Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzita Karlova
Lyžařský výcvik začátečníků staršího školního věku a hodnocení úrovně zvládnutých lyžařských dovedností Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracoval:
Ing. Marcela Polášková
Petr Hraško
Praha, září 2011
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a uvedl v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použil.
V Praze dne
…………..
Podpis …………………
Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své bakalářské práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto bakalářskou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny.
Jméno a příjmení:
Fakulta / katedra:
Datum vypůjčení:
Podpis:
_________________________________________________________________
Poděkování Rád bych poděkoval Ing. Marcele Poláškové za cenné rady a konzultace v průběhu vedení mé bakalářské práce. Dále bych chtěl poděkovat paní učitelce Šustkové za poskytnuté informace o praktickém vedení lyžařského výcviku a jeho programu na ZŠ Břečťanová 2919/6, Praha 10.
Abstrakt Název:
Lyžařský výcvik začátečníků staršího školního věku a hodnocení úrovně zvládnutých lyžařských dovedností.
Cíl:
Připravit pro ověření v budoucí diplomové práci návrh programu lyžařského výcviku začátečníků staršího školního věku vč.návrhu na hodnocení úrovně zvládnutých lyžařských dovedností.
Metody:
Jedná se o rešeršní práci, ve které byl na základě analýzy teoretických informací a následné syntézy poznatků zpracován návrh programu lyžařského výcviku pro začátečníky staršího školního věku. Pro hodnocení úrovně zvládnutých lyžařských dovedností je navržena analýza videozáznamu na počátku a na konci výcviku metodou subjektivní posuzovací škály, konkrétně standardní škály, vytvořené na základě definovaných kriterií.
Výsledky: V práci je vytvořen návrh programu lyžařského výcviku začátečníků staršího školního věku ve formě tabulky a dále je uveden i podrobný popis uvažovaných cvičení. Pro posouzení úrovně zvládnutých lyžařských dovedností jednotlivých žáků je navržena analýza videozáznamu vybraných pěti cvičení, jejichž úroveň provedení bude posuzována podle standardní škály s definovanými kriterii. Klíčová slova: Starší školní věk, lyžování dětí, lyžařský výcvikový kurz, posuzovací škála
Abstract
Title:
Ski training program of the older school age beginners and the evaluation of acquired skiing skills.
Objectives: The main objective of this bachelor thesis is to prepare a concept of the ski training program for school age beginners, including the schema how to evaluate a succes of created program as well. This program should be verified in my diploma paper
Methods:
The main processing method used in this bachalor thesis is the analysis of documents. I created a concept of the ski training program for older school age beginners based on analysis and synthesis of theoretical information. I created a schema, how to assess a level of acquired skiing skills of the course attendants. Method used in this schema is a subjective assess scale, standard scale, based on a video-analysis of well defined test runs of the attendants on the beginning and the end of the course.
Results:
I created in a table form a ski training program of the older school age beginners and a thorough description of the considered excercises. The video of the course attendatns will be evaluated and analysed according to the standard scale with well defined five test runs to assess acquired skiing skills of the course attendants.
Key words:
older school age, skiing of the children, ski course, assess scale
Úvod............................................................................................................................ 9 Literární rešerše ........................................................................................................ 10 Cíle a úkoly ............................................................................................................... 13 3.1 Cíle práce ............................................................................................................ 13 3.2 Úkoly práce ......................................................................................................... 13 4 Metodika práce.......................................................................................................... 14 5 Rešeršní část.............................................................................................................. 15 5.1 Lyžování ve školní výuce z historického pohledu. ............................................. 15 5.2 Současnost lyžování v osnovách tělesné výchovy na školách různých stupňů . 16 5.3 Základy techniky sjíždění a zatáčení .................................................................. 17 5.3.1 Pojem základní lyžování ........................................................................... 17 5.3.2 Základní a rozšiřující pohybové dovednosti v lyžování ............................ 17 5.3.3 Všeobecná lyžařská průprava .................................................................... 18 5.3.4 Specializovaná průprava ........................................................................... 18 5.3.5 Druhy oblouků........................................................................................... 19 5.4 Motorické učení .................................................................................................. 21 5.4.1 Specifika motorického učení – pohybové schopnosti a dovednosti .......... 21 5.4.2 Diagnostika motorických dovedností. ....................................................... 23 5.4.3 Fáze motorického učení ............................................................................ 24 5.5 Zvláštnosti výuky lyžování dětí .......................................................................... 25 5.5.1 Věkové období 6-10 let ............................................................................. 25 5.5.2 Věkové období 11-14 let ........................................................................... 26 5.5.3 Dělení žáků podle stupně zvládnutých lyžařských dovedností ................. 26 5.6 Metodika výuky lyžování pro začátečníky staršího školního věku .................... 27 5.6.1 Hry a cvičení bez lyží ................................................................................ 27 5.6.2 Manipulace s lyžařskou výzbrojí............................................................... 28 5.6.3 Nácvik sjezdových postojů........................................................................ 28 5.6.4 Nácvik obratů, výstupů, brzdění, odšlapování a bruslení ......................... 29 5.6.5 Nácvik jízdy na vleku ................................................................................ 33 5.6.6 Jízda napojovanými oblouky v přívratném postavení ............................... 34 5.6.7 Jízda napojovanými oblouky v paralelním postavení ............................... 35 5.7 Metody výuky lyžování ...................................................................................... 37 5.7.1 Metoda slovní instrukce ............................................................................ 37 5.7.2 Metoda zrakové instrukce ......................................................................... 38 5.7.3 Úkolová metoda ........................................................................................ 38 5.7.4 Soutěžní metoda ........................................................................................ 39 5.7.5 Herní metoda ............................................................................................. 39 5.8 Příprava a organizace lyžařského zájezdu ......................................................... 40 5.8.1 Organizační zajištění a rámcový program školního lyžařského kurzu...... 40 5.8.2 Metodický pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných MŠMT ............. 41 5.8.3 Personální zajištění lyžařského kurzu ....................................................... 43 5.8.4 Organizace lyžařského výcviku................................................................. 44 5.9 Vyučovací jednotka lyžařského výcviku ............................................................ 46 5.9.1 Úvodní část ................................................................................................ 47 1 2 3
5.9.2 Hlavní část ................................................................................................. 47 5.9.3 Závěrečná část ........................................................................................... 48 6 Výsledková část ........................................................................................................ 48 6.1 Úvod ................................................................................................................... 48 6.2 Návrh programu výcviku začátečníků 11-14 let ................................................. 48 6.3 Soubor cvičení .................................................................................................... 53 6.3.1 Cvičení pro manipulaci s lyžařskou výzbrojí ............................................ 53 6.3.2 Rovnovážná cvičení s lyžemi na místě, chůze .......................................... 54 6.3.3 Cvičení pro obraty na rovině a na svahu ................................................... 55 6.3.4 Cvičení pro výstupy .................................................................................. 56 6.3.5 Cvičení pro zastavování a brzdění............................................................. 56 6.3.6 Cvičení pro rozvoj pocitu skluzu, rychlosti, nácvik a rozvoj dynamické rovnováhy při jízdě po spádnici ................................................................ 57 6.3.7 Jízda na vleku ............................................................................................ 58 6.3.8 Cvičení pro přejezd terénních nerovností a terénní skok .......................... 59 6.3.9 Cvičení pro jízdu šikmo svahem a odšlapování ........................................ 60 6.3.10 Cvičení pro oblouk v pluhu ....................................................................... 60 6.3.11 Cvičení pro bruslení na lyžích ................................................................... 61 6.3.12 Cvičení pro oblouk z přívratu vyšší lyží ................................................... 62 6.3.13 Cvičení pro oblouky z rozšířené stopy ...................................................... 62 6.3.14 Cvičení pro vlnovku a paralelní oblouky .................................................. 63 6.4 Návrh způsobu vyhodnocení úrovně zvládnutých lyžařských dovedností ......... 64 6.4.1 Organizace testu ........................................................................................ 64 6.4.2 Kritéria hodnocení ..................................................................................... 65 7 Interpretace výsledků a závěr.................................................................................... 70 8 Použitá literatura ....................................................................................................... 72
1
Úvod Výuka lyžování má na našich školách dlouholetou tradici. Cíl a obsah této výuky
byl a stále je, i když v omezené míře, zakotven v osnovách pro základní i střední školy. V současnosti je poměrně obvyklé, že se někteří žáci druhého stupně základních škol s lyžováním seznamují poprvé právě na lyžařském kurze pořádaném v rámci tělesné výchovy. Běžnou náplní školních lyžařských kurzů bývá výuka sjezdového, běžeckého lyžování a snowboardingu. Sjezdové lyžování se těší nepoměrně větší oblibě než běh na lyžích a některé školy se v rámci svých kurzů omezují pouze na výuku sjíždění a zatáčení a také snowboardingu. Způsob výuky sjezdového lyžování prochází neustálým vývojem v závislosti na vývoji sjezdového vybavení a s tím souvisí i novinky v technice sjíždění a zatáčení. S výukou lyžování mám osobní zkušenost, neboť jsem držitelem kvalifikace cvičitel lyžování a aktivně se zabývám výukou lyžování dětí. Spolupracuji dlouhodobě s lyžařskou školou v Chotouni. Vzhledem k tomu, že jsem v průběhu studia měl možnost vést výuku lyžování i v různých jiných zařízeních a pracovat s odlišnými věkovými kategoriemi, myšlenka tématu bakalářské práce se zaměřením na konkrétní náplň lyžařského výcvikového kurzu se mi zdála ideální. Ve své práci jsem zvolil tématiku výuky lyžování dětí staršího školního věku, neboť se domnívám, že o výuce lyžování této věkové kategorie nebylo zpracováno tolik materiálů jako pro věkové kategorie předškolních a dětí mladšího školního věku. Rozhodl jsem se vytvořit týdenní modelový plán výuky lyžování začátečníků staršího školního věku a současně navrhnout způsob hodnocení úrovně zvládnutých lyžařských dovedností po absolvování tohoto výcviku. Oba návrhy by měly být teoretickým základem pro uvažovanou diplomovou práci, ve které bych program i hodnocení chtěl ověřit v praxi se skupinou žáků ZŠ v rámci lyžařského kurzu.
9
2 Literární rešerše 1. BARTH, K., BRUHL, H. Skiing learning.Oxforf: Sports Publishers association, 2004. 145 s. Autoři se věnují výuce lyžování dětí začátečníků. 2. BLÉZLOVÁ, R. Komparace vzdělávacího programu „Základní škola“ a „ŠVP ZV“ v oboru tělesná výchova ve vybraných školách. Brno, 2009. 87 s. Diplomová práce. Masarykova universita, Fakulta sportovních studií. Autorka se v práci věnuje vývoji vzdělávacích programů v oboru tělesná výchova ve vybraných školách. 3. BRTNÍK, J., NEUMAN, J. Zimní hry na sněhu i bez něj. Praha: Portál, 1999. 270 s. ISBN 80-7178-329-3. Autoři rozpracovávají tématiku týkající se her na sněhu 4. ČTVRTEČKA, J. Týden na horách aneb jak se naučit jezdit na lyžích. Praha: Olympia, 1972. 133 s. Autor v knize pojednává o průběhu lyžařského výcvikového kurzu. 5. DYGRIN, J., DRAHOŇOVSKÝ, R. Carvingová průprava na krátkých lyžích. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006. 22 s. ISBN 80-7372-084-1. Autoři popisují jednotlivá cvičení zaměřená na výuku carvingových oblouků. 6. GNAD, T. a kolektiv. Kapitoly z lyžování. Praha: Karolinum, 2002. 240 s. ISBN 80-246-0241-5. Autoři rozpracovávají různá témata z oblasti běžeckého i sjezdového lyžování, snowboardingu, technologie, historie a soutěžních disciplin. 7. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie a metodi a aplikace. 2.vydání. Praha : Portal, 2008. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. Autor se zabývá některými pojmy teorie vědy,vědeckými a obecnými základy metodologie 8. JEŘÁBEK, J., TUPÝ J. et al. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání [online]. 2011 [cit. 2011-04-16]. Rámcové vzdělávací programy. Dostupné na www:
. Autoři vymezují vzdělávací programy pro základní vzdělávání, mimo jiné i vzdělávací programy se vztahem k tělesné výchově a zimním lyžařským kurzům. 10
9. KAČUR, P. Výuka sjezdového lyžování na 2. stupni základních škol. Diplomová práce. PedF UK Praha, 2007. Diplomová práce se snaží postihnout rozdíly v současné výuce sjezdového lyžování 2. stupně ZŠ mezi jednotlivými školami. 10. KULHÁNEK, O. Zlatá kniha lyžování. Praha: Olympia, 1989. 591 s. Autor popisuje dějiny československého a světového lyžařství. 11. KUTÁČ, P.; NAVRÁTÍKOVÁ, T. Lyžařský kurz od A do Z. Olomouc:Hanex, 2005. 108 s. ISBN 80-85783-60-6. Autoři podávají návod pro přípravu a vedení lyžařského kurzu školní mládeže. 12. LYŽUJEME S APU - metodika výuky lyžování dětí. [s.l.] : APUL, 2010. 48 s. Autoři podávají ucelený a aktuální přehled o moderním pojetí výuky lyžování dětí s akcentem na komerční výuku lyžování v lyžařských školách. 13. NOSEK, Martin. Sjezdové lyžování dětí a mládeže. [online]. Ústí n. Labem : Pedagogická fakulta ÚJEP, grant FRVŠ 2008 [cit. 2011-04-12]. Dostupné z www: http://pf.ujep.cz/~nosek/nosek_web/index.html >. Autor vytvořil elektronickou učebnici a zásobník cvičení pro výuku lyžování dětí. 14. PŘÍBRAMSKÝ, M. Lyžování: základní lyžařská průprava, alpské lyžování, carving. Praha:Grada Publishing, 1999. 120 s. ISBN 80-7169-786-9. Autor se zabývá metodikou lyžování. 15. RYCHTECKÝ, A.; FIALOVÁ, L. Didaktika školní tělesné výchovy. Praha: Karolinum, 2000. 171 s. ISBN 80-7184-659-7. Autoři pojednávají o problematice didaktiky školní tělesné výchovy. 16. TREML, J. Lyžování dětí. Praha:Grada Publishing, 2004. 105 s. ISBN 80-2470682-2. Autor aktualizuje informace týkající se problematiky lyžování dětí. 17. TREML, J. Malá škola lyžování. Praha:Olympia, 1984. 125 s. Autor se zabývá problematikou lyžování dvacátých let 18. VODIČKOVÁ, S. Základy lyžování dětí. Liberec:Technická univerzita v Liberci, 2004. 78 s. ISBN 80-7083-830-2. Autorka dává vhodný návod instruktorům lyžování, ale i rodičům stran výuku sjíždění a zatáčení dětí začátečníků
11
3 Cíle a úkoly 3.1 Cíle práce Připravit pro ověření v budoucí diplomové práci návrh programu lyžařského výcviku začátečníků staršího školního věku a návrh hodnocení úrovně zvládnutých lyžařských dovedností.
3.2 Úkoly práce
literární rešerše odborné literatury a dalších informačních zdrojů týkající se výuky lyžování se zaměřením na výuku dětí
vybrat vhodná cvičení a metodiku pro výuku lyžařů začátečníku staršího školního věku
vytvořit návrh podrobného týdenního programu pro výuku lyžařů začátečníku ve věku11-14 let
vytvořit návrh motorického testu pro posuzování úrovně vstupních a zvládnutých lyžařských dovedností
připravit standardní pětistupňovou hodnotící škálu pro jednotlivé části testu
zpracovat kriteria pro jednotlivé stupně škály
12
4 Metodika práce Charakteristika metodického postupu Jedná se o rešeršní práci, ve které byl na základě analýzy teoretických pramenů a rešerše dostupné literatury a vlastních zkušeností zpracován podrobný návrh programu výuky lyžování začátečníků staršího školního věku na lyžařském výcvikovém kurzu. Pro posouzení úrovně zvládnutých lyžařských dovedností žáků byl navržen motorický ověřovací test. Každý žák bude v testovacích jízdách posuzován na počátku výcviku a po jeho ukončení. Videozáznamy testových jízd na počátku i na konci výcviku budou analyzovány a pohybový projev žáků hodnocen metodou standardní škály. Škála byla navržena na základě kriterií, charakterizujících míru správnosti provedení pohybu a bude vyhodnocen pokrok, který jednotliví žáci dosáhli při výuce. Navržený program výuky je koncipován pro skupinu 10 dětí, začátečníků ve věku 11-14 let při týdenním lyžařském kurzu školy.
13
5 Rešeršní část 5.1 Lyžování ve školní výuce z historického pohledu. Lyžování ve školách patří ke světlým stránkám naší pedagogiky. Byli jsme jednou z prvních zemí, kde lyžování nalezlo uplatnění při výchově školní mládeže. Již koncem minulého století se objevilo lyžování na školách v Krkonoších. Jan Buchar zaváděl organizovaný školní výcvik a prosadil jeho zařazení do školních předpisů a později i do školních osnov. Již od roku 1890 prosadil u školských úřadů právo nahradit v zimě tělocvik sáňkováním. O pět let později povolily školské úřady na základě Gautscheho c.k. ministerského výnosu z roku 1890 řídícímu učiteli Janu Bucharovi a po něm dalším školám na Jilemnicku a Vysocku v hodinách tělocviku lyžovat. Kromě lyžařských závodů dětí v běhu a skoku se pořádaly i žákovské výlety na lyžích. V roce 1910 dostala křízlická a roku 1911 jilemnická škola ministerské subvence na nákup lyží pro žáky. Kromě krkonošské oblasti proniká lyžování v českých zemích i do škol na Šumavě, na Novoměstsku i jinde. Lyžování na školách se šíří i v dalším období s výjimkou druhé světové války. Později se rozšířilo lyžování i mimo horské oblasti. Postupně získávalo lyžování v tělesné výchově na školách stále významnější úlohu a širší uplatnění. Byly organizovány kurzy pro učitele, závody školní mládeže a konečně i zájezdy škol z měst na lyžařské túry i k několika dennímu pobytu na horách. V období od roku 1920 až do okupace ČSR v roce 1939 pevně zakotvilo lyžování v osnovách školní tělesné výchovy a byly položeny základy i k organizovaným lyžařským zájezdům do hor (Kulhánek, 1989). Ve školních osnovách se první zmínka o lyžování objevuje v ,,Prozatímních osnovách“ z roku 1922, kde je lyžování uvedeno jako vhodný doplněk tělesné výchovy. V ,,Definitivních normálních učebních osnovách pro obecné školy“ z roku 1933 je zařazeno lyžovaní pro střední a vyšší stupeň tam, kde jsou k němu podmínky.Rovněž ,,Normální učební osnovy“, z roku 1939 zařazují lyžování jako příležitostné cvičení, ale uvádějí už rozsah lyžařského výcviku podle věkových stupňů. V,, Přechodných osnovách pro školy obecné, měšťanské a střední na školní rok 1945-46“ je lyžování uvedeno jako povinná sezónní činnost. V učebních osnovách z roku 1953 a 1954 je lyžování zařazeno od 4. ročníku pro školy s vhodnými podmínkami. Pevně bylo lyžování na školách zakotveno 14
teprve v „Jednotných osnovách tělesné výchovy“ z roku 1960 ve formě základního učiva, programu rozšiřující a výběrového, dále pak v nových připravovaných osnovách tělesné výchovy, podle kterých je dána možnost žákům, aby si v míře odpovídající jejich tělesné zdatnosti, pohybové vyspělosti a mentálnímu rozvoji od samého začátku školní docházky osvojili správnou techniku a elementární taktiku v lyžování, a to jak v hodinách tělesné výchovy, tak v hodinách pohybových her, v zájmových pohybových kroužcích nebo na lyžařském zájezdě (Čtvrtečka, 1972).
