MONITORING SOUDNÍCH ROZHODNUTÍ 2014
leden 2014
1. 1. 2014
AKTUÁLNÍ TÉMA Úvodník - audiozáznamy a audiovizuální záznamy jako důkaz u soudu Vzhledem k mohutnému rozvoji technických prostředků, jako jsou chytré mobilní telefony nebo další zařízení, která umí bez větších potíží zaznamenávat obraz a zvuk, dochází v poslední době ve zvýšené míře k předkládání audiozáznamů nebo audiovizuálních záznamů jako důkazů v soudním řízení trestním ale i občanském (civilním) nebo správním. Jelikož jsme v poslední době zaznamenali od klientů zvýšenou poptávku po objasnění skutečností, za nichž lze použít takový důkaz v soudním řízení, rozhodli jsme se premiérové číslo pravidelného monitoringu soudních rozhodnutí pro letošní rok zaměřit monotematicky na soudní rozhodnutí, která rozebírají podmínky užití těchto důkazů v jednotlivých druzích soudních řízení. Na úvod je nutné podotknout, že přípustnost použití těchto záznamů jako důkazů se liší u jednotlivých druhů soudních řízení a zdaleka se nejedná o jednoznačnou a do budoucna vyřešenou otázku.
OBECNÉ PODMÍNKY Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13.9.2006, sp. zn. I. ÚS 191/05 Tento nález Ústavního soudu ČR stanovil obecné podmínky pro použitelnost nahrávek pořízených soukromými osobami v jednotlivých druzích řízení. Ústavní soud uvedl, že otázka nahrávání soukromých projevů člověka je hodna nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, času hovoru atd. Podle Ústavního soudu český ústavní pořádek připouští průlom do této ochrany jen, pokud se tak děje výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti. Podle Ústavního soudu sem spadá obecný zájem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby byly takové činy zjištěny a potrestány. Ústavní soud dále uvedl, že je nepochybné, že každý má právo zaznamenávat si vlastní telefonické hovory, neboť existuje obecná povědomost o tom, že telefonát může být technickou cestou druhým účastníkem hovoru zaznamenán. Pokud i přesto volající uskutečňuje telefonát s druhou osobou, lze dovodit, že tím souhlasí i s možným pořízením zvukového záznamu telefonátu. Nicméně použití tohoto důkazu v občanském soudním řízení je možné pouze, pokud s tím souhlasí i druhý účastník telefonního hovoru, neboť záznam telefonního hovoru je záznam projevu osobní povahy, a tak může být použit volajícím pouze se souhlasem volaného.
2
1. 1. 2014
Z odůvodnění tohoto nálezu tedy vyplynuly základní podmínky, které rozvíjela další soudní rozhodnutí, a to přípustnost použití nahrávek pořízených soukromou osobou jako důkaz v trestním řízení a velmi omezené použití těchto nahrávek k občanském soudním (civilním) řízení, kde je možné je použít pouze, pokud s tím obě strany sporu souhlasí. Vzhledem k tomu, že důkaz předložený jednou stranou zpravidla zpochybňuje tvrzení a důkazy druhé strany sporu, je podle Ústavního soudu v občanském soudním řízení nahrávka pořízená jen jednou ze stran sporu prakticky nepoužitelná.
Z TRESTNÍHO PRÁVA Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.5.2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007 Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí sledoval teze Ústavního soudu a rozvinul je pro oblast trestního řízení. Podle Nejvyššího soudu nelze vyloučit možnost, aby byl k důkaz v trestním řízení použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenáván. Podle soudu je však nutné zohlednit i právo na respektování soukromí. Podle soudu tak je možné použít nahrávku jako důkaz, avšak pouze jako důkaz podpůrný, prokazující pravdivost dalších důkazů, nikoliv jako důkaz stěžejní nebo jediný.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2008, sp. zn. 5 Tdo 229/2008 Nejvyšší soud se konkrétně vyjádřil k tomu, že zvukový záznam pořízený soukromou osobou lze využít jako důkaz v trestním řízení jako podpůrný důkaz k prokázání věrohodnosti výpovědi svědků. Nejvyšší soud dále jasně uvedl, že je nutné odlišovat tyto soukromé záznamy, které lze v trestním řízení zásadně použít bez ohledu na to, jakým způsobem je soukromá osoba pořídila, od záznamů pořízených orgány činnými v trestním řízení (operativně pátracích prostředků, tj. zejména odposlechů), které lze pořídit pouze způsobem předepsaným v trestním řádu (tedy zejména s předchozím souhlasem státního zastupitelství nebo soudce po podání obžaloby).
Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 18.2.2004, sp. zn. I. ÚS 28/04 Bez zajímavosti není jedno z prvních rozhodnutí vrcholných soudů, které řešilo stížnost policisty trestně stíhaného pro podezření z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, že v jeho procesu byl použit záznam telefonátu mezi stanicí operačního střediska policie a policistou. Policista namítal, že tímto bylo porušeno jeho 3
1. 1. 2014
právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života. Ústavní soud však takovou argumentaci odmítl, neboť telefonát policistovi z operačního střediska, kde byly podle interních norem všechny telefonáty nahrávány, vylučoval, že se jednalo o soukromý nebo rodinný projev, nýbrž se jednalo o vystupování při plnění funkce veřejného charakteru. V takovém případě byl důkaz záznamem v trestním řízení přípustný.
Z CIVILNÍHO PRÁVA Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004 Nejvyšší soud tímto rozsudkem změnil své původní striktní odmítání soukromých nahrávek v civilním řízení (viz jeho rozsudek ze dne 21.10.1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98). Podle tohoto rozhodnutí nemají zpravidla charakter projevů osobní povahy, a tedy jsou v civilním řízení jako důkazy přípustné, nahrávky hovorů osob, ke kterým dochází při výkonu povolání nebo při obchodní či veřejné činnosti. V konkrétním případě soud připustil jako důkaz zvukový záznam z jednání společníků obchodní společnosti. Právní názor zde vyslovený však překonal Ústavní soud ve svém již uvedeném nálezu ze září 2006.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.11.2008, sp. zn. 22 Cdo 4172/2007 Po vynesení nálezu Ústavního soudu v září 2006 (viz výše) musel Nejvyšší soud svůj právní názor změnit a velmi zúžit možnosti použití soukromé nahrávky bez souhlasu druhé strany v civilním řízení. Nejvyšší soud se řídil názorem Ústavního soudu a uvedl, že není protiprávní pořízení záznamu telefonického hovoru bez vědomí druhého účastníka hovoru, avšak v civilním řízení je možné takovou nahrávku použít jako důkaz jen se svolení osoby, která o svém nahrávání nevěděla.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.6.2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008 Nejvyšší soud následně výše uvedený striktní závěr relativizoval, avšak jen velmi obecnou úvahou, podle níž hranice nepřípustností důkazu začínají v civilním procesu většinou tam, kdy by mělo v souvislosti s provedením důkazu dojít k porušení ústavního práva fyzické osoby na její soukromí. Judikatura připouští i provedení důkazu zvukovým záznamem a přípustnost takto navrženého důkazu je nutno posuzovat vždy s ohledem na individuální okolnosti daného případu s tím, že odkazuje i na závěry svého rozsudku z května 2005 (viz výše). Lze tedy uzavřít, že poslední názor Nejvyššího soudu připouští důkaz v civilním řízení nahrávkou pořízenou bez 4
1. 1. 2014
souhlasu nahrávané osoby, avšak buď s jejím souhlasem a pokud tento souhlas není dán, tak pouze pokud se jedná o nahrávku hovoru, k němuž došlo při výkonu povolání nebo při obchodní či veřejné činnosti. Samozřejmě však hranice toho, co lze považovat za činnost při výkonu povolání nebo obchodní či veřejnou, jsou velmi neostré a záleží na konkrétní situaci.
