Lanczová Lenka - Střípky mých lásek LENKA LANCZOVÁ, STŘÍPKY MÝCH LÁSEK. VYDAVATELSTVÍ VÍKEND MĚSTSKÁ KNIHOVNA JiČÍN 1. KDYBYCH NEBYLA TAKOVEJ GOLEM! Profesor chemie Karel Hořčička alias Amoniak, Čpavek či Hádvěes, případně jiný nevoňavý fujtajbl, jenž si sérii svých přezdívek vysloužil hned v prvním ročníku, kdy se mu při laboratorních pracích vymkl z rukou pokus s amoniakem sodným a na podstatnou část dopoledne muselo být evakuované celé druhé patro našeho gymnázia, upře vypoulené oči na dvě nešťastnice potící se před tabulí. "Tak dál. Co víte o kyselině dusičné?" Už z pohledu na spolužačky mu musí být víc než jasné, že toho o zmíněné chemikálii vědí pramálo, pokud vůbec něco. Amoniak je však zřejmě založením optimista, snaží se holkám napovědět: "Jakou má barvu, vlastnosti..." "Uhuhu," odkašle si Adéla. "Je jedovatá." Přestože je to vůči kamarádce nefér, třída se neubrání spontánnímu vyprsknutí. Amoniak se poškrábe v ježaté čupřině a odfrkne: "Nepředpokládám, že by vás ji někdo nutil pít! Na nic lepšího jste si nevzpomněla, Pechová? A vy, Pekárková?" Bára odevzdaně pokrčí rameny, do akce risk se nepouští. Míša, jež se mnou sdílí už druhým rokem předposlední lavici v řadě u okna, ukáže palcem k zemi. Jednoznačné gesto, kterým holkám nedává nejmenší naději. Pak šeptem zadoufá: "Snad nebude zkoušet někoho jinýho...!" Vandina ruka v druhé lavici jde nezadržitelně nahoru. Amoniak ji zaregistruje. "Geregová?" "Kyselina dusičná HN03 je nestálá, bezbarvá kapalná látka," spustí třídní premiantka svůj kolovrátek. "Reaguje s většinou kovů krom zlata a platiny. Na světle se částečně rozkládá, a proto má žlutou až červenohnědou barvu -" "Dost!" zastaví ji a obloukovitým rozmachem dá těm dvěma u tabule poslední příležitost. "Pokračujte." Bára s Adélou tedy svorně pokračují: v mlčení. Amoniak propne všech deset prstů, jen to zapraská, a protože užuž kyne Vandě, aby svůj výstup ukončila, rychle jí tuhle šanci zmařím. Zatřepetám paží a moje snaha je vyslyšena: "Havlová?" "Je těkavá, dráždí dýchací cesty, leptá a spaluje pokožku. Rozkladem kyseliny dusičné vznikají oxidy dusíku, které jsou velmi jedovaté. Při ředění kyseliny dusičné vodou se molekuly HN03 štěpí na vodíkové kationty H+ a dusičnanové anionty NO3 -." Míša na mě ulehčeně mrkne. Právě jsem zabila dvě mouchy jednou ranou, jednak zachránila další zoufalce od Amoniakova případného zkoušení a také připravila Vandu, tu šprtnu, o jedničku, kdybych ji nechala všechno vychrlit samotnou. Amoniak je lakomý, nikdy známky nedrobí, také můj dnešní počin ocení
pokývnutím a holkám vyčte: "Nedobře začínáte školní rok... Co až přijde složitější látka?" S nedostatečnou se vždycky začíná špatně, tím spíš, že chudák Bára už má letos druhou, a to je teprve konec října! Poslední hodinu máme výpočetní techniku, inženýr Klofíno by sice rozhodně žádné závody v rychlopsaní nevyhrál, do klávesnice počítače klová jak vrána do zmrzlého tentononc, zato je flegmouš od přírody a všeobecný názor škoda, že ho nemáme častěji, mluví sám za sebe. Do jeho hodin si chodíme víceméně odpočinout. "Fotr mě zabije," vzdychá nad buchtičkami se šodo Bára zmučeně, zatímco Adéla dnešní kouli bere za součást života, jednou jsi dole, příště nahoře, vesele se hihňá ve frontě na kus dlabance a koketuje s klukama ze třetího ročníku. "Tak mu to neříkej," radí jí Míša. "Nemít žákovskou knížku je obrovská výhoda středních škol." "No jo, ale co až bude rodičák!" namítá Bára. "Táta mrkne do známkovacího archu a domů nedojde, skončí na jednotce intenzívní péče s těžkým infarktem..." "Načež bude rád, že to vůbec přežil, takže než se uzdraví, dávno zapomene, proč infarkt dostal," těší ji Dana. "Mamka se taky vždycky diví, kde se vzalo v archu tolik hnusnejch známek," usměje se Míša. "Hlásíš doma jen ty dobrý, jo?" "Nemůžu si pamatovat všechno, ne?" namítne bezelstně, až vybuchneme smíchy včetně Báry, jejíž nálada pomalu přelézá hranici minusových hodnot. "Editě se to mluví," závidí mi Dana. "Když má jedničky." "I dvojky," namítnu skromně. Holky okamžitě protestují, pro ně jsou chvalitebné výbornými známkami. Mně se tak skvělé nezdají. Přímo mě štvou! Tím spíš, že Vanda má samé jedničky a určitě jí to nedá tolik práce co mě! Moje milé přítelkyně zdaleka netuší, kolik hodin trávím s učením, zatímco ony hodí batoh do kouta a svěří se osudu, nějak to dopadne, já se dřu jak mezek. "Jdeme si osladit život," rozhodne se Bára. "Neznám lepší náplast na příkoří světa než pohár Harmonie." Dana předvede dno svých kapes. "Jsem švorc." "Zvu vás," mávne Bára bohatýrsky rukou, takže nám už vůbec nic nebrání dovylizovat krém, odnést talíře na odkládací vozík a pádit do šatny, abychom se mohly jako stádo nahnat do blízké cukrárny MILUŠKA, kde zabereme volný stoleček a necháme se úslužnou prodavačkou obsloužit čtyřmi velkými a fantasticky dobrými poháry s čokoládovým, kakaovým a vanilkovým krémem a s kopicí šlehačky. "Ať jsme tlustý na tři prsty," prohlásí Míša při pohledu na nápor kalorií a požitkářsky do hmoty zaboří lžičku. "Tahle dobrůtka by se měla jmenovat Fantazie," rozplývám se a co nejmenší sousta povaluji po jazyku, aby mi pohár vydržel déle. "Paní Miluška si zaslouží Nobelovu cenu." "Ta se dává za mír, ne?" namítne Dana. "Kdyby Harmonii servírovali válčícím stranám, piš si, že by v tu ránu byl mír," trvám na své teorii. "Jen blázen by šel radši do války místo do cukrárny, ňam, ňam..." "Abys neprodřela sklo," baví se Bára a jen kvůli ní si nedám
repete, byť se mi sliny sbíhají. Umí být pěkně jedovatá co se týče postavy! Sice jsem si na nejrůznější narážky na Slonbidlo a podobně zvykla, poslouchat je mi žádné zvláštní potěšení samozřejmě nečiní. Můžu za to, že z naší čtveřice trčím jako telegrafní tyč?! A kdyby jen ze čtveřice, jsem nejvyšší ze všech holek ve třídě, což je k vzteku, tím spíš, že jsem, vyjádřeno asi nejlépe dědovými slovy, krev a mlíko. Vysoká, statná, hřmotná holka, co by mohla skály lámat a v hospodářství by zastala kupu práce. Kdysi by to určitě byla výhoda, dneska, v době počítačů, si připadám handicapovaná: 180 cm je výška vhodná pro modelku, ne však při 72 kilogramech živé váhy, že. Nejsem vyloženě tlustá, prostě jen udělaná. Zaoblená. Prsa, stehna, zadek, boky. Některým spolužačkám bych mohla dělat mámu! Když jsem si stěžovala, co že mi to drazí rodičové dali do vínku, táta měří 190 a brácha dokonce 193 cm, už v patnácti jsem měla sto osmdesát cenťáčků a od té doby naštěstí do výšky nerostu, jen do šířky, jak je mi doma neustále připomínáno, bylo mi řečeno, že mám na všem hledat to pozitivní. Například mohu být dobrá v košíkové! Prima, že? Až na malý háček. Co nesnáším, jsou hodiny tělocviku, natož abych se dobrovolně honila za balonem...? Nikdy! Moje nejlepší kamarádka Míša je také "festovní", jenomže při její normální výšce 169 centimetrů to nikoho do očí neuhodí. Prostě jenom není hubená. Pěkná nespravedlnost! Kvůli Báře si další pohár nekoupím, a pak, stejně už nemám moc času. Holkám se vymluvím na kroužek keramiky při umělecké škole, kam chodívám každé úterý, což je sice pravda, ale až v šest večer, jenomže do té doby se musím učit! Na zítřek toho máme dost a já bych strašně moc chtěla tu zatracenou Vandu konečně jednou trumfnout. Nechci se smířit s faktem, že jsem jenom druhá nejlepší ve třídě. Možná kdyby byl lepší kdokoli jiný, snad, ale Vanda?! Sotva si na ni vzpomenu, zahlédnu ji, jakmile se s Míšou trhneme od holek a kráčíme spolu na sídliště Hvězdárna, kde 8 krom nás dvou bydlí tisíce dalších lidí včetně Geregovic rodinky. Také Míšinou tváří proběhne záchvěv nelibosti. "Sleduj, je trapná...," reaguje na Vandinu štíhlounkou postavičku v elastickém cvičebním kompletu s čelenkou pod ohonem a náplety na holeních, jak s předpisově pracujícími pažemi ve výši prsou sprintuje mezi paneláky. "Že jí to není blbý," nechápavě vrtím hlavou. "Kdyby běhala potmě, neřeknu, ale takhle, za bílýho dne!" "Nechápu, co se snaží na svý postavě vylepšit," šklebí se Míša. "No řekni, chtělo by se ti přijít ze školy a hurá, s jazykem na vestě si hrát na maratonce?" "Nejsem blázen," prohlásím opovržlivě. "Proč to dělá?" přemýšlí Míša. "Kvůli klukovi?" "Nemá žádnýho," odfrknu. "Ale je hezká," přizná jí Míša neochotně. "Jenže je blbá," odsoudím ji. "Ta si kluka nikdy nenajde, i kdyby se uběhala k smrti." Obraz běžící Vandy se mi z mysli nepodaří vypudit ani za celé odpoledne. Sice jsme ji s gustem pomluvily, jako by z nás mluvily zkušenosti - jenže problém je v tom, že ani Míša, ani
já žádného kluka nemáme, a to neběháme, a nikdy jsme neměly!!! Na půldruhé hodinky strávené v keramickém kroužku naší skupiny na Vandu zapomenu, za vedení asistentky Kláry se dnes poprvé pustíme do rozsáhlého projektu Betlém, na který jsme se těšili už od září, totiž do modelování kulis vánoční dekorace pojaté maličko netradičně a moderně, nicméně cestou domů přes ztichlé večerní sídliště se mi znovu vybaví pohupující se ohon kaštanových vlasů. Je hezká, budiž. Proč by ale měla být ještě chytrá, úspěšnější než já?! Ne, to nedovolím. Přestože jsem se učila už před odchodem do umělecké školy, hodlám se zavřít ve svém pokojíčku s učebnicemi hned poté, co v troubě vyštrachám zbytky domácího rizota, máma měla výjimečně čas a připravila teplou večeři, zbouchám je do posledního zrnka rýže, protože ostatní, to znamená naši a brácha Štěpán, už jsou po jídle, každý ve svém teritoriu. Přestože jsme naoko normální, běžná čtyřčlenná rodina, v panelákovém bytě 4+1 vládne hrobové ticho. Tátu nejdu ani pozdravit, stejně nemá čas, pohroužený do své práce a knih jenom bych ho zdržovala a Štěpán na mě není zvědavý, nakouknu jedině k mamce do ložnice.. "Ahoj, Edito," uvědomí si přítomnost své dcery, aniž by odtrhla oči od plachet papírů rozložených po rýsovacím prkně, které se jí nikam jinam nevejde. "Něco nového?" "Normálka," ujistím ji a bez valného zájmu nakouknu na stojan. "Co to bude?" "Dostali jsme vynikající zakázku na vybavení vestibulu Šaldova divadla," pochlubí se a s tužkou zasunutou za uchem propočítává každý centimetr místa, kam by šlo co umístit, aby to ladilo každému oku. Když si otevřela firmu INTERIÉR VIOLA, byť se jmenuje Vladěna a žádnou Violu v rodině nemáme, pragmatický táta, výzkumný pracovník na katedře biochemie, jí moc velkou životnost nedával. A vida, nejen že se firma drží, ona i velice dobře prosperuje. Máma si časem přibrala shánění a prodej starožitného nábytku, protože miluje krásné věci, a nabídek k zařizování bytů, firem, kanceláří i jiných prostor má stále víc a víc. Dost mě mrzí, že jsem své rodiče zklamala. Táta chtěl mít svou dcerušku chytrou po sobě, minimálně stejně tak jako Štěpána, který vystudoval chemii s červeným diplomem, pracuje na fakultě jako asistent, dodělává si doktorát a usiluje o stipendium na univerzitě v Cambridgi, a máma zase hezkou sladkou holčičku se smyslem pro krásno. Zamyšleně ji pozoruji. Jak to, že nejsem po ní? Drobná, štíhlá, útlá, křehká?! V obličeji sejí podobám, prý mám stejně jako ona fialkově modré oči a přírodně světlé vlasy, něžný nos a jemné rysy, jenže... byť bych vypadala sebelíp, k slonbidlovskému tělu každý obličej zapadne. "Chtělas ještě něco, Eduš?" všimne si mého okolkování. Diplomata v sobě nezapře, elegantně mi tím naznačí, že můj pokoj je na konci chodby vpravo. 10 "Budu mít narozeniny," využiji situace. "Už zase...?" pokusí se o vtip. "No jo, než se rok s rokem sešel, je mi šestnáct." "Hrůza, jak vy, děti, stárnete!"
"Hlavně že máme stále mladé a krásné rodiče," rýpnu si. "Co bys chtěla k narozeninám?" zkonkrétní. "Nevím. Stačí mi peníze, něco si už vyberu," poradím jí, ona kývne a tím je příděl naší konverzace pro dnešek vyčerpán. Jsme rodina introvertů, nikdy jsem si s mámou důvěrně nepopovídala, natož abych se jí svěřovala se svými problémy nebo tak něco jako třeba Míša své mámě! Z táty, kterému bylo v létě padesát, mám podvědomý respekt a ostych, navíc mě odmala sužuje pocit provinění, že cokoli udělám, je špatně, takoví chytří a úspěšní rodiče by si zasloužili mnohem lepší dceru! I když je to hloupé, raději se mu vyhýbám a tajně závidím Míše jejího taťku, který s ní i s Míšinou mladší sestrou Terezou hraje karty, v zimě jezdí na lyžích a v létě je učí pádlovat na kajaku. Koneckonců, lepší klid než domácnost plná vášní a emocí, kterou prožívá Dana, kdy se jejich věčně hádají a ona jim musí soudcovat. Ticho mi vyhovuje. Jakmile mám dojem, že na zítřek umím, zalezu si s pěkným románkem do postele a když k tomu schroupu balíček polomáčených sušenek, nemá to chybu. Od rána koluje po třídě jakýsi leták, dopis nebo co, adresátem jsou všichni kluci a každý se jeho čtením výborně baví, načež sám cosi dlouze do papíru spisuje. Klukovské chování je pěkně podezřelé, tím spíš, že holky nemají k letáku přístup a když se ho jednou Lence podaří zachytit, kluci se na ni vrhnou a násilím jí ho vyrvou z ruky dřív, než jej stihne rozbalit. Tahle zábava jim vydrží po celé školní dopoledne a teprve při polední pauze je naše zvědavost, byť jsme se nahlas zařekly, že o ty jejich pubertální ptákoviny nemáme zájem, konečně ukojena, jelikož spolužák Pavel vypíše na tabuli výsledky volby MISS 2. B. 11 "Ti kluci jsou ale střeva," vyprskne pobaveně Bára a má důvod být na výši, protože její jméno se objeví hned na druhé příčce. Tu první okupuje Vanda Geregová, jak jinak. Třetí místo získala v hodnocení podle pochybných klukovských měřítek Mariana, jež je naší spolužačkou teprve rok, protože k nám prolítla a opakuje si pro velký zájem druhý ročník, čtvrtá je Lenka, pátá Míša, šestá Ivona... Se zatajeným dechem čekám, kdy se konečně na tabuli objeví moje jméno, a ačkoli si v duchu tisíckrát řeknu, že jde jen o ubohý žebříček několika šestnáctiletých idiotů, hluboce se mne tahle akce dotkne. Edita Havlová se totiž octne teprve na deváté pozici z celkového počtu jedenácti holek naší třídy, což je, mírně řečeno, nejen neúspěch, ale přímo děs! Dokonce i ta Míša s tváří plnou zarudlých pupínků akné mě předběhla! "Podle čeho jste to určovali?" vyzvídá Mariana. "Co člověk, to názor, ne?" "Jednoduše," ujistí ji Roman a Pavel si zaťuká na čelo: "Hodnotili jsme známkovací stupnicí od jedné do pěti a bodovalo se víc věcí, nejen to, jak vypadáte, ale taky postava, prsa, nohy, erotická přitažlivost, sympatie a tak." "Pitomci," řehtá se Bára a místo aby si vážila svého vysokého postavení, směrem k naší lavici prohodí: "Zvolili Vandu, to jsou paka, co? Trpasličí Miss." "Co je malé, to je milé," vzpomene si na známé rčení Míla. "Ochranitelskej komplex. Na prťavý holky si můžou lehce do-
volit a ještě si připadají jako páni tvorstva." A co je velké, to zkrátka není v kurzu, doplním si v duchu s úšklebkem a drahé spolužáky dost nevybíravým způsobem pobídnu, aby si laskavě tabuli zase smazali, protože mám zrovna službu a nechci mít kvůli tomu problémy. "Nebuďnedočkavá," odbyde mne Matěj a Roman, ten kretén, dodá: "Kdybys byla na prvním, nechala bys to tam do zejtra, co? Ale takhle..." Kluci vybuchnou smíchy, z jejich hloučku zaslechnu ještě pár ostřejších narážek, ale to už s namočenou houbou vztekle 12 šmrdlám po načmáraných jménech. Roman ťal do živého, ruku na srdce, kdybych se objevila v popředí, nechvátala bych tolik! Jediný, kdo se mne zastane, je Pavel, ovšem jeho poznámka zabolí nejvíc, protože řekne: "Náhodou, kdyby nebyla takovej golém, vyhrála by." "Žirafa?" řehtá se Vojta. "Vždyť je tlustá..." "Hlavně že ty seš plejboj," sejme ho Míša. "Ty bys, blbečku, nevyboxoval ani Miss sympatie, natož krásy," oznámí mu Bára s despektem. Vanda, která z tažení na dívčí krásu vyšla nejlépe, také nezůstane ticho: "Teda, pánové, vy jste ale sprostí! Je to od vás pěkně neomalený. Stydíte se aspoň trochu?" Okamžitě se sborem ozvou, nemají důvod, protože ten pravý jim vůbec nedojde!!! Mariana se ovšem chytí nápadu Miss sympatie, který vylepší na titulek Mr. sympatie, a už za přispění Báry a holek honem sepisuje novou listinu, ve které budeme my hodnotit kluky. Nezúčastním se příprav a když je na mně, abych vyjádřila svůj názor známkami, napařím jim čtyřky a tomu idiotovi, Pavlovi, přestože se mi od prváku vždycky líbil nejvíc ze všech kluků ze třídy, navalím samé pětky. Debila Vojtu bych s chutí poslala do zvláštní!!! Sice se tisíckrát ujišťuji, že jde o hloupost, náladu mám zkaženou. Před holkama se snažím udržet naoko lhostejnou tvář, nechtěla bych, aby poznaly, jak to se mnou zamávalo, užuž se vidím doma, zalezu si a nazdar, nespravedlivý světe, jenomže předtím musím zajít k Míše. "Hoď mi to cédéčko," předvedu neochotu přede dveřmi panelákového bytu vyzout boty. "Půjdeš dál, ne?" pobídne mne a strká do chodbičky, ve které to nádherně voní vanilkou. Míša nakrčí nos. "Máma pekla... Polez, dáme si horkou čokoládu a buchtu." Neochotně shodím vysoké boty a vejdu do pokojíčku tři krát tři metry, který Míša sdílí spolu s Terezou, což je dost nesnesitelné hubaté stvoření, které nám oběma pekelně leze na nervy. 13 "Ahoj, Terko," pozdravím hlavu vykouknuvší přes hrazení poschoďové postele. "Ty se tam úplně ztrácíš..." "Mám novej plakát!" pochlubí se mi a já se marně snažím v obrovském množství plakátů a fotek najít něco, co tu při mé minulé návštěvě neviselo, a aby toho nebylo málo, Tereza se pilně ohání nůžkami, když za mohutného rachotu skupiny BOYZONE vystřihuje z Brava další podobenku svého miláčka. "Tenhle?" ukážu opatrně na jednoho Leonarda DiCapria. Ne-
musím mít obavy, že bych se spletla ve výběru zbožňované osoby, ze všech obrázků civí do dáli jeden a týž herec. "Ten vlevo dole, přece!" zakroutí hlavou. "Bomba, co? Je tak sladce a oduševněle intelektuálskej..." Pobaveně vyprsknu, protože na tomhle snímku má Leonardo hlavu pootočenou víc doprava, jinak je to stále totéž. "Takhle se dívají všichni mentálně zaostalí, z toho si nic nedělej, ségra. Krom toho, nemáš se učit?" poradí jí Míša. "Za tu čtyřku z přírodopisu, cos přinesla včera?" "A co asi dělám?" zeptá se Tereza nevinně a zpod kupy nastříhaných papírů vyloví učebnici. Míša mávne rukou, vyhrabe ve změti cédéček to pravé, Pomaláče od Argemy, kterou obě zbožňujeme, a radši se přesune do kuchyně, jelikož jinak by nám brzy praskly bubínky. "Mít mladší sestru na prahu puberty je horší než morová rána," ujistí mě a už zapíná rychlovarnou konvici, aby ke kakaovému koláči se žlutými cákanci tvarohové nádivky připravila dva šálky horké čokolády.. Náhodou, kdyby nebyla takovej golém, vyhrála by... "Já nechci," zarazím Míšu vprostřed snažení a jejímu udiveně zdviženému obočí vysvětlím: "Jsem nacpaná ještě od oběda, navíc musím běžet, ve čtyři jsem žádaná v jazykovce a nemám hotovej úkol." "Hm, škoda," lituje Míša, jeden šálek uklidí a jde mě vyprovodit ke dveřím. "Tak čau zítra." "Ahoj," zvednu ruku a netrpělivě tisknu ukazováčkem tlačítko přivolávače výtahu. Nevím, na kolik mi můj spěch zbaš14 tila! Sídliště Hvězdárna vypadá pěkně neutěšeně, vítr se prohání mezi panelovými mohylami, ve vírech zvedá spadané listí okrasných stromů a vhání těm několika jedincům, co se v ošklivém počasí toulají po venku, prach do očí. A určitě také Vandě, kterou zahlédnu na její běžecké trati kolem Pennymarketu dál ke kinu Větrník. Už ani kousek buchty! Ani jediný, maličký kousíček!!! Byť ta od Míšiny maminky by určitě byla dobroučká, paní Němcová totiž na rozdíl od mámy umí skvěle vařit a péct... "Držím dietu," oznámím našim slavnostně po svém příchodu z jazykové školy, kam se každou středu chodím zdokonalovat v němčině, kterou sice na gymplu bereme, ale pouze jako volitelný předmět druhým rokem, zatímco v angličtině jsme pokročilí, protože tu se učíme už od páté třídy ZŠ. Moje rozhodnutí ohledně omezené konzumace jídla mi usnadní i večerní menu, kdy si naši dávají v mikrovlnce ohřáté kupované plněné papriky, co bytostně nesnáším, a brácha se cpe rohlíky, až se mu dělají boule za ušima. "Už zase?" zareaguje mamka pochybovačně. "Do kdy tentokrát? Do zítra, anebo dokonce do pondělí?" "Dokud nebudu mít šedesát kilo," odpovím odhodlaně. Štěpánovi zaskočí půlka rohlíku. "Srandisto." "Ty se prvně nauč jíst," ušklíbnu se a abych jim předvedla, že to myslím vážně, odejdu do svého pokoje bez obvyklé zacházky k lednici. "Jsi ve vývinu, nemůžeš držet dietu," zavolá za mnou táta. Neodpovím mu, vím o tom své! Tatík si patrně nevšiml, že
můj vývin se zastavil těsně před mými patnáctými narozeninami. Jednoduše jsem od té doby nepovyrostla ani o milimetr (naštěstí) a také některé jiné proporce zůstaly od té doby beze změn. Podprsenka číslo 3 mi bohatě stačí! Ty ostatní se zaoblovaly, to je pravda, například zadek a boky, ale s vývinem to nemá naprosto nic společného, tak co. 15 "Stejně to nevydrží," ujistí ho máma a víc si mě nevšímají. Její nedůvěra se mě dotkne, i když je pravda, že můj nápad omezit příjem kalorií není nic nového pod sluncem. Dosud však vždycky ztroskotal na nepřekonatelné chuti jíst! Tentokrát to myslím doopravdy. Když budu jen snídat a ve školní jídelně obědvat, musím přece něco shodit, ne? Odpustit si večeře nemůže být taková věda. Například dneska jsem jedla naposledy v poledne a vůbec hlad nemám. Rozložím si po desce psacího stolu učebnice a sešity, na čtvrtek toho máme hodně, osm vyučovacích hodin za něco vydá. Rozvrhnu si učení podle obtížnosti, nejprve nová slovíčka a gramatiku z angličtiny, pak dějepis, literaturu, mrknout se zběžně na fyziku... Tedy, ne že bych si něco k snědku nedala! Ještě se honem podívat na matematiku, to kdyby Kobližka napadlo vytasit se s písemkou. Zbývá mi biologie, sice jsem nedávno zkoušená byla, ale čert nikdy nespí. Páni, v deset večer jsem možná našprtaná, ovšem hlad mám jako dřevorubec! Něco malého by přece nemohlo dietě uškodit... Ne. Nedám si vůbec nic. Tak! S žaludkem zpívajícím hlady se dojdu vysprchovat, vyčistím si zuby a zalehnu. Musím hlad zaspat! Jenže... Jindy usínám, sotva uléhám, dnes se mi oči otvírají jako na pérkách, poslouchám kvílení větru za oknem a... V jedenáct nevydržím. Aniž bych si rozsvítila, po špičkách se vkradu do kuchyně, dotápu k lednici, pohled do jejích osvětlených útrob mě neobyčejně potěší, a nedočkavě si utrhnu jednu nožičku jemného párku, po chvíli váhání přidám na talířek kečup, z chlebníku vytáhnu zbylý rohlík a rychle do sebe ukořistěné potraviny soukám. Na jídlo si potrpím odmala, hrozně ráda si úhledně prostřu, nanosím na stůl nejrůznější laskominy a potom hoduji... Kradmé kroky přicházející z chodby mě přinutí přikrčit se za roh kuchyňské linky. Pokud jde někdo z rodiny do koupelny, nemůže mne zahlédnout! Potíž je ovšem v tom, že ten někdo je brácha a nemíří do koupelny, nýbrž do kuchyně. Cvakne 16 vypínačem, jako by nebylo čtvrt na dvanáct, úzkou místnost zalije ostré elektrické světlo a Štěpán, aniž by si všiml mé skrčené postavy, přidřepne k lednici. Ve výběru potravin není tak skromný jako já, nabere si asi čtyři nožky párků, zakrojí si krajíc pařezák a teprve když hodlá ohřát párky v mikrovlnce, zakopne o mne. "Co tu blbneš?" vyjeví se, nicméně zbytky mé pozdní večeře mu odpoví za mne. Na tváři se mu objeví vítězný škleb. "Jo tak, to má být ta tvoje dieta, jo? Máma tě přecenila, myslela, že vydržíš až do zítra." "Starej se o sebe," odseknu, napřímím se a rychle shltnu zbytek dobrůtky, která mi jaksi zhořkne na jazyku.
"Nežer, budeš tlustá," poradí mi nevybíravým způsobem. "Cpát se na noc je to úplně nejhorší, co můžeš udělat." "A že se podle toho řídíš!" nadhodím s nádechem ironie, kterou se snažím zamaskovat svou slabost. "Já - na rozdíl od tebe, sestřičko - jíst můžu. Třeba třikrát za noc!" "Trhni si," doporučím mu srdečně a rádoby vznešeně opustím nejútulnější místnost v celém bytě. Mám na něho vztek, jak to, že on je hubený jako tyčka, láduje se horem dolem a žádná kila na něm nejsou vidět? Na sebe zuřím ještě víc! Krucinál, copak jsem vážně taková třtina, která své předsevzetí nevydrží déle než pár hodin?! S plným břichem se hladovka plánuje lehce, jenže potom...! Do kreslení, jak zjednodušeně nazývám výtvarný kroužek při umělecké škole, nás chodí na podvečerní příjemnou hodinku každý čtvrtek celkem šest. Krásně nám to vychází, tři kluci a tři holky, někteří mladší, jiní starší, ale všichni si výborně rozumíme, protože jsme zapálení do malování. Ve větší davovce by to ani nebylo možné, takhle má Jakub, náš učitel, na každého dost času a každému se ochotně věnuje. "Nesmíš se bát rozmáchnout," domlouvá mi, když se na ar17 ších balicího papíru připevněných přímo na zdi pokoušíme o nácvik prostorového cítění. Dostali jsme totiž skvělou šanci, Dům dětí a mládeže požádal Jakuba o vyzdobení točitého schodiště, aby nebylo nudně bílé a prázdné, a Jakub pro tuhle akci vybral právě naši skupinu. "Žádní mrňaví pidižvíci, dělej dlouhé táhlé pohyby. Obrázky musí být velké, aby vynikly..." Uchopí mou ruku, ve které svírám štětec, a obratně ji vede po papíře nahoru a dolů. Málem nedýchám, pro Jakuba mám slabost celé ty dva roky, co chodím do skupiny právě k němu, a to, že se Kubíček vloni oženil a záhy se stal otcem holčičky, mu v mých očích na přitažlivosti nijak neubralo. Vnímám teplo jeho dechu na své šíji, Jakub je tak blizoučko, až cítím jeho vůni, řekla bych, že používá Ever... "Jasný?" "Uhm," vzdychnu roztouženě. Jakub moje vzrušení nepostřehne, povzbudivě na mě mrkne, poopraví tříbarevné kočce zvěčněné v nadživotní velikosti nepoměr ve velikosti předních a zadních tlapek a přejde k dalšímu snaživci, Táně. Její myška vypadá víceméně jako zmoklý krtek, zdaleka ne podobný Milerovu Krtečkovi, spíš tomu opravdovému, živému, jakého děti ve městě ani neznají. "To má být pohádka, ne horor," hrozí se Jakub. Po dlouhém rokování jsme se totiž shodli na vyobrazení závěrečné scény O veliké řepě maličko vylepšené přidáním dalších zvířecích i lidských postaviček, protože těch šest původních by bylo na dlouhé schodiště příliš málo. Řepu namalujeme přímo na dveře nad schodištěm, takže to bude vypadat, že celý zástup tahajících se snaží otevřít dveře - a pomůže jim ne myška, nýbrž to dítě, které vyhopsá po schodech a otevře si. A tak už třetí hodinu kreslení pilně trénujeme někdy dost bizarní pohádkové postavičky s větším i menším úspěchem. Papír jde zmačkat, ale v Domě dětí budeme malovat přímo na omítku! "Výborně, Ivano!" jásá nad výtvorem další malířky. "Med-
věd jako živej. Povedlo se ti vystihnout výraz napětí a síly..." Táňa na mě za jeho zády mrkne. Oplatím jí trochu zapškle. 18 Ivanu, studentku pedárny, protěžuje nejčastěji a my s Táňou dost dobře nechápeme, proč. Zase taková umělkyně není! Podle kluků z kroužku je vysvětlení prosté: Ivana je krásná. Což ale není důvod dělat z ní druhého Rembrandta! Hezký obličej má kde kdo. A taky je štíhlá, pomyslím si, když ji kradmo pozoruji. Má skvělou postavu. Možná by v debilním klání o Miss 2. B porazila i Vandu, není prťavá. Ale ani golém... Pohodím zpupně hlavou a dodám kočce na svém obrázku sveřepý výraz italského mafiána. Copak mě vážně tolik mrzí, co si o mně myslí pár ubohých spolužáků?! No... mrzí. V tom je ta potíž!!! Pátek má pro mne svoje osobité kouzlo. Ten den nemám žádný kroužek, věnuji se lenošení. Prostě se povaluji po gauči, poslouchám oblíbenou hudbu, čtu si. Dnes se těším domů tím spíš, že mám rozečtený skvělý dívčí románek a děsně mě zajímá, jak to s tou holkou dopadne. Knížky jsou mou vášní, když se mi hodně líbí, vžívám se do jejich děje a představuji si sebe na místě hrdinky. Ty holky většinou prožívají skvělé věci co se týče kluků a podobně, jelikož jsem o to ve svém životě ochuzená, proč o tom aspoň nesnít? No jasně, jak říkám. Mnohem bohatší zážitky! Ta káča místo aby byla šťastná, že chodí s tak báječným klukem, kliďánko se začne tajně scházet s jeho bratrem! Já bych byla skromnější, stačil by mi jeden. V nejnapínavější chvíli dostanu šílenou chuť na něco dobrého, s knížkou v ruce dojdu k ledničce a moje dušička zajásá při pohledu na kulaťoučký dort s ananasem trůnícím v ovocném rosolu. Mamča na moje narozeniny nezapomněla! Koupila mi nejoblíbenější dobrůtku, jakou znám. Škoda, že naši nejsou doma, mohli bychom oslavit narozeniny s předstihem. .. S lítostí zaklapnu víko papírové krabice, nicméně vědomí, že tu taková pochoutka čeká na nakrojení a málem na mě volá, 19 Edito, sněz si mne, mi kazí chuť na cokoli jiného. Párky, mražená pizza, jogurty, kakaový pudink... nic z toho neuspokojuje moje nabuzené chuťové buňky. Kdybych dort načala dneska, co by se stalo? Stejně je určený ke konzumaci, proč by se měl v lednici déle trápit? Je můj, tak co! Rychle odložím knihu, abych mohla na telefonním číselníku navolit Míšino číslo. "Edito?" podivuje se. "Co se děje?" "Nic zvláštního," uchichtnu se. "Slavím narozky. Nechceš se ke mně přidat? Hlavní a zároveň jediný menu je ananasovej dort." "Ňamňam," zaslintá v předtuše. "V cuku letu jsem u tebe. Jo, a cože dneska? Nějak předčasně, ne?" "Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek," poučím ji. "Nech vyptávání, kopni do vrtule a ať jsi tu." "Jasně, už startuju koště," ujistí mě a zavěsí. Podobný rozhovor odbydu ještě s Lenkou, tedy co se týče pozvání na menší oslavu, Danu doma bohužel nezastihnu, její
chyba!, a po zaváhání zavolám i k Pekárkovým. Bára sice bude mít narážky na štíhlou linii, ale kdybych ji nepozvala, nejspíš by se mnou do smrti nepromluvila. Pak už jen nakrájím dort ostrým nožem na klíny pařezáky, připravím dvě krabice stoprocentního pomerančového džusu a nestačím ani nalít skleničky, když u dveří zvoní první host: Míša. Než si vyzuje boty, z výtahu vystoupí Lenka a na Báru, čekám sotva tři minuty. "Vaši nejsou doma?" reaguje na ztichlý byt. "No prima, aspoň to můžeme bez obav rozjet." "Býváš sama doma často?" závidí mi Lenka. "Ty se máš!" "No, jak kdy... a jak v čem," odpovím váhavě. "Ve všem. Naši přijdou z práce a nevytáhnou paty na krok z domu. K vzteku, fakt," ujišťuje mě. "Pojdte, připijeme si," pobídnu holky ke stolu. "Přípitek džusem?" baví se Bára. "To je mi terno!" "Očekáváš snad Johnnyho Walkera?" otáži se dotčeně. 20 "To ne, ale tak aspoň cinzano..." "Přestaňte blbnout," napomene nás Lenka. "Honem, ťukejte. Já už mám na ten dort děsnou chuť." "Hodně štěstí přejem, hodně štěstí přejem," začnou skřehotat trojhlasně a tak úděsně falešně, až mě brní uši. "Hodně štěstí, milá Edito..." "Proč máš tak blbý jméno, co se nevejde ani do rýmu?" protestuje opět Bára, avšak Míša do ní drbne, aby sklapla a společně s nimi dokončila zhudebněné přání. "...hodně štěstí přejem." "Tedy," řehtám se, "do Kuhnova dětského sboru by vás nevzali, to vám mohu dát písemně." Bára vypne bujné poprsí, změří si zálibně svou siluetu v odrazu prosklené výplně dveří a zamrká na mne: "Na to máme moc velká ňadra, co?" Lence, které se sbíhají sliny, naše vtipkování veselé nepřipadá, vrazí mi do ruky krabici převázanou barevnou stužkou, jejíž obsah neomylně typnu na višně v čokoládě, ale před holkama ji nerozbalím, to tak, sežraly by mi je, ještě jednou mi popřeje osobně a už se cpe dortem. Moje drahé kamarádky tím inspiruje, Bára mi věnuje podlouhlý předmět válcovitého tvaru, určitě nějaký parfém, no jistě, srdečně jí poděkuji za Exclamation, a knížka, jíž mě obdaruje Míša, mě potěší nejvíc, protože ji ještě ve své sbírce nemám. Bára je pěkně nevděčná, ačkoli se cpe, až se jí dělají boule za ušima, sotva dojí, zeptá se: "Nic víc nebude?" "Můžeme celou rundu zopakovat," nabídnu, protože mám také pocit, že jeden dílek pouze podráždil žaludek, a nakrájím další porce, byť tentokrát o něco užší, to aby zbylo na mámu s tátou. Míša s Lenkou si okamžitě přistrčí talířky, nicméně Bára zůstane nad věcí. "Myslela jsem třeba chlebíčky, sladký už nechci. Byla bych tlustá!" "Ty máš tak co říkat," uchichtne se Míša. "S kilem nadváhy bys nevyhrála první vicemiss 2. B, co?" připojí se Lenka. 21 "Radši jezte," zavrčím. Milé dámy mě pěkně štvou! Nepo-
zvala jsem je proto, aby se vychloubaly svými úspěchy! "Vandě bych první místo nedala," míní Bára, "ale jinak to pořadí docela sedělo, že jo? Papežka nemohla dopadnout jinak než na posledním a zubatá Sahulová na předposledním." "Petra má ty svoje raťafáky vážně děsný," uzná Lenka. "Divím se jí, že si s tím nedá něco udělat." "To asi není jen tak," míní Míša a holky se pustí do debaty, zda jsou lékaři schopní odstranit předkus. Vůbec jim nevadí, že jejich hostitelka zarputile mlčí. Uvědomím si totiž hrůzu situace. Po mně už je jenom vyzubená Sahulová a chudák Hanka Papežova s deformací páteře. Skončila jsem devátá, protože... protože jsem tlustá. "Nemůžete změnit téma?" osopím se na ně nepřívětivě. "Mělas pozvat nějaký kluky," vyčte mi Bára. "Hned by bylo veseleji. Co můžou dělat samotný ženský, než pomlouvat?" "Když nepřišli kluci sem, můžeme jít my za nimi, ne?" navrhne Lenka a hned svůj plán rozvíjí: "Minulej pátek jsem byla na disce U hrobaře, mělo to skvělej odpich." "Vážně?" chytí se toho Bára. "Bylo tam hodně kluků?" Než se nadějeme, je po oslavě. Bára se dá vyhecovat, domluví se s Lenkou a protože se jim mě a Míšu nepodaří přesvědčit, obě se s námi loučí, aby stihly diskotéku. "Mohla jsi jít s nimi," pokrčím rameny. "Víš, co jsme si slíbily, ne? Jedině spolu," připomene mi svou věrnost. Hm, je to od ní sice hezké, ale v hloubi duše mě napadne, že takhle se, chudinka, jen tak na diskotéku nedostane. Abych tam někde trčela v koutě jako tovární komín a vnímala přezíravé a posměšné pohledy kluků...?! Nikdy! Nakonec, nejlépe je mi doma. Míša se před osmou rozloučí, to prý aby seji táta nevydal hledat, jako sejito stalo už mockrát, a já zůstanu sama. Dočtu si tu prima knížku a dokonce hned začnu číst dárek od Míši, ke kterému bezmyšlenkovitě ujídám dort kousek po kousku. Vzpamatuji se, teprve když se v krabici krčí tři vyzáblé, ze 22 všech stran opižlané plátky. No, to jsem tomu dala! Honem jeden dílek zarovnám, aby nebyl tak křivý, načež zjistím, že je proti ostatním hubenější, musím tedy zeštíhlet i ty zbývající... Kriticky se na své dílo zadívám: má cenu nechávat našim takový trošíček? Mamča mi přijde blahopřát rovnou do postele. Dostanu pusu na čelo a tisícovku se slovy: "Kup si něco pěkného, Edito. Tuhle jsem potkala Vandu v něčem, co připomínalo kombinézu z lesklého kovu, vypadala v tom nádherně." "Ta vypadá nádherně i v teplákovce," zavrčím nasupeně. Poslouchat ódy na mou spolužačku a zároveň dceru máminy přítelkyně z dětství, jelikož obě pocházejí z jedné vesnice, je to poslední, co bych si představovala! Odmala ji mám na talíři, Vanda to, Vanda ono, Vanda je vždycky ve všem lepší! "V lednici máš něco na zub," oznámí mi, jako by mou námitku neslyšela. "A koukej vstát, pojedeme k babičce." Ti, kdož se narodili stejně jako já 2. listopadu, tedy na Památku zesnulých, jaksi musí počítat s tím, že krom nich ten den slaví svůj svátek všichni zemřelí. Což tedy není zrovna povzbuzující zjištění! S neobyčejnou ochotou vyskočím z postele. Tedy, ne že bych
se tak strašlivě těšila na hřbitov v Zaječí, kde leží můj děda, víc se těším na babičku a úplně nejvíc na její fantasticky dobré koláče, které jistě na naši počest napekla, navštěvujem ji sice sporadicky, leč s železnou pravidelností pětkrát ročně - třikrát je důvodem návštěvy mamčin mrtvý tatínek, výročí narození, úmrtí a Dušičky, dvakrát svátky vánoční a velikonoční. Dědu si moc nepamatuji, zemřel, když mi bylo pět let, ale do Zaječí jsem jezdívala ráda jako holka na prázdniny. Před čtyřmi lety se však babička znovu vdala a vztahy v rodině děsně ochladly. Moje máma totiž byla proti, považovala to za zradu na dědovi a nenechala si od táty vysvětlit, že i babi je jen člověk a má nárok na lásku, byť je jí přes šedesát. K džínám si obleču vytahanou mikinu, ve které se cítím 23 nejlépe, protože mi báječně maskuje zadek, vlasy svážu do ohonu a lehce si načerním řasy. Až do koupelny zalétnou vzrušené hlasy patřící mámě a Štěpánovi, urychlím ranní procedury a jdu se mrknout, co se děje, že by náš génius také jednou něco provedl? "Štěpáne, to jsou hloupé vtipy," zlobí se mamka. "Kam jsi ho schoval? Přiznej se!" "Říkám ti," opakuje trpělivě, "že jsem ho ani neviděl." "O co jde?" zeptám se zvědavě. "Máma myslí, že jsem ti sežral dort," krčí brácha rameny. "Včera jsem se vrátil až v noci a i když jsem lednici proluxoval důkladně, žádnej dort v ní nebyl." "Jo tak," protáhnu zklamaně, jelikož Štěpán je v tom zase nevinně, jako vždycky! "Ten dort jsem snědla já -" "Tys snědla celý dort?!" vyjeví se máma. "...s holkama," dodám. "Pozvala jsem je na malou oslavu." "Kolik vás bylo?" "Já, Míša, Lenka a Bára. Čtyři," vypočítám. Brácha vyprskne smíchy, máma vypadá pohoršeně: "Chceš říct, že jste ve čtyřech děvčatech snědly dort na posezení?" "Odpoledne bylo dlouhý," vykrucuji se. "Edito, ty jsi nemožná," oznámí mi máma. "Proč se pořád tak cpeš?! Budeš tlustá!" "To už je," odtuší Štěpán nevzrušeně. "Nemůžeš na sebe trochu dbát? Ty by sis takovou kombinézu, co měla Vanda, ani koupit nemohla, protože bys v ní byla jako žok. Podívej se na sebe, jak vypadáš. Svetry, mikiny, rifle. To je celý tvůj šatník. Vanda je elegantní, štíhlounká, a ty..." Mávne rukou, škoda mluvit. "Pch!" urazím se a mám důvod odkráčet z kuchyně. Tátu potkám vzápětí, nic netuše mi letmo popřeje k narozeninám a podstrčí další bankovku. "Jak se cítí šestnáctiletá slečna?" pokusí se o vtip. "Stejně blbě jako muchomůrka." Táta nezareaguje, možná mě ani neslyšel, pravděpodobně to 24 nebyla otázka, nýbrž konstatování faktu. Alespoň mu nemusím vysvětlovat, že si připadám stejně hloupě jako na školní akademii, kdy naše první Á spolu s paní učitelkou nacvičila pohádku Sněhurka a sedm trpaslíků. Vanda dostala roli Sněhurky, Lukáš hrál prince, spolužáci trpaslíky, zvířátka, květinky a hou-
bičky. Na mě zbyla role muchomůrky červené. Máma mě navlekla do bílých punčocháčů, bílé noční krajkové košilky, to abych měla sukénku, přepásala červenou mašlí a na hlavu mi narazila šíleně těžký a hlavně nestabilní červený klobouk s bílými tečkami. To, že jsem jím zachytávala o kulisy, nebylo tak hrozné jako hlásek jakéhosi dítěte z první řady, které za napjatého ticha na mne ukázalo prstíčkem a vykřiklo: "To je ale velká, tlustá, jedovatá a zlá houba!" Myslím, že přesně tehdy se zrodil můj slonbidlovský komplex méněcennosti. Od té doby jsem si podobných narážek vyslechla stovky, samozřejmě se moje mysl lehce otupila, ale mrzí mě to stále - a teď, na gymplu, čím dál víc!!! Cesta do Zaječí trvá naštěstí pouhých čtyřicet minut jízdy autem, jinak bychom se ve voze snad udusili. Štěpánovi se s námi totiž vůbec jet nechtělo, měl jiné plány a na máminy přistoupil teprve po nátlaku, a naši se pěkně chytli, protože koupený dušičkový věnec zůstal v chodbě na botníku. Vzájemně se obviňovali, kdo za to může, a když táta, jenž návštěvy příbuzných považuje stejně jako Štěpán za zbytečnou ztrátu času, posléze šlápl na brzdu, aby auto otočil a vrátil se zpátky, musela jsem schody do pátého patra vyběhnout já, protože žádný z nich se ani nepohnul, to jako aby si nezadal a neukázal, že věnec zapomněl on. Normální blázinec, no. Nemluví spolu ani v Zaječí, zatímco si pochutnávám na báječně tenkých koláčích s makovou, povidlovou a tvarohovou nádivkou, táta se prochází spolu s dědou po zahradě a máma se předvede coby pravá workholička, nehovoří o ničem jiném než o své práci a nikoho dalšího ke slovu ani nepustí. Mele jako kolovrátek dokonce i na hřbitově, což je, myslím, babičce trochu nepříjemné, protože v dnešní slavnostní den se stal hřbi25 tov centrem všeho dění v Zaječí, položíme věnec a aniž bychom alespoň chvilku postáli, spěcháme pryč. Když odmítnu vrátit se domů bez jídla, táta koulí očima, podle něho si vymýšlím, mamka návštěvu babičky prodlouží o půl hodiny. Málem na stojáka, jsme už taková uspěchaná rodina, shltneme moravské vrabce, chlupaté knedlíky a podomácku naložené zelíčko. Jsem mastná až za ušima, naše máma zdaleka takhle skvěle vařit neumí, babi je mistr kuchař. Nešetřím chválou, babička na mě mrkne a naloží mi druhou porci. "Editka je vděčnej strávník, pro tuje radost vařit," pochlebuje si, zatímco máma se mračí. "Taky podle toho vypadá," podotkne. "Místo aby si hlídala váhu, cpe se jako krmná husa." "Je ještě ve vývinu," namítne táta. "Prosím tě," ohradí se mamča. "Ke správnému vývinu by jí stačil poloviční příjem kalorií! Neber si další knedlík..." "Tedy," namíchnu se. "Ty fakt umíš zkazit člověku radost z jídla." "Proč do ní vrtáš, Vladěno?" zastane se mne také babička. "Vždyť není vůbec tlustá. Je pěkná, udělaná. Hezká holka." "Krev a mlíko," doplní také děda svůj oblíbený slogan. "Spíš sádlo," uchichtne se Štěpán, který dokáže spořádat celou kachnu a patnáct knedlíků a nepřibere ani gram. "Nech bejt, kamaráde," opraví ho děda. "Edita je pořádná
ženská, mnohem hezčí než ty vyzábliny, co pořád ukazujou v televizi. Vsadím se, že se kluci můžou strhat..." Vztekle odhodím příbor, jen to zazvoní. "Krucinál, nemůžete se konečně bavit o něčem jiným než o mně?!" Ačkoli vím, že to děda myslel dobře, nechtěl mě na rozdíl od mámy urazit ani se mne dotknout, vyběhnu z chalupy, abych se schovala do přístěnku u králíkárny, hladila prstem dírkou v pletivu šedomodré heboučké kožíšky a znovu načerpávala ztracenou rovnováhu. Od jedenácti let, kdy jsem začala dospívat, neslyším mámu říkat nic jiného. Copak se tenhle svět točí jenom kolem vyhublých modelek a královen krásy?! 26 2. JEDNY SPOĎÁRY, PROSÍM Protože zastávám názor, že peníze jsou oběživo, tudíž se mají otáčet a ne ležet doma ve slamníku, v Míšině doprovodu prolejzáme jeden butik za druhým, nevynecháme ani konfekci a probíráme se zbožím i ve značkových obchodech, kde ceny notně převyšují mou hotovost. Prodavačky mi samozřejmě do kapsy nevidí, proč si tedy nezahrát na milionářskou dcerku! V pět odpoledne jsme už obě uondané, v nohách máme pár kilometrů a v kapse stále stejný obnos. "Prosím tě, tak už si něco vyber," žadoní Míša. "Mít prachy, nakoupím si v prvním obchodě. Copak se ti nic nelíbí? Hele, třeba tyhle strečovky, páni, ty jsou..." Také moje srdéčko na okamžik zahoří pro jednoduché strečové šaty zemitě hnědé barvy dlouhé až na zem s rozparkem ke kyčli, kulatým výstřihem a dlouhými rukávy. "Jsou super," usoudím, když omakám materiál. "Kde je jaká cenovka... Jo, tady. Stojí 1499 Kč..." "No vidíš, ještě ti koruna zbyde," spočítá bystře Míša. "Škoda, že já si nic takovýho, pominu-li fakt, že by mi na ně stejně naši nedali, nemůžu dovolit, protože bych je tahala po zemi. Tobě budou slušet, jsi vysoká." Opodál přihlížející prodavačka si všimne našeho zápalu, přiblíží se a otáže se mne: "Vezmete si je?" Ačkoli si užuž přeji, aby mi šatičky říkaly pane, jsem přece jen soudnější. "Nejprve si je vyzkouším." Prodavačka se provokativně podívá na levé zápěstí, pak mi pokyne: "Kabinka je vzadu vlevo." Baba jedna! Do uzavírací doby chybí ještě patnáct minut, za tu dobu se převleču třeba třikrát! Míša na mě čeká před závěsem, rychle ze sebe strhám flaušovou bundu, džíny, mikinu 27 i tričko a jen v prádle se soukám do šatiček. Ještě vyrovnat faldy a... Stačí jediný pohled do podlouhlého zrcadla na stěně kabinky a veškeré nadšení je totam. "Tak co?" vyzvídá netrpělivá Míša. "Nesedí mi," přiznám neochotně. "Ukaž!" odhrne nevěřícně závěs, abychom ve dvou brejlily na nedostatky mé postavy, které přilnavá tkanina šatů nemilosrdně odhalila. Nejen že v nich mám velký zadek, ale je vidět i vypouklé bříško! Vypadám snad hůř než nahá!!! "Děsný, co?" prohodím znechuceně.
"Jsou trochu moc elastický," připustí Míša opatrně. "Blbá látka. Musela bys přes to nosit dlouhej svetr..." "Látka za to nemůže," odseknu sebekriticky. "Jsou to šaty pro štíhlý holky, víš. Ne pro mě. Bohužel." Se sveřepým výrazem je zase stáhnu, obleču si staré osvědčené džínsy a vrátím je prodavačce, abych si nakonec vybrala novou mikinu, dostatečně dlouhou přes boky a s nápisem NIKE na prsou. Z obchodu vyjdu poněkud zasmušilá a Míša, patrně aby mi zvedla náladu, navrhne zajít do obchodního domu Gigant, protože mi peníze zbyly a ona ví, že si potrpím na hezké elegantní prádlo. Její maminka jí tam minulý týden koupila novou podprsenku, ale mají prý i skvělé body... Bez valného zájmu zamířím do obchoďáku, který normálně nenavštěvuji, jelikož je od našeho sídliště poměrně daleko, necháme se jezdícími schody vyvézt do druhého patra, kde vyhledáme pult, nad nímž visí cedule Dámské spodní prádlo. "Podívej," upozorní mě Míša. "Mají jich vystavených hned několik, třeba to růžový body vypadá senzačně, nemyslíš?" "To tedy jo!" vyhrknu, protože to, co spatřím, mi vyrazí dech. "Nádhera... V životě jsem neviděla hezčího!" Míša se na mě překvapeně otočí. "Koho?" "Toho kluka, přece!" pošeptám důrazně, neboť objektem mého zájmu není žádné z vystavených luxusních souprav ani krajkových body, nýbrž kluk za pultem. Kdyby se volila Miss 28 prodavačka, musel by vyhrát tenhle frajer! S rozkoší se pasu na jeho vysoké postavě, tmavých vlnitých vlasech svázaných do culíku, hustém černém obočí, opálené tváři a tmavohnědých očích. Nikdy jsem si na idoly moc nepotrpěla, ani mi nenapadlo lepit si po zdech tváře známé z televize, jenže tenhle borec je, vyjádřeno Terčinými slovy, bomba! "Hm, docela ujde," zhodnotí ho Míša vlažně. "Tobě se nelíbí?!" nechápu její vkus. "Však říkám, že ujde," pokrčí rameny. "Ale třeba takovej David ze třetí A by ho strčil do kapsy." Ohromeně se na ni podívám. "Myslíš Brože z gymplu?" "Jo. Hraje ragby, má skvělou figuru..." "Ten ujde, zatímco tenhle je boží," vzdychnu omámeně. "Páni, dala bych nevím co, kdyby si mě všiml..." "Pojď k němu nakupovat, teď je zrovna volnej," pobídne mě Míša, a protože se mne najednou zmocní šílená tréma, popadne mne za ruku a málem dovleče k pultu. "Dělej, nebo bude obsluhovat někoho jinýho a na tebe zbyde ta bába." S tlukoucím srdcem mu roztouženě pohlédnu do očí. Na bílém tričku se mu houpe celuloidová cedulka s maličkou fotkou a jménem. "Prosím?" otáže se nás. Tomáš Matějíček, přeslabikuji rychle jeho jméno. Tomáš, takové krásné jméno, pasuje k němu jako ulité... "Přejete si?" zopakuje mechanicky. "Totiž... pra... spodní prádlo," zadrhnu se a nesmyslně zrudnu až za ušima, cítím horkost, která se mi rozlévá do každičké cévy. Nikdy jsem nenakupovala intimní oblečení u chlapa, natož u kluka, který se mi šíleně líbí!
