KURIKULÁRNE TRENDY VO VZDELÁVANÍ DOSPELÝCH

RECENZE

KURIKULÁRNE TRENDY VO VZDELÁVANÍ DOSPELÝCH Jaroslav Mužík RECENZE KNIHY P

, V., S , M., B , A. Kurikulárne trendy vo vzdelávaní dospelých. Banská Bystrica: Belanium, . s. ISBN - - .

Rád bych čtenáře upozornil na velmi zajímavou publikaci našich kolegů ze Slovenské republiky, která by určitě neměla ujít jejich pozornosti, neboť není v žádném případě jednorázovým nakladatelským počinem. Reaguji tak zejména na přání autorů z úvodu: „Věříme, že se tato publikace stane podnětem pro diskusi o významu tvorby kurikula ve vzdělávání dospělých a o potřebě teoretického rozpracování této problematiky“ (s. ). Ano, je zcela evidentní, že u nás je diskuse o kurikulu ve školství v souvislosti s realizací Rámcového vzdělávacího programu relativně bohatá. V oblasti dalšího vzdělávání, zvláště v jeho profesně zaměřené části, tato diskuse takřka absentuje. Předložená odborná kniha vychází z konceptu sociálně-ekonomických změn, které ovlivňují celou oblast vzdělávání dospělých. Autoři charakterizují čtyři podle jejich slov socioekonomické megatrendy, které tvoří rostoucí vliv informačních technologií, rozvoj různých profesí ve výrobě i službách, propojení výkonu práce s učením a determinující působení demografických změn ve společnosti na trh práce a vzdělávání. Dále se autoři věnují trendům v kurikulu vzdělávání dospělých v návaznosti na kompetenční přístupy v této oblasti. Publikace pak vrcholí v analýze modelů tvorby kurikula v rámci

RECENZE

neformálního a informálního vzdělávání, která je doplněna konkrétními příklady. Práce slovenských autorů je v plné své šíři velmi odborně fundovaná a je podnětná pro řadu odborníků ze vzdělávací oblasti. Rád bych vyzdvihl jen některé momenty, které mají podle mého názoru širší dosah na teorii i praxi vzdělávání. Zajímavým problémem je diskuse o roli dalšího vzdělávání v ekonomice a společnosti. Autoři uvádějí, že „profesní vzdělávání a další vzdělávání směřuje a ovlivňuje možnosti profesního rozvoje, možnosti postupu a společenský status (lidí – pozn. autora)“ (s. ). Na jiném místě k tomu dodávají: „Další profesní vzdělávání je vzdálené od naplňování cílů, které jsou historicky spjaté s myšlenkou vzdělávání, například rovnost šancí, sociální soudržnost a spravedlivost – ve své současné podobě další profesní vzdělávání prohlubuje sociální nerovnosti a selekci“ (s. ). Toto tvrzení například zastává sociolog Jan Keller, který ve svých pracích dokládá, že profesní vzdělávání zvláště v podnikové sféře přináší jasné výhody zejména managementu, kterému slouží jako nástroj k posílení výsad, pozic a moci. Tento autor na základě výzkumů v západoevropských firmách dospěl k názoru, že profesní vzdělávání také dále prohlubuje nerovnosti v příjmech zaměstnanců. Otázkou však zůstává, jaké jsou „cíle historicky spjaté s myšlenkou vzdělávání“. Vzdělávání v historickém pohledu sloužilo jako klíč k vzestupu lidí, jako prostředek emancipace nebo příspěvek k sociální integraci a sociální kohezi. Současně však vzdělávání působilo jako „skleněná zeď“ (Walter Rathenau), která od sebe oddělovala sociální skupiny a posilovala sociální rozdíly. Chtěl bych v této souvislosti také připomenout koncepci vzdělávání Wilhelma von Humboldta, která měla i pragmatickou dimenzi, byť jen zprostředkovaně. Humboldtův program vzdělávání vědou byl použit prakticky institucionálně a vedl v Německu (zejména v Berlíně) k založení řady odborných škol, které sloužily vědě i výuce, produkovaly řadu odborníků ve všech oblastech veřejného života a staly se i základem dalšího odborného vzdělávání. V tomto kontextu plně souhlasím s konstatováním autorů, že „na tomto pozadí je potřebné položit si otázku, jaké společensko-podnikové změny práce jsou v současnosti základem dalšího vzdělávání a jak přesně vypadá sociální selektivnost“ (s. ). Je totiž evidentní, že další profesní vzdělávání představuje důležitý doprovodný jev probíhajících změn ve společnosti i hospodářství. Vzdělávací činnost představuje též důležitou kompetentu rozvoje lidských zdrojů v podnicích. Další vzdělávání je také chápáno jako důležitý nástroj v boji se sociální exkluzí různých menšin ve společnosti. Autoři velmi přesně charakterizují aktuální úkol andragogiky takto: „Andragogika jako všeobecná teorie edukace dospělých musí kromě svých vlastních, vědecky

RECENZE

verifikovaných teorií akceptovat také sociální, resp. edukační realitu, a naopak vlastní vědeckou produkcí andragogika přispívá k optimalizaci politiky vzdělávání dospělých“ (s. ). K tomu bych chtěl dodat, že je otázkou, zda je opravdu andragogika „všeobecná teorie edukace dospělých“. Jak všichni víme, existuje v tomto smyslu řada názorů. Jen tak namátkou. Saran B. Merriam chápe andragogiku jako jeden ze dvou pilířů teorie učení dospělých, přičemž druhým pilířem je sebeřízené učení se. Jost Reischmann andragogiku definoval jako vědu o celoživotním a všeživotním vzdělávání. Bastiaan van Gent používá termín andragogika jako označení pro vzdělávání dospělých, řízení a organizaci sociální a komunitní práce. A tak bych mohl pokračovat. Další problémy současné andragogiky otevírají autoři na s. , kde píší: „Struktura didaktiky dospělých jako by stále ještě věrně kopírovala strukturu didaktiky obecné, která je ve velké míře vázána na školské prostředí a která by též potřebovala zásadní změny.“ Ano, s tímto tvrzením lze jen souhlasit. Klasická didaktika, tedy i didaktika dospělých, je skutečně vědou konzervativní a drží se pevných témat svého poznání. Autoři publikace velmi fundovaně dokládají specifika učení se a vzdělávání dospělých a dávají ho do souvislosti s tzv. kompetenčním pojetím vzdělávání. V této souvislosti podtrhují význam dalšího vzdělávání v procesu přechodu k tzv. společnosti vědění (znalostní společnosti). Oprávněně také poukazují na nejednotné chápání pojmu kurikula a na různé možné interpretace a přístupy k této problematice. Jen na potvrzení celé věci, Oxfordský výkladový slovník pojem curriculum neuvádí vůbec a další autorita – slovník PONS – curriculum představuje jako kurz (předmět) v rámci studia ve škole či na univerzitě. V oblasti didaktiky dospělých zaznamenáváme v posledních pěti letech přece jenom určitý posun. Rozšiřuje se její kurikulum o nové otázky, v její struktuře ne zcela obvyklé. Tato součást andragogiky se snaží vyrovnat s elektronizací výukového procesu. Zkoumá využití on-line nástrojů na podporu výuky i otázky částečné či úplné virtualizace vzdělávání dospělých. Do didaktické problematiky jsou zařazovány dále otázky efektivity výuky, systémy kvality řízení vzdělávacích institucí apod. Co lze dodat závěrem? Děkuji slovenským kolegyním a kolegovi – profesorce Prusákové, doktorce Bontové a magistru Schubertovi, že se pustili do tak složité a důležité problematiky.