5.2 Současnost lyžování v osnovách tělesné výchovy na školách různých stupňů Postavení lyžování v tělesné výchově se změnilo. Od doby „Jednotných osnov tělesné výchovy“ došlo vlivem významných politických změn k vývoji, který v roce 2004 dal vzniknout tzv. „Rámcovým vzdělávacím programům“. Jednotlivé školy tak umožňují náplň osnov jednotlivých předmětů, a tedy i tělesné výchovy, přizpůsobit konkrétním podmínkám i potřebám žáků. Lyžování po těchto úpravách může, ale také nemusí být zakotveno v rámcovém vzdělávacím programu pro gymnázia, střední odborné školy a učňovské školy. V souladu s novými principy kurikulární politiky zformulovanými v Národním programu rozvoje vzdělávání v ČR (tzv. Bílé knize) a zakotvenými v zákoně č. 561/2004 Sb., O předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), se do vzdělávací soustavy zavádí nový systém kurikulárních dokumentů pro vzdělávání žáků od 3 do 19 let. Kurikulární dokumenty jsou dvojí úrovně – státní a školní. Státní úroveň v systému kurikulárních dokumentů představují Národní program vzdělávání a Rámcové vzdělávací programy (dále jen RVP). Národní program vzdělávání vymezuje počáteční vzdělávání jako celek. RVP vymezují závazné rámce vzdělávání pro jeho jednotlivé etapy – předškolní, základní a střední vzdělávání. Školní úroveň představují školní vzdělávací programy (dále jen ŠVP), podle nichž se uskutečňuje vzdělávání na jednotlivých školách. Dle RVP si školy mohou připravit vlastní vzdělávací programy, které budou vyhovovat škole i požadavkům regionu Vychází z nové strategie vzdělávání, která zdůrazňuje klíčové kompetence, jejich provázanost se vzdělávacím obsahem a uplatnění získaných vědomostí a dovedností 15
v praktickém životě (Blézlová, 2009). Ze zdrojových dokumentů MŠMT týkajících se RVP pro základní vzdělávání lze vyčíst, že lyžování, bruslení a snowboarding patří mezi činnosti ovlivňující úroveň pohybových dovedností a doporučuje, aby se žáci během kurzů seznámili s lyžařskou turistikou, sjezdovým a běžeckým lyžováním a bezpečností pohybu v zimním prostředí. Jak bylo zmíněno výše, o zařazení či nezařazení lyžařských kurzů do ŠVP rozhoduje konkrétní škola (Tupý, 2011). Lyžování je zařazeno do kategorie sportů vyžadujících zvláštní klimatické a prostorové podmínky. Provádí se většinou formou lyžařských výcvikových kurzů jako týdenní zájezdy v rozsahu 42 hodin. Ve školách v horských oblastech je lyžařský výcvik veden ve vyčleněných blocích v hodinách tělesné výchovy. Na základních školách je lyžařský výcvik doporučován v 7. třídě a na středních školách v 1. či 2. ročníku. Před zavedením RVP měli studenti vysokých škol pedagogického směru absolvovat dva lyžařské kurzy, na ostatních vysokých školách jeden zimní kurz (Gnad, 2002).
5.3 Základy techniky sjíždění a zatáčení 5.3.1 Pojem základní lyžování Lyžařský výcvik členíme podle Příbramského (1999) na dvě části. Etapu základního lyžování a etapu závodního a extrémního lyžování. Náplní etapy základního lyžování je všeobecná a specializovaná lyžařská průprava, z nichž se vychází dále při nácviku zvolené techniky jízdy v ideálních podmínkách a zdokonalování této techniky ve složitějších podmínkách.
5.3.2 Základní a rozšiřující pohybové dovednosti v lyžování
Základní dovednosti
Základní lyžařské dovednosti se promítají do všech technik sjíždění a zatáčení od nejnižší až po špičkovou úroveň dovedností. Základní pohybové dovednosti pro zatáčení na lyžích doplňují níže zmíněné rozšiřující pohybové dovednosti a vzájemně na sebe navazují. Umožňují zvládnout jízdu a zatáčení v proměnlivých sněhových, terénních a dokonce i závodních podmínkách. 16
Mezi základní pohybové dovednosti pro zatáčení na lyžích patří především přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži, kombinované pohyby dolních končetin ve směru vertikálním, předozadním a bočním, rozdílné pohyby dolních končetin, vedení vnější zatížené lyže po vnitřní hraně, postupná změna hranění, zahranění a odraz z hran lyže, pohyby pažemi a píchaní holí a regulace jízdy (Příbramský, 1999).
Rozšiřující dovednosti
Mezi rozšiřující pohybové dovednosti pro zatáčení na lyžích patří pokrčování a natahování dolních končetin (při jízdě v boulích), odklon trupu, brzdění zvětšeným smykem, zahranění a odraz z hran lyží, torze a rotace, dynamické pohyby paží s pícháním holí a opora o hůl jako pomoc při zahájení oblouku (Interski ČR, 2005).
Všeobecná lyžařská průprava
5.3.3
Cílem všeobecné lyžařské průpravy je vytvoření tzv. komplexních lyžařských vjemů (pocit skluzu, rychlosti atd.). Obsahem všeobecné lyžařské průpravy je např.:
nácvik manipulace s výstrojí
postoje a pohyby na lyžích na místě
obraty na rovině
pohyby na lyžích vpřed na rovině i na svahu
výstupy
trénink brzdění a zastavování,
pády a zvedání
odšlapování, bruslení na lyžích či terénní skoky
jízda na vleku
5.3.4 Specializovaná průprava Ve specializované průpravě opakujeme, procvičujeme a zdokonalujeme nejprve prvky všeobecné lyžařské průpravy. Podstatnou částí specializované průpravy pro sjíždění a zatáčení však tvoří prvky, které považujeme za stěžejní pro zvládnutí oblouků prováděných vybranou technikou jízdy. Nacvičujeme tedy podstatné pohybové dovednosti, charakteristické pro jízdu řezanými nebo smýkanými oblouky. Z těchto prvků bez specifikace techniky vybírám: 17
jízda po spádnici v základním sjezdovém postoji
modifikace základního sjezdového postoje při jízdě šikmo svahem
odšlapování na místě, z jízdy šikmo svahem i z jízdy po spádnici
přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži
vedení lyží po hranách při jízdě šíkmo svahem a změna hranění
korekce rychlosti pluhem a zvětšeným smykem
odraz z hran
píchání holemi
5.3.5 Druhy oblouků Oblouky lze rozdělit podle techniky vedení lyží na řezané (carvingové) a smýkané. Dle vzájemného postavení lyží v oblouku dělíme oblouky na přívratné (v pluhu, z přívratu vyšší lyží) a oblouky v paralelním postavení lyží. Dle poloměru oblouku rozeznáváme krátké, střední a dlouhé, dále otevřené a zavřené.
Smýkané a řezané oblouky
Rozdíly v technice smýkaných a řezaných oblouků jsou především v odlišném způsobu jejich zahájení a vedení. Smýkané oblouky zahajuje lyžař odrazem z vnitřních hran lyží směrem šikmo vpřed a vzhůru. Těžiště se aktivně pohybuje zdola nahoru, dochází k aktivnímu odlehčení lyží. Odrazem z hran je ukončena fáze smýkání lyží během vedení oblouku. Odrazu napomáhá opora o hůl, po které následuje nevýrazná
rotace trupu, pánve a kolen ve směru
zahajovaného oblouku. Lyže vedeme smykem přiměřeným tomu, jak chceme oblouk přibrzdit. Pro smýkané oblouky je specifická společná práce dolních končetin. Smýkané oblouky začínáme sjezdem šikmo. Po mírném snížení zahajujeme otáčení lyží odrazem z hran dopředu a vzhůru a to ve směru budoucího oblouku, s využitím opory o hůl a za pomoci mírného rotačního impulsu pánve a kolen. Dochází k odlehčení lyží a jejich následnému otáčení. Aktivní otáčení lyží pokračuje a je doplněné postupným vkláněním kolen a pánve dovnitř a dopředu oblouku. Po ukončení pohybu těžiště vzhůru dochází k jeho postupnému snižování. Ve fázi ukončení oblouku je těžiště nejníže, kolena a pánev jsou přikloněna ke svahu /dovnitř a dopředu/, hůl je zapíchnuta do sněhu, čímž jsou vytvořeny předpoklady pro zahájení dalšího oblouku zahraněním a 18
odrazem z hran lyží. Smýkané oblouky s jejich modifikacemi využíváme především v náročnějších terénních a sněhových podmínkách (prudké svahy, hluboký sníh či ledová krusta). Řezané oblouky zahajuje lyžař plynulým tlakem na lyže v jejich přední části a současným naklopením lyží na vnitřní hrany. Během zahájení, vedení i ukončení oblouku nedochází k aktivnímu odlehčení lyží jako je tomu u smýkaných oblouků. Navazované řezané oblouky v paralelním postavení lyží v základní podobě zahajujeme ze sjezdu po spádnici v základním sjezdovém postoji. Zahájení je charakteristické zvýšeným tlakem na lyže, přičemž poněkud větší tlak je na budoucí vnější lyži. Postupně se vklánějí obě kolena a pánev ve směru dovnitř a mírně dopředu. Tím dojde k dostatečnému zatížení lyží v přední části a k jejich sklopení na vnitřní hrany. S využitím fyzikálních sil a telemarského tvaru začnou zatížené lyže opisovat oblouk. Hmotnost těla je v průběhu vedení rozdělena rovnoměrně mezi obě lyže. V prvé fázi vedení dochází pokračujícím vkláněním kolen a pánve do oblouku k relativnímu snižování těžiště lyžaře. Ve druhé části vedení oblouku se pánev i kolena vracejí zpět nad lyže a těžiště lyžaře se postupně dostává na úroveň základního postoje tak, aby mohlo dojít k překlopení lyží na opačné hrany. Nácvik základního oblouku vždy zahajujeme nácvikem oblouku ke svahu, dále otevřeného oblouku a po jeho zvládnutí postupně přecházíme k zavřenému oblouku. Zpočátku provádíme nácvik bez použití holí. Při výuce řezaných oblouků se zpočátku stává, že lyžař nevede lyže po hraně čistě, v určitých fázích vedení dochází ke smýkání lyží. Je to běžné při výuce začátečníků. Cit pro hranění se dostavuje teprve po delší době nácviku (Interski ČR, 2005).
Paralelní a přívratné postavení lyží
Při výuce lyžování máme u začátečníků dle jejich individuálních schopností a také dle sněhových a terénních podmínek dvě možnosti postupu. Můžeme začít s nácvikem tzv. vlnovky (kap.5.6.7), která je přirozeným východiskem k nácviku řezaných oblouků přímo v paralelním postavení lyží. Některým žákům se však postup přímou cestou paralelního postavení lyží od "vlnovky" k "základnímu řezanému oblouku" nedaří. Pak je vhodné přejít nejprve na nácvik oblouků v pluhu a z přívratu vyšší lyží jako druhou variantu cesty k nácviku základního řezaného oblouku. Přívratné postavení lyží žákům pomůže překonat příp. strach z rychlosti při přechodu spádnice, 19
umožní překonat náročné sněhové či terénní podmínky a nedůvěru, že lyže v paralelním postavení zatočí. Přívratné postavení lyží zvyšuje stabilitu, lyžař má širší základnu, zahájení oblouku je vzhledem k postavení lyží jednodušší, stejně tak i kontrola rychlosti (Interski ČR, 2005).
5.4 Motorické učení 5.4.1 Specifika motorického učení – pohybové schopnosti a dovednosti
Pohybové schopnosti Pohybové schopnosti jsou vrozené předpoklady pro určitou kvalitu pohybu:
rychlostí, silové, vytrvalostní, flexibility a obratnostní. Lze je rozdělit do dvou velkých skupin na kondiční a koordinační. Kondiční schopnosti lze tréninkem relativně rychle zlepšit, jsou ale nestálé. Pokud nejsou udržovány, jejich úroveň rychle poklesne. Patří sem schopnosti silové, vytrvalostní a částečně i rychlostní a flexibilita. Koordinační schopnosti je nutné trénovat po delší dobu, jsou ale stabilnější. Ve sportu se všechny tyto schopnosti v různé míře kombinují. Síla je limitována průřezem svalu a počtem svalových vláken, flexibilita stavbou kloubí, ale i pružností svalů a vazů, které lze při zkrácení vhodný protahovacím cvičením pozitivně ovlivnit. Rychlost je výrazně podmíněna geneticky a je limitována vedením vzruchů a složením svalů. Podílí se částečně na svalové zdatnosti a je důležitá i v oblasti koordinace. Vytrvalost znamená vytrvat v pohybové činnosti po relativně dlouhou dobu bez poklesu intenzity. Limitující jsou především energetické zásoby ve svalech a kardiovaskulární systém. Obratnost lze charakterizovat jako schopnost optimalizovat požadavky na pohyb z hlediska prostoru, času a intenzity. Limitujícím faktorem je propojení CNS a svalů. Mezi obratnostní schopnosti lze zařadit rovnováhu, orientaci v tělesném schématu, prostorovou orientaci, rytmičnost a harmonii pohybu. Bylo by možné tyto předpoklady charakterizovat jako schopnost souhry mezi intenzitou síly v čase a prostoru (Dvořáková, 2007). Ve vztahu ke sjezdovému lyžování jsou klíčovým pohybovými schopnostmi, čili motorickými předpoklady, schopnosti koordinační, které napomáhají optimálně zapojit sílu a uvolnění. Umožňují uskutečňování oblouků s ušetřením sil. Pro lyžování je optimální věk, kdy by mělo dojít k rozvíjení těchto schopností 5 let, k největšímu rozvoji koordinace dochází v mladším a starším školním věku. Pro lyžaře je nesmírně důležitá 20
především prostorově orientační schopnost. Během jízdy se lyžař pohybuje různými směry a nachází se v různé poloze. K největším změnám dochází především na boulích, terénních zlomech, při prudké zatáčce apod. To vyžaduje dobrou orientaci nejen prostorovou ale i časovou., schopnost odhadnout rychlost, vzdálenost apod. Kinestetická diferenciační schopnost umožňuje přijmout a zpracovat kinestetické informace ze svalů, šlach a pouzder a následně řídit svalovou činnost, což má v lyžování nesmírný význam pro zachování dynamické rovnováhy. Rytmická schopnost je definována jako schopnost měnit a opakovat pohybové prvky dle povahy cvičení. Správně rytmizovaný pohyb se vyznačuje zapojením a uvolněním svalů v optimálním poměru a ve správný okamžik (Vodičková, 2004).
Pohybové dovednosti Pohybovými dovednostmi označujeme naučené pohybové stereotypy, které dítě
dokáže prakticky realizovat. Pro osvojování pohybových dovedností jsou základem vrozené předpoklady – výše zmíněné pohybové schopnosti, které ovlivňují dosažitelnou úroveň dovedností. Motorickou dovednost lze charakterizovat jako jakýkoli naučený pohyb. Pro motorickou dovednost je charakteristická automatická, účelná a ekonomická činnost, která se upevňuje většinou prostřednictvím pohybových cvičení. V předškolním věku převažuje nezáměrné učení v konkrétních situacích, tedy učení situační spojené s prožitkem v podobě hry, ať již jde o imitaci či intuitivní řešení problému. Školní věk je naopak více založen na učení záměrném, s postupnou převahou logických myšlenkových pochodů. Pro učení je vždy důležitá zpětná informace – tedy jak se pokus zdařil. Tuto informaci dítě často dostane od učitele ve smyslu konkrétních připomínek, které by měly mít spíše pozitivní charakter. Jde o vnější zpětnou vazbu. Upevňováním učení nabývá však postupně více na významu vnitřní zpětná vazba z vnitřních receptorů. Dovednosti lze rozlišit dle jejich podob, doby trvání aj. Diskrétní dovednosti jsou krátké a rychlé, kdy nelze poskytovat zpětnou informaci v průběhu (skok, hod aj.) Pohyb je proto nutné vnímat i vyučovat jako celek komplexním nácvikem a využitím nápodoby. Kontinuální dovednosti jsou cyklické, opakující se činnosti (běh). Je možné poskytovat zpětnou informaci v průběhu, důležitou součástí je rytmus a plynulost. Sériové dovednosti spočívají ve spojení různých činností diskrétních i kontinuálních 21
(např. gymnastická sestava, sjezdové a běžecké lyžování). Je tedy možné členit řetězce činností na části pro nácvik, pokud však mezi nimi není těsné sepjetí. Otevřené dovednosti jsou užívány v proměnlivých podmínkách (hra, jízda na lyžích a na kole v neznámém terénu). Proto je třeba učit žáky vnímat okolí a nesoustředit se pouze na danou pohybovou dovednost. Zavřené dovednosti lze charakterizovat jako probíhající za stále stejných podmínek (gymnastická sestava aj.) Zde je vhodné žáky učit soustředit se na kvalitu pohybu, vést k naprogramování pohybu a stálosti provedení. Kvalitní proces učení by měl mít vždy srozumitelný, jasný a většině dětí dosažitelný cíl. Takto stanovený cíl sám o sobě probouzí motivaci, zájem dětí o činnost (Dvořáková, 2007). Více o specifických lyžařských dovednostech bude pojednáno v kapitole 5.3.2.
