Leea Klemola KOKKOLA Premiéra v Tampereen Teatteri Přeložila Petra Jarošová 2006 Osoby: (v pořadí, v jakém přicházejí na scénu) Martti

Leea Klemola

KOKKOLA Premiéra v Tampereen Teatteri 10.12.2004

Přeložila Petra Jarošová 2006 Osoby: (v pořadí, v jakém přicházejí na scénu) Martti Piano Larsson, majitel firmy ”Piano Larsson – Doprava osob s r. o.” Arijoutsi Zacharias Prittinen (Arstsi), zaměstnanec Piano Larssona Harri Lömmarkki, zaměstnanec Piano Larssona Marja-Terttu Zeppelin Vili Autio Tiippanainen, ”přítel” Marji-Terttu Maura Zeppelin, dcera Marji-Terttu Minna Huhta, přítelkyně Piano Larssona, dcera Seiji a Reija Huhty Seija Huhta, matka Minny, Pianova ”tchyně” Reijo Huhta, otec Minny, Seijin manţel Saku Zeppelin, bratr dvojče Marji-Terttu Katarína Känsäkangas, Sakuova manţelka 1.OBRAZ: Letiště v Kruunupyy, parkoviště, 3. února, noc, mráz -27 C. Je noc nad ránem.Ve tmě rozeznáme na jevišti postarší autobus. Stojí tam sám. Uvnitř se svítí, motor je nahozený, temné dunění zaplňuje prostor. Z výfuku uniká kouř. Je pořádný mráz. Martti Piano Larsson přichází zpoza autobusu, kde si ulevil. Cestou si upravuje kalhoty. Na sobě má tlustou zimní bundu v reflexní barvě, na zádech je velkými písmeny napsáno ”Piano Larsson – Doprava osob, s. r. o.”. Je slyšet zvuk přistávajícího letadla. Piano mrkne na hodinky a nastoupí do autobusu. Interiér autobusu působí velmi čistě a uklizeně. Zbylo tam jen nějakých deset sedadel. Zbylý prostor je předělán na místo ke spaní, přepravu věcí a kuchyňku. Na stěně visí lékárnička. Piano si rozdělá culík, dívá se do zpětného zrcátka a češe si své dlouhé vlasy, sepne je pak do drdolu. Vybere z hřebenu vypadané vlasy, vyndá ruční vysavač z pouzdra v podpaží a vlasy vysaje. Potom zapne rádio. Je slyšet přenos z klusáckých dostihů. Ladí dál. Po chvíli zazní píseň Mari Rantasily ”Auringossa” (”Na slunci”). Vypne rádio. Arijoutsi Prittinen přichází z autobusového wc a upravuje si kalhoty. Na jeho bundě také čteme “ Piano Larsson – Doprava osob, s. r. o.”. ARIJOUTSI: Ty krávo, teď, jak jsem sral, z ničeho nic jsem pochopil, ţe to nemůţe bejt náhoda, ţe tady sedim a seru a při tom přemejšlim vo tom, jak to, ţe tady sedim a seru. Jako ţe můj ţivot je nějak řízenej. Ale kdyţ jsem se utíral, uţ jsem to měl racionálně zdůvodněný. PIANO: Přesně. ARIJOUTSI: Pak mě taky napadlo, ţe Jeţíš moh´ bejt potencionálně dobrej týpek, kterýmu se podařilo poníţit sám sebe. (Pauza.) Celý to slavný vrcholný číslo programu, ta show s ukřiţováním. No nebyl to evidentně záměrnej pokus o poníţení sama sebe a ne vostatních? Tak to vidím já. LÖMMARKKI: (Z dolního lůžka palandy je slyšet mumlání. Tvář však nevidíme.) Poníţil nás všecky otec manţela mý sestry minulý léto na svatbě, kdyţ

mluvil do mikrofonu a na hlavě měl zcela očividně paruku?! PIANO: Zavři hubu a vobleč se. (Jde ven.) LÖMMARKKI: Kurva, von mě poníţil. ARIJOUTSI: Mluvíš úplně vo něčem jiným. LÖMMARKKI: Byl sem poníţenej. ARIJOUTSI: My tu teď ale nemluvíme vo poniţování druhejch, ale právě o tomhle poniţování sebe samotnýho. LÖMMARKKI: Já vás poniţuju voba dva tím, jak vás pořád přerušuju. PIANO: (z venku) To dělal i Jeţíš, ale vo to teď nejde. LÖMMARKKI: Mohl by někdo zavřít dveře. Mrzne tu. PIANO: Vobleč se a drţ hubu! ARIJOUTSI: (jde ven) A není to snad přesně takhle? Ţe von tam jako teď visí, můţe si za to sám a má z toho radost, ačkoli ho to sere ... měl jsem i lepší myšlenku... mělo to něco společnýho s taháním kříţe ... PIANO: Artsi. Na Jeţíše zapomeň. ARIJOUTSI: Jak zapomeň? PIANO: Já jsem ten nejpovolanější člověk, co to dovede posoudit. Jsem totiţ něco jako Jeţíšův brácha. ARIJOUTSI: He?! PIANO: Denně konám zázraky bez nároku na odměnu. To tě okamţitě napadne Jeţíš.. ARIJOUTSI: Jó, takhles to myslel. Fuj, uţ jsem se lek. PIANO: Uţ se voblík? ARIJOUTSI: (nakoukne do autobusu) Ne. Ale co teda Jeţíš? Poniţoval se? Co? LÖMMARKKI: Poniţoval. PIANO: (jde dovnitř) Já bych ho stejně degradoval tak na roveň pohádkový bytosti. LÖMMARKKI: Jeţíše? PIANO: Je vo něm zatraceně málo informací. Jenom v Bibli. Stejně tak dobře bysme tady, podle mě, mohli diskutovat vo tom, jestli Červená Karkulka poníţila babičku, nebo tak něco. LÖMMARKKI: Červená Karkulka zcela určitě poníţila vlka, kdyţ ho ze vzdálenosti jednoho metru nerozeznala vod babičky. Vyptávat se, jak to, ţe má tak velkou hubu a, kurva, přece si nikdo nemůţe splíst babičku s vlkem. PIANO: Pravdou je, chlapi, ţe jedinej člověk, kterýmu se zatím podařilo poníţit sama sebe je Michael Jackson. Chlap si rozřeţe ksicht do takový míry, ţe necítit k němu ţádnej soucit nebo lítost je zhola nemoţný. Ty vole, to byla věta. LÖMMARKKI: King of pop. ARIJOUTSI: Stejně mi ale přijde, ţe sebeponiţování by neměla bejt otázka peněz. PIANO: Je to věc talentu. V první řadě to je zatraceně talentovanej týpek a prachy jsou v tomhle případě jen vedlejší produkt. LÖMMARKKI: Poniţte mě, poloţte mě na lopatky! Piano, pojď ven. Chci se rvát, hned teď! Je slyšet zvuk přistávajícího letadla. Piano se podívá na hodinky. PIANO: Babi.Tak, a je to tady, Lömmarkki! Moje babička bude v tomhle autobuse za čtyři minuty. Vobleč se... hned! A do nálady. (otočí se na patě) Počkat... vyluxováno, vokna umytý, hajzlpapír doplněnej, čistej ubrus... ubrus. Kde kurva jsou... kdo vodnes´ ubrusy? Rozbal koberec před autobus, Prittinene! Lömmarkki... ty uţ mě neser! Arijoutsi začne rozsvěcet světelnou dekoraci, která je natažená po ineriéru autobusu. Piano rozprostírá nový ubrus. Lömmarkki tam jen postává a snaží se udržet na nohou, je nahý. PIANO: Jestliţe vás uţ jednou z ňákýho důvodu platím a jsem oprávněnej po vás taky za to něco chtít, tak teď máte příleţitost. Kurva hoďte na něj něco!

Arijoutsi přehazuje deku přes Lömmarkkiho. Potom rozbaluje ven ze schodů autobusu červený koberec. Piano vyběhne ven z autobusu a postaví se vedle červeného koberce. Čeká a čeká. Potom zaječí Pianův telefon. Piano ho zvedne a pronikavé zvonění ustane. PIANO: (do telefonu) Nazdar babi, jsme tady, na Kruunupyyiským letišti. (Pauza.) Aha...Ty nikdy nepřijedeš! ARIJOUTSI: (nastoupí do autobusu) No to snad není moţný, teď abysme vodtud jeli prázdný. PIANO: (do telefonu) Tos říkala posledně taky. (Pauza.) To víš, ţe tě miluju! (Pauza.) Ahoj babi. ARIJOUTSI: Nasedneš? PIANO: Ne! ARIJOUTSI: (u dveří autobusu) Jede někdo do Kokkoly? Jede vůbec někdo někam? Tak uţ někdo pojďte! Kdokoliv!Do Kokkoly! Pianovi zvoní telefon. Piano ho zvedne a poslouchá. PIANO: Arijoutsi, Lommarkki motory jedem! 2 . OBRAZ: Bar ”Le Bar”, té samé noci . “Finlandia” (symfonická báseň od Jeana Sibelia) v podání grónského smíšeného sboru v grónštině zazní ze tmy. Světla se pomalu rozsvěcují a my vidíme neuklizený bar. MarjaTerttu Zeppelin stojí u stereo přehrávače. Má na sobě vyhazovačskou uniformu a na hlavě kšiltovku s nápisem ”I Love Greenland” (”Miluju Grónsko”). V ruce drží panáka a je očividně opilá. Vili Tiippanen sedí na židli a vypadá sklesle. I on má na sobě uniformu vyhazovače. Vili má proplešlé temeno hlavy, což se snaží zakrývat tzv. ”přehazovačkou”. Na stole stojí zpola vypitá láhev Salmiakkikossu (finská lékořicová vodka černé barvy, pozn. překl.). MARJA-TERTTU: (od sterea) Poslouchej! (ukazuje směrem k přehrávači) Nejsem ten nejlepší vyhazovač na týhle rovnoběţce, co?! Marja-Terttu šťouchne Viliho pěstí do ramene. Vili se trochu zapotácí. Upraví si vlasy. MARJA-TERTTU: Jedenáct tisíc euro na spropitnym jenom za půl roku. Jsem snad génius nebo co! Za to můţou tři lidi cestovat dobrý tři měsíce. Jenom z dýšek! Páni! Letenky a hotely a hadry a kurva trajekty a kdo ví co ještě! Je tohle vůbec moţný! Já jsem fakt dobrá! Mám cit pro situaci! Nic jinýho neţ zatraceně dobrej cit pro situaci, kterej buď máš nebo nemáš! Poslouchej! VILI: (Vili zaujme pozici k poslechu. Hlavou kýve do rytmu.) Fakt slušnej sbor! 4

MARJA-TERTTU: Coţe? VILI: Říkám, ţe ten sbor je fakt na úrovni! MARJA-TERTTU: Na úrovni, na úrovni! Vo to teď přece vůbec nejde! (Pauza.) Jde vo to, ţe... tady, kurva, Gróňani zpívaj uţ vyplouvá loď…grónsky... Chápeš to, člověče? (vezme telefon a volá) Nazdar Katríno... jo jasně, Kataríno! Pozejtří letíme do Grónska! Jen spi, stejně nevolám tobě, dej mi mýho bráchu... Nazdar Saku! Musela jsem ti zavolat, to je tak skvělý, ţe tam jedem, musím se vo to s někým podělit! Poslouchej! (natočí telefon na chvíli směrem k hudbě, pak pokračuje) No, není to úţasný!... Jó! Do Grónska, do Grónska na ledovec, není to paráda… řekni, ţe jsem dobrá!... Jó, to stačí... Hele, jsem sice na káry, tak to třeba neber, ale seš můj miláček!...jó pa! (ukončí telefonát a potom řekne Vilimu) Přestaň blbnout. (Pauza.) Co je? VILI: Miluješ mě? Marja-Terttu popojde ke stereu. ”Finlandia” v podání grónského smíšeného sboru v grónštině začíná znova od začátku. MARJA-TERTTU: Věděls´, ţe Nuuk, hlavní město Grónska, leţí na stejný rovnoběţce jako Kokkola? VILI: Miluješ mě? MARJA-TERTTU: Jak tě tohle zase napadlo? VILI: Jak kurva?! Jak kurva?! Co pak teda znamená, ţe tu jsi se mnou pořád

kaţdou noc! Co?! Co to jako má bejt! He! Vodpověz mi! (Pauza.) Vodpověz mi, Marjo-Terttu. MARJA-TERTTU: A jsme zase u toho. VILI: Odpověz. Jako člověk člověku. Maura Zeppelin a Minna Huhta vcházejí dovnitř. Minna jí bonbóny. Maura přejde ke stereu a nekompromisním pohybem vypne ”Finlandii”. MARJA-TERTTU: Aha. Holky přišly. Maura odejde brečet na záchod. MINNA: (k Marje-Terttu, mezitím loví cigarety v kapse, jednu zapaluje a podává Mauře) To nic. MAURA: (K Minně, za cigaretu) Dík. MINNA: Zahrajem si kanastu? Můţu bejt ve dvojici s Vilim. MARJA-TERTTU: Klidně. MAURA: To je, sakra, jedno kdo je s kým ve dvojici. MARJA-TERTTU: Rozdejte karty. Marja-Terttu jde na záchod. Maura se zvedne ze záchoda a odpochoduje do baru. 3. OBRAZ: Hřbitov Panny Marie. Té samé noci. Seija Huhta stojí u otevřeného hrobu, čeká. Jsou slyšet zvuky přijíždějícího autobusu. Autobus zastaví. Piano, Lömmarkki a Arijoutsi vystoupí. Piano nese v ruce lékárničku. Arijoutsi má v rukou popruhy. Lömmarkki je stále ještě opilý. SEIJA: Piano! Piano!Piano! PIANO: Nazdar, tchýně. SEIJA: Kde se sakra flákáte! PIANO: Přijeli jsme hned, jak ´si zavolala. SEIJA: Já toho dědka zabiju, hned jak ho dostanete nahoru. PIANO: (představuje) Seija Huhta, Minnina matka. Tohle je Arijoutsi Prittinen. ARIJOUTSI: Dobrý den, Minnina matko… PIANO: Tohle je Harri Lömmarkki. LÖMMARKKI: Kurva, to je ale fajnová situace. PIANO: Sklapni! (posvítí do hrobu baterkou s led diodami.) REIJO: (z hrobu, zpívá velmi opilým hlasem) ”Aţ si pro mě přijdou funebráci..“ LÖMMARKKI: Podle mě je tohle fakt dost dobrá fajnová situace. SEIJA: (volá do hrobu) Se mnou jsi hodiny nepromluvil ani slovo, ale hned jak se tu objeví banda chlapů, tak začneš dělat rámus. (začne brečet) Já tě tak nenávidim. LÖMMARKKI: (Strčí do Arijoutsiho) Pojď na férovku. ARIJOUTSI: Teď ne. PIANO: Ticho! (zpívá s Reijem)Navázal jsem spojení s muţem leţícím v hrobě. (pokračuje k Reijovi) Tvůj zpěvný hlas zní odtamtud tak vítězně! SEIJA: (Do hrobu) Slyšíš mě? Kdyţ uţ tam jednou jsi, můţeš tam rovnou chcípnout. Ticho. PIANO: Nech toho, ţenská, my se tady snaţíme Reiju exhumovat. SEIJA: Tak ho teda, sakra, vytáhněte ven, kdyţ jste tak chytrý. PIANO: Z hrobu, Seijo, nikoho nelze vytáhnout proti jeho vůli. (K Arijoutsimu) Pomůţeš mi? Piano se chytne za Arijoutsiho ruku a nechá se s jeho pomocí spustit do hrobu. Je slyšet žuchnutí, jak Piano dopadne dolů. Arijoutsi se jde podívat ke kraji hrobu. LÖMMARKKI: (k Seije) Pojď se bít, ty stará kurvo. Seija udeří Lömmarkkiho do obličeje. LÖMMARKKI: To se ti to bije, kdyţ víš, ţe ti to nevrátim. Ale zkus mě poloţit na lopatky. Seija popadne Lömmarkiho a složí ho na zem. Sedne si na něj a položí ho na lopatky. LÖMMARKKI: Ty jsi úţasná! Vezmeš si mě?!