Autor doc. PhDr. Jaroslav Mužík, DrSc., Bělčická e-mail: [email protected]

/

,

Praha ,

RECENZE

DÍTĚ S ADHD A ADD DOMA I VE ŠKOLE Dita Janderková RECENZE KNIHY C

, C . R. Dítě s ADHD a ADD doma i ve škole: praktický rádce pro rodiče i učitele. Praha: Portál, . s. ISBN - - .

Možná si řeknete: „Zase to téma ADHD a ADD. Pořád to stejné. Je možné ještě něčím nově přispět, je možné najít něco, co bychom nevěděli jako vychovatelé?“ Ale jistě že je. Každý zdroj informací je potřeba vítat. Tak je to i v případě knihy Dítě s ADHD a ADD doma i ve škole. Její autorkou je Cheryl R. Carterová, zakladatelka organizace Organized Kidz, jež pomáhá dětem se speciálními potřebami osvojit si organizační a studijní dovednosti. Autorka v recenzované knize zúročila své dlouholeté zkušenosti speciální pedagožky se zaměřením na poruchy učení a dále jako poradkyně v oblasti time managementu. Předkládaná kniha poslouží především rodičům a vychovatelům dětí s problémy poruch pozornosti. Ovšem poučení najdou i učitelé, speciální pedagogové nebo pracovníci v oblasti volného času. Doporučuji tuto knihu i samotným dětem s poruchami pozornosti (nejlépe v období dospívání, podle vyspělosti dítěte i dříve), a především dospělým, kteří s touto poruchou žijí. Kniha bude nejen přínosem po stránce informační, ale poslouží i jako zdroj námětů a inspirací, jak si lépe organizovat čas, jak zvládat time management.

RECENZE

Problematika poruch pozornosti – s hyperaktivitou (ADHD) a bez hyperaktivity (ADD) – je stále diskutovaným tématem. Je možné najít k tomuto tématu publikace velmi dobré, průměrné, ale i ty, jež je možné přehlédnout, a o nic nepřijdeme. Recenzovanou knihu ale řadím do skupiny, které je dobré věnovat pozornost. Autorka pojala téma citlivě, ale věcně. Své rady konkretizuje a uvádí mnoho příkladů, nad kterými může vnímavý čtenář zapřemýšlet a případně je dále rozvinout. Kniha je také cenná tím, že v ní najdou poučení, jak už bylo zmíněno, nejen rodiče, ale také samotné děti a dospělí s poruchami pozornosti, a dokonce i dospělí v roli rodičů, kteří jsou sami nositeli poruch pozornosti. Autorka totiž vhodně připomíná, že je nutné překonat mýtus, že dítě z těchto problémů vyroste. Porucha v drtivé většině přechází do dospělosti. Publikace je rozčleněna do jedenácti vcelku stručných kapitol. Na zhruba stranách podává to nejdůležitější, ve shodě s podtitulem Praktický rádce pro rodiče a učitele. Každá kapitola je přehledně rozčleněná a přináší to podstatné. Musím ale zklamat ty, kteří by zde hledali teorie, hypotézy o etiologii, terapii. Autorka jde, jednoduše řečeno, přímo k radám, což je pro vychovatele to nejpodstatnější. Co je ale sympatické, že se odvolává na vlastní zkušenosti a podporuje čtenáře k zamyšlení a dodává povzbuzení. To je velmi důležité především pro rodiče, kteří jsou pod tíhou každodenních problémů zahlcení negativními projevy svých dětí a neustále musí čelit výtkám na chování svých dětí z okolí. Autorka představuje vlastní metodu FIRST (česky první), s jejíž pomocí chce zavést do života dětí řád. Její označení je zkratkou tvořenou prvními písmeny zásad, na kterých metoda stojí. Jedná se o zábavu (angl. fun), individualismus (angl. individualism), pravidla (angl. rules), jednoduchost (angl. simplicity), časový režim (angl. time management). Zkratku lze přeložit jako první, tedy to první a podstatné, pokud chceme dětem s poruchami pozornosti pomoci. Autorka poskytuje konkrétní, do kroků rozčleněný návod zaměřený na nácvik úkolů a prací. Návod je jednoduchý, srozumitelný a velmi dobře použitelný u všech dětí, nejen u těch s poruchami pozornosti. Prvním krokem musí být ukázka konkrétní činnosti. Dítě necháme, aby dospělého pozorovalo, jak něco vykonává, a přitom popisujeme, co dospělý dělá. Pak následuje aktivní účast dítěte, kdy dospělému pomáhá, a současně je povzbuzujeme, aby se snažilo jednotlivé úkony provádět už samostatně. Nelze opomenout dohled, kdy dospělý pozoruje, jak dítě dělá úkol bez jeho pomoci. Přitom se nešetří pozitivní zpětnou vazbou – pochvalou, pohlazením, uznáním. Děti s poruchami pozornosti potřebují neustálé utvrzování, že se lepší, že se jim podaří úkol zdárně dokončit. Ve čtvrtém kroku už dítěti svěřujeme odpovědnost.

