Lois Lowryová. hledání modré. argo

L o i s L ow r y ov á

h l ed á n í mod ré argo

Lois Lowryová

hledání modré Z anglického originálu Gathering Blue vydaného nakladatelstvím Houghton Mifflin Harcourt roku 2000 přeložila Dominika Křesťanová. Ilustrace na obálce Nikkarin. Grafická úprava a sazba Daniel Trojan. Odpovědná redaktorka Alena Pokorná. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Korektorka Šárka Krejčová. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, [email protected], www.argo.cz, roku 2016 jako svou 3032. publikaci. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první. ISBN 978-80-257-1927-5 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: [email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

hle d á n í m o d r é # 7

JEDNA „Mami?“ Žádná odpověď. Nic jiného ani nečekala. Její matka byla mrtvá už čtyři dny a Kira poznala, že z jejího těla odcházejí poslední záchvěvy ducha. „Mami.“ Zopakovala to ještě jednou, tichým hlasem oslovila ono cosi, co se vytrácelo. Připadalo jí, že to odcházení opravdu cítí, jako je cítit zaševelení nočního vánku. Teď už byla úplně sama. Vnímala svou osamělost, nejistotu a hluboký smutek. Tohle dřív bývala její matka, ta vřelá a energická žena jménem Katrina. Pak, po krátké a nečekané nemoci, se z ní stalo Katrinino mrtvé tělo, ve kterém však stále ještě prodléval její duch. Po čtyřech smrákáních a úsvitech odešel i ten. Zbylo jen mrtvé tělo. Přijdou kopáči a zasypou ho vrstvičkou hlíny, ale i tak ho nakonec rozdrásá a sežere hladová zvěř, která přichází s nocí. Rozházené kosti zetlí, rozpadnou se a smísí s hlínou. Kira si rychle otřela oči, do kterých jí nečekaně vhrkly slzy. Měla matku nesmírně ráda a bude ji strašlivě postrádat. Ale teď byl čas k odchodu. Zapíchla hůl do měkké země, opřela se o ni a zvedla se. Nerozhodně se rozhlédla kolem sebe. Byla ještě mladá a nikdy dřív se se smrtí nesetkala, zvlášť pak ne uvnitř maličké dvoučlenné

hle d á n í m od r é # 8

rodiny, kterou s matkou tvořily. Pochopitelně viděla, jak ostatní provádějí rituály, a mnohé zahlédla na široširém páchnoucím Poli odcházení, schoulené nad bližními, jejichž ducha vyprovázeli. Věděla, že spolu s ní je tu i žena jménem Helena a sleduje odcházejícího ducha chlapečka, který se jí narodil předčasně. Helena přišla na Pole teprve včera. Malé děti ale nebylo potřeba strážit po čtyři dny, chabý obláček jejich ducha, který do nich sotva sestoupil, vyprchal mnohem rychleji. Znamenalo to, že Helena se už brzy vrátí do vesnice ke své rodině. Kira teď ovšem žádnou rodinu neměla. Ani domov. Chýš, kterou sdílela s matkou, lehla popelem. Dělalo se to tak po nemoci pokaždé. Nevelké přístřeší, jediné, které Kira kdy znala, bylo pryč. Když seděla nad matčiným tělem, viděla v dálce stoupat dým. Dívala se, jak matčin duch mizí v nenávratnu, a zároveň viděla stoupat k nebi i zuhelnatělé zbytečky svého dětství. Tělem jí projel záchvěv strachu. Strach k lidskému životu odjakživa patřil. To strach člověka nutil stavět přístřeší, hledat jídlo a pěstovat rostliny. Ze stejného důvodu lidé přechovávali zbraně a ukládali je na místo, kde čekaly na svou příležitost. Měli strach ze zimy, z nemoci a z hladu. Měli strach z divé zvěře. I ji samotnou poháněl strach, když tu teď stála a opírala se o hůl. Naposledy pohlédla na nehybné tělo, v němž kdysi přebývala její matka, a zamyslela se nad tím, kam půjde. * * *

