MAKROEKONOMIE FUCHS, K., TULEJA, P. x 14. y 14 S T S R R TU 1

MAKR O EKON OMI E FUCHS, K., TULEJA, P.

S

T

S

R

R

S´

R´

TU0

TU0

S´

TU1

Q

TU1

Q

R´

Q´

Q´

y

x y14

x14

0

2003

MAKR O EKON OMI E FUCHS, K., TULEJA, P.

2003

Úvod

Úvod Učebnice Makroekonomie si klade za cíl vysvětlit základní okruhy makroekonomické teorie v rozsahu odpovídajícím základnímu kurzu ekonomie. Ekonomie je vědní disciplínou s ne příliš dlouhou tradicí a věnuje se analýze otázek, které souvisí s každodenním životem lidí. Proto studovat ekonomii je potřebné, i když to nemusí být snadné. Pro mnohé se její studium stává dokonce velmi nesnadným. Příčiny jsou různé, ale zpravidla zbytečné. Jedna významná okolnost komplikující zvládnutí ekonomie spočívá v neochotě akceptovat ekonomii jako vědní disciplínu. Důvodem není krátká historie této vědy, konec konců je řada mnohem mladších vědních oborů. Spíše se jedná o důsledek nepřiměřené důvěry některých jedinců ve své schopnosti ekonomického myšlení a dosaženou úroveň ekonomických znalostí. Je vcelku neobvyklé, aby se člověk který umí sečítat, prohlásil za matematika a nečiní tak zpravidla ani ti, kteří umí i dělit. V případě ekonomie však něco podobného obvykle nastává. Mnozí z těch, u nichž ekonomické myšlení absentuje, se považují za odborníky na ekonomické otázky. Proč k tomu dochází pochopí každý, kdo si odpoví na otázku co je ekonomie a zvládne alespoň její základy. Objeví svět, který je člověku velmi blízký a každodenně se ho bezprostředně dotýká, který je však nesmírně proměnlivý, plný zákonitostí i nahodilých vlivů. Svět, ve kterém neplatí schematická a univerzální řešení. A právě proto má smysl se jim zabývat a k jeho poznání využívat ekonomii. Její zvládnutí k pochopení hospodářského světa přispívá, vytváří předpoklady pro kvalifikované vnímání světa i kvalifikované chování v hospodářském dění. Struktura výkladu vychází z obvyklého dělení základního kurzu makroekonomie. V úvodní části jsou navíc zařazeny základní souvislosti předmětu ekonomie, jeho vývoje a zákonitosti užívání výrobních faktorů. K procvičení a osvojení si základních poznatků může posloužit zařazení klíčových pojmů v konci kapitol a kontrolní otázky. Autoři přejí všem čtenářům mnoho úspěchů ve studiu textu a zejména v následném využití získaných znalostí. Za podněty a připomínky, které by bylo možno využít při další úpravě textu, a které je možno zaslat na adresy [email protected] nebo [email protected], předem čtenářům děkují.

4

Základy ekonomie

1. Základní pojmy a souvislosti ekonomie 1.1. Základní pojmy Ekonomie, jako každá věda, má svůj pojmový aparát, pomocí něhož popisuje, analyzuje a vyjadřuje svůj předmět zkoumání. Zavádění pojmového aparátu a postižení základních souvislostí nás bude provázet celým základním kurzem ekonomie, nicméně hned v úvodu musíme přistoupit k vymezení těch základních pojmů a posléze souvislostí, které nám umožní kvalifikovaně se zabývat hospodářskými otázkami. Abychom byli schopni postihnout souvislosti hospodářství a proniknout k základním poznatkům ekonomické teorie, zavedeme nejdříve některé běžně užívané pojmy. Přitom budeme dbát na to, že tyto pojmy mají v ekonomii přesné obsahové vymezení, které se často odlišuje od jejich obsahu, který jim lidé dávají v běžném životě. Přesné užívání pojmů a respektování jejich obsahu nám umožní definovat ekonomii, její předmět zkoumání, zákonitosti a základní souvislosti hospodářství. K základním pojmům ekonomické terminologie patří potřeby a v ekonomické literatuře se často zdůrazňuje, že ekonomie začíná právě u potřeb. To proto, že potřebou rozumíme pocit, že se něčeho nedostává. Odstranit pocit nedostatku může člověk pouze spotřebou, která je procesem uspokojování potřeb. To co slouží k uspokojování potřeb se nazývá statek. U problematiky potřeb a jejich uspokojování ekonomie začíná, neboť nezbytnou podmínkou naplnění touhy po uspokojování potřeb, je hospodářská aktivita lidí, vyúsťující do procesu vytváření statků. Jedním ze základních omezení provázejících člověka je skutečnost, že statky nejsou v dostatečné míře volně dostupné. Význam volných statků – statky volně dostupné z přírody - s vývojem společnosti klesá a jejich množství je navíc omezováno. Naproti tomu potřeby se neustále rozšiřují a jsou nejsilnějším podnětem rozvoje hospodářské činnosti, které vtiskují smysluplnost i cílovou orientaci. Lidské potřeby představují širokou škálu, kterou je možno analyzovat podle různých kritérií. Potřeba je vždy výrazem nedostatku něčeho, chtění něčeho, jako prostředku k dosažení účelu. Nemusí však jít o pocit nedostatku, jehož odstranění je nutné pro zachování existence člověka. Je nejen rozdíl mezi potřebou, kterou pociťuje žíznící na poušti a potřebou návštěvníka kina, ale i pocit žízně, tak jak jej vnímá jedinec, je v různých situacích a prostředích různý, často kvalitativně nesrovnatelný. Tím se dostáváme k základním vlastnostem, které můžeme u potřeb identifikovat.

5

Základní pojmy a souvislosti ekonomie

ü Naléhavost potřeby je souvislost, které budeme věnovat zvýšenou pozornost při rozboru chování subjektů v roli kupujících. ü Potřeba je pocit, tzn. je subjektivní. Různí jedinci mají různé potřeby, škála potřeb téhož jedince se mění. Potřeby nejsou výlučně ekonomickou kategorií a proto se v dalším výkladu nebudeme zabývat celou škálou a strukturou potřeb.V ekonomické teorii se pro nás stane výchozí dělení potřeb na ekonomické a neekonomické (mimoekonomické). Nás budou zajímat ekonomické potřeby. Ekonomické potřeby jsou uspokojovány spotřebou statků a služeb, které jsou produktem hospodářské činnosti. Statky, které jsou výsledkem hospodářské činnosti se nazývají statky ekonomické. Neekonomické potřeby jsou uspokojovány jinak (např. potřeba vystoupit na vrchol hory, potřeba si zazpívat) a nebudeme je v dalším výkladu zohledňovat. Výroba a potřeby se vzájemně podmiňují a ovlivňují. Od struktury potřeb se odvíjí struktura produkce a tedy i výroby. Přitom platí, že rozvoj výroby ovlivňuje dynamiku vývoje potřeb. Ve 20. století dochází ke specializaci činnosti orientované na tuto vzájemnou vazbu. Např. součástí moderního marketingu je "formování" trhu, jehož součástí je reklama orientovaná na vyvolávání potřeb. Vztah potřeb a spotřeby je provázen nejrůznějšími omezeními. Např. samotná vzácnost statků ve vztahu k rozměru pociťovaných potřeb, ale také peněžní (důchodové) omezení atd. Důsledkem je nesoulad mezi potřebami a spotřebou, který nutí ekonomické subjekty k racionálnímu chování. Ekonomické statky jsou výsledkem hospodářské činnosti (výroby) a jejich vznik předpokládá využití zdrojů. Pro zdroje používáme v ekonomii označení výrobní faktory. Ekonomické statky jsou vytvářeny pomocí výrobních faktorů: půdy (dále také P), práce (dále také L) a kapitálu (dále také K). Všechny výrobní faktory jsou k dispozici v omezeném množství, budeme je považovat za vzácné. Vzácností se rozumí v ekonomické teorii situace, kdy disponibilní zdroje sloužící k výrobě statků jsou nedostatečné k uspokojení všech potřeb. Jak uvidíme v dalším výkladu, právě tato souvislost stojí v pozadí vzniku ekonomie jako vědy.

6

Základy ekonomie

Půda je produktem přírody, ale není volně dostupná. Výrobním faktorem půda se v ekonomii rozumí nejen půda využívaná k zemědělské výrobě nebo místo, na kterém se uskutečňuje jiná hospodářská činnost (např. stavebnictví), ale veškeré přírodní zdroje. Jedná se o faktor vnitřně nehomogenní, půdy se liší svojí kvalitou (úrodnost, poloha). Ve vyspělých průmyslových zemích je nemožnost rozšiřovat rozlohu hospodářsky využívané půdy jedním z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících ekonomické procesy. Projevuje se soustavným tlakem na požadavek hospodárného využívání půdy. Trvale rostoucí poptávka po půdě jako výrobním faktoru a omezenost rozsahu půdy působí na růst vzácnosti půdy. Práce je výrobním faktorem vyznačujícím se množstvím specifických charakteristik. Práce je především lidská činnost, lidská námaha. Jejím nositelem je člověk. Jedná se o činnost účelnou a cílevědomou. Člověk ji koná proto, aby mohl uspokojovat své potřeby. Vlastnosti a schopnosti člověka jsou okolnostmi ovlivňujícími jak množství, tak kvalitu práce. Schopnost konat práci se nazývá pracovní síla a je ji možno rozvíjet. Pokud je možno konat práci bez přípravy, zaškolení, získávání potřebné kvalifikace, hovoříme o práci jednoduché. Čím vyšší jsou požadavky na kvalitu pracovní síly, tím složitější je práce. Pracovní síly nejsou volně zastupitelné. Složitost práce je jedním z faktorů působících na trhu práce a ovlivňujících cenu práce. Množství práce je limitováno počtem práceschopných osob ochotných pracovat, délkou pracovní doby (pracovního fondu) a intenzitou práce. Intenzita práce je množství práce vynaložené za časovou jednotku. S růstem intenzity práce se zvyšuje pracovní výkon a tím i množství vyrobené produkce. Od intenzity je nutno odlišit produktivitu práce, která vyjadřuje účinnost vynakládané práce. Produktivita práce roste, jestliže stejným množstvím práce je výrobce schopen vyprodukovat větší množství produkce. Růst produktivity práce patří k obecným zákonitostem rozvoje výroby a opírá se především o zdokonalování strojů, výrobních zařízení, technologií a organizace výroby. Produktivita práce je přímoúměrně ovlivněna kvalitou pracovní síly. Průvodním jevem provázejícím vynakládání výrobního faktoru práce je dělba práce. Svými důsledky bezprostředně ovlivňuje produktivitu vynakládané práce a výroby vůbec. Dělba práce je projevem společenského charakteru výroby. Člověk vynakládá práci proto, aby získal statky potřebné k uspokojování potřeb. I pokud práci vynakládá izolovaně, vynakládá ji v rámci společnosti a daných hospodářských poměrů. K uspokojování potřeb používá i statků vyráběných jinými výrobci (někdy výlučně takových statků), stejně, jako jím vyráběné statky slouží ke spotřebě jiným subjektům. Dělba práce znamená specializaci účastníků výroby na jednotlivé druhy pracovních činností nebo pracovní operace. Je to soustavný, neustále se

7


prohlubující proces, v jehož průběhu se původně jednotný proces výroby statku dělí na jednotlivé části, které se osamostatňují. Jestliže řemeslo bylo založeno na mistrovském zvládnutí výroby statků řemeslníkem, pak produkce dnešních trhů je zpravidla výsledkem součinnosti mnoha (desítek, stovek i tisíců) výrobců. Výchozí podobou dělby práce byla její přirozená forma, ve které se pracovní činnosti dělily mezi muže a ženy, staré a mladé. Již tato forma prokazovala účelnost projevující se ve vyšší produktivitě. Efekt spojený s tím, že lovili ti, kteří měli pro lov lepší fyzické předpoklady, zvyšoval účinnost lovu a zároveň osvobozoval od činností, které mohli zvládnout méně zdatní. V obou případech je výsledkem takové specializace vyšší um při zvládnutí činnosti a tím se zvyšovalo množství statků, které měla pospolitost k dispozici. Čím se hospodářská činnost stávala mnohostrannější, tím lepší předpoklady měl rozvoj dělby práce. Významnými mezníky se staly procesy společenské dělby práce. V první došlo k oddělení pastevectví od zemědělství a ve druhé se vydělilo řemeslo. Rozvoj výrob pak vyústil i do osamostatnění obchodu jako činnosti. Vývoj dělby práce nezůstal omezen na osamostatňování jednotlivých druhů činnosti. S přechodem k manufakturní výrobě se vytvořily předpoklady k rozvoji dělby práce podle pracovních operací. Jednalo se o přelom ve výrobních podmínkách. Výroba statku se skládala z celé řady na sebe navazujících pracovních operací nutných k tomu, aby vznikl statek. Dělba práce tyto operace osamostatňuje a specializace výrobce na určitou operaci výrazně zvyšuje jeho produktivnost (nejen důkladnější zvládnutí pracovního úkonu, ale i přizpůsobování nástrojů jedinému či omezenému počtu úkonů vytváří předpoklad vyšší výkonnosti). Současně prohlubuje vzájemnou závislost výrobců. Jednotlivý výrobce již není producentem statku, ten může vzniknout jen kooperací prací výrobců vzájemně oddělených dělbou práce. Kooperace je objektivně vynucena dělbou práce, je to součinnost, na kterou můžeme nazírat v různých rovinách. Nejčastěji budeme mít na mysli kooperaci výrobců nutnou k tomu, aby byl vyroben statek, nebo kooperaci v rámci hospodářského systému jako celku. Přitom není třeba zdůrazňovat, že kooperace není omezena národními hranicemi. Kooperace i dělba práce mají svůj mezinárodní rozměr založený na rozdílných přírodních a klimatických podmínkách, ale významnými faktory jsou i technické podmínky výroby a kvalita pracovních sil v jednotlivých teritoriích. Kapitál je výrobním faktorem, který se od předchozích výrobních faktorů odlišuje tím, že je sám výsledkem předchozí výroby. Jsou to tedy statky, které byly vyrobeny a pomocí nichž se vyrábějí statky jiné. Kapitálové statky neslouží konečné spotřebě, ale vstupují do výrobní spotřeby, stávají se výrobním faktorem. Příkladem mohou být stroje, nástroje, výrobní zařízení, tedy vše co bylo vyprodukováno a je použito ve výrobě.

8

Základy ekonomie

V pozdějším výkladu uvidíme, že termín kapitál je používán i v širším smyslu, než odpovídá vymezení kapitálu jako výrobního faktoru tzn. kapitálových statků. Vzhledem k výše uvedené charakteristice se výrobní faktory dělí na prvotní (půda a práce) a druhotný (kapitál). Výrobní faktory mají své vlastníky, kteří je prodávají těm, kteří pomocí nich vytváří statky. Použití výrobního faktoru přináší výnos v podobě příslušného důchodu, a to mzdy (práce), renty (půda), zisku či úroku (kapitál). Tyto důchody se utváří na trzích výrobních faktorů, kterým budeme věnovat samostatný výklad v závěrečných kapitolách mikroekonomie. Výčet základních pojmů musíme rozšířit ještě alespoň o dva. Společnost se musí zabývat nejen vytvářením statků, ale ve společnosti musí také existovat určitý mechanismus, kterým se vytvořený statek dostane do rukou toho, kdo jej spotřebuje. Až ve spotřebě se naplňuje smysl výroby statků. Na výrobu statků navazují rozdělovací procesy. Právě podle toho, jak je uspořádán mechanismus přemístění statků od výroby ke spotřebiteli, rozlišujeme mezí směnou a přímým rozdělováním. Přitom platí, že jedna soustava vylučuje druhou. Vlastnictví zakládá právo na užívání zdrojů i výsledků jejich použití a rovněž na převod těchto práv prodejem. Soukromé vlastnictví zakládá účastníku směny možnost svobodného disponování se statkem. Hospodářství, které je založeno na směně, se označuje jako směnné neboli tržní hospodářství. Pokud je základem přímé rozdělování, hovoříme o hospodářství naturálním.

Obrázek č. 1-1 – Od zdrojů ke spotřebě

9


kapitál

přímé rozdělování

práce

spotřeba

statky a služby

nepřímé rozdělování

směna

spotřeba

půda

1.2. Směna a peníze ve vzájemné souvislosti S rozvíjející se (prohlubující se) dělbou práce souvisela rostoucí výměna výsledků činností mezi lidmi. Dělba práce je podnětem směny a rozvoj směny působí jako mocný stimul pro další prohlubování dělby práce. Člověk je výrobcem, aby vytvářel statky pro uspokojování potřeb a v rozvíjející se dělbě práce se stává stále specializovanějším výrobcem. Tentýž člověk je spotřebitelem a pro spotřebitele se stala charakteristickou neustále se rozevírající škála požadavků na spotřebu. Tento narůstající rozpor je řešitelný pouze směnou a jak uvidíme v dalším výkladu, bude provázet vývoj společnosti a jejího hospodářství do současnosti a opakovaně vyvolávat nové tendence řešení. Směna prošla historickým vývojem v závislosti na společenských poměrech a zejména na vlastnických formách. Subjekt může vystupovat ve směně, je-li vlastníkem toho, co nabízí. Výchozí formou směny byl barter, přímá výměna výrobku za výrobek naturální forma směny. Složitost a omezení této formy směny se staly impulsem vývoje směřujícího k vydělení univerzálního směnného prostředku. Tím se nejdříve stala některá vybraná zboží a poté kdy nabyla charakteru univerzálního směnného prostředku, došlo ke vzniku zbožových (komoditních) peněz. Peněžní směna, směna prostřednictvím peněz, se stala faktorem stimulujícím rozvoj směny i výroby. Peníze se vyvinuly jako produkt rozvoje směny. Zboží se směňují v určitých kvantitativních poměrech (směnných hodnotách). Směna však předpokládá oboustranný zájem na jejím uskutečnění. Chce-li vlastník zboží A získat za ně zboží B, předpokládá přímá výměna, že vlastník zboží B je ochoten získat ve směně zboží A. To nebylo často možné a řešením se musela stát zprostředkovaná směna (vlastník zboží B je ochoten směnit pouze za zboží C a 10

Základy ekonomie

proto vlastník zboží A musí nalézt takového vlastníka zboží C, který je ochoten směňovat za A. Teprve následně může získat původně požadované zboží B). Ve směně se postupně vydělila zboží, která byla všeobecně žádána (kožešiny, koření, sůl, plátno aj. podle oblastí), ale rozvoj směny také formoval požadavky na vlastnosti univerzálního směnného prostředku. Patřily k nim: ü dělitelnost - vlastnost, kterou měl čaj, sůl, ale ne např. dobytek, který mohl vystupovat ve směně jen v kusech ü trvanlivost - stálost proti přírodním vlivům (plátno mohlo lehce shořet, dobytek pojít atd.). ü stejnorodost - vlastnost doplňující dělitelnost. Aby reprezentovala ve směně přiměřenou část původní hodnoty

část

celku

ü velká hodnota (vysoká kupní síla) - umožňující, aby ve směně mohlo vystupovat poměrně malé množství. Směna prokazovala, že požadované vlastnosti splňuje mezi směňovanými druhy zboží nejlépe zlato a stříbro, tedy drahý kov. Tím se vývoj směny posunul ke zlatým penězům (monetizace zlata). Ve 20. století proběhl a byl fakticky završen proces demonetizace zlata (nahrazování zlata v oběhu papírovými penězi, které se postupně plně oddělily od svých zlatých obsahů). Vývoj, kterým prošly peníze souvisí s funkcemi, které peníze plní. Jsou to: ü prostředek směny (transakční prostředek) - základní funkce založená na schopnosti peněz zprostředkovat směnné transakce. Při plnění této funkce hrají stále významnější roli vedle oběživa (mince, bankovky) i depozitní peníze (peníze na účtech peněžních ústavů). S rozvojem peněžní a bankovní soustavy roste podíl bezhotovostního placení, které je dnes jednoznačně převažující. ü míra hodnot (prostředek oceňování) - v této funkci slouží peníze k oceňování statků a služeb (dávají jim cenu). Cena je peněžním vyjádřením statku či služby. Tím, že peníze slouží k poměřování jednotlivých statků a služeb, slouží k jejich vzájemnému srovnávání. ü uchovatel hodnot - tato funkce představuje propojení současnosti hospodářského života s jeho budoucím vývojem. Funkci uchovatele hodnot peníze plní, nejsou-li vynakládány, čímž se vytváří předpoklad pro jejich možné využití v budoucnu. Předpokladem je, že si uchovají do budoucna kupní sílu. Schopnost uchovat hodnotu mají i některé jiné statky. Nejen zlato, které tuto schopnost prokázalo již ve funkci peněžního kovu, ale např. nemovitosti, umělecké předměty, starožitnosti aj.

11


1.3. Základní ekonomická souvislost užívání zdrojů - hranice výrobních možností Dnešní možnosti spotřeby, které dosahují vyspělé průmyslové země, jsou výsledkem ekonomického pokroku, který provází vývoj lidské společnosti. Ekonomický pokrok je provázen dvěma tendencemi, které sice obecně, ale dostatečně charakterizují jeho obsah: ü první tendence je spjata se snahou maximalizovat výsledek vynakládání výrobních faktorů ü druhá tendence spočívá ve snaze využívat co nejúčinněji použitelné výrobní faktory Neoddělitelnost těchto tendencí souvisí jak se samotným smyslem hospodářské aktivity, tak především se skutečností, že zdroje a výsledky jejich užití jsou v ekonomickém smyslu vzácné. Využívání výrobních zdrojů je provázeno řadou zákonitostí. Dvě z nich tvoří východiska ekonomie, a proto si je objasníme. Omezenost zdrojů nutí k rozhodování (provádění volby), jaké množství výrobních faktorů a na jaké činnosti bude vyčleněno. Přitom platí, že stejným množstvím výrobních faktorů se vytváří různá množství rozdílných statků či služeb. Je-li dáno množství a kvalita výrobních faktorů, kterými společnost disponuje a jsou-li dány způsoby jejich používání (technologie), pak existuje hranice výstupů kterou není možno za daných podmínek překonat. Množina maximálních výstupů ekonomiky za výše uvedených předpokladů, se nazývá hranice výrobních možností. My si ji budeme ilustrovat na zjednodušeném příkladu, kdy země provádí volbu mezi dvěma druhy statků, např. potravinami (statek x) a oděvy (statek y). Jsou dvě krajní možnosti, kdy zdroje budou určeny pro výrobu jediného statku (tzn. potraviny nebo oděvy). V těchto případech je výstupem jediný druh produkce, ostatní možnosti představují volbu, jejímž výsledkem je produkt tvořený jak potravinami, tak oděvy. Přitom platí, že rozšiřování výroby jednoho statku se může uskutečňovat jedině za cenu omezování výroby druhého statku. Tyto souvislosti můžeme ilustrovat obrázkem č. 1-2, jenž je sestrojen na základě údajů zachycených v následující tabulce:

Tabulka č. 1-1 – Kombinace statků x a y

12

Základy ekonomie

statek

MJ

potraviny (statek x)

tuny

0

1

100 ks

25

24

22,5

15

20

15

15

19

0

x

A

B

C

V

D

S

E

L

F

oděvy (statek y) kombinace statků

množství statku 2

3

4

5

V tabulce jsou výstupy výrob uváděny v příslušných jednotkách, tzn. oděvy např. ve stovkách a potraviny v tunách. Hranice výrobních možností je vyjádřena křivkou procházející body A, B, C, D, E a F. Zobrazuje všechny maximálně dostupné kombinace produkce uvedených statků. Body ležící vně křivky (bod L) představují nedostupné kombinace, při daných výrobních faktorech nedostupné. Body ležící uvnitř křivky (body S a V) jsou pod hranicí výrobních možností a vyjadřují skutečnost, že výrobní faktory nejsou užívány dostatečně efektivně (je možno dosáhnout vyššího výnosu). Křivka výrobních možností je vyjádřením efektivního využívání výrobních faktorů. Dosahuje-li ekonomika výkonu na hranici výrobních možností, dosahuje tzv. výrobní efektivnosti, tzn., že společnost nemůže zvýšit výstup jednoho statku, aniž by snížila výstup jiného statku. Výkon pod hranicí je projevem neefektivnosti, a to bez ohledu na skutečnost, zda snížený výstup je důsledkem existence nevyužívaných zdrojů nebo skutečnosti, že výroba není uskutečňována efektivně (např. v důsledku špatné organizace). V tomto pojetí efektivnost vyjadřuje, že společnost nemá možnost (při daném množství a kvalitě výrobních faktorů) zvýšit produkci jednoho statku, aniž by současně nebyla nucena omezit produkci jiného statku. Křivka však vyjadřuje i jinou ekonomickou souvislost, souvislost stojící v pozadí rozhodovacích procesů jednotlivých subjektů. Jsou to tzv. alternativní náklady (v ekonomické literatuře označované také náklady obětované příležitosti). Při rozhodování je základem porovnání prospěchu (užitku), který volba přinese, s obětí (nákladem, ztrátou), která je s volbou spojena.V našem případě přechod od takového využití výrobních faktorů, jehož výsledkem je produkce odpovídající bodu C, k využití, jehož výsledkem je produkce D znamená, že získání třetí jednotky potravin je dosaženo obětováním dvou a půl jednotek, ve kterých jsou vyjadřovány oděvy. Alternativní náklady jsou z definičního hlediska vyjádřením nákladů druhé nejpříznivější varianty. Tzn. varianty, která nebyla zvolena, ale byla by vybrána, pokud by se nerealizovala varianta první. Hranice výrobních možností (ekonomiky, firmy) odpovídá vždy dané kvalitě a množství výrobních faktorů, proto se s jejich rozvojem posunuje. Závisí i na kvalitě používaných výrobních technologií (způsob spojení výrobních faktorů). Ekonomickým pokrokem je posunována, i když se množství výrobních faktorů nezmění. Souvislosti posunu můžeme ilustrovat na příkladu, který patří

13


mezi základní a nejcitlivější národohospodářské problémy. Jedná se o poměr mezi tou částí produkce, která bude spotřebována (vstoupí do konečné spotřeby) a částí, která se promění v dodatečné kapitálové statky (vstupuje do výrobní spotřeby). Tvorba kapitálových statků se uskutečňuje obětí současné spotřeby ve prospěch spotřeby budoucí (kapitál je používán pro výrobu statků, tedy pro budoucí spotřebu). Složitost problému spočívá v tom, že poměr mezi statky určenými pro běžnou spotřebu a prostředky vydělenými na tvorbu kapitálových statků určuje nejen možnosti spotřeby v dané chvíli, ale i možnosti spotřeby do budoucna. Obrázek č. 1-2 – Hranice výrobních možností statek y

25 24 22,5

A

B C

L D

20 V

15

S

E

PPF F

1

2

3

4

5 statek x

Jestliže např. dvě srovnatelné země dosahují stejné výkonnosti, vyjádřené shodnou křivkou výrobních možností, pak rozdílný poměr spotřeby (viz C0) a tvorby kapitálových statků (viz C1) způsobí, za jinak nezměněných podmínek, že v následujícím období budou i hranice výrobních možností odlišné. To ilustruje následující obrázek. Křivka s body K0 ,L0 a M0 je původní hranicí výrobních možností. Každý z těchto bodů udává poměr mezi spotřebou a investováním do kapitálových statků. Nejvyšší výdej ve prospěch budoucí spotřeby je u země, jejíž výstup je označen bodem K0. Křivka této země se v následujícím období posune nejvýše doprava nahoru (viz posun 2. ). Země M je příkladem jednostranného upřednostnění současné spotřeby, neinvestuje, pouze obnovuje spotřebované výrobní prostředky. Její výkonnost se tak nemění (M0 = M1). Z posunu křivek je možno vyčíst jeden z nejdůležitějších požadavků sledovaných

14

Základy ekonomie

na národohospodářské úrovni. Posun křivky směrem doprava nahoru umožňuje, aby v budoucnu rostla běžná spotřeba a zároveň se zvyšovala tvorba kapitálových statků a tím i spotřeba v následujícím období, tj. budoucí spotřeba (viz posun z bodu K0 do bodu K1, resp. z L0 do L1). Obrázek č. 1-3 – Posun hranice výrobních možností C1

K1

C´1K

C1K = C´1L

K0

L1 2.

L0

C1L

1.

PPF

PPF´

PPF´´

M0 = M1

C1M = C´1M C0K

C0M = C´0M

C0

C0L = C´0K C´0L

1.4. Zákon klesajících výnosů Množství výrobních faktorů je omezené, nikoliv neměnné. Pokud jsou do výroby zapojovány dodatečné výrobní faktory (změna na straně vstupů) dojde ke změně na straně výstupu, změní se velikost produktu. Zapojováním dodatečných jednotek vstupu se bude celkový produkt zvyšovat. Ekonomická teorie rozlišuje odlišné souvislosti, které se prosazují v závislosti na charakteru změny na straně vstupů. Jednou z klíčových souvislostí představuje zákon klesajících výnosů. Souvislost, kterou vyjadřuje, byla formulována již ve druhé polovině 18. století (J.Steuart, A. R. Turgot) a jeho vyslovení je spojováno s počátkem 19. století a osobností D. Ricarda. Přesto se s touto zákonitostí pojí řada polemik provázejících vývoj ekonomie.

15


Co vyjadřuje zákon klesajících výnosů? Nejčastěji bývá vyslovován v podobě: Zvyšujeme-li používané množství některého z výrobních faktorů, zatímco množství ostatních výrobních faktorů se nemění, zpomaluje se tempo růstu celkového produktu. Tedy, zapojujeme-li do výroby dodatečné množství jediného výrobního faktoru, je výsledkem růst celkové produkce, ale přírůstky se snižují. To znamená, že klesá množství produkce připadající na jednotku použitého výrobního faktoru. Jestliže používáme x jednotek výrobního faktoru kapitál (xK), y jednotek práce (yL) a dále z jednotek výrobního faktoru půdy (zP), pak označme rozměr dosaženého výstupu (výnos, celkový produkt) TP1. Zvýšíme-li množství použitého množství práce o jednotku, tzn. použijeme (y+1) jednotek práce a množství kapitálu a půdy se nezmění, pak pro dosažený produkt TP2 platí: TP2 > TP1

(1.1)

Celkový produkt se zvýšil zapojením dodatečné jednotky výrobního faktoru práce – pro přírůstek celkového produktu dosažený za uvedených podmínek budeme používat označení mezní produkt, v tomto případě mezní produkt práce. TP2 − TP1 = ΔTP = MPL

(1.2)

Zákon klesajících výnosů vyjadřuje skutečnost, že růst celkového produktu je doprovázen poklesem mezního produktu příslušného výrobního faktoru. Platí, že mezní produkt dodatečné jednotky výrobního faktoru je klesající. Jestliže přírůstek celkového produktu dosažený x-tou jednotka práce označíme MPLx a přírůstek dosažený x+1 jednotkou práce MPLx+1, pak platí nerovnost: MPL x > MPL x +1

(1.3)

Poměrně dlouho vycházela ekonomická teorie z předpokladu, že tato zákonitost se prosazuje obecně s každou další jednotkou zapojeného výrobního faktoru. Např. člověk obdělávající určitou půdu dosahuje určitý výnos. Jestliže v následném období bude spolu s ním pracovat další člověk, zvýší se výnos, ale produkt připadající na každého z nich bude menší.

16

Základy ekonomie

Je zřejmé, že takto chápaná souvislost vychází z předpokladu, že kvalita dodatečných jednotek výrobního faktoru se nemění. Jestliže se mění výnos z dodatečné jednotky výrobního faktoru, pak se mění i výnosnost daného výrobního faktoru. K vyjádření výnosnosti výrobního faktoru slouží tzv. průměrný produkt (AP), který získáme podělením celkového produktu (TP) počtem jednotek použitého výrobního faktoru. Je-li kvalita dodatečných jednotek výrobního faktoru shodná, zůstává ještě problém poměru mezi používanými výrobními faktory. Je-li v našem případě rozsah půdy dán, pak při dané kvalitě kapitálu existuje právě určité množství práce potřebné k jejímu obdělávání, po jehož překročení mezní produkt práce začne klesat (klesá výnosnost dodatečné jednotky práce) – prosazuje se působení zákona klesajících výnosů. Výnosnost výrobního faktoru práce (měří se průměrným produktem, tzn. vyjadřujeme pomocí AP) však ještě poroste, ale klesající mezní produkt dodatečných jednotek si vynutí i pokles výnosnosti výrobního faktoru. Zákon klesajících výnosů se prosazuje v krátkém období. Zároveň platí, že při dané kvalitě výrobních faktorů se výrobce snaží o dosažení jejich optimální kombinace (optimální v rámci nejrůznějších reálných omezení, např. peněžní, umožňující pořídit pouze určité množství výrobních faktorů). Změní-li se kvalita faktorů nebo omezení, pak se optimalizace přesouvá do nových podmínek a zákonitost se může prosazovat v jiných proporcích. Zákon klesajících výnosů se vztahuje výlučně k případům zvyšování množství používaného jednoho faktoru. V praxi se běžně setkáváme s případy zvyšování množství všech výrobních faktorů, zvyšováním jejich rozsahu. Dochází k němu v delším časovém období a množství všech výrobních faktorů se zvyšuje takovým tempem, aby byla uchována jejich optimální proporce. Podle toho co platí pro vztah mezi změnou vstupů a změnou výstupu rozlišujeme tzv. výnosy z rozsahu: ü klesající - růst výstupu zaostává za tempem zapojování dodatečných výrobních faktorů na vstupu. Jestliže vzroste množství vstupů o 1/5, dojde k nárostu celkové produkce, ale produkt vzroste o méně než 1/5. Platí: čas

množství vstupů

celkový produkt

t1

K,L,P

TP1

t2

6/5 (K,L,P)

TP2

platí: TP2 < 6/5 TP1

17


ü rostoucí – výstup roste rychleji než dodatečné vstupy. Uvažujme obdobnou situaci jako v předchozím případě, tedy dojde k navýšení vstupů o 1/5. Nejen, že se celkový výstup zvýší, ale dynamika jeho růstu bude vyšší než v případě navýšení vstupů. čas

množství vstupů

celkový produkt

t1

K,L,P

TP1

t2

6/5 (K,L,P)

TP2

platí: TP2 > 6/5 TP1 ü konstantní – výstup roste stejným tempem jako dodatečné vstupy. Jestliže se množství kapitálu a práce, případně jiných vstupů zdvojnásobí, dvojnásobně vzroste i výstup. Tato souvislost je charakteristická spíše pro stupeň rozvoje opírající se o řemeslnou rukodělnou práci nebo obsluhu jednoduchých strojních zařízení.

Objasněte následující pojmy: potřeba statek výrobní faktor produktivita práce intenzita práce dělba práce kapitálový statek mezní produkt

nutnost směny a její význam funkce peněz hranice výrobních možností zákon klesajících výnosů rostoucí výnosy z rozsahu klesající výnosy z rozsahu konstantní výnosy z rozsahu celkový produkt

Odpovězte: 1. Jak dělíme statky? 2. Charakterizujte rozdíl mezi produktivitou a intenzitou práce. 3. Čím může být způsoben posun hranice výrobních možností? 4. Charakterizujte vztah mezi dělbou práce a směnou. 5. Jak a podle čeho dělíme výrobní faktory? 6. Definujte mezní produkt a jeho vztah k celkovému produktu. 7. V čem spočívá odlišnost zákona klesajících výnosů a z rozsahu?

18

klesajících výnosů

Základy ekonomie

8. Vysvětlete, proč je poměr mezi kapitálovými a spotřebními statky důležitý pro následný vývoj ekonomiky.

19

Ekonomie a její předmět

2. Ekonomie a její předmět 2.1. Východiska teoretického ekonomického myšlení Historie ekonomie jako samostatné vědní disciplíny je spojována s proměnami, kterými prošla společnost a její hospodářství v 18. století. Nástup průmyslové revoluce je provázen i vydělením teoretické disciplíny, která od svého vzniku prochází bouřlivým vývojem charakteristickým proměnami metod zkoumání, zpřesňováním předmětu zkoumání a v neposlední řadě proměnami celkového charakteru vědní disciplíny, který je především poznamenáván tím, zda jsou a jak široce jsou do zkoumání ekonomických souvislostí zakomponovány společenské souvislosti hospodářských procesů. Vzniku ekonomie předcházel poměrně dlouhý proces formování ekonomického myšlení, ve kterém se krystalizovaly základy teoretického vnímání hospodářských jevů a souvislostí. Otázky a problémy hospodářského života, stejně jako hledání uspokojivých odpovědí a řešení, přitahovaly pozornost před mnoha tisíciletími a nepochybně ovlivňovaly podmínky vývoje společnosti. Předmět zkoumání ekonomie se stal produktem vývoje ekonomického myšlení, které se utvářelo po dlouhá století i tisíciletí. V nejstarších památkách Sumeru, Babylónu či Egypta se můžeme setkat se zprávami o směně, obchodu, penězích, cenách atd. Jevech, které mají nezastupitelné místo v moderních ekonomikách i současné moderní ekonomické teorii. Jinak tomu ani být nemůže, neboť ekonomie se zabývá otázkami dotýkajícími se každodenní aktivity člověka, který chce - li žít, musí uspokojovat potřeby a k tomu získávat vhodné statky. Ani mimořádné úsilí však nemusí zabezpečit hojnost a dokonce ani nezbytně nutné množství statků, což tím více nutilo člověka hledat způsoby, jak zlepšit podmínky života. Otázky, které si kladl, byly v mnohém blízké těm, které si klade člověk i v moderní společnosti. Vyhraněné ekonomické názory dokládající rozvinuté ekonomické myšlení jsou charakteristické pro mnohé významné myslitele antického Řecka. Jejich názory jsou často dováděny až do závěrů majících charakter zobecnění. Z tohoto období pochází i název samotné vědní disciplíny. Na přelomu 5. a 4. století před n.l. napsal Xenofón (430 – 355 př.n.l.) spis Oikonomikos, čili ekonomika. Charakteristika antických ekonomických názorů: ü ekonomikou se rozumí naturální hospodářství - rodinné hospodářství produkující vše nezbytné pro uspokojování potřeb domácnosti. Vnímáno jako ideální, přirozené hospodářské poměry

18

Makroekonomie

ü odmítavý postoj ke směně. Zejména velmi negativní postoj k obchodu, jehož cílem by bylo dosažení zisku ü půjčování peněz na úrok (lichva), bylo považováno za činnost zavrženíhodnou ü za nejprospěšnější hospodářskou činnost bylo považováno zemědělství ü u pozdějších autorů byl oslabován negativní vztah k obchodu. Ovšem pouze tehdy, jestliže obchod nebyl motivován ziskem, ale realizací přebytku produkce resp. získáním toho, čeho se v produkci domácího hospodářství nedostávalo, byl shledáván jako prospěšný. Xenofón, stejně jako ostatní myslitelé, kladl důraz na zemědělskou výrobu a přesto, že domácí hospodářství byla schopna produkovat téměř vše pro vlastní spotřebu, věnoval pozornost i významu a místu obchodu a trhu. Xenofónův současník Platón (427 – 347 př.n.l.) je dalším z těch, kteří na jedné straně shrnovali dosavadní poznatky a na druhé straně předznamenával určitý směr vývoje ekonomického myšlení. Vedle výhradně nepřátelských postojů k obchodu a peněžnímu hospodářství se v jeho díle Zákony můžeme setkat s převažujícím normativním přístupem k hospodářským otázkám. Doporučoval státní regulaci zahraničního obchodu, zejména rozsahu obchodu, zisku atd. Všeobecně uznávanou osobností ve vývoji ekonomického myšlení se stal Aristoteles (384 – 322 př.n.l.). Jeho názory na peníze se staly na dlouhá století vrcholem jejich analýzy. Vznik peněz vyvozoval z rozvoje směny a pokud sloužily jako oběživo a usnadňovaly směnu, považoval je za jev přirozený. A to i přesto, že ideálem ještě dlouho zůstával velkostatek produkující vše potřebné a obchodující pouze s přebytky. Jsou-li však peníze použity k "tvorbě" peněz, např. lichva nebo obchod pro zisk, zpronevěřují se svému přirozenému poslání a Aristoteles je považuje za nepřirozené. Aristoteles rozlišoval dva druhy bohatství a dva způsoby jeho nabývání a zvyšování: ekonomiku a chrematistiku. Ekonomika je souhrnem statků a činností, pomocí nichž si lidé opatřují věci nezbytné k životu. Chrematistika představuje bohatství v peněžní formě a způsoby jeho zvyšování. Odtud pak vyvozuje ekonomiku jako systém zaměřený na uspokojování lidských potřeb, potřebami motivovaný a přirozeně omezovaný. Chrematistika je ovládána snahou trvale rozmnožovat peněžní bohatství. Uvedené vymezení se stalo reprezentativní pro řadu následujících století K pozoruhodným poznatkům se propracoval při rozboru směny ve spisu Etika Nikomachova. Precizně formuloval požadavek, který musí splnit každé zboží, zdůrazněním, že musí být užitečné pro toho, kdo je ve směně získává. Všímá si i aspektu, který již na tehdejším stupni rozvoje trhů poutal oprávněnou pozornost. Předpokladem směny je, že proti sobě stojí statky odlišných vlastností, dva statky schopné uspokojovat odlišné potřeby. Směnné relace, utvářející se na trhu, jsou relativně stabilní. Otázka, čím je dána relativní stabilita směnných relací, resp. hledání odpovědi, sehrálo mimořádnou roli při poznávání mechanismu trhu, zákonitostí jeho fungování i při vzniku ekonomie jako vědy.

19


Řešení naznačené Aristotelem (dospěl k závěru, že směna vyjadřuje rovnost, jejíž předpokladem je souměřitelnost zboží), předznamenalo přístup k analýze trhu a směny vlastní klasické škole politické ekonomie, neboť vychází z požadavku ekvivalence směnných relací. I Aristotelova kritika společenského vlastnictví, kterému vytýká, že oslabuje soukromou iniciativu a zájem na výsledcích výroby, si uchovala trvalou platnost a vypovídací schopnost. V centru pozornosti ekonomických názorů antických myslitelů bylo zemědělství, všeobecně uznávané jako nejprospěšnější hospodářská činnost, poskytující statky představující skutečné bohatství společnosti. Obdobné názory nalezneme i u myslitelů starověkého Říma, (k nejvýznamnějším patřil Marcus Portius Cato (234 – 149 př.n.l.), či Marcus Terentius Varro (116 – 25 př.n.l.). Mezi nejvýznamnější autory prvních století našeho letopočtu musíme zařadit především Aurelia Augustina (354 - 430). V jeho spisu „O státě božím" zní myšlenky rozpracované již v Řecku. Zemědělství je nejlepší z hospodářských činností, odmítavý je jeho postoj k hospodářství založenému na směně (tržnímu hospodářství). U Augustina je zdůrazněna nutnost živit se vlastní prací a práci fyzickou cení stejně jako práci duševní. Odmítavé stanovisko k půjčování peněz na úrok nalezlo ve 4. století vyjádření v administrativním zásahu proti lichvě. Církevním koncilem bylo duchovním zakázáno přijímat či platit úrok a tento zákaz je v 5. století rozšířen i na laiky. Skutečnost, že hospodaření bylo založeno na tradičních postupech a vyvíjelo se velmi pomalu, se projevovalo i v tom, že se v následujících stoletích nesetkáváme s kvalitativně novými ekonomickými názory. Úroveň ekonomického myšlení i způsobu hospodaření nalézají svůj výraz v úpravách hospodářských poměrů, jak jsou zachyceny v tehdejších kodexech. Od 11. století se však stávalo postupné znovurozvíjení obchodu impulsem pro rozvoj hospodářství, ale také pro rozvoj ekonomického myšlení. Reprezentativní výklad ekonomického myšlení feudální společnosti představují ekonomické názory kanonistů, především Tomáše Akvinského (1225 – 1274). Zvláštní pozornost si zasluhuje především jejich učení o spravedlivé ceně, které představuje normativní zásadu upravující, že směna nemá být zdrojem obohacení jedněch na úkor jiných. Cena má přihlížet k nákladům výrobce, nákladům obchodníků a jejich přiměřenému zisku, k daním, clům a jiným poplatkům plynoucím feudálům. Náklady jsou zde chápány jako náklady na "přiměřené živobytí", tzn. majetnější a výše postavený je má vyšší než chudý obchodník. A již v souvislosti s uvahami o spravedlivé ceně začíná být u některých myslitelů (např. Jan Duns Scot) cena spojována se subjektivním oceněním věci člověkem. Na tyto názory navázal Johannes Buridanus (1295 –

20

Makroekonomie

1366), který již chápe hodnotu statku jako význam, který člověk věci přiřazuje. O pět století později se toto pojetí prosadilo a stalo se jedním ze základních stavebních kamenů moderní mikroekonomie. I když vztah k půjčování peněz zůstával i ve 13. století neměnný, peníze se stávaly jevem, ke kterému se začínala soustřeďovat hlavní pozornost. Nutila k tomu řada aktuálních otázek souvisejících s finanční politikou panství (např. otázky ražby mincí, znehodnocování mincí, atd.). Rodily se předpoklady pro vyhrocování konfliktu mezi metalistickou koncepcí (hodnota peněz je dána jejich vnitřní hodnotou, tzn. hodnota mince závisí na hmotnosti a ryzosti kovu, ze kterého je mince ražena) a nominalistickou koncepcí (peníze jsou pouze symbolem, abstraktní počítací jednotkou). Metalistické ztotožňování peněz s drahým kovem upřednostňovalo peníze jako prostředek poměřování hodnot, pro nominalisty byly peníze především oběživem. Převahu nutně získaly hlasy vyjadřující metalistickou pozici. Bylo to dáno jednak možností reálného pohybu drahého kovu v roli peněz, jednak zájmem vrstvy obchodníků, jejíž význam trvale vzrůstal. Obchodníci nemohli mít zájem na tom, aby bylo panovníkovi přiznáno právo a moc libovolně stanovit a měnit hodnotu mincí. Zvláště ne v případě obchodování na různých trzích, kdy s přechodem z jednoho trhu na druhý by docházelo ke znehodnocování peněz a mince by se měnily v bezcenné plíšky. Jestliže se po dlouhá staletí opíralo ekonomické myšlení o soustavu poznatků zformovaných již antickými mysliteli, pak průběh 14. století je obdobím radikálního zlomu. Formoval se nový směr ekonomického myšlení, který odráží změny probíhající v hospodářství, změny směřující ke zrodu svobodného kapitalistického tržního hospodářství. Na tuto cestu vstoupily jako první přímořská města v Itálii (zejména Benátky a Janov), v následujícím století některé oblasti Španělska a Portugalska. V 16. století se nejrozvinutější zemí stalo Holandsko. Učení, které postupně ovládlo Evropu a stalo se vládnoucí hospodářsko-politickou doktrínou až do poloviny 18. století, vstoupilo do historie pod označením merkantilismus. Východiskem merkantilismu se stalo nové pojetí bohatství. Bohatství bylo ztotožněno s penězi, resp. drahým kovem. Proto je odlišně posuzována i otázka zvyšování bohatství, která v tomto myšlenkovém proudu nutně vyúsťuje v požadavek hromadění drahého kovu v zemi. Tři základní způsoby zvyšování bohatství podle merkantilistů: ü vlastní těžba drahého kovu, ü koloniální politika získání oblastí s nalezišti drahých kovů, ü zahraniční obchod. Na prosazování a rychlém šíření merkantilistických idejí měl výrazný vliv zájem panovníků na zvyšování množství drahého kovu v zemi. Merkantilismus se vyvinul v systém státní regulace hospodářství, zejména zahraničního obchodu. Za čtyři století prošel vývojem odrážejícím měnící se podmínky v hospodářství i ve společnosti. Základní myšlenkové schéma se však nezměnilo.

21


Podle opatření, která byla státem realizována, můžeme odlišit dvě vývojové fáze: ü raný merkantilismus (soustava peněžní bilance), ü rozvinutý merkantilismus (soustava obchodní bilance). Raný merkantilismus se snažil zabraňovat jakémukoliv vývozu peněz ze země, byla stanovena i povinnost zahraničních kupců utratit v zemi získané peníze. Základním předpokladem uskutečňování obdobných zásad bylo, že země má co nabídnout, že je schopna s výhodou prodávat do zahraničí. Proto musel merkantilismus věnovat pozornost i rozvoji výrob ve vlastní zemi. Přes všechny odlišnosti v jednotlivých zemích se proto merkantilismus vyznačoval uplatňováním následujících zásad: ü zabraňování či omezování dovozu spotřebního zboží, zejména luxusních předmětů, ü zabraňování vývozu surovin a nezpracovaných zemědělských produktů, ü podpora a zvýhodňování exportu průmyslového zboží a zpracovaných zemědělských výrobků, ü podpora dovozu surovin pro exportní průmysl. K tomu bylo využíváno cel a vývozních prémií. Tyto zásady byly plně uplatňovány v období rozvinutého merkantilismu, který se opíral o myšlenku, že příliv peněz do země je možno zabezpečit i tím, že peníze vyvážené do ciziny zabezpečí příliv většího množství peněz do vlastní země. Proto je často používán termín soustava aktivní obchodní bilance. Exponenty rozvinutého merkantilismu byli významní obchodníci, např. ředitel Východoindické společnosti Thomas Mun (1571 – 1641). Jeho knihy sloužily jako učební texty na koleji Východoindické společnosti. Právě v jeho díle byly zdůrazňovány myšlenky o prospěšnosti reexportu zboží, o negativních důsledcích zabraňování vývozu peněz a naopak prospěšnosti jejich vývozu, jsou-li schopny zabezpečit příliv většího množství peněz. Významným a známým merkantilistou byl Francouz Jean Baptiste Colbert (1619 – 1683), od jehož jména je odvozen i název francouzského merkantilismu - colbertismus. Do historie vstoupil svojí naprosto jednostrannou podporou exportního průmyslu a jeho konkurenceschopnosti, která vedla k úpadku francouzského

22

Makroekonomie

zemědělství (tlak na nízké ceny zemědělské produkce zbavoval zemědělství reprodukčních prostředků). Merkantilisté věnovali mimořádnou pozornost otázkám peněz a státních financí a jejich zásluhou se postupně rozšiřoval pohled na hospodářské otázky až na rámec společnosti. To byl také důvod, proč Antoine de Monchrétien (1575 – 1622) použil v názvu svého spisu o ekonomii přívlastek politická ("Pojednání o politické ekonomii" z roku 1615). Významným přínosem merkantilistů bylo, že pragmatismus ovládající sféru obchodu a financí měl přímý vliv na změnu pohledu při hodnocení ekonomických jevů. Kritériem byl jednoznačně měřitelný příliv peněz, na rozdíl od dogmat, byť všeobecně akceptovaných. Merkantilismus položil základy pro vydělení ekonomie z širšího proudu filozofického myšlení, přispěl k formování pojetí předmětu a svými důsledky si vznik ekonomie jako samostatné vědy vynutil. Pro následné formování učení klasické školy politické ekonomie bylo významné zejména: ü nastolení otázky pojetí bohatství společnosti a zdrojů či způsobů jeho zvyšování, ü přísná státní regulace hospodářství uskutečňovaná merkantilisty, ü pozornost věnovaná problému směny – orientace na tržní prostředí.

2.2. Vznik ekonomie a vývoj jejího předmětu Rozvoj manufakturních výrob doprovázený negativními důsledky jednostranně proexportní regulace domácího hospodářství přinášel protimerkantilistické cítění. Měnící se hospodářské podmínky se staly impulsem k přehodnocování. Paradigma merkantilismu se dostávalo do rozporu se společenskou a hospodářskou realitou. V merkantilistickém přístupu byl stát tvůrcem hospodářského systému, zatímco na přelomu 17. a 18. století převládlo přesvědčení, že hospodářství je systém ovládaný vlastními vnitřními zákonitostmi, které jsou schopny zabezpečit jeho fungování. V kontextu širšího proudu filozofického myšlení bylo i hospodářství chápáno jako přirozený systém. Tyto změny v pohledu na hospodářství nutně vyústily v přesvědčení, že nejlepší hospodářskou politikou státu je nevměšování se státu do hospodářství (francouzský požadavek "laissez faire" či anglický "free trade").

23


Do ekonomického myšlení vstoupila idea hospodářského liberalismu, doprovázená úsilím odhalit zákonitosti fungování tržního hospodářství. Na těchto východiscích došlo k vydělení ekonomie v samostatnou vědu. Jejím prvním směrem se stala klasická škola politické ekonomie. Učení klasické školy politické ekonomie se definitivně zformovalo v učení A. Smitha (1723 – 1790). Smithova práce "Pojednání o podstatě a původu bohatství národů" (1776) znamená završení nového přístupu k hospodářství, který se v Anglii konstituoval sto let. Smith navázal na názory W. Pettyho, J. Locka, D. Huma a dalších Angličanů, ale také na některé myšlenky francouzských fyziokratů (zejména F. Quesnaye). Ve Smithově díle se setkáme s jedním z prvních popisů fungování cenového systému a především je vysvětleno, jak je konkurenční mechanismus schopen zabezpečovat efektivní alokaci zdrojů. Vnější zásahy jsou ukazovány jako narušení tohoto mechanismu. Smithova „neviditelná ruka trhu“ vede jednotlivé tržní subjekty tak, že sledováním svého osobního zájmu a prospěchu jednají současně v zájmu trhu a společnosti. V učení klasické školy politické ekonomie nastal také zásadní obrat v otázce pojetí bohatství a jeho zdroje. V protimerkantilistické kritice je zdůrazňováno, že peníze nejsou skutečným bohatstvím. Růst množství peněz v zemi zvyšuje důchod země pouze nominálně a navíc vede k poklesu jejich kupní síly, vyvolává růst cen. Odtud vyvozují představitelé klasické školy politické ekonomie závěr, že bohatstvím je reálný národní důchod, to co se v zemi vytvoří a může tak sloužit potřebám. Tomu odpovídá i nové pojetí zdrojů. Zdrojem hodnot je ve Smithově pojetí lidská práce a její produktivita, a proto v jeho systému zaujímá čelné místo i dělba práce, rozhodující činitel růstu produktivity. Předpokladem prohlubování dělby práce je rozvoj trhu. V této souvislosti Smith zdůrazňuje i potřebu dodatečného množství kapitálu a nutnost jeho rozšiřování. Snaha každého člověka o dosažení osobního prospěchu se realizuje prostřednictvím sklonu ke směně. Trh se stává centrem celého hospodářského systému, zprostředkovává styky jednotlivých subjektů, je nástrojem koordinace hospodářství. Ve Smithově systému jsou obsaženy ideje racionálně jednajícího člověka i dobrovolnosti směny, ale také idea rovnováhy systému a konkurence jako mechanismu, kterým systém nalézá svoji přirozenou rovnováhu. Pokud bychom doplnili ideu klesajících výnosů, získáme soubor základních idejí, na kterých byly založeny liberální tradice v ekonomii.

24

Makroekonomie

Učení klasické školy politické ekonomie bylo poznamenáno dobou, ve které vznikalo a rozvíjelo se. Přesvědčivým dokladem jsou názory francouzských fyziokratů, dobových současníků A. Smitha. Vývoj klasické školy politické ekonomie probíhal v období bouřlivého vývoje nového společenského systému i jeho výrobní základny. Průmyslová revoluce znamenala převrat v postavení výrobních faktorů (půdy, práce a kapitálu), což se brzy odrazilo i ve vývoji názorů na zdroje růstu společenského bohatství. Výchozí koncepce přístupu k interpretaci tvorby bohatství byla poznamenána výsadním postavením práce mezi ostatními výrobními faktory, což odpovídalo stadiu výroby opírající se o řemeslnou ruční práci před průmyslovou revolucí. Svoji roli sehrálo i to, že lidská práce je nejp řesvědčivější podobou lidského přičinění se o růst bohatství a jako argument v protimerkantilistických polemikách byla nejúčinnější. Proto je také již u W. Pettyho prohlášena práce za zdroj bohatství. (" ...práce je otcem bohatství a zem je jeho matkou" uvádí Petty ve svém díle " Rozpravy o daních a poplatcích" z roku 1662). Toto pojetí sdílí a propracovávají J. Locke, P. Boisquillebert, D. Hume i A. Smith. V klasické škole politické ekonomie je tento výklad završen v učení D. Ricarda (1772 – 1823) a vstoupil do historie jako teorie pracovní hodnoty. Podle této teorie je cena výrobku určena množstvím práce nutné k jeho výrobě a vzájemné poměry prací obsažených ve směňovaných výrobcích určují směnné proporce (ceny) výrobků. D. Ricardo analyzoval výrobu a trh, na kterých se již projevovaly důsledky průmyslové revoluce a dospěl k poznání, že zisky (tedy i ceny) se na trhu realizují v závislosti na množství kapitálu vloženého do podnikání. Tento problém nebyl schopen z pozice teorie pracovní hodnoty vysvětlit, což bylo hlavním podnětem, který už u jeho současníků vedl ke zdůraznění hodnototvorného účinku kapitálu i půdy, tedy ostatních výrobních faktorů. Touto cestou se vydal v Anglii T. R. Malthus (1776 – 1834) známý především svým " Pojednáním o populačním zákonu", ale který je rovněž autorem dalších rozsáhlých ekonomických prací. Např. " Zásady politické ekonomie" z roku 1820. Malthus zdůrazňoval, že vedle živé práce působí ve výrobě i mrtvá práce (kapitál), který si také žádá odměnu, neboť je neoddělitelnou podmínkou výroby. Další vývoj ekonomického myšlení však byl ovlivněn především přístupem, se kterým vstoupil do teorie J. B. Say (1767 – 1832). Say vycházel ze spoluúčasti půdy, práce a kapitálu na tvorbě hodnot statků. Výrobní faktory poskytují služby, ze které jim náleží odměna (cena služby) podle významu jejich spoluúčasti ve výrobě. Až do 30. let minulého století se ekonomie opírala o jinou Sayovu konstrukci, tzv. Sayův zákon trhů, podle kterého dochází k automatickému vyrovnávání nabídky a poptávky a není možný vznik vážných realizačních poruch na trhu.

25


Završením vývoje klasické školy je dílo J. S. Milla (1806 – 1874), který je ekonomem druhé třetiny 19. století. Z hlediska vývoje ekonomického myšlení je toto období zajímavé tím, že dochází k diferenciaci směrů a všeobecně je věnována vyšší pozornost problematice rozdělování. Projevuje se to i u Milla, nicméně nedostatky učení klasické školy nepřekonal. Jednalo se především o dva: ü klasická škola politické ekonomie se orientovala na makroekonomii, ale téměř zcela mimo její pozornost zůstaly souvislosti mikroekonomické úrovně ekonomiky, ü její teorie cen vycházela z výrobních nákladů, které představují faktor ovlivňující chování nabídky na trhu, ü cena se však utváří jako výslednice působení nabídkové i poptávkové strany. Chování spotřebitele ( poptávková strana) bylo považováno za nevýznamnou tržní složku, analýza trhu se neopírala o teorii poptávky. Klasická škola politické ekonomie představovala hlavní proud ekonomické teorie i v prvních dvou třetinách 19. století, ale její vývoj se uskutečňoval pod vlivem alternativních přístupů. Příčinami jejich vzniku jsou: a) polarizace probíhající uvnitř společnosti b) polarizace mezi zeměmi. První příčina vyúsťuje do vzniku vnitřně značně diferencovaného směru, který je možno označit jako socialistické resp. sociální kritiky. Přes všechny odlišnosti je možno jednotlivé autory přiřadit do jedné ze tří skupin: ü autoři, kteří považovali vývoj po průmyslové revoluci (rozvoj továrního průmyslu likvidujícího v konkurenčním boji drobné výrobce, růst námezdního poměru) za nepřijatelný a východisko viděli v návratu k poměrům před průmyslovou revolucí (renesance drobného vlastnictví). Zpravidla také požadovali, aby stát takové poměry garantoval. K těmto autorům patřil např. J. Ch. Sismondi (1773 – 1842). Blízké byly i představy P. J. Proudhona (1809 – 1865). ü druhou skupinu tvoří autoři hledající východisko v omezení individuálního soukromého vlastnictví různými formami kolektivního (skupinového) vlastnictví. Např. L. Blanc (1811 – 1882) viděl základ problémů ve volné konkurenci, ale doporučoval zakládání společných dílen (oborová výrobní družstva) pracujících pro trh, na kterém by měly dosahovat lepších výsledků než soukromé podniky - úvaha byla založena na

26

Makroekonomie

předpokladu vyššího zájmu dělníků zainteresovanosti na jejich výsledcích.

o

výsledky

práce

a

vyšší

ü třetí skupinou jsou názory požadující odstranění soukromého vlastnictví jako nezbytného a jediného předpokladu řešení nedostatků společensko-ekonomického systému. Nejucelenější podobu získal tento přístup v Marxově ekonomickém učení. K. Marx (1818 – 1883) rozvíjel svůj teoretický ekonomický systém nejen jako kritiku kapitalistických výrobních poměrů, ale současně jako ekonomické zdůvodnění historické přechodnosti kapitalismu. Marxova politická ekonomie se od ostatních směrů liší i pojetím předmětu. Nezabývá se výrobou bohatství, zajímají jej pouze důsledky výroby pro sociální skupiny a třídy společnosti. Marx navázal na Ricardovu teorii pracovní hodnoty a její výklad využil pro odmítnutí kapitalistických výrobních poměrů, jako poměrů historicky přechodných. (Protože práce je jedinou tvůrkyní hodnot, mají důchody vlastníků kapitálu i půdy charakter srážky z hodnot vytvářených prací a označuje je jako vykořisťovatelské. Odstranit vykořisťování znamená odstranit vykořisťovatelské důchody, což v tomto pojetí znamená požadavek likvidace soukromého vlastnictví, vlastnické formy, na které je kapitalismus založen). Druhou příčinou polarizace ekonomických názorů byly rozdíly ve vyspělosti mezi zeměmi. V zemích, kde došlo k opožděnému prosazování průmyslové revoluce (Německo, Rakousko-Uhersko aj.), se i ekonomické myšlení rozvíjí v jiných podmínkách. Výsledkem je vznik specifických směrů, jako např. učení německé historické školy (W. Roscher aj.). Od svého vzniku se vyznačuje kritickým vztahem k západní, zejména anglické ekonomii. Odmítá metodu abstrakce a staví proti ní historickou metodu. Tuto metodu využívá nejen k popisu toho, co se odehrálo, ale především je nástrojem odmítnutí ideje univerzálního hospodářského řádu a obecných ekonomických zákonů. Je rovněž využívána k absolutizaci zvláštností jednotlivých zemí. Opožděná průmyslová revoluce se projevovala v těchto zemích i nižší konkurenceschopností produkce, což motivovalo hlasy požadující odstranění volné konkurence, jako prostředku zvýhodňujícího vyspělejší producenty a jejich země. Propracovávaly se a byly zdůvodňovány protekcionistické projekty na ochranu domácí produkce, na dobu nezbytnou k tomu, aby se domácí výrobce vypracoval na úroveň zahraničních konkurentů. Skutečným mezníkem ve vývoji ekonomie se stal počátek 70. let 19. století. Vedle snahy překonat nedostatky učení klasické školy sehrála důležitou roli skutečnost, že probíhající změny v hospodářství se projevovaly v nových tržních souvislostech. Rokem 1870 se datuje nástup nového ekonomického směru, tzv. neoklasické ekonomie. Nový přístup se projevuje i změnou názvu, místo politické ekonomie nastupuje economics s přesně vymezeným předmětem.

27


Nástup neoklasické ekonomie se opírá o liberální tradice klasické školy politické ekonomie, ale orientuje pozornost k problematice tržní rovnováhy. K tomu využívá jednak matematických metod, jednak nové metodologie přístupu k trhu - teorie mezní užitečnosti (chování tržního subjektu je výsledkem porovnání užitku, který směnná transakce přináší, s obětí, která musela být podstoupena, např. výdej určitého množství peněz). Těmto otázkám bude věnována samostatná kapitola dalšího textu. Neoklasická ekonomie vznikla a rozvíjela se prostřednictvím tří škol: ü Rakouská psychologická škola a její představitelé C. Menger (1840 – 1921), E. Bőhm-Bawerk (1851 – 1919) a F. Wieser (1851 – 1926) propracovali teorii mezního užitku, která se stala součástí moderní ekonomie při objasňování tržní poptávky. Na rozpracování teorie mezní užitečnosti se podílel i W. S. Jevons (1835 – 1882). Užití tohoto přístupu znamenalo skutečné překonání klasické školy. ü Matematická (lausannská) škola se soustředila především na využívání matematického aparátu při řešení otázek rovnováhy, ale i jiných ekonomických jevů, se snahou nalézt matematické řešení problému. K nejvýznamnějším představitelům patří L.Walras (1834 – 1910) se svojí teorií celkové rovnováhy. Významné jsou i práce V. Pareta (1848 – 1923), který přispěl k přeměně teorie mezní užitečnosti v teorii poptávky po spotřebních statcích. ü Anglo-americká větev neoklasické ekonomie se formuje s mírným časovým odstupem (90.léta), ale její vznik znamená přesun centra neoklasicismu do těchto zemí. Jejími hlavními představiteli byli A. Marshall (1842 – 1924) v Anglii a J. B. Clark (1847 – 1938) v USA. Clarkova verze teorie mezní produktivity byla využita při objasňování poptávky po výrobních faktorech. Vnitřní diferenciace naznačuje, že neoklasická ekonomie nebyla homogenním systémem. Sjednocujícími prvky však bylo vymezení předmětu i základní metodologické přístupy. Odtržení přívlastku politická mělo zdůraznit, že se neoklasická ekonomie více přibližuje k přírodním vědám a že se očistila od etických, ideologických i politických soudů. Byla zdůrazněna podoba "čisté" teorie, která nedává doporučení pro konkrétní hospodářskou politiku. Metodologie se opírala o individualismus jako východisko rozhodování tržních subjektů a teorie mezní užitečnosti a mezní produktivity, které tvoří základ moderní mikroekonomie současnosti. K přínosům pro vývoj ekonomie patři především: ü úspěšně byla rozpracována mikroekonomie a tím se "zaplnil" prostor, jemuž klasická škola nevěnovala pozornost. O tom, že se to skutečně podařilo 28

Makroekonomie

svědčí to, že mnohé z poznatků jsou organickou součástí soudobé moderní ekonomie. ü objasňování fungování mechanismu trhu a hospodářství se posunulo z roviny „přirozeného řádu“ do roviny rozhodovacích procesů hospodářských subjektů a v nich se prosazujících zákonitostí. Vysoká úroveň abstrakce neoklasické ekonomie podněcovala rozvoj sociálního proudu v ekonomickém myšlení. Určitou formou reakce byl i vznik amerického institucionalismu. K čelným představitelům patřili T. Veblen (1857 – 1927) a J. R. Commons (1862 – 1945) a jejich pokračovatelé, zdůrazňující potřebu integrace ekonomické vědy s ostatními společenskými vědami. Usilovali rovněž o přiblížení ekonomické teorie k hospodářské realitě. Tato jejich snaha vyústila do podrobných kvantitativních studií hospodářství. Základem analýzy se stalo poznávání institucí, právně uznaných zvyků, které se prosadily v lidském jednání. Jejich poznání předpokládá zkoumání lidské psychologie. Již toto vymezení naznačuje i dva hlavní proudy v institucionalismu, podle toho, je-li zkoumán psychologický aspekt institucí (Veblen) nebo jejich právní forma (Commons). K nejvýznamnějším představitelům vycházejícím z institucionálních tradic v současnosti, je kritik soudobého neoklasicismu, J. K. Galbraith (1908) či představitelé nové institucionální ekonomie, jako Douglas C. North (1920) či Ronald H. Coase (1910).

2.3. Předmět ekonomie a její hlavní soudobé směry Současné pojetí předmětu ekonomie se utvářelo na půdě neoklasicismu. Již L.Walras zdůraznil pojem vzácnost v souvislosti s definicí bohatství. Vzácná je ta věc, která je užitečná a přitom existuje v omezeném množství v poměru k potřebám. To znamená, že subjekt stojí před rozhodnutím, jak z omezených zdrojů maximalizovat efekt. Toto pojetí zdůraznil L. Robbins v roce 1932, když definoval ekonomii jako vědu o lidské činnosti, pokud se tato činnost utváří jako volba, jinými slovy, ekonomie zkoumá lidské chování jako poměr mezi cíli a vzácnými prostředky s alternativním použitím. Uvedená definice je obsahově shodná s těmi, které jsou i dnes užívány v nejrozšířenějších učebnicích a kterou využijeme i pro náš další výklad. Tedy: Ekonomie zkoumá, jak lidé a společnost rozhodují o využití vzácných zdrojů, které mají alternativní užití, za účelem výroby různých statků a služeb a jak jsou tyto komodity rozdělovány pro současnou i budoucí spotřebu mezi jednotlivé osoby a skupiny ve společnosti.

