Lois McMasterová Bujoldová
Labyrint (1. část) Miles se upřeně díval na zářící kouli nad projekční deskou. Přemáhal nepříjemné mrazení kolem žaludku. Jacksonovo doupě. Krásná planeta. Třpytivá, bohatá, zkažená... Jacksoňané samozřejmě tvrdili, že sem zkaženost přišla zvenčí. Že by jejich planeta byla relikviářem svatých ostatků, kdyby se v galaxii platilo za ctnost aspoň tolik, co za neřest. Milesovi to sice připadalo jako debata o tom, jestli jsou víc nóbl červi a nebo shnilé maso, kterým se živí, ale musel uznat jednu věc: kdyby Jacksonovo doupě neexistovalo, galaxie by si nejspíš musela beztak vymyslet. Jakkoli totiž dávali všichni sousedé okázale najevo své pobouření a zděšení, vůbec je nenapadlo s tímhle místem skoncovat a zpřetrhat si užitečné vazby na stínovou ekonomiku. Planeta měla pořád své kouzlo. I když, pravda, už to nebyl ten říz jako před pár sty lety, za slavných pirátských časů. Velké zločinecké gangy se s půvabem sobě vlastním vypracovaly do podoby monopolních struktur - syndikátů - organizovaných a řízených pevnou, téměř vládní rukou. Byla to aristokracie, svého druhu, samozřejmě. Zdálo se, ze je otázkou času, kdy nejpřednější rodiny podlehnou plíživým svodům stability a bezúhonnosti. Rodina Dyneů. Očistné bankovnictví. Spolehlivá pračka peněz. Rodina Fellů. Dodávky zbraní bez otázek. Rodina Bharaputrů. Ilegální genetika. A ještě horší věci. Ještě horší byla rodina Ryovalů se svým sloganem 'Vaše sny oděné do masa a kosti". Nejzatracenější - to adjektivum jim sedělo jak přišité - nejzatracenější kuplíri v historii. Rodina Hargravesů. Galaktičtí šejdíři. Pokud jste jim složili patřičný obnos, zprostředkovali vám navrácení unesených osob, většinou ještě živých. A to nebylo všechno. Kromě velkých rodin tu působil tucet menších, různě propojených či znepřátelených seskupení. Hodíte se všem. Dokonce i nám. Miles stiskl tlačítko na ovládacím panelu. Hologram zmizel. Miles se znechuceně ušklíbl. Vyhledal v paměti soupis výzbroje a výstroje. Chtěl si ještě jednou projít objednávku. Sotva znatelný posun ve vibracích lodě mu napovídal, že dosáhli oběžné dráhy. Rychlý křižník jako Gazela by se měl spojit s orbitální stanicí Fellů během hodiny. Z panelu se právě vysouvala disketa se souborem dat o nakupovaných zbraních, když zazvonil zvonek dveří kajuty a z reproduktoru se ozval hlas. Alt. "Admirál Naismith?" "Vstupte." Miles vytáhl disketu ven a znovu se usadil v křesle. Do dveří vešel kapitán Thorne. Zasalutoval. Nijak zvlášť škrobeně. "Za třicet minut máme kontakt, pane." "Díky, Bele." Bel Thorne byl velitelem Gazely. Byl to betanský hermafrodit. Ženomuž. Výsledek geneticko-sociálního experimen-
tu, který začal před několika staletími a který podle Milesova soukromého názoru byl stejně bizarní jako všechno, co měla na svědomí, i když pro to samozřejmě neexistovaly důkazy, rodina Ryovalů se svými etikou nedotčenými chirurgy. Hermafroditismus byl jedním z drobných příkladů betanského egalitářství neznajícího mezí. Příliš se neujal a nešťastní potomci idealistů teď dožívali coby jedna z mnoha menšin v hypertolerantní kolonii Beta. Ovšem až na pár odrodilých poutníků, jako byl (byla?) Bel. Nicméně Bel vykonával funkci žoldnéřského velitele svědomitě, loajálně a s razancí a Miles ho/ji - podle betanských obyčejů byl nejkorektnější střední rod - měl rád. I když... Cítil parfém. Silný květinový parfém. Znamenalo to, že Bel toho dne zdůrazňuje svou ženskou stránku. A nejen toho dne. Byl takový celou cestu. Všech pět dní. Pořád ženštější. Normálně se u něj projevovala spíš jakási neurčitá tendence k tomu být mužem, ale teď to bylo naopak. Krátké hnědé vlasy, ostře řezané rysy ve tvářích bez vousů, šedobílá uniforma dendarijského žoldnéře, asertivní chování, drsný humor to všechno se měnilo. Miles se znepokojením sledoval, jak Bel v jeho přítomnosti měkne. Obrátil se zpátky k projekční desce. Znovu si nechal počítačem promítnout hologram planety, ke které se blížili. Na pohled vypadala planeta velmi skromně, střízlivě, až stroze. Hornatý, studený, obyvatelný jen v pásmu mírného podnebí kolem rovníku. Hologram planety však byl opředený hustou, krajce podobnou schematickou sítí. Barevně odlišené dráhy satelitů, orbitální překladiště, schválené přistávací vektory. "Už jste tam někdy byl, Bele?" "Jednou ano," odpověděl hermafrodit. "Když jsem byl poručíkem u admirála Osera. To FeJlům ještě vládl starý baron. Jejich zbraně mají skvělou reputaci. Tedy pokud víte, co kupujete. Já bych vám rozhodně neradil kupovat od nich neutronové ruční granáty." "Che. Ty pro chlapy s proklatě silnýma rukama? Nebojte se. Neutronové ruční granáty nejsou v seznamu." Miles podal disketu Bélovi. Bel se naklonil nad křeslo, když si ji od něj bral. "Mám slíbit posádce propustky? Pár dní potrvá, než se vyřídí nákup a nakládání. A co vy? Vedle terminálů je ubytovna se vším komfortem. Bazén, sauna, jídlo..." Bel ztišil hlas. "Co kdyby smě si najali pokoj pro dva?" "Počítal jsem jen s propustkami najeden den," odkašlal si Miles. "Jsem taky žena," poznamenal Bel skoro šeptem. "Mimo jiné." "Vy jste tak beznadějně monosexuální, Milesi." "To je mi líto." Miles poplácal Bélovu dlaň, která se nějak ocitla na jeho rameni.
Bel si povzdechl. Napřímil se. "Jako většina." Miles si povzdechl také. Asi měl Thorna odmítat s větším důrazem. Přece jen, tuhle nabídku slyšel v různých obměnách už posedmé. Stával se z toho málem rituál. Opravdu. Betanům se musela přiznat ohromná dávka optimismu. Nebo tuposti? Anebo upřímných citů? Kdyby se ohlédl, viděl by v Bélových očích osamělost hermafrodita. Neohlédl se. Kdo tohle smí soudit? říkal si v duchu zachmuřeně. Ten, kdo má sám tělo k ničemu? Vrozená růstová porucha Milese zmrzačila tak, že mu i nejlepší doktoři na jeho rodné planetě pomohli jen napůl. Neměřil ani mizerných 150 centimetrů. Velká hlava, bledá tvář zvýrazněná černými vlasy, krátký krk, křivá páteř, křehké kosti. A přes to všechno měl duši vojáka. Podíval se na svou šedou dendarijskou důstojnickou uniformu. Tu uniformu si vybojoval. Když nejseš sedm stop vysoký, bud sedm stop mazaný. Ale samozřejmě, to neřešilo Thornův problém. "Možná by bylo dobře, kdybyste se vrátil domů do kolonie Beta a někoho si našel tam," řekl Miles. Thorne pokrčil rameny. "Tam jsem se nudil. Proto jsem odešel. Je tam tak bezpečno, tak málo prostoru..." "Ovšem. Ideální místo k výchově dětí." Miles se nepatrně ušklíbl. Thorne se usmál. "Přesně tak. Vy byste byl dokonalý Betan. Skoro. Máte přízvuk, humor..." Miles zpozorněl. "A co nemám?" Thorne se dotkl Milesovy tváře. Miles před jeho rukou uhnul. "Reflexy," řekl Thorne. "Ach tak." "Nechci vás kompromitovat, věřte mi." "Já vím." Bel se znovu naklonil nad křeslo. "I ta poslední hrana by se mohla obrousit, kdybych..." "O to nejde," řekl Miles. Začervenal se. "Jsme tady kvůli naší misi." "Kvůli zboží," opravil ho Thorne s úsměškem. "To není mise," řekl Miles. "Tohle je krytí." "Aha." Thorne se narovnal. "Tak přece jenom." "Přece jenom?" "Člověk nemusí být génius, aby to tušil. Jsme tady pro zboží, a místo velké nákladní lodě tu máme Gazelu, nejrychlejší křižník flotily. Nákup zboží je nudná ubíjející rutina, a místo obyčejného, kvalifikovaného zásobovacího důstojníka na něj dohlížíte vy osobně." "Chci navázat kontakt s baronem Fellem," řekl Miles nevzrušeně. "Rodina Fellů je největší dodavatel zbraní hned po kolonii Beta, a na rozdíl od ní je mnohem vstřícnější ke svým zákazníkům. Když budu spokojený s nabídkou, mohli by nám Fellové dodávat zboží pravidelně." "Aspoň čtvrtina jejich zbraní je betanské výroby a má jen vyšší cenu," řekl Thorne. "Co chcete posuzovat? To je k smíchu." "A zatímco budu posuzovat jejich nabídku," pokračoval Miles, "jeden muž středního věku projeví zájem stát se dendarijským žoldnéřem a podepíše kontrakt pro zdravotního technika. V tu chvíli ukončíme jednání i nakládání, co nejrychleji se odpoutáme a zmizíme." Thorne se spokojeně usmál. "Takže cestující. Výborně. Doufám, že za lodní lístek dobře zaplatí." "Velmi dobře. Pokud na místo určení dorazí živ. Ten muž je shodou okolností špičkový genetik z výzkumných laboratoří rodiny Bharaputrů. A jedna planetární vláda, schopná
chránit ho před dlouhými prsty barona Luigiho Bharaputry, mu nabídla azyl. Budoucí bývalý zaměstnavatel se totiž bude zlobit, že mu jeho vědec odešel před uplynutím řádné výpovědní lhůty. Kdežto budoucí nový zaměstnavatel nám dobře zaplatí, když mu vědce dopravíme živého a - řekněme - nedotčeného vymáháním jistých informací. No a protože by rodina Bharaputrů mohla na místě koupit dvě Dendarijské svobodné žoldnéřské flotily, byl bych rád, kdyby s baronem Luigim nebyly problémy/Takže budeme nevinnou obětí. A řekneme asi tohle: My jenom najali jednoho zatraceného zdravotníka, pane. Taky nás naštvalo, když se vypařil na shromaždišti u Escobaru." "To zní dobře," uznal Thorne. "Jednoduše." "Doufám," povzdechl si Miles. Proč by, koneckonců, aspoň jednou nemohlo něco proběhnout podle plánu? Obchodní kanceláře a prostory s nabídkou poněkud smrtonosného zboží rodiny Fellů se nacházely nedaleko od terminálového uzlu. Většina méně významných zákazníků nikdy nedošla dál než sem. Ale když do stanice vstoupil Miles s Thornem a předložil svou objednávku, za chvíli - tak dlouhou, jak dlouhá chvíle je třeba k ověření kreditky - se objevila úslužná osůbka v zelených barvách rodiny Fellů a vtiskla admirálu Naismithovi do dlaně pozvánku na recepci pořádanou v baronových soukromých modulech. Když o čtyři hodiny později u hermeticky uzavřeného vstupu do privátní sekce předávali majordomovi barona Fella kontrolní krychli, Miles ještě jednou obhlédl svůj i Thornův zevnějšek. Dendarijský slavnostní stejnokroj se skládal z šedého sametového kabátu s bílým lemováním a se stříbrnými knoflíky na ramenou, ze stejně šedých kalhot s bílými lampasy a šedých semišových bot. Nebyl to nijak zvlášť efektní stejnokroj. A proč by měl být? Ostatně, Miles ho nenavrhoval, jen ho přijal za vlastní. S tím se musí smířit. Přechodový tunel do privátní sekce byl opravdu zajímavý. Když je majordomus prohledával, stačil si Miles všimnout řady pozoruhodných detailů. Všechny životně důležité systémy, přesněji řečeno všechny systémy v modulu fungovaly nezávisle na zbytku stanice. Celý prostor byl nejen hermeticky uzavřený, ale také oddělitelný. Nebyl to modul stanice. Byla to loď. Miles si byl jistý, že by tu někde našel strojovnu a střelecké věže. A byl si jistý, že by páchal sebevraždu, kdyby je zkoušel hledat. Než vstoupili dovnitř, majordomus ohlásil do komu na svém zápěstí: "Admirál Miles Naismith, velitel Dendarijské svobodné žoldnéřské flotily. Kapitán Bel Thorne, velitel křižníku Gazela z Dendarijské svobodné žoldnéřské flotily." Miles v duchu hádal, kdo je na příjmu. Sál, kde se konala recepce, byl velký a elegantně zařízený. Pohyblivá schodiště, hrající duhovými barvami, utvářela kaskádu klidných zákoutí, kde lidé měli soukromí, aniž by přicházeli o dobrý pocit z volného, otevřeného prostoru. U každých dveří (Miles jich napočítal šest) stál ramenatý, zeleně oblečený strážce, který se snažil vypadat jako sloužící. Bez valného výsledku. Celá jedna stěna byla prosklená, se závrať vzbuzujícím výhledem na rušný terminálový uzel stanice, na třpytivý obzor planety a na část hvězdné oblohy. Mezi skupinkami hostů procházely půvabné ženy v hedvábných zelených sárích a nabízely jídlo a pití. Šedý samet, to Miles viděl na první pohled, nebyl v tomhle prostředí právě vrcholem noblesy. Oba dva, on i Bel, tu téměř splývali s šedými stěnami. Na rozdíl od nich byly hloučky ostatních privilegovaných zákazníků přehlídkou meziplanetární módy. Nesourodá společnost. Samé uzavřené, navzájem
se ostražitě sledující skupinky. Nemíchaly se. Partyzán neměl očividně co probírat se žoldnéřem, stejně jako revolucionář s pašerákem. A boží bojovníci, ti samozřejmě rozmlouvali jen každý se svým jediným pravým Bohem - a případně s baronem Fellem. "Skvělá párty," komentoval to Bel. "Takovouhle atmosféru jsem jednou zažil na jedné výstavě domácích miláčků. Čísi kořalkový ještěr z Tau Ceti tam sežral vítěze v kategorii psů." "Šššš." Miles se neubránil úsměvu. "Tohle je byznys." V té chvíli se před nimi tiše uklonila žena v zeleném sárí a nabídla jim svůj podnos. Thorne se podíval na Milese. Máme? "Proč ne?" řekl Miles polohlasem. "To pohoštění si beztak zaplatíme. A pochybuji, že by baron chtěl otrávit svoje zákazníky. Škodí to obchodu. A tady vládne obchod. Laissez-faire. Tržní ekonomika bez přívlastků." Vybral si podivnou růžovou lahůdku ve tvaru lotosového květu a ještě záhadnější nakuřovaný nápoj. Thorne se řídil jeho příkladem. Bohužel, z růžového lotosového květu se vyklubala syrová ryba, jejíž maso mu houževnatě zavrzalo mezi zuby. Miles sebral odvahu a spolkl ji. Když upil doušek, aby lotos něčím spláchl, ukázalo se, že drink je zatraceně alkoholický. Musel ho s lítostí odložit na prvním příhodném místě. Zakrslé, nemocemi zkřivené tělo špatně snášelo alkohol a to poslední, co si Miles přál, bylo dorazit k baronu Fellovi buď v polovičním bezvědomí, nebo s nekontrolovaným úsměvem na rtech. Metabolicky mnohem lépe vybavený Thorne držel svůj drink dál v ruce. Odněkud shora k nim doléhala zvláštní, bohatá, komplikovaná hudba. Spleť flažoletových tónů. Miles nedokázal určit, jaký nástroj vlastně slyší. Nástroj? Nebo nástroje? Vyměnil si s Thornem udivený pohled a oba bezděčně vykročili ke zdroji hudby. U točitého schodiště, na pozadí hvězdné oblohy s terminálovým uzlem a planetou, konečně našli hudebnici. Miles vytřeštil oči. Tentokrát už chirurgové toho psa Ryovala opravdu zašli moc daleko... Ve sférickém poli, rozměrné bezgravitační bublině ohraničené barevnými jiskrami, se vznášela žena. Paže a ruce, kterými hrála, byly neskutečně krásné, slonovinově bílé. Všechny čtyři... Měla na sobě zelenou hedvábnou blůzu bez rukávů a zelené krátké kalhoty. Tam, kde obvykle bývají nohy, vyrůstal druhý pár rukou. Měla krátce střižené ebenově černé vlasy. Oči měla zavřené. Z bledých, do růžová líčených tváří vyzařoval klid. Smířený, uvolněný výraz anděla. Vznešeného. Nedosažitelného. Děsivého. Před ní, volně ve vzduchu, visel hudební nástroj. Vodorovně umístěný rám z leštěného dřeva, vypletený dvěma řadami strun. Mezi nimi byla rezonanční deska. Žena s ohromující rychlostí klepala do strun na obou stranách čtyřmi plstí pokrytými kladívky. Horní ruce hrály v kontrapunktu k dolním. Mohutný tichý proud hudby klesal dolů jako vodopád. "Dobrý bože," řekl Thorne, "to je kvadrátka." "Cože?" "Kvadrátka. Je pěkně daleko od domova." "Takže ona...to není místní produkt?" "Rozhodně ne." "To mě uklidňuje. Doufám. A odkud tedy, u všech čertů, vlastně je?" "Začalo se s tím tak před dvěma sty lety, zhruba ve stejné době jako s herrnafroditismem." Thorne se trpce pousmál. "Když vynalezli děložní replikátor, ve všech genetických laboratořích se experimentovalo. A než se napsal a schválil zákon, který to zakazoval, tak mimo jiné někoho napadlo
stvořit rasu ideálních obyvatel beztížného prostoru. Bohužel, ta rasa byla ideální jen do té doby, než se vyvinula umělá gravitace. Tu pak přirozeně zavedli všude, kde to bylo možné, a kvadrátům najednou chyběly nohy. Měli problémy na všech lodích a stanicích. A tak se časem stáhli do ústraní, odlétli systémem Nexus daleko od Země. Žijí tam prý v nějaké uzavřené komunitě. Je zvláštní, že se někdo z nich vypravil tak daleko." Thorne se odmlčel. Ale rty nechal rozevřené. Znovu se zaposlouchal do hudby. Stejně zvláštní jako hermafrodit v žoldnéřské flotile, pomyslel si Miles. Mlčel. Soustředil se na hudbu, kterou baronovi paranoidní hosté skoro nevnímali. Tupci. I ten, kdo neměl hudební sluch, musel v té hře cítit vášeň. Talent. Genialitu. Intenzívní, prchavou, pomíjivou genialitu hráče, svázanou s časem a ubíhající spolu s časem nezadržitelně do vzpomínek. Vodopád hudby slábl, dozníval, nakonec utichl. Čtyřruká hudebnice otevřela modré oči. Éterický výraz ve tváři ustoupil obyčejné lidské stísněnosti a smutku. "Aach," vydechl Thorne. Zasunul prázdnou sklenici do podpaží a už už zvedal ruce, aby zatleskal. Ale pak strnul. Váhal. Nerad by se potleskem zviditelnil právě v téhle jednotvárně působící společnosti. Totéž napadlo Milese. "Lepší bude s ní promluvit," navrhl Thornovi tiše možnou alternativu. "Myslíte?" Thorne se rozzářil. Shýbl se, nenápadně postavil sklenici na podlahu a pak volným tanečním krokem vyrazil vpřed, k jiskřící bublině. Hlavu měl zakloněnou. Tvář hermafrodita zdobil široký, milý, okouzlený úsměv. "Ehm..." Thorne se nadechl, vydechl a znovu se nadechl.
Bože, Bel, a neví, jak začít. Netušil jsem, že toho budu někdy svědkem. "Zeptejte se na tu věc, na kterou hraje," napovídal mu Miles polohlasem. Čtyřruká žena sklonila zvědavě hlavu. Když za třpytivou bariérou zahlédla Thorna, snesla se trochu níž. "Prosím?" "Máte zajímavý nástroj. Jak se jmenuje?" zeptal se Thorne svým altem. "Je to oboustranný kladívkový dulcimer, madam-pane..." Úslužně monotónní hlas na okamžik zakolísal. Zřejmě ze strachu, že urazila hosta, "...důstojníku." "Kapitán Bel Thorne," představil se Bel rázně, jako by znovu získal ztracenou rovnováhu. "Jsem velitel dendarijského křižníku jménem Gazela. K vašim službám. Prozradíte mi, prosím vás, jak jste se dostala až sem?" "Cestovala jsem na Zemi, hledala jsem práci a baron Fell mi nabídl smlouvu." Pohodila hlavou, jako kdyby automaticky čekala kritiku, ale to Bel neměl v úmyslu. "Vy jste pravá kvadrátka?" řekl. "Slyšel jste o nás?" Povytáhla obočí. "Většina lidí si o mě myslí, že jsem nějaký genetický zmetek," řekla s nádechem hořkosti v hlase. Thorne si odkašlal. "Já pocházím z Bety. Studoval jsem historii genetických experimentů - jak bych vám to řekl z osobního zájmu." Ještě jednou si odkašlal. "Jsem hermafrodit, víte," dodal. Odmlčel se. Čekal, jak žena zareaguje. Zatraceně. Takhle se nikdy nechoval. Vždycky nabral přímý kurs a nechal věcem volný průběh. Vida. Ted jenom nerušit. Za nic na světě. Miles se nenápadně vytratil. Držel rty pevně při sobě, aby se nesmál, když viděl, jak v Thornovi náhle získává drtivou převahu jeho mužská stránka, od koneč ků vlasů až k palcům u nohou. Žena pokývala hlavou. Horní ruku váhavě přisunula po jiskřící bariéře do míst, kde z druhé strany spočívala Bélova dlaň. "Vy? Takže vy jste..." "Směl bych vědět, jak se jmenujete?" "Nicol."
"Děkuji, postarali." Ano, tak mluví obchodníci. "Rád vás vidím," mručel dál baron. "Hodně jsme tady o vás slyšeli." "To jistě," řekl Miles. Baronovy oči byly podivně ostražité. Odkud ten velký zájem o bezvýznamného zoldnéřského velitele. Co? Miles se pokusil z opětovného úsměvu vyhladit všechny stopy ostražitosti. Klid. Uvidíš, co bude. Nespěchej nikam, když nevíš, co tam je. "Doufám, že samé dobré věci." "Pozoruhodné věci. Váš vzestup byl stejně rychlý, jako je záhadný váš p£vod." Zatraceně, říkal si v duchu Miles, co tím sleduje? Co tím chce naznačit? Něco ví o 'admirálu NaismithovF? O jeho pravé totožnosti? Problém. To by byl problém. Ne. Hlavně klid. Zapomenout na poručíka lorda Vorkosigana z Barrajarské imperiální zpravodajské služby. Zapomenout. V tomhle těle nikdo takový nebyl. Nikdy. Ostatně, pro dva je moc male, hochu. Sakra. Proč se ten starý tlustý žralok pořád tak mile usmívá? Co ví? Miles mlčel. Snažil se tvářit neutrálně. "Slyšeli jsme o vaší skvělé akci u Vervainu. Samé zajímavé příběhy. I ten smutný o vašem bývalém veliteli." Miles znehybněl. "Smrti admirála Osera mi je líto." Baron přemýšlivě pokrčil rameny. "To se v branži stává. Velet může jen jeden." "Patřil by k nejlepším důstojníkům v mé flotile." "Sebevědomí bývá nebezpečné," usmál se baron. To bezpochyby. Miles se kousl do jazyka. My šlí si, že jsem 'zorganizoval' Ose rovu smrt. Proč ne? Ať si to myslí. A pokud by si myslel, že v téhle místnosti je o jednoho žoldnéře méně, než se zdá, že Dendarijci teď jsou, díky Milesovi, prodlouženou rukou tajné služby barrajarského impéria, pak... pak by to nebyl baron syndikátu, kdyby takovou informaci nějak rozumně nevyužil ve svůj prospěch. Samozřejmě. Miles baronovi oplatil přátelský úsměv. Neřekl nic. "Zajímáte mě z mnoha důvodů," pokračoval baron. "Například tuje otázka vaší vojenské kariéry a vašeho zdánlivého věku." Kdyby Miles ještě držel v ruce drink, vypil by ho teď jedním douškem. Místo toho křečovitě sepnul ruce za zády. Nemoc a bolest mu nevyryla do tváří tolik vrásek, aby vypadal dost staře. Bohužel. Pokud by tedy baron věděl, že má před sebou třiadvacetiletého poručíka tajné služby, a ne starého žoldnéře, a pokud by o tom nemluvil, znamenalo by to... Baron ztišil hlas. "Říká se, že jste podstoupil nějakou betanskou omlazovací kůru." Tak b tohle mu jde, pomyslel si Miles s úlevou. "Vás by ta kůra zajímala, můj pane? Proč?" řekl, snad rychleji, než by měl. "O Jacksonovu doupěti se přece povídá, zeje domovem nesmrtelných. Že tu jsou lidi, co žijí už ve třetím klonovaném těle." "Já k nim nepatřím," řekl baron téměř lítostivě. Miles překvapeně zvedl obočí. Nevěřil, zeje baron jedním z těch, kteří se dívají na použití klona jako na vraždu a z morálních důvodů ho odmítají. "Proč? Nějaká nešťastná zdravotní komplikace?" řekl s patřičnou dávkou předstíraného soucitu. "To je mi líto, pane." "Nejde o zdravotní komplikaci v pravém slova smyslu." Baronův úsměv nabyl zlověstného odstínu. "Jde o to, že při transplantacích mozku dochází k úmrtí jistého, ne zcela zanedbatelného procenta pacientů..."
"Nicol. A dál? Chci říct, že máte hezké jméno." "My si nedáváme příjmení." "Aha. A, ehm, co máte v plánu? Myslím po téhle párty?" Bohužel, tím jejich rozhovor musel skončit. "Pozor, kapitáne," zavrčel Miles. Thorne se okamžitě postavil do pozoru. Chladný, vzpřímený. Díval se stejným směrem jako Miles. Kvadrátka se rychle vrátila na své místo uprostřed sférického pole. Tam beze slova sepjala ruce, všechny čtyři, a čekala. I Miles zvolil zdvořilý postoj. Georiš Stauber, baron rodiny Fellů, byl až překvapivě starý vzhledem k tomu, že svůj post zaujal teprve nedávno. Ve skutečnosti vypadal ještě starší než na holografických portrétech. Měl holou hlavu, lemovanou prstencem bílých vlasů. Byl usměvavý, žoviální a tlustý. Vypadal jako něčí dědeček. Ne, Milesův ne. Milesův dědeček byl štíhlý a schopný boje i v pokročilém věku. A titul hraběte si držel právem. Nezdědil ho po těch, které přežil. Nebo zabil. Baron Fell, i kdyby stokrát vypadal jako brunátný chechtací pytlík, musel k tomuhle postu šplhat po zatraceně vysoké hromadě mrtvol. O tom nebylo pochyb. "Admirále Naismithe. Kapitáne Thorne. Vítám vás v naší A sta procent klonu, kterým v hlavě udělají pro ten mozek stanici," zamručel baron s úsměvem. Miles ho pozdravil aristokratickou úklonou. Thorne udělal místo, dodal v duchu Miles. "...a další ne zcela zanedbatelné procento má po operaci totéž, ale méně obratně. Milesovi blesklo hlavou, že tu neobratnost musí příště napodobit. Na takových detailech stojí a trvalé následky. Různá velice nepříjemná poškození mozku. Tohle riziko se musí podstoupit." padá každé přestrojení. "Postarali se o vás mí lidé?"
"Risk je zisk." "Ale je tu navíc určité procento pacientů, co na operačním stole neumírají náhodou. Stačí, aby měli dost rafinovaného a vlivného nepřítele. A já mám hodně nepřátel, admirále Naismithe." Miles vnutil svému obličeji výraz typu 'kdo by to byl řekl'. Uvolnil křečovité sevření rukou za zády a svědomitě dotvářel zdání hlubokého zájmu. "Spočítal jsem si, že by moje šance na přežití při transplantaci mozku byly značně podprůměrné," pokračoval baron. "A tak mě zajímají alternativy." Odmlčel se. Čekal na odpověď. "Jistě," řekl Miles. Prohlížel si nehty na pravé ruce a rychle přemýšlel. "Je pravda, že jsem se jednou zúčastnil takového... ne právě legálního experimentu. Problém byl, že ho ten... ten člověk uspěchal. Víte, jak to chodí. Moc brzy přešel od zvířat k pokusům na lidech. Nepovedlo se to." "Ne?" řekl baron. "Ale vypadáte zdravě." Miles pokrčil rameny. "Bylo tam nějaké zlepšení. U svalů, kůže, vlasů. Ale kosti, to pořád jsou kosti starce. Jsou křehké." Opravdu. "Kromě toho mě trápí osteitida. Jsou dny, kdy se bez léků ani nepohnu." Opravdu. Zatraceně. Jeho zdravotní stav se horšil den ze dne. "Moje vyhlídky na dlouhověkost nejsou nejlepší." A kdyby se tu pár lidí dozvědělo, kdo je 'admirál Naismith', byly by ještě horší. Omezily by se přibližně na patnáct minut. "Takže, pokud nemáte nějakou zvláštní zálibu v bolesti a netěšilo by vás vypadat jako mrzák, rozhodně bych vám nedoporučoval stejnou proceduru, jakou jsem absolvoval já, můj pane." Baron si Milese přeměřil od hlavy až k patě. Nezdálo se, že by v něm našel zalíbení. "Hmm." Bel Thorne věděl, dobře věděl, že neexistuje žádná 'betanská omlazovací kůra'. Nicméně stál v pozoru a naslouchal jim s vážnou tváří a dobře skrývaným potěšením. Už jen tím, že se nesmál, odváděl dobrou práci. Velmi dobrou. Bůh žehnej poťouchlým dušičkám. "Ale to neznamená," řekl baron, "že ten vědec, ten váš... známý, že nedosáhne nějakého pokroku," "Obávám se, že ne," řekl Miles. "Je mrtvý." Bezmocně rozhodil rukama. "Zemřel stářím." "Ach tak." Baron svěsil ramena. "Tady jsi, Felle," vpadl jim do hovoru cizí hlas. Baron se okamžitě ohlédl. Muž, který tak nenucené upoutal jeho pozornost, byl oblečený stejně konzervativně jako Fell. Doprovázel ho zamlklý sloužící, který mohl mít slovo 'bodyguarď téměř napsané na čele. Měl na sobě uniformu, hedvábný červený, ke krku upnutý kabát a černé kalhoty. Nebyl ozbrojený. Uvnitř Fellovy stanice nebyl ozbrojený nikdo kromě Fellových mužů. Ti dbali na důsledné dodržování tohoto pravidla koneckonců i ve vlastním zájmu. Zatvrdlá kůže na hranách bodygardových dlaní však dávala tušit, že by si poradil i beze zbraně. Oči mu klouzaly z kouta do kouta, prsty se nepatrně třásly napětím násobeným podpůrnými prostředky. Mohl v kterémkoli okamžiku udeřit - ohromující rychlostí a smyslů zbavenou silou. A pochopitelně také mohl odejít předčasně, do výslužby se zničeným metabolismem. Doprovázel muže, který nebyl starší než on sám. Asi pánův syn, uvažoval v duchu Miles. Bodygardem chráněný mladík měl černé dlouhé vlasy. Měl je svázané do zvláštního, téměř umělecky propracovaného copu. Měl jemnou olivovou pleť a vysoko zvednutý nos. Mohlo mu být zhruba tolik let, co Milesovi, ale pohyboval se s jistotou zralého muže.
