ANGLIE
3 duben 1846
3 Z L A T Á
Z E M Ě
1
L
ady Margaret se probudila náhlou bolestí. Chvíli ležela potmě a přemýšlela, kolik může být hodin. Uslyšela, jak déš@ bubnuje do dělených oken, a vzpomněla si, že se rozhodla před večeří ještě na okamžik natáhnout. Očividně usnula – Další ostrá bolest. Ne! To je příliš brzy! S velkou námahou – byla v osmém měsíci těhotenství – se baronka posadila a spustila nohy z postele. Když přišla do pokoje, bylo ještě světlo; nyní byla tma, ani lampy nesvítily. Horečně šátrala po táhlu zvonku, a právě když za něj zatáhla, ucítila, jak se pod ní rozlévá vlhké teplo. „Ne,“ zašeptala. „Bože, to ne…“ Pak vykřikla další prudkou bolestí. Než dorazila hospodyně, bolesti zesílily a přicházely stále častěji. Paní Keenová se vrhla k posteli a světlo její petrolejky dopadlo na prostěradla nasáklá krví. A Její Milost – „Dobrý Bože,“ zašeptala hospodyně a opatrně uložila na smrt bledou baronku zpátky do peřin. „Dítě,“ vydechla lady Margaret. „Už je to tady…“ Paní Keenová se na ni zadívala. Se svými dlouhými rusými vlasy, které jí padaly přes ramena a stékaly dolů po zádech, se lady Margaret zdála mladší než na svých třiadvacet let. Působila křehce a zranitelně. A teK ty předčasné bolesti. 5
3
B A R B A R A
W O O D O V Á
Když večer lady Margaret prohlásila, že se necítí příliš dobře, vypravil se lord Falconbridge osobně do Willoughby Hall pro lékaře. Ale to už byly celé hodiny. Snad ta bouřka nezaplavila cestu! „Nebojte se, milostpaní,“ konejšila ji paní Keenová. „Váš muž a doktor Willoughby každou chvilku dorazí.“ Hospodyně přikázala služce, aby zůstala s baronkou, a ještě ze schodů volala na svého manžela Luka, který byl správcem panství. Falconbridge Manor ožil. Zpráva, že lady Margaret začala rodit předčasně, vylákala z pokojů a od práce služebné, komorníky, majordoma, kuchařku i její pomocnice. Někteří už se tou dobou chystali do postele, jiní byli dosud v pracovních uniformách. Lord Falconbridge byl nesmírně bohatý a jeho sídlo, které tu stálo od dob Viléma Dobyvatele, potřebovalo spoustu služebnictva. Luke Keen se zrovna vrátil – byl obstarat lovecké psy. Tvídový oblek měl zvenku prochladlý a zavlhlý. „Co se to tady děje?“ chtěl vědět. Hospodyně si vzala manžela stranou. „Na Její Milost přišly bolesti. O tři týdny dřív. Něco není v pořádku. Musíte někoho poslat, aby našel milostpána a doktora Willoughbyho. Už dávno tu měli být.“ Vážně přikývl. „Pošlu Jeremyho. Je nejrychlejší jezdec.“ Z druhého patra se ozval křik. Pohlédli napřed nahoru a pak jeden na druhého. Luke zkroutil v rukou čepici. Jeho sestra, dej jí Pán Bůh klid, při porodu zemřela. „Co kdybych zajel pro doktora Conroye?“ Paní Keenová se nervózně kousla do rtu. John Conroy sice bydlel hned na druhém konci vesnice a byl to lékař, ale nepatřil do stejných společenských kruhů jako baron a jeho žena. Conroy se staral o vesničany a nádeníky na statku. A paní Keenová věděla, že lordu Falconbridgeovi na něm vadí ještě něco jiného. Jeho Lordstvo by určitě nesouhlasilo s tím, aby se někdo takový by@ jen dotkl jeho ženy, doktor nedoktor. 6
3 Z L A T Á
Z E M Ě
