LEDOVCOVÉ SOUVKY MORAVSKOSLEZSKÉ OBLASTI KVARTÉRNÍHO KONTINENTÁLNÍHO ZALEDNĚNÍ 2. SEDIMENTÁRNÍ SOUVKY. Zdeněk Gába 1 Ilja Pek 2

ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS FACULTAS RERUM NATURALIUM (1999)

GEOLOGICA 36

LEDOVCOVÉ SOUVKY MORAVSKOSLEZSKÉ OBLASTI KVARTÉRNÍHO KONTINENTÁLNÍHO ZALEDNĚNÍ 2. SEDIMENTÁRNÍ SOUVKY Zdeněk Gába1 – Ilja Pek2 1 2

Okresní vlastivědné muzeum, Hlavní třída 22, 787 31 Šumperk Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého, tř. Svobody 26, 771 46 Olomouc

ABSTRACT Sedimentary erratic boulders of the Pleistocene continental glaciation in the Moravo-Silesian area (Czech Republic) are described. The erratic boulders are evaluated petrologically as well. The list of the most important identified fossils is also included. Most of the erratic boulders with fossils originate from the Scandinavian-Baltic Paleozoic, Upper Cretaceous and Paleocene.

Key words: Quaternary, erratic boulders, fossils, glacial deposits, Moravo-Silesian area. Předloženo v březnu 1999 1. ÚVOD Předkládaná práce je druhou částí práce o ledovcových souvcích moravskoslezské oblasti. Zatímco 1. část (Gába a Pek 1997) pojednávala o souvcích obecně a zvl᚝ o nálezech krystalinických souvků, tato 2. část se zabývá sedimentárními souvky. Výzkum souvků sedimentárních hornin má svá specifika, vyplývající především z toho, že obsahují četné fosílie, mnohdy dokonale zachované a přirozeně vypreparované, z nichž mnohé z výchozů vůbec nejsou známy. Ze souvkového materiálu bylo popsáno nejen mnoho nových druhů a rodů, ale i celé vyšší skupiny fosilních organismů. O významu sedimentárních souvků pro paleontologii pojednávají např. Hucke a Voigt (1967), Jaeger, Helms a Krueger (1970) a Schallreuter (1998). Naše určení typů a fosílií sedimentárních eratických souvků se opírá především o základní literaturu, určovací příručky a tabule (Hucke a Voigt 1967, Neben a Krueger 1971, 1973, 1979, Lienau 1990, Rudolph 1997). Nejen historický význam má ještě dnes základní práce Roemera (1885). Četné další práce, kterých jsme použili, citujeme dále. V klasifikaci a nomenklatuře fosilních stop odkazujeme na práci Peka a Mikuláše (1996). Eratické sedimentární souvky jsme studovali ve sbírkách Museum fur Naturkunde v Berlíně a ve sbírkách university v Greifswaldu. Srovnávací materiál a odborné rady nám poskytli zvláště již zemřelí dr. H. Jaeger (Berlín) a A. P. Schuddebeurs (Norg) a dále dr. E. Åhman (Stockholm), K. Eichbaum (Hamburg), prof. dr. E. Herrig (Greifswald) a prof. dr. E. Voigt (Hamburg). Jmenovaným i dalším, kteří nám v práci jakkoliv pomohli, srdečně děkujeme. Za nakreslení náčrtů fosílií děkujeme Z. Gábovi ml., za revizi překladu německého souhrnu prof. dr. L. Eissmannovi (Lipsko).

2. HISTORIE SBĚRU A VÝZKUMU SEDIMENTÁRNÍCH SOUVKŮ V MORAVSKOSLEZSKÉ OBLASTI Sedimentárním souvkům a jejich zkamenělinám byla v moravskoslezské oblasti věnována v minulosti větší pozornost než krystalinickým souvkům. Je pravděpodobné, že některé typy sedimentárních souvků z Opavska znal již Ens (1837), že je však uvádí mezi horninami resp. fosíliemi terciéru. Goeppert (1844) přináší zprávu o nálezech jantaru na 3 lokalitách v našem Slezsku. Krua (1973) cituje nepřesně jeho práci, kterou v originálu neznal. Fosílie ze souvků z našeho území uvádí do literatury Jeitteles (1858), a to druhy Orthoceras duplex a Asaphus expansus z červeného ortocerového vápence od Otic u Opavy. Jako první se také zmiňuje o lokálních souvcích – kulmských drobách a břidlicích. Dalších 40 let až do roku 1898 výzkum sedimentárních souvků u nás stagnoval. Na přelomu 19. a 20. století došlo k pozoruhodné aktivizaci zájmu o fosílie ze souvků zásluhou Maurice Remeše a Josefa Slavíčka. V roce 1899 publikoval Remeš nález houby Astylospongia praemorsa a nově popsaného druhu korálu Polytremacis lindströmi z okolí Příbora, později několik dalších prací. J. Slavíček, tehdejší farář v Libhošti u Nového Jičína, nasbíral v letech 1901–1904 v Libhošti 2500 pazourků se zkamenělinami a větší množství volných silicifikovaných korálů (Slavíček 1905). Ze zprávy v časopise Moravského zemského muzea v Brně v r. 1905 se dovídáme, že Slavíček daroval sbírku fosílií z pazourků Moravskému muzeu. V současné době zde však odpovídající materiál pravděpodobně není uložen a vůbec osud Slavíčkových sbírek, které se časem jistě ještě rozrostly, je do značné míry neznámý. V období mezi léty 1907 a 1945 bylo u nás publikováno velmi málo prací o sedimentárních souvcích. Fietz (1926) popsal souvky lignitu z Jesenicka s paleobotanickým určením. Šusta (1932) se zmiňuje o nálezu křídového pískovce

13

se zkamenělinami z Orlové (pravděpodobně lokálního souvku) a popisuje nález pozůstatků pleistocenního nosorožce z téže lokality. Kralik a Oppenheimer (1931) publikují zprávu o souvcích beyrichiového vápence ze Žulové. Behr a Mühlen (1933) přinášejí zajímavý údaj o pazourkových souvcích z Jesenicka: několik tisíc pazourků z okolí Písečné, které vykazovaly podobnost s artefakty, bylo určeno prof. Wiegerem z Berlína jako tvary přirozeně vzniklé, tj. pseudoartefakty. Kiegler (1937) publikoval soupis souvků nalezených v okolí Vidnavy. Cenný je zvl᚝ jeho údaj o nálezu jantaru údajně velikosti hlavy, který byl v třicátých letech již nezvěstný. Fosílie z vápencových souvků určoval zpravidla jen na úrovni živočišných kmenů popř. tříd. F. Kiegler sbíral souvky v okolí Vidnavy v letech 1929–1939 a nashromáždil spolu s F. Buchmannem velmi cennou sbírku, která byla uložena v městském muzeu ve Vidnavě. Obsahovala mj. přirozeně vypreparované fosílie z vápenců baltského paleozoika. Větší část jeho sbírky je dnes v muzeu v Jeseníku, menší ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Po roce 1945 zahájil Tomáš Krua z Moravského muzea v Brně systematický průzkum nerostných naleziš na Moravě a ve Slezsku, mj. i z ledovcových uloženin. Výsledky shrnul ve dvou kompendiích (Krua 1966, 1973), v nichž uvádí výskyty sedimentárních souvků pod hesly „limonit“, „pazourek“, „pelosiderit“, „succinit“ a „xylolit“. V padesátých letech začali paleontologický obsah našich souvků studovat Vladimír Strnad a profesor VŠB v Ostravě Jiří Šuf. Strnad (1956, 1958, 1963) popsal trilobity ze starších i nových sběrů z Vidnavy. Revizi některých jím popsaných taxonů provedli později Kupková a Pek (1985). Šuf (1956, 1958, 1960, 1964) zpracovával paleontologický obsah vápencových souvků ze sběrů K. Gatíka z Píště a J. Kostrucha z Horní Suché. Typy hornin neurčoval a ani jeho určení fosílií neodpovídalo vždy nomenklatuře v té době platné. Údaje z jeho prací zčásti převzali Řehoř, Řehořová a Vašíček (1978), kteří v některých případech revidovali jeho názvy. V roce 1968 začali se systematickým sběrem a výzkumem souvků Z. Gába a I. Pek, kteří publikovali o sedimentárních souvcích a jejich zkamenělinách větší počet prací, popř. s dalšími spoluautory. Drobnější příspěvky k poznání sedimentárních souvků publikovali po r. 1945 i někteří další autoři, např. Prantl (1957), Přibyl (1958), Opravil (1964a, 1964b) a Zimák (1994). Zvláštní kapitolu tvoří příspěvky k poznání pazourků z hlediska archeologie, dotýkající se mj. otázky rozpoznání baltských pazourků v artefaktech (Mišík 1969, 1975, Přichystal 1975, 1991, 1994a, 1994b). Ze sběratelů zkamenělin ze souvků po roce 1945 je třeba jmenovat Karla Gatíka z Píště, který sbíral v letech 1953–1970 zejména vápencové souvky v místní štěrkopískovně. O jeho sběratelské činnosti informuje Gába (1996). Josef a Martin Čajanové z Krnova sbírali vápencové souvky ve štěrkopískovně v Bohušově na Osoblažsku v osmdesátých letech. Po roce 1990 zahájili sběratelskou aktivitu na slezských lokalitách Martin Hanáček z Velké Kraše, Petr Neumann z Vratimova a Petr Dybowicz z Opavy. Největší sbírky sedimentárních souvků v ČR má Okresní vlastivědné muzeum v Šumperku (mj. 670 kusů souvků s fosíliemi z Bohušova). Dále následuje Vlastivědné muzeum Jesenicka v Jeseníku, které vlastní cennou sbírku F. Kieglera z Vidnavy (355 sedimentárních souvků, z toho 186 vápenců s fosíliemi). V muzeích v Brně, Ostravě, Opa-

14

vě, Olomouci a v obecním muzeu v Bohušově se nacházejí rovněž kolekce sedimentárních souvků, stejně jako ve sbírkách VŠB –Technické univerzity v Ostravě, kde jsou uloženy fosílie zpracované Šufem. Nezanedbatelné množství zkamenělin ze souvků se ovšem nachází v majetku soukromých sběratelů.

3. NORDICKÉ SOUVKY Jako nordické označujeme souvky původem ze Skandinavie, ze dna a ostrovů Baltského moře, z Dánska a baltského pobřeží. Existuje o nich početná, ponejvíce německy psaná literatura. Uváděné názvy typů jsou překlady z němčiny (originální názvy jsou v uvozovkách).

3.1. PÍSKOVCE Z pískovců, nacházených v moravskoslezské oblasti, se všechny nepodaří přiřadit ke známým typům a oblastem původu, většinu však ano. Převahu mají pískovce spodnokambrického stáří, které jsou zkřemenělé a proto odolné a schopné absolvovat dlouhý transport. Na složení společenstev nordických souvků se v těžebních odkryvech moravskoslezské oblasti podílejí pískovce 10–25 %. Na povrchu terénu je jejich percentuální zastoupení v důsledku zvětrávacích procesů zpravidla vyšší.

3.1.1. Dala-pískovec (Dala-Sandstein) Název je odvozen od nejrozsáhlejších výchozů v kraji Dalarna ve středním Švédsku. Jde o křemenné popř. arkózovité pískovce, v různých odstínech červené, zpravidla hrubozrnné, někdy konglomerátické. Jsou jotnického stáří (absolutně 1200–1300 mil. let) a patří k nejstarším červeným sedimentům Země. Největší výchozy jotnických pískovců jsou v západním Dalarne, menší v oblasti Gävle ve středním Švédsku. Předpokládají se též podmořské výskyty v Botnickém zálivu (Ludwig 1971). Obr. 1: Dala-pískovec s čeřinami, Vidnava, x 0,5. Foto B. Bartas. Abb. 1: Dala-Sandstein mit Wellenfurchen.

V moravskoslezské oblasti se Dala-pískovce nacházejí všude, nejsou však příliš hojné. Typické je pro ně sytě až tmavě červené zbarvení, relativně časté jsou čeřiny na vrstevních plochách (obr. 1), občas lze pozorovat vrstvičky tufitického charakteru. Jako první u nás uvádí výskyt Dala-pískovce Tietze (1898).

kambrický pískovec, a lze jej najít na všech lokalitách. Souvky bývají slaběji zaoblené; dokonale zaoblené oblázky se dosud nenašly.

3.1.2. Nexö-pískovec (Nexö-Sandstein)

Tradiční názvy těchto pískovců jsou odvozeny od místních názvů na poloostrově Skåne v j. Švédsku (Hardeberga) a na ostrově Bornholmu (Balka). V souvcích je nelze od sebe prakticky odlišit, proto se oba někdy zařazují pod typ Hardeberga nebo se označují jako světlé spodnokambrické pískovce. Původ horniny je na poloostrově Skåne a na jihu Bornholmu, popř. na přilehlém mořském dně. Stáří je spodnokambrické, zóna 1 popř. 2. Jedná se o jemno- až hrubozrnné kvarcitické pískovce, bílé, světle šedé nebo nažloutlé barvy, velmi pevné. Živočišné stopy jsou v nich hojné. V souvcích moravskoslezské oblasti se vyskytují hojně a můžeme je najít na každé lokalitě. Ve frakci valounů nad 5 cm jsou nejhojnější z nordických pískovců. Zvl᚝ hojné jsou v důsledku své odolnosti na polích a často tvoří dobře vyvinuté hrance. Na polích mají na povrchu zpravidla žlutohnědou zvětrávací kůru. Velký balvan o rozměrech 90 x 70 cm od Žulové se zajímavými tvary zvětrávání popisuje Gába (1989).

Název horniny je odvozen od města Nexö na v. pobřeží ostrova Bornholmu, v jehož okolí má výchozy. Nexöpískovec má několik typů (Hansen 1936), z nichž nejrozšířenější jsou zbarveny růžově a fialovo-nažloutle. Oba jsou arkózovité pískovce až arkózy, zpravidla středno- až hrubozrnné. Zvrstvení bývá nevýrazné; u fialově zbarvených bývá zvýrazněno různým zbarvením vrstviček. Časté jsou sekundárně odbarvené dvůrky o průměru do 2 cm. Fosílie ani ichnofosílie Nexö-pískovce neobsahují, Häntschel (1964) však v nich zjistil bioturbační struktury. Stratigraficky se řadí ke spodnímu kambriu, a to k jeho bázi (dříve byly označovány za eokambrické), s absolutním stářím cca 570 mil. let. Výchozy má na ostrově Bornholmu a na mořském dně v. od něj. Nejhojnější je růžová varieta. V moravskoslezské oblasti jsou růžové Nexö-pískovce hojné, ve frakci valounů 1–5 cm nejhojnější ze všech nordických pískovců. Vyskytují se však i ve větších balvanech – u Kobylé byl nalezen balvan rozměrů 105 x 80 x 45 cm a v Bohušově 60 x 50 x 50 cm. Pokud jde o vnější tvary souvků, charakteristický je hojný výskyt dobře až dokonale zaoblených oblázků o velikosti do 6 cm (pravděpodobně příbojových valounů). Typickými poznávacími znaky je růžová až světle červená barva, na povrchu souvku „dírkování“ a na lomu bílé tečkování (kaolín resp. kaolinizované živce). Zrnka glaukonitu lze pozorovat jen na některých souvcích. Odbarvené „koule“ jsou mechanicky méně odolné a na eolizovaných souvcích tvoří jamky. Fialově-nažloutlé pískovce se nacházejí vzácněji, někdy i jako konglomerátické pískovce. Nexö-pískovec jako typ souvku poprvé uvádí podle určení J. Hesemanna Kiegler (1937) z Vidnavy. Jako souvek byl sbírán hlavně na Jesenicku, nachází se však v celé oblasti.

3.1.3. Kalmarsund-pískovec (Kalmarsund-Sandstein, Chiasma-Sandstein, Xenusion-Quarzit)

3.1.4. Hardeberga-pískovec a Balka-pískovec (Hardeberga-Sandstein, Balka-Quarzit)

3.1.5. Leopardovitý pískovec (Leoparden-Sandstein, Tiger-Sandstein) Leopardovitým pískovcem se nazývá světlý pískovec s nápadnými tmavými skvrnami, připomínající kůži leoparda (zastaralý a věcně nesprávný je název „tygrovitý pískovec“). Pochází z různých zón spodního kambria (převážně ze zóny 4), podobné pískovce jsou však známy i ze středního kambria a siluru. Původ má na poloostrově Skåne a na Bornholmu, popř. v přilehlé části Baltského moře. Je to křemenný pískovec, ponejvíce střednozrnný, s černými nebo tmavohnědými skvrnami nepravidelných okrajů o průměru cca 2–12 mm. Může obsahovat vzácně fosílie a živočišné stopy. Schlüter (1963) dokázal, že skvrny vznikly rozkladem karbonátu s rozdílnými obsahy Fe a Mn a jsou zbarveny goethitem a kryptomelanem. Obr. 2: Leopardovitý pískovec, Supíkovice, x 0,7. Foto J. Mašek. Abb. 2: Leoparden-Sandstein.

