3. kapitola
Evrar, jaro roku 569 e. d.
Lodivod
Lominas stoupal příkrou uličkou mezi nízkými domky postavenými z bílého orizainského vápence. Cesta se klikatila hned doleva a hned zase doprava, a co chvíli si vypomáhala k překonání příkrého svahu dlouhými úseky skloněných schodů. Po stranách cesty stály malé domky a krámky místních řemeslníků. Všude vládl neuvěřitelný chaos a lomoz, v němž do Lominase neustále někdo strkal. Buď to byl některý z nosičů, kteří trávili svůj den nekončícím putováním mezi městem a přístavem, nebo nějaký biřic, jenž si klestil místo pro nosítka svého pána. Nad tím vším se ozývaly hlasité povely poháněčů, kteří svými ječivými hlasy a dlouhými biči řídili malé karavany oslů a mezků, jež se obtížně míjely v úzkých zákrutech plných lidí. Oslíci obtížení velkými koši odevzdaně poslouchali povely poháněčů, lhostejno zda zrovna vynášeli zboží nahoru do města nebo naopak sestupovali s jiným zbožím do přístavu. Byli typickým znakem Evraru města, jež bylo postaveno na terasách vysoko nad mořem a jehož jediným spojením s přístavem bylo několik úzkých cest, jejichž krkolomné stoupání by žádný vůz s potahem nezdolal. Lominas obtížně supěl a přestože byl v nejlepších letech, měl čelo a skráně zborcené potem. S nechápavým údivem sledoval šlachovité postavy nosičů vlekoucích na zádech náklady, které sahaly vysoko nad jejich hlavy. Byl již téměř nahoře a tak se s úlevou zastavil na mostě, který spojoval jižní a severní terasu. Zchváceně se opřel se o kamenné zábradlí a těžce oddychuje, zvědavě shlížel dolů na malou podkovu přístavu hluboko pod ním. Pro námořníka, jenž strávil většinu svého života na moři, byl pohled na přístav z ptačí perspektivy velmi neobvyklý. Evrarský přístav tvořil bránu do nitra hornatého ostrova Orizain, jehož vnitrozemí pokrývalo nepřístupné pohoří Rôhanorinu, divoké země horalů neuznávajících jakoukoliv moc. Ačkoliv byl Orizain součástí azrakhârova panství, skutečná moc knížete Tareda se omezovala jen na jihovýchodní část ostrova, kterou pokrývala nízká úrodná pahorkatina. Byl to kraj posetý rozsáhlými vinohrady a olivovými háji, na nichž pod sálajícím jižním sluncem dozrávalo vyhlášené těžké evrarské víno a olivy. Pobřeží ostrova tvořily rozeklané vápencové útesy, jež na severu v Neldském průlivu stoupaly do ohromujících výšek. Západní pobřeží proti ostrovu Ywrin pak tvořily bílé oblázkové pláže, ale protože Ywrin byl v rukou qainnorských pelerinů, tak bylo západní pobřeží svědkem neustálých šarvátek a vzájemných přepadů. Jihovýchod s několika malými zátokami tak byl jediným vhodným místem na vybudování přístavu, který byl životně důležitý pro spojení ostrova se zbytkem azrakhârova panství.Lominas sledoval nevelkou zátoku, kam se stěží směstnalo přístavní molo, čtvercová vojenská pevnost a sklady, mezi něž se vmáčklo ještě několik přístavních krčem. To bylo vše. Celý zbytek Evraru byl zbudovaný na terasách vysoko nad mořem. V přístavu kotvilo několik menších lodí, mezi nimiž Lominas rozeznal siluetu nevelké obchodní šalupy, které velel jako kapitán. Loď nesla název Bwâgíré, Větruše, měla domovský přístav ve vzdáleném Merélosu a patřila tamnímu kupci, Tharnizirovi. Utřel si zpocené čelo a zvedl hlavu vzhůru ke slunci, jež stálo v tuto roční dobu ještě nízko nad obzorem. Na nebi zahlédl siluetu mořského orla, který s nehybnými křídly kroužil nad strmými útesy, lemovanými výstavními vilami místních boháčů. „Jako orlí hnízda,“ zabručel si pro sebe Lominas a potom se 72
