Lezcův slovník poučný – slovo autora Vážené a milé, vážení a milí! Byl jsem vyzván (každý tomu říká jinak) k vysvětlení pojmů z lezeckýho hantecu (názvosloví) tak, aby je pochopil i opravdový laik či nováček, ale zase abych nebyl v očích protřelých alpinistů za blbce. Započněmež tedy strohým výčtem témat, která nás provází, jen co vyrazíme hledat ten „svůj“ problém. Co se lezeckých stylů týče, tak už kdysi dávno lezli odvážní pionýři stylem OS, navíc free sólo, aniž by něco tušili. Postupem času si výstupy začali všelijak ulehčovat za pomoci různých udělátek, čímž, aniž by to tušili, zavedli lezení technické, místy hraničící (teď už vědomě) s technologickým. Podíváme se na způsoby přelezů jedné a té samé délky, případně cesty. Zjistíme, že jakýsi OS se cení nejvíc a naopak AF nám vychází z módy, přestože „vše přelezeme volně“. Od jističe se kromě jiného můžeme dočkat i dobře míněné rady, ovšem pokud si neplete „vpravo - vlevo“ a je to pořád „na pohled“? Víte vy vůbec, „za kolik to bylo“? Společně přijdeme na to, jaký je rozdíl mezi pojmy „průstup“ a „přelez“. Že žádný? Omyl, ze kterého nás vyvede uznávaná osobnost brněnského dění čilá jak na skalách, tak i v horách (Trango towers!). Budeme hledat rozdíly (hledej, šmudlo) mezi zdánlivě shodnými pojmy. Že skoba, oko a karabina nejsou jedno a totéž je patrné už z toho, že právě oka se používají výhradně na chytání srnek či zajíců. Skoba je to železný, zatlučený ve skále a karabina zase to, co do té skoby cvakáme. Skob jsou různé tvary a patvary, jimiž se budeme také zaobírat podrobněji, neb si to zaslouží. Je lepší alpinismus nebo „duro alpinismo“? Co se děje, když někdo šejkuje, straší, případně jektá? Jak vidno, je toho hodně, proto… obrňte se trpělivostí, vyzbrojte zvídavostí, nebo se vraťte na začátek a tyhle řádky nečtěte. A ještě něco, máte-li nějaké dotazy týkající se tématu, obraťte se na redakci. Předem upozorňuji, že na „hloupou“ otázku bude ještě „hloupější“ odpověď. Jinak, když budu moci, tak pomůžu a ještě raději poradím. V případě nezájmu o rubriku „dotazy a odpovědi“ si budu odpovídat sám na mnou položené duchaplné otázky tak, aby to nikdo nepoznal… a bude!
1. Lezení a horolezectví (po čemkoli), jeho disciplíny a specifické rysy
Cesta, délka, štand: rozptyl v délce výstupů je velice pestrý, od několika metrů kdesi v lese na skalce přes vícedélkové cesty na odpoledne až po x-délkové cesty na více dní. Dejme tomu, že přijdete pod skálu, shodíte batoh, navážete se a pustíte se do linie vytyčené několika jištěními. Jedno z nich bude poslední a z něj vás jistič spustí zpátky na pevnou zem. Vězte, že jste právě vylezli (určitým stylem) cestu o jedné délce. Cesta se však může skládat z pěti, ba i pětadvaceti takovýchto délek jdoucích za sebou, nebo spíš nad sebou. Tady každá další délka nad tou předcházející začíná a končí na štandu. Původem z německého „stand platz“ je myšleno jisticí stanoviště. Je to místo, kde se dá stát většinou bez držení se, tzv. „no hand rest“ – je tedy hloupost nalézá-li se uprostřed těžké pasáže. Na štandu se potkáte se spolulezcem, vyměníte si pár poznatků, facek, případně zbaštíte něco malého a to zapijete kořalkou, abyste se v další délce tolik nebáli. Štand je tedy jakási oáza harmonie v pustině stěny, kterou jste si zamanuli prostoupit.
Boulder, bouldering: pokud si přeložíte slovo boulder, vyjde vám třeba kámen, ale také tak nazýváme konkrétní lezecký problém, třeba právě na ten kámen vedoucí. Bouldering by tudíž měl znamenat kamenování, ale naštěstí tomu tak není. Tedy boulderingem rozumíme lezení po kamenech, na skalách i umělých stěnách do určité výšky. Od jisté výšky plynule přechází ve free sólo. Leze se bez lana a tedy ze stylů má smysl jedině OS a flash. Další styly se nezmiňují, ale udává se pouze počet pokusů potřebných k přelezu, tedy jakési RP. Bouldery se lezou buďto nahoru (několik kroků) nebo se traverzuje nad zemí (několikrát více kroků). Jinak krokem není myšlen necelý jeden metr na rovné zemi, ale smysluplný přesah ruky do následujícího chytu. Zjevem sápajícím se po kamenech bývá boulderista, s módními doplňky v podobě matrací a různých kartáčů, korálků na šňůrkách atd. Free sólo: je několik příčin, proč někdo občas vyhledává tento riskantní způsob zábavy. Jeden to má v hlavě absolutně v pořádku a tedy ví, co dělá. Cestu si vybral podle svých možností a skoro nikdo o jeho počínání neví. Druhý to v hlavě naopak v pořádku nemá a myslí si nejspíš to, jak teď všem přihlížejícím vytře zrak. Pokud mu to vyjde, dává svůj úspěch dostatečně najevo, a když udělá chybu, tak je posekáno. Takže si opravdu rozmyslete, než se do něčeho takového pustíte.
Sportovní lezení, skalkaření: v podstatě neškodná a bezpečná zábava, kterou může pokazit akorát vaše nešikovnost či nepozorný jistič. Cesty jsou většinou kvalitně zajištěny a jedinou starostí je mít dostatek expresek a lano odpovídající délky. Délka cest většinou 20–30 metrů, i když lze najít i kratší štěky či naopak padesátimetrové linie do oblak. A ještě takovou, řekněme perličku. Víte, že dříve byly skály považovány pouze za cvičný terén?
Vícedélkové sportovní lezení: poslední dobou bývá označováno za „big wall“ lezení, ale myslím, že to je úplně o něčem jiném. Pokud na skalkách lezete jeden výstup vedle druhého, tak tady je to jedna délka za druhou. Většinou dobře odjištěné linie, kdy řešíte pouze obtížnost cesty, kdepak nástup, podmínky ve stěně, hledání směru, bivak, sestup a nevím co ještě. Ideální mezistupeň na cestě ze skalek do hor, alespoň těch skalních.