5.4.2 Diagnostika motorických dovedností. Motorickou dovednost lze charakterizovat jako jakýkoli naučený pohyb. Pro motorickou dovednost je charakteristická automatická, účelná a ekonomická činnost, která se upevňuje většinou prostřednictvím pohybových cvičení. Ve sportovním pojetí lze hovořit o sportovní dovednosti v různých sportovních odvětvích. Efektivitu učení se pohybové dovednosti je možno zjistit např. porovnáním provedení pohybové dovednosti začátečníka a jedince, který již dovednost plně zvládnul. Též je možné posuzovat pohybový projev podle předem stanovených kriterií, která jsou typická pro správné provedení. Úspěšnost učení je ovlivněna mnoha faktory. Jedná se o primární úroveň motorických schopností, úroveň psychických schopností žáka, způsob komunikace žák učitel, motivace žáka, předchozí zkušenosti s motorickým problémem a vnější podmínky jako je např. výzbroj, výstroj, celková atmosféra výuky atd. Posuzování úrovně motorické dovednosti lze provádět např. na základě výkonového (motorického) testu, tedy změřením výkonu žáka v sekundách, metrech apod. a porovnáním se standardy či normou. Druhý způsob je posouzení průběhu provedení. Projev žáka se porovnává se vzorkem vyzrálého provedení pohybu a určuje se, do jaké míry se žákův projev blíží správnému provedení. Pro tento účel je vhodné vytvořit hodnotící škálu na základě pozorování, 22
rozboru videa a srovnávání (Měkota, 2007). Posuzování (rating) znamená odhad umístění daného znaku kvality dovednosti na vytvořené stupnici (kvantitativní vyjádření kvality pohybu – gymnastika, krasobruslení, skoky do vody, atd.), hodnotí se buď výsledek pohybu, nebo jeho průběh -pouze pozorovatelné jevy. Jednou z možných technik posuzování je posuzovací škála. Pro posuzování složitějších dějů, jakým je pohybový projev při lyžování se hodí tzv. subjektivní posuzovací škály. Rozdělujeme je na numerické, grafické, standardní škály, kumulované a škály s nucenou volbou. Pro naše hodnocení se jeví vhodná standardní škála, ve které vytvořeným standardům pohybového projevu přiřadíme čísla či známky a následně výkon posuzovaných žáků přiřazujeme k vytvořeným standardům. Pro posouzení míry zvládnutí pohybové dovednosti je tedy třeba vytvořit řádné standardní podněty a sestavit je do škály. Ta může být 5 -ti, 10 -ti, i vícestupňová (možno i do záporných hodnot). Musíme brát v úvahu, že kvalita posuzování je dána kvalitou standardních podnětů. Při posuzování musíme brát v úvahu, že může být zatíženo chybami. Jsou to zejména chyby způsobené vlivem známosti, vlivem kontrastu, přísnosti či benevolence, chyby dané okamžitým psychickým stavem apod. (Vobr, 2010)
5.4.3 Fáze motorického učení Postup motorického učení lze rozdělit do několika fází. V první fázi pohybového učení (fáze generalizace) se žák seznamuje s danou pohybovou dovedností. Důležitá je optimální motivace žáka, která je předpokladem rychlého osvojení pohybové dovednosti. Pro děti v rozmezí 10-14 let je vhodné uplatnit v této fázi krátkou slovní instrukci a především ukázku, neboť kvalitní ukázka je nezastupitelná. V této fázi jsou pohyby často křečovité, provázené řadou neužitečných pohybů. Ve druhé fázi pohybového učení (fáze diferenciace) probíhá procvičování pohybové dovednosti na základě opakování pohybových úkonů. Důležitá je zpětnovazební informace učitele. Pro pohybový projev lyžaře je charakteristické v této fázi, že pohyb je správný, jestliže se však změní podmínky (například rychlost jízdy, sklon svahu apod.), pohyb se stává opět nejistý a nekoordinovaný, neboť pohybová dovednost není ještě upevněna. 23
Ve třetí fázi pohybového učení (fáze automatizace-stabilizace) dochází k dalšímu zdokonalování, čímž je dosaženo vysoce koordinovaného pohybu. Žáci provádí pohybovou činnost automaticky za všech podmínek. Čtvrtá fáze pohybového učení je často označována jako asociativní fáze, při níž se uplatňuje jedna z koordinačních schopností-schopnost přizpůsobení a přestavby a je typická pro vrcholový sport. Jedinec umí analyzovat prostředí, chování ostatních a podle toho přizpůsobuje svou pohybovou strukturu. V lyžování jsou nároky na přizpůsobení se podmínkám a na anticipaci chování ostatních uživatelů sjezdovky velmi vysoké, proto je tato čtvrtá fáze kromě vytváření rozšiřujících dovedností velmi důležitá také z bezpečnostních důvodů (Vodičková, 2004).
5.5 Zvláštnosti výuky lyžování dětí Na základě ontogenických zvláštností, charakteristických pro určité věkové skupiny dětí bývá výuka lyžování dětí rozdělena do čtyř etap. Jedná se o období seznamování a navykání (3-5 let), období výuky hrou (6-10 let), období učení (11- 14 let) a období zdokonalování (14- 16 let) (Gnad, 2002). Jiný způsob dělení lyžařské výuky, který respektuje výše uvedené ontogenetické zvláštnosti je popisován např. jako lyžování předškolních dětí, dětí mladšího a staršího školního věku.
5.5.1 Věkové období 6-10 let Je to období mladšího školního věku. Vstup dítěte do školy představuje důležitý okamžik v jeho vývoji. Dítě prožívá období postupné socializace, s níž se vyrovnává kolem devíti let. Začíná rozvoj rozumových funkcí, myšlení dítěte se stále více přesunuje od fantazijních představ k realitě. Stabilizují se jejich základní city. Charakteristická je i postupná stabilizace pohybových funkcí. Věk šesti roků je pro rozvoj motoriky věkem klíčovým. Významně se zjemňuje koordinace pohybů a zdokonaluje se nervová soustava. Dítě se snadno učí i složitějším pohybovým, roste jeho odvaha, zájem o výsledek a snaha o dosažení co nejlepšího výkonu. Veliká schopnost napodobovat usnadňuje nácvik nových pohybů, vyžaduje však vzornou ukázku cvičitele (Treml, 1984). V lyžařské výuce se zaměřujeme na činnost komplexního charakteru. Žáci by měli dostávat stále nové
24
podměty a úkoly, které nejsnáze přijímají a vnímají jako výzvu ke hře (Treml, 2004). Cvičení musí být dynamická, bez dlouhých odpočinkových fází. Postavení cvičitele jako řídícího článku je zcela dominantní. Vhodné prostředí pro výuku lyžování v tomto věkovém období je dětské lyžařské hřiště.
5.5.2 Věkové období 11 -14 let Tomuto období říkáme období staršího školního věku. Děti staršího školního věku jsou prudké, živelné a mají velkou potřebu sebeuplatnění. Postupně dochází k přechodu od dětství k dospělosti. Značné biologické a psychické změny jsou příčinou velmi nerovnoměrného vývoje v oblasti pohybové, psychické i sociální. V projevech dětí tohoto věku se střídají období plná sebevědomí a optimizmu s obdobími, v nichž sebevědomí ztrácejí, podléhají pesimismu a nedůvěřují v sebe sama. Tělesný a pohybový vývoj prochází v tomto období prudkými změnami. Nejvýznamnější změnou je značný tělesný růst, kdy končetiny rostou rychleji než trup. To může mít negativní vliv na kvalitu pohybu dítěte, dochází ke snížení koordinace a často se zhoršuje držení těla. Z pohledu psychologického je třeba zdůraznit, že chlapci v tomto věkovém období rádi soutěží, závodí, zatímco dívky naopak dávají přednost estetickému prožitku z pohybu. Později se u nich projevuje nechuť k intenzivnějšímu zatížení. Dívky například nemají rády delší výlety na běžkách. Chlapci naopak své síly přeceňují. Je třeba si uvědomit, že dítě narozdíl od dospělých pochopí nový pohyb velice rychle a dokáže se ho naučit a uplatnit i v proměnlivých podmínkách. Pohyby naučené v tomto věku jsou většinou pevněji uložené v paměti než ty, které se jedinec naučí později. V tomto věkovém období jsou pro výuku vhodné cvičné svahy a méně obtížně sjezdové tratě, míru zatížení dětí je třeba velmi pozorně sledovat (Treml, 2004).
5.5.3 Dělení žáků podle stupně zvládnutých lyžařských dovedností Učitel musí umět posoudit lyžařské dovednosti svých svěřenců, aby mohl správně stanovit adekvátní cíle výuky a zvolit správné prostředky pro jejich dosahování. V úvodu každého kurzu se konají tzv. rozřazovací jízdy. Podle projevené vyspělosti jsou žáci zařazeni do družstev. Zajistí se tím přibližná homogenita jednotlivých výcvikových skupin. Je nezbytné, aby cvičitel byl schopen rozpoznat, co jeho svěřenci dovedou a jaké mají motorické předpoklady. Přes velké individuální rozdíly v technice a způsobu jízdy 25
lze rozlišit pět základních úrovní zvládnutí lyžařské techniky odpovídající kategorii úplný začátečník, začátečník, pokročilý a vyspělý lyžař.
Úplný začátečník - žák, který se nikdy s lyžování aktivně nesetkal, o pohybu nemá žádnou představu a žádnou konkrétní zkušenost.
Začátečník – žák, který již lyžování zkusil, má s ním ale jen malé zkušenosti. Jeho pohyby jsou neúsporné, nepřehledné, nekoordinované a generalizované, neboť do činnosti je zapojováno mnohem více svalových skupin, než je třeba.
Pokročilý – žák, který pohyb na lyžích v jeho podstatě zvládnul a provedl bez větších chyb. Motorické projevy jsou přesnější, ekonomičtější a elegantnější. Též nové prvky jízdy jsou osvojovány snadněji.
Vyspělý lyžař – lyžař této skupiny nemusí nad správným provedením pohybu přemýšlet, v tom se odlišuje od předchozí úrovně nejvíce. Může se zaměřit více na volbu jízdy v závislosti na terénu. Pohyb vyspělého lyžaře je účelný, úsporný, elegantní a odpovídá terénu. (Gnad, 2002)
5.6 Metodika výuky lyžování pro začátečníky staršího školního věku V úvodu kapitoly považuji za nutné upřesnit, že metodika výuky všeobecné lyžařské průpravy je společná pro výuku jízdy řezanými i smýkanými oblouky. V kapitole 5.6.6. a 5.6.7. je pak metodika výuky popisována a zaměřena na výuku techniky jízdy řezanými oblouky, která se jeví z hlediska struktury pohybů v základní formě jednodušší. Prioritou u začátečníků nebude dokonalá jízda po hranách, ale správný způsob zahájení oblouku tlakem do lyží a paralelní postavení
5.6.1 Hry a cvičení bez lyží Her a různých cvičení bez lyží lze využít v úvodu výuky k zahřátí dětí, k nenásilnému seznámení s prostředím, terénem, k radosti z pobytu venku. Rozvíjí se jimi motorické schopnosti, stmelují kolektiv. V kap.6.3. uvádím konkrétní příklady několika her a cvičení, které je vhodné provádět bez lyží dle zdrojové literatury.
26
5.6.2 Manipulace s lyžařskou výzbrojí Manipulace s lyžařskou výzbrojí je terminologicky součástí všeobecné lyžařské průpravy. Začátečníkům je vhodné ukázat způsob používání lyžařské výzbroje ale i výstroje.
Svazování a nošení lyží, holí
Lyže svazujeme u špiček a u patek skluznice k sobě. Používáme řemínky k tomu určené. Lyže nosíme na rameni špičkami dolů. Vázání je v tomto případě za ramenem. Hole nosíme zpravidla v druhé ruce. Možnosti nošení vysvětlíme a prakticky demonstrujeme. Při jednotlivých přesunech průběžně opravujeme případné chyby a pomáháme je odstranit.
Připínání a odepínání lyží, nasazování holí.
Cvičitel musí být seznámen s různými typy vázání aby mohl žákovi při manipulaci s vázáním poradit. Při připínání lyží na svahu dbáme na to, aby lyže byly položeny do vrstevnice. Boty i vázání musí být očištěné od sněhu. Obě hole jsou pro udržení rovnováhy zapíchnuté do sněhu. Špičku boty zasuneme do špičky vázání v ose lyže a tlakem paty do patky vázání jej zavřeme. Připínáme nejdříve nižší lyži, potom vyšší. Na strmém svahu připínáme nejprve vyšší lyži, obrátíme se o 180° a připneme druhou lyži. Při odepínání na svahu odepneme nejprve lyži vyšší, potom nižší. Hole držíme tak, že do poutka provlékneme ruku zdola a shora uchopíme rukojeť hole tak, že poutko je mezi palcem a ukazovákem. S nácvikem připínání a odepínání lyží bychom měli začínat nejprve na rovném a upraveném terénu. U 6-10 letých dětí počítáme s trvalou kontrolou správného obutí lyží před každou vyučovací lekcí, u dětí 11-15letých je potřeba jen občasná kontrola stavu lyží a správného způsobu jejich obutí. Hole u starších dětí již plně využíváme. Umožní jim lepší rovnováhu, usnadní chůzi, na druhou stranu jízda bez holí dává možnost lepšího soustředění na lyže, větší pocit volnosti a snižuje nebezpečí úrazu. O tom, zdali během výcviku děti hole budou či nebudou mít, rozhoduje dle aktuální situace instruktor.
5.6.3 Nácvik sjezdových postojů
Základní sjezdový postoj.
Základní sjezdový postoj se poněkud liší při jízdě po spádnici a při jízdě šikmo svahem. V základním sjezdovém postoji po spádnici jsou lyže na plochách rovnoběžně vedle sebe 27
ve vzdálenosti přirozeného postoje cca10-15 cm od sebe. Dolní končetiny jsou mírně pokrčeny ve všech velkých kloubech - kyčelním, kolenním i hlezenním. Trup je mírně překloněný, pohled lyžaře směřuje vpřed. Paže jsou mírně před tělem a pokrčené v lokti, hole směřují šikmo vzad. Hmotnost těla lyžaře je rozložena na celých chodidlech. Důraz klademe na celkovou vyváženost postoje, správnou polohu paží, trupu, pánve. Nácvik provádíme zpočátku na rovině. Učitel opakovaně předvede správné provedení a hned průběžně opravuje případné chyby žáků Při sjezdu šikmo svahem jedou lyže po vyšších hranách, hmotnost těla je ve větší míře na nižší lyži. Vyšší noha, bok, rameno a paže jsou poněkud vysunuty vpřed. (Gnad, 2002).
Sjezd po spádnici a jízda šikmo svahem
Cílem nácviku jízdy po spádnici je zvyknout si na pocit skluzu. Jízda po spádnici v základním sjezdovém postoji s různými modifikacemi je pro děti každého věkového stupně nejpřitažlivější lyžařský zážitek. Dokáže je vždy nadchnout a s využitím široké škály cvičení jsou ochotny mnohonásobně přímý sjezd opakovat. Proměnlivé úkoly při přímém sjezdu odvádějí dětskou pozornost od vlastního sjíždění, dítě plní zadané úkoly a jízda postupně ztrácí křečovitost. Při prvních pokusech je vhodné všechna průpravná cvičení provádět bez holí. Pro nácvik přímého sjezdu zvolíme mírný upravený svah s dojezdem do roviny. Není vhodný zledovatělý tvrdý sníh a těžký jarní firn. Pro nácvik základního sjezdového postoje a přímého sjezdu můžeme využít některá z cvičení a her, které uvádí Treml (2004). Pro nácvik sjezdu šikmo svahem v základním provedení dbáme, aby obě lyže jely po vyšších hranách, šířka stopy byla alespoň 15cm, kolena se mírně klonila ke svahu, hmotnost byla poněkud více na nižší lyži. Můžeme vyzkoušet i rovnoměrné zatížení obou lyží. Větší sklon svahu kompenzujeme intenzivnějším přikloněním kolen ke svahu.
5.6.4 Nácvik obratů, výstupů, brzdění, odšlapování a bruslení
Obraty na rovině.
Obraty na rovině je vhodné plynule spojit s celkovou činností na rovině v úvodu výuky. V řadě případů může být seznámení se a procvičování nového obratu příjemným obohacením výuky. Cvičení provádíme nejlépe na rovném upraveném svahu.
28
Přešlapování přívratem -střed otáčení tvoří špičky lyží, kolem kterých se otáčíme opakovaným přemisťováním jedné lyže do přívratu a přisouváním druhé. Přešlapováním odvratem -střed otáčení tvoří patky lyží, kolem kterých se otáčíme opakovaným přemisťováním jedné lyže do odvratu a přisouváním druhé. Provádíme opět bez opory nebo s oporou o hole. Obrat přednožením -hůl souhlasnou se směrem otáčení zapíchneme u patky vnitřní lyže /vzhledem ke směru otáčení/, druhou hůl u špičky vnější lyže. Vnitřní napnutou nohu přednožíme, patka lyže se lehce dotýká země. Tuto lyži zvrátíme do protisměru, špička vnitřní lyže opíše ve vzduchu oblouk a dostane se k patce lyže vnější. Na obrácenou lyži přeneseme hmotnost těla a odlehčenou lyži připojíme rovnoběžně. Současně přemístíme vnější hůl. Obrat výskokem -bez opory o hole - po odrazu stočíme lyže, které se dostaly nad sníh do žádaného směru či s oporou o hole - odrazu nohou napomáháme vzepřením o hole Obrat překročením vpřed -odlehčenou lyži přemístíme před lyži stojnou předním obloukem. Lyže jsou v rovnoběžném postavení, špičky směřují opačným směrem. Obě hole zapíchneme před lyži, kterou jsme přemístili, opřeme se o ně, přeneseme hmotnost těla na tuto lyži a obrat dokončíme vytočením odlehčené lyže. Obrat překročením vzad -odlehčenou lyži přemístíme za lyži stojnou patkou napřed. Lyže jsou v rovnoběžném postavení, špičky směřují opačným směrem. Opřeme se o hole zapíchnuté u špičky a patky přemístěné lyže a dokončíme obrat vytočením druhé lyže.