"Jaký?" dožaduje se konkrétnější informace. "Komplet, body, podprsenku, kalhotky..." "Spoďá... kalhotky," zakoktnu se podruhé. "Jakou velikost?" Zoufale se otočím po Míše. Zaboha si nemohu vzpomenout, jak se vlastně čísluje spodní prádlo! 29 "Asi L," zkusí hádat Míša. Tomáš, kterému coby zákaznice patrně jdeme na nervy, si mě změří ledabylým pohledem. "Na vás, jo? Tak to by mohlo být něco z těchhle..." Neujde mi, že nejprve chtěl vytáhnout zásuvku s menším číslem, ale sotva si zkušeným okem prodavače prohlédl moje proporce, byť schované pod bundou, sáhl o dvě zásuvky dál, aby hodil na pult několikery spoďáry většího objemu. "Tohle jsou obyčejný bavlněný, tyhle s lycrou a tyhle jsou dražší, elastický," podá mi vysvětlení a já honem sklopím červenou tvář do bombarďáčků. "Jsou pěkný," ukáže Míša na ty lepší a já tedy kývnu, jelikož jsem rozhozená natolik, že jaksi vybírat nemohu. Tomáš naháže zbylé prádlo zpátky do zásuvky, čárkový kód na cenovce u těch vybraných přejede scanerem, načež mi je zabalí do hedvábného papíru a požádá o 105 Kč. Chci mu vyhovět pokud možno co nejvíce, místo abych zaplatila dvoustovkou a nechala si vrátit, vylovím stokorunu a zaštrachám v přihrádce s drobnými. Ruce se mi nervozitou třesou jako feťákovi v nejhlubším absťáku, takže se ani nedivím, když obsah peněženky vyvrhnu na pult společně s náplní do činky, ožužlanou rtěnkou a jednou pokroucenou kancelářskou svorkou. Pult je skleněný, drobné na něm pěkně zarachtají a rozkutálejí se všude kolem. "Nechtěla jsem...," blekotám rozpačitě a rychle padám na všechny čtyři, abych drobásky vylovila i zpod pultu. Tomáš zachová formu, mince zatoulané na jeho stranu pultu posbírá a vysází mi je do dlaně. Míša, ta kachna, se může usmát!!! Napočítám pět korun, postrčím je blíž k Tomášovi, zbytek drobných nahážu do kapsy bundy, rtěnku taky, a pryč! "Slečno!" zaslechnu za sebou Tomášův hlas. Srdce se ve mně přímo zastaví, že by mi moje nejvroucnější přání vyčetl ze zrudlé tváře a navrhl třeba rande...? "Ano?" vydechnu rozechvěle. 30 "Ty kalhotky," ukáže bradou na malý balíček. "Já je za tebe nosit nebudu." Viděl někdy někdo většího osla než mě?! Třemi skoky jsem zpátky, vytrhnu mu kalhotky z rukou a aniž bych čekala na usmátou Míšu, metu nejbližší cestou k eskalátoru. Míša mě dohoní před obchoďákem, kde nastavuji rozpálený obličej sychravému mrholení. "Bylas skvělá," ocení moje klaunské číslo. "Tomáš se nebavil, musel si pomyslet, že jsem pitomá..." "Prosím tě, zase takovej trapas to nebyl," utěšuje mne. "Vsadím se, že je zvyklej na ledacos. Prodává v prádle, ne?" "Jsem nemožná," kvílím srdceryvně. "Všimla sis? Na konci
mi tykal, zařadil mě mezi imbecily..." "Ty naděláš," řehtá se. "Polez, naši mě zabijou, tma jako v pytli a já ještě nejsem doma ze školy..." Nechápu, jak může mít tak přízemní starosti, když jsem právě zažila největší trapas svého života! No, možná nebyl největší, každopádně se mnou zamával, protože jsem se předvedla před klukem, který se mi maximálně líbí!!! "Ahoj, Míšo," loučím se s kamarádkou na sídlišti. "Díky." "Není zač," zubí se. "Až vychladneš, taky to nebudeš považovat za národní tragédii, Edito." S tím si tedy nejsem zdaleka jistá! "Kdes byla tak dlouho?" zajímá se máma, která je výjimečně v šest večer doma. "Nakupovat," přiznám. "To víš, než člověk něco pořádnýho sežene, to dá zabrat." "Ukaž, co sis koupila," pobídne mne a já tedy rozbalím mikinu. S nešťastnými kalhotkami se nenamáhám, jen by mi připomněly mou neschopnost! "Tohle...? Prosím tě, chceš mi snad tvrdit, žes vybírala celé odpoledne, aby sis nakonec koupila zase jen další mikinu? Proč si jednou nepořídíš něco opravdu hezkého? Třeba sukni nebo šaty?" Trhnu rameny, odmítám vysvětlovat, že nejde jen o chtění! Aby mi něco slušelo, musela bych zhubnout, protože na postavu 31 golema se opravdu vybírá dost těžko. Navíc tuším, že kdybych tuhle námitku uplatnila v praxi, máma by mi přizvukovala, neustále tvrdí, že se nemám tolik cpát, taková Vanda chodí oblékaná jako panenka z výstavní skříně a já... Kupodivu se nehodlá v mém svědomí pitvat, když se nedočká odpovědi, změní téma: "Co ve škole?" "Byla jsem zkoušená z literatury, zajedná, z písemky z biologie mám taky jedničku a dneska jsme navíc psali z fyziky, nic mi tam nechybí," rozpovídám se, protože škola je téma, kde si jsem jistá. Mámu zrovna tohle moc nebere, je zvyklá, že nosím jedničky, aniž by mou snahu a šprtání ocenila, další věta je už opět o něčem jiném. "Vezmi si něco k večeři, jsou tam párky a sýry, jo, taky jsem koupila zavináče, jestli máš chuť," pobídne mne. Ač tatík-biochemik ví, že uzeniny zrovna nepatří mezi zdravou výživu, párky máme v ledničce věčně: jsou totiž v přípravě nejsnazší a nejrychlejší, no a jelikož krédem naší uspěchané rodiny je rychlost, máma je nakupuje neustále. Zvolím zavináče, párky mi jednoduše lezou krkem. A pak, rybí maso má určitě mnohem méně kalorií a já v těch šatech vážně vypadala příšerně... Možná jsou ryby skutečně nízkokalorické, jenomže veškerá moje snaha se mine účinkem, anžto se v deset večer dorazím dvěma rohlíky namazanými šunkovou pěnou a během šprtání zbouchám celou krabici višní v čokoládě. Ivona vpadne do dívčí šatny jako granát a zahuláká: "Skočice je nemocná!" Brebentění okamžitě umlkne. "Odpadne nám tělák?" zadoufá Dana a s ní většina z nás. "Ti ruplo v bedně, ne?" odfrkne Mariana, která poměry na gymplu zná nejlépe, když sem chodí o rok déle než ostatní. "Právě jsem potkala třídní," vysvětluje Ivona. "Povídala, že
profesorka Skočková onemocněla a my budeme mít tělák spojenej s klukama ze třeťáku." 32 "Nééé!" zakvílí mnohohlasný chorál, protože cvičit za přítomnosti pánů třeťáků a co hůř, pod dohledem a vedením jejich šíleného tělocvikáře, který u nás suploval tělocvik vloni jednou a bohatě to stačilo, jelikož jsme z toho byly zdrchané ještě čtrnáct dní, je přímo úděsná představa. Podívám se na Míšu. "To zase bude zabíračka!" Kamarádce blýskne v očích. "Kteří třeťáci mají dneska tělák? Áčko a béčko, že jo?" Tahle nečekaná změna způsobí poplach, nejen že se obecně hrozíme náročné dvouhodinovky, současně se také mnohem více na tělocvik připravujeme. Ty odvážné rychle mění trička za lambádky a tepláky za krátké elasťáky, vzájemně se líčí a přečesávají. Blonďatý ragbista David Brož jak vidno není pouze Míšiným idolem, že! No a protože třeťáci jsou jaksi mnohem přitažlivější než spolužáci, nástup podle velikosti přesně naproti klukům probíhá za nervózního chichotání. Pochopitelně stojím první v řadě - a to máme tělák spojený s děvčaty z 2. A, řadu pětadvaceti studentek uzavírá Vanda. V lambádce a šortkách jí to fakt sekne! Ve vytahané mikině a plandavých teplákových kalhotách moc parády nenadělám, nicméně na rozdíl od mnoha holek nehodlám na nikoho dělat dojem a i kdybych měla na sobě nevím co, beztak by si mě nevšimli, klukovské pohledy se neustále stáčejí jedním směrem a jejich narážky jsou určené především Vandiným něžným ouškám. Profesor nás dlouho rozjímat nenechá, okamžitě nás nažene na rozcvičku, při které málem padáme jako mouchy, běháme kolečka po tělocvičně prokládané opičí dráhou, koulíme kotrmelce, skáčeme přes švédské bedny, přebíháme po lavičkách, no prostě opičárna! Pak nás přece jenom rozdělí, kluci vyfasují míč a jdou si do druhé části tělocvičny zahrát košíkovou, nám, děvčatům, vytlačí z nářaďovny kladinu. Pohlédnu na Míšu a stočím oči v sloup. Tělocvik mezi moje oblíbené předměty rozhodně nepatří, přitom cvičit docela umím, ale hrozně mě to nebaví, jsem schopná přežít míčové hry, házenou a košíkovou, 33 protože tam jsem díky své výšce ve výhodě, ovšem že bych sport vyhledávala, to tedy ne. Nářadí je pro mě španělská vesnice a kladina něco jako španělská bota. Taky se na ní vždycky pěkně mučím! "Kladinu ne!" hučíme chorálem. "Zahrajeme si s klukama basket nebo vybíjenou..." Profesora neuděláme, zabrejlí do poznámek a ujistí nás: "Paní kolegyně tu má pro vás na dnešek napsanou sestavu na kladině. Seřaďte se podle velikosti a jedem." "Neměly by se kolem dát žíněnky?" odváží se zeptat Adéla, protože představa rozplácnutí se na tvrdých parketách je nic moc. "Pro případ pádu..." "Pádu?" zopakuje tělocvikář udiveně a podle toho, jak slovo přežmoulá, je nám jasné, že něco jako pád z kladiny považuje za velkou neznámou. Kluci jsou asi lepší žáci, anebo spíš odchovaní spartánským režimem. Nakonec uzná, že jsme slabší
pohlaví, a nenapadne ho nic lepšího než hvízdnout na kluky. "Potřebujeme tři dobrovolníky." Na opačné straně tělocvičny nastane poprask, místo tří kluků se k nám řítí jako stádo mastodontů všech třicet, nicméně profesor si vybere tři nejrychlejší, Davida, Jirku a brýlatého Marka, a zbytek zase vyžene. "Stoupněte si kolem," poručí jim profesor. "Kdyby se některá z dam poroučela k zemi, chytíte ji." Zkosím Adélu nenávistným pohledem. Na kladině jsem elegantní asi jako slon v porcelánu, navíc předvádět se před klukama je to nejmenší, po čem bych toužila! "No prosím!" pobízí nás profesor a já si přeji proměnit se v mravence a schovat se do škvíry mezi parketami... "Podle velikosti, šup šup... No vy, prosím." Poprvé v životě závidím Hance Papežové její hrb, díky kterému je zproštěná z hodin TV. Těžce polknu, odrazový můstek před kladinou se mi zdá titěrně maličký, považuji za nemožné, aby mě vyšvihl až nahoru. Kdyby se mi to podařilo, kluci by si mě vůbec nevšimli, protože se snaží upoutat Vandinu po34 zornost a ještě stíhají koketovat s Bárou a Adélou, jenomže můj nástup je vskutku bombastický. Rozběhnu se, nevyjdou mi kroky, dupnu plnou váhou na kladinu a zarazím si ji do břicha, div nezaskučím. Holky, ty potvory, se okamžitě začnou chichotat a kluci mají o zábavu postaráno, když se mi nepovede nalézt ani na třetí pokus, pomůže mi nahoru sám profesor. "To by chtělo stěhovací vůz," prohodí vtipálek Jirka. "Nebo jeřáb," přisadí si Marek. "No tak, pánové," krotí je profesor a na mě kývá, abych, proboha, nezdržovala. Kladina pod mými teniskami se zdá nemožně úzká, připadám si jako provazochodec, odmalička mám strach z výšek a stačí mi být kousek nad zemí, hned ztrácím rovnováhu. Považuji za umění se po kladině přesunout stylem raněný hlemýžď, ani mě nenapadne dělat nějaké opičky jako je holubice nebo podkleky a podobně, ovšem profesor je nezmar, neustále mě hecuje, tohle prý není sestava, musím předvést minimálně jeden prvek. Na jeho zodpovědnost se na rozklepaných nohách pokusím o měkké zhoupnutí, avšak jakmile odlepím chodidlo levé nohy od kladiny, nohy mi zabrkají, dostanu závrať a s vyděšeným výkřikem padám. Není mi dopřáno políbit matičku zemi, vyrazit si dech, přivodit těžký otřes mozku či si srazit vaz. David s Jirkou stojící nejblíž se neohroženě vrhnou do záchranářské akce a podaří se jim chytit mě v letu, nicméně dvaasedmdesát kilo živé váhy je dvaasedmdesát kilo, protože na takovou váhu nejsou připraveni, ztratí rovnováhu oni a spadneme všichni tři pouze s tím rozdílem, že já padám do měkkého: na ně. A ještě si při tom stihnu bolestivě narazit koleno! Holky řvou smíchy, profesorovi cuká v koutcích a kluci neváhají znovu přeběhnout celou tělocvičnu, aby se mohli té úžasné švandy zúčastnit! "Srazila vás jak kuželky," škytá smíchy brýlatý Marek. "Ty vole," vydechne Jirka, na kterého jsem těžce dosedla. "Na mě snad spadl bagr... Mám přeraženou nohu!" "Hele," zazubí se na mě David a takhle zblízka musím chtě
35 nechtě uznat, že tenhle modrooký blondým má také něco do sebe, ačkoli na Tomáše je krátký, "na kladině žádná sláva, ale kdybys chtěla hrát ragby, řeknu trenérovi. Takovou posilu by bralo každý mužstvo všema deseti!" Ohromně vtipné, že! Vyhrabu se na nohy, ačkoli usykávám bolestí, a aniž bych odpověděla profesorovi na dotěrné otázky, zda mi něco není, odpajdám rovnou k lavičkám pod okny, kde zůstanu po celé dvě hodiny. Na mou veselou vložku se sice poměrně brzy zapomene, kluci mají ke kritizování či obdivování jiné objekty, ale já se už do hodiny nezapojím. Ačkoli za mnou profesor přiběhne ještě třikrát, vždy sveřepě tvrdím, že mě noha bolí. Škoda, že po studeném obkladu přestane! S nesmírnou chutí bych to nahlásila jako školní úraz - způsobený jeho vinou!!! Z Vandy se stane hvězda dne. Cvičit umí dobře, je hezká a v lambádce vypadá nesmírně sexy, takže jí všichni tu její slepičí výšku odpustí, krom toho umí vtipně odrážet klukovské pokřikování a oni se mohou přetrhnout, aby na sebe upoutali. Čím déle ji sleduji, tím větší mám vztek. Dvě hodiny tělocviku jsou přímo nekonečné. Příležitost vyrovnat skóre a zchladit si žáhu dostanu hned další hodinu, totiž když Amoniak pozve k tabuli dvojici třídních premiantek, Geregovou a Havlovou. Pekelně se soustředím, protože mi jde o víc než o pitomou jedničku z chemie! Musím Vandu porazit, musím být rychlejší, pohotovější, lepší. Musím!!! Záleží mi na tom víc než jí a ono se to ve výsledku odrazí. Vanda sice odpovídá bezchybně, nicméně jednou zaváhá, čehož bystře využiji, předběhnu ji a odpovím za ni. Amoniak to bere tak, jako že Vanda na jednu otázku odpověď neznala, což je ošidná věc, protože obě a s námi i celá třída, jež naše klání pobaveně sleduje, víme, že by si určitě vzpomněla. Kdybych jí dala šanci! Takhle si odnese chvalitebnou, zatímco já výbornou a pocit zadostiučinění. Znám její mámu, ředitelku ZŠ, dost dobře na to, abych věděla, že Vanda kvůli dvojce schytá kázání. Přestože jsme s Vandou obě jedničkářky, je mezi 36 námi rozdíl. Po Vandě chtějí rodiče, aby byla ve všem NEJ, zatímco já to chci sama. Kvůli našim, abych jim dokázala, že Štěpán je možná geniální, ale já jsem také docela dobrá. Poslední dobou vážně perlím! Některé trapasy bych si mohla dát patentovat, fakt. Sotva strávím ostudu v oddělení prádla OD Gigant do takové míry, že dokonce začnu uvažovat o další návštěvě obchoďáku, překousnu holaro v tělocvičně a přestanu se na chodbě vyhýbat všem klukům, co chodí do 3. A a 3. B, zadělám si na další průšvih. V technice administrativy, kterou máme poslední hodinu, nám pan inženýr zadá samostatnou práci, stylizovat a napsat na stroji úřední dopis se všemi náležitostmi. Samo o sobě o nic nejde, stačí ve správném pořadí uvést hlavičku, věc, datum, oslovení, nějaké ty řečičky, s pozdravem a adresu, pokusit se nenamastit žádný překlep a vše stihnout do časového limitu, a je vymalováno. Jsem si jistá, že mám všechno správně, takže vyroluji papír z válce a začnu se tvářit znuděně, jako že co nám to dává za legrácky vhodné pro pátou obecnou, zatímco
moje spolužačky ještě pilně datlují do klávesnice psacích strojů. Asi pět minut před zvoněním se ozve nesmělé zaklepání a ve dveřích se objeví hlava studentky prvního ročníku. "Pan ředitel vzkazuje, že máte u něj telefon..." Zřejmě jde o něco důležitého, náš říďa si na soukromé telefonáty rozhodně nepotrpí. Profesor ožije, nerozhodně pohlédne na hodinky, načež si všimne mé hrdě vztyčené hlavy a požádá mě: "Havlová, buďte tak laskavá, sesbírejte písemné práce a přineste mi je, ano?" Nestačím ani přikývnout a už je na chodbě. Třída okamžitě ožije, z písemky se stane kolektivní práce, každý honem kontroluje, jak to vlastně je, případně rychle přepisují. Papíry mohu posbírat teprve po zvonění na přestávku a ještě se musím s některými jedinci málem přetahovat, nechtějí si nechat vysvětlit, že je těžko mohu odnést až po obědě. Do jídelny chodíváme 37 společně s Míšou, Bárou a Danou, holky mě jdou doprovodit, uděláme si malou zacházku do druhého patra, kde čekají, až zaklepu na dveře s cedulkou ŘEDITELNA, a jakmile se mi dostane chrchlavého pozvání kuřáckým hlasem: "Vstupte!", opatrně nahlédnu do nejobávanějších prostor gymnázia, kam se nikdo dobrovolně nehrne. Říďa, kterému pro jeho mohutnou postavu neřekne nikdo jinak než Obr Koloděj, což je od nás dost nevděčné, protože první divadelní představení, které pro nás právě pan ředitel zajistil, byla na začátku prváku hra Járy Cimrmana Dlouhý, Široký a Krátkozraký, kde se uvedený obr vyskytoval, je k mému úžasu sám, telefon spořádaně leží na svém místě a po profesorovi není ani památky. "Co chcete, Havlová?" "Totiž... posílá mě inženýr Klofíno, měla jsem mu -" Ředitel nevěřícně nachýlí hlavu dopředu. "Kdože?" "Inženýr Klofíno," zopakuji. "Psali jsme práci, když -" "Děláte si ze mne legraci, Havlová?!" zahřmí Koloděj. "Já...?!" vydechnu vystrašeně, protože ač jedničkářka, z ředitele mám vítr jako každý obyčejný smrtelník. Ke všemu netuším, oč mu vlastně jde, nic jsem přece neprovedla! Také mě mate výbuch smíchu za mými zády, holky se mohou potrhat!!! "Jaký inženýr Klofíno?! Co to je za nejapný žert?" Teprve nyní mi dojde, že Klofíno je přezdívka, kterou si profesor vykoledoval díky svému stylu psaní na stroji dvěma prsty. Nevymysleli jsme ji my, Klofína jsme vyfasovali už s přezdívkou. V rozrušení smyslů si navíc uvědomím, že jaksi nemám nejmenší tušení, jak se vlastně jmenuje doopravdy!!! "Já vám dám inženýr Klofíno!" burácí Koloděj. "Pokud máte na mysli pana inženýra Habra, tak ten už je ve sborovně, a mohu vás upozornit, že -" "Aha. Tak děkuji! Na shledanou!" rozloučím se bystře a už se nikdy nedozvím, nač mě chtěl ředitel vlastně upozornit. Že bych toho litovala, tak to tedy vůbec ne! Celou chodbou peláším, jako by mi za patama hořelo, holky mi málem nemohou stačit. Žene mě hrůza - co kdyby se ředitel 38 rozběhl za mnou! A pak, milé dámy se mohou smíchy počurat, to se potom běží hned hůř, že. Zmatků ve sborovně jsem ušetřena, nemusím ani klepat, ve
dveřích se srazím s matikářem Koblížkem, šoupnu mu hromádku papírů se slovy, aby je předal panu Habrovi, a koukám, kde nechal tesař díru. "Bylas ohromná," klepou mi v jídelně vysmáté spolužačky na rameno. "My nemohly! Prej inženýr Klofíno, haha!" "Ještě žes neřekla: Já si z vás nedělám legraci, pane Koloději," piští Bára, až se po našem stolku kdekdo otáčí. "Nechte toho," krotím je, protože mi zájem ostatních vadí. "Jste pitomé, dámy. Víte, jakej budu mít průser?" "S tím bych si nelámala hlavu," těší mě Míša. "Tebe jako jedničkářku nikdo trestat nebude." "Vždyť jsi ho nehanila schválně," míní také Dana. "Ještě aby jo!" děsím se, spolykám oběd, aniž bych si všimla, co jím, což mě dodatečně mrzí, protože bramborový salát a řízek nemíváme ve školní jídelně často, a jdu raději domů, přičemž odmítnu courat se s holkama. "Beztak mám navečer keramiku, nestihla bych to." "Nestihla by ses našrotit, co?" rýpne si Bára. Nad poznámkami tohoto typu, na rozdíl od jiných, jsem za ty roky povznesená. Mluví z nich závist! Chtěli by mít také jedničky, jenže jsou příliš líní tomu něco obětovat. "No právě," ujistím ji. "Někdo je hezkej a chy trej, jinej jenom hezkej nebo jenom chytrej. Posuď sama, co je horší!" Bára sklapne naprázdno. Do jazykovky se vydám o hodinku dřív, abych to vzala oklikou přes Míšu. "Je, pojď dál," zaraduje se nad mou přítomností a zve mne do svého pokoje, odkud musíme nejprve pracně vystrnadit Terku, která má všechny plakáty vystříhané a mou návštěvu bere za příjemné zpestření nudného odpoledne. Po dobrém to nejde, 39 tudíž ji z pokojíčku doslova vyneseme, já za nohy, Míša za ruce, a rychle za sebou zamkneme, abychom tak získaly potřebné soukromí. Ta malá potvora vydrží celou hodinu neúnavně klepat na dveře a vřískat, abychom ji pustily dovnitř! Míša jen zvýší zvuk přehrávače. "Toho si nevšímej," pobídne mě. "Radši povídej. Vypadáš, jako že máš něco na jazyku." "Spíš na duši," vzdychnu bolestínsky, sáhnu do tašky a hodím kamarádce do klína malý balíček. "Jestli se ti líbí, nech si je." Míša vybalí elastické spodní kalhotky bílé barvy značky LUXUS a překvapeně se na mě podívá. "Nepasují ti? Jsou úplně nový, zkoušela sis je vůbec?" "Už mám takový bikiny čtvery," přiznám se. Míša si je lépe prohlédne. "Nejsou koupený v Gigantu? "Přihořívá." "Chceš říct," nadechne se s úsměvem, "že si tam chodíš denně koupit jedny kalhotky, abys ho viděla?!" "Hoří." "No a?" zadychtí po podrobnostech. "Právě že nic," ušklíbnu se. "Sice mi už nepadají drobný ani se nekonají jiný trapasy, ale to je všechno." "Nezabral?" dovtípí se. "Ne," vzdychnu. "Jsem pro něj vzduch." Míša mě kupodivu nezačne utěšovat, čekala bych, že bude
blekotat cosi o tom, že všechno chce čas a podobně, pokrčí rameny a řekne: "To máš beznadějný, Edito. Víš, kolik vidí denně krásných holek?" "Chceš naznačit, že já jsem obluda?" "Chci říct, že v tak hutný konkurenci nemáš šanci. Ten kluk je dost hezkej a tutově to o sobě ví." "Takže podle tebe jsem předem odepsaná," ušklíbnu se. "Pochop, kdyby chtěl, tak by něco podnikl sám, ne? Ty máš sice pěknej obličej, Edito, ale..." "Ale co?!" skočím jí do řeči. "Jsem tlustá?!" "..i kdybys byla sebehezčí, nemusíš být jeho typ." 40 Složím zbraně, nechtěla mě urazit, nicméně potřebu povídat si s ní o Tomášovi ztratím. Nerozumí tomu! Klukům se líbí různé typy, proč bych to nemohla být právě já? Možná je nesmělý, navazování kontaktu přes pult je takové... Jenže kde přijít k jiné příležitosti? Nic o něm nevím!!! Život je jen náhoda, praví rým jedné známé písničky. O tom, že pravdivé, mám záhy možnost se sama přesvědčit! Nejprve totiž kolik dní v kuse málem zavařím mozkové závity, jak moc přemýšlím a kuji fantastické plány vedoucí k seznámení s Tomášem, promítám si je za zavřenými víčky jako film na videu končící jako v každé správné limonádě záběrem, kdy si dva milující padnou do náruče, vidím sebe a Tomáše cválat s rukou v ruce po rozkvetlé louce, sotva se země dotýkáme, a moje představy častokrát přesahují rámec reálna. Uvažuji dokonce o najmutí soukromého detektivního očka, který by se mu pověsil na paty a vyšpionil mi sebemenší drobnost z jeho života. Jako nápad to jistě není špatné, jenže... jako všechny předešlé i ty následující skončí fiaskem: neodvážím se jej uvést do praxe. Když už se málem vzdám a dám Míše za pravdu, nastane zlom. Dost podstatný! Navíc přijde z nečekané strany. Ve výtvarce se totiž poprvé vypravíme s celou skupinou do Domu dětí a mládeže, abychom si za Jakubovy pomoci načrtli na stěny točitého schodiště kontury budoucího výjevu z pohádky O veliké řepě. "Mám docela trému," přiznám se Jakubovi, když stále jaksi otálím s prvním tahem. "Zavři oči," poradí mi. "Namoč štětec do barvy, rozpřáhni se a... Ukaž," směje se mi, přistoupí těsně za mne a vede mou nejistou pravičku. Na bílé, nedotčené stěně se objeví hnědočervený tah jako otevřená krvácející rána. "Připadám si, jak kdybych znásilňoval pannu," podotkne o pár schodů výše Igor. 41 "Taky to tak cítíš?" usměje se na mě Jakub zblízka. Nemám možnost mu odpovědět, protože Táňa, pachtící se pode mnou, se hraně otřepe: "Fuj, ty jsi ale nechutnej, Igore!" "Klídek, panstvo," tiší Jakub výbuch smíchu otřásající celou chodbou. "Tohle zavání sexuálním harašením." Pak pustí mou ruku a poradí mi: "Dej do toho všechno, Edito. Tenhle kus zdi je tvůj, ukaž, co v tobě je, realizuj se. Máš šanci, nesmíš ji promarnit. Vytváříme hodnoty, panstvo. I když stěna v Domě dětí není zrovna plátno od Picassa, zůstane tu vaše vizitka pěk-
ných pár let." "Než ji někdo obílí," zůstane Táňa při zemi, takže Jakub má důvod přispěchat k ní a dodávat jí optimismus. Prvotní nervozita brzy pomine, pustíme se do malování s vervou a dnešní hodinku prodloužíme na dvě, protože se nikomu nechce skončit, sotva jsme začali. Pocit příjemně a smysluplně stráveného času se mě drží ještě na zpáteční cestě. Dům dětí a mládeže stojí v docela jiné části města než je Umělecká škola, kousek cesty kráčíme s Táňou. Zrovna se smějeme poměrům na obchodní akademii, přestože jsou naši spolužáci puberťáci a ucha, díky bohu za ně, musí být příšerné mít ve třídě jen dva kluky a ještě exoty, jak se o svých spolužácích hanlivě vyjádří, když se klepne do čela. "Sakra, měla jsem zajít za mámou do práce, musím se vrátit, dál s tebou nemůžu." "Hm, tak ahoj," loučím se a lituji, že je prima zábavě tak rychle konec. Spíš ze setrvačnosti než proto, že by mě to doopravdy zajímalo, se zeptám: "Kde dělá tvoje mamka?" "Prodává v Gigantu svetry. To jsem si pěkně zašla..." Ustrnu s nohou napřaženou k dalšímu kroku. "V Gigantu?" "Nakupuješ tam někdy?" "Poslední dobou dost často," přiznám se a moje hlava připomíná computer, přebírá nové informace, seskupuje je do nejrůznějších forem, vymýšlí plány a vyhodnocuje je. "Svetry jsou kousek od dámského prádla, že jo?" "Hned vedle," připustí Táňa. "Ty, já letím. 42 "Počkej," chytím ji za rukáv. "Tam prodává jeden děsně krásnej kluk -" "Nemyslíš Tomáše?" zeptá se nevinně. Moje srdce udělá kotrmelec. "Znáš ho?!" "Trochu," pokrčí rameny. "O prázdninách mi u nich máma zajistila brigádu. Rovnala jsem hadry do regálů." "Jak moc se s ním znáš?" vyzvídám horečně. "Párkrát jsme pokecali, zdravíme se," upřesní. Svým způsobem se mi uleví. "Nic víc?!" "Bohužel," uchichtne se. "Táňo, ty jsi moje spása," obejmu ji samou radostí a zeptám se napjatě: "Mohla bys mě s ním nějak seznámit?" "Proč ne," pokrčí rameny, načež mi pohlédne do očí: "Hele, ale on má holku." "No a?" "Chodí s ní dost dlouho, pochybuji, že by ji nechal zrovna kvůli tobě," řekne neomaleně, leč upřímně. "Vzpomeň si, co říkal Jakub. Byl by hřích promarnit šanci, kterou člověk dostane. Tebe mi posílá samo nebe! Nic víc nechci, jenom abys mě vzala s sebou. Táňo, nebuď škrob, co ti to udělá," hučím do ní. "Nic," usoudí rozumně. "Tak pojď." Nemusí mě pobízet dvakrát! Jsem to já, kdo k obchodnímu domu málem běží, a ona mě musí chtěj nechtěj stíhat. "Letíš jak blázen!" vydýchává se na jezdících schodech. "Neříkalas, že jsi tam měla dávno být?" připomenu jí. Necháme se vyvézt do druhého patra, kde se ocitneme v blízkosti pultu, za kterým kraluje spolu se starší paní vysněný kluk
Tomáš. Dnes má na sobě tričko hnědé barvy, které mu báječně ladí s barvou očí. Hnědá patří mezi moje oblíbené, vidím v tom další znamení osudu. "Máš nějakou představu?" informuje se Táňa. "Ty se s ním znáš, ne já! Prostě ho pozdravíš a mezi řečí představíš svou kamarádku," zosnuji scénář, který je báječně jednoduchý - a asi proto mě v mých šílených představách ani 43 ve snu nenapadl! "Když se to nějak vyvine, dobrý, no a když ne, tak já poodejdu, budu si jako něco vybírat, jo, a ty se ho zeptáš, co mi říká. Potřebuju znát jeho názor, rozumíš." Táňa stále váhá: "Myslíš, že je to dobrej plán?" "Nic lepšího nejsem schopná takhle nahonem vymyslet." "Jdeme na to," rozhodne, nicméně musí ještě počkat, než si v skrytu za lesem figurín navlečených do palet a plášťů rychle rozpustím a přečešu vlasy. Nic víc pro svůj vzhled udělat nemohu, do školy ani na kroužky se moc nelíčím, používám pouze řasenku, abych neměla bledé řasy. Konečně, konečně nastane okamžik, na který jsem tak dlouho čekala! Podaří se mi s Tomášem mluvit zcela jinak, než jako zákaznice s prodavačem!!! Samozřejmě jako v každé rozhodující chvíli se mne zmocní tréma, ale to už kráčíme rovnou k Tomášově pultu, před kterým žádná zákaznice neoxiduje. Tomáš nás zaregistruje okem profesionála, nicméně když pozná Táňu, vyloudí na tváři úsměv. "Ahoj, Tome," pozdraví ho zvesela moje kamarádka. "Čau, Táni," odvětí. "Tvá máma šla před chvilkou domů, musely jste se minout. Pěkně běsnila. Teď ti zakáže Večerníček, co?" "Ty...!" ožene se po něm a když ji nenápadně kopnu do kotníku, vzpomene si na své poslání. "Jo, tohle je Edita." "Ahoj," vydechnu a mám pocit, že co chvíli omdlím. Tomášova ústa se nerozšíří v úsměvu, ani se v jeho očích neobjeví kýžený zájem, vlažně kývne a zase se otočí zpátky k Táně, aby si z ní utahoval na téma výprask, který ji čeká. Hm, tak tohle není vývoj, který bych si představovala! Podle úmluvy najedu na variantu B, kdy poodstoupím, jako že mám největší pilno prohlížet si zboží vystavené pod sklem pultu. Naštěstí je dostatečně dlouhý, abych se mohla dostat z doslechu a ničím tak jejich rozhovor nerušila. V jednu chvíli vycítím, že ti dva mluví o mně, Tomášův pohled hřeje a pálí a žene mi krev do hlavy, kterou bych za nic na světě nezvedla! Buch buch, buch buch, srdce vyvádí jako splašené, musím počkat, 44 než se tep zase dostane do normálních hodnot, teprve pak se zase pěkně pomaloučku přisunu k Táně. Situaci mi usnadní starší paní, která přistoupí k pultu a zcela Tomáše zaměstná přáním soupravičky spodního prádla pro svou vnučku k narozeninám. Následuji Táňu k eskalátoru a div ty pomalé schody nepobízím, aby se rozjely rychleji, užuž toužím být Tomášovi (pokud se tedy dívá) z dohledu. "Tak co?!" "Prej tě zná," překvapí mne. "Pořád si kupuješ kalhotky." "On si mě všiml?!" zajásám a mám chuť objímat celý svět. "A dál? Co povídal?"
"No... Nic moc," okolkuje. "Jak to?" nechápu. "Ty ses ho neptala, co mi říká?!" "Ptala," odpoví neochotně. "A on? Z tebe to leze jak z chlupatý deky," ulevím si. "Řekl přesně tohle: nic moc." Pochopím, že ta dvě slůvka jsou moje hodnocení. Polknu. "To je všechno?" "Skoro. Jo, je," opraví se. "Tak jo, nebo ne? Není, co? Zopakuj přesně, co říkal!" "Edito, nemá to smysl," brání mi dozvědět se pravdu. "Neštvi mě!" "Doslova řekl: Myslíš tu tlustou, co si tu pořád kupuje spoďáry? Nic moc." Zůstanu jako po ráně klackem. Tu tlustou... "Beztak má holku," utěšuje mne Táňa. "Vykašli se na něj." "Dík za radu," hlesnu zdrceně. "Edito, je mi to líto," omlouvá se mi, jako kdyby to zavinila ona. Mávnu rukou, řeknu jí ahoj a vyjdu z obchoďáku do ulice prosvětlené lampami a světlomety aut. Vlastně ani nevím, jak se dostanu domů. Raněna ve svých citech a zostuzena v nejintimnějších hlubinách duše se opřu zády o dveře, abych mohla konečně dát průchod emocím. 45 Stručně řečeno, rozeřvu se! Nikdo z rodiny není doma, mohu si dovolit brečet jako želva, načež když pomine prvotní vlna lítosti, zmocní se mě vztek. Strhám ze sebe oblečení, abych se v koupelně postavila nahá proti velkému zrcadlu a bedlivě zkoumala každičký centimetr svého těla. Už mi nepřipadá baculaté a zaoblené jako jindy, v odrazu zrcadla vidím neforemné, odporně tlusté, kolohnátské, špekaté monstrum, na které se štítím dívat, natož se ho snad dotýkat! Nenávidím svoje tělo. Zradilo mě! Bodejť bych si mohla myslet na Tomáše, když vypadám jako chovná prasnice! Musela jsem ho urazit pouhým pomyšlením, že se líbí takové tlustokožce! Zlostně se štípnu do tukového polštářku na pravém boku. Na kůži zůstane rudá skvrna, ale fald pochopitelně nezmizí. Zarudlý vypadá ještě hnusněji než dřív! Palcem nohy zapnu digitální váhu, jakmile se objeví červeně svítící údaje 0.0, se zavřenýma očima se na váhu postavím pevně oběma chodidly a vyfouknu ze sebe veškerý vzduch. Prvních pár vteřin zůstanu v slepecké nevědomosti, neodvažuji se otevřít oči, pak se k tomu konečně odhodlám. 73.1 kilogramů. A to jsem před večeří!!! Zjištění, že skutečnost je ještě horší, než jsem očekávala, mi náladu nepřidá. Tak tohle, milá Edito, to by tedy nešlo. Dojde mi, že špeků, tukových zásob ani faldů se nezbavím štípáním, tady je jenom jedno jediné řešení. V duchu si promítnu všechny neslavně skončené pokusy o dietu, ovšem tentokrát jsem rozhodnutá víc než pevně odolat všem svodům. Svému odrazu v zrcadle slavnostně přísahám: i kdybych měla zhebnout hlady, zhubnu!!! Tentokrát doopravdy. To by v tom byl čert! K té první odtučňovací večeři si připravím pouze šálek malinového čaje s citronem - bez jediné kostky cukru. A vida, můj vztek je zřejmě větší než hlad, na jídlo vůbec nemám chuť,
což upevní moje sebevědomí. 3. PŘESKOČIT SVŮJ STÍN K snídani si připravím mističku ovocného müsli. Normálně jsem si müsli kupovala k učení, křupala jsem oříšky a vločky a pak se šla pořádně nadlábnout. Teď, když je hlavním a jediným chodem snídaně, mi už tolik nechutná, ovšem po včerejší absenci večeře mám hlad jako vlk, nahážu do sebe každý drobeček a misku pečlivě vyčistím jazykem. Chlebníku, kde se krčí tři koblihy a dva šátečky, pečivo, jež přežilo vpád hladových sarančat, tedy noční šmejdění mého bratra, se obloukem vyhnu, a do batohu si hodím pouze jablko. Velké přestávky se málem nemohu dočkat! Ke všemu se k naší lavici otočí Bára s Danou, Bára vytasí neskutečně vonící plátek uzeného masa a s plnou pusou nám začne líčit průběh včerejšího rande s vojákem Patrikem, se kterým se seznámila minulý týden v kině a včera se sešli poprvé. Míša se zahryzne do housky proložené plátkovým sýrem a nedočkavě Báru pobídne: "Povídej! Procházeli jste se parkem, a co bylo dál?" "Šel tě doprovodit domů?" zajímá se Dana, olizující si z prstů hořčici, neboť si ráno v mléčném bufetu koupila vaječnou smaženku, kterou mám k smrti ráda. "Jasně," mrkne na nás Bára potutelně. "Nechtěla jsem, aby nás viděla máma z okna, tak jsme se schovali do sklepa. Však víte, jaký máme v našem baráku hluboký katakomby..." "A pak?" vydechne Míša napjatě, když si všimne, že mezi nimi sedím jako chudá příbuzná. "Ty sis zapomněla svačinu, Edito? Ulomím ti kus -" "Ne, díky," zarazím ji. "Mám jablko, to mi stačí." "Co bylo dál?" strká do Báry nedočkavá Dana. "Někdo z baráku tam vyhodil starej gauč, sice z něj lezou 47 péra, ale lepší něco, než nic," natahuje nás na skřipec. "Sedli jsme si, Patrik mě začal líbat, cítila jsem, jak mi pod bundou pomalu rozepíná halenku a..." Přistihnu se, že víc než na Bářinu lovestory myslím na svačiny svých kamarádek. Ještě kousíček housky Míše zbývá, kdybych jí řekla, podarovala by mě... "A dál?!" vyhrknou Dana s Míšou zároveň. "Co by bylo," pokrčí Bára rameny. "Milovali jsme se." Míše to poslední sousto zaskočí v krku, nejen že je pro mě navždy ztracené, ještě přijde vniveč, protože jí ho vybušíme z plic. Kamarádka sípe a dusí se, nicméně skomírajícím hláskem zakňourá: "Ve sklepě?! Bez romantiky?" "Náhodou," ohradí se Bára. "Pavučiny jsou romantický." "Vždyť jste se skoro neznali," namítne ohromená Dana. "Zato teď se známe dobře," zazubí se Bára a důvěrně ztiší hlas: "Holky, měl ho strašně velkýho. Bolelo to jako prase." Podívám se na Míšu a obě sehraně vyprskneme smíchy. "Tedy, to je romantika jako blázen," ušklíbnu se. "Takže už nejsi panna," konstatuje Dana obdivně. "Která mě budete následovat, dámy, jako druhá?" vyvolává Bára na způsob trhovce, jako by ani nešlo o její panenství.
Já to rozhodně nebudu. S kým taky?! S tlustou holkou si žádnej pěknej kluk nic nezačne. Dokud nezhubnu, nemám nárok na lásku ani zážitky! Tahle debata je mi nepříjemná, raději vstanu a jdu odnést do koše stopku a pár pecek, snědla jsem jablíčko i s ohryzkem. Oběda se vyloženě nemohu dočkat! V informatikách, co máme poslední hodinu, umírám hlady. Ke všemu si mě profesor zavolá ke svému stolku: "Havlová, na slovíčko." Třídou zašumí, nečekali jsme, že by nás mohl zkoušet, zvlášť když jsme nedávno psali samostatné práce, které dosud nebyl schopen opravit! Míša na mě udělá vyděšené oči. "Prosím?" otáži se spisovně. "Havlová," vycení na mě nikotinové tesáky. "Prý jste mě přejmenovala." Zkoušení se nekoná, v průšvihu je pouze Havlová, ostatní jsou za vodou. Všem se uleví - krom mne, pochopitelně. "Já...?" pokusím se o zdržovací taktiku. "Klofíno, to je vážně roztomilé," libuje si. "Kdepak já," ohradím se. "Generace před námi!" Třída se svíjí smíchy a Klofíno s ní. Bála jsem se zbytečně! Krom toho, že náš drahý inženýr je flegmouš a kliďas, nechybí mu ani zdravý selský rozum, což je báječná kombinace, která mě zachrání od průšvihu. "Ani jsem netušil, jakou mám přezdívku," baví se. "Dobře, Havlová, že jste mě na ni navedla. A teď rozdejte opravené písemky, mnohým úsměv z tváře vyprchá: Až se pokocháte svými úspěchy, zapněte si počítače, budeme pracovat s programem Windows 98." Nikdy jsem nerozdávala písemky radši! Rozhazuji papíry po lavicích jako Večerníček listy pohádek, aniž bych se zajímala, co kdo dostal. Teprve když spatřím v hlavičce jméno Geregová, neodolám, otočím list a vezmu na vědomí červenou jedničku. Jak jinak! Mám také za jedna, skóre je opět vyrovnané. "Klofíno je formát, co?" šeptá mi pobavená Míša. "Miluju ho," ujistím ji a díky němu pozapomenu dokonce i na hlad, takže do oběda vydržím v pohodě. Pak se ovšem do školní jídelny vrhnu jako Avaři na slovanskou vesnici a vymetu talíř s polévkou i plněnými paprikami s knedlíkem do posledního drobečku. "Nezajdeš na chvíli?" nabídne mi Míša před jejich domem. "Terka má dnes ping-pong, bude klid." Usoudím, že bych mohla, pátek je můj lenošný den, těším se, jak si zajdu do knihovny pro další várku četby, lehnu si na válendu, budu si číst a pojídat chipsy... Zpět. Budu si číst a maximálně popíjet neslazený čaj, žádné chipsy!!! Míšina mladší sestřička se v bytě skutečně nevyskytuje, což je velmi potěšující zjištění, nicméně její přítomnost dýchá z každého koutku i předmětu v pokojíčku. Míša musí nejprve shodit 48 49 z lůžka hromadu plyšáků, abych si vůbec měla kam sednout, a když se zamotá do rozložených papírů, vztekle plakát zmačká a nacpe do koše.
"Tys jí roztrhala Gila, ta ti dá!" vyprsknu. "Vsadím se, že to nepozná. V takovým nepořádku, jakej je schopna udělat za pár minut, co přišla ze školy a než odešla do tělocvičny, nemůže mít přehled. Mamka jí občas udělá revizi ve stolku a ve skříni, vynese dvě tašky papírů, Tereze nic nechybí - a co je ještě zajímavější, vůbec není znát, že něco ubylo!" "Ona je, náhodou, osobnost," zastanu se Terky. "No, klidně bych ti to naše slunéčko líbezné na měsíc půjčila! Za dva dny bys ji reklamovala, to mi věř. Ty v tom žít nemusíš, Edito," vzdychne si, unavená z věčných sourozeneckých šarvátek. "Půjdeme radši do kuchyně, tam je to určitě útulnější..." "Co říkáš Báře a Patrikovi?" zajímám se při přesunu do jiné části bytu. "Patrika neznám, ale Bára je dobře pitomá," usoudí. "Má to za sebou." "A nás to teprve čeká, jo?" uchichtne se. "Má to za sebou, jenže - jakým způsobem! Podle toho, že ji přefikl hned na prvním rande, asi žádnej velkej romantik, co? Já bych mu tedy nedala." "Já taky ne," souhlasím s ní, nicméně můj pohled ulétne z okna potřísněného drobounkými kapičkami deště. "Jenže..." "Je, mamka napekla věnečky! To si dáme, honem stavím na čokoládu... Jaký jenže?" Dívám se, jak do rychlovarné konvice napouští půl litru vody. "Jenže je štíhlá." Míša se na mě užasle otočí. "A co to s tím má co dělat?" "Hodně," ujistím ji. "Já bych mu taky nedala, jenže... Po mně by to nechtěl, víš. Ani on, ani žádnej jinej. Tlustou holku by přefikl leda kluk ožralej namol, anebo úchylák." "Mluvíš o sobě?" informuje se zlehčujícím tónem. "Ty přece nejsi tlustá." 50 "Já vím, jsem jako proutek," ušklíbnu se. "Jsi vysoká a dobře rostlá, to je všechno." "Jsem tlustá jak vepř. Mně čokoládu nedělej, nevezmu si. Ani věneček. Držím dietu, víš." "Vážně si nedáš?" váhá, zda má druhý šálek s instantní čokoládou zalít horkou vodou, či ne. "Co kdybys tedy začala tu dietu držet až od zítra?" "Včera bylo pozdě!" odseknu zbytečně ostře, protože ač je Míša moje nejlepší kamarádka a důvěrnice, s potupou, kterou se mi dostalo od Tomáše, jsem se jí nehodlala svěřit. Stačí, že o ní ví Táňa! "Můžeš se ke mně přidat, osamělej bojovník s kily je na tom hůř než tandem." "Jako že si mám taky zakázat věnečky a čokoládu?" podívá se smutně na připravenou baštu. "Jo. Krom toho budem každej den chvíli cvičit." "Ještě řekni běhat po sídlišti a omdlím," usměje se. "To ne," stáhnu se, ačkoli i o téhle variantě jsem včera před usnutím přemítala. Kdybych se nestyděla, klidně...! "Někdy si s tebou zacvičit můžu," připustí a svůj vnitřní boj prohraje, protože se nedočkavě zakousne do věnečku. "Kdepak někdy - pravidelně! Jinak to nemá cenu. A necpi se, jdeš mi s tím na nervy! Takhle nikdy nezhubneš, když -"
"Hele, vem si taky, jsou fantastický, a nevyšiluj." "Jdu. Zatím ahoj." "Počkej!" snaží se mě zadržet. "Ty ses naštvala, Edito?" "Ne, proč? Nechceš cvičit, nemusíš. Já to myslím vážně, proto nemůžu zůstat a dívat se, jak si dáváš. Beztak jsem si chtěla skočit do knihovny, vezmu to rovnou. Ahoj, Míšo." Dívá se za mnou trochu zahanbeně. V knihovně si naberu krom oddechové četby pár titulů z doporučené a hlavně zabrousím do oddělení naučné literatury, kde si sednu k monitoru počítače, abych mu zadala klíčové slovo OBEZITA a nechala si vyjet seznam veškerých knih, ve kterých se touto problematikou autoři zabývají. Z poměrně bohaté nabídky si vyberu asi pět titulů, dovleču celou nadílku domů a místo abych si četla 51 nějaký skvělý dívčí románek, probírám se radami, kterak zhubnout co nejrychleji, nejefektivněji a s dlouhodobým účinkem. Nerada bych totiž pracně shodila tři kila a vzápětí nabrala pět navrch! Tělo je prevít, když se mu něco odpírá, honem si při sebemenších dávkách potravin dělá zásoby na horší časy. Dozvím se, že tuková buňka odumírá sedm let! Hrůza, tak dlouho budu muset hladovět?!? Ne, hladovět ne. To by nebylo nejoptimálnější řešení. Z každé knížky si vytáhnu nejdůležitější poznatky, pečlivě je sepíšu na papír a ze všech dohromady vypracuji svůj vlastní dietní program. Tak předně, nebudu držet nějakou určitou dietu, prostě jen upravím svou životosprávu. Vypíši si potraviny, které jsou nejméně kalorické, sestavím si z nich různé varianty a kombinace, jak je konzumovat, ostatní si jednoduše zakážu. Čokoláda, bonbony, chipsy, pečivo - je od téhle chvíle tabu, sladká jídla pro mě neexistují a smažená nejsou povolená. K snídani müsli a vločky, k svačině ovoce, oběd jako jediný ve svém programu nechám, usoudím, že z těch jalovin, co nám ve škole vaří, se ztloustnout nedá, odpolední svačina bude vždy zeleninová a večeře lehká, například nízkotučný jogurt. Navíc si vyberu cviky a určím dobu, po kterou jimi budu týrat své nechutně narvané tělo. Považuji za ironii osudu, anebo možná za první zkoušku, když se záhy poté, co skončím s teorií, ozve mámin hlas: "Štěpáne, Edito! Večeře!" Až do mého pokoje se line ostrá vůně česneku, dnešek patří mezi ty výjimky, kdy mamča dorazila dřív než za tmy a vyslyšela bráškovo loudění o jeho zamilované jídlo, bramborák. Těžce polknu. Kdyby jen jeho!!! Při představě do chrupava opečených krajů placky rozplývající se na jazyku se mi málem udělá mdlo touhou, nakráčím do kuchyně a pár vteřin zírám na svůj talíř bohatě naložený bramboráčky zvících velikostí kol od vozu. Brácha už sedí na svém místě a cpe je do sebe horem dolem, až se mu na hubeném krku dělají boule. Kdybych začala držet dietní režim od zítra, co by se stalo?! Leda to, že 52 bych to svoje rozplizlé obtloustlé tělo nakrmila dalšími kaloriemi, které bych zítra horko těžko spalovala... "Udav se," popřeji Štěpánovi a svou porci přisypu na jeho talíř. "Já nebudu. Ode dneška hubnu." "Už zase?" pousměje se máma. "Dokdy tentokrát?"
"Vypadáš hladově, vem si," pobídne mě brácha. "Takovouhle dobrotu v deset večer v ledničce nenajdeš." "Já tam nic hledat nebudu." "Haha," vyjádří se citoslovcem plným pochyb. "Vážně si nedáš? Ani jednu?" diví se mamka. Zavrtím nesmlouvavě hlavou. "Jo, nech mi tu nějaký peníze, musím si nakoupit nízkotučný jogurty, a tak." "Nízkotučný nejsou moc dobrý," namítne Štěpán. "Nejlepší jsou smetanový..." "Ty si jez sám," poradím mu a pro jistotu z kuchyně odejdu, protože v tomhle případě platí víc než kdy jindy úsloví co oči nevidí, srdce nebolí. Přesto se mi obrazy nasmažených placek vryjí pod víčka! Místo nich si v pokoji vytáhnu tenký krajíček celozrnného chleba a jeden jogurt, který pojídám pomalu, spíš olizuji ze lžičky, to aby mi co nejdéle vydržel a já si ho řádně vychutnala. Jídlo je bezva věc, škoda, že člověk tloustne! Je to pěkně nespravedlivé, do výšky se také neroste do nekonečna, proč to do šířky jde? Když už z kelímku nevyškrábu ani gram, převleču se do legín a trička, vlasy svážu do orionu a půl hodiny se mořím cviky na zeštíhlení pasu, boků, stehen i zadečku. Pak si dám sprchu, vlezu si do postele s napínavým románem a byť s kručícím žaludkem, přesto si připadám jako vítěz, když žádný nájezd do ledničky nepodniknu ani v deset hodin, ani jindy. Přemohla jsem sama sebe. První dny jsou kritické. Mám příšerný hlad, že bych polykala hřebíky, nemohu se dočkat polední pauzy a podvědomě si vybírám talíře, kde je naložena největší porce, i když si to později 53 vyčítám. V životě mi v jídelně tolik nechutnalo! Není to tím, že by se kuchařky polepšily a začaly vařit chutněji, to jenom Havlová je tak úděsně vyhladovělá. Ke všemu mě bolí celé tělo, mám namožený snad každičký sval a obyčejné shýbnutí ke tkaničkám způsobí vyheknutí. Netušila jsem, jak moc jsem shnilá a moje kondička mizerná! Dvě hodiny tělocviku ve škole zkrátka nemohou stačit, vidím to na sobě. Nemohu se ohnout, v lýtkách cítím bolestivé pnutí a stehna mi připadají jako oteklá, přesto nepovolím. Musím to rozcvičit! Kdyby mě někdo viděl, asi by si poklepal na čelo. Sykám bolestí, naříkám, běduji - a přesto se dál nutím k dalšímu dřepu, shybu, úklonu... Do kroužku keramiky se doploužím jako na chůdách, dokonce i naše vedoucí Klára se mě zeptá, co se mi stalo. Vymluvím se, že jsem upadla, protože se stydím přiznat barvu! A co je úplně nejhorší, takřka už nedokážu myslet na nic jiného než najídlo! Hnětu v dlaních poddajný kousek keramické hlíny, měkký a tvárný, připomíná mi těsto na kynuté buchty, přivřu oči a podvědomě tvaruji vdolek. Nejradši bych se do něj zakousla! "Co to je?" podivuje se mému výtvoru Klára. "Neříkalas, že budeš modelovat osla?" Rychle se vzpamatuji. "Jen jsem se zamyslela." Nakonec se mi ho přece podaří zformovat, náš zvěřinec se pomalu rozrůstá, své výtvory vložíme do pece, abychom je při
teplotě 970 stupňů vypálili na střep a přidali je už k těm hotovým. Příště prý začneme modelovat postavičky Marie, Josefa, novorozeněte, Tří králů, pasáčků a všech, kdo přišli k Betlému klanět se Jezulátku. Klára má obavy, abychom to do Vánoc stihli, protože až budeme hotovi s postavičkami, čeká nás další fáze: glazurování. Do Vánoc už třeba budu štíhlá, pomyslím si v duchu s nadějí. A to je mnohem důležitější než keramický Betlém! 54 Banán, který si vezmu na svačinu, sním o přestávce mezi první a druhou hodinou. Mnoho nechybí, a zblajznu také slupku. Je taková pěkně žlutá, naducaná... Svačinovou pauzu strávím u okna, kde si opakuji anglická slovíčka, protože Obr Koloděj, který nám anglinu supluje, se s nikým nemazlí. Angličtinářka si klidně odejde na udržování do nemocnice, no a protože není jisté, kdy se vrátí - pokud vůbec, ředitel, sám angličtinář, obětavě krizi řeší nasazením vlastního těla. Z čehož tedy radost nemáme, protože proti mladé profesorce je to hotový očistec. Další (a hlavní) důvod, proč nesedím v lavici je, že nechci koukat holkám do pusy, Míša baští polomáčené sušenky a mně to může srdce utrhnout! Koloděj se vřítí do třídy hned po zvonění a už listuje ve svém obávaném notesu. "K tabuli..." "Jestli mě vytasí, je se mnou konec," oznámí mi šeptem Míša. "Zapomněla jsem na slovíčka jako na smrt." "Neboj, budu ti nosit na hrob čerstvé kytky," slíbím jí svou věrnost, ovšem než stihne mou obětavost ocenit, ucho Obra Koloděje zaregistruje náš šepot a ukáže na mě prstem: "Havlová se hlásí? No prosím, prosím." Zřejmě mělo jít o vtip, o hlášení nemůže být řeč, nicméně neprotestuji. Připravovala jsem se. "Kdo se přidá?" položí Koloděj zcela zbytečnou otázku, anžto nikdo, kdo by chtěl k tabuli dobrovolně, se v naší třídě nevyskytuje. A přece se jedna paže zvedne! "Geregová?" Koloděj musel být nejspíš v minulém životě kovboj, stoupne si před nás, levou ruku zaklesne palcem do poutka kalhot, pravou drží na způsob koltu a bleskurychle střílí z jedné na druhou. Připadám si jako na tenise, bohužel hřiště, na kterém hrajeme, je příliš krátké, obě zdatně odrážíme a málem se nestačíme střídat! "Cestovatel." "Traveller," odvětím bystře. "Výlet." "Picnic," odpinkne Vanda. 55 "Grilování." "Barbecue," přeložím a v duchu si představím grilovaný steak, případně kuřecí stehýnko pečené venku na ohni... Uvědomím si, že Vanda odpověděla a další slovíčko určené pro mě jsem přeslechla! "Prosím...?" "Tent," řekne Vanda, aby nedala řediteli možnost zopakovat slovíčko. Sjedu ji ostrým pohledem, mstí se mi za chemii! Slovo stan bych přeložila třeba o půlnoci! Koloděj si poznamená mínus, podle něho jsem nevěděla, a než vymyslí další otázku, tichou třídou, která napjatě sleduje
moje a Vandino klání, se ozve podivně táhlý skučivý zvuk. Pár lidí vyprskne, Vanda se na mě podívá a já si jakoby honem odkašlávám a šoupu nohama, avšak druhé zakručení, tentokrát s mnohem větší intenzitou, zaslechne i Koloděj. "Co je to?" nachýlí hlavu ke třídě. "Někdo tu má kočku?" "Kočku!" vybuchnou spolužáci pobaveně. "Uhuhuhu," vytlačuji ze sebe kašel jako o život, ale můj žaludek má týdenního půstu po krk, hlasitě se bouří. "To vy?!" optá se Koloděj Vandy podezíravě. "Ne!" ohradí se rychle. "Havlová?!" zahřmí v náhlém poznání. "Já... mám jen hlad," zablekotám. Pohlédne na mě jako na mentálně retardovaného žáka, který sem nějakým nedopatřením dobloudil z Jedličkova ústavu. "Netvrďte mi, že nevydržíte pár minut od přestávky!" "Ano... totiž ne," bráním se a třída se může usmát. "Já jsem si zapomněla svačinu." "Běžte si sednout," rozhodne se mě zbavit. "Píši vám za dvě, Geregové výbornou. Otevřete si učebnice na straně..." Míša se mnou soucítí. "To je mrcha, co?" Trhnu rameny, přičemž se Vandině pohledu vyhnu. Prostě se mi revanšovala, byť si k tomu vybrala báječnou chvíli, fakt! Pan ředitel mě sice vyhnal od tabule, aby se mě zbavil, nicméně to, že sedím až vzadu, neznamená, že k němu kručení mého žaludku nedolétne. Třída z toho má předčasné Vánoce, 56 natahuje uši, aby jim neunikl sebemenší vzdech mého žaludku a každý tón ocení smíchem. Koloděj se tváří, jako bych to dělala schválně, nebo co!!! Po deseti minutách neskutečného utrpení nevydržím, bez dovolení vstanu a vyběhnu ze třídy, abych se na toaletách nalemtala vody, div neprasknu. Něčím ten prokletý žaludek naplnit musím! S kajícným výrazem vklouznu nazpět do třídy. Koloděj po mně švihne pohledem jako bičem, ostře se mu vyhnu a zašupnu zpátky do lavice. I když jde o pouhou vodu, pocit plnosti přináší úlevu. Tedy... Z počátku. Ke konci hodiny však začnu nutkavě muset na toaletu, vypila jsem vody přespříliš, nicméně neodvážím se zvednout ruku a požádat o uvolnění, ani si nerisknu další svévolný odchod! Koloděj by mě nejspíš vydědil, proto zažívám muka pekelná. Před zvoněním jsem zralá na infarkt. Na čele mi perlí pot, zatínám pěsti a všelijak se na židli kroutím, ještě pět minut, tři, dvě, jedna... Zvoní!!! Chci vylítnout, ovšem říďa má největší pilno zadávat nám domácí úkol! Vystartuji, sotva odloží křídu, abych ho ve dveřích neomaleně předběhla a pádila rovnou na WC. "Tys ho dneska dobře šroubovala," ocení můj výkon Pavel a také holky jsou ve skvělé náladě. Nikdy bych nevěřila, jaké problémy mohou hubnutí provázet!!! V neděli večer se s takřka slavnostním pocitem postavím na váhu. Jedna, dvě, tři... Nevydržím se napínat dlouho, otevřu oči, abych je vytřeštila na číslo: 72.0. Cože?! Za celý hladový týden jsem zhubla o jedno kilo a deset dekagramů?!? Výsledek mě rozladí, čekala jsem, že budu
mít méně aspoň o tři kila, asi jsem si hubnutí představovala příliš snadno. Cvičilajsem, jedla jen kaloricky nejméně závadná jídla, a přitom kdybych do sebe nabouchala normální večeři, měla bych zase svou starou váhu! 57 Já vím, že v moudrých knížkách psali o hubnutí coby dlouhodobém procesu, asi nejde ze dne na den být hubená jako modelka Kate Moos, no ale přece... Ke všemu máma smaží k večeři lívance. Štěpán si je hustě maže babiččiným domácím borůvkovým džemem, který posněží skořicovým cukrem, jen se sliny sbíhají. "Opravdu si s námi nedáš, Edito?" stará se mamka. Závistivě se zadívám na bráškovy mastné prsty, v každé ruce drží jeden lívanec a ukusuje střídavě z obou. Zmocní se mě pochybnosti. Má vůbec cenu odpírat si vynikající jídlo, když vážím takřka stejně...? Užuž bych se snad nechala zviklat, kdyby se neozval Štěpán: "Ona přece nemůže, že jo, ségra? Drží dietu. Nezrazuj ji... Ještě by na nás nezbylo." "Správně," ušklíbnu se. Nemůžu si vzít. Kvůli bráchovi! "Dlouho jsme se v noci nepotkali u ledničky, pomalu mi bejvá smutno, nerad jím sám," utahuje si ze mě. "Jak dlouho vlastně hodláš dietu držet?" "Dokud nebudu vážit šedesát kilo," odseknu. Štěpán propadne v hurónský řehot. "Cože?! Máš sice pěkný předsevzetí, sestřičko, ale trochu uhozený. Nebuď labuť, ze svých devadesáti to nikdy nemůžeš dotáhnout na šedesát." "Jakých devadesáti?!" naježím se. "Nikdy jsem nevážila devadesát, ty pitomče!" "Edito!" okřikne mne máma. "Prosím tě, jak to mluvíš?" "Tak ať se do mě nenaváží! Ať se stará o svou váhu, jo!" "Moje váha je v pořádku," ujistí mě pobaveně. "Já jsem nikdy k metráku neinklinoval... Au!" "Přestaňte!" rozhání nás od sebe mamka, čímž Štěpánovi zachrání život, mám takový vztek, že bych mu nejradši vyškrábala oči. "Nebo to řeknu tátovi. Jste jak malí." "Idiot!" vrčím na bráchovu adresu, a protože ho nemohu ani vidět, tím spíš se dívat, jak do sebe tlačí šestý lívanec, přičemž já si nemohu ani ukousnout, s mohutným třísknutím dveří opustím jídelní kout. 58 "Eduš?" huláká máma. "Co ti to přelítlo přes nos?" "Mlátí s ní puberta," podá jí můj geniální bratr vysvětlení. Musím se držet, abych tam na ně nevběhla znovu!!! Místo toho se převleču do sportovního, pustím nahlas přehrávač a za rytmu hudby nutím namožené tělo do cvičení. Mamka mě zastihne v nejlepším. Lituji, proč jsem se nezamkla! Vloudí se mi do pokoje i s talířkem se dvěma lívanci, a protože si jí nevšímám, posadí se na mou válendu, odkud asi pět minut pozoruje moje snažení. "Štěpán to tak nemyslel," překřičí posléze skupinu Kiss. "Ale myslel! Odmala mě popichuje a zesměšňuje, protože ví, že mu všechno projde!" "Neříkej," podiví se mamka. "A proč, prosím tě?" "Protože je to vaše oblíbený a geniální dítě!"
Mamka se pobaveně rozesměje, čímž jen zvedne už tak dost bublající adrenalin v mé krvi. "Eduš, ty telátko..." Protože se mě pokusí pohladit, ucuknu, až se praštím hlavou o topení. Prudká bolest posílí mou nenávist. "Dejte mi všichni pokoj! Nestarejte se o mě!" "Edito, já tě nepoznávám," oznámí mi mamka. "Nikdy jste se o mě nestarali, tak s tím, prosím tě, nezačínej na stará kolena, jo!" "Poslouchej -" "Mohla bys, laskavě, odejít?!" požádám ji napruženě. "Až si zacvičím, musím se ještě učit. Zdržuješ mě." Máma se mlčky zvedne, nicméně od dveří se otočí: "Víš, co? Jdi se najíst, hned budeš mít lepší náladu. Vyvádíš jako hysterka - to máš z hladu." Tak tohle je to poslední, co bych si přála slyšet!!! Vyskočím na nohy, vytlačím mámu z pokoje a zamknu za ní. Z peněz, které mi naši dali na stravenky, si nakoupím tři kila mrkve, hlávku zelí velikosti kopacího míče, několik kedluben, jeden celer, tři sáčky kysaného zelí, papriky a rajčata. 59 Míša, která mě na nákupu v zelenině doprovází, se nemístně podiví: "To je pro králíky, nebo máte doma morče?" Pohlédnu na ni jako na malomocnou. "To, co vidíš, jsou moje obědy a večeře." "Ty ses dala na vegetariánství, jo?" "Ne," vzdychnu, "ale dokud se budu cpát v jídelně omáčkou a knedlíky, nezhubnu nikdy. Zacelej týden snažení jsem shodila pitomý kilo, víš." "Bude ti kručet v břiše," připomene mi nedávný trapas. "Proč myslíš, že se táhnu s tolika mrkvemi? Když na mě přijde největší hlad, zachroupu si a hotovo," vysvětlím. "No nevím," váhá. "Chceš žít jen ze zeleniny, jo? To bych tedy asi nevydržela, je přece tolik dobrot...! Hele, aby ti z těch mrkví nenarosily hlodáky, vzpomeň si na Saxanu." "Fakt vtipná," uchichtnu se. "Takže zvát tě na pohár Harmonie je asi zbytečný, co?" "Radši mi o něm ani nemluv," požádám ji a abych oklamala chuťové buňky, které se mi honem snaží evokovat představu lahodného krému rozplývajícího se na jazyku, strčím si do pusy nejmenší rajčátko. "Dobře, půjdu s Danou," rozhodne se. "Omyl. Říká ti něco solidarita, broučku? A když jsme u toho, ode dneška hodlám běhat. Přidáš se, doufám." "To nemyslíš vážně," vyprskne pobaveně. "Ještě bychom se potkaly s Vandou... Jak trapný!" "S touhle námitkou jsem počítala," ujistím ji. "Aby se tak nestalo, vyrazíme až za tmy. Beztak chceme jít od půl šesté do kina, takže pak se jenom převlečeme, stavím se pro tebe a alou. Večer nikoho nepotkáme, no a i kdyby, potmě nás nepozná, napaříme si čepice a basta." "To bude pěkná sebevražda," hrozí se předem a není daleko od pravdy. Když totiž něco málo po osmé v šusťákových soupravách a s kulichy na hlavách vyběhneme, nejen že nám ledový vítr vhání do očí drobounké krupky, první letošní sníh, který se samozřejmě neudrží, po dopadu na zem rychle taje, obě
60 funíme jako v posledním tažení, neustále se zastavujeme, abychom nabraly dech, a neurazíme ještě ani půlku předem vytyčené trasy a mohou nám prasknout plíce, studený vzduch se do nich bolestivě zařezává. "Tedy," sípe Míša. "Doufám, že tě tahle ukázka vyléčila." "Jsme moc měk-ké," vyhekávám. "Kondiční běh se mým koníčkem rozhodně nestane." "Za párkrát se to spraví," přemlouvám ji. "Uvidíš. Všechno chce čas. Když jsem začala cvičit, nemohla jsem si druhej den ani dřepnout, jak mě bolely nohy. Dneska jsou zvyklé, místo dvaceti sedů lehů udělám padesát a nic mě nebolí. Musíš vydržet, překousnout průvodní potíže a -" "Nevím, jak ty, ale já nic kousat nehodlám," rozhodne se. "Zkus to aspoň párkrát," snažím se. "Ty mě zničíš," zakvílí. "Hele, nechceš to nechat na léto? Běhat v takový kose, kdo to kdy slyšel..." "Do léta budeme obě jak rusalky," slibuji. "Tak zelený?" uchichtne se. "Tak štíhlý!" "To teda chci vidět," prohodí s krajní nedůvěrou. Na rozdíl od ní tomu věřím. Musím zkrátka ten svůj dietní program přitvrdit. Víc cvičit, přidat běh, méně jíst. Obědy vyměnit za zeleninu. Pít pouze ovocný čaj bez cukru a neslazené minerálky. Musím to dokázat! Míše, Štěpánovi, našim, Tomášovi - a hlavně především sobě. Míša vydrží běhat přesně tři dny. Pak se vymluví na pomoc mamince, prý na jejich rodinu vyšla služba ve vytírání schodů, další den musí dohlédnout na Terezu, protože rodiče mají odpolední, den na to dostane menses a bolí ji břicho... Přestane mne bavit ji přemlouvat. Sama toho bude litovat! Až zhubnu, bude mi závidět a vyčítat si, proč měla tak slabou vůli... Tedy, ne že by mě běhání bavilo! Kdybych si neurčila 61 půl osmou jako pevnou dobu, kdy musím vyrazit, asi bych si začala hledat výmluvy stejně jako Míša. Takhle se tím víc těším, až sídliště oběhnu, dám si sprchu a budu to mít pro dnešek odbyté. Vyrazím do terénu dokonce i v předvečer Mikuláše, což je docela ošidná záležitost, protože párkrát mě proženou sami pekelníci a úplně jinou trasou, než jsem měla původně naplánováno! "Kudy lítáš?" podiví se táta, se kterým se po návratu srazím v chodbičce. "Ty vypadáš..." "Padá sníh s deštěm, na zemi je spousta bláta." Změří si nohavice mých šusťáků zaflákaných zezadu až do výše pasu. "Kdyby jen na zemi...!" "To jak jsem zabírala," vysvětlím, jelikož pár špinavých kapének objevím také na zádech bundy. "On tě někdo honil?" podiví se táta, jenž o mém kondičním běhání nemá nejmenší tušení. Myslím, že o tom neví nikdo z rodiny, když jsou doma, což nebývá často, asi mají zato, že prostě jen tak jdu k Míše. "Přece čerti," využiji dnečního data k věrohodné výmluvě. "Vidíš," uvědomí si a zašátrá v nástavci skříně. "Dnes je
Mikuláš. Tady už taky jeden byl a něco tu pro tebe nechal... Kam to ta máma dala? Už to mám. Vezmi si, Edito." S mírnými rozpaky přijmu adventní kalendář a velkou tabulku Studentské pečeti. "Hm, díky." Je to taková naše rodinná tradice, táta mi kalendář kupuje od malička, ještě vloni jsem si ho pověsila na stěnu a každé ráno vyloupla jednu čokoládku, abych sladce začala nový den a mohla sledovat, jak mi utíká těšení se na Vánoce. Přejedu prstem po vánočním stromku nakresleném na kalendáři, kolem kterého tancují děti s radostnými tvářičkami. Cítím perforaci jednotlivých okének, stačilo by maličko zatlačit a vyloupnout hvězdičku nebo sněhuláčka... Odložím kalendář stejně jako dvacetidekovou čokoládu na psací stůl. Kupodivu mě ani nemrzí, že to nebudu já, kdo si na dárcích pochutná! Po třech týdnech intenzivní diety jsem ztratila chuť na sladké a celkově 62 jím menší množství potravin, než co jsem se cpala dřív, protože se mi určitě scvrkl žaludek. Máma dorazí vzápětí. V chodbě odloží deštník i zmáčený kabát a hned zčerstva se tátovi svěřuje s problémy v práci, přičemž mě letmo pozdraví, sáhne do tašky a podá mi mandarinky uvězněné v punčošce. Páni, naši mě snad považují stále za to malé dítě, co dychtivě tisklo pátého prosince nos na okenní tabulku ve snaze zahlédnout Mikuláše! Mandarinky obsahují přírodní cukr, neměla bych je jíst, nicméně neodolám, jednu si hned oloupu a zbytek uložím do chladničky, abych si jimi mohla každé ráno přichutit vločky. "Jedli jste něco?" stará se máma. "Jestli ne, koupila jsem sekanou a bramborový salát, Štěpáne, ohřej si ji v mikrovlnce, Edito, pojď si také vzít..." "Už jsem měla jogurt," odmítnu. Tátu moje sdělení zaujme. "Jenom?" "A předtím zeleninovej salát s chlebem," vypočítám, ovšem nezmíním se, že to bylo v polední pauze a zmíněný "chleba" byl plátek sucharu, který chutná jako polystyrén. "Jíš vůbec něco pořádného?" zapochybuje. "Jasně, ve škole i doma," pokrčím ledabyle rameny. Tátovi moje vysvětlení postačí, mamka se jím vůbec nezabývá, naříká, kolik času jí zabere nová zakázka vybavení kanceláří jedné reprezentativní firmy. "Otevírají prvního ledna, do Vánoc to musí být hotové, to se ani nezastavím, představují si něco ve stylu Ludvíka XIV. Teď jsem si uvědomila, Edito, upečeš zase pár druhů cukroví? Já se k tomu opět nedostanu, a ty jsi holka šikovná..." Vybavím si vosí hnízda z oříšků a mandlí a vanilkové rohlíčky, po kterých se každoročně mohu utlouct, nicméně tentokrát mámu zklamu: "Nezlob se, ale letos nemůžu. Jednak nemám čas, a pak, já jíst sladký nebudu." "Ty možná, ale my jo," ujistí mě Štěpán. "Slepovaná kolečka, to je moje, a ty kouličky s nádivou..." "Jaký - my? Mluv, laskavě, v jednotným čísle. Táta sladké 63 nerad, mamka si sotva zobne a já ani neochutnám. Zbýváš jedině ty. Takže si buď něco udělej sám, anebo na kouličky a kolečka zapomeň," poradím mu.
