Kurt Vonnegut Jr. Groteska
„Nazvi mě svým a budu znovu pokřtěn...“ ROMEO
Věnováno památce Arthura Stanleye Jeffersona a Norvella Hardyho, dvou andělů mého mládí PROLOG Tato kniha zachází nejdál, kam se vůbec při psaní autobiografie mohu dostat. Nazval jsem ji „Groteska“, poněvadž je bláznivou, situační poezií - tak jako staré filmové grotesky, zvláště ty s Laurelem a Hardym. Vypráví o tom, jak se mi jeví život. Najdete v ní všechny zkoušky mé omezené hbitosti a inteligence. Podstupuju jednu za druhou. Základním fórem Laurela a Hardyho bylo podle mého to, že se každou zkouškou pokoušeli projít, jak nejlíp uměli. Nikdy nepřestali důvěřivě smlouvat s osudem, a právě proto byli tak strašně pomilováníhodní a směšní. * * * V jejich filmech bylo velmi málo lásky. Často se v nich vyskytovala manželská situační poezie, ale to bylo něco docela jiného. Byla to zas jen další zkouška - zkouška s mnoha komickými možnostmi, pokud ji všichni zúčastnění podstoupili se vší poctivostí. O lásku nikdy nešlo. A snad právě proto, že jsem byl ve svém dětství za velké hospodářské krize Laurelem a Hardym nadosmrti opojen a instruován, je pro mne zcela přirozené hovořit o životě, aniž bych se vůbec zmínil o lásce. Nepřipadá mi důležitá. Co mi připadá důležité? Důvěřivé smlouvání s osudem. * * * Mám jisté zkušenosti s láskou, nebo si to aspoň myslím, ačkoli moje největší lásky by se klidně daly popsat jako „obyčejná slušnost“. Krátce, nebo i hrozně dlouho, jsem s někým dobře zacházel a dotyčná osoba na oplátku zacházela dobře se mnou. Láska s tím nemusela mít nic společného. Kromě toho: nedovedu rozlišovat mezi láskou, kterou chovám k lidem, a láskou, kterou chovám k psům. Když jsem byl malý kluk a nedíval jsem se zrovna na komiky v biografu nebo neposlouchal komiky v rádiu, trávil jsem dlouhé hodiny válením po kobercích s našimi nekriticky přítulnými psy. Pořád tomu věnuju spoustu času. Psů se zmocní únava, zmatek a stud mnohem dřív než mě. Já bych to vydržel donekonečna. Haj hou. * * * Jednou, bylo to o jeho jednadvacátých narozeninách, mi jeden z mých tří adoptivních synů, který se právě chystal s Mírovými sbory do amazonského Dešťového pralesa, zničehonic řekl: „Víš - nikdy jsi mě neobejmul.“ Tak jsem ho obejmul. Objali jsme se navzájem. Bylo to moc příjemné. Bylo to, jako válet se na koberci s velkým dánským chrtem, kterého jsme kdysi měli. * * * Láska je tam, kde ji nacházíte. Myslím, že je hloupost ji hledat, a myslím, že může být často i jedovatá.
Přál bych si, aby lidé, kteří jsou v konvenčním slova smyslu do sebe zamilovaní, dokázali jeden druhému, když se spolu rvou, říct: „Prosím tě - trochu míň lásky a trochu víc obyčejné slušnosti.“ * * * Svoji nejdelší zkušenost s obyčejnou slušností mám určitě s mým starším bratrem, mým jediným bratrem Bernardem, který je atmosférickým vědcem na Newyorské státní univerzitě v Albany. Je vdovec a vychovává docela sám dva malé syny. Dělá to dobře. Vedle toho má ještě tři dospělé syny. Narodili jsme se obdařeni velice odlišným druhem mysli. Bernard by nikdy nemohl být spisovatelem. Já bych nikdy nemohl být vědcem. A protože si pomocí svých myslí vyděláváme na živobytí, máme sklon uvažovat o nich jako o technických hračkách - oddělených od našeho vědomí, od našeho ústředního já. * * * Obejmuli jsme se všehovšudy snad jen třikrát nebo čtyřikrát - nejspíš o narozeninách, a vždycky strašně neohrabaně. Ve chvílích zármutku jsme se neobjali nikdy. * * * V každém případě si však mysli, kterými jsme obdařeni, libují ve stejném druhu vtipů - v humoru Marka Twaina, v humoru Laurela a Hardyho. Máme v nich i stejný binec. Tohle je třeba anekdota o mém bratrovi, která by se s drobnými úpravami mohla pravdivě vyprávět i o mně: Bernard pracoval nějaký čas ve výzkumné laboratoři společnosti General Electric v Schenectady ve státě New York, kde také objevil, že jodid stříbrný může z jistých druhů mraků vysrážet sníh nebo déšť. V laboratoři měl ovšem senzační nepořádek a nemotorný návštěvník tam mohl zemřít na tisíc způsobů, podle toho, kde by zrovna škobrtnul. Společnost měla bezpečnostního referenta, který málem padl do mdlob, když tuhle džungli lapáků, tenat a nášlapných pastí uviděl. Strašně bratra seřval. Můj bratr si poklepal prsty na čelo a řekl mu tohle: „Jestli si myslíte, že mám v laboratoři bordel, měl byste vidět, jak to vypadá tady.“ A tak dále. * * * Řekl jsem jednou bratrovi, že vždycky, když v domě něco opravuju, poztrácím nářadí dřív, než stačím práci dodělat. „To máš kliku,“ řekl. „Já vždycky ztratím to, na čem pracuju.“ Zasmáli jsme se. A A A * * * Ale díky těmhle myslím, jimiž jsme byli obdařeni při narození, a navzdory jejich nepořádnosti, patříme s Bernardem k oněm uměle rozšířeným rodinám, které nám umožňují hlásit se k příbuzným po celém světě. Bernard je bratrem všech vědců pod sluncem. Já jsem bratrem všech spisovatelů pod sluncem. Je to pro nás oba zábavné a utěšlivé vědomí. Je to příjemné. Je to taky štěstí, protože lidské bytosti potřebují všechny příbuzné, co jich mohou mít - jako možné poskytovatele či příjemce nikoli snad nezbytně lásky, ale obyčejné slušnosti. * * * Když jsme byli ještě děti a žili v Indianapolisu ve státě Indiana, zdálo se, že tam budeme mít rozšířenou rodinu skutečných příbuzných jednou provždy. Vyrostli tam přece naši rodiče a prarodiče a spousta jejich potomků, bratranců a sestřenic, strýčků a tetiček. Ano, a jejich příbuzní byli samí vzdělaní, jemní a úspěšní lidé, mluvící ušlechtilou němčinou a angličtinou. * * * Mimochodem, byli to samí náboženští skeptici. * * * V mládí dokázali brousit celým širým světem a často zažili báječná dobrodružství. Ale dříve či později bylo každému z nich dáno na vědomí, že je na čase, aby se vrátil domů do Indianapolisu a usadil se. Bez výjimky uposlechli - protože tam měli tolik příbuzných. Čekala tam samosebou i dobrá dědictví - solidní obchodní podniky, útulné příbytky a věrné služebnictvo, vzrůstající hory porcelánu, křišťálu a stříbra, reputace čestného jednání, chaty na jezeře Maxinkuckee, na jehož východním břehu vlastnila kdysi moje rodina vesničku letních domků. * * * Ale potěšení, jež v sobě rodina nacházela, navždy podle mého zmrzačila náhlá americká nenávist ke všemu německému, která se odkryla ve své nahotě, když tato země vstoupila do první světové války, pět let předtím, co jsem se narodil.
Děti v naší rodině se přestaly učit německy. Přestaly být povzbuzovány v obdivu k německé hudbě, literatuře, výtvarnému umění nebo vědě. Můj bratr, sestra a já jsme byli vychováváni, jako by Německo bylo stejně cizí zemí jako Paraguay. Byli jsme připraveni o Evropu. Věděli jsme o ní jen to, co nás naučili ve škole. Velice rychle jsme ztratili tisíce let - a potom desítky tisíc amerických dolarů a letní domky, a tak dále. A naše rodina se stala mnohem nezajímavější, zvláště pro sebe. Takže - po hospodářské krizi a druhé světové válce - bylo pro mého bratra, pro sestru a pro mne docela snadné vytratit se z Indianapolisu. A ze všech příbuzných, které jsme tam za sebou nechali, ani jeden nepřišel na důvod, proč bychom se měli opět vrátit domů. Nepatřili jsme už nikam. Stali jsme se zaměnitelnými součástkami amerického stroje. * * * Ano, a Indianapolis, který míval svoji svéráznou anglickou výslovnost, svoje vtipy, legendy a básníky, svoje darebáky a výstavní síně pro svoje umělce, se také stal zaměnitelnou součástkou amerického stroje. Stal se městem jako každé jiné, městem, kde žijí automobily, městem; které má symfonický orchestr a tak. A taky závodní okruh. Haj hou. * * * Stále se tam ovšem s bratrem vracíme na pohřby. Loni v červenci jsme se tam vrátili na pohřeb našeho strýčka Alexe Vonneguta, mladšího bratra našeho nebožtíka otce - takřka posledního z našich starosvětských příbuzných, rodilých Američanů a vlastenců, kteří se nebáli Boha a kteří ještě měli evropské duše. Dožil se osmdesáti sedmi let. Byl bezdětný. Byl absolventem Harvardovy univerzity. Byl pojišťovacím agentem v penzi. Byl spoluzakladatelem indianapoliské lóže Anonymních alkoholiků. * * * V jeho nekrologu v Indianapoliské hvězdě stálo, že on sám alkoholikem nikdy nebyl. Myslím, že toto popření bylo alespoň zčásti poplatno prudérii byvších časů. Vím, že pil, i když jeho práci alkohol nikdy vážně neohrozil a v opilosti strýček nikdy nevyváděl. A pak zničehonic úplně pít přestal. A určitě se musel na schůzích Anonymních alkoholiků představovat jako všichni členové plným jménem - po němž následovalo statečné přiznání: „Jsem alkoholik.“ Ano, a to noblesní popření v novinách, že strýček alkoholu nikdy nepodlehl, mělo staromódní cíl uchránit znamení hanby nás ostatní, kdo jsme s ním sdíleli jeho příjmení. Jenom s obtížemi bychom mohli uzavřít dobrá indianapoliská manželství nebo získat dobrá indianapoliská místa, kdyby se vědělo, že mezi našimi příbuznými byli v minulosti opilci anebo takoví lidé jako moje matka a můj syn, kteří se, třebas jen dočasně, pomátli na rozumu. Tajilo se dokonce i to, že moje babička z otcovy strany umřela na rakovinu. Považte. * * * Jsem přesvědčený, že když strýček Alex, ateista, stanul po smrti před svatým Petrem u nebeské brány, určitě se tam představil takhle: „Jmenuji se Alex Vonnegut. Jsem alkoholik.“ Budiž mu to ke cti. * * * Troufám si také hádat, že pod křídla Anonymních alkoholiků ho přivedla rovným dílem osamělost jako hrůza z otravy alkoholem. Jak jeho příbuzní umírali nebo se vytráceli do světa nebo se prostě stávali zaměnitelnými součástkami amerického stroje, rozhlížel se po nových bratrech a sestrách, synovcích a neteřích, strýcích a tetičkách, a tak dále, aby je nakonec našel u Anonymních alkoholiků. Když jsem byl ještě malý kluk, doporučoval mi, co mám číst, a pak se přesvědčoval, zda jsem to opravdu přečetl. * * * Rád mě vodil po návštěvách příbuzných, o kterých jsem jakživ netušil, že je vůbec mám. Jednou mi vyprávěl, jak byl za první světové války americkým špiónem v Baltimoru a navazoval tam známosti s Američany německého původu. Měl za úkol pátrat po nepřátelských agentech. Nic nevypátral, protože tam nebylo co vypátrat. Vyprávěl mi taky, jak byl krátce vyšetřovatelem úplatků v New Yorku - než mu rodiče vzkázali, že je na čase, aby se vrátil domů a usadil se. Odhalil skandál, který se týkal obrovských nákladů na udržování Grantovy hrobky, jež nijak zvlášť udržovat nepotřebovala. Haj hou.
* * * Obdržel jsem zprávu o jeho smrti bílým knoflíkovým telefonem v mém domě, ležícím v oné části Manhattanu známé jako Želví záliv. Kousek dál stál filodendron. Pořád mi není jasno, jak sem se sem dostal. Žádné želvy tady nejsou. Záliv taky ne. Možná že já jsem želva, schopna žít prostě všude, nakrátko dokonce pod vodou, a nosím svůj dům na zádech. * * * Zavolal jsem tedy svému bratrovi do Albany. Měl zrovna před šedesátinami. Mně bylo dvaapadesát. Rozhodně jsme nebyli žádní holobrádci. Ale Bernard hrál stále roli staršího bratra. Byl to on, kdo nám zajistil místa v letadle společnosti Trans World Airlines, naše auto na indianapoliském letišti a dvoulůžkový pokoj s manželskou postelí v hotelu Ramada Inn. Samotný pohřeb, stejně jako pohřby našich rodičů a mnoha dalších blízkých příbuzných, byl právě tak zoufale světský, právě tak pustý všech představ o Bohu, o posmrtném životě nebo dokonce o Indianapolisu jako náš hotel Ramada Inn. * * * Připoutali jsme se tedy s bratrem do sedadel tryskového letadla na lince New York - Indianapolis. Seděl jsem u uličky. Bernard zaujal místo u okna, neboť byl atmosférický vědec, neboť mu mraky říkaly mnohem víc než mně. Oba jsme byli přes sto osmdesát centimetrů vysocí. Stále jsme ještě měli většinu svých vlasů, jež byly hnědé. Měli jsme i stejné kníry - duplikáty kníru našeho nebožtíka otce. Vypadali jsme neškodně. Byli jsme párek starých milých trumberů. Mezi námi zelo volné místo, což byla ryze přízračná poezie. Mohlo to být místo pro naši sestru Alici, která se narodila napůl cesty mezi mnou a Bernardem. Neseděla v tom sedadle a neletěla na pohřeb svého milovaného strýčka Alexe, protože umřela na rakovinu mezi cizinci v New Jersey - ve věku jedenačtyřiceti let. „Doják,“ řekla jednou bratrovi a mně, když jsme hovořili o její blízké smrti. Měla po sobě zanechat čtyři malé kluky, zanechat je dočista bez matky. „Groteska,“ řekla. Haj hou. * * * Poslední den života strávila v nemocnici. Doktoři a sestřičky jí řekli, že může kouřit a pít, jak se jí zlíbí, a jíst, na co bude mít chuť. Přišli jsme za ní s bratrem na návštěvu. Těžko se jí dýchalo. Svého času byla stejně vysoká jako my, což ji vždycky uvádělo do rozpaků, neboť byla žena. Z téhle rozpačitosti se celý život hrbila. Teď měla tělo jako otazník. Zakašlala. Zasmála se. Udělala několik vtipů, které si už nepamatuju. Potom nás poslala pryč. „Neotáčejte se,“ řekla. Tak jsme se neotočili. Umřela přibližně ve stejnou denní dobu, jako umřel strýček Alex - hodinu nebo dvě po západu slunce. A statisticky by byla její smrt docela nezajímavá, nebýt jedné podrobnosti, a to téhle: Její zdravý manžel James Carmalt Adams, vydavatel oborového časopisu obchodních nákupčích, který sestavoval v kumbálu na Wall Street, zemřel o dva dny dříve - v „Cesťáckém couráku“, jediném vlaku v dějinách amerických železnic, který se vrhl z otevřeného padacího mostu. Považte. * * * To se opravdu stalo. * * * Bernard ani já jsme Alici neřekli, co se přihodilo manželovi, který měl po její smrti převzít veškerou starost o děti, ale stejně se to dozvěděla. Nějaká ambulantní pacientka jí dala výtisk newyorských Daily News. Palcový titulek na první stránce patřil střemhlavému skoku vlaku. Ano, a uvnitř byl seznam mrtvých a pohřešovaných. Poněvadž se Alici nikdy nedostalo jakéhokoli náboženského poučení a poněvadž vedla zcela bezúhonný život, jaktěživa si nevykládala svůj strašný pech jinak než jako pouhou shodu nešťastných náhod ve velmi rušném světě. Budiž jí to ke cti. * * *
Vyčerpání, ano, a taky vážné finanční starosti ji nakonec přivedly k domněnce, že se jí v životě moc nedařilo. Ale vzpomeňme si: Laurelovi a Hardymu taky ne. * * * Můj bratr a já jsme se zatím o její domácnost starali sami. Když umřela, její tři starší synové, kterým bylo mezi osmnácti a čtrnácti lety, uspořádali schůzi, na kterou neměli dospělí přístup. Potom přišli a požádali nás, abychom jim splnili pouze dva požadavky: aby mohli zůstat pohromadě a aby si mohli ponechat svoje dva psy. Nejmladší dítě, které se schůze nezúčastnilo, bylo asi rok staré nemluvně. Od tohoto dne byli tři nejstarší vychováváni mnou a mou ženou, Jane Cox Vonnegutovou, společně s našimi vlastními třemi dětmi na mysu Tresky. Nemluvně, které s námi krátce žilo také, adoptoval první bratranec jejich otce, který je dnes soudcem v Birminghamu ve státě Alabama. Budiž. Tři nejstarší si nechali svoje psy. * * * Vzpomínám si teď, co se mě jeden z jejích synů, který se jmenuje Kurt, tak jako můj otec a já, zeptal cestou z New Jersey na mys Tresky se dvěma psy na zadním sedadle. Bylo mu asi osm. Cestovali jsme od jihu k severu, takže podle něho jsme jeli „nahoru“. Byli jsme spolu sami. Jeho bratři odjeli napřed. „Jsou tam nahoře príma děcka?“ řekl. „Ano, jsou,“ odpověděl jsem. Je teď dopravním pilotem. Všichni jsou teď něčím jiným než dětmi. * * * Jeden z nich chová kozy na vrcholku hory na Jamaice. Uskutečnil sen naší sestry: žít daleko od šílenství měst a za přátele mít zvířata. Nemá v domě ani telefon, ani elektriku. Zoufale závisí na dešti. Když nezaprší, je vyřízený. * * * Oba psi umřeli stářím. Nakonec jsem se s nimi válel po kobercích celé hodiny, až z toho byli úplně vyplivaní. * * * Ano, a synové naší sestry dnes otevřeně hovoří o děsivém pocitu, který je kdysi často soužíval: v celé své paměti nenacházejí jedinou vzpomínku na matku nebo otce - prostě nikde. Chovatel koz, který se jmenuje James Carmalt Adams, Jr., si poklepal prsty na čelo a řekl mi tohle: „Není to zrovna muzeum, jaké by mělo být.“ Myslím, že se muzea dětských myslí ve chvílích nejvyšší hrůzy automaticky vyprazdňují - aby děti uchránila věčného žalu. * * * Ale co se mne týče: byla by katastrofa, kdybych na svou sestru okamžitě zapomněl. Nikdy jsem jí to neřekl, ale právě ona byla osobou, pro kterou jsem vždycky psal. Ona byla tajemstvím jakékoli umělecké jednoty, jíž jsem kdy dosáhl. Ona byla tajemstvím mé techniky. Řekl bych, že každý jen trochu celistvý a harmonický výtvor je dílem umělce či vynálezce, který měl jako publikum na paměti jednu jedinou bytost. Ano, a byla té dobroty, nebo příroda byla té dobroty, že mi umožnila cítit její přítomnost ještě řadu let po její smrti - abych pro ni mohl psát dál. Ale pak se mi začala vytrácet, snad měla na práci něco důležitějšího jinde. Buď jak buď, jako publikum mi dočista zmizela někdy v době, kdy umřel strýček Alex. A tak mi sedadlo v letadle mezi bratrem a mnou připadalo obzvlášť opuštěné. Zaplnil jsem je, jak nejlíp jsem uměl - ranním vydáním The New York Times. * * * Zatímco jsme s bratrem čekali, až letadlo do Indianapolisu odstartuje, obdaroval mě vtipem Marka Twaina - o jakési opeře, kterou Twain viděl v Itálii. Twain prohlásil, že něco takového neslyšel „...od té doby, co vyhořel sirotčinec“. Zasmáli jsme se. * * * Zdvořile se mě zeptal, jak se mi daří práce. Myslím, že moji práci respektuje, ale je mu španělskou vesnicí. Řekl jsem, že jí mám plné zuby, ale že jsem jí měl plné zuby vždycky. Pověděl jsem mu aforismus, který se připisuje spisovatelce Renatě Adlerové, která nenávidí psaní, že spisovatel je člověk, který nenávidí psaní.
Pověděl jsem mu také, co mi napsal můj literární agent Max Wilkinson, když jsem si mu postěžoval na svoji nevděčnou profesi. Napsal mi tohle: „Milý Kurte - jakživ jsem nepoznal kováře, který by byl zamilován do své kovadliny.“ Znova jsme se zasmáli, ale myslím si, že tenhle vtip se u mého bratra zčásti minul účinkem. Jeho život je nekonečnými líbánkami s jeho kovadlinou. * * * Vyprávěl jsem mu, že poslední dobou chodím na opery a že výprava prvního dějství Tosky vypadala přesně jako interiér Hlavního nádraží v Indianapolisu. Zatímco se na scéně rozvíjela skutečná opera, řekl jsem, představoval jsem si, jak do oblouků kulis rozmisťuju čísla nástupišť, rozdávám orchestru zvonce a píšťalky a inscenuju operu o městě Indianapolisu ve věku železného oře. „Lidé z generace našich pradědečků by se mísili s naší v dobách našeho mládí -“ řekl jsem, „a všemi generacemi mezi nimi. Z tlampačů by zněly příjezdy a odjezdy vlaků. Strýček Alex by odjel za svým zaměstnáním špióna do Baltimoru. Ty by ses vrátil domů z prvního ročníku na Massachusettské univerzitě.“ „Byla by tam fůra příbuzných,“ řekl jsem, „pozorujících přijíždějící a odjíždějící cestující - a černochy, jak tahají zavazadla a leští boty.“ * * * „A občas by se scéna v té mé opeře,“ řekl jsem, „zakalila uniformami. To by znamenalo válku. A pak by se zas rozjasnila.“ * * * Když letadlo odstartovalo, ukázal mi bratr vědecký přístroj, který vzal s sebou. Byla to fotoelektrická buňka napojená na malý magnetofon. Namířil elektrické oko na mraky. Dokázalo postřehnout blesky, které byly v oslnivé záři dne pro nás neviditelné. Magnetofon zaznamenával tajné blesky jako práskance. Mohli jsme to práskání poslouchat i ve chvíli, kdy k němu docházelo - malinkým sluchátkem. „Tenhle bude hustý,“ oznámil bratr. Ukázal na vzdálený kumulus, jakýsi Pikeův štít ze šlehačky. Nechal mě poslouchat práskance. Slyšel jsem dva rychle za sebou, pak chvilku ticho, pak zase tři rychle za sebou a zase ticho. „Jak daleko je ten mrak?“ zeptal jsem se ho. „Hm - asi sto padesát kilometrů,“ řekl. Pomyslel jsem si, jak je to krásné, že můj velký bratr dokáže tak prostě odhalovat tajemství z takové dálky. * * * Zapálil jsem si cigaretu. Bernard už nekouří, protože mu záleží na tom, aby žil o hezkou řádku let déle. Musí ještě vychovat dva malé kluky. * * * Ano, a zatímco můj starší bratr meditoval o mracích, mysl, jíž jsem byl obdařen já, vysnívala příběh téhle knížky. Vypráví o pustých městech a duchovním kanibalismu a incestu a osamělosti a nelásce a smrti, a tak dále. Líčí mne a moji krásnou sestru jako zrůdy, a tak dále. Je to docela přirozené, neboť jsem to vysnil cestou na pohřeb. * * * Vypráví o jednom hrozně starém muži v ruinách Manhattanu, kde takřka všechny obyvatele zahubila záhadná nemoc zvaná „zelená smrt“. Žije tam se svou nevzdělanou, rachitickou, těhotnou malou vnučkou Melodií. Kdo to vlastně je? Domnívám se, že jsem to já sám - experimentující s pocitem stáří. Kdo je Melodie? Nějaký čas jsem si myslel, že je vším, co mi zůstalo ze vzpomínky na sestru. Teď jsem přesvědčen, že je tím, čím se cítím být, když experimentuju se stářím, vším, co zůstalo z mé optimistické představivosti, z mých tvůrčích schopností. Haj hou. * * * Stařec píše svoji autobiografii. Začíná slovy, kterými, jak mi svého času řekl strýček Alex, uváděli náboženští skeptici své noční modlitby. Ta slova znějí takhle: „Tomu, koho to může zajímat.“ 1 Tomu, koho to může zajímat Je jaro. Je pozdní odpoledne.
Kouř kuchyňského ohně na mozaikové podlaze vestibulu Empire State Building na Ostrově smrti se vznáší nad pajasanovou džunglí, v niž se proměnila Třicátá čtvrtá ulice. Chodník procházející touto džunglí se vlní nahoru dolů - vyboulený mrazy a kořeny stromů. V džungli je malá mýtina. Na mýtině, na čemsi, co kdysi bývalo zadním sedadlem taxíku, sedí starý běloch s modrýma očima a vpadlými tvářemi, dva metry vysoký a sto let starý. Ten muž jsem já. Jmenuji se dr. Wilbur Narcis-11 Swain. * * * Jsem bosý. Mám na sobě nachovou tógu ušitou ze závěsů nalezených v sutinách hotelu Americana. Jsem bývalý prezident Spojených států amerických. Byl jsem posledním prezidentem, nejvyšším prezidentem a jediným, který se kdy dal za svého pobytu v Bílém domě rozvést. Obývám přízemí Empire State Building spolu se svou šestnáctiletou vnučkou, Melodií Žluvou-2 von Peterswald, a s jejím milencem, Isadorem Malinou-19 Cohenem. My tři máme pro sebe celou budovu. Náš nejbližší soused je od nás vzdálen jeden a půl kilometru. Zrovna jsem zaslechl kokrhání jednoho z jeho kohoutů. * * * Naším nejbližším sousedem je Věra Veverka-5 Zappová, žena, která miluje život a vede si v tom líp než kdokoli ze všech lidí, které jsem kdy poznal. Je to silná, dobrosrdečná, těžce pracující farmářka něco málo přes šedesát. Postavu má jako požární hydrant. Má otroky, s nimiž velmi slušně zachází. A spolu s otroky chová dobytek, prasata, slepice a kozy a na březích East River pěstuje obilí, zeleninu, ovoce a vinnou révu. Postavila si větrný mlýn na mletí obilí, palírnu na brandy, udírnu - a tak dále a dále. „Věro - „ řekl jsem jí tuhle, „kdybys nám ještě sepsala nové Prohlášení nezávislosti, byla bys Thomasem Jeffersonem moderní doby.“ * * * Píšu tuto knihu na dopisním papíře autoškoly Continental. Melodie s Isadorem ho našli tři krabice v kamrlíku v šedesátém čtvrtém patře našeho domova. Našli taky veletucet propisovaček. * * * Návštěvníci z pevniny jsou vzácní. Mosty jsou strženy. Tunely jsou zborcený. A čluny se k nám neodváží připlout ze strachu před morem příznačným pro tento ostrov, morem zvaným „zelená smrt“. A právě tenhle mor vynesl Manhattanu přezdívku „Ostrov smrti“. Haj hou. * * * Tohle dneska říkám často: „Haj hou.“ Je to jakési senilní skytání. Žiju už moc dlouho. Haj hou. * * * Přitažlivost je dnes velice slabá. Mám následkem toho erekci. Všichni muži mají v takovýchhle dnech erekci. Je to automatický důsledek skoro naprosté beztíže. S erotikou to ve většině případů nemá takřka nic společného a v životě muže mého věku už vůbec nic. Je to hydraulická záležitost - důsledek zmateného potrubí a trošky dalších věcí. Haj hou. * * * Přitažlivost je dnes tak slabá, až mám pocit, že bych klidně vyklusal na střechu Empire State Building s poklopem od kanálu a dohodil jím až do New Jersey. To by už bylo pořádné vylepšení gesta George Washingtona, který mrštil stříbrný dolar přes řeku Rappahannock. A přesto někteří lidé tvrdí, že nic takového jako pokrok neexistuje. * * * Někdy mi také říkají „Král svícnů“, protože vlastním přes tisíc svícnů. Ale já mám radši své prostřední jméno, které zní „Narcis-11“. A napsal jsem o něm, a samosebou taky o životě, tuto báseň: Já byl ono sémě, já jsem toto tělo, toto tělo, jež nesnáší bolest, toto tělo, jež musí jíst, toto tělo, jež musí spát, toto tělo, jež musí snít, toto tělo, jež se musí smát,
toto tělo, jež musí křičet. Ale až toto tělo splní své poslání, zasaďte je prosím do země jako narcis. * * * A kdo tohle všechno bude číst? Ví Bůh. Určitě ne Melodie s Isadorem. Tak jako většina mladých lidí na ostrově neumějí ani číst, ani psát. Nejsou zvědavi na minulost lidstva ani na život na pevnině. Pokud jich se týče, nejskvělejším činem lidí, kteří v tak hojném počtu tento ostrov obývali, bylo to, že zemřeli, takže ho můžeme mít celý pro sebe. Zeptal jsem se jich onehdy večer, kdo byly tři nejdůležitější lidské bytosti v dějinách. Prohlásili, že mé otázce nerozumějí. Trval jsem na tom, aby dali hlavy dohromady a nějak mi odpověděli, a nakonec si nechali říct. Byli z té mozkové námahy velice rozladění. Bolelo je to. Konečně přišli s odpovědí. Melodie, která většinou mluví za oba, mi se vší vážností řekla toto: „Ty, Ježíš Kristus a svatý Mikuláš.“ Haj hou. * * * Když se jich na nic neptám, jsou šťastní jako blechy. * * * Doufají, že se jednoho dne stanou otroky Věry Veverky-5 Zappové. Pro mne za mne. 2 A já se opravdu budu snažit, abych pořád nepsal to „Haj hou“. Haj hou. * * * Narodil jsem se tady v New Yorku. Tenkrát jsem ještě nebyl Narcis. Pokřtili mě Wilbur Rockefeller Swain. Mimoto jsem nebyl sám. Měl jsem dvojče, sestru. Jmenovala se Eliza Mellon Swainová. Pokřtili nás rovnou v porodnici, místo aby nás vzali do kostela, a nebyli jsme přitom obklopeni příbuznými a rodinnými přáteli. To bylo tak: Eliza a já jsme byli tak ohyzdní, že se za nás rodiče styděli. Byli jsme obludy a nikdo nám nepředpovídal dlouhý život. Měli jsme po šesti prstech na každé ručičce a po šesti na každé nožičce. Měli jsme i nadpočetné bradavky - po dvou od každé. Nebyli jsme mongoloidní blbečkové, i když jsme měli hrubé černé vlasy, které jsou pro mongoloidy typické. Byli jsme cosi nového. Byli jsme neandrtálci. Už jako nemluvňata jsme měli rysy dospělých, fosilních lidských bytostí - masivní nadočnicové oblouky, sešikmená čela a čelisti zvíci bagrových lžic. * * * Předpokládalo se, že nemáme špetku inteligence a že se nedožijeme ani čtrnácti let. Ale já pořád žiju a kopu nožičkama, děkuju pěkně. A jsem pevně přesvědčen, že Eliza by na tom byla dneska stejně, kdyby byla v padesáti letech nezahynula - pod lavinou na periférii čínské kolonie na planetě Marsu. Haj hou. * * * Naši rodiče byli dva hloupí, hezcí a velice mladí lidé jménem Caleb Mellon Swain a Letitia Vanderbilt Swainová, rozená Rockefellerová. Byli pohádkově zazobaní a pocházeli z amerických rodin, které měly všechno, nač si vzpomněly, avšak v jakési idiotské zábavě rozvrátily celou planetu - posedlým proměňováním peněz v moc, pak zase moci zpátky v peníze a znova peněz v moc. Ale Caleb a Letitia byli neškodní. Otec byl prý znamenitý hráč vrhcábů a celkem slušný fotograf na barvu. Matka byla aktivistkou Národního sdružení pro povznesení barevného obyvatelstva. Ani jeden z nich nepracoval. Ani jeden z nich neměl vysokoškolské vzdělání, ačkoli se o ně oba pokoušeli. Psali a mluvili hezky. Navzájem se zbožňovali. Hanbili se, že jim učení nešlo do hlavy. Byli laskaví. A nemohu jim mít za zlé, že je tak sebralo, když se jim narodily obludy. Každého by sebralo, kdyby se mu narodila Eliza a já. * * * A v rodičování byli Caleb a Letitia přinejmenším stejně dobří jako já, když posléze došlo i na mne. Byl jsem ke svým dětem naprosto lhostejný, ačkoli byly po všech stránkách úplně normální.