RECENZE

Je povzbudivé, pokud nás dítě uslyší, že ho chválíme i před druhými, tím roste jeho sebedůvěra a má větší chuť se v činnosti angažovat. Pochvala totiž vždy motivuje a potěší. Následuje nezbytný pátý krok, kterým je kontrola. Je nezbytné občas zkontrolovat, jak dítě určitou činnost vykonává. U domácích prací se doporučuje kontrola alespoň jednou týdně. Autorka velmi trefně připomíná, že děti nedělají to, co očekáváme, ale pouze to, co kontrolujeme. Pokud s dětmi cvičíme provádění nějakých činností, je vhodné propojit tento nácvik se zábavou, která ale musí být vyvážená přiměřenou kontrolou. Zábava je velmi mocnou motivací. Musíme pamatovat na skutečnost, že děti s ADHD a ADD mívají nízký práh frustrace. Tu lze posilovat nácvikem schopnosti odložit momentální uspokojení. Dítě tak získá pocit vnitřní síly a bude se vidět jako úspěšné a na úspěch se vyladí. Lidé jsou takoví, za jaké se sami považují. Každé dítě je jiné a tak k němu musíme přistupovat. Respektujme jeho individualitu. Pomůžeme mu vytvořit si vlastní seznam úkolů, rozvrh činností, své místo musí mít také odpočinek. K naplnění individuality autorka doporučuje, aby si každý člen rodiny zapsal jinou barvou svůj pracovní rozvrh do rodinného kalendáře společných činností. Každé dítě by mělo mít také k dispozici vlastní pracovní místo, stůl. Pro úspěch je nezbytné zavést pravidla a rutinu, které vyvažují předchozí dvě zásady – zábavu a individualismus. Děti potřebují pravidla a řád, vítají strukturu a předvídatelnost. V souvislosti s tím se snažíme poskytovat dětem instrukce typu, co mají činit a ne, co dělat nemají. Děti mnohdy sice slyší, že nemají to či ono dělat, ale už nevědí, jak je to správně, neumějí si představit žádoucí chování. Pravidla a rutinu posilujeme vytvořeným rozvrhem, kdy se odmění například vlepením obrázku, že bylo něco splněno, že se něco podařilo. Vhodné je například obodovat jednotlivé domácí práce a požadovat, aby dítě provedlo práce v hodnotě, na které jsme se dohodli. Dalším krokem metody FIRST je jednoduchost a konkrétnost. Pokud s dítětem komunikujeme, pokud po něm něco chceme, sdělujeme mu to přiměřenou, jednoduchou formou. Jednoduché se pro dítě stává snadným. Dáváme maximálně dva požadavky najednou. Více dítě není schopno zpracovat, natož vykonat. Osvědčuje se, aby dítě samo opakovalo, co po něm požadujete, lépe si to pak uvědomí a zapamatuje. Dítě má mít k dispozici sáčky, krabice, háčky a podobně, kam může různé věci třídit, uklízet a všechno je možné vhodně popsat, označit obrázky. Obtížně se uklízí i dospělému, když věci není kam uklidit. Hospodaření s časem je „kámen úrazu“ nejen pro děti s poruchami pozornosti. Proto je vhodné mu věnovat náležitou pozornost a trénovat tuto dovednost. Základem je časový rozvrh a propojení jednotlivých činností.

RECENZE

Děti s poruchami pozornosti mají velký problém s přechodovými fázemi. Osvědčuje se upozornit dítě a předem je připravit, že za chvíli se bude muset přesunout někam jinam, že bude muset dělat něco jiného. Zajímavým tipem je v těchto přechodových fázích využití hudby nebo zpěvu písničky. Jakmile dítě uslyší tento signál, ví, že přichází změna. Hospodaření s časem posilujeme také tím, že pořídíme dítěti plánovač a naučíme ho s ním pracovat. Nejdříve mu ukážeme svůj (pokud ho ovšem využíváme). Děti nás pak rády napodobí. Nesmí se jednat o nic složitého, ale přehledně zpracovaný seznam úkolů s určitým časovým výhledem. Plánování se má týkat nejen školy, ale i domácích činností, úkolů a nesmíme zapomínat ani na zábavu a koníčky. Podmínkou dobrého využití času je i pořádek, systém ve věcech. Uspořádané prostředí vede k uspořádaným myšlenkám. Vyjasníme s dítětem, případně i sepíšeme, co se rozumí uklizeným pokojem. Vytvoříme s dítětem jakousi mapu, kde bude zaznamenáno, nakresleno, kam která věc patří, kde má své místo. Dítě povzbuzujeme k úklidu. Učíme ho, že je vhodné některé věci rozdat, případně vyhodit. Ovšem vyvarujeme se toho, abychom něco sami vyhazovali. I zdánlivé nepotřebnosti mohou mít pro dítě (nám těžko srozumitelný) význam. Stále máme jako vychovatelé na paměti, že naším cílem je postupně budovat u dítěte samostatnost a s tím spojenou sebedůvěru. Proto dítě učíme poznávat jeho silné, ale také slabé stránky. Těm pak může lépe čelit, což je velmi důležité pro každého člověka po celý život. Silní nejsme ve všech oblastech, něco se nám daří lépe, k něčemu máme lepší předpoklady. Důležité je ale tyto oblasti poznat a podle toho se pak v životě chovat. Předposlední kapitola uvádí přehledně odpovědi na zásadní otázky, které si kladou vychovatelé dětí s poruchami pozornosti. Lze předpokládat, že právě tato kapitola bude ta první, kterou si případní čtenáři (často zoufalí rodiče) přečtou. To ale vůbec nevadí, odpovědi je budou jistě inspirovat, aby si přečetli i kapitoly předchozí, podle toho, co považují při řešení výchovných problémů svých dětí za nejnaléhavější. K publikaci je možné se vracet, nápadů, které autorka uvádí, je hodně a přehledně je připojuje v poslední kapitole. Konkrétně se například věnuje domácím pracím, oblékání, cílům, domácímu životu, volnému času, školní práci a podobně. Na závěr připojuje i zcela konkrétní seznam toho, co je pro dítě vhodné pořídit, aby se mu lépe zvládaly nástrahy života, a také předkládá seznamy domácích prací, které může dítě už samo vykonávat. Zde se domnívám, že zvláště u mladších dětí je autorka hodně optimistická, ale proč to nezkusit. Pro usnadnění grafických záznamů poslouží tabulky rozvrhů a plánovačů.

RECENZE

Cením si této knihy proto, že zdůrazňuje nutnost řádu v životě. Domnívám se, že některé koncepce výchovy, které sázejí na přílišnou volnost dítěte, mohou být ve svých důsledcích pro samotné dítě zničující. Jistě je právem každého rodiče zvolit si k dětem přístup, jaký uzná za vhodný. Řád, pokora, je ale to podstatné, co nás vede k cíli, co nás obklopuje. Po přečtení knihy Ch. R. Carterové Dítě s ADHD a ADD doma i ve škole jsem nabyla dojmu, že je stále možné s našimi dětmi něco zlepšovat, ale že mnohé z toho, co jsem četla, bych mohla důsledněji aplikovat i u sebe. Jsou to dovednosti obecně prospěšné a činí život srozumitelnějším a snad i snazším. Doufám, že podobný dojem bude mít více čtenářů. Proto knihu doporučuji všem, kteří chtějí pracovat jak na výchově svých dětí, tak i na rozvoji vlastní osobnosti.