Tento pískovec z nejspodnějšího kambria (zóna 1) má původ v oblasti Ölandu a průlivu Kalmarsund. Je pravděpodobně totožný s tzv. xenusionovým pískovcem resp. kvarcitem, pojmenovaným podle nálezů problematické fosílie Xenusion auerswaldae Pompeckj, 1927. V souvcích je Kalmarsund – pískovec snadno určitelný. Je charakteristický jemným páskováním, zvýrazňujícím vrstevnatost, se střídáním vrstviček hnědofialové až červenofialové a nažloutlé až nahnědlé barvy. Zvrstvení je zpravidla horizontální, méně často šikmé, křížové a zvlněné. Zrnitost je střední až hrubá, z klastických součástí zcela dominuje křemen, který tvoří také přírůstkový tmel. Ichnofosílie nejsou vzácné. V moravskoslezské oblasti se Kalmarsund-pískovec vyskytuje poměrně hojně, by méně často než bílý spodno-

15

Souvky leopardovitého pískovce nejsou v moravskoslezské oblasti vzácné. Poprvé leopardovitý pískovec (pod názvem Tiger-Sandstein) uvádí z Vidnavy Kiegler (1937). Zatím byly souvky sbírány hlavně na Jesenicku, lze je však najít v celé oblasti. Na povrchu (zvláště u eolizovaných souvků) bývají skvrny totálně vyvětralé a zbývají po nich jamky. Variabilita horniny je dosti velká, zvláště ve velikosti a četnosti skvrn, které mohou i splývat.

3.1.6. Spodnokambrické pískovce se stopami (Sandsteine mit Lebensspuren) V souvcích kambrických, především spodnokambrických pískovců nacházíme poměrně hojně živočišné stopy. Vyskytují se v různých typech pískovců a zdaleka vždy jim není možno přiřadit přesné stáří a původ. Proto je účelné uvést je přehledně podle určených ichnotaxonů a ne podle typů hornin. Skolithos Haldeman, 1840 Je v pískovcových souvcích nejhojněji nacházenou stopou. Jde většinou o ichnodruh Skolithos linearis (Haldeman, 1840). Tvoří soustavu rovnoběžných zpravidla hustě nahloučených rourek kolmých k vrstevnatosti o průměru 2–5 mm (vertikální směr v podstatě zachovávají i při křížovém a šikmém zvrstvení). Jde stejně jako u ichnorodů Monocraterion a Diplocraterion o doupata (Domichnia), původci jsou pravděpodobně anelidní červi. Vyskytuje se ve světlých pískovcích typu Hardeberga a Balka a v páskovaných Kalmarsund-pískovcích, v zónách 1–2 spodního kambria. V moravskoslezské oblasti je skolitový pískovec relativně hojný; sbírán byl dosud převážně na Jesenicku. První zmínku s vyobrazením souvku z Píště (pod neplatným názvem Skolithus linearis) přinesl Šuf (1960). Ve sbírkách OVM v Šumperku je 33 skolitových pískovců, z toho 26 světlých, 6 typu Kalmarsund a jeden je celý zbarven hnědofialově. Na třech souvcích jsou rourky zvýrazněny hnědofialovým zbarvením hematitovým pigmentem (podle analýz 1,2–1,6 % Fe2O3). Pokud jsou rourky zbarveny stejně jako hornina, bývají nápadnější až po částečném navětrání popř. eolizaci. Vykazují pak zpravidla pozitivní, někdy však i negativní reliéf (obr. 3). Ve světlých pískovcích bývají rourky velmi hustě nahloučeny, jen v jednom souvku jsou řídce rozptýlené. V pískovcích typu Kalmarsund bývá hustota rourek nižší. Největší balvan skolitového pískovce je na Osoblažsku, na poli nedaleko Slezských Rudoltic. Má rozměry 85 x 75 x 33 cm, přičemž délka rourek dosahuje až 75 cm.

Monocraterion Torell, 1870 Podstatně méně hojný než ichnorod Skolithos je v souvcích spodnokambrických pískovců ichnorod Monocraterion. Podélné průřezy „kráterů“ mohou na souvcích vytvářet tzv. girlandovité zvrstvení. Z moravskoslezské oblasti tento ichnorod poprvé zmiňují a vyobrazují Gába a Pek (1980). V současné době jsou známy 3 nálezy z Jesenické oblasti. Dva jsou určeny jako Monocraterion tentaculatum (Torell, 1870). Na obou je patrné girlandovité zvrstvení, zvýrazněné v jednom případě hnědofialovým a v druhém zelenavým zbarvením lamin. Třetí, určený jako Monocraterion ichnosp., je v pískovci typu Hardeberga spolu s rozptýlenými rourkami skolitů. Diplocraterion Torell, 1870 Zhruba stejně často jako Monocraterion se v pískovcích nachází ichnorod Diplocraterion. Rourky této stopy mají v podélném průřezu tvar písmene U. Z naší oblasti jsou dosud známy dva nálezy, určené jako Diplocraterion paralellum (Haldeman, 1840), jeden v Kalmarsund-pískovci (viz Gába a Pek 1980), druhý ve světlém pískovci typu Hardeberga. Syringomorpha Nathorst, 1886 Vzácnější než obě předcházející ichnofosílie je v pískovcových souvcích Syringomorpha nilssoni (Torell, 1868). Je to stopa nejasné geneze, jevící se jako soustava hustě nahloučených trubiček v jedné rovině, bez přednostní orientace v hornině. Jako dosud jediný jistě určený exemplář z naší oblasti popsali Pek a Gába (1983) nález z Písečné (obr. 4). Je to jeden z největších známých jedinců tohoto ichnodruhu vůbec, sestávající ze 17 trubiček. Horninou je leopardovitý pískovec. Souvek je uložen ve sbírkách OVM v Šumperku. Obr. 4: Syringomorpha nilssoni (Torell, 1868) v leopardovitém pískovci, Písečná, x 0,7. Foto I. Pek. Abb. 4: Syringomorpha nilssoni (Torell, 1868) in einem LeopardenSandstein.

Obr. 3: Skolitový pískovec (Skolithos linearis Haldeman, 1840), Velká Kraš, x 0,75. Foto J. Mašek. Abb. 3: Skolithen-Sandstein (Skolithos linearis Haldeman, 1840).

Planolites Nicholson, 1873 Planolites jako „sběrný“ ichnorod zahrnuje stopy válcovitého tvaru, nepravidelného průběhu, bez přednostní orientace. Jsou řazeny mezi požerky (Fodinichnia). Ze spodnokambrických souvků se uvádějí jako relativně hojné, zvláště v tzv. kråkstenu (viz např. Rudolph 1997, Schuddebeurs 1969). Z moravskoslezské oblasti jsou dosud známy dva spodnokambrické souvky s planolity z Jesenicka. Jeden z nich odpovídá typu leopardovitého pískovce, druhý je málo zpevněný pískovec celkově tmavohnědé barvy (obr. 5).

16

Obr. 5: Planolites ichnosp. (Kråksten), Písečná, x 1,1. Foto I. Pek. Abb. 5: Planolites ichnosp. (Kråksten).

Druhý nález (ze Supíkovic) je ve světle červeném arkózovitém pískovci, odpovídajícím Nexö-pískovci z Bornholmu. V něm je patrná struktura, připomínající průřez stopy kuželovitého tvaru (obr. 7), snad srovnatelná s „písečnými kužely“ Schuddebeurse (1969) a Bartholomäa (1993). Nález je významný tím, že růžové a načervenalé Nexö-pískovce jsou zpravidla považovány za prosté živočišných stop. Zde zmíněná a vyobrazená struktura může však mít i anorganický původ. Nález souvku, uloženého ve sbírkách OVM v Šumperku, dosud nebyl publikován. Obr. 7: Horizontální a vertikální průřez problematickou stopou v Nexö-pískovci, Supíkovice, x 1,5. Abb. 7: Horizontal- und Vertikalschnitt der problematischen Spur im Nexö-Sandstein.

Nedefinovatelné stopy a problematika Ze spodnokambrických pískovců je známo více typů stop bez systematického pojmenování, které jsou popisovány pod různými deskriptivními názvy, např. „písečné kužely“ (Bartholomäus 1993) nebo prostě jen jako bioturbační struktury. Sem patří i tzv. fukoidy, u nichž není vždy jistý organický původ. Fukoidový pískovec, který je po nich pojmenován, někteří autoři paralelizují s tzv. kråkstenem švédských autorů (v překladu „vraní kámen“). Je to světlý pískovec s těžko interpretovatelnými stopami, zařazovaný do středního oddílu spodního kambria, vycházející v oblasti průlivu Kalmarsund. V naší oblasti není jako souvek hojný, zřejmě v důsledku své nižší odolnosti. Ve sbírkách OVM v Šumperku se nacházejí dva souvky. Kromě fukoidů nacházíme v moravskoslezské oblasti také jiné nedefinovatelné a problematické stopy. Některé jamky v eolizovaných pískovcích by mohly být interpretovány také jako stopy. Na jednom souvku hrubozrnného fialově-nažloutle páskovaného pískovce byly zjištěny nerovně probíhající vertikální rourky, připomínající „nedefinovatelné stavby“, jak je popisuje Bartholomäus (1993). Nejpozoruhodnější z problematických stop nalezených v naší oblasti jsou dva nálezy v červených pískovcích. V prvním z nich, připomínajícím jemnozrnný Dala-pískovec, je řada jamek, které Gába a Pek (1976) popsali jako ?Syringomorpha nilssoni (obr. 6). Na nápadnou morfologickou podobnost s příčnými průřezy stopy Syringomorpha nilssoni nás upozornil dr. H. Jaeger (Berlín). Obr. 6: ?Syringomorpha nilssoni (Torell, 1868), příčný průřez v červeném pískovci, Kolnovice, x 10. Abb. 6: ?Syringomorpha nilssoni (Torell, 1868), Querschnitt in einem roten Arkosesandstein.

3.1.7. Glaukonitický pískovec (Glaukonitischer Sandstein) Pískovce s glaukonitem se mohou vyskytovat v různých formacích baltské oblasti, nejhojnější jsou však ve spodním kambriu. Nejznámější výchozy jsou na jihu ostrova Bornholmu v zóně 2 spodního kambria. Hornina je známa jako „zelená břidlice“, zpravidla však jde o prachovce a jemnozrnné pískovce s fosforitovými konkrecemi. Obsahuje již faunu a fosilní stopy. Sytěji zelené glaukonitické pískovce či prachovce, které jsou pravděpodobně spodnokambrického stáří, nejsou v naší oblasti nijak hojné.

3.1.8. Tessiniový pískovec (Tessini-Sandstein, Paradoxissimus-Sandstein) Tessiniový pískovec má název odvozený od hojných a nápadných zbytků trilobitů Paradoxides paradoxissimus, dříve P. tessini. Je to světlý popř. nažloutlý pískovec, dobře se odlučující podle vrstevních ploch, na nichž jsou časté nerovnosti a živočišné stopy a také (zpravidla hnědým zbarvením zvýrazněné) zbytky trilobitů, vzácně i jiné živočišné zbytky. Stratigraficky patří pískovec ke střednímu kambriu, zóně 2. Původ má na ostrově Ölandu a na východě poloostrova Skåne. V severním Německu jako souvek není hojný, není ale ani vzácný.

17

Z moravskoslezské oblasti je dosud znám jen jeden nález ze sběrů J. a M. Čajanových z Bohušova. V souvku byly zjištěny otisky lícních trnů trilobita Paradoxides paradoxissimus (Wahlenberg, 1821) a tři vzorky z něj jsou uloženy ve sbírkách OVM v Šumperku. Tento typ souvku lze pokládat v naší oblasti za velmi vzácný, mj. v důsledku nízké odolnosti horniny.

3.1.9. Devonský kulovitý pískovec (Kugelsandstein) Tzv. kulovité pískovce jsou kalciticko-písčité konkrece nápadného vzhledu, s kulovitými až elipsoidickými útvary o průměru zpravidla 5–15 mm, barvy našedlé, řidčeji nažloutlé, červenavé nebo zelenavé. Charakteristický je pro ně obsah muskovitu, fosílie neobsahují. Stratigraficky se hornina řadí ke střednímu devonu (givet až eifel). Je to typický východní element v souvkových společenstvech, s původem v jv. části Baltského moře. V severním Německu a Polsku nebývá hojný (viz např. Schneider 1997) a na východ od Berlína se nachází jako souvek již vzácně. Z naší oblasti jsou známy jen 3 nálezy, všechny z Vidnavy. Jeden pochází ze sběrů F. Kieglera, druhý o rozměrech 60 x 36 x 18 mm je ve sbírkách OVM v Šumperku a třetí v soukromé sbírce M. Hanáčka (obr. 8). Souvky kulovitého pískovce jsou u nás jedinými nalezenými devonskými souvky. Nacházejí se vzácně a lze je očekávat jen tam, kde dosud neproběhla totální dekalcifikace souvků. Obr. 8: Kulovitý pískovec, Vidnava, x 1,6. Foto J. Mašek. Abb. 8: Kugelsandstein.

3.2. VÁPENCE Souvky vápenců pocházejí v naší oblasti v drtivé většině ze skandinávsko-baltského paleozoika. Jednotlivé typy mají od minulého století své tradiční názvy, kterých v textu používáme. Všechny jsou fosiliferní, na každém souvku však určitelné fosílie nenajdeme. Z navětralých souvků jsou zkameněliny často dokonale vypreparované („přirozené preparáty“). Vápencové souvky se nenacházejí zdaleka na všech lokalitách ledovcových uloženin, ale jen tam, kde v důsledku jejich primárně vyššího obsahu neproběhla dosud totální dekalcifikace sedimentu. Nejvýznamnějšími lokalitami s vápencovými souvky jsou činné popř. opuštěné odkryvy u Vidnavy, Bohušova a Píště, z nichž pochází většina dosud známých vápencových souvků u nás. V 19. sto-

18

letí byly jako naleziště vápencových souvků známy Otice u Opavy (Jeitteles 1858, Urban 1865).

3.2.1. Smrdutý vápenec (Stinkkalk) Jako smrduté vápence se označují karbonátické konkrece z kambrických alaunových břidlic. Jsou zpravidla černé až černošedé a při rozbití je pro ně typický bituminozní zápach. Původ mají na ostrovech Bornholmu a Ölandu a na švédské pevnině. Stratigraficky mají poměrně široký rozsah od svrchního oddílu středního kambria přes celé svrchní kambrium (zóny 1 až 6). Obsahují zpravidla hojné fragmenty krunýřů trilobitů, podřízeně i jiné fosílie. Ani v severním Německu nebývají v souvcích hojné. Z moravskoslezské oblasti jsou dosud známy nálezy 3 souvků z Píště; ze všech byla určena a publikována trilobitová fauna. Pek a Šnajdr (1981) popsali z typického tmavého vápence četné fragmenty trilobitů Sphaerophtalmus alatus (Boeck, 1838), Peltura acutidens Bröger, 1882 a Protopleura sp. Společenstvo odpovídá zóně 5 svrchního kambria. Gába a Pek (1992) popsali fragmenty krunýřů trilobitů Agnostus pisiformis (Linnaeus, 1757) a izolované pygidium Agnostus sp. (Tab. I, obr. 1) z typického tmavého vápence a kromě toho fragmenty trilobitů druhu Agnostus pisiformis ze světlého vápence. Oba souvky patří stratigraficky k zóně 1 svrchního kambria.

3.2.2. Červený a šedý ortocerový vápenec (Roter und Grauer Orthocerenkalk) Jedněmi z nejrozšířenějších ordovických souvků jsou ortocerové vápence, pro něž jsou typické přímé schránky nautiloidních hlavonožců („ortocerů“). Ve skandinávsko-baltské oblasti vycházejí na mnoha místech (Öland, Bornholm, střední Švédsko, Botnický záliv) a mají velký stratigrafický rozsah (spodní až střední ordovik). Často se rozlišuje více podtypů, např. spodní červený, spodní šedý, svrchní červený a svrchní šedý ortocerový vápenec. Rudolph (1997) i někteří jiní autoři rozlišují mimoto střední ortocerové vápence, Patrunky (1925) rozlišil dokonce 31 variet. Vzhledem jsou si ortocerové vápence podobné, odlišují se zejména společenstvy fosílií. Ortocerové vápence jsou jemnozrnné organogenní vápence; často se vyskytují ve větších plochých souvcích (v Německu dokonce jako plotny s rozměry přes 1 m). Šedé mají světlou pleovou barvu, červené vedle převládajících červených a červenohnědých odstínů mají i světlé, žluté a nazelenalé polohy a šmouhy. Vzácně se nachází i černý resp. šedočerný ortocerový vápenec. Kromě určitelných fosílií (hlavonožců, trilobitů, brachiopodů aj.) obsahují mnoho neurčitelných drobných fragmentů živočišných schránek. V moravskoslezské oblasti nacházíme ortocerové vápence hojně zvláště v hrubších frakcích souvků. Šedé jsou hojnější, červené zato nápadnější a také fosílie jsou v nich nápadnější díky barevným kontrastům. Černý vápenec byl zatím nalezen jen jeden (bez fosílií). Rozlišení na spodní a svrchní ortocerové vápence často není možné. Z fosílií byli systematicky určováni dosud jen trilobiti. Jako první uvádí z našeho území Jeitteles (1858) z Otic u Opavy trilobita Asaphus expansus (Wahlenberg, 1821).

