MACHAR ŽIVOTEM ZRÁZENÍ VYDÁNI. TRETI SIMACKA. NÁKLADliM. \ PKAZn iqip

.MACHAR ŽIVOTEM ZRÁZENÍ TRETI VYDÁNI.

NÁKLADliM SIMACKA \ PKAZn iQip í-

Presented to the

LIBRARYo/rAe

UNIVERSITY OF TORONTO by

KAREL AND MIROSLAVA

CVACHOVEC

/

/

BÁSNICKÉ dílo ).

S.

MACHARA

ŽIVOTEM ZRAZENÍ (IDyLy

A DRAMATA.)


—

tetí

1915.)

vydaní.

v PRAZE NÁKLADEM

F.

1919

ŠIMÁKA

VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.

TISKEM Dra ED. GRÉGRA A SyNA

V PRAZE.

Paní M. Kubátové.

fWG2 2W90^^

I.

>DTI«.

Vstoup do vagónu: Dobrý den!

znám

ah,

Doktor ten a ten

jej!

však on též otev

mn

pohledl ke a

oka

se

mu

brejlí

náhle

Vy v našem Náhoda vzácná! A

Drahý miste!

zvdav

a tak jsem

na kraj

m

polí

znát

mu ho

zle

mé

cesty

cíl

neztajil;

upozornil, na to,

rozevlané

na epu, jež však

—

okna letl nám,

jak kolem

na

d.

t.

rozpede.

rozhovor se

Byl

skla

byste

zablýskla: kraji?!

A

lid tu

je

zlato,

cukr sám,

— zde

stah

oboí

—

alkoholu otroí.

Byl( z tch, kdož touží pomoci své

dob

— —

od zlé nemoci:

potíral tabák, alkohol

a prostituci, klerikaJy,

^

10

svj k svému

v

hlásal

kraji kol,

práv ženských zastance byl stálý, šel v lid a pednášet si zvyk

—

pl

TolstQj a

pl Masaryk.

Když vidl jsem

jej

naposled,

byl velmi milý; jeho vzhled

—

jest

obr

s

—

velikými vousy

rozjail dti: žabky ty

svj

žertík

ve všem vynajdou

si,

ty byly jím jak opity,

honily a vískaly

jej

Medvd! na nj

a I

vzpomnli jsme

a ptal se na osud chci je

(já

volaly.

te tch mých

her

dcer

radj »dtmi«

zvát,

jak zarazit bych chtl tím

bh

jejich let,

jenž prchá nu,

v

rok spád, zloeeném

svých letu

—

.

samošalba bláhová!),

taž na školách jsou, z

A

jménem

domova.

co prý dlá slena T-ých?

Je uitelkou v Zálesích

však perušil

m,

—

ne že na

tu,

že na mladší se zeptat chtl

—

—

11

Ah, na

Kaátko?

—

Slenu Katu

a v rozpacích se celý zardl.

To žabka kde

byla pana

Kaátko de je

T.,

jsme se tenkráte

sešli

se

trýzní jeho

m

—

latina

píina

Však už neposlouchal valn upen hled vozu v kout, vzdych nkolikrát z hlaubi žaln a zaal piln oi mnout že se tam tenkrát naposled ten obr v trudný román splet!

—

Ba. splet a

se.

povdl

Rozšafn

Hodil srdce v

nj

mi celý dj. tuze, jak to

všech duší

vážn

zvyk

milujících,

obšírn, jak to milovník

vylíí ješt po msících, a osou historie té

Kaátko

bylo pana T.

Já poslouchal ten rcrmánek,

však nezajal

m

jeho rek

jeho líení

a

lá.sky

a

všecky nádhern

ty mosty.

-

12

já

pro budoucnost ve snní stavl lovk estný, prostý vidl jenom Kaátko,

to

malé

jež si

—

smšné Kaátko!

To eklo mu, že nelze jí hýkat marnou nadjí,

jej

že nechce nésti jako žena tu

kletbu

svého pohlaví,

chce studovat a rovnocenná se jednou

a potom že

mužm

— bude

sama muže

A eklo mu jež bodaly

postaví

—

nutno-li

vyvolí.

vtami, dýkami

to

jej

a tím víc, že

je

vedl klid

bez všelijaké koketnosti, že poctiv se s

cítil

zbit

pátelskou milou upímností

tak vzdychá, jak jen

na Kaátko

—

vzpomene

to ztracené.

Na Kaátko

to

00 žabka ta

šla

.

,

.

Dávno-Ii,

do školy

v suknkách krátkých

s

Je dtí mojich pítelkyní

copánkem?

. .

18

a psávají

si

tam a sem

navštíví

je

asem

i

nu,

pímo

nyní

k nevíe ta vc,

však doklad zde

—

Je pítelkyní dtí

mých

A

—

ten bláhovec.

.

.

vlastn pechází mi smích,

když podívám se na vc Lpíma., zí§ erta ... na život dímá a myslíš, že v

Kaátko

.

.

n

.

nm

a vidíš a i

je

a nevidíš

— nezaclánj sob zrak: s

tvými dtmi na vlas tak...

Jich život už svou cestou jde

a bez pomocné ruky tvé

.

.

pechod pes bh vody rušné si samovoln upraví, i zahrady a zámky vzdušné 1

nad obzor sklenou mlhavý vše bez tebe

.

.

.

vše právem

— svým

a žádným tajemnústkástvím!

A lovk

šel

a dvacet

ek

jen

by

tisíc

mil

rád pebrodil,

kdyby moh tam

pohladit

ty ješt nestižené vlásky.

.

.

...

14

do zdivených tch a slyšet první

oek

zít

hlásky!

jejich

Vždy všeho toho neužil Ted A te? Sám bude .

.

.

.

.

Nic víc už

.

.

.

.

.

.

už

žaln jaks své daktyly Já umínU si íkati je

» dcery «

bláhovo

místo toho »dti«

.

.

—

chtít zaspati

a vidti a nevidti a bláhovjší: chtít

žil

Rychlík zbsilý

hml

už

.

.

asu

slvky v

.

.

spád

letu

zdržovat

.

.

II.

HRDINA.

Na tyi strany dlouhé psaní písmem nejistým

a psané psal

staeek mi

jenž byl

nenadání,

mým;

kdys profesorem

tak nadchly

mé

z

jej

Katolické

—

mí písní soudci!

—

povídky,

pl hymny takka o

nich vroucí,

dal k dalším ilé pobídky,

a chtél, bych

pál mu pár svých

—

a jedenkrát ho navštívil.

Veliký pokoj, výhled svží

do starých hradních knih legie tu

píkop,

stojí, leží

od podlahy až ke stropu tak žije

ti^e,

blouká pavuinka, hned poznal

—

osamlý,

m,

a

kmet,

nevidH

isme se už ptaticet

sám ješt má pod

let.

brejlí

skly

ten pohled dobrý vybledlý. Machtr. Životem zrazeni.

chvil

18

I

pvce

okikuje

ptáka

a spoustou slov zve posedt,

a sotva sednu, hned

m

láká

na knihu tamhle pohledt:

tam v

jsou klasici

úplnosti

a

vesms

s

linkami vzácné spanilosti

staré edice

ve vazbách ídkých velice

—

»zde vizte toho Ovida,

ml A

rád jste

jej

kdys,« povídá.

pevné hbety

hladí jejich

jak rukou tak

i

pohledem:

»nu, vite, jsou to luzné

a

bohm

dnes

cítit,

dík, že

kterak

svty

dovedem

Homer

žije,

jak slunce í^ecka na nás plá,

vždy

krása

jejich

a nesmrtelnou

však zvíil

úsudk

vností

je

duši má —

jste

svou antikou

spoustu velikou.«

Tak hovoí a ukazuje to stáí milé žvatlavé*

m

v židli usazuje, hned zas a hned zas k popatení zve;

1!»

nespornou chválou zmiuje se

mých

o dílech posledních

let,

neb vše, co k antice se nese,

staeek

stopoval a

et

a zdá se, byl tím pyšen dost, že v jeho rukou jsem kdys rošt.

A

rozohní se: »Já

vám

dával

vždy za pravdu a byl jsem jak s antikou jste

rád,

porovnával

to

kesanství

A

tyhle Katolické špásy,

a lidstva pád.

(= povídky), vím, že musil jste, když pohlížel jste v naše asy, je

tak jen spráskat zajisté

dát

argument ad haminem.

tak cíle nikdy

Blah i

ten,

kdo

duším jiným

vždy

vným

se duše rmutí,

tak já to

neminem.

sob mže

psaním

(jdlchit,

vzteku polykáním

hoknc

cit.

zkusil — cpali

kesanských já

—

do

mn

cností ovoce,

dravec nebyl, mlel

a dávil se jen hluboce

skromn

—

2»

«

20

a tu se

smje staeek.

muž

>Náš editel byl z a tvrdý

ne z

—

ek

až jedenkrát jsem jim to

erný

—

pesvdení

božích

—

klerikal

zbožný kožich

on z politiky na se vzal, což tím

je

horší; nechci zvíit

vzpomínek šedých starý prach a nebudu se tedy šíit

zlobných jeho šikanách,

—

—

vc nehezká o jedné však já jí žehnám do dneska.

jen

Snad

víte,

máme

a

nu,

narozen jsem v

archiv,

museum

— jak

po národ

dm

všude mají: skrovný

je

Brod

museum,

a památek pár, které baví

—

snad krajany a rodáky

však archiv náš

je

zajímavý

a ne tak zrovna lecjaký,

tam o prázninách rád jsem et

svdky

ty 1

uplynulých

pišly potom spolky

bych pednášel

—

let.

pilné,

já slíbil rád,

•21

a když tak

lovk

pak umí o

ni

vci

k

pilne,

povídat,

peochotn

tož zvali zas. já

jim vykládat šel to a to, jak žilo

duševn

je

se,

te

a všecko, co

v pergamenech,

a v

hmotn

zaváto listinách

as erných hlubinách.

Náš editel

—

mám

rozpoznání,

že nepáteli kultury jsou

vždycky

tihle

zbožní páni,

paedagogické nestvry

—

mn

vždy pišel ke na inspekci ped každou mojí pednáškou, na špehy, zda snad svou lekci nechystám zde dobou tou, zda uím, zkouším, jak je ád,

šel si

a jako zlodj vždy se vkrad.

Ta

pravidelnost

m zala v i ml

urážlivá

posled dráždit

jsem. jak to

tu školu

asto bývá,

odbýt jako švec

potom v kvetu honorace se toit, dobrý spoleník,

a

pec

—

22

dámám

a

ruce líbat sladce

a chválit klobouk, sluneník

veer

a

pány sedt,

s

pít

a v karty hrát a sviait?

má

Ci rovnala se ta

innost

úkladm? Útokm na cnast? Na nevinnost? Šturm proti státu základm? Co na tom, když je volná chvíle, petrolejnickým

že se

v

ta lejstra

zaberu

a procházím se beze cíle zaseru v minulých

—

vk

a žádají-li tu a tam,

že o

tch asech povídám?!

Nu, došlo k srážce. Pišel starý

—

já

veer pednášeti

Obrázky z djin inspekil, pak

m

jednání, prý

ni

nemá

zdrávo rád,

na má škola práva, mám se vnovat —

brát škole, jen

a

jí

prý

mnoho

—

zadržel,

prý není prospšno,

mé

chtl:

naší fary

mluvil slohem tím

a hlasu tonem pátelským.

.

8S

Já mlel, nedostal se k slovu, neb, víte, není dáno mi

být parátni a pohotovu,

všeho živé

mít

jak chorý tu se

lovk

do

ek

A

dlaní,

mi všecko rozleželo jsem

si:

—

Ták? Pretenze?

zažádal hned do pense

Vím, vy, jenž a jinak jednat jen

jaký

elo

složil

a pišlo jasné poznáni i

—

vdomí

až doma, když jsem

útrpn že

já

se to

—

.

deštm šíp sob zvyk,

jdete

usmjete, bojovník!

Taková dlouhá a pense

.

historie

hrdinský z

nu. slípka, která

ni

v dvorci

nevzletí vzdušných do

in. žije,

konin

a když se vznese na stechu, už hrdinnou

má

útchu.

Však nemntc, že odato

nám pro i

též už cizí

je

všecko vnímání

velké tuhé boje

pro hrdinná jednání.

.

24

ba myslím, že

in odvahy než se

ti,

v

nebo

cit

hrudi sotva rozvijí

inem

Tak staeelí a pokraoval

v

chabí, prostí

a hrdinnosti

jichž touha

a hned se

šel

my

d(7vedeme ocenit

spíš

vybijí

.«

.

se rozhovoil dál a dál

do pense, svj svt

nmž

.

— si

stvoil,

absolutn, kraloval,

neb v souboru svých drahých vcí

odpirc sotva jakých ml, až na rebela jenž rád se

pvce v

kleci,

—

hlun rozkiel

v každé vtein kmet znal už zkrotit hrdinn a toho

.

.

ni.

PÍPAD PANÍ

ANNY

S.

Já ztrnul list

— veerník

poheb bude

Má

—

úmrtní tam: paní Anna S.

skonala dneska a

mi z ruky kles

—

dobrá známá.

když

to

náhle za jití

—

—

míti pozítí

asem

picházela,

neb ono pekládati chtla

a radila se.

Ruska byla rodem,

židovka ruská. Prošla mimochodem pul Evropy,

a

v Bernu

i

naši

Prahu znala

linguistiku studcrv^ala.

Velik erné oi, cvikr na nich, vlas divé lez jí po blounkých skráních, vydala knihu básní v divných prosách o vášních, cxtasích a tuberosách

pak zmoudela a

tiše

vdala se

heben ve

a

zala

A

psala prosou poctivou a

to,

ono.

nosit

Do

hor odjíždla

vlase.

pesnou s

a plna ji

vesnou

svží by stží, by mohl život njak tísnit.

a v podzim vracela se ilá,

že

—

plán. Clovk

ek

38

Muž zbožoval to splnil všecko.

ji.

Co

jen

A pece

mohla

paní

vysnít,

Anna

tam pišla mraná, zadumaná,

tu a

mluvila tžce a slz pívaly jí

v erných oích

A

jindy pišla veselá a ilá,

pnkava

jak

si

jaksi

ekaly.

mile švitoila

—

mdlá zas, jazyk její nm, tak smýkalo jí jaro s podzimem. den na

to

—

Posledn jak je tomu dávno asi? pišla, usedla si: dva msíce snad

—

— — mám-li co o nm znám-li jeho ženu, že chce psát nyní knihu o Gercenu

že manželství jich vzešlo z lásky vroucí

—

zmnilo

se v peklo ve horoucí potom v doby proud se noe v plamenných soudech vybíjel své hoe

a

a Qercen

le

co ta žena jeho zoufalá? —

Ten problém prý by ráda zkoumala.

