Luisa Bureschová. Když je láska slepá

Luisa Bureschová

Když je láska slepá

Originally published in the German language as “Wenn die Liebe hinfällt” by Luisa Buresch Copyright © 2014 by Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG, Cologne/Germany Cover design © Barbara Thoben, Köln Cover illustration © Plainpicture/Johner Translation © Martina Kašparová, 2015 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-979-4 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-980-0 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-981-7 (Formát MobiPocket)

Thomasovi a Simone

Když za námi někdo přijde s tvrzením, že na Měsíci rostou jahody, začneme ho hned přesvědčovat o tom, že to nemůže být pravda, místo abychom si položili otázku, proč si dotyčný vymyslel něco tak bláznivého, aby si získal naši pozornost. sigmund freud

1 Konec Proti zdi letěla sklenička. Pak bylo po všem.

10

2 Postelová story „Otevřela oči a ucítila vedle sebe jeho horké tělo. Jak se jen dostal dovnitř? Dveře byly přece zamčené. V pokoji se zvedl lehký průvan. Okno bylo dokořán. Roztřásla se chladem. To je teda blbost.“ „Ale dokázala z toho vytěžit maximum. Pohotově vklouzla pod peřinu a pomalu přibližovala své plné rty k jeho magickému totemu,“ doplnil Leander a rozesmál se. Vzala jsem sešit s románem, ze kterého jsem zrovna nahlas předčítala, a praštila jím Leandera po hlavě. „To je typický!“ rozohnila jsem se. „Zrovna tohle bys tam třeba vůbec nenašel. V těchhle románech jde totiž hlavně o romantiku. Ne o ten tvůj nadrženej magickej totem.“ „Nadrženej…“ zamumlal Leander a přisunul se ke mně ­ještě o něco blíž. Rukama už mi šátral pod noční košilí. Dost. Když už se musím každý den zabývat příběhy krásných, ale chu­ dých služtiček, kterým se nakonec podaří přivést bohaté­ho, ale odpudivého knížete na správnou cestu, i když přes horizontální polohu, nepotřebuju podobnou prózu ve vlastní posteli. Ne že bych ji četla dobrovolně, studuju literární vědu, anglistiku a  romanistiku a  zrovna píšu diplomovou práci o sešitových románech. Kompenzace, nebo eskapismus? Sešitové romány a jejich čtenářky v evropském srovnání. Zhruba tak před sto lety mi tohle téma připadalo ohromně zajíma­ vé. Kupa materiálů, zdařilé propojení mých studijních oborů, spousta lásky, spousta trápení, ale co je hlavní: pokaždé šťastný konec.

11

„Co tady vlastně děláš?“ zeptala jsem se Leandera. Už nějakou dobu přespával ve svém pokoji. „Stýskalo se mi…“ Jeho ruce byly čím dál dotěrnější. Napjala jsem se jako struna. „Uvolni se přece.“ „Ne.“ Když jsem se konečně vymanila z jeho sevření, zaslechla jsem Katie. Z chodby se ozvalo rychlé cupitání bosých nožek naší kouzelné dcerušky. „Ali…“ Leander ani tentokrát žádné cupitání neslyšel. Až když se mezi nás Katie nadšeně vrhla, zaúpěl. Ulevilo se mi. To vážně existují ženy, které jsou schopné se úplně v klidu oddat milostným hrátkám, když pořád hrozí nebezpečí, že se do místnosti přihrne jejich vlastní potomek? Ve mně to vyvolávalo nejrůznější pocity, ale rozhodně ne vzrušení. Moje myška coby pás cudnosti. „Dobré ráno, myško,“ zašeptala jsem do ucha své milované holčičce. Přivinula se ke mně. Jak krásně voněla! Milovala jsem ji nade všechno. Leander miloval nás obě. Políbil Katie do vlasů a jeho ruce už se zase pomalu sunuly na moje boky. Snažila jsem se ho zbavit pomocí nohou. Nešlo to. Přitáhl si mě k sobě, odstrčila jsem ho a Katie si lehla mezi nás. „Leandere, prosím tě.“ Konečně to vzdal a zhluboka si povzdechl. „Odvedu malou do školky a pak si uděláme hezkou chvilku.“ „Nemůžu, musím pracovat. Za  týden to mám odevzdat. Už takhle nestíhám. Netlač teď na mě, prosím.“

12

3 Poslání Po  třicítce jsem možná byla na  diplomovou práci už moc stará. Na univerzitě jsem patřila k metuzalémům. Někteří spolužáci mi dokonce uctivě vykali, dokud nezjistili, že ne­ mají tu čest s profesorkou, ale jen s někým, kdo si svůj život naplánoval o něco méně pečlivě než oni. Po maturitě jsem žila v Londýně. Dělala jsem tam au-pair, malířku pokojů a řidičku. Když jsem přijela zpátky do  Německa, ještě pořád jsem netušila, co dál. A tak jsem odjela do Paříže, znovu pra­ covala jako au-pair, po roce jsem se vrátila a jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že rozhodně nechci dělat nic s dětmi. Ani s rodiči. A ze všeho nejlíp vůbec nic s lidmi. Kamarádky mě nechápaly. „Chci pracovat s lidmi, s lidmi!“ provolávaly plné nadšení a vrhaly se do studia sociální pedagogiky, medicíny nebo se pouštěly do maloobchodního podnikání. A pak tu byly ještě zapálené ekoložky. Snily o delfínech a stromech, ale ze všeho nejdřív se řádně vyučily lékárenskými laborantkami. Nebo zdravotními sestrami. Nebo byly na stáži u Greenpeace. Po  svých zahraničních dobrodružstvích jsem mezi ně přestala zapadat. Čísla mi tehdy připadala krásná, jasná a jed­ noznačná. Čísla neodmlouvala, neohrnovala nos nad mým jídlem a nevedla se mnou sáhodlouhé diskuze. Přesněji řečeno vůbec žádné. Paráda. A tak jsem se vyučila na finanční účetní. Bohužel jsem při svém rozhodování nevzala v úvahu, že v  tomhle oboru budu nevyhnutelně konfrontovaná se všemi těmi ekonomickými fanatiky. To znamená se ženami, které zbožňují peníze a  muže v  oblecích, a  s  muži, kteří

13

zbožňují peníze a  sami sebe. Z  mrzkého mamonu jsem několik let pracovala ve mzdové účtárně podniku na výrobu plnicích per. Kouzlo čísel se samozřejmě vytrácelo tím rychleji, čím delší dobu jsem tam působila. A pak jsem poznala Leandera.

14

4 Láskopis Láska na první pohled to nebyla. Leander vlastnil bar na starém městě. Kulturní bar Punto. Často jsem tam chodila se svou kamarádkou Majken. Leander byl muž v zákulisí, staral se o  to, aby podnik šlapal. Leanderův parťák Tom byl bavič. K tomu nadaný barman, šarmantní a okouzlující, vtipný moderátor kvízů a  fantastický zpěvák. S  Leanderem měli kapelu. Tom zpíval a hrál na kytaru, Leander hrál na ­kytaru nebo na bicí — podle toho, co bylo zrovna potřeba, ale zpravidla na bicí — a Jan, třetí muzikant, hrál na baskytaru. Skupina si říkala Nuzáci a pravidelně vystupovala v Puntu. Majken se před mnoha lety bezhlavě zamilovala do baskytaristy Jana a pak s ním několik měsíců chodila, dokud se bezhlavě nezamilovala do někoho jiného. Tehdy jsme v Puntu začaly patřit ke stálým hostům. Leander nebyl jen hudebník; organizoval i literární večery a jiné menší kulturní akce. V jeho maličkém baru vládla příjemná atmosféra a on sám byl milý chlapík, který si ovšem od hostů udržoval jistý odstup. Dokonce ani Majken Leandera skoro neznala, a to v Puntu trávila mnohem víc času než já. Chodil se Suse, která v baru občas vypomáhala, byli spolu prý už od doby, kdy plácali bábovičky na pískovišti. Když jsem vešla, Leander mě pozdravil, když jsem ho zahlédla dřív, pozdravila jsem já jeho. Nic víc mezi námi nebylo. A o ničem víc se mi ani nesnilo. Muži v mém životě by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Poslední před Leanderem se jmenoval Peter. Bylo mu tehdy bezmála čtyřicet, mně teprve kolem pětadvaceti. Upoutal

15

mě jeho pohled. Pohled, který muži vysílají, když se jim nějaká žena líbí. Já jsem se mu líbila, to bylo zřejmé, a to se zase líbilo mně. Jeho pohledy jsem si užívala, a tak jsem podlehla. Navíc už bylo načase, abych si pořídila nějakého přítele. A přesně to byl můj problém. Byla jsem moc racionální. Zatímco Majken láska zasáhla jako blesk z čistého nebe — její srdce bylo téměř neustále v plamenech, opustil ji zdravý rozum a pokaždé se dušovala, že ještě nikdy nic takového nezažila  —, v  mé bilanci se žádné blesky nekonaly. Po milostné stránce jsem byla spíš takový mírný klimatický pás. Jehličnatý lesík vedle Majkenina tropického deštného pralesa s desítkami tisíc lián, ve kterém se navíc neustále ozývá Tarzanův pronikavý řev. Protože jsem ale nechtěla směřovat do oblasti věčného ledu a sněhu, zkusila jsem to čas od času s  nějakým mužem. Moje pokusy ovšem pokaždé skončily tak, jak začaly: věcně. A vždycky jsem to byla já, kdo oznámil konec. Neměla jsem z toho radost, naopak, rvala jsem si vlasy, tvrdila jsem, že prostě nejsem schopná mít normální vztah, a snila jsem o velké lásce. O muži, který mě přijme takovou, jaká jsem, který docení jedinečnost mé existence stejně jako já té jeho. A to všechno prostě jen tak. Kamarádky mi říkaly, že láska nepřijde jen tak zčistajasna, že pro to budu muset něco udělat. Takže přesně to, co jsem nechtěla. Doufala jsem totiž, že ke mně si láska najde cestu sama. Protože bychom se prostě milovali. Pro to přece nemusím nic dělat. Umíněně jsem si dupla. Kamarádky se smály a připomněly mi, že bez práce nejsou koláče. A tak jsem se snažila chovat rozumně a vyvinout nějakou tu aktivitu. Jako v případě Petera. Jenže to nefungovalo. Bylo mi to upřímně líto. Peter byl vážně moc milý. Ale nedokázali jsme spolu mluvit. V jeho přítomnosti jsem si připadala dokonce až vyděšená. Nevěděla jsem proč — možná to bylo tím věkovým

16

rozdílem —, ale už jsem to ani nechtěla dál zkoumat. Prostě jsem to chtěla mít za sebou. Už do svého prvního vztahu ve sladkých šestnácti jsem se pustila s chladnou hlavou. Všechny moje kamarádky měly kluka. A  dost, rozhodla jsem se, musím si konečně taky nějakého sehnat. Odnesl to Ralf. Líbila jsem se mu. Hodně. Proč ne, říkala jsem si, jsou i horší. Kamarádkám připadal neuvěřitelně roztomilý. Mně sice nebylo dopřáno tuhle jeho roztomilou stránku objevit, ale když se mě zeptal, jestli bych s ním nechtěla chodit — otázku formuloval k mému velkému zděšení přesně takhle —, proti své vůli jsem kývla, načež mi Ralf blaženě strčil jazyk až do krku a začal jím kroužit, hezky po směru hodinových ručiček. Od Ralfa jsem dokonce dostala prsten. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že je po všem. Samozřejmě jsem ho měla ráda, byl to takový milý Ralfík, a z celého srdce jsem mu přála jen to nejlepší. Ale ne se mnou. Ať si jeho kroužící jazyk vychutná nějaká jiná. Po rozchodu, který Ralf nesl velmi těžce, jsem byla pořád ještě panna. I tahle věc se dala vyřešit čistě pragmaticky. Bylo mi už lehce přes dvacet. A ještě jsem s nikým nespala. Měla jsem pocit, že ze všech lidí už zbývám jenom já, a  chtěla jsem tomu učinit přítrž. A tak jsem odjela do Paříže, města lásky, kde jsem zažila báječný rok jako au-pair a kde jsem ještě pořád měla pár známých. Zeptala jsem se Yayi, jestli bych u něj jeden víkend nemohla přespat. Yaya byl francouzský číšník s alžírskými kořeny a líbal nejlíp na celém světě. Tehdy jako au-pair jsem se s ním líbala často, ale dál jsme nikdy nezašli. Teď se to mělo změnit. Yaya byl nadšený, loudali jsme se po Montmartru, nechali si namalovat portrét na náměstí Place du Tertre a stejně jako před dvěma lety jsme se vášnivě a nejspíš i přes zákaz líbali v Sacré-Cœur. V Yayově temném bytě v suterénu pak došlo i na to hlavní. Následně pro mě

17

uvařil a svedl mě ještě jednou podle všech pravidel tohohle umění. V  den mého odjezdu jsme si odpřisáhli věčné přátelství a já se šťastně připravená o panenství vrátila do Německa. Jednou za pár let jsme si napsali. Nedávno jsme se spřátelili na Facebooku. Dozvěděla jsem se, že má čtyři děti se třemi různými ženami, pořád pracuje ve stejné restauraci a je zapletený do celé řady milostných aférek. Mizera jeden. Pak tu byl ještě Stefan. Zaškolovali jsme se spolu v té firmě na plnicí pera, kde jsem usměrňovala zástupy čísel. Stefan byl blonďatý obr, který toužil proniknout do  marketingu. Vlastně to byl příšerný člověk, ale naše těla si rozuměla, i když jen krátce. Lidsky byl vážně nesnesitelný. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby dnes dřepěl někde mezi manažery a volil špatné strany, protože už, pod tlakem daňového zatížení, nemínil dál financovat ploché obrazovky sociálně slabším vrstvám společnosti. S Peterem, třetím a posledním mužem na mém seznamu, pokud nepočítám Yayu, neklapalo vlastně vůbec nic. O to víc se mi ulevilo, když jsme se rozešli. A samozřejmě ve mně rostlo čím dál větší přesvědčení, že pro takové hloupé vztahy prostě nejsem stvořená. Možná vůbec žádný vztah nepotřebuju. Už jen to slovo mě odpuzovalo. A sama jsem se přece cítila skvěle.