Dále byli z lokalit Vidnava, P횝 a Bohušov určeni (Šuf 1958, Strnad 1958, 1963, Gába, Pek a Vaněk 1993, Gába a Pek 1998): Asaphus (Neoasaphus) cornutus (Pander, 1830), Bolbochasmops emarginatus (Schmidt, 1881), Globampyx linnarssoni (Schmidt, 1894), Illaenus cf. planifrons Jaanusson, 1957, Illaenus schmidti (Nieszkowski), Illaenus schroeteri (Schlotheim, 1820), Megistapidella obtusicauda (Bohlin, 1955), Megistaspis heros (Dalman, 1828), Megistaspis limbata (Boeck, 1837), Nileus limbatus Brogger, 1882, Pliomera fischeri (Eichwald, 1825) (Tab. I, obr. 2), Pseudoasaphus (Pseudoasaphus) globifrons (Eichwald, 1857), Pseudoasaphus (Pseudoasaphus) cf. tecticaudatus (Steinhardt, 1874) (Tab. I, obr. 4), Stenopareia linnarssoni (Holm, 1882). Nejnápadnější, by nepříliš hojná, jsou velká pygidia asaphidních trilobitů, zvláště druhu Megistaspis limbata, ve spodním červeném vápenci (obr. 9). V červeném vápenci byly nalezeny i zbytky krunýřů agnostidních trilobitů rodu Trinodus. Obr. 9: Megistaspis limbata (Boeck, 1837), pygidium v červeném ortocerovém vápenci, Vidnava, x 1,4. Foto J. Juryšek. Abb. 9: Megistaspis limbata (Boeck, 1837), Pygidium, Roter Orthocerenkalk.

I když po ortokonních nautiloidech, dříve zahrnovaných do rodu Orthoceras, mají vápence pojmenování, jejich schránky se zdaleka v každém souvku ortocerového vápence nenajdou. Nautiloidi nebyli zatím blíže určováni. Je určen jen druh Endoceras duplex (Wahlenberg, 1821), který z Otic uvádí již Jeitteles (1858) pod tehdy platným jménem Orthoceras duplex. Z ostatních fosílií byli dosud určeni jen brachiopodi rodů Hesperorthis a Sowerbyella.

3.2.3. Testudinariový vápenec (Testudinaria-Kalk) Tento v souvcích nepříliš hojný vápenec má název podle charakteristické fosílie, brachiopoda Dalmanella testudinaria. Je to světlý vápenec, zkamenělinami poměrně chudý, který se často nachází ve větších balvanech. Je středněordovického stáří (caradoc, zóna D 1). Pochází z jižního Baltského moře. U nás není nijak hojný, není ale patrně ani vzácný, avšak těžko se identifikuje, pokud neobsahuje dobře určitelné zkameněliny (může připomínat šedý ortocerový vápenec). Zatím byl určen pouze na jednom balvanu z Píště, který popsal Holuša (1972) s nepřesným určením horniny i fosílií.

Balvan původních rozměrů 75 x 75 x 55 cm je ve Slezském zemském muzeu v Opavě, kde byl rozbit na několik částí a přesně určen. Je to jemnozrnný organodetritický vápenec světle pleové barvy, velmi tvrdý a houževnatý. Obsahuje asi 20 % nerozpustného zbytku (převážně křemen a fosforit). Je v něm patrných mnoho drobných úlomků fosilních schránek, avšak dobře určitelných fosílií obsahuje málo. Byli z něj určeni trilobiti Leiolichas illaenoides (Nieszkowski, 1857) a Toxochasmops sp., brachiopodi Dalmanella testudinaria (Gagel, 1890) a Actinomena cf. asmusi (de Verneuil, 1845), gastropod Lesueurilla sp. a mlž Cyrtodontula sp. Zbytky mechovek a krinoidů nejsou určitelné.

3.2.4. Cihlovitý vápenec (Backsteinkalk) Tradiční název horniny pochází od toho, že souvky, pokud jsou navětralé, jsou málo zaoblené, na povrchu porézní a žlutohnědě zbarvené, takže mohou připomínat úlomek staré cihly. Větší souvky mívají uvnitř nezvětralé jádro šedozelené barvy. V pevné hornině jsou fosílie málo patrné a velmi těžko se preparují, zatímco v navětralé bývají krásně přirozeně vypreparované. Hojná jsou zvláště kamenná jádra trilobitů, brachiopodů a gastropodů a zbytky těžko určitelných mechovek a pro horninu zvláště charakteristických vápnitých řas. Kromě toho se nacházejí i četné další makro- a mikrofosílie. Stratigraficky se hornina zařazuje do středního ordoviku – caradocu (zóny C 3 – D 1). Původ má ve středním Švédsku, hlavně však na dně Baltského moře mezi Gotlandem, švédským pobřežím a Alandským souostrovím (podrobně diskutuje původ cihlovitého vápence Schallreuter 1970). U nás se cihlovitý vápenec nachází relativně hojně, a to nejen na lokalitách s výskytem vápencových souvků, ale totálně dekalcifikovaný i na jiných lokalitách (Supíkovice, Kolnovice aj.). Nachází se v souvcích různé velikosti. Téměř vždy je alespoň na povrchu silně navětralý a porózní do hloubky minimálně několika cm, což je jeho typickým znakem. Z našeho území byli z něj doposud určeni např. trilobiti Apianurus kuckersianus (Schmidt, 1881), Bolbochasmops bucculentus (Sjögren, 1851), Lonchodomas rostratus (Sars, 1835) (Tab. I, obr. 5), Nieszkowskia (Nieszkowskia) capitalis Öpik, 1928, Pterygometopus sp., Toxochasmops extensus (Boeck, 1857), brachiopodi Platystrophia lynx Eichwald, 1859, Discina sp., Leptaena sp., Nicolella sp., Strophomena sp., gastropodi Tuba balticus Koken, 1925, Clathrospira sp. (Tab. I, obr. 8), Eotomaria sp., Lesuriella sp., mechovka Monticulipora petropolitana (Pander, 1831), vápnité řasy Coelosphaeridium cyclocrinophyllum F. Roemer, 1861, Cyclocrinus porosus Stolley, 1896 a Mastopora concava Eichwald, 1840 (Tab. I, obr. 7). Kromě toho se v souvcích nacházejí blíže neurčené zbytky ostrakodů, krinoidů, tentakulitů, korálů a receptakulitů.

3.2.5. Makrourový vápenec (Macroura-Kalk, Chasmops-Kalk, Rollsteinkalk) Tento středněordovický vápenec je pojmenován podle trilobita Toxochasmops macroura. Je to jemnozrnný vápenec zelenavě šedé barvy (při povrchu je zbarven do žluta) s hojnou, druhově bohatou faunou. Charakteris-

19

tické pro něj jsou časté zelenavě zbarvené stopy po hrabání („Wülste“). Jeho stáří odpovídá caradocu, zónám D 2 – 3, původ má na Ölandu a na mořském dně v. od něj. V souvcích je středně hojný a poměrně často se nachází ve větších balvanech (v Německu jsou známy i balvany přesahující 2 m). V naší oblasti není vzácný. Poprvé jej popsal bez určení horniny Šuf (1956), který ze souvku z Horní Suché určil, převážně rodově, 8 taxonů. Unikátní je nález balvanu rozměrů 100 x 80 x 30 cm z Bohušova, z něhož M. Čajan vypreparoval několik stovek fosílií. Nejhojnější v něm byly pozůstatky trilobitů, brachiopodů a mechovek. Určené fosílie z balvanu uvádějí a zčásti vyobrazují Gába a Pek (1995). Z trilobitů byli určeni např. Bolbochasmops kruegeri (Haller, 1971) (Tab. I, obr. 6), Conolichas deflexus (Angelin, 1854) (Tab. I, obr. 10), Erratencrinurus (Erratencrinurus) kauschi Krueger, 1971, Illaenus linnarssoni Holm, 1883, Toxochasmops cf. eichwaldi (Schmidt, 1881), Toxochasmops extensus (Boeck, 1838) (Tab. I, obr. 11, 12), z brachiopodů Actinomena sp., Nicolella cf. oswaldi (Buch, 1839) (Tab. I, obr. 9), Platystrophia sp., Strophomena grandis Sowerby, 1839, z gastropodů Eotomaria notabilis (Eichwald, 1840), Haplospira variabilis Koken, 1925, z mlžů Vanuxemia sp., z mechovek Monticulipora petropolitana (Pander, 1831). Z ichnofosílií byly určeny stopy Planolites ichnosp. Z balvanu i z dalších souvků makrourového vápence jsou známy dále zbytky korálů, hlavonožců, hyolitů, tentakulitů, lilijic, graptolitů a řas, převážně zatím bez bližšího určení. Pro poznání trilobitů je zajímavé zjištění patologických změn na pygidiu trilobita rodu Erratencrinurus (Pek a Čajan 1992).

3.2.6. Paleoporellový vápenec (Palaeoporella-Kalk) Biofragmentový řasový vápenec je přeplněný kalcifikovanými stélkami zelených řas, převážně rodu Paleoporella, podřízeně rodů Vermiporella a Dasyporella. V nezvětralém světlém vápenci nebývají články stélek příliš zřetelné, velmi dobře však vynikají na zvětralém povrchu souvků jako rourky o průměru zpravidla 2–3 mm. Jiné fosílie, např. zbytky krinoidů, se nacházejí vzácně. Stáří horniny je svrchněordovické (ashgill, zóny E až F1). Původ má na dně Baltského moře v. a sv. od ostrovů Ölandu a Gotlandu. V Německu se nachází paleoporellový vápenec v souvcích hojně a nezřídka i ve velkých balvanech. První zmínku o souvcích paleoporellového vápence z našeho území nacházíme u Kieglera (1937). Z jeho sběrů je v muzeu v Jeseníku tč. uloženo 6 exemplářů z Vidnavy. Pozoruhodný je nález balvanu o rozměrech 70 x 60 x 50 cm z Bohušova, kde je také uložen v místním muzeu. Z Vidnavy je určen druh Paleoporella cf. variabilis Stolley, 1893. Není vyloučeno, že v dosud známých exemplářích se vyskytují i jiné taxony, materiál však dosud nebyl podrobněji studován. Souvky paleoporellového vápence jsou u nás na nalezištích vápencových souvků středně hojné.

3.2.7. Baltský vápenec (Ostseekalk) Tento typ vápence je nazván podle svého původu na dně Baltského moře. Je to poměrně snadno určitelný mikrozrnitý, světle pleově zbarvený vápenec, často červeně skvrnitý nebo žíhaný, připomínající litografický vá-

20

penec. Fosílie se v něm nacházejí jen zřídka a vzhledem k jeho nesnadné zvětratelnosti se obtížně preparují. Přesto z něj byla popsána řada taxonů trilobitů, brachiopodů, graptolitů aj. Jeho stáří je svrchněordovické (ashgill, zóny E – F 1). Pochází ze dna Baltského moře v okolí Alandských ostrovů. Nově (Söderberg a Hagenfeldt 1994) byl zjištěn na mořském dně u pobřeží Upplandu s. Stockholmu. Jeho výskyt v souvcích se v Německu udává jako nepříliš hojný. Z moravskoslezské oblasti poprvé zmiňuje výskyt baltského vápence Gába (1977b) z Nové Vsi na Jesenicku. Ve sbírkách OVM v Šumperku jsou kromě několika paleontologicky sterilních souvků uloženy i dva souvky s fosíliemi. Jsou to neurčené zbytky gastropodů, krinoidů a korálů a miska brachiopoda rodu Strophomena. Jako souvek není u nás baltský vápenec hojný, ale rozhodně není ani vzácný.

3.2.8. Leperditiová hornina (Leperditien-Gestein) Silurský vápenec, charakteristický výskytem hnědě zbarvených hladkých, relativně velkých lasturek ostrakodů rodu „Leperditia“, má stratigrafické rozpětí od wenlocku do ludlowu (zóny J – K 1). Původ má na Gotlandu a estonském ostrově Saaremaa (Ösel) a na mořském dně mezi nimi. Ostatní zkameněliny (trilobitů, brachiopodů aj.) nejsou nijak hojné. Z moravskoslezských lokalit poprvé popisuje dva jedince řádu Leperditiida na souvcích z Píště Šuf (1958). Leperditiová hornina se v naší oblasti zřejmě nenachází často. Ve sbírkách OVM v Šumperku jsou souvky z Vidnavy a z Píště s lasturkami určenými jako Leperditia sp.; ze souvku z Nové Vsi byla určena Leperditia phaseolus Hisinger, 1837.

3.2.9. Korálový vápenec z Gotlandu (Gotländer Korallenkalk) Silurský korálový vápenec z Gotlandu je hojně se vyskytujícím souvkem. Je to bělavý až světle šedý útesový vápenec přeplněný pozůstatky koloniálních i solitérních korálů a stromatopor, přičemž jiné fosílie se nacházejí jen podřízeně. Solitérní rugosní koráli vyvětralí z horniny se často nacházejí i izolovaně. Stratigraficky má korálový vápenec rozpětí od wenlocku do ludlowu. Výchozy jsou známé z Gotlandu a z mořského dna v. ostrova. Jako první zmiňuje od nás Jüttner (1912) nález tabulátního korálu rodu Halysites z kaolínové jámy u Vidnavy. Skrývky kaolínových hliniš u Vidnavy byly a jsou nejbohatším nalezištěm gotlandských korálových vápenců v ČR. Zvláště F. Kiegler odtud nashromáždil mnoho krásně přirozeně vypreparovaných vzorků. Podrobněji studoval korály z jeho sběrů Prantl (1957), který určil tabulátní korály Syringopora bifurcata Lonsdale, 1830 (Tab. II, obr. 1), Catenipora escharoides (Lamarck, 1816) a Squamofavosites cf. spinosus (Lecompte) a rugosní korály Aulacophyllum angelini Wedekind, Kodonophyllum truncatum (Linnaeus, 1758) a Cyphophyllum sp. Z Vidnavy i jiných lokalit byli dále určeni tabulátní koráli Halysites catenularia (Linnaeus, 1767) (obr. 10), Favosites gotlandica Lamarck, 1816, Favosites sp., Sarcinula sp., Thecia sp., z heliolitidních korálů (z nichž většina zůstává neurčena)

Heliolites sp. a Plasmoporella sp. Hojné masívní trsy stromatopor (obr. 11) nebyly blíže systematicky určovány, pouze z Píště určil Šuf (1958) rod Clathrodictyon. Velmi dobrá přirozená preparace struktur korálů a stromatopor má svůj rub ve zpravidla silném navětrání souvků, kvůli němuž je nutno většinu souvků konzervovat. Obr. 10: Koloniální korál Halysites catenularia Linnaeus, 1767, v gotlandském korálovém vápenci, Vidnava, x 1,4. Foto V. Zeman. Abb. 10: Korallenkolonie von Halysites catenularia Linnaeus, 1767, Gotländer Korallenkalk.

plněny. Resty lilijic vynikají zvláště na navětralém povrchu souvků. Výskyt ostatních fosílií, zvláště brachiopodů a mechovek, je podřízený. Fragmenty stonků lilijic se nacházejí i v řadě dalších vápencových souvků, nikde však nejsou tak bohatě zastoupeny jako v krinoidovém vápenci. V severním Německu platí krinoidové vápence za hojně se nacházející souvky. U nás se krinoidové vápence nenacházejí příliš hojně, vzácné však nejsou. Zbytky krinoidů nebyly dosud systematicky určovány. Ve frakci hrubého písku a štěrčíku se nacházejí např. ve Vidnavě a v Píšti dosti často izolované články stonků, které patrně většinou pocházejí ze silurského krinoidového vápence.

3.2.11. Zelenošedá graptolitová hornina (Grünlichgraues Graptolithen-Gestein)

Obr. 11: Stromatopora v gotlandském korálovém vápenci, P횝, x 1,25. Foto J. Mašek. Abb. 11: Stromatopora, Gotländer Korallenkalk.

Tímto názvem se označují souvky karbonátických konkrecí z břidlic stáří wenlock až ludlow (zóny J – K 2). Jsou zpravidla šedé až zelenošedé barvy, s rozdílným obsahem kalcitu. Charakteristické jsou pro ně na odlučných plochách až masově se nacházející tělesně zachované rhabdosomy graptolitů. Ani další fosílie nejsou v hornině vzácné. Původ konkrecí je na poloostrově Skåne a na mořském dně mezi Gotlandem a Ölandem (viz např. Ludwig 1972). V severním Německu jsou souvky graptolitové horniny hojné. V moravskoslezské oblasti se zřejmě v důsledku nižší odolnosti nacházejí poměrně zřídka. Strnad (1958) uvádí od Vidnavy z graptolitové horniny druh Monograptus priodon (Bronn, 1834), Šuf (1960) z Píště Colonograptus colonus (Barrande, 1850). Z vidnavských nálezů byli mimoto určeni graptoliti Monograptus ?uncinatus Tullberg, 1883 a Monograptus sp. Ostatní fosílie jsme v hornině pozorovali jen ojediněle.

