Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická
Bakalářská práce
Kulturní konstrukce češství Stereotyp Čechů a Němců v díle Karla Klostermanna Jakub Honka
Plzeň 2011
Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická Katedra antropologických a historických věd Studijní program Antropologie Studijní obor Sociální a kulturní antropologie
Bakalářská práce
Kulturní konstrukce češství Stereotyp Čechů a Němců v díle Karla Klostermanna Jakub Honka
Vedoucí práce: PhDr. Marta Ulrychová, Ph.D. Katedra antropologických a historických věd Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni Plzeň 2011
Prohlašuji, že jsem práci zpracoval samostatně a použil jen uvedených pramenů a literatury.
Plzeň, listopad 2011
………………………
OBSAH 1. ÚVOD.............................................................................................................. 1 2. KAREL KLOSTERMANN......................................................................... 2 2. 1 Inspirace Šumavou........................................................................... 3 2.2 Čech Klostermann............................................................................ 5 2.3 Klostermannovo dílo……………....................................................... 6
2.4 Současnost Karla Klostermanna…………………………………….. 8
3. ŠUMAVA........................................................................................ 9 3.1 Národnostní složení........................................................................... 11
4. STEREOTYPY............................................................................... 12 5. TENDENCE NÁRODNÍHO VÝVOJE V ČECHÁCH………………..14 5.1 Vývoj českého hnutí…………………………….…….………..….……. 16 5.2 Otázka jazyka……………………………………………………...……… 18 5.3 Soužití Čechů a Němců v českém prostředí………………….…….. 20
6. SLEDOVANÉ ČINNOSTI ŠUMAVSKÉHO ŽIVOTA...................... 23 6.1 Zdroje obživy................................................................................... 23 6.1.1 Zemědělství.......................................................................... 24 6.1.2 Těžba dřeva......................................................................... 27 6.1.3 Sklářství............................................................................... 31 6.1.4 Domácká výroba................................................................. 33 6.2 Šumavské domy................................................................................ 36 6.3 Náboženský život............................................................................... 38 6.4 Strava.................................................................................................. 40 6.5 Migrace šumavských obyvatel......................................................... 41
7. ZÁVĚR............................................................................................44 8. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ..........................47
9. SUMMARY...................................................................................50 10. PŘÍLOHY....................................................................................51
1
ÚVOD V době problematických národnostních vztahů mezi Čechy a Němci druhé poloviny 19. století vydává Karel Klostermann svůj první román Ze světa lesních samot (1894). Zde, stejně tak jako v mnoha následujících bezprostředně popisuje šumavský život právě tohoto období.
Na
Šumavě, v horském regionu, který díky své geografické poloze neměl až do poloviny 19. století vlakové spojení se světem, žili vedle sebe Češi a Němci od dob intenzivní kolonizace ve 12. a zejména 13. století, až do násilného odsunu po 2. světové válce. Cílem mé práce je zjisti, zda jsou u Klostermanna
patrné
stereotypy,
které
by
nějakým
způsobem
charakterizovaly jednu či druhou národnost. Umělecké ztvárnění šumavské multietnicity nevystupuje u Klostermannova díla do popředí. Národnost
jednotlivých
postav
je
čtenářem
spíše
tušena
jako
všudypřítomné pozadí, kde není zcela zřejmé, kdo je jaké národnosti. Josef Peřina přesto uvádí, že „ve skutečnosti reflexe národnostního soužití šumavských etnik prostupuje všechna autorova díla a má na spisovatelovo dílo zásadní funkci.“ (Peřina; 2008: 66) V rámci tohoto úkolu chci zachytit svět Šumavy tak, jak ho viděl Karel Klostermann a později ho vykreslil ve svých románech a povídkách. Zaměřím se na popis základních aspektů a činností, které provázely šumavského člověka po celý jeho život. Jedná se o zemědělství, dřevařství, sklářství a domáckou výrobu. Dále se zaměřím na typologii domů, náboženství, stravu a možnost migrace ze Šumavy. V těchto zmíněných aspektech se snažím najít stereotypizující vlastnosti, charakterizující Čechy a Němce, jež Karel Klostermann, záměrně či nevědomě, ve svých dílech vylíčil. Stranou mého zájmu zůstávají díla situovaná do oblasti Jižních Čech.1 Jak bude dále uvedeno, Klostermann se ve svých knihách několikrát odvolává na pravdivost svých románů. Jeho literární dílo vychází většinou z jeho vlastních zážitků či zaznamenaných vyprávění. Osoby, místa a děj vychází z pravdivých událostí, které jsou často pouze 1
Mlhy na Blatech (1909), Robinson na Otavě (1911), Žichovičtí půlpáni. (1914) a Vypovězen (1915)
2
jinak pojmenovány nebo skryty. K tomuto realistickému popisu těžkého šumavského života, boje s přírodou, přidává jako správný romanopisec nadstavbu v podobě milostných osudů, zápolení s přírodou, peněžních sporů a jiných, ve své době aktuálních témat. Nicméně Klostermann tak přináší se svojí tvorbou neopakovatelný náhled do světa šumavských obyvatel 19. století. Po seznámení se s autorem a jeho vztahu k Šumavě se zaměřím na vymezení samotné Šumavy. Stejně tak vymezím pojem stereotyp, což mi vyjasní postup při jejich hledání ve spisovatelově díle. Následně se zaměřím na pojem češství jako jednu z národnostních tendencí, které působily během druhé poloviny 19. století. Spolu s češstvím uvedu vývoj českého národního hnutí v této době, k pochopení dobové situace. Ze stejného důvodu představím jak se vztahy mezi Čechy a Němci odehrávaly ve zbytku Čech, zejména v Praze. To mi umožní porovnat, nakolik se situace na Šumavě odlišovala od ostatních oblastí Čech. Poslední a hlavní částí mé práce, je analýza Klostermannových románů a povídek, pomocí níž chci zjistit, jak se lišil život obou národů žijících na Šumavě a zda jsou zde patrné některé známky nebo rysy národnostních stereotypů.
