Léto plné tajemství …
P
o návratu z Mexika se Harriet dál diskrétně scházela se svým sousedem Tonym a přesvědčila ho, že dítě, které čeká, je jeho. No a co? Copak někdo ví, kdo je skutečným otcem? Kdyby její brzy už bývalý muž Danny spustil povyk…, pak to bude řešit, až se tak stane. Skutečnost, že se za něho provdala, byla veliká chyba, ale rozhodně poslední. Když se nevrátil domů, nesmírně se jí ulevilo. Posléze se jí sice zmocnil neklid, ale ten brzy pominul, protože na svět přišla rozkřičená Megan. Z Tonyho, Harriet a Megan se stali Watkinsovi a na Dannyho Featherbowa už pomalu zapomínali i ti, kteří tančili na jeho svatbě. V době, kdy Harriet a Tony plánovali, že se vezmou, jali se Dannyho hledat. Bezvýsledně. Megan Watkinsové bylo jedenáct, když zjistila pravdu o svém otci. Máma a pán, jehož až dosud považovala za tatínka, se spolu opět hádali. Před domem čekal taxík. Přijel a pak vypukl spor. Tohle se nikdy dřív nestalo. „Co bude s Megan?“ ječela Harriet. Holčička zaslechla svoje jméno a přisunula se o kousek blíž k zábradlí, aby lépe slyšela. Žvýkala špičku jednoho ze svých dvou copů. Matce bylo špatně rozumět, protože vzlykala a zajíkala se. Tuhle plačtivou scénu předváděla pokaždé, když chtěla, aby bylo po jejím. Avšak otec se nenechal zviklat a hlas se mu ani nezachvěl. „Co by s ní bylo?“ opáčil. „Mám ji rád, ale přestaňme konečně s tím lhaním – není moje.“ Megan se málem zalkla vlastními vlasy. Pojednou se nedokázala nadechnout. „Od narození je podobná Dannymu,“ pokračoval. „Dokud jsem s tebou žil, byl jsem šťastný. Rád jsem ji vychovával. Záleželo mi na ní. Ale odmítám platit na dítě, které není moje.“
L éto
plné tajemství
„Proto sis mě nevzal,“ usoudila Harriet. Megan zaslechla škrtnutí zapalovače a do nosu se jí vetřel nezaměnitelný zápach cigarety. Doma se kouřilo jenom zřídka. „Věděls, že nás jednoho dne opustíš.“ „Neoženil jsem se s tebou, protože technicky vzato jsi stále provdaná za někoho jiného.“ Oba zaslechli slabý výkřik a okamžitě se otočili ke schodišti, na němž stála Megan. V pobledlé tváři, připomínající porcelánový obličej křehké panenky, plály obrovské šedé oči. Otočila se na patě a pospíchala do svého pokojíku. O několik vteřin později zaslechla tiché klapnutí vchodových dveří a odjíždějící taxík. Matka odešla do kuchyně, natočila si vodu, trochu se napila a pak sklenku postavila ke dřezu. Vysmrkala se a vzápětí zaduněly na schodech tlumeně její kroky. V polovině podesty matka šlápla na podložku s čidlem, kterou pod koberec nainstalovala její dcera spolu se svým nejlepším kamarádem Connorem. Na knihovně, neboli „kontrolní věži“, jak děti rády říkaly, se rozblikala drobná červená LED kontrolka. Návod na sestrojení tohoto zařízení našly ve školní knihovně. Matka prudce otevřela dveře a zůstala stát na prahu, jak měla ve zvyku. „Předpokládám, že mě teď nenávidíš,“ spustila. „Nenáviděla bych tě i tak,“ broukla Megan. „Potom v tom není žádný rozdíl,“ utrhla se na ni matka. „Kde je…?“ Nechtěla o něm mluvit jako o tátovi, ale v té chvíli si nedokázala vybavit jeho jméno. Jak zní? Je úplně blbá. Odmlka se protahovala. Jak se táta jmenuje křestním jménem? Ten lhář. Vtom si vzpomněla. „…Tony?“ Znělo to zvláštně. Jako by hovořila o úplně jiném člověku, kterého vlastně neznala. Všichni jsou lháři. „Odešel,“ hlesla Harriet. „Přinejmenším na pár dní.“ „Kdo je můj otec?“ „Musíme o tom teď mluvit?“ Harriet si povzdechla a zvedla stříbrný kartáč na vlasy, který se povaloval na nepoužívaném růžovém toaletním stolku, z nějž nikdo neutíral prach. Několikrát kartáč obrátila v ruce, nakrčila nos a položila jej zpátky. Rozhlédla se kolem sebe a spatřila stohy knih a map. Pěkné žluté tapety, o kterých s Tonym předpokládali, že se budou Megan líbit, dcera zakryla starými plakáty ze všech koutů světa. Megan bolelo na hrudi, jak přemáhala pláč. Tony je pryč. Často žertovali o tom, že jenom díky jeho přítomnosti se matka s dcerou dosud vzájemně nepovraždily.