29


Toto pojetí předmětu ctily i oba základní směry ekonomického myšlení druhé poloviny 20. století, keynesiánství i soudobá ekonomie vycházející z neoklasicismu. Keynesiánství se začalo formovat ve druhé polovině 30. let. Jeho teoretickým východiskem se stalo dílo významného anglického ekonoma J. M. Keynese (1883 – 1946), především jeho hlavní práce "Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz", vydaná v roce 1936. Názory Keynese prodělávaly vývoj již v předchozích desetiletích a uvedená práce je završuje. Byla však také reakcí na hospodářskou krizi let 1929 – 1933 a její důsledky. Obsahově představuje jeho dílo průlom do neoklasicismu, proto někteří autoři charakterizují 40. léta jako keynesiánskou revoluci. Základní odlišnost Keynesova pojetí spočívala v makroekonomickém přístupu ke zkoumání hospodářských otázek. Keynes se také dokázal rozejít s postuláty, jejichž interpretace se v uplynulých desetiletích přežily (odmítl Sayův zákon trhů, koncepci výlučně dobrovolné nezaměstnanosti, odmítl dokonalost automatických regulátorů aj.), což mu umožnilo pohlédnout reálněji na mechanismus fungování trhu a hledat příčiny poruch. Dospěl k závěru, že hospodářský systém je sice schopen autoregulujícími silami nalézat rovnováhu, nicméně ocitá se v rovnováze při neúplném využití zdrojů. Zejména při nedostatečné úrovni zaměstnanosti. Podrobněji se seznámíme se základními souvislostmi přístupu Keynese a jeho pokračovatelů ve výkladu makroekonomie, nyní pouze konstatujme, že: ü logickým vyústěním jeho přístupu byl důraz na státní intervencionismus, ü Keynesovo dílo je možno považovat za pokus o teoretické zdůvodnění nutnosti státních zásahů směřujících k vyšší úrovni koupěschopné poptávky. Po druhé světové válce se keynesiánství stalo hlavním proudem ekonomického myšlení i vládnoucí hospodářskou doktrínou, pomocí níž byl v průběhu 50. - 60. let realizován dynamický rozvoj bez vážnějších cyklických výkyvů. Současně však proběhla hluboká diferenciace uvnitř směru. Vedoucí složkou se stalo neokeynesiánství, jehož vznik je spojen s průnikem keynesiánství do USA. Jedním z představitelů se stal P. A. Samuelson reprezentující tzv. neoklasickou syntézu spojující keynesiánství s neoklasickou teorií v závislosti na průběhu hospodářského cyklu (v období recese využívat keynesiánských doporučení, v období vzestupu ponechat prostor automatickému fungování tržního mechanismu). Syntéza v provedení J. R. Hickse znamenala skutečné spojení keynesiánských i neoklasických nástrojů a dostala se za hranice Keynesova systému. Na keynesiánské platformě se však formovali i odpůrci probíhající syntézy, proud označovaný jako postkeynesiánství. Nejdříve v Anglii (J.

30

Makroekonomie

Robinsonová, N. Kaldor, P. Sraffa), od 60. let se tento proud formoval i v USA (A. Leijonhufvud, R. Clower, A. S. Eichner aj.). Oba proudy spojilo odmítání dokonalosti automatických mechanismů samoregulace. Jejich pozice je však od poloviny 70. let slabá, bez možnosti uplatnit vliv na hospodářskou politiku. Je to důsledkem selhání keynesiánství, ke kterému došlo počátkem 70. let. Selhání keynesiánství je spjato s reálným poválečným vývojem a formami makroekonomické regulace, která se při ovlivňování cyklu pohybovala v jednoduchém schématu volby nástrojů pomocí nichž buď stimulovala úroveň zaměstnanosti (při současném růstu inflace), nebo snižovala inflaci (při rostoucí míře nezaměstnanosti). Se vstupem do 70. let se ve vyspělých tržních ekonomikách projevil souběh růstu nezaměstnanosti i cenového vzestupu (inflace). Zcela nestandardní situace, kterou neuměla keynesiánská teorie vysvětlit, ani keynesiánská hospodářská politika řešit. Výsledkem se stalo odmítnutí dosud užívaných přístupů v hospodářské politice, a tyto přístupy byly prohlášeny za příčinu stagflace (ztráta dynamiky výkonu a růst inflace). Jestliže stimulace poptávky byla východiskem keynesiánské doktríny, pak její důsledky se staly příčinou diskreditace a odmítnutí keynesiánských metod regulace. V období kritiky keynesiánství došlo k renesanci neoklasicismu, ovšem v podobě, která je dosti odlišná od neoklasicismu přelomu století. Proto se koncem 70. let hovoří o nástupu konservatismu v ekonomické teorii. Změna je doprovázena i renesancí liberálních tradic ekonomického myšlení, což ve svém důsledku znamená posílení důvěry v autoregulující tržní mechanismus. Všeobecným metodologickým východiskem neoklasického přístupu k analýze ekonomiky je hypotéza racionálního chování hospodářských subjektů, z nichž se každý snaží maximalizovat zisk (užitek) a jejich chování vyúsťuje do optimální alokace zdrojů a maximální efektivnosti výroby. Přístup zdůrazňující tržní síly jako nejdokonalejší nástroj dosažení rovnováhy ekonomiky. Nosnou ideou je hospodářský liberalismus, ale zde není možné provést jednoduché ztotožnění s hospodářským liberalismem 18. a 19. století. Soudobý konzervatismus neodmítá státní aktivitu v hospodářství, nebylo by to ani možné, neboť dnešní stát je sice specifickým, nicméně je tržním subjektem. Odmítá však přímé formy státní regulace a usiluje o minimalizaci nepřímých zásahů. Soudobý konservatismus je vnitřně diferencovaným proudem. Nejvýznamnější a nejpropracovanější složkou je chicagská varianta monetarismu, dále ekonomie strany nabídky a v současnosti především nová klasická makroekonomie. ü Monetarismus je spojen především se jménem Miltona Friedmana (1912) a intenzivně se rozvíjel již od roku 1956. Od počátku se orientuje na

31


zdůraznění peněžní a bankovní stránky fungování ekonomiky a z těchto pozic podává doporučení hospodářské politice. Pozice monetarismu se výrazně posílily na počátku 70.let, kdy nejen prohlásil inflaci za nejvážnější problém sužující vyspělé ekonomiky, ale současně nabídl logické a jednoduché řešení. Inflace je chápána jako čistě peněžní jev vyvolaný nadbytečnou nabídkou peněz, a proto je třeba omezit tempo růstu jejich nabídky tak, aby odpovídalo tempu růstu poptávky po penězích (roční růst 3 – 5 %). Za základní předpoklad fungování tržního systému je považováno uchování osobní, politické a také ekonomické svobody, která spočívá v možnosti volné výměny všech statků prostřednictvím trhu (včetně práce). Důležitou stránkou ekonomické svobody je i svoboda použití důchodu dle vlastního uvážení. Z tohoto pohledu je volná soutěž prostředím zaručujícím svobodu, zatímco státní zásahy (daně, restrikce aj.) mají charakter omezení svobody. V centru pozornosti monetaristů je peněžní teorie a peněžní politika, stejně jako kritika všech forem státních zásahů keynesiánské hospodářské politiky. Pokud jde o vztah monetaristů ke státním zásahům, vycházejí především z pochybnosti, zda mohou vůbec vlády dosáhnout různorodých cílů (tzv. magické n-úhelníky) hospodářské politiky a uskutečňovat anticyklickou politiku. Doporučují sledování a ovlivňování jediné veličiny a tou je peněžní masa v ekonomice a tempo jejího růstu. ü Nová klasická makroekonomie je někdy také označována jako monetarismus II, neboť na monetarismus velmi úzce navázala. Nejvýznamnějšími představiteli jsou R. E. Lucas, T. J. Sargent a R. J. Barro. Vystupují ještě ostřeji proti keynesiánství a státním zásahům do ekonomiky. Jejich východiskem se stala hypotéza racionálních očekávání. Očekávání a jejich význam pro rozhodovací procesy hospodářských subjektů mají v ekonomii dlouhou tradici (očekávání jsou předpovědi budoucích hodnot ekonomických proměnných, závažné pro současná rozhodnutí). Představitelé teorie racionálních očekávání zdůrazňují právě slovo racionální. Vychází z představy zcela rozumného reagování subjektů na změny hospodářské situace. Takové chování, není-li negativně ovlivňováno rušivými momenty (např. státní zásahy), je zárukou stability ekonomiky. Současně zdůrazňují, že hospodářský subjekt, má-li k dispozici odpovídající informace, neudělá tutéž chybu dvakrát, nereaguje stejně na analogické situace. Subjekt dělá chyby náhodné, nikoliv systematické. Tržní subjekty registrují tržní signály, shromažďují informace (včetně teoretických) a s těmito poznatky vstupují na trh. Předpokládá se, že každý subjekt má možnost získat stejně kvalitní informace. Jestliže vláda není schopna získávat informace kvalitnější, neexistuje opodstat32

Makroekonomie

nění pro státní zásahy. Není důvod se domnívat, že by státní zásahy mohly pozitivně ovlivnit vývoj ekonomiky. ü Ekonomie strany nabídky se stala na počátku 80. let spolu s monetarismem teoretickým východiskem tzv. reaganomiky. S monetarismem ji úzce spojuje celá řada myšlenek, včetně společných doporučení k omezení role státu v hospodářství. Monetarismus doplňuje tím, že se soustřeďuje na jinou složku peněžní stránky ekonomiky, na daňový systém. Právě s ním spojuje příčiny inflace 70. let. Odtud vychází i její kritika keynesiánství, kterou rozvíjí i tvrzením, že podněty k oživování a růstu ekonomiky musí vycházet ze strany nabídky. Základem argumentace je tzv. Lafferova křivka (dále také LC), ilustrující všeobecně poznanou pravdu, že maximální příjmy státního rozpočtu – daňový výnos (dále také tr) a míra zdanění (dále také rt) nesouvisí přímo úměrně. Tedy, že maximalizovat příjem není možné růstem zdanění bez omezení. Od určité výše zdanění se příjmová křivka zalamuje a státní příjem z daní klesá. V tom se shodují všichni hlavní představitelé, např. A. B. Laffer, G. Gilder, J. Kemp. Znamená to, že tentýž výnos je možno dosáhnout při různých mírách zdanění, ale není lhostejné, která ze sazeb bude zvolena. Pokud je sazba na úrovni odpovídající vzestupné fázi křivky, nepůsobí v ekonomice jako faktor proti ekonomické aktivitě. Jestliže se pohybuje v tzv. zakázané zóně, je výše daňové sazby faktorem utlumujícím aktivitu (možným důsledkem je i vznik podzemní ekonomiky). Hospodářská politika musí sledovat vytváření podnětů k podnikání, čímž se ovlivňují i takové veličiny, jako míra zaměstnanosti či inflace.

33


Obrázek č. 2-1 – Lafferova křivka tr

A

trmax

B

tr1

B´

zakázaná zóna

LC

trmin 0%

rt20,0%

rtA

rt90,4% 100% rt

2.4. Metody ekonomie Již ze stručného nastínění alespoň hlavních směrů vývoje ekonomického myšlení je zřejmé, že i při jednotě pojetí předmětu jsou možné dva odlišné přístupy, na jejichž základě rozlišujeme ekonomii pozitivní a normativní. Pozitivní ekonomie se soustřeďuje na popisnou stránku hospodářství. Zjišťuje fakta (jak se změnil výkon ekonomiky, jaká je struktura výdajů domácností, jak souvisí růst mezd a výše cenové hladiny atd.). Zajímají ji výroky schopné verifikace, popisuje hospodářství jaké je, a jaké zákonitosti v něm působí. Normativní ekonomie zkoumá pochopitelně také hospodářství a jeho podobu. Vedle popisu a konstatování však obsahuje i hodnotové soudy. Zpravidla v podobě srovnání s nějakou modelovou konstrukcí představující významnou hodnotovou složku. Např. nekonstatuje pouze jaká je úroveň nezaměstnanosti a její struktura, ale klade si otázky, zda je uspokojivá, či co učinit pro její zlepšení. Normativní ekonomie vychází při analýze hospodářství ze zkoumání hospodářské reality, ta se však stává pouze východiskem hodnotových soudů zahrnujících i otázky etické a sociální. Na základě hodnotových soudů propracovává konstrukci zdokonalení ekonomického systému a vypracovává příslušná doporučení. Diferenciace v soudobé ekonomii je spojena především

34

Makroekonomie

s názory náležejícími do výlučně normativní oblasti. Mikroekonomická teorie trhu a cen je spíše tím, co jednotlivé proudy spojuje, makroekonomické otázky (zejména peněžní problematika) naopak tím, v čem se odlišují. Již jsme se také seznámili se dvěma rovinami zkoumání, které je sice možno od sebe oddělit, nicméně k pochopení ekonomie je třeba zvládnout obě roviny a poznatky propojovat. Jsou to mikroekonomie a makroekonomie. Mikroekonomie se soustřeďuje na analýzu chování jednotlivých subjektů (jednotlivců, firem, domácností). K otázkám, které budeme řešit v mikroúrovni patří např. čím je motivován spotřebitel na trhu výrobků a služeb, jak se utváří cena na trhu určitého výrobku, jak se rozhoduje firma, chce - li maximalizovat zisk, jak funguje trh dokonalé konkurence atd. Makroekonomie zkoumá chování ekonomiky jako celku. Makroekonomickými otázkami je měření hrubého národního produktu, zaměstnanost, inflace, peníze, hospodářská politika státu aj. Vývoj ekonomie probíhá převážně evoluční cestou, ale nikoliv nepřetržitou. Jestliže se vrátíme k předchozím subkapitolám zjistíme, že s myšlenkou evolučního zdokonalování nevystačíme. Evoluci můžeme snadno vystopovat v jednotlivých směrech, které jsou propracovávány jako teoretické systémy. Posun ekonomického myšlení (i ekonomické vědy) se uskutečňuje i záměnou, nahrazením jednoho směru jiným směrem. Tím se mění i způsob řešení zkoumaných otázek. Mění se paradigma, tzn. daný přístup a soustava poznatků využívaných ve vědecké analýze hlavního proudu. V příslušném časovém období jsou tyto přístupy a poznatky zpřístupňovány v učebnicích a z pozice přijatého paradigmatu se teorie snaží odhalovat a analyzovat problémy hospodářství. Přitom se může setkat s případy, které jsou z těchto pozic nevysvětlitelné. Právě existence takových anomálií vede k hledání nových přístupů, na jejichž základě vzniká nové paradigma a jeho stoupenci odmítnou paradigma hlavního proudu. Vyústěním může být i nahrazení původního paradigmatu, což se odehrálo v průběhu 70. let, kdy neokeynesiánské paradigma bylo zpochybněno a nahrazeno paradigmatem monetaristickým. Záměna se uskutečnila po kontroverzi, ve které nové paradigma prokázalo větší schopnost vysvětlení změn, které se odehrály. Nové paradigma se může prosadit jen tehdy, je - li schopno účinněji vypovídat o aktuálních problémech doby. Přitom může obsahovat i prvky předchozího paradigmatu, případně může představovat "návrat" k prvkům a přístupům paradigmat považovaných dříve již za překonané. Jako každá věda i ekonomie používá ke zkoumání svého předmětu škálu metod, které u jednotlivých směrů nemusí být a nejsou využívány ve stejných proporcích, nebo jsou dokonce určité metody zásadně odmítány (např. historická škola odmítající metodu abstrakce a preferující tzv. historickou metodu. Na

35


druhé straně historický přístup k analýze hospodářského systému nepoužívala anglická klasická škola atd.). V ekonomii zaujímá klíčové postavení metoda abstrakce. Je to dáno tím, že ekonomie usiluje o objasnění zákonitostí ekonomických jevů a procesů, a právě abstrakce umožňuje vydělit z mnohotvaré hospodářské reality její podstatné stránky. Umožňuje nalézt to, na základě čehož můžeme provádět srovnání. Od abstrakce se odvíjí i možnost uplatnění zobecnění. Další nezastupitelnou metodou je analýza umožňující myšlenkové dělení celku na jednotlivé části. Poznáním částí se vytvářejí předpoklady pro dokonalejší pochopení a poznání fungování složitého celku. Tento celistvý pohled se opírá o využití metody syntézy. Při užití těchto metod se můžeme setkat s jedním typickým omylem tzv. klamem z kompozice. Spočívá v tom, že to co je poznáno jako pravdivé a charakteristické pro část, se mechanicky prohlásí za pravdivé a charakteristické i pro celek. Co však platí pro část, nemusí pro celek platit. Charakteristická vlastnost části se nemusí na úrovni celku projevovat. Své nezastupitelné místo v ekonomii má i indukce (spočívající v postupu od jednotlivého jevu k obecným poznatkům), stejně jako dedukce, představující myšlenkový proces, ve kterém z určitých předpokladů logicky vyvozujeme závěr. Právě otázka předpokladů patří v ekonomii k diskutovaným problémům a způsobila řadu omylů a nesprávných soudů. Je to dáno tím, že ekonomie nemá možnost využívat metodu experimentu, která v některých jiných vědách má klíčové postavení. Experiment má opodstatnění, jestliže s výjimkou zkoumaného jevu vše můžeme uchovat neměnné. A to v hospodářství není možno zabezpečit. Proto je nutno v ekonomii dodržovat zásadu usuzování o ekonomických procesech při neměnných ostatních podmínkách (ceteris paribus - „za jinak stejných okolností“), ale současně dbát důsledně na to, že poznatek má plně vypovídací schopnost jen za těchto podmínek. Důležitou roli v metodologii ekonomie hraje faktor času. I na základě tohoto rozměru můžeme provádět diferenciaci ekonomických teorií. Některé faktor času neuvažují (statické), jiné zkoumají procesy v čase (dynamické, např. teorie růstu). Zcela výjimečné místo v ekonomii má rozlišování dopadů ekonomických procesů či zásahů do nich z hlediska krátkodobého a dlouhodobého. Celá řada kontroverzí minulosti i současnosti (včetně diskusí o transformačním procesu české ekonomiky) probíhá v podobě, kdy se sice hovoří 36

Makroekonomie

o stejném problému, ale v různých časových horizontech. Ale krátkodobé efekty a dlouhodobé efekty nejen že nemusí, ale v tržním prostředí zpravidla nejsou totožné. S těmito souvislostmi budeme mnohokrát pracovat v dalším textu (např. výrazný cenový vzestup z hlediska krátkodobého neznamená, že je trvalým znakem systému a platí či trvá dlouhodobě. Naopak, vzestup uvede do chodu síly působící opačným směrem, které stimulující cenový pokles). Ekonom by měl umět rozlišovat tyto dvě dimenze a v úvahách a řešeních je také dodržovat, neboť jsou předpokladem porozumění tržnímu prostředí a jeho mechanismům. K otázce času je třeba učinit ještě jednu poznámku dotýkající se příčinných souvislostí. Jedná se o tzv. post hoc klam. Hospodářské procesy probíhají v čase a jestliže platí, že jev A proběhl dříve než jev B, nemusí to znamenat, že jev A je příčinou jevu B. Zaměňování časové souslednosti hospodářských jevů za jejich příčinné vztahy patří k omylům, kterých se lidé často dopouštějí. Všeobecně platí, že používání metod musí být vyvážené. Jednotlivé metody nejsou univerzální ani zastupitelné. Jejich přednosti (zejména v delším období) se mohou projevit pouze tehdy, je-li ke zkoumání jevu použito adekvátní metody a je-li výsledek správně interpretován. I ekonomie má své zákony, které jsou výsledkem poznávacích procesů. Tyto zákony vyjadřují obecné tendence prosazující se v neustále se proměňujícím hospodářském prostředí, pokud jsou nastoleny podmínky, za nichž se souvislost prosazuje. I v případě ekonomických zákonů platí, že nezbytnou součástí osvojení poznatku je znalost předpokladů, při kterých byl zákon odvozen. Při výkladu ekonomické teorie budeme využívat i grafů, které budou ilustrovat vztah mezi proměnnými. Pomocí grafů se pochopení souvislostí může stát srozumitelnější, ale musíme upozornit i nato, že na druhé straně mohou grafy svádět ke zjednodušeným interpretacím. To není jejich posláním. V grafických vyjádřeních budeme využívat hladkých křivek, k jejichž zobrazení využijeme několika bodů. Např. v předchozí kapitole jsme pracovali s křivkou vyjadřující hranici výrobních možností (viz obrázek č. 2-2).

Obrázek č. 2-2 – H ranice výrobních možností

37


statek y

25 24 22,5

A

B C D

20

E

15

PPF F

1

2

3

4

5 statek x

Každý z bodů A, B, C, D, E a F vyjadřuje výstup při maximálním využití dostupných zdrojů. Spojitá křivka je zobrazením všech maximálně dostupných výkonů. Velmi často jsou využívána grafická vyjádření závislosti proměnné na čase. Např. změny výkonu ekonomiky, změny množství peněz v čase. V tomto případě se nám otevírá možnost ilustrace vzájemných souvislostí mezi oběma proměnnými, jak ukazuje následující obrázek č. 2-3, na kterém je zachycena jedná ze základních souvislostí národní ekonomiky, vztah mezi vývozem ze země a dovozem. Právě u grafů ilustrujících průběh procesů v čase se můžeme často setkat s rizikem interpretace, na které jsme v předešlém výkladu upozornili. Poměrně snadno se dají z grafu identifikovat časové souslednosti mezi zobrazenými procesy např. skutečnost, že pokles hodnoty jednoho ukazatele časově předchází poklesu či růstu hodnoty jiného ukazatele. Důsledkem může být nesprávné prohlášení změn jednoho jevu za příčinu změn jiného jevu.

Obrázek č. 2-3 – Vývoz, dovoz a saldo zahraničního obchodu České republiky v letech 1990-2001 (mld. CZK, s.c. = 1995)

38

Makroekonomie

1600,0

1400,0

1200,0

mld. CZK (s. c. = 1995)

1000,0

800,0

600,0

400,0

200,0

0,0

-200,0 1990

1991

1992

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

roky vývoz

dovoz

saldo zahraničního obchodu

Nejčastější grafické vyjádření, které budeme v ekonomii využívat bude zobrazení trhů pomocí nabídkové křivky (S) a poptávkové křivky (D). Jedná se o funkční závislosti mezi dvěma proměnnými, v tomto případě množstvím produkce a její cenou. Důležitou vlastností křivek je jejich sklon, který představuje změnu ke které dochází u jedné proměnné, jestliže se druhá proměnná změnila. Udává, o kolik se změní závisle proměnná při změně nezávisle proměnné o jednotku. Bude-li funkce zobrazena přímkou, je její sklon veličinou konstantní. Sklon vyjadřuje, zda jsou veličiny přímo či nepřímo úměrné. V prvním případě se jedná o nepřímou úměru, kdy proměnné se mění opačným směrem (x roste, y klesá). Ve druhém případě se jedná o přímou úměru. Pokud a a b představují jednotkové změny x, pak v obou případech je sklon roven s. Neměli bychom zaměňovat sklon se strmostí křivky či přímky v grafickém zobrazení. Strmost je závislá na měřítku zvoleném na jednotlivých osách. Jak jsme již uvedli, zabývá se mikroekonomie analýzou chování subjektů hospodářství. Proto právě ekonomická interpretace sklonu (či naopak to, co z ekonomického dění je sklonem vyjádřeno) představuje zpravidla klíčové souvislosti mikroekonomie. Většina funkčních vztahů bude vyjádřena křivkami, jejichž sklon bude v jednotlivých částech různý. V závislosti na tom, jaké aspekty jsou posuzovány, budeme rozlišovat mezi sklonem křivky měřeným na oblouku nebo sklonem křivky v bodě. Obrázek č. 2-4 – Sklon přímky

39


a) přímka vyjadřující nepřímou úměru proměnných

y

b) přímka vyjadřující přímou úměru proměnných

y

sklon = s/a

sklon = s/b

sklon = -5

sklon = 5

25

25

a=1

15

15 s = -5

II.

s=5

II.

10

10

b=1

I.

I.

139° 41°

1

2

3

5

4

x

1

2

3

5

4

x

Sklon křivky na oblouku (průměrný sklon oblouku) můžeme ilustrovat následujícím obrázkem č. 2-5, na němž pomocí bodů B a C vyznačme oblouk. Sklon křivky na oblouku získáme doplněním na pravoúhlý trojúhelník BCD, kde sklon je poměr CD/BD. Obrázek č. 2-5 – Sklon křivky na oblouku y

sklon = CD/BD sklon = 4,64

25 C

19,64

Dy =

II.

4,64

B

15

Dx

=1

D

I.

1

2

3

4

5

x

Sklon křivky v bodě řešíme pomocí tečny v daném bodě a je vyjádřen sklonem této tečny (viz obrázek č. 2-6).

40

Makroekonomie

Křivky jsou zobrazením funkčních závislostí mezi proměnnými, kde změně jedné veličiny odpovídá změna druhé veličiny (je-li sklon definován a jeli různý od nuly). Jestliže změna jedné proměnné je vyvolána změnou druhé proměnné, dochází k posunu po křivce. Vedle těchto změn budeme mít co do činění i s posuny křivek. Posun křivky bude vyjádřením změn jiných faktorů, než těch, jejichž rozměr je zachycen na osách. Pokud se jedná o průběh křivek, budeme v některých souvislostech přísně zohledňovat nejen, je-li křivka rostoucí či klesající, ale také, zda roste či klesá nad tečnou či pod tečnou. Tato souvislost však nebude vždy významná a pro zjednodušení budeme v takových případech průběh ilustrovat přímkou. Obrázek č. 2-6 – Sklon křivky v bodě y

sklon = CD/BD sklon = 5,48

25 C

20,48

s = 5,48 B

15

a=1

1

2

D

3

4

5

x

Máme-li funkci y = f(x), pak derivace y podle x měří přírůstek y při jednotkové změně x a její kladné či záporné hodnoty vypovídají o průběhu funkce. Poznámka č. 2-1 Zjednodušené zobrazení znamená abstrakci od znaménka druhé derivace p říslušné funkce. Obrázek č. 2-7 – Znázornění průběhu funkcí

41

x y = f(x)

y´ > 0

y´´ = 0

y = f(x)

x

y y´´ > 0

y´ > 0

x y = f(x)

y´ > 0

y´´ < 0

y

y

y´ < 0

x

y

y = f(x) y = f(x)

y´ < 0

y´´ > 0

y y´´ < 0

x

y

y = f(x)

y´ < 0

y´´ = 0

x


Objasněte následující pojmy: hospodářský liberalismus merkantilismus neviditelná ruka trhu klasická škola politické ekonomie neoklasická ekonomie ceteris paribus 42

keynesiánství konzervativní ekonomie pozitivní ekonomie normativní ekonomie předmět ekonomie mikroekonomie

Makroekonomie

vzácnost v ekonomii abstrakce analýza a syntéza

makroekonomie metody ekonomie experiment

Odpovězte: 1. Rozhodněte, zda výrok je pozitivní či normativní: c) Míra inflace dosáhla v roce 2002 v ČR hodnoty 4,5% d) Míra nezaměstnanosti nesmí překročit 8% e) Podnikání za účelem zisku je nežádoucí f) Ceny energií se zvýšily o 18,2% 2. Vysvětlete čím se odlišuje mikroekonomie od makroekonomie a co je spojuje. 3. Pokuste se vyjádřit, čím se odlišují důsledky toho, zda souvislost je vyjádřitelná křivkou rostoucí nad tečnou nebo pod tečnou. 4. Vysvětlete proč je rozlišováno mezi intenzitou a produktivitou práce. 5. Vysvětlete proč klade ekonomie důraz na problém vzácnosti zdrojů. 6. Proč je vznik ekonomie jako vědy spojován s klasickou školou politické ekonomie? 7. Uveďte charakteristické znaky neoklasické ekonomie. 8. Čím ovlivnil Keynes vývoj ekonomie 20. století? 9. K čemu je využíván předpoklad ceteris paribus?

43

Všeobecná rovnováha

3. Mechanismus hospodářské koordinace 3.1. Nutnost koordinace Koordinace systému (celku) se definuje jako uvedení jednotlivých částí celku do souladu. Hospodářství jako celek se musí vyznačovat stejně účelným chováním, jako každý jednotlivý ekonomický subjekt. Hospodářství je soustava vytvořená lidmi a založená na jejich aktivitě. Má přesně definované poslání, které je odvozeno od nutnosti vytvářet statky k uspokojování potřeb. Má-li být účelu dosaženo, je nezbytné, aby existoval a působil mechanismus usměrňující fungování hospodářství tak, aby ze zdrojů, které jsou k dispozici, byly vytvářeny předpoklady pro uspokojování potřeb současných i budoucích. Již v předchozím textu jsme měli možnost seznámit se s faktory vyvolávajícími potřebu a nutnost koordinace. Např.: ü

vzácnost zdrojů

ü

omezený výstup

ü

rostoucí potřeby

ü

dělba práce a doprovázející ji kooperace.

Tyto i jiné faktory způsobují, že není lhostejno, jakým způsobem jsou využívány omezené zdroje. Již jsme se zmínili o konfliktu mezi člověkem - výrobcem a člověkem spotřebitelem. Tento konflikt je neřešitelný pro člověka jako jednotlivce, izolovaný subjekt. Člověk musí vyrábět pro jiné, aby mohl spotřebovávat produkci jiných. V samotných základech hospodářské aktivity jsou přítomny faktory vynucující si interakci ekonomických subjektů. Obecně platí, že hospodářský rozvoj je doprovázen neustálým zvyšováním nároků na rozsah a kvalitu interakce mezi jednotlivými částmi celku. V ekonomické teorii sice často sledujeme činnost jednotlivých subjektů, analyzujeme její zákonitosti (hledisko mikroekonomické), ale její smysl se realizuje až prostřednictvím vztahů k jiným subjektům. Síť vzájemného propojování ekonomických subjektů můžeme sledovat v různých rovinách (např. místní, národní, mezinárodní). Abychom správně chápali makroekonomický kontext mikroekonomické analýzy, budeme se v této kapitole zkoumanou problematikou zabývat na úrovni národního hospodářství jako celku.

44

Makroekonomie

Mechanismus ovládající hospodářství – hospodářský mechanismus, musí dávat zřetelnou odpověď na otázky co, jak a pro koho vyrábět. To je posláním a obsahem hospodářského mechanismu. Tímto způsobem můžeme také zadefinovat první funkci, kterou plní: Hospodářský mechanismus zabezpečuje usměrnění zdrojů vzhledem k potřebám. Usměrnění zdrojů vzhledem k potřebám neznamená pouze zabezpečení přeměny omezených zdrojů ve statky, tedy vytvoření předpokladů pro uspokojování potřeb. Potřeby společnosti přesahují možnosti jejich uspokojování vytvářenými statky. Potřeby jsou různě naléhavé a usměrňování zdrojů vzhledem k potřebám nutně zahrnuje požadavek, aby omezené zdroje byly přednostně využívány k tvorbě statků podle naléhavosti potřeb. Základní funkci hospodářského mechanismu a jeho postavení v hospodářství můžeme zobrazit následovně: Obrázek č. 3-1 – Vztah zdrojů a potřeb

hospodářský zdroje

statky

potřeby

mechanismus

Vzhledem k tomu, že společnost neustále řeší problém, jak zabezpečit z omezených zdrojů požadovanou a rostoucí úroveň spotřeby, je žádoucí, aby hospodářský mechanismus plnil i druhou funkci: Hospodářský mechanismus musí nutit výrobce k efektivnímu chování, tedy hledání způsobů, jak z omezených zdrojů dosáhnout vyššího výkonu. Budeme-li zkoumat co bylo a je základem organizace hospodářského života, tedy, na čem může být fungování hospodářského mechanismu založeno, zjistíme, že jsou tři základní principy, které v historickém vývoji vtiskovaly charakter organizaci hospodářství. Alespoň jeden z těchto principů nalezneme v základu mechanismu vždy, ale zpravidla zjistíme, že v konkrétních ekonomických poměrech se jedná o jejich kombinaci. S tím je nebo může být spojena řada nedorozumění i závažných omylů, a proto se v této kapitole pokusíme dát alespoň základní odpověď na jejich vzájemný vztah. ü Tradice byla určujícím principem po rozhodující časové období vývoje společnosti a hospodářství, nejen v období primitivní pospolitosti. Klíčovou roli hrála ještě před několika málo stoletími (do průmyslové revoluce). Způsob výroby přecházel z generace na generaci a každá další především

45


uchovávala to, co jí předchozí zanechala. Pomalé tempo pokroku ve výrobě se projevovalo zachováním tradičních výrobních postupů a tradice určovala, jak bude hospodářský systém fungovat. Svoji roli sehrává v řadě oblastí i dnes, významný vliv má např. v ekonomikách méně rozvinutých zemí. ü Příkaz je princip, pomocí něhož je základní otázka řešena do jisté míry v každém systému. V prvobytné pospolitosti to bylo rozhodnutí rady starších (mohlo vycházet z tradice, fyzicky zdatní byli určeni k lovu a méně zdatní se zabývali sběrem, ale rozhodnutí se realizovalo formou příkazu). Příkaz plnil nezastupitelnou roli v ekonomikách otrokářských i na feudálních panstvích. Nejrozsáhlejšího uplatnění nalezl princip příkazu v centrálně plánovaných ekonomikách 20. století. Rozdílné mohou být i způsoby, kterými se princip příkazu realizuje. V demokratické společnosti se zpravidla jeho použití opírá o stanovisko většiny. V totalitních systémech může vyjadřovat stanoviska a zájmy úzce omezeného okruhu osob. ü Cenový (tržní) systém je mezi těmito principy jednoznačně nejsložitější. Historicky se prosazuje později, ale v moderních ekonomikách plní nezastupitelnou hlavní roli, a proto se jeho rozboru budeme věnovat v následujících kapitolách. Jeho všestranná analýza tvoří jádro moderní ekonomické teorie. 3.2. Základní způsoby koordinace hospodářství V průběhu 20. století se v národních hospodářstvích rozvíjely vedle sebe dva způsoby koordinace. V základu jednoho způsobu je princip příkazu, druhý způsob se opírá o určující roli cenového systému. I když jsme v předchozí subkapitole upozornili na možnost vzájemného prolínání a doplňování principů organizace hospodářských poměrů, jsou tyto systémy koordinace na úrovni národních hospodářství jako celku protichůdné a vzájemně nepropojitelné. Je to dáno reálnými podmínkami jejich existence a předpoklady jejich fungování. Protože se o těchto otázkách vedou diskuse a spory, objasněme si základní souvislosti našeho stanoviska. Národohospodářský systém koordinace založený na příkazu předpokládá a ve skutečnosti také má, podobu centrálně koordinované ekonomiky s přísně vertikální strukturou, po níž se koordinace uskutečňuje. Hospodářství opírající se o cenový systém je založeno na koordinaci, jejímž základem jsou horizontální vazby. Existence obou systémů je současně výrazem teoreticky protichůdných přístupů k základnímu ekonomickému problému, tzn., jak ze zdrojů, kterými společnost disponuje, dosáhnout optimálního produktu vzhledem k potřebám. Pojetí problému bylo silně ovlivněno konkrétními hospodářskými podmínkami, v nichž se vyvíjela národní hospodářství i ekonomická teorie. Základem cenové

46

Makroekonomie

koordinace je trh a jeho existence je spjata s předpokladem suverenity tržního subjektu rozhodovat o svém chování. Taková suverenita předpokládá, že tržní subjekt je suverénním vlastníkem toho, s čím vstupuje na trh. Garantem suverenity je soukromé vlastnictví, kterému v tomto smyslu věnovali pozornost antičtí myslitelé. Máme zde na mysli vlastnictví v ekonomickém smyslu. Co do ekonomického obsahu je vlastnictví chápáno jako úplná vláda nad zdroji a statky, která se naplňuje v hospodářské činnosti. Soukromé vlastnictví se realizuje v rámci existujících omezení, např. právních či ekonomických. Tedy, nesmí být porušeny právní normy upravující podmínky hospodaření. Ekonomické omezení je spojeno především s předpokladem účelnosti používání. Jedna z rovin, ve kterých se projevuje protichůdnost přístupů k otázce koordinace hospodářství souvisí se skutečností, že centrálně plánované ekonomiky byly rozvíjeny jako forma překonávající nedostatky a poruchy fungování, tedy koordinace tržních systémů. Přitom sehrálo roli to, že v ekonomické teorii se od počátku průmyslové revoluce odrážely některé doprovodné jevy fungování tržního systému jako jeho poruchy či selhávání. V těchto kritikách byla zpravidla obsažena idea, že hospodářské poměry je možno uspořádat lepším, spravedlivějším způsobem, který byl nezřídka automaticky spojován s vyšší efektivností. Lišily se pouze způsoby argumentace. Na nejrůznější formy kritiky tržního systému tak navázalo myšlenkové schéma dotýkající se samotného způsobu koordinace. Jednalo se především o problém, zda rozhodování subjektu vycházející z očekávání a způsob jeho chování je vzhledem k podmínkám, ve kterých se uskutečňuje, automaticky faktorem vyúsťujícím do optimalizace hospodářství jako celku. Již na počátku 20. století se ekonomická teorie vzdala zjednodušeného vnímáni trhů a dospěla k závěru, že se tržní systém jako celek optimalizuje cestou zpětných kroků, které směrují systém k rovnováze (optimu). To znamená, že v jednotlivém okamžiku nemusí být využívání zdrojů optimální vzhledem k potřebám, ale na druhé straně systém vykazuje tendenci k optimalizaci. Tržně orientovaná ekonomická teorie vidí v tomto hlavní nepřekonatelnou přednost tržního hospodářství. Teorie centrálně plánované ekonomiky vycházely vždy z předpokladu možnosti dosažení optima "předem", tzn. z předpokladu, že již při rozhodování o využití zdrojů je možno plně respektovat potřeby, jejich škálu a preference. Takový přístup nutně předpokládá centralizaci rozhodovací pravomoci, tím nutně omezování až likvidaci vlastnické suverenity těch, kteří disponují zdroji nebo je využívají. Ekonomický základ obou systémů se tak nutně rozchází v samém východisku - uspořádání vlastnických poměrů. V ekonomické teorii i v učebnicích ekonomie jednoznačně převládá klasifikace moderních reálných ekonomik jako ekonomik smíšených. Soustav založených na koexistenci a doplňování systému cenové i příkazové koordinace.

47


Vzhledem k dalšímu výkladu zde musíme učinit přesnější chápání uvedeného pojmu.

poznámky nezbytné pro

1. Již v předchozím textu bylo zdůrazněno, že koexistence různých principů koordinace je možná a reálně existuje. Roli příkazu v tržní ekonomice bude věnována pozornost v dalších kapitolách a zejména při výkladu makroekonomie. Jestliže používáme uvedených označení ekonomik, máme na mysli, že dominujícím principem je cenový systém (u tržní ekonomiky) nebo princip příkazu (centrálně plánovaná ekonomika). 2. Systém centrální koordinace ekonomiky zde budeme redukovat na nejtypičtější příklad, tj. centrálně plánovanou ekonomiku a budeme jím rozumět způsob organizace a fungování národních hospodářství tzv. socialistických zemí. Tento způsob byl dominující i v poválečné československé ekonomice v 50. až 80. letech. 3. Termín smíšená ekonomika je používán v obecné ekonomii ke zdůraznění toho, že reálné hospodářství současnosti není ani čistě tržní ani čistě plánované (příkazové). Tedy, že v moderních ekonomikách se o zdrojích rozhoduje na základě cenového systému, ale o určitých zdrojích prostřednictvím jiného mechanismu. 4. V žádném případě by neměl být pojem vnímán jako možnost současného rozhodování o týchž zdrojích oběma způsoby, tedy splývání a prorůstání odlišných principů do jediného, všezahrnujícího. 3.3. Centrálně plánovaná ekonomika Dominantní pozici v hospodářském mechanismu centrálně plánované ekonomiky zaujímá centrální plán, jehož funkcí je odpovědět na otázky, před kterými stojí každá ekonomika: co, jak a pro koho vyrábět. Tím se plán stává nástrojem alokace zdrojů i rozdělování vytvořeného produktu. Takový systém, má - li vůbec fungovat, předpokládá a vyžaduje splnění určitých podmínek: a) organizační struktura musí být přizpůsobena tomu, aby ekonomické centrum mohlo přijímat rozhodnutí, která budou závazná pro podřízené články řízení. To je podmíněno úpravou vlastnických poměrů. b) ekonomických základem se stává státní forma vlastnictví, kdy stát vystupuje jako vlastník kapitálových statků. Přitom nemusí jít o veškeré kapitálové statky a státní forma vlastnictví nemusí být jediná. Zpravidla je doplňována družstevní formou vlastnictví, které může být formálně přiznána i rovnoprávnost. Fakticky se však dostává do podřízenosti státní formě prostřednictvím začlenění do mechanismu centrálního závazného plánování. I

48

Makroekonomie

u této formy jsou vlastnické kompetence silně omezeny až likvidovány. Soukromé vlastnictví (pokud existuje) je zpravidla zcela okrajovou formou. c) vztah centra a hospodářských jednotek (nikoliv subjektů v ekonomickém smyslu, neboť uspořádání vlastnických poměrů je staví do role vykonavatele příkazu bez možnosti rozhodování a volby) je zprostředkováván jedním či více mezičlánky. Jestliže jsme výše uvedli, že jedním z významných momentů zrodu tohoto systému koordinace byla snaha vyloučit předem neefektivní fungování hospodářství jako celku, musíme konstatovat, že tento cíl nebyl nikdy dosažen. Skutečnost, že systém nevykazoval ani dostatečnou tendenci ke zdokonalování, posunula reálnou existenci centrálně plánovaných ekonomik do roviny realizace utopického projektu. V čem spočívají ekonomické kořeny selhání tohoto způsobu koordinace? Uveďme alespoň nejzávažnější. Základem hospodářského rozvoje je racionální chování výrobců projevující se v trvalém úsilí o zdokonalování výrobních postupů. Způsob ekonomické realizace takového chování může mít v různých podmínkách různou formu (může to být cesta k výrobě většího množství statků, ke snižování nákladů na výrobu, ale i úspora času jako předpoklad seberealizace v jiné oblasti, nebo prostě maximalizace zisku atd.). Kdy a za jakých podmínek se racionální chování projevuje? Tehdy, je-li výrobce zainteresován na zdokonalování, když efekt takto získaný, poměřený obětí spojenou s jeho dosažením, naplňuje účel chování výrobce. A právě tyto vazby jsou v centrálně plánované ekonomice nejen narušeny, ale fakticky likvidovány. Výrobce (podnik) je v postavení podřízeném, je závislý na plnění plánu, který je mu zprostředkovaně uložen z ekonomického centra. Zainteresován je na splnění plánovaných ukazatelů. Plán se stává hlavním obsahem hospodářského mechanismu, přičemž se předpokládá, že: ü cíle, k jejichž naplnění obsah plánu směřuje, jsou vyjádřením potřeb společnosti ü plán je chápán jako nejdokonalejší postižení nejen potřeb, ale i výrobních možností ü jednotlivé podniky jsou zainteresovány na plnění a překračování plánu a tím je garantováno, že budou vyvíjet trvalou aktivitu ke zvyšování své výkonnosti ü předpoklady dalšího rozvoje jsou zabezpečeny tím, že stát jako vlastník centralizuje rozhodující část výkonů do svých fondů. Tyto výsledky jsou potom rozděleny podle potřeb rozvoje.

49


Každý z uvedených předpokladů se v historicky krátké době ukázal jako nereálný a vynutil si administrativní korekce. Na druhé straně samotný plán odmítnut nebyl, neboť by ve svých důsledcích znamenal uznání ekonomické neschůdnosti plánovité koordinace v podobě centrálně plánovitého řízení. Výchozí problém příkazové ekonomiky je totiž spjat se samotnou tvorbou plánu, s formulací cílů. Již v této rovině se plně prokazují nefungující informační toky. Formulace cílů (optimalizace využívání zdrojů vzhledem k potřebám) předpokládá schopnost centra postihnout potřeby. Skutečně kardinálním problémem se stalo, jak je zjistit. Vzhledem k tomu, že trh hraje v tomto systému pouze okrajovou roli a je navíc silně deformovaný (viz srovnání s následující subkapitolou) a jiná metoda použitelná v národohospodářském rámci poznána nebyla, ocitá se ekonomické centrum bez věrohodných informací o spotřebitelské poptávce. Výsledkem jsou opakující se deformace v podobě nežádané produkce na jedné straně a na druhé straně trvale nedostatková produkce. Jen zdánlivě jednodušší je situace v případě výrobní spotřeby, neboť se jedná o přidělování zdrojů na výrobu (může být nejen plánováno, ale podle plánu se i realizovat, pokud vytvořené zdroje odpovídají plánovanému záměru). Nicméně, z výše uvedeného je zřejmé, že každá výroba pro výrobu se musí v konečné fázi proměnit ve statky konečné spotřeby. Znovu se neidentifikovatelnost potřeb projevuje jako nepředvídatelný faktor. To vše je umocněno snahou centra vydávat za potřeby společnosti i to, co průkazně potřebám, případně jejich hierarchii, neodpovídá. Rovněž způsob tvorby plánu a podmínky ve kterých se realizuje, vyvolávají závažné disproporce mezi potřebami a jejich vyjádřením v plánu. Navíc však plán nepostihuje výrobní možnosti. Rozhodování se uskutečňuje na úrovni centra na základě nepřesných a často záměrně zkreslených informací o výrobních možnostech. Informace mohou poskytovat pouze podniky (informace o kapacitách, technologiích, rezervách, nákladech aj.). To znamená, že informace poskytuje ten, kdo je závislý na splnění úkolů stanovených plánem na základě poskytnutých informací. Jestliže podnik v informacích věrohodně popíše své možnosti, bude mu stanoven úkol na jejich hranici. Vystavuje se riziku postihu v případě nesplnění náročně stanoveného úkolu. To vše se odehrává v prostředí, ve kterém na sebe centrum převzalo spolu s rozhodovací pravomocí i odpovědnost za dosahování vyšší výkonnosti, tedy za rozvoj. Proto centrum podniky nutí k vyšší výkonnosti a vědomo si výše zmíněné nízké věrohodnosti, uchyluje se k administrativním opatřením a tlakům. Vytváří se klima, ve kterém je rozpis plánu na další období odvozován ze schématu: předchozí výkon + procentní přirážka růstu výkonu.Tím spíše je pro podnik nepřijatelné poskytovat věrohodné a pravdivé informace.

50

Makroekonomie

Pomocí daného množství kapitálových statků a používané technologie je možno vymezit optimum výkonu, za které se může podnik posunout jen změnou kapitálových statků či technologií. Administrativní rozpis tuto souvislost fakticky neakceptuje a podnik je dříve či později předurčen pro roli "neplniče" plánu a z toho plynoucích důsledků. Jeho rozvoj je spjat pouze s možností získání dodatečných zdrojů přídělem z centra. Jestliže však charakteristiku doplníme o to, že ztráty jsou kompenzovány z prostředků státního rozpočtu, je zřejmé, proč chování podniků ve státním vlastnictví postrádá iniciativu, podnikavost, motivaci a ekonomickou racionálnost. Skutečnost, že systém postrádal tendenci k pokroku, se snažilo ekonomické centrum kompenzovat "propracováváním" plánovaných úkolů. Proto byl vývoj centrálně plánovaných ekonomik charakteristický procesem neustále se opakujících reforem. Jejich společným znakem byl přechod od původně naturálně-věcného plánování (zejména od okamžiku, kdy ekonomiky narazily na bariéry extenzivního rozvoje, tzn. zapojování dodatečných volných zdrojů) ke snaze využívat hodnotových (tržních) ukazatelů plánu. S těmito reformami byly spojovány naděje na "oživování" systému, tedy očekávání, že bude vyšší zainteresovanost výrobců na růstu výroby a její kvality. Dílčí změny v mechanismu plánování však efekt nepřinesly, stejně jako úpravy v postavení podniků. Základní problém blokující rozvoj odstraněn nebyl, tím byla nezainteresovanost výrobců na jeho uskutečňování. Základem řešení by bylo jedině nastolení poměrů, ve kterých by výrobce nesl odpovědnost za svá rozhodnutí a důsledky z nich plynoucí. Podnikům však rozhodovací kompetence přiznány nebyly, neboť ty přísluší vlastníku (ten by je mohl delegovat). Uchován zůstal mechanismus zabezpečující, že z výkonu lepších se dotovala činnost slabších subjektů. Přerozdělovací procesy mají několik dimenzí, ale tato je ekonomicky nejméně vhodná (resp. zcela nevhodná), neboť preferuje neefektivní hospodaření, podporuje stagnaci. Působí proti rozvoji a stimuluje neekonomické jednání. V takovém klimatu objektivně nemohla nastat změna v chování podniků. Z hlediska teoretického i praktického zůstala neřešitelným problémem samotná vyšší úroveň využívání hodnotových (tržních) kategorií, které jsou úzce svázány s cenami a pomocí cen se vyjadřují. Ekonomická objektivita cen, které byly rovněž centrálně plánovány, byla výrazně porušena, mnohdy byla nulová. Právě v cenové oblasti se snad nejvýrazněji projevovala subjektivita rozhodování. Vedla skutečnosti, že cenový orgán neznal podmínky za kterých se vyrábí a v zájmu výrobce je vždy, aby cena byla vyšší (může-li prodat), se u cen projevovala celá řada tzv. „společenských preferencí“ prosazovaných politickými orgány. Jinými slovy, ekonomické reformy sice mohly usilovat o vytváření ekonomičtějšího prostředí, proklamovat intenzivnější používání tzv. ekonomických nástrojů řízení, nicméně skutečnost, že ceny ekonomický obsah

51


neměly, by vedla k zachování ekonomicky neefektivního prostředí v hospodářství. 3.4. Tržní hospodářství Tržní hospodářství je systém založený na horizontální koordinaci, ve kterém lidé tím, že kupují, vyjadřují co chtějí a co nechtějí. Jejich chování na trhu je zároveň pokynem pro výrobce co mají nebo nemají vyrábět. Je to systém, ve kterém jsou vztahy mezi jednotlivými subjekty zprostředkovány trhem a kde impulsy změn vycházejí od kupujících. Rozhodování je založeno na svobodné volbě suverénního subjektu trhu. Z možnosti volby vyplývá náročnost tržního prostředí, neboť subjekt také nese důsledky svých rozhodnutí. Suverenita subjektů a neustále se opakující možnost volby činí z tržního prostředí demokratický a liberální systém. S těmito znaky můžeme spojit ještě jeden - dokonalost, kterou rozumíme vlastnost, že tržní ekonomika umožňuje uskutečňovat volbu spojenou s užíváním omezených zdrojů nejdokonalejším ze známých způsobů. Nejedná se tedy o prostředí absolutně dokonalé, uvidíme, že vedle prokazatelně pozitivních vlastností má a může vykazovat i vlastnosti nežádoucí. Základem tržního hospodářství je trh a jeho niterným obsahem je tržní mechanismus. Na trhu dochází k výměně činností mezi subjekty prostřednictvím směny. Jeho význam spočívá v tom, že teprve na trhu může činnost výrobců získat smysluplnost. Současně trh ve své nejkoncentrovanější podobě (peněžní) vyjevuje jednotlivé stránky ekonomiky, její vnitřní proporce, úroveň, kvalitu. Tím trh poskytuje nezbytné informace, od kterých se odvíjí očekávání tržních subjektů a jejich rozhodování. Právě tyto procesy máme na mysli, když hovoříme o hospodářského mechanismu. Tržní mechanismus je vnitřním řádem trhu, je formou hospodářského mechanismu. Funkce, které plní dávají trhu smysl a společenskou opodstatněnost. Jako forma hospodářského mechanismu musí plnit obě dvě základní funkce: ü

usměrňovat zdroje vzhledem k potřebám

ü

vyvíjet tlak na efektivní chování výrobců.

Pro chápání tržního mechanismu, jeho působení na alokaci a užívání zdrojů, je důležité vnímání jeho vzájemných vazeb. Proto při definování zdůrazňujeme: Tržní mechanismus je procesem vzájemného ovlivňování tvorby nabídky, tvorby poptávky a tvorby ceny.

52

Makroekonomie

Nabídkou rozumíme souhrn všech zamýšlených prodejů, se kterými přicházejí na trh výrobci. Její rozměr je určen objemem výstupu výroby a cenami, za které jsou výrobci ochotni prodat nabízené zboží. Při výkladu ekonomie se rozlišuje nabídka: ü celkovou (agregátní), která je určena objemem výroby všech tržních producentů a cenami, za které jsou ochotni prodat. Agregátní nabídka patří ke kategoriím makroekonomie ü individuální, jedná se o nabídku jednotlivého výrobce. Je určena množstvím jeho produkce a cenami, za které je ochoten prodat. Bude vyjadřovat, jaké množství při určité tržní ceně je ochoten produkovat a nabídne ü dílčí (tržní). V tomto případě budeme zkoumat nabídku jediného výrobku, který může být vyráběn a dodáván na trh různými výrobci. I v tomto případě je určena množstvím a cenami produkce. Nabídka (budeme značit S) vždy vyjadřuje funkční vztah mezi množstvím vyráběné a nabízené produkce (Q) a cenou (P), za kterou jsou ochotni nabízející prodat. Tuto závislost můžeme ilustrovat nabídkovou křivkou, zobrazenou na obrázku č. 3-2. Souvislost, že s rostoucí cenou se zvyšuje nabízené množství, je označovaná jako zákon rostoucí nabídky. Poptávka (D) představuje souhrn zamýšlených koupí a je určována rovněž množstvím (v tomto případě poptávaným) a cenou (za kterou jsou kupující ochotni kupovat). I v případě poptávky budeme v různých kontextech rozlišovat poptávku: ü celkovou (agregátní), která je určena celkovým objemem produkce, který chtějí kupující zakoupit a cenami, za které jsou ochotni koupit ü individuální, která je poptávkou jediného kupujícího. Budeme sledovat jak kupující vynakládá svůj důchod na koupě různých výrobků (podle jejich cen a užitku) ü dílčí (tržní), je poptávka po jednom výrobku, kterou představují zamýšlené výdaje různých kupujících.

Obrázek č. 3-2 – Nabídková křivka

53


P S

0

Q

Pokud hovoříme o zamýšlených koupích, máme na mysli nejen to, že někdo chce nebo touží něco koupit, ale že také má peněžní prostředky, za které může koupi při dané ceně uskutečnit. Jen tehdy může ovlivňovat rozměr poptávky a tím i situaci na trhu. Hovoříme o tzv. koupěschopné poptávce. I poptávka vyjadřuje funkční souvislost mezi množstvím poptávané produkce a jeho cenou. Vztah mezi těmito veličinami však vtiskuje poptávce jinou, opačnou tendenci než v případě nabídky. Pro kupujícího je výrobek tím přijatelnější, čím je jeho cena nižší. Poptávková křivka vyjadřuje ochotu kupovat větší množství při nižší ceně. Pro poptávkovou křivku je charakteristické, že s rostoucí cenou klesá poptávané množství a naopak. Hovoříme o zákonu klesající poptávky, na rozdíl od tzv. zákona rostoucí nabídky. Nabídka a poptávka představují dvě strany trhu, na vztazích mezi nimi je ve skutečnosti založen trh i tržní mechanismus. Obě se vztahují k množství produkce a jeho ceně, přičemž vyjadřují ochotu při určité ceně nabízet či nenabízet, kupovat či nekupovat. Proto je cena chápána jako výslednice střetu mezi nabídkou a poptávkou a její změny jako odraz změn vztahu mezi nabídkou a poptávkou, při nichž obecně platí, že převaha nabídky nad poptávkou se projevuje poklesem ceny a naopak.

54

Makroekonomie

Obrázek č. 3-3 – Poptávková křivka P

D

Q

0

Tedy převaha poptávky nad nabídkou je doprovázena cenovým vzestupem. Závislost cen na vývoji nabídky a poptávky můžeme zobrazit následovně: Obrázek č. 3-4 – Vztah nabídky a poptávky určuje cenu

cena

trh poptávka

nabídka (nabídka x poptávka)

Bylo by chybou redukovat tržní mechanismus na uvedený cenotvorný proces, který je v tomto případě zobrazen. Souvislosti tržního mechanismu jsou mnohem hlubší a opírají se o zpětný vliv ceny na nabídku i poptávku.

55


Tržní cena je pro tržní subjekty základní informací, od které se odvíjí jejich rozhodování a jednání v dalším období. Cena je veličinou, která pro kupujícího znamená oběť, kterou musí podstoupit, chce-li na trhu získat statek sloužící k uspokojení potřeby. Pro prodávajícího je tatáž cena efektem, k jehož dosažení musel podstoupit určitou oběť (náklady). Změna ceny se bezprostředně projevuje do kalkulace užitku (efektu) a oběti, a to na straně poptávky i na straně nabídky. To je impulsem ke změnám v nabídce a poptávce a změně jejich vzájemné proporce. Změna poměru znovu působí na úroveň ceny. Tržní mechanismus toto vzájemné ovlivňování předpokládá a je na něm založen. Obrázek č. 3-5 – Tržní mechanismus

cena

trh poptávka

nabídka (nabídka x poptávka)

Má-li trh vyjadřovat souvislosti ve schématu zachycené, musí k tomu být vytvořeny podmínky. Především, aby cena skutečně mohla odrážet měnící se proporce mezi nabídkou a poptávkou. ü V ekonomické teorii se takový stav označuje jako cenová liberalizace. Jejím základem je tržní suverenita subjektů, svoboda volby zda koupí či prodá anebo nekoupí, případně neprodá. Svoboda rozhodování o tom, jak budou vynaloženy prostředky, kterými tržní subjekt disponuje je dalším předpokladem fungování tržního mechanismu. ü Hovoříme o vlastnické suverenitě tržních subjektů. Tržní subjekty sledují různé cíle, mají odlišnou motivaci, do jejich chování se promítá řada vnějších vlivů (podrobněji o těchto otázkách pojednáme v kapitolách věnovaných analýze nabídky a poptávky). Z hlediska koordinující role trhu můžeme tržní subjekty rozdělit do dvou základních skupin:

56

Makroekonomie

ü domácnosti jsou subjekty přicházející na trh s cílem nakoupit statky a služby sloužící k uspokojování potřeb. V roli kupujícího vystupují na trhu výrobků a služeb. Tytéž domácnosti jsou však také vlastníky výrobních faktorů a na trhu výrobních faktorů je nabízejí. Na trhu výrobních faktorů vystupují na straně nabídky. ü firmy jsou instituce, jejichž činnost je zaměřena na produkci výrobků a služeb za účelem prodeje. I firmy vstupují na oba uvedené trhy, a to na trh výrobků a služeb jako prodávající (nabídka), zatímco na trhu výrobních faktorů jsou v postavení kupujících (poptávka). Dělení na tržní subjekty by nebylo úplné, pokud bychom hned úvodem nezdůraznili, že tržním subjektem moderních ekonomik je stát. Je specifickým subjektem sledujícím mnohem širší cíle než soukromé tržní subjekty. Jeho působením významně ovlivňuje nejen základní rámec, ale i mechanismus působení trhu. Vztahu státu a trhu se budeme podrobně věnovat při výkladu makroekonomie. Trh je prostředím složitým a mnohorozměrným. Při sledování koordinující role trhu je účelné rozlišit dvě tržní roviny: trh výrobků a služeb a trh výrobních faktorů. Obě roviny jsou propojeny a vzájemně se ovlivňují prostřednictvím vztahů, které se rozvíjí mezi domácnostmi a firmami. Jak trh plní svoji koordinační funkci a odpovídá na otázky co, jak a pro koho vyrábět, naznačuje obrázek č. 3-6. Zobrazení vztahů je zjednodušením, neboť trh ve skutečnosti nepředstavují tak uzavřené vazby. Především vstupy zahraničních subjektů a státu jsou vždy významné. Je to však zobrazení, které nám umožní dostatečně přesně interpretovat základní funkci trhu a tím i přednosti tržního prostředí. Z obrázku je zřejmé, že k nezbytným předpokladům fungování tržního mechanismu patří: ü existence trhu výrobních faktorů Zdůraznili jsme, že základní funkcí trhu je optimalizace alokace zdrojů. Rozdělení výrobních faktorů mezi jednotlivé druhy hospodářské činnosti tak, aby omezené zdroje byly využívány co nejúčelněji vzhledem k potřebám společnosti. Jak optimalizace probíhá? Cenový pohyb je tržními subjekty zaznamenáván a vyhodnocován a promítá se do přijímaných rozhodnutí. Dochází-li k cenovému vzestupu, mají firmy zájem na rozšiřování výroby. Předpokladem je získání dodatečných výrobních faktorů, a proto se zvyšuje poptávka po výrobních faktorech. Je to reakce na cenové zvýhodnění, které je

57


projevem společenských preferencí. Vzhledem k tomu, že zdroje jsou omezené, musí být uvolněny z jiných výrob. Bude to z těch, kde klesající cena je informací o tom, že se vyrábí více, než je společnost ochotna, při dané ceně, kupovat.

Obrázek č. 3-6 – Základní schéma tržní koordinace

cena

poptávka

nabídka trh statků a služeb

firmy

domácnosti

poptávka

nabídka trh výrobních faktorů

Předností tržního mechanismu není to, že by v každém okamžiku zabezpečoval optimální alokaci zdrojů. Předností je, že obsahuje zpětnou vazbu umožňující přizpůsobování alokace zdrojů skutečným a měnícím se potřebám. Předpokladem však je výše uváděná vlastnická suverenita tržních subjektů, jen tehdy se mohou měnící se ceny proměňovat do nových požadavků poptávky po výrobních faktorech. Právě tato poptávka zprostředkovává společenské preference, neboť upřednostňuje nákupy výrobních faktorů pro výroby, jejichž produkci společnost na trhu požaduje, což dává najevo ochotou platit vyšší cenu.

58

Makroekonomie

Objasněte pojmy: koordinace hospodářský mechanismus trh cenová liberalizace nabídka poptávka centrálně plánovaná ekonomika princip koordinace hospodářství

tržní cena smíšená ekonomika tržní mechanismus trh výrobních faktorů koupěschopná poptávka dílčí (tržní) poptávka individuální poptávka cenový systém

Odpovězte: 1. Nutnost národohospodářské koordinace si vynucují následující faktory: 2. Koordinace v hospodářství může být založena na principu: 3. Tržní a příkazová koordinace jsou založeny na těchto odlišných předpokladech a východiscích: 4. Základní funkcí trhu je zabezpečit: 5. Tržní mechanismus je procesem (doplňte definici): 6. Vysvětlete, jak spolu souvisí cenová liberalizace a tržní mechanismus: 7. Vysvětlete, jak spolu souvisí tržní mechanismus a hospodářský mechanismus: 8. Proč je soukromé vlastnictví důležitým předpokladem fungování tržního mechanismu?

59

Měření výkonu ekonomiky - makroekonomické výstupy

4. Měření výkonu ekonomiky – makroekonomické výstupy 4.1. Úvod do makroekonomie Makroekonomie zkoumá chování ekonomiky jako celku. Ve vztahu k mikroekonomii nepředstavuje nadstavbu. Je projevem možnosti i nezbytnosti uplatnění jiného přístupu ke zkoumání hospodářství a jeho souvislostí. Makroekonomický přístup prodělal v posledním století významný vývoj, ve kterém se charakter makroekonomie proměňuje. Zrod ekonomie jako vědy byl spojen s makroekonomickým charakterem učení klasické politické ekonomie, který se orientoval na řešení problému tvorby a zvyšování bohatství země, doplněné o problematiku rozdělování bohatství ve společnosti. Přelom 19. a 20. století byl spjat s nadvládou neoklasické mikroekonomie, která zaujala pozici hlavního proudu. Tato pozice byla otřesena změnami ve struktuře trhů, které byly důsledkem prosazování technické revoluce umožňující a vyžadující urychlení procesu koncentrace ve výrobách. Mikroekonomický charakter teorie nebyl rovněž adekvátním rámcem pro řešení makroekonomických souvislostí, jejichž význam postupně narůstal (zejména pokračující a prohlubující se cyklické oscilace výkonnosti ekonomik, s tím související růst sociálních problémů, na které stát reagoval rostoucí aktivitou v oblasti hospodářské, ale také např. proměny v oblasti peněžního oběhu v souvislosti s pokračující demonetizací zlata). Makroekonomie, která se prosadila ve 30. letech 20. století a jejímž teoretickým základem se stalo učení J. M. Keynese, v zásadě abstrahovala od chování jednotlivých subjektů a soustředila se na zkoumání souvislostí nepostižitelných mikroekonomickým přístupem. Současně umožňuje poznat souvislosti prostředí v němž se prosazují mikroekonomické procesy. Mikroekonomie a makroekonomie se odlišují přístupem ke zkoumání hospodářství tím, které jeho souvislosti zkoumají. Jejich spojením se naše poznání hospodářských procesů a jejich souvislostí stává úplnější. Dosavadní vývoj ekonomické teorie mnohokrát prokázal, že nevyváženost mikro a makro pohledu přináší určité riziko, které zpravidla vyúsťuje v nutnost přehodnocení ekonomické teorie a tuto nezbytnost výrazně urychlí. Není náhodou, že makroekonomicky orientovaná klasická škola politické ekonomie byla vystřídána neoklasickou ekonomií orientovanou přísně mikroekonomicky. Potřeba objasnit nové procesy provázející ekonomiku jako celek byla u zrodu keynesiánské makroekonomie, která absencí mikroekonomického teoretického základu vytvořila předpoklady svého zpochybnění. V průběhu vývoje 20. století se postupně vykrystalizovaly okruhy, tvořící teoretická jádra soudobé makroekonomie. Jedná se o hospodářský růst a

60

Makroekonomie

cyklické výkyvy ekonomiky. Vstupním problémem je výkon ekonomiky a jeho měření, s tím souvisí i otázka rovnováhy v národním hospodářství. Odtud se odvíjí tři základní okruhy problémů, na které makroekonomie podává odpověď: ü výkonnost ekonomiky hospodářského růstu.

a

zejména

souvislosti

a

vlastnosti

jejího

ü úroveň zaměstnanosti v ekonomice a tedy vysvětlení příčin vzniku nezaměstnanosti a její úrovně. ü pojetí inflace a vysvětlení jejího vzniku a dopadů na hospodářství. Za těmito základními okruhy se skrývá řada dalších dílčích otázek, se kterými se v dalším textu seznámíme. Nyní je především nezbytné doplnit uvedený výčet o relativně samostatný čtvrtý okruh: ü makroekonomická politiky státu (vlády), do které jsou vkládány naděje, že pomocí vhodné preference cílů a volby nástrojů může ovlivnit takové jevy, jako jsou výkon, růst, zaměstnanost, inflace atd. Tedy naplnění očekávání stability hospodářských poměrů. Otázky, které zkoumá makroekonomie, představují složité hospodářské jevy neexistující izolovaně vedle sebe, ale ve vzájemných, zpravidla mnohostranných souvislostech. Způsob jejich postižení a objasnění je závislý na předpokladech, ze kterých jsou teoretické výklady odvozovány. Na rozdíl od mikroekonomie se v soudobé makroekonomii setkáváme s vyhraněnými alternativními výklady, často přísně kontroverzními, a to jak v pojetí problému samého, tak interpretaci příčin jeho vzniku, ale zejména v případných doporučeních pro chování vlády a dopadů přijatých opatření na hospodářský vývoj. V přístupu k hospodářství a interpretaci jevů využijeme skutečnosti, že se jedná o tržní ekonomiku. Standardním nástrojem k postižení tržních jevů a mechanismu fungování hospodářství je vztah mezi nabídkou, poptávkou a cenou. Základem makroekonomického přístupu je tedy postižení rozměru celkového výstupu ekonomiky a jeho cenové úrovně. Tím je vytvořen základní rámec, ve kterém budeme vyjadřovat ekonomiku jako celek. Vztah mezi množstvím výstupu a cenou je v tržním prostředí vyjádřitelný pomocí nabídkové a poptávkové křivky, které vyjadřují základní makroekonomické souvislosti. Celková (agregátní) nabídka se utváří agregací dílčích nabídek a vyjadřuje stejnou souvislost, jako každá jiná nabídka. Ochotu vyrábět a nabízet určité množství výstupu při dané cenové hladině. Obecně platí (z důvodů, které jsme popsali v mikroekonomii), že s rostoucí cenovou hladinou (P) roste množství, které jsou výrobci ochotni vytvářet a nabízet. Tvar křivky agregátní

61


nabídky (AS) můžeme považovat - alespoň pro nyní uváděné souvislosti - za shodný s běžně užívaným tvarem nabídkové křivky, tedy křivka rostoucí zleva doprava. Obdobně se agregací dílčích poptávek utváří celková (agregátní) poptávka. Je závislá na cenové úrovni a na důchodech, které mají subjekty k dispozici. Vyjadřuje celkové výdaje všech subjektů, celkové zamýšlené nákupy. I v tomto případě platí, že nižší cenová hladina je doprovázena ochotou nakupovat vyšší množství. Křivka agregátní poptávky (AD) je klesající. Pokud obě křivky naneseme do jediného grafu, pak existuje právě jeden bod, ve kterém se protínají. Průsečík určuje rovnovážné množství produkce a rovnovážnou cenovou hladinu, tím je graficky vyjádřen stav rovnováhy ekonomiky. K základním problémům teorie makroekonomie patří posouzení toho, jaký je vztah mezi výstupem odpovídajícím rovnovážnému bodu a tou úrovní výstupu, která odpovídá optimálnímu využití disponibilních zdrojů ekonomiky. Obrázek č. 4-1 – Agregátní nabídka a agregátní poptávka P AS

pE

E

AD

0

qE

výkon ekonomiky (Q)

4.2. Měření výkonu ekonomiky Jedním ze základních předpokladů umožňujících popis i analýzu na makroekonomické úrovni je postižení výkonu ekonomiky jako celku. Výkon národního hospodářství je založen na využívání výrobních faktorů. Jejich disponibilní množství, kvalita a dostupná úroveň technologií, vymezují hranici výrobních možností, tzn. maximálních dosažitelných výkonů ekonomiky za

62

Makroekonomie

daných podmínek. Vlastníkům výrobních faktorů náleží podíl na vytvořeném důchodu, který je oceněním služby příslušného výrobního faktoru. Chceme-li vyjádřit výkon ekonomiky, je základní otázkou, jak různorodý výkon ekonomiky změřit. Řešení otázky existuje, i když není bezproblémové. Postižení výkonu především předpokládá vymezení časového období, za které budeme měřit, protože užívání výrobních faktorů je nepřetržitý proces probíhající v čase. Nezbytné je rovněž zvolení správného způsobu měření. Obrázek č. 4-2 – Reálné a peněžní toky v jednoduchém dvousektorovém modelu ekonomiky platby za výrobky výrobky a služby

firmy

domácnosti

výrobní faktory důchody

Vyjdeme-li z vymezení, že existují dva typy tržních subjektů tj. firmy (využívají výrobní faktory a produkují statky a služby) a domácnosti (vystupující jako kupující na trhu statků a služeb a prodávající na trhu výrobních faktorů), pak vědomě prostředí ekonomiky zjednodušujeme. Neuvažujeme aktivitu státu, který od těchto subjektů získává prostředky pomocí daní, ani to, že nakupuje výrobky a služby, případně platí transferové platby. Neuvažujeme ani nezbytně existující propojení ekonomiky se zahraničím, které rovněž ovlivní námi analyzované pohyby. Neuvažujeme ani finanční trh, na který směřují úspory domácností, případně firem a který poskytuje investiční zdroje firmám. Ilustraci provedeme ve zjednodušeném dvousektorovém modelu (viz obrázek č. 4-2). Obrázek naznačuje, že za uvedených předpokladů můžeme zachytit dva základní druhy toků mezi firmami a domácnostmi. První označujeme jako reálný, má věcnou (fyzickou) podobu a je představován tokem statků a služeb (od firem k domácnostem) a tokem výrobních faktorů (od domácností k firmám). Druhý tok má opačný směr a je tvořen platbami za statky a služby a také za služby poskytnuté výrobními faktory. Je to tedy peněžní tok.