"Ryovale." Baron Fell mladíka pozdravil, kupodivu jako sobě rovného. Pak coby vzorný hostitel okamžitě dodal: "Páni důstojníci, dovolte, abych vám představil barona Ryovala z rodiny Ryovalů. Admirál Naismith, kapitán Thorne. Patří jim ten krásný rychlý křižník z Illyrikanu. Toho sis, Ryo, mohl u terminálů všimnout." "Bohužel, Georiši, nemám tvůj smysl pro techniku." Baron Ryoval oběma žoldnéřům věnoval jeden letmý pohled. Kývl na pozdrav s výrazem člověka, který za jistých okolností dokáže být shovívavý vůči spodině. Miles se uklonil. Dával si pozor, aby tentokrát byla jeho úklona patřičně neobratná. Tím okamžikem je Ryoval zjevně přestal brát na vědomí. Dal ruce v bok a zadíval se na obyvatelku bezgravitační bubliny. "Můj agent nepřeháněl. Opravdu má svoje půvaby." Fell se kysele usmál. Nicol znervózněla hned poté, co Ryoval přišel. Teď byla ještě neklidnější. Vznášela se v bublině a ladila nástroj. Předstírala, že ladí nástroj. Oči jípřeskakovaly od Ryovala k dulcimeru a zase zpátky. Vypadalo to, jako kdyby stavěla mezi sebou a baronem nějakou neviditelnou magickou zeď. "Mohla by..." Ryovala přerušilo zvonění náramkového komu. "Promiň, Georiši." Baron se odvrátil a řekl rozmrzele: "Ryoval. Modlete se, ať je to důležité." "Je, pane," odpověděl tichý hlas v komunikátoru. "Tady manažer Deem, nabídky a prezentace. Máme problém. To stvoření, co jsme koupili od Bharaputry, nám potrhalo zákazníka." Z Ryoválových řecky sošných rtů se vydralo temné zavrčení. "Já vám říkal, ať to uvážete na lepší řetěz." "To jsme udělali, pane. Řetězy vydržely, ale vyrvalo je ze zdi." "Paralyzujte to." "Už se stalo, můj pane." "Dostane lekci, až se probudí. Hladovku. Uvidíte, jak zkrotne. Při jeho chuti k jídlu..." "Co s tím zákazníkem, pane?" "Dejte mu všechno, o co si řekne. Pozornost podniku." "Já... chvíli potrvá, než si o něco řekne. Je na klinice. V bezvědomí." Ryoval zasyčel. "Ať k němu jde můj osobní doktor. Zbytek zařídím já sám. Až se vrátím dolů. Tak za šest hodin. Konec." Vztekle přerušil spojení. "Imbecilové," zavrčel. Nadechl se. Hlubokým, řízeným, meditativním nádechem. Vzápětí se vrátil k uhlazenému společenskému chování - tak bezprostředně, jako kdyby ho stisknutím tlačítka vyhledal v databance. "Omlouvám se, Georiši." Fell mávl chápavě rukou. To víš, byznys. "Kde jsme to přestali? Ach ano. Mohla by něco zahrát?" Ryoval kývl směrem ke kvadrátce. Fell sepjal ruce za zády. V očích mu zajiskřilo a tvář se rozjasnila předstíraným vlídným úsměvem. "Zahraj nám něco, Nicol." Kvadrátka potřásla hlavou. Připravila se. Znovu zavřela oči. Z pohybů i z výrazu obličeje vyprchávalo napětí a úzkost. Vracel se vnitřní klid, soustředění. Začala hrát. Pomalý, něžný motiv, který se rozvíjel a zrychloval. "Stačí!" Ryoval prudce zvedl ruku. "Líbí se mi. Je taková, jak mi řekli." Nicol přestala hrát uprostřed fráze. Rychle, přerývaně dýchala. Ani se nesnažila zakrýt, že ji tenhle způsob přerušení skladby urazil. Krátkým zlostným trhnutím zasunula čtyři kladívka do pouzdra. Pak zůstala bez hnutí viset v prostoru. Se založenýma rukama. Horníma i dolníma. Thorne zaťal
zuby. A založil si ruce na prsou. Snad z podvědomé solidarity. Miles se jen hryzl do rtu. "Opravdu. Můj agent ví, o čem mluví," dodal Ryoval. "Pak jistě mluvil také o tom, zeje mi líto," řekl Fell suše. "Ano, mluvil o tom. Přirozeně. Chápej, má finanční strop. Jen kvůli tomu dál nejednal. O něčem tak unikátním je nejlépe jednat přímo. Osobně." "Jsem rád, že se těším z jejího talentu," řekl Fell. "V mém věku je potěšení vzácnější než peníze." "Jistě. Ale nic není nenahraditelné. Ani její talent. Připravil bych ti skutečnou specialitu. Nadstandard." "Měl jsem na mysli její hudební talent, Ryovale. A ten je víc než nadstandardní. Je jedinečná. Pravý. Něco takového si nenamnožís, neokopíruješ někde v laboratoři." "V mých laboratořích okopírují cokoli, vážený pane," pousmál se Ryoval. "Kromě originality. To je dáno jaksi podstatou věci." Ryoval ocenil filozofickou hloubku té myšlenky pokrčením ramen. Miles v duchu odhadoval, nakolik se Fell skutečně těší z talentu čtyřruké hudebnice a nakolik se těší z vlastnictví něčeho, co by ten druhý zoufale rád koupil a co on nemá potřebu prodat. Hra na nervy bližních je rozkoší mocných. Zdálo se, že Ryovala vskutku nečeká snadné vyjednávání. I když, na druhé straně, každý má svou cenu. A kdyby Ryoval správně odhadl tu Fellovu, co by na Jacksonově doupěti zachránilo Nicol? Milesovi blesklo hlavou, že on už Fellovu cenu zřejmě zná. A Ryoval? Ryoval stáhl rty. "Co takový malý vzorek tkáně? To jí neublíží. A ty se budeš dál těšit z jejích unikátních služeb." "Ublížilo by jí to. Ublížilo by to její unikátnosti. Cirkulace kopií snižuje hodnotu originálu. To víš stejně dobře jako já, Ryo," usmíval se baron Fell. "Až po nějaké době," namítl Ryoval. "Když si vezmeš například kultivaci klona, ta trvá bezmála deset let... Ale to zas ty víš stejně dobře jako já." Začervenal se. Sklonil hlavu do jakési omluvné úklony. Jako kdyby si teprve teď uvědomil, že to bylofaux pas. Podle tvaru Fellových rtů se dalo soudit, že skutečně bylo. "To vím," řekl Fell mrazivě. V té chvíli do jejich rozhovoru zasáhl Bel Thorne. Snad měl pocit, že překročili únosnou mez. Vybuchl: "Nemáte právo takhle o ní mluvit! Jednat o vzorku její tkáně. Nepatří vám! Není váš majetek. Je to svobodná občanka galaxie." Oči obou baronů se obrátily k Bélovi, jako by dendarijský žoldnéř byl kusem nábytku, který náhle promluvil. Miles rychle zbystřil pozornost. "Nechci koupit ji, ale její smlouvu," řekl Ryoval téměř trpělivě. "To je to, o čem vedeme diskusi. Soukromou diskusi." Bel jeho narážku ignoroval. "Smlouvu, nebo ji. Řekněte mi, jaký je v tom rozdíl, tady, na Jacksonově doupěti." Ryoval se nepřestával usmívat. "Žádný. Přirozeně. Tady je právo na soukromé vlastnictví tím nejvyšším zákonem." "To je ilegální." "To je legální, můj milý... ach tak... vy jste Betan, že? Tím se vysvětluje všechno," řekl Ryoval. "Kdybyste se na věci díval rozumně, pochopil byste, že legální -
a ilegální - je to, čemu se ta která planeta rozhodne tak říkat. A co je schopná si prosadit. A nezlobte se, já tu nevidím žádné betanské ozbrojené síly, které by tu prosazovaly vaše svérázné pojetí morálky. A nebo ano? Ty je tu vidíš, Felle?" Baron Fell je poslouchal se zvednutým obočím, napůl pobaveně, napůl rozmrzele. Bélovi se zlostí napínaly svaly na celém těle. "Výborně. Když tedy teď vytáhnu zbraň a ustřelím vám hlavu, bude to absolutně legální?" Bodygard si vyhlásil bojovou pohotovost. Přesunul těžiště do startovní polohy. "Tak dost, Bele," zavrčel Miles. Ale Ryovala zjevně začínala bavit škodolibá hra s obtížným hmyzem. "Nemáte zbraň. Ale právo stranou. Mí lidé by vzápětí zabili vás. To je, abych tak řekl, zákon přírody. Velmi funkční zákon, který vás opravdu efektivně odradí od nerozumného, dejme tomu ilegálního jednání." Baron Fell zachytil Milesův pohled a mírně, sotva znatelně pokýval hlavou. Čas zasáhnout. "Je čas se vzdálit, kapitáne," řekl Miles. "Nejsme jedinými hosty pana barona." "Ochutnejte něco z naší teplé kuchyně," navrhl baron Fell přívětivě. Ryoval přesunul svou blahosklonnou pozornost z Bela na Milese. "Jestli zavítáte dolů, admirále, stavte se u mě v kanceláři. Dokonce i Betan si může rozšířit obzory. Mí lidé pro vás připraví program. Pochopitelně ve vašich cenových relacích." "Ne, děkuji," řekl Miles, "Vyčerpali jsme kredit u barona Fella." "Škoda. Snad příště." Ryoval se od nich nenucené odvrátil. Bel pořád stál. Nepohnul se z místa. Nevzdálil se. "Občan galaxie není na prodej, ani tam u vás," ukázal vztekle na planetu za průhlednou stěnou. Nicol je sledovala ze své bubliny bez jediného slova, gesta, výrazu ve tváři. Jen v modrých očích jí šlehaly blesky. Ryovala ta věta přiměla vzít Bela znovu na vědomí. "Tak mě napadá, kapitáne, vy jako Betan - vy musíte být pravý genetický hermafrodit, že? Vy sám jste vzácná, dobře zpeněžitelná rarita. Uvažujte o tom. Nabídl bych vám skvělé, vzrušující zaměstnání za dvojnásobnou mzdu. Přinejmenším. A nejen to. U mě by na vás nikdo nestřílel. Naopak. Byl byste velmi populární. Zvlášť při skupinových programech." Miles by se vsadil s kýmkoli o cokoli, že Thorne v životě neměl a nikdy nebude mít vyšší krevní tlak než ve chvíli, kdy mu Ryoval řekl právě tohle. Hermafroditovi potemněly oči, zatajil se mu dech. Miles k Bélovi rychle přistoupil. V poslední chvíli ho chytil za rameno. Pevně. Kapitán se zalykal vztekem. "Ne?" řekl Ryoval. Potřásl hlavou. "Jak myslíte. Ale vážně. Zaplatil bych vám značnou sumu za vzorek tkáně do mé sbírky." Vzduch v Bélových plicích explodoval. "Vy - já - mí klonové - že by byli - vaši sexuální otroci! Jen přes mou mrtvolu - ne - vaši, vy..." Miles Bela ještě neviděl tak rozzuřeného. Ani v boji. "Jak betanské," usmíval se Ryoval. "Nestačí už to, Ryo?" zamručel baron Fell. Ryoval si povzdechl. "Dobře. Ale je to škoda. Bavil jsem se." "Nemá to smysl, Bele," syčel Miles. "Jdeme." Bodygard se třásl napětím. Fell souhlasně kývl.
"Děkuji vám za vaši pohostinnost, barone Felle," řekl Miles. "Sbohem, barone Ryovale." "Sbohem, admirále," řekl Ryoval. Tvářil se, jako by ho ten den už nečekalo nic zábavnějšího. "Na Betana jste dost zkušený. Třeba nás někdy navštívíte sám, bez svého zásadového přítele." Válku slov dokážou vyhrát jen slova. "To bych neřekl," odpověděl Miles. Pokoušel se rychle vymyslet něco jedovatého na rozloučenou. "Ještě to zvažte," řekl Ryoval. "Máme v jednom programu jedno takové číslo. Pes a trpaslík. Tím byste byl nadšený, admirále." Na okamžik zavládlo absolutní ticho. "Usmažím je. Odpoutám Gazelu a usmažím je," navrhl Thorne přiškrceným hlasem. Miles zaťal 2uby, usmál se, uklonil a odešel. V prstech pevně svíral rukáv Bélovy uniformy. Slyšel, jak se Ryoval vzadu za nimi hlasitě směje. Během několika vteřin se objevil Fellův majordomus. "Tudy, prosím, páni důstojníci," usmíval se. Milese nikdy předtím odnikud nevyhodili s takovou úslužností. Thorne přecházel po důstojnické jídelně křižníku Gazela, propojeného se stanicí rodiny Fellů, zatímco Miles tiše seděl a usrkával kávu, horkou a černou jako jeho myšlenky. "Byla to chyba, že jsem se tím mladým, tím hajzlíkem Ryovalem, nechal vyprovokovat," omlouval se Bel nasupeně. "Mladým?" řekl Miles. "Mozek toho mladíka je stoletý. Možná starší. Hrál si s vámi jako kočka s myší. To jste nepochopil? Asi ne. Jinak byste byl zticha." Dlouhým nadechnutím zchladil opařený jazyk. Bel provinile pokýval hlavou a začal znovu přecházet po jídelně. "A ta dívka," vyčítal si. "Taž té bubliny. Já měl jednu jedinou šanci, abych s ní mluvil, a já... já..." Ta mu zatraceně nažhavila mužskou stránku, pomyslel si Miles kysele. "Proměňování šancí odlišuje schopného od neschopných," zavrčel. Usmíval se do černé kávy. Ale pak se zamračil. Ne. Hloupost. Proč ho popichovat, vzbuzovat v něm falešnou naději? Ta kvadrátka, to nebyla žádná obyčejná služebná. To by jim neprošlo. Když máte jednu loď a dvacet vojáků, neprojde vám na území barona Fella nic, co popouzí barona Fella. Těžko by vám to prošlo, i kdybyste měli v zádech celou dendarijskou flotilu. Ne. Na hlouposti opravdu nebyl čas. Čekala je práce. Jejich cestující pořád nepřicházel. Proč je nekontaktoval podle dohody? Ve stěně zabzučel reproduktor. Thorne se u něj zastavil. "Thorne." "Tady je desátník Nout. Jsem u přechodové komory na pravoboku, pane. Je tu taková... žena. Chce s vámi mluvit." Thorne a Miles si vyměnili překvapené pohledy. "Jak se jmenuje?" zeptal se Thorne. Z reproduktoru se chvíli ozývalo nesrozumitelné mumlání. Potom desátník odpověděl: "Říká, že Nicol, pane." Thorne zalapal po dechu. "Ať ji odvedou sem do jídelny. Zařiďte to." "Rozkaz, kapitáne." Desátník zapomněl vypnout palubní telefon. Bylo slyšet, jak říká někomu v chodbě za průlezem: "...hochu, tady fakt uvidíš ode všeho něco." Ve dveřích se objevila Nicol v rozhoupaném antigravitačním křesle. Vznášedlo putovalo vzduchem jako porcelánový šálek, co se ztratil svému talířku. Modrá glazura hezky ladila s modrýma dívčíma očima. Nicol vplula do místnosti stejně elegantně jako žena, která se při chůzi vlní v bocích. Zastavila
se u Milesova stolu a seřídila výšku na úroveň sedící osoby. Vznášedlo ovládala dolníma rukama. Horní ruce měla volné. Podle tvaru a velikosti křesla Miles odhadoval, že ho pro ni vyrobili na míru. Sledoval se zájmem její letecké manévry. Překvapila ho. Tam, v tom sále, vypadala tak zranitelně, křehce, jako by mohla žít jen uvnitř své bezgravitační bubliny. Zdála se být slabá, bezmocná. Ale nebyla: Teď naopak působila nanejvýš odhodlaným dojmem. Dívala se na Thorna. Thorne se díval na ni. Zářil. "Nicol, jsem tak rád, že vás vidím." Přikývla. "Kapitáne Thorne, admirále Naismithe," řekla. Oči jí klouzaly z jednoho na druhého, ale u Thorna zjevně přibrzďovaly. Proč asi? usmíval se v duchu Miles. Srkal svou černou kávu a těšil se na další vývoj událostí. "Kapitáne Thorne, vy jste... žoldnéř, že?" "Ano, já..." "A... promiňte, jestli se pletu... měla jsem pocit, že chápete... že... rozumíte mé situaci." Thorne zareagoval poněkud idiotskou úklonou. "Je mi jasné, že balancujete nad propastí." Sevřela rty. Přikývla. "Dostala se tam sama. A ráda," utrousil Miles. Nicol zvedla bradu. "A ještě radši bych se teď dostala ven." Miles to komentoval nenuceným pootočením dlaně. Jako by chtěl říct, že to není jeho problém. Usrknul další doušek. Nicol si ještě jednou seřídila výšku křesla. Absurdní, trhaný pohyb, který skončil tam, kde začal. "Nezdá se vám," řekl Miles, "že teď je pro vás tím nejlepším ochráncem baron Fell? Jestli máte obavy z Ryovalových zvrhlých plánů, bylo by pro vás nejbezpečnější zůstat ve službách barona Fella." "Baron Fell umírá." Kvadrátka pohodila nervózně hlavou. "Přinejmenším si to myslí." "Je blázen, když si nepořídil klona." "Pořídil si ho. Měl ho připraveného u Bharaputrů. Bylo mu čtrnáct let. Měl už správnou velikost. Ale před pár měsíci ho někdo zavraždil. Baron ještě neví, kdo za tím je. Má seznam podezřelých. V čele s nevlastním bratrem." "Takže barona vlastně uvěznili v jeho stárnoucím těle. To je zajímavý taktický manévr," uvažoval Miles. "Teď se můžou ti neznámí soustředit na poslední krok. A nebo... možná... možná si prostě počkají." "Nevím," řekla Nicol. "Baron má další klony. Ale jsou v replikátoru. I když jim budou urychlovat růst, potrvá léta, než některého z nich připraví k transplantaci. A mezitím... Kdo ví, co se může stát? Nemoc, nehoda..." "Prekérní situace," souhlasil Miles. "Chci pryč." "Tak odleťte," řekl Miles suše. "Vezměte peníze a běžte do cestovní kanceláře. Jenom tady v uzlu jsou tři. Kupte si lodní lístek. Co vám brání?" "Smlouva," řekla Nicol. "Když jsem ji podepisovala, ještě na Zemi, neuvědomila jsem si, jak to může dopadnout, až přiletím sem. Všechno se nějak zvrtlo. Nemám peníze ani na zpáteční lístek. A budu jich mít pořád míň, dokud mi smlouva nevyprší." "Kdy to bude?" zeptal se Thorne. "Za pět let." "A sakra," vydechl soucitně. "To znamená, že chcete, abychom syndikátu vypověděli smlouvu za vás," řekl Miles. Dnem plechového hrnku zamyšleně propojoval mokré kruhy na stolní desce. "Jinak řečeno, chcete se pěkně nenápadně vypařit."
"Zaplatila bych vám. Teď bych vám zaplatila víc, než bych vám byla schopná zaplatit za rok. Je to hrůza. Takhle jsem si to nepředstavovala. Slibovali mi demosnímky na holografu. A nic. Chtěla jsem hrát. Mít hodně posluchačů. A teď... Budu ráda, jestli se vrátím domů. Chci pryč. Musím pryč, dřív, než skončím tam dole. "Ukázala prstem na stěnu, za kterou měla být v těch okamžicích planeta Jacksonovo doupě. "Vím o lidech, co tam zmizeli a už je nikdo nikdy neviděl." Odmlčela se. "Máte strach z barona Fella?" "Ne!" řekl Thorne ve stejné chvíli, kdy Miles říkal "Ano". Podívali se jeden druhému nechápavě, téměř vyčítavě do očí. "Rozhodně bych barona Fella nepodceňoval," řekl Miles. Thorne pokrčil rameny. S tím více méně souhlasil. Nicol se zamračila. Domanévrovala se vznášedlem blíž ke stolu. Sáhla pod svou hedvábnou zelenou blůzu a vytáhla svazek bankovek. Položila ho před Milese. "Pomohlo by vaší sebedůvěře tohle?" Thorne přidržel ukazovákem balíček peněz na stole a palcem probral jeho obsah. Pár tisíc betanských dolarů, při střízlivém odhadu. Většinou to byly bankovky střední hodnoty, jen vrchní byla jednodolarová. Ta zřejmě chránila zbytek balíčku před nežádoucím zájmem, tak jako vojenské objekty chrání maskovací síť. "No," řekl Thorne s pohledem upřeným na Milese, "pomůže tohle sebedůvěře žoldnéře?" Miles odložil plechový hrnek. Opřel se o zadní opěradlo židle. Přemýšlel. Mlčení o jeho pravé totožnosti nebylo jedinou věcí, kterou mu Thorne mohl připomenout, kdyby to uznal za vhodné. Miles si dobře vzpomínal na všechny společné akce. Na ten asteroid, kde díky Thornovi za jediný den obsadili těžební stanici a bitevní loď Triumf, i když jim zbývala už jen odvaha, drzost, pevné nervy a šestnáct mužů v bojových skafandrech. "Já jsem rozhodně pro to, aby si mí důstojníci zvyšovali sebedůvěru," řekl po chvíli mlčení. "Záleží na nich, kolik sebedůvěry potřebují, kapitáne." Thorne se usmál a sejmul z balíčku betanský dolar. "Admirál tím chce naznačit, že jste sice měla dobrý nápad," řekl, "ale suma že neodpovídá, bohužel." Slonovinově bílá ruka se vydala váhavě na cestu do blůzy, ale vzápětí se zastavila, když Thorne postrčil zbytek balíčku zpátky před Nicol. Ta zašeptala: "Chcete říct..." Thorne zvedl jednpdolarbvou bankovku že stolu a převrátil ji párkrát v prstech. "Tím chci říct, že tahle suma odpovídá naprosto přesně. A pokud souhlasíte, můžeme teď hned uzavřít kontrakt." Natáhl ruku přes stůl. Nicol na Bela chvíli překvapeně zírala. Pak mu podala svou horní pravou. "Platí," řekl Thorne s úsměvem. "Ale pozor, hrdino," zabručel Miles a varovně zvedl ukazovák, "pamatujte si - budu váš kontrakt vetovat, jestli se o něm dozví živá duše. To je moje výhradní právo." "Ano, pane," řekl Thorne. O několik hodin později probudilo Milese pípání reproduktoru v jeho kajutě na palubě Gazely. Ať už se mu zdálo cokoli, okamžitě to bylo pryč. Zůstalo po tom jen mlhavé, neurčité vědomí, -že se mu zdálo něco nepříjemného! Živočišného a nepříjemného. "Tady Naismith." "Tady je velitelský můstek, pane. Službu konající důstojník. Máte hovor. Odněkud z místní komerční sítě. Ten člověk říká, že se jmenuje Vaughn." Vaughn bylo krycí jméno jejich pasažéra. Doktora Canaby. Miles rychle nahmatal kabát své uniformy, oblékl si ho přes
černé tričko, rukama si pročísl vlasy a posadil se k ovládacímu panelu. "Spojte nás." Nad projekční deskou vyrostla tvář muže středních let. Snědá tvář neurčité rasy, šedivějící skráně. Bystré hnědé oči, ze kterých vyzařovala inteligence. Náš člověk, pomyslel si Miles s úlevou. Konečně. Ale ve tváři doktora Canaby se neodráželo jen pouhé napětí. Doktor byl očividně rozrušený. Jeho tvář byla tváří člověka zahnaného do úzkých. "Admirál Naismith?" "Ano. Pan Vaughn?" Canaba přikývl. "Kde jste?" zeptal se Miles. "Dole." "Měl jste být přece tady. Už dávno." "Já vím. Je tu jedna věc. Problém." "Jaký problém? Já -je tenhle kanál bezpečný?" Canaba se hořce zasmál. "Co tady je bezpečné? Ale nemyslím si, že mě sledují. Zkrátka nemůžu nahoru. Bez vaší... pomoci." "Vaughne, my nejsme připravení na žádnou výsadkovou operaci. Jestli vás uvěznili..." Doktor Canaba zakroutil hlavou. "Ne, to ne. Jen jsem... něco ztratil. Potřebuji vaši pomoc, abych to dostal zpátky." "Pokud vím, neměl jste mít zavazadla. Za svůj osobní majetek určitě dostanete náležitou kompenzaci." "Není to osobní majetek. Je to věc, která eminentně zajímá vašeho zaměstnavatele. Jisté... vzorky. Momentálně je... nemám v dosahu. A bez nich jsem nula. Mám nulovou cenu. Rozumíte?" Doktor Canaba zjevně pokládal Milese za obyčejného, do věci nezasvěceného žoldnéře, najatého barrajarskou tajnou službou. Proč ne? Bylo to koneckonců pro oba dva lepší. "Mně řekli, že chtějí vás a vaše znalosti." "Neřekli vám všechno." Zatraceně. Barrajar by tě přece bral i nahého. Všemi deseti. O co tu, sakra, mohlo jít? Miles se zamračil. Canaba to přešel bez povšimnutí. Řekl: "Potřebuju ty vzorky. Jinak je po všem. Po kontraktu. A vy a vaši žoldnéři přijdete o peníze." Myslel to vážně. Sakra. Miles přimhouřil oči. "Mluvíte v hádankách." Canaba pokrčil rameny. "Je mi líto. Já.«, vy... buď mě vyhledáte - a já vám všechno vysvětlím, nebo si odleťte, kam chcete. Já prostě musím vyřešit... musím napravit jednu věc." Dál už nemluvil. Díval se. Upřeně. Nervózně. Prosebně. Miles se zhluboka nadechl. "Dobře. Ale pochopte, že každá komplikace zvyšuje riziko. Vaše i moje. To" berte v úvahu." "Proboha, admirále," povzdechl si Canaba. "Kdybyste věděl..." Sníh poletující v parku, ve kterém se měli setkat s doktorem Canabou, vydatně oživil Milesův tichý, několik hodin trvající monolog, plný nadávek a kleteb. Dendarijská umělou kožešinou podšitá zimní uniforma už dávno nehřála, když Canaba konečně dorazil ke špinavému stánku s občerstvením, u kterého se Miles a Bel třásli zimou. Jakmile ho uviděli, vydali se beze slova za ním. Na okolí hlavní budovy Bharaputrových laboratoří nebyl nejvábnější pohled. Opevněný kosmodrom, opevněné budovy syndikátu, opevněné správní budovy, opevněné rezidence. A mezi nimi nechutná změť zchátralých, napůl zbořených domů bez opevnění a bez ostrahy. Domů, kde živořil odpad
společnosti. Milesovi se do myšlenek vtírala otázka, jestli neudělal chybu, když s sebou vzal jen dva dendarijské výsadkáře jako doprovod. Zatím se zdálo, že ne. Místní otrhanci je obcházeli širokým obloukem. Asi chápali, co jim od vojáků hrozí. Aspoň za denního světla. Canaba zamířil do jedné z mnoha polorozpadlých staveb. Uvnitř nefungoval ani výtah, ani topení. Na chodbách se jim klidily z cesty tmavě oblečené lidské bytosti, snad ženského pohlaví, nápadně podobné krysám. Canaba vedl Milese a Bela někam nahoru po požárním schodišti nalepeném na výtahovou šachtu. A pak dál, další chodbou, ke dveřím, ze kterých kdysi kdosi granátem odstranil daktyloskopický zámek. Tudy vešli do prázdné špinavé místnosti, kam nepolarizujícím, zašlým oknem dopadalo šedé světlo. Odpudivá díra. Ale přinejmenším tu nefoukal vítr. "Tady snad můžeme mluvit bez obav," řekl Canaba a stáhl si rukavice. "Bele," řekl Miles. Thorne si připravil sadu protisledovacích detektorů a postupně je spouštěl. Výsadkáři kryli vnější prostor. Jeden stál u okna, druhý na chodbě. "Čistý vzduch," řekl Bel po chvíli, jako by nevěřil vlastním přístrojům. "Zdá se." Zaměřil detektory na Canabu a několikrát ho s nimi obešel. Canaba čekal se sklopenou hlavou, jako by cítil, že si nic lepšího nezaslouží. Bel zapojil rušič odposlechu. Miles mezi tím. setřásl z hlavy kapuci a rozepnul si kabát. Bylo to pohodlnější a dávalo mu to větší šanci vytáhnout zbraň včas. Canabovi příliš nevěřil. Pořád se musel ptát, jakou má ten člověk motivaci, aby dělal to, co dělá. Rodina Bharaputrů mu bezpochyby zajišťovala veškerý komfort. To bylo koneckonců vidět už podle perfektního, nákladného oblečení. Sice nemusel mít obavy, že mu ve službách Barrajarského imperiálního vědeckého institutu nějak citelně poklesne životní úroveň, ale těžko mohl čekat, že dostane takovou příležitost k hromadění majetku, jakou mu dávali jeho dosavadní chlebodárci. A kdyby nestál o hromadění majetku, proč by vstupoval do služeb rodiny Bharaputrů? "Divím se vám, doktore Canabo," řekl Miles s pobaveným, nechápavým úsměvem. "Proč ta změna uprostřed kariéry? Znám vaše budoucí zaměstnavatele dost dobře a nevím, doopravdy nevím, co je u nich lepší než u Bharaputrů. Co vám slíbili?" Ano, přesně takhle by měl uvažovat žoldnéř. "Slíbili mi ochranu. Ovšem, pokud to jste vy..." Shlédl pochybovačně dolů na Milese. Skoro to vypadalo, že má zaječí úmysly. Že by Milese bez výčitek svědomí nechal osobně vysvětlovat Illyanovi, šéfovi barrajarské tajné službyr proč celá operace skončila fiaskem. "Zkrátka najali mě a moje lidi," řekl Miles. "Tak jsme tady. Jak poroučíte. Chtějí vás živého a zdravého. Budou vás mít. Ale pod jednou podmínkou. Musí se postupovat podle plánu. Bez improvizace, která není nezbytně nutná. Proto chci vědět všechno. Chci vědět, o co vám jde, když za vás mám nést odpovědnost." "Nikdo vás nežádá, abyste za mě nesl odpovědnost." "Ale žádá, doktore." "Ovšem," řekl Canaba. "Já... vím." Došel k oknu. Chvíli se díval ven. Pak se vrátil. "Uděláte, co řeknu?" "Udělám, co budu moci," řekl Miles. "Dobře," vydechl doktor Canaba. "Bože...," zakroutil unaveně hlavou. "Já sem nepřišel pro peníze. Přišel jsem, abych dělal výzkum, který jsem nemohl dělat nikde jinde. Rozumíte? Výzkum bez všech těch zaostalých právních restrikcí. Měl jsem sny... A stala se z nich noční můra. Ze svobody se stalo
otroctví. Co všechno já tu musel dělat! A nikdy to, co jsem chtěl. Víte, vždycky se najdou lidi, co pro peníze udělají cokoli. Pokud to umějí. Pokud to umějí dost dobře. To je ten problém. Paradox. Když někdo něco opravdu umí, nechce to prodávat jen za peníze. Rozumíte? Mám nápady. Vynikající nápady. Ale nemůžu je realizovat, protože by Bharaputrům nepřinesly zisk. Je nezajímá, kolika lidem by to pomohlo. Je nezajímám ani já. Nesmím publikovat. Všechny objevy musím tajit. A pak uběhne pár měsíců, nebo let, a na věc, o které já musím mlčet, rozumíte, na stejnou věc přijde nějaký břídil a publikuje o tom články po celé galaxii a dostává ceny a já..." Povzdechl si. Pokýval hlavou. "Promiňte. Zní to pěkně megalomansky." "Ne. Pěkně frustrovaně," řekl Miles. "Frustrace," zavdychal Canaba,-"ta mě probudila. Poraněné ego, nic víc než poraněné ego. Díky němu jsem znovu objevil stud. Stydím se. Strašně se stydím. Proto jsem tady. Rozumíte? Ale co na tom záleží, jestli rozumíte? Pche!" Odvrátil se tváří ke stěně a zůstal tak stát. Mlčel. "No..." Miles se poškrábal vzadu za krkem. "Já budu klidně celé hodiny poslouchat váš příběh. Na palubě své lodi. Cestou pryč odtud." Canaba se otočil. Podíval se Milesovi do očí s trpkým úsměškem. "Vy jste praktický člověk, že? Voják. Dobře. Bůh ví, že teď potřebuju vojáka." "Vymklo se vám to z rukou, co?" "To přišlo... tak náhle. Myslel jsem, že to mám pod kontrolou a.:." "Pokračujte," řekl Miles. "Jde tu o sedm syntetických genových preparátů. Jeden z nich léčí takovou zřídka se vyskytující poruchu tvorby enzymů. Další dvacetinásobně zvyšuje schopnost řas produkovat kyslík na vesmírných stanicích. A další, ten k nám přišel odněkud zvenčí. Přinesl ho muž - nikdo pořádně nevěděl, kdo to je, ale v patách měl smrt. Šlo po něm, už dlouho předtím, než se objevil u nás, nějaké komando, rozumíte, a to za jedinou noc povraždilo všechny mé kolegy z Bharaputrových laboratoří, co pracovali na tom jeho projektu. A zničilo jim záznamy. Naštěstí nikdo nevěděl, že jsem si jednou, bez jeho vědomí, odebral vzorek tkáně. Rozumíte? Sice jsem ho zatím neprostudoval do detailů, ale i tak vám řeknu, že to je fascinující záležitost." Milesovi okamžitě blesklo hlavou, že o tom preparátu ví. Že ví o bizarní shodě okolností, která před rokem přinesla identický vzorek tkáně do rukou dendarijských zpravodajců. Telepatizační preparát Terrence Sia. To byl koneckonců hlavní důvod, proč Jeho Veličenstvo zatoužilo po špičkovém genetikovi. Doktora Canabu v jeho budoucí barrajarské laboratoři čekalo překvapení. Ale pokud by těch dalších šest preparátů bylo třeba jen částečně srovnatelných s tím jedním, Illyan by Milese skalpoval tupým nožem za to, že mu taková příležitost proklouzla mezi prsty. Doktor Canaba v Milesových očích rychle stoupal na ceně. Až do závratných výšek. "Abych byl stručný, ty preparáty, těch sedm preparátů jako celek, v tom jsou tisíce hodin práce. Většinou mojí. Rozumíte? Moje životní dílo. Od začátku jsem plánoval, že je vezmu s sebou. Navázal jsem je na virus, neškodný, pasivní. Ten jsem... uskladnil v..." Canaba chvíli váhal, "...v jednom živém organismu. V organismu, o kterém by nikdo nepředpokládal, že něco takového obsahuje." "Proč jste ho, ten virus, neuskladnil sám do sebe?" zeptal se Miles podrážděně. "Pak byste ho měl pořád s sebou."