hle d á n í m od r é # 9

Kira plánovala chýš znovu postavit. Kdyby se jí povedlo sehnat pomoc, i když to nebylo příliš pravděpodobné, netrvala by stavba dlouho, zvlášť ne v tuhle roční dobu, na začátku jara, kdy byly větve stromů pružné a podél řeky bylo dost a dost hustého bahna. Často sledovala při stavění ostatní, takže si nejspíš dokáže jakýs takýs přístřešek vybudovat. Rohy a komín možná nebudou úplně rovné. Se střechou bude potíž, protože se špatnou nohou nemůže dost dobře šplhat. Ale nějak si poradí. Tak či onak si postaví vlastní chýš. A pak přijde na způsob, jak se uživit. Když sem přišla, trávil kousek od ní poslední dva dny loučení matčin bratr. Nehlídal ovšem svoji sestru Katrinu, ale mlčky seděl nad mrtvým tělem své popudlivé manželky Solory a jejich nového děťátka, které ani nestačilo dostat jméno. Kývli na sebe s Kirou na pozdrav, ale odešel, jakmile jeho čas na Poli skončil. Musel se postarat o mrňousy, protože kromě posledního, který stál Soloru život, měli ještě dva další. Oba byli malí, s jednoslabičným jménem: Dan a Mar. Možná bych se o ně mohla starat já, napadlo Kiru, když zvažovala své budoucí uplatnění ve vesnici. Ale jen co jí ta myšlenka bleskla hlavou, uvědomila si, že to nepřipadá v úvahu. Solořini mrňousové půjdou pryč, přidělí je někomu, kdo žádné nemá. Zdraví, silní mrňousové se cenili a určitě o ně bude zájem, protože při správném vedení jednou výrazně přispějí k uspokojování potřeb rodiny. O Kiru nikdo stát nebude. Nestál o ni nikdy nikdo, s výjimkou matky. Katrina jí kolikrát vyprávěla o tom, jak se narodila,

hle d á n í m o d r é # 1 0

děvčátko bez otce a navíc s pokroucenou nohou, a ona jak musela bojovat o její život. „Přišli mi tě sebrat,“ vyprávěla Kiře šeptem, zatímco v ohništi spokojeně planul oheň. „Byl ti teprve den, neměla jsi ani jednoslabičné miminkovské jméno –“ „Kir.“ „Správně, Kir. Donesli mi jídlo a chtěli mi tě sebrat a vzít tě na Pole –“ Kira se zachvěla. Dělalo se to tak, byla to tradice a vlastně i akt milosrdenství, vrátit nepojmenované nepovedené děcko do země dřív, než do něj vstoupí duch a naplní ho lidstvím. Ale i tak se zachvěla. Katrina pohladila dcerku po vlasech. „Nemysleli to zle,“ připomněla jí. Kira přikývla. „Nevěděli, že jsem to já.“ „Tehdy jsi to ještě nebyla ty.“ „Vyprávěj mi ještě jednou, proč jsi jim to nedovolila,“ zašeptala Kira. Matka si při té vzpomínce vzdychla. „Věděla jsem, že jiné dítě mít nebudu,“ začala. „Tvého otce odvlekla divá zvěř. Uběhlo už několik měsíců ode dne, kdy odešel na lov a nevrátil se. Takže jsem věděla, že se mi jiné dítě nenarodí. Dobře,“ dodala, „možná by mi časem nějaké přidělili, nějakého sirotka na vychování. Ale když jsem tě držela v náruči – už tehdy, kdy do tebe ještě nesestoupil duch, a podle zkroucené nožičky

