Lee Harrisová VRAŽDA NA DEN MATEK

L e e Ha r r i so v á

V R A Ž DA NA DEN M AT EK

1 Když jsem to odpoledne vyšla ven s mým dvouapůlročním synem Eddiem, dole na konci bloku na protější straně ulice byl shromážděný malý hlouček lidí. Věděla jsem dřív, než jsem tam došla, o co se jedná. Byla to situace, nad níž jsem několikrát během jarních měsíců nevěřícně kroutila hlavou a říkala si, jaké malichernosti se mohou stát mezi lidmi jablkem sváru. Raději bych se tím směrem ani nevydala a vyhnula se tak nebezpečí, že budu zatažena do hádky, ale Eddie si všiml mé kamarádky Mel, jak postává na příjezdové cestě, a zavolal: „Mel! Chci jít za Mel!“ A už se hrnul přímou cestou ke své vrchní pekařce a dodavatelce sladkých pamlsků a také k malé skupince nasupených sousedů stojící opodál. Než jsme k nim došli, už na sebe začali křičet. „Ahoj, Chris,“ pozdravila mě Mel a zdvihla Eddieho do náručí. „Že uhodnu, co chceš?“ „Sušenku.“ Vyslovil to s tak sladkým úsměvem na tváři, že mu Mel nemohla odolat. „Hned ji dostaneš, zlatíčko,“ řekla. Přitiskla ho k sobě a polechtala ho nosem na tváři, až se rozchechtal. „Oni se snad kvůli tomu pozabíjejí,“ kývla hlavou k rozhádanému hloučku. „Věřila bys, že to může zajít tak daleko?“ „Jenom až to uvidím.“ „Samozřejmě, že to uvidíte,“ křičel muž uprostřed hloučku rozčileně. „A pěkně za to zaplatíte. Měli jste deset let na to, abyste s tím něco udělali. A nehnuli jste ani prstem.“ „Nemáte srdce,“ odpověděla mu žena stojící nejblíže k němu. „Víc vám k tomu neřeknu. Vy byste snad dokázal utopit i zatoulanou kočku.“ 11



„Tak a už toho bylo dost,“ prohlásila Mel. „Pojďme dovnitř pro ty sušenky a hlavně pryč od tohohle hororu. Nerada se dívám, jak se normální rozumní lidé mění v monstra.“ Rozhlédla se kolem. „Sari? Noahu? Pospěšte si. Jdeme domů.“ Celá naše skupina čítající pět lidí vtrhla do domu. Děti ukořistily sušenky a odběhly si hrát nahoru, zatímco já s Mel jsme si uvařily v kuchyni čaj a odnesly konvici do rodinného pokoje. „Hal se včera večer zmínil o stěhování,“ prohodila Mel, když nalévala čaj do šálků. „To mi ani neříkej, Mel. Co bych si tady bez tebe počala?“ „A co teprve já? Ale tohle začíná být opravdu šílený. Tan chlap se snad úplně zbláznil a Greinerovi neustoupí ani o píď. Právo je pravděpodobně na jeho straně a já jeho argumentům víceméně rozumím, ale je velice těžké s ním vycházet v dobrém. Na druhé straně Greinerovi jsou sice příjemní lidé, ale musí přece uznat, že mu způsobili škodu. Měli jste ve schránce letáček?“ „Dokonce dva. Jeden pro a druhý proti. Jack to ještě prověřil na policii, jen tak pro jistotu. Víš, že pan Kovak má pistoli?“ „Cože?“ „Pistoli. Je registrovaná a drží ji legálně. Nemá povolení nosit ji u sebe, ale doma ji mít může.“ „To člověku nahání hrůzu.“ „Dneska spousta lidí vlastní zbraň, Mel. S tím se musíme smířit. V takovém světě prostě žijeme.“ „No, doufejme, že ji kvůli tomu stromu nepoužije.“ Ano, důvodem všech hádek, sporů a nesvárů v Pine Brook Road byl jediný strom. Strom, který postavil souseda proti sousedovi v nesmiřitelném boji. Ať tak či onak, před mnoha lety odvál vítr semínko stříbrného javoru od mateřského stromu a ono náhodou spadlo na hrani12