Lezení na písku: má svá specifika vyplývající z charakteristiky materiálu samotného, tradic a pravidel. Na správnost konkrétních zásad existují rozdílné názory a je otázkou času, jak se vše vykrystalizuje. Je třeba věnovat péči vhodnému výběru cesty a lézt opravdu jen to, na co mám. Tady si dovolím upozornit na jednu věc, na kterou byste časem asi přišli sami. Třeba máte na skalkách vylezeny nějaké cesty za „osm“ a rozhodnete se vyrazit na písek. Tam vám padne do oka „úžasná“ linie, vytyčená dvěma stěnami tak 10-15 centimetrů od sebe. Mrknete do průvodce a s vědomím, že VIIb rovná se 6, srdnatě nastoupíte. Však co, kruh je vysoko (pokud tam vůbec je), tak to bude lehký. Po chvíli vám nejspíš dojde, že tady něco nehraje a zapamatujete si nové slovo – „širočina“. Možná ale hledáte silné zážitky, to jste na správném místě. Ortodoxní pískaři se vyznačují tím, že na jiném materiálu skoro nelezou. Odřené ruce a nohy, někdy i hlava, jsou znamením nemehel. Za pasem se jim pohupuje sortiment různých smyček, s nimiž umí dobře zacházet. Večer po lezení se dost „kropí“. Stupnice hodnocení je v dnešní době jedna, a to „jednotná pískovcová klasifikace“, tedy JPK, mající původ v Sasku, odkud se rozšířila do celého pískařského světa. To znamená z bývalé NDR k nám. Co si lze představit pod jednotlivými stupni je docela věda. Tady je několik rad, kterak si dobře vybrat. Jak už víte, spáry nemusejí mít ani vysoké číslo, abyste si jejich přelezu náležitě cenili. Převislé cesty postaršího data se jeví dnešnímu vytrénovanci poněkud přívětivě neb tenkrát starci neměli takovou vytrvalost a kruhy se do zdi nějaké dát musely. Horší to bude, pokud se skalina položí a chyty zaoblí či zmizí úplně. Pak si, straše kousek pod kruhem a vysoko nad osolenými hodinami, vzpomeňte, že ten první tudy „prošel“ v bačkorách, případně naboso, a aby toho nebylo málo, tak s lanem uvázaným kolem pasu. K údajné „tvrdosti“ některých oblastí jen zmíním osobní zkušenost a tou je, že to nikde není tak horké, jak se někde tváří. Někde přes očekávání to jde lépe, než jste čekali a pak zase dostanete za vyučenou i přes výpočty, jejichž výsledkem měl být „jasný onsajt“. Myslím, že záleží, jak komu co sedí, je-li zrovna ve formě, co jistič, večerní kalba, lepička, slunko, mádžo (fuj!) a… A ještě takovou perličku na konec. Jestliže to v našich krajích s používáním magnesia vypadá
tak, jak to vypadá, potom v Sasku dejte pozor. Neúspěšný pokus o slušnou domluvu bude následovat seriózní pokuta (v případě strážců skal) nebo zlomená čelist v případě místních pískařů, kteří mají místní skály i pravidla v úctě.
Lezení v horách, horolezectví: Co si pod tímto představit je snad nad slunce jasné. Než se z horolezectví stal sport, tak horalé chodili do vrchů pro drahé kamení a chytat kamzíky. Pro přesnost dodejme, že se leze po skále či ledu nebo se chodí po pás ve sněhu, případně je to vše smíchané dohromady. Posledních dvacet let se stává důležitější samotná cesta než vrchol, v nižších horách (do 5.000 metrů) určitě. V horách vyšších je vrchol jakýmsi logickým vyústěním snažení se v cestě dodnes. Při výběru trasy výstupu platí zhruba stejné zásady jako na písku. Navíc věnujte pozornost předpovědi počasí a uvědomte si, že v případě potíží na písku nebo skalkách stačí slanit nebo se nechat spustit, kdežto tady to může trvat docela dlouho a můžete si přitom docela „užít“. Horolezectví někdo krásně charakterizoval jako „umění trpět“, ale má samozřejmě i světlé stránky. A jak poznáte opravdového horolezce – alpinistu? Otrhaný a dobitý je asi jako pískař. Místo jednoho lana má dvě tenčí, na hlavě plstěný klobouk nebo helmu a za pasem kromě smyček různě tvarované kousky „železa“, bez nichž se neobejde. Když na to přijde, tak vypije také dost (dokud nemá dost).
Alpský styl: Už z názvu vyplývá, že nachází uplatnění v horách. V podstatě jde o podnikání výstupů ve dvojici, vyznačující se lehkostí, rychlostí a v rámci možností elegancí. Dva horolezci, dvě lana (jsme v horách), pár nezbytností v batohu a naděje, že počasí vydrží. S přibývající nadmořskou výškou nebo celkovou náročností vzrůstá vážnost celého podniku díky nepřítomnosti fixních lan, postupových táborů, o kyslíku v lahvích nemluvě.
Duro alpinismo: V podstatě jde o podnikání v nižších horách shodné s „alpským stylem“, tady ovšem s důrazem na psychickou náročnost celého dějství. Zmíní-li tedy někdo o jím přelezené cestě, že to bylo „ďůro alpinismo“, vězte, že si tam užili nebo na sebe chce jenom upoutat pozornost okolí.
Mixové lezení: „Postup se zbraněmi je výhodnější než bez nich, led a sníh výstup ulehčují a ne naopak.“ Ve své nejryzejší podobě představuje postup svahem až stěnou (to podle sklonu), kde je „namixovaný“ sníh, led a skála. Z vyprávění zkušených lze dojít k názoru, že takovéto lezení nemusí být nijak těžké, ale člověk si přesto užije. Skála bývá rozbitá nebo naopak hladká, ve většině případů „divně“ vrstvená. Občas bývá pocukrovaná sněhem a to vše spojuje trocha ledu. Možnosti zajištění v této směsici jsou docela omezené. O obtížích, spíš než stupnice, vypovídá samotný název cesty či stěny a ovšem i momentální podmínky. K vyjádření obtíží (potíží) se kombinují stupnice volného lezení po skále (UIAA, francouzská, americká, norská), ledu (WI) a v případě sněhu se udává sklon ve stupních (úhel sklonu).
Lezení ledů, ledopády: o co jde je nad slunce jasné. Na nohou a v rukách máte jakési ostré špice (mačky a cepíny), jimiž kopete a tlučete do zmrzlé vody tak, abyste se tam udrželi a zároveň tu krásu, v níž se silou vůle držíte, nerozbili. Obtížnost lezení záleží jednak na sklonu terénu a jednak na kvalitě ledu samotného. Stupnice obtížnosti se značí WI (winter ice) a stupně jsou 1 až 7, tedy lehký ledík bude třeba WI 2 a naopak převislá, téměř nejistitelná a štípající se hrůza za WI 7.
Dry tooling: moderní to odnož mixového lezení, kde rozdíl pozná každý – chybí zde led a ta trocha, co se náhodou vyskytne, většinou zavazí. Sníh tu není neb jde většinou o slušné převisy. Je to druh počínání (pro mě za mě tomu říkejte lezení) nejvíce ovlivněný technologií výrobců. V
počátcích bylo moderní lézt s cepíny bez použití poutek, jež mnohé ulehčily. To mělo smysl jen do té doby, než se začaly vymýšlet různě zakřivené rukojeti, ve finále shodné s hrazdou. Vrcholem všeho jsou různé vychytávky, díky nimž se lze na cepíny (teď už opravdu zbraně) pověsit za nohy a relativně dobře si odpočinout. Chce to trochu cviku, ale průměrný gymnasta by neměl mít větší problém. Na mačkách (takový ty špice na botách) přibyl hrot na patě a vpředu dost často bývá místo dvou pouze jeden. Mačky se kdysi upínaly jen na pořádnou bačkoru z kůže, potom z plastu a nověji opět z kůže. Se závody a honěním váhy se přešlo na speciální botičky podobné odstrojeným bruslím (někdy opravdové brusle), ale i ty jsou relativně těžké, takže se tuhá mačka pár hřebíky chytne na lezečku a máme střevíc vítězů. Rozdíl oproti klasické horolezecké obuvi činí třeba i 2 kg a to není málo. Myslím, že by neškodilo, alespoň pro závody, stanovit technické parametry možné použitelné výzbroje. Stejně jako hokejistům hlídají zakřivení hokejek a u vozů F1 zavedli pneumatiky se vzorkem. Nebo všechny dovažovat na startovní hmotnost v plné zbroji, třebas 85 kilo chlapy, 75 kilo holky. Jinak co se týče stupnice, tak ta je značena M s následujícím číslem od 1 do 12. Je rozdíl, leze-li se stará M7 s moderními zbraněmi, nebo na rovných cepínech jako prvovýstupce. Na druhou stranu, ty starší „prásky“ mají i nesmazatelný psychický náboj, kdežto nové těžké cesty jsou ve většině případů kvalitně zajištěny nýty.
