les fantazie
les fantazie didaktický materiál
pro stálou interaktivní expozici v rámci projektu “Didaktika hrou pro děti do 6 let”, reg. č. M00285, podpořeného z operačního programu Cíl 3 Evropská územní spolupráce Rakousko – Česká republika 2007 – 2013
obsah
úvodem Vážení a milí rodiče, milí návštěvníci naší expozice.
1 Rozvoj dítěte a jeho fantazie – tajemství lesa fantazie
2 Dětská hra a představivost
Tajemný les, do kterého se svými dětmi vstupujete, vytváří jedinečný herní prostor pro děti ve věku zhruba od půl roku do šesti let. Cílem této expozice je, aby děti zejména prostřednictvím smyslového vnímání a pocitů poznávaly samy sebe i okolní svět, rozvíjely své pohybové i poznávací schopnosti, tvořivost a fantazii. Prostor je navržen tak, aby inspirace, kterou dětem nabízíme, byla zcela volná a otevřela prostor pro přirozenou zvídavost, ničím neomezovanou fantazii a volnou hru. Možná váš první kontakt s naší novou expozicí pro vás bude překvapením. Vždyť když se řekne “les” nebo vysloví jméno Radka Pilaře, vybaví se nám mnoho jasných, velice konkrétních vjemů. Vidíme pohádkové postavičky, stromy, pařezy, houby, květiny, potoky a potůčky, lesní útočiště, zvířata. Málokdo si však představí vjemy, které jsou v lese také přítomny, ale vidíme je až v druhém plánu. Je to šero, které skrývá tajemství neviděného, jsou to různá zákoutí, která v sobě obsahují záhady nepoznaného. Mihotání světla i stínu dává barvám neobvyklé tóny, střídání zvuků i ticha, to vše je pro naše děti, a snad mnohdy i pro nás věčně uspěchané dospělé, impulzem, který otevírá jinak skrytý svět fantazie. Vstupte tedy do tohoto světa s námi, se svými dětmi.
3 Radek Pilař inspirovaný a inspirující
Smyslem celé naší expozice je tedy vytvořit volný prostor pro pohyb vašeho dítěte, pro interpretaci toho, co vidí, pro porozumění tomu, co jej obklopuje. Pokusme se v tomto směru děti nechat sobě samým. Dejme jim chvíli času, v němž přijdou na to, jaký dát název a význam předmětům, které v expozici naleznou. Nechť si vše osahají, vyzkoušejí, prozkoumají. Expozice je navržena takovým způsobem, aby se i velice malé děti mohly pohybovat volně a bezpečně, aby dosáhly na takové předměty, které jsou pro jejich věk určeny a aby mohly s nimi volně nakládat. Doufáme, že vás expozice osloví a že si vaše děti k nám najdou cestu i někdy příště. V další části textu vám překládáme několik myšlenek, které vám přiblíží pedagogicko-psychologické aspekty expozice, umožní vám zamyslet se nad didaktickými a psychologickými otázkami dětské hry a připomenou vám osobnost inspirátora expozice – Radka Pilaře.
Rozvoj dítěte a jeho fantazie – tajemství lesa fantazie Naše expozice je, milí návštěvníci, navržena tak, aby poskytla impulzy pro rozvoj dětí velmi rozmanitého věku. Vycházíme z představy, že především vývoj pohybových dovedností v prvních letech života je základem pro utváření všech psychických funkcí dítěte (tzn. pro rozvoj jeho způsobu poznávání, myšlení, vůle, citů, sociálních dovedností atd.). Herní prostor je proto rozdělen do několika částí tak, aby vyhovoval potřebám dětí různého věku a umožňoval jak volnou hru těch nejmladších, tak i uspokojení potřeb dětí předškolního věku. Začněme těmi nejmenšími… Jen málokde u nás lze zatím najít místo, kde by mohly pro hru získat prostor i ty nejmladší děti. Jsme přesvědčeni, že pro dítě do 1. roku věku (kojenecké vývojové období) je zde připraveno takové prostředí, které podpoří rozvoj prvních pohybových pokusů, typických pro první rok života dítěte. První část expozice je navržena tak, že zde dítě může