Angličtina pro lamy Ladislav Čech
KNIŽNÍ KLUB
lamy.indd 1
25.01.16 18:51:4
D v ě d ef i n i c e lamy :
1. Rod čeledi velbloudovitých (Camalidae). Žije společensky ve stádech o různém počtu kusů. Byla zdomácněna indiány v Jižní Americe. Jedna z jejích domestikovaných forem se nazývá lama pako. Mimo oblast Jižní Ameriky nejsou lamy domácí s výjimkou zoologických zahrad rozšířeny. Pokusy o aklimatizaci lam v Evropě a Austrálii selhaly. Zdroj: Naučný slovník zemědělský, díl třetí, s. 906–907. Vydal Ústav vědeckotechnických informací ČSAZ, Praha, 1971. 2. Rod čeledi studentovitých (Studentitae). Žije společensky ve stádech o různém počtu kusů. Veškeré pokusy o domestikaci ze strany pedagogů se mí její účinkem. Je obtížné stanovit přesnou hranici mezi lamou a pakem. V oblasti anglické gramatiky nejsou lamy domácí. Bez výjimky. Pokusy o jejich aklimatizaci ve školských zařízeních selhaly. Zdroj: Léta praxe na různých základních i středních školách. (3
lamy.indd 3
25.01.16 18:51:4
Vys v ětl i v ky :
Kurzívou jsou psána anglická slova a věty. Související překlady jsou podtrženy. Translations are underlined. *Chybné příklady jsou označeny hvězdičkou. Varování č. 1: Historické postavy jsou skutečné. Jejich skutky však budou značně zkreslené až překroucené. Snad kolegové dějepisci prominou. Varování č. 2: Autor si je vědom, že někdy bude záměrně zjednodušovat. Vryla se mu však do paměti věta jednoho velmi moudrého profesora, který řekl: „We must simplify things to make them work.“ – Musíme věci zjednodušit, aby fungovaly.
(5
lamy.indd 5
25.01.16 18:51:4
Chap ter One:
Du jů spík ingliš?
Parlez-vous français? Že nemluvíte francouzsky? Ale to je škoda. A řekli byste, že přibližně za třetinu své slovní zásoby angličtina vděčí právě francouzštině? Je to tak. No a jak se to vlastně semlelo? Já jsem u toho sice nebyl, ale to si takhle v roce 1066 jistý normanský feudál usmyslel, že si odskočí přes kanál na dovolenou, jenže zapomněl nechat armádu doma. Místní Anglosasové to ale vojensky nějak neukočírovali a onen feudál, říkali mu nejdřív Vilém a pak Vilém Dobyvatel, se v zemi Anglů a Sasů („Aengla land“, dnešní England) usadil a začal tam zavádět francouzské móresy. A aby se tam nenudil, tak si s sebou vzal další normanskou šlechtu. Znáte to, lovy, večírky, sem tam nějaká ta válka… Ano, jsme v hlubokém středověku, po cestě proti vám jede na koni normanský šlechtic a ptá se: Parlez-vous français? Co odpovíte? Ehhhh? Bude následovat jadrné francouzské klení, něco ve smyslu: „Ty prašivý anglosaský pse, (7
lamy.indd 7
25.01.16 18:51:4
y.indd 8
kdy se konečně naučíš normálně mluvit?!“ Při troše štěstí vyváznete s jednou ranou bičem. Nic netušíce jste se právě stali svědky zrodu moderní angličtiny, která se vyvinula ze směsi původního germánského jazyka Anglosasů a jazyka dobyvatelů z Normandie, zjednodušeně staré francouzštiny. Přenesme se téměř o tisíc let později na jednu nejmenovanou školu v zemi, kde dnes žijí potomci dávných Bójů. Dříve se té zemi říkalo Bohemia. Dnes the Czech Republic. Nuže, ve třídě sedí studenti, učitel vejde, postaví se před tabuli a zeptá se: Do you speak English? Co odpovíte? „Ehhhh?