Výstupy
Cílem nácviku výstupů je naučit ekonomický způsob stoupání na lyžích do svahu. Postupně seznámit děti s různými způsoby výstupů, které odpovídají určitým podmínkám na svahu. Nácvik jednotlivých výstupů je vhodné plynule zařadit do celkové koncepce výuky a spojit s informací o jednotlivých způsobech obratů na 29
svahu. Všechny druhy výstupů slouží pouze ke krátkému přesunu na výukovém svahu. Pro delší přesuny nahoru po svahu volíme lyžařský vlek. V úvodu nácviku volíme mírný upravený terén, jehož sklon v průběhu nácviku postupně zvětšujeme. Výstup chůzí po spádnici pomocí kratších kroků -zvýrazníme práci paží, hole zapichujeme více vzad. Při podklouzávání můžeme využít i přídupu lyže. Používáme na velmi mírných svazích. Výstup chůzí šikmo svahem -při chůzi šikmo svahem stavíme lyže na vyšší hrany. Kombinujeme chůzi a obraty na svahu. Výstup jednostranným odvratem Jedna lyže zachovává přímý směr, druhá se přemisťuje nad sněhem v mírném odvratu. Výstup oboustranným odvratem -lyže klademe nad sněhem na vnitřní hrany do odvratu. Kolena jsou pokrčená, holemi se opíráme střídavě vzadu. Používáme na krátkých strmých svazích. Výstup stranou -provádíme z postoje na vrstevnici. Střídavě přenášíme hmotnost těla z nižší lyže na vyšší se současným úkrokem stranou ke svahu. Lyže jsou postaveny na vyšších hranách, kolena přikloněna ke svahu, trup mírně odkloněn od svahu. Zachováváme rytmus práce paží a dolních končetin, vyšší lyže, vyšší hůl, nižší lyže, nižší hůl. Výstup stranou vpřed -patří k nejobvyklejším. Výstup stranou můžeme spojit s pohybem vpřed a s obratem přednožením. Spojuje výstup stranou a chůzi šikmo svahem. Brzdění a zastavování Cílem nácviku brzdění je naučit děti zastavit jízdu po přímém sjezdu nebo před náhlou překážkou a naučit je korigovat rychlost podle terénních podmínek nebo překážek v trase jízdy. K regulaci rychlosti a brzdění většinou učíme pluh, k zastavení také pluh nebo vzpříčení lyží. K regulaci slouží též odšlapování ke svahu. Pluh není dle Tremla (2004) cílem výuky, ale pouze přípravou pro napojované oblouky v pluhu a prostředkem pro regulaci rychlosti. Zároveň je při lyžařské výuce dětí nejúčinnějším způsobem zastavení před nepředvídanou překážkou nebo na konci 30
sjezdu. Mírné pluhové postavení lyží je přirozeným projevem dětí v úvodních lekcích nácviku přímého sjezdu, pro děti tak nebude postavení lyží v oboustranném přívratu žádnou novinkou. Nácvik přímého sjezdu zpestříme tzv. klouzavým pluhem, jízdou v oboustranném přívratu s lyžemi na plochách s minimálním brzdivým účinkem na rozdíl od pluhu brzdivého. Pluhové postavení lyží vyvolané výrazným pohybem kolen dovnitř (brzdivý pluh), lze plně zkoušet až s dětmi 11-15 letými. Obecně platí, že bychom jízdu v oboustranném přívratu měli především s menšími dětmi procvičovat pouze po krátkou dobu, jelikož je s ohledem na jejich somatický vývoj velice obtížné. Brzdění pluhem /oboustranným přívratem/ - vytlačením kolen vpřed a dovnitř a odtlačením patek lyží do stran přivedeme lyže do pluhového postavení. Paže máme mírně šikmo vpřed před tělem, hole směřují šikmo vzad, hmotnost těla lyžaře je rovnoměrně rozložena na obou lyžích. Čím menší je přívrat a čím méně jsou lyže zahraněny, tím menší je brzdící účinek. Zvětšením přívratu i zahranění se brzdící účinek zvýší, můžeme i zastavit. Zastavení vzpříčením z pluhu - ze sjezdu po spádnici uvedeme lyže do pluhového postavení, přeneseme hmotnost těla na jednu lyži, odlehčenou lyži vzduchem přisuneme k lyži jedoucí. Pohybem těžiště dolů a pomocí rotace či protirotace trupu uvedeme lyže do smýkání kolmo na spádnici. Smýkáme v tomto postavení až do úplného zastavení. Totéž můžeme provést z rovnoběžného postavení lyží. Překlopíme lyže na plochy. Jsou-li lyže rovnoměrně zatížené, sesouvají se po spádnici. Sesouvání přerušíme přikloněním kolen ke svahu a postavením lyží na vyšší hrany. Zatížíme-li při sesouvání více špičky lyží, sesouváme se šikmo vpřed, zatížíme-li více patky lyží, sesouváme se šikmo vzad. Sesouvání používáme pro zdolávání krátkých strmých svahů
Odšlapování
K nácviku odšlapování často přistupujeme po zvládnutí jízdy šikmo svahem. Odšlapování rozvíjí u dítěte pocit jízdy na jedné lyži, pocit jízdy po hraně a schopnost přestoupit z lyže na lyži a přenést na ni váhu. Schopnost přestoupit z lyže na lyže včetně přenesení váhy je při odšlapování nejdůležitější výukový cíl, kvalita provedení cviku není zpočátku důležitá. U starších dětí je možné se pokusit o projetí slalomu s odšlapy přes spádnici. 31
Nácvik provádíme nejprve na mírném upraveném svahu a začínáme nácvikem odšlapování ze sjezdu šikmo směrem ke svahu. Odšlapování ke svahu - při jízdě šikmo snížíme postoj, přeneseme hmotnost těla na nižší lyži. Odlehčenou vyšší lyži zvedneme špičkou nad sníh, odvrátíme ji a pokládáme do nového směru. Současně s položením odvrácené lyže na sníh se odrážíme od hrany nižší lyže směrem vpřed vzhůru. Hmotnost těla přenášíme na vyšší lyži, která se dostává do skluzu na vyšší hraně. Potom přisuneme lyži nižší. V okamžiku odrazu si můžeme pomoci odpichem soupaž. Odšlapování přes spádnici -provádíme opakovaným odšlapováním. Pro správné provedení je potřeba provádět menší odvrat odlehčenou lyží a rychlejší výměnu lyží při odrazu. Důležité je také vedení zatížené lyže po hraně a tím dostatečné vyjetí po této hraně. Bruslení na lyžích Cílem nácviku bruslení na lyžích je procvičování rovnováhy ve skluzu při jízdě na jedné lyži a procvičování přenášení hmotnosti z lyže na lyži s odrazem z hrany zatížené lyže. Technicky má bruslení stejný pohybový základ jako odšlapování. Vzhledem k technické náročnosti tohoto prvku bychom s jeho nácvikem měli začít až u dětí 11-15 letých. Ze základního postoje přeneseme hmotnost těla na jednu lyži. Druhou odlehčenou zvedneme a vytočíme do odvratu. Ze zatížené nohy se odrazíme od vnitřní hrany lyže. Odlehčená lyže se položí na sníh, při dokončení odrazu se na ni přenese hmotnost těla a lyže se klouže v odvratném postavení. Cyklus se opakuje. Bruslení provádíme buď bez odpichu holí, nebo se soupažným odpichem holí. Abychom zabránili vysokému zvedání odlehčené lyže nad sníh z obavy, že „zakopne“ o sníh, doporučíme žákům, aby v počátku nácviku dělali menší kroky a lyže přenášeli těsně nad sněhem.
5.6.5 Nácvik jízdy na vleku Nutností pro efektivní nácvik jízdy na vleku je schopnost včasného příchodu dítěte do určeného prostoru nástupu, kde dítě stojí na obou lyžích. Důležité je nesedat si na unášeč – kotvu, ale naopak nechat se pasivně táhnout po trase vleku. Nohy jsou zpevněné v kolenou, pouze mírným pohybem vyrovnávají případné nerovnosti na trase. U vleku 32
s nízkým vedením lana uchopí dítě tažné lano či madlo a nechá se táhnout, jezdíme bez holí. Dbáme, aby se lyže nekřížily. U jednomístného vleku hole případně držíme v jedné ruce. U dvojmístného vleku je zásadou, že hole držíme vždy ve vnější ruce. Před vlastním nástupem na vlek vždy děti seznámíme s bezpečnostními předpisy vydanými provozovatelem. Při prvních pokusech upozorníme obsluhu a požádáme ji o pomoc s nástupem jednotlivých žáků. Učitel může žákům při nástupu a výstupu pomáhat. Z dolní stanice vleku by měl učitel odjíždět jako poslední, má tak přehled o celém svém družstvu před sebou. Jako prvního vysílá na vlek nejšikovnějšího člena družstva. Všem žákům před nástupem na vlek zřetelně sdělí, kde po vystoupení z vleku počkají na ostatní členy skupiny. Pakliže je u vleku k dispozici cvičná kotvička, je velmi vhodné dětem tah přiblížit a vyzkoušet s nimi „jízdu nanečisto.“ (Treml, 2004)
5.6.6 Jízda napojovanými oblouky v přívratném postavení Průběh všech nacvičovaných oblouků můžeme rozdělit do tří pohybových fází, a to na zahájení, vedení a ukončení oblouku. Jednotlivé fáze na sebe plynule navazují a v průběhu nácviku může docházet k jejich postupnému časoprostorovému zkracování. Nejvíce problémů vzniká lyžaři při zahájení oblouku, respektive při přechodu z jednoho oblouku do druhého. Zde je třeba provést v krátkém čase a na malém prostoru několik přesně nafázovaných pohybových činností a to je obtížné.
Oblouky v pluhu
Před nácvikem oblouků v pluhu by měli žáci umět sjíždět v klouzavém pluhu a bezpečně v pluhu zastavit. Začínáme z jízdy v pluhu po spádnici. Ve fázi zahájení zatížíme více jednu lyži a následným pohybem kolene dovnitř a dopředu ji sklopíme na vnitřní hranu. Tato lyže se stává vnější zatíženou lyží, lyží vedoucí a výše uvedená pohybová činností ji uvádí do točení. V průběhu fáze vedení nejdříve pokračuje pohyb kolen a pánve směrem dovnitř a poté se vracejí zpět do původní polohy, která je předpokladem pro přenesení hmotnosti těla z vnější lyže na vnitřní – dosud mírně odlehčenou lyži. Ta se v okamžiku přenesení hmotnosti těla stává lyží vedoucí v dalším oblouku. V průběhu oblouků držíme paže mírně pokrčené před tělem, trup je mírně předkloněn. V základní formě provedení oblouky provádíme v pomalé rychlosti na mírném sklonu svahu o malém poloměru s 33
částečným zvětšeným smykem vnější lyže v 1. části fáze vedení. Nejprve provádíme jednotlivé oblouky ke svahu. Poté cvičíme napojování dvou i více oblouků. (Příbramský, 1999)
Oblouky z přívratu vyšší lyží
Oblouk z přívratu vyšší lyží nacvičujeme s těmi žáky, pro které je přechod od oblouků v pluhu k obloukům v paralelním postavení lyží z jakéhokoli důvodu příliš obtížný. Oblouk z přívratu vyšší lyží zahajujeme ze sjezdu šikmo vysunutím patky vyšší lyže do přívratného postavení. (Současně s tímto pohybem může docházet k synchronizovanému pohybu nižší paže, mírnému vykývnutí hole vpřed). Nácvik však častěji provádíme bez synchronizace práce paží. Pro žáky je činnost jednodušší, neboť se soustředí pouze na činnost nohou. Následuje přenesení hmotnosti těla na budoucí vnější lyži, kterou pohybem kolene dovnitř a dopředu sklápíme na vnitřní hranu. Jedná se o fázi zahájení. Lyže driftují směrem na spádnici. Na úrovni přechodu spádnice dokončujeme přenesení hmotnosti těla na vnější lyži a lyže se "sjiždějí" do paralelního postavení. Toto sjíždění lyží do paralelního postavení může docházet buď na úrovni spádnice, nebo po jejím překonání tam, kde má žák problém se strachem z rychlosti. Vnitřní noha, též částečně zatížená, od chvíle „sjetí“ kopíruje pohyby nohy vnější, kolena a pánev pokračují v pohybu dovnitř oblouku a důsledkem této činnosti je relativní „snižování těžiště“ až do nejnižšího bodu fáze vedení. Od tohoto okamžiku se kolena a pánev opět vrací nad lyže a dochází k zdvihu těžiště na původní úroveň. Postupně přecházíme do fáze ukončení, která je charakteristická dokončováním zdvihu těžiště, návratem kolen a pánve do původní polohy a synchronním zahájením vysouvání vnitřní odlehčené lyže do přívratného postavení. Poté dochází k přenosu hmotnosti těla a zahajujeme další oblouk. Při nácviku postupujeme od jednotlivých oblouků ke svahu k jejich napojování.
5.6.7 Jízda napojovanými oblouky v paralelním postavení V kapitole 5.3.5 jsem charakterizoval hlavní rozdíly v technice jízdy řezanými a smýkanými oblouky, které se ve finální podobě provádí v paralelním postavení lyží. Zde se zaměřím na stručný popis klíčových bodů nácviku jízdy v paralelním postavení lyží, s důrazem na nácvik směřující k technice jízdy řezanými oblouky, neboť ta má z hlediska nácviku pro začátečníky poněkud jednodušší strukturu než technika 34
jízdy smýkanými oblouky. Prioritou u začátečníků nebude dokonalá jízda po hranách, ale správný způsob zahájení oblouku tlakem do lyží a paralelní postavení. Mírné driftování lyží nebude považováno u začátečníků za chybu.
Vlnovka
Nácvik vlnovky tvoří přechod k obloukům v paralelním postavení lyží v základní formě provedení. Tento prvek můžeme nacvičovat při vhodných podmínkách přímo, bez přechodu přes přívratné oblouky nebo lze k vlnovce dojít postupným rovnáním postavení lyží z přívratného do paralelního postavení. Nacvičujeme nejprve vlnovku z jízdy šikmo svahem pro zvládnutí hranění a poté otevřenou vlnovku po spádnici s plynulým přehraněním. Podmínkou je velmi mírný sklon svahu a upravený terén, abychom zamezili strachu z rychlosti. Cílem nácviku carvingové vlnovky je seznámit pohybově nadané žáky se zatáčením lyží pouhým překlápěním hran lyží. Předpokladem výuky je odpovídající vybavení, lyže s větším bočním vykrojením a pohybová šikovnost žáků, kteří po nácviku oblouků v pluhu a z pluhu přešli přímo k obloukům z rozšířené stopy. Technicky z jízdy po spádnici v rozšířené stopě dítě pohybem obou bérců překlápí lyže na hrany. Trup může mírným odklonem kompenzovat pohyb kolen. Váha je rovnoměrně rozložena na obě lyže. Změny směru vedeme blízko spádnice. Začínáme jezdit bez holí, později můžeme zkoušet jezdit i s holemi.
Základní forma řezaného oblouku v paralelním postavení
Provedení základní formy oblouku se liší od vlnovky dynamičtějším provedením všech pohybů, provádí se ve větší rychlosti ve všech fázích oblouku. Vedení oblouku je prováděno po dráze o středním poloměru. Nácvik opět začíná vždy pouze jedním obloukem ke svahu. Oblouk může probíhat se synchronizací práce paží, ale spíše preferujeme nácvik bez práce paží. Lyže v oblouku mohou mírně driftovat.
Carvingové oblouky
Nejvyšším stupněm výuky jízdy řezanými oblouky v paralelním postavení je nácvik carvingových oblouků. Pro začátečníky je zvládnutí těchto oblouků natolik složité, že se o nich zmíníme jen rámcově. Existuje řada průpravných cvičení, která vedou žáky k čisté 35
jízdě po hranách, Pro jejich provedení je třeba již určitého stupně základních dovedností, aby byla účinná. Nácvik carvigového oblouku provádíme až po zvládnutí oblouku v základní formě provedení. Provedení středního carvingového oblouku se liší od m a dynamičtějším provedení pohybů kolen, pánve, trupu a paží v průběhu fáze zahájení, vedením i při přechodum mezi oblouky. Přechodová fáze je u carvingových oblouků oproti základním zkrácena. Lyže vedeme v širší stopě a čistě po hranách. (Interski ČR, 2005)
5.7 Metody výuky lyžování Vyučovací metody představují způsob, jimž žákům sdělujeme určitá fakta a předvádíme potřebné dovednosti, pomocí kterých nacvičují a zdokonalují lyžařskou techniku. V průběhu každé výuky se vždy objevuje několik metod současně. Při volbě odpovídajících metod výuky bereme v úvahu věk žáka, jeho fyzické mentální předpoklady a organizaci výuky. Při výuce bychom měli dodržovat několik pedagogických zásad. Zásadu přiměřenosti a individuálního přístupu (od hrubého provedení k jemnému, od snadného k obtížnému, od známého k neznámému), dále zásadu všestrannosti a zásadu uvědomělosti a aktivity (povzbuzovat, motivovat a citlivě věcně opravovat) (Treml, 2004).
5.7.1 Metoda slovní instrukce Největší význam má tato metoda v počátečním stadiu nácviku, kdy žáky seznamujeme s pohybovými prvky, které je chceme učit. Cvičitelův výklad musí být žákům srozumitelný a může obsahovat nejdříve jednu, později nejvíce dvě úplně nové informace. U dětí až do věku deseti let bude výklad obrazný, u starších dětí lze při výkladu používat lyžařskou terminologii. Někdy pro přesnější porozumění dočasně nerespektujeme lyžařské názvosloví a např. místo pokynu „rozšiř stopu“ doporučíme žákovi „dej lyže více od sebe“, místo „více zahraň“ poradíme „přikloň kolena více ke svahu“ apod. Malým dětem nalepíme na levou lyži např. obrázek nějakého zvířete a používáme názvy těchto zvířat ve spojitosti s polohou nebo pohybem lyží. Výklad by měl vždy předcházet ukázku a být promyšlený, jasný a stručný. Důležitou součástí metody slovní instrukce jsou okamžité informace a akustické signály. Jde o akustické vstupy do
36
průběhu pohybu, které jej mohou aktuálně ovlivnit. Informace nesmí být dlouhá a musí být přesná („pokrč kolena, nepředkláněj trup“). Akustický signál je krátké zvolání, kterým cvičitel zdůrazňuje či zmírňuje rozhodující část pohybu, určuje nebo opravuje rytmus daného pohybu nebo označuje začátek a konec. Akustický signál musí být synchronizován s průběhem pohybu. („dolů – nahoru“, „ááá – teď“, „ráz – dva“). K okamžité informaci patří i krátká pochvala, která je zvlášť při výuce dětí důležitá, a potvrzení zdařilého pokusu. Součástí metody slovní instrukce je žákům přiměřený rozbor jízdy. Měli bychom při něm dodržovat několik následujících zásad. Opravovat vždy pouze jednu chybu v prováděném pohybu. Měli bychom zejména u dětí začít povzbuzením, např. „jel jsi dobře, ale nepředkláněj tolik trup“. Slovní instrukce musí vždy svým rozsahem i obsahem informací odpovídat stupni chápání dětí (Treml, 1984).