otočil směrem k městu, kde se rozkládala rozlehlá městská zástavba, cíl jeho dnešního trmácení Když vstoupil do hostince u Modrého zvonku, ani se nestihl rozhlédnout a už k němu přispěchal úslužný hostinský. „Pán je cizinec? Bude si přát vlastní stůl?“ Lominas zamítavě zavrtěl hlavou a vypadalo to, že někoho hledá. „Děkuji, ale mám tu dnes schůzku. Tedy vlastně dvě schůzky. Neznáte náhodou pana Olfira?“ Hostinský se úslužně uklonil a odpověděl: „Kdo by neznal pana Olfira. Obchodník s vínem, co bydlí v domě U měšce na jižní terase.“ „Nevím, kde bydlí, ale s vínem obchoduje. Je tady?“ „Račte dál, pane. Obchodník Olfir je můj vážený host a má v mém hostinci vyhrazené místo, aby nebyl rušen během svých obchodních jednání.“ Hostinský následován Lominasem přešel přes plný šenk a svižně vyběhl po dřevěných schodech na pavlač, kde stálo několik prázdných stolů. U jednoho z nich seděl vysoký hubený muž, evrarský obchodník Olfir. Lominas jej okamžitě poznal, usmál se a otočil se k hostinskému. „Zřejmě mě tady bude hledat jeden muž, námořník z jihu. Prý má hodně snědou pleť. Kdyby se tedy někdo ptal na Lominase z Merélosu, vyřiďte mu, že už jsem tady a ať počká. Aby nečekal jen tak, nalejte mu na můj účet víno.“ Hostinský přikývl, uklonil se a seběhl zpět do plného šenku. Lominas přešel ke stolu a pozdravil se s kupcem, který si již všiml jeho příchodu. „Zdravím Vás, kapitáne Lominasi. Rád Vás opět po půl roce vidím. Jak se má pan Tharnizir?“ Lominas si s Olfirem potřásl pravicí a pokynutím hlavy poděkoval za místo, na které mu kupec zdvořile ukázal. „I pro mě je to radostné setkání, pane Olfire. Poprvé od podzimu opět v Evraru. Pan Tharnizir se má velice dobře a obchody se nadmíru daří.“ Olfir pokýval hlavou a přitakal. „To rád slyším, že se starému příteli z Arigdaru dobře vede. Však jsme taky spolu udělali kopu dobrých obchodů. Jen škoda, že se drahý Tharnizir před lety přestěhoval do Merélosu. Ale chápu to. Azrakhárovo sídelní město nabízí tak šikovnému obchodníkovi docela jiné možnosti než provinční Arigdar. A co vy, Lominasi? Jste, příteli nějaký uřícený? Nechcete se napít?“ Kupec přesunul před Lominase džbánek s vínem a karafu s vodou. Lominas se vděčně usmál. „Velice rád, pane Olfire. Jsem námořník a tohle lezení na horní terasu není nic pro mě.“ Naplnil si pohár vodou a naráz jej vypil, poté jej naplnil vínem a pokračoval: „Povězte mi, který blázen rozhodl, že postaví město na terasách, které jsou dobré tak leda pro racky a albatrosy?“ Kupec se usmál a zvedl pohár. Oba muži si přiťukli. „Na zdraví Lominasi. Na to vám neodpovím. Ale učenci ze zdejšího vysokého učení říkají, že terasy, na kterých Evrar stojí, zbudovali v pradávných časech, kdy svět vypadal ještě jinak, neldové. Evrar je staré město, hodně staré, snad jako Merélos. Taky byl za vlády rodu Arcatironů, Strážců labutě, jejich druhým sídlem a do dnešních dnů tady na ně zůstalo spoustu památek. Třeba Vysoké učení, jediné na jih od Bílého města. Všechno má své pro a proti. Kupříkladu když otec knížete Tareda z rodu Nardinů dobyl Orizain, Evrar díky své nepřístupné poloze unikl plenění. Ale nechme starých časů. Jaká byla letošní plavba?“ Lominas zamyšleně pokýval hlavou a odpověděl: „Jsem na cestě už skoro měsíc. Letos jsem vyplul opravdu hodně brzy, už v únoru, ale počasí nám přálo.