Capsule styl: někdy snese označení „ruský tank“. Rychlost postupu jako při alpském stylu se sice většinou vytratí, ale v závislosti na psychické odolnosti týmu jste téměř k nezastavení. Musíte pochopit, že ve stěně nejenom polezete, ale budete bydlet i několik týdnů bez toho, že si sem tam odskočíte projít se pod stěnou. Pochopitelně vše potřebné na tu dobu vláčíte s sebou, což samo o sobě zabere spoustu času. Použití fixních lan v omezené míře, a to většinou od neustále se vzhůru posouvajícího prvolezce po tábor ve stěně, jejž většinou představuje závěsná postel. Po dosažení dalšího vhodného místa pro tábor se bydlení přesune o kus výš. Tento styl je doménou velkých odlehlých stěn. Big wall: znamená něco jako „velká stěna“, ovšem to je pojem s celkem širokým záběrem. Parametry stěny honosící se tímto označením záměrně vynechám, neboť jde spíše o způsob pohybu ve stěně, která by měla být skutečně velká a strmá. Tento způsob průstupu stěnou, dá se říct, je totožný s „kapslovým“ stylem. Rozdíl by měl být pouze v možnosti, alespoň pokud to fixy dovolí, sjet na pevnou zem, zajít si na pivko a tak. Tedy postupujete do určité obtížnosti volným lezením, a až se vám nebude chtít (nebo budete muset), začnete hákovat (co to je, si povíme). S sebou táhnete spoustu krámů, jejichž transport stěnou je „něco“, ale to už vlastně víte. Udávají se stupně obtížností v dané cestě provozovaného typu lezení. To znamená, že když se to všechno správně semele, tak polezete volně, budete hákovat, zobat do ledu, a nakonec uděláte koryto ve sněhovém svahu. Aby toho nebylo málo, tak na úvod se uvede číslice od I do VII, přičemž I znamená, že cesta zabere tak hodinku (to ale není big wall) a naopak v VI už budete „strašit“ několik dní a třeba i týdnů. O VII platí to stejné, ale s tím rozdílem, že budete někde, kde ani ty lišky nedávají dobrou noc, tj. hodně daleko od civilizace.
Hákování: v porovnání se zásadami a smyslem volného lezení jde jednoznačně o krok zpět. Tedy dolezu do místa, kde už mně síly nestačí tak si něco založím, případně zatluču, pověsím tam žebříček a postup opakuji tak dlouho, dokud nebudu schopen opět lézt volně. Tedy k postupu používám „umělé“ pomůcky. Prvovýstup v tomhle duchu odebere možnost někomu lepšímu, schopnému dané místo přelézt volně. Na druhou stranu je třeba říct, že právě volný přelez takovéto cesty udělá radost a že některé pasáže asi nepůjdou přelézt volně nikdy. Hákování se dostalo do škatulek stupňů obtížnosti v podobě A0, A1, A1+, A2, A2+ až po A5, eventuálně teoretických A5+. Je tedy rozdíl mezi pár kroky za A0, kdy nic nehrozí a naopak takovou délkou za A5, kdy třeba na 50 metrů budete potřebovat celý den. Přitom vás bude pronásledovat pocit, že pokud odpadnete, žádné z jištění to nevydrží a vy se rozsekáte. V nejvyšším stupni je zapovězeno cokoliv vrtat, byť na jeden mizerný háček. Hodnotí se tedy možné následky případného pádu a jeho délka. Problém je v uzavřenosti stupnice. Jeden odborník na hákování se nechal slyšet, že pokud by první cesta s pasáží za A5 zůstala A5 i dnes, tak nové A5 by byly A17. Tedy se vznikem nové, výrazně nebezpečnější cesty (je-li to vůbec ještě možné), se ty stávající o něco degradují. Stejně tak i opakování cesty třeba za A5 už bude lehčí než pro jejího autora, protože běžně se vylepšuje a přidává cokoliv – hlavně se nezabít. Vyšší stupně jsou tedy silně závislé na bohatém sortimentu pomůcek, jež jsou v dané chvíli k dispozici, a, ovšem, na vyšinutosti daného jedince. Epicentrum tohoto stylu leží v Yosemitech. Jak tedy poznáme, že jde o typickou cestu ve stylu „big wall“? Zde je příklad: Wyoming Sheep Ranch, VI, 5.10, A4+.
Expediční styl: se týká vysokých kopců, dejme tomu od 7.000 metrů. Trasa výstupu je zajištěna fixními lany, jsou budovány postupové tábory. Právě na přípravě trasy záleží, může-li se vaše podnikání honosit označením „lehká expedice“. Znamená to, že se o všechno na kopci staráte sami. Výškový nosič sice za měšec rupií rád pomůže, ale sportovní hodnota akce tímto klesá. Občas se dýchá i kyslík z lahví a to má své důvody. Buďto jde o expedici komerční a klient chce na vrchol, když už zaplatil, za každou cenu, nebo o extrémní podniky ve výškách nad 8.000, jako třeba ruský prvovýstup na prostřední z vrcholků Lhotse, ale právě ten kyslík je vadou na kráse. Jinak je tolerované použití kyslíku pro lékařské účely. Tedy ne že se mně udělá večer blbě, tak si zadejchám, pak ještě trochu ráno, pak po cestě do druhé nohy, abych nekulhal a hele – summit (vrchol). Tak takhle tedy ne. Říká se, že dýchání kyslíku z lahví „srazí“ výšku kopce z 8.000 metrů na 6.000 metrů. 2. Sportovní (i méně sportovní) hodnota způsobu přelezu, tabulka potíží
Volné lezení, skalkaření: týká se výhradně lezení po skále, tenhle „frí klajmbink“. Pozor, neplést s „knajpinkem“! Ovšem o tom, že „16 piv za večer je taky výkon“, nelze pochybovat. „Great way of climbing Think Pink was born in Yosemite National Park to relax your mind and understand nature.“ To je, co?! Nechte si to přeložit od někoho zasvěceného a vezměte si příklad. Jestliže za oceánem to byly Yosemity (kdepak, Tahquiz Rock), tak v Evropě zase pískovce kolem Labe, kde se začalo blbnout s důrazem na „volnost“ lezení. Společně s pronikáním soutěživosti do „našeho“ sportu začaly vznikat různé stupnice obtížnosti, navzájem se odlišující, a později se definovaly i různé styly překonání dané cesty, případně délky. Při volném lezení slouží jisticí pomůcky pouze pro jištění, nikoliv na postup!
OS: leckdo by za přelez určité cesty v tomhle stylu platil zlatem, což ale pochopitelně nejde. Dejme tomu, že někam přijedete a najednou vás praští do očí fantastická linie a budete si chtít zapsat její název do deníčku na internet. V průvodci najdete i obtížnost a to vás utvrdí, že by „to“ mohlo jít. Tedy nastoupíte a postupně řešíte hádanku chytů i nechytů. Několikrát ustřelí noha, tam se zase zamotáte rukama, ale pokaždé to nějak uválíte. Nakonec, s rukama Josefa z paluby, zapnete slaňák. Chvíli tomu člověk nevěří, ale tohle je OS. Tedy výstup na první pokus vlastní silou po skále, kdy veškeré vědomosti o cestě získám z průvodce nebo pohledem ze země. Pokud v cestě před OS pokusem někoho náhodou uvidíte, půjde již o něco jiného. Flash: kromě toho, že se podíváte, jak se „to“ leze, můžete si nechat poradit, kdeže je schovaný chyt. Dejte ovšem pozor na takové poradce, kteří si pletou, kde je vpravo a kde vlevo, to je pak rada zadarmo drahá. Jestliže součástí OS je i rozvěšování expresek, tak flash to, že už rozvěšený jsou, toleruje. V případě zálusku třeba na „Action direct“ je dobré do zblbnutí sledovat video s Ikerem Pouem a poté (také do zblbnutí) trénovat skoky z – do jednoprstových dírek, případně si celý problém postavit na stěně doma na zahradě.