lézt, sedět, vstávat a chodit, ale také se může naučit uchopovat různé předměty. Dítě se zde může učit pomocí metody pokusu a omylu, když řeší problémovou situaci při manipulaci s objekty, které může sbírat, přenášet, zasouvat do odpovídajících prostorů a objektů. Expozice je připravena tak, aby se vaše dítě mohlo dotýkat různých materiálů. Hmatové pocity jsou pro něho nyní velice důležité, hmatem, plazením, dotykem poznává svět – střídáme zde proto povrchy teplé, přírodní i studené, umělé, materiály jemné i hrubší. Nechte tedy vaše děti prolézt a prozkoumat každé zákoutí této části expozice, nebojte se toho, že se dostane tam, kde je nebezpečí pádu. Pokusili jsme se vytvořit přirozené bariéry v prostoru tak, aby se do částí proň nebezpečných prostě fyzicky nemohlo dostat. První samostatné krůčky a rozlet po světě… Další část expozice je zaměřena na podporu úžasného batolecího věku. Dítě v tomto vývojovém období (do 3 let) si postupně začíná uvědomovat vlastní existenci, objevovat své nové pohybové možnosti, se kterými různě experimentuje. Svět se mu najednou zdá být zcela k dispozici, rozeběhne se do něj. Jistě jej často vidíte, jak rádo utíká od nás k druhým, jste překvapeni, že se nebojí pádů, líbí se vám, jak rádo prozkoumává všechna možná zákoutí – miluje průlezy, skrýše, labyrinty. Však se také začíná samostatně a intenzivně pohybovat v prostoru – zdá se nám, že není k utahání. Nebojte se, naše expozice je přesně pro takové neposedy.
Při konstruování předmětů v expozici jsme si uvědomili, že v tomto období jsou pro další rozvoj dítěte důležité dva druhy pohybu v prostoru: Jedním je tzv. retence – udržení něčeho a setrvání někde. Děti touží vyrobit si místo, kde se mohou ukrýt, pobýt, zabývat se “kutěním”. Druhým je tzv. eliminace. Určitě jste v tomto směru zažili neúnavnou schopnost dětí něco brát a ihned pouštět, to, co jim dáte zahodit a mít velkou radost z toho, když jim předmět znovu podáváte a oni jej znovu a znovu upouštějí, nebo tendenci opustit to, co už dítě nechce nebo kde už nechce být. Dítě si při svém objevování v rámci herního prostoru může vyzkoušet oba způsoby pohybu. Navržené části expozice jim umožní zvedat se, držet se obrub předmětů v prostoru, nahlížet přes jejich okraj. Nabídneme jim předměty na spouštění do otvorů i na přenášení po místnosti. Děti si mohou také vyrobit svůj primitivní příbytek či se “zabydlet” v překvapivé části expozice.
Batole také velice rádo manipuluje s předměty, např. staví je na sebe, přenáší je na jiná místa, navléká je, skládá je a vytváří z nich něco nového. K těmto činnostem herna nabízí velké množství předmětů různého tvaru a velikosti, které mohou děti libovolně přenášet, vytvářet z nich různé stavby, skládat fantazijní obrazce. Budou si moci postavit svůj vlastní domeček, svou malou skrýš, svou pyramidu, složit si na zdi svou originální mozaiku. A ještě jeden pro batolata důležitý princip expozice nabízí. Děti zde potkají řadu naprosto originálních překážek. Tolik příležitostí k přelézání, prolézání a podlézání, které potkají v této expozici, asi jinde nenaleznete. Celým prostorem se vine fantazijní had, který je prostorem tajemné cesty, tu široké, tu úzké, někde světlé, jinde temné, někde se cesta vine vzhůru, jinde čeká překvapivý skluz… Terén herny má potenciál umožnit dětem rozvoj pohybových dovedností typických pro jejich vývojové období. Zároveň prostor nabízí velké množství předmětů, se kterými si dítě může hrát, za které se může schovat a které může využít i k fiktivním “jako” hrám, při kterých dítě napodobuje činnosti dospělých.
