe řadu mistrů, kteří řídili mnoho dělníků. Tyto skupiny dělníků přecházely od jedné stavby rybníka ke druhé, často i se svými rodinami. Kromě těchto dělníků přicházeli také námezdní dělníci z panství. Práce nebyla špatně placená, ale byla velmi náročná. Pracovalo se čtrnáct i více hodin denně a to za každého počasí.138 V polovině 16. století přešel do služeb Viléma z Rožmberku hejtman Mikuláš Ruthard z Malešova († po 1576), který však měl při stavbě rybníků problémy, proto ho v roce 1571 vystřídal Jan Černý z Vinoře. Ten však ve své funkci nesetrval dlouho, protože ho nahradil hejtman Jakub Krčín z Jelčan.139 Jakub Krčín z Jelčan pocházel z Kolína a v roce 1561 vstoupil do služeb Rožmberků. Nejdříve působil jako purkrabí v Českém Krumlově, od roku 1564 staví rybníky na krumlovském panství. V roce 1569 se stal regentem rožmberského panství a jeho sláva začala stoupat.140 Krčín v Třeboni navázal na své předchůdce a rozhodl se dobudovat rybniční soustavu. Měl k tomu lepší finanční možnosti, protože na rozdíl od Netolického nebyl závislý na financích od panovníka, ale díky své hospodářské aktivitě – stavěl pivovary, ovčíny, dvory – si dokázal sehnat peníze a mohl tak vytvořit rozsáhlé dílo, které předčilo práci jeho předchůdců.141 Jeho největším a v téže době taky nejdiskutovanějším počinem byla stavba rybníka Nevděku (dnešní Svět). Třeboň v té době měla problémy se Spolským potokem, který město zaplavoval. Nabízelo se řešení přehradit ho v nejužším místě nedaleko od klášterního kostela. Ale Krčín přišel s překvapivou myšlenkou vytvořit třikrát delší hráz a rybník umístit na Svinenské předměstí. To mělo tu výhodu, že rybník mohl být mnohem větší a mohl k němu být připojen Opatovický rybník.142 Měšťané proti stavbě velmi protestovali, protože prakticky zničila všechnu zástavbu třeboňského předměstí. Krčín si však stavbu rybníka prosadil a v roce 1571 se začalo stavět. Zrušeno bylo Svinenské předměstí, na kterém již stálo 26 usedlostí, 33 domů, mlýn, špitál a kostel sv. Alžběty, a dále došlo ke zrušení části jižního opevnění, jak již bylo 137

Hule (pozn. 43), s. 42. Srov. Míka (pozn. 42), s. 70–76. 139 Hule (pozn. 43), s. 42–46. 140 Kuča (pozn. 40), s. 705. 141 Více o hospodaření Krčína – Míka (pozn. 42), s. 124–133. 142 Kuča (pozn. 40), s. 705. 138

37

řečeno výše. Také zde vedla část Zlaté stoky, kterou Krčín přeložil jihovýchodně od hradeb, kde muselo být zrušeno Nové Město. Zde již stálo osm dvorců a panská chmelnice. Svinenské předměstí bylo nahrazeno nově založeným Břilickým předměstím (později Budějovické).143 Nevděk do sebe zahrnul rybník Cirkvičný a byl dokončen v roce 1574, kdy k němu byl připojen Opatovický rybník. Vznikla tak největší vodní plocha na celém panství o rozměru 380 ha. Krčínův um je potřeba ocenit, protože rybník vznikl na bahnitém nestabilním podloží, navíc byla hráz vystavěna v jiném poměru, než v jakém se v té době běžně stavělo. Místo obvyklého poměru výšky k šířce 1:3 vytvořil poměr 1:5. Opatovický rybník byl v roce 1611 kvůli přílišné hloubce rybníka od Nevděku oddělen. V roce 1579 byl Nevděk přejmenován na Svět, což svědčí o tom, že měšťané se se stavbou smířili, dokonce byli pravděpodobně rádi, že získali lepší pozemky.144 Největším rybníkem, který Krčín vytvořil, byl Rožmberk, k němuž byla funkčně připojena Nová řeka. Rybník přehradil řeku Lužnici a měl tak zamezit povodním. Protože si Krčín byl vědom toho, že ani silná hráz by vodu nezachytila, vytvořil odlehčující kanál v délce 14 km, který vedl z Lužnice a před vyústěním do Rožmberka odbočoval do řeky Nežárky. Při povodních tak byla přebytečná voda z Lužnice svedena do Nové řeky a poté do Nežárky.145 Stejně jako Štěpánek Netolický i Krčín měl kolem sebe mnoho lidí, kteří mu pomáhali. Dokonce se předpokládá, že stavbu Rožmberka více řídil rybníkář Václav Špulíř z Jiter a sám Krčín se spíše věnoval Nové řece.146 Rožmberk se stavěl šest let (v letech 1584–1590) a práce byly velmi náročné. Denně na něm pracovalo kolem osmi set lidí a materiál na hráz byl svážen z dvaceti vesnic.147 Ani stavbě tohoto rybníka se nevyhnuly problémy. Při prvním napuštění se hráz protrhla a rybník musel být narychlo opravován. Celková plocha zabírala původně kolem 1000 ha, protože však rybník přerušoval důležitou cestu, vedoucí do Stráže nad Nežárkou a Jindřichova Hradce, byl postupně zmenšen zhruba na polovinu.148 Stavbou Rožmberka Krčín dovršil své působení v Třeboni a v roce 1590 odešel na svou tvrz v Křepenicích na Sedlčansku,149 kde v roce 1604 zemřel.150 Jeho dílo navždy změnilo charakter Rameš (pozn. 44), s. 150–151. Kuča (pozn. 40), s. 705–706. – Rameš (pozn. 44), s. 151. 145 Děták (pozn. 38), s. 11. 146 Hule (pozn. 43), s. 154. 147 Kuča (pozn. 40), s. 706. 148 Rameš (pozn. 44), s. 152. – Kuča (pozn. 40), s. 706. 149 Za své služby získal v roce 1569 od Viléma z Rožmberka dvůr Leptáč, který mu byl později vyměněn za Sedlčany, Křepenice a další vesnice. Hule (pozn. 43), s. 90–91. 150 Rameš (pozn. 44), s. 152. 143 144

38

krajiny a celou Třeboň, avšak s odstupem času se ukázalo jako velmi účinná ochrana proti povodním (v roce 1890, poslední v roce 2002).

Krčínovi je někdy vyčítáno přílišné

megalomanství a také to, že z jeho rybníků byla malá produkce ryb. Na rozdíl od rybníků Štěpánka Netolického však tyto rybníky sloužily především jako protipovodňové a svou funkci plní dodnes.151 Rybníkářství však kromě hospodářského rozvoje mělo také negativní dopady na chudý poddanský lid. Kvůli práci na stavbě rybníků začala vrchnost vymáhat robotu, při které lid musel vykonávat pomocné práce a dostával za ně velmi nízkou mzdu, v horším případě vůbec nic. Další věcí, která se přímo dotýkala lidu, bylo vykupování gruntů, na kterých byly rybníky stavěny. Pro stavbu byla většinou využívána vrchnostenská půda, ale někdy bylo potřeba vykoupit i pozemky poddaných. Ti však dostali za svůj majetek dobře zaplaceno, takže si mohli koupit pozemek v některé sousední vesnici.152 Od 16. století už v Třeboni nikdy nedošlo k takovému rozmachu rybníkářství. Ve druhé polovině 17. století, kdy bylo potřeba obnovit rybníky zničené po třicetileté válce, se již nenašli takoví odborníci, jakými byli fišmistři z 16. století, a k opravám docházelo velmi pozvolna. Až s nástupem Schwarzenberků se rybniční soustava pomalu obnovovala, a dokonce byly zakládány i nové rybníky.153 Zlatý věk rybníkářství 16. století je však v historii města nesmazatelně zapsán.

Kuča (pozn. 40), s. 706. Míka (pozn. 42), s. 76–80. 153 Rameš (pozn. 44), s. 153. 151 152

39

7 Městské brány v Třeboni – zbytky historie? Ačkoliv městské opevnění, které vzniklo ve druhé polovině 14. století a bylo zdokonaleno v 16. století, již bylo povětšinou zrušeno, městské brány se dochovaly dodnes. Třeboň je tak jedním z mála měst, kde se dochovaly všechny čtyři městské brány (Svinenská, Novohradská, Hradecká a Budějovická), i když ve změněné podobě. Je to dáno zejména tím, že historické centrum nebylo zasaženo moderní výstavbou, která byla v Třeboni situována na okraj města. Podívejme se teď na jejich stavební historii. Brány jsou dnes pojmenovány podle silnic, které od nich vedly k danému městu. Vystřídaly však stejně jako ulice více názvů.

7.1 Svinenská brána Svinenská brána154 stála v rámci městského opevnění už ve středověku, doložena je v pramenech spolu se Svinenským předměstím kolem roku 1379. Je umístěna mezi Žižkovým náměstím, které uzavírá z jihu, a Trocnovským náměstím. V letech 1525–1526 ji při vzniku nového jižního opevnění upravil Štěpánek Netolický a to tak, že původní brána byla nahrazena zdvojenou bránou, tvořenou dvěma věžovitými stavbami za sebou, jejichž osy svíraly tupý úhel. Později byly tyto věže spojeny.155 Brána mohla být uzavřena třemi různými způsoby – padacím mostem, spouštěcí mříží a vraty.156 Brána je dvoupatrová a je zakončena typickým renesančním obloučkovým štítem, který se nachází na jižním i severním průčelí. Štíty byly k bráně přistaveny po požáru v roce 1562 a v roce 1571 byly pokryty sgrafitovou výzdobou.157 Severní průčelí [13] je tvořeno lomeným portálem s kamenným ostěním. Fasáda je bílá a pouze po stranách je zdobena iluzivní rytou bosáží a jemnou rytou linkou kolem dvou oken. V nice nad portálem vytvořené zazděným gotickým oknem se skoseným ostěním je umístěna kamenná soška sv. Floriána, která je kopií a v roce 1991 nahradila dřevěný originál.158 Korunní římsa je bohatě profilována a je pokryta sgrafitem v podobě tmavých a světlých diagonálních pruhů. Pod římsou se nachází iluzivní sgrafitový pás s motivem mořských vln. Obloučky na štítu jsou

Původně byla nazývána jako Tmavá kvůli tmavému sgrafitu na fasádě. Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 46. 156 Kuča (pozn. 40), s. 696. 157 Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 59. 158 Miloš Roháček, Svinenská brána (restaurátorská zpráva), Tábor 1991, s. 3. 154 155

40

umístěny nad sebou v rytmu 5-6-5-2-1 a jsou od sebe odděleny pilastry s hlavicemi. Nejvyšší oblouk je lomený. Po stranách druhé a třetí řady jsou sloupky zakončené koulemi. Štít je prolomen třemi okenními otvory. Plochu obloučků zdobí sgrafito krajkového dekoru.159

13. Svinenská brána, severní průčelí.

14. Svinenská brána, jižní průčelí.

Na jižním průčelí [14] se sgrafitová výzdoba nedochovala.160 Lomený portál s kamenným ostěním je osazen za pravoúhlou vpadlinou, která sloužila pro umístění zvednutého padacího mostu. Nad portálem je umístěn malý kamenný erb s růží, nad nikou kamenná rožmberská růže. Obloučkový štít je nižší než na severní straně a je členěn rytmem obloučků 6-5-2-1. Po stranách druhé řady jsou opět sloupky s koulemi a uprostřed řady je malá klíčová střílna. Západní průčelí brány zdobí sgrafito ve tvaru psaníček. Horní pás oken je od plochy s psaníčky oddělen pruhem s motivem mořských vln. Průjezd [15] je zaklenut valenou klenbou pouze s přerušením vnitřním portálem a zesíleným půlkruhovým pasem. Celá klenba je zdobena stejným psaníčkovým sgrafitem jako západní průčelí. Lomený portál uvnitř průjezdu je doplněný z vnější strany v ostění drážkou pro původní spouštěcí mříž.

Lukáš Hosnedl, Restaurování sgrafitové výzdoby štítu na severní fasádě Svinenské brány a sgrafitové psaníčkové výzdoby na západní fasádě Svinenské brány v Třeboni, Zliv 2009, s. 3. 160 František Matouš uvádí, že původně byly oba štíty vyzdobeny. Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 59. 159

41

Brána prošla v roce 1966 stavebními úpravami, při kterých byla odstraněna nevhodně umístěná okna ve štítu severního průčelí [16] a zároveň byla zrestaurována sgrafitová výzdoba. K dalšímu restaurování sgrafita došlo v roce 1991, kdy kvůli špatnému stavu muselo být sgrafito zcela otlučeno a nahrazeno kopií.161 Nejnovějšího restaurování se dočkala severní a západní fasáda v roce 2009. Obloučkový štít se v Čechách poprvé objevil ve 30. letech 16. století u stavitelských mistrů na pernštejnském panství. Nejdříve byl tvořen tektonicky – horizontálními římsami a vertikálními pilastry, po roce 1560 tektonika vymizela, horizontální římsy byly odstraněny a štít se stal více plošný. Právě tento typ štítu se objevuje v Táboře, odkud se poté šíří dál. Na Svinenskou bránu byl štít přistavěn v 60. letech 16. století a dá se předpokládat, že se na něm podíleli právě táborští mistři.162

7.2 Novohradská brána Novohradská brána163 vznikla při budování jižního opevnění v letech 1525–1526 a tvořila protipól Svinenské brány ve vnější hradbě. Z jihu tak uzavírá dnešní Trocnovské náměstí. Z taktických důvodů byla vysunuta z osy Svinenské brány více na západ. Mezi Svinenskou a Novohradskou branou byl původně vodní příkop, jak už bylo zmíněno výše. 164 Přes hlavní příkop, který byl před Novohradskou bránou, vedl dřevěný most z počátku 16. století, který v roce 1832 nahradil most nový. Ten zde stál do 70. let 19. století, kdy byl zasypán.165 Na severním průčelí [17] je umístěn kamenný portál s lomeným obloukem ukončený nákolníky proti vozům. Fasáda je pokryta sgrafitovým kvádrováním. Ze západu se k bráně připojuje ohradní zeď pokrytá sgrafitovým kvádrováním, která je nejspíš pozůstatkem opevnění.

Roháček, Svinenská brána (pozn. 158), s. 2–3. Šamánková (pozn. 48), s. 56–59. 163 Pro Novohradskou bránu byl ještě v 19. století používán název Svinenská přední a dnešní Svinenská brána byla pro odlišení nazývána jako „zadní“. Zdenka Kociánová, Konec Svinenského mostu v Třeboni, in: Jindřichohradecký vlastivědný sborník, 2004, roč. 16, s. 18–21. 164 Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 46. 165 Psíková, Třeboň (pozn. 41), nestr. příloha. 161 162

42

17. Novohradská brána, severní průčelí.

18. Novohradská brána, jižní průčelí.

Jižní průčelí [18] má kamenný portál s lomeným obloukem opět ukončený nákolníky. Vedle vjezdu je branka průchodu pro pěší oddělená mohutným pilířem. Předsunuté lícové orámování před portálem vjezdu a brankou průchodu sloužilo pro uložení zvednutého padacího mostu. Za obloukem portálu vjezdu je viditelná kapsa pro osazení závory zajišťující vnější vrata, nahoře jsou potom otvory pro točnicovou konstrukci. V nice nad brankou průchodu pro pěší je český a německý nápis o svobodném městě Třeboni, které je pod ochranou Schwarzenberků. Nápis nejspíše spadá do konce 17. století, kdy Třeboň převzali Schwarzenberkové. Z fotografie z roku 1940 [19] je patrné, že průchod pro pěší byl nějakou dobu zazděn.166 Na vnitřním průčelí je umístěn portál s lomeným obloukem a kamenným, úzce profilovaným ostěním. [20] Jižní průčelí je flankováno z obou stran vysokými hradebními zdmi, ve kterých jsou původní střílny.

7.3 Hradecká brána Hradecká brána167 je druhou bránou, která tvořila základ středověkého opevnění a uzavírala náměstí od východu. Stejně jako Svinenská brána se stala součástí opevnění budovaného v 16. století. Po požáru v roce 1562 byla v roce 1564 renesančně přestavěna Janem Vlachem168

Ibidem, nestr. příloha. Původně nazývána Bránou dlouhého mostu nebo Jindřichohradeckou. 168 Stavitel Jan Vlach byl italského původu a působil na dvoře Rožmberků. Přestavoval také kostel sv. Jiljí na břehu rybníka Světa a stavěl nový kostel sv. Alžběty na Budějovickém předměstí. Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 57. 166 167

43

a vyzdobena nástěnnými malbami, které vytvořil neznámý malíř z Českého Krumlova.169 Brána byla v průběhu 17. a 18. století několikrát přestavěna. V roce 1674 namaloval malíř Šalalmoun Gotfried Job170 na bránu krucifix a schwarzenberský a městský znak. Kolem maleb však panují nejasnosti, jak uvidíme v kapitole o třeboňské radnici (viz kap. 9.1). Současná podoba radnice pochází až z roku 1875.171 Brána je umístěna mezi městskou zástavbou. Na východním průčelí [21] je osazen obloukový portál s kamenným ostěním a klenákem. Po stranách fasády je armování z bílých cihel, zbytek fasády je žlutý. Průčelí zakončuje malý štít umístěný na střeše. Západní průčelí [22] tvoří portál, který není nijak osazen, nad ním se nachází malovaná červená rožmberská růže. Vlevo vedle průjezdu je menší průchod pro pěší, nad kterým je umístěno okno. Tato část je od zbytku fasády oddělena plastickým rámem a zvýrazněna bílou omítkou. Patro se dvěma okny je odděleno od horní části malou stříškou. Nad střechou se opět nachází štít.

21. Hradecká brána, východní průčelí.

22. Hradecká brána, západní průčelí.

169

Ibidem, s. 59. Malíř pocházející z Rudolfova vytvořil také hlavní oltář pro kostel sv. Alžběty v Třeboni a pro kostel v Majdaleně. Prokop Toman, heslo Job, Šalamoun Gottfried, in: Idem, Nový slovník československých výtvarných umělců, sv. I (A–K), Praha 1947, s. 441. 171 Kuča (pozn. 40), s. 696. 170

44

7.4 Břilická brána Břilická brána je jedinou bránou, která se nedochovala. Původně stála v západní části náměstí a spolu se dvěma předešlými branami tvořila středověké opevnění. V roce 1569 byla renesančně přestavěna a došlo k obnově mostu, který vedl od brány na Břilickou silnici.172 Rozšiřování zámku za Petra Voka si však vyžádalo více prostoru. V roce 1604 byly zbořeny dva domy při západní straně Březanovy ulice vedle Břilické brány a na jejich místě byla postavena budova zámecké knihovny, obrazárny a lékárny. O rok později se ukázalo, že by bylo dobré, kdyby tato budova byla připojena k zámku, proto došlo ke zrušení Břilické brány v ose náměstí a místo ní byla vybudována Budějovická brána západně od kláštera. Břilická brána byla zrušena v roce 1611 a stala se součástí spojovacího traktu mezi zámkem a zámeckou knihovnou a lékárnou. Trakt byl dále protažen v tzv. Dlouhou chodbu.173 Došlo ke zrušení mostu, který vedl od brány na Břilickou silnici.174

7.5 Budějovická brána Budějovická brána175 se tedy stala náhradou za zrušenou Břilickou bránu a stavěl ji architekt, který pracoval také na stavbě zámku, Domenico Benedetto Cometta z Eckthurnu v letech 1605–1611. Byla umístěna v severní části města západně od klášterního kostela na místě fortny. Současně s bránou byla budována již zmíněná Dlouhá chodba (1606–1612), která do brány ústila v jejím prvním patře a později pokračovala až do klášterního kostela.176 Brána byla doplněna na východní straně portikem, který vytvořil Jan Lucanus, o kterém nemáme bližší informace. Portikus rámoval bránu jónskými sloupy, které podpíraly kamennou římsu, na níž byly umístěny dvě pyramidy. Nad obloukem portálu byl původně vytesán nápis „P. W. [Petr Vok] 1611“ na jedné straně a blíže nerozluštěná písmena „I F“ na straně druhé, pod tím byla kamenická značka stavitele Cometty. V roce 1824 byl portikus odstraněn a došlo ke stavebním úpravám, kdy byla brána na vnitřní straně rozšířena a portály osazeny novým ostěním. V roce 1903 se zřídil nový průchod pro pěší, kvůli kterému muselo být zrušeno schodiště vlevo od brány, vedoucí do Dlouhé chodby. Mezi lety 1883–1903 byla zazděna

Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 67. Kuča (pozn. 40), s. 694, 696. 174 Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 67. 175 Původně nazývána Nová břilická. 176 Kuča (pozn. 40), s. 694. 172 173

45

arkáda na východní straně vlevo od brány, kterou se vstupovalo do prostoru Dlouhé chodby. Do nově vzniklé zdi zazděné arkády byly umístěny ocelové dveře. Poslední velká úprava proběhla v roce 1935, kdy došlo k probourání druhého průchodu vpravo od brány (z východního pohledu), který byl veden skrz budovu přilehlou k bráně.177 Východní průčelí [23] má portál s profilovaným ostěním, na kterém jsou aplikovány červené rožmberské růže. Klenák tvoří voluta ukončená profilovanou římsou. Nad portálem jsou dvě obdélná sdružená okna. Západní průčelí [24] je začleněno do jednopatrové fasády severního křídla zámku. Portál je orámován kamenným bosovaným ostěním. Obě fasády jsou pokryty kvádrováním. Průjezd je zaklenut valenou klenbou s lunetami, [25] které mají hrany vytaženy do hřebínků. Tato klenba vzhledem k přestavbám brány nejspíš není původní, ale je nově opravena. Brány tedy dotváří obraz města dodnes, a ačkoliv se jejich podoba v průběhu staletí změnila a navíc již ztratily svou funkci, stále připomínají slavnou dobu Třeboně.

23. Budějovická brána, východní průčelí.

177

24. Budějovická brána, západní průčelí.

Roháček, Budějovická brána (pozn. 33), s. 3–5.