Pak si hospodyně ale připomněla, že lady Margaret v uplynulém roce potratila a skoro ji to stálo život. Rychle se rozhodla: „Dobře, pane Keene. ZajeKte do Bayfieldu sám. A modlete se, aby byl doktor Conroy doma!“ Zatímco si Keen sedlal koně, přemýšlel, zda dělá dobře. Lord Falconbridge měl prchlivou povahu, a když se mu něco nelíbilo, vybíjel si vztek na všech okolo. Vždycky také potřeboval dát všechny potíže někomu za vinu. Chudinku paní Delaneyovou, která bývala na Falconbridgi kuchařkou třicet let, vyhodil milostpán na dlažbu, protože si usmyslel, že potrat jeho ženy zavinila její cibulová polévka. Koho bude baron vinit, jestliže to dnes s lady Margaret nebo s dě@átkem špatně dopadne? Keen ani jeho žena si nemohli dovolit přijít o místo. Časy byly těžké a práce málo. Na druhou stranu, říkal si Keen, když nasedal na koně, Jeho Lordstvo dokázalo i velkoryse odměňovat. Kdyby se jim rychlým jednáním podařilo zachránit lady Margaret i dítě, kdo ví, jaké odměny by se mohli dočkat. Třeba jim milostpán dá vlastní domek, až půjdou na odpočinek, a malou penzi k tomu… Když Luke Keen vyjížděl do deštivé noci, modlil se, aby právě nedělal nejhorší chybu svého života. Je příjemné být zase doma, pomyslela si Hannah Conroyová, když prostírala k večeři. Byla ráda, že je zpátky v Bayfieldu, v rodném domě, kde útulně planoucí oheň zaháněl chlad nevlídné noci, zatímco její otec pracoval ve své laboratoři vedle předpokoje. Uplynulý rok v Londýně, intenzivní kurz porodnictví v nemocnici pro šestinedělky – všechny ty přednášky a názorná cvičení a zkoušky, dlouhé služby na oddělení, péče o pacienty, vynášení mis, vytírání podlahy, bydlení ve stísněném kolejním pokojíku, jediné volné odpoledne týdně na návštěvu kostela a praní prádla – to všechno stálo za to. Na krbové římse se skvěla čerstvě namalovaná tabulka, která 7
3
B A R B A R A
W O O D O V Á
už brzy bude viset nad vchodem: Conroy a Conroyová – lékař a porodní asistentka. Co její pamě@ sahala, toužila Hannah jít ve stopách svého otce a uzdravovat lidi, ale jelikož lékařské povolání bylo ženám zapovězeno, chápala porodnictví jako zadní vrátka k téhle profesi. Když jí bylo sedmnáct, poslal její otec doporučující dopisy do nemocnice pro šestinedělky v Londýně. Hannah odjela do města na přijímací zkoušky, složila je a byla přijata. Kurz začal v den jejích osmnáctých narozenin a vysvědčení dostala přesně o rok později, na své devatenáctiny, které oslavila před měsícem. Hannah snila o tom, že si jednou vybuduje vlastní skromnou praxi. Paní Endicottová, manželka majitele slepičí farmy, už dala svolení, aby Hannah asistovala u porodu jejího devátého dítěte, jež mělo přijít na svět asi za týden. Hannah nepochybovala o tom, že paní Endicottová potom slečnu Conroyovou doporučí svým známým i sousedkám. Hannah byla ráda, že je zpátky doma, ještě z dalšího důvodu: za ten rok, co byla pryč, se jejímu otci natolik zhoršilo zdraví, že se mu nyní chystala navrhnout, aby poněkud omezil svou praxi a začal se raději více starat sám o sebe. Ve svých pětačtyřiceti letech byl John Conroy vysoký, atraktivní muž. Měl tmavé vlasy lehce protkané stříbrem, rozložitá ramena a vzpřímený postoj. Svou zálibou v „prostém“ oděvu budil pozornost, kamkoli přišel: nenosil totiž elegantní redingot, jaký byl právě v módě, nýbrž dlouhý, rovný černý kabát, pod ním černé kalhoty, černou vestu a bílou košili bez kravaty a s jednoduchým límečkem. Na hlavě nosil černý klobouk s nízkým dýnkem a širokým rovným okrajem. Když šel vesnicí, ženy se za ním otáčely. Hannah si láskyplně vzpomínala, jak se k nim po smrti její matky hrnuly ženy z Bayfieldu i širokého okolí – vdovy a staré panny i matky dcer na vdávání – a nosily pohlednému ovdovělému kvakerovi přikrývky a jídlo. Žádné se však nepodařilo zdolat hradby jeho zármutku ani dobýt baštu jeho 8
3 Z L A T Á
Z E M Ě