A co starší, již “velcí” předškoláci? Od 3 do 6 (až 7) let se dítě nachází v předškolním vývojovém období, které můžeme také nazvat “zlatým” věkem hry. Děti tohoto věku mohou pro svou hru využít všechna zákoutí herny a objevovat, co vše herna nabízí. Máme však zde jednu část vymezenu jen pro ně samotné. Je to naše “lesní útočiště”, jakási imaginativní “chýše”, v níž může stranou malých batolat, např. svých věčně rušících malých sourozenců, začít zkoumat a bádat. Naše zaměření na vývoj pohybových dovedností předškoláků respektuje narůstající potřebu stálého zdokonalování vlastních pohybových dovedností. Děti touží pocítit, jak dokonale již ovládají své tělo – inspirací pro ně tedy jsou aktivity na zlepšování pohybové koordinace, získávání větší hbitosti a elegantnosti pohybů. Vždy i Hry v tomto období bývají také často spjaty s pohybem, děti např. rády sbíhají a vybíhají schody, skáčou, lezou po žebříku, seskakují z výšky. To vše jim prostor herny nabízí. Zároveň se mohou zdokonalit i při hraní si s drobnými předměty, které už v tomto období po herně jen nepřenášejí, ale porovnávají je, řadí, třídí a srovnávají. Při hrách v tomto období děti často uplatňují svou fantazii. Herní prostředí je navrženo tak, aby bylo podnětné pro děti do šestého roku věku, rozvíjelo jejich tvořivost, obrazotvornost a fantazii, pohybové dovednosti a mělo pozitivní vliv na rozvoj osobnosti dítěte. Při vytváření herního prostoru byli autoři inspirováni mj. i myšlenkami italské lékařky Marie Montessoriové (1870 – 1952), dovolte nám tedy pár slov o této významné pedagogické reformátorce. M. Montessoriová již na počátku 20. století vytvořila výchovně-vzdělávací koncepci, mezi jejíž hlavní principy patří respektování vnitřních potřeb dítěte, vytvoření tzv. připraveného prostředí (tj. prostředí, které obsahuje pro dítě podnětné předměty, které si dítě pro svůj rozvoj svobodně vybírá) a respektování svobody vývoje s heslem: „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“ Proto vážení rodiče, prarodiče, pedagogové, průvodci svých dětí pamatujte na jednu možnost. Pokuste se v expozici ponechat svým dětem co nejvíce volného prostoru, dejte jim šanci na svobodné rozhodnutí, jaké činnosti se bude v herně věnovat, jakým způsobem si herní prostor projde apod. Není důležité, aby si dítě vyzkoušelo všechno, co herna nabízí, ale aby si vyzkoušelo takové činnosti, které pro něho budou v tu chvíli podnětné, zajímavé, budou jej bavit a odnese si z nich inspirativní zážitek. Iva Žlábková, Miroslav Procházka
Dětská hra a představivost Vytvoření originální expozice ve Sladovně v Písku je pro nás také příležitostí zamyslet se spolu s vámi nad tím, jak je vůbec pro vaše děti důležitá hra a jakou roli při hře hraje prostředí, ve kterém je dítě zaměstnáno. V souvislosti s vývojem mentálních funkcí u dětí předškolního věku je zajímavé zamyslet se nad vlastním smyslem hry a souvisejícími funkcemi prostoru, ve kterém hra probíhá. Zorientovat se v této problematice nám pomohou v první řadě poznatky z oboru vývojové a hlubinné psychologie. V následujícím textu tak čerpáme například z textů Viktora Lowenfelda, Howarda Gardnera a Donalda Winnicotta, autorů, kteří zkoumání vývoje lidské psychiky a jejích dimenzí zasvětili celou svoji odbornou práci. Hra má ve vývoji lidské psychiky zcela zásadní a nezastupitelnou roli. Stává se jedním z klíčových prostředků, jehož působením dítě rozvíjí vlastní psychické funkce a postupně se učí zpracovávat podněty okolního světa. Již v raných fázích vývoje dítěte jsou tzv. hrové činnosti úzce propojeny především s rozvojem obrazotvornosti a poznávacích neboli kognitivních funkcí. Do procesu hraní se přirozeně zapojují také procesy citové a volní. Otto Čačka v knize Psychologie imaginativní výchovy trefně definuje hru jako „svobodně volenou aktivitu, nevynucenou vnějšími požadavky ani okolnostmi, která má hodnotu sama v sobě, není tedy prostředkem k cíli, ale cílem sama o sobě“. Mimo výše zmíněné funkce hry Čačka uvádí také její přirozený harmonizační potenciál, který se odvíjí především od emocionálního prožitku, který dítě do své hry vkládá. Je zřejmé, že role hry je významná i z hlediska sebevyjádření, potažmo seberealizace. Dítě si skrze hraní vytváří vlastní iluzorní svět, ve kterém si realizuje svá individuální a citově angažovaná přání a zároveň nevědomě zpracovává své obavy a vnitřní konflikty. Zásadní úlohu zde plní především práce s již zmíněnou obrazotvorností, jejíž psychické kvality jsou někdy podobné např. procesu nočního snění. Pod