18

5 Tom Volala Majken. Přesně před deseti lety. Tehdy to všechno za­ čalo. „Musíš mi pomoct, Alio.“ Hned jsem to slyšela. Kdykoli šlo o milostné záležitosti, mluvila Majken tímhle vážným, věcným tónem. Jinak by jí mohly sporák klidně zachvátit plameny a ona by byla stejně rozesmátá jako vždycky. Možná by vykřikla něco jako „sakra, to ne“, ale hned vzápětí by se už zase smála. Majken měla všechno pod kontrolou, problémy pro ni byly od toho, aby se řešily. Nikdy jsem ji nezažila hysterickou nebo zoufalou. Jenom když šlo o lásku. To z ní byl úplně jiný člověk. „Co se stalo?“ „Včera jsem byla v Puntu,“ pronesla vážným, hrobovým hlasem s náznaky hluboké krize. „Ne!“ vykřikla jsem šokovaně. „Jak jsi jen mohla?! V Puntu? A včera?“ „Přestaň.“ „Dobře.“ Moje kamarádka Majken. Zářivě blonďaté, dovedně rozcu­ chané vlasy, obrovitánské modré oči a vysoká štíhlá postava s pořádnými oblinami na patřičných místech. Velmi atraktivní a vlastně i nadmíru inteligentní osoba, pokud jí ovšem zrovna nějaký chlap nezatemnil mozek, jako podle všeho právě teď. Životní láska. Pořád stejná písnička.

19

„Co pro tebe můžu udělat?“ „Mohla bys se mnou dneska večer zajít do Punta?“ „Ráda.“ „Mohla bys mu na mě dát telefon?“ „Komu?“ „Komu?!“ Z jejího hlasu čišelo pohrdání. Jak jen můžu být tak zabedněná a vůbec se na to ptát? Jenže já vážně neměla ani nejmenší tušení. „No tak, Majken.“ „Tomovi.“ „TOMOVI? Myslíš TOMU Tomovi?“ „Tomovi.“ Ne, Tomovi ne. Povzdechla jsem si. Toma jsme přece obě znaly. V Puntu nám míchal ty nejúžasnější koktejly a zásoboval nás nejnovějšími novinkami a drby. Pravidelně jsme se válely smíchy při pozorování flirtovacích pokusů jiných žen, které Tom nakonec stejně vždycky odpálkoval. Dělal to šarmantně a zároveň neuvěřitelně profesionálně. Žádná se k němu nedokázala přiblížit. A už vůbec ne my. Ještě ten večer jsme s Majken seděly v Puntu. Moc jí to slušelo, oblékla si rozvernou přiléhavou halenku s drobnými kytičkami a bílými ozdobnými švy a vypadala jako svěží jarní louka. Byla jsem přesvědčená, že hned jak ji muži spatří, budou jeden za druhým padat v mdlobách k zemi. A taky že ano. I Tom se choval jinak než obvykle. Byl sice jako vždy okouzlující, ale až nápadně často se ocital u našeho stolu. Aby se neřeklo, prohodil pár slov i se mnou, donesl nám slané tyčinky, Majken namíchal koktejl, jako že speciálně pro ni, a tak dále. Mezi těmi dvěma něco bylo. A něco dalšího mohlo přijít. Majken vytrhla z diáře kus papíru, napsala na něj svoje telefonní číslo a podala mi ho.

20

„Dej mu ho.“ Rozesmála jsem se. „To bude vypadat fakt dobře, když mu ho dám já. Bude si myslet, že je to moje číslo.“ Nemohla jsem se přestat smát. Majken netrpělivě kroutila hlavou. Po maturitě absolvova­ la praxi v redakci jedněch malých novin. Byl to pro ni vy­sněný začátek ve vysněném povolání, ale nedokázala vystát svoje kolegy. Vždycky o nich mluvila jako o „starejch páprdech“. Ještě tam ani neskončila a už studovala na porodní asistentku. Zbožňovala děti a tahle práce se jí líbila mnohem víc, až na služby na směny. A tak tam chodila jen na částečný úvazek, k tomu psala články do časopisu pro porodní asistentky a snila o tom, že si jednoho dne otevře soukromou praxi. Teď na mě mluvila jako na jednu z těch rodících matek, které ne a ne pochopit, že musejí dýchat. Pomalu a až přehnaně zřetelně mi řekla: „Koukej mu dát ten lísteček a vymysli si k tomu něco vtipnýho.“ Vyprskla jsem smíchy. „Něco vtipnýho? O lístečku s telefonním číslem?“ „Zapoj fantazii. A teď šup, šup, ať se někam hneme.“ Přesně tohle jsem měla na mysli. Když Majken zasáhl Amo­ rův šíp, zničehonic ji popadlo šílenství. Teď se tvářila smrtelně vážně. Snažila jsem se ovládat, ale málem jsem se počurala smíchy. K našemu stolu přišel Tom. Když mě uviděl, významně zvedl obočí. „Ještě něco k pití, nebo už radši ne?“ Utřela jsem si slzy smíchu a papírkem s Majkeniným te­ lefonním číslem jsem se snažila přivát si do tváře nějaký ten kyslík. „Tome,“ spustila jsem hlubokým hlasem porodní báby, který jsem odkoukala od Majken, „mám tu pro tebe důležitou zprávu. Tajný vzkaz.“

21

Chudák Tom. Vypadal bezmocně a vyděšeně pokukoval po Majken. Smíchy jsem skoro spadla ze židle. „Nevšímej si jí, je nějaká pomatená,“ odtušila moje nejlepší kamarádka. Znovu otevřela diář, na list papíru napsala svoje telefonní číslo, vytrhla ho a  podala Tomovi. „Jestli chceš, zavolej mi,“ řekla, nenuceným pohybem za­klapla diář a zastrčila ho do kabelky. Moje kamarádka Maj­ken. Byla jsem na ni pyšná. Tolik odvahy v jedné osobě! Prostě hrdinka. „Díky!“ zareagoval Tom. Usmál se na ni — zdálo se mi, že dost intenzivně —, ještě jednou mě sjel skeptickým pohledem a zmizel. „Huso pitomá,“ zasyčela Majken. „Byla jsi úžasná!“ pochválila jsem ji. „To bylo vážně skvělý, paráda!“ „Fakt si to myslíš? Srdce mi ještě teď buší až v krku.“ Naklonila se ke mně přes stůl. „Myslíš, že zavolá?“

22

6 Chaos Zrovna jsem seděla u psacího stolu, když do místnosti vstou­ pil Leander. Na podlaze se vršily stohy okopírovaných materiálů. Na stole vyrostly věže z odborných publikací. A do toho všeho ještě žluté třídicí kartičky. Moje diplomová práce už byla téměř u konce. A v koncích jsem byla i já. Leander si tím chaosem opatrně razil cestu, došel až ke mně, zastavil se a začal mě masírovat na šíji. Celá jsem ztuhla. „Proč jsi tak napjatá, Ali?“ Sklonil se a políbil mě na krk. Setřásla jsem ho. „Potřebuju to dodělat. A  dobře víš, že ve  tři musím vyzvednout Katie.“ „Před chvílí bylo devět.“ Předstírala jsem, že ho neslyším. „Takže máme dost času. Ali…“ žadonil a  pokusil se mě zvednout ze židle. „Nech mě to tu prosím dodělat. Za  týden tenhle škvár odevzdám a pak začne nový život.“ Leander si vedle mě klekl. Začal mi hladit prsa. „Miluju tě a chci tě, je na tom snad něco špatnýho? Copak si nemůžeš udělat malou přestávku?“ Zamyslela jsem se. Malá přestávka by se stejně nakonec o dost protáhla a mně by už nezbyl čas na psaní, protože pak musím pro Katie. Leander ji vyzvednout nemůže, v tu dobu už musí být v Puntu. A když je tu Katie, pracovat nemůžu. Vyloučeno. Nemluvě o tom, že chci čas se svou dcerou trávit nějak smysluplně. Potřebovala jsem těch několik málo hodin, které mám k dispozici, maximálně využít. Ale nešlo

23

jenom o čas. Leanderovy doteky mi vadily. Na sex jsem neměla sebemenší chuť. To se do toho mám nutit? „To se do toho mám nutit?“ Leander prudce vstal. Přitom shodil jednu věž papírů na podlaze. Byly to zrovna ty, ze kterých jsem ještě potřebovala zapracovat několik důležitých citací do své práce a které jsem si seřadila podle zemí a letopočtů. Okopírované stránky se rozletěly po podlaze a smíchaly se s papíry z ostatních kupiček. „Sakra, Leandere!“ „Můžu nějak pomoct?“ zeptal se dotčeně. „Dej mi prostě pokoj!“ vybuchla jsem. Přiložila jsem si prsty na spánky a potom schovala obličej do dlaní. O chvíli později jsem slyšela zapadnout dveře. Vrhla jsem se na podlahu a hekticky se pustila do třídění. Přitom jsem zavadila o jinou kupičku a shodila ji taky. Chaos byl dovršen. Do očí se mi hrnuly slzy. Položila jsem se na zem mezi všechny ty papíry a rozplakala se.

24

7 Drobečky Před deseti lety ještě žádná diplomová práce neexistovala. Před deseti lety jsem byla účetní a po práci jsem pospíchala utěšit Majken. Dala sice Tomovi svoje číslo, ale nezavolal jí. Trvalo dva týdny, než mělo přijít další setkání. Za tu dobu přibrala pět kilo. To se mi na ní vždycky líbilo. V tom jsme byly úplně stejné. Když nás něco trápilo nebo jsme byly ve stresu, jedly jsme. Já upřednostňovala brambůrky, Majken čokoládu, každá jsme si objednala obrovskou pizzu s okrajem plněným mozzarellou a jako dezert zmrzlinu. Hned potom jsme si přály, abychom byly přesně jako ty vychrtlé holky, co ve stresu nemůžou pozřít vůbec nic, a přísahaly jsme, že hranici našich rtů už nikdy, ale vážně nikdy, dokud budeme na světě, žádná potravina nepřekročí. Když se Tom neozýval, přibrala jsem solidárně taky, jak se na  dobrou kamarádku sluší a patří. A když jsme se takhle jednou večer zase pořádně nacpaly vším možným a obsypané drobečky brambůrků se povalovaly na Majkenině červeném flekatém gauči, zazvonil telefon. Samozřejmě jsem to musela zvednout já. Co kdyby to byl Tom? S Tomem totiž Majken nemohla při nejlepší vůli mluvit; na to by se nejdřív musela trochu sebrat. Byla z ní troska, vynervovaná troska. „Haló?“ „Haló? Majken? Tady Leander.“ Leander? Zmocnilo se mě mírné zklamání, které jsem si nedokázala vysvětlit. Leander mě přece nezajímal a já zase nezajímala jeho. Ale jak to, že se zajímal o Majken? Co po ní chtěl? Proč vůbec volal?

25

„Ne, tady je Alia. Hned ti ji dám.“ Podala jsem Majken sluchátko a zašeptala: „Leander.“ S tázavým výrazem si ho ode mě převzala. „Ano?“ „…“ „No… ne…“ „…“ „To bylo pro Toma.“ „…“ Leander se podle všeho rozpovídal. „No já nevím.“ Všimla jsem si, jak se Majken podívala na svoje vytahané tepláky a smetla z nich pár drobečků. „Ne, asi ne. Už je beztak dost pozdě, ne?“ Tázavě na mě pohlédla. Ničemu jsem nerozuměla. Sluchát­ ko si pořád tiskla k uchu a já jsem přemýšlela, o čem to s ní Leander mluví. Najednou se jí rozzářily oči. „Dobře, ještě to promyslím. Aliu můžu vzít s sebou, že jo?“ Kam zase? Pozval ji Leander někam? Odmítavě jsem zved­la ruce. Dělat jim křena se mi vážně nechtělo. Leander nejspíš ani nevěděl, kdo jsem. A tak to bylo pokaždé. Všichni se vždycky zamilovali do Majken a já byla jen ta otravná kamarádka, jejíž jméno si nebyli s to zapamatovat. Anebo dobrý komplic. Musela jsem myslet na Saschu. Chodili jsme spolu na seminář z němčiny. Dobře jsme si rozuměli, hodně jsme se nasmáli a párkrát spolu zašli do kina. Dokud se nezamiloval do Majken. A já měla být jeho komplic. Měla jsem Majken předávat milostná psaníčka a pomáhat mu ji získat. Majken byla v té době nešťastně zamilovaná a o Saschu neměla sebemenší zájem. Protože mi ho ale bylo líto, přemluvila jsem Majken ke společnému výletu ve třech. Sascha byl v sedmém nebi. V autě seděla Majken na sedadle spolujezdce vedle Saschy, byla nevrlá a nepromluvila ani slovo, zatímco já se ze zadního sedadla srdnatě pokoušela

26

udržovat konverzaci. Vyprávěla jsem jeden vtip za druhým a aspoň Saschu tím rozesmála. Na pikniku u jezera položil Sascha Majken ruku na koleno. S křikem utekla. Na zpáteční cestě nikdo nemluvil. Krátce nato se mi Sascha svěřil, že se zamiloval do mě. Prý je se mnou hrozná legrace a taky jsem vtipná, jak si uvědomil, a ta věc s Majken byla jen politováníhodný omyl, hloupé poblouznění. A jestli bychom to teď spolu třeba nezkusili. Sice jsem s křikem neutekla, ale přišla jsem o dobrého kamaráda. Škoda. Co se týče Majken, ta právě s křikem utíkala do koupelny. Rozhovor s Leanderem skončil. Když Majken zmínila moje jméno, nevyptával se, takže musel vědět, kdo jsem. Aspoň něco. Špatná nálada mě ještě nepřešla a pomalu jsem se loudala za Majken. Stála před zrcadlem a malovala se. Majken byla vyšší než já, působila impozantně. Zuby i oči jí zářily a její světlé vlasy se leskly. Vedle ní jsem vypadala jako nevrlý trpaslík. Dlouhé tmavohnědé vlasy jsem měla spletené do copu, jeden pramínek se z něj uvolnil a padal mi do nenalíčeného obličeje. Rozčíleně jsem si ho zastrčila za ucho. „Ne že bych byla zvědavá, ale co po tobě Leander chtěl?“ „Sex.“ „Cože?“ Majken se rozesmála. „To chtějí přece všichni.“ Polkla jsem. Tušila jsem to. Jenže z nějakého zvláštního důvodu mi to vadilo. Majken chtěla přece Toma a Tom, aspoň podle mě, chtěl Majken, a  Leander kromě toho chodil se Suse. Byla jsem naprosto zmatená. A taky trochu zklamaná. Z lidí. Majken si zrovna malovala linky a podívala se na mě v zrcadle. Obrátila oči v sloup. „Leander našel doma v obýváku ten lísteček. A na něm moje telefonní číslo. Tom ho tam nejspíš zapomněl.“ „A  proto ti hned volal? Proč radši nezavolal Tomovi?“