A

náhle se

a

oi

Prý je

se

jí

jí

v

slova vzlykem chvjí slzách potápjí:

celý život, když

jej

lovk

pozná,

hádanka tak píšerná a hrozná!

—

.

.

.

29

hoe?

»Což

že nést

dkovala bohu,

Já bych

smím

je

vbec

že

...

trpt mohu

Však zoufalo je, když tak život dlouhým tak zvaného

etzem Vždy, jen

mn

Tak

dl

jak

ada

dn

je

,

hlete

.

.

... jak

stojí

nkde

nehýbe

by

rozbil

Mám

.

.

leží,

klidným leskem

by v

n

hraje,

vlít,

jeho jednotvárný klid!

muže

.

.

.

hors concours

vzor všech .

.

,

muž

sen jen snít

povolný ve všem

.

.

.

k procházce v prales

odmluvit slovem

plula lodí:

chodí,

vámi bží, Zrcadlo vod plaje

lovk

se,

se,

ta s

.

nm

a svtlo na nic

lo

bych

otes

a slunce plá a všude jasno

i

jesti

se nesnese.

den za dnem kUdný bez a nevíte, zda

.

štstí!

Qoethe, všecko snese

krásných

.

vzbu

jej jej

— nebude

.

.

stlesnný

mže

ženy

ti

moci

vyte všecka pání oích a vyplní je pedem, než slovo eknu. Pomaže mi medem minutku každou, dny mé pocukruje už na

a týdny v oplatky mi zahaluje

.

po plnoci

ba, on budit ani

se nedá, neb mi

.

30

a neví, jak mi hnusná sladkost ta,

že zšílet

mohu

z toho života!

Já prosívám ho: Pavle, drahý hochu,

nech

bít

m, prosím, s osudem se trochu, mj je tolik štstíplný,

hled, život

ty tak

m

balíš

do

hebouké

vlny,

že dusím se už! Dej mi vydychnouti!

Což nemohl bys na

bou

té naší pouti

improvisovat, jež rozkyplá

—

by naším klidem trochu pozachvla?

A

dobrý muž se na

a nerozumí

— jen

Ach, kdyby

lát

Na

m

zadívá

se usmívá.

mi chtl co hospodyni! na kuchyni

prádlo zlobil se a

a jednou jen chtl srazit vztekle

dol

nkterý talí s poledního stolu! A kdyby rozhoil se nad tím, oním, že zahálím neb parádu že honím rozpálené skrán a kdyby jednou zvd ruku proti lícím mojim k rán! A nic, A nic. A nic. Jde za dnem den

—

—

a stále

máme

dusný

klid ten jen.

Oh

píšerní jsou osudové

My

oba nejsme pranic erotití

lidští!

—

.

.

.

31

a vášní závratných

my vždycky

omamných

muky

a

hnv

chvilek,

dva pouze doutnáme.

Filemon... Baucis

nemám

—

my neznáme

vražedných

jak františky

že

prosti,

žárlivosti

.

.

Prve pravila jsem,

.

jednu však

touhy

mám asem:

jak jen se píležitost nahodí,

vyskoit ze tvrtého poschodí

«

Tak povídala ... A já nepikládal významu tomu. Mnohý lovk spádal

ped oima — neb v ei dímá

mi bídu svou už lecjak já mluvit

nechám

je,

dar podivný: tak lehce ona plyne a z nitra nálady

se berou spolu

.

s ní .

nehostinné

mluví tak a o tom

.

a v duši mívá svatý pokoj potom

Tecf,

peet

když jsem

já zarazil se

.

.

Nebo

.

.

.

ono oznámení, v okamžení

každiké slvko, ona zpovd celá z poslední setkané mi duší chvla a strašn

Ne,

písný výraz dostávala.

nevím,

že jen tak dokonala

Víc jist za tím

.

.

.

Stojí

na

t

.

.

lodi

.

.

.

.

.

.

32

Den za dnem v jednotvárném jasu chodí není tmy ... A všude plno svtla A není rány, jež by náhle vlétla

A v

.

to zrcadlo a rozbila je

A A by

chápu touhu, jež chápu, že v

n

roztíštil ten

v kusy musí

je rozbít

.

.

.

.

.

lovk

v posled vlít, strašn šastný klid .

.

IV.

EKANKA.

A4icbar: Žtfotcm zrateol.

Bureau

.

.

.

Vzduch zkažen. Pleš

se

nad každým stolkem v poadí, v služebních vráskách leží ela a pero pochod provádí

po papíru,

veškerenstvo

tady jako velienstvo

ctí

a

jejž

nmž

pi

mí i Svt

víc

vlastn

lidé

jsou

pesnou mašinou.

pro sebe.

Má

svoje zvyky,

své tradice a zákony, své šašky, štrébry, úkladníky,

buie, Napoleony jenže

zde jen

ti

osudové

— jejich

nehmí bouných ve pomalu

peejích,

se vysnují,

jako když kapky bubnují.

A

chlebodárcú humanita

v tch tžkých asech nynjších i

si

dívkám píležitost skytá dobyt poteb vezdejších.

blá

.

36

tak pojí dobré

s

užiteným,

vdným

neb dívky hnány citem se

v každou práci pohrnou

a za

V

mzdu pranepatrnou.

rodinu jednu záhy smísí

se ubohé ty

vehky,

a každý klobouk závidí si i barvu každé pentliky, každý mužský pohled a hlavn

—

rodinný odklizuje ohled a

velky hned

se

v

boji

zlém

pohodou ostrým žahadlem.

A

žijí,

zkyselí a rvou se

pod tíhou sudby netené

Ty hezí zavas ohlídnou po pšinece bezpené, kam — dávajíce všecko v

.

.

se

sázku

svj život pošlou na procházku v íš sn a žár do dálky a bez prvodu morálky. Tak Poldi octla se v tom úle, Vídeka, ne však tradiní: jde zmlkle, plaše, beze

nad citery hrou ráda

vle,

sní,

—

.

37

nu,

žádná

spíš

ekl

—

hezká

nic graciesní, ani

Vídeaka

dneska,

bys, že ten tvor

sem

ze štýrských zabloudil

hor.

Obliej plochý, uzel vzadu, zrak vodový a ztrnulý; sedla

si

skromn

v slední

podobna erstvé

cibuli,

ba nemá

nic nemluví,

snad zájmu pro cibulka šikmo jen do práce

ani

povídání,

jich

sklonná je vnoena.

Jde všecko zponenáhla tady

Cas

lezl

krky

.

.

línými

a vyrovnal ten život

v

adu

úplný souhlas

s

mladý

druhými.

—

Už poslouchala dobrodružství, v

nmž

a

zeteln

hlavní roli hrálo mužství

bylo vhod

jí

pár kluzkých

A konen se vnn'sit v

a ráda

jim o

i

lapit

touhu

hovor

anekdot.

mla úinn

by tak vyprávla

t

oné hodin,

38

avantue na ulici nkde ve tramwayi hmící však látka jí vždy chybla a básnit málo umla. O

neb

Den

co den slyší

-

vci nové

a Poldi tak je lapala,

v píloze by žurnálové po kuse román ítala tak všecko mla v evidenci, co která ekla o milenci a srdce její nemálo

jak

—

k

tm píbhm

všem

stenalo.

Mik do divadla denn chodí, kde hercem milý její je, a

s

Elsou

veejn

se vodí

kýs kadet infanterie a chytrá

Jula do svých

tenat

lapila kupce, jenž je ženat,

a s

poteštná Estera úspchem koše pátera.

A

líí procházky se, styky rozmluvy se citují a dary dané milovníky i

od stolu k stolu putují

—

tt

však po stran už slovo písné tu onu rozhoen kísne a za nejvtší duše skvost se prohlašuje poestnost.

Co

platný však ty theorie,

když zkyslé jsou a studené!

Když osamlé srdce nyje po trošce toho plamene!

Když všecky touhy tíhnou jinam, když každá šla by ku hostinám, kde vzhoí skrán, rty a zrak

—

af vstup se platí všelijak!

Tak jednoho i

Poldi pišla

a svtla v jí

dne,

v

lících,

konen

oích

plají jaksi

ohe

mžikajících

horen,

svou denní práci odstrila a tajupln prohodila, že nejspíše se místa vzdá a že se asi

záhy vdá.

Tak? Cože? Kdo on? Od všech stol k ní pilétají dotazy

už tedy

má

—

svou areolu,

už k románku též pichází.

41

UŽ také stoupla

neb jenom

její

mužem

cena,

platí

žena

—

nu, poví jim a neztají,

a

pak pukají!

závistí

Má

už nkolikrát

souseda,

se potkala s ním na schodech,

on mimo

vždycky vykrad

ni se

a ervenal se,

ztajil

dech

—

až dneska setkaU se zase,

tma

byla,

a aniž

jí

on

vtisk vášnivý

Co víc? No, co

ped

objal

ji

v pase

byl slova ek, polibek.

jí

nic víc.

Nutno

znáti,

tím pihodilo se:

jak musili se potkávati,

vždy ji mil v úkose tak s obdivem a rozpait

jak

muž, z

nhož

—

láska iní dít,

píhodné ždá náhody vzdát zbytené se svobody.

jenž

A vru

Pak

nic víc?

ne, nedala jim

domluvit

a jako lvice vytrvale hájila

to ale

svatý jeho

cit;

—

41

jen

píruím je, v píjmech zjista vn'c má než náš prokurista

však

manýe

a v obleku a

hrá skuteného rytíe. Nu, vyslechly že není žef

ji,

lovk

zpsob

lásky jeho milý,

—

vysloví

dojista se

že

usoudily,

tuctový,

a mezi sebou

její

chtivost

a velkou jeho zdrželivost zlé

a

podrobily kritice

smály se

jí

velice.

Dny šly. A Poldi stále vila doufala milovala neochvjn

i

stejné

i

i

a zvrátiti se nedala;

on dosti asto

mimo

prolet,

neodvaha musí bolet, neb smutný je a ervený

jej

a pohled

má

tak

zmatený.

^Nechápe netroufalost že lze jen tenkrát

když jak

mže

bean

žen

jeho, žít,

ve vzdání se všeho k muži pituht?

.

42

neb muž

na

je

myslí,

v žen

vším, co

o se

hárá,

bojí, stará,

dn

co zkrátka osou jejích

a obsahem všech noních sn.«

Ach

stalo se

pak jednu

Kohna pesthoval kommis

chvíli,

že do rýnského se

milý,

ten zdrželivý hrdina,

vždy neml

byl zdrcen as, sil

ku prostému sbohemdání

však Poldi že

as

jí

mže

doufati,

ho zas navrátí.

Dny, týdny, msíce Poldi

ni slechu.

Psát netroufá

neb neví I

ani

—

roky

—

ekala ernooký, .

si

— tu

i

.

se usmála.

zhub a zbledl v zpomínce

až budilo to soucit

jí,

její

mu nejradj oí beznadj.

a byla by slíbala s

Pak poslala mu pohlednici: tam pozdrav s výzvou prhlednou, by to, co musil v duši stíci,

te

vyslovil už najednou

—

43

obrázek nad tím dojímavý

—

dv

vlašfovky jak hnízdo staví

byl vyvolen co nejlépe a podepsala:

Za

Vaše P.

as nžné

Nic na

to.

jde do

rýnského Kolína:

psaní

by pamatoval slvkem na Že ona tolik vzpomíná,

ni,

adresy že se dovdla, že nejradj by rozechvlá šla k

nmu

místo psaníka

a že jest jeho celiká.

Zas ji

ticho.

Velký obdiv provál

k tomu muži. Jakj' rek!

On všecky

svoje city schoval

a žije z trochy vzpomínek, cist

životem se

stále nese

a žádné ženy nedotkne se tak trpitel rošt

až kamsi k

—

ubohý

modru oblohy.

Ach. v takém bureau nikdy neví

oko dobré, soucitné, kdy první vráska v ele

ni

kdy

zjeví,

bílý vlas se zakmitnc

—

.

.

44

sic ponenáhla, ale jist

se stárne

v nehluném tom míst,

kde dny tak bez významu jdou jak

U

v ece vlna za vlnou.

stolu

jak

hovory se

snují,

obyejn. Zmnily

se hrdinky, jež vypravují.

Už asy valn zbUly Mik, Esteru, a Elsu,

Už

Juli.

ztrpklé rety tiše špulí

a poslouchají noviny

oné svží díviny.

té

Divadlo, koncert, automobil,

náramek, boa, prstýnek

—

jak

ím

jsa

tvrcem drahých vzpomínek

kdo

si

zde vykládá ty starší

í pízn

se.

hoce

Tváe

dobyl,

plají,

naslouchají

sob: asu zvrat vás nauí poslouchat

a myslí též

I

.

.

Poldi poslouchává zticha

Jen

nkdy v

sdílné

hodin

se rozpomíná na ženicha,

jenž žije v dálném Kolín,

.

.

—

.

4S

O jeho lásce mluví, touze, jak v románech je najdem pouze a dodá: žel, že nedoufá

a pijíti

netroufá.

si

A dvrou

zvláš obdaené

se ptá, zda nechtla

nkam

jet

na levný snad

by

s ní

ase dovolené

v

lístek okružní,

pes Solnohrad do Mnichova,

vše prohlednout, co kde se chová a

potom

plouti

a zastavit se

po

Rýn

v Kolín

.

.

milým darem, už by se vzal nemoc jde le s ním ráda párem, té nevíš jak bys odolal

Stárnutí není

však

—

konen

—

ach, Poldi jaksi brní údy,

pi je

pdy, njak zvou

chizi ztrácí pocit

nco

doktoi

tu,

co

svojí latinou.

Jde nejist a

keovit,

jak natažený

automat

oh,

kdyby

vdl

sem piletl

a

— — jak by

pomoh

rád!

hbit

46

A

vlekala se od dne ke dni

k

té práci

monotoní, všední,

až jednou pišel záchvat zlý a ve špitál

iji

odvezli.

— Napište

Ležela.

mu ádku,

adresa jeho tak a tak, že zle

je

Poldi, nebožátku,

a aby pilít jako pták, že eká, pište, Poldi se žhavou duší na jenž v jejím

a jejž

A

jí

Osud

žití

eká

lovka,

kraluje

dluhuje.

—

ekala, když umírala:

—

On

zpozdil se a pijde k nám,

je

dobe, že jsem tak mu

já

trpt už ho nenechám.

On já

pijde, potom

zanem

psala,

žíti,

všecko chci rau nahraditi

tak tšila se veselá

dne toho, v kterém zemela.

Na vnec z kamelil jí velky v bureau

bílý

sebraly

47

a k

pohbu

a nkteré

i

se

jí

dostavily

plakaly.

Pár dní pak hovoí se o soud k mírným

pak

asem

ní,

výkladm

jen se

se kloní,

vzpomíná

až ztichne za ní hladina.