63


Výstup ekonomiky je současně veličinou tokovou, tzn. je určen absolutním rozměrem v čase. Na rozdíl od veličin stavových, které jsou vyjádřeny pouze absolutním rozměrem. Základní způsob vyjádření výkonu, který budeme v dalším výkladu používat spočívá ve změření toku výrobků a služeb. Budeme-li měřit tento tok výstupů směřujících na trh finální produkce, získáme veličinu označovanou jako produkt. Pokud využijeme druhé možnosti, která se nám nabízí, a to měření pomocí příjmů, které pobírají domácnosti za služby výrobních faktorů, pak veličinu změřenou tímto způsobem budeme nazývat důchod. Veličiny, které získáme jsou identické, pokud částka, kterou platí kupující na trhu finální produkce a stává se příjmem prodávajícího, se rozkládá na důchody vlastníků výrobních faktorů. Základní veličinou používanou k měření výkonnosti ekonomiky je hrubý (národní nebo domácí) produkt (HNP, HDP). Obě veličiny slouží k měření výkonnosti, ale je mezi nimi rozdíl (a to i kvantitativní), způsobený stupněm mezinárodního propojení ekonomik. Národní produkt (NP) slouží k měření výkonu (výstupu) výrobních faktorů podle jejich národní příslušnosti, bez ohledu na region, ve kterém výrobní faktory působí. Domácí produkt (DP) vyjadřuje rozměr výstupu (finální produkce) vytvořeného za určité období výrobními faktory na území státu, bez ohledu na národní příslušnosti užívaných výrobních faktorů. To znamená, že např. zisky americké firmy působící v SRN jsou součástí ukazatelů HNPUSA a HDPSRN, ale nezapočítávají se do HDPUSA ani do HNPSRN. Obecně platí, že se do země vrací důchody z národních výrobních faktorů používaných v zahraničí a naopak, jsou-li v ekonomice země využívány zahraniční výrobní faktory, potom jim náležející důchody zemi opouštějí. Rozdíl mezi oběma veličinami se označuje jako čistý příjem z majetku v zahraničí. Produkt je definován jako tržní hodnota finální produkce dosažené za jeden rok. Tzn., že statky a služby zahrnované do hrubého produktu mají podobu finálních (konečných) výrobků. Současně se jedná o peněžní ocenění, tedy peněžní vyjádření hodnoty celkové produkce. Domácí produkt (DP) má svůj fyzický objem, který představují různorodé statky počitatelné v různých jednotkách. Všechny se však směňují a v tržních transakcích získávají jednotný peněžní rozměr, který jim vtiskují jejich tržní ceny. Z definice rovněž plyne, že při peněžním vyjadřování rozměru DP je nutno dbát na to, aby byly vyloučeny tzv. čistě peněžní transakce, které jsou nedílnou součástí tržního prostředí ekonomiky. Jedná se o transakce nesouvisející

64

Makroekonomie

s konečnou produkcí. Např. hodnota objemu obchodů s cennými papíry není součástí DP. Ze stejných důvodů (nejedná se o finální produkci daného roku) nevstupují do DP směnné transakce existujícího majetku, např. peněžní transakce spojené s převody nemovitostí atd. Při měření DP je třeba věnovat zvláštní pozornost meziproduktům. Podniky se neorientují výlučně na výrobu finálních produktů konečné spotřeby a některé takovou produkci nevyrábí vůbec. Produkce těchto firem se v našem koloběhu mezi domácnostmi a firmami neobjevuje. Meziprodukty kolují uvnitř sektoru, který představují firmy, neboť meziprodukty rozumíme dodávky mezi podniky, které vstupují do výrobní spotřeby v daném roce. Produkce firem určená jiným firmám a v daném roce také výrobně spotřebovaná, je běžným tržním jevem. Z těchto důvodů nemůžeme při vyjadřování DP sečítat běžnou tržní produkci. Meziprodukty jsou vyjádřeny až v tržní hodnotě finální produkce. V opačném případě by vícenásobné započítávání znamenalo neopodstatněné nadhodnocování rozměru DP, tedy skutečného výkonu ekonomiky. Je možné zvolit i jiný postup umožňující měření skutečného výkonu a to tak, že v navazujících výrobách odečteme od hodnoty produkce hodnotu meziproduktu. Veličina tímto způsobem vyjádřená je tvořena součtem hodnot přidaných zpracováním na jednotlivých stupních. Příklad č. 4-1 Demonstrujme výpočet domácího produktu na zjednodušeném p říkladu výroby a distribuce piva: produkční činnost

meziprodukt

přidaná hodnota

cena 3

mzda za sběr chmele

0

3

výroba piva

3

6

9

náklady na dopravu

9

3

12

tržní cena ½ l piva

x

12

x

Jak je z výše uvedené tabulky zřejmé, tržní cena piva odpovídá součtu přidaných hodnot v jednotlivých fázích výrobního procesu.

Jako v případě jiných cenových vyjádření i v případě DP musíme rozlišit mezi nominálním a reálným rozměrem. Jestliže je DP vyjádřen v tržních cenách, získáme veličinu nominální DP. Jeho velikost závisí jak na změnách objemu prodaných výrobků a služeb, tak také na změnách cen. Protože nominální HDP je tržní hodnotou celkové produkce finálních výrobků vytvořených v dané ekonomice vyjádřenou v běžných cenách, může růst (např. v meziročním

65


srovnání) jako prostý důsledek vzestupu tržních cen. A to i tehdy, když fyzický objem produkce stagnuje nebo dokonce klesá. Uvedená souvislost může platit i opačně. Vzestup fyzického objemu produkce může být utlumen cenovým poklesem (i když tento jev je v moderních ekonomikách neobvyklý). Abychom odstranili zkreslení vyvolané pohyby cenových hladin, zavádíme vyjádření v podobě reálného HDP. I v případě této reálné veličiny (stejně jako např. u mzdy) je smyslem sladění cenového (hodnotového) vyjádření s objemem finální produkce. Dosažení vyjádření, ve kterém se rozměr HDP mění pouze pod vlivem změny velikosti objemu finální produkce výrobků a služeb. Převod z nominálního na reálný rozměr se uskutečňuje přepočtem na hladinu stálých cen, kdy ceny určitého roku se zvolí za základ, ve kterém je oceňována i produkce následujících či předchozích let (a to bez ohledu na pohyb cenových hladin). Vztah mezi nominálním a reálným produktem, včetně vývojové tendence ilustrují v následující tabulce data z ČR. V současnosti jsou u nás ceny roku 2000 brány jako ceny stálé. Údaje jsou v mld Kč.

Tabulka č. 4-1 – Hrubý domácí produkt České republiky v letech 1993-2001 (v mld. CZK, s. c. = 1995) ukazatel

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

HDPR

1275

1304

1381

1440

1429

1414

1421

1467

1515

HDPN

1020

1183

1381

1567

1680

1839

1902

1985

2158

Graficky ilustruje vzájemný vztah následující obrázek.

66

Makroekonomie

Obrázek č. 4-3 – Hrubý domácí produkt České republiky v letech 1993-2001 2200

2000

hrubý domácí produkt

1800

1600

1400

1200

1000 1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

rok reálný HDP

nominální HDP

Obrázek naznačuje, proč pomocí reálného HDP můžeme přesněji vyjadřovat změny výkonnosti ekonomiky. Ale ani tento ukazatel není ideálním nástrojem. Chápeme-li jako cíl měření postižený výkonu výrobních faktorů, kterými společnost disponuje, vidíme, že nezachycuje všechna užití. Nepostihuje užití všech vstupů, které se skutečným výkonem ekonomiky souvisí (tzn. užitím veškerých výrobních faktorů, které má společnost k dispozici) a ovlivňují jeho výši. To však není jediné zkreslení. V DP není zachyceno: ü

netržní statky. Statky a služby představující produkci pro domácnost a v domácnosti vytvářené (vaření, opravy, atd.). Americké statistiky odhadují, že podíl této netržní produkce by v konci 80-tých let znamenal zvýšení HNP v USA o jednu třetinu. Nejedná se tedy o zanedbatelnou složku skutečného výkonu, ale vzhledem k netržnímu charakteru do ukazatele nevstupuje.

ü hodnota volného času. Ocenění volného času je problémem ještě složitějším. Při sledování výkonnosti v časové řadě není zachycena skutečnost, že dochází ke zkracování pracovní doby. Z původních cca 60 hodin na počátku století na dnešních přibližně 40 hodin. Ale i v současnosti existují rozdíly mezi zeměmi, které mohou vyvolávat významná zkreslení v mezinárodních komparacích. ü škody na životním prostředí. Produkce škodlivin má negativní hodnotu a ve skutečnosti výkon ekonomiky snižuje. Škody na životním prostředí musí být

67


kompenzovány následnými výdaji, které znamenají, že část dosaženého výstupu není užívána společností, ale je obětována na zmírnění negativních dopadů hospodářské činnosti na člověka a rekultivaci jeho životního prostředí. Škody na životním prostředí by se měly od HDP odečítat. ü podzemní (stínová, černá) ekonomika. Představuje sektor, jehož výkon neprochází „oficiálním“ trhem. Může jít např. o produkci, která se prodává nelegálně (drogy). Mnohdy je v pozadí i snaha o daňový únik. Odhady rozsahu tohoto sektoru se různí v různých zemích a různých obdobích, pohybují se však až na úrovni jedné čtvrtiny oficiálního výkonu. Poznámka č. 4-1 Server businessweek.com zveřejnil v roce 2001 následující odhady podílu černé ekonomiky na hrubém domácím produktu vybraných evropských zemí a Euro zóny jako celku: země

podíl na HDP

Itálie

23%

Německo

15%

Francie

11%

Španělsko

17%

Euro zóna

14%

Zdroj: http://www.businessweek.com/magazine/content/01_38/b3749145.htm

ü kvalita zboží a služeb. Vývoj, případně mezinárodní srovnání této nezanedbatelné stránky produkce, není v ukazateli HDP zachycen. Mnohdy dochází i k tomu, že cenový vývoj vykazuje opačný směr pohybu než kvalita produkce. Pokud se v ekonomické teorii realizují snahy o překlenutí výše uvedených nedostatků, je používán agregát čistý ekonomický blahobyt, zohledňující uvedené skutečnosti. 4.3. Výdajová metoda vyjádření HDP Jestliže je HDP definován jako tržní hodnota finální produkce, je zřejmé, že jeho realizace na trhu je podmíněna výdaji těch, kteří HDP nakupují. Budeme-li sledovat do kterých sektorů HDP směřuje, musíme nyní, na rozdíl od předchozího zjednodušeného modelu, zdůraznit, že vedle domácnosti nakupují i firmy, stát a část produkce směřuje do zahraničí. Budeme-li měřit HDP pomocí výdajů spojených s jeho realizací, je vyjádřitelný součtem následujících položek:

68

Makroekonomie

C – výdaje domácností na spotřebu I B – soukromé hrubé domácí investice G – státní nákupy výrobků a služeb E N – čistý export

Hrubý domácí produkt vyjádřený touto metodou je možno zapsat: HDP = C + I B + G + E N

(4.1)

Podívejme se blíže na jednotlivé položky. Výdaje domácností na spotřebu Představují osobní výdaje na spotřebu, které můžeme vnitřně rozdělit na tři hlavní skupiny: ü výdaje na dlouhodobou spotřebu, tedy nákupy typu bytové zařízení, automobily, atd. ü výdaje na krátkodobou spotřebu, kam patří nákupy potravin, oděvů, benzínu aj. ü výdaje na služby, které představují nemateriální položky spotřeby domácností. Např. placení nájemného, plynu, elektřiny, vody. Ale také platby za služby lékařů, nemocnic, bank, advokátů aj. Vyjdeme-li ze statistických údajů, pak podíl těchto složek byl např. v USA na počátku 90. let následující: ü 53% výdaje spojené s úhradou služeb, včetně bydlení, ü 33% výdaje na krátkodobou spotřebu, ü 14% výdaje na zboží dlouhodobé spotřeby. Celkově dosahovaly výdaje na osobní spotřebu úrovně 66% HNP. Výdaje domácností na spotřebu v České republice dosahovaly v letech 1993-2001 výše:

69


Tabulka č. 4-2 – Výdaje domácností na spotřebu v České republice v letech 19932001 (v mld. CZK, s. c. = 1995) ukazatel

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

spotřeba domác.

620

654

692

747

765

751

766

783

814

% z HDP

48,6

50,2

50,1

51,9

53,5

53,1

53,9

53,4

53,7

Údaj z USA potvrzuje dominantní postavení spotřebitele ve vyspělé tržní ekonomice. Dvě třetiny hodnoty tržní produkce jsou bezprostředně spjaty s rozhodnutím spotřebitelů o míře výdajů na spotřebu. Změny rozhodnutí se bezprostředně projevují v oscilaci této nejvýznamnější složky celkových výdajů a tedy i poptávky. Tendence růstu výdajů na spotřebu v ČR může být chápána jako postupné utváření standardního tržního prostředí. Soukromé hrubé domácí investice Jsou především tvořeny investičními nákupy firem. Zahrnují výdaje na suroviny, na obnovu a rozšíření kapitálových statků. Mezi investiční výdaje jsou v tržních ekonomikách započítávány i výdaje spojené s výstavbou rodinných domků. Nákupy investičního charakteru uskutečňované státem do této položky nezahrnujeme. Hrubé investice tvoří jak výdaje spojené s obnovou (investice restituční IR), tak výdaje znamenající rozšíření, tedy tvorbu dodatečných kapitálových statků (investice čisté IN). Při analýze výdajů je užíváno užší pojetí pojmu investice, než je obvyklé v hospodářské praxi. V tomto smyslu není investicí např. nákup akcií, neboť se nejedná o výdej spojený s nákupem finální produkce. Hrubé domácí investice tvořily v letech 1993-2001 přibližně 33,1% HDP v ČR. Tabulka č. 4-3 – Hrubé domácí investice v České republice v letech 1993-2001 (v mld. CZK, s. c. = 1995) ukazatel

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

hrubé investice

324

384

470

511

494

481

467

511

557

% z HDP

25,4

29,5

34,0

35,4

34,6

34,0

32,9

34,8

36,8

70

Makroekonomie

Státní nákupy výrobků a služeb Zahrnují výdaje státu na nákup finální produkce. To znamená, že vylučujeme ty výdaje státu, které mají charakter transferovaných plateb. Tyto platby mohou ve výdej sloužící k nákupu finální produkce přeměnit jejich příjemci. Státní nákupy výrobků a služeb dosahovaly v letech 1993-2001 průměrné úrovně 19,5% českého HDP. Tabulka č. 4-4 – Státní nákupy výrobků a služeb v České republice v letech 19932001 (v mld. CZK, s. c. = 1995) ukazatel

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

spotřeba vlády

287

287

275

285

272

260

266

264

265

% z HDP

22,5

22,0

19,9

19,8

19,1

18,4

18,7

18,0

17,5

Čistý export Pokud sečteme údaje C + IB + G uváděné pro českou ekonomiku, dosáhneme v letech 1993-2001 průměrné hodnoty 105,3% HDP. Je to způsobeno čtvrtou složkou dotvářející celkovou strukturu výdajů, čistým exportem. To co bylo v ekonomice dané země vyprodukováno se odlišuje od toho co je výše uvedenými třemi druhy výdajů nakoupeno ze dvou důvodů: ü část produkce země je vyvážena do zahraničí nebo je nakupována cizinci. ü část toho co domácí subjekty nakupují je produkce zahraniční. Čistý export je rozdíl mezi exportem a importem. Tedy, musíme přičíst platby za export výrobků a služeb v ekonomice vytvořených (ale realizovaných v zahraničí), na druhé straně odečíst domácí výdaje za služby a výrobky ze zahraničí dovezené. Hodnota čistého exportu může být tedy i záporná, což je právě případ ČR , ale i řady jiných zemí, včetně USA. Vývoj salda zahraničního obchodu ČR ilustruje následující tabulka: Tabulka č. 4-5 – Zahraniční obchod v České republice v letech 1993-2001 (v mld. CZK, s. c. = 1995) ukazatel

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

export

625

635

741

802

875

963

1021

1195

1343

import

580

665

806

914

988

1053

1110

1298

1475

čistý export

45

-30

-66

-112

-113

-90

-89

-103

-133

71


Čistý produkt Jak již bylo uvedeno, do hodnoty HDP vstupují hrubé investice. Jestliže použijeme pouze investice čisté (IN), získáme veličinu čistý domácí nebo národní produkt (NDP či NNP), které jsou dány součty: NDP = C + I N + G + E N

(4.2)

NDP = HDP − I R

(4.3)

nebo:

Čistý produkt představuje dokonalejší vyjádření výkonu. Obnovovací investice slouží k nahrazení znehodnoceného kapitálu, k němuž při užívání zdrojů dochází. Proto také můžeme čistý produkt získat, pokud od hrubého produktu toto znehodnocení kapitálu odečteme. 4.4. Důchodová metoda měření výkonu Užití důchodové metody znamená, že budeme měřit výkon ekonomiky pomocí příjmů domácností, které pobírají za služby výrobních faktorů v jejich vlastnictví. Domácnosti jsou vlastníky všech výrobních faktorů a součtem jim náležejících důchodů získáme veličinu nazývanou národní důchod (NI). Jaké důchody náleží vlastníkům výrobních faktorů? Jsou to: ü mzdy před zdaněním (hrubé mzdy), tzn. důchod, který má charakter odměny za práci (užijeme-li údajů uváděných pro rok 1987 v USA, dosahovaly výše přibližně 60% HNP) ü renty, důchody vlastníkům půdy. Jedná se o nejméně významnou položku co do rozměru. Nedosahuje ani úrovně 1% HNP. ü zisky korporací. I v tomto případě musíme kalkulovat hrubé zisky (tedy před zdaněním). Dosahovaly v roce 1987 v USA úrovně 6,7% HNP. ü čistý úrok. Je rozdíl mezi úroky, které domácnosti získávají a úroky, které platí jiným subjektům. Rozměr čistých úroků je asi 7,5% HNP. ü důchody v podobě příjmů ze samozaměstnání. Jsou to důchody za užívání výrobních faktorů mimo korporace. Tedy např. zisky firem individuálních vlastníků, důchody samostatně podnikajících osob. Tyto formy důchodů dosahují úrovně asi 7,3% HNP.

72

Makroekonomie

Součtem uvedených důchodů vyjádřený národní důchod dosahuje úrovně přibližně 82% HNP. Jaké jsou příčiny? Model ekonomiky, je složitější. Vystupují v něm další dva sektory, tj. stát a zahraničí a důležitou funkci plní finanční trh. Rozdíl mezi produktem a důchodem je způsoben především dvěma okolnostmi: 1. v ukazateli HDP jsme vycházeli z hrubých investic.V tržních cenách je započítáno výše uváděné znehodnocení kapitálu. To je obsaženo v cenách výrobků a služeb, ale jemu odpovídající peněžní prostředky jsou určeny k obnovení hodnoty spotřebovaného kapitálu a nevystupují ve formě důchodu. 2. část plateb za užití výrobních faktorů jejich vlastníci nedostanou, neboť jejich příjemci nejsou domácnosti, ale stát. Je to ta část důchodů, které stát odčerpává formou nepřímých daní. Nepřímé daně jsou obsaženy v cenách, stávají se proto organickou součástí agregátu HDP, ale je to část tržby, která se odvádí jako důchod státu. Musíme tedy tuto položku od HDP odečíst. Provedeme-li tuto dvojí korekci, jsou veličiny HDP i NI shodné. Je však rozdíl mezi veličinou národní důchod a důchodem, kterým skutečně domácnosti mohou disponovat. Národní důchod je součtem plateb za užití výrobních faktorů bez ohledu na to, jestli je skutečně domácnosti získávají. Proto se v ekonomii zavádí veličina osobní důchod. Osobní důchod (PI) vyjadřuje celkové příjmy, které domácnosti skutečně získávají. Do výše osobního důchodu se promítá skutečnost, že: ü jsou odváděny daně ze zisků korporací, ü část zisků korporací není rozdělována, ü jsou odváděny platby do fondů sociálního pojištění. Tyto položky úroveň osobního důchodu snižují. Další rozdíl souvisí s čistými úrokovými platbami mezi sektory (s výjimkou domácností). Současně se však součástí osobního důchodu stávají transferové platby, které domácnosti získávají a které (jak je výše uvedeno) nejsou součástí národního důchodu. Protože i osobní důchod podléhá zdanění, zavádíme veličinu disponibilní důchod (disponibilní osobní důchod) domácností (DI). Podle způsobu užití jej dělíme na výdaje na osobní spotřebu (C) a úspory (S), tedy :

73


DI = C + S

(4.4)

Objasněte následující pojmy: agregátní nabídka agregátní poptávka čistý export daň disponibilní důchod domácí produkt finální produkt hrubý a čistý produkt makroekonomické veličiny meziprodukt

národní produkt nepřímá daň nominální a reálné veličiny osobní důchod přidaná hodnota stavová veličina toková veličina transferová platba znehodnocení kapitálu

Odpovězte: 1. Hrubý domácí produkt vyjádřený výdajovou metodou se skládá z: 2. Výkon můžeme vyjádřit agregátem důchod, který je tvořen součtem těchto důchodů vlastníků výrobních faktorů: 3. Aby se důchod rovnal produktu, musíme připočítat: 4. Hrubý a čistý produkt se liší: 5. Pomocí HDP nezachytíme následující položky, které celkový výkon ekonomiky ovlivňují: 6. Agregátní poptávka je tvořena těmito složkami: 7. Vysvětlete, proč je čistý export složkou agregátní poptávky: 8. Disponibilní důchod je definován jako: 9. Rozdíl mezi osobním a disponibilním důchodem je důsledkem:

74

Makroekonomie

5. Ekonomická rovnováha 5.1. Agregátní nabídka Agregátní nabídka (AS) slouží k ilustraci výkonu ekonomiky, slouží k vyjádření rozsahu celkového domácího produktu, tedy tržního výkonu firem. Firmy produkci vyrábějí a prodávají v podmínkách tržních a křivka agregátní nabídky tuto skutečnost odráží a ilustruje. Její tvar vyjadřuje, že firmy jsou ochotny vyrábět a nabízet určité množství produkce v závislosti na cenové hladině. Křivka zobrazuje závislost mezi produktem a cenovou hladinou. Poznámka č. 5-1 Cenovou hladinou rozumíme všeobecnou úroveň cen. Měříme ji pomocí cenových indexů (blíže v pojednání o inflaci). Jestliže dojde k růstu cenové hladiny, znamená to, že subjekty ekonomiky musí na uskutečnění týchž nákupů vydávat větší množství peněz.

Křivka AS je rostoucí a v předchozí kapitole jsme uvedli, že její tvar je výsledkem agregace jednotlivých tržních nabídek. Pokud jde o její sklon, dostáváme se k jedné z otázek, při jejichž řešení se názory ekonomů a škol mohou odlišovat a odlišují. Většina ekonomů zastává stanovisko, že z hlediska dlouhého časového období je křivka AS vertikální, v kratším časovém období je rostoucí zleva doprava. Argumentace tohoto tvrzení se opírá o vztah mezi cenovou úrovní, využíváním výrobních kapacit firmami a vývojem nákladů. V případě AS krátkého období - zejména za situace, kdy produkt má nízkou úroveň, je křivka považována za velmi málo strmou, tedy cenově velmi pružnou. Ve tvaru se odráží závislost mezi produktem a cenami, prosazující se v časovém horizontu 1 - 2 let. V tomto období jsou firmy ochotny zvýšit úroveň svého výstupu jako reakci na rostoucí cenovou hladinu. Platí: zvyšuje-li se úroveň agregátní poptávky pak jsou firmy ochotny zvyšovat výstup, pokud mohou současně zvyšovat i ceny. Rostoucí tvar krátkodobé agregátní nabídky může být v ekonomické literatuře argumentován různým způsobem. V makroekonomii posledních desetiletí se prosazovaly tři základní interpretace. a) Soudobá ekonomie vycházející z neoklasických východisek (monetarismus a nová klasická makroekonomie) opírají interpretaci o teorii mylného chápání. Základem je zdůraznění, že změny cenové hladiny mohou vést tržní subjekty k mylnému chápání procesů na trhu. Např. výrobce si rostoucí cenovou hladinu vyloží jako růst jeho relativních cen (rostou ceny jeho produkce vzhledem k ostatním cenám), a proto zvyšuje výrobu.

75

Ekonomická rovnováha

Obdobně může být chápán pracujícími růst nominálních mezd, jako růst mezd reálných a zvýší se množství vynakládané práce, roste výkon. Omyl je však v čase rozpoznatelný a z hlediska dlouhodobého změna cenové hladiny nepůsobí na výkon. b) Keynesovská teorie strnulých mezd vychází z práce Keynese, který stejně jako jeho pokračovatelé argumentoval tím, že nominální mzdy jsou strnulé a přizpůsobují se velmi pomalu. Jedná se o důsledek sjednaných smluv mezi zaměstnavateli a zaměstnanci na období zpravidla 2 let. Pružnost směrem dolů je silně omezena vžitými společenskými normami. Přitom mzdy představují jednu z klíčových nákladových položek. Za uvedených podmínek, nastane-li změna cenové hladiny, mění se reálná mzda (W/P). Při poklesu cenové hladiny je reálná mzda vyšší, než byla firma ochotna platit, rostou reálné náklady firmy a firma reaguje omezováním najímání práce a snižuje se rozsah produkce. c) Nová keynesovské teorie strnulých cen zdůrazňuje, že nejen mzdy, ale i ceny řady jiných statků a služeb se pouze pomalu přizpůsobují a jsou stejně jako mzdy strnulé. Jestliže firmy nesníží ceny při poklesu cenové hladiny a vyčkávají (nejsou např. ochotny nést náklady spojené s přeceňováním) projeví se to snížením tržeb a následným omezováním výroby a zaměstnanosti. Společné všem výkladům je, že změna produktu je vyvolána tím, že cenová hladina se odchýlila od očekávané cenové hladiny. Když lidé svá očekávání přizpůsobí, produkt se vrací ke svému optimálnímu rozměru. Kde je příčina tohoto chování? Pro potřeby našeho dalšího výkladu, vyjdeme z toho, že: Z hlediska krátkého období se některé náklady chovají fixně, a proto je výhodné prodávat dodatečný výstup za vyšší cenu. Pokud chápeme, od čeho se odvíjí možnost růstu nabízeného množství v krátkodobém pohledu, můžeme snadno odvodit i tvar křivky AS v dlouhém období. Jakmile pozbudou smluvně sjednané ceny platnosti, nastane proces jejich přizpůsobení novým cenovým relacím. Tím je založen vzestup cen nákladů, které vyvolá tendenci produktu k návratu na výchozí úroveň. Firmy nemohou dlouhodobě využívat výhod fixních nákladů a křivka AS se stává vertikálou. Proto se při analýze ekonomiky setkáváme v grafických vyjádřeních se zobrazením dvou křivek AS - krátkodobé (SAS) a dlouhodobé (LAS), která je vertikální.

76

Makroekonomie

Co vyjadřuje vertikála? V delším časovém období je výkon ekonomiky nepružný. Existuje výkon, který je za daných podmínek (množství a kvalita výrobních faktorů, úroveň použitelných technologií) dlouhodobě udržitelný, ale dlouhodobě nepřekročitelný. Takový výkon se označuje potenciální produkt. Potenciální produkt, tj. maximální udržitelný výkon. Výkon odpovídající potenciálnímu produktu odpovídá optimálnímu využití disponibilních zdrojů a proto bývá označován i jako výkon při plném využití zdrojů, při plné zaměstnanosti, případně se hovoří o úrovni produktu odpovídající přirozené míře nezaměstnanosti. Od potenciálního produktu budeme odlišovat skutečný produkt. Je to veličina, kterou získáme peněžním oceněním tržní produkce. Tedy produktu, který ekonomika skutečně dosáhla. Je-li potenciální HDP v ekonomii definován jako hrubý domácí produkt vytvořený v podmínkách plného využití výrobních zdrojů (včetně pracovních), není možné interpretovat potenciální produkt jako produkt maximální. Nejedná se o nejvyšší možný výstup, neboť ani neodpovídá nejvyššímu možnému využití zdrojů. Je to úroveň výkonu dlouhodobě udržitelná. Krátkodobě se může skutečný produkt pohybovat na úrovni vyšší než je úroveň potenciálního produktu. Vztah mezi potenciálním produktem a agregátní nabídkou je možno ilustrovat následujícím obrázkem.

77


Obrázek č. 5-1 – Agregátní nabídka a potenciální produkt P

LAS SAS

p*

0

E

q*

výstup (Q)

q* představuje úroveň potenciálního produktu. LAS a SAS jsou dlouhodobá a krátkodobá křivka agregátní nabídky. Křivka AS vyjadřuje závislost výstupu na cenové hladině. Jestliže dojde k posunu potenciálního produktu směrem doprava, posouvá se tímto směrem i agregátní nabídka – ekonomika si osvojila schopnost produkovat vyšší výstup, došlo k posunu hranice výrobních možností. Křivka AS je vždy vyjádřením vztahu mezi cenami vstupů a cenami, za které je výrobce ochoten vyrábět a prodávat. Jestliže se zvýší náklady, je krátkodobá křivka AS posouvána směrem doleva nahoru. Pokud krátkodobá křivka AS přesáhne úroveň potenciálního produktu, ztrácí svoji pružnost, která se u ní projevuje, pokud výkon ekonomiky zaostává za potenciálním produktem. Je to způsobeno tím, že potenciální produkt představuje v ekonomice rozhraní. Ceny a mzdy se v ekonomice dosahující výstupu pod úrovní potenciálního produktu chovají poměrně nepružně. Při překročení potenciálního produktu se stávají pružnými a výrazně rostou.

78

Makroekonomie

5.2. Agregátní poptávka V návaznosti na předchozí kapitolu, ve které jsme definovali agregátní poptávku, ji budeme chápat jako celkové množství produktu, které při dané cenové hladině bude v ekonomice nakoupeno. Víme, že vzniká agregováním všech tržních poptávek. Je pro ni typický klesající tvar. Vyjadřuje tedy, co všechno by jednotlivé subjekty tržní ekonomiky (domácnosti, firmy, vláda, cizinci) nakupovaly při různých cenových hladinách. Její strukturu můžeme vyjádřit již zavedeným zápisem: AD = C + I + G + E N

(5.1)

Vysvětlit klesající tvar křivky je možné objasněním vlivu změny cenové hladiny na jednotlivé segmenty AD, přičemž státní nákupy (G) můžeme považovat za konstantní. Dojde-li k poklesu cenové hladiny, pak pro dopad na spotřební výdaje (C) platí, že náš důchod (resp. množství peněz, kterými disponujeme) zůstává nominálně stejný, ale jeho reálná hodnota se zvyšuje. Za totéž množství peněz jsme schopni nakoupit větší množství statků a služeb. Chování spotřebitele, který se za těchto podmínek cítí být bohatším, je popisováno tzv. Pigouovým efektem, spotřebitelé více utrácejí, rostou výdaje na spotřebu. Obdobně je možno, podle J. M. Keynese, ilustrovat dopad na investiční výdaje, neboť, čím je cenová hladina nižší, tím menší množství peněz je domácnost nucena držet k nákupu statků a služeb. Jsou vytvářeny dodatečné úspory a domácnost je může půjčovat. Může je rovněž využít k nákupu cenných papírů. Rostoucí poptávka po cenných papírech vyvolá růst jejich tržní ceny a důsledkem bude pokles úrokové míry. Pokles úrokové míry je impulsem stimulujícím investiční výdaje firem, tím roste poptávané množství statků a služeb. Tento jev bývá v literatuře označován jako Keynesův efekt úrokových měr. Poznámka č. 5-2 Jestliže pokles cenové hladiny vyvolá následně pokles úrokových měr, budou domácí investoři usilovat rovněž o dosažení vyšších zisků investováním do zahraničních příležitostí. Bude-li klesat výnosnost domácích obligací, budou se jich investo ři zbavovat a nakupovat cizí (zahraniční) obligace. Tím se bude na devizovém trhu zvyšovat nabídka domácí měny a důsledkem bude její znehodnocení. Důsledkem bude zdražení zahraničních výrobků na domácím trhu a naopak růst jejich konkurenceschopnosti (zlevnění) na zahraničním trhu. Čistý vývoz rovněž vzroste.

79


Změna kteréhokoliv ze segmentů agregátní poptávky tak vyvolává tlak na posun (pokles či růst) agregátní poptávky, který se projevuje obvyklým posunem křivky. Z uvedeného můžeme vyvodit jeden závěr, který zaujímá významné místo ve sporech soudobé makroekonomie. Růst agregátní poptávky hraje z hlediska krátkodobého určitou roli při ovlivnění výše produktu. Je-li výkon pod úrovní potenciálního produktu, mohou mít změny výdajů vliv na růst produktu, tzn. výkonu ekonomiky a s ním související veličiny. Z hlediska dlouhého období vidíme, že tento vliv je potlačen. Ekonomika si udržuje výkonnost na úrovni potenciálního produktu, který lze ilustrovat dlouhodobou křivkou AS tj. vertikálou. Můžeme konstatovat, že produkt je v krátkém období ovlivněn změnami agregátní poptávky, v dlouhém období je determinován potenciálním produktem. V dlouhém období ovlivňuje agregátní poptávka především růst cen. Jestliže AD můžeme znázornit křivkou klesající, vzniká otázka, jak strmá je křivka AD. Za problémem strmosti se skrývá odpověď na otázku, jaký je vliv změn cen na produkt (makroekonomický výstup). Zvyšující se strmost křivky AD znamená snižování vlivu změny cen na změny úrovně poptávaného množství výstupu. Křivka AD vyjadřuje, jaké množství HDP je v daném období nakupováno, v závislosti na cenách. AD závisí jak na výši důchodu, tak na cenové hladině. Dynamika AD však závisí i na dalších faktorech, mezi nimiž mají hlavní význam úvěrové podmínky a státní hospodářská politika. Nezanedbatelný je i vliv očekávání budoucího vývoje. V souvislosti s měřením produktu jsme již zdůraznili, že důležitou roli na poptávkové straně ekonomiky hrají spotřeba a investice. Za jinak nezměněných podmínek - ceteris paribus - se jejich změna projevuje v příslušné změně AD, a tedy i dopadech na úroveň výstupu, zaměstnanosti a cenovou hladinu. Všimněme si tedy, na kterých faktorech jsou tyto dvě veličiny závislé. Navážeme na definování veličiny výdaje na spotřebu z předchozí kapitoly a spotřebou domácností budeme rozumět výdaje na finální statky a služby, jejichž užitím se uspokojují potřeby. Prostředky, které nebyly vydány na spotřebu pak nazýváme úspory. Výdaje na spotřebu hrají klíčovou roli na straně AD (zpravidla více než 60%). Pokud bychom zkoumali podrobněji jejich vnitřní strukturu a souvislosti, zjistili bychom, že sice s rostoucím důchodem rostou výdaje, nicméně dynamika změn je pochopitelně u jednotlivých skupin statků rozdílná. Pokud jde např. o potraviny, umožňuje vyšší důchod nakupovat více, ale současně dochází ke změnám, např. tím, že:

80

Makroekonomie

ü spotřebitelé nakupují kvalitnější místo méně kvalitních ü spotřebitele mají hranice (meze) tohoto druhu spotřeby, dochází k nasycování. Obecně platí, že s rostoucím důchodem klesá podíl výdajů na potraviny na celkových výdajích. Dosažení určité důchodové hranice umožňuje luxusní nákupy a zřetelně se prosazuje tendence k tomu, že výdaje s nimi spojené rostou rychleji než důchod. Nejluxusnější statek v tomto smyslu představují úspory. Uvedená souvislost byla v ekonomii formulováno již pruským statistikem Ernstem Engelem (19. století), a typy chování tomu odpovídající jsou označovány jako Engelovy zákony, ve kterých je podíl důchodů vydávaný národem za potraviny chápán jako index blahobytu národa, přičemž platí: čím nižší je podíl výdajů na potraviny na celkovém důchodu, tím vyšší je blahobyt národa. Úspory představují tu část důchodu, která se nespotřebovává. Studie o chování úspor ukazují, že bohatí spoří více než chudí, z nichž někteří nemohou vůbec spořit. Pokud subjekt má k dispozici nějaké jmění, ze kterého může čerpat, nebo může-li si vypůjčit, pak vykazuje záporný sklon k úsporám, tzn. spotřebovává více než kolik vydělá. Rozpouští úspory. Vztah mezi disponibilním důchodem, spotřebou a úsporami je v makroekonomii důležitý a ovlivňuje celkové ekonomické klima. Abychom tento vliv mohli postihnout, zavedeme si funkce, pomocí nichž budeme vztah mezi úrovní důchodu a úrovní spotřeby či úspor popisovat. Spotřební funkce zobrazuje vztah mezi úrovní spotřebních výdajů a úrovní disponibilního důchodu domácností. Graficky je vyjádřena následujícím obrázkem, v němž osa kvadrantu představuje množinu bodů, pro které platí, že výdaje na spotřebu se přesně rovnají důchodu. Spotřební funkce nám ukazuje, zda výdaje C jsou větší nebo menší než důchod. Jestliže se sobě rovnají, průsečík spotřební funkce a této osy je bodem vyrovnání, tzn. průměrná domácnost ani nespoří, ani nerozpouští úspory. Leží-li spotřební funkce nad osou, domácnosti vykazují záporné úspory. Leží-li pod osou, dochází ke vzniku kladných úspor. Výše úspor se měří (u kladných i záporných) jako svislá vzdálenost mezi spotřební funkcí a osou kvadrantu.

81


Obrázek č. 5-2 – Spotřební a úsporová funkce C,S

C

E(Y=C)

S

C0

45°

0

Y(S=0)

důchod (Y)

Obdobně je v grafu zachycena i úsporová funkce. Samotný vznik úspor je již zobrazen v podobě zaostávání výdajů za úrovní důchodu. Tam kde výše důchodu odpovídá bodu vyrovnání má úsporová funkce hodnotu nula a s vyšším důchodem roste. V této souvislosti si můžeme připomenout již zavedené veličiny mezního sklonu k úsporám a mezního sklonu ke spotřebě, které se sklonem obou křivek souvisí a sklon křivky spotřeby a úspor charakterizují. Poznámka č. 5-3 V mikroekonomie jsme je definovali jako poměry přírůstku výdajů na spotřebu (resp. přírůstku úspor) k přírůstku důchodu.

Sklon spotřební funkce měříme změnou spotřeby (resp. výdajů na spotřebu) připadající na jednotkovou změnu důchodu, což je právě mezní sklon ke spotřebě (mpc). Obdobně platí, že mezním sklonem k úsporám (mps) je vyjádřen sklon úsporové funkce. Spotřební výdaje závisí na působení několika činitelů a k jejich analýze je možno přistupovat v různém kontextu. Především se jedná o identifikaci důchodu, od něhož se výdaje na spotřebu odvíjí:

82

Makroekonomie

ü disponibilní důchod, tuto závislost nám mohou ilustrovat čísla libovolné statistiky vztahující se k ekonomice dosahující ekonomického růstu. ü permanentní důchod, vyjadřující dlouhodobý důchodový trend. Při zkoumání výdajů nevystačíme pouze s běžným důchodem. Empirická data potvrzují, že spotřební výdaje domácností jsou závislé nejen na běžném důchodu v daném roce, ale odráží se v nich i důchody minulé, stejně jako očekávané důchody budoucí. Spotřebitel volí úroveň spotřeby, a tedy výši výdajů na spotřebu, v závislosti na svých dlouhodobých důchodových vyhlídkách. Důchod vnímaný jako dlouhodobý trend představuje veličinu stabilnější. V koncepci permanentního důchodu je zdůrazněno, že reakce spotřebitelů na důchodové impulsy není vždy stejná. Je-li změna (růst) důchodu hodnocena jako relativně stálá, pak spotřebitelé zvyšují spotřebu úměrně růstu důchodu. Jedna-li se o změnu dočasnou, pak mezní sklon ke spotřebě dosahuje pouze nízkých hodnot. ü bohatství je faktorem ovlivňujícím výdaje na spotřebu. Budeme-li uvažovat dva subjekty se stejným důchodem, z nichž jeden bude mít možnost navíc disponovat významnou částkou uloženou v bance, pak tento spotřebitel vykazuje sklon vydávat více. Projevuje se efekt bohatství a jeho jednání není možno klasifikovat jako neuvážené či rizikové. ü ostatní vlivy představují skupinu dalších faktorů ovlivňujících výdaje nebo tvorbu úspor. Jejich vliv budeme v dalším textu také zohledňovat. Jedná se např. o úroveň sociálního zabezpečení, jehož rozvoj se projevuje zpravidla snižováním osobních úspor. Obdobný vliv mohou mít i měnící se míra zdanění nebo skutečnost, že reálné výnosy z úspor se snižují v důsledku rostoucí inflace. Podrobněji se některými souvislostmi budeme zabývat v kapitolách věnovaných hospodářské politice státu. Spotřební funkci budeme vyjadřovat způsobem, který můžeme považovat za její základní tvar, neboť vyjadřuje závislost spotřebních výdajů na důchodu: C = mpc.Y kde:

mpc – mezní sklon ke spotřebě, tedy

(5.2) dC dY

Toto vyjádření však nezachycuje existenci tzv. autonomních výdajů na spotřebu, které označíme C0. Autonomní výdaje představují onu část celkových výdajů na spotřebu, která není závislá na velikosti důchodu. Pak můžeme spotřební funkci zapsat ve tvaru :

83


C = C 0 + mpc .Y

(5.3)

Rovnice vyjadřuje, že celková spotřeba je sumou autonomní a indukované spotřeby. Výdaje na spotřebu mohou růst, jestliže: ü

vzroste autonomní spotřeba C0

ü

vzroste disponibilní důchod

ü

vzroste mezní sklon ke spotřebě mpc.

Pokud budeme analyzovat spotřební funkcí, musíme rozlišovat: ü mezi růstem spotřeby vyvolaným růstem důchodu - jedná se o pohyb po křivce a ü růstem celé spotřební funkce v důsledku růstu autonomní spotřeby. V tomto případě se projevuje posun křivky směrem vzhůru. Co může tuto změnu vyvolat? ü

skutečný či očekávaný růst bohatství

ü

očekávání vyššího budoucího důchodu

ü

pokles cenové hladiny

ü

očekávaný růst inflace

ü

pokles úrokových sazeb

ü

snížení daní.

Změna úrovně výdajů na spotřebu ovlivňuje velikost agregátní poptávky a tím i rovnováhu ekonomiky. Obdobně bychom mohli vyjádřit úsporovou funkci, pokud využijeme skutečnosti, že důchod se rozkládá na výdaje na spotřebu a úspory: S = Y − C = Y − C 0 − mpc.Y = −C 0 + ( 1 + mpc ).Y

(5.4)

S = −C 0 + mps .Y

(5.4a)

resp.

84

Makroekonomie

Druhou složkou ovlivňující úroveň AD a její změny jsou soukromé investice. Investice mají v makroekonomii dvě základní funkce. To je dáno tím, že: ü jednak jsou součástí agregátní poptávky a jejich prudké či významné výkyvy mohou AD ovlivnit. Tím je dán i jejich dopad na úroveň produktu a zaměstnanost v ekonomice. ü jak jsme zdůraznili již v základech mikroekonomie, investice mají vliv na akumulaci kapitálu, jsou zdrojem růstu potenciálního produktu, v dlouhém období podporují ekonomický růst. Uvedené časové hledisko je nutno zohledňovat při analýze dopadů změn investic. Platí totiž, že investice: ü krátkodobě stimulují poptávku a tím produkt ü dlouhodobě stimulují růst produktu a potenciálního produktu. Položíme-li si otázku, kdy firma investuje, tzn. financuje tvorbu dodatečných kapitálových statků? Odpovíme, jestliže očekává, že vytvoření nové kapacity přinese zisk. Tzn., příjmy vznikající jako efekt investice budou vyšší než výdaje, tedy investiční náklady. V pozadí investiční aktivity jsou tři základní faktory: ü příjmy ü náklady ü očekávání. ü Příjmy - investice přinášejí firmě dodatečný příjem pouze tehdy, jestliže může díky ní prodat více. Významným faktorem ovlivňujícím investiční činnost je tedy celková úroveň produktu. Pokud nejsou kapacity využívány, nepociťují firmy potřebu budovat nové kapacity. Úroveň investic je nízká. Investice závisí na příjmech, které budou generovány stavem celkové hospodářské aktivity. ü Náklady jsou v případě investic poněkud složitější veličinou, než u jiných komodit. Souvisí to mimo jiné s tím, že investiční statky jsou využívány několik let, mají dlouhou životnost. Významné je to, že firmy investují vypůjčené prostředky, a proto důležitou roli sehrávají náklady vypůjčení, tzn. úroveň investic je ovlivňována úrokovou mírou.

85


ü Očekávání - investice jsou náklady vynaložené do budoucna, závisí na tom, jak podnikatelské subjekty hodnotí souvislosti budoucího vývoje. Očekávajíli vzestup či pokles ekonomiky, její stabilitu či nestabilitu. Závažné je, že v budoucnu se může projevit i vliv okolnosti, kterou nebylo možno při současných daných informacích předpokládat. S očekáváními je spojena nejistota a jistá míra neurčitosti, která může výrazně ovlivnit ochotu či neochotu investovat. 5.3. Pojetí ekonomické rovnováhy Ekonomická rovnováha a její interpretace, zaujímají v makroekonomické teorii klíčové místo. Způsob, jakým je rovnováha řešena, předurčuje i řešení řady navazujících otázek, např. obecně vztahu státu k hospodářství a především role státu v procesu utváření rovnováhy hospodářství. I v případě makroekonomické rovnováhy se bude rovnováhou rozumět nastolení takových proporcí, které nesignalizují potřebu změny. Základní rovnovážnou proporcí je tedy rovnost (vyrovnání) AD a AS. Problém rovnováhy ekonomiky je však mnohem širší než ilustruje model ASAD. Rovnováha modelu ASAD předpokládá a zahrnuje rovnováhu na: ü trhu statků a služeb ü trhu práce a ostatních výrobních faktorů ü trhu peněz a kapitálu, tedy na finančním trhu, na němž se střetává nabídka zdrojů (úspory) s poptávkou po zdrojích (investice). Platí, že nerovnováha na kterémkoliv z těchto trhů vyvolá tendence ke změně na ostatních trzích. Rozdílná řešení, k nimž se ekonomické směry dopracovávají, jsou důsledkem odlišných výchozích předpokladů, které se vztahují ke dvěma základním problémům: 1. Cenová pružnost na trzích statků, služeb a výrobních faktorů. Tedy otázka, zda-li a jak rychle reagují ceny na těchto trzích na změny proporcí mezi nabídkou a poptávkou (na uvedených trzích). S tím souvisí i otázka rychlosti obnovování rovnováhy těchto trhů. 2. Mechanismus utváření rovnováhy na finančních trzích, tedy mechanismus přeměny úspor v investice. V této souvislosti se jedná i o problém, jaké dopady má rovnováha či nerovnováha finančního trhu na celkovou rovnováhu ekonomiky.

86

Makroekonomie

V moderní ekonomii jsou užívána dvě paralelní, vzájemně kontroverzní řešení těchto otázek. Rozlišuje se mezi tzv. klasickým modelem a modelem keynesiánským. Odlišné výchozí předpoklady obou modelů předznamenaly i odlišné závěry. Historicky starší je klasický model, který je v současnosti užíván jako základní přístup a pojetí makroekonomiky v teoretických koncepcích soudobého konzervativního proudu ekonomie, navazujícího úzce na tradice neoklasické a liberální ekonomie. Klasický model vychází z předpokladu pružných cen na trzích finální produkce i na trzích výrobních faktorů. Pro finanční trh předpokládá, že investice i úspory se vyvíjí pod vlivem úrokové míry a její změny jsou dostatečným impulsem k obnovení rovnováhy finančních trhů. Keynesiánský model vychází z předpokladu omezené pružnosti (resp. nepružnosti) cen na trzích finální produkce i na trzích výrobních faktorů. Hlavními argumenty uvedeného předpokladu jsou: ü nepružnost mezd směrem dolů projevující se na trhu práce, který v ekonomice propojuje trh finální produkce s trhem ostatních výrobních faktorů. Umožňuje tak přímý a intenzivní přenos impulsů z jedné tržní úrovně do druhé. Znepružnění trhu práce je interpretováno jako zdroj znepružnění vnitřního mechanismu ekonomiky. ü cenová stabilita, která je jedním z projevů nedokonalosti konkurence, je důsledkem tržní strategie firem s dominujícím postavením v oligopolních tržních strukturách. ü k těmto argumentům bývá přiřazováno i zdůraznění existence cen, které podléhají státní regulaci. Významnou okolností je, že v keynesiánské ekonomii není odvozován vývoj úspor a investic výlučně z vývoje úrokové míry. Citlivost investic na úrokovou míru je snížená a úspory jsou funkcí důchodu. Proto úroková míra není faktorem schopným zabezpečovat automaticky obnovu rovnováhy finančního trhu. 5.4. Utváření rovnováhy v klasickém modelu Klasický model fungování ekonomiky a utváření její rovnováhy vysvětluje ekonomiku jako vnitřně stabilní systém vykazující schopnost pružného obnovení rovnováhy, pokud z ní byla ekonomika vychýlena. V této interpretaci zaujímá významné postavení předpoklad vztahující se ke kapitálovému trhu, na kterém je úroková míra veličinou ovlivňující nejen investice, ale také tvorbu úspor.

87


Rostoucí úroková míra stimuluje domácnosti k tvorbě úspor, což znamená rychlejší tvorbu investičních zdrojů. Plně závislé na úrokové míře jsou i investice, které vyjadřují poptávku po zdrojích. Úrok je nákladem investic a změna úrokové míry ovlivňuje náklady investic, tedy ochotu investovat. Mezi úrokovou mírou (cenou) a rozsahem investičních výdajů platí nepřímoúměrný vztah. Vzájemná závislost mezi úsporami a investicemi a mechanismus fungování kapitálového trhu ilustruje následující obrázek. Obrázek č. 5-3 – Kapitálový trh v klasickém modelu i S I

E

i* I.

S
i1

III.

0

qI

qI = qS

II.

qS

I,S

Pružnost změn úrokové míry (i) zabezpečí vyrovnání úspor a investic. Převaha poptávky po investicích znamená, že záměr investovat přesahuje možnosti použitelných zdrojů (úspor). Výsledkem bude rostoucí úroková míra, která bude podněcovat tvorbu úspor domácnosti a současně bude působit na omezování investičních výdajů. Růst objemu úspor doprovázený snižováním objemu investic obnovuje v klasickém modelu automaticky rovnováhu trhu kapitálu. Případný růst či pokles investičních výdajů musí být za těchto podmínek doprovázen poklesem či růstem výdajů na spotřebu. Celkový objem poptávky se nemění. Disponibilní důchod domácnosti se dělí na výdaje na spotřebu (C) a úspory (S). Změna podílu úspor na disponibilním důchodu je doprovázena opačnou změnou výdajů na spotřebu. Ale automatická přeměna úspor v investice uchovává celkovou hladinu výdajů na stejné úrovni, neboť celkové výdaje jsou tvořeny výdaji na spotřebu a investičními výdaji (od státní nákupů, stejně jako od vnějších toků ekonomiky abstrahujeme).

88

Makroekonomie

Jestliže kapitálový trh je schopen permanentně obnovovat rovnováhu, pak nevysílá směrem k reálnému tržnímu sektoru nerovnovážné podněty. Mechanismus utváření rovnováhy na trzích finální produkce a výrobních faktorů je vysvětlován rovněž na předpokladu pružných cen, které umožňují, aby ekonomika plně využívala výrobních faktorů. Rovnováha se v klasickém modelu utváří na úrovni potenciálního produktu. Mechanismus jejího obnovování je ilustrován obrázkem č. 5-4. Bod E0 je bodem rovnováhy odpovídajícímu průsečíku křivek AD0 a AS, jemuž odpovídá výkon na úrovni potenciálního produktu. Jestliže dojde k omezení úrovně agregátní poptávky (znázorněno křivkou AD1), utvoří se rovnováha v bodě E1 (průsečík AS a AD1). Vznik rovnováhy je doprovázen cenovým poklesem (na svislé ose) a sníženým využíváním výrobních faktorů (výkon je pod úrovní potenciálního produktu). Obrázek č. 5-4 – Utváření rovnováhy v klasickém modelu P AS

1.

2.

E0

p0 p1

I. II.

E1

AD2 E2

AD0

p2 AD1 0

q1 q* = q0 = q2

výstup (Q)

Pokles výkonu je doprovázen omezováním zaměstnanosti, které zvyšuje konkurenci na trhu práce, tlak na mzdy a snížení ceny práce. Obdobně se projeví důsledky rostoucí konkurence na trzích ostatních výrobních faktorů. Snížení cen výrobních faktorů umožňuje, aby v sílícím konkurenčním prostředí došlo k poklesu cen finální produkce. V důsledku toho je poptávka ochotna nakoupit

89


větší množství a ekonomika reaguje změnou rovnovážné polohy. Rovnováha se obnoví za situace, která je na obrázku zobrazena bodem E2, vyjadřuje návrat k výkonu na úrovni potenciálního produktu, neboť cenové poklesy umožnily, aby se obnovil původní vyšší výstup, který je nyní realizovatelný při nižší cenové hladině. Snížení cen výrobních faktorů znovu stimuluje ekonomiku k plnému využití výrobních zdrojů. Výstup ekonomiky (skutečný produkt) se vrací na úroveň potenciálního produktu. Pokles cen finální produkce obnovil úroveň reálné mzdy. Ke změně došlo pouze v úrovni nominálního produktu. Obdobnou úvahu je možno aplikovat i na opačný případ, kdy je ekonomika vychýlena z rovnováhy zvýšením úrovně agregátní poptávky (projeví se posunem křivky AD doprava nahoru na úroveň AD2). Tomu odpovídají, ve srovnání se situací uvažovanou výše, cenový vzestup finální produkce, který motivuje k rozšíření výroby. Dochází k růstu poptávky po výrobních faktorech, rostou jejich ceny. Tím je vyvolán růst cen finální produkce a návrat rovnováhy na úroveň potenciálního produktu (průsečík potenciálního produktu s onou vyšší hladinou agregátní poptávky). V klasickém modelu je zdůrazněn závěr, že cenový mechanismus zareaguje na podnět v podobě změny úrovně agregátní poptávky tak, že navrátí skutečný výkon ekonomiky na úroveň potenciálního produktu. Důsledkem poptávkového impulsu je změna cenové hladiny, reálný rozměr výkonu zůstává zachován. Uvedená úvaha představuje hlavní argument i důvod kritiky keynesiánské hospodářské politiky vedené z pozic, jejichž základem je klasický model rovnováhy. Jak uvidíme, ta byla orientována na stimulaci poptávky, jako prostředku dosažení vyššího výkonu. 5.5. Keynesiánský model rovnováhy Keynesiánský model je založen na odlišných předpokladech. Především se zříká automatické přeměny úspor v investice. Disponibilní důchod se rozkládá na spotřebu a úspory : DI = C + S

(5.5)

Vztah mezi úsporami a důchodem je zprostředkován spotřební funkcí, která sice vyjadřuje vztah přímé úměry mezi důchodem a výdaji na spotřebu, ale dynamika vývoje je rozdílná. Od určité úrovně důchodu zaostává tempo růstu výdajů na spotřebu za tempem růstu důchodu. Zaostávání se projevuje tvorbou úspor, neboť část důchodu, která není vydána na spotřebu, je uspořena. Uvedenou souvislost jsme graficky vyjádřili na obrázku č. 5-2.

90

Makroekonomie

Pomalejší růst výdajů na spotřebu je vyvolán působením sklonu k úsporám, jehož vliv se od určité úrovně důchodu prosazuje. Protože platí, že: dY = dC + dS

(5.6)

mpc + mps = 1

(5.7)

platí pro mezní sklony:

Tzn., že součet mezního sklonu ke spotřebě a mezního sklonu k úsporám se rovná jedné. Přitom v keynesiánském modelu závisí tvorba úspor na úrovni důchodu, nikoliv na úrokové míře.

Obrázek č. 5-5 – Kapitálový trh v keynesiánském modelu i

S I1

I0

1.

E1

i1 I.

E0

i0

0

qE0 = qE1

I,S

Pokud jde o investice, jejich závislost na úrokové míře keynesiánský model připouští. Investice jsou odvozovány od sklonu k investování, který je ovlivňován přímo úměrně kalkulovaným výnosem z investic (mezní efektivitou kapitálu) a nepřímo úměrně úrokovou mírou. Dalším faktorem jsou očekávání budoucího vývoje. Celkově je však reakce investic méně citlivá na úrokovou míru, než předpokládá klasický model. Úspory (S) nejsou závislé na úrokové míře, a proto jsou znázorněny vertikálou. Rovnováha (E) se utváří jako průsečík investic a úspor. Při snížené

91


citlivosti investic na změny úrokové míry a tvaru úspor (nezávislosti úspor na úrokové míře), mohou vzniknout podmínky, kdy ani minimální úroková míra nemusí zabezpečit rovnováhu na kapitálovém trhu. Dochází k narušení mechanismu přeměny úspor v investice. Trh nenastoluje rovnováhu a nerovnováha kapitálového trhu se přenáší i na ostatní trhy prostřednictvím tzv. investičního multiplikátoru (k). Výchozí tezí keynesiánského pojetí rovnováhy je tvrzení o zaostávání poptávky za nabídkou. Od kterého se odvíjí schéma návaznosti: nedostatečná AD působí na omezení úrovně výstupu. V důsledku toho výkon zaostává za úrovní potenciálního produktu. V ekonomice dochází k nevyužívání výrobních kapacit a vzniká vysoká nezaměstnanost. Příčinami uvedené nedokonalosti systému jsou: ü zaostávání výdajů na spotřebu (C) za růstem důchodu ü poruchy v mechanismu přeměny úspor v investice ü závislost investic i na jiných veličinách, než je úroková míra, především na očekáváních budoucího vývoje, která jsou provázena nejistotou a rizikem. Vzhledem k tomu, že model pracuje s ekonomikou pod úrovní potenciálního produktu, je křivka AS vnímána jako velmi pružná. Jak ilustruje následující obrázek, právě tato okolnost vede k interpretaci, že stimulací poptávky je možno dosáhnout úrovně výkonu blízké potenciálnímu produktu, přičemž uvedený vzestup výkonu je významnější než změna cenové hladiny, která stimulaci poptávky doprovází. Na rozdíl od klasického modelu je v keynesiánském vnímána ekonomika jako soustava, která není vnitřně stabilní. Soustava s tendencí k nevyužívání výrobních faktorů, obnovující rovnováhu pod úrovní potenciálního produktu. Základní souvislosti keynesiánského modelu se v poválečném období realizovaly prostřednictvím tzv. neokeynesiánského kompromisu, který rozlišoval na nabídkové straně ekonomiky: ü keynesiánské pole - vlevo od úrovně potenciálního produktu, v němž si krátkodobá křivka AS uchovává vysokou pružnost (založenou na krátkodobé cenové nepružnosti) ü klasické pole - nabízené množství je za hranicí potenciálního produktu, nabídková křivka je velmi blízká vertikále.

92

Makroekonomie

Obrázek č. 5-6 – Keynesiánský model - rovnovážný produkt P AS

1.

E1

p1

I.

E0

p0 AD1 AD0 0

q0

q1 q*

výstup (Q)

Poznámka č. 5-4 Jak ilustrují předchozí obrázky, je tento tvar krátkodobé křivky makroekonomií akceptován.

AS soudobou

5.6. Určení produktu modelem multiplikátoru Model multiplikátoru patří k výchozím nástrojům neokeynesiánské makroekonomie a sehrál významnou roli ve vývoji ekonomie a hospodářské politiky v 50. letech 20. století. S jeho užitím souvisí řada zjednodušujících až jednostranných vazeb, které posloužily ke zdůvodňování forem státní intervence v procesech stabilizační politiky států. Multiplikátor vyjadřuje běžnou skutečnost, která se v hospodářství projevuje. Pokud je ekonomika zasažena původním impulsem, projevuje se jeho účinek opakovaně se snižující se intenzitou. Výsledkem je dosažení kumulativních účinků. V návaznosti na předchozí subkapitoly si zavedeme první z multiplikátorů, tzv. jednoduchý multiplikátor resp. investiční multiplikátor, který udává, jak se přírůstek (pokles) soukromých investic projeví v přírůstku (poklesu) domácího produktu. Investiční multiplikátor je koeficient, který udává, o kolik se změní důchod, jestliže se změní investiční výdaje o jednotku. Investiční multiplikátor popisuje

93


důchodotvorný účinek investic. Rovnici multiplikátoru můžeme zapsat v podobě: dY = k .dI

(5.8)

Na výši důchodu bezprostředně závisí úroveň poptávky, a proto kolísání investiční aktivity vyvolává kolísání v agregátní poptávce. Vzhledem k tomu, že platí : Y =C + I

(5.9)

můžeme investiční multiplikátor vyjádřit následovně : k=

kde:

dY dY 1 1 = = = dI dY − dC 1 − mpc mps

(5.10)

mpc – mezní sklon ke spotřebě mps – mezní sklon k úsporám

Multiplikační efekt investic je závislý na hodnotách těchto mezních sklonů. Bude-li mpc = 0,5, znamená to, že z každé dodatečné koruny dají domácnosti 50 haléřů na spotřební výdaje a 50 haléřů uspoří. Potom výchozí investice o rozsahu 100 Kč vyvolá následující přírůstek důchodu, který bude vyšší. Neboť investice o výši 100 jednotek představuje tržbu, důchod ve výši 100 jednotek a ten se v závislosti na sklonu ke spotřebě a sklonu k úsporám rozkládá na dodatečné výdaje na spotřebu a dodatečné úspory. Dodatečné výdaje na spotřebu zvyšují úroveň celkových výdajů a tím vytváří podmínky pro růst produktu. Celý proces tvorby dodatečných poptávkových impulsů (dC) ilustruje následující tabulka:

94

Makroekonomie

Tabulka č. 5-1 – Proces tvorby dodatečných poptávkových impulsů dY

dC

dS

1

100,00

50,00

50,00

2

50,00

25,00

25,00

3

25,00

12,50

12,50

4

12,50

6,25

6,25

5

6,25

3,13

3,13

6

3,13

1,56

1,56

.

.

.

.

.

.

.

.

n

200,00

100,00

100,00

Původních 100 jednotek investic se přeměnilo ve 200 jednotek dodatečného důchodu. Model multiplikátoru využívá spotřební a úsporovou funkci. Pro zjednodušení budeme předpokládat, že důchod se rozkládá právě na C a S a nebudeme uvažovat přerozdělovací procesy (např. daně) nebo jiné složky důchodu, které vyvolávají rozdíl mezi důchodem vytvořeným a užitým (např. nerozdělované zisky). Hrubý domácí produkt bude veličinou identickou s disponibilním důchodem. Za těchto předpokladů představuje libovolný bod spotřební funkce (viz obrázek č. 5-2) zamýšlenou spotřebu při dané úrovni důchodu. Obdobně platí pro úsporovou funkci, že její libovolný bod vyjadřuje zamýšlenou úroveň úspor při dané výši důchodu. Vrátíme-li se k předchozímu výkladu, víme, že úspory a investice jsou závislé na odlišných faktorech. Úspory závisí na výši důchodu, ale investice jsou odvozovány od ochoty investovat, která je závislá na úrokové míře, ale také na očekáváních jejího vývoje, na očekávání vývoje produktu v budoucnu, dále ji ovlivňují opatření hospodářské politiky (daně), atd. Od těchto vlivů jsou odvozeny investiční příležitosti. Skutečnost, že investice nezávisí na důchodu můžeme zobrazit přímkou rovnoběžnou s osou důchodu (produktu). Na následujícím obrázku je doplněna i úsporová funkce.

