© Kurzy Respektovat a být respektován Morava – Tatjana a Pavel Kopřivovi: www.respektovat.com;
[email protected];
[email protected] Úkolem v tomto cvičení je reagovat v následujících situacích s použitím já-sdělení: 1. Přicházíte domů. Neměl(a) jste dobrý den, jste unaven(á), potřeboval(a) byste si odpočinout. Už ve dveřích vám další členové rodiny začnou sdělovat své požadavky.
2. Svěřil(a) jste kolegyni něco, co mělo zůstat mezi vámi. Za dva dny zjišťujete, že to ví další tři lidé.
3. Šéf vám nevybíravým způsobem vyčítá, že jste včas nestihl(a) požadovanou práci.
4. Partner(ka) se vás včera dotkl(a) svým ironickým výrokem. Myslíte na to ještě dnes a rád(a) byste mu to sdělil(a).
5. Tchýně vás opakovaně poučuje, jak máte vařit. (Tchán Vás poučuje, jak pečovat o auto, zahradu…) Snažíte se jim vždycky vysvětlit, proč děláte věci tak, jak děláte, ale situace se opakuje.
6. Řekl(a) jste partnerovi, že se vás dotklo, co před chvílí řekl. On na to reaguje slovy: Mně je to jedno, to je tvůj problém.
1
Kurzy Respektovat a být respektován Morava – Tatjana a Pavel Kopřivovi: www.respektovat.com;
[email protected];
[email protected] Vaším úkolem je použít v následujících situacích respektující dovednosti (popis, spoluúčast na řešení problému, empatická reakce, informace, výběr, já-výrok, sdělení očekávání). Situace si můžete přehrát formou scének. 1. Chcete zabalit balík, pospícháte, abyste ho stihli podat na poště, která za hodinu zavírá, ale nůžky, izolepa ani provázek nejsou na svém místě.
2.
Kamil zmačkal Veronice obrázek.
3.
Petr zalhal, že má dvojku, ale dostal čtyřku.
4. Kolega slíbil, že svou část práce udělá do tří dnů. Dnes je to už pátý den a práce není hotová.
5. Na pracovní schůzi se dva lidé baví. Právě jste si vzal(a) slovo, ale nemůžete se pro jejich hovor soustředit.
2
© Kurzy Respektovat a být respektován Morava: www.respektovat.com;
[email protected]; Čechy: www.respektovani.com
EMPATICKÁ REAKCE Potřebujeme, aby druzí chápali a přijímali naše pocity. Dávají nám tím najevo, že jsme pro ně důležití. Vhodné postupy: 1. NASLOUCHAT S ÚČASTÍ dívat se soustředěně na vyprávějícího (ten se podívá jen občas, aby zjistil, zda ho posloucháme) výraz tváře je v souladu s emocemi druhé osoby nechat druhého mluvit, hovořit jen málo, dát druhému najevo, že nás zajímá, co prožívá, ale nechat na něm, co o tom poví zájem a účast dávat najevo pokyvováním, krátkými slůvky: Aha, hmm, chápu… 2. POJMENOVAT, CO DRUHÝ PROŽÍVÁ (oznamovací větou, ne otázkou) pojmenovat pocit: Zdá se, že tě to zklamalo…, Tos musel být na Jirku hodně rozzlobený, žes ho uhodil…, To ses asi moc lekla. popis běžných emocionálních reakcí: To člověka naštve, když někdo nedodrží slib…, To nás mrzí, když nechtěně rozbijeme oblíbenou věc…To je dneska den. konstatování pravděpodobného záměru nebo očekávání druhé osoby: Čekala jsi asi něco jiného…, Nečekal jsi, že to bude tak dlouhé..., Tys myslel, že do té police dosáhneš..., Ty jsi moc chtěl… pojmenování přání, které jsou za emocemi: Asi bys chtěl mít víc času na hraní. 3. POPSAT CHOVÁNÍ Vidím, že váháš…, Vidím, že pláčeš… 4. HOVOŘIT O PŘÁNÍCH, ROZVÍJET JE V PŘEDSTAVÁCH Až budeš mít ty narozeniny, v jakém papíře bys chtěl mít zabalené dárky? V modrém nebo červeném? Kdyby tu maminka už byla, co byste spolu dělali? 5. REAGOVAT ČINEM – empatie skutkem musí jít v některých situacích ruku v ruce s tím, co říkáme (odstranění příčiny nepohody, fyzická pomoc…) 6. VYJÁDŘIT PODPORU – Držím ti palce. Když budeš chtít, můžeš mi zavolat. Kdybych ti mohla nějak pomoci, ozvi se. Pomáhá také dotek (kde je to vhodné).