Možná že by mne moje děti bavily víc, kdyby to byly obludy jako Eliza a já. Haj hou. * * * Mladému Calebovi a Letitii poradili, aby si nedrásali srdce a neriskovali zkázu nábytku marnými pokusy vychovat Elizu a mne v Želvím zálivu. Rádcové tvrdili, že s nimi nejsme v nijak bližším příbuzenském vztahu než párek mladých krokodýlů. Calebova a Letitiina reakce byla lidská. Byla také drahá a krajně středověká. Naši rodiče nás neukryli v soukromé nemocnici pro obdobné případy, jako byl náš. Pohřbili nás do starého strašidelného zámku, který zdědili - doprostřed dvou set akrů jabloní na vrcholku hory poblíž vesničky Galen ve Vermontu. Třicet let tam nikdo nebydlel. * * * Povolali tesaře, elektrikáře a instalatéry, aby zámek obrátili v jakýsi ráj pro Elizu a pro mne. Koberce sahající od stěny ke stěně byly podloženy vrstvou gumy, abychom si neublížili, kdybychom náhodou upadli. Naše jídelna byla celá obložena kachlíčky a podlahou vedly kanálky, abychom mohli být spolu s místností po každém jídle ostříkáni hadicí. Snad ještě důležitější byly dva ploty z hustého drátěného pletiva, které vztyčili kolem. Nahoře se po nich táhl ostnatý drát. První obklopoval sad. Druhý odděloval zámek od všetečných zraků sadařů, kteří museli být občas vpuštěni za první plot, aby pečovali o jabloně. Haj hou. * * * Služebnictvo bylo najato z místních lidí. Měli jsme kuchaře. Měli jsme dvě uklízečky a jednoho uklízeče. Měli jsme dvě ošetřovatelky, které nás oblékaly, svlékaly a koupaly. Nejlíp si pamatuju Witherse Witherspoona, kombinaci osobního strážce, šoféra a údržbáře. Jeho matka byla Withersová. Jeho otec byl Witherspoon. * * * Ano, a byli to samí prostí venkované, kteří, až na Witherse Witherspoona, jenž sloužil v armádě, jaktěživi nevytáhli paty z Vermontu. Po pravdě řečeno, zřídkakdy se odvážili dál než nějakých patnáct kilometrů od Galenu - a nevyhnutelně byli spřízněni jeden s druhým, spářeni mezi sebou jako Eskymáci. Byli ovšem také vzdáleně spřízněni s Elizou a se mnou, neboť naši vermontští předkové se kdysi spokojeně cachtali, abych tak řekl, v téže skrovné genetické kaluži. Ale v americkém řádu světa té doby byli s naší rodinou spřízněni asi tolik, jako je kapr spřízněn s orlem neboť naše rodina se vyvinula ve světoběžníky a multimilionáře. Haj hou. * * * Ano, a pro naše rodiče bylo snadné zakoupit si lenní věrnost těchhle živých fosilií z rodinné minulosti. Dostávali skromné platy, které jim připadaly obrovské, neboť výdělečné laloky jejich mozků byly dosud velice primitivní. Dostali v zámku pohodlná apartmá a barevné televizory. Byli pobízeni, aby jedli jako králové, aby našim rodičům účtovali, co se jim zlíbí. A práce nestála za řeč. Ještě lepší bylo, že nemuseli moc myslet. Řídili se příkazy mladého praktického lékaře, dr. Stewarta Rawlingse Motta, který žil ve vesnici a denně nás navštěvoval. Dr. Mott, melancholický a uzavřený mladý muž, byl mimochodem Texasan. Dodneška nevím, co ho přimělo, aby odešel tak daleko od své rodiny a rodného hnízda - a provozoval lékařskou praxi v eskymácké osadě ve Vermontu. Snad jen poznámka na okraj dějin, a pravděpodobně zcela bezvýznamná: vnuk dr. Motta se měl stát za mého druhého období v úřadě prezidenta Spojených států králem Michiganu. A musím si znova škytnout: Haj hou. * * * Přísahám: jestli se dožiju toho, abych tuto autobiografii dokončil, projdu ji celou od začátku a všechna ta „Haj hou“ vyškrtám. Haj hou. * * * Ano, a v zámku byl také automatický hasicí systém - a v oknech, dveřích a světlících poplašná zařízení proti zlodějům. Když jsme povyrostli a stali se ještě ošklivější, a taky způsobilí lámat ruce a trhat hlavy, instalovali v kuchyni obrovský gong. Byl napojen na třešňově červené knoflíky v každé místnosti a v pravidelných vzdálenostech rozmístěné všude po chodbách. Potmě knoflíky světélkovaly.
Knoflík se měl zmáčknout pouze v případě, kdybychom si Eliza nebo já začali hrát na vraždu. Haj hou. 3 Otec odjel s právníkem, lékařem a architektem do Galenu - aby tam dohlédli na rekonstrukci zámku pro Elizu a pro mne, aby najali služebnictvo a dr. Motta. Matka zůstala tady v Manhattanu, v jejich městském domě v Želvím zálivu. Mimochodem, želvy se opět v hojném počtu do Želvího zálivu navrátily. Otroci Věry Veverky-5 Zappové je s oblibou chytají na polévku. Haj hou. * * * Nemluvě o otcově smrti, byla to jedna z mála příležitostí, kdy se matka s otcem od sebe odloučili na déle než na jeden nebo dva dny. A otec napsal matce z Vermontu půvabný dopis, který jsem našel po matčině skonu na jejím nočním stolku. Byla to možná veškerá jejich korespondence, kterou kdy svěřili poště. „Má nejdražší Tiško -“ psal otec, „naše děti tady budou šťastné. Můžeme být hrdí. Náš architekt může být hrdý. Řemeslníci můžou být hrdí. Ať budou životy našich dětí sebekratší, může nás hřát vědomí, že jsme jim poskytli důstojnost a štěstí. Vytvořili jsme pro ně rozkošný asteroid, maličký svět s jediným zámkem, pokrytý jinak samými jabloněmi.“ * * * Potom se vrátil na svůj vlastní asteroid - do Želvího zálivu. Jednou do roka, opět na radu lékařů, pak rodiče přijížděli na návštěvu, vždy o našich narozeninách. Jejich dům z rezavého pískovce dosud stojí, stále stejně útulný, stále pevně odolávající rozmarům počasí. Právě v něm naše nejbližší sousedka, Věra Veverka-5 Zappová, ubytovala svoje otroky. * * * „A až Eliza a Wilbur umřou a odejdou nám do nebe,“ pokračoval dopis našeho otce, „uložíme je k poslednímu odpočinku mezi jejich předky z rodu Swainů, na soukromý rodinný hřbitov pod jabloněmi.“ Haj hou. * * * Co se týče těch, kdo na tomto hřbitově odděleném od zámku plotem již spočívali: byli to většinou vermontští pěstitelé jablek, jejich manželky a potomci, samí nevýznamní lidé. Mnozí z nich byli nepochybně právě tak nevzdělaní a nevědomí jako Melodie a Isador. To jest: byly to nevinné velké opice s omezenými prostředky ke konání zla, což je podle mého názoru, jakožto starého, prachstarého muže, všecko, k čemu byly lidské bytosti od počátku předurčeny. * * * Mnoho náhrobních kamenů na hřbitově se propadlo do země nebo bylo vyvráceno. A epitafy těch, jež dosud stály, zahladily větry a deště. Byl tam však jeden obrovský památník se silnými žulovými zdmi, břidlicovou střechou a velkými vraty, který by určitě přečkal soudný den. Bylo to mauzoleum zakladatele rodinného bohatství a budovatele našeho zámku, profesora Elihu Roosevelta Swaina. * * * Řekl bych, že profesor Swain byl zdaleka nejinteligentnější ze všech našich známých předků Rockefellerů, Du Pontů, Mellonů, Vanderbiltů, Dodgeů a všech dalších. V osmnácti letech promoval na Massachusettské univerzitě a ve věku dvaceti dvou let založil na Cornellově univerzitě katedru civilního inženýrství. V té době měl už několik důležitých patentů na železniční mosty a bezpečnostní zařízení, jež by z něho zakrátko udělaly milionáře. Ale jemu to bylo málo. A tak vytvořil Swainovu společnost pro stavbu mostů, která navrhovala a dohlížela na stavbu poloviny železničních mostů na celé planetě. * * * Byl světoobčanem. Mluvil mnoha jazyky a byl osobním přítelem mnoha hlav států. Když však nadešel čas na stavbu jeho vlastního paláce, nechal jej postavit mezi jabloněmi svých nevědomých předků. A byl jediným člověkem, který tu barbarskou hromadu kamení opravdu miloval - dokud tam nepřišla Eliza a já. Byli jsme tam strašně šťastní! * * * A Eliza a já jsme s profesorem Swainem sdíleli tajemství, přestože byl už půl století mrtvý. Služebnictvo je neznalo. Naši rodiče je neznali. A řemeslníci, kteří zámek renovovali, na ně zřejmě taky nepřišli, ačkoli museli protahovat roury, dráty a trubky ústředního topení nejrůznějšími záhadnými prostorami.
Naším tajemstvím bylo toto: zámek v sobě choval ještě jeden zámek. Vstupovalo se do něho padacími dveřmi a posuvnými panely v táflování. Skládal se ze skrytých schodišť, odposlouchávacích komůrek se špehýrkami a tajných chodeb. Byly v něm i tunely. Mohli jsme například s Elizou zmizet ve velkých stojacích hodinách v tanečním sále nahoře v severní věži a vynořit se bezmála o kilometr dále - padacími dveřmi v podlaze mauzolea profesora Elihu Roosevelta Swaina. * * * Sdíleli jsme s profesorem ještě jedno tajemství - na něž jsme přišli při prohlídce jeho dokumentů v zámku. Jeho prostřední jméno ve skutečnosti nebylo Roosevelt. Dal si tohle prostřední jméno sám, aby vypadal aristokratičtěji, když se zapisoval jako student na Massachusettské univerzitě. Na jeho křestním listě stálo jméno Elihu Witherspoon Swain. Myslím, že právě jeho příklad vnukl Elize a mně nápad přidělit všem lidem nová prostřední jména. 4 Když profesor Swain zemřel, byl tak tlustý, že vůbec nechápu, jak se mohl svými tajnými chodbami protáhnout. Byly velmi úzké. Ale Eliza a já jsme se jimi protáhli, i když jsme měřili dva metry - protože stropy byly strašně vysoké. Ano, a profesor Swain na svou tloušťku zemřel, při večeři, kterou na zámku pořádal na počest Marka Twaina a Thomase Alvy Edisona. To byly časy. Našli jsme s Elizou menu té večeře. Začínalo želví polévkou. * * * Naši sloužící si občas povídali, že v zámku straší. Slyšeli ve zdech kýchání a štěbetání, slyšeli vrzání schodů, kde žádné schody nebyly, zvuky otvíraných a zavíraných dveří, kde nebyly dveře. Haj hou. * * * Bylo by docela pikantní, kdybych si tady v ruinách Manhattanu coby bláznivý stoletý kmet naříkal, jak neslýchaným krutostem jsme byli s Elizou v tom strašidelném starém domě vystaveni. Ale ve skutečnosti jsme byly dvě nejšťastnější děti, jaké do té doby nosil svět. Tahle extáze skončila teprve dovršením našeho patnáctého roku. Považte. Ano, a když jsem se stal pediatrem a provozoval v zámku, kde jsem byl vychován, vesnickou felčařinu, často jsem si ve vzpomínce na své vlastní dětství o tom či onom dětském pacientu říkal: „Tenhle človíček právě dorazil na tuto planetu, nic o ní neví, nemá měřítka, kterými by ji soudil. Tohohle človíčka nezajímá, co se z něho stane. Dychtí po tom, aby se stal absolutně vším, čím se stát má.“ Takový byl nesporně stav mé a Eliziny mysli v době našeho dětství. A všechny naše informace o planetě, na níž jsme se nacházeli, naznačovaly, že být idioty je prostě rozkošné. Pěstovali jsme tedy idiotství. Odmítali jsme na veřejnosti souvisle mluvit. Říkali jsme jen „Buh“ a „Huh“. Slintali jsme a kouleli očima. Šťouchali jsme do sebe a smáli jsme se. Jedli jsme lepicí pastu. Haj hou. * * * Uvažte: byli jsme středem života všech, kdo o nás pečovali. Mohli být ve svých očích hrdinnými křesťany jen tehdy, pokud jsme Eliza a já zůstávali bezmocní a odporní. Kdybychom se projevili jako moudří a soběstační, stali by se našimi děvečkami a podřízenými poskoky. Kdybychom se ukázali být schopni vykročit do světa na vlastních nohou, přišli by možná o svá apartmá, o své barevné televizory, o své iluze, že jsou něčím jako doktory a ošetřovatelkami, o svá výnosná místa. A tak od samého začátku, aniž by si plně uvědomovali, co dělají, škemrali tisíckrát denně, abychom zůstali bezmocní a odporní, tím jsem si jistý. Pouze jediný krůček po žebříčku lidského snažení si od nás upřímně zdáli: z plna srdce doufali, že se naučíme chodit na záchod. A říkám: rádi jsme jim vyhověli. * * * Ale my už ve věku čtyř let potají četli a psali anglicky. Když nám bylo sedm, četli jsme a psali francouzsky, německy, italsky, latinsky a starořecky a ovládali kalkul.
V zámku byly tisíce knih. Když nám bylo deset, měli jsme je všechny přečtené. Četli jsme místo odpoledního odpočinku, četli jsme po večerce - při svíčkách. V tajných chodbách, nebo často také v mauzoleu Elihu Roosevelta Swaina. * * * Ale v přítomnosti dospělých jsme stále slintali a žvatlali, a tak dále. Byla to psina. Nesvrbělo nás pochlubit se svou inteligencí na veřejnosti. Nedomnívali jsme se, že by inteligence byla nějak užitečná nebo přitažlivá. Považovali jsme ji prostě za další důkaz naší zrůdnosti, něco jako naše nadbytečné bradavky a prsty na nohou a na rukou. A možná jsme se nemýlili. Co říkáte? Haj hou. 5 A mezitím nás ten podivný mladý dr. Stewart Rawlings Mott vážil a měřil, nakukoval do našich otvorů a bral nám vzorky moči - den za dnem, den za dnem. „Tak jakpak se dneska máme?“ říkal nám. A my odpovídali: „Buh“ a „Huh“ a tak dále. Říkali jsme mu Řiťopich. Dělali jsme, co jsme mohli, aby byl každý den přesně takový jako předchozí. Kdykoli nám například Řiťopich pogratuloval k naší zdravé chuti k jídlu a pravidelné stolici, zastrčil jsem si palce do uší a třepetal prsty a Eliza si vyhrnula sukničku a napínala a pouštěla gumu u punčocháčů. Eliza a já jsme tenkrát věřili tomu, čemu já věřím dodnes: že pokud se nějaké desítce či více rituálům dostane patřičného klidu a pohody, aby mohly být donekonečna opakovány, může být život zcela bezbolestný. Ideální život by měl být podle mého jako menuet, virginský rejdovák nebo argentinské tango, jako něco, co lze snadno zvládnout v tanečních. * * * Ještě dnes jsem na vážkách, zda si myslet, že dr. Mott Elizu a mne miloval, že věděl, jak jsme chytří, a snažil se nás uchránit před krutostmi vnějšího světa, nebo že byl komatózní. Po matčině smrti jsem objevil, že prádelník u nohou její postele je nacpán balíčky hlášení dr. Motta o Elizině a mém zdravotním stavu, která našim rodičům zasílal dvakrát do týdne. Psal v nich o stále větších dávkách potravy, které konzumujeme a opět vyměšujeme. Psal také o naší nepolevující dobré náladě a naší přirozené odolnosti proti běžným dětským nemocem. Fakta, o nichž podával zprávy, byla ve skutečnosti fakty, která by hravě odhalil přidavač od zedníků třeba to, že jsme v devíti letech měřili přes dva metry. Ale ať jsme s Elizou rostli sebevíc, jeden údaj v jeho hlášeních zůstával beze změny: náš duševní věk odpovídal dvěma až třem letům. Haj hou. * * * Řiťopich je samosebou vedle mé sestry jedním z mála lidí, s nimiž se upřímně toužím setkat v posmrtném životě. Nemohu se dočkat, až se ho zeptám, co si o nás dětech doopravdy myslel - kolik toho vytušil, kolik skutečně věděl. * * * Jistě jsme mu poskytli tisíce náznaků Eliziny a mé inteligence. Nebyli jsme žádní prohnaní podvodníci. Přece jen jsme byli děti. Připadá mi docela pravděpodobné, že jsme do našeho žvatlání zaplétali slova některé cizí řeči, kterou mohl klidně rozpoznat. Mohl si zajít do zámecké knihovny, o kterou nikdo ze sloužících ani za mák nedbal, a zjistit, že některé knihy nejsou na svých místech. Mohl také nějakou náhodou objevit naše tajné chodby. Vím, že se často dlouho potuloval po zámku, když s námi skončil, a vysvětloval sloužícím, že jeho otec byl architekt. Možná dokonce do tajných chodeb vstoupil a našel knihy, které jsme tam četli, a všiml si podlah pokapaných voskem. Kdoví? * * * Rád bych taky věděl, co bylo jeho tajným žalem. V mládí jsme byli s Elizou natolik zahleděni jeden do druhého, že jsme si jen zřídkakdy povšimli citového rozpoložení ostatních. Avšak smutek dr. Motta na nás neklamně zapůsobil. Musel být jaksepatří hluboký. * * *
Zeptal jsem se kdysi jeho vnuka, michiganského krále Stewarta Žluvy-2 Motta, zda náhodou neví, proč byl dr. Mottovi život tak tíživým břemenem. „Přitažlivost ještě netropila podlosti,“ řekl jsem. „Obloha ještě nezaměnila svoji modř za žluť, aby už víckrát nezmodrala. Přirozené zdroje planety ještě nebyly vyčerpány. Naše země ještě nebyla vylidněna albánskou chřipkou a zelenou smrtí. Váš dědeček měl hezké malé auto, hezký malý dům, hezkou malou praxi, hezkou malou ženu a hezké malé dítě,“ řekl jsem králi. „A přesto byl věčně jako tělo bez duše!“ K mému rozhovoru s králem došlo mimochodem v jeho paláci na jezeře Maxinkuckee v severní Indianě, kde kdysi stávala Culverova vojenská akademie. Formálně jsem dosud byl prezidentem Spojených států amerických, ale ničemu jsem už nevládl. Neexistoval žádný Kongres, žádný systém federálních soudů, žádné ministerstvo financí, žádná armáda, prostě nic. V celém Washingtonu zbývalo snad jen pouhých osm set lidí. Když jsem králi skládal svoji poklonu, měl jsem všehovšudy jediného zaměstnance. Haj hou. * * * Zeptal se mě, zda ho považuji za nepřítele, a já řekl: „Proboha, to ne, Vaše Veličenstvo - mám radost, že člověk vašeho kalibru nastolil na Středozápadě zákon a pořádek.“ * * * Když jsem na něho naléhal, aby mi toho o svém dědečkovi dr. Mottovi pověděl víc, začal ztrácet trpělivost. „Kriste pane,“ řekl, „který Američan ví něco o svých prarodičích?“ * * * Byl to tehdy vyzáblý, svižný, asketický mladý voják-světec. Moje vnučka Melodie ho poznala jako oplzlého, rozkošnického tlustého starce v hábitech posetých drahými kameny. * * * Když jsem se s ním setkal, měl na sobě prostou vojenskou tuniku bez označení hodnosti. Co se mého kostýmu týče: byl přiměřeně šaškovský - cylindr, frak, proužkované kalhoty, perlově šedá vesta a kamaše téže barvy, ušpiněná bílá košile s tuhým límečkem a vázanka. Vestu věnčil na břiše zlatý hodinkový řetízek, který patříval Johnu D. Rockefellerovi, mému předkovi a zakladateli společnosti Standard Oil. Na hodinkovém řetízku se houpal emblém mého bratrstva Phi Beta Kappa Harvardovy univerzity a miniaturní narcis z plastiku. Moje prostřední jméno bylo už tehdy úředně změněno z Rockefellera na Narcis11. „Pokud je mi známo, tak se v rodinné větvi dr. Motta nevyskytly ani vraždy, ani zpronevěra, ani sebevraždy, ani problémy s opilstvím nebo drogami,“ pokračoval král. Bylo mu třicet. Mně bylo devětasedmdesát. „Možná že můj dědeček patřil k lidem, kteří se už prostě nešťastní narodili,“ řekl. „To vás nikdy nenapadlo?“ 6 Možná že se opravdu někteří lidé rodí nešťastní. Pevně doufám, že ne. Mluvě za mou sestru a za sebe: narodili jsme se vybaveni schopností a odhodláním být maximálně šťastni za všech okolností. Snad i v tom jsme byli zrůdy. Haj hou. * * * Co je to štěstí? V Elizině a mém případě znamenalo štěstí neustálý pobyt ve společnosti druhého, spousty služebnictva a dobrého jídla, život v mírumilovném zámku plném knih na asteroidu pokrytém jabloněmi, a možnost vyrůstat jako specializované poloviny jediného mozku. Třebaže jsme se hodně osahávali a objímali, naše záměry byly ryze intelektuální. Pravda - Eliza dosáhla pohlavní zralosti v sedmi letech. Já naproti tomu vstoupil do puberty až v posledním ročníku lékařské fakulty Harvardovy univerzity, ve věku třiadvaceti let. Tělesný styk byl Elize a mně pouze prostředkem znásobení důvěrnosti našich mozků. Tak jsme počali jediného génia, který umíral v okamžiku, kdy jsme se od sebe odloučili, aby se znovuzrodil, jakmile jsme se opět ocitli spolu. * * *
Stali jsme se takřka mrzácky specializovanými polovinami tohoto génia, který byl nejdůležitějším jedincem v životě nás obou, aniž bychom ho však někdy pojmenovali. Když jsme se například naučili číst a psát, byl jsem to ve skutečnosti pouze já, kdo četl a psal. Eliza zůstala negramotná do dne své smrti. Avšak byla to Eliza, kdo za nás oba dělal velké intuitivní skoky. Byla to Eliza, kdo vytušil, že je v našem zájmu zůstat pro svět němí, ale naučit se chodit na záchod. Byla to Eliza, kdo vytušil, co jsou to knihy a co mohou znamenat ta drobná znamínka na jejich stránkách. Byla to Eliza, kdo vycítil jistou nesouměrnost v rozměrech některých zámeckých pokojů a chodeb. A byl jsem to já, kdo metodicky proměřil celý zámek a pak šroubováky a kuchyňskými noži propátrával ostění a parketové podlahy, hledaje dveře do alternativního vesmíru, což se nám nakonec povedlo. Haj hou. * * * Ano, já byl tím, kdo všechno přečetl. A tak mě teď napadá, že snad neexistuje jediná kniha v jakémkoli indoevropském jazyku, publikovaná před první světovou válkou, kterou bych nepřečetl nahlas. Ale byla to Eliza, kdo si všechno pamatoval a kdo mi říkal, čemu se musíme naučit dále. A byla to Eliza, kdo dokázal skloubit myšlenky zdánlivě nijak nesouvisící, abychom dospěli k myšlence zcela nové. Byla to Eliza, kdo usouvztažňoval. * * * Většina našich informací byla samosebou beznadějně zastaralá, neboť po roce 1912 se na zámek dostalo jen velice málo knih. Mnohé byly nesmrtelné. A mnohé byly naopak vyloženě hloupé, tak jako tance, kterým jsme se učili. Ano. Kdyby se mi chtělo, zatančil bych tady v ruinách New Yorku docela obstojnou a historicky věrnou verzi tarantely. * * * Byli jsme, Eliza a já, skutečně géniem, když jsme mysleli jako jediná bytost? Musím odpovědět ano, zvlášť vzhledem k tomu, že jsme neměli žádné učitele. A neholedbám se, když to říkám, neboť já jsem pouhou polovinou toho skvělého mozku. Vzpomínám si, jak jsme kritizovali Darwinovu evoluční teorii, namítajíce, že by živočichové v době svého sebezdokonalování, v době, kdy by se jim vyvíjela dejme tomu křídla nebo krunýře, byli strašně zranitelní. Než by se jejich báječné nové rysy stačily vytříbit, mnohem praktičtější zvířata by je dávno sežrala. A vyslovili jsme předpověď, jejíž naprostá přesnost mi dodnes vyráží dech. Slyšte: vyšli jsme ze záhady, jak mohli dávní lidé bez moderních energetických zdrojů a nástrojů postavit egyptské a mexické pyramidy, gigantické hlavy na Velikonočním ostrově nebo barbarské oblouky ve Stonehenge. Dospěli jsme k názoru, že se v těch dávných dobách musely vyskytovat dny slabé zemské přitažlivosti, kdy si lidé mohli pohazovat obrovskými balvany jako balónky. Usuzovali jsme, že dlouhodobá neměnná zemská přitažlivost může být dokonce jistou abnormalitou. Předpověděli jsme, že se přitažlivost může stát v kteroukoli chvíli stejně rozmarnou jako větry, horko a zima, jako sněhové vánice a průtrže mračen. * * * Ano, a taky jsme s Elizou vypracovali mimořádně zralou kritiku ústavy Spojených států amerických. Namítali jsme, že je to velice ubohý program, neboť úspěch proklamované snahy zajistit prostému lidu rozumnou míru štěstí a sebeúcty závisí na síle lidu samého - avšak ústava přitom nepopisuje žádný praktický aparát směřující k tomu, aby lid, jako oponent svých volených zástupců, podstatné síly vůbec nabyl. Říkali jsme si, že tvůrci ústavy byli snad slepí ke kráse těch, kdo sice nebyli zámožní, neměli mocné přátele ani nezastávali žádný veřejný úřad, a přesto byli v pravém slova smyslu silní. Ale spíš jsme považovali za pravděpodobné, že ústavodárcům uniklo, jak přirozeně, a tudíž takřka nevyhnutelně, lidské bytosti v mimořádných a vleklých situacích tíhnou k vytváření nových rodin. Poukazovali jsme, že k tomuto jevu dochází právě tak v demokraciích jako v tyraniích, neboť lidské bytosti jsou na celém světě stejné a zcivilizovány byly teprve včera. Od volených zástupců lze tudíž právem očekávat, že se stanou členy slavné a mocné rodiny volených zástupců - což je naprosto přirozeně naplní ostražitostí, štítivostí a lakotou vůči všem ostatním rodinám, do nichž, opět zcela přirozeně, se dále dělí lidstvo. Uvažujíce jako dvě poloviny jediného génia, navrhovali jsme s Elizou doplnění ústavy v tom smyslu, aby každému občanu, bez ohledu na jeho nicotnost, potřeštěnost, neschopnost nebo znetvořenost, dávala záruku,
že se mu dostane členství v nějaké rodině, právě tak skrytě xenofobické a vypráskané, jako je rodina, kterou vytvořili jeho veřejní představitelé. Budiž to Elize a mně ke cti! * * * Haj hou. 7 Jak by to bývalo pěkné, a obzvlášť pro Elizu, neboť byla přece jen dívka, kdybychom byli ošklivými káčátky - a postupně rostli do krásy. Ale my jsme na tom každým dnem byli hůř a hůř. Měřit dva metry a být mužského pohlaví mělo svých pár výhod. V přípravce a na univerzitě si mne považovali jako hráče košíkové, i když jsem měl úzká ramínka, hlásek jako konipásek a nikde ani náznak vousů nebo mužského ochlupení. Ano, a později, když mi hlas zmohutněl a já kandidoval na úřad senátora za stát Vermont, mohl jsem na svých volebních plakátech hlásat: „Velké dílo žádá velkého muže!“ Ale Eliza, která byla stejně vysoká jako já, neměla šanci, že by jí někde stavěli slavobrány. Neexistovala jediná myslitelná konvenční ženská role, kterou by bylo možno přizpůsobit na tělo čtyřiadvacetiprsté, čtyřprsé, neandrtaloidní polovině génia - vážící rovný metrák a dva metry vysoké. * * * Už jako malé děti jsme věděli, že v žádné soutěži krásy nikdy nevyhrajeme. Eliza o tom mimochodem pronesla prorocká slova. Nemohlo jí být tenkrát víc než osm. Řekla, že by snad mohla vyhrát soutěž krásy na Marsu. Bylo jí ovšem souzeno na Marsu umřít. Elizinou cenou krásy se měla stát lavina pyritu, známějšího coby bláznovo zlato. Haj hou. * * * V jistém období našeho dětství jsme ještě shodně pokládali za štěstí, že nejsme krásní. Věděli jsme ze všech těch zamilovaných románů, které jsem předčítal svým pisklavým hlasem, často i s příslušnými gesty, že soukromí krásných lidí bývá zničeno vpádem vášnivých vetřelců zvenčí. Nechtěli jsme, aby se nám stalo něco takového, neboť jsme spolu netvořili pouze jedinou mysl, ale celý hustě zabydlený vesmír. * * * Alespoň tohle však musím říct o našem zevnějšku: naše oblečení bylo nejlepší, jaké se dalo koupit za peníze. Naše udivující rozměry, měsíc od měsíce doznávající radikální proměny, byly na příkaz rodičů pravidelně zasílány nejlepším krejčím, ševcům, švadlenám, výrobcům košil a módních doplňků na světě. Ošetřovatelky, které nás oblékaly a svlékaly, propadaly vzdor tomu, že jsme nikdy nikam nechodili, dětinskému vytržení, když nás mohly oblékat na pomyslné společenské události milionářských dítek - na odpolední taneční čaje, na přehlídky jezdeckých koní, na zimní lyžařské prázdniny, na docházku do nákladných přípravných škol, na návštěvu divadelního představení tady na Manhattanu a pozdější večeři se spoustou šampaňského. A tak dále. Haj hou. * * * Uvědomovali jsme si, že je to všechno komedie. Ale jak jsme byli bystří, když jsme dali hlavy dohromady, tak jsme až do svých patnácti let zhola netušili, že se také nacházíme v samém středu tragédie. Domnívali jsme se, že naše ošklivost je lidem z vnějšího světa pouhým zdrojem zábavy. Neuvědomovali jsme si, že by se někomu cizímu, kdo se s námi nečekaně střetne, mohlo udělat zle od žaludku. Byli jsme stran důležitosti dobrého vzhledu skutečně tak nevědomí, že jsme v pohádce O ošklivém káčátku, kterou jsem jednoho dne Elize předčítal - v mauzoleu profesora Elihu Roosevelta Swaina nenacházeli skorém žádný vtip. Pohádka ovšem vyprávěla o ptáčeti vychovávaném kachnami, pro které bylo nejsměšnějším káčátkem, jaké kdy viděly. Když ale káčátko vyrostlo, ukázalo se, že je to labuť. Jak si vzpomínám, Eliza tenkrát poznamenala, že by se jí daleko víc líbilo, kdyby se to ptáčátko vykolébalo na břeh a proměnilo se v nosorožce. Haj hou. 8 Až do předvečera našich patnáctých narozenin neslyšela Eliza ani já jediné špatné slovo na naši adresu, když jsme nastavovali uši z tajných chodeb.