“ Vzhledem k tomu, že školský zákon neumožňuje uštědřovat studentům za neznalost rány bičem, je nutno volit rafinovanější formy mučení. Tedy znovu: Do you speak English? Přátelé, neřekli byste, nakolik je tato prostá věta nedoceněná. Přitom je to doslova nevyčerpatelná studnice pro tvoření dalších otázek. Podívejme se na ni blíž. Angličtina se, stejně jako všechny ostatní jazyky, vyvíjela a měnila. Ten šlechtic na koni by se vás tenkrát asi nezeptal přesně: „Parlez-vous français?“ a ubohý sedlák Alfréd Anglosas by si pravděpodobně lépe rozuměl se starými Germány, protože byl jejich vzdálený příbuzný. Vás by se nejspíš zeptal nějak takhle: „Speakst thou English?“ Postupem času však někoho napadlo, že otázky by mohly být o trochu akčnější, a doplnil je o sloveso do – dělat. (Do češtiny ho však překládat nebudeme.) Kromě toho thou – ty se postupně vytrácelo a zůstalo jen you pro 8)
25.01.16 18:51:44
význam vy i ty. Dalo by se říct, že si všichni Angličané vlastně vykají. Že by z toho pramenila jejich vrozená zdvořilost…? Připočtěte k tomu všemu pár století a máme to tady: Du jů spík ingliš? (Ale fuj, já vím. Fonetický přepis necháme na později, ano?) Nuže? Do you speak English? – Mluvíte anglicky? Na zdvořilou otázku je třeba dát zdvořilou odpověď. *Yes, I speak. Hmmm, to ani ne. To by nebylo dostatečně akční. Takže? Ano, už slyším správné Yes, I do. – Ano, mluvím. anebo No, I don’t.– Ne, nemluvím. Máte vůbec odvahu přiznat se k této neznalosti? Tak mě napadá, čtete anglické knihy? Možná namítne te: Kdo dnes, v době multimediální a internetové, čte knihy, že? Inu dobrá, odpověď bude No, we don’t. – Ne, nečteme. (Nejsme knižně akční.) Ale jak vlastně zněla otázka? *Read you English books? Pamatujte, že školské zákony se můžou změnit a bič není pro učitele tak velká investice! Takže znova a tentokrát přemýšlejte a srovnávejte s otázkou, co už zazněla. Čtete anglické knihy? Do you read English books? Znamenitě. S takovými studenty je radost pracovat. Do you speak English? – Do you read English books? (9
lamy.indd 9
25.01.16 18:51:4
y.indd 10
Když se podíváme pozorně, nastala jediná změna – vyměnili jsme významové sloveso a jinak vše zůstalo na svém místě. A teď do třetice: Máte mě rádi? Není to zvolání zoufalého pedagoga, je to další věta na překlad, tak se tužte. A už vás slyším: *Have you like me? Blbost, přátelé, tak to nejde. Takhle byste nic nepořídili ani s tím anglosaským sedlákem. Napovím vám. „Mít rád“ se anglicky řekne jedním slovem – like. A tohle slovo se chová úplně stejně jako speak v naší omílané otázce. Že by to byl chápající úsměv, který se právě rozjasnil ve vašich tvářích? Podělte se tedy se mnou o výsledek vašeho poznání! Do you like me? Výborně. Přesně tak to je. Zapamatujte si to, prosím. A pro úplnost ještě prosím kladnou a zápornou odpověď. Ano, máme. – Yes, we do. Ne, nemáme. – No, we don’t. Tak je to správně. A nehleďte na to, že v češtině zdvořile odpovídáme: Ano, mluvím. Ano, čtu. Ano, mám atd. Pokud v angličtině otázka začne slovem Do, ve zdvořilé odpovědi také bude do. Z čehož pro nás plyne poučení – dobře poslouchat otázku a půlka odpovědi je hotová. A proto se ptám: Rozumíte mi? Do you understand me? A slyším ze všech stran burácivé: Yes, we do!
10 )
25.01.16 18:51:45
Chap ter Two :
Být či nebýt?