pojmem obrazotvornost si představíme proces utváření určitých obrazů v mysli. Pro naše zkoumání se však bude více hodit psychologický pojem imaginace nebo jeho obecnější ekvivalent - představivost, neboť na rozdíl od obrazotvornosti v sobě zahrnuje i jiné, pro hru neméně důležité, druhy představ, např. hmatové nebo sluchové. Proces utváření představ je např. hlubinnými psychology považován za jednu ze zásadních funkcí psychického ústrojí, sloužící člověku ke zpracování emocí vázaných na předchozí prožitky. V tomto ohledu je tedy hra skutečným činitelem duševní integrace, potažmo celkového psychického zdraví. Americký hlubinný psycholog Donald Winnicott se dlouhodobě zabýval rolí hraček a významem herního prostoru. Razil domněnku, že hračky představují vývojově důležité objekty, do kterých si děti promítají pozitivní, důvěrné pocity a obsahy, identické s těmi, které pociťovaly k matce v prvních měsících po narození. Spontánní energie, kterou dítě investuje do procesu hraní podle Winnicotta zrcadlí normální a zdravý vývoj. Můžeme také dobře pozorovat, jak
se dítě při hře vžívá do svých hraček a splývá s nimi. Hrový objekt je v tomto dění částečně součástí vnitřního světa dítěte a částečně zasahuje mimo něj - do jeho okolí. Objekty, které si dítě vtáhne do své hry, jsou tak podle Winnocotta “nalezené a vytvořené” zároveň, což se dospělému pozorovateli, který jasně odděluje svět vnitřní a vnější reality může jevit jako nelogické nebo absurdní. Splývání těchto světů je však pro dětské vnímání přirozené a Winnicott vybízí dospělé, aby se na tomto zvláštním druhu “šílenství”, které proměňuje běžné věci do podoby nesmírně bohatého symbolického světa, s chutí spoluúčastnili. Jak jsme již naznačili, rané prožitky spojené s hrou se formují nejprve v imaginárním prostoru mezi dítětem a matkou. Jedná se o prostor tvořivých možností, ve kterém se střetává realita s fantaziemi. Potenciál tohoto fikčního světa mezi mentálním světem dítěte a jeho okolím naznačuje také výtvarný pedagog Jan Slavík. Podle něj hra vytváří zvláštní pole splňovaných nebo navozovaných přání. Je-li součástí dětského světa pestré herní prostředí, ve kterém se formuje smysl pro interakci mezi vnitřní a vnější realitou, získává dítě prostor pro tvarování zkušenosti sebe sama. Tento prostor je pak základním kamenem pro budoucí kreativní uchopení vlastního života. Rozvoj představivosti, respektive schopnosti utváření mentálních představ, je v předškolním věku odvislý od raných vizuálních a senzomotorických zkušeností dítěte. Podle švýcarského psychologa Jeana Piageta si dítě nejprve zakóduje určitá schémata činností a tyto si pak v myšlenkách opakuje – tímto způsobem se utváří raná (statická) představivost. Podle amerického vývojového psychologa Howarda Gardnera je představivost projevem obecněji pojaté prostorové inteligence, kterou lze na základě neurobiologických výzkumů lokalizovat v pravé mozkové hemisféře. Protože je tato inteligence úzce spojena se zrakovým smyslem, lze k ní v tomto ohledu přidat přívlastek “vizuální” nebo ji nazvat jako “vizuálně-prostorovou”. Zároveň s tím je ale potřeba si uvědomit, že zcela na zrakových vjemech závislá není (může se rozvíjet např. i u nevidomých). Právě prostorové myšlení nám umožňuje transformovat denně zakoušené vizuální vjemy do myšlenkových představ, které se utvářejí i v momentě, kdy na nás žádné přímé vizuální podněty z okolního světa nepůsobí. Rozvoj tohoto druhu myšlení u dětí začíná vytvářením zmíněných statických mentálních obrazů a představ o prostoru a objektech, které jej zaplňují. V předškolním věku nabývají v tomto procesu na důležitosti především orientační body, ke kterým si dítě fixuje své dosavadní poznání. V předmluvě knihy Dimenze myšlení Gardner upřesňuje: Děti si vytvářejí zakotvené teorie o tom, co je obklopuje – o sféře fyzických objektů a sil, o sféře živých tvorů, lidských bytostí a myšlenek. Hra potom napomáhá rozvinout práci se symboly, které tyto objekty reprezentují. Neverbální způsob symbolického vyjadřování umožňuje dětem v jejich představách se světem všelijakými způsoby manipulovat a orientovat se v něm. Rozvoj těchto symbolických systémů podle Gardnera úzce souvisí s rozvojem lidského poznávání a zpracování informací (ucelený a kulturně rozvinutý symbolický systém je reprezentován například samotným výtvarným uměním, hudbou, filmem apod.). K pokročilému vnímání prostorového uspořádání světa jako celistvě organizovaného systému s hlubšími symbolickými strukturami dochází až později ve školním věku.