2
KAREL KLOSTERMANN Karel Klostermann se narodil v Hornorakouském Haagu nad
Dunajem 15. února 1845. Jeho otec Josef Klostermann pocházel ze starého rodu šumavských horalů a sedláků usazených v Dolním Schlössewaldu. Matka Charlotta pocházela ze sklářského rodu Abelé. Otec byl povoláním lékař, což nutilo rodinu často měnit působiště. Po pobytech v Sušici, Žichovicích a Štěkni se rodina usadila v Kašperských horách. Klostermann studoval gymnázium v Písku, v roce 1865 začal na přání otce studovat medicínu ve Vídni. Strávil zde pět let, kvůli nedostatku financí však nesložil rigorózní zkoušky a lékařem se tudíž nestal. Mezitím se ovšem stává redaktorem vídeňského časopisu Wanderer. Po návratu
3
do Čech využil svých jazykových znalostí. Stal se učitelem, následně pak profesorem na německé reálce v Plzni. K tomu přidal dopisování do časopisů Politik a Osvěta. V Německy psaném Politiku píše pod pseudonymem
Faustin
a
poprvé
uveřejňuje
povídky
inspirované
Šumavou. Vychází zde na pokračování také jeden z nejznámějších románů Za Štěstím (1895). Rok předtím v časopisu Osvěta, vedeném česky, vychází jeho první román Ze světa lesních samot (1894). Tři roky nato
vydává
další
známy
román
Skláři
(1897).
Jeho
dvorním
nakladatelem se stal Josef Vilímek (1835 - 1911). V roce 1875 se oženil s Marií Carmineovou. Přestože byl Klostermann profesorem na německé škole, nacházeli se manželé v neustálé hmotné nouzi. Svou situaci spisovatel řešil večerními doučováními cizích jazyků. Výtečně ovládal latinu, francouzštinu, španělštinu a italštinu, později k tomu přibyla rumunština, řečtina a také ruština. Vlastní děti se svojí první ženou neměl, avšak ve svém plzeňském bytě v průběhu let poskytoval útočiště nejdříve svým mladším sourozencům, později i jejich dětem. Časová zaneprázdněnost a starost o zabezpečení rodiny a svých příbuzných, Klostermannovi nedovolovala věnovat se literární tvorbě v dostatečném rozsahu. Hmotné zabezpečení a duševní klid mu přinesl až druhý sňatek v roce 1898 s Betty Juránkovou, vdovou po plzeňském továrníkovi. Nyní odpadaly vedlejší aktivity a Klostermann se mohl naplno věnovat své literární činnosti. V Plzni se stal obecním a okresním zastupitelem a hojně se účastnil společenského života ve městě. Konec svého života trávil ve Štěkni, kde také zemřel 16. července 1923 ve věku sedmdesáti pěti let.