hle d á n í m od r é # 1 1

bylo jasné, že nikdy nebudeš běhat – už tehdy ti zářily oči. V těch očích se rodilo něco podivuhodného. A prstíčky jsi měla dlouhé a hezky tvarované –“ „A silné. Měla jsem v nich sílu,“ doplnila Kira spokojeně. Slyšela ten příběh mnohokrát a pokaždé se na tomhle místě hrdě podívala na svoje silné ruce. Matka se zasmála. „Ohromnou sílu. Chytila ses mě za palec a nechtěla jsi pustit. Tahala jsi mě za něj tak urputně, že jsem jim prostě nemohla dovolit, aby si tě odnesli. Takže jsem řekla, že tě nedám.“ „Zlobili se na tebe.“ „Ano. Ale já si trvala na svém. Navíc tehdy ještě žil můj otec. Byl už starý, s čtyřslabičným jménem, a dlouhá léta byl našim vůdcem a Nejvyšším strážcem. Všichni si ho vážili. I tvůj otec by se stal uctívaným vůdcem, kdyby nepřišel o život na tom dlouhém lovu. Byl už tou dobou vybraný za Strážce.“ „Řekni mi, jak se jmenoval,“ zaprosila Kira. V záři ohně se zableskl matčin úsměv. „Christopher,“ řekla. „Vždyť to víš.“ „Ale ráda to jméno slyším nahlas. Líbí se mi, jak ho vyslovuješ.“ „Mám pokračovat?“ Kira přikývla. „Trvala sis na svém. Nedala sis to vymluvit,“ připomněla matce, kde skončily. „Musela jsem jim ale slíbit, že nebudeš nikomu na obtíž.“ „A nejsem, že ne?“


„Samozřejmě že ne. Tvoje silné ruce a chytrá hlava tu zmrzačenou nohu bohatě vynahradí. V tkalcovně jsi spolehlivá pomocnice, to říkají všechny ženy, které tam pracují. A když uvážíme, jak jsi chytrá, na nějaké špatné noze vůbec nezáleží. Ty příběhy, co vyprávíš mrňousům, obrazy, co maluješ slovy – a co teprve jehlou! Ty tvoje výšivky! Úplně jiné, než jaké kdy lidé viděli. Nesrovnatelně lepší, než na jaké se zmůžu já!“ Matka se zarazila a zasmála se. „Tak dost. Nemůžeš ze mě takhle tahat chválu. Nezapomínej, že jsi ještě malá holka, umíš být paličatá a zrovna dneska ráno jsi zapomněla uklidit v chýši, ačkoli jsi mi to slíbila.“ „Zítra na to nezapomenu,“ řekla Kira ospale, přitiskla se na vyvýšené rohoži blíž k matce a srovnala chromou nohu do pohodlnější polohy. „Slibuju.“ * * * Teď ale neměla nikoho, kdo by jí pomohl. Neměla žádnou rodinu a pro vesnici nebyla nijak zvlášť užitečná. Její každodenní prací bylo pomáhat v tkalcovně, kde sbírala odstřižky a zbytky, ale s chromou nohou nebyla nijak žádoucí pracovní silou a do budoucna ani družkou. Ano, ženám se líbily barvité historky, kterými bavila rozpustilé mrňousy, a obdivovaly drobné výšivky, které vytvářela. Jenže to všechno byly jen kratochvíle, ne pořádná práce. Nebe, na kterém slunce už nestálo nad hlavou a vrhalo na Pole odcházení dlouhé stíny okolních stromů a keřů, jí napovídalo,