ZVLÁDÁNÍ EMOCÍ Jak mohou lidé zvládat své negativní emoce aby to nikomu neublížilo aby to nic cenného nepoškodilo FYZICKÁ AKTIVITA - pro děti bušení do polštáře, mačkání gumových koleček, míčků, trhání starých novin, nakreslit, jak se právě cítí... ZÁMĚRNÉ ZKLIDŇOVÁNÍ – já – výrok, klidné dýchání, zpěv, počítání, vypovídat se, změnit činnost, napít se, nedívat se na zdroj zlosti, odejít, když je to možné... ZMĚNA POSTOJE – nebrat si věci osobně, vidět věci z jiného úhlu pohledu, znát zákonitosti psychického vývoje dětí, nepodsouvat druhému zlé úmysly...
3
Další souvislosti empatické reakce: 1. Emoce nemůžeme hodnotit jako správné nebo nesprávné - nelze žádat, aby dotyčný cítil něco jiného (Nic si z toho nedělej! Tak už nebuď smutná!). Naopak, dáváme druhému najevo, že ho bereme vážně, nezlehčujeme jeho pocity ani je nesrovnáváme s našimi vlastními. (Mně se stalo něco podobného a zůstal jsem úplně klidný.) 2. Emoce ovlivňují naše vnímání a racionální myšlení. Čím silnější emoce, tím je jejich vliv větší. Proto se často logická argumentace míjí svým účinkem. Vysvětlování může pomoci, až když se emoce zklidní. 3. Empatickou reakci je možné použít, i když se druhý chová agresivně. Empatie neznamená souhlas: Věta Vidím, že se na sestru hodně zlobíš, když jsi jí tohle řekla! je projevem porozumění, nikoliv schvalováním agresivního chování. Pochopit můžeme všechny pocity, někdy lze ale žádat, aby druhý projevy svých emocí (zejména vzteku) ovládal, a některé činy musíme korigovat: Vidím, že se na bratra zlobíš. Ale to se dá říci i slovy, ne bitím.. Můžeš mu říct: Já tohle nechci! 4. Empatickou reakci můžeme použít vůči oběma dětem, které jsou v konfliktu: Vidím, že se na sebe zlobíte..., Vidím, že si oba chcete hrát se stejnou hračkou... 5. Při pojmenování pocitů je dobré používat o něco mírnější výrazy (zlobíš se místo máš vztek). Místo expresivních výrazů používáme neutrálnější (nepříjemné místo trapné). Dobrým vodítkem je říct si: Chtěl/a bych to slyšet? 6. Pokud lze použít pojmenování pozitivní emoce místo negativní, dáme tomu přednost (Už se moc těšíš na maminku namísto Stýská se ti po mamince). 7. Cennější než řešit problémy druhých lidí je pomoci jim v tom, aby sami přišli na to, co mají dělat. Zlatým pravidlem dobré komunikace je nedávat nevyžádané rady (Měl bys…). Když nás druhý požádá o radu, je dobré použít komunikační dovednost informace (tj. oznamovací věta v 1. nebo 3. osobě). 8. Otázky mohou být vnímány jako nátlak a nepříjemná povinnost odpovědět (Proč pláčeš? Co se ti stalo?). Zájem se dá projevit taktnějším způsobem (Tobě se asi stalo něco ošklivého, když pláčeš.) Otázky Proč...? mohou vést k polopravdám a přehánění, někdy si děti nejsou ani vědomy svých motivů. 9. Hodnocení situace je lepší se vyhnout – obvykle pro to ani nemáme dost informací. Hodnocením je i obviňování (Můžeš si za to sám. Ten šéf je ale hulvát!), obhajování druhých (Nediv se mu. Má na to právo.) a také souhlas (Dobře jsi mu to řekla.) 10. Je rozdíl mezi projevy lítosti (To je mi líto!) a empatie (To je ti asi líto!). 11. Empatie je první pomoc – ne celé řešení situace. Jsou to první věty, které přispívají ke zklidnění emocí a otevírají prostor pro používání dalších komunikačních dovedností. 