Být. Slovo staré snad jako lidstvo samo. Dokonce si na něm vybudoval kariéru i jeden dramatik. Ptám se jeho slovy: Být či nebýt? – To be or not to be? A já jsem. I am. A mám štěstí, že tu nejsem sám, to bych neměl pro koho psát. Jste tu i vy, vy jste. You are. Vzpomínáte na to pradávné slovo, které se v angličtině používalo pro „ty“? Ano, thou. Ale domluvili jsme se, že si budeme všichni vykat, a proto, ty jsi = vy jste. You are. Není krásné, jak jsme všichni zdvořilí? Ano, (my) jsme. Yes, we are. We se dokonce rýmuje s českým my. Bude se to hezky pamatovat. A co na to řeknou lidi? Jací lidi? Oni. A kde jsou oni? ( 11
lamy.indd 11
25.01.16 18:51:4
y.indd 12
Where are they? Žádné námitky? Nikdo nepostrádá naše akční otázkové do? Je pravda, že naprostá většina sloves si v angličtině na pomoc k vytvoření otázky bere sloveso do, ale některá ne. Sloveso BE je jedním z nich. Dokonce si troufám tvrdit, že člověk nejdřív musí být – BE a pak teprve může něco dělat – DO. A vzhledem k tomu, že starší má přednost, necháme v autobuse sednout stařečka BE a budeme mu trpět jeho důchodcovské manýry. A protože důchodci jsou někdy zapomnětliví, ptají se: Co je to? What is it? A jsou-li v mimořádně pokročilém věku, už to mají v hlavě trochu přeházené. Budeme ctít jejich šediny a budeme pamětlivi toho, že se od nich stále máme co přiučit. Takže otázku od slovesa BE budeme tvořit přehozením podmětu a přísudku. Přehozením, ne přeházením. Kdo je to? Who is she? (V oznamovací větě by bylo pořadí slov she is, že?) Ano, „Kdo je ona?“ je takové osobnější než Who is it? I když i to je správně. Is she my great-granddaughter? Je to moje pravnučka? Ne, dědo, to není tvoje pravnučka, to je pošťačka a přinesla ti důchod. Teď už jsme tu všichni. I (a protože já jsem já a jsem jenom jeden já, budu se vždycky psát velkým písmenem), you, he, she, it, we, you, they. 12 )
25.01.16 18:51:45
Všichni jsme tady. I am, you are, he is, she is, it is, we are, you are, they are. We are all here. A to je v pořádku. – And it is all right.
( 13
lamy.indd 13
25.01.16 18:51:4
y.indd 14
Chap ter Three:
Jak se to má vyslovit?
Zazpíváme si? Máte rádi zpěv? Nebo snad „spjef“? Jen si to pěkně zkuste vyslovit. Zpěv. Nemůžu si pomoct, slyším od vás „spjef“. Nic si z toho nedělejte, to já, když si dám „grok“, tak mám taky „rát“ „spjef“. A jsme doma. Ani v češtině neplatí, že všechno se čte tak, jak se to píše. V angličtině to máme trochu komplikovanější, tam se téměř nic nečte tak, jak se to píše. No dobrá, přeháním, ale faktem zůstává, že anglická výslovnost se vyvíjela, kdežto anglický pravopis tak trochu zakrněl. Není divu, že vznikl pořádný zmatek. A i když jsou určitá pravidla pro výslovnost, která se dají časem a zkušeným okem vypozorovat, není od věci vyznat se ve fonetické abecedě. Je to sada znaků, která nám usnadňuje přečíst anglická slova, a najdete ji prakticky v každém slovníku. Do you know the phonetic alphabet? [du ju: n@u ð@ f@‘netik ælf@bet?] Znáte fonetickou abecedu? Že ne? Nevadí. Ve starších českých slovnících se použí14 )
25.01.16 18:51:45