ci Greinerova pozemku, vyklíčilo a vzešel z něho mladý odrostek. Když k tomu došlo, ještě jsem v Oakwoodu nebydlela, přestože jsem sem často jezdila navštěvovat tetu, po níž jsem o několik let později zdědila náš dům. Když semínko zakořenilo, byla jsem františkánskou jeptiškou a žila na severu státu v klášteře svatého Štěpána nedaleko řeky Hudson. Do doby, než teta zemřela a v závěti mi odkázala dům, a já jsem se vyvázala ze slibu a přestěhovala se na Pine Brook Road, se z původně tenounkého křehkého výhonku vyvinul skutečný strom. Dneska o čtyři roky později už kmen nabyl na síle a rozvětvená koruna s bohatou houští krásných stříbřitých listů, které se elegantně a jakoby líně pohupovaly ve větru, vrhala na část prostoru kolem příjemný stín. Naneštěstí veškeré pozitivní pocity, které mohl strom vzbuzovat, přišly vniveč, protože pouhých pár stop od jeho kmene a přímo nad nejsilnějším kořenem vedla příjezdová cesta k domu pana Kovaka. Výsledkem běžného přírodního jevu, který dnes a denně vídáme kolem sebe, bylo, že příjezdová cesta pana Kovaka – očividně nákladný projekt postavený z betonu a kamene – neodolala tlaku sílících kořenů a byla jimi nazdvižena. Během zimy tak majiteli vyvstal nepříjemný problém, jak překonat zledovatělou bouli, z čehož byl pochopitelně rozmrzelý. Jeho zlost ještě narostla s prvními zelenými pupeny, které signalizovaly příchod jara. A nikdo mu to nemůže vyčítat. Začal se domáhat toho, aby Greinerovi strom pokáceli, odstranili ze země zbytky kořenů a uvedli poničenou část příjezdové cesty do původního stavu. Ti ovšem ani jeden podle mého soudu oprávněný požadavek nesplnili. „Greinerovi se ho mohli snadno zbavit sekačkou na trávu už před deseti lety, když byl jenom tenkým ohebným proutkem s jediným lístkem,“ poznamenala jsem. „Ani ti nebudu vykládat, co se Jackovi občas podaří z nepozornosti posekat.“ 13



„Není sám. To víš, to jsou chlapi,“ dodala Mel se škodolibým úsměvem na rtech a usrkla čaje. „Máš pravdu. Teď mohli mít pokoj. Je jisté, že si zadělali na průšvih už v době, kdy si toho malého stromku všimli a rozhodli se, že ho nechají na stejném místě a nepřesadí ho. Měli si uvědomit, že nezůstane tak drobný na věky. Chci říct, že když máš zahrádku, kde pěstuješ rostliny, musíš počítat s tím, že porostou.“ „Jak je možné, že příjezdová cesta pana Kovaka je tak blízko hranici mezi pozemky?“ zajímalo mě. „Zákon přece přesně vymezuje, jak daleko od hranice může být stavba umístěna.“ „Slyšela jsem, že dostali výjimku, když stavěli dům, protože jejich pozemek byl o trochu menší, než je obvyklé minimum. Prostě nakonec došlo ke kompromisu a zastupitelé města jim tuto možnost nabídli, protože kdyby to tak neudělali, Kovakovi by si nemohli postavit dům a do městské kasy by neproudily peníze z daní a – však víš, jak to chodí. Zkrátka a dobře, Kovakovi mají zákon na své straně.“ „Ale taková zloba,“ vrtěla jsem hlavou, „takové projevy nepřátelství. Copak ti Greinerovi nechtějí přistoupit vůbec na nic?“ „Ale na co mají přistoupit? Pokud ten strom neodstraní, problém se nevyřeší a bude se jenom stupňovat. Někdo dokonce přišel s návrhem, aby si Kovakovi postavili novou příjezdovou cestu blíž k domu, ale dokážeš si představit, kolik by to stálo peněz? A pak, kdo jim zaručí, že kořeny toho stromu se za několik let nedostanou až tam?“ „Nelíbí se mi, jak lidé zaujímají tak nesmiřitelná stanoviska, jak se tvrdohlavě postaví na jednu či druhou stranu, aniž by měli v ruce nějaké zásadní argumenty. Myslím, že by potřebovali nějakého profesionálního prostředníka nebo vyjednavače.“ 14