že je dávno po poledni. Zmatená a nejistá se tu zdržela déle, než měla v úmyslu. Pečlivě složila kůže, na kterých spala během oněch čtyř dnů, kdy střežila matčina odcházejícího ducha. Z ohně, který udržovala, zbyl jen vychladlý popel, zčernalá skvrna na zemi. Nádobu na vodu měla prázdnou a nezbývalo jí už žádné jídlo. Pomalu, opřená o hůl, se belhala k pěšince vedoucí zpátky do vesnice a v duchu se konejšila nesmělou nadějí, že ji tam někdo rád uvidí. Na kraji vesnice si hráli mrňousové. Honili se po mechovém porostu, nahá tělíčka i vlasy plné borového jehličí. Kira se usmála. Všechny je dobře znala. Byl tu světlovlasý synek matčiny kamarádky, ještě si pamatovala, jak se předminulé léto narodil. A holčička, jejíž dvojče umřelo; byla mladší než ten blonďáček, stěží se batolila, ale chichotala se a výskala při hře na babu spolu s ostatními. Šprčkové se tloukli a kopali, zápasili, brali si navzájem klacíky, se kterými si hráli, oháněli se pěstičkami. Kira si vzpomínala, jak se její vrstevníci podobnými hrami připravovali na skutečné boje, které je čekají v dospělém životě. Kvůli své špatné noze se k nim tehdy nemohla přidat, a tak jen po straně závistivě přihlížela. Jedno ze starších dětí, špinavý hošík mezi osmi a devíti lety, který ještě nedozrál do puberty a dvojslabičného jména, k ní zvedl hlavu od větviček, které sbíral v nedalekém křoví na podpal. Kira se usmála. Byl to Matt, její kamarád. Měla ho ráda. Žil v nehostinných mokřadech zvaných Blata, pravděpodobně syn


některého z odklízečů nebo kopáčů. Většinou se ale se svými rozjívenými kamarády proháněl po vesnici a v patách se mu držel jeho pes. Mnohdy se však zastavil, jako právě teď, a za pár mincí nebo pamlsek se postaral o drobnou práci, kterou ho někdo pověřil. Kira na něj křikla pozdrav. Psík přátelsky zabušil do země křivým ocasem plným listí a větviček a chlapec se vesele zazubil. „Tak seš z Pole zpátky,“ poznamenal. „Jaký to tam je? Bála ses? Přišla v noci zvěř?“ Kira zavrtěla hlavou a usmála se na něj. Mladší jednoslabiční mrňousové na Pole nesměli, takže nebylo divu, že je Matt zvědavý a zároveň ji trochu obdivuje. „Žádná zvěř nepřišla,“ ujistila ho. „Rozdělala jsem oheň, tak si netroufla blíž.“ „Katrina je už nadobro z těla fuč?“ vyptával se dál svým zvláštním způsobem. Obyvatelé Blat se od ostatních lišili. Podle divné řeči a hrubého chování je každý snadno poznal a většina lidí jimi opovrhovala, ale Kira ne. Matta měla moc ráda. „Duch mojí matky odešel,“ přikývla. „Viděla jsem, jak se zvedá z jejího těla, trochu jako pára, a pak odletěl pryč.“ Matt přišel blíž, v rukou otýpku větviček. Přimhouřenýma očima se na ni lítostivě podíval a nakrčil nos. „Tvoji chýš děsně spálili, nadobro,“ řekl. Kira přikývla. Věděla, že její domov lehl popelem, i když v hlou bi duše doufala, že se plete. „Ano,“ povzdychla. „A všechno uvnitř taky? Můj rám? Spálili i můj rám na vyšívání?“


Matt se zamračil. „Ňáký věci sem snad zachránil, ale jinak je všechno fuč. Spálili jen vaši chýš, Kiro. Ne jako dyž zuří velká nemoc. Tadle vzala jen tvou mámu.“ „Já vím.“ Kira si znovu povzdychla. Pamatovala si nemoci, které se šířily z jedné chýše do druhé a zemřela na ně spousta lidí. V takových případech se spálila většina obydlí, a když se pak vesnice znovu budovala, všichni se činili s téměř bujarou, slavnostní náladou. Kira si vybavovala zejména pravidelné pleskání, když dělníci nanášeli na dřevěné kostry budov mokré bahno a pečlivě ho uhlazovali. Nad téměř hotovými stavbami se tehdy ještě pořád vznášel pach spálených chýší. Dnes se nic slavnostního nedělo a byly slyšet jen obvyklé, každodenní zvuky. Katrinina smrt neměla na život ostatních žádný vliv. Nějaký čas tu žila a teď je pryč. Jejich život jde dál. Kira se zastavila s Mattem po boku u studny a naplnila svoji nádobu na vodu. Odevšud slyšela hádavé hlasy. Hašteřivý tón neodmyslitelně patřil k životu ve vesnici; nevrlé poznámky mužů soupeřících o moc, ječivé chvástání a klevetění závistivých žen, podrážděné okřikování mrňousů, kteří se jim s brekem a kňouráním motali kolem nohou a co chvíli schytali kopanec. Zastínila si pohled dlaněmi a s očima přimhouřenýma před odpoledním sluncem hledala mezeru na místě, kde stávala jejich chýš. Zhluboka se nadechla. Pořádně se nachodí, než si opatří dostatek mladých stromků na kostru domu, a dobývat u řeky bahno bude nesmírná dřina. Těžké dříví na rohy ani neuzvedne