vá jednodušší, speciálně pro Čechy upravená verze této abecedy, v novějších a v anglických najdeme o něco komplikovanější verzi. Kdo porozumí jednodušší verzi, snadno si odvodí tu složitější. Začneme uvedeným příkladem. Obsah hranatých závorek budeme číst přesně tak, jak ho vidíme. [du] – čteme úplně stejně jako v češtině. A vůbec, všechny znaky, které jsou přirozeně v české abecedě, čteme tak, jak jsme zvyklí. [ju:] – co to byl za nesmyslný nápad označit dlouhou samohlásku dvojtečkou? „Jů“. Jana Husa na vás, ten by vás naučil dělat čárky a kroužky! Ale je to prostě tak. [n@u] – asi tiskařský šotek ne? Nebo že by „e“ vypilo tolik grogu, že dělá nedobrovolnou stojku hlavou dolů? Ale my máme tohle „@“ i v češtině. Říkejte si po sobě souhlásky naší abecedy. Ale žádné „bé“, „cé“, „dé“… Krátce „b“, „c“, „d“… Ano, tak. Slyšíte ten zvuk [@], který se ozve u každé souhlásky? Říkáte vlastně [b@] [c@] [d@]. Tak to je ono. Mimochodem, když váháte, chcete něco říct a nevíte co, ale přitom nechcete, aby bylo ticho, řeknete něco jako [@:] se zavřenou pusou. Co že to znamenala dvojtečka? Správně, [@] bude s dvojtečkou dlouhé. [ð] – vypadá to tak trochu jako rašící brambor, ale není. Spíš si představte, že ta čárka směrem nahoru je jazyk a překřížení jsou zuby. Teď se postavte před zrcadlo, zkuste dát špičku jazyka mezi zuby a vyslovte „d“. No ano, to jsem si mohl myslet. Jdu pro Okenu. Tak ještě jednou. Hm, už je to lepší. Není to ani [d] ani [th] a už vůbec ne [dz], je to prostě [ð]. Ano, teď jste to řekli správně. ( 15
lamy.indd 15
25.01.16 18:51:4
y.indd 16
Doporučuju dobře nacvičit. Poprskané zrcadlo není takový průšvih jako poprskaný Angličan. [Õ] – je blízký příbuzný [ð]. Špička jazyka mezi zuby a vyslovíme „f“. Špička jazyka mezi zuby jsem říkal. Tak. Není to ani [s] ani [f] ani [tf], je to [Õ]. Pozor, je tu stejné, ne-li větší riziko znečištění než to, které jsme popsali o odstavec výše. Z příkladu nám zůstaly poslední dva znaky. Prvním je [æ] – je to takové „e“, které už nebaví být „e“ a chce se stát „a“, protože si myslí, že „a“ má zkrátka něco do sebe. Otevřeme pusu, jako bychom chtěli vyslovit „a“, jenže z hrušek jablka neuděláš, proto i s takto otevřenou pusou vyslovíme „e“. Zkuste si to. Ozve se vám [æ]. Není to žádné [ae]! Jinak my Češi jsme v tomhle ohledu líní a stejně budeme vyslovovat spíš [e] než [æ] a Angličan nám zpravidla porozumí. Ale může se stát, že poletíme letadlem a budeme chtít přistát [lænd] a anglický pilot se bude divit, co že mu to pořád chceme půjčovat [lend], když on po nás nic nechce. Posledním znakem je apostrof. Je to ale opravdu apostrof? Omyl, přátelé, není. K výslovnosti apostrof nepatří. Ten se vyskytuje v běžném písmu a zpravidla označuje, že jsme něco vynechali. Ve fonetické abecedě označuje tato čárka umístění přízvuku hned za ní. Ve slově [f@‘netik] tedy dáme důraz na slabiku [‘ne]. Jako bychom chvíli váhali, jestli dané slovo vůbec říct, a naplno ho vyslovili až od „čárky“. Ještě jednou prosím [f@‘netik]. Fonetický. Tuhle abecedu nejspíš vymyslel nějaký fonetický fa natik. 16 )
25.01.16 18:51:46
Phonetic fanatic [fç‘netik fç‘nætik]. Ale něco mi říká, že by se nám mohla hodit.
( 17
lamy.indd 17
25.01.16 18:51:4
y.indd 18
Chap ter four :
Je to prosté
Vzpomínáte si, co jsem vám sliboval v předmluvě? Chci vám ukázat, že anglicky už umíte, jen o tom nevíte. Je to prosté. Prostě to tak je. Vy mluvíte anglicky. Já to vím. Lépe řečeno „Vy mluvit anglicky“. „Já vědět to.“ (Prosím nepřehazovat slova.) Hmm? You speak English. I know it. V jistém směru je angličtina opravdu jednoduchá. Mimochodem, slyšeli jste někdy Angličana mluvit česky? Potrhali byste se smíchy. Já slyším, ty slyšíš, oni slyší. I hear, you hear, they hear. Všimli jste si, že sloveso se nemění? Je to proto, že Angličani mají asi vrozený odpor ke koncovkám, kdežto my Slované si je hýčkáme. Může to mít i svoje výhody. Jaké? Vyhlašuju soutěž o co nejmenší počet slov ve větě. Soutěží Čech a Angličan. Slyším, slyšíš, slyšíme. I hear, you hear, we hear. Hurá! Česko vede!! Proč? Protože má koncovky. Koncovka vyjádří, o jaké osobě se bavíme. Slyším (já), Slyšíš 18 )