"Já jsem snad ženská?" ohradí se. "Nehádejte se," dusí mamča rozpor v zárodku. "Vyřešíme to jinak. V cukrárně na rohu pečou i drobné cukroví, Věra si tam vloni objednala dvě kila, měla ho plnou krabici a chutnalo skvěle, přinejhorším to uděláme také tak." "Klidně si to zamluv," pobídnu ji. "Ale střídmě. Se mnou nepočítejte." "A proč bys neměla čas?" napadne Štěpána. "Jestli sis nevšiml, chodím do školy, jazykovky, výtvarky a keramickýho kroužku!" vypočítám dotčeně. To, že denně strávím navíc hodinu cvičením a půl běháním, zatajím. Se sprchováním to jsou celé dvě hodiny! "Musím se učit!" "Prosím tě," zatváří se pohrdavě. "Na gymplu ti bohatě stačí, co slyšíš při vyučování. Gympl zvládne s vyznamenáním každej průměrnej student." "Každému to tak snadno do hlavy neleze," zastane se mne mamka, ovšem tím nejhloupějším způsobem, takže mám důvod se urazit, třísknout dveřmi, popadnout adventní kalendář, Studentskou pečeť, kterou jsem původně chtěla věnovat bráchovi, túdle, nedostaneš nic!, navléct si bundu a zaskočit na kus řeči k Míše. Terezka má z mého dárku mnohem větší radost než z pytlíčku sušenek a bonbonů, jímž ji podarovali její rodiče. Tříbarevná kočka na stěně točitého schodiště v Domě dětí a mládeže, byť v nadživotní velikosti, má sveřepý výraz a vrásky na čele, jak moc se snaží vytáhnout velikou řepu, respektive, jak úporně tahá za ocásek Igorova psa. "Jako živá. Za jedna, Edito," ocení mě Jakub, jehož slova chvály mi způsobí lehkou srdeční arytmii. "Jsi šikulka." Totéž nemůže říct o Ivaně, jejíž babka se podobá přerostlému trpaslíkovi a on se pracně snaží dodat obrazu svými zkušenými 64 tahy lidské rysy. Podle Ivanina chichotání, co se k nám dolů nese, se nezdá, že by jí to vadilo! "Ji u toho lechtá, ne?" mrkne na mě Igor. "Na ženáče je tam trochu moc veselo," přisadí si také Vašek, který svého dědka zvládl v rekordní době a nyní vybarvuje šedou barvou kožíšek Tániny myšky. "Co, Edito? Který erotogenní zóny jsou nejlechtivější?" Pohodím hlavou. Táňa dnes chybí, prý ji sklátila chřipka, nemohu to s ní probrat, a do disku ze s klukama se mi pouštět nechce. Jsou totiž všichni stejní: v podstatě Jakubovi závidí, chtěli by být na jeho místě a šimrat Ivanu bůhví kde sami! Protože je hezká a štíhlá... Přesně jak jsem říkala, jakmile pro dnešek skončíme, Vašek nás přemlouvá k posezení v blízkém klubu Galaxie. Ačkoli mluví ke všem, pozvání platí především pro Ivanu. Také Jakub se zdá na vážkách, s chutí by si se svými jen o něco málo mladšími žáky vyrazil, nicméně si vzpomene, že ještě musí zaskočit pro sunar. Ivana kluky zklame. "Taky jdeš pro sunar?" utahují si z ní. "Jste blbí," ohradí se. "Mám v Jiskře aerobik." "Fakt? Tak to sejdeme podívat," rozhodne se Vašek za sebe, Igora i Bobše. "Zbožňuju božská těla v akci." Než se rozkoukám, kluci popadnou Ivanu každý za jedno křídlo a hurá. Na mě si nikdo z nich nevzpomene, beztak mě
zvali jenom do počtu, aby to nevypadalo. Zamrzí mě to, nicméně jsem na podobné situace zvyklá. Kdo by se otravoval s tlustou holkou! Rozloučím se s Jakubem slůvkem ahoj a v náhlém popudu zamířím na zastávku MHD oklikou kolem obchodního domu Gigant. Vánoční výzdoba vládne městem, obchoďák připomíná obrovský vánoční stromeček osvětlený tisíci barevných žárovek, výklady v přízemí se jen třpytí ozdobami, zlatými třásněmi a řetězy, z tlampače vyhrávají koledy a lidmi se to tu jen hemží, jeden spěchá sem a druhý zase ven, uvnitř musí být pěkný frmol, Tomáš se má určitě co otáčet... Po zaváhání vstoupím 65 do haly s dědou Mrázem, protlačím se kolem skupiny lidí přihlížejících předváděcí akci jakéhosi super vteřinového lepidla a zamířím rovnou na eskalátor, který mě vyveze do druhého patra. Samozřejmě si nejdu koupit další spodní kalhotky ani nic jiného, schovám se za bachratou figuru sněhuláka z polystyrénu polepeného vatou, abych dobře půl hodiny pozorovala hemžení u pultu. Tomáš mě přes hlavy četných zákazníků nemůže spatřit ani kdyby chtěl, v jednom kuse rozkládá a zase skládá luxusní prádélko či sexy noční košilky, co muži kupují pod stromeček svým drahým. Sluší mu to, z bleděmodré džínsové košile mu čouhají opálené paže, zachoval si barvu léta i v prosinci, vlasy má uvězněné v culíku a oči připomínají šálky horké čokolády... Když se dosyta vynakochám, odeberu se k domovu. Ach jo. Táňa měla pravdu. Plán na seznámení, který jsem vymyslela, nebyl dobrý. Byla to ta největší pitomost, jakou jsem mohla udělat! Příští setkání bude lepší, ale kdy to bude...! Zatím ještě nenadešel ten správný čas! Sice se mi podařilo zhubnout o dvě a půl kila, nicméně stále je to žalostně málo. Cílová meta šedesáti kilogramů je ještě daleko!!! Vaškova poznámka o božských tělech mě inspiruje. Proč bych měla cvičit jenom doma při přehrávači, když existují takové vymoženosti, jakou jsou kolektivní cvičení? Ivana říkala, že chodí do Jiskry. Zmíněný sportovní dům je od našeho sídliště dost vzdálený, dojíždění by mě zdržovalo, naštěstí však není Jiskra ve městě jediným zařízením pro pohybu chtivé lidičky. Na Hvězdárně tomuhle účelu slouží Delfín, což je sportovní komplex s bazénem, soláriem a posilovnou. Následující odpoledne se vydám v závěsu s Míšou na výzvědy a hned ve vestibulu se z četných nástěnek dozvíme spoustu informací o hodinách aerobiku, stepaerobiku, kalanetiky, gymnastiky, cvičení s dětmi i bez nich tolik informací, až jde hlava kolem. Nakonec se dám zapsat do aerobiku, protože mi vyhovují oba termíny, 66 pondělí a pátek od šesti do sedmi. Míša se také dá přemluvit, zaplatí si spíš ze zvědavosti než opravdového zájmu hodiny do konce roku, pak prý se uvidí. Můj denní program je vytížený na sto jedna procent! Nemohu si stěžovat, že bych se snad někdy nudila, zbývajících pár dní do Vánoc strávím v dost hektickém stylu. Škola, učení, hodina cvičení doma, půlhodinový běh, k tomu v pondělí a pátek aerobik, v úterý keramika, ve středu jazykovka a ve čtvrtek výtvarky. Večer padám do postele zmožená únavou
a můj stále scvrklejší žaludek už ani nezpívá hlady, zvyká si! Přinejhorším si utrhnu list hlávkového zelí a je to. I když mám kolikrát hroznou chuť na něco jiného, vydržím a neselžu, jím jen mnou povolené potraviny. Hlídám, kolik kalorií má jeden pomeranč, rajče, mrkev, kolik nízkotučný jogurt s příchutí a kolik bílý... Dojdu tak daleko, že si ty s příchutí zakážu, ačkoli rozdíl není zase tak strašný. Každá kalorie k dobru je moje malé vítězství! To, že mě už nebolí při cvičení a hlavně ani po něm žádný sval, nefuním při kondičním běhu a zmáknu osmdesát sedů lehů jako nic jsou skutečnosti, které posilují mou víru stát se štíhlou, stejně jako to, že mě najednou netlačí žádné džíny, mohu v nich klidně dělat dřepy a po ránu mi lehce odstávají, mě naplňuje obrovským pocitem radosti a zadostiučinění. Posílí to moje sebevědomí natolik, že si přidám půl hodinky domácího cvičení a už se do toho nemusím nutit! V každém dřepu vidím další mravenčí krůček k vysněnému cíli. "Víš, co jsi?" vydechne Míša, jejíž rudá tvář se leskne potem, jako kdyby právě vylezla ze sauny. "Normální magor." "Cože?" vybuchnu smíchy. "Proč?" "Jen magor se může usmívat poté, co běžnej smrtelník na parketách málem vyplivne duši," uleví si a shodí ze sebe trikot, který je propocený tak, že by se dal ždímat. "Neříkej, že tě těch pár tanečních krůčků zmohlo," utahuji si z ní, protože dobře vidím, jak na tom je. Tím víc málem předu spokojeností sama nad sebou! Ještě začátkem listopadu 67 jsem byla stejně shnilá - a vida, jaký je dnes mezi námi rozdíl! Ne o třídu, nýbrž o dvě! "Tanečních?!" opáčí, vleze si pod sprchu a nastaví uřícený obličej proudu vody. "Magda, ta cvičitelka, musela bejt v minulým životě katem. Vyžívá se v mučení! Jsem úplně vyplivnutá, fuj..." "Přeháníš," bavím se. Stisknutím vytlačím z tělového šamponu s vůní tropického ovoce do dlaně kupičku mýdla, abych ji rozmazala po svém odulém těle. "Představuj si, že to, co se tlačí tvými póry, není obyčejný pot, ale tuk, který se rozpustil cvičením... Necítíš se hned líp?" Pohlédne na mne málem nedůvěřivě. "Cítím se zralá do rakve. Nechápu, jak můžeš bejt po takový námaze veselá." "Jednoduše. Cvičením se vylučuje hormon způsobující radost," poučím ji, jelikož tohle všechno mám dávno načtené. "U mě ne," ujistí mě. "Hele, tys fakt zhubla." Vystopuji její zrak na svých bocích. "Jsem tlustá." "Nejsi," vede si svou. "Nikdy jsi nebyla vyloženě tlustá, a teď jsi vážně štíhlejší." "Kecy," odpálkuji ji. "Podívej, co mám na sobě sádla! Fuj, hnusí se mi na to sahat... Nenávidím tuhle narvanou, špekatou popelnici, štítím se podívat do zrcadla." Míša se pobaveně rozesměje. "Ten hormon srandy prožívá hotovou revoluci, co? Takhle vtipnou tě neznám, haha." "Ale já si nedělám legraci," ujistím ji. Nevěří mi, myslí, že žertuji. 68
4. ČAS ZMĚNIT IMAGE Ačkoli se mi moje tělo oškliví stejně jako onen den, kdy jsem celá zaslzená hleděla na obraz tlusté holky, co si pořád kupuje kalhotky, ztráta několika málo kil a plandající džíny mají na svědomí to, že se cítím skvěle a v kondici nejen fyzické, nýbrž i psychické, žiji naplno a v jednom kole, baví mě to a jsem vyrovnaněj ší, tudíž přijmu pozvání na oslavu Marianiných sedmnáctých narozenin, které slaví první den vánočních prázdnin. Kdyby mi ještě před dvěma měsíci řekla, že tam krom holek ze třídy bude převážná většina kluků o nějaký ten pátek starších, raději bych se vymluvila na návštěvu babičky nebo tak něco. Ne že bych si myslela, že jsem hezká a štíhlá, to zdaleka ne!, nicméně moje sebevědomí je maličko stabilnější než dřív. Za společné peníze koupíme s Míšou Marianě dárek: stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru číslice 17. Asi proto, že tenhle věk je v našich představách mnohem lepší než šestnáct, protože šestnáct je mně i Míše a ty zážitky, o kterých sníme, se nám stále jaksi vyhýbají. Obě se alespoň utěšujeme, že nás čekají právě v sedmnácti! Mariana si na nedostatek kluků nemůže stěžovat, z naší třídy je nejstarší a má největší přehled, ovšem není to jen proto, že opakuje druhý ročník, škola s tím nemá nic společného! Mariana má totiž přehled i v jiných věcech, když se nám jen tak z otočky svěří, že v patnácti byla na miniinterrupci, málem jdeme do kolen! Oslava se koná ve vilce Marianiných rodičů na předměstí. Samozřejmě za jejich nepřítomnosti. Z mohutně osvětlených oken v hale a především rachotu, který odtud vychází, halasného smíchu a hudby, jde až strach! "Jak se cítíte?" otočí se na mě a Báru Míša, když se zastaví s prstem na tlačítku zvonku. 69 "Jako u zubaře," přiznám se. "Vy jste mi hrdinové. Ukaž, prosím tě," odstrčí ji Bára od dveří a energicky zazvoní. "Doufám, že je tam plno krásných a hlavně nezadaných kluků!" Slovo nezadaných použila zcela záměrně, protože ten její vojáček Patrik po oné osudné noci na gauči v katakombách Bářina domu jaksi pozapomněl přijít na další rande a když ho naše spolužačka sama vyhledala v kasárnách, vylezlo z něho, že milý Patrik má doma holku, no a protože už v lednu jde do civilu, nechce si s Bárou zbytečně komplikovat život. Což by bylo docela hezké a upřímné gesto, kdyby ho ovšem použil už tenkrát v kině a nenechal k akci sklep dojít, že. Tentokrát se zdá, že bude její prosba vyslyšena, jelikož nám otevře docela hezký blondýn, na uvítanou nás jednu po druhé políbí a podiví se: "Proč zvoníte? Dveře jsou všem pěkným a odvážným holkám otevřené." "No tak to jsme tu správně," podotkne Bára, dá se vzít kolem ramen a v důvěrném objetí dovést do haly v přízemí. Věděla jsem, že Mariana je jedináček a krom toho dcera zazobaných rodičů, takže by mě vila a její zařízení neměla překvapit, přesto zůstanu stát s otevřenou pusou. "Nežije si špatně, co?" otočí se na nás Bára.
"Hlady určitě netrpí," uznám při pohledu na dlouhý stůl připomínající banket, který se prohýbá mísami s dobrotami. Hala je velká asi jako celý náš byt se všemi místnostmi dohromady a hořící krb je nezbytnou kulisou, spíš by mě udivilo, kdybych ho na protější stěně neobjevila. "Co myslel tím odvážným holkám?" napadne Mílu. Nemám čas jí odpovědět, staneme se středem zájmu. Kluků je mnohem víc než děvčat, což je potěšující, a všichni se s námi chtějí seznámit, což je na tom to nejlepší. Sotva se procpeme davem těl k Marianě, abychom jí popřály. "Jo, díky," vyfoukne kouřové kolečko a já lapu po dechu, protože to, co kouří, není obyčejný tabák, nechá si připnout 70 klukem s blankytně modrýma očima řetízek a poradí nám: "Jako doma. Všechno je dovoleno." "Co tím myslela?" pozastaví se nad jejími slovy Míša. Pobaveně se na ni otočím: "Proboha, musíš o všem spekulovat? Koukej, abys viděla, třeba to pochopíme." Prozatím si zabereme volná místa na rohovém gauči z pravé kůže, Míša si z bohaté nabídky vybere kremroli, marně do ní šťouchám, ať se vybodne na sladké, proto se v aerobiku nepotila!, a já, když mě ten kluk, jehož oči připomínají vybledlé nebe, neustále nutí, zvolím kyselou okurku. "Ty máš chutě," směje se mi. "Dáš si jointa?" "Nekouřím," odmítnu. "Na to se tě neptám," ujistí mě. "Jointa pro dobrou náladu můžou i nekuřáci, ne?" "Jsem v pohodě," kasám se, ale zrovna silná v kramflecích se necítím. Ti kluci jsou starší - a dost divní! "Aspoň se rozbalíš," přemlouvá mě, po několikáté si mě prohlédne od hlavy až k patě, přičemž výdutě na sametové halence ho zajímají nejvíce, a oznámí mi: "Líbíš se mi. Půjdeš se mnou do dvojky, že jo?" "Cože?" zeptám se vyloženě chytře. "Seš na mejdanu prvně, co?" pousměje se. "Zaškolím tě." Vyměním si s Míšou užaslý pohled. No páni! Takhle vypadá sebevědomej člověk, uchichtnu se v duchu. Ani na okamžik nezauvažoval o možnosti, že zdaleka nemusí platit rovnice ty se líbíš mně, já se líbím tobě! Na nějaké zaučování nejsem nikomu zvědavá, tím méně tomuhle libovému frájovi! Krom toho si na blonďáky nepotrpím, přitahují mě tmavovlasí a hnědoocí kluci jako je Tomáš Matějíček... Pravda, jeden špinavej blondýn, na kterého mě Míša upozorní, je docela fešák, ale ten, zdá se, se zajímá jen o aparaturu a barevnou hudbu, přehazuje cédéčka a hostí se úkolu diskžokeje. Někteří kluci jsou přiměřeně hezcí, dva vyložení kořeni, pár je pěkných zjevů! Například týpka s mastným hárem a vlajícími vousy v bílém rouchu a s navzdory mínus osmi stupňům kristuskami na nohou, 71 bych se bála potkat sama i ve dne, natož v noci! Blekotá stále cosi o Nostradamovi, Sibyle a konci světa. Normálně mu hrabe! Cizí holky jsou také starší než my a rozhodně zkušenější, všechny kouří a na rozdíl od nás se chovají nenuceně. Z naší třídy jsme tu jen my tři s Bárou. Danu rodiče nepustili a ostatní holky asi nepřišly ze stejného důvodu, anebo prostě proto, že
s Marianou žádné velké kamarádky nejsou. Náhle nastane rozruch. Všichni kluci se okamžitě seskupí kolem příchozí dívky, která poté, co sundá kožíšek, zůstane v přiléhavé stříbrolesklé kombinéze, která jí sedí jako druhá kůže. Její štíhlounká postava mi připomene moje vlastní nedostatky, dostanu vztek. "Ta kráva je tu taky," uteče mi. "A sleduj, s kým!" doplní mě šokovaná Míša a já si teprve nyní uvědomím, že Vanda nepřišla sama. Doprovází ji ragbista David z třetí A! "Třeba se k ní připojil náhodou," pokusím se kamarádku, která Davida platonicky miluje už druhým rokem, uklidnit, ovšem sama slyším, jak chabě to zní. "Náhodou, jo?" zopakuje ironicky Míša a je to přání nejen její, ale patrně i všech přítomných kluků, kteří nejsou zrovna odvarem z faktu, že kráska Vandina formátu už má někoho do dvojky, jak se vyjádří vybledlý blondýn. Ostatně, Vanda tuhle záhadu rozřeší brzy, protože když ji chce vzít tancovat frajer s culíkem do půl zad, omluví se: "Promiň, ale jsem tu s někým jiným." Ústřední melodii z filmu Armageddon protančí s Davidem a celkově se od sebe ti dva na krok nehnou. "Ona s ním chodí," konstatuje Míša zničeně. "Nebude to mít dlouhý trvání," těším ji. "Vždyť je úplně blbá, David ji brzy prokoukne, neboj." "Aleje hezká," vzdychne Míša. "Sluší jim to spolu, uznej. Krásnej pár! Akorát je k němu moc maličká, David je kus chlapa a ona trpaslík... Proč to mají hezký holky mnohem jednodušší než ostatní?!" 72 "Protože jsou štíhlý," odvětím. "Stačí mít pěkný nohy, být jak nudle a vyšpulit prsa, a máš to doma. Na kráse jako takový moc nezáleží, důležitější je postava. Hezká, ale tlustá holka má mnohem méně šancí než hubená tuctovka." Na mejdan jsme nepřišly přemítat o nesmrtelnosti chrousta ani jiných filozofických tématech, "můj" blonďák, co se mi představí jako Dan, mě vytáhne na ploužák a dá se říct, že asi do deseti hodin se poměrně slušně bavíme. Vycházku máme s Míšou shodně do půlnoci, času dost, jenže ve chvíli, kdy se mi tam začne líbit, protože mě kluci střídají, chtějí se mnou tancovat a mě těší nejen zájem, ale i to, že si s nimi mám o čem povídat, se to najednou zvrtne. Kluk Erik pustí na velkoplošné televizní obrazovce bonbónek, jak se vyjádří, a že nejde o neškodný erotický film, mě přesvědčí hned první záběry. Míša vykulí oči, vidět ženské přirození zvětšené na celou obrazovku je silný tabák! Snažím se tam nedívat, nezůstane totiž jen u neškodného ukazování pohlavních orgánů, jde o porno mnohem tvrdšího kalibru, než co jsme si jednou pouštěly u Báry. Tam se dva milovali, zatímco tady kopuluje několik dvojic či trojic najednou! Zamává to se mnou. Jak to, že to ostatním nevadí? Někteří se dívají na televizi jako kdyby tam běžel Večerníček s maxipsem Fíkem, jiní ani oči nezvednou! Pouze Vanda si obleče kožíšek a spolu s Davidem se vytratí do tmy. Dana, který se mnou tancuje ploužák, tyhle scény maximálně
zajímají a nejspíš i inspirují, protože mi sevře pravičkou ňadro, až to zabolí, druhou rukou vnikne pod mikinu zezadu a pokusí se mi uvolnit zapínání podprsenky! "Nech toho!" pokusím se ho usměrnit, ale on nedbá, pročež musím použít sílu, abych se vytrhla. "Co blbneš?" podiví se. "Na, dej si práska, uvolníš se, budeš povolnější..." Bára si ho nejspíš dala, protože se vcelku odvážně líbá s klukem, co nás přivítal ve dveřích, a ten pilně pracuje oběma rukama pod jejím svetříkem. 73 Míša. se ke mně protlačí. "Podívej, Mariana...!" Naše oslavenkyně a spolužačka si nechá tím klukem s culíkem, co tak moc stál o Vandu, svléknout šaty, takže zůstane jen v titěrných bikinkách, a zatímco si ten frajer horečně stahuje džínsy, jiný kluk jí líbá nahé prsy! "A pryč!" pobídnu Míšu, srdce mi tluče jako splašené, málem omdlívám strachy, že nás nenechají odejít, co když nás donutí se svléct a pak nás znásilní?! Naštěstí se bojím zbytečně, ke dveřím se dostaneme, aniž by si toho kdokoli všiml. Pak si vzpomenu: "A co Bára?" "No jo," uvědomí si Míša. "Zajdeme pro ni," navrhnu, i když se mi chce zpátky do haly asi jako do lví klece. Míša mě neochotně následuje. "Báro! Padáme!" pobídneme kamarádku. Bářiny zřítelnice připomínají špendlíkové hlavičky. "Už?" "Nejvyšší čas! Pojď taky," přemlouváme ji. "Kam bys chodila?" políbí ji její společník. "Teď to teprve začne bejt zajímavý." "Já ještě chvíli zůstanu," rozloučí se s námi. "Aby nebylo pozdě!" varujeme ji, nicméně nedá se přesvědčit. Náboženský fanatik zavrávorá, za huhlání, že Jehova je nejmocnější z mocných, mě chytí kolem krku, ale jeho rovnováha je natolik narušená, že stačí, abych do něj silou vrazila a on se poroučí na zem. Rychle si ve změti kabátů a bund najdeme ty svoje a vyběhneme z vilky, jako by nás někdo honil. Což je nesmysl, protože na nás všichni z vysoka kašlou! "Teda," ulevím si. "Tady máš odpovědi na svoje otázky. Grupáč v televizi i ve skutečnosti!" "Bára je děsně hloupá, když zůstala," vydechne Míša. "Vždyť tam nikoho nezná!" "Mám dojem, že za chvíli bude znát úplně všechny." Míša se oklepe. "Brr! Šťastné a veselé." "A bohaté," doplním. "Hlavně na zážitky." Obě se s úlevou rozesmějeme. 74 Na Štědrý den se postavím na váhu a číslo 68.5 dodá mé už tak dost sváteční náladě ten správný lesk. Od začátku listopadu jsem zhubla o pět kilo, což je za necelé dva měsíce celkem slušný výsledek! Navíc věřím, že jsem z nejhoršího venku, naučila jsem se disciplínu, nepolevit, byť by mě chuť na pohár Harmonie doháněla málem k mdlobám, nepodlehnu! Moje tělo a jeho choutky budou poslouchat mě, ne opačně, abych se stala otrokem vymyšleností svého žaludku. S lehkým popěvováním si jen tak pro kondici udělám pár
dřepů i jiných cviků, dám si sprchu a bez snídaně, Štědrý den je přece důvodem k půstu, se pustím do strojení stromečku. Brácha mi ho už včera přinesl ze sklepa, ve vaně jsem ho ocákala sprchou, takže dnes se jeho jehličí nádherně leskne. Léta používáme týž umělý, protože jednak naši nemají na shánění pravého čas, a pak, nechtěla bych ho. Rostlý je určitě hezčí, jenže... Trvá mu tolik let, než naroste do potřebné výšky, proč by měl umřít jen proto, aby si ho Havlovi na pár dní postavili do obýváku a po Třech králích ho vyschlý a částečně opadaný vyhodili do kontejneru? Za cinkání rolniček a zvonečků z cédéčka s výběrem nejkrásnějších českých vánočních koled věším na stromeček čokoládové figurky, fondánové salonky a polévané želé. Máma všeho nakoupila jako za mlada, asi myslí, že na ně budu denně tajně chodit, aby už na Silvestra na stromečku visely jen háčky a prázdné papírky! I když, ušklíbnu se, on to brácha zvládne. Aspoň se s ním nebudu hádat, kdo toho snědl víc. Z nejhořejšího nástavce skříně v chodbě vylovím krabici s ozdobami a špicí, chvíli bojuji se zamotanou změtí šňůr elektrických svíček, připnu je klipsy k větvičkám a stromeček posněžím stříbrem. S uspokojením obhlédnu svou práci. Nikdo by nepoznal, že je umělý! Je krásný jako každý vánoční, má svou vůni, kouzlo a slibuje tajemství. Pak se trošku nudím, protože doma je jen bráška zalezlý ve svém pokoji, mamka je, jak se stalo za poslední roky tradicí, i v takový den jako je dnešek v práci, běžela tam na skok, jak 75 se nám snažila namluvit, a do dvou odpoledne dosud nedorazila, táta shání na poslední chvíli dárky, taky tradičně. Dívat se na televizní pohádky najednou ztratilo svůj půvab, ještě vloni jsem vydržela ležet na gauči u televize až do večera, letos mě nudí i ty nejhezčí filmové pohádky, připadá mi, že všechno znám už zpaměti. Abych si ukrátila čas, chvíli navazuji na své pečlivě zabalené dárečky mašle a jmenovky, načež vytočím Bářino číslo. Paní Pekárková je něco jako herdekbaba, přímo u sluchátka poskočím, když na mě vybafne: "Kdo volá?" "Edita Havlová," zopakuji jméno i přání mluvit s Bárou. "Edita? Ty mi nechoď na oči," spustí bandurskou. "Holky zatracený! Copak to se dělá, takhle se zlískat?! Kdyby nebyly Vánoce, seřezala bych Báru řemenem! A co ty, jak tě vaši přivítali, co? Jen se pochlub!" "Prosím...?" špitnu nejistě. "Nedělej svatou!" okřikne mne. "Prý jsi se opila ještě dřív než Bára. Doufám, že ti taky bylo pořádně špatně. To abyste si to pamatovaly pro příště, slečny!" "Ale já-" "Chceš mluvit s Bárou, to je mi jasný. Počkej, zavolám ti ji, jestli zrovna neobjímá záchod a nevolá až do čističky," oznámí mi a zahuláká: "Báro! Telefon! Slyšíš! Už jde..." "Bára," hlesne usoužený hlásek tenký jako vlas. "Edita. Prosím tě, co se to u vás děje?" podivím se. "Můžeš mluvit, nebo je tam máma s tebou?" "Počkej, vezmu si telefon do koupelny... Tak, dobrý. Zavřela jsem dveře. Ještě radši pustím sprchu..."
"Proč sprchu?" nechápu sled jejího myšlení. "Aby nás nemohla slyšet," vysvětlí. "Edito, mně je zle, to bys nevěřila... ouvej, ouvej..." Konečně mi leccos dojde. "Do kdy jsi tam zůstala?" "Asi... asi do tří ráno. Až jsem se probudila, šla jsem domů. Jenže od ty doby v jednom kuse bliju!" "To ses tak namazala?" uchichtnu se nesolidárně. 76 "Vole," okřikne mne. "Ještě se mi posmívej! Je mi špatně z cigaret a prášků. Ale před mámou ani muk, zabila by mě! Ona myslí, že jsme se opily my tři: já, ty a Mariana." "Jo takhle! Tak poslouchej, beruško, litovat tě nebudu. Jak teď před tvou mámou vypadám?! Já, na rozdíl od tebe, nebyla ani zpitá, ani zfetovaná, ani... znásilněná." Bára ztiší hlas do šepotu: "Oni mě nezná... neto. Chtěla jsem sama." Uvědomím si, jak moc jsem byla blízko, když jsem předvídala vývoj mejdanu, a kdesi ve slabinách mi zatrne. "Kdo všechno?" "No, nejdřív Libor, ten blonďák, to jsem ale fakt chtěla, potom ten s culíkem, co nejprve s Marianou, toho jsem chtěla taky, byla jsem děsně rozparáděná, a pak ještě dva... nebo tři, ani nevím, to už mi splývá, najednou jsem zvadla a pamatuji si to jen zamlženě. S tím bláznivým Jehovou, nebo jak mu říkali, s tím jsem určitě nechtěla, ale matně si vzpomínám, že pod tím hábitem vůbec nic neměl... Počkej, Ježíši, mně je zlééé..." Oddálím aparát od ucha, abych si ušetřila koncert říhání a jiných odporných zvuků provázejících zvracení. Bářin skomírající hlásek se ozve asi za tři minuty: "Ty vole, já snad bleju i to, co jsem snědla před měsícem." "Teda, ty jsi číslo," uznám, stále ještě v šoku. "Vzala jsi to hopem. Nejdřív Patrik a pak všichni kluci z mejdanu!" "Všichni ne," protestuje chabě. "Pamatuješ si jich zhruba šest, což je většina a ostatní taky vyloučit nemůžeš, co?" uvedu ji do obrazu. "Neříkaly jsme ti, abys s námi šla domů? Co když budou následky?" "Nebudou," uklidní mě. "Vzala jsem si předtím prášek." "Tys s něčím takovým počítala!" "Když jde člověk na mejdan, nikdy neví, ne?" "A nebojíš se, že chytneš AIDS?" "Ani ne," odvětí lehkomyslně. "Oni to takhle dělají pořád a nikomu se zatím nic nestalo." 77 "To nemůžeš vědět. Může trvat kolik let, než se na to přijde! Stačí, aby byl jeden z té jejich povedené party HIV pozitivní a po dalším mejdanu jsou všichni!" "Prosím tě, dej mi pokoj ještě s tímhle," odmrští moje obavy. "Mně je špatně i tak dost. To jsou teda Vánoce...!" "Šťastný a veselý," popřeji jí cynicky. Nemohu jinak! Bára je neskutečně blbá a naivní. Rychle ještě nažhavím linku k Mile, abych jí zateplá vyslepičila novinky. Je z toho hotová, myslím, že má námět k přemýšlení mnohem hutnější než těšení se na Ježíška. Pak už je čas připravovat štědrovečerní večeři. Máma do-
kvačí kolem čtvrté, chvíli po tátovi, a zastihne mě v nejlepším. Společnými silami oloupeme uvařené brambory na slavnostní salát, přidáme zeleninu, sůl, pepř a ocet, dochucení nechám na mamce, nemohu přece ochutnávat, postím se! Od doby, kdy jsem začala brát rozum a na Štědrý den vyváděla jako blázen, jelikož jsem bojovala o život kapříka v naší vaně - a nutno přiznat, tenhle boj jsem vyhrála nad bráškovou žravostí, šli jsme ho tehdy pustit do řeky a k večeři měli rybí prsty, kupuje máma rybí filety. Teďje krom jedné narychlo obalím a nechám pokraulovat v oleji ve fritovacím hrnci, přičemž svou porci podusím na zelenině. Ne že bych neměla ráda řízek, naopak, jenže - vše smažené jsem si přece zakázala kvůli velkému množství kalorií. "Co to máš?" podiví se Štěpán u slavnostně prostřené tabule, kde pouze můj talíř vybočuje: místo řízku a salátu se tam krčí kopeček zelených hrášků a dušená ryba. "Něco lepšího," navnadím ho, ale stejně mi nevěří. "A proč tak maličko?" všimne si také táta. "Jedla jsem před chvílí, nemám hlad," zalžu a iniciativně skočím pro sváteční skleničky, naši si totiž nalijí víno, brácha džus a já mattonku. Mamka zapálí svíčky trojramenného svícnu. "Dobrou chuť." "Nápodobně," odvětí táta a dodá přesně jako každý rok touhle dobou: "Kéž se tu příští rok zase takhle pěkně pospolu, šťastní, zdraví a spokojení, sejdeme." 78 Dívám se do mihotajících plamínků, zobu svou miniporci po co nejmenších kouskách, to aby mi vydržela, než dojí naši a já jim hladově necivěla do talířů, a k tátovu přání dodám v duchu svůj dovětek: sejdeme se a budeme ještě šťastnější a spokojenější. Minimálně někdo z nás! Příští rok tu bude sedět místo osmašedesátikilového cvalíka štíhlounká sedmnáctiletá dívka. Božská představa! Ze zacinkání zvonečku jsem už s bráškou dávno vyrostli, přesto se ke stromku hrnu první, aby mě nikdo nepředběhl a já mohla rozdat dárky. Na to, že jsou naši na štíru s časem, je jich pěkná hromada! Svoje vytřídím na křeslo, pak zkontroluji, zda dárky, které jsem rodině nakoupila, mají úspěch, a už se raduji ze zlatého prstýnku, perfektních zimních bot na podrážce, co vypadá jako dvoukilová, jak je masivní, ale samozřejmě lehká, z prošívané bundy, kterou jsem si tak přála, džínsů HIS s oděrem, svetru, halenky, skvělého body bez ramínek, jedné krajkové soupravy prádla, dvou nových cédéček a pěti knih. "Spokojená?" zajímá se mamka. "Perfektní," ujistím ji. "Akorát..." "Co?" "Ty džíny... budou mi asi velký." "Vždyť je to tvoje velikost," namítne. "Zkus si je." Odběhnu s nimi do svého pokoje, abych se vzápětí předvedla s odstávajícím pasem a nakrčenými boky. "Prosím tě," vrtí mamka nechápavě hlavou. "Jak je to možné? Tohle jsem opravdu přehnala, musíš mít o číslo menší. Nevadí, vyměníš si je, mám od nich účet." V tom případě nemám nejmenší důvod k nespokojenosti! Místo tradiční štědrovečerní televizní pohádky se zavřu v pokojíčku, pustím si nové cédéčko skupiny Lucie, vlci a hadi
a jiná havěť se rozběhnou do všech koutů, otevřu dívčí román od mé oblíbené autorky a až do deseti hodin, než se s mamkou a bráchou, tátovi se nechce, vydáme na půlnoční, si vychutnávám Vánoce tím nejlepším způsobem. 79 Na Štěpána přijede babička s dědou. Popřát bráškovi k svátku a podarovat nás dárečky, byť mnohem skromnějšími, než s jakými se pochlubili naši. Poděkuji za noční košili i tělové mýdlo a zvědavě se dobývám do obrovské krabice, kterou mi babička vrazila hned před panelákem, když jsem jim běžela k autu naproti. Po odklopení víka mě uhodí do nosu silná vůně vanilky, kokosu i rumu, z krabice se na mě usmívají vosí hnízda, kuličky, rohlíčky, kokosky, trubičky, věnečky a jiné pochoutky, div se nesložím touhou. Přepadne mne v podobě slabosti, sliny mi málem kanou z pusy. Babičky je plný byt. "Šťastné a veselé, lidi zlatí. Jak tady vůbec žijete? Neozvali jste se od dušiček, nezvednete telefon ani nenapíšete, kdyby se s vámi něco stalo, bába se to dozví poslední! Jejda, a co je tohle? Jako bych si to nemyslela, hned mě napadlo, že nebudete mít napečeno, bez domácího cukroví nejsou pořádné Vánoce. Editko, narovnej cukroví na tác a tohle někam ukliď, nebo to vezmu slepicím!" Máma zachrání kupované cukroví vlastním tělem a pro jistotu jej odnese do ledničky, zatímco Štěpán se vrhne na to babiččino a oběma rukama si cpe jednotlivé kousky do úst. "Nechutně žereš," zavrčím polohlasně. "Závidíš, co?" odhadne moje emoce a dál nevzrušeně pokračuje v doplňování energie. "Editko, copak jsi měla pod stromečkem?" vyzvídá babi mimo jiné, protože toho stihne napovídat celou kupu. Předvedu jí dárky, které mi pochválí na přeskáčku se zprávou o počasí, králících, co těsně před Vánocemi popadali na králičí mor, neustále se zvyšujících cenách v obchodech a nezůstaneme ušetřeni ani zprávy o úmrtí paní Klepáčové, což byla podle všeho jedna z obyvatelek vesnice Zaječí. Babi se na mne náhle zpytavě zadívá: "Editko? Ty jsi nějaká hubená." Pobaveně vyprsknu. "Hubená, jo?! Babi, vem si brejle." "Copak náš sádlík," přisadí si Štěpán, ovšem před babi a zvláště dědou, ve kterém mám jasnou oporu, nepochodí, vy80 koleduje si sáhodlouhý proslov, že není pěkné, když se mi posmívá, anžto nemá důvod, Editka je holka krev a mlíko. Bejvávalo, pomyslím si v duchu. K obědu, na který máme babičkou vlastnoručně vykrmenou domácí husu, se zachovám přímo macešsky. Nedat si na talíř nic by prostě nešlo, naberu si tedy co nejmenší porci, abych ji odešla sníst do svého pokoje, naštěstí se ke stolu všichni nevejdeme, tam ji nacpu do igelitového sáčku a schovám do bundy. Až si půjdu večer zaběhat, někde jídlo vyhodím, nedá se nic dělat! Plátek sýra cihly a tři rajčata nahradí husu s knedlíkem. "Chutnalo ti, Editko?" stará se babička. Nezkazím jí radost: "Fantasticky, babi." Uvařím jim kafe a posedím s nimi v obýváku, byť mě ty jejich řeči vůbec nebaví, babi mluví o všem a máma jen o své
práci, prostě obehraná písnička. Odejít by ale bylo neslušné, sedím a nudím se a i když si nadávám, můj zrak neustále přitahuje stále se zmenšující hromádka cukroví, kterou Štěpánův apetit pomalu stíhá zpracovávat. Vosí hnízdo z namletých lískových oříšků a mandlí s náplní z vaječného koňaku zbývá poslední! Ztěžka polknu, abych zapudila dotěrné sliny. Kupované cukroví mělo jednu výhodu: vůbec mě nelákalo si vzít, zatímco u babiččina zažívám muka! "No a co vy, děti?" vzpomene si babi na svá vnoučata. "Jak ve škole, Editko? Vem si cukroví, vždyť vůbec nejíš. Co nového na fakultě, Štěpáne? Už máš doktorát?" Nestačím odpovědět, protože brácha s pusou plnou trubičky s oříškovou nádivkou zahuhlá, že se na doktorátu pracuje, a máma se pustí do sáhodlouhého povídání, které by pozorný posluchač lehce zaměnil s chlubením, totiž že nejen doktorát, nýbrž i bráchovo stipendium na Cambridgi je na dobré cestě. Ušklíbnu se. Už aby ho dostal, to se mi uleví! Štěpán natáhne ruku k tácu, a protože neomylně míří pro vosí hnízdo, neodolám a předběhnu ho. Potlačím tendenci zavřít oči, abych si tu baštu vychutnala do dna, a po ždibínkách sním celé hnízdo i s přilepeným piškotem! 81 Božská mana nemůže chutnat lépe! Jakmile však polknu poslední sousto, dostaví se prudké výčitky svědomí. Jak jsem mohla takhle děsivě porušit svou dietu?!? Copak nestačí, že jsem včera díky slavnostnímu večeru ani neběhala??? Abych je přehlušila, slíbím si, že dnes oběhnu sídliště za trest dvakrát a místo osmdesáti budu každý cvik provádět stokrát. Málem se nemohu dočkat, až babi s dědou zvednou kotvy. Provedu je po vánočně vyzdobeném městě, chtějí vidět strom na hlavním náměstí, ukážu jim nádherný betlem v kostele sv. Vavřince a neustále přidávám do kroku, že mi sotva stačí. Jakmile jim zamávám na rozloučenou, už si metu pro šusťáky, bundu a čelenku přes uši, a hurá spálit kalorie! Naši si na Silvestra po dlouhých měsících vyrazí do společnosti, brácha s přáteli kamsi na chalupu, Bára má po neslavně skončeném mejdanu zaracha a Dana je s rodiči u babičky, takže my s Míšou jsme něco jako sirotci. Důkladně se nalíčíme a vyrazíme do víru nočního života, prostě tam, kde to nejvíc šlape, totiž do vyhlášeného rockového klubu U hrobaře. A ten nás zklame na celé čáře!!! Diskotéka je narvaná k prasknutí, všude přeplněno, přehuleno, hudba přeřvaná a kluci?! Škoda mluvit! Vyskytují se tu podle všeho jen dva druhy: zadaní, anebo opilí. Asi půl hodiny stojíme v koutě jako blumy, neustále do nás někdo vráží, jak se dere sem či zase tam, výskyt opilců je přímo hrůzostrašný, pánové si nejspíš spletli Silvestra se svátkem alkoholu, chtějí být veselí za každou cenu a jelikož to sami od sebe nezvládají, pomáhají si náhražkami: alkoholem, případně drogou. Vrátíme se radši do našeho bytu, tam je útulněji, necháme propadnout nehorázně vysoké vstupné a civíme na stupidní pořady v televizi. Zábava k popukání, fakt! Navíc Míšinu tvář zdobí bolestínský výraz, protože U hrobaře zahlédla Vandu s Davidem, což jí zrovna na náladě nepřidalo. O půlnoci si ťukneme sektem, co nám tu naši nechali.
82 "Aby byl tenhle rok lepší než minulej," přeje si Míša. "Bude," ujistím ji skálopevně. "Letos to přijde." "Obdivuji tvou víru," zašklebí se. "Nevěřím, že večer ulehnu jako Popelka a ráno vstane z postele krásná princezna! Zázraky jsou jen v pohádkách." "Kdo mluví o zázracích?" pousměji se. "Zadarmo ani kuře nehrabe. Musíš se o to zasloužit, víš. Do léta zhubneme a úspěchy se dostaví, uvidíš." "Ach bože," uleví si. "Chceš v tom příšerným cvičení pokračovat, jo?" "Proč příšerným? Mě už to docela baví." "Mě ne," přizná se upřímně. "Pamatuj na jedno: klukům se holky macandy nelíbí." Míša si moje ponaučení vezme k srdci, protože celý leden mě na aerobic doprovází. Mám toho leckdy plná řídítka! Ve škole zkouškové období, ze všech předmětů píšeme písemky, sotva stíhám věnovat se svým zájmům. S volným časem hospodařím jako lakomec se zlatem, po návratu ze školy se šprtám, pak zkoušky, běh, cvičení, no a před usnutím zase učení. Na jídlo vlastně ani moc čas nemám, jím podle mého programu a i když se v něm žádné kalorické prohřešky typu vosího hnízda nevyskytují, zvýšená dávka cviků mi zůstane. To, že se na konci ledna dostanu pod šedesát pět kilo, je ta nejskvělejší odměna a víra, že to, co dělám, má smysl! Krom toho jsem odměněna i ve škole. Vysvědčení nekazí jediná dvojka, zatímco Vanda koupí dvě, z matiky a biologie. "Co je to s vámi, Geregová?" podivuje se třídní. "Přece nechcete nechat veškerou reprezentaci třídy na Havlové?" Vanda sklopí oči a já si dovedu představit, jak ji to musí v duchu ničit. Nejde o reprezentaci, jak si třídní bláhově myslí, nýbrž o vlastní prestiž, to, že se dala předběhnout od své dlouholeté sokyně. "Co by s ní bylo," pošeptá mi Míša. "Je zamilovaná." 83 Asi má pravdu, uznám v duchu. Tudíž další důvod, proč si připadat na výši: nakonec je dobře, že žádného kluka nemám, protože si nedovedu představit, kdy bych s ním chodila! "Davidovi bych obětovala i čtyřku," vzdychne Míša toužebně, "jen kdyby byl, aspoň na pár dní, můj." "To je blbost," snažím se ji vyvést z bludu. "Žádnej kluk za takovou oběť nestojí." Míša trhne rameny, načež zvedne oči a zeptá se: "Dobře, jsi lepší než Vanda, to ti nikdo nebere, ale za jakou cenu?" Tentokrát jí nerozumím. "Jak to myslíš? Jakou cenu?" "Máš samý jedničky, jenže nic jinýho nestíháš. Nechodíš na dámský jízdy do cukrárny, když řeknu, abys šla do kina, nemáš čas. Kdys byla naposledy u mně jen tak na pokec?" Zalovím v paměti, abych s překvapením zjistila, že má pravdu, bylo to o vánočních prázdninách, tedy před měsícem! "Zatím nemůžu," přiznám se. "Musím ještě trochu zhubnout; Shodila jsem přes osm kilo, až se mi podaří sundat dalších osm, budu mít čas na ostatní věci." "Chceš shodit šestnáct kilo?" žasne. "To je bláznovství."
"To jsem si ze začátku myslela taky," ujistím ji. "Ale teď vidím, že mám na to, abych to dokázala." "Jak myslíš," pokrčí váhavě rameny. Ano, myslím. Jsem o tom přesvědčená! Za vysvědčení dostanu od našich peníze. Máma papír, na němž se odrážejí výsledky mnoha hodin strávených šprtáním, sotva přelétne očima, načež když zjistí, že žádná známka nevybočuje z řady, zaloví v peněžence. Vroucně poděkuji, protože brzy budu potřebovat nové džínsy. Vánoční HIS jsem si sice vyměnila za menší, ale poslední dobou mi plandají i tyhle. Vrozený ostych z táty mi nedovolí jít se mu přímo pochlubit, nechám přes víkend výzo ležet na ledničce, aby mu muselo padnout do očí, no a v pondělí ho zase odevzdám. Vlastně se ani nedozvím, zda si ho vůbec všiml, natož abych se snad do84 čkala slůvka uznání či pochvaly! Trošku mě to mrzí, ačkoli si moc dobře uvědomuji, že naši nemají důvod skákat nadšením do stropu kvůli samým jedničkám v půlce druháku na gymplu, když brácha podobné zařízení absolvoval bez kazu a celou vejšku zmákl s prospěchovým stipendiem! Stát se to Míše, oslava by u Němců nejspíš trvala dva dny a dvě noci. Kamarádka vyfasovala tři trojky z hlavních předmětů a nijak si tím hlavu neláme. Jedničky by samozřejmě chtěla, ovšem když má pro to něco udělat, radši líně čeká, jak to dopadne, případně se na celou věc rovnou vykašle. Stejně jako s aerobikem. Když už si myslím, že ji také začal bavit, v únoru s tím prostě praští. Prý si nepřipadá tak moc tlustá, aby se musela honit jak nadmutá koza. Tohle dost dobře nechápu, mně totiž cvičení přináší uspokojení a radost a vyloženě se do každé hodiny aerobiku těším! Nevynechám žádnou, jdu cvičit dokonce i přes menstruační potíže, zasunu si tampon a hotovka. Pravda, proti dřívějšku mám bůhvíproč menses mnohem slabší, trvá mi tři dny místo sedmi a spotřebuji sotva pár vložek. Tenhle pokrok připisuji jako další úspěch cvičení, moje tělo zeštíhlelo a chová se normálněji i v ženských záležitostech. Bára mívá menstruaci odjakživa na čtyři dny, Lenka prý sotva na tři, a nestěžují si! Cvičení se pro mě stane nejmilejším koníčkem, možná víc, drogou, závislostí! Baví mě tím víc, čím víc ubývám na váze. Koncem února totiž vážím 62 a na konci března mám nádherných 59 kilogramů! Moje postava se už dávno oprostila od sádelnatého podkladu, vyloupla se z macaté skořápky jako kaštánek a zbavila se rosolu, jak jsem nazývala třeplavý sulc na pažích, stehnech i hýždích. Díky kruté dietě a pravidelnému cvičení jsem štíhlejší, moje tělo je tuhé, vypracované, začíná mít báječné tvary a co se týče kondice, nezadýchám se ani při dvoustovce sedů lehů zacvičených v jednom zátahu! Sídliště obíhám bez odporného funění či lapání po kyslíku, a co to jsou namožené svaly dávno neznám! Musím si koupit nejen nové džíny, ale i jarní parku, v té rok 85 staré si připadám jako v šatech pro těhotnou maminku, a vůbec začít lehce vyměňovat garderobu. Zhubla jsem totiž i přes prsa, kde mi to sice velkou radost nedělá, podprsenky jsou mi velké, ale zase si mohu dovolit vzít elastické tričko bez podprdy.
Ačkoli jsem zhubla celkem o čtrnáct kilo a dostala se do cílové rovinky - dostala jsem se pod vysněnou hranici šedesát, naši si mé proměny nevšimli! Pravda, nedala jsem jim k tomu příležitost, doma totiž chodím zásadně v plandavých košilích, vytahaných mikinách a strečových kalhotách. Stále nenastal pravý čas, kdy bych se jim mohla ukázat! Ještě musím trochu zhubnout. Ta chvíle musí být náležitě triumfální!!! Najednou mi vysněná šedesátka nestačí, kdybych měla 55, bylo by to mnohem lepší! Do školy se ovšem můj styl v oblékání nápadně mění. Prvně v životě si mohu dovolit pořídit si na tělocvik elasťáky! Holky tím vyloženě šokuji, nejen že umím cvičit, jsem doma na kladině i jiném nářadí, stovku uběhnu rychleji než Adéla, do níž vkládala tělocvikářka velké naděje, ale co je udiví nejvíce, je právě moje pružná a notně zeštíhlená postava. Úbytek třinácti kil musí být někde znát! Jakkoli mě měly poslední dobou, zvláště pak od Vánoc, za nudnou holku, se kterou není žádná legrace, časem je přestalo bavit zvát mě na společné akce, protože jsem beztak všechny pro nedostatek času odmítla, najednou jsem středem zájmu. Všechny hrozně zajímá, jakou zázračnou dietou jsem o kila přišla, vyzvídají, co jsem brala za tabletky, chtějí po mně rady, jak cvičit a co jíst. Díky mé agitaci a názorné ukázce, že to jde, když se chce, zvýším návštěvnost aerobiku o osm adeptek! Jsem ve svém živlu, holky se mě stále na něco ptají, zajímá je, kolik kalorií má krajíček chleba či sklenice džusu, zda jim ublíží jedno jablko... Žádná z nich rady nedodrží, tak jsou měkké. Jejich neúspěchy tím víc posilují moje sebevědomí. Mám mnohem silnější vůli, 86 jsem ctižádostivější, jsem lepší než ony! V jednom jediném případě mě tohle prvenství mrzí, totiž, přestávám si rozumět s Míšou. Ona je stejná jako holky, nic nedotáhne do konce, radši jde na pohár nebo do kina či si jen tak posedět a poklevetit s Bárou, než by si se mnou zaběhala, případně zaskočila do tělocvičny. Cítím, že ji pomalu ztrácím, pokud už jsem o ni nepřišla. Přesto ve svém snažení neustanu. Stále cítím potřebu trochu zhubnout! Pak dostanu další super nápad: změnit svůj image. Nebýt jen štíhlejší, udělat ze sebe někoho docela jiného. Objednám se do kadeřnického salonu Afrodita, kde si dám poradit od profesionálů, vyberu si nejen skvělý sestřih, ale také barvu vlasů. Proč bych měla nosit dlouhé neupravené cáry, když mohu mít vzrušivě mahagonový odstín na báječném účesu? Štěpán sice vykulí oči, co prý to mám na hlavě za nesouměrnou šišatinu, nicméně mamka prohlásí, že mi to sluší. Jelikož nejsem zvyklá přijímat od rodičů jakékoli pochvaly, téhle si náležitě vážím a věřím jí! S tou nesouměrností měl bráška pravdu, na jedné straně mi totiž hluboká patka sahá takřka k rameni, mohu ji nechat viset rovně dolů, případně vyčesat z čela, druhou stranu i zadní část hlavy mám podstříhnutou na dámské mikádo. Úprava je jednoduchá, stačí si po každém umytí hlavy vlasy vyfoukat a účes je náležitě nadýchaný. Krom sestřihu změním i styl oblékání. Kdepak volné věci! Když džíny, pak pořádně vypasované, ovšem radši nosím sukně
či šatičky pěkně na tělo. Obojí musí být mini! Zeštíhlením totiž získaly i moje nohy, když si pořídím krátkou sukni zelenkavé pastelové barvy a k ní upnutý kabátek stejné barvy přes prsa na zip, otočí se po mě snad každý chlap!!! A co je úplně, ale úplně nejlepší, začínají se o mne zajímat kluci. Moje proměna inspiruje pitomečky ze třídy k druhému kolu Miss 2. B, a protože jsem na špici zájmu, nijak mě nepřekvapí moje senzační umístění: skončím hned za Vandou!!! Vytlačím Báru, Marianu a ostatní krásky třídy. Že by mi to u spolužaček přidalo na popularitě, to říct nemohu, ale na nich mi nezáleží! 87 Mnohem důležitější je třeba zážitek, kdy jdu po ulici, míjím partu kluků, jeden z nich hvízdne, druhý poznamená "kočka!" a všichni se po mně otočí. Není to paráda?!? Když ještě trošku zhubnu, možná vy štípu z postu Miss i Vandu! Uvědomím si ale, že tohle bodování, které se stalo jedním z hnacích motorů, proč týrat tělo dietou a cvičením, mi dohromady nic neříká. Jde o víc: dokázala jsem to. Jsem povznesená nad malichernostmi, které mi na podzim otravovaly život, sebevědomá a nad věcí. Právě díky tomu se stane něco zcela nečekaného. Při jednom dubnovém podvečerním běhu se potkám s Vandou přímo na trase. Asi jsem vyrazila dřív než obvykle, anebo ona o něco déle, najednou jsem jí za zády, ona se otočí - a já se na ni usměji: "Ahoj. Taky běháš?" "Už dávno," přizná s rozpaky. "Tebe jsem taky párkrát viděla oknem..." "No jo, člověk by jinak děsně zpohodlněl," pokrčím rameny. "Kudy běháš? Ke garážím a kolem Větrníku zpátky?" "Přesně," přikývne. "Ono se ani jinudy nedá." "Takže máme stejnou cestu, co?" "Asi jo," připustí. "Jestli ti to nevadí...?" "Ne," pokrčím rameny. "A tobě?" "Vůbec ne," ujistí mě. "Ve dvou to bude veselejší." Od té doby běháme spolu. Ne že bychom pro sebe zacházely, jednoduše obě dodržujeme stejnou dobu, tudíž se musíme potkat hned na pomyslném startu našeho každodenního okruhu. 88 5. ŠTÍHLÁ, KRÁSNÁ, OBLETOVANÁ "Páni," udělá Igor nevěřícně. "Seš to ty?" "Ne, jsem svoje mladší sestra," zakřením se na něj. Vyšla jsem si do kreslení v zelenkavém kostýmku a celková příprava mi zabrala drahnou dobu. Myla jsem si totiž předtím hlavu, fénovala vlasy, vyčesala si hřebenem kupu vlasů, jak jsem je provzdušňovala a kartáčovala, nalíčila si oči i rty a než bych se otravovala s vložkou, použila jsem oblíbený OB tampon. Už před týdnem jsem měla dostat menses, přišel až včera a jediné, co předvedl, byla šmouha na kalhotkách, nic víc. Tampon si ovšem vezmu pro pocit jistoty, třeba se mi spustí, a jakákoli skvrna na pastelové sukni by se rovnala katastrofě, natož rudá krev! "To ses tak vyfikla kvůli Jakubovi, co?" hádá Táňa. "Blbost," ohradím se.