2.1
INSPIRACE ŠUMAVOU Pro řadu Klostermannových čtenářů platilo a platí, že Klostermann
rovná se Šumava, Šumava rovná se Klostermann. Tato rovnice vystihuje vztah, který měl autor k oblasti, odkud pocházeli jeho předci. Vztah, který předložil čtenářům ve více než dvaceti románech a desítkách povídek. Jak jsem výše uvedl, Klostermannův otec Josef pocházel z německé
4
šumavské rodiny usídlené v Schlösselwaldu u Srní 2 . Ze Šumavy pocházela i matka z již uvedené slavné rodiny Abelé, sídlící v okolí dnešní Železné rudy.3 Celé dětství strávil na Šumavě. Se svým otcem se stěhoval
po
šumavských
destinacích,
až
se
nakonec
usídlili
v Kašperských horách. I při studiích v Písku a později ve Vídni se každé prázdniny vracel do svého rodného kraje. Obsahem jeho románů jsou reálné postavy, reálné příběhy a místa. „Neumím naprosto vynalézat ani typů, ani povah, ani událostí; toho daru se mi nedostalo. Osoby, jež předvádím čtenářům, existovaly; a co ve svých románech a povídkách vypravuji, se také stalo; já jsem to pouze kombinoval, uspořádal, a v jakýsi celek upravil; je-li to realismus, tož jsem realistou.“ (Klostermann; 1986: 6) V celém díle se tedy odráží vlastní autorova zkušenost a celoživotní naslouchání rodných Šumavanů. Sám uvádí příklad svého bratra Jakuba, faráře v Rejnštějně (1862 - 1901), který mu sdělil nepřeberné množství lidských osudů, jež zaznamenal. Vycházím tedy z toho, že Klostermann popisoval šumavský život tak, jak se s největší pravděpodobností odehrával. Kromě práce, zvyků a jevů každodenního života, jež se staly cílem mé práce, je u autora zřetelná fascinace šumavskou přírodou druhé poloviny 19. století. S vývojem turistiky a rozvojem cest, k nimž na začátku 20. století došlo, Klostermann poznamenal, že časy jeho dětství, divoké a nepřístupné Šumavy jsou nenávratně ztraceny. Z hlediska popisu přírody se tak jeho dílo stalo jedinečným dokladem stavu šumavských lesů před ničivou katastrofou v roce 1870. Vichřice tehdy napáchala ohromné škody. Vyvrácené a později i zdravé stromy byly napadeny kůrovcem, což Šumavskou krajinu změnilo k nepoznání. Cílem spisovatele bylo představit toto pohoří jako celek, oblast, kde Češi s Němci žijí společně v nerozlučném spojení s přírodou. Pro veřejnost v Českém vnitrozemí byla Šumava něco neznámého. Teprve knihy Karla
2 3
Dnes obec Hrádky. Rodina Abelé sídlila na Debrníku, na Hůrkách a v Ludwigsthalu.
5
Klostermanna ji poprvé ve větší míře přiblížily širší veřejnosti, 4 a to konkrétně „jako naprosto jedinečný a neopakovatelný region, jehož svéráz a drsnost v české literatuře neměly obdoby.“ (Viktora; 1995: 135) Hlavně díky němu se Šumava dostala do povědomí široké české veřejnosti, jako místo obývané dvěma národnostmi, kde není lehké žít. „Karel Klostermann opakovaně ujišťoval hlasem vypravěče ve svých epických fikcích, že píše podle skutečnosti. Celé jeho literární dílo včetně německy psané publicistiky se rozvíjelo na vlnách zájmu o empirické poznávání určitých míst, krajů, regionů a časů.“ (Janáčková; 2008: 33) 2.2
KLOSTERMANNOVO DÍLO Autor náleží směru vesnické realistické prózy přelomu 19. a 20.
století. Řadí se do literárního směru realismu, část díla se však pohybuje na pomezí realistické a romanticko-idylické koncepce.(Janáčková; 1994: 116) V Lexikonu české literatury je Klostermann definován jako „prozaik Pošumaví se smyslem pro osobitý přírodní ráz kraje, jeho lidské typy a sociálně ekonomické podmínky“, který „venkovskou realistickou prózu obohatil o novou látku a její, vůdčím představitelům se přiblížil pravdivým viděním rozporů života a odhalováním jejich příčin.“ (Lexikon; 1985: 729) Zároveň objevuje soudobé české literatuře dosud neznámou oblast česko-bavorského pomezí a na základě vlastních prožitků zachycuje hospodářský a společenský vývoj kraje od 60. let 19. století. (Lexikon; 1985: 729) Příroda hrála ve spisovatelově díle významnou roli určovatele lidských osudů a též určuje myšlení lidí a způsob života. Jaroslava Janáčková zdůrazňuje přírodní prostředí jako dramatizátora lidských osudů. Přírodní pohromy se podle ní v rámci Klostermannových deterministických koncepcí podílely na výkonu tzv. vyšší spravedlnosti. 4
Před Klostermannem byli nejvýznamnějšími autory zmiňující se ve svých Šumava Adolf Heyduk, který ji popsal ve sbírkách Ptačí motivy (1893) a Hořec a srdečník (1884) či v básnické povídce Dřevorubec (1880), dále pak Eliška Krásnohorská s básnickou sbírkou Ze Šumavy. (1873) a Božena Němcová v pohádce Pohorská vesnice (1852)
6