12. Empatických reakcí jsme obvykle schopni v situacích, kdy jsme celkem klidní. Pokud jsme sami v negativních emocích, používáme jiné komunikační dovednosti (zejména jávýrok). 13. Odkláněním pozornosti (Podívej, autíčko!) bráníme dítěti, aby se učilo uvědomovat si a zvládat své emoce. Když se ale dítě „zarazí“ v emoci a nemůže přestat, můžeme mu pomoci: Tak, teď už jsi se dost vyplakal. Chceš si hrát se stavebnicí nebo kreslit? 14. Pro klidnější vnímání řady situací (abychom se nenechali „vytočit“, když se děti nechovají dobře) pomáhá vědět, že děti většinou nedělají naschvály, aby nás rozzlobily, ale že: • Děti testují (i opakovaně) hranice. My musíme jasně sdělit, že hranice platí. • Děti i přes informace o možných rizicích potřebují zkusit své síly, aby měly představu, co zvládnou a co ne. 4
• Děti mají své vývojové úkoly, kterými musí projít. Cestou je umožnit jim dělat, co jim velí jejich vývoj, ale za určitých podmínek (házet pískem ano, ale jen tam, kde není další dítě...). 15. Projevy empatie budují pozitivní vztahy (empatickou reakcí si střádáme u druhých do „emoční banky“), dětem pomáhají rozvíjet jejich emoční inteligenci (učí je slovníku emocí, rozpoznávat emoce své i cizí).
Vaším úkolem je napsat v přímé řeči, jak byste pravděpodobně zareagovali vůči druhým lidem v následujících situacích. Své odpovědi nemusíte zveřejňovat. Můžete řešit všechny situace nebo si vybrat a na druhé straně listu popsat a řešit podobné situace z vašeho vlastního života. 1. Pětiletá Monika zakopla, uhodila se do kolena a natahuje: Au, to bolí! 2. Desetiletý Jakub: Ta písemka z matiky dopadla hrozně! 3. Třináctileta Lucka: Olga se stěhuje pryč. Je to má nejlepší kamrádka, s nikým jiným si tak nerozumím! 4. Partner: Už podruhé mi špatně vrátili v samoobsluze! Tak jsem se neudržel a už jsem té prodavačce vynadal! 5. Patnáctiletá Jana po příchodu ze školy: Učitelka nás s Káťou rozsadila, prý jsme se bavily. Ale to není pravda, jen jsem jí říkala, že je ten příklad těžký. Je nespravedlivá a pitomá! 6. Známý: Jenom proto, že jsem se zdržel tři minuty v zácpě, mě dnes šéf setřel jak malýho kluka! A ještě před ostatníma!
7. Partnerka: Já se z toho zblázním! Teď jsem si ten soubor neuložila a můžu to dělat znovu!
Z/S:
?:
R:
Souhl.:
Obj./obv.:
L/N:
E:
5
Vaším úkolem nyní je pokusit se porozumět, co cítí a potřebuje druhá strana, a poskytnout empatickou reakci. 1. Pětiletá Monika zakopla, uhodila se do kolena a natahuje: Au, to bolí! Pravděpodobné pocity, potřeby a přání druhého: Empatická reakce: 2. Desetiletý Jakub: Ta písemka z matiky dopadla hrozně! Pravděpodobné pocity, potřeby a přání druhého: Empatická reakce:
3. Třináctileta Lucka: Olga se stěhuje pryč. Je to má nejlepší kamrádka, s nikým jiným si tak nerozumím! Pravděpodobné pocity, potřeby a přání druhého: Empatická reakce:
4. Partner: Už podruhé mi špatně vrátili v samoobsluze! Tak jsem se neudržel a už jsem té prodavačce vynadal! Pravděpodobné pocity, potřeby a přání druhého: Empatická reakce:
5. Patnáctiletá Jana po příchodu ze školy: Učitelka nás s Káťou rozsadila, prý jsme se bavily. Ale to není pravda, jen jsem jí říkala, že je ten příklad těžký. Je nespravedlivá a pitomá! Pravděpodobné pocity, potřeby a přání druhého: Empatická reakce:
6. Známý: Jenom proto, že jsem se zdržel tři minuty v zácpě, mě dnes šéf setřel jak malýho kluka! A ještě před ostatníma! Pravděpodobné pocity, potřeby a přání druhého: Empatická reakce:
