magický a přátelský 2006

Internet

magický a přátelský 2006 Soutěžní práce finalistů druhého ročníku literární soutěže na téma „Můj internetový ochránce“, kterou vyhlásila ministryně školství, paní JUDr. Petra Buzková, u příležitosti celoevropského Dne bezpečnějšího internetu dne 6.února 2006. Finalisté: Radka Doležalová - Můj strážce Datt Helena Fišarová - Pejsek z počítače Barbora Pohořská - PGM 251 800 Lukáš Koucký - Lop Libor Paleček - O Notáskovi Radek Fischer - Samuraj a já Hana Šustková - Webomlska

Str. 2 Str. 4 Str. 6 Str. 8 Str. 13 Str. 14 Str. 17

• Eliška Pourová - Moje internetová ochránkyně – za výjimečný přínos k problematice bezpečnějšího internetu

Str. 19

• Daniela Kollárová - Môj internetový ochranca – cena pro zahraničního účastníka

Str. 21

• Jindřich Mikulík - Můj počítačový ochránce – za originální pojetí

Str. 22

• Martin Pažout - Pes Nick – za grafické provedení

Str. 23

1. 2. 3. 3. 4. 5. 6.

místo: místo: místo: místo: místo: místo: místo:

Zvláštní ceny:

1

Můj strážce Datt Je mnoho lidí, jež pouze rodině věnují svůj volný čas, jsou lidi, kteří v autech libují si zas. Mezi dětské zábavy, mimo jiné, počítače patří, avšak ne všichni s nimi opravdu umí, ne všichni jsou machři. Internet má v mnoha směrech různá využití, spoustu lidí by si bez něj nedovedli představit své bytí. Pro děti bez průvodce, řekla bych, moc záludný je, i když čím dál tím víc informací nám všem často poskytuje. Je však přítel, který poradí, své kamarády, děti všeho věku, nezradí. Často mi pomáhá s problémy na internetu, nejen mně, ale i, dospělým vzdálenému světu, dětem, které jeho pomoc často potřebují, a on to vidí, dělá věci, které děti nezvládají. Trochu jsem přeskočila, omlouvám se, měla bych asi začít tím, jak on jmenuje se. Všichni mu říkají, tak, jak on má rád, pracuje na netu, pracuje s daty, je to pan Datt.

Radka Doležalová škodící systému druhých, dá vědět lidem, kteří zabrání hackerům v dalších činech podobných. Trojský kůň je pro Datta hračkou snadnou, když v kufříku má svou ohlávku schovanou.

S ní lehce zkrotí vzpínajícího se oře, i toho, který by zvládl přeskočit hoře.

Jeho modrožlutý oblek poznám vždycky snadno, nosího v každém počasí, ať je teplo nebo chladno. Vysoký, štíhlý, moudrý je ten pán, on zásadně, a to opravdu, pracuje jenom sám. Na nikoho nespoléhá, ve své schopnosti věří pouze, když začne řešit problém, on nepřemýšlí dlouze. Datt vípřesně, a vždy včas, jak na trable jít, potřebuje k tomu jen svůj modrý kufřík mít. Tam najde vše potřebné pro správu a ochranu, přes účinný virový smetáček, vhodný pro záchranu, datový klíč, který zamyká stránky nevhodné pro dětské oči, weby, které se kolem rasismu, pornografie a dalších podobných stránek točí. Své Dattovo lepidlo, které příchozí e-maily kontroluje, přijímání nechtěných tak bez milosti zalepuje. V kufříku má ukryté své tajné eso, to nejpevnější, k chytání hackerů určené, laso. To vždycky zachytí kontakt na člověka 2

Nebezpečné Spywary jsou hlídány za každé chvíle, kdy se Datt dívá přes své speciální brýle. Skrze ně vidí, a to i kdyby se schovávaly, programy, které citlivé informace by ukládaly. Chatování je pro Datta věcí snadnou, díky rukavičkám, které mu skvěle padnou, třídí a přebírá vzkazy, uživatele a místnosti. Proč? Z důvodu naší bezpečnosti. Bez Datta neumím si představit své surfování, hlídá a kontroluje každé mé počínání. Tak jako tehdy, teď nevím, kdy to přesně bylo, se mi nějak zase na internetu zalíbilo. Datt, jako obvykle, všechno nenápadně sledoval, po všech internetových cestičkách mě potichu stopoval. Když není malér, Datt se schová a stáhne se do ústraní, stále však děti skrytý sleduje a v nebezpečí je brání.

Tak jsem teda po internetu různě brouzdala, přemýšlela jsem, kde bych nové vědomosti nabrala. Ne na všech stránkách se mi líbilo, jejich obsah i grafické zpracování moc zajímavé nebylo. Našla jsem stránky, které se zabývají květinami, byly opravdu pěkně udělané, to jen tak mezi námi. Klikla jsem na odkaz s názvem „Byliny jedovaté“,

načetla se stránka, a mě hlavou probleskla myšlenka: „Proč se za to omlouváte?“

Přečetla jsem si tam totiž, že stránka je dočasněve výstavbě, proto se omlouvají a nabízejí k náhradě, možnost stažení souboru v pdf formátu, ve kterém jsou jedovaté rostliny seřazeny podle abecedy, množství nebo výskytu. Jaké rostliny mohou růst u nás, jsem zjistit chtěla, a tak jsem stahování souboru bez váhání potvrdila. Dokument jsem celkem dlouho stahovala, byl veliký, asi 2MB, a tak jsem si do kuchyně pro pití utíkala. Co se však nestalo, když jsem se po pár minutách vrátila zpět! Plný monitor varovných oken a antivir hlásí: POČET NEVYLÉČITELNÝCH VIRŮ – PĚT.

Během několika minut bylo vše vyřízeno, a mně utkvělo vhlavě jeho jméno, kterým se mi potom taktně představil, kdo je a jakou práci vykonávámi vysvětlil. Ještě dlouho jsme si povídali o nebezpečích číhajících na děti, kterých je všude, čím dál víc, jako smetí. Pokáral mě trochu, že stahuji bez rozmyšlení soubory z internetu, a i když to vůbec nečekáš, velký problém je tu. Uklidnil mě ale, že ho vždycky budu nablízku mít, aby viry, hackery, spamy a jiné věci mohl zastavit. Poděkovala jsem tomu vysokému hodnému pánovi, který teď už, když mě ještě pořád hlídá, ví, že dávám si pozor na stahování souborů i jiné věci, ale vím, že Datt je tady vždy přeci, aby nejen proto, že záškodníkům na frak dá, ale rád si s dětmi o problémech na internetu popovídá. Tak vypadalo naše první setkání, vlastně jsem ráda ze to hříšné stahování, protože nebýt toho, nesetkala bych se Dattem, a nevěděla bych, jakého skvělého přítele mám, přímo před nosem.

Jak se to mohlo stát, říkala jsem si, jak můžou být viry i na stránkách přírodníkrásy? Než jsem však v tom zmatku cokoli stačila udělat, už jsem mohla skvělého zachránce, tehdy ještě neznámého, Datta začít vítat. Říkal, že mě už sleduje dlouho, a mé počínaní se mu ani za mák nelíbilo. Byl ukrytý za nedalekým odkazem, ale když viděl, co se stalo, rychle běžel sem. Podívala jsem se na něho a řekla: „Je to moc vážné?“ On se jen usmál, položil kufřík a odvětil, že asi uklízet začne. Tehdy jsem ho v akci poprvé viděla, řeknu vám, takový zážitek jsem ještě nezažila! Rozvážně vytáhl z kufříku malý modrý smetáček, se kterým začal různě hýbat a otáčet, musela jsem se ho zeptat, co dělá, protože jsem si všimla, jak má zvědavost postupně sílí, hned vše vysvětlil, vymetá jako pavučiny odevšud ty viry, co jsem stáhla před chvílí. V úžasu jsem hleděla na tu precizní práci, jak se jeho smetáček sem-tam, sem-tam pořád dokola vrací. Jeho klíč zamkl stránky, které se vidět nemusí, zabezpečit můj počítač říkal že se pokusí. Zpod brýlí leskly se jeho oči slastným výrazem, když v mém počítači začal dělat pořádky svým lepidlem. 3

Pejsek z počítače „Vypadni už od toho počítače, Moniko!“ vybuchne třináctiletá Lucie. „Jako proč?“ nenechá se její starší sestra vyrušit a dál kosmickou rychlostí mlátí do klávesnice. „Potřebuji přepsat příběh do literární soutěže.“ Monika si pohrdavě odfrkne: „To nemůže počkat?“ „Ne, nemůže,“ odsekne dívka rozzlobeně, „musím ho odevzdat už zítra. Nemám přepsané ani písmenko z rukopisu. Už jsem ti to několikrát říkala, jenže ty tady stejně sedíš jako žába na prameni!“ Sestra neochotně opustí židli: „Vždyť už se klidím.“ Sotva začne pracovat, ozve se maminka, která právě přišla z práce: „Lucko, pojď sem! Chceme ti s tatínkem pogratulovat k narozeninám!“ To snad není možný! Lucie se otráveně zvedne. Odebere se do kuchyně, kde na ni čekají rodiče. „Vy jste nejlepší na světě!“ zavýskne dívka nadšeně. Na stolku totiž stojí nový počítač. „To koukáš, co,“ usměje se tatínek, „hned ti ho zapojím.“ Lucie přikývne. Za chvilku ho zapíná. Na obrazovce ji přivítá tapeta překrásného malého zlatavého štěňátka s velkou mašlí. Nadskočí leknutím: Zdálo se mi to nebo se z počítače ozval hlas? „Copak jsem vzduch? Ptal jsem se, co chceš dělat,“ rozlehne se pokojem. Dívka se opatrně rozhlédne. Nikde nikdo. „Ty jsi vážně hluchá?!“ rozzlobí se hlas. Vychází z počítače! Lucie by přísahala, že z úst pejska. „Ráda bych si otevřela textový program,“ špitne dívka. „Žádný problém,“ na obrazovce se objeví textové okno, „tak fajn, diktuj.“ „Ale...“ „Dělej, říkala jsi přece, že nemáš čas.“ „Já nic takového neříkala!“ ohradí se Lucka. Vypne zvuk. Určitě je to nějaká funkce. Hlas z počítače je však jasný jako předtím. „To nevadí, ale myslíš si to,“ konstatuje pejsek. „Jak to můžeš vědět?!“ „Myslíš, že neumím číst myšlenky? Co?!“ „To není zrovna normální...“ „Diktuj, nebo vypnu počítač,“ vzteká se štěňátko. Dívka poslechne. Ten pes mne štve. Pochybuju, že by to dělaly i ostatní tapety. Ale vždyť já si ji můžu vyměnit, uvědomí si konečně. Nastaví překrásnou krajinu s mořem. „Co si myslíš, že děláš?!“ ozve se. Na obrazovce se opět objeví pejsek. „Tati,“ zavolá Lucie, „nemohl bys mi tam dát jinou tapetu, třeba koně?“ Otec přiběhne: „To štěňátko se ti nelíbí? „Líbí, jenže...“ „Jak myslíš,“ vykoná, co chtěla. Hurá, odechne si dívka. Sotva však tatínek zmizí z dohledu, obrazovka zabliká. Najednou se objeví původní obraz. „Neštvi mne, nebo ti zablokuju počítač!“ ozve se naštvaně. „Nech mne pracovat samostatně a nedělej všechno za mě! To je pak počítač na houby!“ „Jak myslíš,“ urazí se štěňátko, „už mizím. Ale pak po mě nic nechtěj!“ „Neboj, nebudu.“ Dlouho to však pejsek nevydrží. Již druhý den zase otravuje. Přesto Lucce poradil, co si počít s některými programy, pomáhal jí s úkoly do informatiky a fungoval zároveň jako antivir. Lucčin postoj k němu se bohužel moc nezměnil. Byl to sice dobrý rádce, ale měl hloupé řeči, byl výbušný a urážlivý. A hlavně, svůj počítač nemohla považovat za normální. „To tě ani nezajímá, jak jsem se dostal do počítače? Že tě baví pořád chatovat“ „Hm...tak spusť, pse.“ „Nejsem žádný pes, jsem Alík,“ zatváří se naoko uraženě, „byl jednou jeden šílený vědec... Nelez na tyhle stránky! Vždyť jsem se ani nepodíval, 4