Sloužící nám tak přivykli, že se o nás takřka nezmiňovali, ani ve chvílích nejhlubšího soukromí. Dr. Mott jen zřídkakdy prohodil poznámku o něčem jiném než o naší chuti k jídlu a našem vyměšování. A našim rodičům z nás bylo tak nanicovatě, že když jednou do roka přijeli na návštěvu našeho asteroidu, mlčeli jako zařezaní. Vzpomínám si, jak otec lámavě a otupěle sděloval matce novinky ze světa, o nichž se dočetl v ilustrovaných časopisech. Přiváželi nám dárky od F.A.O. Schwarze - vychvalované tímto obchodním domem jako osvědčené výchovné hračky pro tříleté. Haj hou. * * * Ano, a myslím teď na všechna tajemství lidského údělu, která jsem mladičké Melodii a Isadorovi pro klid jejich myslí zatajil - skutečnost, že posmrtný život nestojí za fajfku tabáku, a tak dále. A znova se musím hrozit toho úžasného tajemství všech tajemství, jež bylo před Elizou a přede mnou tak dlouho ukrýváno. Že si naši rodičové přáli, abychom si pospíšili a umřeli co nejdřív. * * * Pohodlně jsme si představovali, že naše patnácté narozeniny proběhnou jako všechny předchozí. Předváděli jsme touž hru jako pokaždé. Rodiče přijeli v době večeře, která se nám podávala ve čtyři odpoledne. Dárky jsme měli dostat až druhý den. Házeli jsme po sobě v naší kachlíčkované jídelně dobrotami. Praštil jsem Elizu avokádem. Eliza mě vzala kusem filet mignon. Služebné jsme vyrazili z rukou mísu máslových rohlíčků. Dělali jsme, že o příjezdu rodičů a o tom, že nás pozorují škvírou ve dveřích, vůbec nevíme. Ano, a potom, aniž bychom se dosud přivítali s rodiči, jsme byli vykoupáni, zapudrováni a oblečeni do pyžam, koupacích plášťů a bačkor. Do postele jsme chodili v pět hodin, neboť jsme předstírali, že spíme šestnáct hodin denně. Naše ošetřovatelky, kterými byly Oveta Cooperová a Mary Selwyn Kirková, nám oznámily, že nás v knihovně čeká báječné překvapení. Předstírali jsme, že jsme celí paf, co by to mohlo být. Byli jsme tehdy už vyspělí obři. Tiskl jsem v rukou gumový parníček, o kterém si všichni mysleli, že je to moje oblíbená hračka. Eliza měla v koňském ohonu ze smolně černých vlasů červenou sametovou stužku. * * * Tak jako vždycky stál mezi Elizou a mnou a našimi rodiči prostorný kávový stolek, když nás přivedli do knihovny. Tak jako vždycky usrkávali naši rodiče brandy. Tak jako vždycky plápolala v krbu syčící a pukající hranice z borových a míznatých jabloňových polen. Tak jako vždycky na tuto rituální scénu blahosklonně shlížel olejový portrét profesora Elihu Roosevelta Swaina nad krbovou římsou. Tak jako vždycky naši rodiče stáli. Usmívali se na nás a v tvářích se jim zračilo cosi, v čem jsme dosud nerozpoznávali sladkobolný úděs. Tak jako vždycky jsme předstírali, že jsou strašně roztomilí, ale že si v první chvíli nemůžeme vzpomenout, co jsou zač. * * * Tak jako vždycky hovořil otec. „Jakpak se máte, Elizo a Wilbure?“ řekl. „Vypadáte znamenitě. Jsme moc rádi, že vás zase vidíme. Pamatujete si, kdo jsme?“ Znepokojeně jsme se s Elizou poradili žvatlavou a huhňavou starořečtinou. Vzpomínám si, že mi Eliza řecky řekla, že snad ani není možné, abychom byli v příbuzenském svazku s takovýma pěknýma panenkama. Otec nám pomohl z nesnází. Vyslovil jméno, které jsme mu dali před lety. „Já jsem Bubu,“ řekl. Eliza a já jsme předstírali úžas. „Bubu!“ opakovali jsme jeden druhému. Nemohli jsme uvěřit svému štěstí. „Bubu! Bubu!“ bučeli jsme. „A tohle,“ řekl otec a ukázal na matku, „je Mumu.“ To byla pro Elizu a pro mne ještě senzačnější novinka. „Mumu! Mumu!“ povykovali jsme. A vzápětí, tak jako vždycky, jsme učinili obrovský intelektuální skok. Aniž by nám kdo co naznačil, usoudili jsme už z pouhé přítomnosti rodičů, že narozeniny jsou za dveřmi. Skandovali jsme naše idiotské slovo pro narozeniny, jež znělo takhle: „Funyny.“ Tak jako vždycky jsme předstírali, že jsme u vytržení. Hopsali jsme blahem. Byli jsme už takoví kolohnáti, že pod námi podlaha pružila jak trampolína. Ale zničehonic jsme ustali a předstírali, tak jako vždycky, že je toho štěstí na nás moc a že jsme se zhroutili. To byl vždycky konec představení. Potom nás odvedli spát.
Haj hou. 9 Uložili nás do postýlek vyrobených na míru - v oddělených, avšak sousedících ložnicích. Ložnice byly propojeny tajnými dveřmi v ostění. Postýlky byly velké jako nákladní vagóny. Když zdvihali jejich postranice, dělalo to strašlivý randál. Předstírali jsme s Elizou, že jsme okamžitě usnuli. Po půlhodině jsme se však opět sešli v Elizině ložnici. Služebnictvo k nám nikdy nevcházelo. Naše zdraví bylo koneckonců ze železa a získali jsme si pověst, řečeno jejich slovy, že „...spíme jako zlatý poklad ve vatičce“. Ano, a prolezli jsme padacími dveřmi pod Elizinou postýlkou a za chvíli jsme se už střídali v okukování našich rodičů sedících v knihovně - dírkou, kterou jsme provrtali zdí a horním rohem rámu obrazu profesora Elihu Roosevelta Swaina. * * * Otec matce vyprávěl, o čem se dočetl předchozího dne v nějakém obrázkovém časopisu. Čínští vědci podle všeho experimentovali se zmenšováním lidských bytostí, aby nemusely tolik jíst a nespotřebovaly tolik látky na šaty. Matka civěla do krbu. Otec jí tu fámu o Číňanech musel dvakrát opakovat. Když jí to říkal podruhé, netečně poznamenala, že podle jejího mínění dokáží Číňané všecko, co si zamanou. Bylo tomu právě asi měsíc, co vyslali Číňané dvě stě průzkumníků na Mars - aniž by použili jakéhokoli vesmírného dopravního prostředku. Žádný vědec západního světa netušil, jak tenhle kousek dokázali. Číňané o tom žádné podrobnosti neposkytli. * * * Matka řekla, že jí už připadá jako věčnost, co taky něco vynalezli Američané. „Zničehonic,“ povídala, „vynalézají všecko Číňani.“ * * * „Dřív jsme všecko vynalézali my,“ řekla. * * * Byla to strašně otupující debata. Stupeň oživení byl tak nízký, že naši krásní mladí rodičové z Manhattanu mohli být docela dobře po krk v medu. Vypadali, tak jak pro Elizu a pro mne vypadali vždycky, jako by byli zakletí a museli mluvit pouze o věcech, které je pranic nezajímaly. A skutečně byli pod kletbou. Její pravou povahu jsme však Eliza ani já netušili: že jsou spoutáni a ochromeni touhou po smrti svých dětí. Avšak v jednom za naše rodiče ručím, i když se mohu opřít jen o pocit v morku kostí: ani jeden druhému tak či onak nikdy nenaznačil, že by si naši smrt přál. Haj hou. * * * Ale pak z krbu zaznělo mohutné prásk. Z pasti nějakého míznatého polena unikla pára. Ano, a matka, neboť jako všechno živé byla i ona symfonií chemických reakcí, zděšeně vykřikla. Její chemikálie si vynutily, aby v odpověď na to prásk vykřikla. A jakmile ji chemikálie přiměly k tomuhle, požadovaly toho od ní mnohem víc. Napadlo je, že je nejvyšší čas, aby pronesla, co k Elize a ke mně skutečně cítí, což také udělala. A sotvaže to vyslovila, rozpadlo se všecko vniveč. Ruce se jí křečovitě sevřely. Páteř se jí prohnula do oblouku. Obličej se jí scvrkl a proměnil ji v starou, prachstarou čarodějnici. „Nenávidím je, nenávidím je, nenávidím je,“ řekla. * * * A po několika málo vteřinách matka s krutou upřímností vyjevila, koho že to nenávidí. „Nenávidím Wilbura Rockefellera Swaina a Elizu Mellon Swainovou,“ řekla. 10 Matčiny smysly obestřelo toho večera přechodné šílenství. V pozdějších letech jsem ji dobře poznal. A přestože jsem k ní jakživ nepocítil lásku, ostatně jako k nikomu, nemohl jsem neobdivovat její neochvějnou slušnost k jednomu každému. Nelibovala si v urážkách. Ať už mluvila na veřejnosti nebo v soukromí, ničí pověst nepřišla k úhoně. Nebyla to tudíž naše opravdová matka, kdo v předvečer našich narozenin řekl: „Jak můžu milovat hraběte Drákulu a jeho ruměnou nevěstu?“ - čímž myslela Elizu a mě.
Nebyla to naše opravdová matka, kdo se zeptal otce: „Jak jsem jen pro všecko na světě mohla porodit párek uslintaných totemů?“ A tak dále. * * * Co se otce týče: pohltil ji ve svém náručí. Plakal slzy lásky a lítosti. „Calebe, ach Calebe -“ řekla v jeho náručí, „to nejsem já.“ „Jistěže ne,“ řekl. „Odpusť mi,“ řekla. „Jistěže,“ řekl. „Může mi to Pánbůh vůbec odpustit?“ řekla. „Už ti odpustil,“ řekl. „Jako by mne zničehonic posedl ďábel,“ řekla. „Tak to taky bylo, Tiško,“ řekl. Záchvat šílenství už začal polevovat. „Ach Calebe - „ řekla. * * * Jestli se zdám dovolávat soucitu, pak vás musím začerstva upozornit, že po citové stránce jsme v té době byli asi tak stejně zranitelní jako obří kamenné hlavy v New Hampshiru. Potřebovali jsme mateřskou a otcovskou lásku, asi jako ryba potřebuje bicykl, jak se říká. Když nás tedy matka pomluvila, když si dokonce přála, abychom zemřeli, naše reakce byla veskrze intelektuální. Rádi jsme řešili problémy. Možná že i pro matčin problém by se našlo řešení - vedle sebevraždy samosebou. Konečně se vzchopila. Obrnila se pro další stovku Eliziných a mých narozenin, kdyby ji chtěl Pánbůh takto zkoušet. Ale než k tomu došlo, řekla ještě toto: „Dala bych jánevímco, Calebe, za nejmenší stopu inteligence, nejslabší záblesk lidskosti v očích jednoho z těch dvou.“ * * * To se dalo lehce zařídit. Haj hou. * * * A tak jsme se s Elizou vrátili do Elizina pokoje a namalovali na prostěradlo veliký transparent. Když pak rodičové tvrdě usnuli, vkradli jsme se falešnou zadní stěnou v šatníku do jejich ložnice. Pověsili jsme transparent na zeď, aby byl prvním, na co padnou jejich oči, až se probudí. Tohle na něm stálo: DRAHÁ MATKO A OTČE: NIKDY NEMŮŽEME BÝT HEZCÍ, ALE MŮŽEME BÝT PRÁVĚ TAK CHYTŘÍ NEBO PRAVĚ TAK HLOUPÍ, JAKÝMI NÁS BUDE CHTÍT SVĚT MÍT. VAŠI ODDANÍ SLUŽEBNÍCI ELIZA MELLON SWAINOVÁ WILBUR ROCKEFELLER SWAIN Haj hou. 11 Tak jsme s Elizou zničili náš ráj - náš národ o dvou osobách. * * * Na druhý den jsme ráno vstali dřív než rodiče, dřív než nás přišli sloužící obléknout. Necítili jsme nejmenší nebezpečí. Domnívali jsme se, že jsme stále v ráji, když jsme se strojili. Vzpomínám si, že jsem se rozhodl pro konzervativně modrý, tence proužkovaný oblek s vestou. Eliza si vybrala kašmírový svetr, tvídovou sukni a šňůru perel. Dohodli jsme se, že zpočátku za nás bude mluvit Eliza, která měla krásný hluboký alt. Můj hlas neměl dostatečnou autoritu, aby mohl klidně, avšak přesvědčivě oznámit, že se svět právě převrátil vzhůru nohama. Nezapomínejte prosím, že takřka všechno, co od nás kdo kdy až doposud slyšel, bylo „Buh“ a „Huh“, a tak dále. V zeleném mramorovém foyeru se sloupořadím kolem dokola jsme narazili na Ovetu Cooperovou, naši ošetřovatelku. Zděsila se, když uviděla, že jsme vzhůru a oblečeni. Ale než k tomu stačila něco poznamenat, nachýlili jsme s Elizou hlavy k sobě, dotkli jsme se jimi kousek nad ušima. Jediný génius, kterého jsme takto stvořili, pak Ovetu oslovil Eliziným hlasem, lahodným jako viola.
A tohle ten hlas řekl: „Dobré jitro, Oveto. Dnes pro nás všechny začíná nový život. Jak vidíš a slyšíš, Wilbur a já už nejsme idioty. V zámku se dnes v noci udál zázrak. Sny našich rodičů se naplnily. Jsme vyléčeni. Co se tebe týče, Oveto: tvé apartmá a barevný televizor ti zůstanou a možná dostaneš i přidáno odměnou za všechno, čím ses na tomto zázraku podílela. Nikdo z personálu nepocítí žádnou změnu, až na jedinou: život na zámku bude ještě pohodlnější a příjemnější, než byl dosud.“ Oveta, bezvýrazný yankeeský knedlík, upadla do hypnotického transu - jako králík tváří v tvář chřestýši. Avšak Eliza a já jsme nebyli žádný chřestýš. S hlavami těsně u sebe jsme byli jedním z nejlaskavějších géniů, jaké kdy svět poznal. * * * „Kachlíčkovanou jídelnu už používat nebudeme,“ řekl Elizin hlas. „Máme vybrané způsoby, jak ještě shledáš. Přines nám prosím snídani do solária a přijď nám pak oznámit, až otec s matkou vstanou a sejdou dolů. A bylo by od tebe milé, kdybys od této chvíle oslovovala mého bratra ‚pane Wilbure' a mně říkala ‚slečno Elizo'. A teď můžeš jít a povědět o tom zázraku ostatním.“ Oveta stála jako zkamenělá. Nakonec jsem jí musel lusknout před nosem prsty, abych ji probudil. Udělala pukrle. „Jak si přejete, slečno Elizo,“ řekla. A odešla tu novinku zvěstovat dál. * * * Když jsme se usadili v soláriu, začal se tam poníženě trousit zbytek personálu - aby si prohlédli mladého pána a mladou slečnu, jimiž jsme se stali. Pozdravili jsme je jejich plnými jmény. Kladli jsme jim přátelské otázky, z nichž bylo patrno, že známe jejich život do všech podrobností. Omluvili jsme se za šok, který jsme snad naší náhlou proměnou některým z nich způsobili. „Neuvědomovali jsme si prostě,“ řekla Eliza, „že by někdo stál o to, abychom byli inteligentní.“ To už jsme měli situaci natolik pevně v rukou, že jsem se i já odvážil pronést významná slova. Můj vysoký hlas už neměl znít hloupě. „S vaší pomocí,“ řekl jsem, „proslavíme tento zámek inteligencí tak, jako byl v minulých dobách vykřičen slabomyslností. Strhněme ploty.“ „Máte nějaké dotazy?“ řekla Eliza. Neměli. * * * Někdo zavolal dr. Motta. * * * Naše matka dolů na snídani nesešla. Zůstala v posteli - ochromená. Otec přišel dolů sám. Byl v pyžamu. Byl neoholený. Vzdor svému mládí byl strhaný a roztřesený. Byli jsme s Elizou zmateni, že se netváří šťastněji. Pozdravili jsme ho nejen anglicky, ale ještě v několika dalších řečech, které jsme znali. Nakonec jedna z těchto cizích zdravic přece jen zabrala. „Bon jour,“ řekl otec. „Račte vzít místo! Račte vzít místo!“ řekla rozmarně Eliza. Nebožák se posadil. * * * Trápil ho samosebou pocit viny, že dopustil, aby se s inteligentními lidskými bytostmi z jeho vlastního masa a krve tak dlouho zacházelo jako s blbečky. Co horšího: jeho svědomí a jeho rádci mu dosud namlouvali, že je zcela v pořádku, když nás nemiluje, neboť nejsme schopni hlubokých citů, a tudíž na nás objektivně vzato není nic, co by rozumný člověk milovat mohl. Ale teď bylo jeho povinností, aby nás miloval, a on pochyboval, že to dokáže. Zhrozil se, když zjistil, co naše matka věděla, že by zjistila, kdyby sešla dolů. Že inteligence a senzitivnost v tělech tak obludných, jako bylo Elizino a moje, nás dělá ještě odpudivějšími. Nebyla to otcova ani matčina vina. Nebyla to ničí vina. Jako je lidským bytostem a vlastně všem teplokrevným živočichům přirozené dýchání, tak bylo přirozené přát zrůdám rychlou smrt. Byl to instinkt. A Eliza a já jsme teď tento instinkt povýšili na nesnesitelnou tragédii. Aniž bychom věděli, co děláme, uvalovali jsme s Elizou na obyčejné smrtelníky tradiční kletbu příšer. Vyžadovali jsme úctu. 12 Uprostřed toho rozruchu se Elizina a moje hlava nevědomky na několik desítek centimetrů oddálily takže jsme už neuvažovali tak bystře.
Zhloupli jsme opět natolik, abychom si mysleli, že je otec pouze ospalý. Přinutili jsme ho tedy vypít kávu a zkoušeli jsme ho probudit několika písničkami a hádankami, které jsme znali. Vzpomínám si, že jsem se ho zeptal, jestlipak ví, proč je smetana mnohem dražší než mléko. Zamumlal, že to neví. Eliza mu to tedy prozradila: „Protože se krávy nerady strefují do malých lahviček.“ Rozesmáli jsme se nad tím. Váleli jsme se po podlaze. A pak Eliza vstala, postavila se nad něho s rukama v bok a láskyplně mu vyčinila, jako by byl malý chlapec: „Ty jeden dřímale!“ řekla. „Ach, ty jeden dřímale!“ V tu chvíli dorazil dr. Stewart Rawlings Mott. * * * Ačkoli dr. Mott o Elizině a mé nenadálé metamorfóze věděl už z telefonického rozhovoru, působil dojmem, že je to pro něho den jako každý jiný. Pronesl totéž, co říkal pokaždé, když přišel na zámek: „Tak jakpak se dneska máme?“ Vyslovil jsem teď první inteligentní větu, jakou kdy dr. Mott ode mne slyšel. „Otec se nechce probudit,“ řekl jsem. „Že nechce?“ odpověděl. Odměnil dokonalost mé věty slabým náznakem úsměvu. Dr. Mott byl neuvěřitelně netečný, klidně se od nás odvrátil a zapovídal se s Ovetou Cooperovou, naší ošetřovatelkou. Její matka, která žila dole ve vesnici, byla podle všeho nemocná. „Oveto - „ řekl, „jistě vás potěší, že vaše maminka má už bezmála normální teplotu.“ Otce tato lhostejnost dopalovala a nepochybně byl rád, že má konečně někoho, na kom si svou zlost může vylít. „Jak dlouho už tohle trvá, doktore?“ zeptal se naléhavě. „Jak dlouho už víte o jejich inteligenci?“ Dr. Mott pohlédl na hodinky. „Asi dvaačtyřicet minut,“ řekl. „Nezdá se, že by vás to příliš udivovalo,“ řekl otec. Dr. Mott se zatvářil, jako by o tom přemýšlel, a potom pokrčil rameny. „Rozhodně jste mi všichni udělali velkou radost,“ řekl. Myslím, že právě fakt, že se při těchto slovech nijak radostně netvářil, přiměl Elizu a mne, abychom dali opět hlavy dohromady. Odehrávalo se tady cosi velice podivného a my jsme tomu nutně potřebovali přijít na kloub. * * * Náš génius nás nezklamal. Umožnil nám pochopit pravdu situace - že jsme ještě tragičtějšími postavami než předtím. Ale jako všichni géniové, trpěl i ten náš občasnými záchvaty monumentální naivity. To se mu stalo teď. Navedl nás, že má-li být všechno při starém, postačí, když se navrátíme do světa blbství. „Buh,“ řekla Eliza. „Huh,“ řekl jsem já. Uprdnul jsem se. Eliza začala slintat. Vzal jsem máslem mazaný vdolek a hodil jsem ho Ovetě Cooperové na hlavu. Eliza se obrátila k otci. „Bubu!“ řekla. „Funyny!“ vykřikl jsem. Otec se rozplakal. 13 Od chvíle, kdy jsem začal psát tyto memoáry, uběhlo šest dní. Ve čtvrtý z nich byla přitažlivost průměrná - jaká bývala v dřívějších dobách. Zato včera byla tak silná, že jsem stěží vylezl z postele, z mého hadrového pelechu ve vestibulu Empire State Building. Když jsem musel k výtahové šachtě, kterou používáme jako záchod, plazil jsem se houštinou svých svícnů po všech čtyřech. Haj hou. Nuže - prvního dne byla přitažlivost slabá a dnes je opět slabá. Mám už zase erekci, právě tak jako Isador, mládenec mé vnučky Melodie. Právě tak jako každý muž na ostrově. * * * Ano, a Melodie s Isadorem si sbalili oběd do piknikového koše a odskotačili na křižovatku Broadwaye a Čtyřicáté druhé ulice, kde ve dnech slabé přitažlivosti stavějí hrubou pyramidu. Desky, kvádry a balvany, z kterých ji staví, nijak nepřizpůsobují, ani se neomezují na čistě stavební materiál. Přihazují na ni traverzy, barely od nafty, pneumatiky, kusy automobilů, kancelářský nábytek, divadelní křesla a vůbec nejrůznější brak. Sleduju však výsledky a vidím, že to nebude žádná amorfní halda haraburdí, až svou stavbu dokončí. Bude to bez diskusí pyramida.
* * * Ano, a jestli jednou příští archeologové naleznou tuto moji knihu, budou ušetřeni námahy s prokutáváním do nitra pyramidy a marného pátrání po jejím významu. Nejsou v ní žádné tajné síně s poklady, nejsou v ní vůbec žádné síně. Její význam, který je v každém případě velice malý, se nachází pod poklopem šachty, nad níž je pyramida vztyčena. Je to tělo mrtvě narozené lidské bytosti mužského pohlaví. Robátko spočívá v ozdobné krabici, jež byla svého času vlhčící schránou znamenitých doutníků. Krabice byla umístěna na dno šachty, mezi všechny ty kabely a roury dole, před čtyřmi lety - Melodií, která to dítě povila ve dvanácti letech, mnou, který byl jeho pradědečkem, a naší nejbližší sousedkou a nejdražší přítelkyní, Věrou Veverkou-5 Zappovou. Sama pyramida je zcela původním nápadem Melodie a Isadora, který se stal jejím milencem až později. Je to pomník životu, který nebyl prožit - člověku, který nikdy nedostal jméno. Haj hou. * * * Není nutné prokutávat se pyramidou, chcete-li se k té krabici dostat. Lze se k ní dostat jinými šachtami. Pozor na krysy. * * * Poněvadž to robě bylo mým dědicem, mohlo by se pyramidě říkat také takhle: „Hrobka Prince svícnů.“ * * * Jméno otce Prince svícnů není známo. Vnutil Melodii svoji pozornost na předměstí Schenectady. Cestovala z Detroitu v Michiganském království na Ostrov smrti, kde doufala najít svého dědečka, jímž byl legendární doktor Wilbur Narcis-11 Swain. Melodie je opět v jiném stavu - tentokrát s Isadorem. Je to křivozubé, rachitické žižle s nohama do o, ale pořád v dobré náladě. Jako dítě - jako sirota vyrůstající v harému Michiganského krále, byla špatně živená. Ačkoli je jí teprve šestnáct, připadá mi někdy Melodie jako stará veselá Číňanka. Těhotná dívka, která takhle vypadá, je pro pediatrovy oči smutnou podívanou. Avšak láska, kterou ji statný a růžolící Isador zahrnuje, vyvažuje můj smutek radostí. Jako takřka všichni členové jeho rodiny Malin má Isador skoro všechny zuby a drží se zpříma, i když je přitažlivost nejsilnější. V takových dnech nosívá Melodii v náručí a nabídl se, že bude nosit i mne. Rodina Malin je převážně rodinou obstaravatelů potravy a žije v ruinách newyorské burzy a nejbližším okolí. Loví ryby v docích. Doluje konzervy. Sbírá ovoce a jahody. Pěstuje vlastní rajčata, brambory, ředkvičky a ještě pár dalších druhů zeleniny. Chytá do pastí krysy, netopýry, psy, kočky a ptáky a připravuje si je k jídlu. Člen rodiny Malin sežere všecko. 14 Přeju Melodii totéž, co naši rodičové kdysi přáli Elize a mně: krátký, ale šťastný život na asteroidu. Haj hou. * * * Ano, a jak jsem už řekl, Eliza a já jsme mohli na asteroidu prožít dlouhý a šťastný život, kdybychom se byli jednoho krásného dne nevytasili se svou inteligencí. Mohli jsme žít na zámku dodnes, pálit pro zahřátí stromy, nábytek, zábradlí a táflování stěn, slintat a žvatlat, kdyby k nám zavítal někdo cizí. Mohli jsme chovat slepice. Mohli jsme mít zeleninovou zahrádku. A mohli jsme se bavit naší ustavičně vzrůstající učeností, aniž bychom dbali o možnost jejího využití. * * * Slunce zapadá. Z podzemní dráhy proudí řídká mračna netopýrů - třepetají vzduchem, piští, rozptylují se jako plyn. Jímá mne hrůza, tak jako vždycky. Nedokážu hluk, který vydávají, považovat za hluk. Je to spíš nemoc ticha. * * * Píšu dál - ve světle hořícího hadrového klůcku ponořeného do misky zvířecího tuku. Mám tisíc svícnů, ale ani jedinou svíčku. Melodie s Isadorem hrají vrhcáby - na hrací ploše, kterou jsem namaloval na podlaze vestibulu. Znásobují a přebíjejí své sázky a smějí se. * * * Plánují slavnostní večírek k mým stým prvním narozeninám, připadajícím na příští měsíc.
