Lhůty v občanském právu jako projev zásady vigilantibus iura scripta sunt

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva

Diplomová práce Lhůty v občanském právu jako projev zásady vigilantibus iura scripta sunt Hana Ševčíková 2006

„Prohlašuji, že jsem Diplomovou práci na téma: Lhůty v občanském právu jako projev

zásady vigilantibus iura scripta sunt zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

OBSAH Úvod ................................................................................................................................... 4 1. Zásada „vigilantibus iura scripta sunt.“ 1.1. Charakteristika zásady „vigilantibus iura scripta sunt.“ ......................................... 6

1.2. Konkrétní projevy zásady vigilantibus iura scripta sunt v právním řádu .............. 7

2. Lhůty.

2.1. Základní charakteristika lhůt a jejich funkce. ..........................................................11

2.1.1. Čas jako právní skutečnost – lhůty. ......................................................................11 2.1.2. Zásada vigilantibus iura scripta sunt, zásada právní jistoty

a právní úprava lhůt ............................................................................................. 12

2.2. Druhy lhůt. ....................................................................................................................13

2.2.1. Lhůty hmotněprávní a procesní. .......................................................................... 13 2.2.2. Lhůty zákonné a lhůty stanovené právní úkonem (smluvní, soudcovské). ......... 14

2.3. Pravidla pro počítání lhůt ........................................................................................... 14

2.3.1. Pravidla pro počítání lhůt v občanském zákoníku. .............................................. 14

2.3.2. Pravidla pro počítání lhůt v občanském soudním řádu. ........................................17

3. Promlčení a prekluze.

3.1. Promlčení ....................................................................................................................... 19

3.1.1. Institut promlčení v římském právu ...................................................................... 19 3.1.2. Institut promlčení v Obecném zákoníku občanském ............................................ 20

3.1.3. Základní charakteristika promlčení a jeho význam. .............................................. 22

3.1.4. Právní úprava promlčení v občanském zákoníku. ................................................. 25

3.1.4.1. Obecná charakteristika promlčení v občanském zákoníku ....................... 25 3.1.4.2. Předmět promlčení .................................................................................... 25

3.1.4.3. Promlčecí doba – délka ............................................................................. 28

3.1.4.4. Promlčecí doba se subjektivně a objektivně určeným počátkem ............. 29 3.1.4.5. Běh promlčecí doby .................................................................................. 32

2

3.1.4.6. Námitka promlčení ................................................................................ 37

3.1.5. Právní úprava promlčení v obchodním zákoníku – základní rozdíly oproti

právní úpravě obsažené v občanském zákoníku. ................................................ 40

3.2. Prekluze ........................................................................................................................ 42

3.2.1. Institut prekluze v římském právu ....................................................................... 42 3.2.2. Institut prekluze v Obecném zákoníku občanském ............................................. 43

3.2.3. Základní charakteristika prekluze a její význam. ................................................ 44

3.2.4. Právní úprava prekluze v občanském zákoníku. .................................................. 47 3.2.5. Prekluzívní lhůty v občanském zákoníku. ........................................................... 50

3.2.5.1. Prekluzívní lhůty u zvláštní odpovědnosti za škody. ............................. 50 3.2.5.2. Prekluzívní lhůty u spotřebitelských smluv. ........................................... 50 3.2.5.3. Prekluzívní lhůty k uplatnění práv z odpovědnosti za vady – u kupní

smlouvy a smlouvy o dílo. ...................................................................... 51

3.2.5.4. Prekluzívní lhůty u vedlejších ujednání při kupní smlouvě. .................... 54

3.2.5.5. Prekluzívní lhůty u nájemní smlouvy. ...................................................... 55

3.2.5.6. Prekluzívní lhůty u smluv o přepravě. ...................................................... 57

3.2.5.7. Prekluzívní lhůty u cestovní smlouvy. ...................................................... 57 3.2.5.8. Další prekluzívní lhůty v občanském zákoníku. ....................................... 58

4. Právní úprava lhůt, především promlčení a prekluze, v připravovaném občanském zákoníku. ......................................................................................... 59

Závěr .............................................................................................................................. 63

Summary ....................................................................................................................... 65 Seznam použité literatury ....................................................................................... 67

3

Úvod Čas je bezesporu jedna z nejdůležitějších právních událostí, dokonce můžeme tvrdit, že

každý právní řád s plynutím času spojuje nějaké právní následky. Tak je tomu i v našem

právním řádu. Čas hrál velmi významnou roli již v římském právu a tuto roli si udržel dodnes. Velmi často se lze setkat s názorem, že dnes se „žije rychleji, než se žilo dříve“, má se tím na

mysli skutečnost, že v posledních desetiletích došlo a stále dochází k mnoha radikálním změnám,

které by dříve trvaly mnohem déle. S ohledem na tento vývoj tedy jednoznačně stoupá již tak velmi významná role času v právním řádu.

Pokud hovoříme o významných změnách, které se udály v posledních desetiletích, nelze

opomenout společenské změny, které nastaly po 17. listopadu 1989 a které se velmi výrazně

dotkly právního postavení občanů. V důsledku vývoje po roce 1989 došlo mimo jiné k přechodu na tržní hospodářství, stát opustil ochranářskou roli, kterou zastával předchozích čtyřicet let, a naopak přenechal jednotlivci mnohem větší prostor, aby svá práva a povinnosti určoval, ale také

aby se o ně staral. V našem právním řádu tak logicky stoupá význam zásady autonomie vůle a ruku v ruce s ní také zásady vigilantibus iura scripta sunt.

Zásada vigilantibus iura scripta sunt se v soukromém právu projevuje nejzřetelněji při

právní úpravě času, ale také například při právní úpravě zajišťovacích institutů. Ve všech těchto případech zákonodárce motivuje subjekty právních vztahů, aby byli bdělí ve smyslu uvedené zásady.

Základním cílem této diplomové práce je rozbor významu zásady vigilantibus iura scripta

sunt a jejích projevů v občanském právu, respektive v zák.č.40/1964 Sb., občanském zákoníku,

ve znění pozdějších předpisů1, a to především na právní úpravě lhůt. Při právní úpravě lhůt se pak tato zásada projevuje nejvíce u promlčení a prekluze, a proto je těmto institutům věnována

značná pozornost. Při právní úpravě lhůt není však jediným cílem zákonodárce motivovat subjekty právních vztahů, ale zpravidla se pomocí lhůt snaží dosáhnout stabilizace právních vztahů a tedy právní jistoty. V diplomové práci je proto upozorněno i na tyto velmi důležité cíle zákonodárce a na projevy zásady právní jistoty.

Mezi další cíle této práce patří popis a případné zhodnocení platné právní úpravy lhůt, a

to především právní úpravy prekluze a promlčení v občanském zákoníku. Značná pozornost je v diplomové práci věnována charakteristice rozdílů mezi promlčením a prekluzí, a to nejen na 1

dále jen obč.zák.

4

úrovni právních následků těchto institutů, ale také z hlediska motivů zákonodárce pro zvolení toho kterého institutu.

Neboť se nejedná o právní instituty nové, ale naopak mají své tradiční místo v právní

úpravě, je na začátku každé podkapitoly, která se zabývá tímto institutem, proveden historický výklad.

Vzhledem ke skutečnosti, že lhůty mají neopominutelný význam i v občanském právu

procesním, je cílem této práce udělat také krátký exkurs do tohoto odvětví a ukázat nejdůležitější projevy zásady vigilantibus iura v tomto právním odvětví. Největší pozor je však, jak je uvedeno výše, věnována lhůtám upraveným v občanském zákoníku.

Při zpracování této diplomové práce byly užity především obvyklé metodologické

přístupy, které jsou využitelné k pojednání o pozitvně právních tématech, zejména byla volena metoda analýzy a výkladu.

Děkuji vedoucí diplomové práce JUDr. Lence Jeřábkové, Ph.D. za cenné rady a

připomínky, jimiž přispěla ke zpracování této diplomové práce.

5

1. Zásada „vigilantibus iura scripta sunt“ 1.1.

Charakteristika zásady „vigilantibus iura scripta sunt“

Zásada „vigilantibus iura scripta sunt“ neboli bdělým náležejí práva či také každý nechť si

střeží svá práva (známá také jako zásada individuální iniciativy nebo samoobslužného charakteru soukromého práva) patří mezi základní zásady soukromého práva. J.Hurdík uvádí, že příbuzná vyjádření lze nalézt též v zásadě volenti non fit iniuria neboli tomu, kdo je svolný se neděje bezpráví.

Původ obou těchto zásad nalezneme již v římském právu, „již v té době byly tyto zásady

výrazem pojetí soukromého práva jako obecného rámce pro autonomní chování subjektů soukromoprávních vztahů. Mechanismus fungování soukromého práva tedy byl od samého počátku vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů, směřujících k realizaci svých zájmů vlastním právně relevantním chováním.“2

Jak je zmíněno výše, zásada vigilantibus iura není zásadou jen práva občanského, ale celého

práva soukromého a lze se s ní setkat i v jiných právních odvětvích. Velký důraz je na tuto zásadu kladen především v právu obchodním, ve kterém je navíc umocněna předpokladem profesionality podnikatelů případně dalších osob.

Význam této zásady spočívá v tom, že upozorňuje na skutečnost, „že právo je nástroj

v rukou schopných. Jen takový jedinec dosáhne své plné emancipace a rozvoje osobnosti, který

je způsobilý a odhodlaný využít všech možností, které demokraticky koncipovaný systém občanského práva skýtá.“3 Význam této zásady velmi výrazně stoupl po roce 1989, kdy došlo

k pádu komunistického režimu a zároveň tedy k postupnému přechodu z plánovaného hospodářství k hospodářství tržnímu. Po několika desetiletích byla opuštěna „pečovatelská“ či

ochranářská role státu a zároveň došlo k velké liberalizaci celé společnosti. Jednotlivec má na

jedné straně mnohem více práv, ale na straně druhé je nucen se o tato svá práva více starat, než tomu bylo dříve, je tak motivován k tomu, aby byl bdělý ve smyslu uvedené zásady, tedy aby se aktivně a důsledně staral o svá práva. Z tohoto důvodu ji

někteří autoři nazývají též zásadou samoobslužného charakteru

soukromého práva, zároveň však uvádí, že tato „samoobslužnost“ není absolutní, ale má své meze. Těmi jsou například ochrana slabší smluvní strany, která je dnes velmi výrazná, například 2 3

Hurdík, J. Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s.139. Hurdík, J. In, Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita,2002, s.19.

6

u spotřebitelských smluv, zákaz zneužití a jiné. V těchto případech má totiž stát na ochraně některých subjektů právních vztahů zájem, případně se snaží zabránit určitému typu jednání.

Důležité je uvědomit si, že „tato zásada navazuje na zásadu autonomie vůle osob

v soukromém právu, na výraznou dispozitivnost norem soukromého práva a nízkou míru ochranářské funkce soukromoprávní regulace.“4 Jinými slovy „zásada vigilantibus iura je

komplementární zásadou zásady individuální autonomie subjektu soukromého práva. Obě zásady mají svou sociální hodnotu pouze tehdy, jestliže působí současně a doplňují (pravda, za

současného působení i ostatních zásad) jedna druhou. V tomto smyslu je význam zásady vigilantibus iura koncentrován ve větě: Právo (zejména soukromé se svou mírou privátní autonomie) je mocný nástroj v rukou schopných“5

1.2.

Konkrétní projevy zásady vigilantibus iura scripta sunt v právním řádu.

Na rozdíl od jiných zásad, jako je například zásada souladu práv, resp. jejich výkonu v

souladu s dobrými mravy (bonos mores), není zásada vigilantibus iura explicitně vyjádřena v žádném právním předpise. Lze však tvrdit, že její vliv je v soukromém právu velmi zřetelný.

Setkáváme se s ní také v právu veřejném (např. lhůta k podání odvolání v trestním právu procesním, zahájení stavebního řízení aj.), ale na rozdíl od práva soukromého méně často, neboť

zde má stát zájem více dodržování práv a povinností kontrolovat a nenechává tudíž podstatnou část iniciativy na jednotlivcích, ale přebírá ji sám. Velmi dobře je tento přístup patrný například

v trestním právu, kdy stát v případě, že byly naplněny znaky předpokládané zákonem – skutková

podstata, včetně požadovaného stupně společenské nebezpečnosti, nenechává (až na zákonem stanovené výjimky) rozhodnutí, zda pachatele trestně stíhat, na poškozeném a už vůbec je na

něm nenechává, pokud jde o výkon uloženého trestu. Oproti tomu, pokud takový pachatel způsobil poškozenému při spáchání trestného činu nebo v souvislosti s ním škodu, je pouze na

poškozeném, zda se bude soudně domáhat toho, aby byl pachatel shledán odpovědným za tuto škodu a bylo mu uloženo ji poškozenému nahradit, a to včetně případného výkonu rozhodnutí.

Nejvýznamnější vliv této zásady v občanském právu hmotném lze pozorovat v právní

úpravě lhůt a dále bezesporu v právní úpravě zajišťovacích prostředků.

4 5

Hurdík, J. a kolektiv. Úvod do soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s.88. Hurdík, J., Fiala, J., Hrušáková, M. Úvod do soukromého práva. 2.vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002,s. 102.

7

V případě lhůt, se jedná v občanském právu hmotném především

instituty -

o tyto tři právní

promlčení, prekluze a vydržení. Dále můžeme o projevu zásady vigilantibus iura

hovořit například u ustanovení § 676 odst.2 obč.zák., kde je uvedeno, že se nájemní smlouva

obnovuje za týchž podmínek, za jakých byla původně sjednána (nejdéle však na dobu jednoho

roku), v případě že nájemce užívá věc i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo vyklizení nemovitosti do 30 dnů. Také právní úprava vypořádání

zaniklého společného jmění manželů v sobě nese znaky této zásady, když ustanovení §150 odst. 4 obč.zák. stanoví nevyvratitelnou právní domněnku vypořádání zaniklého společného jmění manželů, v případě, že se tito nevypořádali do tří let od zániku společného jmění manželů.

V občanském právu procesním mají pak lhůty klíčovou roli například u opravných

prostředků, které mohou být podány pouze ve stanovené lhůtě, v koncentraci řízení, a to jak

zákonné tak soudcovské, u rozkazního řízení (odpor), směnečného a šekového řízení (námitky), rozsudek pro zmeškání, kdy ve všech těchto případech je účastník nucen činit právní úkony

(podat odvolání, odpor, námitky), aby nenastaly určité právní následky (právní moc rozhodnutí). Dále je nutno si uvědomit, že civilní právo procesní je zároveň prostředkem, kterým se právě jednotlivec může domoci svých práv, a že je nutným předpokladem toho, aby zásada vigilantibus iura mohla být v praxi vůbec realizována. Pokud stát chce, aby jednotlivec dbal o svá práva sám, musí mu k tomu poskytnout určité prostředky a jedním z nich je právě civilní proces a v rámci tohoto v řízení nalézací (sporné), řízení vykonávací, řízení konkurzní a vyrovnací, řízení

zajišťovací. Samozřejmě i další typy soudnictví jako je správní, trestní a ústavní hrají významnou roli při ochraně práv a povinností jednotlivců.

Pokud jde řízení konkurzní a vyrovnací, které bylo zmíněno výše, také v jeho právní úpravě,

tedy v zákoně č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se

setkáváme s projevem zásady vigilantibus iura v podobě lhůt, neboť věřitelé mohou podávat přihlášky svých pohledávek do konkurzu, případně do vyrovnání pouze ve stanovené lhůtě.

Zákonodárce stanovením lhůt motivuje subjekty právních vztahů k tomu, aby o svá práva

řádně dbali a hájili je. A v případě, že tak neučiní nebo učiní až po uplynutí stanovené lhůty,

musí počítat s tím, že nastanou zákonem předpokládané a pro ně mnohdy nepříznivé následky, které jsou mnohdy již nezměnitelné.

Pokud hovoříme o zásadě vigilantibus iura ve spojení se zajišťovacími prostředky, pak je

třeba se zmínit o tom, že zatímco zakotvením lhůt se zákonodárce snaží motivovat (nutit) oprávněný subjekt, aby se staral o svá práva, v případě zajišťovacích institutů je tomu jinak.

Nejprve je nutno si uvědomit, co je účelem zajišťovacích prostředků. „Funkcí této skupiny

občanskoprávních prostředků je zabezpečovat právní postavení věřitele a umožnit mu, aby

8

dosáhl vrácení plnění, které dlužníkovi ze své majetkové sféry poskytl. Toto zabezpečení

právního postavení věřitele hlavního závazkového vztahu se realizuje vznikem dalšího, v tomto

případě vedlejšího (akcesorického) právního vztahu – vedlejší závazkový právní vztah.“6 Ve většině případů je vznik zajišťovacího institutu vázán na dohodu stran, méně často pak na jednostranný právní úkon (rukojemské prohlášení na směnce) nebo na

soudní rozhodnutí

(soudcovské zástavní právo, u něhož je třeba návrhu) a pouze ojediněle vzniká ze zákona (zástavní právo u nájmu), z čehož vyplývá, že stát ponechává na věřiteli, zda se sám zabezpečí pro případ, že by dlužník neplnil řádně a včas.

Jinými slovy zásada vigilantibus iura se projevuje v úpravě zajišťovacích prostředků tím, že

nechává na aktivitě, schopnostech, resp. „bdělosti“ věřitele, zda posílí své postavení vůči

dlužníkovi. „Posílení postavení věřitele lze pak spatřovat v tom, že tyto zajišťovací prostředky

poskytují věřiteli další práva, která nevyplývají z hlavního závazkového vztahu. Význam zajišťovacích prostředků posiluje i právní úprava obsažená v zákonu o konkurzu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, když věřitelé jejichž pohledávka je zajištěna zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva podle §533 občanského zákoníku (tzv. oddělení – zajištění věřitelé), mají právo aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna (28 ZKV).“7

„Tento institut není jen ku prospěchu věřiteli, ale svědčí též zájmu dlužníka, který – dříve než

převezme povinnost k plnění – musí zvážit rizika, jež pro něho z vlastní hlavní smlouvy i ze zajišťovací smlouvy vyplývají.“8 Nutí jej tak, aby do právních vztahů nevstupoval spontánně, ale

spíše s rozmyslem, aby si více uvědomil případné výhody a nevýhody, či možná rizika, neboť

v případě, že nebude závazek schopen splnit, může tak například přijít o nemovitost (u zástavní

smlouvy), případně bude muset zaplatit nemalou smluvní pokutu atd. Je poměrně mnoho zajišťovacích prostředků. „Jsou mezi nimi jednak ty, jež mají výlučně zajišťovací funkci (ručení, zástavní právo, zadržovací právo), jednak ty, jež plní mimo jiné i zajišťovací funkci (např. směnka). Mezi zajišťovacími vztahy nalezneme závazkové vztahy i práva věcná (zástavní

právo).“9 Zajišťovací prostředky, které plní tuto funkci výlučně nebo v převážné míře nazýváme

typickými zajišťovacími prostředky. Vedle těchto typických zajišťovacích prostředků

Dvořák, J. In Knapp V. a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.svazek. 2. vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 120. 7 Tamtéž 8 Eliáš, K. In Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3.vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s.128. 9 Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3.díl. Praha: Linde,1996, s.575. 6

9

rozeznáváme řadu dalších právních prostředků. „U nichž však zajišťovací funkce není funkcí hlavní a tyto prostředky ji plní nepřímo (např. úroky či poplatky z prodlení či sleva z ceny).“10

V občanském zákoníku je zajištění závazků upraveno především v části osmé, hlavě první,

v oddílu pátém, kdy jsou zde uvedeny tyto zajišťovací prostředky: smluvní pokuta, ručení, dohoda o srážkách ze mzdy, zajištění závazků převodem práva, zajištění postoupením

pohledávky, uznání dluhu a zmíněna je i zástavní smlouva, která je však upravena v části o

věcných právech. Dále je v občanském zákoníku upraveno jako zajišťovací prostředek zadržovací právo.

10

Hurdík, J. In Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002,s. 221.

10

2. Lhůty

2.1. Základní charakteristika lhůt a jejich funkce. 2.1.1. Čas jako právní skutečnost - lhůty.

Mezi významné právní skutečnosti (události) patří také čas. Čas, respektive jeho plynutí,

řadíme mezi objektivní právní skutečností, tedy takové právní skutečnosti, které nelze lidským

chováním ovlivnit a které jsou na tomto chování nezávislé. Lze téměř s jistotou tvrdit, že

„nejenom český právní řád, ale pravděpodobně žádný právní systém se neobejde bez institutů, které spojují právní následky s uplynutím určitého časového úseku, popřípadě se skutečností, že nastane určité datum.“ 11

Čas bývá považován dokonce za nejdůležitější objektivní právní skutečnost (událost), a

z tohoto důvodu mu zákonodárce věnoval v právní úpravě poměrně velkou pozornost. „Ta zahrnuje v podstatě tři dílčí problémové okruhy. Za prvé, jaké právní následky s plynutím času

ve vztahu ke konkrétním právům a povinnostem spojit. Za druhé, jak má být plynutí času počítáno. A konečně za třetí, s jak dlouhou dobou má být nástup konkrétních právních účinků plynutí času spojen.“12

Abychom byli schopni se těmito otázkami dále zabývat, je nutno si určit, co pod

pojmem čas rozumíme. V odborné literatuře je uváděno, že tento pojem znamená: 1) pevně stanovený čas (datum), 2) časový úsek, který je určen tak, že je stanoven jeho počátek a jeho konec – potom hovoříme o lhůtě, případně o době. Někdy bývá uváděn i 3) význam pojmu čas, a to dovršení určitého času – například dospělost pohledávky, dosažení zletilosti.

V této práci bude dále pojednáno pouze o lhůtách. Lhůtou je určitý časový úsek

s určeným počátkem a koncem. Lhůta může být určena právním předpisem (například u

promlčení, vydržení), rozhodnutím státního orgánu na základě zákona (lhůta, ve které se má

účastník vyjádřit ve smyslu ustanovení §114b o.s.ř13.), dohodou účastníků (lhůta k plnění), nebo

jednostranným právním úkonem. V tomto pevně určeném časovém úseku je třeba „něco vykonat (nekonat), aby byly způsobeny určité právní následky, anebo aby některé právní následky nenastaly“14

Weinhold, D. Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s.1. 12 Bejček, J., Eliáš,K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání. Praha: C.H.Beck,2003, s. 221. 13 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o.s.ř. 14 Lazar, J., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné I.svazek. Praha: Panorama, 1987, s. 167. 11

11

2.1.2.

Zásada vigilantibus iura scripta sunt, zásada právní jistoty a právní úprava lhůt. Jak je uvedeno v podkapitole 1.2 této práce, velmi patrný vliv zásady vigilantibus iura

scripta sunt lze pozorovat především v právní úpravě lhůt zejména pak u promlčení a prekluze. O těchto právních institutech bude pojednáno dále v kapitole 3.