"Jen neříkej," zubí se na mě vševědoucně, protože na epizodku začátkem listopadu, kdy mě Tomáš Matějíček ohodnotil jako tlustou holku, co si pořád kupuje kalhotky, dávno zapomněla. Ne každý má tak krátkou paměť, Táni! "Dneska budeme kreslit uhlem stínovou siluetu," oznámí nám Jakub a mně neujde, že i on je mou novou vizáží příjemně překvapen. Přes velký rám zavěsí tenkou bílou látku a velkou halogenovou lampu postaví dozadu ke zdi. Pak se k nám otočí, aby si vybral model. "Jestli tě mohu poprosit..." Ivana s nenucenou samozřejmostí odloží krabičku uhlů, ale než si opráší prsty, Jakub ji převeze, protože dodá: "Edito?" Kluci, ti imbecilové, začnou pobaveně hvízdat na prsty, Ivana zrudne jako rak a honem se tváří, že si chtěla pouze očistit ruce, proto krabičku položila. S největší radostí zapózuji stínovou siluetu, stoupnu si bo89 kem, zatáhnu bříško a vypnu ňadra jako granátník. Vydržet bez hnutí jde jen těžko, kluci mají neustále nějaké připomínky, musím se smát s ostatními, ale výsledek...! Jakub nakreslil dívčí stínovou siluetu na mém stojanu s výkresem tak nádherně, až všichni slintají. "Můžu si to nechat?" požádám ho. "Ale jo, proč ne," usměje se na mne. "Ještě podpis: Picasso z lásky," šaškuje Bobeš. "Vyčpěte, pánové," poradím jim. Táňa se na mě zakření. Neříkala jsem to? čtu z jejího výrazu, nicméně odtáhnutím kabátku od těla jí naznačím, jak moc je mi Jakub volný. Uvěří mi teprve po hodině, kdy spolu kráčíme na zastávku autobusu a já se od ní před obchodním domem Gigant odpojím. "Jdeš nakupovat?" otáže se bezelstně. "Spodní kalhotky," zazubím se. "Počkej, ty myslíš... Ale on už tam není." Ztuhnu. "Cože?" "Tomáš už v Gigantu nedělá," nenechá mě na pochybách. "To není možný!" vyhrknu zděšeně a málem se prořeknu, že jsem svůj idol mužské dokonalosti chodila měsíc co měsíc toužebně okukovat. "Nedávno jsem ho tam viděla!" "Nedávno?" zapochybuje. "Skončil v březnu, říkala máma." "A kam...," polknu. "Kam šel?" Táňa pokrčí rameny. "Netuším." Domů dojdu jako robot. Tohle je odměna za mou snahu?!? Kam se poděly scénáře zinscenované za zavřenými víčky takřka před každodenním usnutím? Proč je život tak nespravedlivej?! Zima, která se v měsících své vlády projevovala velice vlažně, sněhu jsme si moc neužili, letos ho moc nebylo ani na horách, má najednou pilno a o svůj odchod bojuje jako lev. Koneckonců, k měsíci dubnu patří aprílové počasí, ovšem skutečnost, že o Velikonocích město pokryje vrstva sněhu a nejen 90 že do večera neroztaje, dokonce je vyztužena nočním mrazíkem, nás zrovna v nadšení neuvede. Jedna přes druhou klepeme kosu, na velikonoční diskotéku k Hrobařovi jsme si horkokrevně vyrazily v minisukních. Přes celkovou nedůvěru spojenou s citovou apatií díky krachu akce
zvané Tomáš jsem posléze souhlasila. Holky by mě jinak odepsaly! Kvůli diskotéce jsem si musela přeorganizovat denní program, sídliště jsem obíhala už v odpoledních hodinách, cvičila kolem páté a k učení se vůbec nedostala, což mě mrzí, protože zítra nebudu mít čas teprve, jelikož nás čeká povinná návštěva v Zaječí. "Tuším, že to dneska bude skvělej večer," hraje si Bára na Sibylu. "Slyšíte, jak to uvnitř duní?" "Mám mokro v botách," podotknu otráveně. "Sníh v dubnu, to je fakt hnusný," uleví si také Lenka, odupávající před vchodem na diskotéku špinavé zledovatělé hrudky z vojenských bagančat. "Nemáš lézt na diskotéku v lodičkách," poradí mi Bára. "Jestli myslíš, že ty tvoje křusky jsou úchvatný, jsi mimo obraz," zpražím ji s milým úsměvem, abych ji co nejvíc naštvala. Lodičky jsem si vzala zcela záměrně! "Nehádejte se," prosí nás Míša. "Taky mám ppcit, že nás čeká zajímavej večer." Pocítím k ní hluboký obdiv. Jakkoli jsme si vždycky rozuměly, vnímaly a myslely obdobně, tentokrát se naše názory a představy liší asi o půldruhého kilometru! Jakmile se vmáčkneme do přeplněného sálu, moje chmury se prohloubí. Stačí jediný pohled a je mi to jasné, situace z prosince se opakuje. Není si kam sednout, takřka nemáme ani kde stát, a když, tak rozhodně ne na vlastních nohách, neustále do nás někdo vráží, pro příšerný rachot decibelů mezi sebou nemůžeme ani mluvit, Míša se mi snaží něco říct, křičí co to dá a pomáhá si i rukama, jenže já nejsem hluchoněmá, abych ovládala znakovou řeč a uměla odezírat ze rtů, mávnu rukou, tohle nemá cenu. Navzdory časnému večeru je tu i dnes sponsta lidí 91 v podroušeném stavu, v mnoha případech za to nemůže ani tak alkohol jako jiné pomůcky, čímž myslím především ty chemické, že. Teprve když si prohlížím tváře nejbližších kluků, uvědomím si, jak moc jsem byla (a stále ještě jsem, co si budeme namlouvat!) do Matějíčka zamilovaná, byť šlo o platonickou lásku. Na sladkého Tomáše nikdo nemá! Pravda, pár kluků ujde, neznat Tomáše snad bych je nazvala fešáky! Ačkoli vím, že jsem krásného prodavače z Gigantu nikdy neměla, byla jsem pro něj jednou z množiny zákazníků, tlustou holkou, co věčně kupovala spodní kalhotky, připadám si, jako by mě nechal kluk, se kterým jsem chodila roky. Vždyť si na Tomáše intenzivně brousím zuby od listopadu!!! Jeho obraz se hluboko vyryl do mé mysli a patrně se odtud hned tak nehne. Jiní kluci mi vůbec nic neříkají! Dokonce ani ten, který se k nám přiblíží jako první, Lenka v naději drbne do Báry a obě se naň culí, zatímco on se natáhne k mému uchu: "Nešla bys tancovat?" Jeho otázku spíš vytuším než vyslechnu, natruc holkám kývnu, přišel pro mě, tlustou Editu, jak mi ještě před půl rokem mnozí říkali. Závidět mi ale nemusí, nedozvím se ani, jak se jmenuje, poskakujeme proti sobě na nepatrné ploše sálu po tři písničky, načež se na mě usměje a zmizí v davu. Po něm přijde ještě pár jemu podobných, když se to tak vezme, z naší čtveřice jsem v kole nejčastěji, milé dámy, trumfla jsem vás, ale že by
mě to uspokojovalo, to tedy ne. Tomáši, kam jsi zmizel...? Obrat nastane něco málo po jedenácté, kdy mě vezme tancovat blond kluk, co mi připadá povědomý. Celkem příjemně si spolu zaploužíme, načež se mě zeptá, kde sedím. "Sedím...? Tamhle vzadu, vlevo od vchodu..." "Tam přece nejsou žádný židle," namítne. "No právě," uchichtnu se. "Nechceš si přisednout k našemu stolu? Určitě pro tebe nějakou židli najdu... Jak se jmenuješ?" "Edita." "Richard," představí se mi přičinlivě a libné mě na ucho. "Je tu menší problém," nadhodím. "A to?" "Nenašly by se tam čtyři židle?" Pobaveně se usměje. "To bude horší... No ale pokud na nich budou sedět stejně hezký zadečky, jako máš ty, možná by se s tím něco udělat dalo." Velkoryse přejdu narážku na zadečky, protože z věčného stání už mě bolí nohy. Holky jsou uchvácené a zdaleka to není jen možností, že si konečně můžeme sednout, nýbrž především díky skutečnosti, že Richard vypadá dobře a u stolu, ke kterému nás zavede, je hezkých kluků nadbytek. Míša do mě rozčileně strká. "To je on!" "Kdo?" nechápu. i "Ten Richard! Copak ty si ho nepamatuješ?" "Měla bych?" zalovím v paměti. "Tenkrát na mejdanu u Mariany, ten diskžokej, vzpomínáš?" "Matně," přikývnu a můj už tak chabý zájem o Richardovu osobu se změní v přímo netečný. "Jestli patří taky do té sebranky, ti ostatní nebudou o nic lepší!" "Pouštěl tam cédéčka," zastane se ho Míša. "Co můžeš vědět! Zeptej se Báry, třeba ji taky přefikl." "Ale fuj," zamračí se Míša. Víc mluvit nemůžeme, Richard někde vyčaruje poslední chybějící židli a vmáčkne se mezi mne a Míšu: "Copak to tu kujete za pikle?" "Jen říkám, že bych šla domů," přiznám se. Richarda ani nenapadne mě přemlouvat, abych zůstala, místo toho vyloví z kapsy džínsů svazek klíčů a nabídne mi: "Mám tu auto, hodím tě tam." Zahlédnu Míšin zděšený výraz. Tenhle kluk se jí líbil už tenkrát, na mejdanu nenašla odvahu se k němu přiblížit, což ji zpětně mrzelo, dost dlouho o něm mluvila. "Ještě chvíli vydržím," odpovím. Míše spadne kámen ze srdce, děkovně na mě mrkne, neodloudím ho z diskotéky, krom toho mám pramalou chuť zůstat s ním kdekoli o samotě, natož ve voze, kde by byl pánem on. Kdoví, kam by mne odvezl! 93 "No fajn," pokrčí rameny. "Pojď teda se mnou na drink." Záměrně pohlédnu na Míšu. Richard pochopí: "Pojďte obě." Tohle pozvání přijmeme, Míša s viditelným nadšením, přesuneme se k baru a zatímco se ti dva líbají na tykání, mně řekne o ploužák vlasaté individuum. Souhlasím jen díky kamarádce, dneska dělám, co jí vidím na očích, tudíž zatímco ona zůstane s Richardem u baru v relativní samotě, já se jdu potácet v nemožném rytmu a drsném objetí toho fráji. Má už
pěkně nakoupeno, nejradši bych se vytrhla, ale zřejmě vytuší moje zaječí úmysly, protože mě sevře ještě pevněji a stále si cosi brumlá. "Ty nohy..." "Cože?" "Takový nohy, sem říkal..." "Jaký nohy? Máš něco s nohama?" obhlédnu podezíravě jeho pětačtyřicítky. "Tvoje nohy," upřesní. "Co je s nimi?!" "Tak krásný nohy sem eště neviděl," povede se mu souvislá věta a já se musím proti své vůli rozesmát. Už jsem se bála, že bude kritizovat moje lodičky, a ona to měla být lichotka! Když se mi ho podaří setřást, Míšu s Richardem nezastihnu ani u baru, ani u stolu. Chvíli se bavím s Lenkou a klukama, načež si všimnu, že moje nejlepší kamarádka skotačí ve víru tance s blaženým výrazem ve tváři a s Richardem v závěsu. Vrátí se ke stolu jako dvojice, vedle mne není místo, sednou si opodál a vesele se baví, aniž by si na mě vzpomněli. "Ahoj, panstvo!" zahlaholí rozjařený dívčí hlas a my spatříme Marianu, která se odkudsi nečekaně vynoří. Kolem ramen ji drží kluk, co mu do třicítky jistě mnoho nechybí a jehož svalnaté chlupaté paže vyčuhující z trika zdobí jedno tetování vedle druhého. Kluci u našeho stolu spolužačku nadšeně vítají, kdepak se tu bere, asi je známá a oblíbená, a Mariana vysvětlí, že se jen zaskočili podívat, jak šumí život. Pochopitelně se dají přemluvit a na chvíli si přisednou, ten její vazbič je pěkné číslo, chrlí jeden vtip sprostější než druhý, všichni se lámou 94 smíchy a je fakt, že jich zná nepřeberné množství. Nakonec dostane Mariana perfektní nápad: "Hele, proč tu trčet až do konce, nechcete se přidat k nám a udělat si malou soukromou párty?" Většina není proti, okamžitě se balí. Všimnu si, že se Míša o čemsi dohaduje s Richardem. Přitočím se k ní: "Jdeme domů, ne?" "No, víš...," Míša je na vahách. "Richard říkal, že mě pak domů odveze svým autem." Pohlédnu na ni jako na malomocnou. "Neblázni! Vždyť on-" Rychle zavrtí hlavou. "Bára říkala, že s ní nespal." "Byly tam i jiný holky," namítnu. "Nevšimla si, že by s nějakou něco měl." "Jak myslíš," pokrčím rameny. "Jenom se tam podíváme," přesvědčuje mne a patrně i sebe. "Nepojedeš s námi?" "Ne," ujistím ji. "Hodně štěstí." Lenka, která se s Marianou nesnáší, samozřejmě odmítne také, beztak na diskotéce potkala nějakého známého kluka a trhla se od nás, a kupodivu neodejde ani Bára. "Copak?" podivím se. "Jednou to stačilo," zakření se na mě. "Všeho moc škodí." "Taky myslím," uchichtnu se a tajně, aby si mého odchodu nikdo nevšiml, opustím vyhlášenou diskotéku, která mě zklamala i podruhé, ačkoli tentokrát jsem v jiné situaci. Na návštěvu babičky a dědy v Zaječí si vezmu nejvolnější oděv, jaký ve své skříni najdu. Podvědomě tuším, že by se jim
moje hubnutí určitě nelíbilo, jsou ze staré školy, v dobách jejich mládí letěla naducaná festovní děvčata! Babička navzdory pěti dioptriím na každém oku je jako ostříž, a to i bez brýlí! Krátkozrace na mě zašvidrá, sotva ji políbím na přivítanou, a podezíravě si mě přeměří: "Editko, copak se ti stalo? Ty jsi stonala?" 95 "Stonala? Ne, proč?" "Nějak se mi nelíbíš..." "Jsem zdravá jako rybička," ujistím ji. "Změnila se," pospíší si také děda. "Zvážněla, dospěla." "Je jiná," stojí si babi na svém. "Nějaká... moc hubená! Snad nedržíš nějakou tu moderní dietu?" zeptá se mne přísně. "Nic mi není, babi," konejším ji mateřským tónem. "Vladěno, jestlipak na ni trochu dohlížíš? Ta holka je hubená jako lunt! Jí vůbec něco pořádného?" "Mami, prosím tě," ohradí se máma. "Copak je Edita malá, abych ji musela kontrolovat, nebo snad krmit?" "Tak se na ni podívej," agituje babička. "Musela shodit deset kilo!" Pracně zadržím úsměv. Babi, chce se mi vykřiknout, kde žiješ?! Zhubla jsem o celých šestnáct kilogramů! Nahlas však zalžu: "Každej den cvičím, spadla jsem se o pět kilo." "Vidíš?!" triumfuje babička a mává rozčileně mámě prstem před nosem. "Všimla sis toho vůbec?" Máma si mě prohlíží, jako by mě viděla prvně v životě. Nic podezřelého však nespatří, volné oblečení maskuje místa, která dříve oplývala kyprými tvary, není vidět, že tam něco chybí. Pokrčí rameny: "Mami, nepřeháněj, ano? Edita trošku zhubla, no bože. Vůbec jí to neuškodilo! A to, že se necpe jako husa ve výkrmně, je jen dobře." "Copak náš cvalík," zazubí se na mě Štěpán. Počastuji ho blahosklonným úsměvem. Ty chudáčku! Budeš mít sice doktorát, ale přitom si nevidíš na špičku nosu. "Dušane, vy to taky považujete za normální?" útočí babi na nejsilnější autoritu v naší rodině. Táta, který by se nejraději viděl v laboratoři, kvůli dnešní cestě se s mámou pohádali, zapomněl na ni a domluvil si jinou práci, zatěká očima z jedné na druhou. "Pět kilo není žádná tragédie." "Jak myslíte," nafoukne babi tváře. "Aby nebylo pozdě!" Pak už začne nalévat polévku do hlubokých talířů. Jakkoli 96 jsem vždycky babičku i dědu považovala za své spojence, nedali na mě dopustit a bránili mě před bráchovými urážkami, nyní se zařadili mezi mé úhlavní nepřátele. Tuším v nich překážky ve svém dietním programu! A já přitom musím ještě trochu zhubnout, ideální váhu vidím na 55 kilech. Babi osobně dohlédne na to, abych dostala porci jako pro slona. Když vidím mastná oka na polévce a játrové knedlíčky velikosti holubích vajec, zvedne se mi žaludek. Odvykl si mastnému jídlu, po věčných jogurtech a zelenině se bouří! Jenže... kdybych řekla, že nebudu, mohli by mě donutit stoupnout si na váhu. Prasklo by, jak to se mnou ve skutečnosti je, a protože tuším, že by se jim šestnáct kilo zdálo moc, i když podle mě
mi stále ještě hrozně kil zbývá, nemohu si to dovolit. S přemáháním do sebe dostanu asi pět lžic, načež porci vrátím s tím, že mi nechutná. Babička je z toho div živá! Strká mi maggi a sůl a pepř, prý abych si ji tedy ochutila podle svého, bere to jako svůj kuchařský neúspěch. Vyřádí se na mně s druhým jídlem, přes mé protesty mi nakýbluje čtyři velké bramborové knedlíky, přihodí k nim naběračku zelí a čtvrtku domácí kačeny. Protože na mě osobně dohlíží, musím sníst podstatnou část celé té armády kalorií, co útočí na mou postavu ze všech stran. Netušila jsem, jak může být těžké jíst! Úplně se potím, krk mám jako sevřený, do scvrklého žaludku nemohu nic dostat, na čele mi perlí krůpěje potu, nemohu dýchat... Když se u stolu začnou bavit o něčem jiném, nenápadně se vytratím na záchod, kde si strčím prst do krku a vyhodím obsah žaludku do mísy. Ani tímhle aktem neupokojím výčitky svědomí, někde jsem se dočetla, že tělo zužitkuje hodně kalorií už když je potrava v ústech, takže si bezprostředně po nedojedeném obědu jdu zaběhat kolem vsi. Musím za trest zdvojnásobit svůj náročný a časově vytížený cvičební program a pro jistotu dnes už nevzít nic do pusy, možná ani zítra... Zařeknu se, že víckrát k babičce nepojedu. 97 Přestože jsem děsně zvědavá, jak dopadla koncovka sobotní diskotéky, kvůli zvýšeným dávkám cviků nestihnu k Míše zajít ani v neděli, ani na velikonoční pondělí. Tím víc se těším do školy, až mi bude referovat! "Ríša je úplně perfektní!" oznámí mi s rozzářenýma očima hned v šatně. "Skvělej kluk! Byli jsme u Mariany asi do jedný, bezvadně jsme si rozuměli, povídali jsme si... teda nejdřív. Pak jsem potřebovala na záchod, Ríša šel se mnou -" "Na záchod?!" "To víš, že ne dovnitř," ohradí se se smíchem. "Čekal na mě na chodbě a... V hale bylo moc rušno, šli jsme si pokecat někam do ústraní, myslím, že to byla ložnice." Uznale hvízdnu. "Zní to opravdu zajímavě." "Taky to zajímavý bylo," ujistí mě. "Říkal, že se do mě zamiloval na první pohled už tehdy." "Takže jsi ho poslala do tmy, co?" bavím se. "Proč?" pokrčí rameny. Můj úsměv se vytratí. "Tys mu to zbaštila? Míšo, nebuď labuť, vždyť si tě na tom prvním mejdanu ani nevšiml!" "To nemůžeš vědět!" zastává se ho. "Odešly jsme dřív, než si na mě mohl udělat čas, byl tam přece za Diskžokeje." "Aha," pochopím. "A co bylo potom?" "Co by bylo," udělá dramatickou pauzu. "Milovali jsme se." Bum, tohle je rána mezi oči. "Někoho mi připomínáš!" "Jsi na omylu, žádnej grupáč," ujistí mě. "Milovali jsme se spolu, byli jsme v té ložnici sami." "Jaký to bylo?" vyzvídám. "Sen-zač-ní!" slabikuje s důrazem a nadšeným výrazem ve tváři. "Být najednou součást někoho jiného, spojit svoje tělo s klukovským, takovej skvělej pocit být někomu nejblíž na světě a přinášet mu uspokojení a radost, úplně jsem se vznášela! Jako
přímo to... myslím sex, nic moc, docela mě to bolelo. Ríša mě utěšoval, prý to příště bude určitě lepší." "Takže bude příště?" zeptám se. 98 Pohlédne mi do očí. "Ty se na Ríšu pořád díváš skrz prsty, ale říkám ti, on je jinej." "Kdy máte rande?" "Slíbil, že zavolá," pochlubí se. "A zavolal?" "Zatím ne," připustí, nicméně okamžitě Richarda brání: "Taky to jsou teprve dva dny!" "Ach tak. Je zaneprázdněnej, co?" Míša pohodí hlavou. "Naznačuješ, že ty bys to na mém místě neudělala, nemám pravdu? Jenže, milá Edito, tys totiž nikdy nebyla zamilovaná, víš!" "Ne?" ušklíbnu se bolestínsky. "Tak schválně. Kdyby ses na diskotéce potkala s klukem, do kterýho seš dávno platonicky zamilovaná a on o tebe stál a chtěl to po tobě, dala bys mu?" "První večer určitě ne," ujistím ji. "To si jenom myslíš," prohlásí sebejistě. Přemýšlím o ní celou hodinu dějepisu, až mě podvakrát přistihne profesorka při nepozornosti. Míša mě předběhla. Richard, kterého neznala ani příjmením, z ní udělal ženu. Je proti mně zkušenější, vyzrálejší, starší. Ale - vždyť takhle to přece není! Nemůže být!!! Potom by všechny ideály a sny a touhy a plány a představy mohly jít do starého železa... Třídní se mě něco zeptá do třetice, a když opět nevím, o čem je řeč, vypění: "K tabuli!" Pak se opře o katedru a chrlí na mě otázky jako z kulometu, přičemž si mě prohlíží od hlavy až k patě. Tentokrát se na ni soustředím, nedám se nachytat na švestkách, tudíž si s přehledem vybojuji jedničku. Skončím současně s drnčivým zvukem, rajské hudby všech školáků, tedy zazvoněním zvonku ukončujícího vyučovací hodinu. Třídní mi napíše jedničku, načež mě překvapí svým přáním: "Edito... ? Můžete za mnou přijít o velké přestávce do kabinetu?" Zmateně, anžto netuším nejmenší důvod, proč bych měla jít na kobereček, přikývnu. Těžko mohu odmítnout, že! 99 "Jednou nedáváš pozor a už máš průser, jo?" podivuje se Lenka, zatímco spolužák Pavel mi vysekne poklonu: "Nikdy bych nevěřil, že chytrá holka může být taky pěkná. A naopak. Krása a chytrost se jen málokdy snesou dohromady!" Po celou následující hodinu matematiky jsem opět roztěkaná, leč tentokrát nemyslím na Míšu, nýbrž na třídní. Naštěstí nemusím na rozhřešení čekat dlouho, svačinová pauza přijde hned po skalárních součinech. Aniž bych se nejdřív nasvačila, tedy schroupala mrkvičku, vypravím se do kumbálku vedle školní knihovny, který sdílí třídní spolu se zeměpisářkou Sobotkovou. Po lehkém zaklepání mě hlas patřící právě té druhé pozve dál. "Dobrý den. Paní profesorka Toušková tu není?" "Ale jo," uklidní mě Sobotková a kamsi za ráhna s rozvěšenými hospodářskými i zeměpisnými mapami houkne: "Jani, máš tu návštěvu, holčinu z tvé třídy..."
"Pojďte sem, Edito," přivolá mě k sobě Toušková, takže asi tři minuty se motám v labyrintu map, dokud mě Sobotková nevysvobodí a neukáže mi cestu, kudy se dostat k psacímu stolku na druhém konci kabinetu. Naše třídní si zrovna vaří kávu, z rychlovarné konvice stoupá stále hutnější pára. "Sedněte si, máte-li kam..." Příhodná poznámka! Protože nenajdu žádnou židli, raději prohlásím: "To je dobré, postojím." Sloup páry nadzvedne víčko, ozve se lupnutí, konvice samočinně vypne a červená kontrolka zhasne. "Chtěla jsem se vás zeptat, Edito," začne zvolna třídní, zalévající si lžičku kávy v žlutém šálku s drobnými kvítky,, jestli nemáte nějaké zdravotní problémy." Ačkoli jsem celou hodinu vymýšlela nejrůznější důvody, pro které si mě zve na pohovor, otázka zdraví mě nenapadla! "Já?" podivím se upřímně. "Myslím v souvislosti s hubnutím," upřesní, hodí si do šálku půl kostky cukru a zamíchá ji lžičkou. "Proč bych měla mít problémy?" "Během krátké doby jste výrazně zhubla," oznámí mi. "Jistě 100 je pěkné a lákavé být štíhlou, jenže když se to stane takhle najednou, je na tom něco podezřelého." "Najednou?" oponuji s úsměvem. "Pravidelně cvičím a běhám už kolik měsíců!" "Přesto," oponuje. "Jste v pořádku, Edito? Opravdu nemáte žádné zdravotní potíže? Jste si jistá, že to zvládáte?" "Absolutně," ujistím ji, protože mě, mírně řečeno, začíná štvát. "Nic mi není a to, kolik vážím, je moje věc." "Jen jsem se ptala," ohradí se třídní. "Vážně není důvod se o mě starat." "Dobrá," souhlasí váhavě. "Můžu jít? Musím se připravit na další hodinu..." "Ano," propustí mě, nicméně než zmizím za oponou z map, dodá: "Kdybyste přece jen potřebovala pomoc nebo radu, přijďte, určitě bychom něco našly. Mentální anorexie je nemoc , s hodně těžkým a složitým léčením." Tu ženskou posedl ďábel, ušklíbnu se v duchu. Co s tím pořád má, sakra?! Já a nemocná?! K smíchu. Jsem ve skvělé kondici, duševní i fyzické, nikdy jsem se necítila lépe! "Co ti chtěla?" vyzvídají spolužačky. "Co by," uchichtnu se. "Poradit, jak se zbavit nadbytečných kil!" "Konečně si toho všimla?" baví se Bára a Míša jí přizvukuje: "Třeba jsi jí otevřela oči." Mariana, která se k našemu rozhovoru přichomýtne, nenuceně protáhne záda a zazubí se na kamarádku: "Mnozí občas potřebují otevřít oči, viď, Michalko?" "Cože?" zpozorní Míša. "Proč mi to říkáš?" "Richard se chlubil, že ses do něj zabouchla," uchichtne se. Její tón se mi nelíbí, je v něm něco varujícího! "Kdy jsi s ním mluvila?!" vyhrkne Míša, která zřejmě dosud nic nepochopila a její poznámku bere za lichotku!!! "Přece v sobotu u nás na mejdanu," pokrčí rameny. Míša vypadá rozhozeně. "Nevšimla jsem si, že byste spolu
mluvili! Celou dobu strávil se mnou...!" 101 Marianinou tváří přeběhne prohnaný výraz. "A nejspíš si asi myslíš, že když tě odvezl domů, šel taky pěkně spát, co?" "On... on se k vám vrátil?" dovtípí se Míša, nejistě si olízne rty a pokrčí rameny. "Nakonec, proč by nemohl!" "To si piš, že se vrátil," uchichtne se Mariana. "Spravit si chuť. Prej jsi byla panna a on se s tebou dost nadřel." Míša dostane barvu rajského protlaku. "Cože?!" Na rozdíl od své nejlepší kamarádky vím od začátku, co vlastně Mariana Míše nadhazuje. Ačkoli se na mejdanu nezachovala zrovna moudře, nyní je mi jí strašlivě líto. Čeká ji mnohem větší šok a zklamání než mě, když jsem zjistila, že Tomáše už v Gigantu neoslním! "Jsi tak natvrdlá?" vysměje se jí Mariana do očí. "Jen co tě odpanil, vrátil se a miloval se se mnou! Dobře se bavil, když líčil, jak jsi ho baštila, haha." Nikdy jsem netušila, co v nenápadné a klidné Míše dřímá! Vrhne se na Marianu, smýkne s ní za vlasy o zem a snaží se z ní vytlouct přiznání, že si všechno vymyslela! Mariana je sice dorota, ale není prolhaná, místo toho nadá Míše všech možných i nemožných jmen, ze kterých není slušné ani jedno, a rve se s ní o sto šest! Kluci ze třídy mají z téhle podívané druhé Velikonoce, utvoří kolem holek kroužek, tleskají do rytmu, povzbuzují jednu i druhou a mně ani Lence nedovolí, abychom se do jejich souboje zamíchaly a odtrhly je od sebe! Podaří se to teprve našemu řediteli, jenž nic netuše vejde do jámy lvové na vyučování, chvíli se rozčiluje u tabule, zda bychom si neráčili sednout do lavic, načež když přes naše těla zahlédne svíjející se dvojici, vlítne mezi ně jako pravý Obr Koloděj a udělá pořádek. Ještě že je tak velký a silný, jinak by asi s holkama nehnul. Míšu s opuchlým nosem zažene do lavice, Marianu krvácející z obočí pošle v doprovodu spolužáka Pavla k lékaři, odkud si přinese dva stehy, oběma slíbí, že hned o přestávce oznámí jejich chování rodičům, a jako by se nechumelilo, začne nám vysvětlovat novou látku! Třída je pěkně rozhozená, máme toho 102 plné brejle, ovšem pro Koloděje existuje pouze předpřítomný čas a basta. I když většina lidí ve třídě netuší, proč si ty dvě vjely do vlasů, sympatie jsou na Míšině straně. Prý je jen dobře, že Marianě natrhla fasádu! Na konci dubna se dostanu na neuvěřitelných 55.8 kilogramů. Několikrát denně stojím na váze, abych se o svém úspěchu přesvědčila. Obdivuji sama sebe, dokázala jsem to! A samozřejmě cvičím dál, stejně jako nezměním ani neposílím svůj jídelníček. To tak, když jsem konečně něco zhubla, nemohu sníst ani sousto navíc, co kdybych to zase přibrala? I ve snu mě straší představy, kterak se jednoho krásného dne probudím tlustá. Nikdy!!! Tolik práce a odříkání to dalo, nemohu začít normálně jíst! Místo toho denní dávky kalorií pro jistotu ještě o něco snížím. Začátek května nás překvapí nádherně teplým počasím, můžeme vytáhnout sukně a trička, vykulit se z kabátů a bund.
Vyškemrám na mámě peníze na něco hezkého na sebe a šokuji ji svou volbou - pořídím si elastické hnědé šaty dlouhé až na zem s vysokým rozparkem, přesně ty, ve kterých jsem před půl rokem vypadala jako faldatý presbuřt. "Myslíš, že je budeš nosit?" pochybuje máma, protože jí je ukazuji jen na ramínku, nikoli oblečené na sobě. Ačkoli jsem splnila svou přísahu zhubnout, najednou nemám odvahu se jim doma předvést, stále chodím ve volných hábitech, aby nic neviděli. Změnil se totiž můj žebříček hodnot. Hubnout jsem začala mimo jiné také kvůli nim, lezlo mi na nervy bráchovo posmívání i mamčino věčné necpi se, budeš tlustá! Důležité je, že jsem zhubla. Kvůli sobě! Proč bych se jim měla předvádět? Je to moje tělo, tak co! "To si piš," ujistím ji a vezmu si je hned druhý den do školy. Vstávám nejdéle z rodiny a domů se vracím jako první, můžu si to lehce dovolit, aniž by mě někdo z nich viděl. 103 "Páni," udělá Míša. "To jsou ty šatičky -" "Přesně," ujistím ji a její obdiv mě hřeje na srdci, stejně jako mi dělají dobře injekce pohledů nejednoho mužského oka, které se po mně zálibně otočilo. Až na ty vlasy, které z nich neustále musím obírat. Nějak mi poslední dobou padají, nevím, jestli to zavinil kondicionér nebo mahagonový odstín, ale dost mě znepokojuje, že padají stále víc a víc! "Skvěle ti sedí," přizná mi. Holky jsou v hodnocení opatrnější. "Tys zhubla i přes prsa, viď?" rýpne si Bára. "Lepší být štíhlá celkově, než vypadat jako kojná," usměji se s nadhledem, protože mě její poznámka nemůže vytočit. Byť mám mnohem menší ňadra, rozhodně vypadám víc sexy a přitažlivěji než v listopadu! "Hele, neutekla jsi z nějaký somálský vesnice?" pokusí se o nejapný vtip Mariana a holky se ochotně zasmějí. "Neposlouchej ji, je to kráva," poučí mě Míša, která ji od onoho incidentu nenávidí a vůbec se jí nedivím. Richard se nikdy neozval, Mariana mluvila pravdu! Díky ní vyfasuji novou přezdívku: Somálkyně. Lepší než Golem a Slonbidlo! "Vážně ti to moc sluší!" pochválí mě také Vanda, se kterou se už tak moc netrumfujeme a dokonce se spolu bavíme občas i ve škole, nejen při společném tréninku. Pak ji napadne: "Kluci ze třeťáku letos organizují Majáles, chybí nám ještě pár holek do mažoretek, nechtěla bys přijít? Dneska v půl druhé v 3. A, jo?" "Ty tam budeš vystupovat?" zeptám se zcela zbytečně, protože mě to mohlo trknout z její řeči a také skutečnosti, že s Davidem chodí od Vánoc, o jejich vztahu si štěbetají i vrabci na střeše, vědí to i profesoři a všichni jim fandí, tedy až na naše spolužačky a ostatní obdivovatelky ragbisty Davida, ti dva platí za největší školní lásku. "Jasně," přikývne. "Představím tě klukům." "Rozmyslím se," odpovím tak, jak bych ještě před pár měsíci v životě neodpověděla. Po trapasu, který jsem s nimi prožila při hodině tělesné výchovy?! 104 Nakonec k nezávazné návštěvě třídy 3. A zlanařím také Míšu, Báru a Lenku, Dana odmítne, prý by ji stejně nevzali.
Páni třeťáci mají z našeho příchodu opravdu radost, jejich pracovní schůzka dostane podobu menšího mejdanu, samé legrácky a smích. Vanda splní svůj slib, představí nás, kluci každou olíznou, tuhle příležitost si nedají ujít, v Americe se prý takhle vítají všichni a jestliže máme být světovým týmem, musíme převzít světové praktiky, že! Nikdo z kluků nepřipomene můj největší školní trapas - mohu být na koni! Nemyslím si totiž, že by byli tak ohleduplní, nemluví se o tom z jiného důvodu: ty bulíky ve snu nenapadne spojovat hřmotnou holku, která složila Davida a Jirku na parkety, se štíhlou Editou v dlouhých šatech. Nemohla jsem vystihnout vhodnější dobu, kdy si je obléct! Obrýlený kluk drobounké postavy, kterému nikdo neřekne jinak než Rambo, pracně sepisuje sestavu mažoretek, kam připíše také Báru s Lenkou a Míšou. "Jakže se jmenuješ ty?" ukáže na mne prstem. "Edita Havlová," poučím ho a než začne smolit do svého sešitu písmeno E, David ho zarazí: "Počkej. Tebe je na mažoretku škoda. Pořád nám přece chybí slečna do ringu, ne?" "No fakt!" uvědomí si také ostatní kluci a všichni rentgenují moje šatičky, respektive, snaží se prokouknout pod elastickou tkaninu. "Moment, co to znamená?" informuji se. "Jednou ze soutěžících disciplín bude box," uvede mě David do obrazu. "Potřebujeme hezkou slečnu, která by se před každým kolem prošla po ringu s takovou tou číslicí." "To je všechno?" zeptám se podezíravě, přičemž nemohu přeslechnout slůvko hezkou. "Skoro," smějí se kluci. "Akorát musí bejt v plavkách." "Dvojdílných," upřesňuje Vojta. "Nejlíp zlatých..." "Anebo nahoře bez, iniciativě se meze nekladou," poradí mi další možnost Radim a ostatní se báječně baví. "Máš nějaký pěkný dvojdílný plavky, že jo?" osloví mě David přímo. "Vezmi si je zejtra na zkoušku, podíváme se." "Ehm ehm," odkašlu si významně. "My jsme jako pořadatelé za všechno zodpovědní, chápeš," ujišťuje mě s neviňoučkým výrazem, ale v očích mu hraje. "Nemůžeme kupovat zajíce v pytli," přidá se také Petr. "Takže mám napsat do ringu místo Vandy Editu?" upřesňuje se Rambo, jenž má na starosti písemnou agendu. "Jo," rozhodne stručně David a když zachytí překvapený pohled své dívky, pokrčí rameny: "Nestíhala bys to, mažoretky vystupují těsně před boxem." "Stejně by tě nebylo za provazy vidět," podotkne Radim neomaleně. "Pořád jsem říkal, že jsi na to moc malá, na tohle místo potřebujeme vysokou modelku. Edita je přesná." Vanda pokrčí rameny, jako že je jí to dohromady jedno, ale když se na ni po chvíli podívám, neujde mi její zadumaný výraz. Mrzí ji to - ale já za to přece nemůžu! Vandu to mrzí a holky mi závidí. Zajímavá situace! Bára dokonce natolik, že si druhý den přinese do školy také plavky, to aby si prý kluci mohli vybrat in nátura! Obdivuji její sebevědomí, nevypadá sice v tmavomodrých opalovačkách špatně, má větší prsa než já, ale zároveň má větší zadek, což klukům neujde, jejich pohledy z nás stahují i ty nepatrné kousky látky
a jednohlasně hlasují pro mne! Protože se sobota kvapem blíží a já stále nemám o své úloze a vůbec celkovém pořadu jasno, David si kvůli mně zajde, aby mi cestou domů poreferoval, jak to zhruba bude vypadat. Načež se nádherně usměje: "Říkám zhruba, protože znáš to: nakonec je všechno jinak, jak řekl klasik. Život je jedna improvizace za druhou, určitě si s tím poradíš." "Toho se právě bojím!" svěřím se mu. Jeho oči sklouznou po mém těle. "Nemusíš. Ty určitě ne." Ucuknu pohledem. "Díky." Před našim panelákem se rozloučíme trochu rozpačitě, zamávám mu od vchodu a když z okna kuchyně vykouknu ven, spatřím ho na stále stejném místě. 106 Svou úlohu nemusím nijak nacvičovat, baletní krok na jehličkách vyzkouším doma před zrcadlem, na dvojdílné opalovačky našiji pár zlatých flitrů. Horší bude, jestli v pátek dostanu menses! Nevím, zda se s tím mám někomu svěřovat, zajistit si Báru jako náhradnici... ? Nakonec mávnu rukou, minulá menstruace se projevila tou jedinou šmouhou na kalhotkách a dost, třeba bude opět slaboučká jako ty předešlé, určitě to s tamponem zvládnu. Jsem na Majáles připravená, což je výhoda, protože Míša tráví spolu s mažoretkami večer co večer. Tohle bych ani nemohla! Jsem vytížená školou a svými zájmy, do kterých dávno počítám cvičení i běh, asi na dvě stě procent. Ten den dokonce přiběhnu pozdě i do kroužku kreslení, protože jsem se po návratu ze školy šprtala chemii a fyziku, na večer mám naplánované jiné předměty, zapomněla jsem na čas a musela utíkat po svých, jelikož mi autobus ujel. "Omlouvám se, nějak nestíhám," hodím po Jakubovi kajícným okem a rychle se sunu za svůj malířský stojan. "Nic se neděje," ujistí mě a dá si tu práci, že extra pro mne vysvětlí téma dnešní lekce i s názornou ukázkou. Táňa nadhodí, že se mi Jakub dnes věnuje víc než Ivaně, nemůže mě tohle vědomí nepovzbudit, že! Možná je to ale spíš tím, že mi stínování nejde, ačkoli se snažím, a tak není divu, když hodina uteče jako voda a já stále nejsem hotová. "Můžu si to dodělat příště?" "Příští týden půjdeme ven," namítne. "Škoda trčet v takovým počasí v ateliéru. Zkusíme kreslit olejem řeku." "No jo, tak nic," zaklapnu svoje desky, zatímco ostatní už mají sbaleno a se slůvkem "čau" dupou dolů po schodech. "Třeba bude čas někdy jindy." Jakub mrkne na levé zápěstí. "Potřebuju si vyplnit nějaký papíry, ještě tak půl hodinky se zdržím. Jestli máš chvíli, můžeš tu zůstat se mnou." "Fakt?" Rychle v duchu počítám, jak mi zmíněná půlhodinka zasáhne do itineráře, a když usoudím, že zase takovou trhlinu v něm neudělá, souhlasím: "Díky, zůstanu ráda." 107 Táňa protáhne obličej, určitě mi závidí, kačenka! Nemá na co, doby, kdy jsem Jakuba považovala za symbol pravého muže, skončily, na pomyslném vrcholu sedí Tomáš Matějíček přesně od té chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila. Zatímco Jakub chvíli cosi spisuje za psacím stolem v rohu
ateliéru, pilně pracuji na svém obrázku. Namalovat pastelem noční alej se mi docela povedlo, i Jakub mě chválil, ovšem přikreslit stromům patřičné stíny je práce pro vraha! Ve svém zaujetí si ani nevšimnu, kdy se Jakub ocitne vedle mne. "Musíš si dávat pozor na kontrast, nech šedou plynule přecházet, nemáme jen jednu barvu, ale celou paletu šedé." "Asi nebudu dobrá učitelka kreslení, co?" "Chceš být učitelkou?" zajímá se. "Děláš gympl, viď?" "Hm. Ráda bych zkusila peďák, bavilo by mě učit děti kreslení a třeba češtinu," svěřím se mu se svými plány. "Máš na víc než na pouhou úču," pousměje se a okno, kterým do ateliéru dosud vnikal vlahý podvečerní vzduch, zase zavře. "Copak si nepamatuješ, jaký finty si žáci na své učitelky vymýšlejí?" "Ale jo," připouštím. "Jenže ono taky hodně záleží na osobě té učitelky, víš. Když je protivná, zaslouží si to." "Takže chceš být učitelkou, kterou budou malí chlapečci milovat víc než svoji maminku, jo?" baví se. "Stačilo by mi, kdyby se na moje hodiny těšili." "Taky jsem byl kdysi zamilovanej do paní učitelky," vzpomene si. "Ve druhé třídě, tuším. Jmenovala se Jarmila a já jí den co den nosil kytky, dokud neprasklo, že je kradu v sousedově zahrádce..." "Byl jsi asi číslo." "Dělal jsem to z lásky," ohradí se. "A víš, jak se mi odměnila? Když si soused přišel stěžovat do školy, postavila mě před tabuli a řekla celé třídě, že jsem zloděj." "A bylo po lásce, co?" "Od té doby měly u mě všechny učitelky utrum. Autoritu učitele jsem uznával jenom u chlapů." 108 Dokončím svůj výkres, kriticky si ho prohlédnu a nastavím k ohodnocení Jakubovi. Postaví se za moje záda, několika tahy načrtne, kde jsem udělala chybu, a řekne: "Dobrý." Asi spěchá domů, napadne mne, protože jindy vždycky každému věnuje pár minut na důkladný rozbor díla. "Ty budeš určitě oblíbená paní učitelka. A moc hezká, Edito." Překvapeně se po něm otočím. "Přeháníš, ale i tak díky." "Vůbec nepřeháním," ujistí mě s vážnou tváří. "Hodně jsi se změnila, jsi jiná než dřív, mnohem krásnější." Jeho chvála mě sice hřeje, ovšem také pořádně vytáčí, nevím jak odpovědět, navíc stojí stále těsně za mnou, nemám kam uhnout, pokud ho nechci odstrčit! Najednou nespěchá...? "Nevěříš mi?" hraje si na telepata. "Nevím," pokusím se zlehčit napjatou situaci úsměvem, odvrátím se zpátky ke svému výkresu a tvářím se, že mám největší pilno nanést další vrstvu šedé na hotový obrázek. "Proč ne?" šťourá se v tématu, které by normální člověk změnil, když vidí, jak je mi nepříjemné! Trhnu rameny, stín vysokého topolu je už málem černý, když ucítím cosi hebkého na své šíji. Body, jež jsem si oblékla k džínsové sukni, má na zádech hluboký výstřih, který právě mapují Jakubovy rty!!! Dech se ve mně zastaví, užasle se k němu otočím, on to pochopí jako výzvu, obejme mne a než se stačím nadechnout, políbí mne!!!
"Neblá...zni!" vydechnu trhaně do jeho úst, dusí mne! "Proč?" Oddychuji jako zápasník v ringu. "Protože jsi ženatej!" "Myslíš, že se ženáčům nemůžou líbit krásný holky?" "Můžou, jenže -" Nestačím dopovědět, znovu mne obejme, sevře dlaní moje ňadro a zasune jazyk do mých úst. Přestanu s ním jednat v rukavičkách, prudce ho od sebe odstrčím, pro jistotu poodstoupím, aby mezi námi byl malířský stojan, a spustím: "Ženáčům se můžou líbit svobodný holky, jenže musí zůstat jen u těch pohledů, víš!" "Proč?" opakuje. 109 "Když si odmyslím tvou ženu, že jí tady sprostě zahýbáš, zatímco ona na tebe doma čeká i s dítětem, pak jsi zapomněl na další věc: kde bereš jistotu, že mladým holkám se líbí ženáči?! Jestli některým jo, já k nim určitě nepatřím!" Ani po sobě neuklidím pastely a stojan, popadnu svou tašku a než mi v tom stačí zabránit, beru schody po dvou. Páni, to mě tedy podržte! Jakub se musel zbláznit!!!! Cestou v autobusu mne napadne, že to také může být jinak. Nezbláznil se, prostě jen dělal to, nač je zvyklý. Ivaně a jí podobné možná snubní prstýnek na jeho prsteníčku nevadil! Mě se každopádně zhnusil. Stěžovat si k řediteli umělecké školy nepůjdu, když si představím vyšetřování, které by nutně přišlo, kdy by navíc stálo tvrzení proti tvrzení, byli jsme tam sami, beze svědků, osypu se potničkami! Stejně tak je pro mě nepřípustná představa přijít příští čtvrtek do hodiny kreslení, jako by se nic nestalo. Potom zbývá jediné řešení, byť slabošské: přestat do výtvarky chodit a od září se zapsat k jinému lektorovi. 6. KLUCI LETÍ NA MODELKY V sobotu praží slunce už od rána, jako by tušilo, že si s dnešním dnem musí dát záležet, aby nezkazilo očekávanou a dlouho připravovanou studentskou recesi zvanou Majáles. Oslavy probíhají v Centrálním parku, mají mnoho rozmanitých disciplín a diváci, kterých se sešlo opravdu hojně, se výborně baví. Ze zákulisí fandím především mažoretkám, byť jsou akce jako soutěž v nejrychlejším vypití půllitru piva, snědení citronu, měření sil v páce, korunovace krále a královny Majáles, průvod strašidel, celkem drastické pasování ubohých čtvrťáků na maturanty, výpravný epos Jak blbec k rozumu přišel, měření 110 IQ našich profesorů záludnými otázkami a ostatní ptákoviny etudami vskutku zdařilými, obecenstvo řve smíchy, jsem solidární s holkama ze třídy. Chudák Míša se natřásá kvůli Davidovi, co si budeme líčit, ale na Vandu cvičící v první řadě nemá. V provizorně postaveném a provazy ohraničeném boxerském ringu se utká celkem dvanáct závodníků systémem každý s každým, pročež se boxuje pouze tři kola, aby se to moc nezdržovalo, a pětičlenná porota každého oboduje. Můj úkol je jasný, jakmile Radim břinkne paličkou do plechového plátu, tedy gongu, podlezu provazy a v opalovačkách se projdu sem a tam, abych každému dala možnost pokochat se pohledem na lepých
tvarech, jak se vyjádří David, no a také informovala, kolikáté round právě bude, že. Menses jsem zatím nedostala vůbec, mohu si dovolit pózovat. Favoritem soutěže je Aleš Holub ze třetí D, všichni si na něj sázíme, ovšem tím víc nás překvapí frajer z konkurenčního gymnázia Jízdárenská, který po prvním kole vede na body! "Nemůže vyhrát," rozčilují se naši kluci, takže situaci vyřeším po svém: protože i ve druhém kole Aleš ztratí další body, po úderu gongu nastoupím do ringu opět s číslicí 2. Obecenstvo se nejprve podivuje, nicméně když se tam vzápětí objevím opět s dvojkou, všichni se výborně baví. Jízdárenští se rozčilují, jenže box je naše akce, druhé kolo má ve skutečnosti podobu sedmi kol a teprve když si náš borec vybuduje takovou pozici, že ho případná ztráta bodů v dalším kole nemůže ohrozit, ohlásím konečně závěrečné kolo. Náš gympl vyhrál, jsme nejlepší! Máme důvod slavit. "Super nápad, Edito!" objímají mě všichni kluci a určitě jim šmátrání rukama po mém velice spoře oděném těle dělá dobře, protože to neustále opakují. "Ty jsi zlato!" David mě vezme do náruče, aby mi mohli dát hobla. "Za tohle tě miluju," oznámí mi a spontánně mě políbí. "To mě těší," ujistím ho pobaveně a mrknu na Míšu, co tomu říká. Závidí, jak jinak! Pak zavadím pohledem o Vandu stojící opodál, její kluk na ni nějak pozapomněl, a je mi to 111 trapné. Nechci, aby si myslela, že se jí ho snažím přebrat! Iniciativa je v rukou Davida, znovu mě obejme a vleče spolu s ostatními do blízké hospůdky U štamgastů, aniž by si na Vandu vzpomněl, a všichni mě mohutně ujišťují, že vůbec není třeba, abych si na plavky natáhla letní šatičky. Připadám si jako hvězda a vůbec to není jen tím, že mě napadlo podržet náš ústav neustálým opakováním druhého kola. Začíná se mi dařit. Přesněji řečeno: Jsem štíhlá, tudíž se mi daří!!! Vázička, o kterou jsem se pokoušela, se mi moc nepovedla. S hrnčířským kruhem mě sice děsně baví pracovat, jenomže ne vždycky výsledek práce je shodný s původními představami. Tentokrát má váza tvar amfory, doufám, že až ji příště namočím do bílé glazury a za syrova pomaluji barvítky, než ji dám vypálit, získá na přitažlivosti! S myšlenkami stále ještě u vázy pohlédnu na dívku, která mi zastoupí cestu. "Ahoj. Asi mě neznáš, tak se ti rychle představím. Jmenuju se Alena Divilová a zkouším se prosadit v nový vlně mladých výtvarníků, dělám do módy a v sobotu odpoledne budu mít svou třetí módní přehlídku..." "Aha," řeknu neutrálně, protože mi stále uniká smysl. "A proč ti to vykládám," zkonkrétní. "Jde o tom, že mi zrovna vypadla jedna modelka. Tebe jsem viděla na Majáles, máš skvělou postavu, jsem si jistá, že by ti to pasovalo a slušelo, tak jsem se tě chtěla zeptat, jestli bys neměla zájem předvádět?" Její přání mě zaskočí: "Já?!" "Jsi na modelku jako dělaná," ujistí mě. "A kde to bude?" informuji se. "V kulturním domě Lidia." "Takže docela velká akce?" hrozím se. "Nic moc. Předvádět tam bude všehovšudy deset výtvarní-
ků," uklidňuje mne. "Plus holky z textilní průmky..." "Nevím, jestli bych to zvládla," vykrucuji se. "Není to profesionální," uklidňuje mne. "Myslela jsem, že 112 by tě to třeba bavilo. Copak tebe s tvou výškou a postavou nikdy nenapadlo, že by ses mohla prosadit jako modelka?" "Ne, to mě vážně nikdy nenapadlo," pousměji se, protože vysvětlovat, že nedávno bych mohla předvádět tak oblečení pro přerostlé baculky, se mi nechce. "Můžu se rozmyslet?" "Jasně," svolí, vytáhne z kabelky svou navštívenku a podá mi ji: "Ale ne dlouho, jo? Do pátku mi zavolej." S rozpolcenými pocity přijmu vizitku. O nečekané nabídce přemýšlím celou cestu domů. Tohle jsou mi vývrtky! "Ahoj, Edito," zaslechnu povědomý hlas. "Davide?" podivím se a pusa se mi samovolně roztáhne do potěšeného úsměvu. Sedí na lavičce kousek od našeho vchodu, mhouří oči do zapadajícího sluníčka a vypadá vážně dobře, ani se Míše nedivím! "Kde se tu bereš? Jo tak..." "Co jo tak?" "Jdeš za Vandou, nemusím se ptát," dovtípím se. "Vlastně ani ne," pousměje se, vyskočí na nohy a přistoupí ke mně. "Ona tu někde bydlí...?" Plácnu ho do zad. "Vy kluci jste děsní, fakt!" "Dobře, no," baví se. "Ještě že vím, kde bydlí, jenže jsi vedle. Přišel jsem spíš za tebou, Edito." "Naplánovat Majáles na příští rok?" zazubím se. "Zkus něco prozaičtějšího," poradí mi. "Třeba jsem tě přišel pozvat do kina." "Mě?" podivím se. "A co Vanda?" Pokrčí rameny. "Změna je život." Pobaveně vyprsknu. "Jak říkám, kluci jsou jedna cháska!" "Zase tak moc bych je na tvým místě nezatracoval," radí mi bratrsky. "Podívej, třeba já. Zkus mi dát šanci, Edito." Slyším sama sebe, jak pozvání přijímám!!! Domluvíme se na sobotě a když se mu jen tak zmíním, jakou nabídku jsem dostala před chvílí právě na sobotní odpoledne, David okamžitě vzplane, přesvědčuje mne, že se určitě přehlídky musím zúčastnit, prý mi půjde fandit, vlastně díky jeho víře, že jsem dobrá, toho dne usínám hned s několika pozitivními pocity 113 a rozhodnutím udělat výtvarnici Aleně radost. Člověk má zkusit všechno, proč ne módní přehlídku? Každá zkušenost je k něčemu dobrá! Běhat však jdu ten den o něco později než jindy, abych se s Vandou nepotkala. Míše se ovšem pochlubím. Zírá na mě s očima dokořán. "David tě pozval do kina?! To je konec..." "Proč?" uchichtnu se. "Já bych to tak černě neviděla. Třeba je to teprve začátek." Kamarádka zhluboka vzdychne. "Bodejť, na tvým místě bych se taky radovala... Někdo má štěstí, jinej smůlu. Já patřím do té druhé kategorie, bohužel. Hezkej kluk o mě nezavadí, a když, tak leda hajzlík, kterýmu jde jen o jedno." "Třeba to není ve štěstí," nadhodím. "Dobře, s Ríšou jsem si to dejme tomu zavinila sama, ale copak můžu za to, že David pozval do kina tebe, a ne mě?"
"Ano," ujistím ji a když se chystá k protestu, pokračuji: "Kdybys nebyla líná a vydržela cvičit a běhat, mohla jsi být na mém místě ty, beruško." "Mluvíš sice o běhání a cvičení, ale to hlavní zamlčuješ. Samotným pohybem bys nikdy takhle nezhubla, Edito! I kdybych svou lenoru přemohla, nedokázala bych nejíst, víš." "Ale já přece jím." "Tahle jedna mrkev je celej tvůj oběd, že jo?" "Má spoustu vitaminů," ujistím ji. "Jestli to nepřeháníš." "Jak vidíš, stačí mi to," trhnu rameny. "A má to úspěch. I u kluka, po kterým ty jenom tajně vzdycháš." Pokusí se vystřelit poslední šíp: "Myslela jsem, že jsi s Vandou spíš kamarádka než sokyně." "David balí mě, ne já jeho," vysvětlím jí podstatný rozdíl. "Kde je řečeno, že musí do smrti chodit s Vandou?" Konečně se přestane přít. "Tak... hodně štěstí." "Díky," ocením její přístup. "Budu ho potřebovat. Dneska jdu poprvé na gyndu, nechceš jít se mnou?" "Brr," vyjádří mi svůj postoj. "Proč tam jdeš?" "Vůbec jsem nedostala menses," svěřím se jí. "Už dva měsíce, protože ty minulý taky nemůžu počítat." Míša vyvalí oči. "Jsi snad v tom?!" "Blázníš?" rozřehtám se. "Jsem panna, a protože nejsem hrdinka z bible, jde o nějakou hormonální poruchu, nic víc." "No," zazubí se, "on tě David dlouho nenechá. S Vandou to měl pravidelně, přej chodili třikrát týdně do sklepa Bářina domu, vídala je, on tam má babičku, nebo co, to kanape je jejich. Bude to chtít i po tobě, s tím počítej." "Na všechno musí být dva," ujistím ji. "Tím spíš na sex." "Taky nemyslím, že by šel do sklepa a hrál si na Anču dlaňovku!" vysvětlí a obě se rozslzíme smíchy. Návštěva gynekologie už taková legrace není. Pečlivě se vysprchuji, nalíčím, navoním a načešu, přičemž nespokojeně vyčešu celou hrst vlasů, krucinál, já snad budu muset zajít ještě i na kožní, tohle přece není normální, tímhle tempem budu za pár let plešatá! Obleču si sukni a tričko a s průkazkou zdravotní pojišťovny a malou dušičkou vyrazím do soukromé ordinace MUDr. Jiřiny Miláčkové, kam jsem se v úterý telefonicky objednala. Vybrala jsem si ji docela jednoduše, listovala jsem telefonním seznamem a její jméno mi padlo do oka. Nikdy jsem se před žádným mužem nesvlékala, na dětském byla hodná paní doktorka a lékařka, ke které chodím nyní, když mě něco zabolí, což nebývá moc často, je také žena. Gynekologů mužů bylo v seznamu nepoměrně více, patrně oblíbená specializace, ovšem když jsem si představila, že bych měla obnažit nejintimnější partie před mužem a vysvětlovat mu, že jsem panna, takže si nepřeji, aby mě vyšetřoval klasicky, protože, ruku na srdce, přijít o to u lékaře by bylo na mrtvici, málem dostanu kopřivku! 114 115 Nakonec k žádnému vyšetření nedojde, klasickému ani ultrazvukem. Paní doktorka, starší přísná paní, mě sice přijme
v přátelském duchu, omluví se, že jí onemocněla sestra a ona je na všechno sama, a dřív, než si mě zaregistruje, se zeptá na důvod, který mě k ní přivedl. Jakmile začnu vysvětlovat, že jsem nedostala už dva měsíce menstruaci, pohlédne na mne přes brýle. "Jste těhotná," určí diagnózu, jen to hvízdne. "Nikdy jsem nic s klukem neměla!" Paní doktorka vypadá nedůvěřivě. "Kolik vám je?" "Šestnáct a půl - ale to přece není rozhodující." "V necelých sedmnácti být pannou, s tím se nesetkávám často. Od kdy menstruujete?" "Od třinácti." "Vždycky to bylo slabé?" "Naopak! Mívala jsem to silný a dlouhý, třeba celý týden. Posledního půl roku to neustále sláblo, až jsem to nedostala vůbec. Možná je to kvůli cvičení, hodně sportuji -" "To by s tím nemělo mít nic společného," ujistí mě. "Poslyšte, kolik jste vážila před půl rokem?" Nechápu, proč se mě ptá zrovna na mou váhu! "Něco... něco přes sedmdesát," zalžu, protože se stydím přiznat barvu. "A dnes?" "Kolem šedesáti." Opět lež, včera večer jsem měla krásných 54 kilogramů! Ostatně, co jí je po tom? Paní doktorka na mě zničeho nic začne ječet: "Zhubla jsi o víc jak deset kilo? Určitě jsi natolik hloupá, že stále držíš dietu, nemám pravdu? Copak ty nechceš mít nikdy vlastní děti? Uvědomuješ si, že trpíš mentální anorexií?" "Já ničím netrpím!" ohradím se dotčeně. "Dneska chce být každá holka modelkou, být kost a kůže, aniž by si uvědomovala, že taky může klidně zemřít! Takových hloupých hus, co si zničí zdraví kvůli nějakým poblázněným ideálům štíhlosti, je stále víc, za pár let chtějí mít děti a myslí si, že zdravotnictví dokáže zázraky!" 116 Mám toho jejího krákorání po krk. Jen tak z voleje přešla na tykání, křičí na mě, že jsem hloupá káča a husa a kdo ví co ještě, vůbec nic mi nevysvětlí, tudíž usoudím, že v téhle ordinaci nemám co pohledávat, sbalím svou kartičku dřív, než si mě stačí poznamenat, a uraženě odejdu z ordinace. Miláčková totálně zklamala, baba! To je krámů, no tak budu bez menstruace. Děti samozřejmě chci mít, ovšem až v daleké budoucnosti, proč se s tím vzrušovat dnes? Mentální anorexie, k smíchu! Svou postavu mám těžce vydřenou sportem a odříkáním, anorexie je něco jiného. Občas jsem někde narazila na článek o téhle problematice, jsem si proto absolutně jistá, že se mě netýká! Anoretičky jsou poblázněný ženský, co neustále počítají kalorie, denně se váží a na nic jiného nemyslí. Já sice kalorie počítám také, na váhu stoupám denně dvakrát, ráno, sotva se vyspím, a podruhé večer před spaním, do malého sešitku si pečlivě zaznamenávám každý gram, ale jinak... Anoretička rozhodně nejsem. A k doktorovi si mohu dojít jindy, třeba příště zvolím někoho normálnějšího! Sobotní přehlídka v kulturním domě Lidia nese název Móda mladých tvůrců a není to zase tak malá věc, jak se mi Alena
snažila vsugerovat. Stačí, abych spatřila obrovský sál našlapaný diváky a mám dost! A to už vůbec nemluvím o mumraji, který vládne v zákulisí. Jsem z toho pěkně vybobkovaná a kdyby mě Alena zavčas neodchytila, vzala bych do zaječích, byť vím, že někde v davu sedí David a netrpělivě čeká na moje vystoupení. Alena mě dovede ke svým modelkám, vyfasuji ranec letních šatiček a v miniaturní šatně, kde strkáme jedna do druhé, se honem převlékáme. Holky nejsou žádné začátečnice, z jejich hovoru pochytím, že ta patří do agentury New style, ta zase do modelingové společnosti Miss models, vzpomínají na nejrůznější přehlídky a je vidět, že přes svůj nízký věk, jsou to samé studentky, toho mají za sebou dost. Mně se Alena věnuje nej117 déle, zkontroluje, které šaty mi sedí a které ne, ukáže, jak se nosí, doporučí pohyby, jejichž účelem je vyzvednout přednosti modelů, vysvětlí mi, kdy a v kterých šatech se mám objevit na pódiu, budeme chodit po dvou, což je moje štěstí, a prý jde o zcela přirozený projev, takže si nemusím dělat těžkou hlavu, okoukám to od ostatních, žádný strach. Jim se to řekne! Já ho pochopitelně mám a místo abych pracovala na sebevylepšování jako ostatní holky, tajně sleduji vystoupení modelek jiných tvůrců, přičemž si nevšímám, co mají na sobě, nýbrž jak se na jevišti chovají! Módní dílna Aleny Divilové přijde na řadu třetí v pořadí, taky dobře, aspoň nemám čas dlouho se nervovat, šaty, které předvádím, jsou z letní kolekce nazvané "Ovocenky". První krůčky jsou nejhorší, snažím se sice točit do rytmu hudby, aby se široká splývavá a dokonale průhledná sukénka ze žluté látky rozvlnila kolem mých boků, naštěstí na lodičkách nezaškobrtnu, do obecenstva se raději nedívám! Šaty z obdobného materiálu, byť barvy světle růžové a s velkou jahodou na prsou bez ramínek sklidí asi největší úspěch, možná stejný jako zelenkavé splývavé roucho s mnoha prostřihy až k pasu, ve kterých vyhopsám na jeviště bosky, zato se zeleným kloboučkem styl hrnec na hlavě. Celkem se na pódiu mihnu asi šestkrát, s každým dalším vystoupením získávám na jistotě a už mě ani nerozčiluje mladý chlapík, který kolem pobíhá s velkým fotoaparátem a neúnavně fotí každičký model hned z několika pozic. "Bylas výborná," pochválí mě Alena, když jí vracím šaty a ona moje vystoupení honoruje dvěma stovkami. "Doporučím tě svým známým. Třeba se na tebe usměje štěstí." "Zrovna na mě, jo?" pochybuji. "I Linda Evangelista musela někde začít." "Dobře," usměji se. "Díky a ahoj." Protlačím se k Davidovi a ten mě samým nadšením obejme. "Před chvílí jsem zahlídl jednu šíleně pěknou holku..." "Jakou?" rozhlédnu se rozladěně. Přišel se dívat na mne a přitom civí po cizích holkách! 118 "Měla na sobě šaty s jahodou, děsně jí to seklo." Vykouzlím na své tváři nejkrásnější úsměv. "Jsi děsnej!" "A ty krásná, Edito," odpoví mi zjihle. "Mohl jsem se utleskat, slyšelas mě? Bublal jsem samou pýchou jako holub, že tak pěkná holka se super postavou se mnou půjde dneska večer do kina..."