L éto
plné tajemství
„Zasloužíš si důkladné vysvětlení,“ prohlásila Harriet. „Ale dnes večer ne. Je pozdě a ráno musíš do školy.“ Bylo krátce po deváté. V tuhle hodinu je pozdě maximálně pro děti do šesti let. „Pověz mi, jak se jmenuje.“ „Zlato, je to velice složité.“ Megan pevně semkla rty. V nose ji pálilo a rty se jí chvěly. „Pověz mi jeho jméno.“ „Danny. Danny Featherbow.“ „Víš, kde je?“ „Naposledy byl spatřen v Mexiku.“ „Kde v Mexiku?“ „Na ostrově. Koupil si dům na ostrově Des Amparados. Leží poblíž Cancúnu. Ale to bylo předtím, než ses narodila.“ „Byl ten dům hezký?“ Matka zamyšleně nakrčila čelo a pak se usmála. „Dannymu, tvému otci, se líbil. Stál na východní straně ostrova a na míle daleko nebylo nic vidět. Člověk si tam připadal jako na konci světa.“ „Tak co se stalo?“ „Hledali jsme ho, broučku. Ale buď nechce, abychom ho našli, anebo se někde ztratil. Před několika lety byl oficiálně prohlášen za mrtvého.“ „Proč?“ „Nechápu, nač se ptáš.“ „Proč byl prohlášen za mrtvého? Kdo o tom rozhodl? Na jakém základě? Někdo jednoduše mávl perem a Dannyho Featherbowa vyškrtl ze seznamu? Tak – a máš to!“ Rozhostilo se ticho. Tentokrát na sebe matka s dcerou dlouze zíraly, aniž věděly, jak jedna druhou utěšit. Matka se odvrátila jako první a Megan si ve zlomku vteřiny uvědomila, že se na ni máma nerada dívá, protože jí připomíná Dannyho. „Fajn.“ Dívenka si natřásla polštáře a zhasla lampičku u postele. „Zítra mi povíš zbytek?“ „Vlastně ani není o čem mluvit…“ Matka změnila tón a snažila se do hlasu vložit co nejvíc tepla. Milovat vlastní dceru ji stálo spoustu úsilí. Megan byla uzavřená a zůstávala pro ni záhadou. Harriet si občas přála víc se jí podobat. „Ano,“ slíbila. „Zítra ti všechno řeknu.“ Holčička se zahleděla na matku a pak se otočila tváří ke stěně. „Už můžeš jít,“ broukla.