zanícení pro nový cíl, který se zrodil v noc, kdy Louisa zemřela: nalézt lék na nemoc, která ji zabila. Hannah na chvíli přestala krájet chleba a zaposlouchala se do zvuků větru a deště. Nezaslechla teK z dálky dusot koňských kopyt? Modlila se, aby někdo nepotřeboval otce k nějakému naléhavému případu. On by samozřejmě šel, protože v okolí žádný jiný lékař nebyl. Vesnice Bayfield v kentském hrabství ležela na půl cesty mezi Londýnem a Canterbury, na prudké říčce, která tvořila rameno řeky Len. Ačkoli podle dohadů zde bývalo lidské osídlení již od doby kamenné a možná tudy prošly i Caesarovy legie, první konkrétní zmínka o této osadě se datovala z roku 1387, kdy se zde zastavila k odpočinku skupinka poutníků navracejících se z Canterbury a rozhodla se zde usadit. Název vesnice byl zřejmě zkomoleninou slov „na posekané louce“. Zvuky kopyt se přibližovaly, až se zastavily na dvoře. Hannah otevřela dveře a spatřila osamělého jezdce, který právě seskakoval z koně. Poznala v něm Luka Keena z Falconbridge Manor. „Pane Keene! PojKte prosím dál.“ Když za ním Hannah zavřela dveře, sundal si Keen promáčenou čepici a oklepal si ji o nohu. „Je váš pan otec doma, slečno Conroyová? Potřebujeme ho hned teK.“ Ze salonu se k nim donesl hlas Johna Conroye. „Hannah, neslyšela jsi – á, dobrý večer, Luku Keene.“ „Hrozně nerad vás obtěžuju, doktore, ale naléhavě vás potřebujeme na Falconbridgi.“ „Hned se vypravím. Co se děje?“ „S Její Milostí je zle, doktore.“ Conroy se prudce otočil. „Co to povídáte?“ „Je v jiném stavu a něco není v pořádku.“ Conroy s dcerou si vyměnili pohled. Ačkoli už na Falconbridgi byli, pokaždé ošetřovali jen někoho ze služebnictva. Falconbridgeovi si je k sobě nikdy nezavolali. „Kde mají svého lékaře?“ 9
3
B A R B A R A
W O O D O V Á
„Jeho Lordstvo se vypravilo pro doktora Willoughbyho, je to drahně času, a ještě nejsou zpátky. Žena povídá, že je to zlé. Prý by Její Milost mohla i umřít!“ Luke Keen jim pomohl připřáhnout koně k bryčce a sám jel napřed, aby Její Milost věděla, že pomoc je na cestě. Conroyovi nasedli do svého malého kočárku. Déš@ jim bubnoval do kožené střechy. John trhl opratěmi a kaštanová kobylka se dala do rychlého klusu. Hannah si připínala na hlavu čepec a pátrala v otcově tváři po známkách únavy. Nebyla lékařka – ani se jí nikdy nemohla stát –, ale za ta léta, kdy otci pomáhala, získala dobrý cit pro rozpoznání příznaků, zejména pokud šlo o nástup potíží, které si otec přivodil svými výzkumy. Jelikož na sobě testoval nejrůznější infekce a experimentální léčebné postupy, trpěl chronickým onemocněním srdce, na něž si sám vyvinul lék – výtažek z náprstníku červeného, kterému se také říkalo digitalis, pro jeho podobu s lidským prstem (latinsky digitus). Ale dnes večer neměl ve tváři známky únavy, příznačný pot ani bledost. Vypadal mužně a zdravě. Jak asi lord Falconbridge přijme jejich přítomnost v domě? pokračovala Hannah ve svých úvahách. Při těch několika příležitostech, kdy se s baronem setkala, nevypadal zrovna potěšeně. Bylo to proto, že když projížděl Bayfieldem, všichni před ním smekali na znamení úcty. Jen její otec ne. Jako všichni kvakeři se odmítal komukoli klanět, jelikož věřil, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni. Vybavila si pohled, jakým lord Falconbridge troufalého kvakera počastoval – a z té vzpomínky jí přeběhl mráz po zádech. „A jsme tady,“ řekl John Conroy, když před nimi přes závoj lehkého deště probleskla světla Falconbridge. Stájníci vyběhli, aby se postarali o jejich bryčku. Conroye a jeho dceru přivítal rozrušený Luke Keen. Odvedl je k postrannímu vchodu, který se otevíral do kuchyně. Místo k zadnímu schodišti, které vedlo k pokojům pro služebnictvo a kde už John Conroy ošetřo10
3 Z L A T Á
Z E M Ě
