Prolog Chci hrdinu… LORD BYRON Don Juan, Zpěv třetí
Řím červenec 1820
Š
la nahoru do své ložnice a cestou odhazovala jednotlivé kousky oblečení. Marta Faziová byla skutečně mrštná. Ustupovala před Jamesem pozadu do schodů, oči zaklesnuté do jeho pohledu, ale ani jednou nezakopla. Bílé zuby se jí zablýskly v olivově snědé pokožce, když se smíchem odhazovala masku, závoj a pláš1 zakrývající to, co se jen stěží dalo nazývat šaty: byl to tenounký oděv, jen trochu víc než luxusní košilka, která jí držela na těle jen s pomocí několika snadno uvolnitelných stužek a tkanic. Smaragdy si ponechala. Mezi ňadry jí svítil těžký náhrdelník s velkým přívěskem, v uších se houpaly náušnice ze stejných kamenů, zápěstí tížil obdobný náramek. James se zastavil, aby si svlékl kabátec, ale dával si na čas. Přehodil si ho přes rameno, když stoupal za ní. Na tváři mu setrvával výraz mírné zvědavosti, který si nasazoval, když lákal kořist do pasti. Marta byla zvyklá dostat vždycky to, co chtěla, a James pro ni představoval výzvu, které nedokázala odolat. Sám se ani nemusel moc snažit. Kdyby měl na vybranou, nedotkl by se jí ani koncem vycházkové hole. Ale protože na vybranou neměl, hrál dál svou roli co nejlépe. Tušil, že jeho zdráhavost jen povzbudí její marnivost. 5
Ne že by snad Marta nebyla krásná. James slyšel, že o ní lord Byron napsal báseň, ta nebyla nikdy uveřejněna. Patřila k tomu typu žen, které básník obdivoval: byla tmavovlasá a vášnivá. Takovým ženám říkával Byron „skvostné zvíře“. James tohle nadšení nad temnými kráskami příliš nesdílel. Bylo mu jednatřicet a Marta rozhodně nepatřila k jeho prvním úlovkům při vášnivých, nevázaných a sexuálně vzrušujících zahraničních dobrodružstvích. Ale jestli tohle setkání přežije, bude rozhodně poslední. Nu, a pokud to nepřežije – což bylo stejně pravděpodobné jako první možnost –, pak vlastně taky. Vítězství je každopádně moje, připomněl si v duchu. Pokud při tomhle poslání neuspěje, čeká ho zdlouhavá, bolestivá smrt. A nikdo nad ním nebude prolévat slzy jako nad hrdinou. Nikdy nebude tušit, že zemřel, když se snažil zachraňovat svět. Dokonce nejspíš ani nenajdou jeho tělo – nebo to, co z něj zbude. Za mého zatraceného krále a za mnou zatracenou vlast, prolétlo mu hlavou, když se za ním zavřely dveře ložnice. Dnes naposledy. Svlékl si vestu a odhodil ji spolu s kabátcem na křeslo u dveří. Pak vykročil dál a Marta dál ustupovala. I pozpátku neomylně mířila k posteli. Zřejmě to nedělala poprvé – znala cestu i potmě, i když v ložnici bylo slabé přítmí. Sloužící ji zřejmě nedávno připravili na noc, protože svíce ještě hořely. A museli předpokládat, že Marta bude mít společnost, protože zapálili jen dvě. Bylo to právě dost světla, aby James zahlédl Martiny svítící bílé zuby, když se její rty rozpojily. Právě dost světla na to, aby se roznítil zelený oheň smaragdů a duhové jiskřičky maličkých diamantů, které je obklopovaly. Dost světla na to, aby viděl, kde Marta je. Její parfém naplňoval místnost přesládlou vůní. Jako uvadající růže. Přejela si dlaněmi po velkých, plných ňadrech a sklouzla k bokům. Měla dokonale tvarovanou postavu… a byla si toho vědoma. 6