73
Teď se vracíme z Meidhîdu. Tady jsme se zastavili na pouhé dva dny a do konce března chci být doma v Melérosu.“ Olfir překvapeně pozdvihl obočí. „ Co jste u Dâurkhôra dělal v Meidhîdu, v té díře na konci Azrazinu? Tam se taky dá obchodovat? Jestli se nepletu, tak za ní už je jen území Dulginů a pak pelerinovo panství?“ „To máte plnou pravdu, pane Olfire, pokud jde o místo, ale mýlíte se, pokud jde o obchody. Je to sice poslední výběžek Planin, ale tamější pastevci chovají ovce, nad jejichž vlnu není. A co teprve jemňoučká střiž jejich jehňat. Bwâgíré má podpalubí plné žoků zpracované vlny z loňské střiže.“ Kupec pokýval nevěřícně hlavou. „To jsem netušil, ale víte, já obchoduji celý život pouze s vínem a v ostatním se nevyznám. Tohle taky vždy byla přednost drahého Tharnizira, že byl ochotný pustit se do neznáma. Copak plánuje nyní?“ Lominas se sebevědomě usmál a z jeho výrazu bylo patrné, jak jej tato otázka potěšila. „Pan Tharnizir si již minulý rok objednal stavbu mořského korábu, dvoustěžňového koglaru. S tím se můžeme vypravit na moře na několik měsíců. Stojí už skoro hotový v arigdarské loděnici. Pan Tharnizir plánuje dlouhou plavbu na jih, chce najít Ostrov koření.“ Olfir překvapeně zdvihl obočí. „Ostrov koření? Skutečně?“ Lominas přikýval. „Je to tak, pane Olfire. Proto tak pospíchám. Zítra odplouvám přímo do Arigdaru, přeložíme náklad z Bwagîré na koglar a potom přímo do Merélosu. Přiznávám, že se nemohu té nové lodi dočkat.“ „A co šalupa, co s ní bude?“ „Ta už má svého kupce v Arigdaru? Tam na mě čeká i moje nová posádka.“ „Takže máte i novou posádku? Je vidět, že Tharnizir skutečně čas nemarní.“ „ Úplnou ještě ne. Schází mi ještě lodivod, ale s ním bych se měl setkat tady v Evraru, jakmile dokončím jednání s Vámi. Tak doufám, že to bude ten pravý.“ „Tak to Vás nebudu zdržovat, pane kapitáne. Pojďme k věci. Tak kolik soudků evrarského bude chtít pan Tharnizir po letošní sklizni?“ Další hovor obou mužů už byl věcný a týkal se upřesnění předjednaných obchodů. Lominas předal Olfirovi dopis od Tharnizira a bachratý měšec celebirů, zálohu na podzimní sklizeň vína a oleje a pak se oba muži rozloučili. Kupec se zvedl a odešel, ale ještě se za ním ani nezavřely dveře hostince, když na pavlač vyběhl hostinský a významným posunkem hlásil, že očekávaný host je tady. Lominas mu pokynul, aby jej přivedl nahoru. Netrpělivě se zavrtěl na židli. Vzpomněl si na Tharnizira, který mu dal již v zimě za úkol, aby obstaral vhodnou posádku. Lominas si dal záležet a využil všech svých známostí. Díky tomu čekala v Arigdaru posádka, na kterou byl jaksepatří hrdý. Přes to všechno mu stále chyběl ten nejdůležitější, lodivod. Ne proto, že by na žádného nenarazil, ale proto, že jeho zaměstnavatel trval na tom, že musí najít člověka, který zná dálný jih. A to byla potíž, protože pro většinu obyvatel Pomoří byly kraje na jih od Hardazinu divokým koncem světa plným příšer, kterému se říkalo Elshirovo léno. Pro praktického Tharnizira to však byl svět, odkud se do Pomoří dostávalo takové zboží jako vzácné koření, slonovina, drahá dřeva, zlato, a tak tvrdohlavě trval na svém. Lodivod musí znát moře na jih od Osttaru. Lominas již ztrácel naději, že náročný úkol svého chlebodárce splní, když mu včera kdosi v přístavní krčmě, kde se svěřil se svou patálií, doporučil námořníka z Anghiru, neznámého kraje daleko na jihu. Dlouho hledaný lodivod konečně vystoupal v doprovodu hostinského na pavlač. Lominas si ho zvědavě prohlížel a ač ho překvapil jeho nízký věk, byl s prvním dojmem spokojen. Podsaditý mladý muž s tmavou pletí, která sice nebyla černá, jakou bylo možno vidět u Dulginů, ale přesto nezvykle snědá, že 74