val nejedno zranění či neduh, je Keen nasměroval do velkého sálu, který byl srdcem sídla Falconbridge. Conroy i jeho dcera byli v obytné části zámku poprvé a Hannah se snažila nezírat na brnění, nádherné obrazy ve zdobených rámech a sbírky skvostného porcelánu a vojenských trofejí ve skleněných vitrínách. Služka si od Conroyových vzala mokré pláštěnky a klobouky a bledá a otřesená hospodyně v černých keprových šatech je vyvedla nahoru po širokánském zatočeném schodišti. Conroyovi našli lady Margaret ve veliké přepychové ložnici s nádhernými tapisériemi na zdech, krásným nábytkem a krbem, v němž burácel oheň. Baronka ležela v obrovské posteli s nebesy, přikrytá atlasovým přehozem. John Conroy řekl paní Keenové: „Budu potřebovat umyvadlo s vodou.“ „Ano, doktore,“ odvětila hospodyně stroze a zmizela v sousední místnosti, v níž Hannah zahlédla nádherné šaty, klobouky a boty. Conroy přistoupil k lady Margaret, dlaní jí přejel zpocené čelo a konejšivým tónem řekl: „Margaret Falconbridgeová, jsem John Conroy. Jsem lékař. Můžete mluvit?“ Přikývla. „Máte bolesti?“ „Ne… už přešly…“ Conroy vrhl k dceři znepokojený pohled. Pokud porodní bolesti ustaly, mohlo to být vážné znamení. „Margaret,“ oslovil ji tiše. „TeK vás vyšetřím. Ničeho se nebojte.“ Conroy otevřel černý lékařský kufřík, v němž měl špachtličky na stlačení jazyka, hedvábné nitě na šití ran, gázu a obvazy, ale také tablety arzénu, kokain v prášku a lahvičky strychninu a opia. Vytáhl z kufříku stetoskop. Byl to nejnovější model z gumových hadiček, s trychtýřem a dvěma naslouchadly. S jeho pomocí mohl naslouchat zoufalému, slabému, překotnému tlukotu barončina srdce. 11
3
B A R B A R A
W O O D O V Á
„Hannah, můžeš, prosím?“ Conroy odhrnul bílou atlasovou přikrývku a pokynul své dceři, aby vyhrnula lady Margaret zakrvácenou noční košili. John Conroy respektoval cudnost své pacientky a zrakové vyšetření proto ponechal dceři. Hannah baronku vyšetřila a potichu řekla: „Lady Margaret nerodí, otče. Ale pořád krvácí. Myslím, že je to vcestné lůžko.“ To znamenalo, že se placenta oddělila od děložní stěny a blokuje porodní cesty. Bez včasného zákroku by pacientka mohla vykrvácet a dítě zahynout. Paní Keenová se vrátila s porcelánovou mísou plnou vody. Postavila ji na malý psací stolek a zvědavě pozorovala doktora Conroye, který vytáhl ze své tašky jakousi lahvičku. Vylil z ní do vody temně fialovou tekutinu a hospodyně svraštila nos nad jejím pronikavým, štiplavým zápachem. Když si Conroy svlékl kabát, vyhrnul rukávy a ponořil do té příšernosti ruce, udiveně zvedla obočí. Co to pro všechno na světě dělá? Zmocnila se jí náhlá panika. Připomněla si, že kvakeři nejsou jako obyčejní křes@ané, a vyděsila se, že John Conroy bude s Její Milostí provádět nějaké nezvyklé rituály. Otevřela ústa, aby něco namítla, když vtom se z chodby ozval hluk – hromový křik a dupání nohou. Dveře do pokoje se rozlétly a dovnitř vpadl lord Falconbridge. Ani si nesundal mokrý kabát a cylindr. Vrhl se k posteli a sevřel svou ženu v náručí. „Maggie, miláčku můj! Už jsem tady. Silnice byla úplně zaplavená. Museli jsme to objet. Maggie, co ti je?“ Do pokoje mnohem rozvážnějším krokem vešel další muž – tělnatý, s bílými licousy, který nevzrušeně podal paní Keenové svůj cylindr, pláš@ a hůl. Conroyovým téměř nevěnoval pozornost, přistoupil k posteli z opačné strany než Jeho Lordstvo a palcem a ukazovákem zvedl lady Margaret ruku za zápěstí. Hannah a její otec v něm poznali doktora Milese Willoughbyho, který se v Bayfieldu staral o bohaté a privilegované pacienty. „Kdyby Jeho Lordstvo dovolilo,“ řekl autoritativně. 12
3 Z L A T Á
Z E M Ě