7. Partnerka: Já se z toho zblázním! Teď jsem si ten soubor neuložila a můžu to dělat znovu! Pravděpodobné pocity, potřeby a přání druhého: Empatická reakce: 6
Základní komunikační dovednosti 2. INFORMACE Informace pomáhá porozumět, dává odpověď na otázku PROČ? nebo JAK? Informace dáváme v 1. nebo 3. osobě (na rozdíl od zákazů, příkazů, pokynů, výčitek a výhrůžek, které jsou v 2. osobě): Potřebuji dokončit myšlenku. (Namísto: Neskákej mi do řeči! / Buď zticha!) Pomůže, když se ty tkaničky povolí. (Namísto: Povol si ty tkaničky.) U nás se přezouváme. (Namísto: Nechoďte tu v botech. / Vyzujte se.) Pokud je to možné, dáváme informace v obecné podobě – zdůrazňujeme tak jejich platnost pro všechny: Kdyby si lidé neříkali pravdu, mohli by si přestat věřit. (Namísto: Když mi budeš lhát, nebudu ti věřit). Malým dětem, které ještě nechápou všechny souvislosti, stačí dát někdy jednodušší informace typu „kdy se co dělá“, „kam se co dává“ apod.: Před jídlem si myjeme ruce. (Namísto: Umyj si ruce.) Příbory dáváme do tohoto šuplíku. (Namísto: Dej ty příbory sem.) Tyto informace dáváme v 1. osobě množného čísla, kterou zdůrazňujeme jejich platnost pro všechny. (A děti samozřejmě potřebují zažít, že se jimi řídí i dospělí.) Jakmile jsou děti s to porozumět informacím o tom, proč se má něco dělat, dáváme přednost tomuto „vyššímu“ typu. Děti tyto informace samy žádají: Proč si mám umývat ruce? Proč chodí tatínek do práce?... Slovní informace často nestačí, efektivita komunikace se mnohonásobně zvyšuje, když jsou informace názorné: Kamna pálí. A nechat dítě, ať přiblíží ruku do bezpečné vzdálenosti od kamen. Názornou informací je také to, že díte prožije přirozené důsledky nějakého chování: Když se nevypravíme včas, může nám ujet autobus. A dítě zažije dobíhání na autobus nebo to, že autobus skutečně ujede. Aby děti věřily tomu, co jim říkáme, potřebují dostávat pravdivé informace: Když se houpeš na té žídli, může se podřít pdlaha. Tady už je rýha. (Namísto: Nehoupej se na té židli, spadneš.) U starších dětí a dospělých může mít informace charakter stručného připomenutí úkolu nebo požadavku dvěma – třemi slovy s oslovením: Honzo, tvoje bunda. Vaším úkolem v následujícím cvičení je vzpomenout si na několik zákazů a příkazů, které jste slyšeli v posledních dnech, a použít namísto nich informace.
7
Deset rizikových způsobů komunikace oprávněných požadavků 1. Vyčítání, obviňování (Zase jdeš pozdě. Kvůli tobě nám to ujelo.) 2. Zákazy (Nekřič. Nesahej na to.) Zákazy + varování (Nelez na ten strom, spadneš.) 3. Příkazy a pokyny (Okamžitě mu to vrať. Zvedni ten telefon.) 4. Výhrůžky (Nepůjdeš ven, dokud to nedojíš. Jestli se budete bavit, dám vám písemku.) 5. Srovnávání, předhazování vzorů (Nejlépe napsal test Jakub. Podívej, jak si Alenka hezky uklidila.) 6. Prorokování a nálepky (S takovým prospěchem tě nikam nevezmou. Je to cholerik.) 7. Kázání (Takhle se nemůžeš chovat. Jak by bylo tobě, kdyby si někdo bral tvé věci bez dovolení? Zamysli se už nad sebou…) 8. Citové vydírání (Já z toho vašeho řevu ohluchnu. Nebo mě odvezou do blázince.) 