95


Obrázek č. 5-7 – Určení rovnovážného produktu S,I

S E(S=I)

I0 0

q(S=I)

HDP

-C0

Úspory a investice mají jeden společný bod E(S=I), kterému odpovídá velikost produktu q(S=I). Produkt q(S=I) je rovnovážným produktem ekonomiky. V bodě E dochází k vyrovnání zamýšlených úspor domácností a zamýšlených (plánovaných) investic firem. Všimněme si, že pokud by se skutečné úspory a investice od sebe odchýlily, musí dojít k přizpůsobení produktu této odchylce, což znamená, že jeho výše bude pod nebo naopak nad úrovní rovnovážného produktu. Bude-li dosaženo libovolného produktu qv > q(S=I), pak platí, že úspory jsou vyšší než investice. Domácnosti tvoří úspory na úkor výdajů na spotřebu (S > I). Omezení výdajů na spotřebu povede k nerealizovatelnosti části produkce a růstu investic do zásob. Firmy se budou snažit o omezení těchto investic a proto budou usilovat o snížení výstupu. Výstup bude klesat a přibližovat se úrovni Q, kde se zastaví. Bude-li naopak dosaženo produktu qn < q(S=I), pak úspory budou pod úrovní zamýšlených investic. Vysoké výdaje na spotřebu (na úkor tvorby úspor) vytvářejí silný tlak na poptávkové straně, který přesahuje možnosti výstupu. Firmy budou usilovat o růst produktu a rostoucí důchod bude stimulovat růst úspor. Pohyb se zastaví v bodě E(S=I), ve kterém nepůsobí podněty ke změně. Určení produktu pomocí úspor a investic je jedním z možných způsobů, který je ve shodě s funkcí finančního trhu, jako podmínky utváření rovnováhy. Výklad rovnovážné úrovně produktu v modelu multiplikátoru se opírá o určení produktu pomocí výdajů na spotřebu a investic. Uvedený výklad je

96

Makroekonomie

založen na využití spotřební funkce, jejíž úroveň je navýšena o zamýšlené investice na úroveň (C + I) pro každou hodnotu důchodu. Osa kvadrantu představuje množinu bodů splňujících podmínku, že celková hodnota výdajů C + I se rovná celkové výši produktu. To znamená, že ekonomika se nalézá v rovnováze v bodě, ve kterém křivka C + I (celková zamýšlená úroveň soukromých výdajů) protíná osu kvadrantu. Tento bod označíme v následujícím obrázku E. Obrázek č. 5-8 – Určení rovnovážného produktu C,I

C+I

AD < AS

CM + IM E

AD > AS

CL + IL A0

45°

0

qL

q*

qM

HDP

Pokud by ekonomika dosahovala jiného výkonu, byl by vyvolán přizpůsobovací mechanismus obnovující rovnováhu na úrovni výstupu q*. Kdyby byl výkon např. na úrovni qL, znamenalo by to, že křivka celkových výdajů je nad rovnovážnou úrovní výdajů (ležící na ose kvadrantu). Jsou-li výdaje nad rovnovážnou úrovní, je poptáváno vyšší množství, než výrobci produkují. Neuspokojená poptávka bude stimulovat růst rozsahu produktu. Pokud by bylo dosahováno produktu za úrovní q* (např. qM), bylo by pro stav ekonomiky charakteristické zaostávání celkových výdajů za úrovní výstupu (produktu). Nerealizovatelná produkce by znamenala investování do zásob a již dříve zmíněný důsledek v podobě omezování výkonu. Model multiplikátoru je propojením výše uvedeného určení rovnovážného produktu pomocí celkových výdajů C + I s multiplikátorem. Byl využit keynesiánskou makroekonomií při sledování multiplikačního účinku

97


dodatečných investic (multiplikační účinek vyvolá přírůstek kterékoliv složky AD). Pokud do rovnice multiplikátoru dosadíme různé hodnoty mezních sklonů zjistíme, že čím větší jsou dodatečné výdaje na spotřebu (dC), tím větší je multiplikátor a čím vyšší bude podíl dodatečných úspor (dS), tím nižší bude hodnota multiplikátoru. Na velikosti multiplikátoru je závislý přírůstek produktu. Je-li mezní sklon k úsporám mps = 0,4, pak multiplikátor má hodnotu 2,5. To znamená, že každá dodatečná jednotka investic se projeví v růstu produktu dodatečnými 2,5 jednotkami. Model multiplikátoru je nutno doplnit ještě o srovnání rovnovážné úrovně produktu s potenciálním produktem. Keynesiánská ekonomie vycházela, jak jsme uvedli v předchozí subkapitole, z předpokladu o zaostávání skutečného produktu za úrovní potenciálního produktu (resp. produktu při plném využití zdrojů). Prostřednictvím modelu multiplikátoru byla příčiny spojována s nedostatečnou úrovní celkových výdajů (zaostáváním poptávky). Model byl využit pro argumentaci aktivní státní intervence na podporu úrovně poptávky.

Objasněte následující pojmy: agregátní nabídka agregátní poptávka autonomní výdaje investiční multiplikátor makroekonomická rovnováha maximální produkt

permanentní důchod potenciální produkt rozpouštění úspor sklon k úsporám skutečný produkt

Odpovězte: 1. Definujte potenciální produkt: 2. Výkon můžeme vyjádřit agregátem důchod, který je tvořen součtem těchto důchodů vlastníků výrobních faktorů: 3. Nakreslete krátkodobou a dlouhodobou AS a vysvětlete jejich tvar: a) Krátké: b) Dlouhé: 4. Vyjádřete, co je obsahem Engelova zákona: 5. Uveďte, na čem závisí růst výdajů na spotřebu: 6. V modelu multiplikátoru musí ležet bod rovnováhy na ose kvadrantu, protože:

98

Makroekonomie

7. Uveďte, čím se liší předpoklady modelu klasického a keynesiánského: 8. Odvoďte rovnovážný produkt pomocí vztahu úspor a investic.

99

Ekonomický růst a hospodářské cykly

6. Ekonomický růst a hospodářské cykly 6.1. Definice ekonomického růstu Společnost vykazuje tendenci k růstu potřeb a proto požaduje, aby se výkon ekonomiky zvyšoval. Růst výkonnosti je považován za neoddělitelnou vlastnost hospodářství, je jedním z klíčových kriterií sloužících k posuzování hospodářského vývoje země. Proto se otázka výkonnosti stala jednou ze základních otázek řešených na makroekonomické úrovni. První ucelenější soustava ekonomických názorů – merkantilismus, pojednávala o růstu peněžní formy bohatství. Přelomové dílo A. Smitha bylo Pojednáním o podstatě a původu bohatství národů. Pokusme se postihnout základní souvislosti ekonomického růstu, který vyjadřuje, že se potenciální produkt zvyšuje. Toto vymezení ekonomického růstu budeme považovat za základní. Přitom je nutno si uvědomit, že označením růst mohou být pojmenovány procesy, které jsou: ü sice shodné tím, že se zvyšuje výkon ü ale současně odlišné, neboť platí: ü

zvýšení výstupu může být dosaženo v rámci stávajících kapacit, tzn. vyšší mírou využití kapacit. Jedná se o posun po křivce AS, přičemž produkční možnosti ekonomiky zůstaly zachovány.

ü

vzestup výkonu může být založen na růstu potenciálního produktu, křivka AS se posouvá doprava a ekonomika si osvojuje schopnost produkovat vyšší výkon.

Růst výkonu ekonomiky můžeme vyjádřit několika základními způsoby. Nejjednodušším je srovnání makroekonomických výstupů v po sobě následujících obdobích. O růstu hovoříme tehdy, jestliže HDP v roce t + 1 dosahuje vyšší úrovně než v roce t. Musí tedy platit vztah : HDPt +1 − HDPt = ΔHDP > 0

(6.1)

Je-li rozdíl vyšší než nula, vyjadřuje skutečnost, že se výkon ekonomiky zvýšil, zda nastal ekonomický růst neurčíme. Uvedený způsob není běžně užíván, neboť konstatuje pouze výši případného přírůstku výkonu, nikoliv způsob, jakým bylo výsledku dosaženo. Ekonomický růst znamená změnu veličin v čase (jedná se o tokové veličiny). Při jeho vyjadřování předpokládáme užití reálných rozměrů veličin, nikoliv vyjádření pouze nominálního (z důvodů, o nichž jsme se podrobněji

100

Makroekonomie

zmínili při výkladu měření výkonu nominálním a reálným produktem, tedy vyloučení cenového zkreslení). Pokud posuzujeme hospodářský růst, musíme vzít v úvahu i skutečnost, že samotná dynamika nemusí mít dostatečnou vypovídací schopnost, jestliže provádíme např. mezinárodní srovnání. Při posuzování vývojových tendencí ekonomiky v případném mezinárodním srovnávání, se nabízí dvě základní roviny umožňující postižení jak tendencí vývoje ekonomiky, tak také vývoj postavení země ve srovnání s jinými zeměmi. Ekonomický růst ovlivňuje jak ekonomickou sílu země, tak její ekonomickou úroveň. Každý z těchto ukazatelů vyjadřuje jinou rovinu srovnání. Ekonomická úroveň vyjadřuje účinnost využívání disponibilních zdrojů měřenou pomocí úrovně výstupu na jednoho obyvatele. Ekonomickou sílu vyjadřujeme pomocí absolutní velikosti finálního produktu. Věrohodnějším ekonomickým ukazatelem je ekonomická úroveň. Mezinárodní srovnání ukazují, že mnohé země, stojící v popředí podle ukazatele ekonomické síly (např. bývalý SSSR v 80. letech na 3. místě) se podle ukazatele ekonomické úrovně v popředí neobjevují (cca 30. místo SSSR v téže době). Je to pochopitelné, neboť na ukazatel ekonomické síly má přímý vliv rozměr ekonomiky a množství používaných zdrojů. Musíme však upozornit, že určitých zkreslení se nevyvarujeme ani u ukazatele ekonomická úroveň, kde čelné místo Kuvajtu (před válkou v Perském zálivu a popřední postavení řady jiných vývozců ropy) ilustruje možnost, ale naznačuje i příčiny zkreslení. Běžným způsobem vyjádření ekonomického růstu je používání ukazatele označovaného jako tempo růstu (GHDP). G HDP =

HDPt − HDPt −1 ⋅ 100 HDPt −1

(6.2)

Uvedené tempo růstu ekonomiky je tempem, kterým roste reálný HDP. Jedním z dalších přístupů k vyjádření růstu výkonu je tzv. koeficient růstu, který je konstruován jako poměr: g HDP =

HDPt ⋅ 100 HDPt −1

(6.3)

101


Podrobněji a výstižněji popsat ekonomický růst znamená především identifikovat zdroje, o které se vzestup výkonu opírá. Tím, je umožněno postihnout skutečnou kvalitu ekonomického růstu. Vyjdeme-li z poznatků o hranici výrobních možností ekonomiky a jejím posouvání, pak platí, že křivka výrobních možností je odvozena od množství a kvality výrobních faktorů a závisí na kvalitě technologií. Její posun vyjadřuje, že nastala změna alespoň v jedné z uvedených výchozích souvislostí. Odtud je možno odvodit, že hospodářský růst se může opírat o rozšiřování množství používaných výrobních faktorů (kvantitativní resp. extenzivní zdroje) Zvětšuje-li se množství vstupů je výsledkem vyšší úroveň výstupu. Nemění-li se ostatní podmínky, je rostoucí množství používaných výrobních faktorů doprovázeno růstem potenciálního produktu i skutečného produktu. Vývoj ekonomických struktur prokazuje, že touto cestou není možno dosahovat dlouhodobého vzestupu. Bariéra omezenosti zdrojů orientuje vyspělé ekonomiky k řešením, při kterých je vzestup výkonu založen na růstu efektivnosti využívání zdrojů. Růst se realizuje trvalým tlakem na hledání způsobů zvyšování produktivity výrobních faktorů. Zavádění nových technologií se stává východiskem snižování materiálové a energetické náročnosti výkonu. V této souvislosti bývá v ekonomické terminologii užíváno rozlišení na extenzivní a intenzivní faktory růstu, kde extenzivní jsou spjaty se zapojováním dodatečných výrobních faktorů, zatímco intenzivní jsou ty, které představují zvyšování účinností (produktivity) výrobních faktorů. V praxi je hospodářský vzestup zpravidla založen na kombinaci obou možností, tzn. jak na zapojování dodatečných výrobních faktorů, tak na zvyšování jejich účinnosti. Pokud se tedy hovoří o extenzivním či intenzivním růstu, znamená to, že rozhodující podíl na dosažení přírůstku výkonu ekonomiky měly tzv. extenzivní či intenzivní faktory. Zkoumání ekonomického rozvoje si vynutilo dynamizaci ekonomické teorie, jejímž výsledkem bylo rozpracování teorií ekonomického růstu. Poznámka č. 6-1 Ekonomický rozvoj je širší pojem než ekonomický růst. Zatímco růst se omezuje na vztah zdrojů a výkonu, součástí rozvoje jsou další aspekty, jako technologické a strukturální změny, ale také zvyšování životní úrovně obyvatelstva, atd.

Ústředním problémem růstových teorií se stalo hledání způsobů, jak zabezpečit stálý, rovnoměrný růst produktu na jednoho obyvatele. Rozpracovány byly postupně tyto dílčí otázky : ü identifikace jednotlivých faktorů růstu a jejich vlivu na tempo růstu ü podmínky uchování stabilitu růstu

102

makroekonomických

proporcí

zabezpečujících

Makroekonomie

ü analýza mechanismu vyvolávajícího odchylky od stálého růstu ü doporučení státu, jaká opatření vytvoří podmínky pro stálý růst. Zatímco keynesiánské modely (R.Harrod, E.Domar) vycházely z analýzy vlivu kapitálu (investic) a jejich účinnosti na růst důchodu, postkeynesiánské růstové modely (N. Kaldor, J. Robinsonová) kladly navíc důraz na rozdělování jako proces vytvářející předpoklady růstu. Neoklasické růstové modely využily aparátu produkční funkce, který umožnil analyzovat i vliv ostatních výrobních faktorů (včetně technického pokroku) a možnosti jejich vzájemné substituce. 6.2. Dynamika vývoje agregátní nabídky a poptávky Ekonomický růst vyjadřuje zvyšování rozměru potenciálního produktu. Pochopitelně jednou ze základních rovin zkoumání je analýzou zdrojů zvyšování produktu. Tím se ovšem růstová problematika nevyčerpává. Neméně závažným problémem a ve své podstatě mnohem složitějším, je otázka proporcionality ekonomického růstu. Proporcionalitu růstu můžeme analyzovat v různých rovinách a kontextech, např. proporce vývoje zdrojů a výstupů, vzájemné proporce zdrojů, proporce jednotlivých složek na straně výstupu. Z pohledu makroekonomického můžeme za základní rovinou zkoumání považovat proporci mezi nabídkou a poptávkou v podmínkách růstu potencionálního produktu. Skutečnost, že se vzájemně mohou odlišovat tempa růstu potencionálního produktu, agregátní nabídky a agregátní poptávky, má přímé dopady na utváření rovnováhy. Tím je ovlivňována cenová hladina ekonomiky i výkonnost ekonomiky v následujícím období. Uchování stability cen v podmínkách růstu předpokládá, že růst výkonu (potencionální produkt se posouvá doprava) je doprovázen posunem křivek AS i AD doprava, a to ve stejné míře. Tuto souvislost ilustruje obrázek č. 6-1.

Obrázek č. 6-1 – Ekonomický růst v podmínkách cenové stability

103


P AS1

AS2 1.

2.

E1

E2

p1 = p 2

AD2 AD1

0

Y1

Y2 výstup (Y)

Zobrazenou situaci není možno vyloučit a její dosažení je žádoucí, ale není to průvodní jev ekonomického růstu. Rozdílná dynamika vývoje je hospodářskou realitou. Všimněme si, jaké jsou dopady odlišné dynamiky vývoje AS a AD. Pokud dochází k zaostávání tempa růstu AD za vývojem AS, jsou tím vyvolány důsledky, které jsou ilustrovány na obrázku č. 6-2. Jestliže Y1 je výchozí úroveň výstupu, odpovídající potenciálnímu produktu a původní rovnováze E1 (průsečík AS1 a AD1). Je-li růst doprovázen vzestupem nabídky na úroveň AS2 a vzestupem poptávky, který je vyjádřen křivkou AD2, utvoří se rovnováha v jejich průsečíku E2. Vzhledem k tomu, že posun agregátní poptávky je menší než je posun agregátní nabídky, je rovnováha utvořena na úrovni výkonu Y2. Tedy při nižší cenové hladině, ale také při nižším výkonu, než odpovídá potenciálnímu produktu. Dochází k zaostávání skutečného výkonu za potenciálním produktem, které je vyjádřeno rozdílem mezi Y3 a Y2. Potenciální výkon by vyjádřila vertikála v bodě Y3.

Obrázek č. 6-2 – Zaostávání tempa růstu AD za tempem růstu AS

104

Makroekonomie

P AS1

AS2 1.

2.

E1

p1 p2

E2

AD2 AD1

0

Y1

Y2 Y3 výstup (Y)

Pokud budeme tutéž souvislost (pokles cenové hladiny a skutečný výkon pod úrovní potenciálního produktu) ilustrovat za předpokladu, že nedochází k růstu potenciálního produktu, musí dojít nutně k poklesu AD. Hospodářský proces splňující uvedenou podmínku bývá označován jako klasická recese. Pokud by růst byl provázen opačnou situací, vyšší dynamika vývoje poptávky ve srovnání s nabídkou, pak by důsledkem byl růst výkonu i cenové hladiny. Jestliže se velikost agregátní poptávky nezmění, ale dojde k poklesu úrovně agregátní nabídky, nastane tzv. slumpflace (viz obrázek č. 6-4). Pokles AS je ilustrován posunem křivky AS doleva. Důsledkem je změna rovnováhy z původní polohy E1 do polohy E2. Původní rovnost potenciálního a skutečného výkonu při rovnováze v bodě E1, je vystřídána obnovením rovnováhy mezi AS2 a AD při výkonu Y2, který je nižší. Skutečný produkt zaostává za úrovní potenciálního produktu (je nižší). Současně je rovnováha utvořena při vyšší cenové úrovni P2. Slumpflace je vývoj charakteristický omezováním výkonu a růstem cenové hladiny.

Obrázek č. 6-3 – Klasická recese

105


P AS

1.

E1

p1

I.

E2

p2 AD1

II.

AD2 0

Y2

Y1

výstup (Y)

Poznámka č. 6-2 V ekonomické literatuře se často používá jako synonyma pojmu stagflace, který ovšem mnozí autoři vztahují k situaci, kdy výkon ekonomiky stagnuje, ale dochází k r ůstu cenové hladiny.

Pokud je dynamika vývoje agregátní poptávky a agregátní nabídky odlišná, projevuje se to rovněž ve vztahu mezi potenciálním a skutečným produktem, skutečný produkt se od potenciálního odchyluje. V našich případech jsme uvažovali pouze situace, kde výchozí stav byl charakteristický ideální rovností agregátní poptávky s agregátní nabídkou na úrovni potenciálního produktu a došlo k zaostávání nabídky či poptávky. Výsledkem bylo snížení skutečného produktu pod úroveň potenciálního produktu. Obdobně bychom mohli rozšířit úvahy i do prostoru vpravo od potenciálního produktu, tedy situace, kdy skutečný produkt je nad úrovní potenciálního produktu.

Obrázek č. 6-4 – Slumpflace

106

Makroekonomie

P AS2

AS1

1.

E2

p2 E1

I.

p1 AD

II.

0

Y2

Y1

výstup (Y)

6.3. Hospodářské cykly Teorie hospodářského cyklu se zabývá kolísáním skutečného produktu kolem úrovně potenciálního produktu, jehož vývoj vyjadřuje růstovou tendenci ekonomiky. Předmětem zkoumání jsou především otázky: ü průběh cyklu ü příčiny cyklického kolísání ü možnosti omezení cyklických výkyvů. Potenciální produkt vykazuje tendenci k růstu, má rostoucí trend. Ekonomika by se tímto trendem vyvíjela, kdyby procesy zdokonalování probíhaly v situaci plného využívání zdrojů. Skutečný výkon kolem dlouhodobého trendu osciluje. Rozdíl mezi skutečným produktem a potenciálním produktem se označuje jako mezera výstupu (GAP). V průběhu cyklu rozlišujeme dvě základní vývojové tendence. Cyklus představuje střídání období růstu skutečného produktu s obdobím pokles skutečného produktu a těmto pohybům odpovídající body zvratu, označované jako vrchol a sedlo. Odtud se odvozují fáze cyklu. Všeobecně platí, že v okolí vrcholu je hospodářská aktivita vysoká, ve srovnání s úrovní dlouhodobého růstového trendu. Sedlo představuje nejnižší úroveň hospodářské aktivity. V cyklickém pohybu ekonomiky můžeme rozlišit dvě fáze. Kontrakce je fáze, v níž dochází k poklesu skutečného produktu. Jedná se nejen o pokles

107


výkonu ekonomiky, ale také výnosů. Tím je současně ovlivňován i pokles poptávky po investicích. Dynamika poklesu může vykazovat rozdílné charakteristiky, které bývají označovány jinými pojmy. Pokud délka poklesu překročí horizont šesti měsíců, bývá vývoj charakterizován jako recese. Poklesy zvláště výrazné jsou označovány pojmem deprese. Obrázek č. 6-5 – Průběh hospodářského cyklu vrchol

výstup

skutečný výkon

trend

GAP

vrchol

expanze

vrchol

vrchol

expanze

e reces

se r ece

GAP

expanze

sedlo

sedlo

sedlo

0

čas

Poznámka č. 6-3 Uvedené pojmosloví není užíváno zcela jednotně. Někdy se v literatuře pojmem recese označuje fáze poklesu (chápáno jako období klesajících příjmů a rostoucí nezaměstnanosti). Deprese je označením pro hlubokou recesi.

Expanze je fází cyklu vyznačující se vzestupem úrovně skutečného produktu. Jedná se o růstovou fázi cyklu, ve které se ekonomika vzdaluje od sedla. V průběhu expanze je možné rozlišit dvě období. V prvním se ekonomika ve skutečnosti navrací na úroveň, kterou již dosahovala a pro označení této části vzestupu se někdy používají pojmy obnova, zotavení, oživení. Těchto pojmů se užívá především tehdy, je-li vzestup obnoven po výrazném poklesu, tedy expanze navazuje na recesi či depresi. Pro tu část vzestupné fáze, která se vyznačuje vyšším skutečným produktem než je úroveň potenciálního výstupu mohou být použita označení boom, případně konjunktura či rozmach.

108

Makroekonomie

Při charakteristice cyklického pohybu se běžně užívá i pojmu krize, který vždy vyjadřuje situaci, kdy klesá skutečný produkt. Dalším z pojmů běžně užívaných je stagnace, pomocí níž se zpravidla označuje období, kdy výkon neroste ani neklesá. Body zvratu mezi kontrakcí a expanzí se označují jako: ü vrchol, který vyjadřuje maximální úroveň skutečného produktu. Jedná se tedy o vrchol expanze, po kterém má následný vývoj podobu kontrakce. ü Sedlo (označované také dno) je naopak nejnižší úrovní výkonu zvršující kontrakci. Po jeho dosažení se ekonomika obrací na vzestupnou dráhu (zotavení) a skutečný výkon se začíná přibližovat k úrovni potenciálního produktu. Cyklické oscilace patří ke dlouhodobě sledovaným jevům. Vykazují určité pravidelnosti v podobě střídání období vzestupu a poklesu. Jedním hospodářským cyklem rozumíme pohyb, který ekonomika vykoná, mezi opuštěním sedla (počátek vzestupu) a návratem zpět do sedla. Časový úsek, za který je uvedený pohyb vykonán se označuje jako perioda. Ekonomická teorie odlišuje cyklické pohyby s různou periodou a podle délky odlišuje tři typy cyklů, u nichž je perioda vázána na působení odlišných faktorů. Za základní typ, co do významu i teoretické propracovanosti, je možno označit tzv. Juglarovy cykly. Jedná se o střednědobé cykly s přibližně osmi až desetiletou periodou. Průběh tohoto cyklu je spojován s vývojem investic do strojů a zařízení. Tomuto cyklu budeme v dalším výkladu věnovat pozornost. Od střednědobého cyklu se odlišuje cyklus krátkodobý s periodou přibližně tříletou (36 - 40 měsíců). Hovoříme o tzv. Kitchinových cyklech. Tento typ oscilace je odvozován z výkyvů v zásobách. Dlouhodobé cykly jsou označovány jako Kondratěvovy vlny, resp. Kuznetsovy cykly a jejich perioda je několik desetiletí (54 - 60 let) jsou spojovány především se zásadními změnami ve vývoji technologií. V analýze cyklů se nejvíce sporů vede právě o těchto dlouhodobých vlnách, a to především o otázkách příčin dlouhodobých vln. Průběh cyklu znamená nejen měnící se úroveň výstupu která je důsledkem různé míry využívání stávajících zdrojů. Průběh cyklu má závažné dopady i do oblasti trhu práce a sociálních podmínek ve společnosti. Vysoká mezera výstupu v obdobích recese je provázena výrazným vzestupem míry nezaměstnanosti, tlaky na omezování výroby, poklesy ziskovosti atd. Spojitost mezi výkyvy ekonomiky a nezaměstnaností popisuje tzv. Okunův zákon (Arthur Okun se zabýval studiem vzájemné vazby mezi výkyvy reálného produktu a výkyvy v míře nezaměstnanosti v podmínkách americké ekonomiky). Souvislost je možno vyjádřit rovnicí:

109


Δu = −

1 ⋅ ( ΔHDPR − 3% ) 2

(6.4)

Δu – procentní změna míry nezaměstnanosti ΔHDPR – procentní změna reálného hrubého domácího produktu

kde:

Tedy: pokud reálný HDP roste o 3%, nedojde ke změně míry nezaměstnanosti. Pokud by ekonomika rostla rychlejším tempem, např. 5%, potom by došlo k poklesu míry nezaměstnanosti o 1%. Je mnoho dalších souvislostí, které stimulovaly snahu rozpoznat souvislosti cyklu, odhalení příčin cyklických oscilací ekonomiky, případně nalezení nástrojů sloužících k omezování negativních dopadů recesí. Vývoj v prvních desetiletích 20. století význam této analýzy dále posílil. Empirická data signalizovala, že cyklické oscilace vykazují tendenci ke zkracování periody cyklu, která je doprovázena tendencí k růstu mezery výstupu. Prosazovala se představa rostoucí lability hospodářství a nezbytnost jeho stabilizace vládní aktivitou. Obrázek č. 6-6 – Cyklický pohyb ekonomiky ČR v období od 1. čtvrtletí 1994 do 2. čtvrtletí 2002 7,00 6,00 5,00 4,00

2,00 1,00

2q:02

1q:02

4q:01

3q:01

2q:01

1q:01

4q:00

3q:00

2q:00

1q:00

4q:99

3q:99

2q:99

1q:99

4q:98

3q:98

2q:98

1q:98

4q:97

3q:97

2q:97

1q:97

4q:96

3q:96

2q:96

1q:96

4q:95

3q:95

-1,00

2q:95

0,00 1q:95

tempo růstu HDP (v %)

3,00

-2,00 -3,00 -4,00 -5,00 čtvrtletí:rok tempo růstu HDP

6.4. Příčiny cyklického kolísání Existuje řada koncepcí a pokusů vysvětlení příčin cyklického kolísání výkonu ekonomiky. Naprostá většina využívá při identifikaci příčin vztahu mezi agregátní nabídkou a poptávkou a analyzuje faktory, které mohou vyvolat jejich výkyv. Tyto příčiny je možno klasifikovat podle různých hledisek. Pokud nás 110

Makroekonomie

zajímá chování hospodářského systému jako celku a mechanismus jeho fungování, je účelné provést rozlišení podle toho, jsou-li výkyvy odvozovány od příčin endogenních či exogenních. Mezi exogenními příčinami bývají zdůrazňovány a vyskytují se nejčastěji následující: ü výkyvy v možnostech využívání inovací, které jsou do značné způsobeny nerovnoměrností, s níž jsou vynálezy nabízeny,

míry

ü politické příčiny. Např. spojování hospodářských cyklů s volebními cykly, politické krize a jejich vliv na hospodářství, války, aj. ü k této skupině příčin se zařazují i nedostatečná informovanost tržních subjektů a především hospodářská politika vlády. Mnohé z výkladů se opírají o kombinaci endogenních a exogenních vlivů. Přes všechny odlišnosti výkladu se většina ekonomů shoduje v přisuzování mimořádného významu investiční aktivitě, s jejímž kolísáním souvisí i kolísání na straně výstupu. Nestabilita investičních výdajů odvozovaná od změn provázejících očekávání vývoje budoucích výnosů, doprovázená působením mechanismů umocňujících efekty těchto impulsů, tvoří jádro koncepce vysvětlující cyklické oscilace endogenními příčinami. Tento výklad byl rozpracován na půdě keynesiánské ekonomie vyvozující cyklus od vnitřních příčin ovlivňujících vývoj poptávky, která se proměňuje v hlavní příčinou nestability. 6.5. Role investic v cyklickém kolísání ekonomiky Při objasňování střednědobého cyklu sehrávají rozhodující roli investice. Od jejich kolísání jsou odvozovány i hospodářské cykly. Jednotlivé interpretace se odlišují v příčinách vyvolávajících kolísání investic, což je umožněno tím, že rozhodnutí investovat je rozhodnutí subjektu, má silnou psychologickou dimenzi a je závislé na řadě faktorů, včetně faktorů jednoznačně mimoekonomických. Soustřeďme se proto na objasnění základních souvislostí, postihujících vazbu mezi investicemi a skutečným produktem. O vzájemných vazbách pojednává jednak teorie multiplikátoru, jednak teorie investičního akcelerátoru. Investiční multiplikátor jsme si zavedli jako koeficient vyjadřující důchodotvorný účinek investic, pomocí rovnice: ΔY = k ⋅ ΔI

(6.5)

111


Kde ∆Y je přírůstek důchodu vyvolaný vynaložením dodatečných investic ∆I. Podle multiplikačního principu je výsledkem každé dodatečné investice zvýšení produktu (důchodu). Vztah důchodu a investic má však i zpětnou vazbu, kterou popisuje princip akcelerátoru. ten zdůrazňuje, že zásoba kapitálu společnosti je závislá především na důchodu. Přírůstky zásoby kapitálu tj. čisté investice se vynakládají tehdy, jestliže roste výstup. Jestliže je růst produktu zastaven, potom i když se výkon ustálí na vysoké úrovni, může být omezena investiční aktivita. Z pohledu akceleračního principu se investice dělí na dvě skupiny: ü autonomní investice představují tu část investičních výdajů, které nezávisí na důchodu. Jejich vynakládání je podmíněno jinými okolnostmi, jako např. technický pokrok a konkurenční poměry v odvětví, ochota investovat, rozvoj oblasti, tempo růstu obyvatelstva aj. ü indukované (vyvolané) investice jsou tou částí celkových investičních výdajů, která bezprostředně závisí na realizovaném důchodu. Jestliže je označíme Iv, pak můžeme akcelerační princip zapsat :

Iv = a ⋅ ∆Y

(6.6)

kde je ΔY přírůstek důchodu, a je akcelerační koeficient, který vyjadřuje vztah mezi přírůstkem důchodu a vyvolanými investicemi. Vznik indukovaných investic předpokládá, že bude dosaženo přírůstku důchodu. Jestliže se velikost důchodu nemění, je jejich hodnota nulová. Pokud důchod klesá, dochází ke snižování investic (akcelerátor působí v opačném směru). Pomocí principu akcelerátoru a multiplikátoru můžeme vysvětlit i cyklické kolísání skutečného produktu kolem úrovně potenciálního produktu. V těchto dvou souvislostech je obsažena tendence jeho vychylování. Vynaložená investice má podle rovnice multiplikátoru důchodotvorný účinek, projeví se tedy přírůstkem důchodu. Ten však podle principu akcelerace vyvolává nutně dodatečné (indukované) investice. Tedy růst produktu stimuluje dodatečné investice podmiňující jeho další růst. Tento vývoj naráží po určité době na existující bariéru, kterou je právě potenciální produkt, jehož úroveň může být překročena, ale ekonomika neudrží takový výkon dlouhodobě. Přeceňování vstupů utlumuje investiční optimismus, klesá ochota investovat. Ochromení tempa růstu znamená prosazování vzájemné vazby multiplikátoru a akcelerátoru v opačném směru a pokles skutečného produktu. Spodní hranicí poklesu investic jsou obnovovací investice, jejichž úroveň znovu obrací tendenci. Zastavení poklesu investic umožní, aby se začal prosazovat vzestup produktu. Hospodářské cykly nevyjadřují souvislosti pouze úzce technicko-ekonomické. Oscilace se bezprostředně promítá do všech trhů, včetně

112

Makroekonomie

trhu práce a má tedy přímý vliv na vývoj zaměstnanosti, tedy míru nezaměstnanosti. Vzájemnou souvislost vývoje hospodářského cyklu a nezaměstnanosti můžeme ilustrovat srovnáním následujícího obrázek č. 6-7, s obrázkem č. 6-6. Obrázek č. 6-7 – Cyklické oscilace a úroveň nezaměstnanosti v období od 1. čtvrtletí 1994 do 2. čtvrtletí 2002 10,00 9,00 8,00 7,00 6,00

tempo růstu HDP (v %)

5,00 4,00 3,00 2,00 1,00

2q:02

1q:02

4q:01

3q:01

2q:01

1q:01

4q:00

3q:00

2q:00

1q:00

4q:99

3q:99

2q:99

1q:99

4q:98

3q:98

2q:98

1q:98

4q:97

3q:97

2q:97

1q:97

4q:96

3q:96

2q:96

1q:96

4q:95

3q:95

2q:95

1q:95

0,00 -1,00 -2,00 -3,00 -4,00 -5,00 čtvrtletí:rok tempo růstu HDP

míra nezaměstnanosti

Objasněte následující pojmy: deprese ekonomická síla ekonomická úroveň ekonomický růst expanze hospodářský cyklus indukované investice

kontrakce mezera výstupu perioda cyklu princip akcelerátoru recese tempo růstu

Odpovězte: 1. Vysvětlete jak souvisí ekonomický růst s hranicí výrobních možností: 2. Znázorněte situaci, kdy je ekonomický růst doprovázen poklesem cenové hladiny a vysvětlete, čím je pokles způsoben: 3. Charakterizujte vztah pojmů ekonomický růst a růst výkonu. 4. Definujte hospodářský cyklus a pojmy:

113


a) perioda b) mezera výstupu 5. Uveďte příklad exogenních příčin cyklu: 6. Popište vztah investic a důchodu pomocí principů multiplikátoru a akcelearace. 7. Vysvětlete vztah mezi investicemi a kolísáním skutečného produktu. 8. Jak spolu podle Okunova zákona souvisí fáze cyklu a nezaměstnanost.

114

Makroekonomie

7. Peníze a poptávka po penězích 7.1. Charakter a formy soudobých peněz Peníze zaujímají výsadní postavení v hospodářství i v ekonomické teorii, stejně jako v životě každého člověka, a to i těch, kteří si jejich vliv nepřipouštějí. Přes význam, který peníze mají, provází je řada nedostatečně rozpracovaných otázek, týkajících se dokonce i jejich vymezení. Ekonomická teorie rozumí penězi to, co je všeobecně uznáváno jako prostředek placení za výrobky a služby při směně. Penězi se rozumí soubor aktiv, jež lidé používají k placení, tj. k nákupu zboží a služeb od ostatních subjektů. Vznik peněz je vázán na rozvoj směny a objevují se až na určitém stupni vývoje směny. Počáteční vývoj peněz je spojen s komoditní formou, kde kupní síla peněz se opírala o jejich vnitřní hodnotu. Do dominujícího postavení komoditních peněz se ve vývoji prosadilo zlato. Pokud peníze neměly vnitřní hodnotu, musely mít nucený oběh, tzn. byly za peníze prohlášeny rozhodnutím vlády či jiného státního orgánu. Komoditní peníze byly postupně nahrazovány. Od 17. století začal narůstat vliv papírových peněz, které v oběhu nahrazovaly drahý kov, fungovaly souběžně s ním a byly s ním úzce svázány. Těmito papírovými penězi byly bankovky. Postupný přechod k papírovým penězům byl podložen poznáním, že v oběhu může být zlato zastoupeno. Bankovka však měla těsnou vazbu na zlato. Vyvinula se z dlužních úpisů bank (směnek znějících na bankéře). Právo emitovat bankovky měly původně komerční banky a bankovky byly po předložení v bance za zlato směnitelné. Tento peněžní systém bývá označován jako zlatý standard. Procházel vývojem, ve kterém bylo charakteristické, že se postupně omezoval podíl transakcí, v nichž se drahý kov přímo účastnil (v podobě zlatých mincí). Současně se měnilo (snižovalo) procento povinného zlatého krytí bankovek. Nicméně směnitelnost byla zachována. Pokud je vedle směnitelnosti bankovek zachován volný pohyb zlata přes hranice země a volná ražba zlatých mincí, hovoříme o čistém zlatém standardu, standardu zlaté mince. Tento systém existoval do 1. světové války a v jeho rámci fungovala i druhá základní forma papírových peněz - státovky. Byly to papírové peníze emitované státem a sloužily ke krytí potřeb státu. Na rozdíl od bankovek nebyly kryty zlatem a měly nucený oběh (stanovena povinnost je přijímat). Po 1. světové válce prochází zlatý standard modifikacemi, které mají dvě základní formy: ü standard zlatého slitku, ve kterém je uchována možnost přímé směnitelnosti bankovek za zlato. To je však uchováváno jako měnový kov ve slitcích

115

Peníze a poptávka po penězích

(cihly, pruty), a proto směna předpokládá složení takového množství bankovek, které by odpovídalo hodnotě slitku (zpravidla víc než 10 kg zlata). ü standard zlaté devizy (byl i v ČSR) umožňoval nepřímou směnitelnost domácí měny prostřednictvím povinnosti státní banky vyměnit domácí měnu za měnu, která byla přímo směnitelná za zlato. S uvedeným vývojem souvisí i nový jev, dělení měn na měny hlavní a vedlejší. V těchto systémech již zlato fakticky nefungovalo jako oběživo, neúčastnilo se tržních transakcí a postupně byla narušována přímá vazba peněžních prostředků na zlato (probíhá proces demonetizace zlata). Mezi hlavní příčiny procesu je možno zařadit: ü v souvislosti s rozvojem výrob se kovový peněžní systém stal nepraktickým (velká hmotnost) a navíc se začal projevovat nedostatek peněžního kovu ü praxe dlouhodobě prokazovala, že drahý kov může být zastoupen v oběhu. Současně platilo, že zlato bylo rozděleno mezi zeměmi nerovnoměrně. Se vzdalováním papírových peněz od zlatého obsahu, začaly papírové peníze klást nové požadavky na regulaci oběhu státem. Právo emitovat bankovky přešlo na jedinou, centrální banku. Vývoj tržních hospodářství je provázen prudkým tempem růstu úvěrových transakcí a bezhotovostních forem placení. Proces demonetizace zlata byl fakticky završen počátkem 70. let, zrušením směnitelnosti amerického dolaru za zlato v srpnu 1971. Současné peníze tedy nejsou kryty zlatem, mají nucený oběh. Jsou přijímány v tržních transakcích, protože jsou zákonem předepsaným platidlem. Soudobé peníze existují ve třech základních formách. Jsou to: ü mince, které, představují nominálních hodnot.

oběžné

prostředky

především

nízkých

ü bankovky jsou emitovány výlučně centrální bankou, od které je získávají komerční banky prostřednictvím operací, o nichž pojednáme v dalším výkladu. Mince a bankovky tvoří tzv. hotovost (hotovostní peníze). ü depozitní peníze (bankovní peníze) jsou považovány za charakteristickou formu, v níž soudobé peníze existují. Je to forma kvantitativně jednoznačně převažující. Jsou to bezhotovostní peníze vedené na účtech bank a jejich pohyb v podobě převodů z účtů na účty snižuje náklady oběhu a zejména požadavek na rozsah hotovostních prostředků.

116

Makroekonomie

Depozita netvoří homogenní celek pokud jde o jejich pohotovost k platebním operacím. Mají různou úroveň likvidity: a) první skupinu, vysoce likvidní, tvoří tzv. depozita na požádání. Jsou to vklady v bankách, které je možno v každém okamžiku čerpat a použít. Může se jednat o výběr hotovosti, jinou běžnou formu jsou šeky, představující pohledávku splatnou na požádání. Mohou být užity i jiné nástroje pomocí nichž se uskutečňují převody. b) významnou složkou depozit jsou termínovaná depozita, vklady s určitou výpovědní lhůtou. Představují aktiva s nižší mírou likvidity a je pro ně používáno označení near - money („skoropeníze“). Pod tímto označením vystupují i některé druhy cenných papírů, u nichž je průkazná vysoká likvidita. Samy o sobě nemohou být použity jako peníze k placení, ale mohou být v likvidní prostředky snadno přeměněny (ať hotovost či depozita). Předpokladem je schopnost jejich vlastníka tyto cenné papíry nechat proplatit nebo odprodat na trhu cenných papírů (vysoce likvidní jsou např. státní cenné papíry). Tímto jsme se dotkli jedné z citlivých rovin, kterou je vymezení peněz. Původně jednoduché a zdánlivě jednoznačné vymezení, že peníze jsou to, co je všeobecně používáno při placení za zboží a služby, je základem tzv. užšího pojetí peněz. V tomto užším smyslu jsou peníze chápány jako hotovost a vklady na požádání (šekovatelné vklady, vklady na viděnou, tj. na požádání). Do kalkulací a rozhodování subjektů však vstupují i aktiva s nižší úrovní likvidity, která však jsou jako peněžní prostředky chápána. Proto se nutně projevuje jejich vliv na ekonomické rozhodování a tedy i průběh hospodářských dějů. Jednou z nejsložitějších makroekonomických otázek se tak stává vymezení rozměru peněžní zásoby (peněz, které skutečně v ekonomice fungují a ovlivňují chování tržních subjektů) a jejího vlivu na vývoj hospodářství. Výrazem rozlišení forem peněz i šíře jejich pojetí jsou tzv. peněžní agregáty, jejichž vymezení se dílčím způsobem v jednotlivých zemích odlišuje, ale v zásadě má následující podobu: ü agregát M0 je tvořen oběživem (mince a papírové peníze v oběhu, tj. včetně prostředků v pokladnách bank). Tedy část oběživa je držena veřejností, zbytek oběživa drží banky jako část svých rezerv. ü agregát M1 představuje oběživo a bankovní depozita na požádání (šekovatelné účty). ü Pro ostatní složky širších měnových agregátů se používá označení quasipeníze.

117


ü agregát M2 obsahuje M1 a termínovaná depozita do určité výše (tzv. malá termínovaná depozita. Např. v USA do výše 100 000 USD. Běžně je užíváno omezení časové, např. termínované vklady do 2 let). ü agregát M3 je oproti M2 rozšířen o tzv. velká termínovaná depozita. Přechodem k agregátům vyšším by došlo k rozšíření o likvidní aktiva v podobě některých druhů cenných papírů. Všeobecně je na základě statistických dat uznáváno, že tempa růstu prvních tří agregátů vykazují poměrně vysoký sklon ke shodnému pohybu, nicméně růst není zcela totožný. I když agregáty vykazují růstovou tendenci, byl např. v roce 1970 poměr M3:M1 v USA 3:1, ale v Anglii byla hodnota téhož poměru 2:1. V roce 1988 však činil poměr týchž agregátů v USA již 4,9:1. Pro ilustraci můžeme uvést údaje o vývoji M1 a M2 podle ČNB (viz obrázek č. 7-1.). Obrázek č. 7-1 – Vývoj peněžních agregátů v ČR (v mld. CZK) 1600

1400

1200

peněžní agregát

1000

800

600

400

200

0 1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

rok M1

M2

Do agregátu M2 započítává ČNB i vklady v cizí měně.

Tabulka č. 7-1 – Peněžní zásoba České republiky v letech 1993-2001 (v mld. CZK)

118

Makroekonomie

ukazatel

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

323

372

425

447

419

404

448

498

584

oběživo

60

84

104

119

119

127

158

172

180

vkl. na viděnou

263

288

321

328

300

277

290

326

403

vkl. termínov.

291

378

490

545

623

673

653

645

742

.

.

.

.

.

27

91

114

113

57

61

88

86

136

138

145

156

157

M1

depozit. směnky vkl. v cizí měně Pramen: ČNB

Je patrné, že peněžní zásoba vykazuje tendenci k růstu a současně dochází ke změnám uvnitř struktury. Statistická data o vývoji peněžní zásoby v ČR měřené agregátem M2 jsou následující: Tabulka č. 7-2 – Složení agregátu M2 České republiky v letech 1993-2001 (v %) ukazatel

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

oběživo

8,9

10,4

10,4

11,0

10,1

10,2

11,8

12,2

11,3

vkl. na viděnou

39,2

35,5

32,0

30,4

25,4

22,3

21,7

23,1

25,3

vkl. termínov.

43,4

46,6

48,9

50,6

52,9

54,2

48,8

45,7

46,5

.

.

.

.

.

2,1

6,8

8,1

7,1

8,5

7,5

8,7

7,9

11,6

11,1

10,9

11,0

9,9

dep. směn. vkl. v cizí měně Pramen: ČNB

I když se šíře pojetí peněz může při řešení jednotlivých otázek lišit, budeme s penězi vždy spojovat tři základní funkce, které peníze v tržní ekonomice plní a s nimiž je spojován jejich význam. Těmito funkcemi jsou: a) Transakční prostředek, prostředek směny je základní funkcí, jejíž bezprostředním efektem je snížení transakčních nákladů směny. Se zdokonalováním peněžních a platebních soustav se tyto náklady dále snižují. b) Zúčtovací jednotka (měřítko hodnoty). Peníze se používají k oceňování zboží a služeb peněžními jednotkami. Rozdílné výkony ekonomiky se stávají 119


peněžním vyjádřením srovnatelné, což vytváří předpoklady produkce a její evidence.

měřitelnosti

c) Uchovatel hodnoty je funkce, jejíž význam nemusí být bezprostředně sledován. Vyjadřuje schopnost peněz uchovávat kupní sílu do budoucna. Na tom, jak úspěšně tuto funkci plní, závisí kvalita měny. Oslabení funkce uchovatele hodnot se zpravidla projeví ve zřetězení poruch peněžního sektoru s dopady na reálnou ekonomiku. Jak uvidíme, narušení schopnost plnit funkci uchovatele hodnot může být stimulováno jak ze sektoru peněžního, tak z fungování reálného sektoru. Významné je, že narušení funkce uchovatele se bezprostředně projevuje v chování subjektů. Nastává "útěk od peněz", preference okamžitých výdajů před odloženými nákupy a úsporami. To se nutně projevuje růstem rozměru poptávky a poruchy trhu jsou prohlubovány. Svůj vliv sehrává i skutečnost, že peníze nejsou jediným prostředkem plnícím funkci uchovatele hodnot a mnohé statky jsou schopny plnit tuto funkci lépe (nemovitosti, půda, umělecké předměty aj.). Právě z těchto důvodů se stabilizace měny stala jedním z cílů, které stát sleduje v hospodářství. Tato potřeba vystoupila do popředí v souvislosti s procesem demonetizace zlata, které je svými vlastnostmi schopno funkci uchovatele plnit a plnilo ji i jako peněžní kov. Poznámka č. 7-1 Statky schopné uchovávat hodnotu považujeme za aktiva. Proto v moderní ekonomii jsou peníze chápány jako jedna z forem aktiv a v tomto kontextu je také poptávka po penězích zkoumána jako součást širší poptávky po aktivech.

7.2. Poptávka po penězích Poptávka po penězích je vstupním problémem peněžní teorie. Peníze jsou poptávány jako každé jiné zboží, přičemž poptávka po penězích podléhá na trhu obdobným vlivům, jako každá jiná tržní poptávka. Přesto s její interpretací mohou vznikat určité problémy, kterým se pokusíme předejít zdůrazněním souvislostí sice zřejmých, nicméně často neakceptovaných. ü peníze poptáváme proto, abychom je drželi. Přejeme si držet určité množství hotovostních peněz (tzv. peněžní zůstatky, které jsou tvořeny oběživem a vklady na viděnou). Důvodem je skutečnost, že mohou nastat situace, kdy můžeme využít toho, že peníze jsou nejlikvidnější formou aktiv. ü nabízené množství peněz se musí rovnat tomu množství, které subjekty skutečně drží. Každá peněžní jednotka je v držení některého subjektu.

120

Makroekonomie

ü nabízené množství peněz se nemusí rovnat množství poptávanému. Subjekty mohou držet v daném okamžiku větší či menší množství peněz, než si přejí držet. ü poptávka po penězích vyjadřuje množství, které při dané ceně (úrokové míře) jsou subjekty ochotny - tzn. přejí si - držet. Vzhledem k tomu, že peníze plní různé funkce, existují i různé motivy jejich držby, tedy i různé motivy poptávky po penězích. Držba peněz je v ekonomické teorii vysvětlována pomocí teorie preference likvidity, která zdůrazňuje nutnost disponovat peněžními prostředky, likvidními aktivy použitelnými jako prostředek směny. Držba peněz je spojena s náklady držby, těmi je obětovaný úrok nebo zisk, o který přicházíme tím, že peníze držíme, místo abychom je vložili do aktiv či investic. Peníze jsou užitečné, ale kdyby bylo bohatství drženo v jiné než peněžní formě (akcie, obligace, úročené účty), přinášelo by vyšší výnos. Vedle skutečnosti, že peníze ve srovnání s jinými aktivy nenesou úrok vůbec nebo jen úrok malý, je alternativním nákladem držby peněz i skutečnost, že v inflačním prostředí ztrácejí svoji kupní sílu. Jaké motivy vedou lidi k upřednostnění držby peněz? Podle teorie preference likvidity rozlišujeme tři motivy držby: ü transakční motiv vyplývá z časového nesouladu mezi příjmy důchodů či tržeb a jejich vydáváním. Možnost nakupovat představuje hlavní motiv, pro který lidé obětují úrok. Transakční poptávka po penězích je závislá na důchodu. S rostoucím důchodem roste hodnota kupovaných statků, roste transakční poptávka po penězích. ü opatrnostní motiv vyjadřující snahu ekonomického subjektu vyhnout se riziku, případně zabezpečit se před nejistou budoucností. Projevuje se snahou vytvářet peněžní zásobu umožňující překonat nepříznivé vlivy (např. ztráta zaměstnání, nemoc, realizační potíže firmy aj.) K opatrnostnímu motivu můžeme přiřadit i držbu peněz motivovanou snahou využít příležitost výhodné koupě. I tento motiv působí na transakční složku poptávky. ü spekulační motiv, který souvisí s funkcí peněz jako uchovatele hodnot. Lidé drží peníze jako jednu s forem aktiv. Když rostou výnosy z jiných aktiv ve srovnání s úrokovými sazbami z peněz, lidé i firmy mají tendenci omezit držbu peněz. Uvedený motiv se projevuje i ve snaze získat dodatečný majetek cestou výhodných nákupů a prodejů. Motiv spekulace se prosazuje v transakcích s cennými papíry i majetkovými aktivy.

121


V souladu s výše uvedenými motivy můžeme rozlišit mezi transakční a majetkovou složkou poptávky po penězích. Vedle závislosti na velikosti důchodu vykazuje i citlivost na úrokovou míru, od níž jsou odvozovány náklady držby peněz. Pokud budeme uvažovat peníze jako formu aktiva, platí, že představují vysoce likvidní formu aktiv a mohou sloužit na nákup jiných aktiv. Jaká bude konkrétní struktura (portfolio) aktiv, závisí na řadě různých faktorů, např.: ü výnosnost jednotlivých aktiv ü riziko jejich držby ü stupeň likvidity ü ale také např. očekávání změn cenových relací ostatních aktiv. Obrázek č. 7-2 – Poptávka po penězích citlivá na změnu úrokové míry i

iE

E

DM

0

ME

M

Celková poptávka po penězích (DM) vykazuje vysokou citlivost na úrokovou míru, přičemž závislost je nepřímo úměrná. Můžeme ji tedy znázornit způsobem vyjádřeným na obrázku č. 7-2. S růstem úrokové sazby poptávané množství peněz klesá. Tvar poptávky vyjadřuje funkční závislost mezi poptávaným množstvím peněz a úrokovou mírou. Ke změnám poptávky po penězích může dojít, i když se hladina úrokové míry nezmění. Původní poptávka se může změnit (vzroste či poklesne) a změna

122

Makroekonomie

bude doprovázena posunem křivky DM doprava (v případě růstu poptávky) či doleva (pokles). Tyto posuny mohou být stimulovány dvěma vlivy. Růst poptávky po penězích je vyvolán růstem reálného HDP nebo růstem cenové hladiny. Pokles poptávky po penězích je stimulován poklesem uvedených veličin. Poznámka č. 7-2 Vedle těchto faktorů může působit i řada dalších, jako např.:změny v oblasti platebního styku. Finanční inovace mohou např. urychlit, pak poptávka po penězích poklesne. růst počtu samostatných podnikových subjektů v ekonomice.

7.3. Rovnice směny V výkladu o rovnováze ekonomiky a funkcích peněz je patrné, že v ekonomice existuje úzký vztah mezi množstvím peněz, výkonem ekonomiky a cenovou hladinou. Vztah výkonu a množství peněz je popisován pomocí rovnice směny, která vyjadřuje vyrovnávání toku výrobků a služeb s peněžním tokem, určeným na jejich nákupy. Rovnici můžeme zapsat ve tvaru : P ⋅Y = M ⋅V

(7.1)

kde P je hladina cen, Y je dosažený HDP, M je množství peněz v oběhu a V je rychlost obratu peněžní jednotky. Rychlost udává kolik koupí a prodejů zprostředkuje peněžní jednotka za sledované období. Z rovnice je zřejmé, že rychlost určíme, pokud vydělíme nominální produkt (P.Y) množstvím peněz, které se v ekonomice pohybuje. Jestliže je např. 500 000 hodnota tržní produkce realizované v průběhu roku, přičemž transakce byly zprostředkovány množstvím peněžních prostředků v rozsahu 25000 Kč, pak rychlost obratu je 20, což znamená, že se každá koruna zúčastnila v průměru 20 transakcí. Rovnice směny (v našem případě se jedná o tzv. transakční variantu, jejímž autorem je Irving Fisher) je využívána k ilustraci závislostí mezi cenovou hladinou, reálným produktem a množstvím peněz. Platí, že cenová hladina je závislá: ü přímo úměrně na množství peněz a rychlosti jejich obratu ü nepřímo úměrně na objemu dosaženého produktu.

123


Rovnice směny byla rozpracována na půdě neoklasické ekonomie. Vzhledem k tomu, že v klasickém modelu je výkon dán (AS je vertikálou) a Fisher předpokládal, že rychlost V je konstantní, vyjadřovala rovnice, že cenová úroveň je přímo úměrná peněžní zásobě v ekonomice. Tím byla povýšena na klasickou kvantitativní teorii peněz. Z rovnice směny je zřejmé, že ekonomika vyžaduje právě určité množství peněz. Protože se rychlost obratu peněžních jednotek výrazně nemění a výkon kolísá, musí fungovat mechanismus, který zabezpečuje, aby rozsah peněžních prostředků byl dostatečný a nebyl přebytek peněz v oběhu. M=

P ⋅Y V

(7.2)

Množství peněz je přímo úměrně závislé na rozměru nominálního produktu a nepřímo úměrně na rychlosti obratu peněžní jednotky. Vzájemná vztah s produktem, tedy reálným výkonem ekonomiky a jeho tržním oceněním, zvýrazňuje nezbytnost regulace množství oběživa. Případná změna rychlosti peněz vede ke změně poptávaného množství peněz. Které faktory ovlivňují rychlost obratu V? Především je to úroková míra, se kterou jsou spjaty alternativní náklady držby peněz. Jestliže např. roste úroková sazba z aktiv, které jsou blízkými substituty peněz, pak subjekty zpravidla chtějí držet méně peněz (za jinak nezměněných podmínek) a rychlost jejich obratu poroste. Tedy: ↑i ⇒ ↑V & ↓i ⇒ ↓V

Významným faktorem je způsob vyplácení mezd a platů. Jestliže dojde ke zkrácení intervalu, ve kterém subjekty pobírají důchody, projeví se to tím, že drží v průměru méně peněz. Výsledkem bude růst rychlosti obratu peněžní jednotky. Konečně mezi významné faktory je nutno zařadit i očekávanou inflaci (očekávaný vzestup cenové hladiny). Pokud subjekty očekávají růst inflace, očekávají růst nákladů držby peněz, neboť je očekávaný pokles kupní síly peněz. Proto budou omezovat množství peněz držených ve formě peněžních zůstatků. Opět platí, že očekávání inflace vyvolá tlak na růst rychlosti obratu.

Objasněte následující pojmy: bankovky hotovost oběživo

124

rovnice směny rychlost obratu peněžní jednotky státovky

Makroekonomie

peněžní agregát depozita motivy držby peněz

zlatý standard termínovaná depozita transakční prostředek

Odpovězte: 1. V ekonomii se penězi rozumí: 2. Vyjmenujte základní formy soudobých peněz: 3. Peníze plní funkce: 4. Proč se zavádějí a čím se odlišují peněžní agregáty? 5. Poptávka po penězích charakterizujte):

závisí

na

následujících

motivech

(každý

6. Kvantitativní teorie peněz vyjadřuje: 7. Uveďte, které faktory ovlivňují cenovou hladinu: 8. Co je rychlost obratu peněz a jaké důsledky má její kolísání?

125

Bankovní soustava a nabídka peněz

8. Bankovní soustava a nabídka peněz 8.1. Bankovní sektor ekonomiky Rozvoj bank a bankovní soustavy je těsně spjat s existencí a funkcí finančního trhu. Základní funkcí finančních trhů je zprostředkování přesunu prostředků od těch, kteří je spoří (výdaje dosahují nižší úrovně než jakou má důchod, který pobírají) ve prospěch subjektů schopných vydávat více prostředků, než jim umožňuje jejich příjem. Ti, kteří spoří, se stávají věřiteli dlužníků, (subjekty, které si vypůjčily). Obrázek č. 8-1 – Bankovní soustava

finanční zprostředkovatelé

přímé financování

věřitelé

dlužníci

Na straně věřitelů i dlužníků stojí domácnosti, firmy, vláda a nebudeme-li uvažovat uzavřenou ekonomiku, pak i zahraniční subjekty. Motivy výpůjčky mohou být různé, ale uskutečňují se dvěma způsoby, které označujeme jako přímé a nepřímé financování. Přímé financování znamená, že si dlužníci vypůjčí od věřitelů přímo na finančních trzích. Výpůjčka se uskutečňuje prodejem cenného papíru, který představuje závazek ze strany dlužníka a opravňuje věřitele podílet se na budoucím důchodu dlužníka. Přímé financování je sice běžnou metodou, ale zdaleka ne univerzální a dostatečně efektivní. Nemůže zabezpečit přesun všech prostředků, které mohou být efektivně využity, ani zabezpečit jejich přesun ve prospěch těch, kteří jsou schopni prostředky využít nejefektivněji. Zatímco známá firma může této formy využívat poměrně snadno, pro jiné podnikatelské subjekty nemusí být tento postup zdrojem nezbytných investičních prostředků. Potřeba mobilizace dočasně volných (uspořených) prostředků a jejich usměrňování ve prospěch těch, kteří jsou schopni je využít nejefektivněji, si vyžádala vznik specializovaných zprostředkovatelů, prostřednictvím nichž se realizuje nepřímé financování. 126

Makroekonomie

Nepřímé financování se uskutečňuje jako přesun fondů od věřitelů k dlužníkům prostřednictvím služeb finančních zprostředkovatelů. Tím jsou vytvořeny předpoklady pro vyšší efektivnost využití zdrojů a tedy i výkonnosti ekonomiky jako celku. Odtud je odvozena funkce finančních trhů v tržní ekonomice a také role finančních zprostředkovatelů, mezi nimiž zaujímají banky ústřední postavení. Banka je firmou specializovanou na obchodování s kapitálem v peněžní (likvidní) formě. Banka na jedné straně přijímá vklady (pasivní operace) a poskytuje úvěry (aktivní operace). Jako specializovaná zprostředkovatelská instituce poskytuje i další služby spojené se zabezpečením pohybu kapitálu (vedení účtů, správa cenných papírů aj. služby), tzv. zprostředkovatelské operace. Cílem banky, jako soukromé firmy, je dosažení zisku. Tento cíl je realizován v rámci širší palety cílů, kam patří dále: ü solventnost (schopnosti plnit vlastní platební závazky) a likvidita (schopnost banky vyplácet vklady na požádání). Protože sledované cíle jsou rozporné, předpokládá jejich realizace důsledné řízení bankovních aktivit a pasiv. Přitom je činnost bank provázena řadou dalších specifických podmínek, odlišujících je od postavení jiných firem. Uveďme alespoň dvě okolnosti významně působící na bankovní aktivitu: 1. Činnost soukromých bank podléhá poměrně přísné regulaci ze strany centrální banky. 2. Vlastní kapitál banky je vzhledem k rozměru kapitálu, kterým banka disponuje, poměrně malý (méně než 10% a u komerčních bank výrazně méně). Poznámka č. 8-1 Vlastní zdroje bank, které zahrnují vedle základního jmění i rezervy, dále rezervní a kapitálové fondy představovaly k 30. 9. 1997 přibližně 9% z celkové bilanční sumy bank působících na českém bankovním trhu.

Zdrojem zisku bank je rozdíl mezi příjmy z úvěrů, které banka poskytla a úroky, které musí banka vyplácet na vklady, které přijala (budeme-li abstrahovat od zprostředkovatelských operací). Proto se banka snaží proměňovat vklady v poskytované úvěry. To znamená, že jsou to právě banky, které v tržní ekonomice představují institucionalizovanou podobu nabídky peněz.

127


8.2. Bankovní soustava Bankovní soustava prodělala vývoj, který odráží rozvoj tržního hospodářství a rozvíjejících se požadavků kladených na banky. I když jsou bankovní soustavy odlišné v jednotlivých zemích, základní organizační schéma je jednotné. Bankovní soustava je tvořena dvěma základními stupni: 1. centrální banka 2. síť komerčních bank. Centrální banka představuje státní bankovní instituci. Ve většině zemí ji představuje jediná instituce (Bank of England, Bundesbank). V USA je reprezentována soustavou Federálního rezervního systému (Fed), jehož organizace vychází z rozdělení území na 12 oblastí, přičemž v každé z nich funguje Federální rezervní banka. Zvláštností je i to, že tyto banky mají podobu akciových společností, jejichž vlastníky jsou komerční banky. Jejich vlastnická práva jsou však omezena, neboť činnost Federálního rezervního systému je řízena sedmičlennou Radou guvernérů. Většina zisku je odváděna Ministerstvu financí USA. I když centrální banku zřizuje stát a banka zabezpečuje provádění finančních operací vlády a jak uvidíme, podílí se na zabezpečování monetární případně fiskální politiky vlády, neznamená to její bezprostřední podřízenost vládě. Vzájemný vztah obou institucí je v jednotlivých zemích upraven různě, např. od povinnosti koordinovat svoji činnost s vládní politikou (např. u Bank of England) až po nezávislost na vládní politice (např. USA). Posláním centrální banky je především: ü emisní funkce, centrální banka jako jediná má pravomoc emitovat hotovostní peníze ü uskutečňování dozoru nad komerčními bankami, s cílem zabezpečit stabilitu a důvěryhodnost bankovního systému, ochranu klientů bank ü provádění měnové politiky ü působí jako banka pro ostatní komerční banky, kterým mimo jiné poskytuje úvěry ü vykonává funkci banky státu, pro který vede účty a provádí určité operace, spravuje státní dluh ü vykonává správu devizových rezerv a ovlivňuje devizový kurz ü reprezentuje bankovní soustavu a stát vůči zahraničí v oblasti mezinárodních měnových vztahů a organizací.

128

Makroekonomie

Při výkonu uvedených funkcí sleduje cíle, mezi nimiž je jednoznačně prioritní udržení kvality měny. S nástroji, které využívá se blíže seznámíme při výkladu monetární politiky. Komerční banky provádí operace, které jsme uvedli v předchozí subkapitole. Jejich činnost je výrazně ovlivňována působením centrální banky a jejími opatřeními směřujícími: ü k stabilizaci celé bankovní soustavy ü k ovlivnění jejich úvěrových možností. Jestliže centrální banka vtiskuje bankovní soustavě její základní rámec, pak je nutno konstatovat, že komerční banky jsou skutečně základní složkou celé bankovní soustavy a tvoří její obsah. S rozvojem tržního hospodářství se zvyšují a rozvíjejí požadavky kladené na jeho peněžní a úvěrový systém. Tyto důvody vedly nejen k rozvoji bankovnictví, ale také ke specializaci mezi bankami. Hlavními klienty komerčních bank jsou průmyslové a obchodní firmy. Klienty jsou i domácnosti, jiné peněžní ústavy a ostatní instituce. Z hlediska rozsahu a druhu prováděných operací můžeme komerční banky rozdělit na: ü universální (provádějí všechny základní operace) ü specializované (provádí omezenou skupinu operací). Rostoucí nároky na rozsah úvěru a časovou náročnost, zejména v souvislosti s přechodem k realizaci technického pokroku konce 19. století, si vynutily vznik specializovaných investičních bank. Specializované investiční banky jsou dnes významnou složkou bankovní soustavy vyspělých tržních ekonomik. Tradičním prvkem bankovní soustavy jsou hypoteční banky specializované na dlouhodobé půjčky (úvěry) zajištěné nemovitým majetkem. Po roce 1970 se v standardní komerční banku vyvinuly i spořitelny, původně orientované na příjem vkladů drobných spořitelů. V procesu transformace české ekonomiky vznikly vedle převažujících univerzálních bank i banky specializované, např. Konsolidační banka (státní peněžní ústav) a Českomoravská záruční a rozvojová banka.

8.3. Tvorba depozitních peněz Tvorba depozitních peněz představuje specifický produkt bankovní činnosti, který má bezprostřední a přímé dopady nejen na peněžní trh, ale také na reálný výkon ekonomiky. Mechanismus tvorby depozit vychází z poznání, že banka může bankovními vklady disponovat (což je konec konců důvod, proč

129


vklady přijímá). Mechanismus tvorby depozit naznačuje v čem spočívá složitost problému dosažení a udržení potřebného množství peněz v ekonomice. Možnost disponovat vklady je ovlivňována jedním ze základních nástrojů, které používá centrální banka k regulaci bankovní soustavy a nabídky peněz. Jedná se o stanovení tzv. míry povinných minimálních rezerv. Rezervy jsou částí aktiv banky, jsou drženy ve formě trezorové hotovosti nebo ve formě vkladů v centrální bance. Stanovení míry povinných rezerv je v kompetenci centrální banky a je nástrojem umožňujícím kontrolovat nabídku peněz. Povinné rezervy se stanovují procentuálně z vkladů a představuje částku, se kterou komerční banky nemohou volně disponovat, neboť jsou vázány na účtu u centrální banky. Zbývající část vkladů může být nabídnuta ve formě úvěru klientům. Vzhledem k tomu, že obdobně postupují všechny komerční banky, způsobuje každý vklad řetězovou reakci na účtech dalších bank. Ilustrujme si tento proces pomocí zjednodušeného příkladu, kdy část vkladu odpovídající míře povinných minimálních rezerv bude skutečně v rezervách, ale zbývající část vkladu banka úspěšně realizuje jako úvěr. K ilustraci využijeme redukovanou bankovní bilanci, ve které budou na straně aktiv rezervy a úvěry, na straně pasív vklady. Pomocí pasív získává banka prostředky. Tvoří je depozita na požádání, ostatní depozita, úvěry od centrální banky případně jiných bank a vlastní kapitál banky. Aktiva představují užití prostředků, jimiž banka disponuje. Patří sem již uvedené povinné rezervy, úvěry, ale i držba cenných papírů přinášející důchod, případně vklady u jiných bank. Platí: celková aktiva = celková pasiva + vlastní kapitál

(8.1)

Ve zjednodušené formě můžeme rozvahu zapsat následovně: Aktiva rezervy půjčky (úvěry) celkem

Pasiva 50

depozita

500

460

úvěry od CEB

1

-

vlastní kapitál

9

510

celkem

510

Vzhledem k tomu, že za vklady platí banka úroky (výše závisí na formě depozit) a rezervy jsou prostředky, které se nezhodnocují, musí banka usilovat o efektivní umístění rozdílu mezi depozity a rezervami. Od této snahy se odvíjí mechanismus tvorby depozitních peněz.