„Význam lhůt spočívá v tom, že brání příliš dlouhému trvání občanských práv a

povinností, které je nežádoucí jak v zájmu ... právní jistoty občanů, tak i z hlediska procesního. Tohoto cíle lhůty dosahují zejména tím, že nutí subjekt občanskoprávních oprávnění, aby svá

práva vykonal v rozumné době, a stanoví pro něj nepříznivé důsledky, zůstane-li ve lhůtě nečinný.“

15

Jedná se tak na jedné straně o velmi zřetelný projev zásady vigilantibus iura, neboť

je třeba dané právo vykonat ve stanovené době (například uplatnit odpovědnost za vady, podat odvolání, přihlásit pohledávku do konkurzu) a v případě, že tak (ne)učiníme nastávají předpokládané a často již nezvratné právní následky. Tím dochází k motivaci subjektů právních vztahů, aby se o svá práva řádně starali.

Zároveň je však v právní úpravě lhůt patrný velký vliv zásady právní jistoty, neboť poté

co lhůta uplynula, aniž by subjekt vykonal své právo, nastávají v právní normě stanovené následky – dochází ke změně vlastnictví u vydržení, nárok se stává podmíněným u promlčení,

rozhodnutí nabývá právní moci u odvolání aj. „Časová lhůta v zájmu právní jistoty subjektů právního vztahu omezuje jeho existenci, resp. existenci některých subjektivních práv na dobu

určitou (právo dočasného užívání). Na rozdíl od nich nejsou jiná subjektivní práva časově omezena (vlastnické právo). Zánik subjektivního práva uplynutím doby lze stanovit buď absolutně - pak hovoříme o tzv. prekluzívní lhůtě a zániku práva (např. garanční lhůta) nebo

relativně – tzv. promlčecí lhůta.“16 Zákonodárce se tak pomocí stanovení lhůt snaží zabránit

nevyjasněným právním vztahům. Je nutno si uvědomit, že po uplynutí delší doby se značně

snižuje pravděpodobnost, že v případě sporu, bude rozhodnuto správně, neboť postupem času je stále těžší unést důkazní břemeno – svědci si již nevzpomínají, případně ani nežijí, listiny se ztratí apod.

15 16

Tamtéž Harvánek, J. a kolektiv. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 2000, s.198.

12

2.2. Druhy lhůt

2.2.1 Lhůty hmotněprávní a procesní Lhůty rozlišujeme podle několika základních kritérií. Prvním z nich je rozlišování na

lhůty hmotněprávní (např. promlčení) a procesní (lhůta k podání odvolání, dovolání).

Lhůty hmotněprávní jsou zpravidla stanoveny předpisy práva hmotného (obč.zák.,

obch.zák.,zákon o rodině, apod.) nebo na základě některého ustanovení těchto a naopak lhůty procesní jsou zpravidla stanoveny předpisy práva procesního (o.s.ř., apod.) nebo na základě

ustanovení těchto. Přestože se rozlišení hmotněprávních a procesních lhůt jeví jednoznačné,

vznikají kolem této otázky v praxi problémy, a to zejména pokud se jedná o lhůtu k podání

žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkurzu nebo o lhůtu určenou k podání vylučovací žaloby dle ustanovení §19 odst.2 ZKV. V obou případech Nejvyšší

soud rozhodl, že jedná o lhůty hmotněprávní, a to z důvodu, že jde o lhůtu pro uplatnění práva u soudu, nikoliv o lhůtu určenou k procesnímu úkonu u soudu.17 Nastupuje zde tak druhé a řekněme důležitější hledisko a to, že „hmotněprávní lhůty působí právní následky v oblasti

občanského práva hmotného (např. zánik závazku), kdežto procesněprávní lhůty mají toliko význam procesní, aniž by působily též právní následky v oblasti práva hmotného. Tak např. lhůta

ke splnění dluhu stanovená ve výroku rozsudku nepůsobí splatnost pohledávky, která nastala už

dříve, její nedodržení má toliko právní následky procesní (např.možnost výkonu rozhodnutí).“18

Velmi podstatným především z hlediska praxe je rozdíl uplatnění těchto lhůt. Hmotněprávní lhůta je splněna, je-li poslední den lhůty doručeno adresátovi, nestačí pouze dát podání na poštu.

Procesními lhůtami jsou pak „časové úseky určené pro procesní úkony účastníků, popř.

jiných subjektů.“19 Naopak procesní lhůta je dle ustanovení § 57 odst. 3 o.s.ř. zachována, je-li

posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Judikatura dospěla k tomu, že k zachování procesní lhůty nepostačuje vhození zásilky

do poštovní schránky, jestliže pošta nemá povinnost (podle údaje na poštovní schránce) zahájit

ještě ten den, který je zároveň posledním dnem lhůty, přepravu zásilky.20 Zajímavá je také

otázka výkladu pojmu „orgán, který má povinnost podání doručit“. Nejvyšší soud s k tomuto vyjádřil následovně: „Orgánem, který má povinnost doručit podání, se podle ustálené judikatury Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2001, sp. zn. Rc 44/2002. Knapp, V. a kolektiv. Občanské právo hmotné. Svazek I. 2. vydání. Praha: Codex, 1997, s.117. 19 Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s.,2002, s. 188. 20 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2000, sp.zn. Jc 39/2001. 17

18

13

rozumí zejména pošta (popř. správa věznice pro osoby ve výkonu trestu nebo ve vazbě apod.). Provozovatel telefaxového spojení však není orgánem, který má povinnost podání doručit ve

smyslu §57 odst.3 o.s.ř.“21 V případě, že je podání učiněno telefaxem, je lhůta zachována, pokud je poslední den lhůty doručeno soudu.

2.2.2. Lhůty zákonné a lhůty stanovené právním úkonem (smluvní, soudcovské) Zákonné lhůty jsou, jak vyplývá z jejich označení, stanoveny zákonem (promlčení,

vydržení), oproti tomu lhůty smluvní jsou stanoveny právním úkonem účastníků právních vztahů (lhůta k plnění, doba trvání nájmu). Některé zákonné lhůty platí podpůrně a lze je právním

úkonem změnit jako například výpovědní dobu u nájmu a podnájmu nebytových prostor nebo v ustanovení §605 obč.zák. stanovenou lhůtu, do níž má být prodej realizován. V takovém případě má přednost smluvní určení doby před zákonným. Na rozdíl od lhůt zákonných mohou být takto lhůty stanovené dohodou účastníků měněny.

U lhůt procesních pak rozlišujeme lhůty zákonné a soudcovské. Zákonné lhůty byly

popsány výše, v občanském právu procesním se jedná např. o lhůtu pro podání odvolání, lhůtu pro podání odporu proti platebnímu rozkazu. Jedná se o lhůty, které jsou stanoveny zákonem a

nelze je měnit rozhodnutím soudu. Výjimku z tohoto pravidla tvoří takové zákonné lhůty, které platí podpůrně (např. lhůta pariční - §160 odst.1 o.s.ř., kterou lze stanovit delší, nikoliv však kratší než 3 dny). Zmeškání zákonné procesní lhůty může být prominuto (viz dále).

Soudcovské lhůty jsou oproti tomu lhůty, které určuje soud, a to v souladu s oprávněním

daným mu zákonem (viz např. §43 odst.1 o.s.ř. – soud určí lhůtu k doplnění nebo opravě

podání). Vzhledem ke skutečnosti, že tyto lhůty jsou stanoveny soudem, může je soud také prodloužit.

2. 3 Pravidla pro počítání lhůt.

2.3.1 Pravidla pro počítání lhůt v občanském zákoníku. Pravidla pro počítání lhůt v občanském zákoníku jsou stanovena v ustanovení § 122

obč.zák. Nutno podotknout, že tato pravidla se použijí také pro počítání lhůt v obchodně

právních vztazích, naopak pracovní právo má svou vlastní úpravu, která je shodná s úpravou v občanském zákoníku. 21

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2000, sp.zn. Rc 17/2002.

14

Pokud je lhůta určena podle dní, počíná dnem který následuje po události, jež je

rozhodující pro počátek. „Počátek lhůty je dán počátkem dne, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek. Termín „událost“ je třeba chápat extenzivně a rozumět jím i jinou

skutečnost (dne 11.12. byla půjčena částka peněz na 3 dny, počátek lhůty začíná 12.12.)“22 Lhůta poté běží od počátku lhůty tolik dní, kolik bylo stanoveno (tj. ve zmíněném případě skončí lhůta 14.12.)

U lhůt stanovených podle týdnů není výslovně stanoven v obč.zák. jejich počátek, je jím

však stejně jako u lhůt určených podle dnů den, který následuje po dni, ve kterém vznikla skutečnost, jež je rozhodující pro běh lhůty. Je tomu tak logicky proto, aby nevznikaly rozdíly

v běhu lhůty mezi tím, zda byla lhůta určena ve dnech nebo v týdnech (např. lhůta 7 denní nebo týdenní). Konec lhůty je pak stanoven tak, že připadá na den, který se pojmenováním shoduje se

dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Začala-li týdenní lhůta v neděli, skončí opět v neděli následující týden.

Lhůty stanovené podle měsíců a let končí dnem, který se číslem shoduje se dnem, na

který připadá událost, od níž se lhůta počíná. Jejich počátek je pak stanoven stejně jako u lhůt určených podle dnů nebo týdnů. Vzhledem k tomu, že u těchto lhůt hrozí, že jejich konec

připadne na den, který neexistuje (např. lhůta stanovená na jeden měsíc, která počala běžet 31. ledna), určuje pro tento případ občanský zákoník tzv. náhradní řešení. Není – li takový den

v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den (v uvedeném případě tedy na 28. února, případně na 29. února, je-li přestupný rok).

Zákon dále stanoví, že polovinou měsíce se rozumí patnáct dní, a to bez ohledu na to,

kolik má daný měsíc skutečně dní. Zákon však nedává jasnou odpověď na to, jak se postupuje v případě, že je lhůta určena na jeden čí více měsíců a polovinu měsíce. Řešení této otázky však

obsahoval zákon č. 141/1950 Sb. občanský zákoník ve znění do 31.3.1964 ve svém ustanovení § 83 odst.2. Ten stanovil, že je-li lhůta určena na jeden nebo několik měsíců a půl měsíce, počítá se

patnáct dni naposled. Přestože platná právní úprava v občanském zákoníku toto pravidlo již

neobsahuje, zůstalo nadále používáno a většinový názor je, že se mají nejprve počítat lhůty podle měsíců a potom následujících patnáct dní.

Zákon také obsahuje pravidlo pro případ, že poslední den lhůty připadne na sobotu,

neděli nebo svátek. V takovém případě se konec lhůty posouvá a posledním dnem lhůty je pak nejblíže následující pracovní den.

V zákoně není řešena otázka, zda lhůta počítaná dle pravidel uvedených v ustanovení

22

Fiala, J. In Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné.3.vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s.56.

15

§122 obč.zák. končí počátkem dne nebo až koncem dne tedy, v které denní době lhůta vlastně končí. V teorii, ale i praxi je shodně zastáván právní názor, že pokud se na základě uplynutí právo nabývá, končí lhůta počátkem posledního dne. Např. způsobilost fyzické osoby k právním

úkonům vzniká v plném rozsahu zletilostí, tedy v 00:00 hodin dne, kdy osoba dosáhne zletilosti; při zápisu společnosti do obchodního rejstříku např. dne 1.2., se má za to, že společnost vznikla

v 00:00 hodin dne 1.2. Naopak pokud uplynutím lhůty právo zaniká nebo nastává-li jiný nepříznivý následek pro subjekt občanskoprávního (obchodněprávního) vztahu, uplyne lhůta ve

24:00 hodin, tedy lhůta končí až koncem posledního dne. Je-li tedy např. společnost vymazána z obchodního rejstříku, má se za to, že zanikla ve 24:00 hodin. Pravidlo platí samozřejmě pouze

pro případ, že společnost nemá právního nástupce. Právní úpravu této otázky obsahoval zákon č.

141/1950 Sb. občanský zákoník ve znění do 31.3.1964 v ustanovení § 85 odst.1. V tomto ustanovení bylo uvedeno, že práva, jehož nabytí je vázáno na určitý den, nabývá se již počátkem tohoto dne. Právní následky prodlení nebo zmeškání nastanou teprve uplynutím posledního dne lhůty. Je-li však k projevu nebo k plnění určena anebo obvyklá jen určitá doba denní, lze takový

projev učinit nebo plnění poskytnout včas jen v oné denní době. Z výše uvedeného vyplývá, že

v právní teorii i praxi se toto pravidlo zachovalo a nadále je používáno, přestože již nemá oporu v zákoně.

V případě, že má být ve lhůtě učiněn adresovaný právní úkon (např. doručeno podání na

soud), končí lhůta, přestože by jinak končila až ve 24:00 hodin, v poslední den koncem pracovní

doby. Tedy u zmíněného podání na soud končí lhůta koncem pracovní doby na podatelně daného soudu.

Pro kratší lhůty než je den (hodina, minuta, sekunda), nestanoví občanský zákoník žádná

vykládací pravidla. „Tyto kratší lhůty je třeba počítat od okamžiku, kdy počaly, do okamžiku,

kdy končí (a momento ad momentum). Tak např. byla-li poskytnuta k přijetí návrhu smlouvy dvouhodinová lhůta, skončí uplynutím dvou hodin od okamžiku, kdy byla takto určena.“23 V občanském zákoníku je

právní úprava lhůt a jejich marné uplynutí spojováno

především s těmito právními instituty: promlčení, prekluze a vydržení. Ve všech těchto případech nastávají nebo mohou nastat (u promlčení) nepříznivé právní následky pro subjekt, který nebránil svá práva a neuplatnil je ve stanovené lhůtě.

23

Winterová, A. In Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J.,Švestka, J.: Občanský zákoník. Komentář. Díl I. Praha: PANORAMA, 1987, s.376.

16

2.3.2 Pravidla pro počítání lhůt v občanském soudním řádu. Pravidla pro počítání procesních lhůt jsou stanovena v ustanovení § 57 o.s.ř. Pokud jde o

procesní lhůty stanovené na dny, týdny, měsíce nebo léta, je stanoven stejný způsob počítání

jako v obč.zák. Rozdílná úprava v občanském soudním řádu oproti občanskému zákoníku je v té

skutečnosti, že v občanském soudním řádu je stanoveno pravidlo pro počítání lhůt určených

podle hodin. Nejprve je uvedeno, že jde-li o lhůtu určenou podle hodin, započítává se do této den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. A dále je v ustanovení § 57 odst. 2 o.s.ř. stanoveno, že lhůta určená podle hodin končí uplynutím hodiny, která se svým označením shoduje s hodinou, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Nutno uvést, že hlavním důvodem proč zákonodárce upravil

v občanském soudním řádu počítání lhůt určených na

hodiny, bylo ustanovení §75 odst.2 o.s.ř. A. Winterová k tomu uvádí následující: „V souvislosti

s tím, že se soudu ukládá rozhodnout o návrhu bezodkladně, nejpozději do 24 hodin (§75 odst.2), upravuje novela24 též §57 občanského soudního řádu o počítání lhůt. Činí tak ovšem způsobem

dost nešťastným, přímo nesprávně, a to je vážná věc. Měl-li zákonodárce za to, že je třeba upravit počítání lhůt určených na hodiny, mohl jednoduše upravit počátek běhu lhůty analogicky

podle počítání dnů (§57 odst.1). Text by pak zněl tak, že se nezapočítává hodina, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Místo toho se pokusil o určení konce lhůty, což má smysl u týdnů (dny v týdnu mají své názvy) nebo měsíců (měsíce jsou nestejně dlouhé), nikoli dnů či

hodin. Řešení, které zákonodárce zvolil, neumožňuje správné počítání jiných hodinových lhůt, než násobků čtyřiadvaceti. Přitom však bylo z hlediska běhu lhůt opomenuto ustanovení §57 odst.2 druhé věty o tom, že připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním

dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Skončí-li tedy 24hodinová lhůta pro vydání předběžného opatření podle §76a v sobotu, má soud do pondělí čas.“25

Také s marným uplynutím procesních lhůt bývají spojeny nepříznivé právní následky.

Je však důležité rozlišit, zda marně uplynula lhůta zákonná nebo soudcovská.

Nedodržení lhůty zákonné, ve které je třeba učinit právní úkon, který je v dispozici

účastníka, má za následek, že právní úkon již nelze s úspěchem provést. Například opožděně

podané odvolání bude bez dalšího odmítnuto. Jedná se tu o lhůtu propadnou (prekluzívní). Může

se však stát, „že účastník (nebo jeho zástupce) z vážných důvodů nemůže lhůtu dodržet (např. pro náhlé onemocnění, úraz, apod.) a ztráta úkonu by v takovém případě byla nepřiměřenou Jedná se o zákon č.238/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 25 Winterová, A. Nad osmnáctou novelou (a devatenácti novelizacemi) občanského soudního řádu. Právní Praxe.1996,č.4,s.186. 24

17

tvrdostí. Proto zákon poskytuje možnost, aby soud v jednotlivém případě zmeškání lhůty prominul (§58), pokud to není výslovně zákonem vyloučeno [prominutí zmeškání lhůty je např.

vyloučeno u podání žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost (§235 odst.1), a obecně je vyloučeno ve vykonávacím řízení - §254 odst. 2]“26 Soud může rozhodovat o prominutí zmeškané lhůty pouze na návrh účastníka. Návrh je třeba podat do patnácti dnů poté, co odpadla překážka, která zabránila účastníku (nebo jeho zástupci) učinit úkon ve

stanovené lhůtě.

S návrhem je třeba spojit zmeškaný úkon. Soud poté posoudí, zda účastník zmeškal lhůtu

z omluvitelného důvodu a na základě toho rozhodne. V případě, že soud rozhodne, tak že

promine zmeškání lhůty ve smyslu ustanovení §58 odst.1 o.s.ř., posuzuje zmeškaný úkon (např. odvolání), jako by byl účastníkem nebo jeho zástupcem učiněn včas.

„Návrh na prominutí zmeškání lhůty nemá ze zákona odkladný účinek. Jde-li např. o

zmeškání lhůty k odvolání, neodkládá se právní moc ani vykonatelnost napadeného rozhodnutí a může být nařízen výkon rozhodnutí. “27 Toto by mohlo v praxi vést k nežádoucím důsledkům, a

proto soud může na návrh účastníka přiznat odkladný účinek návrhu na prominutí zmeškání lhůty.

Naopak, pokud se jedná o zákonnou procesní lhůtu, ve které má účastník splnit nějakou

povinnost, má zmeškání lhůty za následek sankci (např. nastane vykonatelnost rozsudku, pokud uplyne lhůta k plnění).

V případě zmeškání soudcovské lhůty může následovat uložení sankce, a to např.

zastavení řízení (§186 odst.2 o.s.ř.). Jak bylo uvedeno výše, tyto lhůty určuje předseda senátu, kdy je zároveň může prodloužit. U soudcovských procesních lhůt však nepřichází v úvahu jejich prominutí ve smyslu ustanovení §58 odst.1 o.s.ř.28

Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2002, s. 199. Tamtéž,s.200. 28 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2002, sp.zn. Jc 153/2002. 26

27

18

3. Promlčení a prekluze. 3.1. Promlčení.

3.1.1. Institut promlčení v římském právu. „Republikánské ius civile vázalo ochranu práv na určité lhůty jenom docela výjimečně,

obecně platilo, že ochrany práva se lze dovolávat kdykoli, že tedy civilní žaloby jsou nepromlčitelné, „věčné“ – actiones perpetuae.

Žaloby terminované se jako pravidelný jev vyskytovaly až v jurisdikci magistrátské a

roční (někdy jen několikaměsíční) lhůty k jejich podání souvisely zřejmě se skutečností, že na jeden rok byla zpravidla omezena i úřední činnost soudních úředníků, kteří žaloby proponovali a

přijímali. Magistrátské „actiones temporales“ bylo nutno realizovat nejčastěji „intra annnum

utilem“, po uplynutí roku příslušela pak žalovanému proti žalobě námitka, zvaná „exeptio temporis“ nebo „praescriptio annalis“.“ 29

Tato rozdílnost v právní úpravě vydržela velmi dlouhou dobu a ke změně došlo teprve

v 5. století n.l. za vlády Theodosia II. Změna spočívala ve skutečnosti, že do té doby časově neomezené žaloby byly časově omezeny, a to třicetiletou promlčecí lhůtou, zároveň se pro ně

nadále používalo, již ne (významově) zcela přesné označení „actiones perpetuae“. Císařem Justiniánem byla promlčecí doba v některých případech, například u žalob ve prospěch církve

nebo zbožných nadací, prodloužena na dobu čtyřiceti let. Pokud jde o žaloby které musely být

uplatněny v kratší lhůtě, zůstaly nadále v platnosti a byly označovány jako „actiones temporales“.

Nutno zdůraznit, že v případě actiones temporales se nejprve nejednalo o právní institut

promlčení, ale o institut časového omezení žalob. „Vzhledem k tomu, že uplynutím příslušné

lhůty zanikala nejen možnost žaloby, ale právo samo, odpovídal tento institut spíše dnešní prekluzi. Propadné lhůty nemohly být stavěny ani přetrženy a soudce k nim přihlédl z moci

úřední.“30 Ke změně časového omezení žalob na promlčení s kratší než třicetiletou promlčecí

lhůtou došlo za vlády Justiniána.

„Opravdu věčné, tj. nepromlčitelné zůstaly některé žaloby speciální, jako žaloba o

zrušení věcného společenství, žaloby o práva rodinná aj.“31

Promlčecí doba počínala běžet okamžikem, kdy bylo možno podat žalobu na soud (actio

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 1997, s. 129. Weinhold, D.: Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2000, s. 14. 31 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 1997, s.129. 29

30

19

nata). U práv věcných (absolutních) běžela promlčecí doba od chvíle, kdy právo bylo porušeno. Nutno podotknout, že vlastnické právo se nepromlčovalo. U práv závazkových pak běžela promlčecí lhůta od vzniku závazku nebo od okamžiku jeho splatnosti.