27

zajímalo mě. Nejradši bych se zeptala: proč nezavolal mně? To byla samozřejmě naprosto nesmyslná otázka, lístky s mým telefonním číslem se koneckonců nikde nepovalovaly. Nemluvě o tom, že já jsem Leandera nezajímala ani za mák. Kde se vůbec vzal můj zájem? Vlastně to ani nebyl zájem; spíš se mi nelíbilo, že by se Leander mohl zajímat o Majken. V Tomově případě mi to nevadilo ani v nejmenším. Naopak. Takže co má sakra být tohle? Proč mi koutky úst visí dolů jako nějaké přestárlé političce? Nejspíš kvůli Suse, namlouvala jsem si. Nebo proto, že jsem konzervativní moralistka a nechci, aby se zadaný chlap vrhal na mou krásnou nezadanou kamarádku a udělal nešťastnou ji i všechny okolo. „Už jsi hotová, Alio?“ Hotová jsem teda byla. Totálně. „Já už půjdu,“ řekla jsem rozmrzele. „Dobře se bavte.“ Beztak už bylo pozdě někam chodit. Brzo ráno jsem musela do práce. „Zbláznila ses? Teď mě přece nenecháš ve  štychu. Bez tebe tam nemůžu.“ „Kam?“ „K Leanderovi.“ „Do Punta?“ „Ne, k němu. Má byt nad Puntem. Nahoře v podkroví.“ „Aha. Tak to jo. Dobrou.“ Měla jsem vážně špatnou náladu. „Neblbni, Alio, musíš jít se mnou. Tom tam bude taky. Ne­ můžeš mě přece nechat samotnou v bytě se dvěma chlapama.“ Jakmile jsem zaslechla, že tam bude i Tom, byla jsem o poznání veselejší. „Ale proč ti teda volal Leander?“ nedala jsem se odbýt. „To nechápu.“ „Nevím. Třeba měl upito. Nebo našel ten papírek a napadlo

28

ho: Majken… Není to náhodou ta hloupá bloncka, co bych moh v rychlosti vojet? Nebo si prostě jen myslel, že pro něj mám nějakej vzkaz. Na to se totiž ptal hned na začátku. Jestli pro něj nemám vzkaz.“ „Jakej vzkaz?“ „Co já vím.“ Majken zněla netrpělivě. „Zeptej se ho sama. Teď se ale dej do kupy, jsi celá od drobečků.“

29

8 Ali Bylo už hrozně pozdě, když jsme vyrazily; na práci a brzké vstávání další den jsem si zakázala myslet. Majken vypadala fantasticky. Já jsem měla ještě pořád spíš průměrnou náladu a  absolutně žádnou chuť se malovat. K  Majken jsem přišla ve  svých nejstarších a  nejodrbanějších riflích, protože jsme se chtěly dívat na filmy a jíst pizzu, brambůrky a zmrzlinu, a nechápala jsem, proč bych se kvůli chlápkům z nějaké hospodské kapely, kteří beztak stáli jen o Majken, měla nějak zvlášť zkrášlovat. Vzaly jsme s sebou láhev sektu a chtěly ji věnovat hostiteli. Jako naschvál jsme už ale cestou k Leanderovi dostaly tak příšernou žízeň, že jsme ji ­musely neodkladně otevřít. A protože by vypadalo dost hloupě, kdybychom někomu velkoryse předaly poloprázdnou láhev — při té představě jsme se málem počuraly smíchy  —, pily jsme dál. Navrhla jsem, že zbytek jednoduše vylijeme, ale to Majken za žádnou cenu nechtěla dopustit a  přitiskla si láhev na prsa. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že ji přenechá někomu potřebnému, ale jak by to vypadalo? „Toho by se odvážili snad jen ty podělaný ekonomický fanatici,“ řvala jsem, aniž jsem si uvědomovala, že jsem v podstatě jedním z nich. V záchvatech smíchu jsme si představovaly, jak tihle frajírci šlechetně rozdávají zbytky šampaňského mezi prostý lid a samolibě se přitom poplácávají po ramenou. Když jsme se konečně dostaly k Leanderovi, v láhvi už nezbyla ani kapka a já i Majken jsme byly slušně přiopilé.

30

Majken zazvonila, nervózní jako nějaká puberťačka. Díky sektu jsem nebyla už skoro vůbec otrávená. Za  okamžik jsme se ocitly v Leanderově obýváku, pokud se tak místnost plná nejrůznějšího haraburdí dá vůbec nazvat. Leander měl upito, ne moc, ale byl výřečnější než obvykle a ne tak vážný a odtažitý. Na uvítanou nás srdečně objal, což mě překvapilo, a hodně se smál, což mě překvapilo ještě víc. Takového jsem ho neznala. Ale ani já na tom nebyla lépe. Se skleničkou sektu v ruce jsem se smála až přehnaně často a slova se ze mě hrnula jako vodopád. Majken byla podrážděná, protože Tom ještě nedorazil. Každopádně měl každou chvíli přijít. Když se konečně objevil ve dveřích, zářivě se na něj usmála a vypadala při tom tak kouzelně, že kdybych byla na jeho místě, hned bych s ní nasedla na koně a uháněla k horizontu. Ale i Tomovi to slušelo, jen co je pravda. Byl vysoký, měl krátké světlé kudrny a roztomilé dolíčky ve tvářích. Leander byl taky vysoký, ale tmavovlasý. A rozhodně nepůsobil tak okouzlujícím dojmem jako Tom, ačkoli dnes nasadil lišácký úsměv. Husté strniště na tváři mu dodávalo mužný výraz. Zamyšleně jsem ho pozorovala a  napadlo mě, jestli bych se o něj poškrábala. Nemohla bych mu letmo přejet rukou po tváři? Leander pustil hudbu. Desku nějaké začínající kapely. Povídali jsme si. Mimo jiné i o Majkenině lístečku. Tom vyprávěl jakousi zamotanou historku, tvrdil, že má hroznou radost, že ten kousek papíru zase našel, a demonstrativně si Majkenino telefonní číslo strčil do kapsy. Majken jen zářila. Už jsem čekala jen na  to, až ze sebe ti dva přímo před našima očima strhají oblečení. K ničemu takovému ale nedošlo. S  Leanderem jsme vtipkovali na  jejich účet. Napětí mezi Majken a Tomem citelně viselo ve vzduchu. Přesto se k sobě nedokázali přiblížit. Navíc od sebe seděli dost daleko. A já

31

jsem se zatím v průběhu večera ocitla na gauči vedle Leandera. Bavili jsme se výborně. A když jsem mu pak skutečně sáhla na tvář, abych prozkoumala tu záhadu s  jeho strništěm, políbil mě. A já? Dovolila jsem mu to. Polibek to nebyl nijak ohromující. Na stupnici od jedné (ňouma) do deseti (přeborník), kterou jsme za starých dobrých časů vymyslely s Majken, bych mu dala tak čtyřku. Leander chutnal po pivu a moc pohodlně se nám nesedělo. A něco nám tam vadilo. Až po chvíli mi došlo, co to je: Majken a Tom. Oba dva zmlkli a udiveně na nás zírali. Rozpačitě jsme si otřeli pusy. „Co to mělo znamenat?“ zeptala se Majken. „Nerušíme takhle náhodou?“ zeptal se Tom. Vůbec netuším, jak k tomu došlo. Tom a Majken byli najednou na odchodu. „Zůstaň ještě,“ poprosil mě Leander. „Ale jen na chvilku,“ odpověděla jsem. Majken mě objala na rozloučenou. Vrátili jsme se na gauč. Leander a já. Já a Leander. Bylo to postavené na hlavu. Úplně jsem se vznášela blahem a srdce mi divoce bušilo. Při dalším pokusu o polibek jsem odvrátila hlavu. „Suse.“ „Už spolu nejsme.“ Zbytek noci jsme si povídali. Leželi jsme vedle sebe na gauči, oblečení, Leander si něžně hrál s mými vlasy a vyprávěli jsme si o našich životech. Tu a tam jsme se políbili — naše polibky se na oné pomyslné stupnici pomalu šplhaly nahoru —, ale k ničemu dalšímu nedošlo. Potřebovali jsme si totiž povídat. Vyprávěl mi o Suse. Byla to jeho první vážná známost. Chodili spolu snad celou věčnost. Suse už by se prý nejradši

32

vdávala a měla děti, ale on se na to ještě necítil. Pak Suse někoho poznala. Docela nedávno. A vzápětí otěhotněla. A teď byla pryč. Zajímalo mě, jestli se mu po ní stýská. Obtočil si pramínek mých vlasů kolem prstu a zamyslel se. Prý pro něj byla spíš něco jako sestra. Po všech těch letech. Často se hádali. Čím dál víc se jí vzdaloval. Vlastně spolu ani ne­ bydleli. Nikdy. Políbili jsme se. Vyptával se na Petera, protože ho znal. Tak jsem mu o něm vyprávěla. A taky o tom, že asi nejsem schopná vztahu. Mluvili jsme o téhle neschopnosti a o lásce a přemýšleli, jestli je opravdová láska vždycky jen ta nenaplněná. „Myslím, že toho, čemu se říká láska, existujou celkem tři druhy,“ filozofoval Leander. „Zamilovanost, láska a vztah.“ „Na začátku cítíš takový to šimrání v břiše.“ „Nebo se ti rovnou podlomí kolena.“ Políbili jsme se. „Člověk vidí všechno růžově,“ doplnila jsem ho. „I když já jsem to tak nikdy neměla. Bohužel.“ „Ani já ne.“ Dlouhý polibek. „Podle tý tvojí teorie pak nastupuje láska,“ pokračovala jsem, „která ovšem musí zůstat nenaplněná. Protože jinak by to už nebyla láska, ale vztah, tak jsi to myslel?“ „Přesně tak.“ Políbil mě. „Jenže to by znamenalo, že ve vztahu žádná láska není.“ „Ale je,“ uklidnil mě, „ale docela jiná. Ne ta tragická, plná touhy. Tahle láska je pěkně sytá a spokojená.“ „Tlustá a zakulacená jako líná kočka pod horkým sicilským sluncem.“ „Přesně. To nezní špatně, co?“ „Pak už ale nemáš kategorie zamilovanost, láska a vztah. Pak už existuje jenom láska tragická a nenaplněná, anebo láska sytá a spokojená.“

33

Leander se zahloubal. „A taky láska, která je lepší než nic.“ „Nebo taky vůbec žádná láska,“ napadlo mě ještě. Dlouho jsme se líbali. Na chvíli přestal. „Jenže taková sytá, spokojená láska se jednou promění v tragickou a nenaplněnou. Nebo taky v lásku, která je lepší než nic. Nebo ve vůbec žádnou lásku.“ Přemýšlela jsem. Přesně tak to chodilo v okruhu mých přátel. Počet rozvodů mluvil za vše. „Proč to tak je?“ zajímalo mě. „I líné kočky pod sicilským sluncem někdy zase dostanou hlad.“ To se mi nelíbilo. Ani trochu. „V lásce by se nemělo přemýšlet.“ „Ale milovat.“ Následoval polibek, při kterém jsme přišli o většinu oblečení z horní poloviny těla. Zase jsem to musela přerušit. „Když je řeč o milování — pořád tolik miluješ hudbu?“ „Jo. Jak jsem už říkal, hudbou žiju.“ Mlčeli jsme. A líbali se. „Ale vyžít se z ní bohužel nedá.“ „Přála bych si, aby to šlo.“ Přitiskl si mě k sobě. „Proč to říkáš?“ „Protože je fajn žít svoje sny.“ „Ženský většinou chtějí, aby chlap nosil domů peníze.“ „Šovinistickej blábol.“ Jako vážně. Nesnáším, když někdo hází všechny ženské do jednoho pytle, nasype na to banality a celé protřepe. Taky jsem to Leanderovi řekla. Rozesmál se. Políbili jsme se. Už mě z toho líbání docela bolela pusa. Ale nemohli jsme se jeden druhého nabažit. Potom jsme se bavili o dětství. Ještě nikdy v životě jsem toho tolik nenamluvila. Úplně to ze mě tryskalo. Rozpovídala jsem se dokonce i o období před svým narozením, o rodičích a prarodičích. A o tom, jak jsem si

34

myslela, že jsem blázen. A Leander se hned připojil, že si to v dětství myslel taky. Že byl jiný než ostatní a pořád mu vrtalo hlavou, proč se k němu všichni stejně chovají, jako by byl naprosto normální. Vyprávěla jsem, že jsem si dřív dokonce myslela, že moji rodiče dávají učitelkám a ostatním dětem peníze a sladkosti, aby přede mnou nikdo nedal najevo, že jsem blázen. Ale já jsem je stejně všechny prokoukla. Leander se smál a já mu takticky zamlčela, že mě neuvěřitelný herecký talent mého okolí ohromuje dodnes. Leander pak líčil, že když se jel někdy projet na  kole a  narazil na  nějaký malý kámen, strhl řídítka, protože v tu chvíli byl pevně přesvědčený o tom, že ten kámen není vůbec žádný kámen, ale bomba, která jako kámen jen vypadá a kterou tam jen tak pro legraci nastražil nějaký záludný šílenec, a jak se mu pak vždycky ulevilo, když té explozi a následné smrti jen o vlásek unikl. V návaznosti na to jsme tudíž museli probrat i smrt. A tak jsme mluvili a líbali se a přestávali s líbáním, protože jsme museli mluvit. Venku se rozednívalo, naše povídání bylo stručnější a polibky intenzivnější. Nakonec jsme se zbavili i posledních kousků oblečení. Leander mi byl tak blízko. A já si přála, aby mi byl ještě blíž. Blíž, blíž, blíž. Když už jsme si byli skoro nejblíž, co to šlo, kousek od nás se najednou zjevila Suse. Pozorovala nás. Pohledem těkala ode mě k  Leanderovi a zase nazpátek. S pohrdáním na rtech. Polštářkem z gauče jsem se snažila zakrýt to nejnutnější. „To sis rychle našel útěchu.“ „Suse.“ Prohlížela si mě. „Řekla jsem mu to včera. O tom jiném stavu.“ Rukou si přejela po neexistujícím bříšku. „A on na to, že by byl dobrý otčím.“ Jízlivě se zasmála.