RP: (už nás trápí 30 let!) tahle zkratka znamená buďto „rot punkt“ nebo „red point“, záleží, co vám zní lépe, ale něco vám povím. Jakmile se ráno vzbudíte a vyčistíte si zuby, případně ze sklenice vyndáte umělý „klapáky“, postavte se do pozoru a dívejte se do zrcadla. Teď třikrát zařvěte s důraznou výslovností „rot punkt“. V pořádku? Nyní se uvolněte a řekněte potichu „red point“. Rozdíl myslím dostatečně výmluvný, než aby někdo pochyboval. Je tedy nad slunce jasné, že „erpé“ vzniklo u našich západních sousedů a ne na nějakém ostrově, kde auta jezdí po špatné straně, o Americe ani nemluvě. S těmi červenými puntíky začal Kurt Albert, nejspíš proto (po přelezu dané cesty tímto stylem), že do vápence mu nešlo dobře vydlabat třeba „KA“. Právě třeba svůj monogram nebo název oddílu měli ve zvyku vyrývat do pískovcových věží tehdejší prvovýstupci. Je to příjemné, když na nějakou takovou vzpomínku narazíte, ale dnes se to už nedělá. To bylo jenom takové ohlédnutí se do minulosti, nyní pojďme k věci. Tedy o co vlastně při RP jde? Přelezení cesty bez pádu či odsednutí si na více než první pokus (to je OS nebo flash), přičemž expresky si musíte během přelezu nacvakat sami. To, že se při přelezu nechytáme jištění, je snad jasné, a když jo, tak je třeba dávat pozor, aby to nikdo (ani vy) neviděl. V případě neúspěšného pokusu je třeba expresky vysbírat a zkusit to znovu nebo rovnou jít něco lehčího. K té Americe jen tolik. Myšlenka RP vznikla nezávisle na Evropě i tady, jde o to, kde dřív. V čem je rozdíl, tak to je definice, neb „americké RP“ klade důraz i na zakládání vklíněnců, friendů, případně zatloukání skob jako součásti stylu. Není to náhoda, neboť zdejší skalní terény jsou tak nějak lépe „stavěné“ na zakládání. PP: v podstatě jde o styl RP, ale s tím rozdílem, že v případě neúspěchu zůstanou expresky viset v cestě a to mnohdy docela pomůže. V některých cestách (především těžkých) bývají často osazeny expresky stabilně, což sice znemožní RP, ovšem myslím, že to nikomu ze zainteresovaných nějak výrazně nevadí. Oba tyto styly (RP, PP) mají společné to, že se „podaří“ na několikátý pokus. Je tedy rozdíl, pokud v cestě na OS spadnu, stáhnu lano a poté vylezu na PP, než když cestu zkouším 5x denně, 4 dny v týdnu a třeba celý měsíc. Poté si ale dotyčný může zapsat své opravdové maximum, jemuž dal opravdu hodně nebo – v případě neúspěchu – mohou kuloáry probíhat zvěsti, že dotyčná osoba lítá po lese, řve a vůbec, že je to s ním špatenka.
RK: pokud v případě RP či PP pokusu uděláte neopatrnost a spadnete, necháte se spustit na zem nebo do „no hand restu“. Před dalším pokusem lano nestahujete. Do nejvyššího místa, kde je lano zavěšeno, tak polezete jištěni shora a zbytek ke slaňáku zase normálně „na prvním“. Děje-li se tak opakovaně, může pozorovatel nabýt dojmu, že nešťastník běhá po skále jako „jo-jo“.
AF: nejstarší, cíleně dodržovaný styl, jenž se zrodil z písku pod věžemi Saského Švýcarska. Pro ujasnění tedy „alles frei“ a nikoli „all free“, možná tak ještě „alespoň fraj“, to jo. Moudrá literatura praví, že jde o lezení vlastní silou pouze po přírodní struktuře skály (žádné dlabání chytů, sakra!), s možností sednout si do jištění v případě potřeby. Že časté odsedávání snižuje hodnotu stylu je snad pochopitelné. V současné době je daný styl na skalkách opovrhován, ale v horách a na písku má stále svoje místo na slunci. A dlouho mít bude. Opačný názor mohou zastávat pouze reprezentanti, jichž je málo, nebo tzv. lezečtí teoretici, těch už je o poznání víc. TR: nejoblíbenější u začínajících lezců či těch, co se neradi bojí. Lano vede od pasu nikoliv dolů, kam je lepší se někdy nedívat, ale nahoru. Tedy spadnout nemůžete nebo byste neměli. Může selhat jistič, materiál, ale také můžete narazit na traverz – tam má většinou výhodu prvolezec. Minimálně proto, že je navyklý lézt na tom méně výhodném konci lana. Proto bedlivě sledujte, kam leze a jakmile to začne vypadat podezřele, něco s tím udělejte než bude pozdě. Utěšujícím slovům, jako třeba: „to je dobrý, to dáš“ nebo: „neboj“, nevěřte. I ti, kterým nejvíc věříte, občas dokáží nemluvit pravdu, dívajíce se přitom do očí.
ZK: neznamená nic jiného než „zelený ksicht“. S vodníkem to nemá nic společného. Postihuje občas lezce na prvním konci lana a je to následek nevhodného výběru cesty vzhledem k její psychické náročnosti. Projevuje se neustálým nadáváním a bědováním nad sebou samotným nebo naopak hrobovým tichem, a to i přihlížejících. Pokud se na to nemůžete dívat, raději odejděte, však ono to nějak dopadne.
SP: „stažené(-á) půlky (prdel)“. Obdoba předchozího. SS: nebojte se, nemá to žádnou souvislost s nechvalně známými oddíly z 2. sv. války. Říká se, že v „tom“ někdo „stále sedí“. Po delším pozorování představení dojte realista k závěru, že dotyčný v dané cestě nemá co dělat. Optimista a teoretik naopak ocení výdrž a vůli po dosažení vrcholu. RT: dvě písmena známá snad všem čtenářům Montany. Pozor, neplést s TR! Rosťa Tomanec je dobrácké chlapisko ze severu Moravy, jež lezení věnuje snad i to, co nemá. Spolehlivý informátor o dění na lezecké scéně, horám se naštěstí vyhýbající. Jeho až fanatický přístup k získávání a objasňování informací málokomu sedne, neb nezná slitování, ale buďme rádi, že to vůbec dělá. Ono totiž rozdávat moudra od stolku, nejlépe v hospodě u piv, umí snad každý.