Canabovi poklesla brada. "Já... o tom jsem nikdy nepřemýšlel. To je... elegantní. Proč mě to nenapadlo?" Přejel si dlaní po čele, jako by hledal systémovou chybu. Sevřel rty. "Ale... to by ten problém neřešilo. Stejně bych musel..." odmlčel se. "Jde o ten organismus," řekl za chvíli. "O to... stvoření." Znovu se odmlčel. "Ze všeho, co se tu stalo," pokračoval za dalších pár vteřin tichým, přidušeným hlasem, "ze všeho, co jsem udělal, co mě přinutili udělat, z toho všeho lituju nejvíc jedné věci. Rozumíte, stalo se to už před lety. Byl jsem mladý. Myslel jsem, že tu mám skvělou budoucnost. A nebyl jsem tu sám. Říkal jsem si: Tohle není tvá vina, ale jeho, to není tvoje práce, ale její... Rozumíte? Ale je to má vina a moje práce." A teď bohužel i moje, pomyslel si Miles zachmuřeně. "Doktore, čím víc času tady ztratíme, tím horší budou naše vyhlídky. Mluvte k věci." "Ano... ano. Před lety uzavřeli Bharaputrové kontrakt na výrobu... nové rasy. Na zakázku." "Já myslel, že lidi, pokud se to tak dá nazvat, vyrábějí na zakázku Ryovalové," řekl Miles. "Oni vyrábějí otroky. K jistým specifickým účelům. Jsou příliš specializovaní. A jejich produkce je limitovaná poptávkou. Klientelou. Rozumíte? Ono je sice hodně boháčů a je, předpokládám, i hodně deviantů, ovšem klientela rodiny Ryovalů se rekrutuje z průniku těch dvou množin. A to je poměrně úzká vrstva lidí. Možná užší, než si myslíte. Náš kontrakt mnohonásobně převyšoval produkční kapacity, kterými disponují Ryovalové. Šlo o to, že se na jedné planetě jedna regionální vláda cítila ohrožená svými sousedy a přála si mít v záloze rasu dokonalých supervojáků." "Co? Už zase?" řekl Miles. "Pokolikáté už se tohle zkoušelo?" "Tenkrát jsme mysleli, že to dokážeme. Byly v tom velké peníze. A Bharaputrové je chtěli dostat zpátky. Se ziskem, přirozeně. Projekt kvůli tomu trpěl nadbytkem vstupů. Klienti, naši nadřízení, členové týmu, všichni prosazovali svoje koncepce. Zkrátka jsme se sami odsoudili k nezdaru. Už od začátku. Od prvního zasedání projektové komise." "Supervoják. Projektovaný zvláštní komisí. Bože. Nad tím zůstává rozum stát." Milesovi se rozzářily oči pobaveným úžasem. "Jak to dopadlo?" "Zdálo se... došli jsme k závěru... většina z nás došla k závěru, že lidský organismus jako takový už dospěl k fyzickým limitům. Kosterní a svalový systém udržovaný ve stavu dokonalého zdraví, stimulovaný maximem hormonů a metodicky bezchybným vojenským výcvikem, rozumíte, to bylo všechno. Nic víc by nebylo možné udělat, kdyby se náš tým soustředil pouze na člověka. Kdyby nevzal v úvahu i potenciál ostatních živočišných druhů. A tak jsme tedy obrátili pozornost tímhle směrem. Dejme tomu já -já byl v té době přímo fascinován aerobním a anaerobním metabolismem ve svalech plnokrevného koně." "Cože?" trhnul sebou Thorne. "Byl to jeden z mnoha nápadů. Jeden z mnoha. Přísahám, že ne všechny byly moje." Miles vydechl: "Kombinoval jste lidské a zvířecí geny?" "Proč ne? Zvířatům se přece implantují lidské geny od samých prvopočátků genového inženýrství. To byla, pánové, první věc, která se vyzkoušela. Lidský inzulín z bakterií a podobně. Ale nikdo se to zatím neodvážil obrátit, rozumíte, dokud jsem tu bariéru neprolomil já. Zkombinoval jsem kódy a... Vypadalo to nadějně. Chyby se projevily až v době, kdy první generace dorostla do puberty. S tím jsme museli počítat.
První pokus nikdy nevyjde na sto procent. No ale, rozumíte, komise od nás očekávala impozantní bojovníky, a teď před sebou měla monstra." "Řekněte mi," ušklíbl se Miles, "byl v té komisi aspoň jeden voják se zkušenostmi z boje?" "No, pokud vím, naši klienti tam delegovali pár vojáků. Ti nám předložili základní parametry," řekl Canaba. Thorne pokýval znechuceně hlavou. "Aha. Nová kritéria pro odvod branců." Miles probodl Thorna zlostným, vražedným pohledem a poklepal si na chronometr. "Nenechte se vyrušovat, doktore." Canaba chvíli váhal, než začal mluvit dál. "V první generaci se ujalo deset prototypů. Pak ale naši klienti jaksi... odstoupili od smlouvy. Prohráli válku a..." "To mě nepřekvapuje," zavrčel Miles polohlasem. "...bez kapitálového krytí projekt skončil. Okamžitě. Nestihli jsme ani analyzovat chyby. Zůstalo nám jen těch deset prototypů. Časem jich devět uhynulo. A to poslední stvoření, to... to bylo pořád u nás v laboratoři. Nechtěli jsme ho nikam stěhovat. Kvůli potížím s přepravou, krmením a tak dál. Je to právě ten organismus, do kterého jsem ukryl svoje preparáty. Jsou v něm pořád. Chtěl jsem to stvoření usmrtit, než odejdu. Rozumíte? Rána z milosti, náprava hříchu. Nazvěte to, jak chcete." "Ale...," napověděl mu Miles. "Ale před pár dny tu... tu bytost prodali Ryovalům. Jako novinku, pochopitelně. Baron Ryoval shromažďuje ve své sbírce sexuálních kuriozit vzorky tkání nejrůznějšího druhu..." Miles a Bel se na sebe podívali. "...já o tom obchodu nic nevěděl. Ráno jsem přišel do laboratoře a ona byla pryč. Ryoval nemá ponětí o její skutečné hodnotě. Pokud vím, teď ji drží v jednom z těch svých podniků." Milese začínala bolet hlava. Dutiny. Z prochladnutí, samozřejmě. "A co s tím, podle vás, máme dělat my?" "Nějak se k ní dostat. Zabít ji. Odebrat vzorek tkáně. To je má podmínka." Po hlavě se ozval žaludek. "Zatraceně, to chcete uši, nebo ocas, nebo snad obojí?" Canaba Milese zmrazil věcným tónem své odpovědi: "Levý lýtkový sval. Tam je místo vpichu. Tam ty preparáty určitě budou. Rozumíte, viry, na které jsem je navázal, nejsou aktivní, neměly by příliš migrovat. V okolí místa vpichu bude pořád něj vyšší koncentrace." "řfm." Miles si promnul oči a spánky. "Dobře. Postaráme se o to. Ale žádný osobní kontakt už nepřichází v úvahu. Nebudu riskovat víc, než musím. Ohlásíte se u mě na lodi za osmačtyřicet hodin. Podle čeho to vůbec poznáme? Tu vaši bytost." "To nebude problém. Až na ni narazíte, nepřehlédnete ji. Měří bezmála dva a půl metru. Já... chci, abyste věděl, že ty tesáky... že to nebyl můj nápad." "To... hm." "Ještě bych vás chtěl upozornit, že má skutečně bleskovou reakci. Tedy pokud je v pořádku, pokud ji... Mohu vám být nějak nápomocen? Obstaral bych vám jed, který účinkuje rychle a bezbolestně a..." "Ne. Už jste udělal dost. Díky. Teď nechtě pracovat profesionály." "Nejlépe bude, když pak celé tělo zničíte. Aby nezůstala jediná buňka. Půjde to?" "Aby to šlo, vynalezly se plazmomety. Nemějte starost."
"Ovšem." Canaba ještě váhal. "Admirále Naismithe?" "Hm?" "Já... byl bych vám vděčný, kdybyste se o té záležitosti nezmiňoval před mými budoucími zaměstnavateli. Oni jistě mají určité strategické zájmy a jejich vojenským složkám by..." "Ach tak," řekl Miles / admirál Naismith / poručík lord Vorkosigan z Barrajarské imperiální zpravodajské služby. "Nebojte se. Jako žoldnéř bych byl sám proti sobě, kdybych se zmiňoval." "Bude vašemu komandu těch osmačtyřicet hodin stačit?" ubezpečoval se doktor Canaba. "Rozumíte, já...ty preparáty...bez nich nepoletím. Vůbec nenastoupím na loď. Nenechám se chytit do pasti." "Nesmysl. Do žádné pasti vás nikdo chytat nebude. Máte být v dobré fyzické a psychické kondici. Tak zní můj kontrakt," řekl Miles. "Teď už raději běžte." "Spoléhám na vás, pane," řekl doktor hlasem plným úzkosti. A odešel. Čekali ještě pár minut. Nebylo by rozumné vyjít ven spolu s Canabou. Zdi, okna a dveře domu skřípaly ve větru. Odněkud z horních pater k nim doléhaly nesnesitelné zběsilé skřeky. Potom smích. A potom - náhle - bylo ticho. Výsadkář, který sledoval Canabu, se vrátil. "Šel k autu. Všechno v pořádku, pane." "Výborně," řekl Thorne. "Teď musíme sehnat plány Ryovalových podniků a..." "To nemyslím," řekl Miles. "Ale když tam pošleme..." "Nikoho tam nepošleme. Neobětuju svoje lidi pro něco tak idiotského. Řekl jsem, že to zařídím. Jak to zařídím, to už je moje věc." Terminál komerční komunikační sítě byl na místním kosmodromu stejně obyčejný jako terminály komerčních komunikačních sítí všude v galaxii. Miles vklouzl do boxu a začal krmit přístroj svou kreditní kartou. Thorne postával někde vzadu za Milesem a dva osobní strážci je zpovzdálí strážili. Miles nastavil kód hovoru. Nad projekční deskou se objevila sladká usměvavá tvář s dolíčky a s kožešinovou hřívou místo vlasů. "Společnost Ryoval. Oddělení služeb zákazníkům. Co pro vás můžu udělat, pane?" "Rád bych mluvil s manažerem Deemem z oddělení nabídek a prezentací," řekl Miles klidným, co nejpříjemnějším hlasem. "Jde mi o nákup jistého zboží pro mou organizaci." "Koho mám ohlásit?" "Admirála Milese Naismitha z Dendarijské svobodné žoldnéřské flotily." "Okamžik, pane." "Vy opravdu myslíte, že nám to jen tak prodají?" zašeptal Bel Milesovi přes rameno, když nad projekční deskou vystřídaly dívčí tvář světelné obrazce, podbarvené přeslazenou hudbou. "Vsadím se, že ano. A levně," řekl Miles. "Vzpomínáte si na včerejšek? Na ten hovor, co měl Ryoval?" Usilovně se snažil zachovat v obličeji pořád stejný, nevzrušený výraz Během několika vteřin se z barevné kaše zformovala tvář bezchybného, neuvěřitelně pohledného mladého muže. Modrookého albína v rudé hedvábné košili. Pěstěnou bílou pleť zdobila na lícní kosti velká, rozkošně vybarvená podlitina. "Jsem manažer Deem. Mohu pro vás něco udělat, admirále?" Miles si odkašlal. Beze spěchu. "Donesly se mi takové nezaručené zprávy o jistém obchodním artiklu, který vaše
společnost nedávno získala od společnosti barona Bharaputry. Ta věc, abych tak řekl, vzbudila můj profesionální zájem. Údaj ně by se mělo jednat o prototyp nějakého nového, v laboratoři vyšlechtěného bojovníka. Víte o tom něco?" Deemova ruka se zvolna připlížila k podlitině. Dotkla sejí. Pak se rychle stáhla zpátky na stůl. "Jistě, pane. Tímhle zbožím skutečně disponujeme." "Je na prodej?" "No, myslím - řekl bych, že v tomhle směru zatím žádné rozhodnutí nepadlo. Ovšem, pokud byste učinil konkrétní nabídku, jistě by bylo možné zahájit jednání." "Bylo by možné, abych to zboží viděl?" "Jistě," řekl Deem s ne zcela profesionálně skrývaným nadšením. "Kdy?" V tom okamžiku se hologram zvlnil a rozostřil. Deemova tvář se prudce posunula k jedné straně desky. Zmenšovala se. Její místo zabírala nová tvář. Až příliš dobře známá tvář. Bel ostražitě zasyčel. "To si převezmu, Deeme," řekl baron Ryoval. "Jistě, můj pane." Deem vrhl směrem k baronovi nechápavý, překvapený pohled. Pak zmizel. Baronův hologram nabobtnal ještě víc. Zabíral už celou šířku projekční desky. "Vida, příteli," usmíval se Ryoval. "Zdá se, že ode mě přece jen budete něco chtít." Miles pokrčil rameny. "Možná," řekl neutrálně. "Když to bude v mých cenových relacích..."
"Pokud si vzpomínám, dal jste všechny peníze baronu Fellovi." Miles nenucené přisvědčil: "Ano. Ale dobrý velitel má vždycky něco v záloze. Nicméně, pořád nevím, nakolik si svoje zboží ceníte. V případě, že vůbec existuje." "Ale ovšem, existuje, příteli. A je... prvotřídní. Je to ozdoba mé sbírky. S něčím takovým se člověk nerad loučí. I když, přátelům..." Ryoval roztáhl ústa do ještě širšího úsměvu, "...přátelům bych měl srazit cenu, že?" Zasmál se potlačovaným smíchem, jako by právě řekl bonmot, který přesahoval Milesovo chápání. Já bych měl tobě srazit vaz. "Opravdu?" "Chtěl bych vám nabídnout velice prostý obchod," řekl Ryoval. "Výměnu. Maso za maso." "Nepřeceňujte můj zájem, barone." Ryovalovi zajiskřilo v očích. "Myslíte, že ho přeceňuji?" Ví, le bych na něj nesáhnul ani klackem, kdyby to nebylo nutné. Tak dobře. "To uvidím, až stanovíte cenu." "Už jsem ji stanovil, admirále. Dám vám toho Bharaputrova mazlíčka za pouhé tři vzorky tkáně. To je prakticky zadarmo, když celou věc budete brát rozumně. Tři vzorky." Ryoval zvedl jeden prst. "Jeden od vašeho betanského hermafrodita." Zvedl "druhý prst. "Jeden od vás." Třetí zvednutý prst dotvořil W. "A jeden od té Fellovy čtyřruké hudebnice."
Někde vzadu za Milesovými zády se ozývaly podivné zvuky. Bel Thorne zřejmě zápasil se záchvatem mrtvice. Naštěstí ne příliš hlasitě. "Ten třetí vzorek, to bude problém," řekl Miles. Mluvil pomalu, aby získal čas k přemýšlení. "Pro vás to bude menší problém než pro mě," řekl Ryoval. "Fell zná moje agenty. A dostal ode mě nabídku. Tudíž je ve střehu. Ale vás by neměl podezírat ze spojenectví se mnou. Vás určitě ne. Ostatně, co může zastavit správně motivovaného žoldnéře?" "Správně motivovaného žoldnéře opravdu těžko zastavíte," souhlasil Miles. A myslel to upřímně, svým způsobem. "Tak dobrá. Ozvěte se mi - no, dejme tomu - do čtyřiadvaceti hodin. Pak svou nabídku stáhnu." Ryoval kývl přátelsky hlavou. "Hezký den, admirále." Hologram se rozplynul. "Tak dobrá," odpověděl Miles prázdné desce. "Tak dobrá?" řekl podezíravě Thorne. "Vy snad... vy uvažujete o... o tom jeho..! návrhu? Nic odpornějšího, vulgárnějšího, mizernějšího..." "Co chce dělat s mým vzorkem tkáně?" nahlas uvažoval Miles. "Použije ho. Pro číslo se psem a trpaslíkem." Thorne to řekl, jako kdyby měl každou chvíli začít zvracet. "V tom případě bych rád viděl, jak se bude tvářit, až můj klon vyroste nad sto osmdesát centimetrů. Protože já, čistě geneticky vzato..." Miles si odkašlal. "Koneckonců, nikomu z nás by to neublížilo. Jeden vzorek tkáně. Komando by riskovalo víc." Bel se opřel zády p zeď a založil si ruce na prsou. "Ne. Musel byste mě zabít, abyste dostal můj vzorek tkáně. A její." Miles se pousmál. "Dobře." "Dobře?" "Musíme sehnat mapu těch Ryovalových děr. Vypadá to, že půjdeme na lov." Komplex Ryovalových luxusních podniků netvořil pevnost v pravém slova smyslu. Byl to jen shluk opevněných, střežených budov. Zatraceně střežených budov. Miles stál na střeše dodávky a nočním dalekohledem obhlížel prostor před sebou. Ve vlasech mu ulpívaly kapky sražené mlhy. Vlhký studený vítr hledal skuliny v jeho polní uniformě se stejnou vytrvalostí, s jakou on hledal skuliny v bezpečnostním systému rodiny Ryovalů. Bílé budovy se zvlášť vyjímaly na tmavém pozadí zalesněných hor a osvětlené vyhřívané zahrady kolem domů zářily v mrazu a mlze téměř pohádkově. Zahrady byly krásné, ale mnohem slibněji se jevily zásobovací vjezdy na bližší straně komplexu. Miles pokýval zamyšleně hlavou a sešplhal dolů z najatého přepravního vznášedla, vklíněného přímo artistickým manévrem do křoví vedle úzké lesní cesty na horském úbočí, ze kterého sledovali Ryovalovo království. Rychle se vyhoupl dovnitř, do zadní části vozidla, pryč z nepříjemného bodavého větru. "Tak dobře, lidi, poslouchejte." Rozsvítil holografickou mapu. Komando se shluklo těsně kolem ní. Odlesk barevných světel z hologramu vybarvil tváře vojáků, kteří byli něj blíž: dvou výsadkářek a obrovitého podporučíka Můrky, Thornova prvního důstojníka. Seržantka Laureen Andersenova byla řidičkou vznášedla. Zároveň měla spolu s výsadkářkou Sandy Hereldovou a s kapitánem Thornem za úkol vnější zajištění akce. To, že Miles nechtěl, aby ženy-výsadkářky operovaly přímo na území barona Ryovala, to byl pozůstatek svérázných barrajarských předsudků, které v sobě pořád choval, i když se
to více méně úspěšně pokoušel zakrýt. V případě Bela Thorna to platilo dvojnásob. A přitom, kdyby byla pravdivá jen desetina vy pravení o zážitcích, jaké vám připraví Ry o válo vi muži, když vás dopadnou uvnitř komplexu, pak by pohlaví zajatce hrálo naprosto vedlejší roli. Po pravdě řečeno, tak jako tak by ztratilo význam. Nicméně... Laureen, například, bylo možné označit za nepostradatelnou vzhledem k její schopnosti letět ve všem, co kdy člověk pro létání stvořil, a proletět v tom uchem jehly - a to navzdory faktu, že Laureen jehlu s největší pravděpodobností jakživa nedržela v ruce. Díky Milesovu pohotovému vysvětlení svůj úkol samozřejmě přijala bez otázek. "Náš hlavní problém je v tom, že nevíme přesně, kde tu kreaturu mají. Proto musíme za prvé překonat plot a za druhé přes vnější bezpečnostní pásmo vniknout do komplexu budov, tady a tady." Červená světelná nit, řízená dálkovým ovládáním v Milesově ruce, vykreslovala plán cesty. "Uvnitř pak, rychle a tiše, najdeme nějakého zaměstnance z vnitrního komplexu, a skřípneme ho, rychle, efektivně. Od té chvíle to bude závod s časem. Musíme předpokládat, že brzy, velmi brzy někomu začne chybět. Klíčovým slovem je nenápadnost. Nechci tu zabít žádného člověka a nechci tu vést válku s Ryovalem. Takže se budou používat paralyzéry. Na plazmomety a další hračky si nikdo ani nevzpomene, dokud nelokalizujeme kořist. Rychle a tiše ji odpravíme, já odeberu vzorek..." Miles si poklepal rukou na zimní bundu, pod kterou se skrývala transportní schránka. V ní měla tkáň zůstat živá až do návratu na Gazelu, "...a potom vypadneme. Kdyby nastaly problémy dřív, než budu mít ten kus masa, nikdo se nebude o nic pokoušet. Pamatujte si - žádné zabíjení. Nemělo by to smysl. Navíc se tady obvinění z vraždy vyřizuje dost zvláštním způsobem a já nestojím o to, aby tu někoho z nás rozebrali na náhradní díly pro tým Ryovalových chirurgů. Takže se nebude bojovat, bude se čekat, až kapitán Thorne s druhou stranou všechno projedná, případně zaplatí výkupné. Pak bychom pokračovali dál. Mám ještě jeden plán pro případ kraj ní nouze." "Velmi krajní," vmísil se mu do řeči Bélův alt. "Ovšem zcela jiná situace nastane, až to maso budu mít. Pak samozřejmě využijeme všechny prostředky, včetně bojových. Po likvidaci toho stvoření bude vzorek nenahraditelný. A musí se dostat ke kapitánu Thornovi za každou cenu. Laureen, je všechno připravené k odletu?" "Ano, pane." Seržantka ukázala prstem na svůj displej. "Každý ví, co má dělat? Nějaké dotazy? Návrhy? Připomínky? Prověřte komunikaci, kapitáne Thorne." Všechny náramkové komy byly v pořádku. Podporučík Můrka si naložil na záda batoh s výzbrojí a výstrojí. Miles schoval do kapsy projekční krychli holografické mapy, za kterou před pár hodinami zaplatili jedné velmi pružné stavební firmě nelidskou sumu. Čtyři členové úderné skupiny vyklouzli z dodávky a splynuli s mrazivou tmou. Sestupovali po úbočí dolů. Stromy řídly. Blížili se ke kraji lesa. K plotu. Pod nohama jim klouzaly a praskaly úlomky větví. Podrážky se bořily tenkým ledovým krunýřem do mazlavého bláta. Měli štěstí. Můrka zaměřil kameru bezpečnostního systému dřív, než ona zaměřila je. Krátký mikrovlnný irnpulz kameru oslepil. Na chvíli. Ta chvíle jim stačila. Musela jim stačit. Přeběhli od plotu k první zdi. Když urostlí výsadkáři prudce zvedali Milese nahoru na zeď, blesklo mu hlavou, že tak nějak kdysi vypadal starý hospodský sport, kterému se říkalo hod trpaslíkem. Nepříjemná představa. Vnitřní dvůr byl tichý, skoro prázdný. Nakládací plošiny
před velkými staženými roletami, odpadové kontejnery a pár zaparkovaných aut. Nic víc. Dvorem se rozlehly kroky. Muži z úderné skupiny okamžitě zmizeli v kontejnerech mezi odpadem. Po dvoře přešel strážný v teplém červeném kabátě. Měl infračervený snímač. Nikdo z Milesových mužů se ani nepohnul. Čekali, skrčení tak, aby jim ruce, nohy i tváře kryly infraodrazné pláštěnky. Snímač na ně reagoval stejně jako na pytle s odpadem. Neobjevil je. Když strážný odešel, vyrazili tiše, opatrně k nakládacím plošinám. Potrubí. Klíčem od Ryovalovy pevnosti bylo potrubí. Úzké kanály pro teplovody, optické kabely, kabely komunikačních sítí a podobně. Normální dospělý muž by tudy neprošel. Neprošla by tudy ani žena. Miles svlékl pláštěnku a podal ji jednomu z výsadkářů. Vylezl Murkovi na ramena a začal si klestit cestu ventilátorem vsazeným do zdi nad velkou staženou roletou. Odšrouboval mříž a podal ji dolů svým lidem. Rozhlédl se. Chvíli poslouchal. Bylo ticho. Neblížila se žádná nevítaná společnost. Protáhl se úzkým otvorem. Dalo to práci dokonce i jemu s jeho trpasličí postavou. Seskočil na betonovou podlahu. Našel ovládání, vyřadil alarm a povytáhl roletu o necelý metr nahoru. Jakmile výsadkáři vklouzli dovnitř, hned ji zase spustil dolů. Zatím šlo všechno dobře. V tichosti. Našli si úkryt na protější straně překladiště. Stihli to právě včas. Ve chvíli, kdy tudy projížděl otevřený nákladní elektromobil. Řídil ho muž v červené kombinéze. Na korbě seděla četa úklidových robotů. Můrka'zatahal Milese za rukáv a podíval se na něj s nevyřčenou otázkou: Toho? Miles za^ kroutil hlavou. Ne. Toho ne. Byl tojen údržbář a nejspíš věděl o jejich kořisti méně než oni. Ne. Žádné zbytečné ztráty času. A žádná zbytečná těla v bezvědomí. Našli podzemní chodbu, která podle mapy měla vést k hlavní budově. Dveře na konci chodby však byly zamčené. Samozřejmě. Nezbývalo než zase šplhat Murkovi na ramena. Tiše odmontovat jednu stropní desku. Byl to falešný strop. Lehká křehká konstrukce. Neunesla by nikoho jiného než Milese. Pod skutečným betonovým stropem vedly kabely. Miles mezi nimi potřeboval najít kabel od ovládání dveří. Právě sahal do jedné z mnoha kapes pro nářadí, když za ním do otvoru ve stropě hodila mohutná Murkova paže vak se zbraněmi a výstrojí. Hned potom někdo vrátil zpátky stropní desku. Miles okamžitě zalehl na břicho a podíval se škvírou dolů. V tu chvíli v chodbě zaburácel hřmotný hlas: "Ani hnout!" Zatraceně. Miles zaťal zuby. Díval se dolů na hlavy mužů ze svého týmu. Kolem nich byli strážní v černých kalhotách a červených kabátech. Měli zbraně. Odjištěné zbraně. "Co tu děláte?" hřímal strážný s hodností seržanta. "Do prdele," zanaříkal podporučík Můrka. "Prosím tě, člověče, tohle nesmis dát vědět mýmu veloušovi. Jinak mi sebere všechny frčky." "Cože?" Seržant mířil na Můrku neurodisruptorem. Hlaveň mu vrazil do břicha. "Ruce! Co jste zač?" "Jsem Můrka. Máme loď nahoře u Fella. Představ si, nedostali jsme od kapitána propustky sem dolů. My se táhneme až na Jaekson, jo, žoldnéři, a když jsme konečně tady, tak nás ten čubčí syn, ten svatej pták drží na lodi a nenechá nás ani mrknout k Ryovalům." Strážní v červených kabátech je podrobili rychlé, ne právě šetrné prohlídce. Našli jen paralyzéry a sadu antidetekčních přístrojů, kterou měl u sebe Můrka. "Vsadil jsem se, že k vám zaskočím, i když nemám prachy na to, abych šel hlavním vchodem, chápeš." Můrka zklamaně protáhl obličej. "A vypadá to, že jsem prohrál."