Autorka Mgr. Dita Janderková, Ph.D., Mendelova univerzita v Brně, Institut celoživotního vzdělávání, Zemědělská , Brno, e-mail: [email protected]

RECENZE

RODINNÁ MEDIACE V ČESKÉ REPUBLICE Peter Maľa RECENZE KNIHY H , L., W , L., K v České republice. Praha: Leges,

.

, A., S , O. Rodinná mediace s. ISBN - - .

Monografia Rodinná mediace v České rebublice je výsledkom vedeckej práce štyroch autorov. Lenka Holá je v súčasnosti etablovaná odborníčka na mediáciu nielen v Českej republike, ale aj na Slovensku. Aktívne sa podieľala na príprave zákona o mediácii a je predsedkyňou skúšobnej komisie pre skúšky mediátorov a skúšky z rodinnej mediácie na Ministerstve spravodlivosti ČR. Lenka Westphalová sa vo svojej vedeckej činnosti venuje najmä rodinnému právu, je spoluautorkou komentára k novému občianskemu zákonníku a komentára k zákonu o osobitných súdnych konaniach. Anna Kováčová je odborníčkou v oblasti rodinného práva a alternatívnych spôsobov riešenia súkromnoprávnych sporov. Ako advokátka sa zameriava na korporátne právo a rodinnoprávne spory. Ondřej Spáčil svoju vedeckú činnosť zameriava na rodinné právo najmä vo vzťahu k novému občianskemu zákonníku. Publikácia obsahuje sedem kapitol, ktoré na seba logicky nadväzujú. Prvá kapitola analyzuje súčasnú českú rodinu, druhá kapitola je zameraná na charakteristiku konfliktov v rodine z pohľadu sociálneho a právneho. Tretia kapitola je venovaná rodinnej mediácii ako špecifickej metóde riešenia konfliktov

RECENZE

v rodine a štvrtá kapitola pojednáva o účastníkoch rodinnej mediácie so zameraním na problematiku účasti detí v mediácii. Ďalšia kapitola sa venuje vývoju rodinného práva v Českej republike v súvislosti s postavením členov rodiny a riešení ich konfliktov, na čo nadväzuje kapitola šiesta, v ktorej čitateľ nájde analýzu právneho ukotvenia rodinnej mediácie v Českej republike. Veľkým pozitívom monografie je zaradenie kapitoly o počiatočnom a ďalšom vzdelávaní rodinných mediátorov, ktoré vychádza z profesijných kompetencií rodinného mediátora, čo je obsahom poslednej siedmej kapitoly. V úvode autorský kolektív uvádza, že monografia je jedným z výstupov výskumného projektu Rodinná mediácia, ktorý sa realizoval od marca do februára na Právnickej fakulte Univerzity Palackého v Olomouci. Cieľom monografie je podľa autorov sociálno-právna analýza riešenia rodinných konfliktov prostredníctvom mediácie v podmienkach Českej republiky, pričom zvolili interdisciplinárny prístup, v ktorom využili poznatky a metódy viacerých vedných disciplín. Tento prístup bol zvolený na základe toho, že samotná mediácia je multidisciplinárnou metódou, lebo je postavená na poznatkoch z vedných disciplín, ako je právo, psychológia, sociológia, sociálna práca, etika, filozofia a iné. Rovnako aj autorský tím bol zložený z odborníkov z viacerých odborov – tvorili ho traja právnici, ktorí sa venujú rodinnému právu a jeden odborník na mediáciu so psychosociálnym vzdelaním. Na prvý pohľad nevyváženosť interdisciplinarity autorského tímu sa negatívne neodrazila v obsahu monografie, ktorý je z tohto aspektu vyvážený a ponúka multidisciplinárny pohľad na rodinnú mediáciu. Pri spracovaní témy si autori zvolili tri základné vedecké metódy: historickú analýzu, analyticko-deskriptívnu metódu a právnu porovnávaciu metódu. Rovnako využili aj svoje osobné skúsenosti zo zahraničných stáží, z aktívnej účasti na konferenciách a z konzultácií s domácimi aj zahraničnými odborníkmi v tejto oblasti. Prvá kapitola s názvom Charakteristika současné české rodiny charakterizuje rodinu z pohľadu právneho, sociologického a psychologického a následne sa zaoberá jej vybranými aspektmi: funkcie, roly, vzťahy a hodnoty v rodine. Právne aspekty vychádzajú z platného rodinného práva v Českej republike, ktoré je od roku súčasťou občianskeho zákonníka a ktoré stojí na troch základných princípoch: princíp blaha dieťaťa, princíp rovnosti subjektov a princíp vzájomnej pomoci. Autori konštatujú, že rovnaké princípy je potrebné dodržiavať aj v rodinnej mediácii. V sociologických aspektoch rodiny nájdeme charakteristiku rodiny ako špecifickej sociálnej skupiny, ktorá formuje osobnosť človeka, jeho sociálny charakter a chráni ho pred tlakom spoločnosti. Ďalej nám ponúka pohľad na tradičnú rodinu v preindustriálnej a industriálnej spoločnosti a rodinu postmodernú, ktorá je špecifická svojím