3.2.12. Phacitový oolit (Phaciten-Oolith) Také v Německu poměrně zřídka se nacházejícím silurským souvkem je phacitový oolit, který má název od charakteristické (by jen sporadicky se nacházející) fosílie, jíž jsou články stonků lilijice Phacites gotlandicus Wahlenberg, 1821. Šedá až bílá karbonátová hornina se skládá téměř výhradě z ooidů o průměru zpravidla 0,5 až 1 mm a paleontologicky je většinou sterilní. Roemer (1885) uvádí a vyobrazuje z tohoto typu souvků řadu fosílií, zpravidla však z atypických variet. Hornina je svrchněsilurského stáří (ludlow, zóna K 2) a pochází z Gotlandu popř. z poloostrova Skåne. Z moravskoslezské oblasti známe dosud jen 2 souvky ze sběrů K. Gatíka z Píště. Jeden z nich je typického vzhledu a bez fosílií, na druhém zjistil Šuf (1964) v některých ooidech zbytky foraminifer. Tento nález, pokud by se při revizi potvrdil, by mohl být zajímavý, protože v literatuře jsme nález foraminifer z tohoto typu souvků nezaznamenali. 3.2.10. Krinoidový vápenec (Crinoidenkalk) Krinoidový vápenec patří rovněž k facii útesových vápenců Gotlandu, stáří a původ má podobný jako gotlandský korálový vápenec. Šedé, nažloutlé, někdy i nazelenalé nebo načervenalé vápence obsahují množství fragmentů a izolovaných článků stonků lilijic, často jsou jimi až pře-

3.2.13. Beyrichiový vápenec (Beyrichienkalk) Nejhojnějším vápencovým souvkem v oblasti pleistocenního pevninského zalednění od Polska po Nizozemsko je beyrichiový vápenec, pojmenovaný podle hojně se

21

vyskytujících lasturek ostrakodů rodu „Beyrichia“ (Beyrichiacea). Je to zelenošedý až nažloutlý organogenní, mnohdy biofragmentový až lumachelový vápenec, přeplněný živočišnými schránkami. Mohou mezi nimi převládat ostrakodi, jindy však také brachiopodi nebo mechovky. Fauna je zpravidla bohatá na individua, ale chudá druhy, popř. až jednotvárná. Někdy se rozlišuje podle převládajících fosílií řada podtypů, např. chonetový nebo nuculový vápenec. Souvky jsou menší velikosti (většinou do 5 cm), ploše elipsoidické a fosílie vynikají zvláště na navětralých souvcích. Stáří horniny je svrchněsilurské (ludlow až přídol), původ má na dně Baltského moře j. Gotlandu a dále sv. směrem až k ostrovu Saaremaa. Beyrichiový vápenec byl zjištěn ve vrtech i na pevnině j. Baltu. Obr. 12: Beyrichiový vápenec, Bohušov, x 1,7. Foto J. Čajan. Abb. 12: Beyrichienkalk.

izolované články stonků lilijic rodu Entrochus a nijak vzácné nejsou ani tmavě zbarvené fragmentárně zachované zbytky ryb. Červeně zbarvená varieta beyrichiového vápence se u nás nachází jen velmi vzácně.

3.2.14. Souvky z callovienu (Kelloway-Geschiebe) Nejhojnějším typem jurských souvků na německém území jsou tzv. souvky z callovienu (název podle nejvyššího stupně doggeru, odvozeného z místního názvu Kelloway v Anglii). Jsou to šedé až hnědé kalcitické pískovce až slepence často přeplněné živočišnými schránkami. Z navětralých souvků se fosílie snadno preparují. Podrobný popis horniny a jejích zkamenělin najdeme u Roemera (1885). Původ horniny je možno hledat v Litvě a na dně Baltského moře až k ústí Odry (pro nás přichází v úvahu spíše západ této oblasti). Na našem území jsou souvky tohoto typu velmi vzácné (podle Roemera, 1885, byly v celém Slezsku známy jen ze 4 lokalit). Je to nejen jejich geografickým původem, ale i jejich malou odolností. Jediný souvek, který je znám, popisuje ze sběrů K. Gatíka z Píště Šuf (1960). Popisuje jej jako konglomerát a určil z něj 20 taxonů, převážně jen rodově určených, např, brachiopoda Rhynchonella varians (Schlotheim, 1820), amonity rodů Kosmoceras a Stephanoceras, mlže rodů Astarte, Trigonia, články lilijic rodu Pentacrinus. Původ hledá správně v doggeru baltské oblasti popř. v polském Lukově. Zde se ovšem jedná jen o velkou glaciální kru původem ze stejné oblasti.

3.2.15. Vápence psací křídy (Schreibkreide) V moravskoslezské oblasti je beyrichiový vápenec v drobnějších valounových frakcích rovněž nejhojnějším vápencovým souvkem a nachází se masově na všech lokalitách s vápenci (Vidnava, Bohušov, P횝 aj.). V muzejních a soukromých sbírkách se nacházejí stovky souvků. První popis horniny z našeho území přinášejí Kralik a Oppenheimer (1931), a to ze Žulové. Ze tří souvků určili 8 taxonů. Od té doby se zabývalo beyrichiovými vápenci více autorů (např. Přibyl 1958, Šuf 1958, Gába a Pek 1998). Celá řada určených taxonů však dosud nebyla publikována a vyobrazena a mnoho ostrakodů, brachiopodů a mechovek na přesnější určení dosud čeká. Velmi hojní a pro horninu význační jsou zvláště ostrakodi druhu Nodibeyrichia tuberculata (Klöden, 1834) (Tab. II, obr. 2), brachiopodi Protochonetes striatellus (Dalman, 1828) (Tab. II, obr. 3) a Microsphaeridiorhynchus nucula (Sowerby, 1839) (Tab. II, obr. 5) – ten byl znám dříve pod rodovými jmény Rhynchonella a Camarotoechia – a dále schránky, spíše však kamenná jádra a otisky tentakulitů druhu Tentaculites scalaris Schlotheim, 1820 (Tab. II, obr. 4). Z dalších fosílií byli v naší oblasti určeni např. trilobiti Calymene mimaspera Schrank, 1970, C. minimarginata Schrank, 1970, C. neotuberculata Schrank, 1970, C. tentaculatus Schlotheim, 1820 a Encrinurus punctatus (Wahlenberg, 1818), brachiopodi Atrypa reticularis (Linnaeus, 1767), Pholidops antiqua (Schlotheim, 1813), Dalmanella sp., Discina sp., Platystrophia sp., Strophomena sp., pro horninu charakterističtí gastropodi rodu Loxonema, z mechovek Ptylodictya lanceolata (Goldfuss, 1829) a Fenestella sp., z ostrakodů Kloedenia wilckensiana (Jones, 1855), Cytherellina sp., Leperditia sp. a Primitia sp. Často se nacházejí

22

Typická psací křída, slabě zpevněný bílý biomikritický vápenec, pochází ze svrchní křídy (maastrichtu) baltské oblasti, např. na Rujaně. Facie psací křídy v atypickém vývoji pokračuje i v nejstarším stupni paleocénu – dánu – zejména na dánských ostrovech. Psací křída obsahuje konkrece pazourků, zejména křída maastrichtu a bryozoový vápenec dánu. I když psací křída má nesrovnatelně větší objem než pazourkové konkrece, v důsledku své nízké odolnosti se i v severním Německu nachází v souvcích zřetelně řidčeji než pazourek. Obr. 13: Rostra belemnitů z psací křídy, Vidnava, x 1,4. Foto J. Mašek. Abb. 13: Belemnitenrostren aus der Schreibkreide.

Z moravskoslezské oblasti karbonátická, nezkřemenělá psací křída ze souvků dosud není známa; delší transport není zřejmě schopna absolvovat. Roemer (1885) pozoro-

val v jedné pískovně u Nysy více souvků bílé křídy, je ovšem otázkou, zda to nebyla silicifikovaná křída. Jedinými karbonátickými souvky z psací křídy, nacházenými u nás, jsou volná rostra belemnitů a jejich úlomky, typicky medově hnědě zbarvené (obr. 13). Našly se na všech lokalitách s vápenci. Jako prvý se o nich jen ve výčtu zmiňuje Kiegler (1937) z Vidnavy. Dosud byly určeny druhy Belemnella occidentalis ssp. Birkelund, 1957 a Belemnella cf. lanceolata Schlotheim, 1813. Unikátní u nás je nález rostra belemnita s jemnými chodbičkami na povrchu, určenými jako ichnodruhy Nygmites solitarius (v. Hagenow, 1840) a Talpina ramosa (v. Hagenow, 1840).

cích nejsou vždy odlišitelné od křídových silicitů; rozlišení je zpravidla možné jen podle charakteristických fosílií. Od nás první zmínku o nich přináší Remeš (1899), který ze Štramberka popisuje nález silicifikované spongie Astylospongia praemorsa Goldfuss, 1826. Stejný druh uvádí Strnad (1958) z Vidnavy. Ve sbírkách OVM v Šumperku je zastoupen rovněž a kromě něho další blíže neurčené spongie a solitérní koráli, koloniální korál Heliolites sp. (obr. 14), volné líce trilobita rodu Proetus, zbytky vápnitých řas rodu Coelosphaeridium a ichnofosílie Planolites. Zkameněliny nebývají dobře zachované a často jde o neurčitelné organické struktury. Souvky se nacházejí prakticky na všech lokalitách, nikde však nejsou hojné.

3.3. SILICITY 3.3.2. Pazourky (Feuersteine) Silicity jsou díky své mechanické i chemické odolnosti hojnou a stálou součástí souvkových společenstev. Nejznámější a nejhojnější z nordických silicitů jsou baltské pazourky (ze 45 valounových analýz z naší oblasti tvoří průměrně 8,4 % všech eratických souvků). Ostatní silicity jsou poněkud hojnější (10,7 %), jsou však zpravidla blízkého (polského) popř. blíže neurčitelného původu. Na východě moravskoslezské oblasti jsou silicity většinou lokálního původu.

3.3.1. Silicifikované paleozoické vápence (Lavandelblaue verkieselte Kalksteine event. Hornsteine) U nás ani v severním Německu a Nizozemsku nejsou příliš hojné souvky silicifikovaných paleozoických vápenců baltské oblasti, nazývané často levandulově modrými rohovci. Jsou to souvky menších rozměrů, na povrchu zpravidla šedě zbarvené, někdy s odstíny do modra. Mineralogicky jsou složeny z chalcedonu a často obsahují fosílie. Někdy jsou to volné silicifikované fosílie, zvláště jádra živočišných hub a korálů. Nejhojněji se nachází houba Aulocopium aurantium a dále Astylospongia praemorsa (Hacht a Rhebergen 1997). Stratigraficky jde většinou o vápence ze středního a svrchního ordoviku, méně ze siluru a kambria. Původ se hledá zpravidla v Baltském moři v. a sv. od Gotlandu a na Gotlandu. Silicifikace je patrně terciérní a masově se tyto silicity nacházejí v pliocenních kaolínových píscích např. na ostrově Syltu. V souvObr. 14: Koloniální korál Heliolites sp. v silicifikovaném vápenci, P횝, x 1,3. Foto J. Mašek. Abb. 14: Korallenkolonie von Heliolites sp., Lavendelblauer Hornstein.

Baltským pazourkům bylo dříve připisováno vesměs křídové stáří. V současné době se rozlišují pazourky svrchní křídy a nejstaršího paleocénu (dánu). Ne vždy je možno je od sebe odlišit, zvláště tehdy, když jsou pozdějším zvětráváním nebo opracováním změněny. Podle Konty (1973) je pazourek konkrecionální varieta silicitu ze slabě zpevněných vápencových sedimentů. Mineralogicky je hlavní součástí pazourků chalcedon. Jeho vznik je raně diagenetický a SiO2 je biogenního původu. Zkameněliny (makro- popř. mikrofosílie) jsou zjistitelné v každém pazourku. Souvky pazourků jsou vzhledem ke své odolnosti v ledovcových uloženinách moravskoslezské oblasti všudypřítomné a jejich nálezy v podstatě vyznačují jižní hranici zásahu pevninského ledovce („Feuersteinlinie“). Výskyt pazourků na Moravě a ve Slezsku je velmi podrobně zdokumentován ve sbírkách mineralogicko-petrografického oddělení Moravského zemského muzea v Brně a v kompendiích Kruti (1966, 1973). Ten uvádí jeho nálezy z 272 lokalit (katastrálních území). V případě Slavíče v povodí Bečvy se jedná o záměnu s poněkud podobným rohovcem neznámého původu. Výskyty pazourků v povodí Moravy ve fluviálních sedimentech (pravděpodobně sálského stáří) byly ovšem potvrzeny. Jde zatím o několik pazourků nalezených v sedimentech Bečvy a Moravy (Macoun a Růžička 1967, Gába 1988a, b). V muzejních sbírkách jsou pazourky bohatě zastoupeny. V Moravském zemském muzeu v Brně je jich více než 1000 (je zajímavé, že zcela převážně jde o pazourky z maastrichtu), v OVM v Šumperku přes 500, v obecním muzeu v Bohušově z místní pískovny více než 100, atd. O mimořádně rozsáhlé sbírce pazourků se zkamenělinami, dnes nezvěstné, se zmiňujeme v kap. 2. Paleontologické nálezy z pazourků včetně ichnofosílií nebyly dosud ve své většině přesně určeny a jejich zpracování (i z nových nálezů) zůstává vděčným úkolem pro budoucnost. Pazourky v naší oblasti byly známy již v pravěku, o čemž svědčí jejich používání ke zhotovování nástrojů (viz např. Přichystal 1991, 1994a). V geologické literatuře však první zmínku o pazourcích z našeho území nacházíme (bez dalších podrobností) až u Jeittelese (1858). Dokladem, že odborníkům byly známy již dříve, je seznam mineralogické sbírky na Jánském vrchu u Javorníku, sestavené S. Schüchem v r. 1814, v němž figuruje pazourek ze Švédských šancí u Žulové (Gába 1973a). Pazourky z maastrichtu a dánu a pazourkové oblázky rozlišil poprvé až Gába (1972b).

23

Poměr četnosti křídových a paleocenních pazourků v moravskoslezské oblasti je obtížné stanovit. Na lokalitě u Vidnavy zjistil Gába (1972b) vyšší zastoupení danienských pazourků, na řadě jiných lokalit byl však poměr vyrovnaný nebo také opačný. Všude však jsou podstatně zastoupeny pazourky obojího stáří. Souvky pazourků dosahují v naší oblasti spíše menších rozměrů (většinou jde o úlomky konkrecí), jen zřídka se nacházejí pazourky s váhou nad 2 kg. Největší známý pazourkový souvek pochází z Bohušova (tč. ve sbírce P. Dybowicze) a má hmotnost 29,5 kg.

3.3.3. Pazourky svrchní křídy (Feuersteine aus Schreibkreide) V psací křídě baltské nejsvrchnější křídy (maastrichtu) se vyskytují pazourkové konkrece typického vzhledu. Mají různé, často bizarní tvary, velikost zpravidla 10–40 cm. Barva pazourků je tmavá, mnohdy téměř černá, lom mušlovitý. Na povrchu a v dutinách je velmi často bílá kůra – málo zpevněná směs opálu a chalcedonu, obsahující množství mikrofosílií. Bílé nebo jiné zbarvení povrchu pazourků, pronikající popř. i pod povrch, je sekundární. Psací křída s pazourky je ve starší literatuře uváděna jako senonská. Vychází na dánských ostrovech, na Rujaně a v jz. části Baltského moře z. Rujany. Souvky maastrichtských pazourků se nacházejí všude od Nizozemska po Polsko. V severním Polsku a na polském pobřeží směrem k V ze souvků mizí. Z makrofosílií jsou v křídových pazourcích nejnápadnější pozůstatky ježovek, zvláště kamenná jádra celých schránek. Nejhojnější jsou pozůstatky spongií, vzhledem ke svému horšímu stavu zachování bývají však obtížně rozpoznatelné a systematicky určitelné. Dalšími častými fosíliemi jsou mlži a mechovky. Velmi hojné jsou v těchto pazourcích také živočišné stopy, charakteristické jsou zvláště ichnorody Thalassinoides a Zoophycos (Voigt a Häntschel 1956, Pollock 1976). K pozorování mikrofosílií v pazourku lze použít jednoduché tzv. třískové metody: lehkým úderem kladívka na povrch, nejlépe na hranu pazourku vzniknou tenké třísky, které lze přímo pozorovat pod mikroskopem v kapce oleje popř. jiné kapaliny. V moravskoslezské oblasti se nacházejí celé hlízy, často s pozůstatky bílé kůry, stejně jako fragmenty hlíz v různém stupni opracování a navětrání, se zvětrávacími barvami nejčastěji v odstínech bílé a hnědé, ale také červené, oranžové, žluté, zelenavé a nafialovělé. Z okem patrných nerostů jsou celkem běžné drobné drúzy krystalků křišálu a záhnědy (kolem 1 mm) a rovněž drobné ledvinité a bradavčité agregáty chalcedonu. Jen jednou (při rozbití) jsme zjistili zrno pyritu a rovněž jednou kalcit v uzavřeném ostnu ježovky. Téměř všechny křídové pazourky obsahují více či méně zřetelné pozůstatky živočišných hub. Projevují se v celkovém tvaru hlíz, jako průřezy na povrchu či uvnitř hlíz, tečkovaným a dírkovaným povrchem, válcovitými dutinami v hlízách (zbytky trávicí dutiny), strukturami kostry a výskytem okem či pod mikroskopem patrných jehlic (megaskler) v kůře i v samotném pazourku. Jen ve vzácných případech se podaří zbytky spongií systematicky určit. Zatím jsme určili (s použitím prací Nestlera 1961, 1975) z křemitých hub druhy Aulaxinia sulcifera (Roemer, 1864), Leptophragma cf. micropora Schrammen, 1910–12,

24

Plinthosella squamosa Zittel, 1878 (Tab. II, obr. 6), Ventriculites cf. radiatus Mantell, 1822 a vápnitou houbu Porosphaera globularis Phillips, 1835. Pouhým okem bývají v kůře často viditelné megasklery, nezřídka přesahující délkou 1 mm (nejdelší 10 mm). Unikátní je nález pazourku ze Supíkovic, který má na povrchu zachováno limonitizované (?) vnitřní jádro části jehlice, prof. E. Herrigem (Greifswald) určené jako delší část cricotriénu spongie třídy Hyalospongea (obr. 16). Obr. 15: Živočišná houba Ventriculites sp. jako hlíza pazourku (maastricht), Jilešovice, x 1,3. Foto J. Mašek. Abb. 15: Der Schwamm Ventriculites sp. in einer Feuersteinknolle (Maastrichtium).