"To vypadá," zabručel seržant. Ustoupil od Můrky a sklonil hlaveň. Jeden strážný sesbíral z podlahy věci zabavené Dendarijcům. Ukázal je seržantovi. "Nejsou vyzbrojení jako přepadovej oddíl," řekl. Můrka se zatvářil uraženě. "To taky nejsme." Seržant převracel v prstech jeden ze zabavených paralyzérů. "To znamená, že máte na krku svévolné opuštění, co?" "Ne. Když budeme zpátky před půlnocí, tak ne." Můrka se bezelstně usmál. "Koukej, náš velící je vážně bastard. Nešlo by to, nějak se dohodnout? Bez hlášení?" Poklepal si rukou na náprsní kapsu. Seržant se ušklíbl. Přeměřil si Můrku pátravým pohledem a řekl: "Možná." Miles je poslouchal s obdivem a zatajeným dechem. Můrko, jestli to zabere, povýším té...f Můrka se zeptal: 1lNež vypadnu, byla by šance tam aspoň nakouknout? Co? Ani bych nemusel vidět holky, chápeš, jenom to místo. Aby se dalo říct, že jsem to viděl na vlastní oči." "Hochu, tohle tady," procedil seržant mezi zuby, "to není bordel." Můrka ohromeně zvedl obočí. "Cože? A co je to?" "Biokomplex." "Aha," řekl podporučík. "Ty idiote," přidal se k Můrko ve hře jeden z výsadkářů. Miles ležel bez hnutí na falešném stropě a v duchu svým lidem blahořečil. Nikdo z nich za celou dobu ani jednou nezabloudil pohledem nahoru. Můrka mluvil dál: "No ale ten chlápek ve městě mi říkal..." "Kdo?" přerušil ho seržant. "Co to bylo za chlápka?" "Ten, co jsem mu dal peníze," řekl Můrka. Strážní v červených kabátech vyprskli smíchy. Seržant Můrku odstrčil neurodisruptorem od zdi. "Tak jdeme. A ty se raduj, hochu. Tohle je tvůj šťastnej den." "Chceš říct, že jdeme dovnitř?" zeptal se Můrka hlasem plným naděje. "Ne," odsekl seržant. "Chci říct, že ti nezlámu obé nohy, než tě odsud vykopnu ven." Pak mnohem přívětivějším hlasem dodal: "Ale nezoufej. Když budeš hledat, ve městě bordel určitě najdeš." Vytáhl Murkovi z kapsy peněženku, zkontroloval jméno na kreditní kartě a pak peněženku i s kartou zase vrátil. Samozřejmě až poté, co z ní pečlivě vybral všechny bankovky a mince. Strážní provedli totéž oběma rozhořčeně se tvářícím výsadkářům. Získanou hotovost si beze slova rozdělili rovným dílem. "V bordelech berou i kreditky. Nebojte se. A teď pohyb! Nebo to do půlnoci nestihnete." Milesův tým, sice hanebně odzbrojený, ale beze ztrát, zmizel pod dohledem strážných kdesi v podzemní chodbě. Miles počkal, až budou z doslechu. Pak zapnul náramkový kom: "Bele?" "Ano?" ozvala se hned odpověď. "Problém. Právě dostali můj tým. Snad ale bude všechno v pořádku. Naštěstí. Díky Murkovi. Sehrál to skvěle. Skvěle se z toho vy lhal. Snad je vyhodí nějakými zadními dveřmi ven. Já se taky stáhnu. Přeskupíme se a zkusíme to znovu." Miles se odmlčel. Věděl, že zvířili bahno. Že vyburcovali stráže z klidu, možná na celou dlouhou jacksonskou noc. Že sotva projdou dovnitř podruhé. A on... Chvíli přemýšlel. Pak řekl do komu: "Ne, uděláme to jinak. Zůstanu ještě tady. Podívám se po tom stvoření. Kdybychom se dozvěděli, kde je, měli bychom příště větší šanci." Bélův alt zněl naléhavě, téměř prosebně: "Ale buďte opatrný."
"To rozhodně budu. Čekejte na Můrku a ty dva. Konec." Jakmile nasel správný kabel, podařilo se mu otevřít dveře během několika vteřin. Po chvíli krkolomného ručkování pod stropem zasunul stropní desku zpátky na místo a skočil dolů. Bál se, hrozně se bál, jak betonová podlaha přivítá jeho kosti. Ale měl štěstí. Žádná zlomenina. Proklouzl do hlavní budovy a nejkratší cestou zmizel v potrubí. Chodby nebyly bezpečné. Ležel na zádech v rouře, na břiše měl projekční krychli holografické mapy a hledal příhodnější cestu, při které by nemusel počítat s urostlými postavami svých výsadkářů. Kam jít? Kde by měl člověk před půlnocí hledat nestvůry? Pod postelí? Bylo to někde u třetí křižovatky rozvětveného potrubí, ke které zuby nehty přivlekl batoh se zbraněmi a výstrojí, když si poprvé uvědomil, že skutečnost neodpovídá mapě. Zatraceně. K čertu. Mohl se jen dohadovat, jestli ťo je vinou následných úprav budovy, nebo preventivních úprav mapy, ale jedna věc byla jistá: Musel se spolehnout sám na sebe. Prodíral se rourami a šachtami přes třicet minut. Cestou objevil a zneškodnil dva poplachové senzory. Čas běžel. Už se zdálo, že bude muset rychle najít cestu ven, když vtom... už to má! Za mříží ventilační šachty byla matně osvětlená místnost, plná projekčních a komunikačních přístrojů. Podle mapy tam sídlil servisní technik, ale místnost nevypadala jako dílna. Že by další z mnoha Ryovalových úprav? To nebylo v tu chvíli podstatné. Podstatné bylo, že uvnitř seděl muž, seděl tam sám a seděl zády k Milesovi. Jedinečná příležitost, jakou by byl hřích nevyužít. Miles pomalu vytáhl z batohu narkotizační pistoli a přesvědčil se, že je nabitá tou správnou šipkou. Roztomilým koktejlem paralytických, psyehotropních a dalších látek, namíchaných vojenským doktorem na palubě Gazely. Ještě pomaleji, opatrněji prostrčil úzkou hlaveň mříží, tiše se vydýchal, zamířil a vystřelil. Zásah. Muž sebou trhnul. Zůstal sedět. Jedna ruka mu bezvládně klesla k podlaze. Miles se spokojeně usmál, vyřízl mříž z rámu a nasoukal se otvorem do místnosti. Muž měl na sobě civilní, dobře padnoucí, kvalitní oblek. Zdálo se, že patří k lepšímu průměru místních vědců. Hověl si v křesílku, mírně se pohupoval a s nevzrušeným, dětinsky zvědavým úsměvem zíral na Milese. Houpání přecházelo do pozvolného pádu přes boční opěradlo křesla. Miles muže zachytil a narovnal ho. "Seď. Takhle. Nemůžeš mluvit s nosem v koberci. Že ne?" "Nooo... ne," zakroutil muž hlavou. Pak ji nechal volně viset na krku. "Víš něco o tom guláši z genů, o té potvoře, kterou sem nedávno přivezli od Bharaputry? Co?" Muž zamrkal a rozesmál se. "Jo." Moc fantazie šipka neprobudila, pomyslel si Miles. "Kde je?" "Dole." "Kde dole?" "V suterénu. Je tam spousta krys. Může je chytat." Zahihňal se. "Kočka přece chytá krysy. Nebo krysa kočky? Já teď..." Miles se podíval na mapu. Suterén. Ano. Byl to prostor, kde by přepadová jednotka určitě měla Šanci. Ideální terén z hlediska přístupu a ústupu, ale trochu komplikovaný z hlediska vyhledání kořisti. Rozlehlý nepřehledný labyrint, plný stavebních prvků zapuštěných do skalního podloží a kombinovaných se speciálními antivibračními nosnými sloupy laboratoří. Skalní podloží se svažovalo. Proto byl strop na dolním konci stavby nad úrovní povrchu a byl dost vysoký. Vhodné místo pro únikový bod. Na protějším konci, kde se
budova zakusovala do svahu, byl strop nízký. Příliš nízký pro kohokoli. Kromě krys. Dobrá. Miles otevřel pouzdro se šipkami. Chtěl najít něco, čím by svou oběť udržel po zbytek noci v nezávadném stavu. Muž rozjařeně šmátral rukou ve vzduchu. Pokoušel se Milese přitáhnout blíž k sobě. Z rukávu saka se mu vysunulo zápěstí. Na něm byl náramkový kom. Skoro stejný, stejně vybavený jako Milesův. Blikalo v něm světlo. Miles se rozhlédl. Zneklidněl. Ta místnost... "Mimochodem, co jsi zač?" "Moglia. Šéf ochranky Ryovalova biokomplexu," odříkával muž zvesela. "K vašim službám, pane." "To opravdu jseš." Miles rychle probíral šipky v pouzdře. Prsty ho neposlouchaly. Sakra, sakra, sakra. Rozletěly se dveře. "Ani hnout!" Miles jedním prudkým pohybem zároveň stiskl tlačítko Alarm/Autodestrukce na svém komu, odepnul kom od zápěstí a odhodil ho. Stráž ve dveřích neměla šanci zasáhnout. Mezi namířenými zbraněmi a Milesem seděl rozesmátý Moglia. Kom se roztavil a odpařil ještě dřív, než doletí obloukem na koberec. To zahladilo stopu, která mohla Ryovalovy stráže dovést k ostatním. Navíc Bel dostal signál, že něco není v pořádku. Šéf ochranky se usmíval, zcela zaujatý počítáním prstů. Do místnosti vběhli muži v červených kabátech. Vedl je seržant. Starý známý. Miles ještě stačil, ke svému zděšení, na otevřených dveřích zahlédnout zvenčí připevněnou tabulku 'Bezpečnostní služba - řízení operacf. Pak mu seržant přirazil tvář ke zdi a začal ho prohledávat. Nekompromisně, rychle, důkladně. Během několika vteřin ležela na podlaze veškerá Milesova výzbroj. A bunda a boty a opasek. Miles se opíral rukama o zeď. Třásl se bolestí po velmi zdařilých, odborně vedených úderech a chvatech. Kromě toho se třásl vzteky po velmi nešťastném obratu štěstěny. (dokončení příště)
přeložil Mirek Valina
Jeff VanderMeer Silvestrovská maškaráda Cizinec vstoupil do hospody U putýnky krve o půlnoci, přicházející Věk techniky, jako by mu byl lhostejný yankeejprávě když údery starých stojacích hodin oznamovaly příchod ský imperialismus a nezajímalo jej konečné zkrocení Divonového století - Nový rok 1900. Na okamžik se zastavil ve kého západu. Ten muž zřejmě nevěřil ani na dělení lidí podle dveřích a přidržel je pootevřené, jako by zvažoval, jestli nemá ras. Kromě dohadů jsem však měl před očima důkazy. Na rychle zmizet. Barové lucerny, rozhoupané podnapilými pravé kapse volného pláště měl vyšitý tarotový symbol Bláhosty, vrhaly stíny, které mu skrývaly tvář a zastíraly jeho zna; prst ukazováku pravé ruky, kterým poklepával na pult, podobu i úmysly. Kousek od něj dřímal ve stoje Jednonožka, byl obepnut prstenem. Nebyl to snubní prsten. Ne, tenhle měl znak Svobodných zednářů, který tu a tam vyplul na povrch který sloužil štamgastům, sedícím u baru, jako věšák kabátů. "Ať žije to mimino Novej rok, mokrý plínky, flaška a ma- i při některých mých obchodních transakcích. Bílek ho nejdříve nechal v klidu pít a je pravda, že černoch teřský ňadro!" Podivný zpěv, ale na rtech těchhle lumpů, námořních kapi- na sobě nijak nešetřil. V době, kdy se Jednonožka probudil tánů, továrních předáků a zlodějíčků, kteří sem utekli před a zjistil, že má přes ramena přehozeno několik kabátů, bylo zimou, zněl více než oplzle. Pozoroval jsem je od stolu v rohu podle toho, jak se černochovi v ruce třásla sklenice, když ji nesl k ústům, jasné, že už je opilý. a pomalu upíjel svoje pivo. Bílek na tom byl stejně. Cizinec, vysoký muž, jediným pohledem přeletěl opilce, "Jiej, negre," vypravil ze sebe s říhnutím. dívky za pultem, kouř, pak se krátce ohlédl přes rameno, Černoch si ho nevšímal. přikývl a zavřel za sebou dveře. Přešel k baru, vylezl na sto"Hej, negre," ozval se Bílek znovu. ličku a oklepal si z pláště zledovatělý sníh. Sedl si mezi Bílka V Putynce zavládlo ticho, zatímco hodiny se protikávaly a Billa zvaného Kulka. Když shodil kapuci rezavě červeného pláště a stáhl si rukavice, ukázalo se, zeje to černoch. Bylo mi k jedné. Mnoho hostů, i těch stálých, vzalo Bílkovo provokojasné, že se rozhodl špatně. Žhavé koule dostal svou přezdív- vání jako záminku k odchodu a vysloužili si tak ošklivou ku díky zručnosti s dámami a Coltem .45 a byl mu lhostejné, grimasu na Ksichtově tváři. Černoch se na židli otočil a upřel pohled na Bílka. jakou kdo má barvu. Ale Bílek... Bílkovi se tak říkalo, protože rád mlátil "negry". "Jmenuju se Jean Claude Rimbaud." Hlas, hluboký a zvu"Nic osobního," svěřil se kdysi jednomu kamarádovi, když čný, obsahoval jen velmi slabou stopu francouzského přízvuuž v sobě měli pár panáků, "akorát že chudáka moji sestřenici ku. Teprve teď jsem mu viděl do tváře; měl vysoké lícní kosti, Lindu před tréma rokama znásilnil jeden z těch černejch ka- prošedlý krátký plnovous a neuvěřitelně modré oči. V těch nálů." Nikdo mu nevěřil. Většina říkala, že Bílkovi prostě dělá xočích byla zloba, ale Bílek dál tlačil na pilu. "Negři žádný jména nemaj." dobře, když může dát někomu nakládačku, a kdo je k tomu vhodnější než negři? Bílek pracoval jako topič na malých Jean Claude se usmál. "Tenhle ano." nákladních parníčcích, které si pracně razívaly cestu nahoru "Co? Cože?" deltou do St. Louis. Byl přímo zrozen k tomu, aby utiskoval Jean Claude se od něj odvrátil. "Vy jste opilý, pane. Velmi opilý." jiné, měl ta nejširší ramena a největší pěsti, jaké jsem kdy Bílek by se byl vrhnul na Jeana Clauda hned a na místě, ale viděl. Ale nemyslím, že původ jeho nenávisti byl tak jedno- Bili ho zarazil. Možná, že byl Kulka tu a tam opravdu pěkně duchý. Pracovně jsem se setkal s Bílkovým otcem. Byl to žhavý, ale měl dost zdravého rozumu. vysoký černý muž, který ve svém obleku a s bílými manžetami vypadal vznešeně. Bílek byl míšenec, ať si to popíral jak Jean Claude se chvilku mlčky rozhlížel a pak mu padl i chtěl, bez ohledu na to, jak bíle vypadal a odtud tryskal pra-^ pohled na mě. Zvedl se a se sklenkou v ruce došel k mému stolku u stěny v rohu. měn jeho nenávisti. "Počestné řemeslo," řekl mi a rty mu zvlnil slabý úsměv. " Whiskey, čistou," řekl černoch barmanovi, který se jmenoval Kitsch, ale každý mu říkal Ksicht. Podle toho, jak černocha "Všiml jsem si vás už ve dveřích. Cítil jsem na sobě něčí oči. obsluhoval, bylo jasné, že by ho nejraději rovnou poslal ke všem My dva jsme si dost podobní, neustále pozorujeme..." "To snad ne!" zasmál jsem se nervózně. Když se nehýbal, čertům. Podnapilí kamarádi z Mokré Čtvrti pokračovali ve zpěvu, i když mnozí z nich vrhali na nového návštěvníka úko- řekl jsem: "Prosím, přisedněte si." Přikývl a jeho mohutné tělo vyplnilo židli. Až do té chvíle sem pohledy a snažili se odhadnout, co je zač. Jak jsem řekl, hodiny svými údery přivolaly dvacáté století jsem si neuvědomil; jak je opravdu vysoký. Musel měřit téměř a ještě před příchodem cizího černocha jsem všude kolem dva metry. "Díky," řekl. "Byl jsem tři měsíce na moři - z Marseilles sebe cítil Věk rozumu - v alkoholu, v teple, ve světlech. Napoleonské války* viktoriánský věk, Ottomanská říše, pálení přes Gibraltar, pak New York, Key West a sem. A tady zůstaneme..." čarodějnic, to vše se v této chvíli stalo pradávnou historií. Teď nevypadal opilý, přestože se znovu napil ze své skleAle když jsem se podíval na toho černocha, ovanul mě dech nice. minulosti - jako by byl někým, kdo ani v nejmenším nedbal na
"A jaké máte zaměstnání?" zeptal jsem se. Chvilku na mě upíral pohled a pak pokrčil rameny. "Jsem mužem mnoha profesí, stejně jako mí bratři. Tenhle týden jsme tesaři." Pozvedl jsem své pivo. "Tak na dobré tesaře, protože těch není mnoho." Napodobil mé gesto a mě napadlo, zda si ze mě tak trochu neutahuje. "A jak se zdá, tak mezi ,svobodnými negry' ještě míň. Alespoň tady." Zamračil jsem se. Tahat na světlo takovéhle věci nebylo příliš slušné. Naklonil jsem se přes stůl a zašeptal: "Dejte si pozor na toho muže u baru - říkají mu Bílek. Mnozí z nás by vašich dovedností rádi využili, ale on vás za to bude nenávidět. A jsou tady ještě jiní jako on." Pravda je, že s černochy se v deltě zachází mnohem lip než s mísenci, ale Kreol byl lepší než ti dva dohromady a běloch u soudu vyhrál pokaždé. Jean Claude přikývl. "Já vím. Budu si s ním muset poradit." Pak vstal a s onou pompézní odvahou, jaké jsou schopni jen herci a opilci, začal pomalu tleskat do dlaní, dokud se k němu neobrátily téměř všechny oči v místnosti. Když se tak stalo, prohlásil zvýšeným hlasem: "Vyrábím truhly, skřínky, šperkovnice pro dámy. Každý, kdo potřebuje nějaký výrobek ze dřeva, by mě měl navštívit v hostinci U bludného Holanďana. Mí bratři a já jsme zkušení tesaři, každý s jinou specializací." Jean Claude si sedl za slabého posměchu, i když většina hostů si ho nevšímala. Bílek, to bylo něco jiného. Obr se zazmítal, přestože ho Kulka pevně držel, a bylo jasné, že se každou chvíli utrhne. "Pozor na záda," varoval jsem Jeana Cíauda. Přikývl, ale nehýbal se. Bílek se přikolébal k našemu stolu a naklonil se nad Jeana Cíauda. "Hej, negre. Nikdo o tvý dřevo nestojí." Pohledem jsem žádal o pomoc Ksichta, ale ten slabě zavrtěl hlavou. Jean Claude řekl: "Nech to na nich, Bílku." Bílkova tvář zrudla tak, že to na okamžik vypadalo, jako kdyby se u Putynky s šestidenním zpožděním objevil Santa Claus. "Takhle mi neříkej, mladej!" Jean Claude si ho nevšímal. K Bílkovi se připojili další tři muži, kteří mu, jak se zdálo, přišli na pomoc. Jedním z nich byl Nigel Vyhazovák, který předstíral, že je jedna ruka s velkými bossy a syndikáty. Bílek na ně vrhnul pohled přes rameno, pak se otočil zpět a řekl: "Vypadni, teď hned." Jean Claude zavrtěl hlavou. "Ne." Bílek postoupil o krok a trojice mužů se pohnula za ním jako jeho stín. "Jedině kdybys vyhrál," pokračoval Jean Claude a upřel pohled Bílkovi přímo do očí. To Bílka zastavilo a přinutilo ho myslet. "Vy hraj u co?" naklonil hlavu ke straně. "Naši sázku," Jean Claude provrtával Bílka očima. "Naši sázku?" opakoval Bílek, který pod silou onoho modrého pohledu mírně znejistěl. Jean Claude si založil ruce na prsou. "Ano... já vytáhnu to, co mám schované v kapse, postavím to na stůl a ty uhodneš, co to je. Myslíš, že to dokážeš?" Bílek se poškrabal na hlavě. "A o co se sázíme?" Sázky. To byla doména Billa Kulky, který se přisunul k našemu stolu a napjatě Jeana Cíauda poslouchal. "Můžeš tu věc pojmenovat třikrát. Tři různá jména. Když uhodneš, ty a tví chlapi si mě můžete vzít ven a dělat si se
mnou, co chcete. Když neuhodneš, vezmu si od tebe nějakou upomínku - a tvoji muži budou objednávat práci u mě a mých bratrů." Lumpové za Bílkem se při jeho posledních slovech zamračili, ale Bílek jim šeptem něco řekl a oni přikývli na souhlas, i když ve chvíli, kdy Jean Claude na okamžik odvrátil pohled, provázeli své pokyvování zlomyslnými úšklebky. Ať už vyhraje, nebo prohraje, je ten negr mrtvý. V nejbližších dnech ho najdou rybáři plovoucího tváří dolů na hladině delty. Většina místních hostů to bude považovat za normální. Kulka začal přijímat sázky v okamžiku, kdy Bílek řekl: "Dobrá, hošane. Tak tohle si s potěšením užiju..." V černé masce Jean Claudovy tváře zableskly bílé zuby. "Začínáme." Pak se obrátil ke mně. "Nemějte strach, nekousne vás." Vrhnul jsem na něj tázavý pohled, ale odpověděl mi jen tajemným úsměvem, jako kdyby právě snědl kočičího miláčka nějaké staré panny. Něco na tom zdůrazněném ,vás' způsobilo, že mi přeběhl mráz po zádech a naskočila husí kůže. Odtáhl jsem se od stolu a přitiskl se ke stěně za mnou, až mě v zádech zabolelo. "Bílku, sedni si vedle mě," přikázal Jean Claude. To už se kolem shromáždil zástup hostí a dokonce i Ksicht u baru natahoval krk, aby lépe viděl. Byla to tichá skupina, unavená a chladná navzdory ohni v krbu, ale dychtivost jí nechyběla. Viděl jsem jim to na očích a nejjasněji se zračila ve tváři Nigelovi Vyhazovákovi. Připomněl jsem si Blázna, tarotovou kartu, kterou měl Jean Claude našitou na kapse pláště. První věc, již Jean Claude, muž včerejška, vytáhl zpod pláště, byl balíček tarotových karet, který opatrně sejmul a odložil stranou. Ruce se mu třásly, a já si uvědomil, že to není alkoholem, ale potěšením. Jean Claude Rimbaud se třásl vzrušením. Bílek si pohrdavě odfrknul. "To je balíček karet. V tom není nic tajemnýho, negre." "To je pro mě, ne pro vás. Abych si zaměstnal ruce, zatímco budete hádat." "No dobře - tak kde to máš?" "Tady," řekl Jean Claude, hrábl do hluboké kapsy označené Bláznem a vytáhl z ní skleněnou nádobu vysokou jako láhev od whisky, ale širší. Přihlížející vydali slyšitelný vzdech. Jean Claude už se věnoval svým kartám, rozkládal je lícem dolů, rozděloval a překládal a zdálo se, že ztratil zájem o celý svět, ale přesto Bílka pozoroval koutkem oka. Bílek zíral na sklenici. "Hnus, hnusnej hnus," vyrazil ze sebe jediným dechem. Pohledem na okamžik přeskočil k Jean Claudeovi, jako kdyby se chtěl zeptat: "Co je to za příšer-* nost?" V mém povolání se setkáte s podivnými věcmi, ale něco takového jsem ještě neviděl. Při tomhle pohledu se mi zježily všechny chlupy a měl jsem strach, že mi povolí močový měchýř. Představte si, pokud to vůbec jde, malého černého mužíka stočeného do klubíčka, nahraďte mu tělo tělem kudlanky, nebo možná vodoměrky s nohama, na jejichž vnější straně vyrůstají řady ostnů. Čtyři nohy - dokonalé miniatury. Představte si tvář takového stvoření: uvězněna na hranici dvou světů, drcena oním rozhraním, zakonzervovaná v narůžovělém éteru. Bylo strašné pozorovat strnulý výraz nenávisti, stisknutá víčka kosých očí, úšklebek plný bílých, jako břitva ostrých zubů a o něco níže křečovitě sevřené ruce s prsty, jejichž nehty se zarývaly do dlaní. Dobrý Bože, pomyslel
jsem si, kdyby tahle věc jen na okamžik ožila, kdyby si uvědomila, co je zač... Tohle byl kříženec, který byl mnohem politováníhodnější než ta modrooká potulná děcka s tmavou kůží, která žebrala v přístavu. Jean Claude zamíchal karty a zvuk šustícího papíru jako by vyplnil celou místnost. On se nám tou věcí vysmíval, dráždil nás, dožadoval se, abychom mu to vysvětlili z hlediska rozumu. Ale Bílek to měl jen třikrát pojmenovat a já se přistihl, jak s jistou dávkou zvrácenosti doufám, že se mu to podaří. Bílek se rozhlédl po svých přátelích a oni mu vraceli prázdné pohledy. Pak si roztřesenou rukou otřel pot z čela. "To je embryo - viděl jsem to jednou u doktora v ordinaci. Je to určitě embryo." Jean Claudovy rty se v pozvedly v koutcích. Srdce ve mně pokleslo. Bílek se mýlil. To nebylo embryo - bylo to plně vyvinuté... stvoření. Bílek se maličko vzpamatoval a získal sebedůvěru. "A je to negr. A - a vodní brouk, Bůh mi pomáhej." Místností se chvilku dál ozýval šustot karet, které probíhaly Jean Claudovi rukama. Vzápětí černoch odložil balíček na stůl. "Špatně." "Špatně, negre?" "Dvakrát špatně!" Jean Claude se při těch slovech podivně uchechtl. Bílek se nahnul kupředu a chytil Jean Clauda za klopy pláště, ale černoch se nebránil. "Tak mi řekni, jak moc jsem vedle, kámo." "Není to embryo," zasyčel Jean Claude. Rukou, která se mu třásla zlomyslným veselím, poklepal na stěnu nádoby. Dokonce i já jsem sebou trhnul, když se věc ve sklenici rozvinula. Rozvinula se pomalu, elegantně, jako cvičený tanečník a při prvním pohybu otevřela oči... Byly modré, blankytně světélkovaly v karmínové tekutině vyplňující láhev. Plály nad rudou ranou úst a nad řadami bílých zubů. Tvor se v láhvi natočil a upřel pohled Bílkovi do očí. A pak se usmál. Byl bych přísahal, že se usmál. Někteří hosté se dali na útěk a nechali za sebou jen rozkývané dveře skřípějící v pantech. Nigel, oči vytřeštěné, spodní čelist pokleslou, zůstal. Chudák Kulka se krčil v rohu a tiše kňučel. Bílek, který nedokázal z té hrůzy ve sklenici spustit oči, se ani utéci nepokusil, jako by přimrzl k židli. Když po době, která mi připadala jako věčnost, konečně našel hlas, vykřikl: "Ne!" a začal se zvedat k útěku, mihla se vzduchem jako had Jean Claudova pravá ruka a sevřela se Bílkovi na zápěstí. Bílek se zmítal a pokoušel se vyprostit, ale nedokázal to. Ti, kdo zůstali, byli naprosto tiší, nikdo se nepohnul, neozvalo se jediné šoupnutí podrážky ani zašeptání, jako by všichni věřili, že jedině ticho brání tomu, aby se Jean Claude neobrátil proti nim. "Pobuď ještě chvilku," řekl Jean Claude a z hlasu mu čišela zimní bouře. "Máme rozdělaný obchod." Tentokrát se usmál a já viděl, že nemá zuby, ale tesáky jak jsem si toho mohl předtím nevšimnout - uspořádané v mnoha řadách, které se mu ztrácely kdesi v temnotě úst. Koutky očí- to jsem si také uvědomil teprve teď - byly jiné, kosé a zúžené dovnitř. To vše předtím ukryly stíny vrhané světlem lamp. Nebo to byl Jean Claudův úmysl? Bílek chrčel jako ryba zaseknutá na udici. Ruka, která svírala jeho zápěstí, končila řadou drápů. "Vítejte v naší maškarádě, přátelé," řekl. "A jsem rád, že jste se setkali s mým bratrem ve sklenici." V hrdle mu zaklokotal spokojený smích. Myslím, že jsem vykoktal nějakou odpověď. Nevzpomínám si. Doufal jsem jen, že mě nechá žít.