Někdy jim potají naslouchám. Staré návyky se těžko odbourávají. Věra Veverka-5 Zappová chystá pro tuto příležitost zbrusu nové úbory - sobě i svým otrokům. Má ve svých komorách v Želvím zálivu hory látek. Slyšel jsem Melodii říkat, že otroci budou mít růžové pantalóny, zlaté trepky a zelené hedvábné turbany s chocholy z pštrosího peří. Věru prý na večírek přinesou v křesle z limuzíny a ze všech stran ji budou obklopovat otroci, kteří ponesou dary, jídlo, pití a pochodně a řinčením jídelních zvonců budou zahánět divoké psy. Haj hou. * * * Musím si dát pozor, abych na tom večírku na oslavu svých narozenin nepřebral. Kdybych se opil, mohl bych hostům vyslepičit tajemství: že život, který nás čeká po smrti, bude nekonečně nudnější, než je tenhle. Haj hou. 15 Samosebou že Elize a mně nedovolili, abychom se navrátili do utěšivého přístavu blbství. Kdykoli jsme se o to pokusili, přísně nás vyplísnili. Ano, a jeden vedlejší produkt naší metamorfózy působil služebnictvu a našim rodičům jednoznačný požitek: najednou byli oprávněni nás plísnit. Někdy to bylo hotové peklo! * * * Ano, a dr. Mott byl propuštěn a do zámku byli povoláni nejrůznější experti. Zpočátku to byla psina. První se dostavili srdeční, plicní, ledvinoví a další specialisté. Když nás prozkoumali orgán po orgánu a tělesnou tekutinu po tělesné tekutině, ukázali jsme se mistrovskými díly zdraví. Byli geniální. Tak či onak byli všichni zaměstnanci naší rodiny. Byli to vědci, jejichž práci financovala newyorská Swainova nadace. Proto mohli být tak lehce sehnáni do kupy a přivezeni do Galenu. Rodina jim pomohla. Teď měli oni pomoci rodině. Často na náš účet žertovali. Vzpomínám si na jednoho, který říkal, že to musí být legrace, být takhle vysoký. „Jaké je tam nahoře počasí?“ říkal, a tak dále. Jejich žertování mělo uklidňující účinek. Probouzelo v nás mylný dojem, že je zcela jedno, jak jsme šerední. Doposud se pamatuju, co řekl ušní, nosní a krční specialista, když si posvítil baterkou do Eliziných ohromných nosních dutin. „Proboha, sestro - „ řekl, „zavolejte Národní zeměpisné společnosti. Právě jsme objevili nový vchod do Mamutí jeskyně!“ Eliza se smála. Ošetřovatelka se smála. Já se smál. Všichni jsme se smáli. Naši rodiče setrvávali v jiné části zámku. Drželi se od vší té legrace stranou. * * * Ale od samého počátku této hry jsme měli okusit první znepokojující doušky z kalichu odloučení. Některé prohlídky vyžadovaly, abychom byli přes několik místností od sebe. Jakmile se vzdálenost mezi Elizou a mnou zvětšila, zmocňoval se mne pocit, že se mi hlava mění v kus dřeva. Hloupnul jsem a ztrácel jistotu. Když jsme se pak s Elizou opět shledali, svěřila se mi, že cítila cosi velice podobného. „Bylo to, jako by mi někdo lil do lebky javorový sirup,“ řekla. A raději jsme to statečně obraceli v žert, než abychom z těch tupých dětí, jimiž jsme se stávali, když nás rozloučili, měli strach. Předstírali jsme, že s námi nemají nic společného, a vymysleli jsme jim dokonce jména. Říkali jsme jim „Betty a Bobby Brownovi“. * * * A myslím, že je teď stejně vhodný čas jako kdykoli jindy, abych řekl, že když jsme po Elizině smrti v marťanské lavině četli její poslední vůli, dověděli jsme se, že si přála být pochována na místě své smrti, ať už by k ní došlo kdekoli. Její hrob měl být označen prostým kamenem a do něho vyryta pouze tato informace: ZDE ODPOČÍVÁ BETTY BROWNOVÁ * * * Ano, a byl to ten poslední specialista, který nás přijel vyšetřit, doktorka psychologie Cordelie Swain Cordinerová, kdo nařídil, abychom byli s Elizou natrvalo rozloučeni, abychom se, tak říkajíc, navěky stali Betty a Bobbym Brownovými. 16 Ruský spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij kdysi řekl, že „nejlepším vzděláním může být jediná posvátná vzpomínka z dětství“. Napadá mne další rychlometoda dětského vzdělání, která je svým způsobem
takřka stejně prospěšná. Seznámení s lidskou bytostí, které si svět dospělých nesmírně váží, a poznání, že tato osoba je ve skutečnosti škodolibý šílenec. Taková byla Elizina a moje zkušenost s dr. Cordelií Swain Cordinerovou, která byla všeobecně považována za největšího odborníka na psychologické testování na světě - snad s výjimkou Číny. Co se děje v Číně, to už nikdo nevěděl. * * * Mám tady ve vestibulu State Building celou Encyklopedii Britaniku, což mi umožňuje uvést Dostojevského prostřední jméno. * * * Dr. Cordelie Swain Cordinerová byla v přítomnosti dospělých imponující a půvabná žena. Po celou dobu svého pobytu na zámku chodila pečlivě oblékaná - v lodičkách na vysokých podpatcích, v šatech poslední módy, ověšená šperky. Vyslechli jsme jednou, jak říká našim rodičům: „Má-li žena tři doktoráty a stojí v čele testovací společnosti, která vydělává tři milióny dolarů ročně, neznamená to ještě, že by se musela vzdát své ženskosti.“ Sotvaže se však ocitla s Elizou a se mnou o samotě, posedala ji paranoia. „Na mě si s těmi vašimi triky, s vašimi fouňovskými triky milionářských dětiček nepřijdete,“ říkala. A Eliza ani já jsme přitom nedělali nic špatného. * * * Peníze a moc naší rodiny ji popouzely k chorobnému vzteku, takže až pochybuju, že si Eliziny a mé velikosti a šerednosti vůbec povšimla. Viděla v nás pouze dva další rozmazlené bohaté cvikýře. „Já jsem se nenarodila se stříbrnou lžičkou v puse,“ řekla nám ne jednou, ale mnohokrát. „Mnohé dny jsme ani nevěděli, kde zas příště seženeme něco k snědku,“ říkala. „Máte vůbec představu, jaké to je?“ „Ne,“ řekla Eliza. „Jistěže ne,“ řekla dr. Cordinerová. A tak dále. * * * Poněvadž byla paranoidní, bylo zvlášť nešťastné, že se její prostřední jméno shodovalo s naším příjmením. „Já nejsem vaše hodná teta Cordelie,“ říkávala. „Tím si nemusíte trápit svoje aristokratické mozečky. Když můj dědeček přicestoval z Polska, změnil si jméno ze Stankowitze na Swaina.“ Oči jí plály. „Řekněte ‚Stankowitz'!“ Řekli jsme to. „Teď řekněte ‚Swain',“ řekla. Poslechli jsme. * * * A nakonec se jí jeden z nás zeptal, proč se pořád tolik rozčiluje. Rázem se uklidnila. „Já se nerozčiluji,“ řekla. „Bylo by ode mne velice neprofesionální, kdybych se nad něčím rozčilovala. Avšak dovolte mi poznámku, že požádat osobnost mého kalibru, aby vážila dlouhou cestu do téhle divočiny jen proto, aby osobně provedla inteligenční testy s pouhými dvěma dětmi, je totéž, jako žádat Mozarta, aby naladil piano. Totéž, jako žádat Alberta Einsteina, aby provedl uzávěrku v účetní knize. Je vám to dost jasné, ‚slečno Elizo a pane Wilbure', jak vám tady říkají, jestli se nemýlím?“ „Proč jste sem tedy jezdila?“ zeptal jsem se. Její zlost propukla nanovo. Se vší protivností, jaké byla schopna, mi řekla toto: „Protože peníze hovoří, ‚malý lorde Fauntleroyi'.“ * * * Další ránu nám zasadilo, když jsme se dověděli, že nás hodlá testovat odděleně. Nevinně jsme prohlásili, že bychom otázky zodpověděli správněji, kdybychom mohli dát hlavy dohromady. Změnila se v baštu ironie. „Jistěže, mladý pane a slečno,“ řekla. „A nechtěli byste ještě encyklopedii, nebo dokonce profesorský sbor Harvardovy univerzity, aby vám napověděli, kdybyste si snad nevěděli rady?“ „To by bylo milé“ řekli jsme. „Jestli vám to ještě nikdo neoznámil,“ řekla, „tak žijeme ve Spojených státech amerických, kde nikdo nemá právo spoléhat na druhého - a kde se každý učí jít svou vlastní cestou.“ „Jsem tu proto, abych vás otestovala,“ řekla, „ale mileráda vás poučím o základním životním pravidlu a jednou mi za to budete děkovat.“
A toto bylo její ponaučení: „Pádluj svou vlastní kánoi,“ řekla. „Dokážete to opakovat a zapamatovat si to?“ Nejenže jsem to dokázal opakovat, ale pamatuju si to dodnes: „Pádluj svou vlastní kánoi.“ Haj hou. * * * Pádlovali jsme tedy každý svou vlastní kánoi. Testovali nás individuálně na stole z nerezavějící oceli v kachlíčkované jídelně. Když jeden z nás zůstal s dr. Cordinerovou, s „tetou Cordelií“, jak jsme jí začali v soukromí říkat, v jídelně, odvedli toho druhého co možno nejdál - do tanečního sálu nahoře ve věži severního křídla zámku. Na toho, kdo byl právě v tanečním sálu, dohlížel Withers Witherspoon. Vybrali ho pro tento úkol proto, že byl svého času na vojně. Slyšeli jsme, jak mu „teta Cordelie“ udílí příkazy. Chtěla od něho, aby si pozorně všímal všech náznaků, že se Eliza a já dorozumíváme telepaticky. Západní věda, za přispění několika nápovědí od Číňanů, konečně potvrdila, že někteří lidé dokáží komunikovat s jistými dalšími jedinci bez prostřednictví vizuálních či auditivních signálů. Vysílače a přijímače těchto strašidelných poselství se nacházejí na povrchu nosních dutin, které musejí být zcela zdravé a prosté všech překážek. Hlavní nápovědí, které se Západu od Číňanů dostalo, byla tato záhadná věta pronesená anglicky, což si vyžádalo dlouhá léta dešifrování: „Když dostanu sennou rýmu nebo když jsem nachlazen, připadám si strašně osamělý.“ Haj hou. * * * Inu, jakmile jsme se s Elizou dostali na víc než na tři metry od sebe, nepřicházelo žádné mentální spojení v úvahu. Když byl jeden z nás v jídelně a druhý v tanečním sále, mohla být už naše těla klidně na různých planetách - jak je tomu de facto dneska. Ach jistě - a já mohl podstupovat písemné zkoušky, kdežto Eliza ne. Když „teta Cordelie“ testovala Elizu, musela jí každou otázku přečíst nahlas a potom si její odpověď zapsat. A nám dvěma se zdálo, že jsme nezvládli jednu jedinou otázku. Ale na několik jsme zřejmě odpověděli správně, neboť dr. Cordinerová rodičům oznámila, že naše inteligence odpovídá „...spodní hranici normálu pro děti našeho věku“. Dále řekla, aniž by tušila, že tajně posloucháme, že Eliza se pravděpodobně číst a psát nikdy nenaučí, a tudíž nemůže nikdy volit nebo získat řidičský průkaz. Pokusila se to poněkud zmírnit poznámkou, že Eliza je „...docela zábavný povídálek“. O mně řekla, že jsem „...hodný chlapec, vážný chlapec - který se však nechá lehce rozptýlit svou potřeštěnou sestrou. Čte a píše, ale jen chabě rozumí významu slov a vět. Když bude od své sestry odloučen, jsou zde všechny předpoklady k víře, že se může stát pomocníkem u benzínové pumpy nebo školníkem vesnické školy. Jeho vyhlídky na šťastný a užitečný život ve venkovském prostředí jsou ucházející až dobré.“ * * * Čínská lidová republika v téže chvíli tajně vytvářela doslova milióny a milióny géniů - vyučováním dvojic nebo malých skupin kongeniálních, telepaticky souznějících specialistů, jak přemýšlet jako jediná mysl. A tyto slátaniny myslí se pak vyrovnaly dejme tomu siru Isaacu Newtonovi nebo Williamu Shakespearovi. Ach ano - a dávno předtím, než jsem se stal prezidentem Spojených států amerických, začali Číňané propojovat tyto syntetické mysli do tak ohromujících intelektů, že se jim sám vesmír zdál říkat: „Očekávám vaše příkazy. Můžete být čímkoli, čím chcete být. Budu čímkoli, čím budete chtít, abych byl.“ Haj hou. * * * Dověděl jsem se o tomto čínském projektu dlouho po Elizině smrti a dlouho poté, co jsem pozbyl veškeré autority prezidenta Spojených států amerických. V té době mi už tato vědomost nebyla nic platná. Ale jedno mne přesto pobavilo: dozvěděl jsem se, že inspiraci k sestavení těchto syntetických géniů poskytla Číňanům chudinka západní civilizace. Číňanům vnukli tuto myšlenku američtí a evropští vědci, kteří za druhé světové války dali hlavy dohromady s cílem vytvořit atomovou bombu. Haj hou. 17
Naši nebozí rodičové zpočátku věřili, že jsme idioti. Snažili se s tím smířit. Potom uvěřili, že jsme géniové. Snažili se s tím smířit. Teď se dověděli, že jsme normální tupci, a snažili se s tím smířit. Když jsme je s Elizou pozorovali tajnými vizírkami, uboze žebronili o pomoc z mlh nevědomosti. Vyptávali se dr. Cordelie Swain Cordinerové, jak mají naši tupost sladit se skutečností, že dokážeme učeně promlouvat o tolika věcech a v tolika cizích řečech. Dr. Cordinerová si dala záležet, aby jim právě toto zevrubně objasnila. „Svět se jen hemží lidmi, kteří dovedou rafinovaně předstírat, že jsou mnohem chytřejší, než tomu doopravdy je,“ řekla. „Oslňují nás fakty, citáty, cizími slovy a tak dále, avšak pravda je taková, že pro život, jaký se skutečně žije, nejsou vybaveni takřka ničím užitečným. Smyslem mé práce je takové lidi odhalovat - aby společnost byla před nimi uchráněna a aby byli chráněni sami před sebou. Vaše Eliza je dokonalý příklad,“ pokračovala. „Přednášela mi o ekonomice, astronomii, hudbě a všech dalších tématech, na která si vzpomenete, a přesto neumí číst a psát a nikdy se to nenaučí.“ * * * Řekla, že náš případ není nijak tragický, neboť netoužíme po náročných a významných povoláních. „Nemají takřka žádné ambice,“ řekla, „takže je život nemůže zklamat. Přáli by si jen, aby život, jaký až dosud poznali, mohli vést věčně, což je samosebou nemožné.“ Otec smutně přikývl. „A chlapec je z těch dvou chytřejší?“ „Do té míry, že umí číst a psát,“ řekla dr. Cordinerová. „Společensky není zdaleka tak družný jako jeho sestra. Když je zbaven její přítomnosti, mlčí jako hrob. Navrhuji, abyste ho poslali do nějaké zvláštní školy, ani příliš náročné akademicky, ani příliš škodlivé společensky, kde se naučí pádlovat svou vlastní kánoi.“ „Cože?“ řekl otec. Dr. Cordinerová mu to zopakovala. „Pádlovat svou vlastní kánoi,“ řekla. * * * V tu chvíli jsme měli s Elizou prokopnout zeď - rozlíceně vtrhnout do knihovny ve výbuchu omítky a zdiva. Ale měli jsme natolik rozumu, abychom si uvědomili, že možnost odposlouchávat potají, co se kde šustne, patří k hrstce našich výhod. Odkradli jsme se tedy do svých ložnic, abychom se vzápětí vyřítili do chodby, seběhli po hlavním schodišti, proletěli foyerem a vrazili do knihovny, vydávajíce zvuky, jaké jsme ze sebe jaktěživi nevyloudili. Vzlykali jsme. Oznámili jsme, že jestli se nás někdo pokusí rozdělit, že se zabijeme. * * * Dr. Cordinerová se nám vysmála. Řekla rodičům, že několik otázek v jejích testech bylo zaměřeno na zjištění případných sebevražedných sklonů. „Stoprocentně vám zaručuji,“ řekla, „že sebevražda je to poslední, čeho by byl kdokoli z těch dvou schopen.“ Dopustila se taktické chyby, že to pronesla příliš žoviálně, což vedlo k tomu, že se v matce cosi zlomilo. Atmosféra v místnosti byla rázem nabita elektřinou, jak matka přestala být slabou, zdvořilou a lehkověrnou panenkou. Zprvu matka nic neřekla. Ale zcela očividně se v tom nejjemnějším smyslu slova odlidštila. Stala se nahrbeným panterem, neváhajícím rozsápat hrdla sebevětšímu počtu edukativních expertů - v obraně svých mláďat. Bylo to poprvé a naposledy, co se pocítila iracionálně vázána být Elize a mně matkou. * * * Myslím, že jsme s Elizou toto spojenectví džungle telepaticky vycítili. Rozhodně si pamatuju, jak se vlhké sametové polstrování mých nosních dutin rozechvělo vzpruhou. Přestali jsme plakat, což nám beztak moc dobře nešlo. Ano, a vyslovili jsme jasný požadavek, který mohl být okamžitě vyslyšen. Požádali jsme, aby naše inteligence byla přezkoumána ještě jednou - tentokrát jako páru. „Chceme vám dokázat,“ řekl jsem, „jak jsme skvělí, když přemýšlíme společně, aby už nikdo víckrát nemluvil o našem rozdělení.“ Pečlivě jsme volili každé slovo. Vysvětlil jsem, kdo jsou to „Betty a Bobby Brownovi“. Souhlasil jsem, že jsou to hlupáci. Řekl jsem, že nemáme žádné zkušenosti s nenávistí a že nám dělá potíže porozumět této jedinečné lidské aktivitě, kdykoli se o ní dočítáme v knihách. „Ale začínáme už v nenávidění dělat první krůčky,“ řekla Eliza. „Naše nenávist je v tuto chvíli úzce omezena - na pouhé dva lidi z tohoto vesmíru: na Betty a Bobbyho Brownovy.“ * * * Jak se ukázalo, dr. Cordinerová byla kromě jiného taky zbabělec. Jako mnoho jiných zbabělců, rozhodla se v kydání hany pokračovat v nejméně vhodnou chvíli. Odbyla Elizinu a mou žádost posměchem.
„V jakém světě si myslíte, že žijete?“ řekla, a tak dále. A tak matka vstala a přistoupila k ní, ale nedotkla se jí, ani jí nepohlédla do očí. Matka promluvila k jejímu hrdlu a hlasem, který byl něčím mezi předením a zavrčením, nazvala dr. Cordinerovou „uprděnou fiflenou“. 18 A tak jsme byli s Elizou testováni ještě jednou - tentokrát jako pár. Seděli jsme na stole z nerezavějící oceli v kachlíčkované jídelně bok po boku. Byli jsme neskonale šťastní! Odosobněná dr. Cordelie Swain Cordinerová s námi prováděla testy jako robot, za účasti našich rodičů. Vybrala nám tentokrát jiné testy, abychom se utkali s novými problémy. Než jsme začali, řekla Eliza matce a otci: „Slibujeme, že každou otázku zodpovíme správně.“ Což jsme taky udělali. * * * Co to bylo za otázky? Inu, právě včera jsem se hrabal v sutinách školy na Čtyřicáté šesté ulici a šťastnou náhodou jsem našel celý svazek inteligenčních testů, jen je rozdat. Cituji: „Jistý muž zakoupil 100 akcií po pěti dolarech za kus. Kdyby cena každé akcie vzrostla za první měsíc o deset centů, druhý měsíc poklesla o osm centů a ve třetím vzrostla o tři centy, jaká by byla na konci třetího měsíce celková hodnota mužovy investice?“ Nebo zkuste tohle: „Kolik číslic bude nalevo od desetinné čárky ve druhé odmocnině čísla 692038,42753?“ Nebo tohle: „Jakou barvu bude mít žlutý tulipán, když se na něj podíváme modrým sklem?“ Nebo tohle: „Proč nám připadá, že se Malý vůz otočí jednou denně kolem Severky?“ Nebo tohle: „Astronomie se má ke geologii jako práce pokrývače na kostelní věži k čemu?“ A tak dále. Haj hou. * * * Jak už jsem řekl, Elizin slib, že budeme excelovat, jsme dodrželi. Jediná potíž byla v tom, že jsme během nevinného ověřování správnosti svých odpovědí skončili pod stolem - obmykajíce jeden druhého nohama kolem krku. Když jsme opět zaujali svá místa, byla dr. Cornelia Swain Cordinerová v mrákotách a naši rodičové byli pryč. * * * Druhý den v deset hodin dopoledne mě odvezli autem do školy pro silně narušené děti na mysu Tresky. 19 Je opět západ slunce. Od křižovatky Třicáté první ulice a Páté avenue, kde stojí vojenský tank, z jehož věže roste strom, na mne pokřikuje pták. S pronikavou jasností opakuje znova a znova touž prosbu. „Pít chce Vítr říká. Nikdy tomu ptákovi neříkám lelek; neříkají mu tak ani Melodie s Isadorem, kteří se při jmenování věcí řídí mým vzorem. Málokdy například říkají Manhattanu „Manhattan“ nebo „Ostrov mrtvých“, jak se mu dnes běžně říká na pevnině. Opičí se po mně. Říkají mu „Mrakodrapový národní park“, aniž by jim došlo, že je to vlastně vtip, anebo - s týmž nedostatkem smyslu pro humor - „Angkor Vat“. A ptákovi, který se při západu slunce dožaduje pití, říkají stejně, jako jsme mu říkali s Elizou, když jsme byli ještě děti. Je to jeho lidové pojmenování, jak jsme se dověděli ze slovníku. Milovali jsme to jméno pro pověrečnou bázeň, kterou v nás budilo. Byl to pro nás jakýsi hrůzostrašný tvor z obrazu Hieronyma Bosche, když jsme vyslovovali jeho jméno. A kdykoli jsme slyšeli jeho křik, pronášeli jsme to jméno jedním hlasem. Byla to takřka jediná příležitost, kdy jsme promlouvali jednohlasně. „To pláče noční kozodoj,“ říkali jsme. * * * A teď slyším, jak to kdesi ve vestibulu, kam na ně nevidím, říkají Melodie a Isador. „To pláče noční kozodoj,“ říkají. * * *
Poslouchali jsme toho ptáka večer před mým odjezdem na mys Tresky. Utekli jsme ze zámku do soukromí zatuchlého mauzolea profesora Elihu Roosevelta Swaina. „Pít chce Vít!“ ozvalo se odkudsi zpod jabloní úpěnlivé volání. * * * Přestože jsme dali hlavy dohromady, neměli jsme si takřka co říct. Odsouzenci k smrti prý o sobě často uvažují jako o mrtvých dlouho před popravou. Snad si náš génius připadal stejně, když pochopil, že se jej krutý mistr popravčí, tak říkajíc, chystá rozpoltit ve dva nanicovaté kusy flákoty, v Betty a Bobbyho Brownových. Tak či tak, naše ruce byly pilně zaměstnané - což je v případě umírajících častý jev. Přinesli jsme s sebou svá nejlepší díla - aspoň podle našeho mínění. Stočili jsme je do válce a ten jsme pak schovali do prázdné bronzové urny. Urna byla původně určena pro popel manželky profesora Swaina, která se však nechala pohřbít tady v New Yorku. Urna byla potažena měděnkou. Haj hou. * * * Co stálo v těch spisech? Vzpomínám si na postup kvadratury kruhu - a utopický plán, podle něhož měla být v Americe vytvořena síť uměle rozšířených rodin, a to tak, že by bylo každému úředně přiděleno nové prostřední jméno. Všichni lidé se shodným prostředním jménem by byli příbuzní. Ano, a byla tam také kritika Darwinovy evoluční teorie a esej o povaze zemské přitažlivosti, která dovozovala, že přitažlivost musela být v dávné minulosti proměnlivá. Byl tam také spisek, jak si teď vzpomínám, dokazující, že by se zuby měly čistit horkou vodou jako talíře, hrnce a kastroly. A tak dále. * * * Byla to Eliza, koho napadlo schovat naše díla v urně. Byla to Eliza, kdo teď usadil víko na své místo. Nebyli jsme přitom zcela u sebe, takže slova, která pronesla, byla její vlastní: „Řekni své inteligenci navěky sbohem, Bobby Browne.“ „Sbohem,“ řekl jsem. * * * „Elizo -“ řekl jsem, „ve spoustě knih, z kterých jsem ti předčítal, se tvrdilo, že ze všeho nejdůležitější je láska. Snad bych ti teď měl říct, že tě miluju.“ „Tak spusť,“ řekla. „Miluju tě, Elizo,“ řekl jsem. Zamyslela se nad tím. „Ne,“ řekla posléze, „to se mi nezdá.“ „Proč ne?“ řekl jsem. „Připadá mi, jako bys mi mířil pistolí do tváře,“ řekla. „Je to jen způsob, jak člověka přimět, aby vyslovil něco, co nejspíš nemyslí vážně. Co jiného na to můžu odpovědět, co jiného na to kdokoli může odpovědět, než ‚já tě taky miluju'?“ „Ty mě nemiluješ?“ řekl jsem. „Co je možno milovat na Bobbym Brownovi?“ * * * Zpod jabloní kdesi venku vyslovil noční kozodoj znova svou prosbu. 20 Druhý den ráno Eliza na snídani nesešla. Zůstala ve své ložnici, dokud jsem neodjel. Rodiče mě odvezli svou šoférovanou limuzínou značky Mercedes. Byl jsem jejich potomek, kterého čekala budoucnost. Uměl jsem číst a psát. A už když jsme ujížděli nádhernou krajinou, začala fungovat má zapomnětlivost. Byl to obranný mechanismus proti nesnesitelnému hoři, mechanismus, o němž jsem jako pediatr přesvědčen, že jej mají všechny děti. Kdesi za mnou bylo jakési moje dvojče, sestřička zdaleka ne tak chytrá jako já. Měla i jméno. Jmenovala se Eliza Mellon Swainová. * * * Ano, a školní rok byl rozvržen tak, aby se nikdo nemusel vracet domů. Navštívil jsem Anglii, Francii, Německo, Itálii a Řecko. Byl jsem na letním táboře.
A všichni se shodovali, že i když rozhodně nejsem žádný génius a nejsem schopný původního myšlení, mám přece jen nadprůměrný intelekt. Byl jsem trpělivý a pořádkumilovný, dokázal jsem oddělit dobré myšlenky od hromad nesmyslů. Byl jsem prvním dítětem v dějinách školy, které udělalo zkoušky na vysokou. Dopadl jsem tak dobře, že mi nabídli studium na Harvardově univerzitě. Přijal jsem nabídku, ačkoli jsem ještě ani nezačal mutovat. A moji rodičové, kteří na mne byli velice pyšní, mi občas připomínali, že kdesi existuje mé dvojče, sestra, která je jen o málo víc než nevědomý živočich. Žila v drahém ústavu pro lidi jejího druhu. Byla pouhým jménem. * * * Otec se zabil při autonehodě za mého prvního semestru na medicíně. Myslel na mne natolik, že mě jmenoval vykonavatelem své závěti. A krátce poté mě v Bostonu navštívil tlusťoch s roztěkaným pohledem, který se představil jako Norman Mushari, Jr., advokát. Vyprávěl mi nesouvislý a zpočátku zdánlivě nepodstatný příběh o ženě, která je mnoho let vězněna proti své vůli - v ústavu pro slabomyslné. Prohlásil, že si najala jeho služby, aby zažaloval její rodinu a ústav o odškodné, aby vymohl její okamžité propuštění a konečně aby pro ni získal veškeré dědictví, jež jí bylo neprávem odepřeno. Měla samosebou jméno, a to jméno samosebou znělo Eliza Mellon Swainová. 21 Matka později o ústavu, kam jsme Elizu uvrhli do předpeklí, řekla: „Žádný laciný špitál to nebyl, chlapče. Stál dvě stě dolarů denně. A doktoři nás přece prosili, abychom ji nechodili navštěvovat, nemám pravdu, Wilbure?“ „Snad ano, matko,“ řekl jsem. A pak jsem vyslovil pravdu: „Už se nepamatuju.“ * * * Byl jsem tenkrát nejen hloupý, ale taky pěkně domýšlivý Bobby Brown. Ačkoli jsem byl teprve student prvního semestru medicíny s genitáliemi právě narozeného hraboše, byl jsem pánem přepychové rezidence na Beacon Hillu. Do školy a ze školy mě vozil šofér v jaguáru - a už tenkrát jsem se oblékal stejně jako po svém nástupu do úřadu prezidenta Spojených států, jako šarlatán asi tak z doby, kdy v Bílém domě sídlil Chester Alan Arthur. Takřka každý večer se u mne pořádal večírek. Obvykle jsem se ukázal jen na pár minut - s pěnovkou hašiše a oblečen ve smaragdově zeleném županu z hedvábného moaré. Na jednom z těch večírků ke mně přistoupila jakási hezká dívka a řekla mi: „Vy jste tak ošklivý, až jste ten nejrajcovnější chlap, jakého jsem kdy viděla.“ „Já vím,“ řekl jsem. „Já vím, já vím.“ * * * Matka byla na Beacon Hillu častým hostem, nechal jsem jí tam zařídit vlastní pokoje - a já ji zas často navštěvoval v Želvím zálivu. Ano, a když Norman Mushari, Jr. dostal Elizu z ústavu, přišli nás do obou těchto domů zpovídat reportéři. Byla to senzace. Vždycky to byla senzace, když multimilionáři zacházeli se členy své rodiny hůř než s cizími. Haj hou. * * * Bylo to nepříjemné, což bylo samosebou namístě. Elizu jsme ještě neviděli a po telefonu nebyla k zastižení. Nicméně nás mezitím takřka každý den oprávněně urážela na stránkách novin. Mohli jsme reportérům ukázat pouze kopii telegramu, který jsme poslali Elize na adresu jejího právního zástupce, a Elizinu odpověď. V našem telegramu stálo: „MILUJEME TĚ. TVOJE MATKA A BRATR.“ V Elizině telegramu stálo toto: „JÁ VÁS TAKY MILUJI. ELIZA.“ * * * Eliza se odmítala postavit před kameru. Zakoupila prostřednictvím svého právního zástupce zpovědnici z kostela určeného k demolici. Když dávala interview pro televizi, seděla v ní. A matka a já jsme sledovali tato interview v bolestných mukách a drželi se přitom za ruce. A Elizin sprostý kontraalt nám byl natolik cizí, až nás napadlo, zda ve zpovědnici nesedí nějaká podvodnice, ale byla to opravdu Eliza.
Pamatuju se, jak se jí televizní reportér zeptal: „Čím jste v ústavu zaplňovala čas, slečno Swainová?“ „Zpěvem,“ odpověděla. „A co jste si zpívala?“ řekl reportér. „Jedinou písničku - omílala jsem ji pořád dokolečka,“ řekla. „Co to bylo za písničku?“ řekl. „Jednou si pro mne přijde můj princ,“ odpověděla. „A měla jste na mysli nějakého určitého prince - jako svého záchrance?“ řekl. „Svého bratra, mé dvojče,“ řekla. „Ale je to pěkná svině. Nepřišel.“ 22 Matka ani já jsme se Elize a jejímu právnímu zástupci v ničem nestavěli na odpor, takže Eliza celkem lehce nabyla moci nad svým bohatstvím. A takřka první, co udělala, bylo, že zakoupila poloviční podíl profesionálního fotbalového mužstva Novoangličtí patrioti. * * * Tento nákup jí vynesl ještě větší publicitu. Eliza stále odmítala vyjít ze zpovědnice a zjevit se před kamerou, ale Mushari se dušoval světu, že sedí uvnitř v modrozlatém dresu Novoanglických patriotů. Při tomto interview se jí také zeptali, nakolik se zajímá o současné dění, na což odpověděla: „Rozhodně nemám Číňanům za zlé, že se vracejí domů“ Byla to narážka na rozhodnutí Čínské lidové republiky uzavřít své velvyslanectví ve Washingtonu. Miniaturizace lidských bytostí v Číně dospěla tak daleko, že jejich velvyslanec měřil jen šedesát centimetrů. Jeho rozloučení bylo zdvořilé a přátelské. Prohlásil, že jeho vlast přerušuje vzájemné vztahy pouze proto, že se už ve Spojených státech neodehrává nic, co by Číňany mohlo zajímat. Zeptali se Elizy, proč dává Číňanům za pravdu. „Kterou civilizovanou zemi by mohl zajímat takový Bídákov, jako je Amerika,“ řekla, „kde nikdo pro své příbuzné nehne ani prstem?“ * * * A pak byla jednoho dne spatřena s Musharim, jak se ubírají pěšky přes Massachusetts Avenue Bridge, most spojující Cambridge s Bostonem. Byl teplý, slunečný den. Eliza nesla slunečník. Byla oblečena do dresu svého fotbalového mužstva. * * * Proboha - ta byla zřízená, chudinka! Šla tak nahrbená, že měla obličej v jedné úrovni s Musharim - a Mushari byl asi stejně velký jako Napoleon Bonaparte. Zapalovala si cigaretu od cigarety. Hrozně chrchlala. Mushari byl v bílém obleku. V ruce měl hůlku. V klopě rudou růži. A zakrátko se k němu a k jeho klientce připojily nadšené davy a novinoví fotoreportéři a televizní štáby. A matka a já jsme je sledovali v televizi - s hrůzou, mohu dodat, neboť průvod se krok za krokem blížil k mému domu na Beacon Hillu. * * * „Ach, Wilbure, Wilbure, Wilbure -“ řekla moje matka, když jsme to viděli, „je to opravdu tvoje sestra?“ Udělal jsem krutý vtip - aniž bych se usmál. „Buď je to tvoje jediná dcera, matko, nebo jistý druh mravenečníka, známý pod jménem hrabáč,“ řekl jsem. 23 Matka se pro setkání s Elizou necítila dost silná. Uchýlila se do svého apartmá v patře. A já jsem si nepřál, aby se služebnictvo stalo svědky nějakého groteskního výstupu, který měla Eliza zřejmě zalubem - a tak jsem je odkázal do jejich ložnic. Když konečně zazněl domovní zvonek, otevřel jsem dveře osobně. Usmál jsem se na hrabáče, na televizní kamery, na shromážděné davy. „Elizo! Drahá sestro! To je ale milé překvapení. Pojď dál, pojď dál!“ řekl jsem. Pro formu jsem učinil váhavé gesto, jako bych ji chtěl přivinout na prsa. Odtáhla se. „Jestli se mě dotkneš, lorde Fauntleroyi, kousnu tě a umřeš na vzteklinu,“ řekla. * * * Policisté zabránili davu, aby následoval Elizu a Mushariho do domu, a já zatáhl závěsy na oknech, aby nebylo dovnitř vidět. Když jsem si byl jistý naším soukromím, příkře jsem se jí zeptal: „Co tě sem přivádí?“
„Žádost po tvém dokonalém těle, Wilbure,“ řekla. Odkašlala si a zasmála se. „Je tu někde drahá mamá nebo drahý papá?“ Opravila se. „Ach bože - drahý papá je přece mrtvý, že? Nebo že by drahá mamá? Mám v tom strašlivý zmatek.“ „Matka je v Želvím zálivu, Elizo,“ zalhal jsem. V hloubi duše jsem zmíral lítostí, hnusem a vinou. Odhadoval jsem, že její vpadlý hrudní koš může mít obsah nanejvýš krabičky kuchyňských zápalek. Pokoj začínal načichat lihopalnou. Eliza měla slabost pro kořalku. Měla nečistou pleť. Měla kůži jako lodní kufr naší prababičky. „V Želvím zálivu, v Želvím zálivu,“ přemítala. „Napadlo tě někdy, drahý bratře, že náš drahý otec vůbec naším otcem nebyl?“ „Co tím myslíš?“ řekl jsem. „Třeba se matka za měsíční noci vykradla z postele a z domu,“ řekla, „a spářila se v Želvím zálivu s obří mořskou želvou.“ Haj hou. * * * „Elizo,“ řekl jsem, „chceš-li hovořit o rodinných záležitostech, mohl by nás snad pan Mushari nechat o samotě.“ „Proč?“ řekla. „Normy je mojí jedinou rodinou.“ „No tak, no tak -“ řekl jsem. „Ta uprděná fiflena, která je ti matkou, rozhodně moje příbuzná není,“ řekla. „No tak, no tak -“ řekl jsem. „A ty se přece taky nepovažuješ za mého příbuzného, no ne?“ řekla. „Co ti mám říct?“ řekl jsem. „Právě proto jsme tě přišli navštívit - abychom si poslechli, co báječného nám řekneš,“ řekla. „Tys byl vždycky hlava otevřená. Já byla jen jakýsi nádor, který ti musel být odoperován.“ * * * „To jsem nikdy neřek,“ řekl jsem. „Říkali to jiní a tys jim věřil,“ řekla. „To je ještě horší. Jsi fašista, Wilbure. Tak je to.“ „To je nesmysl,“ řekl jsem. „Fašisti jsou méněcenní tvorové, kteří uvěří tvrzení, že jsou nadlidé,“ řekla. „No tak, no tak -“ řekl jsem. „A pak žádají smrt pro všechny ostatní,“ řekla. * * * „Takhle nedojdeme nikam,“ řekl jsem. „Jsem zvyklá nikam nechodit,“ řekla, „jak můžeš vědět z novin nebo z televize.“ „Elizo,“ řekl jsem, „pomůže ti nějak, když ti povím, že si matka bude do nejdelší smrti vyčítat všechno zlé, co jsme ti způsobili?“ „Jak by mi to mohlo pomoct?“ řekla. „Takhle pitomou otázku jsem v životě neslyšela.“ * * * Obtočila dlouhou pracku kolem ramen Normana Mushariho, Jr. „Tenhle umí pomáhat lidem,“ řekla. Přikývl jsem. „Jsme mu vděční. Myslím to upřímně.“ „Je mi matkou, otcem, bratrem i Pánembohem v jednom balení,“ řekla. „Obdaroval mě životem! Řekl mi: „Peníze nic neodčiní, zlatíčko, ale i tak se s tvou rodinou budem soudit do krve.“ „Hmm,“ řekl jsem. „Ale určitě mi pomůžou sakramentsky víc než tvoje provinilé ksichty, to si piš. Vytahuješ se akorát svým úžasným jemnocitem.“ Nepříjemně se zasmála. „Ale chápu, v jakém smyslu se ty a matka můžete vytahovat svojí vinou. Je to koneckonců to jediné, co jste si, vy opičáci, v životě zasloužili.“ Haj hou. 24 Domníval jsem se, že Eliza napadla moji sebeúctu veškerými zbraněmi, které měla k dispozici. Jaksi jsem to přežil. Bez hrdosti, s jakýmsi klinickým a cynickým zájmem jsem zaznamenal, že má povaha z jedné litiny by zřejmě odrazila její útoky i v případě, že bych upustil od vší obrany jiného druhu. Šeredně jsem se mýlil. Elizina zuřivost nebyla ještě zdaleka vyčerpána!