Helena Fišarová jestli tam není vir!“ „Nech mě bejt. Slíbil jsi, že už nebudeš otravovat.“ „To si myslíš, že jsem úplně neužitečný?!“zavrčí štěňátko a zmizí. Vzápětí se objeví: „Co jsem říkal - vir!“ Lucie se na něj vítězoslavně podívá: „Hlouposti. Nechala jsem tyhle stránky zkontrolovat antivirem - nic nehlásil!“ „Protože to je nový nebezpečný nezachytitelný vir.“ „Jakto, že o něm víš ty? Takové hloupé štěňátko,“ ušklíbne se dívka. Klikne na ikonu. „Tentokrát jsi to přehnala!!! Já tě vezmu s sebou a uvidíš!“ „Chci vidět, jak to provedeš.“ Náhle se Lucce zatmí před očima. Co to je?! vyděsí se. Připadá si, jako by ji někdo praštil do hlavy. *** Probere se. Nejspíš ztratila vědomí. Brní ji hlava, jako by se tam nastěhovalo mraveniště. Kde to jsem?Jak jsem se tu ocitla?! Rozhlíží se kolem. Vidí jakýsi tunel s kruhovým průřezem. Stěny mají deprimující barvu - černou. Přesto zde není tma. Nahoře přeskakují jiskřičky a vytváří tak světlo, které zaniká v temných stěnách. Pomalu se zvedne. Otočí se. Nejraději by zakřičela, jazyk ji neposlouchá. Až do stropu se tyčí obrovský strašný pes. Vypadá neohrabaně, ale určitě je velice rychlý. Musím se odtud okamžitě dostat, proběhne dívce hlavou. Konečně je sto se pohnout. Utíká. Psí příšera se pouští za ní. „Stůj! Letíš mu do náruče!“ slyší nestvůřin dunivý hlas rozléhající se všude kolem. Najednou se Lucka zastaví. Že by kvůli volání gigantického psa? Nikoli. Chodbou se vznáší velká zelená kulička. Na vrcholku hlavy jí září dvě obrovská kukadla.

Z velikánské otevřené huby s ostrými zuby odkapávají na podlahu sliny, jak se nestvůra olizuje. Když spatří dívku, vystřelí jí ze strany dlouhá chapadla s přísavkami. Z opačné strany dobíhá druhá příšera. Lucie je teď obklíčena. Konec je nezvratný... „Lucko, tohle je vir. Vidíš ta chapadla? Ta ostatní viry nemají. Vždycky je normálně popadnu a vyhodím, ale tenhle se může bránit,“ ozve se gigantický pes. Dívce začíná pomalu svítat. Podívá se na něj pozorněji. Vždyť to je Alík! Její úvahy ukončí výkřik: „Pozor!!!“ Vir totiž nečekal, než se vypovídají, a dostal se nebezpečně blízko k Lucce. Alík zakřičel právě včas. Kulička zrovna chňapala svými chapadly po Lucii. Dívka uskočí. Pejsek se vrhne na nestvůru. „Utíkej za antivirem!“ zavolá na ni Alík. „Kudy?!“ Pejskovi připlácne vir na čumák přísavky. Ten

ho rafne a ukousne mu pár chapadel. Otočí se: „Jdi rovně, v zásuvce odboč do třetí chodby zprava. Tak na co čekáš?“ pobídne ji, když vidí, že Lucka váhá. Obluda ho znovu napadne. Alík stihne ještě zavolat: „Pospěš si, dlouho ho neudržím! Jestli nic antivir neudělá, vleze ti do počítače! “ Vir pejska rafne do ouška. Ten zavyje. Lucie se snaží prosmýknout kolem nich. Fuj, na

podlaze leží jezero ze slin viru. Teď nebo nikdy! rozhodne se. Běží...chapadla ji zaregistrují. Některé přísavky ji zachytí. Lucka je oderve. Její nohy se noří do odporné směsi slin. Rozběhne se chodbou. Jak, proboha, mám poznat zásuvku? A co jestli se Alíkovi něco stane? Jestli se mi zaviruje tenhle novej počítač, tak mě taťka zabije! Chodba, tedy pravděpodobně kabel, stále nekončí. Lucii píchá v boku. Nohy už ji nenesou. Posadí se na zem. Nemá přehled, kolik toho už uběhla. Musím dál! Zvedne se. Pomalu se vydá za antivirem. Zahlédne obrovský sál. Kam teď? Kudy? Není to zásuvka? ptá se sama sebe. Z místnosti ústí dobrých sedm chodeb. Jak to říkal Alík? Třetí chodba zleva! Nebo čtvrtá zprava? Nerozhodně zůstane stát. Jak to jen bylo? Schová hlavu do dlaní. Mám snad sklerózu?Kéž by to byl jen sen...počkat - už to mám!!! Třetí chodba zprava! Znovu nalezne ztracenou sílu. Běží chodbou. Netrvá dlouho a ocitá se ve zvláštní místnůstce. Jediným jejím zařízením je postel v rohu. Zbytek vyplňují podivné přístroje. Neustále vydávají cvakavý zvuk. Z postele zaslechne tlumené oddechování. Lucie se odváží blíž. Na palandě je rozvalená podivná modrá kulička s červeným nosem a dvěma svalnatýma rukama podobná viru. Je na ní napsáno: Antivir. Dívka ho šťouchne prstem. S ním to ani nehne. Jenom hlasitě zachrápe. „Vstávejte přece! Máte tady vir!“ zatřese s ním zoufale. „Vir? Nemožno,“ ujistí ji kulička, „tyto přístrojky kontrolují celý počítač i jeho kabely. Slyšel bych je pípat, ne?“ „Ale já mám pravdu!“ „No dobře, já se podívám,“ zvedne se. Dívá se do jakéhosi kukátka. Pak zamlaská: „No vážně, je tady.“ „Tak pojďte, honem, musíte pomoct Alíkovi, bojuje s ním...“ „Já mu vždycky říkal, že je zbrklej. Vždyť na něj nestačí!“ „Právě proto potřebuje pomoc!“ „Milá zlatá, vždycky viry popadnu těmahle rukama a vyhodím, ale tenhle by mě mohl zranit. Nezlob se, ale za to mi to nestojí.“ „Ale to není fér!“ „Spousta věcí není fér. A teď mě nech vyspat.“ „Nemůžete ho nechat zabít! Pak se vir dostane do počítače a...“ Lucka spolkne konec věty. Je jí do pláče. „Že to jsi ty, na jednom místě v počítači bys možná pomoc najít mohla. Vědec, co tu uvěznil Alíka, někde nechal své tajné vynálezy. Zavedu tě tam, ale pak mě nech vyspat. Stejně ti to bude houby platný.“ Teprve teď si Lucie všimne pěti žlutých kruhů na stěně místnosti. Antivir jeden z nich stiskne. Dívce se naskytne pohled na další pokoj. Obsahuje vysoké regály s různými krabicemi a knihami. „Vstup!“ přikáže jí kulička a sama se jde svalit zpátky na postel. Lucka vejde dovnitř. Plná beznaděje zkoumá police. Copak tu můžu něco najít? A i kdyby ano, stejně už bude pozdě. Zrak jí padne na tlustou knihu pokrytou prachem - Seznam vynálezů pracovny. Opatrně ji otevře. Hledá pojem vir. V knize stojí: vir - obrana proti virům - regál č.3, krabice 7. Vypátrá krabici. Otevře ji. V bedýnce leží jenom lupa. Pocítí zklamání. Povzdychne si: Chudák Alík. Náhle si povšimne papíru na dně. Čte: Návod k použití - namiřte přístroj na vir a okamžitě bude zneškodněn jakýkoli druh. Jen aby to fungovalo... „Hurá!“ zavýskne Lucie a vyběhne ven. Dveře za ní zaklapnou. „Podívejte, našla jsem to!“ zavolá na ospalý antivir. Z legrace na něj namíří lupou. „Popomoc,“ vykoktá překvapeně a s hlasitým prasknutím zmizí. Co se stalo? Nefunguje to i na antiviry? Pravděpodobně ano. To je jedno. Musím za Alíkem! Uhání kabelem jako divá. Vůbec necítí únavu. Za zákrutem zahlédne bojujícího pejska. Virovi sice chybí pár chapadel, ale Alík krvácí z ouška a utrpěl pár ošklivých škrábanců. „Uhni!“ zavolá na pejska. „Ale kam?“ bafne v zápalu boje. Lucka doufá, že to na pejska nebude účinkovat. Zavře oči. Namíří lupu na vir. Bum!!! Rána je mnohem hlasitější než první. Pak je jen tíživé ticho. Odváží se podívat. Alík stojí v

kabelu živý a zdravý. „Kdes to sehnala?“ diví se. Lucie mu vše vypoví: „...no a teď už můžu domů.“ Pejsek její nadšení nesdílí: „Problém je v tom, že netuším, jak se odtud dostaneš. To mě nenapadlo, když jsem tě sem dostal.“ „To ne! Potom, co jsme dokázali, co jsme prožili...já tu nechci zůstat!“ rozpláče se. „Neztrácej naději. Co myslíš - nemohlo by to být v těch vynálezech?“ „No jo!“ její tvář se vyjasní. Když stanou v místnosti u záhadných kruhů, nastává další problém. „Nepamatuju si, který z kruhů antivir stiskl. Zkusíme první?“ Místo očekávané místnosti na ně vypadnou hromady součástek do počítače. „To nebylo ono,“ konstatuje štěňátko, „co třetí od shora?“ Zmáčkne tlapkou na kolečko. Objeví se dveře, které se otevřou. Září na nich nápis: Poslední antivirová zbraň. Ozve se zlověstné cvakání. Náhle na ně začnou útočit obrovské nůžky. Čím dál víc se přibližují. Seknou po Lucce. Jen tak tak uskočí. „Zavři to!“ zavolá dívka na Alíka. Oba se přitisknou na dveře. Nůžky se však stále snaží dostat ven. Klap! Konečně se Alíkovi a Lucce zdaří jejich úmysl. „To nebyl šťastný nápad.“ Lucka zmáčkne další kruh. Dívá se odhodlaně vpřed. Zatmí se jí před očima. „Co se děje?!“ vykřikne zmateně. V hlavě jí bzučí. Ztrácí vědomí. *** Probere se. Leží ve svém pokoji na koberci. Nebyl to sen? ptá se Lucie sama sebe. Rozhlíží se kolem. Vedle ní spí malé štěňátko. Je úplně stejné jako Alík! Kde se tady, proboha, vzalo? Copak jsem se zbláznila?! Vždycky jsem toužila mít psa. Zadívá se na počítač. Místo krásného štěňátka je tapetou krajina s mořem. Na ní je nakreslen pejsek. Právě teď se rozčiluje: „To není možné! Vždyť tamto na podlaze jsem já! Ale já jsem tady uvnitř! Jenže vypadám divně! Já nechci být dva!“ Štěňátko na koberci se probudí. „A vůbec se nepoznávám!“ zlobí se dál ten v počítači. „Klid,“ utěšuje ho Lucka, „vždyť já vás budu mít ráda oba. Jsem jenom zvědavá, co budu dělat, když nemám antivir.“ „To klidně zastanu, ale...Nikdy jsem netoužil po ničem jiném než se dostat z počítače a najednou se mě tam dostane jen půlka a ani o tom nevím!“ Náhle se otevřou dveře. Stojí v nich maminka: „Lucie, kde se tu vzal ten pes?!“ „Já jsem ho našla venku,“ zalže, „že si ho můžeme nechat, viď!“ „No dobře, ale jen jestli se nikdo nepřihlásí.“ *** O štěňátko se samozřejmě nikdo nepřihlásil - když bylo Z POČÍTAČE. O oba pejsky se Lucie obětavě stará. Sice má raději toho živého, ale to už je jiný příběh...