podobnou v Pomoří nikdy neviděl. Menší statná postava s širokými rameny a útlým pasem ukazovala na muže odolného, zvyklého na těžkou práci. Dlouhé husté černé vlasy měl stažené do copu, který měl stočený na temeni do zvláštního drdolu. Další věc, která ukazovala na jeho cizokrajný původ. Muž došel až ke stolu, uklonil se a zůstal beze slova stát. Lominas se zvědavě díval do široké tváře s výraznými lícními kostmi a pevnou bradou. Ačkoliv z lehce přivřených černých očí v koutcích roubených jemnou sítí vrásek nedokázal nic vyčíst, vnímal z cizincova výrazu a postoje něco, co mu připadalo jako jemný výsměch. To ho rozladilo, že se nasupeně zeptal: „Tak ty jsi, mladíku, lodivod?“ Cizinec přikývl a to bylo vše. Lominase to popudilo ještě víc, a tak se na něj obořil: „A mluvit tě doma naučili? O němého lodivoda nemám zájem! Říkají ti vůbec nějak?“ Cizinec konečně promluvil a jeho hlas zněl kupodivu velmi zdvořile. „Nejsem němý, pane. Říkají mi Oghlar. Jen u nás v doma mluvíme, pouze když máme co říci.“ Lominas si uvědomil cizincův nezvyklý chrčivý přízvuk. Znělo to jako by mluvil nosem. Rozumět mu však bylo docela dobře. Pokračoval tedy ve vyptávání. „Hledám pro svého pána lodivoda, který zná pobřeží od Arigdaru až po Osttar a potom dále na jih až na Ostrov koření. Dole v přístavu mi říkali, že ty jsi pro mě ten pravý, cizinče. Je to možné, že bys znal takový kus světa? Připadáš mi na tohle řemeslo trochu moc mladý?“ Cizinec ani nehnul brvou a odpověděl: „V mé vlasti se plaví chlapci na lodích od deseti let. Můj otec i strýc jsou lodivodi a strávili na moři celý život. Já osobně znám pobřeží od Dawarinu na severu až po Ogghin na jihu.“ Lominas překvapeně zamrkal. Cizincova klidná odpověď a jistota ho trochu vyvedly z míry. Dawarin bylo jméno řeky, která daleko na severu ústila do Irúazarského moře, což byl kraj v Pomoří považovaný za nepřístupnou divočinu severu. Druhý název v životě ani nezaslechl. „Dobrá, ale to, co říkáš, jsou jen slova. To by mohl tvrdit každý. Vyzkouším si tě?“ Cizinec mlčky přikývl. „Řekni mi, jak dlouho trvá plavba z Evraru k ústí Dardúnu?“ Cizinec se ani na okamžik nezarazil a odpověděl: „S větrem v zádech to Vaše šalupa urazí za dva dny. Budete-li křižovat při špatném větru, i pět dnů.“ „Dobře a řekni mi, kterému ostrovu se v souostroví Fâthtyrrinu přezdívá hřbitov lodí?“ Cizinec přihmouřil oči a zkoumavě se na Lominase podíval. „ Myslím, že žádnému, pane. Hřbitov lodí se říká ostrovu Zâirtyrr naproti východnímu mysu poloostrova Gawrihitâr, který chrání ze severu osttarskou zátoku. Netrpěliví lodníci spěchající do Osttaru tam někdy zahýbají prvním průlivem na jih. Jenže jsou tam silné spodní proudy, které mohou při špatném větru zahnat loď na tamní útesy.“ Lominas pokýval hlavou a vystřelil na lodivoda další otázku. „Který průliv Gir Nîagorin bys zvolil při jižním větru?“ Cizinec se téměř nepostřehnutelně usmál. „Průliv mezi ostrovem Knidd a Aâtyrr. Spodní proudy mezi Kniddem a Bwâgtyrrem by v kombinaci s jižním větrem zahnaly loď na skaliska. V úzkém průlivu se nedá křižovat.“ Lominase odpovědi mladého lodivoda uspokojily, a tak mu pokynul rukou, aby se posadil proti němu, a přisunul k němu pohár s vínem. „Dobře, Oghlare, vypadá to, že pobřeží Azrazinu, Hardazinu i Qainnoru skutečně znáš. Řekni mi, odkud vlastně pocházíš ty? Z Osttaru? Na tak tmavou pleť jako máš ty, našinec hned tak nenarazí, když pominu ty zloděje Dulginy.“ Mladý lodivod se krátce napil z poháru a potom odpověděl: „Pocházím z Nirruchu v Anghiru.“ 75