Přelez: jak jsem slíbil, přizval jsem na objasnění určitých pojmů odborníka. Měl však málo času, tedy stručně: „Přelezem je myšlen souvislý výstup cestou bez pádu nebo odsednutí, a to na prvním konci lana. Jedno na kolikátý pokus. Tedy když to shrneme, tak půjde o OS, flash, RP, PP a možná ještě RK.“ Pouze doplním, že k přelezení cesty o jedné délce, třeba stylem RP, musím onu délku vylézt právě tímto stylem. To je snad jasné. Má-li cesta délek 20 a vy těch prvních 18, včetně té nejtěžší, přelezete stylem OS a v délce předposlední, třeba i docela lehké, náhodou spadnete, je to škoda. Můžete nadávat až se budou hory zelenat nebo si brblat potichu pro sebe, ale OS celé téhle cesty vám právě utekl. V nejlepším to bude RP. Jedinou možností na záchranu OS je to, že by danou délku přelezl jistič, ale to by se na vás nesměl před pádem dívat, což je málo pravděpodobné. Tady zmíním něco, o čem se občas mluví a co se dostalo do
podvědomí alpinistické veřejnosti díky brachům Huberovým a přelezům cest na El Capa v jejich podání. Mám na mysli to, že všechny délky v celé cestě přelezou na „ostrém“ konci lana oba členové lezeckého družstva. Že je to blbost? To je pravda. Vylézt těžkou délku, slanit si zpět na štand, odjistit spolulezce a pak třeba vylézt po laně a celou šaškárnu opakovat v další délce. Myslím si, že ačkoliv je lezení silně individualistickou záležitostí (ve smyslu, že na „ostrém“ konci lana jsem jenom já sám a od spolulezce se maximálně můžu dočkat rady, někdy i blbé), především v horách, ale i na písku, je za úderný celek považováno družstvo.
Průstup: „Pokud někdo cestu vyleze AF nebo TR, tak jako by ji ani nevylezl. Proto jsem použil označení průstup a nikoliv přelez, aby se zabránilo nejasnostem a mylným informacím. Pořádek musí být, krucinál!“ Tolik trocha teorie od experta na slovo vzatého.
Stupnice obtížnosti: je jich několik a na vzájemnou shodu určitých stupňů při převodu z jedné stupnice do druhé panují někdy odlišné názory. Je to podobné, jako když někomu nedělá problém 10metrová cesta po jednoprstových či dvouprstových dírkách a naopak koulí očima při lezení sice po velkých chytech, zato 30 metrů v převise, byť obě cesty budou stejné obtížnosti. Stupnic je celá řada, vybral jsem čtyři používající se v Evropě (UIAA – mezinárodní, JPK – jednotná pískovcová, FR – francouzská, NOK – norská) a klasifikaci americkou (zcela nečekaně USD). Tu proto, neb se užívá ve větších stěnách téměř všude ve světě. Pokud se někomu bude zdát, že neuvádím mezistupně, tak se mu to zdá správně. Buďto se s tím smíříte a bude vám to jedno, nebo při troše přemýšlivosti není problém si mezistupeň vytvořit. Tak například mezi 8+ a 9- budeme mít 8+/9- (UIAA) a to nejlépe odpovídá 7b (FR). U hodnocení těžkých cest bývá k vidění schopnost ohodnotit cestu v jedné stupnici, ale v druhé už je autor návrhu opatrný a dělá drahoty. Mám ale pocit, že jde spíš o jakýsi pocit důležitosti. Dále je třeba brát v úvahu, že cest hodnocených například 8c francouzských je na světě dejme tomu 1.000 (vím já?), a holt nějaké z nich budou v daném stupni lehčí a nějaké těžší, navíc někomu sedí tohle a jinému tamto. Nakonec ze všeho nejvíc napoví samotný zvuk cesty mezi lezeckou komunitou v dané obtížnosti se pohybující a jméno autora. Jinak za správností převodu stupnic si stojím, a i když se někdo bude stavět na hlavu (a vím, že budou), názor nezměním, hotovo! Souhrnná stupnice obtížnosti: setkali jste se někdy s pojmem „věda na medvěda“? No vidíte, právě máte tu čest. Jde-li o stupnici souhrnnou, znamená to, že se bude týkat dlouhých výstupů, především v horách. V podstatě jde o sloučení několika faktorů do jednoho či více údajů vyjadřujících celkovou náročnost podniku. Bere se v úvahu délka a složitost nástupu a sestupu, délka samotného lezení, poměr těžkých délek, kvalita zajištění či možnost zajistit se, šance na ústup tou samou cestou a objektivní nebezpečnost. Aby se to nepletlo, tak stupnic je hned několik. Nejjednodušší (a nejstarší) používané jsou dvě. Západoalpská a ruská. Jestli uhádnete, kde vznikla jedna nebo druhá, máte bod. Ta ze západních Alp má sedm základních stupňů: F, PD, AD, D, TD, ED, ABO, přičemž od AD se používá minus a plus, např. po TD+ následuje ED-. Pro představu o „divokosti“ u jednotlivých stupňů uvedu příklad. Cesta první: Mont Blanc – Grand Capucin (od lanovky 3 hod.), cesta „Le voyage selon Gulliver“, 300 m, 7a/A0, dříve ABO-, dnes ED+. Cesta druhá: Grónsko – Nalumassortoq (kdepak lanovka, medvědi!), „Muscle Power“, 750 m, 7a/A3, také ED+. Zdálo se vám tady
celkové hodnocení divné? Pozor, přichází klasifikace ruská. Začíná na 1A, přes 1B, 2A, 2B, 3A a takhle až po 6B. Pod daným stupněm se skrývá vše, co se může výstupu týkat, včetně použitého materiálu. Stupnice se vztahuje jak na skalní výstupy, tak na lezení ve velkých výškách. A co si představit pod jednotlivými stupni? „Óóóčeň slóžnoje“. Tedy pokud vám předchozí dvě stupnice udělaly v hlavě „ešemeleeše“, tak ta následující by to měla napravit. Týká se jenom skalních výstupů, ale myslím, že ji nebude problém s citem aplikovat i jinde. Pravda, skládá se z více údajů, ale přesnosti to jenom pomůže. Jako první se uvádí „celková náročnost výstupu“, beroucí v úvahu délku cesty a čas potřebný k jejímu zdolání, včetně přístupu a sestupu. Značí se I až VII. Dále se uvádí kvalita „zajištění cesty“ a s tím související následky případného pádu. Označení se liší dle použitého materiálu. Klasický materiál, jako skoby a zakládací pomůcky, představují stupně R1, R2 až R6. Při použití nýtů či borháků značíme S1, S2 až S6. V případě použití obou druhů materiálu se tyto dvě stupnice kombinují. Třetím kritériem je „technická obtížnost“ a rozumí se jí použití některé z klasifikací volného lezení, přednostně francouzské, případně UIAA. Hodnotí se jak nejtěžší místo v cestě, tak i obtížnost „povinná“, tj. nezbytná k prostoupení cesty a ta se udává v závorce. Tuhletu souhrnnou stupnici mají na svědomí nejlepší italští neprofesionální horolezci, a chcete-li se dozvědět víc, nalistujte si v Montaně 3/03 strany 39 a 40. Zde je pro představu hodnocení již výše zmíněné cesty „Le voyage selon Gulliver“: III, RS3, 7a/A0, (6b). Uznejte, že těchto údajů se „najíte“ víc, než nějakého ED+.