Obr. 16: Vnitřní jádro části jehlice (cricotriénu) živočišné houby v pazourku (maastricht), Supíkovice, x 35. Abb. 16: Innenkern des Cricotriaens eines Kieselschwammes im Feuerstein (Maastrichtium).

Z makrofosílií jsou dále běžná kamenná jádra a otisky misek mlžů (dosud byly určeny rody Lima, Lyropecten a Pinna) a pozůstatky ježovek – kamenná jádra nepravidelných ježovek rodů Echinocorys a Galerites a častější jádra či otisky ostnů a kosterních elementů cidaroidních ježovek rodů Stereocidaris, Temnocidaris a Tylocidaris. Běžně se nacházejí i články stonků lilijic, z nichž byly určeny Isselicrinus sp. a Nielsenicrinus agassizi (v. Hagenow, 1840), a pozůstatky obtížně určitelných mechovek. Vzácnější jsou pozůstatky červů Glomerula gordialis (Schlotheim, 1820), korálů, brachiopodů, belemnitů, hvězdic, vzácně se nacházejí zbytky gastropodů (Gába a Pek 1975). Živočišné stopy a bioturbační struktury jsou v křídových pazourcích běžné, jen v menšině případů však jsou systematicky určitelné. Gába a Pek (1980) popisují a vyobrazují z Jesenicka ichnorody Thalassinoides, Ophiomorpha, Zoophycos (obr. 17) a Chondrites. K thalassinoidním stopám lze přiřadit většinu roubíkovitých a rourkovitých pazourkových konkrecí.

Obr. 17: Zoophycos ichnosp. v pazourku (maastricht), Supíkovice, x 1,1. Foto I. Pek. Abb. 17: Zoophycos ichnosp. im Feuerstein (Maastrichtium).

Obr. 18: Bioturbační struktury v pazourku (maastricht), Supíkovice, x 1. Foto J. Mašek. Abb. 18: Bioturbate Texturen im Feuerstein (Maastrichtium).

Mikrofosílie je možno studovat buï v preparátech naškrábaných z bílé kůry pazourků (Gába a Matyášek 1993, Matyášek 1993) nebo ve výbrusech a „třískách“ pazourku. V kůře nacházíme téměř výhradně schránky foraminifer a úlomky jehlic hub (někdy zhruba v rovnováze, jindy má rozhodnou převahu jedna ze skupin). Mikrofosíliemi v pazourcích se zabýval Mišík (1969, 1975). Uvádí z nich mj. hystrichosféry, které jsou pro pazourky typické a které byly také z pazourků poprvé popsány. Kokolity však určil zřejmě omylem – ač jsou v křídových vápencích velmi hojné, v pazourku dosud nebyly zjištěny (O. Wetzel 1968, písemné sdělení E. Voigta, Hamburg).

vaných na povrchu konkrecí (tzv. mechovkový trávník). Pazourky jsou často intimně spjaty se silicifikovanou křídou, kterou mohou uzavírat, nebo naopak v níž jsou uzavřeny. Takový výskyt je typický zvláště pro pazourky ze saltholmského vápence, který obsahuje jen chudou faunu. Bryozoový i saltholmský vápenec stratigraficky patří k dánu. Paleocenní pazourky jsou západnějším elementem než křídové a v souvcích nezasahují tak daleko na východ jako tyto. Fauna bryozoového vápence a jeho konkrecí se kromě dominujících mechovek vyznačuje zastoupením pravidelných ježovek, zvláště ostnů rodu Tylocidaris. Hojné jsou i části stonků lilijic. Naopak zbytky živočišných hub a ichnofosílie nejsou pro paleocenní pazourky charakteristické. V moravskoslezské oblasti nacházíme danienské pazourky typického vzhledu. Zvětráváním mohou nabývat různých barev, zpravidla světlejších odstínů než křídové pazourky. Nacházejí se v nich rovněž drobné drúzy křišálu a záhnědy a agregáty chalcedonu a velmi vzácně pyrit a kalcit. Charakteristické je jejich sepětí se silicifikovaným vápencem, který někdy tvoří i samostatné souvky. Je zpravidla světle šedý až hnědošedý, nelesklý, pórovitý, s drsným lomem. Obsahuje podobné fosílie jako pazourek. Z paleocenních pazourků u nás rozhodně převládají pazourky z bryozoových vápenců. Z nesmírně hojných mechovek (příklady na obr. 19, 20) byl dosud určen jen druh Coscinopleura angusta Berthelsen, 1962 (det. prof. E. Voigt), vyobrazený na tab. II, obr. 10, a rody Spiropora a Steginopora. Za mechovkami podle četnosti následují ježovky. Velmi často se nacházejí otisky (méně jádra) ostnů cidaroidních ježovek, zejména rodu Tylocidaris. Kamenné jádro ježovky Echinocorys ?sulcatus (Goldfuss, 1826), nalezené v Supíkovicích, pochází s největší pravděpodobností ze saltholmského vápence. Často nacházíme izolované články a části stonků lilijic (určeny rody Isselicrinus a Nielsenicrinus). Ostatní fosílie (brachiopodi, mlži, hvězdice aj.) jsou již vzácnější. V jednom souvku se nalezla jako vzácnost šupina ryby. V souvku zkřemenělé křídy ze Žulové byl zjištěn otisk drobného koralitu korála rodu Smilotrochus. Obr. 19: Zoária mechovek z pazourků (dán), x 6. Abb. 19: Bryozoa aus Feuersteine (Danium).

3.3.4. Pazourky z paleocénu (Feuersteine aus Bryozoenkalk, event. Saltholmskalk) Paleocenní pazourky se zpravidla nápadně odlišují od křídových. Vyskytují se v konkrecích v poněkud odlišných karbonátových sedimentech, více zpevněných a zčásti silicifikovaných. Tyto vycházejí na dánských ostrovech, na poloostrově Skåne a v přilehlé části Baltského moře. Pazourky se vyskytují v tzv. bryozoovém vápenci a saltholmském vápenci (podle ostrova Saltholmu v průlivu Öresund). Pazourky z bryozoového vápence tvoří zpravidla ploché konkrece světle šedě až hnědošedě zbarvené, zřídka tmavší. Nejcharakterističtější je pro ně masový výskyt zoárií mechovek, jak uvnitř pazourku, tak reliéfně zacho-

25

Obr. 20: Průřez zoáriem mechovky v pazourku (dán), Libhoš, x 6. Foto J. Mašek. Abb. 20: Bryozoenzoarium im Feuerstein (Danium).

vané pazourky, odhlédneme-li od různě zbarvených či eolizovaných, patří především dva typy, známé z oblasti Německa, Nizozemska a Polska: pazourkové oblázky a zvětralé pazourky z kaolínových písků. Pazourkové oblázky (Wallsteine) jsou velmi snadno poznatelné. Jsou dokonale zaoblené, většinou elipsoidické (tvaru a velikosti švestky), méně často kulovité či diskovité (obr. 22). Na povrchu bývají černé, šedé či v různých odstínech hnědé a žlutohnědé a mají charakteristický nerovný povrch s mnoha poloměsíčitými nárazovými trhlinami, připomínajícími vtisky po nehtech. Jsou to paleogenní příbojové oblázky většinou křídových pazourků. Mají v baltské oblasti v souvcích větší rozšíření než samotné pazourky. Vyskytují se v kaolínových píscích Syltu i na polském pobřeží ve Východním Pomořansku, kde se již souvky pazourků nenacházejí. Obr. 22: Typické tvary pazourkových oblázků, Supíkovice, x 1,0. Foto J. Mašek. Abb. 22: Wallsteine (typische Formen).

Jehlice hub se nacházejí mnohem řidčeji než v křídových pazourcích, vzácné však rozhodně nejsou. Jinak se nachází v pazourkových třískách podobné společenstvo mikrofosílií, včetně hystrichosfér (obr. 21). Obr. 21: Hystrichosféry z pazourku (dán), x 1000. Abb. 21: Hystrichosphaeren aus Feuerstein (Danium).

Pazourkové oblázky u nás najdeme na všech lokalitách ledovcových uloženin. Většinou najdeme jeden až několik pazourkových oblázků na 100 pazourků. Nejčastěji mají velikost švestky, jsou však i podstatně menší či větší. Povrch je zpravidla šedočerný, zřídka hnědý a žlutohnědý. Nezřídka se nacházejí pazourkové oblázky půlené při ledovcovém transportu. Zvětralé pazourky z kaolínových písků Syltu jsou, jak upozorňuje Hacht (1974) mnohdy těžko odlišitelné od silicifikovaných paleozoických vápenců. Tvoří valouny menších rozměrů s povrchem hladkým nebo s vyvětralými „tvrdoši“ na povrchu, zpravidla se světlou zvětrávací kůrou, pod níž bývá hornina zbarvena hnědě nebo černě. Zvětrání a opracování proběhlo v terciéru, původ a geneze jsou dosud neznámé. Zvětralé a přepracované pazourky, často s „tvrdoši“ na povrchu, bývají bezpečně určitelné jen tehdy, jestliže v nich najdeme typické fosílie, např. jehlice hub, mechovky, pektenoidní mlže nebo otisky ostnů ježovek. Jinak jsou snadno zaměnitelné se silicity jiného stáří a původu.

3.4. JANTAR (BERNSTEIN)

3.3.5. Přepracované pazourky (Wallsteine, Flintgerölle von Sylt) Pazourky při své vysoké odolnosti mohly být před převzetím ledovcem vícekrát opracovány v různém prostředí a pozměněny zvětrávacími procesy. Mezi přepraco-

26

Baltický jantar, fosilní pryskyřice žluté až hnědé barvy, má v souvcích široké rozšíření, na většině lokalit se však nachází jen vzácně. Jeho stáří je oligocenní popř. svrchně eocenní (cca 40 mil. let) a původ má na poloostrově Samlandu u Královce (Kaliningradu) popř. na přilehlém mořském dně. Jantar je zajímavý zvláště inklusemi hmyzu popř. jiných živočichů i rostlinných zbytků, ty se však nacházejí teprve asi v jednom z tisíce souvků (Gripp 1964). I v severním Německu se v souvcích nacházejí spíše menší kousky jantaru, souvky o váze přes 100 g jsou již vzácností.

O nálezech jantarových souvků na třech lokalitách našeho Slezska (Český Těšín, Frýdek, Hlučín) referuje profesor vratislavské university Goeppert již v r. 1844. Několik dalších nálezů z pozdější doby shrnuje Krua (1973), o tč. největším našem jantaru píše Gába (1970). V muzejních sbírkách jsou dokumentovány tyto nálezy: ve Slezském muzeu v Opavě je největší dochovaný jantar z Vidnavy o váze 215,5 g a rozměrech 14,8 x 6,4 x 6 cm. V MZM v Brně jsou 4 drobné úlomky z Opavy, 21 úlomků z vrtu od Zlatých Hor, z Horní Lhoty (okr. Opava) souvek o délce 3 cm a z Vidnavy o délce 2,5 cm. V OVM v Šumperku je uloženo 22 kusů z Vidnavy od různých nálezců, největší rozměrů 36 x 28 x 18 mm. Některé dnes nezvěstné souvky jantaru uvádí Krua (1973). Od Kieglera (1937) přebírá údaj, že za první světové války se v kaolínové jámě u Vidnavy našel jantar velikosti hlavy. Dalším zajímavým, tč. nezvěstným nálezem je souvek z Petřvaldu, který podle Mosera (1876) obsahoval dokonce uzavřeninu hmyzu. Relativně bohatým nalezištěm jantaru u nás je tedy okolí Vidnavy, zvláště skrývka kaolínových hliniš j. obce. Jantar se při své nepatrné hustotě chová ve vodním prostředí odlišně než ostatní souvky, proto lze očekávat jeho výskyt přednostně na určitých lokalitách a v určitých horizontech.

4. SOUVKY BLÍZKÉHO A NEURČENÉHO PŮVODU Mezi blízké souvky (Nahgeschiebe) patří především souvky s původem v polském Slezsku. Mohou však pocházet i ze severněji ležícího území Polska a Německa. Některé souvky, jejichž původ nelze přesněji určit, mohou pocházet i ze skandinávsko-baltské oblasti. Na druhé straně u některých typů souvků (pískovců, rohovců apod.) je obtížné rozhodnout, zda jde o blízké nebo lokální souvky.

4.1. KLASTICKÉ SEDIMENTY Z klastických sedimentů blízkého původu mají mezi našimi souvky rozhodnou převahu zpevněné psamity a psefity. Zatím pouze na Jesenicku byly nacházeny permokarbonské pískovce a slepence z polského Dolního Slezska. Jsou zbarveny červeně, červenofialově nebo červenohnědě a nevynikají pevností. Pískovce bývají arkózovité a obsahují často muskovit; pro konglomeráty je charakteristický obsah valounků lyditu. Pocházejí z karbonu a permu v širším okolí Wałbrzycha. Ani zde však nejsou v souvcích příliš hojné (Wójcik 1982, 1985), což je podmíněno zřejmě jejich nevelkou odolností. Naopak jen v Píšti jsme sbírali křídové pískovce a slepence. Jsou světle zbarvené, s glaukonitem, muskovitem a zčásti kaolínickým tmelem. Drobnozrnné slepence mohou obsahovat kromě valounků křemene i lydit. S největší pravděpodobností pocházejí z opolské křídy, jejíž výchozy leží od Píště s. až ssz. směrem. Jen zřídka a spíše na Ostravsku se nacházejí souvky poměrně pevného křemenného pískovce až slepence s limonitickým tmelem. Jeho původ není znám, avšak nelze vyloučit, že pochází z jurských sedimentů v širším okolí Čenstochové. Różycki a Lamparski (1967) jej odtud uvádějí jako velmi hojný vůdčí lokální souvek. Mezi souvky, které mohou být severského, blízkého i lokálního původu, patří pískovce s glaukonitem. Sytěji

zelené glaukonitické pískovce jsou většinou severské, světlé pískovce s příměsí glaukonitu spíše blízké či lokální.

4.2. SILICITY Odlišení baltských pazourků od jiných konkrecionálních silicitů není vždy možné, zvláště u přepracovaných a zvětralých souvků. Jako alternativa baltských pazourků přicházejí v úvahu zvláště „pazourky“ krakovsko-čenstochovské jury, jejichž možným odlišením od pazourků se zabýval Přichystal (1975, 1994b). V souvkových společenstvech na Osoblažsku a dále k V nacházíme silicity, které by mohly mít původ v polské juře, avšak nesporné důkazy pro to zatím neexistují. Rohovce jsou stálou součástí souvkových společenstev v celé moravskoslezské oblasti. Jejich vzhled je značně variabilní, převládají však drobné souvky vrstevnatých a „pórovitých“ rohovců, šedé až hnědavé barvy, převažujících kubických tvarů. Pocházejí většinou z křídových pískovců – na Jesenicku jako blízké souvky z polského Dolního Slezska, na Osoblažsku a Ostravsku jsou většinou lokálního původu. Lydity, zpravidla černé, méně červené nebo hnědé, jsou rovněž stálou součástí souvkových společenstev. Jejich četnost bývá nižší než četnost rohovců v poměru asi 1 : 2. V severním Německu se lydity v souvcích prakticky nenacházejí, jsou tedy u nás blízkého nebo lokálního původu. Na Jesenicku pocházejí většinou ze silurských sedimentů Dolního Slezska (Wójcik 1982), dále k V mají zpravidla jiný původ – mohou pocházet z devonu, z karbonských slepenců nebo z jiných předkvartérních sedimentů. Jaspisy a červené, červenohnědé a žlutohnědé, popř. jinak zbarvené jaspisovité rohovce nejsou v souvcích moravskoslezské oblasti vzácné. Na Jesenicku pocházejí z permu Dolního Slezska a jsou spjaty s permským vulkanismem, dále k V mají spíše jiný původ. V polském permu mají původ i vzácně se nacházející acháty. Sporadicky se nacházejí souvky hnědouhelných kvarcitů (Braunkohlenquarzit německých autorů). Jsou to silicifikované kořenové půdy ze sousedství hnědouhelných slojí eocénu až miocénu. Nacházejí se i v Německu, Obr. 23: Hnědouhelný kvarcit, Javorník, x 0,6. Foto J. Mašek. Abb. 23: Braunkohlenquarzit.

27

kde se jejich původ hledá v severoněmeckém eocénu nebo v miocénu Saska a Lužice. U nás mohou pocházet i z polského území. Ve sbírkách OVM v Šumperku jsou 4 souvky hnědouhelného kvarcitu z Jesenicka, z nichž největší má rozměry 23 x 18 x 13 cm. Jsou světle šedé, pleové až nahnědlé a nápadné četnými póry a rourkovitými dutinami s otisky po kořenech (obr. 23).