RECENZE

zmenšovaním, izolovanosťou, atomizáciou, veľkou pracovnou zaťaženosťou jej členov v produktívnom veku, diferenciáciou v socioekonomickej úrovni a vysokou rozvodovosťou. Pozitívne môžeme hodnotiť zaradenie štatistických údajov, ktoré nám ponúkajú reálny pohľad na vývoj počtu uzavretých manželstiev a počtu rozvodov. Zaujímavé sú aj príčiny rozvodovosti v Českej republike, kde v súčasnosti prevládajú tzv. všeobecné príčiny (rozdielnosť pováh, názorov a záujmov). Psychologické aspekty rodiny sa zameriavajú na definíciu rodiny z pohľadu psychológie. Najväčším prínosom tejto kapitoly je klasifikácia foriem rodinného spolužitia, medzi ktoré autori radia nezosobášené spolužitie, rodiny s jedným rodičom, singles, nevlastné rodiny a rodiny homosexuálnych partnerov. Aj keď singles nemožno pokladať za formu rodinného spolužitia, je to sociálna skupina, ktorá je v súčasnosti čoraz početnejšia a vyznačuje sa svojou reprodukčnou stratégiou (plánovaná alebo dobrovoľná bezdetnosť). Rodiny homosexuálnych partnerstiev ako forma spolužitia nie je podľa autorov v Českej republike zatiaľ rozšírená, ale s platnosťou zákona o registrovanom partnerstve osôb rovnakého pohlavia z roku a zvyšovaním tolerancie a akceptovanosti zo strany majoritnej spoločnosti ich počet narastá. Nasledujúca krátka podkapitola sa venuje funkciám rodiny, ktoré musí mediátor poznať pri mediácii každeho rodinného konfliktu. Ďalšia podkapitola sa venuje premene rol v rodine v horizonte posledných niekoľko desiatok rokov. Tak ako sa zmenili roly partnerov (vyrovnávanie rozhodovacích právomocí partnerov) zmenila sa aj rola dieťaťa (aktívne sa zapája do organizácie rodinného života). Podkapitola o vzťahoch v rodine zdôrazňuje krehkosť súčasnej rodiny, pretože je založená primárne na zdieľaní emócií. Autori súhlasia s A. Giddensom, ktorý pre súčasné partnerské vzťahy používa termín „čistý vzťah“ (vzťah založený na emocionálnej komunikácii páru, ktorého trvanie je založené na prospechu a uspokojovaní z tejto komunikácie). V podkapitole Hodnoty v rodině sú uvedené čiastkové výstupy výskumu Sociologického ústavu Českej akadémie vied z roku s názvom Rodina , z ktorých sa dozvieme, že medzi najdôležitejšie predpoklady šťastného rodinného života v Českej republike patria dobrý zdravotný stav, trvalý citový partnerský vzťah a vernosť. Z uvedeného výskumu sú vyvodené závery, že tradičný model partnerských vzťahov zostáva základným zdrojom pocitu spokojnosti v živote českých rodín. Druhá kapitola Konflikty v rodině je rozdelená na dve podkapitoly. Prvá sa zaoberá konfliktami v rodine z pohľadu psychológie a druhá z pohľadu práva. Pri psychologickom definovaní konfliktu autori zdôrazňujú nutnosť rozlišovania medzi negatívnymi a pozitívnymi formami konfliktu v rodine a určitú nevyhnutnosťou rodičovského konfliktu v malej miere a jeho

RECENZE

konštruktívne riešenie ako prostriedok prípravy dieťaťa na riešenie jeho konfliktov v budúcnosti. Autori ďalej poukazujú na ekonomické a mimoekonomické faktory spôsobujúce dysfunkčnosť rodiny. Čo je ale dôležité, rozchodom alebo rozvodom rodiny sa ale často neupravia rozvrátené vzťahy medzi jej členmi. Tu nachádzajú autori rozdiel medzi pohľadom psychologickým a právnym. Tzv. psychosociálny rozvod (konštruktívne vyrovnávanie sa s rozvodom a jeho následkami) začína oveľa skôr, ako sa jednotlivec rozhodne podať žiadosť o rozvod na príslušný súd a končí sa oveľa neskôr, ako súd právoplatne manželstvo rozvedie. V rámci fáz psychosociálneho rozvodu sú uvedené aj konkrétne úlohy, ktoré musia rozvádzajúci partneri splniť, aby sa s celou situáciou vyrovnali. V závere tejto kapitoly sa ešte čitateľ dozvie o dôsledkoch rozpadu rodiny na rodičov a ich deti. Právny pohľad na konflikty v rodine vychádza z konštatovania, že v právnej regulácii rodinných vzťahov prevláda konzervatívny prístup k zmenám. Rodinné právo tak reaguje na spoločenské zmeny postupne a reflektuje tak zmeny v spoločnosti a rodinnom spolužití. Rovnako konzervatívne poníma manželstvo aj nový občianky zákonník, ktorý za hlavný účel manželstva pokladá založenie rodiny. V spoločnosti však žije veľa zosobášených párov, ktoré sú dobrovoľne bezdetné. Kým v minulosti česká legislatíva určovala úlohu súdom posudzovať, či rozvod nie je v rozpore so záujmom spoločnosti, v súčasnosti už viac reaguje na zvyšujúcu sa rozvodovosť a rozvod môže prebehnúť relatívne rýchlo v prípade, keď sa obidvaja manželia dohodnú na ukončení manželstva a na všetkých podstatných veciach súvisiacich s rozvodom tak, ako to určuje zákon. Táto kapitola sa ďalej zameriava na dve veľké oblasti, a to konflikty medzi manželmi a konflikty medzi rodičmi. Obidve podkapitoly podrobne analyzujú rôzne typy konfliktov z pohľadu platnej legislatívy. Autori konštatujú, že v rámci súdneho konania pri rozvode manželstva nie je priestor a čas na obnovu vzájomnej komunikácie a narušeného vzťahu medzi stranami konfliktu. Z uvedeného dôvodu je preto vhodné pri takýchto druhoch konfliktov využívať ďalšie odborné inštitucionalizované spôsoby riešenia konfliktov, medzi ktoré patrí aj mediácia. V mnohých prípadoch je rozpad manželstva spojený s konfliktom, keď sa rodičia nevedia dohodnúť na úprave pomerov k svojim maloletým deťom. V najhorších prípadoch sa deti stávajú nástrojom osobnej pomsty, čo môže byť ohrozením ich zdravého vývoja. Pre takéto prípady česká legislatíva pozná nástroj, ktorý nasmeruje strany sporu k možnosti využiť mediáciu, a to v § občanského soudního řádu, ktorý dáva možnosť sudcovi nariadiť účastníkom konania prvé stretnutie so zapísaným mediátorom v rozsahu troch hodín a prerušiť tak súdne konanie. Ďalej môže súd uložiť rodičom najviac na dobu troch mesiacov účasť na mimosúdnom zmierovacom alebo mediačnom konaní,