Jean Claude posunul ruku a sevřel Bílka vysoko na předloktí. Bílkovy nohy se zazmítaly po podlaze. Jean Claude ho chladně pozoroval. Z koutku Bílkovi vytékal pramének slin. Vypadalo to, že se pokouší něco říci. Jean Claudova ruka lehce spočinula na horní straně balíčku karet. Mezi námi plula ve své skleněné nádobě obluda - byl to pomalý, téměř zasněný tanec nadcházejícího konce, ale obličej zrůdného tvora stále stahovala nenávistná křeč, která se teď zrcadlila i v Jean Claudově tváři. "Vsadili jsme se, Bílku," zasyčel Jean Claude. "Necháme o tvém osudu rozhodnout tarot. Podíváme se, co si od tebe vezmu na památku..." Ruka s drápy otočila kartu - byla na ní postava v černém plášti s kápí a s kosou v rukou. Místo obličeje holá lebka. S bublavým smíchem, který se mu dral odněkud z hloubi hrudi, rozprostřel Jean Claude karty po stole směrem ke mně. Na každé z nich byl stejný obraz - tarotová Smrt. Když se Jean Claude zahryznul zoufale se zmítajícímu a ječícímu Bílkovi do prstů, trhnul jsem sebou, jako by to byla má vlastní ruka. Zakryl jsem si oči a pokoušel se nacpat si prsty do uší, abych neslyšel ten praskot a mlaskání, s nímž se obluda sytila. "Mlč," napomínal Bílka Jean Claude. "Mlč!" Nikdo z nás se nesnažil Bílkovi pomoci, přestože nás o to prosil. Může nám to někdo vyčítat? Když se Jean Claude dostal až k rameni, měl jsem už košili napůl promočenou krví. Naštěstí Bílkův křik brzo utichl. Jakmile se ten zvuk přestal zařezávat do vzduchu, mé pádící srdce poněkud zpomalilo. Otevřel jsem oči. Bílek seděl zhrouceně na židli, pravděpodobně už mrtev, a pravá strana jeho těla se změnila v ohlodanou rudě vlhkou hmotu. Jean Claude se usmál rudými zuby a vhodil kus masa do sklenice, v níž plaval jeho bratr. Cár klesl ke dnu, kde ho s očividným potěšením zhltla trpasličí obluda. Nedokážu přesně říci, kolik času od té chvíle uběhlo. Vím jen, že zatímco venku stále ještě padal sníh, otřel si Jean Claude krví zbrocenou tvář do rukávu, upravil si límeček a opřel se o stěnu. "Skvělý obchod, přátelé. Budu vás všechny - včetně těch, kdo odešli .předčasně - očekávat v podniku svých bratří, a to nejpozději do jednoho měsíce... nebo vás budeme muset navšívit." Vstal a hodil mi přes stůl dvě zlaté mince., "Ulož ho do pohodlného hrobu, hrobníku. Na balzamování netrváme." Znovu se zhluboka zasmál. Vzápětí zmizel i se svým bratrem. Hned vedle mě sedělo to, co zbylo z Bílka - změť svalů a vyhřezlých vnitřností, které už začínaly zapáchat. Bylo třeba všech těch minulých let tréninku, abych nezačal zvracet. Za Bílkem stáli s prázdnými obličeji jeho komplicové, bledí jako mouční červi. Kulka vypadal jako muž odsouzený k smrti. Nigel, alespoň já to na něm poznal, už si uvědomil, že bude vždycky jen malý grázlík. V deltě se objevil nový boss. A kromě Nigela tady byla okna, sníh, obscénní příslib šťastného Nového roku, a Jean Claude, new-orléanský výrobce rakví. Dvacáté století bude mnohem krutější než jeho předchůdce, to nám bylo naznačeno více než jasně. Když jsem toho rána opouštěl Putynku, stále ještě v zajetí noční můry, nedokázal jsem se zbavit mírně nechutné a pitoreskní myšlenky, že by se teď mohly začít hýbat obchody. Mince, co mi zvonily v kapse, jistě nebyly poslední, které mi dal Jean Claude vydělat. přeložil Jan Kantůrek
Poberto de Sousa Causo
Která dlaň či která zrak Němé tváře nám připadají roztomilé, ale děsí'nás; jakmile dosáhnou naší emocionální a intelektuální úrovně. (Paul Di Filippo) Není to zas tak dávno, kdy ochránci životního prostředí tvrdili, že zvířata žijící na naší planetě už nemají kam jít, a to i přesto, že lidé jsou schopni změnit své chování. Dnes, dvanáct let po Milníku, už to není pravda. A není to proto, bohudíky, že by vymřely všechny ohrožené druhy. Dnes už zkrátka mají kam jít: všechna emigrovala do Brazílie. Z okna svého pokoje sleduji, jak . pouličníjogo-do-bicho. gepardi vybírají výhry ze sázek na pouliční jogo-do-bicho. Mezi NovosBichos-"novými zvířaty", jak jsme je nazvali - jsou gepardi sázkaři a na sázkách na 200-me-trový sprint vydělávají slušné peníze. Vydělávat na hráčské vášni lidí- v tom směru nemajíNovos Bichos žádné zábrany. Tihle gepardi vypadali jako kreslená zvířátka z cariockých malandros, ale mezi gepardy se našli i vynikající stíhací piloti a Air Force Academy v Pirassununze je zaměstnává jako instruktory, aby naučili lidské piloty, jak získat nejrychlejší reflexy. Takže teď má Brazílie nejlepší lidské stíhací piloty Novos Bichos dobře věděla, jak nebezpečné jsou pro ně mezinárodní teroristické akce, a tak jim pomoc od brazilského ministerstva obrany přišla vhod. Bylo mi právě třicet, když se v Brazílii objevila první Novos Bichos. Prostě se najednou zhmotnila kdesi v Planalto Central, "Pásmo UFO" tomu říkají. To bylo před dvaceti lety, od té doby se díky jim tvář světa výrazně změnila. Jak jsem tak pozoroval gepardy procházející se ulicí, přepadl mě podivný pocit, že tam jsou víc doma než člověk. Nedokážu to vysvětlit, ale byl to silný pocit, přesvědčení, které souznělo s mým osobním dilematem. Novos Bichos si mě vyžádala, přestože jsem členem lidské organizace. Patřím dokonce k lidskému druhu. Přistěhovat se do Brazílie nebylo nikdy složité, ale k udělení občanství smečkám sibiřských tygrů, afrických slonů a nosorožců, pand, horských goril, sněžných leopardů, velryb a delfínů existovaly navíc dobré důvody. Bytosti z jiné planety, které obdarovaly zvířata rozumem a řečí, jim věnovala nádavkem řešení problému hladu .v přelidněném lidském světě. Z tlam zvířat tak pocházely genetické kódy nových druhů obilí, na které neměl vliv žádný pozemský škůdce, které rostly i v nejhorších podmínkách, obsahovaly nejlepší živočišné bílkoviny, a jejichž extrémně vysoká úroda dokázala nakrmit všechna potřebná ústa ve strádajícím světě lidí. Tyhle plody, jakési sojové fazole, se dovážely do celého světa, takže přežití obyvatel většiny zemí záviselo dnes téměř výhradně na Brazílii. Tak se splnil sen těch Brazilců, kteří před mnoha desítkami let prohlašovali, že Brazílie "se jednou stane obilnicí světa".
No a taky Novos Bichos získala velkou politickou moc. Každá generace semen vydržela jenom dva roky. Pak musela být nahrazena novou a její genetické plány pocházely pouze od Novos Bichos, i když ta jen předávala dál informace od svých neznámých dobrodinců z vesmíru. Jen díky tomu nebyla Brazílie zničena velmocemi a Novos Bichos uvězněna, vyvražděna či rozpitvána v laboratořích prvního světa. Novos Bichos se tomu vyhnula tím, že dobrovolně předávala vědcům OSN veškeré informace, které dokázali strávit. Každý nový přistěhovalec z řad Novo Bichos si musel nejprve nechat odebrat vzorky tkáně a podrobit se prohlídce. Mimo to prováděli vědci na dobrovolnících experimenty, jejichž účelem bylo odhalit postup, jakým nabyla zvířata intelekt a řeč. Genetické úpravy byly však zakódovány natolik hluboko a byly tak dobře skryty tou cizí vyšší inteligencí, že nebylo důvodu se obávat, že na to človíčkové kdy přijdou. Snad to pro ně byl jen žert: změřit svou vysoce pokročilou technologii s naší omezenou vědou. A že se snažíme ze všech sil: Severní Amerika utratila za posledních několik let dvacet pět miliard dolarů ve snaze rozluštit jejich genetický kód. Novos Bichos se tomu jen smála, že prý by se ty peníze měly dát na konečrjé odstranění hladu a chudoby. Veškerou moc, kterou Novos Bichos získala, využívala k ochraně přírody a životního prostředí. No, to není tak docela pravda. Investovala také do kontroly populace, vzdělání v oblasti kontroly početí i do základního školství. Do všeho, co by mohlo jakkoli pomoci v boji za záchranu Země před lidskou blbostí. Jsou v tom miliónkrát přísnější a dravější a cílevědomější, než kdy byla nějaká jednotlivá osoba nebo skupina. Jsou schopná dřít jako koně - nebo sloni, chcete-li - a většina jejich příjmů jde právě na tohle. Navíc dostávají tantiémy za genetické kódy plodin. Spoustu peněz. Proto je celý svět nenávidí. Procházejí se po ulici a povídají si s námi, mění naše životy tolika způsoby, že už není cesty zpět, ale potíž je v tom, že se nikdy nemohou stát součástí lidského druhu a každý z nás má v sobě cosi, co jim právě tohle nemůže nikdy odpustit. Tohle všechno vám vyprávím, protože mnoho lidí stále ještě docela nechápe, jak to chodí v Brazílii, kde spousta Novos Bichos žije. Rád bych věřil, že tahle podivná míchanice lidí a zvířat spolu žije jako rovnoprávná společnost, i když samozřejmě má své problémy. Ale to jen já jsem se nenávratně změnil, a o tom musím vyprávět. Rozumná zvířata od základu změnila zemědělství a zachránila svět od smrti hladem, prosadila zákony na získávání a ochranu zemědělské půdy. A protože my Brazilci
jsme mistři v obcházení zákonů (proto jich bylo tolik schváleno), Novos Bichos pověřila hlídáním kalifornské kondory a sokoly se sluchátky a komunikátory mezi křídly, takže jim neunikl ani akr půdy ležící ladem. Satelity kroužící kolem planety nebyly tolik výkonné. A čich nosorožce, ten zas dokáže rozpoznat queimadu, hořící pole, na kilometry daleko - když mu trochu pomůže vítr. Zaměstnání slonů na severu učinilo přítrž ničení pralesů, protože většinu potřebného dřeva nasbírali přímo na místě, nebo postavili mosty a silnice tak nádherně ladící s okolím, že by jeden věřil, že tam vyrostly z džungle samy od sebe. Novos Bichos prosazují dodržování zákonů, které byly díky jejich lobbování přijaty, a vytvářejí ekonomické alternativy činností, které zakázala. Starý řad samozřejmě bořila v některých sférách lidské činnosti mnohem víc než v jiných. Já byl v jedné z nich, a právě teď jsem měl za úkol vyšetřit neobvyklý zločin: vraždu jednoho z Novos Bichos. Bylo to v Santos Protu, největším přístavu Latinské Ameriky. Novos Bichos vyhledávala zaměstnání v přístavech a na letištích, protože tam mohla do jisté míry zabránit pašování divokých zvírat a různých trofejí z nezákonného lovu. Tygři a gorily dohlíželi na vykládání a portugalští a ruští vlci kontrolovali náklad čichem. Že byli úspěšní, není třeba zdůrazňovat. Pátrali po ilegálních drogách, zbraních, černých pasažérech. Bylo jasné, že když se takhle naruší podniky zločineckých organizací, brzo nastane lovecká sezóna na Novos Bichos. Zvířata to také věděla. Ubytoval jsem se v malém hotelu ve čtvrti Gonzaga. Santos jsem znal docela dobře - jako dítě jsem trávil dost času na jeho plážích a moje rodina vlastnívala byt na pláži Ze Menino. Místo bylo plné zpola zasutých vzpomínek, i když jsem se do něj od příchodu Novos Bichos vracel teď poprvé. Město se od té doby změnilo. Uprostřed zátoky si postavili delfíni a velryby a tuleni a žraloci svůj vodní cirkus, a tam také ve svém volném čase dávali pozor na pašeráky a zakázané rybaření. Ředitel hotelu mi sdělil, že z celé Brazílie i ze světa přijíždějí lidé, jen aby shlédli jejich představení. Také jsem se dozvěděl, že každý pátek pořádají gepardi na pláži závody. Novos Bichos spadala do odpovědnosti Federální policie. Z hotelu jsem zatelefonoval do úřadu v Santosu, abych jim ohlásil, že jsem z brazilského ústředí konečně dorazil a jsem připraven ujmout se vedení vyšetřování. Důstojník, který dostal za úkol mě seznámit s prostředím, byla žena jménem Melinda dá Silva. Přijela za čtvrt hodiny. Melinda byla černá jako uhel a vypadala k nakousnutí. Málokdo se může pochlubit tak temně černou kůží, matnou s jakýmsi šedavým podtónem. Kůže mulatů má vytrvalou tendenci blednout s každou novou generací. (Moje vlastní pokožka je světle hnědá.) Melindě dělala společnost modrá ararinha, seděla jí na levém rameni jako pirátův papoušek. Ararinha promluvila první: "Dobrý den, seňore Lemosi. Jmenuji se Piquita. Vítejte do Santosu." Její hlas byl "lidštější" než většina vokalizace Novos Bichos. Arary, stejně jako ostatní papouškovití, měly lepší hlasové orgány než ostatní zvířata, ještě než je cizinci obdařili hlasem. Její hlava byla menší než má pěst - a to se dříve myslelo, že velikost mozku má vliv na inteligenci!
"Piquita je prostředník mezi naším úřadem a Sdružením Novos Bichos. Spolupracuje s námi na vyšetřování," řekla Melinda. "Buďte vítán, delegado Lemosi." "Zdravím vás," odpověděl jsem. "Pokud vám to vyhovuje, mohli bychom si hned jít promluvit s Naděždou," řekla mi. "Pojďme," já na to. Z Avenida Beira Mař byl vidět mořský cirkus postavený uprostřed zátoky. Obklopoval jej shluk lodí a člunů a na obloze nebylo k hnutí kvůli vzducholodím, helikoptérám a rogalům. Někteří ptáci ohrožených druhů hráli roli vzdušných inspektorů. Bylo to jako o leteckém dni. Cestou, s Melindou za volantem, jsem obdržel briefing o případě. Řekla mi všechno, co věděla o vraždě, a dodala, že Naděžda mi bude tvrdit, že Bichos už všechno odhalila. Na nic jsem se neptal. Počkám si, až co mi řekne Naděžda. Po půl hodině v dopravní zácpě (v tom se město moc nezměnilo) jsme přijeli ke starému přístavišti. Zaparkovali jsme služební vůz a vydali se najít místní Bichos. Kolem oběda to nebyl problém - vlci, tygři, gorily, mnoho ptáků a dokonce i jeden slon stáli v malém rohu velkého přístaviště. Piquita vzlétla z Melindina ramene a letěla k nim, aby je pozdravila. Pokaždé když vidím hlouček Novos Bichos, mám takový divný, skoro směšný pocit. Povídají si stejně jako my, jen nikdo netuší o čem. Jakmile jsme se objevili, zmlkla a začala se chovat téměř jako skutečná zvířata - mlčela, zívala a drbala se. Mezi nimi stál Naděžda, obrovský sibiřský tygr s mokrým kožichem, protože v tropech si musí tygři kožich neustále navlhčovat. Kromě inteligence a schopnosti mluvit měl Naděžda šikovné tlapy a dokázal stát vzpřímeně na zadních. Byl tři a půl metru vysoký, možná i víc, a vážil pět set dvacet kilo. Během své kariéry jsem několikrát četl jeho záznam a dokonce se s ním i setkal, tenkrát na hranici. Věděl jsem, že vzpírá a předvádí svou úžasnou sílu na slavnostech a sportovních akcích. Zamotala se mi hlava, jenom když jsem si zkusil představit, jak asi trénuje. Melinda mi prozradila, že v Rusku je Naděžda ženské jméno. Brazilský výbor, který pojmenoval každé nově příchozí Novo Bicho, o tom patrně nevěděl. Melinda mi vyprávěla o ruské básnířce, Naděždě Mandelstamové, která psala o zatčení svého manžela Stalinovou tajnou policií. Později vypověděla jeho a svůj příběh ve dvou knihách, Naděje v beznaději a Naděje zapomenutá. Zdejší Naděžda byl jedním z vůdců Sdružení Novos Bichos. Byl to starý známý Federální policie a armády. Byl jedním z kapitánů Predadores - roty dravých Bichos, která vyučovala stopování a zabíjení v elitních lidských jednotkách v džungli po celé brazilské hranici. Za pouhých osmnáct měsíců se jemu a jeho jednotkám podařilo zastavit veškeré pašování zvírat, zbraní a drog z Amazonie. Potom odešel pracovat do přístavu Santos, kde ho bylo víc zapotřebí. Byl nejspíš jednou z nejvíc nenáviděných inteligentních bytostí na planetě, ale taky byl jedním z nejsilnějších a nejrychlejších zabijáků, které Bůh - či jiné božské bytosti - kdy stvořil. To by mělo odradit každého potencionálního útočníka, který neměl zrovna k dispozici řízenou střelu. Na širokém rameni mu už chvíli seděla Piquita. Když mi došlo, že mu o nás už řekla, a že si se mnou za okamžik
bude chtít potřást rukou, podařilo se mi jen mu zamávat z bezpečné vzdálenosti a usmát se na něj. "Vítejte, delegado Lemosi. Rád vás zase vidím," pronesl svým hromovým hlasem. "I já vás, Naděždo. Je mi líto Kik." Kik byla ta horská gorila, kterou zavraždili. Byla na diplomatické misi na asijském kongresu o životním prostředí. Zabili ji na palubě lodi, když se vracela domů. Zvolila tenhle způsob dopravy, protože v asijských zemích nesměla Novos Bichos do letadla. Asijské státy byly vůči Novos Bichos tvrdší než všechny ostatní ekonomické bloky. Byla to vlastně válka mezi inteligentními zvířaty a asiaty. S Brazílií uprostřed. "Vyřídím to Zandovi," řekl Naděžda. Melinda si všimla mého zmateného výrazu a řekla mi: "Kikindruh." "Ano, vyřiďte prosím Zandovi mou upřímnou soustrast." "Díky," pravil Naděžda a hned přešel k závaznějším záležitostem. "Pokud jde o ten případ, můžeme vám pomoci zmocnit se vraha. Víme přesně, kdo to je, máme jeho pach, neustále ho hlídáme. Mohli bychom ho jít zatknout hned teď - pokud ovšem budete souhlasit. Čekali jsme s tím na vás." Pohlédl jsem po očku na Melindu. Usmívala se. Obrátil jsem k tygrovi. "Mohl byste mi prosím říct, jak jste odhalili jeho identitu? Říkáte, že je ještě v Santosu? Kik byla zabita na lodi před čtyřmi dny. Proč by vrah zůstával na místě, když mu nic nebránilo v útěku z města nebo ze země?" "Tak o tom nic nevíme, pane. Snad k tomu má nějaké důvody. Brzy ho budete moci vyslechnout - s naší pomocí. Na lodi jsme měli komando alabamských plážových myší. Doprovázely Kik. Byly docela nenápadné, dávaly na Kik pozor. Bohužel se jim nepovedlo ji zachránit, ale našly vraha, dokud byl ještě na palubě, a později nalezly pár kusů jeho oděvu, které tam zapomněl. Tak jsme získali jeho pach. A teď víme, kde je." A bylo to. Teď už jsem mohl jen přizvat místní posily á jít ho zatknout. Tygrovi jsem nemohl než poděkovat. * * *
S Naděždou jsme se dohodli, jak provedeme zatčení, a kde se předtím sejdeme. Pak jsme se s Melindou vydali na cestu do úřadu Federální policie, znovu podél pláží Zátoky Santos. Vychutnával jsem si divný pocit, který ve mně zůstal poté, co jsem naslouchal tygrovu plánu. "Mohu vám položit pár otázek, pane?" zeptala se Melinda. Už jsem si začínal myslet, že se nikdy nezeptá, jak to, že jsem přijal Naděždův plán tak rychle. "Samozřejmě," řekl jsem. "Jsem jenom zvědavá. Proč říkal Naděžda, že na vás čekal, a proč vyslali z Brazílie právě vás?" Usmál jsem se. "Věřte nebo nevěřte, aleje to proto, že mám rád zvířata. Mohl bych taky říct, že jsem expert FP na Novos Bichos, ale to by nevysvětlilo, proč mi Naděžda věff. Věci se mají takhle: Bichos vědí, že mám rád zvířata, že mi záleží na životním prostředí. Určitě víte, že mnoho federálních úřadů s nimi tak či onak spolupracuje. Něja-
kou dobu jsem pracoval v jednotce Bichos v pohraničí. Je o mně známo, že s jejich věcí sympatizuji - nepotřebují poštovní holuby, aby si to mezi sebou sdělila. Naděžda si mě dokonce vyžádal a ústředí souhlasilo." O čem jsem jí však nevyprávěl, byl zvláštní pocit náklonnosti vůči Naděždovi. Během působení v pohraničí jsem se naučil vážit si dokonalé loajality Naděždy a jeho kočkovitých Predadores vůči svým bratrům ve zbrani. A taky jsem jim zavázán, protože zneškodnili přepad, který mě měl zabít... Těžko se to vysvětluje. Lidé mě zradili a zvířata mě zachránila. Někdo u Federální policie mě prodal drogovým překupníkům v pohraničí. Věděl, že se nenechám koupit a že dovolím Predadores větší volnost pohybu, a tak si chtěl na můj účet trochu přivydělat. Dealeři nemohli vyděsit Bichos, ale kdyby .se jim povedlo zabít lidského důstojníka, mohlo by to vylekat někoho v brazilské vládě. Málem to vyšlo, nebýt toho, že Novo Bicho vyzvědač u FP varoval Naděždu, a díky tomu jsem dneska naživu. Jenom mě mrzí, že ten důstojník, který mě prodal, nesedí dneska ve vězení. Nikdo nebral důkazy poskytnuté Novos Bichos vážně. "Máte rád zvířata," pronesla Melinda spíš pro sebe. "A moc. Už od dětství," řekl jsem jen tak, aby řeč nestála. Líbil se mi Melindin hlas. "A ze všeho nejradši jsem měl kočky." "Ale dneska už nevypadají jako domácí mazlíčkové, a dokonce ani jako divoká zvířata." "To je pravda." Chápal jsem, kam míří. "Dneska mají vliv. Politický a ekonomický, a protože jsme vždy pokládali politiku a ekonomiku za záležitost ryze lidskou, jsou dnes Novos Bichos v určitém smyslu lidmi. Ale také jsou to napůl zvířata a napůl bytosti z vesmíru. A to nás pořádně zmátlo." "Věříte, že byla stvořena k obrazu svých tvůrců?" zeptala se mě mimochodem. "No," zasmál jsem se, "spíš k obrazu našeho stvořitele, řekl bych." "Cože? To nemyslíte vážně." "A proč ne? Slyšel jsem, že právě o tom se teď bude jednat ve Vatikánu." "Takže si nemyslíte, že se nám kdy podaří rozluštit technologii, která to všechno způsobila? Ze vůbec někdy zjistíme, kdo jsou tihle vesmířané, anebo co chtějí, tím že rozlouskneme jejich vědu?" "Árii se o to pořádně nesnažíme. Pracují na tom Američani, Evropani a Japonci. My se s nimi jen tak vezem, jako obvykle." Odmlčel jsem se. "Nejspíš to není možné. Nějaký vědec nedávno řekl, zeje to, jako by kdosi použil stvořitelský jazyk Boha a změnil tak Jeho stvoření. A přitom ani nevíme, jak to vlastně Bůh udělal. Je to pro nás příliš vznešené." To jsme už projížděli kolem závodiště gepardů, v houstnoucím šeru se tam shromáždil dav diváků. Doprava byla zastavena, a když zazněl z reproduktorů hlas pořadatele oznamující začátek dalšího kola, stoupl jsem si na střechu auta, odkud jsem viděl skvrnité kočky vyrovnané do řady na pláži Boqueiarao. Zazněl výstřel, vznesl se mrak prachu a vítěz byl v cíli. A bylo po všem. Znovu jsem nasedl do auta a vzpomínal na dávné sportovní zápolení mezi lidmi a zvířaty: jak Jesse Owens porazil koně, jak lidé boxovali s klokany. Ale to byla minulost. Dnes by klokan porazil jakéhokoli boxera jenom proto, že byl
prostě chytřejší. Kdysi byly v módě šampionáty Vale Tudo, které měly ukázat, kdo je ze všech bojovníků nejtvrdší, ale kdo by dnes vstoupil do ringu, kde stojí na zadních tygr se stamiliony let přirozeného tréninku v neomezeném zabíjení? Kdo by chtěl předběhnout geparda, přetlačit slona, který navíc umí mluvit a přemýšlet? Než povstala Novos Bichos, lidé si se svými názory a chováním příliš hlavu nelámali, ale teď jsou zvířata příliš podobná lidem. Míjíme je na ulici, mohou na nás promluvit, jednáme s nimi, dokáží myslet Schopnost myslet byla vlastností, která "člověka nejvíc odlišovala od zvířat". S tím je teď konec, když mohou zvířata napsat knihu, přednášet, naučit nás lepšímu chování. Rozum byl božím darem, povznášejícím nás nad ostatní tvory. Ale akt stvoření nás dohonil a tvorové zraje jsou silnější, rychlejší a dokonce chytřejší. Dokáží se i lépe sjednotit, dohodnout, a to přináší neuvěřitelné výsledky. Lidský druh prochází krizí. Krizí identity. Tou největší za celou svou historii. Ale má to i několik pozitivních důsledků. Pojem rasy jsem vždy považoval za nevědecký - nejen proto, že jsem černé pleti a teď se právě snažím o vědeckou objektivitu -a s příchodem Novos Bichos dostal pořádnou ránu. Kdo by dnes mohl říct, že jedna lidská bytost se od druhé zásadně liší, když dnes a denně vidíme na ulici rozdíly v barvě, kožichu a tvarech natolik odlišných od nás? Rasa je lež. Existují jen druhy, a lidský druh je jen jeden - snaží se přežít jako výjimečný ve vesmíru, do kterého vtrhla rozumná zvířata jakožto chráněnci bytostí o tolik mocnějších, než jsme my, že ani nedokážeme odhalit jejich záměry. Něco z toho jsem vykládal Melindě, což dělám jen velmi zřídka. Obstála ve zkoušce. Dokonce se mi ani nesmála, když jsem lezl na auto, abych sledoval závod. "Mluvíte o Bohu," řekla. "Bůh nás obdařil rozumem a právem vládnout zvířatům a přírodě, Bůh nás stvořil podle svého obrazu. No a dneska, vždycky když narazím na Novo Bicho, jako je Naděžda, vzpomenu si na tu báseň od Williama Blaka." "Blake? Nepamatuju se, že bych toho člověka kdy potkal." "Anglický básník. Napsal klasickou báseň Tygr, ve které se táže 'Která dlaň či který zrak tvou děsivou krasu ukoval?'" Melinda byla v sedmém nebi. Pro poezii žila, takže mě ani nepřekvapilo, že tu básničku uměla nazpaměť: "A pak se ptá dál:
'Kdo by uměl a kdo by chtěl, bys sílu ve svém srdci měl? Když krev začla v žilách proudit kde je něha? A kde soucit? Kde je měch ? A kde kovadlina ? Která pec je tvým mozkem vinna? Kde paže strašná, hrůzná ruka, co vytvořila smrti muka? Když hvězdný jas na zem pád, a jejich pláč dal noci zrát, rukou 'dílo svých vyzvalo na rty smích? Tvůrce Beránka a nebe - což stvořil taky tebe?' "Tvůrce Beránka a nebe," řekl jsem. "Ano, nejspíš je to poněkud náročnější způsob, kterým chce Bůh dát věci zase do kupy."