3. Věci potřebné i nepotřebné – materiál
Nic: jen vy a skála. Smyčka: kus „šňůry“, v případně většího průměru lana (odtud lanovice), s uzlem. Ten uzel může být různě objemný, záleží na tom, kam ho chcete napchat. Zajistíte tak trhlinky, do kterých se nevejde prst nebo naopak široké hrůzy, kam padnou jen „dětské hlavy“, případně celé smotané lano, které poté umně ovážete. Ve většině případů je nutné, aby pod uzlem bylo dostatečné zúžení, jinak vaše snažení bylo na nic. Nejlepší místo, kam dáte smyčku, jsou „hodiny“. Je to sloupek ve stěně, který lze po protažení smyčky „provázat“ – je to moc dobré jištění. Ještě můžete narazit na různé výčnělky jako jsou hroty a kyzy, které pro změnu „ovazujeme“ nebo „přehazujeme“. Těžko se to vysvětluje, lepší je to vidět (nebo raději ne). Jedno vám ale povím. Smyčky jsou charakteristické pro pískovce, neb je to jediné dovolené jištění kromě stabilně usazených kruhů. Na jiných materiálech, jako jsou žula či vápenec, můžeme zakládat i „železo“. Tedy abych byl přesnější – dural. UFO: lezete-li nějaký ten pátek, jistě si dokážete představit, co způsobil nástup friendů na scénu lezení spár, třeba v Yosemitech. Do té doby nezajistitelné otvírající se a „rovnoběžnostěnné“ škvíry se najednou začaly tvářit tak nějak přívětivě. Píše se rok 2005 a místo toho, aby se nás robot pokusil vystřelit na Mars, stává se myšlenka jistého pískaře z Brna skutečností. Světlo světa spatřilo opravdové UFO! Cena? Maličkost – téměř dvacet let víkendů v odloučení od ženy a dětí, strávených lezením na písku… Co způsobil svého času nástup friendů, bude následovat i rozšíření UF. Vykřičníky za názvy cest v průvodcích budou najednou pozbývat na významu a vůbec, pískařina bude o něco veselejší. Pro odpůrce i zastánce mám dvě spolehlivě ověřené informace. Ta první je, že UFO není zdaleka tak „rychlopalné“ jako friend a chce to větší cit. Druhou je to, že se po založení na místo, kde by si smyčka ani nevrzla, budete bát dál. Stačí ale malé zvlnění ve spáře a je to jako kruh. No, skoro. Netřeba dodávat, že pomůcka plně vyhovuje pravidlům pískovcového lezení jak u nás, tak i v Sasku.
Vklíněnec, stoper, čok: a nevím jak se této jednoduché věcičce ještě říká. Je to jakási náhrada za uzel na smyčce. Chcete slyšet pohádku? Tedy, kdysi dávno se ve skalách nad anglickými blaty proháněli páni lezci (prohánějí se tam stále). Tu si jeden z nich povšiml kamene zaklíněného do spáry, již se chystal
smycí ovázati a přemýšlel, jak tam ten šutr drží. Když si takhle po lezení zkracovali cestu domů chůzí po kolejích, tu si právě ten, co ho upoutal onen kámen, povšiml upadlé matice. Do otvoru navlékl smyčku a byl tu první vklíněnec. To bylo pěkné, že? Bylo jen otázkou času, kdy vklíněnec získá klasický klínovitý tvar, u menších velikostí ocelové lanko a další vymoženosti, jako různá prohnutí, drážky pro jistější uložení, barevné odlišení velikostí atd.
Hexcentrik: vzorem byla určitě ta matice z pohádky, ovšem proti vklíněnci zůstalo u jejího tvaru. Pravda. Je to trochu nepravidelný šestiúhelník. To díky tomu, že protilehlé stěny se navzájem sbíhají. Lze jej tak zakládat jako klasický vklíněnec (teoreticky 3 velikosti) nebo využít zkrutu ve spárách s rovnoběžnými stěnami.
Abalak, Tri Cams: tedy aby bylo jasno, jako mnoho věcí, kdy jednoduchost a kvalita v jedno se snoubí, pochází od našeho východního bratra – z Ruska. Jistý Abalakov (odtud abalak) přišel na využití logaritmické spirály (nebo to byla elipsa?) i vysoko v horách. Jde o to, že na jedné straně je „nos“, opírající se o jednu stěnu a na straně druhé se opírá část mající takové zakřivení, které při určitém natočení vykazuje různou šířku. Tato opěrná část má tvar dvou, řekněme žeber. Tedy pokud umíte trochu počítat, zjistíte, že styk se skálou zajišťují tři body – odtud Tri Cams (Camp). Ke karabině vede plochá smyčka umístěná na čepu a díky tomu jde asi o nejnosnější „zakládací“ pomůcku. Český abalak má místo smyčky na čepu přímo tělem protažené ocelové lanko. To, díky pružnosti, sice občas znemožní vybrání nejmenší velikosti, ale jinak dobrý. A kam se hodí? Všude! Ale především do dírek, děr a největší i do jeskyní – smyčka nic nepáčí. Spáry může svislé, vodorovné, koutové, dokonce i dolů se rozbíhající, ba i vyledněné. Oproti friendu to chce při zakládání větší cit. Friend: od dob promítání jistého filmu, jenž sám o sobě byl totální kravina, bývá friend nazýván též „vačkou“. V každém případě jde o „výstředníkový mechanismus“, kdy právě výstředníky (2 páry, tedy 4) jsou takové ty čelisti, zajišťující bezpečné usazení ve spáře. Eventuálně se hodí i do děr, tady je ovšem nutné, aby měl ohebný nosník kvůli páčení – to jsou ty s jedním ocelovým lankem uprostřed. Jako první s touto pomůckou přišli z Wild Country (dnes DMM), tehdy ještě s tuhým nosníkem. Nově jsou vidět také modely s výstředníky na jedné straně většími než na straně druhé, což najde uplatnění především v koutových, zužujících se spárách.
Camalot: asi největší inovace friendu. Díky svému patentovanému dvouosému systému se pyšní vcelku velkým rozsahem při zachování výhodného zakřivení nebo snad stoupání křivky (ne křivule) výstředníků. TCU: platí o něm to stejné jako o friendu, jenom s tím rozdílem, že výstředníky jsou tři. Výhoda snad jenom ta, že se hodí i do mělčích hnízd. Šťáradlo: nebo taky pchádlo. Šikovná věc usnadňující zakládání i vybírání všeho, co jde založit a poté se musí vybrat, tedy i hnízda. Na pískovcích je slušné používat nedráždivé typy, tedy ze dřeva či plastu. Stačí třeba pod skalou nalezený klacík, který jen tak nezlomíte. V každém případě neolamujte celé stromy s tím, že na špici jsou klacíky nejlepší. Nevíte-li co s penězi, kupte si zárožák (takový ten zalomený štětec s dlouhým držátkem) a rozšíření se štětinami ulomte, ukruťte, zkrátka pryč s ním. Nyní máte pchádlo dostatečně štíhlé, dlouhé a průbojné. Na konci je dírka, tak si ho uvažte, nejlépe na gumu. Do nepískovcových terénů je možná lepší kovové, na konci s háčkem pro vybírání hluboko usazených friendů.
Skoba: aby bylo jasno, tak skoba je vhodně tvarovaný kus oceli (kdepak eleza), který se natluče do příhodné pukliny. Její pevnost sama o sobě je vysoká, ale záleží hlavně na tom, kdo a kam ji natluče. Jako taková prodělala pestrý vývoj co se týče tvarů, ale i – ač se to nezdá – materiálů. Hlavní z nich je pochopitelně ocel. Pro informaci jen tolik, že by měla být v každém případě houževnatá (jen tak nepraskne) a dle charakteristiky použití měkčí či tvrdší. Druhý z materiálů je titan, přesněji jeho slitiny. Předností je lehkost, problém je s obráběním. Těch pár kousků na našem trhu pochází z Ruska. Teď si představíme několik typů vhodných pro použití od širších po nejtenčí spárky a trhlinky. U, V, Z (účko, véčko, zetko): plech ohnutý do tvaru těchto písmen. Titan se i frézuje. Při lezení bez kladiva lze tento typ vcelku úspěšně nahradit malými friendy a vklíněnci. LA, dužník: tentokrát se nic neohýbá, ale nejspíš kove. Tloušťka čepele u oka (zajíci) je až 10 mm, ve špičce většinou tak 2, ale klidně i 6 mm (znalci vědí). Oko vzhledem k puklině, v níž je skoba zatlučena, svírá úhel 90° nebo 45° (univerzál). Jinak ty úhly platí pro všechny typy skob, až na „speciálky“. Materiál spíš měkčí. Písmena „LA“ neoznačují podrážděný tvar, ale zkratku v lezeckém světě všeobecně vžitého označení tohoto typu u jisté firmy, tedy „Lost Arrow“.