Prostorová inteligence je také nejdůležitějším předpokladem pro vlastní výtvarné aktivity. Stěžejní roli hraje i v samotné reflexi výtvarných děl, vyžadující rozšířenou citlivost pro vnímání viditelného, slyšitelného a hmatatelného světa. Předškolní dítě sice ještě neuvažuje v abstraktních pojmech jako dospělý tvůrce, čili nedokáže z principu (de)kódovat své pocity a myšlenkové konstrukce do znakového jazyka abstraktních forem, přesto je schopno na abstrahované tvarosloví, které jej zaujme např. v cizím obraze, spontánně reagovat a promítnout si do něj svůj vlastní obsah. V tom spočívá také jedna z výhod nekonkrétních nebo ne zcela definovaných tvarů, které umožňují svou nerozlišenou povahou dítěti rozvíjet vlastní příběh a aktivně nastartovat proces imaginace o kterém byla řeč výše. Abstraktní tvary a objekty tak zapadají do nově vzniklého herního pole a získávají rázem statut oživlých objektů (podobně jako se např. z větvičky stane rázem letadlo nebo z kamínků auta na rušné křižovatce), čímž vzniká nový fikční svět a nastává např. hra “na něco”. Dítě si do těchto forem promítne určitý konkrétní význam, vázaný na vlastní předchozí zkušenost, tedy na to, co mu připomínají. Objekty a instalace z této výstavy, stejně jako abstraktní tvarosloví Radka Pilaře, pak plní roli tohoto svobodného herního pole velmi efektivně. Dynamické barevné tvary na stěnách dětem mohou připomínat zvířata nebo pohádkové bytosti, žijící v lese plném záhadných hub, stromů a světélkujících chýší. Karel Řepa
Radek Pilař – inspirovaný a inspirující Každá tvůrčí činnost, umělecká zvlášť, bývá výsledkem mnoha procesů vnitřního světa autora práce. Je-li dílo tvůrce po všech stránkách hodnotné a výmluvné, rezonuje ještě dlouhou dobu poté, co jeho autor nežije či netvoří. Stejně tak jako funguje koloběh přírody, i zmíněné aspekty tvůrčích procesů jsou v podstatě nekonečným kruhem bez konce. Umělec je inspirován okolním světem, ve kterém žije a tvoří. Jeho dílo, leckdy až po dlouhé době od svého vzniku, může zase podobné inspirační zdroje poskytnout dalším lidem nejen v oblasti umělecké tvorby, ale také běžného života. Je-li dílo svým zpracováním přívětivé dětskému diváku, může kontakt s ním pozitivně ovlivňovat a obohacovat již tak nevšední vidění světa často transformované do podoby hry. Právě interaktivní expozice písecké Sladovny “Les” je místem, které bylo inspirováno odkazem a dílem významného českého výtvarníka a píseckého rodáka Radka Pilaře. Pilařovo subjektivní nahlížení na svět je výsledkem zpracovávání silně inspirujících zážitků. Příležitost nahlédnout do tajemného pohádkového světa je ojedinělou možností vidět jinýma očima a prožívat dosud neprožité – prozkoumat imaginativní prostor Radka Pilaře inspirovaného a trvale inspirujícího. Radek Pilař se narodil v roce 1931 v již zmíněném Písku, překrásném historickém městě plném starých domů, křivolakých uliček a tajemných zákoutí, obklopeném okouzlující jihočeskou krajinou lesů, luk a rybníků. Ta silně působila na nejednoho jihočeského malíře. Někteří z nich ji ve svých dílech opěvovali v podobě reálných zobrazení regionálních motivů tak, aby bylo jasně patrné, kterým motivem je jejich práce nejvíce naplněna. U Radka Pilaře a jeho zralé tvorby je tomu přeci jen trochu jinak. Vlivy, které se zrcadlí v Pilařových dílech, jsou leckdy letmému pohledu diváka skryté. Stejně tak jako je nám dospělým již nenávratně skryt svět autentické a tolik důležité dětské fantazie. V písni Dítě školou povinné od Jiřího Suchého se mimo jiné zpívá: „...dítě věří tomu, že z domu do ulice vede třeba chodba tajná, domovní důvěrnice o takové