9. Útočné otázky (Jste normální? Neumíš číst?) 10. Ponižování (Ta polévka nestojí za nic, jak můžeš něco takového uvařit? Odpověď: Pro tebe je dobrá až až.) Ironie (No tak se ukaž, ty náš Einsteine! To jsem fakt zvědavý, co z tebe vypadne.) Těmito způsoby navodíme v druhém člověku pocity ohrožení a zahájíme boj „kdo s koho“. Pak už nejde o splnění požadavku, ale o to, kdo v komunikace vyhraje. Často neúmyslně jsme tak navodili mocenský vztah. Mocenským vztahem sdělujeme: Já vím, co je pro tebe dobré. Mám prostředky, abych tě přinutil(a) udělat to, co chci já. Důsledkem bývá přenášení mocenského modelu do dalších vztahů a budování závislosti na autoritě, které má dvě základní podoby, jak je to zřejmé z obrázku:
Vzdor, revolta (boj proti autoritě)
Poslušnost (podřízení autoritě) 8
Základní komunikační dovednosti I. POPIS (oznámení, konstatování) 1. Popis situace: mluvíme o tom, co právě vnímáme svými smysly (co vidíme, slyšíme – jako bychom to natáčeli na kameru). Popis můžeme použít, když konstatujeme, že věci jsou v pořádku: Kytky jsou zalité. Vidím, že se usmíváš. Popisem můžeme také zahájit komunikaci v situaci, kdy věci nejsou v pořádku. Hovoříme o věci nebo chování, nehodnotíme člověka. Vyhýbáme se obviňujícímu „ty“ nebo „vy“: Ve sklepě zůstalo svítit světlo. (Namísto: Zase jsi nezhasl ve sklepě!) Kytky jsou suché. (Namísto: Ty se o ty kytky vůbec nestaráš!) Ta faktura není zaplacená. (Namísto: Na Vás se nedá spolehnout.) Aby komunikace byla autentická, nemusíme se v situacích, kdy něco není v pořádku, úzkostlivě vyhýbat zájmenům ty/tvoje (vy/vaše). Pomůže naučit se rozlišovat mezi popisným ty/vy a obviňujícím ty/vy: Jakube, vidím, žes uhodil Kláru. (Popis.) Jakube, jak se to chováš? (Obvinění.) Nemůžu vjet do garáže, protože před ní stojí vaše auto. (Popis.) Vy nejste normální. Takhle parkuje jenom idiot. (Obvinění.) 2. Popis problému: sdělujeme neutrálními a velmi konkrétními slovy, co se už stalo nebo odkazujeme na dohodu. Vyhýbáme se hodnocení, domněnkám a interpretacím: Bára mi řekla, že počítala s tím, že jí pomůžeš. (Namísto: Ty ses na Báru vykašlal.) Byli jsme domluveni, že se sejdeme ve čtyři. (Namísto: Ty si vůbec neuvědomuješ, že na tebe už půl hodiny čekám.) To, jak popis vyzní, záleží na kontextu situace a velmi také na tónu a neverbálním chování, kterým popis doprovázíme. Popis je začátek komunikace, kterým dáváme najevo, že chceme řešit problém, ale nesoudíme člověka. Po popisu většinou následuje dialog, při němž používáme další respektující dovednosti (informace, empatii, já-sdělení, přibírání ke spoluúčasti...). Vaším úkolem v následujícím cvičení je nahradit výčitky a kritiku popisem. Nikdy nevstaneš včas. Zapomněl jsi koupit máslo a vajíčka. Ten úklid v pokoji jsi teda odbyl. Další příklady z vašeho života:
9
PĚT ZÁSAD RESPEKTUJÍCÍ KOMUNIKACE 1. Držet se VĚCI, PROBLÉMU (Hrnek je rozbitý.) Vyhýbat se hodnocení osoby (Ty jsi ten hrnek rozbila, jsi nemehlo.) 2. Držet se PŘÍTOMNOSTI (TADY A TEĎ) Vyhýbat se vyčítání (ty nikdy, zase, pořád, vždycky…), prorokování a nálepkám 3. Přibírat ke SPOLUÚČASTI (Co navrhujete?, Co teď s tím? Co by ti pomohlo?...) Odolat pokušení řešit problém za druhé (Měl bys udělat…) 4. Komunikovat POZITIVNĚ Sdělovat, co se může (Můžeš tu kaluž přeskočit.) Vyhýbat se zákazům (Nelez do té kaluže!) Všímat si toho, co je v pořádku, oceňovat (Ze čtyř jsou dva příklady správně.) Vyhýbat se zdůrazňování nedostatků (Dva příklady máš špatně.) 