46

8 Podoba měšťanského domu a jeho proměny na přelomu středověku a raného novověku To, co utvářelo městskou zástavbu a vyplňovalo městský prostor, byly hlavně domy jednotlivých obyvatel Třeboně, které také procházely mnoha proměnami. Podívejme se teď na to, jak vypadal takový měšťanský dům a jak se v průběhu času měnil. Vývoj měšťanské architektury se samozřejmě lišil místně a v různých oblastech Čech se projevovaly odlišné vlivy. Zaměříme se tedy převážně na vývoj v jižních Čechách a na jižní Moravě, kam pronikaly vlivy Podunají. Sever Čech, který byl ovlivněn Saskem a Slezskem, ponecháme stranou. Tento vliv tzv. severské renesance se jižních Čech dotkl jen okrajově. Už od středověku bylo každé město rozděleno na pravidelné parcely, které byly úzké a sahaly hloubkou od náměstí až k zadním ulicím, popřípadě hradbám. Pokud zde nebyly hradby, ohraničovaly domy zeď, která mohla sahat až do výšky jednoho patra, protože měšťané si pečlivě střežili své soukromí.178 Na těchto parcelách stál v přední části dům, v zadní části pak byly zahrady a hospodářské budovy. Ulice v této době ještě nebyly zcela zastavěné, předpokládat se to dá pouze na náměstí. Gotický dům postupně ustoupil domu renesančnímu, gotických se v jižních Čechách dochovalo málo.179 Původní gotický dům byl na severu Čech stavěn převážně ze dřeva, na jihu Čech se dřevo používalo méně a materiál se kombinoval (přízemí je zděné a patro dřevěné nebo hrázděné).180 Gotický dům ze 13. století měl ustálenou podobu, u které se měnil jen počet místností podle konkrétní parcely a potřeb majitele.181 Základním typem je tzv. průjezdový dům tvořený komorou, která byla zpočátku plochostropá, později zaklenutá, a zaklenutým průjezdem, jímž se vcházelo do dvora.182 Nejčastěji se dům skládal z krámu, černé kuchyně a komory. Zadní komora bývala polozapuštěná do terénu, nad touto místností tak vznikala mezipatra.183

178

Mencl (pozn. 45), s. 167. Dražan (pozn. 46), s. 129–130. 180 Haas (pozn. 47), s. 99. 181 Každá rodina vlastnila jeden dům a město se snažilo omezovat seskupení více domů k jednomu majiteli. Stejně tak platilo, že v domě bydlela jen jedna rodina a nedocházelo k pronájmu. Maximálně byla pronajata jedna komora. Mencl (pozn. 45), s. 166. 182 Haas (pozn. 47), s. 100. 183 Jan Muk, Pozdně gotický městský dům v Čechách, Zprávy památkové péče LIX, 1999, č. 10, s. 338. 179

47

Ze 14. století nemáme v jižních Čechách a na Moravě žádné dochované domy, o jejich podobě nás tak informuje několik dochovaných pražských domů z druhé poloviny 14. století.184 Jejich dispozice je stále průjezdová a neliší se od domů z předešlých dob. Parcela domu byla většinou orientovaná hloubkově, existují však také příklady širokých domů.185 U nich byla nejdůležitější střední loď, která měla charakter síně a předznamenala vznik síňových domů.186 Na konci 14. a v první polovině 15. století dochází k proměně dispozice a začíná se objevovat tzv. dům síňový. Komora a přední část průjezdu byly spojeny v jednu dolní síň („mázhaus“),187 z níž se klenutým průjezdem procházelo kolem portálů vedoucích do dalších komor na dvůr. Spodní síň se tak stala významnou prostorovou jednotkou a nabyla významu centrální haly. Za síní bývalo více místností, které tvořily funkční bytovou jednotku. Rozvoj síňového domu a pozvolný odklon od domu průjezdového ukazuje proměnu měšťanského člověka – ze zemědělce se stává řemeslník a obchodník.188 S potřebou dalšího prostoru se postupně objevuje druhé patro domu. Patro bylo původně nečleněné a sloužilo ke spaní a úschově prádla. Schodiště vedoucí do vyššího patra bylo umisťováno v průjezdu nebo v samotné síni. Schodištěm se vstupovalo do mezipatra, jehož komory sloužily většinou k uskladnění zásob. V prvním patře se pak vstoupilo do ústřední horní síně („horního mázhausu“), z něhož vedly dveře do dalších místností. Uprostřed domu za horní síní byla obvykle neosvětlená černá kuchyně s komínem, v zadních komorách se spalo. S rozvojem řemesel a obchodu došlo k funkčnímu rozdělení domu. Přízemí bylo vyhrazeno výrobě a obchodu a patro bylo čistě soukromé a sloužilo rodině. Patrové rozvržení domu nebylo pravidelné. Patro mohlo mít různé výškové úrovně, které byly spojeny vyrovnávacími schody. Ve spodní části domu byl sklep, který se dělil na „suchý“ (na úschovu potravin) a „mokrý“ (na úschovu sudů).189 Gotickou podobu si dům udržel do roku 1530, kdy se v Čechách začaly projevovat renesanční vlivy z Itálie. Do Čech přicházely italské stavitelské rodiny, které působily na dvorech panovníků a také v měšťanské architektuře. Do měšťanské architektury však italské tvarosloví

Do této doby je datován dům čp. 614 na Staroměstském náměstí nebo domy na Havelském náměstí. Mencl (pozn. 45), s. 172. 185 Příkladem jsou domy z pozdně gotické doby – bývalá kaplanka ve Znojmě nebo žatecké domy čp. 121 a 129. Dražan (pozn. 46), s. 132. – Haas (pozn. 47), s. 101. 186 Haas (pozn. 47), s. 101. 187 V inventářích jihočeských domů se s výrazem mázhaus nesetkáme, je používáno označení dolní síň. Mázhausem je v inventářích označena přední místnost v horním patře. Bůžek – Bůžková – Stejskalová, Interiéry domů, (pozn. 50), s. 115. 188 Haas (pozn. 47), s. 102. 189 Ibidem, s. 101–102. 184

48

proniklo velmi pozvolna a bylo přizpůsobováno domácímu stavitelství. Renesanční dům se stále držel gotické dispozice a renesanční prvky se na něm uplatnily hlavně v dílčích architektonických detailech kleneb, štítů a průčelí. Dispozice domu v 16. století se tedy neměnila. Stále převládal hloubkový dům, který byl převážně síňový nebo kombinoval dům síňový s průjezdovým.

V takovém případě síň

nezaplňovala celou šířku přízemí, ale bylo zde ponecháno místo pro krám. Parcela u takových domů tak musela být poněkud širší. Zdivo renesančního domu bylo ztenčeno, což souviselo s použitím cihel místo kamenů. Rozdílné úrovně místností v patře byly vyrovnány, došlo k odstraňování vyrovnávacích schodů mezi místnostmi.190 Důležitou částí domu bylo loubí. První loubí vznikají již na konci 13. století.191 Pro domy má loubí význam především v nově získaném prostoru. Zasahovalo totiž již do obecního pozemku a měšťané si tak velice rádi rozšiřovali svůj majetek.192 Tam, kde nebylo možné vystavět loubí, byl vytvořen přístavek podepřený krakorci. Tento prvek se v jižních Čechách objevuje v 15. století a je jedním z rakouských vlivů, který pronikl do českého pozdně gotického stavitelství.193 V pozdní renesanci pak loubí nabývá nového významu, když dochází k jeho zazdívání a dům získává další prostor navíc. Reprezentativní vzhled domů, který byl pro majitele samozřejmě velmi důležitý, určovalo průčelí zakončené buď štítem, nebo atikou. O tom, jak pomalu pronikalo renesanční tvarosloví do měšťanské architektury, svědčí právě podoba štítů. Až do poloviny 16. století přetrvalo gotické tvarosloví. Pro gotické průčelí je typický trojúhelníkový štít, stupňovitý štít, štít tvořen svislými panely, nebo atika s cimbuřím. Štíty zdůrazňovaly vertikalitu stavby a zakrývaly sedlovou střechu. Jejich funkce byla především dekorativní. V jižních Čechách se v renesanci objevuje kombinace gotického cimbuří s renesančními horizontálními římsami a oblými malými baštami převzatými z fortifikační architektury. Takovým příkladem je štít domu Bílý koníček v Třeboni.194 Renesanční štíty byly již zděné a mohly mít různé tvarosloví, buď typický obloučkový štít členěný horizontálními římsami a vertikálními pilastry (odvozen z benátské renesance),195 nebo štít tvořený vztyčenou volutou. Kolem roku 1560 došlo ke změně v obloučkovém štítu, kdy zmizely horizontální římsy a štít byl vystavěn jako panel, navracející 190

Ibidem, s. 108. Jedním z prvních příkladů je u dům čp. 604 v Praze před Týnem z roku 1280. Mencl (pozn. 45), s. 169. 192 Haas (pozn. 47), s. 103. 193 Mencl (pozn. 45), s. 173. 194 Šamánková (pozn. 48), s. 56. 195 Obloučkový zděný štít se do jižních Čech dostal z pernštejnského prostředí ve 40. letech 16. století. Ibidem, s. 57. 191

49

se opět k pozdní gotice. Tento typ štítu je na Svinenské bráně v Třeboni, která již byla zmíněna. Obloučkový štít se objevuje nejdříve v Táboře, po roce 1560 se dostal do jižních Čech. Atika je nejčastěji tvořena cimbuřím (stejně jako v gotice), ale může být také rovná nebo tvořena různými obloučky, vlaštovčími ocasy apod. Fasáda průčelí byla v pozdní gotice vyhrazena pro malbu a předznamenala sgrafitovou výzdobu domu renesančního. Sgrafito mohlo mít podobu geometrickou s motivem rustiky, od poloviny 16. století se přidávají rostlinné a figurální motivy. Na domech mohly být tyto prvky různě kombinovány. Gotická průčelí se však téměř nedochovala, protože byla nahrazena renesančními. Také klenby určovaly reprezentativnost místností. Nejdříve nebyl strop zaklenut, později byly používány složité obrazce pozdně gotických kleneb síťových, kroužených a sklípkových.196 Tyto klenby přetrvaly stejně jako gotické štíty hluboko do dob renesance. Od 70. let 16. století, kdy byla dovršena renesanční přeměna měšťanského domu, ustupují pozdně gotické klenby jednodušším klenbám lunetovým a křížovým. Hojně používaným prvkem jsou hřebínky na klenbách.197 Tento vývoj je paralelní se stavební činností na bohatých šlechtických sídlech. Klenby používané na zámcích a hradech se díky architektům dostaly i do měšťanského prostředí. Od třetiny 16. století bylo do dvora přistavováno dvorní křídlo, které mělo většinou v patře dřevěnou pavlač. Souvisí to samozřejmě s potřebou dalších obytných místností, určených pro čeleď, v přízemí pak byly prostory hospodářské. V 70. letech 16. století se do měšťanských domů dostává prvek převzatý ze zámků, šířený převážně staviteli působícími ve šlechtickém prostředí, a tím jsou arkády,198 které nahrazují pavlač.199 Původně volný dvůr domu se také postupně dočkal zastavění dalšími budovami. Ty mohly nebo také nemusely být s domem spojeny dvorním křídlem.200 V pozdní renesanci docházelo ke spojování domů. Bohatí měšťané rozšiřovali své domy do šířky tak, že přikoupili sousední domy, aby je připojily k tomu svému. Průčelí takového

Sklípková klenba pocházející z míšeňského stylu Arnolda Westfálského se krátce před rokem 1500 rozšířila v jihočeské sakrální architektuře. V měšťanských domech se vyskytuje až do poloviny 16. století. Milada Radová – Oldřich Rada, Kniha o sklípkových klenbách, Praha 1998, s. 69–71, 95–100. 197 Šamánková (pozn. 48), s. 66. 198 Předzvěstí dvorních arkád byly pozdně gotické dvorní arkády ve znojemských měšťanských domech, které se v podunajské oblasti objevují už od 15. století. Dražan (pozn. 46) s. 143–144. 199 Arkádová nádvoří domů jsou spjata s místním výskytem zámků ve městech (např. dům čp. 7 a čp. 138/139 v Jindřichově Hradci, dále v Českém Krumlově, v Praze). 200 Dražan (pozn. 46), s. 154. 196

50

domu mohlo být sjednoceno atikou nebo tzv. vikýřovou atikou tvořenou několika štíty vikýřů, které spojoval atikový pás.201 Takto například vznikaly honosné budovy radnic, které byly orientovány šířkově.202 Tendence sjednocování domů potom vrcholí v době baroka.

8.1 Vybavení interiérů měšťanských domů Abychom měli ucelenou představu o měšťanském bydlení, podívejme se teď, jak byl takovýto jihočeský měšťanský dům zařízen v interiéru a jak se zde žilo jeho majitelům. Z pozůstalostních inventářů, kšaftů a svatebních smluv byly zjištěny informace o českokrumlovských, českobudějovických, jindřichohradeckých, prachatických a soběslavských domech.203 Dá se předpokládat, že funkce a vybavení jednotlivých místností třeboňských domů byly velmi podobné. Ve většině měšťanských domácností převažovalo vybavení, které bylo možné pořídit od místních řemeslníků, nebo pocházelo ze sériové výroby (cín, keramika, sklo). Honosněji vybavené domácnosti byly spíše výjimkou, protože pro průměrného měšťana znamenalo jejich vybavení neúnosné náklady.204 Pokud byl majitel domu řemeslník, bylo celé spodní patro vyhrazeno živnosti. V přízemí byly umístěny hotové výrobky a řemeslné náčiní a jen málo místa zbývalo na běžný nábytek, z něhož převažovaly nízké kusy – skříně, truhly a lavice. Nově se v renesanci objevuje křeslo pro pána domu. Na nábytku, který byl různě zdoben, převažovala v jižních Čechách zelená, černá nebo bílá malba, ty nákladnější mohly být vykládány drahými materiály (perleť, želvovina, mramor).205 Průjezd domu a přilehlé komory většinou zaplňovaly rostlinné a živočišné produkty k obživě a různé zemědělské náčiní. Horní síň bývala u chudších rodin zařízena skromně a sloužila spíše k uskladnění věcí. Byla zde hranice polen, rožně, kotle a běžné kuchyňské nádobí, mohlo zde být také uloženo hospodářské náčiní jako pily nebo provazy. U movitějších měšťanů byla tato síň reprezentativní a předznamenávala vstup do ještě honosnější přední síně. Ta bývala honosně zařízena s táflováním na zdech nebo ověšena čalouny, zrcadly a zdobena nástěnnými malbami. Okna byla vyplněna skleněnými terči

201

Haas (pozn. 47), s. 130. Na jih Čech je tak přenesen typ italského městského paláce, který předznamenává pozdější barokní městské rezidence. Bůžek – Bůžková – Stejskalová, Interiéry domů (pozn. 50), s. 114. 203 Václav Bůžek – Hana Bůžková – Jana Stejskalová Měšťanské domácnosti v předbělohorských jižních Čechách (Prameny, metody, stratifikace), in: Jihočeský sborník historický LIX, 1990, roč. 2, s. 67–68. 204 Petráň (pozn. 51), s. 530–531. 205 Ibidem, s. 531–532. – Bůžek – Bůžková – Stejskalová, Interiéry domů (pozn. 50), s. 118. 202

51

zasazenými do olověných rámců. Pro výhled tak byla určena jen malá okénka ve spodní části.206 Místnost zaplňovala kachlová kamna, jejichž kachle byly polévány glazurou, jenž barvami oživovaly a dotvářely interiér.207 Ústředním kusem nábytku byl jídelní stůl s židlemi a lavicí. Dále se zde nacházely truhly různých velikostí, které sloužily k uschování cenností. Interiér mohl být doplněn dekorativními předměty z drahých materiálů, které svědčily o zámožnosti majitele domu. Luxusní předměty z alabastru, křišťálu, slonoviny a dalších cenných materiálů se však v domech měšťanů nacházely výjimečně. Bohaté domácnosti dále vlastnily hudební nástroje, turecké koberce a hodiny. Obrazové galerie nebyly v jihočeských domácnostech doloženy. Knihovny byly nalezeny jen výjimečně, a to v domácnostech nejbohatších měšťanů.208 Zadní místnosti sloužily ke spaní a byly proto vybaveny postelemi (dětské postýlky a kolébky zde nebývaly), měděnými umývadly, svícny a ložním prádlem. 209 Domácnosti obecně nebyly příliš vybaveny pro tělesnou hygienu. Většina obyvatelstva využívala městské lázně. Doma měli pouze přenosné nádoby v podobě necek nebo kádí na praní prádla.210 K uložení šatstva se používaly skříně a truhly. Renesanční skříně napodobovaly výzdobnými a tektonickými prvky soudobou architekturu.211 Funkce ostatních místností prvního patra nebyla zcela identifikována. Nejčastěji zde byly uskladněny různé věci v truhlách a čeleď zde měla své pokoje.212 V interiéru domu se také nacházelo mnoho různých stolů. Mohly být dřevěné, železné, ty honosnější měly mramorovou desku. Dále zde byly psací stoly a dětské stolečky. Samostatnou kapitolu tvořilo kuchyňské nádobí a náčiní ke stolování. Pro předměty ke stolování byl nejvhodnějším materiálem cín, nádobí bylo nejčastěji z mědi, ale používalo se také mosazné, železné nebo dřevěné nádobí.213 Sklo a keramika v 16. století z měšťanských domácností téměř vymizely. V tom bylo měšťanské prostředí opožděno za šlechtou, která už koncem 16. století a na začátku 17. století používala malované emailové sklo.214 V domácnosti bývalo několik typů nádob, které se dělily na užitkové, dekorativní a památeční. V bohatších domácnostech se nacházelo také stolní náčiní ze stříbra, nebo alespoň zdobené stříbrem či zlatem. Drahé stolní nádobí mělo v měšťanské domácnosti funkci umění a peněžní hodnotu. Bůžek – Bůžková – Stejskalová, Interiéry domů (pozn. 50), s. 115–116. Petráň (pozn. 51), s. 534. 208 Bůžek – Bůžková – Stejskalová, Interiéry domů (pozn. 50), s. 118, 122. 209 Ibidem, s. 116–117. 210 Petráň (pozn. 51), s. 533. 211 Ibidem, s. 531. 212 Bůžek – Bůžková – Stejskalová, Interiéry domů (pozn. 50), s. 116. 213 Ibidem, s. 117. – Petráň (pozn. 51), s. 534. 214 Petráň (pozn. 51), s. 535. 206 207

52

V jihočeských domácnostech se nacházely různé typy zdobených pohárů, konvic, koflíků, dále sady talířů, mísy, misky, svícny, vázy, hmoždíře a mnoho dalšího. Například sady stříbrných lžiček nechyběly ani v chudších domácnostech, kde se jinak používal levnější cín.215 Pozůstalostní inventáře ukazují, že renesanční měšťanská domácnost byla zařízena pohodlně a především funkčně. Do interiérů domů nejbohatších měšťanů se také promítl vliv dvorské kultury jihočeských rodů a italské renesanční umění v podobě luxusních dekorativních předmětů a výzdoby reprezentativních místností.

8.2 Typický měšťanský dům v Třeboni Teď, když jsme poznali všechny důležité části renesančního měšťanského domu, si můžeme ukázat, jak vypadal typický dům v Třeboni. Přestavba dřevěných domů na kamenné byla nejspíše započata koncem 15. století a dokončena kolem roku 1500. Domy na náměstí a v přilehlých ulicích byly převážně tříosé a měly stejnou výšku, která se lišila jen ve štítu nebo atice. Loubí bylo kolem celého náměstí a v Březanově ulici a většinou ho u každého domu tvořily tři oblouky arkád spočívajících na kamenných sloupech a pilířích s okosenými hranami, které se stále ještě držely pozdně gotické podoby (viz kap. 9.2). Loubí bylo zaklenuto křížovou klenbou zdobenou hřebínky (dům čp. 97, 86, 93, 107 a další). Některá průčelí mohla být zdobena sgrafitem, jež se však nedochovalo (viz kap. 9.6). Dům měl většinou síňovou dispozici kombinovanou s průjezdem. Do dolní síně se vstupovalo půlkruhově zaklenutým portálem. V ose hlavního vstupu byl v síni klenutý průjezd na dvůr s hospodářskými budovami. Síň byla zaklenuta křížovou klenbou, která mohla mít ve vrcholu hřebínkovou rozetu (viz kap. 9.3) a v některých případech spočívala na ústředním sloupu (např. dům čp. 86 v Třeboni). Tato místnost bývala dílnou a krámem. Prostor vedle síně vyplňovala druhá místnost (komora), která sloužila jako skladiště. Ta mohla mít také samostatný vchod z loubí a v tom případě sloužila jako krám (dům čp. 93) Mívala také honosnou klenbu. Za ní se nacházela ještě další místnost. Zalomené schodiště umístěné v dolní síni nebo v průjezdu vedlo do prvního patra. Z mezipatra se vstupovalo do tzv. kvelbu, který sloužil jako skladiště. Schodiště dále ústilo do horní síně, která bývala zaklenuta (viz kap. 9.3). Z ní se šlo do dalších dvou komor při průčelí domu. Tyto přední komory mívaly trámový malovaný strop. Z druhé strany síně vedly dveře do černé kuchyně a do zadních komor, popřípadě na pavlač dvorních křídel.216 Dvorní křídla domů byly 215 216

Bůžek – Bůžková – Stejskalová, Interiéry domů (pozn. 50), s. 117. – Petráň (pozn. 51), s. 534. Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 61.

53

uspořádány zrcadlově vždy po dvojicích vedle sebe (v Třeboni domy čp. 86–91) a na hranicích domů bývala společná studna (viz kap. 9.3).217

217

Muk, Pozdně gotický městský dům (pozn. 183), s. 339.

54

9 Třeboňské měšťanské domy – pamětníci života měšťanů Pro konkrétní představu podoby architektury v Třeboni se nyní podívejme na několik domů, které jsou typickým příkladem zástavby jihočeského města. Byly vybrány stavby, ve kterých se většinou dochovaly cenné architektonické detaily. Při řazení domů byla zohledněna jejich významnost v minulosti, což také souviselo s původní tržní hodnotou domu, a jejich uměleckohistorická hodnota, kterou mají dnes. Od náměstí se tak dostáváme do přilehlé Březanovy a Husovy ulice. Při popisu domů se zaměříme na jejich historii, majitele a zachovalé architektonické detaily.

26. Katastrální mapa s vyznačenými domy

9.1 Bývalá radnice (čp. 1) Nejdříve se podíváme na stavbu, jejíž funkce byla pro město velmi důležitá. Jelikož byla radnice významnou veřejnou budovou, máme o ní více informací než o ostatních měšťanských domech. Původní radnice se nacházela v tzv. Ruthardovském domě na západním konci jižní strany náměstí. V přízemí domu byl umístěn měšťanský pivovar. Budova však kapacitně ani reprezentativně již nevyhovovala, proto město zakoupilo dvě pustá vyhořelá městiště blíže 55

k východnímu konci jižní strany náměstí a v roce 1566 byla zahájena výstavba. Vznikla jednopatrová podélná budova se třemi půlkruhovými arkádami podloubí a třemi štíty.218 Zřejmě již v té době měla nějakou věž. Na dvoře za radnicí byla umístěna stavba měšťanského pivovaru. Radnici se v průběhu staletí nevyhnul žádný z požárů, které zachvátily město. V roce 1618 vyhořela poprvé a až v roce 1638 byla radikálně obnovena italským stavitelem Jakubem Corabellem. V témže roce došlo k přestavbě radniční věže, která dostala ochoz, a přispěl na ni samotný císař Ferdinand III.219 V archivních pramenech jsou dochovány žádosti z roku 1638, ve kterých město prosí o materiální pomoc okolní města (Ledenice, Trhové Sviny, Borovany). V dalších listinách jim poté děkuje za poskytnutý stavební kámen.220 Dále jsou zde dopisy, ve kterých město žádá stavitele Batistu z Českého Krumlova, aby převzal stavbu radnice. Zda se tak stalo, se však již nedozvíme.221 Poslední listinou spojenou se stavbou věže je žádost pro českobudějovického hodináře Jana, který má navštívit Třeboň, aby mohlo dojít k projednání výroby hodin na novou věž.222 Stavba se díky mohutné hranolové věži stala dominantou města a je jí dodnes. Do této stavební etapy spadá také dispozice přízemí. V některých publikacích se objevují nepřesnosti, či lehce pozměněná data ohledně nástěnných maleb na fasádě. V Soupisu památek je uvedeno: „R. 1674 provedl malíř Šal. Gottfried Job na štítu radnice čtyry erby.“223 Oproti tomu Matouš uvádí: „Roku 1674 dala [obec] namalovat jmenovaným už Jobem na průčelí radnice krucifix a čtyři znaky a na Hradecké bráně, nedávno znovuzřízené, dva znaky.“224 A do třetice je v Novém slovníku československých výtvarných umělců napsáno: „R. 1674 vymaloval [Job] na bránu Jindřichohradeckou v Třeboni krucifix se znakem městským a schwarzenberským, a čtyři jiné znaky na zeď bývalé radnice tamtéž.“225 Jelikož podoba radnice ani Hradecké brány se nedochovala, můžeme jen hádat, kdo z uvedených měl pravdu. Nejasnosti panují také kolem přestavby radnice po požáru v roce 1723. V Uměleckých památkách Čech se uvádí, že po roce 1723 byla fasáda pokryta čtyřmi znaky mezi okny a alegorií Spravedlnosti a vyhořelé renesanční štíty byly nahrazeny průběžnou atikou s chrliči.226 Matouš o fasádě píše: „V patře měla radnice tři nesouměrně seřazená okna, Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 59. Fišera (pozn. 26), s. 365. 220 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 688, sign. IIIA-229, kart. č. 24, f. 281–285. 221 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 685, sign. IIIA-226, kart. č. 24, f. 275 a 276. 222 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 691, sign. IIIA-232, kart. č. 24, f. 291. 223 Mareš – Sedláček (pozn. 37), s. 92. 224 Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 80. 225 Toman (pozn. 170), s. 441. 226 Poche (pozn. 39), s. 96. 218 219

56

mezi která roku 1724 nějaký jindřichohradecký malíř vymaloval alegorii Spravedlnosti a nahoře tři znaky.“227 Nejspíše se jednalo o znak Rožmberků, Schwarzenberků a města Třeboně. Na nárysu fasády datovaném do roku 1724 však vidíme pouze tři erby mezi okny, a žádná alegorie zde není. Opět je tedy otázkou, jak fasáda radnice v roce 1724 skutečně vypadala. Nárys fasády mohl být pouze ideálním návrhem, který byl při realizaci pozměněn.[27]

27. Radnice, nárys fasády z roku 1724.

Potřetí vyhořela radnice v roce 1781 a oprav se dočkala až v roce 1808. Loubí bylo v roce 1812 částečně zazděno a kvůli statickým problémům došlo o čtyři roky později ke snesení atiky. Dnešní podoba pochází z let 1819–1820, kdy bylo přistavěno druhé patro, a počet okenních os se rozšířil na pět. Okna částečně zasáhla do původních (blíže nedatovaných) maleb erbů. Radnice byla prvním domem na náměstí, u kterého bylo v roce 1868 zazděno loubí, při rekonstrukci v 60. letech 20. století došlo k částečnému otevření.228 V roce 1935 byla radnice opravena a zbytky maleb na průčelí zrestaurovány.229

Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 86. Fišera (pozn. 26), s. 365. 229 Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 102. 227 228

57

K měšťanskému pivovaru ve dvoře radnice přibyly v 17. století parcely dalších domů. Pivovar po požáru v roce 1781 chátral. Při opravě v roce 1797 byl u pivovaru zřízen tzv. redutní sál, který sloužil také jako divadlo (dnešní kulturní centrum Beseda). Zpustlý pivovar se dočkal přestavby na samostatný divadelní sál v letech 1832–1833. Vznikla zde kulturně velmi významná divadelní budova, jejíž interiéry pochází z roku 1872.230 Budova radnice je dnes dvouposchoďová o pěti okenních osách. [28] V levém nároží je mohutná pětipatrová věž s ochozem, zakončená patrem s hodinami, nad nímž je polygonální helmice s makovicí a korouhvičkou. V pravém nároží je polygonální věžička zakončená lucernou s cibulí a špicí s makovicí. Pravý půlkruhový oblouk loubí je zachován, v místě dalších oblouků jsou jen úzké průchody. V loubí se dochovaly renesanční křížové klenby s hřebínky, stejně jako v prostorách přízemí. V průjezdu (dnešní průchod na dvůr) je křížová klenba. Fasáda je v přízemí zdobena pásovou rustikou, horní část zdobí klasicistní festony, mezi okny druhého patra jsou pozůstatky maleb erbů.