25.01.16 18:51:46
(ty) atd. Angličan musí výslovně říct kdo. Nestačí říct „hear“, nevíme totiž, o koho se jedná. Proto I hear, you hear atd. Ale aby to nebylo až primitivně prosté, propašujeme sem jednu výjimku. Jedni z pradávných obyvatel Británie byli Sasové, viďte? Vzpomínáte na toho chudáka sedláka, který trpěl pod normanskou nadvládou? Tak ten Sas měl ze všeho nejradši písmeno „s“. Aby ne, když se mu dvakrát objevuje ve jméně. Má rád S. He likes S. Saska je věrná svému muži a taky má ráda S. She also likes S. Funguje to báječně. It works great. Takže on, ona a to, bude k sobě přitahovat S. Zopakujme si to: I like, you like, we like, they like. ale: he likes, she likes, it likes. Anebo I speak – she speaks. Anebo I understand – he understands. Anebo skoro každé sloveso. Kromě zmíněné výjimky je uvedené časování opravdu velmi snadné, doslova prosté, viďte? Budeme tedy tomuto slovesnému času říkat přítomný čas prostý. A pamatujete si ještě na otázku v přítomném čase prostém? Omíláme Do you speak English? Pak dobře víte, jak se zeptáme, jestli on mluví anglicky. *Do he speak English? ( 19
lamy.indd 19
25.01.16 18:51:4
y.indd 20
Aaaa, konečně jste udělali chybu. Už jste byli nějací moc dobří. Sasové si potrpí na S. Jissstě. Zkuste někam do věty to S zapasovat. *Do he speaks English? No, snaha se cení. Řekněme, že jste se vydali správným směrem, ale ještě to není úplně ono. „S“ se ve větě objeví na prvním možném místě. Už víte? *Does he speaks English? Pochválím vás i tak, ale nic se nemá přehánět. Stačí mi, když „s“ použijete jen jednou. Does he speak English? Otevírám šampáňo, neb je důvod slavit. Rozumí mi i ta slečna v poslední lavici? Does she understand me? Udělejte mi radost a zdvořile mi potvrďte, že ano. Ano, rozumí. Yes, she does. Jde vám to skvěle, přátelé, ale ještě jedna věc se mi trochu nezdá. Ujasníme si výslovnost. Přečtěte mi slovo does. [dos] – Myslíte španělsky „dva“? [douz] – To znamená dávka nebo porce, takže do třetice? [daz] – Bravo. Celá věta bude ve staženém tvaru znít [daz ši: and@‘stænd mi:?]. Ano, taková výslovnost se mi moc líbí. Jste výborní studenti.
20 )
25.01.16 18:51:46
Chap te r f i ve :
Moje
Víte, co je první slovo, které dítě řekne? Není to těžké uhodnout. Máma. A druhé slovo? Táta? No, dejme tomu, ale co když je otec nezvěstný? Napadá vás nějaké jiné slovo, které by mohl říct? Soused? Ale no tak, nechte si ty vtípky ohledně otcovství, mířím jinam. Každopádně jedním z prvních bývá slovo „moje“. Slovo podobné v mnoha jazycích. Mon, mein, min, mi, meus, mio, мой, ب لدي, všude se objeví „m“. (Přiznávám, že netuším, jestli i arabská verze začíná ve výslovnosti na „m“, ale třeba mi tuhle zmínku přičtou arabští kolegové k dobru.) my [mai] – můj (pozor, nečíst odděleně a sekaně [ma-i], spíš [maj]) my father – můj otec my mother – moje matka my house – můj dům my friends – mí přátelé Sice jsme Angličany porazili na počet slov ve větě, ale v této chvíli oni přehrávají nás, protože si vystačí jen s jed( 21
lamy.indd 21
25.01.16 18:51:4
y.indd 22