RECENZE

alebo rodinnej terapii. Uvedené nástroje zabezpečujú v prvom rade ochranu záujmov dieťaťa. Ťažiskovou kapitolou monografie je tretia kapitola s názvom Rodinná mediace. Úvod sa venuje terminologickému ujasneniu pojmu rodinná mediácia ako špecifického spôsobu riešenia konfliktov, ktoré vznikli vo vzájomnom spolužití členov rodiny prostredníctvom kvalifikovaného mediátora. Ďalej uvádzajú iné špecifické spôsoby riešenia rodinných konfliktov ako mediácia na ochranu detí a rodinná konferencia, kde sa popisujú ich hlavné špecifiká, spoločné a rozdielne znaky v porovnaní s rodinnou mediáciou. Pri ďalšej charakteristike rodinnej mediácie autori výstižne zhrnuli rozdiely medzi rodinnou mediáciou a rodinnou terapiou na základe ich princípov a cieľov. Zaujímavým je konštatovanie, že rodinná mediácia nesie v sebe sekundárne terapeutické účinky, ktoré sa prejavujú v trvajúcom zlepšení rodinných vzťahov a kvalite rodinného života. Predmetom rodinnej mediácie je najmä široká oblasť rodinných konfliktov pre, počas a po zmenách v rodine, ktorá v sebe nesie určité emočné napätie. Autori sa zaoberajú aj otázkou vhodnosti použitia mediácie v prípadoch, v ktorých sa vyskytuje určitá miera násilia. Vyvodzujú záver, že v konfliktoch s dlhodobým násilným charakterom je nevyhnutné odporučiť psychoterapiu. V opačných prípadoch, kde sa násilie vyskytlo jednorazovo, je možné využiť mediáciu, ale v spolupráci alebo v kombinácii so psychológom, alebo iným relevantným odborníkom. Pri určení vhodnosti riešenia konkrétneho konfliktu mediáciou je nutné brať do úvahy tri aspekty: účastníkov a povahu konfliktu, možnosti a obmedzenia mediácie a mediátora so svojimi kompetenciami a skúsenosťami. Oceniť treba zaradenie podkapitoly Přístupy v rodinné mediaci, kde autori hutne a zároveň prehľadne analyzovali päť špecifických prístupov v mediácii, ktoré možno využiť pri riešení rodinných konfliktov (facilitatívny, evaluatívny, transformatívny, terapeutický a naratívny). V tejto súvislosti sa otvárajú ďalšie otázky o výhodách a nevýhodách využitia týchto prístupov v mediácii, pri rôznych typoch rodinných konfliktov, čo už ale nebolo cieľom tejto publikácie. V podkapitole Rodinná mediace ve specifických případech si autori vybrali dva špecifické konflikty v rámci rodinnej mediácie, a to konflikt s násilím medzi rodičmi a konflikt medzi rodičmi a deťmi, špeciálne v prípade mediácie maloletého. Cieľom podkapitoly je poukázať na efektívnosť využitia mediácie v týchto prípadoch. Samozrejme, v mediačnej praxi nájdeme aj iné špecifické prípady, napríklad striedavá starostlivosti a iné, ktoré by si zaslúžili pozornosť a hlbšie skúmanie z rôznych uhlov pohľadu. Štvrtá kapitola Účastníci mediace sa okrem charakteristiky všetkých účastníkov mediácie zameriava na najcitlivejšiu oblasť, a to na účasť detí v mediácii. Táto oblasť je doposiaľ veľmi málo skúmaná, a preto je táto kapitola

RECENZE

prínosom pre teóriu aj prax rodinnej mediácie. Prehľadné zadefinovanie účastníkov mediácie je doplnené o charakteristiku konfliktného systému, v ktorom účastníci prežívajú konflikt a ktorý je charakterizovaný tromi kategóriami: hranice, väzba a moc. Väčšiu časť kapitoly tvorí problematika účasti detí v rodinnej mediácii. Autori vychádzajú zo základného princípu rodinnej mediácie, ktorým je najlepší záujem dieťaťa, zachovanie rodiny a ak to nie je možné, zachovanie kontaktu dieťaťa s obidvoma rodičmi po ich rozvode. Zapojenie detí do mediácie autori analyzujú zo sociálno-psychologického hľadiska, podľa ktorého je nevyhnutné, aby deti mali možnosť spolurozhodovať o svojom výchovnom prostredí. Tvrdia to na základe výskumov, ktoré uvádzajú, že deti sú spôsobilé vyjadrovať sa k rozhodnutiam, ktoré sú z hľadiska ich budúceho vývoja a života podstatné. Rovnaký názor podľa výskumov zastávajú aj rodičia. Tak ako konštatujú autori, štandardy práce rodinného mediátora s účastníkom mediácie – dieťaťom zatiaľ v Českej republike nie sú vypracované, a preto navrhujú, aby sa profesijné organizácie mediátorov intenzívne zaoberali touto problematikou a vytvorili tento dôležitý nástroj skvalitnenia rodinnej mediácie. V rámci právneho aspektu účasti dieťaťa v rodinnej mediácii autori vychádzajú z vnútroštátnych a medzinárodných právnych dokumentov (Ústava Českej republiky, Listina základných práv a slobôd, zákon č. / Sb., o sociálně-právní ochraně dětí a iné). Z uvedeného vyplýva, že platná legislatíva v ČR umožňuje dieťaťu slobodne vyjadrovať svoje názory pri prejednávaní všetkých záležitostí, ktoré sa ho dotýkajú s prihliadnutím na jeho vek a vývoj. Krátka pozornosť je venovaná aj legislatíve v Slovenskej republike, kde sa uvádza zákon č. / Z. z., o rodine, ktorý má podobné znenie. V navrhovanom prístupe mediátora k zisťovaniu názoru dieťaťa v mediácii autori zdôrazňujú všeobecné pravidlo, že mediátor nemôže ignorovať názor dieťaťa vo veciach, ktoré sa ho dotýkajú, a preto mu musí v mediácii venovať dostatočný priestor a čas. Prvý kontakt mediátora s dieťaťom by mal byť založený na neformálnom rozhovore, v ktorom mediátor zisťuje vyspelosť dieťaťa, buduje si s ním vzťah založený na dôvere a poskytuje mu priestor na vyjadrenie vlastnej predstavy o riešení situácie s konkrétnym odôvodnením jej výhod. Dôležitým faktorom pri účasti dieťaťa na mediácii je zohľadnenie jeho veku. Autori krátko, ale výstižne ponúkajú čitateľovi psychosociálne špecifiká detí od predškolského po starší školský vek. Mediátor ale okrem toho musí brať do úvahy individuálne špecifiká a vyspelosť dieťaťa, s ktorým pracuje. Podľa platnej legislatívy Českej republiky, optimálny vek, od ktorého je možné zisťovať názor dieťaťa aj v mediácii, je dvanásť rokov. V tomto veku je dieťa schopné vyjadriť svoj názor vo veciach, ktoré sa ho bezprostredne dotýkajú. Autori spomínajú aj iné názory z odbornej literatúry a odporúčaní z praxe,