28. Radnice, hlavní průčelí.

Dispozice radnice [29] je příčným čtyřtraktem. V původním mázhauzu bývala renesanční křížová klenba s krouženými hřebínky, kterou uvidíme i v dalších domech. [30] První patro [31] bylo přestavěno v podélný trojtrakt se střední chodbou. Dnes je v komplexu budov bývalé

230

Ibidem, s. 93–94.

58

radnice a pivovaru umístěno městské muzeum, Divadlo Josefa Kajetána Tyla, kino a kulturní centrum Beseda.

29. Radnice, půdorys přízemí.

31. Radnice, půdorys 1. patra.

59

9.2 Dům Bílý koníček (čp. 97) Asi nejznámějším domem na náměstí, který nejvíce upoutá pozornost, je dům čp. 97 zvaný Bílý koníček. Je považován za první projev rané renesance ve městě. Dům se nachází na severní straně Masarykova náměstí, na rohu ulice Husovy. Stejně jako většina třeboňských domů byl postaven na starší středověké hloubkové parcele. Letopočet na nárožním kamenném pilíři loubí udává rok 1544 a dům tak opravdu patří mezi jednu z prvních renesančních staveb ve městě (alespoň dokud se nepodaří datovat ostatní třeboňské domy). Felix Haas ve své studii jako jediný uvádí, že letopočet by mohl souviset pouze s výstavbou loubí a neodkazuje k samotnému domu, tento fakt je zjištěním dr. Janouška, který v 60. letech 20. století pracoval v třeboňském archivu. Podle něj bylo loubí po obvodu celého náměstí upraveno v roce 1544 z příkazu Petra Voka.231 Z toho vyplývá, že samotný dům by mohl být ještě starší. Nejstarší zmínka o domě je v urbáři z roku 1520, kde je uveden majitel Jan Krejčí.232 V dalším urbáři z roku 1557 je dům nazýván Švábovským.233 Ucelenější přehled o majitelích máme až od konce 17. století. V gruntovní knize z let 1665-1795 je dům nazýván Kantorovským. V roce 1679 prodal Leonard Cesar dům se zahradou a čtyřmi grunty Pavlu Leštinovi za 1000 kop grošů míšeňských. Ten částku splácel až do roku 1690. Dědicové po Leštinovi prodali dům o dva roky později řezníkovi Martinu Beránkovi za stejnou sumu. Jak je vidět, částka byla vysoká, protože Beránek ji také splácel dlouho, a to až do roku 1713. Od roku 1714 je dům zapsán v majetku sedláře Filipa Weidmana a jeho manželky Anny Marie. Filip Weidman byl strýcem Beránkových synů a dům tak zůstává v majetku širší rodiny. Hodnota domu se zvýšila o sto kop grošů míšeňských. V témže roce byl v domě zájezdní hostinec, který byl jediným ve městě.234 Zápisy pokračují v další gruntovní knize z let 1740-1883. Zde je v roce 1745 dům zapsán v majetku Weidmanova syna Josefa Weidmana, v té době má hodnotu 1100 kop grošů míšeňských a poprvé je pojmenován „U bílého koníčka“. K domu v té době patří mnoho pozemků, z čehož lze soudit, že hostinec prosperoval. V roce 1796 je dům prodán Josefu Eignerovi za 2225 zlatých a od roku 1801 vlastní dům Antonín Weisman, který ho koupil

Haas (pozn. 47), s. 107 a 112 v poznámce. SOA Třeboň, Velkostatek Třeboň, sign. IA 6Gbeta No 3a/2, Urbář panství Třeboň z roku 1520, f. 7r. 233 SOA Třeboň, Velkostatek Třeboň, sign. IA 6Gbeta No 3b, Urbář panství Třeboň z roku 1557, f. 12r. 234 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 148, sign. IIB 1, kniha č. 29, f. 120–124. 231 232

60

za 3000 zlatých. Dům mu však patřil jen pět let, v roce 1806 ho totiž prodal řezníkovi Kašparu Emmerovi za 6200 zlatých. A v roce 1850 stoupla hodnota domu na 8500 zlatých.235 V majetku rodiny Emmerových byl dům zapsán až do roku 1897, kdy byl prodán Antonínu Břeskému z Birkenfelsu, který již od roku 1866 vlastnil dům čp. 84. Břeský byl pokladníkem záložny v Třeboni. Když mu v roce 1897 byl zjištěn schodek, Břeský byl zatčen a o čtyři roky později mu byl zkonfiskován majetek. V roce 1900 tak získala dům Vilemína Bergrová. O osm let později je dům zapsán v majetku Jana Schwarzenberka. Ve 30. letech 20. století patřil mezi několik domů s právem várečným a spadal pod správu Schwarzenberského pivovaru. Dochoval se plán z roku 1939, který ukazuje návrh rozšíření pivního sklepa. V roce 1940 byl dům zabrán nacisty a přejmenován na Hotel Rössl. Od roku 1945 byl dům až do 90. let 20. století v majetku státu. 236 Dnes patří Ondřeji Pechovi. Jak uvidíme i u dalších domů, původní dispozice staveb jsou dnes velmi přestavěné a většinou se zde nachází jen několik zachovalých architektonických detailů. Bohužel právě u Bílého koníčka je těchto detailů opravdu málo. Navíc u tohoto domu nebyl proveden stavebně historický průzkum, bez kterého nelze určit jednotlivé stavební etapy, proto je tento dům paradoxně nejméně prozkoumaným. Na vedutě zachycující požár v roce 1781 vidíme, [2] že také Bílý koníček byl mezi hořícími domy, po požáru byl tedy nejspíš renovován a jeho hodnota stoupla. Je možné, že se domu nevyhnuly ani dřívější požáry v letech 1562, 1618, popřípadě 1723, ale nedochovaly se žádné prameny, které by to potvrdily. Dochovaný pilíř s datací 1544 se tak stal jediným přeživším svědkem historie domu. Architektonicky nejzajímavější zůstává samotné průčelí. [32] Průčelí je tříosé, loubí, které nebylo nikdy zazděno, spočívá na třech obloucích arkád, nesených dvěma kamennými osmibokými sloupy, které se stále drží pozdně gotického tvarosloví v podobě okosených hran, a dvěma pilíři. Na pravém pilíři u nároží je umístěn kamenný erb s červenou rožmberskou růží a letopočtem 1544, o kterém již byla řeč. [33] Loubí je zaklenuto třemi poli křížové klenby. Do fasády byly neznámo kdy prolomeny čtyři půlkruhové okenní otvory, lomený portál je pravděpodobně na původním místě.

SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 153, sign. IIB 6, kniha č. 34, f. 540–549. Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, Pozemková kniha města Třeboň, knihovní vložka č. 97. 235 236

61

32. Dům Bílý koníček (čp. 97), hlavní průčelí.

Průčelí

domu

upoutá

pozornost

především

svým

štítem

s fortifikačními

prvky

(tzv. krenelování).237 Gotický stupňovitý štít je zakončen cimbuřím a je renesančně členěn horizontálními římsami do čtyř pater. První patro je dále vertikálně členěno profilovanými pilastry. Vrcholky zdobí malé bašty s klíčovými střílnami. Kulatý tvar bašt prostupuje plochou celého štítu a doplňuje tak vertikální členění pater štítu, které je v prvním patře zastoupeno pilastry. Po ploše štítu jsou rozmístěny otvory klíčových střílen. Boční fasáda směřující do Husovy ulice má šest okenních os (původně byla poslední dvě okna přízemí a prvního patra sdružená a místo jednoho z oken byl půlkruhový vchod, jak vidíme na pohlednici z roku 1920) a je zakončena průběžnou atikou [34] Na fasádu dále navazuje dlouhá, lehce zalomená fasáda dvorního křídla se čtyřmi osami oken, která pokračuje nízkou zdí. [35] Zeď je zakončena několika renesančními volutovými štíty, nad poslední částí zdi je opět motiv krenelování. Ve zdi je půlkruhový průjezd, kterým se dostaneme na hospodářský dvůr s dalšími budovami patřícími k hotelu. Na pohlednici z roku 1921 [36] vidíme ještě podobu, kdy dlouhé křídlo budovy neexistovalo a místo něho stála zeď s portálem, který byl bosován a nad ním byl stejný motiv krenelování jako na štítu. Také je zde ještě zachován zadní štít domu. Kdy byla provedena přístavba dvorního křídla, nebylo zjištěno, dochoval se pouze plán z roku 1970, kdy dochází k opravám na fasádě tohoto křídla.

Krenelování je používání dekorativních zdrobnělých fortifikačních prvků (cimbuří, střílny, bašty) na stavbách měšťanských domů. Oldřich J. Blažíček − Jiří Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění: názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění, Praha 1991, s. 111. 237

62

V roce 1901 byl dům adaptován na hotel tehdejší majitelkou Vilemínou Bergrovou. Došlo k rozsáhlé přestavbě, o čemž svědčí několik dopisů, ve kterých město udělilo povolení k přestavbě nejen interiérů domu, ale také přilehlých hospodářských objektů. V úředních dopisech bylo přesně stanoveno, jak budou přestavby probíhat a co může být provedeno. Kromě jiného došlo k opravě krovu a přestavbě zadního domovního štítu. Dům čp. 66, který patřil k Bílému koníčku, byl zcela zbourán, a byly zde postaveny nové konírny, které sloužily jako byty. Zajímavostí je dopis adresovaný radě města, ve kterém tehdejší konzervátor Josef Braniš238 apeloval na město, aby dohlédlo na přestavbu a zachování všech cenných historických částí.239 Jelikož byly interiéry v 70. letech 20. století zásadně přestavěny, nedochovaly se zde žádné cenné architektonické detaily. Nejstarší plán je dochován až ze zmíněné přestavby v roce 1901, takže ani zde již nevidíme původní dispozici. [37] Lze soudit, že dům byl původně dvoutraktový s hlavní síní vpravo a průjezdem vlevo, který již dnes neexistuje a je zcela adaptován. Podobu dalších místností již nelze zrekonstruovat. 37. Dům Bílý koníček, půdorys z roku 1901.

Při přestavbách v roce 1901 objevili zedníci zajímavou věc. Ve zdivu domu byla umístěna busta ženské hlavy se splývajícími vlasy se zbytky polychromie. [38] Ta zde byla použita jako stavební materiál. Hlava byla dle formálních znaků přiřazena ke skupině ženských bust triforia chrámu sv. Víta a je nejspíše dílem parléřovské huti z 80. let 14. století. František Matouš se dle fyziognomie ženy domníval, že by se mohlo jednat o Elišku z Halsu, manželku Jana I. z Rožmberka a zmíněná busta by mohla pocházet z jejího epitafu v třeboňském klášteře, který 238 239

Josef Braniš byl historik umění a je autorem soupisu památek českobudějovického okresu. Městský úřad Třeboň, Odbor územního plánování a stavebního řádu, Stavební úřad, Spis k domu čp. 97.

63

byl v 18. století rozebrán. Domněnku podporuje fakt, že žena má kolem hlavy vínek s rožmberskými růžemi, naopak zde ale chybí znak pánů z Halsu.240 Otázkou zůstává, kdy se tato hlava dostala do domu a stala se stavebním materiálem. Jak už bylo řečeno výše, dům byl pravděpodobně přestavován po požáru v roce 1781, ovšem nemáme žádné doklady o tom, jestli nebyl také zasažen některým z předchozích požárů. V třeboňském klášteře probíhala po celé 18. století stavební činnost, kterou inicioval opat Jan Prechtl. V rozmezí let 1730–1739 nechal přestavovat interiér kostela a snažil se o jednotné působení prostoru. Proto bylo při těchto přestavbách odstraněno několik uměleckých děl (např. oltář sv. Magdalény a sv. Augustina) a byla zabílena nástěnná malba v presbytáři.241 Hypoteticky se můžeme domnívat, že někdy v této době byl rozebrán také epitaf Elišky z Halsu, a pokud by dům Bílý koníček zasáhl požár v roce 1723, mohla být hlava použita při jeho rekonstrukci ve 30. letech 18. století. Jestli tomu tak opravdu bylo, nevíme. Dnes je busta umístěna v Alšově jihočeské galerii.

9.3 Dům Štěpánka Netolického (čp. 89) Dům čp. 89 patří mezi nejvýznamnější domy na náměstí. Je to dáno především jeho původním majitelem, kterým byl rybníkář Štěpánek Netolický. To však není doloženo. Netolický se v roce 1522 oženil a vzal si bohatou vdovu Dorotu. Ta vlastnila krám s látkami, které dodávala i na zámek, a obchodovala také s ječmenem a chmelem. Po svém zemřelém manželovi písaři Lukešovi zdědila dům na náměstí, do kterého se přistěhoval Štěpánek Netolický. 242 Jako majitelé domu jsou manželé vedeni do roku 1591, kdy dům nejspíše prodali Vavřinci Bendovi.243 V roce 1684 koupilo dům město od tehdejšího majitele Jana Zieglera a poté ho za 1200 kop grošů míšeňských prodalo Matěji Beránkovi, který byl nejspíše příbuzensky spřízněn s řezníkem Martinem Beránkem, jenž koupil Bílého koníčka. Matěj Beránek asi dům nesplácel, protože o pět let později prodalo město dům řezníkovi Lorenzi Männerovi opět za 1200 kop grošů míšeňských. Dům se potom dostal do majetku Václava Dvořáka a po jeho smrti byl v roce 1738 převeden na jeho syna Josefa Dvořáka. Dům měl v té době hodnotu 5331 zlatých, je tedy pravděpodobné, že k němu přibyly pozemky.244 Na začátku 19. století je dům

Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 27–28. Ibidem, s. 84–85. 242 Hule (pozn. 43), s. 42. 243 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 176, sign. IIC 1, kniha č. 57a (příloha), nefol. 244 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 148, sign. IIB 1, kniha č. 29, f. 85–88. 240 241

64

zapsán v majetku rodiny Radlových a v roce 1860 ve vlastnictví manželů Bartoloměje a Kateřiny Jelínkových. V té době měl dům hodnotu 6090 zlatých.245 V letech 1872–1907 je dům zaznamenán v majetku rodiny Weinzettlů, od roku 1911 ho vlastnili manželé Konrádovi a v roce 1941 jsou jako majitelé zapsáni Josef Konrád a Marie Kasalá.246 V současné době patří dům městu. Tento dům má nejlépe zachovanou dispozici ze všech zkoumaných domů. Přispěla k tomu především současná rekonstrukce, která v domě probíhá a díky níž se domu navrací původní podoba interiérů, kterou měl před rekonstrukcí v 80. letech 20. století (viz kap. 11.4). Podélnou parcelu na severní straně Masarykova náměstí vyplňuje hloubkový dům a dvorní zástavba. Dům byl postaven na místě starší gotické stavby, která vyhořela. Stavebně historickým průzkumem bylo doloženo, že základy domu pochází již z konce 15. nebo začátku 16. století.247 Původní datace výstavby do poloviny 16. století tak byla značně posunuta. Jednopatrový dům má tři okenní osy (prostřední okno je lehce posunuto doleva). [39] Loubí je tvořeno třemi oblouky arkád se stuhovými šambránami, které jsou neseny dvěma kamennými sloupy a dvěma pilastry hranolového tvaru s okosenými hranami. Loubí bylo zaklenuto po požáru v roce 1562 křížovou klenbou s krouženými hřebínky ve vrcholech. [40] Tato klenba je nejvzácnější klenbou třeboňského loubí. Dochovala se v dobrém stavu zejména díky tomu, že loubí domu patřilo mezi ta, která nebyla zazděna. Dokládá to fotografie z 50. let 20. století, na které vidíme řadu domů na severní straně náměstí, z nichž právě tento dům a dům Bílý koníček na konci řady mají loubí průchozí. [41] Do doby kolem roku 1636 (datace nad prostředním oknem) lze datovat jak ostění oken, tak také štít. Okna mají jednoduchou stuhovou šambránu s nadokenní profilovanou římsou a parapetním polem. V parapetním poli středního okna je umístěna pamětní deska, která odkazuje ke Štěpánku Netolickému. Na vysoké atice je uprostřed jedno menší okno a po stranách dvě zaslepená okna. Štít dosedající na korunní římsu s krytinou tvoří tři menší volutové štíty se zvlněnými rameny, mezi kterými jsou malé pyramidy, na štítech jsou umístěny čučky. Průčelí je po obou stranách rámováno rytým bosováním. Jak je vidět, průčelí si zachovalo renesanční podobu, ačkoliv prošlo klasicistní přestavbou po požáru v roce 1781, kdy byly přidány parapetní pole a z této doby pochází také rytá bosáž po stranách fasády.248

SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 153, sign. IIB 6, kniha č. 34, f. 473–481. Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, Pozemková kniha města Třeboň, knihovní vložka č. 89. 247 Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum, Fučíkovo náměstí čp. 89, Praha 1976, s. 11. 248 Ibidem, s. 1, 12. 245 246

65

39. Dům Štěpánka Netolického (čp. 89), hlavní průčelí.

Díky unikátně zachované dispozici domu [42] se povedlo zjistit, že několik dalších domů na náměstí (dům čp. 86, 106, 107) mělo podobnou dispozici a jejich výstavba tedy spadá do konce 15. nebo na začátek 16. století. Zrcadlově obrácenou, avšak téměř totožnou dispozici, má také dům čp. 104. [43] Vlevo se rozkládá síň, na kterou navazuje valeně klenutý průjezd do dvora. Klenba průjezdu má v přední části lunety, v zadní části je bez lunet a vymezuje mladší část výstavby. [44] V levé hloubkové zdi síně a přední části průjezdu byly při stavebně historickém průzkumu nalezeny gotické lomené arkády, ke kterým byly dodatečně přistavěny pilíře kleneb.249 Síň je zaklenuta klášterní klenbou s trojúhelnými lunetami, ve vrcholech se stejnou hřebínkovou klenbou, jaká se nachází v loubí. [45] Předpokládá se, že původní síň byla hlubší a sahala až ke vstupu do sklepa, vzadu existovalo plochostropé křídlo. Komora vedle síně je podlouhlá a je zaklenuta koutovými lunetami. Tam kde se lunety stýkají, prostupuje v celé délce křížová klenba s hřebínky. [46] V zadní části komory se původně nacházelo schodiště vedoucí do mezipatra a prvního patra, které bylo přesunuto do síně. Za pravou komorou se nachází místnost, která je podsklepená. Místnosti v přízemí byly nejspíše zaklenuty po požáru v roce 1562 a v této době bylo také přestavěno první patro.250

249 250

Ibidem, s. 3. Ibidem, s. 2, 12.

66

42. Dům Štěpánka Netolického, půdorys přízemí.

43. Dům čp. 104, půdorys přízemí.

Do sklepa se vstupuje vchodem vpravo v průjezdu. Zde je dobře dochovaná valená klenba s lunetami, která je podepřena středovým sloupem.[47] Stejné architektonické řešení se nachází také ve sklepních prostorách domu čp. 86. V mezipatře bývala černá kuchyně s dýmníkem. První patro tvoří síň se schodištěm, která je sklenuta křížovou klenbou s hřebínky. Lunety, které vznikly po stranách, jsou vyplněny vzácnými, dodnes dochovanými renesančními malbami, o kterých se zmíníme později. Klenba je opět podepřena středovým sloupem. Na levé straně je klenba narušena dodatečným světlíkem. Je možné, že síň bývala osvětlena zezadu, protože zadní trakt původně nejspíš neexistoval.251 Vpravo od síně bývala černá kuchyně. Na síň navazuje v přední části čtvercová a obdélná komora při zdi průčelí. Ve čtvercové místnosti na levé straně je klasicistní strop s fabionem, obdélná místnost na pravé straně je zaklenuta valenou klenbou s lunetami zdobenou hřebínky. Ze síně vede schodiště na půdu, která má mezipatro. Na půdě se ve zdi dochoval cihlový, pravděpodobně pozdně gotický panelovaný štít, [48] jehož význam není zcela jasný. Je pravděpodobné, že štít tvořil interiér půdy jednopatrového domu jako dnes.252

251 252

Ibidem, s. 5. Ibidem, s. 7.

67

Dvůr je rozdělen na dvě části. Přední dvůr je obklopen dvěma křídly, které pochází z klasicistní přestavby po roce 1781. [49] Pravé křídlo propojuje dům se zadním příčným křídlem. Na levé straně je pavlač s arkádami přístupná z prvního patra. [50] Při rekonstrukci v 80. letech 20. století byla ve zdi jedné arkády objevena studna, která byla na hranici parcely a byla tedy nejspíše společná se sousedním domem čp. 88. Dnes je kašna obnovena a má novodobou kovovou mříž. Zadní dvůr zaplňují tři další dvorní křídla, která jsou také klasicistní. V 50. letech 20. století probíhaly přestavby v interiérech, bylo zde vytvořeno, ale také ubouráno několik příček.253 V letech 1982–1983 byly restaurovány renesanční nástěnné malby v síni prvního patra. Ty byly údajně odkryty při rekonstrukci v 50. letech a nevhodně restaurovány. V té době došlo k rozsáhlým přemalbám, dokonce i ke změnám v atributech, což zcela změnilo náměty maleb.254 Při restaurování v 80. letech byla malbám navrácena původní podoba. Na středovém sloupu byly odkryty zbytky původní polychromie, která byla obnovena. Stejně tak byla odkryta polychromie na bočních zdech. Sloup pokrývají horizontální pruhy. V lunetách lemovaných ozdobnými pásy se nachází postavy žen představující Sedm svobodných umění. Polopostavu ženy držící knihu, která je umístěna v severovýchodním rohu, považujeme za Gramatiku. [51] Směrem na jih další žena představuje Aritmetiku (?) a v ruce drží okřídlenou hůl s hady. [52] Žena držící v jedné ruce zeměkouli a v druhé armilární sféru je personifikací Astronomie. [53] V další lunetě se nachází žena s odpichovátkem, která je ztotožněna s Geometrií. [54] V jihovýchodním rohu je žena, jež má u nohou loutnu a v ruce drží zvonec, podle těchto atributů ji lze zcela přesně identifikovat jako personifikaci Hudby. [55] V jihozápadním rohu pod světlíkem se nachází žena, jejíž atributy již nejsou viditelné. Původně byla považována za Rétoriku kvůli jejímu rétorickému postoji. [56] V lunetách na východní zdi a v severozápadním rohu jsou malby poničeny do takové míry, že je nelze identifikovat. S největší pravděpodobností zde byly postavy Filozofie a Logiky, [57] patřící pod poslední disciplínu ze svobodných umění – Dialektiku. Malby jsou provedeny technikou fresco-secco s rytou podkresbou.255 Na pravé zdi síně je fragment erbu, o kterém se předpokládá, že je erbem majitele domu Jana Zieglera, jenž by mohl být objednavatelem maleb.256 [58] Na fragmentu erbu vidíme gryfa. 253

Ibidem., s. 12. Petr Novotný – Josef Novotný, Restaurátorská zpráva. Třeboň čp. 89. Nástěnné malby ve střední síni I. patra, Praha 1983, s. 4. 255 Ibidem, s. 5. 256 Ibidem, s. 4. 254

68

Protože však nevíme, kdy přesně tento muž dům vlastnil, máme poněkud dlouhé časové rozmezí, ve kterém mohly malby vzniknout. Pravděpodobný by mohl být rok 1636, kdy probíhaly na domě přestavby, je to však pouhá domněnka. V současné době jsou malby opět restaurovány. Rekonstrukce domu, která nyní probíhá, bude dokončena v prosinci 2015, dům, ve kterém byla od 80. let 20. století obřadní síň, bude sloužit jako Centrum třeboňského rybníkářského dědictví a bude zpřístupněn veřejnosti.