Promlčení mohlo být přetrženo (praescriptio interrumpitur). „K přetržení dochází každým

výkonem žalobního práva, třeba i ze strany odpůrcovy, např. zaplacením části pohledávky, zaplacením úroků, zřízením zástavy, samozřejmě litiskontestací, v justiniánském právu insinuací, tj. doručením žaloby žalovanému. Přetržení promlčení znamená, že propadne lhůta, zatím

proběhlá a začne-li promlčení znovu, tedy běží od začátku. Jiná je situace, když se promlčení jen

staví, to znamená, nastane-li situace nebo okolnost, za které promlčení nemůže buď vůbec začít nebo pokračovat. Tak dostane-li dlužník od věřitele příročí (moratorium), dojde-li ke vpádu nepřátel či je-li dlužník nedospělec nebo nezletilec a jedná se o actio temporalis.“32

Marné uplynutí promlčecí doby mělo různé právní následky, a to v závislosti na povaze

práva, které mělo být realizováno. „Jedná-li se o právo obligační, způsobí promlčení příslušné „actio in personam“ zánik práva samého, takže nezůstane ani obligatio naturalis.“33

V případě, že se jednalo o právo věcné, mělo marné uplynutí promlčecí lhůty za následek

nemožnost úspěšně prosadit toto právo proti žalovanému a jeho dědicům, proti třetím osobám však ano.

3.1.2. Institut promlčení v Obecném zákoníku občanském. Obecný zákoník občanský upravoval promlčení v třetím díle, hlavě čtvrté, §1451 až

§1502, kdy promlčení zde bylo upraveno společně s vydržením. Právní úprava v obecném zákoníku občanském vycházela z právního názoru, že promlčení je obecným způsobem pozbytí

práv a vydržení naopak obecným způsobem nabytí práv. Nutno podotknout, že tento právní názor byl kritizován. „Hledisko toto jest potud chybné, že pokládá následky obou řečených právních

institucí za korespektivní, totiž za následky spojené s jedním a týmž skutkovým

základem (zánik práva na straně jedné a vznik práva na straně druhé), jakž je zřejmo z §§1452 a

1478. Nelze totiž přehlédnouti, že následky obou institucí jsou jeden na druhém zcela nezávislé

(na př. právo vlastnické se nepromlčuje a přece vydržuje, nebo promlčení nastává pravidelně až

ve třiceti letech a vydržení již ve třech letech). Musíme proto následky obou institucí posuzovati

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 1997, s. 130. Tamtéž, s. 130.

32 33

20

zcela samostatně a omyly redaktorů, (v §§1452 a 1478) pokládati za (nezávazné) názory theoretické, jelikož jsou v rozporu se (závaznými) ustanoveními normativního obsahu.“34

Přestože v ust.§ 1451 obecného zákoníku občanského (dále jen OZO) bylo stanoveno, že

promlčení jest pozbytí práva, které nebylo vykonáváno po dobu zákonem určenou, z ostatních ustanovení vyplývalo, že právo promlčením nezanikalo, neboť v případě zaplacení promlčeného dluhu se nejednalo o bezdůvodné obohacení a dále vzhledem ke skutečnosti, že se k promlčení

nehledělo ex offo (viz § 1501 OZO). Lze tedy bezesporu tvrdit, že základní rysy promlčení se shodovaly se současnou právní úpravou.

Promlčení podléhala všechna práva proti třetím osobám. Mezi práva, která nemohla být

promlčena patřila práva rodinná a osobní, vlastnická, dědická, nárok na rozdělení společné věci,

nárok na obnovu a určení hranic, určovací nároky, nárok na zřízení nezbytné cesty a dále práva veřejná, neboť se nejednalo o práva proti třetímu.

Všeobecná promlčecí doba byla třicetiletá, kdy bylo současně dovozováno, že promlčecí

lhůta počínala běžet, když právo mohlo být vykonáno. Dále znala právní úprava zvláštní

promlčecí lhůty, a to jak delší tak kratší. Delší promlčecí lhůta byla čtyřicetiletá a byla

stanovena pro privilegované osoby (církve, obce, stát) a dále pro osoby, které byly s privilegovanou osobou ve společenství. Kratší promlčecí lhůta byla zpravidla tříletá například u úroků, rent, plnění výživného, plnění výminku (§1480 OZO), pohledávky za dodávku věcí

nebo provedení prací, pohledávky z nájemného (§1486 OZO), práva služebnosti aj., nebo roční u

žalob pro urážky na cti, které záležely toliko v pohaněních slovy, písemnostmi nebo posuňky

(§1490 OZO). Mimo to počítala právní úprava s prodloužením promlčecí lhůty (§§1484 a 1475 OZO).

Bylo možno rozlišovat stavení promlčecí lhůty a přerušení promlčecí lhůty. Stavení

promlčecí lhůty v širším slova smyslu se dále rozlišovalo na stavení ve vlastním slova smyslu

(„počaté již vydržení, resp. promlčení po určitou dobu neběží dále čili se staví“ 35) , nepočetí

promlčecí lhůty („promlčení pro určité překážky nemůže počíti, ačkoli jsou tu jinak jeho podmínky“ 36) a prodloužení lhůty („ promlčení počaté a běžící nemůže se dokončiti dříve, než

uplyne určitá doba po odpadnutí překážky“ 37). K nepočetí nebo také odložení běhu promlčecí

lhůty docházelo, pokud určité osoby (osoby nezpůsobilé svá práva spravovat, poručenci, šílení,

blbí) neměly zákonného zástupce. Pokud však již promlčecí doba běžet začala, docházelo Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. 6. díl. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, 1937, s. 429. 35 Tamtéž, s. 525. 36 Tamtéž,s.525. 37 Tamtéž, s.525. 34

21

k prodloužení lhůty a ta nemohla skončit dříve než dva roky po odpadnutí překážky. K nepočetí a v případě, že promlčecí lhůta již běžet začala, ke stavení promlčení docházelo ve vztazích mezi

manžely, mezi rodiči a dětmi a mezi poručníky a poručenci, dále také v době nepřítomnosti ve veřejných službách nebo jestliže tzv. vůbec nešla práva (v době války, moru).

Přerušení promlčení bylo upraveno v ust.§1497 OZO a docházelo k němu, pokud byl

dluh uznán případně pokud bylo právo uplatněno u soudu, ve sporu bylo řádně pokračováno a žaloba nebyla prohlášena za nepřípustnou.

3.1.3. Základní charakteristika promlčení a jeho význam Promlčení je v občanském zákoníku upraveno v části první, hlavě osmé v ustanoveních

§§ 100 – 114. Pro obchodní závazkové vztahy je promlčení samostatně upraveno v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, ve znění pozdějších předpisů38. Promlčení v obchodních

závazkových vztazích je věnována kapitola 3.1.5. Také pro pracovněprávní vztahy je promlčení

upraveno samostatně, a to v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů.

Podstata právního institutu promlčení spočívá v tom, že pokud oprávněná osoba

nevykoná své právo ve lhůtě stanovené zákonem, tedy pokud promlčecí lhůta marně uplyne,

právo se promlčí. Právo ex lege nezaniká, jako je tomu u prekluze, ale podstatně se mění jeho kvalita, právo „se závažně oslabuje“39.

Součástí subjektivního práva je občanskoprávní nárok, neboli vymahatelnost tohoto

práva proti vůli povinné osoby státní mocí a za splnění podmínek stanovených v ustanovení §6

obč.zák. také svépomocí. V případě marného uplynutí promlčecí doby se nárok stává podmíněným a v případě, že se dlužník promlčení dovolá, nárok zaniká a věřiteli nemůže být

promlčené právo přiznáno. „Právní vztah mezi oprávněným a povinným trvá nadále, subjektivní právo ani nárok nezanikají, pouze nárok se stal podmíněným, tj. závislým na tom, zda se povinný

promlčení dovolá, či nikoliv. Povinnému vzniklo uplynutím promlčecí doby právo uplatnit námitku promlčení, bude-li oprávněný realizovat své subjektivní právo.“40

Z výše uvedeného vyplývá, že „subjektivní právo prodělává z hlediska právního institutu

promlčení dvě stadia, která je třeba od sebe odlišovat.“41

dále jen obch.zák. Fiala, J. In Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s.58. 40 Tamtéž. 41 Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník - Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987, s. 312. 38 39

22

V prvním stadiu dochází ke kumulativnímu splnění dvou předpokladů. 1. Uplyne

zákonem stanovená promlčecí lhůta a 2. věřitel neuplatní (opomene vykonat) své právo v promlčecí lhůtě. V tomto přístupu lze spatřovat velmi zřetelný projev zásady vigilantibus iura.

Pokud jde totiž o splnění druhé podmínky, je zcela lhostejné, „zda k tomuto opomenutí došlo

záměrně či chybou oprávněné osoby. Přitom se rovněž nezkoumá případná míra zavinění, resp.

objektivní možnost či nemožnost učinit právní úkon nezbytný k zachování práv v původní

podobě, tj. promlčením nezměněných.“42 V některých případech, kdy by postavení subjektu, jehož právo se promlčuje, bylo velmi znevýhodněno např. pokud osoba, která byla rozhodnutím

soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům, nemá zákonného zástupce, je postavení tohoto subjektu v zákoně zohledněno a dochází ke změně v běhu promlčecí doby (viz dále překážky v běhu promlčecí doby).

Při splnění obou podmínek končí první stadium, kdy subjektivní právo nadále existuje,

nárok, jež je jeho součástí, se však stal v důsledku marného uplynutí promlčecí doby podmíněným.

Po té může, ale samozřejmě nemusí nastoupit druhé stadium. Záleží to na tom, zda věřitel

po uplynutí promlčecí doby uplatní své právo, a zároveň, zda je dlužník bdělý a střeží si svá práva a uplatní námitku promlčení. Jak vyplývá z ustanovení §100 odst.1 obč.zák. k promlčení

nepřihlíží soud ex offo jako u prekluze, ale pouze k námitce dlužníka. Je tomu tak z toho důvodu, že „uplynutím doby nedochází ke ztrátě aktivní legitimace (jako např. u prekluze), a

jedná se tak o námitku vznesenou proti osobě aktivně legitimované, na niž soud bere zřetel pouze k návrhu dlužníka.“43

V případě, že se dlužník námitky promlčení před soudem (případně před rozhodcem)

dovolá, nelze věřiteli promlčené právo přiznat, přestože toto subjektivní právo nadále existuje, neboť uplatněním námitky promlčení zanikl

(podmíněný) nárok. Uplatněním námitky

promlčení, ztrácí věřitel nárok a zůstává mu oprávnění, které je však nevymahatelné. Mluvíme potom o naturální obligaci. „Naturální obligace jsou závazky, u nichž již od počátku nevznikla

nebo později zanikla soudní vynutitelnost. Věřitel nemůže s úspěchem použít procesních prostředků (žaloby) k nucenému uplatnění pohledávky před autoritativním orgánem (soudem), i když ji vůči dlužníkovi má.“44

V právní teorii bývá veden spor, zda se poučovací povinnost vztahuje také na námitku

Weinhold, D.: Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2000, s.5. 43 Hanuš, L. Je námitka promlčení způsobilá založit výkon práva v rozporu s dobrými mravy? Právní rozhledy, 2003, č.3, s.131. 44 Madar, Z. a kolektiv. Právnický slovník. I.díl. A-O. Praha: Orbis, 1978, s. 510. 42

23

promlčení. Převládá však názor, že soudy nemají poučovací povinnost o námitce promlčení

s odůvodněním, že se jedná o hmotné právo, a soudy nemají a nemohou mít poučovací povinnost o hmotných právech, ale pouze o jejich procesních právech a povinnostech. V případě, že by

tomu bylo jinak, mohla by být porušena „rovnost zbraní“, respektive rovnost účastníků před soudem.

Nastane-li situace, že dlužník z jakéhokoli důvodu, a to ať vědomě nebo nevědomě

opomene vznést v řízení námitku promlčení, soud věřiteli vyhoví a jeho nárok mu přizná. Pokud jde o dobu, do kdy může dlužník vznést před soudem námitku promlčení, platí následující

pravidlo, že „účastník řízení může vznést námitku promlčení kdykoli za řízení (až do jeho pravomocného skončení), s tím omezením, že v režimu tzv. neúplné apelace se může odvolací

soud zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení, jen není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů.“45

Dlužník se samozřejmě může rozhodnout, zda námitku promlčení vznese či nikoliv,

nejedná se o jeho povinnost, ale o právo mu přiznané zákonem. V některých případech může být

pro dlužníka v konečném důsledku výhodnější, pokud námitku promlčení nevznese. Lze uvažovat i o tom, že se dlužník dohodne s věřitelem na tom, že námitku promlčení nevznese.

Taková dohoda je však možná pouze, pokud jde o právo již promlčené, nikoliv do budoucna tedy před uplynutím promlčecí doby. V takovém případě by se totiž jednalo o dohodu, jíž by se

dlužník vzdával práv, jež mohou v budoucnu teprve vzniknout, a ta je dle ustanovení §574 odst.2 obč.zák. absolutně neplatná.

Jak je uvedeno výše, promlčené subjektivní právo nadále trvá, kdy na jeho trvání nemá

vliv ani případná námitka dlužníka. Z tohoto důvodu, v případě, že dlužník plní na promlčený

dluh, a to i v případě, že již vznesl námitku promlčení, nejedná se o bezdůvodné obohacení. Jinými slovy naturální obligace v daném případě zaniká splněním a dlužník, v případě, že by na

promlčený dluh plnil nevědomky, nemůže požadovat poskytnuté plnění zpět. Tato možnost dobrovolně splnit promlčený dluh je podstatným rozdílem oproti prekluzi, kde dlužník nemůže dluh splnit, i kdyby chtěl, neboť ten již zanikl neuplatněním práva a dlužník by tak plnil indebite.

„Základním účelem institutu promlčení je jednak pobízet oprávněné subjekty – věřitele,

ke včasnému vykonání svých subjektivních občanských práv (pohledávek), jednak čelit tomu

aby povinné subjekty - dlužníci, nebyli ohledně svých povinností vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany státních autoritativních orgánů, 45

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2003, sp.zn. Jc 213/2003.

24

zejména soudů. Tímto způsobem institut promlčení v souladu s celospolečenským požadavkem právní jistoty brání existenci

dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim

odpovídajících povinností, které jsou – zejména pokud jde o jejich dokazování - vždy více či méně spjaty s určitou nejistotou, pochybnostmi a sporností (např. zda právo v dalším mezidobí

již nezaniklo splněním, event. jiným způsobem) a tím i s případnými složitými soudními spory.

Věřitelé tedy mají zajištěnu možnost vykonat svá subjektivní občanská práva v určité přiměřené době (lhůtě) prostřednictvím autoritativních orgánů (srov. požadavek, aby každý dbal o svá práva „iura vigilantibus“). Institut promlčení však zároveň sleduje, aby věřitelé po marném

uplynutí takto stanovené doby již neměli možnost svá subjektivní občanská práva s úspěchem časově neomezeně autoritativně vynucovat (požadavek právní jistoty a bezpečnosti, jakož i

zajištění přiměřené ochrany dlužníků). Celospolečenský zájem však prostřednictvím institutu promlčení nejde tak daleko, aby věřitelé byli svých subjektivních občanských práv vůbec zbaveni a dlužníkům vzata možnost věřitelům své dluhy podle vlastního uvážení z nejrůznějších

důvodů a ohledů dobrovolně plnit.“46 V právní úpravě promlčení se tedy velmi podstatně

uplatňuje vedle již zmíněné zásady vigilantibus iura také zásada právní jistoty.

3.1.4.

Právní úprava promlčení v občanském zákoníku.

3.1.4.1. Obecná charakteristika promlčení v občanském zákoníku Jak již bylo uvedeno výše v kapitole 3.1.3., promlčení je upraveno v občanském zákoníku

v části první, hlavě osmé, §§100 – 114.

Pokud jde o obecnou charakteristiku promlčení v občanském zákoníku lze odkázat na

výklad učiněný v kapitole 3.1.3., neboť podstata promlčení je shodná pro celou právní úpravu a

liší se například v různé délce promlčecí doby, ve vymezení předmětu promlčení či překážkách běhu promlčecí doby.

3.1.4.2. Předmět promlčení Předmětem promlčení nejsou všechna práva. Promlčují se všechna majetková práva

s výjimkami uvedenými v zákoně. Z výše uvedeného je jak judikaturou tak odbornou veřejností dovozováno, že předmětem promlčení nemohou být následující práva. 46

Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník - Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987, s. 312.

25

Práva osobnostní nazývaná také práva všeobecná ryzí osobní, jako práva, která jsou

neoddělitelně spjatá s osobností každé fyzické osoby. Promlčení tedy zásadně nepodléhá právo na ochranu života a zdraví, občanské cti, lidské důstojnosti, dále práva na ochranu svého soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Nejvyšší soud dále dovodil, že v případě

neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti se právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nepromlčuje.47 Nutno podotknout, že soudy nižšího stupně tento názor zprvu

nezastávaly a naopak tvrdily, že právo na přiznání přiměřeného zadostiučinění se promlčuje

v obecné promlčecí lhůtě, kdy tento názor byl odůvodňován tím, že podobně jako majetkové nároky má také nárok na přiměřené zadostiučinění funkci reparační. Nejvyšší soud k tomu

uvedl, že se jedná o právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, které nemůže být vyloučeno z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, a nic na tom nemůže změnit skutečnost, že se zadostiučinění nemajetkové újmy fyzické osoby vyjadřuje v penězích.

Předmětem promlčení nejsou zvláštní osobnostní práva. Tato práva se vztahují pouze

k tvůrci, kterým z povahy věci může být pouze fyzická osoba. Těžko si lze představit právnickou osobu jako tvůrce, neboť tvůrce prostřednictvím díla zhmotňuje své nápady, ale mnohdy také

názory či pocity. Mezi zvláštní osobnostní práva jsou řazena práva autora na ochranu jeho autorství. Jedná se o soubor osobních práv, které autorovi přiznává zák.č. 121/2000 Sb., o právu

autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorského zákona), ve znění pozdějších předpisů. Dále mezi zvláštní osobnostní práva patří osobní práva výkonného umělce na ochranu původcovství, která jsou rovněž chráněna autorským zákonem, a také osobní práva na ochranu původcovství u tzv. průmyslových práv,

pokud jsou výsledkem tvůrčí duševní činnosti. Tato práva jsou chráněna v řadě právních předpisů. Jedná se například o zák.č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve

znění pozdějších předpisů, nebo o zák. č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zák. 527/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů a jiné.

Nepromlčují se ani práva osobní, kdy se jedná o taková práva, která jsou spojena

s osobou a jsou na jinou osobu nepřevoditelná, nepřechází na dědice, a proto smrtí oprávněného zanikají. Jde například o právo na důchod dle ust.§844 obč.zák. nebo náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění. Nároky na jednotlivé dávky však již promlčení podléhají.

Z majetkových práv se dle ust.§ 100 odst.2 obč.zák. nepromlčuje právo vlastnické.

Vlastnické právo se nepromlčuje nikdy a za žádných podmínek. Pokud tedy vlastník dlouhodobě

své vlastnické právo nevykonává, nehrozí tomuto právu promlčení. Pokud však o své vlastnické 47

viz Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2003, sp.zn. 30 Cdo 1542/2003.

26

právo nebude řádně dbát, může se stát, že je jiná osoba po uplynutí vydržecí doby a splnění ostatních podmínek nabude vydržením.

Zvláštní úprava je z důvodu právní jistoty stanovena v případě práva oprávněného dědice

na vydání dědictví. V souladu s ust.§ 460 obč.zák. se dědictví nabývá již smrtí zůstavitele. Může se však stát, že se až po projednání dědictví

zjistí (např. se objeví závěť zůstavitele), že

oprávněným dědicem je jiná osoba než ta, které nabytí dědictví potvrdil soud. V takovém

případě nemá oprávněný dědic možnost se neomezeně dlouhou dobu domáhat vydání svého dědictví, ale má právo žádat o jeho vydání pouze v obecné promlčecí době, jejíž počátek běhu je

určen objektivně. V tomto případě se pak v literatuře hovoří o výjimce z nepromlčitelnosti vlastnického práva.

Některá práva se nemohou promlčet pouze po určitou zákonem stanovenou dobu, jedná

se o zástavní práva a o práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a

běžných účtech. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka. „Není-li však

pohledávka zajištěna zástavním právem řádně a včas splněna, může se domáhat uspokojení ze

zástavy i tehdy, jestliže je sama zajištěná pohledávka promlčená.“48 Vyplývá to mimo jiné z ust. § 170 odst.2 obč.zák., které výslovně stanoví, že promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká.

Dále se dle ust. §100 odst. 3 obč.zák. nepromlčují práva z vkladů na vkladních knížkách

nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá. „Z kontextu § 100

odst. 3 vyplývá, že občanský zákoník tu měl na mysli běžné a vkladové účty u peněžních ústavů. Mezitím ovšem vyšel obchodní zákoník, který specificky upravil bankovní běžné účty (§ 708 n.

obchodního zákoníku) a vkladové účty (§ 716 n. obch.zák.) s tím, že je považuje za absolutní

obchody. Jako zákon pozdější a zároveň speciální tak derogoval ustanovení § 100 odst.3 v této otázce. Vklady na běžných a vkladových účtech se dnes promlčují podle §396 obchodního zákoníku.“49

V právní teorii byla po určitou dobu považována za nejasnou otázka, zda promlčení

podléhá i právo na dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu podle ust.§40a obč.zák. Nakonec se většina přiklonila k názoru, že právo na dovolání se relativní neplatnosti podléhá promlčení v obecné promlčecí době. Tento názor byl zdůvodněn především tím, že by bylo

neúnosné z hlediska právní jistoty subjektů právních vztahů, pokud by toto právo nebylo nijak časově limitováno. Tento názor byl potvrzen zákonodárcem, a to v ust.§ 507a odst. 4 obč.zák. ve

znění zák.č.131/1982 Sb., který upravoval přechodná ustanovení k úpravám účinným od prvního 48 49

Drbohlav, J., Pohl, T.: Pohledávky z právního, účetního a daňového pohledu. Praha: ASPI, 2004, s. 26. Knappová, M., Švestka, J.: Občanské právo hmotné. Svazek I. 3. vydání. Praha: ASPI, 2002, s.243.

27

dubna 1983, který stanovil, že jde-li o právo dovolat se neplatnosti právního úkonu z důvodu uvedeného v ustanovení § 40a, k němuž došlo před 1. dubnem 1983, neskončí promlčecí doba dříve, než uplynutím tří let od tohoto dne. 3.1.4.3. Promlčecí doba – délka. V ustanovení § 101 obč.zák. je upravena obecná promlčecí doba. Z tohoto ustanovení

vyplývá, že obecná promlčecí doba se použije všude tam, kde zákon nestanoví zvláštní promlčecí dobu.