Melinda na to ovšem měla odlišný názor. "Třeba to nemá s Bohem nic společného." Pár alabamských myší se vydalo do domu v Morro do José Menino. Byly to ty samé myši, kterým se nepodanlo uchránit Kik před zabijákem na lodi. Představoval jsem si, jak v jejich mrňavých, proměněných myších mozečcích vře naděje na odplatu (anebo to vidím příliš antropocentricky?). Mají za sebou samozřejmě dostatečnou podporu, aby se jim pomsta povedla, počínaje jednou asijskou divokou kočkou - bodyguardem cvičeným v zahánění místních domácích koček - jestli tohle není ironie, tak už nic. Pak ale dorazila úderná jednotka: máme tu šestitunového afrického slona a párek goril. Je mezi nimi Zando? měl jsem se zeptat. Obrovská horská gorila by se mohla dopustit něčeho nepředloženého. Ale nezeptal jsem se. Věřil jsem jim. Člověku, kterému právě zavraždili manželku, bych zatčení podezřelého nesvěřil ani omylem, ale Novo Bicho jsem věřit mohl. Právě proto jsem nepřikládal velkou váhu všem těm povídačkám o Novos Bichos, která údajně posílala vrahy na pytláky a nechala vybuchovat pumy v obchodech s loveckými suvenýry. To vypadá spis na propagandu pašeráků a mafií, a taky vládních úředníků v některých zemích, snažících se obrátit proti nim a proti Brazílii veřejné mínění. Podle těch nejhroznějších podání se jejich činnost podobala Hnutí Zelených, jak se vyvinulo v Číně, Rusku a podobných zemích, kde dvacátému století vévodilo heslo "Nejdřív industrializace, pak úklid," pokud ovšem k nějakému úklidu kdy došlo. Obrovské ničení a množství lidí zabitých či postižených díky znečištění dávalo ovšem bojovníkům za životní prostředí výborný důvod k radikálním metodám. Od té doby, co se Hnutí Zelených stalo jedním z klíčových nástrojů boje týraných národů za sociální a politické svobody proti jejich historicky totalitním vládám, se už nejednalo ani tolik o ekoterorismus. Spíš jenom terorismus. Z domu vyběhla myš, přeběhla ulici a setkala se s námi na prázdném pozemku nedaleko domu podezřelého. Bylo odtamtud vidět na nádherné osvětlené pláže Santosu a doléhal k nám i zpěv příboje. V dálce byl vidět i mořský cirkus, ale voda se odtud zdála nehybná. Řada nákladních lodí čekala, až na ně přijde řada a budou moci přistát. V okolí byl klid. Byla to čtvrť, kde kluci hrají na ulici basket a na dvorcích za domy pobíhají slepice. Večer si tu lidé povídají na chodníku. Nic tu nepůsobilo dojmem 21. století, ani tady nebylo moc skrýší. Zato všechno jako na dlani, snadná práce pro pozorovatele, kterému pak stačilo jen nahlásit nález rádiem. Naděžda nám řekl, že podezřelý má zvláštní rádio, nejnovější špičkovou digitální techniku z Japonska. S celou tou zoo nebylo snadné vystoupit na kopec, aniž bychom upoutali pozornost obyvatel, ale podařilo se nám to. Půlnoc dávno minula. Na obloze zářily hvězdy, ale žádný měsíc. "Právě usnul v obýváku u televize. Zlomte vaz," pravila myš neskutečně směšným hláskem jako v kreslených seriálech. Nikdo se nezasmál. Ani lidé ne. Myši sledovaly podezřelého po mnoho dní. Znaly jeho zvyky. Varovaly nás, že má stále po ruce pár rychlopalných pistolí. A teď usnul na gauči. Chudák. Slon zdvihl jeden z prstů na konci chobotu na znamení, že jdeme do toho. A rozběhl se proti stěnám domu. Předtím si prostudoval plán domu, takže teď věděl zcela přesně, kam
mířit. Hlasitěji než rachot bortící se cihlové zdi se rozléhal jen děsivý válečný křik slona. Jakmile proboural do zdi díru, gorily se spustily z jeho zad a vnikly do domu. Po pěti vteřinách se vrátily a bez námahy za sebou táhly podezřelého. Fakt jsem doufal, zeje to ten pravý, protože jinak by měla FP na krku pořádné škodné. Ale byla to dobře provedená akce, nikdo nebyl zraněn. Lidští pozorovatelé z úřadu FP postávali kolem a kroutili hlavami. Nedokázali pochopit, že jsem dovolil Novos Bichos provést celou akci samostatně. Takovouhle spolupráci, takovouhle akci tady ve městě ještě neměli. Jenže oni neznali Naděždu tak dobře jako já, a navíc jsem chtěl nechat podezřelého a jeho případné společníky zakusit strach, který zvířata dokáží vy volat. Když jsem jim přikázal, aby v domě zajistili zbraně a majetek podezřelého, bylo mi jasné, že se s těmihle hochy ještě střetnu, ale neměl jsem tušení, jak tvrdě ajak brzy. Gorily mi předaly zadrženého, abych mu nasadil náramky a oficiálně ho zatkl. Neměl na sobě ani škrábanec, zato páchl, jako by právě spadl do hromady hoven - vlastních. Nemohl jserri mu to mít za zlé. * * *
Do hotelu jsem se vrátil až po druhé ráno. Na laptopu, který jsem předtím napojil na federální net, jsem měl kupodivu vzkaz. Zprvu jsem si říkal, že si ho přečtu až ráno, ale věděl jsem, že by to mohlo být od mého šéfa v Brazílii, Armelinda Ribeira, nejvyššího federálního delegado v zemi, dobře známého ze zpráv a mezipolitiky. Říkalo se mu "Brazilský šerif. A měl spoustu známých. Stiskl jsem klávesu a na malé obrazovce se objevila Ribeirova vyzáblá tvář, Nebyl ve své pracovně, nýbrž ve své rezidenci v ministerském křídle v Brazílii. Vzkaz byl pořízen asi v jednu ráno - tedy přibližně v dobu, kdy jsme zatkli podezřelého, který se podle dokladů jmenoval Reinaldo Condé, ale jeho obličej cafwzo neodpovídal jménu. Vypadal spis jako brazilský caboclo nebo Filipínec nebo něco takového. Ještě musíme zjistit jeho identitu, prozkoumat jeho zbraně, mapy a to špičkové rádio. K čemu takové zařízení? Bylo mi jasné, že jestli je tenhle Condé vrahem Kik, měl nějaký důvod, proč se zdržovat v Santosu s automatickými zbraněmirzasobou střeliva, podrobnými mapami pobřeží a miniaturní vysílačkou, o níž jsem nabyl podezření, že obsahuje zvláštní kódovací zařízení. "Dobře mě poslouchej, Lemosi," začínal Ribeirův vzkaz. "Nebudu ti tady vyprávět, jak jsem se doslechl o tom tvým dnešním představení při zatýkání. To není důležité. Důležité je, že ti tímto přikazuji, aby ses moc nesnažil, rozumíš? Celá tahle věc je trnem v oku některých vlivných lidí u nás i za hranicemi. Nechceme přece politický incident. Posílám ti tam zvláštního odborníka na výslechy a nějaké posily. Do ničeho se nepouštěj, dokud nepřijedou! Do ničeho se nepleť, Lemosi. Zítra mi zavolej." Těžce jsem dosedl na nejbližší židli, dal si dvě a dvě dohromady, a zamrazilo mě. Ribeiro nebyl můj přímý nadřízený. Nevěděl jsem, jak by se ho moje akce mohla týkat. Nejspíš o ní věděl, ale nebylo mi jasné, proč by se osobně interesoval. Náš přítel Reinaldo Condé byl zapojen do nějaké operace, která se týkala smrti Kik. A Ribeiro mi řekne, abych se do toho nepletl - do čeho? Do politického incidentu? Měl
spoustu známých, na můj vkus až příliš mnoho známých. Korupce je národní nemocí, a Novos Bichos se ji snaží odstranit, ale nedaří se jim to. Ribeiro mě - nebo Naděždovu skupinu - zaprodal. Zase jedna past a podtrh. A ten hajzl ode mě čeká, že budu hodný chlapeček. Vstal jsem, zvedl telefon a vyťukal číslo Melindy dá Sil vy. Za pár vteřin to zvedla. Ještě tedy nešla spát. "Melindo? Mám problém. Mohla bys prosím hned přijet a někam mě odvézt - sama? Podrobnosti ti řeknu později. Tak za deset minut. Čau." Popadl jsem pistoli a sešel dolů, abych na ni počkal. * * * Santoská Novos Bichos žila na bahniskách pojmenovaných Area Continental. Z centra tam bylo daleko, cesta nám trvala přes padesát minut. Snažila se ze mě vymámit, cože se to děje, ale já mlčel. Zato jsem přemýšlel jako zběsilý. Když jsme konečně dorazili k Naděždovým barákům, řekl jsem jí, ať zůstane v autě. Dospěl jsem k rozhodnutí. Z pouzdra jsem vytáhl pistoli HVIBEL a namířil na ni. "Řekl bych, že to ty jsi dneska pověděla Ribeirovi o tom zatčení," řekl jsem. Jenom na mě upírala ty svoje velké hnědé oči. "Nevím proč, ale hodlám říct Naděždovi, co si myslím, že se tady děje. Teď mi dej svou zbraň - velice opatrně - a telefon, co máš určitě u sebe. Jo, a nezapomeň na klíčky od vozu. Budeš to muset zvládnout zpátky po svejch. Chvilku ti to zabere. Tak dělej!" Poslechla mě, velmi pomalu. "Děláš velkou chybu, milovníku zvířat. Mocnostem, které tady mají své zájmy, se nemůžeš postavit do cesty." Usmál jsem se a začal si hrát na frajera. "Nelíbí se mi, že mi říkáš takové věci. Ale člověk se občas musí rozhodnout, a já se rozhodl už před nějakou dobou. To nepochopíš ani ty, ani Ribeiro. A je to tvoje chyba. Zuj si boty. A eště slovo a prostřelím ti chodidlo, jenom abych ti ukázal, jaks mě naštvala." Sledoval jsem ji, jak pomalu mizí mezi stromy. Pak jsem se vydal k budovám. Nejdřív jsem prošel kolem zapáchajících kontejnerů, které obsahovaly exkrementy Novos Bichos za účelem analýzy. Tu a tam došlo k tomu, že zoufalí pozůstalí někoho, kdo zmizel, obvinili zvířata. Kdo jiný by za to mohl, že? A tak vzniklo to ošklivé zaměstnání "nejhorší práce na světě", říkali tomu - "sračkovej inspektor". Byl to tým, který pátral po zbytcích lidského masa a kostí. Samozřejmě nikdy nic nenašli, ale to je zase ta politika: tuhle práce dostanou lidé, kteří nic neumí, jinde by práci nesehnali, ale zato mají dobré známosti. Nikdy jsem neslyšel, že by Novo Bicho napadlo člověka, který by nezaútočil první. Pamatuji se na slavný případ v Rio de Janeiru. Pár idiotů, co vyráběli pornofilmy, uneslo samce bengálského tygra, aby před kamerou opíchal pár holek. Prostě uvěřili tomu mýtu o pohlavní síle tygra tomu samému, kvůli němuž jsou divocí tygři na vyhynutí, tradiční čínská medicína totiž používá jejich penisy jako afrodiziaka, a tihle navíc propadli zvrácené zvědavosti na "výkonnost" Nových zvírat. Zoofilie je stará lidská záležitost, ale tihle lumpové tygra podcenili. Přemohl drogy, co
mu dali, a pozabíjel všechny kromě těch holek. Kamery běžely a většinu toho zachytily. V kinech byste tenhle krvák nejspíš hledali zbytečně. Novos Bichos měla velké domy, podobné skladištím, ale většinou žila venku mezi křovisky. Určitě jsem byl sledován, takže mě nepřekvapilo, že mě Naděžda očekával ve dveřích radnice. "Cekal jsem vás, Lemosi. Moc rád vás vidím," přivítal mě. "Co tím chcete říct?" "Našeho podezřelého právě zabili ve vězení. Prý sebevražda, jako obvykle. Byl to špeh v přední linii zvláštní operace, kterou proti nám dneska v noci povedou. Říkal jsem si, že to odhalíte, a přijdete nás varovat." "Jak to všechno víte?" Ale odpověď už jsem znal. "To víte, všude máme vyzvědače a informace si předáváme pěkně rychle. Tentokrát vděčíme za zprávu Piquitě, která už nějakou dobu podezírala Melindu dá Silvu. Mimochodem, vím o vaší hádce s ní. Díky, že jste se nás zastal." "Obávám se, že tuhle operaci podporují vůdci FP," řekl jsem mu. "Nevím, co s tím, Naděždo." "Já ano. Pojďte se mnou." Vešli jsme do radnice. Byla prázdná. "Nařídil jsem všeobecnou evakuaci," řekl Naděžda. Před námi stálo na postavci zvláštní 7,62-milimetrove minidělo. Tygr zvedl těch sto kilo tmavé oceli a munice jako pírko. Byla to oficiální zbraň Predadorů. "Nebojte se," řekl mi, "to není na vás." "Koho čekáte?" "Japonský oddíl nindžů. Naši vyzvědači odhalili v Asii plán na přepadení naší čtvrtě v Santosu. Chtějí moji hlavu a ostatní vůdce Novos Bichos, ale ze všeho nejvíc chtějí vyděsit brazilskou vládu, aby nás přestala podporovat." "A Kik přinášela podrobnosti, že?" zeptal jsem se. "Jo, ale měli jsme i jiné posly, kteří se sem dostali cestami, o kterých nepřítel nevěděl. Kik zabil tenhle první špión. Právě se chystal sem do Area Continental, aby sem navedl nindži cestou v bažinách, když jsme ho dostali." Vyšli jsme z domu a usedli do prachu cesty. Čekali jsme. "Když je zastavíme, pořad ještě to nebude stačit," řekl jsem. "To ne." Naděžda byl dokonale klidný a přitom ostražitý, jak už zvířata bývají. Jen těsně před lovem žijí naplno. "Určitě přijdou. Námořním kanálem. Naše námořní oddíly dostaly příkaz nechat je projít. Jen ať se tu ukážou. Uspořádám pro ně uvítání." Pár minut nikdo nepromluvil. Pak jsem se zeptal; "Jaké to je být Novo Bicho, Naděždo?" Tygr vzhlédl a zadíval se na hvězdy. V okolních bažinách se rozléhal šum příboje a zvuky hmyzu. Nebylo horko a vál vánek vonící slanou vodou, sladkým pachem ryb a rostlinstva. "Většinou v sobě cítím velký klid, Lemosi. Ale občas taky obrovský hněv. Je to tak silné, že vím, že bych ve zlomku vteřiny dokázalněkoho zabít jen drápy a zuby. Nevím, co z toho pochází z mé zvířecí minulosti, a co je bližší lidských pocitům. Možná oboje. Ti návštěvníci nám nejspíš dali schopnost takové pocity ovládnout, abychom nemuseli spontánně zabíjet. Schopnost vládnout je dobrá. Zdáyá se nám o jiném stavu vědomí, ve kterém se všechno odehrává rychle a jasně, kde je každý pocit čistý a nezadržovaný myšlením. Někdy se nám zdá, že jsme divoká
zvířata. A to je něco docela jiného, víte? Jako zvířata máme také určité myšlení a taký dokážeme cítit a vnímat, aleje to odlišné. Je to dobré, ale děsivé. Váš lidský saudades ráje je příliš vzdálen v čase, zamlžen mýtem. Oproti tomu naše touha po čisté realitě, kterou zakoušíme pokaždé, když si zdřímneme, je velmi živá. Tenhle pocit bude asi to jediné, co nám brání připadat si jak stvůry Dr. Moreua." "Proč chtějí ti nindžové zabít právě vás, Naděždo?" Měl jsem hrozný pocit, jako bych přeslechl vyhlášení války. "Když říkám, že vnímáme tuhle druhou realitu, tak tím myslím, že známe své skutečné já," řekl a poprvé ignoroval mou otázku. "A uděláme vše, co bude potřeba, abychom to neztratili. Dopustili jsme se i některých zlých věcí, příteli. Určitě jste o tom slyšel. Pumové útoky na provozovny tradičního lékařství v Číně a v Korejí, na obchody se suvenýry z divokých zvírat. Vraždy šéfů mafií, co pašovaly zvířata. Zabíjeli jsme pytláky, vyhodili do vzduchu severoamerickou restauraci, kde podávali maso divokých zvírat. Nebylo možné nás odhalit. Použili jsme zoufalé lidi, aby zničili naše nepřátele, což často byli stejní zoufalci. Vyděsili jsme je natolik, že se neodvážili nás udat lidským bezpečnostním orgánům. Vcelku jsme si tedy osvojili lidské metody." "A teď tady hodláte čekat sám na nindži," dodal jsem. "Patří k darům od vesmíranů pocit viny?" "Myslím, že mám docela dobrou šanci, víte," s těmi slovy pohladil prackou minidělo a skoro se mi zdálo, že se usmál. "Když přijdou v boji s jediným zvířetem o velké množství lidí, třeba je to dožene k tak extrémním krokům, že bude vaše vláda nucena se nás zastat."
"Co tím přesně myslíte - extrémním?" "Taktickou jadernou zbraň." Oněměl jsem. Že by zrovna Japonci použili jaderné zbraně, to mi vážně nepřišlo na mysl. "Jste si tím jisti?" "Bez nejmenší pochyby. Jsou to přece jenom profesionální vrazi. Čínští pašeráci se spojili s brazilskými překupníky drog propojenými s Yakuzou, japonskou mafií, a zaplatili jim padesát milionů dolarů za tenhle první z mnoha útoků proti nám. A jaderné bomby zkrátka patří v takovémhle případě k jejich standardní výbavě, zvlášť když jim jde o tolik peněz. Máme několik spolehlivých náznaků, zeje hodlají použít." "A to ještě doufáte, že to můžete přežít?" zeptal jsem se, ale měl jsem v hlavě zmatek. Považoval jsem Novos Bichos za natolik etické tvory, že by proti nám nikdy nepoužili "naše metody", jak to nazval. "Sakra. Nikdy bych neřekl, že to dokážete, zabíjet lidi. Dokonce jsem to považoval za výmysly lidí! Tohle od nás čekáte, že na vaši obranu, za vás budeme vraždit?" Pohlédl na mě s tím "obrovským hněvem" v očích a já se loučil se životem. Ale on na mě jen promluvil. "Ne, příteli. To já jsem zvíře, zapomněls? Od vás lidí očekáváme jediné: dodržovat zákon. Zákony jste vynalezli vy. Zákony drží vaši civilizaci pohromadě, a přesto je každou chvíli porušujete. Dokonce ani sami nevidíte, nakolik vás právě to dovedlo na pokraj stejného sebezničení, k jakému jste dohnali zvířata. Civilizace je unavená, a už teď se rozpadá. Globální organizovaný zločin, přelidnění, rizika epidemií na planetární úrovni. A civilizace zmizí, Lemosi, jakmile zabijete posledního z nás. Bude to důkaz, že pavučinu
civilizace nedokážete udržet pohromadě. Jestliže říká zákon 'Nezabíjejte ohrožená zvířata', tak to prostě nedělejte.ďestliže máte zákon, který říká 'Neničte chráněné oblasti', no tak je neničte, a budete ještě moct doufat. Své chování se můžete naučit změnit, divoká zvířata to neumí. Ale, ne, dnes v noci nečekám, že přežiju. Ale nehodlám se obětovat kvůli svým zločinům proti lidstvu - no, vlastně ano. Jen nevím proč. Možná nám ty cizí bytosti daly příliš mnoho lidské morálky. Anebo jejich cizí morálky. Ale ze všeho nejvíc, Lemosi, to dělám pro naši duši." "Vaši duši?" "Ano, naši. Byl byste hlupák, kdybyste považoval duši za něco, co pochází z nějaké náboženské abs^akce. Ve svém těle máte mé geny. Vy i já máme geny společné se vsun, co kdy na téhle planetě žilo. Vím, že když se někteří podívají na vaši černou tvář, Lemosi, pomyslí si, že jste odlišný, že jste něco horšího, a vy se podíváte najejich bílé tváře, areknete si, žeoni jsou odlišní, ale to celé je jedna jediná obrovská tež. Máme stejné pfedky, stejný zdroj genů, odkud pochází vše a jednou se tam vše vrátí. Zatímco tady s vámi mluvím, mé skutečné já se prohání po lesích v Rusku. Zakouší zcela odlišné pocity, které já poznávám jen ve snu, a vy k nim nemáte přístup už vůbec. Je mi vás líto. Žijeme uzavřené životy, příteli," s vnímáním, které končí ve slepé uličce. Vlečeme s sebou minulost a budoucnost, naše nezdařené realizace abstrakcí a náš neskutečný život nás mohou zničit Ale zvířata nežij ípodmíněné životy. Oiiajsou životem. Činem, samotným životem. Já sám jsem naživu jen proto, aby mé skutečné já došlo dál a jeho potomci dospěli do budoucnosti. Snad právě to viděli tihle návštěvníci, a proto se rozhodli zasáhnout Vědí, že duše planety může zemřít, a že ta duse sídlí v divočině." "Co mám podle vás dělat?" Naděždova slova ranila i mě. Nedokázal jsem to pochopit, ale cítil jsem, že má pravdu. A protože jsem znal svůj druh až příliš dobře, věděl jsem, že ve skutečnosti nemáme šanci. Cítil jsem zoufalství a chtěl jsem, aby mi poradil, co mám dělat. Rval bych se za něj a zemřel tam v těch bažinách. Dlužil jsem mu to, i když by mi to nikdy neřekl. Naděžda povstal a já šel za ním. "Odjeď přímo do Sao Paula. Řekni všem, co se stalo. Informuj tisk o svých podezřeních. Prosazuj dodržování zákona. Bojuj za nás svým vlastním způsobem." To bylo všechno. Chtěl, aby to všechno vyšlo na světlo. Přál si konfrontaci, donutit lidi se rozhodnout, setřást letargii, která nás přepadla, když přišla Novos Bichos. Sama to nemohla vyhrát. Vesmírané udělali, co mohli, a další zásahy se nekonají. Naděžda byl ochoten zemřít, aby vývoj pokročil dál. "Kdepak, to ne! Radši bych zůstal a bojoval." Naděžda mě něžně uchopil za hlavu. Měl jsem pocit, že mě drží obr. "Vím, že jsi přítel," řekl a olízl mi tvář. Jazyk měl tak veliký, že mi pokryl celý obličej. Z tlamy mu páchlo tak silně a hnusně, že jsem ztratil vědomí. * * *
No, to je nesmysl. Když jsem se probudil, cítil jsem, jak mi po zátylku stéká krev. Tygr mi téměř rozmáčkl lebku, abych ztratil vědomí. Prackou mi roztrhl kůži a hlava mě bolela jako střep. Moje další myšlenka patřila zbrani. Sáhl jsem si do bundy, ale nenašel nic. Usmál jsem se a zašátral na boku po Melindině zbrani, ale i tu mi Naděžda zabavil -
nejspíš si jí všiml, protože na ní ulpěl její pach. Neměl jsem teď jinou možnost než odejít. Jak jsem odjížděl, zničehonic mi napadlo: Naděje v beznaději, Naděje zapomenutá. Z již vzdálených blat jsem slyšel dlouhé, nepřerušované dávky miniděla. Mezi stromy probleskoval žlutavý plamen. Chtěl jsem zůstat, ale namísto toho jsem se rozběhl k autu. Ujížděl jsem rychle k Santosu a ke svému počítači, na kterém byl onen vzkaz od Ribeira. Cestou jsem se začal modlit k těm neznámým mimozemšťanům o záchranu Naděždy. Kdo jiný by to mohl dokázat? Byli všemohoucí. A když už jim šlo o spásu duše, proč by nemohli zachránit i tělo. A pak se nad Area Continetal roztrhla obloha oslnivým bleskem. V prvnírn okamžiku mě napadlo, že vyslyšeli mou prosbu. Vrátili se a paže strašná, hrůzná ruka teď zachrání své stvoření. Není to přece žádný Dr. Moreau. Nechtěli očistit lidstvo, ani vylepšit zvířata - jen si přáli, abychom se sami nezničili, abychom se nezničili navzájem. Přáli si, aby duše planety nezemřela. Mýlil jsem se. Jaderná exploze zničila velkou část blat. Při výbucnu "zahynula i Melinda - nestačila dojít dost daleko. Obyvatelé Area Continental buď zemřeli, nebo dostali nemoc z ozáření. To je i můj případ. Proto nemám moc času, a proto se taky nemusím už vůbec bát Ribeira a jeho kumpánů. Jenom díky lékům jsem teď vzhůru a mohu psát tuhle zprávu, zatímco pro mě tady v Onkologické nemocnici v Sao Paulu chystají další sérii testů. Za dveřmi pokoje čekají novináři z celého světa. Použití jaderné zbraně je významný incident, zabití Naděždy také, ale pozadí celé události je ještě důležitější. Doktoři mi řeknou, kolik času mi zbývá, ale sám vím, že ho moc nebude. Nebudu moci splnit slib daný Naděždovi, ale chci se o to pokusit. Dlužím mu to. A abych nezapomněl: vám taky moc času nezbývá. Ať už se přidáte k té či oné straně, čas už téměř vypršel, pro mě a pro všechny. Novos Bichos - i ta stará - vedou předem prohraný boj. Boj, který může zahubit samotnou duši planety. Proč si to nechceme přiznat? Bůh nám svěřil velení a žádný anděl z jiné planety nás nepřijde spasit. Nedostali jsme žádná nová přikázání, žádný návod. Svůj úkol splnili, a teď je to jen na nás. přeložil David Komínek ilustroval Jiří Gruss
Jana Rečková Chovej se jako slušná mrtvola
Nejdřív to odnesl ubrus. Místo vyšívaných růžových kytiček se na něm objevily skvrny jako od zaschlé krve. Nebo čokolády, ale Margareta už nemlsala a dvojčata nedosáhnou tak vysoko... Stála v kuchyni s taškou přes rameno, koukala na tu spoušť a představovala si, jak bude máma ječet. Vtom se domem přehnal průvan, zohyzděný ubrus se vznesl a zamířil si to k oknu. Otevřelo se a vycuclo ho ven. Toho dne se také prvně roztřásl stůl, jako by měl záchvat zimnice,, a nepřestal, dokud si nerozviklal nohy. Máma se vrátila od kadeřníka a nevěřila. "Tvoje kamarádky jsou asi zvyklé sedat na stole a zapomínají, že tady nejsou doma," mračila se. "Někdo to bude muset sklí žit..." Zamyslela se, v duchu probírala seznam řemeslníků. Vtom začaly ty zvuky. Skřípot na půdě. Bublání z koupelny. Sykot, jako když uniká plyn! Prohlédly celý dům. Nikde nic. Zvuky přestaly jako když utne, jakmile se objevil otec. Večeři snědli v obýváku. Máma se bojí prozradit rozviklaný stůl... Margareta mlčela. Nevadí, žvatlající dvojčata konverzaci zastanou. Připadali si jako šťastná rodina a ráno to už byl jenom sen nebo špatný vtip. Ale následující noci představení pokračovalo. Margaretu někdo škrtil. Na krku měla modřiny, takže musela do školy v roláku a bylo jí horko. Otec s odporem vyslovil cucfleky a dal jí facku. Další noc pronásledování, tentokrát byl vrah v jejím snu ozbrojen nožem a ráno měla na předloktí dlouhou řeznou ránu. Máma ječela, ale ne kvůli Margaretě. Postýlky dvojčat byly od krve, stejně jako jejich baculaté tvářičky. Margareta si stačila ruku ovázat, než máma vtrhla do koupelny. S předstíraným klidem sledovala, jak se matka sklání nad klozetovou mísou a hlasitě zvrací, a nenápadně si natírala nové modřiny na krku jejím mejkapem. Bráškové do toho vydatně řvali. Těm zaručeně nic není. Ta krev nebude jejich, stačí, když je máma umyje... Otec nasadil výraz neotravujte mě s tím, já pracuju, práskl domovními dveřmi, zaklapl dvířka auta. Margareta donesla do koupelny svoje zakrvácené povlečení. Máma, už zase při smyslech, mrkla na nástěnný kalendář a zvedla obočí. "Dostala jsi to o týden dřív?" Obvaz se nepovedl. Krev prosákla a zašpinila rukáv halenky. "Někdo mě chce zabít," řekla Margareta a nikdo jí nevěřil. Nábytek putoval po pokojích, záclony vlály v bezvětří, domem se nesly podivné zvuky a Margaretě v noci někdo ubližoval. Matka se poradila s přítelkyněmi. Svorně doporučily psychiatra. A všechno se vysvětlilo. Margareta je hysterická a modřiny na krku si dělá
sama. Dostane tyhle růžové prášky a bude zase v pořádku... Margareta se pokusila promluvit. Zeptat se, jak hysterie může hýbat nábytkem, ale učený lékař s kamenným úsměvem komunikoval výhradně s matkou. A v noci někdo škrtil dvojčata. Otec Margaretu osobně zamkl v ložnici. Do rána mu něcd roztrhalo všechny košile v prádelníku. Slyšela, jak vyřvává dole v hale něco o šplhání po okapech a ústavní léčbě, pak práskly dveře, klapla dvířka auta, byl pryč a dům si mohl dělat, co se mu zlíbilo. A dal se do toho důkladně. Když už potřetí honily postýlky dvojčat po chodbě a Margareta jim dávala záchranu na schodech, matka nevydržela. S brečícími kluky bezpečně vedle sebe na pohovce sedla k telefonu a vytáčela čísla, která jí Margareta četla ze seznamu. Až konečně padly na to pravé. "Kdo to zaplatí?" projevil se otec ráno při vázání kravaty. "Věci mezi nebem a zemí! Páni, takováhle agentura!" "Mám své úspory," řekla matka bezbarvě. "Nepovídej!" Úšklebek. Prásk dveřmi, klap dvířky auta... On tomu prostě neuvěří. Proč se mu strašidla vyhýbají? Košile, pch! Kdyby mi roztrhala jenom košile! Vzpomněla si na zničené knížky, celou spodní polici dobře schovaných zakázaných dívčích románků. Popotáhla nosem a vysmrkala se. Bylo jí vážně do breku. Zvonek. Oni? "Méďo, běž otevřít," hlesla matka. Nesnáším, když mi říká méďo. Nesnáším... Šla otevřít. Lovci duchů byli dva. Robustní vousáč v černém obleku a štíhlý mladík. "Jsem Carmilien Wolf," představil se vousáč. "Paní Loosová?" "Slečna," opravil ho mladík. "Markéta." "Margareta," zamračila se. "Pojďte dál." Mladík natáhl ruku a dotkl se zažloutlých stop po skrčení na jejím krku. "Herberte!" okřikl ho Wolf. "No tak, Hery!" "Jistě, Carme," usmál se mladík. Něco mezi nimi zajiskřilo. Margaretě z toho kdovíproč naskočila husí kůže. "Paní Irma Loosová," zamumlal Wolf a ukláněl se matce. Uklona z minulého století. Nebo předminulého. Měl styl. "Vy jste nás pozvala. Vyprávějte, prosím." Wolf byl pozorný, Herbert se tvářil nezúčastněně. Jako by ani neposlouchal vyprávění o těch zvucích, o nepořádku, roztrhaném prádle a knihách. O nočních útocích, modřinách a krvi... Seděl na stoličce u klavíru. Najednou se jeho dlouhé prsty zabořily do kláves. Jako do vlasů,
napadlo Margaretu. Líhla se píseň. Margareta si ji začala broukat. Herbert se na ni usmál. Všimla si zvláštní šňůrky, kterou měl kolem krku. Taky to mohl být drát, omotaný barevnými bavlnkami. Visel na něm malý stříbrný křížek. Shora se ozval pláč. Matka se omluvila a běžela za dvojčaty. Herbert přestal hrát. "Těm se nic nestane," řekl. "Zatím. Oběť je Markéta. Je mazanej." "Hery!" Wolf svého společníka chytil za ramena, asi jím chtěl pořádně zatřást, ale prsty projely Herbertovým tělem a zarazily se až na opěradle sedačky. "Kontakt?" zasípal Wolf. Margareta na vteřinu zavřela oči. Halucinace. Fuj. Herbert vstal. "Ukaž mi svoji ložnici, Markéto." Snažila se nevypadat moc vytřeštěně. Na schodech se jí ale podlomily nohy a byla by spadla, kdyby ji nezachytil. Byl docela hmotný, nepropadla skrz něj dolů do haly. Wolf vydal divný zvuk, něco mezi zděšeným vyjeknutím a zafrkánírn. "Hery...," zašeptal. "V pořádku, stačil jsem to," řekl Herbert. "Vše pro zákazníka, Carme." Nenápadně ji pohladil po vlasech. Určitě se zase zamiluju, napadlo ji. Ach jo. Vlastně je to většinou otrava. A dopadnout jako máma... Br. V ložnici se Herbert chvilku rozhlížel. Připadalo jí, že mu oči modře září. "Odtud přichází?" Ukazoval na kus stěny, který se nevyznačoval ničím zvláštním. "Á-no," zakoktala se. 1! Byly tam dveře," řekl. "Spojovací dveře mezi ložnicemi. Je to muž?" "Asi... Snad." Najednou měla málo vzduchu. Potřebovala by se k němu zase přitisknout, ale Wolf to nejspíš poznal a zarazil ji. "Hery pracuje. Vždycky přitom balancuje na hranici mezi dvěma světy, děťátko. Nic příjemného." Děťátko, pomyslela si s odporem. Tihle staří pánové! "Co dělá?" "Hledá stopy... Vidíš něco, Hery?" "Jo, docela dost. Vychutnává si to, hajzlík..." Modrý svit v mladíkových očích zesílil. Jeho prsty, prohmatávající vzduch, se zdály průsvitné. 11 Je tady?" zeptal se Wolf. "Teď ne. Odpočívá. Vzpomíná. Hledá si tvar. Jeho tělo je... hm, v mizerném stavu, už mu nic nepřipomíná. Jenom nenávist." Herbert si protřel víčka, na tváři se mu objevil smutný úsměv. Šílím po něm, pomyslela si Margareta (Ne! Markéta! Odteďka Markéta). Pak řekl: "V noci ho zlikviduju." "V noci?" Irma Loosová se ve dveřích zarazila. "Není to nebezpečné?" "Ten duch je nebezpečný, paní Loosová," poučil ji Wolf. Polkla. "Co budete potřebovat? Růženec? Svěcenou vodu? Bibli?" Lovci duchů si vyměnili pohledy. "Ne, takhle my nepracujeme," odpověděl Wolf. "Naši protivníci obvykle nemají co do činění přímo s peklem, a tak..." "Přijdu po setmění," řekl Herbert. "Nechtě to na mně." "A pan Wolf?" Irma Loosová zvedla obočí. "Carme mě zajišťuje. Na dálku."