SEIJA: (leží obkročmo na Lömmarkim) Naval kořalku, chlapče. LÖMMARKKI: No, kdyţ tak pěkně prosíš... ale já ţádnou nemám. PIANO: (volá z hrobu) Hoďte mi popruhy! ARIJOUTSI: Lömmarkki! Arijoutsi hodí popruhy do hrobu. LÖMMARKKI: (K Seije) Já jsem normálně ve rvačkách fakt dobrej. SEIJA: To víš, ţe jo. ARIJOUTSI: Lömmarkki! Lömmarkki jde k hrobu. Seija zůstane ležet na zemi. LÖMMARKKI: Tohle zmrtvýchvstání by chtělo ňákou muziku. (jde do autobusu a pustí svižnou varhanní hudbu hranou na Hammondovy varhany) Arijoutsi a Lömmarkki se postaví k hrobu z obou stran. Hudba zní a Reijo je pomocí popruhů vyzvedáván z hrobu. Po chvíli Arijoutsi strčí ruku hluboko do hrobu a vytáhne Reiju s pomocí ostatních chlapů ven. Reijo Huhta zůstane sedět na kraji hrobu a hrozně se třese. ARIJOUTSI: (stále se drží s Reijou za ruku; představí se) Prittinen, Arijoutsi. REIJO: Huhta. Reijo. PIANO: (z hrobu) Pomozte mi ven! REIJO: Já… já… já teď asi umřu... PIANO: (z hrobu) Lömmarkki! Dej Reijovi loknout kořalky! LÖMMARKKI: Ţádnou nemám. SEIJA: Dostaňte ho proboha vod toho kraje. Arijoutsi a Lömmarkki zvednou Reiju na nohy. PIANO: (z hrobu) Vytáhněte mě vodsud! Reijo se sklátí na zem a začne se hrozně třást. SEIJA: Teď mě, Reijo, dobře poslouchej… REIJO: Ne…ne…teď ne, Seijo. PIANO: (z hrobu) Lömmarkki! Pomozte mi trochu! Arijoutsi! Lömmarkki zkouší pomoci Pianovi dostat se ven. Reijo se třese na zemi, vypadá to, jako by měl záchvat padoucnice. Z jeho úst vychází úpění. ARIJOUTSI: (K Pianovi) Počkej. Reijo se sloţil! (Pokračuje k Reijovi) Reijo! Hej, Reijo! (Reijo se klepe a třese a neodpovídá) Reijo! Slyšíš mě? Reijo! PIANO: (z hrobu) Co se to tam děje!? SEIJA: Přestaň sebou škubat! Slyšíš mě? (Pauza.) Přestaň s tím! Nech toho, slyšíš! PIANO: Uţ mě vodtud, kurva, někdo vytáhněte! ARIJOUTSI: Lömmarkki! Reijo! Reijo! Reijo, slyšíš mě!? PIANO: Vypněte tu hudbu! Lömmarkki jde do autobusu vypnout hudbu. PIANO: Lömmarkki, hejbni sebou, kurva! Hudba přestane hrát. Lömmarkki jde k hrobu a snaží se dostat Piana nahoru. ARIJOUTSI: (Ptá se Seiji) Von má padoucnici?! SEIJA: Kéţ by. ARIJOUTSI: (K Pianovi) Von má padoucnici?! PIANO: (z hrobu) Coţe?! ARIJOUTSI: Má Reijo padoucnici?! PIANO: Všichni sakra sem, ne sem, ale k němu teď hned! (K Lömmarkimu) Ty ne! Seţeňte ňákou deku, do píči, nosítka, zavolejte sanitku, hasiče, helikoptéru, kurva, nějakou thermo přikrývku... Chlapi, rychle tam, kurva! Ne, sem, do prdele! Udělejte uţ, do píči, někdo něco! SEIJA: Von teď umře? PIANO: Tady nikdo umírat nebude, Seijo! Je to jasný?! ARIJOUTSI:Vypadá to, ţe ţije, ale ten chlap se, do píči, tak zatraceně klepe. Jeţišikriste, udělejte něco! Pomozte mi ho někdo drţet! Harri! Seijo! SEIJA: Přestaň sebou mlátit! Slyšíš mě! Hned toho kurva necháš, Reijo!

PIANO: Seijo, co je s tím Reijou!? Ticho. PIANO: Seijo! Co Reijovi vlastně vopravdu je!? SEIJA: Má absťák ! Kdyţ zůstane dvě nebo tři hodiny bez chlastu, tak se začne klepat! PIANO: Proč jsi to neřekla hned! SEIJA: Kdyţ já mu nalhala, ţe jsem mu hodila jeho flašku tady do hrobu. A von tam za ní hned skočil. A teď umře. PIANO: Lömmarkki, skoč do autobusu pro kořalku, rychle, dělej! ARIJOUTSI: Pomoţte mi s nim někdo! Seijo! Lömmarkki! PIANO: Všichni se teď uklidněte, kořalka je na cestě! REIJO: Piano! ARIJOUTSI: Lömmarkki! PIANO: Ticho! REIJO: Piano. LÖMMARKKI: (Vyjde z autobusu s flaškou v ruce) Tady je kořalka! PIANO: Nalij mu to do krku! Lömmarkki nalije kořalku Reijovi do pusy. Sám si taky přihne. Seija si jde sednout do autobusu. REIJO: Piano. Kde je Piano? PIANO: Vytáhněte mě vodsaď! Seija nepřichází. Arijoutsi a Lömmarkki vytáhnou Piana z hrobu. Piano jde k Reijovi. REIJO: Piano. PIANO: Reijo. Reijo, jsi v pořádku? REIJO: Piano. Jestli umřu… SEIJA: (z autobusu) K čertu s tebou, ty neumřeš nikdy. REIJO: Ale jestli… třeba příště… Piano… PIANO: Uţ je to dobrý, Reijo. Píchnu ti vitamín B a pak půjdem domů. (k chlapům) Jděte udělat Seije trochu čaje. Arijoutsi a Lömmarkki jdou do autobusu. Lömmarkki zůstane u dveří autobusu a pozoruje Piana a Reija. REIJO: Piano, dej mi ruku. PIANO: (vezme Reiju do náruče) No tak. Uţ je to dobrý, Reijo. REIJO: Pamatuješ, jak´s k nám přišel poprvý? PIANO: Teď ještě není čas na vzpomínání, Reijo. Chvilku si tu posedíme a pak zas půjdem. REIJO: Leţel jsem ve škarpě u cesty v psích hovnech a ve vlastních chcankách. (Pauza.) Tys přišel ke mně. Představil ses a řekl´s: ”Ty musíš bejt Reijo, strojvůdce a Minnin otec”. A já řek´: “Alkoholik jsem. Alkoholik, co si chlastem zničil ţivot. A taky ţivoty ostatních.” Tys mi řek: Reijo, alkoholismus je tak zkurveně naivní pojem. Bejt úplně na šrot je zvolenej způsob, jak přeţít.” (Pauza.) Můţe člověk člověku dát víc? PIANO: Nic jsem ti nedal, Reijo. To byl jen můj názor. Pianovi zazvoní telefon. Zvedne ho a naslouchá. PIANO Pojďte mi pomoc, posaďte ho tam. Arijoutsi, Lommarku motory jedem. 4. OBRAZ: Bar, o chvíli později. Maura, Vili a Minna sedí u stolu a hrají karty. Vili čte místní plátek ”Kokkolské listy”. MAURA: Mami, karty jsou rozdaný! Všichni kromě Viliho hledí v očekávání směrem k záchodu. Marja-Terttu se neozývá. MAURA: Mamiii!!!! (Pauza.) Kurva, to si tam pro tebe musim dojít?! Minna vstane od stolu a jde za Marjou-Terttu na záchod. Marja-Terttu sedí na záchodové míse. Nesundala si však kalhoty. Hlavu má zvrácenou nazad a v ruce má nebezpečně nakloněnou láhev ”salmiakové vodky. MINNA: Jdeš hrát? MARJA-TERTTU: Na mě se čeká?

MINNA: Jo, na tebe. Tak jdeš? MARJA-TERTTU: Někdo mi nachcal do kalhot. MINNA: Ale, nech toho. Váţně? Jeţiši. (Pauza.) No, mám sem teď teda zavolat Mauru? MARJA-TERTTU: Mauru... neee.. nechci Mauru... (Pauza.) Chytni tuhle botu a táhni. Minna sundá Marje-Terttu jednu botu. Potom i tu druhou. MAURA: (křičí od baru) Co tam, kurva, vy dvě děláte? MINNA: Uţ jdeme, uţ jdeme! MARJA-TERTTU: (vztáhne ruku) Pomoz mi trochu.(etuda se svlíkáním) Minna zvedne Marju-Terttu ze záchodu. Marja-Terttu si rozepne kalhoty a stáhne si je ke kotníkům. Košile, kterou měla pod vyhazovačskou uniformou, jí teď visí do půli stehen. Minna pomůže Marje-Terttu z kalhot. Nakonec sundá Marje-Terttu i kalhotky, které jí vyšmátrá z pod spodničky. MINNA: No, a co teď? MARJA-TERTTU: Teď musím trochu brečet. Marja-Terttu skloní hlavu a svěsí paže. Minna neví, co má dělat. Zůstane stát na záchodě a snaží se být ”neviditelná”. Silná ramena Marji-Terttu se chvějí, jak tam tak vzlyká bez kalhot. Potom se Marja-Terttu vzmuží a napochoduje bez kalhot do baru. Zastaví se, zaujme vzpřímený, hrdý postoj a zasalutuje, její ruka se zvedne ke kšiltovce s nápisem ”I love Greenland”. MARJA-TERTTU:I love Greenland. MAURA: To je fakt nechutný! MARJA-TERTTU: (nahlas zahlásí) Váţení spoluhráči, prosím o pozornost! Člověk, co si nachcal do kalhot.Hrajem. Marja-Terttu přejde velmi pyšně k hráčskému stolu a usedne. Vili zaboří hlavu zpět do novin. MAURA: (hlavu v dlaních) Nemohla by sis alespoň něco natáhnout... na ty nohy. MARJA-TERTTU: (stále hlasitým hlasem) Kalhoty mám pochcaný. Ale co takhle kombizéna?! MAURA: Do prdele, jaká kombinéza? MARJA-TERTTU: (otočí se směrem k věšáku, kde leží obrovská lepenková krabice, pokračuje hlučným hlasem) Společný vlastnictví celý mý rodiny voděodolný Goretex kombizény za tři sta tisíc miliónů dolarů. MAURA: Je mi to u prdele, ať je to cokoli. Marja-Terttu přejde ke krabici. Otevře ji a začne se v ní přehrabovat. Vytáhne pak úplně novou venovní kombinézu. Maura sedí s hlavou v dlaních. Vili vyplňuje křížovku. MarjaTerttu si začne natahovat kombinézu. Povede se ji obléci se do nohavic, ale když se dostane k pasu, spadne na zem. MAURA: (K Vilimu) Moh by ‟si s ní, prosim tě, něco udělat? VILI: Ne. MINNA: Já jdu. (jde pomoci Marje-Terttu, která leží na zemi) MARJA-TERTTU: (během toho, co je oblékána) Mohla bys do mě, zatímco mě voblíkáš, nalít trochu kočalky, kdyţ uţ tak koukáš. (Všimne si, co řekla.) Coţe? Co jsem to řekla? Kočalka? (Začíná se smát.) Jooo, to je dobrý, kočalka, kochcalka, nalej do mě prosím trochu kochcalky! (Výbuch smíchu.) Minna pomůže Marje-Terttu vstát, aby jí mohla doobléknout kombinézu. Usadí ji pak ke stolu a sama se také posadí. Vili začne luštit křížovku. MAURA:Minno začínáš. MINNA: 8 kulí MAURA: 12 ţaludů. Vili.Já jsem pas. MAURA: (k Marje-Terttu) Hraješ mami MARJA-TERTTU: (začne se zas smát, když ji napadne pokračování k jejímu novému slovu) Vykochcala jsem ze sebe kochcanku (konec repliky se ztratí ve výbuchu smíchu) MAURA: (K Marje-Terttu) Tak tě vynecháme.

MARJA-TERTTU: (bez mrknutí do karet) Třináct set tisíc milijónů... (hledá slovo)...ryb (znovu se rozesměje) MAURA: Neukončíme to? MARJA-TERTTU: No jó-jó…...ach, být tak tuleněm.... VILI: Nemáte někdo propisku? MAURA: (K Vilimu) Moh‟ bys dát ty noviny na chvíli do hajzlu? MARJA-TERTTU: Ááh, svět je ještě mladý a... ryba je čerstvá ... jak jsem... měla ve zvyku říkávat... tohle... MAURA: Jseš tu? Haló? Dočkáme se vodtamtud něčeho? MARJA-TERTTU: No, nejspíš ne, kdyţ mám teďkonc na sobě tuhle zatraceně dobrou goratexovou kombizénu, celý tělíčko jako v jedný velký plence... ale mohla bych si... nakochcat trošku.... (zas nemůže přijít na to správné slovo)... tamhletoho. (udeří kartou do stolu, pokračuje k Vilimu) A ty pro mě za mě můţeš (začne se zas hrozně smát, když si představí, co se chystá říct) vodsaď táhnout třeba do píči! Minna vyprskne smíchy. Pivo z její pusy dolítne na Viliho tvář. VILI: (nasadí si čepici) Tak. Myslím, ţe na jeden večer mám těch vašich píčovin tak akorát dost. MARJA-TERTTU: To byla legrace. VILI: Ne, Marjo-Terttu, to uţ legrace nebyla. Marja-Terttu se začne kácet i se židlí nazad. VILI: Legrace je, Marjo-Terttu, legrační. Z tohodle je mi tak akorát nanic. Marja-Terttu spadne ze židle na záda. Maura svěsí hlavu na stůl a zůstane tak. VILI: Doufám, ţe to bolelo. MARJA-TERTTU: Nakochcankujte do mě někdo Koskenkorvu se salmiakem! MAURA:Drţ hubu! VILI: Kdyţ to je taková legrace! Ha ha ha. Vili začne převracet stoly a židle. Maura leží s hlavou na stole. Minně už není do smíchu, spíš je jí trochu trapně. Zakryje si dlaněmi oči. Nemůže se dívat na Viliho. VILI: (během toho, co řádí) Ojoj, tady letí karty, ale to nic, ojoj ho-ho-hó ho-hohó, to je ale legrace, ajaj, tady zas letí ţidle, jéje vona se rozbila? Ale to nic, hlavní je, ţe je sranda. Vili přestane řádit. Dá si ruce v bok, zakloní se a prohlíží si ostatní, při tom se tváří jako vtipnost sama. VILI: Copak? Uţ se nesmějete!? To je ale divný. MARJA-TERTTU: (z podlahy) Moţná, kdyby sis nachcal do kalhot, to by mohlo zabrat. Minna vyprskne. VILI: (stále s rukama v bok) Aha, tak tohle by vám přišlo směšný. Vopravdu? Ticho. Maura začne bít do ticha hlavou do stolu. VILI: Mohl by mi někdo vysvětlit, proč by bylo tak směšný, kdybych si počůral kalhoty? Kdyţ jsem očividně tak blbej, ţe to nechápu. MARJA-TERTTU: (zamumlá ze země) V tom je právě polovina tý srandy. VILI: Chceš, abych tě praštil, Marjo-Terttu?! MAURA: (zakřičí s hlavou stále na stole) Jeţiši Kriste, do prdele, kurvafix! Táhněte sakra všichni z mýho podniku! MINNA: Já taky? MAURA: Ty ne. VILI: (usedá k hracímu stolu a zároveň rozhazuje karty po podlaze) Né, já bych to teď váţně rád slyšel. Hezky se tady teď všichni posadíme a vy mi to vysvětlíte. Minna si kousne do ruky a civí do země, aby se zas nerozchechtala. Obává se, že umře smíchy, hned jak Vili zase otevře pusu. Maura bije hlavou do stolu. Vili tam jen tak sedí. VILI: No tak, do toho. Čekám. MARJA-TERTTU: (zamumlá ze země) Vo co „de? VILI: Vo nic. Vůbec vo nic nejde. Vono se vlastně vůbec nic nestalo. Šťastnou

cestu do Grónska, jestli se neuvidíme zejtra při střídání šichty. Vili odchází. Minna zkolabuje. Maura zůstane sedět s hlavou položenou na stole. MINNA: Jeţiši Kriste. MARJA-TERTTU: (začne se plazit k barovému pultu) Nejspíš bude tuleň muset vylízt na břeh... sám. No není to úţasnej pohled, kdyţ se takovejhle obrovskej tuleň vlní po pobřeţí za kořalkou... a všechna omladina světa po něm vrhá harpuny... MAURA: Drţ uţ proboha hubu! Ticho. MINNA: Musím se jít vyzvracet. MAURA: No, jasně. MINNA: Ty se na mě zlobíš? MAURA: Ne. (Pauza.) Tak jdeš? MINNA: Jo, jdu! (jde na záchod, chystá se vyzvracet, ale v míse jsou už MarjiTerttiny kalhoty, sedne si na záchod a zůstane sedět) Maura jde ke stereu. Píseň ”One” od U2 ve verzi od Johnnyho Cashe zazní do ticha. Píseň hraje po nějakou dobu. Maura zkouší plakat, ale nedaří se jí to. Minna se nemůže zvednout ze záchodové mísy. Piano, Arijoutsi a Lömmarkki vejdou do baru. Arijoutsi má s sebou stěhovací popruhy. PIANO: Nazdar! Vidím, ţe zábava je tu v plném proudu. Maura vypne hudbu. MAURA: Ahoj. Trochu ti tady dělám do tvý přítelkyně. ARIJOUTSI: Zdravim. PIANO: (k Mauře) Jen si posluţ. Nemáš cígo? Arijousti si dá pivo. Lömmarkki si sedne. Maura dá Pianovi cigaretu. PIANO: (vezme pivo Arijoutsimu z ruky) Nejdřív ukliďte. No tyk pohyb.(sám se napije piva a pokračuje k Minně) Uţ jsi slyšela o tátovi? MINNA: Co? PIANO: Upad a má pár stehů. MINNA: Kde je autobus? PIANO: (podává klíče) Vzadu na parkovišti. Mám jít s tebou? MINNA: Nevim. PIANO: Jak nevíš!? MINNA: Hele, já jdu. Piano a Minna si dají pusu. Minna odchází. PIANO: (K Mauře) Jak seš na tom? S penězma? MAURA: Úplně v prdeli. PIANO: Skvělý. Mohla bys mi půjčit pár táců? Mně. Peníze. MAURA: Nemohla. ARIJOUTSI: Co s Marjou-Terttu? PIANO: Jako vţdycky. LÖMMARKKI a ARIJOUTSI:kojvu kojvu kojvu Lömmarkki a Arijoutsi vynášejí Marju-Terttu ven z baru. LÖMMARKKI: (při tom, co ji nesou) Kdyţ dopravu zajišťuje firma ”Piano Larsson– Doprava osob, s.r.o.”, tak je to vţdycky ťip ťop. PIANO: (sleduje dění s pýchou a radostí) Muţi první linie. MAURA: Hele. Koupila jsem si novej foťák. (ukáže mu digitální fotoaparát) PIANO: Ty vole. Kolik megapixelů? MAURA: Sedum celých jedna. PIANO: Do hajzlu, vo jeden víc neţ mám já. Maura udělá fotku sebe a Piana. MAURA: (prohlíží si obrázek, který vyfotila) Zůstane to mezi náma takhle napořád, viď? PIANO: To víš, ţe jo. MAURA: Napořád.