L éto
plné tajemství
Megan se po špičkách vykradla z postele a zůstala stát nahoře za schodech, dokud nezaslechla vzdálené cinknutí, jak matka zvedla telefonní sluchátko. Následoval tlumený hovor. Přirozeně. Neuplyne ani čtvrt hodiny, než máma pocítí potřebu svěřit se někomu se svou mizérií. Nejspíš některé ze svých protivných kamarádek, jež neumějí mluvit o ničem jiném než o svých trapných životních dramatech. Megan se vrátila do pokoje a vytáhla zpod lůžka evakuační zavazadlo, které zde uchovává již několik měsíců pro případ nukleární války. Připravila si je poté, co se spolu s Connorem nechali hloupě vystrašit četbou katastrofického románu. Zamyslela se, zda se odváží doplížit dolů pro teplý zimní kabát, ale vzápětí usoudila, že nestojí za riziko. Místo něj si oblékla svůj nejtlustší vlněný svetr a větrovku s kapucí. Všechno si zapsala na kus papíru dřív, než to zapomene. Des Amparados. Cancún. Mexiko. Nádherná exotická slova, jež evokují představu motýlů, palem a téměř vytěsňují z paměti výrazy, jako je lhář. Skoro. Otevřela okno a seskočila na plochou střechu nevelké verandy, kterou Tony postavil u předních dveří. Z ní se spustila na popelnici – poté, co chvíli bezmocně visela ve vzduchu. Pak skočila na potemnělou cestu vedoucí dozadu na zahradu. Přelezla k sousedům a odtud na chodník. Vyhýbala se rozsvíceným oknům, včetně matčina. Škoda že tu není Connor, aby viděl, jak skvělý podala výkon. Běžela přes park na nádraží, kde si ve vlaku koupila jízdenku na letiště. V evakuačním zavazadle měla dost peněz, aby si mohla koupit lahev vody a sendvič s vejcem pro případ, že by v noci dostala hlad. V letištní hale se s Connorem poflakovali celkem často. V podloubí hráli vzdušný hokej, anebo seděli na zdi před jihozápadním terminálem a sledovali odlétající letadla. Bylo to jedno z jejich oblíbených míst. Věděla o klidném místě v příletové hale, kde se může uložit ke spánku. Hlavu si přikryje větrovkou, a kdyby se jí někdo ptal, co tam pohledává, řekne, že čeká na letadlo, které přiletí brzy ráno. Je na svůj věk vysoká a jedenáct let by jí určitě nikdo nehádal. Kdysi četla článek o muži, který bydlel na letišti. Třeba by tam mohla zůstat. Popřípadě se pokusí spojit s Connorem. Možná se jim podaří vymyslet způsob,
L éto
plné tajemství
jak se dostat do letadla a odletět co nejdál od matky a jejích lží. Samozřejmě do Mexika. Moc toho nenaspala. Jakmile se po ránu letiště začalo plnit lidmi, zvedla se ze svého provizorního lůžka a courala po obchodech. Kéž by měla dost peněz, aby si mohla koupit něco pořádného k jídlu. Přemítala, jak by se mohla proplížit do letadla. Zašla do knihkupectví, prohlédla si průvodce po Mexiku a následně hledala uvedená exotická jména měst na odletových tabulích. Po jedenácté ji zastavil pracovník ostrahy. Tou dobou ji kuráž dávno přešla a dostavila se únava. Stačil jediný telefonát, aby si ověřil, že v Colchesteru pohřešují malé děvče. Za několik minut Megan seděla v policejním voze, který ji odvážel domů. Máma sehrála před policisty roli milující matky. Žádná zlost, pouze lítost. Byl tu i Connor, jehož nejprve vyzpovídali jeho rodiče, poté co zjistili, že Megan utekla z domu. Jakmile ho pustili ze svých spárů, nasedl na kolo a objel všechna oblíbená místa. Potom se vrátil do kamarádčina domu, aby v jejím pokoji pátral po stopách. Právě tam ho po návratu našla. Málem vyprskla smíchy, když úporně zachovával vážnou tvář, zatímco jí policista kázal o tom, co všechno se jí mohlo přihodit. Měla štěstí, že se nestalo nic zlého. Tak ono se nic nestalo? Dělá si srandu? Sotva policisté odjeli, matka obtelefonovala všechny známé, aby jim sdělila, že pátrání je u konce. Connor se dožadoval podrobností jejího dobrodružství. Sledovala, jak nevěřícně třeští dětsky modré oči, když mu líčila průběh noci strávené na letišti. „V Mexiku je ostrov,“ pokračovala, „kde spolu můžeme jednou žít. Je totiž můj. Táta od nás odešel, protože není můj táta.“ „Vrátí se?“ „Vsadím se, že tvoji rodiče o tom vědí. Ví to celá ulice. Není divu, že se na mě lidi divně dívají.“ „Dívají se na tebe divně, protože jsi škaredá,“ prohlásil Connor a ona ho plácla. Teď když se Megan zase našla, protivný pocit v břiše zmizel. „Jestli to ještě jednou uděláš…,“ spustil. „Co?“ „Jestli ještě někdy utečeš z domova, tak mě vezmi s sebou.“