—

v.

DIGITALIS.

Machar: Žirotam zrazeni.

Vy

víte, jak to

sedíte s

sem tam

hdmi

v lázních chodí:

u stolu,

se pohled,

slvko

hodí

a za pár dní jste pospolu

odedávna staí známí,

jak

svj

životopis sdlí s vámi,

stav rodiny, své zkušenosti, ba, pátrá-H se chvíli jen, jste

se

podle jistých okolností

známým

jeho píbuzen.

Tak bylo letos. Ke stolu si pán s dámou ke mn pisedli, on robustní a

je,

hezký, rusý

zajímav pobledlý

a ona

— vn zavonla.

když lehce na jak sylfida je

má oi modré

schvla tenká, nžná, židli

se

—

andlské,

vlas plavý, roba drahá, snžná, chic

Vídn, krajky bruselské. 4*

52

On

rytmistrem

u hulán,

je

na stav svj hrdý velice,

oddán zempánu,

je cele

má

smlé

velké

neb Zofina

to

muže

mít brzy

ambice,

touha stála generála,

prim hráti v celé garnison, a

dm

vést plný nádhery,

mít lokaje a revír, a dávat

A

kon

skvlé veery.

dál a dále vyprávli,

neb

ten,

kdo mluví, baví

— a že prý

je to

se,

román celý -

jak poznali se, vzali se: sylfida byla

na studiu,

po skvle vzatém gymnasiu z ní byla slibná filosoíka, jež

dovedla dít do rána

tu pišel hulán, vzplála

a vzala

Nu, jak

sob

—

Zoíka

hulána.

románem však mohlo býti, svdil každý okamžik,

cos jiného

—

to spolužití

a jejich prapodivný styk:

5S

neb

její

nm

v

oi, mlela-li, jaksi neklid vyvolaly,

a ekla-li co, zaohrocen se

každý výraz tak zdál být,

mí

ei

by v

nm,

moh

vzteklý pohled roznítit.

Dny

míjely.

jenž

tu picknick tu s

mocen,

Tu koncert, výlet, v tráv paseky,

hulánem jsem vyjel stílet

v karty hrál

i

byl

s

ním bezdky

—

a se Zofinkou na procházce

o ženské trochu o otázce, o Vídni, Prátru, Kahlcnbergu,

o císai a o dvoru, o Schnitzlcrovi, Altenbergu

jsme byli v ilém hovoru.

Až jednou ekla: >Tušíte

— nad

sílu

— —

to

lovk nemže

já chci se ješt tohle léto

dát

soudn

rozvést od muže.

Náš svazek lží je, komedií, já hanbou mela bych, že a

žiji,

dovedou-li jiné nyní

otroit ješt

mužm

svým

—

54

já

nechci býti otrokyní,

já

pouta svoje odhodím.

Muž

taliový! Jen sobec, hrubec,

karbaník, pijan nemírný,

vdou

kulturou barbar,

a

s

už

trubec

—

atmosférou konírny

pes

mu

ti roky ženou

jsem,

ti roky zalykám se hnusem:

on postrachem

je

eskadron,

neb jako se mnou mluví a rád

má

jef arci

snad jen svého

s ní,

kon,

jezdec precisní.

Však slovy práská jako biem a bije vším, co v ruce má, a kolikrát hnán zhouby chtíem

—

obma

smrt pipravoval

—

mé síly jsou už vyerpány, mé nervy jsou už petrhány dál nelze! A pec milovali jsme se kdys žárem takovým, že

v

celé Vídni jsme se stali

pro lásku

Tu

vbec

zaplakala:

píslovím!«

»V

zas hrozná scéna.

noci byla

Po

jedné

—

56

m

ruka jeho probudila

oi

a jen mi v

už

pohledne,

Prohrál v kartách zase.

laje.

Já k odpovdi vzchopila a tu on teprv

dm

že

rámus

tas v

se

a takhle za hrdlo

mám

dojista

se,

ztropil,

tu hodinu,

m

chopil

—

tam modinu.

Dám rozvést se, mám-li být A vna svého se zbytkem (co neprobil, co ješt

živa.

zbývá)

já

obrazy a nábytkem pjdu do své milé Vídn,

žít

budu zálibám svý^m klidn:

a

s

dm

mít menší

mít v

zim

tam pronajatý,

svoje veery,

zvát komponisty, literáty a

jít

do dvorní opery.*

>A muž váš

— co tm plánm

íká?«

Jen pohodila kadeí:

>To

víte.

zvyk

to násilníka,

neví. nevzepe se

že v možnost vzpoury

Kn a

jeho také

ránám vzdor

jej

stále

nese

—

56

a ostatn jsem

pesvdena

— muž žádný sebe nezradí — že kterákoli jiná žena

m

docela

Te

mu

nahradí.

manévrm

k

se odebere,

a já chci k advokátu

vím,

pekážky

jít

—

v cest

jsou

však musím, musím zvítzit jsem takto lovk? Jsem

—

Vždy

jak bych byla

s bestií

a já

mám

právo

žíti

— žena?

ýá

uzavena

nerozumnou v její surový

pro rozmar

steré,

kleci

—

peci,

nuž, rozbiju své mížoví!«

A

hulán? Jednou odpoledne

sám pijde ke

mn

do bytu,

vzal cigáro a ze spod vzhledne:

»Tak už jste výslech necitu? Už ekla však se chlubila jak pochopena byla vámi

—

no, víte, z

z

tch

tch

mi,

—

úst nejdou slova,

úst jdou jehly, špendlíky --

57

lovkova,

vbít do tla je

umlec

v tom

Dá

je

veliký.

rozvést se? Nu,

m

jsem hotov. To

s

mrzí

že v ohledu to bude veliký

je

jen,

mnohém

Vysvleen

skandál.

lovk

tu

pánembohem,

ped kamarády

a jako v snu

si

neví rady:

neb mluví-li,

tu

tžko

má a

mlet?

Já z

Hloupé.

nco, co

je

íci,

každé slovo závaží,

t

V každé

líci

uráží.

mohu svdit, co to roste tch dnešních ženských studií:

dáš do školy to

zpt

a

Co

ta

jak ta

tak

ti

dají

dve

bestii.

vymyslí za trápení,

v každém okamžení

ti

nonchalantn, nekrvav

zná život z tla ubírat a ty

prosté

si

—

jenom jedeš k hlav

a víš, co je to umírat!

— k medvdu — oste vyte

Jsi vesel

a

mlíš

ti.

t

rovná

58

Že pohledem

ji

práskáš zrovna;

—

ekneš dá ti vdti, že nevíš, kdy žil Alfons Šestý, žes neet Marka Póla cesty, oos

a neznáš, kolik Scipion

ím pravkém —

kdys bylo v

bh,

ví

jen

když

já cítím se zas

mám

eskadronu,

lovkem!

Nu, sláva bohu! Odejedem

te co

na pár nedl v je to,

nebýt

bit

závtí

—

tím hledem

v povtí, nikdy nevysvtlím to svtu! Manévry máme práce óe tu, a dýchat jak pták

—

štrapácí, shonu, žízn, zlosti,

však což? já jedu

na

dve

jak

I

n

kdybych zdraví

dal,

s veselostí

na svj první

bál.

Jsem vbec kým v té podlé služb? zvíetem než lovkem jen v noci, když se její tužb eh, spráskal bych se, as to vem! ona šatí, ona živí, víc

— —

M já

píživník osem, který

civí,

c

»9

jen jak

jí

jak okrást

jsem

pijít na tobolku,

jak vzít

ji,

jí

mír,

—

taškái a lotry v spolku

s

a to jsem voják, oíicír!«

A

hulán, jako podfat, na

s

hlasitým vzlykem sebou švih,

zem

do koberce vtisk elo rázem

nohou mých hlun, keovit

a ležel tak u

a vzlykal

>Rytmiste, vždy

A

tak

jak

na

jej

list její

se

vzhru

jste jako

k

sob

chvje: >Já

život,

—

dít!«

táhnu

vím

to

— —

erta, sáhnu,

však sebe jist zastelím!

Což

myslíte, že se

jí

zbavím?

m?

Ze doopravdy pustí Ten rozvod, na svou est vám pravím. nemyslí ona

upímn.

Jen nový rozmar jde

jí

hlavou.

—

být muenicí zajímavou

na

šíji

sedí mi, krev pije

jak zajícovi lasice

seskoí mi teprv až padnu ve prach

a

s šíje, silnice.

6e

Den na jet

to musil hulán

milý

na manévry. S bohem dal

a uzavený, zasmušilý,

—

krout v koár usedal nepojedem na nádraží?« »Což

knír

—

se paní Zofky

man

táži.

— pro m!« Lehký ohe pelil

»Nu

My

jí

lícemi.

I

hulán pohled rozveselil,

vyjeli.

však oba tvrd mleU. Vlak pipraven. Jen lehce ruky se dotk

jí

rtem. Vstoup do vozu

a odtud pohled plný

muky

k ní upel stoje v ochozu.

A

ona jakby nevidla, po písku sluneníkem jela

— — bílý dým se táhle dýchá do výšky sune k oblaku — už signál zní — v tom ona náhle stroj

vletla k

Tak jen

tou

nmu

do vlaku.

prostovlasá.

A

už jedou,

v oknu ješt kývli mi, lící ona mdlou a bledou,

.

61

on kníry svými rusými a už jsou v dáli

.

Co Povídka došla svojich Známosti Jste

z lázní

—

.

dál?

— vždy to

zpovdníkem bezdky

a zítra jen se rozletíte,

už zmizíte

si

na

vky.

Pranic.

hranic. víte.

—

VI.

BEATUS ILLE

.

.

.

:*•*

-v*

Já vlastn mívával jsem vždycky v svých tužbách sklon dost idylický

y

ton3ig|^vM|e"'s^«Ht>l'aa:

—

míF domek

ale chrate bozi, by ze mne byl pan domácí, jak hnecf by myslit mohli mnozí,

svém inžáku nájemník-chudák

jenž tyje ve z j^ás

Ne.

Domek skrovoL

kde

ml

—

v slohu prostém,

bych v oknech slunce hostem

a rozhled v širém obzore,

kde na' blízku by potok pár stromij stálo na

však jsem a výtisk a tož

Tam

si

to

tekl,

dvoe

—

vše už veršem okl..

v knížce té a té, to tam shledáte.

zvíte, co

by tšilo

ze všeho nejvíc v tom

m

mém dom:

mít na dvorku houf drbeže,

dne valnou ást se dívat na AAachar: Žlvuteni zrazeni.

ni,

:

66

jak bez kulturní žije

lže,

jak rve se, potýká a shání;

má komiku

to divadlo

a lidských snah

Ký

je

zrcadlo.

aspo jedno léto vyhovt chtl touze této?

div, že

jsem

A

v zatoulané vesnici

já

pokoj najal v bílém domku,

ped oknem ml silnici, dvorku skuten pár stromk

kde

na a

—

co

m

—

chytlo nejvíce

ty husy, kachny, slepice.

Tam sedám v oslunné stran a se

zájmem

se

dívám na

shon neustálý, boj a

ho

drobet

a vraždily

— vše

se po

nm

by nejradj

pro kousek toho živobytí a když

je

n

rej,

—

chvilka k veselí,

pak ve prachu se

popelí.

povaha je v každé jistá: kachna chytrák egoista a husa žvavý flegmatik rytí nesobecký, a kohout I

—

hle

—

—

ítí

:

67

jak zrnko najde, spustí

a svolá k

ze

nmu

kik

slípky všecky,

dstojnou pak reservou,

s

jak o jeho se nález rvou.

On vbec nemá pro žádnou z

a

trest, výtek

tch svých

sebe hlunéjší

favoritek:

jich svár,

pehlížet zdá se shovívav

oí

sultanských

jeho pár,

že

rozoumku má málo v hlav

ta

každá slípka bujará

—

má

rád

Ty

slípky mají chvíle snní:

je,

víc se nestará.

ustane náhle ve shánní a hlavu

nahnouc

k azuru

upe

snad diví

se,

že plovou po

sláv pevysoko,

že ve

rozepjat tak

je

zvdav

jedno oko,

nm

oblaka

—

pak poskoí a zakdáká.

A

paní, u níž trávím

má

asi

v nájmu, radost z mého zájmu

kdykoli vyjde z

—

kuchyn denn

a vyjde kolikrát tak

—

6Í

než hledne po

vždy podívá

té družinS,

se

zanícen

vdn k mojí lavice

a

a hlavou kývne kratice.

Dvr, jen Už slepice

ji

spatí, hned k ní ji

obklopily

husí signál z

i

a

s

pílí.

kout

zní,

polorozpjatými kídly

všechny ženou kvapn k kachny s potoka ji shlídly a bží krokem houpavým, až hlaviky se tesou jim.

se

ní,

i

Te ta

stojí

v kruhu: sem tam stranou

ona družku klofne ranou

—

hlaviku >Nic nedám vám te, nesyty vy! a zase zdvihne

.

A

.-i.k

mn ji

poCkáte už trošíku!

takhle

vždycky na mne

vykládá, však

zejm,

civí!«

že

tší láska drbeže.

>Ty, Filko,

sty

se! Kššš! Jdi, Mici,

ty mysHš jenom na pranici! Poj, Vrabeku mj ubohý! Ceetka hodná vajko snesla?

69

A nemže ák na nohy? A Bleška se až na strom Jsou jako dti!« se ke Klid

mn

—

vznesla?

obrací

paní domácí.

zosobnný

žena,

je ta

obtloustlá, trochu nachýlená,

dobrácký pohled otvírá

dvru jen stín

e má

tvoji, ji

milou,

trochu zastírá,

—

jen

zástrku vždy bílou ni v tyto dny jedním: lovk píjemný.

Dá

slovo slovo,

šat istý,

vzpomínám na

vta vtu

a pátelský styk hnedle a stojí se a povídá tak se

je

tu

—

bhem nkolika hodin lovk leccos dovídá,

pomry

rodin

sousedících

a to a ono tam a sem, tak

stávaje

A konen

se se

tuzemcem. také doví.

že není nad los ženy-vdovy

svt,

nic

smutnjšího na

má

starou služku, ta

je

hluchá.

70

péi

tož

této

havt

dá všecky fondy svého ducha, vždy jinak stojí v svt tom

v

jak

opuštný

pláni

strom.

— A píbuzní, což žádných není? Tof práv její utrpení, že na tucty jich v svt má, jsou s

le

s

i

její

i

s

strany,

onma

všecky pásky zpetrhány,

jsou s

mužovy tmato

ní oni

perušili styk,

co píbuzný

Otázku

— to

nmou

protivník.

uvidla

v mých oích. Tedy vyprávla: Je z rodiny dost bohaté,

mlf

velkostatek otec

její

v krajin — znám snad —

té a té.