ZE SPRÁVNÍHO PRÁVA Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 18.11.2011, sp. zn. 2 As 45/2010 Nejvyšší správní soud měl jako poslední z vrcholných soudů možnost vyjádřit se k přípustnosti použití nahrávky pořízené kamerovým systémem obce ve správním řízení, konkrétně v řízení o přestupku řidiče, který měl nabourat druhé vozidlo. Soud vyslovil několik dílčích závěrů. První z nich bylo, že pokud s přihlédnutím ke konkrétním aspektům věci není myslitelné, aby obrazový záznam osoby mohl vůbec zasáhnout do jejího práva na soukromí, je takový záznam použitelný v rámci dokazování v sankčním řízení, a to bez ohledu na to, zda s takovým postupem vyslovila dotčená osoba souhlas. Soud uvádí, že případem, kdy nelze zasáhnout do práva na soukromí, je záznam, který je pořízen na veřejném prostranství, kde nelze o soukromí vůbec mluvit i podle Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Soud dále uvedl, že i kdyby nebyl vyloučen zásah do práva na soukromí, je použitelná nahrávka soukromé osoby, nikoliv však orgánu veřejné moci, ledaže k tomu měl zákonné oprávnění a záznam pořídil způsobem předepsaným zákonem. Podle soudu je však důležité, aby záznam neporušoval zákon, tedy aby byl zde byl souhlas nahrávané osoby, případně výjimka z tohoto souhlasu. A konečně, i pokud by pořízení soukromého záznamu porušovalo zákon, není jeho použitelnost ve správním řízení zcela vyloučena. V těchto případech je vždy podle soudu nutno poměřit legitimitu cíle, kterého mělo být pořízením záznamu dosaženo, na straně jedné a přiměřenost užitého postupu na straně druhé. Je tak vždy nutno uvážit, zda v konkrétním případě může nad ochranou osobnostních práv dotčeného subjektu převážit zájem společnosti na objasnění a potrestání deliktních jednání a především pak ochrana ústavně zaručených práv pořizovatele takového záznamu (například pro potřeby případně uplatňovaného nároku na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním, které bylo záznamem zachyceno).
5
1. 1. 2014
ZÁVĚR Uvedený výčet rozhodnutí měl za cíl podat základní přehled o použitelnosti soukromých nahrávek v jednotlivých druzích řízení. Vybrali jsme tato základní rozhodnutí s tím, že jimi ale nebyl vyčerpán okruh všech dalších rozhodnutí vycházejících z odlišných situací. Použitelnost soukromých nahrávek se ale vždy liší podle druhu řízení, v němž jsou předkládány. Obecně lze s jistotou říct, že nejširší použitelnost mají soukromé nahrávky v trestním řízení, v němž se dají použít záznamy z mobilních telefonů, videokamer, diktafonů atd. i bez souhlasu nahrávané osoby, avšak nemohou být jediným usvědčujícím důkazem. Naopak poměrně limitované použití mají soukromé nahrávky v civilním řízení. Bez souhlasu nahrávané osoby je možné použít jenom ty nahrávky, které zachycují nahrávanou osobu při výkonu povolání, obchodní nebo veřejné činnosti. Není tedy možné bez souhlasu nahrávané osoby použít nahrávku např. běžného rozhovoru v domácnosti nebo v restauraci. Ani v přestupkovém řízení není vyloučena možnost použití soukromých nahrávek, avšak vždy se musí poměřovat zájem nahrávané osoby na ochranu svého soukromí a zájem na objasnění přestupkového jednání. Lze tedy uzavřít, že pokud osoba páchá trestný čin a v určitých případech i přestupek, musí počítat s tím, že pokud její jednání někdo nahrává, může nahrávka být použita proti němu v trestním nebo přestupkovém řízení. Stejně tak, pokud osoba činí soukromý rozhovor (ať již přímo nebo prostřednictvím telefonu) nebo pracovní rozhovor (při výkonu povolání, obchodní či veřejné činnosti), musí počítat s možností, že jeho projev může být nahrán a může být použit v civilním řízení i bez jeho souhlasu.
S pozdravem,
JUDr. David Karabec
Vydáno jako informační materiál určený výhradně pro potřebu klientů advokátní kanceláře JUDr. Davida Karabce, se sídlem v Praze 8, Na Stráži 1306/5, č.ev ČAK 7353. tel: +420 283 843 130, fax: +420-283 840 760, e-mail.:
[email protected] http://www.karabec.cz/. © JUDr. David Karabec - advokát, 2014
6