Je vůbec možné, že si nedělá legraci!? Jeho slůvka obdivu nepatří Vandě, nýbrž mně!! "Musíme tady trčet až do konce?" zajímá se. "Já jsem hotová," ujistím ho. "Já skoro taky," povzdychne si s úsměvem, probereme se k východu a aniž bychom se starali o další osud modelů Aleny Divilové, nečekáme na závěrečné vyhlášení výsledků, jdeme se cournout do zámeckého parku, abychom nějak ubili hodiny do začátku filmového představení. Povídáme si a je to děsně fajn, vypráví mi o ragby, svém zamilovaném sportu, jenom když mě chce pozvat do bufetu na něco k snědku, aby nám prý v kině nekručelo v břiše, málem se nepohodneme. Pochopitelně pozvání odmítnu! To tak, cpát se sekanou, brr. Film Do naha! naše spory urovná, báječně se bavíme, jsem úplně usmátá, skvělá komedie, a když mě jde David doprovodit před náš dům, mám pocit prima prožité soboty, byť úplně jinak, než jsem zvyklá. David to asi cítí obdobně, protože řekne: "Díky za hezký odpoledne. Jestli ses nenudila a aspoň trochu se ti to se mnou líbilo, mohli bychom si to někdy zopakovat, co říkáš?" "Moc ráda," ujistím ho. "Co hned zítra?" kuje železo za tepla. "Nemůžu," uvědomím si, že jsem dnes zanedbala učení, takže toho mám na zítřek jednou tolik. "Tak v pondělí -" "To mám aerobik, v úterý keramiku, ve středu jazykovku -" David se chytí za hlavu. "Děsíš mě. Neříkej, že by sis nenašla ve svým programu aspoň chviličku pro mě!" "Jsem vážně hodně zaneprázdněná," pokrčím rameny, pro119 tože ač se mi David dost líbí, nehodlám kvůli němu měnit zaběhlé praktiky. "Jedině snad ve čtvrtek... anebo až v sobotu?" "Ve čtvrtek i v sobotu," zamlouvá si raději oba termíny. Ve svitu pouliční lampy se mi podívá do očí. "Edito?" "Hm?" Kousek opodál cloumá babka z vedlejšího vchodu s víkem popelnice, na parkovišti kdosi túruje trabanta, z otevřeného okna bytu ve druhém patře se line kouř spáleniny, někde se dva lidi hádají, na dětském hřišti se za šíleného vřeštění mrouskají kočky, prostě všechno, jen ne romantika, ale ani tyhle kulisy Davida neodradí v původním úmyslu. Přistoupí ke mně o krůček blíž, trochu rozpačitě pokrčí rameny a řekne: "No, nebudeme to napínat, že jo. Můžu...?" S pobaveným úsměvem vsune svou ruku zezadu pod mou džínsovou bundu, aby si mě mohl k sobě přitisknout, a nechá svoje rty sklouznout po mé tváři až k ústům. Líbí se mi, že je ještě o kus vyšší než já, radši se dívám na kluky zezdola než svrchu, což při mé výšce nebývá samozřejmostí! Jeho polibek je jemný, něžný, vůbec ne tak agresivně dobyvačný jako nedávný Jakubův pokus. Přečetla jsem dost dívčích románů, abych o líbání něco věděla alespoň teoreticky, když praxe vázne, a David se zdá s mou aktivitou spokojený. Dýchá stále vzrušeněji, až mne pustí a pocuchá ve vlasech. "Víš, co to udělalo?" "Ne," přiznám zvědavě, netušíc, na co naráží. "Tohle," zasměje se a aby mě uvedl do obrazu, uchopí mou
ruku a nečekaně si ji přitiskne na mohutnou a tuhou bouli vydouvající mu zip džínsů!!! "Slušně se mnou máváš, co?" "Teda!" vyhrknu rozpačitě. "Zato tohle moc slušný není." "A proč by to mělo bejt neslušný?" nechápe. "Kdopak může za to, že jsi mě tak šíleně vzrušila, Edito?" Uchichtnu se, marně se snažíc svou dlaň vyprostit. Musím přiznat, že i mne vzrušuje tajemno, které skrývá džínami, jenže stát s dlaní na jeho rozkroku pod lampou u vchodu do paneláku je dost... "Bacha, lidi!" "Kašlu na lidi," ujistí mě. "Nikdo tu není a já..." Otočím se, abych se podívala na důvod, proč umlkl uprostřed věty. No, vlastně se mu nedivím! Pohled na šokovanou Vandu, co nás nevěřícně sleduje ve svém sportovním oděvu, zřejmě je na tradiční běžecké trase, mi vezme vítr z plachet. Zbrkle ucuknu, takže pokud si dosud nevšimla, kde mám ruku, teď si toho musela všimnout určitě! "Davide," vydechne a v té chvíli není ani moje sokyně, ani kamarádka, je to jen zhrzená nešťastná holka. "Promiň," řekne bez jakýchkoli emocí. "Bylo to pěkný a bylo toho dost. Přišel čas to trochu změnit." Hezká tvář drobné dívky se zdá za svitu lampy popelavá. Možná taková je, Davidova slova ji musela těžce zasáhnout...! Otočí se a mlčky odejde, spíš se odpotácí, připomínajíc robota, kterému dochází baterie. Vzalo ji to pořádně, to se musí nechat... Uvědomím si, že z toho mám zvrácenou radost! Tímhle jsem tě, milá Vando, trumfla na celé čáře. Jsem lepší ve škole, dokázala jsem si vymakat hezčí postavu, získala jsem lásku tvého kluka!!! David si o ni starosti nedělá. "Takže ve čtvrtek, jo? Jestli to tak dlouho bez tebe vydržím..." Domů se dostanu teprve po další půlhodině. Čím ji vyplníme, jistě nemusím dlouho popisovat! David se ke mně hlásí i ve škole, čeká na mne ráno před šatnami a v polední pauze chodí do naší třídy, jako by neviděl bledý obličej své bývalé dívky. Holky mohou puknout závistí, zaslechnu Báru, jak říká Lence, že takhle nedělal ani o Vandě! Milé dámy mi jinak neřeknou než Somálkyně. Kvůli nim jsem za Davidovu přízeň vděčná, baví mě je popichovat, chudák Míša se vždycky tváří jako boží umučení, když nás bolestínsky pozoruje, tudíž se ji snažím přizvat alespoň k hovoru, ovšem před profesory se tak nějak stydím, nechci, aby nás spolu viděli. Nakonec se čtvrteční rande nekoná a to z důvodu, který by mě ani ve snu nenapadl! Ve středu večer se totiž u nás rozdrnčí 120 121 telefon a když ho zvednu, po chvíli zmateného dohadování, zda nejde o nějaký omyl, konečně uvěřím, že mi volá manažer obchodního domu Gigant a smlouvá si se mnou na čtvrteční odpoledne schůzku, protože mě viděl na přehlídce Mladých tvůrců a vybral si mě jako jednu z modelek do chystaného letního katalogu! Takovou nabídku nelze odmítnout, což nakonec David pochopí, ale zrovna nadšený z toho není. Nakonec po celý čtvrtek, pátek a sobotní dopoledne já a ještě dvě dívky fotíme různé modely plavek. Přiběhnu domů něco před druhou a mám pilno, protože ve
tři zase musím být u Rotundy, kde jsme si smluvili s Davidem rande. To, že jsem ráno snědla hrst kukuřičných cornflakes s mlékem a od té doby nic neměla v ústech, protože na polední zeleninu nezbyl čas, mi vůbec nevadí, necítím hlad. Rychle se osprchuji, obleču si černé lesklé legíny, krátké černé tričko na tenká ramínka, přepásám se v pase koženým páskem se širokou zlatou sponou, na nohy lodičky, tak, ještě nalíčit oči... Než s touhle procedurou skončím, objeví se ve dveřích bytu máma. Nečekala jsem ji, myslela jsem, že zmizím dřív než se ona vrátí, tohle nás zaskočí obě. Zůstane stát jako solný sloup. "Edito...?" "Ano?" hraji si na neviňátko. "Je to vůbec možný? Otoč se... ještě jednou... No tohle!" "Co je?" ohradím se nedůtklivě. "Vůbec jsem si nevšimla, jak moc jsi se změnila," přizná se a já se jí ani nedivím, dávala jsem si dobrý pozor, aby mě nikdy v upnutém oblečení nenachytala! "Já tě nepoznávám! O kolik jsi vlastně zhubla?" "O deset kilo," zalžu bez uzardění. "Jeden by nevěřil, co udělá deset kilo... Měla bych cvičit s tebou, abych taky něco shodila. Jen kdybych měla čas! Jsi dobrá, že jsi to dokázala, ale... už dost. Tlusté holky nejsou hezké, ale zapamatuj si, vyzáblé také ne." "Nakonec budeš mít strach, abych nebyla hubená, jo?" vyprsknu. "Kdo mi pořád říkal necpi se, budeš tlustá?" 122 Máma vrtí hlavou, nejde jí to na rozum, a jelikož se v chodbě objeví brácha, okamžitě ho angažuje, musí se jít na mě podívat. Konečně, když to prasklo, tak zírej, burane! A brácha zírá. "Páni... vypadáš dobře, ségra." Takže cvalíkům, sádlíkům a podobně nechutným přezdívkám v naší rodině navždy odzvonilo. Nemůžu se cítit lépe!!! K Rotundě dorazím v té nejbáječnější náladě, jakou je můj hormon radosti schopen vyprodukovat. Budím pozornost, muži se po mně otáčejí a David, který je z čekání pekelně nervózní, ke všemu žárlí. "Už jsi v Gigantu skončila?" "Prozatím jo," přikývnu a znovu a znovu mě napadne, jak je život složitý a zamotaný. Oč by to bylo jednodušší, kdyby Tomáš Matějíček stále byl zaměstnancem obchoďáku, pro jehož katalog fotím!!!! "Zamlouvali si mě na srpen, to se bude fotit podzimní a zimní katalog." "Kdo tam všechno byl?" stará se a po mém výčtu je ještě rozhozenější než před ním. "Tolik chlapů na tebe mlsně civělo? Svlékali tě očima, co?" "Přestaň," usměji se naň smířlivě. "Teď jsem s tebou." Tohle ho naladí, obejme mne kolem krku a chvíli se jen tak procházíme, což také není jednoduché, protože jeho to táhne do těch nejstinnějších koutů parku, zatímco já bych dala přednost hlavní třídě, kde je nejvíc lidí! Když asi po půl hodince začne drobně pršet, situace se změní. "Tady kousek bydlí moje babička," navrhne řešení. "Půjdeme ji navštívit?" hádám mylně. "Pokud máš chuť na hašlerky, který by ti určitě nabídla, neotravuje tě mazat staré paní záda francovkou a nevadí ti křížovej výslech, kterýmu by tě podrobila, aby si udělala obrázek, jakou
slečnu si její vnuk našel, klidně." "Představa nic moc," ujistím ho. "Takže lepší se bude schovat do sklepa," nabídne mi. "Babča se o nás nedozví, my získáme střechu nad hlavou a taky docela útulný soukromí..." Vzpomenu si, že o tomhle mluvila Míša. No přesně! Činžák, 123 ve kterém bydlí krom Davidovy babičky také spolužačka Bára, patří mezi nejstarší domy ve městě a několikaúrovňový sklep by rovnou mohl vyprávět svou historii. Pod vysokým klenutým stropem se už asi dělo věcí! Například rozvrzaný otoman, který objevíme v třetí sklepní etáži, by mohl sloužit jako rekvizita do erotických filmů. Tady přišla o panenství Bára s vojáčkem Patrikem, podle všeho zde odpanil David Vandu a pak si to tu spolu rozdávali třikrát týdně, a teď si sem ze stejného důvodu vede i mne... "Co je?" všimne si mé strnulosti. "Nelíbí se ti tu?" Obhlédnu cáry pavučin visících v girlandách ze stropu, zaprášený gauč, umouněnou podlahu a zašlé zrcadlo ve velkém a možná i starožitném rámu prolezlém červotočem, které kdosi postavil přímo naproti gauči. Nějaký voyeur? "Spíš bych si představovala večer při svíčkách, šampáňo, hořící krb a sebe na předložce před ním," vypočítám. "Nebuď snob, Edito. Mám zkušenost, že pěkný to může bejt i na hřbitově, když máš s sebou přitažlivej protějšek..." "Ty ses miloval na hřbitově?" "Náhodou," provokuje mne. "Romantika jako blázen. Horká srpnová noc, vesnickej hřbitůvek kousek za vsí, pomníčky osvětlený měsícem jako od pana Lady, jen mu přimalovat fajfku, pěkná holka chtivá zkusit úplně všechno..." "Jsi nechutnej," přeruším ho. "Běž si za ní, když se ti po tom tak stýská!" "To jsem neřekl," přitáhne mne k sobě, a protože se vzpírám, použije sílu, aby mě dostal na svůj klín. "Tak pěkná jako ty, Edito, zdaleka nebyla. Prázdninová bokovka." "A Vanda?" popíchnu ho. "S tou taky na hřbitově?" "Ta by se podělala strachy. Bála se i tady..." Uvědomí si, že se prořekl, rychle na mne pohlédne. Uhnu očima. Snad minutu oba mlčíme, čekám dokud nepromluví první. Konečně se k tomu odhodlá: "Chodil jsem s ní skoro pět měsíců, což je můj osobní rekord, nemůžeš si myslet, že to bylo po takový době pořád platonický, pochop." "Chápu," řeknu. "Jaká byla?" "Proč se ptáš?" "Když jsem přišla po ní," pokrčím ramena. "Jsem v těžší pozici než ona. Budeš nás srovnávat..." "To je nesrovnatelný," ujistí mě. "Vanda je malá cukrová panenka, tři měsíce trvalo, než si dala říct... Ty jsi mnohem přitažlivější, s tebou bych to chtěl hned." "A co když já nechci?" "Další tři měsíce?! Nééé," zakvílí srdceryvně, až se musím dát do smíchu a David se ke mně přidá. Pak mě obejme, aby si mohl opřít své čelo o mé a takhle zblizoučka se mi podíval do očí. "To bys mi neudělala. Vidíš, jak trpím..."
"Chudáčku," pousměji se. Přejede svým jazykem po mých rtech. Zalechtá to, vzrušení pocítím až ve slabinách. S děvčaty to umí, chvíli mě dráždí jemnými doteky rtů i jazyku, teprve pak mě políbí. Aniž by se naše ústa rozpojila, natlačí mě pod sebe na pohovku, vpíjí se do mne a jeho prsty bloudí po mých žebrech, aby sevřely do dlaní moje ňadro a něžně je hnětly. Tahle nevinná činnost mu dlouho nevydrží, zručně mi povytáhne tričko zpoza opasku, hbitě pronikne pod něj a vykasá mi ho až ke krku, takže při dalším nadechnutí se ani nenaději a přetáhne mi ho přes hlavu. Opustí moje rty, aby mě mohl líbat na krku a hrát si s mými prsy s chladem a pochopitelně také strachem ztuhlými vytrčenými bradavkami. Líbí se mi to, usy kávám slastí, a když si svleče svoje tričko, s rozkoší ho hladím a líbám po sportem vypracovaných bicepsech na ramenou, prsou i pažích. Davidovi sice moje doteky dělají dobře, aleje náročnější, zavede mou ruku do svých džínů, u kterých rychle uvolní zip a stáhne si je z boků. Teda! Je vzrušený, mohutný a tuhý, ostýchavě se jej dotýkám a lehounce hladím. Něco tak velkého by se do mě mělo vejít?! Tedy kdybych chtěla! Když se to vešlo do Vandy... Protože jsem zvědavá, otevřu oči, abych se podívala a konečně neměla mezery ve vzdělání! Holky si o takových věcech pořád špitají a já vím jen teoreticky, oč jde... 124 125 "Můžeš mě políbit," pobídne mne zastřeně. "Vždyť se líbáme v jednom kuse!" "Tak dobře," usměje se. "Můžeš ho políbit." Málem zalapu po dechu. No, když zkušenost, tak pořádná! Posadím se, abychom si na rozvrzaném otomanu vyměnili role, když mi čirou náhodou zalétne zrak k zrcadlu. Přes jeho kazy se v něm odrážíme krásně zřetelně, Davidův penis vypadá ještě agresivněji a mohutněji! Ale co to?! Vysloveně ztuhnu při pohledu na varhánek na svém bříšku, který se mi vytvaroval těsně nad sponou opasku. No to snad ne!!! "Co je? Stalo se něco?" reaguje David na moje ochabnutí. "Podívej!" ukážu šokovaně do zrcadla. "Mám špeky!" "Cože?" vykulí oči. "Kde?" "Tady!" ukáži si na bříško. "Takovej fald, já snad umřu!" "Tohle?! Sedni si rovně," poručí mi. "No vidíš, je pryč. To nebyl žádnej fald, Edito. Prostě se ti jen spona zařezává do těla, to by se stalo každýmu, i tomu sebehubenějšímu." "Já jsem zase tlustá," drmolím zděšeně hrozivé zaklínadlo. "Děláš si srandu?" nechápe prudkou změnu mé nálady. "Edito, neblbni. Máš krásně štíhlou postavu, líbíš se mi, hrozně se s tebou chci milovat..." "Jsem tlustá, špekatá. Hnusná! Je mi ze mě špatně!" Pokusí se mne obejmout, aby mne umlčel polibkem, ovšem tentokrát narazí. Prudce ho odstrčím. Jak se s ním můžu mazlit, když jsem tak nemožně tlustá?! David se urazí. Jeho vzrušení pomine, vztekle se nasouká do džínsů, já jsem hotová ještě rychleji, zhasne ve sklepě a mlčky vyjdeme z domu. Nebavíme se ani venku, vlastně na jeho přítomnost zapomenu, v hlavě mi hučí ta dvě slova, jsem tlustá, jsem tlustá, jsem tlustá...! Chvátám domů, abych se pře-
vlékla do sportovního a šla si zaběhat, nestačí oběhnout sídliště, musím ho oběhnout dvakrát, možná třikrát, jen abych se těch odporných faldů zbavila! Vůbec netuším, kdy se ode mě odpojil, vykouří se mi z hlavy jako dým. 126 Vzpomenu si na něho teprve v neděli, když ho uvidím sedět dole u popelnic. Asi na mě čeká, každou chvíli zvedne hlavu k oknům, ale zazvonit se neodváží. Nejdu za ním, ani se mu za oknem neukážu, jako bych o něm nevěděla. Nemůžu přece chodit s tak pěkným klukem, dokud jsem špekatá! Za celou neděli sním pouze jedno jablko, máma zrovna peče králíka na slanině, nemohu odmítnout, abych nevzbudila pozornost, beztak mě co chvíli pozoruje, naložím si porci na talíř a jako obvykle s výmluvou na učení si ji odnesu do svého pokoje, prostě až budu mít čas, sním ji. Pochopitelně ani neolíznu vidličku! Jídlo nacpu do igeliťáku krom dvou brambůrků, kdybych snědla všechno, byla bych podezřelá!, a ten vyhodím do popelnice při podvečerním běhu. To už David před panelákem nesedí. Zvláštní, přestože vybíhám v obvyklou dobu, Vandu nepotkám. Asi kvůli mně posunula hodinu. Nejspíš mě nechce vidět, což je celkem směšné, protože jsme spolužačky, takže ve škole se toho stejně neubrání. Rozchod ji bere pořádně, jak si mohu všimnout, také holky mě na to upozorňují, je bledá, zamyšlená, nepozorná a roztěkaná, během jediného dne dokáže chytit čtyřku a dvě koule! "Co je to s vámi, Geregová?" pitvá se v jejím svědomí třídní, ta škatule, co by nejspíš chtěla každému radit. Vanda jí pochopitelně neodpoví, sklopí zrak. "Že vy jste se s Brožem pohádala?" napadne třídní řešení. "Ve třetí A jsem měla literaturu první hodinu a Brož si nevzpomněl na jediné Balzacovo dílo! Nesmíte si to tak brát, láska nehněvaná není milovaná..." Vanda se z ničeho nic zvedne a se slzami v očích vyběhne bez dovolení ze třídy! Jsme z toho paf včetně profesorky. "Řekla jsem něco špatně?" táže se nás. Pohledy spolužáků se stočí na mne. Trhnu rameny. Co já s tím, krucinál?! Pavel třídní poučí: "Jestli se Brož kvůli někomu trápí, Vanda to rozhodně není." Třídní narážku nepochopí! Místo toho nám doporučí abychom si přečetli ukázku na straně 162 a vydá se Vandu hledat. 127 No prostě klauniáda! Tím spíš, že ji v budově školy neobjeví. Buď se zašila důkladně, anebo zdrhla z vyučování. Třídní je v šoku, nechce incident hlásit Kolodějovi, nezapíše Vandu ani do třídnice, jenom nervózně pokukuje po hodinkách a jakmile nám zazvoní na polední pauzu, jde zatelefonovat Vandině mamince. "Jakej z toho máš pocit?" zeptá se mě Dana. "Já? Proč já?!" ohradím se. "Tys jí ho přebrala," pokrčí rameny Adéla. "Dovol? David ji nechal, to je celé." "A kvůli komu?" rýpne si také Lenka. "Hele," rozhorlí se. "O co vám jde? Vandu jste nikdy nemohly ani vystát, a najednou se jí zastáváte?" "Holky jsou prostě mrchy," prohlásí Pavel pateticky.
"A kluci ne?!" rozběsním se. Tím hádka ustane, potají si ovšem špitají dál. Myslím, že jim nejde ani tak o to, že Somálkyně (jakápak Somálkyně, když mám špeky?!) Vandu citově zruinovala, jako spíš o fakt, že objektem našeho střetu je nejhezčí kluk gymnázia. Vanda se neobjeví ani na odpoledním vyučování, její věci si vyzvedne paní Geregová osobně a dceru omluví, prý se jí udělalo nevolno. Hm, což tomu i věřím! "Ty taky sympatizuješ s Adélou a Lenkou?" otáži se Míši. "Je to těžký," vzdychne. "Teď, když neměla jen samý jedničky, byla Vanda docela... docela fajn. Zato z tebe je robot, Edito. V učení... i jinak." "Jak jinak?" zeptám se překvapeně. Trhne rameny. "David na tebe čeká..." Zahlédnu vysokou postavu našeho ragbisty opírat se o pletivo šatny, dojdu až k němu, on se na mě usměje a mlčky počká, než se obuji, abychom spolu vyšli do slunného dne. Mávnu Míše na pozdrav a teprve když zůstaneme sami, promluví: "Ty se na mě zlobíš, Edito? Nepochopil jsem důvod, proč ses naštvala. Pokud za to můžu já, tak promiň. Ty tři měsíce jsou 128 docela krutý, ale jestliže je to tvoje přání, budiž. Choval jsem se nějak blbě, nebo co?" Pohlédnu naň s úžasem. Vůbec mu to nedošlo! "Ne, to je v pořádku. Ty odpusť mě. Neměla jsem náladu." "A dneska?" zadoufá. "Uvidíme," napnu ho nejistým příslibem. Stačí mu to, vezme mě za ruku a vede ulicemi, povídáme si a zaseje to hezké jako dřív. Na zmrzlinu se pozvat nenechám, takových kalorií, brr! Sotva se zmíním o skupině R.E.M., kterou zbožňuji, pochlubí se, že vlastní její nejnovější cédéčko a hned mi nabídne, že mi je půjčí. Moc času nemám, nicméně zacházka na náměstí Republiky, kde bydlí, není tak strašná. Už se těším, jak si R.E.M. pustím k podvečernímu cvičení, když před činžákem se vchodem schovaným v malebném podloubí spatřím zdrchanou dívčí postavu sedící přímo na špinavém chodníku. Je ve stejném oblečení jako ve škole, podle všeho tu sedí od doby, kdy utekla ze třídy, celou spoustu hodin!!! Jakmile nás spatří, postaví se před vrata. "Davide?" Její bývalý kluk nemá ze setkání radost. "Co chceš?" "Musím s tebou mluvit," požádá ho. "Edito, dovolíš...?" "Klidně," trhnu rameny a chci poodstoupit, jenže David mě nepustí. Nestojí ani o soukromý rozhovor, ani o žádný jiný. "Nemáme už o čem," ujistí Vandu, otevře klíčem dveře a dá mi v nich přednost. "Je to důležitý!" naléhá Vanda málem hystericky. "Davide, prosím tě! Vyslechni mě! Týká se to nás obou!" "Nezacláněj, odchod," odstrčí ji, vtáhne mne dovnitř a Vandě zabouchne před nosem. "Je vlezlá jak zimnice, co?" Mlčky vystoupám po jeho boku schody do druhého patra. "Proč sis s ní nepromluvil?" zeptám se na prahu bytu. "Protože jsem s ní dávno skončil," ujistí mě. "Hnusí se mi holky, co se vnucujou." "Vypadala dost... Není ti jí líto?"
"Kráva," otituluje dívku, se kterou pět měsíců chodil. "Pojď dál, nikdo není doma, nemusíš mít strach." 129 Dívám se na hezouna 3. A a celého gymplu cizíma očima. Řekl kráva. Ani nemrkl. Kráva. KRÁVA. "Víš co? Já už to cédéčko nechci. Ahoj." "Edito?" vyhrkne udiveně. "Co blbneš? Kam letíš?!" Neodpovím mu, seběhnu schody, protože si mezitím vyzul botasky, využiji chvíle, než si je zašněruje, a zmizím z domu jako vítr. V běhu jsem dobře trénovaná! Vanda už před domem nestojí. Taky dobře, nemohla bych se jí podívat do očí. Druhý den téhle nepříjemnosti zůstanu ušetřena, Vanda totiž chybí. Nepřijde ani ve středu, neobjeví se ve čtvrtek. V pátek je sice její místo stále prázdné, zato stojaté vody rozčeří novinka rovnající se atomové bombě. "Už jsi to slyšela?!" vychrlí Míša jedním dechem. "Vanda je v tom! Teda už není, protože šla na potrat." "Hm." Míša vykulí oči. "Tys to věděla???" "Napadlo mě to. Chtěla s Davidem za každou cenu o něčem důležitým mluvit... O čem asi! Nebyla z těch, aby se kluků doprošovala. On ji nepustil ke slovu, slaboch." Kamarádka se ho zastane: "Víš, kolik je případů, kdy kluk holku nabourá?" "Asi jo," připustím, , jenže neutečou před zodpovědností." "Ty už s ním nechodíš?" dovtípí se. "Já už ho nechci," opravím ji. O Vandině poklesku se dozví pochopitelně i profesoři, Koloděj nám uštědří lekci školním rozhlasem, kdy nás nabádá, abychom se věnovaly jen a pouze studiu, profesorky se k tématu Vanda vrací i v hodinách. Zvláštní, všichni odsuzují Vandu, že si zkazila mládí, provedla hloupost, nezachovala se tak, jak by se na slušnou studentku příslušelo, ale nikdo neřekne totéž o Davidovi! Jako by se snad přivedla do jiného stavu sama, nebo co! Uvědomím si tu nespravedlnost. Vanda nese fyzické 130 následky, ty psychické ji poznamenají až do smrti, a k tomu na ni padla i vina, ostuda, ponížení. "Taková to byla školní láska," podotkne naše třídní pateticky, divže jí neukápne slza. "Ale ty následky!" David je dokonce několika jedinci mužského pohlaví považován za borce! Zbouchnul ji, je dobrej. Možná se tak cítí i on, kdo ví! Mně se dokonale zprotivil. Stačilo k tomu jediné slůvko! 7. NA OTOČKU DO NEBE Na začátku června vážím 53 kilogramů a připadám si stále nemožně tlustá. Co na tom, že potřebuji znovu vyměnit šatník za menší velikosti, když se mi udělal faldík? Už dávno se mě nezmocňuje slabost při pohledu na pohár Harmonie. Jídlo se stalo mým nepřítelem, přestože jím maličko, stačí mi v poledne jedna kedlubna a mám pocit přejedenosti, bohužel nějaké potraviny přijímat musím. Lepší by bylo nejíst vůbec! Jenže to
dost dobře nejde. K tomu, abych mohla cvičit, běhat a učit se, přece jen nějaké kalorie potřebuji. Ačkoliv jich vydávám mnohem víc než přijímám, nehubnu tak rychle, jak bych potřebovala! Máma mi věnuje peníze na novou sukni a riflové šortky, červen útočí letními vedry, spěchám z jazykovky, abych stihla zaskočit pro Míšu a mohly bychom se vydat někam do centra. Pochopitelně moje srdéčko touží po značkových, William Delvin má svůj obchod na Palachově náměstí, říkala Lenka. Což by neměl být problém najít, ovšem když půjdeme dvě, hned se mi bude nakupovat veseleji. Znamená to ovšem zbavit se Ondry, spolužáka z jazykovky 131 o pár pátků staršího. Poslední dobou mi projevuje značnou přízeň a já z toho zrovna rozjásaná nejsem, Ondra není můj typ. Jakožto nezaměstnaný absolvent zemědělské školy si aspoň zdokonaluje svou němčinu, což je jistě chvályhodné, ale jinak mi neříká vůbec nic. "Co ten muzikál, Edito?" hučí do mne jako piliňáky. "Vzal bych tátovo auto, vyrazili bychom si do Prahy..." "Ne, díky," odmítnu ho a když přes jeho rameno spatřím před naším vchodem Davida, přidám i líbezný úsměv. "Proč ne?" Pravou příčinu mu říct nemůžu, volím milosrdnou lež: "Mám kluka, kterýmu by se to moc nelíbilo." Ondra vystopuje směr mého pohledu. "To je on?" "Jo." Změří si Davidovu urostlou postavu lehce oděnou v tílku a bermudách. "Sorry, netušil jsem. I když jsem měl." "Co jsi měl?" nepochopím. "Mohlo mě napadnout, že taková krásná holka nebude sama." "Nic se nestalo. Díky za pozvání! Ahoj, Ondro." Tak tohle by tedy bylo, pomyslím si spokojeně, takže když dojdu až k Davidovi, použiji stejnou taktiku. "Kdo to byl?" zeptá se mne bez úvodu zachmuřeně. "Ondra." "Jakej?" "No, můj kluk." Davidovo obočí vylétne do výše. "Tys tedy klesla! S takovým... poďobancem! V čem je lepší než já?!" "Možná je poďobanej," připustím, "aleje na něho spoleh." "Na co narážíš?" naježí se. Významně se mu podívám do očí. "Tak jsem v posteli jednou selhal, no bože!" odsekne. "Tys selhal až potom, víš," ušklíbnu se. Nejprve mi nerozumí. "A co jsem měl asi dělat? Jít na potrat za ni, nebo co? S tím už nic dělat nešlo!" "Třeba ji v tom nenechat samotnou," poradím mu. 132 Zatváří se posměšně. "Takže rozchod?" Vychutnám si ho: "Nezacláněj." Jen jeho galantnosti vděčím za to, že mi nedal facku. Moc mu k tomu ale nechybělo! Tohle by tedy také bylo. Ve výtahu se musím zasmát sama pro sebe. Kde bych před pár měsíci tušila, že budu v pozici, kdy sama odmítám jednoho
nápadníka za druhým?! Už se těším, jak to budu vyprávět Míše, honem se převleču do elastické sukně a lambády, načechrám účes, krucinál, kdyby ty vlasy tolik nepadaly, to je hrůza!, popadnu peníze a hurá k Němcovým. Stisknu tlačítko jejich zvonku a zakleji, takže když mi otevře Míšina maminka, zastihne mě s ukazováčkem v ústech, jak se snažím odkousnout zbytek nehtu. Strašně se mi lámou, stačí se kolikrát sotva dotknout a nehet je pryč. "Dobrý den," zatvářím se co nejzpůsobněji, abych trapas s hryzáním nehtů zaretušovala. "Zavolala byste mi Míšu?" "Není doma," převeze mne. "Byly tu pro ni Bára s Danou, ani nevím, kam říkaly, že jdou... Ty nejsi s nimi?" Otázka vskutku geniální, zatvářím se kysele. Kdybych byla s nimi, těžko bych mohla stát tady! Problém ovšem je, že ani já netuším, kde by holky mohly být, protože jsem s nimi na žádnou akci či obyčejnou procházku, cournutí se a pokecání nešla ani nepamatuji! Schválně zalovím v paměti, ale je to bída, nevzpomenu si. Muselo to být hrozně, hrozně dávno... "Dlouho jsem tě neviděla, Edito," uvědomí si paní Němcová. "A málem bych tě nepoznala. Jsi hrozně hubená, ty jsi stonala?" "Proč bych měla být nemocná?" zeptám se nechápavě. Taktně pokrčí rameny. "Jen mě to tak napadlo." "Jsem absolutně v pořádku," ujistím ji. "Na shledanou!" Fakticky nechápu lidi, kteří v mé o dvacet kilo štíhlejší postavě hledají nemoce, fuj! Jdu tedy nakupovat sama, hledat holky nemá cenu. Počkám si na správnou tramvaj, která mě vyklopí přímo na Palachově náměstí, a pak už je jen otázkou času, než náměstí obejdu a narazím na obchod s cedulí WILLIAM DELVIN JEANS. Modely za výkladem mě navnadí, vy133 brala bych si několikerý, například minišatičky se šněrovačkou jsou fantastické! Vejdu dovnitř, moje oči bloudí po štendrech s džínsami, sukněmi, šatičkami a Prudce se mi rozbuší srdce. Panebože. Panebože. Počítej do tří, raz, dva, tři, nadechni se, teď! Sním, či bdím?! Je vůbec možné, aby ten kluk s culíkem z tmavých vlnitých vlasů oblečený do firemních džínsů a košile téže značky kralující za pultem byl Tomáš Matějíček?!? "Dobrý den," pozdraví mě úslužně a přidá soukromý úsměv. Neujde mi, že si mou siluetu bystře přeměří od kotníků po ofinu! V prodejně jsme my dva plus jediný zákazník, kterého obsluhuje mladá žena. "Vaše přání?" Snažím se rychle vzpamatovat ze šoku. "Sháním šortky." "Žádnej problém," ujistí mě, odvede mne do příslušné části obchodu a už listuje zavěšenými kusy. "Tmavomodrý, světlemodrý, anebo tyhle hnědý? Jsou hezký." "Spíš světlemodrý," rozhodnu se. "Můžu si je zkusit?" "Jasně," přikývne, znovu si mě přeměří znaleckýma očima a s úsměvem mě ujistí: "Tobě budou slušet všechny." Potěšeně popadnu šortky, abych se zavřela v kabince a získala tak čas na sebrání se. To, že nenásilně přešel na tykání, vůbec neznamená, že by si mne pamatoval z Gigantu a považoval se za mého kamaráda! Stoprocentně mě nepoznal, nespojil si dlouhonohou štíhlou dívku s mahagonovým účesem s tlustou holkou, co pořád kupovala kalhotkyl" Jak by taky
mohl, ty dvě jsou zcela odlišné osoby! "Tak jak, sedí?" vyzvídá na druhé straně plenty. Rychle si zapnu zip i knoflík, abych s mírnými rozpaky vystoupila z kabinky. "Docela jo..." "Docela?" podiví se mé skromnosti. "Máš je jak druhou kůži, jsou šitý na tebe. Bezvadně ti seknou." Povzbuzena jeho lichotkami se projdu středem obchodu, druhý zákazník mezitím odešel a prodavačka zmizela kamsi dozadu, nikde ji nevidím. Jsme s Tomášem sami! "Předvádíš za nějakou agenturu?" překvapí mě otázkou. 134 "Jen někdy," nezklamu ho. Když mi tolik fandí! Přikývne, jako že si to myslel. "Co šortky? Vezmeš si je?" "Určitě. Ještě bych chtěla sukni... nebo něco." Z Tomáše je najednou nejochotnější prodavač pod sluncem, nosí mi celé náruče šatiček, šatových sukní i krátkých mini, zkouším si jedno po druhém a Tomáš nešetří chválou. Nakonec si vyberu ty s tou šněrovačkou, jdou nosit na nahé tělo i na tričko. U pokladny vypláznu přes dva tisíce ani nemrknu. "Tak ať ti dlouho slouží," popřeje mi, když mi je zabalí do firemní tašky. "Budeš v nich ještě větší kočka." "Díky," poděkuji a schválně okolkuji s odchodem. "Ahoj." "Ahoj," usměje se na mne. Ještě před obchodem se zastavím, jako bych věci v tašce urovnala, respektive, abych skrz výlohu zkontrolovala, co Tomáš dělá. Stojí na jednom místě a hledí za mnou!!! Srdce mi nadějí poskočí, ovšem zůstane pouze u pohledu. . Po dvou minutách usoudím, že další štrachání v tašce by bylo nápadné, a vydám se k domovu. Nejsem zklamaná, naopak! Tomáš se neztratil, jenom prodává jinde. Líbila jsem se mu. Tykáme si. Proč bych za ním nemohla někdy zajít? Však já už něco vymyslím!!! Díky blížícímu se konci školního roku, klasifikační konference přímo klepe na dveře, máme v pondělí večer rodičovské sdružení. Pozvánku jsem dávala mámě podepsat už před týdnem, řekla, že pokud jí zbyde čas, zaskočí tam. Kupodivu na rodičák nezapomněla a vypravila se vysondovat, jakpak si její dcera v průběhu druhého ročníku vedla. Podle mého názoru zbytečnost, nedozví se nic nového než to, co jí občas, když se spíš výjimečně zeptá, řeknu. Její návrat očekávám s naprostou lhostejností. Bouchnutí dveří z chodby mě probere ze sladkého snění, přistihnu se, že jsem se místo na fyziku soustředila na vymýšlení těch nejfantastičtějších plánů, kterak zaonačit, aby mě Tomáš 135 pozval na rande! Očekávám, že za mnou mamka přijde do pokoje, proto se nenamáhám vstát, ale když uběhne čtvrt hodiny a máma se neobjeví, ani mě nezavolá, vypravím se za ní sama. V obýváku ji však nenaleznu, stejně jako ji neobjevím v ložnici ani kuchyni. "Mami?" zavolám spíš z principu. Asi jsem si klapnutí dveří vsugerovala, ve skutečnosti se ještě nevrátila... Z koupelny se ozve klokotavý zvuk. Chvíli váhám před dveřmi, pak krátce zaklepu a zkusím kliku. Povolí snadno, není zamčeno... Při pohledu na mámu sedící zdrceně na vaně, ka-
pesník u očí a ramena škubající v pláči, se vyděsím! Skokem jsem u ní. "Co se ti stalo?" Podívá se na mě kalnýma očima a jakoby nevěřícně zavrtí hlavou. "Edito, cos to udělala..." Na pár dlouhých vteřin zůstanu jako zkoprnělá, mozkem mi prolétne tisíce kombinací, kterýžto prohřešek, tím spíš, že si žádného nejsem vědomá!, máminu výtku vyvolal. Pak mi to dojde: třídní se asi domákla, jak to bylo s Vandou, a před mámou svedla nejspíš celou vinu na mne! "Mluvila jsem s tvou profesorkou," potvrdí můj odhad skomírajícím tónem. "Nechala si mě nakonec..." "Můžu za to, že už ji nechtěl?" pokrčím rameny. "Prosím?" "David Vandu," upřesním neochotně. "Vandu...? Ach, ty myslíš tu interrupci," povzdychne. "Chudák Vanda, to je smutné, ale... Eduš, tak ti nevím, jestli to, co jsi provedla, není snad nebezpečnější než kdybys musela jít na potrat." "Nerozumím ti..." "Tvá třídní mi to řekla." Připadám si jako v Jiříkově vidění. "Ale co?" "Ze trpíš mentální anorexií...!" Máma znovu propukne v pláč. Chvíli na ni hledím jako na blázna, pak se rozřehtám. "Cože?! Co ti ta káča nakukala? Jakou anorexií? Netrpím ničím, jsem absolutně v pořádku, třídní mi jen závidí, že jsem dokázala zhubnout! Stejně jako spolužačky, víš." Máma se hlasitě vysmrká. "Kolik vážíš?" "Nic mi není, vážně," bráním se. "Edito, svleč se, musím tě vidět," vede si svou. "Mami, prosím tě!" hájím se. "Kolik mi je, aby sis mě musela prohlížet? Už jsem vyrostla, všimla sis?" "O kolik jsi doopravdy zhubla?" "Nevím přesně, dlouho jsem se už nevážila." "Stoupni si na váhu. Přede mnou. Honem!" poručí mi. "Mluvíš se mnou jak s usmrkánkem!" urazím se. "Edito, prosím tě, postav se na váhu," požádá mne. "Proč? To je zbytečný," vykrucuji se. Vážila jsem se naposledy před hodinou, těsně po cvičení, předtím po návratu ze školy a samozřejmě také hned ráno, jenže se k tomu přiznat prostě nemohu! Mámu by ranila mrvíce! "Zvážíš se, nebo ne?!" rozkřikne se na mne. "Ne," odpovím nekompromisně. "Ne...?" Její bojovnost najednou vyprchá. "Proč ne?" "Za prvé, křičíš na mě, to se mi nelíbí. Nic jsem neudělala, toho, že budu mít samý jedničky, sis nejspíš ani nevšimla, natož abych mě pochválila, co? Zadruhé, kolik vážím je čistě moje soukromá věc." Máma si promne pláčem oteklé oči. "Odpusť, nechtěla jsem křičet. Edito, mentální anorexie je těžká a nebezpečná nemoc, s tím se musí něco dělat. Zítra půjdeme k lékaři." "Ty ses zbláznila!" vybuchnu pobaveně. "Jestli tady někdo potřebuje doktora, já to nejsem. Stačí?" "Jak jsi na tom s menstruací?" vyzvídá dále. Nedám se zaskočit. "Normálka." "Máš ji pravidelnou?"
"Jasně. Chceš snad, abych menstruovala dvakrát do měsíce? Mami, opravdu mi nic není." Nevěří mi, vede si svou. Třídní jí nasadila do hlavy pořádného brouka! Přijdou mi ty dvě sudičky k smíchu. Já a nemocná, no to mě tedy podržte. V životě jsem se necítila lépe! Nic mi nechybí, nemám žádné potíže. Nakonec, abych se mámy zbavila 136 137 (postavit se na váhu mě nedonutí ani sliby, ani výhrůžkami), slíbím, že budu více jíst a méně cvičit. Koneckonců, řeč se mluví a voda teče. Máma nemá čas mě v jídle kontrolovat, žádné obavy. No a s tím cvičením... Abych umlčela svoje svědomí, dala jsem přece slib, cvičím denně o půl hodinky méně. A je to! Aby past na Tomáše klapla, musí být geniálně vymyšlená. Kdepak zkoušet takové primitivnosti, jako posílat za ním kamarádku a ptát se ho, co mi říká! Ačkoli dnes vypadám o sto deset procent lépe než před půl rokem, i tak by šlo o ztrátovou akci. Z toho jsem vyrostla! Nejprve po tři podvečery hlídkuji zpovzdálí u prodejny džínsů na Palachově náměstí, schovaná za stánek PNS. Obchod zavírá v šest, Tomáš odchází zhruba v 18.15-18.20, což je o deset minut dříve než ta mladá žena, vedoucí, a kráčí na tramvaj, která mu jede v 18.28 z pravého rohu náměstí. Chytá dvaadvacítku, musí tedy bydlet kdesi v Zahradní čtvrti. Potud výzvědná akce. Pak už zbývá jenom zapojit mozek a je tu plán, doufejme, že mnohem úspěšnější než tenkrát!!! Za den H si vyberu úterý, v pasáži kina Vesmír koupím dva lístky na Sedm let v Tibetu, trvá totiž 130 minut a pokud se povede dostat Tomáše až do kina, to by bylo, abych ho nepřesvědčila, že já jsem pro něho ta pravá! Budu na to mít více než dvě hodiny, ne? Oblečena do riflových šatiček se šněrovačkou na nahém těle číhám už od šesti za vystouplým rohem jednoho z činžovních domů ob tři baráky od prodejny firmy WILLIAMA DELVIN. Kupodivu nejsem ani moc nervózní, když jde do tuhého, pekelně se soustředím! V 18.17 opustí sledovaný objekt obchůdek, zaštrachá po kapsách riflové bundy, aby vytáhl krabičku cigaret a zapalovač, jelikož chce jako obyčejně stihnout jednu do příjezdu tramvaje. To, že se víc soustředí na zapálení cigarety, mi nahrává, všimne si mne, teprve když do něho s hlavou sklopenou k zemi vrazím. "Jau!" shodneme se spontánně, načež já se chytnu za čelo a Tomáš za bradu. Cigaretu jsem mu tím vyrazila z pusy, trochu lítostivě se po ní ohlédne, načež si všimne, kdo ho atakoval. Naše shoda je opět stoprocentní, byť z mé strany má do překvapení daleko. Oba totiž vyjekneme: "To seš ty?!" "Ahoj," pozdraví mne první. "Neublížil jsem ti?" "Spíš já tobě, ne?" usměji se. Zacvaká naprázdno čelistí. "Dobrý, zuby jsou všechny. A co ty, nebudeš mít modřinu?" "I kdyby," mávnu bohatýrsky rukou. "Když smůlu, tak pořádná. Dneska se mi lepí na paty..." "Jak to?" zareaguje přesně podle plánu.
"Chtěla jsem jít v pátek s kámoškou do kina a ona nemůže, má rande. To člověka naštve," pousměji se. "A ty ne?" zeptá se čiperně. "Ty nemáš rande?" "Právě že ne," rozhodím rukama. "Kluků je na světě mnohem míň než holek, žádnej na mě nevybyl." "Tak zlý to nebude, ne?" baví se. Znovu se podívá na zem. "Škoda cigarety, byla poslední. Nemůžu ti ani nabídnout..." "Nevadí," mávnu rukou. "Stejně nekouřím, a pak, kluci kuřáci mi neimponují. Tomáši, teď mě napadlo... Nechtěl bys jít do kina ty? Jako bolestný za tu cigaretu." Buch buch, buch buch, srdce mi bolestivě naráží do žeber. Teď, teď se musí vyjádřit...! Jestli ne, jsem ztracená!!! "Říkalas v pátek?" zaloví v paměti. "Co hrajou?" "Sedm let v Tibetu" prohodím naoko lehce. Tomáš ani ve snu netuší, kolik nervů a sil mě tahle ledabylost stojí! "No, to bych docela rád viděl," přikývne. "Tak jo. Jestli fakt nemáš s kým jít..." "Fajn," přikývnu. "Takže v sedm u Vesmíru." "O. K.," souhlasí. "Půjdu tam rovnou z práce. Zatím ahoj." "Ahoj!" Ani se nemusím o líbezný úsměv snažit. Vnitřní radost ho vyčaruje na mé tváři bez nejmenšího přičinění! Schválně loučení neprotahuji, zmizím na přesně opačné straně 138 139 než Tomáš. Co kdyby si uvědomil, že se mu páteční termín nehodí, nebo tak něco?! Slovo dělá muže, ne? A Tomáš muž je, o tom nepochybuji. Pochopitelně se za tepla pochlubím Míše. Celá nadšená jí líčím past, do které se Tomáš chytil jako bělička. "Takže jsi to dokázala," prohodí kamarádka tiše. "I tohle jsem dokázala," opravím ji. Hubnout jsem začala především kvůli němu, on byl ten hlavní hnací motor. Vyplatilo se mi to! Na jedné straně mi ubyla kila, na druhé jsem spoustu věcí získala. Pominu-li Tomáše, hlavní výhru, nelze nejmenovat zvýšené sebevědomí. V listopadu bych nenašla odvahu Tomáše oslovit, natož ho pozvat do kina!!! Dokázala jsem všechno, o čem jsem dřív jenom snila. Předčit Vandu na všech frontách, stát se obletovanou, žádanou, přitažlivou a štíhlou, na chvíli si zahrát na modelku, získat Tomáše! Pravda, něco jsem ztratila. Krom špeků a kilogramů navíc také menstruaci, mámě jsem při nedávném výslechu lhala. Tohle mě trochu mrzí, dost na tom, že není dne, aby se mě nezeptala, co jsem všechno snědla, a já jí bez uzardění vypočítávám koblihy s kakaem k snídani, obědy ve školní jídelně, namazané chleby k večeři... Nemá čas nade mnou stát s karabáčem a nutit mě jíst, místo toho mi nakupuje všelijaké laskominy, které druhý den bez výčitek svědomí hážu do odpadkového koše. Takových kalorií, br! No ale ta menstruace... Už podruhé se pečlivě připravím, psychicky i fyzicky, a v telefonním seznamu si vyberu dalšího lékaře, kterého poctím svou návštěvou. K ženské, co na mě minule ječela ty nesmysly o anorexii, ani nepáchnu! MUDr. Tomáš Mandelinka také nezní špatně, vyberu si ho schválně kvůli křestnímu jménu. A když v předpokoji ordinace zjistím, že jde o sympatického dědulu, největší zábrany a tréma ze mě
spadnou. "Jaké máš trápení, děvenko?" osloví mě přívětivě. 140 "Už tři měsíce jsem to nedostala, ale těhotná být nemůžu," vychrlím rychle. "Jsi si jistá?" pousměje se. "Naprosto. Zatím jsem s žádným klukem nespala." "Blahopřeju," vyznamená mne. "A závidím tomu, kdo bude první. Toho pravého poznáš hned - bude si toho velmi cenit." "Děkuji," kuňknu rozpačitě, nicméně potěšeně. Pan doktor proluxuje můj podbřišek ultrazvukem, promačká svými zkušenými prsty, přičemž si neodpustí zasunout mi svůj prst v rukavici do konečníku (opravdu příjemná záležitost!), a protože neobjeví žádné závažné důvody, pro které bych mohla menstruaci ztratit, napadne ho zeptat se na mou váhu. Okolkuji jako vždycky, jenže on mě pošle se do předpokoje zvážit a jemu odmlouvat nemohu! "Třiapadesát," nahlásí mu rtuťovitá sestřička a pan doktor si údaj pečlivě zapíše do mé zbrusu nové karty. "Kolik měříš, děvenko?" stará se. "Sto osmdesát," odpovím překvapeně. Proč se ptá?! "Třiapadesát na výšku sto osmdesát?" podiví se. "To je málo... Kolik jsi vážila, než jsi začala hubnout?" "Já jsem neza..." Všimnu si jeho vědoucího pohledu, umlknu. V nejmenším nezapochyboval, že takhle štíhlá nejsem odjakživa! Další zatloukání by nemělo cenu, vidí mi do karet, poznám to na něm. "Měla jsem... přes sedmdesát." Pan doktor se poškrábe ve strništi na bradě. "Tady máš odpověď, proč jsi ztratila menstruaci, děvenko. Abys ji zase dostala a měla ji pravidelně, musíš přibrat alespoň na takových třiašedesát kilo." Zalapu po dechu. "Nabrat deset kilo?! To je šílenost!" "To je nutnost," opraví mě. "Tvoje tělo ztrácí krom kil také všechny potřebné látky. Dám ti injekci, po které bys měla menstruaci do čtrnácti dní dostat... Pokud není vše ztraceno. Napíši ti hormonální prášky Provera, dvacet dní od konce menses budeš brát dva prášky denně po dobu pěti dní. Uvědom si, děvenko, že tohle je jen prozatímní řešení. Musíš přibrat, ro141 zumíš? Jinak se ti může stát, že zůstaneš neplodná, a to bys jistě nechtěla, co říkáš? Tvůj kluk bude sice potěšený, že je první, ale pochybuji, že by ho v budoucnu nadchla tvoje neplodnost..." Trhnu zpupně rameny. "Dám ti různé brožurky, přečti si je pěkně doma v klidu. Popřemýšlej o tom. Jestli být hubená, nemocná a neštastná, anebo normální, spokojená a zdravá." Neodpovím. Nabrat deset kilo, dědula se zbláznil!!! Nechám si zabodnout do zadečku injekci, poděkuji za recept i náruč propagačních letáků a zdravotnické osvěty, a už jsem na odchodu, když mne zavolá zpátky. "Ještě něco. Mentální anorexie je nebezpečná hlavně v tom, že i když už nebudeš chtít víc hubnout, kila půjdou dolů sama. A to bývá zpravidla pozdě. Na celém světě umírá každým rokem
spousta na kost vyzáblých anoretiček." Otočím oči v sloup. "Mohu jít?" "Ano," přikývne. "Za měsíc se mi přijdeš ukázat. Doufám, že navážíme minimálně stejnou váhu jako dnes." "Nashledanou," zadrmolím a jsem ráda, když z ordinace vypadnu. Tomáši Tomáši, tys teda zklamal, pomyslím si kysele. Co pořád všichni mají?! Poslední dobou neslyším nic jiného než mentální anorexie. Nejspíš nová móda, nebo co! Já nemocná nejsem. Hubnu, protože málo jím a hodně cvičím, proč hledat záhady tam, kde nejsou! Z poslední věty pana doktora usoudím, že ani on ty kecy o tloustnutí nemyslel vážně. Proč by si jinak přál, abych měla stejnou váhu jako dnes? Dobrá, rozhodnu se. Třiapadesát kilo bude moje konečná. Než se mi upraví menstruace! Dívka by asi měla na rande chodit přesně na čas, toleruje se i pár minut po stanoveném limitu, ovšem já podupávám před Vesmírem o čtvrt hodiny dříve, než jsme se domluvili. Celý pátek se nesnesitelně vlekl, málem jsem hodinky ručiček po142 strkovala, odpoledne jsem cvičila dřív než obvykle, abych se stihla vysprchovat, nadýchat si účes fénem a nalíčit se. Právě si obírám vlasy ze zelenkavého přiléhavého svetříku, který jsem si oblékla k elastické sukni, ty vlasy mě vážně rozčilují, línám jak liška po dlouhé zimě, fakt, když v pasáži spatřím Tomášovu vysokou postavu. "Jdu pozdě?" lekne se, jakmile ke mně dokvačí. "Ne, to jen já jsem byla rychlejší," ujistím ho a aby si nemyslel, že jsem se tak hnala kvůli němu, svedu svůj předstih na autobus. "Jeden jede moc brzy a další pozdě." "Lepší dřív než pozdě," usoudí Tomáš s úsměvem. "Sluší ti to, vypadáš skvěle." "V srpnu budu fotit pro obchodní dům Gigant" nadhodím. "Pro Gigant?" pousměje. "Tam jsem dělal." Zahraji si na udivenou: "Vážně? A co?" "Zástupce ředitele," vyprskne. "Prodával jsem v prádle." "Dívčím?" "No jo. Rozhodně zábavnější než nabízet chlapům slipy." "To věřím," rýpnu si. "Chodily tam pěkný holky?" "Jak který," odvětí upřímně. Nemám mu za zlé, že si mě v duchu nespojil s tlustou mašinou se zvýšenou potřebou spodních kalhotek. Naopak, jsem tomu ráda! Za tehdejší Editu se děsně stydím. Než film začne, stihnu se Tomášovi pochlubit, že si hodlám na podzim udělat kurz pro manekýnky, abych si mohla přivydělávat šlapáním mola. "Lepší než chodníku," baví se. Pak už je na čase zaujmout sedadla v kině a následujících sto třicet minut se nechat pohltit příběhem horolezce, který uteče ze zajateckého tábora přes Himálaj a stane se přítelem dalajlámy. Film jistě zajímavý, to ano, ale docela mě durdí, že pro Tomáše nic jiného než stříbrné plátno neexistuje! Jako by ani neseděl vedle modelky na částečný úvazek, sakra. Vzpomene si na mne teprve při závěrečných titulcích. "Dobrý, že jo?" 143
"Dalo se na to dívat," odpovím poněkud zdrženlivě. Tomáš koukne na hodinky. "To to uteklo... Spěcháš domů?" "Ani ne," zahraji si na paní tajemnou. "Zajdeme do baru?" navrhne další program. "Když jsi mi zacvakla kino, zaplatím ti drink, co říkáš?" "Lepší než aby lístek propadl," pokrčím rameny. "Hlavní věc, že se ti film líbil." Nechám se dovést do baru Krokodýl v suterénu činžovního domu jen dva bloky od kina. Přestože je dost volných stolků, Tomáš mi nabídne vysokou stoličku u baru, z čehož vyplyne, že jsem vybrala zbytečně dlouhý film, protože na to ostatní jaksi nezbývá čas! Při výběru drinku se málem pohádáme, odmítnu pít cokoli krom mattonky. "Na to jsme nemuseli chodit do baru," usměje se, vyhoví mému přání a sám si koupí panáka becherovky. "Připíjet si takhle nesourodým pitím se nehodí, co? Takže ahoj, Edito." "Ahoj," pozvednu svou dvoudecku a bublinky mě vzápětí zaštípou až v nose. "Nekouříš, ani nepiješ," uvědomí si. "Kvůli pleti," vysvětlím mu. "Mezi námi - vůbec mi to nechutná, takže to zase tak velká oběť není." Tomáš se pobaveně zasměje a já mám celkem nosné téma, vykládám mu, že modelky nesmí kouřit, pít ani ponocovat, protože by se jim udělaly kruhy pod očima. Jako bych už modelkou byla, haha! Poslouchá mne, občas něco podotkne, pousměje se, jelikož má svou becherovku vypitou mnohem dřív než já minerálku, objedná si druhou. U prvního stolku vlevo od baru sedí hlučná společnost čtyř kluků a dvou dívek, číšnice jim přinese specialitu podniku, horké vafle, dívka s hnědými vlnitými vlasy se do pochoutky zakousne s takovou vervou, až jí šlehačka vyhrkne z druhé strany a kecne rovnou na krátkou sukni. Parta vybuchne smíchy, celý bar se málem otřese. Na Tomášově tváři se objeví pobavený úsměv. Přestanu vyprávět o pleťových maskách z čerstvých okurek, protože si jednak uvědomím, že mě asi moc pozorně neposlouchá, když stíhá 144 sledovat, co se děje v baru, a jednak mě fascinuje obrázek holky cpoucí se sladkými vaflemi se šlehačkou. Ačkoli ji vidím prvně v životě, pocítím nutkání vyskočit, vyrvat jí vafle z rukou a zahodit je do koše! Chce se mi křičet, nejez to, budeš tlustá, takových kalorií, jenže tady v baru by asi ne všichni moje obavy o její linii pochopili. "Tohle nevyperu," děsí se ta mlsanda. "Jedině olízat," zasměje se Tomáš. "Nemáš taky chuť?" "Olízat její sukni?" ušklíbnu se kysele. "Dát si vafli. Jsou moc dobrý," láká mě. "Objednám -" "Ani za nic!" odpovím prudce. "Ta holka je nemožná. Už takhle má nadváhu a krmí se jak prorvaná..." "Kdo má nadváhu?" zeptá se udiveně. "To kotě? Prosím tě, postavu má pěknou, tak akorát, nevidím na ní deko na víc." "Nemluvím o deku," ujistím ho. "Takových pět kilo." "Nesmysl," nevěří mi a znovu holku proluxuje očima. Mohla bych ti vyprávět, spočítat její váhový index... Místo toho mě rozčiluje, že si v mé přítomnosti prohlíží cizí holku, radši domlasknu mattonku a naznačím čas k odchodu.
Tomáš zaplatí, podá mi ruku, abych na strmých schodech náhodou neupadla, a na ulici se mne zeptá: "Kde bydlíš?" "Na Hvězdárně," pochlubím se, protože naše sídliště je ze starého centra nekonečně daleko a už se těším na procházku nočním městem jako malé dítě na Ježíška. "Takže musíš jet dvaadvacítkou," poradí mi a místo na pěší túru mě vede rovnou k zastávce autobusů. "Teď v noci moc pravidelně nejezdí," straším ho, ovšem zákon schválnosti pracuje na plné obrátky, ještě ani nedořeknu a už oba zahlédneme přijíždět další z vozů MHD. "Dvacet dva!" přečte si jásavě číslo v levém horním rohu autobusu. "Máš neuvěřitelný štěstí, Edito." Každý tomu říká jinak, pomyslím si v duchu. Já bych to nazvala pech jako blázen!!! "Díky za to kino," loučí se. "Jsem tvým dlužníkem." "Tak mi zavolej a budeme vyrovnaní," navrhnu šalamounské 145 řešení a honem lovím rtěnku, abych mu s ní na zadní stranu vstupenky napsala svoje telefonní číslo. "Fajn. Někdy se ozvu," slíbí, když vstupenku zasune do kapsy džínsů. Autobus se zasípěním otevře dveře, pár lidiček vystoupí, jiní zvolna nastupují. "Budu se těšit," ujistím ho. "Ahoj..." "Čau," usměje se na mne, ale k tomu, aby mi dal na rozloučenou pusu, ho svými vyzývavými pohledy nedokopu! Nebo že by nebyly tak vyzývavé, jak jsem doufala... ? Slibovala jsem si od první schůzky víc, mnohem víc...! Než si zalezu do postele, dospěji k posunu ve svém myšlení. Na prvním rande se nic nemá lámat přes koleno. Tomáš se určitě projeví na druhém, třetím... Aspoň se mám nač těšit! Rozhlédnu se, co bych si vzala s sebou na toaletu za čtivo, teď ve druhé půlce června se už neučíme, a když, tak ne na známky, ty jsou uzavřené. Knížek, především dívčích románků, se mi nahromadila pěkná kupa, uvědomím si, že co jsem začala cvičit, nestihla jsem si nic pěkného přečíst, veškerý volný čas vytížený do poslední minutky! Tím víc se těším na prázdniny, kdy mi odpadne učení, nebudu muset chodit do jazykovky, na dva měsíce ustanou kroužky. Dohoním všechno, co jsem zanedbala - včetně kamarádek. Pokud pro mne nebude dokonalým požíračem času vztah s Tomášem, uchichtnu se v duchu. Pomalu by mohl zavolat, doufala jsem, že tak učiní už o víkendu, ale to byla asi naivní představa, každopádně od pondělí špicuji uši, aby mi neuniklo zazvonění telefonu, a několikrát denně přehrávám vzkazy na záznamníku. Bývá jich tam dost, ale ani jeden pro mne! Užuž sahám po románku se slovem láska v názvu, když mi oči zavadí o hromádku letáků vyfasovaných na gynekologii. Budiž, shrábnu je do dlaně a pohodlně se uvelebím na záchodovém sedátku. Když už jsou všichni kolem posedlí mentální anorexií a připisují mi ji na vrub, mohu se do letáčků aspoň 146 kouknout, abych jim pak mohla omlátit o hlavu argumenty, jak moc jsou v mém případě vedle. O anorexii toho dohromady moc nevím, nakonec, proč si nerozšířit obzory? Během půl hodiny se tím děsivým čtivem prokoušu. Pomalu
se mámě nedivím, že má o mě strach! Jenže ona neví podstatné - já anoretička nejsem. Zhubla jsem prostě jenom dietou a cvičením! Anoretičky jsou celkem vzato šibly osoby, nemají v hlavě nic jiného než denní vážení, počítání kalorií a hladovění. To já přece nejsem!!! Nemohu být! Pravda, něco málo máme společného. Například anoretičky stejně jako já ztratily menstruaci. Ale tu přece nemusím mít ze spousty jiných důvodů, proč hned anorexie? Anoretičky mají desítky dalších zdravotních problémů, řídnutí kostí, průjmy, zácpy, nevolnosti, slabost, žaludeční vředy, padání vlasů, zubů, lámání nehtů... Nic z toho se mě netýká! No... Dejme tomu... Vlasy mi padají, to je fakt. A hodně! Přesněji řečeno tak moc, až je mi z toho úzko, protože tímhle tempem budu brzy plešatá! Nehty se mi taky lámou, jenže... To všechno má zcela prosté vysvětlení: chybí mi vitaminy. Díky přísné dietě přichází moje tělo o spoustu minerálů a vitaminů, nakoupím si tedy další zásobu všech možných vitaminových preparátů a bude. Každopádně anoretička nejsem, to je hloupost, a začít normálně jíst také nemohu. Nemůže přece existovat do nebe volající nespravedlnost, abych to, co jsem pracně shodila cvičením a svou pevnou vůlí, zase nabrala hnusným jídlem! Jídlo se mi oškliví. Vidím v něm nepřítele své postavy, časy, kdy jsem se mohla utlouci po té či oné lahůdce, dávno minuly. Stačí, abych si představila, že mám sníst na posezení pohár Harmonie, a hned cítím žaludeční šťávy až v krku! Ve škole se objeví Vanda. Její příchod vyvolá rozpaky, všichni se vyhýbáme jejímu pohledu, já nejvíc! Holky si v její přítomnosti pouze šeptem špitají, což pro ni musí být tím trap147 nější, protože si může myslet, že mluví jen o ní, což je, konečně, z devadesáti procent pravda, kluci se pokusí o pár nejapných vtípků a když Vanda nezareaguje, zmlknou. Vlastně jsme ji odepsali, mysleli jsme, že se do konce roku neukáže a přes prázdniny se na její poklesek pozapomene. Kdoví, co tomu říkala paní Geregová! Tu to muselo vzít pořádně, její nejlepší dceruška, premiantka, recitátorka, rekordmanka v běhu na 60 metrů a vůbec všestranně nadaný typ, zástupce všech možných i nemožných školních soutěží, se takhle spustila a přivedla jejich ukázkově vzornou rodinu do ostudy! V žádném případě nejsem pomstychtivá. Vandy je mi opravdu líto. To, že otěhotněla, by nebylo tak hrozné, kdyby se jí to nestalo s bezcharakterním hajzlíkem, jakým je David! Když ho o velké přestávce při přesunu do učebny chemie potkáme v doprovodu prvandy, která k němu vzhlíží s nábožnou úctou, přehlédne mne jako velké širé rodné lány a při pohledu na Vandu se ještě hloupě ušklíbne, načež se znovu věnuje té slepičce. Ubohá Vanda krvavě zrudne. "Kašli na něj," pokusím se ji uklidnit. "Je to blbec." Zhluboka se nadechne a ten výkřik jde ode dna duše: "Usmrtili naše dítě... a jemu je to jedno!" Cítím, jak mě zamrazí po celé délce páteře. "Nemůžeš to takhle brát, Vando." "A jak to mám brát?!" vyhrkne s lesklýma očima. "Chtěla bys snad radši mimino za svobodna?!"
"Každej má právo na život. Oni mu nedali ani šanci..." "Kdo?" "Naši," hlesne. "A já je poslechla!!!" "Asi jsi neměla jinou možnost," prohodím tiše. Najednou se na mě podívá zpříma. "Závidím ti, Edito." "Mně? A co???" "Neděláš chyby." Myslím na ni po zbytek vyučování. Každý člověk dělá chyby, tím spíš, když se zamiluje. Já jsem měla spíš štěstí - nezamilovala jsem se, tudíž jsem na Davidovi viděla i jiné věci než 148 hezkou tvář a mužnou postavu. Do Tomáše jsem ovšem zblblá dokonale, neustále si vybavuji jeho oči, rty i úsměv, běhám kontrolovat telefon, zda nemáme poruchu, a jsem schopná vymyslet tisíc nejrůznějších důvodů, proč mi za celý týden nezavolal! Ten naprosto nejjednodušší, totiž že mu za to nestojím, ze své mysli vymýtím. Ne, to určitě ne!!! V pátek zkolabuji, vystresovaná neustálým napětím nadoraz. Ze školy odejdu dřív, protože jsem si z ordinační doby na kožním oddělení vyčetla, že pan doktor Zajíček přijímá audience neobjednaných pacientů v době od deseti hodin do dvou odpoledne, a s ne zrovna nadšeným výrazem se váhavě zařadím do davu vydýchávajícího v čekárně vzduch. Popínavý potos plazící se po stěně, nainstalovaný zřejmě proto, aby oživil neútulnou sterilní bělobu místa, je tak ubohý, že tuhle funkci zastat nemůže. S krajní nedůvěrou si měřím stařečky prolezlé ekzémy, usmrkané kluky s bradavicemi po rukou a při pohledu na asi třicetiletou ženu s hlavou holou jako koleno se vyděsím úplně. Co když takhle dopadnu, proboha?! Neujde mi, že ta paní je nádherně štíhlá, někdo by řekl hubená... Řada na mě dojde těsně před druhou. Pan doktor Zajíček dělal mezi pacienty dlouhé pauzy, neustále kamsi odbíhal, co chvíli se z ordinace ozývalo veselé cinkání šálků s kávou, teprve když se mu nachýlila pracovní doba ke konci, v ostrém tempu najednou vylidnil takřka celou čekárnu. "Co bys ráda?" zatyká mi familiárně, jakmile si přečte moje jméno z průkazky zdravotní pojišťovny. "Poslední dobou mi padají vlasy," svěřím se mu poněkud ostýchavě. S panem doktorem moje sdělení nehne, cosi čárá do papíru před sebou, nejspíš ještě dokončuje zápis předešlému pacientovi, a jen tak mezi řečí, aniž by zvedl hlavu, mi začne vysvětlovat, že jde o celosvětový problém, někomu padají vlasy více, jinému méně, všechno souvisí se vším, tedy v mém případě mě mohou zatěžovat dědičné dispozice, jde o projev puberty, 149 anebo je padání vlasů způsobeno nepoměrem hladin mých hormonů. "To je pěkný," zhodnotím jeho projev, "ale co s tím? Mám snad čekat, až mi vypadají úplně?" "Ženy jsou na tom lépe než muži, jen malé procento je bez vlasů, zatímco klukům se začnou dělat kouty, vysoká čela, lysinky. Někdo nemá vlasy už od patnácti let! Musíš se dívat na ty, co jsou na tom hůř..." "Mě spíš zajímají ti, co jsou na tom líp," ujistím ho. "Zkusíme vlasové kúry BIOHAIR A REGHAAR" vypadne
z něho konečně něco konkrétního. "Předepíšu ti zinkový preparát, užívej vitaminy, myj si vlasy pouze Nizoralem, dostaneš ho koupit v lékárně, a uvidíme." Přijmu recepty, poněkud škrobeně poděkuji a s pocitem, že navzdory všemu všechno jistě brzy bude v pořádku, byť určitě ne zásluhou pana doktora Zajíčka, s úlevou opustím ordinaci kožního oddělení, kam bych se velice nerada vracela! Když jsem u těch návratů, ulice zalitá červnovým sluncem evokuje prázdninovou nespoutanou atmosféru, nechce se mi jít hned domů a s nataženýma ušima čekat na vysvobozující zazvonění telefonu. Pár okamžiků přemýšlím. Jak je to s tím pořekadlem o Mohamedovi a hoře? Hodně důležitého zaviní v lidském životě náhoda, to jistě, ale někdy ji člověk musí maličko popostrčit, aby se vyvíjela tím správným směrem! Nakonec, proč bych nemohla kamarádsky zaskočit za Tomášem na kus řeči? Třeba zjistím, že je těžce nemocný, proto mi nemohl zavolat, možná leží v nemocnici...! Tahle představa mě vystraší, honem přidám do kroku, abych co nejdřív dokvačila na náměstí Jana Palacha a před výlohou zlatnictví vystlanou zrcadly se dala dohromady. Tak, ještě načechrat účes, setřepat vlasy z trička, pošplíchat se vůní parfému Gabriela Sabattini, co jsem zabavila mámě, a s úsměvem na líci trochu křečovitými obavami o Tomášovo zdraví, co když měl kupříkladu havárku?!, naběhnu do obchodu s džínsovým zbožím. Žije, oddychnu si mezi dveřmi. A daří se mu podle všeho 150 výborně, vypadá stále stejně skvěle. Jelikož právě obsluhuje maminku s asi dvanáctiletou dcerou, jíž se jen tak něco nelíbí, Tomáš nestačí kmitat a nanášet modely, přistoupím ke stojanu s navěšenými džínsovými minisukněmi nejrůznějších velikostí, ve kterých listuji jako v knize. "Vaše přání?" snaží se mi být nápomocná paní vedoucí. "Podívám se," odkáži ji do patřičných mezí, nevtírej se, jo? Radši se tvářím velice zaujatě, to aby nepřišla otravovat znovu. Naštěstí do prodejny vejde další zákazník, chlápek kolem třicítky, a ona se mu jde věnovat. Tomáš pomůže vybrat té nemožné školačce džíny s laclem, zabalí je do firemní tašky, vyinkasuje peníze a vypoklonkuje je ke dveřím, načež si všimne mne. "Ahoj, Edito," usměje se ze široka. "Co ty tady?" "Měla jsem cestu kolem," názorně zatřesu s igelitkou, ovšem s jejím obsahem získaným v lékárně se blíž nechlubím. "Bezva, akorát že v pátek je tu vždycky dost frmol." "Tak velkej, že jsi nestihl ani zvednout telefon?" "Telefon?" podiví se. "Měl jsi mi zavolat, copak si nevzpomínáš?!" "Zavolat? A jo... Ale to nebylo myšlený teď, ne?" "A kdy asi?" zeptám se šokovaně. "Já nevím, prostě někdy," pokrčí rameny. "Ještě že jsem přišla," oddychnu si. "Tímhle tempem bych se telefonátu dočkala nejdřív kolem Vánoc, co?" "Pravděpodobně," usměje se pobaveně a pohlédne ke dveřím, neboť se do nitra obchodu nahrne parta uječené mládeže a už se hrabe v regálu s džínsami. "Cos vlastně chtěla?" Jiříkovo vidění je proti mému úžasu slabým čajíčkem!