„Vidíš, nic před tebou neskrývám,“ pronesla zastřeně. „Odevzdávám se ti… celá.“ Její slova mu napověděla, že žena strávila většinu života v jižní Itálii a má jen nevalné – pokud vůbec nějaké – vzdělání. Přízvuk upozorňoval na cizí vlivy: bezpochyby její rodný Kypr. Jamesovi předkové byli podobně pomíchaní jako její, ale sám mluvil matčinou rodnou italštinou naprosto plynule. Protože po matce zdědil i černé vlnité vlasy a patricijský římský nos po dědečkovi z matčiny strany, Marta nemohla mít ani ponětí, že James není ve skutečnosti synem římského aristokrata, ale je špionem anglického trůnu. Krátce řečeno, James Cordier byl ještě větším podvodníkem než tahle svůdná panterka. Základ jeho úspěchu spočíval v tom, aby na to nepřišla. „Úplně ne,“ zapředl, když si rozepnul pásek kalhot. „Ty kameny jsou nádherné, ale tvá krása žádnou ozdobu nepotřebuje.“ Nehledě na to, že velké kameny by mu při jeho záměru překážely. Nestojim vo to, abys po těch šutrech furt házela vočkem, zlato, mohl by jí říci s přízvukem, který si se naučil ve svém rušném mládí. Marta se rozesmála. „Ach, konečně lichotka. Už jsem se bála, že od tebe žádnou neuslyším.“ James spustil kalhoty na podlahu a vystoupil z nich. „To pohled, který mám před sebou, povzbuzuje můj jazyk.“ „To je dobře.“ Sklouzla pohledem níž. „Vidím, že povzbuzený není jen tvůj jazyk.“ Ovšemže. James mohl mít k téhle ženě jakékoli výhrady, ale byl koneckonců muž a její tělo by vzrušilo každého. Tyhle nebezpečné krásky bývají všechny… smrtelně vzrušující. Marta si vytáhla z uší náušnice a položila je na noční stolek. Pak si rozepnula náramek a přidala ho k náušnicím. James si přetáhl košili přes hlavu. Marta zápolila se zapínáním náhrdelníku. „Počkej, já sám,“ ozval se. Spona byla velmi stará, pravděpodobně originální, a její 7
rozepnutí vyžadovalo obratné prsty a ostrý zrak. Tenhle šperk neměl sloužit ke zdobení šatů při večírcích, ale vyrobili ho pro slavnostní státní akce: pro královnu před více než dvěma sty let. Jeho současné majitele připravil o domov Napoleon, a tak museli posbírat své cennosti i další majetek a uchýlit se do ústraní a bezpečí. Cennosti, o které pečoval věrný služebník, byly už na zpáteční cestě do vlasti, když průvod přepadla ona a její dva kumpáni, převlečení za jeptišky, a ukradli je. Pro Martu Faziovou nemělo stáří ani příběh šperků význam. Tahle žena vyrostla na ulici. Byla stěží gramotná, amorální a nelítostná. Měla jen slabost pro hezké muže a vášeň pro drahokamy. To bylo všechno, co o ní James věděl, když se dal vyslat na tuhle misi. Měl sebrat drahokamy, potají zmizet, vrátit je právoplatnému majiteli a nechat diplomaty, aby dořešili případné důsledky. TeG ležely šperky v chumlu na nočním stolku a James neúnavně pokračoval ve své práci. Nebo spíš, přesněji řečeno, ve svém boji. Protože byl koneckonců voják, i když o armádě, k