Někdy jsou u Klostermanna nástrahy přírody zkouškou, jindy pastí. (Janáčková; 1967: 127) V díle je možno nalézt i obdobu uzavřeného prostoru, který v romantismu vyvolával atmosféru soukromí, klidu a záštity před životním zápolením. Takto uzavřený prostor zesiluje životní zápasy a vyvolává řadu pocitů, jež se ovšem rozpínají přibližně mezi beznadějí a skepsí. (Viktora; 1995: 136) Pojetí Šumavy se také výrazně odlišuje od toho, jak jej viděli jeho předchůdci, např. Němci Josef Rank a Georg L. Weisl nebo Božena Němcová. Tito spisovatelé zdůrazňovali specifické etnografické rysy „svého“ národa, které konfrontovali s protějškem. Klostermann na rozdíl od nich podává obraz šumavské pospolitosti, kdy národnostní otázka nehraje žádnou roli. (Peřina; 2008: 67) Je třeba podotknout že „Klostermann ve většině svých próz konkretizuje obraz podoby harmonického soužití obou etnik tím, že pro ně volí povětšinou témata, v nichž jsou šumavští Češi a Němci spjati citovými vazbami, vědomím krajové solidarity a potřebou vzájemné nezištné pomoci v obtížných životních situacích.“ (Tamtéž; 68)
2. 3 ČECH KLOSTERMANN Je tedy Karel Klostermann Čech, nebo jenom česky píšící Němec? Na jedné straně narozen v Horním Rakousku, oba rodiče mluvili německy. Na druhé straně ovlivněn výchovou českých škol, kde se přátelil s českými kamarády. Osobně se sám za Němce nepovažoval. Nahlížel na sebe jako na bilingvního, spisovnou češtinou mluvícího literáta, který se dokonale domluvil svým bajuvarským nářečím se šumavským obyvatelstvem. Spisovnou němčinu se prý musel doučit 5 později. Výrazným prvkem, který upevnil jeho status Čecha, byl pobyt na studiích ve Vídni. Zde se stal členem několika českých spolků a vysloužil 5
Klostermann tuto skutečnost komentoval slovy: „Dvě věci mi zůstaly záhadou po celý můj život: srdce lidské a zákony, jimiž se řídí německý pravopis.“ (Korandová; 2008: 69)
7
si zde přezdívku „Chrudoš od Vltavy“. Vladimír Macura uvádí, že vlastenecké
jméno,
odkazující
většinou
k významné
osobnosti
slovanských dějin, tíhne k demonstrativnímu přihlášení k české kultuře a k hodnotám češství či slovanství. (Macura; 1983: 141-143) „Jsem produktem poměrů, z nichž jsem vyrostl, žil jsem vždycky mezi oběma národnostmi a od chvíle, kdy jsem byl schopen mysliti, vždycky jsem byl názoru, že jsou obě národnosti, jež tuto zemi obývají, rovnocenné, že mají, zachovávajíce svou individualitu, přátelsky se stýkati a spolu pro blaho společné vlasti pracovat.“ (Korandová; 2007: 47) Nikdy se svého německého původu nezřekl, zachovával lásku a oddanost šumavskému německému „kmenu“, z něhož pochází jeho otec. Přesto nepochybuje o tom, že je Čech. (Regal; 1926: 28) V neposlední řadě ho v tom utvrzuje nerovnoprávné postavení české strany oproti německé elitě, kdy nabývá přesvědčení, že je třeba se vzepřít a hájit zájmy Čechů za cílem zlepšení jejich postavení oproti Němcům. (Peřina; 2008: 66) Starost dělaly Klostermannovi národností sváry druhé poloviny 19. století a počátek 20. století. Jako příklad soužití dvou národů v jedné zemi dává za příklad právě Šumavu. „Znovu a znovu se zamýšlím. Žijeme
nepříjemnou
dobu.
Podivnou
a
zvláštní.
Když
s někým
hospodaříte dvě stě let na jednom dvoře, dřív nebo později se z vás stanou přátelé. U nás je najednou staleté soužití na přítěž.“ (Tamtéž; 2008: 44) Sám je napadán německou kritikou jako zrádce, který začíná psát česky teprve pro nezájem německých čtenářů. Česko-německé spory
se
nevyhnuly
ani
Klostermannovi
samotnému.
Na
udání
německých kolegů z německé reálky v Plzni dostanal ostrou důtku a pokutu za svůj román Za štěstím (1897). Ten se vymykal ostatním dílům a líčil vídeňské prostředí českých přistěhovalců, zoufale hledajících uplatnění.
Klostermannovi
bylo
vyčítáno
vyvolávání
národnostní
nesnášenlivosti, což si prý jako český profesor na německé škole nesměl dovolit. Spisovatel považoval svůj román, stejně jako všechny ostatní za realistický, vycházející z vlastní zkušenosti. Jeho odvolání bylo nakonec i
8
s pomocí intervence knížete Karla Schwarzenberga a jiných vlivných osobností úspěšné, dostává pouze doporučení vyhýbat se nadnárodním sporům. Na Klostermannově postoji a jeho popisu jednotlivých národností to však nic nezměnilo a spisovatelkou činnost nadále rozvíjí ve stejném duchu (Regal; 1926: 60-76) Klostermann se zřejmě necítil být o mnoho více Čechem než Němcem, avšak bylo nezbytné, aby se jasně definoval svůj národní status „V situaci, kdy dvě skupiny žily těsně vedle sebe, byla to právě dlouhá řada zápasů týkajících se jak symbolů, tak podstaty skupinových zájmů, která ve skutečnosti mnohé lidi ve městě nutila, aby formulovali a zřetelně vyslovili loajalitu k jedné nebo druhé z obou stran“. (Cohen; 2000: 21) Ostré česko-německé rozdíly se ukazovaly v první řadě ve veřejné sféře života a až později se přenášely i do soukromé sféry. (Tamtéž; 21) Spisovatel působící jako profesor na německé reálce, v obecním i okresním zastupitelstvu nebo jako funkcionář v osvětových a humanitních spolcích se musel ve své době veřejně přiklonit k jedné z obou národností.