Když vzrostla, jak už v obyeji je výchova tch našich dcer,

má

zavezla

ji

v Sacré-Coeur.

Nemla hlavu otevenou pro vdu pro ni pipravenou: jde i

prabídn

fysika,

i

jí

franina,

gramatika.

.

:

71

pi djepise usíná ržence své íká a pi mších pje s lahodou, a jen že

ji

udržuje nad vodou.

Pak

láska se

jí

v srdce vkrádá:

Renata, sestra svží, mladá, jež pírodopis pednáší,

íms nadzcmským tom

zjev na

svt

se

být

jí

jeví,

nejdražší,

dví kvt toí se —

k ní všecky city duše jak ke slunci i

roste

v pírodopise.

Ba, v druhých

pedmtech

též roste,

neb Renatino slovo prosté ji

do ueni pohání,

pro pohlazení spokojené, pro blahosklonné usmání se do studia

a

nade

to

i

pímo

žene

docela,

kde slvka nerozumla.

Sny

její tiše

pi tom kvetou

až bude jednou plnoletou,

chce svtu navždy a

sem

se

v jednu

s

bohem

celu schýlí

dát

.

72

a dá

si

vlasy ostíhat,

šat

erný vezme, epec

žít

bude život pesvatý

bílý,

u drahé sestry Renaty.

Sny díví! ... Vy jste bublinkami! Z kláštera jela se slzami a doma hnedle okála když vzpomnla svých pedsevzetí,

—

už hlasit se zasmála:

Zde

život zajímavý

letí

—

a klášter! Jednou za týden

však

A

Renat pec

píše jen.

dlouho korespondovaly

—

však poví, jaké konce vzaly ty výlevy jich vzájemné.

Je doma. Vše se kol ní toí

ochoty plno dojemné, rodie, bratí, šafá, je

krásno

žít, je

koí

—

rájem svt!

Osmnáct smavých dívích

let

Snad hodin Renatiných plody, snad vrozeno

i

obojí

jí

od pírody,

— te zaala

se zajímati o zvíata

.

.

73

a celé

dny se dívala

na kachny, husy, na kuata,

na slípky, a zvyky,

Sny

její

jejich záliby

smšné

pohyby.

— dvata

sní stále

—

se obrátily nenadále

sn

k

žít s

té

dívích

met

poslední:

vdát se v isté hospodáství,

ach,

mužem v shod

drbeže

nevšední,

mít celé caství

tof vše, co srdce ráilo,

co pro život by stailo.

—

—

otec, porann byv konm, máf odešla brzy po nm

Zhas i

a jeden z bratí pejal

dm —

ten druhý, ten je inženýrem,

neklidným oddán svojim snm kdes potlouká se v svt širém

obou nyní málo ví, neb s ní už dávno nemluví). (o

Jdou roky. se

Její

ráno šfastné

zatemuje, zvolna hasne,

den pišel

s

šedým mlením.

Když poet rok dívce

roste,

74

dm

otcovský

a zvláš když

vzením, zvyky dávné prosté

je

brutáln odklizeny jsou zánovní paní švakrovou.

»Dne jednoho,

jak

vtrem

pivát,

inženýr bratr pijel. Dívat se po nás, jak a snad

i

ek,

kraji

všem,

m,

postarat se o

neb pijel se svým pítelem

v

a ubytovali se

—

dom

^

na koho hlednu, nese vstíc

mi zasvcenou pejnou

Nám všem muž

líbil

pítel jeho,

hezký, jména proslulého,

a konec že

se

líc.

konc

nevsta

všeho

byl,

mne

stala

se ze

a svatba byla, za pár chvil.

Já arci maliko ho znala

—

však což?

Vždy

pro

mužem zoveme.

X,

jež

všecky rosteme

Ostatn, kdo ví? Jiná žena snad mohla jím být oblažena

—

mí bratí, moje švakrová te ješt po všem, co se stalo,

75

vám pisáhnou

tak do

slova;

íkám, znala jsem ho málo nu, pít se s nimi nebudem jsmef jedni druhým osudem. jak

—

—

Všem pipadal on jak

e a

z dálky z blízka,

jiskromct, jenž

ohnm

tryská,

duchaplná, humor, vtip

v hlav bystré smlé

a nikdo nedovedl

plány,

lip

zabavit ženy. chytit pány

—

on slovn kde se objeví, vykouzlí radost,

Byt najat v že rovného pili

palác a

A dvee

u

úsmvy.

mst. Zaízení, mu nikde není, piil

museum.

nás netrhly

byl stále hostí plný a stále sedalo se k

se,

dum míse

—

mn

v tom hluku, víení vám, vte, bylo k zbláznní! a

Já nevím, jak ta ona žena já jak

—

bych byla uzavena

do neistého zvince,

kde

zv

si

v lidském i^at chodí.

7«

tvá ukrytou má ve šmince a ústa jejich

lži

jen rodí

— bh

a v duších podlost

pro, k

A

emu

to byl živel

On

zlato

muže mého.

ducha vehkého

máky

promnil vesms v a bez ohledu, kdo je

to ví,

mumraj takový!

chytí,

je

házel v tyto hlupáky,

jich radosti

chtl svými míti

a býti centrem

mu

oí tch

bylo smyslem

Jak trapn míjely

A pi žert

dn

tch

mé

týdny!

tom vám byl ke

mn

na rtech veselý

stále

všech.

vlídný,

—

a já se zalknout mohla steskem

po dnech mých, které zmizely, po zákoutí tom prostém vesském, po stromech, mrácích letících a po

svých husách,

Já seste

Ta

slepicích!

Renat jsem

ihned v

odpov

psala.

mi dala:

vytrvat ve všem u muže, že takový je osud ženství,

77

ád

Že

se

zvrátit

nemže,

že pisahala jsem poslušenství i

církev

los

pi muži v tom

ženy: dát se

jest

mužem

—

vést.

Já nemohla. Já muži ekla, že život ten mi trýzní pekla,

vno mé

af

ponechá,

si

chci mít jen

malý domek

kdesi,

v tom že má bude útcha, že on

i

od mne oddechne

si,

vždyí musím být mu pokutou tou tváí svojí mrzutou.

Jen usmál

Rek

se.

vtipné slovo,

že chci mít ono Horacovo

Beatus

On a

Já však dál

ille ...

prosila a neustala.

jej

má

pemítal

chvíli jaksi

ek, že by touha

se na

splnit.

as

dala

Za pár dní

jsme koupili zde stavení,

A

pedstavit

nemijžete,

si

co potom pišlo! jak vosího

by

Do doupte

píchl jste!

Svakrová, bratí, kde kdo

psali.

78

výstrahy, soudy pejisté

mi do domku sem posílali pedpovdi pípadné, i

mj

že osud I

Renata,

má

mj

že klid

zle dopadne.

láska prvá,

dlouho nepotrvá

mi ostrým listem vštila, vzepela se proti Bohu,

já

já proti církvi zhešila,

ekat mohu?

co za tu vzpouru

Já

porušila

mn

manželství,

vypovídá pátelství.

A muž mj?

Jist o všem slyšel. Když za uherský msíc pišel, dotk vtipem se tch ortel

—

však myslím, že mu lahodila ta posice: v kruh pátel nes sudbu, lord

nastrojla,

již já

Byron trochu

— dámy zvláš

ten romantický láká pláš.

A

žil.

A

jak

žil,

Nu, nevyítám. já sešla

S

pane drahý! jeho dráhy

bez všech nárok.

Já mla, jak jsem sama chtla,

—

79

ten

má

nco úrok,

domek,

Anna

hluchá

však buh

ví,

mnou

se

pro

jela

—

tak souzeno:

vše bylo piotráveno.

On

pišel jednou. Hotov s

jmním

prázdným lopocením, nemocen na smrt. trnáct dní tak sedal, jak vy sedíte tu, a strhán

a díval se v to hemžení

a našel zájem na a

ek

mi

A

to.

mém svtu

doznal sám,

že jeho život byl jen klam.

Zhas v loktech mých. A naposledy své píbuzné jsem zela tedy,

když

k

totiž

pohbu

pišli sem.

Ti zas mi dali, pane drahý!

Že necitou a sobcem jsem, že vraždila jsem jeho snahy, ba, bratr ek mi, že jsem já v

nm

A

mn

na

udusila genia! se

jenom slzy

mluvit?

K

lily

—

slovu nepustily

m proudy

soudii

Ach žena!

Víte,

písných

zlých.

každá žena

s«

v tch je

situacích kritických

k smrti

pedem

odsouzena

— —

kde stéblem muž se zachrání

mj

trám

si

—

marné

doufání.

Ted chápete, že jsem tak sama? Nu vidíte, tak je to s náma. S mou Annou není hovoru a mám-li tedy prázdné chvilky, jdu to toho

sem

táboru,

jdu mezi tyhle repetilky

-

a mluvím, abych docela

e

lidskou

nezapomnla.

Však ony mrsky rozumjí! chtjí, Vidíte, zrní na vi, Filko? Co ty, Vrabeku?

mn

A no,

Kapistránek durdit zdá zakokrhej,

se,

chlapeku!

—

A kolébá se Tak pokejte !« svým vážným krokem do sín a iní khi u skín.

VIL

VLASy.

Mcchar: Životem zrazeni.

Pedmluva. Ta je

stará

vc

romantika vlastn

dost

smšná.

lovk

ví,

on napsat Byronovy básn, že nebude v nich hrdinství

prokletých duší,

mraných

upírství, všelijakých sporu

ne: tak a tak se

píbh

stal

— pranic více;

tch a tch složek pak ovšem žandarm,

z

a

vzdorii,

—

po

pípad

kriminál

šibenice.

Chtj-nechtj, blížíme se

man

Živote tob, miste náš, jak z prostých prvku

neekan

romány, dramy zaplétáš, jak dráhu každé duši udáš, jak

vyrsti z

jenž vládne

jí

ní

osudu dáš,

pak na vždycky

a vše jde klidn, be/

—

výkiku,

máš humor, máš spád tragický i

— stízlivou

svou romantiku. 6*

:

84

I.

Já proved svoje vyrovnání

Nmci

svými

se

jsem pánem

já,

dávno

již

jsou oni páni

a rozdíl zde nevidíš,

mn

nepeloží cestu stéblem,

já s

Grobrem srovnám

se

i

s

Lóblem

a za pravdu mi kde kdo dá, že šejdí to

kdo

ve

i

hlupák chlubný,

dnes jménem národa

a mlátí vlastenecké v bubny.

Ba, jsou

i

hdé mezi nimi,

k nimž cosi sdíln láká

t

asem

svazky pátelskými se spojíte dost okat: a

jsi i

jako

doma v byt

jeho

do okolí vídeského

dláte spolu výlety,

svých i

a

dáte

žití si to

e vám

znáte celou síeru

ídké 2>ty« nepekáží vru.

Zde míním Franka. Byl mne vysoký, statný elegán,

starší,

8.Í

nes plavé vousy patriarší jak kdysi

Hermann Sudermann,

zrak modrý, ruce vypištné, prsteny na nich drahocenné,

—

vždy bezvadný bylf jcdinákem otce, matky a ot, továrník poádný, byl zemskými dost nadán statky. šat jeho byl

Frank patí k oné

et

tady

vídeských židú-estet, již mají všecky pedpoklady vynikat lecíms nad vše tu:

má vkus ne zrovna každodenní, má cit smysl pro uméní. je vzdlán, svt mu oteven, jist úspchem je v každém kroce i

však hivny a strom

sterilní

je stále

spí

bez ovoce.

Neb ve všem k špice jde, kde už ani možno dále jít, kde nastává jen pelomení

není

a vše se musí odhodit, jde.

teba v

kde poct už

básních, za obratem, je

—

sen

akrobatem

—

'

a proto s módní Francií

knihkupecky v styku stálém

je

a z

Nmc

rád se

opíjí

Qeorgem, Rilkem, Hofmannsthalem.

I

pírody

z

je

vykoenn

a hluch a slep se zdá být k ní

duchem už

a celým

do adjektivních

erven,

je

kraj

kol

on ztracen kams

»msíce cudná

je

vlenn

pomnní si

—

žárem dýše,

íká

tiše:

hostie«.

»zeených smutk chvjné »umrzlé snhu liHe«, »šílení jezdci mojí

V

touhy«

iprouhy«,

—

divadle je to Shaw, jenž lámat

zná smíchem jeho vážný též

pi

he

klid,

Schnitzlerových dramat

umí siln rozohnit,

se

kde duchaplnost poskakuje kol osy, požitkem jež sluje

a

tebas život

a

Víde

de facto

on

citát,

a

citem

s

jinak jde je jiná,

scénu vynaide si

ji

pipomíná.

—

17

I

náboženské jeho vztahy

dost módní byly v

problémy

bu

ležet

—

vyhnul se jim a

neb oddekretoval

— jak

nechával

v prachu dráhy, je

šel dál,

jinam;

—

rozpomínám jdem mimo kostel, ze vnit tek proud kadidla, zpv, varhan hmení, a jednou

palcem k

tu

se

dveím toe ek:

>Co plátno? Bez smyslu

Mám má a s

že

Má

dodat, ve

vcech

to není

že lásky

Don Juanem bez nadsázky vítzn se mit moh? všelijak je zaplaceny,

Wcininjrrem

sic

Však s

—

se shoduje

v inferiorní theorii, však v praxi bere, kupuje, jak jen sbh píhod nadhodí

m

.

zkušeností celý stoh

neb všelijaké poznal ženy s

.

ji.

—

tohle nebylo, co svedlo

ním,

Až Osud

a

znám ho adu

hodil svoje sedlo

na jeho nczkivený hbet.

let.

.«

.

It

až skoil na nj, vbod

v boky,

jej

že milý Frank se pustil v skoky

a letl jako šílený, až dech

pak

mu

vstal,

vyšel, až se svalil,

zrak vlhkem zastený

a hlas se vzlykotem

mu

zalil

.

.

II.

A

všecko pišlo zpolehynka.

>Poj(í,« jedenkrát

»zjev ukáži a ve

a

já,

jej

m

vyruší,

z Maeterlincka

vídeském

Uvidíš, že

—

ti

ovzduší.

budeš cenit

tak chtít se jednou ženit

vím, musil bych jen talent mít

k úloze hlavy domácnosti

v

té

chtl

pohádce jen zakotvit lodí

bych své budoucnosti.*

Je vila skryta v

strom

houští,

stl venku pokryt ubrusem, a

lípa, jež jej stíní,

pouští

kus slunce vedle kusu sem.

Ti dámy jsou tu. Nastrojeny, pedem pipraveny

jsou asi

—

S9

—

na neobvyklou návštvu

dáváme

tak a

si

porce frasí

úsmv,

spoleenských

až každý se pak k stolu sází.