věci nemá ani šajna“. Ona domovnice v Suchého písni ztělesňuje exaktní a konstruktivní dospělost často ochuzující nutně zodpovědné životy těch, kteří si alespoň kousek dítěte nedokázali z dob dávno minulých ušetřit. Mimořádný význam Radka Pilaře tkví zejména v tom, že on si, jako autor, dokázal po celý svůj život uchovat právě dětskou duši spolu s dětským prožíváním. Historik umění Jan Kříž o Radku Pilařovi mimo jiné napsal: „K mnohostranně rozvinutému, autorem plně prožívanému a nanejvýš působivému výtvarnému dílu Radka Pilaře budeme asi vždy přistupovat především s úctou k jeho všeobecně známé a vážené tvorbě pro děti. V Pilařově případě nadto určené nejen pro děti, ale také pro dospělé. Byl to právě Radek Pilař, kdo probudil k životu dítě ukryté v každém z nás. Dětství je hodnota, kterou si je třeba stále připomínat a bez ohledu na věk ji vědomě rozvíjet, pečovat o vnitřní dětství po celý život. Jinak by pod tlakem každodenního shonu naše lidské bytí časem zašlo na nedostatek životodárné upřímnosti a fantazie.“ Díky rodinné situaci žil budoucí výtvarník v prvních letech svého života u svých prarodičů, kteří se nemalou měrou zasloužili o to, aby prostředí, které jej obklopovalo, promlouvalo inspirující řečí pohádek přírody a tajemných příběhů. Sám Radek Pilař na svou babičku a dědečka láskyplně vzpomínal. Vždyť právě jejich péče ovlivnila jeho budoucí
tvorbu nejvíce a navíc mu pomohla překonat nepěkné zážitky z doby kruté světové války a v neposlední řadě také absenci přítomnosti tatínka, se kterým se Radek Pilař setkal až později. V době dospívání, po odeznění hrůz druhé světové války, nastoupil na písecké gymnázium. V průběhu studií již pilně pracoval na rozvíjení svých výtvarných schopností. Píle a odhodlání se vyplatilo. Po maturitě byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do atelieru významného českého malíře krajin a přírodních motivů Vlastimila Rady. Brzy však opouští předem vyšlapané tvůrčí cesty svého pedagoga a hledá a realizuje ryze osobní pojetí umělecké práce. Odstupem od tehdy preferovaného oficiálního stylu “velké umělecké tvorby” se Pilař dostává k ilustraci, která mu umožňuje využít jeho fantazií prorostlý volný výtvarný projev, přirozený sklon k abstrahování a v neposlední řadě jej také vymaňuje z nutnosti se ve své tvůrčí činnosti jakkoliv autorsky omezovat. Uplatnění nachází v knize určené pro děti a mládež a v jejím rámci zejména pro věkovou adresnost těch úplně nejmenších. Jeho ilustrace jsou od té doby k vidění v těch nejznámějších periodicích, jakými byly například Mateřídouška a Sluníčko, které dokonce spoluzakládal. Od dětských časopisů byl jen krůček k velkým ilustrátorským zakázkám omalovánek, leporel, ale také knih. Těch za svůj život vytvořil nesmírné množství. Z mnohé můžeme zmínit například Třiatřicet stříbrných střech, Přihořívá, hoří!, O Česílkovi, Šejtročkovi a jednom malém loupežníkovi, Drak Mrak, či Dědoušek a čáp a mnoho dalších. Popularita a uznání práce Radka Pilaře nejen u dětského publika stoupá. Brzy dostává první nabídku z Československé televize. Tou je vytvoření znělky Večerníčku. Zakázku samozřejmě přijal a vytvořil kratičký animovaný film, který se stal nejdéle vysílanou znělkou Československé a později České televize. Není snad nikdo, kdo by jej neznal. Nové a nové nabídky sice upozadily Pilařovu volnou malířskou tvorbu, ale o to více upevňovaly jeho neotřesitelnou pozici nejen v oblasti ilustrace a animovaného filmu, ale také v srdcích dětí nejedné generace. Tvorbě pro děti a mládež zůstává Radek Pilař věrný po celý svůj život. Nutné profesní setkání s literárními texty českých