KB, nůž: nejsme v kuchyni, ale pořád ve skalách. Tento se zase ohýbá z plechu a měl by být tvrdý, skálu lámající. Tloušťka maximálně 4 mm u oka (teď srnečky) až po sotva 1 mm u špičky. S těmi písmeny „KB“ je tomu jako v předchozím případě, tady to znamená „Knife Blade“.
Jednička, pecker: z neohýbaného plechu tloušťky 2-6 mm, mající tvar jedničky, kdy zobáček je čepel a nožička se nám opírá dole o skálu. Skoba se tedy páčí mnohem méně než klasické typy a drží (při tahu dolů) již při několika milimetrech zatlučení. Vhodná do tenkých a mělkých trhlinek a spárek. Myšlenka této skoby se zrodila v hlavě jistého Šádka při lezení v Tatrách a nejspíš tak zabránila vrtací a nýtovací mánii při technickém lezení, jako tomu v té době bylo jinde ve světě. Pokud rádi slavíte, tak vězte, že jednička je na světě přes půl století! To takový „pecker“ proti „jedničce“ teprve tahá káčira na šňůrce.
Speciálky: můžeme mezi ně řadit i jedničky, ale vesměs jde o různé tvary a patvary, jež je možné ťuknout do sebemenší škvírky za jediným účelem – udržet alespoň hmotnost lezce, na pády zapomeňte. Většina se vejde do krabičky od sirek. Do jedniček většinou, do speciálek vždy, necvakáme přímo karabinu, ale napřed se do malého očka uváže smyčka a do ní teprve přijde karabina. Speciálky jsou holt pro specialisty. Zcela nečekaně vznikly také v Tatrách, v rukou tehdejších extrémních horolezců, jako další vývojový stupeň „jedniček“, přičemž princip zůstal vesměs stejný. Tou dobou se v Yosemitech zatím proháněli medvědi. Heady: „head“ znamená „hlava“. Představte si menší vklíněnec. Ten má hlavičku z duralu či mosazi a tvar klínku. A nyní si představte head. Ten má hlavičku z mědi (copperhead) či hliníku (aluhead) na ocelovém lanku a tvar klínku, válečku nebo kuličky. Měkký materiál hlavičky napoví, že do ní budeme ťukat. Nejde-li nic založit nebo zatlouct a najdeme malou prohlubeň či škvírku, vybereme odpovídající head, přiložíme a pečlivě jej roztlučeme. Není třeba si dělat iluze o nosnosti, ale lepší než nic.
Háčky: háčky můžete mít buď v prstech, a to je dobře, nebo si koupit ty ocelový, a těm se říká „skyhooky“, případně nějak podobně. Využití najdou při hákování na chytech, kterých se nechcete držet ba i na takových mrchách, které ani za chyty nepovažujete. Je-li stěna opravdu hladká, vyvrtá se mělká dírka a do ní se vloží háček s úzkou špičkou. Postup se opakuje dokud se člověk nezblázní nebo se těsně před tím, než se tak stane, vyvrtá díra podstatně hlubší a do ní se „šupne“ nýt. Sedě v háčku se nedivočí a dech musí pravidelný býti. Tak a teď si trochu oddechneme.
Kruhy: můžete mít buďto pod očima nebo je vidět na vodě. Další možností jsou pískovce, kde jsou povoleny jako jediné možné fixní jištění. Jediné proto, že to má své důvody. Dříve se kruhům říkalo „masivní skoba s kroužkem zapuštěná do vrtaného otvoru ve skále“. K upevnění se používaly klacíky, olovo a ferofix. Olovo je v módě pořád, nově se i lepí. Radiálně by měl kruh vydržet tah 50 KN, což je
nějakých 5 tun v našich gravitačních podmínkách. Axiálně zhruba polovic. Tedy pokud už ke kruhu dolezete, můžete, sedíce v něm, dělat alotria jak se vám zlíbí.
Nýty: jejich vznik je opředen mýty. Do ve skále vyvrtané díry se umístí dřík (šroub), který dotahováním počne expandovat, a tím se v díře pevně zachytí. Způsobů roztahování je několik, ale ve všech má prsty kužel, roztahující část zajišťující přímý kontakt se stěnou díry. Oko, v tomto případě plaketu, drží na svém místě matice nebo samotná hlava šroubu. Jinak plaketa je kus ohnutého (3-4 mm) plechu, nejlépe „nerez“. Borháky: pokud se ukotvení nýtu děje v drtivé většině mechanicky, borháky se do připravených děr lepí (vlepit lze i pohlavek). Dřík spolu s okem bývá většinou z jednoho kusu kulatiny. Od nýtu i borháku se očekává 25 KN radiálně, 15 KN axiálně. Jinak, co se týče osazování fixního jištění, je dobré, když se manuální hovada drží stranou, jsou totiž jisté zásady a postupy, jejichž nedodržení může mít i tragické následky. Expanzivní skoba: lze ji považovat za předchůdkyni nýtu. Vyvrtala se dírka, tak 6 mm v průměru a 20 mm hluboká. Skoba či spíše skobička, jejíž čepel byla kulatá, měla ve špičce zářez a v něm částečně vsunutý kolíček. Ten při zatlučení do díry špičku roztáhl a zdálo se, že to drží. Někdy se prostě do kruhové díry na sucho namlátil čtyřhran a bylo. Většinou se vyskytují v hejnech nebo řadách. Šroub, vývrtka: teď se trochu zchladíme. Nejčastěji používaná pomůcka pro zajištění v ledu. Tenkostěnná trubka, opatřená ostrým závitem na povrchu, se zuby na jednom konci a kličkou s okem pro karabinu na konci druhém. Průměr kolem 20 mm, délka většinou 15-20 cm. Jak ocelové, tak titanové.
Abalakovy hodiny: co jsou to hodiny už víte. V ledu si je můžete navíc vyrobit sami. Potřebujete k tomu jeden dostatečně dlouhý šroub a trochu smyslu pro přesnost a smyčku. Při slanění z hodin necháte ve stěně – ledopádu – pouze tu smyčku v ceně několika desetikorun. Slaníte-li ze šroubu, budete „bohatší“ klidně i o dva tisíce. To je, myslím, dostatečný argument. 4. Komunikation breakdown Zatím jsme se zaobírali lezeckými termíny a pojmy, jež by měly být jakýmsi oficiálním názvoslovím, kteréžto by mělo být srozumitelné veškeré lezecké veřejnosti. Jakousi vyšší nadstavbou bude tahle kapitola, mající za úkol vnést trochu světla do lezeckých hlášek, lišících se občas i oblast od oblasti. Nad některými pojmy zůstává rozum stát, ale co už. Berte, vychutnávejte a nedivte se. A když už, tak se zavřenou pusou.
Zakládání: jsou cesty, ve kterých se lesknou nýty. Jsou cesty, ve kterých odpadává rez z kruhů či skob a jsou takové cesty, kde jsou třeba i ty nýty, kruhy nebo skoby, ale je jich zatraceně málo. Možnosti, jak se s tím vyrovnat, jsou tři. Buď je to lehké a víc jištění tam není potřeba (to je relativní), nebo si v cestě musíte zakládat a nebo to raději nepolezete. Právě zakládání patří mezi tzv. „šetrný způsob zajištění“, protože to, čím se máte v úmyslu zajistit, většinou někam položíte, založíte, protáhnete či uvážete – do ničeho netlučete. Plnou zodpovědnost nese prvolezec.