Má

a

dv

—

dcery

líbeznost

je

má

však v oích žen, prošlých

jisto.

Paní

ochota,

a

už odíkání

strastmi života;

z dcer starší, Bob. je plavá, svží, svítící pleti, jí

humor

v oích leží neškodný

vlídný,

a v

budoucno když pohled

slib

vrný

je

v

nm

letí,

po vše dny

oddané ženy, matky dtí.

A

druhá

— zvaly

ji

jen Lina

—

hebounká

jak z

pohádky

(>tof

tedy Maeterlinckovština!<)

je

skoro

elf

choe bleounká

—

však nevidíš v tom oblieji

le velk hndé oi její, oi mandlové, jež, samy nehybné, kol šijí

stuartské

sny tiché noci májové jež

mohou

—

stát se tragedií.

90

A

vlasy

její

—

vní

bozi,

jak bujný, dravý

óe

Jsou spjaty sic a

pece

ten proud! hrozí

se s drobné hlavy rozbhnout,

vítzným tmavým pláštm to filigránské

a lesk s

skrýti

živobytí

svj vzácný modravý

temena, skrání

by záil

rozlít

mocí,

kol té postavy

co roba panovnice Noci.

—

Co nad hlavou nám vely v davu letí chumáe, co paní nalévá nám kávu na kvtné

a pobízí brát koláe,

co Lina, pohled do daleka, ví

bh, kde myšlenkami tká,

co chvílemi Frank zahoí

v dáli mnou klidn hovoí, bychom se už léta znali.

a za pohledem tím jde

Bob jak

—

se

»Co dít k poslednímu Bahru?« Frank se vmísí znalecky:

A

vren k stáru, háv svj vštecký,

»Nu, zstává

má

stále

si

—

«

91

a

vlastn cestáem jen

tu je,

jenž jiným dráhy pipravuje

umní tom

o

máf slouchá

—

sem

a tak se mluví tam a

starém, novém,

trudným úsmvem,

s

a Lina chvilkou vpadne slovem.

A zane potom

o klášteru

a o historkách z

tam bylo

šváb

šly zabíjet je šat i

onch dob: v noním

—

asto

s

šeru

Bob;

vykasán byl ped tou zví,

sebírala od všech

dveí

svých spolužaek stevíce,

Bob

svítila

a v ticho hluché

praskali, umírajíce

jak mandlí

A

jednou

—

skoepiny suché. k

nezmCrné

jich

hrze

—

šváb jeden rány necít, na zadních noh pár vzpjal se tuze a zahrozil jim stelhhit,

napažená, zlobn k nim se žena. liob sekla svíkou — vletly v svj pokoj, klí pisk v zámku chvatn.

pak. tykadla zle rachotil

.

93

dvee

VŠÍ silou

držely

—

až bylo jim pak jaksi špatn.

Bob ervená

Vždy

Však Frank

mám

se:

>Na

smšn

je to

—

krámy?

ty

nechutné!*

>Cítím

dí rychle:

s

vámi,

averse též ukrutné,

mn hnusem a

pípad

pavouk ku píkladu* už hned má adu,

kde vydšen byl tkalcem I

Bob

i

—

tím.

máti povídají,

co Lina zrakem stuartským tkví zas už

v bhvíjakém

kraji

.

.

III.

íkáš?« >Jaksi chorá, snad souchot neznám luznijšího tvora

5>Nu, co

jí

ba, bojím se 2>Já

—

—

«

v svém celém dosud život! Tof báse, která s nebes sklouzla! A o tom švábu co v tom kouzla! Znát sebe a

vdt,

— — jak dl

je-li

ve

mn

Sokrates

ku hlav domácnosti dnes kdo

ví,

—

atom

—

jak byl bych dneska

na tom!«

>Má

otce?< >Pan Fiirst na Qrabenu,

ten velký obchod zlatnický,

muž velmi ádný, si

ženu

svoji

nevzal pranic prakticky

Italka

—

chudá od Torcella,

však dnes už zcela zvídeela, jaks pozoroval na

Nu, obchody a

jí

te

prý klíma

ei.

nejdou skvle

—

nesvdí

což udlat jim spasitele?*

IV.

Toí podívání nudné hodn,

když láska koho v psti má! Jak námsíník nerozhodn jde se slepýma oima, bol

smšný

kde neptáš Ach, rdíš

s

plytkou

se,

se,

slastí

stídá,

on odpovídá

když

ti

napadlo

nad figurou tou smšnou bednou, že na vlas tohle divadlo jsi

U

svtu

skytal a ne jednou!

Franka byla ovšem

jiná:

byl za-, však nijak milován.

Ta pohádková drobná Lina

«

94

jak z ledu byla. Byl jen štván

tím stavem, byl ze

sn

jejž

zval nejistota,

vyštván do života

— —

a ze života štván byl v sny a Lina

— neznala

i

znala

svj klidn pohled záhadný v ty zmatky jeho

»Má já

upírala.

rád vás duší roztouženou,*

ek

jí.

Vyšpuiila

»Chtl by vás

ret.

míti

svojí

ženou.

»Já za živý ho nechci svt.«

Pak dívala se chvíli k zemi: »A vezmu ho, když pipíše mi pro život rentu, pisahne, že po odavkách ped kostelem na levo v míru odtáhne, co v právo já zatoím elem.

—

pokud ovšem nemoci co získat lze stízUvý rozhled dostal po všem Frank láskou získal

v

té

a nestál už tak ve mlze

estetického svého snivá; citovat pestal adjektiva.

—

«

91

pírod

ba,

byl navrácen:

jdem deštm vrch po úboích, rve vítr nás on vzdychne jen,

krásn

že

A

tu

— —

a slzy v oích.

m

jednou na

>Je problémem

takto výpad:

—

a kdož to

ví,

zda není docela to pípad Penthesiley Kleistovy?

Odmítá

—

skryt a v posled odhodí to dít ty romantické nesmysly? A pro ne? Jsem pec lovk slušný, miluje snad

jsem vzdlán, nikde odvislý a nemiluji život rušný.

A

jindy touží:

>Kdo mi

poví,

co nedoved bych za to dát, jen jeden

sob

na

Ty

pohled sametový

cítit

spoívat!

vlasy rozpustit a

smti

v nich žhavou hlavu potápti

—

a

Jak

víš, jak

být ve jen

voní vlasy ty?

hoké mandle

tm

tlem

jejich

jcíjím

dát

—

Ach, ty

cítit,

ukrytý, si

svítit! .. .«

«

9fi

A

»Jsem

jindy bsní:

jsem zbablá

to

to sketa,

píšera!

Což pak mi nkdy za ta léta už odolala nkterá? ^, Jsem zbaven sil zkušeností? A ona v té své nevinnosti že by snad ženou nebyla? i

A

— hrome! — jinému

dát

asem,

—

co

pede mnou

tak chránila

já

zardousím

jejím vlasem!

ji

VI.

Nebylo

dvodu

ji

škrtit.

Za pár dní pišel se smíchem: »Jdu novinkou t, brachu, zdrtit, jsem, poslyš, šastným ženichem! Jak obchod jsme

to

uzaveli:

se svdky k notái jsme jeli a o smlouv se dohodli — te lovk vidí, a dobe tak

—

že k

našemu

jen pohodlí

jsou tyhle vynálezy

lidí.<

»Co? Jaká smlouva?*

>Víš, je žena^

a vázne obchod tatíkv, ta

druhá

také

nemá vna

a dnes vyhlídky zlatníkv

bdné

jsou

musím

jí

dost. Pul milionu

dáti

v

chvíli onu,

—

nez odjedeme k oddavkám pak, že se netknu

jí,

tam psáno,

a pec-li snad, že písahám, že volna

zas

—

chacha, ano

penzi. Ten žertík

s

i

já

je

smlý

podepsal, tof vtipná

Pl

milionu

mj

táta

—

vc.

—

dám jí celý, vydlá zas pec. '

Jak vážná byla k zulíbání

pi komickém tom

Co vylézá jež z

spisování!

z té hlaviky,

pohádek se práv vrací as kratiký

a neví, za

v

jaké se octne situaci

!«

Vil. .lá

zašel gratulovat Line.

Byl Frank tam. Byli u v

té staré lípy

stolu

vonném stín

vymlcni pospolu. Bob nese skleniky a víno: >Nuž, pifuknem si, sleno Lino!« a

MAchar: Životem /taženi.

.

i»x

Jak

pozdvihla

stroj se tiše

v dáli, hokost zamihla a v oích Bob zas slzy stály. a v oích, ztracených zas

se na mžik

VIII.

kvty voní, svtlem plane. Jsme ve Sachrov hotelu, manželé a my, svatebané, jen úzký kroužek pátel. Sál

Cinkají nože. Prosou, básní

—

ení

se

Frank záí.

refrén všeho: šastni!

Rže krvav

vytryskly Line v oblieji a

oi

její

zvdav

se sálem stále rozhlížejí

.

.

IX.

Dne druhého už byla doma, a ješt v šat svatebním,

horenýma rtoma

žár

v oích,

tak

asn

z rána vpadla k nim.

On

zrušil

smlouvu! Zvíe

vraždila

bv

s

jej

v

je to,

chvíli této!

—

.

i)9

Sat

mla

On

rval se s ní až do té chvíle,

kdy

z úst

pak sed Ulehla.

stísnný.

krví

ervený

trysk proud

jí

mlel

a

Ješt

zarputile.

tu a

tamo

krev pišla. Zvíe uštvané

A

as

za

bylo

.

.

nám už známo,

že vícekráte nevstane.

Já šel tam, ptal

se.

V

této

dob

nikoho nepouštla k sob.

—

Zle

O

h—

vše jednoslabin.

Frankovi pak ani slova.

—

Jen domýšlí se rozlin.

tehdy do domova.

Snad

odjel

Bob

jedenkráte

chytila

m

a vedla pod strom lípový

prý Lina

vzpomnla

a to že mi

>Ta Lina

-

též na

vše vypoví:

— bože — ješt

dít

a co v ní pracuje vše skryt!

Života

znalost,

vdní,

co jiný získá dlouhou prací, to

m

ona pi svém mlení

zná jakous divnou divinací!

—

IIIO

vera mla

Ach,

chvíli sdílnou:

»Jdi, Bob, a pines

a

nžky

rukou, pojednou zas

projíždí vlasy

a stíhá

si

je.

mi«

—

silnou,

ernými Lino! kiím.

»Vždyf víš, že budu brzy niím,* mi odpovídá s úsmvem.

»Ty vlasy

rozdej.

ten pramen, ten

Tomu dáme

té,

tyhle M.«

—

tak obmyslila všecky známé.

X.

Pak

s

jsem

erným rámem

oznámení

dostal. 2>Lina Fiirstova*

a »slena«. Pranic víc tam není.

Tak prý

to

diktovala.

si

jsou po

sama do slova Podepsáni

rozhodném jejím pání

co pozstalí truchlící jen

rodie a Bob.

A

s

díky

odmítá vnec, kytici a

vbec

všecky úastníky.

Však na hbitov na rozlouenou jsem vypravil se tehda pec,

10]

vrb smuteních tam zakryt Frank stojí jako zloinec. Hled na

m

stnou

oí mukou

sprahlých

a pokýv jenom trochu rukou, tak patili jsme z podálí,

až pišli, mrtvou ukládali a hlasn nad ní zaštkali a ze hbitova zas se

brali.

XI.

Frank

nad krypty kámen,

sklonil se

tak jak ta mrtvá dole tich, jen

keovité chvní ramen

je

svdkem

a

v hrdle mocí zardousených.

Když

slz se

ml

vstal,

deroucích

v oích pozamžených

lednové plán mrtvý klid:

>Tys

dostal,* dí mi, >vlasy

Vím. jak

nu, byli k

a ke

mn

mn

tob též.

velmi hodní

Vždyf chtli

peníze ty. Poslouchej,

vdností ty vlasy

od ní?

dala rozdlit,

je

žití její

chci

ti

platit:

... ty mi

dej.

— vrátit

.

.

102

Tak velká nebude tvá škoda a mého žití episoda oich

zasluhuje nejspíše

Nic

nemám

po

—

ní.

Chci památku mít, dej

mu

.

fetiše

mi ten pramen

Já dal

.

Nevzpomnly

—

ale celý

...

.

.

.«

jej.

XII.

Po dlouhém ase jsem onehdy

zase zel.

jej

To bylo v korsu na chtl pejít

—

já

Ringstrasse,

jci

zadržel.

Byl rozpáit, jak by se stydl,

a

m

pak sebral se a pustil v starým zvykem. Že

bh

že minout chtl

m,

e

že vzpomínal

mne za

let

vidl,

svtem, tch

jel

a zde že stavil se jen letem.

nyní v plánech nových

Že

žije

a

velké

dílo spisuje:

>Rys neženský žen Ibsenových« a proto Norskem cestuje)

—

IH3

ml

jiný

plán

sic

rozložený,

stanovit totiž cenu ženy dle

dokument autor

od Saloma až k Weiningrovi

—

však po dkladném rozboru jej

zavrhl a pojal nový.

Na tvorbu Ibsena svou

prací

dá spoustu nových hledisek a zvrátí

soudy generací,

má úžasných

už výpisek

—

Bahr pedmluvu pak napíše slíbil linky dlat jemu tisk obstará mu Drugulcn

Klimt

je

v práci ovšem na poátku

sto vý'tisk chce tisknout jen

a jeden dá mi na památku.

mu

— —

-

— —

VIII.

TOSKA.

Toska znamená v ru5tiné nejen to, co naíe tesknice a némccké Heinivieh, nýbri také žal, nudu a únavu bezúelného života.

I.

—

Lizoka byla u nás hostem. Lizoka Michajlovna jednou s úsmvem oteveným pišla se vzkazem ke mn od Soniky,

mé Rusky,

od Soni Petrovny,

mé ímské jež

cesty souputnice,

m

pozdravuje prý

tuze

a

Lizoku mi odporouí.

A

osud

Lizoin

byl tento:

Prý pravitlstvo petrohradské usmyslilo byt

si

na

behu eky

však ona,

schystat

jí

.Icniseje

lovkem

—

jsouc volným.

na Sibi nijak nezvdavá, povrhi:i

a se s

nžnou péí vlády

pevn

rozhodnuta vyhnout

nucení

i

domlouvání.

pašportem Sáry Aronovny

proklouzla šfastn a

te

v

té Vídni, jež

je

pes

hranice

tady, mezi Šváby.

jak oblast

eky

jí

tak

je cizí

Feniscje

.

.