2. 4 SOUČASNOST KARLA KLOSTERMANNA Rok 2008 byl výročím, kdy se slavilo 160 let od jeho narození a zároveň se připomínalo 85 let od jeho úmrtí. Hlavní slovo v průběhu připomínkových akcí mělo Občanské sdružení Karel Klostermann. Sdružení funguje od roku 1998 a dělí se na českou a německou sekci. Jeho hlavním cílem bylo připomenout Klostermanna české laické veřejnosti a pokusit se o reedici Klostermannových děl, které se po roce 1989 přestaly vydávat. Podařilo se tak po bez mála dvaceti letech vydat několik románů. Nemenším úkolem pak bylo ukázat šumavského spisovatele bavorským Němcům, pro které nebyl dostupný v německém překladu. Došlo tak k vydání šesti děl v německém jazyce. Sdružení se rovněž zasloužilo o vybudování autorovy expozice na samotě Březník6, 6
V Klostermannových knihách byl používán německý název Pürstling.
9
dřívější hájence kde se odehrává příběh románu Ze světa Lesních samot (1894). K práci sdružení patří i konání konferencí a přednášek. V rámci výročí se v Klatovech konala dvoudenní konference V ráji realistickém zabývající se Karlem Klostermannem a realismem v české literatuře. Ve stejném
roce
vydala
Jihočeská
vědecká
knihovna
v
Českých
Budějovicích knihu Karel Klostermann (1848-1923): Soupis díla.7 Lidé starající se o cestovní ruch na Šumavě doufají, že jméno Klostermann má i svůj turistický význam, který by mohl přilákat hodně návštěvníků a to i přesto, že sám spisovatel o turistech přijíždějící počátkem 20. století na Šumavu neměl valné mínění. Známá je Klostermannova cesta, vedoucí z Kašperských hor do Vacova přes vrchol Javorník (1066 m.n.v.), kde se tyčí Klostermannova rozhledna. V roce 2008 a 2009 se v Jihočeském muzeu konala expozice Šumava Karla Klostermanna, kterou shlédlo padesát tisíc návštěvníků. Jméno Karla Klostermanna se tak zejména díky občanskému sdružení znovu dostává v povědomí nejenom tuzemským čtenářům a návštěvníkům Šumavy, ale nově i těm německým. 3
ŠUMAVA „Převážná většina lidí termín Šumava zná a má o tomto pohoří
nějaké povědomí, nicméně málokdo ví, kde ve skutečnosti začíná a končí.“
(Kočárek;
13:2003).
Ottův
slovník
naučný
zdůrazňuje
samostatnost Šumavy vůči severněji položenému Českému lesu. Lokality dělí dvacet kilometrů dlouhá nížina domažlická a novokdyňská. Samotná Šumava se člení na tři základní celky, tedy střed, jih a sever. Za střed jsou považovány rulové planiny okolo Kvildy a Modrého s nejvyšší horou Luzným. Jih vlastní Šumavy dělí údolí střední Vltavy na temeno západní a východní. Na vyšším východním temeni dominuje hora Boubín, západní se zdvihá na rozhraní Bavor, Rakous a Čech. Severní Šumava se 7
Pršínová, Tamara; Straková, Libuše, a kol. Karel Klostermann (1848-1923) : Soupis díla. 1. vyd. České Budějovice : Jihočeská vědecká knihovna, 2008.