"Popovídat si... A tak." Do obchodu vstoupí manželský pár, který se zastaví před džínsovými bundami. "Jak vidíš, dnes se to moc nehodí..." "Kde je řečeno, že si musíme povídat zrovna v obchodě?" mrknu na něj šibalsky. Tohle přece musí trknout i blbce! Než mi stihne odpovědět, parta mládežníků se začne rozhlížet 151 a jeden kluk na Tomáše zavolá: "Hele, šéfe, obsluhuje tady vůbec někdo?" "Vydrž," poradí mu Tomáš a zpátky ke mně: "Když tak se zase někdy stav, třeba tu bude míň lidí." "Ale já-" "Ahoj," usměje se koutkem úst a přistoupí k partě tří výrostků a jedné slečny. Připadá mi povědomá, určitě jsem už někde její tmavohnědé vlnité vlasy viděla... "Co to bude?" "Chtěla bych nějaký suprový džíny," svěří se mu holka. "Tobě budou slušet všechny," zalichotí jí Tomáš bystře. "Fakt? To ráda slyším," zazubí se. "Jaký byly vafle?" zeptá sejí a mně dojde, kde jsem ji viděla. Tahle káča se krmila horkými vaflemi v baru Krokodýl na mém prvním a zároveň posledním rande!!! Ještě pár minut sleduji, jak Tomáš ochotně pomáhá holce s výběrem nejsuprovějších džínsů, a když se ta do nich nasouká klíďo píďo přede všemi, aniž by si zalezla do kabinky, jednoduše si je natáhne na krátké elasťáky, Tomáš ji luxuje očima a chválou nešetří: "Sedí ti senzačně, hotová druhá kůže, jsou šitý přímo na tebe..." V té chvíli pochopím. Bez pozdravu opustím prodejnu, loudavým krokem přejdu náměstí napříč, div nezašlápnu několik vlezlých tlustých holubů, tak krotkých, že se ani nenamáhají vzlétnout. Slunce, co ještě před chvílí slibovalo prázdninové zážitky, najednou jaksi potemnělo. Sice stále svítí, ale... V mé mysli kdosi otočil vypínačem. Všechno bylo zbytečné. Absolutně. Mělo mi to dojít už tenkrát! Tomáš o mě nestojí ani jako o baculku, ani štíhlou jako proutek. Když mě nebral takovou, jaká jsem, nepřijme mě nikdy - jak by mohl, vždyť já jsem svoje tělo také nesnesla v jeho přirozené podobě! Je to vlastně úplně jednoduché. Tomáš mě nechce ani takovou, ani makovou. S tím vůbec nic nenadělám!!! Naskýtá se otázka: Má cenu pro takového kluka truchlit?! Nemá. A taky plakat nebudu! 152 Aspoň... ne moc. Pocítím nutkavou potřebu se s někým o svůj bol rozdělit, svěřená starost poloviční starost, ne? Jakmile zadám svému bloumání určitý cíl, okamžitě zenergičtím, ostrým tempem nakráčím na zastávku tramvaje a po přesednutí u hřbitova a podruhé u Energovodu se dostanu na Hvězdárnu. Jen aby byla doma, přeji si horoucně, když se opřu o tlačítko zvonku před bytem Němcových. Otevře mi Tereza. "Je, ahoj! Tys ještě neumřela?" "Zatím se nechystám," ujistím ji. "Je doma Míša?" "Jasně," otevře dveře dokořán. "Pojď dál. Ukážu ti celou sbírku nových plakátů a fotek Leouška, jo? Taky jsem sehnala
božího Gila, je tam svlečenej do půl těla a má -" Míša je mou návštěvou opravdu překvapena. "Co se stalo?" "Jak jsi to poznala?" vyhrknu. "Předpokládám, že pro nic za nic jsi nepřišla." "No, já -" "Edito, mrkni se! Ten je, co? Sladkej jako med," strká mi Tereza před oči stránku vyrvanou z Bráva. "Pěknej," pochválím něco, nač se vlastně vůbec nepodívám. "Míšo, nešla bys třeba ven?" Kamarádka se chápavě podívá na mladší sestru, zpátky na mě, načež přikývne. Patrně usoudila, že opustit byt bude menší výdaj energie než se snažit Terku přesvědčit, aby na chvíli vypadla ona a nechala nás na pokoji. Nejdeme daleko, kecneme si na první volnou lavičku dole u sušáků na prádlo. Protože opodál pouze venčí starší paní pekingského palácového psíka, soukromí je zaručeno, vyklopím jí debakl, jehož se mi právě dostalo. Pak se ztěžka nadechnu. A je to. Teď mě určitě začne litovat, spílat Tomášovi, jaký to musí být vůl a "Patří ti to," řekne klidně. Mám dojem nedoslýchavosti! "Cože?!" "Patří," pokrčí rameny. "Proč by mi to mělo patřit? Za co?! Víš, kolik to dalo práce, 153 hodin, námahy, dřiny? Víš, co jsem všechno kvůli Tomášovi musela udělat? Makala jsem jak šroub, abych zhubla a líbila se mu..." "No právě," prohodí významně. "Proboha, Edito, podívej se na sebe! Jsi štíhlá, to je pravda, ale jinak... Škoda mluvit! Obětovala jsi kultu štíhlosti úplně všechno, nic víc nestíháš, nemáš přátele, dopadla jsi podobně jako tvůj brácha, kterýho jsi odsuzovala, pamatuješ? Ten je taky sám, i když z jinýho důvodu. Vždyť se s tebou nedá už ani normálně mluvit, pořád myslíš jen na kalorie a cvičení!" Poslouchám ji s otevřenou pusou. Takové nesmysly! "A navíc," dodá a pohlédne mi do očí, "si myslím, že jsi nemocná. Máma taky říkala, že anorexie je děsně nebezpečná. Prosím tě, seber se, nebo skončíš hrobníkovi na lopatě!" "Co máš s anorexií? To je teď móda, jo? Slyším to na každým rohu -" "Nejspíš to asi bude pravda," přeruší mne. "Anorexii nemám a nikdy jsem ji neměla," řeknu důrazně. "Jak myslíš," pokrčí rameny. "Nemáš anorexii, ale chováš se přesně jako anoretičky. Jakej je v tom rozdíl? Vždyť i ve škole se s tebou nedá mluvit o ničem jiným než o dietách, kaloriích, nových cvicích... Změnila ses. Děsně." "Ty taky. Jsi blbá," otituluji svou kamarádku, a protože se mi s ní nechce trávit ani minutu navíc, zvednu se z lavičky, abych bez rozloučení odešla. Káča!!! Ten den je zkrátka smolný od začátku až do konce. V chodbě narazím na mámu, která místo aby byla v práci až do večera, jak bývá jejím dobrým zvykem a neotravovala mě, začne oxidovat nejapnými otázkami, co jsem všechno dnes snědla, a chce, abych si s ní vzala kynuté knedlíky plněné jahodovým džemem, které koupila v polotovarech a teď je hodila na páru. Pochopi-
telně odmítnu, cpát se těstem posypaným cukrem a zalitým máslem?! Brr, už při představě plovoucího tuku a celé armády kalorií útočící na mou postavu se otřesu, jelikož se mi zvedne žaludek. 154 Zhádáme se jako cizí! Máma stojí na svém hloupém nápadu, že prý z nějakého poblblého důvodu musím sníst tři knedlíky! "Kolik mi je, abys mi mluvila i do jídla, kdy mám jíst, co mám jíst a kolik toho mám sníst, sakra?!" ohradím se. "Neklej," doporučí mi. "Spolykej to před mýma očima, Edito, nebo bude zle." "Jak zle?" zajímám se. "No... zkrátka zle. A nerozčiluj mě!" "Ty se rozčiluješ sama," ujistím ji. "Opakuji podruhé a naposledy, knedlíky nebudu. Stačí?" Nestačí. Ostatně, s touhle odpovědí jsem počítala, máma není z lidí, co ustoupí po prvním argumentu! Klavíruje do mě celou věčnost, lítá za mnou z koupelny do pokoje a z pokoje do obýváku, prostě kam se hnu, a pořád vede ty své praštěné řeči o anoretičkách. Když přitvrdí a chce, abych se zvážila, zabouchnu se ve svém pokoji a pro jistotu za sebou zamknu. Běduje mi za dveřmi jako jeskyňka, slibuje hory doly na střídačku s výhrůžkami nejrůznějších kalibrů. Některé jsou směšné, fakt! Prý že mě dá na prázdniny do nějakého ústavu, kde mě budou pětkrát denně krmit, haha! Pustím si KISS, oroštuji je pěkně nahlas, aby to její kvílení přehlušili, svleču se do nahá a sednu si před zrcadlo. Uspokojí mě, když se mi na bříšku neudělá žádný faldík - a to si schválně nahý pas utáhnu řemenem se sponou! Najednou se vidím jinýma očima. Míše jsem kecala. Nebyla to úmyslná lež, ale lež to byla. Řekla jsem, že všechno bylo zbytečné. Chyba lávky. Nikdy se nic neděje pro nic za nic! Tomáše jsem nezískala, ale své plus hubnoucí program měl. Zbavila jsem se kil, získala přitažlivou postavu modelky a vybudovala a zároveň si zpevnila sebevědomí. Copak to je málo?! Ani náhodou! Tomáš byl jen jedním z důvodů, proč změnit svou image a váhu. I když to nevyšlo, vlastně mu můžu být vděčná. Bez jeho urážlivých slov bych to asi nikdy nedokázala! Nevypadala bych takhle... Škoda, že jsem slíbila panu doktorovi na gynekologii, že víc hubnout nebudu, ještě trošku by to na různých partiích chtělo... 155 Schválně si stoupnu na váhu. Vida, 52 kg. Jak je tohle možné, podivím se. Vždyť jsem omezila cvičení i běh, podle zákona akce a reakce bych měla začít houfně tloustnout, jak jsem se obávala, a místo toho mám zase o kilo méně! Jak je to možné? S těžkým srdcem se rozhodnu ještě trochu snížit denní dávky cvičení. Stačí čtvrthodinová trasa běhu a cviky na koberci provádět pouhou hodinu. Nikdy bych nevěřila, jak mně, nesportovnímu typu, bude pohyb chybět!!! Uvědomím si, že se pro mne cvičení stalo drogou. Sama se tomu zasměji. Existují závisláci na tělocviku, anebo jsem ryzí výjimkou v celém velkém vesmíru?! Dlouho se na sebe v rouše Evině dívat nevydržím. Navzdory stále ještě hodně vysoké teplotě v prosluněném pokojíku mě
rozklepe zimnice. Menstruaci nedostanu po slíbených čtrnácti, nýbrž přesně po šestnácti dnech. Je sice slabá jako vánek, ale přece jen nějaká! Okamžitě je ze mě suverén na druhou. Neříkala jsem to? Kdepak anorexie, jsem normální zdravá a štíhlá holka! Na hlavu si aplikuji léčebné kúry, vlasy mi sice padají dál, ale doufám, že i to se upraví a budu v pořádku. Zbaštím prášky, vitaminky - a je to! Druhý ročník zakončím triumfálně: na mém vysvědčení se skví samé jedničky! Jsem jediná ze třídy, kdo takového výsledku dosáhl, Vanda má čtyři dvojky a to nad ní matikář Koblížek přimhouřil obě oči, protože jí vycházela spíš lepší trojka. Vanda přijme vysvědčení s pokrčením ramen, její hodnotový systém se po silných a ne zrovna hezkých zážitcích poněkud posunul, dávno se nesnaží být premiantkou, natož premiantkou za každou cenu. Pohlédnu vítězně na Míšu, jejíž tři trojky se už nejspíš staly tradicí. A pak že mám v hlavě jenom kalorie!!! "Hm, jsi dobrá," pochválí mě nezištně, ačkoli spolu od předvčerejší roztržky nemluvíme. 156 "Známky nejsou všechno," ušklíbne se na mě Bára. Slepá závist, pousměji se nadneseně. Mít na výzu čtyřku z fyziky, taky se dívám na jedničkáře skrz prsty, že! Třídní nám popřeje báječné prázdninové zážitky, máme prý načerpat sílu a energii na další rok školy a takové ty hlody, načež mě požádá: "Edito? Zastav se ještě u mě v kabinetě, ano?" Neurčitým gestem trhnu hlavou, což není odpověď ani kladná, ani záporná, a váhavě se přitočím k Míše. Sice spolu nemluvíme a vůbec poslední dobou naše vzájemné vztahy dostaly vážné trhliny, ale byla by hloupost rozkmotřit se úplně, vždycky jsme si rozuměly, tím spíš se rozhádat před prázdninami, když je reálná šance, že na sebe budeme mít mnohem více času. Vlastně se hrozím toho, co budu dělat, když mi odpadlo učení, kroužky a málem nesmím cvičit?! "Jdeš domů?" zeptám se jí jako dřív. Kamarádka je inteligentní, pochopí, že je to ruka podaná ke smíru, a přijme ji. "Akorát musím skočit cestou do cukrárny, máti mi nařídila koupit pár zákusků, to víš." "Konec roku, tak oslava, jo?" "Terka dopadla určitě líp a nepřežila by, kdyby si na ni naši nevzpomněli," vysvětlí. "Počkám na tebe v šatně, jo?" "Proč?" "No... Jdeš přece za Touškovou, ne?" "Nemám nejmenší důvod. Bohatě mi stačilo vidět svou třídní během školního roku pětkrát týdně, opravdu mi její obličej o prázdninách chybět nebude." "Ty jsi číslo," uchichtne se. "Ale co když ti chce něco důležitýho?" "Pochybuju," odfrknu. Dovedu si představit, jakými moudry by mě chtěla vybavit na prázdniny! Ta ženská je stoprocentně přesvědčená, že jsem anoretička, a mě už nebaví jí to vymlouvat. Dost na tom, že se musím kvůli jídlu dohadovat s mámou! Dokonce mě včera šokovala plánem, který na mě ušila společně
s tátou. Jelikož oni nemají čas na mě dohlížet, přenechají tuhle 157 zodpovědnost babičce! Ta se úkolu zhostí ráda, určitě mě bude chtít vykrmit jako posvícenskou husu. Přes výklad cukrárny vidím u zadního stolku holky z naší třídy, také oslavují a některé tedy určitě ne známky, spíš dva nejsladší měsíce v roce, proto rychle navrhnu Míše, že na ni počkám venku. Jen se krmte zákuskama a poháry, bléé... Míša. naštěstí dost spěchá, nepřemlouvá mne, abychom si k nim přisedly, což je štěstí, protože jinak bychom se asi rozešly ve zlém, sotva jsme zase jedna druhou našly. "Co máš v plánu na prázdniny?" otáži se jí cestou domů. "Dva týdny u moře, letos to budou Seychely, čtrnáct dní na Mácháči pod stanem a pak autostopem po krásách vlasti..." Vykulím oči. "Fakt?!" Míša vyprskne. "Snad jsi tomu nevěřila? Jaký já můžu mít plány, haha, když naši naprosto nemají pochopení ani snahu, aby mi je splnili? Ve skutečnosti pojedeme najeden blbej tejden na rodinnou rekreaci do Krkonoš, táta zaplatil pobyt na hasičský chatě, což bude terno, fakt! No a pak se budu různě poflakovat ve městě a vařit, aby ubohá sestřička netrpěla o prázdninách hlady. Naštěstí odjede na dva týdny na přelomu července a srpna na tábor, to bude vegáč a klídek... A ty?" "Taky nic moc," uvědomím si. "Za týden sice letím s našima na Mallorku, ale že by se mi tam chtělo, tak to teda vůbec! Brácha se z toho vykroutil, přece jen je starší, mně se to nepodařilo. Bydlení v třílůžkovým pokoji, no děs!" "Ale aspoň se vyčvachtáš v moři," utěšuje mne. "Klidně bych se téhle výsady vzdala," ujistím ji. Moře sice miluji, jenže... Při představách, že celé dny nebudu slyšet nic jiného, než otázky, co jsem jedla, se i barvy moře mění na ponurou šeď! "No a to jsem mluvila o té lepší části prázdnin. Na zbývající dny mi starouškové naplánovali ozdravnej pobyt u babičky v Zaječí. Myslíš, že by tě vaši se mnou pustili? Můžeš je uklidnit, naše babča vydá za regiment policajtů, lepší dozor si nedovedou představit! Tereza bude zrovna na tom táboře, takže pro ni nebudeš muset vařit..." 158 Ačkoli jsem se obávala, že mě ani nenechá domluvit a trapárnu, kterou jí nabízím, okamžitě zavrhne, příjemně mě překvapí. Blýskne jí totiž v očích a usoudí celkem rozumně: "Hele, to nevypadá zase tak špatně. Když budeme dvě, určitě si nějakou zábavu najdeme, proč se nudit každá zvlášť? Mají v Zaječí nějaký koupaliště nebo tak?" "Jo, docela velký." "No tak!" břinkne mne do zad jako za starých časů. "Na každý koupaliště chodí spousta kluků, natož na velký..." Díky Míše se snad začnu do Zaječí těšit! 8. MOŘE LÁSKY A TOUHY: Do koženého kufříku si sbalím všehovšudy troje letní šatičky, plavky a nové opalovačky, které jsem si koupila z peněz za vysvědčení, na něž se naši mrkli koutkem oka a nijak víc se k němu nevyjádřili, i o ty peníze jsem si musela říct! Zato
opalovačky jsem si koupila perfektní, kdepak jednodílné plavky, ve kterých jsem dřív schovávala varhánky a vystouplé bříško, pěkně dvojdílné opalovačky s miniaturní spotřebou elastické látky. Mámu asi trefí, až mě v nich uvidí, ovšem člověk zkrátka riskovat musí. Pak ještě něco prádla, pantofle, kosmetickou taštičku a něco na ukrácení dlouhé chvíle, protože zábavu na dovolené vidím velice černě. "Teda, panstvo," uleví si taxikář, který se dře na letiště s našimi zavazadly, "vy si tam hodláte postavit vlastní zděnou chatku?" "Prosím?" otáže se nechápavě máma, zatímco táta si měří můj ohoz a nevzmůže se ani na slovíčko. "No že v těch kufrech pašujete cihly," míní taxikář. 159 Máma postrádá smysl pro humor, natož aby laškovala s taxikářem, zvedne oči v sloup. Ta úroveň! Do letadla nastoupím v elastickém polotričku a šortkách tak krátkých, až to s tátou zacloumá, o to vyšší mám ovšem boty a vůbec mi nevadí, že jsem delší než mnozí kluci. S tou tíhou ubohý taxikář samozřejmě přeháněl, ale ne zase tak moc, kontrolou zavazadel projdeme jen o vous, těžší kufry se do letadla brát nesmějí. Cihly s sebou pochopitelně nevezeme, zato si každý z nás nabral hromadu literatury, na kterou mu po celý rok nezbyl čas, a protože čas nám nezbýval prakticky žádný, nahromadilo se toho hodně, no. Město Palma da Mallorka je horké, živé a pulzující a veskrze španělské, takže nevědět, kde zrovna jsem, mohla bych hádat, že jsme přistáli v kterémkoli jiném španělském městě a ne na rajském ostrově. Autokarem cestovní kanceláře náš zájezd rozvezou do hotelů pobřežních letovisek, ten, ve kterém naše trojka stráví následujících osm dní, se jmenuje CLUB CALA MARSAL a je celkem komfortní, navíc z pokoje v pátém patře máme skvělý výhled na třístupňový bazén obklopený tropickou vegetací a hlavně na písečné pláže kolem zálivu Cala Marsal, kam to máme coby kamenem dohodil. "To jsem ráda, že nám to takhle pěkně vyšlo," libuje si máma, jakmile se po cestě osprchuje. "Společnou dovolenou jsme si neudělali celá léta, viď, miláčku?" Táta pouze něco neochotně zahučí, na dovolenou se mu chtělo odletět asi stejně nadšeně jako mně, čili vůbec, a dál se probírá v jakémsi časopise vydávaném Akademií věd, kterých si s sebou nabalil pořádný štos. "Půjdeme se do večeře projít, Eduš," nařídí mi, "aby nám správně vyhládlo. Na koupání je už stejně pozdě." Bohužel nejsem v tátově pozici, abych mohla cosi zamručet a nechat ji vymluvit, aniž by to se mnou hnulo. Na rodinné dovolené mám od jisté doby svůj názor, jednoduše jsem z nich vyrostla, tím spíš, že si s našima naprosto nerozumím. Bydlení v jednom pokoji s mámou a především s tátou je pro mě hotové 160 utrpení! Na procházce jako takové by vlastně nic nebylo, naopak, plnými doušky do sebe nasávám mořskou brízu se slanou příchutí, prohlížím si zdejší kluky a oni si prohlížejí mně, přičemž já se pouze dívám, zatímco oni se otáčejí, pískají či dokonce mlaskají.
"No to je hrůza," všímá si máma. "Sama nepůjdeš ven ani na krok, rozumíš? Podívej těch krémů, zapomněli jsme si vzít s sebou něco na opalování, musíme si koupit..." Asi půl hodiny strávíme vybíráním nejkvalitnějšího krému s vysokým UV filtrem, protože jsme obě od přírody blondýnky, byť mou hlavu zdobí nový mahagonový přeliv. Pak si máma všimne obchůdku nabízejícího asi čtyřicet druhů zmrzlin. "Kterou sis vybrala?" vyzvídá a už na prodavače ukazuje, že si dáme duo. "Nejím zmrzlinu!" pokusím se ji zarazit. "Od kdy?" podiví se. "Zbožňuješ jahodovou a oříškovou..." "Bejvávalo," procedím skrz zuby a než se máma vzpamatuje, rychle svou angličtinou sympatickému pikolíkovi s ohnivým pohledem vysvětlím, že té zmrzliny bude pouze jedna porce. Máma však bůhvíproč na svém původním nápadu visí jak opice na liáně. "Povídám, že si dáme zmrzlinu, tak si ji také dáme! Duo, si?" "Já ji jíst nebudu!" "Přece jen máš anorexii!" obviní mne. "Kvůli tomu, že mi přestala chutnat zmrzlina, nemusím hned mít nějakou pitomou anorexii, ne?!" "Jestli ji nemáš, sníš zmrzlinu. A honem!" určí si mamka s nesmyslnou a nic neřešící podmínku. Pikolík sleduje naši hádku s opravdovým zájmem, u svého krámku bývá spíš svědkem opačných případů, kdy dítka chtějí po svých rodičích, aby jim pochoutku zaplatili, zatímco u nás je tomu naruby. Nakonec nám speciální špachtličkou do dvou velkých kornoutků navrství tři druhy zmrzliny, porce jak pro slony, a úslužně mi ji podá v zabalenou do ubrousku. "Gracias," zahuhlám naštvaně. 161 "Je výborná," libuje si mamka, sotva si jednou lízne. "Viď, Eduš? Hlaďoučká, smetanová, rozplývá se na jazyku..." S nepřekonatelným odporem se dívám, jak mi ta kalorická bomba na horkém vzduchu taje před očima, už mi stékají kapky po ruce, aniž bych ochutnala... "Je...!" ulevím si, když mi celý kopec zmrzliny vyklouzne z ruky a s plesknutím skončí na dlažbě chodníku. Máma zrudne. "Tos udělala schválně!" "Můžu za to, že mi upadla zmrzlina? Podívej, tamhle leží taky jedna, nejsem jediná, kdo o ni přišel." "Ale jediná, kdo ji hodil na zem úmyslně!" zasyčí zlostí bez sebe, že jsem prosadila svou. "Dojdeš si koupit novou!" "Mami, nebuď směšná," usměji se na ni chlácholivě. "Přestaň vyšilovat, budíš pozornost, dívají se na tebe." Máma se mnou nepromluví víc ani slova, nejbližší cestou dobloudíme ve spleti uliček k našemu hotelu a zatímco si na mne stěžuje tátovi, zavřu se do sprchy. To bude dovolená!!! Další výstup přijde vzápětí, totiž hned u večeře, která je jako všechna jídla v tomto hotelu podávaná formou buffet. "To je všechno? zhrozí se při pohledu na můj talíř, na který jsem přehnaně nafutrovala nejrůznější druhy úhledně nakrájené syrové zeleniny. "Mám plnej talíř!" ohradím se, jelikož jsem si vzala hodně, abych ji umlčela, přičemž sníst nehodlám ani třetinu.
"Ale čeho! Dušane, podívej se na to," burcuje tátu. "To, co si jiní berou jako přílohu, má ona jako hlavní chod!" "Jsem vegetariánka," napadne mne výmluva. "Od kdy?" zeptají se oba dvojjhlasně. "Už dávno," mávnu rukou. "Dušane, prosím tě, řekni jí něco!" vyskakuje máma. "Jestliže je vegetariánka, nemůžu ji přece nutit jíst maso," usoudí táta logicky. "Vegetariánka! Takový nesmysl!" chytá se máma stropu. 162 "No dobrá, když ti vadí maso, vezmi si tedy dezerty nebo sladká jídla, v těch maso není." "Už toho mám vážně dost," ohradím se prudce. "Nezlob se, ale je mi dost let na to, abych si mohla vzít k jídlu to, co sama uznám za vhodné. A pokud ti to vadí, nemusíš se na mě dívat, sednu si jinam!" "Edito!" Mámin výkřik zůstane kdesi za mnou, seberu svůj talíř a odsednu si k jinému stolu. Dlouho sama nezůstanu, přisednou si ke mně dva kluci něco kolem dvaceti, Holanďané, a než se porýpu ve dvou čtvrtkách rajčete a třech plátcích okurky, německy si domluvíme rande na pláži. Samozřejmě nemám v nejmenším úmyslu se ho zúčastnit, ale šíleně mě blaží pocit, že hned první večer bych mohla mít rande! Vlastně jsem tuhle dovolenou viděla zbytečně moc černě. Zatím je to docela prima! Jakmile vyřeším problém s jídlem, tedy ten nejdůležitější, nic mi nebrání v užívání prázdnin po velkých doušcích! Na snídani totiž chodím mnohem dřív než naši, ti než se vyhrabou z postelí, já už jsem vysprchovaná, nalíčená a po snídani, ke které si zobnu hrstičku müsli zalitého mlékem. Na tácy se šunkou, nejrozmanitějšími druhy salámů a sýrů se jen podívám, ale nevezmu si, a na toasty, koláče, džemy a jiná sladká jídla, se ani nepodívám. Zrovna tak se nenapájím horkou čokoládou, jak je všeobecným zvykem, ráno piji pomerančový džus, při kterém mě i tak tíží svědomí, že je příliš kalorický, a jinak přes den vodu či minerálku, pochopitelně neslazenou. Díky polopenzi mi odpadnou starosti s obědem, zatímco naši v polední pauze chodí na kávu a dortík, j á se sluním na balkoně, no a s večeří se snažím rovněž vyhýbat našim. Když se mi to nepovede, zachraňují mě jako společníci moji dva holandští frajeři. Radši poslouchat jejich výtky, proč jsem zase nepřišla, a smlouvat se na diskotéky, než se hádat s mámou! Ti kluci by možná stáli za hřích, jenže... Takových tady je! V hotelu, na ulici i na pláži! Stačí, abych se svlékla do opalovaček a hned platím za hvězdu. 163 "Probůh," zděsí se máma a na okamžik zůstane beze slov, což sejí stává jen zřídka a převážně v největším úleku či úžasu, což nejspíš prožívá obojí, když mě poprvé vidí svlečenou. "Jsi vychrtlá jak somálské děti..." "Jsem štíhlá," opravím ji s úsměvem a plácnu sebou na rohož. Krom plavání se nejradši povaluji na slunci, jeho paprsky jsou jedovaté, ale nádherně teplé a mně je bůhvíproč i v horkém podnebí ostrova chladno, zatímco se ostatní potí. "A sleduj, jakej to má ohlas..."
Kluků nejrůznějších národností, co mě svlékají pohledem, a vlastně ani moc nemusí, protože v půlce týdne napodobím odvážnější turistky a přestanu používat vrchní díl opalovaček, jsou tu mraky, domlouváme se anglicky i německy, blbnu s nimi na suchu a hlavně ve vodě, koupeme se, hrajeme nejrůznější plážové hry, dokonce se nechám vyhecovat a koupím si rychlokurz potápění! Ten, kdo mě k tomu přiměje, se jmenuje Niklas a je to Švéd, který bydlí i se svým přítelem Jarim v jiném hotelu, ale kvůli mně oba chodí na naši pláž. Vůbec si nejsem jista, kdo z nich na mě bere, zdá se, že oba a naplno! Mně se víc líbí Nik, vysoký blondýn s dohněda opáleným svalnatým tělem a nevinně modrýma očima. Když mě pozvou na diskotéku Lovely do vedlejšího hotelu, po dvoudenním rozpakování souhlasím. Máma je z mého nápadu div živá, pustit dospívající dceru z očí a vrhnout ji do náruče těch chtivých vlčáků? Nikdy! "Mami, prosím tě," ohradím se. "Nezáleží na tom, jestli mi to zakážeš, nebo nezakážeš. Neudělám nic, co nechci já." "Dušane, slyšíš ji?" hrozí se máma, která si mě nevšímá jak je rok dlouhý a najednou by mě chtěla vychovávat! "Edita má svůj rozum," zastane se mne moudřejší z rodičů, byť z něj cítím ostych a jsem v jeho přítomnosti celá nesvá. Páni, tolik chvály si snad ani nezasloužím! Vždycky jsem si myslela, že podle táty jsem hloupá, málem nesvéprávná, určitě se ve mně jako v dceři zklamal. Byť mám samé jedničky, Štěpánovy výše nikdy nedosáhnu! 164 "Ale zítra přece chceme jet na výlet," namítne máma. "Měla by ses vyspat, Edito. Pochybuji, že ten vůz, který táta na zítřejší den zamluvil v půjčovně, bude mít klimatizaci. Pojedeme brzy ráno, abychom stihli projet co nejvíc. Mallorka není jenom pobřeží plné hotelů." Představím si balené hamburgery a sendviče, kterých máma nakoupila půl tašky, abychom na celodenním výletě neumřeli hlady, byť se počítá, že si někde dojdeme na oběd, a přestože bych šíleně ráda viděla nitro ostrova, musím s těžkým srdcem odmítnout. "Já nepojedu." "Ale proč?" žasne máma. "Těšila ses na delfinárium a -" "Já vím, jenže..." Rychle si vymyslím důvod: "Připadá mi škoda ztratit den cestováním, když je tak nádherný počasí a my už pozítří letíme domů. Chci se koupat a potápět." "Určitě budeš mít spoustu možností se během výletu vykoupat i na jiných plážích než na té, kterou znáš..." "Ne, díky. Už jsem se rozhodla," odmítnu pevně. "Copak tě můžeme nechat samotnou celý den?!" pochybuje. "Co když se utopíš?" "Prosím tě," vyprsknu. "Od čeho jsou tu plavčíci?" "Ti jen koukají po děvčatech," zhodnotí kriticky jejich pracovní náplň a má z devadesáti procent pravdu. "Táta jasně řekl, že mám rozum," použiji nejtěžší kalibr. "Takže se taky projevte vy. Ukažte dobrou vůli, věřte mi." "No, já nevím," okolkuje máma. "Dušane, prosím tě..." "Díky!" lípnu jí pusu na čelo a pro jistotu se zdekuji. Nic a nikdo mi nezabrání zúčastnit se diskotéky s pravými jižanskými rytmy a nespoutanou atmosférou, tancujeme s Ni-
kem i Jarim co to dá, při ploužácích se o mě přetahují. Jsem na vrcholu blaha. Ještě na podzim tlustá a všemi opomíjená holka krev a mlíko si najednou může vybírat! Předpokladem k úspěchu je štíhlá postava. Námaha, dřina, odříkání - to všechno za tohle stálo! Aspoň jsem o tom pevně přesvědčená a když mi Nik řekne, že jsem very nice girl, nemůže být spokojenějšího člověka! Tomáši, nejsi na světě jedinej, víš? 165 Přestože diskotéka duní v plném proudu a patrně tak zůstane do časných ranních hodin, ve dvě ustoudím, že by to pro dnešek mohlo stačit. Byť je můj táta až překvapivě velkorysý, nemohu po něm chtít, aby toleroval můj návrat kupříkladu v pět ráno. Cítím, že pak by asi změnil svůj náz:or o mé rozumnosti. Tuhle důvěru nechci ztratit, pročež své dva mohsledy zklamu sdělením, že už musím jít. "Nezajdeme na chvíli nahoru?" láká mě Nik anglicky a tím nahoru myslí na pokoj, pochopitelmě. "Máme tam láhev něčeho dobrýho," slibuje Jari. Ujistím je, že my parents by z toho asi odvázaní nebyli. Oba sehraně vzdychnou, patrně považují rodiče za zbytečnou instituci, když je dívce šestnáct a půl, že:. Abych je trochu povzbudila, prozradím jim, že zítra budu opět na pláži - a tentokrát bez svých bodyguardů, neboť ti se vrátí teprve pozdě večer. Že jim udělám radost, jistě nemusím dodávat! Doprovodí mě až do našeho hotelu, kde pozdravím úklonem hlavy recepčního, sličného Španěla, sse kterým flirtuji kdykoli si vyzvedávám klíč, gestem srozumitelným snad ve všech řečech světa, nerozuměli by mu snad jedině pygmejové, k těm se to možná ještě nedoneslo, naznačí, že mi to bezvadně sekne, a Nik, když mi přivolá tlačítkem výtah, mi významně stiskne ruku. "Tommorow," zašeptá s nadějí. Oplatím mu mrknutí. "Thanks," řekne Jari a když se zeptám, za co mi děkuje, odpoví, že za krásný večer. Jsou opravdu galantní, tihle dva Vikingové! Naši se zase tak brzy ráno, jak plánovali, nevypraví. Vstávají teprve po šesté a nadělají příliš mnoho hluku. Možná schválně, máma si totiž neodpustí desatero, co nesmím činit za dobu jejich nepřítomnosti, a já pokaždé pouze cosi zachrochtám, aniž bych otevřela oči. Jakmile odejdou, nic už mě v posteli nedrží. Přece nezabiju den! Spát můžu doma, k tomu budu mít ještě spoustu příležitostí, ne? 166 Jdu se projít uličkami prázdninového letoviska, které je stejně liduprázdné jako pobřeží lemované palmami. V takhle ranní době si nepřipadám jako v hotelovém městečku na výrobu kouzelných dovolených, ze kterých se ukazují fotky sousedům a příbuzným, aby záviděli, jak bylo moře modré a písek bílý a slunce žhavé. Projdu kusem promenády i hájkem porostlým vysokými kaktusy, zaskočím se vykoupat, byť s sebou nemám plavky. Tady na tom tolik nezáleží tím spíš, že potkávám jedině plavčíky připravující své kousky pláží k dalšímu dni navlas stejnému jako byl včerejší a předvčerejší, dám řeč s chlapíkem, co v malém traktůrku s nástrojem připomínajícím veliký hřeben načechrává písek na pláži, pozoruji kormorány a racky a je mi krásně. Jsem štíhlá, jsem žádaná, jsem úspěšná. Nádhera!
Teprve když se rozklepu chladem, což je zajímavé, jelikož slunce je čím dál výš a teploměry na plážích se začínají šplhat prudce nahoru, naklušu do hotelu, abych si dala lehkou snídani a vrátila se na pláž, kde už mě Nik s Jarim čekají. Blbneme jako obyčejně, přesto je to dnes jiné, takové... Napjaté, řekla bych. Po náročném koupání se svalím na svou rohož, odhodím vršek opalovaček a natáhnu se pro opalovací mléko. Kluci se mi smějí, že mám husí kůži, voda prý má 25 stupňů a vzduch 38 ve stínu. Jari odběhne koupit meloun a colu, a když se Nik nabídne, že mě namaže, dovolím mu to. Pak nemám husí kůži jenom ze zimy! Do žlábku mezi ňadry mi nalije kalužinku mléka, kterou svými mužnými silnými prsty začne jemně roztírat. Nejprve se drží klíčních kostí a krku, pak zase vpadlého bříška a žeber, ovšem brzy se osmělí a hladí moje ňadra krouživými pohyby, až mi bradavky trčí jako špičky slunečníků. Zatajím dech, aby moje prsy vypadaly větší. Poprvé zalituji, že jsem zhubla i tady, dávno nepotřebuju podprsenku velikost číslo tři, vystačím si bez, kdybych nějakou nosila, padla by mi nulka! Zavřu oči, chtěla bych si navždy zapamatovat tuhle chvíli, zafixovat ji do svých vzpomínek, abych si kdykoli vybavila zvuky pláže, hukot moře, cákání vln, pištění dětí, šustění třásní 167 slunečníků, které vypadají jako z dlouhých stébel slámy, a hlavně abych ucítila Nikovy prsty a vzrušení, které mnou prostupuje. Zážitek ze sklepa činžáku Davidovy babičky je pouhopouhým odvarem. Tohle je ono!!! Pak na svých rtech ucítím vůni kokosu a Nikova něžná ústa. Zaskočí mě to, otevřu oči, abych se zblízka podívala do jeho modrých, a protože se nebráním, zatlačí, aby se jeho jazyk dostal do mých úst. Vpustím ho tam, pohrávám si s ním, je to milý host. Cítím jeho touhu i svoje srdce, naráží do žeber, docela to bolí. Líbáme se jako o život, narvaná pláž kolem přestala existovat, jsou jen Nikova ústa, ruka, která hněte moje ňadra, a prst namazaný mlékem, který vklouzne pod mé plavky a lehounce stiskne. Prudce vydechnu. Je to tak silné a vzrušující a... "I love you, Edy," zašeptá. Jeho hlas mě probere z tranzu, vytrhnu se mu a posadím, abych se omámeně rozhlédla kolem. Naštěstí si našich hrátek nikdo nevšiml, vlastně ano, přece, asi pětadvacetiletý táta od dvou roztomilých holčiček na mně visí pohledem, ale toho to určitě nepobouřilo! Rozpačitě se na Nika usměji. Zůstane vážný a napnutý, a když dorazí Jari s třemi dílky chlazeného melouna, rychle si přehodí přes klín ručník. Kouzlo okamžiku pomine, blbneme zase dál, jako by se nic nestalo, je to moje a Nikovo tajemství, Jari neví, že je tu přespočetný! Jakmile nastane čas k večeři, kluci mě doprovodí a smluví si se mnou schůzku v osm před hotelem. Zachytím Nikův pohled a neznatelně přikývnu. Anglicky se domluvíme slušně, docela mě překvapilo, jak v praxi válím, ovšem jsou věci, ke kterým není potřeba žádné řeči. Jako například k tomu, abych rychle shltla trochu zeleniny, vyhnula se těm dotěrným holandským klukům, pečlivě se vysprchovala, vyfoukala si vlasy, s lítostí si jich celou hrst vy-
česala, to je hrůza, a tolik jsem si od pobytu u moře slibovala! Myslela jsem, že mi tady přestanou padat, když načerpám přírodní minerály...! Nemám ale čas se rozněžňovat ani litovat, 168 večerně se nalíčím a rychle, aby mě nezastihli naši dřív, než se vypravím, mohou se vrátit o půlnoci anebo taky třeba v sedm, opustím hotelový pokoj. Na smluvené místo se dostanu o půl hodiny dřív, přesto jsem si jistá, že nejdu vůbec brzy! Nik už na mě čeká. Bez Jariho, tomu se prý vymluvil, že si ještě zaskočí něco koupit, a zatímco se jeho přítel sprchuje a slibuje si od večera s českou holkou ledaccos, Nik mě za jeho zády vezme na výlet plachetnicí. Domorodý chlapík vysušený sluncem a opálený až do černa, kterého si najmeme, je naštěstí tolik chápavý, aby nás neotravoval s popisováním přírodních krás ostrova, stejně jako má tolik inteligence, aby se od kormidla neotáčel. Celou dobu se na houpavých vlnách Středozemního moře líbáme, jako by tahle minuta byla úplně poslední a po ní měl nastat konec světa. Když nás domorodec vysadí zpátky na přístavním molu a popřeje horkou noc, ví, o čem mluví! Musí to na nás poznat. Dokud je světlo, procházíme se s rukou v ruce plnícími se uličkami zálivu, vyhýbáme se prodavačům nabízejícím své zboží hlasitými výkřiky a dokonce zalezeme do jakéhosi baru, kde je malá šance narazit na Jariho, který nás docela určitě hledá a pěkně u toho zuří. Jakmile se nad obzor vyloupne žlutý měsíc, ulicemi se rozezní divoké rytmy, tancuje se v diskotékách, barech i jen tak na ulicích, vydáme se na pobřeží. Shodím boty, abych se bosky brodila pískem, blbla s Nikem a nechala se zcákat do poslední nitky, jak se mě snaží hodit do moře. Tu a tam někoho potkáme, ale je dost tma a ty, na které narazíme, jsou většinou dvojice milenců. Na konci zálivu kousek od majáku objevíme plácek dokonale krytý kaktusy. Nemusíme se domlouvat, Nik shodí pestrobarevnou košili, abych si měla nač sednout, a pomůže mi z šatiček, to prý aby mohly uschnout. Jaká dojemná péče! "Nice," opakuje, když mě něžně pokládá do písku. "Very, very nice..." Kdo by taková slova neposlouchal rád! V líbání jsme už pokročilí, jde nám to fakt krásně, celá se chvěji a nedumám 169 nad tím, jestli ta zima, která mě prostupuje, přichází zvenčí anebo spíš zevnitř, zda její příčinou není strach. Nik se věnuje mým ňadrům, líbá jedno po druhém, dráždivě mi přejíždí zuby po bradavkách, a teprve když se téhle hry nabaží, svleče mi miniaturní kalhotky, aby mi mohl oddálit nohy od sebe a kleknout si mezi ně. Hrudník se mi dme vzrušením jako přílivové vlny, když svými rty sjíždí k pupíku a dál ke slabinám, načež jeho jazyk ucítím na tom nejcitlivějším místě. Místo zimnice mě obrazí horkost, celé tělo zmalátní, je to božsky krásné, hraje si se mnou a já se musím kousat do hřbetu ruky, jinak bych sténala nahlas. Řekla jsem mámě, že neudělám nic, co bych sama nechtěla. Tohle všechno chci, líbí se mi to a naplňuje mé nitro něčím obrovským, otázka ale je, kam až to chci nechat dojít! Nik dýchá stále zrychleněji. "I wont you."
Pak do mne zasune prst. Prohnu se jako luk. "Do you virgin?!" zeptá se ohromeně. "Yes," vydechnu. "Its fantastic," prohlásí vzrušeně. Zbaví se svých šortek a jeho penis ční nahoru jako zlověstný kyj. Mohla bych o to přijít na exotickém místě s pěkným klukem, stačí maličko... "No," zabrzdím ho. Pan doktor na gynekologii řekl, že sama poznám, až přijde ten pravý. David to nebyl, to jsem věděla hned. Nik to také není, ačkoli je to s ním super. "No?" opakuje překvapeně. "Sorry," řeknu omluvně a na chvíli se mě zmocní pocit, že jsem si zahrávala až moc. Vlastně bych se mu nemohla ani divit, kdyby se na moje NE z vysoka vykašlal! Nik je třída. "Oh," vzdychne si, že by se nad ním kámen ustrnul, ale svůj nárok nevyžaduje násilím. Místo toho si se mnou vymění místo. Vím, co chce, David to chtěl také, krom toho jsem mu něžnosti dlužná a navíc mě šíleně vzrušuje a baví poskytnout klukovi rozkoš. Líbám ho a hraji si s ním, až ho dovedu k vyvrcholení, aniž bychom se spolu milovali v pravém slova smyslu. Nik nádherně zanaříká, líbilo se mu to, poznala jsem to na něm, 170 a pro mě to je také obrovský zážitek. Sexuální zkušenost na pláži rajského ostrova pod klenbou horké noci. Ještě dlouho se líbáme, uvolněně, něžně, oba celí ulepení a oba uspokojení. Pak se nazí vykoupeme, užíváme si doteků na nejintimnějších místech toho druhého, chvíli poskakujeme po pláži, než trochu oschneme, a když mě doprovodí do mého hotelu a před recepčním políbí, vím, že je to naposledy, protože zítra odlétám. Chvíli bojuji sama se sebou, jestli mu to mám říct nebo ne, načež usoudím, že by to nebylo k ničemu, on se za pár dní vrátí do Stockholmu, takže si s ním domluvím schůzku jako obyčejně na pláži, a ve výtahu se zhluboka nadechnu. Tohle byl můj nejkrásnější zážitek z dovolené na Mallorce. Legrační je, že jsem to prožila na jihu se Seveřanem! Naši už jsou doma, máma chvíli vyšiluje, že jsem opět šla na diskotéku, nicméně táta řekne, že jsem měla právo užít si poslední noci, ne? Což jsem učinila! Pak mi máma líčí zážitky z okružní jízdy ostrovem, prý natočili plno záběrů, ale já ji neposlouchám. Za mými zavřenými víčky běží erotický film, který jsem prožila na vlastní kůži. Ještě v letadle myslím na Nika. Škoda, že ho už nikdy neuvidím! Ten kluk se mi líbil. Vzhledem i svým chováním galantního rytíře, ale nezamilovala jsem se do něho. Což je nejlepší obrana před zklamáním! Nelituji, že jsme si nevyměnili adresy. Beztak by mi nenapsal, byl to jen letní flirt a byl moc pěkný. I kdybychom si jeden dva dopisy poslali, co z toho? Lepší mít krásnou vzpomínku. Místo lítosti si prohlížím obě letušky. Jsou štíhlé, vysoké, upravené, perfektně nalíčené, ovládají jazyky a mají sebejisté Vystupování. Uvědomím si, že bych klidně mohla být na jejich místě! Všechny tyhle podmínky splňuji!! Neměl Jakub, ten záletník, nakonec pravdu? Co když mě je vážně na učitelku kreslení škoda? Díky štíhlé postavě si mohu
vybírat nejen kluky, ale otevírají se přede mnou i další možnosti, třeba ve výběru povolání... Modelka nebo letuška, to by přece klidně mohly být moje další cíle, ne? Povznesenou náladu mi zkazí - jak jinak - máma. Jakmile naše letadlo dosedne na pevnou zem, prohlásí táta, že má šílenej hlad. On tedy neřekne "šílenej", ale vyjádří se v tom smyslu, že by snědl na posezení vola. No, řekne to mnohem kultivovaněji, ovšem výsledek je týž. Po naší desetidenní nepřítomnosti nás pochopitelně nečeká slavnostní tabule, ba ani skýva chleba, tudíž se máma rozhodne pro návštěvu nejbližší restaurace. Instinktivně v téhle akci tuším problémy - a pochopitelně se jich dočkám. Aniž by se máma starala o můj názor, objedná mi stejně jako sobě kuřecí medailonky s broskví a sýrem a k nim rýži, ta mi prý postavu nezkazí. Táta si dá klasiku, vepřovou s knedlíkem, prý má po všech těch hranolkách a biftecích zkažený žaludek. Když spatřím patnáctidekovou porci na talíři připomínajícím mísu, zvedne se mi žaludek. "Dobrou chuť," popřeje nám máma a speciálně ke mně dodá: "Kuře není klasické maso, jedí ho i vegetariáni." Zavrtám se v rýži vidličkou. "Je toho hrozně moc..." "Jez, co sníš," poradí mi. "A protože jsi dneska naposledy snídala trochu těch vloček, jistě zblajzneš všechno." Pochopím, že se nemohu vymlouvat na nedostatek hladu. Do prkýnka, jak z toho ven?! Ať přemýšlím, až se mi z mozkových závitů kouří, nevymyslím při své inteligenci jediný rozumný důvod, proč bych nemohla aspoň část porce sníst. Kuře i rýže sice patří mezi nízkokalorická jídla, ale ne zase tak moc, abych po nich neztloustla! Spolknu pár vidliček rýže, k tomu asi tři medailonky a odstrčím talíř. "Mám dost." Máma mi ho zase přistrčí. "Ale honem!" Nedá pokoj, dokud do sebe při největším sebezapření nenasoukám celou polovinu porce!!! Zatímco ona s tátou si objedná ještě kávu a zákusek, já ucucávám mattonku a připadám si jako žok. Pokradmu se dotknu svého bříška na místě žaludku a poleje 172 mne ledový pot: je vypouklé!!! V mých představách mi trčí ze šatiček, rýže i kuřecí maso v žaludku bobtná a roste, po téhle večeři budu mít o pět kilo víc!!! "Odskočím si," řeknu a svižně odkráčím na toaletu. Zkontroluji, zda jsou ostatní kabinky prázdné, nerada bych hrála někomu divadlo, a skloním se nad mísou. S nadechnutím si strčím prst do krku a ani nemusím sahat moc hluboko, stačí představa narůstajících špeků na břiše, zadku i bocích, a kuřecí medailonky i s rýží opouštějí moje útroby byť zdaleka ne v takové úpravě, v jaké mi je přinesla číšnice na talíři! Zvracení je pěkně odporné, prst si strčím do krku celkem třikrát, dokud mám co zvracet, a teprve když jsem vyprázdněná, vykloktám si studenou vodou, opláchnu si obličej posetý krůpějemi potu a chvíli se ovívám pod sušákem. Pak se před zrcadlem upravím, několikrát se silně štípnu do tváří, to aby mi zčervenaly a já ztratila sinalou bledost, a vrátím se ke stolu. Naši na mně nic nepoznají! Přesto si představuji hrůzu, kterou jídlo napáchalo. Všechny moje tukové buňky jsou určitě v pozoru a honem do sebe vstře-
bávají kalorie strávené už při žvýkání! První, co po návratu do bytu udělám, je, že se postavím na váhu. Určitě budu mít víc! Sice jsem hodně plavala, ale přece jen jsem necvičila, zcela jsem si narušila denní režim a - 50.0 kg. Překvapeně zabrejlím na displej, slezu, počkám, až čísílka zmizí, načež váhu znovu palcem nohy zapnu a zvážím se znovu. Vážně mám rovných padesát kilo! Nechápu, jak je to možné, ale já jsem tam ještě zhubla. To je divný. Panu doktorovi na gyndě tím naženu vodu na mlýn, bude pindat o anorexii, přece mě varoval, že je to nemoc nebezpečná hlavně tím, že člověk při ní hubne i když nechce, až se zhroutí a může i zemřít... Pak pokrčím rameny. Padesátka je krásná číslovka, taková kulatá, proč si držet váhu 53, když se lépe pamatuje padesát? A na gynekologii přece jít vůbec nemusím. Menses jsem po injekci dostala, tabletky užívám, brzy dostanu další, tak co. 173 Proč se znepokojovat? Není čím! Místo toho si natáhnu svetr, v bytě je navzdory horkému létu chladno, a s telefonem si zalezu do svého pokoje, abych žhavila dráty a zavolala Míše. Musím jí říct, že už jsem doma, ne? A hlavně se pochlubit se spoustou zážitků... 9. SPADLA Z JUPITERA Důvod navštívit ženskou poradnu žádný nemám, zato mám spoustu důvodů se jít opět podívat na pana doktora Zajíčka. Omlátit mu ty jeho vlasové kúry o hlavu, protože mi vůbec nezabraly! Fronta je tu zase tak mrtvičná jako minule, vůbec nevadí, že jsou prázdniny a každý slušný člověk si má užívat léta a ne chodit po lékařích! Pan doktor se nad mým příchodem ani nepodivuje, ani nejásá, brumlá si svoje a cosi spisuje do papírů. Hledím na něho s krajní nedůvěrou. Tohle je tvoje poslední možnost, položím mu v duchu ultimátum, jinak dám šanci konkurenci! Co je mi po tom, že moje hladiny hormonů jsou v nerovnoměrném postavení? Proč mám poslouchat, že mému tělu chybí potřebné látky? Krucinál, tak ať mi je předepíše, ne? "Ty asi moc nejíš, že?" pohlédne na mne z boku. "Jím normálně," odseknu, protože mi tím všichni kolem, kdo si vybrali tohle téma, lezou na nervy. Včetně doktora! "Měla bys," zamumlá. "V jídle jsou ty nejdůležitější prvky, které potřebuješ. Jinou cestou získat nejdou." Nakonec mi napíše pilulky METHIONIN, doporučí užívat hlavně zinek a vitamin A, a na shledanou. Sbohem, opravím ho v duchu. Jestli tohle nezabere, už mě víckrát neuvidíš! Mámě se se svým problémem, padání vlasů je můj problém, 174 dokonce dost velký, nesvěřím. Hledala by v tom příznaky anorexie a ještě by nade mnou stála, stačí, že mi připravuje talíře plné jídla, které tajně cpu do pytlíků a vyhazuji do popelnic a odpadkových košů po celém městě. "Právě volala babička," oznámí mi radostně. "Moc se na tebe těší a divila se, proč už tam nejsi. Míša by přece za tebou mohla přijet dodatečně. Můžeš na ni čekat tam, ne?"
"Počkám na ni tady," zarazím mámino agitování. "Ale v Zaječí by to bylo lepší..." "Hm," projevím své nadšení. Asi hodně stojí o to, aby se mne zbavila co nejdříve! "Ty se netěšíš?" podiví se. "Jezdila jsi tam ráda, ne?" "Bože," odfrknu si, "taky jsem jako malá měla ráda Večerníček a věřila jsem na Ježíška. Vyrostla jsem, víš?" "No no," krotí můj výlev. "Mám křepčit radostí, že jedu do takovýho zapadákova, zatímco Štěpán letí do Anglie?" "Ty ses přece právě vrátila z Mallorky," připomene mi. "Jsi nevděčná, Edito. A pak, Štěpa tam nejede za zábavou, nýbrž pracovně. Víš přece, že dokázal -" "Získat stipendium," přeruším ji, protože poslouchat ódy na geniálního bratra mě neuchvacuje. Dřív jsem na bráchu žárlila, dnes se na všechno dívám jinak. Taky dokážu leccos, nejen on! Krom toho jsem neustále podrážděná, hádavá, je mi stále zima, padají mi vlasy a vůbec mám náladu pro vraha. "Jsi protivná," oznámí mi, zpytavě si mne změří a zavětří. "Zdáš se mi ještě hubenější, kolik vážíš?" "O kilo víc," utřu ji. "Na Mallorce jsem přibrala." "Opravdu?" Máma pookřeje. "Doufám, že na tebe babička dohlídne. Ta tě jistě přinutí k pořádnému jídlu..." Jídlo, jídlo, jídlo! Neslyším nic než jídlo! Nenávidím ho! "Pss," odfrknu pohrdavě, přičemž mě vůbec netíží svědomí. Kilo přibrala, nebo o dvě zhubla? Co na tom! Z prekérní situace, užuž se obávám, že mě bude nutit, abych si stoupla na váhu, mě vysvobodí zvonek. "Někdo sem leze. Jdu otevřít!" 175 Nečekaná návštěva je pro mne a způsobí obrat v mé náladě o celých stoosmdesát stupňů! "Ahoj," vyhrkne Míša zadýchaně. "Mám skvělou novinku! Představ si, Tereza dostala příušnice." Patrně mi někdo stojí na vedení, jelikož na rozdíl od své kamarádky nevidím na Terčině nemoci nic skvělého. "No a?" "No a," pitvoří se po mně se smíchem. "Pochop, rodinná rekreace na horským vzduchu se nekoná. Dobrý, ne?" "Asi seš ráda," hádám. "To si piš," vyprskne. "No vidíš," napadne mne. "Takže můžeme jet do Zaječí hned zítra, babi bude mít radost, a ne až příští pondělí." "Nemáš dneska zrovna dobrej den, že ne?" baví se. "Jasně, že bychom mohly jet do Zaječí, ale taky je tu možnost, že na Zaječí hodíme bobek a pojedeme do Krkonoš." Konečně mi zapálí! "Myslíš samy dvě?!" "Hurá," oddychne si. "Už jsem vážně myslela, že je to s tvou inteligencí hodně špatný. Naši mají tu chatu zaplacenou, peníze už jim nikdo den před odjezdem nevrátí, rozumíš, takže taťku napadlo, že bychom tam mohly jet my dvě, aby si aspoň někdo užil horskýho povětří. Čímž nechci pomlouvat Zaječí, jo, ale přece jen, tam je tvoje babička i s dědou, zatímco v Krkonoších budeme samy svým pánem." "Geniální," pochválím ji. "Nebude ti líto, že přijdeš o pobyt u babičky?" baví se. "Ten týden bez ní přežiju," ujistím ji. "A pak, vynahradí
nám to hned poté, už se na nás nedočkavě těší..." Mamčino nadšení tomu mému nesahá ani po kotníky. Kupodivu jí nevadí, že pojedeme samy s Míšou do světa, spíš ji mrzí, že nikdo nebude kontrolovat moje porce! "Co tam vlastně budete jíst?" stará se zachmuřeně. "Můžeme si samy vařit, anebo chodit do restaurace na Pomezkách nebo do Úpy," vyjmenovává Míša snaživě. "Samy vařit?" váhá máma. "Edita neumí ani čaj..." "To zase já zvládnu všechno," pochlubí se kamarádka. 176 "Aha," řekne máma a z jejího tónu mi je jasné, že zrovna přesvědčená o Míšině kulinářském umění není. Nakonec ji požádá: "Dávej na ni pozor, ano? Edita poslední dobou flinká jídlo, dohlédni, aby snědla přesně tolik co ty." "Budeme se dělit napůl," holedbá se Míša sebevědomě, jako by nevěděla, že tolik kalorií, které ona spořádá k dopolední školní svačině, mně vystačí na celý dlouhý den! Na to, jak jsem se na konci června prázdnin obávala, se červenec vyvíjí nečekaně dobře! Mallorka krom drobných půtek s mámou dopadla na jedničku, neuplynul ani týden a už sedím se svou opět nejlepší kamarádkou ve vlaku a řítíme se vstříc novým dobrodružstvím. Člověk nemá nikdy házet flintu do žita, je mi to jasné. Občas se sice přihodí nějaká nepříjemnost, jako například když nám v Hradci Králové frnkne vlak přímo před nosem díky naší nepozornosti a my musíme dvě hodiny čekat na další, ale co na tom? Život je fajn! Zvlášť když je ten člověk dívka necelých sedmnáct let stará, vypadá k světu a je báječně štíhlounká? Co na tom, že se pod tíhou krosny na svých zádech málem prolamuje poté, co nás autobus vyklopí v Malé Úpě a my se vlečeme do příšerného kopce, přičemž z Míši vyleze, že má jen velice chabé tušení získané instruktáží svého tatínka, kterou, bohužel, neposlouchala zrovna pozorně, kde může chata Pod smrkem ležet?! Smrků je tu jako naseto a chat soukromých i podnikových jakbysmet. Ptát se na cestu kolemjdoucích je ; Zbytečná námaha, lidstva sice potkáváme celá procesí, jenže vždycky jde o turisty a ti jsou rádi, že si pamatují, jak najít tu svou, že. Teprve když se s podvečerem, Míša po celodenním putování umírá hlady, měkkota, a to se ve vlaku cpala řízky od maminky, zatímco já snědla okurku salátovku a müsli tyčinku, dostaneme nějakým zázrakem zpátky na Pomezní boudu, napadne nás zavolat domů. Jednak se ohlásit, že jsme takřka na místě, a jednak se upřesnit, jakže je to s tím naším cílem? 177 Pan Němec se chytá za hlavu, upřímně se baví, prý jsme pěkná telata, přičemž se od tohoto oslovení distancuji, Míša je tele, ne já, a patří nám to, máme ho poslouchat, když něco povídá, ovšem nakonec nám vysvětlí, kde roste ten pravý smrk, pod kterým ta pitomá chajda stojí! Kupodivu to není ani moc daleko, dorazíme tam ještě dřív, než se setmí. Chata je docela hezká, velká, přivítá nás rozzářenými okny a spolkem tří zvědavých důchodkyň ve společenské místnosti. "Copak byste ráda, ďoučata?" "Vodu," ulevím si, upocená až běda. "Postel," přeje si Míša.
"Tady nejste v hotelu," ohradí se nejkurážnější babča. "Ale jo," ujistí ji Míša. "I kdyby nás tu měla čekat jen pryčna v lyžárně, bude to pro nás víc než hotel Ritz." Babky jsou ovšem pěkně nedůvěřivé, jedna okamžitě doběhne pro důvěrníka, nebo jak flegmatického chlápka s pleškou nazývá, a ten po nás chce doklad o zaplacení. "V pořádku," řekne těm sudičkám, které ovšem vůbec nevypadají nadšeně, dokonce zaslechnu cosi v tom smyslu, že to tu asi bude pěknej pořádek, když se sem nastěhujou mladá ďoučata bez rodičů, ale nám jsou ukradené, převezmeme klíček od pokoje číslo 5, vylezeme z posledních sil schody do patra, kde je celkem šest čtyřlůžkových pokojů, nasomrujěme se dovnitř a padneme do postelí, aniž bychom se ten den věnovaly vybalování či jiné užitečné činnosti. Na regeneraci sil mi stačí jediná noc. Ráno se probudím do nádherně jasného dne, s chutí otevřu okno dokořán, abych se pokochala výhledem na táhlou louku svažující se dolů k silnici a chaty rozeseté na druhé straně údolí. Kdesi vpravo leží Sněžka, ovšem tu odtud nevidím, výhled na ni mi částečně kryje Jelení hora. "Vstávej!" zacloumám s Míšinou dekou. "Jdeme si zaběhat. Tohle je den jako stvořenej pro běhání. A ta příroda kolem!" 178 Kamarádka otevře líně jedno oko. "Zaběhat?! Jestli mě chceš zabít, vem klacek a udělej to rovnou." "Chceš říct, že ses sem přijela válet?" "Užívat si prázdnin," opraví mě. "Přesně tak," pochválím ji. "Takovej kondiční běh po ránu je perfektním začátkem správnýho užívání..." Hodí po mně polštář. Komu není rady, ušklíbnu se, obuji botasky a v trávě s perličkami rosy na stéblech uběhnu kolečko kolem chaty k silnici a zpátky. Než se vrátím, Míša je už zase v limbu! Nemožná holka, fakt. Zvědavě si prolezu chatu, koupelnu a toalety jsme objevily už včera, dnes se podívám do kuchyně společné všem rodinám, byť je mi jasné, že zrovna v téhle místnosti se budu zdržovat minimálně. Ty tři babky připravují vnoučatům snídani, s podezíravými výrazy mi neochotně ukážou, která skříň patří pokoji číslo 5, kde je lednice a kam si máme uložit potraviny. "To je dobrý," uklidním je. "Žádný nemáme." "Nemáte?" hrozí se trojhlasně. "A co budete jíst?" "Nic," odpovím lehkomyslně. Společenská místnost je poměrně veliká, krom stolů a židlí obsahuje také gauč a spoustu křesel v televizním koutku, ovšem přítomnost asi osmi rozjívených dětí ve věku pět až dvanáct let mě odradí od delšího posezení. Strhnu z Míši přikrývku. "Vstávej, lenochu! Musíme jít." "Jdi si běhat sama, když chceš," zakňourá. "Už jsem byla," ujistím ji. "Krom toho jsem zjistila, že našimi sousedy jsou krom těch tří ježibab s vnoučaty a pana důvěrníka s nerudnou manželkou ještě mladí manželé s miminem, takže, stručně řečeno, společnost, po které toužíme, musíme hledat jinde. Tady nám pšenka nepokvete." "Babky, dědek a šťastnej novomanžel?" shrne Míša moje povídání. "Hm, nic moc, co?"