lidových pohádek a pohádkových příběhů jako takových nutně navracely autora k inspiračním zdrojům z již zmíněného dětství. Vzpomínky na vycházky do píseckých lesů s dědečkem, četby pohádek s babičkou, snová jemnost krajek, které vytvářela jeho maminka či práce s tisíci drobnými knoflíky v dílně otce. Jak již bylo řečeno, s tatínkem se Radek Pilař setkává až později. I tak byly vzpomínky z malé táborské knoflíkářské a galanterní dílny natolik silné, že celoživotní dílo Radka Pilaře prostupují velmi intenzivně. Dalšími zdroji, kterými Pilař obohacoval svou tvorbu, bylo setkávání s tvorbou starších kolegů ilustrátorů a její trvalé studium. Tak můžeme v práci Pilařově shledávat společné rysy s tvorbou například Josefa Lady. Tak jako Lada s opravdovostí sobě vlastní zasazoval své příběhy do reálných míst svého dětství – do rodných Hrusic, tak i Pilař narace, které výtvarně zpracovával, vždy alespoň částečně propojoval s reáliemi v nich obsaženými. Jedním z nejznámějších tvůrčích počinů je bezesporu poutavý pohádkový příběh rodiny loupežníka Rumcajse. I dobrodružství spisovatele Václava Čtvrtka jsou, více v animované filmové podobě, propojena s Jičínem, který byl Pilařem do výtvarné formy konkrétně zapracován. Předloha pro kreslený seriál a knižní ilustrace pohádky O loupežníku Rumcajsovi, stejně tak jako setkání s jeho autorem, mění Radku Pilařovi život. Nejen ten profesní, ale i ten osobní. S Václavem Čtvrtek je od té doby pojilo velké přátelství a Rumcajs, Manka a Cipísek se stávají dlouholetými hosty v malířově atelieru. Nejdříve vzniká první kreslený film, poté ilustrovaná publikace. Na něj navazuje trilogie Rumcajs,
Manka, Cipísek, která je vydána i v zahraničí, a množství dílčích příběhů, omalovánek a sešitů již tehdy slavné trojice loupežnické rodiny z lesa Řáholce. Radek Pilař je za svou práci mnohokrát oceněn, a to jak doma, tak v zahraničí. Ačkoliv patří zmíněné práce, tedy například znělka Večerníčku a zpracování Čtvrtkova Rumcajse k nejznámějším, tvorba Radka Pilaře je rozklenuta do podstatně větší šíře. Radka Pilaře musíme vnímat jako osobitého a nevšedního malíře, mimořádně autentického ilustrátora, tvůrce animovaných filmů a v neposlední řadě výjimečně zajímavou osobnost. Radek Pilař za dobu svého profesního života realizoval několik desítek samostatných i skupinových výstav a jeho práce byla zdokumentována nejedním katalogem. Nejsouborněji však jeho přínos výtvarnému umění a animovanému filmu shrnuje publikace kolektivu autorů s prozaickým názvem „Radek Pilař“, která vyšla péčí nakladatelství Slovart v roce 2003, rovných deset let po umělcově smrti. Bezmála dvousetstránková publikace prezentuje práci autora ve všech oblastech tvorby, kterými se zabýval, stejně tak jako stručně shrnuje základní Pilařova biografická data. V každém typu práce Radka Pilaře přeci jen můžeme nalézat ohlasy jeho původního školení malíře. Ryzí malířské pojetí témat a námětů se v menší či větší míře projevuje i v dominující ilustrační tvorbě a filmu, ale také ve všeobecně méně známé fotografii či experimentaci. Zhodnocení malířské práce autora tak můžeme ve své podstatě aplikovat na jakékoliv výtvarné výsledky činnosti Radka Pilaře. Odhlédneme-li od samých prvopočátků jeho tvorby, která se nesla v duchu jeho tradicionalistického studia a byla jakýmsi zrcadlovým odrazem vlivu jeho učitelů, typickým rysem tvorby Radka Pilaře je bezesporu smyslová dynamika prožívání předmětného světa spolu se zálibou v tonálně čisté barevné expresi. Jeho práce byla neustále rozvíjena a nikdy neustrnula v osvědčených a publikem i kritikou přijatých mantinelech. Forma expresivního