5

PGM 251 800 PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! Děsivé světelné blesky křižovaly oblohu. PRÁSK! Obrovské dešťové kapky bubnovaly do všeho, do čeho jen bylo možné. BUCH, BUCH.….Byl tam muž, ležel. Ležel na zemi a zlé blesky osvětlovaly jeho bezvládné, mrtvolně tiché tělo. Na zem stékala krev, kapala do obrovské čiré kaluže a mísila se s vodou. Oči měl vytřeštěné, jakoby ještě před chvílí viděly něco hrozného. Něco strašného, něco, čemu se neubránily…Najednou se ozval vzlyk. A další a pak ještě jeden a ještě…U toho bezvládného, krvavého těla, docela u něj, se choulila jakási postavička. Děvčátko. „Udělej přeci něco, tak udělej! “zakřičelo náhle. „Přeci ho nenecháš umřít, to nesmíš! To ne!“„Musím,“ozval se náhle další hlas. „Nemohu už nic udělat, nemohu mu pomoci. Musel zemřít a já tomu nemohl zabránit. Nemohl…“„Ale to ne, to přeci nejde! Ne, ne to ne! Nemůže mě tu nechat samotnou, nemůže. Slyšíš, tati, tati, tak vstávej už!“„Sophie, Sophie, on je mrtvý…“ „Ne, Né, NÉ!“„Sophie, Shophie, copak se děje?“„Ne, ne! Nesmízemřít, nesmí, nesmí. Lopo, tak udělej něco!“„Sophie, probuďse. To se ti jen zdá, no tak, Sophie.“Lopo důkladnězatřásl s dívkou, křečovitě ležící v posteli. Kroutila se, křičela. „No tak, probuď se.“Dívka zamžourala očima. Byla noc. Temná, klidná noc. Všichni v domě spali, všude byl klid. Hrobový klid a ticho…Sophie se zadívala na robůtka, který ji probudil. -Lopo. Byla to jediná památka, co jí po otci zbyla. Malý, ale velice chytrý robůtek. Ve své samotě často zapomínala, že není jako ona, z masa a kostí. Byl jí jediným přítelem, jediným, kdo jí zbyl…„Mám úplněvy prahlo v puse, musím se jít napít,“řekla a pomalu se vymotala z přikrývek. Vyšla na chodbu, bylo tu takové ticho, měsíční světlo ozařovalo část místnosti. To bylo vše. Jinak už jen ticho, ticho a klid. Doploužila se do koupelny a na obličej vyšplíchla studenou vodu. Připadala jí tak osvěžující…Zívla. Byla tak unavenáa přesto se jí nechtělo spát. Zadívala se oknem na tichou, spící zahradu. Jak se sem vlastně dostala? Jak se dostala sem, do místa, kde žijíjen děti bez rodičů. Jen děti a sestry a děti a zase sestry. Ale rodiče žádní…Pomalu se vrátila ke svému snu. Ne, nebyl to sen, nebyl. Opravdu se to stalo? Ano, ano stalo a ona to ví. Byla tam. Vzdychla a vracela se do svého pokoje. Najednou ji něco zezadu popadlo a zkroutilo ruce. „Áááááááá…“ Co to bylo? CO? Najednou jakoby někde letěla. Všude bylo tolik světla, tolik nepříjemného a bodavého světla…A pak to skončilo. Někam dopadla a pak už byla kolem jen tma, černočerná tma…Otevřela oči. Bodavé světlo ji přinutilo je znovu přivřít. Kde to je? Co to má znamenat? Proč je tu takové světlo? A proč vůbec neleží u sebe v pokoji v posteli a nespí? Proč? Zdá se jí to, anebo je to pravda? Štípla se. Nic. Znovu otevřela oči a prohlížela si ten podivný prostor, kde se ocitla. Je to jako pokoj. Pokoj beze stěn, beze stropu. Zkusila kousek popojít, jen pár kroků. Ale dál už nemohla. Prostě to nešlo.„Ach Lopo, Lopo, kde to jsem? Ach Lopo, proč tu ty nejsi? Proč?“Najednou se celý prostor otřásl a pak ještě jednou. Vykřikla a pak ji něco srazilo k zemi.„Promiň, omlouvám se…“„Ach Lopo! Kde to jsem? A kde se tu berešty? Jak jsem se tu ocitla? Víš to? Dokážeš nás odtud dostat?…“„Počkej, počkej. Pěkně popořadě, ne tak hr…Víš, kde jsi? Ne, asi ne, viď? –Jsi v jednom z programů, co mají za účel zdržet a na nějaký čas uvěznit právě ty, které potřebují. Tenhle se jmenuje KL 348.“„Ale kdo je potřebuje? A koho?“„Nech mě domluvit. –Potřebují tebe.“„Mě? A proč?“„Musím ti něco říci, Sophie. Poslouchej mě, prosím a hlavně mě nepřerušuj. To, co ti teď řeknu, asi zcela změní některá tvá mínění. Ale říci to musím, už přišel ten pravý čas: Víš, ten sen…Ty víš, že to byla pravda, že se to stalo, viď?“Při6

Barbora Pohořská kývla. „A víš, proč zemřel?“„Ne, někdo jej napadl?“ nikdy o tom nijak zvlášť nepřemýšlela, brala jen fakt, že otec už není. „Zabili ho oni.“„Kdo oni? Kdo je to?“„Ti,co tětu uvěznili, programová mafie. „Ale proč? Proč ho zabili? A proč mě tu uvěznili? Proč?“„No právě, to je to. Tvůj otec se celý svůj život zajímal o počítače a hlavně o programy. Sám jich dokonce několik vynalezl. Některé uspěly, některé ne, ale jeden z nich, PGM 251 800,se stal jakýmsi postrachem těch ostatních. Dokázal by je všechny do jednoho zničit a pak by postupně pronikl do internetu, ovládl by celý svět, všechny lidi. Mohl by nás zničit! Ale neboj se, tvůj otec ho nevymyslel schválně, byl to omyl. Omyl, který ho stál ovšem život. Firma, pro kterou v té době pracoval, ten program zabavila, náramně by se jim hodil. S ním by mohla ovládnout celý svět! Ale mělo to jeden háček. K tomu programu patřil i tajný kód, bez kterého se nedal otevřít a ten kód měl podle všeho tvůj otec u sebe a nehodlal jim ho poskytnout. Bál se, že ho použijí proti němu i proti celému lidstvu. Bál se, že se jejich plán zvrtne a že za to zaplatí všichni lidé do jednoho. Oni to však vycítili,začali ho vydírat a potéi sledovat. Nakonec na něj zaútočili a zabili ho. Mysleli si, že ten kód najdou, ale u sebe ho neměl. A pak zjistili, že má dceru, tebe. Už dlouhý čas tě sledují…Chtějí ho po tobě a udělají pro něj všechno, všechno…“Lopo se odmlčel. „Ale já ho nemám,“Sophie zrudla. „Až do týhle chvíle jsem o něm neměla ani tušení! Jak ho po mě teda můžou chtít? Jak???“„Ano, nemáš ho, já vím. Oni ti ale věřit nebudou, ale to teď není důležité. Teď se HLAVNĚ musíš dostat odtud ven! Pomůžu ti. A pak musíme ten program zničit! Musíme ho zničit dříve, než kód najdou, než ho zneužijí!“„Ale jak? Jak ho zničíme, jak? „To zatím nech na mně, ale teď poslouchej: myslím, že za chvíli by se tu měl objevit nějaký hlídač, většinou robot. Měl by vypadat asi nějak takto:“Náhle se Lopovy oči změnily v displej, který názorně vykonstruoval tělo strážce. „Až se objeví, já ho napadnu a znemožním mu pohyb a ty…Ty na něm musíš najít toto, měl by to mít asi na břiše.“Na displeji se objevil další orázek něčeho velkého, kulatého. Vypadalo to jako okno vyplněné nerezem. „Co je to?“„Brána, kterou se dostaneme ven…Teď ale musíme počkat, až někdo přijde.“Nečekali dlouho, téměř hned, jak to mírně zmatené a popletené Sophii Lopo vysvětlil, se ozval jakýsi nezvyklý skřípavý zvuk. –V momentěse před nimi objevil tvor, nebo robot?, tak zvláštní, až Sophii málem vypadly oči, jak na něj civěla. Byl vysoký přes dva metry, celý z kovu. Široké tělo, obrovská hlava, zlověstné oči… Příšera, chtěla vykřiknout, ale nestačila. Sotva se tvor objevil, z Lopových očí najednou začalo pronikat takové světlo, světlo, které bodalo do očí, až bolely. A pískot! Pískot tak vysoký, že si musela uši zacpat! Pronikal do nich a omamoval člověka

až k mdlobám…A pak to všechno skončilo. Sotva se zpamatovala, přiskočila k „obrovi“ a strhla mu vnější kovový plášť. A pod ním…ano, bylo tam, kulatá jako lodní okénko, jejich brána do svobody! Lopo zmáčkl tlačítko vedle, a nerezová výplň se otevřela a Sophie i s Lopem spadla dovnitř, do obrovského větrného víru…Točili se a točili. Najednou jakoby se vír zpomalil, už jen letěli…Letěli kamsi daleko, daleko…Kolem ní se míhaly barvy, červená, černá, žlutá, modrá…A teplo a chlad a zase teplo…A pak se zastavili a byli někde, kde to neznala, nikdy tu nebyla…„Kde jsme? “Vyzduch byl teplý a vlhký, slunce pražilo do ramen, měla žízeň. „V Mexicocity, v Mexiku,“stroze odpověděl Lopo. „A smím se zeptat, co tu děláme?“ Sophie už pomalu ztrácela trpělivost, překvapovalo ji, že toho Lopo ví tolik, co ona ne. Překvapovalo ji to a znepokojovalo. Jakoby se jí nejlepší přítel vzdaloval, jakoby to už nebyl on, ten bezstarostný robůtek. Co ještě věděl? Co před ní ještě tajil? …„Samozřejmě, že ano. Tady někde má totiž hlavní štáb počítačová mafie, tedy ti, co po tobě jdou. Musíme se k nim dostat , vyslechnout jejich plány a hlavně najít PMG 251 800 a pokusit se ho zničit!“„Ale jak ho najdeme? Myslím ten štáb?“ V tom okamžiku se na Lopově očním displeji objevila mapka města. „My jsme někde tady,“malá červená šipka ukázala na roh řady domů. „A musíme se dostat sem,“šipka se poposunula o pár centimetrů doprava a pak mapka zmizela. „Ach Lopo, nemůžeš nás tam přenést?“Sophii se už nikde bloudit nechtělo. Byla unavená a kdyby bylo po jejím, nechala by program programem a vrátila se do postele. Však ono by to nějak dopadlo. Ale to Lopovi samozřejmě neřekla…. „Ne, lepší bude, když tam dojdeme po svých. Není to tak daleko a hlavně to nebude tak nápadné.“ Ale daleko to bylo. Kráčeli podél dlouhých bloků oprýskaných, obytných domů, kolem tržiště a kolem dalších domů. Sophie užuž chtěla říci, že dál už neudělá ani krok, kdyžji Lopo najednou zavedl do jakési malé, uzoučké postranní uličky a ukázal na oprýskaný a polorozpadlý dům. „Tady to je a tímhle vlezeme dovnitř.“ Sophie se koukla dolů a až u nohou spatřila kruhový otvor, zřejmě ventilaci. Lopo oddělal vrchní síť a vlezl dovnitř. „Ne, ne! Já tam nejdu! Zůstanu tady a počkám na tebe až to vyslechneš.“Ale nevyšlo jí to. Lopoji zatáhl dovnitřa zadělal síťku. Pak se plazili mírně dokopce, pak po rovině až dolezli k rozcestí. „Kam teď?“„Nevím, zkusme to doprava, kdyžtak se vrátíme.“Lezli ještě několik metrů, kdyžnáhle před sebou spatřili kruhový otvor se sítem. Dolezli až k němu a nakoukli do místnosti. Uprostřed stál stůl a za ním někdo seděl, snad šéf. „Utekli?! Jak to že utekli? To jste