Její počáteční výpady měly za cíl pouze odkrytí litiny mé povahy. Vyslala pouze lehké hlídky, aby pokácely stromy a vyklestily křoviska bránící přístupu k mé povaze, aby ji, tak říkajíc, odhalily ve vší její nahotě. A nyní, aniž bych si to uvědomoval, ocitla se skořepina mé povahy v přímém dostřelu jejích skrytých houfnic, obnažená a křehká jako americká kamna. Haj hou. * * * Nastala přestávka. Eliza slídila po mém obývacím pokoji, prohlížela si knížky, jejichž tituly samosebou neuměla přečíst. Pak se ke mně vrátila, zdvihla hlavu a řekla: „K přijetí na Harvardovu univerzitu stačí, když člověk umí číst a psát?“ „Tvrdě jsem pracoval, Elizo,“ řekl jsem. „Neměl jsem to lehké. Ani teď to nemám lehké.“ „Jestli se Bobby Brown stane doktorem,“ řekla, „bude to ten nejpádnější argument ve prospěch církve Christian Science, o jakém jsem kdy slyšela.“ „Nebudu nejlepším doktorem pod sluncem,“ řekl jsem. „Ale nebudu ani nejhorším.“ „Mohl bys být znamenitým hráčem na gong,“ řekla. Narážela na nejnovější pověsti, že Číňané dosáhli pozoruhodných úspěchů v léčení rakoviny prsu hudbou na starodávné gongy. „Vypadáš jako člověk,“ řekla, „který by se trefil do gongu takřka na každou ránu.“ „Děkuju ti,“ řekl jsem. „Sáhni si na mě,“ řekla. „Prosím?“ řekl jsem. „Jsem ze stejného těsta jako ty. Jsem tvoje sestra. Sáhni si na mě,“ řekla. „Ano, jistěže,“ řekl jsem. Ale jako by mi zničehonic podivně ochrnuly ruce. * * * „Neukvapuj se,“ řekla. „Nuže -“ řekl jsem, „když mě tak nenávidíš -“ „Nenávidím Bobbyho Browna,“ řekla. „Když tedy Bobbyho Browna nenávidíš - „ řekl jsem. „A Betty Brownovou,“ řekla. „To už je tak dávno,“ řekl jsem. „Sáhni si na mě,“ řekla. „Ach, prokrista, Elizo!“ řekl jsem. Moje ruce stále odmítaly přijít k životu. „Já se tě tedy dotknu sama,“ řekla. „Jak myslíš,“ řekl jsem. Krve by se ve mně nedořezal. „Nemáš náhodou slabé srdce, Wilbure?“ řekla. „Ne,“ řekl jsem. „Čestný slovo, že neumřeš, když na tebe sáhnu?“ řekla. „Ano,“ řekl jsem. „Možná ale umřu já,“ řekla. „Doufám, že ne,“ řekl jsem. „Jestli se snad chovám, jako bych věděla, co se stane,“ řekla, „to ještě neznamená, že to vím. Možná se nic nestane.“ „Možná,“ řekl jsem. „Takhle vyděšeného jsem tě ještě neviděla,“ řekla. „Jsem člověk,“ řekl jsem. „Nechceš tady Normymu prozradit, z čeho máš takový strach?“ řekla. „Ne,“ řekl jsem. * * * Takřka se dotýkajíc konečky prstů mé tváře, citovala Eliza pointu obhroublé anekdoty, kterou v době našeho dětství vyprávěl jednou Withers Witherspoon jinému sloužícímu. Vyslechli jsme ji schováni za zdí. Anekdota vyprávěla o ženě vyhlášené svou náruživostí při pohlavním styku. Varovala v té anekdotě muže, který se s ní právě začínal milovat. Eliza teď ono ženino vášnivé varování adresovala mně: „Nech si radši klobouk na hlavě, mládenečku. Můžem skončit za sedmerýma horama.“ * * * Potom se mě dotkla. Stali jsme se opět jediným géniem.
25 Propadli jsme lítému šílenství. Jen z boží milosti jsme se nevyvalili z domu a mezi dav na Beacon Street. Jisté naše části, kterých jsem si vůbec nebyl vědom a které si strastiplně uvědomovala Eliza, plánovaly toto znovusjednocení už dávno, předávno. Nedokázal jsem už říct, kde končím já a kde začíná Eliza, kde končíme my dva a kde začíná Vesmír. Bylo to nádherné a bylo to hrůzné. Ano, a toto budiž mírou vynaložené energie: naše orgie trvaly pět dní a pět nocí. * * * Prospali jsme pak s Elizou tři dny. Když jsem se konečně probudil, ležel jsem ve své posteli. Udržovali mě nitrožilní výživou. Elizu, jak jsem zjistil později, odvezla domů soukromá ambulance. * * * Co se týče toho, proč nás nikdo od sebe neroztrhl nebo nepřivolal pomoc: zmocnili jsme se Normana Mushariho, Jr., chudinky matky a všech sloužících - jednoho po druhém - a drželi jsme je po celou tu dobu v zajetí. Na nic z toho se nepamatuju. Zřejmě jsme je přivázali k židlím, ucpali jim ústa roubíky a rozesadili je spořádaně kolem velkého stolu v jídelně. * * * Chválabohu, že jsme jim dávali jídlo a vodu, jinak by z nás byli vrazi. Na druhou stranu jsme je nepouštěli na záchod a krmili jsme je výhradně máslem z burských oříšků a chlebíčky s džemem. Zřejmě jsem několikrát vyšel z domu, abych nakoupil chléb, džem a máslo z burských oříšků. A pak naše orgie propukaly nanovo. * * * Pamatuju si, že jsem Elize předčítal z knih o pediatrii, dětské psychologii, sociologii, antropologii, a tak dále. Nikdy jsem nevyhodil jedinou učebnici z přednášek, na které jsem byl zapsán. Vzpomínám si na naše vášnivá objetí, prostřídaná chvílemi, kdy jsem s Elizou po boku seděl za psacím strojem. S nadlidskou rychlostí jsem cosi psal. Haj hou. * * * Než jsem se probral z komatu, vyplatil zatím Mushari s mými advokáty služebnictvu štědré odškodné za muka, která protrpěli u jídelního stolu, a za jejich mlčení o strašlivých věcech, jichž byli svědky. Matku mezitím propustili z Massachusettské všeobecné nemocnice a ležela teď doma v Želvím zálivu. * * * Fyzicky mě postihlo pouze vyčerpání, nic jiného mi nebylo. Když jsem však směl opět vstát z postele, byl jsem psychicky naprosto odrovnaný a domníval jsem se, že už nikdy nic nebude jako dřív. Kdyby toho dne došlo ke změně zemské přitažlivosti, jak se po pravdě stalo až o mnoho let později, kdybych se byl musel plazit po domě po všech čtyřech, jako je tomu často dnes, považoval bych to za zcela přiměřenou reakci vesmíru na vše, čím jsem prošel. * * * Změnilo se jen málo. Dům byl jako ze škatulky. Knihy byly zpátky ve svých policích. Rozbitý termostat byl nahrazen novým. Tři židle z jídelny byly u truhláře. Koberec v jídelně byl poněkud strakatý; bledší ostrůvky označovaly místa, kde byly odstraněny skvrny. Jediný důkaz, že se udalo něco mimořádného, byl sám o sobě archetypem pořádkumilovnosti. Byl to rukopis - ležící na kávovém stolku v obývacím pokoji, kde jsem za té noční můry tak divě třískal do stroje. Eliza a já jsme jakýmsi řízením osudu sepsali příručku o výchově dětí. * * * Byla vůbec dobrá? Moc ne. Byla dobrá pouze k tomu, aby se hned po bibli a Radostech kuchaření stala nejpopulárnější knihou všech dob. Haj hou. * * * Když jsem začal provozovat pediatrickou praxi ve Vermontu, ukázala se velice nápomocná, takže jsem ji vydal pod pseudonymem MUDr. Eli W. Rockmell, což byla jakási zkomolenina Elizina a mého jména. Vydavatel pro ni vymyslel následující titul: Tak vy jste si pořídili dítě. * * *
Za našich orgií jsme však opatřili rukopis názvem a autorstvím zcela jiným. Na titulní stránce stálo tohle: PLÁČ NOČNÍHO KOZODOJE BETTY A BOBBY BROWNOVI 26 Po oněch orgiích nás rozlučoval vzájemný děs. Náš prostředník, Nornam Mushari, Jr., mi sdělil, že orgie Elizou otřásly ještě mocněji než mnou. „Málem jsem ji nechal zase internovat -“ řekl, „tentokrát pro její dobro.“ * * * Machu Picchu, prastaré hlavní město Inků na střeše peruánských And, se tehdy stávalo útočištěm boháčů a jejich parazitů, uprchlíků před sociálními reformami a ekonomickými krizemi, k nimž nedocházelo jen v Americe, ale ve všech částech světa. Uchýlilo se tam i několik plně vzrostlých Číňanů, kteří odmítli miniaturizaci svých dětí. A Eliza si tam najala přepychovou bytovou jednotku, aby byla ode mne co nejdál. * * * Když za mnou týden po orgiích přišel Mushari, aby mě informoval o Elizině záměru přestěhovat se do Peru, přiznal se, že i jeho smysl pro realitu byl vážně narušen, když seděl přivázán k jídelní židli. „Připadali jste mi čím dál víc jako nějaké Frankensteinovy zrůdy,“ řekl. „Zmocnila se mě jistota, že se kdesi v domě nachází vypínač, kterým jste ovládáni. Dokonce jsem přišel na to, který vypínač to je. Sotvaže se mi podařilo uvolnit pouta, skočil jsem k němu a vyrval ho i s kořeny.“ To Mushari vytrhl ze zdi termostat. * * * Na demonstraci svého přerodu se mi přiznal, že jeho úsilí o Elizino propuštění vycházelo z ryze sobeckých pohnutek. „Byl jsem hledačem pokladů,“ řekl, „pídil jsem se v psychiatrických ústavech po bohatých lidech, kteří tam neměli co pohledávat - a vysvobozoval jsem je. Chudáky jsem nechával hnít v šatlavě.“ „I tak to byla užitečná služba,“ řekl jsem. „Kristepane, to sotva,“ řekl. „Prakticky každá duševně zdravá osoba, kterou jsem dostal z ústavu, takřka vzápětí nato zešílela. Připadám si najednou starý,“ řekl. „Už na to nestačím.“ Haj hou. * * * Mushari byl našimi orgiemi otřesen do té míry, že přepustil Eliziny právní a finanční záležitosti týmž lidem, kteří pracovali pro mne a pro matku. Připomněl se mi už jen jednou, o dva roky později, někdy v době, kdy jsem promoval na medicíně mimochodem jako jeden z nejslabších z celého ročníku. Nechal si tehdy patentovat vynález. Na podnikatelské stránce deníku The New York Times byla jeho fotografie a popis patentu. Národ v tom čase propadl mánii stepování. Mushari vymyslel podkůvky, které se daly přilepit na podrážky a pak zase sloupnout. Podle Mushariho jste je mohli nosit v sáčcích z plastické hmoty v kapse nebo v kabelce a nalepovat si je pouze ve chvíli, kdy se vám zachtělo stepovat. 27 Od našich orgií jsem už Elizinu tvář víckrát nespatřil. Pouze dvakrát jsem ještě zaslechl její hlas - poprvé po své promoci na lékařské fakultě a podruhé, když jsem byl prezidentem Spojených států amerických a Eliza byla už dlouho, předlouho mrtva. Haj hou. * * * Když matka plánovala můj promoční večírek v bostonském hotelu Ritz naproti Městským zahradám, ani jí, ani mně se nesnilo, že by se o tom Eliza mohla dozvědět a dokonce přijet z dalekého Peru. Moje dvojče nikdy nepsalo ani netelefonovalo. Zprávy o Elize byly stejně neurčité jako zprávy, které přicházely z Číny. Slyšeli jsme, že hodně pije. Věnovala se golfu. * * * Večírek se vydařil a byl jsem v nejlepší zábavě, když ke mně přistoupil poslíček, aby mi oznámil, že na mne venku někdo čeká - nikoli však ve dvoraně, ale ve vonné měsíční noci naproti hotelu. Eliza byla v tu chvíli poslední, kdo by mi přišel na mysl. Byl jsem si skoro jistý, když jsem za poslíčkem kráčel ze schodů, že je venku zaparkovaný rolls-royce od mé matky.
Servilní chování a uniforma mého průvodce mě v tom utvrzovaly. Byl jsem také rozjařený šampaňským. Neváhal jsem ho následovat přes Arlington Street a dál do čarovného lesa, do Městských zahrad na protější straně ulice. Byl to podvodník. Vůbec to nebyl poslíček. * * * Nořili jsme se hlouběji a hlouběji mezi stromy. A na každé mýtině, která se před námi rozevírala, jsem čekal svůj rolls-royce. Ale zavedl mě k soše. Představovala starosvětského lékaře, oblečeného podobně, jako jsem se rád strojil sám. Tvářil se zasmušile, nicméně hrdě. V náručí držel spící dítě. Nápis na podstavci mi v měsíčním světle prozradil, že se jedná o pomník na počest prvního použití anestetika při operaci ve Spojených státech, k čemuž došlo právě zde v Bostonu. * * * Uvědomoval jsem si vířivý rachot, přicházející odkudsi z města, jakoby od střech Commonwealth Avenue. Avšak s helikoptérou nehybně zavěšenou ve vzduchu bych tenhle zvuk neztotožnil. Ale falešný poslíček, který byl ve skutečnosti Eliziným inckým sluhou, teď vypálil magnéziovou světlici. Vše, na co dopadla tato nepřirozená oslňující záře, rázem zesošnělo - stalo se bezživotným, nabádavým, těžkým celé tuny. Přímo nad námi se zhmotnila helikoptéra, alegorická sama o sobě, proměněna září světlice v strašlivého mechanického anděla. Nahoře byla Eliza s tlampačem. * * * Vůbec bych se byl nedivil, kdyby mě seshora zastřelila nebo mi hodila na hlavu pytel hnoje. Ale přicestovala z Peru proto, aby přednesla polovinu Shakespearova sonetu. „Slyš!“ řekla. „Slyš!“ řekla. A pak ještě jednou řekla „Slyš!“ Nedaleko zatím skomírala světlice - její padáček uvízl v koruně stromu. A tohle Eliza mně a mému okolí řekla: Jak o tvé ceně vznešeně mám pět, když lepší částí mého já jsi sám? Mám se snad sebechválou opájet? Což nejde o mne, když tě opěvám? I proto žijme raděj každý zvlášť, ať láska jméno obou nenosí; tím odloučením se však nedej zmást: jím dávám ti, čeho sám hoden jsi. * * * Zavolal jsem na ni kornoutem z dlaní. „Elizo!“ řekl jsem. A pak jsem vykřikl cosi opovážlivého, cosi, co jsem poprvé v životě opravdu cítil. „Elizo! Miluju tě!“ zavolal jsem. Všechno teď tonulo ve tmě. „Slyšelas, Elizo?“ řekl jsem. „Miluju tě. Opravdu tě miluju!“ „Slyšela jsem,“ řekla. „Tohle by nikdo neměl jakživ vypustit z úst.“ „Myslím to vážně,“ řekl jsem. „Pak ti tedy na oplátku řeknu, co zas já myslím opravdu vážně, můj bratře - mé dvojče.“ „Co je to?“ Řekla tohle: „Bůh vediž ruku a mysl doktora Wilbura Rockefellera Swaina.“ * * * A potom helikoptéra odletěla. Haj hou. 28 Rozesmátý a uplakaný jsem se vrátil k Ritzu - dvoumetrový neandrtálec v plisované košili a sametovém smokingu modré barvy čermáčího vajíčka. Před hotelem se zatím shromáždil zástup zvědavců, přilákaných sem krátkým zjevením supernovy na východě a hlasem promlouvajícím z nebes o rozloučení a lásce. Prodíral jsem se mezi nimi a vešel do tanečního sálu, nechávaje dav, který se hned hrnul za mnou, na starost soukromým detektivům střežícím u vchodu.
Moji hosté se teprve začali dovídat, že venku došlo k jakési úžasné události. Šel jsem k matce, abych jí řekl, co Eliza udělala. Zarazilo mě, když jsem ji zastihl v rozhovoru s nezařaditelným, neznámým člověkem středních let, oblečeným, tak jako detektivové, v laciném všedním obleku. Matka mi ho představila jako „doktora Motta“. Byl to samosebou lékař, který dlouhá léta pečoval o Elizu a o mne ve Vermontu. Přijel do Bostonu v nějaké služební záležitosti a náhoda chtěla tomu, že se ubytoval právě v Ritzu. Ale já byl plný novinek a šampaňského, takže jsem ho nepoznal, ani mě nezajímalo, kdo to je. A když jsem matce vyklopil, co jsem měl na srdci, řekl jsem dr. Mottovi, že mi bylo potěšením, a odspěchal jsem do dalších koutů sálu. * * * Když jsem se asi po hodině vrátil opět k matce, dr. Mott byl už pryč. Ještě jednou mi řekla, kdo to byl. Vyjádřil jsem formální politování, že jsem s ním nestrávil více času. Předala mi od něho vzkaz, který je prý jeho dárkem k mé promoci. Vzkaz byl napsán na dopisním papíru hotelu Ritz. Stálo v něm pouze tohle: „'Když nemůžeš ničím prospět, snaž se aspoň neuškodit.' Hippokrates.“ * * * Ano, a když jsem náš vermontský zámek přebudoval na kliniku a malou dětskou nemocnici, a také svůj trvalý domov, nechal jsem tato slova vytesat do kamene nad hlavní vchod. Ale moje pacienty a jejich rodiče ta slova silně znepokojovala, takže jsem je nechal opět zahladit. Zdála se jim být přiznáním slabosti a nerozhodnosti, náznakem, že se ani nemuseli obtěžovat za mnou chodit. Přesto jsem však tato slova uchoval v paměti a po pravdě řečeno jsem jen málokdy uškodil. A intelektuálním centrem mé praxe byla jediná kniha, kterou jsem každou noc zamykal do trezoru - vázaný rukopis příručky o výchově dětí, sepsané Elizou a mnou za našich orgií na Beacon Hillu. Jakýmsi řízením osudu jsme do té knihy vložili všechno. A léta ubíhala. * * * Někdy v těch letech jsem si vzal za manželku obdobně bohatou ženu, vlastně svoji sestřenici z třetího kolena, jejíž dívčí jméno bylo Rose Aldrich Fordová. Byla velice nešťastná, protože jsem ji nemiloval a protože jsem s ní jakživ nechtěl nikam jít. V milování jsem nikdy nevynikal. Měli jsme dítě, Cartera Paleye Swaina, kterého jsem také nedokázal milovat. Carter byl normální, ale pro mne naprosto nezajímavý. Byl něco jako nezralá dýně - bez chuti a bez zápachu, vodnatý, pouze rostl a rostl. Po našem rozvodu si jeho matka a on zakoupili společný byt v témže domě, kde bydlela Eliza, v Machu Picchu v Peru. Víckrát se už neozvali - ani když jsem se stal prezidentem Spojených států. A čas ubíhal. * * * Jednoho rána jsem se probudil a zjistil, že mi už táhne padesátka! Matka se nastěhovala ke mně do Vermontu. Svůj dům v Želvím zálivu prodala. Byla slaboučká a vystrašená. Mluvila často o nebi. Tehdy jsem o tomto předmětu nevěděl pranic. Předpokládal jsem, že když lidé umřou, jsou prostě mrtvi. „Vím, že tvůj otec na mne čeká s otevřenou náručí,“ říkala, „a taky maminka s tatínkem.“ Jak se ukázalo, v tomhle měla pravdu. Čekání na další je asi tak všecko, co se dá v nebi dělat. * * * Nebe v matčiných popisech připomínalo golfové hřiště na Havaji, s pečlivě pěstěnými trávníky sbíhajícími dolů k vlažnému moři. Trošku jsem si ji pro touhu po takovémhle ráji dobíral. „Připadá mi, že se tam musí vypít spousta limonády,“ řekl jsem. 29 „Zbožňuju limonádu,“ odpověděla. Matka také ke konci mluvila o své hluboké nenávisti ke všemu nepřirozenému - k syntetickým příchutím a vláknům, k umělým hmotám, a tak dále. Miluje hedvábí a bavlnu a len a vlnu a kůži, říkala, a hlínu a sklo a kámen. Říkala také, že miluje koně a plachetnice. „To všechno se navrací, matko,“ říkal jsem, a bylo to pravda. Jen moje nemocnice měla tehdy dvacet koní - a taky žebřiňáky, bryčky, kočáry a saně. Měl jsem svého vlastního koně, obrovského clydesdala. Kopyta mu zakrývalo zlaté peří. Jmenoval se „Budweiser“. Ano, a v newyorském, bostonském a sanfranciském přístavu čněly opět lesy stěžňů, jak jsem se doslechl. Bylo to už pěkně dávno, co jsem je viděl naposledy.
* * * Ano, a já shledal, že jak stroje odumírají a zprávy z vnějšího světa jsou matnější a matnější, dopřává má mysl stále většího pohostinství fantazii. A tak mě jednou večer nijak nepřekvapilo, když jsem poté, co jsem uložil matku do postele, vstoupil s rozžatou svíčkou do své ložnice a našel na krbové římse sedět Číňánka velkého jako můj palec. Měl na sobě prošívanou modrou kazajku, kalhoty a bekovku. Pokud jsem byl později schopen zjistit, byl to první oficiální velvyslanec Čínské lidové republiky ve Spojených státech amerických po více než pětadvaceti letech. * * * Během tohoto období, pokud mi aspoň bylo známo, se ani jediný cizinec, který překročil hranice Číny, nikdy nevrátil zpátky. A tak se slova „odjet do Číny“ stala rozšířeným eufemismem pro sebevraždu. Haj hou. * * * Můj maličký návštěvník naznačil, abych přistoupil blíže, aby nemusel křičet. Nastavil jsem k němu ucho. Musel to být strašný pohled - ten tunel se všemi chlupy a kousky vosku uvnitř. Řekl mi, že je příležitostným velvyslancem a že byl do tohoto úřadu vybrán vzhledem ke své viditelnosti pro cizince. Byl mnohem, mnohem větší, jak řekl, než průměrný Číňan. „Myslel jsem, že jste o nás ztratili veškerý zájem,“ řekl jsem. Usmál se. „Toto tvrzení bylo od nás pošetilé, doktore Swaine,“ řekl. „Omlouváme se.“ „Chcete říct, že známe věci, které vy neznáte?“ zeptal jsem se. „Ne tak docela,“ řekl. „Chci říci, že jste mávali věci, které my dosud neznáme.“ „Nedovedu si představit, co by to mohlo být,“ řekl jsem. „Jistěže ne,“ řekl. „Ale napovím vám: přináším vám pozdravy od vaší sestry z Machu Picchu, doktore Swaine.“ „To mi moc nenapovídá,“ řekl jsem. „Moc rád bych nahlédl do papírů, které jste vy a vaše sestra uložili před mnoha lety do pohřební urny v mauzoleu profesora Elihu Roosevelta Swaina,“ řekl. * * * Ukázalo se, že Číňané vyslali do Machu Picchu expedici - aby se tam pokusila odkrýt jistá ztracená tajemství starých Inků. Byli to samí přerostlí Číňané, tak jako můj návštěvník. Ano, a Eliza jim učinila návrh. Řekla, že ví o tajemstvích, která jsou stejně dobrá, ne-li ještě lepší než nějaká tajemství Inků. „Když se ukáže, že jsem mluvila pravdu,“ řekla jim Eliza, „budu chtít jedinou odměnu - návštěvu vaší kolonie na Marsu.“ * * * Řekl, že se jmenuje Fu Manchu. * * * Zeptal jsem se ho, jak se dostal na mou krbovou římsu. „Stejným způsobem, jako jsme se dostali na Mars,“ odpověděl. 30 Uvolil jsem se vzít Fu Manchu do mauzolea. Strčil jsem ho do náprsní kapsy. Připadal jsem si vedle něho strašně méněcenný. Byl jsem přesvědčen, že i když je tak maličký, má moc nad mým životem a smrtí. Ano, a věděl toho daleko víc než já - i o medicíně, snad i o mně samém. Vzbuzoval ve mně také pocit nemravnosti. Byla to z mé strany hamižnost, být tak veliký. Moje večeře z onoho dne by nasytila tisíc lidí jeho velikosti. * * * Vnější vchod do mauzolea byl zaletován. A tak jsem musel s Fu Manchu vstoupit do tajných chodeb, do alternativního vesmíru mého dětství, a do mauzolea jsme se dostali podlahou. Když jsem nám razil cestu pavučinami, zeptal jsem se ho na čínskou metodu používání gongů při léčbě rakoviny. „To jsme už dávno překonali,“ řekl. „Možná že nám by se to pořád ještě hodilo,“ řekl jsem. „Je mi líto -“ řekl z mé kapsy, „ale vaše civilizace, tedy, takzvaná civilizace, je příliš primitivní. Tomu byste nikdy neporozuměli.“ „Hm,“ řekl jsem.
* * * Takhle odpovídal na všechny mé otázky - říkaje prakticky, že jsem příliš tupý, abych čemukoli porozuměl. * * * Když jsme se dostali pod kamenné padací dveře vedoucí do mauzolea, měl jsem co dělat, abych je vůbec otevřel. „Opřete se do nich ramenem,“ řekl. A: „Oklepejte je cihlou,“ a tak dále. Jeho prostoduché rady mě vedly k závěru, že o přemáhání zemské přitažlivosti nevědí Číňané o nic víc, než jsem o něm tehdy věděl já. Haj hou. * * * Konečně se dveře otevřely a my vstoupili do mauzolea. Musel na mne být ještě děsivější pohled než obvykle. Byl jsem od hlavy k patě omotaný pavučinami. Vytáhl jsem Fu Manchu z kapsy a postavil ho, dle jeho přání, na víko olověné rakve profesora Elihu Roosevelta Swaina. Veškerým naším osvětlením byla jedna jediná svíčka. Ale Fu Manchu teď vytáhl ze své aktovky malilinkou skřínku. Naplnila hrobku právě tak jasným světlem, jakým plála světlice ozařující Elizino a moje znovushledání v Bostonu - tak dávno, předávno. Požádal mě, abych naše spisy vyndal z urny, což jsem udělal. Byly dokonale zachovalé. „Budou to samé bláboly,“ řekl jsem. „Snad pro vás,“ řekl. Požádal mě, abych svitek papírů rozvinul a rozložil je po rakvi, což jsem udělal. „Jak jsme mohli jako malé děti vědět o něčem, co by Číňanům nebylo dodneška známo?“ řekl jsem. „Náhoda,“ řekl. Začal se ve svých malinkých černobílých keckách procházet po papírech, zastavuje se chvílemi, aby si pořídil snímek něčeho, co přečetl. Zvláště ho zřejmě zajímala naše esej o přitažlivosti anebo tak mi to aspoň s odstupem času připadá dnes. * * * Konečně byl spokojen. Poděkoval mi za spolupráci a oznámil, že se teď odhmotní a vrátí se do Číny. „Našel jste vůbec něco cenného?“ zeptal jsem se. Usmál se. „Jízdenku na Mars pro poněkud velkou dámu bílé rasy žijící v Peru,“ odpověděl. Haj hou. 31 Tři týdny poté, ráno v den mých padesátých narozenin, jsem jel na svém koni Budweiserovi dolů do vesnice - abych si vyzdvihl poštu. Byl v ní lístek od Elizy. Stálo v něm jenom tohle: „Všechno nejlepší k našim narozeninám. Odjíždím do Číny!“ Zpráva byla podle poštovního razítka čtrnáct dní stará. V téže poště byla však ještě čerstvější zpráva. „S lítostí Vám oznamujeme, že Vaši sestru zasypala na Marsu lavina.“ Podepsán byl: „Fu Manchu.“ * * * Četl jsem tyto tragické zvěsti stoje na staré dřevěné verandě poštovního úřadu, ve stínu sousedního kostelíka. Zmocnil se mě neobyčejně zvláštní pocit, jemuž jsem v prvním návalu žalu přisuzoval psychologický původ. Zdálo se mi, že jsem do verandy zapustil kořeny. Nemohl jsem od ní odlepit nohy. Co víc: rysy mého obličeje tíhly k zemi jako tající vosk. Pravda byla taková, že obrovsky vzrostla zemská přitažlivost. Z kostela zazněla ohlušující rána. Věž upustila svůj zvon. Pak jsem se propadl verandou a strašlivou silou jsem byl přimáčknut k zemi pod ní. * * * V jiných částech světa se samosebou trhala výtahová lana, letadla se řítila z oblohy, potápěly se lodě, motorovým vozidlům praskaly nápravy, hroutily se mosty, a tak dále, a tak dále. Bylo to hrozné. 32 Tento první zběsilý náraz silné přitažlivosti netrval ani minutu, ale svět už nikdy neměl být takovým, jakým býval. Když to přešlo, zmámeně jsem vylezl zpod verandy poštovního úřadu. Posbíral jsem svoji poštu. Budweiser byl mrtvý. Snažil se mermomocí udržet na nohou. Vypadly z něho vnitřnosti.