a táhnout ho bude těžké. „Musím se dát do stavění,“ řekla Mattovi, který pořád držel ve špinavých, poškrábaných pažích otýpku větví. „Nechceš mi pomoct? Ve dvou by to mohla být zábava. Zaplatit ti nemám čím, ale mohla bych ti vyprávět nové historky,“ dodala. Chlapec zavrtěl hlavou. „Musim donýst větvičky na podpal, jináč dostanu.“ Odvrátil se od ní, ale po chvilce váhání se znovu otočil a tiše řekl: „Sem je slyšel, dyž se bavili. Nechtěj, abys tu byla. Chtěj tě vyhnat, dyž je tvá máma mrtvá. Prej tě pošlou na Pole dát sežrat divý zvěři. Ňák už prej zaříděj, aby tě tam odklízeči vzali.“ Kira cítila, jak se jí žaludek stáhl strachy. Snažila se ale mluvit klidně. Potřebovala se od Mata dozvědět co nejvíc, a kdyby vycítil, že má strach, možná by se stáhl do sebe. „Kdo si to povídal?“ zeptala se podrážděným, povýšeným tónem. „Ženský,“ odpověděl. „Vykládaly si to u studny, sem je slyšel. Šmejdil sem kolem po kouskách dřeva, tak si mě nevšimly. Chtěj to místo. Co stála vaše chýš. Že prej postavěj ohradu a zavřou tam mrňousy a slípky, poniváč jinak aby je furt honily po vsi.“ Kira na něj upřeně zírala. Ta děsivá, skoro neuvěřitelná obyčejnost jejich krutého plánu jí vyrazila dech. Aby měly kam zavřít neposlušná děcka a drůbež, rozhodly se ženy vyhnat ji z vesnice a předhodit zvěři, která číhala v lesích kolem Pole odcházení. „Kdo proti mně vystupoval nejvíc?“ zeptala se po chvíli.


Matt se zamyslel. Nadhodil si větvičky v náruči a Kiře neušlo, že se zdráhá nechat se zatáhnout do jejích potíží, bál se, aby se mu to nevymstilo. Ale jednou to byl její kamarád. Po chvíli se ostražitě rozhlédl, jestli je snad někdo neslyší, a prozradil jí jméno osoby, se kterou se Kira bude muset utkat. „Vandara,“ zašeptal. Nijak ji to nepřekvapilo. I tak ji ale na okamžik opustila veškerá odvaha.


DVA Nejrozumnější bude, rozhodla se Kira, tvářit se, že o ničem neví. Vrátí se na místo, kde stávala jejich chýš, a pustí se do stavby. Třeba ty ženy, které ji chtějí vyhnat, odradí už jen fakt, že ji tam vidí pracovat. Opřená o hůl prošla rušnou vesnicí. Tu a tam ji někdo pozdravil rychlým pokývnutím hlavy, ale všichni měli plno práce a na přehnané zdvořilosti si nepotrpěli. Uviděla matčina bratra. Se synem Danem pracoval na zahradě vedle chýše, kde donedávna bydlel i se Solorou a mrňousy. V době, kdy jeho ženě nadcházel čas porodu, rodila a pak zemřela, se všude rozrostl plevel. A rozmohl se ještě víc, zatímco seděl nad mrtvou ženou a děckem na Poli. Tyčky, po kterých se pnuly fazole, se vyvrátily a on je rozmrzele narovnával, přičemž se Dan snažil pomáhat a mladší mrňous, děvčátko jménem Mar, si na kraji zahrady hrálo v prachu. Zrovna když se na ně Kira dívala, plácl muž synka prudce po rameni za to, že přidržoval tyčku nakřivo. Procházela kolem nich, při každém kroku rázně opírala hůl o zem a chystala se kývnout na pozdrav, kdyby se na ni podívali. Ale holčička, která se popelila v hlíně, jen zakňourala a něco vyplivla; ochutnávala právě kamínky, jak batolata s oblibou dělají, a překvapilo ji, že má najednou pusu plnou ohavně chutnajícího