9.4 Vratislavský dům (čp. 84) Dům čp. 84 uzavírá ze západu řadu domů na severní straně Masarykova náměstí a tvoří roh ulice Březanovy. Dům stojí naproti zámku na hloubkově protáhlé parcele. Jeho jádro je pozdně renesanční a nejspíše vzniklo na místě původní středověké zástavby, která roku 1618 vyhořela. Dům byl pravděpodobně nově postaven v roce 1623, jak dokládá nápis na krovu.257 Ještě před vyhořením vlastnil dům v roce 1520 Sládek Hrdý,258 v roce 1557 potom Beneš Frankys.259 Majitele domu máme poté doložené od 2. poloviny 17. století v gruntovní knize, kde se dočteme více informací. Dům je zde poprvé nazván Vratislavským a v roce 1656 ho koupil třeboňský radní Tobiáš Preittenberger od předešlého majitele Matyáše Pirglera za 1350 kop grošů míšeňských, spolu s několika dalšími pozemky. V knize je uvedeno, že Preittenberger splácel částku nejen Pirglerovi, ale také potomkům vratislavským a Ludmile Mirotické. Z toho vyplývá, že před Pirglerem vlastnila dům nejspíše šlechtický rod Vratislavů a poté Ludmila Mirotická.260 Ta byla vdovou po Janu Ruthardovi Mirotickém z Malešova. Do tohoto rodu patřil také třeboňský hejtman Mikuláš Ruthard z Malešova, o kterém jsme se zmínili v souvislosti s rybníkářstvím (kap. 6). Ten vlastnil také dům naproti (tzv. Ruthardovský), který byl v roce 1598 připojen k zámku.261

Hoftichová (pozn. 32), s. 14. SOA Třeboň, Velkostatek Třeboň, sign. IA 6Gbeta No 3a/2, Urbář panství Třeboň z roku 1520, f. 1v. 259 SOA Třeboň, Velkostatek Třeboň, sign. IA 6Gbeta No 3b, Urbář panství Třeboň z roku 1557, f. 9v. 260 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 176, sign. IIC 1, kniha č. 57, f. 31. 261 Fišera (pozn. 26), s. 364. 257 258

69

V roce 1672 Tobiáš Preittenberger prodal dům Janu Kazilovi (pozdější purkmistr), a to pouze za 600 kop grošů míšeňských. Je tedy pravděpodobné, že dům v té době nebyl v dobrém stavu, a proto ztratil svou původní hodnotu. Do roku 1710 ho měšťan Jan Kazil nejspíš zrenovoval, protože v tomto roce jej prodal za 1000 zlatých Melicharu Čibuškovi. Cena domu se postupně ještě zvýšila a v roce 1740 ho vdova po měšťanu Čibuškovi prodala svému zeti Filipovi Thurnerovi za 2000 zlatých. O dva roky později přešel dům do majetku Josefa Schatze, druhého manžela Thurnerovy vdovy,262 který ho v roce 1773 přepsal na Johanna Schatze. Od roku 1808 byl dům v majetku rodiny Solbergerů, ti ho koupili za 1400 zlatých. Po nich vlastnil dům na krátkou dobu Julius Fiskali, a to od roku 1850.263 V novodobé pozemkové knize můžeme sledovat majitelé od roku 1866, kdy dům vlastnil Antonín Břeský z Birkenfelsu. Jak již bylo zmíněno u Bílého koníčka, Břeský přišel o svůj majetek, a tak v roce 1901 získali dům manželé Tesařovi, jejichž potomci vlastnili dům do roku 1960, kdy byl zkonfiskován státem.264 Dnes patří dům manželům Formánkovým.

60. Vratislavský dům, pohled na hlavní průčelí s výkladci. 59. Vratislavský dům (čp. 84), hlavní průčelí.

Dům je jednopatrový a zaujímá celou parcelu, jen za domem je menší dvorek. Hlavní průčelí je otočeno do náměstí, boční šestiosá fasáda (dvě okna jsou sdružená) tvoří uliční čáru v Březanově ulici. Hlavní průčelí je přestavěno v klasicistním slohu a je výrazně horizontálně

SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 148, sign. IIB 1, kniha č. 29, f. 60–65. SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 153, sign. IIB 6, kniha č. 34, f. 427–432. 264 Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, Pozemková kniha města Třeboň, knihovní vložka č. 84. 262 263

70

členěno římsami. [59] Patro je tvořeno čtyřmi osami obdélných oken se štukovou šambránou se stuhou a přímou profilovanou nadokenní římsou. Uprostřed mezi okny je malá nika s dřevěným rámem, ve které je umístěna dřevěná polychromovaná socha Nejsvětější Trojice. Dům je zakončen trojúhelným stupňovitým štítem s motivem cimbuří. Na vrcholu štítu je umístěna korouhev s praporkem. Fasáda domu je v patře pokryta rytým kvádrováním, které napodobuje renesanční kvádrování. Stavebně historickým průzkumem bylo potvrzeno, že dům měl na pravé straně průčelí původně loubí. Pozůstatek klenutého oblouku a renesanční křížové klenby s hřebínky je viditelný dodnes. Loubí bylo zazděno při přestavbě ve třetí čtvrtině 19. století tehdejším majitelem Antonínem Březským z Birkenfelsu. Na fotografii z roku 1905 vidíme, že za majitelů Tesařových byly v přízemí dřevěné výkladce, které zvýrazňovaly obchod. [60] Dispozice domu je dvoutraktová, přičemž pravý trakt je užší. [61] V levé síni se dochovala část renesanční křížové klenby s výraznými hřebínky. [62] V pravé části je klenutý portál s klasicistním ostěním, který vede do původního průjezdu zaklenutého valenými klenbami s lunetami. V průjezdu se údajně nachází zazděný otvor, který vedl do vedlejšího domu čp. 85.265 Zadní část domu je prostoupena v obou traktech chodbou, do které se vstupuje z Březanovy ulice. V této zadní části je vloženo klasicistní točité schodiště podepřené dvěma gotizujícími sloupy. [63] 61. Vratislavský dům, půdorys přízemí.

První patro má stejnou dispozici jako přízemí. Dochovaly se zde klasicistní ploché stropy s fabiony. [64] Ve zdi přiléhající k domu čp. 85 je nika, která původně nejspíše sloužila jako 265

Hoftichová (pozn. 32), s. 11.

71

spojení s vedlejším domem. V chodbě ve stěně přiléhající k domu čp. 85 byly při stavebně historickém průzkumu nalezeny dvě niky, které byly asi původně arkádami a prosvětlovaly střední část domu. Když byl dům čp. 85 navýšen o jedno patro, arkády byly zazděny a došlo k vytvoření střešních vikýřů, jejichž okna mají renesanční mříže. Na krovu štítu je dochovaný nápis Johann Zach (?) 1623, jenž nejspíš dokládá rok novostavby domu.266 Prostory sklepa jsou zaklenuty valenými klenbami s lunetami. V roce 2001 nechali manželé Formánkovi dům zrekonstruovat a obnovili původní podobu fasády, která byla odhalena při stavebně historickém průzkumu. Na fotografii z roku 1999 vidíme v přízemí původní zelenou fasádu, která byla nahrazena okrovou barvou. [65]

65. Vratislavský dům, pohled na hlavní průčelí v roce 1999.

266

Ibidem, s. 14.

72

9.5

Komplex domů Zlatá hvězda (čp. 107)

Dům stojí na jižní straně Masarykova náměstí na nároží ulice Petra Voka. Pod dnešní čp. 107 patří i vedlejší dům, který měl původně čp. 106. Do areálu byl také připojen dům čp. 56 na Žižkově náměstí. Nejvýraznější je rohová budova, která zabírá největší část parcely, proto se nejdříve budeme zabývat tímto domem, poté se podíváme na dům s původním čp. 106.

9.5.1 Dům čp. 107 Majitele rohového domu známe již od konce 16. století. V roce 1591 jím byl Pavel Mirotický, je pravděpodobné, že patřil do rodiny Mirotických z Malešova. Tato rodina byla velmi vlivná, protože jak už jsme zmínili výše, patřil jí také bývalý Ruthardovský dům a Vratislavský dům. V roce 1661 je zaznamenán nový majitel Tobiáš Preittenberger.267 Zde je zajímavá analogie s Vratislavským domem, protože ten byl také nejdříve ve vlastnictví Mirotických z Malešova a v roce 1656 ho kupuje Preittenberger. Od této doby se už majitelé liší. V roce 1687 byl dům nazýván Mirotickým a byl připsán synovi Tobiáše Preittenbergera Matyášovi. Dům měl tehdy hodnotu 3000 kop grošů míšeňských a patřilo k němu mnoho pozemků. Tato suma byla opravdu vysoká, když uvážíme, že dům Vratislavský a Bílý koníček měly v té době hodnotu kolem 1000 kop grošů míšeňských. Dalším majitelem domu se v roce 1708 stal Lorenz Preinhalter, který od roku 1695 již vlastnil dům čp. 93 a nyní koupil tento dům s dalšími pozemky za 3000 kop grošů míšeňských. V roce 1724 odkoupilo dům město od Vavřince Preinhaltera a cena byla až nepoměrně vysoká – 10 tisíc zlatých. Město ho však ještě v tomto roce prodalo primasovi Janu Františku Pielsovi za 2150 zlatých.268 V 19. století se potom majitelé střídají v rychlém sledu. V roce 1796 koupil dům od města Josef Traiger za 3143 zlatých. Dům byl poprvé nazýván Zlatá Hvězda a nacházel se zde právovárečný zájezdní hostinec. Traiger prodal dům již v roce 1800 měšťanovi z Jindřichova Hradce Františku Meinhartovi za 4550 zlatých. Dalším majitelem se v roce 1807 stal Václav Kolejcha, který za dům zaplatil 7200 zlatých. O pět let později koupil dům Johann Hofbauer za 6000 zlatých a v roce 1820 Michael Farkas za 15300 zlatých. V roce 1836 koupili dům manželé Štefan a Magdaléna Nitscheovi. A v roce 1874 přešlo vlastnické právo na jejich syna Štefana

267 268

SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 176, sign. IIC 1, kniha č. 57a (příloha), nefol. SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 148, sign. IIB 1, kniha č. 29, f. 50–53.

73

Nietscheho. Ten vlastnil dům až do roku 1892.269 V tomto roce se dům také stal právovárečným. Právě za posledního jmenovaného majitele probíhala přestavba domu a došlo k zazdění loubí. Od roku 1930 patřil dům Rudolfu Schwarzenbergovi, kterému byl v roce 1940 zabaven nacisty. Od té doby byl ve státním majetku.270 Dnes patří společnosti Adria – Neptun s. r. o., která provozuje hotel. Dům byl postaven pravděpodobně na konci 15. nebo začátkem 16. století na gotických základech. Byl datován na základě srovnání půdorysu s domem čp. 89. Dům není podsklepen stejně jako vedlejší dům, který k němu byl připojen. Budova byla přestavěna nejspíše po požáru v roce 1562 a poté po dalším požáru v roce 1781.271 Dům stojí na hloubkové parcele, která je širší než většina parcel domů na náměstí. K domu přiléhají dvorní křídla a zadní menší stavení. Průčelí je rozděleno pěti okenními osami a pěti oblouky arkád loubí podepřenými kamennými sloupy. [66] Majitel Josef Traiger v roce 1801 jako první zažádal o povolení zazdít loubí, což bylo dovoleno až v roce 1869 tehdejšímu majiteli Štefanovi Nietschemu. Kromě dochovaných žádostí, které Nietsche adresoval městu, se zachoval také architektonický návrh fasády na zazdění loubí.272 [67] Tento dům byl po radnici prvním domem s uzavřeným loubím. Loubí zůstalo zazděné ještě v roce 1978, jak je uváděno ve stavebně historickém průzkumu.273 Obnoveno bylo až při velké rekonstrukci v roce 1980.274 Loubí je zaklenuto křížovou klenbou s hřebínky. Okna rámují hladké šambrány a jsou doplněna výraznou přímou nadokenní římsou. Fasáda je členěna mohutnou profilovanou korunní římsou s krytinou. Jednotlivé drobné profily vytváří jednu ucelenou římsu, což je příznačné pro období po roce 1781, kdy byl dům přestavován.

SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 153, sign. IIB 6, kniha č. 34, f. 613–622. Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, Pozemková kniha města Třeboň, knihovní vložka č. 107. 271 Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Náměstí míru čp. 107, Praha 1978, s. 15–16. 272 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 1020, sign. B-2, kart. č. 78, f. 234–239. 273 Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Náměstí míru čp. 107 (pozn. 271), s. 1. 274 Stavebně historický průzkum zazděného loubí probíhal v roce 1980. Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Náměstí míru čp. 106–107. II. etapa, Praha 1980. 269 270

74

66. Dům Zlatá hvězda (čp. 107), hlavní průčelí.

67. Dům Zlatá hvězda, plán přestavby z roku 1969.

75

Nejzajímavější je proměna štítu. V 50. letech 20. století byl dům ještě bez štítu, zakončen valbovou střechou. [68] Na fotografii ze 70. let vidíme již plochý trojúhelníkový štít bez oken. [69] V roce 1980 vypukl požár (nejspíše při přestavbě domu na hotel) a štít byl nahrazen zcela novým.275 Navíc bylo podkroví přestavěno na obytné patro s hotelovými pokoji. Dnes tvoří štít vlastně štíty dva, které se naprosto liší. Nad dvěma osami oken vlevo je půlkruhový, po stranách lehce prolamovaný štít s krytinou. Zbytek vyplňuje prolamovaný trojúhelníkový štít.

68. Dům Zlatá hvězda, hlavní průčelí v roce 1951.

69. Dům Zlatá hvězda, hlavní průčelí v 70. letech 20. století.

Dispozice domu je dnes trojtraktní a vznikla z původního dvoutraktu. [70] Je velmi pozměněna mnoha přestavbami. Stavebně historickým průzkumem však bylo zjištěno, že dispozice byla podobná domu čp. 89. Je tedy pravděpodobné, že domy vznikaly ve stejném časovém období. Na síň, která vyplňuje pravou část domu, navazuje původní průjezd, který je sklenut valenou klenbou s lunetami. [71] Když porovnáme půdorys s půdorysem domu čp. 89, vidíme, že pravý trakt s průjezdem zcela odpovídá. Ve střední části pravého traktu se nacházela černá kuchyně, která byla v patře. Na pravé straně průjezdu se nacházelo schodiště do patra, jenž je zde dodnes. V pravém traktu je dochována valená klenba s lunetami a dva nejspíše původní sloupy. [72] K této pravé části s průjezdem je ještě připojen levý trakt, který byl původně v přední části zaklenut valenou klenbou s jednou výsečí, jež vzhledem k menší výšce vznikla nejspíše ještě před vznikem loubí.276

275 276

Jiřina Psíková, Červený kohout nad Třeboní, Třeboňský kulturní zpravodaj VII., srpen 1980, nestr. Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Náměstí míru čp. 107 (pozn. 271), s. 6, 10.

76

Při neznámé barokní přestavbě byla celá přední část pravého a středního traktu sklenuta na středový sloup. Po roce 1781 byly prostory radikálně upraveny, nově bylo také přestavěno první patro.277 [73] Síň prvního patra mívala štukový fabion. Při průčelní zdi bývaly tři místnosti s klasicistními fabiony. [74] Prostory jsou dnes adaptovány na hotel a nic hodnotného se zde nedochovalo.

70. Dům Zlatá hvězda, půdorys přízemí.

277

73. Dům Zlatá hvězda, půdorys 1. patra.

Ibidem, s. 8–9, 16.

77

9.5.2 Dům s původním čp. 106

Majitele domů jsou dohledatelní až od roku 1711, kdy pozůstalí po Janu Mauritiu Mayerovi a jeho ženě Voršile prodali dům Václavu Vodičkovi. V roce 1723 je dům připsán Ondřeji Radlovi a jeho manželce Marii Terezii Radlové, která byla obchodnicí s rybami. Této rodině patřil dům až do roku 1771.278 Od rodiny Radlových koupila dům v roce 1782 Eleonora Světecká, provdaná za Franze Ballarini, za 5250 zlatých. O pět let později byl dům prodán řezníkovi Vojtěchu Hoffmanovi a v roce 1825 majiteli c. k. tabákového skladu Josefu Köckovi za 7000 zlatých. Jeho syn Josef Köck získal dům v roce 1846 a vlastní ho až do roku 1866.279 V 80. letech 19. století patřil dům rodině Freundových, od roku 1908 rodině Schwarzových a od roku 1960 státu.280 Hloubkovou parcelu zaplňuje samotný dům a dvě přilehlá dvorní křídla. Dům má podobnou stavební historii se sousedním domem čp. 107. Také se zde dochovalo gotické jádro (objeveny gotické portály). Samotná stavba vznikla na konci 15. nebo začátkem 16. století. Jak vypadalo průčelí v roce 1951, vidíme na fotografii z této doby. [75] Dům vypadal zcela jinak než dnes. Měl dvě patra (druhé patro pocházelo z klasicistní přestavby v polovině 19. století) o třech okenních osách a nebyl završen štítem. Loubí, které bylo zazděno po roce 1871 za majitele Josefa Köcka, bylo využíváno k prodejním účelům.281 Tato podoba značně narušovala jednotnou řadu domů. V 80. letech 20. století byl dům zcela přestavěn a připojen k sousednímu domu. Dnes již vidíme horizontálně členěné průčelí s obnoveným loubím o třech obloucích arkád spočívajících na kamenných sloupech. [76] Loubí je zaklenuto křížovou klenbou s hřebínky. Okna prvního patra tvoří tři osy a zachovala si předešlou podobu, která pocházela nejspíše z klasicistní přestavby po roce 1781. Mají výraznou profilovanou suprafenestru s obloukovou (u prostředního okna) a trojúhelníkovou nadokenní římsou. Po stranách patra je štuková bosáž. Štít je od prvního patra oddělen podobnou, ale užší korunní římsou jako má čp. 107. Jednoduchý štít s prolamovanými rameny má ve spodní části tři okna.

SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 148, sign. IIB 1, kniha č. 29, f. 45–46. SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 153, sign. IIB 6, kniha č. 34, f. 603–612, 621–622. 280 Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, Pozemková kniha města Třeboň, knihovní vložka č. 106. 281 Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum čp. 106, Praha 1978, s. 7. 278 279

78

75. Dům s původním čp 106, hlavní průčelí v roce 1951.

76. Dům s původním čp. 106, hlavní průčelí.

Pokud se podíváme na půdorys z roku 1978, vidíme trojtraktní dispozici, která stejně jako u čp. 107 vznikla z dvojtraktu. [70] Také zde bylo dokázáno, že půdorys se velmi podobal domu čp. 89. Dnes jsou interiéry adaptovány na restauraci, stejně jako u čp. 107 a z původní dispozice se nedochovalo téměř nic. O původní podobě domu máme představu díky stavebně historickému průzkumu. Dům měl na levé straně průjezd, na pravé příčné trakty. Původně bývala vlevo síň, která vyplňovala velkou část šířky domu. Schodiště bývalo v síni a vstupovalo se na něj čelně. Přízemí bylo rozděleno příčně nejspíše při přestavbě v roce 1871. Klenba, která byla v síni valená a v průjezdu valená s lunetami, byla stržena v roce 1918. V zadním pravém traktu se na zdi nachází gotické profilované ostění, které zde nejspíše bylo osazeno druhotně. [77] Právě tento zadní prostor je považován za nejstarší část domu. Vpravo od průjezdu je v místě za schodištěm příčný trakt skládající se ze zapuštěného prostoru, který je níž než průjezd, a naopak zvýšeného prostoru v mezipatře. Prostory bývaly zaklenuty valenou klenbou s lunetami. Tento příčný trakt vznikl dodatečnou vestavbou, protože v dalších domech (čp. 89, 107) se nevyskytuje. Do těchto prostorů se původně vcházelo čelně ze síně, jak dokládá gotický portál pod schodištěm. Tento trakt je dokladem toho, že dům byl v zadní části polozapuštěný a zvýšené mezipatro sahalo až

79

k přednímu traktu. V přední části pravého traktu bývala komora a za ní černá kuchyně, která byla na úrovni již zmíněného zvýšeného mezipatra.282 První patro mělo dle půdorysu [73] rozdílnou dispozici než přízemí, byl to příčný trojtrakt. Síň se schodištěm se nacházela ve středním traktu na levé straně. Pouze jedna z místností byla zaklenuta valenou klenbou s lunetami. Celé patro bylo přestavováno po roce 1871, poté v 80. letech 20. století, kdy bylo podkroví adaptováno k bytovým účelům a dnes jsou zde hotelové pokoje. V 80. letech 20. století probíhala rekonstrukce obou domů, při které byl hotel modernizován a získal svou dnešní podobu. Ačkoliv se z původních renesančních domů mnoho nezachovalo, patří k cenným stavbám Masarykova náměstí.

9.6 Dům čp. 86 Dům stojí v řadě domů na severní straně Masarykova náměstí blíže k západu. Má velmi dobře zachovalou renesanční dispozici. Dům byl nejdříve datován do doby kolem roku 1540,283 při srovnání dispozice s domem čp. 89, která je velmi podobná, byla datace posunuta na konec 15. nebo začátek 16. století.284 Dům byl podroben barokním přestavbám a průčelí získalo klasicistní podobu, tak jako u většiny domů nejspíše po požáru v roce 1781. Dům byl po roce 1562 přestavován majitelem Janem Štolcerem, který byl primátorem města.285 Renesanční přestavba, při které byly vloženy klenby, ukazuje na vysoké postavení majitele domu. V roce 1673 je v pramenech nazýván jako Štolcpekovský.286 V tomto roce koupil dům mydlář Jakub Straka za 1300 kop grošů míšeňských. V gruntovní knize nalézáme zápisy o složitém splácení této částky, a to až do roku 1717. V roce 1721 získal dům Strakův syn Matěj a dům měl v té době již hodnotu 1516 kop grošů míšeňských. Matěj Straka vlastnil dům do roku 1756, kdy ho prodal Josefu Dorotkovi za 1400 zlatých.287 V roce 1822 je dům zapsán v majetku Johanna Körnera, který ho v roce 1869 nechal přepsat na svého syna Josefa Körnera.288 Ten

282

Ibidem, s. 3–4. Líbal – Korčák – Lanyová – Muk (pozn. 31), s. 113. 284 Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Fučíkovo náměstí čp. 86–88 (pozn. 18), s. 12. 285 Tato informace se objevuje v projektu na rekonstrukci loubí z roku 1957. Jméno stavebníka je nejspíše převzato ze ztracené topografie od Václava Hadače. Městský úřad Třeboň, Odbor územního plánování a stavebního řádu, Stavební úřad, Spis k domům čp. 86. 286 Mohlo by se jednat o špatně přepsané jméno původního majitele Štolcera. 287 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 148, sign. IIB 1, kniha č. 29, f. 70–74. 288 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 153, sign. IIB 6, kniha č. 34, f. 448–449. 283

80

v 70. letech 19. století dům přestavoval a navíc vlastnil také dům čp. 90.289 Rodině Körnerů zůstal dům do roku 1906, kdy ho koupil Joža Večerník. Ani tomuto domu se v 50. letech nevyhnulo znárodnění.290 Dnes je stavba v majetku města. Dispozice domu je zajímavá tím, že nezasahuje hloubkově až k zadní ulici (Husově), což je dáno polohou blízko u nároží ulice Březanovy, kde do bloku zasahují domy právě z této ulice. Dům vyplňuje celou parcelu, na dvoře jsou přilehlá křídla. Dům je jednopatrový s klasicistním průčelím. [78] Loubí si zachovalo pozdně gotickou podobu z první poloviny 16. století. Je tvořeno třemi lomenými oblouky arkád, které jsou neseny třemi kamennými hranolovými sloupy po stranách okosenými a jedním zděným pilířem. Loubí je zaklenuto renesanční křížovou klenbou s hřebínky, která byla nejspíše vytvořena po požáru v roce 1562. [79] Loubí bylo v 60. letech 19. století zazděno a obnoveno v roce 1957. [80] Portály zřejmě nejsou původní, lomený portál, který bychom čekali spíše u vstupu, je situován vlevo, do průjezdu je umístěn segmentově zakončený portál. Nad oknem, které je mezi portály, je viditelný fragment, nejspíše zbytek portálu.

78. Dům čp. 86, hlavní průčelí.

80. Dům čp. 86, hlavní průčelí se zazděným loubím.

SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboň, inv. č. 1020, sign. B-2, kart. č. 77, f. 368. Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, Pozemková kniha města Třeboň, knihovní vložka č. 86. 289 290

81

První patro tvoří dvě osy oken vlevo a arkýř na pravé straně. Dům čp. 86 je jedinou stavbou s arkýřem ve městě (původně měl arkýř také dům čp. 81 v Březanově ulici).291 Polygonální arkýř z 16. století je nesen profilovanou konzolou. Okna na fasádě i arkýři jsou klasicistní s jednoduchou stuhovou šambránou, pod parapetem jsou štuková pole s obdélníkem a nad okny se nachází suprafenestra s kosodélníkovým motivem. Toto řešení je odlišné od pojetí klasicistních oken jiných domů na náměstí (čp. 90, 93), jak uvidíme později. Průčelí je završeno dvoupatrovým štítem, který tvoří proláknutá ramena. Štít je horizontálně členěn římsami a vertikálně pilastry. Pod římsou se nachází dekorativní drobný zubořez, který je typický pro klasicistní podobu štítů této doby. Při restaurátorském průzkumu byly na fasádě objeveny fragmenty nástěnné malby, které pochází buď z renesance, nebo raného baroka.292 Velmi zajímavé je objevení renesančního sgrafita na fasádách dvorních křídel domu. Byly zde odkryty fragmenty renesančního kvádrování s valbovým členěním a menší čtvercová bosáž.293 Ačkoliv se tedy na žádném z domů v Třeboni sgrafito nedochovalo, není vyloučeno, že fasády některých domů takto zdobeny byly. Interiéry domu mají velmi dobře zachovalou renesanční dispozici [81] i dochované klenby. Většina interiérů byla nejspíše zaklenuta a přestavěna po požáru v roce 1562.294 Dvoutraktový dům je tvořen síní a komorou. Ze síně na pravé straně vede průjezd do dvora. Síň je v koutech zaklenuta křížovou klenbou s hřebínky, uprostřed je klenba s trojúhelnými lunetami, které jsou neseny polopilíři. [82] V zadní části síně nese křížovou klenbu mohutný sloup, ten taky původně odděloval prostor schodiště od prostoru vjezdu. Na schodiště se ze síně vstupuje bočně, což bylo i původní umístění schodiště. Pravá komora (vedle síně) je rovněž velmi dobře zachovalá. Je zaklenuta valenou klenbou s lunetami zdobenou hřebínky. Za ní je místnost s původním nástupem do komory v mezipatře sklenutá křížovou klenbou s hřebínky. Dnes je v této části domu umístěn obchod.

Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 62. Václav Špale, Restaurátorský průzkum na hlavním průčelí domu čp. 86/I v Třeboni, Praha 1998, nestr. 293 Idem, Restaurátorský průzkum v interiérech a na nádvorních fasádách domu č.p. 86 v Třeboni, Praha 1997, s. 1. 294 Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Fučíkovo nám. čp. 86–88 (pozn. 18), s. 12. 291 292

82

Sklepy se nachází pouze pod dvorním křídlem a jsou sklenuty renesanční valenou klenbou s lunetami na středový sloup, stejně jako v domě čp. 89, jak bylo zmíněno výše. Schodiště vede do prvního patra, které je dnes přestavěno na byty. O původní podobě dispozice máme představu opět z půdorysu a stavebně historického průzkumu. [83] Síň byla zaklenuta na středový sloup valenou klenbou s hřebínky. Mezi síní a přední komorou jsou na středu dílčí místnosti původně zaklenuté křížovými klenbami s hřebínky, z jedné místnosti se vcházelo do přední komory. Ta původně zaplňovala celou šíři zdi průčelí a nebyla dělena příčkami. Na zdi přiléhající k sousednímu domu čp. 85 byl nalezen zajímavý architektonický detail v podobě arkád. V pravé přední komoře bývala nejspíše černá kuchyně, jak dosvědčuje valená klenba (zbytek dýmníku). Zadní místnosti vedoucí až k dvorním křídlům mívaly klasicistní stropy s fabionem.295

81. Dům čp. 86, půdorys přízemí.

83. Dům čp. 86, půdorys 1. patra.

Při přestavbách po roce 1871 došlo k dílčím změnám v interiérech prvního patra dvorního křídla a k jeho novému zastřešení. Dozvídáme se to z několika dochovaných žádostí tehdejšího majitele Josefa Körnera adresovaných městu.296

295 296

Ibidem, s. 8–9. SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboň, inv. č. 1020, sign. B-2, kart. č. 77, f. 368–379.

83

9.7 Dům čp. 93 Tento dům se nachází na severní straně Masarykova náměstí a je čtvrtým domem v řadě směrem od východu. Stejně jako většina domů na náměstí stojí na hloubkové parcele a lze předpokládat, že má pozdně gotické základy (dodnes však nebyly potvrzeny stavebně historickým průzkumem). Nevíme, kdy byl dům postaven, ale je jisté, že vznikl stejně jako většina domů při renesanční přestavbě města po požáru v roce 1562. Štít má raně barokní tvar, avšak celý dům byl po dalším požáru v roce 1781 klasicistně přestavěn.297 Majitele pak známe opět od druhé poloviny 17. století. Zajímavé je, že tento dům se v rodině nedědil, ale byl v poměrně krátkých intervalech prodáván. V roce 1626 prodal tehdejší majitel Pavel Veselý svůj dům Janu Čajterovi za 550 kop grošů míšeňských. K domu byly postupně přikupovány pozemky, protože v roce 1695 byl prodán za 765 kop grošů míšeňských Lorenzu Preinhalterovi. V roce 1710 je zaznamenán další majitel Bernard Ejstil, který koupil dům za 1250 zlatých. Vdova po Ejstilovi prodala dům o pět let později Kašparu Kourtinovi za stejnou cenu, jakou měl dům v roce 1710. Částka byla postupně splácena do roku 1731, kdy zápis domu v gruntovní knize končí.298 V roce 1853 získal dům Julius Fiedler, který ho se svou manželkou Josefou vlastnil do roku 1898, kdy byl přepsán na Jana Fiedlera. V roce 1914 koupili dům manželé Baarovi a rok poté dům prodali manželům Marxtovým. V majetku potomků Marxtových zůstal dům do 60. let 20. století, kdy připadl státu.299 Dnes patří dům paní Věře Anthonové. Průčelí jednopatrového domu odpovídá opět svou tříosou fasádou rozvrhu většiny domů na náměstí, prostřední okno je posunuto směrem doprava. [84] Klasicistní okna s profilovanou nadokenní římsou jsou rámována stuhovou šambránou s uchy, pod okny jsou parapetní výplně se sokly. Tato forma klasicistních oken je příznačná pro přestavbu po požáru v roce 1781, najdeme ji také na dalších domech na náměstí (čp. 89, 90). V této době bylo také přestavěno loubí o třech obloucích a původní kamenné pilíře byly obezděny, aby ladily s celkovou klasicistní fasádou.300 Loubí bylo v 60. letech 19. století zazděno, dnes je opět otevřeno a dochovala se zde renesanční křížová klenba s hřebínky, nejspíše z doby po požáru v roce 1562. Přízemí je dekorováno rustikou. Portál domu byl upraven a nově proražen při přestavbách

Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Fučíkovo náměstí čp. 92–93, Praha 1981, s. 9. SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 148, sign. IIB 1, kniha č. 29, f. 105–109. 299 Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, Pozemková kniha města Třeboň, knihovní vložka č. 93. 300 Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Fučíkovo náměstí čp. 92–93 (pozn. 297), s. 14. 297 298

84

v roce 1915. Průčelí domu zakončuje štít, který byl klasicistně přestavěn, ale zachovává si raně barokní formu. Sestává ze dvou zaoblených ramen s volutami, na kterých jsou umístěny pinakly. Horní patro je odděleno římsou a vrcholí trojúhelníkem s volutami a proláknutými stranami.

84. Dům čp. 93, hlavní průčelí.

85. Dům čp. 93, hlavní průčelí v roce 1981.

Na fotografii z roku 1981 vidíme podobu domu před rekonstrukcí, která nejspíše proběhla v následujících letech. [85] Levá arkáda je lehce deformována následkem původního zazdění loubí a přiděláním prodejních výkladců na fasádu. Také další architektonické prvky na fasádě jsou špatně barevně akcentovány (supraporty oken, parapetní výplně, patrová římsa mezi přízemím a prvním patrem). Všechny tyto nedostatky byly při rekonstrukci odstraněny, takže dnes můžeme vidět klasicistní podobu domu se správně zvýrazněnými architektonickými prvky. Dispozice domu je dnes přestavěná. Původně byla dvoutraktová se síní a průjezdem na levé straně a komorou na pravé. [86] Zeď v zadní části síně zde nebyla a síň se otevírala do prostoru se schodištěm vedoucím do prvního patra, pod kterým byl průchod do zadní pravé komory. Část se schodištěm je značně přestavěna. Síň je zaklenuta křížovou klenbou. Průjezd za síní má

85

zachovalou valenou klenbu. Klenby byly pravděpodobně vloženy až po požáru v roce 1562.301 Pravá komora bývala zaklenuta valenou klenbou s jednou lunetou, ale klenba se nedochovala. V tomto prostoru je dnes umístěna cukrárna.

86. Dům čp. 93, půdorys přízemí.

87. Dům čp. 93, půdorys 1. patra.

První patro je opět přestavěno na byty. Na půdorysu vidíme, že patro bylo řešeno jako příčně členěný trojtrakt. [87] Do prostřední síně ústí schodiště. V zadní levé komoře byla renesanční křížová klenba s hřebínky, v přední pravé komoře klasicistní štukový strop. Z roku 1915 se dochovaly plány a žádosti, které souvisí s tehdejší přestavbou domu, jež inicioval majitel domu Ferdinand Marxt. Hlavní změnou při přestavbě bylo zbourání levého křídla dvorního traktu hospodářských budov a již zmíněná úprava portálu. Podkroví bylo přistavěno v roce 1939.302

301 302

Ibidem, s. 13. Městský úřad Třeboň, Odbor územního plánování a stavebního řádu, Stavební úřad, Spis k domu čp. 93.

86

9.8

Dům čp. 4

Tento dům se nachází na západní straně Březanovy ulice, která vede od zámku ke kostelu sv. Jiljí. Dům byl pravděpodobně postaven na starší parcele po požáru v roce 1562, po dalším požáru v roce 1781 prošel klasicistní přestavbou.303 Na rozdíl od domů na náměstí jsou zápisy o domech stojících mimo náměstí stručnější. Majitelem domu byl v roce 1661 Václav Rotendorfský a v roce 1696 Krištof Rein.304 Od roku 1760 je dům zapsán v majetku Johanna Lignera, který za dům zaplatil 1200 zlatých. Johann Ligner dům prodal v roce 1792 Matěji Körnerovi za 1470 zlatých. Ten nejspíše patřil do rodiny výše zmiňovaného Johanna Körnera, vlastníka domu čp. 107. Od roku 1831 patřil dům Antonínu Körnerovi.305 Z roku 1891, kdy byl majitelem stále Antonín Körner, se dochoval plán přestavby, při které byly v domě zřízeny dva obchody. [88] V roce 1894 vyhráli dům v dražbě manželé Ludvík a Kateřina Martinkovi. Kateřina nechala v roce 1902 v domě zřídit uzenářství pro Jana Urbánka. Z této adaptace domu se dochoval plán, který je druhým plánem domu, jenž se povedlo dohledat.306 [89] Z majetku rodiny Martinků se dům dostal v roce 1949 do majetku manželů Malých. Od 60. let byl dům státním majetkem.307 V současné době patří rodině Pazderků.

88. Dům čp. 4, plán přestavby z roku 1891.

Líbal – Korčák – Lanyová – Muk (pozn. 31), s. 32. SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 176, sign. IIC 1, kniha č. 57a (příloha), nefol. 305 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 153, sign. IIB 6, kniha č. 34, f. 11–14. 306 Městský úřad Třeboň, Odbor územního plánování a stavebního řádu, Stavební úřad, Spis k domu čp. 4. 307 Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, Pozemková kniha města Třeboň, knihovní vložka č. 4. 303 304

87

89. Dům čp. 4, plán přestavby z roku 1902.

Jednopatrový dům má tři osy oken a tři oblouky arkád loubí, které jsou podepřeny kamennými sloupy s okosenými hranami. [90] Loubí je zaklenuto křížovou klenbou s hřebínky. Okna rámují šambrány se stuhou a klenákem, pod okny je štukový motiv. Průčelí je zakončeno renesančním obloučkovým štítem, který je rozdělen třemi horizontálními římsami a každé patro navíc dělí pilastry. Dvojice pilastrů je také pod štítem na obou stranách fasády. Tento renesanční obloučkový štít má svou analogii v táborských měšťanských domech. [91]

90. Dům čp. 4, hlavní průčelí. 88

U tohoto domu nebyl proveden stavebně historický průzkum, můžeme se tak opřít pouze o zjednodušený popis, který vytvořila skupina kolem Dobroslava Líbala při popisu celého města v 50. letech 20. století. Dům byl v této době popsán jako dvoutraktový s dvorním křídlem a menším stavením na dvoře. Je tvořen průjezdem na pravé straně a vedlejší síní. Průjezd býval zaklenut valenou klenbou s lunetami, zdobenou hřebínky. Ve styku vrcholů dvou lunet byl motiv sdružených obloučků sbíhajících se ve špičce. Síň byla zaklenuta také valenou klenbou s lunetami. V této místnosti byl v zadní zdi osazen gotický sedlový portál se zkoseným ostěním, který pravděpodobně pocházel až z dob renesanční výstavby domu po polovině 16. století a byl zde tedy použit jako upomínka staršího slohu. Dvorní stavení pochází až z pozdně klasicistní přestavby.308 Dům je neobývaný a bohužel nebyl zpřístupněn, takže nelze hodnotit, jak vypadají interiéry dnes.

9.9 Dům čp. 8 Tento dům stojí také na západní straně Březanovy ulice, a to na jejím severním konci. Má renesanční jádro, ale je pravděpodobné, že ho zasáhl požár v roce 1723, a tak byl pozdně barokně přestavěn zřejmě v roce 1748, jak napovídá datace na medailonu umístěném na vnitřní fasádě domu. [92] Dále byl dům přestavěn pravděpodobně po požáru v roce 1781, z této doby pochází klasicistní dvorní křídlo, které je dnes zcela přestavěno. 309 V roce 1661 vlastnil dům Jakub Holitský, poté v roce 1696 kovář Pavel Pokorný.310 Od roku 1740 byl dům v majetku Matyáše Hoffbauera. V roce 1803 koupil dům Václav Kubov za 2000 zlatých. Manželé Vavřinec a Marie Kocmondovi získali dům v roce 1833 a v roce 1874 byl dům přepsán na jejich syna Františka Kocmonda.311 Od roku 1860 vlastnil dům František Renz. V 80. letech 19. století poté přešlo vlastnictví na Václava Renze, podle kterého je dům nazýván Renzův.312 Od roku 1912 vlastnil dům uzenář Jakub Vondrášek, který si zde v roce 1913 zřídil uzenářskou dílnu. Ve 30. letech potom podnikl další přestavby, kromě jiných opravil fasádu a pavlač dvorního křídla. Z let 1936–1937 se dochovaly žádosti, ve kterých majitel nejdříve žádá o povolení zazdít stávající portál na levé straně průčelí a na jeho místě nechat pouze okno

Líbal – Korčák – Lanyová – Muk (pozn. 31), s. 32. Ibidem, s. 35. 310 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 176, sign. IIC 1, kniha č. 57a (příloha), nefol. 311 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 153, sign. IIB 6, kniha č. 34, f. 51–56. 312 Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, Pozemková kniha města Třeboň, knihovní vložka č. 8. 308 309

89

a po roce opět žádá, aby zde mohl být znovu proražen portál. Tyto rychlé změny pravděpodobně souvisely s přestavbami interiéru. Obchod, který měl vstupní portál, byl nejdříve adaptován na pokoj a poté zpět na obchod.313 Dědické právo na tento dům má velmi dlouhou tradici, protože dům zůstal v majetku rodiny Vondráškovy dodnes. Parcelu vyplňuje dům s pravým dvorním křídlem. Jednopatrový dům se třemi osami oken má bohatě plasticky zdobenou pozdně barokní fasádu. [93] Průčelí je tvořeno dvěma oblouky loubí, s klenáky a je zaklenuto křížovou klenbou. Okna prvního patra jsou oddělena pilastry s dekorem. Suprafenestry oken zdobí štuk a římsy tvořící výrazně profilované úseky se stočenou volutou. Pod okny jsou bohatě zdobená štuková pole. Boční strany průčelí prvního patra zvýrazňuje štuková bosáž. Nad korunní římsou pokrytou pejzy je pás s motivem iluzivní balustrády, nad kterým vrcholí volutový štít. Ten tvoří dvě zvlněná ramena po stranách, uprostřed je vpadlé pole lemované dvěma pilastry, které podpírají nízký zvlněný štítek. V poli mezi pilastry je umístěna nástěnná malba s tématem Nejsvětější Trojice, která byla v roce 2005 restaurována.314 Na fotografii z 50. let 20. století vidíme podobu průčelí, na kterém je zcela zničena původní freska. [94]

94. Dům čp. 8, hlavní průčelí v 50. letech 20. století. 93. Dům čp. 8, hlavní průčelí.

313 314

Městský úřad Třeboň, Odbor územního plánování a stavebního řádu, Stavební úřad, Spis k domu čp. 8. Václav Špale, Restaurování nástěnné malby na štítu domu č. p. 8 v Březanově ulici v Třeboni, Mníšek 2005.

90

Dispozice domu je opět dvoutraktová. Průjezd nacházející se na levé straně je zaklenut valeně s pětibokými lunetami. Portál v pravé zdi průjezdu má klenák s kamennou rožmberskou růží a letopočtem 1745. [95] V síni a přilehlých místnostech se klenby nedochovaly. Pod zadním traktem jsou dva dobře dochované, valeně zaklenuté sklepy. [96]

9.10 Dům čp. 10 Dům se nachází v Husově ulici, která vede z náměstí k Budějovické bráně. Přesněji stojí na východní straně v rozšířené části tvořící malé náměstíčko. V této části byl původně hřbitov přiléhající ke kostelu sv. Jiljí. V roce 1844 byl hřbitov zrušen.315 Parcela, na které dům stojí, zasahuje až k hradbám a dům je tak příkladem zástavby, která rozšiřovala město směrem od náměstí. Na hloubkové dlouhé parcele se nachází dům s přiléhajícím křídlem a menší příčná budova situovaná k hradbám. Základy domu pochází nejspíše z první poloviny 16. století (souvisí s budování městského opevnění v letech 1525–1526), v úrovni přízemí se nachází ještě gotické základy, dům byl poté přestavěn v první polovině 17. století a další přestavby byly klasicistní.316 Dům stojí v řadové zástavbě. Sousední dům (dnes čp. 9) býval panským špitálem, který v roce 1384 nechali založit bratři Petr a Jan z Rožmberka u Svinenské brány a po vytvoření rybníka Světa byl v roce 1571 přesunut právě do tohoto domu. Jako u většiny předchozích domů známe majitele z městské knihy od poloviny 17. století. Ačkoliv dům nestál na náměstí a nepatřil mezi ty nejvýstavnější, informace o majitelích jsou od poloviny 18. století velmi podrobné. V roce 1725 koupil dům Mikuláš Šejnoha od klášterního sládka Josefa Blahovce za 944 zlatých 30 krejcarů a v roce 1743 jej prodal zpět Josefu Blahovcovi za 800 zlatých.317 V roce 1768 koupil dům sedlář Petr Adam za 1000 zlatých. Za stejnou sumu po smrti Petra Adama získal dům v roce 1783 Václav Jelínek. Po jeho smrti zdědila dům jeho manželka Eva Jelínková. V roce 1810 (po smrti Jelínkové) odkoupil dům zpět syn předchozího majitele Petra Adama, bednář Jakub Adam, který za něj zaplatil 2200 zlatých. Stoupající cena domu mohla souviset s klasicistními přestavbami.

Matouš, Třeboň, 1972 (pozn. 23), s. 96. David Mičan – Vladimír Musil, Třeboň. Husova ul. čp. 10. Stavebně historický průzkum, České Budějovice 1997, nestr. 317 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 148, sign. IIB 1, kniha č. 29, f. 356. 315 316

91

Od roku 1836 byl dům ve vlastnictví Petra Adama, syna Jakuba Adama.318 Od roku 1892 vlastnil dům hostinský František Adam a v roce 1923 přejalo dům město. Od 50. let 20. století byl dům v majetku státu.319 V současné době patří dům společnosti KOH-I-NOOR holding a.s. Jednopatrový dům má průčelí zakončeno výraznou polovalbovou střechou. [97] Přízemí je členěno dvěma osami oken se štukovou šambránou se stuhou a půlkruhovými vraty orámovanými štukovým portálem s kamennými pilíři. Horní část průčelí má lichoběžníkový tvar a od přízemí je oddělena kordonovou římsou. Je členěna vertikálními lizénami a jsou zde prolomena dvě okna.

97. Dům čp. 10, hlavní průčelí.

Interiéry domu bohužel nebyly zpřístupněny. O dispozici domu si tedy můžeme vytvořit představu pouze ze stavebně historického průzkumu, půdorysu [98] a fotografií z roku 1997. Dvoutraktová dispozice domu si zachovala renesanční charakter průjezdového domu. Průjezd na pravé straně je zaklenut stlačenou valenou klenbou s lunetami. [99] V ostění vjezdu byly objeveny pozdně renesanční kvádry s fragmentem profilované pětilisté růže, které jsou

SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 153, sign. IIB 6, kniha č. 34, f. 71–75. Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, Pozemková kniha města Třeboň, knihovní vložka č. 10. 318 319

92

druhotně shodné s vnitřním ostěním Budějovické brány. V průjezdu byly ve zdi odkryty dvě niky, jež mohly původně sloužit jako spojení se sousedním domem (čp. 11).320

100. Dům čp. 10, půdorys 1. patra.

98. Dům čp. 10, půdorys přízemí a dvorní zástavby.

V levé části při průčelní zdi bývala hlavní síň, za ní menší komora. Ta byla zaklenuta valenou klenbou s lunetami a zakončena pruskou plackou. Prostory přízemí byly nejspíše zaklenuty po požáru v roce 1618. Sklep je sklenut valenou klenbou s lunetami a je považován za nejstarší prostor domu. Patro domu bylo přestavěno klasicistními příčkami a je příčným trojtraktem. [100] Komora nad průjezdem byla zaklenuta zrcadlovou valenou klenbou a původně byla propojena se síní

320

Mičan – Musil, Třeboň. Husova ul. čp. 10. Stavebně historický průzkum (pozn. 316), nestr.

93

se schodištěm, jak bylo dokázáno nalezením fragmentu překladu. Stejně tak valeně zaklenutá komora v prodloužení průjezdu byla nejspíše také součástí schodišťové síně. Černá kuchyně se pravděpodobně nacházela ve středním traktu při zdi přiléhající k domu čp. 9, ale stavebně historickým průzkumem nebyla doložena.321 K domu přiléhá levé dvorní křídlo s pavlačí, které bylo propojeno s domem vloženou klasicistní částí, jež půdorysně zasahuje do pozemku sousedního domu čp. 9. Tato dvorní zástavba vznikla až v letech 1860–1868. V zadní části dvora se nachází menší stavení, které je umístěno příčně. Původně zde nejspíše byly konírny. Dnešní budova byla postavena před polovinou 19. století, krátce po výstavbě hospodářských budov sousedního domu čp. 11 (nasvědčuje tomu zaslepené okno sousední budovy).322 Zadní fasádu tohoto přístavku tvoří městské hradby se sgrafitovými psaníčky, přičemž přímo do parkánu hradby je prolomen dveřní otvor. [101] Dům byl v 50. letech 20. století přestavován a v roce 1998, kdy byl v havarijním stavu, prošel generální rekonstrukcí.323

9.11 Dům čp. 11 Tento dům sousedí s předešlým domem čp. 10 v Husově ulici. Je tak dalším dokladem výstavby sahající k hradební zdi. Předpokládá se, že dřevěný nebo hrázděný dům zde stál již v polovině 14. století, protože Husova ulice byla jednou z nejstarších komunikací ve městě. Provedená sondáž při stavebně historickém průzkumu ukázala, že poté zde stál renesanční dům, který nejspíše vyhořel při požáru v roce 1618.324 Na vedutě z roku 1781, zachycující velký požár, má dům již dnešní podobu a vidíme, že požár se ho nedotkl. [3] Dům je příkladem stavby pozdního baroka, které je patrné zejména na štítech. Štíty jsou na stranách tvořeny zvlněnými volutami, jejichž středy prolamují kasulová okna se šambránou. [102] Jak bylo průčelí v 50. letech 20. století poničeno, vidíme na fotografii z této doby. [103] V gruntovních knihách není zapsáno mnoho majitelů. Před polovinou 18. století známe pouze dvě jména. V roce 1737 koupil dům Matěj Ejner za 810 kop grošů míšeňských. Sumu splácel až do roku 1750.325 V roce 1798 byl dům zapsán v majetku Maxima Cirnsteina a dalším 321

Ibidem, nestr. Ibidem, nestr. 323 Městský úřad Třeboň, Odbor územního plánování a stavebního řádu, Stavební úřad, Spis k domu čp. 10. 324 David Mičan – Vladimír Musil, Třeboň. Husova čp. 11. Stavebně historický průzkum, České Budějovice 1996, nestr. 325 SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 148, sign. IIB 1, kniha č. 29, f. 357–359. 322

94

majitelem byl Johann Peter, který vlastnil dům od roku 1842.326 V roce 1881 bylo vlastnické právo převedeno na město Třeboň, v 50. letech 20. století potom na stát.327 Dnes patří dům rodině Míšků.

