Ukázky | Próza | Lenka Reinerová: Adiós, Španělsko /ukázka/
Lenka Reinerová: Adiós, Španělsko /ukázka/ Adiós, Španělsko je poslední kniha německy píšící pražské prozaičky Lenky Reinerové (1916–2008). Dějová linie vyprávění spojuje Prahu se Španělskem v dramatickém čase občanské války na konci třicátých let minulého století.
Lenka Reinerová: Adiós, Španělsko
Labyrint 2012 Překlad: Olga Walló
Hlavní příběh je proplétán autobiografickými reflexemi ze současnosti, tak jak to dobře známe i z dalších knih Lenky Reinerové. Téma, které dvaadevadesátiletou autorku do posledních chvil zaměstnávalo a vedlo k napsání tohoto textu, je úzce spjato s otázkou: „Proč bylo v meziválečné době tolik především mladých lidí ochotno postavit se zlu, riskovat život v boji za demokracii a za svou představu o svobodě?“
Novelu doprovází komentované ukázky z válečných zápisků lékaře, intebrigadisty a později také autorčina manžela Theodora Balka (1900–1974) a historická studie Českoslovenští interbrigadisté ve Španělsku 1936–1939.
— ukázka —
Ulice za okny Maison du Peuple pozvolna tichne, večerní soumrak halí pařížské nebe. Do dvora vjíždějí dva autobusy. První se rychle plní. Heinl stojí se svými novými přáteli u okna na chodbě a dívá se ven. Pierre, onen mladý muž v kožené bundě, rozhodl, že jejich skupina nastoupí až do druhého autobusu. Všichni s tím jsou srozuměni. Krejčí Jan z Katovic, Italové Giulio a Carlo, německý uprchlík Rolf i další francouzští
chlapci snad vědí, že se Pierre vyzná, a proto se mu tak samozřejmě podřizují. Heinl o něm sotva něco tuší. Leda že až do minulého týdne pracoval v automobilce Citroën. A že se jmenuje Pierre.
Reflektory autobusů na dvoře oslňují, stíny mužů se oddělují od stínů žen. Všechno se odehrává velmi rychle a téměř bez hluku. Někdo zabouchne dveře vozu, motor naskočí a na dvoře zůstane jen houf žen, který se zvolna rozplývá v temnu noci.
Přijíždí druhý autobus. Heinl se chopí svého kufříku a vydá se s ostatními dobrovolníky na cestu. Na dvoře se všechno opakuje: Poslední objetí, statečné úsměvy žen, těžce potlačitelná netrpělivost mužů.
„Nastupovat! Rychle! Rychle!“
Za oknem autobusu se mihne hubená, ostře řezaná tvář, pěst pozdvižená k pozdravu.
„Kdo je to?“ zeptá se Heinl svého souseda.
„Ten?“ Zavalitý Giulio s kytarou na zádech spokojeně zvedne kadeřavou hlavu. „To je můj krajan Gallo, šéfkomisař interbrigády. Zvířený prach stoupá jako tenký závoj mlhy. Začíná to lehce drkotat a pak se táhne nekonečná řada pouličních svítilen. Tlusté, oranžově hořící doutníky trafik. Elegantní auta, několik taktů známého šlágru, bláznivé hemžení u vchodu do nočního podniku, červené vyhlášky s tlustými černými nadpisy, policisté s fešáckými opasky, a konečně rušné náměstí před Slavkovským nádražím.
„Rychle, rychle! Všechno ven, držte se pohromadě a za mnou. Náš vlak stojí na třetí koleji, poslední dva vagony. No tak rychle, nestůjte!“
Pierre vyskakuje z autobusu první.
Jako divoký potok, který si je vědom své budoucí síly, se prodírají muži v malých skupinkách davem lidí na nástupišti, neberou na vědomí ani úsměvy dívek, ani pátravé pohledy čekajících.