Obecná případně pravidelná promlčecí doba je tříletá. „Zákon přitom vychází z toho, že

jde o dobu dostatečně dlouhou k tomu, aby věřitel v případě, že dlužník vůči němu nesplní

dobrovolně svůj závazek, vykonal své právo u soudu. Tato tříletá promlčecí doba odpovídá rychlému společensko ekonomickému vývoji ....., kdy již není namístě ponechávat příliš dlouhou

dobu otevřenu možnost domáhat se u soudu ochrany – přiznání subjektivního práva, aniž by se bylo možno bránit proti tomu úspěšně námitkou promlčení.“50

Pokud se podíváme na obecnou promlčecí dobu v Občanském zákoníku obecném z roku

1811, kdy byla stanovena jako třicetiletá a na obecnou promlčecí dobu stanovenou v občanském

zákoníku dnes, je patrné, že dnešní obecná promlčecí doba je desetkrát kratší, což je jistě nezanedbatelný rozdíl. Na věřitele jsou tedy dnes kladeny mnohem větší nároky, aby se o svá práva řádně staral. Zároveň je kratší obecnou promlčecí dobou vyjádřen zájem státu na posílení

právní jistoty. Stát tak nutí osoby, aby se staraly o svá práva a zároveň tím brání dlouhotrvajícím nevyřešeným situacím.

Mimo obecnou promlčecí dobu rozlišujeme zvláštní promlčecí dobu. Zvláštní promlčecí

doba je buď kratší než obecná promlčecí doba nebo naopak delší než obecná promlčecí doba.

Kratší promlčecí doba je stanovena u práv na náhradu škody v případě subjektivně

určeného počátku a u práv na vydání bezdůvodného obohacení taktéž v případě subjektivně určeného počátku, u obou je dva roky. Ještě kratší promlčecí doba (jeden rok) je stanovena u

práv z přepravy, mimo práv na náhradu škody u přepravy osob. „Stanovení poměrně krátké promlčecí doby je v těchto případech odůvodněno tím, že pro dopravce by bylo se zřetelem

k hromadnosti dopravy i velké početnosti případů neúnosné uschovávat po delší dobu potřebné listinné, popř. jiné doklady důležité pro případné budoucí spory.“51

Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník - Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987, s. 320. 51 Tamtéž, s. 341. 50

28

Delší, a to desetiletá promlčecí doba je u práv na náhradu škody způsobené úmyslně; u

práv na vydání plnění z úmyslného bezdůvodného obohacení; u práv, která odpovídají věcnému

břemenu; u práv přiznaných pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, kdy stejná doba je stanovena také pro splátky, na něž bylo plnění v rozhodnutí rozloženo; u práv písemně

uznaných dlužníkem co do důvodu i výše, tatáž doba je stanovena pro splátky na něž bylo plnění

rozloženo. „V deseti letech se též promlčují úroky a opětující se dávky pravomocně přiznané nebo písemně uznané, ale jen ty, které dospěly do právní moci rozhodnutí, resp. do uznání. Úroky a opětující se dávky, které se staly splatnými později, se promlčují již v obecné promlčecí době tříleté (§110 odst.3).“52

Z ustanovení občanského zákoníku lze dovodit, že tento nepřipouští odchylné stanovení

délky promlčecí doby dohodou účastníků, což je podstatný rozdíl oproti právní úpravě v obchodním zákoníku, kde strana vůči níž se právo promlčuje, může písemným prohlášením

druhé straně prodloužit promlčecí dobu, a to i opakovaně; celková promlčecí doba nesmí být delší než deset let od doby, kdy počala poprvé běžet (ust.§ 401 obch.zák.).

Pro počítání promlčecí doby se použijí obecné ustanovení o počítání času, kterým je ust.

§ 122 obč.zák.

3.1.4.4. Promlčecí doba se subjektivně a objektivně určeným počátkem. „Počátek běhu promlčecí doby je určen buď objektivně nebo subjektivně. Obecným

určeným objektivním počátkem běhu promlčecí doby je den, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (actio nata) - §101 obč.zák. Za takový den se považuje den, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno u soudu. Není teoreticky jednotné stanovisko, kdy bude actio nata, jestliže plnění

spočívá v povinnosti něco strpět (např. strpět přechod přes vlastní pozemek). Soudní praxe se přikláněla k názoru, že actio nata bude až tehdy, když povinný poruší poprvé

tuto svou

povinnost, tj. chová se tak, aby znemožnil chování oprávněného subjektu. Druhému názoru, že actio nata je dnem, kdy oprávněný přestal vykonávat své subjektivní právo, nasvědčuje použitá

dikce ve vztahu k právům odpovídající věcným břemenům, která se promlčí, nejsou-li po stanovenou promlčecí dobu vykonávána (§109). Objektivnost určení počátku vyplývá z použitého obratu, že „právo mohlo být vykonáno...“ Proto není rozhodující, zda oprávněný

opravdu mohl své právo vykonávat či mu v tom bránila určitá překážka (dlouhotrvající nemoc, pobyt v zahraničí), nebo o existenci práva vůbec nevěděl.“53 52 53

Knappová, M., Švestka, J.: Občanské právo hmotné. Svazek I. 3. vydání. Praha: ASPI, 2002, s.245. Fiala, J. In Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 59-60.

29

Obecný objektivní počátek běhu promlčecí doby určený dle ust.§101 obč.zák. se však

použije pouze tehdy, není-li zákonem stanoveno jinak. Jinak je zákonem stanoveno v těchto případech.

U práv, která musí být uplatněna nejprve u fyzické nebo právnické osoby, počíná běžet

promlčecí doba ode dne, kdy bylo právo takto uplatněno. V těchto případech tak navazují promlčecí lhůty často na lhůty prekluzívní. Neboť nejprve musí být právo řádně uplatněno ve lhůtě propadné, aby mohla začít běžet lhůta promlčecí. „Ustanovení § 102 má za účel odstranit

pochybnosti o počátku (nikoliv o délce) promlčecí doby tam, kde zákon předepisuje, aby bylo

právo nejprve jednostranným právním úkonem (uplatněním - §436, vytknutím, notifikací, resp. reklamací - § 504, 509, 625, §763 odst.3, §771 aj.) uplatněno u fyzické či právnické osoby (tím

je zároveň této fyzické či právnické osobě umožněno, aby uplatněné právo případně dobrovolně, tj. bez soudního vynucení, uspokojila).“54

V případě, že bylo dohodnuto plnění ve splátkách, počíná běžet promlčecí doba

jednotlivých splátek ode dne jejich splatnosti. Pokud se tedy dlužník s věřitelem dohodnou na

mnohaletém splácení dluhu, může nastat situace, kdy zatímco některé splátky jsou již promlčené, jiné nejsou ještě splatné a nezačala u nich běžet promlčecí lhůta. Uzavřel-li věřitel s dlužníkem

dohodu, ve které se dohodli na splácení dluhu pod ztrátou výhody splátek dle ust.§565 obč.zák., a věřitel vzhledem k platební nekázni dlužníka požádá o zaplacení celé pohledávky, stane se

splatným celý dluh a promlčecí doba počne běžet ode dne splatnosti nesplněné splátky. Nutno podotknout, že ust. § 103 obč.zák. se použije pouze pro splátky dohodnuté nikoliv pro splátky,

na něž bylo plnění rozloženo v rozhodnutí nebo v uznání dluhu, neboť daná situace je řešena ust. § 110 obč.zák. V ust.§ 110 obč.zák. je stanoveno, že bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, počne promlčecí doba běžet ode dne, kdy má být dle rozhodnutí plněno. Pokud bylo plnění rozloženo na splátky, počne promlčecí doba jednotlivých splátek běžet ode dne jejich splatnosti, stane-li se nesplněním některé ze splátek splatný celý dluh (§565), počne běžet promlčecí doba od splatnosti nesplněné splátky.

Pokud jde o právo písemně uznané co do důvodu a výše, počíná běh promlčecí doby ode

dne, kdy k uznání došlo. Byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, počíná promlčecí doba od uplynutí této lhůty.

Dalším případem, kde je specificky určen počátek běhu promlčecí lhůty, se týká práva

oprávněného dědice na vydání dědictví, kdy promlčecí doba počne běžet od právní moci

rozhodnutí, jímž bylo dědické řízení skončeno. Nutno podotknout, že do účinnosti zákona 54

Jehlička, J., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8.vyd. Praha: C.H.Beck, 2003, s.331.

30

131/1982 Sb. počínala promlčecí doba běžet již od úmrtí zůstavitele anebo ode dne, kdy nabylo

právní moci rozhodnutí, jímž byl zůstavitel prohlášen za mrtvého. Změna v úpravě počátku běhu promlčecí lhůty byla uskutečněna, aby došlo k posílení ochrany oprávněného dědice.55

„U závazků, u kterých není doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo

určena (§563) či určitelná (§564) rozhodnutím soudu, soudní praxe zastává stanovisko, že promlčecí doba počíná již dnem následujícím po vzniku závazku (R 28/1984).“56

V některých případech počíná objektivní počátek promlčecí doby běžet ode dne, kdy

došlo k určité události nebo jednání. Tak je tomu v případě práva na náhradu škody (ust. § 106

odst. 2 obč.zák.), práva na náhradu škody způsobené korupčním jednáním (ust. § 106 odst.3 obč.zák.) a práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (ust. § 107 odst.2 obč.zák.).

U práva na náhradu škody, práva na náhradu škody způsobené korupčním jednáním a

práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je zároveň s objektivním počátkem promlčecí

doby stanoven také subjektivní počátek promlčecí doby. Subjektivní počátek promlčecí doby se

pojí s určitými subjektivními skutečnostmi, nejčastěji s vědomostí nebo znalostí subjektu,

například u práva na náhradu škody se vztahuje k vědomosti poškozeného o škodě a zároveň o tom, kdo za ni odpovídá, u bezdůvodného obohacení potom s vědomostí oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, a kdo se na jeho úkor obohatil. „Při úvaze o tom, kdy se

poškozený dověděl o škodě (§ 106 odst. 1 o.z.), je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho předpokládané vědomosti o této škodě. Tvoří-li

nárok na náhradu škody nedělitelný celek, začíná promlčecí doba běžet tehdy, až se poškozený dozví o celé škodě.“57

Na jedné straně je účelem subjektivně určeného počátku promlčecí doby chránit

oprávněného, na straně druhé byla stanovena „ve snaze čelit tomu, aby věřitel, který má právo na

náhradu škody58, zbytečně neprodléval s uplatněním tohoto práva po celou tříletou nebo

desetiletou objektivní promlčecí dobu, ačkoli mu je známo způsobení škody, jakož i kdo za tuto

škodu zodpovídá“59 nebo je mu známo, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho

úkor obohatil.

Tímto se dostáváme k dalšímu charakteristickému rysu promlčení, a to ke

kombinovaným promlčecím dobám, „jimiž jsou takové, kdy zákon různým způsobem využívá Viz důvodová zpráva k zákonu č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy. 56 Knappová, M., Švestka, J.: Občanské právo hmotné. Svazek I. 3. vydání. Praha: ASPI, 2002, s.246. 57 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.9.1974, sp.zn. Rc 38/75 2Cz 19/74. 58 nebo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (pozn. autorky) 59 Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník - Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987, s.333. 55

31

společně několik promlčecích dob označovaných jako subjektivní a objektivní lhůty (přesnější je

jejich klasifikace jako lhůt se subjektivně a objektivně určeným počátkem).“60 Jde tedy vždy o kombinaci lhůt se subjektivně a objektivně určeným počátkem. Nutno podotknout, že mimo promlčení práva na náhradu škody na zdraví (§ 106 odst. 2 obč.zák.) se subjektivně určený počátek běhu promlčecí doby nevyskytuje samostatně.

Při této kombinaci platí základní pravidlo, že lhůta se subjektivně určeným počátkem

nemůže skončit později než lhůta s objektivně určeným počátkem, ale může skončit nejpozději s ní. J. Fiala rozlišuje tři případy, které mohou nastat, a to:

1) Počátek subjektivní doby nastane v průběhu objektivní doby a do jejího skončení také

uplyne celá subjektivní doba. Právo se promlčí uplynutím subjektivní doby.

2) Počátek subjektivní doby nastane v průběhu doby objektivní, ale do jejího skončení

uplyne pouze část subjektivní doby a další část až po jejím skončení. Právo se promlčí uplynutím objektivní doby, jak plyne z použité dikce „nejpozději se právo ... promlčí“...

3) Počátek subjektivní doby nastane až po skončení objektivní doby. Právo se promlčí

uplynutím objektivní promlčecí doby a subjektivní doba je zcela irelevantní.61 3.1.4.5. Běh promlčecí doby.

„Jakmile jednou započala běžet promlčecí doba, doběhne do svého konce, pokud

nenastane taková skutečnost, která by nepřetržitost běhu promlčecí doby mohla ovlivnit, a to v tom směru, že by běh promlčecí doby buď zastavila anebo jej přetrhla. Vzhledem k tomu, že

stavení a přetržení promlčecí doby je významným zásahem do jejího běhu, který vyvolává vážné

právní důsledky, může ke stavení nebo přetržení promlčení dojít pouze tehdy, jestliže tak stanoví zákon.“62

Zákon výslovně stanoví (ust.§ 111 obč.zák.), že na běh promlčecí doby nemá vliv změna

v osobě dlužníka nebo věřitele. „I kdyby však občanský zákoník takové výslovné ustanovení postrádal, nemohl by být právní závěr jiný. Právní nástupce subjektu určitého práva nebo určité povinnosti totiž přebírá toto právo nebo povinnost v takovém stavu, v jakém se nacházejí v době změny subjektů.“63

Fiala, J. In Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 61. Fiala, J. In Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 61-62. 62 Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník - Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987, s. 348. 63 Tamtéž, s. 349. 60

61

32

V běhu promlčecí doby mohou nastat určité zákonem stanovené překážky, které mohou

mít následující vliv na běh promlčecí doby: a) nemožnost započetí běhu promlčecí doby

(odsunutí), b) nemožnost pokračování běhu promlčecí doby (stavění), c) nemožnost skončení běhu promlčecí doby, d) přerušení běhu promlčecí doby.

Ad a) O nemožnosti započetí běhu promlčecí doby neboli odsunutí hovoříme, pokud

nastane taková skutečnost, že promlčecí doba, respektive její běh nezačne, ačkoliv jsou jinak

splněny všechny podmínky. Jde o případ uvedený v ust. § 113 obč.zák., tj. jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, a dále o případ stanovený v ust. § 114 obč.zák., tj. jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými

dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, a dále jde-li o práva mezi manželi. Ustanovení §114 však z tohoto pravidla u osob v něm uvedených určuje výjimku, a to pokud jde

o úroky a opětující se plnění, u těchto běh promlčecí doby počne a běží. „Důvodem této úpravy

je, aby po ukončení manželství, popř. po ukončení vztahu vyplývajícího ze zákonného zastoupení, nebylo možno bez nebezpečí námitky promlčení uplatňovat najednou neúměrně vysoké nahromaděné částky úroků, resp. opětujících se dávek výživného.“64

Ad b) Nemožnost pokračování běhu promlčecí doby (stavění). Jedná se o takovou situaci,

kdy promlčecí doba počne a běží, nastane zákonem stanovená překážka, pro kterou promlčecí doba přestává běžet, a po odpadnutí této překážky promlčecí doba pokračuje ve svém běhu. Uběhlá promlčecí doba před překážkou a po jejím odpadnutí se sčítá. Případy stavení promlčecí doby jsou v občanském zákoníku upraveny v ust.§112 a §114.

Ke stavení promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 112 obč.zák. dochází v případě, že

věřitel uplatní u soudu nebo jiného příslušného orgánu právo a v zahájeném řízení řádně

pokračuje. Obdobně to platí, pokud právo bylo pravomocně přiznáno a u soudu nebo jiného příslušného orgánu byl navržen výkon rozhodnutí. Věřitel může právo u soudu uplatnit různým

způsobem např. podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení), vzájemnou žalobou, námitkou

započtení, případně návrhem na přistoupení účastníka nebo návrhem na změnu účastníků. Právě

uvedené samozřejmě platí také v rozhodčím řízení. Dále se lze poměrně často setkat s názorem, že na rozdíl od právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku nelze považovat za úkon, který

vyvolává stavení promlčecí doby, podání žaloby podle ust.§80 písm.c) o.s.ř. o určení, zda tu právo je či není.65

Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník - Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987, s. 359. 65 J. Švestka In Švestka, J., Jehlička, O., Škarová, M. a kol.: Občanský zákoník – Komentář. 7. vyd. Praha: C.H.BECK,2002, s. 319. a L.Drápal In Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád – Komentář. 5.vyd. Praha: C.H.BECK, 2001, s.254. 64

33

Za řádné uplatnění u soudu je považováno také uplatnění práva v řízení trestním, a to jak

v řízení adhezním, tak i v řízení přípravném 66. „Nedošlo-li v trestním řízení k uložení povinnosti

nahradit poškozenému uplatněnou náhradu škody, má poškozený možnost uplatnit nárok na

náhradu škody v občanském soudním řízení v promlčecí době, jejíž běh pokračoval po skončení

trestního řízení.“ 67 V takovém případě tedy promlčecí doba dále pokračuje a staví se opět, pokud

věřitel (resp. poškozený) uplatní své právo v občanském soudním řízení.

Pokud jde o běh promlčecí doby v případě, že je více dlužníků, řeší judikatura problém

následovně: „..pokud jde o nárok téhož obsahu vůči více osobám (nejde-li o závazek nedílný -

§512 odst.2 obč.zák.) běží promlčecí doba pro uplatnění nároku proti každé z nich samostatně. Obdobně platí i pro podmínky stavení běhu promlčecí doby, které se při pluralitě nároků či

účastníků posuzuje odděleně, a to tak, že uplatnění práva u soudu ve smyslu ustanovení § 112

obč. zák. přináší důsledek v podobě stavení běhu promlčecí doby pouze ve vztahu k tomu nároku, případně jeho části, pro nějž se řízení vede, a stejně tak jen ve vztahu k osobě vůči níž se

toto řízení vede, nikoliv též ve vztahu k jakémukoli jinému subjektu, proti němuž sice například může uplatnění téhož práva taktéž přicházet v úvahu, nicméně řízení zahájeno dosud nebylo.“68

Vzhledem ke skutečnosti, že promlčecí lhůta je lhůtou hmotněprávní, je nezbytné, aby

návrh na zahájení řízení, či jiný právní úkon, který má za následek stavení promlčecí doby, byl doručen soudu nejpozději v poslední den promlčecí doby.

Dále dochází ke stavení běhu promlčecí doby mezi zákonnými zástupci na jedné straně a

nezletilými dětmi a jinými zastoupenými na straně druhé a také mezi manželi. Stejně jako u odsunutí počátku běhu promlčecí doby nestaví se běh promlčecí doby, pokud jde o úroky a opětující se plnění. „Základem této úpravy jsou jednak morální důvody, zejména snaha po

utužení osobních vztahů v rodině, jednak ochrana zastoupených osob, které samy nemohou uplatnit svá práva (tyto by potřebovaly k uplatnění svých práv vůči svým zástupcům kolizního opatrovníka, přičemž k ustanovení tohoto opatrovníka by nemuselo dojít vždy včas).“69

Běh promlčecí doby se však staví pouze na dobu, po kterou trvá překážka. Pokud

například věřitel vezme návrh na zahájení řízení zpět a soud řízení zastaví nebo se manželé rozvedou, může již započaté promlčení pokračovat dál.

Ad c) Nemožnost skončení běhu promlčecí doby je upravena v ust. §113 obč.zák. Pokud

osoby, které mají mít zákonného zástupce, tohoto nemají a jde-li o jejich práva nebo o práva Nejvyšší soud ČSSR: Rt III/1967 Stanovisko Pls 3/67 ze dne 22.2.1967. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.10.1973, sp.zn. Rc 31/74 . 68 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.4.1999, sp.zn. Jc 110/99 25. 69 Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník - Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987, s. 358. 66

67

34

proti nim a promlčení již začalo běžet, nedochází ke stavení promlčecí lhůty, tato běží dál,

nemůže však skončit dříve než rok poté, co jim byl zákonný zástupce ustanoven nebo překážka jinak pomine. Překážka může pominout dosažením zletilosti či právní mocí rozhodnutí, jímž se zrušuje zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům.

Jednoroční lhůta, po kterou promlčení nemůže skončit, zde byla stanovena z důvodu, aby

tyto osoby (případně jejich zákonní zástupci) měly dostatek času na to, aby své právo případně uplatnily u soudu nebo jiného příslušného orgánu.

Ad d) O přerušení (případně přetržení) běhu promlčecí doby hovoříme tehdy, jestliže

nastane taková zákonem předpokládaná skutečnost, že promlčecí doba přestává běžet, a k této již

uběhlé části promlčecí doby se nepřihlíží, ale počíná běžet nová desetiletá promlčecí lhůta. Pro přerušení promlčecí doby je charakteristické, že dochází ke sjednocení délky promlčecí doby a zcela ztrácí význam (z pohledu promlčení) z jakého právního titulu věřitel své právo uplatnil, zda se jednalo o právo odpovídající věcnému břemeni nebo naopak o právo z přepravy.

Pro přerušení promlčecí doby jsou typické dva znaky, ztráta již uběhlé promlčecí doby a

získání nové delší – desetileté, promlčecí doby. Přerušení promlčecí doby upravuje ust.§110 obč.zák., které rozlišuje dva případy.

Prvním z nich je situace, pokud právo bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu

nebo jiného orgánu. Lze tu tedy pozorovat dvě na sebe navazující situace. Uplatněním práva u

soudu či jiného příslušného orgánu dochází k stavení promlčecí doby, pokud věřitel v řízení

řádně pokračuje a řízení skončí vydáním rozhodnutí, jímž se právo věřiteli přiznává, a toto rozhodnutí nabude právní moci, uplynulá promlčecí doba nikdy nedoběhne, ale přeruší (přetrhne) se, stane se právně bezvýznamnou. Právo, které bylo takto přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se promlčí za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.

Podle ust.§ 99 odst.3 má schválený smír účinky pravomocného rozsudku, k přerušení

promlčecí doby dochází i u práva ze schváleného soudního smíru. „Podobně je tomu i u

platebního rozkazu (§174 odst.1 OSŘ) a směnečného platebního rozkazu (§ 175 odst.2 O.S.Ř.). Důvodem delší promlčecí doby je skutečnost, že věřitelovo právo najisto zjistil orgán, který je

k tomu povolán. ... Rovněž je třeba uvést, že rozhodnutí o povolení výkonu rozhodnutí nemá

účinky podle ustanovení § 110. V tomto případě jde totiž již o vydobytí přiznaného práva (§ 112).“70

70

Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník - Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987, s. 344.