nedávali pozor?! Ach, Bože! Musíme ihned program přemístit a ji i tu plechovou krabici NAJÍT!“rozkřikl se na poskoka, kterého si předtím nevšimli. Pak už jen spřádal plán. Podle všeho to vypadalo, že program teď mají u sebe. Domluvili se, že ho pošlou helikoptérou s dalšími programy do nějakécentrály, či co. Odlétá prý v 00:35…. A to bylo vše, co potřebovali slyšet. Lopozatáhl Sophiiza rukáv a vydali se nazpět. Pak čekali až do noci a kolem dvanácté se vydali na střechu, odkud měla helikoptéra odlétat. Schovali se za obrovské krabice a čekali.. A opravdu, kolem půl jedné přiletěl vrtulník, dva chlápci naložili pár beden dovnitřa za jednu zahákli lano. Pak vzlétli. Lopo chytl Sophiiza ruku, vyskočili a zachytili vznášejícíse balík. Pak na něj vylezli a už jen letěli a letěli. Uběhlo už pár hodin, helikoptéra pomalu vplula do hor a teď bloudila mezi ostrými vrcholky. Lopo náhle zneklidněl, zdálo se mu, jakoby se už blížili k cíli. „Teď seskočíme, aby si nás nevšimli. Drž se mě pevně.“Seskočili z kymácejícího se balíku a pomalu letěli za helikoptérou. Ta náhle zpomalila a po chvilce přistála na střeše jakési hranaté boudy bez oken. Vystoupili z ní oba dva muži, jeden nesl balíky s programy a ten druhý pouze jeden kufřík. „V něm je PGM 251 800 ,“zašveholil Lopo. Muži mezitím vlezli do boudy poklopem, jediným možným otvorem. „Musíme za nimi. Já zneškodním toho s krabicemi a ty si vezmi toto,“Lopo jí podal přístroj podobný samopalu. „Jen to zmáčkneš a namíříš mu hlaveň do očí,“vysvětlil jí. „Pak z kufru vyndáš kovovou destičku a vsuneš ji do počítače, dobře?“„Dobře.“Pak už jen oba vklouzli poklopem dovnitř, Sophie se vrhla na muže s kufrem, snadno ho přemohla, pak kufřík otevřela, vyndala z něj program a vsunula ho do počítače, který byl okolo celé boudy. Lopo se mezitím potýkal s tím druhým. Už už to vypadalo, že mají vyhráno, když se muž opět vzchopil. „Lopo, chce to po mě heslo,“Křikla zděšená Sophie. „Vím, a teď mě poslouchej. Za chvíli jej dostaneš, vsuneš ho do počítače a ihned zmáčknešten červený knoflík. Držho co nejdéle, kdyby se dělo, co chtělo. Nezapomeň, musíš zachránit svět, na mě se neohlížej!“ Křikl ještě, pak se ozval šílený skřípot a místnost zaplavilo pichlavé světlo. Lopo se rozpadl, ohromil tím tak muže, který bezvládně spadl na zem a vedle něj se objevila malákovová destička. Sophie ji vzala, vložila do přístroje a zmáčkla knoflík. Náhle se kolem ní střídalo teplo a zima, světlo a tma, ticho a hluk…Měla pocit, jako by letěla, letěla někam daleko, daleko, daleko…Najednou se objevila u sebe v pokoji. Ležela na zemi a přemýšlela, jestli se jí to nezdálo. Ohlédla se, ale ne, nezdálo. Lopotu nebyl! Tak je to tedy pravda. Chudák Lopo, obětoval se, aby zachránil celé lidstvo…Najednou však něco prásklo, Sophie se otočila a za sebou spatřila…. „Lopo! Ach Lopo, jak jsi to dokázal?“„Neptej se, mám prostě štěstí, jako všichni…“ CHARAKTERISTIKA HLAVNÍHO HRDINY: Lopoje malinký robůtek, kterého vyrobil Sophiin otec, ještěpřed svou smrtí, původně jako Sophiina ochránce. Je vysoký zhruba 50 cm a je velmi, ostatně jako každý robot, velmi chytrý. Dokáže létat a přenášet se v prostoru i v čase. Z jeho očí, které může přeměnit jinak na počítačový displej, v době nebezpečí vychází pronikavě zářivé světlo a pískot, kterým dokáže lehce zneškodnit protivníka. Mezi jeho další přednosti patří také výborné navigační schopnosti, prakticky nikde se neztratí a vždy zachová chladnou hlavu. Jinak je to veselý kamarád a obětavý přítel. 7

8

9

10

11

12

��

��

13

Samuraj a já Jednoho dne, když jsme si s přáteli povídali o internetu, padla řeč na mého kamaráda, který povídá: „Jó, internet to není jen spousta informací, ale i spousta zákeřnejch virů a podobných potvor ,který nikdy neměli existovat!“ Povídám mu: „To máš pravdu, už jsem se s jedním potkal, byl tak vodpornej, že by se vám z toho udělalo špatně!!!“ A začal jsem svoje vyprávění. Bylo to takhle na začátku zimy, když se už nechodí ven, a tak jsem surfoval na internetu. Jo, jako obvykle po svých on-line hrách, mailech a podobně. Když jsem zahlédl odkaz na novou on-line hru. Vypadal věrohodně a vybízel k okamžitému zaregistrování a následnému hraní. Řekl jsem si, že to zkusím a kliknul jsem na odkaz. A to se nemělo stát! Nejdříve vše probíhalo normálně. Otevřelo se mi okno a začalo načítání, ale po několika okamžicích jsem si všimnul, že je spuštěn nějaký program, který jsem nespustil. Okamžitě mě to zarazilo! Zkusil jsem ho vypnout, ale nešlo to. Jakmile se ukončilo stahování programu, začal jsem ho hledat, abych ho vymazal. Jenže než jsem stačil něco udělat, objevil se mi na monitoru červ a začal požírat vše, co měl po ruce. A vlítnul do toho pěkně zhurta! Nejdříve se vypořádal s ovládáním počítače, takže nešlo nic udělat. Už měl skoro všechno v sobě, když se náhle objevil muž. Byl vysoký, na hlavě měl temně rudou koženou helmu s ornamenty a znaky, sahající až k ramenům a kryjící mu zátylek. Z pod ní vystupoval spletený cop temně černých vlasů. Měl husté obočí a pod ním hnědé oči, lehce zešikmené. Hlavním znakem jeho obličeje byly vystouplé lícní kosti. Jeho úzký nos doplňovala úzká ústa. Bradu měl lehce do špičky, takže z ní šlo vyčíst jeho sveřepý pohled. K helmě byl připnut, stejně rudý jako ona sama, kožený chránič krku. Na širokých ramenech byly připevněny kožené chrániče ramen, horní poloviny rukou a s kovovými výstupky na ochranu krku. Jeho předloktí je skryto společně s dlaněmi v těsných kožených rukavicích. Na hrudi měl taktéž temně rudé kožené brnění sahající až ke kyčlím. U pasu měl připevněny dva meče pochvami stejné barvy jako zbytek brnění s iniciály E.T. Na nohou mu vlály kožené kalhoty doplňující stejnokroj, jejichž konec byl skryt ve vysokých kožených botách. „Tak to kecáš!“ obořili se na mě kamarádi. „Ani náhodou,“ odpověděl jsem jim, „a ještě víc!!!“ Takže jakmile se tam objevil, jen stroze řekl: „Nic nedělej!“ Poté, co to dořekl, vytáhl své dva meče a až tehdy jsem si uvědomil, že to jsou takzvané katany, které používají jen samurajové. S řevem a zlostí v očích se do toho tlustého červovskýho hnusa pustil! Jinak řečeno, byl to masakr! Jeho zbraně byly jako blesky. Jednou tam, podruhé zase tam. Skákal, dělal přemety, jen aby toho tlusťocha přemohl. Sice se červ bránil plivajíce kyselinu, ale nebylo mu ti nic platné, protože s brněním samuraje se vůbec nic nestalo.Dostal nakládačku. Dost mě to uchvátilo, takže jakmile ke mně přišel nebyl jsem schopen slova. S klidným výrazem v tváři si vyndal svůj hadřík a 14

Radek Fischer utřel si sliz z čepelí a meče opět schoval zpět. Napřímil se a pronesl: „Ensey Takado, k vašim službám.“ Po vzpamatování z počátečního šoku zmohl jsem se na ubohé: „Kdo si?“ „Jsem Ensey Takado, nejvyšší člen internetového spolku samurajů. Můžeš některé z nás znát jako antiviry. Ale já jsem jiný,“ odpověděl. „Abys mě a ostatní poznal a pochopil, musíš nás poznat zblízka,“dodal. A než jsem stačil zareagovat, ocitl jsem se vedle něho. Přes monitor se to nezdálo, ale zblízka z něj vyzařovala autorita. „Kde to jsem?“ zeptal jsem se zmateně. „Ale copak to tu nepoznáváš?“odpověděl. „No jasně,“ řekl jsem si, „Vždyť tohle je moje počítačová plocha, nebo alespoň to, co z ní zbylo!“ Všude se válely bez ladu a skladu zbytky složek, ikon a programů. Nechyběly tu také zbytky červa. „Co to je?“ zeptal jsem se a ukázal jsem na něco, co připomínalo červovu hlavu. „Byl to vir!“ řekl stroze. „Ale nic proti tomu, co se hodlá dostat na internet. Slyšel jsi o viru, který se dostal přes takzvanou „uličku“ Národního bezpečnostního úřadu (NSA) v USA?“ zeptal se. „Ano, slyšel,“odpověděl jsem. „Jistě víš, že „ulička“ je celá série komplexních filtrů a antivirových programů, které hledají viry a nebezpečné programy. Ale lidé udělali chybu! A to takovou, že z internetu stáhli program, o kterém si mysleli, že je neškodný a obešli uličku. Ale pozdě zjistili. že pravda je odlišná!!! Jakmile se virus objevil v jejich databázi, začal nahlodávat ne soubory jako takové, ale uličku samou. Než se jim virus podařilo zastavit, ocitla se celá NSA (National Safety Agency) bez ochrany před hackery z celého světa, a než se stačila ulička obnovit, bylo ukradeno spoustu cenných informací!“ To, co řekl, mě překvapilo, protože podrobnosti o tomto případu jsem neměl. „A víš, co je tom nejlepší?“ zeptal se ironicky. „To, že virus, který se chce dostat na internet, je stokrát horší!!! Tenhle má za úkol zničit veškerá data, která se mu dostanou pod ruce. Pokud vyřadil největší bezpečnostní systém světa…“ na moment se odmlčel, aby tato věta nabyla na důležitosti. „Tak si poradí s každým antivirem, který se mu připlete do cesty! Jinak řečeno bude to světová ekonomická katastrofa!!! Protože stačí se jen na internet připojit a máš ho u sebe! Obrovské nadnárodní firmy a korporace, vlády samotné, podnikatelé a další na internet doplatí, protože náš virus bude na každé stránce!!!“ Nemohl jsem uvěřit tomu, co právě řekl Ensey. „A co tu dělám já?“zeptal jsem se zmateně. „Ty nám ho pomůžeš zničit!“ odpověděl. Čekal jsem, že řekne cokoli, ale tohle mě teda dostalo do kolen, takže jsem jen vykoktal „Co…Co… Cože?“ „Ano slyšíš správně, potřebujeme totiž logicky myslící bytost.“ „No do háje!“ vypadlo za mě Zamyslel jsem se a pak pronesl: „Asi to budu muset přijmout co? „Správně, to budeš muset.“ „Doufám, že to nebude nebezpečný?“ „Hmmmmmm, bude. Jinak řečeno zranění, která tu získáš, ti zůstanou i ve skutečném světě.“ Tak tohle byla další informace,