* * * Musel jsem utrpět nějaký nervový otřes. Ve vesnici křičeli lidé o pomoc a já byl jediný lékař široko daleko. Ale prostě jsem odešel pryč. Pamatuju se, že jsem bloumal pod rodinnými jabloněmi. Pamatuju se, že jsem se zastavil na rodinném hřbitově a vážně jsem otevřel obálku s hlavičkou farmaceutické společnosti Eli Lilly. Byl v ní vzorek dvanácti pilulek barvy a velikosti lentilek. Přiložená literatura, kterou jsem přečetl s velikým zájmem, vysvětlovala, že obchodní název pilulek je „tri-benzo-Aluramil“. Částice „Alura“ se vztahovala na dobré alury, na společensky přijatelné chování. Pilulky byly prostředkem proti společensky nepřijatelným symptomům Touretteovy nemoci. Postižení touto nemocí pronášeli mimovolně nemravná slova a dělali urážlivá gesta bez ohledu na své okolí. V mé rozvrácenosti mi přišlo nesmírně důležité, abych okamžitě dvě ty pilulky spolkl, což jsem také bez meškání udělal. Uběhly dvě minuty a pak celou moji bytost zaplavila blaženost a sebejistota, jaké jsem dosud nepoznal. Tak začal návyk, který měl trvat bezmála třicet let. Haj hou. * * * Byl to zázrak, že nikdo v mé nemocnici nezemřel. Lůžka a kolečková křesla některých těžších dětí se polámala. Jedna sestra se propadla padacími dveřmi, jež kdysi zakrývala Elizina postel. Zlámala si obě nohy. Matka chválabohu všechno zaspala. Když se probudila, stál jsem u nohou její postele. Opakovala mi, jak nenávidí vše nepřirozené. „Já vím, matko,“ řekl jsem. „Ani netušíš, jak s tebou souhlasím. Zpátky k Přírodě,“ řekl jsem. * * * Dodneška nevím, zdali to strašné škobrtnutí přitažlivosti způsobila Příroda, či zda šlo o čínský experiment. Tehdy jsem si myslel, že existuje spojení mezi tímto škobrtnutím a Fu Manchuovými fotografiemi Eliziny a mé eseje o zemské přitažlivosti. Ano, a zhulákaný až po uši tri-benzo-Aluramilem, vynesl jsem všechny naše spisy z mauzolea. * * * Esej o přitažlivosti mi byla nepochopitelná. Když jsme dali s Elizou hlavy dohromady, byli jsme snad tisíckrát chytřejší, než když jsme byli daleko od sebe. Náš utopický projekt reorganizace Ameriky do tisíců uměle rozšířených rodin byl však zcela jasný. Mimochodem, Fu Manchu jej shledal směšným. „Tohle je vskutku dílo dětských rozoumků,“ řekl. * * * Já jej shledal úchvatným. Stálo tam, že uměle rozšířené rodiny nejsou v Americe žádnou novinkou. Lékaři se cítili spřízněni s jinými lékaři, právníci s právníky, spisovatelé se spisovateli, sportovci se sportovci, politici s politiky, a tak dále. Eliza a já jsme však prohlašovali, že toto jsou špatné příklady rozšířených rodin. Vylučovaly děti, staré lidi, ženy v domácnosti a smolaře všeho druhu. A dále: jejich zájmy byly obvykle úzce specializované, takže všem ostatním připadaly vyšinuté. „Ideální rozšířená rodina,“ napsali jsme s Elizou před těmi dávnými lety, „by měla poskytovat proporční zastoupení všem typům Američanů podle jejich počtu. Vytvoření dejme tomu deseti tisíc takovýchto rodin by Americe zajistilo deset tisíc parlamentů, abychom tak řekli, jež by poctivě a odborně prodiskutovávaly to, o čem dnes zaníceně diskutuje pouze hrstka pokrytců, totiž blaho veškerého lidstva.“ * * * Z četby mě vytrhla moje vrchní sestra, která mi přišla sdělit, že naši vystrašení malí pacienti konečně do jednoho usnuli. Poděkoval jsem jí za dobrou zprávu. A pak jsem se slyšel, jak nedbale říkám: „Ach - a napište prosím společnosti Eli Lilly v Indianapolisu a objednejte dva tisíce pilulek jejich nového léku tri-benzo-Aluramilu.“ Haj hou. 33 Matka zemřela dva týdny poté. Přitažlivost nám na příštích dvacet let měla dát pokoj. A čas letěl. Čas byl teď rozmazaným ptákem - zamlžovaným neustále se zvyšujícími dávkami tri-benzoAluramilu. * * *
Někdy v té době jsem uzavřel svou nemocnici, zanechal nadobro medicíny a byl zvolen senátorem Spojených států za Vermont. A čas letěl. Jednoho dne jsem shledal, že kandiduju na prezidentský úřad. Komorník mi zapíchl do klopy volební placku. Nesla slogan, který mi měl vyhrát volby: UŽ NIKDY SAMI. * * * Tady v New Yorku jsem se za celou volební kampaň objevil pouze jednou. Promluvil jsem ze schodiště Veřejné knihovny na křižovatce Čtyřicáté druhé ulice a Páté avenue. Tento ostrov byl tenkrát ospalým přímořským letoviskem. Nikdy se už nevzpamatoval z prvního škobrtnutí přitažlivosti, jež jeho budovy zbavilo výtahů, zaplavilo jeho tunely a strhlo všechny jeho mosty s výjimkou jediného, a to Brooklynského mostu. Přitažlivost se opět dopouštěla podlostí. Neměly už nárazový charakter. Jestliže ji skutečně ovládali Číňané, pak se naučili, jak ji postupně zvyšovat a snižovat, snad aby omezili úrazy a škody na majetku. Měla teď majestátní půvab přílivu a odlivu. * * * Když jsem měl promluvit z knihovního schodiště, byla zrovna přitažlivost silná. Rozhodl jsem se proto pronést svou řeč vsedě. Byl jsem zcela střízlivý, ale kymácel jsem se v křesle jako nějaký ožraly anglický statkář blahé paměti. Moje posluchačstvo, složené převážně z penzistů, doslova leželo u mých nohou na vozovce Páté avenue, kterou policie uzavřela zátarasy, ale kudy by tak jako tak sotva něco projelo. Odkudsi z výšin nad Madison Avenue zazněl slabý výbuch. Zbytečné mrakodrapy ostrova byly lámány na stavební materiál. * * * Hovořil jsem o americké osamělosti. Bylo to jediné téma, které mi mohlo dopomoci k vítězství, což bylo mé štěstí. Bylo to jediné téma, o kterém jsem mohl mluvit. Je to hanba, řekl jsem, že jsem se svým prostým a proveditelným plánem na vymýcení osamělosti nepřišel v časnější chvíli amerických dějin. Řekl jsem, že všechny škodlivé výstřelky, kterých se Američané v minulosti dopustili, byly motivovány spíš osamělostí nežli nějakým zalíbením v hříchu. Potom se ke mně připlazil jakýsi stařec a vyprávěl mi, jak celý život uzavíral životní pojistky a kupoval družstevní podíly, zařízení pro domácnost, automobily, a tak dále, nikoli proto, že by se mu ty věci líbily nebo že by je potřeboval, ale jenom proto, že dotyčný pojišťovák nebo prodavač v něm probouzel zdání, že je jeho příbuzným, a tak dále. „Neměl jsem žádné příbuzné a potřeboval jsem je,“ řekl. „Každý je potřebuje,“ řekl jsem. Vyprávěl mi, jak se dal na pití a pokoušel se nadělat si příbuzné z lidí po hospodách. „Výčepní vám může být něčím jako otcem, rozumíte -“ řekl. „A pak najednou přišla zavírací hodina.“ „Rozumím,“ řekl jsem. Vyprávěl jsem mu polopravdu o sobě samém, polopravdu, která zatím ve volebním tažení spolehlivě zabírala. „Já býval tak osamělý,“ řekl jsem, „že jedinou osobou, s níž jsem mohl sdílet svoje nejniternější myšlenky, byl kůň jménem Budweiser.“ A vyprávěl jsem mu, jak Budweiser zemřel. * * * Během našeho rozhovoru jsem neustále zdvihal ruku k ústům, jako bych potlačoval výkřiky, a tak dále. Ve skutečnosti jsem si strkal do úst malinké zelené pilulky. Byly tehdy postaveny mimo zákon a už se nevyráběly. Měl jsem jich v budově senátu dobrý bušl. Jenom jim jsem mohl vděčit za svoji nepolevující zdvořilost a optimismus, a snad i za to, že jsem nestárl tak rychle jako ostatní. Bylo mi sedmdesát, ale života jsem měl v sobě jako muž zpola tak starý. Opatřil jsem si dokonce novou pohlednou choť, Sofii Rotschildovou Swainovou, které bylo pouhých třiadvacet. * * * „Jestli vás zvolí a mně přidělí všecku tu novou umělou přízeň -“ řekl stařec. Odmlčel se. „Kolik jste říkal, že jich bude?“ „Deset tisíc bratrů a sester,“ odpověděl jsem. „Jedno sto a devadesát tisíc bratranců a sestřenic.“ „Není to strašně moc?“ řekl. „Copak jsme se právě neshodli, že v tak velké a neotesané zemi, jako je naše, potřebujeme všechny příbuzné, které můžeme mít?“ řekl jsem. „Když někdy přijedete dejme tomu do Wyomingu, nebude vás hřát pomyšlení, že tam máte spoustu příbuzných?“ Zamyslel se nad tím. „Hmm, ano - asi jo,“ řekl nakonec.
„Jak jsem už vysvětlil ve svém projevu,“ řekl jsem mu, „vaše nové prostřední jméno bude tvořit určité podstatné jméno, název květiny, ovoce, ořechu, zeleniny nebo luštěniny, nebo název ptáka, plaza, ryby nebo měkkýše, nebo drahokamu, minerálu nebo chemického prvku - spojené pomlčkou s číslem od jedné do dvaceti.“ Zeptal jsem se ho, jak se teď jmenuje. „Elmer Glenville Grasso,“ řekl. „Inu,“ řekl jsem, „můžete se stát třeba Elmerem Uranem-3 Grassem. Všichni, jejichž prostředním jménem bude Uran, budou vaši bratranci a sestřenice.“ „To mě zas přivádí k té první otázce,“ řekl. „Co když dostanu nějakého umělého příbuzného, kterého nebudu moct za nic na světě vystát?“ * * * „Co je na tom zvláštního, když má člověk příbuzného, kterého nemůže vystát?“ zeptal jsem se ho. „Nezdá se vám, že takovéhle věci se stávají už aspoň milión let, pane Grasso?“ A pak jsem mu řekl velkou sprosťárnu. Nelibuju si ve sprostých slovech, jak ostatně dosvědčuje i tato kniha. Za všechna ta léta, co jsem byl veřejným činitelem, jsem k americkému lidu nepronesl jediné nestoudné slovo. Proto také měla má slova tak strašný dopad, když jsem konečně promluvil hrubě. Odhodlal jsem se k tomu proto, abych všem vštípil do paměti, jak bude můj nový společenský plán jemně vyvážen pro potřeby průměrných lidských bytostí. Pan Grasso nebyl první, kdo z mých úst vyslechl toto zarážející hulvátství. Vyslovil jsem je dokonce v rozhlase. Nic takového jako televize už neexistovalo. „Pane Grasso,“ řekl jsem, „já bych byl osobně hluboce zklamán, kdybyste po mém zvolení neřekl svým umělým příbuzným, k nimž budete cítit nenávist: ‚Bratři a sestry, či bratranci a sestřenice,' podle toho, o koho půjde, ‚vyližte si voko. Vyližte si řiť a nechte se vystřelit na měsíííííc!'„ * * * „A víte, co udělají vaši příbuzní, kterým to řeknete, pane Grasso?“ pokračoval jsem. „Přijdou domů a budou se snažit přijít na to, jak být lepšími příbuznými!“ * * * „A uvažte, jak na tom budete líp, když tyto reformy vstoupí v platnost, až k vám přistoupí žebrák a požádá vás o peníze,“ pokračoval jsem. „Nerozumím vám,“ řekl stařec. „Ale to je jasné,“ řekl jsem, „zeptáte se žebráka: ‚Jaké je tvoje prostřední jméno?' A on řekne, že ‚Ústřice19' nebo ‚Slepice-1' nebo ‚Topolovka-13' nebo něco takového. A vy mu řeknete: ‚Kamarádíčku - já jsem náhodou Uran-3. Máš jedno sto devadesát tisíc bratranců a sestřenic a deset tisíc bratrů a sester. Nejseš na světě jako kůl v plotě. Já se musím starat o svoje vlastní příbuzné. Tak si vyliž voko! Tak si vyliž řiť a nech se vystřelit na měsíííííc!'„ 34 Nedostatek pohonných hmot byl natolik vážný, že prvním naléhavým problémem, jemuž jsem musel čelit po svém zvolení prezidentem, byla otázka, jak získat dostatek elektrické energie pro počítače, které měly vystavit nová prostřední jména. Nařídil jsem, aby koně, vojáci a žebřiňáky zchátralé armády, kterou jsem zdědil po svém předchůdci, svezli do elektrárny tisíce tun spisů z Národního archívu. Všechny tyto dokumenty pocházely z dob vlády Richarda M. Nixona, jediného prezidenta, který byl přinucen abdikovat. * * * Odebral jsem se osobně do Archívu, abych přihlížel. Pronesl jsem z jeho schodiště řeč k vojákům a několika kolemjdoucím. Řekl jsem, že pan Nixon a jeho společníci byli rozvráceni osamělostí zvláště nakažlivého druhu. „Slíbil, že nás sjednotí, ale namísto toho nás rozštěpil,“ řekl jsem. „Avšak abraka dabra! nakonec nás přece jen sjednotí.“ Postál jsem fotografům pod nápisem na průčelí Archívu, jenž pravil: „MINULOST JE PROLOG.“ „Nebyli to v podstatě zločinci,“ řekl jsem. „Ale toužili po členství v bratrstvu, jež viděli v organizovaném zločinu.“ * * * „V této budově se skrývá tolik zločinů, spáchaných osamělými členy vlády,“ řekl jsem, „že by nápis nad jejím vchodem klidně mohl znít: ,Lepší rodina kriminálníků než vůbec žádná rodina.“
Domnívám se, že dnes děláme tečku za érou těchto tragických lumpáren. Prolog je uzavřen, přátelé, sousedé a příbuzní. Nechť započne hlavní stať našeho ušlechtilého díla. Děkuju vám,“ řekl jsem. * * * Neexistovaly žádné velké noviny ani celonárodní časopisy, jež by má slova přetiskly. Všechny velké tiskárny musely být uzavřeny - pro nedostatek energie. Neexistovaly mikrofony. Byli jen ti lidé pod schodištěm. Haj hou. * * * Předal jsem vojákům na paměť této příležitosti zvláštní řád. Tvořila jej bledě modrá stuha, na níž byla zavěšena placka z umělé hmoty. Vysvětlil jsem, jen zpola žertem, že páska symbolizuje modráčka - ptáka přinášejícího štěstí. A na placce stála samosebou tato slova:
35 Tady v Mrakodrapovém národním parku je dopoledne ve své půli. Přitažlivost je mírná, ale Melodie s Isadorem dnes na dětské pyramidě pracovat nebudou. Uděláme si místo toho piknik na střeše. Oba mladí lidé se ke mně chovají velice přátelsky, neboť do mých narozenin zbývají už pouhé dva dny. Ohromná sranda! Narozeniny mají ze všeho nejradši! Melodie škube slepici, kterou nám dneska ráno přinesl otrok Věry Veverky-5 Zappové. Otrok přinesl ještě dva bochníky chleba a dva litry smetanově hustého piva. Pantomimicky nám předvedl, jakou výživou nás obšťastňuje. Přitiskl si dna obou pivních lahví k bradavkám a dělal, že mu z prsou prýští lahodné pivo. Zasmáli jsme se. Zatleskali jsme. * * * Melodie vyhazuje chuchvalce peří k nebesům. Vzhledem k slabé přitažlivosti vypadá jako bílá čarodějnice. Každé chňapnutí jejích prstů plodí motýly. Mám erekci. Isador taky. Ostatně každý muž. * * * Isador zametá halu koštětem, které si udělal z větviček. Zpívá jednu z pouhých dvou písniček, které umí. Tou druhou je „Kdo jsi se v lednu narodil“. Ano, a protože nemá hudební sluch, tak si jen pobrukuje. „Dál, jen dál po proudu,“ brouká si, „člunek svůj žeň. Zvesela, zvesela, zvesela, zvesela život je než sen.“ * * * Ano, a tak si teď vzpomínám na jeden den ve snu o mém životě, dnes už kdesi daleko proti proudu, na den, kdy jsem obdržel upovídaný dopis od prezidenta mé země, jímž jsem byl shodou okolností já sám. Tak jako každý jiný občan čekal jsem i já jako na jehlách, až mi počítače oznámí moje nové prostřední jméno. Můj prezident mi blahopřál k mému novému prostřednímu jménu. Žádal mě, abych je užíval jako řádné součásti svého podpisu, na dopisní schránce, v hlavičkách dopisů, v adresářích, a tak dále. Psal, že toto jméno bylo vybráno čistě namátkou a není žádnou narážkou na moji povahu, moje vzezření či moji minulost. Předestíral mi naoko prosté, takřka hňupské příklady, jak mohu sloužit umělým příbuzným: zaléváním pokojových květin v době jejich nepřítomnosti; pohlídáním jejich dětí, aby mohli na hodinu či na dvě z domu; poskytnutím adresy skutečně bezbolestného zubaře; zanesením dopisu na poštu; osobní účastí při lékařské prohlídce, jež v nich budí strach; návštěvou ve vězení nebo v nemocnici; doprovodem na hrůzostrašné filmové představení. Haj hou. * * * Mimochodem, byl jsem svým novým prostředním jménem okouzlen. Přikázal jsem na oslavu svého vstupu mezi Narcisy okamžitě vymalovat Oválný salónek v Bílém domě na žluto. A zrovna když jsem své soukromé sekretářce Hortenzii Štice muskalunze-13 McBundyové říkal, aby dala místnost přemalovat, objevil se v její kanceláři umývač nádobí z kuchyně Bílého domu. Přicházel ve velice ostýchavém poslání. Zalykal se rozpaky, sotvaže otevřel ústa, aby promluvil. Když se mu posléze přece jen podařilo své poselství artikulovat, přivinul jsem ho na prsa. Vystoupil ze svých zapářených hlubin jen proto, aby mi statečně sdělil, že on je také Narcis-11.
„Bratře!“ řekl jsem. 36 Že by nová společenská soustava nenarazila na podstatnou opozici? Ale jistěže ano. A jak jsme s Elizou předpověděli, byli moji nepřátelé myšlenkou rozšířených rodin tak silně podrážděni, že ustavili svoji vlastní mnohajazyčnou uměle rozšířenou rodinu. Také oni měli své volební placky, které nosili ještě dlouho po mém zvolení. A bylo nevyhnutelné, že na nich stálo právě tohle: CHVÁLABOHU! SAMI. * * * Neubránil jsem se smíchu, když i moje manželka, někdejší Sofie Rotschildová, začala nosit takovou placku. Haj hou. * * * Sofie zuřila, když dostala předtištěný dopis od svého prezidenta, jímž jsem byl shodou okolností já sám, který ji vyzýval, aby přestala být Rotschildovou. Měla se stát Burským oříškem-3. Opakuji: je mi líto, ale neubránil jsem se smíchu. * * * Sofie se tím užírala několik týdnů. A pak se jednou odpoledne za mimořádně silné přitažlivosti připlazila do Oválného salónku - aby mi řekla, že mě nenávidí. Nijak mě to nepopudilo. Jak jsem už řekl, byl jsem si plně vědom, že nejsem z toho pravého materiálu pro šťastná manželství. „Fakticky jsem si nemyslela, že bys zašel takhle daleko, Wilbure,“ řekla. „Věděla jsem, že jsi cvok, že i tvoje sestra byla cvok. Ale že bys zašel takhle daleko, to jsem nevěřila.“ * * * Sofie ke mně nemusela vzhlížet. Já také ležel na zemi - na břiše s bradou na polštáři. Četl jsem úchvatnou zprávu o události, k níž došlo v Urbane ve státě Illinois. Nevěnoval jsem jí příliš soustředěnou pozornost, a tak řekla: „Copak to zajímavého čteš, že je to důležitější než já?“ „Víš - „ řekl jsem, „dlouhá léta jsem byl posledním Američanem, který mluvil s Číňanem. To už neplatí. Jakousi vdovu po lékaři v Urbane navštívila čínská delegace - asi před třemi nedělemi.“ Haj hou. * * * „Rozhodně nemíním plýtvat tvým drahocenným časem,“ řekla. „Rozhodně máš blíž k Číňanům, než jsi měl kdy ke mně.“ Dal jsem jí k vánocům kolečkové křeslo - aby se v něm ve dnech silné přitažlivosti pohybovala po Bílém domě. Zeptal jsem se jí, proč ho nepoužívá. „Rmoutí mě,“ řekl jsem, „když tě vidím lézt po čtyřech.“ „Jsem teď Burský oříšek,“ řekla. „Burské oříšky žijí u samé země. Burské oříšky jsou proslaveny svou nízkostí. Jsou nejlacinější z laciných a nejnižší z nízkých.“ * * * V této prvotní fázi akce jsem ještě považoval za rozhodující, aby si lidé nesměli svá vládou stanovená prostřední jména měnit. Moje neústupnost nebyla namístě. Dnes dochází k nejrůznějším změnám jmen - tady na Ostrově smrti, stejně jako jinde. Nepozoruju, že by to páchalo nějaké škody. Ale k Sofii jsem byl nekompromisní. „Předpokládám, že chceš být Orlem nebo Diamantem,“ řekl jsem. „Chci být Rotschildovou.“ „Pak by ses měla radši sebrat a odejít do Machu Picchu,“ řekl jsem. Většina jejích pokrevních příbuzných tam odešla. * * * „To jsi opravdu takový sadista,“ řekla, „že ti musím prokazovat svou lásku bratříčkováním s cizíma lidma, co se teď plíží zpod vlhkých kamenů jako škvoři? Jako stonožky? Jako slimáci? Jako žížaly?“ „No tak, no tak,“ řekl jsem. „Kdypak jsi naposledy viděl to panoptikum zrůd za plotem?“ řekla. Prostranství za plotem parku Bílého domu se dennodenně hemžilo osobami, prohlašujícími se za moje nebo Sofiiny umělé příbuzné. Pamatuju se na trpasličí dvojčata mužského pohlaví, třímající v rukou transparent s nápisem „Květinová moc“.
Pamatuju se na ženu ve vojenské polní blůze navlečené na purpurovou večerní toaletu. Na hlavě měla staromódní koženou leteckou kuklu s brýlemi a se vším všudy. Držela plakát na tyči. „Máslo z burských oříšků“ stálo na plakátě. * * * „Sofie -“ řekl jsem, „ti venku nejsou běžné americké obyvatelstvo. A nemýlíš se, když říkáš, že se vyplazili zpod vlhkých kamenů - jako stonožky, škvoři a žížaly. Jaktěživi neměli přátele ani příbuzné. Po celý život museli věřit, že byli sesláni do nepravého vesmíru, neboť je tu nikdo nevítal, nikdo jim nenabídl uplatnění.“ „Nenávidím je,“ řekla. „Jen si posluž,“ řekl jsem. „Pokud je mi známo, tak tím moc škody nenaděláš.“ „Nemyslela jsem, že zajdeš takhle daleko, Wilbure,“ řekla. „Myslela jsem, že se spokojíš s prezidentským úřadem. Nemyslela jsem, že zajdeš takhle daleko.“ „Inu,“ řekl jsem, „mám radost, že jsem to dokázal. A mám radost, že máme za plotem všechny ty lidi a můžeme o nich přemýšlet, Sofie. Jsou to vyděšení poustevníci, kteří byli vylákáni zpod svých vlhkých kamenů novými lidskými zákony. Zmámeně hledají bratry a sestry, bratrance a sestřenice, které jim zničehonic poskytl jejich prezident z doposud nevyužitého národního společenského pokladu.“ „Jsi šílený,“ řekla. „To je docela možné,“ odpověděl jsem. „Ale určitě to nebude halucinace, když uvidím, jak ti lidé za plotem nacházejí aspoň jeden druhého, když už nikoho dalšího.“ „Zaslouží si jeden druhého,“ řekla. „Správně,“ řekl jsem. ,A zaslouží si ještě něco jiného, čeho se už také brzy dočkají, když konečně našli odvahu mluvit s neznámými lidmi. Pozorně se dívej, Sofie. Prostý zážitek pospolitosti jim umožní postoupit po evolučním žebříku v pouhých několika hodinách či dnech, nebo nanejvýš týdnech. Nebude to halucinace, Sofie,“ řekl jsem, „když uvidím, jak se z nich stávají lidské bytosti po všech těch dlouhých letech, kdy byli, řečeno tvými slovy, Sofie - stonožkami, slimáky, škvory a žížalami.“ Haj hou. 37 Sofie se samosebou dala rozvést a pláchla se svými šperky a kožešinami a obrazy a zlatými cihlami a tak dále do peruánského Machu Picchu. Takřka poslední slova, která jsem jí řekl, byla myslím tato: „Nemůžeš počkat, dokud nesestavíme rodinné adresáře? Určitě pak zjistíš, že jsi spřízněná se spoustou význačných žen a mužů.“ „Já už jsem spřízněná se spoustou význačných žen a mužů,“ odpověděla. „Sbohem.“ * * * Abychom mohli sestavit a vydat rodinné adresáře, museli jsme natahat do elektrárny další hory spisů z Národního archívu. Tentokrát jsem vybral svazky z funkčního období Ulyssa Simpsona Granta a Warrena Gamaliela Hardinga. Nemohli jsme poskytnout vlastní adresář každému občanovi. V našich silách bylo nanejvýš dodat jeden kompletní soubor každé státní sněmovně, městské radnici, policejnímu komisařství a veřejné knihovně v zemi. * * * Dopustil jsem se jednoho zištného skutku: než mě Sofie opustila, požádal jsem o zaslání našich vlastních adresářů Narcisů a Burských oříšků. A mám teď adresář Narcisů tady v Empire State Building před sebou. Dala mi ho k loňským narozeninám Věra Veverka-5 Zappová. Je to první vydání - jediné vydání, které kdy bylo vytištěno. A opět se z něho dovídám, že mezi mými novými příbuznými byli v té době Clarence Narcis-11 Johnson, policejní náčelník v Batavii ve státě New York, Muhammad Narcis-11 X, bývalý mistr světa těžké váhy v boxu, a Maria Narcis-11 Čerkaská, primabalerína chicagského baletu. * * * Mimochodem jsem svým způsobem docela rád, že Sofie svůj rodinný adresář nikdy neviděla. Burské oříšky skutečně působily jako značně přízemní sebranka. Nejslavnější Burský oříšek, na kterého se dnes dokážu upamatovat, byl druhořadý závodník na kolečkových bruslích. Haj hou. * * *
Ano, a když se vláda postarala o adresáře, svobodné podnikání se postaralo o rodinné noviny. Ty moje se jmenovaly Zrcadlo dne. Sofiiny, docházející do Bílého domu ještě dlouho poté, co mě opustila, byly Buranské zvěsti. Věra mi onehdy řekla, že noviny Veverek se jmenovaly Z tiše lesní říše. Prostřednictvím inzertních stránek sháněli příbuzní práci nebo investiční kapitál anebo nabízeli věci na prodej. Zpravodajské rubriky referovaly o triumfech různých příbuzných a varovali před jinými, kteří byli zatíženi na dětičky nebo se živili podvody, a tak dále. Přinášely také seznamy příbuzných, které bylo možno navštěvovat v různých nemocnicích a vězeních. Úvodníky se dožadovaly rodinného zdravotního pojištění, rodinných sportovních týmů, a tak dále. Vzpomínám si na jednu zajímavou glosu, buď v Zrcadlu dne, anebo v Buranských zvěstech, kde se říkalo, že rodiny s vysokými mravními měřítky jsou nejlepší oporou zákona a pořádku a že policejní sbory nejspíš postupně zaniknou. „Víte-li o příbuzném, který se dopouští trestné činnosti,“ uzavírala glosa, „nevolejte policii. Zavolejte deset dalších příbuzných.“ A tak dále. * * * Věra mi řekla, že Z tiše lesní říše mívaly jako motto tato slova: „Dobrý občan je dobrý člen či dobrá členka rodiny.“ Jak tak nové rodiny začaly zkoumat samy sebe, přišlo se na určité statistické podivnůstky. Například skoro všichni Zimostrázové uměli hrát na nějaký hudební nástroj nebo aspoň dobře zpívat. Tři z nich byli dirigenty předních symfonických orchestrů. Vdova v Urbanu, kterou navštívili Číňané, byla také Zimostráz. Živila se hodinami klavíru. Melouni byli průměrně o kilogram těžší než členové kterékoli jiné rodiny. Tři čtvrtiny Sír byly ženy. A tak dále, a tak dále. Co se mé vlastní rodiny týče: mimořádná koncentrace Narcisů byla v Indianapolisu a jeho okolí. Vycházely tam také naše rodinné noviny a jejich záhlaví se pyšnilo: „Tištěno v Městě Narcisů, USA.“ Haj hou. * * * Vynořily se rodinné kluby. Osobně jsem přestřihl pásku při otevření Narcis-klubu tady na Manhattanu na Čtyřicáté třetí ulici, hned za rohem Páté avenue. Byl to zážitek, který ve mně vyvolal řetěz myšlenek, přestože jsem byl pod otupujícím vlivem tri-benzoAluramilu. Patříval jsem kdysi k jinému klubu, ke klubu jiného druhu uměle rozšířené rodiny, jenž sídlil v jedné a téže budově. Patřil k němu i můj otec, oba moji dědečkové a všichni čtyři moji pradědečkové. Kdysi to býval přístav mocných a bohatých mužů pokročilého věku. Teď se tady hemžily matky s dětmi, staří lidé tu hráli dámu nebo šachy, anebo snili, a ti mladší sem chodili do tanečních, hrát kulečník nebo zabíjet čas u hracích automatů. Neubránil jsem se smíchu. 38 A právě při téhle návštěvě Manhattanu jsem poprvé na vlastní oči spatřil Klub Třináctek. Slyšel jsem, že v Chicagu bylo takovýchhle hogofogo podniků na desítky. Teď měl Manhattan svůj vlastní. Eliza a já jsme nepředvídali, že se všichni lidé s číslem „13“ v prostředním jméně takřka přes noc přirozeně spolčí, aby utvořili největší rodinu ze všech. A pochopitelně jsem, dostal ochutnat vlastní medicíny, když jsem se zeptal vrátného ve dveřích manhattanského Klubu Třináctek, zda mohu vstoupit a porozhlédnout se kolem. Panovala tam hluboká tma. „Ve vší úctě, pane prezidente,“ odpověděl vrátný, „ale jste prosím Třináctka?“ „Ne,“ řekl jsem. „Víte, že nejsem.“ „Pak vám tedy musím říct, pane,“ řekl, „co je mojí povinností. Ve vší patřičné úctě, pane,“ řekl, „vyližte si voko! Vyližte si řiť a nechte se vystřelit na měsííííc!“ Upadl jsem do vytržení. * * * Ano, a za téhle návštěvy jsem se také poprvé dověděl o církvi Uneseného Ježíše Krista - tehdy ještě nicotné chicagské sektě, avšak předurčené stát se nejoblíbenějším americkým náboženstvím všech dob. Upozornil mě na ni leták, který mi podal jakýsi čistý a zapálený mladíček, když jsem ve svém hotelu procházel vestibulem ke schodišti.