102. Dům čp. 11, hlavní průčelí.

103. Dům čp. 11, hlavní průčelí v 50. letech 20. století.

SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 153, sign. IIB 6, kniha č. 34, f. 77–82. Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, Pozemková kniha města Třeboň, knihovní vložka č. 11. 326 327

95

Přízemní dům stojí na hloubkové parcele a je k němu připojeno podélné dvorní křídlo a lichoběžníkové příčné křídlo. Průčelí je v rámci zástavby ulice architektonicky velmi výrazné, ačkoliv je dům oproti sousedním stavbám mnohem nižší. [102] Fasáda navenek evokuje dva menší, velmi podobné domy. Průčelí je rozděleno čtyřmi okenními osami a půlkruhovým vchodem a vrcholí dvěma pozdně barokními štíty. Přízemí je na nárožích lemováno štukovou bosáží, mezi okny jsou široké lizénové rámy. Půlkruhový portál tvoří štuková šambrána s klenákem a se dvěma kamennými pilíři. Okna jsou rámována jednoduchou šambránou se stuhou a s klenákem. Přízemí od štítu odděluje korunní římsa s prejzovou krytinou. Dům patrně vznikl spojením dvou domů, z nichž každý má dva trakty.[104] V prostorách přízemí se dochovaly klenby. Průjezd je zaklenut valenou klenbou s pěti lunetami. [105] Vlevo v průjezdu je vstup do části domu, kde byla původně hlavní síň a dochovaly se zde části valené klenby s lunetami. Ve vedlejší místnosti je klenba s výsečemi stýkajícími se ve vrcholech. 104. Dům čp. 11, půdorys přízemí a dvorní zástavby.

Sklep je zaklenut opět valenou klenbou s lunetami. Vstup, který je v průjezdu vpravo, vede do druhé části domu, která nebyla zpřístupněna. Dle stavebně historického průzkumu zde

96

bývaly tři místnosti. Přední místnost byla sklenuta valenou klenbou s lunetami, dvě následující sklenuty valeně.328 Celé patro hlavní budovy a dvorní zástavby je přestavěno na hotelové pokoje. Příčné dvorní křídlo sahá až k hradbám. Na jednom za štítů byla nalezena datace 1833, dvorní zástavba tak byla zřejmě klasicistní. Fasáda příčného křídla směřující do dvora měla původně pavlač na krakorcích (dochoval se pouze fragment krakorce).329 V roce 1996 prošla budova celkovou rekonstrukcí, kdy byla vytvořena novodobá pavlač a fasáda byla zcela zmodernizována.330 [106] Jak vypadala dvorní zástavba před touto rekonstrukcí, vidíme na fotografii z roku 1996. [107] Dnes se dá skrz příčnou budovu projít ze dvora ke Zlaté stoce. Dům byl přestavován v 60. letech 20. století, nyní je využíván jako penzion.

Mičan – Musil, Třeboň. Husova čp. 11. Stavebně historický průzkum (pozn. 324), nestr. Ibidem, nestr. 330 Městský úřad Třeboň, Odbor územního plánování a stavebního řádu, Stavební úřad, Spis k domu čp. 11. 328 329

97

10 Měšťanská architektura jihočeských měst Pokud bychom měli Třeboň zařadit mezi jihočeská města a nějak ji s nimi srovnat, musíme se na její měšťanskou architekturu podívat z několika pohledů, a těmi budou fasády, vnitřní dispozice domů a klenby. Jak uvidíme, stejné architektonické prvky se šířily po celém jihu a většina z nich se nachází v každém městě. Pro ilustraci uvedeme jen několik vybraných příkladů. Co se týká městských bran, Třeboň má v tomto směru v počtu dochovaných bran mezi městy vůdčí postavení. Jak již bylo řečeno výše, Svinenská brána byla inspirována a nejspíše i vytvořena táborskými zednickými mistry, což je patrné při pohledu na táborskou, dnes již nedochovanou Pražskou bránu. [108] Budějovická brána nemá nějaké výrazné prvky na průčelí, za to má svoji jmenovkyni v Českém Krumlově. [109] Ta sice vypadá zcela jinak (a je jedinou dochovanou branou ve městě), přece však má s tou třeboňskou něco společného. Obě brány stavěl dvorní architekt Petra Voka, Domenico Benedetto Cometta z Eckthurnu, tu krumlovskou postavil v letech 1598–1602. Architektura krumlovské brány byla inspirována dřevořezem ze vzorníku Tutte l'opere d'architettura et prospetiva od Sebastiana Serlia.331 [110] Architektonicky bohatší fasáda krumlovské brány odkazuje k Českému Krumlovu jako rezidenčnímu městu Rožmberků, kde byl kladen důraz na reprezentativnost. Třeboňská brána byla vytvořena v letech 1605–1611, tedy v době, kdy Petr Vok již odprodal Český Krumlov císaři Rudolfu II. a definitivně přesídlil do Třeboně. Po příchodu Petra Voka začala v Třeboni stavební činnost, v rámci které byla vytvořena skromnější brána. 108. Tábor, Pražská brána, průčelí.

Vojtěch Storm, Budějovická brána v Českém Krumlově a její italská předloha, in: Martin Gaži – Petr Pavelec, Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, s. 183– 184. 331

98

109. Český Krumlov, Budějovická brána, průčelí.

110. Sebastiano Serlio, brána městského opevnění, dřevořez, 1584.

Většina fasád třeboňských domů je pojata velmi střídmě v porovnání s honosnými fasádami domů ve Slavonicích [111] nebo v Telči.332 [112] Ale architektonické prvky na fasádách jsou stejné jako v Třeboni. Například také v Telči nalezneme analogie barokních volutových štítů na domech severovýchodní strany náměstí. [113] Fasády domů v Českých Budějovicích byly značně přestavěny v 19. století, i tady však několik zachovaných barokních fasád najdeme na Žižkově náměstí. [114] Obloučkový štít domu čp. 4 v Třeboni byl inspirován táborskými domy s obloučkovými štíty, [91] stejně jako Svinenská brána. Třeboňskému domu čp. 8 v Březanově ulici odpovídá rozvržením fasády velmi podobný dům čp. 60 na náměstí v Telči, [115] který byl však na rozdíl od třeboňského přestavěn až v 60. letech 18. století. Ke srovnání dispozice využijeme nejlépe zachovalý dům třeboňského náměstí, dům Štěpánka Netolického, podle kterého byly datovány i další třeboňské domy. V jižních Čechách převládá síňová dispozice, kde dolní síň zaplňuje celou přední část domu. Domy se tak od dispozice Štěpánka Netolického liší pouze chybějící zdí mezi síní a komorou, jinak jsou půdorysy velmi podobné. Jako příklad uveďme dům čp. 4 na náměstí v Českých Budějovicích, [116] dům čp. 19 v Panské ulici v Českém Krumlově [117] nebo dům čp. 53 na náměstí v Telči. [118]

Telč byla zařazena do kontextu, ačkoliv již neleží v jihočeském kraji, z důvodu úzkého propojení architektury rožmberských měst s městy pánů z Hradce, kterými byly také Jindřichův Hradec a Slavonice. 332

99

Dolní síně jsou si také velmi podobné. Převážně se liší druhem zaklenutí, v mnoha případech jsou zaklenuté na středový sloup stejně jako horní síň v domě Štěpánka Netolického. Příkladem může být dům čp. 155 v Pražské ulici v Táboře, [119] radnice nebo dům čp. 53 v Telči [120] a dům čp. 26 na náměstí ve Slavonicích. [121]

116. České Budějovice, dům čp. 4, půdorys přízemí.

117. Český Krumlov, dům čp. 19, půdorys přízemí.

118. Telč, dům čp. 53, půdorys přízemí.

Renesanční klenby s vytaženými hřebínky, které jsou typickým prvkem třeboňských domů, se nachází v mnoha jihočeských městech. Pro ilustraci byla vybrána klenba v domě čp. 45 v Panské ulici v Českých Budějovicích [122] nebo v domě čp. 155 v Pražské ulici v Táboře. [123] V Jindřichově Hradci, kde byla většina domů přestavěna v 19. století, nalezneme také hřebínky na klenbách, například v domě čp. 39 [124] a čp. 41 v Růžové ulici. [125] Dokonce i ve Slavonicích, kde převládá pozdně gotická sklípková klenba, nalezneme hřebínky na klenbě v domě čp. 26. [126] V loubí domu čp. 162 na Žižkově náměstí [127] a v dolní síni čp. 325 v Kněžské ulici v Českých Budějovicích [128] se objevuje stejný vzor klenby, jaký jsme viděli v loubí a v dolní síni domu Štěpánka Netolického. Tento pouze stručný výčet několika jihočeských domů neměl za cíl ukázat všechny typické prvky jihočeské měšťanské architektury, ale na několika příkladech poukázat na ty, které se nachází v Třeboni, a zdůraznit jejich plošné využití ve všech hlavních renesančních městech (s malým ohlédnutím do Telče). Ke srovnání Třeboně s ostatními městy byl využit modelový příklad domu Štěpánka Netolického. Závěrem lze říci, že třeboňské měšťanské domy zapadají do vývoje jihočeské architektury a nesou charakteristické architektonické prvky tohoto kraje.

100

11 Památková péče a ochrana měst Jak jsme již viděli, u několika domů probíhaly od 60. let 20. století rozsáhlé rekonstrukce na obnovu a záchranu jejich stavu. Následující kapitoly se tedy zaměří na tento problém a ukáží, jak se památková péče v socialistickém Československu starala o historická města.333 Na příkladu Třeboně bude ilustrováno uplatnění teoretických východisek památkové péče v praxi.

11.1 Památková péče v českých zemích Památková péče v první polovině 20. století byla ovlivněna vídeňskou školou dějin umění a především osobou Aloise Riegla, který prosazoval konzervační metodu, jež měla co nejlépe uchovat dochovaný stav památky. Na Riegla dále navázal Max Dvořák a Vojtěch Birnbaum. Hlavním propagátorem Rieglových myšlenek se v Čechách stal Zdeněk Wirth. Riegl se sám příliš nezabýval ochranou celých urbanizačních celků a zaměřoval se na jednotlivé stavby, ale již Dvořák chápal důležitost zapojení památky do okolního prostředí a na rozdíl od Riegla kladl větší důraz na estetické působení architektury. Myšlenky konzervační památkové péče se šířily především v Klubu za starou Prahu, jenž se jako první začal zabývat ochranou měst a vytvořil metodiku, která určila další směřování památkové péče. Mezi hlavní body patřilo: 1. využití myšlenek vídeňské školy dějin umění, 2. ochrana historických měst územním plánem, 3. přenesení ochrany z jednotlivého uměleckého díla na urbanizační celky, 4. předložení návrhu na zákonnou ochranu starého města a 5. spojení ochrany urbanizačních celků s užitkovou funkcí jednotlivých staveb.334 Tato východiska poté ovlivnila památkovou péči i ve druhé polovině 20. století. I přes jasný požadavek zachování autentičnosti památek bylo nutné přistoupit k tzv. asanaci. Městská zástavba byla přehuštěná a nevyhovovala soudobému bydlení. „Ze dvorů zbyly jen úzké světlíky a zastavění bylo takové, že se leckde stalo kumolací nedostatků: světla, vzduchu, zdravotně technických vybavení a vlhkostí neobyvatelným.“335 Proto docházelo k bourání staré nevyhovující dvorní zástavby z 19. století a k odstranění novodobých doplňků.

Stranou ponecháme památkovou péči hradů a zámků. Hlobil (pozn. 54), s. 9. 335 Vilém Lorenc – Vladimír Pelzlbauer – Miloš Reichert, Asanace historických jader měst, Zprávy památkové péče XI–XII, 1951–1952, č. 1–2, s. 3. 333 334

101

Oponentem konzervační metody se stala syntetická metoda Václava Wagnera. Ten stál od roku 1940 v čele Státního památkového úřadu. Jeho hlavní myšlenkou bylo zdůraznění estetického působení uměleckého díla. Na památku nemá být nahlíženo jen z pohledu historického, ale především estetického. Proto neuznával zachování současného stavu památky, ale přimlouval se za odstranění všech doplňků k dosažení harmonie celku prostřednictvím restaurování. Je jasné, že mezi oběma metodami muselo dojít ke konfrontaci. Tak se stalo mezi Zdeňkem Wirthem a Václavem Wagnerem ve 40. letech 20. století. Oba aktéři měli své příznivce i odpůrce a tato polemika nikdy nebyla zcela dořešena. Ochrana měst se stala po roce 1945 také nástrojem politickým. V roce 1950 bylo vydáno prohlášení o rekonstrukci historických jader měst, které mělo probíhat v letech 1950–1960. Hlavními iniciátory byli Václav Mencl a Vilém Lorenc.336 Asanace a rekonstrukce měst byly dány do souvislosti s budovatelským nadšením a města se stala „výlohou“ historizujících estetických fasád zdůrazňujících blaho socialistické společnosti. Dochází tak k restaurování ideálního stavu prvních městských rezervací, které byly pojaty jako estetický zážitek (Nové Město nad Metují, Slavonice, Telč, Třeboň, Cheb,…).337 Proti tomuto estetickému restaurování se opět objevila vlna odporu, kam patřili Vilém Lorenc nebo Otakar Nový, kteří kritizovali města, která vypadají jako „velká muzea“ a požadovali odborné vyhodnocení staveb a případné nahrazení nehodnotných staveb novými a funkčními.338 Je potřeba zdůraznit, že rekonstrukce, které probíhaly pod vedením Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚPRPMO), vycházely čistě ze subjektivního a hlavně estetického pohledu. Ačkoliv bylo zpracováno mnoho stavebně historických průzkumů jednotlivých staveb, pro mnoho rekonstrukcí fasád neexistovaly historické prameny, které by podložily původní podobu průčelí. Historická autentičnost měst tak byla sporná. V roce 1958 byl přijat nový památkový zákon, který pod ochranu památkové péče zahrnul nejen památky historické a umělecké, ale také archeologické, technické, lidovou architekturu nebo historické zahrady a parky.339 Od 50. let převládá v památkové péči tzv. urbanistická koncepce ochrany. Za tu se zasloužili především Vilém Lorenc, Otakar Novotný, Bohuslav Fuchs a Emanuel Hruška. Podstatou bylo vrátit historickým částem měst původní význam a funkci jakou měly před vytvořením novodobé okrajové zástavby. Do popředí se dostala role

Kibic – Vošahlík (pozn. 55), s. 38. V roce 1950 bylo vyhlášeno prvních 30 městských památkových rezervací. Ibidem, s. 62. 338 Hlobil (pozn. 54), s. 33. 339 Kibic – Vošahlík (pozn. 55), s. 84. 336 337

102

architekta-urbanisty, naopak historik umění byl odsunut do pozadí. Cílem bylo vytvořit „živoucí“ město, ve kterém se starší architektura snoubí s novodobou a vytvoří funkční celek vhodný pro pohodlný život ve městě. Památková rezervace tak získala nový význam, samotná ochrana historických urbanizačních celků se stala prostředkem k vyššímu cíli – vytvoření nového a lepšího místa k životu.340 Z přednášky Viléma Lorence v roce 1956 na téma „Přestavba historických měst v Československu“ vyplynulo toto: „V zásadě jde při rekonstrukci města o dva hlavní úkoly: o organickou obnovu sídliště a o ozdravení a výtvarnou rehabilitaci historického jádra. […] Historické jádro nebo celé historické město nutno posuzovat jako celek urbanistickoarchitektonický, narostlý v průběhu dějinného vývoje. Proto třeba stejně chránit a obnovovat nejen isolované stavby, ale i samotný půdorys, komposici uličních prostorů, siluetu i panorama města.“341 V roce 1964 byl ředitelem Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody jmenován Vladimír Novotný, který se ztotožňoval s urbanistickou koncepcí zaměřenou na funkčnost města. Jeho stanovisko k ochraně historických částí měst bylo striktní. Nesouhlasil s restaurováním fasád domů do jejich původní podoby, tvrdil, že ani vědecký stavební rozbor neumožňuje vyjádření zjištěných dat adekvátní formou. Za správné považuje „zpřítomnit památku současným projevem.“342 Jeho stanovisko tak zcela podporuje „estetizování fasád“, které bylo započato u rekonstrukcí prvních městských rezervací. Urbanistický koncept ovlivnil nejen podobu měst, ale také životní prostředí. Dochází k rozvoji průmyslových částí, stavbě nevzhledných, avšak funkčních bytových celků na okraji měst, rozvoji infrastruktury i ekonomiky. Samotná ochrana historických částí měst ustupuje a je potřeba opět dokázat, že historická jádra měst jsou důležitou protiváhou k novému. Pro zdůraznění potřeby ochrany historických částí a rozšíření preventivní památkové péče bylo v roce 1973 přijato usnesení o památkové péči a kategorizaci kulturních památek. Památky byly rozděleny do několika kategorií. Jejich časová hranice byla dána rokem 1850. První stupeň zahrnoval městské památkové rezervace, druhý města, jež se hodnotou blíží památkovým rezervacím, třetí a čtvrtý zbylá města zařazená podle zjištěných hodnot. 343 U prvních dvou

340

Hlobil (pozn. 54), s. 42. Luboš Hlaváček, Čtyři přednášky o rekonstrukci historických měst, Zprávy památkové péče XVII, 1957, č. 3– 4, s. 195. 342 Vladimír Novotný, Obnova stavebních památek, Památky a příroda, 1976, č. 5, s. 129. 343 Hlobil (pozn. 54), s. 64. 341

103

kategorií bylo žádoucí, aby byl zachován historický ráz území, ovšem s přihlédnutím k nezbytné nové výstavbě. U třetí a čtvrté kategorie se počítalo s přestavbou historických jader měst. Pro vyhodnocení měst provedl Karel Kibic průzkum obcí, které bývaly nebo byly historickými městy či městečky. Například v jihočeském kraji bylo vyhodnoceno za historická města a městečka 106 míst.344 Z předešlých odstavců je patrné, že urbanistická koncepce památkové péče převládající ve druhé polovině 20. století měnila během let své cíle. Zatímco v 50. letech převládala snaha o estetické působení historických celků bez dalšího propojení s rozvojem města, v 60. a 70. letech se dostává do popředí potřeba funkčního využití staveb, důležitost celkové urbanistické situace a propojení sociálních a hospodářských funkcí města. V letech 1986–1988 došlo k aktualizaci seznamu památkových rezervací a časový mezník byl posunut k roku 1985.345 V 80. letech Ivo Hlobil situaci komentuje takto: „Nelze považovat za nedostatek, že staré město je osvětleno elektrickými zdroji, že v rekonstruovaných domech netopíme dřívím, že povrchovou kanalizaci nahradily podzemní stoky, šindelové střechy pálená krytina, prašné komunikace cesty s živičným povrchem atd. […] Právě úkoly spojené s uplatněním adekvátního využití historického města /jeho památek/ a odpovídající modernizace /celků i objektů/ patří k nejobtížněji řešitelným.“346 Památková péče první poloviny 20. století zaměřená na „hodnotu stáří“ se tak plynule překlenula k urbanistické koncepci zajišťující funkční a moderní město, které ovšem dbá na své „klenoty minulosti“. Najít rovnováhu mezi těmito dvěma póly však není jednoduché dodnes. V této kapitole byla stručně shrnuta teoretická východiska památkové péče, která ovlivnila podobu měst. V další kapitole se podíváme na organizaci, která teorii památkové péče převáděla do praxe.

Kibic – Vošahlík (pozn. 55), s. 140. Ibidem, s. 307–308. 346 Hlobil (pozn. 54), s. 75. 344 345

104

11.2 Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚPRPMO) V roce 1954 vznikl Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (dále jen SÚPRPMO), který navázal na R ateliér Stavoprojektu.347 V čele zakladatelů stál Vilém Lorenc, dále došlo k založení tvůrčích kabinetů, jež vedli Bohuslav Fuchs, Jaroslav Fragner, Jaroslav Havlíček a později také Jan Sokol. Vedoucím ateliéru tvorby stavebně historických průzkumů se stal Dobroslav Líbal. Tento ústav fungoval jako hospodářská organizace, která neměla žádné profesionální teoretiky, ale vše vycházelo ze zkušeností projektantů. Základními metodami SÚPRPMO bylo vytváření stavebně historických průzkumů a urbanisticko-památkových průzkumů, urbanistická koncepce ochrany a regenerace měst, vytvoření metodiky tzv. asanačních územních plánů, uplatnění multidisciplinárního přístupu k regeneraci měst a ideové koncepce „živého historického sídla“ při rekonstrukcích architektury, dále vytvoření metodiky záchrany fortifikační architektury, krajinných úprav a lidové architektury a zvolení správného přístupu k novostavbě v historickém centru.348 Dobroslav Líbal spolu s dalšími vytvořil metodiku stavebně historických průzkumů, která se poté uplatnila do dnešních dnů. Dokumentace památky obsahovala historii stavby, stavební a architektonický popis, technický stav objektu a doporučení pro další restaurování. Z původních dvou sídel ústavu v Praze a v Brně se pracoviště rozrostla o další v Chebu, Hradci Králové, Pardubicích, Olomouci, Novém Jičíně, Českém Krumlově, Litoměřicích a Bratislavě, a ústav se stal jakýmsi „zachráncem kulturního dědictví“. S odstupem času lze však také připustit, že ústav přistupoval k práci rutinně a v případě větších zakázek (rekonstrukce Národního divadla či historického centra Chebu) se objevovaly manažerské a organizační problémy.349 Je však obdivuhodné, že ústav přežil i přes různá úskalí spojená především s politickou situací v zemi až do roku 1990. Poté došlo k odlivu většiny autorit ústavu, ale také k úniku většiny metodik a materiálů a ztráty klientely. Ústav byl poté přejmenován na Specializovaný ústav

Ateliér R vznikl v roce 1949 a zabýval se rekonstrukcí historických urbanistických celků. Aleš Vošahlík, Pojetí ochrany historických měst v České socialistické republice, Památky a příroda, 1981, č. 4, s. 225. 348 Josef Němec, Místo a úloha SÚRPMO ve druhé polovině 20. století, Zprávy památkové péče LXIV, 2004, č. 6, s. 498. 349 Ibidem, s. 497–498. 347

105

pro rekonstrukce památkových měst a objektů a již nikdy nedosáhl takové úrovně, jakou měl před revolucí.350 Jeho zásluhy v oblasti ochrany památek v Československu jsou však nesporné.

11.3 Památková péče v jihočeských městech Jihočeský kraj byl odedávna spojen s množstvím památek a památkových rezervací. Ty byly v druhé fázi vyhlašovány od 60. let 20. století (1961 – Slavonice, Tábor, Jindřichův Hradec, 1963 – Český Krumlov, 1976 – Třeboň, 1980 – České Budějovice, 1981 – Prachatice).351 Je tedy jasné, že obnově historických center zde byla věnována velká pozornost. Při rekonstrukci byl kladen důraz nejen na estetické působení fasád, ale také obnovu původních interiérů a architektonických detailů. Tomu předcházel důkladný stavebně historický průzkum, jenž zpravidla prováděl SÚPRPMO.352 Do dějin památkové péče se zapsaly známé realizace obnov historických měst v duchu romantizující koncepce, které měly městu navrátit dávnou podobu a opět z nich vytvořit krásné a turisticky lákavé místo. To se netýkalo pouze jihočeských měst, ale i dalších. Mezi tyto realizace z 50. let 20. století patří rekonstrukce severní strany náměstí v Novém Městě nad Metují, obnova historického centra Chebu a rekonstrukce náměstí v Telči a ve Slavonicích. Tato podoba estetických center měst byla leckdy vytvořena na úkor hodnoty stáří, kdy byly fasády domů zásadně restaurovány a dotvářeny. Koncept odpovídal syntetické metodě Václava Wagnera z první poloviny 20. století. Cílem však nebylo jen rekonstruovat domy do jejich původní podoby, ale především vytvořit město, ve kterém se žije. Důležité tedy bylo dát domům novou funkci a využití. Tak můžeme ve shrnující zprávě o památkové péči v roce 1952 nalézt nejen pozitivní hodnocení nálezu původních maleb, sgrafit a trámových stropů (zejména v Českém Krumlově a Slavonicích), ale také dodatky, že „v Hroznové ulici [v Českých Budějovicích] byly zřízeny úřadovny KSČ“, nebo že „v domě čp. 32 [v Českém Krumlově byla] zřízena noclehárna CIS.“353 Nabízí se otázka, zda hledání funkčního využití prostor nemělo negativní vliv na přestavby interiérů. U domů, kde byly provedeny stavebně historické průzkumy, se dá předpokládat, že 350

Ibidem, s. 499. Josef Hobzek, Vývoj památkové péče v českých zemích. Stručný nástin, Praha 1987, s. 33. 352 Srov. Václav Bašta – Dobroslav Líbal, Podíl Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů na obnově československé architektonické kultury, Památky a příroda, 1979, č. 7, s. 385–415. 353 Josef Hobzek, Státní památková péče v roce 1952, Zprávy památkové péče XIII, 1953, č. 1, s. 9. 351

106

byla dodržena doporučení pro rekonstrukci a k narušení původní dispozice nedošlo, je ale jasné, že provozovatelé hotelů, restaurací a obchodů se všemožně snažili co nejvíce přizpůsobit interiér svým potřebám, jako je tomu dnes. Konkrétně se na tyto aspekty podíváme v další kapitole.