PIANO: Napořád. Pauza. MAURA:Tak jo. Kolik potřebuješ? PIANO: No, potřeboval bych tak deset litrů. MAURA: (vybírá peníze z kasy) Dostaneš dva a půl. PIANO: Jó, s tím snad do pondělka vystačím. (dostane peníze od Maury) A teď se napijem. MAURA: Nemůţu. PIANO: Je to na mě. (zamává balíčkem peněz, které právě dostal od Maury) MAURA: Musím se jít vyspat. (jde ke své sbírce desek) Tady máš desku. To by tě mělo po ránu nakopnout. (dá Pianovi pěkný pohlavek a odejde) PIANO: Díky. Piano kouří. Dívá se na desku. Zamáčkne cigaretu. Odkráčí do autobusu. 5.OBRAZ: Autobus, té samé noci, o chvilku později . Piano vejde do autobusu. Marja-Terttu spí na spodní palandě, Minna na horní. Lömmarkki to zapích u stolu. Arijoutsi pije krabicové víno. PIANO:Pánové teď tady mám, chlapi, takouvou pecku, ţe se z toho poserete. Piano dá hrát ”Rakkauden aamu” ( ”Ráno lásky”) od Juhaniho Markoly (pomalá romantická skladba!!!, pozn. překl.). Jde ke stolu. Vezme do ruky krabici vína a mrští s ní na podlahu. Vytáhne z pod stolu láhev koskenkorvy (pijí to více než vodku, nejběžnější finská kořalka 38%, pálila se původně z brambor, nyní se vyrábí z ječmene, jméno má podle obce, u které stála původní palírna. pozn. překl.), otevře ji a podá Lömmarkimu, vytáhne potom ještě jednu pro Arijoutsiho

a jednu pro sebe. Zábava se čím dál víc rozjíždí, do té doby než ”Rakkauden aamu” dohraje a nazí chlapi se vytratí do tmy. 6. OBRAZ: Autobus. Časné ráno. 4. února. PIANO: (zapne vysavač. Jde k lednici, vyndá z ní balíček se svačinou a položí ho na stůl. Minna se posadí na posteli.) Tady máš snídani, uţ tě nestihnu teď hodit do školy, mám teď zatraceně moc práce. Nech to bejt, já to pak ustelu, nic mi to neudělá. Piano vypne vysavač, dá svačinu Minně do tašky. Minna si jde sednout na místo řidiče. Piano stele Minninu postel. Náhle Minna vyskočí a prudce obejme Piana. PIANO: Co se děje? Minna se odtáhne. Nerozhodně hledí na Piana. PIANO: Jen to řekni. MARJA-TERTTU: (vyskočí prudce z postele) Kde to jsem a kolik jsem dluţna? PIANO: U autobusu firmy “Piano Larsson – Doprava osob, s. r. o.”, za vaším pracovištěm. (jde jí potřást rukou) Piano Larsson, dobrý „tro. MARJA-TERTTU: (podá mu ruku) Marja-Terttu Zeppelin. (Pauza.) Bude stačit pade? PIANO: To byste vo stovku přeplatila. Marja-Terttu si nasadí čepici. MARJA-TERTTU: Jo. Zejtra odjíţdím do Grónska. PIANO: Jo, slyšel jsem. MARJA-TERTTU: Není to skvělý? PIANO: No, to je. Na chvíli jsou oba spokojení. MARJA-TERTTU: Ahoj. PIANO: (otevíraje dveře autobusu) Ahoj. Marja-Terttu odejde. Piano sleduje ze dveří autobusu, jak Marja-Terttu odchází. Pak jde k Minně. Ticho. PIANO: Tak jo. Chlapi, vstávat! (začne opět luxovat) ARIJOUTSI: Co? LÖMMARKKI: (z podlahy) Tady je něco na práci? PIANO: Ne, probudil ses do světa, kde je všechno uţ hotový. To snad není ani

moţný, jak špatně jste pochopili ideu tohodle byznysu. Je naprosto nezbytný – a zároveň to ctí základní myšlenku tohoto byznysu – ţe si vytvoříme takový přístup k věci, ţe pracujeme, i kdyby ţádná práce nebyla. Všechna práce, které se ještě někdo jiný nechopil, je naše práce. Tohle je vo něčem daleko mnohem větším, ţe i já mám, upřímně řečeno, problém to pochopit. LÖMMARKKI: Neviděl někdo moje brejle? PIANO: (hodí Lömmarkimu brýle) Tady. LÖMMARKKI: (prohlíží si své ošklivě zohýbané brýle) Do píči, to je fakt skvělý. ARIJOUTSI: Hele. Někdo mi seţral svačinu. Myslím, ţe by se mělo dojít pro něco k snídani. PIANO: Snídaně, snídaně. Sedni si a uklidni se. ARIJOUTSI: Minno, co to tam jíš? PIANO: Kurva, to snad není moţný! (vezme si bundu a vyjde ven z autobusu) ARIJOUTSI: Promiň, Minno. Mám ale hrozně nízkej krevní cukr, víš, kdyţ se nenasnídám. MINNA: (mluví nesouvisle) Uţ se vám někdy stalo, ţe... ţe, jak bych to.... ţe prostě... jako bys byl pořád jenom ve zkušební kabince a ňákej hlas by ti v hlavě říkal, ”tohle si vem” a ty bys ani nerozuměl, co to říká a potom by sis vzal třeba něco, jenom proto, ţe by ses chtěl rozhodnout sám, a ne si vzít to, co ti radil ten hlas, a uţ u kasy by ti došlo hluboce uvnitř, ţe to je úplně špatně. A pak by ses šel zeptat někoho, jinýho, ne teda toho prvního, a jako ţe, jak to vypadá, no a to by bylo právě vono. Rukávy by byly moc krátký, nebo něco podobnýho, u toho, co sis sám vybral. Kdyţ ty sis vlastně chtěl vzít to, co říkal ten první. Právě to by bylo to pravý, co ten první řek. Jo, jo. Tak, přesně. ARIJOUTSI: To má bejt jako ňáká slovní hříčka nebo tak něco? LÖMMARKKI: Dneska uţ si můţeš všechno vyzkoušet v klidu doma. MINNA: Díky. Piano se vrací se svačinou. Minna se zvedne k odchodu. PIANO: Ty jdeš pryč? MINNA: Jo. PIANO: Kdy se uvidíme? Kdy se uvidíme? Minna odchází. Piano hledí za Minnou tak dlouho, dokud se mu neztratí z dohledu. Jde pak za Arijoutsim. PIANO: (položí balíček s jídlem před Arijoutsiho)Drţte huby! Uţ nikdy neomlouvej svou vlastní slabost nízkým krevním cukrem. ARIJOUTSI: Jo jasně. LÖMMARKKI: To bylo fakt trefný, co povídala. PIANO: Uţ nikdy.Arijoutsi, Lommarku motory jedem 7. OBRAZ: Bar . O několik hodin později. Marja-Terttu je ve výčepu. Odněkud začíná být slyšet klení. Saku Zeppelin vchází dovnitř, zuřivě před sebou tlačí dětský kočárek. Prudce odstrčí kočárek a ten narazí do barového pultu. MARJA-TERTTU: To je dobrý, Saku. SAKU: Pokud já vím, nikdo si tu na nic nestěţoval. Katarína Zeppelin vjede dovnitř na kolečkovém křesle. Saku se usadí ke stolu. KATARÍNA: No, samozřejmě, ţe se Sakuem do ţádnýho Grónska nepojedeme. Ovšemţe ne. Jistě, Saku si můţe jet, ale docela by mě zajímalo, Saku, co by se dělo, kdybysme tady v tom kočárku měli opravdový dítě, tak jak by sis moh jen tak odjet do Grónska a nechat mě tu s dítětem samotnou, jestliţe by, předpokládejme, dítěti byly teprve třeba tři měsíce. MARJA-TERTTU: A co takhle, kdybychom předpokládali, ţe dítě zatím není na světě? KATARÍNA: No, to pak můţem stejně tak dobře zapomenout na celý tohle nacvičování. Pravdou však je, ţe kdybysme dítě měli, tak bysme si

nemohli jen tak vzpomenout, a vono by zas nebylo. Ţivot s dítětem je plný situací, ve kterých člověk musí volit, a tohle je právě taková situace. Co uděláš, Saku? Tvoje sestra vám koupila jako dárek k vašim narozeninám neuvěřitelně drahej zájezd do Grónska. Ale ty máš tříměsíční mimino a postiţenou ţenu. Tohle mě teď zajímá. Tohle mě teď teda opravdu zajímá. Můţu zcela váţně uvaţovat o tom, pořídit si s tebou dítě? Výtečná situace. MARJA-TERTTU: Mohla bych teď zas chvíli mluvit já? Faktem je, ţe dítě bychom mohli vzít s sebou, neboť právě malý děti maj zimu rádi. Čím chladnějc, tím líp. Dám tam desku, co jsem koupila v Kauflandu. Marja-Terttu jde ke stereu. Pustí desku, na které je hudba evokující mrazivou krajinu. Barem ”fičí” studený vítr a rozléhá se zvuk praskajících ledovců. MARJA-TERTTU: Studenej vítr, praskání ledovců, dítě spinká v kočárku, teplounce, a je mu zatraceně dobře. Vůbec ţádný problémy. Jen si to představte. Zaujmu pozici pro rozjímání. (Ulehne na podlahu v baru) Tady jsme, já a můj bráška, leţíme v kočárku. Pamatuješ, Saku? Kaţdý ve svém spacáčku, leţíme vedle sebe navlíklí do hrozně moc oblečení. Venku je zatracená zima, ale to nevadí. Nemluvíme, nedíváme se ani jeden druhému do očí, jenom nasloucháme zvukům zimy. Jsme a nejsme sami. Máma je někde pryč, ale nikomu nechybí. V bezpečné náruči chladu je skvělé být, nikam není ţádný spěch, kdyţ ještě neumíme číst hodiny. (posadí se) Vidíš, jaký úţasný vzpomínky můţe zima zanechat v malým dítěti, Kataríno? KATARÍNA: Na to můţu říct jen to, ţe uţ jako dítě jsem byla postiţená a většinu času jsem proleţela v nemocnici, takţe ţádnou takovouhle zkušenost nemám. SAKU: Můţeme snad vycházet z toho, ţe by se to narodilo zdravý. KATARÍNA: Jak to můţeš vědět, Saku? Ani o mě to nikdo dopředu netušil. SAKU: No tak se kurva aspoň rozhodni, jestli nacvičuju péči o zdravý nebo postiţený dítě? Co? Tohle si musíme ujasnit. Oblíkat kripla s křivejma nohama nebo normální dítě s normálníma nohama je zatraceně velkej rozdíl.. Zkus zapojit mozek, Kataríno, do prdele uţ! KATARÍNA: Začínáš bejt hysterickej. MARJA-TERTTU: Sakuovi začíná stoupat adrenalín. Abych pravdu řekla ani se nedivím. KATARÍNA: No, a právě proto tady teď nacvičujem. Uţ doma rozmlátil dost ţidlí a stolů, a já nehodlám s dítětem nic riskovat. Pro postiţenou je i samotnej porod uţ tak dost riskantní. Myslím… ţe... já potřebuju čůrat. Saku se zvedne a chce odvézt Katarínu na záchod. Vítr fičí a ledovec praská. Maura vejde do baru. Vypadá naštvaně. Zastaví se a znechuceně sleduje přítomnou sešlost. MAURA: (Jde k baru)No tak to by stačilo. Nemohli byste aspoň vypnout ten sračku?! SAKU: Vypni si to sama, kdyţ ti to vadí. KATARÍNA: Obávám se, ţe se nám touhle dobou uţ začíná budit dítě, Saku. SAKU: Jdeš na záchod, nebo se nám budí dítě? 19

KATARÍNA: Ne, to se děje současně. Dvě situace najednou. MARJA-TERTTU: Saku se postará o dítě. Maura vypne tu sračku. Já ti jdu pomoct na záchod. Z práce jsem zvyklá na svlíkání a voblíkání voţralů. KATARÍNA: Mě ţádnej vopilec svlíkat nebude. Mauro, ty bys mě neuzvedla? Co myslíš? MAURA: Nevim! Copak tu člověk můţe, do prdele, vůbec něco vědět? MARJA-TERTTU: Chtěla bych jen podotknout, ţe teď nejsem vopilá. KATARÍNA: No, ale vypadáš tak. Tak kdo mě vyčůrá? MAURA: (zakřičí naplno) Kdo! Já? SAKU: Nebylo by lepší, kdybych tě vyčůral já? KATARÍNA: Snad si můţu sama vybrat, kdo se mnou půjde na záchod. Nebo jsem

snad nějaká mořská panna, kterou nemůţe postrkovat nikdo jiný, neţ sám pán!? MAURA: (naplno zařve) Mám tě vyčůrat já nebo ne? SAKU: Já vás jenom varuju, ţe těma dveřma invalidní vozejk neprojede. Ale jestli tě Maura dokáţe odnést, tak si dělejte, co chcete. KATARÍNA: Mauro, pojď uţ, uţ to dlouho neudrţím. A dítě jsi uţ nechal hezkou chvíli brečet bez povšimnutí, Saku. Saku jde ke kočárku. Marja-Terttu jde k lepenkové krabici a vyndá odtamtud kombinézu. Kombinéza je stejného typu, ale jiné barvy, než jakou měla před tím na sobě Marja-Terttu. Vítr fičí. Ledovec praská. Katarína se sama zvedá na rukou do vzduchu z kolečkového křesla tak, aby jí mohla Maura stáhnout nohavice ke kotníkům. SAKU: (do kočárku) Kuti kuti kuti kuti… (dvakrát tak rychle) kutikutikutikuti… (třikrát tak rychle) kutikutikutikutikutikutikuti. KATARÍNA: Sundej jí nejdřív tu čepičku. SAKU: (do kočárku) Sundáme nedřív tu čepičku… ták… (sundá panence vojenskou pletenou čepičku a kombinézku) MARJA-TERTTU: (přichází s kombinézou k druhé straně kočárku) Jenom sem jukni, aţ budeš moct. SAKU: (do kočárku)… my se smějeme… no my se tak krásně smějeme… na mě se to smějeme... broučínek jeden… chceš ven... to víš, ţe jo... MARJA-TERTTU: Koukni. (ukazuje mu kombinézu) SAKU: (najednou vytrhne kominézu Marje-Terttu z ruky a mrskne s ní na podlahu) Jedno po druhým. (pokračuje k dítěti s nekonečnou trpělivostí a intenzitou) Jeţiši, ty seš tak neuvěřitě krásnej začátek lidskýho ţivota, úplnej zázrak, tatínek se asi rozpláče, jsi tak nádherná... Amálko, Amálko (vezme panenku do náruče) no… podívej, kde to jsme...no kde jsme se to ocitli? MARJA-TERTTU: Vyjasníme si to hned, Saku: nebudu brát nijak osobně, ţe jsi mi před chvílí vytrh tu kombinézu z ruky a mrsknuls s ní na podlahu. Zastávám názor, ţe naše vzájemná loajalita má trvat, dokud nás smrt nerozdělí. Tak to bude nejlepší. (podá Sakuovi kombinézu ze země) SAKU: (k panence) Půjdeš teď na chviličku k tetě Marje-Terttu. Tatínek si zkusí kombinézu. (podá panenku Marje-Terttu, pokračuje k panence) Ták, půjdeš na chvilinku k tetě, jo? Maura jde na záchod, otevře záchodový poklop. V míse uvidí počůrané kalhoty Marji-Terttu ze včerejší noci. Saku si začne zkoušet kombinézu. Minna vejde do baru v nové bundě. MAURA: (zařve) Matko! Marja-Terttu položí panenku na stůl a jde si na záchod pro své mokré kalhoty. Mrskne kalhoty na barový pult. Otevře si pivo. Sebere zas panenku. V jedné ruce má pivo a z druhé jí visí panenka za jednu nohu. MINNA: Nazdar. MAURA: (zároveň co zvedá Katarínu z kolečkového křesla) Nová bunda? KATARÍNA: (K Mauře) Chytni mě pořádně. No tak, neboj se. Ták. Dobrý. Dobře to děláš. SAKU: (k panence v Marji-Terttině náručí) Tatínek si jen zkouší kombinézu, nic se neboj... MINNA: Skvělá muzika. MARJA-TERTTU: To jsou ”Zvuky chladu”. Z Kauflandu. Mauře se podaří uchopit Katariinu pořádně do náručí a začne ji přenášet směrem k záchodovým dveřím. Podaří se jí projít dveřmi. Začne Katariinu spouštět na záchodovou mísu. KATARÍNA: Vopatrně, vopatrně... pozor... sakra! (Mauře dojdou síly. Katarína sebou ošklivě praští o záchodovou mísu) Saku! Saku se přiřítí na toaletu. Vytáhne Mauru za triko ven ze záchodu. Maura vyletí ven ze záchodu do výčepu a praští sebou na zem. Katarína se svezla na zem vedle záchodové