Jeho chování působilo tehdy dosti výstředním dojmem - poškubával hlavou ze strany na stranu, jako by doufal kohosi přistihnout, že po něm slídí očima zpoza palmy v květináči, zpoza lenošky, nebo dokonce přímo seshora, z křišťálového lustru. Byl tímhle horlivým vystřelováním pohledů napravo nalevo natolik zaujatý, že mu bylo dočista putna, že právě podal leták prezidentovi Spojených států. „Mohu se optat, po čem se rozhlížíte, mladý muži?“ řekl jsem. „Po našem Spasiteli, pane,“ odpověděl. „Myslíte, že On je tady v hotelu?“ řekl jsem. „Přečtěte si leták, pane,“ řekl. * * * Což jsem tedy udělal - ve svém osamělém pokoji, při puštěném rádiu. V záhlaví letáku byl neumělý obrázek Ježíše, stojícího a obráceného tělem kupředu, ale s tváří z profilu jako jednooký kluk v karetní hře. V ústech měl roubík. Byl spoutaný. Na kotníku u nohy měl těžký okov připevněný řetězem ke kruhu v podlaze. Na spodním víčku Jeho oka se klinkala jedna jediná dokonalá slza. Pod obrázkem byla řada otázek a odpovědí, jež zněly takto: OTÁZKA: Jak se jmenujete? ODPOVĚĎ: Jsem ctihodný reverend William Uran-8 Wainwright, zakladatel církve Uneseného Ježíše Krista se sídlem Ellis Avenue 3972, Chicago, stát Illinois. OTÁZKA: Kdy nám Pánbůh sešle opět svého Syna? ODPOVĚĎ: Již nám ho seslal. Ježíš je mezi námi. OTÁZKA: Proč jsme Ho dosud nespatřili ani o Něm neslyšeli? ODPOVĚĎ: Protože byl unesen Silami Zla. OTÁZKA: Co musíme učinit? ODPOVĚĎ: Musíme zanechat veškeré činnosti a trávit každou hodinu bdění snahou po Jeho nalezení. Jestliže Ho nenalezneme, uplatní Pánbůh Svoje Rozhodnutí. OTÁZKA: Jaké je Jeho Rozhodnutí? ODPOVĚĎ: Je Mu hračkou zničit lidstvo, kdykoli se Mu zlíbí. Haj hou. * * * Večer jsem toho mladého muže viděl jíst o samotě v restauraci. Obdivoval jsem, jak dokáže škubat hlavou kolem dokola a přitom se krmit, aniž by vybryndal jedinou kapku. Hledal Ježíše dokonce pod talířem a pod sklenicí s vodou, a to nikoli jednou, ale znova a znova. Neubránil jsem se smíchu. 39 Ale potom, zrovna když všechno tak dobře klapalo, když byli Američané šťastnější než kdykoli předtím, přestože země byla nahuntě a rozpadala se ve švech, začali lidé na většině území po miliónech umírat na „albánskou chřipku“ a tady na Manhattanu na „zelenou smrt“. A to byl konec národa. Stal se rodinami a ničím nad to. Haj hou. * * * Ach ano, povstaly nároky na různá vévodství a království a podobnou veteš, a sem tam se vyzbrojovaly armády a stavěly pevnosti. Ale to jen málokoho nadchlo. Nebylo to o nic horší než rozmary počasí a přitažlivosti, které rodiny čas od času postihovaly. A někdy v té době rozhlodala základy Machu Picchu jediná noc ošklivě silné přitažlivosti. Přepychové rezidence a butiky a banky a zlaté cihly a šperky a sbírky předkolumbovského umění a budova opery a kostely, prostě všecko sakumprásk sklouzlo z And a skončilo v moři. Plakal jsem. * * * A rodiny po celé zemi malovaly obrazy Uneseného Ježíše Krista. * * * Lidé nám ještě nějaký čas zasílali do Bílého domu zprávy o tom, co se děje v zemi. My sami jsme znali jen smrt a smrt a smrt, a přáli si zemřít.
Naše osobní hygiena rychle upadala. Přestali jsme se pravidelně koupat a čistit si zuby. Muži nosili plnovousy a vlasy jim spadaly na ramena. Takřka bezmyšlenkovitě jsme začali Bílý dům kanibalizovat, pálit v krbech nábytek, zábradlí, táflování, rámy z obrazů a tak dále, abychom se ohřáli. Hortenzie Štika muskalunga-13 McBundyová, moje osobní sekretářka, zemřela na chřipku. Můj komorník Edward Jahoda-4 Kleindienst zemřel na chřipku. Můj viceprezident Mildred Helium-20 Theodorides zemřel na chřipku. Můj vědecký poradce dr. Albert Akvamarín-1 Piatigorsky skonal doslova v mé náruči na podlaze Oválného salónku. Byl skoro stejně vysoký jako já. Musel na nás být podařený pohled, když jsme se váleli po podlaze. „Jaký má tohle všechno smysl?“ opakoval znova a znova. „Nevím, Alberte,“ řekl jsem. „A snad jsem i rád, že to nevím.“ „Zeptej se nějakého Číňana!“ řekl a odešel do věčné radosti, jak se říká. * * * Občas zazvonil telefon. Byla to tak vzácná událost, že jsem ho bral osobně. „Tady váš prezident,“ říkal jsem. Dost často jsem zjistil, že hovořím po slabé praskající lince s nějakou mytologickou bytostí - třeba s „králem Michiganu“, nebo s „nouzovým guvernérem Floridy“, nebo s „výkonným starostou Birminghamu,“ nebo s něčím takovým. Ale s každým dalším týdnem bylo zpráv míň a míň. Nakonec nedocházely žádné. Byl jsem zapomenut. Tak skončilo moje prezidentství - ve dvou třetinách mého druhého funkčního období. A skoro stejně rychle ubývalo čehosi jiného, neméně kriticky důležitého - totiž mé nenahraditelné zásoby tribenzo-Aluramilu. Haj hou. * * * Neodvažoval jsem se počítat zbývající pilulky, dokud je nešlo nepočítat, jak jich bylo málo. Byl jsem na nich natolik závislý, byl jsem jim natolik zavázán, až jsem měl pocit, že spolu s poslední z nich skončí i můj život. Ubývalo mi i zaměstnanců. Zakrátko mi zbýval jediný. Všichni ostatní zemřeli nebo se odporoučeli, když zprávy zvenčí zcela vyschly. Jedinou osobou, jež u mne vytrvala, byl můj bratr, věrný Carlos Narcis-11 Villavicencio, umývač nádobí, kterého jsem přivinul na prsa v den, kdy jsem se stal Narcisem. 40 Když se všechno tak rychle vytratilo a když tu nebyl nikdo, kvůli komu bych se ještě měl chovat příčetně, propadl jsem mánii počítat věci. Počítal jsem laťky v žaluziích. Počítal jsem nože, vidličky a lžíce v kuchyni. Počítal jsem třapce na pokrývce postele Abrahama Lincolna. A tak jsem jednoho dne počítal sloupky zábradlí, posunuje se po všech čtyřech po schodišti, ačkoli přitažlivost byla střední až slabá. A vtom jsem si uvědomil, že mě zdola pozoruje jakýsi muž. Byl vystrojen do kalhot z jelenice, mokasínů a mývalí čepice a v ruce svíral kulovnici. „Proboha, prezidente Narcisi,“ řekl jsem si v duchu, „tentokrát ti fakticky přeskočilo. To je přece starý Buffalo Bill ten dole.“ A pak se k prvnímu muži připojil další. Byl oblečen jako vojenský pilot z časů, kdy jsem ani netušil, že budu jednou prezidentem, kdy ještě existovalo cosi jako letectvo Spojených států. „Nechtě mě hádat!“ řekl jsem nahlas. „Buď se dneska slaví masopust, nebo Čtvrtý červenec.“ * * * Pilot byl stavem Bílého domu očividně zdrcen. „Co se tady dělo?“ řekl. „Mohu vám říct jen tolik,“ řekl jsem, „že se zde tvořily dějiny.“ „Vypadá to tu děsně,“ řekl. „Jestli myslíte, že je tady bordel,“ řekl jsem a poklepal jsem si prsty na čelo, „pak bych vám přál vidět, jak to vypadá tady.“ * * * Ani jednoho zdaleka nenapadlo, že bych mohl být prezidentem. Byl jsem tenkrát pořádně zbědovaný. Nechtěli se se mnou vůbec bavit, ostatně ani mezi sebou. Neznali se, jak se ukázalo. Prostě náhodou dorazili současně - každý v naléhavém poslání. Pročesali další místnosti a našli mého Sancha Panzu, Carlose Narcise-11 Villavicencia, který právě chystal oběd z námořnických sucharů, konzervovaných uzených ústřic a nějakých dalších kdovíkde
vyštrachaných pochutin. A Carlos je zavedl zpátky ke mně a přesvědčil je, že jsem opravdu prezident toho, co ve vší upřímnosti nazýval „nejmocnější zemí světa“. Carlos byl fakticky trouba. * * * Zálesák měl pro mne dopis - od vdovy z Urbany v Illinoisu, kterou před několika lety navštívili Číňané. Byl jsem tehdy příliš zaneprázdněný, abych pátral po tom, co u ní pohledávali. „Milý doktore Swaine,“ začínal dopis „Jsem bezvýznamná žena, učitelka hry na klavír, pozoruhodná snad jen tím, že byla provdána za velmi slavného fyzika, zplodila s ním krásného syna a po jeho smrti byla navštívena delegací velice malinkých Číňanů, z nichž jeden řekl, že se jeho otec znal s Vámi. Jeho otec se jmenoval ‚Fu Manchu'. Teprve tito Číňané mi pověděli o úžasném objevu, který těsně před smrtí učinil můj manžel doktor Felix Bauxit-13 von Peterswald. Od té doby chováme se synem, který je náhodou Narcis-11, tak jako Vy, tento objev v tajnosti, neboť světlo, jež vrhá na postavení lidských bytostí ve vesmíru, je mírně řečeno silně znemravňující. Souvisí to s pravou podstatou bytí, jež nás všechny čeká po smrti. Co nás čeká, doktore Swaine, je nekonečně otravné. Nedokáži se přimět, abych to nazvala ‚nebem' či ‚věčnou radostí' nebo jiným z těch něžných pojmenování. Mohu to nazvat jen tak, jak to nazval můj manžel, a jak to budete nazývat i Vy, až se s tím obeznámíte, a totiž ‚krocaní farma'. Zkrátka řečeno, doktore Swaine, můj manžel přišel na způsob, jak se dohovořit s mrtvými na krocaní farmě. Mne ani mého syna, ani nikoho jiného této technice nikdy nenaučil. Ale Číňané, kteří zřejmě mají všude své špehy, se o tom nějak doslechli. Přišli prostudovat jeho deníky a prohlédnout si, co zbylo z jeho přístrojů. Když se dopátrali, o co jde, byli tak hodní, že mému synovi a mně vysvětlili, jak tento příšerný kontakt navázat, budeme-li chtít. Oni sami byli manželovým objevem zklamáni. Byl pro ně novinkou, ale zajímat prý může pouze podílníky na pozůstatcích západní civilizace, ať už tím mysleli, co chtěli. Svěřuji tento dopis příteli, který se hodlá připojit k velkému seskupení svých umělých příbuzných Berilií v Marylandu, což je velice blízko Vás. Oslovuji Vás jako ‚dr. Swaina', nikoli jako ‚pana prezidenta', neboť tento dopis nijak nesouvisí s národními zájmy. Je to ryze soukromý dopis, kterým Vás chci informovat, že jsme prostřednictvím manželova přístroje mnohokrát hovořili s Vaší mrtvou sestrou Elizou. Říká, že je nanejvýš důležité, abyste sem přijel a ona si s Vámi mohla promluvit osobně. Netrpělivě očekáváme Vaši návštěvu. Neciťte se prosím dotčen chováním mého syna a Vašeho bratra Davida Narcise-11 von Peterswald, který se nedokáže přemoci, aby nepronášel nemravná slova a nedělal urážlivá gesta i v těch nejnevhodnějších okamžicích. Je obětí Touretteovy nemoci. Vaše oddaná služebnice Wilma Zimostráz-17 von Peterswald.“ Haj hou. 41 Hluboce mě to dojalo, navzdory tri-benzo-Aluramilu. Hleděl jsem z okna na zálesákova potem zbroceného koně, který se popásal ve vysoké trávě parku Bílého domu. A pak jsem se obrátil k samému poslovi. „Jak jste přišel k tomuhle listu?“ zeptal jsem se. Vyprávěl mi, jak na hranici mezi Tennessee a Západní Virginií postřelil nešťastnou náhodou nějakého muže, podle všeho přítele Wilmy Zimostráz-17 von Peterswald, člena rodiny Berilií. Spletl si ho s odvěkým rodovým nepřítelem. „Myslel jsem, že je to Newton McCoy,“ řekl. Pokoušel se svoji nevinnou oběť vykurýrovat, ale muž zemřel na gangrénu. Ještě před svou smrtí však svého vraha zavázal křesťanským slibem, že doručí dopis, který přísahal předat do rukou prezidenta Spojených států. * * * Zeptal jsem se ho na jméno. „Byron Hatfield,“ řekl. „Jaké je vaše vládou stanovené prostřední jméno?“ „Tohle nás nikdy neinteresírovalo,“ odpověděl.
Ukázalo se, že patří k jedné z hrstky nefalšovaných rozšířených rodin pokrevních příbuzných v zemi, která je už od roku 1882 v nepřetržitém válečném stavu s jinou takovou rodinou. „Tyhlety novopečený prostřední jména nám byly vždycky šumafuk,“ řekl. * * * Seděli jsme se zálesákem v pavoukonohých zlatých křeslech z tanečního sálu, která do Bílého domu údajně kdysi dávno zakoupila Jacquelina Kennedyová. Pilot byl podepřen obdobně a pozorně vyčkával, až přijde řada na něho. Pohlédl jsem na jmenovku nad pilotovou náprsní kapsou. Stálo na ní tohle: KPT. BERNARD O'HARE * * * „Kapitáne,“ řekl jsem, „vy jste zřejmě další, komu mohou být novopečená prostřední jména ukradena.“ Všiml jsem si také, že je příliš starý, aby byl pouhým kapitánem, i kdyby takové hodnosti ještě existovaly. Bylo mu dobrých šedesát. Usoudil jsem, že jde o šílence, který tenhle kostým někde našel. Měl jsem za to, že ho nové roucho tak mocně uchvátilo a vyšinulo, že neodolal a musel se jít předvést svému prezidentovi. Pravda však byla taková, že byl po duševní stránce zcela zdráv. Posledních jedenáct let strávil ve službě na dně tajné podzemní základny v Rockcreekském parku. Jakživ jsem o téhle základně neslyšel. Ale byla tam ukryta prezidentská helikoptéra a spolu s ní tisíce litrů absolutně neocenitelného benzínu. * * * Nakonec přestoupil rozkaz a vylezl ven, aby prý zjistil, „co se to u všech všudy děje“. Neubránil jsem se smíchu. * * * „Helikoptéra je stále schopná letu?“ zeptal jsem se. „Ano, pane, je,“ řekl. Poslední dva roky dbal o její údržbu zcela sám. Jeho mechanici se jeden po druhém odporoučeli. „Mladý muži,“ řekl jsem, „za to vám udělím medaili.“ Vytáhl jsem placku ze své rozedrané klopy a připíchl jsem mu ji na prsa. Stálo na ní samosebou tohle:
42 Zálesák podobný řád odmítl. Chtěl raději potraviny - zásoby na dlouhou zpáteční cestu do rodných hor. Dali jsme mu, co jsme měli, což bylo tolik sucharů a konzervovaných uzených ústřic, kolik se do jeho sedlových vaků vešlo. * * * Ano, a na druhý den za rozbřesku jsme s kapitánem Bernardem O'Harem a Carlosem Narcisem-11 Villavicenciem vzlétli ze základny. Byl to den mimořádně zdravé přitažlivosti, takže naše helikoptéra nevynaložila více energie, než kolik potřebuje pampeliščí semínko unášené větrem. Když jsme se třepetali nad Bílým domem, zamával jsem mu na pozdrav. „Sbohem,“ řekl jsem. * * * Měl jsem v plánu letět nejprve do Indianapolisu, kde bylo Narcisů jak naseto. Hrnuli se tam ze všech koutů země. Carlose jsme tam chtěli nechat, aby prožil západ života zahrnut péčí svých umělých příbuzných. Byl jsem rád, že se ho zbavím. Nudil mě až k slzám. * * * Odtud poletíme do Urbany, řekl jsem kapitánu O'Haremu - a potom do domova mého dětství ve Vermontu. „A potom,“ slíbil jsem, „bude helikoptéra vaše, kapitáne. Můžete si letět jak ten pták, kam budete chtít. Ale jestli si nedáte dobré prostřední jméno, tak si vůbec neužijete.“ „Vy jste prezident,“ řekl. „Vy mi dejte jméno.“ „Křtím tě tímto Orlem-1,“ řekl jsem. Měl z toho ohromnou radost. Medaile se mu taky líbila. * * * Ano, a stále mi ještě zbývalo něco tri-benzo-Aluramilu, a srdce mi plesalo radostí, že po té věčnosti, co jsem byl zavřen ve Washingtonu, si mohu letět, kam se mi zlíbí, a najednou jsem se přistihl, jak si po letech zase zpívám.
Pamatuju se i na písničku, kterou jsem si zpíval. Byla to písnička, kterou jsme často potají zpívali s Elizou, ještě když nás považovali za blbečky. Zpívali jsme ji, kde nás nikdo nemohl slyšet - v mauzoleu profesora Elihu Roosevelta Swaina. A tak mě teď napadá, že ji o svém narozeninovém večírku musím naučit Melodii a Isadora. Mohou si tuhle písničku docela dobře zpívat, až se zas vydají za novými dobrodružstvími na Ostrov smrti. Zní takhle: Za čarodějem spolu jdem, za mágem z bájné země Oz. Jestli má někdo dobrý nos, pak jistě mág ze země Oz.*) * * * A tak dále. * * * Haj hou. 43 Melodie s Isadorem odešli dnes na Wall Street - navštívit Isadorovu velkou rodinu Malin. Svého času mě vyzvali, abych se stal Malinou. Věru Veverku-5 Zappovou taky. Oba jsme odmítli. Ano, a já se také vydal na procházku - k dětské pyramidě na křižovatce na rohu Broadwaye a Čtyřicáté druhé, pak přes Čtyřicátou třetí ulici ke starému Narcis-klubu, který předtím býval Společností století, a pak na východ přes Čtyřicátou osmou ulici k výstavnému domu sloužícímu za ubikace otroků z Věřiny farmy, který svého času býval domem mých rodičů. Na schodech před domem jsem narazil na Věru. Všichni její otroci byli v nedalekém někdejším Parku Spojených národů, kde sázeli melouny a kukuřici a slunečnice. Slyšel jsem, jak zpívají „Mississippi, ty řeko stará“. Radovali se od rána do rána. Považovali za náramné štěstí, že jsou otroky. Všichni byli Veverky-5 a asi ze dvou třetin byli původně Malinami. Lidé, kteří se chtěli stát Věřinými otroky, museli svá prostřední jména změnit na Veverka-5. Haj hou. * * * Věra obvykle pracovala po boku svých otroků. Milovala těžkou práci. Ale teď jsem ji přistihl, jak si nesmyslně hraje s krásným Zeissovým mikroskopem, který předchozího dne vyhrabal jeden z jejích otroků v sutinách nemocnice. Přečkal všechny ty dlouhé roky v původním továrním balení. Věra si mého příchodu nepovšimla. Civěla do přístroje a s dětskou vážností a nešikovností otáčela knoflíky. Bylo vidět, že mikroskop v životě neměla v rukou. Přikradl jsem se k ní blíže, a pak jsem řekl „Baf!“ Odtrhla hlavu od okuláru. „Ahoj,“ řekl jsem. „Mohla mě z leknutí klepnout pepka,“ řekla. „Promiň,“ řekl jsem a zasmál jsem se. Tyhle prastaré hry se pořád ještě hrají. To je výborné. * * * „Nic nevidím,“ řekla. Stěžovala si na mikroskop. „Jsou tam jen vrtulivá zvířátka, která nás chtějí zabít a sežrat,“ řekl jsem. „Opravdu je chceš vidět?“ „Dívala jsem se na opál,“ řekla. Zavěsila přes stolek mikroskopu opálový a diamantový náramek. Měla sbírku drahých kamenů, která by v dřívějších dobách měla cenu mnoha miliónů dolarů. Lidé jí nosili všechny šperky, které našli, právě tak jako mně nosili všechny svícny. * * * Šperky nebyly k ničemu. Stejně jako svícny, neboť nic podobného svíčkám na Manhattanu dávno neexistovalo. Lidé za noci osvětlovali své domy hořícími hadry ponořenými v miskách živočišného tuku. „Nejspíš bys na tom opálu našla zelenou smrt,“ řekl jsem. „Zelená smrt je nejspíš na všem, na co se podíváš.“ Mimochodem, my sami jsme unikli zelené smrti jen díky tomu, že jsme brali protilátku, kterou čirou náhodou objevila Isadorova rodina, rodina Malin. Stačilo, abychom případnému rebelovi nebo celé armádě rebelů, když už je o tom řeč, odepřeli protilátku, a dotyčný nebo dotyční by byli rychle vypovězeni do posmrtného života na krocaní farmu.
* * * Jen tak na okraj: mezi Malinami žádní slavní vědci nebyli. Protilátku objevili slepou náhodou. Jedli nevykuchané ryby a protilátka, pravděpodobně nějaký polutant ze starých časů, se nacházela kdesi v rybích vnitřnostech. * * * „Věro,“ řekl jsem, „jestli se s tím mikroskopem naučíš někdy zacházet, uvidíš věci, které ti zlomí srdce.“ „Co mi zlomí srdce?“ řekla. „Uvidíš organismy, jež způsobují zelenou smrt,“ řekl jsem. „Proč bych kvůli tomu měla plakat?“ řekla. „Protože máš svědomí,“ řekl jsem. „Nechápeš, že je zabíjíme po bilionech - pokaždé když berem protilátku?“ Zasmál jsem se. Věra se nezasmála. „Nesměju se proto,“ řekla, „protožes nám svým nečekaným příchodem zkazil překvapení k narozeninám.“ „Jak to?“ řekl jsem. Mluvila o jedné ze svých otrokyň. „Donna ti to chtěla dát jako dárek. Teď to už nebude žádné překvapení.“ „Uhm,“ řekl jsem. „Myslela, že je to rafinovaně vyvedený svícen.“ * * * Důvěrně mi sdělila, že ji začátkem týdne navštívili Melodie s Isadorem, že jí opět řekli, jak vroucně doufají stát se jednoho dne jejími otroky. „Snažila jsem se jim vysvětlit, že pro každého otroctví není,“ řekla. * * * „Odpověz mi na tohle,“ pokračovala. „Co se stane s mými otroky, až umřu?“ „‚Nepečuj o zítřejší den,'„ řekl jsem jí, „‚nebo zítřejší den pečovati bude o své věci. Dosti má den na svém trápení.' „Amen,“ řekl jsem. 44 Zavzpomínali jsme si tam na schodišti před domem s přítelkyní Věrou na bitvu u jezera Maxinkuckee v severní Indianě. Viděl jsem ji z helikoptéry cestou do Urbany. Věra se svým manželem alkoholikem Leem Střenkou-13 Zappou se nacházela přímo v té vřavě. Byli tam dole na zemi kuchaři u jedné z polních kuchyní Michiganského krále. „Připadali jste mi tam dole všichni jako mravenci,“ řekl jsem, „nebo jako mikrobi pod mikroskopem.“ Neodvážili jsme se spustit níž, aby nás nesestřelili. „My jsme si tak taky připadali,“ řekla. „Kdybych tě byl tenkrát znal, pokusil bych se tě zachránit,“ řekl jsem. „To by bylo totéž, jako pokoušet se zachránit jednu bakterii z miliónu jiných, Wilbure,“ řekla. * * * Věra nejenže musela přestát šrapnely a kulky svištící nad kuchyňským stanem. Musela se také bránit manželovi, který byl opilý. Mlátil ji uprostřed bitvy. Udělal jí na obou očích monokly a přerazil jí sanici. Popadl ji a vyhodil ze stanu. Dopadla zády do bláta. Potom za ní vyšel ven, aby jí vysvětlil, jak se může napříště podobným výpraskům vyhnout. Vyšel ze stanu právě včas, aby byl prošpikován kopím nepřátelského kavaleristy. „A jaké mravní naučení z toho plyne, co myslíš?“ zeptal jsem se jí. Položila mi mozolnatou dlaň na koleno. „Wilbure - nikdy se nežeň,“ odpověděla. * * * Povídali jsme si taky trochu o Indianapolisu, kam jsem zavítal za téže cesty a kde byli s manželem zaměstnáni jako servírka a barman v klubu Třináctek - předtím než vstoupili do armády Michiganského krále. Zeptal jsem se jí, jak to v klubu vypadalo. „Ale to víš - „ řekla, „všude samé vycpané černé kočky, smrťácké lampy z tykví, na stolech dýkama přibodnutá špádová esa a podobné pitominy. Já chodila v síťových punčochách, na jehlách a v masce, prostě tak. Všechny servírky, barmani a vyhazovač nosili upíří křídla.“ „Uhm,“ řekl jsem. „Karbanátkům jsme říkali ‚mrtvoláky',“ řekla. „Uhm hmm,“ řekl jsem.
„Rajské šťávě s prckem džinu jsme říkali ‚Drákulova chuťovka',“ řekla. „Výborně,“ řekl jsem. „Byl to klub Třináctek jako každý jiný,“ řekla, „ale stejně nikdy nezabral. Indianapolis prostě Třináctkám nefandil, i když jich tam žila spousta. Bylo to město Narcisů. Kdo nebyl Narcis, ten byl nula.“ 45 Jedno vám řeknu - byl jsem zahrnován holdy jako multimilionář, jako pediatr, jako senátor a jako prezident. Ale co do srdečnosti nenacházím obdoby k přivítání, jakého se mi dostalo coby Narcisovi v Indianapolisu v Indianě! Lidé tam byli chudí a trpěli strašnou úmrtností, veřejné služby nefungovaly a všechny tížily bitvy zuřící nablízku. Ale uspořádali na moji počest, a samosebou že i na počest Carlose Narcise-11 Villavicencia, průvody a bankety, nad nimiž by oněměl i starý Řím. * * * Kapitán Bernard Orel-1 O'Hare mi řekl: „Propána, pane prezidente - kdybych tohle věděl, poprosil bych vás, abyste mě udělal Narcisem.“ Tak jsem mu tedy řekl: „Křtím tě tímto Narcisem.“ * * * Ale největší uspokojení a poučení ze všeho, co jsem tam viděl, mi přinesla týdenní rodinná hromada Narcisů. Ano, a taky jsem na téhle rodinné hromadě hlasoval, stejně jako můj pilot, stejně jako Carlos, stejně jako každý muž, žena a dítě starší devíti let. Při troše štěstí jsem se dokonce mohl stát předsedou hromady, třebaže jsem byl v městě necelý den. Předseda byl vybírán losem ze všech shromážděných. A toho večera padl los na jedenáctiletou černou holčičku jménem Dorothy Narcis-7 Garlandová. Byla k vedení hromady důkladně připravena a předpokládám, že totéž platilo o každém z přítomných. * * * Důstojně se odebrala k řečnickému pultu, který byl skoro tak vysoký jako ona. A pak si tahle moje malá sestřenka bez zbytečného omlouvání nebo sebeshazování vylezla na židli. Svolala kladívkem hromadu k pořádku a řekla svým ztichlým a uctivě naslouchajícím příbuzným: „Jak je většině z vás známo, je mezi námi přítomen prezident Spojených států. S vaším dovolením jej požádám, aby na závěr našeho obvyklého pořadu pronesl několik slov. Bude někdo tak laskav a přednese to formou návrhu?“ „Navrhuji, aby byl bratranec Wilbur požádán, aby na závěr obvyklého pořadu oslovil hromadu,“ řekl stařec sedící po mém boku. Návrh byl podpořen a předložen k ústnímu hlasování. A návrh byl prosazen, i když za roztroušených, podle zdání upřímných a nikterak posměšných „Ne“ a „Nikdy“. Haj hou. * * * Nejnaléhavějším bodem jednání byl výběr čtyř náhradníků za padlé Narcisy pro armádu Michiganského krále, který válčil současně s piráty z Velkých jezer a s vévodou Oklahomským. Pamatuju si jednoho hromotluckého chasníka, byl to kovář, který hromadě řekl: „Pošlete mě. S radostí si zabiju pár ‚Přivstalíků', když to zrovna nebudou Narcisové.“ A tak dále. K mému překvapení mu hned několik řečníků za jeho vojácké nadšení vyčinilo. Řekli mu, že se na válku nemůže koukat jako na nějakou srandu a že to taky žádná sranda není - že se mluví o tragédii a že by měl rychle nasadit tragický výraz, když nechce být vykázán z hromady. „Přivstalíci“ byli obyvatelé Oklahomy a potažmo všichni, kdo byli ve službách vévody Oklahomského, což zahrnovalo „Taktodokaže“ z Missouri, „Žvahlavy“ z Kansasu, „Bystrovokouny“ z Iowy, a tak dále a dále. Kováři bylo řečeno, že „Přivstalíci“ jsou také lidské bytosti, o nic lepší nebo horší než „Chachaři“, což byli obyvatelé Indiány. A stařec, který podal návrh, aby mi bylo později umožněno promluvit, povstal a řekl toto: „Jestliže dokážete zabíjet pro radost, mladý muži, nejste o nic lepší než albánská chřipka nebo zelená smrt.“ * * * Zanechalo to ve mně hluboký dojem. Uvědomil jsem si, že národy ve svých válkách nikdy nemohly spatřovat tragédie, ale rodiny nejen mohly, ale musely je tak vidět. Sláva jim! * * *
Hlavním důvodem, proč nebylo kováři dovoleno odejít do války, však bylo to, že byl už otcem tří nemanželských dětí, jež měl s třemi různými ženami, „a dvě další měl v troubě“, jak kdosi řekl. Nedovolili, aby se vykroutil z péče o všechny ty drobky. 46 Dokonce i děti, opilci a šílenci přítomní na rodinné hromadě se zdáli mít parlamentní procedury v malíku. Holčička za tribunou usměrňovala jednání tak pohotově a účelně, jako by to byla nějaká bohyně, vyzbrojená plnou náručí hromoklínů. Prodchla mě hluboká úcta k procedurám, které mi dříve připadaly jako pompézní šaškárna. * * * A stále je chovám v úctě, takže jsem si právě ve své encyklopedii tady v Empire State Building vyhledal jejich vynálezce. Jmenoval se Henry Martyn Robert. Byl absolventem westpointské vojenské akademie. Byl inženýrem. Později se stal generálem. Ale ještě před občanskou válkou, když sloužil jako poručík v New Bedfordu v Massachusetts, předsedal jednomu církevnímu shromáždění a to se mu vymklo z rukou. Neexistovala žádná pravidla. A tak tenhle voják usedl a sepsal několik pravidel, což byla táž pravidla, kterými se řídila hromada v Indianapolisu. Vyšla jako Robertovy směrnice pořádku, a já osobně věřím, že to byl jeden ze čtyř největších amerických vynálezů. Těmi dalšími třemi byly podle mého Deklarace lidských práv, zásady společnosti Anonymních alkoholiků a uměle rozšířené rodiny vyfantazírované Elizou a mnou. * * * Tři rekruti, které nakonec indianapoliští Narcisové odhlasovali pro odeslání Michiganskému králi, byli mimochodem lidé, jež bylo možno lehce postrádat a kteří dle mínění voličů vedli až doposud zcela bezstarostný život. Haj hou. * * * Dalším bodem pořadu byla otázka nasycení a ubytování Narcisů, kteří se trousili do města na útěku před lítými boji v severních končinách státu. Hromada opět zpražila jednoho nadšence. Jakási mladá žena, velice krásná, ale neupravená a očividně posedlá altruismem, prohlásila, že by k sobě mohla vzít alespoň dvacet utečenců. Kdosi vstal a vytkl jí, že je tak špatná hospodyně, že její vlastní děti musí žít u jiných příbuzných. Další podotkl, že je strašně roztržitá, takže nebýt sousedů, chcípl by její pes hlady, a že si třikrát málem podpálila dům. * * * Mohlo by se zdát, že k ní účastníci hromady byli krutí. Ale nazývali ji „sestřenkou Grace“ nebo „sestrou Grace“, podle toho, v jakém k ní byli vztahu. Byla samosebou i mou sestřenkou. Byla Narcis-13. Co dalšího: ohrožovala pouze sebe, takže se na ni nikdo příliš nezlobil. Její děti, jak mi bylo řečeno, se ve chvíli, kdy se naučily chodit, rozběhly do lépe spravovaných domácností. Myslím, že tohle byl určitě jeden z nejpřitažlivějších rysů Elizina a mého vynálezu: děti měly na vybranou z mnoha domovů a mnoha rodičů. Co se týče sestřenky Grace, ta vyslechla všechny tyto nemilé poznámky na svoji adresu, jako by pro ni byly překvapením, ale o jejich pravdivosti nepochybovala. Neprchla v slzách. Zůstala až do konce hromady, dodržovala Robertovy směrnice pořádku a s účastí a pozorností sledovala další jednání. Když se projednávaly „nové podněty“, přednesla sestřenka Grace návrh, aby každý Narcis, který bojuje v řadách pirátů z Velkých jezer nebo v armádě vévody Oklahomského, byl z rodiny vyloučen. Nikdo ji nepodpořil. A holčička řídící hromadu jí řekla: „Sestřenko Grace, víš přece stejně dobře jako my všichni tady, že ‚Narcis jednou, Narcis vždycky'.“ 47 Konečně došlo na moji řeč. „Bratři a sestry, bratranci a sestřenky -“ řekl jsem, „váš národ zchátral. Jak vidíte, i váš prezident je jen stínem svého někdejšího stínu. Stojí tu před vámi pouze třaslavý bratranec Wilbur.“ „Byl jsi zatraceně dobrej prezident, bratře Billy!“ vykřikl kdosi zezadu místnosti. „Chtěl jsem své zemi přinést nejen bratrství a sesterství, ale také mír,“ pokračoval jsem. „Lituji, že to musím říct, ale mír nemáme. Nalezli jsme ho. Ztratili jsme ho. Opět jsme ho nalezli. Opět jsme ho ztratili. Díky Bohu, že se alespoň stroje rozhodly skoncovat s válčením. Teď je to pouze na lidech.