"Taky bych si partu představovala jinak," připustím. "I když," zaváhá Míša. "Třeba jsou ty tři dole dobrý partie na žolíky, co myslíš?" 179 "Anebo na kanastu," přikývnu. "Vybal z batůžku karty, malá dává a jedem..." "To tak, aby nás obehrály o poslední desetník, co?" "V tom případě musíme jít jinam," poradím jí. "Nakoupit," uvědomí si. "Padám hlady! Musím mamce vyčinit, těch řízků mi nasmažila málo." Pobaveně zavrtím hlavou. Míša je případ, fakt. Nedostatek dlabance ji přiměje k pohybu, obuje si zbrusu nové horalky a vydáme se po červené na naši první túru. Podaří se mi ji přesvědčit, že nepatříme do kategorie usedlých babiček, abychom ztekly útokem potraviny v Malé Úpě, vyvlekly na chatu ranec konzerv a polévek z pytlíku, no a když slíbím, že si někde cestou zajdeme na oběd, v podstatě není proti. Nejprve je to docela legrace, byť Míša připomíná malé dítě, stále se ptá, kdy už tam budeme, jako bych byla děd Vševěd nebo co, v Krkonoších jsem prvně v životě! Neustále omílá, že pojde hlady, a když tedy kapituluji, vybereme si restauraci a kecneme si k volnému stolu, objedná si smažený květák s bramborem, džus a navrch rakvičku se šlehačkou. Pingl si zapíše její přání, načež se otočí na mne: "Slečna si bude přát totéž?" "Ani náhodou!" zhrozím se dotčeně, že mě zařadil mezi takové obžerství, brr. "Okurkový salát." "Ano," načmárá si můj požadavek do bločku. "A k čemu?" "Co k čemu?" nechápu. "Snad k jídlu, ne?" "Právě," usměje se. "Ale k jakému?" "Chci jen ten salát, nic víc," upřesním. "Ale to je příloha," namítne. "No a?" pokrčím rameny. "Jestli mi nemůžete přinést samotnou přílohu, když si neobjednám oběd, tak já nechci nic a objednává si ho ona k tomu květáku." Některým lidem stačí napovědět a hned je trkne, jiným to myslí trochu složitěji. Po jeho odchodu se na mě Míša podívá a řekne zamyšleně: "Měla sis něco objednat." "Co je to za podnik, když si nemůžu dát salát bez jídla?" 180 "Nejde o toho pingla," pokrčí rameny. "Slíbila jsem tvé mamince, že budeš jíst totéž co já." "Jo? Pokud chceš svému slibu dostát, vykašli se na květák, víš, kolik obsahuje kalorií, když je smaženej? Přiobjednej si salát a sněz totéž, co já. Tvoje svědomí bude čistý a uděláš něco pro zdraví." "Na hladovění nevidím nic zdravýho!" "Já hlad nemám," ujistím ji, jenže ona mi nevěří. "Normální člověk nemůže bejt živej z müsli tyčinky k snídani a okurkovýho salátu k obědu! K večeři, předpokládám, si dáš dobrou vodu, co?" ironizuje. Nestojí mi za odpověď, kachna. Když nám pingl donese nesourodé porce, po malých soustech vychutnám svůj příděl, načež se zvednu a jdu si koupit a vyplnit ke stolečkům před restaurací pohlednice, abych se nemusela na Míšu dívat. Chce se
mi zvracet, když vidím někoho jíst! Napětí mezi námi visí i na další cestě, držíme se stále červené, kráčíme vedle sebe jako cizí a vůbec se nebavíme. Nechtěla jsem se hádat, krucinál! Copak nedokáže pochopit, že ne všichni se musí cpát jako prorvaní?! "Neměly jsme už dávno bejt v tom Vlčím sedle, začne zhruba kolem čtvrté pochybovat o cíli naší cesty. "Taky se mi zdá, že jdeme nějak moc dlouho." "Dívala ses do té mapy dobře?" "Určitě! Jenže ty se děsně vlečeš, co chvíli odpočíváme, připadám si jak na vejšlapu domova důchodců." "Kašlu na Vlčí sedlo, vracím se." "Počkej," snažím seji zarazit. "Tudy značka nevede." "Kašlu na značky!" opáčí. "Proč bychom měly lézt na kopec serpentinou, když to můžeme střihnout rovnou?" "Jak myslíš," váhám. "To teda myslím," prohlásí a zahraje si na kulhavého průvodce výpravy. Její jistota mě uklidní, onehdy říkala, že Krkonoše zná. Mlčky ji následuji a z počátku svižné tempo se během hodinky chůze mění v pomalé, posléze až v šnečí. 181 "Takhle tam nedolezem ani do rána," upozorním ji. "Hrozně mě dřou boty, budu mít puchýře!" "Chudinko..." "Nemělas vybrat hned napoprvé takovou dlouhou túru! Beztak jsme žádný pořádný kluky nepotkaly, zbytečná námaha." "Nemohla jsem vědět, že jsi lempl!" "Lempl?!" ohradí se. "Dřou mě boty..." "Vzít si do hor neprošláplý boty je fakt chytrý." "Taky v nich mám aspoň dvacet kilometrů!" "Výmluvy," nevěřím jí. "Já ti řeknu, co je pravou příčinou. Nemáš žádnou kondici, holčičko, nic nevydržíš. Podívej se na sebe, seš samý sádlo, hnusně tlustej špalek sulcovitýho masa! Kdybys nepřestala chodit na aerobik, nemusela bys teďskuhrat." Zdá se, že nevěří svým uším. "Já přece nejsem tlustá!" "Tak přetloustlá," odfrknu pohrdavě. "Za to ty seš Somálkyně," nazve mě ponižující přezdívkou. "Závidíš," vysměji se jí. "Taky bys chtěla bejt štíhlá jako já, viď? Jenže nic není zadarmo, berunko. To bys pro to musela něco udělat, a ne se jen krmit." "Jestli ti závidím?!" rozohní se, nečekaně sebou plácne do trávy a oznámí mi: "Dál nejdu! Co budeš dělat teď?" "Nic," převezu ji a lehnu si do trávy opodál. Pozoruji bílé naducané beránky plující po obloze, jsou blizoučko, stačí natáhnout ruku... Proč jsem vlastně tolik vypěnila? Naštvala mě, nesnáším tlusté lidi, vadí mi, štve mě jejich lenost, pohodlnost... Krom toho, že je mi čím dál větší chladno, se cítím skvěle, nebolí mě nohy ani nejsem unavená, klidně bych urazila dalších dvacet kilometrů bez zadýchání! Pobízet ji nebudu. Ať si pomůže sama! Vydrží trucovat takřka do večera, což je pěkně pošetilé, jelikož ani jedna z nás netuší, kde vlastně jsme, natož kudy hledat cestu zpátky. Nejzajímavější je, že co jsme sešly z označkované trasy, neprošel kolem nás jediný turista! "Nemyslíš, že kdybychom si to stříhly takhle dolů, dosta-
neme se do Úpy?" osloví mě konečně. "Přinejhorším vylezeme v Polsku. Já to ujdu, neboj," rýpnu si. Míša neodpoví a po dalším dvouhodinovém trmácení kulhá jako čertova babička, je na pokraji hysterie a nejradši by mi zakroutila krkem, protože podle ní za všechno můžu já! Včerejší situace se opakuje, byť v horším vydání, dnes se jaksi nemáme koho zeptat a cestiček tu vede spousta, kroutí se sem a tam a směrovky, na které narazíme, jsou fakticky v polštině! S večerem padne na krajinu mlha a tma - a to už jsme skutečně v koncích. "Tady by to přece někde mělo bejt!" trojčí kamarádka, která nové boty dávno vyzula a klopýtá terénem bosky. Potmě to musí být docela záhul, co chvíli sykne bolestí. "To jsi říkala několikrát. Netvrdilas, že Krkonoše znáš?" "No jo, ale z opačný strany," popotáhne. "Edito, já už nemůžu. Co budeme dělat?" "Nevím. To jsou ty tvoje debilní zkratky!" "A tvoje debilní túry!" "Čí to byl nápad jet na tuhle debilní dovolenou?" "A kdo se ho hned chytil?" "Necháme toho. Hádka nám nepomůže," usoudím rozumně. "Jen co narazíme na další chatu, zeptáme se, jestli by nás tam nenechali přespat, i kdybychom to měly zaplatit." Míša vzlykne. "Pokud na ni narazíme...! Kdyby to pomohlo, já se snad začnu modlit." Nevím, jestli byla vyslyšena Míšina modlitbička, anebo jde o šťastnou náhodu, v lese před námi spatříme světýlko. Jeníček s Mařenkou se nemohli cítit líp! Div si nevypíchneme oči, jak se hrneme mlázím kupředu, a čím víc se blížíme, tím je světýlko větší, vystupuje z mlhy do podoby táboráku a my zaslechneme klukovský hlas doprovázející kytaru. Nikdy mi čeština nezněla tak libě! Malou chaloupku schoulenou ve stráni, krčí se v kopci mezi nevysokými borovicemi, bychom nebýt ohýnku určitě přehlédly. Šest postav kolem táboráčku vypadá v té mlze poněkud přízračně, kdyby jedna z nich nebrnkala na kytaru, snad to 182 183 otočím a peláším pryč! Je tu ovšem také Míša, která o nějakém pelášení nechce ani slyšet. "Připadám si jak v pohádce O dvanácti měsíčkách," špitnu ke kamarádce, když notnou chvíli jen tak stojíme a civíme. "Není to blbý se k nim vetřít?" "Je," připustí Míša. "Jenže já fakt dál nemůžu." "Tak jdi první," pobídnu ji škodolibě. "Proč bychom nemohly jít spolu" otáže se takticky. "Polez, prosím tě," rozhodnu se skočit do problému rovnýma nohama. "Když trapas, tak pořádnej!" Ani jsem netušila, jak jsem s tím skákáním blízko pravdy! Díky mlze a tmě si nevidíme pod nohy a dost naivně předpokládáme, že se jednoduše prodereme houštím k plácku, kde sedí tmavé postavy. Máme je takřka na dosah ruky, dělí nás od nich sotva pár metrů směrem dolů. Bohužel poněkud kolmým směrem a k našemu úžasu se nám nečekaně ztratí půda pod nohama. Jelikož se mě Míša ve strachu, abych ji v poslední
chvíli nenechala ve štychu, chytila za rukáv šusťákové bundy, ocitneme se nad propastí současně, nemůžeme jedna druhou varovat před nebezpečím. Pod nohou nahmátnu vzduchoprázdno, trvá to setinu vteřiny, protože v té další si už razíme cestu volným pádem skrz houštiny přímo k ohni! Klukovi, co k nám sedí nejblíž, skončíme málem na zádech! Naštěstí jej zavčas vylekal praskot větví a především naše děsuplné výkřiky, takže vyskočil na nohy. "Panebože," řekne ohromeně mužský hlas. "Já myslel, že padá lavina," řekne jiný. "Nebo že se k nám řítí poslední krkonošskej medvěd..." "A ona je to dívčí návštěva!" oznámí všem kluk, který se nad námi skloní. Vyhrabu se zpod Míši, shodím nešetrně její nohu, jíž mi kurtuje k zemi krk, a přijmu mabízenou ruku. Navzdory nesmírně hloupé situaci nemohu přehlédnout, že mi ji podává božsky krásnej kluk! Musí se dost sehnout, takže je patrně vysoký, červenavá záře ohýnku osvětluje jeho tmavé vlasy dlouhé 184 na ramena, bradu má porostlou pichlavým strništěm černých vousů, barvu očí nerozeznám, přesto jsem si jistá, že jsou tmavohnědé - a momentálně jiskří smíchem. "Díky," pokusím se o úsměv. "Spadla z nebe," konstatuje kdosi, zatímco jiný kluk pomůže Míše sesbírat její končetiny. "Jste celý?" strachuje se o nás kluk s kytarou. "Odkud jste přiletěly? Z Marsu, nebo Venuše?" zeptá se mě můj zachránce. "Nebo vás nakopl do zadku Krakonoš?" řehní se dívka, které si všimnu teprve nyní, jediná v klukovské společnosti. "My jsme..." Míša se na mě podívá, to jako abych jí pomohla s vysvětlováním, jenž já jaksi mohu vnímat jenom tvář toho kluka, co mě stále drží za ruku. "Z Jupitera," odpovím čistě jenom pro jeho uši. "My jsme se přišly zeptat na cestu..." rozvíjí Míša svou myšlenku, ale dál se nedostane, protože všichni řvou smíchy. "Trochu pozdě, ne?" baví se. "Nemyslím cestu k vaší chatě," brání se Míša. "Shora k ní taky žádná nevede," ujistí nás kluk s kytarou. "Přišly jste z Polska, jestli to nevíte." "Z Polska?" opáčím jakoby omámeně. Můj vysvoboditel konečně uvolní mou ruku a nečekaně po mně hrábne, až se leknu a cuknu hlavou dozadu. Což je další špatný tah, jelikož těsně vedle mne stojí Míša a já do ní trknu, jen to zaduní. Společnost se má opět čemu smát! Kluk dokončí svůj pohyb, zatahá mě ve vlasech, odkud vyloví větvičku, a pobaveně mi ji podá. "Čára je pár metrů nad chalupou," vysvětlí kytarista. Přijmu větvičku a abych zamluvila trapas, zeptám se, v duchu si vybavíc mapu: "My jsme na hřebenech?" Pánové se svíjí smíchy. "Dokonce v Krkonoších, krásky." "Původně jsme se vypravily do Vlčího sedla..." "To je zajímavý," řehtají se. "Protože Vlčí sedlo je přesně na opačný straně. Odkdy jste na cestě?" 185
"No, vyrazily jsme během dopoledne," přizná Míša a další dvě minuty nemůžeme pokračovat ve vysvětlování, protože by nás přes hurónský smích vůbec neslyšeli. "Máte štěstí," ujistí nás jeden kluk. "Že jste kápli na nás a ne na polskou pohraniční policii." "Mají štěstí, že si na výlet vybraly léto," směje se druhý. "Bejt to v zimě, už mohly mít hrobeček vedle Hanče a Vrbaty. Vy asi Krkonoše moc dobře neznáte, co?" "Víceméně vůbec," potvrdím, protože chlubit se s Míšiným frajeřením, kterak zná hory, by bylo jen pro další ostudu. "Tak to spíš méně než více," pousměje se na mě černovlasý kluk. "Pojdte se posadit k ohni." Pozvání samozřejmě neodmítneme, Míša se dopatlá na provizorní lavičku z fošny položené na dvou špalcích v rozedraných ponožkách, ze kterých jí koukají dobité palce. "Ztratilas boty?" všimne si ta cizí holka. "Držela jsem je v ruce, ale jak jsem padala z toho srázu, upustila jsem je..." Společnosti u ohýnku musíme vážně připadat jako návštěva z vesmíru, přiznám v duchu kriticky. Valí na Míšu oči. "V ruce? Ty chodíš po horách bosá?!" "V horalkách to zmákne každej blbec," pokusím se zachránit situaci vtipem. Zabere to, kluci vybuchnou smíchy. Zběžně mrknu, v čem jsou obutí oni, a úsměv mi ztuhne na rtech, jelikož všichni mají na nohou místo očekávaných botasek zmíněnou obuv pro dlouhé túry! Rychle zablekotám: "Tím jsem nemyslela vás..." "No," směje se kytarista. "Takže už jsme se částečně představili, teď je řada na vás." "Nechtěla jsem," omlouvám se. "Edita Havlová." "Ahoj, Edito," podívá se mi černovlasý kluk do očí. "To je dost dobrý. Já jsem Adam Hradil, takže kdybychom se čirou náhodou vzali, vůbec bys nezměnila iniciály." "Budu o tom přemýšlet," slíbím mu se smíchem. Proč mě jeho pohledy tak strašně znervózňují a zároveň přitahují?! To 186 o té svatbě jsou legrácky, proč mě to vytáčí? Natáhne se, aby mě mohl líbnout na seznámení, a mě na tváři zašimrají jeho vousy. Na vteřinku ucítím vůni skořice. "Těší mě." "Mě taky," opáčí s úsměvem. "Hodně. Taková nečekaná návštěva, ale o to víc příjemná... A pěkná." Ucuknu očima, jako že mám největší pilno podat si ruku i s ostatními. Kytarista se jmenuje Honza, klukovi, co pomohl Míše dopočítat se rukou a nohou, říkají Lupen, ten se světlým střapatým hárem má přezdívku Pína, poslední z jejich pětice se jmenuje Ivan a jak vypozoruji, holka Klára patří právě k němu. Bůhvíproč se mi báječně uleví, čekala bych, že sbalila toho nejhezčího, Adama, případně že to tu praktikuje podle Marianina vzoru, styl grupáč. Jakmile se všichni známe, hned je atmosféra vřelejší, Kláru napadne se zeptat, zda třeba náhodou nemáme hlad, když jsme od rána na cestě, a Míša ji ujistí, že malý tedy rozhodně ne. Klára si zahraje na hostitelku, donese nám chleba a štangli turistického salámu, kterou někdo načal svérázným způsobem - normálně si z ní ukousl! Pína zahlédne Míšiny rozpaky, uchopí
kudlu, co nosí u opasku, a salám zarovná, takže Míše už nic nebrání zakrojit si a hltavě do sebe jídlo soukat. Kluci jsou jejím apetitem nadšeni, prý jsme musely bloudit mnohem déle než jeden den, a marně mě pobízejí, ať si také vezmu. "Vážně nemám hlad," ujišťuji je, ale oni mi nevěří. "Ještě máme paštiku," vzpomene si Honza. "Zavřenou." "Ne, díky," odmítnu jejich snahu, stejně jako nechci nalít svařák, který si dolévají z kotlíku zavěšeného nad ohněm. Asi mají dojem, že jsem pěkná netýkavka! Přece je nebudu školit o šíleném množství cukru ve víně! "Odkud vlastně jste?" vyzvídá Lupen. "Slyšels přece," pousměje se Adam. "Z Jupitera." "Jasně," kývnu. "Ale momentálně od včera bydlíme Pod smrkem, to je hasičská chata na stráni nad -" "Úpou," doplní mě Honza. "Vy ji znáte?!" pookřeje Míša. 187 "Jak by ne, vždyť jsme skoro sousedi," potěší nás hned dvojnásobně. Štěstěna musela stát při nás, protože jsme dobloudily sice šílenou oklikou, ale přece jen zpátky domů! "Tady kousek dolů po svahu a jste tam. Taková ta chata s parožím ve štítu a zelenou střechou, stojí v kopci -" "A která ne?" podotknu. "Prima postřeh," pochválí mě Pína. "Znáte tady každou chatu?" zajímá se Míša. Jakmile si nacpala břicho a bolavé nohy natáhla uvolněně k ohni, otrnulo jí, nemohu nevidět, jak žhavé pohledy vrhá po Adamovi! Množné číslo u slovesa "znáte" je zastírací manévr! "Taky sem už jezdíme let," pousměje se, načež se podívá na mne: "Ale tebe jsem tady ještě neviděl, Edito." "Ani nemohl. Jsem tu prvně a spíš náhodou," vysvětlím. "Tak na všechny šťastný náhody," pozvedne svou skleničku a donutí mě si s ním přiťuknout. Abych nezkazila romantickou chvíli, přiložím si svůj dosud nedotčený svařák k ústům. Z vůně vína, skořice a hřebíčku se mi zatočí hlava, jakmile si představím sladkou chuť, můj prázdný žaludek udělá kotrmelec. Přesto se tvářím, jako že piji, a jakmile se Adam natáhne, aby si dolil, rychle svoje víno vyliji do trávy. Zatímco se Míša dohaduje s klukama na téma, jak moc nezná Krkonoše, vehementně brání svou pravdu, do Harrachova jezdívají s rodiči na zimní rekreace, Adam, který je poslouchá spíš napůl ucha, stejně jako já, si všimne, že se chvěji. "Půjčím ti svetr." "To je dobrý," bráním se chabě, ale to už tahá vlněný svetr s hrubým vzorkem přes hlavu a strká mi ho. "Tak dík." Navléknu si ho na svou šusťákovku, cítím z něj kouř z ohýnku a neidentifikovatelnou vůni muže. Děsně mě vzruší pomyšlení, že teplo, které ze svetru sálá, je Adamovo. Sedí se tam s nimi opravdu příjemně, díky Adamově blízkosti mám něco jako trému, nesnažím se být jako Míša za každou cenu šíleně vtipná a hovorná, spíš mlčky poslouchám, o čem 188 se povídá, a proto mě překvapí, když se Pína pohledem na hodinky přesvědčí, že právě odbila půlnoc.
"Budeme muset jít," pobídnu Míšu. "Rodiče...?" hádá Honza. "To ne, jsme tu samy..." "No tak!" zajásají kluci sehraně, až se musíme smát. "Spíš spolubydlící," svěřím se jim. "A pan důvěrník. Aby nás takhle pozdě pustili dovnitř." "Můžete přespat tady," nabídne nám Honza velkoryse. Míša, zdá se, o nabídce vážně uvažuje! Sice jsme původně chtěly přespat u neznámých lidí, jenže to jen za krizové situace, kdyby se vzdálenost mezi cizí a naší chatou měřila na kilometry. Pochybovačně pohlédnu na malé roubené stavení. "Kolik tam máte postelí?" "Čtyři," zazubí se Honza. "Spí se po dvou." "Aha," uchichtnu se. "Na sobě, co." "Zamlouvám si Editu," hlásí se Pína a směrem ke mně tajnůstkářsky dodá: "Mezi námi, spát s Lupenem je na provaz." "Jestli myslíš, že já si u toho lebedím, seš na omylu," vrátí mu to Lupen zpátky. "Ten tvůj knír mě děsně šimrá..." Zatímco se pobaveně řehtáme, Klára nás upokojí: "Kecy. Dole jsou sice čtyři postele, ale v podkroví máme matrace a spacáky, takže s přespáním není žádnej problém." Chvíli se dohadujeme, nicméně i Míša usoudí, že když není naše chata dál než pět set metrů, mohly bychom se přemístit. "Pokud tam teda trefíme... ?" nadhodím a podívám se poočku na Adama, co tomu řekne. Chytí se. "Zavedu vás tam." "Kdybys řekl odnesu, byla bych radši," koketuje Míša. "A strhnu si kýlu, co?" zasměje se. "Honzo, to radši dolů natáhneme vlek, ne?" Nakonec nás jdou doprovodit spolu s Adamem ještě Lupen s Honzou a světe, div se, kluci jsou vážně natolik galantní, že si Míšu naloží na záda a na střídačku ji nesou dolů! Kamarádka je jistě na vrcholu blaha, dovedu se vžít do její kůže, nicméně 189 já si taky stěžovat nemohu. Jakmile Adam vykoná svou povinnost, vrátí se ke mně a podá mi ruku: "Jsou tady vlkodlaci, být tebou, radši se přitulím blíž." "Jak moc blíž?" provokuji. "Co to dá," zasměje se, "To víš, takovej vlkodlak je nebezpečnej. Jednou rafne a noha je pryč... Teda, ty máš prsty jak smrtka. Vážně ti je pořád taková kosa?" "Už je to lepší," uklidním ho, protože chladno momentálně nepociťuji a to, že mám ledové ruce, je u mě poslední dobou z bůhvíjakého důvodu normální, sama se tomu vždycky divím. "Páni, fakt je to naše chata!" jásá Míša opravdově. "Díky moc," loučíme se, jakmile Lupen shodí Míšu ze zad. "Kdybyste ráno někde potkali zánovní boty, nevyhazujte je," klade jim kamarádka na srdce. "Jsou moje, podepsaný vlastní krví. Až se zotavím, přijdu si pro ně." "Ahoj," věnuji Adamovi plachý úsměv. "Hezký sny," popřeje mi. "Třeba o mně," doplní ho Honza. "No, ty by teda byly," baví se kluci. "Čau, holky." Vklouzneme do verandy, naštěstí je odemčeno, a když jim chceme zamávat z okna, nepochodíme, protože po našich prů-
vodcích nezbydou ani stíny. "Mám zamknout?" podívám se na Míšu tázavě. "Asi jo. Pochybuju, že by byl ještě někdo venku." "Co ty víš," uchichtnu se. "Třeba ty tři sudičky vyrazily na diskotéku na Pomezní boudy..." Míša vyjekne smíchy, obě máme skvělou náladu, zdaleka ne podobnou té, ve které jsme se soumrakem bloudily na polské straně hor. Neustále se řehtáme, vzájemně se okřikujeme, když se plížíme chodbou a sprchujeme se v koupelně, nejvíc se nám chce smát na schodech do patra, které jsou dřevěné a příšerně vržou, pod Míšou to duní, jako by nahoru cupital menší slon, a když se za prosklenými dveřmi ložnice číslo 2 rozsvítí světlo, málem se splašíme, jak se snažíme zapadnout do svého pokoje v rekordním čase. 190 Míša si ještě rychle ošetřuje krvavé otlaky, odřeniny a ukopnutý palec. "Ten Adam," zasykne bolestí, jak si vytáhne z malíčku trn. "Pěknej kluk, co? Jestli je volnej, hned po něm vystartuju. Kam se hrabe Ríša a všichni...!" S tím hrabáním souhlasím, i mně se zdá, že Adamovy kvality notně převyšují Davida a konečně i Nika, odjakživa si potrpím na tmavovlasé kluky, dokonce je hezčí než Tomáš, byť stejný typ, ale Míšiny řeči mi jdou proti srsti. Aniž bych se k navozenému tématu vyjádřila, podotknu: "Tvoje nohy mi něco připomínají." "Velký útrapy, co?" hádá mylně. "Aby ti je nemuseli amputovat." "Blbost," prohodí nejistě. "Kvůli pár škrábancům..." "Můžeš dostat otravu krve," straším ji. "A to už vůbec nemluvím o snětí. Ufikli by ti je až u kolen." Svraští obočí: "Co je to sněť?" "Děsný neřádstvo," ujistím ji a ve svižném tempu navzdory velmi pokročilé hodině začnu dělat na posteli sedy lehy. Míša si zaklepe na čelo. "Ty toho nemáš po dnešku dost?" Blahosklonně se usměji. "Ze mě si Adam kýlu neužene." "Jenže tě nenesl," ušklíbne se. "Ale mě jo." Náladu mi nezkazí. Jsem totiž skálopevně přesvědčená, že každý kluk dá přednost ze dvou holek té štíhlejší! Opět vstanu dřív než Míša, oběhnu své kolečko dolů k silnici, chvíli sice koketuji s představou, že bych mohla změnit kondiční trasu nahoru k hranicím... Pak ji ale zavrhnu. Nic se klukům neprotiví tolik jako holčičí vtírání! Protože Míšiny nohy vypadají vážně bídně, jsou opuchlé, plné šrámů a puchýřů, je mi jasné, že s ní pro dnešek a možná kdo ví jak dlouho nemůžu počítat! Odmítne snídat imisli tyčinku, tudíž se s batohem na zádech vypravím do Malé Úpy. 191 Opustit chatu nepozorovaně se mi bohužel nepodaří, jedna babča mě zahlédne a hned na mě zavolá pana důvěrníka. "Slyšel jsem," řekne a je na něm vidět, že mu je tohle téma nepříjemné, "že jste se vrátily až někdy k ránu..." "Chvíli po půlnoci," opravím ho puntičkářsky. "Přesně za pět minut čtvrt na dvě," zašermuje mi ta menší
babička rukou před obličejem. Zburcovaly jste celou chatu." "To by, ďoučata, nešlo," přisadí si třetí babča. "V tyhle chatě bydlej slušní lidi, kteří se chtěj pořádně vyspat." Podívám se na pana důvěrníka. "Netušila jsem, že je to tu jako na internátě. Musíme snad hlásit příchody a odchody?" "O to nejde," ujistí mě. "Akorát že chata zůstala až do noci odemčená... Tady vám dám jeden klíč od hlavního vchodu, včera jste si ho nevyzvedly... A je to." Vděčně se na něho usměji. "Děkuji." "A co ten rambajz?" dovolává se malá babi spravedlnosti. Pan důvěrník mě tedy napomene: "Příště tišeji, ano?" "Pokusíme se," slíbím mu a tradá pryč. Nakonec ani prázdniny s rodiči nemusí být největším zlem, zdá se, že vyjít s cizími lidmi bude mnohem horší! Po večerní mlze není ani památky, na vrcholky hor, stromy na protějším kopci, šťavnatě zelenou louku a střechy chat i chaloupek rozesetých po stráních svítí zlaté slunce a slibuje teplý den i pro tuhle nadmořskou výšku. Na samoobsluze v Úpě jsou velké jedině ceny potravin s horskou přirážkou, jinak jde o prostory tak maličké, že uličkou sotva projdu se svým košíkem. Právě přemýšlím, jak zaonačit, abych se mohla vydat hledat Míšiny boty sama, moje ochota jí bude navýsost podezřelá, a získala tak legální možnost setkat se s Adamem, když ho uvidím. Přímo před sebou. V košíku má pecen chleba, dvě konzervy s vepřovým masem a zrovna vybírá tu správnou instantní polévku, když na své zarostlé tváři ucítí můj pohled. "Ahoj, Edito," zahlaholí na celou sámošku, což vzhledem k její rozlehlosti není žádné velké umění. Každopádně paní 192 pokladní za jedinou kasou jeho zahulákání zaujme. "Přišla bída na kozáky? Hlad, co? Večer sis u nás nic nevzala..." O jídle se tedy bavit nehodlám, místo toho se pokusím o co nejhezčí úsměv a la velká svůdkyně: "Ahoj, Adame. Začnu věřit na nadpřirozené síly, právě jsem si přála se s tebou telepaticky spojit -" Zpoza sousedního regálku se vynoří Honza, o kterém jsem dosud neměla nejmenší tušení, neboť do té doby cosi vybíral v podřepu, skrytý za plechovkami kondenzovaného mléka, sirupy a lahvemi s olejem. Okamžitě se rozřehtá: "Teda, kdo má tady hned po ránu chuť se s někým spojovat? Edita? Kápla jsi na toho pravýho, stojí přímo před tebou." "Kde...?" rozhlížím se kolem. "Adam...?"" "Jsem pro," mrkne na mě a jeho oči jsou za denního světla fakticky nádherně tmavě hnědé, proniknou mnou jako nůž. "Adam, ps!" vyjádří Honza opovržlivě a zabuší si do chloupky porostlé hrudi poodhalené ledabyle zapnutým vrškem maskáčů. "Přece já! Až se spojíme, řekneš si, to jsem byla ale oslík, když jsem nepoznala na první pohled, že Honza je ten nejlepší!" Mrknu na Adama: "Není on trochu moc sebevědomej?" Adam si napůl zakryje ústa, jako aby ho Honza neslyšel, a řekne nahlas: "On není sebevědomej - on je kapánek cáklej, ale na to si zvykneš. Jinak neškodí." Honza vyčítavě pokývá hlavou: "A to si říká můj kámoš!"
"Krom toho, aby nedošlo k omylu," uchichtnu se, "mluvila jsem o telepatickým spojení." "To není totéž?" táže se Honza zklamaně. "Bohužel ne," pousměje se Adam. "Ale i tak mě potěšilo, že jsi myslela na mě. Navíc na telepatii není vůbec nic nadpřirozenýho, záleží na tom, jak moc je kdo vnímavej, otevřenej, schopnej přijímat telekinetický impulzy a -" "Hele, zkrať to," přeruší ho Honza pobaveně a bradou kývne k paní vedoucí, která si nás od kasy podezíravě měří. Vyprsknu smíchy. Musí být na nás pohled pro bohy, dva 193 ošuntělí vandráci v ohozech z vojenských výprodejů a holka v šortkách a mikině, jež meditují o nadpřirozenu! "Chtěl jsem oklikou říct, že jsem na tebe myslel taky," usměje se na mě Adam tak hezky, až mi srdíčko poskočí. "Vymejšlel jsem plán, jak vás pozvat na večerní posezení, aby to nevypadalo blbě." "Tenhle nápad je sám o sobě skvělej," ujistím ho. "Jen dopilovat detaily, jo?" baví se Honza. "Ale má háček," pokrčím rameny. "Míša je nepojízdná." "Není divu," smějí se kluci. "Zaslouží si o zápis do Guinnessovky, škoda, že u toho nebyl žádnej notář. Chodit po horách naboso, jen v ponožkách, to je fakt dílo." Paní vedoucí víc nevydrží, neváhá vstát od pokladny a přijít až k nám: "Hledáte něco, mládeži?" Což v přeneseném slova smyslu by se dalo přeložit jako: už si konečně vyberte a vypadněte odsud, nelíbíte se mi. "Mám dojem, že jsem to našel," blýskne Adam bílými zuby v sympatickém úsměvu a zamrká na mne. Cítím se sice šíleně poctěna, nicméně se mi chce děsně smát, pro jistotu poodstoupím od kluků a dokončím nákup halabala, bez rozmyslu nahážu do košíku něco k jídlu. Na kluky počkám před obchodem, kus cesty máme stejný! "Ukaž," natáhne se Adam galantně pro můj batoh, zatímco ten svůj, našlapaný potravinami, strčí Honzovi. "A takhle je to vždycky," skuhrá Honza, navlékajíce si popruhy na ramena. "Edito, znáš medvědy od Kolína?" "Který?" "Jsou dva, ten menší je hodnej a dobrák, zatímco ten větší pěkně vyčuranej. Vždycky všechno nafilmuje tak, že ten malej chudák na něj doplácí a dře," vysvětlí mi. "Aha," vyprsknu, protože mi to dojde. "A co mají společnýho s vámi?" "Všechno," prohlásí Honza ponuře. "Já jsem ten malej, kterýmu velkej přebere každou pěknou ženskou, a ještě mu čurá na hlavu." 194 "Schizofrenie," poučí mě Adam. "Rozdvojení osobnosti. Chvíli si myslí, že je Honza, a chvíli, že medvídě..." Náš trojhlasný smích nádherně ozvučí celou táhlou louku, kluci si kvůli mně zajdou, aby mě doprovodili až k verandě! "Tak co s tím načatým večerem?" vzpomene si Adam, když od něho s poděkováním převezmu svůj batůžek. "Můžeme to udělat opačně," nadhodím. "Na koníčka? Ty nahoře, já dole?" pospíší si Honza.
Se smíchem se po něm oženu a zeptám se Adama: "Myslí tvůj kámoš taky někdy na něco jinýho?" "Ne," potvrdí, načež dodá: "A ty se mu divíš?!" "Teda, vy jste fakt děsní," bavím se. "Chtěla jsem říct, že když my nemůžeme k vaší chatě, mohli byste přijít vy sem. Vzadu je ohniště, všimla jsem si." "Tahle slečna je nejen krásná, ale i chytrá," pochválí mě Honza. "Zajímavá kombinace, co?" Adam se mi podívá do očí. "Přímo přitažlivá... Večer určitě přijdeme, Edito." "Ahoj," špitnu a statečně vykoupu svůj pohled v hnědi jeho studánek. Pak už beru schody po dvou, abych rozjásaně vpadla do našeho pokoje a vysypala obsah batohu na postel. "Copak tě tak rozveselilo?" podotkne Míša všímavě, když nedočkavě trhá obal švestkového perníku. "Za á, dostala jsem dršťkovou, sotva jsem se dole objevila, prej jsi byla večer moc hlučná," bavím se. Míša mávne rukou. "To je věc názoru. A za bé?" "Na večer jsme pozvaný nahoru k ohni," napínám ji. "Tys tam byla?!" "Dovol? Potkala jsem je v obchodě." "Koho?" vychrlí napjatě. "Adama a Honzu," nezklamu ji. "Jenže..." Podívá se na svoje zchromlé nožičky. "Ale já tam přece nemůžu jít!" "To jsem jim říkala taky." "A?" vydechne v očekávání. 195 "Prej mám přijít sama," zdeptám ji. Míša zhasne jako svíčka. "Cože?! To jsou ale sprosťáci!" "A cos myslela?" bavím se. "Že pro tebe přijedou s pojízdným křeslem, nebo zapojí lanovku, jo?" Trhne dotčeně rameny. "A ty tam půjdeš?" "Proč bych nešla?" "Sama? Beze mne?! Víš, že se mi Adam líbí!" "Ale mně taky," ujistím ji. "Jsi děsná potvora, Edito," oznámí mi a zbytek perníčku ani nedojí. "Už věřím i tomu, že jsi Vandě přebrala Davida schválně, ne že on ji kvůli tobě nechal." Pokrčím rameny, dusíc smích. Odháže potraviny ze své válendy, aby se mohla zachumlat pod deku a ukázat mi záda. "Hele, ty hysterko," vyprsknu. "Ačkoli by to pro tebe byla docela dobrá odtučňovací kúra, když tě přešla chuť k jídlu, musím ti říct, že večer přijdou oni sem." Okamžitě se vysyslí zpod deky. "Vážně?!" "Jasně, ty tele," ujistím ji. "To víš, že bych tam bez tebe nešla! Aspoň vidím, jak mi věříš, haha." "Byla jsi přesvědčivá," namítne rozpačitě. "Ty taky," řeknu vážně. 10. PRVNÍ MUŽ ADAM Míša je díky mému sdělení nečekaně aktivní. Přemůže lenost i bolest, aby si uvařila oběd, což znamená pár brambor, ke kterým zblajzne půlku lanšmítu, zatímco já si vezmu pouze
hrst ovesných vloček, co zamíchám do bílého jogurtu, a hromádku vitaminů. "K čemu to je?" pohlédne kamarádka na léky nedůvěřivě. 196 "Pro kondici," odpovím stručně, byť ne úplně pravdivě. Beru léky proti padání vlasů, vitaminy podporující růst vlasů i nehtů, prášky proti osteoporóze a tabletky k tomu, abych fungovala jako žena a měla menstruaci. Multivitaminy, vláknina a minerály jsou samozřejmostí! Než do sebe všechno nacpu a zapiji vodou, mám žaludek plný, vlastně bych už pomalu nemusela žádný jogurt obědvat! Kdyby to aspoň pomáhalo, krucinál, pomyslím si se zoufalým vztekem, když nestačím sbírat ze zad, polštáře i země svoje vlasy. "Včera nás pohostili," vzpomene si Míša. "Zachránili před jistou smrtí hladem. Neměly bychom jim taky něco nabídnout?" Strašně nerada mluvím o jídle, natož abych se ho dotýkala a něco vařila či připravovala, nicméně Míša nedá jinak, než že ze skromných zásob přichystáme dva talíře jednohubek styl co dům dá. A nebyl zrovna z nejštědřejších! Pak už nemáme co dělat, na túru se sama neodvážím, jednak by se Míša urazila, kdybych ji nechala napospas babkám, co naše přípravy sledují s podezíravým zájmem, a hlavně to tu vůbec neznám. Včerejší bloudění sice dopadlo dobře, ale kde je řečeno, že pokaždé narazím na krásné kluky?! Místo toho se vyvalíme za chatu, kde se uvelebíme v rozkládacích lehátkách, jako že se budeme opalovat, což je v mém případě made in Mallorka zbytečnost, zatímco u Míši aktuální, je bílá jak zřízenec ve vápence, leč Krakonošův dobrý rozmar netrvá dlouho. Na vlastní kůži zažijeme, kterak je počasí na horách proměnlivé, v jednu chvíli svítí slunce, ve druhé se zatáhne a ve třetí začne pršet. "Hlavně aby nelilo večer," opakuje Míša své zaklínadlo, když si krátíme dlouhou chvíli luštěním křížovky ve svém pokoji. Kdyby na chatě aspoň bydleli normálnější lidi! Do společenské místnosti se prostě neodvážíme. "Opice Gibon, hora v Tanzanii, beduínský plášť... Už mě to nebaví," odložím propisku, přelezu si do své postele a přikryji se dekou, jelikož mě rozklepe zima. "Tobě se chce spát?" diví se kamarádka. 197 "Nespím," namítnu se zavřenýma očima. "Nechceš si zahrát karty?" navrhne mi, "Skoč si dolů, tam určitě soupeře najdeš," poradím jí, protože jen tak přemýšlet je lepší než mastit prší. Svět za zavřenými víčky je ryze privátní, zjevují se v něm nejrůznější tváře a obrazy, nač si člověk vzpomene, a také představy, které by se mohly odehrát... Skutečnost je dokonce ještě lepší!!! Déšť sice do večera zvolní, leč neustane, ovšem Míšino přání nezůstane nevyslyšeno, protože Adam s Honzou se objeví na stezce úderem osmé hodiny. Však už je netrpělivě vyhlížíme! "Na oheň jste nás pozvaly," připustí Adam, sotva podá Míše nešťastné horalky, "ale počasí nezajistily, co?" "Vy jste tu domácí," pokrčím rameny, "s Krakonošem jedna ruka. Počítaly jsme, že to napadne vás."
"Nás napadlo zajít na Pomezky," usměje se Honza. "Půjdete s námi, že jo? Když oheň padl... Kluci už tam na nás čekaj." "Je to daleko?" váhá Míša. "Ukaž nohy," nařídí jí Adam a když poslušně zvedne ty svoje zbědované pacičky, uzná: "Zrasovala ses dost." "Prosím tě," tvrdí naproti tomu Honza. "Taková dětinská bolístka... Jau, proč mě biješ? S tímhle bys mohla projít od Šumavy k Tatrám." "Na Pomezky možná dojdu," připustí Míša, nicméně hodí očkem po Adamovi: "Přinejhorším mě odneseš, že jo?" "Chceš mě zabít?" hrozí se hraně, až se smějeme, načež nás kluci pobídnou, abychom sebou mrskly, a čekají raději před chatou na dešti, než si k džínám vezmeme šusťákovky. I tak si musí připadat jako ostře sledované vlaky, babky neváhají vtěsnat se za jedno okno a důkladně si náš doprovod prohlédnout. Obdivuji Míšu, která si na bosé nohy obuje domácí pantofle, nejpohodlnější obuv, jakou najde, protože mně je zima navzdory tlustým ponožkám a botaskám! Do restaurace v hotelu Pomezní bouda naštěstí není daleko, nestihnu si boty v mokré trávě promáčet, a když zjistím, že 198 Pína s Lupenem nám drží místa u stolu kousek od hořícího krbu, nemá to chybu! Ivan s Klárou prý pokračovali ve svém trampu, ale to vůbec nevadí, naopak, takhle jsme dvě holky na čtyři kluky a připadáme si víc než žádané, skoro úplné hvězdy! Kluci se k nám chovají moc prima, bavíme se výborně, řehtáme se tak hlasitě, až se po nás otáčejí ostatní hosté a nutno uznat, že ti jsou určitě mnohem líp ustrojení než naše šestice. Bohužel se mi nepodaří získat místo vedle Adama, zabrala jsem totiž židli co nejblíž ke krbu, ke mně si kecla Míša a z druhé strany Honza. Utěšuje mne, že Adam si nesedl na volné místo vedle Míši, nýbrž na druhou stranu stolu, přesně naproti mně. Pokud si jeho gesto mohu přivlastnit jako bod k dobru, zůstane bohužel jediným, nijak víc se neprojeví. Povídáme si, respektive kluci nás baví, z jejich historek nás smíchy bolí břicha. Situace se vystříbří teprve po půlnoci, kdy usoudíme, že v nejlepším se má přestat. Lupen s Pínou zaplatí útratu za všechny, což tedy v mém případě jsou čtyři mattonky, nic víc, a vydají se drobounkým mrholením vzhůru na hřebeny, aby byli doma co nejdřív, zatímco Adam s Honzou splní svou rytířskou povinnost a udělají si zacházku kolem naší chaty. Míša začne fixlovat, aspoň ji z toho podezírám, neustále zpomaluje, kulhá tu na pravou, tu na levou nohu, a když se pro ni Adam vrátí a já zavolám, co je?, pospíší si: "Klidně jděte s Honzou napřed, my už se tam nějak dopajdáme." Chytře vymyšleno, pochválím ji v duchu, ovšem zase tak jednoduše to nepůjde, holubičko. Ačkoli by se asi Honzovi tohle řešení líbilo, trpělivě čekám, než nás dojdou. "Nemůžeme vás nechat samotné," zazubím se na Míšu mile. "Na chatě nám totiž zbyly nějaký jednohubky, napadlo mě, že by kluci mohli ještě zajít na chvíli dovnitř." "Edito, ty máš samý perfektní nápady," lichotí mi Adam. "Ale trochu váznou," zakření se na mě Honza. "Kdybychom na ně počkali až v chatě, mohl jsem to sežrat sám!" "Byl bys tlustej," straším ho. "Není nic hnusnějšího než tlustí
kluci... a macaté holky." 199 "Náhodou," brání se Honza. "Taková holka se správně zaoblenými tvary, uhm..." Adam se nevyjádří, pouze se pousměje, a Míša mě sjede ostrým pohledem. Protože vidí, že tady nic nevymyslí, přestane kulhat a k chatě Pod smrkem kráčíme bez prodlení. "No vidíš," pochválí ji nic netušící Honza. "Klidně bys mohla jít s námi zejtra na túru." "To taky není špatný," zareaguje Adam. "Edito?" Schválně okolkuji: "Kam půjdete?" "Chtěli jsme po hřebenech do Špindlu, ale jestli půjdete s námi, tak uděláme něco kratšího," vzdá se původní trasy. "No já jen, abychom tam trefili..." "Páni!" rozesměje se. "To říká ta pravá!" "Pochybuješ snad o našich kvalitách, dámo?" chvástá se Honza. "My, hoši hor, máme orientaci v krvi. Ne jako někdo." "Psst," krotím jejich veselí, jelikož jsme před chatou, ve které nesvítí jediné okno, což znamená spící zámek. "Nevím, jak je to s návštěvou, natož... pánskou, každopádně musíte bejt potichu jako myšky, jinak nás babky vyženou." Adam, zdá se, pochopí oč jde, ovšem Honza je vtipálek, pročež když se plížíme potmě verandou do společenské místnosti, nečekaně mě štípne do boku. "Psst!" udělá na mě otcovsky. "Bejt jako myšky znamená bejt potichu, ne pištět...!" Rychle zavřu dveře a neváhám oddělit jednu část místnosti od druhé zatažením stahovacích dveří, čímž získáme přece jen jakési soukromí. Z lednice přineseme talíře s jednohubkami, ke kterým připravíme šumák. Prima kombinace! "Nic ostřejšího by nebylo?" čichá Honza k pěně. "Můžeme ti tam přihodit špetku pepře," navrhne Míša. "Nebo žiletky. Jedny leží v koupelně," doplním nabídku. "Kvůli takový slabotě nestojí za to vstát ze židle," mávne Honza rukou. "Myslel jsem kyselinu sírovou, nebo tak." S těmihle kluky prostě nejde mluvit normálně, neustále dusíme smích a noční posezení protáhneme do půl třetí ráno. A to 200 se s nimi domluvíme na deváté hodině dopolední, kdy se prý sejdeme dole u zastávky autobusu. Míša rychle sklízí použité nádobí, já jdu klukům odemknout. Večer byl strašně fajn, byť čistě v kamarádském duchu, narážky na erotiku a sex jsou v normě, kluci se o tom asi baví hrozně rádi, proto mě překvapí, když si na mou ruku svírající kliku položí Adam svou dlaň. Nejprve si myslím, že omylem, prostě chtěl otevřít a nevšiml si, že už kliku držím. Pohlédnu mu do očí a naše pohledy se na prchavý okamžik setkají. Je to jen zlomek vteřiny, přesto jde o můj nejkrásnější zážitek dnešního večera. Nebyla to náhoda!!! "Tak zítra," připomene mi. V krku mám najednou příšerně sucho. Jestliže jsem se předtím obávala, že díky ponocování nebudeme schopné vyhrabat se na devátou z postelí, pekelně jsem se pletla. Nemohu vůbec spát! Neustále si vybavuji Adamovu tvář a teplo jeho doteku, to, že mě první noc uvedl za ruku do
chaty, nebylo vůbec tak důvěrné jako krátká chvíle ve verandě! V noci by vedl stejně tak Míšu jako každou jinou holku v mé situaci, ale svou dlaň položil na mou úmyslně, protože chtěl. Míše se nesvěřím, horuje o Adamovi, líbí se jí čím dál víc a já se s ní nehádám, nechám ji vymluvit. Jen kvůli němu si zafačuje puchýře, obuje sešmajdané kecky a do batůžku pro jistotu přibalí pantofle, a cestou k silnici se nasnídá dvou krajíců chleba se sýrem, přičemž mně stačí jedno jablko. Z kopců se do údolí valí chuchvalce mlhy, místy pořádně husté, ale kluci, kteří na nás na zastávce autobusu netrpělivě čekají, jsou plni optimismu a tvrdí, že nejdéle v deset mlha spadne a vysvitne slunce. "Kde je vás víc?" podivuji se. "Teda, tahle holka je děsně nevděčná," stěžuje si na mne Honza. "Copak já ti nestačím?!" "Ahoj, Edito," usměje se na mě Adam. "Lupen s Pínou vy201 razili do Špindlu. Zejtra totiž chtějí zvednout kotvy, tak aby stihli z Krkonoš co nejvíc." "Blázni," ohodnotí jejich rozhodnutí Honza. "Asi neví, že Krkonoše jsou nejhezčím místem na zeměkouli." Pak už dochrochtá autobus, který každopádně pamatuje lepší časy, pneumatické dveře mu jdou otevřít jen napůl, takže se dovnitř musíme doslova nasoukat. "Čtyřikrát do Pece," koupí Adam jízdenky. "Taková túra by se mi líbila," libuje si Míša, sotva se v autobuse posadí na Honzův klín. "To věřím," baví se Adam, na kterého žádné místo nezbylo, stejně jako na mne. Což vůbec nevadí, protože vedle sebe stojíme v uličce a když přistoupí další lidi, jsme natlačeni dozadu, daleko od Míšiných žhavých pohledů. Jsme spolu vlastně poprvé relativně sami! Chtěla bych toho využít, říct mu plno věcí, navázat hovor, jenže... Najednou mi všechna slova připadají hloupá. Adam mi vůbec nepomůže, naopak, kdykoli o jeho tvář zavadím pohledem, nabodnu se na jeho hnědé oči, dívá se na mě takhle zblízka a já se prostě nedokopu k ničemu. Cedule PEC POD SNĚŽKOU se objeví neskutečně brzy, vylezeme ven a kouzlo okamžiku i příležitost (možná jediná!) je pryč. Projít horským městečkem ve čtyřech je jistě legrace, prima se bavíme a vzájemně popichujeme, ovšem doba nepřeje důvěrnostem, to dá rozum. K Míšinu zklamání kluci minou boudu s lanovkou a zamíří na Sněžku prošlapanou stezkou. "Vy chcete jít pěšky?" hrozí se kamarádka. "Měl jsem za to, že jsme na túře, ne?" opáčí Honza. "Dost na tom, že jsme kvůli jednomu simulantovi, kterýho nechci jmenovat, jeli do Pece autobusem. Pro horaly děsná ostuda!" "Prej simulant!" urazí se. "Já nahoru nevylezu... Adame?" "Můžeš vyjet lanovkou," poradí jí. "Počkáš tam na nás." "Sama...?" váhá a já jen trnu, jak se Adam rozhodne. "Oni k tobě určitě někoho posadí, sleduj tu frontu..." Rychle se otočím, aby si nikdo z naší čtyřky nevšiml mého 202 úsměvu, který se mi rozlil po tváři. Takovou odpověď Míša
nečekala, pochopitelně lanovky nevyužije, nenechá mě šlapat po Adamově boku, a bez dalšího reptání stoupá na nejvyšší horu Krkonoš. Je to vážně zabíračka, ale nelituji ji, mohla přece jet, ne? Díky nejistému počasí takových nadšenců, co šlapou nahoru po svých, moc není, nebýt lanovky, připadáme si málem jako jediní živáčci na planetě! Chvíli kráčíme přímo pod trasou lanovky, což se mi, bohužel, nevyplatí. Nějací dva asi desetiletí kluci, co pokřikují jako na lesy, svírají v rukou láhev minerálky. Nemají ji však na uhašení žízně. Jakmile jsou nad námi, nalijí mi ji na hlavu! "Áááá," vyjeknu zděšeně, protože koupím plný zásah do vlasů, trochu do nalíčených očí a nejvíc mi toho steče za krk, což je děsně nepříjemné. Míša se může usmát! "No," baví se Honza, "já jsem sice sliboval slunce a jasnou oblohu, ale se soukromým deštěm jsem nepočítal..." "Někdo na to má, jinej ne," ujistím ho, když se snažím otřít namalované a nyní pochopitelně rozmazané oční linky. Ke všemu mě roztřese zimnice, Adam mi musí půjčit svůj svetr a na Sněžce, kam doklopýtáme, dokonce i svou prošívanou vestu, protože mi nekontrolovatelně jektají zuby. "Nová móda, jo?" rýpne si Míša, která mi závidí Adamovu péči a určitě i vestu, co na mně směšně plandá. "Model strašák do zelí, to neznáš," baví se Honza. "Jsi kapánek útlejší," utěšuje mne Adam, "ale jinak ti to sluší, vážně." "Hm, díky," zadrkotám. Počasí na Sněžce není ani jasné, ani slunečné, natož snad teplé! Jako by tady nahoře nebyl červenec, nýbrž listopad. Adam mne chytí za paži a vleče do maličké prodejny na nejvyšším bodu naší země. "Pojď, koupím ti grog." ? "Nepiju!" bráním se. "Tak horkou čokoládu," napadne ho. "Tu taky nepije," pospíší si Míša. Adam si její poznámky naštěstí nevšimne, anebo nepovažuje 203 za nutné na ni reagovat, vtáhne mne do maličkého bufetu a z nevelkého výběru nápojů mi poručí kávu. Cukr si do ní pochopitelně nenasypu, vypiji ji hořkou a málem vařící, dělá mi moc dobře, když si klestí cestu mými scvrklými útrobami. "Už je to lepší?" stará se o můj pocit spokojenosti a aby mi byl co nejvíc platný, obejme mne a tře mi paže svými silnými prsty, až to se mnou cuká sem tam. "Ty jsi jak nic," uvědomí si. "Máš ruce jak tyčky... a strašně studený." Uchopí moje zkřehlé prsty do svých dlaní, zvedne si je k ústům a zblízka je zahřívá svým dechem. "Je mi fajn," vydechnu omámeně. Nevěří mi. "Nezdá se, jsi celá ztuhlá..." "Je mi fajn," zdůrazním. Podívá se mi do očí. "To jsem rád, Edito." "Hele, vy dva cukrouši, nechte toho šmajchlování," vecpe se mezi nás Honza. "Vystřídáme se, jo?" "Díky, už je mi dobře," odmítnu jeho služby. "Prosím," huhlá nespokojeně. "Jeden chce bejt nápomocen a to má za to... Nebudeme tady mrznout, jdeme." Sněžka mne tedy zklamala, z výhledu jsem díky nízké ob-
lačnosti neměla nic, a navíc ta příšerná zima! Na zpáteční cestu se vydáme jinudy, totiž přímo po hřebenech na Jelení horu, odkud je to k chajdě Pod smrkem coby kamenem dohodil. Při ostrém rázování úzkou stezkou na hraniční čáře dělící Čechy od Polska se celkem zahřeji, prodíráme se kletí a necháváme unášet pohledem na příkré srázy po obou stranách. Škoda, že není jasněji! Člověk asi nemůže mít všechno, no. Bohatě si vážím toho, že Adam je neustále v mé blízkosti a určitě to není jen proto, aby se mohl starat, zda mi není zima! A také platí další pravda: nikdy není tak zle, aby nebylo hůř, takže ještě než dojdeme k restauraci Jelenka, chytne nás pořádný slejvák. "Zdá se, že místo mlhy padá voda," rýpne si Míša, když úprkem pádíme k hospůdce. "Buď ráda," těší ji Honza. "Co kdyby to byly trakaře!" "Fakt útěcha," ušklíbne se. 204 "I meteorologové se někdy seknou," míní Adam, vytřepávající kapky vody ze svých vlasů způsobem okoukaným od psů, takže pokud jsme do té doby nebyli úplně mokří, v nevelké chodbě restaurace Jelenka to dohoníme. "A pak," zvedne Honza nabádavě ukazovák. "Říkal jsem, že spadne mlha a vysvitne slunce, to je pravda, ale neřekl jsem, kde se to stane! Chcete se snad hádat, že na celým světě v tuhle chvíli prší, milé dámy?" O tom se s ním skutečně hádat nechceme, vpadneme do útulné hospůdky a když spatříme poslední volný stůl s hrubě tesanými lavicemi, fofrem ho zabereme. V tu ránu je u nás číšnice. "Budete obědvat?" "Jasně," kývne Adam a přisedne si těsně vedle mne, abychom se mohli spolu dívat do jídelního lístku. "Na oběd je trochu pozdě, ne?" snažím se je přesvědčit. "Tak to ber jako pozdní oběd," poradí mi Honza. "Nebo předčasnou večeři," mrkne Adam. "Co si dáš? Krůtí rolka, knedlo, zelo, to nezní špatně, ne?" Prekérní situace! Jako by člověk nemohl přijít do restaurace, aby do něj okamžitě nenutili kalorie! "Nebo tady," zajásá Honza. "Kynutý knedlíky s borůvkama. Panebože, to je bašta jako od maminky. To beru!" "Já taky," připojí se Míša. "Pro mě smažák s hranolkama," zvolí si Adam. "Mám chuť na sýr... Co ty, Edito? Vybrala sis?" Cítím na sobě pohledy všech včetně číšnice. "Zeleninový salát nemáte žádný? Tak. . . tak. . . kopeček rýže." "S čím?" vyzvídá ta dotěra. "Samotnej." Kluci vybuchnou smíchy. "Hele, tady nejsi v Číně. Borůvkový knedlíčky budou fantastický, dej si je." "Ne!" zděsím se. "Nejím sladká jídla." "Tak krůtu s knedlíkem a zelím?" napoví mi Adam. "Ne, nejím knedlíky," vymluvím se. "Máme výbornou rajskou s těstovinami," snaží se číšnice. 205 "Nejím těstoviny," bráním se málem hystericky. "Ona totiž nejí nic," nechá se slyšet Míša. Sjedu ji ostrým pohledem. Tohle začínáš přehánět, berunko! Dieta je čistě moje
věc, nemusíš všechno vyslepičit klukům... Ti se však výborně baví, protože si myslí, že si dělám legraci. "A co sýr, ten jíš?" zajímá se Adam. "Jo, ale -" "Dvakrát smažák," objedná tedy i za mne a zaklapne desky s nabídkou menu. To, co je pro většinu lidí samozřejmost, pro mnohé dokonce radost, tedy jídlo, mně působí šílené trauma. Nemohu se ani s ostatními bavit, neustále přemítám, jak se z toho vy kroutit... "Vypadá to nádherně," libuje si Adam, když před nás číšnice postaví plné talíře. Stačí mi pohled na máslo tající na kulatých bombách knedlíků, stejně jako hromadu hranolek lesknoucích se olejem, a je mi zle. "Dobrou chuť, Edito." "Já... tolik nemůžu nikdy sníst," vydechnu zoufale. Zachytím Míšin ironický pohled, přeje mi to, mrcha!, a statečně uchopím příbor. Adam to zaplatil, nemůžu nechat všechno... Upižlám kousek sýra a s nadechnutím jej vložím do úst. Okamžitě cítím pachy kuchyně, škvařící se olej, bléé! Nikdy bych nevěřila, jak je těžké rozžvýkat kousek sýra a ještě těžší ho polknout! Násilím udržím žaludek na svém místě, vědoma si Míšiných pohledů do sebe nasoukám takřka polovinu porce, načež se zvednu s tím, že si potřebuju odskočit. K toaletám přímo utíkám! Ani nekontroluji, zda někdo v druhé kabince netrůní, skloním se nad mísou a nemusím si strkat prst do krku, žaludek dávno cítím kdesi na mandlích. Pak si několikrát vykloktám, vyčešu si hrst vlasů, copak mi vážně budou padat tak dlouho, dokud nevypadají do posledního?! Vždyť bych teď mohla být šťastná! "Není ti nic?" všimne si Adam. "Jsi bledá..." "Je mi pořád chladno, jinak pohoda," usměji se spokojeně. Nebezpečí útoku kalorií se mi podařilo zažehnat! Bohužel ten úsměv mi dlouho nevydrží, nízké mraky, co svá tlustá břicha 206 rozpáraly o blízkou Sněžku, bičují zemi provazci deště, nepřichází v úvahu v tomhle počasí jít ven, sedíme v hospůdce dál a abychom neseděli naprázdno, Honza všem objedná zmrzlinový pohár s jahodama a šlehačkou!!! Do prkýnka, už je to tu zase! Proč všichni považují hnusný jídlo za smysl života, ksakru?! "Ale já... nejím šlehačku," namítnu. "Tak ji přihoď ke mně," nabídne se Honza. "Já rád." "Můžeš si to vzít celé," postrčím k němu s nadějí pohár. "Nejím totiž ani zmrzlinu, víš." Adam se na mě pronikavě zadívá. "Jahody snad jíš, ne?" Nemůžu říct ne! Celá vystresovaná naberu na lžičku nádherně rudou jahůdku a přinutím seji polknout. Tenhle nadlidský výkon zopakuji ještě dvakrát! V té chvíli přestane pršet, zdá se, že jen na chvíli, zaplatíme a vydáme se na rychlý přesun do chat, Krakonošovy rozmary prý nemají nikdy dlouhého trvání. Neposlouchám jejich tlachání, představuji si, jak tři jahody v mém žaludku bobtnají a rostou, už jsou velké jako jablka, kokosové ořechy, melouny... Nezvládnu to. Doběhnu k nejbližšímu keříčku a zvracím, zvracím do strhání. Teprve když jsou jahody venku, uvědomím si, že mě moji
přátelé viděli. Takovej trapas! Nejradši bych zavrtala hlavu do písku, děsně se stydím, je mi slabo a zmítá mnou zimnice. Navíc si Adam vezme vinu na sebe. "Neměl jsem tě nutit jíst ten blbej sýr," vyčítá si. "Určitě byl špatnej... Edito, nezlob se. Jak je ti?" "Trapně," zakuňkám. "To je lidský," ujistí mě a také Honza se mi neposmívá, naopak, čelo má starostlivě svraštělé. "Nechceš nést? Tebe bych mohl vzít do jedny ruky, jsi jak nic..." "Zdání klame," ujistím ho. "Na to, jak jsem vysoká, jsem pořád ještě tlustá..." "Prima vtip," usmějí se kluci, chytí mě každý pod jednou 207 paží a víceméně k chatě Pod smrkem snesou. Vážně mi není dobře, potím se a přitom je mi šílená zima. Našim spolubydlícím zahrajeme pěkné divadlo, kluci mi pomohou až do pokoje, kde mě v tričku a spodních kalhotkách uloží do postele, aby mě zastlali dekami a vnutili mi jakýsi prášek. Ztěžka otevřu oči. Míša sedí na protější válendě, hřebelcuje si vlasy kartáčem, konečky má zcuchtané, tahá se, div si neutrhne hlavu... Takhle zatahat za moje a jsem bez vlasů, uvědomím si hořce. "Kolik je hodin?" "Madam se vyspala?" usměje se. "Půl desátý." "Cože? Blbost," nevěřím jí. "Venku je ještě světlo." "Venku je už světlo," opraví mě pobaveně. "Když říkám, že je půl desátý, myslím tím půl desátý dopoledne." Prudce se posadím. "Chceš říct, že spím od včerejšího odpoledne jako nemluvně?!" "Adam ti to může potvrdit, byl se na tebe třikrát dívat," ušklíbne se. "Neváhal běhat z jejich chaty sem a tam, celej zkormoucenej, že jsi kvůli němu snědla špatný jídlo..." "Štve tě, že sem běhal kvůli mně a ne tobě, co?" "Měla by ses léčit," řekne nečekaně. "Nemám nejmenší důvod!" "Ne?" opáčí posměšně. "Prosím tě, Edito, co si to pořád namlouváš? Obě víme moc dobře, že ten sýr byl v pořádku. Adam ho snědl taky a nic mu nebylo." "Tak asi zrovna moje porce -" "Nech toho," přeruší mě otráveně. "Kdy si konečně uvědomíš, že jsi nemocná? Vždyť nejsi schopná jíst normální stravu, žereš jen jogurty a suchý vločky a müsli! Když tě někdo donutí sníst něco jinýho, zkolabuješ." "Paní Chytrá," zakřením se. "Že takový rozumy nepředvádíš ve škole? Tam ti to moc nejde..." "Jedničky ve škole nejsou všechno," konstatuje bez emocí, nehádá se se mnou. "A rozhodně neodráží obraz moudrosti. 208 Někdy může bejt jedničkář v praxi nepoužitelnej a hloupej, až to bolí. Ničí si zdraví a ještě si myslí, že je to O.K." "Taky ti něco řeknu," napadnu ji. "Brousila sis na Adama zuby marně - a já vím, proč. Protože jsi tlustá a líná." "Potřebuješ psychiatra," oznámí mi a když vidí, že se oblékám do sportovního, nevěřícně se zeptá: "Snad nejdeš zase běhat?! Edito, ty jsi vážně úplně vymatlaná..."