která mě vyvedla z míry a z mého obličeje bylo jistě znát že začínám mít strach, proto se na mě podíval milým pohledem a povídá: „Neboj to zvládneme.“ Po chviličce ticha oznámil: „Už musíme ať tě stihnu vycvičit!“ „Tak jo, jdu do toho.“ A vyrazili jsme. Procházeli jsme internetovou sítí a cestou, která byla dosti namáhavá, protože internet je plný překážek ke zdolání, a když jsem si myslel, že snad už nic nového nenaleznu, objevili jsme se na place, kde se zuřivě trénovalo. „Podívej,“ řekl mi, ukazujíce na další trénující samuraje, „toto jsou mí přátelé, kolegové a podřízení.“ „Tak proč ti s tím virem nepomůžou oni?“ „Ale ano, pomůžou, proto trénují. Pokud se nespojíme, nebudeme mít žádnou šanci. Takhle je alespoň malá naděje.“ „Ale to ten virus musíte zmasit, když je vás tolik, nebo ne?“ „No to není taková pravda, i když se dokážeme vypořádat s kdejakým virem, tenhle je, jak už jsem řekl, několikanásobně silnější, větší, odolnější něž ostatní. Naše zbraně jsou dobré, ale musí jich být hodně, aby mu uškodily. Tak proto je nás tolik.“ Už jsem to začínal chápat, a tedy jsme mohly přistoupit k výcviku. „A to jako budu bojovat?“ zeptal jsem se. „Vždyť jsem to nedržel nikdy v ruce,“ obořil jsem se. „V pohodě,“ povídá mi, „ máte tu pár specialit. Pojď za mnou.“ Odešli jsme ze cvičiště a vydali jsme se k budovám v dáli. „Vypadá to jako město,“ pomyslel jsem si. A taky že bylo a pěkně velký, vypadalo jako vystřižený z nějakého sci-fi. Byly tu domy nízké a rozsáhlé, také domy obrovské, že nebylo vidět vrcholu. Ale vše bylo perfektně sladěno, takže žádná budova nevyčnívala a žádná nebyla schovaná. Jak jsme procházeli ulicemi, ptám se: „Co to je?“ „Tohle je Sirion, město měst a domov všech programů antivirů a různých dalších věcí se kterými se setkáš na internetu.“ „Nádherné!“ „To ano, vždy se sem rád vracím. Cítím tu takový klid.“ Jakmile jsme obešli jednu nesmírně vysokou budovu, najednou jsem si všiml něčeho co přece jen vyčnívalo. Tahle budova byla jiná než ostatní byla tak obrovská a impozantní. Už z dálky dvou kilometrů jsem si připadal jako trpaslík. Mohla měřit dobrých 500m, vypadala jako obrovský hřib z oceli. „Co to je?“zeptal jsem se „Myslíš Hazerak? Jo, to je naše hlavní budova, tam jsou všechna naše moudra a technologie.“ Jakmile jsme vstoupili obrovskými dvoukřídlými dveřmi plnými ornamentů, ocitli jsme se v sále, který měl alespoň 200m na délku a to samé na šířku. Byl plný sloupů rozestavených s chirurgickou přesností. Cesta přes něj byla skoro neubíhající, ale najednou jsme se ocitli u výtahů. Teda nejdřív jsem si myslel, že je to stěna,ale opak je pravdou. Nastoupili jsme do výtahu číslo 256 ve vnějším okruhu,takže bylo vidět ven. Jakmile se výtah rozjel, trvalo jen pár vteřin, než se výtah dostal“nohou“ do hlavní části budovy. Opět jsem byl šokován rychlostí jakou výtah jel. Po vystoupení mě můj průvodce vedl dlouho chodbou ke dveřím na konci. Otevřeli jsme je a vstoupili do místnosti s křeslem uprostřed a počítači kolem. „Posaď se,“povídá mi a ukazuje na křeslo. S rozpaky jsem se posadil. „A co teď?“ „Teď? Teď tě něco naučím.“ „Pomocí křesla?“zeptal jsem se s úsměvem „Ne, pomocí jeho samotného ne, ale pomocí této čelenky,“ povídá a na hlavu mi nasazuje lesklou, úzkou čelenku končící na spáncích. Jakmile mi ji nasadil, projel mi hlavou jakoby proud. Bolestí jsem zavřel oči a čekal na další bolest ale nic. Otevřel jsem oči a divil se tomu, že mi ji Ensey už sundává. „To je jako všechno?“ „Ano, to stačí. Můžeme se vrátit na cvičiště. Protože tato čelenka se speciál. Pomocí impulzů posílá do mozku vzpomínky, které osoba nikdy neměla. Já jsem ti poslal vzpomínky na umění, které se učil jeden velmi schopný žák. Tak zase popojedeme???“

„To je hustý… hmmmmmm, tak jo!“ pravím s úsměvem na rtech a s pocitem, že už jsem jeden z nich. „Ale nejdřív se musíme stavit na cvičišti a to co nejrychleji, protože si umění musíš procvičit, abys zase chytil cit do rukou. Doufám, že ti to nebude dlouho trvat, jelikož naši zvědové oznámili, že už se náš vir blíží. „Už??? Myslel jsem, že to bude trvat déle!“¨ „Já také, ale náš kamarád si pospíšil. Pokud projde přes nás, tak padne celý internet.“ Cestou zpět už jsem neobdivoval krásy Sirionu, ale jen se ptal. „A jak teda ten vir bude bojovat a jak vlastně vypadá?“ „Nejdříve ti řeknu, jak vypadá a pak jak na něj. Má hodně podob, ale nejčastěji se mění na něco, co vypadá jako mlha. V této podobě je nejsilnější, protože ze své hmoty, říkejme jí prostě mlha, takže ze své mlhy je schopen vyšlehnout po tobě chapadly. Pokud se jich budeš snažit dotknout, tak se slušně pořežeš. Ano, pokud tě chapadla seknou v pase… Snaž se tomu vyvarovat.“ „Sakra, tohle bude více než trochu nebezpečný!“ „No, tak trochu jo.“ „Trochu? Tohle je více než trochu nebezpečný, tady jde o život! A já ho fakt nechci ztratit!“ „Já vím, já vím, měl jsem ti to upřesnit.“ „Jo to měl!“ po chvilce trapného ticha jsem pronesl něco co překvapilo jak mě tak Enseje. „Tak jak se dá zničit?“ poté, co jsme se pohádali, vypadal sklesle, ale jakmile slyšel to co jsem řekl, jeho obličej se vyjasnil. „Uvnitř svého mlhového těla má čip a ten je potřeba zničit. Ale pozor, bude si ho hlídat, nesmíš zapomínat na to, že je to mistr převleků a podrazů, takže si určitě vybudoval strážce, který bude jeho čip bránit. Nevím, jakou podobu na sebe strážce vezme, ale kdyby to byl kdokoli, třebas já,“ zvážněl, „ zabij ho!!!“ „Ano,“ odpověděl jsem s hořkostí v hlase. „Tak a už jsme tady,“ pronesl vesele aby prolomil mlčení, ukazuje přitom na cvičiště. Došli jsme doprostřed cvičiště, kde byl na zemi namalován kruh o průměru 10m. Vedl mě přímo do středu kde ležely dvě katany. „Vem si jednu,“ povídá mi a bere si svoji. „To budem bojovat proti sobě?“ otázal jsem se. „Ano, ale nebezpečné to nebude, tyhle katany jsou tréninkové. Mají v sobě zabudovaný generátor silového pole, takže to bude jako se bít klackama.“ Vzal jsem si svůj meč a sáhnul na ostří. „Opravdu je tupé, že by s tím nic nedalo uříznout, natož useknout,“ pomyslel jsem si. A začali jsme bojovat. Myslel jsem si, dostanu nehorázně nařezáno, ale Ensey měl pravdu. Jakmile se mi do ruky dostal meč pocítil jsem něco, co už znám, ale jen v oparu takže po prvních úderech, co bylo mým mečem zachyceno, začaly vzpomínky působit. Byl to boj a nesmírně vyrovnaný. Samé složité útoky a protiútoky udělaly takový dojem, že se kolem nás shlukli další samurajové a pozorovali nás. Po několika minutách boje, když nikdo nebyl zasažen, Ensey přestal bojovat a prohlásil: „Si připraven nám pomoci!“ „Nevěděl jsem, že to bude až takhle rychlé.“ „Lidé toho ještě nevědí, co skrývá internet.“ Najednou se někde vzadu, od směru kudy jsem sem poprvé přišel, něco začalo dít. Nevěděl jsem co, ale jakmile přiběhl posel hned mi to bylo jasné!!! „Brutus je zde!!! Je tady!!! Už to začalo!! „Brutus?“ „Ano, Brutus je náš vir. Jako jeho jmenovec zradil svého císaře, tak i on zradil nás!“ „Cože on byl jeden z vás?“ „Ano,“ povídá se smutkem v očích, „já jsem ho stvořil a díky své ctižádosti teď budou pikat všichni!!!“ „Ty si ho stvořil?“ ptám se udiveně 15

„Ano já!!! A ať to všichni slyší!! Já můžu za váš zánik!!! Zařval. Přišel k němu jeden ze samurajů, klekl si a povídá:„I když je to tak, jsme s tebou, náš pane.“ „I já!“ „I já!“ „Já také můj pane.“ A přidávali se i další a další. Já jsem se taky přidal, protože jsem cítil povinnost. Najednou klečeli všichni. Ale zase všichni vstali protože jim Ensey ukázal na horizont a povídá: „Vidíte jí? Naši záhubu? Jde si pro nás a nikdo ji neunikne. Proto tady navrhuji! Nechme ji chvíli čekat!“ Ano celý horizont byl pokryt mlhou, to takzvanou mlhou, která měla být tělem Bruta. A armádou samurajů se začaly ozývat povely. „Seřadit!“ „Rozestupy!“ „Meče připravit a zaujmout pozici!“ Jakmile se mlha přelila přes nedaleký vrcholek a začala vypouštět svoje takzvaná chapadla, o kterých mi Ensey říkal, tak aniž někdo něco řekl, každý samuraj, který byl v první řadě zvedl pravou ruku směrem k mlze, zavřel oči a bylo vidět, že se soustředí. Než se k nim přidal i Ensey a povídá mi: „Drž se vzadu a až ti řeknu vyrazíš do jeho středu zničit čip. Je ti to jasné?“ „Ano pane.“ „Teď zůstaň tady a jen se dívej.“ Jakmile to dořekl, odešel do první linie přidat se k ostatním. I když se chapadla nebezpečně přibližovala, tak všichni zůstávali v klidu a jen zhluboka oddychovali aby se připravili na boj. Když už byla chapadla nedaleko, Ensey zařval: „Teď!“ A jakmile to dořekl, začali samurajům z první linie šlehat z ruky proudy energie, která se 5m před nimi spojovala ve stěnu a rostla jak do výšky tak do šířky a přidávali se i samurajové po stranách. Já jsem jen stačil valit oči, protože jsem nic takového neviděl. Dalo by se čekat, že chapadla zaútočí na bezbranné samuraje. Ale jakmile se dotkla energostěny, spadla k zemi a rozplynula se. Pokoušela se o to samé i z boku, ale dopadlo to stejně. „Tak a vyženeme ho!“ řekl Ensey. Ostatní hned věděli, co mají dělat. Přitáhli nataženou ruku trochu k sobě a rychlým trhnutím ji vymrštili vpřed. S jejich rukama se hýbala i stěna, ale po posledním pohybu stěna pokračovala ve své cestě k nepříteli a kosila jeho prodloužené paže. „Na něj!“ začalo se rozléhat armádou. Samurajové jako jeden muž vyběhli a nedbali na nebezpečí. Kosili si cestu vpřed a já pocítil, že se musím přidat, a proto jsem vyběhl s nimi s řevem v hlase. Bitva začala. Levé křídlo bylo rychlejší než zbytek, takže začalo absorbovat rány jako první. A byli to těžké ztráty!!! Ale za každou padlou končetinu, co vir ztratil, ztrácel na síle, a to se taky projevovalo na množství a rychlosti nových chapadel, která tvořil jedna radost. Ale i samurajové padali jako zkoseni. Po pravdě řečeno i já jsem měl několikrát namále, ale moje nové umění mě zachránilo před jistou smrtí. Taky když jsem uhýbal před jedním chapadlem, nevšiml jsem si jiného letícího z druhého směru a nebýt pohotového zásahu Enseye Takada, asi by neměl kdo vám to vyprávět. Bitva už probíhala nějakou tu chvíli, když už to začalo vypadat, že prohrajeme, i když jsme se dostávali blíže k Brutovi, přiběhl ke mně Ensey a aby přehlušil hluk boje nahlas povídá: „Víš, jak jsem ti říkal o čipu, který je třeba zničit?“ „Ano!“ „Tak přišla tvoje chvíle. Jdi ho zničit!“ Když jsem byl už na odchodu ještě na mě zavolal a dodává: „Ale musíš si pospíšit, protože se dlouho neudržíme!“ „Ano, Mistře!“ A se zlostí v srdci jsem se rozeběhl k nepříteli uhýbaje nepřátelskému útoku. Když jsem se ocitl na natažení ruky od viru, za16