I

Já pomoh, jak se dal

AS

vbec

dalo:

rzné pokimy stran bytu zvyk, mrav Vídn,

a stravy,

na památnosti upozornil, ku vycházkám

jí

doporuil

Kahlenberg, Schonbrunn, Prater, Dornbach, a zval

A

ji

pijít,

sdlit dojmy.

rozpait

pišla. Jaksi

a híšnicky se usmívala, že Voloa prý pechází dole

ostýchá vec

pítel

druh

prchli spolu

její

neb pravitlstvo tehdy též o

nj zájem

a že prý

nechce

vyjít

o

by ho zavolala

mlo nj hlavn .

.

Mládenec trochu nemotorný s poctivým hledem bledých oí mi podal s bodrým gestem ruku a

zaal mluvit

—

jsou mistry jazyka a kde ty dis:

brati Rusi i

ei,

Dnes venku

prší,

Rus hodinovou eí vytkne, že arci prší, však dešf onen má jistý význam, vztah má rzný,

\u^

jenž

nesmí býti podceován,

nenápadný

ba, zjev ten všední

má mnohostrannou po stránce tak

té a

Voloa

zajímavost

vzhledu

onom

—

se rozhovoil

—

ne o dešti sic, bylo však o kvartýe svojí

pkn — zdejší,

o domu, kvartýru kde našel, o

ulici,

dm

kde

o tvrti, kde

—

o celé Vídni

humorným

s

lovk

že i

je

onen,

je ulice ta,

odpouštl

ruskou ší

svže

mluvil

jaksi zanícením,

i

té

ei

ruskou délku.

A Lizoiny srní oi s

obdivem

a rtíky

její

visely

mu na

rtech

pouze chvilkou

nmým

pohnuly

se,

neb hlavou kývla

— vní

bozi,

nábhem

a tihle mile

jimž duben

smšní žití

vylákal k slunci, tak

lidé,

první lístky tihle byli

nebezpeni carské

že mezi

n

pul Asie

si

íši,

a tlo svoje

vsunout chtla!

.

11(1

A

zvdl

tehdy

mou Sou

z doslechu jen znali,

jménem

že

jsem, že vlastn

jejím zaklepali

dvee mé jak navštívenkou, vždy padU do té švábské Vídn

na

jak

kameny dva do Dunaje

.

.

II.

A pišh I

zas.

Lizoka

A

povídah.

se rozmluvila.

když Uják Volodv jí

ti

vlastn celiká Švábi

totiž

ta

v posled

slab

na drobnou pršku. Byla

smšná

Víde,

— inovníci,

armáda, katolití popi a zvyky, gesta,

oblieje

samolibé Qemtithlichkeit

té

tak

oima

plastickou

eí

svou domácí

—

usmívajíc

se

i

pedstavila

chodce z

ulic,

tramwaye a rzné scény kaváren, park, restaurant,

zjev z z

sta

zajímavých

kde jiný

lovk

a pohledem se

genr šel

našla,

by mimo

nezastavil.

.

111

A Voloa pi tom hladil svým zbožujícím bledým zrakem ji

po tmavých vlasech, bledých líkách,

rt

do

a po

a

oí

se

jí

vpíjel

svém mladém

oblieji

rozsvcel plno sladkých svtcl.

III.

Dny

plynuly.

Už svží

se vystídalo sytou a podzim,

jaro

vesnou

doba tichých stesk

stízlivým a smutným svtlem

se

se na

Víde

snes.

iSufražetkac zas

obas

a vysypali

Le

s

pišla

>nihilistou«

erstvé dojmy.

obsah

jejich

už zvážnl

valn

monolog

—

nebylo v nich

Víde

už zájmu pro tu švábskou a si

smšnost

její

—

zaínali vzpomínati

Na matiku Rus

man

jak.si .

.

rovinatou,

na velké bledé nebe nad na ruský život, ruské

ní.

lidi

—

však bez smutku a bez tesknní.

.

-112

spíš jakby to

nám

jen,

poslucham,

všecko chtli piblížiti

.

.

IV.

Ten smutek pišel teprv pozdéj. Za tesklivého odpoledne, kdy chladný vítr kolem oken hnal spousty zažloutlého

listí,

my samovar jsme roztopili. A Lizoka, jak spatila jej, vykikla hlasn, jakby nesl zvst o náhlém

jí I

laskala

jej,

baá štstí.

opatila

sama že chce aje schystat a sama nám všem posluhovat. Var šuml. »Zpívá! kterak zpívá !« se radovala. »Samovarík! a

Ach, samovar!« s ním mazlila

se.

Pak vroucí vodu napouštla na odvar aje ve sklenicích a podávala:

»Ejhle,

topas!

Tekutý topas! Caj lze píti jen samovarem pipravený! Ach, pijte, bafušky mé, pijte! Je velký svátek! Pohodujme!* A sloužila nám s láskou zbožnou

.

113

jak

co

knz, jenž ví, vícím svým Voloa svým širým slohem

rozvinul

—

velké theorie,

že pouze samovar dá vskutku

aj

ím

nejlepší a

pro

takový aj

a každý nápoj,

jej

dává.

pedí víno vbec všecko.

A Lizoka pak vzpomínala, spoleníkem samovar všem ruským lidem, jak putují s ním v železnici,

jak nerozdílným je

jak

v bystré

trojce ruskou stepí

—

ona že si, když odjíždli do ciziny, a neštstí to,

na samovarík nevzpomnla!

A když a

jsme aje

samovar

svíij

syti byli

šumot skonil,

Lizoka se mu uklonila a dkovala nžn vdn: >Bafuško samovare, díky! Spasibo tob!« V.

Jindy pišla

—

jen

na skok, Volocfa

stál dole

kde možno prý lze vidét bízy? Macbar: Životem zrazeni.

— .

.

8

,

.

114

2e protivné

jsou už

jí

tch park vídeských že bízy,

bízy vidt

ty dcery svojí ruské

Háj

stromy i

les,

touží,

zem

.

.

bezový mi nápad onen

pod Bisambergem u Dunaje, já poslal

ji

tam. Pišli potom

málomluvní,

povadlí jaksi,

— A což ty bízy? já vznítit

chtl

»Ach, našli,« j-EhIc

rukou

Našli jste je?

Lizoka

jen vzdychla.

Voloa máv

pouze.

—

»Taková mládež vaše bízky,« Lizoka teskn vyítala, >keíky smšné Naše bízy .

až k jsou

.

.

oblakm jdou, bílá tla hrd na kraj vytýena

a koruny se výškou klenou ach,

A

má

jenom Rus

a nízko visí si

—

ruské bízy.

jaké nebe je v té Vídni!

Nic velké, nijak

proto

—

vyrst

že prorazit by

nekonené zdejší bízy netroufají,

je

—

k povídání.

je

snad mohly

.

.

II:

A pda mrtva v

jeseni,

kde

je

tu,

mrtva

—

všude holo.

je

7.em ruská voní

.

.

.«

VI.

Jindy zase

Voloa važn zasmušený se zeptat pišel: zdali lovk, jenž

v boj

a s

pole jde, jakmile vidí,

se pustí proti státu

že vláda všímat

zda

lovk

hrdiny,

ho zala,

si

taký smí nést jméno

bojovníka?

reka,

Zda není ústup zbablostí? Zda k boji nepatí též nésti

dsledky svého pemožení? A pemožen je — býti poznán a

dát se

lapit,

neb

vc

svatá

mít musí nejen bojující, i

mueník

žádá sob. muenictví

A

odpírati

je

híchem na

hle,

Rylejev

té

šel

svaté

vci

na popravu

a Dostojevskij do

Sibie

—

Dušiky bdné, vždyí já vidl, vám po tom Rusku,

jak stýská se

.

.

116

po vni pdy, po tom nebi, domovin, po bízách, lidech vždy tohleto já prožil všecko a chvíle jsou, kdy ješt dneska

—

marným steskem

zatínám zuby po

mráku koue

Ithaky své

Mn stýská se — a ty

.

.

snuješ

si

spletené temné theorie

hledá píkaz

a touha tvoje u >svaté vci«!

VIL Jindy vzali

mj i

A i

Ceth slova piložený švábský význam. ruský slovník.

ei

vhloubaU se do krás

Turgenva

citovah,

jak oslovuje ruský jazyk

.

.

Jak všecko ustoupiti musí

ped

plnou mateštinou

Re

plastická,

e e dvry

e

jejich!

hudby, básní,

mohutná, jak ruská

A s

zem,

a hrdé síly!

oni se zde potýkají

tou švábštinou a

hdem

jejím!

.

.

.

11

Voloífa

uí

Lizoka

u Berlitze,

má adu

též

hodin

—

však jaké trmácení celkem a jak

A

má

je to

býti za rok, za dva'-

život? Stojí za to

pak viíbec

žíti?

.

.

VIII.

Smích a radost

jim zmizel

vykradla se z oí.

Zas jednou pišli: >Chodíváme,

kdy možno, veer na nádraží na Severní

.

.

.

.

vždyf lhostejno

.

kam lovk procházkou

si

to,

zajde.

když se pohybuje vbec Tam v proudu píchozích se asto

jen

.

tvá ruská

zjeví,

zavadí o sluch zas atom

vn

.

.

.

z

ruské slovo

lovk cítí ruské zem

IX.

>A

kati naši nejsou katy,«

Volocfa jednou

poznamenal,

»jak všichni druzí po

My my

nejsme

obtmi

soky jsme

.

Evrop. jejich,

jim. protivníky.

.

.

.«

IS

1

a oni ctí nás.

Není možno.

v nich nevidt kus rytískosti a oni

že

my

rovnž vdí

Náš žandarm

Tak toily kol ruské

—

si

A

— však se

též je ruský

dv

se ty

lampy

že zmizely mi. že vchod a padly

o nás,

zniit chcem

je

.

.

.

ctí.

lovk

mušky

Pišla

chvíle,

já tušil,

našly v žhavý plamen

v nj.

Což také stvrdil mi potom dlouhý dopis z Ruska. Lev Sergjevi, pítel obou, mi vypsal všecko. Tajný spolek vznik ve studentských kruzích Moskvy,

Rusku zhoubu násilnické vlád.

jenž odhlasoval volnost a

Voloa

s

Lizokou

šli

ubít

dle hlasování policmistra.

Voloa stelil kamsi k nebi, ml prvn browning v chvjné byl chycen, spoután

Njaký

—

ruce,

Liza prchla.

staík, jeden z vyšších.

1

I!)

máv pi výslechu si

S cizím pasem

jej.

pes

vinníci prchli

útk

smlé

mla

a policie

hranice

—

všecko:

zradil

jejich

svaz tajný,

A

píze

pro Volodu jako

a pustili

a

jaksi rukou

— což vyložili

a zasmál se

—

plány jeho

práci.

ostatní prý už mi

známo

-

až na to snad, že tajn psali

do Moskvy z Vídn, že se vrátí, že ze všeho se vyznat chtjí. že pláníi všech se odíkají

a o beztrestí jen že prosí.

ve své domovin,

Zít chtjí

neb bez

že jim život trýzní.

ní

Dostali neurité sliby

a vrátili se

už v Sibi

.

—

.

.

k

Ted ece

je

vezou

Jeniseji.

IX.

HORROR VACUI.

I.

Tak nutno zaít:

Pede

my

v pluku spolu

ml

on rád

íš

ženy. cigarety,

vína, žertík

zpozdilý

však rozumjme: a

vbec

niemu ni

lety

sloužili,

vbec

ženy

ceny

víno. Zvláštní

nedal v stycích svých:

pátelství se vrchovat

vzdát nedoved cit

vydával

Ml cit

a

on v

nikdy v zlat.

k vojenské

i

kariée

—

zhrdavého odporu

vždy

mácích

voják dnes se cestou bere

šlapanou od profesor!

Studium

vné, samá

hbet ohne uenosti pleš,

brejle,

kniha, tíha,

lovk-páprek!

Ne, císaské kdo nést chce šaty,

má

mít, jak

pedevším

Napoleon ek.

a jen

ohe

svatý.

I2<<

A

—

a

táhlo k ranní

co

dým

o touhách

a

jizbu

tch

naploval

hodin rád

—

zahooval

v tom byl pravdiv jcdin):

Že

cítí

žár ten v hrudi douti,

moh by vyniknouti, le komický mu údl dán: že

že

ví,

kasárním dvorem vlee a

žití

bude opotebován,

by moh kdy

aniž

posloužiti.

ert aby

mír vzal! Mír

žní zlatou

podlých

pouze

je

niem,

vrahem bývá smló touze a íkodou rodu lidskmu ví^ak

len válka podstatou je víícho

a

zídlem vzruchu velikého,

vždyf vSecky cnosli osobní podnCty dl nesmrtelných vyrostly dosud jenom z ní, a

jak

svdí

píklad

lidí

elných

tak vyznívaly jeho tužby

On v

pluku

na jednotvárnost a

.

.

.

neml pátel, denní

vážnost nadvclitclft

služby

lií

nepokryt a tomu v jeho konduit se ovšem pesný vjraz dal zel

s

ironií

a proto

mnohý

z dstojníku,

než by se skompromitoval,

steh

se s

ním privátního styku. U.

mnohém

Jak psáno v dokumente a známo, tuším, dokola, já dal

pak služb Marta

a pidržel se Apolla

lovk

však jak už

má adu známých lak

bhem

ntkolika

—

s

bohem

v evidenci existencí, let

postehl jsem jeho jméno:

já

pi povýšeních jsem je et le proti jiným opoždno. .

.

—

.

III.

Až

letos

—

poátkem

té

války

z

potkám v živé ulici: jakési zastrené dálky

s

transportem jede k hranici,

jej

je

vesel, k

žití

plný chuti.

126

na sklenku vína hned

kde možno

m

nutí,

trochu povídat

—

však písahá a dává ruku,

vci

že

zašlé nechá spát

psí službu, kreatury

—

v pluku.

Sedíme. Cigarety voní a víno jako topas plá.

—

Ta

válka

.

.

.

Modlil jsem se o

když modlil jsem se Já zplesnivt

le Osud

ml

kdesi v kleci

však kam

milý,

budu kvést,

mn

jest

tím v chorobném

s

V,

já z té

jsem

bhem rok ádn

sklenky svého

poádn

se nenapil

vlastn jinak vše

mn

do duše se protivilo,

co život podával mi a tu

—

to bylo:

as

ví

pít,

— nebylo pec síly

sklenku jeho odstrit

a žít jak trapist zasmušilý.

—

tom míru?

žití

pil

a nevím, Ize-li pochopiti:

ne,

—

jsem vždycky v sebe víru,

znám, velkého cos ve

já

ni,

má.

ta je

smiloval se peci,

te, brachu víš,

moh

—

rj;

Vem ženy a s

—

každá chudák jist

muenickou

.

—

glorií

však svatý Pavel na svém míst už dí: Smrt není trpí

A

jí.

svatá pravda. Já to zkusil

a tak

si

do duše

je zhnusil

—

te

ekni mi však upímn: Cím je ten život beze ženy? Tof

A

smšno

toužím

...

vše

A

.