mísy. Minna vidí, co se děje, ale předstírá, že jí je to jedno. MARJA-TERTTU: (začne vyhazovat panenku neopatrně do vzduchu) ”Měla jsem já hulána, měla jsem ho ráda, potom přišla Kaena, ona mi ho vzal.“ KATARÍNA:Saku! SAKU: (Ke Kataríně na záchodě) Katarino.Neublíţila sis? Maura se zvedne. Začne něco dělat na baru. KATARÍNA: (ptá se Sakua) Ty jsi praštil Maurou vo zem? SAKU: Tak je ti něco, sakra? KATARÍNA: Co já vim. Viděla jsem dobře, ţe jsi před chvílí praštil Maurou vo zem? SAKU: Já jsem tady s nikým o nic nepraštil! MINNA: (K Mauře) Já to viděla. KATARÍNA: (brečí) Nemůţu uvěřit, ţes to zas udělal. Jak jsi jen mohl, Saku? SAKU: Do prdele, to nebylo kurva ţádný násilí. Jenom jsem odsunul Mauru trochu stranou, kdyţ zacláněla ve dveřích! (začne brečet) A já se tak lek, ţe se ti něco stalo. Ţe sis nějak zle ublíţila! Jsi přece matka mýho budoucího dítěte. Ticho. KATARÍNA: Takţe já jsem pro tebe jenom ňákej stroj na rození dětí, jo? SAKU: A samozřejmě taky moje láska. KATARÍNA: Takţe ty ses bál, ţe jsem si ublíţila, protoţe bych ti pak uţ nemohla dát dítě. SAKU: To není pravda. Tak to vůbec není. MAURA: Nikdo jinej by si taky nikdy nepořídil dítě s takovým násilným cvokem, jako seš ty. MARJA-TERTTU: Saku není násilník. To vim zcela jistě. Zmlátil spoustu muţů, to jo, ale dítě by nikdy neuhodil. MAURA: (sarkasticky) Ani ţenu. MARJA-TERTTU: Ta kráva posledně si to zaslouţila. Nikdo tu ale nebude zpochybňovat Sakuovu lásku k dětem. Uţ jako malý chlapec si hrával s panenkami tak krásně, ţe na to nikdy nezapomenu. I tebe, Mauro, koupal a oblékal a česal a houpával na klíně. Saku miluje děti tak strašně moc, ţe bych s ním jich měla třeba tucet dětí. Upřímně řečeno, nic krásnějšího si ani nedovedu představit, ale jsem jeho sestra, takţe to bohuţel není moţné. MAURA: A jsme u toho. Právě vo tohle tu celou dobu kráčí, ţe? MARJA-TERTTU: Drţ hubu. (podá panenku Sakuovi) Běţ k tatínkovi. SAKU: (vezme dítě) To nic, Amálko. MAURA: Jeţiši Kriste, to snad ne! Co to je za úchylárny? Jděte s tou zasranou pannou uţ do prdele, teď hned! SAKU: Všechny lesby teď laskavě zmlknou! KATARÍNA: (brečí) Myslíš si, ţe nevím, proč sis našel postiţenou ţenskou? MARJA-TERTTU: Jseš úplně vedle. KATARÍNA: (brečí) Jseš se mnou jenom proto, ţe víš, ţe bych se o dítě nikdy nemohla postarat sama, a proto bych tě taky nemohla nikdy opustit. Proto sis vzal postiţenou ţenskou, abys nikdy nemoh přijít o svý dítě. MARJA-TERTTU: Jé, to jsou zase píčoviny. KATARÍNA: Myslíš si, ţe nevim, ţe mě nemiluješ? MARJA-TERTTU: Ale miluje. To víš, ţe tě miluje. Sakuovi je naprosto jasný, ţe je tvůj ţivot jedno velký peklo, kdyţ seš furt uvázaná k tomu vozejku a musíš se neustále někoho doprošovat vo pomoc. To taky vysvětluje všechny tvoje chyby. KATARÍNA: (brečí) Já ti dítě nedám, Saku! SAKU: Uklidni se, Kataríno. KATARÍNA: Můţeš si dál blbnout s panenkama, kdyţ tě to baví, ale nacvičování tímto skončilo. SAKU: No tak, Kataríno.

KATARÍNA: Já nejsem ţádnej stroj na dělání dětí, kterej se dá vodkopnout, hned co přestane kojit. Jestli se mnou chceš bejt, tak buď, ale dítě ti nedám. SAKU: Tohle mi nedělej, Kataríno. Já tě prosím. KATARÍNA: Ze mě dítě nevypadne! SAKU: (mrskne panenkou o zeď) Do hajzlu s tím vším! (zhroutí se na zem a rozbrečí se) KATARÍNA: To jsi teda podělal. Alespoň to má za sebou. MARJA-TERTTU: (jde obejmout Sakua) To nic, Saku. Byla to jenom panenka. SAKU: (brečí) Je pryč! To bylo moje dítě! Moje dítě! MARJA-TERTTU: Byla to panenka. Vůbec nic se tomu nestalo. Uvidíš, já Katarínu zas přemluvím. KATARÍNA: Já jsem se uţ rozhodla! MARJA-TERTTU: Já bych ti zas radila, aby sis to ještě rozmyslela. Kdyţ uţ s tebou Saku jednou je, i kdyţ jseš taková píča a ještě k tomu kripl, tak ty bys mu zas na oplátku měla dát dítě. KATARÍNA: Já vůbec nikoho nepotřebuju. (začne se snažit sama vylézt z podlahy na záchodovou mísu) Aj jaj jaj.....no tak...ajaj.... SAKU: (brečí) Já uţ nikdy, nikdy, nikdy nebudu mít dítě. Přišel jsem o svý jediný dítě! Jediný dítě, který jsem kdy moh mít, jsem ztratil! Amálka. Moje Amálka. Moje maličká. KATARÍNA: (stále se snaží dostat vlastními silami na záchodovou mísu) Amálka je na dobro mrtvá. A teď pozor: tys ji zabil. SAKU: (zmatený žalem) Malá mrtvá Amálka. Přineste mi sakra někdo Amálku! Dělejte! Do hajzlu! Kam jsem s ní jen praštil! Dejte mi honem rychle něco do rukou! Aspoň něco symbolickýho, co bych moh mačkat. Marja-Terttu přinese panenku Sakuovi . SAKU: Tímle jsem… kurva... praštil vo zeď.. Takovou… krásnou malou... panenkou. KATARÍNA: (stále se snaží dostat na mísu) Ojoj...jeţiši...ajajaj...no... Piano, Lömmarkki a Arijoutsi vejdou dovnitř. Zastaví se a sledují Sakua sedícího na podlaze a naříkajícího jako zvíře. MAURA: Nazdar! Piano kývne hlavou na pozdrav. Ze záchoda je slyšet, jak Katarína začala čůrat do mísy. PIANO: Co se tady mohlo stát? Z toho, co vidím, je to těţký odhadnout. MARJA-TERTTU: Můj bratr Saku Zeppelin oplakává své právě zesnulé dítě, panenka v jeho náručí má symbolickou funkci. Vrah sedí na hajzlu. PIANO: Hned je to jasnější. Můţu mít pár doplňujících otázek? MARJA-TERTTU: Bezevšeho. Jsme dvojčata. Mluvení mám většinou na starosti já. PIANO: Nejdřív by mě zajímalo pohlaví a stáří dítěte. SAKU: (pohlédne na Piana) Amálka, holčička. Tři měsíce. PIANO: (jde k Sakuovi) A příčina smrti? Stěţí se tu jedná o syndrom náhlého úmrtí kojence. SAKU: Praštil jsem Amálkou o zeď. Prudce. KATARÍNA: (vyplazí se ze záchoda, podpírá se na rukou a směřuje ke svému kolečkovému křeslu) Ojoj... no... ajaj... boţe... MARJA-TERTTU: V tu dobu uţ bylo dítě mrtvé. Tyran-Katarína, Ďábel sám, se plazí ke svému vozíku. LÖMMARKKI: (ke Kataríně) Kataríno, nepotřebuješ pomoct? KATARÍNA: Jděte do háje, já si pomůţu sama. PIANO: (K Sakuovi) Jsem si jistý, ţe ţivou Amálkou bys neházel. Hned budu pokračovat. Nejdřív si ale musím uspořádat myšlenky. (zahledí se do dálky) MINNA: Piano! Arijoutsi vyloví z kapsy diktafon a zapne jej. Piano stále hledí do dálky. DIKTAFON: Piano, kterému se snaţíte dovolat, právě řeší jiný problém. Vyčkejte

prosím, aniţ byste svou záleţitost zapomněli. (”čekací hudba” instrumentálka) Ticho. Vítr fučí. Minna si vezme diktafon od Piana. Odejde na záchod. Piano dál zírá do dálky. Katarína se konečně dostala ke kolečkovému křeslu. Snaží se dostat nahoru, ale křeslo jí ujíždí. Minna se posadí na záchodovou mísu, kalhoty má natažené, v ruce drží diktafon. PIANO: Saku, já se teď sníţím na úroveň mimina tak, abych měl právo rozhodovat o tom, co se mnou bude. (Začne se vysvlékat) Chlapi! LÖMMARKKI a ARIJOUTSI: Tady stojí sbor! Lömmarkki a Arijoutsi se také začnou svlékat. Za chvíli je Piano nahý, Lömmarkki a Arijoutsi také. PIANO: Dám ti, Saku, ještě jednu šanci. SBOR: Ještě jednu šanci. Kojvu kojvu kojvu. SAKU: (zvedne se z podlahy) Ještě jednu šanci, skvělý. Kdybych dostal ještě jednu šanci, určitě bych uţ neházel dítětem vo zeď. PIANO: Ne, ty právě dostaneš ještě jednu šanci si hodit. Já a sbor se ho pokusíme chytit z voleje. Kdyţ ho chytnem, dítě bude ţít. VILI: (vejde) Aha… jasně… jinak dobrý. Je tu Marja-Terttu? Potřeboval bych si s tebou něco vyjasnit. MARJA-TERTTU: Teď zrovna nemám čas. VILI: Pojď, vyříkáme si to. Mauro, ty pojď taky. Probereme si ten včerejšek. Celou noc jsem kvůli tomu nespal. Stačilo fakt málo a hodil jsem si to. Cejtil jsem se tak na dně, do píči. Nazdar Saku! PIANO: (Sarkasticky) Tenhle chlap má ale smysl pro načasování. SAKU: Teď je to otázka ţivota a smrti, Vili. Mohl bys aspoň pro tentokrát projevit trochu lidskosti? VILI: Hele, teď, teď uţ toho mám tak akorát, se mnou nikdo vyjebávat nebude. Řeknu to tady zcela otevřeně, ostatně moje situace je všeobecně dobře známá, to ţe se tady v tý práci - do prdele poslouchej, Mauro - musím tak strašně poniţovat kvůli tomu zasranýmu splátkovýmu kalendáři, kterej mi byl vnucenej absolutně proti mý vůli. Myslíš, ţe je pro mě jednoduchý makat tady na černo, skrejvat se ve tmě, aby mě exekutoři nedostali, no a taky jsem ti za tu moţnost vděčnej, ale ty bys do píči mohla taky projevit trochu lidskosti a nezacházet se mnou pořád jenom jako s ňákým vodpadem. MAURA: Jo, jasně. VILI: Kurva, to není správný, Marjo-Terttu a Mauro, abyste si ze mě udělali obětního beránka, kvůli ňáký záleţitosti mezi dvěma ţenskejma, ačkoli já jediný jsem si troufnul nesmát, kdyţ si Marja-Terttu nachcala do kalhot. Tak, o tomhle jsem přemýšlel a k tomuhle závěru jsem dospěl. SAKU: Mám ti jednu natáhnout, Vili? MAURA: Jen do toho. PIANO: V ţádném případě. Minna přijde ze záchodu s diktafonem v ruce. Katarína si snaží natáhnout kalhoty ležíc na podlaze. VILI: A Mauro, tebe jsem se chtěl zeptat, proč, kdyţ to včera večer byla taková sranda, kdyţ si Marja-Terttu nachcala do kalhot - a o tomhle jsem moc přemýšlel - proč ses teda nesmála? MAURA: No-o? VILI: Co to s náma je? Lidi se tu pochcávaj a posílaj do píči a prskaj vodku druhejm lidem do ksichtu a tohle má bejt jako vtipný? Co se to s náma děje? LÖMMARKKI: Ten chlap je génius. VILI: Tak bys teď mohla, Mauro, aspoň upřímně uznat, ţe to bylo hnusný! To by mi ohromě ulehčilo situaci.

MAURA: Jo, bylo. Bylo to hnusný. Hned bych se zabila, kdybych k tomu jen našla čas. Minna má problémy se nerozesmát. VILI: Ta chechtací mašina zase začíná, ale já se tím teď nenechám rozhodit. Mohla bys ses mi teď aspoň omluvit? MAURA: Sorry. VILI: Vy si nedokáţete představit, jak je to poniţující, kdyţ vás vyhoděj z vlastního pracovního místa na dvůr… MAURA: Sám si vodešel. VILI: Posmíváním a zesměšňováním jste mě vystrnadili ven ze svýho kruhu a to je daleko horší, Mauro. A proč je pro vás teď tak těţký uznat, ţe jste si ze mě dělali prdel do takový míry, ţe jste mě tím vlastně vyhodili ven do mrazu samotnýho, do píči, a já pak musel jít sám do prázdnýho bytu, a bejt tam sám. Byl to tak otřesnej záţitek, ještě jsem se z toho nestačil ani vzpamatovat, a k tomu všemu ještě ten splátkovej kalendář. Jó uznávám, i já mám ňáký chyby, ale v tomhle případě mám pravdu. Nejsem dokonalej, ale teď jsem v právu já. PIANO: Nezbejvá neţ smeknout, chlapci! SAKU: Uţ skončil? VILI: Tak, to bysme měli. To nejhorší si vyjasníme pak s Marjou-Terttu mezi čtyřma očima. Nejprve bylo nutné ze sebe smýt to veřejný poníţení. Moc se mi ulevilo. Uf. PIANO: Tak jo, Saku. Budeme pokračovat, kde jsme přestali. A je ti jasný, kdyţ hodíš moc malou, tak tím budeš podvádět jen sám sebe. SAKU: Jak bych mohl něco tak strašnýho udělat ještě jednou? PIANO Je míň na ţivu teď neţ předtím. ARIJOUTSI: Lömmarkki, budeš dělat zadáka. PIANO: Já zaujmu pozici tady v bráně. Pokud selţe obrana, dítě můţe přistát na mně. (jde si lehnout vedle stěny) VILI: Vůbec nevim, vo co tady jde, ale můţu se přidat? SAKU: Ne, do hajzlu! Viliho, ne! PIANO: Vili bude sekundant. VILI: Jó, v těhle věcech jsem dobrej. Co mám dělat? PIANO: Budeš všechno pozorovat. Z povzdálí. ARIJOUTSI: Já budu forčekovat. VILI: Skvělý! První liga! SAKU: Teď, teď musíme. Za chvilku bych to uţ nezvlád. PIANO: Vili bude počítat do čtyř. A na čtyři, Saku, hodíš. SBOR:Kojvu kojvu kojvu. VILI: Raz, dva, tři, čtyři. SAKU: (mrští panenkou se zavřenýma očima) Milované dítě! (Oči má stále zavřené, neodvažuje se je otevřít.) PIANO: Je to holčička! VILI: No, to nevadí! I tak si to zaslouţí potlesk! (začne tleskat) SAKU: Dejte mi ji! Je to vůbec pravda? Máme děvčátko! Ach, jaké štěstí... (jde ji ukázat Kataríně) Kataríno… podívej… otoč se, prosím... KATARÍNA: (natažená na podlaze, hlavu na zemi) Jdi s tou pannou do hajzlu! Ticho. SAKU: Dej mi ještě šanci, Kataríno. Kataríno, miláčku. Dej mi šanci. Jednu šanci. Jednu jedinou. Miláčku. KATARÍNA: (posadí se) Měls udělat dítě svý sestře, neţ přišla do přechodu. Ticho. MARJA-TERTTU: Tak vo tomhle to celý teda je. Já jsem ti, Saku, zkazila ţivot. Teď je mi to úplně jasný... Jsem aţ příliš charismatická a silou své osobnosti jsem tě k sobě připoutala tak, ţe teď musíš ţebrat o dítě u takovýho omezenýho