5.7.2 Metoda zrakové instrukce Je to ukázka nacvičovaného pohybu, prováděná cvičitelem nebo vybraným žákem. Při výuce dětí využíváme jejich schopnosti napodobovat a využíváme ji v bezprostředním spojení se slovní instrukcí, přičemž kvalita předchozí slovní informace určuje efektivnost ukázky. Důležitou podmínkou každé správné ukázky je zachovat odpovídající časový a prostorový průběh cviku. Pro děti ukázku předvedeme s maximálním vyznačením všeho, co od cviku požadujeme, u starších dětí nabývá pak na významu slovní instrukce. Dítě musí v ukázce u cvičitele jasně vidět „širší stopu“ či „pokrčení kolenou“. Osvědčuje se, když cvičitel při ukázce pro děti nejdůležitější místa celého pohybu mírně přežene, dítě by mělo získat během ukázky pocit, že požadovaný cvik zvládne. Někdy je vhodné jako demonstrátora zvolit průměrného žáka, s jehož schopnostmi se ostatní děti dokáží dobře ztotožnit. Je třeba podotknout, že by mezi ukázkou a nácvikem neměla uplynout příliš dlouhá doba, neboť již za dvě minuty po ukázce žák přesně neví, co ukázka obsahovala. Důležité je i pořadí, ve kterém žáci po ukázce jezdí. Děti, které jedou jako první, mají představu nacvičovaného pohybu daleko přesnější než ty poslední. Proto by se mělo pořadí žáků ve družstvu několikrát během dne měnit. Cvičitel může metodou slovní instrukce na jízdách žáků připomínat uzlové body celého cviku (Treml, 1984)
5.7.3 Úkolová metoda Žákovi dáme za úkol určitý ohyb nebo jízdu za takových podmínek, které jej přinutí 37
zvládnout žádoucí pohybový prvek. Nevysvětlujeme, co musí udělat, děti hledají řešení samostatně. Chceme-li např. nacvičit vertikální pohyb a rovnováhu při sjezdu, žákovi řekneme: „Při sjezdu si opakovaně sáhni oběma rukama na sníh a vyhoď jej vždy vysoko do vzduchu“ aj. Tato úloha by také mohla být zadána tak, že žák projíždí střídavě brankami nahoře otevřenými a zavřenými. Pozornost žáka se tak soustředí na plnění úkolu, výcvikový záměr pak realizuje zcela bezděčně. Obdobným pohybovým úkolem je každá jízda v brankách, při níž učitel odpovídajícím způsobem postaví slalomové tyče a určí délku a úhel nájezdu. Určitou nevýhodou této metody je, že žák nezná přesně skutečný smysl cvičení a nejlepší způsob provedení (Treml, 2004).
5.7.4 Soutěžní metoda Děti mezi jedenácti až čtrnácti lety mají při každé pohybové a sportovní činnosti výrazný zájem o svůj výkon a chtějí se s výkony ostatních porovnávat. Metoda soutěže tak plní důležitou funkci a značně zvyšuje zájem žáků o výuku. Pokyn např.: „kdo bude první“, „kdo to dokáže lépe“, „kdo to dokáže rychleji“ můžeme vhodně použít u většiny lyžařských prvků a průpravných cvičení. K soutěži by však žáci neměli být nuceni, závod musí děti povzbudit, nikoliv odradit. Cvičitelovu roli chválit a napomínat přejímá kolektiv dětí. Protože se dítě snaží odvést co nejlepší výkon, závod vede k dalšímu růstu lyžařské úrovně. Soutěžím se někdy vytýká, že při nich vítězí zpravidla pouze několik nejlepších a ostatní si zvykají na výcvikově i výchovně nevýhodnou roli poražených. Cvičitel proto volí takový obsah soutěží, aby každý z žáků mohl občas zvítězit, například v soutěži družstev. Samotný lyžařský závod je pro většinu dětí velkým zážitkem a můžeme jej využít během výcviku k motivaci dětí. (Treml, 2004).
5.7.5 Herní metoda Jejím hlavním znakem je fantazijní, dobrodružný charakter. Hra je nezbytnou součástí dětského světa. Při hře může, ale také nemusí jít o prvenství. Tím, že si žák při hře neuvědomuje skutečný učitelův záměr, že je pozornost žáka odvedena, podobá se hra pohybovému úkolu a lze při ní často sledovat více výukových záměrů najednou. Hru ocení jak malí tak velcí. Pro děti ve věku 6 -10 let je nezbytnou součástí jejich života, ale i velcí se pro hru umí nadchnout, zvlášť když je podána vhodnou formou. Děti si při hře neuvědomují přímý učitelův záměr, jeho pozornost je odvedena na herní 38
prožitek, tím udržíme i větší pozornost při výuce menších dětí. U větších dětí volíme hry podle mentální vyspělosti a zájmu dětí.
5.8 Příprava a organizace lyžařského zájezdu 5.8.1 Organizační zajištění a rámcový program školního lyžařského kurzu Příprava lyžařského kurzu začíná dlouhou dobu před samostatným zájezdem. Ředitel školy určí vedoucího lyžařského kurzu, který má za úkol celý kurz připravit Schůzka s rodiči je důležitou součástí lyžařského výcvikového kurzu. Vycházíme z toho, že třídní učitel včas na jedné z prvních třídních schůzek informoval rodiče o datu a místu konání, ceně a o termínu zaplacení (Kutáč, 2005). Po této úvodní schůzce následuje druhá, na které se sejdou zákonní zástupci dětí, které jedou na lyžařský výcvikový kurz a zde je informujeme o prostředí zájezdu, ubytování, stravování, dopravě tam i zpět, o organizaci, výchovně výcvikové náplni zájezdu a o vybavení žáků na hory (Čtvrtečka, 1972). Je dobré, když se na tuto schůzku dostaví všichni účastníci pedagogického dozoru, lyžařští instruktoři, kteří při této příležitosti mohou podepsat dohody o provedení práce a zdravotníci. Co do obsahové stránky měly by být v rámci lyžařských kurzů večer zařazeny také přednášky horské služby týkající se bezpečnosti na horách, přednášky týkající se lyžařské metodiky či technologie,
děti by měly absolvovat celodenní výlet na běžkách a
závěrečné závody ve slalomu. Volba programu je však striktně individuální, odvislá od personálního obsazení kurzu.
39
Tabulka č.1: Rámcový denní program kurzu 8:00
Budíček
8:30
Snídaně
9:00-12:00
Lyžařský výcvik
12:30
Oběd
13:00-13:45
Osobní volno
14:00-16:00
Lyžařský výcvik
18:00
Večeře
19:00-20:00
Hodnocení dne
20:30-21:00
Hygiena
21:00
Večerka
5.8.2 Metodický pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných MŠMT Metodický pokyn ze dne 22.12.2005 platí sice jen pro školy zřizované MŠMT, ale pokyn sám uvádí, že jej podpůrně mohou využívat i další školy, zapsané ve školském rejstříku. Může posloužit také jako metodická pomůcka při vytváření směrnic školy. Cituji z Metodického pokynu pro oblast lyžování: „Čl. 15 Lyžařský výcvik (1) Lyžařský výcvik je veden pedagogickými pracovníky, kteří odpovídají za činnost instruktorů. Jejich kvalifikaci si ověří ředitel školy. Práci instruktorů řídí vedoucí kurzu určený ředitelem školy, který též schvaluje plán výcviku. Vedoucí kurzu před odjezdem na lyžařský výcvik upozorní na nutnost seřízení bezpečnostního vázání lyží. Žáci prokáží seřízení bezpečnostního vázání lyží potvrzením servisu, popř. čestným prohlášením zákonných zástupců nebo svým v případě zletilých žáků.
40
(2) Za řádnou organizační přípravu kurzu odpovídá jeho vedoucí. Zajišťuje vhodný objekt, dopravu, poučení žáků o předpisech a pokynech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků. Při realizaci kurzu řídí činnost jednotlivých pracovníků, dbá na dodržování stanoveného programu praktické i teoretické části kurzu. (3) Doporučuje se, aby zákonní zástupci nezletilého žáka a zletilí žáci předložili před odjezdem prohlášení o tom, že je žák zdravý a ve stavu schopném absolvovat lyžařský výcvik. (4) Před odjezdem na kurz se doporučuje sjednat pojistnou smlouvu s pojišťovnou. (Jednorázové úrazové připojištění žáků, pojištění z odpovědnosti za škodu vzniklou při výkonu povolání.) (5) Účastníci kurzu jsou povinni dodržovat předpisy a pokyny vedoucí k zajištění bezpečnosti a ochraně zdraví, včetně pravidel bezpečného pohybu na sjezdových a běžeckých tratích. U žáků se při lyžařském výcviku na základě zhodnocení rizik doporučuje používání lyžařských ochranných přileb.
(6) Žáci jsou rozděleni do družstev podle své výkonnosti a zdravotního stavu. Při rozřazení do družstev se nevyžaduje od úplných začátečníků předvedení výkonu, který by byl nad jejich síly, ale zařadí se přímo do družstva. Tato hlediska jsou dodržována i v průběhu výcviku, při výběru místa výcviku, zvláště též na sjezdových tratích a za ztížených podmínek, na zledovatělém povrchu, za snížené viditelnosti a podobně. Družstvo má nejvýše 15 členů, u žáků se zdravotním postižením se počet snižuje vzhledem k charakteru postižení žáků a dalším okolnostem. (7) Péči o zdraví účastníků je povinen zajistit vedoucí kurzu nebo instruktor, který má pro tuto práci potřebné předpoklady, znalosti a případně i kvalifikaci. Účastní-li se kurzu více než30 žáků do 15 let, je potřebné ustanovit zdravotníka; podrobnosti upravuje zvláštnípředpis. (8) Zpravidla třetí den lyžařského kurzu se doporučuje z hlediska zdravotního zařadit odpočinkový půlden33 s aktivním programem a bez lyžařského nebo snowboardového výcviku. (9) Lanovky a vleky se používají jen pro organizovaný výcvik po řádném poučení o všech 41
pravidlech a bezpečnostních předpisech o jízdě na vlecích a lanovkách. Během pobytu na horách je nutné dodržovat pokyny Horské služby a respektovat výstražné značky. Za nepříznivých podmínek (hustá mlha, sněhová bouře, teplota pod mínus 12 oC apod.) se výcvik a horské výlety omezují, popřípadě nekonají. (10) Výcvik se provádí v terénu, který odpovídá lyžařské vyspělosti členů družstva. Zvýšená pozornost se věnuje výběru terénu pro začínající lyžaře, zvláště s bezpečným dojezdem. (11) Při výletu jedou žáci ve skupině v pravidelných odstupech, které se při snížené viditelnosti zkracují až na dotek. Skupina se řídí pokyny vedoucího přesunu (určuje vedoucí kurzu), který jede v čele. V závěru jede vždy zkušený lyžař. V průběhu akce se pravidelně provádí překontrolování počtu účastníků. Totéž se provádí při jejím zakončení. O trase a časovém plánu výletu musí být informován vedoucí kurzu a odpovědný zástupce ubytovacího zařízení.
(12) Uvedené zásady se dodržují přiměřeně i při lyžařském výcviku konaném v hodinách tělesné výchovy v místě nebo blízkosti školy. (13) Do programu lyžařského kurzu je možno zařadit i výcvik na snowboardu, pokud jsou zároveň dodržována pravidla k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při jízdě na snowboardu. Při organizaci výcviku je nutno dbát na to, aby nedocházelo ke kolizi mezi účastníky obou výcviků .“
5.8.3 Personální zajištění lyžařského kurzu Za personální zajištění výcviku kvalifikovanými pracovníky zodpovídá ředitel školy, který také určí vedoucím zájezdu zpravidla zkušeného učitele tělesné výchovy. Vedoucí zájezdů odpovídá za řádnou organizační přípravu zájezdu, personální zajištění, vhodný objekt, dopravu, kontrolu lyžařského vybavení žáků apod. Zpracovává program zájezdu včetně jeho kulturně výchovné části, odborných přednášek a zpracovává i plán výcviku diferencovaný dle výkonnosti žáků. Při vlastní realizaci zájezdu řídí vedoucí zájezdu práci lyžařských instruktorů, dbá na dodržování stanoveného programu. Nepřesáhne-li 42
počet účastníků zájezdů 60 žáků, vedoucí zájezdu vede výcvik jednoho družstva, které by nemělo mít více jak 15 žáků. Lyžařský výcvik vedou instruktoři školního lyžování z řad učitelů a výchovných pracovníků, v případě potřeby externí pracovníci přijatí na základě dohody o práci. Lyžařský instruktor odpovídá za splnění výchovného a výcvikového programu svěřeného družstva a za zdraví a bezpečnost jeho členů. Péči o zdraví účastníků je povinen zajistit vedoucí zájezdu nebo lyžařský instruktor, který má pro tuto práci potřebné předpoklady a znalosti. Účastní-li se zájezdu více než 30 žáků, musí být ustanoven zdravotník, jímž může být lékař, posluchač IV. a vyššího ročníku lékařské fakulty, vhodný pracovník ČČK event. jiný zdravotník (Gnad, 2002)
5.8.4 Organizace lyžařského výcviku
Zásady pro pohyb na sjezdových tratích „Bílý kodex“
V lyžařských střediscích upravuje způsob jízdy a užívání na sjezdových tratích ,,Bílý kodex.“ Jedná se o pravidla bezpečnosti pro lyžaře a snowboardisty, která platí ve všech alpských zemích. Tento kodex byl vytvořen Mezinárodní lyžařskou federací FIS, která ho schválila v roce 1967. Tato pravidla byla naposledy upravena v roce 2002. Od roku 2009 je tento předpis pevně zakotven v právních normách ČR. Cituji jednotlivé zásady, jak je uvádí Nosek (2008): „1 Ohled na jiné: ,Každý uživatel lyžařské trati se musí chovat tak, aby neohrozil nebo nepoškodil ostatní uživatele nebezpečným stylem jízdy, nevhodným materiálem, špatně odloženým materiálem, sníženou schopností reakce a odhadu (únava, nemoc, alkohol, drogy apod.) 2 Kontrola rychlosti a způsobu jízdy: Uživatel lyžařské trati musí přizpůsobit rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a lyžařským dovednostem, terénu, sněhovým a povětrnostním podmínkám, stejně jako počtu lyžařů na sjezdovce. 3 Volba stopy: Pravidlo říká, že lyžař přijíždějící shora je odpovědný za všechny lyžaře jedoucí pod ním, proto musí volit takovou stopu, aby nikoho neohrozil. To znamená udržovat dostatečný odstup a předvídat pohyb lyžaře jedoucího níže. 4 Předjíždění: Předjíždění může probíhat zprava i zleva, ale vždy s takovým odstupem, aby nedošlo k ohrožení předjíždějícího lyžaře. Předjíždějící musí předpokládat neočekávané chování lyžařů předjížděných a zodpovídá za bezpečnost. 43
5 Vjíždění na trať, rozjíždění se na trati: Lyžař, který vjíždí na sjezdovku nebo se po zastavení opět rozjíždí, musí dát přednost lyžařům přijíždějícím shora. Nesmí ohrozit lyžaře stojící nebo jedoucí pod ním. Neočekávaný rozjezd z okraje sjezdovky se dá jen těžko předpokládat a může způsobit zbytečnou kolizi s lyžařem jedoucím shora. 6 Zastavení: Lyžař by neměl zastavovat na úzkých a nepřehledných místech sjezdovky, pokud je zastavení nutné, mělo by to být na okraji trati. Zcela nevhodné je zastavení nebo sezení na sjezdovce za terénními nerovnostmi, což často dělají zejména snowboardisté. V případě pádu se snažíme sjezdovku co nejrychleji opustit. 7 Výstup a sestup: Uživatel trati, který se pohybuje pěšky při sestupu nebo výstupu, např. skialpinista, musí jít po okraji sjezdovky. 8 Značení tratí: Uživatelé tratí by měli pozorně sledovat a respektovat značení, především křížení jednotlivých sjezdovek, pokyny ke zpomalení jízdy při dojezdech k vlekům apod. Musí respektovat pokyny Horské služby či policie. V cizině jsou tyto pokyny všemi dodržovány a respektovány. 9 Chování při nehodách: Každý uživatel sjezdové trati je povinen poskytnout první pomoc při nehodě v rámci svých možností a schopností, včetně protišokových opatření, musí označit místo nad nehodou ve svahu pro ostatní lyžaře a co nejrychleji zavolat odbornou pomoc. 10 Průkaz totožnosti: Každý účastník nehody (svědek, poškozený nebo její viník) se musí legitimovat. V alpských zemích vyplývá tato povinnost přímo ze zákona. Jestliže neprokáže svou totožnost, neposkytne pomoc zraněným nebo pokud po zavinění nehody uteče, vystavuje se nebezpečí trestního stíhání. Po požití alkoholu a následnému zavinění nehody je situace stejná. Hrozí trestní postih, stejně jako při dopravní nehodě. Navíc se viník vystavuje nebezpečí, že pojišťovna nebude plnit pojistnou událost. Každý uživatel sjezdové tratě je povinen znát pravidla FIS. Pokud uživatel sjezdové tratě způsobí nerespektováním pravidel FIS úraz, je za toto chování odpovědný. Pravidla FIS mohou sloužit jako podklad při rozhodování soudů.
Zásady pohybu na sjezdových tratích při výcviku ve družstvech
Na začátku lyžařského kurzu musíme provést rozřazení žáků do družstev podle 44
výkonnosti, abychom mohli žákům nabídnout techniku a terén, které budou odpovídat jejich schopnostem a dovednostem. Pro úplné začátečníky je vhodný svah velice mírného sklonu s dojezdem nejlépe do protisvahu či alespoň dlouhé roviny. Podle pokročilosti žáků volíme náročnější terény, kde musí žáci uplatnit širší škálu dovedností. Při jízdě s vyspělými lyžaři můžeme vjet i do velmi náročného terénu s dodržením bezpečnostních pravidel. Techniku a rychlost jízdy vždy přizpůsobíme nejslabšímu členovi, vybíráme jen takový terén, který jsou všichni schopni zvládnout. Musíme mít všechny členy družstva pod neustálou kontrolou, přičemž na konci družstva by měl jezdit vždy nejzkušenější lyžař družstva. Výuka ve družstvu s sebou přináší určitá rizika a nebezpečí úrazu. Proto je třeba seznámit žáky před výcvikem se zásadami bezpečného pohybu na sjezdových tratích („Bílý kodex“) a zásadami výcviku v družstvu. Družstvo zastavuje na sjezdovce vždy při okraji tak, aby bylo dobře viditelné a aby nepřekáželo ostatním lyžařům a nevystavovalo se zbytečně nebezpečí střetu s projíždějícím lyžařem. Dojíždějící členové družstva se zařazují vždy na závěr skupiny, zastavují pod družstvem. V opačném případě by mohl zastavující lyžař při pádu srazit celé družstvo. Při vyjíždění z družstva (při nácviku určité dovednosti) je vhodné určit místo výjezdu shora či zespoda, aby nedošlo ke srážce při výjezdu lyžařů současně z obou stran. Při společné jízdě celého družstva za sebou je nutné, aby žáci udržovali mezi sebou dostatečné rozestupy, aby mohli při pádu rychle reagovat, včas se vyhnout a zastavit. Takovou jízdu volíme pouze tam, kde je dostatečně široká a přehledná sjezdovka. Nikdy bychom se s družstvem neměli zdržovat či cokoliv nacvičovat v nepřehledných částech tratě, jako např. pod horizontem, v úzkých místech, za prudkými zatáčkami apod. Při používání lanovek a vleků je třeba jasně dle vybavení konkrétního lyžařského střediska objasnit bezpečnostní pokyny pro konkrétní zařízení (Kutáč,2005 ).