„Proč se toho neujmeš ty?“ Mel se na mě usmála. „Každý má jistě ještě v čerstvé paměti, jak jsi před několika lety vytáhla tohle město z bryndy.“ Poukazovala na dobu, kdy jsem se krátce po přistěhování ujala vyšetřování čtyřicet let starého případu: vraždy ženy z Brooklynu. „Netvrdím, že by mě to nezajímalo,“ připustila jsem. „Ačkoli když přihlédnu ke skutečnosti, že se nedokážu upřímně přiklonit ani k jedné ze znesvářených stran, nevím, jak bych se toho úkolu mohla se ctí zhostit.“ „Já prostě nesnáším sousedské handrkování,“ opáčila Mel. „Podle mého názoru – když pominu to, kterého souseda mám ráda a kterého nemusím – by Greinerovi měli ten strom pokácet a pak si s Kovakovými sednout a domluvit se na nějakém finančním vyrovnání. Možná kdyby jim nabídli, že zaplatí polovinu ceny za opravu příjezdové cesty, Kovakovi by si dali říct.“ I mně se tohle řešení zamlouvalo, ačkoli jsem spíš viděla vývoj situace tak, že by Kovakovi požadovali plnou kompenzaci škody, a kdyby dali případ k soudu, pravděpodobně by dosáhli svého. „Už byla podána žaloba?“ „To opravdu nevím. Ale je jisté, že pokud se ten spor v brzké době neurovná, určitě k tomu dojde. Jestli se ten strom přes léto bude mít tak čile k světu, jako roste několik posledních let, příjezdovou cestu do zimy totálně zničí. Já nevím. Pan Kovak možná není zrovna nejpříjemnější člověk, ale myslím, že v tomhle případě má pravdu.“ „Já ho moc dobře neznám,“ nadhodila jsem. „Proč je podle tebe nepříjemný?“ „Připadá mi, jako by byl permanentně naštvaný na celý svět. Vždycky, když jdu nebo běžím kolem jejich domu a všimnu si, že pracuje na zahradě, pozdravím ho, a on se ke mně otočí zády. Možná měl těžký život, možná má s lidmi špatné zkušenosti; to já nevím. Ale vypa15



dá to tak, že ten strom je poslední kapkou, aby pohár přetekl.“ V tomto bodě jsme nepříjemnou událost posledních dnů opustily a změnily téma. Když jsem později doslova odvlekla Eddieho z poschodí dolů a vyšli jsme před dům, po rozlíceném davu nebylo ani památky. Záměrně jsem si vybrala cestu podél Greinerových – Mel s nimi vlastně přímo sousedila – a na chvíli se zastavila v místech, kudy vedla pomyslná hranice mezi oběma pozemky. Zadívala jsem se na strom, který způsobil tolik problémů. Byl nádherný – vysoký a štíhlý – a když jsem pozorovala vláčný pohyb jeho listů ve větru, cítila jsem zvláštní klid. Téměř přímo vedle něj byla část příjezdové cesty viditelně zdvižená – chápala jsem rozhořčení každého, kdo přes ni musel jezdit. Obzvlášť v zimě. „Co tady pohledáváte?“ uslyšela jsem za sebou rozzlobený hlas. Eddie se mě vystrašeně chytil za stehno a přitiskl se ke mně. „Dívám se na ten strom a příjezdovou cestu,“ odpověděla jsem a snažila se, aby má odpověď vyzněla jako projev upřímného zájmu a férového jednání. „Tady nemá nikdo co okounět. Běžte odtud.“ Stála jsem na ulici – v našem bloku nejsou chodníky – a on neměl právo mě posílat pryč z městského pozemku, ale rozhodně jsem si nepřála dostat se s ním do hádky. „Pojď, Eddie,“ usmála jsem se na svého syna a vzala ho za ruku. „Je čas jít domů.“ „Ten pán je rozzlobený?“ zeptal se Eddie. „Myslím, že má nějaké starosti, miláčku. Nezlobí se na nás. Jenom se kvůli něčemu trápí.“ Eddie pustil mou ruku a shýbl se pro malý kamínek, který ležel na silnici. S pyšným výrazem v obličeji zdvihl ruku, aby se mi se svým úlovkem pochlubil, zatímco já ho pozorně sledovala, abych předešla obvyklému scénáři, že za chvíli skončí špinavý oblázek v Eddieho puse. 16