„Nirruch? To jméno jsem v životě neslyšel. Kde ta díra, u Dâurkhôra, leží?“ Oghlarovou tváří přelétl nepřehlédnutelný stín nevole, ale přesto uctivě odpověděl: „Asi dva týdny plavby na jih od Osttaru. Nirruch je poslední přístav jihu. Dál už je jen divočina. Jinak to není žádná díra. Má stejně obyvatel jako Evrar.“ „Tak velký?“ odpověděl překvapeně Lominas. „Jak to, že jsem o něm nikdy neslyšel?“ „Z Pomoří k nám žádné lodě nepřiplouvají. Občas se u nás ukáže nějaká loď z Osttaru. Chyrrkhané přepravují zboží na prodej do Osttaru vlastními loďmi.“ „Jak jsi to řekl? Chyrchan?“ pokusil se Lominas vyslovit nezvykle znějící slovo. „Chyrrkhan,“ Lominas zaznamenal zvláštní chrčivé r, ale lodivod pokračoval. „Tak si říká můj lid.“ Lominas nevěřícně zavrtěl hlavou. Jak to, že zrovna v Evraru narazil na lodivoda z úplně neznámého národa jihu, o kterém v životě nezaslechl ani zmínku? Na druhé straně si dobře uvědomoval, že to je přesně člověk, kterého hledá. „Řekni mi, jak daleko leží Ostrov koření?“ „Žádný Ostrov koření neexistuje. To jsou námořnické báchorky z přístavních krčem. Koření je možno získat od domorodců asi měsíc plavby na jih od Nirruchu.“ Lominas se na lodivoda zamyšleně podíval a v duchu počítal. Dva týdny plavby z Merélosu do Osttaru, dva týdny do Anghiru a potom další čtyři k domorodcům za kořením. To by byla zatraceně dlouhá plavba. Pro námořníky z Merélosu bylo vše co přesahovalo dva až tři týdny plavby, těžko představitelné. „Hmm. Můžeš mi říct, Oghlare, jak se lodivod z toho, jak mu říkáš, Nirruchu, ocitne z ničehož nic v Evraru, kde běžně přistávají jen malé šalupy z Arigdaru?“ Lodivod se na Lominase trochu rozpačitě podíval. Bylo vidět, že se mu do odpovědi příliš nechce. Jeho váhání okamžitě probudilo Lominasovu zvědavost. „No, jen povídej! Nemusím ti vysvětlovat, že tvá odpověď je pro mé rozhodnutí důležitá.“ Lodivod začal pomalu, jakoby neochotně vyprávět. „Minulé léto jsem se v Hyrndaloru nechal najmout na loď původem z Arigdaru, která měla za úkol převážet zásoby a poštu a zásobovat odlehlé vojenské posádky. Vypadalo to jako jednoduchá práce za dobré peníze. Zásobovali jsme hlídkové věže v ústí Dardúnu a na ostrově Tôl. Taky jsme byli v Gypparu a Pantě. Potom však kapitán přišel s tím, že dostal zajímavou zakázku. Přepravit vojáky a zásoby do pevnosti Lôktir. Znáte tu pevnost na opačné straně ostrova, která střeží průliv mezi Orizainem a ostrovem Ywrin?“ Lominas pokýval hlavou. „Nikdy jsem tam sice nebyl, ale slyšel jsem o ní.“ „Je to nebezpečná plavba. Celé západní pobřeží ostrova je hodně divoké, protože pelerinova flotila o sobě nechává poslední dobou vědět.“ Lodivod se na chvíli odmlčel a Lominas si dolil pohár zbytkem vína, který zůstal v poháru, díval se na něj a v duchu uvažoval. To je dobré. Ten mladík už má za sebou i službu na galéře. Do takové služby hned tak někoho nevezmou. „Kapitán se mě zeptal, zda znám Ciârazar a zda si troufnu v něm loď vést. Řekl jsem, že galéru bezpečně dovedu do Lôktiru, ale dál odmítám plout, protože jsem se nenechal najmout na válečnou výpravu. Kapitán přikývl, ale už jsem tušil něco zlého. Když jsme dopluli k pevnosti, loď sice vyložila zásoby, ale vojáci na palubě zůstali. Teprve tehdy nám kapitán řekl, že Lôktir byl pouze zastávkou. Hlavním cílem byla plavba k pobřeží Qainnoru, kde chtěl lovit otroky.“ Lodivod se opět odmlčel a Lominasovi prolétla hlavou vzpomínka na jeho vlastní zkušenosti z doby třetí qainnorské války, kdy sloužil na válečné galéře. 76