štěrku a písku. Malý Dan se po Kiře podíval, ještě přikrčený po otcově ráně, ale nebyla si jistá, jestli ji poznal. Jeho otec, jediný matčin bratr, vůbec nevzhlédl od práce. Kira si vzdychla. Jemu aspoň má kdo pomoci. Jestli se jí nepodaří získat svého malého kamaráda Matta a pár jeho společníků, bude na všechnu práci kolem stavění a zahrady sama. Samozřejmě pokud ji tu nechají. Zakručelo jí v břiše a ona si uvědomila, jaký má hlad. Podél řady nevelkých chýší zabočila k místu, kde žila, a došla k hromadě popela a zčernalých uhlíků, svému bývalému domovu. Z domácího vybavení nezbylo vůbec nic. Ale potěšilo ji, že jejich malá zahrádka zůstala zachovaná. Matčiny květiny pořád kvetly a raná zelenina dozrávala na slunci. Aspoň prozatím bude mít co jíst. Opravdu bude? Před jejíma očima vyběhla z nedalekého hloučku stromů jakási žena, letmo se na ni podívala a bez okolků začala v zahrádce, o kterou Kira s matkou společně pečovaly, škubat mrkev. „Nech toho! Ta je moje!“ Kira vyrazila co nejrychleji a chromou nohu táhla za sebou. Žena se pohrdavě zasmála a volným krokem zamířila pryč, ruce plné mrkví obalených hlínou. Kira spěchala ke zbytkům zahrádky. Nádobu s vodou postavila na zem, vytáhla ze země pár bandor, očistila je od hlíny a dala se do jídla. Protože neměly v rodině lovce, jedly s matkou maso


jen zřídka, když se jim v nejbližším okolí vesnice povedlo chytit nějaké menší zvíře. Lovit v lese nemohly, to byla výsada mužů. V řece byl nicméně dostatek ryb a daly se snadno chytit, takže nic jiného ani nepotřebovaly. Bez zeleniny by se ale neobešly. Uvědomila si, jaké je štěstí, že ji za ty čtyři dny, co byla pryč, někdo nevyplenil úplně. Jakmile utišila hlad, posadila se, aby ulevila své špatné noze. Rozhlédla se. Na kraji jejího pozemku, kousek od hromádky popela, ležela hranička mladých stromků už zbavených větví, jako by se jí někdo chystal pomoct se stavbou. Kira ovšem věděla svoje. Vstala a váhavě zvedla z hromady jeden štíhlý, pružný kmínek. V tu chvíli se z nedaleké mýtiny, odkud ji bezpochyby sledovala, vynořila Vandara. Kira netušila, kde žije, ani jestli má mužáka a děti. Nepatřila jí žádná z chýší v okolí. Ale byla známá po celé vesnici. Lidé si o ní šuškali. Znali ji a vážili si jí. Nebo se jí báli. Vandara byla vysoká a svalnatá, s dlouhými zcuchanými vlasy, které si stahovala dozadu a svazovala řemínkem. Měla tmavé oči a její pronikavý pohled pronikl zbytky klidu, které se Kira snažila udržet. Zubatá jizva, která začínala na bradě a táhla se po krku až na široké rameno, byla údajně památkou na dávný boj s divou zvěří. Nikdo jiný takové zranění ještě nepřežil a jizva všem připomínala jak Vandařinu odvahu a houževnatost, tak její zášť. K těm šrámům přišla tehdy, šeptaly si děti, když se pokoušela ukrást mládě a napadla ji jeho matka.