4.3. FOSILNÍ DŘEVA Fosilní, nejčastěji silicifikovaná dřeva jsou v Německu a Polsku pravidelnou součástí souvkových společenstev. Většinou se jim připisuje miocenní stáří a místní resp. blízký původ (např. W. Wetzel 1933, Hucke a Voigt 1967, Richter 1986). Mohou pocházet však i z oligocénu, mezozoika a jsou známa i paleozoická dřeva. Přesnější paleobotanické určení dřev je často nemožné. Na Moravě a ve Slezsku se fosilní dřeva nacházejí v souvcích v celé někdejší zaledněné oblasti, od Horních Heřmanic na Jesenicku na západě až po Albrechtice u Českého Těšína na východě. Zdá se, že častější je jejich výskyt na Osoblažsku, konkrétně na polích mezi Slezskými Rudolticemi a Dolními Povelicemi. Odtud je známo více než 20 nálezů silicifikovaných dřev, také rozměrů nad 20 cm a s váhou nad 10 kg (největší souvek nalezený M. Hanáčkem váží 30 kg). Pro tento zvýšený výskyt nemáme vysvětlení, může však souviset s nápadně vysokým výskytem silicifikovaných dřev i větších rozměrů (do 15 kg) v dnešním Polsku mezi Gliwicemi a Opole, na nějž upozorňuje Roemer (1870), který pokládá dřeva za lokální terciérní souvky. Jen menšinu nalezených dřev se zatím podařilo botanicky aspoň přibližně určit. Silicifikované dřevo od Horních Heřmanic na Jesenicku bylo určeno jako Psaronius (Prosová 1981) stejně jako jedno dřevo ze Slezských Rudoltic; jde tedy o souvky permského resp. permokarbonského stáří. Velký souvek dřeva od Dolních Povelic byl určen jako dřevo jehličnanu, patrně Pinuoxylon (Opravil 1964b), několik dalších bylo identifikováno jako dřeva jehličnatých a listnatých stromů. Barva nacházených dřev je v různých odstínech hnědá popř. žlutohnědá. Fosilizačním materiálem je zcela převážně SiO2 (křemen a chalcedon). V Písečné se našlo lignitické dřevo jen částečně silicifikované chalcedonem. Toto je jistě neogenního stáří. Unikátní je nález kalcifikovaného úlomku větve blíže neurčené dřeviny z Vidnavy. Jako pochybný hodnotíme nález většího souvku karbonatizovaného dřeva ze Žulové (částečně limonitizovaný siderit). Tento nález J. Zaorala s pole je uložen ve sbírkách OVM v Šumperku. Nenese zjevné stopy opracování ledovcovým nebo vodním transportem a mohl být na místo nálezu neúmyslně zavlečen člověkem. Jeho přirozený výskyt jako souvku nelze však vyloučit. V moravskoslezské oblasti se tedy v souvcích nacházejí dřeva se stratigrafickým rozpětím permokarbon až neogén. Jejich původ zůstává nejasný, avšak naprostá většina jich patří jistě mezi blízké souvky s původem v dnešním Polsku popř. Německu. Vzhledem k odolnosti silicifikovaných dřev můžeme předpokládat jejich i několikanásobné přemístění vodním a ledovcovým transportem. Další výzkum po stránce paleobotanické i z hlediska původu souvků je zajímavým námětem pro budoucnost.

28

4.4. FERROLITY Z ferrolitů přicházejí v souvcích v úvahu hlavně pelosideritové a železité konkrece. Železité konkrece s převládajícím limonitem a goethitem vznikly oxidací pelosideritových konkrecí, převážně nebo zčásti až po uložení sedimentu, jak to pro oblast Nizozemska dokázal Burg (1970). Obojí konkrece jsou stabilní součástí souvkových společenstev v Německu, Nizozemsku a Polsku. V severním Německu v sedimentech posledního zalednění jsou častější pelosideritové konkrece, zatímco v naší oblasti mají rozhodnou převahu hnědé limonitické konkrece. Pelosideritové konkrece mohou pocházet z poloostrova Skåne, z Bornholmu, ze s. Německa, ale také z Polska. Jsou převážně jurského nebo terciérního stáří. Pro svou nápadnost a také proto, že duté často chřestí, byly lidem odedávna známy jako „chřestivce“ nebo „orličí kameny“ (Klappersteine, Adlersteine). Písky s chřestivci udává z terciérních (sic!) písků našeho Slezska již Ens (1837). Slavíček (1904) konkrece z Libhoště správně určuje jako „ocelek přeměněný na hnědel“; tamní železité konkrece jsou však převážně lokální souvky. Kiegler (1937) se zmiňuje o velké sbírce chřestivců z kaolínové jámy u Vidnavy (největší velikosti dětské hlavy), jejich genezi však vykládá chybně jako novotvořené útvary z holocénu. Krua (1966, 1973) registruje limonitové konkrece (nesprávně i jako „geody“) z ledovcových sedimentů ze 140 lokalit Moravy a Slezska. Skutečně se zde dají najít na každém odkryvu. Početné nálezy F. Kieglera z Vidnavy jsou uloženy dnes ve VMJ v Jeseníku. Ve sbírkách OVM v Šumperku jsou jak hnědé limonitové konkrece, nezřídka duté a chřestící, tak pelosideritové konkrece v různém stadiu navětrání. Výjimečně se nacházejí nezvětralé konkrece pelosideritu. V jedné konkreci z Vidnavy jsou neurčitelné pozůstatky mlžů, uvnitř železité konkrece ze Supíkovic byl zjištěn sádrovec. Novotvořené železité konkrece se ve vodně-ledovcových uloženinách rovněž nacházejí, jsou však drobné a vyskytují se zřídka a jen na některých lokalitách. Pozoruhodný nález ferrolitu ze Supíkovic popisují Gába, Pek a Zimák (1989). Jde o velký souvek hnědého goethitového ferrolitu, rozpadlý na menší kusy, s hojnými otisky listů a plodů, náležejícími pravděpodobně olši a javoru. Původ souvku je třeba hledat v neogenních, méně pravděpodobně pleistocenních sedimentech na polském území.

4.5. OSTATNÍ SEDIMENTY Souvky fosforitu jsou známy ze všech oblastí severoevropského zalednění. Pocházejí z baltské oblasti (Bornholm), ze s. Německa a u nás přichází v úvahu i území Polska. Stratigraficky pocházejí ze sedimentů od kambria po miocén, nejčastěji se však vyskytují v křídě a eocénu. Souvky bývají zpravidla drobnější a dosti často obsahují faunu a fosilní dřevo. U nás první zmínku o souvcích fosforitu (bez popisu) přináší Kiegler (1937). Jeho nález se nedochoval. Pro svou nenápadnost fosforit snadno uniká pozornosti a poprvé jej popisuje teprve Zimák (1994), který měl k dispozici několik souvků z Vidnavy. Jako hlavní minerál určil karbonát-apatit, podřízeně mj. glaukonit. Ve výbrusech po-

zoroval nannoplankton. Ve sbírkách OVM v Šumperku jsou 3 souvky fosforitů z Jesenicka, v jednom z nich byly pozorovány neurčitelné organické struktury. Původ souvků je nejistý – mohou pocházet z území Polska, ale také z Německa nebo z baltské oblasti. Xylit (lignit, hnědé uhlí) je na některých lokalitách častý v drobných úlomcích v tillu. Někde jde o lokální souvky, avšak na Ostravsku, kde obsah souvků xylitu je význačný pro elsterský till, musejí pocházet z polského území. Z polského miocénu je známo mnoho výskytů hnědého uhlí. Na tomto místě se zmíníme i o nálezech pleistocenních kostí. Kosti a zuby pleistocenních savců nejsou v Německu ve vodně-ledovcových uloženinách žádnou zvláštností. Jaké je jejich stáří a jak a odkud se do sedimentu dostaly, je ve většině případů nejasné. Z moravskoslezské oblasti velmi významný nález popisuje a vyobrazuje Šusta (1932). V hliništi cihelny u Orlové se na bázi vodně-ledovcových uloženin našla čelist a zuby nosorožce Coelodonta antiquitatis (Blumenbach, 1799) – autor užívá staršího pojmenování Rhinoceras antiquitatis. Velmi dobré zachování nálezu svědčí o krátkém transportu. Tento druh je význačný pro sálské zalednění resp. pro riss a jednoznačně tedy stratigraficky určuje příslušný sediment. V současné době je Šustův nález uložen ve sbírkách MZM v Brně. Strnad (1950) popsal nález neurčené kosti savce z Opavy–Kylešovic. Ve sbírkách OVM v Šumperku jsou 3 kosterní zbytky ze souvků. Ve dvou případech jde o části dlouhých kostí větších savců; z Píště pochází úlomek kosti velkého savce (mamuta?) se zřetelnými stopami zaoblení. Původ kostí a délka transportu jsou nejasné, s velkou pravděpodobností však jde o lokální nebo blízké souvky.

kromé sbírce M. Hanáčka jsou uloženy pískovcové souvky se zkamenělinami, které jsou dosud převážně neurčené. Určeni byli dosud jen mlži Exogyra columba (Lamarck, 1819), Glycimeris sp. a živočišné stopy Planolites ichnosp. (obr. 24). Blíže neurčeny jsou zbytky mechovek, mlžů, ježovek a velkých foraminifer. Další sběry a jejich systematické zpracování by mohly přinést rozšíření dosavadních kusých poznatků o osoblažské křídě. Ve vrtech byly na Osoblažsku zjištěny souvky xylitu, pravděpodobně z dnes zakrytého miocénu v s. části Osoblažského výběžku (Skácel 1969). Z nich popsal Opravil (1964a) dřeva obdobná těm, která z Jesenicka popsal Fietz (1926). Obr. 24: Planolites ichnosp. v pískovci osoblažské křídy, Bohušov, x 0,5. Foto J. Mašek. Abb. 24: Planolites ichnosp. im kreidezeitlichen Sandstein (Lokalgeschiebe).

5.3. OBLAST VÝCHODNĚ KRNOVA 5. LOKÁLNÍ SOUVKY 5.1. OBLAST JESENICKA Oblast Jesenicka (na východ po Zlaté Hory) je budována horninami krystalinika a jako lokální sedimentární souvek přichází v úvahu jen miocenní xylit z pánvičky u Uhelné. Ten byl zjištěn v tillu v dnes zašlém hliništi cihelny v Dolních Skorošicích (Gába 1972a). Ve frakci 1 až 5 cm tvořil 19 % všech souvků a vyskytoval se v drobných plochých úlomcích. Fietz (1926) na stejné lokalitě popsal z xylitů fosilní dřeva rodů Cupressinoxylon, Betuloxylon a Ulmoxylon a kromě toho jako nový druh fosilního dřeva Piceoxylon excelsum n. sp. Z Vidnavy popsal druh Salicinoxylon miocenicum Kaiser, původem s největší pravděpodobností rovněž z Uhelné.

5.2. OBLAST OSOBLAŽSKA V zaledněné oblasti Osoblažského výběžku přicházejí jako lokální souvky v úvahu horniny kulmu (moravického souvrství), tzv. osoblažské křídy (součást opolské křídy) a neogénu. Kulmské horniny, z nichž převládají značně rozpadavé břidlice, jsou nejhojnější z lokálních souvků. V menším množství se nacházejí křídové pískovce, silicifikované pískovce a silicity. V pískovcových souvcích byly v posledních letech nalezeny také fosílie. Ve sbírkách OVM v Šumperku, v expozici muzea v Bohušově a v sou-

Zaledněná oblast v. Krnova, která se kryje s územím Ostravska a oderské části Moravské brány, jak je vymezili Macoun et al. (1965), má v zastoupení lokálních souvků řadu zvláštností. Nepřichází zde v úvahu jako jejich zdrojová oblast již osoblažská křída, naopak kromě kulmu Nízkého Jeseníku i produktivní svrchní karbon a zejména flyšové pásmo Západních Karpat. Podle Růžičky (1980) a nepublikovaných vlastních valounových analýz dominují horniny kulmu na Krnovsku a Opavsku, s proměnlivým zastoupením břidlic, drob a konglomerátů. Na Hlučínsku jsou zastoupeny již jen sporadicky a v. od toku Odry zpravidla chybějí. Zde v souvkových společenstvech dominují sedimenty slezské a podslezské jednotky, hlavně různé typy pískovců (na některých lokalitách tvoří více než 80 % všech souvků), ale také silicity, jílovce, místně i jiné horniny. U Libhoště se např. v podstatném množství nacházejí železité konkrece – zvětralé původně pelosideritové konkrece těšínsko-hradišského souvrství. Černé uhlí a uhelné lupky produktivního karbonu se v ledovcových souvcích zjistily zatím jen sporadicky (např. ve Staré Bělé a Slezské Ostravě). Na přelomu 19. a 20. století se sběru fosílií ze souvků v okolí Příbora a Nového Jičína věnovali M. Remeš a J. Slavíček. Remeš (1899) ze souvků od Hájova v. Příbora popsal nový druh křídového korálu Polytremacis Lindströmi n. sp. Později našel u Klokočova sv. Příbora řadu dalších silicifikovaných korálů, z nichž Felix (1903) popsal nový druh Actinacis Remeši n. sp. a 8 dalších taxonů. Silicifikované spongie předal Remeš k určení H. Rauffo-

29

vi, výsledek určení však není znám. Zajímavé je, že původně (Remeš 1899) se původ silicifikovaných fosílií hledal v baltské křídě, později (Remeš 1904) v opolské křídě a až Slavíček (1906) začal uvažovat o jejich lokálním původu, který později připustil i Remeš (1907). Trauth (1911) popsal nové druhy korálů ze silicitů od Příbora; zčásti by mohlo jít o lokální souvky. Schwarzbach (1938) zjistil silicifikované korále od Klokočova v říčních a ledovcových sedimentech dnes polského Horního Slezska jako tzv. jižní souvky. U těchto odolných hornin předpokládá od pliocénu až pětinásobné přemístění. Je vhodné si uvědomit, že souvky silicitů mohou u nás pocházet nejen z výchozů, ale i z nejrůznějších starších sedimentů, např. pliocenních, a horniny přemístěné kdysi vodním transportem k S mohly být převzaty ledovcem a „vráceny“ zpět k J na naše území. Kde jsou uloženy sběry Remeše a Slavíčka, a zda se vůbec zachovaly, nepodařilo se nám zjistit. Podle Tabáška (1993) je v Městském muzeu ve Frenštátě p. R. 121 kusů silicifikovaných korálů a spongií ze sběrů J. Slavíčka. Jestli některé z nich jsou lokálními popř. severskými souvky, bylo by nutno teprve zjistit. Pro sběratele by bylo vděčným úkolem ověřit možnosti sběru silicifikovaných křídových fosílií v okolí Příbora dnes. Při návštěvě štěrkopískovny u Libhoště jsme našli lokální souvek silicifikovaného korálu, přinejmenším v těžebních odkryvech tedy tyto možnosti jsou. Pokud je nám známo, již téměř sto let se sběru fosílií z lokálních souvků ledovcových uloženin na Ostravsku nikdo nevěnoval. Kromě silicifikovaných křídových fosílií by se zde teoreticky mohly najít i jurské, karbonské a devonské zkameněliny, zčásti z tzv. exotických bloků a valounů křídy či eocénu.

6. VÝZNAM A HODNOCENÍ SEDIMENTÁRNÍCH SOUVKŮ MORAVSKOSLEZSKÉ OBLASTI

by bylo žádoucí věnovat pozornost sběru fosílií z lokálních souvků na Ostravsku i Osoblažsku a také systematickému určování popř. revizi sběrů. Většina fosilních druhů určených z nordických souvků je pro území ČR nových, z výchozů neznámých. Pro poznání fauny skandinávsko-baltských vápenců jsou naše vápencové souvky prakticky bez významu vzhledem k nesrovnatelně většímu zastoupení těchto souvků v severněji ležících oblastech a velmi dobrému stupni jejich poznání. Nálezy i pro vědu nové jsou zato možné v pískovcích a pazourcích, které se i u nás nacházejí masově. V pískovcích jsme zjistili několik problematických struktur (ichnofosílií?) dosud v literatuře nepopsaných (dvě z nich jsou zmíněny a vyobrazeny v kap. 3.1.6.). Jako bludné balvany se sedimentární souvky v moravskoslezské oblasti nacházejí výjimečně a prakticky nepřesahují rozměr 1 m, velikostí nemohou tedy konkurovat balvanům krystalinických hornin. Balvany vápenců, pokud se najdou, je vhodné po změření a zdokumentování zpravidla rozbít a vypreparovat z nich fosílie. V muzejních sbírkách jsou sedimentární souvky bohatě zastoupeny a vystaveny v několika expozicích. Význam řádně evidovaných muzejních sbírek je patrný, když si uvědomíme osud Slavíčkovy cenné sbírky pazourků. Mnoho fosílií ze souvků je také v soukromých sbírkách a nápadné souvky (např. pazourky nebo železité konkrece) sbírají i nezainteresovaní laici jako suvenýry a zajímavé „hříčky přírody“. Pro výuku na školách je možno použít pozorování mikrofosílií z kůry křídových pazourků (Gába 1973b, Matyášek 1993).