Pochopitelně jdu běhat! Dneska udělám dvě kolečka, musím se přece něčím za včerejší obžerství potrestat, ne? Pravda, dost mě to zdrbne. V závěrečném finiši mám dojem, že snad nedoběhnu, cítím se strašlivě utahaná a slabá, ale překonám to a ve sprše, když na sebe cákám proudy horké vody, se cítím spokojeně. Boky mi vystupují z pohublého těla, stále však mám na zadku zbytečné sádlo! Mnozí by možná řekli, že to je jen kůže, ale já jsem přesvědčená, že se pod kůží zákeřně skrývají celé pláty hnusného tuku, brr. Kdybych hloupě nedala mámě a doktorovi na gyndě nesmyslný slib o tom, jak už víc nebudu hubnout, hned bych nějaká kila sundala! Kvůli Adamovi. Chci se mu maximálně líbit! Telepatie je skvělá věc, uznám v krátké době už podruhé. Potkám se s ním totiž na chodbě, zrovna se jde podívat, jak se mi daří! Potěším ho zprávou o svém zdravotním stavu, včerejší indispozice byla zcela výjimečná, a když mě pozve na večerní diskotéku na Pomezních boudách, pochopitelně neodmítnu. I kdybych měla nechat Míšu samotnou na pokoji, to kdyby si z hrdosti postavila hlavu. K tomu bohužel nedojde, Míša totiž něco takového, jako je hrdost a sebeúcta, vůbec nezná! Když pro nás s podvečerem Adam s Honzou přijdou, letí jako splašená, byť se o Honzovi vyjádřila jako o zastydlém puberťákovi a Adam je můj. Na diskotéce víc než kdekoli jinde. Sotva dorazíme, vezme mne tancovat, přitiskne mě k sobě a vlastně spolu protančíme noc. Je to úplně skvělé! Po včerejších zkušenostech mne nenutí nic jíst ani pít, usrkávám neslazenou minerálku a cítím, že jsem 209 se do toho kluka zamilovala na první pohled a teď ze mě láska přímo sálá. O půlnoci na chvíli vylezeme na čerstvý vzduch, uvnitř diskotéky je příšerně nakouřeno. "Podívej, hvězdy!" všimnu si nádherně jasného nebe. "Hledáš Jupiter?" pousměje se. "Spíš se divím. Celej den nic moc a teď je krásně." "Vysokej tlak, bude hezky pár dní." "To už tu jednou bylo," uchichtnu se. "Vážně," slibuje. "Poslouchal jsem předpověď. Počasíčko přímo na vejšlap, co říkáš? Dokdy tu jsi?" V duchu počítám dny. "V sobotu jedu domů." "Nejvyšší čas vyrazit na Medvědí," rozhodne. "Ráno se pro tebe stavím." "Míša asi nebude chtít na takovou dálku..." "Stavím se pro tebe, ne pro Míšu," řekne vážně. Vydržím čelit hnědému pohledu. "Budu se těšit." "Já víc," pousměje se. Na pár minut zavládne ticho, pokud tedy nepočítám rachot decibelů doléhající z otevřených oken diskotéky. Chudák Krakonoš, musí ho brnět uši! "Odkud vlastně jsi, Edito?" zeptá se náhle. "Z Bakova." "To je skvělý," pookřeje. "Takovej kousek..." "Kousek?!" podivím se. "Jely jsme sem vlakem celej den!" Pobaveně se rozesměje. "Myslel jsem kousek od Jihlavy." "Od Jihlavy...?"
"Tam bydlím," vysvětlí. "Mohla jsi být třeba z Aše, a to by byl docela průšvih. Osmdesát kilometrů je jako nic." "Aha," řeknu napjatě. "Nic víc?" otáže se s úsměvem. "A co...?" "Třeba že bychom se mohli vídat i za týden a za dva..." "To přece nezáleží jen na mně," vydechnu. "Záleží," ujistí mě, položí si ruce na moje ramena a přinutí mě podívat se mu do očí. "Jestli mě chceš vidět i mimo Krko210 noše, stačí říct. Mám ten dojem, že já o to děsně stojím, Edito." "Fakt?" špitnu. "Já... já taky." Zlehýnka se ke mně nachýlí, aby mě mohl pohladit svými rty. Kvůli diskotéce se oholil, s hladkou tváří vypadá jinak než coby zarostlý horal, není tak drsný, ale přitažlivý hezký kluk, do kterého jsem se dokonale zcvokla. Pootevřu svá ústa, s díky pomyslím na Niklase, který mi dal školu života, a protože Adam moje gesto správně pochopí jako výzvu a hlavně souhlas, nedá se pobízet dvakrát. "No no, jen ji nesněz!" zavolá na nás jakýsi mužský hlas, ke kterému se přidá ženské chichotání. "To bych děsně rád," usměje se na mě Adam zblízka, aniž by si těch dvou všímal. "Je to zvláštní. Z ničeho nic mi přeběhne přes cestu úplně cizí holka, no, přeběhne, spíš spadne z Jupitera rovnou k našemu ohýnku, a od ty doby na ni neustále myslím. Okradla jsi mě o bezstarostnej spánek." "A co mám říkat já?" "U tebe se to tak nebere," baví se. "Ty máš na to věk, ale když se takhle šíleně zabouchne kmet jako já..." "Kmet?!" vyprsknu. "Kolik ti je? Schválně! Devatenáct?" "Dvacet," ohradí se málem dotčeně. "Mi bude v lednu." "No vidíš," bavím se. "A mně bude za čtvrt roku sedmnáct. Ideální dvojice... Jak to, že nejsi na vojně? Studuješ?" Přikývne. "Hotelovej management. Mým snem je zařídit si soukromej hotýlek tady v Krkonoších. Máme to s Honzou promyšlený, on dodá prachy, já know-how." "Vás ty Krkonoše nějak vzaly." "Chalupu na hřebenech zdědil Honza po svých prarodičích, jezdíme sem od prváku na gymplu, co jsme se potkali. V zimě, v létě, na lyže i na túry... Oba stejní blázni," usměje se. "Proč hledat štěstí v Alpách nebo bůhví kde po světě, když je tady tak krásně?" "Je tu hezky," připustím a zvrátím hlavu dozadu, abych mohla nastavit tvář kosmickým dálkám. "Hvězdy jsou tu mnohem blíž, stačí natáhnout ruku a utrhnout je..." 211 "Tak ji natáhni a zavři oči," poradí mi a jakmile to udělám, znovu mě sevře ve svém objetí, abychom se další přibližně čtvrt hodinu mohli nerušené líbat. Teprve pak, když už si původní téma málem nepamatuji, řekne mile: "Utrhl jsem tu nejhezčí hvězdu, Edito. To jsem ale klikař, co?" Diskotéka šíleně rychle uteče a krom toho, že mám štěstí v lásce, si při sprchování uvědomím, že mám také příšerný hlad. Vždyť jsem za celý den krom vloček s jogurtem a pár listů zelí nic nejedla! Nemůžu se cpát na noc, napomínám se,
nicméně hlad se začne podobat slabosti, přepadne mne s takovou intenzitou, kterou jsem nezažila celé měsíce od dob, kdy jsem dokázala ovládnout potřebu jíst. Míša buď spí, anebo se tak tváří. Nemluvíme spolu, po ranní roztržce jsme si s bídou vyměnily pár slov. No a! Naše psychiky se změnily, dávno si už nerozumíme, a já se (naštěstí) změnila i fyzicky. Což mi kamarádka asi neodpustí, stejně jako nepřekousne fakt, že si Adam logicky vybral mě! Jenže... co s tím hladem?! V žaludku se mi kroutí celé klubko hadů, chytají mě úplné křeče, au... Ke všemu jsem si nenechala ani kousek zelí, ledaže... Někde musím mít poslední müsli tyčinku! Jakmile si tohle uvědomím, víc v posteli nevydržím, dokradu se spící chatou do kuchyně, kde shltnu tyčinku na dvoje kousnutí. Místo očekávaného pocitu plnosti však pocítím ještě větší hlad! No co je tohle?! Pokusím se naplnit žaludek vodou, vylemtám dvě skleničky - a nic! Zkusmo otevřu ledničku, zda v Míšiných zásobách neobjevím něco nejméně závadného, ale nemá tam nic, zato moje oči sklouznou na sklenici domácího sádla se škvarkama. Kdysi jsme tuhle dobrůtku dostali od babičky, mazala jsem si ji na čerstvý chlebíček... Ztratím veškeré zábrany, hrábnu do sklenice prstem, olíznu ho, znovu, pak dvěma, celou hrstí... Zakousnu se do vedle ležící ostravské klobásy, spolykám ji bez kousání, vlastně ji do sebe nacpu, stejně jako vyjím obsah kelímku rybího salátu v majonéze! Copak je zabalené v alobalu? Páni, někomu zbyl celý řízek, chlamst chlamst, skončí v mém 212 bříšku. A tady jsou načaté okurky, vylovím si zamaštěnými prsty dvě najednou... V tu chvíli se mi udělá strašně špatně. Panebože, sežrala jsem tolik nesourodých věcí, ke všemu nic z toho nebylo moje! Tak tak že stihnu doběhnout na záchod, kde zvracím třikrát za sebou, dokud ze mě nejdou pouze žaludeční šťávy. S příšerným pocitem viny zapadnu do postele. Otřásá mnou zimnice, chvěji se i s celou válendou a z očí mi samovolně vytékají slzy. Jak jsem mohla takhle selhat?! Ze srocení lidu v kuchyni mi naskáčí pupínky. "Co se děje?" podivuje se Míša. "Netuším," hlesnu. Heslo dne: zapírat, zapírat! "Dobrý den," pozdraví rozparáděné babči, pana správce s chotí a mladý manželský pár. "Stalo se něco?" Teď, teď se na mě všichni vrhnou... "Někdo nám vykradl lednici," uvede nás nejmenší babča do obrazu. "Taková levota, krást jídlo, no kde to jsme!" "Kdo ví, jestli ho tam vůbec měly," mávne rukou mladý tatínek s dítětem v náručí a zeširoka si zívne. "Mně se ztratil řízek," namítne paní důvěrníková. "Tak se prostě někdo spletl, myslel, že je jeho," zvedne oči v sloup a spolu se svou manželkou odejdou. Veškeré podezření okamžitě padne na ně. Logicky - jako jediní se odvážili pochybovat a navíc se nemohou bránit! "Určitě ta jeho frajle," rozhorluje se jedna z babiček. "Všimly jste si, ženský, čím toho svýho krmí? Furt jen samý polívky z pytlíku a kašičky, co dítě nedojí..." "Bodejť by mu nepřišel k duhu řízek!"
"Ale ženský, nemáte žádný důkazy," váhá pan důvěrník. "Tady se vůbec dějou letos podivný věci," pokývá hlavou třetí babča. "A taková to byla slušná chata..." Míša vytáhne z lednice svou paštiku. "My jsme nic nevzaly. Můžeme jít, nebo tu musíme zůstat kvůli výslechům?" 213 "Běžte," propustí nás pan důvěrník. "Jakýpak výslechy...!" "Tyhle fiflenky stejně skoro nic nejí," zaslechne hlas jedné ze tří sudiček. Míša na mě mrkne. "No vidíš, díky tobě jsme mimo podezření!" Neurčitě přikývnu, stále ještě v šoku. Neodhalili mě! Sotva spolykám plátek polystyrénového chleba, který zapiji šálkem hořkého čaje, mlčky se zvednu. Nepokládám za nutné se Míše svěřovat se svými plány a ona se mne nezeptá, asi je jí to po včerejšku jasné. Prohrála. Já jsem vítěz. Dokázala jsem úplně všechno, co jsem si kdy přála. Jsem hezká, štíhlá, příležitostná modelka, kluky obletovaná, perlím ve škole a získala jsem Adamovu lásku... Zvlášť to poslední je super cena za mou vytrvalost, píli a silnou vůli! Sólo túra po hřebenech do Špindlu, odtud lanovkou na Medvědí a pěšky k prameni Labe nemá chybu, vedeme se za ruce a když se na Labské louce něžně líbáme, jsem tím absolutně nejšťastnějším člověkem ve vesmíru. Prožijeme spolu také zbývající dva dny, které do našeho odjezdu zbývají. Na Míšu kašlu, je mi jedno, jak se zabaví. Z osmačtyřiceti hodin strávím jednačtyřicet v Adamově bezprostřední blízkosti! Těch sedm lichých znamená noc ze čtvrtka na pátek, zbytek jsme spolu. Touláme se po horách, povídáme si, líbáme se. Oba tušíme, že páteční noc musí být něčím víc, už proto, že je naší poslední tady na horách! Pochopí to také Honza, který se s porážkou, že mě dostal Adam a ne on, smířil mužně, jakmile se s podvečerem objevíme u jejich roubené chaloupky, zvedne se, aby nepřekážel, dokonce ani nesní připravenou večeři, kterou si klohnil na propan-butanovém vařiči, a plácne se do čela: "Úplně jsem zapomněl, že jsem chtěl jít na disku ke Krakonošovi... Tak se tu mějte pěkně, ahojky." "Díky," řekne Adam stručně, leč výstižně. "Dobře se bav," popřeji mu trochu rozpačitě. "No," zakření se na mne Honza, "vy se určitě budete bavit 214 líp, hned bych si to s Adamem vyměnil, ale... Jak jsem říkal. Malej hodnej medvěd, kterej vždycky ostrouhá." "Plav," pobídne ho Adam se smíchem a jakmile se za Honzou zavřou dveře, pro jistotu je zamkne. "Není to hloupý? Chudák... Ani se nestačil najíst." "Jakej chudák?" pousměje se Adam. "Víš, kolik nocí jsem strávil pod širákem, aby si mohl povyrazit z kopýtka?" "Jste sehraná dvojka, co?" "Jsme kámoši," opraví mě a obejme v pase. Škoda, že totéž nemohu říct o mně a Míše! Vlastně jsem přišla i o tu poslední kamarádku, trhliny v našem vztahu pobyt na horách nezalepil, spíš ještě víc rozklížil... Podívám se přes Adamovo rameno na kůži divočáka zavě-
šenou nad širokým pohodlným dvojlůžkem naproti krbu. "Tenhle pašík asi už viděl věcí, co?" "Není to tak hrozný," směje se Adam a přestože naléhám, nesvěří se mi, kolik děvčat okusilo měkkost matrací! "Hlavně ještě nikdy neviděl tak krásnou holku, jako jsi ty, Edito." "Rozhled divokýho kance asi nebude moc velkej..." Adam se pobaveně zasměje. "Můj je kapánek větší a jsem s ním zajedno. Moc se mi líbíš, Edito. Od první chvíle, kdy jsi mi spadla z nebe rovnou do klína..." Buch buch, buch buch, srdce mi hopsá v hrudním koši jako splašené, měřit mi někdo EKG, asi jim zavařím přístroj! Následující polibek je jiný než ty předešlé, spolehlivě z něho vycítím stupňovanou touhu. Adam si opře svoje čelo o mé, něžně mi dlaněmi přikryje kopečky ňader, krátce mě libné na špičku nosu a řekne: "Chceš se se mnou milovat?" Ta " "já... "Neurazím se, když řekneš ne," dodá rychle. "Hrozně chci, ale -" "To je skvělý!" "Akorát že..." "V čem je problém?" "V ochraně, žádnou totiž nemám, a pak -" 215 "To je v pořádku," ujistí mě. "V nočním stolku se určitě něco najde. Nemusíš se bát. A co ještě?" "Já..." V rozpacích se plácám jako neplavec v třímetrovém bazénu. "Jsem panna, jestli ti to nevadí." Chvíli na mě nevěřícně zírá. "Ptal jsem se na problém." "Mluvím vážně." Zmapuje svými prsty můj obličej, krk, ramena a krouživě pohladí prsy. "Jestli ses rozhodla, tak... tak budu moc poctěnej, že smím být první." "Rozhodla," špitnu. "Chci to právě s tebou, Adame." Zakloní mou hlavu, aby se dostal hluboko do mých úst. Cítím touhu pulzující v každém nervovém zakončení a současně slabost prostupující mé tělo. Ještě chvíli a neudržím se na nohou! Adam to asi pozná, přenese mě jako bezvládnou loutku na postel, kde mě nekonečně pomalu a k zbláznění vzrušivě zbavuje jedné části oblečení po druhé. Každičký kousek mého obnaženého těla dlouze a důkladně líbá, hraje si s ním, připomíná cestovatele proniknuvšího do dosud neprobádaných končin, kdy je třeba terén řádně zmapovat! "Jsi krásná," oznámí mi, jakmile před ním ležím v Evině rouše. "Máš nádherný oči, perfektní nohy, sladká ňadra, velikost přesně do ruky... a do pusy..." Abych mu alespoň trošku oplatila něžnosti, pokusím se ho svléknout stejným způsobem jako on mě. Nahý kluk pro mě není žádnou novinkou, doufám, že se chovám přirozeně a dělám to, co se mu líbí. Adamovo nahé tělo je ještě hezčí než oblečené, proti Davidovi je skutečný chlap, svaly má stejně jako on tuhé a pevné, a proti Niklasovi mužnější, porostlý černými chloupky na nohou, pažích i prsou. Strašně mě přitahuje se v tom kožíšku probírat a líbat ho na tvrdé břicho i huňaté slabiny. Jeho penis
je vzrušením naběhlý, lesklý a hladký, tak příšerně obrovský, až jde strach... "Panebože," vydechne a takřka násilím mě od svého klína odtrhne, aby mě natlačil na lůžko pod sebe a mohl vděčně 216 políbit. "Ty mi povídej, že jsi panna! Ještě chvilku a jsem hotovej, hraješ si děsně krásně, to přece nemůžu vydržet...!" Na moment dokonce ustane i v líbání, musí počkat, než se jeho hormony zklidní. Když se opět ovládá, něžně mi od sebe oddálí kolena. "Vážně smím? Nerozmyslela ses?" "Miluji tě," vydechnu, čímž je řečeno vše. Adam si v rychlosti naroluje kondom, dokonce jej potře krémem, aby mi co nejméně ublížil, a nalehne na mne. Poprvé se proniknutí nepodaří, jakmile zatlačí, smekne se nahoru, druhý pokus je úspěšnější. Vykřiknu bolestí. "Miluji tě," uklidňuje mne a konejší něžnými polibky, přičemž zůstane nehnutě ležet. Naše těla jsou spojena, chvíli mi trvá, než si novému pocitu přivyknu, bolest byla sice intenzivní, ale krátká. Když se ve mně začne pohybovat, nejprve mělce a jemně, už to pouze pálí a tlačí. "Uvolni se, ničeho se neboj. Hned to bude lepší, uvidíš..." Pokusím se mu vyhovět, teprve nyní si uvědomím, že jsem ztuhla v jakési křeči. Soustředím se na jeho polibky, znovu se mne zmocní vzrušení a tentokrát je to tak silné, že ani nepostřehnu, kdy zrychlí tempo a přidá na síle. Už mě to nebolí, naopak, naplňuje touhou poskytnout mu co největší rozkoš, snažím se najít stejný rytmus našich těl zakončený Adamovým vyvrcholením. Vzepne se nade mnou, prudce vydechne a maličko se zachvěje, oči pevně semknuté. Pak je otevře a podívá se na mě dolů. "Ty se směješ...?!" "Líbí se mi tě pozorovat," přiznám se. Políbí mě. "Bolelo to moc?" "Ne," ujistím ho. "Holky toho napovídají... Bylo to mockrát lepší, než jsem napoprvé čekala." "Vážně jsi panna..." "Byla," opravím ho. "Neuvěřitelný," libné mě na rty, rukou přichytí kondom na ochabujícím penisu a vyklouzne ze mě. "Edito, to je nádhera, že jsem tvůj první..." "Proč se divíš? Máš to přece ve jménu. Adam." 217 "Tvůj první muž Adam, Evo. Pardon, Edito. Doufám, že taky poslední! Aspoň nějakej čas, než mi dáš kopačky." "Já tobě?" zhrozím se. "Miluji tě! To spíš ty -" "Nemůžu mít takový štístko, aby se krásná holka jako ty zamilovala zrovna do mě," pochybuje. "Už je to tak," potvrdím, načež se o svých citech vzájemně ujišťujeme nenasytnými polibky. "Teda, já mám hlad!" uvědomí si náhle. "Cože si to Honza kuchtil k večeři?" Neváhá vyhrabat se z postele tak, jak ho Pánbůh stvořil, aby si šel přičichnout k začouzené pánvičce. "Špagety se salsou, no paráda... Pojď, dáme si do nosu." "Nemám hlad," odmítnu, ale Adam je snad hluchý, klidně připraví dva talíře, do kterých spravedlivě rozdělí Honzovu por-
ci. Protože byla jak pro slona, máme toho oba plno! "Edito?" volá mne podruhé. "Nerad jím sám. Musíš mít taky hlad, vždyť jsi za dnešek skoro nic nejedla." "Jak to?" bráním se. "Měla jsem rajčata a okurku a -" Popadne mě do náruče, aby mne posadil proti sobě a strčil mi do ruky vidličku. "Dobrou chuť." "Nápodobně," hlesnu otráveně. Přát mu ani nemusím, už z toho, že se cpe, až se mu dělají boule za ušima, je vidět, že má apetyt dobrý! Namotám na vidličku jednu špagetu, zvednu ji k ústům... a položím zpátky na talíř. Přece zase nepoběžím zvracet! Určitě by to ze mě bylo cítit!!! Adam náhle zvedne oči. "Proč nejíš?" "Jsem plná." "Možná pocitů, rozhodně ne jídla," řekne bez úsměvu. "Ty máš zažívací potíže?" "Já? Ne, proč? Míša ti něco vyžvanila?!" naježím se. "Pozoruju tě už pár dní. Skoro nejíš." "Prostě sis jen nevšiml," snažím se situaci zlehčit. "Moje sestřenice chtěla jít na nějakej poblblej konkurz na modelky," oznámí mi. "V požadavcích měli minimální výšku a maximální váhu. Začala hubnout, aby se dostala do limitu." 218 "A podařilo se jí to?" zeptám se se zájmem. "Jo." "Je dobrá," pochválím ji, protože sama vím podle holek ze třídy a hlavně podle sebe, že uspěje jen ten, kdo má pevnou vůli. "Ráda bych ji poznala." "To nepůjde," zkazí moje plány. "Proč? Dělá modelku někde v cizině?" "Umřela na anorexii." Cítím, jak se mi ježí chloupky na pažích. "Co...?" "Nebylo jí ani patnáct." "Ale... To je mi líto." "Mně taky," ujistí mě. "Tebe by mi bylo líto ještě víc." "Mě?! O čem to mluvíš? Já žádnou anorexii nemám!" "Tak sněz večeři," nařídí mi nekompromisně. "To je nesmyslná podmínka," rozčilím se. "Tvé sestřenice je mi vážně moc líto, jenže... Ona a já je rozdíl!" "Když začala Dominika hubnout, dlouho si toho nikdo nevšiml. Pak se jednou svlékla a byla kost a kůže. Teta ji nahnala k doktorovi... Pozdě. Nedokázali ji z toho dostat. Tady," zaklepe si na čelo, "byla hotová. Nedala si vysvětlit, že jíst se musí, pokud se chce žít. Pořád si připadala tlustá... A ke konci vážila osmadvacet kilo." Neodpovím. Co taky na tohle říct! "Taková pěkná holka," podotkne. "Stejně jako ty." "Prosím tě, nemůžeš srovnávat nesrovnatelný! Nemám anorexii, prostě jen nechci teď zrovna jíst špagety." "Mám oči, Edito. Ty nechceš nikdy nic jíst. A ještě něco ti řeknu. Já nechci chodit s anoretičkou." Ten kluk je úplně zabedněný! Urazím se, přestanu mluvit a Adam se také o rozhovor nepokouší. Vím, čím bych si ho získala, stačilo by sníst ty blbé špagety, dokázat mu, že jsem zdravá, jenže... to je právě to, co nejde! V klidu dojí svou porci, nalije nám víno, mlčky si ťukneme, a kdyby asi po čtvrt
hodině nepotřeboval na záchod, asi bychom si hráli na mumie do rána! Jakmile opustí světnici, ožiji. Honem, co s tím?! Zbrkle 219 otevřu pár nejbližších přihrádek v kredenci, načež objevím polohrubou mouku, nebo spíš sáček, na jejímž dně se krčí zbyteček mouky. Rukama do něj nacpu většinu špaget i s kousky masa, sáček strčím do boční přihrádky svého batůžku, co jsem si vzala na túru, kecnu zpátky na židli a pro přesvědčivost si namáznu trošku omáčky na tvář. Adam se po svém příchodu rozzáří. "Chutnalo?" "Kvůli tobě jsem se přejedla," oznámím mu. "Zbytek nemusím, že ne? Nejsem otesánek... Jo, bylo to docela dobrý. Vyřiď šéfkuchaři Honzovi můj obdiv." "Tak to ani náhodou," zasměje se, zvedne mne do náruče a z výšky hodí na postel. "Obdivovat Honzu, to by se ti líbilo, co? Obdivovat můžeš leda mě. Hned ti ukážu, proč..." Do rána se milujeme ještě dvakrát, pokaždé to bolí méně a méně, a když do mě s východem slunce vstoupí potřetí, moje umilované rozpálené tělo zažije první skutečný orgasmus. 11. NA DNO A JEŠTĚ NÍŽ Jsem v pořádném presu! Abych stihla autobus a následně vlak v Trutnově, v poklusu hážu svoje věci do batohu, našlapu je tam bez skládání, není čas! Zatímco Míša luxuje společenskou místnost, fofrem vytřu schody, aby babky neřekly, že vyletíme jako z holubníku a nepřiložíme ruku k dílu. Beztak nás určitě pomluví, ale snaha byla, ne? Adam mě vyprovází na zastávku autobusu, loučíme se cestou po svahu, co chvíli se políbíme. Míša získá pořádný náskok. 220 "Kdybych tady nemusel čekat na ségru, měla by se objevit zítra nebo pozítří, jak jsme se domluvili, jel bych s tebou. Bude mi strašně smutno..." "Ale nebude," rýpnu si. "Určitě ti přiveze nějakou svou sličnou kamarádku a hned je o zábavu postaráno." "Sličnou kamarádku?" baví se. "Smůla, děvenko. Johana se přivalí s tím svým opičákem, no a i když je to docela fajn kluk, musíš uznat, že moje sexuální orientace je hetero." Obejmu ho. "Uznávám. Bylo to absolutně špičkový." "Jsem rád, že si rozumíme," líbne mě na čelo. "Edito, přinejhorším ve středu už budu zase zpátky v Jihlavě. Hned ti zavolám, domluvíme se a přijedu." "Beru tě za slovo." "Kdyby mi nevyšla ta brigáda, jak jsem ti říkal, vyrazíme někam pod stan, anebo kdyby tě vaši vážně vyexpedovali k babičce, přijedu za tebou," plánuje, a protože se autobus objeví na protějším kopci, přidáme do kroku. "Pro jistotu ti napíšu svoje telefonní číslo, tužku mám, ale papír..." V kapse šortek objevím starou jízdenku. "Stačí?" "Bohatě," ujistí mě, načmárá pár čísel na kousek papírku a podá mi ruku, abychom klusem zrušili vzdálenost mezi námi
a zastávkou ČSAD, autobus právě supí dolů z kopce. Ještě poslední políbení... "Miluji tě," svěřím se mu. "Hned mi zavolej! Nezapomeň!" "Přísahám," slíbí, pomůže mi vysadit bágl na schůdky a zatímco si kupuji jízdenku, oznámí mi: "Ten lístek s číslem ti strčím třeba..." Nechám si vrátit drobné, otočím se k Adamovi, abych popadla napěchovaný batoh, když narazím na jeho tvrdý a z ničeho nic nepřístupný výraz. Je tak cizí, až mě zamrazí! "Co je?" zeptám se nejistě. Mlčky sklopí oči a mně to dojde. Panebože, já husa, husa, ještě jednou pitomá husa!!! Zákon schválnosti zapracoval, chtěl mi šoupnout svoje telefonní číslo do boční kapsy batohu, jenže jakmile do ní strčil prsty, narazil na sáček od mouky, ze kterého 221 prosakuje červená omáčka. Promáčený obal se natrhl, z dlaně mu visí pár špaget. "Tak to ne, panstvo," hrozí se řidič. "Koukejte ten humus vyhodit venku do koše, ať mi nezaprasíte sedadla..." "Adame, já... vysvětlím ti to," vyhrknu zkroušeně. "Co chceš vysvětlovat?" ušklíbne se. "Je mi to jasný. A tobě taky. Nebudu chodit s kostrou." "Adame!" Z nitra autobusu se ozývají nespokojené hlasy: "Kdy už se pojede? Nemůžete si to vypovídat jindy?" "Mládeži, končíme," pobídne nás řidič. "Adame!!!" Přece mě nenechá odjet takhle...! "Moje stanovisko znáš. Rozmysli se, Edito. Máš na to pár dní," řekne nesmlouvavě a poodstoupí, aby řidič mohl zavřít dveře. Dívám se, jak sáček s nešťastnými špagetami, které málem zavinily rozchod, háže do odpadkového koše vedle plechové boudy spolu se svým telefonním číslem. Počítám, že se na mě podívá, zamává mi, ale on nezvedne hlavu!!! Nechává mě vyškvařit, uvědomím si, a oči se mi zalijí slzami. Domů dorazím s večerem, nevyspalá, unavená, nešťastná, oči opuchlé a náladu tak hodit si smyčku, rozhodně ne poslouchat mámino vyšilování. "Edito..." zhrozí se, jakmile mi otevře dveře bytu. "Ty vypadáš! Proboha, co se ti stalo?!" "Jsem utahaná z dlouhý cesty, nekoukej na mě jak na ufouna," vyjedu po ní, jako by za všechno mohla ona. "Takhle nevypadá utahaný člověk," hádá se se mnou a neváhá přivolat k rodinné poradě také tátu. "Dušane! Prosím tě, na okamžik! Vrátila se ti dcera... nebo kdo to vlastně přijel. Takhle vypadá smrtka." "Opravdu vtipný," ušklíbnu se, shodím ze zad batoh a chci se zavřít v koupelně dřív, než mě začne okukovat také táta. 222 Bohužel je rychlejší, přivítá mě zpátky doma a posune si brýle ke kořeni nosu, aby na mě lépe viděl. "Ty jsi zase zhubla!" obviní mne máma. "Nesmysl." "Jen tě pustíme na týden z očí, a ty takhle! Stoupni si na váhu, chci vědět, kolik vlastně vážíš. Edito, slyšíš mě?"
"Nejsem hluchá," odseknu, "ale to je všechno. Dovol, chci se vykoupat... Budete snad při tom se mnou?" Máma vypadá, že by klidně zůstala, táta je naštěstí soudnější, odvede ji z koupelny a dlouze spolu za dveřmi rokují. O čem asi! Napustím si plnou vanu, přidám hrst vonné soli a svleču propocené tričko, šortky i spodní kalhotky. Zakleji, když si o bavlnu spoďárů zalomím i tak dost krátký nehet. Zrcadlo v koupelně je dost velké, vrací mi obraz siluety štíhlé dívky, stoupnu si k němu bokem, zepředu, zezadu, prohlížím se ze všech stran. Co pořád všichni mají?! Pak si vlezu na váhu a překvapením zamrkám. Je to vůbec možné, abych za pouhé dva týdny, co jsme se vrátili z Mallorky, zhubla o další dvě kila?! Váha 47,9 se na displeji objeví i po třetím zvážení. To jsou věci... Chtěla jsem zůstat na padesáti, ne? Kupodivu mě na nohy nepostaví ani dlouhá lázeň. A máma, která na mě trpělivě čeká, aby mi mohla oznámit, že se mnou v pondělí půjde k doktorovi, mě vyloženě vytočí! "K doktorovi si jdi sama," vyprsknu nakvašeně. "Aby ti napsal nějaký prášky, po kterých bys zhubla, potřebuješ to jako sůl, jsi nechutně obézní! Já jsem v pořádku. Kolik vážím je moje věc a nikdo, nikdo mi do ní nebude kecat!" "Eduš..." vydechne překvapeně, protože takový odpor ode mne nečekala, natož abych se vyjadřovala hrubě! Třísknu dveřmi pokojíčku, div nevysypu sklo. Celá se třesu, je mi příšerná zima, radiátory jsou studené, krucinál, proč se netopí?! Co je mi po tom, že je červenec, když se klepu zimou jako ratlík? . Nejsem líná vytáhnout z peřiňáku zimní péřovou deku, brr, 223 ta mě snad trochu zahřeje, schoulím se do polohy embrya a proklínám celý svět včetně Adama. Místo aby byl šťastný, že si našel štíhlou holku, mele nesmysly o kostrách! Díky předešlé náročné noci, ze které jsem spala s bídou pár hodin v Adamově objetí, úmorné cestě autobusem a vlakem a nervákům posledního dne se mi podaří usnout takřka ihned, sotva zalezu do kanafasu. Ráno se určitě probudím a všechno bude dobré... A ono ne. Moje vražedná nálada nepomíjí, drží se mě jako klíště i následující dny, ráno se budím rovnou naštvaná, je mi stále zima, cítím se slabá, místo abych byla nabitá energií, vždyť jsme toho po horách tolik nachodili! S mámou nedokážu mluvit jinak než zvýšeným tónem, odsekávám maximálně dvouslabičnými slovy a k lékaři se dokopat nedám. To tak, ještě poslouchat rozumy nějakého chytrolína! Vlezte mi všichni na hrb... Včetně táty, který snad prvně v životě přijde večer do mého pokoje a celý nesvůj, na jeho klepání jsem nereagovala slůvkem dále, se mě zeptá, jestli nemám nějaké problémy. K smíchu, fakt. Mám mu snad vykládat, že ta pitomá menstruace, kterou jsem měla dostat v neděli, se vůbec nenamáhala můj organismus poctít svou návštěvou, ačkoli jsem na to polykala prášky? Že mi padají vlasy tak, až mám strach do nich hrábnout hřebenem?! Proto se radši vůbec nečešu, jen si ráno pocuchám účes prsty a je to? Že mi Adam dosud nezavolal, ačkoli se dušoval?! Buď mě nechává
vydusit, anebo splnil svou výhrůžku a hodil mě přes palubu?! Tati, kde žiješ, proboha! A k babičce, kam by mě mamka ze všeho nejradši okamžitě odvezla, nepojedu ani náhodou! Vždyť Adam neví, kde bydlí, neměl by možnost najít si mě. Navíc začnu mít potíže s jídlem. Alespoň si je tedy začnu připouštět... Pohybuji se v začarovaném kruhu, chvíle absolutního nechutenství, kdy do sebe nedokážu dostat ani bílý jo224 gurt, vločky, rajče, tvaroh, prostě vůbec nic, se střídají se zoufalými návaly neskutečného hladu, který mě donutí proti mému přesvědčení vrhnout se na ledničku, naládovat do sebe všechno, co v ní najdu, a pak samozřejmě skončím na toaletě, kde zase všechno poctivě vyzvracím. Nejvíc mě děsí, že je to silnější než já! Můžu si stokrát říkat ne, nic si nevezmu, něco v mém mozku blokne logické myšlení, jako robot spráskám dohromady kastrůlek svíčkové omáčky spolu se sklenicí zavařených meruněk a s konzervou sardinek v tomatě! A máma, ta naivka, má radost, že z lednice ubývají potraviny, myslí si, že jsem dostala rozum a normálně jím!!! U mě však není normálního asi nic. Krom každodenního cvičení, který by mi hrozně chybělo, stejně jako podvečerní kondiční běh. Dřu se tím víc, čím častěji mě přepadají záchvaty obžerství. Musím přece potrestat svoje hnusné tělo! Pak přijdou návaly deprese. Čím víc se jednotlivé dny vzdalují od středy, která podle Adamových vlastních slov měla být nejzazším termínem odjezdu z Krkonoš, tím hůř na mě dopadá beznaděj, zoufalství, skepse a smutek. Vlastně jsem permanentně nešťastná jako šafářův dvoreček, chce se mi řvát nahlas, krom běhu se nehnu z bytu, celé hodiny civím do zdi a čekám na zazvonění telefonu... Ticho, nedílná součást mého dětství a mládí, mi začne lézt na nervy. Pořádně! Pouštím nahlas přehrávač, abych ho zase vypínala, co kdybych přeslechla telefon! Natahuji uši, otáčím se po každém zvuku, začínám si připadat jako blázen. Napustím si vanu, abych se aspoň trošičku zahřála, lehnu si do ní a s hrůzou si uvědomím, že je to přesně týden, co mi měl Adam nejpozději volat. Vykašlal se na mě! Už nezavolá, cítím to. Nikdy bych nevěřila, že může existovat taková nespravedlnost!! ! Proč musím platit za to, co jsem získala vlastním přičiněním, silnou vůlí, odpíráním, dřinou? Co z toho mám? Kam jsem se dostala? Kde je jaký smysl všeho počínání? Kde je smysl života! 225 A ještě hůř, ať přemýšlím, jak chci, neobjevím jediný důvod, proč bych měla žít, dýchat vzduch na téhle přelidněné planetě. Taková zbytečná holka! Všechno se ve mně sevře. Natáhnu se, abych dosáhla na poličku nad vanou, vytáhnu tátův ruční holicí strojek, co už dávno nepoužívá, a vida, balíček žiletek je na svém místě. Jednu rozbalím, připustím si další teplou vodu a chvíli se bezmyšlenkovitě dívám na svou tenkou paži. Voda ji směšně zkresluje, když ji povytáhnu, vypadá jako zlomená. Žíly na zápěstí modře vystupují. Někde jsem četla, že to v teplé vodě nebolí.
Bojíš se, Edito? Ukaž se, ty srabe...! Kvůli jednomu klukovi to začalo, celý kolotoč kolem hubnutí, kvůli jinému klukovi to skončí. Logické. Kruh se uzavírá, nač čekat! Nemám proč žít. Přejedu si žiletkou po vnitřní straně levého zápěstí. Vážně necítím bolest. Okouzleně pozoruji vodu, která se okamžitě začne barvit narůžovo. Je to jenom škrábnutí, tímhle tempem bych nevykrvácela ani za měsíc, musím přitlačit, dostat se až na tepnu a Do koupelny pronikavě dolétne zazvonění zvonku u dveří. Zamračím se. Kdo to otravuje?! Naši mají klíče, brácha je v Anglii, nikoho nečekám... Ledaže V tu ránu jsem venku z vany, prozíravě vytáhnu špunt, aby růžová voda vytekla, a zápěstí, které krvácí víc než jsem čekala, rychle omotám ručníkem. Hloupá situace! Zvonek zazvoní znovu. Co když ztratí trpělivost?! Fofrem na sebe navleču župan, zaštrachám v lékárničce, vytáhnu tlakový obvaz, je nejrychlejší, připevním si jej na zápěstí, rukávy županu přetáhnu co nejníž, aby to nebylo vidět, a rychle si smyji krev z dlaně a prstů. Úprkem doběhnu do chodby, padnu na kliku a při pohledu do Míšiny tváře se ani nesnažím maskovat příšerné zklamání. Jak mě mohlo napadnout, že je to Adam?! Nemá mou adresu, jen telefonní číslo, musel by mě najít v seznamu a... proč by to dělal, když se mnou skončil?! "Jdu nevhod?" zeptá se Míša nejistě. 226 "Jo," řeknu mdle. "Koupala jsem se." "Můžu dál? Když už jsi stejně venku z vany," vtírá se. Jenom díky dlouholetému přátelství otevřu dveře, abych ji mlčky pozvala do bytu. Posadí se do křesla v mém pokoji, chvíli si mě prohlíží, nevydržím, těkám očima sem a tam, a pak řekne: "Edito, co je s tebou?" "Nic." "Vypadáš divně," vysekne mi poklonu. "Kvůli tomu ses namáhala?" "Nepotřebuješ s něčím pomoct?" překvapí mě otázkou. "S čím bys mi asi tak chtěla pomoct?" ušklíbnu se. "Mně nepomůže vůbec nikdo!!" "Ne," zavrtí nesouhlasně hlavou. "Každej problém se dá řešit a ty mi připadáš, že jich máš nad hlavu." "O moje problémy se nestarej!" vybuchnu, ale najednou se ve mně cosi zlomí, místo abych ji vypakovala, sesypu se. Vyhrknou mi slzy. "Já jsem na dně, Míšo. Už nemůžu dál..." "Cože?! Proč?" vyděsí se. "On... Adam... tě nechal?" "Taky," řeknu mdle. Najednou si totiž nejsem jistá, zda smutek po Adamovi je to hlavní, kvůli čemu se trápím! Mám pocit, že mi všechno přerostlo přes hlavu. Hrnečku vař, kaše je úplně všude, dusím se pod lavinou problémů a nemůžu dál! "Kašli na něj," poradí mi. "Co bych měla říkat já? Ty jsi hezká a štíhlá, můžeš mít na každým prstě deset podobných Adamů, ten jeden ti za to nestojí! Podívej na mě. Na kluky mám prostě pech... David si mě nikdy ani nevšiml, Ríša mě jenom využil a žádnej jinej o mě od ty doby nezakopl! Každou chvíli se do někoho zamiluju, jenže ten blbec Amor svým šípem
zasáhne jen jednu stranu. Mě. Přesně jak v té písničce od Lucky Bílé, prostě magor. To jen v červený knihovně nebo slaboduchých dívčích románech se holka jednou zklame, ale hned za rohem na ni čeká jinej a pochopitelně mnohem lepší." Nechci rozebírat její problémy, mám svých dost. Jenže je to kamarádka, bývalá nejlepší kamarádka, nemohu ji vyhnat. 227 Navíc je lepší než já, a to mě štve tím víc. Já bych za ní přijít nedokázala, ona to překousla. A byla v horší pozici! "Telefon," vyruší mě z mého zamyšlení. "To bude máma," hlesnu. "Pořád mě kontroluje." "Ty to nezvedneš?" "Vem to, prosím tě," požádám ji. Míša pokrčí rameny, odejde do sousedního obýváku, slyším ji, jak řekne: "Prosím." A potom: "Já ji zavolám." Chvíle ticha, než se zase zjeví ve dveřích. "Adam." Čtyři písmena mnou projedou jako šíp. "Cože?!" "Volá ti Adam," usměje se, a protože se stále nehýbám, břinkne mne do zad: "Padej k telefonu, ty tele, ať nečeká!" Já se načekala mnohem víc, napadne mne, když se mohu přerazit, abych už byla u aparátu. "Edita!" "Jak ses rozmyslela?" řekne místo jakéhokoli úvodu. "Adame, já... Splním všechno, co budeš chtít!" "Super," usměje se do sluchátka a mě ten důvěrný zvuk zalechtá až ve slabinách. "V pátek přijedu. Budeš doma?" A já, nána, málem udělala nejosudovější chybu svého života! Chybělo tak maličko...! K čemu by mi bylo, kdybych ležela bledá a tuhnoucí v krvavé lázni, zatímco by do mrtvého ticha bytu zvonil telefon?! Chloupky se mi zježí hrůzou. Páni, muselo mi snad rupnout v bedně, jinak si svoje chování nedovedu vysvětlit! V džínsových šatičkách, které na mě tolik obdivoval Tomáš a dnes na mě podivně plandají, jakoby se vytáhly, nebo co, nalíčená a rozechvěle rozklepaná vyhlížím nedočkavě rychlík od Brna a Jihlavy. Hrozně se na Adama těším - a přitom mám trému, kterou jsem nikdy dřív nezažila. Konečně zaprášený pacifik přisupí, nádraží ožije, po nástupišti se přelévají davy trampů s krosnami na zádech i každodenních cestujících s taškami či diplomatickými kufříky sem a tam, mohu si vykroutit krk, jak nahlížím do oken vlaku. Jak228 mile Adamovu hezkou tvář za jedním zahlédnu, spadne mi ze srdce balvan. Vypadá moc dobře, když si ke mně klestí cestu skrz houf šikmookých turistů štěbetajících japonsky, má světlé šortky a černé tričko, vlasy svázané do culíku, tvář pečlivě oholenou a voní drahou pánskou kolínskou, jak mohu zjistit při polibku, který inkasuji ještě dřív než pozdrav. Pak ode mě maličko poodstoupí. "Ahoj. Jak se cítíš?" "Bezva, protože jsi přijel," zalichotím mu. "Co se ti stalo?" všimne si mé zafačované ruky od palce až za zápěstí. "Narazila jsem si palec," zalžu bez mrknutí. Kdybych si zafačovala pouze zápěstí, třeba by mu to došlo! Navíc bych si žádnou výmluvu, co se mi mohlo stát právě na levém zápěstí, nedokázala najít.
"Nešiko," zhodnotí moje počínání. Uleví se mi, spolkl to! "Co podnikneme?" "Můžu tě pozvat k sobě domů," navrhnu a modlím se, aby neřekl, že si nejprve zajdeme někam na dobroučký oběd. "To nezní špatně," mrkne na mne, oba se zasmějeme a rozpaky, které se mezi nás postavily, zvolna mizí. Cestou městem mi vypráví o své sestře Johaně, která do Krkonoš skutečně dorazila minulou neděli a se svým klukem se zdržela do úterý. Musí to být pěkné éro, dost se nasmějeme. "Kdy ses vlastně dostal domů?" zeptám se naoko ledabyle, ale ve skutečnosti strnu v napjatém očekávání. "Ve středu, jak jsem počítal." "Minulou?!" Podívá se mi do očí. "Jasně." "A proč... proč jsi mi zavolal až za týden? Víš, jak strašně moc jsem čekala, lítala k telefonu jako splašená... Slíbils mi to." "Moment," přeruší moje vyčítání. "To bylo ještě předtím. Pak jsem ti přece dal .lhůtu na rozmyšlenou." Pevně semknu rty. Jestliže čekám, že mě bude odprošovat, abych se víc nezlobila, jsem na omylu. Zbytek cesty na sídliště Hvězdárna dokráčíme mlčky, pokud nepočítám Adamovo po229 hvizdování, které mi svou bezstarostností leze na nervy! Nevedeme se ani za ruce, kolem žaludku cítím tlak. "Tady bydlím," oznámím mu před našim panelákem. Vezme tuhle skutečnost na vědomí kývnutím hlavy, mlčí dokonce i ve výtahu, v těsné kabince se jeden druhého málem dotýkáme - a nic, nic! Na druhý pokus otevřu klíčem byt, poprvé mi totiž celý svazek vypadl s cinknutím na zem. "Tohle je hala, tady obývák... Moje království." "Máš to tu hezký," promluví konečně. "Jsi jedináček?" "Ne. Štěpán, bráška, je starší a momentálně v Anglii." "A vaši?" "V práci. Máma podniká v bytový architektuře, táta zkoumá streptokoky a jiný potvory. Oba se vrátí pozdě, neboj." "To je dobře," pousměje se. "Ne že bych se jich bál, ale nerad bych, aby mě třeba překvapili v koupelně, až se budu sprchovat..." "Chceš se osprchnout?" "Hrozně rád," usměje se. "Jsem z toho vlaku uvařenej." Aktivně mu přinesu čistou osušku. "Koupelna je vlevo." "Skvěle," pochvaluje si. "Jo, něco jsem ti přivezl. Najdeš to v batohu." "Mám se ti štrachat ve tvých věcech?" hrozím se. "Všechno, co v něm najdeš, je tvoje," usměje se, zavře za sebou dveře, nicméně vzápětí zase hlavu vystrčí a řekne: "A až budeš hotová, můžeš mi přijít umýt záda, co ty na to?" "Uvidíme," slíbím neurčitě, ovšem notně potěšeně. Zvědavost mi nedá, vrátím se do svého pokoje, abych sebrala se země Adamův splasklý batoh. V jeho útrobách objevím dvě věci, ovšem neraduji se ani z jedné. Určitě to udělal schválně! Být to před třičtvrtě rokem, nad bonboniérou Mořské plody z dvoubarevné jemné belgické čokolády bych skákala metr vysoko, zatímco nad útlou brožurkou z oblasti psychologie, bych pouze nechápavě pozvedla obočí.
Chvíli váhám, zda za tohle mám za ním vůbec jít, nicméně moje touha vidět jeho krásné nahé tělo zvítězí. Vkradu se za 230 ním do koupelny, nejprve o mně přes šumění sprchy a vody narážející do stěn vany vůbec neví, prohlížím si ho a chvěji se vzrušením, konečky prstů mě svrbí, jak se ho užuž chtějí dotýkat, hladit a vzrušovat... Zaregistruje mou siluetu v zrcadle, vyměníme si dlouhý pohled a lesk v jeho očích mi připomene chvíli před naším prvním milováním v horské chaloupce. Ačkoli se mi jeho tvář tolik líbí, odtrhnu pohled, protože celé jeho tělo je moc krásné, zaslouží si obdiv, navíc to, jak mu penis zvolna mohutní, narůstá a protahuje se do délky přímo před očima, je vyloženě fascinující. Přistoupím až k němu a omámeně přejedu jedním prstíkem po celé délce penisu. V tu ránu se vzepne, tyčí se přede mnou ve své mohutnosti a já neodolám, abych si k němu nepřiklekla a nepolíbila ho. Adam sykne slastí. Aniž by vypnul sprchu, čechrá mě rukama ve vlasech a lechtá na zátylku i na ušních lalůčcích. Čím déle si hraji, tím hlasitěji vzdychá, sténá a úpí, načež dojde k nevyhnutelnému orgasmu. Vydechne v závěrečné křeči, silnými pažemi mě donutí vstát a horce líbá, přičemž mi rozepíná šatičky, aby mi mohl stáhnout ramínka a pohrál si s mými prsy. Teď jsem to já, kdo se chvěje rozkoší, kterou mi poskytuje v neomezeném množství, vyzvedne mne k sobě do vany, položí na záda a chvíli si hraje tím, že mi dává masáže prudkým proudem sprchy. Je to velice příjemné, zvlášť když mi stáhne titěrné spodní kalhotky, donutí opřít si nohy o jeho ramena a skloní se nade mnou. Teď už neusykávám, přímo hlasitě naříkám, což ho notně povzbuzuje, uvědomím si, že po nekonečně dlouhé době něžností si navlékne kondom na znovu ztopořený penis a vstoupí do mě přímo ve vaně, jen vyheknu. Pak křičím. Asi. Nekontroluji se! Je to... je to... super!!! "Nádhera," potvrdí také Adam, jakmile dospěje v krátké době k druhému vyvrcholení. "Dáváš mi zabrat! Máš na milování mimořádnej talent, byla to senzace." "Díky," usměji se šťastně. Jsem tak šíleně unavená, stále 231 ještě ve mně doznívá můj orgasmus, přála bych si schoulit se do Adamovy pevné náruče a spát, spát... Vytáhne mě z vany jako mořskou tresku, všimne si, že mi okamžitě naskočí husí kůže, čemuž se diví, protože jemu na čele perlí pot, a zahalí mě do široké osušky. Sám se pak ještě narychlo osprchuje studenou vodou. To bych nepřežila! Skvělou náladu mi kazí pouze pohled do vany, po jejích stěnách i na dně ulpěly moje vlasy. Nechci, aby si toho Adam všiml, hrozně se stydím, že pelichám jako prašivý pes, rychle ho vleču do svého pokoje. Bohužel ani nyní si nelehneme, Adam se vrátí k tomu nejméně příjemnému tématu. "Tu knížku si přečti, Edito," nařídí mi. "Je vážně dobrá. Naučí tě smířit se se svým vlastním tělem." "Adame," špitnu prosebně. "Musíš pochopit, že jídlo je jedna z nejzákladnějších lidských potřeb. Krom toho taky radost! Jíst prostě musíš."
"Adame, nekaž tak krásnou chvíli," zaprosím. "Stále tě ještě v sobě cítím, chci si to vychutnat..." "Musíš jíst, pokud chceš, abych za tebou jezdil," vede si svou. "Pak se můžeme milovat pětkrát denně, když o to budeš stát. A řekl bych, že o to stojíš. Já taky. Moc. Miluji tě." Vděčně mu nastavím rty a on mě dlouze a jemně políbí. "Musíš jíst," naléhá na mne. "Představ si, jak by to vypadalo, kdybychom se třeba jednou vzali a zařídili si spolu hotel v Krkonoších. Manželka majitele nemůže být rachitická anoretička, to by byla špatná reklama." "Já přece -" Umlčí mě svým polibkem, prohněte moje ňadra. "Jsou krásně do ruky, ale kdyby byla větší, plnější, nestěžoval bych si. Odjakživa se mi líbí plný pevný holky, kde je za co chytit." "Cože?! Ještě řekni, že tvým ideálem jsou baculky!" "Neuraz se," pokrčí rameny. "Ta tvá kamarádka má mnohem přitažlivější postavu. Já na vyzáblý modelky moc nejsem." "Míša?!" vyhrknu nevěřícně. "Tak proč... tak proč sis nevybral ji? Vždyť tě balila o sto šest!" 232 "Protože celkově se mi víc líbíš ty," líbne mě na usmířenou. "A taky jsi mnohem správnější. Pokud teda zapomenu na to, že jsi anoretička. Nechápu, jak může taková chytrá holka takhle dopadnout!" "Dovol?!" "A ještě něco ti povím. Milování bylo skvělý, jsem úplně grogy, vyždímanej, ale ještě teď mě bolí tady," ukáže si na huňaté ohanbí. "Hrozně mě tam tlačila tvoje stydká kost." Zalapu po dechu. "Tak... Chceš se rovnou rozejít?!" "Ne," ujistí mě. "Chci jen, aby ses sebrala. Miluji tě, Edito. Strašně moc. Netušíš, kolik přemáhání mě stálo nechat tě čekat celý týden! Kolikrát jsem už vytáčel tvoje číslo, ale pak zase zavěsil. Miluji tě. Jestli mě máš taky ráda, tak to pochopíš. Nemůžu si přivést domů holku kost a kůže, celá naše rodina se ještě nevzpamatovala ze smrti Dominiky. Edito, slib mi, že s tím něco uděláš. Je to těžký. Chápu tě. Nebo se aspoň snažím. Přečetl jsem za ten týden o anorexii spoustu knížek. Jde tu o zásadní věc. Ty musíš uznat, že jsi nemocná, ty se musíš chtít vyléčit. O tom to je." Slíbím mu všechno. Třeba modré z nebe, jen aby mi nedal košem a já o něj nepřišla. Mám pocit, že Adam je to nejlepší, co mi mohl osud přichystat. Dokonce před ním statečně sním čokoládovou hvězdici, ale... Pak všechno rychle vyzvracím. Lítá to ze mě samo, vůbec se nemusím snažit!!! Sednu si nahá před zrcadlo. Dívám se na sebe cizíma očima a pokouším se sama sobě namluvit, že miluji své tělo. Je přece moje, nemohu s ním zacházet jako s cizím, týrat ho hladem a cvičením, vydávat mockrát víc energie než ji přijímám v té nejpřirozenější cestě, jídle. Díky té knížečce od Adama jsem dokonce schopná připustit, že moje problémy, ano, jsou to problémy a byly to problémy od začátku, přiznej si to, Edito!, není žádná nespravedlnost, nýbrž zákon přírody. Je to pomsta mého 233 těla. To, co jsem mu odpírala v jídle, mu chybí a ono se hlásí
nejrůznějšími signály - padáním vlasů, lámáním nehtů, ztrátou menstruace, slabostí, pocitem chladu, loupáním v kostech, které má na svědomí osteoporóza... Udělám si v duchu pomyslnou rozvahu, pro a proti, co je mi přednější, na čem mi záleží nejvíc. Chci Adama. Chci s ním chodit. Chci se s ním milovat. Chci mít menstruaci, abych mu jednou mohla porodit potomka. Chci být zdravá. Miluji své tělo. Chci ho mít baculatější. Zaoblenější. Chci přibrat... A přitom jsem odjezd k babičce do Zaječí opět odložila, ačkoli vím, že by Adam jel se mnou a ubytoval se i se stanem v nedalekém kempu, takže bychom se mohli milovat pětkrát denně, jak sliboval! Tohle všechno vím, jenže... Jenže kam bych schovávala jídlo, které by do mě babička cpala?! Všimla by si toho! A všiml by si toho i Adam, nemohlo by mu ujít moje neustálé zvracení!!! Strašně ho miluji a chci být s ním, mám možnost být s ním, ale... Nemůžu tam jet. Nutili by mě jíst. Co kdybych tam ztloustla?! Proboha, vždyť to přece chci, nebo ne...? Ono se to lehce řekne, avšak realita je někde jinde. Jsem schizofrenička. Pociťuji na sobě rozdvojení osobnosti. Jsou ve mně dvě Edity, ta jedna se chce vyléčit, udržet si Adama a jeho lásku, ale ta druhá chce být ještě štíhlejší, jídlo se jí hnusí a nutí mě zvracet. , Výslednou rozvahu převážily Adamovy argumenty. Odhodlaně si namažu rohlík máslem, jednou si ukousnu a — V tu ránu je sousto venku. Ani nestačím doběhnout na záchod! Tak něco lehčího, třeba suchý rohlík. Ještě ani nepolknu a už cítím žaludeční šťávy v krku! Jak je to možný?! Vždyť přece chci!!! Tak... tak... Prohrábnu se v lednici. Bílý jogurt, to je ono. Strčím si do úst lžičku, ucítím nakyslou chuť, polknu a - vyzvracím i to, co jsem snad nikdy nesnědla. Třesu se jako osikový list. Zimou, strachy, děsem. 234 Vyhrála ta druhá Edita. Anoretička Edita. Těžká anoretička a bulimička Edita. Tahle Edita je nejsilnější částí mé osobnosti. Uvědomím si to, a také mi dojde, že návrat zpátky bude těžký, pokud se vůbec podaří! Každopádně ho sama nezvládnu. Nemám nejmenší šanci, i kdyby mi pomáhali Adam, Míša, naši. Ten den se vrátí táta z práce dřív než mamka. Je to dobře, za tou jsem stejně jít nechtěla. Dokázala mi jenom vyhrožovat, nutila lézt na váhu, ale skutek utek. Beztak mi nepomohla. Nedokázala to. Sázím na tátu jako na poslední eso. Vždycky byl pro mne největší možnou autoritou. Za francouzským oknem svítí a hřeje srpnové sluníčko. Sedím před velkým oknem vedoucím do zahrady, nechám se zahřívat jeho paprsky znásobenými tlustým sklem, na vychrtlém těle mám teplákovou soupravu a tlusté ponožky. Tenhle způsob léta je... Klasik by to řekl jinak, já si pouze povzdechnu. Trávím prázdniny tím nejpitomějším způsobem. Teď v srpnu jsem měla fotit pro katalog obchodního domu Gigant... Určitě si našli jinou hubenou modelku, o to nemám
strach, ale... Místo abych si užívala volných dní s Adamem v kempu u Zaječí, trčím spolu s podobnými zoufalci zavřená v psychiatrické léčebně. Takových hus, co kvůli kultu štíhlosti obětovaly zdraví a málem svůj život, je tu plno, neustále přibývají. A také občas ubývají. Včera jedna umřela. Napsala na rozloučenou dopis, prý takhle tlustá prostě nemůže dál žít, skrz mříže rozbila okno v koupelně a jedním střepem si podřezala tepny na krku. V sedmnácti letech vážila 34 kilo a připadala si nemožně tlustá. Našla jsem ji tam v kaluži krve ještě s jednou holkou, Alenou, a ten pohled námi pořádně otřásl. Zavřu oči. 235 Jak to, že venku svítí sluníčko, jako by se nechumelilo?! Jak to, že za zdmi ústavu se prázdniny dostaly do cílové rovinky, zatímco tady se zastavil čas? Jak to, že venku platí jiné žebříčky a hodnoty?! Oni jsou normální. Na rozdíl od nás! Ale ne, já se přece chci vyléčit, proto jsem tady!!! Z chodby ke mně dolétne zvonek zvoucí ke skupinové terapii. Vzdychnu. "Havlová?" Do haly nakoukne sestřička Jana. "Jsi tu..." "Už jdu," ujistím ji a křepce vyskočím na nohy. "Slyšela jsem zvonek, ale trochu jsem se zasnila." "Máš návštěvu," překvapí mne. "Už zase?!" zamračím se. Máma tu byla předevčírem a jako obvykle spustila pláč, výčitky a sebeobviňování. Proč prý si na mě neudělala čas dřív, kvůli práci, která ji baví a chtěla v ní být dobrá, zanedbala zdraví jediné dcery... Já ji neviním, všechno je moje vina, ale vidět ji nechci. "Nepůjdu tam. Její návštěvy mi nepomáhají, naopak... Působí mi deprese." "Tahle ti pomůže," mrkne na mne sympatická sestřička. "Je to krásnej tmavovlasej kluk s čokoládově hnědýma očima." Dech se ve mně zatají. Píšu mu takřka denně a on mi své odpovědi vrací obratem pošty, přesto jsem ho ve všech dopisech zaříkávala, aby nejezdil. Nechci, aby mě viděl tady, na psychiatrii! Vždyť už brzy budu v pořádku... Snad! Váhání trvá jen pár vteřin, pak se zbrkle rozběhnu, až povalím židli, ale nezdržuji se, abych ji postavila, letím .chodbou k návštěvní místnosti. "Adame!" Vší silou držím slzy za hradbou řas. Vypadá přesně tak, jak mi ho sestřička Jana popsala, ostatně, stokrát denně studuji jeho tvář na fotografiích! "Tak co, marode?" "Fajn," odpovím statečně a jedním dechem vychrlím novinky: "Přibrala jsem za dva týdny celý jedno kilo a už nezvracím. Primář říkal, že mám šanci, když se chci sama od sebe vyléčit. Až budu mít 55 kilo, pustí mě domů na ambulantní léčbu." 236 "Věděl jsem, že to dokážeš," pohladí mě rukou po tváři a následně i svými slovy: "Miluji tě, Edito. Snaž se přibrat co nejrychleji, chybíš mi." "Bohužel už to nestihnu do konce prázdnin," posmutním. "Podle všeho začnu školní rok minimálně o měsíc později než holky... Takhle zabít prázdniny!"
"Budou další, neboj," utěšuje mne. "Uteče to." Přikývnu. Po prvním kritickém týdnu, kdy jsem se málem zachovala stejně jako ta holka včera a vyřešila svoje problémy navždy a razantně, jsem se srovnala do přijatelných ; kolejí. Nejvíc mě drží Adamova láska a jeho dopisy, pomáhá mi také Míša, píše mi třikrát týdně, předevčírem se ozvaly telefonem Bára s Danou a dnes dokonce napsala i Vanda! Nezapomněly na mě. Nevyškrtly mě. Jsou zlaté! Musím ještě dneska Vandě odepsat. Záviděla mi, že nedělám žádné chyby... Naivka! Chovala jsem se třičtvrtě roku šíleně hloupě, že se to ani nedá popsat! Tolik jsem toho zkazila! Na sobě, bohužel. Zničila jsem si málem život. Podlomila zdraví. Pro pár pomíjivých úspěchů jako byly obdiv kluků, fotky do katalogu, puberťácký titul Miss silueta jsem málem přišla o to nejcennější. Vlastní já zmizelo. Stala jsem se závislou na každodenním vážení, počítání kalorií, cvičení. Každá závislost je nebezpečná a zhoubná. I tahle, ačkoli z počátku vypadala nevinně. Myslela jsem, že stačí baštit vitaminy a jinak nejíst. Idiotský nápad! Přála bych všem holkám, které touží být superštíhlé a drtí se dietami či úplným hladověním, aby se na nás přišly podívat. Na ty, co peklem anorexie a bulimie prošly. Ploužíme se po chodbách jako stíny, umíráme zaživa... Ne!!! Já ne! Já nechci!!! Já přece chci žít!!! Adam sáhne do igelitové tašky a podá mi nádhernou růži. Zabořím do ní nos. Sladce voní létem... Au! Má trny. Dívám se na kapku krve na svém ukazováčku a oči mi sklouznou na 237 zahojené šrámy po zápěstí. Patřím na psychiatrii, co si budeme nalhávat. Ale chci se odtud dostat a nikdy se sem už nevrátit! "Je nádherná," pochválím dárek. "Je krásná jako ty," usměje se na mě. "To víš, u vás na Jupiteru takový nerostou." "Ne, nerostou," usměji se a polibek, který si vyměníme, je báječně žhavý. Vlastně vůbec nezáleží, kolik člověk váží, aby získal lásku, obdiv, uznání. Láska se nedá vážit ani na deka, ani na kila. Buď je, anebo není. Ta naše je. Snad vydrží! Chci přibrat, mám k tomu pádný důvod, kluk byl na začátku a jiný kluk stojí na konci, kvůli jednomu jsem hubla, kvůli druhému chci ztloustnout. Obojí bylo těžké, to druhé je snad ještě těžší!!! Anorexie je dlouhodobá záležitost, nedělám si iluze, že odtud za měsíc nebo za dva vypadnu, zabouchnu dveře a nazdar, jsem zdravá. Patrně mě bude provázet celej život, jen ji musím usměrnit, potlačit. Zvítězit nad ní. Chci nad ní vyhrát. Kvůli sobě i Adamovi. Kvůli našim, holkám a všem, co mě nenechali ve štychu. Chci. Opravdu to CHCI!!! 238
LENKA LANCZOVÁ STŘÍPKY MÝCH LÁSEK. Vydalo Vydavatelství Víkend, 1999 Editor Mgr. Jiří černý Redaktor Jaroslav Kašpar Obálka Jaroslav Mastný Grafická úprava Miloslav Havlíček Vytiskly Tiskárny Vimperk, a. s., Pasovská 55
** Skenoval Hynek v Jičíně dne 28. ledna 2004