.

.

Le muí

m

jsem znechucený

.

A lovk vbec — brachu milý, vždy jsou to vesms bestie — do kultury se

zabalili

a krve žívniv každý

je

—

i

každý hloupé já své upne k vci teba nedostupné

i

slunce strhli by.

a

—

bu

jist,

když vystoupne jim uhlí v cené ostatn jsem též egoist — však znám se k tomu oteven.

—

—

A pec:

než njak

hnusn

válet

se v štstí jejich špinavém. já

radj prozahálet dnv v tom mini nezdravém -

volil

%\'é

128

podotknout musím: z blízka, z chodili,

by

dáli

se postarali:

dve

kvt, tchán hodnostá vždy zazobaný a román moh bych povdt, panny! jak honily pak ctné partie vzácné,

—

m

— A

Konen já

v

ni

je ta

že nahradí,

ím

—

nitro moje.

zde musí ty

doteš

státi

se.

sil,

dohromady

mn

ten mír se na víš

válka tady!

doufám ze všech prohešil

A mé

ozáeno

—

jméno

—

Eh, žízniv jsem

tak zvané slávy na té zemi!

znám být všude, lidem všem

Chci

snad proto, že tak zhrdám všemi.

mže lovk

nad tu žíze svtjších cit v žití mít? A te mi dává sudby píze Rci:

i

A

možnost hned jak

by vidl

ji

tu

uhasit!

svou slávu

opírá dlaní horkou hlavu

a sivé

oi nahnut

.

upeny kams

jsou

kde

dým

v

neurito.

vlá jako perut,

za nimiž vše

je

íajno.

skryto

.

.

IV.

A

válka, válka!

— —

Manifesty

ton heroický v žurnálech vojáci hemžili se

msty

— -

nadšení po všech lokálech

marš mnohý, dávno zapomnný, basy pný

byl tenory

i

do bojovného zápalu lil

denn

olej

v

kepkém

chvatu

Lippowitz v Neues Journalu, Kornitzer Siegíried v Miitagsblattu.

A

s

se

utajeným zvlášt dechem

etla >zvláštni vydáni

jež tiskli s •

,

konkurenním spchem

výrobci novin mazaní,

kde že

tuným písmem oznámeno, pes beh bylo vysteleno,

že od

finanní stráže rek

na bdlé pocliijzce své vzrušen.

kozák hnal na útk. A nepítel že vbec zkrušen

sto

Ochar: Žlvottm itdicíM

.

13U

Až duše hladem zbiovaná

konen

našla potravy:

telegram

jednou z rána

hlásil

krvavý

boj urputný a

a vítzství, jež ku

cti

íši.

A

potom došly zprávy bližší. Mj z pluku kdysi kamarád vavínem ovil elo svoje,

má le

povýšení

jisto,

odnesen byl

ád

—

ranou z

s

Do zvstí nesmrtelných

boje.

inti,

do slávy vojska vítzné

napadne vždycky erných

stíníi,

jež zkalí radost z slunce dne:

jmen seznam, jména divná jež

peteš

však

ds

a

a jež hned

báze

že najdeš jedno žen,

a

matek zvláš

tou

Tak

.

ji

ti

srdce rvou, .

.

je

Seznam taký lektyrou

zjitenými zraky

našel iisem

i

cizí,

zmizí,

.

.

jméno jeho

v té truchle konsignaci jmen ne mrtvého, ne ranného.

-

le výslovn

nemocen.

jen:

Že sudbou slavných osobností stal

majetkem se veejnosti, ísl pak v novinách,

já moiil

kdy pijel, kde je v ošetení, že úast po všech koninách a k obavám že píin není. VI.

Já šel tam. Nemocnice taká

pekvapí každou návštvu:

kam té

pohledneš, tam život láká

úsmvu:

k radostnému

vojáci

vymytí a

ilí

se v chodbách, parku seskupili a kouí, na rtech žert a smích

po strázních pole, kruté eži se octli

Zle Jdu,

v íši blažených.

ranní však v skrytu

leží.

hledám íslo kamaráda.

Ped dvemi

jeho pokoje

vojáek-sluha na zem skládá vak,

kufr.

koské

pán jeho

je

prý

pístroje

mne civí, zádumivý

radostné jaksi na

-

13-2

odpov, mu hlásil, že se zvedlo špitál šastn nalézt te

a nedal slova v

když on ten

—

a pinést kufr, vak a sedlo

Snad návštva ho povyráží.

— Je rann? — Ani — Co tedy ním? — s

Je divný

nemluví,

potuchy.

kde

Jo,

to

schází?

áký, bezduchý, oi oteveny,

jak struna leží najtažený, je

vnitn njak

—

pokleslý

tak byl, jak dnes ho vidím zase,

když ze šance jej pinesli, kde vyznamenal tolika se.

—A

co se v oné šanci stalo?

No, Rus tam tedy šanci

kanón

v

ní

a

voják

—

ml,

no, dvacet

jak v oulu

—

vel

málo

—

—

a biU do nás jako ábli,

nám, pane, vte, oi krev tekla

nám z

slábly,

nich od

hmotu

a co nás padlo! No, co chcete?

Tch

kulí sypalo se tu,

jako když švestkou zatesete.

—

13:<

Pán

Kanóny ty Kdo chce s ním.

pijel, zaklel.

že vzít chce.

Zdvih šavli a už jako

že v

litý

rovnou k šanci pustí v no, vojáci ho mají rádi, se

let

tak celý prapor za ním pádí jen

bodáky

se blýštly

-

svým hurá! d51a pekieli. A ruské kule pršely —

hmli

však hoši jako bsi

A pán mj — dvacet kroku vru by! pede všemi — v šanci vpád a pálil do nich z revolveru a šavlí tepal i

napoád -

chlapci naši dorazili,

—

bodákem, kolbou do nich bili patí nám. až Rus zdvih ruce

—

í

sedne pán

mlij

na lafetu

a prohlíží ty jaté a zapálí

si

tam

cigaretu.

V

tom zavrí cos nad hlavami bys asou oka mžik. zaryje se mu pod nohami a než

veliký šrapncl.

Nkdo vzkik

ped!

134

nco bouchlo. A chumáem hlíny

a s

a potom

houf

—

dokola

leží

— všichni roztrháni mj — jako mrtvola

lidí

pán

i

dlo

to

vyletlo

a hlinou pokryt k nepoznání.

My nic

— rán —

odnesli ho, oistili

—

otevel

ani stopy

po

oi v malé

chvíli,

však díval se tak ztrhan nic nemluvil, nic nepoznával a

známku

pouze dával

žití

tím ustrnulým pohledem.

A

Dneska za ním ád, povýšení pišly sem tak

a já tu

je

tady.

vci

jeho chráním.

VII.

V

pokoji ticho. Natažený

na znaku

leží

bez hnutí,

oi rozeveny zí k stropu v tichém široce

—

zavolám ptám se ho

ani

—

ztrnutí,

slova nedí,

nedá odpovdi,

-

I

:(.')

a sestra u hlav sedící

upené zrak mu

mu smutn

pozoruoe,

rukou

jede po

a

hlavou pokyvuje.

líci

—

Jdu k lžku. Neslyšen dýše

zím a

do nehybných zítelnic mráz mnou prochví: Hrzn

z nich zeje

Nic

—

kamsi v prázdno

akord

žití

Nic.

dožitého.

nic

— —

lék

každé rány zjitené

hody ducha hladového. pístav lodi umdlené. myšlenka slední naší hlavy.

nic

a

obsah každé zemské slávy.

Vlil.

A

k

ránu zemel.

Po plnoci vzkik zoufanlivou bolestí, s

postele skoil a vší mocí

otásal i

její

spoutali

pelestí

ztich. zíral

-

lžko zase tup

jej,

v

dali

v

až pišla ranní hodina.

—

dáli.

tiše

\:m^

A

ty,

zde

tenái,

umel

mžeš

voják

—

tleskat,

hrdina.

Já z pluku znal ho. Requiesoat.

X.

MAMINKO MOJE!

Ty erné

—

šaty

mi vojna vzala a také

.

syna jedinácka Ale nepad, nepad

nemoc mi ho nezkosila

nemám

snad ani práva

nm,

mít smutek po jen láska ke

Mj

.

.

mn

a

jen láska ke

mé

zhubila

dobrý Teddy

—

—

v tchto asech

dít.

mn,

—

máte trplivost

vyslechnout neštstí mé, pochopíte. že octla jsem se v

nemohu

jež

Mj

sbhu

událostí,

nijak srovnat v

si

dobrý Teddy!

...

V

hlav?

podzim mého

žiti

mi pišel jako záijové slunce let beznadjných tyicet irii prchlo. když narodil se mi mj jedináek -

-

a

svtem

ve

svt

byl mi. když jsem stála

Když jako já

musila

s

.

.

.

lo

vám

opuštná

bylo dít!

student sedal n?d

uením,

ním všecko prodlávat,

já s ním asovala ecky, tvarosloví, skladbu maminko, pomoz! vte, pane drahý.

já

zkoušela ho,

latinsky,

.

14(1

mohla klidn

já

ním k maturit

s

jít

a jistotn bych byla nepropadla!

A

má

tímhle soužitím

zmládla

a všecko bylo ve

mi

jak starý kaštan,

když

A

zakvete znovu!

léta,

osvženo si

v teplém záí

tak šlo to dále:

ml

už právníkem byl Teddy, už

le

pro

m

stále

zstal

a chtl jím zstat. Já

ekla teskn):

(a

a uvolnit ho

než zpetrhá a tak jsem o i

—

kníry,

hochem asto ekla

jaksi si

mine

tohle všecko

svta

a musí minout, do a odpoutá se

—

ti

pjde

pipravit se nutno

radj dobrovoln, rázem svazky duše

ti

nj

—

rozdlit se chtla

na zábavy,

posílala jsem jej

vneek a výlet, lovk seznámí se, najde

divadlo, koncert,

kde mladý

styk pátelský

i

pak spoleensky ne,

man

dívku, která dál

jej

vychovává

smál se pouze, pohladil mi

Maminko

s

—

tebou!

když vypravil se

.

.

.

S ním Tak mi.

a tak jsem, myslím, smrt

Pták moudejší

když

je,

mlád opeí

mu

myslívám se, lítat

—

líce:

musila jsem.

jít

pane, zstal

pipravila si

asto

mže.

—

.

.

.

.

Ml

sám vyvede a na dále

neb veer pták ví

A

je z hnízda,

ránem

s

—

žitím

spojiti se

bohužel, ne

ale,

to,

lett nechá

samostatným

žít

nedá,

lovk.

nenapsaný zákon,

to je tuhý,

jej, sám se pokutuje Teddy zstal díttem a hochem, já maminkou mu. Bývá obyejem, že mladý muž rád (jako by se stydl dát prchod velým citm lásky k matce)

kdo poruší

.

.

Mj

obaluje drsnou tvrdou korou

cit

si

tak trochu hraje

—

ne.

To >maminko

má<í;

a na cynika

mj

Teddy

vždy znlo dtsky poctiv mé dít drahé! .

a teple

.

A te a

narukoval.

tu chvilku

jeho -

Nemohu vám

pišla válka líit

posledního rozlouení

potom pišlo. Den mi plynul jen v trapném vyhlíženi listonošc. zda nese nco. Bližil-li se k domu, a vše, co

já

a já

muka

vystála, než schody pešel

pines psaní

—

byla nová starost:

poítala, jak už dlouho tomu,

kdy

list

se státi

byl napsán, co vše od té doby

mohlo

map

jsem nakoupila

.

142

pohyb vojska

a studovala každý

a stopovala železnice, cesty

a hádala, kde as

je

dít moje

To byly dny mé.

A

ty noci, pane,

.

.

kdy každé pomyšlení padne na vás jak balvan hrozný, každá obava se jistotou stává

a hlava hoí,

—

oi

jen proto, že už

moe

—

dlouhá

zmuená

pak se modlí

v zoufalosti neví,

kam prchnout sob jak

tonou v slzách,

lovk .

.

.

Noc

a když

je

beze spaní

nkdy

k ránu

duše v polosnu se zkUdní,

tu náhle zeteln vám v uchu Maminko moje!

Ach,

je

zazní:

konec všemu!

m

asto denn. Vždy jak myslil, že práv tšit mže. A já zas jemu psala. By se šetil Psal obden.

m

by nemoc neulovil, by nepil nikde z vody zneištné a jídel neóed polouvaených — le o svých mukách neekla jsem a pozor

A

dal,

poslala

a všecko

tšil,

mu

slova.

teplé zimní prádlo

možné

—

bože, byl

a životem byl celým

žití

mým svtem

mého!

s

«

ird

— A

tohle poslední je lístek jeho.

To( všecko

Zde

tecf,

co po

Teddym mi pjde

zbylo.

vidíte: že píštího dne

v bitevní áru, a dál

ubohé dít, jediná

rozumt tomu, do duše

tvojí

já

bože, bože,

mohu

jediná já vidím

— nemám

prý mít strachu,

když bude nejh, dá se klidn zajmout to >klidn zajmout*, vidíte, to napsal

—

—

maminko má, k tob,« jenom pro mé oi,

"živ chci se vrátit, a tohle napsal

mou chvjící se starou duši. tšit Dtinským zpsobem svým chtl a zatím hlete: modrým razítkem tu: >Úedn prozkoumáno*. Potom ádka inkoustem psaná: >Praporík E. L

jen pro

m

—

byl

pro zbablost tuto oznámenou

váleným právem

zastelen.

Mj A i

takhle, pane, vraždí taky láska

láska k matce

Teddy!

—

-

XI.

DRAMATIS PERSONAE.

Machar: ŽWottn zraztal

Prábk novinami: »Zatracení smoci!

Už

i

v

té

mrazné hrze velké dramy domácku

se zaídili drze po

a troufají ji

si

prodejnými pery

komentovat, urovat

a

tídit!

Ba, jak by nestailo, že dá voják

snžné

na

pláni v útrapách a strázních

vbec všecko len pesvdení

své zdraví, nervy, krev a v zápasu sázku jist

stát

slov lže,

A

clown

skálopevn, že na pomoc jeho celý eká, hází celý píval nehorázných v nepátelský tábor, vtipkuje a

hejtman,

by napravil si

—

pomlouvá

silák, jenž si

zlostí odpliv.

a

špiní

byl poslán z pole,

porušené nervy,

Sedli jsme spolu

pi sklence aje v tiché kavárnice. Kdys náhoda nás svedla a druh druha zachoval v blahovolné upomínce tož sešli jsme se.