níž patřil, se nahlas nemluvilo. Muži jako on nedostávali medaile ani se o nich nehovořilo ve slavnostních projevech. A kdyby se nechal chytit, nikdo by mu nepřišel na pomoc. Takže, Jemmy, dělej, co umíš. Ale hlavně se, hochu, nedej čapnout, připomínal si v duchu. A tak dal holčičce její hračku. Počínal si přitom důkladně. I když to pro něj byla jen práce, dokázal si stále ještě užívat hry lásky s ochotným, vášnivým ženským tělem, podobně jako kterýkoli jiný muž. Když mu Marta připadala dostatečně uspokojená, aspoň prozatím, zašeptal: „Mám hlad. Ty ne?“ „Ach ano,“ hlesla. „Dala bych si víno a něco malého k zakousnutí… Aby se nám vrátila síla. Zvonek na služebnictvo je za tebou.“ „Nechme je spát,“ navrhl James. „Nalovím něco sám.“ 8
Marta se ospale rozesmála. „Jen běž. Hned když jsem tě poprvé uviděla, napadlo mě, že budeš lovec.“ A nemýlila ses. James se zvedl z postele. Kalhoty měl hned po ruce – dal si předtím záležet, aby dopadly právě tam. Natáhl si je na sebe a sáhl po košili. Zády k posteli hrábl po nočním stolku a sebral šperky do dlaně. Rozevlátá látka skryla před ženiným pohledem jeho pohyb. Zbytek už byl bolestně snadný. Zatažené závěsy kolem postele Martě znemožnily dohlédnout ke křeslu, takže nemohla vidět, jak si James bere i vestu a kabátec. Posbíral bleskově svoje věci a vyšel z pokoje. Jiný muž by možná počkal, až jeho milenka usne, ale James vyznával zásadu lady Macbethové: Je čas to udělat. / Peklo je tmavé. V tomhle případě měly čas a rychlost váhu zlata. Marta si brzy všimne, že jsou šperky pryč, a nebude tu zradu brát na lehkou váhu. Poslední muž, který ji tak zradil, přišel nejdřív o svou mužnou chloubu. A přicházel o ni pomalu, kousek po kousku. James věděl, že má jen pár minut, aby se dostal z domu. Možná jen pár vteřin. Rozběhl se po schodech dolů. Jedna vteřina. Dvě. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm – „Zadržte ho!“ ozvalo se z ložnice zavřísknutí. „Chy1te ho! Přeražte mu nohy!“ Když James seskočil z odpočívadla, cestu mu zastoupil mohutný rváč. James švihl do strany paží, nataženou tak pevně, že byla tvrdá jako palice. Poskok ji spatřil pozdě, naběhl si proti ní a paže ho zasáhla do krku. Zřítil se ze schodů hlavou napřed a zůstal pod nimi bez hnutí ležet. Marta nahoře dál řecky vřískala na své muže, aby ho nechali naživu, že si s ním chce pohrát sama. Kolem hlavy mu zahvízdal nůž. Doprovázel ho Martin jekot, kterým Jamesovi sdělovala, co všechno s ním udělá a jaké části jeho těla uřízne jako první. 9
James přeskočil sluhovo bezvládné tělo a vyřítil se do haly. Mířil k hlavním dveřím. Ty se proti němu prudce rozletěly a vrhl se na něj další rváč. Jamesova napřažená paže se znovu vymrštila, tentokrát kupředu, a udeřila násilníka do hrudi. Muži poklesla kolena a svalil se na záda. James ho slyšel, jak vyje bolestí. Nejspíš zlomená kolenní čéška. Ale jeho křik nebyl nic ve srovnání s Martiným vřískotem. James běžel dál. V dalším okamžiku proběhl dveřmi na ulici. A v okamžení se ztratil ve tmě.