Výběr terénu pro výcvik
Správná volba odpovídajícího terénu patří při lyžařské výuce k podstatným faktorům, u dětí je jednoznačně nejdůležitější. Prvořadou podmínkou pro výuku začátečníku je mírný sklon svahu. Není pro děti nebezpečný, děti nemají strach, jejich jízda není křečovitá, nebojí se pádů a mohou tak plnit pokyny učitele. Hovoříme-li o celkově mírném sklonu 45
svahu, neznamená to, že terén nemůže být členitý s krátkými úseky většího sklonu. Členitost svahu naopak umožňuje přirozenou diferenciaci výuky podle schopností žáků. Dbáme, aby v místě dojezdu byla rovina. Důležitá je také dostatečná šíře a rozlehlost celého prostoru. Stísněné podmínky lesního průseku nebo paseky nepůsobí na děti nejlépe. Stejně důležitou podmínkou pro výběr svahu je jeho snadná dostupnost z hlavního lyžařského střediska. Jak rostou lyžařské dovednosti žáků, stupňujeme i obtížnost cvičných svahů (Treml,2004).
5.9 Vyučovací jednotka lyžařského výcviku Základní a nejdůležitější organizační formou výuky lyžování je vyučovací jednotka. V zimních klimatických podmínkách trvá u dětí 2.5-3hodiny, (u 3-5letých dětí by měla být kratší, do 1.5hod. trvání). Pokud má dítě výuku po celý den, měla by být rozčleněna na dvě samostatné jednotky dopolední a odpolední. Vyučovací jednotka by měla být pestrá, zajímavá, s častým střídáním činností. Z hlediska cíle rozlišujeme jednotky nácvikové, ve kterých seznamujeme s novou látkou, a jednotky opakovací, jejichž hlavním úkolem je opakovat a procvičovat dříve naučené. Běžnou vyučovací jednotku tvoří tři části: úvodní, hlavní a závěrečná. Tělesné zatížení v průběhu vyučovací jednotky vyjadřuje tzv. fysiologická křivka hodiny. Při lyžařské výuce v zimě slouží úvodní část k rychlému zajištění organizačních věcí, zároveň musíme v úvodní části celý organismus prohřát. V hlavní části se fyzicky namáhavé cvičení střídá s úseky s mírnějšími pohybovými nároky, aby se žáci příliš nezpotili a nedýchali příliš hluboce. V závěrečné části se žáci uklidňují poměrně pomalu.
5.9.1 Úvodní část Úvodní část navozuje atmosféru celé vyučovací jednotky. Obsahuje především shromáždění žáků a kontrolu účasti, od žáků vyžadujeme ukázněnost. Měli bychom dále zkontrolovat výzbroj a výstroj. Dále pak žáky seznámíme s náplní a úkolem vyučovací jednotky a provedeme krátkou zahřívací rozcvičku.
5.9.2 Hlavní část Hlavní část je nejdůležitější částí vyučovací jednotky, kdy se prohlubují již naučené 46
dovednosti a nacvičují prvky nové. Trvá asi 90min. Její náplní by mělo být na počátku opakování látky z minulých hodin. Zopakování naučené lýtky umožní rychlejší zapojení do průběhu výuky a zvyšuje motivaci k další činnosti. Těžištěm práce je pak nácvik látky nové. V průběhu hlavní části se doporučuje včas měnit cvičení, výcvik prokládat volnými jízdami a zotavovacím přestávkami. Pravidelné změny zvyšují zájem o výuku. Cvičení často měníme především u malých dětí, při špatném počasí, při nedostatečném zájmů žáků o výuku, nebo když se nově nacvičovaný nebo opakovaný prvek nedaří. Během krátkých zotavovacích přestávek, které by měly být samozřejmou součástí lyžařské výuky dětí, můžeme s dětmi hovořit o výstroji a výzbroji, o cílech výuky, o příštím program či upozorňovat na pozoruhodnosti okolí. Zvláště dbáme na včasné přestávky první den a u žáků s evidentně nižší kondicí. Platí, že unavený žák se na lyžích nic nenaučí, a pouze se zvyšuje nebezpečí úrazu. Volné ježdění v rozsahu 10 -20 min by mělo být cvičitelem usměrněno, aby bylo pokud možno co nejvíce bezpečné.
5.9.3 Závěrečná část Závěrečná část jednotku uzavírá a je současně pojítkem s jednotkou následující. Trvá asi 10 -20 min. Slouží především k uklidnění organismu, zhodnocení výcviku, ke sdělení informace o dalším programu a výcviku. Při zhodnocení výcviku bychom neměli zapomenout pochválit nejaktivnější dětí. Ostatní připomínky formulujeme obecně, neboť děti jsou na kritiku velice citlivé. Závěrečná část slouží především k uklidnění organizmu, zařazujeme méně náročné pohybové hry. (Treml, 1984).
47
6 Výsledková část 6.1 Úvod V následujícím textu uvádím plán lyžařského výcviku začátečníků staršího školního věku, zaměřený tak, aby frekventanti byli schopni v závěru kurzu jízdy napojovanými oblouky v paralelním postavení lyží. Podrobně popisuji soubory cvičení zvolené k dosažení vytyčených cílů daných navrženým programem Při výuce začátečníků není prioritou dokonalé vedení lyží po hranách, lyže se mohou v paralelním postavení i smýkat. Pro otestování úrovně lyžařských dovedností je vytvořen ověřovací motorický test. Tento test lyžařských dovedností včetně videozáznamu navrhuji provést na počátku výcviku a poté na konci. Cílem navrženého hodnocení je porovnat zařazení žáka na vytvořené škále dovedností na počátku a pak na konci výcviku.
6.2 Návrh programu výcviku začátečníků 11-14 let Tabulka č. 2: Návrh programu výcviku Den 1.
Čas
Cíl cvičení
Terén
Druh cvičení :
9.00–9.30
Správná manipulace s lyžařskou výstrojí
Rovný a upravený terén s dostatečným prostorem pro manipulaci s výzbrojí
Způsoby zapínání a vypínání vázání, správné použití holí
9.30-11.00
Projetí testovacích jízd Natočení videozáznamu
Mírný sklon svahu, upravený terén
1. Jízda po spádnici v paralelním postavení lyží 2. Jízda po spádnici v brzdivém pluhu 3.Odšlapování ke svahu 4. Jízda napojovanými
48
oblouky v pluhu 5. Jízda napojovanými oblouky v paralelním postavení Rovnovážná cvičení s lyžemi na místě, pohyb na lyžích na rovině
11.00-11.15
Pohyb po sněhu s lyžemi na rovině, rozvoj rovnováhy
Rovná, upravená, dostatečně rozlehlá plocha
11.15-11.30
Změny směru na rovině
Rovný upravený prostor
Obraty na místě
11.30-12.00
Ekonomický způsob stoupání na
Zpočátku mírný upravený
Výstupy
lyžích do svahu
svah, postupně sklon svahu zvětšujeme
14.00-15.00
Zastavit jízdu po přímém sjezdu,
Mírný
kontrola rychlosti podle
dojezdem do roviny
upravený
svah
s
Zastavování a brzdění
terénních podmínek či překážek v trase jízdy
15.00-16.00
Získat a zafixovat pocit skluzu,
V úvodu rovný, dobře
Pro skluz, rychlost, rozvoj
rychlosti, a dynamické
upravený svah nejlépe s
dynamické rovnováhy při
rovnováhy v jízdě
dojezdem do roviny, zledovatělý tvrdý sníh ani
jízdě po spádnici - přímý sjezd
těžký jarní firn není vhodný
2.
Mírný upravený svah
Opakování obratů a výstupů
Zvýšit efektivitu výuky lyžování využítím různých typů
Nástupní prostor by neměl být neupravený či zledovatělý.
Jízda na vleku
vleků
Sklon trasy dán výukovým prostorem.
9.00-9.15
9.15-9.45
49
9.45-10.30
Rozvoj dynamické rovnováhy
Sněhové vlny v řadě za sebou,
Přejezd terénních
při přejíždění terénních nerovností
sněhové můstky, neupravený terén
nerovností, terénní skok s využitím souboru cvičení pro přímý sjezd
10.30-12.00
Zvládnout jízdu na jedné lyži, zvládnout jízdu po hraně a
Mírný a upravený svah, zledovatělý terén není vhodný
Pro jízdu šikmo svahem, pro odšlapování
Změnit směr jízdy, naučit se vést lyže po zakřivené dráze po
V úvodu mírný nezledovatělý svah s dojezdem do roviny,
Pro nácvik oblouku v pluhu
hranách
postupně sklon svahu zvětšujeme
Fixace naučených dovedností
Větší sklon svahu, členitější terén a proměnlivé podmínky
přestoupit za jízdy z lyže na lyži
14.00-16.00
9.00-11.30 3.
Pro opakování oblouků v pluhu na prudším svahu, zvýšení rozsahu pohybů
11.30-12.00
Zvládnout rovnováhu ve skluzu při jízdě na jedné lyži, přenášet
Rovný, upravený svah
Pro bruslení na lyžích
Odstranit oboustranný přívrat při
Mírný sklon svahu, postupně
Pro nácvik oblouku z
zatáčení na lyžích
skon zvětšujeme a prodlužujeme délku jízdy
přívratu vyšší lyží
hmotnost z lyže na lyži, odrazit se z hrany zatížené lyže.
14.00-16.00
50
4.
9.00-11.00
Fixace naučených dovedností
Větší sklon svahu, členitější terén a proměnlivé podmínky
Opakování oblouků z přívratu vyšší lyží, prudší svah, zvýšení rozsahu pohybů
11.00-12.00
Zvládnout oblouky v paralelním postavení lyží
Mírný svah s dojezdem do roviny, s postupujícím
Pro nácvik oblouku z rozšířené stopy
výcvikem členitý svah s krátkými prudšími úseky
14.00-16.00
5.
9.00-1200
Zdokonalování oblouků s paralelním postavením lyží
Zdokonalování
Mírný svah s dojezdem do roviny, s postupujícím
Pro nácvik vlnovky a oblouku v paralelním
výcvikem členitý svah s krátkými prudšími úseky
postavení lyží
Větší sklon svahu, členitější
Cvičení pro jízdu oblouky v
terén a proměnlivé podmínky
paralelním postavení v základním provedení, zvýšení rozsahu pohybů
14 – 16.00
Projetí testovacích jízd
Mírný sklon svahu, upravený
1. Jízda po spádnici v
Natočení videozáznamu
terén
paralelním postavení lyží 2. Jízda po spádnici v brzdivém pluhu 3.Odšlapování ke svahu 4. Jízda napojovanými oblouky v pluhu 5. Jízda napojovanými oblouky v paralelním postavení
51
6.3 Soubor cvičení V této kapitole se věnuji podrobnému popisu vybraných cvičení chronologicky seřazených dle vytvořeného programu. V úvodu každé subkapitoly vždy vymezuji cíl daného souboru cvičení, připojuji metodické poznámky a následně se věnuji podrobnému popisu jednotlivých cviků, které jsem si k dosažení vytyčeného cíle zvolil. Všechna cvičení provádíme symetricky na obě strany a opakujeme.
6.3.1 Cvičení pro manipulaci s lyžařskou výzbrojí Cílem je naučit žáky samostatně a ekonomicky dopravit lyžařskou výzbroj od chaty, parkoviště či shromaždiště k dolní stanici lanovky, vleku nebo do vlastního prostoru výuky, dále žáky naučit samostatně obouvat a zouvat lyže a seznámit je se správným způsobem nasazování holí. Celý nácvik by měl být plynule včleněn do cvičení na rovině, jimž se věnuji dále níže. Metodicky vedeme děti staršího školního věku od začátku výuky k samostatnému nošení lyží. Při zahájení první lekce dětem podrobně vysvětlíme možnosti nošení lyží a prakticky demonstrujeme. S celou skupinou zkoušíme jednotlivé způsoby. Při jednotlivých přesunech zkontrolujeme ekonomičnost způsobu nošení, opravujeme případné chyby a pomáháme je odstranit.
Obouvání a zouvání lyží, nasazování a
používání holí opakovaně učitel demonstruje nejprve na rovném a upraveném terénu. Žáky kontroluje a pomáhá těm, kterým se některý krok nácviku nedaří. Po zvládnutí na rovině se zkouší obouvání a zouvání lyží i na mírně skloněném svahu, vždy zdůrazníme zajištění lyží před ujetí. Příklady vybraných cvičení:
Kdo dokáže nejrychleji obout a zout obě lyže. Kdo to dokáže nejrychleji třikrát zopakovat?
Ve dvojicích si pomůžeme udržet rovnováhu při zouvání a nazouvání lyží. 52
Technicky správně uchopíme hole a se zabodnutými holemi ve sněhu provádíme poskoky snožmo, podřepy v kolenou a přeskakujeme z nohy na nohu. Dále provádíme přeskoky snožmo stranou přes hole položené rovnoběžně na sněhu.
6.3.2 Rovnovážná cvičení s lyžemi na místě, chůze Cílem je úvodní seznámení žáku s prostředím, ve kterém bude probíhat lyžařská výuka a s lyžařským vybavením, které je pro začátečníky novým zážitkem. Jde o nácvik přesunu po sněhu s lyžemi na nohou, pokusy o přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži a sladění práce rukou a nohou. Rozvíjíme cit pro rovnováhu a komplexní lyžařské pocity – pocit lyží a sněhu. Metodicky první cvičení a hry provádíme bez lyží i holí, postupně přidáváme hole a později lyže. Informaci o chůzi na lyžích zařazujeme ihned po zvládnutí nácviku obouvání lyží a nasazování holí. Zvládnutím elementárních základů chůze nám umožní nabídnout dětem celou řadu pohybových her a soutěží na rovině, které využíváme u úplných začátečníků jako úvodní celek pro další výuku lyžování a dále jako náplň výukové jednotky sloužící k zahřátí a první pozitivní motivaci žáků, k rozvoji motorických dovedností a stmelení kolektivu. Cvičení s lyžemi na místě
Podřepy a dřepy při stoji v širší stopě.
Stoj v širší stopě, střídavě předklony pravou rukou ke špičce vázání levé lyže a opačně.
Lyže jsou rovnoběžně v mírně rozšířené stopě, opakovaně provádíme dřepy se střídavými doteky obou rukou před a za vázáním.
Děti střídavě předsouvají pravou a levou lyži. Kdo vysune lyži nejdál? Opora o hole zajišťuje stabilitu.
Přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži
Zvedání jedné lyže se zavřenýma očima, zvedání špičky, patky lyže.
Úkroky v rovnoběžném postavení lyží.
Výskoky na místě, do strany, do širší stopy a zpět, výskoky s pootočením.
Zmrzlý balet – zaujímání různých pozic na jedné lyži a výdrž v této poloze. 53
Pády a vstávání – dítě má lyže na nohou, položí je rovnoběžně s vrstevnicí, následně je postaví na hrany, přitáhne kolena k trupu a snaží se postavit: vlastní silou v rukou, s pomocí druhé osoby, s pomocí jedné či obou holí.
Cvičení v pohybu - chůze
„Chůze po osmičce“. Chůze na lyžích je téměř shodná s chůzí bez lyží. Nezvedáme však při ní odlehčenou nohu, ale suneme ji vpřed. Současně zapichujeme hůl na úrovni vázání lyže, která je vpředu. O hůl se lehce opíráme. Udržujeme přirozenou šíři stopy danou šířkou pánve. Nohy i paže jsou lehce pokrčené. Chůzi na lyžích provádíme v rovnoběžném postavení sunem, skluzem a opisujeme křivku tvaru číslice 8.
„Koloběžka“- žáci jedou na jedné lyži jako na koloběžce, volnou nohou se odrážejí, spojené hole drží v předpažení jako řídítka – soutěží, kdo jede rychleji, kdo dojede s menším počtem odrazů.
Skluz na obou lyžích pomocí odpichu holí. Lyže postavíme do rovnoběžného postavení, hole zapíchneme před vázání. Soupažným nebo střídavým odpichem holí přivedeme lyže do skluzu. Kdo po jednom odpichu dojede nejdál.
6.3.3 Cvičení pro obraty na rovině a na svahu Cílem je naučit žáky s lyžemi na nohou první změny směru na rovině a základní provedení obratů na svahu. Metodický popis jednotlivých obratů je uveden výše. Metodicky stejně tak jako manipulaci s výstrojí i obraty na rovině plynule spojíme s celkovou činností na rovině v úvodu výuky, např. s nácvikem chůze po rovině a nácvikem postojů na lyžích. V úvodu nácviku využíváme ke změně směru na svahu pouze obrat přešlapováním přívratem před zahájením sjíždění a obrat přešlapováním odvratem při výstupech. Obtížnější obraty učíme pouze pokročilé žáky. Cvičení:
Kdo při obratu udělá hezčí „vějíř“ – obrat o 180°.
Kdo udělá „hvězdu“ s nejmenším a kdo s největším počtem kroků?
Kdo udělá úplnou „hvězdu“ vpravo a hned vlevo?
54
6.3.4 Cvičení pro výstupy Cílem je naučit žáky ekonomický způsob stoupání na lyžích do svahu a postupně žáky seznámit s různými způsoby výstupů, které odpovídají určitým podmínkám na svahu. Metodicky nácvik jednotlivých způsobů výstupů zařadíme do celkové koncepce výuky a spojíme s informací o jednotlivých způsobech obratů na svahu. Všechny druhy výstupů slouží pouze ke krátkému přesunu na výukovém svahu. Pro delší přesuny nahoru po svahu volíme lyžařský vlek. Cvičení:
Společný výstup oboustranným odvratem v zástupu bez holí, každý žák se drží v pase předcházejícího žáka, učitel může jít jako první.