—

148

—a

zabod ve

>vždy

m

m

>Nemám, prosím, pravdu ?« poctivý svj pohled

—

mi kdo nepítele,

snižuje-li

snižuje tím, snižuje

mj

zápas,

v nmž dnes i zítra mohu život ztratit. Jsme Udmi estnými, ne podlou zví a tato válka tak

neml by

že

jej

vážným aktem,

je

takto karikovat

lecjaký pitvorný a

mlký

Už v

v nás, když nám pišly

poli

velo

to

šašek!

noviny k oím. Každý pehmat jenž sahá

my

bojujeme,

tak, jak

jež

v

zlobí,

obor naší pravomoci:

my

nám

nepítel patí

jemu. Utít každou ruku,

sáhne na

nj

špinícími prsty!

Jak inkoust v krev se mísí, zneistí

A

což když

smok

a

Homerem

se stává našich

Zalk by se

když vylíí

lovk

se zladí

ji.

na básníka

in!

odporem a

zlostí,

nás, kujón lehkovážný,

jak stelce svátení,

již

dají

ránu

a zajíc-nepítel už upaluje.

Což myslí opravdu, že bez námahy lze vzíti zákop, prapor, pušky, dla? Jak možno mit domovnickou mírou

J

.

N'.t

djinné vci? Nepítel cit

s

tu

stojí.

povinnosti naší se tu sráží

tou povinností jeho, zabíjíme

lovka lovk

bez záští a

hnvu

a víme všichni, že jsme beze viny.

A vte,

pane, že v tom moci vyšší.

tajemných plné

zákon

a

ád,

zúastnny. Chápeme je pouze dle úink a podle známek jistých. Na píklad: známa vc ta o pedtuchách. Mám spoustu doklad te: pijde voják v pedveer boje, odevzdan hlásí,

jsou

že zítra padne. Že tak

A

hlásí

bez

bázn

to.

tnu celou duši pronik

že nutno tak a

A

ujít

cítí

zejm.

jak

by Osud

pesvdením,

že už nelze.

padl. Dvacet, ticet jich tak pišlo

t

války bhem... Nebo: stojí dla. bezvtí, po nepíteli není do dáli šíe potuchy ni slechu. A dla najednou se rozezvuí kovovým stenem, jako psi, když kuí

je

po a

jídle

—

pro hladové jícny svoje

druhý den

je

jistojisté bitva

.

.

.

150

povry jsou, jež se stanou pravdou r nco zabitému nepíteli

I

vzít

smrt pivodí

i

tobolka

ti.

i

já

po

pláš

i

šavle,

na vci své íše tom pesvdili Rus pad, jehož kabát je

a vojáci se o

zdobila

to

knoílík uniformy.

Smrt žárlivá a stežili se.

A

hvzda

plná briliant

—

se díval, zda z mých Udí pece chtiv po ní sáhne mli zkušenostr. nesáh

oku

—

ten onen

a nikdo

A

—

.

nebo: znáte Bocklinv ten obraz

Mlení lesní? Jakýs jednorožec, zasnnou nahou dívku na svém hbet, ze šera strom vyrazil a stana zí vybouleným tajuplným okem do vzdáleného sluneního jasu? Oh, jaká limonáda! Duše lesa je

píšerná,

je

plna

dsných

stín,

hrozebných zvuk, vysmívavých

ozvn

nemluvím o tom, jak les ve a kií, když praští do nho sta kulí z pušek a zasažené stromy naíkají, jak nikdy nedovede bolest lidská

—

ne,

kdo jen jednou patrolou jím prošel

a slyšel ševelit tu duši lesa

l.M

Ztajenou hrzou, kdo ten úžas zaslech,

chvje

jenž

když zabloudilá koule

jí,

proletí náhle

stromu korunami

ten poznal

a už

Jsem

ji

lovk

ji

—

nezapomní.

nebojácný, ale

že neshasne-li v dalším

vte,

bhu

války

lampika žití mého, písahám vám, že nevkroím už v šelestnou tu hrzu, již lesem zvete ... Na vojn se pozná rub všech tch pvab, jež steré básn

vám je

vyliují. Píroda,

že zoufal by

v

si

ty líce její.

vám nad

Když

hlavou to

vy v té dálce cizí Osudu svého, jemuž a

než

i

íš

ds,

svým bdným tvorm, lovk, zrak-li viioí

mátí bczcitnou

mraveneek

se rozepíná

rozhvzdn jste jen

nebe

híkou

nejste více,

jdoucí

pes

silnici.

tráva u cesty, jež v píští chvíli

být sfata

mže

prutem uliníka.

tpytné hvzdy zí studen k vám, jak už dívaly se k všem milionm bezradných tch oí. jež kdy k nim zírávaly tu já vaše a tyhle tisíceré

—

se scvrkne zoufanlivou nicotností.

že zatoužíte dostat se co nejdív

.

15*^

jak zrnko písku pod to kolo Djin,

by

zdrtilo

vás

.

.

A

ti

smoci

hlásí,

že z téhle války vyjde pokolení

Kdo v

velikých duší.

prý

A

budou.

silni

Smrti zeli,

líc

prý era nová

nastává svtu!

Siln pochybuji, že nástroj, jenž byl takto

pi žatv v Života

mž

Smrti, íši.

Že ty

potebován

být ješt

bdné

ním

duše,

prováté všemi tony píšernosti a rozšlehané hrizami a

by mohly

dsy,

.karyatidou být ješt

pi stavbách píštích

as.

Ne,

my budem

byvšími Udmi. Zrak náš bude hledt za silou vydanou, za velkým djem,

v

nmž

v

líc

nepatrným atomem jsme byU

Minulosti

.

.

—

.«

Hejtman zadíval se do plochy stolu

pimhoueným

Pak mávl rukou: ^Veliké je

a

to

zrakem.

drama

složeno ze sterých menších dramat

kdož v nich vystoupili v inné

roli.

i:>3

Dokladem jsem erstvým. dramka má mi vzala.

zle zaplatí to.

Mých nerv

A

tak to pišlo. Byla tuhá srážka.

—

Kde

my a

sílu

lhostejno

ustoupili.

pi pochodních

je

K veeru

to.

už bylo,

Nepítel vzal pole

—

vidli jsme z dálky

míhat se jak svatojanské mušky

pohbíval padlé.

Víte,

pohby

v

—

poli

jsou primitivní. Jáma, do ní trupy.

nchašeným vápnem asto tak tak. že dcšf-li pijde, trí ztuhlé údy ze siré zemé. Všechno to je válka.

jež pikryjí se

a vrstvou hlíny. Hlíny

—

ta

nevede se esencemi

le tvrd, drsn. Tedy

z rží.

k

mému

dji:

za rána sprchlo. Hlídky ohlásily, že nepítel jim

v

My

Vedl jsem

postoupili.

noci zmizel z oí. sviij

prapor

po místech verejšího zápolení.

Tu v dálce zím ten hromadný hrob jeden, erstvé rozkopané zem

jenž barvou

se odráží od rezavé kol trávy

a u hrobu

pt prapodivných

postav,

dcpících bez hnutí a beze hlasu.

Dám pt

koni ostruhy

lidí

—

lidí?

—

ted pedstavte

njakých pt tvor.

si:

154

— bláto, krev a spálenina, — zkrvavené dlky,

tváe na míst oí ieb,

šat rozežrán a zžehnut tak, že nelze,

zda Rusi tak sedí

i nkdo

to, tu.

A

V bezvdomí

Já porozuml.

íci

jiný,

—

beze hnutí.

stále

jsouce

poslední službou byli obslouženi,

údlem

jež

je

v

poli vojákovi.

Dešf k životu je vzkísil v a ranní ti vylízali k žití.

jám

mrtvých

.

Le

rozžhavené vápno hrobu vzalo,

než pustilo clo

je

zase na vzduch volný,

—

Smrti od nich

a teprv pak jim dalo

všecka jíti

sídla

smysl,

k svtlu,

když uvidt ho více nedovedU. Tak depli ne mrtvola, ne lovk.

—

A

—

komandoval deset muž, dal piložit a pálit. Než tesk výstel, ty hrzné zjevy, jak by ucítily já

já

svých bližních blízkost

—

zdvihly rudé ruce.

A

to

se

v oích mojich. Prý jsem sletl

a záblesk pušek ješt kmitlo s

jak strom podatý.

Prozatím to bylo

mým

sledním na

bojišti

vystoupením.

kon

Ted léím

nervy. Nervy?

že nervy prý to jak

.

.

drama takové

.

í^íci

Koz-poznali,

chci jen ješt,

jak tato válka

bžné dosavadní lidské pojmy Hlete ten mj pípad:

ty

na hlavu staví.

Já bez rozkazu zahladil

pt ranných, pt

lidí,

beze zbran.

lidí

—

pt vražed tedy, pece, myslím, nemám v živobytí

ba, ruce zdvihali

a

pt

zásluhy lidštjší slab jako ttina.

To tedy

je

ta

.

.

A

Od

ted" tu

té

trím,

chvilky

-

Ostatn: že pijde?

vte, ítám horen

jež urili mi. Rychlík

ty týdny.

nestaí mi.

až navracet se budu k naší front a

vím

A

zadíval se na stl.

už,

konec.

silná generace,

iež z pole pijde.

Eh,

.

—

tam jak nervy svoje spravit

.

a svsil hlavu.

Zavel oi Pedtuchu ml? Pání?

Když vzpímil

se zas. znliisk siln prsty.

.

.«

XII.

EPILOG.

SESTRA SyLVIA.

Mé

dralic dit, luuhla byi> jen sníti,

jak jara tvélio by to bylo právem, o divadlecli a zábavách a módách,

milostných Uštech, o novelkách srdce sta jiných sní sta jiných

tak

i

v

otáí své mladé hlavy

jak slunenice k slunné stránce i

ty bys

—

tch tvrdých asech,

mohla

.

.

—

.

Jak

svj ženský

žití

úkol v

jsi

dob

pochopila

všeniící!

Jak jiný smysl našlo srdce tvoje

dnm

svého mládí!

V

síni

nemocnice.

v té íši ran a bolestí a krve.

v tom

útoišti

všech,

kdož krokem Djin

v dalekých pláních byli rozdrceni \

a

epeku

-

bílém se jak paprsk kmitáš

mékká ruka

a méní obvaz,

tvoje myje rány urovnává polštá,

co zrak tvj jasný bolest jejich hladí

limavý hlas posilu jim vlévá.

IHU

Ne záchvat se dáti v

obt

mystická ne touha

—

nic nebylo z toho.

Tak samozejmou

hvzdám

jak

ti

svtlo

A

vlastností kvtin. ne, že je

módní rozmar,

huraanosti,

tlak náboženství,

dráha byla

ta

jeoich, jsi

vn

bezstarostnou,

z této sín, jejíž vzduch ty dýcháš

vzít sebou,

když

jde tiše

tvá bezstarostnost veselých, istých.

údlem Kdo

vyzauje duhami

jen pro jiné.

Ty

ji

jak

vdí

o

nm,

—

t mže

Smrt

sálem tvojím

-

je duší

má,

jí

nezná,

démant

duše dobrá, nevíš

nic o své hloubce, nic o

Ti

je

bys neznala, jak blízko k hrobu

ach, znáš a víš, jak lehce

ta

jak

dm

záném

svtle.

kdož opouštjí,

drobní vojákové-prosfákové

tví

tvj adí k obrazm tch svtic, v duši. Ti vdli, kdož pedasn tam hasli v tvé nárui a ve ztrhaných zracích a zjev

jak z legend vznícených jim trvá

svit

A

já

dík tob ješt vím o

nm,

zapálili.

duše tvé

Nad kolébkou tvou ped já

psal ty tiché

stín

vrný.

dvacíti roky

dramy, jimiž láme

I

L

.

.

161

Vás ženy

život.

Toužíval jsem potom ti

jako

kruný

svou hokou skepsi,

dát

svou nedobytnou vnitní osamlost, poznatky lidi. spoustu zkušeností, jež zaplatil

a

jsem draze na své cest

V démantové

všecko marn.

máš istou dobrotu i

nadjí zdroj

stále

Tvým Osudem

Le a

bych tak

Osud vydá Životu nás v

ten

\'im,

tryskající.

— vše

být

brutální

je

duši

a slunnou víru

ti

nechal.

pospa.s

bezohledný.

a

kterak umí vytrhati

a zasít blíny. Vím, jak

riiže

tvrdou pstí

dovede na prach rozbít záný démant. Jak umí rdousit istou, bílou víru

modrý zrak už v sloup surov a drze.

a když se

toí.

jí

jak zachechtá se

Vím vše

.

Sylvie,

snad i

v tom

vidíš,

v

sebe krutší Mach«r

on se nezjinai

a vím, že

Vše mže pijít kdož jdou jím

.

.

.

.

.

Život zradí všecky,

.

Zradí jist, bezohledn

svém

niem lx)!e<;t

Žlroíem zraienl.

svt

.

utrpení

stálosti že není:

pec

icn

mine M

.

162

etzem jdou jiné) slunce: te se ztratí

(le za prvou hned a radost

je jak

a za chvíli zas tamhle stenu

pak

vbec

(Jen nebude-li

A

—

lidské já

je spjato

Pijde

zmizí.

zamraené

Ano.

ráno.)

jak vratkou

tlem! Vidíš

s

zlatí,

zítra?

je,

pavuinou jak hynou,

jak každý je tu s radostmi a žaly nic nevážící

mj

všední atom malý

rovnováhu duše

jak pro

as

stálou,

mj a

s

cizím

potom

—

vždy

My

ízy,

neponíží,

t

Život raní.

není slitování

—— svítí,

ženem se tam chvatem.

Život chtl

mžeš Atrop

vzdorn

istou, ryzí,

v konci dráhy svtlo

pár voskovic.

A kdyby

když

hoem

ji

její

jež neublíží

ped mocnými ela

neb

a

z bílé

chudákm

hrdost,

trp tiše, sama.

A

ji

kUdnou,

pohodu vlídnou,

zlý tak pro

ped sevšednním chra a nedej svléct

—

t

své

vleci

nžky

vrátit násilníku žití!

blátem vzíti

—

OBSAH: Str. I,

0it 2\990 ^/^ffísnv

olS

0309 00029

,

Podobizna

JSMachara Dle nejnovjšího umleckého snímku ze závodu J. F. Langhanse provedená neotypicky v Unii.

Se snímkem podpisu básníkova a rukopisu jeho úchvatného pozdravu vlasti z

Rozmr

knihy „Tristium Vindobona".

rozmr

podobizny 19V8^24V2 cm, passepartout 41V2X46Va cm.

Výtisk s

s

válenou

režijní

poštovní zásilkou

K 12* — K 12*^75.

pirážkou

doporuené

Též ve všech knihkupectvích.

Nakladatelství F. v

Praze

11. ,

Simáka

Jeruzalémská

Tiskem Dr. Ed. Grégra a

11.

uma v Praze.

PG

5038 M3Z35 1919 C.l

ROBA