35

V duchu jsem běsnila. Byla to příšerná situace. Měla jsem za to, že se rozešli už dávno. A co mělo znamenat to s tím otčímem? V tom bylo určitě ještě něco jiného. „Dávej si na něj pozor. Naslibuje ti modrý z nebe.“ Pozorovala Leandera, který se na gauči choulil jako hromádka neštěstí. „Přišla jsem ti vrátit ty tvoje zasraný klíče. Klidně je hned můžeš předat dál.“ Vší silou je po něm mrštila. Ani se nepokoušel uhnout. Svazek klíčů ho zasáhl do ramene. Suse se otočila a zmizela stejně tak neslyšně, jako přišla. Leander si mnul rameno. „Ale rozešla se s tebou ona, nebo ne?“ zeptala jsem se. Přikývl a ušklíbl se. „Smutný, co? Nechala se zbouchnout od jinýho a teď to překrucuje tak, abych si připadal provinile já.“ „Už je po všem,“ řekla jsem, aniž jsem věděla, co tím vlastně myslím. Leander si ještě stále třel rameno. Poznamenala jsem, že moje pitomá práce už čeká. Podíval se na mě. Jeho nádherné oči posmutněly. „Moc bych si přál, abych ti mohl pomoct dělat to, co doopravdy chceš.“ „A já bych si zas přála, abys mi pomohl najít moje oblečení.“ Zasmál se. Lehounce jsem ho pohladila po tváři. Chytil mě za ruku. „Alia je moc hezký jméno.“ „Díky. Leander taky.“ „Ali je taky pěkný. Jako ženský jméno. Kratší varianta.“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Jako malá jsem četla jednu knížku. Hlavní hrdinka se jmenovala Ali a bylo to něžné, dobromyslné stvoření. Lidé v autobuse vždycky vstávali, aby ji pustili si sednout, až takové měla ta žena kouzlo. Už

36

jsem si nevzpomínala, jak se ta knížka jmenovala ani kdo ji napsal, ale od chvíle, kdy jsem ji četla, jsem chtěla být taky taková Ali. Jenže mi tak nikdo neříkal. Ještě pořád jsem Leandera fascinovaně pozorovala. „Ali…“ „Nelíbí se ti to?“ zeptal se ustaraně. Musela jsem mu dát pusu. „Právě že jo. Moc. Moc, moc a ještě víc!“ „V tom případě budeš moje Ali,“ uzavřel to a přivinul si mě k sobě. A mě zaplavil zvláštní pocit. Nový pocit. Pocit, jaký jsem ještě nikdy nezažila. Nebyla to vášeň. Ani blesk, který by mi projel slabinami. Bylo to, jako bych seděla šťastná před praskajícím krbem. Pocit tepla. Pocit bezpečí. Tak nádherný, až mě to úplně ochromilo. Ale musela jsem jít. U dveří jsme se objali. A pak se zase objevil. Ten pocit. Příjemné teplo. Nic takového jsem ještě nikdy necítila. Položila jsem mu hlavu na rameno, můj nos se dotýkal jeho krku a nasávala jsem jeho vůni. Jen co jsem se osprchovala a k smrti unavená, ale zároveň neskonale šťastná se vydala na cestu do práce, zazvonil mi mobil. „Chybíš mi,“ zašeptal Leander. A já stála uprostřed ulice, kolem mě proudily davy spěchajících lidí, a líbala jsem svůj telefon. Tak to celé začalo.

37

9 Okamžik štěstí Probudila jsem se, když se Leander vrátil domů. Katie ležela vedle mě. Leander rozsvítil lampičku na své straně postele, já si přes hlavu přetáhla peřinu a přitulila se ke své holčičce, tomu kouzelnému stvoření. V ruce jsem svírala její malinké chodidlo. Ležela vedle mě, teplá a měkká, klidně oddechovala a její buclaté tvářičky vybízely k zulíbání. Musela jsem se ovládat, abych ji samou láskou nesnědla. „Ta se nám vážně povedla,“ zašeptal Leander pyšně a vklouzl do postele vedle ní. „Chudáci ostatní rodiče, co se musí spo­ kojit s  nějakým spratkem. My naštěstí máme tu nejlepší holčičku na světě.“ Usmála jsem se. Líbilo se mi, když takhle mluvil. V poslední době to ale bylo čím dál řidčeji. Zhasl a já cítila, jak vzal do rukou její druhou nožičku. A tak jsme tam leželi. Uprostřed naše holčička, pěkně v teple a bezpečí, a my dva, každý s jednou její maličkatou zaoblenou nožkou v ruce. Byla jsem šťastná. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy vám je tak krásně, že byste nejradši zastavili čas. Přála jsem si, aby ten mírumilovný klid a všechna ta láska nikdy nepominuly. „Vzala sis ji do postele jako ochrannej štít?“

38

10 Zamilovaná Jeden takový ochranný štít jsem měla tenkrát v kanceláři. Nebyl z masa a kostí ani tak okouzlující jako moje Katie, vlastně to byla jen přepážka, která mě měla chránit před zvědavými pohledy ostatních zaměstnanců. Ještě před deseti lety jsem tam seděla, ve velké firmě vyrábějící a distribuující plnicí pera a další psací potřeby, a nebyla jsem šťastná, ale ani nešťastná. My účetní jsme sídlili úplně vzadu v open space kanceláři, ­trochu stranou a izolovaní v našem malém království. A v tom nejzazším rohu stál můj psací stůl. Za přepážkou, mým ochranným štítem, jak jsem jí říkala, zabarikádovaný, poskytující aspoň trochu soukromí. Dala bych přednost samostatné kanceláři, ale tu si mohli dovolit jen extradůležití pánové se svými nóbl obleky a směšnými kravatami. A to mi připadalo neuvěřitelně nespravedlivé. Zatímco si ctění pánové dávali nohy na stůl a mysleli přitom na svůj příští golfový turnaj, což mohli stejně tak dobře praktikovat i v otevřeném prostoru kanceláře za  některou z  přepážek, já na  svoje čísla potřebovala klid a soustředění. A běda, když bilance nakonec vyšla jinak, než měla. To bych nepřála nikomu. Představte si rodící ženu, ze které najednou vypadne dřevěná lokomotiva. Takové překvapení by asi nikoho nepotěšilo. A stejně tak jsem nedokázala strpět, když si moje čísla žila svým vlastním životem a dělala si ze mě blázny. Takové dny občas nastaly. To jsem pak musela na počítači pracně překontrolovávat nekonečně dlouhé řady údajů nebo slídit jako lovecký pes po sebemenší chybičce či prohozené číslici. Ta práce mi lezla krkem. Na druhé straně jsem měla svůj klid. Pracovala jsem se třemi kolegy, jedním

39

starším než druhým, s tlustými brýlemi a pečlivě nažehlenými puky na kalhotách. Byli milí, dokonce i ke mně, a postrádali jakýkoli smysl pro humor. I tak jsem je měla ráda, svým způsobem, a chovali jsme se k sobě přátelsky a uctivě. V marketingovém oddělení bych nevydržela ani den. Tam se to hemžilo samými náfuky. Bez ohledu na pohlaví. Buď pospíchali s nápadně vystresovanými obličeji po chodbách, nebo se smáli tak nahlas, že je bylo slyšet až v Nové Guineji. Neustále si načechrávali peří a spěchali na prezentace, pracovali na projektech a dopřávali si kreativní přestávky. Už jen z toho výrazu se mi obracel žaludek. Horší to snad bylo jen v tiskovém a informačním oddělení. Pokud tam teda někdo byl. Většinou totiž všichni stáli venku a kouřili. Krásné štíhlé ženy, výřečné, s nabroušenými jazýčky. Moc arogantní, než aby pozdravily, a vždy v pečlivě vybraných kostýmcích. Musely přece reprezentovat firmu, a ne se do práce došourat v riflích a sněhulích jako já. Hned po oné propovídané noci mě chtěl Leander vidět. Nemohla jsem. Pracovala jsem do  čtyř a  hned v  pět zapadla do postele a usnula, jako když mě do vody hodí. Na další den jsem byla domluvená s kamarádkou Stef. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že to zruším, ale pak jsem si řekla, že to by tak ještě scházelo. Vždycky jsem se rozčilovala nad ženskými, které, sotva jim cestu zkřížil nějaký chlap, hned všeho nechaly a vykašlaly se dokonce i na svoje kamarádky. Leander bude muset počkat. Setkání se Stef bylo obzvlášť příjemné. Leandera samozřejmě znala, jednak od  vidění, jednak z  několika vystoupení Nuzáků na malých alternativních scénách. „Fešák,“ vyjádřila se o něm a já se dmula pýchou. Naklonila se ke mně: „Stejně se mi vždycky líbil víc než Tom.“

40

Buch, buch, buch, kontrovalo moje srdce. Kvůli časově i psychicky náročnému studiu medicíny už Stef tolik ven nechodila. Když už jsme se setkaly, k čemuž docházelo jen sporadicky, prahla po milostných příbězích svých kamarádek. Když nám jednou Majken vyprávěla, jak se za zády svého bývalého přítele vyspala s jeho nejlepším kamarádem, zůstala Stef pusa tak dlouho dokořán, až jí do šálku vystydlé kávy s mlékem stekl potůček slin. Majken i mě to vážně pobavilo. Aby však bylo spravedlnosti učiněno zadost, musím přiznat, že i mě Majkenin příběh fascinoval. Své tělesné tekutiny jsem ovšem měla trochu víc pod kontrolou. Když jsem se z naší schůzky vrátila domů, našla jsem na záznamníku dva vzkazy od Leandera. Usmála jsem se. A zavolala mu nazpátek. Zrovna pracoval v Puntu. Prý jestli bych se tam později nechtěla zastavit? Nebo by se mohl on zastavit u mě? Chtěla, mohl, to je všechno moc pěkné, ale… I další den jsem musela brzo vstávat. „Tak kdy?“ Následující dny se mu nehodily kvůli zkouškám s kapelou, já měla zase něco s kamarádkami. Domluvili jsme se na víkend. „Co takhle zajít k Italovi? Zvu tě.“ „Zvát mě nemusíš,“ promluvilo moje feministické já, „ale půjdu ráda.“ Po zbytek týdne se na mě kolegové dívali jinak než obvykle. Nejdřív zkoumavě, potom se shovívavým výrazem ve tváři. Dokonce se mi zdálo, že jsem u pana Meiera zahlédla náznak úsměvu, horní ret měl tak zvláštně povytažený ke  straně. Dost často jsem zírala do počítače, usmívala se a tělem mi prostupovaly vlny tepla, hledající nějakou překážku, kde by mohly udeřit, lehounký příboj, který mě uchvátil a  očaroval natolik, že jsem si musela dát ruku před pusu, abych

41

nezačala blaženě vzdychat nahlas. A když mi pak pan Meier, ten s tím podivným horním rtem, odebral hromadu práce, povzbudivě mě přitom poplácal po rameni a zabručel něco o tom, že bych si měla užívat života, věděla jsem, že je se mnou něco jinak. Byla jsem zamilovaná. Poprvé v životě.

42

11 Gianni Naše první oficiální rande si pamatuju, jako by proběhlo včera. Samozřejmě jsem se na něj pečlivě přichystala. Úzké černé džíny. Přiléhavé černé tričko. Černé kozačky na vysokém podpatku. Dramatické černé oční linky. Rovné vlasy mi tehdy sahaly skoro až do pasu. Žádná pusa na uvítanou. Oba jsme přišli na čas. Zůstali jsme stát proti sobě, skoro až stydlivě. Po klice jsme sáhli oba současně a chtěli toho druhého pustit do dveří: prosím, až po tobě, ne, ty první, ale no tak, vždyť tam přece není schůze feministek, tak už běž, to s tím nemá co dělat, chci ti jen podržet dveře, koukej jít, ne, ty… Až jsme nakonec vešli spolu, hezky bok po  boku. Gianni, náš budoucí nejoblíbenější číšník, nám donesl bruschettu, já jsem si objednala skleničku bílého, Leander kolu. „Alkohol mi nedělá moc dobře,“ vysvětlil omluvně. „No jo, pak by se ti mohlo stát něco podobnýho jako posledně.“ Nechápavě se na mě podíval. „Jak ses doma na gauči líbal s tou cizí ženskou,“ navedla jsem ho. „To jo, to byla hrůza, to rozhodně nechci.“ „V žádným případě,“ přitakala jsem mu. Chvíli nato už jsme se líbali. Stydlivost z nás opadla. Ruku jsem měla na jeho šíji, objal mě, mezi prsty jsem cítila jeho husté vlasy a  zdálo se mi, že se v  jeho obrovských rukou roztékám jako vosk.