10
Einsensteinským průsmykem dělí na severní a jižní část. (Ottův slovník naučný; 1888:15) První historicky doložený název pro toto pohoří – Gabreta (Pohoří kozorohů), který uvedl ve své mapě Claudius Ptolemaios, má původ v jazyce Keltů. V češtině se pohoří označovalo Les (dokladem je Kosmova kronika) či Bavorský les (Dalimilova kronika). Toponymum Šumava patrně jako první použil Antonio Bonfini v roce 1565 v díle Rerum Hungaricum. V 17. století toto pojmenování užívali i další autoři jako Pavel Stránský (1583 - 1657) nebo Bohuslav Balbín (1621-1688). Název Šumava nejspíše pochází od praslovanského slova šuma, což znamená hvozd, hustý les. (Kočárek; 2003: 13-15) V současnosti je Šumava považovaná za nejvyšší část Šumavské hornatiny. Délka protáhlého pohoří orientovaného od severozápadu na jihovýchod činí 190 km, přičemž za jeho přirozenou hranici je považováno údolí Chodské Úhlavy na severozápadě a Vyšebrodský průsmyk na jihovýchodě. V nejširším místě měří pás pohoří zhruba 45 km. Na severozápadě navazuje na Šumavu Český les, na východě její podhůří hraničí s Novohradskými horami. Na bavorské straně se Šumava vyznačuje příkrými svahy, naopak na české severovýchodní svahy plynule přecházejí do Šumavského podhůří. (Kočárek; 2003: 13-29) Německá strana bývá někdy také nazývána Bavorský les (Bayerischer Wald), popř. Zadní bavorský les (Hinterer Bayerischer Wald). Přední Bavorský les (Vorderer Bayerischer Wald) leží o něco jižněji v německém vnitrozemí, od Šumavy je oddělen údolím řeky Řezná (Regen) a Jilec (Ilz). Jeho nejvyšším bodem je vrchol Einödriegel. Zadní Bavorský
les
(Hinterer
Bayerischer
Wald)
leží
v bavorsko
českém pohraničním prostoru a je přímým pokračovatelem Šumavy na české straně. Oblast je tedy totožná s obecnějším názvem Bavorský les. Správní jednotkou rozdělení Šumavy v dobách Klostermannových románů byly kraje. Pohoří zabíralo největší rozlohu v tehdejším
11
Prácheňském kraji, k jeho území patřila celá střední a větší část severozápadní Šumavy, sjednocujícím prvkem je řeka Otava od pramenu až k ústí do Vltavy. Severní část Šumavy patřila k Plzeňskému kraji a jižní část k Budějovickému kraji. (Kočárek; 2003: 15-29)
3. 1 NÁRODNOSTNÍ SLOŽENÍ Složení obyvatelstva Šumavy se v průběhu času radikálně měnilo. Od příchodů slovanů v 7. a 8. století až po odsun německého obyvatelstva po druhé světové válce. V době počátku 2. poloviny 19. století tvořili obyvatelstvo Češi a Němci. Zatímco ve Zdíkově tvořili naprostou většinu Češi, v sedm kilometrů vzdáleném Vimperku byla situace zcela opačná. Osidlování míst neprobíhalo podle pomyslných národnostních hranic, ale bylo výsledkem přírodních, ekonomických nebo sociálních faktorů. (Nikrmajer; 2003: 384) Národnostní situace na Šumavě nezůstávala neměnná a během let se vyvíjela. V některých obcích a městech došlo za půl století k výrazně germanizaci, jinde byl naopak zaznamenán příliv českého etnika. Ve společenském životě pošumavských obyvatel hrála roli spolková činnost. Mezi nejvýznamnější patřily spolky národnostní. Na české straně to byla Národní jednota pošumavská (1884), na opačné straně Bohmerwaldbund (1884). Oba spolky se zasazovaly o zlepšení postavení jednoho či druhého národa v národnostně smíšených oblastech. Vedle toho se věnovaly politické a kulturní osvětě obyvatel. Je třeba zdůraznit, že aktivita těchto spolků nevedla k národnostním třenicím, ba naopak jsou známy případy tolerantního přístupy a spolupráce. V revoluční době po roce 1848 zůstává Šumava bez velkých nacionálních hnutí a pod silným vlivem konzervativních představitelů šlechtického velkostatku. Ke konci 19. století se zásluhou aktivity německých i českých nacionálních kruhů, vedených z převážně z Prahy, společenská situace mění. Roste význam politických stran a volby do zastupitelstev a výborů se začínají stávat
12
národnostní
otázkou,
což
vyvrcholí
po
vyhlášení
samostatného
československého státu. (Nikrmajer; 2003: 380-386)
4 STEREOTYPY Při hledání stereotypů v Klostermannově díle je třeba tento pojem přesně definovat. V obecné rovině je stereotypy míněno označení pro pevný, neměnný tvar stejně jako určité stále se opakující jednání, popřípadě neměnný proces. Stereotyp je dále druh postoje, který se pojí nejčastěji ve vztahu s etniky, národy, rasami či náboženstvími. Může vést k pozitivnímu, neutrálnímu či negativnímu postoji. Petr Rákos tvrdí, že stereotypy týkající se etnika bývají ve své valné většině, i když ne výlučně, hanlivé. V takovýchto případech často vítězí emoce nad racionálním uvažováním. (Rákos; 15:2001) V této práci chci odpovědět na otázku, zda národní uskupení Čechů nebo Němců vykazují určité stereotypní znaky. Zda se svým způsobem života odlišují a jsou-li tyto odlišnosti vyjadřovány právě prostřednictvím stereotypů. Stereotyp je zjednodušený rigidní mentální obraz o tom, jak vypadají členové určité skupiny. Etnické stereotypy jsou mentální obrazy o lidech, založené nikoliv na jejich individuálních rozdílech, ale na postojích nebo mínění o charakteristikách, které má jejich skupina. (Geist; 1992: 453) Jde o jakýsi pseudosvět, tedy jinak řečeno, subjektivní vnímání světa kolem nás. Zjednodušená, zkreslená představa nebo mínění, jež si vytvářejí jedinci či sociální útvary o jiných jedincích nebo sociálních útvarech jako jsou třídy, vrstvy, profese, rasy nebo národy. Někdy bývá zaměňován s termínem předsudek, s nímž však není plně totožný. Významným znakem je zobecňování jedince či vlastnosti, která zevšeobecní a rozšíří se dále na celou kategorii, v tomto případě národ. Dalším charakteristickým znakem je určitá setrvačnost, s jakou se stereotypy udržují a s tím související konzervativnost i přenos mezi
13
generacemi.