RECENZE

kde sa tento vek pohybuje v rozhraní od . do . roku dieťaťa. Prikláňajú sa k názoru, že okrem veku je dôležitá psychická vyspelosť dieťaťa, preto nie je možné všeobecne stanoviť dolnú hranicu. Medzi základné zásady práce mediátora s dieťaťom autori zaraďujú kladenie nesugestívnych otvorených otázok nesugestívnym tónom hlasu, neopakovanie odpovedí dieťaťa, nenaliehane na doplnenie fragmentálnych odpovedí a vytvorenie bezpečného a príjemného prostredia, ktoré podnecuje dieťa k otvorenej komunikácii. Za najdôležitejšiu je ale považovaná zásada, ktorá hovorí, že názor dieťaťa nemôže mediátor vyžadovať proti jeho vôli. Rovnako by mal vedieť identifikovať tzv. syndróm zavrhnutého dieťaťa, čiže zistiť, či negatívny postoj dieťaťa k jednému z rodičov je výsledkom manipulácie zo strany druhého rodiča, alebo vychádza z jeho vlastného prežívania. Autori odporúčajú túto skutočnosť v mediácii zohľadniť, ale neponúkajú konkrétny postup, ako sa s touto situáciou vysporiadať. To je jedna z oblastí rodinnej mediácie, ktorá si vyžaduje ďalšie skúmanie. Piata kapitola sa venuje vývoju rodinného práva v Českej republike v súvislosti k riešeniu konfliktov v rodinách. Ponúka komplexný pohľad na postavenie členov rodiny a riešenie ich konfliktov z historického hľadiska v rámci občianskeho zákonníka až po rodinné právo a ukazuje nám, ako legislatíva reagovala na meniacu sa inštitúciu rodiny. Šiesta kapitola zhrňuje právne ukotvenie rodinnej mediácie v Českej republike, pričom táto úprava vychádza zo smerníc Európskej únie o rodinnej a občianskej mediácii. Uvedené dokumenty presne vymedzujú špecifiká rodinnej mediácie, rodinných sporov a účastníkov rodinnej mediácie. Za najdôležitejší princíp rodinnej mediácie sa pokladá najlepší záujem dieťaťa. Autori poukazujú na skutočnosť, že sa jedná o neurčitý pojem a nie je jednoduché definovať, čo je najlepší záujem dieťaťa. Preto citujú Najvyšší súd Českej republiky, ktorý vo svojom konkrétnom rozhodnutí podrobne definoval tento princíp. Rodinná mediácia je v Českej republike právne upravená v zákone č. / Sb., o mediaci a o změně některých zákonů, ktorý okrem iného čiastočne upravuje mediačné konanie formou povinného stretnutia s mediátorom. V podkapitolách sa autori venujú ďalším ukotveniam rodinnej mediácie v českej legislatíve. Medzi najdôležitejšiu možno pokladať úpravu v občianskom súdnom poriadku, podľa ktorého súd môže nariadiť účastníkom prvé stretnutie so zapísaným mediátorom v rozsahu troch hodín, čím súd zabezpečuje povinnosť informovať účastníkov o možnosti riešenia ich sporu mediáciou. Posledná kapitola s názvom Profesijní kompetence rodinných mediátorů začína definovaním pojmu kompetencia. Autori konštatujú nejednotnosť v definovaní tejto andragogickej kategórie. Uvádzajú širší pohľad, kde kom-

RECENZE

petencia je schopnosť prenášať nadobudnuté vedomosti a zručnosti do konkrétnych situácií pri výkone profesie a užší pohľad, ktorý za kompetenciu pre výkon profesie považuje schopnosti a z nich vyplývajúce vedomosti, zručnosti a návyky. Z uvedeného vyvodzujú záver, že byť kompetentný znamená byť schopný. Rôzne prístupy v rodinnej mediácii kladú rôzne požiadavky na profesijné kompetencie rodinného mediátora: od požiadavky, že rodinný mediátor má pomáhať v efektívnej komunikácii klientov, cez pomoc porozumieť výhodám a nevýhodám navrhovaných riešení až po zmenu vzájomného vzťahu klientov od súperivého ku konštruktívnemu, spolupracujúcemu. Napriek tejto nejednostnosti je v súčasnosti vyvíjaný tlak na zvyšovanie nárokov na výkon rodinnej mediácie, a tým aj na kompetencie rodinného mediátora. Pre výkon rodinnej mediácie autori pokladajú za dôležité osobnostné predpoklady a odborné vedomosti rodinného mediátora. Z osobnostných kvalít na prvé miesto radia morálne kvality a za nimi nasledujú ostatné: komunikačné zručnosti, emocionálna inteligencia, empatia a iné. Odborné vedomosti mediátora v rodinnej mediácii zahrňujú tri hlavné oblasti: odborné vedomosti v oblasti vecného riešania konfliktu, vedomosti právneho kontextu jeho riešenia a vedomosti a zručnosti v metódach mediácie. Autori používajú pojem vzdelanie mediátora, do ktorého patrí základné (graduálne) vzdelanie a následne vzdelanie v mediácii. Požiadavky na vzdelanie mediátorov nie sú v rámci Európskej únie rovnaké. Pohybujú sa od hodín vzdelávania v mediácii až po požadované vysokoškolské vzdelanie druhého stupňa, absolvovania vzdelávania v mediácii, certifikáciu mediátora a pravidelného ďalšieho vzdelávania mediátorov. Vo všeobecnosti chýba systém ďalšieho profesijného vzdelávania mediátorov podľa ich špecializácií, napr. aj v rodinnej mediácii. Platná legislatíva v Českej republike upravuje skúšku mediátora z rodinnej mediácie, ktorá pozostáva z ústnej časti. Legislatíva v Slovenskej republike zatiaľ skúšky v špecializácii neupravuje a nepozná ani pojem rodinný mediátor. V závere kapitoly sa autori zamýšľajú nad celoživotným učením mediátorov a svoje názory opierajú o vybrané európske dokumenty zaoberajúce sa celoživotným učením. Táto oblasť je ešte len v zárodku skúmania teórie a praxe mediácie, ale možno súhlasiť s tvrdením, že vzdelávanie v mediácii je celoživotný, kontinuálny a sebaregulačný proces mediátorov. Monografia Rodinná mediace v České rebublice čitateľovi ponúka komplexný multidisciplinárny pohľad na rodinnú mediáciu ako aplikačnú oblasť mediácie a jej legislatívne ukotvenie v Českej republike. Publikácia je určená nielen pre mediátorov, ktorí sa ešte len začínajú venovať rodinnej mediácii, ale aj mediátorom so skúsenosťami v tejto oblasti. Rovnako je vhodná pre odborníkov z iných odborov, s ktorými rodinný mediátor môže vo svojej

RECENZE

praxi spolupracovať (sociálni pracovníci, psychológovia, psychoterapeuti, advokáti, pedagógovia a pod.), ako aj pre študentov pomáhajúcich profesií.