ním tvarem. My. Platí to i o ostatních přivlastňovacích zájmenech. Tady jsou: your [jo:] – tvůj, tvoje, tvoji atd. (Dvojtečka ve výslovnosti znamenala délku, že?) Jak řeknete „tvoje jojo“? Your yoyo. [jo: j@uj@u] Máte doma jojo? Aha, půjčili jste si ho. Takže je to vlastně cizí jojo. Jeho jojo. His yoyo. [hiz] Vyslovte ještě jednou a pěkně [hiz]. Ale ne, přátelé, ne [his], to prosím anglicky znamená syčet, hiss. Je to podobné, jako byste chtěli přečíst „grog“ jako [grog] s „g“ na začátku i na konci a ne „normálně“ česky [grok]. Ano, [hiz]. Aspoň náznak [z] by tam měl zaznít. A jak se tak dívám, leží tu vedle joja i jeho rifle značky HIS. Ty jsou určitě jeho. His jeans. Jeho rifle. Jedeme dál. Připomeňte mi, jak se četlo naše nemotorné a hlavou dolů obrácené [@]. Už víte? Tak já vám na oplátku prozradím, že „její“ se anglicky vysloví [h@:]. Jsou mezi vámi tací, kteří mi budou zarytě tvrdit, že slovo „její“, tedy her, se čte [he@(r)]. Tak aby bylo jasno, [he@(r)] jsou vlasy. Hair. Her hair. [h@: he@] – Její vlasy. Kdo nevěří, ať si zaběhne pro slovník. Nejlépe pro jejich slovník. Their dictionary. 22 )
25.01.16 18:51:47
Teď vás poprosím, abyste zapomněli na existenci písmene „i“ v tomto slově a vyslovili [ðe@]. A ještě jednou. A teď zkuste vyslovit [ðe@ dikš@n@ri] Bravo, právě jste úspěšně vyslovili „jejich slovník“ a zbavili se další „oblíbené“ chyby mnoha studentů angličtiny. Žádné [ðeir] totiž neexistuje. Dám na to svůj krk. Tedy můj krk. My neck. A kdyby nás tu bylo víc, tak na to taky dáme svoje krky. Tedy naše krky. Our necks. [au@] A že by nás to bolelo, kdybych se mýlil? Au! Pro jistotu opáčko: my [mai] – můj your [jo:] – tvůj, váš his [hiz] – jeho her [h@:] – její our [au@] – náš their [ðe@] – jejich Nechybí nám tu něco? I láhev má krk, není-liž pravda. Jak v tomhle případě řekneme její krk? *Her neck? Nikoli. Jsou lidé, kteří si možná pletou láhev se živou bytostí, ale my si budeme pamatovat, že všem věcem přivlastňujeme pomocí its [its] (žádný apostrof prosím). Its neck. Zvířatům zpravidla také přivlastňujeme pomocí its. Avšak domácí mazlíči jsou jako právoplatní členové rodi( 23
lamy.indd 23
25.01.16 18:51:4
y.indd 24
ny označování he nebo she, a proto jim budeme přivlastňovat pomocí his nebo her. Our dog and his neck. Náš pes a jeho krk. Už tu chybí jen „strč prst skrz krk“.
24 )
25.01.16 18:51:47
Chap te r s i x :
Ano nebo jo?
Ne a ne a ne! Prostě No. [n@u] Jenže ono to není s anglickým záporem až tak jednoduché. It is not so easy. [itiz not s@u i:zi] Protože nikdo nic neví. Respektive nikdo něco ví. Nikdo něco ví? Zní to divně? Budete se s tím muset smířit, v angličtině stačí ve větě zpravidla jen jeden zápor. Ale k tomu dojdeme. Chceme-li vytvořit zápornou větu, nejčastěji se používá záporka not. [not] I am not English. – Nejsem Angličan. They are not here. – Nejsou tady. Záporku not dáváme za sloveso be. Pojďme dál. Kdo poctivě pročítal předchozí kapitoly, ten si jistě pamatuje na zdvořilou zápornou odpověď, když otázka zněla „Do you speak English?“ ( 25
lamy.indd 25
25.01.16 18:51:4
y.indd 26
Výborně. No, I don’t. Není to nic jiného než stažený tvar od No, I do not. Všimli jste si, co se stalo se záporkou not? Sice tam je, ale vypustili jsme „o“, místo něj vsunuli apostrof a výsledek přilepili k do. A co že je to vlastně ten stažený tvar? Inu, člověk je tvor líný, není-liž pravda? Proč otvírat pusu do větší šířky, než je nutné, když i tak mi budou rozumět? A pak že lenost není hybnou silou lidstva. Srovnejme si výslovnost. No, I do not. [n@u ai du: not] No, I don‘t. [n@u ai d@unt] Už od pohledu je druhá, stažená verze kratší a pohodlnější. Tématem této kapitoly je však zápor, a proto se ptám. Jak řeknete „Nemluvím anglicky“? *I speak not English. Neměli jste hodinu předtím lekci němčiny? Pak bych to pochopil. Ich spreche nicht Englisch. Ale teď už je angličtina. Pozor na to, Helmute! Dobrá zpráva je, že vám rozumím, ale správně to není. Pořád omíláme otázku „Mluvíte anglicky?“ Pokusíme se, aby zápor byl stejně „akční“ jako otázka. Ano, chtěl bych, abyste i v záporu použili sloveso do. Napovědět by vám měla zdvořilá záporná odpověď, kterou už znáte. I do not speak English. – Nemluvím anglicky. Musím vás pochválit za výbornou výslovnost, úplně jako rodilí mluvčí. Jak řeknete „Nečteme anglické knihy“? We do not read English books. Správně. Jen pro úplnost – záporku not jsme umístili před hlavní (významové) sloveso. 26 )