Falconbridge položil svou ženu zpátky do polštářů. Margaret byla v bezvědomí, tvář stejně bílou jako prostěradla. Willoughby vytáhl zlaté kapesní hodinky, změřil Její Milosti tep a položil jí ruku zpět na postel. Našpulil rty a podíval se na její zakulacené břicho pod bílou noční košilí. Pak jí pohlédl do tváře. „Paní Keenová,“ oslovil hospodyni, aniž by spustil oči ze své pacientky, „kdy ustaly bolesti?“ „Asi před půl hodinou, pane doktore.“ „Děkuji,“ řekl Willoughby. „Vaše Lordstvo, nechal byste nám laskavě trochu soukromí?“ „Zachraňte ji, doktore,“ zaprosil úpěnlivě Falconbridge a zvedl se z postele. „Nemohu ji ztratit.“ Tvář měl šedou jako pavučina. „Žádný strach, Vaše Lordstvo. Její Milost potřebuje jen trochu pustit žilou.“ John Conroy se pohnul a namítl: „Příteli, nebylo by moudré pouštět jí žilou. Margaret Falconbridgeové se oddělila placenta a krvácí. Je třeba porodit dítě a zastavit krvácení.“ Willoughby na něj ani nepohlédl. „Paní Keenová, co kdybyste odvedla Jeho Lordstvo do jeho komnat?“ „Ano, pane doktore,“ řekla hospodyně a úzkostně čekala, až se Falconbridge odtrhne od Margaret, která byla stále v bezvědomí. Baron byl hubený, přísně vyhlížející čtyřicátník, který proslul nedostatkem smyslu pro humor a střeleckým umem při lovu na bažanty. Mezi svými nájemci a vesničany nebyl příliš oblíben. Margaret byla jeho druhá žena a dosud neměl dědice. Falconbridge si teprve teK všiml Johna Conroye a otočil se k němu. „Co vy tady pohledáváte?“ „Zavolali mě,“ odpověděl Conroy. Baron nepřítomně přikývl, ještě jednou truchlivě pohlédl na svou ženu a rychle odešel z místnosti s hospodyní v patách. Jakmile se za nimi zavřely dveře, Willoughby si položil na postel svou lékařskou tašku a rozepnul přezku. „Vy můžete taky jít,“ zamumlal, aniž by na Conroyovy pohlédl. „Už se o to postarám.“ 13
3
B A R B A R A
W O O D O V Á
Doktor Willoughby vytáhl z tašky stetoskop a přiložil ho Její Milosti na hruK. Byl to staromódní typ – dlouhá dřevěná trubice, jejíž jeden konec se přikládal pacientovi na prsa a druhý si lékař strčil do ucha. Trubice byla hodně dlouhá, aby se lékař nemusel přiblížit k ženským ňadrům, a nebyl to ani zdaleka tak přesný nástroj jako moderní stetoskop, který používal Hannin otec. „Má dcera může pomoci,“ řekl John Conroy. „Je školená porodní asistentka.“ Willoughby ho ignoroval, jako by si jeho návrh ani nezasluhoval pozornost. Nějaké prosté vesnické děvče že by se mělo starat o manželku barona? Hannah se neurazila. Nikdy ji ani nenapadlo, že by mohla ošetřovat urozené dámy. Willoughby v duchu probíral možné léčebné postupy. Všechny tělesné neduhy, od prosté bolesti hlavy až po rakovinu, se všeobecně léčily jednou ze čtyř stanovených metod: pouštěním žilou, pročištěním střev, vyvoláním zvracení nebo leptáním. Pročištění střev, které by ulevilo děloze od tlaku, v tomto případě nepřicházelo v úvahu, protože pacientka byla v bezvědomí a nemohla polknout rtu@ový přípravek. Proto jí Willoughby nemohl podat ani dávidlo, které by jí přivodilo zvracení. Usoudil, že ani leptání, působené aplikací žíravé chemikálie na kůži, by v tomto případě nestačilo. Zbývala tedy pouze jeho původní volba – pouštění žilou. „Příteli, doporučuji, abyste si pospíšil,“ ozval se Conroy. „Dítěti zbývají už jen minuty.“ „Pane, dítě je v pořádku,“ odtušil Willoughby, odložil stetoskop a položil lady Margaret ruce na velké, zaoblené břicho. „Byly to jen falešné bolesti. A to krvácení, které vám dělá takové starosti, to je zkrátka proto, že Její Milost má v sobě příliš mnoho krve. Ta jí tlačí na dělohu. Až ji ošetřím, děloze se uleví a těhotenství bude normálně pokračovat.“ Odmlčel se, zvedl nos a zavětřil. „Co to má být?“ ukázal na misku fialové tekutiny na psacím stolku. 14
3 Z L A T Á
Z E M Ě