stavil jsem a najednou pocítil ten pocit, co máte, když vcházíte do neznáma. Ale hned jsem vkročil! Ano, bylo to jako mlha i vzduch byl tak vlhký. Tak začalo hledání „master“ čipu. Myslel jsem si, že bude někde u středu, a taky tam jsem zamířil. Netrvalo dlouho a v mlze se začal rýsovat obrys dveří, ale pouze jen jich. Opět jsem pocítil ten zvláštní pocit, ale otevřel jsem je. Po otevření se mi nabídl pohled, jako by do nitra velikého stroje, ale bylo to co jsem hledal. MASTER čip. Připravil jsem si meč a vešel dovnitř. Dveře se okamžitě samy zavřely a hned na to zmizely. „No to je teda fakt směšný, nechat mě tu s tímhle monstrem.“ Pomyslel jsem si a hned dokončil úvahu: „ No ale docela jo!!!“ „Sakra.“ Najednou jsem uslyšel hlas mně již známý, ale přesto tak jiný. „Proč jsi sem přišel?“ byl to Ensey Ohromeně jsem se zeptal: „ Mitře? Co tu děláte? Ale jakmile jsem to dořekl, jako bych uslyšel v hlavě slova : „Nevím, jakou podobu na sebe strážce vezme, ale kdyby to byl kdokoli, třeba já, zabij ho!!!“ „Prokoukl jsem tě. Ha, mě nenachytáš!“ pomyslel jsem si „ Já co tu dělám, já jsem chtěl jít zničit master čip. Ty jsi měl zůstat venku!“ „Zkoušíš to na mě co?“ pomyslel jsem si „Víš co,“ řekl jsem mu s upřímností v očích, „ myslím, že pěkně kecáš!!!“ Jakmile to bylo řečeno, sešel z malého ochozu nad hlavním čipem. „Co si to říkal? Co si to dovoluješ ke svému mistrovi?“ už byl jen kousek ode mne a tak jsem se připravil využít situaci. „Myslím, že kecáš!“ vzteky jsem zařval a vyrazil proti němu. Byl pěkně zaskočen takže první uder vykryl špatně a zasáhl ho do stehna těsně nad koleno. Okamžitě po zásahu zařval bolestí a sesunul se k podlaze, bohužel jen na jedno koleno, takže můj další útok stačil vykrýt. Jakmile se zvedl, zasypal jsem ho složitými kombinacemi úderů kombinovanými s přemety. Takže po velké únavě to chtělo odpočinek a ten jsem chtěl co nejdřív, a tak jsem útočil tak dlouho, dokud jsem ho neprobodl. Uf, to ale byla námaha! A teprve po boje jsem si všiml, že mi srčí krev z boku. „Nemysli na to. To bude dobrý.“ Únava ze zranění se začala projevovat rychleji, než jsem čekal. „Musím zničit master čip, jinak bude vše ztraceno.“ A začal jsem se blížit k čipu. Už jsem skoro neviděl na cestu, ale věděl jsem, že jsem na místě. A jen to stačí zničit katanou. „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ vydal jsem pokřik a zaútočil na čip, znovu a znovu, tak dlouho, dokud jsem nepadl do bezvědomí. Probudil jsem se a hned pomyslel na to, co se stalo, ale nemohl jsem si vzpomenout. Zajímavé bylo, kde jsem byl. Ležel jsem v posteli, byl jsem přikryt dekou. „Mám otevřít oči? Co uvidím? Jen své tělo? Kde to jsem? Jsem mrtvý?“ byl jsem zahlcen otázkami. Dodal jsem si odvahy a otevřel oči. První co mě napadlo: „To není možný“. Byl jsem ve svém pokoji a vše bylo stejné. „Nebyl to jen sen? Vždyť to bylo tak reálné! Zbývá jediná možnost jak to zjistit.“ Pomalu jsem si odhrnul tričko. „No do háje! Sen to nebyl!!!“ Na místě, kde jsem byl zasažen katanou, zůstala jizva. „...zranění, která tu získáš, ti zůstanou i ve skutečném světě….“ Jako bych ta slova zase slyšel v hlavě. Byla to pravda. Celé se mi to nezdálo, zachránil jsem svět před katastrofou!!! Když jsem si pustil večer televizi a zjistil, že o tom viru vědí i média, nevěřil jsem vlastním uším, ale přesto jsem se usmíval: „Ještě že neví všechno!“ pomyslel jsem si. Jakmile jsem zapnul počítač, na obrazovce mi naskočilo okno, ve kterém bylo pouze: „Jsem a jsme tvými dlužníky. Vždy budu s tebou Ensey“ A od té doby mi na obrazovce vpravo dole svítí malá katana a jen já vím, co znamená!!!

Webomlska Narodil se klouček, malý jako zrnko máku, narodil se u čmeláků. Paní Čmeláková lomila rukama a nevěděla, do čeho mu dát sladkou kašičku. Létala a hledala, až jí hodná beruška poradila, že prý viděla u studánky maličký kalíšek kvítku, snad vyrostl pro malou vílu, snad neměl na růst velkou sílu. Čmeláková jím vzala za vděk a už se sháněla zas po džbánku. Do něj ranní rosu sbírá, kapky kapou, velikost kapek nevybírá. Kap, kapy, kap, kdo rosu snídá, velkou sílu pak mívá. Tak rostl malý synek, rosu snídal a maličký kalíšek již dávno vyměnil za větší, teď již má velký jako bráška, co mu dělá rád při hrách šaška. Dnes zas má pomáhat mamince, leč již zas šmejdí cosi na kuchyňské lince. Mlsná a hlad zas už ho honí, je to stejné dnes jako jindy, zpívá si „cinky, linky.!“ Maminka se zas zlobí, nádobí měl už dávno umýt. „Bzumm, bzzum, nejde mi to na rozum,“ lamentuje, ruce spíná, pak pohlavky rozdává, stejně je jí najednou zima. Zima a mdloba, upadla na zem, nic nevnímá. Kluci jí hned sanitu volají, mlčí, mlčí, slzičky stírají. Doktor klepe na srdíčko, potom kouká na jazyk, kroutí hlavou, nic se mu nezdá, přesto maminka jen ztěžka dýše, až se chvěje celá čmeláčí říše. Prý neví, jak léčit, jaká zlá choroba ji zmohla, celá zbledla, jako by celý týden nejedla. To už to došlo bráškům, snědli nedávno celou kaši v prášku, maminka pak chodila a květinky prosila, že málo kašičky si pro kluky schovala, a k tomu nožičky si málem uběhala pro džbánky s rosou. To ženci za to mohou, že přišli na louku s kosou. Květinky ji pokosili, nic tu pro ní a kluci na oběd není. A hladoví kluci o rosu a kašičku stále žadoní. Tu se rozhodli,že musí sehnat pro maminku plnou měrku kaše, Webomlsík s Brumlochloupek, aby domek voněl a radoval se zase. Vzali košík a rozběhli se po louce. Starší bráška Brumla kousek popoběhl, kousek popolétl, ale přesto neušel velkému teplu. Mladší létat neuměl, přesto po lese se rozběhl, v jahodenčí našel chládek i pilovou útěchu. Nasbíral málo, natož pak koš, a pak únavou do mechu klesl, sen přišel jenom krátce, přesto ocitl se v kouzelné zahrádce, kde všeho bylo dost a vše šlo velmi hladce, netušil, že již byl v pohádce. Tam dostal kouzelný kamínek, co měl podivný znak, který když se pohladil a na talířek posadil, plno sladké kašičky navařil. „Škoda, že to byl jenom sen.“ Zívl, oči protřel, když vtom ten čarovný kamínek uzřel. Zaradoval se a už chtěl jít, však ten kamínek nemohl zvednout, dokud neslíbil jedné staré babici, že slepí jednu obrovskou krabici, a pak ještě bude pomáhat všem dětem v tom divném světě, světe div se, prý na chatě[četě]. „Na četě, co to jen má být, musí se s tím seznámit. Prý musí se chytit jakou si internetovou nit, nit, co neusouká ani specialista a mistr ve tkaní červený pavouček. On dokáže usoukat cokoliv, naposled třeba klobouček výstavní, pro vílu či luční kobylku, co se nudí pouze chvilku, když kovařík brousí luční pilku. Tolik věcí tu bylo, všechno měkce tu znělo. Škoda, že nemůže tu déle být, musí mamince tvářičku políbit a radost udělat,“ ví dobře, maminka je nemocná a má hlad. Stále neví jak, leč kamínek mamince daroval by ze srdce rád, a dětem pomáhat, to by bylo něco, hrát a dovádět si s nimi, to by užil jistě mnoho legrace a psiny. Tu přišla rezavá veverka, co bydlela u lesní stařenky, a kouzel znala, jé ta byla mazaná. „Poradím Ti ráda, když očistíš mi od trní záda,“ poskočila. Webomlska hned se do práce té dal, a všechny trny vytahal a ještě jí krásně učesal i ocásek řádně načesal. Dobře