Jsou
významným
zdrojem
projevů
šovinismu
a
nacionalismu. (Geist; 454: 1992) Petr Rákos dodává, že se stereotypem souvisí něco velmi obecného, otřepaného avšak automaticky se vybavujícího, v mnoha případech i lživého. K obsahovým rysům stereotypu se připojuje představa nějakého očekávaného chování či předpokládané reakce. Stereotyp dále považuje jednak za nástroj, ale i překážku poznání. Nástroje ve smyslu schopnosti uchopit něco více než jednotlivinu, postihující cosi příznačného, co platí signifikantně o nějaké podmnožině, ať již statisticky doložitelně anebo jen v povědomí určitého subjektu převládající. Zároveň jsou stereotypy překážkou poznání. Svým výskytem ztěžují či znemožňují pochopení správného významu. (Rákos; 13-14: 2001) Stereotypy jsou také prvky společenské integrace, pomáhají vymezovat vlastní skupinu vůči skupině cizí. V rámci své skupiny pomáhají jednotlivcům ztotožnit se svými společnými hodnotami a přesvědčují se o správnosti svého jednání. Díky tomu jsou stereotypy využívány k politické propagandě a můžou se stát nástrojem ideologické argumentace. (Loewenstein 1992: 59-61) Základní rozlišení stereotypů je rozdělení na autostereotypy a heterostereotypy. Prvně jmenované znamenají zjednodušené většinou nesprávné mínění, které mají jedinci a skupiny o sobě samých. Zatímco heterostereotypy znamenají nesprávné soudy o jiných skupinách či jedincích, mají často negativní a nepřátelský charakter. Často se v nich objevuje zrcadlový efekt. (Geist; 1992: 38,102)
5 TENDENCE NÁRODNÍHO VÝVOJE V ČECHÁCH V době kdy se odehrávají Klostermannovy romány, tedy v druhé polovině 19. století dochází na území Čech k utváření novodobého českého národa a formování češství. „Podstatou vytváření novodobého
14
českého národa byla hospodářská, sociální, kulturní a posléze i politická emancipace širokých vrstev městského a venkovského obyvatelstva, které bylo ve staré feudálně stavovské společnosti téměř bezprávné.“ (Kořalka; 1996: 83) Tato společenská změna byla způsobena nejvíce díky rozšíření národního vědomí a spolu s tím i jednotného spisovného jazyka, což překonávalo dřívější regionální roztříštěnost. (Tamtéž; 84) Vývoj češství lze dobře pochopit v jeho vztahu k dalším národním vývojovým
tendencím,
které
jsou
velkoněmectví
a
bohemismus.
Podstatou velkoněmectví bylo začlenění obyvatelstva všech rakouských zemí Německého spolku do německého národa, který je pojat jako státně politický. Takto chápaný národ je spojen s představou, že hranice státu určují státní příslušnost. Všichni obyvatelé takového státu, i přesto že nejsou Němci rodem, by se poté stali Němci. V takovémto pojetí se z Čechů stávala etnicko-jazyková menšina, která se stane součástí německého národa. Češi by se v této situaci mohli dočkat respektu v jazykových a kulturních potřebách, avšak politická aktivita českého národního vědomí by byla neakceptovatelná. (Tamtéž; 32,33) Koncept velkoněmectví nacionalismus,
se
změnil
avšak
po
roce
myšlenka
1871
přechodem
zůstala
u
části
na
státní
extrémně
nacionalistických Němců v českých zemích. Druhou národní tendencí, vůči níž lze češství vymezovat je bohemismus. Vychází z německého výrazu Böhmen označující obyvatele Čech.
Nejvýznamnějším
představitelem
bohemismu
byl
František
Palacký, který mu také dal státně politické pojetí. Podle jeho názoru byly české země pokračováním samostatného českého království z dob před Habsburky. Češi tak navazovali na stavovsko-politický český národ. Za rozhodující mezilidské pojítko se nepovažovalo vztah k řeči a národu, ale to že lidé žijí v jedné zemi. Důležitým znakem bohemismu je snaha získat německé
obyvatele
statutu německy
Čech
mluvících
pro
český
Čechů.
národ S tím
a
ustanovit
souvisí
je
do
dvojjazyčnost.