130

Makroekonomie

Vyjděme ze situace, kdy v určité bance (označíme ji jako banku 1. stadia) je připsán vklad ve výši 1 000,- peněžních jednotek. Je-li stanovena míra rezerv na úrovni 10%, pak v bankovní rozvaze sledované banky budou zachyceny následující pohyby: Banka 1. stadia Aktiva

Pasiva

rezervy

100

depozita

půjčky (úvěry)

900

-

celkem

1.000

1.000 -

celkem

1.000

Banka usiluje o umístění 900,- jednotek v podobě úvěrů. Úvěry poskytnuté bankou 1. stadia promění ten, kdo je čerpal, ve výdaje, což znamená v tržby jiného subjektu. Úvěrované prostředky se objeví v podobě depozit v další bance, tzn. v bance 2. stadia. Znovu následuje dělení na přírůstek rezerv a prostředky, které banka půjčí. Banka 2. stadia Aktiva rezervy

Pasiva 90

depozita

půjčky (úvěry)

810

-

celkem

900

celkem

900 900

Pokračuje proces přeměny úvěrových prostředků ve výdaje a tedy i tržby, které se objeví ve formě depozit u banky 3. stadia atd. Probíhá proces označovaný jako multiplikovaná expanze depozit, (resp. generování vkladů, kreace depozit), což můžeme souhrnně zapsat následující tabulkou:

Tabulka č. 8-1 – Multiplikovaná expanze depozit

131


banka

přírůstek depozit

1. stadia

1.000

900

100

2. stadia

900

810

90

3. stadoa

810

729

81

.

.

.

.

.

.

.

.

10.000

9.000

1.000

celkem

úvěry

rezervy

Označíme-li ∆D přírůstek depozitních peněz, ∆R přírůstek rezerv v bankovním systému a r je míra povinných rezerv, pak platí: ΔD =

1 ⋅ ΔR r

(8.2)

Výraz 1/r je označován jako prostý multiplikátor depozit (v našem případě má hodnotu 10, což znamená, že každá jednotka přírůstku rezerv je doprovázena desetinásobným přírůstkem depozit). Z vymezení vzájemného vztahu rezerv a depozit je zřejmé, že rozhodující roli hraje výše míry rezerv, jejíž stanovování je jedním z nástrojů, pomocí nichž centrální banka ovlivňuje celkovou nabídku peněz. V bankovní praxi neprobíhá proces tvorby depozitních peněz v tak ideální podobě, jak bylo naznačeno, tzn. jako plynulá přeměna celého rozdílu depozit a rezerv v úvěry a jejich návrat na depozita. Proces je narušován tím, že banky drží vyšší než povinně minimální rezervy, ale působí i skutečnost, že ne všechny peněžní prostředky (tržby) se vrací do banky. Změny v tvorbě depozitních peněz ovlivňují vývoj nabídky peněz, což se projevuje i na peněžním trhu. Celkový objem rezerv depozitních institucí (bank) a oběživo mimo bankovní sektor tvoří monetární bázi (B). Přitom rezervy bank se skládají z bankovek a mincí držených bankami a vklady bank u centrální banky. V peněžní teorii je monetární báze často označována termínem mocné peníze, neboť změna jejího rozsahu vyvolává následně změnu peněžní zásoby, která představuje v ekonomice nabídku peněz. Monetární báze prochází multiplikací a v závislosti na úrovni peněžního multiplikátoru se utváří peněžní zásoba ekonomiky. Ve srovnání s výše uvedeným prostým multiplikátorem depozit, který zachycuje vliv míry povinných minimálních rezerv na multiplikaci depozit, působí na peněžní multiplikátor další významné vlivy provázející chování tržních subjektů:

132

Makroekonomie

ü chování vkladatelů (mohou ovlivňovat proporci mezi vklady a hotovostí, a tím i výši prostředků, které mohou být multiplikovány) ü chování komerčních bank, které rozhodují zejména o existenci a rozsahu přebytečných rezerv ü chování centrální banky v souvislosti s úpravami míry povinných rezerv pro vklady či jednotlivé druhy vkladů. Pro termínovaná depozita je zpravidla stanovována jiná míry povinných rezerv. Uvedené faktory jsou významné v konstrukci peněžního multiplikátoru (m), na jehož výši závisí, jak intenzivně se promítne změna monetární báze (B) do změny peněžní zásoby (M). Tedy: M =m⋅B

(8.3)

8.4. Nabídka peněz a její kontrola Nabídka peněz bývá často charakterizována jako množství peněz, které má ekonomika k dispozici. Vyjadřuje funkční závislost mezi nabízeným množstvím peněz a jejich cenou tj. úrokovou mírou. Tento vztah je možno charakterizovat jako přímou úměru, nicméně citlivost na změny úrokových měr je v případě nabídky peněz malá. Ekonomická teorie proto vnímá a interpretuje nabídku často jako zcela necitlivou na změny úrokových sazeb. Pokud budeme instituce přijímající vklady označovat jednotně jako banky, pak můžeme říct, že se nabídka peněz skládá především z vkladů u bank. Nabídka peněz reprezentovaná peněžní masou, je tvořena dvěma složkami: oběživem (O) a vklady (D). M =O+ D

(8.4)

Poptávkou veřejnosti po hotovosti je ovlivněna složka O, poptávka po vkladech působí na složku D. Poměr oběživa ke vkladům je ovlivňován náklady a obtížností přístupu k hotovostním prostředkům (např. dostupnost bankomatů snižuje držení hotovosti). S pomocí výše uvedeného vymezení poptávky a nabídky peněz můžeme zavést pojem rovnováha peněžního trhu. Z tvaru a trendu křivek ilustrujících nabídku peněz a poptávku po penězích je možno odvodit, že stavu rovnováhy odpovídá právě určité množství peněz (ME) a úroková míra (iE). Změna nabídky peněz či poptávky po penězích, ale také změna úrokové míry povedou (za jinak nezměněných podmínek) ke změně rovnováhy, resp. vychýlení z rovnováhy. Vzhledem k tomu, že centrální banka může svými nástroji ovlivňovat nabízené množství peněz i úrokovou míru, jsou nabídka peněz a úroková míra nástroji,

133


pomocí nichž se centrální banka snaží ovlivňovat utváření rovnováhy na peněžním trhu a tím naplňovat záměry hospodářské politiky státu. Obrázek č. 8-2 – Rovnováha peněžního trhu i

SM

E

iE DM

0

ME

M

Při ovlivňování nabídky peněz má centrální banka pod kontrolou monetární bázi. Kontrola peněžní zásoby v ekonomice je oslabena skutečností, že banky jsou nuceny držet vyšší rezervy, než odpovídá míře povinných minimálních rezerv. Současně platí, že oběživo mimo bankovní sektor neovlivňuje multiplikaci. Pokud tyto okolnosti zohledníme, je možno odvodit peněžní multiplikátor následovně: vyjdeme ze zavedeného vztahu mezi bází a peněžní zásobou: M =m⋅B

(8.3)

zásoba vzniká multiplikací báze, která je součtem hotovosti (bankovky a mince) a rezerv bank (vkladů u CEB): B=H +R

(8.5)

Přitom báze je tvořena složkou nevypůjčenou od CEB, ale také úvěry od CEB (centrální banky), tedy:

134

Makroekonomie

B = B n + UCB

(8.6)

K odvození multiplikátoru vyjdeme z předpokladů: ü Poměry: k H = ü

H VT a kT = jsou konstantní (vklady běžné a termínované) VB VB

R = R p + Rd (rezervy povinné a dobrovolné)

Již jsme odvodili a platí: R=r⋅D

(8.7)

přičemž označme: ü rVB je míra PMR pro běžné vklady ü rVT je míra PMR pro termínované vklady Můžeme psát: ΔR = ( rVB ⋅ ΔVB ) + ( rT ⋅ ΔVT )

(8.8)

B = H + R p + Rd

(8.9)

ΔB = ΔH + ( rVB ⋅ ΔVB ) + ( rT ⋅ ΔVT ) + ( rD ⋅ ΔVB )

(8.10)

a proto:

pak můžeme psát:

kT =

T ⇒ T = k T ⋅ VB VB

ΔH = k H ⋅ ΔVB

za předpokladu, že k H =

(8.11) (8.12)

H VB

ΔB = ( k H + rVB + rT + k T + rD ) ⋅ ΔVB

(8.13)

135


nebo-li: ΔVB =

1 ⋅ ΔB k H + rVB + rT ⋅ k T + rD

(8.14)

což je tzv. rozvinutý depozitní multiplikátor Pokud vyjdeme z peněžní nabídky chápané v rozsahu agregátu M1, platí: M 1 = H + VB

(8.15)

Protože platí: H = kH x VB H = k H ⋅ VB

(8.16)

M 1 = ( k H ⋅ VB ) + VB = ( 1 + k H ) ⋅ VB

(8.17)

ΔVB =

ΔM 1 1 + kH

(8.18)

Dosadíme z rozvinutého depozitního multiplikátoru: ΔM 1 =

1 + kH ⋅ ΔB rVB + k H + rT ⋅ k T + rD

(8.19)

Vraťme se nyní k problematice hospodářského cyklu z pohledu monetaristické teorie, která považuje za hlavní příčinu hospodářského cyklu chybnou peněžní politiku. Zejména připuštění náhlých výkyvů v nabídce peněz. Pojetí vychází z empiricky zjištěné souvislosti mezi rostoucím či klesajícím výstupem ekonomiky a vývojem peněžní masy (v podobě agregátu M1). Je skutečně průkazné, že recesi předchází pokles růstu peněžní masy. Odtud byl vyvozen závěr, že změny peněžní masy jsou faktorem ovlivňujícím výkon ekonomiky. Koncepce představuje přístup odvozující cyklické oscilace od exogenního faktoru, kterým je neodpovědná a netransparentní politika centrální banky. Protože změny peněžní zásoby jsou hlavním zdrojem kolísání, je nabízené řešení poměrně jednoduché. Stačí zabezpečit, aby vývoj peněžní zásoby byl očištěn od náhlých změn a vykazoval konstantní míru růstu. Ta se stane základem pro stabilizovaný růst výkonu ekonomiky. Vysvětlení cyklických oscilací výkyvy v nabídce peněz má kritiky, kteří neodmítají samotný vztah mezi peněžní masou, resp. její dynamikou a hospodářským cyklem. Předmětem kritiky je chápání vztahu M ⇒ HDP jako vztahu příčinného.. Na vzájemnou korelaci je možno se dívat z časového hlediska i právě opačně, neboť po růstu HDP může docházet k růstu peněžní masy, především však souběžný průběh dvou dějů může být ovlivněn společnou příčinu.

136

Makroekonomie

Monetaristická koncepce se stala přínosem pro rozvoj teorie cyklu minimálně tím, že zdůraznila význam peněžního faktoru v cyklu, který ekonomická teorie buď ignorovala nebo nedoceňovala.

Objasněte následující pojmy: centrální banka depozita depozitní multiplikátor hotovost komerční banka likvidita bank

monetární báze multiplikace báze multiplikace depozit oběživo rezervy bank solventnost bank

Odpovězte: 1. Vysvětlete funkci bankovní soustavy v tržní ekonomice: 2. Proč jsou cíle komerčních bank vzájemně konfliktní? 3. Co je přímé financování? 4. Je-li původní vklad 500 Kč a míra povinných rezerv je 10 %, odvoďte přírůstek depozit v bance 3. stádia: 5. Co je emisní funkce centrální banky? 6. Které další funkce centrální banka vykonává? 7. Čím může ovlivnit multiplikaci báze vkladatel: 8. Definujte peněžní masu a její strukturu:

137

Inflace

9. Inflace 9.1. Podstata inflace Inflace je makroekonomickým jevem, který si dlouhodobě vynucuje zvýšenou pozornost ekonomické teorie, současně je předmětem zájmu každého jednotlivého subjektu, neboť inflace je všeobecně spojována s růstem tržních cen, který způsobuje snižováním koupěschopnosti peněz. Proto se při jejím výkladu nejdříve zaměřme právě na problém cenových vzestupů. Tržní ceny zaznamenávají v průběhu sledovaného období změny, ale jejich pohyb nemusí být a zpravidla není u různých zboží stejný. Jestliže se ceny potravin ve sledovaném období pravděpodobně zvýší, je neméně pravděpodobné, že např. počítač můžeme nakoupit na konci sledovaného období za cenu nižší, než na počátku. Z makroekonomického hlediska je důležité, co změny cen jednotlivých výrobků vyjadřují ve svém souhrnu. Pro celkovou úroveň cen výrobků a služeb, které se v hospodářství prodávají a nakupují, zavádíme označení cenová hladina. Pomocí jejího měření zjišťujeme, zda jsou vzestupy jedněch cen kompenzovány cenovými poklesy u jiných zboží, nebo cenová úroveň vykazuje vzestup, případně pokles. Inflace je spojována s růstem cenové hladiny. Pokles inflace je označován jako dezinflace. Pokud většina cen v ekonomice opakovaně klesá, hovoříme o deflaci. V dalším výkladu kapitoly uvidíme, že ne každý vzestup cenové hladiny je klasifikován jako inflace. Proto při vymezování inflace je zdůrazňováno, že inflací se rozumí trvalejší vzestup cenové hladiny. Přesnější vymezení těchto pojmů vyžaduje odpovědět na otázky, jak se měří cenová hladina a jak se cenové hladiny porovnávají. Poznámka č. 9-1 Pro klasifikaci inflace je významné i to, jaký je vztah mezi růstem cenové hladiny, dosahovanou úrovní výkonu ekonomiky vzhledem k potenciálnímu produktu a zm ěnou výkonu ekonomiky.

K měření cenové hladiny se používají cenové indexy, což jsou vážené průměry cen vybraných zboží a služeb. Cenové indexy poměřují úroveň cen vybraného koše výrobků a služeb. Jedním z nejrozšířenějších je index spotřebitelských cen (CPI), používaný k zachycení dopadů změn cenové hladiny na domácnosti a jejich životní náklady. Má-li být schopen tyto informace poskytovat, musí být konstruován tak, aby postihoval ten okruh výrobků a služeb, který je rozhodující z hlediska výdajů domácností. Musí zahrnovat

138

Makroekonomie

typické výdaje domácností. Reprezentativní spotřebitelský koš zahrnoval při aktualizaci v roce 2001 celkem 775 položek. Do spotřebního koše je zařazeno: ü potravinářské zboží (potraviny, nápoje, tabák), ü nepotravinářské zboží (odívání, nábytek, potřeby pro domácnost, drogistické a drobné zboží, zboží pro dopravu a volný čas, zboží pro osobní péči aj.) ü služby (opravárenské, z oblasti bydlení, provozu domácnosti, zdravotnictví, sociální péče, dopravy, volného času, vzdělávání, stravování a ubytování, osobní péče a služby finanční). Základem konstrukce je tedy výběr reprezentativního koše výrobků a služeb, který se ocení tržními cenami produkce a to jak cenami výchozího roku, tak v cenách sledovaného roku. Budeme-li označovat horním indexem množství jednotlivých druhů statků v základním období a dolním indexem druh statku (qi0) a jejich ceny v témže období pi0, pak náklady na pořízení spotřebního koše v základním období činí: Σp0i ⋅ q0i

(9.1)

Poznámka č. 9-2 V součtu je každý druh statku zastoupen příslušným počtem jednotek, kterým vstupuje do reprezentativního spotřebitelského koše.

Náklady na pořízení téhož spotřebního koše v roce t můžeme zapsat: Σp ti ⋅ q0i

(9.2)

Index spotřebitelských cen je konstruován jako poměr nákladů na pořízení reprezentativního spotřebitelského koše v čase t k nákladům na pořízení v základním období. Tedy: CPI =

Σp ti ⋅ q0i ⋅ 100 Σp 0i ⋅ q 0i

(9.3)

Zvolíme-li pro ilustraci velmi zjednodušený příklad, kdy výdaje domácností se soustředí na dva druhy zboží: pizza (v roce t v množství 12ks po 10 korunách) a cola (12 ks také po 10 korunách). Koš roku t budeme považovat

139

Inflace

za výchozí (reprezentativní). Jestliže v roce (t+1) došlo k změnám cen a pizza stojí 12 korun, zatímco u coly klesla cena na 9 korun, pak pro CPI platí: CPI =

( 12 ⋅ 12 ) + ( 12 ⋅ 9 ) 144 + 108 ⋅ 100 = ⋅ 100 = 105% ( 12 ⋅ 10 ) + ( 12 ⋅ 10 ) 120 + 120

Za sledované období došlo k pětiprocentnímu vzestupu cenové hladiny. Jestliže o rok později (t+2) by dosahoval ukazatel CPI hodnoty 109% oproti roku t, můžeme procentuální změnu mezi roky (t+1) a (t+2) vyjádřit následovně: r=

kde:

CPI t + 2 − CPI t +1 ⋅ 100 CPI t +1

(9.4)

r – míra inflace, která vyjadřuje míru změny cenové hladiny.

V našem případě tedy platí, že r = 3,81%. Míra inflace je procentním přírůstekem indexů spotřebitelských cen. Informace o dosažené míře inflace jsou využívány např. pro účely valorizace mezd, důchodů a sociálních příjmů. V neposlední řadě jsou tyto informace využívány také v souvislosti s nájemními či jinými smlouvami, v nichž je zakotvena revize původně dohodnutého finančního plnění v závislosti na vývoji inflace. S používáním indexu spotřebitelských cen souvisí některé problémy: ü jeho věrohodnost závisí na adekvátnosti výběru spotřebního koše co do druhů zboží a služeb i co do vah přiznaných jednotlivým druhům, ü je-li využíván k hodnocení vývoje "životních nákladů", pak je nutno respektovat v hodnoceních skutečnost, že indexem se měří posun cenové hladiny. A pokud bychom nakupovali tentýž koš, pak při 10% růstu CPI by se naše životní náklady zvýšily o 10%. Jinými slovy museli bychom vydat o 10% vyšší výdaje, abychom se neměli hůře, než v předchozím roce. Ve skutečnosti se však v důsledku změn cen (nerostou-li proporcionálně ceny ve spotřebním koši) mění i struktura výdajů, se kterou výchozí koš nemusí plně korespondovat. Skutečné výdaje se tedy mohou odlišit. Změna relativních cen statků (jedno zboží se stává levnější ve srovnání s jiným a naopak) je pro tržní prostředí charakteristická a je významným motivem změn ve výdajích. Ale dokonce i tehdy, budeme-li nakupovat identický koš jako v předchozím období, mohou změny relativních cen preferovat právě náš nakupovaný soubor a dopad inflace zmírní.

140

Makroekonomie

ü index spotřebitelských cen je omezen na tu část tržní produkce, která je zařazena do reprezentativního koše. Neodráží úplnou cenovou hladinu ekonomiky. Pro správnou interpretaci každého cenového indexu je nutno si vždy uvědomit, ke kterému období je počítán. Při vyjadřování míry inflace pomocí indexu spotřebitelských cen jsou často uváděna různá čísla, která, i když rozdílná, jsou správná. Podmínkou je přesné věcné, prostorové a časové vymezení. To znamená uvést jednoznačně období, za které je míra inflace uváděna a dále základ, k němuž se vymezené období porovnává. Nejčastěji jsou používány níže uvedené míry inflace: ü míra inflace vyjádřená spotřebitelských cen,

přírůstkem

průměrného

ročního

indexu

ü míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen ke stejnému měsíci předchozího roku, ü míra inflace vyjádřená k předchozímu měsíci,

přírůstkem

indexu

spotřebitelských

cen

ü míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen k základními období (např. rok 2000 = 100). ČSÚ sleduje a publikuje celou řadu dalších cenových indexů, z nichž jsou veřejností nejvíce využívány: ü indexy cen stavebních prací a stavebních objektů ü indexy cen průmyslových výrobců ü indexy cen zemědělských výrobců ü indexy cen tržních služeb v produkční sféře Pokud chceme dosáhnout co nejpřesnějšího vyjádření změny cenové hladiny, můžeme využít cenový index, který se označuje jako implicitní cenový deflátor (deflátor HDP). Tento ukazatel se vyjadřuje pomocí nominálního a reálného HDP následovně: IPD =

kde:

HDPN ⋅ 100 HDPR

(9.5)

HDPN – nominální HDP HDPR – reálný HDP

141

Inflace

Nominální i reálný HDP se vyjádří způsobem, který jsme zavedli v 13. kapitole, tedy výstup ekonomiky (HDP) se ocení v cenách daného roku, tj. v běžných cenách (pt). Tutéž finální produkci oceníme cenami roku, který je brán jako výchozí tzn. ve stálých cenách (p0). IPD =

Σp ti ⋅ q ti ⋅ 100 Σp 0i ⋅ q ti

(9.6)

Z výše uvedeného můžeme nyní doplnit výklad 13. kapitoly o vztah mezi reálným a nominálním HDP, jak je zprostředkován pomocí implicitního cenového deflátoru. HDPR =

HDPN ⋅ 100 IPD

(9.7)

V makroekonomii je zpravidla užíván implicitní cenový deflátor jako ukazatel pohybu cenové hladiny právě proto, že postihuje skutečně pohyby cen veškeré finální produkce. Inflace se projevuje růstem cenové hladiny, a proto bude vždy peněžním jevem. To ovšem neznamená, že její příčiny vznikají pouze v peněžní oblasti ekonomiky. 9.2. Formy inflace Především je třeba upozornit, že inflace je přece jen složitějším jevem, než by výše uvedené vymezení (byť je všeobecně užíváno) nasvědčovalo. Zvláště pak možné tvrzení, nedochází-li k cenovému vzestupu (růstu cenové hladiny), problém inflace neexistuje. Na nebezpečí tohoto rozlišováním na inflaci:

zjednodušení

reaguje

ekonomická

teorie

ü zjevnou (otevřenou) ü potlačovanou (blokovanou) Rozlišení je nutné, neboť v kompetenci státních orgánů je přijímání opatření, jimiž je možno zabránit vzestupu cenové hladiny. O otevřené inflaci hovoříme tehdy, jestliže skutečně dochází k růstu cenové hladiny. V případě, že je vzestup cenové hladiny zablokován, ale příčiny inflace zůstaly uchovány, hovoříme o inflaci potlačené. I tato se navenek projevuje, ale jinými formami. K nejčastějším patří růst vynucených úspor (není za co umístit výdaje), existence

142

Makroekonomie

nedostatkového zboží, černý trh atd. Pokud ovšem působí příčiny i nadále, je možné obnovit rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou jen změnou cen, čímž se potlačená forma změní ve formu otevřenou. Pokud není inflace zachycena cenovým indexem, označuje se jako skrytá. Jiným kritériem, které slouží k odlišení forem, je hledisko kvantitativní. Z tohoto pohledu můžeme rozlišit: ü mírnou inflaci. Často bývá označována jako plíživá. Je pro ni charakteristické, že tempo růstu cenové hladiny nepřekračuje tempo růstu výkonu. Roste nejen nominální, ale i reálný produkt. ü pádivou inflaci. Vyznačuje se rychlejším růstem cenové hladiny oproti růstu výkonu ekonomiky. Důsledkem je klesající kupní síla peněz, což se projevuje v chování ekonomických subjektů. Roste snaha zkracovat držbu peněz na minimum, inflace se stává součástí kalkulací při uzavírání obchodních kontraktů. Tím dochází k promítnutí inflačních tendencí do chování subjektů. ü hyperinflaci. Je považována za extrémní případ. Cenová spirála se rozvíjí nezávisle na tempu růstu výroby. Peníze jsou znehodnoceny, přestávají plnit svoje funkce (nejsou uchovatelem hodnoty a ze směnných transakcí jsou vytlačeny přímou směnou). I když se jedná o jev extrémní, je sledovatelný i v současnosti, či nedávné minulosti, např. v r. 1985 byla míra inflace v Bolívii 11749%, což znamenalo, že to, co bylo možno koupit za půl dolaru počátkem roku, stálo na jeho konci 5000 $. Jiným kvantitativním kritériem je rozlišení podle procent, které dosahuje míra inflace. Za mírnou se považuje ta, kdy míra je nižší než 10%. Hyperinflace se pohybuje řádově v tisících a pádivá inflace v desítkách, případně stovkách procent. Vlastností, která inflační prostředí ekonomiky doprovází a zároveň mu vtiskuje další charakteristiku, je inflační očekávání. Jestliže se inflace v ekonomice projeví, pak její existence se stává faktorem vstupujícím do rozhodování subjektů, prostřednictvím jejichž tržního chování je opakovaně vnášena do ekonomiky, i když příčiny jejího vzniku pominuly. Jestliže se do rozhodování subjektů prosadí inflační očekávání, pak se inflace setrvačně v ekonomice udržuje i v následném období. 9.3. Příčiny inflace Vzhledem k tomu, že spojujeme inflaci s vzestupem cenové hladiny, můžeme snadno z předchozího výkladu odvodit mechanismus, kterým může být cenový vzestup vyvolán, stejným způsobem lze odvodit, odkud mohou působit podněty. Podnět vzestupu cenové hladiny může přicházet jak ze strany

143

Inflace

poptávky, tak ze strany nabídky, a proto rozlišujeme inflaci taženou poptávkovou stranou nebo inflaci taženou ze strany nabídky.

Poptávková inflace Vyjdeme-li z předpokladu, že ekonomika je ve stavu rovnováhy na úrovni potenciálního produktu, pak inflace tažená poptávkou předpokládá vzestup agregátní poptávky, který vyvolá posun rovnovážného bodu za úroveň potenciálního produktu. Tím se rozevírá tzv. inflační mezera, jako rozdíl mezi skutečným produktem a potenciálním produktem. Nový rovnovážný bod leží na křivce agregátní nabídky a odpovídá mu nejen vyšší výkon, ale také vyšší cenová hladina. Situace, kdy skutečný produkt je vyšší než produkt potenciální není dlouhodobě udržitelná. Celkové výdaje poptávají větší produkt než ekonomika může dlouhodobě nabídnout a řešením (reakcí ekonomiky) je růst cenové hladiny, tedy inflace. Uvedený inflační proces probíhá vždy, pokud růst agregátní poptávky není doprovázen růstem potenciálního produktu. Přitom agregátní poptávka je tvořena součtem výdajů na spotřebu, výdajů na investice, státních nákupů a čistého exportu. Každá z těchto složek může vyvolávat inflační tlaky. Významnou složkou výdajů na spotřebu jsou mzdy. Jestliže růst mezd (nominální) předstihuje růst výkonnosti ekonomiky, tedy růst mezd probíhá rychleji než roste produktivnost výroby, působí mzdy inflačně. (Samozřejmě za výše uvedeného předpokladu, kdy skutečný produkt je na úrovni potenciálního produktu). Pokud jde o investiční výdaje, uvedli jsme již v předchozích kapitolách jejich závislost na multiplikátoru a akceleračním principu. Jejich vývoj je silně ovlivňován i změnami v očekáváních. Urychlený růst investičních výdajů tak může být příčinou inflace. Stát může svými výdaji tyto inflační tlaky dále stimulovat. Především však hospodářská politika může stimulovat tempo růstu výdajů na spotřebu i investičních výdajů (ať už jde o deficitní rozpočtovou politiku, daňovou politiku či politiku levného úvěru). Graficky můžeme poptávkovou inflaci zobrazit následujícím obrázku č. 9-1. Poptávková inflace se může projevit, pokud se rozměr skutečného produktu blíží úrovni potenciálního produktu. Není-li za této situace růst agregátní poptávky doprovázen odpovídajícím růstem potenciálního produktu, inflace je poptávkovou stranou vyvolána. Pokud výkon ekonomiky je pod úrovní potenciálního produktu, pak rostoucí agregátní poptávka stimuluje přibližování

144

Makroekonomie

skutečného produktu k produktu potenciálnímu a doprovodný vzestup cenové hladiny se za inflaci nepovažuje.

Obrázek č. 9-1 – Inflace tažená poptávkou P AS

1.

E2

p2

I.

E1

p1

AD2 II.

0

Y* = Y1 Y2

AD1

výstup (Y)

Inflace tažená nabídkou Na rozdíl od poptávkové inflace, může být nabídková inflace vyvolána i za situace, kdy skutečný produkt nedosahuje úrovně potenciálního produktu. Její průběh můžeme ilustrovat obrázkem č. 9-2. Jak napovídá název, jedná se o případ, kdy v pozadí cenového vzestupu je nabídka. Vzhledem ke tvaru nabídkové křivky se tedy jedná o omezení nabídky a protože příčinou tohoto omezení je zpravidla růst nákladů, hovoříme často o inflaci tažené náklady. Růst nákladů představuje hlavní příčinu nabídkové inflace. V poválečném období jsou často příčinou růstu nákladů tlaky na zvyšování mezd. V 70. letech to bylo opakované přecenění surovinových zdrojů. Roli hraje i postupné vyčerpávání zdrojů, které nutí využívat zdroje méně kvalitní či hůře dostupné. Do nákladové hladiny se jako faktor jejího zvýšení prosazuje i existence monopolních výhod. Produkce monopolů, která vstupuje jako meziprodukt do další výroby, zvyšuje hladinu nákladů a tedy i cen.

145

Inflace

Růst cen vstupů může být významně ovlivněn i mimoekonomickými (např. politickými) vlivy.

Obrázek č. 9-2 – Inflace nabídková P AS2

AS1

1.

E2

p2 E1

I.

p1

II.

0

Y2 Y* = Y1

AD

výstup (Y)

9.4. Důsledky inflace ČNB se soustřeďuje, obdobně jako většina centrálních bank, především na stabilitu spotřebitelských cen. V praxi se zpravidla stabilitou cen rozumí nikoli absolutní neměnnost cen, nýbrž jejich mírný růst. Růst cen odpovídající cenové stabilitě by měl zahrnovat statistické vychýlení směrem nahoru, k němuž dochází při měření růstu těchto cen, a měl by také dát dostatečný prostor pro drobné změny cenových relací, k nimž v každé ekonomice s efektivním cenovým systémem neustále dochází. ČNB odhaduje, že v současnosti stabilitě spotřebitelských cen v české ekonomice dlouhodobě odpovídá čistá inflace na úrovni kolem 2%. Z této představy vychází cílové pásmo v celkové inflaci pro období leden 2002 - prosinec 2005 vyhlášené v dubnu 2001. Čistá inflace je vypočítávána Českým statistickým úřadem jako přírůstek cen v neregulované části spotřebního koše očištěný o vliv nepřímých daní, případně rušení dotací. V současné době používaný spotřební koš byl sestaven na základě výběrového šetření výdajů domácností v roce 1999 a tvoří jej 775 položek, z toho neregulované ceny vcházející do výpočtu čisté inflace tvoří 658 položek a regulované ceny (kam pro jednodušší vyjadřování zařazujeme i poplatky) zbylých 117 položek. Poměr celkových vah neregulovaných cen a regulovaných cen ve spotřebním koši činí zhruba 82:18.

146

Makroekonomie

Při výpočtu čisté inflace Český statisticky úřad v současnosti vylučuje tyto regulované ceny: regulované ceny

stálá váha v %

regulované nájemné

1,9772

vodné

0,8202

odvoz odpadů

0,3029

stočné

0,2446

elektřina

3,3181

zemní plyn

1,9570

propan butan

0,0527

tepelná energie pro domácnost

3,3381

léky a výkony ve zdravotnictví

1,0107

parkovné

0,0457

dálniční známka

0,0937

poplatek za technickou kontrolu osob. auta

0,1302

osobní železniční doprava

0,2138

městská hromadná doprava

0,0999

autobusová doprava

0,5265

taxislužba

0,0109

kombinovaná osobní doprava

0,5117

poštovní služby

0,0806

telefonní poplatky - pevné linky

1,8878

poplatek za rozhlas

0,1957

poplatek za televizi

0,4362

poplatek v mateřské škole

0,0812

poplatek za přijímací řízení na VŠ

0,0115

školné na vysoké škole

0,0182

ubytování v internátě

0,0567

ubytování v domově důchodců

0,4040

poštovní poukázka typu A

0,0295

poplatek při podání žádosti o rozvod

0,0096

vydání stavebního povolení

0,0242

147

Inflace

regulované ceny

stálá váha v %

sepsání závěti

0,0478

poplatek ze psa

0,0305

Dlouhodobé empirické zkušenosti z vývoje ve světové ekonomice potvrzují, že vysoká a nestabilní inflace má negativní důsledky pro dynamiku hospodářského růstu. Vyšší inflace znehodnocuje příjmy a úspory, znamená vyšší nominální úrokové sazby a zpravidla i vyšší proměnlivost inflace, což výrazně zvyšuje její náklady. Je to dáno tím, že vyšší inflace zvyšuje nejistotu o budoucích relativních cenách i o cenové hladině, a tak domácí i zahraniční finanční trhy vyžadují vyšší rizikovou prémii jako kompenzaci za zvýšenou nejistotu. Při dlouhodobě vyšší inflaci dochází obvykle při rozhodování ekonomických subjektů k zafixování inflačních očekávání. V důsledku vyšší proměnlivosti inflace se investoři orientují především na krátkodobé finanční investice (spekulační aktivity) a na zajišťování se proti inflaci. Menší pozornost je věnována investičním projektům v reálné ekonomice, neboť horizont jejich návratnosti je dlouhodobější. Nepředvídaná inflace způsobuje některé další ekonomické distorze, které v delším časovém horizontu snižují dlouhodobý růstový potenciál ekonomiky. Dochází především k tomu, že inflace: ü redistribuuje důchod od věřitelů k dlužníkům ü způsobuje deformace daňového systému ü představuje skryté zatížení všech, kdo spoří a nejsou s to zabezpečit kupní sílu svých příjmů a úspor. ü nevýhodou vysoké inflace jsou též vysoké úrokové sazby, které stimulují příliv krátkodobého rizikového kapitálu, který mívá řadu nepříznivých přímých i nepřímých dopadů. Problematické je především to, že při inflaci zpravidla nedochází k proporcionální změně cen všech statků, služeb a faktorů. V důsledku toho se mění relativní ceny, a proto: ü jsou vyvolány přerozdělovací procesy u důchodů a bohatství mezi jednotlivými skupinami a subjekty tržní ekonomiky ü mohou být vyvolány deformace při alokaci vstupů i ve výstupech ekonomiky. Tím může být ovlivněna úroveň produktu ekonomiky. Uvedené důsledky se prosazují s různou intenzitou v závislosti na stupni inflace i stavu, při kterém je ekonomika inflačním tlakem zasažena.

148

Makroekonomie

S přerozdělovacím efektem souvisí sociální důsledky inflace. Inflace negativně postihuje všechny příjemce fixních důchodů, neboť stabilní nominální výše důchodu je růstem cenové hladiny znehodnocována, kupní síla důchodu klesá. Pokud jde o mzdy a platy, pak v podmínkách mírné inflace jejich vývoj udržuje zpravidla krok s růstem cenové hladiny. Jejich reálná úroveň zůstává zachována. V podmínkách pádivé inflace zaostávají tyto důchody za inflací a jejich kupní síla se snižuje. Obdobně jsou vyvolány přerozdělovací efekty u úvěrových vztahů. Zde působí jako nástroj přerozdělování rozdíl mezi úrokovou mírou a mírou inflace. Jestliže roste míra inflace, dochází k přerozdělování ve prospěch dlužníka. Je-li míra inflace vyšší než nominální úroková míra, dochází k poklesu hodnoty vkladů a půjček. Inflaci a její vývoj zahrnují subjekty do svých očekávání, anticipují inflaci. Inflace je postupně kalkulováním vnášena do tržní úrokové míry. V rostoucí nominální úrokové sazbě je obsažena míra inflace a reálná úroková míra. Ta vykazuje schopnost přizpůsobování míře inflace. Otázkou však zůstává, do jaké míry se očekávání shodují se skutečným vývojem. Jestliže je míra inflace vyšší než anticipovaná (inflační šok), dochází k přerozdělení bohatství od věřitelů ve prospěch dlužníků. Na druhé straně, pokud je anticipace vyšší než by odpovídalo možnému inflačnímu vývoji, stává se anticipace příčinou vyšší setrvačné inflace. Vztah inflace, výkonu a zaměstnanosti patří k problémům, na něž není v makroekonomii jednotný pohled. Část ekonomů zastává názor, že mírná inflace stimuluje agregátní poptávku a tím stimuluje i výkonnost ekonomiky a zaměstnanost. Zatímco v keynesiánské ekonomii převažuje jednoznačně zdůraznění tohoto pozitivního momentu, v monetaristické ekonomii je efekt směrem ke stimulaci výkonnost zpochybněn. Využijeme-li již uvedeného klasického a keynesiánského modelu rovnováhy, pochopíme souvislost keynesiánské argumentace i stanovisko ekonomů vycházejících z klasického modelu, kteří zdůrazňují, že v delším období neexistuje vztah mezi inflací a produktem. Dopady inflace jsou závislé na tom, zda je svým charakterem vyrovnaná či nevyrovnaná. Inflace je vyrovnaná, pokud nemění relativní ceny. Nevyrovnaná inflace způsobuje výše uvedené efekty. Svoji roli hraje i okolnost, zda je inflace anticipovaná či neanticipovaná. Pokud by inflace byla vyrovnaná a anticipovaná, pak by s ní nebyly spojovány žádné negativní dopady na výkonnost a efektivnost ekonomiky. Protože se inflace projevuje ve změnách cen, je nutno zdůraznit její negativní dopad na kvalitu cenové informace. Inflace znehodnocuje cenové informace, což má vliv na fungování tržního mechanismu a jeho efektivitu.

149

Inflace

Při posuzování dopadů inflace je nezbytné zdůraznit i vliv tempa. Pokud míra inflace dosahuje úrovně pádivé inflace, jsou její dopady na ekonomiku jednoznačně negativní. Pádivá inflace destimuluje činnost ekonomických subjektů, prohlubuje nerovnováhu. Z hlediska narušování rovnováhy jsou nezanedbatelné i dopady na vnější hospodářské vztahy včetně měnových kursů (viz 24. kapitola). Rostoucí míra inflace oslabuje postavení peněz v ekonomice a může vyvolat „útěk od peněz“. Peníze jsou vytlačovány z tržních transakcí (přímá výměna) a ve funkci uchovatele hodnot jsou upřednostněna aktiva, jejichž cenový vzestup je garancí alespoň uchování majetku. Rostoucí zájem o nemovitosti stimuluje vzestup jejich cen ještě výraznějším tempem, než je tempo růstu cenové hladiny. 9.5. Phillipsova křivka Vztah mezi inflací a nezaměstnaností je v makroekonomii popisován pomocí Phillipsovy křivky, která byla na přelomu padesátých a šedesátých let zavedena jako nástroj využívaný k interpretaci vztahu inflace a sledovaných hospodářských cílů. Na základě analýzy údajů o nezaměstnanosti a nominálních mzdách, které měl k dispozici za období více než sto let, formuloval A. W. Phillips asymetrický vztah mezi procentní změnou nominální mzdy a mírou nezaměstnanosti, zobrazený křivkou. Tato křivka bývá označována jako původní. Obrázek č. 9-3 – Původní Phillipsova křivka

150

Makroekonomie

změna nominální mzdy

PC

0

1

2

3

4

5

6

míra 7 8 nezaměstnanosti

Původní verze byla neokeynesiánci modifikována do vztahu mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti (raná Phillipsova křivka) a vyjadřovala tzv. substituční teorii inflace. Vytvářela přesvědčení, že země může uskutečňovat volbu mezi nezaměstnaností a inflací a může si „koupit“ nižší úroveň nezaměstnanosti za cenu, kterou bude vyšší míra inflace a naopak. Přitom se předpokládalo, že tento vztah platí jak pro krátké, tak pro dlouhé období. Koncem 60. let byla substituční verze poprvé zpochybněna a výrazné pohyby cenových hladin počátkem 70. let potvrdily, že substituční vztah mezi inflací a nezaměstnaností vykazuje stabilitu jen tehdy, pokud se nemění míra setrvačné inflace. Jestliže dojde ke změně, projeví se posunem křivky. Souběžně s přehodnocováním neokeynesiánské verze Phillipsovy křivky se prosazovala v ekonomické teorii i hypotéza přirozené míry nezaměstnanosti. Proto je dnes v analýze křivky důsledně odlišován charakter změn v krátkém a dlouhém období. Soudobá interpretace je zobrazena na následujícím obrázku. Obrázek č. 9-4 – Krátkodobá a dlouhodobá Phillipsova křivka

151

Inflace

míra inflace

LPC

C

pC IV.

D

III.

pD pB

B

E2

II.

A

pA

1.

SPC2 I.

SPC1

V.

0

u1

u*

míra nezaměstnanosti

Vertikála představuje dlouhodobou křivku na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti (u*). Krátkodobá křivka s indexem SPC1 se vztahuje k výchozímu období. V bodě A je úroveň nezaměstnanosti v rozsahu přirozené míry. Dojde-li v ekonomice k růstu produktu, snižuje se míra nezaměstnanosti a roste konkurence na straně poptávky na trhu práce. Důsledkem je mzdový vzestup ve srovnání s předchozím obdobím. Ekonomika se posouvá po krátkodobé křivce směrem k bodu B. Vzestup mezd a cen se promítne do očekávání firem i zaměstnanců, kteří nyní očekávají vyšší inflaci. Roste setrvačná očekávaná inflace. Ekonomika se posouvá pří dané úrovni nezaměstnanosti a výkonu do bodu C, krátkodobá křivka se posunula. Nová křivka vyjadřuje, že při každé úrovni nezaměstnanosti je vyšší míra inflace, neboť vzrostla očekávaná míra inflace. Faktory působící na výkon přesahující úroveň potenciálního produktu včetně ochoty pracovat, omezí v následném období výkon a míra nezaměstnanosti se vrátí na úroveň přirozené míry (vzroste). Ekonomika se posune po křivce do bodu D. Míra inflace je vyšší než byla ve výchozím stavu. Ekonomika je v rovnováze, reálný výkon i nezaměstnanost se ustálily na výchozí úrovni, ale nominální veličiny (ceny a nominální produkt) vzrostly. Krátkodobá Phillipsova křivka vychází z předpokladu, že se nemění očekávaná míra inflace. Jestliže se zvýší očekávaná míra inflace, tržní subjekty promítnou očekávání růstu do svých tržních transakcí, dojde k posunu křivky směrem nahoru.

152

Makroekonomie

Bude-li nezaměstnanost vyšší než odpovídá přirozené míře, bude inflace vykazovat tendenci k poklesu. Stabilizovat se bude pouze v případě, kdy je vyrovnána nabídka s poptávkou na trhu práce. Pouze přirozená míra nezaměstnanosti vytváří prostředí pro stabilní míru inflace (různých rozměrů). Proto musí být dlouhodobá Phillipsova křivka znázorněna vertikálou.

Objasněte následující pojmy: anticipovaná inflace cenová hladina deflace implicitní cenový deflátor index spotřebitelských cen inflace

míra inflace mírná a pádivá inflace Phillipsova křivka reprezentativní spotřebitelský koš vyrovnaná inflace setrvačná inflace

Odpovězte: 1. Deflace se projevuje: 2. Proč je preferován index spotřebitelských cen k měření inflace? 3. Vzhledem k životním nákladům domácností je věrohodnost indexu spotřebitelských cen snížena v důsledku: 4. Rozdíl mezi zjevnou a potlačenou inflací spočívá v: 5. Rozdíl mezi mírnou a pádivou inflací spočívá v: 6. O inflaci řekneme, že je vyrovnaná, jestliže: 7. Co ke anticipovaná inflace a v čem je její význam? 8. Vysvětlete odlišnost krátkodobé a dlouhodobé Phillipsovy křivky:

153

Makroekonomická politika státu

10. Makroekonomická politika státu 10.1. Příčiny státní intervence do hospodářství V dalším výkladu budeme zohledňovat skutečnost, že jedním ze subjektů moderních tržních ekonomik je stát, který svým chováním ovlivňuje podmínky fungování ekonomiky jako celku, stejně jako rozhodovací procesy a jednání jednotlivých ekonomických subjektů. Otázky související se státní intervencí do hospodářství patří k těm, na které jednotlivé teoretické proudy ekonomie nemají jednotný názor a zaujímají často silně kontroverzní pozice. Přehodnocování role státu v hospodářství se začalo intenzivně rozpracovávat v 60. letech XX. století, kdy se v monetaristické ekonomii začalo pracovat s tezí o přirozené míře nezaměstnanosti. V následujících letech byl položen důraz na analýzu důsledků, které byly vyvolávány užíváním nástrojů a forem státní hospodářské politiky, jejíž východiska se formovala v průběhu 30. let dvacátého století a rozvíjela se v 50. a 60. letech. Počátkem 20. století se vývoj hospodářských poměrů a ekonomické teorie dostal do situace, jejímž výsledkem byl zrod nové makroekonomie, obsahující teoretické zdůvodnění nové role státu v hospodářství. Charakter nové teorie byl do značné míry předurčen některými novými jevy v hospodářství, ale také problémy, které ekonomie již delší dobu registrovala. Před ekonomickou teorií vyvstala nutnost: ü přehodnocení předpokladu dokonalé konkurence. Výsledkem bylo rozpracování problému rovnováhy firmy na nedokonale konkurenčních trzích. Poznatky, které potvrzovaly, že i nedokonale konkurenční trhy směřují k utváření rovnovah, ale současně v komparaci s efektivností dokonale konkurenčního trhu bylo zdůrazněno, že moderní trhy ztrácí výrobní a alokační efektivnost. ü vysvětlení cyklických oscilací ekonomiky a jejich příčin. Problém hospodářských cyklů poutal již několik desetiletí pozornost a postupně se prosadilo jejich vnímání jako neoddělitelné a zákonité součásti fungování moderní tržní ekonomiky. ü vyhodnocení tendencí vývoje hospodářských cyklů. Závěr, který byl presentací tendence cyklických pohybů ekonomiky, sehrál zvláště významnou roli při vymezování funkce státu v hospodářství. Poznatek o postupně se zkracující periodě hospodářského cyklu a rostoucí amplitudě výkyvů byl vnímán jako narůstající labilita tržního hospodářství, se všemi negativními důsledky. ü svoji roli sehrála i další významná okolnost. Vývoj ekonomik v 19. století byl provázen nejen nebývalým hospodářským rozvojem, ale také celou

154

Makroekonomie

řadou závažných sociálních důsledků. Ekonomické myšlení se postupně ztotožnilo s ideou státu, který bude dbát na to, aby byly zmírňovány sociální tvrdosti. Formovala se představa rostoucí role státu v přerozdělovacích procesech. ü významnou otázkou se stala stabilita a nestabilita moderního tržního hospodářství. V postoji ekonomické teorie se projevila interpretace poznatku teorií nedokonalé konkurence. Došlo k propojení vývojové tendence hospodářského cyklu s neefektivností nedokonale konkurenčních trhů. Rostoucí labilita byla odvozována a vysvětlována klesající účinností tržní koordinace. Proces přehodnocování probíhal v ekonomické teorii v podmínkách, kdy se převážná část teorie odkláněla od liberálních tradic pojetí role státu v ekonomice a přikláněla se k názoru, že trhy nejsou schopny v nových podmínkách zabezpečit rovnováhu a stabilitu systému. Odtud byl postupně odvíjen požadavek na stát (vládu), aby intervencí do hospodářství zabezpečovala potřebnou efektivnost a stabilitu systému. Tyto požadavky byly doplněny důrazem na spravedlnost v rozdělovacích procesech, tzn. řešením nepřiměřených sociálních tvrdostí, které tržní systém může produkovat a které se právě v cyklických poklesech vyostřovaly. Uvedené souvislosti rozšířily tradiční chápání nutnosti státní intervence odvozované z existence externalit a veřejných statků, přičemž vztah státu a ekonomiky posunuly do roviny nutnosti státní intervence jako nezbytného předpokladu fungování tržního prostředí. Proto se hospodářská politika začala ve 30. letech teoreticky rozpracovávat i prakticky uskutečňovat jako politika stabilizační. V jejím rámci stát vstupuje do hospodářství a sleduje vlastní cíle, odlišující se od cílů ostatních tržních subjektů. K jejich dosažení používá širokou škálu nástrojů a postupů. Analýza cílů, které sleduje stát v hospodářství a nástrojů používaných k dosažení stanovených cílů je předmětem zkoumání hospodářské politiky. V našem výkladu se nebudeme věnovat komplexnímu výkladu systému hospodářské politiky, která má svůj vlastní předmět zkoumání. Hospodářskou politiku státu musíme zahrnout do výkladů základních makroekonomických otázek, protože představuje způsob, kterým stát nejen vstupuje do hospodářských procesů, ale jeho intervenční zásahy ovlivňují: ü ekonomické procesy a jejich průběh ü prostředí, ve kterém dochází k rozhodování tržních subjektů ü očekávání tržních subjektů, neboť státní zásahy a jejich důsledky se stávají součástí očekávání

155


tzn. působí na tržní mechanismus a jeho prosazování. Hospodářskou politikou státu budeme rozumět souhrn cílů, nástrojů, rozhodovacích procesů a konkrétních opatření státu. Systém, který se opírá o výsledky a doporučení ekonomické teorie, který je však rozpracováván v konkrétních společenských a politických podmínkách. Proto musí akceptovat základní principy a normy politického systému země. Sledované hospodářské cíle musí být kompatibilní se soustavou ostatních sledovaných cílů v oblasti politiky. Proto praktická doporučení hospodářské politiky nejsou tak přímočará jako její jednotlivé teoretické koncepce a zejména ne jako doporučení ekonomické teorie, která není vázána politickou zodpovědností. Hospodářská politika státu má své nositele a těmi jsou státní instituce, především parlament, vláda a centrální banka. Významnými subjekty jsou ministerstva, vládní úřady a jiné instituce státu. Vliv na hospodářskou politiku a její orientaci mohou vyvíjet i různé zájmové skupiny, které s výše uvedenými institucemi spolupracují a jsou v kontaktu. Jak uvidíme v závěrečných kapitolách, za významný faktor je nutno považovat i vlivy subjektů vystupujících v mezinárodních hospodářských vztazích. Stát vystupuje prostřednictvím svých institucí jako reprezentant ekonomiky vůči vnějšímu prostředí, zastupuje zájmy národní ekonomiky v různých mezinárodních organizacích. Členství v nich patří k významným vlivům ovlivňujícím systém hospodářské politiky státu. Mezinárodní organizace mají vliv na hospodářskou politiku a obdobně je nutno zdůraznit i vliv nadnárodních subjektů na národní ekonomiku a hospodářskou politiku. 10.2. Cíle a nástroje hospodářské politiky Z výše uvedeného výčtu požadavků kladených na hospodářskou politiku a z analýzy jejího vývoje je možno odvodit, že vlády sledují hospodářské cíle v následujících oblastech: 1. stability hospodářství 2. dosažení hospodářského růstu 3. adaptaci národní ekonomiky na měnící se podmínky vývoje, po stránce technické, strukturální, a to i v mezinárodním měřítku 4. sociální. Při analýze vlivů hospodářské politiky na hospodářství zvolíme jako základní přístup stabilizační politiku, která nutně zahrnuje všechny ostatní souvislosti v nezbytném rozsahu a jejíž pojetí cílů s uvedenými oblastmi

156

Makroekonomie

bezprostředně souvisí. Přitom budeme nejdříve uvažovat případ uzavřené ekonomiky, tzn. budeme abstrahovat od vnějšího propojení hospodářství. Stabilizační politika byla rozvíjena jako důsledek poznání, že společnost není schopna dlouhodobě udržet podmínky, ve kterých by byla hospodářská prosperita založena na nízké inflaci, vysoké úrovni zaměstnanosti a růstové dynamice. Tomu odpovídal i vějíř cílů, které byly sledovány: ü plná zaměstnanost ü hospodářský růst ü cenová stabilita ü vnější rovnováha ekonomiky (sledovaná přes vyrovnanou platební bilanci). V poválečném období prošla stabilizační politika vývojem, který je poznamenán redukcí šíře cílů. Snaha o naplňování uvedeného vějíře signalizovala vzájemnou konfliktnost cílů. Asymetrii pojetí vztahu inflace a zaměstnanosti jsme již ilustrovali na Phillipsově křivce. Pro ilustraci konfliktnosti můžeme využít následující obrázek č. 10-1., na kterém je ilustrován vývoj tzv. magického čtyřúhelníku cílů stabilizační politiky v České republiky. Obrázek č. 10-1 – Vztah cílů stabilizační politiky v České republice Česko 1993-2001 g 1,82

u

b

8,63

p 5,68

-3,50

Kde g je průměrné tempo růstu reálného HDP, u průměrná roční míra nezaměstnanosti, p roční míra inflace, b je průměrný podíl salda běžného účtu platební bilance na nominálním HDP (vše vyjádřeno procentně). Úspěšnost 157


hospodářské politiky je v tomto pojetí měřitelná plochou čtyřúhelníku. Rostoucí ostrost úhlu signalizuje rostoucí úspěšnost v jednotlivé oblasti. Přehodnocení cílů, ke kterému došlo v 70. letech, bylo doprovázeno i přehodnocením účinnosti nástrojů používaných k dosažení sledovaných cílů. Od 70. let je vějíř zredukován na dva základní cíle stabilizační politiky: ü cenová stabilita ü zaměstnanost přičemž kvalita prvního z cílů má jednoznačnou prioritu. Za redukcí cílů je skryt hluboký přerod, který se odehrál v ekonomické teorii v souvislosti s oslabením pozic tradičního poválečného keynesiánského přístupu a tomu odpovídajícího modelového vnímání ekonomiky, směrem k posílení pozic teoretických koncepcí opírajících se o klasický model fungování ekonomiky a obnovování rovnováhy. Tím jsou ovlivněny i proporce a význam, který je přiznáván jednotlivým nástrojům a jejich skupinám. Všeobecně je uznávána možnost ovlivnění hospodářského vývoje pomocí nástrojů, které vymezují politiku: ü fiskální (rozpočtovou) ü monetární (peněžní) ü důchodovou ü vnější obchodní a měnovou. Jejich analýze budeme věnovat jednotlivé následující kapitoly. Pro správné pochopení cílů a nástrojů jednotlivých politik je nutno respektovat, že pokud nejsou rovnováha platební bilance a hospodářský růst formulovány jako specifické cíle, jsou v postavení nezbytných prostředků ovlivňujících prioritní cíle hospodářské politiky. Zaměstnanost jako cíl je ovlivňována prostřednictvím výkonu, a obecně platí, že rostoucí výkon je provázen vyšší alokací výrobního faktoru práce, tedy snižováním míry nezaměstnanosti. Váha tohoto cíle bude principiálně odlišná v koncepcích opírajících se o předpoklad možnosti existence tzv. nedobrovolné nezaměstnanosti a koncepcích předpokládajících, že ekonomika udržuje výkonnost na úrovní potenciálního produktu, tedy na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti. Důsledkem je nejen preference určitých nástrojů, ale především celkový kontext v němž jsou státní zásahy do hospodářství posuzovány.

158

Makroekonomie

ü V prvním případě se jedná o přístup, v němž státní intervence vytváří nutný rámec pro dosažení optima, ü ve druhém případě se ekonomika nalézá blízko optima a zásahy představují vměšování do vnitřních samoregulujích sil s rizikem vyvolání asynchronizace. 10.3. Typy hospodářské politiky Vzhledem ke skutečnosti, že jednotlivé typy se utvářely na základě přehodnocování předchozích přístupů, je vhodné nastínit jejich vývoj v časová posloupnosti. Keynesiánský typ hospodářské politiky Vychází přímo z makroekonomie J. M. Keynese. Je založen na interpretaci vztahu mezi nezaměstnaností a agregátní poptávkou, ve kterém platí, že úroveň nezaměstnanosti je závislá na důchodu (výstupu), jehož rozměr je závislý na úrovni agregátní poptávky. Vysoká nezaměstnanost je důsledkem toho, že výkon zaostává za rovnovážným výkonem a příčinou je nedostatečný rozměr poptávky (viz model multiplikátoru). Protože analýza poptávky vyústila v tvrzení, že vlivem sklonů ke spotřebě, úsporám a investicím je tendence k zaostávání poptávky od hospodářství neoddělitelná, vyvinul se Keynesův systém doporučení hospodářské politice v systém jednostranně orientovaný na stimulaci poptávky. A to jak tržních subjektů (výdaje na spotřebu domácností, investice firem) tak státu (státní nákupy výrobků a služeb). Právě doplňování soukromých výdajů státními sehrávalo v počáteční fázi klíčovou roli, a proto byly upřednostněny nástroje fiskální politiky. Poznámka č. 10-1 Zdůraznění fiskálních nástrojů bylo u samotného Keynese důsledkem hledání východiska z tehdejšího hlubokého propadu výkonu a přesvědčení, že za dané situace monetární nástroje nebudou dostatečně účinné. Samotný závěr neměl pro Keynese obecnou platnost.

Schematicky můžeme pojetí znázornit následovně:

Obrázek č. 10-2 – Fiskální politika

159


fiskální politika

celkové výdaje

zaměstnanost

Neokeynesiánský typ hospodářské politiky Vyvinul se z Keynesova pojetí a v zásadě si uchovává jako hlavní cíl politiku zaměstnanosti. Klíčové postavení v celém systému si udržela fiskální politika orientovaná na ovlivnění celkových výdajů. Současně se pod vlivem teoretické kritiky i reálného cenového vývoje zvýraznila pozice cenové stability jako cíle. Tím zaujala monetární politika postavení paralelního typu hospodářské politiky a doplnila původní soustavu. Charakteristickým znakem uplatňování monetární politiky bylo uchování jejího rámcového podřízení fiskální politice. Projevovalo se v její orientaci na úrokovou míru jako veličinu nepřímoúměrně ovlivňující ochotu investovat, tedy úroveň agregátní poptávky. Realizace vazby (transmise): Transmise (symbolický zápis): ↓i ⇒ ↑I ⇒ ↑AD ⇒ ↑HDP ⇒ ↓nezaměstnanosti

vedla k jednostrannému preferování přístupu, který se stal jedním z hlavních faktorů podcenění inflační hrozby. Ta přerostla v průběhu 60. let v chronické inflační tlaky, jejichž základem a jednou z hlavních příčin, bylo podřízení nabídky peněz úrokové míře, ceně peněžního trhu. Nabídka peněz byla především nástrojem ovlivnění výše úrokové míry. Schematicky můžeme zobrazit následovně:

Obrázek č. 10-3 – Fiskální a monetární politika

160

Makroekonomie

fiskální politika

celkové výdaje zaměstnanost

monetární politika

celkové výdaje

Konzervativní typ hospodářské politiky Tento typ je konstruován na východiscích a souvislostech klasického modelu, který vnímá ekonomiku jako vnitřně stabilní, tzn. s výkonem na úrovni potenciálního produktu či v jeho blízkosti a se schopností obnovovat rovnováhu na úrovni optimálního výstupu. Rozhodně odmítá formy státních zásahů do mechanismu trhu a tržní cenu považuje za základní informaci umožňující tržním subjektům přijímat racionální očekávání i rozhodnutí. Aby ceny mohly uvedenou funkci naplňovat, musí být vytvořeno prostředí pro stabilitu cenové hladiny. Inflace znehodnocující peníze je procesem destabilizujícím, tržní subjekty pozbývají stabilní měřítko posuzování výsledků své činnosti, systém může být vychylován z rovnováhy. Funkcí státu se v tomto pojetí stává vytvoření optimálních podmínek pro prosazování tržního mechanismu. Základem je stanovení jednoznačných a dlouhodobých pravidel, dohlížení na jejich respektování. Přímé státní zásahy jsou chápány jako vlivy narušující tržní samoregulaci a omezující schopnost tržních subjektů adaptovat se na měnící se podmínky. Základním prostředkem vytváření prostředí cenové stability je stabilita růstu nabídky peněz. Ta tvoří těžiště celého systému monetární politiky, která má dominující a výsadní postavení v celkové koncepci hospodářské politiky. Schematicky můžeme naznačit následovně: Obrázek č. 10-4 – Monetární politika monetární politika

peněžní masa

cenová stabilita

Objasněte následující pojmy:

161


cíle stabilizační politiky funkce státu v hospodářství hospodářská politika keynesiánská hospodářská politika konzervativní hospodářská politika

nástroje hospodářské politiky neokeynesiánská hospodářská politika stabilizační politika vnitřní stabilita ekonomiky transmisní mechanismus

Odpovězte: 1. Hlavními příčinami, které vedly k rozpracování základů moderní hospodářské politiky státu byly: 2. Vlády sledují hospodářské cíle v těchto oblastech: 3. Jako cíle stabilizační politiky se stanovují: 4. Změna v pojetí cílů, související s přikloněním se ke koncepcím konzervativní politiky spočívala v: 5. Podle užitých nástrojů rozlišujeme politiku: 6. Pojetí monetární politiky se v neokeynesiánské a konzervativní koncepci odlišuje: 7. Co je sledováno regulací peněžní masy: 8. V čem spočívá základní rozdíl v chápání postavení a role státu v ekonomice v keynesiánském a konzervativním proudu ekolnomie:

162

Makroekonomie

11. Fiskální politika 11.1. Státní rozpočet Základním nástrojem pro uplatňování systému fiskální politiky je státní rozpočet, jehož příjmová a výdajová stránka jsou užívány k dosažení cílů stabilizační politiky, tj. úrovně zaměstnanosti a cenové stability. Její uplatnění se opírá o vývoj, který prodělal státní rozpočet v průběhu 20. století. Státní rozpočet je centralizovaným peněžním fondem, představuje ústřední prvek systému veřejných financí, kterým prochází více než třetina (až polovina) celkového HDP. Podle subjektů státního sektoru jsou veřejné finance tvořeny: ü státním rozpočtem ü rozpočty orgánů místní správy ü speciálními fondy, jako např. fondy sociálního zabezpečení. Těmto fondům je společné, že jsou vytvářeny k zabezpečení vymezených účelů a jen v souladu s nimi mohou disponovat prostředky. ü finance státních podniků. Státní rozpočet má příjmovou a výdajovou stránku. Obě jsou v systému fiskální politiky využívány k realizaci stanovených cílů. Rozhodující složkou příjmové stránky státního rozpočtu jsou daně. Z pohledu obecné ekonomie se daněmi rozumí povinné platby, které jednotlivé subjekty odvádí do státního rozpočtu v předem stanovených lhůtách a výších. Daňové příjmy jsou doplňovány dalšími položkami, poskytovaných veřejných služeb, příjmy státních podniků aj.

jako

příjmy z

Daně existují v různých formách a mohou být posuzovány podle různých kritérií. Z hlediska peněžních toků, které představuje placení a vybírání daní, je dělíme na přímé a nepřímé. Přímé daně jsou stanovovány v závislosti na výši důchodu nebo majetku. Hlavními přímými daněmi jsou: ü individuální důchodová daň, kterou platí fyzické osoby ü daň z důchodu společností, kterou odvádí právnické osoby. K přímým daním dále patří daň z majetku, dědická daň, darovací daň atd. Nepřímé daně se obvykle definují jako daně uvalené na statky či služby. Jednotlivce postihují nepřímo. Charakteristickou nepřímou daní v evropských tržních ekonomikách je:

163

Fiskální politika

ü daň z přidané hodnoty. Tato daň má charakter spotřební daně. Je vybírána na každém jednotlivém stupni zpracování a vztahuje se pouze na tzv. přidanou hodnotu zpracováním (od prodejní ceny výstupu se odečítá cena materiálových vstupů) ü daň z obratu, která je placena z každé tržní transakce v závislosti na výši ceny a sazbě, je další možnou formou nepřímé daně Mezi tradiční nepřímé daně patří také: ü fiskální monopolní daně, které se uvalují na vybrané druhy zboží, např. tabákové výrobky, alkohol, benzín aj. Jedná se o daně stanovené selektivně a svým charakterem daně spotřební. ü cla (někdy se cla a poplatky zahrnují mezi nedaňové příjmy) ü charakter daňové platby mají také platby sociálního pojištění (starobní pojištění, nemocenské pojištění, pojištění pro případ nezaměstnanosti aj.). Na výdajové stránce státního rozpočtu dominují dvě výdajové položky, a to: ü transfery ü výdaje na nákup výrobků a služeb. Transfery resp. transferové platby, představují jednostranné výdaje ze státního rozpočtu směřující k jiným subjektům. Např. výplaty starobních důchodů, invalidních důchodů, podpory v nezaměstnanosti či některé jiné druhy podpor. Slouží k přerozdělování důchodů ve společnosti. Zdroje pro transferové platby vytvářejí daňové příjmy. Rozdíl mezi daněmi a transferovými platbami je označován jako čisté daně. Státní nákupy výrobků a služeb jsou vynakládány na tržní transakce. Zdrojem těchto výdajů jsou čisté daně, pokud jejich rozsah není dostatečný, mohou být výdaje kryty půjčkou, případně emisí dodatečných peněžních prostředků. Pokud příjmy státního rozpočtu nedosahují úrovně výdajů, vzniká deficit státního rozpočtu. Ke krytí deficitu stát vypůjčuje prostředky, a to dvojím základním způsobem: ü prodejem státních cenných papírů prostřednictvím trhu s cennými papíry, na kterém se držiteli státních cenných papírů (tzn. věřiteli státu) mohou stát různé subjekty (domácnosti, firmy podnikatelského sektoru i jiné státní instituce). Věřiteli mohou být i zahraniční subjekty.