10
Kapitola první Viděli jste někdy gondolu? Ze strachu, že nikoli, vám ji přesně popíšu: Jest to dlouhá loGka obvyklá v místě, se špicí na přídi, postavená lehce, leč solidně, poháněna dvěma veslaři z nichž každý si říká gondoliér. Klouže po vodách, vyhlíží temně jak rakev převážená kánoí, v níž nikdo nevidí, co rcete a činíte. LORD BYRON Beppo – příběh benátský
Benátky úterý 19. září 1820
P
enisy. Samé penisy. Franceska Bonnardová se zamyšleně dívala na strop. Asi před dvěma staletími se rodina Neroniových zbláznila do ornamentální sádrové malby. Stěny a stropy paláce, který si Franceska pronajala, byly plné sádrových draperií, ovoce a květin. Mnohem zajímavější jí připadaly okřídlené děti, kterým se tu říkalo putti. Lezly po stropech, vykukovaly za sádrovými záclonami, schovávaly se v jejich záhybech nebo hledaly… bůhvíco. Tiskly se k rámům stropních maleb i ke zlatým medailonům nade dveřmi. Bylo jich tu spousta; mnohem víc než poloobnažených žen (čtyři), které postávaly v koutech. Taky svalnatí muži podpírající stěny byli jen čtyři. Děti byli vlastně samí chlapci – a všichni nazí. Když se tak Franceska dívala na strop, napočítala tam nejméně čtyřicet 11
maličkých penisů, i když dnes jí připadalo, že jich snad musí být mnohem víc. Že by se ti okřídlení hoši rozmnožovali spontánně? Nebo tady snad spolu ty sádrové ženy s obnaženými prsy a svalnatí muži dováděli, když celý dům spal? Franceska během tří let v Benátkách navštívila spoustu okázalých domů. Ale její palazzo vyhrál první cenu v závodech dekorativního šílenství – nemluvě o tom, že všechny ostatní předstihl v množství nedospělých pyjů. „Ne že by mi tolik vadily,“ prohodila. „Ale člověka to rozptyluje. Když sem někdo přijde poprvé, stráví celou návštěvu tím, že ohromeně zírá na stěny a na stropy. Když nad tím tak uvažuju, řekla bych, že Danta napadlo ztvárnit Peklo po návštěvě paláce Neroniových.“ „Tak je nech zírat,“ poradila jí její přítelkyně Giulietta. S lokty na opěrkách křesla a s bradou v dlaních si prohlížela zmíněný strop. „Když tví hosti civí na putti, ty zase můžeš civět na ně a nikomu to nepřijde neslušné.“ Ty dvě se k sobě dokonale hodily: Franceska byla vysoká a exotická, Giulietta malá a rozkošná. Její srdcovitý obličej a hnědé oči způsobovaly, že vypadala jako mladičká dívenka. Ve skutečnosti jí už bylo šestadvacet, o rok méně než Francesce. Ale pokud jde o zkušenosti, byla Giulietta o celou věčnost starší. Franceska Bonnardová věděla, že o ní by nikdo výraz „rozkošná“ nepoužil. Zdědila podobu po své matce a jejím nejpozoruhodnějším rysem byly oči mandlového tvaru a neobvykle zelené barvy. Husté oříškové vlasy byly zase dědictvím po francouzském dědečkovi z otcovy strany a zbytek měl na svědomí její ničemný otec sir Michael Saunders a jeho předkové. Saundersovi bývali vysocí, stejně jako Franceska, vyšší než většina žen, které potkávala. Těch pár centimetrů navíc jí u karikaturistů vyneslo nelichotivé přezdívky „Obryně“ nebo „Amazonka“ – tehdy během rozvodových tahanic, kdy o ní vycházely nelichotivé články v tisku. Její rozvod s Johnem Bonnardem, který nedávno zdědil baronský titul a teG se jmenoval lord Elphick, proběhl už před 12