35

Judikatura řešila otázku této nové desetileté promlčecí lhůty, pokud právo bylo přiznáno

rozhodnutím správního orgánu a dospěla nejprve k názoru, že: „Rozhodnutí správního orgánu

lze i soudním výkonem rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení § 71 odst.3 zákona č. 71/1967 Sb.“71 Ustanovení §71 odst.3 správního řádu stanovovalo tříletou prekluzívní

lhůtu, ve které mohlo být rozhodnutí vykonáno. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že správní řád je k občanskému zákoníku lex specialis a zároveň byl také vydán později než občanský

zákoník. V roce 2005 se tímto problémem zabýval Nejvyšší soud a dospěl k odlišnému názoru: „Při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, kterým bylo oprávněnému přiznáno právo, jež podle příslušných hmotněprávních ustanovení podléhá promlčení, se nepoužije ustanovení § 71 odst.3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).“72 Nejvyšší soud ve svém

rozhodnutí vychází z názoru, že předmětné ustanovení stanoví pouze lhůtu, ve které může být rozhodnutí vykonáno, „nijak se nedotýká osudu práva, které jím bylo přiznáno; jejím uplynutím,

tedy právo nezaniká, avšak není možné je úspěšně vymáhat cestou výkonu tímto způsobem „prekludovaného“ rozhodnutí“.73

Druhým případem, kdy dochází k přerušení promlčecí doby je, bylo-li právo dlužníkem

písemně uznáno co do důvodu i výše. V takovém případě se právo promlčuje za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty (ust.§110 odst.1).

„Z §110 odst.1 nevyplývá, že nelze uznat právo již promlčené. O tom svědčí nejen slovní

znění cit. ustanovení, nýbrž i historický výklad. Institut uznání dluhu byl upraven i v dříve

platném občanském zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.). Dříve platná právní úprava nevzbuzovala

pochybnosti o tom, že lze uznat i promlčený dluh. To plynulo jasně z § 297 zák.č. 141/1950 Sb., který však pro uznání promlčeného dluhu požadoval, aby ten, kdo dluh uznává, o promlčení věděl. Tuto podmínku platný občanský zákoník nepřevzal. Z toho lze usuzovat, že k uznání

práva již promlčeného není potřebná vědomost dlužníka o tom, že uznává promlčené právo.“74 Tento právní názor se shoduje i s ustálenou judikaturou.75

Vzhledem k tomu,že „uznání dluhu působí také jako zajišťovací právní instrument

(srov.§558)“76, je zajímavé se zabývat otázkou, jaké účinky má jednání dlužníka, pokud písemně

uzná co do důvodu a výše již promlčený dluh, aniž by si byl vědom toho, že dluh je již Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1972, sp.zn. Rc 19/73. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.2.2005, sp.zn. Jc 85/2005. 73 Tamtéž. 74 Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník - Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987, s. 346. 75 Viz např. Rozhodnutí Najvyššího súdu ze dne 27.2.1968, sp.zn. Rc 51/68. 76 ASPI, evid.č. 16306 (LIT), Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V.: Občanský zákoník – komentář. Část I. Hlava VIII. Promlčecí doba § 110, vydaný dne 9.8.1999. 71

72

36

promlčený. V takovém případě, pokud vycházíme z výše uvedeného a zároveň z ustanovení

§558 obč.zák, dospějeme k závěru, že dochází k přerušení běhu promlčecí doby, avšak toto uznání dluhu nepůsobí jako zajišťovací právní instrument a nemá tak za následek (na rozdíl u

uznání dluhu nepromlčeného nebo u uznání dluhu promlčeného, o jehož promlčení dlužník věděl) existenci vyvratitelné právní domněnky, že dluh v době uznání trval.

Právo může být uznáno dlužníkem opakovaně, případně může být i kombinováno

rozhodnutí soudu a následně (několikanásobné) uznání dluhu.77 Paradoxně tak může docházet k nekonečně dlouhé promlčecí době, neboť občanský zákoník nestanovil maximální délku promlčecí doby.

narozdíl od obchodního

Jestliže je pohledávka věřitele zajištěna ručením, „na právo ručitele dovolat se promlčení

vůči věřiteli dlužníka po uplynutí promlčecí doby podle ustanovení § 101 o.z. nemá vliv písemné

uznání dluhu dlužníkem podle ustanovení § 110 odst.1 o.z.“78 „Odvolací soud vycházel z názoru,

že v průběhu trvání ručitelského závazku nesmí dojít k takové změně hlavního závazku, kterou by se bez souhlasu ručitele zhoršilo jeho postavení.“79

Co se týče úroků a opětujícího se plnění promlčují se tato v desetileté lhůtě, pokud byla

přiznána pravomocným rozhodnutím soudu anebo zpětně písemně uznána. Úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala až po právní moci rozhodnutí nebo po uznání, se promlčují ve

lhůtě tříleté. „Úroky podle § 121 odst.3 činí příslušenství pohledávky. Proto sdílejí s pohledávkou zpravidla stejný osud. Pokud však jde o promlčení, sdílejí s pohledávkou, jak bylo uvedeno shora, tento právní osud jen zčásti.“80 3.1.4.6. Námitka promlčení Právo uplatnit námitku promlčení je subjektivním právem dlužníka, které vzniklo v

důsledku marného uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby. Dlužník nemá povinnost tuto námitku uplatnit, ale záleží to zcela na jeho uvážení. V případě, že tak učiní a námitky promlčení se před soudem dovolá, vyvolá tímto svým jednáním závažné právní následky.

Soud nemůže věřiteli promlčené právo přiznat (ust.§100 odst.1 obč.zák.), neboť

v důsledku uplatnění námitky promlčení ex lege zanikl nárok a právo zůstalo pouze ve formě

Viz k tomu Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.8.1977, sp.zn. Rc 32/79. Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.9.1989, sp.zn. Rc 17/91. 79 Tamtéž. 80 Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník - Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987, s. 348. 77

78

37

naturální obligace a není tedy právně vynutitelné. Tato situace zpravidla vede k tomu, že soud žalobu věřitele zamítne po té, co dlužník uplatní námitku promlčení.

Subjektem oprávněným ke vznesení námitky je dlužník, případně jeho právní nástupce.

Mezi další subjekty oprávněné vznést námitku promlčení patří také ručitel. Ručitel je jednak

oprávněn vznést námitku promlčení, pokud se jedná o jeho vlastní vztah vůči věřiteli. V případě

ručení neplatí stejné pravidlo jako u zástavního práva, ale teorie i praxe „zastává stanovisko, že každý z těchto závazků se může promlčet samostatně.“81 Může tedy dojít k situaci, že závazek ručení bude promlčen dříve než závazek hlavní, který zajišťuje.

Vzhledem ke skutečnosti, že ručitel může v souladu s ust.§ 548 odst.2 obč.zák uplatnit

všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník, je také ručitel vedle hlavního dlužníka

subjektem oprávněným ke vznesení námitky promlčení zajišťované pohledávky. Nutno podotknout, že není zcela lhostejné, zda vznese námitku promlčení hlavní dlužník nebo ručitel.

Podstatný rozdíl spočívá v rozsahu právních účinků. „Vznese-li odůvodněně námitku promlčení hlavní dlužník, právní účinky promlčení nastávají nejen ve vztahu k němu samotnému, nýbrž i ve vztahu k ručiteli. Jestliže však vznese námitku promlčení toliko ručitel, hlavní dlužník však nastalé sám nenamítne, právní účinky promlčení nastávají výlučně ve vztahu k ručiteli.“82

Pokud jde o možnost uplatnit námitku promlčení vyskytl se názor, že i tato podléhá

promlčení a že tedy dlužník nemá neomezeně dlouhou dobu na to, aby ji uplatnil. Tento názor byl

však jednoznačně odmítnut, neboť „obecně platí, že se promlčují majetková práva

(srov.ust.§100 odst.2 obč.zák.), právo uplatnit námitku však není právem majetkovým, nýbrž nemajetkovým a jako takové se tudíž nepromlčuje.“83

V současné době se poměrně hodně polemizuje o tom, zda může být uplatnění námitky

promlčení v rozporu s dobrými mravy. Tuto diskusi vyvolal nález Ústavního soudu84, ve kterém

uvedl, že „ustanovení §3 Občanského zákoníku, dle kterého výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.“ Nutno zdůraznit, že toto rozhodnutí řešilo zcela specifickou a velmi citlivou otázku vztahující se k problematice restitucí a vůbec otázky vyrovnání se s negativními majetkoprávními důsledky komunistického režimu a

jeho právního řádu, kdy cílem zmiňovaného rozhodnutí bylo spravedlivě (na principu ekvity) vyřešit daný problém. O tomto rozhodnutí bývá hovořeno jako o „pozitivním excesu“, s tím, že je nutné jej chápat jako jistou výjimku z kategorického pravidla.

Hurdík, J. In Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s.226. Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník - Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987, s. 315. 83 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2002, sp.zn. Rc 29 Cdo 2860/2000. 84 Nález Ústavního soudu ze dne 15.1.1997, sp.zn. II ÚS 309/95. 81

82

38

Pokud se totiž na tento problém podíváme blíže zjistíme, že ve své podstatě institut

promlčení „spočívá a limine na tom, že jeho vlastní uplatnění je samo o sobě, bez jakýchkoli

pochybností, byť k jeho vytvoření došlo z jiných důvodů již vyložených, imanentně založeno na

rozporu s dobrými mravy, ačkoli z něho pochopitelně a priory nevychází. Jak jinak chápat neochotu dlužníka splnit svůj dluh, s přihlédnutím k jeho možnosti toto právně relevantně projevit po uplynutí příslušné doby vznesením námitky promlčení.“85 Pokud tedy vycházíme z

názoru, že samotný institut promlčení je vlastně v rozporu s dobrými mravy, ale zároveň je

v souladu s objektivním právem a tedy s názorem zákonodárce, dospějeme k názoru, že se jedná o zákonodárcem

„dovolený rozpor s dobrými mravy“. Nelze se tedy vždy, když dlužník

oprávněně uplatní námitku promlčení, tohoto rozporu dovolávat, v konečném důsledku by toto jednání vedlo k narušení právní jistoty subjektů právních vztahů. Věřitel ví, nebo by měl vědět

(ignoratia legis neminem excusat), že po marném uplynutí promlčecí doby se jeho právo

promlčí. Proto pokud nechce, aby tento pro něj nepříznivý následek nastal, má si svá práva chránit a jednat tak, že buď dlužníka přiměje, aby splnil dobrovolně, nebo s pomocí autoritativního orgánu. Pokud tak neučinil a promlčecí doba marně uplynula, dlužník již oprávněně spoléhá na to, že nebude nucen plnit, právě s ohledem na možnost uplatnění námitky

promlčení. Pokud bychom pomocí ust.§3 obč.zák. dospěli k názoru, že uplatnění námitky

promlčení je vždy v rozporu s dobrými mravy, nejen, že by došlo k podstatnému zásahu do právní jistoty nejen tohoto subjektu právních vztahů, neboť dle platného práva očekával jiný výsledek, ale zároveň by se tak právní institut promlčení stal v našem právním řádu zcela nadbytečný, protože by se jej nebylo možno nikdy dovolat.

Z tohoto důvodu je k tomuto problému nutno přistupovat velmi obezřetně, což ostatně

potvrzuje i současná judikatura. „Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na

úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil.“86 Kdy se nejedná pouze o

judikaturu Ústavní soudu, ale připouští ji i judikatura soudů obecných. Viz například Rozhodnutí Nejvyššího soudu: „Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl

toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska

jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se

Hanuš, L. Je námitka promlčení způsobilá založit výkon práva v rozporu s dobrými mravy? Právní rozhledy, č.3, 2003, s. 132. 86 Nález Ústavního soudu ze dne 6.9.2005, sp.zn. I. ÚS 634/04. 85

39

zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy.“87

Závěrem této podkapitoly je vhodné uvést, že zákonodárce sám v určitých případech

omezil možnost uplatnění námitky promlčení. Toto omezení je stanoveno v ust.§107 odst.3 obč.zák., které upravuje situace, kdy účastníkům neplatné nebo zrušené smlouvy vznikla

povinnost vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali. V takových případech přihlédne soud

k námitce promlčení pouze tehdy, pokud by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Toto ustanovení má za účel vyrovnat případnou nerovnováhu či možný rozpor s dobrými mravy. Řeší totiž „případy synalagmatických závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje, a

na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy především na případy, kdy oproti sobě stojí právo na vydání peněžitému plnění vůči vlastnickému právu.“88 V takovém případě by vznikla

neodůvodněná nerovnováha mezi účastníky, které se zákonodárce tímto způsobem snaží zabránit. Toto ustanovení se však nevztahuje na případ, kdy proti sobě stojí dvě promlčitelná práva.89 3.1.5.

Právní úprava promlčení v obchodním zákoníku –

základní rozdíly oproti právní úpravě obsažené v občanském zákoníku. Promlčení je v obchodním zákoníku upraveno v části třetí, hlavě I, díle XI,

v ustanoveních §§ 387 – 408, a to nezávisle (autonomně) na právní úpravě obsažené v občanském zákoníku. Jinými slovy v obchodních závazkových vztazích je vyloučeno použití

ustanovení občanského zákoníku o promlčení. Vzhledem ke skutečnosti, že některé právní instituty nejsou v obchodním zákoníku upraveny jako např. bezdůvodné obohacení, musela soudní praxe vyřešit, která právní úprava se v takovém případě použije. „Vznikne-li ve vztazích

mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebo ve vztazích mezi samosprávnou územní

jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, týkajících se zabezpečování veřejných potřeb, bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku.“90 Obdobně je tomu v případě promlčení u

smluv dle ustanovení § 261 odst.6 obch.zák., které nejsou upraveny v hlavě II. obchodního

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp.zn. 25 Cdo 2648/2003. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2003, sp.zn. 33 Odo 773/2002. 89 Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2003, sp.zn. 33 Odo 773/2002. 90 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003, sp.zn. Rc 26/2004. 87

88

40

zákoníku a jako smluvní typ je upravuje občanský zákoník.91 Všechna ustanovení upravující promlčení v obchodním zákoníku mají kogentní povahu a strany se od nich nemohou odchýlit.

Úvodem je nutno zdůraznit, že zákonodárce při právní úpravě promlčení v obchodním

zákoníku vycházel z Úmluvy o promlčení při mezinárodní koupi zboží (vyhl. pod č.123/1988 Sb.

ve znění dodatkového protokolu vyhlášeného pod č. 161/1991 Sb.). Vzhledem k tomuto postupu zákonodárce je mezi právní úpravou v obchodní zákoníku a občanském zákoníku řada rozdílů.

Názory na tuto nejednotnost v právní úpravě jsou spíše kritické. „Ač důvodová zpráva92

vyzdvihuje praktický účel tohoto opatření a zjednodušení právní úpravy, je výsledkem

zákonodárcovy činnosti normativní řešení zbytečně přesložité, zbytečně překombinované a interpretačně náročné.“93

Předmět promlčení je upraven v ust. §387 odst.2 obch.zák a je stanoven rozdílně od

předmětu promlčení v občanském zákoníku. Promlčení dle tohoto ustanovení podléhají všechna

práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou.

„Dikce ustanovení § 387 odst.1 ObchZ je poplatná principiální dualitě úpravy promlčení

v obchodním a občanském zákoníku. Zákonodárce zde zřejmě v úmyslu učinit úpravu promlčení v obchodním zákoníku co nejúplnější, se pokusil o paralelní obecné vymezení pojmu promlčení. Výsledek není nejzdařilejším – je opominut jeden ze dvou základních předpokladů promlčení, a

to zmeškání učinění určitého právního úkonu vedle uplynutí promlčecí doby, které jediné je v ustanovení § 387 odst.1 ObchZ akcentováno.“94

Jedním z velmi podstatných rozdílů, je délka promlčecí doby, neboť obecná promlčecí

doba stanovená v obchodním zákoníku je čtyřletá. Dochází tak k poněkud kuriózní situaci. Jednou ze základních zásad ovládající obchodní vztahy je zásada profesionality neboli jednání

s náležitou nebo odbornou péčí. „Předpoklad profesionality a poctivosti v obchodních vztazích je

projekcí obecné zásady soukromého práva, totiž zásady vigilantibus iura scripta sunt (právo je na straně ostražitých, popř. právo je psáno pro bdělé). Tato zásada vychází z teze, že každý

účastník právního vztahu má předpokladatelný soudný intelekt a jest tudíž schopen brát se o svá

práva. Zatímco v běžném styku je tato zásada částečně prolomena zákonnou ochranou slabší

strany (např. §52 a násl. ObčZ), v obchodních stycích je spíše zdůrazněna profesionalita Viz Bejček, J., Eliáš, K, Raban, P.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vyd. Praha: C.H.BECK, 2003, s. 31. 92 Úřad vlády ČSFR Obchodní zákoník (vládní návrh zákona). Část B. Praha: Prospektum, s.64. 93 Bejček, J., Eliáš, K, Raban, P.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vyd. Praha: C.H.BECK, 2003, s.224. 94 Weinhold, D.: Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2000, s. 28-29. 91

41

jednotlivých účastníků.“95 Pokud vycházíme z této zásady, jeví se delší promlčecí doba v obchodních vztazích jako poněkud překvapivá. Zákonodárce tímto řešením klade mnohem

větší požadavky na subjekty občanskoprávních vztahů než na subjekty obchodněprávních vztahů, pokud jde o to, aby se řádně starali o svá práva a v případě, že tak činit nebudou počítali s nepříznivými následky.

Oproti tomu přísnější úprava je stanovena v obchodním zákoníku, pokud jde o počátek

běhu promlčecí lhůty se subjektivně určeným počátkem u práva na náhradu škody, kdy stačí pouhá možnost poškozeného se o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, dozvědět. „To je

významné zpřísnění oproti občanskému zákoníku, protože zanedbání možnosti zjistit škodu bude

mít za následek začátek běhu promlčecí lhůty, a to i v případě, že poškozený ve skutečnosti o škodě neví.“96

Pokud jde o délku promlčecí doby upravuje obchodní zákoník možnost strany, vůči níž se

právo promlčuje, druhé straně prodloužit promlčecí dobu. A dále obsahuje také limitaci délky promlčecí doby, ta skončí vždy nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.

Také obchodní zákoník upravuje různé překážky v běhu promlčecí doby, a to stavení a

přerušení promlčecí doby, ale nesetkáme se zde s tím, že by promlčecí doba nemohla začít běžet nebo nemohla po určitou dobu skončit, jako je tomu v občanském zákoníku.

Pokud jde o hodnocení právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku bývá spíše

negativní. I.Pelikánová k tomu uvádí: „Z podaného rozboru plyne, že úprava promlčení v obchodním zákoníku je zbytečně složitá, zbytečně odlišná od občanského zákoníku. Její

odlišnost není věcně odůvodněná, odporuje tradicím právní úpravy. Zdá se, že povýšení

unifikované mezinárodní úpravy kupní smlouvy na obecnou úpravu národní nebylo dostatečně odůvodněné.“97

3.2.

Prekluze

3.2.1. Institut prekluze v římském právu Někteří autoři98 se přiklánějí k názoru, že právnímu institutu prekluze se v římském právu

velmi podobal institut časového omezení žalob (actiones temporales).99 Tyto žaloby byly Bejček, J., Eliáš, K, Raban, P.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vyd. Praha: C.H.BECK, 2003, s.20. 96 Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. Praha: Linde Praha, 1996, s. 912. 97 Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. Praha: Linde Praha, 1996, s. 947. 98 Sommer, O.: Učebnice soukromého práva římského. I.díl. Praha 1946; Vážný, J.: Římský proces civilní. Praha, 1936. 99 Viz o nich výše v kapitole 3.1.1. 95

42

omezeny na poměrně krátkou dobu nejčastěji jednoroční. Podobnost s dnešní prekluzí spatřují

především v tom, že uplynutím příslušné lhůty k podání žaloby, nezanikala pouze možnost žaloby, ale rovněž zanikalo právo samo. Soudce měl povinnost přihlížet k marnému uplynutí lhůty ex offo. Tyto lhůty nemohly být stavěny ani přerušovány.

Toto časové omezení žalob bylo změněno na promlčení za vlády Justiniána. Blíže jsou tyto žaloby rozebrány v kapitole 3.1.1.

3.2.2. Institut prekluze v Obecném zákoníku občanském. Komentář k OZO k pojmu prekluze uvádí: „Tento pojem nebyl redaktorům obč. zákoníka

jasný (viz §1491) a jest vybudován doktrínou.“100 Z výše uvedeného vyplývá, že v obecném

zákoníku občanském nebyla prekluze obecně upravena, i když s jednotlivými případy prekluze

bylo možné se v právní úpravě setkat. „Prekluze nenašla v obecném zákoníku občanském obecné

úpravy, nedbáme-li matoucí ustanovení § 1449 OZO, zmiňující vedle práva a závazků zanikajících uplynutím času také „zrušení“ práv a závazků promlčením určeným zákonem.“101

V komentáři se dále uvádí, že mezi právními teoretiky jsou různé názory na prekluzi, kdy

někteří ji vztahují pouze na případy, kdy vzhledem k marnému uplynutí lhůty nevznikne určité právo, tedy prekluzi vymezují dle jeho názoru příliš úzce. Jiní autoři naopak za prekluzi považují

i případy časového omezení práv a vymezují tak prekluzi příliš široce. V komentáři je prekluze

definována jako případy, „kdy do určité doby se musí státi určitý úkon právní, ježto by jinak

právo nevzniklo, resp. zaniklo (tedy případy odlišné zřejmě nejen od smlčení a časového omezení práv, nýbrž i od promlčení).“102

Zároveň připouští, že rozlišení prekluzívních a promlčecích lhůt může činit potíže. Dále

jsou uvedeny tyto základní znaky lhůt prekluzívních, kterými se odlišují od lhůt promlčecích:

1) U prekluzívní lhůt neplatí přetržení ani stavení, „leda že jde o takovou lhůtu preklusivní, ve

které má býti nějaké právo soudně vykonáno, a soudy v té době vůbec nefungují (na př. pro mor § 1496).“103

2) K prekluzi přihlíží soud ex offo, nikoliv jen k námitce, neboť při prekluzi zaniká aktivní legitimace, kterou jsou soudy nuceny zkoumat.

Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. 6. díl. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, 1937, s. 430. 101 Weinhold, D.: Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2000, s. 17. 102 Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. 6. díl. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, 1937, s. 430. 103 Tamtéž, s.431. 100

43

3) „Prekluzí právo zaniká absolutně (§ 1449, v. 1. a contrario věty 2.). Promlčením právo zaniká jen relativně (zůstává obligace naturální); proto byla-li zaplacena pohledávka zaniklá prekluzí, je dána condictio indebiti (§1432). Při promlčení tomu tak není.“104

4) Na rozdíl od lhůt promlčecích mohou být prekluzívní lhůty v OZO prodlouženy (např. garanční lhůty §933 OZO, lhůty pro výkon předkupního práva) , výjimkou je, pokud se jedná o

ius cogens. Mezi prekluzívní lhůty, které nemohou být prodlouženy, řadí například lhůty pro popření manželského původu dítěte nebo lhůtu pro žalobu posesorní. 5) Prekluzívní lhůty se lze předem vzdát.