11.4 Případ Třeboně Jak již bylo řečeno, Třeboň patřila mezi vyvolená jihočeská města, kterým byla věnována velká památkářská péče, avšak v jižních Čechách jsou rozlohou větší a z pohledu měšťanské architektury významnější města, kterým byla věnována větší pozornost. Mezi ně patří zejména Český Krumlov,354 Slavonice a Tábor. Také v Třeboni probíhalo systematické zpracování domů a jejich rekonstrukce, o kterou se zasloužil SÚPRPMO. Kromě již zmíněného stavebně historického průzkumu celého města z roku 1959 byla většina domů podrobena analýze na konci 70. a na začátku 80. let 20. století. Ve Zprávách památkové péče z roku 1960 je přiznáno, že práce na rekonstrukcích fasád jihočeských domů se pozastavily a „[…] bude tedy třeba, aby národní výbory opět věnovaly tomuto úseku práce pozornost, aby stanovený program byl v brzké době splněn.“355 Úprava fasád, tak jak proběhla na domech v Telči nebo ve Slavonicích, nebyla v Třeboni provedena v takovém rozsahu, ale i zde můžeme změny na fasádách některých domů pozorovat. Ke změnám docházelo od 50. let 20. století. Některé domy získaly štíty, které výškově sjednotily fasády a přispěly tak k celkovému estetickému působení náměstí. Dům čp. 90, který má dnes jednoduchý štít členěný pilastry, [129] býval ještě v 50. letech zakončen pouze střechou a narušoval tak posloupnost fasád se štíty. [130] Stejně tak dům čp. 102 měl ještě v roce 1951 pouze rovnou střechu, jak vidíme na fotografii. [131] Ta byla později nahrazena atikou a velké skleněné plochy v prvním patře byly změněny na symetrické okenní otvory. [132] Proměnu domů čp. 106 a 107 jsme již sledovali při popisu jejich průčelí (viz kap. 9.5). Opět však musíme zdůraznit, že rekonstrukce fasád nebyly podloženy žádnými historickými prameny, které by ukazovaly původní podobu domů a ospravedlňovaly tak dobové rekonstrukce. Šlo o jakýsi druh purismu, kdy byly domy cíleně rekonstruovány do renesančního Srov. Aleš Vošahlík, Městská památková rezervace Český Krumlov, Památky a příroda, 1985, č. 5., s. 264– 266. – František Soukup a kol., Obnova historického jádra Českého Krumlova, Památky a příroda, 1985, č. 5., s. 270–279. – Jiří Kostka – Václav Mencl – Jaroslav Wagner, Patnáct let péče o naše historická města, Zprávy památkové péče XX, 1960, č. 2, s. 58–66. 355 Kostka – Mencl – Wagner (pozn. 354), s. 60. 354

107

slohu tak, aby byl vytvořen co nejharmoničtější obraz historického centra. To samé jsme již uvedli na příkladu rekonstrukce Nového Města nad Metují nebo Telče.

129. Dům čp. 90, hlavní průčelí.

130. Dům čp. 90. hlavní průčelí v roce 1951.

131. Dům čp. 102, hlavní průčelí v roce 1951 (vlevo).

132. Dům čp. 102, hlavní průčelí.

108

Největší pozitivní proměnou na náměstí bylo již tolikrát zmiňované obnovené loubí, které z náměstí plného obchodních výkladců a reklamních štítů [133] vytvořilo opět malebné architektonické místo. [134] Loubí bylo obnovováno od 50. let 20. století. V roce 1957 došlo k obnovení loubí u domu čp. 86, který tak byl mezi prvními. Kromě radnice, která má loubí z části zazděné, takže není průchozí, a několika domů (čp. 84, 92, 105), u kterých zůstalo loubí taktéž zazděno, můžeme klenby obdivovat dodnes. Za selhání památkové péče lze z dnešního pohledu považovat stavbu Bílého beránka na náměstí, [135] která nahradila původní dům čp. 108, [136] a jejíž realizace byla již v roce 1966 doporučována! Dnešní budova Bílého beránka má fasádu pojatou jako jeden velký nečleněný blok a svou velikostí nezapadá mezi ostatní domy na náměstí. Ani snaha o imitaci štítu není příliš zdařilá.

135. Dům Bílý beránek (čp. 108), hlavní průčelí.

136. Již neexistující dům čp. 108, hlavní průčelí. 109

Také v Třeboni se hledalo funkční využití pro měšťanské domy, a jak jsme viděli při popisech domů, většina z nich byla využita k provozu hotelů, restaurací a menších obchodů. Došlo tak k naplnění představy Jana Kalného z roku 1966: „V Třeboni, lázeňském a turistickém centru, by naopak měla být snaha využít daných, často velmi půvabných interiérů ke zřízení menších obchodů […]. Zásadně však je třeba vyloučit z historických objektů takové druhy zboží, které neodpovídají svými nároky jejich charakteru. Tím je myšlen zejména nábytek, motorová vozidla, železářské zboží apod.“356 Na fotografiích u jednotlivých popisů domů bylo vidět, jak si majitelé domů interiéry přizpůsobili svým potřebám a ve většině případů zcela zanikla původní dispozice (leckdy i s architektonickými detaily). Nejvíce je to patrné u Bílého koníčka (čp. 97), jehož fasáda byla naštěstí zrekonstruována do původní podoby, ale interiéry jsou zcela zničeny. Také ve Zlaté hvězdě (čp. 107) a v domě čp. 11 došlo k velké adaptaci. Dalo by se říct, že zásahy nejvíce postihly domy, do kterých byly umístěny hotely. Výjimkou je dům Štěpánka Netolického, který byl v 80. letech 20. století podroben rekonstrukci, při které vznikla v prvním patře oddací síň s matrikou a potřebným zázemím. Opět byly prostory domu prakticky využity, ale došlo k narušení původních interiérů domu (zejména ke zrušení několika příček, zasazení nových dveří apod.).357 [137] V současné době však dochází k nápravě. Památková péče musela v Třeboni řešit také urbanizační problémy, především s dopravou. Centrem historického jádra totiž vedla silnice I. třídy a zvyšující se dopravní provoz způsoboval narušení statiky domů a bran. Tento problém byl aktuální ještě v roce 1966.358 V roce 1975 byl schválen nový územní plán Třeboně, který vytvořil Josef Roušal. Podle něho mělo být do roku 1995 postaveno 820 bytů, pro které byly vymezeny nové plochy. Dále došlo k odstranění výrobních zařízení z obytné zóny a volná místa byla využita pro občanskou vybavenost. Průmysl se přesunul na severní okraj města. Další snahou bylo vytvořit nové dopravní komunikace, které by odklonily dopravu z historického centra. K tomu došlo v 80. letech 20. století.359 Urbanistický koncept památkové péče, který přetrval dodnes, si tak vzal svoji daň. Na jednu stranu má Třeboň obnovené a velmi dobře zachovalé fasády domů a je centrem turistického, zejména lázeňského ruchu, na stranu druhou musely praktickému využití domů k bydlení

Jan Kalný, Městská památková rezervace v Třeboni, Památková péče, 1966, roč. 26, č. 2, s. 36–37. -ef-, Zdařilá rekonstrukce. Třeboň – Objekt čp. 89. Československý architekt XXXI, 1985, č. 15, s. 3. 358 Kalný (pozn. 356), s. 35. 359 Lubomír Reml, Urbanismus historických sídel, Architektura ČSR XXXIX, 1980, č. 8, s. 365. 356 357

110

a jejich funkčnosti ustoupit v některých případech interiéry, kterým už nikdo nedá původní podobu. Pozitivním příkladem je současná rekonstrukce domu Štěpánka Netolického, která se v interiérech snaží o navrácení k původnímu stavu.

111

12 Závěr Cílem této práce bylo představit architekturu menšího jihočeského města a poukázat na to, že Třeboň nebyla jen sídlem významného šlechtického rodu Rožmberků, ale žili v ní také měšťané, kteří svou stavební činností do velké míry vytvořili obraz města, jak ho známe dnes. Město zasáhlo v průběhu staletí několik požárů, proto musely být domy neustále opravovány a rekonstruovány. Jejich podoba se tedy v průběhu 16. – 19. století měnila od pozdně gotické, která se většinou nedochovala, přes renesanční a barokní až ke klasicistní. Tyto změny jsme mohli pozorovat na několika vybraných příkladech domů stojících na Masarykově náměstí a v přilehlých ulicích. Architektonické úpravy se projevovaly nejen v dispozicích interiérů, ale především na honosných fasádách, jež byly hlavním ukazatelem zámožnosti majitele. Naznačeny byly také pozdější úpravy domů ve 20. století, kdy docházelo k jejich adaptaci na moderní hotely a prodejní prostory. Naopak půdorys centra města zůstal od středověku v základech stejný a stále je na něm patrné, že město vzniklo z podélné silniční osady. Obraz města dotváří čtyři dochované městské brány, které spolu se zbytky městského opevnění v podobě bašt přestavěných v romantizujícím stylu střeží centrum města a připomínají mu jeho minulost. Nemohli jsme opomenout ani historii rybníkářství, které je pro Třeboň typické. Byly připomenuty především osobnosti rybníkářů Štěpánka Netolického a Jakuba Krčína, jejichž stavební aktivita v oblasti rybníků značně zasáhla do fungování města a přeměnila jeho krajinný ráz. Architektonický rozbor jednotlivých domů uzavřela shrnující kapitola, ve které byla Třeboň srovnána s ostatními, architektonicky velmi podobnými jihočeskými městy. Mohli jsme tak Třeboň porovnat s městy, ve kterých jsou domy opatřeny honosněji zdobenými fasádami se sgrafitem, jako jsou Slavonice nebo trochu vzdálenější Telč, i s městy, kde jsou fasády pojaty střídměji (České Budějovice, Tábor). Ze srovnání vnitřní dispozice domů bylo patrné, že kombinace síňového domu s průjezdem se stále opakovala a také architektonické detaily kleneb se šířily po celém jihu Čech. Druhá část práce byla věnována památkové péči v českých zemích, se zaměřením na druhou polovinu 20. století, a její snahu obnovovat zničená centra historických měst. Po shrnutí teoretických východisek, ze kterých vzešel urbanistický koncept památkové péče jako převládající názor druhé poloviny 20. století, bylo ukázáno praktické fungování památkové 112

péče na příkladech jihočeských měst, s detailnějším pohledem na Třeboň. Také byla zdůrazněna úloha Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚPRPMO), který vytvořil metodiku stavebně historických průzkumů a zasloužil se tak o poznání původní podoby mnoha jihočeských domů a jejich rekonstrukci. Tato práce je první snahou o zmapování třeboňské měšťanské architektury a nabízí pouze základní pohled, který rozhodně nemohl postihnout všechny důležité (například sociální) aspekty tohoto města. Navíc mnoho třeboňských domů stále ještě čeká na svoje zpracování. Protože však již památková péče nevyvíjí takové úsilí jako v dobách SÚPRPMO, bude budoucí bádání značně ztíženo v důsledku chybějících podkladů (SHP, restaurátorské zprávy).

113

13 Bibliografie 13.1 Prameny Státní okresní archiv Jindřichův Hradec Archiv města Třeboně, inv. č. 148, sign. IIB 1, kniha č. 29. Archiv města Třeboně, inv. č. 153, sign. IIB 6, kniha č. 34. Archiv města Třeboně, inv. č. 176, sign. IIC 1, kniha č. 57. Archiv města Třeboně, inv. č. 176, sign. IIC 1, kniha č. 57a (příloha). Archiv města Třeboně, inv. č. 685, sign. IIIA-226, kart. č. 24. Archiv města Třeboně, inv. č. 688, sign. IIIA-229, kart. č. 24. Archiv města Třeboně, inv. č. 691, sign. IIIA-232, kart. č. 24. Archiv města Třeboň, inv. č. 1020, sign. B-2, kart. č. 77. Archiv města Třeboně, inv. č. 1020, sign. B-2, kart. č. 78. Archiv města Třeboně, inv. č. 1476, sign. M, kart. č. 169.

Státní oblastní archiv v Třeboni Velkostatek Třeboň, sign. IA 6Gbeta No 3a/2, Urbář panství Třeboň z roku 1520. Velkostatek Třeboň, sign. IA 6Gbeta No 3b, Urbář panství Třeboň z roku 1557.

Národní památkový ústav, odborné pracoviště v Českých Budějovicích Stavebně historické průzkumy Petra Hoftichová, Orientační stavebně-historický průzkum domu čp. 84 v Třeboni, Březanova ulice, Praha 2000. František Kápar, Jižní předsunuté opevnění města Třeboně. Střední úsek západního křídla (stavebně historický průzkum), Český Krumlov 1999. Dobroslav Líbal – Pavel Korčák – Helena Lanyová – Jan Muk, Třeboň. Průvodní zpráva k základnímu architektonickému a historicko-urbanistickému rozboru města, Praha 1959. David Mičan – Vladimír Musil, Třeboň. Husova čp. 11. Stavebně historický průzkum, České Budějovice 1996. David Mičan – Vladimír Musil, Třeboň. Husova ul. čp. 10. Stavebně historický průzkum, České Budějovice 1997. Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum, Fučíkovo náměstí čp. 89, Praha 1976. (Uložen na MÚ Třeboň.) Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum čp. 106, Praha 1978. Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Náměstí míru čp. 107, Praha 1978. Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Náměstí míru čp. 106 –107. II. etapa, Praha 1980. Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Fučíkovo nám. čp. 86 –88, Praha 1981. Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Fučíkovo náměstí čp. 92 –93, Praha 1981. Miloš Roháček, Budějovická brána (stavebně-historický průzkum), Tábor 1993. Restaurátorské zprávy Lukáš Hosnedl, Restaurování sgrafitové výzdoby štítu na severní fasádě Svinenské brány a sgrafitové psaníčkové výzdoby na západní fasádě Svinenské brány v Třeboni, Zliv 2009. Petr Novotný – Josef Novotný, Restaurátorská zpráva. Třeboň čp. 89. Nástěnné malby ve střední síni I. patra, Praha 1983. Miloš Roháček, Svinenská brána (restaurátorská zpráva), Tábor 1991.

114

Václav Špale, Restaurátorský průzkum v interiérech a na nádvorních fasádách domu č. p. 86 v Třeboni, Praha 1997. Václav Špale, Restaurátorský průzkum na hlavním průčelí domu čp. 86/I v Třeboni, Praha 1998. Václav Špale, Restaurování nástěnné malby na štítu domu č. p. 8 v Březanově ulici v Třeboni, Mníšek 2005.

Národní památkový ústav, generální ředitelství, oddělení dokumentačních sbírek

fotodokumentace a

Archiv fotografií třeboňských domů – čp. 90, 102, 103, 106, 107, 108.

Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České Budějovice Pozemková kniha města Třeboň, knihovní vložky domů čp. 4, 8, 10, 11, 84, 86, 89, 93, 97, 107.

Městský úřad Třeboň, Odbor územního plánování a stavebního řádu, Stavební úřad Spisy k domům čp. 4, 8, 10, 11, 86, 89, 93, 97, 107.

13.2 Literatura Theodor Antl, Průvodce po městě Třeboni a nejbližším okolí, Třeboň, 1902. Eva Barborová, Funkce hejtmanů (úředníků) na rožmberských panstvích, in: Jihočeský sborník historický LIX, 1990, roč. 3, s. 198–207. Josef Bělohlav (ed.), Království české III. Jižní Čechy, Praha 1908. Oldřich J. Blažíček − Jiří Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění: názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění, Praha 1991. Václav Březan, Životy posledních Rožmberků I, Praha 1985. Václav Březan, Životy posledních Rožmberků II, Praha 1985. Vladislav Burian, Záchranný archeologický výzkum Trocnovského náměstí v Třeboni, in: Jindřichohradecký vlastivědný sborník, 1994, č. 6, s. 1–9. Vladislav Burian, Záchranný archeologický výzkum v Třeboni (okres J. Hradec) v roce 1993, in: Jindřichohradecký vlastivědný sborník, 1995, č. 7, s. 1–12. Vladislav Burian, Záchranný archeologický výzkum v Dukelské ulici v Třeboni, in: Jindřichohradecký vlastivědný sborník, 2002, č. 14, s. 1–5. Václav Bůžek – Hana Bůžková – Jana Stejskalová, Měšťanské domácnosti v předbělohorských jižních Čechách (Prameny, metody, stratifikace), in: Jihočeský sborník historický LIX, 1990, roč. 2, s. 65–79. Václav Bůžek – Hana Bůžková – Jana Stejskalová, Interiéry domů v jihočeských předbělohorských městech (Životní styl měšťanů v době pozdní renesance a manýrismu), in: Jihočeský sborník historický LIX, 1990, roč. 3, s. 113–126. Eva Cironisová, Domy a řemesla v Třeboni v 16. - 17. století ve světle urbářů, in: Jihočeský sborník historický XLVI, 1977, s. 88–91. Jaroslav Děták, Třeboň, Praha 1976. Zdeněk Fišera – Karel Kibic, Historické radnice Čech, Moravy a Slezska 1. díl, Praha 2009. Zdeněk Fišera, Historické radnice Čech, Moravy a Slezska 2. díl, Praha 2009–2010. František Josef Franta, Okres třeboňský: nástin statisticko-historický, Praha 1880. Felix Haas, Český měšťanský dům pozdní gotiky a renesance, in: Sborník Vysokého učení technického v Brně, 1964, č. 2-3, s. 97–135. Zbyněk Hartmann – Ladislav Jandáček, Jindřichův Hradec. Pod střechami domů, Jindřichův Hradec 2013. Antonín Hejna, Tábor, Praha 1964. Jaroslav Herout, Staletí kolem nás: přehled stavebních slohů, Praha 1961. Ivo Hlobil, Teorie městských památkových rezervací, Praha 1985. Josef Hobzek, Vývoj památkové péče v českých zemích. Stručný nástin, Praha 1987. Miroslav Hule, Rožmberkův Krčín a Krčínův Rožmberk, Třeboň 2004. Karel Kibic, Historické radnice, Praha 1988. 115

Karel Kibic – Aleš Vošahlík, Památková ochrana a regenerace historických měst v České republice (1945–2010), Praha 2011. Zdenka Kociánová, Konec Svinenského mostu v Třeboni, in: Jindřichohradecký vlastivědný sborník, 2004, roč. 16, s. 18–21. Jana Koudelová, Stavebně historický vývoj městských jader Příbora, Místku a Brušperku. Historická města a památková péče, Opava 2012. Vlasta Kratinová – Bohumil Samek – Miloš Stehlík, Telč. Historické město jižní Moravy, Praha 1992. Jarmila Krčálová, Centrální stavby české renesance, Praha 1976. Jarmila Krčálová, Renesanční architektura v Čechách a na Moravě, in: Jiří Dvorský (ed.), Dějiny českého výtvarného umění II/I, Praha 1989, s. 6–62. Miroslav Krob, Třeboňsko, Praha 1986. Jiří Kroupa – Ondřej Jakubec, Telč. Historické centrum, Praha 2013. Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VI. díl. Str–U, Praha 2008. Dobroslav Líbal, Starobylá města v Československu: stavba jako obraz dějin, Praha 1970. František Mareš – Jan Sedláček, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu třeboňském, Praha 1900. František Matouš, Třeboň, Praha 1946. František Matouš, Třeboň. Městská památková rezervace, zámek a památky v okolí, Praha 1964. František Matouš, Třeboň. Městská památková rezervace, České Budějovice 1969. František Matouš, Třeboň, Praha 1972. Alois Míka, Osud slavného domu. Rozkvět a pád rožmberského dominia, České Budějovice 1970. Jaroslav Pánek, Vilém z Rožmberka, in: Martin Gaži (ed.), Rožmberkové: rod českých velmožů a jeho cesta dějinami (kat. výst.), České Budějovice 2011, s.72–89. Jakub Pavel – Eva Šamánková, České Budějovice, Praha 1979. Oliva Pechová, Slavonice. Městská památková rezervace a památky v okolí, Praha 1967. František Petr – Jiří Kostka, Městské památkové rezervace v Čechách a na Moravě, Praha 1955. Josef Petráň, Dějiny hmotné kultury II/2. Kultura každodenního života od 16. do 18. století, Praha 1997. Emanuel Poche, Umělecké památky Čech T–Ž, Praha 1982. Jiřina Psíková, Třeboň a rožmberská města v době jagellonské, in: Viktor Kubík (ed.), Doba jagellonská v zemích české koruny (1471–1526):konference k založení Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK v Praze (2. – 4. 10. 2003), České Budějovice 2004, s. 43 –54. Jiřina Psíková, Třeboň, Praha 2009. Milada Radová – Oldřich Rada, Kniha o sklípkových klenbách, Praha 1998. Václav Rameš, Rožmberské rybníkářství na Třeboňsku, in: Martin Gaži (ed.), Rožmberkové: rod českých velmožů a jeho cesta dějinami (kat. výst.), České Budějovice 2011, s. 146–155. Vojtěch Storm, Budějovická brána v Českém Krumlově a její italská předloha, in: Martin Gaži – Petr Pavelec, Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, s. 183–190. Eva Šamánková, Architektura české renesance, Praha 1961. Eva Šamánková – Jiří Vondra, Český Krumlov. Městská památková rezervace, státní zámek a památky v okolí, Praha 1961. Robert Šimůnek, Oldřich II. z Rožmberka, in: Martin Gaži (ed.), Rožmberkové: rod českých velmožů a jeho cesta dějinami (kat. výst.), České Budějovice 2011, s. 44–71. Johann Trajer, Historisch-statistische Beschreibung der Diöcese Budweis, Budweis 1862. Prokop Toman, heslo Job, Šalamoun Gottfried, in: Idem, Nový slovník československých výtvarných umělců, sv. I (A-K), Praha 1947, s. 441. Vít Vlnas, Raně novověká města v českých zemích jako předmět uměleckohistorického výzkumu posledních dvou desetiletí, in: Olga Fejtová – Michaela Hrubá – Václav Ledvinka (eds.), Města ve středověku a raném novověku jako badatelské téma posledních dvou desetiletí, Praha 2013, s. 227– 237.

116

13.3 Články v časopisech Václav Bašta – Dobroslav Líbal, Podíl Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů na obnově československé architektonické kultury, Památky a příroda, 1979, č. 7, s. 385–415. Vlastimil Dražan, Gotický a renesanční městský dům z jižních Čech a Moravy, Zprávy památkové péče X, 1950, č. 5, s. 129–160. -ef-, Zdařilá rekonstrukce. Třeboň – Objekt čp. 89. Československý architekt XXXI, 1985, č. 15, s. 3. Luboš Hlaváček, Čtyři přednášky o rekonstrukci historických měst, Zprávy památkové péče XVII, 1957, č. 3–4, s. 195–196. Josef Hobzek, Státní památková péče v roce 1952, Zprávy památkové péče XIII, 1953, č. 1, s. 1–13. Jan Kalný, Městská památková rezervace v Třeboni, Památková péče, 1966, roč. 26, č. 2, s. 33–38. Jiří Kostka – Václav Mencl – Jaroslav Wagner, Patnáct let péče o naše historická města, Zprávy památkové péče XX, 1960, č. 2, s. 58–66. Vilém Lorenc – Vladimír Pelzlbauer – Miloš Reichert, Asanace historických jader měst, Zprávy památkové péče XI–XII, 1951–1952, č. 1–2, s. 2–35. Václav Mencl, Měšťanský dům českého středověku, Zprávy památkové péče XIII, 1953, č. 6, s. 161– 192. Dobroslava Menclová, O středověkém opevnění našich měst, Zprávy památkové péče, X, 1950, č. 7, s. 193–221. Jan Muk, Pozdně gotický městský dům v Čechách, Zprávy památkové péče LIX, 1999, č. 10, s. 333– 339. Josef Němec, Místo a úloha SÚRPMO ve druhé polovině 20. století, Zprávy památkové péče LXIV, 2004, č. 6, s. 496–499. Vladimír Novotný, Obnova stavebních památek, Památky a příroda, 1976, č. 5, s. 129–131. Jiřina Psíková, Červený kohout nad Třeboní, Třeboňský kulturní zpravodaj VII, srpen 1980, nestr. Lubomír Reml, Urbanismus historických sídel, Architektura ČSR XXXIX, 1980, č. 8, s. 360–365. František Soukup a kol., Obnova historického jádra Českého Krumlova, Památky a příroda, 1985, č. 5., s. 270–279. Aleš Stejskal, Třeboňské opevnění z let 1525-1526 v písemných pramenech, Průzkumy památek VIII, 2001, č. 1, s. 3–20. Aleš Vošahlík, Pojetí ochrany historických měst v České socialistické republice, Památky a příroda, 1981, č. 4, s. 225–232. Aleš Vošahlík, Městská památková rezervace Český Krumlov, Památky a příroda, 1985, č. 5., s. 264– 266.