Dnes, tváří v tvář Kiře, se opět chystala zničit mladého tvora. Na rozdíl od divé zvěře Kira neměla drápy, kterými by se mohla bránit. Sevřela pevněji svou dřevěnou hůl a snažila se oplatit ženě upřený pohled, aniž by dala najevo špetku strachu. „Vrátila jsem se, abych znovu postavila svou chýš,“ oznámila Vandaře. „Už nemáš místo. Patří teď mně. I ty stromky jsou moje.“ „Nasekám si vlastní,“ nedala se Kira. „Ale budu stavět právě tady. Bylo to otcovo místo, než jsem se narodila, a po jeho smrti přešlo na matku. A když je mrtvá i ona, patří mně.“ Z okolních chýší se vynořily další ženy. „My tohle místo potřebujeme,“ křikla jedna. „Postavíme z těch stromků ohradu pro mrňousy. Vandara na to přišla.“ Kira se podívala na ženu, která hrubě svírala paži jednoho z mrňousů. „Není to špatný nápad,“ poznamenala, „jestli opravdu chcete tu drobotinu někam zavřít. Ale na tomhle místě to nepůjde. Můžete si tu ohradu postavit jinde.“ Viděla, jak se Vandara sehnula a zvedla ze země kámen velký jak dětská pěst. „My tě tu nechceme,“ řekla. „Už do naší vesnice nepatříš. Jsi nám k ničemu, s tou svojí nohou. Matka tě vždycky chránila, ale už tady není. A ty by ses měla taky klidit. Proč jsi rovnou nezůstala tam na Poli?“ Kira kolem sebe viděla jen nenávistné výrazy žen, které vyšly z okolních chýší a spoléhaly na Vandaru, že jim poradí a povede je. Několik jich už také drželo v ruce kameny. Jakmile vyletí


první kámen, ostatní se přidají, o tom nepochybovala. Všechny jen čekaly, která to udělá první. Co by udělala moje matka? přemýšlela Kira horečně. Pokoušela se z kousíčku matčina ducha, který v ní přežíval, vydobýt nějakou moudrou radu. Nebo můj otec, který se nikdy nedozvěděl, že jsem na světě? Mám v sobě i jeho ducha. Kira napřímila ramena a promluvila. Její hlas zněl vyrovnaně a snažila se pohlédnout do očí postupně všem ženám kolem sebe. Některé sklopily pohled a zadívaly se do země. To bylo dobré znamení. Svědčilo to o jejich slabosti. „Víte, že s vesnickým sporem, který by mohl skončit smrtí, se musíme obrátit na Radu Strážců,“ připomněla jim Kira. Ozvalo se souhlasné mručení. Vandara dál svírala v pěsti kámen, ramena napjatá, jako by chtěla užuž hodit. Kira se zadívala přímo na ni, ale její slova se obracela k ostatním, hledala u nich podporu. Nedoufala v soucit, protože věděla, že by se ho nedočkala, ale spoléhala na jejich strach. „Vzpomeňte si, že pokud se takový spor nepřednese Radě a pokud při něm někdo přijde o život…“ Znovu zaslechla tlumený šepot. „Pokud někdo přijde o život…“ opakovaly ženy nejistým, bojácným tónem. Kira chvíli počkala. Napřímila se, jak jen mohla. Nakonec jedna z žen ono pravidlo dořekla. „Pak způsobitel smrti musí zemřít.“