Markéta postřehla, jak si matka nervózně mne ruce. Aha. Peníze. "A kolik... Kolik si účtujete?" "Dohodneme se později. Až se přesvědčíte, že dům je úplně v pořádku," pravil Wolf důstojně. "Totiž, víte... Manžel..." "Určitě se dohodneme," řekl Hery. (Já ho žeru, pomyslela si Markéta.) * * *
Toho dne ještě dokončili práci na Krantzerově činžáku. Negativní nález. Žádní poltergeisti. Dům pracuje k smrti a vydává ty divné zvuky, aby varoval nájemníky. Vzácný projev solidarity věci s lidmi, takových v dnešní době sériových výrobků ubývá. "A stejně to bude marné," poznamenal Hery v autě, s pohledem upřeným do prázdna. "Oni to nepochopí a Krantzer nám zaplatí za mlčení, ne za práci." "Viděls tam něco kromě trhlin ve zdech?" Wolf soustředěně řídil, provoz byl hustý a řidiči neurvalí. "Většina těch lidí je už zčásti v onom světě. Mohl jsem je pozorovat i z druhé strany. Z některých budou dost nepříjemní duchové." "Rezidenti," opravil ho Wolf. "Nepoužívej laskavě terminologii pro zákazníky." "Nojo." Herbert se pohodlně opřel. Vypadal unaveně. Wolf na něj vrhl rychlý zkoumavý pohled. Žíly na hřbetech rukou i na krku mu vystupují, pleť na tváři se propadá... Není divu. Tři dny! Ani jsem nedoufal, že vydrží tak dlouho. Spustím aparaturu, jakmile se vrátíme... Odpoledne strávil Herbert u varhan. Wolf ho nerušil, dokud neměl přístroje připravené a náhradní kapalinu pročištěnou. Musel jí být nadbytek; normální lidské srdce nemohl nechat běžet naprázdno. A umělé Hery nechtěl, tvrdil, že by to snižovalo jeho vnímavost. Možná na tom něco bylo. Hotovo! Vstoupil do sálu, opticky zvětšeného pomocí důmyslně rozestavených zrcadel, jež vytvářela iluzi chrámové lodi. Varhany stály na místě oltáře a poháněla je elektřina. Kráčel tím umělým prostorem a přemítal, jestli to, co Hery hraje, je Bach n.ebo někdo z těch nových, moderních. Moc se v tom nevyznal. Povzdechl si. Když tehdy neznámému mladíkovi, anonymnímu cestujícímu v nešťastně havarovaném vlaku, vstřikoval do krkavice první dávku carmi/ia, neiněl tušení, že bude po čase potřebovat zrovna varhany! Určitě by se mu třásly ruce ještě víc. Teď už uznával, zeje to docela stylové. A ta hudba se mu vlastně líbila. To jen ty hloupé předsudky... Kostelní hudba, pch... Pokládal Heryho za virtuosa, nedbaje na jeho smích. Obyčejný varhaník, říkal Hery. Úplně obyčejný, nebýt tebe, Carme... Herbert se otočil. Teď už bylo zřetelně vidět, jak mu otekla víčka, jak se stíny smrti protáhly až ke koutkům úst, náhle ochablých a beztvarých. "Vždycky poznám, že se mi smysly opožďují za pohybem," zamumlal. Bylo mu špatně rozumět. "Slyším se o půl vteřiny později. Je to rozladěné... Fuj." Vstal z širokého sedátka. Sotva se držel na nohou. Wolf ho
opatrně podepřel. Ta zrcadla mě zneklidňují, sakra. Na tenhle vedlejší efekt jsem nepomyslel. Ve fázi návratu se neodráží v zrcadle... Nechápu to. Vážně ne. V dílně Herberta svlékl a uložil na speciální lůžko naplněné polyanoxitrenovou pěnou. Hery tiše vydechl úlevou. Palčivost, kterou poslední hodinu cítil v kůži, okamžitě ustoupila. Wolf odmontoval křížek z hadičky, maskované pestrým obalem, povytáhl její koneček a napojil ho na průhledný válec s carmiliem a výživnou směsí s rafinovaným poměrem organických a anorganických složek. Vlastní patent. Tenká hadička, trvale zavedená do Herbertovy podklíčkové žíly, měla uvnitř podélnou přepážku, takže výměna mohla probíhat obousměrně. Válec jemně pulzoval. Hery měl zavřené oči. Jeho obličej se jako vždy na začátku procedury děsivě propadal, ale teď už se Wolf o něj tolik nebál. To se rychle upraví. Pohlédl na displej pod válcem. Čtyři minuty. Zástava dechu. Hery není při vědomí. Možná spí... Jednou o tom vyprávěl. "Prožívám znovu tu havárii, skřípot kol na kolejích, nárazy, strach. Potom rána a chvíle zapomnění. Začátek dlouhého letu... A znovu gravitace. Bolestivé probuzení..." Jistě, to ještě pracovaly vegetativní nervy, vedení pro pomalou bolest. Patnáct minut. Pravidelný tep Heryho srdce řídí pulzaci válce a pohyb tekutin v katétru. Pleť na obličeji už se vyhlazuje. Otoky víček se ztrácejí. Dvacet pět minut. Nádech. Výdech. Víčka se zachvějí. Mžiknou. Svaly se napínají, prsty hnětou tuhnoucí pěnu. Třicet minut. Hery otevírá oči, máje zamžené a vzdálené. Zvolna se blíží k realitě. S bolestným zasténáním se vrací do tohoto světa. Kde vlastně ani nechtěl být... Namáhavý úsměv. "Obleču se sám." Pětačtyřicet minut. Katétr se proměnil v ozdobnou šňůrku, křížek zaujal své místo. "Bude se stmívat. Jsi připraven?" "Jo. Jdu na to." * * *
Ve dveřích se ukázal nevlídný, naštvaný obličej. Pan Loose. "Táhni, šarlatáne! Než zavolám policii!" Zkouší to, hlupák. "Wolfova firma je legálně registrovaná." Herbert chlapa odstrčil a dal si záležet na síle i kvalitě doteku. Určitě ho pěkně zamrazilo. Jasně, otřásl se... "Ode mě nedostaneš ani ň!" "Jo, vy si počkáte, až se ta věc vrhne na vás," ušklíbl se Herbert. "Pak budete třeba i prosit. Jenže to už budou vaše děti po smrti." Paní Irma bez dechu seběhla se schodů. "Jsem tak ráda, že tu jste!" Bylo vidět, zeji děsí už samotná tma za okny. "Navečeříte se s námi!" "Ne, díky." Jídlo, sakra. Bývalo to příjemné. Spaní taky. A leccos jiného. Jako třeba... Markéta. Tady ji máme. "Obyčejně to začíná kolem půlnoci," naléhala paní Loosová. "Budete hrozně hladový!" "To právě potřebuju," vysvětlil jí. "Hlad bystří smysly."
Markéta se tváří zklamaně. Asi vařila ona. Díval se na ni a cítil, že má srdce. "Půjdu hned do vaší ložnice, Markéto. Nastražím tam nějaké pasti. Schovám se. Dělejte jakoby nic. Běžte spát v obvyklou dobu..." "Mám nechat cizího chlapa v ložnici své dcery?" Otec rodiny, chránící svůj majetek. Ruce v bok, výraz vůdce stáda. "To teda ne!" "To tedy ano!" Paní Loosová zvedla bradu. Zapůsobila. Tyhle poslušné manželky! Když se jednou vzepřou, chlap zastříhá ušima a zaleze jako pes do boudy. Práskne dveřmi, aby se neřeklo, a to je všechno. Fakticky s tím efektem počítáme předem a je to pokaždé stejné... "Budu mít dost práce," vzdychl Herbert. "Žádná erotika. Ani nápad." * * *
Matka ji objala, bylo to jako loučení. Markéta si přitáhla noční košili k tělu. A co když to přijde nejdřív ke klukům? Nerozsvítila, nerozhlížela se. Vklouzla do postele, přikryla se po bradu. Ticho. Tma, jen odlesk světla pouliční lampy na nábytku. Nevydržela. "Hery!" zašeptala. "Tady jsem," odpověděl jí, hlas jako dech. "Spi." Poctivě se snažila usnout, ale místo toho myslela na něj. Na líbání a objímání a tak dál. Ne moc dál, protože o tom, co přijde po líbání, věděla jenom z knížek a od kamarádek, které neměly doma tak tuhý režim. Hery to určitě zná... Byla vzhůru, když se ze stěny, v tom místě, na které Hery ráno ukázal, vynořil stín. Měl přibližně tvar lidské postavy, ale nějak pokřivené a s proměnlivým počtem rukou. Svítící oči. Zlověstně zvířecí sklon šíje. Kradmý, zlodějský krok. Krok vraha. Blížil se. Sklonil se nad jejím lůžkem, vztáhl ruce (tři? čtyři?). Pokusila se ho odstrčit, ale nemohla^prsty jí projížděly duchovitým tělem, které nekladlo žádný odpor. Dunivý smích. Záblesk, objevil se Hery. Chytil netvora a obrátil k sobě. Rvali se jako dva normální chlapi. Hery byl silnější a modře zářil. Vráželi do nábytku, ale nic neporazili, neozývaly se žádné řinčivé zvuky rozbíjeného skla ani praskání tenkých dřevotřískových desek. Nejsou hmotní. Ne pro tenhle svět. Rvačka duchů... Taková ošklivá a obyčejná na pohled. Surovější než ve filmech, zato bez efektů pro diváka. Divák. Vidím je jen v tom modrém světle, které září Herymu z očí... Vykřikla, ale okamžitě výkřik zdusila. Hery té věci odtrhával končetiny jako mouše křidýlka, kdyby byl ošklivý, zlý kluk. Věc řvala a svíjela se a Markéta byla přesvědčena, že i ten zvuk slyší jen ona. Pokoj byl plný hrůzy. Nebála se však jen ona. Bál se on, duch škrtíc. Ano, opravdu tězabiju, říkal mu Hery. Pošlu tě tam, kam patříš. Vypadneš odtud. Netoužil jsi po vysvobození? Tady ho máš! Netvor po vysvobození netoužil. Chtěl krev, smrt lidí, a nedostal ji. Zuřil a běsnil, ale jeho pohyby ochromovala ztráta sil (krve? nějaké tekutiny? čeho
vlastně?) a hrůza. Zavrávoral. Upadl. V tom momentě byl Hery na něm a urval mu hlavu. Proud něčeho žlutě fosforeskujícího vytryskl ke stropu, prodral se omítkou, trámy a vůbec tím, z čeho se stropy skládají, a zmizel. Hery se zvedl. "Je pryč," řekl. Modrá záře pohasla. Už je zpátky, tady, pomyslela si Markéta. Vyskočila a vrhla se mu kolem krku. Dala mu nešikovnou pusu. Vrátil jí polibek, mnohem zkušeněji, a bylo to strašně zvláštní. Líbala se už víckrát, ale nikdy tak dlouho. V té chvíli o tom moc neuvažovala, nebyl čas, a stejně chtěla vic než jenom líbání (a hlazení a doteky a vlasy splývající dohromady, měkkou zem na místě tvrdých parket a...). Strašně se polekal. Bylo to tím, že se náhodou dotkla té jeho zvláštní ozdoby, té šňůrky? Byl to vzácný a nebezpečný amulet? Odtrhl se od ní. "Musím..." "Jít? Proč? Wolf tě hlídá?" "To taky. Hlavně ale nesmím... Nic z toho. Přišel bych o své... vnímání. O možnost pohybu mezi světy..." Mohla to být pravda. "Já ho nenahmatala... Ty jo. Protože jsi přešel do onoho světa? Myslíš tím opravdu onen svět?" "Jo, opravdu." Byl z toho smutný, nebo se aspoň tak tvářil. Nojo. Takovou schopnost přece nezahodí kvůli nějaké husičce. To asi znamená, zeje panic. No tohle! "Říkáš mi pravdu?" zeptala se. Byla to pitomá otázka. Otázka, která přímo vybízí ke lži. Hery se hlasitě nadechl a pak řekl: "Ne." Užasla. Sedla si na postel. "Ne?" Přešlápl na místě. Uhladil shrnutý koberec. "Tak za tři týdny si přijde Carme pro honorář. Dohodnete se, neboj. Tvoje máma je silná osobnost, fakt." "Nelíbím se ti." "Líbíš." Pryč! Prchal. Honem z toho pokoje, než se svěřím mláděti, které nic nepochopí. Rychle... Všimla si, že vrhl letmý pohled do zrcadla. Potom klaply dveře. Dala se do tichého pláče, do pláče po půlnoci, který nikoho nezajímá. * * *
Tak pitomou náhodu nepamatoval. Proti němu si to šněrovali tři rozparádění mládenci. Alkohol, tráva... Nic moc. Ušklíbl se. A pak přehodil, jen tak ze zvyku, pomyslnou páčku v hlavě, a spatřil to, co normální lidský mozek nevnímá, protože to cestou z oka dokonale zcenzuruje a potlačí. Mládenci měli společnost. Tři duchy, pěkně čerstvé a parádně navztekané. Bylo na nich znát, jak umřeli. Ošklivá bouračka. Ještě neuměli korigovat vlastní tvar, ale zato byli odhodláni vylít si zlost na prvním živáčkovi. Kromě kámošů, pochopitelně. Tři živí se na něj vrhli. Nepotřebovali ani záminku, jak byli nabuzení. Byl o dost trvanlivější než oni, ale byli tři a zfetovaní, nefungovaly jim centrální brzdy a bolest vnímali málo a zpožděně. Nemohl jim ani utéct do onoho světa; tam číhala další přesila. Kromě toho duchové byli agresivní a nadaní, dařilo se jim na
svou oběť posílat všelijaká ta brnění a závratě s nevolností, mdloby a přechodná ochrnutí, jak oni to už dělávají. Mít všechny vegetativní nervy, jejich reakce by ho zničila. Člověk na jeho místě by ztuhl a vypustil duši. Herbert měl téměř všechny nervy podřízené volní kontrole, ale i tak mu duchové působili potíže. Oslabovali ho a mátli. Zčistajasna si uvědomil, že se ocitl na pomezí mezi světy. Čím to, zatraceně? Ach. To ta bolest! Nějaká kost nevydržela. Nějaké žebro mu propíchlo plíce, fuf... Přesun mezi světy jako obranná reakce, čert aby ji vzal! Přestal dýchat. Wolf mu zachoval dýchání jen proto, aby mohl mluvit. Kyslík nepotřeboval. Naštěstí, protože situace byla nebezpečná. Mohli ho rozbít na kousíčky, roztrhat v tom i onom světě. Absurdní. Nemožná náhoda! Nahmatal v kapse vysílačku, stiskl tlačítko nouze. Vem si revolver, Carme! Nezapomeň! Carmelien Wolf nikdy nespal, když byl Hery v akci. Sotva se ozval signál, zapnul automatické vyhledávání a poslepu sáhl po připravené dávce carmilonu. Spolkl kapsli. Na^monitoru se ukázal červený puntík, změnil se v pulzující křížek. Vážné ohrožení. Ulice U parku, skoro na rohu Hradební... Fofr! Uvést aparaturu do chodu, co když bude potřeba. Pistoli. Do garáže. Carmilon zabral. Téměř okamžitý účinek. Léta, která se najeho reakcích přece jen podepsala, jako by zmizela. Žádný strach, žádný třes. Výkonný, klidný, strojově obratný. Jako zamlada. Možná dokonce dostanu chuť zase si zařádit... Ne, to ne. Nebude čas. Jestli to jsou duchové, mají smůlu. Starý Carme se nelekne. A jestli to jsou lidé, mám zbraň. Hnal se nočními ulicemi se zoufalým vytím pneumatik a řevem motoru. Ubíhaly vteřiny. Nedovolil jim, aby se jen tak měnily v minuty. Konečně! Támhle jsou. Stáhl okénko a začal pálit po lidech. Herymu nějaká ta kulka neuškodí... Chlapi potácivě zdrhají, hrdinové. Aleje tam ještě něco... Odvykl si hledat duchy. Hery měl na tohle mnohem jemnější smysly. Sám mu je upravoval... Jak jsem ho to učil. Přehodit páčku v hlavě. Je to těžké, páčka reziví. Už! Zatraceně. Téměř automaticky zapnul magnetické pole. Kašlu na hodinky, ostatní přístroje jsou stíněné. Herbert ležel na ^mi. Byl vážně zraněn. Ztratil spoustu tekutin - to ta rozervaná céva na stehně. Zvedl hlavu a spatřil ho. Z posledních sil se vrátil do původního světa. Carme Wolf ho rychle vtáhl do vozu. Pořád tady byli, ti přiblblí, zfetovaní duchové, ale magnetickou ochranou nemohli proniknout, přestože se snažili. Vrhali se proti bariéře, ještě víc křivili své už tak dost odporné obličeje, vnímali vzpomínky na bolest. "Hnus," řekl Wolf. "Nemůžeš mluvit? Povíš mi to potom..." Neušlo mu, že Hery nedýchá. Kruci, plíce v háji, to bude prácička... Něco mu polámali. Levá ruka vymknutá v zápěstí, rameno asi taky. Žebra jen chrastí... Celý potrhaný... Pasivní tkáně spravím, ale se svaly to bude makačka, sakra, všechno regenerovat in vitro, jeho tělo tu schopnost nemá... Zpátky jel snad ještě rychleji. Má Hery bolesti? Dokáže je vypínat, jak
jsem ho to učil? Kličkoval. Co kdyby nás sledovali! Ty potvory se někdy umějí pohybovat dost hbitě. Tihle na to nevypadali, zdáli se hloupí. Čerství. Ale klidně to může být ten vzácný typ, který není vázán na určité místo. Non-rezident... V garáži vypnul pole. Okamžik nehybně seděl, sledoval okolí.. Heryho pravá ruka mu stiskla prsty. "Nikdo," naznačily jeho rty. "Taky bych řekl," přikývl Wolf. "Nedělej nic. Ponesu tě. Mám v sobě sto gramů carmilonu, neber mě jako člověka... Aparatura se žhaví. Čeká tě náročná oprava, příteli." * * *
Do rána bylo všechno připraveno a v provozu. Herbert ležel na pěnovém lůžku. Jeho mozek nepracoval, ve funkčním a neporušeném stavu ho udržovala trvalá infuze carmilia. Polámané kosti Wolf spojil pomocí superaktivovaných osteoblastů za vydatného promývání fluorokalciovým preparátem. Ani rentgen by nic nepoznal. Poraněné části aktivních tkání - cévy a svaly - se hojily v regeneračním roztoku ve speciálních nádobách. Nervy byly naštěstí v pořádku. S těmi je vždycky největší piplačka; hrozně špatně se dávají zpátky. Materiál na opravu pasivních částí, hlavně kůže a podkoží, byl připraven. Silon, upravené plasty. Takových záplat už má Hery po těle hodně. Esteticky naprosto vyhovují.
Wolf náhle pocítil, jak ho opouští účinek carmilonu. Roztřásla se mu kolena, musel si sednout. Nevadí, teď mi může být zle. Herymu už nic nehrozí... Propána, jak já mám toho kluka rád! Jako máma, jako Stvořitel... A věřím a chápu, jak moc to může bolet... Zařinčel domovní zvonek. Carme Wolf si utřel slzy, ztěžka se zvedl. Zapnul kameru a komunikátor. Přede dveřmi přešlapovala ta dívka. Markéta. Byla nervózní. Aby ne! Sama, v noci. Slunce ještě nevyšlo, ulice jsou pusté. "Co se děje, slečno Loosová?" Trhla sebou. "Našla jsem vás," řekla nejistě. "Můžu... mluvit s Herym?" "Ne." Příliš úsečně, pokáral se. "Otevřu vám. Běžte do haly, zabouchněte za sebou. Přijdu hned." Rychlým pohledem přejel kontrolky přístrojů. V pořádku. Spi, příteli. Dívka byla opravdu vyplašená. "Mám o něj strach!" vyhrkla. "Já taky. Měl nehodu." "Žije?" Ošil se. Těžká otázka. Těžká odpověď. "Potřebuje speciální léčení. Pracuju na tom." Sepjala ruce. "Prostě jsem najednou dostala šílený strach. Chápete to?" Zakroutil hlavou. Ne. Ani nechci. "Můžu ho vidět?" Prosebný vyraz. Buď tvrdý, Carme! "Ne. Teď na něj není moc hezký pohled. Ale bude v pořádku, slibuju." Ach, ta úzkost, která náleží
mému příteli... Být tak ještě jednou mladý! Můj ubohý synáčku! Ubohá Markéto! "Já..." Odhodlávala se. "Líbali jsme se abylo to... jiné. Potom... Připadalo mi, že nedýchá. Je to... nesmysl?" "Není." Wolf se celý zkroutil nevolí. Nedokázal jí tolik lhát. "Možná by mě měl rád. Nesmí?" "Na to není odpověď." Wolf se děsil, co jí to vykládá. "Rád bych... Přál bych vám a jemu... Přál bych si věřit vám, jenže vy jste mladá, máte kamarádky, rodiče... Jednou se vdáte..." "Tajemství," řekla. "Nejsem úplně pitomá. Nezahánějte mě. Třeba vás přesvědčím, že se mi dá věřit." Seděli spolu, pili kafe a čekali, až vyjde slunce. Odešla, když se ulicemi rozjely autobusy. Wolf se vrátil do laboratoře. Varhany mlčely. Měl z toho v srdci prázdno. Prošel se sálem, zbytečně velkým pro jednu osobu bez hudebního sluchu, letmým pohledem zkontroloval svůj obraz v zrcadle. Ovšem. Účinky earmilonu odezněly beze zbytku. Nebyl si jist, jestli ho to mrzí. * * *
Do večera byl Herbert zase v provozu, ale Wolf mu nedovolil nic víc než hru na varhany. Sedl si k němu, nábožně naslouchal a sledoval Her yho obraz v zrcadlech. Byl skoro šťastný. Po deváté volala Markéta. Šeptala. Asi telefonuje tajně, chudinka. Hery si vzal sluchátko. Tvářil se zmateně. Skoro šťastně. Skoro. Jako zamilovaný mladý muž. Až na to, že Herbert Glaer nemůže být zamilovaný mladý muž. Jen mrtvýmladý muž. Tak. Wolf se odvrátil a odkráčel do pracovny, potlačil touhu klesnout na kolena a modlit se. Beztak by už ani nevěděl, jak na to. Slzám se nebránil. Opustí mě? Nemůže! Beze mě zahyne! Jak mu pomoct? Jak mu říct, že mi to zlomí srdce, ale že z něj nechci mít otroka? Když vyšel z pracovny, měl klidnou tvář a ruce se mu nechvěly. "Hery," řekl. Mladík zvedl hlavu. "Ano, Carme?" Byl tak smutný! "Pojď. Musíš se naučit pracovat se všemi přístroji. Všechno ti ukážu. Nebudeš už na mně závislý. Mám po celé zemi několik rezervních aparatur... Dám ti hesla a všechny instrukce." Hery na něj užasle upřel zrak. "Proč... Co ták najednou?" "Prostě jsem se rozhodl. Nebo se ti nechce?" "Jo, jasně. Jsem ti hrozně vděčný a tak... Ale, víš, chtěl jsem si vzít volno." "V pořádku. Až se naučíš, co potřebuješ. Kdybych... zahynul nebo něco..." "Neměl bych před tebou schovat carmilon?" Herbert se chabě usmál. "Ne, to bys asi nechtěl." "Nechme to osudu." Wolf dobře věděl, nač chce Hery volno. Markéta. Hlavní důvod. A nejspíš i zakletý dům. Ta nedokončená akce. Akce, kterou Věci mezi nebem a zemí vzdaly. Agentura vrátila zálohu, konec, odstěhujte se! Ale Hery to nevzdal. No dobře. Přítel Carme tě bude jistit, kdyby ses zase dostal do průšvihu... „ "Neboj se," řekl Herbert vážně. "Tamti, co mě přepadli, dlouho nevydrží. Nebyla v tom žádná nespravedlnost, jenom drogy. Už jsou jinde."
"Chceš říct, že účinek drog přetrvává i po smrti?" "Zdá se," zamumlal Herbert. "Nevykládej, že jsi neviděl to, co já!" Takže tohle tedy o mně ví, myslel si Carme, když vedl svého žáka, přítele, syna a kdovíco ještě, do laboratoře. A co když ví všechno? * * *
Čekal před školou. Všimla si, že jí holky závidí, přestože neměl auto a oblečený byl úplně obyčejně. "Docela mě z něj mrazí," špitla Alice a přimhouřila oko. "Co studuje? Vypadá na matematiku..." "Myslím muziku." Zamávala a rozběhla se. Objal ji a tvářil se velmi šťastně. Dýchal normálně. Schválně se mu podívala na krk. Tepna klidně pulzuje. Cítím jeho srdce... Co se mi to jenom zdálo? Proč mi Carme moje hloupé podezření nevyvrátil? "Chtěla ses dovědět víc o mé práci," řekl Hery. "Ukážu ti jeden dům, kde jsme neuspěli." "Náš případ byl snadný?" "Triviální. Shoda jmen. To bývá často. Pokrevní příbuzenství, rodová podoba... Stejné místo. Duch rezident, velká křivda..." Držel ji za ruku, vedli se jako čerstvě zamilovaní, opatrně a trochu nejistě. "Jaká křivda?" "Vražda. Asi to byla vražda. Nějaká Markéta zabila muže... Možná manžela. Nesmířil se s tím. To potom takhle dopadá. Utrpení nevinných, ale duchovi, který se mstí, to nevadí..." Mluvil vážně. Ještě před pár týdny by nevěřila, že si bude vážně vykládat o onom světě a jeho obyvatelích. A jejich vášních! "Proč... jsi utekl? Povíš mi to někdy?" Podíval se na ni. Oči měl modré, ale nezářily. "Není to jenom moje tajemství." "Carme," kývla. "Asi se už nebudu vyptávat. Ale... Můžeme se scházet?" "Já bych strašně rád." Tentokrát trochu zazářil, až dostala strach, že se jeho ruka rozplyne. Když poznala, kam ji vede, divže necouvla. Zakletý dům! Poltergeisti, kteří házejí do oken kameny, pohybují nábytkem, rozbíjejí sklenice a zrcadla, lámou vodovodní trubky ve zdech a ucpávají komíny... A lidé, kteří nemají kam odejít. "Nevinní, nešťastní," zašeptal Hery. "Neboj se, nic ti neudělají. Jsi se mnou, a mě už znají." Pohlédla na něj. Modrý svit. O kom to vůbec mluvil? O lidech? Nebo o ztracených duších, vrhačích kamení? "Vidí to všichni?" "Co?" "Jak ti svítí oči.1" , "Myslím, že ne." Zrozpačitěl. "Vlastně jsi první, kdo mi to řekl." "A smím se tě teď dotknout?" "Ne!" Vyplašeně ucukl. "Radši ne," dodal klidněji. "Jsem... na půl cestě." Odtáhla se. Vešli do domu. V přízemním bytě se otevřely dveře, vykoukl hubený muž středních let v tílku a montérkách. "Hele, lovec! Co to? Přece jste vrátili prachy!" "Vzdal to šéf, já ne," oznámil Hery lakonicky.