kripla, jako je vona. SAKU: Drţ hubu, Marjo-Terttu! MARJA-TERTTU: Sem jsme to dopracovali. Kdybych na tebe nebyla tak hodná a vůbec kdybych nebyla ve všech směrech tak úţasná osobnost, tak sis moh uţ za mlada najít ňákou holku, která by zákonitě neprohrála ve srovnání se mnou. SAKU: Uţ drţ hubu! Nech toho, do píči! Tohle mi nedělej! MARJA-TERTTU: (hlas se jí zlomí) Mám tady teď u sebe tvoje a Kataríniny letenky. Zakazuju ti se mnou odjet do Grónska, (roztrhá letenky) a uţ se mnou do konce ţivota nesmíš mít nic společnýho. Ano, jsem já to ale neskutečný člověk. Všichni to vidí? (jde k Sakuovi) Teď ti jednu vrazím, Saku. (dá Sakuovi pohlavek) Ty mi to musíš vrátit! Slyšíš, Saku! (udeří Sakua znovu, teď už ale silně) Saku se zvedne. MARJA-TERTTU: (brečí) Teď ti jednu natáhnu. (uhodí Sakua silně do obličeje) SAKU: (brečí) Tohle mi nedělej, Marjo-Terttu. Marja-Terttu vezme Sakuovu ruku. Položí ji na svou hruď. Udělá to samé i s jeho druhou rukou. MARJA-TERTTU: Prašti se mnou o zeď. VILI: Počkat, počkat! Tady se ţenský mlátit nebudou! MAURA: Teď drţ hubu, Vili Tiippanainene! VILI: (skočí po Sakuovi) Pusť tu ţenskou, sem řek´! MARJA-TERTTU: Vodprejskni, Vili. PIANO: (odtáhne Viliho ze Sakua) Jestli se někdy ţenský budou mlátit, tak to bude právě teď, Vili! VILI: Dokud budu vyhazovačem v týhle putyce já, tak tady nikdo ţenský mlátit nebude! VILI: Vy svině, jestli Marju-Terttu znásilníte, tak poznáte, s kým máte co do činění! Piano otevře prudce dveře a praští Viliho do obličeje, omráčí ho. MARJA-TERTTU: Jen do toho, Saku! No tak bouchni mojí hlavou vo zeď! Tak, dělej! SAKU: Muselo to dojít aţ sem?! Muselo to dojít kurva aţ sem?! Marjo-Terttu, do hajzlu! MARJA-TERTTU: (brečí) Teď tě začnu škrtit. A řeknu ti, ţe seš brácha sráč, a ţe tě nenávidím, a nikdy jsem tě nemilovala. Tak uţ mě prašti! No tak dělej, Saku! (Saku natlačí Marju-Terttu na zeď) no tak … jen do toho… a vám zakazuju mě bránit… no tak dělej, Saku. Prašti mě! Prašti mě! SAKU: (brečí) Marjo-Terttu. (bouchne jednou Marji-Terttinou hlavou o zeď) Marjo-Terttu! Marjo-Terttu, jeţiši, Marjo-Terttu, já se tak hrozně bojím, Marjo-Terttu! MARJA-TERTTU: Bij víc! Ty mě nenávidíš! No tak, mlať mě víc! SAKU: (bije ji víc) Do hajzlu, jeţiši, Marjo-Terttu, kurva, takhle je to dost? (mlátí ji ještě tvrději) Takhle je to dost? Takhle je to dost? PIANO: To uţ stačí, sakra! Marja-Terttu ztratí vědomí. Piano jde k Marje-Terttu. Zachází s ní jako s obětí autonehody. SAKU: Marja-Terttu je mrtvá, jeţiši. (jde si sednout ke stolu) KATARÍNA: (K Sakuovi) Dej mi ruku. PIANO: Ne, ještě je tady. Dobře to dopadlo. Přineste něco pod hlavu. Arijoutsi přinese bundu a dají ji Marje-Terttu pod hlavu. Posadí se vedle ní. ARIJOUTSI: (k Marje-Terttu) Všechno je úplně v pohodě. MAURA: (Pianovi) Je mrtvá? PIANO: Ne. Dobře to dopadlo. MARJA-TERTTU: (ze země) Saku? Jseš tu ještě? Jen chci, abys věděl, to tvý bití mě vůbec nebolelo. Musela jsem mít v krvi nejspíš ňákej adrenalín, ţe jsem ale vůbec nic necejtila. Takţe se tím nemusíš trápit. (Pauza.) Hned

vstanu. Jenom si tu chvilku poleţím. (zkouší vstát, nohy jí však neudrží) Sakra. (Pauza.) Je to tady… oči brečí… slaná voda… bez přestání… není to zvláštní, fakt divnej ţal. Tělo brečí, i kdyţ já necítím vůbec nic. KATARÍNA: (K Sakuovi) Saku jedem. MINNA: (přijde ze záchoda, podává Pianovi diktafon) Piano pust si to, aţ budeš mít čas. Minna odejde. Ticho. MARJA-TERTTU: Můţete dát tu zimu hlasitějc? MAURA: (jde k Pianovi a sedne si vedle něj) Dej si to sama. Lömmarkki jde ke stereu a přidá na hlasitosti. MARJA-TERTTU: To je vono. Kdyţ je opravdová zima, tak se všechna energie soustředí na zachování základních ţivotních funkcí těla. Uţ se necítíš tak osaměle, kdyţ jsi se svým tělem. Piano zmáčkne ”play”. DIKTAFON: Opouštím tě, Piano. Zamilovala jsem se do Maury. (Pauza.) Slyšels‟ dobře. Opouštím tě, Piano. Zamilovala jsem se do Maury. MAURA: To tu ještě scházelo. PIANO: Jeţiši, tady je uţ fakt všechno postavený na hlavu. (Pauza.) Do píči, zasraně, co to jako, kurva, má bejt, kdyţ uţ si tu lidi vyřizujou i takovýhle věci po zasraným diktafonu. Ticho. LÖMMARKKI: Tohle je celkem příjemná chvilka, ne? ARIJOUTSI: Ještě ţe máme Lömmarkkiho. A Piano je boţan. PAUZA

2. DĚJSTVÍ- NAHRÁNO 1.OBRAZ: Dvůr u domu Sakua a Kataríny. 5. února. Pozdní večer . Dvůr je prázdný. Vítr šumí ve větvích stromů. Slyšíme, jak se někde nedaleko otevřely dveře. Po chvíli se objeví Saku v županu, v ruce má ručník, na cestu si svítí baterkou. Kráčí přes dvůr. MARJA-TERTTU: (vynoří se z přítmí) Saku! (Pauza.) Sakuu! (Pauza.) Saku! SAKU: (zastaví se) Vypadni. MARJA-TERTTU: Proč mi nebereš telefony? Víš, jak je pro mně zatraceně těţký bejt duševně na dovolený, kdyţ se furt strachuju, co s tebou je. SAKU: Já mám teď vlastní ţivot, Marjo-Terttu. Tak se do mě přestaň srát a vypadni z mýho dvora. Ticho. MARJA-TERTTU: Saku, teď přece nemůţem všechny ty společný roky jenom tak zahodit, takhle ne! Musíme si jeden druhýho uchovat v srdci. Chápeš? (Pauza.) Chápeš mě? Ticho. Saku tam jen tak stojí. MARJA-TERTTU: Hele, je to úplně jednoduchý. Klidně si můţeš ţít svůj vlastní ţivot a uţ se ani nemusíme nikdy vidět, jen kdyţ řekneš, ţe mě budeš vţdycinky vţdycinky milovat - dokud nás smrt nerozdělí. A ţe jsem pro tebe ten nejdůleţitější člověk na světě. SAKU: Uţ jsem tě jednou zmlátil. Klidně to můţu udělat znova. (odejde) 2. OBRAZ: Bar, 9. února. Večer. Naprosto vyčerpaný Harri Lömmarkki táhne na bobech opilého a dosti zřízeného Piana do baru. Vili sedí v koutě na židli a vypadá velmi deprimovaně. PIANO: (ze saní) Minnó, Mauró, jste tady? (Pauza.) Podívej se po nich. Lömmarkki jde hledat Mauru do zadní části baru. VILI: Tady nemáte co dělat. PIANO: (Vilimu ze saní) Přestaň mě srát nebo ti ukousnu nos! VILI: Marja-Terttu se ztratila. Co na tohle řeknEŠ? Tady panuje lidskej

smutek. MAURA: Jestli je Marja-Terttu mrtvá, tak nevim, jak to zvládnu. PIANO: Hned jdu tvoji mámu hledat, Mauro, jen pěkně jedno po druhým. MAURA: Minna., Minna, Minno.… Kde je? Nezvedá telefon. Sakra, jak dlouho ještě bude trvat, neţ to konečně zabere! PIANO: Ty sis něco vzala? MAURA: Diazepam. PIANO: Zase? Kolik? MAURA: Je někde venku. S někým někde šoustá. Určitě. PIANO: Ty ţárlíš? MAURA: Jo. PIANO: To nemá cenu. MAURA: Tobě se to kecá, kdyţ jsi nikdy nemiloval nikoho jinýho neţ sám sebe. PIANO: Neznevaţuj mojí lásku, ty kurvo. MAURA: Táhni z mýho baru, ty sebestředný hovado. PIANO: Tebe by nikdo nevydrţel dlouho milovat. MAURA:Tos posral.Dej sem nohu Maura se zvedne. Udeří Piana pomalu do tváře. PIANO: Magore. (spadne na Mauru z barového pultu. Skácí se společně na zem) LÖMMARKKI: Hej, nechte toho. Maura a Piano se válejí po zemi. Piano se snaží utéct. Maura chytne Piana za nohu a zahryzne se do ní, silně. PIANO: Nehryzej do mě, ty magore! Lömmarkki, dělej něco, do píči! LÖMMARKKI: Mauro! Mauro, pusť ho! Mauro! Mauro, slyšíš mě! PIANO: Tak kousej, děvko! Jen se pořádně zahryzni! LÖMMARKKI: Mauro, jeţiši! (zkouší Mauru odtrhnout) Minna přichází. Má na krátko ostříhané vlasy. PIANO: Všechno dobrý, Minno. Jenom jsme zakopli o tkaničky. MAURA: Kde ´si sakra byla? PIANO: Maura ţárlí. To víš, Minno, mladá láska. MAURA: (K Minně) Můţeš mi vodpovědět? PIANO: Lömmarkki, kdy jsem byl naposled na tetanovce? MINNA: Byla jsem se projet. MAURA: S kým? MINNA: S jedním… toho neznáš. PIANO: Jméno, Minno. Jméno. MAURA: Co jste dělali? PIANO: Začněme jménem. Minno. Obtěţovala ses vůbec zjistit, s kýms‟ to byla? Celou noc. MINNA: S nikým. PIANO: Jméno, jméno, jméno, jméno, jméno. MAURA: Píchala si s ním? MINNA: Lempiäinen. Seppo. Přijde Arijoutsi. MAURA: Píchala si s ním? MINNA: Jenom jsme jezdili kolem. A poslouchali muziku. Ticho. PIANO: Já vím, Minno, ţes‟ přišla před šesti lety do puberty a ţe máš potřebu si všecko vyzkoušet. Ale ňáký pravidla hry si určit musíme. Takţe: miluješ Mauru? (Pauza.) A nesnaţ se to zahrát na nějakou lásku k bliţnímu. MAURA: Vona neví.

MINNA: Jak to můţeš vědět? MAURA: No, tak vodpověz! MINNA: Proč seš na mě tak hnusná? PIANO: Miluješ Mauru? Ano nebo ne. Ticho. MAURA: Tak to vidíš. MINNA: Třeba se mi to jen nechce říct, kdyţ seš taková. MAURA: Měla jsem je seţrat všechny. PIANO: Teď, Minno, odpovíš pořádně, nebo Maura vyţere finský strategický zásoby diazepamu. MINNA: Miluju, miluju. MAURA: No jasně. MINNA: Copak můţu něco říkat, kdyţ na mě tak tlačíte? (dlouhá pauza) Jo. PIANO: Jasný. (Pauza.) Myslím, ţe z tohohle bysme uţ nějaký pravidla hry vyvodit mohli. (Pauza.) Věc se má tak, ţe teď s tebou mlátí hormony, ale pak je tu taky ještě ta láska k Mauře. Nemůţeš si teď začít uţívat na zadní sedačce Lempiänenova Nissanu. Kdyţ tohle dodrţíš, tak já se zas postarám o to,aby všechno ostatní zůstalo při starým. Je naprosto zbytečný působit druhejm takový trápení. Jasný? (Pauza.) Dobře. (Jde si sednout na sáně, k Lömmarkimu a Arijoutsimu) Já seţenu Marju-Terttu. A tady to zatím dostanete na starost vy. Arijoutsi neví, o co jde, proč se mluví o Marje-Terttu. Lömmarkki mu to potichu vysvětluje. PIANO: Lömmarkki a Arijoutsi. K vám asi toto: Společnost je teď ve vašich rukách. Uvidíme, jak se vám povede. Teď mě, kurva, otočte správným směrem! Tak za hodinku budu zpátky, ale pokud by se to protáhlo, tak se postaráte o následující záleţitosti: technická prohlídka Reijova vozu, zítra ve dvě. Před tím je nutný opravit brzdy. Ve čtyři přijde k Minninejm rodičům kominík, musíte mu otevřít dveře. Je třeba umýt troubu. Topení potřebuje odvzdušnit. Seije jsem objednal kořenky na dobírku. Uţ je to přidělaný na zdi, ale bylinková sůl spadla na zem a rozbila se. Dodáte tam novou. MAURA: Vaši z toho budou úplně špatný, aţ tu Piano nebude. VILI: (přichází ze zadní části) Půjdu s tebou. MAURA: (zamumlá) Zabiju vás, jestli mi ji přivedete zpátky. VILI: Ty jsi ale fakt hnusná svině. PIANO: No tak, Vili! Pojď se zapřáhnout! Vememe to objíţďkou! Poklusem klus. MINNA: Ahoj Piano. Lömmarkki vejde. V ruce má ranec plný věcí. Podá ho Pianovi. VILI: (k Pianovi) Hele, já tě na ţádnejch bobech nikam tahat nebudu. PIANO: Máš snad lepší nápad? Já teď nejsem schopnej jít po svejch. VILI: S tím nikdy nebudu souhlasit, abych já táhnul sáně, dokud na mě budou všichni zírat. Dokud všichni nebudou mít zavřený oči a před nima ruku, tak se toho provazu ani nedotknu. Tím si můţeš bejt kurva jistej! PIANO: Zavřít oči, všichni. Vili se stydí. Všichni zavřou oči. Až na Mauru, ta se je snaží udržet otevřené, aby neusnula. Minně je to k smíchu. VILI: Maura taky. (Pauza.) Dej si ruku před oči a ţádný jukání. (Pauza.) Kdo se to smál!Děkuju. PIANO: Já teď vyrazím zjistit, jestli je na Marje-Terttu ještě něco k zachraňování. Vili motory jedem! (Překulí se z bobů a začne se plazit.) Vili přitáhne boby vedle Piana. Piano si na ně přeleze. Vili začne odtahovat Piana na bobech ven. Piano zmizí z dohledu. Po chvíli se vytratí i jeho hlas. Lömmarkki se dívá za hlasem. Ticho. Maura usnula. ARIJOUTSI: Harri, jdem spát. Zejtra máme kšeft.

LÖMARKKI: To je teda kšeft. Úplně na hovno. ARIJOUTSI: Hele, došly mi prachy. Mý matce taky. Tobě příde stýpko aţ za dva týdny. Napadá tě snad něco lepšího? LÖMARKKI:Ne. Lömmarkki a Arijoutsi odejdou.. 3. OBRAZ: Na mořském ledě, v pozadí je město Kokkola. Té samé noci . Naprosto vyčerpaný Vili táhne uprostřed noci na bobech Piana po zamrzlém moři za silného větru. Piano má v ruce láhev kořalky. VILI: Marjo-Terttu! Marjo-Terttu! PIANO: Doleva! Vili zahne doleva. VILI: Marjo-Terttu! Marjo-Terttu! PIANO: Doprava! Vili zastaví, aby popadl dech. PIANO: Dobře. Trochu si vydechni. VILI: Hele, chlape, já uţ tě nevydrţím dlouho takhle vozit po okolí. To umím i sám jít vpravo a vlevo. Marjo-Terttu! PIANO: Měl sis vzít delší špagát. Takhle musím neustále poslouchat to tvoje píčování. VILI: Nemoh bys jít taky chvíli po svejch?! PIANO: To bych teda nemoh. Jsem zmrzlej na kost. VILI: Hajzle líná. PIANO: Tobě se to kecá, ty ses celou dobu hejbal. (Pauza.) VILI: Marjo-Terttu! Marjo-Terttu! hledat. Vili odkráčí. Volá Marju-Terttu. Jeho hlas se vzdaluje, až zcela utichne. Vítr ještě více zesílí. Piano se snaží skrýt za boby, ale nedokáže se z nich zvednout. Převrátí se i s boby a snaží se jimi přikrýt. Nepodaří se mu to. Zůstane ležet na břiše na ledě. PIANO: Vili! (Pauza.) Vili! 4. OBRAZ: Bar. O chvíli později . MINNA: Mauro. (Maura nereaguje, Minna do Maury trochu šťouchne) Mauro, hej. Ticho. Vítr fouká. Seija vejde dovnitř. Jde si sednout k Minnině stolu. SEIJA: Minno. MINNA: Jeţiši, to zas bude... MAURA: Kurva, tak jsem zamilovaná do vaší dcery! Jaká hrůza! REIJO: (Přijde opilý.) Nazdar děti. Seijo, pojď pryč. SEIJA: Jdi teď do háje, zavolej si taxíka. Hele, Minno, zamiluj se třeba do slona, do ţenský nebo do bicyklu, ale jedno ti říkám, Pianovi záda neukáţeš. Tvůj otec by to neunes. Piano do naší rodiny patří a tak to taky zůstane. REIJO: Piano je skvělej kamarád. A ty jeho pomocníci. Výborný chlapíci, všicí. Já jsem v pohodě. MAURA: Sakra, nechte Minnu bejt, to je její ţivot! „Děte uţ do prdele! SEIJA: (K Mauře) Máš vlastní parchanty? (Pauza.) Nemáš. Tak drţ hubu. MAURA: Aspoň mám matku. REIJO: (podá ruku Mauře) Já jsem Reijo Huhta. SEIJA: Vypadni MAURA: Tu tvojí starou by si měl někdo podat. REIJO: Seija je takovej můj brouček. Na povrchu tvrdá, ale umí lítat. SEIJA: Jen co přídem‟ domů, tak toho dědka zabiju. REIJO: Jasně. Tak jdem. Rodiče odejdou. MAURA: (k Minně) Mohla bys mě na chvíli obejmout. Minna se zvedne a jde na záchod. Cestou pohladí lehce Mauru po vlasech. Zvedá se vítr. MAURA: Do píči, jo!