EISZEITLICHE GESCHIEBE DES MÄHRISCH-SCHLESISCHEN VEREISUNGSGEBIETES. II. SEDIMENTÄRGESCHIEBE

Sedimentární souvky se původně nepoužívaly jako vůdčí souvky k řešení geologických a stratigrafických otázek kvartéru. V posledních desetiletích se však začínají stále více využívat v tomto smyslu (např, Lüttig 1958, Meyer 1983, Vinx, Grube a Grube 1997), zvláště dobře určitelné typy pískovců s ohraničenou oblastí původu (např. Hardeberga-pískovec, Kalmarsund-pískovec, tessiniový pískovec). V poslední době se při valounových analýzách využívá celého tzv. souvkového inventáře, tj. všech krystalinických i sedimentárních souvků. Xylit z Uhelné např. použil Gába (1972a) k stanovení lokálního směru ledovcové transgrese na Jesenicku. Nálezy pazourků, jak je uvedeno výše, pomáhají stanovit rozsah pleistocenního zalednění. K řešení stratigrafie ledovcových sedimentů použil lokálních sedimentárních souvků Růžička (1980). Stratigraficky významný je resp. mohl by být nález pozůstatků nosorožce srstnatého z Orlové (Šusta 1932). Nálezy sedimentárních souvků přispěly i k poznání geologické stavby a složení naší oblasti. Například nálezy Remeše (1899, 1904) daly podnět k hledání výchozů fosílií a hornin, známých původně jen ze souvků. Nabízí se využití lokálních souvků k lepšímu poznání křídy popř. karbonu na Osoblažsku, kde je málo přirozených výchozů. Pro paleontologii jsou nebo mohou být významné především lokální souvky, z nichž byly popsány i tři nové druhy fosílií (Remeš 1899, Felix 1903, Fietz 1926). V budounu

30

Die vorliegende Arbeit bringt den zweiten Teil einer Publikation über die Geschiebe des mährisch-schlesischen Gebietes der Tschechischen Republik und behandelt die Sedimentärgeschiebe und ihre Fossilien. Sie fasst die Ergebnisse aller bisher publizierten Arbeiten zusammen und basiert auch auf eigenen unpublizierten Erkentnissen. Nach dem Herkunftsgebiet teilen wir die Geschiebe unseres Gebietes in drei Gruppen ein: 1. Nordische Geschiebe (fennoskandische und baltische Gesteine) 2. Nahgeschiebe (Gesteine aus dem polnischen und deutschen Territorium) 3. Lokalgeschiebe (Gesteine, die in der Tschechischen Republik anstehen). Unter den nordischen sedimentären Geschieben wurden bisher im mährisch-schlesischen Gebiet folgende Typen gefunden und bestimmt: Dala-Sandstein (2) Nexö-Sandstein (3) Kalmarsund-(Xenusion-)Sandstein (2) Hardeberga-Sandstein und Balka-Quarzit (3) Kambrische Sandsteine mit Lebensspuren (Skolithos, Monocraterion, Diplocraterion, Syringomorpha, Planolites (1) Leoparden-Sandstein (1) Fucoidensandstein (+)

Glaukonitischer Sandstein (z.T. auch als Nah- und Lokalgeschiebe (1) Tessini-Sandstein (r) Kugelsandstein (+) Stinkkalk (r) Roter und Grauer Orthocerenkalk (2) Testudinaria-Kalk (+) Backsteinkalk (2) Macroura-(Rollstein-)Kalk (1) Ostseekalk (1) Leperditien-Gestein (+) Gotländer Korallenkalk (2) Crinoidenkalk (1) Grünlichgraues Graptolithen-Gestein (+) Phaciten-Oolith (+) Beyrichienkalk (3) Kelloway-Geschiebe (r) Schreibkreide-Kalk (nur Belemniten-Rostren!) (1) Lavandelblaue Hornsteine (1) Feuersteine aus Schreibkreide (3) Feuersteine aus Bryozoenkalk ev. Saltholmskalk (incl. verkieselter Kreide) (3) Wallsteine (2) Pliozäne Flintgerölle (2) Braunkohlenquarzit mit Wurzelröhren (z. T. auch als Nahgeschiebe) (+) Bernstein (+) Fossile, meist verkieselte Hölzer (z. T. auch als Nahgeschiebe (+ – 1) Sphärosiderite und Toneisensteine (z.T. auch als Nahund Lokalgeschiebe) (2) Phosphorite (z. T. wahrscheinlich auch als Nahgeschiebe) (+) Die Häufigkeit des Vorkommens der Gesteinstypen ist in Klammern nach der Skala 3 (sehr häufig) – 2 (häufig) – 1 (nicht selten) – + (selten) – r (extrem selten) angegeben. Die Häufigkeit des Vorkommens der Kalksteingeschiebe bezieht sich auf die entsprechenden Lokalitäten (im mährisch-schlesischen Raum gibt es nur wenige Lokalitäten mit Kalksteingeschieben). Unter den Nahgeschieben kommen hauptsächlich permokarbonische und kreidezeitliche Sandsteine und verschiedene Silizite vor. Ob in unserem früher vereisten Gebiet auch die polnischen jurassischen „Feuersteine“ vorkommen, ist zur Zeit schwer zu entscheiden. Die sedimentären Lokalgeschiebe finden sich nur in der Gegend um Osoblaha und in der weiteren Umge-

bung von Ostrava. Hier können sie in mehreren Lokalitäten in den Geschiebegemeinschaften sogar vorherrschen und über 80 % aller Geschiebe ausmachen. Vom Fossilinhalt der einzelnen Geschiebetypen werden in den entsprechenden Kapiteln der Arbeit meist nur einige wichtige Formen angeführt. Es wird also keine vollständige Liste der bestimmten Fossilien gegeben. In den nordischen Kalksteingeschieben unseres Gebietes sind keine Entdeckungen neuer und bisher nicht beschriebener Versteinerungen zu erwarten. Dagegen wäre es nach Ansicht der Autoren bei Sandstein-, Hornsteinund Feuersteingeschieben möglich. In den Sandsteinen wurden 2 interessanten Funde von problematischen Ichnofossilien entdeckt (siehe Abb. 6, 7). Eine problematische Spur im roten (präkambrischen?) Sandstein wurde als ?Syringomorpha nilssoni bestimmt (Gába – Pek, 1976). Der zweite Fund, in einem rosafarbigen Nexö-Sandstein, erinnert an einen „Sandkegel“. Außerdem wurden einige weitere, bisher unbearbeitete problematische Strukturen in Sandstein- und Hornsteingeschieben gefunden. Aus unseren Lokalgeschieben wurden 3 neuen Arten beschrieben: Die Korallen Polytremacis lindströmi Remeš, 1899 und Actinacis remeši Felix, 1903 und daneben fossiles Holz Piceoxylon excelsum Fietz, 1926. Das systematische Sammeln und Bestimmen der Fossilien aus Lokalgeschieben (vorwiegend kreidezeitliches Alters) steht erst am Anfang. Sporadisch werden in den glazifluvialen Ablagerungen unseres Raumes auch Knochenreste von pleistozänen Säugetieren gefunden. Interessanter und stratigraphisch bedeutender ist der Fund eines Kiefers des Nashorns Coelodonta antiquitatis (Blumenbach, 1799) bei Orlová (Šusta 1932). Die Mehrzahl der hier beschriebenen und abgebildeten Fossilien ist in den Sammlungen der Museen in Šumperk, Jeseník, Bohušov, Opava und Brno aufbewahrt. Für die wertvolle Hilfeleistung bei der Bestimmung und Interpretation unseres Geschiebematerials möchten die Autoren namentlich den inzwischen verstorbenen Herren Dr. H. Jaeger und A. P. Schuddebeurs sowie Dr. E. Åhman (Stockholm), K. Eichbaum (Hamburg), Prof. E. Herrig (Greifswald) und Prof. E. Voigt (Hamburg) herzlich danken. Für die freundliche Revision der deutschen Übersetzung der Zusammenfassung danken wir Herrn Prof. L. Eissmann (Leipzig).

31

Tab. I 1. Agnostus sp., pygidium ve smrdutém vápenci, P횝, x 20. Foto I. Pek. 2. Pliomera fischeri (Eichwald, 1825), kranidium v šedém ortocerovém vápenci, Vidnava, x 2. Foto J. Mašek. 3. Průřezy schránek ortokonních nautiloidů („Orthoceras“) v červeném ortocerovém vápenci, Vidnava, x 1,2. Foto J. Mašek. 4. Pseudoasaphus (Pseudoasaphus) cf. tecticaudatus (Steinhardt, 1874), pygidium v šedém ortocerovém vápenci, Bohušov, x 3,7. Foto J. Čajan. 5. Lonchodomas rostratus (Sars, 1835), cephalon v cihlovitém vápenci, Bohušov, x 11,5. Foto J. Čajan. 6. Bolbochasmops kruegeri (Haller, 1973), pygidium v macrourovém vápenci, Bohušov, x 7. Foto J. Čajan. 7. Mastopora concava Eichwald, 1840, v cihlovitém vápenci, Vidnava, x 3. Foto J. Mašek. 8. Clathrospira sp. v cihlovitém vápenci, Bohušov, x 1,3. Foto J. Mašek. 9. Nicolella cf. oswaldi (Buch, 1839) v macrourovém vápenci, Bohušov, x 2,9. Foto J. Čajan. 10. Conolichas deflexus (Angelin, 1854), cephalon v macrourovém vápenci, Bohušov, x 5. Foto J. Čajan. 11. Toxochasmops extensus (Boeck, 1838), cephalon v macrourovém vápenci, Bohušov, x 4,8. Foto J. Čajan. 12. Toxochasmops extensus (Boeck, 1838), pygidium v macrourovém vápenci, Bohušov, x 4,5. Foto J. Čajan. Taf. I 1. Agnostus sp., Pygidium, Stinkkalk, x 20. 2. Pliomera fischeri (Eichwald, 1825), Cranidium, Grauer Orthocerenkalk, x 2. 3. Längschnitte von „Orthoceren“, Roter Orthocerenkalk, x 1,2. 4. Pseudoasaphus (Pseudoasaphus) cf. testicaudatus (Steinhardt, 1874), Pygidium, Grauer Orthocerenkalk, x 3,7. 5. Lonchodomas rostratus (Sars, 1835), Cephalon, Backsteinkalk, x 11,5. 6. Bolbochasmops kruegeri (Haller, 1973), Pygidium, Macroura-Kalk, x 7. 7. Mastopora concava Eichwald, 1840, Backsteinkalk, x 3. 8. Clathrospira sp., Backsteinkalk, x 1,3. 9. Nicolella cf. oswaldi (Buch, 1839), Macroura-Kalk, x 2,9. 10. Conolichas deflexus (Angelin, 1854), Cephalon, Macroura-Kalk, x 5. 11. Toxochasmops extensus (Boeck, 1838), Cephalon, Macroura-Kalk, x 4,8. 12. Toxochasmops extensus (Boeck, 1838), Pygidium, Macroura-Kalk, x 4,5.

32

Tab. I

1

2

3

4

7

5

6

11

8

9

10

12

33

Tab. II 1. Syringopora bifurcata Lonsdale, 1830, v gotlandském korálovém vápenci, Vidnava, x 1. Foto J. Mašek. 2. Nodibeyrichia tuberculata (Klöden, 1834), levá lasturka v beyrichiovém vápenci, Vidnava, x 20. Foto I. Pek. 3. Protochonetes striatellus (Dalman, 1828) v beyrichiovém vápenci, Bohušov, x 4. Foto J. Čajan. 4. Tentaculites scalaris Schlotheim, 1820, v beyrichiovém vápenci, Bohušov, x 7. Foto J. Čajan. 5. Microsphaeridiorhynchus nucula (Sowerby, 1839) z beyrichiového vápence, Vidnava, x 3. Foto J. Mašek. 6. Plinthosella squamosa Zittel, 1878 v pazourkové hlíze (maastricht), Supíkovice, x 1,15. Foto J. Mašek. 7. Galerites sp., jádro ježovky v pazourkové hlíze (maastricht), Bohušov, x 1,8. Foto J. Čajan. 8. Miska pektenoidního mlže v pazourku (maastricht), Vidnava, x 5. Foto I. Pek. 9. Otisk dislokovaného ostnu cidaroidní ježovky v pazourku (dán), Supíkovice, x 1,8. Foto J. Mašek. 10. Coscinopleura angusta Berthelsen, 1962, průřez zoária mechovky v pazourku (dán), Vidnava, x 3,5. Foto J. Mašek. Taf. II 1. Syringopora bifurcata Lonsdale, 1830, Gotländer Korallenkalk, x 1. 2. Nodibeyrichia tuberculata (Klöden, 1834), linke Klappe, Beyrichienkalk, x 20. 3. Protochonetes striatellus (Dalman, 1828), Beyrichienkalk, x 4. 4. Tentaculites scalaris Schlotheim, 1820, Beyrichienkalk, x 7. 5. Microsphaeridiorhynchus nucula (Sowerby, 1839), Beyrichienkalk, x 3. 6. Plinthosella squamosa Zittel, 1878, in einer Feuersteinknolle (Maastrichtium), x 1,15. 7. Galerites sp., Steinkern im Feuerstein (Maastrichtium), x 1,8. 8. Schale einer Muschel im Feuerstein (Maastrichtium), x 5. 9. Abdruck des Stachelabschnittes eines cidaroiden Seeigels im Feuerstein (Danium), x 1,8. 10. Coscinopleura angusta Berthelsen, 1962, im Feuerstein (Danium), x 3,5.

34

Tab. II

2 1

3

4

5

7 8

6 10 9

35

LITERATURA Bartholomäus, W. A. (1993): Spurenfossilien unterkambrischer Sandsteine aus dem Sylter Kaolinsand sowie von Eiszeit-Geschieben. – Arch. Geschiebekunde, 1, 6, 307–328, Hamburg. Behr, J. – Mühlen, L. v. z. (1933): Zur Gliederung und Alterstellung des oberschlesischen Randdiluviums. – Jb. Preuss. geol. Landesanst. Berl., 53, 188–207, Berlin. Burg, W. J. (1970): The formation of rattle stones and the climatological factors which limited their distribution in the Dutch Pleistocene, 2. – Palaeogeogr. Palaeoclimatol. Palaeoecol., 1970, 297–308, Amsterdam. Ens, F. (1836): Das Oppaland oder der Troppauer Kreis, 3. B., 334 p., Wien. Felix, J. (1903): Verkieselte Korallen als Geschiebe im Diluvium von Schlesien und Mähren. – Cbl. Miner. Geol. Palaeont., 1903, 561–577, Stuttgart. Fietz, A. (1926): Fossile Hölzer aus Schlesien. – Jb. Geol. Bundesanst., 76, 217–244, Wien. Gába, Z. (1970): Pozoruhodný nález jantaru ve Vidnavě. – Sev. Morava, 20, 69–70, Šumperk. – (1972a): Souvková hlína ze Skorošic a směr pohybu pevninského ledovce. – Zpr. Vlastivěd. Úst. Olomouc, 155, 23–28, Olomouc. – (1972b): Příspěvek k poznání ledovcem transportovaných pazourků. – Zpr. Vlastivěd. Úst. Olomouc, 157, 16–17, Olomouc. – (1973a): Mineralogicá sbírka na Jánském vrchu u Javorníka z roku 1814. – Sev. Morava, 25, 60–61, Šumperk. – (1973b): Některé praktické zkušenosti z vyučování geologii. – Přír. Vědy Šk., 25, 52–54, Praha. – (1977a): Petrografie ledovcových souvků Jesenické oblasti ve Slezsku. Práce Odb. přír. Věd Vlastivěd. Úst. Olomouc, 30, 39 p., Olomouc. – (1977b): Till s vysokým obsahem nordických vápencových souvků od Nové Vsi na Jesenicku. – Čas. Slez. Muz. Opava (A), 26, 185–189, Opava. – (1988a): Nordické ledovcové souvky v sedimentech řeky Moravy. – Geol. Průzk., 30, 86–87, Praha. – (1988b): Nordische kristalline Geschiebe auch im Donau – Flußgebiet. – Geschiebekunde aktuell, 4, 47–48, Hamburg. – (1989): Mísovité tvary na bludném balvanu. – Sbor. Českoslov. geogr. Spol., 94, 300–301, Praha. – (1996): Nerosty z ledovcových uloženin na Jesenicku. – Sev. Morava, 71, 25–36, Šumperk. Gába, Z. – Matyášek, J. (1993): Nutzung des Feuersteins für mikropaläontologische Beobachtungen zu didaktischen Zwecken. – Geschiebekunde aktuell, 9, 119–120, Hamburg. Gába, Z. – Pek, I. (1975): Gastropoda im Feuerstein. – Der Geschiebesammler, 9, 141–142, Hamburg. – (1976): Nález ?Syringomorpha nilssoni z ledovcových souvků ČSSR. – Zpr. Vlastivěd. Úst. Olomouc, 181, 1–5, Olomouc. – (1980): Lebensspuren aus den Geschieben des tschechischen Schlesiens. – Der Geschiebesammler, 14, 13–30, Hamburg. – (1992): Kambričtí agnostidní trilobiti z ledovcových souvků z Píště (severní Morava, ČSFR). – Zpr. Vlastivěd. Úst. Olomouc, 269, 38–41, Olomouc. – (1995): Fauna eines Großgeschiebes von Rollsteinkalk. – Geschiebekunde aktuell, 11, 15–18, Hamburg. – (1997): Ledovcové souvky moravskoslezské oblasti kvartérního kontinentálního zalednění. I. Krystalinické souvky. – Acta Univ. Palacki. Olomuc., Fac. Rer. Nat., Geologica 35, 37–59, Olomouc. – (1998): Zkameněliny z vápencových souvků od Vidnavy ve Slezsku. – Čas. Slez. Muz. Opava (A), 47, 19–23, Opava. Gába, Z. – Pek, I. – Vaněk, J. (1993): Trilobiti z ledovcových uloženin od Bohušova ve Slezsku. – Čas. Slez. Muz. Opava (A), 42, 221–225, Opava. Gába, Z. – Pek, I. – Zimák, J. (1989): Rostlinné fosilie v ledovcovém souvku ze Supíkovic. – Acta Univ. Palacki. Olomuc., Fac. Rer. Nat., Geogr. – Geol. 28, 63–68, Praha. Goeppert, H. R. (1844): Zusammenstellung der bis jetzt bekannten Fundorte des Bernsteins in Schlesien. – Jber. Schles. Ges. Vaterländ. Cult., 22, 228–230, Breslau. Gripp, K. (1964): Erdgeschichte von Schleswig-Holstein. 411 p. Neumünster. Hacht, U. v. (1974): Über Kreideflint-Gerölle aus dem Kaolinsand von Sylt und deren Unterscheidungsmöglichkeiten von ordovi-