Vybírání: přečtěte si „zakládání“, ale pozpátku. Zde nese plnou zodpovědnost ten druhý. Zatloukání: jestli uličník něco provede, bude zatloukat. Jestli se budete chtít zajistit skobou, která vám zatím visí na úvazku, budete také zatloukat, a to tak, že kladivem. Tedy máme základní rozdíl mezi lezením „s“ a „bez“ (kladiva). Dober! Ty dober! Už jsme si řekli, co můžeme čekat, zvoláme-li na jističe „dober“. Je-li jeho okamžitá odpověď „ty dober“, je docela možné, že si z vás bude dělat srandu. Může se ale stát, že z nepochopitelného důvodu (špatná domluva) začal lézt dříve, než jste stačili udělat štand. V tu chvíli oba
polezete s pocitem naprosté jistoty, že ten druhý jistí zodpovědně. Pak doufejte, že to nějak (dobře) dopadne.
Sprostá slova: co to jsou za slova vám říkat nebudu, neb většina z vás jich beztak zná víc než já. Pokud není horolezec „kanál“ od mateřské školky, používá silná slova s rozvahou, berouc v úvahu vážnost situace, do níž se díky své nerozvážnosti dostal. Nadávání na vše kolem se všeobecně toleruje v nervově vypjatých chvílích vysoko nad mizerným jištěním a krátce po, nehledě na úspěšnost při dalším postupu vpřed. V případě úspěchu se mluvené slovo mísí s radostí. Je ovšem smutné slyšet pořvávat kdekoho, kdekoliv a kdykoliv na cokoliv a kohokoliv, jen proto, aby byl dotyčný slyšet, potažmo vidět. Mějme na paměti, že při lezení by se měly vážit jak další kroky, tak i slova. Solí to! Tohle označení „kvality“ terénu vzniklo na měkkých pískovcích, kde, pokud stojíte a vrtíte se při tom, drolíte pískovec pod podrážkou. S tím souvisí vtíravý pocit, že se neúprosně blížíte k odrazové hraně můstku. Proto, dolezete-li do takového místa, které „solí“, rukama písek neometejte, ale maximálně jej sfoukněte. Chyt držte a nedlachněte, na stupu stůjte a nekruťte se – chce to cit.
Lokroviště: nesouvisí s lovištěm, ale může být poukazem na cestu do věčných lovišť. Jedná se o pasáž vyskládanou z volných šutrů od štěrku až po velikost almary. Sklon může být jakýkoliv. Lepší je se tomu vyhnout, není-li možné, tak dejte pozor. Chyty přebírejte s citem a ty, co zůstanou v ruce, házejte mimo štand. Jištění sice mezi volné kamení umístíte, ale v případě pádu je víc než pravděpodobné, že ta hromada šutrů poletí s vámi, a pokud budete mít náskok, tak na vás. Vyhlídky tedy nic moc. Na druhou stranu je třeba říct, že se ve světě dějí horší věci. Bušit: krom toho, že někdo přijde otevřít, se tím myslí činnost prováděná se zápalem (plic). Zíráte, jak někdo leze „jeden výstup za druhým“ a je k neunavení? Pak vězte, že buší. Leze jako kuna: lokální označení pro „bušení“. Prošitost: bušil někdo celý den ve skalách a navečer se motá jako špína v kýblu? Nejspíš bude „prošitej“.
Tahy, fixy: nevěříte při pohledu na další chyt, že do něj dosáhnete? Proč ne, nemusíte, ale když uděláte pořádný tah, tak se dílo podaří a chyt bude váš. Možné ovšem je, že dotyčný chyt nebude tak docela chyt, nýbrž mrška lišta. Nehodláte kapitulovat? Tak tedy milou lištu zafixujte a doufejte v lepší zítřky. Netopýr: gymnastický kousek prováděný na skále či hrazdě, dovedený k dokonalosti Rosťou Tomancem. Potřebujete širší, dobře beroucí madlisko, pokud možno v převise. Drže se obouruč, jakkoliv (bez dopomoci) dostaňte špičky do zbývajícího místa na chytu. Pevně si je usaďte a při pocitu nebývalé jistoty se můžete přestat držet a spustit se hlavou dolů tak, že si budete připadat jako opravdový netopýr. Tím jste také utvořili „no hand rest“. Po spočinutí se vrátíte do původní polohy a lezete dál. Problém nastane tehdy, máte-li slabé břicho a na onen chyt už nedosáhnete. Nebojte, pokud jste nespadli hned na začátku představení, spadnete co nevidět. Tedy pokud chcete svým umem někoho okouzlit, zapněte si jištění nad vámi a pak se předvádějte. Frajeřina je netopýr za jednu špičku ve výlezu z převisu cesty Luftwaffe na Chrámovkách (jištění je pod vámi!). Vypinožit se: zdolali jste právě pasáž, o které jste si mysleli, že to vůbec nepůjde přelézt? Nevíte ani jak se vám to podařilo? Pak jste se daným místem „vypinožili“. Problémové místo na první pohled vypadá „divně“ a je to charakteristické pro těžší cesty v klasickém duchu na pískovcích.
Vyvlnit se: postup takovým terénem, kdy se držíte celým tělem, tedy hodně široké spáry a hodně úzké komíny. Lezec znalý techniky se „vyvlní“, lezec elév se v nejlepším případě „vycuká“.
Strhávání: vše nasvědčuje tomu, že by mohlo jít o strhávání částí oděvu z pěkné dívčiny, ale na to zapomeňte. Třeba vás taková dívčina bude jistit v něčem strašně těžkém, do čeho se třeba z pocitu důležitosti navezete a najednou, vysoko nad jištěním, dojde fantazie. Nahoru to nepůjde, slézt už vůbec ne a odskočit se bojíte. Nehodláte-li čekat, až se nebudete moci udržet, stačí dolů zahalekat: „Strhni mě!“ V tu chvíli si význam toho, co jste právě vykřikli, neuvědomíte, a když jo, tak co už. Když se ten nahoře drží moc pevně, stačí zabrat trochu víc. Však on se pustí.
Kohoutek, žába, pěst, ropucha, klíč: a spousta dalších pojmů, které označují způsoby zakládání částí končetin do spár. Některé jsou všeobecně známé a používané, ovšem najdou se i termíny, jež používají zdatní pískaři k mystifikaci a tahají tím poměrů neznalé za nos.
Ticho: pokud se shora, tedy z ostrého konce lana, dlouho nic neozývá, není to zrovna příjemné. Buď je prvolezec skromné povahy a problém, do nějž nalezl, si nechává pro sebe. Možné je také to, že už dávno dolezl na štand, ale fakt, že je za hranou a třeba ještě fouká vítr fučavec, znemožňuje jakoukoliv – natož duchaplnou – domluvu. V takové situaci se provozuje domluva pomocí tahání za lano, ale v případě natažené celé délky lana, a navíc klikatě, je to spíše otázka teorie. Tedy myslete si, že zrovna dolezl na štand, dejte mu čas na jeho zbudování (ne vždy to jsou dva nýty spojené řetězem…) a začněte opatrně lézt. Pokud vás dobírá, jste na správné cestě. Pokud ne, není něco v pořádku a musíte improvizovat.
Spouštění americké, „amerika“: používané na skalkách. Dolezete ke slaňáku, zapnete jej a necháte se dobrat. Místo očekávaného poklidného spouštění se však nečekaně řítíte k zemi, nad kterou jistič jízdu zpomalí a vy s hrůzou v očích měkce dosednete na zem. Je to žertovný kousek (pro jističe a přihlížející), kdy se očekává odhad terénu, tedy není-li v cestě police a podobně. Spouštění ruské, „rusko“: používané na skalkách. Dolezete ke slaňáku, zapnete jej a necháte se dobrat. Místo očekávaného poklidného spouštění se však nečekaně řítíte k zemi…
Autorská práva vlastní časopis Montana.