Jak je uvedeno výše, v obecném zákoníku občanském chyběla obecná úprava

prekluzívních lhůt, ale prekluzívní lhůty jako takové obecný zákoník občanský obsahoval. Komentář k OZO uvádí například tyto případy prekluzívních lhůt: popření manželského původu

dítěte musí být učiněno do 3 měsíců (§§ 156,158), zneužití věci může být půjčitelem vytýkáno

do 30 dnů po vrácení (§982), garanční lhůty u závazků ze správy (§933), lhůty k výkonu předkupního práva (§1075), třicetidenní lhůta pro podání žaloby posesorní.

Dalším právním institutem, který byl v obecném zákoníku občanském upraven, bylo

časové omezení práv. Vzhledem ke skutečnosti, že i v těchto případech právo zanikalo, bylo

některými autory řazeno ke lhůtám prekluzívním. Podstatný rozdíl mezi časovým omezením

práv a prekluzívními a také promlčecími lhůtami spočíval v tom, že „jest lhostejno, zda právo bylo či nebylo vykonáváno a od smlčení tím, že je lhostejno, zda tu bylo mlčení či nikoliv.“105

Od lhůt prekluzívních bylo nutno odlišovat také smlčení. Jednalo se o právní institut,

který v současné právní úpravě již nenajdeme. „Jde tu o zánik práva (u osoby jedné), jehož následkem jest vznik práva (u osoby jiné), poněvadž ona osoba se ke svému právu nehlásila (t.j. mlčela). Rozdíl od promlčení (a tím i od lhůt prekluzívních) však je v tom, že při promlčení jde vlastně jen o pozbytí práva, jehož následkem pak jest nabytí tohoto práva jinou osobou.“106 3.2.3. Základní charakteristika prekluze a její význam.

Prekluze je definována jako „zánik práva, nebylo-li uplatněno v zákonně stanovené lhůtě

(tzv. prekluzívní či propadná lhůta).“107 Z uvedeného vyplývá, že k zániku práva je třeba splnění

Tamtéž, s.431. Tamtéž, s.432. 106 Tamtéž, s.431. 107 Madar, Z. a kolektiv. Právnický slovník. II.díl. P-Ž. Praha: Orbis, 1978, s. 128. 104 105

44

dvou předpokladů: „uplynutí určité (zákonem přesně stanovené) doby, neuplatnění práva v této době.“108

Právním následkem prekluze je zánik práva. Dochází k zániku celého subjektivního

práva (nároku i naturální obligace). Jde o zánik absolutní.V tomto právním následku lze spatřovat podstatný rozdíl oproti promlčení, kde právo nezaniká, ale dochází k jeho oslabení,

neboť nárok se stává podmíněným a v případě, že se dlužník dovolá námitky promlčení, zaniká nárok, avšak právo nadále zůstává ve formě naturální obligace.

Prekludované právo nemůže být soudem přiznáno. Oproti promlčení musí soud ex offo

zkoumat, zda právo nezaniklo prekluzí, a v případě, že došlo k zániku práva, soud bez dalšího

žalobu zamítne. U promlčení tak soud učiní teprve tehdy, když dlužník vznese námitku promlčení. Další velký rozdíl mezi prekluzí a promlčením je v tom, že pokud právo zaniklo

prekluzí, nemůže již být splněno ani dobrovolně. Jestliže by plnění bylo přesto poskytnuto, jednalo by se o bezdůvodné obohacení (plnění bez právního důvodu). „Plnit debite je proto nadále možno pouze v případě, že je zřízen závazek nový.“109

Jak je zmíněno výše, k zániku práva prekluzí přihlíží soud z úřední povinnosti. Jednak

mu to přikazuje občanský zákoník v ust.§583 a dále to vyplývá z občanského soudního řádu,

který soudu ukládá kdykoli za řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení. Pokud podá žalobu osoba, jejíž právo prekludovalo, není tato aktivně věcně legitimovaná a nejsou splněny podmínky řízení.

Můžeme tak říci, že prekluze klade na osobu, vůči níž právo prekluduje, menší nároky

než na osobu, vůči níž se právo promlčuje. Zatímco osoba, vůči které marně uplynula promlčecí lhůta, si této skutečnosti musí být vědoma a následně musí vznést námitku promlčení, aby k ní

soud přihlédl, osoba, vůči které právo zaniklo prekluzí, žádnou námitku vznášet nemusí, dokonce o ní ani nemusí vědět.

K zániku práva prekluzí dochází pouze v případech, kdy zákon takový právní následek

s marným uplynutím lhůty spojuje. „Na jiné než v zákoně uvedené případy nelze ustanovení o prekluzi aplikovat ani analogicky.“110 V odborné literatuře je poukazováno na skutečnost, že ne v každém právní předpise je uveden dovětek typu „jinak právo zanikne“ nebo jiný obdobný, což

může vést k obtížím při posuzování, zda se jedná o prekluzívní (propadnou) lhůtu. Touto otázkou se v jednom ze svých rozhodnutí zabýval Nejvyšší soud. Jednalo se o právní povahu

Fiala, J. In Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 58. Weinhold, D.: Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2000, s. 11. 110 Jehlička, O., Švestka, J., Škarová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8.vyd. Praha: C.H.Beck, 2003, s.759. 108

109

45

lhůty stanovené v ust.§ 13 odst.2 zák. č. 229/1991 Sb.111 Nejvyšší se soud v tomto rozhodnutí, přestože dospěl k názoru, že je věcně správné, neztotožnil s názorem soudu odvolacího, že shora uvedená lhůta je lhůtou promlčecí. Nejvyšší soud dovodil, že se jedná o lhůtu prekluzívní, neboť

„pokud zákon stanoví, že účastníci mohou své nároky uplatnit v určité lhůtě, je třeba dovodit, že po uplynutí této lhůty již své nároky uplatnit nemohou (argumentum a contrario). ... Zákon

zpravidla vyjadřuje skutečnost, že lhůta je prekluzívní,dodatkem „jinak právo zanikne“; nelze však vyloučit ani jiné slovní vyjádření.“112

V právní úpravě prekluze - stejně jako promlčení - je velmi zřetelný projev zásady

vigilantibus iura scripta sunt, neboť nutí osoby, jejichž práva mohou prekluzí zaniknout, aby svá práva uplatnily včas, jinak zaniknou. Je však otázkou, co bylo a je hlavním motivem zákonodárce pro to, aby v tom kterém případě zvolil prekluzi a nikoliv promlčení.

Pokud oba právní instituty srovnáme, zjistíme, že zatímco u promlčení zůstává právní

postavení obou subjektů – dlužníka a věřitele zhruba stejné. Postavení žádného z nich není nijak výrazně zvýhodněno. Věřitel má dostatek času na to, aby své právo řádně uplatnil v promlčecí

lhůtě. Zároveň jsou na jeho ochranu v zákoně stanoveny různé překážky běhu promlčecí doby. Pokud však své právo z jakéhokoli důvodu opomene uplatnit, musí počítat s nepříznivými

právními následky, ty však nenastupují automaticky. K tomu, aby tyto následky nastoupily, je třeba aktivního jednání dlužníka – tento tedy také musí o svá práva dbát, neboť jak je uvedeno

výše (viz kapitola 3.1.3) soudy nemají poučovací povinnost, pokud jde o námitku promlčení.

Naopak v případě prekluze je v mnohem výhodnější pozici osoba, proti které právo prekluzí zanikne. Lze tudíž předpokládat, že hlavním motivem zákonodárce, pokud zvolil prekluzi a

nikoliv promlčení, není snaha motivovat subjekty právních vztahů, aby se o svá práva řádně

starali, neboť toho by dosáhl již promlčením a za mnohem „spravedlivějších“ podmínek pro obě strany. Navíc by tak stranám ponechal možnost, aby jejich závazek zanikl splněním či

započtením atd., což prekluze neumožňuje. Z výše uvedeného vyplývá, že prekluze je mnohem větším zásahem státu do práv a povinností subjektů právních vztahů, než je tomu u promlčení.

Pokud se zaměříme na účel právního institutu prekluze, zjistíme, že prekluzívní lhůty

„jsou krátké a jsou stanoveny ve společenském zájmu, kdy existence práva se může stát vzhledem k typicky se vyskytujícím okolnostem pochybnou a nesnadno prokazatelnou, a kdy je proto třeba, aby právní vztahy byly co nejdříve vyjasněny.“113 Z uvedeného vyplývá, že Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. 112 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1997, sp.zn. Rc 50/99. 113 Madar, Z. a kolektiv. Právnický slovník. II.díl. P-Ž. Praha: Orbis, 1978, s. 128. 111

46

prvotním a hlavním účelem prekluze je rychlé vyjasnění právních vztahů, tedy především požadavek právní jistoty.

„Prekluze, která vyjadřuje veřejný zájem na vyjasnění vztahů a je prvkem ingerence do

soukromého práva, se zvláště rozšířila v našem právním řádu v období socialistického práva. ... Prekluze byla vhodným nástrojem pro právo ovládané veřejnoprávní metodou úpravy, vyhovovala nařizovacímu naturelu socialistického zákonodárce. Prekluze je prvkem omezení

autonomie vůle stran. ... Postupná rekonstrukce demokratického právního řádu neznamenala úplné vymizení prekluze, naopak můžeme ji pozorovat i v některých nových úpravách.“114

Od prekluze je nutno mimo promlčení odlišovat také zánik práva uplynutím doby, na

kterou bylo omezeno. Časové omezení práva může být stanoveno právním předpisem,

rozhodnutím, případně dohodou stran. „K zániku práv a povinností omezených na dobu určitou dochází samotným uplynutím (tj. událostí), aniž jsou k tomu třeba nějaké další právní skutečnosti.“115 U tohoto právního institutu je narozdíl od prekluze (i promlčení) z hlediska další

existence práva (nároku u promlčení) zcela nevýznamné, zda právo bylo v určitém časovém úseku uplatněno. Právo totiž zaniká, nezávisle na jeho případném uplatnění, uplynutím času. 3.2.4. Právní úprava prekluze v občanském zákoníku.

Obecným ustanovením o zániku práva prekluzí pro občanskoprávní (ale také

obchodněprávní vztahy) je ust. §583 obč.zák. V tomto ustanovení je stanoveno, že k zániku

práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. K zániku soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne. Narozdíl od promlčení, kde je právní úprava tohoto institutu soustředěna, jsou jednotlivé prekluzívní lhůty upraveny rozptýleně, a to vždy u toho právního institutu, ke kterému se vztahují. Jde o specifické případy

prekluze. Například pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady jsou pravidelně stanoveny prekluzívní lhůty.

K zániku práva prekluzí dochází, jak bylo vysvětleno výše, za splnění dvou podmínek, a

to uplynutí času (prekluzívní lhůty) a opomenutí právo uplatnit, přičemž je zcela lhostejné, z jakého důvodu nebylo právo ve stanovené lhůtě uplatněno.

Nabízí se otázka, jak vykládat pojem, že „právo nebylo ....uplatněno“. Pokud není

v právní předpise specifikováno, jakým způsobem a u koho má být právo uplatněno, tak je tomu 114 115

Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. Praha: Linde Praha, 1996, s. 870. Jehlička, O., Švestka, J., Škarová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8.vyd. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 746.

47

například v ust.§683 odst.2 obč.zák., platí, že právo je třeba uplatnit žalobou (domáhat se jej) u soudu.116 V literatuře pak bývá hovořeno o případu tzv. přímé prekluze.

V případě, že strany mezi sebou uzavřely rozhodčí smlouvu, rozumí se uplatněním práva

také podání žaloby k rozhodci. Také přihláška pohledávky konkurzního věřitele má v souladu

s ust.§20 odst. 8 zák. o konkursu a vyrovnání pro běh prekluzívní (ale také promlčecí) doby stejné účinky jako podání žaloby u soudu.

V některých případech je právním předpisem stanoveno, jakým způsobem a u koho má

být právo uplatněno, pak je na věřiteli, aby je ve stanovené lhůtě u dané osoby uplatnil.117

„Obecně přitom platí, že podání žaloby na plnění je možné považovat za uplatnění práva i tam,

kde zákon stanoví, že příslušné právo má být ve lhůtě uplatněno u druhého účastníka právního vztahu, neboť hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu má účinky vůči ostatním účastníkům řízení, a to od okamžiku, kdy se o něm dozvěděli.118 Vzhledem k tomu, že zákon

v takových případech vyžaduje zvláštní právní úkon adresovaný účastníkovi právního vztahu, je

třeba dovodit, že pokud není úkon učiněn při ústním jednání, jehož se oba účastníci řízení účastní, nebo pokud je vyžadována písemná forma, písemné vyjádření tohoto úkonu musí být

výslovně začleněno v textu či příloze žaloby, pokud není doručováno adresátu tohoto úkonu

separátně zároveň s podáním žaloby.“119 Vzhledem ke skutečnosti, že prekluzívní lhůty

stanovené v občanském zákoníku jsou lhůtami hmotněprávními je třeba, aby případná žaloba

byla doručena druhé straně nejpozději v poslední den lhůty. Včasné uplatnění práva pak zabrání zániku práva prekluzí.

Pro určení počátku a konce běhu prekluzívních lhůt se použije ust. § 122 obč.zák.

„Prekluzívní lhůty nemohou být prodlouženy a jejich běh se nezastavuje ani nepřerušuje. Z této obecné zásady platí výjimky, kdy se určitá doba do prekluzívní lhůty nezapočítává.“120 Někteří

autoři dokonce hovoří, podobně jako u promlčení, o stavení a přetržení prekluzívní doby.121

Mezi případy, kdy dochází ke stavení běhu prekluzívní doby řadí například ust.§627 odst.1 obč.zák. a mezi případy přetržení běhu prekluzívní doby pak ust.§ 627 odst.2 obč.zák.

Prekluzívní lhůty nemají žádnou obecnou úpravu vztahující se k jejich běhu podobnou té,

která je věnována promlčení. Proto lze říci, že prekluzívní lhůty běží trvale bez jakékoliv Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp.zn. Rc 47/2005. Např. vytknutí vad nabyvatelem zcizovateli do šesti měsíců poté, kdy měl možnost věc prohlédnout (ust.§504 obč.zák.). 118 §41 odst.3 o.s.ř.. 119 Weinhold, D.: Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2000, s. 13. 120 Fiala, J. In Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 58. 121 Weinhold, D.: Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2000, s. 13. 116

117

48

přestávky a případná změna jejich běhu je v zákoně stanovena pouze pro určité prekluzívní lhůty např. pro prekluzívní lhůty pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady prodané věci, nikoliv obecně pro jakoukoli prekluzívní lhůtu v občanském zákoníku.

Pro prekluzívní lhůty oproti lhůtám promlčecím je typická větší lhostejnost zákonodárce,

pokud jde o osoby, jejichž práva prekluzí zanikají. Zatímco u promlčení zákonodárce poskytuje ochranu osobám, které musí mít zákonného zástupce (ust. § 113 obč.zák.), a promlčení nepočne

a v případě, že počalo neskončí po uplynutí určité doby po odpadnutí překážky, u prekluze se

s obdobným řešením nesetkáme. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí odmítl postupovat analogicky dle ust. §113 obč.zák. a dovodil, že skutečnost, že osoba nemá zákonného zástupce nemůže mít vliv na běh prekluzívní lhůty.122

Narozdíl od promlčení nemá uznání dlužníka na běh prekluzívní doby vliv, nestaví ji

nepřerušuje ani neprodlužuje.

Pokud jde o délku běhu prekluzívních dob, není stanovena obecná prekluzívní doba, ale

„prekluzívní doba je stanovena v různé délce podle povahy jednotlivých právních vztahů,“123

velmi často se však lze setkat se lhůtou šesti měsíční.

V řadě případů navazují na lhůty prekluzívní lhůty promlčecí. Počátek promlčecí doby je

ve smyslu ust.§102 obč.zák. vázán na uplatnění práva u fyzické nebo právnické osoby, takové

uplatnění je tedy podmínkou, bez které promlčecí doba vůbec nepočne běžet. „Nebylo-li právo oprávněného subjektu u fyzické či právnické osoby včas uplatněno, toto právo podle §583 zanikne (prekluduje se), takže promlčení tohoto práva se stává irelevantní.“ 124

V takových případech platí, že pokud je právo ve stanovené prekluzívní lhůtě uplatněno,

počíná běžet promlčecí doba. Tak je tomu například u práva na náhradu škody dle ust.§771 obč.zák. Odesílatel musí nejprve v prekluzívní době uplatnit u dopravce právo na náhradu

škody. Na tuto prekluzívní lhůtu navazuje lhůta promlčecí, která počíná v souladu s ust. § 102 obč.zák. běžet ode dne, kdy odesílatel u dopravce právo na náhradu škody uplatnil.

V případě akcesorických závazků a jejich dalšího trvání, pokud hlavní závazek zanikne

prekluzí, je situace zcela jednoznačná. Z povahy těchto závazků vyplývá, že jsou existenčně

zcela závislé na existenci hlavního závazku, pokud tento zanikl v důsledku neuplatnění práva, zanikly současně s ním i akcesorické závazky (ručení, smluvní pokuta atd.).

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.6.1998, sp.zn. 3 Cdon 327/96. Jehlička, O., Švestka, J., Škarová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8.vyd. Praha: C.H.Beck, 2003, s.759. 124 Jehlička, O., Švestka, J., Škarová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8.vyd. Praha: C.H.Beck, 2003, s.332. 122

123

49

3.2.5. Prekluzívní lhůty v občanském zákoníku. Prekluzívní lhůty upravené v občanském zákoníku lze rozdělit do několika skupin podle

toho k jakému právnímu institutu se v daném případě vztahují. „Prekluzívní lhůty zpravidla platí pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady,“125 lze se však s nimi v občanském (i v obchodním)

zákoníku setkat i u jiných institutů.

Vzhledem ke skutečnosti, že prekluzívní lhůty se v občanském zákoníku vyskytují hojně,

jsou následující podkapitoly věnovány prekluzívním lhůtám v občanském zákoníku, kdy však

nemají za cíl postihnout všechny prekluzívní lhůty, ale pouze ty z hlediska praxe nejvýznamnější.

3.2.5.1. Prekluzívní lhůty u zvláštní odpovědnosti za škody. Zákonodárce stanovil prekluzívní lhůtu u odpovědnosti za škodu způsobenou na

vnesených nebo odložených věcech, respektive u uplatnění práva na náhradu škody (ust.§436 obč.zák.).

V případě odpovědnosti za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech je

třeba, aby poškozený uplatnil právo na náhradu škody u provozovatele nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl. „Smyslem této krátké oznamovací lhůty 15 dnů je,

aby bylo možno co nejrychleji objasnit skutečnosti, za kterých ke škodě došlo, a provozovatel mohl učinit potřebná opatření k zabránění dalším škodám.“126 Ve shora uvedeném ustanovení je

dále stanovena lhůta „bez zbytečného odkladu“, nutno podotknout, že se jedná o lhůtu pořádkovou a její nedodržení není spojeno s žádnými právními následky. 3.2.5.2. Prekluzívní lhůty u spotřebitelských smluv. U právní úpravy spotřebitelských smluv je pomocí prekluzívních lhůt upraveno právo

odstoupit od těchto smluv. V občanském zákoníku sice v těchto případech postrádáme

jednoznačný dodatek, že „jinak právo zanikne“, avšak s ohledem na výše uvedené rozhodnutí127

Nejvyššího soudu a dále z povahy věci vyplývá, že se jedná o lhůty prekluzívní.

Tamtéž, s.759. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné. Svazek II. 3.vyd. Praha: ASPI, 2002, s. 541. 127 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1997, sp.zn. Rc 50/99. 125 126

50

Propadná lhůta je stanovena odlišně podle toho, zda se jedná o smlouvy sjednané na

dálku – distanční smlouvy (ust.§ 53 a násl. obč.zák.), o smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele (ust.§ 57 a násl. obč.zák.) nebo spotřebitelské smlouvy o užívání budovy nebo její části na časový úsek (time sharing).

Pokud bylo výše uvedeno, že prekluzívní lhůty jsou stanoveny především z důvodu

právní jistoty účastníků a rychlého vyřešení případných sporů, nutno uvést, že to tak úplně

neplatí v případě spotřebitelských smluv. Propadné lhůty u spotřebitelských smluv jsou (stejně

jako právní úprava spotřebitelských smluv) stanoveny za účelem zvýšení právní ochrany spotřebitele. Pomocí těchto lhůt se tak spotřebiteli dává možnost, aby, přestože smlouva byla již

platně uzavřena, ji svým jednostranným právním úkonem s účinností ex tunc zrušil. Naopak tedy tato právní úprava nepřispívá k posílení právní jistoty účastníků smluvních vztahů, ale

dochází díky ní k prolomení zásady pacta sunt servanda. Zákonodárce tu jednoznačně upřednostňuje ochranu slabší strany závazkového vztahu, a to spotřebitele. 3.2.5.3. Prekluzívní lhůty k uplatnění práv z odpovědnosti za vady – u kupní smlouvy a smlouvy o dílo.

Většina

prekluzívních

lhůt

stanovených

v občanském

zákoníku

se

vztahuje

k odpovědnosti za vady, konkrétně k uplatnění práv z odpovědnosti za vady. Zákonodárce tak dává jasně najevo, svou preferenci rychlého vyřešení případných sporů z odpovědnosti za vady, neboť stanovil poměrně krátkou lhůtu k jejich uplatnění.

Tyto prekluzívní lhůty lze dále členit podle toho, zda se vztahují k obecné odpovědnosti

za vady, nebo k odpovědnosti za vady stanovené v rámci některého smluvního typu upraveného v občanském zákoníku a tedy speciální.

V ust. § 504 obč.zák. je stanovena šestiměsíční propadná lhůta pro vytknutí vad. Tato

lhůta se uplatní pouze v případě, že není zákonem u jednotlivých smluvních typů stanovena zvláštní právní úprava. Šestiměsíční prekluzívní lhůta počíná běžet poté, kdy nabyvatel měl

možnost věc prohlédnout. Není stanovena forma, v jaké by měl nabyvatel zciziteli vady

vytknout, i když s ohledem na případný soudní spor, lze jen doporučit písemnou formu. Nabyvateli nic nebrání v tom, aby vady věci vytkl až v návrhu na zahájení řízení (žalobě).128

Vedle této lhůty je stanovena v ust.§505 obč.zák. lhůta k vytknutí vad, za které se

odpovídá „formou záruční odpovědnosti“129 (ust.§502 obč.zák.), v tomto případě je třeba vady 128 129

Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.10.1985, sp.zn. Rc 9/87. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné. Svazek II. 3.vyd. Praha: ASPI, 2002, s. 109.