Výstup dvojic v tandemu – dvojice stojí na vrstevnici proti sobě a drží se za ruce. Žáci vystupují tak, že střídavě při každém kroku přemístí svou lyži přes právě se nepohybující lyži partnera.
6.3.5 Cvičení pro zastavování a brzdění Cílem je naučit děti zastavit jízdu po přímém sjezdu nebo před náhlou překážkou a naučit je korigovat rychlost podle terénních podmínek nebo překážek v trase jízdy. Metodicky je třeba si uvědomit, že pluhové postavení lyží již není cílem výuky, je pouze přípravou pro oblouky v pluhu a prostředkem pro regulaci jízdy. Jde o účinný způsob zastavení před nepředvídanou překážkou nebo na konci sjezdu. Jízdu v pluhu bychom měli procvičovat pouze po krátkou dobu, jelikož pro děti je toto cvičení s ohledem na jejich celkový somatický vývoj velice obtížné. Pokud to dovolí dostatečný prostor dojezdu a pohybová úroveň dětí, zkoušíme jako alternativu zastavení nebo vyhnutí se překážce odšlapování ke svahu či oblouk ke svahu, bude pojednáno později. Děti se musí naučit své lyže kontrolovat, abychom s nimi mohli dále pracovat na rozvoji rovnováhy a stability na lyžích a mohli zahájit nácvik prvních jednoduchých oblouků. Nácvik této dovednosti je pro další postup nesmírně důležitý a není možné bez zvládnutí brždění a výstupů trénink posunout dále ve smyslu složitějších prvků. Cvičení na rovině
Na rovině děti zkouší zaujmout pluhové postavení lyží z paralelního úkrokem jedné lyže, oboustranným tlakem na patky lyží a jejich vysunutím do stran, 55
odrazem obounož.
Děti si zkouší postavení v úzkém a širokém postavení, staví lyže na plochy a hrany.
Cvičení při sjezdu z mírného svahu
V mírné rychlosti děti střídají úzké a široké pluhové postavení až do zastavení
Z přímého sjezdu děti postupně vysunou obě patky lyží do stran a jedou v oboustranném přívratu, nezdůrazňují však tlak na hrany.
Z přímého sjezdu zastaví pluhem u značky, před překážkou a na zvukový signál učitele po co nejkratší dráze. Cvičení je současně kritériem zvládnutí brždění.
6.3.6 Cvičení pro rozvoj pocitu skluzu a rychlosti, pro nácvik a rozvoj dynamické rovnováhy při jízdě po spádnici Cílem je naučit a dále rozvíjet přímý sjezd v uvolněném základním sjezdovém postoji, rozvoj pocitu skluzu, rychlosti, nácvik a rozvoj dynamické rovnováhy v jízdě. Metodicky nacvičíme základní sjezdový postoj nejprve na rovině. Předvedeme správné provedení a průběžně opravujeme případné chyby u žáků. Po krátké informaci přejdeme ihned k nácviku na mírném svahu. Jízda po spádnici je pro děti vždy velmi přitažlivým lyžařským zážitkem. Proměnlivé úkoly při přímém sjezdu odvádějí pozornost od vlastního sjíždění, dítě plní zadané úkoly a jízda postupně ztrácí na křečovitosti. Všechna cvičení pro přímý sjezd je především při prvních pokusech vhodné provádět bez holí, neboť lyžařské hole při nich často překážejí a mohou být i příčinou zranění. Máme-li možnost, je vhodné při nácviku přímého sjezdu využít lyžařský vlek, na začátku nejlépe pohyblivý pás či lanový vlek. Je vhodné každé cvičení několikrát zopakovat, dokud s ním cvičenci přestanou mít problémy a cítí se na lyžích během jednotlivých cviků subjektivně jistě. Cvičení:
Děti zaujmou základní sjezdový postoj a zkoušejí podřepy, pérují v kolenou s různou šíří stopy a střídavě se naklánějí ze základního postavení vpřed a vzad a uklánějí vpravo a vlevo. Cvičení lze obměnit tak, že se děti drží za ruce a provádějí dřepy společně.
Dítě při přímém sjezdu vyhazuje a chytá vezený předmět (míč, kostka, rukavice) 56
Dítě střídavě zvedá patku levé nebo pravé lyže.
Kdo udělá na zvolené trase nejvíce výskoků během jízdy? Využijeme mohutného odrazu z obou lyží s cílem dostat obě lyže nad sníh.
Ve spádnici uděláme čáru barvou či natáhneme lano. Při jízdě přímo po spádnici střídavě přesuneme celou lyži přes čáru do strany do nové stopy a druhou k ní připojíme. Vracíme se pak opět přes čáru analogicky do původního postavení.
Dítě podjíždí jednotlivé branky. Před brankou vzpaží a tleskne nad hlavou, v brance udělá dřep s dotekem rukama na botách.
Co nejdelší jízda přímo se zdvihnutím patky jedné lyže tak, aby se tato lyže dotýkala sněhu pouze špičkou a po ztrátě rovnováhy výměna druhé lyže.
Lyžař sbírá předměty položené podél trasy, jde o to, kdo jich doveze do cíle nejvíce. S každým sebraným předmětem se dítě musí narovnat.
Kdo za jízdy udělá sněhovou kouli a trefí určený cíl?
Děti jedou ve dvojici vedle sebe a vzájemně si házejí předmět. Vyhrává ten, kdo si na vymezené trase dokáže podat předmět vícekrát .
Kdo dokáže jet v předklonu se zanožením druhé nohy – „holubička“?
Učitel drží slalomovou tyč uprostřed před tělem a na každém konci veze jednoho žáka.
V průběhu sjezdu v základním postoji se dítě dotýká rukama sněhu střídavě vpravo a vlevo či lyží před vázáním.
6.3.7 Jízda na vleku Cílem je naučit děti jezdi na různých typech vleků – vlek s nízkým vedením lana, vlek s jednomístným a dvoumístným unášečem. Metodicky děti seznámíme s bezpečnostními předpisy vydanými provozovatelem a před prvním pokusem obsluhu upozorníme a požádáme o pomoc s nástupem jednotlivých žáků. Učitel by měl z dolní stanice odjíždět jako poslední, aby měl přehled o celém družstvu před sebou. Všem žákům zřetelně sdělíme, kde mají po vystoupení z vleku počkat na ostatní členy skupiny. 57
Cvičení:
Dítě bez lyží táhne za obě lyžařské hole kamaráda na lyží případně cvičení provádíme ve trojicích.
„Závody vagonů“ – několik dvojic závodí na vymezené trase, kdo ji projede nejrychleji. Dítě bez lyží táhne za lyžařské hole kamaráda.
6.3.8 Cvičení pro přejezd terénních nerovností a terénní skok Cílem je naučit děti správně přejíždět terénní nerovnosti a rozvíjet dynamickou rovnováhu při sjíždění. Seznámit žáky s vertikálním pohybem v kolenou a postupně jej procvičit. Připravit děti na obtížnější podmínky při lyžování na neupravených sjezdových tratích. Při nácviku terénního skoku je cílem překonat terénní nerovnost skokem, rozvoj rovnováhy a citu pro odlehčení a zatížení lyží, rozvoj odvahy a koordinace celého těla v letové fázi. Metodicky je přejezd terénních nerovností logickou součástí přímého sjezdu. Představuje pouze určitou kvalitativní změnu. K základnímu sjezdovému postoji přibude úkol pokrčit nohy v kolenou na vrcholu terénní nerovnosti a postupně je při sjezdu z nerovnosti napínat. Krčení a napínání nohou umožní pohyb těžiště těla po přímce, a tím zabrání ztrátě rovnováhy. Nácvik přejezdu terénní nerovnosti začínáme sjezdem z jedné terénní nerovnosti, postupně zvyšujeme počet přejížděných vln, výšku jednotlivých nerovností i sklon svahu, na kterém jsou nerovnosti instalovány. Je to u žáků všech věkových kategorií velice oblíbené a vyžadované cvičení. Skok na terénní nerovnosti provedeme naopak tak, že se na vrcholu nebo hraně můstku odrazíme z mírně pokrčených nohou, trup je v mírném náklonu vpřed. Doskakujeme na mírně pokrčené nohy v kolenou. Je vhodné, aby nácviku terénního skoku předcházela informace o přejezdu terénní nerovnosti. Při přejezdu terénní vlny provedou děti pohyby opačně, na vrcholu nerovnosti napnou nohy a „nechají se vynést“. V průběhu celého nácviku dbáme na měkký a pružný doskok, dbáme na bezpečnost, děti často přeceňují své síly. Jde o jedny z nejoblíbenějších činností při výuce lyžování. Nácvik bychom měli provádět vždy bez holí. Volnými pažemi děti lépe udrží rovnováhu a zároveň se při skocích bez holí snižuje nebezpečí případného úrazu, nájezdová rychlost by měla být při prvních skocích malá. Cvičení: 58
Na vrcholy terénních vln položíme za sebou předměty po obou stranách jízdy, dítě se snaží bez kolize zvednout v průběhu jízdy co nejvíce předmětů.
Na vrcholu vlny postavíme podjíždějící branku, po jejímž projetí se dítě narovná, vzpaží a tleskne.
Děti přejíždějí nerovnosti ve dvojicích či trojicích vedle sebe a drží se za ruce.
Dítě přejede terénní nerovnost bez pokrčení nohou na vrcholu, nechá se „vyhodit“
Kdo přeskočí malou překážku pod můstkem (rukavice, čepice, malý míč ).
Při přejíždění terénních nerovností lze využít v podstatě jakékoliv ze cvičení uvedených v kap. 6.3.6.
6.3.9 Cvičení pro jízdu šikmo svahem a odšlapování Cílem nácviku jízdy šikmo svahem a odšlapování je rozšířit možnosti pohybu dětí na svahu. Odšlapování je jednou z prvních možností změny směru a zastavení a rozvíjí u dítěte pocit jízdy na jedné lyži, pocit jízdy po hraně, cit pro rovnováhu, odstraňuje strach z jízdy po jedné lyži a rozvíjí schopnost přestoupit z lyže na lyži. Právě to je nejdůležitější výukový cíl při nácviku odšlapování, kvalita provedení není zpočátku tolik důležitá. Metodicky je vhodné nácvik jízdy šikmo svahem zařadit jak rozšiřující krok při procvičování přímého sjezdu. V rámci tohoto nácviku zařadíme jeden nebo několik odšlapů ke svahu, což je pro dítě první možnost změny směru. Nevyžadujeme důslednou jízdu po vyšších hranách. Po procvičení odšlapu ke svahu i v proměnlivých podmínkách zkusíme na mírném svahu pomocí několika odšlapů ke svahu ukončit přímý sjezd. Toto spojení umožní žákům změnit směr jízdy a zároveň je to způsob zastavení. V proměnlivých podmínkách rozvíjíme tolik potřebný cit pro rovnováhu, odstraňujeme pocit strachu z jízdy po jedné lyži. V rámci nácviku učíme odšlapy přes spádnici jako jednu z možností změny směru jízdy, zkoušíme projíždět i jednoduché slalomy. Cvičení:
Při jízdě šikmo svahem jedeme střídavě na vnitřní a vnější lyži.
V jízdě šikmo děti přenášejí hmotnost těla na horní a zpět na dolní lyži, stále ale jedou po obou lyžích.
V jízdě šikmo žák udělá horní lyží úkrok stranou a přestoupí na ni, poté připojí 59
dolní lyži a jede opět šikmo.
Při každém úkroku se děti odrazí od horní hrany dolní lyže, aby „vystoupily na co nejvyšší schod“. Klademe důraz na mohutný odraz ze spodní lyže.
Dítě se postaví na jednu lyži, z ní se odrazí, přestoupí na druhou lyži a snaží se po ní dojet co nejdál. Důraz klademe na dlouhé vyjetí na stojné noze.
Dítě při každém přestoupení dá horní lyži do odvratu a tím změní směr jízdy.
Kdo dokáže z jízdy po spádnici pomocí nejméně odšlapů ke svahu zastavit?
6.3.10 Cvičení pro oblouk v pluhu Cílem je seznámit děti s jedním z nejjednodušších způsobů zatáčení a rozvíjet přenos hmotnosti těla z lyže na lyži a vést lyže po zakřivené dráze po hraných. Metodicky by měly děti před nácvikem oblouků v pluhu zvládnout jízdu v klouzavém pluhu a umět zastavit. Trvalou nabídkou různých průpravných a herních cvičení musí učitel úvodní hrubou formu provedení stále zjemňovat a zároveň upevňovat naučené pohybové principy pro zatáčení. Vyjížděním oblouků více k vrstevnici, jejich zavíráním, seznámíme zároveň žáky s možností korigování rychlosti jízdy. Nácvik i procvičování oblouků v pluhu by však nemělo trvat v jednom časovém úseku příliš dlouho. Jednak je pro děti značně fyzicky náročné, jednak dlouhé procvičování může vést k zafixování stereotypů, které nejsou naším cílem. Jde o přechodný stav, který u každého žáka bude mít odlišnou dobu trvání. Vybíráme především v úvodu upravený vodivý sníh, raději měkčí, aby se žáci mohli při prvních pokusech dobře opřít o vnitřní hranu vnější lyže v oblouku. Cvičení:
Na místě v pluhovém postavení dítě tlačí koleno zatížené lyže dovnitř a tak lyži postaví na hranu.
V jízdě šikmo v pluhovém postavení lyží se dítě postaví na spodní lyži a zatočí ke svahu. Děti mohou mít ruce na kolenou a každé přenesení hmotnosti z lyže na lyži posílí tlakem ruky na koleno. Postupně zvyšujeme úhel nájezdu.
Učitel jede jako první a vyznačí stopu, děti jedou postupně za sebou ve stopě učitele.
Kdo dokáže v oblouku zvednout vnitřní lyži? 60
Kdo na určeném úseku udělá nejvíce oblouků?
Ve spádnici vyznačíme slalom z větviček, slalomových tyčí, praporků, lyžařských holí apod. Děti projíždějí kolem jednotlivých předmětů. Rozestavení tyčí určuje rytmus prováděných oblouků, obtížnost jízdy dle sklonu svahu a stavu sněhové pokrývky.
6.3.11 Cvičení pro bruslení na lyžích Cílem je procvičování rovnováhy ve skluzu při jízdě na jedné lyži, přenášení hmotnosti z lyže na lyži a odraz z hrany zatížené lyže. Výměna obou hran na jedné lyži při jízdě a odrazu. Metodicky má bruslení na lyžích stejný pohybový základ jako odšlapování, vzhledem k technické obtížnosti tohoto prvku jej zařazujeme až při výuce dětí 11-15 letých. Setkáme se s řadou typických chyb, které bychom měli děti postupně odnaučit. Jedná se o vysoké zvedání odlehčené lyže, trvalou jízdu po obou lyžích, náklon vzad s přisednutím a nedůrazný odraz ze zatížené lyže bez pokrčení kolene nad zatíženou lyží a rychlé zvednutí po odrazu. Cvičení:
Kdo po rozbruslení na rovině přejede vzdálenost určenou dvěma bójemi ve svahu nejmenším počtem odrazů?
Kdo k metě dobruslí rychleji?
Kdo po odrazu u určené mety dojede po jedné lyži nejdále?
6.3.12 Cvičení pro oblouk z přívratu vyšší lyží Cílem je odstranit oboustranný přívrat, pluhové postavení při zatáčení na lyžích. Metodicky tento oblouk představuje pro značnou část lyžařů velice často využívaný způsob změny směru jízdy, pro určitou skupinu je to vrcholný způsob zatáčení. S jeho nácvikem začínáme až po dostatečném nácviku oblouků v pluhu. V žádném případě by tento oblouk neměl představovat konečný cíl ve výuce, jde opět pouze o přechodný stupeň a nacvičujeme jej s těmi žáky, pro které je přechod od oblouků v pluhu k obloukům s rovnoběžným postavením lyží v aktuální době výuky a s danými pohybovými možnostmi příliš obtížný. 61
Cvičení:
Při sjezdu šikmo opakovaně vysunout horní lyži do přívratu a vrátit do paralelního postavení.
Opakované oblouky ke svahu (girlandy) z přívratného postavení lyží, girlandu dokončit v paralelním postavení lyží.
Ze sjezdu šikmo napojovat oblouky z přívratu vyšší lyží, sjíždět lyže do paralelního postavení na spádnici nebo za spádnicí.
6.3.13 Cvičení pro oblouky z rozšířené stopy Cílem je nácvik a zdokonalování oblouků s přechodem k paralelnímu vedení lyží. Metodicky je technika oblouků z rozšířené stopy uvedených v návrhu programu velmi blízká obloukům z přívratu vyšší lyží. Při sjezdu šikmo svahem dítě zvedne při současném zvyšování těžiště horní lyži a položí ji rovnoběžně do širší stopy na sníh, přenese na ni větší část hmotnosti a začíná zatáčet snižováním polohy těžiště a současným pohybem kolen dopředu a dovnitř nového oblouku. V průběhu celého oblouku jsou obě lyže stále v rovnoběžném postavení. Po zvládnutí výše popsaného provedení zůstávají obě lyže trvale v rozšířené stopě v rovnoběžném postavení na sněhu. Jejich zvládnutí a procvičení umožní plynule přejít k obloukům s paralelním vedením lyží. Pro zajištění tohoto plynulého přechodu je třeba oblouky v pluhu i rozšířené stopy provádět v proměnlivých podmínkách – různé sklony svahu, různý stav sněhové pokrývky, v různé rychlosti, s rozdílnými poloměry oblouků. Uvedené proměnlivé podmínky nutí k trvalému zlepšování kontroly vedení lyží. Cvičení:
Střídavé zatěžování jedné nebo druhé lyže při jízdě šikmo svahem, dítě je provádí na akustický signál učitele
Při sjezdu šikmo opakovaně vysunout horní lyži do rozšířené paralelní stopy a vrátit do původního postavení.
Při sjezdu šikmo svahem ukročit horní lyži do rozšířené paralelní stopy a v tomto postoji udělat oblouk ke svahu
Ze sjezdu šikmo svahem napojovat oblouky s ukročením do rozšířené stopy, sjíždět lyže do užší stopy na spádnici nebo za spádnicí. 62
Ve fázi vedení provádíme poskoky a výskoky s odrazem z obou nohou (rozvoj rovnováhy, snaha odstranit přívratné postavení lyží)
6.3.14 Cvičení pro vlnovku a paralelní oblouky Cílem je seznámit pohybově nadané žáky se zatáčením lyží pouhým překlápěním hran lyží a paralelnímu postavení lyží. Metodicky nácvik carvingové vlnovky má při výuce dětí dvě základní podmínky, odpovídající vybavení – lyže s větším vykrojením a pohybově šikovné žáky, kteří po nácviku oblouků v pluhu přešli přímo k obloukům z rozšířené stopy. Děti nemají zafixované smýkání a jízda po obou hranách s hmotností rozloženou na obě lyže jim nedělá po několikerém opakování a procvičování zvláštní obtíže. Ale stále platí, že v případě obtížnějšího úseku, který se v průběhu jízdy objeví, děti využívají oblouky z rozšířené stopy či paralelní oblouky, u nichž není kladen důraz na vedení lyží po hranách, paralelita je však zachována a smýkání možné. K nácviku vlnovky je vhodný strojově upravený sníh a mírný sklon svahu s dojezdem do roviny. Cvičení pro vlnovku:
Děti stojí na místě, lyže rovnoběžně, s oporou o hůl. Děti střídavě pohybem obou bérců staví lyže na jednu a druhou hranu.