Maura zůstane sedět na podlaze lokálu. 5. OBRAZ: Na zamrzlém moři. 12. února. Den. Ze tmy začne svítat, až se světlo naplno rozzáří. Piano sedí ve velkém spacáku. Opodál vidíme ”ahkio”- sněžné sáně udělané z televizního satelitu a také Pianovy boby plné věcí. V popředí stojí stativ, na kterém je připevněn dalekohled. Stativ je mírně nakřivo. Vedle stativu stojí výletní skládací stolička. Je naprosté ticho. Led zapraská. Vráná zakřičí někde v dálce. Potom se zase rozhostí naprostý klid. Někde nedaleko zazní série rychle za sebou jdoucích výstřelů. Opět je ticho. Piano jen sedí. Za chvíli jsou slyšet výstřely z brokovnice o něco blíž. Ticho. Marja –Terttu se objeví na zamrzlém moři daleko od břehu, na krku má dalekohled a přes rameno si nese pumpovací brokovnici. Táhne s sebou velkého lepenkového tuleně, na kterém je namalovaný terč. Je na něm jen jeden zásah do ocasu. Donese lepenkový obraz ke svým saním. Podívá se směrem ke spacáku. MARJA-TERTTU: Nazdar. Marja-Terttu přejde ke stoličce, posadí se a začne upravovat nohy stativu tak, aby stál rovně. Ale vůbec se jí to nedaří, neboť má na rukou tlusté rukavice. MARJA-TERTTU: Do prdele. Ticho. PIANO: Kde to jsem a kolik jsem dluţnej? MARJA-TERTTU: Na pevninským ledovci. V Grónsku. Ticho. PIANO: Jeţiši, já musel bejt úplně na sračky. Nikdy bych nevěřil, a furt se mi tomu nechce věřit, ţe jsem skončil aţ tady. (Pauza.) Evidentně muţ činu i v bezvědomí najde to, co hledá, jen tam, kde to skutečně je. MARJA-TERTTU: Já jsem v Grónsku. Ty seš v Kokkole. Na zamrzlým moři. PIANO: Díky Bohu. Marja-Terttu se dívá dalekohledem. MARJA-TERTTU: (zakřičí směrem, kam se dívá) Jeď s tou lodí do hajzlu, zacláníš! Slyšíš! (Pauza.) Ty mě taky. PIANO: Musím se jít vychcat. MARJA-TERTTU: Musela jsem z tebe svlíknout všechny hadry. Jinak bys vůbec nerozmrz‟. PIANO: To je dobrý. MARJA-TERTTU: Bylo by nemoţně přehnaný, kdybych tě poţádala o malou laskavost? PIANO: Jen povídej. MARJA-TERTTU: Odtud je dobře vidět na Sakuův dvůr a na terasu u sauny na břehu. Ale to neustálý zírání do dalekohledu člověka pořádně zmůţe, kdyţ je na to sám. Myslela jsem, ţe by sis jako část směn moh‟ vzít na starost ty. PIANO: Ale jistě. MARJA-TERTTU: Ranní směna začíná v šest ráno a trvá do půl osmý, kdy Saku odejde do práce, pak uţ to není nutný, to tam jen krouţí Katarína sama. Potom zase od čtvrt na pět, kdy se Saku vrátí z práce, tak do nějakých jedenácti, dvanácti, kdy zhasne světlo v loţnici. Cíl našeho pozorování je zcela jednoduchý: Můţem‟ pozorovat ňáký známky toho, ţe pro Sakua nejsem úplně mrtvá? Jako je například teskné těkání, pohrouţení do myšlenek, pohledy do dálky, nebo jakýkoli jiný projevy stesku a postrádání mé osoby. PIANO: Hele, záleţí tu na tom, kam se jdeš vychcat? MARJA-TERTTU: Tak aby všechno, kam oko dohlídne, zůstalo bílý. PIANO:Ty krávo. Piano se chvilku rozhlíží. Pak vyleze nahý ze spacáku. Rozběhne se a zmizí z jeviště. Za chvíli je nazpátek. Cestou si povšimne Marji-Terttiných sněžných saní vyrobených ze satelitu. Chvíli poskakuje na místě, aby zůstal zahřátý, a podivuje se tomu zařízení. Pak běží ke svému spacáku a zavrtá se do něj. MARJA-TERTTU: Jó, u Tarviainena neměli jinej telefon do extrémních podmínek neţ tenhle Erikson Global Star. (vyloví telefon z kapsy) Akorát má tu vadu,

ţe se s ním na sever od polárního kruhu nedovoláš. Naštěstí mi došlo, ţe tímhle satelitem můţu sbírat vlny z velmi širokýho území, takţe se mi tak podaří určitě dovolat třeba i ze samýho severního pólu. (jde k satelitu) A tenhle satelit má navíc tak velkej talíř, ţe funguje stejně dobře i jako sáně. Díky jeho tvaru dochází k naprosto minimálnímu tření a i materiál něco vydrţí. Ticho. PIANO: No, Marjo-Terttu, určitě to funguje líp jako sáně, neţ jako lapač vln. MARJA-TERTTU: Jak to myslíš? PIANO: To máš jednoduchý, Marjo-Terttu. Víš, ţe se Země točí, ne. No, a ty satelity jsou kolem ní. Ty se nikam neotáčej. Hele, podívej se, kdyţ se Země točí tak... tak třeba jako kolem mých boků… takhle, dívej. (rozepne si spacák a použije sám sebe jako pomůcku k demonstraci) Ty budeš teď jako ten satelit. A kdyţ já se tady takhle točím, jó, tak ty se nedostaneš přes mojí hlavu. MARJA-TERTTU: Kde je Grónsko? PIANO: No, to můţe bejt... kurva... třeba... MARJA-TERTTU: Tvůj pupík je teď jako pól? PIANO: Ne, ten by odpovídal tak obratníku. MARJA-TERTTU: Aha. PIANO: Hele, snaţ se teď aspoň trochu zapojit mozek, ţenská. MARJA-TERTTU: Grónsko je teda jako někde tam, jak máš bradu, a já jsem tady ten satelit, tak co je za problém? PIANO: Ty si mě teď, Marjo-Terttu, musíš představit jako kouli. MARJA-TERTTU: Jó, no. PIANO: Já jsem jako osa tý koule. MARJA-TERTTU: Coţe? PIANO: Já jsem jako osa tý koule. MARJA-TERTTU: Jó… jó, jasně. Dobře. Takţe ty se jako teď točíš… no, a já jsem tady… jasně! Takhle se tam ty satelitní vlny fakt nedostanou. Vili se objeví v zadní části jeviště, je zcela vyčerpný. Kráčí směrem k Pianovi a Marje-Terttu. PIANO: To s tím nemá vůbec co dělat. MARJA-TERTTU: Ne, to nemá. Jsou kolem celý zeměkoule. Ty satelity. PIANO: Uklidni se. MARJA-TERTTU: No jasně. Naše měřítko je úplně špatný. Jestliţe já jsem satelit... PIANO: Jestliţe ty jsi satelit, tak je to špatný s náma se všema. MARJA-TERTTU: Jestli teda ten můj satelit … VILI: Marjo-Terttu! Piano! Já ţiju! MARJA-TERTTU: Drţ hubu, Vili! PIANO: Kde jsme to přestali? MARJA-TERTTU: No, co teda kdyţ ty… VILI: (skácí se mezi Piana a Marju-Terttu, pláče úlevou a vyčerpáním) Já ţiju! Vy ţijete! Vy oba ţijete! My všichni ţijeme! Dobrý den! Dobrý den! Potřebuju si chvilku odpočinout. (zůstane vzdychat na zemi) PIANO: Kde jsme to přestali...? MARJA-TERTTU: No, jak to teda je, kdyţ tady z toho mýho satelitu se vlny rozletí všema směrama aţ do nebe? (předvede, jak jsou vlny vysílány) Rozšíří se do neuvěřitelně veliký oblasti a letí dál aţ do vesmíru. Vsadím se, ţe je určitě zachytí minimálně jeden satelit. Chápeš to? Tak co tady podle tebe teda nefunguje? PIANO: Hele, Marjo–Terttu, ty si tady teď sedneš a uklidníš se. Tvůj telefon nevysílá absolutně vůbec nic. MARJA-TERTTU: Von je rozbitej? VILI: Jeţiši Kriste. PIANO: Satelitní telefon nikam nic nevysílá. Ten jenom přijímá informace.

Zprávy. Věci. Nejrůznější příběhy. MARJA-TERTTU: Ty teď ale mluvíš úplně vo něčem jiným. Já nemluvím o satelitním telefonu, ale o satelitní anténě, kerá přijímá zrovna tyhle věci. Přijímá nebo vysílá, to je jedno. Kaţdopádně to sem buď přijde nebo vodejde, no a já pak s telefonem jenom přijdu sem blíţ, a tak jsou i ty informace blíţ k mýmu telefonu, kterej by jinak na týhle straně polárního kruhu nic nechytil. No? PIANO: Kurva, dyť ty tomu vůbec nerozumíš. Vyhodilas všechny prachy z dýšek za tenhle přístroj a nerozumíš tomu ani prd. VILI: Ty jsi teď na polárním kruhu, Marjo-Terttu? MARJA-TERTTU: Teď nejsme na severním polárním kruhu. VILI: A kde teda jsme? MARJA-TERTTU: Já jsem v Grónsku na pevninským ledovci, v duchu! Je to jasný, do prdele uţ?! Měls přijít včas, teď uţ ti to nebudu vysvětlovat. VILI: Piano. Víš, co je teď třeba udělat. (ukáže Pianovi gesto pro blázny) Zavolej pro pomoc. Marja-Terttu potřebuje doktora, a to rychle. PIANO: Tvoje máma potřebuje doktora. VILI: Ničeho se neboj, Marjo-Terttu. Všechno bude dobrý. (zaleze si do spacáku k Pianovi) To je ale vymazlenej luxusní spacáček. Jenom si tu na chviličku dáchnu, je tak zatracená zima. MARJA-TERTTU: Vypadni, Vili. Vypadni z toho spacáku. Vypadni vodsud. Pryč. Úplně. VILI: Aţ budeš mít papír na to, ţe jsi zdravá, tak můţeš říct ”Vili, vypadni,” ale v tomhle stavu, Marjo-Terttu, ti slibuju, ţe tě neopustím. MARJA-TERTTU: Slyšíš! (pauza, potom si dojde pro zbraň a namíří jí na Viliho) Teď. Vili. Domů. VILI: A tu pušku dáme pryč. Pušku tu teď na nic nepotřebujeme. Marja-Terttu nabije brokovnici. VILI: Marjo-Terttu. Já jsem Vili. Vili Tiippanainen. Vzpomínáš si? Marja-Terttu odjistí zbraň. Zamíří na Viliho. VILI: (zahrozí pěstí do nebe a zakřičí) Jak jen jsi mohl dopustit, aby se radost ze shledání tak rychle zvrhla zas v zármutek! PIANO: Ty vole, jdi ječet někam jinam. MARJA-TERTTU: Vypadni z toho spacáku nebo střelím. VILI: (zaleze na dno spacáku a křičí odtamtud) Tak jen střílej! Drahej spacák bude úplně na vodpis! Samá malá dírečka! PIANO: (vyleze rozzuřeně nahý ze spacáku) Jak chceš, kurva! (Pauza.) Co takhle malou nakládačku? (kopne do spacáku) VILI: Nebijte mě! MARJA-TERTTU: Ještě trochu. Piano nakopne Viliho ještě jednou. VILI: No tak, kamarádi! PIANO: Z cesty! Já mrznu! (zaleze zpátky do spacáku) Marja-Terttu skloní zbraň. Ticho. MARJA-TERTTU: To je fakt ujetý. PIANO: To teda jo. 6. OBRAZ: Na ledě. Noc z 12. na 13. února. Za svitu měsíce . Piano, Marja-Terttu a Vili spí všichni v jednom spacáku. VILI: Marjo-Terttu, chybělas mi. (Pauza.) Marjo-Terttu. Ticho. MARJA-TERTTU: Vili, bylo by aspoň trochu moţný, abych se mohla v klidu vyspat? VILI. Jen tě obejmu. MARJA-TERTTU: Vili. Neobjímat! Ticho. VILI: Hele, já vím, ţe sis ze Sakua udělala nadčlověka, ale proč bysme se my dva nemohli milovat úplně normálně?

Ticho. MARJA-TERTTU: Jediná věc, o kterou tě prosím, Vili, je, abys mě nechal bejt. Ale toho ty očividně nejsi schopnej. VILI: Já tě tak hrozně miluju. MARJA-TERTTU: (strčí do Piana) Piano. PIANO: Co? MARJA-TERTTU: Vyměň si místo s Vilim. Já vedle něj nemůţu spát. VILI: Ach tak. PIANO: No, proč ne, jestli to pomůţe. (snaží se přelézt Viliho a lehnout si vedle Marji-Terttu) Posuň se kousek. Vili se trošičku posune. Ticho. Marja-Terttu si lehne. VILI: A mít vedle sebe nahýho Piana ti ani trochu nevadí. PIANO: Drţ hubu a spi. MARJA-TERTTU: Vili, naposled tě varuju. Ticho. Vili začne brečet. MARJA-TERTTU: (ptá se Piana) Teď ke všemu začne ještě brečet? PIANO: Vypadá to tak. VILI: (brečí víc) Ojojojojoj… PIANO: Vili, já jsem si sem na led přišel odpočinout. Ale ještě mi nebyla dopřána ani minuta klidu. VILI: (pláče) Tohle celý je, Piano, tvoje vina. Doufám, ţe ´seš se sebou teď spokojenej. Nechal ´si Marju-Terttu zbít do takový míry, ţe... ţe uţ... ani... ani za ruku... ani za ruku mě nechce vzít. MARJA-TERTTU: (vstane rozčileně) Tak to by, kurva, stačilo, Vili. Teď vodsud vypadneš. VILI: (křičí bolestně) Aaaaaaaaaa! PIANO: Marjo-Terttu, dělej, podej mi tu brokovnici. Já toho dědka vodprásknu. VILI: Pryč, pryč. Vili pryč. Cokoli je dobrý, jen kdyţ se Viliho zbavíme. PIANO: Brokovnici, Marjo-Terttu. MARJA-TERTTU: (podá brokovnici Pianovi) Tak miř, krucinál! PIANO: Nejdřív musí ten dědek ven. Marja-Terttu a Piano začnou vytřásat Viliho ze spacáku. VILI: (zatímco ho vytřásají ven) No jasně, ven ze spacáku, ven, ven. Pryč s ním, jen abysme nemuseli poslouchat pravdu! Fakta jsou fakta. Jen trhejte! Skutečnost nezměníte! A já ţe mám být ten problém! Marja-Terttu a Piano dostanou Viliho ven. Zalezou si zpátky. Vili má na sobě jen spodky. VILI: Uţ jste spokojený! Vili je pryč ze spacáku. Ach, jak přešťastný to den! PIANO: Jistě, hned je to lepší. VILI: Kde mám boty! Do prdele! Já zmrznu! MARJA-TERTTU: Tady máš bundu! „Di domů! VILI: Boty! Boty! Marja-Terttu mrskne Viliho boty někam daleko na led. Vili běží za botami. VILI: Kde bota má?! A druhá! Kde je druhá! (skáče na jedné noze) Do hajzlu! Pomozte mi! Jedna bota! Tady! Našel jsem ji! (Pauza.) Marjo-Terttu! A co aţ přijde jaro, začne svítit sluníčko a led roztaje, co chceš dělat pak? Tady stejně nemůţeš ţít po celej rok, Marjo-Terttu! Co potom hodláš dělat! No, co budeš dělat! Tady pod tím ledem je hloubka dobrejch deset metrů! Marja-Terttu si vezme od Piana zbraň a vystřelí Viliho směrem. Vili se dá na útěk. VILI: (volá z dálky) Do hajzlu! Kde mám druhou botu! Nestřílejte! Nechal jsem tam botu! Marja-Terttu vystřelí znova. Mrtvá vrána spadne na zem. VILI: No, tak mě zastřel! Zastřel mě! Jen to zkus! Já tě jen tak nevopustím! Já se vrátím! Moje city nemůţe zabít ňáká puška! Marja-Terttu vystřelí ještě jednou. Vili běží pryč. Potom se rozhostí ticho. Marja-Terttu se v sedě otočí.