13.4 Internetové zdroje Všechny zdroje byly ověřeny dne 23. 11. 2015. Vyobrazení požáru Třeboně v roce 1781, dostupné z http://stromy.trebonsko.org/gallery.php?akce=obrazek_ukaz_interni&media_id=42. Půdorys historického jádra Třeboně, dostupné z http://mapy.cz/letecka-2003?planovanitrasy&x=14.7702907&y=49.0039284&z=16&rp={%22criterion%22%3A%22fast%22}. Pohled na východní část jižního předsunutého opevnění dnes, dostupné z http://www.czecot.cz/turisticky-objekt/6353_trebon-stredoveke-opevneni. Detail jižního opevnění s baštami na indikační skice stabilního katastru z roku 1854, dostupné z http://archivnimapy.cuzk.cz/coc/8043-1/8043-1-007_index.html. Detail severovýchodní části opevnění na indikační skice stabilního katastru z roku 1854, dostupné z http://archivnimapy.cuzk.cz/skici/skici/BUD/BUD390018270/BUD390018270_index.html. Maxmilián Stránský, perspektivní plán Třeboně z roku 1699, dostupné z https://digi.ceskearchivy.cz/DA?menu=3&id=540004&doctree=1mat&page=1&lang=cs&fullscreen=0

117

Katastrální mapa s vyznačenými domy, dostupné z http://sgi.nahlizenidokn.cuzk.cz/marushka/default.aspx?themeid=3&&MarQueryId=2EDA9E08&Mar QParam0=1158988333&MarQParamCount=1&MarWindowName=Marushka. Dům Bílý koníček, pohled na boční fasádu z roku 1920, dostupné z https://cs.wikipedia.org/wiki/Hotel_B%C3%ADl%C3%BD_kon%C3%AD%C4%8Dek#/media/File:H otel_Bily_konicek,_historical_postcard_1920_AD..jpg. Dům Bílý koníček, pohled na dvorní zeď z roku 1921, dostupné z https://cs.wikipedia.org/wiki/Hotel_B%C3%ADl%C3%BD_kon%C3%AD%C4%8Dek#/media/File:H otel_Bily_konicek,_Trebon._Hotel_yard_and_stables,_1921.jpg. Vratislavský dům, pohled na hlavní průčelí v roce 1999, dostupné z http://www.vratislavskydum.cz/c_9_historie-vratislavskeho-domu.html. Český Krumlov, Budějovická brána, průčelí, dostupné z https://commons.wikimedia.org/wiki/File:%C4%8Cesk%C3%BD_Krumlov,_M%C4%9Bstsk%C3% A9_opevn%C4%9Bn%C3%AD_-_Bud%C4%9Bjovick%C3%A1_br%C3%A1na..JPG. Slavonice, domy na náměstí, dostupné z http://www.srdceceskekanady.cz/slavonice.html. .

118

14 Seznam obrázků v textu a v obrazové příloze Není-li uvedeno jinak, jsou fotografie pořízeny autorkou práce. 1. F. B. Werner, veduta Třeboně, polovina 18. století (Štencův archiv). Zdroj: Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VI. díl. Str–U, Praha 2008, s. 691. 2. Ostrostřelecký terč s vyobrazením požáru třeboňského náměstí v roce 1781. Zdroj: archiv fotografií Ing. Jiřího Dluhoše. 3. Vyobrazení požáru Třeboně v roce 1781. Zdroj: http://stromy.trebonsko.org/gallery.php?akce=obrazek_ukaz_interni&media_id=42. 4. Půdorys historického jádra Třeboně dnes. Zdroj: http://mapy.cz/letecka-2003?planovanitrasy&x=14.7702907&y=49.0039284&z=16&rp={%22criterion%22%3A%22fast%22}. 5. Půdorys historického jádra Třeboně s vyznačenými ulicemi. Zdroj: Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VI. díl. Str–U, Praha 2008, s. 689. 6. Ideální rekonstrukce jižního předsunutého opevnění. Zdroj: František Kápar, Jižní předsunuté opevnění města Třeboně. Střední úsek západního křídla (stavebně historický průzkum), Český Krumlov 1999, nestr. příloha. 7. Pohled na východní část jižního předsunutého opevnění dnes. Zdroj: http://www.czecot.cz/turisticky-objekt/6353_trebon-stredoveke-opevneni. 8. Detail jižního opevnění s baštami na indikační skice stabilního katastru z roku 1854. Zdroj: http://archivnimapy.cuzk.cz/coc/8043-1/8043-1-007_index.html. 9. Detail severovýchodní části opevnění na indikační skice stabilního katastru z roku 1854. Zdroj: http://archivnimapy.cuzk.cz/skici/skici/BUD/BUD390018270/BUD390018270_index.html. 10. Bašta přestavěná v romantizujícím stylu. 11. Maxmilián Stránský, perspektivní plán Třeboně z roku 1699. Zdroj: František Matouš, Třeboň, Praha 1972, s. 58. 12. Mapa stabilního katastru z roku 1827. Zdroj: Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VI. díl. Str–U, Praha 2008, s. 689. 13. Svinenská brána, severní průčelí. 14. Svinenská brána, jižní průčelí. 15. Svinenská brána, průjezd. 16. Svinenská brána, severní průčelí před rekonstrukcí. Zdroj: Jiřina Psíková, Třeboň, Praha 2009, nestr. příloha. 17. Novohradská brána, severní průčelí. 18. Novohradská brána, jižní průčelí. 19. Novohradská brána, detail jižního průčelí v roce 1940. Zdroj: Jiřina Psíková, Třeboň, Praha 2009, nestr. příloha. 20. Novohradská brána, vnitřní strana jižního průčelí. 21. Hradecká brána, východní průčelí. 22. Hradecká brána, západní průčelí. 23. Budějovická brána, východní průčelí. 24. Budějovická brána, západní průčelí. 25. Budějovická brána, klenba průjezdu. 26. Katastrální mapa s vyznačenými domy. Zdroj: http://sgi.nahlizenidokn.cuzk.cz/marushka/default.aspx?themeid=3&&MarQueryId=2EDA9E 08&MarQParam0=1158988333&MarQParamCount=1&MarWindowName=Marushka. 27. Fabián Maxmilián Svoboda, radnice, nárys fasády z roku 1724. Zdroj: Pohlednice vydaná Muzeem v Třeboni. 28. Radnice, hlavní průčelí. 29. Radnice, půdorys přízemí. Zdroj: Zdeněk Fišera – Karel Kibic,Historické radnice Čech, Moravy a Slezska 1. díl, Praha 2009, s. 122. 30. Radnice, klenba v původní dolní síni.

119

31. Radnice, půdorys 1. patra. Zdroj: Zdeněk Fišera – Karel Kibic, Historické radnice Čech, Moravy a Slezska 1. díl, Praha 2009, s. 122. 32. Dům Bílý koníček (čp. 97), hlavní průčelí. 33. Dům Bílý koníček, detail rožmberské růže na nárožním pilíři. 34. Dům Bílý koníček, pohled na boční fasádu z roku 1920. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hotel_B%C3%ADl%C3%BD_kon%C3%AD%C4%8Dek#/medi a/File:Hotel_Bily_konicek,_historical_postcard_1920_AD..jpg. 35. Dům Bílý koníček, fasáda dvorního křídla. 36. Dům Bílý koníček, pohled na dvorní zeď z roku 1921. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hotel_B%C3%ADl%C3%BD_kon%C3%AD%C4%8Dek#/medi a/File:Hotel_Bily_konicek,_Trebon._Hotel_yard_and_stables,_1921.jpg. 37. Dům Bílý koníček, půdorys z roku 1901. Zdroj: Městský úřad Třeboň, Odbor územního plánování a stavebního řádu, Stavební úřad, Spis k domům čp. 97. 38. Busta ženské hlavy (Eliška z Halsu?). Zdroj: František Matouš, Třeboň, Praha 1972, s. 27. 39. Dům Štěpánka Netolického (čp. 89), hlavní průčelí. 40. Dům Štěpánka Netolického, klenba loubí. 41. Pohled na řadu domů se zavřeným loubím na severní straně náměstí. Zdroj: František Petr – Jiří Kostka, Městské památkové rezervace v Čechách a na Moravě, Praha 1955, nestr. příloha. 42. Dům Štěpánka Netolického, půdorys přízemí. Zdroj: František Matouš, Třeboň, Praha 1972, s. 59. 43. Dům čp, 104, půdorys přízemí. Zdroj: Felix Haas, Český měšťanský dům pozdní gotiky a renesance, in: Sborník Vysokého učení technického v Brně, 1964, č. 2–3, s. 113. 44. Dům Štěpánka Netolického, klenba průjezdu. 45. Dům Štěpánka Netolického, klenba síně. 46. Dům Štěpánka Netolického, klenba komory. 47. Dům Štěpánka Netolického, klenba sklepa. 48. Dům Štěpánka Netolického, pozdně gotický panelovaný štít na půdě. Zdroj: František Matouš, Třeboň, Praha 1972, s. 60. 49. Dům Štěpánka Netolického, dvůr se zástavbou. 50. Dům Štěpánka Netolického, dvorní pavlač. 51. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Personifikace Gramatiky. 52. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Personifikace Aritmetiky (?). 53. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Personifikace Astronomie. 54. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Personifikace Geometrie. 55. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Personifikace Hudby. 56. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Personifikace Rétoriky. 57. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Personifikace Filozofie a Logiky. 58. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Erb Jana Zieglera (?). 59. Vratislavský dům (čp. 84), hlavní průčelí. 60. Vratislavský dům, pohled na hlavní průčelí s výkladci. Zdroj: Petra Hoftichová, Orientační stavebně-historický průzkum domu čp. 84 v Třeboni, Březanova ulice, Praha 2000, nestr. příloha. 61. Vratislavský dům, půdorys přízemí. Zdroj: Petra Hoftichová, Orientační stavebně-historický průzkum domu čp. 84 v Třeboni, Březanova ulice, Praha 2000, nestr. příloha. 62. Vratislavský dům, klenba síně. 63. Vratislavský dům, klasicistní schodiště s gotizujícími sloupy. 64. Vratislavský dům, detail klasicistního fabionu v prvním patře. 65. Vratislavský dům, pohled na hlavní průčelí v roce 1999. Zdroj:http://www.vratislavskydum.cz/c_9_historie-vratislavskeho-domu.html. 66. Dům Zlatá hvězda (čp. 107), hlavní průčelí. 67. Dům Zlatá hvězda, hlavní průčelí v roce 1951. Zdroj: Národní památkový ústav, generální ředitelství, oddělení fotodokumentace a dokumentačních sbírek, archiv fotografií třeboňských domů. 68. Dům Zlatá hvězda, plán přestavby z roku 1969. Zdroj: SOkA Jindřichův Hradec, Archiv města Třeboně, inv. č. 1020, sign. B-2, kart. č. 78, f. 221. 120

69. Dům Zlatá hvězda, hlavní průčelí v 70. letech 20. století. Zdroj: Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Náměstí míru čp. 107, Praha 1978, nestr. příloha. 70. Dům Zlatá hvězda, půdorys přízemí. Zdroj: Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Náměstí míru čp. 106–07. II. etapa, Praha 1980, nestr. příloha. 71. Dům Zlatá hvězda, klenba průjezdu. 72. Dům Zlatá hvězda, detail sloupů v pravé síni. 73. Dům Zlatá hvězda, půdorys 1. patra. Zdroj: Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Náměstí míru čp. 106 –107. II. etapa, Praha 1980, nestr. příloha. 74. Dům Zlatá hvězda, klasicistní fabion v 1. patře. Zdroj: Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Náměstí míru čp. 107, Praha 1978, nestr. příloha. 75. Dům s původním čp 106, hlavní průčelí v roce 1951. Zdroj: Národní památkový ústav, generální ředitelství, oddělení fotodokumentace a dokumentačních sbírek, archiv fotografií třeboňských domů. 76. Dům s původním čp. 106, hlavní průčelí. 77. Dům s původním čp. 106, detail druhotně osazeného gotického ostění. 78. Dům čp. 86, hlavní průčelí. 79. Dům čp. 86, klenba loubí. 80. Dům čp. 86, hlavní průčelí se zazděným loubím. Zdroj: František Petr – Jiří Kostka, Městské památkové rezervace v Čechách a na Moravě, Praha 1955, nestr. příloha. 81. Dům čp. 86, půdorys přízemí. Zdroj: Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Fučíkovo nám. čp. 86–88, Praha 1981, nestr. příloha. 82. Dům čp. 86, klenba síně. 83. Dům čp. 86, půdorys 1. patra. Zdroj: Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Fučíkovo nám. čp. 86–88, Praha 1981, nestr. příloha. 84. Dům čp. 93, hlavní průčelí. 85. Dům čp. 93, hlavní průčelí v roce 1981. Zdroj: Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Fučíkovo náměstí čp. 92–93, Praha 1981, nestr. příloha. 86. Dům čp. 93, půdorys přízemí. Zdroj: Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Fučíkovo náměstí čp. 92–93, Praha 1981, nestr. příloha. 87. Dům čp. 93, půdorys 1. patra. Zdroj: Jan Muk, Třeboň. Stavebně historický průzkum. Fučíkovo náměstí čp. 92–93, Praha 1981, nestr. příloha. 88. Dům čp. 4, plán přestavby z roku 1891. Zdroj: Městský úřad Třeboň, Odbor územního plánování a stavebního řádu, Stavební úřad, spis k domům čp. 4. 89. Dům čp. 4, plán přestavby z roku 1902. Zdroj: Městský úřad Třeboň, Odbor územního plánování a stavebního řádu, Stavební úřad, spis k domům čp. 4. 90. Dům čp. 4, hlavní průčelí. 91. Tábor, Pražská ulice, řada domů na severní straně. Zdroj: Antonín Hejna, Tábor, Praha 1964, nestr. příloha. 92. Dům čp. 8, medailon s datací na vnitřním průčelí. 93. Dům čp. 8, hlavní průčelí. 94. Dům čp. 8, hlavní průčelí v 50. letech 20. století. Zdroj: : František Petr – Jiří Kostka, Městské památkové rezervace v Čechách a na Moravě, Praha 1955, nestr. příloha. 95. Dům čp. 8, detail kamenné rožmberské růže nad portálem. 96. Dům čp. 8, klenba sklepa. 97. Dům čp. 10, hlavní průčelí. 98. Dům čp. 10, půdorys přízemí a dvorní zástavby. Zdroj: David Mičan – Vladimír Musil, Třeboň. Husova ul. čp. 10. Stavebně historický průzkum, České Budějovice 1997, nestr. příloha. 99. Dům čp. 10, klenba průjezdu. Zdroj: David Mičan – Vladimír Musil, Třeboň. Husova ul. čp. 10. Stavebně historický průzkum, České Budějovice 1997, nestr. příloha. 100. Dům čp. 10, půdorys 1. patra. Zdroj: David Mičan – Vladimír Musil, Třeboň. Husova ul. čp. 10. Stavebně historický průzkum, České Budějovice 1997, nestr. příloha. 101. Dům čp. 10, zadní průčelí dvorní zástavby tvořeno hradební zdí. 102. Dům čp. 11, hlavní průčelí. 103. Dům čp. 11, hlavní průčelí v 50. letech 20. století. Zdroj: František Petr – Jiří Kostka, Městské památkové rezervace v Čechách a na Moravě, Praha 1955, nestr. příloha. 121

104. Dům čp. 11, půdorys přízemí a dvorní zástavby. Zdroj: David Mičan – Vladimír Musil, Třeboň. Husova čp. 11. Stavebně historický průzkum, České Budějovice 1996, nestr. příloha. 105. Dům čp. 11, klenba průjezdu. 106. Dům čp. 11, průčelí dvorní zástavby. 107. Dům čp. 11, dvorní zástavba v roce 1996. Zdroj: David Mičan – Vladimír Musil, Třeboň. Husova čp. 11. Stavebně historický průzkum, České Budějovice 1996, nestr. příloha. 108. Tábor, Pražská brána, hlavní průčelí. Zdroj: Antonín Hejna, Tábor, Praha 1964, s. 35. 109. Český Krumlov, Budějovická brána, průčelí. Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:%C4%8Cesk%C3%BD_Krumlov,_M%C4%9Bstsk %C3%A9_opevn%C4%9Bn%C3%AD__Bud%C4%9Bjovick%C3%A1_br%C3%A1na..JPG. 110. Sebastiano Serlio, brána městského opevnění, dřevořez, 1584. Zdroj: Vojtěch Storm, Budějovická brána v Českém Krumlově a její italská předloha, in: Martin Gaži – Petr Pavelec, Český Krumlov. Od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví, České Budějovice 2010, s. 185. 111. Slavonice, domy na náměstí. Zdroj: http://www.srdceceskekanady.cz/slavonice.html. 112. Telč, domy na náměstí. Zdroj: Jiří Kroupa – Ondřej Jakubec, Telč. Historické centrum, Praha 2013, s. 107. 113. Telč, domy na severovýchodní straně náměstí. Zdroj: Vlasta Kratinová – Bohumil Samek – Miloš Stehlík, Telč. Historické město jižní Moravy, Praha 1992, s. 119. 114. České Budějovice, domy na východní straně Žižkova náměstí. Zdroj: Jakub Pavel – Eva Šamánková, České Budějovice, Praha 1979, nestr. příloha. 115. Telč, dům čp. 60. Zdroj: Vlasta Kratinová – Bohumil Samek – Miloš Stehlík, Telč. Historické město jižní Moravy, Praha 1992, s. 118. 116. České Budějovice, dům čp. 4, půdorys přízemí. Zdroj: Vlastimil Dražan, Gotický a renesanční městský dům z jižních Čech a Moravy, Zprávy památkové péče X, 1950, č. 5, s. 151. 117. Český Krumlov, dům čp. 19, půdorys přízemí. Zdroj: Vlastimil Dražan, Gotický a renesanční městský dům z jižních Čech a Moravy, Zprávy památkové péče X, 1950, č. 5, s. 150. 118. Telč, dům čp. 53, půdorys přízemí. Zdroj: Vlasta Kratinová – Bohumil Samek – Miloš Stehlík, Telč. Historické město jižní Moravy, Praha 1992, s. 62. 119. Tábor, dům čp. 155, dolní síň. Zdroj: Antonín Hejna, Tábor, Praha 1964, s. 53. 120. Telč, dům čp. 53, dolní síň. Zdroj: Vlasta Kratinová – Bohumil Samek – Miloš Stehlík, Telč. Historické město jižní Moravy, Praha 1992, s. 62. 121. Slavonice, dům čp. 26, dolní síň. Zdroj: Václav Mencl, Měšťanský dům českého středověku, Zprávy památkové péče XIII, 1953, č. 6, s. 179. 122. České Budějovice, dům čp. 45, klenba dolní síně. Zdroj: Jakub Pavel – Eva Šamánková, České Budějovice, Praha 1979, nestr. příloha. 123. Tábor, dům čp. 155, klenba dolní síně. Zdroj: Antonín Hejna, Tábor, Praha 1964, s. 53. 124. Jindřichův Hradec, dům čp. 39, klenba. Zdroj: archiv fotografií Ing. Jiřího Dluhoše. 125. Jindřichův Hradec, dům čp. 41, klenba dolní síně. Zdroj: archiv fotografií Ing. Jiřího Dluhoše. 126. Slavonice, dům čp. 26, klenba. Zdroj: Oliva Pechová, Slavonice. Městská památková rezervace a památky v okolí, Praha 1967, s. 14. 127. České Budějovice, dům čp. 162, klenba loubí. Zdroj: Jakub Pavel – Eva Šamánková, České Budějovice, Praha 1979, nestr. příloha. 128. České Budějovice, dům čp. 325, klenba dolní síně. Zdroj: Jakub Pavel – Eva Šamánková, České Budějovice, Praha 1979, s. 49. 129. Dům čp. 90, hlavní průčelí. 130. Dům čp. 90. hlavní průčelí v roce 1951. Zdroj: Národní památkový ústav, generální ředitelství, oddělení fotodokumentace a dokumentačních sbírek, archiv fotografií třeboňských domů.

122

131. Dům čp. 102, hlavní průčelí v roce 1951 (vlevo). Zdroj: Národní památkový ústav, generální ředitelství, oddělení fotodokumentace a dokumentačních sbírek, archiv fotografií třeboňských domů. 132. Dům čp. 102, hlavní průčelí. 133. Pohled na řadu domů s uzavřeným loubím na jižní straně náměstí. Zdroj: Národní památkový ústav, generální ředitelství, oddělení fotodokumentace a dokumentačních sbírek, archiv fotografií třeboňských domů. 134. Pohled na severní a jižní stranu náměstí. 135. Dům Bílý beránek (čp. 108), hlavní průčelí. 136. Již neexistující dům čp. 108, hlavní průčelí. Zdroj: Národní památkový ústav, generální ředitelství, oddělení fotodokumentace a dokumentačních sbírek, archiv fotografií třeboňských domů. 137. Dům Štěpánka Netolického, síň 1. patra v 80. letech 20. století. Zdroj: Vladimír Uher, in: Československý architekt XXXI, 1985, č. 15, s. 3.

123

15 Obrazová příloha 1. F. B. Werner, veduta Třeboně, polovina 18. století (Štencův archiv).

3. Vyobrazení požáru Třeboně v roce 1781.

124

6. Ideální rekonstrukce jižního předsunutého opevnění.

7. Pohled na východní část jižního předsunutého opevnění dnes.

10. Bašta přestavěná v romantizujícím stylu.

125

15. Svinenská brána, průjezd.

16. Svinenská brána, severní průčelí před rekonstrukcí.

19. Novohradská brána, detail jižního průčelí v roce 1940.

126

20. Novohradská brána, vnitřní strana jižního průčelí.

25. Budějovická brána, klenba průjezdu.

30. Radnice, klenba v původní dolní síni.

127

33. Dům Bílý koníček, detail rožmberské růže na nárožním pilíři.

34. Dům Bílý koníček, pohled na boční fasádu z roku 1920.

35. Dům Bílý koníček, fasáda dvorního křídla.

128

36. Dům Bílý koníček, pohled na dvorní zeď z roku 1921.

38. Busta ženské hlavy (Eliška z Halsu?).

40. Dům Štěpánka Netolického, klenba loubí.

41. Pohled na řadu domů na severní straně náměstí se zavřeným loubím.

129

44. Dům Štěpánka Netolického, klenba průjezdu.

45. Dům Štěpánka Netolického, klenba síně.

130

46. Dům Štěpánka Netolického, klenba komory.

48. Dům Štěpánka Netolického, pozdně gotický panelovaný štít na půdě.

47. Dům Štěpánka Netolického, klenba sklepa.

131

49. Dům Štěpánka Netolického, dvůr se zástavbou.

50. Dům Štěpánka Netolického, dvorní pavlač.

51. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Personifikace Gramatiky.

52. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Personifikace Aritmetiky (?).

132

53. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Personifikace Astronomie.

54. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Personifikace Geometrie.

55. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Personifikace Hudby.

133

56. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Personifikace Rétoriky.

57. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Personifikace Filozofie a Logiky.

58. Dům Štěpánka Netolického, nástěnná malba, Erb Jana Zieglera (?).

134

62. Vratislavský dům, klenba síně.

63. Vratislavský dům, klasicistní schodiště s gotizujícími sloupy.

64. Vratislavský dům, detail klasicistního fabionu v prvním patře.

135

71. Dům Zlatá hvězda, klenba průjezdu.

74. Dům Zlatá hvězda, klasicistní fabion v 1. patře.

72. Dům Zlatá hvězda, detail sloupů v pravé síni.

77. Dům s původním čp. 106, detail druhotně osazeného gotického ostění.

136

79. Dům čp. 86, klenba loubí.

82. Dům čp. 86, klenba síně.

137

91. Tábor, Pražská ulice, řada domů na severní straně.

92. Dům čp. 8, medailon s datací na vnitřním průčelí.

138

95. Dům čp. 8, detail kamenné rožmberské růže nad portálem.

96. Dům čp. 8, klenba sklepa.

139

99. Dům čp. 10, klenba průjezdu.

101. Dům čp. 10, zadní průčelí dvorní zástavby tvořeno hradební zdí.

140

105. Dům čp. 11, klenba průjezdu.

106. Dům čp. 11, průčelí dvorní zástavby.

107. Dům čp. 11, dvorní zástavba v roce 1996.

141

111. Slavonice, domy na náměstí.

112. Telč, domy na náměstí.

113. Telč, domy na severovýchodní straně náměstí.

114. České Budějovice, domy na východní straně Žižkova náměstí.

115. Telč, dům čp. 60.

142

119. Tábor, dům čp. 155, dolní síň.

120. Telč, dům čp. 53, dolní síň.

143

121. Slavonice, dům čp. 26, dolní síň.

122. České Budějovice, dům čp. 45, klenba dolní síně.

144

123. Tábor, dům čp. 155, klenba dolní síně.

124. Jindřichův Hradec, dům čp. 39, klenba.

125. Jindřichův Hradec, dům čp. 41, klenba dolní síně.

126. Slavonice, dům čp. 26, klenba.

127. České Budějovice, dům čp. 162, klenba loubí.

128. České Budějovice, dům čp. 325, klenba dolní síně.

145

133. Pohled na řadu domů s uzavřeným loubím na jižní straně náměstí.

134. Pohled na jižní a severní stranu náměstí.

146

137. Dům Štěpánka Netolického, síň 1. patra v 80. letech 20. století.

147