„Jodová tinktura.“ „Jakáže tinktura?“ „Jodová. Jód je prvek, který se získává z mořských řas.“ „O tom jsem v životě neslyšel.“ Willoughby svraštil svůj velký nos. „A proč ji tu máte?“ „Umývám si v ní ruce.“ „A jaký k tomu máte důvod?“ „Jedná se o aseptický roztok, který –“ „Ale prosím vás, netahejte sem tenhle švindl!“ „Ten roztok chrání –“ „Je to francouzská vymyšlenost, pane, a navíc úplně nepodložená.“ „…chrání pacientku,“ dokončil Conroy klidně. „Chrání před čím?“ „Před čímkoli, čím by ji lékař mohl nakazit.“ „A to je další absurdní výmysl, pane, myslím, že taky francouzský, nebo možná německý. Chránit pacientku před lékařem, to určitě. Lékař je džentlmen, pane, a džentlmeni mají ruce čisté.“ „Snažně vás prosím, umyjte si ruce, než se Margaret dotknete.“ Willoughby ho ignoroval, vytáhl z tašky ostré skalpely a položil je na přehoz. John Conroy se znepokojeně zeptal: „Vy jí opravdu chcete pouštět žilou?“ „Přesně tak,“ odtušil Willoughby a zatáhl baronce škrtidlo kolem nadloktí. „Čtyřiadvacet uncí by mělo stačit,“ zamumlal a rozhlížel se po nějaké nádobě, do které by krev zachytil. Conroy tiše namítl: „Příteli, teK není vhodné pouštět jí žilou.“ Willoughby mu věnoval nepřátelský pohled. Vadil mu způsob mluvy kvakerů a jejich neochota oslovovat lidi s patřičnou úctou a zdvořilostními přídomky – pane, madam, Ctihodnosti, dokonce ani Vaše Veličenstvo. „Znovu vás žádám, pane –“ začal Willoughby, ale náhle se odmlčel, zhluboka se nadechl a mocně si kýchl do dlaně. Prstem si přejel pod nosem 15
3
B A R B A R A
W O O D O V Á
a pak si otřel prst o kabát. „Žádám vás, abyste odešel, nebo dám zavolat někoho, kdo vás vyprovodí!“ Conroy se díval, jak Willoughby touž rukou sáhl po skalpelu. „Příteli, nemyslím to nijak zle, ale žádám vás pro dobro naší pacientky, abyste si nejdříve umyl ruce.“ Willoughby se zamračil. Chtěl se na Conroye obořit, aby mu neříkal příteli. Pak ho ale napadlo: Conroy. Irčan. „Lady Margaret není naše pacientka, ale moje, pane. A teK odejděte.“ „Bratře Willoughby,“ začal Conroy. „Nejsem váš bratr, ani váš přítel, pane!“ zahřměl Willoughby. „Jsem koncesovaný lékař, mám diplom z Oxfordské univerzity a ocenil bych, kdybyste mne oslovoval s patřičnou úctou!“ Conroy překvapeně zamrkal. Jaké oslovení by mohlo být uctivější než „příteli“ a „bratře“? Obrátil se ke své dceři, pokývl a vzal si kabát a lékařský kufřík. Když vycházeli z pokoje, doktor Willoughby vytáhl zpod postele nočník a podložil ho lady Margaret pod ruku. „Budeme se za ni modlit,“ zašeptal Conroy k Hannah. Když se za Conroyovými zaklaply dveře, Willoughby se otřásl a napadlo ho, zda nemá poručit, aby přiložili do krbu. Z dlouhé jízdy v chladu a dešti mu provlhlo oblečení a prochladlo tělo. Znovu kýchl a spršku z nosu zachytil do dlaně, v níž držel skalpel. Rozhlédl se, aby našel příčinu svého náhlého záchvatu kýchání. Když mu oči sjely na misku fialového roztoku – jak že tomu ten kvaker říkal? jód? –, usnesl se Willoughby, že právě ta způsobila jeho náhlé nosní potíže. Hned jak pustí Její Milosti žilou, otevře okno a vylije ten zatracený jed ven. Poklepal na bledou paži, až vystoupila modrá žíla, řízl skalpelem a díval se, jak krev teče do nočníku, neochvějný ve svém přesvědčení, že léčí stejně, jako léčil Hippokrates před dvěma tisíci lety. 16
3 Z L A T Á
Z E M Ě