Autor Mgr. Peter Maľa, Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, Pedagogická fakulta, Katedra andragogiky, Ružová , Banská Bystrica, Slovenská republika, e-mail: [email protected]

RECENZE

PSYCHOLOGIE: ZÁKLADNÍ KURZ PRO NÁROČNÉ Milan Nakonečný RECENZE KNIHY B

, N. Psychologie: Ein Grundkurs für Anspruchsvolle. . vyd. Stuttgart: Kohlhammer, . s. ISBN - - .

Autorem této knihy, která je systematickým a obsáhlým úvodem do teoretické psychologie, je emeritní profesor mnichovské univerzity a člen německé Akademie učenců, který má za sebou bohatou vědeckou zkušenost, počínaje výzkumy v etologii až po studium evolučního smyslu mýtů a morálky, její povahy, dynamiky a stínů. Předmětná kniha je soustavným úvodem do teorie psychické činnosti, podávané jako průběžná konfrontace s historickým vývojem pojetí jejích klíčových témat. Je napsaná nevšedním jazykem a provázená originálně pojatými, názornými schématy. V předmluvě autor uvádí, že učebnice psychologie lze dělit na „centrované v teorii“ a „orientované na fenomény“, užitečné je však sjednocování obojího: „Teorie jsou – více či méně užitečnými – průvodci k tomuto cíli, mají nám pomoci vyhýbat se slepým uličkám a objížďkám, ale vzaty samy o sobě nepředstavují žádnou poznávací hodnotu.“ Kdo se zajímá o psychologii, měl by podle autora vědět, že je to dobrodružství jiného druhu než studium botaniky nebo fyziky pevných těles. Má vlastní svět pojmů, které se obtížně poznávají, když v druhé posluchárně je jiná řeč o téže věci,

RECENZE

a studující je tak často ponechán sám sobě. Kniha má studujícímu poskytnout pomoc v takové situaci. Náročné téma vymezení psychické skutečnosti je podáno v rámci neméně náročné analýzy. Psychologie může být vzrušujícím studiem, píše dále autor, záleží na motivech zájmu o její studium. Obvykle chtějí studenti psychologie porozumět sobě samým a druhým lidem a stát se „profesionálními znalci lidí“, jiným jde o poznávání širších souvislostí duševního života. V krátké recenzi není možno zachytit obsahově bohatý a rozsáhlý Bischofův „základní kurz psychologie pro náročné“. Má osm tematických okruhů. První pojednává o možných východiscích psychologie jako empirické vědy, jedním z nich je analýza vztahu vnitřního psychického dění a vnějších podnětů (Bischof v tomto smyslu rozlišoval psychologický „fenomenální“ a fyzický „transfenomenální svět“) a jde tu o hledání „archimedovského bodu“. První tematický okruh pak pojednává o „těle a duši“, o historickém vývoji pojetí tohoto vztahu, o rámcových větách psychofyzického vztahu (fenomenologický, neuronální a izomorfní postulát), o „zřejmé nemožnosti sjednocení těchto rámcových vět“ a o třech možných východiscích (elementárně-psychologickém, celostně-psychologickém a gestaltistickém). S tím souvisí i vztah psychologie a zkoumání mozku a otevřená zůstává řada otázek, kromě jiných problém svobodné vůle a vědomí. Druhý tematický okruh se týká skutečnosti a pravdy jako základních otázek teorie poznání, ale také sémantiky a informace (co je signál, význam a finalita), kognice a intence, v těchto relacích vystupujícího choulostivého pojmu „pravda“, který je nahrazován termínem „veridikalita“ („subjektivně nezávislý svět, jemuž se musíme přizpůsobit, abychom v něm přežili, jsme nazvali ‚objektivní‘, proti němu stojí fenomenální svět jsoucího subjektu; zdá se plauzibilní rezervovat pojem ‚pravdy‘ pro případ, že oba světy souhlasí“). Ale to pokládají někteří za „epistemologicky naivní“ a dávají přednost umělému slovu „veridikální“, které dané potíže nepřekonává, když se má vymezit jeho vztah k pojmu „evidentní“. Třetím tematickým okruhem je vztah vloh a prostředí, biologických a sociálních aspektů lidské psychiky, ale také pojetí selekce u Charlese Darwina, Jeana-Baptista Lamarcka a Hanse Driescheho, „vrozeného prostředí“ (něm. angeborene Umwelt); patří sem i problém vývoje a forem geneze a s tím související „ideologické spory“. Čtvrtý tematický okruh, případně nazvaný Aristoteles a Galilei, analyzuje přístup filozofie přírody (počínaje Aristotelem a tématy látka a forma, heuristické principy a další) a kontrapozici „galileovské psychologie“ a její slabiny, kromě jiného v odpovědi na otázku, „co člověka činí člověkem“.

RECENZE

Dalšími tematickými okruhy jsou: uspořádání a organizace (strukturně vědecký přístup a zajímavá pojednání o vztahu fyziky a biologie, vnitřním a vnějším smyslu, „rehabilitaci finality“ ve spojení s teleologií a teleonomií, o „probabilistickém funkcionalismu“ a o dalších aspektech tohoto tématu), dále je to vztah člověka a zvířete s obdivuhodným pojednáním o instinktu, fantazii a reflexi, dalším okruhem jsou pudy a motivy (uvedené pojednáním o sociální motivaci, skladbě popudů (něm. Anreize), taxonomii motivů aj.). Následuje obsáhlé pojednání o myšlení a cítění, uvedené kriticky analýzou „kognitivního obratu v psychologii“ („informační paradigma“, racionalizace emocí, „biologická výzva“), což je hlavně problém evoluční psychologie, a také „řeči o kulturní evoluci“ a fyziologii chování. Kniha je zakončena vyhlídkami dnešní psychologie na její budoucnost se závěrem příznačně nazvaným „neomrzeně optimistický“; Bischof se zmiňuje o Kantově výroku, že „otázka, čím člověk vlastně je, nikdy neztratí svou fascinaci“, a končí tím, že psal tuto knihu všem těm, kteří v sobě pociťují „jiskru neúprosného chtění po chápání věcí“. V podmínkách studia psychologie podávaného u nás obvykle v učebnicích bez jakéhokoli teoretického úvodu má Bischofova kniha velkou hodnotu prohloubeného chápání nově objevených souvislostí.

Autor prof. PhDr. Milan Nakonečný, Tismenická e-mail: [email protected]

,

Tábor,