164

Makroekonomie

ü vypůjčením od jiného státního orgánu, aniž by státní cenné papíry byly předmětem tržní transakce. Podle vztahu mezi příjmovou a výdajovou stránkou státního rozpočtu rozlišujeme rozpočet vyrovnaný, schodkový (dochází ke vzniku deficitu) či přebytkový (příjmy jsou vyšší než výdaje). Pokud dochází k opakovanému deficitu státního rozpočtu, vzniká státní dluh. 11.2. Nástroje a cíle fiskální politiky K ovlivňování vývoje hospodářství je v systému fiskální politiky využívána příjmová i výdajová stránka rozpočtu. Ovlivňování se může uskutečňovat automaticky na základě předem stanovených pravidel, nebo má podobu zásahu, opírajícího se o jednorázové rozhodnutí příslušného státního orgánu. Proto se v systému fiskální politiky odlišují: ü opatření záměrná (diskreční), založená na jednorázovém rozhodnutí. Mezi opatření tohoto typu můžeme zařadit schválení struktury příjmů a výdajů na daný rok, rozhodnutí o změně ve struktuře výdajů ze státního rozpočet, změnu daňové sazby, přesuny mezi položkami státního rozpočtu atd. Cíle záměrných opatření jsou spojeny s důsledky, které uskutečněná změna vyvolá na straně agregátní nabídky a poptávky. V konečném důsledku se projeví efekty v úrovni výstupu ekonomiky, úrovni zaměstnanosti a inflace. ü vestavěné stabilizátory představují taková opatření, pro která je charakteristické, že po zavedení do ekonomiky působí automaticky. Většina stabilizátorů byla konstruována a zaváděna v období důsledné orientace fiskální politiky na poptávkovou stranu, a proto je zpravidla orientována směrem ke stabilizaci poptávky (tím i stabilizaci výkonu na úrovni blízké potenciálnímu produktu). Očekával se od nich zřetelný proticyklický efekt. Velmi rozšířené stabilizátory jsou např. progresivní zdanění příjmů, pojištění pro případ nezaměstnanosti, státní nákupy zemědělské produkce, výkup zemědělských přebytků, subvencování cen v zemědělství, aj. Způsob jejich působení můžeme ilustrovat na progresivní důchodové dani. Její uplatnění znamená, že v období expanze ekonomiky, pro které je typický růst důchodů, jsou důchody zdaňovány vyšší sazbou. Naopak, pokud v recesi klesají příjmy domácností i firem, přesouvají se do nižšího zdaňovacího pásma. Ve svém důsledku to znamená, že v expanzi, rostoucí daňové zatížení snižuje poptávku (zpomaluje její růst), naopak ve fázi recese působí snížené daňové zatížení proti poklesu poptávky. Celkově je očekáván stabilizační efekt, jehož základem je omezení výkyvů v poptávce a tím i výkyvů skutečného produktu. 165

Fiskální politika

Základními nástroji fiskální politiky jsou: ü na příjmové straně státního rozpočtu čisté daně, ü na výdajové straně výdaje na nákup výrobků a služeb. Jejich využíváním se snaží vláda dosáhnout sledovaných cílů v oblasti stabilizační politiky, tzn. požadovanou úroveň zaměstnanosti a cenové stability. Na uvedené cíle nepůsobí nástroje přímo. Jejich dopad je zprostředkován přes změny agregátní poptávky a agregátní nabídky, které tvoří převodový mechanismus (bezprostřední cíle). Základní vazby systému můžeme graficky vyjádřit následovně: Obrázek č. 11-1 – Fiskální politika – základní vazby systému

čisté daně

zaměstnanost AD AS

výdaje za statky a služby

cenová stabilita

Chceme-li zkoumat efekty fiskální politiky, musíme nejdříve postihnout změny, které vyvolávají nástroje na poptávkové a nabídkové straně ekonomiky. Charakterizujme jednotlivé situace: Dopady změn nástrojů na agregátní poptávku: ü růst státních výdajů na nákup výrobků a služeb. Státní nákupy jsou součástí agregátní poptávky. Za jinak nezměněných okolností se nutně růst této výdajové položky projeví růstem AD. V modelu multiplikátoru jsme se seznámili s multiplikací efektu dodatečné jednotky investic na poptávkové straně. Shodná souvislost platí i pro dodatečné jednotky státních nákupů, které zvyšují AD ve větším (multiplikovaném) rozsahu. Projevuje se multiplikační efekt státních výdajů. Multiplikátor státních výdajů udává, o kolik se zvýší produkt, jestliže státní nákupy vzrostou o jednotku. Má stejný tvar jako investiční multiplikátor, tedy:

166

Makroekonomie

k2 =

1 1 − mpc

(11.1)

Je-li mpc = 2/3, pak hodnota multiplikátoru je 3. Každá koruna dodatečných státních výdajů přináší trojnásobný efekt na straně výstupu. ü pokles státních nákupů výrobků a služeb, se projeví opačně, tzn. působí na pokles AD a v důsledku toho je snižován i výkon. Pokud budeme sledovat dopad změn daní, rozlišíme rovněž růst a pokles daňového zatížení: ü pokles čistých daní představuje změnu, která se projeví růstem AD. Méně zdaněné subjekty mají k dispozicí větší množství prostředků. Pokles zdanění se projevuje růstem disponibilního důchodu. Víme však, že pro přírůstek důchodu platí: dY = dC + dS

(11.2)

tedy pouze část z dodatečné důchodu se projeví na poptávkové straně jako dodatečné výdaje na spotřebu. Úsporami není AD ovlivněna. U prostředků, které do AD vstupují (zda mají podobu C) se prosazuje již zavedeným způsobem multiplikační efekt. ü růst čistých daní znamená snížení disponibilního důchodu a pokles AD. Pokud srovnáme intenzitu prosazování důsledků změn čistých daní a státních nákupů, musíme konstatovat, že pokud dojde k tomu, že částka, o kterou se zvýší státní nákupy je shodná s částkou o kterou vzrostou disponibilní důchody v souvislosti s poklesem čistých daní, pak multiplikační účinek státních nákupů je vyšší než u čistých daní. Státní nákupy mají vyšší účinnost vzhledem k poptávce. Budeme-li uvažovat výdaje jako celek, je multiplikátor závislý na míře zdanění. V tomto případě se jedná o tzv. výdajový multiplikátor, který má tvar: k2 =

kde:

1 1 − mpc( 1 − t )

(11.3)

t – míra zdanění

167

Fiskální politika

Z dosavadního výkladu orientovaného na dopady nástrojů na poptávkovou stranu ekonomiky nám vychází vyšší účinnost fiskální politiky orientované na státní nákupy. Tento závěr musíme korigovat, jakmile začneme zohledňovat dopady nástrojů na nabídkovou stranu ekonomiky a konkrétní situaci ve výkonu (vztah skutečného a potenciálního produktu). ü Státní nákupy jsou složkou výlučně poptávkovou a na AS nemají přímý vliv. ü Snížení daní se na straně AS projevuje. Snižování daní stimuluje hospodářskou aktivitu (souvislost popisuje např. Lafferova křivka). Růst hospodářské aktivity je doprovázen růstem AS (posunem doprava). Změna daní - daňová reforma - může mít a má dopad jak na poptávkovou, tak na nabídkovou stranu ekonomiky. S jakou intenzitou se projeví změna na jedné či druhé straně závisí na řadě okolností. Posun AS se projeví růstem produktu i potenciálního produktu. Proporce, ve které se uskuteční posuny AS a AD bude určující pro důsledky na cenovou hladinu ekonomiky. Problém můžeme ilustrovat následujícím obrázkem, na kterém je výchozí stav popsán pomocí křivek AS1 a AD1. Daňová reforma, která vyvolá posun na AS1 a AD1 představuje velmi úspěšnou reformu, jejímž efektem je růst výkonu ekonomiky při stabilní cenové hladině. Pokud by však ekonomika reagovala na snížení daňového zatížení posunem AD na AD2, byl by zaznamenán nejen růst výkonu, ale také vzestup cenové hladiny. Vyhodnotit kvalitu reformy je možno jedině při posouzení důsledků ze změn plynoucích. Efekt je tím spornější, čím zřetelnější a výraznější bude posun cenové hladiny v porovnání se změnou výkonu. Je možno si představit i zcela neúspěšnou reformu, jejíž odezva na straně výkonu bude zanedbatelná, zatímco cenový vzestup výrazný. Při posuzovaní dopadů daňové reformy je nutno zohlednit i skutečnost, že dopad dodatečných prostředků (uvolněné pro subjekty snížením zdanění) se promítne na poptávkovou stranu bezprostředně, zatímco na nabídkové straně s časovým zpožděním.

Obrázek č. 11-2 – Dopad daňové reformy

168

Makroekonomie

P AS0

3.

AS1 2.

1.

E2

p2 E0

AD2

E1

p0 = p1

AD1 AD0

0

Y0

Y1

Y2

Y

11.3. Expanzivní a restriktivní fiskální politika - dopady na sledované cíle Viděli jsme, že pomocí nástrojů je ovlivňován výstup i cenová hladina ekonomiky. Podle toho, jaký je dopad nástroje na produkt, rozlišujeme expanzivní a restriktivní fiskální politiku. Expanzivní politika sleduje stimulaci růstu výkonu ekonomiky.Uvedený účinek prokazuje růst státních nákupů i pokles zdanění. Expanzivní účinek je však závislý na tom, který nástroj se použije a v jaké situaci se ekonomika nachází, je-li nástroj použit. Růst státních nákupů zvyšuje vždy agregátní poptávku. Efekt ve výkonnosti a dopad na cenovou hladinu je závislý na tom, jak ekonomika využívá zdrojů. Následující obrázky ilustrují dopady na ekonomiku s plně využitými zdroji (výstup na AS se přibližuje vertikále – obrázek č. 11-3) a na ekonomiku fungující s nevyužitými výrobními kapacitami (obrázek č. 11-4). Ve druhém případě se projevuje tendence především k růstu výkonu a tedy snižování nezaměstnanosti.

Obrázek č. 11-3 – Expanzivní fiskální při plném využití zdrojů

169

Fiskální politika

P

AS

1.

p2

E2 I.

E1

p1

AD2 II.

0

Y* = Y1 Y2

AD1

Y

Pokud je výkon pod úrovní potenciálního produktu, vyvolává expanze založená na státních nákupech především růst výkonu. Je-li výkon ekonomiky na úrovni potenciálního produktu, je expanzí stimulován především růst cenové hladiny. Uvedený závěr nemusí platit v případě, že je expanzivní politika založena na snížení zdanění, které může vyvolat posun křivky AS doprava (viz obrázek č. 11-2). Uvedené závěry jsou platné tehdy, pokud sledujeme účinky z hlediska krátkodobého. Dlouhodobé účinky jsou ovlivněny vertikálním tvarem dlouhodobé křivky AS. Pokud bychom k ilustraci situace využili následující obrázek, je zřejmé, že se jedná o případ, s nímž jsme se seznámili při výkladu klasického modelu. Návrat výkonu ekonomiky na úroveň potenciálního produktu je doprovázen tzv. efektem vytěsnění, kdy rostoucí státní výdaje snižují úroveň soukromých investic, neboť stimulace poptávky sice krátkodobě vyvolala vzestup produktu, ale ten se na peněžním trhu projeví růstem transakční poptávky po penězích a růstem úrokové míry. Rostoucí úroková míra odrazuje od uskutečnění zamýšlených investic.

Obrázek č. 11-4 – Expanzivní fiskální politika při neúplném využití zdrojů

170

Makroekonomie

P

AS

1.

E2

p2 p1

I.

E1 II.

0

Y1

AD1

AD2

Y2 Y*

Y

Jestliže růst státních výdajů vyvolá reakci trhu peněz, která se projeví růstem úrokové míry, je tím ovlivněna ochota investovat a fiskální politika vyvolává tlak na snižování investic. To nás opravňuje vyslovit závěr, že: Je-li expanzivní fiskální politika doprovázena úplným efektem vytěsnění, pak z dlouhodobého hlediska nemění úroveň produktu a zaměstnanosti. Vyvolává však růst cenové hladiny. Restriktivní fiskální politika je orientována opačným směrem. Jejími nástroji je omezování státních nákupů a zvyšování daňového zatížení. Proto pro její účinky platí, že z krátkodobého hlediska se projeví: ü snižováním úrovně reálného produktu a zaměstnanosti ü poklesem cenové hladiny, výrazným na a za úrovní potenciálního produktu (za předpokladu, že se AS nemění) ü dojde-li k poklesu AS, může být pokles produktu doprovázen i vzestupem cenové hladiny, pokud AS zaznamenala výraznější posun než AD. Z dlouhodobého hlediska: ü je základním projevem pokles cenové hladiny ü pokles reálné i nominální úrokové míry

171

Fiskální politika

ü protože vytváří prostor pro růst soukromých investic, mohou tyto na poptávkové straně plně nahradit snížení státních výdajů na nákup výrobků a služeb. V tomto případě se úroveň reálného produktu a zaměstnanosti nemění. 11.4. Deficit státního rozpočtu Státní rozpočet zachycuje příjmy, výdaje a jejich vztah v daném období. Z hlediska vztahu může být vyrovnaný vztah mezi příjmy a výdaji, nebo kladné či záporné saldo. Pokud výdaje převyšují příjmy, dochází ke vzniku deficitu. Podle způsobu vzniku je rozlišován deficit cyklický a strukturální. Ta část deficitu rozpočtu, která je výsledkem diskrečních opatření, se označuje jako strukturální deficit, část odrážející vývoj přebytku výdajů nad příjmy v průběhu hospodářského cyklu je označována jako cyklický deficit. Strukturální deficit ukazuje vztah příjmů a výdajů za předpokladu, že by ekonomika fungovala na úrovni potenciálního produktu. Cyklický deficit zachycuje dopad hospodářského cyklu, tzn. měří změny v příjmech, výdajích a jejich vztahu, které vznikají v důsledku toho, že se ekonomika pohybuje nad nebo pod úrovní potenciálního produktu. Vestavěné stabilizátory mají být konstruovány tak, aby v období vzestupu vytvářely přebytek na straně příjmů, v období recese je s jejich fungováním spojen vznik deficitu. V tomto případě se jedná o tzv. cyklický deficit, který je důsledkem automatického přizpůsobování ekonomiky na cyklický pohyb (např. automatické přesouvání důchodů do nižšího pásma zdanění v důsledku poklesu úrovně důchodu). Z dlouhodobého hlediska dochází ke kompenzaci cyklických deficitů rozpočtovými přebytky v období expanze, rozpočet je vyrovnaný.

172

Makroekonomie

Obrázek č. 11-5 – Strukturální a cyklický deficit RGB, EGB

RGB

EGB,1

R2 BDS

1.

R1

EGB,0 E1

BDC

BDC - cyklický deficit BDS - strukturální deficit RGB - příjmy státního rozpočtu EGB - výdaje státního rozpočtu

0

Y1

Y*

Y

Strukturální deficit může být (zpravidla je) vyvolán uplatňováním expanzivní fiskální politiky, kdy výdaje přesahují příjmovou stránku rozpočtu. V tomto případě se projeví odlišné účinky na ekonomiku. Strukturální deficit zakládá možnost dlouhodobě nevyrovnaného rozpočtu a jeho dopady na ekonomiku jsou negativní, neboť stát je nucen pokrýt přebytečné výdaje. Jak bylo uvedeno v úvodní subkapitole, jsou dva způsoby získání potřebných prostředků (oba s negativním dopadem): ü Pokud si vláda vypůjčí na finančních trzích, vystupuje jako konkurent soukromých investorů v poptávce po volných peněžních zdrojích. Omezuje dostupnost prostředků pro soukromé investory, zdražuje úvěrové zdroje a vytěsňuje soukromé investice z ekonomiky. ü Pokud si vláda nevypůjčuje a financování přebytku výdajů se uskutečňuje na základě emise dodatečných peněz centrální bankou, zvyšuje se, z hlediska peněžního oběhu neodůvodněně, množství peněz v ekonomice. Důsledkem dodatečné emise je inflace. Uvedený postup je označován jako monetizace deficitu a jeho hrozba je jedním z hlavních důvodů posilování nezávislosti centrální banky na vládě a státních orgánech.


173

Fiskální politika

cyklický deficit deficit státního rozpočtu diskreční opatření efekt vytěsnění expanzívní fiskální politika multiplikátor státních výdajů nepřímé daně

přímé daně restriktivní fiskální politika státní dluh státní rozpočet strukturální deficit transferové platby vestavěný stabilizátor

Odpovězte: 1. Podle vztahu příjmů a výdajů rozlišujeme státní rozpočet: 2. Je-li mpc = 0,50, vypočítejte o kolik vzroste AD, jestliže státní nákupy byly zvýšeny o 50 milionů: 3. Uveďte nástroje expanzívní fiskální politiky a popište jejich krátkodobé účinky: a) nástroje: b) účinek: 4. Znázorněte daňovou reformu, jejímž výsledkem bude pokles výkonu a růst cenové hladiny: 5. Uveďte, v čem spočívá rozdíl mezi strukturálním a cyklickým deficitem státního rozpočtu a čím se liší důsledky pro národní hospodářství: 6. Uveďte, za jakých podmínek dochází k efektu vytěsnění soukromých investic: 7. Pokud dosahuje ekonomika výkonu na úrovni potenciálního produktu a je-li přebytek výdajů nad příjmy do státního rozpočtu, platí, že: a) vláda uskutečňuje politiku: b) takto vzniklý deficit se označuje: 8. Podle čeho rozlišujeme politiku expanzivní a restriktivní?

174

Makroekonomie

12. Monetární politika Jedním z předpokladů účinnosti hospodářské politiky je jednota sledovaných cílů. Proto je i monetární politika v rámci stabilizační politiky orientována k dosažení týchž stabilizačních cílů. Je však uskutečňována pomocí jiné soustavy nástrojů v jiném sektoru ekonomiky a to se projevuje ve sledovaných prioritách. 12.1. Nástroje centrální banky Uskutečňování monetární politiky je jednou ze základních funkcí centrální banky, která odpovídá za realizaci peněžní a úvěrové politiky státu. V širším slova smyslu je orientována na: ü kontrolu množství peněz v ekonomice ü na ovlivňování (regulaci) výše úrokových měr ü na regulaci podmínek poskytování úvěru. Je orientována na ovlivňování podmínek peněžního sektoru ekonomiky, přes který působí na její reálný sektor a dosahování cílů hospodářské politiky. K uskutečňování monetární politiky je nutno vytvořit nezbytné předpoklady, zejména: ü bankovní soustava musí být dvoustupňová a v jejím čele musí být centrální emisní banka, která vytváří institucionální předpoklad pro vstupování státu do peněžního sektoru a jeho ovlivňování. Přitom centrální banka jako státní banka má jediná právo emitovat bankovky ü v ekonomice musí existovat rozvinutý peněžní oběh a peněžní trh ü nezbytný je rozvinutý úvěrový systém a kapitálový trh. Jsou-li předpoklady splněny, může být monetární politika účinně uskutečňována. V posledních desetiletích se orientuje k dosažení cíle, kterým je stabilita a kvalita měny (tzn. uchování koupěschopnosti). Proto bývá často označována jako politika především protiinflační. Je-li dosažena požadovaná kvalita měny, rozšiřuje se okruh bezprostředně sledovaných cílů s těsnější vazbou na podporu sledovaných cílů v reálném sektoru, zejména oživení či růst a zaměstnanost.

175

Monetární politika

K dosažení sledovaných cílů je využívána poměrně široká skupina nástrojů, pomocí nichž centrální banka ovlivňuje chování a činnost komerčních bank. Tyto nástroje můžeme dělit na: ü přímé (administrativní) ü nepřímé (tržní). Přímé nástroje představují převážně selektivní, adresné a administrativní zásahy centrální banky. Jejich cílem je ovlivnění úvěrových možností komerčních bank a jejich likvidity. U většiny je jejich užívání méně časté než užívání nepřímých nástrojů. ü pravidla likvidity stanovují závaznou strukturu aktiv a pasív komerčních bank a závazné vazby mezi nimi. Jsou-li stanovena obecně pro komerční banky, mají charakter spíše nepřímého nástroje. Příkladem může být povinnost udržovat určitý stanovený poměr vlastního kapitálu a celkových aktiv nebo stanovení minimálního podílu střednědobých a dlouhodobých vkladů na střednědobých a dlouhodobých úvěrech. Podobnými opatřeními je ovlivněna nabídka peněz (včetně její časové struktury). ü úvěrové kontingenty představují nejtvrdší nástroj. Je-li stanovena maximální výše úvěru, který může čerpat komerční banka od banky centrální, hovoříme o relativním úvěrovém kontingentu. Absolutním úvěrovým kontingentem je komerční bance stanovena maximální výše úvěru, který může poskytovat. ü povinné vklady představují stanovení povinnosti otevřít běžný účet, ukládat vklady a provádět určité zúčtovací operace výhradně prostřednictvím centrální banky. Dopad na nabídku peněz je závislý na rozsahu uplatnění tohoto opatření, které bývá nejčastěji používáno vůči státním orgánům. ü doporučení, výzvy a dohody představují účinný nástroj, opírající se o strukturu bankovní soustavy a postavení centrální banky v ní. Doporučení je vyjádřením přání centrální banky. Nemá zpravidla písemnou podobu, stejně jako výzva, která je vnímána jako naléhavější vyslovení požadavku. Dohoda bývá uzavírána v písemné formě a po podpisu je právně závazná. Uvedená opatření se nemusí dotýkat přímo otázek ovlivňujících nabídku peněz. Nepřímé nástroje jsou charakteristické plošným působením, představují vytvoření stejných podmínek pro jednotlivé komerční banky. ü Povinné minimální rezervy, které jsme již zavedli v souvislosti s procesem multiplikace depozit. Výše rezerv představuje částku, určenou pomocí ukazatele míry povinných rezerv, která je stanovována zpravidla diferencovaně pro vklady na viděnou a termínované vklady, přičemž platí,

176

Makroekonomie

čím jsou vklady likvidnější, tím vyšší procentní sazba míry povinných rezerv. V průběhu roku 1995 byla v ČR míra 12% na vklady na viděnou a 3% z termínovaných vkladů. Koncem roku došlo ke sjednocení míra na úrovni 8,5%. V srpnu 1997 zvýšeny na 11,5% z primárních vkladů bank. V únoru 2003 je stanovena ve výši 2,00 %. Míra povinných rezerv působí nepřímoúměrně na nabídku peněz v ekonomice. ü Operace na volném trhu představují nákup či prodej státních cenných papírů. Centrální banka uskutečňuje obchod s komerční bankou, která může zastupovat klienta nebankovní sféry. Pokud centrální banka nakupuje cenné papíry, dává do oběhu peníze a naopak. Tím ovlivňuje nabídku peněz v ekonomice. Emise a prodej státních cenných papírů jsou spojeny s centralizací prostředků, které jsou užívány na výdajové straně státního rozpočtu, tzn. s uskutečňováním fiskální politiky. Operace však mají vliv i na úrokovou míru. Pokud centrální banka prodává státní cenné papíry, získává za ně část volných peněžních zdrojů. To vede k vyostřování konkurence na straně poptávky po penězích a úroková míra roste. Poznámka č. 12-1 Cílem operací na volném trhu je usměrňovat vývoj úrokových sazeb v ekonomice, ovlivňovat likviditu peněžního trhu a dávat veřejnosti signál o postoji měnové politiky ČNB. Operace na volném trhu jsou většinou prováděny ve formě repo operací (na základě dohod o zajištění peněžité pohledávky převodem dlužných cenných papírů). Hlavní měnový nástroj má podobu repo operací prováděných formou tendrů. Při repo operacích ČNB přijímá od bank přebytečnou likviditu a bankám předává jako kolaterál dohodnuté cenné papíry. Obě strany se zároveň zavazují, že po uplynutí doby splatnosti proběhne reverzní transakce, v níž ČNB jako dlužník vrátí věřitelské bance zapůjčenou jistinu zvýšenou o dohodnutý úrok a věřitelská banka vrátí ČNB poskytnutý kolaterál. Základní doba trvání těchto operací je stanovena na 14 dní, avšak v závislosti na predikci vývoje likvidity bankovního sektoru jsou čas od času prováděny i repo operace s dobou splatnosti kratší než 14 dní. Vzhledem k systémovému přebytku likvidity v bankovním sektoru slouží v současné době repo tendry pouze k odčerpávání likvidity. ČNB provádí repo tendry s tzv. variabilní sazbou. To znamená, že vyhlášená repo sazba slouží jako maximální limitní sazba, za kterou mohou být banky v repo tendru uspokojovány. Nabídky bank jsou vypořádány podle americké aukční procedury, tj. ČNB přijme přednostně nabídky požadující nejnižší úrokovou sazbu, a to až do výše predikovaného přebytku likvidity na daný den. V případě, že objem objednaný bankami přesáhne predikovaný přebytek likvidity, ČNB nabídky za nejvyšší sazby buď zcela odmítne nebo proporcionálně zkrátí. Repo tendr je obvykle vyhlašován každý pracovní den, kolem 9:30 hod. Banky mají možnost ve stanovené dob ě předávat své objednávky, t.j. objem a požadovanou úrokovou sazbu. Minimální akceptovatelný objem je 300 mil. Kč a dále celé násobky 100 mil. Kč. V únoru 2003 byla 2T Repo sazba stanovena ve výši 2,50 %. zdroj: www.cnb.cz

177


ü Diskontní sazba představuje nástroj, jehož užití je založeno na emisní funkci centrální banky. Komerční banky mají možnost získat dodatečné peněžní prostředky formou úvěru. Diskontní sazba je úrokovou sazbou, kterou vyhlašuje centrální banka a snaží se její regulací ovlivňovat poptávku komerčních bank po úvěrech. Od růstu diskontní sazby se očekává omezení poptávky po úvěrech a tím i omezení úvěrových zdrojů komerčních bank. Pokles diskontní sazby působí opačným směrem. Diskontní sazba v únoru 2003 dosahovala výše1,50 %. ü Reeskont směnek a lombardní úvěr představují dva doplňkové nástroje a s tím spojené operace. Komerční banky odkupují (eskontují) směnky od subjektů ekonomiky. Pokud tyto směnky odprodají centrální bance (reeskont), zvyšuje centrální banka likviditu a úvěrovou kapacitu komerčních bank. Lombardní úvěr je úvěrem poskytnutým komerčním bankám proti zástavě cenných papírů. Poskytnutím je zvýšena nabídka peněz. V únoru 2003 byla lombardní sazba stanovena ve výši 3,50 %. ü Konverze měny a swapové obchody předpokládají směnitelnou měnu. Konverze jsou nákupy či prodeje zahraničních měn za měnu domácí. Tím je ovlivněna nabídka domácí měny (nabídka peněz v ekonomice). Swapy jsou obchody, při nichž centrální banka nakupuje nebo prodává zahraniční měnu za měnu domácí s tím, že je současně dohodnut budoucí termín pro uskutečnění zpětné operace. V tomto případě je dopad na nabídku peněz časově omezen. ü Intervence na devizových trzích se týkají politiky devizového kurzu a souvislosti zohledníme až ve 24. kapitole. Obrázek č. 12-1 – Nástroje a cíle monetární politiky operace na volném trhu

diskontní politika

povinné minimální rezervy

178

cenová stabilita množství peněz úroková míra zaměstnanost

Makroekonomie

12.2. Monetární cíle S uvedených nástrojů a souvislostí vyplývá, že centrální banka může svými tržními nástroji ovlivňovat dva základní rozměry peněžního trhu. Především cenu trhu - úrokovou míru a nabízené množství peněz. Oba dva bezprostřední cíle monetární oblasti spolu úzce souvisí. Podle toho, jak užité nástroje ovlivňují nabídku peněz, rozlišujeme monetární politiku: ü expanzivní, orientovanou na zvětšení nabídky peněz ü restriktivní, směřující k omezení nabídky peněz. Expanzivní či restriktivní opatření centrální banky vyvolávají na peněžním trhu snadno čitelné změny v rovnováze. Obrázek č. 12-2 – Změna rovnováhy v podmínkách expanzivní a restriktivní politiky národní banky i

SM,1

1.

i1 i0 i2

SM,0

SM,2

2.

E1 E0

II.

E2

IV.

DM I.

0

M1

III.

M0

M2

M

Naše ilustrace vychází z předpokladu, že poptávka po penězích je dána. Expanze (zvětšení nabídky peněz) či restrikce (snížení nabídky peněz) uplatněná centrální bankou vyvolává změnu rovnováhy na peněžním trhu. Přičemž platí: ↑SM ⇒ ↓i & ↓SM ⇒ ↑i

179


Jestliže připustíme, že ke změnám může docházet i na straně poptávky po penězích, pak jsou tím vyvolány síly, které mohou působit ve směru původní změny nebo působit opačným směrem proti. Obrázek č. 12-3 – Důsledky změny poptávky po penězích

i

SM

E2

i2 IV.

E0

i0 II.

i1

E1

DM,2

2.

I.

III.

DM,0

1.

DM,1 0

M1 M 0 M 2

M

Změna poptávky posouvá rovnovážný bod z původní polohy E0 do bodů E1 a E2, kterým odpovídá nejen jiný rozsah množství peněz, ale také nová úroveň úrokové míry. Centrální banka má pod kontrolou nabídku peněz. Vývoj poptávky po penězích je závislý na změnách v chování tržních subjektů poptávajících peníze, tzn. na vývoji činitelů ovlivňujících jejich poptávku po penězích. Vrátíme-li se k obrázku č. 12-3, změna poptávky způsobuje změny na peněžním trhu, které znamenají změnu podmínek pro ekonomické subjekty. Centrální banka při registraci těchto změn nebo při očekávání, že nastanou, stojí před volbou, jak se zachovat. Situace bývá označována jako dilema centrální banky, kdy banka musí rozhodnout: ü zda ponechá volný průběh důsledkům změny na straně poptávky po penězích, tzn. souvislostem naznačeným obrázek č. 12-3.

180

Makroekonomie

ü zda bude intervenovat na peněžním trhu pomocí restriktivních či expanzivních opatření. V tomto případě se musí rozhodnout ve prospěch čeho bude opatření uskutečněno. Centrální banka nemůže svým opatřením situaci vrátit do původního stavu (před změnou poptávky po penězích), nemůže současně užít restriktivní i expanzivní krok, vztah množství peněz a úrokové míry je nepřímoúměrný. Obrázek č. 12-4 – Expanzivní zásah proti růstu úrokové míry i

SM,1

SM,2

2. 1.

i1 = i2

E1

E2

DM,2 DM,1 I.

0

M1

M2

M

Pro ilustraci zvolme situaci, kdy na peněžním trhu vzroste poptávka po penězích. Důsledkem je tlak na vzestup úrokové míry i množství peněz. Rovnovážný bod se posouvá po křivce nabídky směrem doprava nahoru. Pokud uvedené změny nejsou v rozporu s cíli, které banka sleduje, ponechá jim volný průběh. Bude-li vyvolaný efekt hodnocen jako negativní, může centrální banka svými nástroji působit proti vznikající tendenci. Uvedené obrázky naznačují, jak změnou na straně nabídky peněz může být eliminován růst úrokové míry (viz obrázek č. 12-4) nebo růst množství peněz (viz obrázek č. 12-5). V prvním případě se jedná o expanzi, ve druhém o restrikci. Pokud oba obrázky srovnáme, je zřejmé, že centrální banka může intervenovat ve prospěch stability úrokové míry nebo množství peněz v oběhu. Pouze k jednomu z těchto bezprostředních cílů může směřovat užití nástrojů monetární politiky.

181


Poznámka č. 12-2 Uvedené závěry se vztahují k situacím, které jsou na obrázcích zachyceny, tzn. nabídka peněz vykazuje jistou citlivost na úrokovou míru. Pokud by tato podmínka nebyla splněna a nabídka byla vertikální, pak by změny poptávky působily pouze jako faktor ovlivňující úrokovou míru.

Obrázek č. 12-5 – Restriktivní opatření zamezující růstu množství peněz SM,2

i

SM,1

2.

E2

i2

1. I.

i1

E1

DM,2 DM,1

0

M1 = M2

M

12.3. Monetární politika a cíle hospodářské politiky Základními cíly sledovanými hospodářskou politikou státu je úroveň zaměstnanosti a cenová stabilita, které jsou výslednicí vztahu mezi agregátní poptávkou a agregátní nabídkou. Tradiční keynesiánské schéma monetární politiky se opíralo o vztah mezi nabídkou peněz a úrokovou mírou, jako veličinou ovlivňující agregátní poptávku. Změny poptávky jsou doprovázeny změnami v cenové hladině a výkonnosti ekonomiky. Základní schéma (transmisní mechanismus keynesiánské monetární politiky) je možno zapsat v podobě: Transmisní mechanismus (symbolický zápis):

ΔS M ⇒ Δi ⇒ Δ zamýšlených investic ⇒ ΔAD ⇒ zaměstnanost a cenová 182

Makroekonomie

stabilita V návaznosti na předchozí výklad klasického a keynesiánského modelu rovnováhy hospodářství je zřejmé, že předpokládané efekty jsou závislé na způsobu interpretace nabídkové strany ekonomiky. Vyjdeme-li z tradičního tvaru křivka AS jako křivky ztrácející pružnost na úrovni a za úrovní potenciálního produktu, bude dopad na sledované cíle závislý na tom, které části křivky náleží skutečný výkon. V každém případě je kvalita cílů závislá jak na agregátní poptávce, tak na agregátní nabídce. Z výše uvedeného vyplývá, že při posuzování účinků monetární politiky budeme muset rozlišovat, zda se jedná o: ü plné či neúplné využití výrobních kapacit ü účinky krátkodobé či dlouhodobé Nutnost respektování uvedených vlivů ilustrujme na příkladu expanzivní monetární politiky, tedy za situace, kdy ekonomika nevyužívá zdroje: Expanzivní monetární politika (symbolický zápis): ↑SM ⇒ ↓i ⇒ ↑I ⇒ ↑AD ⇒ ↑HDP

Účinek je možno ilustrovat shodně jako na obrázku č. 20-4, tzn. růst výkonu doprovázený částečným vzestupem cen. Pokud by však byla nabídka peněz zvýšena v ekonomice na úrovni potenciálního produktu (viz. obrázek č. 20-3), došlo by především k cenovému vzestupu, který by byl doprovázen částečným vzrůstem výkonu ekonomiky. Budeme-li uvažovat krátkodobý časový horizont, platí, že monetární expanze se projeví v ekonomice nedostatečně využívající zdroje především růstem výkonu (snižováním míry nezaměstnanosti) a mírným vzestupem cenové hladiny. Při úplném využití zdrojů se jako účinek monetární expanze projeví výrazný cenový vzestup doprovázený částečným růstem produktu. Keynesiánské koncept monetární politiky vychází z předpokladu, že se projeví efekt likvidity, tzn.: ↑SM ⇒ ↓ i. Výklad byl podroben kritice z pozice monetarismu M. Friedmana. Ten klade důraz na to, že účinek monetární expanze se jednak plně nevyčerpá uvedenými efekty, jednak nemusí nastat. Zdůrazňuje, že růst nabídky peněz vyvolává v ekonomice i efekty opačné, které působí na růst úrokové míry.

183


ü Růst reálného produktu je doprovázen cenovým vzestupem, který vyvolává růst nominálního produktu. Rostoucí nominální produkt zvyšuje poptávku po penězích, která na peněžním trhu vyvolává následný vzestup úrokové míry (tzv. důchodový efekt), působící proti původnímu poklesu. ü Růst agregátní poptávky vyvolává růst cenové hladiny a tento vzestup způsobuje rovněž růst poptávky po penězích. Jejím důsledkem je tlak na vzestup úrokové míry (efekt cenové hladiny). ü Dalším vlivem jsou inflační očekávání, která jsou růstem nabídky peněz povzbuzena a ve svém důsledku působí rovněž proti poklesu úrokové míry. Přejdeme-li ke sledování účinků monetární expanze v dlouhém období, musíme uvažovat změny při vertikální podobě agregátní nabídky. Následující obrázek č. 12-6 zachycuje posun krátkodobé rovnováhy za úroveň potenciálního produktu (tzn. krátkodobý efekt monetární expanze). V pokračujícím časovém období dojde k růstu cen výrobních faktorů, který se zastaví až vzestup cen výrobních faktorů dosáhne úrovně shodné se vzestupem cen, který byl vyvolán zvýšenou nabídkou peněz. Dlouhodobý účinek expanzivní politiky se přenese pouze do cenového vzestupu. Vývoj na trzích výrobních faktorů je poznamenán tím, že rostoucí ceny vyvolávají tlak na vzestup poptávky po penězích, která působí na vzestup úrokové míry a tím snižuje investiční výdaje. Obrázek č. 12-6 – Dlouhodobý efekt expanzivní monetární politiky AS2

P

LAS

AS1

1.

p3 p2

2.

E3 III.

II.

E2 E1

p1

AD2 I.

AD1

IV.

0

184

Y* = Y3 Y2

Y

Makroekonomie

Z dlouhodobého hlediska působí expanzivní monetární politika na cenovou hladinu a vyvolává růst rovnovážné cenové hladiny. Úroveň produktu a zaměstnanosti neovlivňuje. Mění se pouze nominální rozměry veličin, reálné, včetně úrokové míry, zůstávají nezměněny. V případě restriktivních opatření působí naznačený mechanismus opačným směrem, což znamená, že krátkodobě vyvolává snížení úrovně produktu a zvyšuje míru nezaměstnanosti (pokud ekonomika nepracuje s plným využitím výrobních kapacit). Jsou-li výrobní kapacity plně využívány, projeví se restrikce především v poklesu cenové hladiny. Dlouhodobě nemění úroveň reálného produktu a zaměstnanosti, která se pohybuje na úrovni přirozené míry, ale snižuje rovnovážnou úroveň cen, jejíž pokles odpovídá poklesu množství peněz v ekonomice. Od poloviny 70. let se prosazuje vliv monetaristické verze monetární politiky, která vychází se stejných institucionálních základů. Základní odlišnost souvisí se zdůrazněním významu peněz pro určení nominálního produktu. Monetaristé vychází z předpokladu, že rychlost obratu peněz je veličinou relativně stabilní a tudíž se změny v peněžní mase M promítnou proporcionálně přímo do nominálního produktu. Ve schématu monetární politiky hrají významnou roli výchozí předpoklady, že: ü nominální HDP je veličinou závislou na vývoji nabídky peněz ü ceny a mzdy jsou relativně pružné (viz předpoklad klasického modelu) ü soukromý sektor je stabilní (tomu odpovídá stabilita výkonu, který může být rozkolísán pouze nežádoucími změnami na straně nabídky peněz, neboť poptávka po penězích vykazuje vysokou stabilitu). Odtud je odvozeno specificky monetaristické doporučení pro realizaci monetární politik. Především, jak bylo výše zmíněno, přístup zpochybňuje smysluplnost orientace na ovlivňování úrokových měr a zdůrazňuje význam množství peněz jako základního předpokladu uchování stabilní cenové hladiny. Z pojetí poptávky po penězích jako jedné z forem aktiv je odvozena její stabilita a proto nestabilita (nerovnováha) peněžního trhu může být způsobena neadekvátní monetární politikou, tj. neočekávanou změnou množství peněz. Výklad mechanismu, jímž se přenášejí impulsy ze změn nabídky peněz do výkonnosti a cenové hladiny, využívá i v monetaristické verzi strany agregátní poptávky. Rozdíl je v tom, že monetaristé považují změny v AD za odraz především (či dokonce výlučně) změn v nabídce peněz. Stabilní nabídka peněz vytváří základ stability agregátní poptávky.

185


Současně předpokládají, že AS je velmi strmá a proto jsou změny v nabídce peněz proměněny pouze (především) v impulsy změn cenové hladiny.

Objasněte následující pojmy: diskontní sazba expanzívní monetární politika konverze monetární politika operace na volném trhu

povinné minimální rezervy pravidla likvidity přímé a nepřímé nástroje restriktivní monetární politika swapy

Odpovězte: 1. Nástroje monetární politiky dělíme na: 2. Vysvětlete, kterým nástrojem je ovlivněna: a) úroková míra: b) množství peněz: 3. Uveďte, čím se liší důsledek expanzivní a restriktivní politiky na peněžním trhu: 4. Znázorněte situaci, kdy banka reaguje na klesající poptávku po penězích s cílem udržet množství peněz v oběhu: 5. Znázorněte situaci, kdy banka uskutečnila expanzivní - restriktivní opatření: 6. Popište krátkodobý efekt restriktivní monetární politiky: 7. Charakterizujte podmínky za nichž banka uskuteční restrikci: 8. Uveďte, čím se liší keynesiánské a monetaristické schéma monetární politiky:

186

Makroekonomie

13. Důchodová politika státu 13.1. Důchodová politika jako součást stabilizační politiky V rámci stabilizační politiky vlád se ve všech zemích uplatňuje soustava opatření tvořící základ důchodové politiky. Ta vychází ze všeobecně akceptovaného poznatku, že způsob rozdělení důchodu předurčuje jeho následné užití, a to je významným faktorem ovlivňujícím stabilitu hospodářství. Jednotlivé přístupy se liší v tom, jakou váhu má důchodová politika mít, jakou soustavou nástrojů má být uskutečňována a jak mají být vymezeny její cíle. Otázky, které jsou předmětem zkoumání se vztahují ke dvěma okruhům problémů: ü vztah mezd a stability hospodářství ü nerovnosti v důchodech V prvním případě se jedná především o snahu omezovat nebezpečí vzniku či stupňování inflace tlačené mzdami. Vedle možností protiinflačního působení, které nabízí systém monetární politiky, se nezřídka využívá přímého působení důchodovou politikou. Přitom se v praxi prosazují tři možné formy, každá je doprovázena určitými významnými nedostatky či riziky: a) zmrazení mezd, které znamená zákaz provádění mzdových úprav a je krajním nástrojem v boji s inflací. Zpravidla je stanovováno na určitou omezenou dobu. Protože se užívá v období charakteristickém vysokou četností a dynamikou mzdových úprav, může konzervovat na stanovenou dobu i nežádoucí deformace, které mohly vzniknout mezi jednotlivými skupinami mezd a důchodů. b) statutární limity představují jisté uvolnění prostředí a zahrnují nízké stropy mzdových úprav, přičemž je přísně stanoven i počet těchto úprav. Stanovují se limity, o které je možno zvýšit stávající mzdovou úroveň. Limity se stanovují procentuálně nebo absolutně. Zpravidla při jejich stanovení dochází k tomu, že jsou vnímány jako směrný nárůst mezd a pracovníci je vnímají jako přiznaný nárok na zvýšení mzdy v uvedeném rozsahu, čímž se mohou dostat do rozporu s cílem, který je jejich zavedením sledován. c) dobrovolné limity, které mají obvykle podobu stanovení maximální přípustnou úroveň mzdové úpravy, ale nejsou stanoveny zákonnou normou. Proto také nejsou zpravidla subjekty dodržovány a mají spíše charakter doporučení. Jejich respektování je charakteristické pro veřejný sektor ekonomiky, čímž může docházet ke vzniku nežádoucích disproporcí v úrovni důchodů.

187

Důchodová politika státu

Posoudíme-li vývoj důchodů ve vztahu k výkonnosti ekonomiky, pak nemají-li být rostoucí důchody stimulátorem inflace, musí být jejich růst doprovázen proporcionálním vzestupem výkonu ekonomiky v požadované struktuře výstupu. Dynamika mzdového vývoje ve vztahu k růstu výkonnosti ekonomiky patří k jedné z nejvýznamnějších a nejsledovanějších proporcí národního hospodářství.

13.2. Nerovnosti v důchodech domácností Důchody domácností jsou odvozovány především z trhu výrobních faktorů, na kterém vzniká domácnostem nárok na důchod za poskytnutí služby výrobního faktoru. Rozdělení důchodu společnosti na zisk, úrok, rentu a mzdu je podle teorie mezní produktivity závislé na poměru mezních produktivit jednotlivých výrobních faktorů. V případě rovnováhy na všech trzích je určeno mezním produktem. Samotná skutečnost, že jednotlivé domácnosti disponují různým vlastnictvím výrobních faktorů, vede ke vzniku nerovností v důchodech. Skutečné rozdělování je ovlivňováno působením mnoha faktorů, mezi nimiž můžeme rozlišit: ü tržní faktory, jejichž jednoznačně dominující postavení preferují ekonomové vycházející z klasického modelu. Podle jejich názoru by důchod měl být plně determinován tržním mechanismem se všemi doprovodnými důsledky. Takové rozdělení vytváří tlak na efektivní fungování trhů. Uvědomují si, že uvedený mechanismus rozdělování může vyprodukovat nepřiměřené tvrdosti a jejich kompenzaci v určité výši (nezbytný důchod) připouštějí. ü netržní, kam musíme zařadit zejména efektivnost, kvalitu zdroje, kvalifikaci pracovníka, vrozené nebo získané schopnosti, věk atd. Některé z těchto vlivů je možno ovlivňovat, jiné jsou vzhledem k možnostem domácností dané. V rozdělovacích procesech působí široká škála faktorů vyvolávajících nerovnosti v důchodech domácností. Vzhledem k tomu, že důchody domácností mají různé zdroje, dělíme je na pracovní a nepracovní (jiné) důchody. Při posuzování vzniku nerovností v rozdělování, jejich rozměru a důsledků je nutno zdůraznit, že obecně nemůže být problém rozdělování spojován se skutečností, že tyto rozdíly existují.

188

Makroekonomie

Pokud se nerovnostmi zabýváme, půjde nám především o nerovnosti pracovních důchodů. I v tomto případě musíme zdůraznit, že jejich existence je nejen opodstatněná, ale žádoucí, pokud odráží efektivitu vynakládání práce. Za problém vyžadující zohlednění je obecně nutno vnímat skutečnost, když rozdělení vyprodukuje nepřiměřenou tvrdost (ohrozí životní standard) přestože se příjemce důchodu přičinil obvyklým způsobem. Zcela jednoznačného zohlednění si zaslouží i situace, kdy tržní prostředí neumožňuje vynakládání práce a získání nároku na pracovní důchod. Obrázek č. 13-1 – Lorenzova křivka % celkového důchodu

a

b

0

% domácností

Nerovnosti v důchodech domácností se zobrazují pomocí tzv. Lorenzovy křivky a měří pomocí důchodového Giniho koeficientu. Lorenzova křivka je konstruována tak, že vyjadřuje vztah mezi procentním vyjádřením domácností a procentním vyjádřením důchodu. Na vodorovné ose jsou domácnosti jako příjemci důchodů, na svislé ose jsou přijaté důchody. Domácnosti jsou seřazeny od nejnižších důchodových příjmů k nejvyšším. Každý bod křivky udává jak se příslušné procento domácností podílí na celkovém důchodu. Pokud by důchody byly rozdělený rovnoměrně mezi domácnosti, byla by grafickým zobrazením úsečka svírající s osami úhel 45°. Je označována jako ideální Lorenzova křivka (ideální křivka je označena a). Opačnou situaci, tzn. absolutní nerovnost v rozdělování by ilustrovala křivka tvořená vodorovnou osou a kolmicí vztyčenou v jejím koncovém bodě. Vyjadřovala by situaci, kdy jsou veškeré důchody přisvojeny jednou domácností (resp. úzkou skupinou). Skutečná Lorenzova

189


křivka leží mezi těmito krajními hranicemi. Na následujícím obrázku je označena b. Giniho koeficient se určuje pomocí ploch pod skutečnou a ideální Lorenzovou křivkou. Pokud obsah plochy pod skutečnou křivkou označíme B a obsah plochy pod ideální křivkou A, pak (A - B) odpovídá ploše vystínovaného obrazce. Giniho koeficient je poměr: G=

A−B A

(13.1)

G leží v intervalu (0,1). Maximální hodnoty 1 by koeficient nabyl v podmínkách absolutní nerovnosti rozdělování (B = 0). Naopak minimální hodnot 0 odpovídá situaci absolutně rovnostářského rozdělování mezi domácnosti, kdy skutečná a ideální křivka by splynuly. Obrázek č. 13-2 – Lorenzova křivka pro Českou republiku v roce 2001 100,0%

kumulované procento čist ých příjmů

80,0%

60,0% přímka absolutní rovnosti příjmů

40,0% Lorenzova křivka pro Českou republiku (rok 2001)

20,0%

0,0% 0,0%

10,0%

20,0%

30,0%

40,0%

50,0%

60,0%

70,0%

80,0%

90,0%

100,0%

kumulované procent o domácností

Změna hodnoty koeficientu signalizuje zmírňování či prohlubování nerovnosti v rozdělování důchodů, avšak ze změny koeficientu nelze vyvozovat závěry o spravedlivějšímu či méně spravedlivém rozdělování důchodů, nebo dokonce o měnících se životních podmínkách. Poznatek je nutno doplnit o analýzu příčin změn a vývoji reálného důchodu jednotlivých důchodových skupin domácností.

190

Makroekonomie

13.3. Rozdělování a přerozdělování Rozdělení důchodů mezi domácnosti, které je výsledkem fungování tržního mechanismu, a ve kterém pobírají domácnosti důchody za služby poskytnuté výrobními faktory nazýváme prvotním rozdělováním. Výsledkem prvotního rozdělování jsou mzdy, úroky, zisky a rentu. Důchody získané v prvotním rozdělování podléhají druhotnému rozdělování (přerozdělování). Základním nástrojem přerozdělování je státní rozpočet, ale k přerozdělování dochází i prostřednictvím rozpočtů nižších územních celků, a to jak prostřednictvím příjmové tak výdajové stránky. Vedle státního rozpočtu a rozpočtů nižších úrovní podléhají prvotní důchody přerozdělování i prostřednictvím fondů (např. sociálního pojištění). Výsledkem přerozdělování důchodů je jeho konečné rozdělení. Důchody domácností byly v procesu přerozdělování zvýšeny o tzv. transferové platby a sníženy o daně, dávky, poplatky aj. odvody do státního rozpočtu a dalších fondů. Pro konečné rozdělení důchodů je typická menší nerovnost ve srovnání s prvotním rozdělováním, neboť důchody vyšších příjmových skupin se v druhotném rozdělování snižují o důchody nižších příjmových skupin mají tendenci se zvýšit. Tomu odpovídá příslušný posun Lorenzovy křivky, vyjadřující zmírnění původní nerovnosti rozdělování. Přerozdělovací procesy jsou významnou složkou sociální politiky státu, která je ve vyspělých tržních ekonomikách nezbytnou součástí hospodářské politiky. Sociální politikou se v obecné rovině rozumí souhrn opatření státu a ostatních institucí, které směřují ke zmírnění nerovností mezi obyvatelstvem. Sociální politika spoluutváří celkové ekonomické klima a ovlivňuje výkonnost ekonomiky prostřednictvím ovlivňování chování a činnosti jednotlivých subjektů, kterých se dotýká. Vedle dopadů na celkový chod ekonomiky směřují sociální opatření především k vytváření společenského klimatu hospodářských procesů, k utváření humánního prostředí ve společnosti. Mezi uvedenými směry uplatnění mohou vznikat kontroverze, a proto mohou být dlouhodobě naplňovány jen na základě vhodných kompromisů a přizpůsobování. Aktivními spolutvůrci a nositeli sociální politiky jsou i další, nestátní instituce, jako např.: zaměstnanecké a odborové svazy, samosprávné orgány, svazy zaměstnavatelů, občanské iniciativy aj. Oblast sociální politiky se stala v posledních desetiletích další z rovin, ve kterých se vedou spory o cíle, metody, rozsah. Je možno konstatovat, že:

191


Zejména je poukazováno na nebezpečí, že rozsáhlá starostlivost státu o jednotlivce vede k narušování individuální motivace, podlamuje zájem o práci a negativně působí na efektivnost hospodářství. Vývoj se přiklonil ke zpřísnění pravidel poskytování jednotlivých forem sociálních podpor. Tím byl v makroekonomii potlačen důraz, který kladl neokeynesiánský model hospodářské politiky na přerozdělování jako nástroj stabilizace agregátní poptávky a tedy základ stabilizace a prosperity hospodářského systému.

Objasněte následující pojmy: důchodová politika Giniho koeficient Lorenzova křivka

prvotní důchody přerozdělování důchodů sociální politika

Odpovězte: 1. Důchodová politika státu se orientuje na: 2. Rozdělování důchodů v ekonomice je závislé na působení faktorů: 3. Nakreslete Lorenzovu křivku a znázorněte změnu jejího tvaru poté, kdy důchody byly zdaněny: 4. Uveďte, proč je možno považovat nerovnosti v důchodech za žádoucí a kdy jsou nerovnosti nežádoucí: 5. Je-li G = 0, má Lorenzova křivka tvar: 6. Uveďte rizika, která může způsobit plošný sociální program: 7. Proč je důchodová politika složkou stabilizační politiky 8. Jaké nástroje důchodové politiky se využívají při inflačních tlacích

192

Makroekonomie

14. Dodatek A: Hospodářská politika v modelu IS-LM Ekonomické proměnné se v reálné ekonomice vyznačují značnou dávkou dynamiky, což se následně promítá do téměř permanentní oscilace těchto veličin kolem jejich dlouhodobě rovnovážné úrovně. V této souvislosti bývá v rámci ekonomické teorie nejčastěji analyzovanou proměnnou reálný hrubý domácí produkt, jehož víceméně pravidelné výkyvy bývají označovány pojmem hospodářský cyklus. Velká část ekonomů spatřuje původ těchto cyklů ve výkyvech na straně agregátní poptávky, tj. v kolísání spotřebních, investičních a vládních výdajů, popř. ve změnách daňové či monetární politiky. Z daného je tedy zřejmé, že vláda, resp. státní instituce mohou svou hospodářskou politikou dosti výrazně ovlivnit vývoj ekonomické aktivity. Pro lepší pochopení tohoto vlivu je dobré využít teoretických modelů, z nichž nejrozšířenější a pro naše potřeby také nejideálnější je model IS-LM. Model IS-LM nezachycuje rovnováhu ve „standardní“ otevřené ekonomice, ale v ekonomice uzavřené, která se skládá ze tří hlavních sektorů jimiž jsou sektor domácností, firem a státu (viz schéma č. 14-1). Z daného je tedy zřejmé, že daný model nebere v úvahu vliv zahraničních ekonomických subjektů na rovnováhu v dané ekonomice. Dále je nutno konstatovat, že pod pojmem rovnováha budeme v modelu IS-LM rozumět situaci kdy výše agregátního výstupu plně odpovídá úrovni agregátní poptávky, resp. výši výdajů, jež jednotlivé ekonomické subjekty vynaložily na nákup statků a služeb. Vyjdeme-li z tohoto závěru, pak můžeme prohlásit, že hlavním předmětem našeho zájmu bude vývoj na dvou ze tří trhů nacházejících se v třísektorové ekonomice, tj. na trhu statků a služeb a na trhu peněz. Model IS-LM také předpokládá jak fixní cenovou hladinu, tj. nerozlišuje mezi reálnými a nominálními veličinami, tak fixní výši mzdové sazby, z čehož se pak dá, na základě znalostí ekonomické teorie, usuzovat, že nabídka pracovní síly je v dané ekonomice dostatečná. Za dostatečnou je také považována zásoba kapitálu, což následně firmám umožňuje poměrně pružně přizpůsobovat svou produkci změnám na straně agregátní poptávky. Posledním důležitým předpokladem na němž je daný model vystavěn je plná kontrola centrální emisní banky (dále také CEB) nad nabídkou peněz.

193

Hospodářská politika v modelu IS-LM

Schéma č. 14-1 – Třísektorová ekonomika – schematické znázornění

výdaje na HDP

spotřeba

trh statků a služeb vládní výdaje za statky a služby

investiční výdaje

čisté daně

vláda

čisté úspory vlády

firmy

domácnosti úspory domácností

investiční zdroje

trh peněz

výdaje za pronájem výrobních faktorů

národní důchod

trh výrobních faktorů

14.1. Rovnováha na trhu statků a služeb – křivka IS V modelu IS-LM je trh statků a služeb reprezentován křivkou IS, která zachycuje všechny dostupné kombinace důchodu (dále také Y) a úrokové míry (dále také i) při nichž je na daném trhu dosaženo rovnováhy, tj. veškerý důchod, jenž získají domácnosti za pronájem výrobních faktorů je v nějaké podobě vynaložen na nákup statků a služeb: AD = Y kde:

(14.1)

AD - agregátní poptávka Y - důchod1

Jak je zřejmé ze schématu č. 14-1 agregátní poptávka je v tomto případě složena z poptávky domácností, firem a vlády po statcích a službách a národní důchod je domácnostmi z části vynaložen na nákup statků a služeb, z části uspořen a z části

1 Vyjdeme-li z předpokladů na nichž je vystavěn model IS-LM, pak dospějeme k závěru, že v tomto modelu je možno ztotožnit pojmy důchod a produkt, což se následně odráží ve využití jednotné zkratky Y, jež tak označuje obě výše uvedené veličiny.

194

Makroekonomie

odveden ve formě čistých daní vládě. Vyjdeme-li z těchto předpokladů, pak můžeme rovnici [14.1] upravit do následující podoby: C + I + G = C + S H + TN

kde:

(14.2)

C - spotřební výdaje I - investiční výdaje G - vládní výdaje za statky a služby S H - úspory domácností TN - čisté daně, jež vypočteme jako rozdíl mezi celkovými daněmi a transferovými platbami ( TAT − TR )

Dalšími úpravami nabude rovnice [14.2] následující podoby: I + G = S H + TN

(14.3a)

I = S H + ( TN − G )

(14.3b)

resp.:

Závorka v předchozí rovnici pak vyjadřuje tzv. čisté úspory vlády (dále také SNG), které odpovídají přebytku státního rozpočtu2: I = S H + S NG

(14.3c)

I =S

(14.3d)

resp.:

Z rovnice [14.3d] je tedy zřejmé, že na trhu statků a služeb je dosaženo rovnováhy pouze v tom případě pokud se veškeré úspory, tj. odložená spotřeba jednotlivých ekonomických subjektů, plynule přemění v investiční výdaje, čímž nebude v dané ekonomice přerušen tok peněz. Vyjdeme-li dále z předpokladu, že vláda dosahuje nulových čistých úspor, tj. saldo státního rozpočtu je vyrovnané, pak je zřejmé, že celkové úspory budou svou výší odpovídat pouze úsporám domácností, která se tak stanou 2

Z daného tedy můžeme zcela jednoznačně odvodit, že v situaci kdy je státní rozpočet deficitní dosahuje vláda negativních čistých úspor, čímž snižuje objem finančních prostředků, jež by mohly být využity jako investiční zdroje. Vláda tak svým deficitním hospodařením v podstatě snižuje investiční výdaje firem. Tento efekt spojený s „nadměrnými“ výdaji vlády bývá v ekonomické teorii označován jako tzv. vytěsňovací efekt.

195


jediným zdrojem investic v dané ekonomice. Výše úspor domácností je pak plně závislá jednak na velikosti důchodu, který tyto subjekty získají z pronájmu výrobních faktorů a jednak na jejich sklonu k úsporám: S = s .Y

kde:

(14.4)

s - sklon k úsporám

Z rovnice [14.4] je pak zřejmé, že úsporovou funkci můžeme graficky znázornit pomocí rostoucí přímky. Jak je patrné z rovnice [14.3d], druhým důležitým faktorem pro určení rovnováhy na trhu statků a služeb je objem investiční výdajů, které v dané ekonomice vynaloží jednotlivé firmy. Výše investic je v tomto případě závislá jednak na úrovni tzv. autonomních investic (dále také IA), tj. investic, jež jsou zcela nezávislé na výši důchodu a úrokové míry, tj. firmy tyto výdaje realizují bez ohledu na to v jaké fázi hospodářského cyklu se daná ekonomika nachází, a jednak na investicích vyvolaných, přičemž my budeme předpokládat, že výše investic je závislá pouze na výši úrokové míry. Investiční funkce pak nabývá následující podoby: I = I A − b.i

kde:

(14.5)

b - koeficient citlivosti investic na změnu úrokové míry, vyjadřující změnu investic vyvolanou změnou úrokové míry o jednu jednotku

Grafickým znázorněním investiční funkce je pak negativně skloněná přímka vycházející z osy y, resp. s maximální úrokové míry, tj. míry při niž jsou celkové investice nulové, a končící na ose x, a to v bodě odpovídajícím výši autonomních investic. Známe-li základní vztahy ovlivňující rovnováhu na trhu statků a služeb, v našem případě se jedná o rovnice [14.3d, 14.4 a 14.5], pak můžeme přistoupit ke konstrukci křivky IS, přičemž k tomuto účelu využijeme tzv. Hicksův kříž, který rozděluje rovinu do čtyř samostatných kvadrantů. V prvém, řekněme α kvadrantu, jsou zachyceny veličiny, jež dle Hicksova názoru působí na výši úspor, investičních a spotřebních výdajů, tj. důchod domácností a úroková míra. V tomto kvadrantu pak bude zachycena rovnováha na trhu statků a služeb, tj. zkonstruujeme zde křivku IS. Druhý, β - kvadrant zachycuje vývoj investic, přičemž, jak jsme již uvedli výše, platí, že mezi výší investiční výdajů a úrokovou mírou existuje negativní vztah, tj. růst úrokové míry povede k poklesu investic realizovaných v dané ekonomice.

196

Makroekonomie

Křivka pod úhlem 45°, zachycená v γ - kvadrantu, vyjadřuje rovnost úspor a investic, pohybujeme-li se tedy na této křivce, pak se veškeré investiční zdroje, jejichž výše je určena objemem úspor, přemění v investiční výdaje. Poslední, δ - kvadrant zachycuje vývoj úspor, které, jak již bylo uvedeno výše, jsou závislé na velikosti důchodu, jenž získávají domácnosti za pronájem výrobních faktorů. Mezi těmito dvěma veličinami pak existuje pozitivní vztah, z čehož tedy jednoznačně vyplývá, že vzroste-li důchod domácností, pak také vzrostou úspory těchto ekonomických subjektů, čímž se zvýší investiční zdroje, které mají firmy v dané ekonomice k dispozici. Při vlastní konstrukci křivky IS budeme vycházet z následujícího příkladu: Příklad č. 14-1 Předpokládejme, že domácnosti získávají v dané ekonomice d ůchod ve výši 1.966,67 jednotek, přičemž jejich sklon úsporám nabývá hodnoty 0,2, tj. 20% veškeré důchodu domácnosti uspoří a zbývajících 80% vynaloží na spotřebu. Dále předpokládejme, že výše autonomních investic dosahuje úrovně 590 jednotek, přičemž jednoprocentní pokles úrokové míry zvýší objem realizovaných investic o 15 jednotek, z čehož pak jednoznačně vyplývá, že koeficient b nabývat hodnoty 15. Maximální úroková míra, tj. úroková míra při niž již v dané ekonomice nejsou realizovány investice, tak dosahuje výše 39,33 procentních bodů.

Vyjdeme-li z údajů zachycených v příkladu č. 14-1, pak můžeme konstatovat, že v okamžiku kdy domácnosti získají důchod ve výši 1.966,67 j., vynaloží tyto na spotřebu 1.573,34 jednotek a zbývající část, tj. 393,33 j., uspoří. Jak je ze schématu č. 14-1 zřejmé, ta část důchodu, která není využita k nákupu statků a služeb, je domácnostmi uložena na trhu peněz, kde se tyto finanční prostředky přemění v investiční zdroje. Firmy tak mohou v dané ekonomice realizovat investice ve výši 393,33 jednotek, což je částka, která je o 196,67 jednotek nižší, než částka odpovídající výši autonomních investic, tj. investic realizovaných při úrokové míře 0,00%. Z daného tedy můžeme usoudit, že má-li v dané ekonomice výše investic odpovídat výši úspor, pak úroková míra musí dosahovat výše 13,11% (viz bod A). Shrneme-li vše výše řečené, pak můžeme konstatovat, že má-li být na trhu statků a služeb dosaženo rovnováhy, pak v okamžiku, kdy je důchod roven 1.966,67 jednotkám, musí úroková míra dosahovat úrovně 13,11 procent. Nyní předpokládejme, že v dané ekonomice poklesl důchod domácností o 491,67 j. na 1.475 jednotek (viz posun I. ), což se následně projevilo ve snížení objemu úspor domácností (viz posun II. ), a tím pádem také ve snížení rozsahu investičních zdrojů, jež by firmy mohly využít na realizaci svých investičních projektů. Pokud by v této situaci byla zachována původní úroková míra, došlo by na trhu peněz k převisu poptávka po investičních zdrojích nad nabídkou těchto zdrojů (viz bod EDI na obrázku č. 14-1), což by se pak logicky 197


muselo promítnout do růstu úrokové míry, která by také nakonec vzrostla, a to na 19,67%, tj. o 6,56 procentních bodů (viz posun III. ). Růst úrokové míry by pak vedl k poklesu efektivnosti investic, a tím pádem také k poklesu investiční poptávky, která by se tak dostala na úroveň odpovídající výši investičních zdrojů v dané ekonomice (viz posun IV. a bod B). Z daného je tedy zřejmé, že dojde-li v dané ekonomice k poklesu důchodu, pak, má-li být zachována rovnováha na trhu statků a služeb, musí být tato změna doprovázena růstem úrokové míry, a to z důvodu snížení objemu investičních zdrojů. Propojením bodů A a B pak získáme křivku IS, která, jak jsme již výše uvedli, zachycuje všechny dostupné kombinace důchodu a úrokové míry při nichž je trh statků a služeb v rovnováze. Ze sklonu dané křivky pak můžeme odvodit, že při nižších úrokových mírách bude v dané ekonomice dosahováno vyšší úrovně investic a tím pádem také vyšší úrovně důchodu. Křivka IS je tak negativně skloněnou křivkou, přičemž její sklon určíme jako poměr sklonu k úsporám a citlivosti investic na změnu úrokové míry. Rovnice křivky IS má v tomto případě následující podobu: I s i=− Y+ A b b

(14.6)

14.1.1. Faktory působící na posun křivky IS Dojde-li v dané ekonomice ke změněn úrokové míry či změně důchodu pak, jak je také z výše řečeného zřejmé, dojde k posunu po křivce IS. Otázkou však zůstává, jak bude na polohu této křivky působit změna autonomních ukazatelů, tj. ukazatelů nezávislých jak na výši důchodu, tak na výši úrokové míry. V našem modelu jsme doposavad pracovali pouze s jedním typem autonomních výdajů, tj. s autonomními investicemi. Z tohoto důvodu budeme v následujícím textu analyzovat vliv změny autonomních ukazatelů na polohou křivky IS právě na příkladu autonomních investičních výdajů. Příklad č. 14-2 Předpokládejme, že firmy v budoucnosti očekávají pokles ziskovosti investic, tj. v dané ekonomice se prosazuje tzv. podnikatelský pesimismus, což se následn ě projeví ve snížení výdajů na autonomní složku investice, a to o plných 300 j., tj. z 590 na 290 jednotek. Otázkou nyní zůstává jak se tato změna promítne do polohy křivky IS.

Poklesnou-li autonomní investice o 300 jednotek (viz posun I. ), pak je zřejmé, že firmy budou ochotny při každé úrovni úrokové míry realizovat menší objem investičních výdajů, což se následně projeví, jak je také z grafu č. 14-2 patrné, v posunu křivky investic, která tak zaujme polohu blíže počátku soustavy os (viz posun 1. ). S poklesem investičních výdajů dojde také k poklesu

198

Makroekonomie

agregátní poptávky, na což budou firmy reagovat postupným snižováním objemu vyráběné produkce. Nižší objem produkce se následně odrazí v poklesu poptávky po službách výrobních faktorů, čímž se také sníží příjmy domácností z jejich pronájmu, tj. klesne jejich důchod, a to o 1.500 jednotek (viz posun II. ). Vzhledem k tomu, že úspory jsou v našem modelu závislé na velikosti důchodu domácností, dojde současně s poklesem příjmů z pronájmu výrobních faktorů také ke snížení objemu úspor domácností, a to na úroveň odpovídající nové úrovni investic (viz posun III. ). Obrázek č. 14-1 – Křivka IS – konstrukce pomocí Hicksova kříže b

a

i

I = f(i)

39,33

S = f(Y) I(i) = S(Y)

B

19,67 III.

A

13,11 I = 590 - 15.i

I

590

IS

393,33

295

0

45°

1.475 1.966,67

2.950

Y

I.

IV.

EDI

295 II.

393,33

590 I=S

g

S

S = 0,2.Y d

Konstrukce křivky IS (symbolický zápis): Y0 = 1.966,67 ⇒ S0 = 393,33 ⇒ i0 = 13,11% ⇒ A [Y0 = 1.966,67; i0 = 13,11%] ⇒ ↓Y (1.966,67 → 1.475) ⇒ ↓S (393,33 → 295) ⇒ EDI ⇒ tlak na ↑i ⇒ ↑i (13,11% → 19,67%) ⇒ ↓I (393,33 → 295) ⇒ B [Y1 = 1.475; i1 = 19,67%] ⇒ ↓Y ↔ ↑i

199


Jak je z předchozího textu zřejmé změna objemu autonomních investic neovlivní úroveň úrokové míry, která tak setrvává na své původní úrovni 13,11%. V dané ekonomice tak dojde pouze ke snížení objemu vyráběné produkce a tím pádem také poklesu důchodu, což znamená, že na trhu statků a služeb je dosaženo rovnováhy při původní úrovni úrokové míry, ale při nové úrovni důchodu. Křivka IS se tak posune směrem doleva dolů, tj. blíže počátku (viz posun 2. ). Na základě výše řečeného tedy můžeme učinit následující závěr: pokles autonomních výdajů3 (v našem případě autonomních investic) povede v modelu IS-LM k posunu křivky IS směrem doleva dolů, kdežto růst autonomních výdajů posune tuto křivku směrem doprava nahoru. Obrázek č. 14-2 – Změna autonomních investic a křivka IS b

a

i 39,33

19,33 1.

2.

A

I = 590 - 15.i

I

590

A

13,11 I´ = 290 - 15.i

393,33

290

B

B

93,33 I.

IS´

IS

0 466,67

2.950

Y

II.

93,33 B

1.450 1.966,67

B

III.

A

I=S

3

A

393,33

g

S

S = 0,2.Y d

Pojem autonomní výdaje pak v modelu IS-LM zahrnuje mimo autonomních investičních výdajů, také autonomní spotřebu (CA), autonomní vládní výdaje za statky a služby (GA), autonomní transferové platby (TRA) a autonomní daně (TAA).