„Rychle!“
Jako poslední naskočí do vagonu na nástupišti číslo tři Pierre, vlak právě vyjíždí z nádraží a zrychluje. Záhy je z něj přízrak chrlící rudožluté plameny a černočerný dým, pak zase fantastický zjev, prosvětlující temnotu kužely světla. Když duní přes železniční mosty, s hřmotem se řítí spícími vesnicemi a neklidnými městy, tu a tam někdo zvedne hlavu a pomyslí si: „Už zase jedou.“ Neboť lidé vědí, koho v těchto týdnech a měsících převážejí vlaky do povstalecké země na jihu Evropy. Jsou mezi nimi muži, kteří unikli ze sklepů gestapa. Někteří z nich mají ještě nějaký domov, jiní žijí, sotva trpění, v exilu. Muži, kteří jezdí v těchto vlacích, již vědí, co znamená válka, a s nimi jedou i mladíčci, kteří jí čelí poprvé. Většinou přesně vědí, co chtějí. Jsou však mezi nimi i takoví, kteří ještě nemají jasnou představu; jsou jen odhodláni, že nezůstanou
nic dlužni absolutně nelidským nárokům moci. Jsou mezi nimi otcové rodin i jediní synové ustaraných matek, mnozí tiší, jiní vzrušení až ke hranici snesitelnosti. Silní a slabší muži jsou na cestě a mezi nimi i náš nevzhledný Heinl, jediný syn textilního dělníka z českých Krkonoš.
Co s sebou nese válka? Odporný rámus boje, bezesné noci, smrt, bolest a žal, hlad a bídu. Tak to stojí v historických knížkách. Během času se k tomu přidalo ještě hodně nového a ošklivého. Z toho všeho zakoušel Heinl zatím pravda jen málo.
Vlak zastaví kdesi u francouzsko-španělských hranic.
„Vystupovat!“ zavelí Pierre. Kolem nic než noc. Možná je chladná, možná září na tmavém nebi nesčetné hvězdy, možná že voní odpočívající zem. Nic z toho muži nevnímají. Vědí jen, že musí rychle opustit vlak i nádražní budovu. Svah před nimi je porostlý hustým houštím, čeká tu několik autobusů.
Čekají na nás, vědí muži. Heinl už to ví taky. Z prvního vozu na ně někdo, patrně řidič, kyne z otevřených dvířek a zdraví tichým: „Salud!“
Salud!
Autobusy se rozjedou. Kdy překročí hranice? Kolem je ještě tma, muži v autobusech to nevědí. Pierre to snad ví. Kamarádi mu důvěřují, na nic se neptají.
Heinl se snaží pohledem proniknout poklidnou krajinu na obou stranách cesty. Kolik příspěvků o odhodlanosti a statečnosti lidu téhle země napsal v posledních týdnech, jak často o tom referoval. A teď je sám tady, ve Španělsku, a zítra, možná už zítra mu také vtisknou do ruky zbraň, aby pomáhal bránit mladou republiku. Heinl se trochu chvěje. Radostí? Strachem? Spíše proto, že má v hlavě neuvěřitelný zmatek, z něhož se váhavě sice, ale vytrvale vynořuje cosi jako ulehčení a očekávání, dokonce i jiskřička hrdosti. Přijel a dokáže to. Odhodlal se a bylo to správné. Nová kapitola jeho života? Něco podobného se snadno napíše. Skutečnost si žádá víc.
Venku se pomalu probouzí nový den a s ním se budí okolní vesnice a jejich obyvatelé. Když zaslechnou hluk autobusů, vybíhají na silnici. První se ukazují vojáci. A děti. Mávající ruce, k pozdravu pozdvižené pěsti. Ženy. Z jedné z nich se mezitím stala legendární Pasionaria. Olivy, celý háj s úzkými stříbřitými listy. Míjí je skupina mladých vojáků, mezi nimi několik velmi krásných dívek.
Všeho se můžeš dotknout, je to tady. Nepravděpodobné, ale přesto pravé. Heinl hledí a hledí, bez dechu, jako očarovaný. Je ve Španělsku, na druhém konci Evropy. Ve Španělsku, které bude bojovat proti fašismu. Je to dobré a správné, a on to dokázal.