A díky Bohu, že už neexistuje nic takového jako boj mezi navzájem si cizími lidmi. Je mi jedno, kdo bojuje s kým - všichni mají v řadách protivníka příbuzné.“ * * * Většina přítomných nebyla jen Narcisy, ale též hledači Uneseného Ježíše. Zjistil jsem, že mě takovéhle posluchačstvo silně znervózňuje. Ať jsem řekl co chtěl, škubali hlavami ze strany na stranu, doufajíce zahlédnout Ježíše. Ale zřejmě jim moje slova docházela, neboť mi tleskali a provolávali slávu na příhodných místech - a tak jsem to do nich hustil dál. * * * „Poněvadž jsme pouhé rodiny a nikoli už národ,“ řekl jsem, Je pro nás mnohem snadnější udělovat a přijímat ve válce milost Cestou k vám jsem sledoval ze své helikoptéry bitvu, daleko odsud na sever, v oblasti jezera Maxinkuckee. Bojovalo se na koních, oštěpy, ručnicemi, noži a pistolemi, a snad jedním nebo dvěma děly. Viděl jsem, jak několik lidí padlo. Viděl jsem také, jak se mnoho lidí objímá, a měl jsem dojem, že mnoho lidí dezertuje anebo se vzdává. Tolik tedy zpráva, kterou vám přináším z bitvy u jezera Maxinkuckee,“ řekl jsem. „Není to žádný masakr.“ 48 Za svého pobytu v Indianapolisu jsem obdržel rádiové pozvání od Michiganského krále. Jeho tón byl napoleonský. Stálo v něm, že král s radostí „udělí audienci prezidentu Spojených států ve svém letohrádku na jezeře Maxinkuckee“. Stálo v něm, že jeho stráže dostaly příkaz poskytnout mi bezpečný průchod. Stálo v něm, že bitva skončila. „Vítězství je naše,“ stálo v něm. Tak jsme tam s pilotem odletěli. Mého věrného služebníka Carlose Narcise-11 Villavicencia jsme zanechali v Indianapolisu, aby strávil svá pozdní léta v kruhu nesčetných příbuzných. „Hodně štěstí, bratře Carlosi,“ řekl jsem. „Konečně doma, pánko prezident, mein Bruder,“ odpověděl. „Díky vám a díky Bohu za všechno. Už nikdy sám!“ * * * Moje setkání s Michiganským králem by bylo v byvších časech nazváno „historickou událostí“. Sledovaly by nás kamery a mikrofony a reportéři. Takhle tam byli jen zapisovatelé, které král nazýval svými „škrabáky“. A říkal těmto lidem vybaveným pery a papírem tím archaickým titulem plným právem. Většina jeho vojáků stěží uměla číst nebo psát. * * * Přistáli jsme s kapitánem O'Harem na pěstěném trávníku před královským letohrádkem, který kdysi býval soukromou vojenskou akademií. Všude kolem lezli po kolenou vojáci, zřejmě ti, kteří se v nedávné bitvě nechovali jaksepatří statečně, střežení vojenskými policisty. Pižlali trávu bajonety, kapesními noži a nůžkami - za trest * * * Vstoupili jsme s kapitánem O'Harem do paláce dvěma řadami vojáků. Řekl bych, že to byla jakási čestná stráž. Každý z nich třímal korouhev, na níž byl vyšit symbol jeho uměle rozšířené rodiny - jablko, aligátor, chemická značka lithia, a tak dále. Připadlo mi, že je to směšně obehraná historická situace. Pomineme-li bitvy, nesestávají dějiny národů snad z ničeho jiného než z bezmocných starých ťulpasů, jako jsem byl já, nacpaných drogami a kdysi dávno bůhvíproč milovaných, přicházejících líbat holínky mladých psychopatů. V duchu jsem se neubránil smíchu. * * * Sám jsem byl pak uveden do králova spartánsky zařízeného soukromého stanu. Byl to obrovský sál, kde se zřejmě svého času konaly plesy vojenské akademie. Teď zde bylo jen polní lůžko, dlouhý stůl pokrytý mapami a hromada skládacích židlí opřených o jednu ze stěn. Král seděl na mapovém stole a ostentativně si četl v knize, která se ukázala Thukydidovými Dějinami peloponéské války. Za ním stáli tři škrabáci mužského pohlaví - s tužkami a psacími podložkami. Ani já, ani kdo jiný si neměl kam sednout. Zůstal jsem před ním stát, předpotopní buřinku v ruce. Chvíli trvalo, než vzhlédl od své knihy, přestože mě dveřník ohlásil sdostatek hlasitě.
„Vaše Veličenstvo,“ řekl dveřník, „doktor Wilbur Narcis-11 Swain, prezident Spojených států!“ * * * Konečně vzhlédl a mě rozveselilo, že se podobá jak vejce vejci svému dědečkovi, dr. Stewartovi Rawlingsovi Mottovi, lékaři, který kdysi dávno pečoval o moji sestru a o mne ve Vermontu. * * * Neměl jsem z něho nejmenší strach. Tri-benzo-Aluramil mě samosebou činil šaramantním a blazeovaným. Ale na druhou stranu jsem měl už plné zuby té laciné komedie života. Bral bych jako docela příjemné dobrodružství, kdyby se král rozhodl pohnat mě před popravčí četu. „Myslili jsme, že jste mrtev,“ řekl. „Nejsem, Vaše Veličenstvo,“ řekl jsem. „Dlouho jsme o vás nic neslyšeli,“ řekl. „Washingtonu čas od času dojdou rozumy,“ řekl jsem. * * * Škrabáci to všechno zaznamenávali, tyto dějiny ve stavu zrodu. Ukázal mi hřbet knihy, abych si přečetl titul. „Thukydides,“ řekl. „Uhm,“ řekl jsem. „Čtu pouze dějiny,“ řekl. „To je od muže ve vašem postavení moudré, Vaše Veličenstvo,“ odvětil jsem. „Těm, kdo si neberou poučení z dějin, je souzeno, aby je opakovali,“ řekl. Škrabáci škrabali ostošest. „Ano,“ řekl jsem. „Jestliže naše potomstvo neprostuduje zevrubně naši dobu, zjistí jednoho dne, že opět vyčerpali planetární zásobu fosilního paliva, že jich opět vymřely milióny na chřipku a zelenou smrt, že obloha opět zežloutla aerosoly podpažních dezodorantů, že si opět zvolili senilního prezidenta dva metry vysokého a že jsou intelektuálními a duchovními podřízenými malinkatých Číňanů.“ Nepřipojil se k mému smíchu. Oslovil jsem jeho škrabáky přímo, přes jeho hlavu. „Dějiny jsou pouze výčtem překvapení,“ řekl jsem. „Mohou nás jen připravovat na překvapení nová. Zaznamenejte to prosím.“ 49 Ukázalo se, že mladý král má připraven historický dokument, který si ode mne přeje podepsat. Byl stručný. Stvrzoval jsem v něm, že jako prezident Spojených států amerických nevykonávám nadále žádnou vládní moc nad onou částí severoamerického kontinentu, jež byla mé vlasti roku 1803 prodána Napoleonem Bonapartem a která je všeobecně známa jako „Lousianská koupě“. A tudíž, podle dokumentu, ji prodávám za jeden dolar Stewartu Žluvě-2 Mottovi, králi Michiganu. Podepsal jsem se co možno nejdrobnějším podpisem. Vypadal jako mravenčí skvrně. „Užijte si toho ve zdraví!“ řekl jsem. Území, které jsem mu prodal, bylo z větší části okupované vévodou Oklahomským a nepochybně ještě dalšími, mně neznámými potentáty a mocipány. Potom jsme se chvíli bavili o jeho dědečkovi. A pak jsme s kapitánem O'Harem odstartovali do Urbany ve státě Illinois, k elektronickému znovushledání s mou sestrou, která byla už tak dlouho po smrti. * * * Ano, a já teď píšu kostrbatou rukou a hlava mi třeští, neboť jsem při včerejším večírku na oslavu svých narozenin notně přebral. Věra Veverka-5 Zappová se dostavila ověšena démanty, pronesena pajasanovým lesem na sedadle z limuzíny, doprovázena družinou čtrnácti otroků. Přinesla mi víno a pivo, a já se opil. Ale jejím nejopojnějším darem bylo tisíc svíček, které se svými otroky odlila ve formě z temné minulosti. Zastrkal jsem je do prázdných chřtánů své tisícovky svícnů a rozestavili jsme je do šiků na podlaze vestibulu. Potom jsme je všechny zapálili. Stoje mezi všemi těmi slabými komíhavými světélky, připadal jsem si jako Pánbůh, zabořený po kolena v Mléčné dráze. EPILOG Dr. Swain zemřel dříve, než stačil napsat víc. Odešel do věčné radosti. Stejně by se nenašel čtenář, který by si přečetl, co napsal - který by si postěžoval na všechny ty nakousnuté a nedořečené historky. Rozhodně však ve svém příběhu dosáhl klimaxu, když náčelníku lupičů znovu prodal Louisianskou koupi - za dolar, který nikdy neobdržel.
Ano, a zemřel s hrdostí na to, co on a jeho sestra vykonali pro reformu společnosti, neboť zanechal tyto verše, snad v naději, že jich někdo použije jako jeho epitafu: Jak že jsme úskoky záludné nesli grotesky člověčí, i Boží, chceš-li? Bez bázně vší, v pohodlí za kamny, díky vám, hrou, v niž jsme vdechnuli tajné své sny. * * * Nedostal se už k vyprávění o elektronickém zařízení v Urbane, jež mu umožnilo znovusjednotit svoji mysl s myslí své mrtvé sestry, znovustvořit génia, kterým byli v dětství. Zařízení, jemuž těch několik málo lidí, kteří o něm věděli, říkalo „chuligán“, tvořila zdánlivě obyčejná hnědá kameninová roura - o průměru dvacet centimetrů a dva metry dlouhá. Ležela jen tak - nahoře na ocelové skříni s ovládacími prvky obrovského urychlovače částic. Urychlovač částic byla válcovitá magnetická závodní dráha pro elementární entity, probíhající mezi obilnými lány na okraji města. Ano. A sám chuligán byl vlastně duch, neboť urychlovač částic už dávno zemřel na nedostatek elektrického proudu, na nedostatek nadšenců pro své kousky. * * * Poklízeč Francis Železo-7 Chuligán ukládal rouru na mrtvou skříň a na okamžik na ni postavil taky svoji bandasku s kávou. Uslyšel z trubky hlasy. Došel pro vědce, jemuž tenhleten přístroj patřil, pro dr. Felixe Bauxita-13 von Peterswalda. Ale roura odmítala znovu promluvit. Dr. von Peterswald nicméně svou ochotou uvěřit nevědomému panu Chuligánovi prokázal, že je velkým vědcem. Nechal poklízeče vyprávět jeho příběh pořád dokola. „Bandaska,“ řekl konečně. „Kde máte tu bandasku?“ Chuligán ji držel v ruce. Dr. von Peterswald mu nařídil, aby ji umístil do téhož postavení ve vztahu k rouře, v jakém byla předtím. Roura opět nabyla hlasu. * * * Mluvčí se prohlásili za bytosti ze záhrobí. Z pozadí se ozýval demoralizovaný chór duší, které si navzájem stěžovaly na fádnost, společenské přezírání, nicotné bolístky, a tak dále. Jak si dr. von Peterswald zapsal do svého tajného deníku: „Ze všeho nejvíc to připomínalo zvuky doléhající k nám za deštivého podzimního dne z druhé strany telefonního spojení - z mizerně vedené krocaní farmy.“ Haj hou. * * * Když dr. Swain hovořil prostřednictvím chuligána se svou sestrou Elizou, byla u toho vdova po dr. von Peterswaldovi, Wilma Zimostráz-17 von Peterswald, a její patnáctiletý syn David Narcis-11 von Peterswald, bratr dr. Swaina a oběť Touretteovy nemoci. * * * Chudáka Davida postihl záchvat jeho choroby - právě když dr. Swain začínal hovořit přes Velkou Propast s Elizou. David se usilovně snažil mimovolný proud oplzlostí potlačit, ale podařilo se mu jen stoupnout hlasem o oktávu výš. * * * A dr. Swain se přestal krotit. Mimovolně vylezl na skříň, jak byl vysoký a starý. Nahrbil se nad rourou, aby byl sestře co nejblíž. Svěsil hlavu nad aktivním koncem roury k zemi a skopl veledůležitou bandasku na podlahu, čímž spojení přerušil. „Haló? Haló?“ řekl. „Ořití... hovno... žlázy,“ řekl chlapec. Vdova po dr. von Peterswaldovi byla na urbanském konci jedinou střízlivě uvažující osobou, takže to byla ona, kdo vrátil bandasku na patřičné místo. Musela ji trochu neurvale nacpat mezi rouru a prezidentovo koleno. Vzápětí se ocitla polapena v groteskní poloze, ohnutá do pravého úhlu přes vrchol skříně, jednu ruku nataženou a nohy několik centimetrů nad zemí. Prezident se nesvalil jenom na bandasku, ale zalehl jí taky ruku.
„Haló? Haló?“ řekl prezident, s hlavou svěšenou k zemi. * * * Z druhého konce odpovídalo štěbetání, hudrování, kničení a kvokání. Někdo kýchl. „Buzerant... kálet... kulky,“ řekl chlapec. * * * Než stačila Eliza opět promluvit, vycítili zemřelí v pozadí, že chudák David je spřízněná duše, stejně urážená lidským údělem v tomto vesmíru jako oni. A tak ho ještě hecovali a přispívali vlastními oplzlostmi. „Jen jim to pověz, hochu,“ říkali, a tak dále. A všechno zdvojnásobovali. „Tuplovaný hovno!“ říkali, a tak dále. Byl to binec. * * * Ale dr. Swain a jeho sestra se přece jen spojili, a s tak křečovitou důvěrností, že by se dr. Swain nejraději vsoukal do roury, kdyby to jen šlo. Ano, a Eliza na něm chtěla, aby co nejrychleji umřel, aby mohli dát opět hlavy dohromady. A pak by společně vymysleli, jak vylepšit ten zcela neuspokojivý takzvaný „Ráj“. * * * „Týrají vás tam?“ zeptal se jí. „Ne,“ řekla, „smrtelně se nudíme. Ať už tohle místo projektoval kdo chtěl, o lidských bytostech toho nevěděl ani zbla. Bratře Wilbure,“ řekla, „tohle tady je Věčnost. Tohle je navždycky! Tvůj život tam, co jseš, neznamená v pojmech času zhola nic! Je to jen ubohý vtip! Prožeň si hlavu kulkou, jak to jen půjde.“ A tak dále. * * * Dr. Swain jí pověděl o problémech, které mají živí s nevyléčitelnými nemocemi. Když se nad tím zamysleli jako jeden, bylo rozluštění téhle záhady dětskou hrou. Vysvětlení bylo následující: bacily chřipky byli Marťané, jejichž invazi zřejmě ochranná tělíska v krvi těch, co přežili, úspěšně odrazila, neboť prozatím chřipka vymizela. Naproti tomu zelenou smrt způsobovali mikroskopičtí Číňané, kteří byli zcela mírumilovní a nechtěli nikomu ublížit. Avšak normálně velké lidské bytosti, které je vdechly nebo požily, čekala jistá smrt. A tak dále. * * * Dr. Swain se své sestry zeptal, jakého komunikačního přístroje používá na své straně - jestli je Eliza taky nahrbená nad kusem roury, nebo jak. Eliza mu řekla, že tam žádný přístroj nemá, že se s ním dorozumívá pocitem. „Co je to za pocit?“ řekl. „Musel bys být mrtvý, abys porozuměl jeho popisu,“ řekla. „Schválně to zkus, Elizo,“ řekl. „Je to jako být mrtvý,“ řekla. „Pocit mrtvosti,“ řekl zkusmo, snaže se pochopit. „Ano - chladu a lepkavosti -“ řekla. „Uhm,“ řekl. „Ale taky, jako kdyby ses ocitl uprostřed roje neviditelných včel,“ řekla. „Tvůj hlas vychází z roje včel.“ Haj hou. * * * Když měl dr. Swain tuto nevšední zkoušku za sebou, zbývalo mu pouhých jedenáct pilulek tri-benzoAluramilu, který nebyl samosebou vytvořen jako narkotikum pro prezidenty, ale jako prostředek na potlačení projevů Touretteovy nemoci. A když si zbývající pilulky vysypal na svou lopatovitou dlaň, nevyhnutelně mu připadly jako poslední zrnka písku v přesýpacích hodinách jeho života. * * * Dr. Swain stál na slunci před budovou laboratoře, kde se nacházel chuligán. Vdova se synem tam stáli s ním. Vdova držela bandasku, takže teď mohla chuligána oživit pouze ona. Přitažlivost byla mírná. Dr. Swain měl erekci. Právě tak chlapec. Právě tak kapitán Bernard Narcis-11 O'Hare, který stál nedaleko u své helikoptéry. Erektivní tkáně vdovina těla byly pravděpodobně také zahlceny krví. „Víte, jak jste na té skříni vypadal, pane prezidente?“ řekl chlapec. Byl viditelně zhnusen tím, co ho nemoc nutila pronášet.
„Ne,“ řekl dr. Swain. „Jako největší pavián na světě, který chce ošoustat kopací míč,“ vypleskl chlapec. Aby zamezil dalším takovým urážkám, podal dr. Swain svoji zbývající zásobu tri-benzo-Aluramilu chlapci. * * * Následky tohoto náhlého přerušení závislosti na tri-benzo-Aluramilu byly podivuhodné. Dr. Swain musel být šest dní a šest nocí přivázán k posteli ve vdovině domě. Během té doby se také s vdovou miloval a počal syna, který se měl stát otcem Melodie Žluvy-2 von Peterswald. Ano, a během té doby mu vdova sdělila, co se dověděla od Číňanů - že se díky sloučení vzájemně sladěných myslí stali úspěšnými manipulátory vesmíru. * * * Ano, a potom s ním jeho pilot odletěl na Manhattan, na Ostrov smrti. Dr. Swain tam zamýšlel zemřít, aby se připojil ke své sestře v záhrobí - následkem vdechnutí a požití neviditelných čínských manipulátorů. Kapitán O'Hare, který ještě zemřít nechtěl, spustil svého prezidenta pomocí rumpálu, lana a kšírů na vyhlídkovou terasu Empire State Building. Prezident strávil zbytek dne nahoře a kochal se pohledem na New York. A pak, zhluboka se nadechuje po každých dvou třech krocích v naději, že vdechne čínské manipulátory, sestupoval ze schodů. Přízemí dosáhl za soumraku. * * * Ve vestibulu našel lidské kostry - v hnízdech plesnivých hadrů. Stěny byly zebrované sazemi dávných kuchyňských ohnišť. Na jedné stěně byl obraz Uneseného Ježíše Krista. Dr. Swain poprvé uslyšel děsivé víření netopýrů, vylétajících na noc z tunelů podzemní dráhy. Považoval se už za mrtvého - za bratra kostlivců. Ale náhle se z úkrytu ve vestibulu vynořilo šest členů rodiny Malin, kteří sledovali přílet jeho helikoptéry. Byli ozbrojeni oštěpy a noži. * * * Když pochopili, koho že to zajali, rozechvělo je vzrušení. Byl pro ně pokladem ne proto, že to byl prezident, ale protože vystudoval lékařskou fakultu. „Doktor! Teď máme všecko!“ řekl jeden. Ano, a jeho přání zemřít nevěnovali sluchu. Přinutili ho, aby spolkl lichoběžníkový plátek čehosi, co připomínalo oříškovou čokoládu, ale zcela bez chuti. Ve skutečnosti to byly vařené a sušené rybí vnitřnosti, obsahující protilátku proti zelené smrti. Haj hou. * * * Maliny ho okamžitě odlifrovaly do finanční čtvrti, neboť Hiroši Malina-20 Yamaširo, hlava jejich rodiny, byl na smrt nemocen. * * * Ten člověk měl zřejmě zápal plic. Dr. Swain pro něho nemohl udělat nic jiného, než co by pro něho udělali lékaři předchozího století, totiž udržovat tělo v teple a čelo v chladu - a čekat. Buď horečka ustoupí, nebo nemocný zemře. * * * Horečka ustoupila. Za odměnu snesly Maliny dr. Swainovi na podlahu Newyorské burzy své nejvzácnější jmění. Bylo to rádio s časovým ovládáním, altsaxofon, pánský necesér s kompletní sadou toaletních potřeb, model Eiffelovy věže s vestavěným teploměrem - a tak dále a dále. Dr. Swain si ze všeho toho haraburdí, a jen aby neurazil, vybral jediný mosazný svícen. A tak povstala legenda, že je celý pryč do svícnů. Od té doby mu všichni přinášeli svícny. * * * Kolektivní život Malin, který od něho mezi jiným vyžadoval, aby ustavičně škubal hlavou a hledal Uneseného Ježíše Krista, se mu nezamlouval. A tak uklidil vestibul Empire State Building a nastěhoval se tam. Maliny ho zásobovaly potravinami. A čas letěl. * * *
Někdy v té době přibyla na Ostrov smrti Věra Veverka-5 Zappová a Maliny jí poskytly protilátku. Doufali, že bude dr. Swainovi k ruce jako ošetřovatelka. A ona mu krátce ošetřovatelku dělala, ale potom založila svoji vzorovou farmu. * * * A mnohem později přibyla malá Melodie s útěžkem, tlačíc před sebou v rozpadajícím se dětském kočárku své dojemné světské statky. Mezi těmito statky byl také svícen z míšeňského porcelánu. Dokonce až v Michiganském království se rozneslo, že legendární král New Yorku je blázen do svícnů. Melodiin svícen představoval šlechtice flirtujícího s krásnou pastýřkou u stromového kmene ovinutého popínavými růžemi. Melodiin svícen se o posledních narozeninách starého pána rozbil. Zakopla o něj Wanda Veverka-5 Riverová, opojená otrokyně. * * * Když se Melodie poprvé objevila v Empire State Building a dr. Swain se jí vyšel zeptat, co je zač a co chce, padla před ním na kolena. V natažených ručičkách svírala svícen. „Ahoj, dědečku,“ řekla. Na okamžik znejistěl. Pak jí pomohl na nohy. „Pojď dál,“ řekl. „Pojď dál, pojď dál.“ * * * Dr. Swain tehdy nevěděl, že v Urbane za náhlého přerušení své závislosti na tri-benzo-Aluramilu zplodil syna. Viděl v Melodii náhodného prosebníka a svoji ctitelku. Ani ho nenapadlo, aby si při tomto prvním setkání spřádal nějaké živé sny o potomcích. Nikdy se netoužil rozmnožovat. A když mu Melodie ostýchavě, leč přesvědčivě podala důkazy, že je jeho skutečnou pokrevní příbuznou, zmocnil se ho pocit, jak později vysvětlil Věře Veverce-5 Zappové, že se v něm „rozevřela jakási obrovská škvíra. A z toho nenadálého, bezbolestného otvoru,“ pokračoval, „se vyplížilo vyhladovělé dítě v jiném stavu, svírající v rukou míšeňský svícen. Haj hou.“ * * * Melodiin příběh byl následující: Její otec, nemanželské dítě dr. Swaina a vdovy z Urbany, byl jedním z mála, kdo přežili „Urbanský masakr“. Ještě v chlapeckém věku byl pak naverbován coby tambor do armády pachatele masakru, vévody Oklahomského. Chlapec počal Melodii ve věku čtrnácti let Její matkou byla čtyřicetiletá pradlena, která táhla s armádou. Prostřední jméno „Žluva-2“ dostala Melodie proto, aby v případě, že by padla do zajetí vojsk Stewarta Žluvy-2 Motta, krále Michiganu a úhlavního vévodova nepřítele, s ní bylo zacházeno s maximální milosrdností. A skutečně jako šestiletá padla do zajetí - po bitvě u Iowa City, v níž jejího otce i matku sklála smrt. Haj hou. * * * Ano, a král Michiganu byl tehdy už tak dekadentní, že si vydržoval serail zajatých dětí se stejným prostředním jménem, jaké nesl sám - což bylo samosebou Žluva-2. Malá Melodie byla k této ubohé zoologické zahradě připojena. Ale jak se její soužení stávalo nechutnějším, tím větší vnitřní sílu do ní vlévala poslední slova jejího otce, jež zněla takhle: „Jsi princezna. Jsi vnučka Krále svícnů, krále New Yorku.“ Haj hou. * * * A pak jedné noci ukradla ze stanu spícího krále míšeňský svícen. Potom se Melodie vyplížila ze stanu do měsíčním světlem zalitého světa. * * * Tak začala její neuvěřitelná pouť na východ, stále na východ, pouť za legendárním dědečkem. Jeho palác byl jednou z nejvyšších budov světa. Všude potkávala příbuzné - když ne Žluvy, pak alespoň nějaké ptáky nebo jiné živé tvory. Krmili ji a ukazovali jí cestu. Jeden jí dal plášť do deště. Další jí dal svetr a kompas. Další jí dal kočárek. Další jí dal budík. Další jí dal jehlu a nit a ještě zlatý náprstek. Další ji s nasazením vlastního života převezl veslicí přes řeku Harlem na Ostrov mrtvých. A tak dále.
- Das Ende TRPKÁ GROTESKA „Uklízím sám v sobě a obrozuju se pro léta, která přijdou teď a která budou zcela jiná. Za podobných duchovních okolností dal hrabě Tolstoj svobodu svým nevolníkům, Thomas Jefferson svobodu svým otrokům. Já hodlám propustit všechny literární postavy, jež mi tak oddaně sloužily za mé spisovatelské kariéry.“ Tak doprovodil Kun Vonnegut, Jr. svůj román Snídaně šampiónů (Breakfast of Champions) z roku 1973, jehož příběhy hovoří o Zemi a „jedné její části, nazývané Spojené státy americké“, jako o světě dávno minulém a vyhaslém, o jehož existenci by obyvatelé jiné planety mohli pochybovat, jak se zdá absurdní a neskutečnou. Tímto románem skončil Vonnegut podle vlastních slov jednu etapu své tvorby. Groteska, která vyšla o tři roky později, patří tedy již do etapy následující a - podobně jako další román Kriminálník (Jailbird) z roku 1978 - je neobvykle transformovanou autobiografickou výpovědí, hyperbolicky ztvárněnou na způsob vědeckofantastické novely. Základní téma příběhu - trauma osamělosti ve světě, kde lidé „nepatří už nikam“ a ztrácejí pro sebe na zajímavosti, protože se stali „zaměnitelnými součástkami amerického stroje“ - epizodicky předznamenává pohřeb vypravěčova strýce Alexe; byl to člověk, který hrál roli alkoholika, ač jím nebyl, aby tak ve sdružení Anonymních alkoholiků našel náhradu za rozpadlé příbuzenské svazky. (Neboť: „Láska je tam, kde ji nacházíte“) Rozpad a odcizení ve víru krizí a válek postihují celou rodinu, příbuzenstvo, ba komunitu stávají se čímsi všeobecným a neodvratným. Také „neandertaloidní“ sourozenci Wilbur a Eliza se narodili „vybaveni schopností a odhodláním být maximálně šťastni za všech okolností“. Jejich dětství je archetypem dosud nerozděleného, nespecializovaného, nefragmentovaného lidského bytí, jež se vyznačovalo tím, že spolu „netvořili pouze jedinou mysl, ale celý hustě zabydlený vesmír“. Jejich „ráj“, jejich „národ dvou“ zničí vpád zákonitostí výdělkářské společnosti a způsobí jejich vzájemné oddělení a znicotnění. Tyto zákonitosti nejsou abstraktní a anonymní; uvádějí je do chodu lidé - jejich tvůrci a nositelé. Vonnegut je sarkasticky demaskuje například v postavě manipulátorské psycholožky Dr. Cordinerové. Vkládá jí do úst slova, jimiž tato snobská intelektuálka zesměšňuje přání sourozenců zůstat pospolu: Jestli vám to ještě nikdo neoznámil, tak žijeme ve Spojených státech amerických, kde nikdo nemá právo spoléhat na druhého - kde se každý učí jít svou vlastní cestou.“ Toto je podle ní moudrost amerikanismu: „Pádluj svou vlastní kánoi.“ Základním tématem Grotesky je tedy konfrontace sobectví, omezeného individualismu, odcizených vztahů s láskou, kolektivismem, spoluprací a pospolitostí. A nebyl by to Vonnegut, kdyby sarkasticky nekomentoval americkou každodennost, její lidsky vyprázdněné poměry, institucionální formy bez člověčiny, stereotypy. Stojí za to připomenout, jak zlehčuje ústavně proklamovaná práva amerického lidu jako nereálná, a proti nim klade mocenskou instituci „slavné a mocné rodiny volených zástupců“. K zesměšnění intelektuálního snobství mu stačí pouhý šleh: „K přijetí na Harvardovu univerzitu stačí, když člověk umí číst a psát?“ Jiná stavebně důležitá - je sarkastická demystifikace prezidentských „velkých programů“. Wilbur se jako uchazeč o prezidentský úřad prosadil svým programem likvidace osamělosti na základě umělého rozšíření „rodin“; administrativní zásah - změna prostředního jména - má vést k obrodě společnosti. Vonnegut tu míří i na pověstnou sdružovací mánii, která je tak rozšířena zejména ve středních vrstvách americké společnosti a jaksi kompenzuje dehumanizační následky sociální atomizace. Ad absurdum dovádí tuto představu ohlas na aféru Watergate, motivy jejíchž účastníků vysvětluje prezident Wilbur tím, že Nixon a jeho společníci nebyli v podstatě zločinci, ale „toužili po členství v bratrstvu, jež spatřovali v organizovaném zločinu“. A aby tomu nasadil korunu, dodá: „Lepší rodina kriminálníků než vůbec žádná rodina.“ Při vší hořkosti vyvolané americkou skutečností nezahořkl Vonnegut k životu, k jeho skutečným hodnotám. Potvrzuje to jeho vnitřní odstup od celé té pseudoreality, jíž nastavuje hyperbolické zrcadlo. Potvrzuje to také jeho výslovný odkaz na grotesky s Laurelem a Hardym, k nimž svou knihu přirovnává. „Základním fórem Laurela a Hardyho bylo podle mého to, že se každou zkouškou pokoušeli projít, jak nejlíp uměli. Nikdy nepřestali důvěřivě smlouvat s osudem...“ A potvrzuje to konečně samo vyústění Grotesky. V době, kdy prezident Wilbur jako přestárlý muž rekonstruuje své vzpomínky v pelechu z hadrů v přízemí newyorského Empire State Building, jsou Spojené státy v procesu civilizačního rozkladu, lidé umírají po miliónech na „albánskou chřipku“ a „zelenou smrt“, národ přestal existovat, ke všemu se zhoršily klimatické poměry a nastaly výkyvy gravitace. Amerika se vrací k primitivismu, vylidněna a rozdrobena na menší říše, které spolu válčí. Ale všechno jako by mělo začít od základu znovu, snad lépe, jak to symbolicky naznačuje návrat Wilburovy těhotné vnučky - jediné přeživší pokrevní příbuzné - k „legendárnímu dědovi“.