Vojenský žold představoval pro kapitány lodí odjakživa jen část příjmů. Mnohem výnosnější byl hon na vesničany podél dlouhého pobřeží, kteří pak končili na obrovském osttarském tržišti otroků. Byla to odporná práce, která jej tak znechutila, že raději odešel sloužit na obchodní loď, i když to byla mnohem hůře placená práce. Oghlar pokračoval dál, ale jeho hlas zněl náhle dutě a zarytě se díval na desku stolu. „Odmítl jsem vést loď dál, spolu se mnou se vzepřelo i několik dalších lodníků. Řekli jsme kapitánovi, že jsme se nechali najmout na službu na zásobovací galéře a odmítáme se zúčastnit lovu na otroky.“ Lominas tiše přitakal: „Taky mám za sebou podobnou zkušenost. Na takovou práci musí mít člověk žaludek. Znám to, když se narazí na osadu, povraždí všechny staré a děti. Žádní svědkové ani poslové, kteří by mohli přivolat pomoc. Přežijí jen dospělí, které odvlečou na loď. Je to svinstvo.“ Oghlar s lehkým překvapením zvedl oči. Takovou odezvu nečekal, a tak již lehčeji pokračoval: „Kapitán nás nechal spoutat. Za spoutané ruce nás pověsili na ráhno a každý jsme dostali dvacet ran bičem. Viseli jsme tam celou noc a celý den. Někteří omdleli. Když nás sundali, měli jsme úplně zmrzačené ruce. Kapitán nám dal na vybranou, buď se připojíme k výpravě, nebo půjdeme přes palubu...“ Lominas se na lodivoda tázavě podíval. „Odmítl jsem, a tak mě hodili přes palubu. Samozřejmě počítali s tím, že se utopím.“ Oghlar se škodolibě ušklíbl. „Hlupáci, netuší, že děti Tighanů se učí plavat stejně brzy jako chodit. Jako chlapec jsem doma v Nirruchu lovil perly. Vydržím pod vodou mnohem déle, než si kdokoliv z nich dokáže představit. A navíc, když víš jak, můžeš plavat i bez pomoci rukou.“ Lominas si chraplavě odkašlal. „Takže jsi doplaval ke břehu? Co bylo potom?“ „Skoro tři dny to trvalo, než jsem mohl zvednout ruce alespoň k ústům, abych něco snědl. Celou tu dobu jsem se skrýval mezi pobřežními útesy. Potom jsem našel vesnici, kde mi dali dobří lidé najíst a něco na sebe. Když jsem se zotavil, přešel jsem Rôhanorin do Evraru, kde jsem doufal najit nějakou loď, která mě odveze domů. V Lôktiru bych žádnou takovou loď nenašel.“ „ Ty jsi přešel ve zdraví vnitrozemím Orizainu?“ zeptal se nevěřícně Lominas, protože mezi obyvateli Pomoří se o horalech vyprávělo jen to nejhorší. Oghlar se usmál a řekl: „Když je na tobě vidět, že jsi uprchlík z darkhârovi galéry, dostane se ti od horalů všemožné pomoci. Nenávidí vše, co souvisí s darkhârem i azrakhârem. Bohužel v zimních měsících do evrarského přístavu připlouvá málo velkých lodí, a pokud se nějaká objeví, je z Arigdaru. A tam jsem pochopitelně nechtěl.“ „Čím ses živil?“ „Pracoval jsem jako nosič mezi přístavem a městem. Díky tomu jsem měl možnost vyptávat se dole v přístavu lodníků, kam mají namířeno.“ „Hmm, a já se díky tomu dozvěděl, že tu jsi. No není to náhoda? Takže pokud máš zájem, jsi přijatý jako lodivod na koglar kupce Tharnizira z Merélosu?“ Oghlar s radostným úsměvem přikývl. Oba muži si přiťukli hliněnými poháry. „Zítra za úsvitu zvedáme kotvy, tak buď v přístavu včas, lodivode!“
Y
77
78