pojetí prací byla někdy obohacena o stylizovaný ornament či výraznou lineárně ztvárněnou pasáž, nebo její vývoj dospěl k pojetí zcela novému, které obsahovalo symboliku odpadového materiálu. Společným jmenovatelem děl je v každém případě hravá živost, cit pro zobrazovaný motiv a děj a v neposlední řadě i přístupnost pojetí forem práce i pro laickou veřejnost. Pilař byl a jeho dílo je výjimečným příspěvkem českého výtvarného umění nejen do tuzemských kulturních dějin, ale také do vývoje a dějin minimálně evropských. Interaktivní herní expozice písecké Sladovny “Les” je prostorem, který stejně jako díla Pilaře, v sobě ukrývá mnohem více, než se na první pohled zdá. Je zhmotněným výsledkem inspiračních zdrojů, které v dané míře neposkytuje jen a jen dílo a odkaz Radka Pilaře, ale také genius loci města Písku a jeho okolí, či příroda celé naší země. Radek Pilař ale pro nás a pro ty nejmenší dokázal přetlumočit skrytý jazyk, kterým k nám ona inspirativní přírodní a historická místa promlouvají. Oválné body na dílech užitých v expozici nemusí být jen reminiscencí knoflíků z dílny malířova tatínka, stejně tak mohou být kapkami rosy na trávě v hlubokých hvozdech jihočeského regionu, nitkové linie zas jako krajky Pilařovy maminky mohou představovat pavučiny či nitě babího léta na stéblech trav, nebo kmenech mohutných stromů. Stejně tak mohou symbolizovat strukturu kůry či ledové krusty na kalužích zimních cest či tůněk a rybníčků, kterých nejen v lesích jižních Čech nejdeme přinejmenším hodně. Příběhy můžeme vkládat do připravených předmětů a činností v rámci expozice úplně samy, vždy ale s vědomím, že vzpomínky a fantazii máme všichni, ale jen někteří se o ni umí podělit. Tak jako autoři expozice a Radek Pilař – inspirovaný a inspirující. Aleš Pospíšil
RADEK PILAŘ (1930 Písek -1993 Praha) Významný český výtvarník – malíř, ilustrátor a autor animovaných filmů. Proslul zejména svou tvorbou pro nejmenší. Mezi jeho všeobecně nejznámější díla patří knižní i filmové zpracování příběhů O loupežníku Rumcajsovi a znělka Večerníčka pro ČST. Autorská umělecká tvorba již veřejnosti tak známa není, je ale neméně ceněna. Za svou práci obdržel Radek Pilař četná uznání doma i v zahraničí.
Seznam použitých zdrojů ČAČKA, Otto a kol. Psychologie imaginativní výchovy a vzdělávání s příklady aplikace. Brno: Masarykova univerzita, 1999. ISBN 8072390341. GARDNER, Howard. Dimenze myšlení. Praha: Portál, 1999. ISBN 8071782793. GARDNER, Howard. The Arts and Human Development. New York: Basic Books, 1994. ISBN 0465004407. Kol. aut. Radek Pilař. Praha: Slovart, 2003. ISBN 807209470X. LOWENFELd, V. Creative and Mental Growth. New York: Macmillan, 1964 PIAGET, Jean. Psychologie inteligence. Praha: Portál, 1999. ISBN 8071783099. PRŮCHA, Jan. Alternativní školy a inovace ve vzdělávání. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-7178-999-4. SLAVÍK, Jan. Mezi fantazií a realitou v arteterapii. K Winnicotově koncepci potenciálního prostoru. Arteterapie: časopis České arteterapeutické asociace, 2005, 3, č. 9, s. 20–27. ISSN 1214-4460. ŠULOVÁ, Lenka. Raný psychický vývoj dítěte. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0877-4. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I. Praha: Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-0956-0. WINNICOTT, Donald W. Playing and Reality. New York: Basic Books, 1971. ISBN 0415036895. Díla Radka Pilaře jsou použita se souhlasem a laskavým svolením držitelů autorských práv, Ludmily Pilařové, Mariny Odvárkové–Pilařové a Barbory Komrzýové. Zdroj: monografie Radek Pilař. Praha: Slovart, 2003 a archiv rodiny Pilařových.