Muž se zašklebil. "Jsou tam venku pořád. Už je skoro vidím, fakt." "Je to otázka zkušeností," kývl Hery. "Dá se to natrénovat." "Neubylo jich," řekl muž. "Ne. A jsou pořád naštvaní." "Nemůžeš se s nima nějak domluvit?" Hery pokrčil rameny. "Je to mitohem těžší, než předstírají spiritisté. Já jenom poznám, jakou mají náladu. Co mají momentálně v plánu... To je tak asi všechno." "Byl ses dívat do archívu?" "Jména majitelů mi nic neříkají." Hery se rozhlédl, nakrčil nos, jako by čenichal. "Co se tady stalo dnes v noci? Cítím něco jakoby od Violy!" "Ses profík," pochválil ho muž. "V obýváku se jí srazil příborník s klavírem. A k tomu ještě proletěl oknem ohromnej šutr. Prorazil síť, jen si to představ!" "Nikdo nebyl zraněn?" "Ne. Viola je u svý mámy. Dva tři dny tam obyčejně vydrží. Potom se zas rozhodne, že dává přednost duchům... Znáš to. Mrkneš se tam? Vezmu klíče." "Jasně. Alane, tohle je Markéta. Pomáhá mi." Alan napřáhl ruku. "Já jsem zdejší domovník. Moc mě těší, slečno Markéto. Je to pátý patro a výtahy nejezdí. Musíte pěšky. Běžte, seženu ty klíče a dohoním vás. Jsem zvyklej lítat po schodech..." Vbytě bylo uklizeno, alejednoho místa na koberci se bála. Vlastně sejí ani nechtělo do toho pokoje. Dusno. Divnýpach. Světlo se křiví o vzduch, jako by to byla čočka... "Skřípli ho," zašeptal Hery. "Něco mu provedli. Není v pořádku... Alane, nech nás tady. Poprvé vidím opravdovou stopu. Ten mizera! Jdou po něm, a on je náramně chytrej!" "To jako, že tamti venku jdou po jiným duchovi?" Alan vraštil obočí, tvářil se pochybovačně. "Nevěříš na duchy?" zeptal se Hery zlehka. "A co takhle na rozbitý okna?" "No jo. Už jdu," zabrblal domovník a tiše se vytratil. Markéta se zasmála. Potom se mrkla do zrcadla, jen tak, aby si zkontrolovala vlasy, a zděsila se. Viděla klavír, o který se Hery opíral, ale Heryho ne. Zakryla si ústa. Nesmím ho rušit. Soustřeďuje se... Kouká do země, jako by tu podlahu chtěl provrtat... "Je pod námi," ozval se Hery. Vzhlédl. Zjistil, kam se Markéta dívá. "To je normální, když pracuju. Nevšímej si toho... Jo, nemusíš se mnou. Bude to bitva. On je starý. Zkušený. Mazaný..." "Jaké má takový duch zkušenosti?" "Třeba se zaříkávači. Určitě tady pracovala spousta amatérů, sem tam i nějaký profík. Dřív se do těch věcí dost montovala církev. Svěcená voda, latinské proslovy a tak... Teď už na to kašlou. Moc to nesype, riskovali by ztrapnění..." "Jdu s tebou," rozhodla se Markéta. Alan jim odemkl a sám zůstal na chodbě. V bytě ve čtvrtém patře nebyl žádný nábytek. V největším pokoji ho Markéta ucítila. Měl vztek a bál se. Ničila ho ta nenávist zvenčí. Deptala ho. Nedokázal se před ní schovat - byl nějak zraněn, i když si Markéta, ba ani Hery neuměli představit, jak.
"Aby mohli šoupat nábytkem, museli ho aspoň zčásti, na chvíli, přetáhnout do svého světa," řekl Hery klidným hlasem, jako by přednášel studentům. "Takový duch klavíru! Bezva, co? Určitě je pěkně těžký!" Líným krokem se blížil k tomu místu. A pak skočil. Tahle rvačka začala bez modrého světla. Zpočátku Markéta viděla míhající se Heryho ruce a paže, pěsti, kolena. Postupně jí ale mizel, zbyly jen závany světla, šlehla modrá, ale nic jí neukázala, švihl pramen vlasů, zvedl se ledový vítr, pak zase pokojem zasvištěl horký průvan a rozrazil okno. Markéta se krčila v koutě a lapala po dechu. Boj dvou (čeho, sakra? dvou duchů?) neviditelných bytostí vysál z místnosti všechen dýchatelný vzduch a nechal tam jen prašné, nehybné dusno. Ti zvenku se tlačili v okně a napjatě přihlíželi. Dovnitř nesměli, asi to měli zakázáno. Jejich zákon... Modrých záblesků přibývalo. Na podlaze se ukázal svíjející se zamlžený obrys. Tělo, nebo dvě těla. Mlha se převalila, cáry se pokusily doplazit ke stěně. Cosi je ale zachytilo a přidrželo. Tak. Mlha znehybněla. Objevil se Hery. Nejdřív oči. Potom tvář jako ze skla, ruce. Vracely se barvy. Usmál se na Markétu, a už byl tady, celý, v barvách, ale ještě se ho bála dotknout. Vzpřímil se, uklonilse směrem k oknu. Oprášil si jakési smítko z rukávu. Přísahala by, že opravdu slyšela potlesk! Potměšile na ni zamrkal. "Nemáš zrcátko?" A to už mu plnou vahou visela na krku. * * *
"Ze Zakletého domu poslali honorář," řekl Carme Wolf. "Jo?" Hery se protáhl. Markéta se tiše zasmála a zakousla se do sušenky. V téhle domácnosti jakživo neměli nic pořádného k jídlu. A na hospody Heryho nenalákám. "Co v tom vězelo?" zajímal se Wolf. "Jeden z bývalých majitelů. Myslel si, že se dobře pojistil proti pár lidem, které okradl a zničil," odpověděl Hery. "Sel tak daleko, že pozval i zaříkávače. Preventivně! Tím věci dost zkomplikoval. Jenomže nepočítal s vyšším stupněm spravedlnosti. Stížností asi bylo příliš. Byl uvězněn na místě svých zločinů." "Hlavně nepočítal s tebou," řekl Wolf. Hery vstal, promnul si víčka. "Zahraju si. Aparatura se už zahřívá. Zkontroluj ji, Carme. Jestli jsem něco nezapomněl." "Asi bych už měla jít," ozvala se Markéta. "Ještě nemusíš. Jestli máš ráda varhany... Až pak." "Ta aparatura... To je něco jako umělá ledvina? Máš dietu, proto nic nejíš?" , "Tak nějak." Hery se podíval na Wolfa. "Je to složitější," řekl Wolf. "Nikde o tom nemluv! To by byl malér!" "Neprozradí nás," usmál se Hery. * * *
Toho večera objevila Irma Loosová Herbertovu fotku v jednom starém časopise.
"Rodiče pátrají po těle svého syna" předčítala nahlas. "Někdo musel mrtvé tělo oběti vlakového neštěstí odnést z márnice." Otřásla se. "Na co člověk nepřijde, když hledá pitomý vzorek na pletení. Je to docela jistě on, jen se podívej, méďo!" "Je mu podobný. Trochu," připustila Markéta. Byl to Hery. Máma měla pravdu. Udělalo se jí slabo. Mrtvé tělo. Márnice. Není to šílený? "Herbert Glaer. I jméno souhlasí!" Irma Loosová zářila. Skandály, rodinné zádrhele, to je její! "Takže on nezemřel! Žije a schovává se! Prostě se mu už nelíbilo doma u rodičů... Ten lump! Chudák matka... Musím jí dát vědět. V redakci určitě budou mít adresu..." Markéta vyskočila. Chytila bundu a pospíchala ven. Ty musíš, a já taky! Já musím Heryho varovat! Máma je buldozer, tu nezastavím. Kdo ví, co za tím jeho skrýváním vězí. Něco temného. Tajemství... Spěchala. To zelené auto jelo moc rychle. Řidič byl asi opilý. Normálně by si dala pozor. Normálně by zaváhala, i když měla na přechodu zelenou... Na bolest jí nezbyl čas. Věděla, že umírá. Cítila v tom okamžiku spojení s Herym, byla přesně tam, co on, ale jen chviličku. Hned to bylo pryč. Tma. Herbert se s výkřikem vztyčil na pěnovém lůžku. "Carme! Leť tam, Markéta umírá! Na té křižovatce s Pomerančovým barem!" A jestli to pro tebe neudělám, je konec, dočista konec, četl zděšený Wolf mezi řádky, zatímco si bleskově balil dvě ampule carmilia a polykal kapsli carmilonu, překonávaje obrovský vatový knedlík v krku. Je tma. Bílá dodávka připomíná ambulanci, jen tam musím být první... Herbert naskočil dozadu, oblékal se za jízdy. Málem zapomněl na křížek. Byli na místě dřív než policie, o sanitce nemluvě. Rozhrnuli hlouček čumilů, naložili dívčí tělo, pomačkané jako hadřík. Jako omalovánky, které se nelíbily. Herbert řídil. Wolf vzadu podnikal s Markétou totéž, co před dvěma lety s ním. Konzervoval její mozek, její paměť a osobnost, která by se jinak do pěti minut nenávratně rozpadla. Stihli jsme to? Herbert svíral volant a tiskl rty, protože se mu z úst dral křik. Měl svoje původní srdce (no, skoro!) a bylo to strašně nepohodlné. Milovat je vždycky nepohodlné, ať už jste živí, mrtví, nebo nemrtví... * * *
Probudila se s vědomím, že je mrtvá. Ale něco tady nehrálo. Cítila své srdce. Tep jí zněl v uších. Proč tepe? "Miniaturní stimulátor," řekl ve tmě tichý hlas. "Ne v srdečním svalu. Je přímo v centru v prodloužené míše. Tvoje centrální nervová soustava funguje na baterii. Vydrží asi tak tisíc let." "Přeháníš," ozval se další hlas. "Spíš tři sta. Zirkonuran ale není konečné řešení. Pracuju na lepším." Uvědomila si, že oba hlasy zná. "Hery! Carme!" "Zaplatfránbůh," vydechl Carme Wolf vroucně. "Je tady. Celá."
Vybavila si cestu tmou. "Hery!" Tápala, hledala jeho ruku. Tady je... "Tvoji rodiče! Máma našla v časopise dva roky starou fotku. Vlakové neštěstí. Chystala se volat tvé matce..." "Zatraceně!" zaklel Wolf. "Nezapomene na to? Když jí zmizela dcera?" "Naopak," prohlásil Hery chmurným tónem. "Ty případy jsou si podobné, chápeš? Bude si chtít s mou matkou popovídat... Proč tady ještě nejsou?" Markéta se pokusila otevřít oči. Těžká víčka. Světlo bolí. Odrazy od skla. Tepající válec. Cizí vůně, syntetická, ale příjemná... Kdo to voní? "Jak dlouho jsem... mrtvá?" zeptala se. Moc jí ta otázka nešla z pusy. Jenomže to bylo pravda. Hery krátce zaváhal. "Tři dny." "Možná nemohli v redakci Pletení pro každého najít adresu..." Markéta se rozkašlala a podivila se, jak to nejde. "Umělé plíce," vysvětlil Hery. "Zvykneš si." Wolf vstal, podlaha pod jeho vahou zavrzala. "Poslyš, Hery. Co udělá tvoje matka, když se dozví úplně všechno?" Tentokrát Herbert Glaer nezaváhal. "Co by. Donutí mě, abych se choval slušně. Vždycky to chtěla a vždycky to uměla. Jak se chová slušná mrtvola? Hm? Pohřbí mě." "Balíme!" vykřikl Wolf. "Otevři garáž, jde se na to! Poplach, evakuace naostro!" Míhali se kolem ní, nosili krabice, přístroje, mikroskopy, součásti počítačů, lékařské nástroje, knihy a balíky disket, kilometry průhledných hadic a hadiček, a také šaty, pláště, prádlo a boty, a svazky nových bankovek. Chtěla na ně zavolat, ale měla strašně slabý hlas. Plíce, dýchání, vzpomněla si. Musím se to naučit. A hýbat se. Hbitě, jako živý člověk, ne takhle malátně... Všechno to bylo hrozně těžké. Svaly ji neposlouchaly. Měla divnou, cizí, tuhou kůži. Takhle-si asi připadá mumie, když je celá zafačovaná, pomyslela si. Než ti dva dokončili balení, naučila se sedět. Jenže co ty hadičky? Jsem provrtaná hadičkama, zatraceně! Někdo ji popadl a nesl i s kompletní výbavou hadiček. "V autě je náhradní přístroj," říkal jí Hery do ucha. "Vydržela bys už i bez něj, ale ne moc dlouho. Znám to. Přepojím tě, hned to bude." Na chvíli ztratila vědomí. Pamatovala si, že Hery ležel vedle ní, byl mrtvý jako ona, a přitom se usmíval. Pamatovala si pomalou pulzaci růžové tekutiny v objemném válci. Dvě hadičky, jeho a její... Máme společnou krev. Jsme spojeni. Navždycky. Znovu bezvědomí. Probuzení. Sama, v nějaké dodávce. Známý válec, ale tichý, nehybný. Ozývá se řinčení zvonku. V domě. Ve Wolfově domě. Hlavní vchod, znám ten zvuk. Hery běží k autu, s plnou náručí krabic. Copak se sem ještě něco vejde? Wolf vleče ohromnou plechovou láhev. Na co kyslík? Nebo-to není kyslík? V domě někdo tříská do dveří. Hery zabouchl dvířka. Sama s nákladem. Wolf křičí. Rány. Střelba! "Jeď! Ksakru, jeď už, Hery, zdržím je!" t Hery se ozývá z kabiny. "Nasedni, zmáknu to! Carme, j á tě nechci ztratit!"
"Zachraň to děvče, pitomče! O mě se nestarej! Mám tě rád!" Ve Wolfově hlase jsou slzy, bolest i strach. Další střelba. Wolfův křik se láme. Hery startuje, vyrážíme. Světla, jsme venku. Pouliční lampy, neony, reklamy, všechno splývá v barevnou rozmazanou čáru. Střelba. Tříští se sklo. Ale jedeme dál. Do tmy. * * *
"Tihle Realgovi jsou hrozně milí, na cizince," řekl pastor Merro. Lékárník přikývl. "Paní Margot je v tom dámském duchařském kroužku úplná hvězda. Moje žena přísahá, že má zaručeně nějaké ty zvláštní schopnosti..." Duchovní se shovívavě usmál. Neškodná záliba... Koneckonců, do kostela chodí a hezky zpívá... "A Herbert zase báječně hraje na varhany. Je to pro nás úplný poklad!" "Je iimělec, to se pozná," pravil zasněně mladý učitel hudby. "Moc bych za to nedal, že doma tajně skládá symfonie. Nebo fugy..." "Škoda, že nemají děti," vzdychl lékárník. Chudinka paní nakupuje spoustu léků a bylinek a všelijakých přípravků, i dost divných, určitě si nechává radit od šarlatánů... Snad se neotráví! Taková hezká, milá paní... Učitel hudby zakroutil hlavou a položil karty. "Já taky končím," zašklebil se lékárník. Pastor shrábl výhru a zasmál se. "Něco vám prozradím. Pan Herbert Realg má v okresním městě knihkupectví. Speciální! Hádejte, co tam prodává!" "Hudebniny," hádal učitel. "Horory," mínil lékárník. "Nebo vzácné tisky?" "Duchařské spisy!" prohlásil vítězně pastor. "Rodinný koníček. Lidé se ho chodí vyptávat na všechno možné. Představte si, věří na vymítám duchů!" "Co jste tam vůbec dělal?" zeptal se učitel potměšile. "Hledal jste radu?" Pastor předstíral nedoslýchavost a začal se shánět po číšníkovi-"Platím!" "Na tom přece není nic špatného," řekl lékárník smířlivě. "Víte, jsem docela zvědav na toho jejich strýčka. To asi bude parádní exot!" * * *
Konečně lopata narazila na víko rakve. Hery zvedl hlavu. "Nic, všude klid," ujistila ho Markéta. "Můžeš." Hery nasadil páčidlo. Šlo mu to snadno, byl zrovna v nejlepší formě, dva dny po výměně. Víko odskočilo. "Ze vám to ale trvalo," zachrčel Carmilien Wolf. "Skoro jsem umřel nudou!" "Promiň," omlouval se Hery, pomáhaje příteli z rakve. "Měli jsme moc práce. Najít tvou jeskyni v horách, uvést do provozu záložní agregát, dát dohromady aparaturu, syntetizovat dostatečnou zásobu náhradních roztoků, vyčistit regenerační nádoby... Markéta nebyla úplně v pořádku, měla za sebou pěkných pár šoků... Potom jsme zase hledali místo,
kde bychom mohli nějakou dobu v klidu pobýt... I s tebou." Markéta vybalila z igelitové tašky čisté šaty. "Převlec se, strýčku." Zachichotala se, když spatřila jeho výraz. "Sousedům jsme oznámili, že k nám přijede ovdovělý strýc. Vědec. Podivín." "Jak dlouho..." Wolf sípal, čerstvý noční vzduch mu zjevně nedělal dobře na průdušky, uvyklé hlíně. "Čtyři roky." "Fuj." Wolf se otřepal. "Máte vůbec pořádné zásoby pěny? Nebo to flikujete, jak se dá?" "Všechno jsi mě naučil," ohradil se Hery. "Máme energeticko-konzervační směs, carmilium... Měl jsem ostatně tvoje zápisky z té jeskyně." Během řeči udatně házel lopatou. Markéta pečlivě udusávala zem a přetahovala přes hlínu drny. Hrobeček jako nový... Wolf se zhluboka nadechl. Výborně. Tentokrát se obejdu bez astmatického záchvatu. "Hery. Poslyš. Jak jsi vlastně přišel na to, že já jsem..." "Nemrtvý?" Hery odložil lopatu. Usmíval se. "Novináři tu aféru s mojí matkou a zlým zlodějem mrtvol čili únoscem neviňátek, to jest s tebou, parádně rozmázli. Dočetl jsem se, jak jsi v tom špitále vehementně trval na zpovědi a katolickém pohřbu. Aby tě náhodou nespálili." "Jo, utrpěl jsem smrtelná zranění," řekl Wolf zamyšleně. "Bez carmilonu smrtelná." "Taky tady bylo to tvoje vědecké bádání," ozvala se Markéta. "Lidský život by na tolik objevů nestačil. Kolik je ti, strýčku?" "Nerad přiznávám svůj věk před mladými dámami," odbyl ji. "Našli jste skrýš s úsporami?" "Našli a použili," kývl Hery. "Koupili jsme domek. Nové auto. Pojď, bude se ti líbit." Vůz parkoval u hřbitovní zdi, byl trochu ojetý a velmi nenápadný, malinko poškrábaný a místy i potlučený, prostě taková účelová dodávka. Nic na parádu. Realgovi nejsou žádní boháči... Wolf se pohodlně opřel. V nose ještě cítil hlínu, ale už vnímal i Markétin parfém. Moje neteř. Má rodina... "Hery... Máš vůbec představu, co já jsem?" "To, co z tebe vždycky udělá carmilon," odpověděl Hery. "Upír. Po smrti se to projeví i bez drogy, co?" "Přesný odhad," ušklíbl se Wolf. "Nemáš strach, že začnu pít krev tvým hodným sousedům?" "Neděláš to už léta," řekl Hery. "Jeden z tvých objevů. Změna metabolismu... Budeš si ty svoje speciální kasičky vařit sám. Markéta to už zkoušela. Dělá sejí z nich špatně." "To teda kecá!" neudržel se Wolf. Markéta na něj vrhla šelmovský pohled. Musel se rozesmát. "Děti moje! Celá staletí jsem toužil mít rodinu! Nebýt pořád sám, sám se svým tajemstvím..." "Jasně, nemusíš se bát, že tě prozradíme," dodal Hery věcně. "Zombie nejsou na drby... A kdybys náhodou chtěl fetovat carmilon, vysvětlíme ti, jak se máš u sousedů vyhnout zrcadlům." ilustroval Jan Hora
Jaroslav A. Polák Jako hrady z písku
Probudil mne vzdálený ženský šepot. Vemlouvavý chraplavý alt recitoval verše v podivném jazyce. Otevřel jsem oči, ale obklopovala mne tma. Jsem slepý? Zděsil jsem se a vzápětí na mne dolehla myšlenka mnohem hrůznější... Kdo jsem? A kde? Ne, neprobudil jsem se a sním dál... Nebo jsem slepý a ztratil jsem paměť? Hlas začal zpívat, či spíše ječet, v neslýchaných výškách píseň beze slov. Jsem-li slepý, pák jistě ne od narození, pamatuji si barvy a tvary! Ležel jsem na měkkém loži a doufal, že sen pomine. Ale co když...? Vstal jsem a po hmatu našel zeď. Byla hladká a chladná, snad z mramoru. Kam jít? Šílený vřískot mi byl jediným vodítkem. "Nechoď za ní, Ona je Smrt," ozval se za mnou mužský hlas. Leknutím se mi sevřelo srdce. Omdlel jsem.
Vstal jsem a plížil se podél stěn za hlasem. "Nechoď za ní, Ona je Smrt," šeptal mi do ucha kdosi. Ulekl jsem se, ač jsem se snažil na podobná překvapení připravit. Ale neomdlel jsem. "Kdo jste?" Ticho. Začal jsem šmátrat kolem sebe. Neviditelným sálem se ozval zvuk kroků. Neznámý se vzdaloval. "Kdo jste?" křičel jsem a běžel za ním. Narazil jsem do něčeho dřevěného, zřejmě stolu. Vzápětí se ozval zvuk tříštícího se skla, jak cosi spadlo na podlahu. Zastavil jsem se. Kroky zmizely a opět mne obklopilo ticho vyplněné nářkem, zpěvem, šepotem vzdálené ženy... Mých bosých nohou se dotklo cosi chladného a vlhkého. Sevřelo se mi srdce a znovu jsem ztratil vědomí...
Nestvůrní černí ptáci bez očí kroužili na nebi, zalitém modrým svitem zapadajícího slunce. Pán Propasti uchopil změť masa a roztříště"Kdo jste?" otázal jsem se jich. ných kostí, jež zbyly z Tanečníkova těla. 11 "Šantakové, šantakové, šantakové!" zpívali "Promluv! přikázal mu. tvorové. Nebyli to ptáci. Nikdy. Z páchnoucí břečky roztříštělce se ozval bublavý chropot: "Neuspěl jsem, pane." Opět jsem otevřel oči. Zbytečně. Tma, zpěv. "Měl jsi odvahu tančit na vrcholcích hor, dovolím Tma a zpěv. Tma a zpěv... — ti tedy zemřít," zahrímal vládce a pokynul písaři, jenž Jsem nahý, uvědomil jsem si. Jsem nahý si cosi poznamenal do obrovské, v kůži vázané knihy. Roztříštělec stekl z černé dlaně a rozplynul se. a ležím na měkké posteli. Znovu. Jak dlouho tu jsem? Ani na tuto otázku jsem Ta kůže byla lidská. neznal odpovědi. Po paměti jsem se vydal ke středu místnosti, do míst, kde jsem narazil do Nemohu přece snít, když jsem se právě probudil stolu. Když jsem šlápl do louže chladné vody, ze snu. Navíc tak absurdního. Opět jsem ležel na hystericky jsem se zasmál a slíbil si, že se zde už svém loži z prachového peří. Zpěv v dálce chvílemi ničeho nezaleknu. přecházel v krutý smích. Zachvěl jsem se. Vydal jsem se vstříc temnotě, směrem od šíle"Je tu někdo?" volal jsem do všepronikající ného hlasu, dbaje varování. Vtom však se vzdálený zpěv naplnil takovou bolestí, že jsem takřka temnoty. Odpověděla mi ozvěna, svědčící o rozlehlostí podlehl pokušení neznámou zachránit. Pocítil jsem žízeň. prostory, v níž jsem se nalézal. 11 Je tu někdo..." Vrátil jsem se k převrženému stolu, opatrně, abych nešlápl bosou nohou na střepy, a po hmatu Zpěv, smích nebo snad smrtelný chropot? našel rozlitou vodu. Pak jsem ji, ze země jako pes, Třeba ji mučí!
vypil. V té chvíli mne napadlo, že na stolku mohlo být i nějaké jídlo a hledal jsem dál. Našel jsem jen střepy... Zapudil jsem myšlenky na onu zpívající ženu a vykročil do neznáma. Tentokrát opatrně. Když se mé tápající paže dotkly stěny, postupoval jsem podél ní. Brzy jsem narazil na jakousi skříň. Opatrně jsem ji otevřel. Našel jsem tam různé šatstvo. Oblékl jsem se - ne snad proto, že by mi bylo chladno, ale pokud okolní temnota byla zapříčiněna jen mojí slepotou, mohl mne kdokoliv spatřit nahého a ta představa zni nebyla příjemná. Kdo mne to ukládá do postele? Otázka mi vrtala hlavou stále neodbytněji, rozhodl jsem se neznámého nachytat. Předstíral jsem pád a zůstal bez hnutí ležet na chladné zemi. Čas běžel, nikdo však nepřicházel. Přemohl mne spánek. Letěl jsem vysoko na obloze, křídla mocně rozrážela vzduch. Cítil jsem svobodu, jakou může prožít jen pasup kroužící v poryvech větru. Byl jsem snad pasupem? V té chvíli jsem se změnil v člověka a řítil se do hlubin. "Nejsi pasupem!" křičel kdosi v-dáli, odhaluje krutou pravdu. "Nikdy jsi jím nebyl!" Kamenitá země se blížila stále rychleji. Probudil jsem se, šaty nasáklé ledovým potem. Ovšemže na posteli. Jak jsem mohl usnout?' tázal jsem se. Vždyť jsem neměl důvodu. Nevnímám snad správně čas? Kolik ho uplynulo a já dosud neprozkoumal ani svůj pokoj... Rozhodl jsem se to napravit, avšak kvílení, jež přecházelo z nejhlubšího altu do chvějivých výšek sopránu, mě stále více přitahovalo. Co když Neznámý lhal? Co když je jeho varování jen rafinovaným způsobem, jak mne udržet na tomto příšerném místě? A z čeho pramenily ty podivné sny, které mi ztrpčovaly chvíle spánku? Šel jsem podél zdi za jejím hlasem. "Nechoď za ní, Ona je Smrt. Naposled tě varuji." Hmátl jsem po směru jeho hlasu. Má ruka se dotkla čehosi ostrého - do předloktí se mi zaryly ostny. "Kdo jsi?" vykřikl jsem zděšen poznáním, že Neznámý není člověk. "Jsem Bolest!" zasyčel ostnatý tvor a pak jsem slyšel, jak běží pryč. Po paži mi stékaly pramínky krve.
Dotkl jsem se zdi a zaječel zděšením. Byla měkká, teplá a vlhká -jako lidské tělo. Opět jsem upadl do bezvědomí. "Jsiprázdný," šeptala Zeď. "Prázdný, bezcenný a zbytečný.* Zoufalá bílá myš běhala bludištěm, neschopna najít východ. Pak se odnikud zjevila obrovská ruka, uchopila drobného tvorečka a rozmáčkla ho na krvavou kaši. "Zbytečný..." "Dost! Už dost!" vykřikl jsem a vstal. Vydal jsem se za hlasem. Nic už mne nemohlo zastavit. Stěny byly opět z chladného kamene. Nalezl jsem východ z místnosti a plížil se jako krysa podél zdi dlouhou chodbou. Zakopl jsem o cosi měkkého, sehnul jsem se. Bylo to tělo. Ohmatával jsem páchnoucí mrtvolu ženy na mnoha místech jakoby ohlodanou. Vtom mne odstrčila jakási ruka. "Mo-je jíd-lo," slabikoval ten tvor. Rozběhl jsem se pryč od pojídače mrtvol, vstříc hlasu Neznámé. Klopýtal jsem o mrtvá těla a nohy klouzaly po páchnoucí břečce, snažil jsem se však na to nemyslet. A potom... dveře! První dveře, na které jsem zde narazil. Přímo za nimi jsem slyšel zpěv, nářky a smrtelný chropot té ženy. Sáhl jsem na kliku, zapudil myšlenku na slova, jimiž mne Bolest varoval, a otevřel. Světlo mne oslepilo. Když jsem mu přivykl, spatřil jsem tu ženu. Vznášela se kousek nad zemí... vlastně ne - visela nad ní, přivázána za ruce k háku na stropě. Jen střeva z rozpáraného břicha se dotýkala krví skropené podlahy. Ne, nezpívala. Naříkala, prosila a... proklínala. Mne. Pak vydechla naposled. Klesl jsem na kolena a po tvářích mi stékaly hořké slzy. Bolest naposledy zahnalo spásné bezvědomí. Potácivec zamával šantakům apasupům vysoko na obloze, rozloučil se s Pánem Propasti, Bolestí, Zdí i plachými pojídači mrtvol a vykročil k bráně, vedoucí pryč z Hypnovy říše. Oči mu zvlhly slzami... "Proč, proč?" plakal jsem a zíral střídavě na bílé stěny cely ústavu pro choromyslné a na vážnou tvář muže v bílém plášti. "Proč jste mě přivedli zpět?"