Milesu Willoughbymu bylo pětašedesát let. Narodil se v roce 1781 jako syn anglického šlechtice, a protože byl nejmladší ze čtyř bratří, a nemohl tedy zdědit ani titul, ani statky, rozhodl se stát se lékařem urozených. Navštěvoval Oxfordskou univerzitu, kde studoval řečtinu, latinu, vědu a matematiku, lidskou anatomii a botaniku, a školil se v pouštění žilou a přikládání pijavic – nejpřednějších léčebných metodách své doby. Willoughby sledoval, jak Její Milosti vytéká z paže hustá krev, a znovu myslel na drzost, s jakou ten kvaker naznačoval, že by se snad v tomto případě měl vystříhat nejstaršího a prověřeného léčebného postupu! Miles Willoughby praktikuje medicínu déle, než je ten nafoukanec naživu. A kdo si vůbec myslí, že je – venkovský doktůrek, který ani nevystudoval lékařskou školu, nýbrž se medicíně vyučil, jako nějaký obyčejný řemeslník – takový že chce říkat jemu, džentlmenovi, jak má léčit? A co teprve ten odporně páchnoucí lektvar, který tu teK zamořuje vzduch! Miles Willoughby byl přesvědčen, že myšlenka dezinfekce je evropské spiknutí, které má za účel vrátit lékařskou vědu o tisíce let zpět. Už se mu donesl ten pomatený názor, že by si lékaři měli mýt ruce – s tou teorií přišli ve Vídni. Měli dokonce tu drzost tvrdit, že příčinou infekcí jsou sami lékaři! „Tak, Vaše Milosti,“ řekl, když byl nočník ze čtvrtiny plný. „TeK se podíváme, jak se vám daří.“ I když byla lady Margaret v bezvědomí, mluvil k ní Willoughby konejšivým tónem, jaký si za ta léta vypěstoval zejména vůči ženským pacientkám, z přesvědčení, že potřebují otcovský přístup, nebo@ jsou vlastně jako děti. Rád by jí vyhrnul noční košili, aby se podíval, zda krvácení z dělohy polevilo. Jenže zatímco u žen z nižších vrstev byla taková intimní prohlídka dovolena, u dámy v postavení Margaret Falconbridgeové to bylo nemyslitelné i pro urozeného lékaře. Rozhodl se proto, že bude na místě pustit jí ještě trochu žilou. 17
3
B A R B A R A
W O O D O V Á
* * * Paní Keenová doprovodila Conroyovy z horního patra, ale když sešli po schodech až dolů, John Conroy se zastavil, podíval se zpět na obrovské schodiště a řekl: „Možná bychom neměli tak rychle odcházet, Hannah. Počkáme.“ Místo aby je uvedli do přijímacího pokoje nebo do salonu, jak by tomu bylo u lékaře ve společenském postavení doktora Willoughbyho, vzali Johna Conroye a jeho dceru do kuchyně. Hannah zaznamenala, že otec vypadá unaveně. „Měli bychom jet domů, otče.“ Zavrtěl hlavou. „Ještě ne, dcero. Mám strach o tu chudinku nahoře.“ John Conroy zvedl tvář ke stropu, jako by chtěl skrze kámen a dřevo a maltu zahlédnout, co se děje nad ním. Bál se o život Margaret Falconbridgeové, ale věděl, že se nesmí vměšovat. Zavřel oči a tiše se modlil k Bohu, aby mu ukázal správnou cestu. Už jako mladý muž John Conroy věděl, že se chce věnovat takovému povolání, které by mu umožnilo sloužit druhým, třeba v oboru práva nebo obchodu, které by mu pomohlo například získat místo ředitele nějaké dobročinné instituce. Kvakeři však měli zapovězeno studovat v Oxfordu nebo Cambridgi, kde jedině se takové vzdělání dalo získat. Když se jednou mladý Conroy svěřil se svým zklamáním bayfieldskému lékaři, doznal se ten dobrý muž, že by rád za několik let odešel do penze a uvažuje, že by si vycvičil nástupce. Nabídl proto Johnovi, aby se u něj osm let učil, a tak získal lékařské osvědčení. Během svých učňovských let, kdy spolu se svým mistrem navštěvoval pacienty, studoval řečtinu a latinu, učil se stanovovat diagnózu a léčit, John zjistil, že ho takováto pomoc lidem těší, a zauvažoval, zda by nemohl dělat i víc. Když se svému učiteli svěřil, že zvažuje kariéru chirurga, ten mu v tom nebránil. Postarší lékař se však v skrytu obával, že mladý kvaker je příliš laskavý a soucitný, než aby dokázal snášet příšerný 18
3 Z L A T Á
Z E M Ě