43

„No teda,“ zamumlala jsem. A už jsme si zase pokradmu otírali pusy a všimli si, že nás sledují lidé od vedlejšího stolu. „Tak co? Stouply nám akcie?“ zeptala jsem se nahlas ve sna­ ze co nejvěrněji napodobit povýšený rozhovor burzovních makléřů. Leander se rozesmál. „A jak. Minimálně ty ve středním pásmu.“ Vzal mě za ruku. „Kde jsme to skončili?“ zeptal se svým nádherným hlasem. „Říkal jsi, že nebudeš pít, abys náhodou nedopadnul jako posledně.“ „To by bylo strašný.“ Přikývl. Palcem mě hladil po hřbetu ruky. Taky jsem přikývla. A  připadalo mi, že se z  toho co nevidět rozplynu. „Proč vlastně zpívá Tom, a ne ty?“ zeptala jsem se. Změna tématu, aby nás Gianni kvůli nemravnému chování nevyhodil z restaurace. „Proč tě to zajímá?“ „Máš krásný hlas.“ Usmál se. „Dřív jsem zpíval. Ale Tomovi to jde líp.“ Později se nám podařilo objednat si mísu těstovin pro dvě osoby. Jedli jsme. Jinými slovy já jsem jedla a Leander mě pozoroval. „Děje se něco?“ zeptala jsem se popuzeně. „Jsi nádherná.“ A znovu ty úžasné pocity, které mi zatemňovaly mozek a vyvolávaly ve mně euforii. Odložila jsem vidličku a stiskla mu dlaň. Paži. Rameno. Až se moje ruka ocitla zase na jeho tváři. Zbožňovala jsem jeho tváře. Kousla jsem se do rtu a pokračovala v jídle. Teď už si dal i Leander. Když už v míse zbývalo posledních pár špaget, poznamenala jsem, že jsem pěkně nacpaná. Leander si zbytek těstovin nahrnul na  svůj talíř. „Ale trochu by se do mě možná ještě vešlo,“ namítla jsem. „Jistě,“ řekl omluvně, „jen jsem myslel, že když jsi říkala…“

44

„Trochu místa mi v žaludku ještě zbylo.“ Namotala jsem si špagety na vidličku a zamířila s nimi k puse. Leander už mě zase pozoroval. Vrátila jsem vidličku i se špagetami na talíř a zeptala se, o co jde tentokrát. „Líbí se mi, jak jíš. Že jíš.“ Před pusou jsem si přidržela látkový ubrousek. „Suse ne­ jedla nebo co?“ neodpustila jsem si. „Pořád se bála, že přibere. Na druhé straně jsem to po ní pak aspoň mohl dojíst.“ „To se u mě asi načekáš.“ Vzala jsem vidličku, otevřela pusu a zavřela oči. Mňam. Když jsem oči znovu otevřela, Lean­der se na mě ještě pořád díval. Úplně z toho ochraptěl. „Ty hříšnice.“ Ale ani tentokrát jsem pak neskončila u něj nebo on u mě. Neměla jsem v úmyslu ho nechat čekat ani jsem se neřídila nějakou příručkou pro ženy, která by předepisovala, že než přehodíte pravou nohu přes levou svého vyvoleného, musíte počkat tři úplňky a sníst mrtvou kozu. Po ničem jsem netoužila víc než ležet Leanderovi v náručí. A ideálně přitom mít na sobě jen minimum oblečení. Ale i tak jsem otálela. Před svým domem jsem se s ním rozloučila. Nebylo to racionální rozhodnutí. Racionální jsem už ale beztak dávno nebyla. Možná jsem si jen chtěla uchovat ten okamžik. Ten pocit, touhu. Možná i svou nezávislost. „Zavolej mi,“ řekla jsem a zavřela dveře.

45

12 Koruna Majken a Tom taky ještě nebyli tak úplně spolu. Ten večer, kdy odešli z Leanderova bytu, ho Majken vzala k sobě domů. Svlékli se až do spodního prádla, líbali se — a usnuli. Nevěřila jsem tomu. „Vždyť jsi ho tak chtěla! Proč jsi po něm prostě neskočila?“ divila jsem se. Majken si prohrábla svou blonďatou hřívu. Zatvářila se přísně. „Nechtěla jsem.“ „Ale no tak, Majken, nechtěla…“ opičila jsem se po  ní. „Slintáš po něm…“ hledala jsem to nejvhodnější přirovnání, „…jako bernardýn.“ „Přestaň, Alio.“ Teď už jen chybělo, aby mě mávnutím ruky odehnala a doprovodila to něčím jako „šup, hybaj do postele“. „Majken.“ I já už jsem si osvojila tón porodní báby. „Abychom to pochopili i my v lásce nezkušení: proč jsi nechtěla něco, co vlastně chceš víc než cokoli jinýho?“ „Tobě to vážně nedochází?!“ Konečně zase mluvila normálně. „Jasně že jsem chtěla. Ale taky jsem chtěla, aby první krok udělal ON, ty hlupáčku.“ My ženy. Feminismus nosíme na hlavě jako korunu. Nádhera, až oči přecházejí. Jakmile nás a  tuhle ozdobu muži spatří, měli by nám padnout k nohám. Sotva však zjistíme, že je ten v prachu ležící poddaný poměrně atraktivní, strhneme si ­korunu z hlavy, schováme ji za zády a v příhodný okamžik ji nená­

46

padně necháme zmizet někde v šuplíku. Ale to se mně nikdy nestane. Nikdy. To jsem si aspoň myslela.

47

13 Krize Dokázala jsem to. Diplomová práce byla odevzdaná. Únavou se mi podlomily nohy. Seděla jsem na posteli, na naší velké posteli, nezvedala jsem se a přemýšlela jsem. Něco nebylo v pořádku. Ale nevěděla jsem co. Diplomka pro mě byla utrpení. A rozhodně nebyla dobrá. Všemožně poslepovaná, plná omáčky a vůbec ne taková, jakou jsem si ji představovala. Ti, kteří tohle znali, mě utěšovali. Prý je to takhle vždycky. Hlavně že už to mám z krku, protože jinak by tam člověk pořád jen něco měnil a nikdy by se nedobral konce. Pocit úlevy se ale ne a ne dostavit. Těsně před finišem navíc Katie dostala neštovice, a místo aby byla ve školce, bezstarostně poskakovala po bytě jako mopslík. Leander mi pomáhal, jak nejlépe uměl. Nosil mi z knihovny knížky a  pátral v  archivech, takže by se mohl rovnou rekvalifikovat na knihovníka. Byla jsem mu neskonale vděčná a chtěla jsem mu to dokázat, ale přese rty mi přecházela jen ošklivá slova a výčitky. Po tváři mi stekla slza. Skoro jsem si toho ani nevšimla. Katie byla ve školce. Pravou rukou jsem uhladila polštář. Leanderův polštář. Vlastně na  něm nebylo co uhlazovat, protože Leander tady několik posledních nocí vůbec nespal. Nedokázala jsem vystát jeho chrápání a  jeho nepořádek a  jeho přítomnost. A tak jsem ho požádala, aby přespával ve svém malém bytě, který si pořád ještě nechával. Zjevně mu to ale nijak nevadilo, protože i když byla diplomová práce odevzdaná, ani se nezeptal, jestli by se sem nemohl vrátit. Ráno se

48

objevil, posnídal s Katie, chvíli si s ní hrál a dovedl ji do školky. Hned potom zmizel do práce. Co bylo špatně? Proč jsme se dennodenně hádali? Už takhle jsme se viděli málo. Zpravidla jsem to byla já, komu povolily nervy, kdo zvyšoval hlas. Odešel. Zůstala jsem s Katie sama. Tvrdil, že musí vydělávat. Já zas musela vyzvednout Katie ze školky, hrát si s ní, jít ven na procházku, plácat bábovičky, sbírat kaštany, dřevo a kameny, kreslit si, prát, uklízet, luxovat. Nakupovat dětské oblečení. Nakupovat jídlo. Vařit. Večeřet s ní sama. Nikdy ve třech, pořád jenom Katie a já. Číst jí před spaním. Čistit si s ní zuby. Uložit ji do peřin. Všechen ten každodenní blázinec. Znovu a znovu ji trpělivě odnášet do postele, když přišla s plyšovým pejskem k mému stolu a chtěla se pomazlit. A do toho jsem jen tak mimochodem musela dopisovat diplomovou práci. Druhá slza se vydala po slané stopě za tou první. Práci jsem odevzdala a mohla jsem si konečně vydechnout. Třeba bychom s Leanderem mohli k Giannimu. Sehnat pro Katie hlídání. Potřebovali jsme čas jen sami na sebe. Na nás dva. Akutně. Chtěla jsem hned vstát. Hned. Jen si ještě chviličku odpočinu. Jen chviličku. Vyhráno jsem ale ještě neměla. Čekaly mě závěrečné zkoušky, písemné testy a ústní popravy. Jak to jen všechno zvládnu? A do toho zase vyzvednout Katie a nakoupit a poklidit a — proč jsem na to vlastně sama? Znovu jsem si lehla, přetáhla si přes hlavu peřinu a zacpala si pusu. Já kráva pitomá. Nechtěla jsem brečet. Nechtěla jsem se litovat. Ale prostě to ze mě muselo ven. Z  očí se mi řinuly slzy jako Niagarské vodopády, které nemínily vyschnout, a já netušila, jak si tenhle citový výlev vysvětlit. O pár hodin později, když už byla postel zmáčená slzami, jsem vstala, utřela si nos, vyměnila povlečení a vydala se do školky. Bylo načase vyzvednout tu nejlepší dceru na světě.

49

14 Melounek Otěhotněla jsem před třemi lety. Neplánovaně. Leander se těšil hned, mně to trvalo o něco déle. Začali jsme si hledat bydlení. Ve své miniaturní garsonce jsem vypověděla smlouvu a s Leanderem se nastěhovala do našeho společného třípokojového ráje. Ani jeden z nás nezastával klasické dělení obytných prostor na ložnici, obývací a dětský pokoj. Shodli jsme se na  tom, že oba potřebujeme své vlastní útočiště, a tak jsme se chytili za ruce a rozdělili byt na pokoj pro Leandera, pokoj pro Ali a pokoj pro Melounka, který se ještě pořád nacházel u mě v břiše a o kterém jsme zatím nevěděli, že to vlastně vůbec žádný Melounek nebude. Leander si nechal svůj starý dvoupokojový byt nad Puntem. Jeden pokoj mu sloužil jako kancelář, druhý fungoval jako pokoj pro hosty, pro případ, že by nám přijela návštěva. Leander si ten byt mohl dovolit, protože nájem nebyl vysoký. Já tomuhle jeho obydlí říkala skladiště. Kancelář přetékala šanony, pořadači a nejrůznějšími papíry. Podél zdí stály prastaré skříně, které našel u kontejnerů nebo dostal od kamarádů a absolutně se k sobě nehodily. Pokoj pro hosty praskal ve švech. Rozbitý rám postele, který ale Leander v žádném případě nechtěl vyhodit — vždyť by šel ještě nějak opravit —, stará matrace, na níž jsme strávili svou první noc. Obrovský kulatý jídelní stůl s nalomenou nohou a olupujícím se lakem. A krabice. Plné nejrůznějších krámů. Nikomu to ale nevadilo, protože já jsem tam nechodila vůbec a Leander tam jen pracoval. Tak šťastní jsme tehdy byli.

50

Než jsme začali bydlet spolu a já otěhotněla, byla jsem všechno jen ne šťastná. S Leanderem jsem se cítila dobře, byl to ten nejlepší chlap na světě, ale v kanceláři to bylo den ode dne nesnesitelnější. Dva z mých milých starých kolegů odešli do důchodu, včetně vedoucího účetního oddělení, a já dostala nového nadřízeného. Byl mladší než já a mně i panu Meierovi, který ve firmě zůstal, dělal ze života peklo. Kon­troloval práci, kterou jsme všechny ty roky bez něj odváděli perfektně, a navrhoval změny v pracovním procesu. Tedy nenavrhoval, ale nařizoval. Pan Meier to bral poměrně s klidem, protože mu do důchodu zbýval už jen rok nebo dva. Naopak ve mně to vřelo. Den za dnem. Jen si představte, že nám nakázal, ať na poznámky nepoužíváme čisté ani jednostranně potištěné papíry, ale prosím pěkně jen staré listy vytržené z kalendáře. Ty jsme měli přehnout, odtrhnout, navršit do úhledných hromádek a pak na ně jednoduše zapisovat krátké poznámky nebo vzkazy. Tím se měla omezit spotřeba papíru na jeho oddělení. Názorně nám předvedl, jak se ten hloupý list kalendáře přehýbá a trhá, až jsem se neudržela a zeptala se, jestli by svůj výklad nemohl doprovodit powerpointovou prezentací, protože jinak bych to asi nepochopila. Nato se sice pan Meier poprvé v životě nahlas rozesmál, což mě upřímně potěšilo, ale dobré vztahy mezi mnou a novým nadřízeným byly nadobro ty tam. Vlasy nosil nagelované a rozdělené pěšinkou a měl stručně a jasně o pár pořádných koleček víc. Když se mě jednou jízlivě zeptal, jestli snad nevydělávám dost na to, abych si do práce pořídila vhodné oblečení, vypěnila jsem. A to jak na místě, tak později doma. Nadávala jsem a fňukala a Leander to všechno vydržel. Řekl, že ta práce vůbec není pro mě a že jsme se přece už na začátku našeho vztahu bavili o tom, že nutně potřebuju dělat něco jiného, a kdy jindy, když ne teď. Byl vážně okouzlující. Leander. Můj hrdina. Můj zachránce.