200

Makroekonomie

Vliv změny autonomních investic na polohu křivky IS (symbolický zápis): A [Y0 = 1.966,67; i0 = 13,11%]: ↓IA (590 → 290) ⇒ ↓AD ⇒ AD < Y ⇒ IU > 0 ⇒ ↓Y (1.966,67 → 466,67) ⇒ ↓S (393,33 → 93,33) ⇒ B [Y0 > Y1 = 466,67 ; i0 = i1 = 13,11%]⇒ IS← 14.2. Rovnováha na trhu peněz – křivka LM Trh peněz je pak v modelu IS-LM reprezentován křivkou LM, která tak zachycuje všechny dostupné kombinace důchodu a úrokové míry při nichž je na tomto trhu dosaženo rovnováhy, tj. na daném trhu je nabízen přesně takový objem reálných peněžních zůstatků, který je v daném časovém okamžiku ekonomickými subjekty poptáván: MS = MD

kde:

(14.7a)

M S - nabídka peněz M D - poptávka po penězích

V této chvíli je nutno poznamenat, že jednotlivé školy ekonomického myšlení zaujímají poměrně jednotný postoj k problematice nabídky peněz, kdežto u problematiky poptávky po penězích se ve svých závěrech dosti význačně rozcházejí. Vzhledem k tomu, že sir John Hicks (1904 – 1979), jehož lze označit jako autora modelu IS-LM, vystavěl tento model na základech Keynesovy teorie preference likvidity, budeme v následujícím textu analyzovat poptávku po reálných peněžních zůstatcích právě z pozice keynesiánské ekonomie. Představitelé keynesiánské ekonomie ve svých úvahách vycházejí z předpokladu, že objem finančních prostředků poptávaných pro transakční, resp. opatrnostní účely bude přímo úměrný objemu důchodu, jenž získají domácnosti z pronájmu svých výrobních faktorů, kdežto objem hotových peněz poptávaných na základě spekulativního motivu bude spíše závislý na velikosti úrokové míry, která se pak ve vztahu k cenám alternativních finančních aktiv vyvíjí protisměrně. Keynesiánská ekonomie tak rozlišuje mezi tzv. transakční poptávkou po penězích (dále také L1) – ta je spojena s transakčním a opatrnostním motivem a je tím pádem závislá na velikosti důchodu domácností – a spekulativní poptávkou po penězích (dále také L2), jenž je spojena se spekulativním motivem a její rozsah závisí na výši úrokové míry: M D = L1 + L2

(14.8)

Dosadíme-li rovnici [14.8] do rovnice [14.7a], pak dospějeme k následujícímu závěru: má-li být na trhu peněz dosaženo rovnováhy, pak objem finančních prostředků, jež jsou v dané ekonomice současně poptávány pro transakční,

201


opatrnostní a spekulativní účely nemůže být vyšší než objem hotových peněz, které jsou v této ekonomice nabízeny: M S = L1 + L2

(14.7b)

Jak jsme již uvedli výše, transakční poptávka po penězích je dosti výrazně ovlivněna výši důchodu, jenž získávají domácnosti z pronájmu výrobních faktorů. Vyjdeme-li z tohoto předpokladu, pak můžeme transakční poptávku po hotových peněžních zůstatcích vyjádřit jako součin koeficientu citlivosti poptávky po penězích na změnu důchodu a objemu důchodu, jimž domácnosti v daném okamžiku disponují: L1 = k .Y

kde:

(14.9)

k - koeficient citlivosti poptávky po penězích na změnu důchodu, vyjadřující změnu poptávky po reálných peněžních zůstatcích vyvolanou změnou důchodu o jednu jednotku

Podobně pak můžeme vyjádřit také spekulativní poptávku po hotových penězích, přičemž vzhledem k její předpokládané závislosti na výši úrokové míry, bude tato určena jakou součin koeficientu citlivosti poptávky po penězích na změnu úrokové míry a konkrétní výše úrokové míry: L2 = − h.i

kde:

(14.10)

h - koeficient citlivosti poptávky po penězích na změnu úrokové míry, vyjadřující změnu poptávky po reálných peněžních zůstatcích vyvolanou změnou úrokové míry o jeden procentní bod. Vzhledem k tomu, že dle názoru keynesiánců existuje mezi objemem spekulativní poptávky po penězích a úrokovou mírou negativní vztah, tj. růst úrokové míry snižuje objem finančních prostředků poptávaných pro spekulativní účely, nabývá koeficient h záporných hodnot.

Doplníme-li pak rovnice [14.9 a 14.10] do rovnice [14.7b] získáme následující rovnici vyjadřující „rozpočtové“ omezení ekonomických subjektů, resp. domácností4 v dané ekonomice:

4

O „rozpočtovém“ omezení domácností můžeme v tomto případě hovořit proto, že jedinou institucí, která má na trhu peněz právo měnit objem „disponibilních“ finančních prostředků je centrální emisní banka dané země, jejíž rozhodování by mělo být zcela nezávislé na vůli jednotlivých ekonomických subjektů.

202

Makroekonomie

M S = kY − hi

(14.7c)

Graficky je toto „rozpočtové“ omezení zachyceno v γ - kvadrantu Hicksova kříže (viz obrázek č. 14-3), čímž se v podstatě dostáváme k vlastní konstrukci křivky LM. Základní vztahy mezi jednotlivými makroekonomickými veličinami ovlivňujícími rovnováhu na trhu peněz vyjadřují v tomto případě rovnice [14.7b,c, 14.9 a 14.10]. Vlastní křivku LM, zobrazující rovnováhu na tomto trhu, zkonstruujeme, podobně jako v předchozím případě, v α - kvadrantu, kde jsou zobrazeny veličiny, jež dle teorie preference likvidity ovlivňují výši transakční a spekulativní poptávky po penězích, tj. důchod a úroková míra. V β - kvadrantu je pak zachycen vývoj spekulativní poptávky po reálných peněžních zůstatcích. Jak jsme již uvedli výše, mezi objemem hotových peněz poptávaných pro spekulativní účely a výší úrokové míry existuje negativní vztah, což znamená, že růst úrokové míry povede k poklesu spekulativní poptávky po hotových penězích. Jak je však z obrázku č. 14-3 zřejmé, má křivka spekulativní poptávky po penězích poněkud specifický tvar, daný jejím zalomením při určité výši úrokové míry, již bychom mohli označit jako tzv. minimální úrokovou míru, tj. jako úrok při němž již ekonomické subjekty nepředpokládají další pokles hodnoty tohoto ukazatele, resp. očekávají, že úroková míra se bude v budoucnu, již jen zvyšovat. Domácnosti se tím pádem domnívají, že ceny alternativní finančních aktiv jsou na své maximální úrovni a veškeré volné finanční zdroje, jež se na daném trhu vyskytují absorbují ve formě spekulativní poptávky po penězích. Trh peněz se v tomto případě dostává do tzv. pasti likvidity. Poslední, δ - kvadrant zobrazuje vývoj transakční poptávky po penězích, jejíž výše je závislá na velikosti důchodu, jenž domácnosti získají z pronájmu výrobních faktorů. Podobně jako v případě úsporové funkce, také v tomto případě, existuje mezi důchodem a transakční poptávkou po penězích pozitivní vztah, z čehož plyne, že s růstem důchod, začnou domácnosti poptávat více finanční prostředků pro transakční a opatrnostní účely, čímž však, při stabilní nabídce peněz, omezí objem hotovosti, jež může být domácnostmi poptávána na základě spekulativního motivu držby peněz. Při konstrukci křivky LM budeme vycházet z následujícího příkladu: Příklad č. 14-3 Vraťme se nyní k příkladu č. 14-1, kde jsme nadefinovaly hodnoty některý ukazatelů popisujících vývoj v námi sledované ekonomice. Předpokládejme, že domácnosti také v tomto případě získávají důchod ve výši 1.966,67 jednotek, přičemž koeficient citlivosti poptávky po penězích na změnu důchodu – k – nabývá hodnoty 0,6, z čehož je zřejmé, že v okamžiku, kdy v dané ekonomice vzroste důchod o jednu jednotku zvýší

203


domácnosti svou transakční poptávku po penězích o šest desetin jednotky. Dále předpokládejme, že vzroste-li v dané ekonomice úroková míra o jeden procentní bod, pak domácnosti sníží svou poptávku po penězích pro spekulativní účely, a to o 37,2 jednotky, což tedy znamená, že hodnota koeficientu citlivosti poptávky po penězích na změnu úrokové míry – h – je rovna 37,2. Poklesne-li na trhu peněz úroková míra na úroveň 2,50%, pak bude daný trh „chycen“ do pasti likvidity. Nakonec předpokládejme, že centrální emisní banka udržuje v dané ekonomice nabídku peněz na úrovni 1.770 jednotek, z čehož pak také můžeme usuzovat na rychlost oběhu peněz v ekonomice, která v tomto případě dosahuje úrovně 1,11, tj. každá peněžní jednotka bude použita 1,11krát k nákupu zboží a služeb.

Z údajů zachycených v příkladu č. 14-3 je zjevné, že v okamžiku, kdy domácnosti získají důchod ve výši 1.966,67 jednotek, budou tyto pro transakční a opatrnostní účely poptávat hotové peníze ve výši 1.180 j. Má-li být v této situaci dosaženo na trhu peněz rovnováhy, pak pro spekulativní účely nemohou domácnosti poptávat větší objem hotovosti, než je částka odpovídající rozdílu mezi nabízeným množstvím reálných peněžních zůstatků a výší transakční poptávky domácností po penězích, tj. 590 jednotek. Z křivky spekulativní poptávky, zachycené v β - kvadrantu Hicksova kříže (viz obrázek č. 14-3), tak můžeme odvodit, že v daném ekonomice musí být v této situaci dosaženo úrokové míry na úrovni 16,53%. Na základě výše řečeného tak můžeme konstatovat, že má-li být na trhu peněz dosaženo rovnováhy, pak v okamžik, kdy je důchod domácností roven 1.966,67 jednotkám, musí úroková míra dosahovat úrovně 16,53 procentních bodů.

204

Makroekonomie

Obrázek č. 14-3 – Křivka LM – konstrukce pomocí Hicksova kříže b

a

i

L1 = f(Y)

40,32

L 2 = f(i) Ms = L1(Y) + L2(i)

L2 = 1.500 - 37,2.i

LM

A

24,46 III.

B

16,53 IV.

past likvidity

past likvidity

2,50 L2 1.770

1.407

885

590

0

605

1.475 1.966,67

2.950

Y

363 I.

MS = L1 + L2

ESM

885

II.

1.180

1.770 g

L1

d

L1 = 0,6.Y

Konstrukce křivky LM (symbolický zápis): Y0 = 1.966,67 ⇒ L1;0 = 1.180 ⇒ L2;0 = MS - L1;0 → L2;0 = 590 ⇒ i0 = 24,46% ⇒ A [Y0 = 1.966,67; i0 = 24,46%] ⇒ ↓Y (1.966,67 → 1.475) ⇒ ↓L1 (1.180 → 885) ⇒ ESM ⇒ tlak na ↓i ⇒ ↓i (24,46% → 16,53%) ⇒ ↑L2 (590 → 885) ⇒ B [Y1 = 1.475; i1 = 16,53%] ⇒ ↓Y ↔ ↓i Dále předpokládejme, že také v tomto případě dojde k poklesu důchodu o 491,67 j., což tedy znamená, že jeho nová hodnota se bude nacházet na úrovni 1.475 jednotek (viz posun I. ). Pokles ekonomické aktivity se tak následně promítne do nižší transakční poptávky po hotových penězích (viz posun II. ), což by při původní úrokové míře znamenalo, že na daném trhu dojde k převisu nabídky reálných peněžních zůstatků nad poptávkou po těchto zůstatcích (viz bod ESM na obrázku č. 14-3). Důsledkem tohoto převisu pak bude zvyšující se

205


tlak na pokles úrokové míry, která také nakonec klesne, a to o plných 7,93 procentních bodů, tj. z 24,46 na 16,53% (viz posun III. ). Současně s poklesem úrokové míry bude rovněž docházet k růstu cen ostatních finančních aktiv, na což domácnosti zareagují snížením své poptávky po těchto aktivech a následným zvýšení poptávky po reálných zůstatcích pro spekulativní účely, a to o plných 295 jednotek (viz posun IV. a bod B). Z výše řečeného je tedy zřejmé, že dojde-li v dané ekonomice k poklesu důchodu, pak, má-li být na trhu peněz zachována rovnováha, musí být tato změna doprovázena také poklesem úrokové míry. Následným propojením bodů A a B získáme křivku LM, která tak zachycuje všechny dostupné kombinace důchodu a úrokové míry při nichž je na trhu peněz dosaženo rovnováhy. Jak je ze sklonu této křivky zřejmé, nízká úroveň ekonomické aktivity bude v tomto případě spojena s poměrně vysokou úrovní spekulativní poptávky po penězích a tím pádem také s poměrně nízkou úrovní úrokové míry. Křivka LM je tak pozitivně skloněnou křivkou, jejíž sklon určíme jako poměr koeficientu citlivosti poptávky po penězích na změnu důchodu a koeficientu citlivosti poptávky po penězích na změnu úrokové míry. Rovnice křivky LM má tak v tomto případě následující podobu: i=

M k Y− S h h

(14.11)

14.2.1. Faktory působící na posun křivky LM Na základě výše řečeného můžeme konstatovat, že, podobně jako v případě křivky IS, také u křivky LM povede změna důchodu či úrokové míry k posunu po této křivce. Z daného je tedy zřejmé, že také v tomto případě budou polohu křivky LM ovlivňovat pouze ty ukazatele, jež můžeme označit jako zcela nezávislé, a to jak na výši úrokové míry, tak na výši důchodu. Na trhu peněz se pak jedná zejména o nabídku reálných peněžních zůstatků, již má, v námi analyzovaném modelu, plně pod kontrolou centrální emisní banka, která se při svém rozhodování o objemu peněžních prostředků, jež budou na daném trhu nabídnuty nerozhoduje pouze na základě pohybu úrokové míry, popř. na základě růstu či poklesu ekonomické aktivity, ale ve většině případů bere v potaz celkové klima v dané ekonomice. Z tohoto důvodu bude v následující části věnovat naší pozornost analýze vlivu změny nabídky peněz na polohu křivky LM. Příklad č. 14-4 Předpokládejme, že se centrální emisní banka rozhodla snížit nabídku reálných peněžních zůstatků z 1.770 j. na 1.370 jednotek, tj. o plných 400 j., čímž v dané ekonomice současně vzrostla rychlost oběhu peněz, a to z 1,11 na 1,44. Podobně jako

206

Makroekonomie

v případě křivky IS, také nyní před námi vyvstává otázka jak se tato změna promítne do polohy křivky LM. Obrázek č. 14-4 – Posun křivky LM b

a

i 40,32 B

B

L2 = 1.500 - 37,2.i 35,22

LM´ I.

A

LM 2.

A

24,46

3,49 L2 1.770

1.370

590

1.

190

0

1.966,67 2.283,33

Y

II.

MS = L1 + L2

M´S = L1 + L2

1.180 A

A=B

B

1.370

1.770 g

L1

L1 = 0,6.Y d

Vliv změny nabídky peněz na polohu křivky LM (symbolický zápis): A [Y0 = 1.966,67; i0 = 24,46%]: ↓MS (1.770 → 1.370) ⇒ MS < MD (EDM) ⇒ tlak na ↑i ⇒ ↑i (24,46% → 35,22%) ⇒ ↓L2 (590 → 290) ⇒ B [Y0 = Y1 = 1.966,67 ; i0 < i1 = 35,22%]⇒ LM← Sníží-li centrální emisní banka v dané ekonomice nabídku reálných peněžních zůstatků o 400 jednotek, pak, jak také můžeme odvodit z rovnice vyjadřující „rozpočtové“ omezení domácností, tj. z rovnice [14.7b], povede tato změna k posunu křivky MS (viz γ - kvadrant, obrázek č. 14-4), která tak zaujme polohu blíže počátku soustavy os (viz posun 1. ). V důsledku této změny dojde 207


na trhu peněz k převisu poptávky po penězích nad nabídkou peněz, což se následně projeví ve zvyšujícím se tlaku na růst úrokové míry, která také nakonec vzroste, a to z 24,46 na 35,22 procentních bodů, tj. o 10,76% (viz posun I. ). Růst úrokové míry se pak odrazí v poklesu cen ostatních finančních aktiv, což, jak již bylo řečeno výše, přiměje domácnosti k tomu, aby zvýšily svou poptávku po těchto aktivech a současně také snížily svou spekulativní poptávku po hotových penězích (viz posun II. ), a to o částku odpovídající poklesu nabídky reálných peněžních zůstatků. V dané ekonomice tak dojde pouze k růstu úrokové míry, z čehož vyplývá, že na námi analyzovaném trhu peněz je v tomto případě dosaženo rovnováhy při původní úrovni důchodu, ale při nové úrovni úrokové míry. Křivka LM se tak posune směrem doleva nahoru (viz posun 2. ). Závěr, jenž můžeme učinit na základě výše řečeného je pak následující: snížení nabídky reálných peněžních zůstatků povede v modelu IS-LM k posunu křivky LM směrem doleva nahoru, kdežto růst nabídky peněz posune tuto křivku ve směru opačném, tj. doprava dolů.

14.3. Rovnováha v třísektorové ekonomice – model IS-LM Jsme-li schopni nalézt všechny dostupné kombinace důchodu a úrokové míry při nichž jsou v rovnováze jak trh statků a služeb (křivka IS), tak trh peněz (křivka LM), pak jsme také schopni určit takovou kombinaci důchodu a úrokové míry při niž je v námi sledované ekonomice dosaženo tzv. vnitřní rovnováhy, tj. rovnováhy při niž ekonomické subjekty poptávají na trhu statků a služeb přesně takový objem produkce, který je na tomto trhu také nabízen a současně na trhu peněz nabídka reálných peněžních zůstatků plně odpovídá poptávce domácností po hotových penězích. Z daného je tedy zřejmé, že rovnovážná úroveň důchodu a úrokové míry je v tomto případě určena vzájemnou interakcí obou výše uvedených trhů. K určení dostupné kombinace důchodu a úrokové míry při niž je v dané ekonomice dosaženo vnitřní rovnováhy je tak zapotřebí využít grafu v němž budou společně zachyceny obě výše zkonstruované křivky, tj. jak křivka IS, tak křivka LM (viz obrázek č. 14-5). Jak je z daného grafu patrné, jediným bodem v němž je současně dosaženo rovnováhy jak na trhu statků a služeb tak na trhu peněz je bod E, tj. průsečík obou výše uvedených křivek. Vyjdeme-li v tomto případě z údajů zachycených v příkladech č. 14-1 a 14-3, pak dospějeme k závěru, že za rovnovážný budeme považovat důchod na úrovni 1.581,39 jednotek a úrokovou míru ve výši 18,25 procentních bodů. Z výše řečeného také zcela jednoznačně vyplývá, že v okamžiku kdy se důchod či úroková míra nenachází na své rovnovážné úrovni není splněna minimálně jedna z výše uvedených podmínek, tj. buďto na jednom či dokonce na obou výše uvedených trzích nastává nerovnovážný stav. Pojďme proto nyní tuto situace analyzovat poněkud podrobněji.

208

Makroekonomie

Obrázek č. 14-5 – Vnitřní rovnováha v modelu IS-LM a) model IS-LM (verze I)

b) model IS-LM (verze II)

i

i LM LM

18,25

E

18,25

E

IS 1.581,39

IS Y

1.581,39

Y

Předpokládejme, že se námi analyzovaná ekonomika nachází v bodě A, který, jak je také patrno z obrázku č. 14-6a, sice leží na křivce IS, ale současně také mimo křivku LM. Trh statků a služeb tak bude při dané úrovni důchodu a úrokové míry v rovnováze, kdežto na trhu peněz bude docházet k převisu nabídky reálných peněžních zůstatků nad poptávkou po těchto zůstatcích (tuto formu nerovnováhy označujeme také zkratkou ESM). Převis nabídky peněz nad poptávkou po penězích následně vyvolá tlak na pokles úrokové míry, k čemuž také ve skutečnosti dojde a úroková míra klesne o plných 20,16 procentních bodů, tj. z 27,37 na 7,21% (viz posun I. ). Nižší úroková míra pak bude zvyšovat efektivnost investic, v důsledku čehož firmy zvýší svou poptávku na trhu statků a služeb (viz tok investiční výdaje v obrázku č. 14-1), což následně vyvolá růst agregátní poptávky a tím pádem také nerovnováhu na trh statků a služeb. V tomto případě dojde na daném trhu k převisu poptávky po statcích a službách nad jejich nabídkou (k označení této formy nerovnováhy pak využíváme zkratku EDG). Tento převis se na straně firem projeví neplánovaným čerpáním zásob (vznikají tzv. negativní neplánované investice do zásob), na což budou firmy reagovat zvýšením objemu vyráběné produkce, a to z 897,08 jednotek na 2.409,20 j. (viz posun II. ). S růstem produkce pak také dojde k růstu důchodu domácností, což se u těchto ekonomických subjektů projeví v rostoucí transakční poptávce po penězích. Pokud domácnosti při původní úrovni důchodu poptávaly pro transakční účely 538,24 jednotek, pak při nové úrovni zvýší svou transakční poptávku po penězích na 1.445,52 j., tj. o 907,28 jednotek. V důsledku růstu transakční poptávky po reálných peněžních zůstatcích vznikne na trhu peněz, samozřejmě při původní úrokové míře, převis poptávky po penězích nad nabídkou peněz (v tomto případě vzniklou nerovnováhu označujeme zkratkou EDM). Přebytečná poptávka po reálných peněžních zůstatcích následně vyvolá tlak na růst úrokové míry, která pak také vzroste, čímž dojde k poklesu efektivnosti jednotlivých investičních celků. V tomto

209


případě budou firmy nuceny sníží svou poptávku po investicích, a to o 165,56 jednotek, z 481,84 na 316,28 j. (viz posun III. ). Ekonomika tak nakonec dospěje do stavu vnitřní rovnováhy, tj. do situace v niž budou současně v rovnováze trh statků a služeb a trh peněz (v našem případě se jedná o bod E). Obrázek č. 14-6 – Vnitřní rovnováha, resp. nerovnováha v modelu IS-LM a) princip nastolení vnitřní rovnováhy

b) nerovnováha na jednom trhu

i

i LM

A = ESM

27,37

18,25

7,21

LM

27,37

E

ESM

E

18,25

I.

ESG

III.

EDG

9,12

EDM

EDG

EDM

II.

IS 897,08

1.581,39

2.409,20

IS Y

897,08 1.581,39 2.265,69 1.015,69 2.147,08

Y

Nastolení vnitřní rovnováhy v modelu IS-LM v případě nerovnováhy na trhu peněz – převis nabídky peněz nad poptávkou po penězích (symbolický zápis): A [ESM]: tlak na ↓i ⇒ ↓i (27,37% → 7,21%) ⇒ ↑I (179,42 → 481,84) ⇒ ↑AD ⇒ EDG ⇒ IU < 0 ⇒ ↑Y (897,08 → 2.409,20) ⇒ ↑L1 (538,24 → 1.445,52) ⇒ EDM ⇒ tlak na ↑i ⇒ ↑i (7,21% → 18,25%) ⇒ ↓I (481,84 → 316,28) ⇒ ↓AD ⇒ ↓Y (2.409,20 → 1.581,39) ⇒ E [Y2 = 1.581,39; i2 = 18,25%] ⇒ ↑Y & ↓i Na základě výše řečeného dospějeme k následujícím závěrům: je-li v dané ekonomice dosaženo nerovnováhy na jednom ze dvou námi analyzovaných trhů, pak je k nastolení vnitřní rovnováhy nezbytně nutné, aby v případě: ü převisu nabídky peněz nad poptávkou po penězích (ESM) vzrostl objem vyráběné produkce a současně s tím také klesla úroková míra, ü převisu poptávky po penězích nad nabídkou peněz (EDM) poklesl objemu vyráběné produkce a současně s tím také vzrostla úroková míra, ü převisu nabídky statků a služeb nad poptávkou po těchto statcích (ESG) současně poklesla úroková míra a objem vyráběné produkce, ü převisu poptávky po statcích a službách nad jejich nabídkou (EDG) vzrostly jak úroková míra, tak objem vyráběné produkce.

210

Makroekonomie

14.3.1. Všeobecná rovnováha v modelu IS-LM Jak je z předchozího textu zřejmé, jsme s pomocí modelu IS-LM schopni určit takovou kombinaci důchodu a úrokové míry, při niž jsou v dané ekonomice současně v rovnováze trh statků a služeb a trh peněz. Nyní však před námi vyvstává otázka, zda takto určený rovnovážný důchod bude také důchodem potenciálním, tj. důchodem vyjadřujícím hodnotu statků a služeb, jež jsou v dané ekonomice vyprodukovány při plném využití všech dostupných výrobních faktorů. Odpověď na tuto otázku je poměrně jednoduchá: má-li rovnovážný důchod odpovídat své potenciální úrovni, pak je nezbytně nutné, (1) aby na trhu peněz domácnosti poptávali přesně takové množství reálných peněžních zůstatků, jenž je na tomto trhu nabízeno, dále (2) aby byl na trhu statků a služeb nabízen přesně takový objem produkce, který jednotlivé ekonomické subjekty na tomto trhu poptávají a v neposlední řadě, (3) aby firmy plně využívaly výrobní faktory, jež mají v daném okamžiku k dispozici. Budou-li současně splněny všechny tři výše uvedené podmínky, pak budeme hovořit o tom, že v námi analyzované ekonomice nebylo dosaženo vnitřní, ale tzv. všeobecné rovnováhy, tj. rovnováhy při niž námi určený rovnovážný důchod odpovídá své potenciální úrovni. Z daného je tedy zřejmé, že má-li být v třísektorové ekonomice dosaženo bodu všeobecné rovnováhy, pak je nezbytně nutné, aby k průniku křivek IS a LM došlo právě na úrovni potenciálního důchodu, resp. produktu (viz obrázek č. 147b). Není-li tomu tak, pak můžeme konstatovat, že skutečná hodnota statků a služeb, jež byly v dané ekonomice vyrobeny neodpovídá hodnotě statků a služeb, které je možno vyprodukovat v okamžiku, kdy firmy plně využívají všech dostupných výrobních faktorů. Takováto situace je pak zachycena na obrázku č. 14-7a. Jak je z daného grafu patrné, nejsou v námi analyzované ekonomice plně využity všechny dostupné zdroje, což se následně odráží v existenci tzv. produkční mezery (dále také GAP), vyjadřující rozdíl mezi skutečnou hodnotou produkce a hodnotou produkce, již by firmy mohly vyrobit při plném využití výrobních faktorů, tj. v okamžiku, kdy daná ekonomika pracuje na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti. Nízká ekonomická aktivita, signalizovaná právě produkční mezerou, a s ní spojená poměrně vysoká míra nezaměstnanosti tak pravděpodobně vyvolají reakci tvůrců hospodářské politiky, jejichž snahou bude stabilizovat hospodářský vývoj v dané zemi, k čemuž pak nejspíše využijí nástrojů fiskální a monetární politiky, jež jsou považovány za základní nástroje stabilizační politiky vlády. Ideálním prostředek pro analýzu účinnosti těchto nástrojů se pak jeví právě model IS-LM.

211


Obrázek č. 14-7 – Model IS-LM a potenciální produkt a) vnitřní, nikoliv však všeobecná rovnováha

i

GAP = Y* - Y 0

b) všeobecná rovnováha

Y*

i

Y*

GAP = 1.250

18,25

E

GAP

LM

18,25

E

IS 1.581,39

GAP = Y* - Y 0 GAP = 0

LM

2.831,39 Y

IS 1.581,39

Y

14.4. Model IS-LM a stabilizační politika V úvodu této kapitoly jsme předeslali, že jednotlivé vládní instituce mohou důsledným uplatňováním své hospodářské politiky dosti výrazně ovlivnit vývoj ekonomické aktivity v dané zemi, přičemž tento vliv nemusí být vždy jednoznačně pozitivní. Dále jsme také uvedli, že pro lepší pochopení tohoto vlivu je dobré využít teoretických modelů, z nichž jedním z nejrozšířenějších je bezpochyby model IS-LM. Využijme tedy nyní tohoto modelu jako analytického nástroje, jenž nám umožní zhodnotit účinnost námi vybraných nástrojů stabilizační politiky vlády. 14.4.1. Fiskální politika v modelu IS-LM Pod pojmem fiskální politika budeme rozumět změny objemu, popř. struktury příjmů a výdajů veřejných rozpočtů, jež s cílem stabilizovat hospodářský růst a tím pádem také zaměstnanost realizuje vláda. Tyto změny pak mohou být prováděny buďto automaticky, v tomto případě budeme hovořit o tzv. vestavěných stabilizátorech, nebo na základě jednorázového rozhodnutí vlády, tj. prostřednictvím tzv. diskrečních opatření. Účinnost fiskální politiky v modelu IS-LM Analyzujme nyní reakci, již v třísektorové ekonomice vyvolá fiskální expanze, kterou prostřednictvím růstu vládních výdajů za statky a služby realizuje vláda, a to s cílem podpořit v dané ekonomice hospodářský růst a tím pádem také snížit nezaměstnanost. Při této analýze pak vyjděme z údajů zachycených v následujícím příkladu:

212

Makroekonomie

Příklad č. 14-5 Z výše řečeného je zřejmé, že v dané ekonomice nejsou pravděpodobně plně využity všechny dostupné výrobní faktory. Vyjděme tedy z této domněnky a předpokládejme, že se námi analyzovaná ekonomika nachází pouze ve stavu vnit řní rovnováhy, s rovnovážným důchodem ve výši 1.581,39 jednotek a s rovnovážnou úrokovou mírou 18,25%, přičemž produkční mezera dosahuje hodnoty 1.250 j. Dále předpokládejme, že se vláda v tomto okamžiku rozhodne zvýšit objem finančních prostředků vynakládaných na vládní nákupy statků a služeb, a to o plných 250 jednotek. Otázkou tak z ůstává, zda tato fiskální expanze bude dostatečná k tomu, aby se daná ekonomika dostala na úroveň potenciálního produktu.

Vzrostou-li v dané ekonomice vládní výdaje za statky a služby o 250 jednotek, pak se tento růst musí zákonitě promítnout do růstu agregátní poptávky, což na trhu statků a služeb vyvolá krátkodobou nerovnováhu v podobě převisu agregátní poptávky nad agregátní nabídkou. Tento převis se pak na straně firem projeví neplánovaným čerpáním zásob, na což budou tyto nuceny reagovat zvýšením objemu vyráběné produkce, a to z 1.581,39 na 2.831,39 jednotek, čímž se daná ekonomika dostane na úroveň potenciálního produktu (viz posun I. na obrázku č. 14-8). Na trhu statků a služeb tak bude opět nastolena rovnováha, přičemž nový rovnovážný bod nenalezneme, vzhledem k posunu křivky IS vyvolaném zvýšením vládních výdajů za statky a služby, na původní, ale na nové křivce IS´ (viz posun 1. ). Současně s růstem produkce poroste v dané ekonomice také důchod domácností, což se u těchto ekonomických subjektů projeví v rostoucí poptávce po penězích určených pro transakční účely, která tak vzroste z původních 948,83 na nových 1.698,83 jednotek, tj. o plných 750 j. Zvýšená transakční poptávka po penězích poté vyvolá na trhu peněz převis poptávky po penězích nad jejich nabídkou (viz bod EDM) a tím pádem také tlak na růst úrokové míry, jemuž nebude daný trh schopen odolat. Úroková míra pak vzroste z 18,25 na 27,37%, tj. o 9,12 procentních bodů (viz posun II. ), čímž v dané ekonomice poklesne efektivnosti investic a firmy tak budou nuceny snížit svou investiční poptávku, a to o 136,80 j., tj. z původních 316,25 na nových 179,45 jednotek. S poklesem investičních výdajů dojde v námi analyzované ekonomice také k poklesu agregátní poptávky, což se na straně firem projeví neplánovaným nárůstem zásob a firmy tak budou nuceny omezit svou výrobu. Z výše řečeného je pak zřejmé, že změna objemu vyráběné produkce zcela jednoznačně ovlivní také vývoj na trhu výrobních faktorů, a tím pádem rovněž výši důchodů domácností, jehož nová hodnota tak bude ve srovnání s jeho potenciální úrovní o 684,31 jednotek nižší (viz posun III. ). Ekonomika tak nakonec opět dospěje pouze do stavu vnitřní rovnováhy, jenž je v tomto případě reprezentován bodem E1, tj. průnikem křivek IS´ a LM. Nový rovnovážný důchod pak nabývá hodnoty 2.147,08 jednotek a nová rovnovážná úroková míra dosahuje výše 27,37%.

213


Na základě výše řečeného můžeme tedy konstatovat, že v konečném výsledku fiskální expanze vlády sice zvýšila objem vyráběné produkce, avšak původní cíl, jenž si vláda stanovila, tj. dosáhnout úrovně potenciálního produktu, nebyl ve skutečnosti naplněn. Otázkou tedy zůstává, kde je nutno hledat příčiny tohoto, možno říci, částečného nezdaru. Budeme-li podrobněji analyzovat reakci ekonomiky na fiskální expanzi vlády, pak dospějeme k závěru, že hlavním tlumícím prvkem expanzivního účinku fiskální politiky je v tomto případě úroková míra, resp. dopad jejího přizpůsobení se nerovnovážné situaci na trhu peněz na investiční poptávku. Jak je z výše řečeného zřejmé, přiměje růst úrokové míry firmy k tomu, aby snížili své investiční výdaje, v důsledku čehož vzroste hodnota důchodu pouze na úroveň 2.147,08 jednotek (viz posun IV. ) a nikoliv na očekávaných 2.831,39 jednotek. Z daného zcela jednoznačně vyplývá, že zvýší-li vláda své výdaje na nákup statků a služeb, povede tento krok, při pozitivně skloněné křivce LM, k růstu úrokové míry, načež v námi analyzované ekonomice poklesnou soukromé výdaje citlivé na změnu úrokové míry, tj. zejména výdaje investiční. Tento proces je pak v ekonomické teorii označován termínem částečný vytěsňovací efekt. Obrázek č. 14-8 – Reakce na fiskální expanzi vlády v modelu IS-LM Y*

i

LM

1.

E1

27,37

vytěsnění II.

E0

EDM

18,25

IV.

III.

I.

IS 1.581,39 2.147,08 2.831,39

IS´ Y

Reakce na fiskální expanzi vlády v modelu IS-LM (symbolický zápis): E0 [Y0 = 1.581,39; i0 = 18,25%]: ↑GA ( ΔG A = 250) ⇒ IS→ ⇒ ↑AD ⇒ AD > Y ⇒ IU < 0 ⇒ ↑Y (1.581,39 → 2.831,39) ⇒ ↑L1 (948,83 → 1.698,83) ⇒ EDM ⇒ tlak na ↑i ⇒ ↑i (18,25% → 27,37%) ⇒ ↓I (316,25 → 179,45) ⇒ ↓AD ⇒ AD < Y ⇒ IU > 0 ⇒ ↓Y (2.831,39 → 2.147,08) ⇒ Y1 > Y0 & i0 > i1 ⇒ E1 [Y1 = 2.147,08

214

Makroekonomie

; i1 = 27,37%] ⇒ částečný vytěsňovací efekt ⇒ ↑GA ( ΔG A = 200) ↔ ↓I ( ΔI = -136,80) Účinnost fiskální politiky je tak výrazně závislá na hodnotách, jež v dané ekonomice dosahují koeficienty zachycující reakci příslušných veličin na změnu úrokové míry, tj. v našem případě na hodnotě koeficientu citlivosti poptávky po penězích na změnu úrokové míry, který, jak již bylo výše řečeno, ovlivňuje sklon křivky LM a současně také na hodnotě koeficientu citlivosti poptávky po investičních výdajích na změnu úrokové míry ovlivňujícím sklon křivky IS. Závislost účinnosti fiskální politiky na sklonu křivek IS a LM pak zachycuje následující tabulka. Tabulka č. 14-1 – Účinnost fiskální politiky v modelu IS-LM křivka LM je1: - vertikálou - pozitivně skloněná - horizontálou (past likvidity) křivka IS je2: - vertikálou - negativně skloněná - horizontálou Pozn.:

1 2

vliv fiskální expanze na: Y i ↔ ↑ ↑

↑ ↑ ↔

vliv fiskální expanze na: Y i ↑ ↑ ↔

↑ ↑ ↔

je fiskální expanze účinná? ne ano (částečně) ano (maximálně) je fiskální expanze účinná? ano (maximálně) ano (částečně) ne

– křivka IS je v tomto případě negativně skloněnou přímkou – křivka LM je v tomto případě pozitivně skloněnou přímkou

14.4.2. Monetární politika v modelu IS-LM Monetární politika představuje soubor opatření a zásad z jejichž pomocí ovlivňuje centrální emisní banka peněžní zásobu a úrokové míry, a to s cílem dlouhodobě stabilizovat měnu dané země. Tato opatření mohou mít charakter buďto přímých administrativních zásahů, nebo zásahů nepřímých, tj. tržně orientovaných. Účinnost monetární politiky v modelu IS-LM V předchozím případě jsme analyzovali reakci, již v třísektorové ekonomice vyvolá fiskální expanze vlády. Z výše uvedeného pak vyplynulo, že účinnost tohoto typu stabilizační politiky je za „standardních“ podmínek pouze částečná, a to zejména díky působení tzv. vytěsňovacího efektu. Nyní tak před námi vyvstává otázka, jak úspěšnou může být v těchto podmínkách expanze monetární. Také při této analýze vyjdeme z údajů zachycených v následujícím příkladu.

215


Příklad č. 14-6 Podobně jako v předchozím případě, také nyní předpokládejme, že se námi analyzovaná ekonomika nachází pouze ve stavu vnitřní rovnováhy, přičemž rovnovážný důchod i úroková míra nabývají stejných hodnot jako v příkladu č. 14-5. Dále předpokládejme, že tentokrát učinila první krok centrální emisní banka, která od jednotlivých ekonomických subjektů odkoupila státní cenné papíry v hodnotě 500 jednotek. Tak jako v případě fiskální politiky, také nyní před námi vyvstává otázka, zda bude tato expanze dosta čující k tomu, abychom v dané ekonomice dosáhli stavu všeobecné rovnováhy.

Odkoupí-li centrální emisní banka od jednotlivých ekonomických subjektů cenné papíry v hodnotě 500 jednotek, pak o tutéž částku vzroste v námi analyzované ekonomice nabídka reálných peněžních zůstatků, což při původní úrokové míře vyvolá na trhu peněz převis nabídky peněz nad poptávkou po penězích. Z daného je tedy zřejmé, že má-li být na tomto trhu dosaženo rovnováhy, pak je nezbytně nutné, aby v dané ekonomice došlo k poklesu úrokové míry, která pak také ve skutečnosti klesne, a to z 18,25 na 4,81%, tj. o plných 13,44 procentních bodů (viz posun I. na obrázku č. 14-9). Na trhu peněz tak bude opět nastolena rovnováha, přičemž, podobně jako v předchozím případě, také nyní nenalezneme nový rovnovážný bod na původní, ale na nové křivce LM, již je křivka LM´ (viz posun 1. ). Současně s poklesem úrokové míry poroste v dané ekonomice také efektivnost investic, na což budou firmy reagovat zvyšování svých investičních výdajů, jež tak vzrostou z původních 316,25 jednotek na nových 517,89 j., v důsledku čehož dojde na trhu statků a služeb ke krátkodobé nerovnováze v podobě převisu agregátní poptávky nad agregátní nabídkou (viz bod EDG). Jak již víme z předchozího textu, vyšší agregátní poptávka se na straně firem projeví prostřednictvím negativních neplánovaných investic do zásob, což firmy stimuluje ke zvýšení objemu vyráběné produkce, která pak v našem případě vzroste o plných 1.008,06 j., tj. z 1.581,39 na 2.589,45 jednotek (viz posun II. ). Vyšší objem produkce se v dané ekonomice následně promítne do růstu důchodu domácností, jež tak získají větší objem finančních prostředků, které mohou využít pro transakční účely. Transakční poptávka po penězích tak vzroste z 948,83 na 1.553,67 jednotek, což na trhu peněz vyvolá krátkodobou nerovnováhu v podobě převisu poptávky po reálných peněžních zůstatcích nad jejich nabídkou (viz bod EDM). Tentokrát se nerovnováha na trhu peněz neprojeví v tlaku na pokles, ale na růst úrokové míry, která pak také ve skutečnosti vzroste, a to o plných 7,36 procentních bodů, tj. z 4,81 na 12,17% (viz posun III. ), čímž v dané ekonomice dojde k poklesu efektivnost zamýšlených investic. Firmy tak budou nuceny snížit svou poptávku po investičních statcích, a to z 517,89 na 407,45 jednotek, což na trhu statků a služeb následně vyvolá převis agregátní nabídky nad agregátní poptávkou. Nižší agregátní poptávka se na straně firem projeví prostřednictvím pozitivních neplánovaných investic do zásob, v důsledku čehož budou tyto nuceny omezit svou výrobu, přičemž objem vyráběné produkce poklesne z 2.589,45 na konečných 2.037,59 jednotek (viz posun IV. ). Námi analyzovaná ekonomika tak,

216

Makroekonomie

podobně jako v předchozím případě, dospěje nakonec pouze do bodu vnitřní rovnováhy, jenž je v tomto okamžiku reprezentován průnikem křivek IS a LM´, tj. bodem E1, přičemž nová rovnovážná úroková míra dosahuje výše 12,17% (viz posun V. ) a nový rovnovážný důchod nabývá hodnoty 2.037,59 jednotek (viz posun VI. ), což je tedy údaj jehož hodnota je o 793,80 j. nižší než je hodnota potenciálního produktu v dané ekonomice. Vyjdeme-li z výše uvedeného symbolického zápisu, pak dospějeme k závěru, že účinnost monetární politiky je dosti výrazně závislá na fungování určitého „převodového“ mechanismu, jehož prostřednictvím je pak centrální emisní banka schopna v dané ekonomice nepřímo ovlivnit objem vyráběné produkce. Tento mechanismus je v ekonomické teorii znám pod pojmem keynesiánský transmisní mechanismus monetární politiky a jeho symbolický zápis má následující podobu: LE ↑ (↓)MS ⇒ … ⇒ ↓(↑)i ⇒ ↑(↓)I ⇒ ↑(↓)AD ⇒ … ⇒ ↑(↓)Y

(14.12)

Jak je z rovnice [14.12] zřejmé výše uvedený transmisní mechanismus je představován dvěma základními efekty, jimiž jsou: ü efekt likvidity monetární politiky (dále také LE), který nastává v okamžiku, kdy změna nabídky reálných peněžních zůstatků vyvolá na trhu peněz nerovnováhu, při niž ekonomické subjekty vlastní při dané úrovni důchodu a úrokové míry buďto větší, nebo menší objem reálných peněžních zůstatků, než ve skutečnosti chtěli v této situaci vlastnit. Takto vzniklá nerovnováha pak v dané ekonomice vyvolá tlak na změnu úrokové míry, která následně, v závislosti na typu nerovnováhy, vzroste či klesne. Zjednodušeně řečeno: dojde-li v dané ekonomice ke změně nabídky peněz, pak, má-li fungovat transmisní mechanismus, musí se tato změna automaticky promítnout do změny úrokové míry. ü a důchodový efekt monetární politiky (dále také IE) navazující na výše uvedený efekt likvidity. Jak je z předchozího textu zřejmé, povede změna nabídky reálných peněžních zůstatků ke změně úrokové míry, což následně ovlivní ty složky agregátní poptávky, jež jsou na její výši přímo závislé, tj. v našem případě tzv. indukované investice. Změna investičních výdajů, pak vyvolá nerovnováhu na trhu statků a služeb, na což budou firmy reagovat zvýšením či snížením objemu vyráběné produkce. Shrneme-li tedy princip důchodového efektu, pak můžeme konstatovat, že dojde-li v dané ekonomice

217


ke změně úrokové míry, pak, má-li fungovat transmisní mechanismus, musí se tato změna automaticky promítnout do změny objemu vyráběné produkce. Obrázek č. 14-9 – Reakce na monetární expanzi centrální emisní banky v modelu IS-LM Y*

i

LM

LM´

1.

E0

18,25 V.

12,17

E1 I.

III.

4,81

EDG

EDM VI.

IV.

II.

IS

1.581,39 2.037,59 2.589,45

Y

Reakce na monetární expanzi centrální emisní banky v modelu IS-LM (symbolický zápis): E0 [Y0 = 1.581,39; i0 = 18,25%]: ↑MS ( ΔM S = 500) ⇒ LM→ ESM ⇒ tlak na ↓i ⇒ ↓i (18,25% → 4,81%) ⇒ ↑I (316,25 → 517,89) ⇒ ↑AD ⇒ EDG ⇒ IU < 0 ⇒ ↑Y (1.581,39 → 2.589,45) ⇒ ↑L1 (948,83 → 1.553,67) ⇒ EDM ⇒ tlak na ↑i ⇒ ↑i (4,81% → 12,17%) ⇒ ↓I (517,89 → 407,45) ⇒ ↓AD ⇒ ESG ⇒ IU > 0 ⇒ ↓Y (2.589,45 → 2.037,59) ⇒ Y2 > Y0 & i0 < i2 ⇒ E1 [Y1 = 2.037,59; i1 = 12,17%] Na základě výše řečeného můžeme tedy konstatovat, že podobně jako v případě fiskální politiky, tak u monetární politiky je její účinnost do značné míry závislá na hodnotách koeficientů ovlivňujících sklon křivek IS a LM, tj. koeficientů h a b. Účinnost monetární politiky v závislosti na sklonu křivek IS a LM pak zachycuje, podobně jako v předchozím případě, tabulka č. 14-2.

218

Makroekonomie

Tabulka č. 14-2 – Účinnost monetární politiky v modelu IS-LM křivka LM je1: - vertikálou - pozitivně skloněná - horizontálou (past likvidity) křivka IS je2: - vertikálou - negativně skloněná - horizontálou Pozn.:

1 2

vliv monetární expanze na: Y i ↑ ↑ ↔

↓ ↓ ↔

vliv monetární expanze na: Y ↔ ↑ ↑

je monetární expanze účinná? ano (maximálně) ano (částečně) ne je monetární expanze účinná?

↓ ↓ ↔

ne ano (částečně) ano (maximálně)

– křivka IS je v tomto případě negativně skloněnou přímkou – křivka LM je v tomto případě pozitivně skloněnou přímkou

Objasněte následující pojmy: autonomní daně čisté daně čisté úspory vlády důchodový efekt efekt likvidity Hicksův kříž křivka IS křivka LM motiv opatrnosti past likvidity

potenciální produkt produkční mezera spekulační motiv spekulativní poptávka po penězích transakční motiv transakční poptávka po penězích transferové platby třísektorová ekonomika vnitřní rovnováha

Odpovězte: 1. Definujte křivku IS a křivku LM: 2. Vyjděte z předpokladu, že v dané ekonomie poklesne autonomní spotřeba domácností a určete jaký vliv bude mít tato změna na rovnováhu na trhu statků a služeb: 3. Definujte pojem past likvidity? 4. Rozdíl mezi skutečnou hodnotou produkce a hodnotou produkce, kterou by firmy vyprodukovaly pokud by plně využívaly své výrobní faktory označujeme jako: 5. Definujte rozdíl mezi vnitřní a všeobecnou rovnováhou v modelu IS-LM. 6. Co rozumíme pod pojmem částečný vytěsňovací efekt? 7. Jaká je účinnost fiskální expanze v okamžiku, kdy je křivka LM horizontálou?

219


8. Popište keynesiánský transmisní mechanismus monetární politiky.

220

Makroekonomie

15. Mezinárodní trh peněz Na počátku 21. století je vývoj světového hospodářství silně ovlivněn procesem globalizace5, v důsledku čehož dochází k dosti výraznému otevírání národních ekonomik, které tak již nemůžeme chápat jako ekonomiky uzavřené, tj. plně soběstačné a od vnějšího světa se izolující národní hospodářství, nýbrž jako ekonomiky otevřené, tj. jako národní hospodářství poměrně výrazně zapojená do mezinárodního obchodu. Vzhledem k tomu, že mezinárodní či také zahraniční obchod můžeme definovat jako obchod se statky a službami probíhající mezi jednotlivými národními ekonomikami, je zřejmé, že tento proces vyžaduje poměrně rozvinutý mezinárodní měnový systém, jenž jednak umožňuje zprostředkovat platby mezi jednotlivými ekonomickými subjekty a současně vytváří co možná nejpříznivější podmínky pro rozvoj mezinárodních obchodních vztahů. Mezinárodní transakce jsou pak v současné době nejčastěji realizovány prostřednictvím národních měn, a to zejména těch, jež jsou ekonomické subjekty v jednotlivých zemích ochotny uznat a současně také přijímat jako platební prostředek, tj. prostřednictvím tzv. volně směnitelných měn. Z výše řečeného je tedy zřejmé, že má-li být národní měna využívána v mezinárodních transakcích, pak je nezbytné, aby k této měně měly přístup jak domácí, tak zahraniční ekonomické subjekty, tj. aby existoval mezinárodní trh peněz, jenž chápeme jako trh na němž se střetává nabídka národní měny s poptávkou po této měně. Na tomto trhu jsou pak obchodovány jak hotovostní peněžními prostředky, tzv. valuty, tak likvidní bezhotovostní platebními prostředky, jež označujeme pojmem devizy. Z hlediska institucionálního je pak tento trh představován jak specializovanými devizovými burzami, tak komerčními bankami realizujícími devizové obchody.

15.1. Měnový kurz Měnový kurz (er) chápeme jako cenu peněžní jednotky jedné země vyjádřenou v peněžních jednotkách jiné země, tj. jako poměr v němž se navzájem směňují dvě národní měny. Z daného je tedy zřejmé, že kurz národní měny můžeme vyjádřit buďto jako určité množství domácích peněžních jednotek, jež je nutno vynaložit na nákup jedné jednotky měny zahraniční – v tomto případě budeme hovořit o tzv. přímém kurzovním záznamu: 1,000 € = 30,817 CZK

(15.1)

5

Globalizaci může chápat jako … proces zesvětovění výroby a trhu, který se projevuje zejména rychlým růstem světového obchodu, zvýšením toků přímých investic, nárůstem objemu mezinárodní produkce, růstem počtu nadnárodních společností a rostoucí integrací finančních trhů. [viz Nezval, 2001, s. 31]

221

Mezinárodní trh peněz

kde:

€ - euro CZK - česká koruna

resp. 30,817 CZK/€

(15.1a)

nebo jako určité množství zahraničních peněžních jednotek, které je zapotřebí vynaložit na nákup jedné jednotky domácí měny – zde pak budeme hovořit o tzv. nepřímém kurzovním záznamu: 0,032 € = 1,000 CZK

(15.2)

0,032 €/CZK

(15.2a)

resp.

Měnové kurzy české koruny a pěti vybraných zahraničních měn v roce 2002, a to jak v přímém, tak nepřímém kurzovním záznamu zachycuje tabulka č. 15-1. Tabulka č. 15-1 – Měnový kurz české koruny a vybraných zahraničních měn v roce 2002 (průměr) Měna

přímý kurzový záznam

nepřímý kurzový záznam

euro (EUR)

30,817

0,032

libra (GBP)

49,041

0,020

jen (JPY)

0,261

3,829

slov. koruna (SKK)

0,723

1,384

32,739

0,031

dolar (USD)

Vzhledem k tomu, že národní měnu vstupující na mezinárodní trh peněz považujeme za zboží, je zřejmé, že mechanismus utvářející její cenu – měnový kurz – bude v tomto případě obdobný, jako u každého jiného statku, tj. rovnovážná cena bude vznikat na základě vzájemného střetu mezi poptávkou po dané měně a nabídkou této měny. Graficky je tato situace zachycena na obrázku č. 15-1. Předpokládejme, že se na českém peněžním trhu pohybuje kurz eura na úrovni 50,00 českých korun za jedno euro. Jak je zřejmé z obrázku č. 15-1, tuto hodnotu měnového kurzu nemůžeme považovat za rovnovážnou, neboť při této ceně nabízené množství eura qS dosti výrazně překračuje poptávku po euru, která

222

Makroekonomie

se nachází na úrovni qD. Na českém peněžním trhu tak vzniká převis nabídky eura nad poptávkou po euru (DEUR < SEUR), což vyvolává tlak na pokles ceny této měnové jednotky. Mezinárodní trh peněz není schopen tomuto tlaku dlouhodobě odolávat, takže nakonec dojde k postupnému poklesu měnového kurzu (viz posun I. ). Tento pokles povede jak ke snížení nabídky eura (viz posun II. ), tak současně k zvýšení poptávky po euru (viz posun III. ), v důsledku čehož bude docházet k postupnému sbližování poptávky po euru s nabídkou této měnové jednotky, a to až do okamžiku kdy bude na mezinárodním peněžním trhu dosaženo rovnováhy. V našem případě je pak rovnovážný měnový kurz (EE) roven 30,82 CZK/€. Obrázek č. 15-1 – Rovnovážný měnový kurz CZK/EUR SEUR

DEUR < SEUR

A

B

E0 = 50,00 I.

EEUR

EE = 30,82

0

qD

DEUR

II.

III.

qE

qS

QEUR

Rovnovážný měnový kurz (symbolický zápis): E0 = 50,00 CZK/€ ⇒ DEUR < SEUR ⇒ tlak na ↓er ⇒ ↓er (50,00 CZK/€ → 30,82 CZK/€) ⇒ EEUR [q = qE; EE = 30,82 CZK/€] Rovnovážný kurz – alternativní způsoby odvození Mimo již výše uvedenou koncepci, dle niž je rovnovážný kurz na mezinárodním peněžním trhu určen vzájemným střetáváním nabídky a poptávky po měně, existují v ekonomické teorii, ještě další přístupy k odvození rovnovážného měnového kurzu. Pojďme se proto nyní těmto, možno říci alternativním koncepcím věnovat poněkud podrobněji.

223


Jako první budeme věnovat pozornost koncepci, v niž je měnový kurz odvozen na základě tzv. měnové parity, což je úředně stanovený poměr dvou národních měn. Kurz národní měny je v tomto případě nejčastěji určen centrální emisní bankou, která příslušnou měnovou paritu stanoví buďto na základě poměru váhových množství zlata, jež jednotlivé národní měny obsahují. Příklad č. 15-1 Zlatý obsah jednoho amerického dolaru odpovídal v roce 1973 0,736701 gram ům ryzího zlata. Československá státní banka v tomto období deklarovala zlatý obsah jedné československé koruny na úrovni 0,123426 g ryzího zlata. Z daného tedy plyne, že 1g ryzího zlata byl v oběhu zastupován buďto 1,36 USD, nebo 8,10 CSK6, z čehož můžeme určit měnovou paritu těchto dvou národních měn pomocí následujícího poměru: 1,36 USD = 8,10 CSK

(15.3)

1,00 USD = 5,97 CSK

(15.4)

z čehož pak vyplývá, že:

Dle našich výpočtů tak byl v roce 1973 kurz československé koruny vůči americkému dolaru v měnové paritě a v přímém kurzovém záznamu 5,969 CSK/USD.

nebo přímým určení měnové parity k vybrané národní měně, popř. k určitému koši národních měn. Přímé určení měnové parity na příkladě české koruny v letech 1991-1999 pak ilustruje následující tabulka: Tabulka č. 15-2 – Přímé určení měnové parity na příkladě české koruny v letech 1991-1999 Roky

měny v koši

1991-1993

USD

1993-1996

DEM DEM (65%)

1996-1998 od 1999 kde:

USD - americký dolar

ATS - rakouský šilink CHF - švýcarský frank FRF - francouzský frank

CSK – československá koruna

224

CHF USD (35%)

DEM €

DEM - německá marka

6

ATS

FRF

Makroekonomie

Druhým „alternativním“ přístupem umožňujícím odvodit hodnotu rovnovážného měnového kurzu je koncepce založená na paritě kupní síly národních měn7 (dále také PPP), což je poměr vyjadřující rovnost kupních sil dvou srovnávaných národních měn. Z výše uvedené definice je zřejmé, že hodnota takto stanoveného měnového kurz bude vycházet z rovnosti vnitřních kupních sil námi srovnávaných měn. V ekonomické teorii pak existují dvě základní verze teorie parity kupní síly, a to: ü verze absolutní, která vychází z poměru mezi peněžním vyjádřením určitého množství zboží a služeb v zemi A v měně této země (Σ p iA q i ) a peněžním vyjádřením téhož množství zboží a služeb v měně země B (Σ p iB q i ), a to k určitému časovému okamžiku: n

rt =

∑p

A i

∑p

B i

qi

i =1 n

(15.5) qi

i =1

kde:

rt - rovnovážný měnový kurz

p im - cena zboží či služby v zemi m q i - množství i-tého zboží či služby Příklad č. 15-2 Předpokládejme, že v roce 2001 bylo možno ve Spojených státech amerických zakoupit určitý spotřební koš, tj. určitou kombinaci statků a služeb za 20.000 USD. Dále předpokládejme, že tentýž spotřební koš bylo možno v tomto roce zakoupit také v České republice, přičemž jeho cena byla 291.420 CZK. Vyjdeme-li z těchto údajů, pak jsme schopni určit paritu kupní síly těchto dvou národních měn, a to pomocí následujícího poměru: 20.000 USD = 291.420 CZK

(15.6)

1,00 USD = 14,57 CZK

(15.7)

z čehož plyne, že:

7

Parita (česky rovnost) je pojem z latiny a značí zásadu národní rovnosti, dle niž se nečiní rozdíl mezi občanem daného státu a cizím státním příslušníkem, resp. mezi tuzemský a zahraničním zbožím.

225


Dle našich výpočtů tak byl v roce 2001 kurz české koruny vůči americkému dolaru v paritě kupní síly a v přímém kurzovém záznamu 14,571 CZK/USD.

ü a verze komparativní, jenž je založena na předpokladu, že se změny v relativní kupní síle srovnávaných peněžních jednotek odrážejí také ve změnách jejich měnových kurzů. V této verzi teorie parity kupní síly je aktuální měnový kurz závislý na relativních změnách mezi pohybem cenové hladiny pro určitý spotřební koš v zemi A a v zemi B. Tato relativní změna pak pouze koriguje již dříve stanovený měnový kurz příslušné národní měny. Hodnotu měnového kurzu tak určíme pomocí následující rovnice: rt = rt −1 ⋅

kde:

IPPA IPPB

(15.8)

rt −1 - měnový kurz v předchozím období IPPA - index změn kupní síly měny země A, tj. země v jejíž měně je kurz vyjádřen IPPB - index změn kupní síly měny země B

Teorie parity kupní síly pak považuje takto stanovený kurz národní měny za kurz přirozený, přičemž předpokládá, že nominální měnový kurz se od parity kupní síly měny může odchýlit pouze dočasně, neboť dlouhodobě se zde prosazuje tendence k, možno říci, automatickému sbližování těchto dvou kurzů. Tento proces popisuje následující příklad: Příklad č. 15-3 Předpokládejme, že v roce 2000 dosáhla míra inflace ve Spojených státech amerických úrovně 1,20%. Dále předpokládejme, že v tomtéž roce byla míra inflace v České republice 4,68%. Porovnáme-li tyto dvě hodnoty, pak dospějeme k závěru, že v České republice rostla cenová hladina v průměru o 3,49 procentních bodů rychleji než v USA. Vyjdeme-li v tomto okamžiku z teorie parity kupní síly, pak musíme dospět k závěru, že by v tomto období mělo dojít k zhodnocení amerického dolaru, a to o 3,49%. Vyjdemeli z přirozeného kurzu české koruny zachyceného v příkladu č. 15-2, pak je zřejmé, že česká koruna musela v roce 2001 oslabit, a to z původních 14,08 na konečných 14,57 CZK/USD.

226

Makroekonomie

Tabulka č. 15-3 – Komparace parity kupní síly a měnového kurzu české koruny vůči americkému dolaru v letech 1993-2001 ukazatel PPP er ERDI kde:

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

9,5

10,4

10,8

11,7

12,4

13,4

13,5

14,1

14,6

29,2

28,8

26,5

27,1

31,7

32,3

34,6

38,6

38,0

3,1

2,8

2,5

2,3

2,6

2,4

2,6

2,7

2,6

ERDI - index odchylky měnového kurzu

8

15.2. Měnový kurz a jeho změna Změní-li se poptávané, popř. nabízené množství národní měny na mezinárodním trhu peněz, pak musí bezpodmínečně dojít také ke změně měnového kurzu této peněžní jednotky. V případě, že tato změna povede k růstu kurzu příslušné měny pak budeme hovořit o zhodnocení, nebo-li apreciaci národní měny, v opačném případě pak budeme hovořit o jejím znehodnocení, čili o tzv. depreciaci. Obrázek č. 15-2 – Depreciace EURa a apreciace české koruny CZK/EUR SEUR

1.

DEUR < SEUR

EE = 43,45

EEUR

A II.

EÉUR

EÉ = 30,82

DEUR

DÉUR

I. III.

0

qD

qÉ

qS

QEUR

8

ERDI vypočteme jako podíl mezi měnový kurzem a paritou kupní síly příslušné národní měny, přičemž hodnota tohoto indexu vyjadřuje buďto míru podhodnocení (ERDI > 1) či nadhodnocení kurzu (ERDI < 1) měny námi analyzované země.

227


Depreciace EURa a apreciace české koruny (symbolický zápis): EEUR [q = qE; EE = 43,45 CZK/€]⇒ ↓DEUR ⇒ DEUR < SEUR (EE) ⇒ tlak na ↓er ⇒ ↓er (43,45 CZK/€ → 30,82 CZK/€) ⇒ EÉUR [q = qÉ; EÉ = 30,82 CZK/€] Pojďme si nyní analyzovat situaci, kdy na českém trhu EURa dojde k poklesu poptávky po této měně, přičemž dále předpokládejme, že pokles zájmu českých ekonomických subjektů o držbu EURa není spojen s jeho relativně vysokou cenou. Jak je zřejmé z grafu č. 15-2, dojde-li v české ekonomice k poklesu zájmu o EURo (viz posun I. ), pak se křivka poptávky po EURu posune směrem doleva (viz posun 1. ), tj. z polohy DEUR do polohy DÉUR. Vzhledem k tomu, že ekonomické subjekty nejsou schopny na tuto změnu okamžitě zareagovat, dochází na námi analyzovaném trhu peněz k převisu nabídky EURa nad poptávkou po EURu, v důsledku čehož roste tlak na pokles (depreciaci) měnového kurzu EURa. Vyjdeme-li z předpokladu, že na českém trhu EURa nebude nikdo intervenovat ve prospěch této peněžní jednotky, pak mezinárodní trh peněz nebude schopen tomuto tlaku dlouhodobě odolávat, v důsledku čehož dojde k depreciaci EURa – kurz EURa poklesne z 43,45 CZK/EUR na konečných 30,82 CZK/EUR (viz posun II. ) – a současně také k apreciaci české koruny – kurz CZK vzroste z 0,02 EUR/CZK na 0,03 EUR/CZK). Pokles ceny EURa pak zvýší zájem českých ekonomických subjektů o tuto peněžní jednotku, což vyvolá růst poptávky po EURu (viz posun III. ). Mezinárodní trh peněz tak opět dospěje do bodu rovnováhy, jenž je však v tomto případě reprezentován novým rovnovážným bodem EÉUR. K podobnému závěru pak dospějeme také v okamžiku, kdy na českém trhu EURa vzroste nabídka této peněžní jednotky. Z výše řečeného je zřejmé, že v reálně fungující ekonomice je měnový kurz dosti výrazně ovlivňován vývojem jak na nabídkové, tak na poptávkové straně příslušného mezinárodního trhu peněz. Vyjdeme-li z tohoto závěru, pak před námi vyvstává otázka jaké faktory tento vývoj ovlivňují. Odpověď na tuto otázku nalezneme v následující části této subkapitoly. Měnový kurz a cenová hladina Jak vyplývá ze závěrů k nimž jsme dospěli v části věnované problematice parity kupní síly, je vývoj měnového kurzu poměrně výrazně ovlivňován relativními změnami mezi pohybem vnitřních cenových hladin v jednotlivých ekonomikách, tj. vývojem relativní kupní síly příslušné měny. Tento závěr jsme pak demonstrovali na příkladu č. 15-3 z nějž vyplynulo, že v okamžiku, kdy v jedné z námi analyzovaných zemí poroste cenová hladina rychleji než v zemi druhé, dojde v této zemi k tzv. inflačnímu znehodnocení její národní měny. Pojďme se nyní na tento problém podívat trochu podrobněji.

228

Makroekonomie

Předpokládejme, že se opět pohybujeme na českém trhu EURa, kde kurz této měny dosahoval v roce 2001 hodnoty 34,07 CZK/EUR. Dále předpokládejme, že cenová hladina v tomto roce v České republice vzrostla v průměru o 1,80, kdežto v zemích Euro-zóny jako celku o 2,30%. Vyjdeme-li z těchto údajů, pak je zřejmé, že v roce 2001 rostla v České republice cenová hladina v průměru o 0,5 procentních bodů pomaleji než tomu bylo v zemích Euro-zóny, což se následně odrazilo v růstu kupní síly české koruny a současně v poklesu kupní síly EURa. Pro české ekonomické subjekty se tak zahraniční zboží stalo zbožím relativně dražším, v důsledku čehož tyto subjekty začaly obracet svou pozornost k tuzemským statkům. Nižší poptávka českých firem po zboží a službách dovážených ze zemí Euro-zóny se pak musela projevit také na mezinárodním trhu peněz, kde došlo k poklesu poptávky tuzemských ekonomických subjektů po EURu. Jak již víme z předchozího textu pokles poptávky po měně vede k posunu poptávkové křivky směrem doleva dolů, přičemž tento posun následně vyvolává převis nabídky zahraniční měny nad poptávkou po této měně. Na mezinárodním trhu peněz tak vzniká tlak na pokles ceny příslušné měnové jednotky, k čemuž také nakonec dochází. Z daného tedy vyplývá, že v důsledku vyššího tempa růstu cenové hladiny v zemích EURozóny došlo k depreciaci EURa a současně také k apreciaci české koruny. Dle teorie parity kupní síly by se pak měnový kurz EURa měl ustálit na nové rovnovážné úrovni 33,90 CZK/EUR. Inflační znehodnocení EURa (symbolický zápis): EEUR [q = qE; EE = 34,07 CZK/€]⇒ ↑CPICR < ↑CPIE-12 ⇒ ↑PPCZK & ↓PPEUR ⇒ ↑DCR & ↓DEU-12 ⇒ ↓DEUR ⇒ DEUR < SEUR (EE) ⇒ tlak na ↓er ⇒ ↓er (34,07 CZK/€ → 33,90 CZK/€) ⇒ EÉUR [q = qÉ; EÉ = 33,90 CZK/€] Vzhledem k tomu, že jsme v našem příkladu vyšly z reálných údajů, můžeme nyní porovnat skutečný výsledek, tj. skutečnou hodnotu kurzu EURa, s hodnotou, které by tento kurz měl dosáhnout v okamžiku pokud by plně platila teorie parity kupní síly. Jak je z dostupných údajů zřejmé, došlo k apreciaci české koruny, avšak míra zhodnocení byla mnohem vyšší – česká koruna posílila vůči EURu o plných 9,55 procentních bodů. Z daného je tedy zřejmé, že ve skutečnosti ovlivňuje pohyb cenové hladiny měnový kurz pouze částečně, a to zejména z těchto důvodů: ü

jak již víme, v reálné ekonomice je míra inflace měřena pomocí pohybu cen reprezentativního spotřebitelského koše, v němž jsou pak zahrnuty jak statky a služby, jež jsou předmětem mezinárodní směny, tak zboží, které nelze na mezinárodní trhu statků a služeb směnovat, a to zejména z důvodu vysokých dopravních nákladů. V tomto okamžiku je však nutno podotknout, že vliv na výši měnového kurzu mohou mít pouze ceny mezinárodně směňovaného zboží, neboť pouze změna poptávky, 229


resp. nabídky tohoto typu statků a služeb může bezprostředně ovlivnit poptávku či nabídku jednotlivých národních měn na mezinárodním trhu peněz. ü

teorie parity kupní síly předpokládá, že všechny mezinárodně obchodovatelné statky a služby je možno označit jako homogenní zboží, což následně zaručuje shodnost buďto absolutních nebo relativních cen daného zboží9. Také v tomto případě však můžeme konstatovat, že předpoklad dokonalé standardizace, tj. určité identity zboží platí pouze u určité části statků a služeb, jež jsou předmětem mezinárodního obchodu. Nelze předpokládat, že hodinky vyrobené v České republice a ve Švýcarsku budou absolutně shodné. Pokud bychom nebrali v potaz typ hodinového strojku, pak se dá předpokládat, že odlišnosti nalezneme minimálně ve způsobu provedení, tj. v designu či spolehlivosti těchto hodinek.

ü

mezinárodní směnitelnost zboží není omezena pouze prostřednictvím působení trhu (viz výše zmiňované dopravní náklady), ale také řadou administrativních opatření, jež vytvářejí bariéry volného obchodu a k nimž řadíme kvóty, cla, vývozní subvence a další. Také tyto faktory vliv pohybů cenové hladiny na výši měnového kurzu.