51

vytknout nejpozději do uplynutí stanovené záruční doby. Přestože v tomto ustanovení není

výslovně uvedeno, že právo z odpovědnosti za vady zanikne, pokud nebude uplatněno ve

stanovené lhůtě, dovozuje se, že se jedná o lhůtu prekluzívní.130 Pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se o neodůvodněnou rozdílnost v právní úpravě. Nutno podotknout, že výše uvedené platí pouze pro vady faktické, nikoliv pro vady právní. Ty je třeba notifikovat zciziteli bez zbytečného odkladu, avšak v případě, že je v této lhůtě neoznámí, nedochází k prekluzi jeho práv, ale k jejich oslabení (viz ust.§505 obč.zák.)

Zvláštní (speciální) právní úprava prekluzívních lhůt pro uplatnění nároků z odpovědnosti

za vady je stanovena například u kupní smlouvy nebo u smlouvy o dílo. Pokud jde o vztah obecné úpravy odpovědnosti za vady a zvláštních úprav odpovědnosti za vady, v jejichž rámci

jsou stanovené zvláštní prekluzívní lhůty, platí následující pravidlo. Zvláštní (speciální) úprava

má přednost před obecnou a použije se pouze tam, kde v rámci úpravy odpovědnosti za vady není pro daný případ stanovena žádná speciální prekluzívní lhůta pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady.

Speciální prekluzívní lhůta je stanovena v právní úpravě týkající se odpovědnosti za vady

u kupní smlouvy. Kupující musí u prodávajícího reklamovat vady zboží ve stanovené prekluzívní lhůtě, pokud nechce přijít o právo domáhat se svého práva z odpovědnosti za vady u

soudu. Jedná se o prekluzívní lhůtu, která je speciální k prekluzívní lhůtě stanovené v ust. § 504 obč.zák., avšak zároveň je obecná ve vztahu k prekluzívním lhůtám stanoveným v oddíle

nazvaném Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě, což vyplývá z ust.§ 612 obč.zák.

Délka této prekluzívní lhůty není jednotná, liší se v závislosti na tom, co bylo předmětem koupě, zda krmivo (třítýdenní prekluzívní lhůta), zvířata (šestitýdenní prekluzívní lhůta), ostatní (šestiměsíční prekluzívní lhůta) (ust.§599 odst.1 obč.zák.). Lhůta počíná běžet po převzetí věci. Pokud se však na některé vady vztahuje záruka, je třeba je vytknout v záruční době.

V případě prodeje zboží v obchodě (ust.§612 a násl. obč.zák.) je stanovena pro určité

skupiny zboží zvláštní právní úprava odpovědnosti za vady a v jejím rámci také prekluzívních lhůt k uplatnění práv z odpovědnosti za vady.

U věcí, na které se ve smyslu ust.§619 obč.zák. vztahuje záruka, je nutno uplatnit práva

z odpovědnosti za vady v záruční době. Délka záruční doby se liší podle toho, o jaké zboží se jedná. U spotřebního zboží činí 24 měsíců, u potravinářského zboží osm dní, u krmiv tři týdny a

u zvířat šest týdnů. Pokud je však stanovena lhůta k použití věci (tj. expirační lhůta) není záruční

doba delší než tato lhůta. V souladu s ust.§621 obč.zák. počínají záruční doby běžet od převzetí 130

Viz Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné. Svazek II. 3.vyd. Praha: ASPI, 2002, s.109.

52

věci kupujícím, pokud má věc uvést do provozu jiný podnikatel než prodávající, začátek této lhůty se z důvodu ochrany kupujícího odsouvá a počíná běžet až ode dne uvedení věci do provozu. Kupující však musí objednat uvedení do provozu do tří týdnů od převzetí věci a řádně

a včas poskytnout k provedení služby potřebnou součinnost. „Třítýdenní lhůta pro objednání

uvedení věci do provozu má prekluzívní povahu. Pokud kupující uvedenou lhůtu nedodrží,

začíná běžet záruční doba již od okamžiku převzetí. To znamená, že odsunutí počátku záruční doby je vázáno na splnění odkládací podmínky.“131

Práva z odpovědnosti za vady věcí, na které se nevztahuje záruka (věci, které se rychle

kazí, a věci použité), musí být uplatněna v zákonem stanovené lhůtě. U rychle kazících se věcí

činí tato lhůta pouze jeden den. U věcí použitých je pak tato lhůta stanovena na 24 měsíců ode dne převzetí věci kupujícím, tuto dobu může prodávající v dohodě s kupujícím zkrátit, ne však na méně než na 12 měsíců.

Práva z odpovědnosti za vady je třeba uplatnit u prodávajícího, u kterého byla věc

koupena, tedy v sídle nebo provozovně tohoto. Pokud je však v záručním listě uveden jiný podnikatel, který je určen k provedení opravy, a tento podnikatel je buď v místě prodávajícího nebo v místě pro kupujícího bližším, musí kupující reklamovat vady u tohoto podnikatele a ne u

prodávajícího. Pokud by přesto reklamoval vady u prodávajícího nejednalo by se zřejmě o řádné uplatnění práv z odpovědnosti za vady.

V ust. § 627 odst.1 je stanovena doba, která se do prekluzívní doby nezapočítává. Jde o

dobu od uplatnění práva z odpovědnosti za vady až do doby, kdy kupující po skončení opravy byl povinen věc převzít. V této souvislosti se pak hovoří o stavení prekluzívní lhůty. V odstavci

2. § 628 je řešena situace, pokud dojde k výměně věci, záruční doba začne běžet znovu od převzetí věci. Můžeme tak hovořit o tom, že došlo k přerušení běhu záruční doby.132

Prekluzívní lhůty k uplatnění práv z odpovědnosti za vady jsou stanoveny také u smlouvy

o dílo. V případě, že se jedná o zhotovení věci na zakázku (§644 a násl. obč.zák.), je třeba, aby

objednatel uplatnil u zhotovitele vady díla v záruční době, jinak práva zaniknou. Záruční doba

počíná běžet ode dne převzetí díla. Z důvodu ochrany zhotovitele je stanoveno, že pokud objednatel převzal dílo, až po dni, do kterého ji měl převzít, počala prekluzívní lhůta již běžet, a

to dne, kdy měl objednatel povinnost dílo převzít. Záruční doba je šest měsíců. U věcí, které jsou určeny k tomu, aby se jich užívalo delší dobu, je v některých případech stanovena zvláštním právním předpisem delší záruční doba. V případě, že je předmětem díla stavba, resp. její ASPI: evid.č. 16484. Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V. Občanský zákoník-komentář.Část III.Závazková práva. Hlava II.Oddíl IV.Prodej v obchodě.§621. 132 Jehlička, O., Švestka, J., Škarová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8.vyd. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 824. 131

53

zhotovení je záruční doba tři roky. Pro některé části staveb může být prováděcím právním

předpisem stanovena kratší záruční doba, nejméně však osmnáct měsíců. Strany si mohou dohodnout delší záruční dobu.

Vady u zhotovitele je oprávněn uplatnit pouze objednatel, nikoliv například osoba, které

objednatel dílo prodal.133

V případě, že objednatel uplatnil v záruční lhůtě u zhotovitele vady, dochází ke stavení

běhu prekluzívní lhůty. Tato neběží od uplatnění práva ze záruky až do provedení opravy (do doby, kdy byl objednatel povinen věc převzít po provedení opravy).

Obdobná právní úprava je stanovena u odpovědnosti za vady u opravy nebo úpravy věci,

podstatný rozdíl je tu pouze v délce záruční doby. Záruční doba činí tři měsíce, pokud není sjednána stranami nebo stanovena zvláštním právním předpisem záruční doba delší.U stavebních

prací je záruční doba minimálně osmnáct měsíců. Stejně jako v případě zhotovení věci na zakázku dochází ke stavení prekluzívní lhůty.

Prekluzívní měsíční lhůta je stanovena také u

práva na úhradu nutných nákladů

objednatele u smlouvy o dílo v případě, že tento poskytl řádně a včas potřebnou součinnost, avšak zhotovitel k provedení díla v určenou dobu nepřistoupil. Počátek běhu lhůty je stanoven v závislosti na tom, zda objednatel od smlouvy z tohoto důvodu odstoupil. V případě odstoupení objednatele počíná propadná lhůta běžet ode dne odstoupení, v opačném případě ode dne převzetí díla objednatelem. Osobou, u které je právo na náhradu nutných nákladů třeba uplatnit je zhotovitel.

Nutno podotknout, že oprávněný

má právo na náhradu nutných nákladů, které mu

vznikly v souvislosti s reklamací vad. Toto právo však zaniká, pokud je u povinného neuplatní v propadné lhůtě (viz ust.§509 odst.1 obč.zák.,§599 odst.1 obč.zák.).

3.2.5.4. Prekluzívní lhůty u vedlejších ujednání při kupní smlouvě. Propadná lhůta je stanovena u předkupního práva v ust.§ 605 obč.zák. k přijetí nabídky a

k vyplacení předmětu koupě. Jestliže není dohodnuta doba, do kdy má být prodej proveden, musí osoba oprávněná vyplatit movitost do osmi dnů a nemovitost do dvou měsíců. V případě,

že oprávněná osoba předmět koupě ve stanovené lhůtě nevyplatí, její předkupní právo zanikne

(prekluduje). Tyto lhůty jsou poměrně krátké, je možno je však dohodou stran stanovit jinak. „Protože v případě §605 ObčZ jde o ius dispositivum, lze dospět k závěru, že je možno sjednat 133

Viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 20.10.1988, sp.zn. Rc 12/89.

54

nejen delší lhůtu, nýbrž případně i lhůtu kratší (je však zastáván i názor, že je přípustné sjednat pouze kratší lhůtu než zákonnou).134

Další propadná lhůta je stanovena u práva zpětné koupě (ust.§ 607 a násl. obč.zák.) U

práva zpětné koupě je stanovena jednoletá propadná lhůta (pokud se strany nedohodly jinak), ve

které může prodávající uplatnit v kupní smlouvě vymíněné právo zpětné koupě. Pokud je

prodávající v zákonem či dohodou stran stanovené lhůtě neuplatní, jeho právo zpětné koupě zanikne. Lhůta k uplatnění tohoto práva počíná běžet ode dne, kdy věc byla odevzdána kupujícímu.

Kupující s prodávajícím mohou písemnou smlouvou dohodnout i jiná vedlejší ujednání

majících povahu výhrad a podmínek ve smyslu ust.§610 obč.zák., jedná se například o výhradu lepšího kupce, výhradu zpětného prodeje,

koupě na zkoušku aj. Z důvodu právní jistoty

účastníků dané kupní smlouvy stanovil zákonodárce prodávajícímu podpůrně jednoroční prekluzívní lhůtu k uplatnění těchto podmínek a výhrad. V tomto případě počíná prekluzívní

lhůta běžet od uzavření kupní smlouvy, počátek běhu je tedy stanoven odlišně než u práva zpětné

koupě, přestože v obou případech je oprávněným prodávající. I v tomto případě mohou strany dohodnout lhůtu odlišnou, a to i delší než jeden rok.135 3.2.5.5. Prekluzívní lhůty u nájemní smlouvy. U nájemní smlouvy jsou prekluzívní lhůty stanoveny v případech, kdy je potřebné, aby se

mezi stranami rychle vyřešily případné spory. Jedná se o případ náhrady škody na pronajaté věci,

o práva na prominutí nebo poskytnutí slevy z nájemného, případně úhradu účelně vynaložených nákladů na odstranění závad a o právo na splnění dohody o výměně bytu.

Prekluzívní lhůta je stanovena v ust.§683 obč.zák., kdy se jedná o náhradu škody

(poškození věci nebo nadměrné opotřebení), která vznikla na pronajaté věci v důsledku jejího

zneužití. U většiny prekluzívních lhůt stanovených v občanském zákoníku plně postačí, je-li dané právo uplatněno u druhé strany, to však neplatí v tomto případě. Nejvyšší soud dovodil, že

„lhůta uvedená v ustanovení § 683 odst.2 obč.zák. je lhůtou prekluzívní, v níž je třeba se

náhrady škody na pronajaté věci domáhat u soudu“136, nebude tedy postačovat například

doporučený dopis nájemci. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, že do roku 1950 občanský zákoník rozlišoval, jakým způsobem má být právo uplatněno, aby nezaniklo

Jehlička, O., Švestka, J. Nad předkupním právem. Právní rozhledy, 1994, č.5, s.160. Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2002, sp.zn. 30 Cdo 194/2002. 136 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp.zn. Rc 47/2005. 134

135

55

prekluzí. „Tato úprava tedy vyjadřovala zásadu, že nebylo-li v občanském zákoníku stanoveno, že je předepsán úkon, kterým se druhé straně dávala skutečnost na vědomí, nebo kterým se právo

proti ní uplatňovalo nebo vykonávalo, bylo trvání pohledávky vázáno na uplatnění (domáhání se) práva u soudu, jinak tyto nároky zanikly.137 Nejvyšší soud dále uvedl, že i nyní platný občanský

zákoník z této zásady vychází.

Pronajímatel se tak může domáhat náhrady ve lhůtě šesti měsíců pouze u soudu,

případně u rozhodce (pokud se strany dohodly na tom, že svůj spor předloží rozhodci), pokud nechce o svá práva přijít. Šestiměsíční prekluzívní lhůta počíná běžet poté, co byla pronajímateli věc vrácena.

U nájemní smlouvy je stanoveno několik prekluzívních lhůt pro uplatnění práv na

prominutí nebo poskytnutí slevy z nájemného, a to v ust.§675 obč.zák. v obecných ustanoveních u nájemní smlouvy , v ust.§ 699 obč.zák. u nájmu bytu právo na slevu (nikoliv na prominutí)

z nájemného nebo z úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a v ust. §721 odst.2 obč.zák. u podnikatelského nájmu věcí movitých. Ve všech případech se jedná o situaci, kdy předmět

nájmu má z nějakého důvodu vady, které brání nájemci v jeho řádném užívání, a kdy by z tohoto

důvodu bylo nespravedlivé na něm požadovat uhrazení nájemného v plné výši. Toto právo nájemce netrvá neomezeně dlouhou dobu, ale musí je uplatnit ve stanovené době u pronajímatele, musí se tedy starat o svá práva. Pokud tato lhůta marně uplyne, právo nájemce na

prominutí nebo slevu z nájemného (případně z úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu) zanikne. Pokud jde o formu tohoto uplatnění, lze za řádné uplatnění práva na poskytnutí slevy

považovat též „oznámení nájemce, že pro vady předmětu nájmu nebude až do jejich odstranění

uhrazovat sjednané nájemné v plné výši (případně, že část nájemného, které takto zadržel, doplatí po odstranění vad předmětu nájmu).“138

U nájmu bytu má nájemce možnost v případě, že pronajímatel neodstranil přes jeho

předchozí upozornění závady bránící řádnému užívání bytu, nebo jimiž je výkon nájemcova

práva ohrožen, tyto závady v nezbytné míře odstranit na svůj náklad a po pronajímateli poté požadovat uhrazení účelně vynaložených nákladů. Uhrazení účelně vynaložených nákladů musí u pronajímatele uplatnit v šestiměsíční propadné lhůtě, která počíná běžet od odstranění závad.

Dále jsou prekluzívní lhůty u nájemní smlouvy stanoveny při vzájemné výměně bytu

nájemci (ust.§716 obč.zák.). Nájemci se mohou se souhlasem pronajímatelů dohodnout o výměně bytů, pokud by kterýkoli z účastníků této dohody otálel s jejím splněním, lze se domáhat

práva na splnění dohody o výměně bytů pouze u soudu (nikoliv u daného účastníka) a pouze 137 138

Tamtéž. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2001, sp.zn. Jc 25/2002.

56

v poměrně krátké tříměsíční prekluzívní lhůtě. „Tříměsíční prekluzívní lhůta je stanovena proto, aby netrvala po delší dobu právní nejistota o bytových poměrech účastníků.“139 3.2.5.6. Prekluzívní lhůty u smluv o přepravě. U smluv o přepravě jsou prekluzívní lhůty stanoveny k uplatnění práv na náhradu škody.

U smlouvy o přepravě osob je stanovena šestiměsíční lhůta (ust.§763 odst.3 obč.zák.), ve které je

třeba, aby cestující uplatnil svá práva u dopravce, pokud přeprava nebyla provedena včas. Při nepravidelné přepravě osob má cestující právo na náhradu škody, která mu vznikla tím, že

přeprava nebyla provedena včas. Při pravidelné přepravě pak občanský zákoník zcela odkazuje

na přepravní řády, pokud jde o otázku, jaká práva má cestující vůči dopravci, jestliže přeprava nebyla provedena včas.

Pokud jde o náhradu škody u smlouvy o přepravě nákladu, je zde stejně jako u smlouvy o

přepravě osob stanovena šestiměsíční lhůta k uplatnění práv na náhradu škody.

Rozsah náhrady škody je stanoven v ust.§ 770 obč.zák. Počátek šestiměsíční propadné lhůty je

stanoven odlišně podle toho, zda došlo k vydání zásilky příjemci. V případě, že zásilka byla

příjemci vydána počíná lhůta běžet od tohoto vydání. Pokud zásilka vydána nebyla např. došlo k její ztrátě, počíná prekluzívní lhůta běžet již převzetím zásilky k přepravě. Nutno zdůraznit, že

oprávněným k uplatnění náhrady škody u dopravce je dle zákona (ust.§ 771 obč.zák.) pouze odesílatel, nikoliv příjemce. Podrobnější úpravu reklamace, náležitosti této reklamace a lhůty k jejímu vyřízení obsahují přepravní řády.

3.2.5.7. Prekluzívní lhůty u cestovní smlouvy. V případě, že cestovní kancelář nesplní své povinnosti, které pro ni vyplývají ze zákona a

dále z uzavřené cestovní smlouvy, řádně a včas, má zákazník tříměsíční prekluzívní lhůtu, ve které musí uplatnit své právo u cestovní kanceláře, případně u zprostředkující cestovní agentury nebo zprostředkující cestovní kanceláře. Počátek prekluzívní lhůty je stanoven odlišně podle

toho, zda se zájezd uskutečnil (v tom, případě lhůta počíná běžet od skončení zájezdu), nebo neuskutečnil (pak lhůta běží ode dne, kdy měl být ukončen dle cestovní smlouvy).

139

Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník - Komentář. Díl I. Praha: Panorama, 1987, s. 682.

57

V ustanovení §852i je stanovena také lhůta bez zbytečného odkladu, jedná se o lhůtu

pořádkovou, se kterou zákon nespojuje žádné negativní právní následky, a pokud zákazník svá práva uplatní u cestovní kanceláře v tříměsíční lhůtě, práva prekluzí nezaniknou. 3.2.5.8. Další prekluzívní lhůty v občanském zákoníku.

Velmi důležitá prekluzívní lhůta je stanovena v ust.§42a odst.2 obč.zák., kdy se jedná o

lhůtu, ve které se může věřitel domáhat odpůrčí žalobou, aby soud určil, že dlužníkovy právní

úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné.

V zákoně není výslovně uveden dodatek typu „jinak právo zanikne“, přesto však lze

dovodit, že se jedná o lhůtu prekluzívní. S tímto názorem se lze setkat i v odborné literatuře: „tento výklad se opírá jednak o celkovou povahu věci, která by se stala nepřehlednou, jednak – a

to zejména – o úsilí vyřešit z hlediska zabezpečení právní jistoty definitivně v časovém horizontu

tří let základní otázku, zda dojde k uplatnění odporu, či nikoliv“ 140 a vyplývá také

z judikatury.141 Tento názor dále podporuje i ust.§869 obč.zák., jedná se o přechodné ustanovení

k úpravám účinným od 1.1.1992, které řeší otázku odporovatelnosti právních úkonů učiněným

v době tří let před účinností zákona č. 509/1991 Sb., kdy v tomto ustanovení je uvedeno, že

právo odporovat právním úkonům lze uplatnit do jednoho roku po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., jinak zanikne.

Prekluzívní lhůta stanovená v ust.§42a odst.2 obč.zák. je tříletá a počíná běžet ode dne,

ve kterém dlužník učinil odporovatelný právní úkon. K odpůrčí žalobě není aktivně věcně legitimován každý věřitel dlužníka, ale „jen ten, kdo má za dlužníkem pohledávku v době, kdy

byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na

základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Pohledávka za dlužníkem přitom nemusí být v této době ještě vymahatelná; z hlediska věcné legitimace

postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelná alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě.“142

Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 9.vyd. Praha: C.H.Beck, 2004, s.256. 141 Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2000, sp.zn. Rc 41/2001. 142 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp.zn. Jc 24/2002. 140

58

4.

Právní úprava lhůt, především promlčení a prekluze, v připravovaném občanském zákoníku.

V nyní platném občanském zákoníku je počítání času věnováno jedno ustanovení, a to

ust. §122. Naopak připravovaný občanský zákoník143 se této otázce věnuje hlouběji, kdy ji

upravuje v §483 - §490 návrhu občanského zákoníku (dále jen n.obč.zák.). Pravidla počítání času budou převzata z nyní platného občanského zákoníku a budou doplněna dalšími pravidly, po

kterých velmi volala právní praxe. Jedná se například o výslovné zakotvení již dnes uznávaného pravidla, že nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, nabude se nebo vznikne

počátkem toho dne; zaniká-li právo nebo povinnost v určitý den, zanikne koncem toho dne (ust.§484 odst.1 n.obč.zák.). Dále je výslovně stanoveno pravidlo počítání lhůty v případě, že

tato je stanovena například na dva a půl měsíce, tedy tak že obsahuje celé měsíce a zároveň půl

měsíce. Dosud nebylo nikde stanoveno, zda se mají nejprve počítat celé měsíce a následně část

měsíce, nebo naopak. Návrh občanského zákoníku výslovně stanoví, že část měsíce se počítá až naposled. Návrh občanského zákoníku zavádí právní pojem „obvyklé denní doby“ a „obvyklých provozních hodin“ a také pravidla pro počítání lhůt kratších jednoho dne.

Na právní úpravu počítání lhůt navazuje v návrhu občanského zákoníku právní úprava

promlčení (ust.§ 491 – §522 n.obč.zák.). Velmi podstatný rozdíl oproti současné právní úpravě promlčení spočívá v tom, že promlčení v navrhovaném občanském zákoníku se použije i

v případě obchodněprávních vztahů. Došlo by tak k velmi vítanému sjednocení právní úpravy,

neboť roztříštěnost právní úpravy promlčení nemá žádné opodstatnění a je z tohoto důvodu velmi kritizována.

Pokud jde o samotnou úpravu promlčení, pak návrh vychází ze současné právní úpravy

promlčení obsažené v občanském zákoníku, ale také obchodním zákoníku a zákoníku práce. Je

navrhována obecná promlčecí doba tříletá, která by měla platit jak pro vztahy občanskoprávní

tak obchodněprávní. Jako zcela nová pro náš právní řád, je zaváděna možnost stran dohodnout si

v určitých případech delší maximálně však patnáctiletou promlčecí dobu, ale také možnost dohodnout si kratší promlčecí dobu. Výslovně je v návrhu zdůrazněno, že nebude možné se předem dohodnout na tom, že mezi stranami nepočne běžet žádná promlčecí doba.