25.01.16 18:51:48
Kdybyste se však ocitli někde v Liverpoolu v přístavní knajpě, tak vám nejspíš za přespříliš zdvořilou mluvu nabančí. Zkuste tedy hovorový stažený tvar. We don’t read English books. Námořníci vás právě poplácali po zádech a budou se možná chtít kamarádit, ale pozor na ně, jsou to ostří hoši. A aby byla naše první kapitola o záporu kompletní, připomeňte mi, které písmeno má rád Sas. (A platí to i o saských námořnících.) Ano, je to S. Does he like S? – Yes, he does. Má rád S? – Ano, má. And does he like French? No schválně, co myslíte, má rád francouzštinu? Jistěže nemá. Nemá rád francouzštinu. Přeložte prosím. He does not like French. Nemá rád francouzštinu. Ani jeho žena. Nemá ráda francouzštinu. – She does not like French. Anebo hovorově He/she doesn’t like French. [Hi:/ši: daznt laik frenč] A pokud se k vám tato informace zatím nedostala, řekněte jednoduše „Nevím“. I don‘t know. [n@u] (Ve výslovnosti žádné „k“!) Ano, tak se mi to líbí. Jdu na vaši počest zpívat námořnické písně.
( 27
lamy.indd 27
25.01.16 18:51:4
y.indd 28
Chap ter s even:
Opět S
Víte, jak byli Sasové překvapení, když zjistili, že Normané mají taky rádi písmeno „s“? Tenkrát ještě nefungoval zákon o autorských právech, takže spory o to, kdo vymyslel „s“ jako první, byly bezpředmětné. Každopádně v jednom případě se Sasům normanské „s“ zalíbilo moc. A to na konci slova, čímž se zbavili mnoha nepohodlných koncovek a sjednotili tvoření množného čísla. A co může takový saský sedlák vlastnit? One field. [wan fi:ld] Jedno pole. Je-li o trochu zámožnější, tak vlastní třeba dvě pole. Two fields. [tu: fi:ldz] Na polích bývá plno myší, proto potřebuje kočky, které by je chytaly. Aspoň tři kočky. Three cats. [Õri: kæts] (Tajně doufám, že jste se už zdokonalili ve výslovnosti [Õ] a neprskáte po okolních předmětech.) Tak. A protože majetný Sas potřebuje nějaký dopravní prostředek, ve dvoře mu řehtají koně. Čtyři koně. 28 )
25.01.16 18:51:48
Four horses. [fo: ho:siz] Taky má pět dětí. Five children. [faiv čildr@n] Myslím, že v tuto chvíli už nemusíme dále pátrat, zjistili jsme totiž všechno potřebné. Zapamatujeme si, že ve velké většině případů se v angličtině množné číslo tvoří přidáním písmene „s“ na konec slova. Field – fields, cat – cats, horse – horses. Zkusme se teď ale zaměřit na to, jak zmíněné „s“ správně přečíst. 1. [fi:ld – fi:ldz] 2. [kæt – kæts] 3. [ho:s – ho:siz] Jsou tři možnosti. Zjednodušeně řečeno, když to půjde, snažte se koncovku „-s “ nejdříve vyslovit jako 1. [z] Aspoň náznakem. (Vzpomeňte si na [hiz].) Pokud to nepůjde, nebo se vám mluvidla budou svírat v nezvladatelném šklebu, tak vyslovte 2. [s] (Jsem si téměř jistý, že při pokusu vyslovit [kætz] se vám zasekne jazyk.) A když původní slovo už končí ve výslovnosti na [-s] nebo [-z] (nebo jinou sykavku), vyslovte 3. [iz] Protože [ho:sz] nebo [ho:ss] by znělo fakt nelibě. A na konec kapitoly jedna výjimka. Kolik že měl Sas dětí? Než jste se naučili vyslovovat koncovku množného čísla, se mu narodilo další, takže už má šest dětí. ( 29
lamy.indd 29
25.01.16 18:51:4