Děti jedou po spádnici, širší stopa, lyže rovnoběžně, bez holí. Střídavě v rychlém sledu překlápějí kolena a tím i lyže vnitřní hrany, a začínají zatáčet. Obě lyže jsou zatíženy rovnoměrně. Provádí se bez výrazného vertikálního pohybu.
Cvičení pro paralelní oblouky:
Při jízdě po spádnici střídavé zatěžování jedné nebo druhé lyže provádí dítě na akustický signál učitele.
Děti provádí nejprve oblouky ke svahu s pěstmi mezi koleny k udržení paralelního postavení a správné šíře stopy. Mohou provádět i s měkkým míčem mezi koleny. Postupně nacvičujeme v napojovaných obloucích za jízdy po spádnici.
„Ruce na kolenou“. Děti mají při jízdě ruce na kolenou a stlačují si obě kolena dopředu a poté dovnitř oblouku. Nejprve nacvičujeme při jízdě šikmo svahem, poté v napojovaných obloucích. Mezi oblouky se tlak rukou na kolena poněkud 63
uvolní.
„Letadlo“. Při jízdě šikmo svahem děti ukloní trup i upažené paže ven z oblouku. Provádíme nejprve jeden oblouk ke svahu. Poté zkoušíme v napojovaných obloucích. Při zahájení oblouku se naklání trup i upažené paže nad vnější lyži, po překonání spádnice se náklon trupu srovná. V dalším oblouku se provádí „náklon letadla“ na druhou stranu. Ve spádnici vyznačíme slalom z větviček, bójek, slalomových tyčí, praporků, lyžařských holí apod. Děti projíždí kolem jednotlivých předmětů. Rozestavení překážek určuje rytmus prováděných oblouků, obtížnost jízdy dle sklonu svahu a stavu sněhové pokrývky.
6.4 Návrh způsobu vyhodnocení úrovně zvládnutých lyžařských dovedností 6.4.1 Organizace testu Pro posouzení úrovně zvládnutých lyžařských dovedností žáků byl sestaven návrh motorického ověřovacího testu pro skupinu 10 dětí, začátečníků, ve věku11-14 let. Videozáznamy testových jízd na počátku kurzu i na konci výcviku navrhuji srovnat se standardní škálou, vytvořenou na základě kriterií, charakterizujících míru správnosti provedení pohybu. Bude tak objektivně vyhodnocen pokrok, který jednotliví žáci dosáhli během navrženého výcviku. V hodnocení není rozhodující, zda byl oblouk veden čistě po hranách. Pro test jsem vybral cvičení, která podle mého názoru charakterizující míru zvládnutí lyžařských dovedností pro začátečníky. Podmínky provedení:
CV1: Jízda po spádnici v paralelním postavení lyží. Cvičení probíhá na úseku svahu vyznačeném kužely, žáci jsou natáčeni na video po celou dobu jízdy. Jízda je ukončena zastavením pluhem, které není zařazeno do hodnocení
CV 2: Jízda po spádnici v brzdivém pluhu. Cvičení probíhá na úseku svahu vyznačeném kužely, cílem je plynule regulovat rychlost jízdy po spádnici. Žáci jsou natáčeni na video po celou dobu jízdy. Jízda je ukončena úplným zastavením 64
pluhem, které není zařazeno do hodnocení
CV 3: Odšlapování ke svahu. Cvičení probíhá na úseku svahu, kde je kužely vymezen rozjezd a začátek odšlapování ke svahu. Odšlapování je do zastavení
CV 4: Jízda napojovanými oblouky v pluhu. Cvičení probíhá na trati vymezené brankami z kuželů, které zajišťují stejnou trať pro všechny žáky.
CV 5: Jízda napojovanými oblouky v paralelním postavení lyží. Cvičení probíhá na trati vymezené brankami z kuželů, které zajišťují stejnou trať pro všechny žáky.
6.4.2 Kritéria hodnocení Pro hodnocení vstupních i získaných dovedností na základě videozáznamu testových jízd je vhodná metoda subjektivní posuzovací škály, konkrétně standardní škála, vytvořená na základě definovaných standardů pohybového provedení. Vytvořeným standardům pohybového projevu jsme přiřadili čísla 1-5, kde 1 odpovídá dokonalému provedení. Definice standardů pohybového provedení pro jednotlivé testové jízdy: CV 1: Jízda po spádnici v paralelním postavení lyží Hodnocení 1: Vyvážený postoj, mírně pokrčená kolena směrem vpřed, šíře stopy 10-15cm, paralelní vedení po celou dobu jízdy, těžiště vpředu, paže mírně vpřed, pokrčené před tělem Hodnocení 2: Vyvážený postoj, mírně pokrčená kolena směrem vpřed, užší šíře stopy, paralelní vedení po celou dobu jízdy, těžiště nad botami, paže mírně vpřed, pokrčené před tělem Hodnocení 3: Postoj posunutý mírně za oporu, kolena pokrčená málo, paralelní vedení lyží není bezpečné, mírný předklon trupu, paže jsou před tělem Hodnocení 4: Postoj na napnutých nohou, předklon trupu, převažuje přívratné postavení lyží, těžiště vzadu, svěšené paže podél těla Hodnocení 5: 65
Napnutá nebo příliš pokrčená kolen, předklon trupu, opora o paty bot, celá jízda v přívratném postavení lyží CV 2: Jízda po spádnici v brzdivém pluhu Hodnocení 1: Vyvážený postoj v oboustranném přívratu, rychlost je regulována plynule, kolena pokrčena mírně dovnitř a vpřed, špičky u sebe po celou dobu jízdy, paže pokrčené před tělem Hodnocení 2: Vyvážený postoj v oboustranném přívratu, rychlost je regulována plynule, kolena pokrčena mírně dovnitř a vpřed, těžiště je mírně posunuto vzad, špičky nejsou u sebe po celou dobu jízdy, paže mírně vpřed, pokrčené před tělem Hodnocení 3: Postoj posunutý mírně za oporu, kolena pokrčená málo, přívratné vedení lyží není bezpečné, regulace rychlosti není plynulá, mírný předklon trupu, paže jsou před tělem Hodnocení 4: Postoj na napnutých nohou, předklon trupu, přívratné postavení lyží se nedaří udržet, stopa se zužuje a rozšiřuje, regulace rychlosti se daří jen občas, těžiště vzadu, svěšené paže podíl těla Hodnocení 5: Napnutá nebo příliš pokrčená kolen, trup v záklonu, opora o paty bot, celá jízda je nejistá, regulace rychlosti není zvládnutá. CV 3: Odšlapování ke svahu Hodnocení 1: Přenášení váhy je provedeno správně po odrazu ze spodní lyže směrem šikmo vpřed, těžiště je vpředu Hodnocení 2: Přenášení váhy je provedeno správně po odrazu ze spodní lyže směrem šikmo vpřed, těžiště je mírně posunuto vzad Hodnocení 3: odšlapování s těžištěm příliš vzadu 66
Hodnocení 4: odšlapování se nedaří, váha lyžaře je stále na vyšší lyži Hodnocení 5: Lyžař nedokáže opustit dvouoporové postavení lyží CV4: Jízda napojovanými oblouky v pluhu Hodnocení 1: Plynule navazované oblouky v oboustranném přívratu po celou dobu jízdy, těžiště vpředu, přenášení váhy bez rotačních impulzů, správné držení paží Hodnocení 2: Plynule navazované oblouky v oboustranném přívratu po celou dobu jízdy, těžiště nad oporou, přenášení váhy s minimem rotačních impulzů, správné držení paží Hodnocení 3: Plynule navazované oblouky v oboustranném přívratu po celou dobu jízdy, těžiště posunuto vzad, mírná rotace trupu, nevhodná poloha paží Hodnocení 4: Navazování oblouků v pluhu je narušováno sjížděním lyží do paralelního postavení mezi oblouky, těžiště těla je vzadu, výrazná rotace místo přenášení váhy, paže svěšené Hodnocení 5: Nekoordinovaná jízda s výrazným rotačním impulzem místo přenášení váhy z lyže na lyži, nekoordinované pohyby paží CV 5: Jízda napojovanými oblouky v paralelním postavení lyží Hodnocení 1: Plynulé navazování, správná šíře stopy, paralelní vedení, těžiště vpředu, přenášení váhy bez rotace, správné držení holí před tělem Hodnocení 2: Plynulé navazování, správná šíře stopy, paralelní vedení, těžiště mírně vzadu, přenášení váhy s minimem rotace, správné držení holí před tělem Hodnocení 3: 67
Plynulé navazování, šíře stopy užší nebo širší než vhodná, paralelní vedení se občas mění na přívratné a obráceně, těžiště vzadu, přenášení váhy s rotací trupu, nesprávné držení holí Hodnocení 4: Polovina z oblouků není v paralelním postavení, těžiště těla vzadu, k točení lyží dochází výrazně rotací, špatné držení holí Hodnocení 5: Většina oblouků není v paralelním postavení lyží, k točení dochází rotací trupu, těžiště výrazně vzadu, špatné držení holí
68
Tabulka č.3: Hodnocení testu lyžařských dovedností na začátku kurzu Jméno žáka
CV 1
CV 2
CV 3
CV 4
CV 5
Výsledná známka (průměr)
Tabulka č. 4: Hodnocení testu lyžařských dovedností na konci kurzu Jméno žáka
CV 1
CV 2
CV 3
CV 4
CV 5
Výsledná známka (průměr)
69
7 Interpretace výsledků a závěr Cílem mé bakalářské práce bylo připravit pro ověření v budoucí diplomové práci návrh programu lyžařského výcviku začátečníků staršího školního věku vč. návrhu na hodnocení úrovně zvládnutých lyžařských dovedností. Domnívám se, že se mi v práci podařilo na základě analýzy odborné literatury a dalších zdrojů shrnout nejdůležitější informace týkající se výuky dětí a vytvořit návrh programu lyžařského výcviku začátečníků staršího školního věku. Návrh je ve formě tabulky uveden v kapitole 6.2. Podrobný popis uvažovaných cvičení je v kapitole 6.3. Vzhledem k velkému množství možných variant cvičení, která lze pro nácvik použít, jsem vybral jen ta, se kterými mám ve výuce dobré zkušenosti. Pro posouzení úrovně vstupních a zvládnutých lyžařských dovedností jednotlivých žáků jsem vypracoval návrh motorického ověřovacího testu s pěti definovanými testovacími cvičeními. U každého byla vytvořena 5-ti stupňová hodnotící škála s kritérii pro zařazení pohybového projevu žáka do jednotlivého stupně a připravena tabulka pro vyhodnocení testu na základě videozáznamu testových jízd frekventantů. Problematice lyžování, jeho nácviku a správnému technickému provedení je věnováno mnoho publikací, ať již autorů českých či zahraničních. Výukové programy jsou však často koncipovány buď pro děti mladšího školního věku či pro dospělé a jsou nesmírně heterogenní. Například dvě bakalářské práce Letka (2008) a Moravcové (2006), ověřující výukové programy na vzorku dětí mladšího školního věku se shodují, že je vhodné výuku organizovat formou hry, děti nepřetěžovat a na základě zkušeností výuku přizpůsobit terénním podmínkám a náladě dětí. Letko (2008) navrhuje jako vhodnou cestu k obloukům v paralelním postavení lyží jízdu po jedné lyži s následným nácvikem pluhových oblouků, Moravcová (2006) navrhuje přímou cestu s nácvikem paralelních oblouků s využitím carvingových lyží. Nepodařilo se mi najít materiály, kromě elektronické učebnice Noska (2008) z Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, které by se věnovaly specielně výuce dětí staršího školního věku. Při tvorbě bakalářské práce jsem se zamýšlel nad řazením cvičení a jejich výběrem. Mnohá cvičení jsem čerpal z vlastní praxe výuky dětí v lyžařské škole, některá z jiných 70
zdrojů. Lze říci, že výběr cvičení i zvolený metodický postup v mé práci je v mnohém shodný s tím, který uvádí Nosek (2008) ve své elektronické publikaci. Na rozdíl od Noska (2008) do výuky zařazuji též cvičení „vlnovku“, jako základ jízdy v paralelním postavení lyží a cvičení „ruce na kolenou“, kdy si děti rukama položenýma na kolenou pomáhají stlačovat obě kolena dopředu a poté dovnitř oblouku. Tato cvičení Nosek (2008) v elektronické učebnici jako cvičení nezařazuje. Porovnám-li pak mnou navržený program výuky s metodickými plány a výukovými postupy německých a rakouských lyžařských svazů lze říci, že se v obou uplatňuje při výuce začátečníků shodně s mým programem obecné seznámení se s lyžemi na rovině, nácvik pluhu a přívratných oblouků. Německý ani rakouský výukový plán však nevyužívá ve výuce vlnovku. Striktně se drží nácviku přes oblouky v pluhu a přívrat vyšší lyží. Osobně se domnívám, že u motoricky nadaných dětí je vhodné před nácvikem paralelních oblouků do programu vlnovku zařadit, jelikož tvoří logický základ jízdy v paralelním postavení lyží. Program, který je výsledkem mé bakalářské práce bych chtěl v budoucnu ověřit na vzorku začátečníků, frekventantů lyžařského kurzu vybrané základní školy. Míra pokroku jednotlivých dětí bude posuzována na základě navrženého motorického testu a bude objektivně vyhodnocena podle pořízeného videozáznamu jízd. Výsledky a úspěšnost navrženého postupu výuky i hodnocení bych poté následně diskutoval v uvažované diplomové práci.
71
8 Použitá literatura: 1. BLÉZLOVÁ, R. Komparace vzdělávacího programu „Základní škola“ a „ŠVP ZV“ v oboru tělesná výchova ve vybraných školách. Brno, 2009. 87 s. Diplomová práce. MUNI, Fakulta sportovních studií. 2. BRTNÍK, J., NEUMAN, J. Zimní hry na sněhu i bez něj. Praha: Portál, 1999. 270 s. ISBN 80-7178-329-3. 3. BUZKOVÁ, P. et al. MŠMT [online]. 22.12.2005 [cit. 2011-04-17]. Metodický pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Dostupné z www: . 4. ČTVRTEČKA, J. Týden na horách aneb jak se naučit jezdit na lyžích. Praha: Olympia, 1972. 133 s. 5. DVOŘÁKOVÁ, H. Didaktika tělesné výchovy nejmenších dětí. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2007. 124 s. ISBN 978-80-7290- 298-9. 6. DYGRIN, J., DRAHOŇOVSKÝ, R. Carvingová průprava na krátkých lyžích. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006. 22 s. ISBN 80-7372-084-1. 7. GNAD, T. a kolektiv. Kapitoly z lyžování. Praha: Karolinum, 2002. 240 s. ISBN 80-246-0241-5. 8. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum : základní teorie a metodi a aplikace. 2.vydání. Praha : Portal, 2008. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. 9. INTERSKI ČR. Technika a metodické poznámky [online]. 2005 [cit. 2011-04-16]. Česká škola lyžování. Dostupné z www: . 10. JEŘÁBEK, J., TUPÝ J. et al. Rámcový vzdělávací program pro základní 72
vzdělávání [online]. 2011 [cit.2011-04-16]. Rámcové vzdělávací programy. Dostupné z www: . 11. KAČUR, P. Výuka sjezdového lyžování na 2. stupni základních škol. Diplomová práce PedF UK Praha, 2007. 12. KULHÁNEK, O. Zlatá kniha lyžování. Praha: Olympia, 1989. 591 s. 13. KUTÁČ, P., NAVRÁTILOVÁ, T. Lyžařský kurz od A do Z. Olomouc: Hanex, 2005. 108 s. ISBN 80-85783-60-6. 14. LETKO, A. Návrh výukového programu lyžování a zásobník zdokonalovacích věcí pro děti mladšího školního věku. Diplomová práce.UK FTVS, Praha, 2008. 15. Lyžařský areál Kunčice [online]. 2002 [cit.2011-04-17]. FIS pravidla. Dostupné z www: . 16. LYŽUJEME S APU - metodika výuky lyžování dětí.. [s.l.] : APUL, 2010. 48 s.17. MĚKOTA, K., CUBEREK, R. Pohybové dovednosti, činnosti a výkony. Olomouc UPOL, 2007. 18. MORAVCOVÁ, L. Návrh výukového programu lyžování dětí předškolního věku. Diplomová práce.UK FTVS, Praha, 2006. 68 s. . 19. NOSEK, M.. Sjezdové lyžování dětí a mládeže. [online]. Ústí n. Labem : Pedagogická fakulta ÚJEP, grant FRVŠ 2008 [cit. 2011-04-12]. Dostupné z www: http://pf.ujep.cz/~nosek/nosek_web/index.html >. 20. PŘÍBRAMSKÝ, M. Lyžování: základní lyžařská průprava, alpské lyžování, carving. Praha: Grada Publishing, 1999. 120 s. ISBN 80 -7169-786-9. 21. RYCHTECKÝ, A., FIALOVÁ, L. Didaktika školní tělesné výchovy. Praha: Karolinum, 2000. 171 s. ISBN 80-7184-659-7. 22. SNOWSPORT AUSTRIA. Die österreichische Skischule [online]. 2010 [cit. 2011-07-04]. Österreichischer Skischulverband (Hrsg.). Dostupné z WWW: . 23. TREML, J. Lyžování dětí. Praha: Grada Publishing, 2004. 105 s. ISBN 80-2470682-2. 73
24. TREML, J. Malá škola lyžování. Praha: Olympia, 1984. 125 s. 25. VOBR, Radek . Teorie testování výukový program antropomotoriky PF JU [online]. 2010 [cit. 2011-05-17]. Dostupné z www: . 26. VODIČKOVÁ, S. Základy lyžování dětí. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2004. 78 s. ISBN 80-7083-830-2. 27. Vorstellung des neuen alpinen Skilehrplans [online]. 2006 [cit. 2011-07-04]. INTERSKI DEUTSCHLAND. Dostupné z WWW:
74