Návrh občanského zákoníku nadále zachovává promlčecí dobu se subjektivně a

objektivně určeným počátkem, a to

u práva na náhradu škody a práva na vydání plnění

z bezdůvodného obohacení. Pokud jde o právo na náhradu škody, návrh počítá s tím, že u škody 143

http://server.juristic.cz/

59

způsobené na zdraví nezletilé osoby, která není plně svéprávná, počne promlčecí doba běžet dnem, kdy věřitel nabyl svéprávnosti (ust.§ 506 odst.2 n.obč.zák.).

V případě promlčení věcných břemen, návrh zcela nově rozlišuje, zda osoba povinná

brání osobě oprávněné ve výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu. Pokud ano, promlčí

se věcné břemeno v obecné promlčecí lhůtě, pokud osoba oprávněná toto své právo neuplatní (ust.§510 odst.1 n.obč.zák.).

Pro běh promlčecí doby zůstává zcela logicky zachováno pravidlo, že změna v osobě

dlužníka či věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby. Zůstává také zachována koncepce právní úpravy zákonných překážek, které mají za následek, že promlčecí doba nemůže počít běžet, staví

se, nemůže po určitou dobu po odpadnutí překážky skončit a přerušuje se. Oproti současné právní úpravě promlčení v občanském zákoníku je navrhováno, aby se běh promlčecí doby

stavěl po dobu, kdy je věřiteli hrozbou bráněno právo uplatnit nebo v případě vyšší moci, která věřiteli znemožňuje právo uplatnit.

Ustanovení § 522 n.obč.zák. zavádí zcela nový pojem do současné právní úpravy

promlčení – obnovení nároku a běh nové promlčecí doby. V důvodové zprávě se k tomuto ustanovení uvádí, že má řešit situaci, která nastane, pokud dlužník uzná svůj promlčený dluh

nebo pokud v řízení před soudem nevznese námitku promlčení a soud (nebo jiný orgán veřejné moci) tak promlčené právo věřiteli přizná. Je otázkou, zda toto ustanovení nevyvolá v praxi výkladové problémy, neboť dle právní teorie nárok zaniká až v případě, že dlužník vznese

námitku promlčení. Pokud tedy vycházíme z tohoto názoru, dané ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, pokud dlužník nejprve vznesl námitku promlčení.

Na právní úpravu promlčení pak navazuje v návrhu občanského zákoníku právní úprava

prekluze, které je věnováno ust.§ 523 - §526 n.obč.zák. Podstata právního institutu prekluze by

měla zůstat stejná, i nadále by šlo o zánik práva, které nebylo uplatněno ve stanovené lhůtě, a zůstane také zachována povinnost soudu přihlédnout k zániku práva ex offo.

Zcela nově a poměrně překvapivě předpokládá návrh občanského zákoníku jednoletou

prekluzívní lhůtu dokonce se subjektivně určeným počátkem v případě, že dojde k porušení

práva na ochranu jména, pověsti a soukromých poměrů osoby. Nutno zdůraznit, že za současné právní úpravy patří tato osobnostní práva mezi práva takzvaně nepromlčitelná, což by platilo i

v případě návrhu občanského zákoníku, neboť dle ust.§ 492 n.obč.zák. se promlčují všechna majetková práva se zákonem stanovenými výjimkami. Vzhledem ke skutečnosti, že právní institut prekluze byl typický pro socialistické právo, které příliš nedbalo na zájmy jednotlivce,

ale vše směřovalo ku prospěchu skupiny, je otázkou, zda by nebylo lepší ponechat současnou právní úpravu, pokud jde o osobnostní práva a zásah do nich. Dnešní společnost si velmi citlivě

60

chrání tyto hodnoty a nemělo by jí být bráno právo domáhat se jejich ochrany právě právním

institutem prekluze, který naprosto nedbá (na rozdíl od promlčení) na vůli stran. Zřejmě není

zcela žádoucí nekonečně dlouhá možnost dovolávat se v případě zásahu do osobnostního práva jeho ochrany, neboť po určité době se podstatně zhoršuje důkazní situace, listinné důkazy se

mohou ztratit nebo znehodnotit, svědci si již spornou situaci příliš nevybavují, atd. Na druhou stranu

musí

důkazní

břemeno

unést

především

osoba,

která tvrdí,

že

došlo

k

nedovolenému zásahu do jejího osobnostního práva, a tak možná dochází, řekněme k „přirozené selekci“, neboť po určité době tato osoba není schopna důkazní břemeno unést a ochrany u soudu se proto raději ani nedomáhá.

Nově by se měl tento právní institut aplikovat také v případě absolutní144 a relativní145

neplatnosti právního jednání. V případě absolutní neplatnosti by prekluzívní lhůta činila deset let

a počínala by běžet ode dne, kdy bylo podle tohoto jednání splněno. Zároveň návrh předpokládá vyvratitelnou domněnku, že bylo splněno den poté, co k právnímu jednání došlo. Tato právní úprava by měla přispět ke stabilizaci a tedy i k větší právní jistotě subjektů právních vztahů.

Relativní neplatnosti právního jednání se dle návrhu občanského zákoníku bude možno

dovolat ve dvouleté prekluzívní lhůtě. Počátek prekluzívní lhůty i vyvratitelná právní domněnka je stanovena stejně jako u možnosti dovolat se absolutní neplatnosti. Tato konstrukce byla

zvolena z důvodu, že „za současné právní úpravy se nouzovým výkladem v teorii i judikatuře

dovozuje, že se právo dovolat relativní neplatnosti promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Toto pojetí sice racionálně řeší nedostatek platné právní úpravy, do budoucna je však nelze

přijmout a ani není možné analogickou konstrukci do zákoníku normativně zahrnout, protože

oprávnění dovolat se neplatnosti není majetkové povahy, a tudíž nemůže být ani promlčitelné vzhledem k tomu, že promlčení podléhají jen majetková práva.“146

Pokud jde o ostatní případy prekluze stanovené v návrhu občanského zákoníku, zůstanou

nadále upraveny nesystematicky po celém zákoně. Nutno podotknout, že z hlediska právní praxe je to vyhovující, neboť daný subjekt nepotřebuje vědět, které všechny lhůty v občanském

zákoníku jsou prekluzívní, ale potřebuje jednoznačně poznat, o jaký typ lhůty se jedná v jeho případě.

Ust.§ 470 n.obč.zák zní : Je-li vyslovení neplatnosti právního jednání nezbytné v zájmu veřejného pořádku, může se této neplatnosti dovolat každý, kdo na tom má právní zájem. K neplatnosti podle odstavce 1 soud přihlédne i bez návrhu.

144

Ust.§471 n.obč.zák. zní: Je-li důvod neplatnosti právního jednání pouze v ochraně zájmu určité osoby, může se neplatnosti, nebyla-li zhojena, dovolat pouze dotčená osoba. 146 http://server.juristic.cz/ 145

61

Pokud jde o právní zásady, na kterých má být nový občanský zákoník postaven, uvádí se

v důvodové zprávě, že má být zvýrazněn především význam zásady autonomie vůle oproti zásadě rovnosti. Návrh vychází z názoru, že „funkční určení soukromého práva je sloužit

člověku jako prostředek k prosazování jeho svobody. Účel občanského kodexu je umožnit i

garantovat svobodné utváření soukromého života, a ponechat tedy co nejširší prostor svobodné

iniciativě jednotlivce. Proto také osnova klade zásadní důraz na hledisko autonomie vůle.“147

Zásada autonomie vůle je velmi blízká zásadě vigilantibus iura scripta sunt, resp. tato zásada na ni navazuje. Tato zásada není v důvodové zprávě k návrhu občanského zákoníku příliš zmiňována. Přesto lze tvrdit, že její význam v soukromém právu roste, neboť z posílením

významu zásady autonomie by měl růst i význam této zásady. Pokud subjektům občanskoprávních vztahů zákonodárce umožní a přímo jim vytvoří podmínky proto, aby mohli o

svém postavení v právních vztazích, a tedy o svých právech a povinnostech, rozhodovat co možná nejvíce sami, lze následně předpokládat, že je také nechá, aby se o tato svá práva a

povinnosti starali co možná nejvíce sami, s tím že ingerence státu do těchto vztahů bude spíše ojedinělá a odůvodněná zájmem na ochraně určité slabší skupiny osob nebo důležitých zájmů společnosti.

147

Tamtéž.

62

Závěr V právní úpravě lhůt

lze velmi zřetelně pozorovat projevy především dvou zásad

soukromého práva. Jedná se o zásadu vigilantibus iura scripta sunt a dále o zásadu právní jistoty. Nutno poznamenat, že význam zásady vigilantibus iura scripta sunt v našem právním řádu velmi

výrazně stoupl po roce 1989, kdy stát začal postupně opouštět paternalistickou roli a naopak

uvolnil jednotlivci prostor pro to, aby tento mohl více rozhodovat o svých právech a povinnostech, ale také, aby si svá práva sám více střežil, a pokud tak činit nebude, aby nesl nepříznivé následky s jeho nečinností spojené.

Zákonodárce se tedy pomocí stanovení lhůt snaží motivovat subjekty právních vztahů

k tomu, aby jednali a o svá práva dbali, neboť jejich nečinnost pro ně může mít nechtěné a v některých případech také již nevratné následky.

Tak je tomu především u lhůt prekluzívních, kde právo ex lege zanikne a strany tak

zároveň pozbudou možnost celou záležitost vyřešit jinak (například splněním). Nutno podotknout, že prekluze je právním institutem velmi tvrdým, neboť, v případě marného uplynutí

stanovené doby, nenechává stranám již žádnou možnost volby. Z tohoto důvodu a také s ohledem na skutečnost, že tento institut velmi často využíval socialistický zákonodárce, který nekladl příliš velký důraz na svobodu jednotlivce a jeho vůli, bývá dovozováno, že převažující

zásadou u tohoto institutu není zásada vigilantibus iura scripta sunt, nýbrž zásada právní jistoty. Jinými slovy pokud zákonodárce zvolí tento právní institut, říká, že mu nejvíce záleží na tom, aby neměl na svém území dlouhotrvající nevyřešené spory. Jak vyplývá z provedené analýzy

prekluzívních lhůt, má zákonodárce tento zájem nejčastěji u práv z odpovědnosti za vady, ale

také například u práva požadovat nahrazení nutných nákladů, které účastníku daného právního vztahu vznikly v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady.

Poměrně překvapivé je setkání se s prekluzívními lhůtami například u vedlejších ujednání

při kupní smlouvě. Pokud si totiž uvědomíme, že se jedná o smluvní institut, je nepochopitelné, že zákonodárce raději nevolí právní úpravu promlčení. Promlčení je totiž schopno mnohem lépe

zohlednit skutečnou vůli stran a na tu by měl být v takových případech kladen mnohem větší

důraz. Tomu však brání příliš úzké vymezení předmětu promlčení, které se vztahuje pouze na

práva majetková a jeho použití na jiná práva (například právo dovolat se relativní neplatnosti) se dovozuje poměrně složitým výkladem. Lze tvrdit, že tyto situace lépe řeší (i když jinak velmi

kritizovaná) právní úprava promlčení v obchodním zákoníku, která jako předmět promlčení vymezuje všechna práva ze závazkových vztahů.

63

Jak bylo uvedeno výše, právní institut promlčení mnohem lépe než prekluze zohledňuje

skutečnou vůli stran. Nedochází totiž k zániku práva, ale pouze k oslabení nároku, který se marným uplynutím promlčecí doby stává podmíněným, a v případě, že se dlužník dovolá

námitky promlčení, dochází k zániku tohoto nároku. Právo trvá nadále, avšak není vymahatelné, existuje totiž ve formě naturální obligace. Strany tak mají možnost se dohodnout na případném splnění závazku, což může mnohdy vyhovovat jejich skutečné vůli.

Navíc je nutno si uvědomit, že v případě promlčení jsou kladeny zhruba stejné nároky na

obě strany, neboť soud nezkoumá, zda je právo promlčeno z úřední povinnosti, ale přihlíží

k němu pouze, pokud dlužník toto namítne. Naopak u prekluze soud přihlíží k zániku práva neuplatněním z úřední povinnosti. Tento postup je nutný, neboť právo zaniklo, a soud je tedy nemůže přiznat, na rozdíl od promlčení, kde právo stále existuje, a než se dlužník promlčení

dovolá, existuje i nárok. To však nic nemění na tom, že prekluze neklade na obě dvě strany

stejné nároky, a že pouze jedna ze stran je nucena si svá práva velmi pečlivě střežit, zatímco druhá strana může být zcela pasivní.

Pokud hovoříme o těchto dvou právních institutech je na místě zmínit, že přestože mezi

prekluzí a promlčením je velmi velký rozdíl, zákonodárce není při právní úpravě těchto příliš

důsledný. Tato nedůslednost zákonodárce pak vede k tomu, že v některých případech je velmi obtížné určit, zda se jedná o lhůtu promlčecí nebo prekluzívní. Tak je tomu například u lhůty, ve

které lze podat odpůrčí žalobu, nebo u lhůty, ve které se lze u soudu domáhat, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím (viz ust.§50a odst.2 obč.zák.).

Platná právní úprava lhůt v soukromém právu je velmi roztříštěná. Pokud se na tuto

problematiku podíváme blíže, zjistíme, že není jediný důvod proto, aby tomu tak bylo. Jako vhodnější by se naopak mohlo jevit takové řešení, kdy by právní úprava počítání lhůt byla

společná pro celý právní řád a nebyla by tak zcela zbytečně opakována v mnoha právních předpisech.

Podobně je tomu u právní úpravy promlčení, neboť to je upraveno jak v občanském

zákoníku, tak v obchodním zákoníku. Tato duplicita právní úpravy promlčení je odbornou veřejností velmi kritizována. Můžeme pouze doufat, že se prosadí myšlenka společné právní

úpravy promlčení pro tato dvě právní odvětví, tak jak je navrhována v připravovaném občanském zákoníku, a dojde tak k odstranění této zbytečné roztříštěnosti v právní úpravě.

64

Summary This thesis deals with the topic “Time limits in the Civil law as an expression of the

vigilantibus iura scripta sunt principle”.

Time belongs to most important legal events and therefore each legal system draws a lot

of attention to it, and so does Czech legal system. By setting time limits a legislator tries to motivate participators of legal relations to look properly after their rights and duties. If they do

not look after them, there is a great probability (or it is better to say, there is almost certainty) of

unfavourable legal effects for them to happen. The mentioned unfavourable legal effect is for example the fact that a debtor is no more obliged to fulfil an obligation, that the right became extinct or that property of a thing was even got by another person. And so, we are able to notice the expression of the vigilantibus iura scripta sunt principle in legal regulation of time limits. The mentioned principle is however not the only reason for setting time limits in regulation.

legal

In case there were not set any time limits for enforcement of rights in legal system, it

would to lead to very complicated situation. Since after passing some time, it is really difficult to prove anything to the satisfaction of the court, because documentary proofs are lost or damaged, witnesses do not remember anything anymore and some times they are not alive anymore. And in addition to it, people will get used to this state (altough it is only state of facts) and they will

begin to consider this state of facts to be state of law. The setting of time limits motivates not only legal subjects to look after their rigts and duties, but at the same time it also helps to the stability of legal relations.

The main aim of this thesis is to analyse the importance of vigilantibus iura scripta sunt

principle and to analyse expression of this legal principle in the legal system of Czech republic, let ´s to say in the Civil Code. The most part of the analysis of this legal principle is

concentrated on time limits, part of it is concentrated on other legal institutions for example reinsurance legal institutions. -

Further aims of this thesis are as follows:

to describe legal regulation of the time limits in the Code Civil, above all legal regulation of Negative Prescription and Extinction of Right,

65

-

to review legal regulation of time limits in the Code Civil.

The thesis is divided into four chapters.

The first chapter is devoted to the legal principle – vigilantibus iura scripta sunt. Mentioned

legal principle is described in this chapter and there is also analysis of importance of this principle in private law in this chapter. Specific expressions of this principle in Czech legal

system are also described in the first chapter because we can notice vigilantibus iura scripta sunt princple in many legal institutions.

The second chapter deals with the question of legal regulation of time limits. There is an

essential characterization of time limits and a description of function in this chapter. The attention is also devoted to the relation between the above mentioned legal principles and time limits as legal regulation of time limits is very often influenced by these legal principles.

There are many diffrent kinds of time limits in Czech legal system as for example

substantive time limits and procedural time limits or time limits stated by law and contractual time limits. For this reason the second chapter is concerned with description of various kinds of time limits and it is concerned with legal regulation of count of time limits as well.

The third chapter shows the most important legal institutions connected with passing time,

that is Negative Prescription and Extinction of Right.

This chapter contains description of history of the Negative Prescription in short and general

characterization of this legal institution. Next part of the third chapter is devoted to legal

regulation of Negative Prescription in The Code Civil. It describes the notion of Negative Prescription, period of Negative Prescription – duration of Negative Prescription, beginning of

Negative Prescription, course of Negative Prescription. There is a comparison of Negative Prescription in the Code Civil and the Negative Prescription in the Commercial Code in this chapter.

The second part of third chapter is devoted to Extinction of Right. This chapter contains

description of history of the Extinction of Right in short and general characterization of this legal institution. Next part of the third chapter is devoted to legal regulation Extinction of Right

in The Code Civil. There are specified most important time limits connected with Extinction of Right in the third chapter of this thesis.

The last fourth chapter tries to elucidate legal regulation of time limits including Negative

Prescription and Extinction of Right in the prepared motion of the Code Civil.

66

Seznam použité literatury A/ Literatura:

Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3.vydání. Praha: C.H.Beck, 2003.

Bradáč, A., Fiala, J.: Nemovitosti. Oceňování a právní vztahy. 3.vyd. Praha: Linde, 2004. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád – Komentář. 5.vyd. Praha: C.H.BECK, 2001.

Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J.,Švestka, J.: Občanský zákoník. Komentář. Díl I. Praha: PANORAMA, 1987.

Drbohlav, J., Pohl, T.: Pohledávky z právního, účetního a daňového pohledu. Praha: ASPI, 2004. Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. Harvánek, J. a kolektiv. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 2000.

Hurdík, J. a kolektiv.: Úvod do soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1997.

Hurdík, J.: Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998.

Hurdík, J., Fiala, J., Hrušáková, M.: Úvod do soukromého práva. 2.vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002.

Jehlička, J., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8.vyd. Praha: C.H.Beck, 2003.

Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 9.vyd. Praha: C.H.Beck, 2004.

Knapp V. a kolektiv.: Občanské právo hmotné. II.svazek. 2. vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998.

Knappová, M., Švestka, J.: Občanské právo hmotné. Svazek I. 3. vydání. Praha: ASPI, 2002. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 1997.

Lazar, J., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné I.svazek. Praha: Panorama, 1987. Madar, Z. a kolektiv: Právnický slovník. I.díl. A-O. Praha: Orbis, 1978.

Madar, Z. a kolektiv: Právnický slovní. II.díl. P-Ž. Praha: Orbis, 1978.

Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3.díl. Praha: Linde Praha, a.s.,1996.

Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému.

6.díl. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, 1937.

Sommer, O.: Učebnice soukromého práva římského. I.díl. Praha 1946; Vážný, J.: Římský proces civilní. Praha, 1936.

Weinhold, D.: Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. 2. vydání. 67

Praha: C.H. Beck, 2002.

Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002. B/ Články:

Eppinger, A. K některým aspektům odporovatelnosti právních úkonů v exekučním řízení (1.část) Konkurzní noviny, 2005,č.5,s.3.

Hanuš, L. Je námitka promlčení způsobilá založit výkon práva v rozporu s dobrými mravy? Právní rozhledy, 2003, č.3, s.131.

Jehlička, O., Švestka, J. Nad předkupním právem. Právní rozhledy, 1994, č.5, s.160.

Winterová, A. Nad osmnáctou novelou (a devatenácti novelizacemi) občanského soudního řádu. Právní Praxe.1996,č.4,s.186.

C/ Judikatura: Ústavní soud:

Nález Ústavního soudu ze dne 15.1.1997, sp.zn. II ÚS 309/95. Nález Ústavního soudu ze dne 6.9.2005, sp.zn. I. ÚS 634/04. Nejvyšší soud:

Nejvyšší soud ČSSR: Rt III/1967 Stanovisko Pls 3/67 ze dne 22.2.1967.

Rozhodnutí Najvyššího súdu ze dne 27.2.1968, sp.zn. Rc 51/68 3Cz 6/68. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.10.1973, sp.zn. Rc 31/74. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.9.1974, sp.zn. Rc 38/75. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.8.1977, sp.zn. Rc 32/79. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.10.1985, sp.zn. Rc 9/87.

Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 20.10.1988, sp.zn. Rc 12/89.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1997, sp.zn. Rc 50/99.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.6.1998, sp.zn. 3 Cdon 327/96. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.4.1999, sp.zn. Jc 110/99.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2000, sp.zn. Rc 41/2001. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2000, sp.zn. Jc 39/2001.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2000, sp.zn. Rc 17/2002. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2001, sp.zn. Jc 25/2002.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2001, sp. zn. Rc 44/2002. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp.zn. Jc 24/2002.

68

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2002, sp.zn. 30 Cdo 194/2002. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2002, sp.zn. Jc 153/2002.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2002, sp.zn. Rc 29 Cdo 2860/2000. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp.zn. Rc 47/2005.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2003, sp.zn. 33 Odo 773/2002. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003, sp.zn. Rc 26/2004.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2003, sp.zn. Jc 213/2003.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2003, sp.zn. 30 Cdo 1542/2003. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp.zn. 25 Cdo 2648/2003.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.2.2005, sp.zn. Jc 85/2005 31Cdo 1966/2004. Krajské soudy:

Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1972, sp.zn. Rc 19/73 11 Co 84/72.

Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.9.1989, sp.zn. Rc 17/91. D/ Právní předpisy: Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o

změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o

vynálezech, průmyslových vzorech zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů.

E/ Ostatní prameny:

ASPI, evid.č. 16306 (LIT), Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V.: Občanský zákoník – komentář.

Část I. Hlava VIII. Promlčecí doba § 110, vydaný dne 9.8.1999.

ASPI: evid.č. 16484. Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V. Občanský zákoník-komentář. Část

III.Závazková práva. Hlava II.Oddíl IV.Prodej v obchodě.§621. 69

Důvodová zpráva k zákonu č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a Návrh

občanského

http://server.juristic.cz/

zákoníku

a

důvodová

upravují některé další majetkové vztahy. zpráva

[on-line]

dostupné

na

www:

70