51

Večery a noci jsme trávili u Gianniho a doma a dny na pracovním úřadě. Vymysleli jsme, že musím dělat něco s cizími jazyky, koneckonců mluvím plynně anglicky a francouzsky a taky bych moc ráda cestovala. V posledním bodě se však naše názory k mé lítosti výrazně rozcházely: zatímco já bych nejradši pobývala šest týdnů v kuse někde daleko od domova a ronila jsem krokodýlí slzy pokaždé, když nadešla cesta domů, Leander všechno delší než dva týdny kategoricky vyloučil, při odjezdu truchlil a byl šťastný jako blecha, když se blížil návrat. Důkladně jsem si to promyslela a Leander mi dodal odvahu začít úplně novou kariéru. Právě od něj jsem získala tolik potřebnou sebedůvěru. Moc mě miloval a ve všem mě podporoval, takže jsem uvěřila, že opravdu můžu dělat něco jiného. Zapsala jsem se na univerzitu na literární vědu, romanis­ tiku a anglistiku a ve firmě na plnicí pera dala výpověď. Rozloučení bylo krátké a bezbolestné. Starý dobrý pan ­Meier vzal mou ruku do svých a stiskl ji tak silně, až mi skoro vy­ hrkly slzy. „Udělala jste dobře, děvče,“ řekl. „Ať se vám daří.“ Při škole jsem si našla práci v jedné překladatelské agentuře. Nevydělávala jsem moc, ale byla jsem na volné noze a pracovala jen pár hodin týdně a z pohodlí domova. Když jsem k tomu připočítala státní příspěvek pro studenty, byla jsem schopná s penězi docela dobře vyjít. Zvládla jsem zaplatit nájem a zdravotní pojištění, ale hlavně: studium mě bavilo a bavila mě i práce. Zlaté časy. Když jsem pak otěhotněla a  nastěhovali jsme se do  našeho společného bytu, Leander navrhl, že bude nájem platit sám. A pokud budu chtít, můžu si dát pauzu od překladů

52

a  soustředit se jenom na  školu a  samozřejmě na  Melounka. Až dostuduju, budu se topit ve zlatě a on si bude moct vydechnout. Váhala jsem. Ale pokušení bylo silnější. Už jen samotné studium mě dost zaměstnávalo. Navíc mi zůstane studijní podpora, takže to v  žádném případě nebude tak, že bych do  rodinného rozpočtu nepřispívala vůbec ničím. Od teď jsem tedy řádně navštěvovala přednášky a semináře a mimo to se plně soustředila na své neustále se zvětšující bříško, ve kterém se k mému úžasu náramně dařilo jednomu malinkatému stvoření. Majken se mě sice čas od  času ptala, jestli se nebojím, že ztratím kontakt s pracovním prostředím, a jestli bych si zase nechtěla vydělávat vlastní prací, abych si mohla koupit nějaké skvělé kozačky nebo si s  ní častěji vyrazit někam na jídlo, ale já ji jen odbyla: „Hloupost, jedny kozačky mám a další nepotřebuju.“ Jak se říká, all you need is love… Kdybych si sáhla na hlavu, zjistila bych, že mi moje koruna co nevidět spadne.

53

15 Odhalení Po  naší první společné večeři u Gianniho před deseti lety jsme si s Leanderem zavolali ještě tu noc. Přesněji řečeno jsem slyšela zvonit telefon, ještě než jsem vstoupila do bytu. Náš rozhovor byl něžný, nekonečně něžný, a já se úplně rozplývala, až jsme skoro… Ale jen skoro. Dál jsem zajít nechtěla. Později. Možná. Volali jsme si hned další den ráno. A když jsme byli v práci. Jako bychom se oba úplně zbláznili. Pořád jsme na sebe museli myslet. Bez přestání. Na večer už jsem něco měla, kamarádka Stef slavila narozeniny. V žádném případě jsem to nemohla odříct, ale pozvala jsem Leandera, ať jde se mnou. Řekl mi, že má zkoušku s kapelou a že ještě neví. Takže jsme se domluvili na víkend a já šla s Majken ke Stef. Připravila skvělé švédské stoly, a dokonce pozvala i nějakého dýdžeje. Já a Majken jsme začaly tancovat tak brzo, že by to bylo pěkně trapné, kdybychom se u toho necítily tak úžasně. Tom dneska pracuje v Puntu, informovala mě Majken, když jsem se jí na něj zeptala, a tancovala tak divoce, jako by se na něj snažila zapomenout. „Víš, co si myslím?“ křikla na mě přes hlasitou hudbu. „Povídej.“ „Tom má VF.“ „Cože má?“ „VF.“ „To je nějaká benzínka?“ dobírala jsem si ji. „Kozo. VF znamená vztahová fobie.“ To mě zaujalo. Chtěla jsem vědět víc. Opustily jsme taneční parket a uvelebily se na malé pohovce.

54

„Dřív jsem o tom neměla ani tucha,“ začala. „Ale od včerejška čtu bibli.“ Obočí mi vyletělo snad až ke  kořínkům vlasů, možná ještě výš. „Aha, chápu, tys ještě neslyšela o bibli.“ „Takhle bych to teda zrovna neformulovala,“ namítla jsem. Koneckonců jsem byla biřmovaná. „Bible…“ Majken zaklonila hlavu a zavřela oči. No páni, bible pro ni musela znamenat zásadní odhalení. Udělalo to na mě dojem. „Bible pro mě znamená dost zásadní odhalení,“ dokončila větu. „Kde mám začít?“ „Co takhle u Starýho zákona?“ navrhla jsem. Majken otevřela oči a byla zase zpátky v realitě. „Ty jsi fakt pitomá.“ „Jen biřmovaná.“ „Bible je příručka pro ženy,“ pronesla přísným hlasem porodní báby. Dýchejte, paní, dýchejte. Příručka pro ženy. Od srdce jsem se rozesmála. „Už jen ten titul zní ohromně,“ poznamenala jsem. „Ty jsi vážně úplně blbá, Alio. Jasně že se ta knížka nejmenuje bible, ale Proč muži nedokážou milovat, a úplně mi otevřela oči. Třeba to, jak jsme celou dobu pozorovaly Toma v Puntu a všechny ty ženské, se kterýma flirtoval, ale nikdy si je nepustil k tělu. Přesně to je typický pro lidi s VF.“ „Aha.“ „Jeho práce, to, jak se chová po telefonu, jak se vůbec ne­ ozval a ani teď mi nikdy nezavolá, jeho obecně dost rozporuplný chování, jeho přehnaný komplimenty, když se náhodou potkáme, to všechno mluví jasně pro.“ „No a když už teď víš, že má VF… Pustíš ho k vodě?“ Majken smutně přikývla. „Budu muset. Jestli mám jen trochu rozumu, musím to udělat. Nejsem přece blázen. ­Trčím doma a čekám, až zavolá. Vůbec nechodím ven, skoro se až

55

bojím dát si sprchu, abych náhodou nepřeslechla telefon. To je přece šílený!“ Přitakala jsem. „Teď už je mi taky naprosto jasný, proč nepodniknul první krok. A proč se po tý naší noci — ať už tam byl sex, nebo ne — vůbec neozval.“ „To chápu. I když… Proč má někdo s  VF takovej problém se ozvat?“ „To je přece jasný jak facka, Alio. Pro člověka s  VF zavání taková noc vztahem nadosmrti a manželskou klecí. Vůbec bych se nedivila, kdybych o něm už nikdy neslyšela. Nebo až za dva tři měsíce. Podle bible by to byla reakce charakteristická pro člověka s VF,“ povzdechla si hluboce. „Jsou to pitomci,“ ulevila jsem si. „Tom by měl skákat do stropu a na kolenou děkovat Bohu, že mu do života vstou­ pila tak krásná ženská jako ty, a navíc mu na sebe i dala číslo.“ „Který ale při nejbližší příležitosti hodil na stůl svýho nejlepšího kámoše, idiot jeden.“ „Třeba přece jen zavolá.“ „Třeba mi taky může…“ Majken mi pak ještě vyložila, že všichni chlapi jsou jako gumičky. Od ženských se natahují dál a dál, až už to víc nejde, a když už to vážně nejde, s plesknutím se vrátí zpátky. Hned vzápětí se ale vydají na další objevnou výpravu. S tím by měly všechny počítat. V duchu jsem procházela muže ze své minulosti a zjistila jsem, že se do hovoru o gumičkách nemůžu dost dobře zapojit. Ještě pořád jsem přemítala, když mi Majken najednou položila ruku na paži. „Jsem to ale husa. Ty poznatky o  vztahový fobii mě tak pohltily, že jsem se zapomněla zeptat, jak vám to jde s Lean­ derem.“

56

Co jsem na to měla říct? Jakmile vyslovila jeho jméno, opět se ve mně vzedmuly ty vlny, polilo mě příjemné teplo a srdce mi rozpumpovalo krev po celém těle. Pokoušela jsem se odpovědět co možná nejledabyleji a celé to zlehčit, ale Majken vypískla: „Sakra, ty ses zamilovala!“ „Blbost. Nech toho, vždyť ho vůbec neznám. Já a zamilovaná…“ Nejradši bych jí zacpala pusu. „Jsi zamilovaná. Jen se na sebe koukni, jsi úplně červená. Jé, to je tak hezký!“ Objala mě. „Moc ti to přeju.“ „Hele, přestaň, ještě nic nebylo. Jako že vůbec nic.“ „Celá hoříš. Mám fakt radost.“ Vůbec mě neposlouchala. Uvědomila jsem si, že mě to celkem znervózňuje. Celou dobu jsem myslela na  Leandera. Chtěla jsem ho vidět. Ještě jsme chvíli tancovaly, jedly a pily, ale pak už jsem to prostě nevydržela. Rozloučila jsem se s Majken a Stef, všem jsem popřála pěkný zbytek oslavy. Majken mě šla vyprovodit ke dveřím. Tušila, co za mým časným odchodem vězí. „Jdeš ještě do Punta?“ Pokrčila jsem rameny. „Uvidíme,“ řekla jsem vyhýbavě. „Ty tam půjdeš? Bude tam přece Tom.“ „Pchá!“ potřásla hlavou. „Trochu hrdosti mi snad ještě zbylo.“ Objaly jsme se a já vyrazila na cestu. „Alio!“ Otočila jsem se. V ulicích byla tma a liduprázdno. To křičela Majken, která ke mně doběhla. „Kašlu na to. Jdu s tebou. Jen se kouknu, jestli tam ten blbec s VF je, a jestli jo, tak půjdu hned domů…“ „A co když tam nebude?“ „Tak taky.“ „Bezva.“ Zavěsily jsme se do sebe a vykračovaly si tak až k Puntu.

57

Dovnitř jsem měla jít jako první. Prozkoumat terén. Zahlédla jsem jen pár hostů na baru, u jednoho stolu seděl zamilovaný páreček. Po Tomovi nebo Leanderovi ani stopy. „Vzduch je čistej…“ zašeptala jsem směrem k Majken a roz­ hihňala se. „Zdá se, že tu není, takže můžeš v klidu domů.“ „Fakt ne? Na chlapa s VF to sedí. Pořád musí být tajemnej.“ Odstrčila mě stranou a na svých dlouhých nohou napochodovala dovnitř. „Jeden malej koktejl neuškodí. Tom bude nejspíš se svojí ženou a dětma, o kterejch se ale nikdo nesmí dozvědět.“ V tu chvíli vyšel Tom z kuchyně. „Nazdar, dámy…“ Očividně měl radost, že Majken vidí. Ta si hrála na  nepřístupnou. Tom jí dal pusu na tvář. Aspoň něco. Potom se zadíval na mě. „Leander je nahoře,“ poznamenal výmluvně. Navíc na mě ještě významně zamrkal. Podívala jsem se na Majken. „Běž,“ odtušila. „Nevadí, když tě tu nechám samotnou?“ zeptala jsem se starostlivě. „Postarám se o ni,“ řekl Tom a znovu zamrkal. Ještě jednou jsem svou drahou kamarádku objala. „Hodně ­štěstí.“ „Tobě taky,“ zašeptala mi do ucha. A už jsem byla na chodbě. Spěchala jsem po schodech nahoru. Zazvonila jsem na zvonek u dveří. Nikdo neotvíral. Zazvonila jsem ještě jednou, tentokrát déle. Dveře se otevřely. A v nich stál Leander. Na sobě měl jen trenýrky. Rozcuchaný, neoholený, rozespalý. „To jsem já,“ řekla jsem. Nic chytřejšího mě nenapadlo. „Promiň, nechtěla jsem tě rušit; navíc už je docela pozdě. Jen jsem myslela… Byla jsem na tom večírku a tam jsem si na tebe vzpomněla… Takže jestli neruším…“

58

Ještě jsem se ze sebe snažila něco vykoktat, ale Leander už mě dávno chytil za ruku a zatáhl do bytu. „Prostě mi přišlo, že na tebe myslím až přehnaně často, a tak jsem si říkala… Řekla jsem si, že bych se u tebe mohla stavit.“ Svlékl mi bundu a tričko. Boty. S riflemi jsem mu pomohla. Kalhotky i  podprsenku zvládl sám. Pak mě popadl a  přes práh mě přenesl do ložnice.

59

16 Bezdomovec Domluvit si schůzku s Leanderem se ukázalo jako náročný úkol. Přitom to byl můj vlastní přítel, otec mé dcery a muž, kterého jsem už deset let milovala. Vysnila jsem si večeři u Gianniho. Nekonečné rozhovory. Jako dřív. Chtěla jsem se s ním smát, tak moc, až by mi do očí vyhrkly slzy. Chtěla jsem ho něžně hladit po  tváři. Chtěla jsem, abychom na sebe měli čas, nespěchali, nestresovali se. Jako dřív. Leander musel pracovat. Pořád. A když nemusel pracovat, musel zkoušet s kapelou. Tom už s nimi nějakou dobu nehrál, a tak si obstarali nového zpěváka a kytaristu. Jmenoval se Viktor a údajně byl dost dobrý. Leander si na něj musel udělat čas. „Nechci o něj přijít,“ vysvětloval. Vybuchla jsem. „Nechceš o něj přijít,“ spílala jsem jako stará trhovkyně, „ale že můžeš přijít o mě, s tím už ses patrně smířil.“ Když jsem se trochu uklidnila, snažil se mi to objasnit a já se to snažila objasnit jemu. „Je to jen jeden večer, Leandere, jeden jediný večer. Prosím.“ Povzdechl si. „Jistě. Jestli chceš.“ Kousla jsem se do rtu. Jestli chci. A on nechce? Naprosto věcně jsme si domluvili termín a  Leander odešel zkoušet. S tím svým Viktorem, o kterého nechtěl přijít. Katie měla přespat u  mé kamarádky Biancy. Byla to pro mě první noc bez mé holčičky. Měla jsem příšerné obavy.