křik, jaký by slýchával na operačním sále (nemluvě o těžkém krvácení, které chirurgické zásahy působí, následovaném nevyhnutelnou gangrénou a hnisáním a obrovskou úmrtností pacientů). Doporučil Johnovi, aby ke studiu využil veřejné operační sály v Londýně. A tak se John Conroy odebral do města a v nemocnici sv. Bartoloměje si zakoupil lístek na galerii, aby tam sledoval chirurgický zákrok – ženu, která se měla podrobit amputaci prsu postiženého rakovinou. I když John při mučivém křiku pacientky a pohledu na potoky krve neomdlel jako někteří další v obecenstvu, přesvědčil se, proč se chirurgem nikdy nemůže stát. V zájmu života pacientů musel být chirurg rychlý; při operaci bylo dokonce nutné sledovat čas na stopkách. Varle nebo prs postižené zhoubným nádorem bylo třeba odoperovat za méně než minutu, jinak by pacient zemřel šokem. John Conroy byl na takovou práci příliš pomalý a metodický. Lékaři naproti tomu předepisovali medikamenty ulevující od bolesti a nepohodlí. Mírný kvaker se proto rozhodl, že jeho založení bude nejlépe vyhovovat praktická medicína. Navíc se ukázalo, že doktor Conroy se nehodlá spokojit s předepisováním pilulek a mastí, obvazováním výronů a napravováním zlomených kostí. Naslouchal trápení svých pacientů, i když to byly jen stížnosti na malou úrodu nebo na krávu, která přišla o mléko. Věděl, že přátelské vyslechnutí bývá někdy tím nejlepším lékem. TeK byl znepokojený. Touhle dobou už je dávno měla dostihnout zpráva, že se dítě narodilo. Bál se však, že Miles Willoughby se místo na dítě soustředí na to, kolik uncí krve dokáže z Margaret vyždímat. Miles Willoughby o sobě mohl s hrdostí říct, že má za sebou vynikající kariéru. Prvních třicet let strávil jako praktický lékař v Londýně. Pečoval o výkvět urozených obyvatel čtvrti Belgravia, kde měl sám krásný dům. Když ale dovršil padesát19
3
B A R B A R A
W O O D O V Á
ku, zjistil, že mu londýnské vlhko a mlha už nesvědčí na klouby, a odstěhoval se proto z Londýna za příjemnějším podnebím v Kentu, kde převzal praxi po dosluhujícím lékaři, který byl nejen urozeného původu, nýbrž se také mohl pochlubit klientelou, mezi niž patřili i dva poslanci, jeden soudce Nejvyššího soudu a jeden hrabě. V uplynulých patnácti letech si Willoughby zařídil v Bayfieldu příjemný život. Užíval si společenské prestiže, návštěv na panských sídlech, pozvánek na plesy a hony, a obzvláš@ ho těšilo, jak ho lidé poslouchají. Stačilo se jen starat o „delikátní“ dámy (vždycky jim pustil žilou), děti s kolikou (pijavice na břicho) a občas o bolavá záda nějakého džentlmena (opium smíchané s brandy). S veškerými méně příjemnými záležitostmi – nežitem, který potřeboval rozříznout, ošklivějšími nemocemi – posílal pacienty za svými kolegy v Londýně, kterým říkal specialisté (ačkoli prostě jen nebyli tak vybíraví jako Willoughby), a někdy i za chirurgy, kteří byli na společenském žebříčku o stupínek pod lékaři. Willoughby spokojeně zaznamenal, že se proud krve z barončiny paže zmírnil na tenoučký pramínek, což znamenalo, že se mu podařilo odvést přebytečnou krev z jejího těla a nápor na dělohu se tak zmírnil. „Výborně, Vaše Milosti,“ pochválil ji, sňal jí zaškrcovadlo a odložil stranou nočník plný temné krve. „TeK vám už jen změřím tep, pak dám zavolat komorné, aby vám pomohly se vykoupat a převléknout, a potom už se můžete vidět s vaším manželem.“ Rozhodl se jí ještě dát na posilněnou pár arzénových tablet. Palcem a ukazovákem uchopil barončino bezvládné zápěstí. Zamračil se. Podíval se jí do tváře, která byla bledá, jak bylo po pouštění žilou obvyklé. Pak si ale uvědomil, že se jí nezvedá ani neklesá hruK. Pustil jí ruku, přitiskl jí prst ke krku a na pravé i levé straně se snažil nahmatat krční tep. Žádný necítil. 20