5. Uvědomovat si EMOCE A POTŘEBY a komunikovat o nich vlastní (Je to na mě moc rychle. Potřeboval bych si to rozmyslet.) druhého člověka (Asi se tě ta Michalova poznámka dotkla, ráda by ses s ním cítila bezpečně.) … a pětice komunikačních dovedností, kterými můžeme tyto zásady naplňovat 1. Popis (konstatování, oznámení) 2. Informace 3. Přibírání ke spoluúčasti 4. Já-sdělení 5. Empatická reakce (Podrobněji viz další materiály ke kurzu.) Uplatňováním těchto zásad a dovedostí navodíme pocit bezpečí a respektující (partnerský) vztah. Nemáme potřebu bojovat o moc, ale můžeme se zaměřit na splnění požadavku a spolupráci. Respektujícím vztahem sdělujeme: Tohle je potřeba udělat proto a proto, jinak by to mělo takové a takové důsledky. Věřím, že uděláš, co je správné. Respektující vztah je podmínkou vytváření zodpovědnosti – chování řízeného morálními hodnotami a svědomím i v situacích, kdy nás nikdo nevidí a nekontroluje. 10
Základní komunikační dovednosti 3. SPOLUÚČAST, SPOLUROZHODOVÁNÍ Přibrat druhého člověka, dospělého nebo dítě, k řešení problému, který se ho týká, ptát se na jeho názor, znamená předat mu část zodpovědnosti a zvýšit šanci na vytvoření oboustranně přijatelné dohody. (Příkazy, zákazy, výhrůžky a další rizikové způsoby naopak převzetí zodpovědnosti brání.) Prostor pro spolurozhodování při řešení problému dává druhému už použití popisu, poskytnutí informací, empatická reakce nebo já-sdělení. Přímo můžeme ke spolurozhodování vyzvat dalšími způsoby – nejčstěji otázkami, které označujeme jako „nabízecí“, nebo poskytnutím výběru: 1. Obecnější otázky typu: Co navrhujete? Jak to vyřešíš/vyřešíme? Co ty na to? Co by ti pomohlo? Máš nějaký nápad, co s tím?... 2. Konkrétně zaměřené otázky: Kolik by sis mohl přispět na nový mobil? Jaký dárek bys chtěl dostat k narozeninám? Co by ti pomohlo, abys dokázal paní učitelce říct, jak to bylo doopravdy? Do této kategorie patří i „komunikace o komunikaci“: Jak bych ti to měl říct, aby ti to bylo příjemné a udělal jsi, co je třeba? Co bychom mohli v naší komunikaci dělat jinak? To samozřejmě neznamená, že přijmeme všechny návrhy. O některých bude třeba dál jednat, až bude domluva přijatelná pro obě strany. 3. Výběr ze dvou (nebo více) možností: Výběr „co“: Vezmeš si džíny nebo manšestráky? Výběr „jak“: Vykoupeš se ve vaně nebo se osprchuješ? Výběr „do kdy“: Stihnete tu práci ještě dnes nebo do zítřka do 10 hodin? Výběr „sám – spolu“: Přestěhuješ si ty věci sama nebo to uděláme spolu? Výběr pořadí: Pustíme se se napřed do úklidu nebo do přípravy večeře? Po vyjmenování naší nabídky možností můžeme dodat: … Nebo máš/máte ještě jiný návrh? Nabízíme možnosti přijatelné pro obě strany. Pozor, aby výběr nebyl manipulativní: Půjdeme na tu operu dnes nebo zítra? (Když druhý nechce jít na operu vůbec.) Smyslem výběru je umožnit druhému dělat rozhodnutí z vlastní vůle, přebírat za to odpovědnost a zvyšovat svoji kompetentnost, nikoliv donutit druhého člověka, aby udělal, co my chceme! Klíčovou roli v tom hraje smysluplnost požadavku pro toho, kdo má požadavek splnit, aby jej přijal jako oprávněný. Součástí umění výchovy a vedení lidí je právě schopnost tuto smysluplnost druhým lidem zprostředkovat. Jaké jsou vaše zkušenosti s přibíráním druhých ke spoluúčasti a předáváním odpovědnosti? Používáte ještě další způsoby?
11