60

Bianca, která měla tři děti, a tím pádem byla zkušená matka, mě uklidňovala. Když to nepůjde, naloží malou do auta a okamžitě mi ji přiveze. „Platí?“ „Platí!“ Jakmile se Katie dozvěděla, že bude moct spát u Biancy, za­čala samou radostí skákat. Po  nějakém smutnění ani stopy. Nejspíš měla taky vztahovou fobii. To brzo. Biančina osmiletá dcera Mia ihned vzala Katie za  ruku a  společně zmizely do  dětského pokoje. Když jsem tam jen o  chvíli později zaťukala, abych se s myšičkou naposledy rozloučila, stála uprostřed pokoje oblečená v příliš velkých princeznovských šatech, mávala třpytivou kouzelnou hůlkou a snažila se na svém pršáčku udržet obrovské sluneční brýle. Sundala jsem jí je a chtěla jí dát poslední pusu na rozloučenou, ale celá se rozčertila a uráčila se mi laskavě zamávat, až když měla brýle zase zpátky na špičce nosu. Myšička moje. Doma jsem si napustila vanu. Hodně času jsem věnovala holení nohou. Natřela jsem se voňavými tělovými olejíčky a vlasy si natočila na velké natáčky. Na oslavu dnešního dne jsem dala vychladit láhev sektu a  preventivně do  sebe obrátila jednu skleničku. Pustila jsem si skvělou hudbu a po dlouhé době jsem se zase radovala ze života a těšila se na blížící se večer. A na Leandera. Řekl, že k Giannimu přijde rovnou z Punta. Musel ještě něco vyřídit se dvěma studentkami, které tam vypomáhaly. Zapípal mi mobil. Zpráva. Miluju te, Ali. Zatim pa. L. Můj miláček. Přece jen to mezi námi bylo v pořádku. Stačila jen taková důležitá drobnost, najít si na sebe čas. Proč jsme

61

to neudělali už dávno? Všední den se někdy člověku dokázal převalit přes hlavu jako obrovská vlna. Políbila jsem svůj telefon, tak jako kdysi dávno, a pokračovala ve zkrášlování. Spodní prádlo  — vzala jsem si dokonce i  punčochy  — jen to nejkrásnější: krajka sem, krajka tam a mezi tím vším já. Potom sukně. Sukně jsem nikdy moc nenosila. A od té doby, co se narodila Katie, už vůbec ne. Tahle sukně byla hodně krátká. K  tomu kozačky skoro až po  kolena, na  vysokém podpatku. Nakrucovala jsem se před zrcadlem a najednou někdo zazvonil. Ten můj Leander. Jak milé. Proto ta zpráva. Chtěl mě vyzvednout, můj šlechetný urostlý rytíř. Možná nám dokonce objednal limuzínu. Při téhle absurdní myšlence jsem se musela smát. Se sklenkou sektu v ruce jsem spěchala ke dveřím. Tam jsem se zastavila a ještě si trochu vykasala sukni, vlastně docela dost, aby se Leanderovi okamžitě naskytl pohled na lem mých samodržících punčoch. Takový malý předkrm. Posadila jsem svůj hlas hlouběji a zeptala se co možná nejmužněji: „Že by to byl můj malej divokej kovboj?“ Takhle jsem Leandera jednu dobu škádlila, když jsem u něj ve skříni ke svému zděšení objevila kovbojské boty. Už dávno je nenosil, ale ta přezdívka se ujala a pokaždé nás spolehlivě rozesmála. Leander neodpovídal. Otevřela jsem dveře. A nechybělo moc a zase bych je rychle zabouchla. Na chodbě stál nějaký cizí chlápek s  plnovousem. Styděla jsem se až na půdu, zatímco neznámý se loudavým pohledem zavrtával do lemu mých punčoch. Rudá až za ušima jsem si stáhla sukni na patřičné místo. „Tak to je trapas,“ zamumlala jsem, „chybička se vloudila.“ „Mně to nevadí.“ Na tváři se mu usídlil neuvěřitelně posměšný úšklebek. „Naopak.“

62

Představil se mi. „Já jsem Kolja. Minulý týden jsme se s přítelkyní nastěhovali vedle.“ „Aha, jasně, noví nájemníci. Zahlídla jsem stěhováky.“ „Chtěl jsem se jen zeptat, jestli náhodou nemáš jedno vajíčko. Zrovna děláme pizzu a Kim, moje holka, si usmyslela, že na ni chce volský oko.“ „To je těhotná?“ Zase ten posměšný úšklebek. „Ne, jen neví coby.“ „Pojď dál.“ Zamířila jsem do kuchyně a Kolja šel za mnou. Bleskově jsem vytáhla z ledničky dvě vejce a vtiskla mu je do dlaně. „Kdybys třeba taky dostal chuť.“ Když si je ode mě bral, dotkl se mé ruky a já dostala lehký elektrický šok. Možná jsem si to ale jen namlouvala. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se. „Alia.“ „Hezký jméno.“ „Díky.“ Přála jsem si, aby už šel. Nechtěla jsem přijít pozdě. „Víš, mám teď trochu naspěch,“ naznačila jsem mu. „Chápu. Rande s malým divokým kovbojem.“ V rychlosti jsem se pomodlila za to, aby se tenhle Kolja se svým posměšným výrazem a nejapnými poznámkami zase hezky rychle odstěhoval. Do nějakého jiného bytu v co možná nejvzdálenější zemi. Přesně v osm jsem byla u Gianniho. Leander nikde. Gianni mi políbil ruku. Ciao bella.

63

Ve čtvrt na devět už to ve mně vřelo. Tohle jsem vážně ne­ snášela. Zpoždění. Jakej s prominutím asociální hajzl si mě tu dovolí nechat čekat, nadávala jsem. Navíc když ví, jak moc nenávidím zpoždění. A že sama vždycky chodím včas. Nejradši bych mu vyškrábala oči. Měla jsem sto chutí odejít. Na mobilu jsem naťukala vzteklou zprávu. Za chvíli zapípala odpověď. Leander. Ten má ale odvahu. Jsem na ceste. Gianni mi přinesl druhou skleničku prosecca. Byl hrozně milý. Povídal si se mnou o Itálii a přivedl mě na jiné myšlenky. Konečně dorazil Leander. Bylo po půl deváté. Kdybych nebyla z těch, co mají pořád hlad, chuť k jídlu už by mě dávno přešla. Takhle jsem už ale stihla ukusovat z Gianniho výtečné bruschetty, kterou jsem ale svému takzvanému partnerovi málem vyzvracela k nohám, jakmile jsem ho uviděla. Jak to proboha vypadal? Dlouhé vlasy měl mastné, na sobě špinavé džíny a staré děravé tričko. Nazvat hnědošedý santaklausovský plnovous, který mu bujel na tváři, třídenním strništěm by byl příliš velký eufemismus. O pusu na přivítanou se ani nepokusil, vlastně mě vůbec nepozdravil, natož aby se na kolenou omlouval za svoje zpoždění, naprosto mě ignoroval a  nejdřív si hodiny potřásal rukou s Giannim. Přitom ho přátelsky poplácal po zádech, jako by měl šílenou radost, že ho vidí. Šokovaně jsem celé to divadlo pozorovala. A já se celé odpoledne máčím v horkém vývaru, jen abych se dala do pořádku. Ve skutečnosti jsem nepatřila k  milovnicím koupelí, které za  účelem uvolnění a ryzího potěšení lezou do vany nejlépe každý den. Vždycky jsem si myslela, že i já z toho musím být nadšená a připadat si jako v nebi, takže jsem si napustila teplou vodu a zapálila svíčky, jenže nejpozději po třech minutách už jsem se k smrti nudila a těšila se na svůj gauč.

64

Ale hezky jsem se upravila. Dala jsem si záležet. Odvezla jsem pryč jeho dceru. Na hlídání k cizím lidem. Uklidila jsem mu byt. Připravila jsem se na večer. Těšila jsem se. Jako dřív, jako dřív. A on vypadal, jako by právě vyložil basy piv z náklaďáku a pořádně mu přitom vyhládlo. „Těstoviny?“ zeptal se. Copak se běžně zdraví slovem těstoviny? Že by to bylo nové slovíčko pro ahoj? Omluva za pozdní příchod? Těstoviny! „Musel jsem ještě s Viktorem do zkušebny,“ vysoukal ze sebe, „promiň.“ Těstoviny, Viktor, zdálo se mi, že špatně slyším. Náš první společný večer po asi dvaceti tisících let. Jen my dva. Mělo to být jako dřív. A  on mě nechá víc než půl hodiny čekat. A přijde si s mastnou hlavou, otrhaný a smradlavý jako ten nejhorší bezdomovec, absolutně mě ignoruje, blábolí něco o svém miláčkovi Viktorovi a  pak se svatouškovsky zeptá: těstoviny? Těstoviny! „Udav se s  nima,“ zasyčela jsem, vstala, popadla bundu a vyběhla ven. Bylo mi jedno, co si o mně pomyslí Gianni. Na ulici jsem se rozběhla, jako by mě někdo pronásledoval, ale neběžel za  mnou nikdo. I  to mě naštvalo a  rozbrečela jsem se. V poslední době jsem brečela zatraceně často, a to mě tak rozčilovalo, že jsem brečela ještě víc. Nasedla jsem na autobus a vydala se na kraj města k Biance. Za Katie, svou milovanou dcerkou. Bianca na mě zůstala zírat. Řasenka se mi smíchala se slzami a černé potůčky se mi na obličeji proměnily ve slanou břečku. Bianca mě zatáhla dovnitř a hned mi ustlala v pracovně. Byla tak neuvěřitelně hodná.

65

„Ještě že jsou na světě lidi jako ty,“ vzlykala jsem zmateně a ani jsem se nesnažila zastavit další přívaly slz. Půjčila mi kartáček na  zuby a  pyžamo s  obrázkem gumového medvídka a zeptala se, jestli nepotřebuju ještě něco. Vysmrkala jsem se a přemýšlela. „Neměla bys brambůrky?“ A tak to se mnou bylo vždycky. Žádné trápení nebylo dost velké na to, aby mě připravilo o chuť k jídlu. A kromě toho maličkého kousku bruschetty jsem nic nejedla. Zakručelo mi v břiše. Bianca se rozesmála. „No jasně, i čokoládu.“ „Ne, mockrát děkuju, tu nemusíš. Brambůrky budou stačit. A Katie.“ Po špičkách se vydala do sklepa pro moje brambůrky. Katie spala v dětské postýlce u Bertiho a Biancy v ložnici. V žádném případě jsem nechtěla vidět Bertiho nahého, a tak jsem čekala. Bianca se za chvíli vrátila, v jedné ruce sáček brambůrků, na druhé se jí jako malá opička choulila moje Katie, hlavu opřenou o její rameno. Moje milovaná Katie. Z celého srdce jsem Biance poděkovala a uložila své spící dítko na gauč vedle sebe. Pak jsem sáhla po sešitovém románu. Po odevzdání diplomové práce jsem se je chystala všechny spálit, ale Bianca mi jeden s díky sebrala, a zachránila ho tak před jistou smrtí v plamenech. Ke čtení jsem si otevřela brambůrky. Když brambůrky došly a hrabě poprvé políbil chudou hrdinku, už jsem si ani nešla vyčistit zuby, výjimečně, a přitulila jsem se ke své holčičce. Její klidný výraz a pravidelné oddechování působily jako balzám na mou duši. Nic není jako dřív, vůbec nic, všechno je lepší, zašeptala jsem a už mi ani nezbývaly slzy, které by mě mohly usvědčit ze lži.

66

17 Láska Tehdy na samém začátku jsem vždy a všude, dokonce i v botách, nacházela lístečky, na které Leander napsal ­MILUJU TĚ. Velkými písmeny. Říkal mi to dost často, stejně jako já jemu. Když jsme jen tak postávali v Puntu a líbali se, lidé se ptali, jestli nemáme kam jít. Tak to šlo dlouho. Celé roky. Všední dny zamilovanost přirozeně otupily a našim citům přistřihly křídla. Samozřejmě jsme se občas hádali, například kvůli dovolené. Leanderovi se totiž nezamlouvala představa, že by měl opustit Punto a  Nuzáky, takže jsme na  dovolenou skoro nejezdili, což mě rozčilovalo. Hádali jsme se i kvůli společným koníčkům — já bych s Leanderem strašně ráda chodila na taneční kurzy, jenže on byl toho názoru, že to už může rovnou celé dny pobíhat v punčocháčích. Hádali jsme se kvůli počasí  — já zbožňovala slunce a  horko, on dával přednost podzimu, kdy pršelo a  člověk mohl bez zbytečných výmluv zůstat hezky vevnitř. Hádali jsme se, diskutovali a smáli se. Jen v politice jsme byli zajedno, a dokonce volili stejnou stranu. Nejzásadnějším tématem našich hádek byl ale snad odjakživa čas. Chtěla jsem pro nás dva víc času, víc smysluplně tráveného času. Nejen ty chvilky, kdy stál Leander v Puntu nebo seděl u počítače a já ho směla pokradmu pozorovat a rozplývat se nad ním. Chtěla jsem s ním chodit do kina, do divadla nebo na jiné kulturní akce, navštěvovat známé metropole nebo se jen v neděli společně koukat na Místo činu. Leander neměl skoro nikdy čas. Pořád byl v jednom kole. Připadala jsem si zanedbávaná. Tu a tam.

67

Většinou to ale bylo fajn. Obzvláště jídlo a  návštěvy restaurací jsme měli oba moc rádi a dokázali jsme se tomu věnovat dlouho a  intenzivně. Občas jsme leželi v  posteli, buď v jeho skladišti, nebo v mé maličké garsonce, držel mě v náručí, díval se do stropu a já ho hladila po tváři. Říkal, jak jsme na tom vlastně dobře, že se tak milujeme. A jaké máme štěstí, že jsme se vůbec našli. „Koukni se třeba na Majken,“ pokračoval. Majken tehdy s Tomem zažívala očistec. „Možná pro ni Tom vůbec není ten pravý. Možná její druhá polovička žije v Číně a ona to neví, jak taky, a  nikdy ho nepotká.“ Při jeho slovech mě píchlo u srdce, až tak mi bylo Majken líto. Leander mě objal a do ucha mi pošeptal mou oblíbenou přezdívku. „Moje Ali…“ Byla jsem tak šťastná, že máme jeden druhého. Cítila jsem se v bezpečí. A silná. Jako se cítí všichni, které někdo miluje. Majken teď neměla moc času, protože se odvážila otevřít si s jedním kolegou společnou praxi. On nabízel svoje služby jako fyzioterapeut, ona jako porodní asistentka na volné noze. Do  toho ještě chodila na  rekvalifikační kurzy osteopatie. Musela se na to dost učit, takže časy, kdy jsme spolu chodily tancovat až do  časných ranních hodin, byly nenávratně pryč. I tak jsme se ale scházely pravidelně. Ona a Tom ještě pořád nebyli tak úplně spolu a bylo to s nimi složité. Nechápala jsem to. Přitom tvořili tak krásný pár, oba vysocí, světlovlasí, oba jen zářili. Stejně jako já s Leanderem spolu Majken a Tom nebydleli. Majken by ráda, ale Tom ne. Majken by ráda spoustu věcí, které Tom nechtěl. Ze všeho nejvíc ale chtěla nějaký závazek. Tom se však pokaždé stáhl.