Když se dnes člověk ohlédne zpátky na ta vzdálená, ale ještě zachytitelná léta, zůstávají mnohé otázky otevřené. Co pohánělo muže a ženy z různých zemí Evropy, ale také ze Spojených států, Kanady a Latinské Ameriky, aby spěchali na pomoc španělskému lidu? Krutosti fašistické diktatury ve své úplně
nahé brutalitě vypluly na povrch až později. Tušili dobrovolníci z internacionálních brigád, jakému neštěstí milionů lidí by mohli zabránit, kdyby jejich pomoc uspěla, kdyby učinili přítrž předvoji těch bezohledných a mocí posedlých sil, s jejich bezbřehou chutí dobývat a ničit?
Kéž by to tušili. Na stranu bojujících Španělů se stavěli odhodlaně a se zbraní v ruce nejen neznámí dobrovolníci; stejnou cestou se ubíraly i proslulé a ve světě vysoce ceněné osobnosti. Orson Welles a Gustav Regler6, Ernest Hemingway a André Malraux, Anna Seghersová a Pablo Neruda, Egon Erwin Kisch a mnozí jiní chtěli být u toho, vyjadřovali tak svou solidaritu. Mnozí z nich šli na frontu (Theodor Balk, Bodo Uhse), někteří padli do rukou frankistů (Regler).
V britském hlavním městě mají na jižním břehu Temže teprve několik let tak zvané London Eye. Obří kolo, jež nese velký počet prostorných a přívětivých prosklených kabinek, které se docela pomalu pohybují zdola nahoru a zase dolů. Nabízejí mimořádný pohled na metropoli. Člověk z nich vidí i vnitřní dvory paláců – zkrátka, jedinečná atrakce pro turisty, která denně přitahuje obrovské zástupy domácích i zahraničních návštěvníků. Vstupenky je většinou nutné rezervovat několik dní předem.
V bezprostřední blízkosti London Eye, v místě, kde lidé čekají, postávají a trochu okolkují, než nastoupí na obří kolo, jsem pro sebe učinila senzační objev. Nalezla jsem památník britským dobrovolníkům z internacionálních brigád, kteří padli ve Španělsku. Do kamene vytesaný nápis hlásá, že na pomoc španělskému lidu přispěchalo okolo 1200 Britů a asi 500 jich obětovalo život. Před tímto působivě prostým londýnským pomníkem jsem stanula opakovaně a vždy znovu v pohnutí. Existují vůbec ještě někde podobné památníky k uctění dobrovolníků padlých v prvních ozbrojených srážkách s fašistickými agresory? To bohužel nevím, ale chci věřit, že ti lítosti hodní stateční muži nejsou ani v jiných zemích zkrátka zapomenuti, že se i tam na ně vzpomíná s náležitou úctou.
Lenka Reinerová Poslední německy píšící autorka z Prahy. Narodila se 17. května 1916 v Karlíně, navštěvovala německé gymnázium ve Štěpánské ulici, od roku 1936 pracovala jako novinářka v emigrantském časopise Arbeiter-Illustrierte-Zeitung. Pro svůj židovský původ a politickou orientaci musela v roce 1939 opustit ČSR. Přes Francii a Maroko (kde byla internována v zajateckých táborech) se s pomocí přátel dostala do Mexika; tam působila na vyslanectví čs. exilové vlády a společně s E. E. Kischem a A. Simonem redigovala časopis El Checoslovaco en México. Se svým mužem, jugoslávským lékařem a interbrigadistou, spisovatelem Theodorem Balkem odjela v roce 1945 do Bělehradu, o tři roky později se vrátila do Prahy. Během války zahynuli všichni její příbuzní. Na začátku padesátých let strávila 15 měsíců ve vyšetřovací vazbě v ruzyňské věznici. V 60. letech pracovala jako šéfredaktorka časopisu Im Herzen Europas. Po roce 1969 nesměla publikovat a živila se překlady a tlumočením. Od začátku osmdesátých let vycházely její německy psané knihy v berlínském nakladatelství Aufbau, v roce 2001 začalo české překlady soustavně vydávat nakladatelství Labyrint. Jako vůbec první autor obdržela ve Výmaru prestižní vyznamenání
Schillerring pro německy píšící spisovatele (1999) a získala Goetheho medaili (2003). V r. 2002 se stala čestnou občankou města Prahy. Z její iniciativy vznikl v roce 2004 Pražský literární dům autorů německého jazyka. Vě věku 92 let zemřela 27. června 2008 v Praze.