Měnový kurz a vývoj na trhu domácích aktiv Dalším faktorem, jenž dosti výrazně ovlivňuje výši měnového kurzu je tzv. úrokový diferenciál, jehož hodnotu určíme jako rozdíl mezi domácí a zahraniční reálnou úrokovou mírou. Obecně pak můžeme konstatovat, že ve světové ekonomice se pohybuje určitý objem finančních prostředků, jež se „investoři“ snaží umístit do ekonomik, které se vyznačují poměrně vysokým úrokovým diferenciálem, a to s cílem získat co možná největší profit plynoucí právě s rozdílnosti úrokových měr. Tyto finanční prostředky jsou pak v ekonomické teorii, vzhledem k rychlosti s niž se přesouvají z jedné země do druhé, označovány pojmem „horké peníze“ (hot money). Vyjděme opět z předpokladu, že se pohybujeme na českém trhu EURa, přičemž výchozí hodnota měnového kurzu této peněžní jednotky opět odpovídá 34,07 CZK/EUR. Dále předpokládejme, že nominální úroková míra dosahovala v roce 2001 v České republice výše 4,62%, kdežto v zemích Euro-zóny 3,30%, a to při 4,10 procentní inflaci v ČR a dvouprocentní inflaci v Euro-zóně jako celku. Vyjdeme-li z těchto údajů, pak dospějeme k závěru, že výše reálné úrokové míry odpovídala v tomto roce v Česku úrovni 0,50, kdežto v zemích Euro-zóny 1,27%, z čehož pak vyplývá, že česká ekonomika se v roce 2001 ve 9

Ekonomická teorie zde hovoří o tzv. zákonu jedné ceny, jenž říká, že cena mezinárodně obchodovatelného zboží je v případě, že existují poměrně nízké dopravní náklady ve všech ekonomikách zúčastňujících se mezinárodní směny stejná.

230

Makroekonomie

srovnání s Euro-zónou vyznačovala záporným úrokovým diferenciálem, a to ve výši -0,77%. Pro zahraniční investory se tak mnohem atraktivnějším stal trh finančních aktiv Euro-zóny, v důsledku čehož tyto subjekty začaly prodávat česká finanční aktiva a současně zvyšovaly svou poptávku po finančních aktivech zemí Euro-zóny. Nižší poptávka po českých finančních aktivech se pak projevila také v menším zájmu zahraničních investorů o českou korunu, což vedlo k poklesu poptávky po této měně. Tyto negativní tendence pak byly dále posíleny rostoucí nabídkou české koruny, a to jak ze strany zahraničních investorů, tak ze strany domácích ekonomických subjektů, které, podobně jako zahraniční investory, vedla snaha přelít své horké peníze do oblasti nesoucí vyšší úrok. Tento vývoj vedl na českém trhu EURa k posunu křivky poptávky po této peněžní jednotce směrem doprava nahoru (viz posun 1. ) a současně k posunu křivky nabídky EURa, a to doleva nahoru (viz posun 2. ). V důsledku tohoto posunu pak dochází na mezinárodním trhu peněz k převisu poptávky po EURu nad jeho nabídkou, což na tomto trhu následně vytváří tlak na růst ceny příslušné peněžní jednotky (viz posun I. ). Negativní úrokový diferenciál tak vedl k apreciaci EURa a současně k depreciaci české koruny. Nový rovnovážný měnový kurz se pak ustálil např. na hodnotě 59,27 CZK/EUR. Obrázek č. 15-3 – Měnový kurz a trh aktiv CZK/EUR SÉUR

1.

EÉ = 59,27

SEUR

2.

EÉUR I.

EE = 34,07

A

EEUR

B

DÉUR > SÉUR

0

qS

qE = qÉ

DÉUR

DEUR

qD

QEUR

Zhodnocení EURa a znehodnocení české koruny v důsledku vývoje na českém trhu aktiv (symbolický zápis): EEUR [q = qE; EE = 34,07 CZK/€]⇒ iR;CR < iR;E-12 ⇒ ↓DCA,CR ⇒ ↓DCZK & ↓SEUR ⇒ DEUR > SEUR (EE) ⇒ tlak na ↑erEUR ⇒ ↑erEUR ⇒ EÉUR [q = qÉ; EÉ = 59,27

231


CZK/€] Vývoj zahraničního (mezinárodního) obchodu a jeho vliv na měnový kurz Posledním a možno také říci nejdůležitějším faktorem, jenž ovlivňuje výši měnového kurzu příslušné peněžní jednotky je pak vývoj v oblasti zahraničního obchodu, tj. v oblasti obchodu se statky a službami, jenž probíhá mezi dvěma a více zeměmi. Vyjdeme-li z této definice mezinárodního obchodu, pak je zřejmé, že vývoj měnového kurzu bude poměrně výrazně ovlivňován jak poptávkou zahraničních ekonomických subjektů na domácím trhu statků a služeb, tak poptávkou domácích ekonomických subjektů po zahraničním zboží. Co nás k tomuto závěru vede? Odpověď na tuto otázku naleznete v následující části této subkapitoly. Tak jako v předchozích případech, také nyní předpokládejme, že v roce 2001 dosahoval kurz EURa na českém trhu této měnové jednotky hodnoty 34,07 CZK/EUR. Dále předpokládejme, že poptávka německých ekonomických subjektů po českém zboží, měřeno hodnotou čistého exportu zboží a služeb do Spolkové republiky Německo, dosáhla v tomto roce úrovně 27,933 mld. CZK, kdežto v roce následujícím, díky mírnému poklesu tempa růstu HDP10, jen 25,994 mld. korun. Z daného je tedy zřejmé, že v Německu poklesla poptávka ekonomických subjektů po českém zboží, a to o 1,939 mld. CZK, tj. o 6,94 procentních bodů. Otázkou tedy zůstává, jak se tento pokles projevil na kurzu EURa na českém trhu této peněžní jednotky. Pokles poptávky po českém zboží na německém trhu statků a služeb vedl na mezinárodním trhu peněz k poklesu nabídky EURa, a to v důsledku nižší poptávky německých dovozců po české koruně. Tento pokles se následně odrazil v posunu křivky nabídky EURa směrem doleva nahoru, což vyvolalo převis poptávky po EURu nad jeho nabídkou a tím pádem také tlak na apreciaci této peněžní jednotky. Jak již víme, neregulovaný mezinárodní trh peněz není schopen tomuto tlaku dlouhodobě odolávat, takže pokles zahraniční poptávky vedl ve svém konečném důsledku k zhodnocení EURa a současně k znehodnocení české koruny. Předpokládejme, že nový kurz se pak ustálil na úrovni 34,24 CZK za jedno EURo. Zhodnocení EURa v důsledku poklesu poptávky po českém zboží ze strany německých spotřebitelů (symbolický zápis): EEUR [q = qE; EE = 34,07 CZK/€]⇒ ↓DCR ⇒ ↓DCZK & ↓SEUR ⇒ DEUR < SEUR (EE) ⇒ tlak na ↑er ⇒ ↑er (34,07 CZK/€ → 34,24 CZK/€) ⇒ EÉUR [q = qÉ; EÉ = 34,24 CZK/€]

10

V roce 2001 vzrostl hrubý domácí produkt Německa o 0,6, kdežto v roce 2002 jen o 0,4%.

232

Makroekonomie

Měnový kurz a saldo platební bilance Jak již víme z předchozího textu na úroveň měnového kurzu mají poměrně výrazný vliv tři faktory: (1) míra inflace, ovlivňující poptávku tuzemských i zahraničních ekonomických subjektů po domácích i zahraničních statcích a službách, (2) mezinárodní obchod, tj. transakce zachycené na běžném účtu platební bilance, a (3) mezinárodní pohyb kapitálu, tj. operace, jež jsou zaznamenány na finančním účtu této bilance. Z daného je tedy zřejmé, že vývoj salda platební bilance bude mít dosti výrazný vliv na vývoj měnového kurzu příslušné peněžní jednotky. Pojďme pro nyní tento vliv analyzovat poněkud podrobněji. Vyjděme opět z předpokladu, že se pohybujeme na českém trhu EURa, jehož kurz dosahoval v roce 2000 hodnoty 35,61 CZK/EUR, a to v situaci, kdy na běžném účtu platební bilance České republiky bylo dosaženo deficitu ve výši 2,48 mld. EUR, kdežto finanční a kapitálový účet se v tomto období vyznačovaly souhrnným přebytkem 3,67 mld. EUR, z čehož pak zcela jednoznačně vyplývá, že saldo platební bilance bylo v roce 2000 přebytkové, a to ve výši 1,19 mld. EUR. Dále předpokládejme, že v roce 2001 vzrostl deficit běžného účtu platební bilance o 0,48 mld., tj. na 2,96 mld. EUR, a současně také vzrostl přebytek na finanční účtu, a to na 4,52 mld. EUR. Na účtu platební bilance tak bylo v roce 2001 opět dosaženo přebytku, a to ve výši 1,55 mld. EUR, což značí nárůst o 30,15 procentních bodů. Při důkladnější analýze těchto údajů dospějeme k závěru, že v roce 2001 rostla poptávka českých ekonomických subjektů po zahraničním zboží rychleji než poptávka zahraničních ekonomických subjektů po českém zboží, což se následně odrazilo na mezinárodním trhu peněz, kde se projevoval tlak na zhodnocení EURa, a to jak z důvodu rostoucí poptávky po EURu, tak z důvodu rostoucí nabídky CZK. Zcela opačný vliv na kurz EURa pak měl vývoj na finančním účtu platební bilance. Vyjdeme-li opět z dostupných údajů, pak dospějeme k závěru, že Česká republika zaznamenala v tomto období poměrně výrazný příliv jak přímých, tak portfoliových investic, což se promítlo také na mezinárodním trhu peněz, kde s růstem poptávky po česká koruně, rostla také nabídka EURa. Na mezinárodním trhu peněz se tak střetl tlak na zhodnocení EURa s tlakem na znehodnocení této peněžní jednotky, přičemž to zda dojde k apreciaci či depreciaci této měny záviselo na tom, zda pokles nabídky EURa spojený s nižší poptávkou zahraničních ekonomických subjektů po českém zboží převáží nad růstem nabídky EURa spojeným s větším zájmem zahraničních investorů o česká finanční aktiva. Jak je zřejmé z dostupných údajů v roce 2001 převážil v České republice příliv finančních prostředků ze zahraničí nad jejich odlivem do zahraničí, což se následně odrazilo jak v přebytkovém saldu platební bilance, tak v depreciaci EURa vůči české koruně. Z daného tedy můžeme učinit následující závěr: bude-li saldo platební bilance přebytkové, pak bude docházet k zhodnocování (apreciaci) tuzemské měny a současně k znehodnocení (depreciaci) měny zahraniční, kdežto v případě deficitního salda platební

233


bilance se bude prosazovat tendence k znehodnocování (depreciaci) tuzemské měny a k zhodnocování (apreciaci) měny zahraniční. Přebytek platební bilance a znehodnocení EURa (symbolický zápis): EEUR [q = qE; EE = 35,61 CZK/€]⇒ zhoršení CACR & zlepšení CFCR ⇒ ↓SEUR,CA ⇒ DEUR > SEUR (EE) ⇒ tlak na ↑er & ↑SEUR.CF ⇒ DEUR < SEUR (EE) ⇒ tlak na ↓er ⇒ ↓SEUR,CA < ↑SEUR.CF ⇒ ↓er (35,61 CZK/€ → 34,07 CZK/€) ⇒ EÉUR [q = qÉ; EÉ = 34,07 CZK/€] 15.3. Systém měnových kurzů Doposavad jsme hovořili o mezinárodním trhu peněz jako o trhu na němž nedochází k žádným významnější intervencím ze strany vlády, tj. vycházeli jsme z předpokladu, že výše měnového kurzu je na takto definovaném trhu ovlivněna pouze tlaky, které jsou vyvolány tzv. „volnou hrou“ nabídky a poptávky po příslušné měně. Tento model však nelze uplatnit na všech devizových trzích, což se následně odráží také v ekonomické teorie, která tak rozlišuje mezi třemi základními systémy měnových kurzů: ü systémem plovoucího měnového kurzu nebo-li čistým floatingem, tj. systémem v němž vláda, v tomto případě zastoupená centrální emisní bankou, neintervenuje na devizových trzích ve prospěch příslušné národní měny. Z daného je tedy zřejmé, že měnový kurz je v tomto případě ovlivňován pouze působením tržních sil, či-li vzájemným střetáváním se nabídky a poptávky po příslušné měně. ü systémem nečistého plování měnového kurzu, nebo-li řízeného floatingu, jenž se, na rozdíl od čistého floatingu, vyznačuje jistou mírou intervencí, které vládní instituce realizují na mezinárodním trhu peněz. Pro tento systém je charakteristické, že centrální banka stanovuje určité fluktuační pásmo v němž se příslušná měna může zcela volně pohybovat. Pokud se však měnový kurz dlouhodoběji pohybuje na hranici bankou stanoveného pásma, je tato donucena intervenovat ve prospěch národní měny, přičemž tyto intervence jsou nejčastěji spojeny s nákupem – v případě tlaku na znehodnocení měny – nebo prodejem – v případě tlaku na zhodnocení měny – příslušné peněžní jednotky na devizových trzích. Příkladem realizace tohoto systému je tzv. had v tunelu, nebo-li omezení časové dráhy měnového kurzu intervalem povolených oscilací. Tato politika byla uplatňována v zemích Evropského společenství (dále také ES) od dubna 1972 a měla umožnit vznik evropské měnové unie. Členské země ES v tomto případě zavedly fluktuační pásmo, v jehož rámci bylo jednotlivým měnám umožněno odchýlit se od ústředního kurzu o ±1,125%, čímž vznikl určitý „tunel“ v němž se vývoj měnového kurzu podobal pohybu hada.

234

Makroekonomie

Tento princip byl pak v březnu 1979 využit také při zavádění Evropského měnového systému. ü a systémem pevného (fixního) měnového kurzu v němž se centrální emisní banka snaží minimalizovat rozdíl mezi nominální a reálnou hodnotou měnového kurzu, a to prostřednictvím průběžných intervencí na devizových trzích. Vzhledem k tomu, že v tomto systému je volný pohyb měnového kurzu dosti výrazně omezen, nehovoříme zde při změně kurzu o apreciaci či depreciaci měny, ale o revalvaci, tj. o zhodnocení měny, resp. devalvaci, tj. o znehodnocení příslušné peněžní jednotky. Příkladem využití politiky fixních měnových kurzů v praxi je systém zlatého standardu, jenž byl ve světové ekonomice uplatňován na přelomu 19. a 20. století. V rámci tohoto systému byla hodnota příslušné národní měny vymezena zákonem jako určité pevně stanovené množství zlata, což následně umožňovalo stabilizaci měnového kurz, který se tak mohl pohybovat jen v poměrně úzkém a předem určeném rozpětí. 15.4. Mezinárodní měnový systém Pod pojmem mezinárodní měnový systém budeme rozumět soustavu devizových trhů, jejímž prostřednictvím jsou jednak financovány kapitálové toky a platby v rámci mezinárodního obchodu a jednak determinovány měnové kurzy jednotlivých národních měn, přičemž platí, že tento systém je v reálné ekonomice představován určitou soustavou pravidel a institucí, jež mají zabezpečit jeho pokud možno bezproblémový chod. Z výše uvedené definice je pak zřejmé, že mezinárodní měnový systém bude velmi výrazně ovlivňován jak změnami ve světovém hospodářství, tak změnami v rámci vlastního peněžního systému, což se také odráží v jeho historickém vývoji, jemuž budeme věnovat bližší pozornost v následujícím textu. Počátky rozvoje fungujícího mezinárodního měnové systému nalezneme v druhé polovině 19. století, tj. v období v němž se formuje světová ekonomika a současně vzniká monometalický systém měnových vztahů založený na „zlatých“ penězích. Jak již víme z předchozího textu, v tomto období se v oblasti mezinárodních peněžních vztahů prosazuje systém zlatého standardu, a to ve třech různých variantách: ü standardu zlaté mince11 – tento systém se vyznačoval tím, že zlaté mince se skutečně nacházely v aktivním oběhu, přičemž monetární autorita byla ze zákona povinována tyto mince nabízet k prodeji. Výhodou tohoto systému byla úplná směnitelnost bankovek za zlato, což společně s možností realizovat mezinárodní platby buďto v bankovkách nebo ve zlatě udržovalo 11

Standard zlaté mince byl v mezinárodních platbách používá do začátku 1. světové války, tj. do roku 1914.

235


rovnováhu měnového kurzu, a to jak vůči ostatním národním měnám, tak vůči jeho měnové paritě. Kurzy příslušných národních měn tak byly dlouhodobě stabilní, což se následně poměrně příznivě odráželo v mezinárodních peněžních i nepeněžních vztazích. ü standardu zlatého slitku12 – v tomto systému byly zlaté mince staženy z aktivního oběhu, došlo k zrušení jejich ražby a ustanovení povinnosti bankám prodávat zlato v prutech. Využitím tohoto systému došlo k určitému omezení směnitelnosti bankovek za zlato, a to zejména z důvodu poměrně výrazné kapitálové náročnosti, spojené s realizací tohoto typu obchodu – jak již bylo naznačeno výše v tomto případě nebylo možno koupit jednotlivé mince, ale pouze celé pruty zlata, přičemž jeden zlatý prut (slitek) vážil přibližně 12,4 kg. ü standard zlaté měny – hlavním znakem tohoto systému bylo omezení přímé směnitelnosti bankovek za zlato a zavedení směnitelnosti nepřímé, a to prostřednictvím tzv. zlaté měny, jejíž roli v tomto období plnil jednak americký dolar a jednak britská libra. Fungování tohoto systému bylo poměrně výrazně narušenou Velkou hospodářskou krizí, která světovou ekonomiku zasáhla v letech 1929-1934 a jež, mimo jiné, vedla také k nastartování procesu demonetizace zlata na úrovni národních měn, čímž byla následně zpochybněna funkce tohoto cenného kovu jako univerzálního peněžního prostředku. Definitivní zánik systému zlatého standardu je pak spojován s vypuknutím 2. světové války. K obnově mezinárodního měnového systému tak dochází až po skončení druhé světové války, a to na základě dohody, jež byla zformulována na konferenci Spojených národů, která se konala v roce 1944 v letovisku Bretton Woods ve státě New Hampshire, USA. Pokud bychom měli vyjmenovat základní stavební kameny na nichž byl brettonwoodský měnový systém postaven, pak by jsme zde měli jmenovat zejména režim pevných měnových kurzů, přímou směnitelnost národních měn, rozvoj mnohostranného systému mezinárodních plateb a v neposlední řadě také odstraňování měnových restrikcí. Kurzy národních měn byly v tomto případě odvozeny z tzv. systému pari měnových kurzů, v němž byl kurz příslušné národní měny vyjádřen buďto v jednotkách zlata nebo v jednotkách amerických dolarů. Členské země tohoto měnového systému pak byly nuceny udržovat pohyb svých národních měn v rozpětí ±1,000% od pari hodnoty, která byla vyjádřena v amerických dolarech, jakožto jediné měně směnitelné v pevném kurzu za zlato. K výraznému narušení fungování brettonwoodského měnového systému pak dochází na přelomu 60. a 70. let minulého století, kdy tlaky vyvolané nerovnováhami platebních bilancí členských zemí a rozdílným inflačním 12

Standard zlatého slitku byl využíván v letech 1918-1925.

236

Makroekonomie

znehodnocením národních měn přinutily USA zrušit v roce 1971 směnitelnost amerického dolaru za zlato. Důsledkem tohoto kroku bylo podepsání tzv. Smithsonovské dohody v prosinci roku 1971, na jejímž základě byl o deset procentních bodů devalvován americký dolar, došlo k aktualizaci měnových kurzů a stanovení nového širší fluktuačního pásma pro pohyb národních měn – národní měny se v tomto případě mohly odchýlit od pari hodnoty o ±2,250 procentních bodů. K faktickému zániku brettonwoodského měnového systému pak dochází v roce 1973, kdy v souvislosti s další devalvací amerického dolaru začaly členské země Evropského společenství uplatňovat vůči dolaru princip hada v tunelu. Určitým završením rozpadu brettonwoodského měnového systému bylo přijetí tzv. Jamajské smlouvy v roce 1976 v městě Kingstown, jež omezila roli zlata v mezinárodním měnovém systému, potvrdila režim plovoucích měnových kurzů, umožnila prodej zlatých rezerv Mezinárodního měnového fondu (dále také MMF) ve prospěch těch rozvojových zemí, které byly členy MMF a neposlední řadě revidovala ohodnocení a případná užití nadnárodní peněžní jednotky označené jako zvláštní práva čerpání (dále také SDR). Poznámka č. 15-1 Mezinárodní měnový fond byl založen v prosinci roku 1945 na základě brettonwoodských dohod, přičemž jeho hlavním posláním je podporovat mezinárodní peněžní spolupráci, umožňovat vyvážený růst mezinárodního obchodu, přispívat ke stabilitě národních měn a v neposlední řadě také napomáhat s odstraňováním deficitů platebních bilancí jednotlivých členských zemí. Fond svou činnost financuje z členských příspěvků, jež jednotlivé země hradí buďto v SDR, nebo v jednotlivých národních měnách. K nejdůležitějším funkcím, jež MMF plní pak patří poskytování půjček členským zemím a vyhodnocování jejich politik v oblasti měnového kurzu, a to z důvodu dosažení soudržnosti hospodářských politik na světové úrovni. Zvláštní práva čerpání (SDR) jsou účetními penězi, jež nemají jakékoli krytí a jež mohou členské země MMF využívat k vypořádání svých dluhů. Nástin systému speciálních práv čerpání byl vypracován v roce 1967, přičemž první alokace SDR byla uskutečněna v roce 1970. Do roku 1973 byla hodnota zvláštních práv čerpání stanovena na úrovni amerického dolaru. Po zániku brettonwoodského měnového systému a po zavedení systému plovoucích kurzů, byl však tento přístup opuštěn a hodnota této specifické peněžní jednotky začala být stanována prostřednictvím váženého koše 16 národních měn. K další významné revizi, pak dochází v roce 1981, kdy je snížen po čet měn obsažených v měnovém koši, a to z původních šestnácti na pět měn, resp. současné čtyři měny, jimiž jsou americký dolar, britská libra, EURo, japonský jen. Určení hodnoty SDR pak zachycuje následující tabulka:

237


měna EURo japonský jen britská libra americký dolar

podíl měny

kurz vůči USD

ekvivalent USD

0,4260 21,0000 0,0984 0,5770

0,98060 0,00842 1,53800 1,00000

0,417736 0,176961 0,151339 0,577000

kurz USD v přímém kurzovém záznamu Pramen: Mezinárodní měnový fond

1,323036

Z daného je tedy zřejmé, že přímý kurz amerického dolaru vůči SDR bude 1,323 USD/SDR, kdežto nepřímý kurz dosáhne hodnoty 0,756 SDR/USD.

K jedněm z nejvýznamnějším měnových systémů současnosti pak patří Evropský měnový systém (dále také EMS), jenž byl oficiálně vytvořen v prosinci roku 1978 a zaveden všemi tehdejšími členskými zeměmi Evropského společenství v březnu 1979, a to s cílem vytvořit oblast stability měnových kurzů. Současně se vznikem EMS byla zavedena také nová mezinárodní peněžní jednotka, která nesla označení ECU (Evropská měnová jednotka) a jenž byla zkonstruována jako vážený koš národních měn jednotlivých členských zemí Evropského společenství, které se v této souvislosti dohodly na intervalech, jež měly sloužit jako rámec pro možné odchylky měnové parity od středního kurzu této nové měny. V rámci Evropského měnového systému pak ECU plnila čtyři základní funkce: ü tvořila základ a jakousi osu Evropského měnového systému, ü napomáhala zmírňovat či financovat deficity platebních bilancí členských zemí, ü tvořila základ pro konstrukci ukazatele divergence, jehož prostřednictvím dostávaly centrální emisní banky signály, na jejichž základě mohly intervenovat na devizových trzích ve prospěch národní měny dříve, než tato dosáhla povolené hranice oscilace, ü a v neposlední řadě také plnila roli peněžní jednotky využívané při platbách, jež byly realizovány mezi jednotlivým centrálními emisními bankami členských zemí EMS. Od Evropského měnového systému a s ním spojeného principu hada v tunelu, pak byl již jen krůček ke vzniku Evropské hospodářské a měnové unie, v rámci jejíž třetí etapy pak vznikla také jednotná měna Evropské unie nesoucí název EURo.

238

Makroekonomie

Objasněte následující pojmy: apreciace (zhodnocení) brettenwoodský měnový systém depreciace (znehodnocení) devalvace (znehodnocení) Evropská měnová jednotka Evropský měnový systém inflační znehodnocení měnová parita měnový kurz Mezinárodní měnový fond mezinárodní měnový systém

mezinárodní trh peněz nepřímý kurzový zápis parita kupní síly přímý kurzový zápis přirozený kurz revalavace (zhodnocení) rovnovážný měnový kurz úrokový diferenciál zákon jedné ceny zlatý standard Zvláštní práva čerpání

Odpovězte: 1. Vysvětlete rozdíl mezi přímým a nepřímým kurzovým záznamem na příkladu kurzu české koruny vůči EURu: 2. Definujte rozdíl mezi odvozením hodnoty rovnovážného měnového kurzu pomocí koncepce založené na: a) měnové paritě: b) paritě kupní síly: 3. Uveďte, jaký vliv na kurz české koruny bude mít rostoucí poptávka slovenských spotřebitelů po českém zboží: 4. Vysvětlete rozdíl mezi absolutní a komparativní verzí teorie parity kupní síly. 5. Co můžete říci o kurzu české koruny vůči americkému dolaru, víte-li, že koeficient ERDI dosahoval v roce 2001 hodnoty 2,6. 6. Vyjmenujte tři různé varianty systému zlatého standardu a vysvětlete v čem se tyto varianty liší. 7. Definujte jednotlivé systémy měnových kurzů: 8. Uveďte, jaký je vzájemný vztah mezi saldem platební bilance a pohybem měnového kurzu příslušné národní měny: 9. Jaké funkce plnila ECU v rámci Evropského měnového systému?

239

Teorie racionálních očekávání

16. Mezinárodní obchod a vnější obchodní politika 16.1. Mezinárodní obchod a efektivnost hospodářství Jak jsme již uvedli v předchozí kapitole, na národní hospodářství nelze v současné době nazírat jako na uzavřený ekonomický systém, ale jako na systém, jenž je dosti výrazně propojen se svým vnějším okolím, a to jak hmotnými, tak finančními vazbami. Národní ekonomiky tak musíme chápat jako otevřený ekonomický systém v němž jsou spotřebovávány jak statky a služby, jež jsou v dané ekonomice vyprodukovány, tak statky a služby, které jsou finálním produktem jiných ekonomických systémů. Navíc je nutno konstatovat, že toto propojení v sobě nezahrnuje pouze přesun zboží či služeb z jedné země do druhé, ale že jeho součástí je také přesun vstupů mezi jednotlivými ekonomikami. Tato podoba národních ekonomik je pak výsledkem procesů jimiž tyto hospodářské systémy prošly v minulosti a v jejichž rámci byl vývoj těchto ekonomik ovlivňován jejich vnějším ekonomickým prostředím a naopak. Mezinárodním obchodem tak budeme rozumět směnné transakce uskutečňované přes hranice národních ekonomik. Vyjdeme-li z výše uvedeného, pak dospějeme k závěru, že mezinárodní obchod představuje takovou formu činnosti, která mnohostranně rozvíjí výrobní i spotřební možnosti jednotlivých národních ekonomik, přičemž platí, že zahraniční obchod nemůžeme chápat pouze jako produkt vyspělosti těchto ekonomik, a to i v okamžiku, kdy platí, že s rozvojem národního hospodářství se zvýrazňují tendence k otevřenosti ekonomiky. O významu mezinárodního obchodu pak svědčí také skutečnost, že právě analýza obchodu jako zdroje bohatství vedla ke vzniku prvního uceleného ekonomického učení – merkantilismu a tím pádem také ke vznik ekonomie jako samostatné vědní disciplíny. Otázkou tedy zůstává, jaké jsou příčiny vzniku mezinárodního obchodu? Odpověď na tuto otázku nalezneme v následujících bodech: ü přírodní a klimatické podmínky, které ovlivňují výrobní i spotřební možnosti společnosti. Zde máme na mysli jednak produkty, které se staly součástí naší spotřeby a jež není možno pěstovat v našich klimatických podmínkách (viz např. tropické ovoce, káva či čaj) a jednak surovinové zdroje, které se vyskytují v omezeném množství a jejichž naleziště se nenalézají na našem území (viz bavlna, ropa či rudy). ü odlišné preference spotřebitelů v různých zemích, což se může projevit např. ve specializaci tuzemských firem na výrobu statků, jež jsou určeny výlučně

240

Makroekonomie

pro zahraniční trhy, a to i přesto, že na domácím trhu tyto statky nenajdou uplatnění (porcelánové misky k pití čaje, chov hlemýžďů, mačety aj.). ü možnost realizovat tzv. absolutní výhody, pro jejichž dosažení je pak nezbytné, aby tuzemské firmy vyráběly daný produkt s nižšími náklady, než je tomu v případě firem zahraničních. Nižší náklady pak mohou být spojeny zejména s levnější pracovní sílou, levnějšími surovinami, dokonalejšími technologiemi, dokonalejším technickým vybavením, popř. s příznivými přírodními a klimatickými podmínkami. ü konflikt mezi výrobou a spotřebou, což je skutečnost vyplývající z předpokladu, že žádná země není schopna v roli producenta statků a služeb uspokojit veškeré požadavky svých spotřebitelů, a to ani v případě výrob, jež je schopna realizovat. Mezinárodní obchod tak umožňuje výrobní specializaci a současně podporuje širokou strukturu spotřeby. Efekt plynoucí z tohoto konfliktu je pak v podstatě dvojí: růst výkonnosti ekonomiky na straně jedné a možnost dosáhnout příznivější struktury spotřeby u domácích spotřebitelů na straně druhé. Určitým rizikovým faktorem tohoto procesu je pak možnost vzniku reálné závislosti dané národní ekonomiky na svém okolí. Na vývoji podmínek vnějšího prostředí pak závisí domácí výrobně-spotřební cyklus, jenž může být narušován a destabilizován. ü klesající náklady velkovýroby, tj. úspory vznikající z možnosti optimalizovat rozměr výstupu vzhledem k nákladům, přičemž zde odpadá limitující faktor, jimž je velikost domácího trhu. Jak jsme již uvedli výše, jednou z příčin vzniku mezinárodního obchodu je možnost realizovat v jeho rámci tzv. absolutní výhodu, kterou chápeme jako schopnost země A vyrábět určitou komoditu efektivněji (nižší náročnost na vstup u jednotky výstupu) než je tomu v případě země B. Princip absolutních výhod pak můžeme osvětlit pomocí následujícího příkladu. Uvažujeme dvě země A a B produkující tentýž základní sortiment v podobě dvou výrobků x a y, přičemž na produkci každého z těchto výrobků využívají obě země polovinu svých zdrojů. Vyjdeme-li z předpokladu, že výkonnost takto definovaných ekonomik můžeme vyjádřit pomocí údajů zachycených v následující tabulce:

Tabulka č. 16-1 – Absolutní výhody

241


země

x

y

A

3

2

B

2

4

pak dospějeme k závěru, že v případě výrobku x dosahuje vyšší denní produkce země A, kdežto v případě výrobku y je vyšší produkční výkonnosti dosaženo v zemi B. Z výše řečeného je pak zřejmé, že země A vyrábí výrobek x s mnohem nižšími náklady, než je tomu v případě země B, která pak mnohem levněji produkuje výrobek y. Z tohoto důvodu se bude země A specializovat na výrobu statku x, kdežto země B bude produkovat pouze statek y. Specializace pak znamená využití zdrojů, které se uvolnily ve výrobách, jež jednotlivé země opustily, z čehož tedy vyplývá, že v zemi A bude denní produkce 6x, místo původních 3x + 2y. V zemi B pak bude denně vyrobeno 8y, čímž se následně zvýší celková výkonnost obou ekonomik. Efektem specializace je růst celkového produktu, neboť původní výkon o rozsahu 5x + 6y je nahrazen výkonem 6x + 8y. Mezinárodní směnou se může zvýšený specializovaný výkon proměnit ve vyšší úroveň spotřeby. Jestliže např. země A dá do směny 3x (vyprodukované místo původních 2y), může získat až 4y (které jsou v zemi B vyprodukovány místo původních 2x). Transakce tak přináší prospěch oběma stranám, přičemž platí, že u produktu, na jehož výrobu se jednotlivé země specializují, byla uchována dosavadní úroveň spotřeby, kdežto u výrobků, jejichž produkce se příslušné země vzdaly má spotřeba tendenci růst. Konkrétní směnný poměr bude ovlivněn ostatními tržními faktory. V tomto okamžiku je však nutno poznamenat, že v našem jednoduchém příkladu jsme abstrahovali od rostoucích výnosů z rozsahu. Efektu z mezinárodní směny je však možno dosáhnout i v případech, kdy absolutní výhoda je na straně jedné země ve všech směňovaných produktech. V tomto případě pak hovoříme o tzv. komparativních výhodách, jež umožňují rozvoj mezinárodního obchodu mezi zeměmi s různou úrovní vyspělosti, ale jsou také jedním z faktorů ovlivňujících přemísťování výrob do zemí méně vyspělých. Problematiku komparativních výhod si budeme opět ilustrovat na jednoduchém příkladu. Uvažujeme situaci, kdy ve světovém hospodářství existuje jedna vyspělá ekonomika, v našem případě ekonomika A, a tři ekonomiky, jež můžeme označit jako ekonomiky méně vyspělé, tj. B, C a D. Ve výchozí situaci pak všechny země produkují výrobky x a y, a to v rozsahu uvedeném v následující tabulce: Tabulka č. 16-2 – Absolutní a komparativní výhody země

242

x

y

x*

y*

Makroekonomie

A

8

6

16

0

B

2

3

0

6

C

2

3

0

6

D

2

3

0

6

celkem

14

15

16

18

Sloupce označené x* a y* vyjadřují výkon ekonomik po specializaci. Efektem specializace je růst celkového produktu, neboť původní výkon o rozsahu 14x + 15y je nahrazen výkonem 16x + 18y. Země A má absolutní výhodu u obou výrobků, přičemž úroveň výhod je poněkud rozdílná. Vyjdeme-li z výše uvedené tabulky, pak dospějeme k závěru, že u výrobku x bude výkonnost země A dána poměrem 4/1, kdežto u výrobku y pouze poměrem 2/1. Opačná situace pak platí pro zbývající země, kde se jako výhodnější jeví výroba statku y, tj. statku při jehož výrobě se nižší výkonnost těchto zemí projevuje v relativně menším rozsahu. Zaměří-li se všechny námi analyzované země na produkci výrobků u nichž dosahují komparativních výhod, pak budeme hovořit o tzv. specializaci ve výrobě, přičemž objemy vyráběné produkce budou odpovídat hodnotám x* a y*. Jak je z výše uvedeného příkladu zřejmé, dochází v tomto případě k růstu výkonnosti zainteresovaných zemí, kdy je původní výkon v rozsahu 14x + 15y nahrazen novým výkonem, jehož rozsah je 16x + 18y.

Vzájemný vztah mezi růstem výkonnosti ekonomiky a úrovní spotřeby pak můžeme vyjádřit např. pomocí následující tabulky:

Tabulka č. 16-3 – Vztah mezi růstem výkonu ekonomiky a růstem celkové spotřeby produkt

spotřeba

export

celková spotřeba

243


A

16x

9

17

9x + 8,4y

B

6y

3,2

2,8

2,33x + 3,2y

C

6y

3,2

2,8

2,33x + 3,2y

D

6y

3,2

2,8

2,33x + 3,2y

V tomto okamžiku je však nutno poznamenat, že ani v tomto případě jsme nebrali v úvahu vzájemný vztah mezi specializací a vznikem úspor z rostoucího rozsahu výrob. 16.2. Vnější obchodní politika státu Mezinárodní obchod je sférou, která je ovlivňována vnější obchodní a měnovou politikou státu. Cíle, které stát sleduje v této oblasti jsou organickou součástí systému hospodářské politiky a představují dílčí kroky směřující k naplňování základních stabilizačních cílů hospodářské politiky. Nejkoncentrovanější výpovědí o úrovni mezinárodního propojení ekonomiky je platební bilance země, jejíž dlouhodobě vyrovnané saldo můžeme považovat za bezprostřední cíl stabilizační politiky orientované jak do měnové, tak do obchodní politiky. Platební bilance udává přehled všech ekonomických transakcí mezi domácími a zahraničními ekonomickými subjekty, přičemž tyto transakce můžeme roztřídit , a to na základě společných znaků jednotlivých položek, do několika základních skupin, jež tvoří: zboží, služby, důchody, transfery, dlouhodobý kapitál, krátkodobý kapitál a devizové rezervy. Pohyby těchto položek se sledují prostřednictvím jednotlivých účtů, mezi nimiž nejvýznamnější podíl mají: ü běžný účet, na němž je zachycen především vývoz a dovoz výrobků a služeb (mezi služby zařazujeme především dopravu, pojištění, licence, patenty, příjmy a výdaje spojené s diplomatickým a vojenským zastoupením v zahraničí, cestovní ruch, spoje atd.). Co do rozsahu se úroveň služeb pohybuje na 1/5 objemu exportu a importu zboží. Dále jsou zde zachyceny také transferové platby, tj. jednostranné platby, které nevedou ke vzniku zahraničních pohledávek či závazků (např. převody pracovních příjmů, dary, příspěvky mezinárodním organizacím, hospodářská pomoc, zahraniční penze atd.). ü kapitálový účet, na němž jsou zachyceny čisté příjmy z kapitálu (zisky, úroky, dividendy), což je rozdílová veličina mezi důchody plynoucími z kapitálu umístěného v zahraničí a důchody vyplácenými zahraničním ekonomickým subjektům, jež investovali svůj kapitál v domácí ekonomice.

244

Makroekonomie

ü finanční účet, který postihuje především vývoz a dovoz kapitálu, a to jak krátkodobého, tak dlouhodobého. V dílčím členění pak zpravidla rozlišuje mezi pohyby státního a soukromého kapitálu, stejně jako mezi formami v nichž se pohyb uskutečňuje (např. přímé investice, vládní úvěry, soukromé úvěry, aj.). Navíc můžeme říci, že bilance na finančním účtu dosti výrazně ovlivňuje celkové bohatství země a její čistou úvěrovou (věřitelskou či dlužnickou) pozici. ü chyby a opomenutí tvoří další položku platební bilance. Dochází k nim jednak tím, že všechny transakce nemusí být podchyceny, ale také v důsledku nejednotných informací o mezinárodních transakcích a operacích. ü změna devizových rezerv (měnový účet), vzniká jako kumulativní saldo předcházejících tří položek. Má opačné znaménko a představuje úřední vyrovnání znamenající změnu v devizových rezervách země. Jak jsme si ukázali v předchozí kapitole, stav salda platební bilance velice úzce souvisí s vývojem měnových kurzů. Vyjdeme-li z předpokladu, že salda platební bilance v zemi A i v zemi B jsou vyrovnaná, pak je zřejmé, že růst vývozu ze země A do země B, resp. omezení vývozu ze země B do země A, povede ke vzniku aktivního salda platební bilance v zemi A a současně ke vzniku pasivního salda této bilance v zemi B. Dopady nevyrovnanosti salda platební bilance na měnové kurzy jednotlivých národních měn, pak závisí na tom, jaké jsou preference státu v oblasti politiky měnových kurzů. Uvedli jsme, že rozvoj mezinárodního obchodu přináší národní ekonomice nejen efekty, ale zvyšuje i rizikovost plynoucí z rostoucí závislosti na vnějším prostředí. Navážeme-li na výklad rovnováhy, je zřejmé, že účinky plynoucí z mezinárodního obchodu jsou závislé i na situaci, ve které se národní ekonomika nachází. Uvažujme opět dvě země A a B, jež plně nevyužívají svých výrobních kapacit, mají vyrovnanou platební bilanci a současně rozvinutý vzájemný obchod. Jednotlivé země se pak vyznačují určitou úrovní sklonu k dovozu, tj. podílu dovozu na HDP, ovlivňujícího úroveň agregátní poptávky v dané zemi, neboť platby za dovážené zboží a služby jsou součástí celkových výdajů. V tomto okamžiku je však nutno poznamenat, že tyto platby nevstupují do domácích výdajů, ba naopak představují částku, která danou zemi opouští, z čehož pak vyplývá, že platby za dovážené zboží a služby snižují celkovou poptávku. Roste-li s reálným výkonem ekonomiky také sklon k dovozu, pak se v této ekonomice snižuje úroveň výdajového multiplikátoru, jenž v tomto případě nabývá následující podoby:

245


k=

kde:

1 ⋅ 100 1 − mpc( 1 − t ) + mpe

(16.1)

mpe – mezní sklon k dovozu

Dojde-li v zemi A k růstu skutečného reálného produktu a to za předpokladu, že se nemění sklon k dovozu, pak vzroste také objem statků a služeb, jež jsou do této země dováženy. Růst importu v zemi A pak povede jak ke změně salda na běžném účtu, tak ke změně salda platební bilance jako celku. Saldo platební bilance země A se tak stane pasivním, kdežto saldo platební bilance země B se stane naopak aktivním. Na zemi B tím pádem působí původní vzestup výkonu země A jako určitý impuls, který vede k růstu jejího celkového výkonu (vzrostly její exportní možnosti). Tím je umožněno pokračování vzájemného ovlivňování, neboť růst HDP v zemi B otevírá při daném sklonu k dovozu exportní možnosti pro zemi A, a to se shodnými efekty jak v reálném sektoru, tak na straně platebních bilancí. Popsaný mechanismus, kdy růst výkonu v zemi A vyvolal následný růst výkonu v zemi B a naopak, se označuje jako teorém (efekt) lokomotivy. Jeho působení pak vychází z předpokladu, že země se nalézají pod úrovní potenciálních produktů. Dosáhnou-li však ekonomiky úrovně potenciálního výstupu, pak efekt lokomotivy přechází do efektu importované inflace. Budeme-li v tomto okamžiku vycházet z předpokladu, že se námi analyzované země nacházejí na úrovni potenciálního produktu, pak dospějeme k závěru, že růst výkonu v zemi A zvýší nejen cenovou hladinu v této zemi, ale také vývoz ze země B do země A, což povede k růstu čistého exportu v zemi B a tím pádem také k růstu její agregátní poptávky, v důsledku čehož v zemi B vzroste cenová hladina. Původní vzestup cenové hladiny v zemi A tak byl importován do země B. Podobně jako v případě dovozu, také v případě vývozu můžeme ve vztahu k domácímu produktu vysledovat určitý multiplikační efekt, jenž je v tomto okamžiku spojen s multiplikátorem zahraničního obchodu, resp. s tzv. vývozním multiplikátorem, který vyjadřuje částku o niž se zvýší produkt, pokud se současně zvýší objem exportu o jednu jednotku. Vývoz pak, na rozdíl od dovozu, chápeme jako stimulant růstu agregátní poptávky v zemi. 16.3. Nástroje vnější obchodní a měnové politiky Liberalizace zahraničního obchodu je jednou z pečlivě sledovaných otázek, neboť její úroveň není shodná v podmínkách různých zemí. K charakteristickým znakům státní hospodářské intervence patří určitá míra

246

Makroekonomie

ochranářství (protekcionismu), jehož záměrem je ochrana domácích producentů před silnějšími zahraničními konkurenty a jejich produkcí. Již z výše uvedeného je možno vyvodit, že s protekcionistickými praktikami se můžeme setkat především v podmínkách zemí s nižší výkonností, zatímco země s vysokou úrovní produktivity jsou zpravidla nositeli liberalizačních tendencí. Při ovlivňování vnějších vztahů používá stát různých nástrojů regulace, jimiž ovlivňuje toky výrobků, služeb a výrobních faktorů přes hranice země. I nástroje v oblasti vnější obchodní a měnové politiky můžeme dělit podle charakteru na: ü nepřímé (tržní), kam můžeme řadit opatření monetární a fiskální politiky, pokud mají vliv na vývoj platební bilance, ale také intervence na devizových trzích. ü přímé, svým charakterem administrativní opatření, mezi nimiž jsou nejrozšířenější dovozní kvóty, cla a vývozní subvence, neviditelné překážky dovozu. Základní souvislosti vztahů mezi nástroji a konečnými cíly hospodářské politiky můžeme i u systému vnější obchodní politiky naznačit jednoduchým schématem:

Obrázek č. 16-1 – Konečné cíle vnější obchodní a měnové politiky

247


intervence na devizových trzích

zaměstnanost

kvóty

platební bilance

cla

měnové kurzy

neviditelné překážky

cenová stabilita

Přední místo mezi nástroji obchodní politiky zaujímají cla a kvóty. ü Clo je svým obsahem daň, kterou vybírá stát za dovoz do země nebo vývoz ze země. Zvýšení celních sazeb omezuje celkový objem dovozu a tím i úroveň agregátní nabídky na domácím trhu. Bezprostředním efektem je vyšší cena a zvýhodnění (změkčení) podmínek pro domácí producenty. Vedle dopadu na cenu dochází zpravidla i k ovlivnění úroveň zaměstnanosti. Souvislosti si můžeme ilustrovat pomocí následujícího obrázku, kde AD je poptávka na domácím trhu země a AS je nabídka na tomto trhu. Budeme-li abstrahovat od vnějších obchodních vztahů, utvoří se rovnováha v bodě E0. Jestliže je na světovém trhu cena utvořena na úrovni pw, která je nižší než cena p0, pak se při této cenové hladině utvoří na vnitřním trhu rovnováha při realizování produkce Yw, která je vyšší než výchozí Y0. Přitom rozdíl Yw Yd představuje dovoz a Yd je podíl domácí produkce. Jestliže za této situace dojde k uplatnění cla, zvýší se cena. Jestliže vzestup ceny je ilustrován hladinou pc, můžeme současně konstatovat, že poklesne objem realizované produkce i podíl dovozu v ní.

Obrázek č. 16-2 – Vliv cla na dovoz

248

Makroekonomie

P AS

E0

p0 pc pw

I.

AD dovoz II.

0

Yd

Yc,1

Y0

Yc,2

Yw

Y

Kvóty stanovují maximální objem určitého druhu výrobku, který je možno do země dovézt ve stanoveném období. Kvóta může být i nulová, což ve skutečnosti znamená zákaz dovozu. Opatřením na podporu vývozu jsou vývozní prémie (subvence). Zpravidla se poskytují ve formě odečtu daně, kterou by zboží bylo zatíženo při realizaci na domácím trhu. K regulaci pohybu zboží přes hranice země se využívají i další nástroje. K běžně užívaným patří vydávání licencí opravňujících k dovozu či vývozu. Dále pak postupy vytvářející tzv. neviditelné překážky dovozu, kam patří stanovování norem, předpisů a povinností, které musí splňovat dovážená produkce. Pokud jsou stanoveny přísné normy, které zahraniční producent nesplňuje, má opatření charakter blízký zákazu dovozu.

Rozvoj mezinárodního obchodu má dopad na formování vnitřních podmínek každé země a prohlubuje vzájemnou závislost národních ekonomik. Důsledky pro národní ekonomiku jsou různorodé a často protikladné. Proto musí být vnější obchodní a měnová politika země odvozována od cílů, které stát sleduje v národním hospodářství. Nezvratně pozitivním rysem je umocňování výkonnosti ekonomiky i světového hospodářství jako celku. S prohlubující se vzájemnou závislostí zemí však roste váha faktorů, které působí na vnitřní poměry destabilizačně. Propojení ekonomik vytváří širší ekonomický prostor, v jehož rámci je nutno určité kroky stabilizační politiky vzájemně koordinovat.

249


16.4. Ekonomická integrace Koordinace ve světovém hospodářství a na světovém trhu je stejně nezbytná jako v rámci národního trhu a národního hospodářství. Světové hospodářství je vnitřně výrazně diferencovanější, než je tomu v podmínkách národních ekonomik, které prošly procesem postupného utváření jednotného národního ekonomického komplexu v prvních desetiletích po průmyslové revoluci. Ukázali jsme, že mezinárodní obchod je forma umožňující mezinárodní spolupráci ekonomik různého stupně vyspělosti. Je základní formou, ve které se projevuje tendence ekonomik k internacionalizaci a prostřednictvím níž se také prosazuje. Hospodářský vývoj národohospodářských komplexů je poznamenán postupným formováním a vyhrocováním konfliktu mezi požadavky, které musí země splňovat jako výrobce a požadavky, které má jako spotřebitel. ü Země - výrobce je charakterizována prohlubující se specializací o niž se opírá její postavení v mezinárodní dělbě práce. Požadavky na dosažení požadované efektivnosti výroby soustřeďují pozornost na omezování okruhu výrobních činností. ü Země - spotřebitel je charakteristická neustálým rozšiřováním sortimentu potřeb a na něm závislém tlaku na rozšiřování požadavků na sortiment produkce. Právě tyto tendence jsou jedním ze základních stimulů rozvoje mezinárodního obchodu, ale současně ukazují, že mezinárodní obchod není ideální a z hlediska stabilizace plně adekvátní formou řešení uvedeného konfliktu. Zejména proto, že: ü procesy specializace a začleňování země do mezinárodní dělby práce vyžadují určité časové garance, vytvářející prostor pro návratnost realizovaných a nákladných investic. ü prohlubující se specializace zakládá dlouhodobou závislost na vnějším prostředí, které vstupuje do reprodukčního cyklu národní ekonomiky. ü mezinárodní obchodní transakce se sjednávají zpravidla na kratší časové horizonty, pokud nejsou jednorázové. Jejich garance jsou z hlediska času silně omezené. ü požadavky hospodářského vývoje vyvolávají trvalý tlak na přizpůsobování národních ekonomických struktur, jejich vzájemnou doplnitelnost.

250

Makroekonomie

Působení těchto vlivů pociťují jednotlivé ekonomiky s různou intenzitou, v závislosti na svém rozměru a stupni vyspělosti. Obecně platí, že: čím je ekonomika menší a vyspělejší, tím naléhavěji pociťuje nutnost prohloubení forem spolupráce a jejich garancí.

Výchozí formou, která slouží k realizaci uvedených požadavků je koordinace hospodářských politik jednotlivých zemí. Při koordinaci je základem dohoda mezi jednotlivými zeměmi zahrnující podmínky vzájemného pohybu zboží, pracovních sil aj. Realizaci dohody zabezpečují státní orgány v domácí ekonomice, kde jejich kompetence nejsou společným závazkem nijak narušeny. Nejvyšší z dosavadních forem spolupráce představuje ekonomická integrace. Je to současně proces, ve kterém dochází k postupnému stírání hranic národních ekonomik a tím i jejich identity. Samotný pojem integrace je v ekonomické teorii používán v různých souvislostech a částečně i významech. Vždy však označuje proces spojování a sjednocování dříve samostatných celků. Integrační procesy probíhají a jsou zkoumány v rovině mikroekonomické i makroekonomické. Mikroekonomická integrace tvoří základ integračních procesů a uskutečňuje se na úrovni firem. Nabývá různých forem, např.: ü dohody o spolupráci a kooperaci ü společné projekty firem (v různých sférách podnikatelské činnosti) ü fúze, ale také všechny organizační formy umožňující realizovat monopolní výhodu ü transnacionální korporace, firmy s nadnárodní působností, tedy působící ve více zemích.

firmy

čím je ekonomika menší a vyspělejší, tím naléhavěji pociťuje nutnost prohloubení forem spolupráce a jejich garancí. V ekonomické teorii i hospodářské praxi se prosazují dva základní přístupy k pojetí a realizaci mezinárodní ekonomické integrace. Utváření nadnárodního ekonomického komplexu tak může být realizována buďto na základě: ü funkcionalistického pojetí, které přiznává dominantní a určující roli trhu. Vychází z předpokladu, že trh je schopen zabezpečit optimální alokaci zdrojů v nadnárodním společném prostoru a svými regulačními účinky

251


takový prostor i vytvářet. K zabezpečení integračních procesů stačí odbourání překážek volného pohybu výrobků, služeb a výrobních faktorů. ü institucionálního pojetí, které vychází z předpokladu nedostatečně účinného prosazování integračních tendencí prostřednictvím regulačních účinků trhu. Zdůrazňuje nutnost usměrňování integračních tendencí působením státních i nadstátních orgánů. 16.5. Stupně integrace a jejich realizace Integrační procesy znamenají propojování národních ekonomik a jejich trhů. Podle intenzity vzájemného propojení rozlišujeme základní stupně, představující kroky, jimiž se integrační procesy rozvíjí. Jsou to: 1. Pásmo volného obchodu, které je výchozím stupněm (předstupněm) mezinárodní ekonomické integrace. Je charakteristické odstraněním cel, kvót a jiných překážek ve vzájemném obchodu zúčastněných zemí. Navenek si jednotlivé země uchovávají vlastní celní politiku. 2. Celní unie zabezpečuje nejen podmínky pro volný pohyb mezi členskými zeměmi, ale také jednotnou celní politiku vůči nečlenským zemím. Navíc i dohodu o jednotné obchodní politice. Poznámka č. 16-1 Tyto dva stupně můžeme jednoznačně zařadit k tzv. mezistátní integraci, v jejímž rámci je stále ještě zachována plná suverenita státu. Případný nadstátní orgán plní funkci koordinující a jeho rozhodnutí předpokládají jednomyslný souhlas všech zúčastněných zemí.

3. Společný trh znamená rozšíření volného pohybu i pro výrobní faktory práci a kapitál. 4. Hospodářská unie představuje skutečný přechod k nadstátní formě integrace. Ve srovnání se společným trhem dochází ke sjednocování jednotlivých stránek hospodářské politiky. Sjednocují se širší podmínky fungování ekonomik zúčastněných států a postupně se přesouvají pravomoci na nadstátní orgány, ve kterých se rozhoduje na základě většinového principu. 5. Úplná ekonomická integrace je vyústěním integračních procesů. Přechod k ní předpokládá nejen realizaci jednotné hospodářské politiky v rámci nadnárodního regionu, ale také měnovou unii (jednotná pravidla řízení peněžního oběhu, společná měna a centrální banka). Regionální integrace se v poválečném období rozvíjí nejintenzivněji v Evropě. Již v roce 1948 se utvořila celní unie Benelux, jako první mezistátní

252

Makroekonomie

forma ekonomické integrace. V roce 1952 se uskutečňuje nový projekt (na základě Pařížské dohody z roku 1951), do něhož jsou vedle Beneluxu zapojeny Francie, Itálie a SRN. Vzniklo Evropské sdružení uhlí a oceli. Jak napovídá název, jsou integrační kroky omezeny na uvedená odvětví a v tomto případě hovoříme o tzv. sektorové integraci. V průběhu pěti let realizují zúčastněné země přechod k regionální integraci zahrnující celé národní ekonomiky. V roce 1957 jsou podepsány římské smlouvy, na jejichž základě vzniká Evropské hospodářské společenství (EHS), jež v první fázi usilovalo o vytvoření celní unie, s perspektivou rozvoje hospodářské unie. Mimo rámec integrace EHS zůstalo odvětví atomové energie, v němž se utvořilo speciální seskupení Euroatom (Evropské společenství pro atomovou energii). Členskými zeměmi všech tří uskupení byly tytéž země a v roce 1967 dochází ke sloučení pod společným názvem Evropská společenství (ES). Vedle těchto integračních procesů se od roku 1960 rozvíjela v Evropě integrace i v rámci tzv. Evropského sdružení volného obchodu, jehož členy se vedle iniciátora, tj. Velké Británie, staly Dánsko, Norsko, Švédsko, Rakousko, Švýcarsko a Portugalsko. Programově bylo ESVO zaměřeno na vybudování pásma volného obchodu bez perspektivy dalších integračních kroků. Zůstalo na úrovni mezistátního uskupení, zatímco ES směřovalo od svého vzniku k nadstátní formě. V roce 1973 opustila Velká Británie a Dánsko uskupení ESVO a vstoupily do ES, jehož členem se stalo i Irsko. Naopak členskými zeměmi ESVO se staly Finsko a Island. V 80. letech se členskými zeměmi ES postupně staly Řecko (1981), Španělsko a Portugalsko (1986), čímž se počet členských zemí rozšířil na 12. Od počátku roku 1995 přibyly tři další země, a to Švédsko, Rakousko a Finsko, čímž se počet rozšířil na 15. Rozšíření se uskutečnilo již na půdě Evropské unie (EU), která se stala od 1. 11. 1993 nástupnickou organizací ES. Významným mezníkem vývoje se stala konference v Maastrichtu v roce 1991, která potvrdila směrování integračního uskupení: ü přes jednotný evropský trh k hospodářské unii ü sbližování ES a ESVO s postupným vrůstáním ESVO do ES ü snahu završit do konce 90. let integrační procesy přechodem k měnové unii.


253


absolutní výhoda běžný účet ekonomická integrace kapitálový účet komparativní výhoda

liberalizace zahraničního obchodu platební bilance protekcionismus stupeň integrace vnější obchodní politika

Odpovězte: 1. Rozvoj mezinárodního obchodu je vyvolán těmito příčinami: 2. Aby země realizovala vysoké komparativní výhody, musí být splněno: a) ve specializaci: b) ve směně: 3. Uveďte základní strukturu platební bilance: 4. Popište podmínky za nichž při růstu výkonu, začne v analyzované ekonomice působit: a) efekt lokomotivy b) efekt importované inflace 5. Popište vztah dovozní kvóty a zaměstnanosti: 6. Co jsou neviditelné překážky dovozu a jak působí na cenovou hladinu? 7. Definujte stupně mezinárodní ekonomické integrace: 8. Uveďte základní příčiny integrace národních ekonomik: 9. V kterém roce byly podepsány tzv. „římské smlouvy“ a co bylo jejich důsledkem.

254

Makroekonomie

Použitá literatura:

Barro, R. J.:

Macroeconomics. Third edition. Wiley, 1990

Bade, R., Parkin, M.:

Macroeconomics. 2nd ed. New Jersey, 1992

Dorfman R.:

Cenový systém. Praha, Svoboda, 1969

Dornbusch, R., Fischer, S.:

Makroekonomie. Praha, SPN, 1994

Felder, B., Homburg, S.:

Makroekonomika a nová makroekonomika. Bratislava, Elita, 1995

Friedman, M., Friedman, R:

Svoboda volby. Praha, Liberální institut, 1991

Fuchs, K.:

Mikroekonomie. Brno, ESF MU, 1999

Fuchs, K.:

Makroekonomie. Brno, ESF MU, 2000

Gonda, V:

Monetárna teória: J. M. Keynes versus M. Friedman. Bratislava, Elita, 1995

Hayek F. A. :

Cesta do otroctví. Praha, Academia, 1990

Hayek, F. A. :

Právo, zákonodárství a svoboda. Praha, Academia, 1991

Helísek, M.:

Makroekonomie. Základní kurz. Slaný, Melandrium, 2000

Heyne, P. :

Ekonomický styl myšlení. Praha, VŠE, 1991

Holman, R. a kol.:

Ekonomie. Praha, C. H. Beck, 1999

Hontyová, K.:

Štátny rozpočet a mena a medzinárodné ekonomické vzťahy. Bratislava, Ekonómia, 2000

James E. :

Dějiny ekonomického myšlení 20. století. Praha, Academia, 1968

Keynes, J. M.:

Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Praha, ČSAV, 1963

Lisý, J. a kol.:

Dějiny ekonomických teorií. Bratislava, Elita, 1996

Lisý, J. a kol.:

Verejná ekonomika – súčasť trhového systému. Bratislava, IPVS, 1997

Livesey F. :

Economics, 2nd edition. Polytech Publishers Ltd., 1981

Mankiw, G. N.:

Zásady ekonomie. Praha, Grada Publishing, 1999

Mansfield E. :

Principles of microeconomics, 3th edition. New York,

255

Obsah

W.W. Norton and comp., 1980 Mishkin, F. S.:

Ekonomie peněz, bankovnictví a finančních trh. Praha, Economia, 1991.

Nezval, P.:

Světová ekonomika (Vybrané problémy). Karviná, OPF SU, 2001

Olšovský R. a kol.:

Stručné dějiny světového hospodářství. Praha, SPN, 1978

Paulík, T.:

Makroekonomie B. Karviná, OPF SU, 2000

Robinsonová J. :

Jak porozumět ekonomické analýze. Praha, Svoboda, 1975

Robinsonová J.:

Ekonomia nedokonalej konkurencie. Bratislava, Pravda, 1987

Roubíček, V. a kol.:

Stručný statistický slovník, Praha: Svoboda, 1967

Salin, P.:

Makroekonómia. Bratislava, Elita, 1993

Samuelson, P.A., Nordhaus, W.D.:

Ekonomie. Praha, Svoboda, 1991

Seidman, L. S.:

Macroeconomica. Orlando, HBJ, 1987

Shackle G.L.S. :

Ekonomika pro potěšení. Praha, Orbis, 1970

Sojka, M. a kol.:

Dějiny ekonomických teorií. Praha, Karolinum, 1999

Táncošová, J.:

Inflácia. Bratislava, Ekonómia, 2000

256

Makroekonomie

Obsah: 1. ZÁKLADNÍ POJMY A SOUVISLOSTI EKONOMIE 1.1. ZÁKLADNÍ POJMY 1.2. SMĚNA A PENÍZE VE VZÁJEMNÉ SOUVISLOSTI 1.3. ZÁKLADNÍ EKONOMICKÁ SOUVISLOST UŽÍVÁNÍ ZDROJŮ - HRANICE 1.4.

VÝROBNÍCH MOŽNOSTÍ ZÁKON KLESAJÍCÍCH VÝNOSŮ

5 5 10 12 15

2. EKONOMIE A JEJÍ PŘEDMĚT

18

2.1. 2.2. 2.3. 2.4.

18 23 29 34

VÝCHODISKA TEORETICKÉHO EKONOMICKÉHO MYŠLENÍ VZNIK EKONOMIE A VÝVOJ JEJÍHO PŘEDMĚTU PŘEDMĚT EKONOMIE A JEJÍ HLAVNÍ SOUDOBÉ SMĚRY METODY EKONOMIE

3. MECHANISMUS HOSPODÁŘSKÉ KOORDINACE

44

3.1. 3.2. 3.3. 3.4.

44 46 48 52

NUTNOST KOORDINACE ZÁKLADNÍ ZPŮSOBY KOORDINACE HOSPODÁŘSTVÍ CENTRÁLNĚ PLÁNOVANÁ EKONOMIKA TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ

4. MĚŘENÍ VÝKONU EKONOMIKY – MAKROEKONOMICKÉ VÝSTUPY

60

4.1. 4.2. 4.3. 4.4.

60 62 68 72

ÚVOD DO MAKROEKONOMIE MĚŘENÍ VÝKONU EKONOMIKY VÝDAJOVÁ METODA VYJÁDŘENÍ HDP DŮCHODOVÁ METODA MĚŘENÍ VÝKONU

5. EKONOMICKÁ ROVNOVÁHA

75

5.1. 5.2. 5.3. 5.4. 5.5. 5.6.

AGREGÁTNÍ NABÍDKA AGREGÁTNÍ POPTÁVKA POJETÍ EKONOMICKÉ ROVNOVÁHY UTVÁŘENÍ ROVNOVÁHY V KLASICKÉM MODELU KEYNESIÁNSKÝ MODEL ROVNOVÁHY URČENÍ PRODUKTU MODELEM MULTIPLIKÁTORU

75 79 86 87 90 93

6. EKONOMICKÝ RŮST A HOSPODÁŘSKÉ CYKLY

100

6.1. 6.2. 6.3. 6.4. 6.5.

100 103 107 110 111

DEFINICE EKONOMICKÉHO RŮSTU DYNAMIKA VÝVOJE AGREGÁTNÍ NABÍDKY A POPTÁVKY HOSPODÁŘSKÉ CYKLY PŘÍČINY CYKLICKÉHO KOLÍSÁNÍ ROLE INVESTIC V CYKLICKÉM KOLÍSÁNÍ EKONOMIKY

7. PENÍZE A POPTÁVKA PO PENĚZÍCH

115

7.1. CHARAKTER A FORMY SOUDOBÝCH PENĚZ

115

257

Obsah

7.2. POPTÁVKA PO PENĚZÍCH 7.3. ROVNICE SMĚNY

120 123

8. BANKOVNÍ SOUSTAVA A NABÍDKA PENĚZ

126

8.1. 8.2. 8.3. 8.4.

126 128 129 133

BANKOVNÍ SEKTOR EKONOMIKY BANKOVNÍ SOUSTAVA TVORBA DEPOZITNÍCH PENĚZ NABÍDKA PENĚZ A JEJÍ KONTROLA

9. INFLACE

138

9.1. 9.2. 9.3. 9.4. 9.5.

138 142 143 146 150

PODSTATA INFLACE FORMY INFLACE PŘÍČINY INFLACE DŮSLEDKY INFLACE PHILLIPSOVA KŘIVKA

10. MAKROEKONOMICKÁ POLITIKA STÁTU

154

10.1. PŘÍČINY STÁTNÍ INTERVENCE DO HOSPODÁŘSTVÍ 10.2. CÍLE A NÁSTROJE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY 10.3. TYPY HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY

154 156 159

11. FISKÁLNÍ POLITIKA

163

11.1. STÁTNÍ ROZPOČET 11.2. NÁSTROJE A CÍLE FISKÁLNÍ POLITIKY 11.3. EXPANZIVNÍ A RESTRIKTIVNÍ FISKÁLNÍ POLITIKA - DOPADY NA

163 165

11.4. DEFICIT STÁTNÍHO ROZPOČTU

169 172

12. MONETÁRNÍ POLITIKA

175

12.1. NÁSTROJE CENTRÁLNÍ BANKY 12.2. MONETÁRNÍ CÍLE 12.3. MONETÁRNÍ POLITIKA A CÍLE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY

175 179 182

13. DŮCHODOVÁ POLITIKA STÁTU

187

13.1. DŮCHODOVÁ POLITIKA JAKO SOUČÁST STABILIZAČNÍ POLITIKY 13.2. NEROVNOSTI V DŮCHODECH DOMÁCNOSTÍ 13.3. ROZDĚLOVÁNÍ A PŘEROZDĚLOVÁNÍ

187 188 191

SLEDOVANÉ CÍLE

14. DODATEK A: HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA V MODELU IS-LM 193 14.1. ROVNOVÁHA NA TRHU STATKŮ A SLUŽEB – KŘIVKA IS 14.1.1. FAKTORY PŮSOBÍCÍ NA POSUN KŘIVKY IS 14.2. ROVNOVÁHA NA TRHU PENĚZ – KŘIVKA LM 14.2.1. FAKTORY PŮSOBÍCÍ NA POSUN KŘIVKY LM 14.3. ROVNOVÁHA V TŘÍSEKTOROVÉ EKONOMICE – MODEL IS-LM 14.3.1. VŠEOBECNÁ ROVNOVÁHA V MODELU IS-LM

258

194 198 201 206 208 211

Makroekonomie

14.4. MODEL IS-LM A STABILIZAČNÍ POLITIKA 14.4.1. FISKÁLNÍ POLITIKA V MODELU IS-LM 14.4.2. MONETÁRNÍ POLITIKA V MODELU IS-LM

212 212 215

15. MEZINÁRODNÍ TRH PENĚZ

221

15.1. 15.2. 15.3. 15.4.

MĚNOVÝ KURZ MĚNOVÝ KURZ A JEHO ZMĚNA SYSTÉM MĚNOVÝCH KURZŮ MEZINÁRODNÍ MĚNOVÝ SYSTÉM

221 227 234 235

16. MEZINÁRODNÍ OBCHOD A VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKA

240

16.1. 16.2. 16.3. 16.4. 16.5.

240 244 246 250 252

MEZINÁRODNÍ OBCHOD A EFEKTIVNOST HOSPODÁŘSTVÍ VNĚJŠÍ OBCHODNÍ POLITIKA STÁTU NÁSTROJE VNĚJŠÍ OBCHODNÍ A MĚNOVÉ POLITIKY EKONOMICKÁ INTEGRACE STUPNĚ INTEGRACE A JEJICH REALIZACE

259

MAKROEKONOMIE FUCHS, K., TULEJA, P. x 14. y 14 S T S R R TU 1

Recommend Documents