PIANO: Zajímalo by mě, jakej asi byl jako dítě? (napřáhne ruku k potřesení) Potřesou si rukou. Někde vpovzdálí se začnou ozývat pleskavé zvuky. MARJA-TERTTU: Jeţiši, von se sem snad uţ zas vrací! (opět se chopí zbraně) Velká tmavá postava se dovleče do zadní části jeviště. PIANO: Nestřílej, to není Vili. MARJA-TERTTU: (vystřelí z brokovnice) Schovával se pod bundou. PIANO: To byl tuleň. MARJA-TERTTU: Tuleň. Já zastřelila tuleně? PIANO:No jo tuleně. 7. OBRAZ: Autobus. Na kraji vozovky. Té samé noci . Autobus má zapnuté výstražné blinkry. Kapota je zvednutá. Lömmarkki je předkloněn a zkoumá motor. Arijoutsi mu na práci svítí kapesní svítilnou. ARIJOUTSI: (posvítí na jiné místo) Neuvolnilo se tady vodsaď něco? LÖMMARKKI: Moh bys teď laskavě svítit sem? Zkusím to rozdělat, mám do toho nalejt vodku?(etuda s motorem-improvizace) Arijoutsi posvítí zas zpátky. Lömmarkki se v tom ještě chvíli bezvýsledně hrabe. Pak od motoru poodstoupí. Jeho tvář je celá zamazaná od motorového oleje. LÖMMARKKI: Zkus nastartovat. Arijoutsi jde za volant. Pokouší se nastartovat autobus. Nic se však nestane. Minna přijde ze zadní části autobusu. ARIJOUTSI: (zařve) Tak co, neznělo to, jako by uţ chtěl naskočit? MINNA: (přijde zezadu) To tu není nic k jídlu? LÖMMARKKI: Do prdele, nemůţu přijít na to, v čem je problém. MINNA: Není tu něco k jídlu? ARIJOUTSI: Ještě trochu popřemejšlíme. LÖMMARKKI: Proč jsi vlastně opustila Piana? Proč jsi vlastně opustila Piana? MINNA: Najednou se prostě udělalo takový ticho. Tak kurevský ticho. Všechno všecičko utichlo. Já jsem pořád zticha, pořád, pořád, pořád jenom zticha. Uţ jsem neměla vůbec nic, co bych řekla, jenom to prázdno a ticho a věčně nalitej Reijo, ať si je, ale kdyţ já s ním nedokáţu mluvit, kdyţ je nalitej, a začal se mi hnusit, a se Seijou, s tou uţ vůbec, na tu se mi nechce uţ ani promluvit. Piano se baví s oběma, úplně o čemkoliv, a já pořád jenom mlčím. Oni jsou jak rodina a já mám na sobě pořád oblečenou bundu, takovejch roků, oblečená v bundě, půl roku i boty vobutý. V jednom kuse mám na sobě bundu. Doma.Kde není ani jeden banán. Chápeš to? Do píči. (Pauza.) Furt na odchodu. Do píči. (zakřičí) Mlčet! Mlčet, celý roky, furt na odchodu, a voni spolu choděj do sauny! Ticho. LÖMMARKKI: No… no jestli… se z Piana nestal tak trochu tvůj bratr? Pauza MINNA: No jasně ty vole.Stal se z něho můj bratr. Máš baterku do mobilu? LÖMMARKKI: Nemám. MINNA: Arijoutsi, nemáš baterku? ARIJOUTSI: (posadí se na posteli) Coţe? MINNA: Jenom na esemesku. Musím napsat Pianovi, ţe se z něho stal můj bratr. (odhalí své city, oznámí) A teď se mi zastesklo po Mauře. Skvělý. Z tý se nikdy, nikdy, nikdy nemůţe stát můj bratr.Arjoutsi, Lommarkki motory za Maurou jedem! 8. OBRAZ: Na ledě. 13. února. Den. V zadní části jeviště je natažený mrtvý tuleň. Marja-Terttu a Piano jsou opilí. Každý má v ruce vlastní láhev Gammel Dansk. MARJA-TERTTU: (pozvedne láhev k přípitku) Na tuleně! PIANO: Řeč pro tuleně. Miloval jsem tohodle tuleně. Nemohu o něm říci nic špatného. Hned první pohled do jeho tváře vám prozradil, ţe to nebyl typ, co

by vplaval do sítí. Za sebe a zaměstnance firmy “Piano Larsson – Doprava osob, s.r.o.” vyjadřuji lítost nad tvým předčasným odchodem. Naše známost byla krátká, ale obohacující. Díky a promiň. MARJA-TERTTU: A teď já. Být tak tuleněm. Řekla bych – a ostatně jsem to řekla uţ několikrát, coţ Maura, kurva, nikdy nezapomene podotknout ... kaţdopádně na ţivotě tuleně je nejlepší to, ţe vţdycky kdyţ se tuleňovi začnou drát do hlavy ňáký city, jak je u nás zvykem, tak se schová pod led. (Pauza.) Plácnout sebou do vody, jen tak se nechat unášet proudem…šplouchy šplouch… tam, kam tě táhne instinkt… šplouchy šplouch šplouchy šplouch. Piano zatleská. MARJA-TERTTU: Do hajzlu! Sakra! Saku, do píči! To mám vodtud vodejít, aniţ by se mi vod tebe dostalo sebemenšího znamení?! Teď přijdou ke slovu extrémní prostředky, Saku. (vyhrabává ze saní magneťák, mumlá si u toho) Jestli teď dědka nepraští do ksichtu plná dávka známejch pocitů, kdyţ odsud odpálím tuhle emocionální náloţ. (vytáhne magneťák) Ták! Kurva! PIANO: Mluvíš málo, zato věcně. MARJA-TERTTU: Je čas na trochu muziky na rozloučenou. .Co vidíš? PIANO: (hned se chopí dalekohledu a přiloží ho k očím) Saku je na dvoře, sedí na terase. Kouří. MARJA-TERTTU: Je tam Katarína? PIANO: Jó, taky sedí na terase. MARJA-TERTTU: Do hajzlu. Povídej dál. PIANO: Přes nohy má deku. Teď jde Saku dovnitř. Katarína se protahuje. Teď přichází Saku s ňákým hrnkem. Podává ho Kataríně. MARJA-TERTTU: Nechává se vobskakovat, děvka, já ji vodprásknu. Tak jo, Piano, teď to rozjedem. Marja-Terttu zmáčkne ”play” na magneťáku. ”Wish you were here” od Pink Floydin začne znít. PIANO: Skvělej song. MARJA-TERTTU:To je moje a Sakuova kazeta, co jsme si jí nahráli na dlouhý cesty autem, co jsme se jí naposlouchali MARJA-TERTTU: (komentuje muziku) Za chvíli to přijde. (Pauza.) Teď. Marja-Terttu čas od času zahraje na imaginární kytaru. Piano začne dělat pohyby zdánlivě připomínající tanec. MARJA-TERTTU: (ponořena do hudby, poněkud nepřítomně) Co vidíš? PIANO: Saku se dívá naším směrem. MARJA-TERTTU: Jó. (hudba ji strhne, snad se jí vybavila nějaká dřívější situace se Sakuem, nebo prostě ji to jen vzalo) PIANO: To je ale fakt skvělej song. MARJA-TERTTU: Ţe jo. Ţe je to, kurva, něco úplně neuvěřitelnýho, (pauza, komentuje muziku) tohleto. (pauza, občas zazpívá s muzikou) Saku, dívá se? Jenom se dívá? PIANO: (mrkne do dalekohledu) Dívá se. Teď to vypadá, ţe se pohnul. (jeho tělo tančí) Saku vstal. MARJA-TERTTU: Hahá. PIANO: Teď otevřel dveře. Odváţí Katarínu dovnitř. (Pauza.) Teď jde za ní. Teď zabouch dveře. MARJA-TERTTU: Vypadal dojatě? PIANO: Ne. Vůbec ne. MARJA-TERTTU: Ještě počkáme. Čekají. V rytmu hudby. Marja-Terttu sem tam zpívá s hudbou. Piano si osahá své nahé tělo,

jako když chce nahmatat cigarety, avšak bezvýsledně. Hudba hraje dál. PIANO: Tohle je fakt skvělý místo! Ty jsi génius, Marjo-Terttu! Vţdycky jsem se povaţoval za pupek světa, ale teď jsem v jeho absolutním středu. Tady z tohodle spacáku můţu sledovat Kokkolu jako v televizi. MARJA-TERTTU: (napovídá mu) Podívej se do oken. Nevykukuje z okna? PIANO: (pohybuje se do hudby, konstatuje) Ne. MARJA-TERTTU: Dám to víc. Marja-Terttu dá hudbu hlasitěji. Skvělá muzika zaplní prostor. Oba dva možná zpívají s hudbou. Sem tam se podívají na Sakuův dvůr. MARJA-TERTTU: Nešmíruje za záclonou? Piano mrkne do dalekohledu. Očividně se nic neděje. Hudba hraje. PIANO: Teď otevřel okno v horním patře. MARJA-TERTTU:A co dělá? PIANO: Jó, Saku vystrkuje hlavu z okna. Něco křičí. MARJA-TERTTU: Co, co křičí? PIANO: Počkej chvilku. Určitě to za chvíli uslyšíme, aţ se to sem donese. Marja-Terttu ztiší muziku. Čekají dlouho. SAKU: (hlas a jeho ozvěna jsou slyšet do daleka) Jdi uţ do prdele, ty krávo... rávo... ávo... vo... o... Ticho. PIANO: To teda moc nevyšlo. Další skladba, svištící jazz zazní z kazety, kterou si nahráli na cesty autem. PIANO: Marjo-Terttu, teď se budem muset zamyslet. 9. OBRAZ: Bar. 13. února. Noc . “Fire Starter” od Prodigy hraje na plné pecky. V ztemnělém lokále je vidět osamocená postava. Hlavní dveře se otevřou. Vili vejde dovnitř a rozsvítí některá ze světel. Maura sedí s nohama na stole, je oděna do svátečního oblečení. Vili má na sobě nemocniční pyžamo a pantofle a svou vlastní bundu. V ruce má hůl. Vezme do ruky dálkové ovládání a vypne hudbu. Zamíří k Mauřině stolu. Posadí se. VILI: Tvoje máma se našla. Ticho. Maura vezme do ruky dálkové ovládaní a namíří s ním na stereo. “Fire Starter” od Prodigy opět pronikavě zazní do ticha. Hudba hraje po nějakou chvíli. Potom vezme do ruky ovladač zas Vili a ten strašně agresivní randál vypne. Pak si vyhodí jednu nohu na stůl. Vyhrne si opatrně levou nohavici nemocničního pyžama. Nohu má zmodralou až ke koleni ošklivými podlitinami. Chodidlo má v zakrváceném fáči. VILI: Tady můţeš vidět, jak strašně moc tvou matku miluji. Přišel jsem o tři prsty, ještě štěstí, ţe jsem nepřišel o celou hnátu, ale má naděje, víra a láska se tím jen ještě více upevnily. No, a čím se můţeš pochlubit ty? Ticho. MAURA: Mám strašnou chuť zabodnout do tý tvý kurevský hnáty vidličku. VILI: Víš, o čem je láska? Celý je to vo tom, ţe prostě miluješ. Vůbec nevadí, ţe Marja-Terttu v psychotickým stavu leţí s Pianem nahá na Sakuově dvoře a střílí po mně brokovnicí, já prostě miluju dál. A jednoho dne, aţ bude mít zas Marja-Terttu papíry na to, ţe je zdravá, se budeme jako jedno tělo, jedna duše milovat ve spacáku. MAURA: Jeţiši, fuj. VILI: Láska nikdy neumírá. MAURA: Ze strany Marji-Terttu ani nikdy nezačala. VILI: Ta láska tam je, a silná; někde pod tou psychózou. MAURA: Takţe vona je na Sakuově dvoře. VILI: Nemoc je na Sakuově dvoře. Láska je pod ní. MAURA: (zařve) Je Marja-Terttu na Sakuově dvoře!? VILI: Téměř. Dalekohledem šmíruje ze zamrzlýho moře a chytá vlny na televizní

anténu, uf-uf... MAURA: Byl bys tak laskav a dal tu svoji haksnu z mýho baru? Vilimu zvoní telefon. VILI: Jó-ó. PIANO: (z telefonu) Vili, na led a fofrem! VILI: Určitě se tam děje něco hroznýho, stav nejvyšší nouze! Mauro. Pojď taky. (jde k hlavním dveřím) Mauro, tak jdeš?! Maura se ani nepohne. Vili odejde. Maura zůstane v lokále sama. Chvíli postává. Potom pustí na stereu “Finlandii” zpívanou grónsky v podání Grónského smíšeného sboru.. 10. OBRAZ: Na zamrzlém moři. 15. února. Velmi brzké ráno. VŠICHNI:( volají ze zákulisí)Piano Na volném ledě. Dveře autobusu se otevřou. Arijoutsi a Lömmarkki vystoupí ven. Piano tam stojí a je zcela oblečen. Lömmarkki mu donese krabičku cigaret. PIANO: Jaká byla cesta? Led drţel dobře? ARIJOUTSI: Jó. PIANO: Tak proč vám to, sakra, tak trvalo? LÖMMARKKI: Na ledě byla voda. ARIJOUTSI: Kdy začne show? PIANO: Hned jak dorazíNeumanovou s trenérem.. (Pauza.) Máme tu teď váţnou a bizarní situaci. Tak ţádný ksichty. (Pauza.) Je fajn, ţe jste tady. Z ledu začne být slyšet hekání. Přichází Vili. Přejde přes celé jeviště a zastaví se v jeho přední části. Po chvíli přitlači Saku Katarínu na invalidním vozíku do zadní části jeviště. Ke kolům invalidního vozíku jsou gaffa páskou připevněny lyže. Saku nechá stát vozík na místě. Jde zpátky. Po chvíli se zase objeví a nese kočárek. Postaví ho několik metrů před Katarínu. Saku má na nohou sněhule. Vrátí se k vozíku a chce jej tlačit dál, ale už s ním ani nehne. Saku tlačí a tlačí. KATARÍNA: To jako zůstanu trčet tady?! No, snad mě teď dotlačíš aţ do konce, kdyţ uţ jsme se jednou vláčeli aţ sem! (Pauza.) Přestaňte tam, krucinál, 48

vokounět a pojďte nám pomoct! Piano pokyne hlavou. Lömmarkki a Arijoutsi jdou pomoci. Saku se pustí vozíku a chytne se za srdce. Lömmarkki a Arijoutsi zkoušejí tlačit. Ale ani se to nehne. Zvednou vozík i s lyžemi do vzduchu a začnou Katarínu nést. KATARÍNA: (K Pianovi a Vilimu) No jasně. Jen zírejte. To je děsně směšnej pohled, kdyţ jsou ke kolům invalidního vozejku přidělaný lyţe. (Pauza.) Postavte mě uţ sakra na zem, neţ těm dvoum pitomcům vypadnou voči z hlavy. Lömmarkki a Arijoutsi postaví Katarínu na zem. Za nimi přijde naprosto vyčerpaný Saku, který nese dětský kočárek pro dvojčata. Saku dorazí na místo a skácí se na zem vyčerpáním. KATARÍNA: No není ta síla vůle ale zvláštní věc? Je schopnej tlačit mě celý čtyři kilometry a nést kočár, kdyţ jde o to vidět Marju-Terttu. Tak začal nový nezávislý ţivot bez sestry, ale stačil jeden jediný telefonát a uţ mě zase vláčej jak pytel brambor. Kdybys aspoň půlku tý energie, cos teď vyplejtval na tlačení vozejku sněhem,větrem a ledem a tahání kočáru, vrazil do mě, tak bych uţ dávno měla doma výtahy a automatický ovládání na kaţdým zatraceným domácím spotřebičiZatraceně! Jestli to budou dvojčata, tak jedno z nich holýma rukama uškrtím. Mám uţ plný zuby tý sourozenecký lásky, stačilo mi, co jsem mohla vidět za posledních deset let. SAKU: (ze země) Co kdybysme se nejdřív dopracovali alespoň k léčbě neplodnosti? (Pauza.) Kde je Marja-Terttu? KATARÍNA: Ptá se bratříček po sestřičce. Jak dojemný! PIANO: Vydrţte chvilku. Aţ přijde Maura, tak ji uvidíte. KATARÍNA: (křičí na Mauru) Pohni se trochu sakra, kdyţ jednou můţeš chodit! Maura dokráčí svým vlastním loudavým tempem až do konce. PIANO: Přineslas‟ muziku?!