Když jsme došli domů, Eddie zničehonic rozevřel dlaň a nechal ho spadnout na zem. Vida, jak jednoduchá řešení mohou malé problémy mít. Jack – můj manžel už téměř čtyři roky – je policista. Když jsme se seznámili nedlouho poté, co jsem odešla z kláštera svatého Štěpána, pracoval jako detektiv seržant na newyorském policejním oddělení a začínal právě studovat na večerní právnické fakultě. Neštěstí nejenže náročná studia ve zdraví přežil – což nebylo nikterak snadné, protože stále pracoval na plný úvazek a po večerech chodil do školy – ale asi před rokem studia úspěšně dokončil, promoval, a od té doby se jeho kariéra policisty zásadním způsobem změnila. V první řadě ukončil působení na okrsku v Brooklynu, kde pracoval několik let. Mnoho měsíců po promoci, zatímco se pilně připravoval na advokátské zkoušky, pracoval v One Police Plaza, což je budova ústředí na Manhattanu. Zvedal zde telefony a snažil se řešit nejrůznější otázky policejních důstojníků, které přináší každodenní služba ať už v kanceláři nebo přímo v akci při výjezdech, a v případě nutnosti jim poskytoval jakousi poradenskou službu z oblasti práva a zákonů. Když před několika měsíci složil kýžené advokátské zkoušky, což byla událost, kterou jsme doma jaksepatří oslavili, jeho práce se opět změnila. Zůstal i nadále na právním úřadu v One Police Plaza, ale nyní má na starosti studovat a vyhodnocovat hlášení, která se týkají netypických policejních aktivit uniformovaných jednotek – ve zkratce UF 49s – aby posoudil a rozhodl, zdali policisté zúčastnění v akci postupovali legálně. Někdy se jedná například o střelbu a další závažné násilné činy, v jiných případech se řeší třeba vzájemné vztahy a nedorozumění při komunikaci mezi policií a občany, které nakonec vyústí ve stížnost jedné či druhé strany. 17



Jsem velice šťastná, že se mu naskytla možnost získat potřebnou jistotu a vydobýt si určité odborné renomé. Nikdo z nás neví, jaké další pracovní zařazení na něj čeká, jestli zůstane na policejním oddělení v New Yorku nebo se pokusí rozjet vlastní advokátskou praxi. Ale všechno, co se tady naučí, budou určitě zkušenosti k nezaplacení. Pomůžou mu přijímat optimální rozhodnutí a vychovají z něho lepšího advokáta, ať už nastoupí kamkoli. Toho dne, kdy došlo k incidentu kvůli zmíněnému stromu, měl směnu od deseti do šesti, takže jsem se těšila, až spolu po jeho návratu domů povečeříme. Tou dobou už bude Eddie pravděpodobně spát. Připravila jsem našemu synkovi večeři a posadila se k němu, zatímco jedl. Potom jsem ho vykoupala, což už potřeboval jako sůl, a převlékla do pyžama. Zrovna jsme odcházeli do pokojíku, když jsem uslyšela zvonek u dveří. Byl to dost neobvyklý čas, aby někdo přišel na návštěvu. V Oakwoodu nemáme mnoho podomních prodejců díky přesně stanoveným a tvrdě uplatňovaným pravidlům o tom, kdo se může takovému obchodu věnovat. A protože v tuto hodinu většina lidí seděla u večeře, bylo by zvláštní, aby se vám některý ze sousedů objevil na prahu bez předchozího ohlášení. Zavolala jsem ze schodů a pomalu scházela s Eddiem dolů. Ještě než jsem stačila dojít ke dveřím, zvonek se ozval znovu. Otevřela jsem a při pohledu na osobu, která se objevila přede mnou, jsem zůstala stát jako omráčená. Její tvář jsem v životě neviděla, ale nemohla jsem nepoznat, co má na sobě. Byl to hnědý úbor novicek z kláštera svatého Štěpána. Závoj částečně zahaloval pobledlý a možná i trochu vystrašený obličej mladé dívky. „Vy jste Chris?“ zeptala se. „Ano.“ „Já jsem Tina. Novicka ve Svatém Štěpánu. Potřebuju vaši pomoc.“ 18

Lee Harrisová VRAŽDA NA DEN MATEK

Recommend Documents