68

„Musíme se vidět, nutně,“ vychrlila jednou večer po tele­fonu. Setkaly jsme se v jednom malém, nově otevřeném tapas baru. Za žádnou cenu nechtěla do Punta, kde by mohla narazit na Toma. Objednala si skleničku vína, hned jí půlku vypila a příšerně se rozčílila. „Ten idiot!“ ulevila si. „Už toho mám právě tak akorát dost.“ Překvapilo mě to. Nechodili spolu přece od  včerejška, celá ta jejich komedie už se táhla hezkých pár let. „Přesně o to jde,“ prskala vztekle. „Ty jeho hloupý kecy. O  lásce. A  jak se strašně těší, až budeme konečně bydlet spolu. Až spolu pojedeme na dovolenou.“ Dopila zbytek vína a třískla skleničkou o stůl. „Alio, jsme spolu už pět let, možná i víc, a to nepočítám ty počáteční šílenosti. No a  ještě jsme spolu nikde nebyli. Pamatuješ si, jak jsem si na začátku myslela, že někde určitě má ženu a dítě a vede dvojí život?“ Přikývla jsem. „Tak si představ, že si pořád ještě nejsem jistá, jestli na tom něco není. Jestli můj vlastní přítel náhodou nevede dvojí život. To přece není normální.“ Dala jsem jí za pravdu. „Ale pořád se milujete, ne?“ „Milujeme!“ Jízlivě se zasmála. „Přestaň mi tu mluvit o lásce. To má být co? Nechci žádnou pitomou lásku, já chci činy.“ To jsem naprosto chápala. „Blbej ignorant, co se umí jen naparovat,“ pokračovala Majken ve svém rozohněném monologu a byla čím dál rozčílenější a hlasitější. „Ty svý pitomý kecy o úplňku a romantice si může klidně strčit někam. Takovýho debila potřebuju asi tak jako drátem do oka. To si radši objednám nějakej vibrátor.“ Pohlední Španělé za barem pobaveně zahučeli. „Vždyť je to pravda!“ křikla na ně Majken. „A to nejlepší teprve přijde.“ Ztišila hlas. „Včera jsem ho náhodou potkala

69

ve městě s nějakým kamarádem. Seděli v kavárně. A to mi řekl, že nemá čas, protože musí pracovat.“ Udivilo mě to. „Šla jsi za ním?“ „Co myslíš?“ Káravě mě sjela pohledem. Já bych Leanderovi samozřejmě udělala scénu, veřejnost neveřejnost. „Jasně že ne,“ řekla. „Taktika, drahoušku. Jinak se člověk nikam nedostane. Když může on, tak já taky.“ Rozhodla se, že hned následující den svede Hřebce. Tak říkala svému kolegovi, tomu fyzioterapeutovi, který se rád chlubil svou mužností. Byl do Majken blázen, jenže ona jeho nadbíhání odolávala, protože byla blázen do Toma. Hřebec se i přesto snažil dál. Nedávno se jí dokonce svěřil, že jde přímo z tělocvičny. Majken se na něj nechápavě podívala. „Ještě jsem se nesprchoval,“ zamrkal na ni. „Tak to už je možná načase,“ odsekla mu Majken a vyzývavý úsměv z jeho tváře zase rychle zmizel. Že to prý netušil, že se omlouvá, ale všechny ostatní ženy — to věděl naprosto jistě — doslova zbožňují, když je muž malinko cítit potem. Leander byl moje druhá polovička, o  tom nebylo pochyb. Pochyb nebylo ani o tom, že Hřebec rozhodně není Majkenina druhá polovička. Jenže Majken uctíval a  Majken byla pevně rozhodnutá si svou půlku koláče osobně vyzvednout. I kdyby ten koláč vůbec nebyl její oblíbený druh. A tak mi nezbývalo nic jiného než jí popřát, aby byl ten koláč aspoň osprchovaný.

70

18 Oddechový čas Od okamžiku, kdy jsem odevzdala svou diplomovou práci, uběhly už dva týdny. Dva týdny a pocit úlevy se ne a ne dostavit. A Leander ještě pořád přespával nad Puntem. Když jsem ho prosila, aby nocoval tam, jako důvod jsem mu předhodila jeho chrápání. Leander chrápal tak hlasitě, že si v noci nemohli odpočinout snad ani lidi v Číně, a rozhodně by nepomohlo, kdyby se na noc přesunul k sobě do vedlej­ šího pokoje. To byla jedna možnost. Na druhé straně jsem si samozřejmě mohla dát do  uší voskové špunty, tak jako vždycky. I  tak jsem ho prosila skoro na  kolenou, ať chodí spát do toho svého skladiště. Jen dočasně, na chvíli, prosím. Krátký oddechový čas, byla jsem přece tak vystresovaná. Dost se mi ulevilo, když souhlasil. Konec sexuálního nátlaku. Dávalo mi zabrat, abych se ho zbavila. Navíc mi to bylo i líto, ale na ten debilní sex jsem prostě neměla čas, pořád jen sex, žádný čas a žádná chuť. „Proč spolu taky někdy nepodnikneme něco pěknýho?“ zajímalo mě. Podíval se na mě jako zraněný srneček: „Sex je pěknej.“ „To jo. Ale proč si třeba nezajdeme do  kina? Nebo se k sobě jen tak nepřitulíme?“ „To můžeme klidně potom. Hezky jedno po druhým.“ Bylo to jako v začarovaném kruhu. Taky jsme se hádali. Byla jsem strašně přecitlivělá. Každá maličkost mi lezla na  nervy. Neměla jsem vůbec nic proti tomu, když doma pobíhal ve  starých teplákách, i  já jsem

71

měla koneckonců ráda pohodlí a nesnesla bych, kdybych se měla povalovat na gauči ve věcech, ve kterých jsem chodila venku a  seděla v  autobuse nebo na  lavičce v  parku. Leanderovy tepláky ale byly děravé a vytahané. To mi nevadilo. Doma. Jenže když v těchhle kalhotách chtěl odvést do školky mou dceru, protestovala jsem. Cítila bych se trapně, řekla jsem, takhle by to teda nešlo. „Stává se z tebe maloměšťák, Ali,“ okomentoval to mírně. „Tak ať,“ rozzuřila jsem se. „Když tě to tvoje šosácký škatulkování tak baví. Ale rozhodně by bylo hezčí, kdyby sis uvědomil, že já i tvoje dcera se možná cítíme trapně, když chodíš jako naprostá socka. Jenže to tebe nezajímá, tebe nezajímá nic. Beztak už s námi ani nevečeříš.“ „Nemám čas.“ „Na Nuzáky máš čas vždycky.“ „Co tím chceš říct?“ „Dřív jsme přece večeřeli společně, jako normální rodina.“ „Najednou ti přijde normální rodina důležitá? Ještě ne­ dávno jsi tvrdila, že nic takovýho jako klasickou rodinu s předzahrádkou nechceš.“ „Co má nějaká zahrádka společnýho s  večeřema, u  kte­ rejch si lidi navzájem povídají, co během dne zažili? To už tě vůbec nezajímá, co nám Katie chce vyprávět? Nechtěl bys jí někdy večer třeba taky něco přečíst?“ „Zítra si s ní budu hrát.“ „Tak to je ohromný. Hrdino!“ „Nemám tolik času jako dřív. Například musím vydělávat. Když ty nechodíš do práce.“ A tady to máme. Podpásovka. Nechodím do práce. Polkla jsem. Já, která se o sebe starala už jako hodně mladá. Která se hned po  základní škole postavila za  kasu jednoho diskontu s oblečením, abych si něco přivydělala a nezatěžovala

72

peněženku své matky. To, co před pěti lety tak krásně začalo, celé to moje úžasné studium, se teď proměnilo v mocnou zbraň. A  po  mně se chtělo, abych byla vděčná. Copak mě k tomu nepřemluvil on? Copak to nebyl on, kdo před třemi lety, když jsem otěhotněla, řekl, že bych se měla soustředit na naše miminko? A pak, když se konečně narodilo, neměla bych ho nejdřív nějakou dobu vychovávat? A  tak jsem vychovávala a v útlém věku jednoho roku pak Katie s těžkým srdcem umístila do  jeslí, protože jsem chtěla pokračovat ve studiu. Bavilo mě to a chtěla jsem dostudovat. A studium a dítě už vůbec nešly dohromady s prací. Kdy bych asi tak měla pracovat? Po nocích? A co spánek? Ale kdo dneska potřebuje spánek? Buď emancipovaná, buď nezávislá, na spánek se vykašli. Byla jsem v pasti. O to důležitější pro mě bylo, abych školu konečně dodělala. Pryč s  ní. A  taky s  Leanderem, aspoň dočasně. Pěkně mě vytáčel. Všechno bude fajn, až to budu mít za sebou. Chtěla jsem se připravit na zkoušky, vážně jsem chtěla, ale pokaždé když jsem si ve volné chvilce sedla k počítači, jsem byla jako paralyzovaná. V bytě vládl absolutní klid, Katie byla ve školce, já měla čas na čtení, učení a vypisování citací, na formulaci tezí, hledání souvislostí a na to se všechno našprtat. Jenže jsem jen celé hodiny seděla a vůbec nic nedělala. Kamarádky jsem odbývala tím, že se musím učit, což byla koneckonců pravda. Občas jsem se zvedla, došourala se do  supermarketu a  nakoupila to nejnutnější. Do  košíku jsem vždycky přihodila brambůrky a mraženou pizzu. Namlouvala jsem si, že brambůrky a pizza jsou dobré na nervy, a že když si je dám, jen tak samy od sebe mě osvítí ty nejskvělejší nápady. S prázdným žaludkem se přemýšlí špatně, uvažovala jsem,

73

protože člověk myslí stejně jen na pizzu a brambůrky. Ale když se mi tyhle lahůdky podařilo zdolat, potřebovala jsem si chvilku odpočinout, byla jsem hrozně vysílená, a pak už bylo zase načase vyzvednout Katie. Ještě že jsme si s Leanderem domluvili pauzu. Bylo vážně dobré, že tu nebyl. Přímo fantastické. Až tak, že jsem se večer schoulila na jeho půlku postele a jako každou noc přizvala svůj starý známý příliv slz, aby mi dělal společnost.

74

19 Sousedská výpomoc Nadešly termíny zkoušek a mně se podařilo zvládnout dva písemné testy. Pak ale hrozily ústní zkoušky. A mně hrozilo, že to nezvládnu. Den před první ústní zkouškou dopoledne někdo zazvonil u dveří. V noci jsem nespala. Brala jsem kofeinové tablety, abych měla víc času na  učení, ale jako obvykle jsem se neučila. Pod očima jsem měla černé kruhy a každá maličkost mě rozbrečela. Dokonce jsem křičela i na svou kouzelnou holčičku. Naposledy před několika hodinami, brzo ráno, když mi na klávesnici napatlala barevné lepidlo se třpytkami. Vypadalo to nádherně, blyštělo se to dočervena, dožluta a dozelena, a Katie to určitě myslela dobře. Nejdřív jsem málem vyletěla z kůže, ale ani ne dvě minuty nato jsem ji popadla do náruče a v slzách se jí omlouvala, a  když přišel Leander, aby ji odvedl do  školky, zeptal se, jestli mi nemůže nějak pomoct, ale já se na něj jen osopila, ať si jde za tím svým Viktorem, že to tak bude lepší, a tak s Katie odešel a já jsem drhla lepidlo z klávesnice, jenže to nešlo, načež jsem si pomyslela, že tohle už je vážně konec. A  potom někdo zazvonil. Za  dveřmi stál Kolja, náš nový soused. „Jak to proboha vypadáš?“ Před pár týdny, když jsem se chystala k Giannimu a on si tady byl vypůjčit vajíčka pro svou přítelkyni, jsem pravděpodobně vypadala o něco svůdněji než teď, v teplákách a Lean­ derově staré mikině, která mi sahala skoro až po  kolena. Koljovu otázku jsem se rozhodla považovat za rétorickou

75

a neodpověděla jsem. Kromě toho jsem byla příliš unavená na nějakou konverzaci. „Je všechno v pohodě?“ Ještě jednu takovou otázku a usnu vestoje. Už teď se mi klížila víčka. A pak už jsem si jen všimla, že se podlaha přibližuje a mně je to upřímně jedno. Probudila jsem se v naší předsíni. Kolja mnou třásl a  lomcoval. „Eee…“ „Díky Bohu. Žiješ.“ „Život si představuju trochu jinak.“ „Pravda. Ale podívejme se, ono se to usmívá. Usměvavá zombie.“ Pomohl mi vstát a dovedl mě ke gauči. Schoulila jsem se do rohu, vyčerpaná, tak hrozně vyčerpaná. „Můžu ti nějak pomoct?“ Podívala jsem se na něj a všimla si, že náš nový soused má oči hodně blízko u sebe. Když se k tomu přidaly jeho černé vlasy a vousy, působil zasmušile. Nedávno jsem ho potkala v supermarketu a vůbec jsem ho nepoznala. Pozdravil mě, ne zrovna přátelsky, ale třeba za to nemohl, někteří lidé už jsou prostě takoví. Ukázala jsem na stůl. „Vyznáš se v  počítačích? Nemohl bys mi spravit klávesnici?“ Prohlédl si můj laptop. Nedůvěřivě očichal a osahal tlačítka klávesnice. „Asi je to hloupá otázka,“ řekl hloupě, „ale proč sis tam napatlala to lepidlo?“ Kolja mi zachránil život. Dal můj počítač zase do pořádku. Osud tomu chtěl, že to doopravdy byl počítačový odborník.

76

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.