Maura podá desku Lömmarkimu. PIANO: (k Vilimu) Začneme. Drazí přátelé. Byly jste sezváni sem, do domova Marji-Terttu, protoţe Marje-Terttu nezbývá jiţ příliš mnoho času v našem středu. (Pauza.) Nejtěţší na tom všem bude přesvědčit vás, ţe to co za chvíli uvidíte, je opravdu Marja-Terttu. Abych ušetřil trochu času, předám teď slovo Vilimu. VILI: Marja-Terttu se proměnila v tuleně. PIANO: Díky, Vili. VILI: Já, Vili Autio Tiippanainen, miluju, miluju Marju.... PIANO: Později, Vili. SAKU: Co to má sakra znamenat? (Pauza.) Co to má, sakra, do píči, znamenat?! PIANO: Vili, prosím. Vili se vydá dál na hlubší led, až se zcela ztratí z dohledu. Po chvíli přichází zpět a vede s sebou tuleně, který má provaz kolem krku. Všichni zírají na tuleně a na Piana. PIANO: Takţe. Všichni jste tu v první řadě proto, abyste mohli dosvědčit, ţe jsem se nezbláznil. Protoţe o to mi tu jde především. Všechny ostatní pohnutky jsou jiţ na vás. MAURA: Nemá někdo oheň? PIANO: (vyloví zapalovač z kapsy a hodí ho Mauře) Na tomto ledě jsem strávil s Marjou-Terttu týden. Jednoho večera támhle odtud přišel tuleň. Chvíli ţil, a pak náhle zemřel. Po této události začal Marju-Terttu pronásledovat silný pocit, ţe je vlastně tuleň. A druhý den ráno Marja-Terttu nikde. Zato tuleň vstal z mrtvých. VILI: Jeho dech páchne po Marje-Terttu, rybině a soli. Nabyl jsem dojmu, ţe Marja-Terttu byla relativně střízlivá. Tuleňův dech nečpí alkoholem. Byl jsem k Marje-Terttu natolik blízko, ţe to mohu potvrdit. I spousta dalších věcí ukazuje na to, ţe je to Marja-Terttu. Štítí se lidského doteku, nesnáší ho tak moc, ţe z posledních sil vycukla svou ploutev z mé dlaně, a zásadně mi nehledí do očí. Tento druh tuleně... PIANO: Tuleň krouţkovaný VILI: … se neomezuje jen na jeden specifický rybí druh. Marja-Terttu se spokojí s čímkoli, jen kdyţ je to ryba. Jednou jsem zblízka viděl, jak slupla i syrovou mihuli a člověka úplně mrazilo, kdyţ viděl, co s ní dělá. SAKU: Já tomu, do píči, ani náhodou, co tohle má jako, do prdele...?! Tohle je pro Marju-Terttu tak zatraceně typický, tohleto. Přiveďte sem tu ţenskou, a to rychle, a tuhle zdechlinu dejte někam do píči, nemám celej den na to, abych tu postával, za hodinu mi začíná ranní směna. PIANO: Tvoje sestra Marja-Terttu leţí přímo tady před tvýma očima. Alespoň ještě malou chvilku. Můţeš jí dát poslední sbohem, jestli chceš, nebo se seber a odtlač si tu svoji starou přes led pěkně domů. VILI: Smiř se s realitou, Saku! Marja-Terttu byla nemocná! Její nepřirozený vztah k bratrovi, k tobě, Saku, dovedl Marju-Terttu do tak stísněného prostoru, ţe jí z tohoto ţivota nezbylo nic, neţ malá škvíra, kterou by proklouzl leda tuleň. SAKU: To je teda dobrý. Takţe nakonec za to jako můţu já, ţe je teď z MarjiTerttu tahleta chlupatá ryba! PIANO: Řekl bych, ţe jo. VILI: Kdybys udělal, co jsem ti říkal, a Marja-Terttu by šla hned na léčení, tak by to tady teď vypadalo úplně jinak. Teď uţ se ale nedá nic dělat, kdyţ psychóza pokročila do stádia metamorfózy. Nejsem zatrpklý. Ani to nikomu nedávám za vinu. Tohle je Finsko dnes! SAKU: Já tomu nevěřim, kurva, to jsou zasraný kecy... PIANO: To je ale zvláštní, kdyţ jsem jednou s Vilim za jedno, tak vy tomu nevěříte. Tohle je věc víry, stejně tak jako moje firma.

ARIJOUTSI A LÖMMARKKI: Ano! PIANO: Ani v tu nikdo nikdy nevěřil. ARIJOUTSI A LÖMMARKKI: Ne! PIANO: Ale kdybych se s tím rozhod přestat, tak by tomu taky nikdo nevěřil. ARIJOUTSI A LÖMMARKKI: Ne!kojvu kojvu kojvu! PIANO: V ţivotě vás potkají věci, ve které stojí za to věřit. ARIJOUTSI A LÖMMARKKI: Ano! PIANO: Ty věci by totiţ vůbec neexistovaly, kdyby v ně člověk nevěřil. ARIJOUTSI A LÖMMARKKI: Ne! VILI: Věřte si, čemu chcete! Já vím svý! KATARÍNA: Já tomu věřím. Ani v nejmenším nepochybuju, ţe to je Marja-Terttu. Z toho stvoření mě mrazí úplně stejně jako z Marji-Terttu. SAKU: Drţ uţ tu drţku, aspoň na chvíli, do prdele uţ. Saku pokukuje kradmo po okolí. Uvidí Marji-Terttinu brokovnici. Chopí se jí. PIANO: K zemi! Všichni zalehnou kromě Maury a Kataríny. Saku loví v kapse telefon, zároveň míří na Katarínu brokovnici. Katarína sedí v kolečkovém křesle jako paša – hrdě a vzpřímeně. SAKU: Mě uţ kurva vy ţenský tady začínáte všechny kurevsky, ale opravdu kurevsky srát. Dej sem dítě, do prdele, a to hned! Ţádný zasraný panny uţ vozit nebudu. (do telefonu) Tady Saku Zeppeliin, zdravím. Opozdím se tak o dvacet minut. Je to moţný?… Díky. Uvařím kafe v kanceláři. Pozdravuj rodinu. (zavře telefon, brokovnicí stále míří na Katarínu, pak pokračuje, kde přestal) Hele, věc se má teď tak, Kataríno, ţe ani jeden z nás teď ani neví, jestli vůbec můţeš mít děti. Deset let si na mě zkoušela ty svý triky, ale tomu je teď konec. Já uţ do prdele nemůţu. Prostě uţ dál nemůţu. (vystřelí brokovnicí do ledu díru) PIANO:Ty krávo, von vystřelil díru do ledu. (po pauze) SAKU :Ještě slovo, ţenská, do píči, a panenka poletí do vody a ty půjdeš hned teď! (začne tlačit Katarínu na invalidním vozíku s přidělanými lyžemi směrem k díře v ledu) KATARÍNA: Pusť! Pusť to křeslo! Nech toho! Já jsem Katarína! Pomozte mi! Arijoutsi a Lömmarkki vykročí, aby zabránili Sakuovi v jeho úmyslech. Piano pozvedne ruku a gestem ruky je zastaví. PIANO: Neprojede. Saku se snaží vtlačit Katarínu do díry v ledu, ale invalidní vozík s lyžemi je příliš široký. Nikdo nehne ani prstem, aby mu v tom zabránil. KATARÍNA: Proboha, pomozte mi někdo, von mě zabije! Von mě tady zabije! Tak mi někdo, sakra, pomozte, neumím plavat! Pomóc! (brečí) Proč mi nikdo nepomůţe, prosím, já jsem člověk! Já jsem člověk! Saku to vzdá. Vytáhne Katarínu ven z díry a vrhne se ke kočáru. Popadne ho a snaží se ho narvat do díry. KATARÍNA: (ke všem) Dochází vám vůbec, co se tu před chvílí stalo? Snaţil se mě shodit do díry v ledu! (Pauza.) A voni jenom stojí. To snad není moţný! Sakuovi se nepodaří narvat do díry v ledu ani kočár. Nakonec vezme aspoň pannu a mrští s nimi do vody. Sveze se do sedu na kraj díry. KATARÍNA: Ještě i jako tuleň mě dokázala poníţit! SAKU: Ţenský, ţenský. Bláznivý ţenský a postiţený ţenský. Ţenský, co plavou, a ţenský, co jezděj na vozejku. Do prdele, ţenský tady a ţenský támhle. Všude samý ţenský. Pokusil jsem se zabít svou ţenu? Ó jaká hrůza.

Takovej jsem já! Násilnickej blázen. Uvidíme jak moc by mě Marja-Terttu ještě teď milovala. Milovala, milovala, určitě by mě milovala, do píči, sakra, tý lásce, a celý Marje-Terttu a jejím kouskům jsem nikdy ani za mák nerozuměl. Je to tuleň. Určitě. Člověk to bejt nemůţe. Uţ jenom proto, jak nepřirozeně se na mě upnula. (Pauza.) Určitě ani nemluví finsky, tenhle tuleň. Bůh ví z jakejch švédskejch vod sem přitáh, skopčák. Nemám tomu, co říct. Řekl jsem, co jsem měl na srdci. Ale ty mě, do píči, určitě i přesto dál miluješ. (kopne do bobů, na kterých tuleň leží) MAURA: Ty, ty, ty, ty! Sakra! Snad se to taky trochu týká i mě! PIANO: Tak jo. Nastal čas vypustit Marju-Terttu na svobodu. Písen na rozloučenou(Pauza.) Chlapci. Lömmarkki a Arijoutsi vyloví z kapes svítilny, sloužící k ukazování směru. PIANO: (k tuleňovi) Dej se tímto směrem. Arijoutsi a Lömmarkki rozsvítí červeně svítící kapesní svítilny. Ukazují tuleňovi směr. PIANO: Půjdeš tak dlouho, neţ narazíš na širokou lodní trasu. Dáš se doleva, aţ se dostaneš otevřené moře. Tam se dáš doprava. Aţ budeš pod mostem mezi Mälmö a Kodaní, tak budeš vědět, ţe jsi na správný cestě. Pak jen rovně dál, aţ se ti ztratí pevnina z dohledu. Za Norskem pak změň kurz na severozápad. Kdyţ budeš pokračovat tím směrem dál tak určitě narazíš na Grónsko. (Piano vstane od tuleně) Píseň na rozloučenou. Lömmarkki vyndá z kapsy desku a nastoupí do autobusu. Potichu začné hrát ”Jää Hiljaisuus” (”Ledové ticho”) a capella od Arji Havakky. Piano vytáhne svého Leathermana (skládací nůž špičkové kvality, pozn. překl.).

PIANO: Mauro. Pojď se rozloučit s matkou. Maura tam jen stojí. PIANO: Mauro. Pojď se rozloučit s matkou. Maura tam jen stojí. PIANO: Je čas uvolnit lana. (přeřízne provaz) VILI: To ne! Dáme ji do zoo. PIANO: Vili. VILI: Kdyţ nechce jít, můţu si ji nechat? PIANO: Vili. VILI: Je čas uvolnit lana.Šťastnou cestu, Marjo-Terttu. Tuleň se pomalu svalí ze saní. Začne se pomalu šinout směrem k díře v ledu. PIANO: Marjo-Terttu! Deš špatným směrem! Pozor, díra! Tuleň vklouzne do díry v ledu. Maura jde za ním. MAURA: (skáče do díry, křičí) Jsem dcera tuleně! PIANO: Vylez vodtamtud! Jeţiši Kriste, uţ těch magořin bylo dost! Piano se vysvlékne a skočí za Maurou. Zůstane dlouho pod ledem. Po chvíli se Pianova hlava zas objeví. PIANO: Chlapi, sem a táhněte! Maura nechce vylézt! Lömmarkki a Arijoutsi prošmátrávají chvíli díru v ledu. Pak se jim podaří Mauru zachytit. Pevně ji uchopí a vytáhnou ji ven na led. Proudem z ní crčí voda. Spěchají s ní o sto šest do autobusu. MAURA: Já jsem byla celou dobu dcerou tuleně! Pomóc! Přestaňte! Pusťte mě! Pusťte mě, do píči! Co se do toho serete?! Saku, pomoz mi! Vili! Kataríno! Piano se občas vynoří, aby se nadechl. Potopí se zpět pod led. Za chvíli vytáhne tuleně ven. Hlavu má uvízlou v síti. MARJA-TERTTU: (z tuleně) Sundejte mi tu síť z hlavy, do hajzlu! Ticho. Maura jde ke dveřím autobusu. MARJA-TERTTU: Vili! Saku! Mauro! Dostaňte tu věc z mý hlavy, Piano! PIANO: (vyleze ven z díry v ledu, k Marje-Terttu) Neříkal jsem ti snad, kudy máš

plavat?! (jde do autobusu) MARJA-TERTTU: Já byla tuleň! Já jsem byla vopravdickej tuleň, klidně jsem mohla plavat aţ do Grónska! MAURA: Ale teď uţ seš zase Marja-Terttu. Ticho. VILI: Slyšeli jste to? Já rozuměl, co ten tuleň řekl. To je Marja-Terttu. (Pauza.) Já nejsem ţádnej blázen. KATARÍNA: Takţe já teď vstanu z vozíku a půjdu na procházku. Katarína se vzepře na rukou do stoje. Podaří se jí postavit se a zůstat stát. Udělá krok a skácí se na zem. Zůstane ležet. KATARÍNA: Zastřelte mě. Zastřelte mě. MARJA-TERTTU: Byl Saku dojatý!? PIANO: Co? MARJA-TERTTU: Hnulo to se Sakuem nějak!? PIANO: Ne. MARJA-TERTTU: Tak ne. Rozepněte ten zip! Já jdu do prdele! (Pauza.) Já chci ven, hned teď! (Pauza.) Je tu někdo! Pomozte mi ven! MAURA: Odneste to do autobusu. PIANO: (k Lömmarkimu a Arijoutsimu) Udělejte, co říká! Lömmarkki a Arijoutsi začnou odnášet tuleně do autobusu. MARJA-TERTTU: Ne! Půjdu sama! Sakra! SAKU: (kráčí za nimi do autobusu) Marjo-Terttu, ty nejseš vtipná, ani dojemná. Dokonce nejsi ani úchylná. Ty seš prostě jenom naprosto neuvěřitelně otravná. KATARÍNA: Mohla bych jet s vámi? ARIJOUTSI: Bezevšeho. LÖMMARKKI: (ptá se Piana) Chceš řídit? PIANO: Vlezu si tady do toho spacáku. Chvilku si tu poleţím. Potřebuju teď zachytit započatý proud myšlenek. Nikdo se nikam ani nehne, dokud s tím nebudu hotov. Lömmarkki a Arijoutsi donesou Marji-Terttiny věci, Pianovi boby a Katarínin invalidní vozík do autobusu. KATARÍNA: Saku. Co kdybych se přestěhovala do domu s pečovatelskou sluţbou? SAKU: Přestěhuj. Aspoň se konečně budu moct v klidu dívat na formule. KATARÍNA: Jó, myslím, ţe se přestěhuju do domu s pečovatelskou sluţbou. SAKU: Teď ´si řekla jednu a tu samou věc dvakrát. Rozuměl jsem ti dobře uţ napoprvý. Bylo nutný to říkat ještě jednou? Mělas‟ opravdu tak neodolatelnou potřebu? No tak, nechceš to teď říct ještě po třetí?! ARIJOUTSI: Mohl by tady teď někdo někoho poníţit? SAKU: Tak uţ jedem. Přijdu pozdě do práce. MINNA: (přijde) Ahoj. PIANO: Ahoj, Minno. MINNA: Dostals‟ mojí esemesku?. PIANO: Ne. (loví telefon z kapsy bundy, která leží na zemi) Piano si čte sms. Minna se dívá na Mauru a Maura na Minnu. ARIJOUTSI: Naskoč si, Minno. MINNA: Kam jedete? MAURA: Někam! Piano! Pojď uţ! (Pauza.) Piano! PIANO: (přichází s telefonem v ruce) Minno. To je skvělý. Fakt skvělej postřeh. Nikdy bych si netrouf´ ani ţádat. MINNA: Viď, ţe je to přesný? (jde do autobusu) Piano jde do autobusu. Přeleze přes hromadu věcí za volant. Prohlédne se ve zpětném zrcátku. PIANO: Ták, Mauro, kam to bude? MAURA: Na Kruunupyyijský letiště.

VILI: Teď máš, Marjo-Terttu, poslední moţnost! Buď mi teď opětuješ trochu lásky nebo já změním objekt zájmu! MARJA-TERTTU: Jdi uţ do prdele! VILI: Nepotřebuje postiţená čůrat? Na to musíme brát ohledy. KATARÍNA: Do toho ti není ani hovno. PIANO: Tak uţ jedem. Piano nastartuje autobus. Autobus se rozjede. MARJA-TERTTU: Kam mě to vezete? „Eddie and the boys” od skupiny Wigwam začne znít ze sterea v autobusu. Autobus jede. SAKU: Do Grónska. PIANO:Arijoutsi, Lommarkki, motory! VŠICHNI:Jedem! Po střechu nacpaný autobus plný lidí a věcí se rozjede. Několik jich sedí, tuleň a Katarína, zbytek stojí natlačen na sobě. Kužel světla zamíří na Piana, který řídí s vážnou tváří. Světla protijedoucích aut je osvětlují. Ještě jednou osvítí celou společnost, kterou ”řídí” Piano. Chvíli ještě Piano jede. Potom se vytratí i s autobusem za zvuků hudby do tmy. -KONEC-