Hana Šustková věděl, že je to její chlouba, nepomoci jí, byl by vážně trouba. Veverka hned poradila, která bylinka kámen zvedá, a o krabici ať prý starost nemá, tu slepí jistě rád mazlivý šnek, její velký kamarád. On staré krabice olizuje převelice, používá je coby výstup na horu ponejvíce, odtud má rozhled převelice. Dnes už absolvoval výstup na pampelišce, leč ta uprostřed cesty zlomila se, tak octnul na zemi se zase. „Musíš ale slíbit, že do sedmého dne se vrátíš a co jsi slíbil, taky splníš. Jinak pomine kouzelná moc kamínku, budeš zase mít nemocnou maminku,“ zavelela Zubejda, mezi vlákna internetu kouzel zapletená, a mezi stromy zmizela. Webomlska, maminčin miláček, běžel, co mu nožičky stačily, košík nadskakoval, a občas i rány do nožičky dal. Nic toho nedbal, za maminkou spěchal. Nejdřív pusu jí dal, pak kaši vařit začal. Kašička byla hedvábná, voněla po jahodách, ach, ta vůně sladká, posteskla si pojednou čmeláčí matka. Sotva první sousta snědla, hned se starala, zda i kluci mají, vždyť kašičky je jistě málo, nebo že by se jí to zdálo? Kdepak, i srdíčko pookřálo. Čas běžel jako voda v řece, teď musí mamince sbohem dát, a za veverkou upalovat. Však již na něj čekala a internetovou niť mu dala, pak kouzelné slůvko říkala a nakonec dobrou radu přidala. „Až se budeš chtít svoji maminku navštívit, spolkneš tuhle bylinku, budeš u ní za chvilenku, ale jen na hodinku, holenku. Tvojí povinností je chránit děti, ne dělat neplechu.“ Tak pravila Zubejda a už tu zas nebyla. Tak se skutečně náš malý Webomlska stal ochránce dětí, práce ho moc bavila, leč často zmáhala. Hlídat děti, co chatují, hrají hry, či mailují. To bylo práce, on byl na chatu teď správce. Každé dítko se u něj musí hlásit, on rozhodne, zda může na internet, či ne. Byl velice spravedlivý a ve své práci bdělý, kouzelná bylinka zase bliká, to bude nějaké čertovinka. Vyráží hned, vždyť jde o děti. „ Šup, už letí jeden z čertovských virů do smetí, tu pak pevně uzavře do truhly, kde navždy zmizí jeho špatný úmysl. Uf ,to je práce těžká, bude muset povolat kamaráda Čoudila, jež špatné stránky začoudí, a už nejsou přístupné pro děti.“ Kamarádů tu má dost, všichni jsou dětem pro radost. Stačí myškou lehce kliknout , Webomlsku pozdravit, svůj počítač pak připojíš.A hned tu máš kamaráda průvodce, jde to snadno, jde to lehce. „Haló, tady Pepíček, chtěl bych mailovat ,“ ozval se klouček. „Ahojky Pepíčku, a úkoly máš hotové?“ zeptal se Webomlska. „ Úkoly počkají, mám důležitou zprávu kamarádovi,“ odpověděl Pepíček, co měl umazaný i paleček. „Nejdřív se řádně umyj, pak úkoly si splníš, teprve pak kamarádovi můžeš psát, tedy mailovat,“ rozhodl rázně správce, měl zkrátka ve všem pořádek. Jenže Pepíček to nechtěl jen tak vzdát, byl zvyklý příkazy za hlavu si dát, a už se znovu snažil, tentokrát chatovat. „Není povolený přístup, budeš mít problémy - ukaž hotové úkoly,“ ozvalo se náhle z obrazovky. „ Já žádný úkoly nemám,“ lhal zrzavý klouček . „ Lhát se nemá , to jistě dobře víš, úkoly hned napravíš, pak dostaneš malý testík, jako trest za lhaní. Dřív nebude žádné chatování,“ oznámil mu krátce, bedlivý správce. Jindy zas snaživá Terezka chtěla e-mailem cosi zaslat, musela si nejdříve zacvičit, pak mohla na internet zaskočit. Jen jednu hodinku, pak musí být chvíli taky venku. „ Se Zavináčkem je to těžké, nás malé děti honí na kutě 17

taky. Žádné caky, fraky,“ posteskla si holčička, co dříve po večerech četovala, teď už se však bála. I hry nám vybírá, podle toho, jak nás zná,“ dodala jiná dívka, co nerada si četla. „Divoký Franta hraje jen skákačky a žádný bojovky,“ zasmály se dívenky . „ Zato je hodnější , a včera mi ani mašli nepřišlápl, asi z něj nakonec bude elegán,“ přidala se Martička, které fandí tahle partička. Tak Webomlska proháněl nejen viry, ale i děti, co svoje úkoly dělat nechtěly. Měl spoustu kamarádů, co srandu měli rádi, byli jeho skvělí ochránci i kamarádi. Hned po ránu zaskočil k mamince na kašičku, taky rosy trošičku a pro sladkou hubičku, pak hlídal děti, honil viry a smál se svými přáteli. Když zaskočíte na internet, potkáte tam Webomlskovy přátele, kteří se hlídáním dětí baví vesele. Potkáte tam blikací květinku, pozor, bliká každou chvilinku, pak je tu skřítek Čoudil, co špatné začoudí hrozně rád, tím ztratíte zlé viry z

18

obzoru a už je Webomlska drápe, což vir těžko chápe, dřív než se objeví v truhle, cítí se velmi ztuhle. Pak kamarádka světluška zašeptá ti do ouška:„Tak a teď si můžeš znovu hrát, neboj, dráček Pořádníček bude stolovat za chvíli, dnes jsou dušené viry se smetanou, ti už na vás nedostanou. Má jich plný talíř, to se zase správce snažil, hodně jich pochytal a zavřel. Pěkně jim to natřel.“ Jednou zkřížil kordy s trojským koněm, až se klepe celá zem, ale nebojte, všichni přišli na pomoc, i veverka Zubejda přihopkala, v sázku všechny oříšky své dala a házela je na něj s velkou silou, až trojský kůň odcválal raději za svou milou. „Tak jak jsi spokojený na netu?“ ptala se pak zvědavě. „Skvěle, kdy dáme si odvetu?“ nadskočil vesele, Čoudil zatahal za stříbrnou nit, že mohou děti se zas připojit. Ta nit internetu, kouzelná je, přivede tě do zvláštního kraje – mezi stránky, kamarády, Webomlska tvůj ochrance je, na nic si nehraje, když viry loví, na dráčkovi Pořádníčkovi létá, až je po nich veta. A tak žijí v tom krásném světě, Webomlska také zve tě!

MOJE internetová OCHRÁNKYNĚ Když mrňavá holčina poprvé přisedla ke stolu. Na něm stálo cosi, hrálo to všemi barvami a jí se točila hlava z neznámého. „A hele, copa to je?“ Prstíkem šťouchla do předmětu, co připomínal malé rozkošné zvířátko jako v jejím terárku. Očíčka se rozšířila úžasem. Znovu to postrčila. A ještě. Pozorovala nenápadný pohyb šipky na obrazovce. Klik a pak klik a je tam. Připojila se. „Jakto-coto?“ Ptala se uvnitř sama sebe, ale odpověď ji moc nezajímala. Byla ráda. Bezstarostně si prohlíží obrázky. Neumí nic ovládat, ale prostě z náhody někam najela. „Jééé! Pryč, honem, kšá!“ Vyděšeně civí na obrazovku. Zmateně mačká na všechna tlačítka klávesnice… Panikaří. „K týhle věci už nepůjdu.“ A běží do svého pokojíčku. Zacho už je velká holka. Slečna. Vlastně téměř žena. Skoro ničeho se nebojí až na jednu věc. Jen když to vidí. Naskáče jí husí kůže. Po celém těle. Celá se rozklepe a snaží se obejít to pořádným obloukem. Nějak jí zůstala ležet v hlavě jedna ošklivá vzpomínka z dětství. A mladší sestra se kvůli tomu stále posmívá, protože na internetu je prakticky denně. „Tak mi to konečně řekni, ty jeden bojínku! Už se zas klepeš, jak osika. Víš, že se ti v očích dá ta panická hrůza vidět na míle daleko?“ Nedá si pokoj. Fasil už tolik času věnovala na zjištění té záležitosti. Dožírá ji, že nic neví. „Dej už mi pokoj. Říkám ti stále dokola to samý. Nehodlám vysvětlovat důvod mojeho strachu a už vůbec aby ses mi mohla smát víc než teď. Konec a tečka.“ I když se zamračeným výrazem, Fasil se otočí zpátky k obrazovce a už nechá celou věc plavat.

Eliška Pourová

Má svou sestru ráda a když nechce, tak ne. Dojde-li sama k takovému rozhodnutí, dozvím se. „Tak už jsem si konečně našla svůj vlastní byt,“ Zacho opatrně nadhazuje už hotovou věc u společné rodinné večeře. Dávno se rozhodla, že se chce osamostatnit a vylétnout z hnízda. Je čas posunout život dál. Ne se jen babrat minulostí a snažit si něco namlouvat. Je čas pokusit se zbavit strachů, závislostí a všeho, co ji brzdí v samostatném životě. „Přece jen sis to nerozmyslela?“ Ustaraně hodí rodiče ještě záchranné lano. Nechce aby se odstěhovala. Zacho je sice dospělá, ale pro ni bude stále její malá holčička. Její první dítě a zároveň poslední panenka života.

19

„Ne, ne. Našla jsem si garsonku a práci na plný úvazek už mám. Tak co. Vždyť mě tady budeš mít často. Přece nemůžu Fasilce udělat takovou radost, že by se mě zbavila nadobro,“ směje se a spiklenecky na sestřičku mrkne. Pomalu všichni dojídají a sklízí se ze stolu. Ani Zacho se vlastně nechce nikam tak úplně odejít, jenže se kvůli něčemu rozhodla a měnit nic taky nechce. Klid a ticho. Zvláštní pocit, když máte svoje doupátko. Jen svoje a… Ne! Prostě svoje. Dokážu to, dokážu. Já jo! Tak sem pojď, ty malá mrcho, ty jeden zlej ošklivej zrádce. Děláš jakoby nic a pak způsobíš šílenej šok. To se dělá? Ne, ne, ne. Nechci se hádat. Jdu s dobrým úmyslem. Vážně z tebe nemám skoro strach. Silný slovo. Jsem jen malinko bázlivá, vážně. Klep. První ťuknutí do myši. Vážně to nic není! Proč jsem se celé ty roky tak strachovala?! Jsem ale hloupá. Měla jsem se od Fasil nechat přemluvit a zkusit to dřív. Když si vzpomenu kolik práce jsem si mohla ušetřit. „Ahoj Zacho!“ Radostně se usmívá Fasil na sestru. „To je dost, že se taky ukážeš.“ „Nazdar Fasi. Tak jak se tady beze mě máte?“ „Normálka...“ „Vážně se nedivím, že ti tolik nechybím. Asi sis se mnou moc srandy neužila, viď?“ Smutně se podívá a vlastně ji ta slova zamrzí. „Ale jdi! Víš jak se mi stýská? Jen jsem tě zkoušela. Je mi tu trošku smutno, nemám koho strašit,“ pousmívá se a hraje na nervové strunky. „Pojď ke mně, ty moje zlobivko.“ Srdečně se obejmou a cítí se fakt prima. Už se jim oběma stýskalo. „A čím chceš teda strašit? Že zas narážíš na to samý!“ „Si piš!“ Řehní se Fasil. „Mrkej!“ Zasedne na židli k počítači a lehkým elegantním stiskem pár kláves se připojí. Vítězoslavně se směje a čeká. „To zírám, ségra! Co se stalo? Opila ses a nevěděla, co děláš?“ „Kdepa. Byl to pravý důvod mého stěhování. Potřebovala jsem si sednout a zkusit překonat léty vytvořené hranice.“ „Aha. Jsem ráda i za tebe. Vážně.“ „Asi bych ti měla něco říct. Tvůj tajný ctitel na ICQ... Víš, byla to legrace. Promiň.“ „Cože? Si děláš srandu, ne? Já ti ukážu, ty Romeo!“ Vezme polštář a praští s ním po Zacho. Zprvu naštvaně, ale rychle přejde v nadšení. Strhne se válka a holky se tlučou jako praštěný, že se z toho popadají za břicho. Drnčí telefon. Jako by něco našeptávalo, že zvednutí sluchátka nepřinese dobrou zprávu. „Slyším...“ Ohlásí se v očekávání Zacho. „Já už to chápu.“ „Jsi to ty, Fasil?“ „Jo. Já už to chápu.“ Její hlas zní krapet vyděšeně. „Co chápeš? Co se ti stalo? Mluvíš nějak jinak.“ „Vždyť říkám. Rozumím tvým důvodům strachu. Myslím, že sama zažívám teď něco podobného.“ „Přijeď ke mně domů. Popovídáme si. Jede ti to myslím zrovna za půl hodinky. Budu čekat, ano?“ „Dobře. Zatím pa.“ „Pojď rychle dovnitř, prosím tě. Mluv. Co se děje?“ „Já si sednu, jo? Je toho na mě nějak moc. Bože můj. Bylo to jako zlý sen. Představ si, že si zase brouzdám po síti, viď. V pohodě, jako vždycky a jdu na svoje oblíbený stránky. Najednou...prásk! Blikla obrazovka a bylo to vážně...“ „Na, napij se. Nemusíš už nic říkat. Myslím, že vím, co 20