pěti lety. Bylo to dávno za ní, stejně jako všechny ty nesmysly, kterým kdysi věřila… o lásce, o mužích. TeG už Franceska brala svou vysokou postavu s hrdostí a oblékala se tak, aby zdůraznila každou půvabnou křivku svých lepých tvarů. Muži ji kdysi zrazovali a opouštěli a ubližovali jí. Ale teG už ne. TeG žebronili o její přízeň. Například dnes jich za ní za tím účelem přišlo hned několik. Právě proto se Franceska nebavila s přítelkyní v menším salonku, který přiléhal k jejímu budoáru v jiné, soukromé části paláce. Ten útulnější, pohodlnější pokojík, v němž nebyly žádné putti, si rezervovala pro důvěrná dostaveníčka. Dnes se musí teprve rozhodnout, který z očekávaných hostů dnes zvítězí v boji o její přízeň. Na tohle rozhodování se příliš netěšila. Vstala z pohovky, na níž seděla – v poloze, ze které by její guvernantku ranila mrtvice – a vydala se k oknu. Kanál pod jejím palácem nebyl ten nejslavnější, Canal Grande, ale patřil k těm větším v bludišti vodních cest, které křižovaly město. Od něj to nebylo daleko, ale Francesčin palác stál v klidnější části Benátek. TeG odpoledne tu ale nepanovalo ticho: balkony za okny bičoval déš1 a občas, když se stočil vítr, zabubnoval i do okenních tabulek. Franceska se bezděčně zadívala ven – a zamrkala. „Božínku, zdá se mi, že naproti někdo je.“ „V Ca’ Munetti? Opravdu?“ Giuletta vstala a popošla za přítelkyní k oknu. Přes provazce deště viděly, jak u vodní brány do paláce na protějším břehu kanálu čeká gondola. Franceska věděla, že Ca’ je benátská zkratka od slova casa, dům. Kdysi se titulem palazzo mohl pyšnit jen Dóžecí palác a všechna ostatní sídla ve městě byla casa. Ale dnes už se palazzo říkalo nejrůznějším stavbám, velkým i malým – a rozhodně i takovým, jako byl protější dům. Zvenčí vypadal podobně jako sídlo, které si pronajala Franceska. Jeho vodní brána zřejmě také vedla do přízemní haly neboli andronu; 13
v prvním poschodí, piano nobile, byla francouzská okna s balkony. Nad ním čnělo skromnější druhé poschodí a nahoře bylo podkroví s pokojíky pro služebnictvo. Ale už nejméně rok v Ca’ Munetti nikdo nebydlel. „Jediný gondoliér,“ zamumlala Franceska. „A zřejmě dva cestující. Nic víc v tom zatraceném lijáku nedokážu rozeznat.“ „Nevidím žádná zavazadla,“ přidala se Giulietta. „Možná je poslali napřed.“ „Ale v domě je tma.“ „Tak asi ještě nestačili najmout služebnictvo.“ Když se rodina Munettiova odstěhovala, vzala služebnictvo pochopitelně s sebou. Munettiovi sice nebyli tak úplně švorc jako jiné vznešené benátské rodiny, ale buG jim život ve městě připadal příliš nákladný, nebo Rakušané, kteří mu vládli, příliš nudní. Stejně jako Neroniovi se rozhodli svůj palác raději pronajímat cizincům. „Tohle je divná roční doba na výlet do Benátek,“ prohodila Giulietta. „Třeba jsme jí pomohly vrátit dobrý zvuk,“ ozvala se Franceska. „Anebo spíš – jsou to cizinci a nemají tušení, že to tady teG nestojí za nic.“ Všichni, kteří si to mohli dovolit, na horké letní měsíce Benátky opouštěli. V červenci se stěhovali do svých vil ve vnitrozemí a nevraceli se z letních prázdnin – villeggiatura – až do svatého Martina. Franceska však opustila vilu hraběte de Magnyho v Miře dřív kvůli sporu s jistým Angličanem, lordem Quentinem. Tady ve městě byla svou vlastní paní, nemusela se nikomu zodpovídat. A také tu nebyla hlavním povyražením místních. Franceska nikdy příliš nehorovala pro život na venkově. Měla radši města. Občas jí dokonce chyběl i Londýn, i když už zdaleka ne tolik jako zpočátku. Ne že by si vůbec někdy připustila, že by jí něco z Anglie mohlo chybět. Do salonu vstoupil majordomus, aby prostřel na čaj. „Arnaldo, slyšel jste něco o Ca’ Munetti?“ zeptala se ho Franceska. 14