„Ano. Způsobitel smrti musí zemřít.“ Další hlasy opakovaly slova po ní. Jedna žena po druhé nechala kámen vypadnout z ruky. Jedna po druhé daly najevo, že nechtějí být způsobitelem smrti. Kira si trochu oddechla. Čekala. Dívala se. Nakonec držela zbraň už jen Vandara. S nenávistným pohledem výhrůžně zvedla paži, jako by chtěla hodit. Nakonec ale i ona odmrštila kámen na zem a ten se neškodně odkutálel Kiře k nohám. „V tom případě ji předvedu před Radu Strážců,“ oznámila Vandara ženám. „Jsem ochotná vznést proti ní žalobu. Ať ji vyženou sami.“ Chraplavě se zasmála. „Nemá smysl marnit život, abychom se jí zbavili. Ještě před zítřejším soumrakem bude tohle místo naše a ona bude pryč. Bude čekat na Poli, až si ji vezme zvěř.“ Ženy obrátily oči k lesu, ponořenému touhle dobou do hlubokého stínu: právě tam všechna zvěř číhala. Kira se přinutila nesledovat směr jejich pohledu. Stejnou rukou, kterou před chvílí držela kámen, si Vandara zvolna přejela po jizvě na krku. Jízlivě se usmála. „Vzpomínám si, jaké to bylo,“ dodala, „dívat se, jak se na zem valí moje vlastní krev. A přežila jsem,“ připomněla všem. „Přežila jsem, protože jsem silná. Než zítra nastoupí noc, do hrdla se jí zaryjí ostré drápy,“ pokračovala, „a tahle dvouslabičná chudinka bude litovat, že nezemřela na stejnou nemoc jako její matka.“


Ženy se se souhlasným pokyvováním otočily ke Kiře zády a šly si po svém, přičemž cestou hubovaly a kopaly mrňousy, kteří se jim pletli pod nohy. Slunce už stálo nízko na obloze. Musely se teď věnovat večerním povinnostem, protože muži se každou chvíli vrátí z práce a budou potřebovat jídlo, oheň a ošetření ran. Jedna žena měla co nevidět porodit. Možná k tomu dojde už dneska a ty ostatní budou u toho, budou tlumit její křik a hodnotit novorozeně. Jiní se budou pářit, zajišťovat pro budoucnost vesnice nové lidi, nové lovce, kteří nahradí ty staré, až zemřou na poranění, nemoc nebo stáří. Kira netušila, jak Rada Strážců rozhodne. Věděla jen, že ať ji tu nechají, nebo ji vyženou, ať bude stavět chýš na matčině kousku země, nebo skončí na Poli odcházení vydaná napospas zvěři číhající v lese, bude na to úplně sama. Unaveně se posadila na začernalou zem a čekala na příchod noci. Sáhla po nejbližším kousku dřeva a obracela ho v dlaních, jestli je dost rovné a pevné. Pokud jí tu dovolí zůstat, bude na stavbu potřebovat pár dlouhých kusů tvrdého dřeva. Zajde za dřevařem Martinem. Byl to matčin kamarád. Zkusí se s ním dohodnout, nabídne mu, že za několik trámů, které potřebuje, vyšije jeho ženě nějakou látku. Do budoucna, pro práci, o které doufala, že by jí mohla přinést živobytí, potřebovala také pár rovných, pevných dřívek. Tohle se použít nedalo, bylo moc ohebné, usoudila a nechala ho spadnout na zem. Pokud Rada Strážců rozhodne v její prospěch,


poohlédne se po vhodném dříví zítra; stačí trocha rovných hladkých kousků, které spojí v rozích. Už teď přemýšlela, jak si vyrobit nový vyšívací rám. Měla odjakživa šikovné ruce. Byla ještě mrňous, když ji matka naučila zacházet s jehlou, protahovat barevné nitě látkou a vytvářet různé vzory. Ale v poslední době se její umění rozvinulo způsobem, který přesahoval obyčejnou zručnost. Její nečekaný, náhlý tvůrčí rozmach daleko předčil všechno, co ji matka mohla naučit. Její prsty dnes bez jakéhokoli vedení nebo zkušenosti bez váhání kroutily, proplétaly a vyšívaly barevná vlákna do zářivých vzorů překypujících jasnými barvami. Nevěděla, jak k té schopnosti přišla. Ale měla ji v sobě, dřímala v konečcích prstů, které se zlehka chvěly nedočkavostí, aby se mohly pustit do práce. Jen kdyby tady směla zůstat.

Lois Lowryová. hledání modré. argo

Recommend Documents