chceš říct,“ soucitně na zdrcenou sestru pohlédne a začne mluvit dál: „Honem, sedni si sem vedle mě k počítači a dáme se do práce. Někdo s tím musí něco udělat.“ „Počkej, nestíhám. Co chceme udělat?“ „Pomůžeme nám a i všem ostatním. Vyznáš se trochu v počítačový grafice?“ „Jasně! Děláme na těchhle věcech dost ve škole. Stejně ale pořád nevím, co máš v plánu. K čemu nám bude grafika. Ty chceš něco kreslit?“ „Ne tak úplně... Chtěla bych, aby v síti existovalo něco, někdo, co by předcházelo podobným incidentům.“ „Nakreslit něco můžeme, ale jak to bude pomáhat, mi pořád nedochází.“ „Nějakou dobu už jednu věc vymýšlím. Nikdy jsem ti tohle neukázala, podívej,“ podává Fasile jakýsi starý deník, nebo tak něco. „Vypadá dost ošuntěle. Co to vlastně je?“ „Nakoukni dovnitř a uvidíš sama.“ „Ježíškute. Něco takovýho přeci není. Vždyť to jsou, vypadá to... Nemám slov.“ „Správně. Je ještě po prababičce. Našla jsem ho na půdě. Jsou tam různá kouzla a čáry a mezi nimi i... Teď se podrž. Oživování neživé bytosti,vdechnutí vlastností osoby jakou si vymyslíš.“ „Převrat. Víš, jak by všechno šlo zneužít, kdyby se dostal do nepovolaných rukou?“ „Nechci si vůbec nic radši představovat. Ale máme jeden háček. Všechna zaklínadla jsou jednorázová. Jedinkrát zakouzlíš a pak už se nedají použít. Nebudou prostě fungovat a tím je pár věcí o zneužívání pořešíno.“ „Chvilku mi bude trvat, než se vzpamatuju. Nu. přejděme k věci. Co teda přesně chceš udělat?“ „Vytvoříme to, co jsem říkala. Teda spíš někoho.“ „Asi ti rozumím. Ok. Dáme se do toho? Docela se těším.“ Fasil se usmívá, má ze všeho dobrý pocit a vžívá se s nadšením do děje. „Uděláme holku?“ „Když chceš, proč ne. Měla by vypadat drsně a neporazitelně. Být naprosto neúplatná.“ „Jenže já žádný další násilí vytvářet nechci.“ „Však taky ne. Nebezpečně bude jen působit. Když někoho nepostraší zevnějšek, bude mít jinou zbraň.“ „A jakou? Co je účinné?“ „Řekla bych, že by to mohla být DOSTATEČNÁ CENZURA.“ „Perfektní! Jdeme na to.“ „A Fasi, jak se bude jmenovat?“ „Třeba... Slečna Zuracen,“ odvětí s úsměvem. „Co ty na to.“ „Klidně.“ Vlepí sestře pusu na čelo.

Môj internetový ochranca „Hurá, máme internet !!!!“ jasali sme všetci doma. Počula som, že je to veľký pomocník pri hľadaní informácií, len treba vedieť ako na to. Toľko som nad tým všetkým uvažovala, že sa mi o tom dokonca aj snívalo. To bol sen ! Bránila som spolu s internetovými ochrancami Bránu fantázie proti čarodejnici Kybemagice a jej pomocníkom.

Daniela Kollárová – špiónov čarodejnice Kybermagici: Ad-ware a Spyware, Cookies, Phishing a Pharming. Šéfom a informátor všetkých tých vírusov a špiónov čarodejnice Kybermagici svojou anténou zachytáva informácie, ktoré putujú po internete. Stále kričí a má veľkú silu, ktorou by chcel zničiť Kybermyš, ale našťastie sa mu to nepodarilo. Napokon sme statočne ubránili Bránu fantázie pre všetkých, ktorí surfujú po internete. Tak ako som odišla, tak som sa vrátila späť domov do postele. Na všetky tie malé potvorky a nebezpečenstvo, ktoré prinášajú na internet, tak skoro nezabudnem.

Odrazu som sa zmenšila a taká malá som cez monitor vošla do neznámeho sveta plného nekonečných ciest, ktoré medzi sebou vytvárali rôzne križovatky. Vykročila som teda „do neznáma“ a po chvíli som stretla prvú bytosť. Vyzeralo to ako obyčajná myš, ktorú chytáme do pasce.

Prihovorila som sa a hneď som mala prvú kamarátku. Práve táto Kybermyš, tak sa totiž volala, mi povedala o Kybermagice, že to je zákerná čarodejnica, ktorá chce spolu so svojími spoločníkmi získať absolútnu moc na internete. Keď sa rozhnevá, jej krik môže spôsobiť praskanie harddisku v počítači. Poprosila ma, či by som jej a všetkým jej kybernetovým priateľom nepomohla pri obrane Brány fantázie. Kybermyš mala takú moc, že na obranu Brány fantázie, zapojila svoj zázračný chvostík do hardwaru počítača a ona jediná vedela prechádzať z reálneho sveta do sveta virtuálneho. Sama by si ale neporadila so všetkými tými pomocníkmi zlej čarodejnice.

Ale s pomocou priateľov urobí Kybermyš všetko preto, aby sa to podarilo. Keď si s niečím nevie rady, poradí sa s mudrcom – staručkým Elektrónkom – keď má nejaký nápad, rozsvieti sa. Náš ďalší pomocník na ceste ku Bráne fantázie je Kyberpavúk. Keď sme ho stretli, najskôr som sa zľakla, lebo nemám

rada pavúky, no Kybermyš ma upokojila, že pomocou svojej pavučiny, ktorú spriada neuveriteľne rýchlo, je schopný polapiť akéhokoľvek škodcu na internete. Práve on a jeho bleskovo upradená pavučina nás oslobodili od prenasledovateľov 21

Můj počítačový ochránce Přihlašuji se do vaší soutěže. Jsem Jindřich Mikulík, neslyšící žák ze Základní školy pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí. Chodím do 6. třídy. Mám 12 let. Můj počítačový ochránce Kdo je můj počítačový ochrance??? Tento robot. Jak se jmenuje robot??? Robot se jmenuje APOBAB. Mračí se. Proč??? Protože se mu vůbec nelíbí jméno, které jsem mu dal. APOBAB znamená Automatická Pohádková BABička.

APOBAB je můj opravdový počítačový ochránce. Připomíná mi moji babičku, která se o mně stará spolu s maminkou, bojí se o mně, aby se mi nic zlého nestalo. APOBAB mě chrání proti virům. Dává mi dobré rady, co mohu a co nemohu dělat u počítače. U počítače rád hraju hry, chatuji s kamarádkou a s kamarádem, vyhledávám obrázky ,hledám informace do školy, rád se dívám na stránky www.neslysici.cz , posílám e-maily. APOBAB mě stále sleduje a kontroluje.Vím, že nesmím dát cizím lidem svoji adresu a telefonní číslo, jít s cizím člověkem na schůzku. Také nesmím stahovat různé obrázky. APOBAB mě varuje a říká: Ty,ty,ty,…. pozor Jindřichu! Když udělám něco špatně na počítači, APOBAB je smutný. Když zase dokážu vložit a zkopírovat fotografie z foťáku, APOBAB se směje. Je rád , že umím zase něco nového. Znakuje se mnou:“ Jsi super , prima . Pokračuj dál !“ Takový je můj ochránce. Jsem rád, že ho mám!

22

Jindřich Mikulík

Pes Nick

Martin Pažout

Narodil se v rodině chudých arabských šejků. Rodiče ho v mládí zavrhli. Nechali ho samotného uprostřed ropných polí. Ujala se ho parta ledních medvědů. Ukázalo se, že medvědi byli rasisti. A nakonec jej celého zavrhli. Naštěstí ho to nijak nepoznamenalo a vytvořil síť fast foodů (rychlého občerstvení)... nabízejících McMedvěd Burger. Když mu došly zásoby medvědů, zbankrotoval. Už si myslel, že nemůže být hůř, ale pak se ztratil v poušti. Jednou však našel Nick velký přístroj, to mu zvedlo náladu. Vlezl si do stroje a…...Zmizel….…Najednou byl prostě pryč. Když se probudil, viděl všude samé písmena,číslice a všelijaké šifry. Byl v síti nějak se pomocí toho podivného stroje ocitl v síti. Než se rozkoukal, vše se začalo pohybovat, i on se velkou rychlostí začal pohybovat. Z toho cestování už mě začíná bolet hlava, pronesl Nick a pak zjistil, že je v nějakém počítači. Všude samé ikony atd... Ahoj! Co tu děláš?! Uslyšel najednou Nick hlas, otočil se a uviděl člověka. Zorientoval se a došlo mu že je v monitoru. A tak Nick žil po síti a v počítačích.Už si zvykl a věděl kde je síť a kde počítač jeho přátel atd... Byl už hodně známý a měl také hodně přátel, hlavně dětí. Jednoho dne však nastal problém, když si zrovna povídal se svým kamarádem a seděl na ikoně. Začalo se dít něco divného. Počítač jeho kamaráda napadl virus. To ne!!!!!!! Rozbrečel se Tom, přítel Nicka. A co teď řekl Nick. Najednou se na ploše objevil virus. A co ted´? Teď si dáme Deli řekl a začal vyžírat systém. Tak tohle teda ne, naštval se Nick. V tu ránu začal souboj. Nick bránil Tomův počítač jak mohl.A nakonec se mu povedlo vir zneškodnit.Od té doby se mu říkalo Nick přemožitel virů. Jak měl někdo problém s viry, hned ho zavolal a Nick se o virus postaral.Jeho práce byla provázet děti a chránit je při jejich internetových dobrodružstvích. A už nikdy mu nevadilo, že byl pouze v počítačích. Naopak měl více přátel a pomáhal jim. A pak nastal ten den…. najednou mu zazvonila ikona: místní síť, Nick to zvedl.: Halo?Tady pes Nick. Nicku potřebujeme pomoc, virus jménem Oxcorp se nabourává do našich databází a vyžírá nám systém. Kdo prosím volá? Tady je policejní stanice potřebujeme pomoc. Hned jsem tam. Spustil stavový řádek a po síti se rychle pohyboval mezi číslicemi a písmeny. Už byl v počítači u policistů a viděl ten velký virus. Nick se zamračil. Tak dáme se do práce. Najednou se objevil ještě jeden virus: Hej šéfe to je ten pes s nadpřirozenými schopnostmi, který dovede zneškodňovat viry. Viry se místo boje radši zdechli a utekli Nickovi. Díky Nicku, když budeme příště potřebovat ozveme se. A Nick dále pomáhal dětem i ostatním lidem v boji proti virům.

23

Internet

magický a přátelský 2006 Můj internetový ochránce Porota soutěže: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

Zlata Houšková, Mgr., Svaz knihovníků a informačních pracovníků Dagmar Kocichová, Mgr., Jednota školských informatiků Lenka Kupková, Český rozhlas Ondřej Müller, Mgr., vydavatelství Albatros Eva Sovová, Ing., Nadace Naše dítě Jaromír Šubrt, RNDr, MŠMT Lucie Vyhnálková, Mgr., MVČR Jaroslav Winter, BMI sdružení Zdeněk M. Záliš, PhDr., projekt CzeSI - národní organizátor soutěže

O pořadateli soutěže: Bezpečnější internet v ČR Projekt CzeSI (Czech Safer Internet Awareness Node) je prvním projektem programu Safer Internet v České republice, který získal podporu Evropské unie. Cílem projektu je zvýšit povědomí českých uživatelů internetu, zejména dětí, pedagogů a rodičů o možných hrozbách světové sítě, ale také vyvolat diskuzi, která napomůže definovat, co je to závadný či škodlivý obsah, co lze považovat za riziko, jak se potenciálním hrozbám vyhnout. Literární soutěž Součástí projektu jsou akce věnované tématu s ohledem na existující evropské zkušenosti a chystané aktivity Evropské komise. Příkladem podobných akcí je mezinárodní Den pro bezpečnější internet (Safer Internet Day) nebo literární soutěž pro děti na téma Můj internetový ochránce.

Projekt CzeSI získal podporu EU

www.saferinternet.cz 24

magický a přátelský 2006

Recommend Documents