36

zischsilurischen Hornsteinen. – Der Geschiebesammler, 8, 3/4, 1–15, Hamburg. Hacht, U. v. – Rhebergen, F. (1997): Ordovizische Geschiebespongien Europas. In: Berliner Beiträge zur Geschiebeforschung, 51–63, Dresden. Hansen, K. (1936): Die Gesteine des Unterkambriums von Bornholm nebst einigen Bemerkungen über die tektonischen Verhältnisse von Bornholm. – Dan. geol. Unders., 2. R., 62, 1–194, København. Häntschel, W. (1964): Die Spuren-Fauna, bioturbate Texturen und Marken in unterkambrischen Sandstein-Geschieben Norddeutschlands und Schweden. – Aufschluss, Sonderheft 14, 88–102, Heidelberg. Holuša, V. (1972): Nález bludného balvanu s fosilní faunou v Píšti na Hlučínsku. – Čas. Slez. Muz. Opava (A), 21, 47–48, Opava. Hucke, K. – Voigt, E. (1967): Einführung in die Geschiebeforschung (Sedimentärgeschiebe). 132 p. Oldenzaal. Jaeger, H. – Helms, J. – Krueger, H. H. (1970): Geschiebeforschung – die wissenschaftliche Bedeutung der Geschiebe. – Wiss. Z. Humboldt-Univ. Berlin, math.-naturwiss. R., 19, 204–214, Berlin. Jeitteles, L. H. (1858): Die nordischen Geschiebe in der Nähe von Troppau. – Jahres-Bericht k. kön. Ober-Realschule Troppau, 6, 71–78, Troppau. Jüttner, K. (1912): Das nordische Diluvium im westlichen Teile von Österr.-Schlesien. – Zeitschr. Mähr. Landesmus., 12, 2, 191–265, Brünn. Kiegler, F. (1937): Erdgeschichte des Weidenauers Ländchens. 93 p. Weidenau. Kralik, B. – Oppenheimer, J. (1931): Beyrichienkalke als nordische Geschiebe bei Friedeberg in Schlesien. – Věst. Geol. Úst. ČSR, 7, 98–100, Praha. Krua, T. (1966): Moravské nerosty a jejich literatura. 379 p. Brno. – (1973): Slezské nerosty a jejich literatura. 414 p. Brno. Kupková, A. – Pek, I. (1985): Typový materiál ve sbírkách Krajského vlastivědného muzea v Olomouci. Trilobita. 61 p. Olomouc. Lienau, H. W. (1990): Geschiebe – Boten aus dem Norden. – Geschiebekunde aktuell, Sonderheft 2, 1–115, Hamburg. Ludwig, A. O. (1971): Der präquartäre Untergrund der Ostsee (Fortsetzung). – Der Geschiebesammler, 6, 81–88, Hamburg. – (1972): Rozšíření čtvrtohorního pevninského ledovce a původ bludných balvanů. – Sev. Morava, 24, 47–52, Šumperk. Lüttig, G. (1958): Metodische Fragen der Geschiebeforschung. – Geol. Jb. , 75, 361–418, Hannover. Macoun, J. et al. (1965): Kvartér Ostravska a Moravské brány. 419 p. Praha. Macoun, J. – Růžička, M. (1967): The Quaternary of the Upper Moravian Basin in the relation to the sediments of the Continental glaciation. – Sbor. geol. Věd, Antropozoikum, 4, 125–168, Praha. Matyášek, J. (1993): Pozorování mikrofosílií v pazourku. – Biologie, Chemie, Zeměpis, 2, 235–236, Praha. Meyer, K. D. (1983): Indicator pebbles and stone count methods. In: Glacial deposits in North – West Europe (ed. Ehlers J.), 275–287, Rotterdam. Mišík, M. (1969): Petrografická príslušnos silicitov z paleolitických a neolitických artefaktov Slovenska. – Acta Geol. Geogr. Univ. Comen., Geol. 18, 117–135, Bratislava. – (1975): Petrograficko-mikropaleontologické kriteriá pre zisovanie proveniencie silicitových nástrojov na Slovensku. – Folia Fac. sci. nat. Univ. Purk. Brun. Geologia 27, Opus 10, 89–107, Brno. Moser, L. K. (1876): Ein Beitrag zur mineralogischen Kenntniss des Teschner Kreises. In: 3. Programm der K.kön. Staatsrealschule in Teschen 1875 – 1876, p. 15–42, Teschen. Neben, W. – Krueger, H. H. (1971): Fossilien ordovicischer Geschiebe. Staringia 1, Oldenzaal. – (1973): Fossilien ordovicischer und silurischer Geschiebe. Staringia 2, Oldenzaal. – (1979): Fossilien kambrischer, ordovicischer und silurischer Geschiebe. Staringia 5, Oldenzaal. Nestler, H. (1961): Spongien aus der weißen Schreibkreide (Unt. Maastricht) der Insel Rügen (Ostsee). – Paläont. Abh., 1, 1, 1–70, Berlin. – (1975): Die Fossilien der Rügener Schreibkreide. 120 p. Wittenberg Lutherstadt. Opravil, E. (1964a): Lignity z Osoblažska. – Zpr. Geogr. Úst. ČSAV, 130-B, 5–6, Opava.

– (1964b): Eratický xylolit z Osoblažska. – Zpr. Geogr. Úst. ČSAV, 131-B, 14–15, Opava. Patrunky, H. (1925): Die Geschiebe der silurischen Orthocerenkalke. – Z. Geschiebeforsch., 1, 58–95, Berlin. Pek, I. – Čajan, M. (1992): A pathologic pygidium from the pleistocene erratic boulder of Moravia. – Zpr. Vlastivěd. Muz. Olomouc, 269, 44–45, Olomouc. Pek, I. – Gába, Z. (1983): Syringomorpha nilssoni (TORELL) z ledovcových uloženin severní Moravy (ČSSR). – Acta Univ. Palacki. Olomuc., Fac. Rer. Nat., Geogr. – Geol. 22, 21–28, Praha. Pek, I. – Mikuláš, R. (1996): Úvod do studia fosilních stop. Práce Českého geologického ústavu 6, 51 p. Praha. Pek, I. – Šnajdr, M. (1981): Trilobiti skandinávského kambria z glacifluviálních uloženin od Píště u Hlučína. – Čas. Slez. Muz. Opava (A), 30, 83–88, Opava. Pek, I. – Vaněk, J. (1984): Encrinurus punctatus (WAHLENBERG, 1821) z glacifluviálních uloženin od Píště u Hlučína. – Zpr. Kraj. Vlastivěd. Muz. Olomouc, 231, 7–9, Olomouc. Pollock, R. E. (1976): The depositional of the Maastricht and Kunrade chalks (Maastrichtian) from the type area of Limburg, Netherlands. – Tweede Internationale Symposium over Vuursten, Staringia 3, 16–18, Oldenzaal. Prantl, F. (1957): Silurské korále ze slezského glacifluviálu (Vidnava). – Čas. Nár. Mus., 26, 1, 23–28, Praha. Prosová, M. (1981): Oscilační zóna kontinentálního ledovce, Jesenická oblast. Acta Univ. Carol., Geol., 1981, 3, 265–294, Praha. Přibyl, A. (1958): O silurských ostrakodech z glacifluviálních uloženin od Vidnavy, okres Jeseník. – Sbor. Kraj. Vlastivěd. Mus. Olomouc, A 3/1955, 49–55, Olomouc. Přichystal, A. (1975): Příspěvek k charakteristice paleolitických naleziš v oblasti Kosíře (okr. Olomouc, Prostějov). – Folia Fac. sci. nat. Univ. Purk. Brno, Geol. 27, 10, 117–124, Brno. – (1991): Petrografický výzkum kamenných artefaktů z pravěku Československa. In: Sborník k 60. Výročí ústavu a katedry petrologie PřF Univerzity Karlovy, 19–33, Praha. – (1994a): Zdroje kamenných surovin. In: Paleolit Moravy a Slezska (ed. Svoboda J.), 43–49, Brno. – (1994b): Geochemical analysis of the lithic raw materials. In: Pavlov I. Excavations 1952–1953, 25–29, Liege. Remeš, M. (1898): Astylospongia praemorsa Ferd. Roemer aus Stramberg. – Verh. geol. Reichsanst., 1898, 180–182, Wien. – (1899): O zkamenělinách bludných balvanů z okolí Příbora. – První výroční Zpráva Klubu přírodovědeckého v Prostějově za spr. rok 1898, 5–10, Prostějov. – (1904): Zkameněliny bludných balvanů z okolí Příbora. – Věst. Klubu přírodověd. v Prostějově, 6, 107–116, Prostějov. – (1907): Erraticum a jeho zkameněliny v poříčí Odry na Moravě. – Věst. Klubu přírodověd. v Prostějově, 10, 3–6, Prostějov. Richter, E. (1986): Die fossilführenden Geschiebe in der Umgebung von Leipzig. – Altenburger naturwiss. Forsch., 3, 7–79, Altenburg. Roemer, F. (1870): Geologie von Oberschlesien. 587 p. Breslau. – (1885): Lethaea erratica oder Aufzählung und Beschreibung der in der norddeutschen Ebene vorkommenden Diluvialgeschiebe nordischer Sedimentärgesteine. – Paläont. Abh., 2, H. 5, 250–420, Berlin. Różycki, S. Z. – Lamparski, Z. (1967): Kierunki ruchu lodu w czasie transgresji zlodowacenia środkowopolskiego w północnej części Jury Polskiej. – Acta geol. Pol., 17, 3, 369–392, Warszawa. Rudolph, F. (1997): Geschiebefossilien, Teil 1: Paläozoikum. – Fossilien, Sonderheft 12, 1–64, Korb. Růžička, M. (1980): Sedimenty sálského zalednění na Opavsku a Hlučínsku. – Sbor. geol. Věd, Antropozoikum, 13, 127–148, Praha. Řehoř, F. – Řehořová, M. – Vašíček, Z. (1978): Za zkamenělinami severní Moravy. 279 p. Ostrava. Schallreuter, R. (1970): Alter und Heimat der Backsteinkalkgeschiebe. – Hercynia, N. F., 6, 285–305, Leipzig. – (1998): Klastenforschung unter besonderer Berűtzsichtigung der Geschiebeforschung. – Arch.Geschiebekunde, 2, 265–360, Hamburg. Schlüter, G. (1963): Die baltischen „Tigersandsteine“ als Geschiebe in Schleswig-Holstein. – Meyniania, 13, 77–96, Kiel.

Schneider, S. (1997): Devon–Geschiebe aus der Umgebung von Berlin. In: Berliner Beiträge zur Geschiebeforschung, 73–80, Dresden. Schuddebeurs, A. P. (1969): Fossiele Levenssporen, 1, 2. – Grondboor en Hamer, 1969, 4, 125–166, 5, 169–216, Haarlem. Schwarzbach, M. (1938): Karpatische Kreidekorallen als Geschiebe in Schlesien. – Jber. Geol. Verein. Oberschles., 1938, 25–31, Gleiwitz. Skácel, J. (1969): Geologie předkvartérních útvarů v osoblažském výběžku. – Acta Univ. Palacki. Olomuc., Fac. Rer. Nat., Geogr. – Geol. 10, 131–148, Praha. Slavíček, J. (1905): Zkameněliny bludných pazourkovitých valounů od Libhoště u Příbora. – Věst. Klubu přírodověd. v Prostějově, 7, 79–84, Prostějov. – (1906): Starší třetihory na Novojicku! – Věst. Klubu přírodověd. v Prostějově, 9, 49–58, Prostějov. Söderberg, P. – Hagenfeldt, S. E. (1994): Seabed investigations of Upper Proterozoic to Lower Palaeozoic Erratics in the Aland Sea, Sweden, by the SPERESAT Technique. – Baltica, 8, 27–37, Vilnius. Strnad, V. (1950): Nález plistocenní kosti v býv. Lundwalově pískovně v Opavě. – Přírodov. Sbor. ostrav. Kraje, 11, 268–269, Opava. – (1956): Výskyt trilobita Chasmops odini (EICHWALD, 1840) z baltského ordoviku v souvcích v Olomouckém kraji. – Zpr. Kraj. vlastivěd. Mus. Olomouc, 66, 130–131, Olomouc. – (1958): Trilobiti z glacifluviálních štěrkopísků od Vidnavy. – Čas. Mineral. Geol., 3, 318–327, Praha. – (1963): Skandinávští trilobiti ze souvků z ČSSR ve sbírkách Vlastivědného ústavu v Olomouci. – Zpr. Odb. přír. Věd Vlastivěd. Ústavu v Olomouci, 1, 22 p. Olomouc. Šuf, J. (1956): Zvířena bludného balvanu z pleistocenních nánosů Ostravska. – Přírodov. Sbor. ostrav. Kraje, 17, 514–519, Opava. – (1958): Příspěvek k poznání prvohorní zvířeny bludných balvanů na Severní Moravě a Slezsku. – Přírodov. Sbor. ostrav. Kraje, 19, 321–342, Opava. – (1960): Paleontologické novinky z glacifluviálu Ostravského kraje. – Přírodověd. Čas. slez., 21, 393–396, Opava. – (1964): Další paleontologické novinky z glacifluviálu Hlučínska. – Sbor. věd. Prací Vys. Šk. Báň. v Ostravě, 10, Řada horn.-geol., čl. 102, 151–157, Ostrava. Šusta, V. (1932): Nález čelisti diluviálního nosorožce v Orlové. – Sbor. Přírodov. Spol. v Mor. Ostravě, 7, 145–152, Moravská Ostrava. Tabášek, O. (1993): Paleontologická sbírka P. Josefa Slavíčka uložená v Muzeu města Frenštátu pod Radhoštěm. 10 p. Frenštát p. R. Tietze, E. (1898): Erläuterungen zur Geologischen Karte der Oesterr. Ungar. Monarchie, NW Gruppe, Nr. 41, Freudenthal. 86 p. Wien. Trauth, F. (1911): Die Oberkretazische Korallenfauna von Klogsdorf in Mähren. – Zeitschr. Mähr. Landesmuseums, 11, 85–192. Brűnn. Urban, E. (1865): Kalksteingeschiebe mit silurischen Petrefacten aus dem Diluvium von Ottendorf bei Troppau. – Jb. k.-kön. Geol. Reichsanst., 15, 2, 135, Wien. Vinx, R. – Grube, A. – Grube, F. (1997): Vergleichende Lithologie, Geschiebeführung und Geochemie eines Prä-Elster-I-Tills von Lieth bei Elmshorn. – Leipziger Geowiss., 5, 83–103, Leipzig. Voigt, E. – Häntschel, W. (1956): Die grauen Bänder in der Schreibkreide Nordwest-Deutschlands und ihre Deutung als Lebensspuren. – Mitt. Geol. Staatsinst. Hamburg, 25, 104–122, Hamburg. Wetzel, O. (1968): Feuerstein – der Stein der Steine. 32 p. Neumünster. Wetzel, W. (1933): Geschiebehölzer in Schleswig-Holstein. – Z. Geschiebeforsch., 9, 169–198, Leipzig. Wójcik, J. (1982): Kierunki nasunięć lądolodu w świetle obserwacji składu petrograficzneho moren dennych okolic Wałbrzycha. – Czas. Geogr., 53, 1, 59–65, Wrocław. – (1985): Kierunki nasunięć ładolodu zlodowacenia środkowopolskiego w świetle składu petrograficznego moren między Kotliną Jeleniogórską a blokiem Gór Sowich. – Kwart. Geol., 29, 437–458, Warszawa. Zimák, J. (1994): Fosforitové souvky z ledovcových uloženin u Vidnavy ve Slezsku. – Čas. Slez. Muz. Opava (A), 43, 57–59, Opava.

Acta Univ. Palacki. Olomuc., Fac. rer. nat. (1999), Geologica 36 13–37

37