V českých zemích se mluví oběma jazyky, přičemž němčina je
15
považována za jazyk používaný vzdělanci a čeština pak za jazyk většiny lidu. (Kořalka; 1996 :40-48) Bohemismus jako koncept možného vývoje českého národa byl rozšířen v polovině 19. století, zejména ve společenských kruzích šlechty a humanitně zaměřených vzdělanců, přičemž k jeho propagátorům, jak později ukáži, patřil také Klostermann. S dalším společenským vývojem se objevuje nejasnost okolo pojmu Böhmen. Spolu s tímto pojmem byl používán výraz Tscheche a tschechisch ve stejném smyslu. Etnicko-jazyková složka byla podstatnou součástí vývoje češství již od konce 17. století. Problém nastával při potřebě a to většinou politické, rozlišit česky mluvících Čechů od Němců žijících v Čechách. V roce 1840 navrhl augsburský deník Allgemeine Zeitung používat pojmy Tschechen a tschechisch ve smyslu češství, odděleného od obecného slovanství. Toto češství v etnicko-jazykové rovině by se mělo rozvíjet v německém mocenském prostoru bez politických ambicí. Od této chvíle se v německém a později i v českém tisku nepřestaly používat pojmy tscheche a tschechisch pro slovanské obyvatele Čech a jejich jazyk. Z českého hlediska pojem tscheche vyjadřoval pro evropskou veřejnost snahu českého národního hnutí stát se evropským národem a vymezit se jak proti Němcům, tak proti obecnému slovanství. (Kořalka; 1996: 52-60) S takto vymezeným pojmem přišla na řadu otázka užívání jazyka. V souladu s herderovskými idejemi se za nejdůležitější odlišující znaky mezi Čechy a Němci považovaly jazyk a dějiny. Také Karel Havlíček Borovský a další čeští autoři přiznávali jazyku hlavní rozlišovací funkci. (Kořalka; 1996: 58) Snahou českého národního hnutí se na konci 19. století
německé
výrazy
Tschechen
a
tschechisch
prosadily
jak
v německém prostředí, tak v českých publikacích ovlivňující českou veřejnost.
„Přeměna
Čech
z bezprávně
etnicko-jazykové
skupiny
v moderní, vnitřně strukturovanou národní společnost pokročila na přelomu 19. a 20. století již tak daleko, že se všeobecné rozšíření vědecky přesnější a politicky výstižnější terminologie stalo jen otázkou
16
času.“ (Tamtéž; 60) Bohemismus se oproti češství snažil uchovávat hodnoty předmoderní éry, obsahoval tedy mnohem slabší emocionální náboj. Zásluhou aristokracie zůstal teritoriální bohemismus reálnou společenskou silou, nicméně soužití etnických Čechů a Němců na prenacionálním základě podlehlo modernímu češství, které se prosadilo v českém prostředí jako nejsilnější národně politická tendence. K tomuto pojetí se od konce 19. století hlásí česká a moravská aristokracie, dvojjazyčné měšťanstvo a také Židé. To vše se odehrává v průběhu politických a sociálních střetů, které charakterizují utváření moderních národních společností. (Tamtéž; 66) 5. 2
VÝVOJ ČESKÉHO HNUTÍ Počátek širší národní agitace v českém prostředí je přibližně ve
dvacátých letech 19. století. Snahy o obnovu českého jazyka a obecně české kultury jsou patrné již o několik desetiletí dříve, avšak setrvaly pouze v užším vědeckém okruhu. Snaha o šíření národního uvědomění po celém území českých zemí se poprvé objevila v první polovině 19. století. Vnímavost Čechů k jejich vlastnímu svérázu se zvyšovala. Nezpochybňovali ještě platnost českého či moravského vlastenectví, ale začali jej spojovat s péčí o český jazyk a minulost. (Seibt; 1996: 191) K tomu dopomáhaly dvě nově vzniklé instituce založené šlechtou. Vlastenecké museum v Čechách (1818) a Jednota k povzbuzení průmyslu v Čechách (1833). Mezi aktivisty této doby patřili hlavně katoličtí duchovní, vysokoškolští studenti a vrchnostenští úředníci. Centrem českých vlastenců byla Praha spolu s dalšími většími městy. Na vrcholu této agitační fáze před rokem 1848 se mění generace kolem Josefa Jungmanna, zaměřující se na obnovu českého jazyka. V roce 1848 hlavní slovo
dostává
skupina
v čele
Františkem
Palackým,
Františkem
Ladislavem Riegerem a Karlem Havlíčkem Borovským. Tato skupina vystoupila před rakouskou a evropskou veřejností s programem českého státního práva zajišťující existenci českého národa. „Poprvé české hnutí překročilo nepolitický folklórní rámec.“ (Křen; 1990: 115)
17
Proces vytváření národa se dostal do stadia masového hnutí a rozšířil se z měst dále na venkov. Centrum národní agitace zůstalo v Praze, kde jeho nositeli byli v převážné většině lidé na maloburžoazní úrovni. Postupný vývoj národního sebeuvědomování pokračoval až do roku 1867, kdy dochází k rakousko-uherskému vyrovnání. Češi chtěli dosáhnout obdobného postavení, jaké se dostalo Uhrám. Český program hlásal, že národní hnutí se nemůže omezit pouze na etnicko-kulturní fázi, ale musí se ustanovit politicko-historický národ český v rámci rakouské říše. Takto hlásaný program se přiblížil národní realitě a stal se více pochopitelnější širší veřejnosti i lidovým vrstvám. Vlna lidového odporu proti vyrovnání byla „otevřeným a svěžím demokratickým hnutím lidových mas“
(Křen;
1990:
185)
Projevoval
se
v masových
politických
demonstracích, jež původně oslavovaly výročí české historie. Těchto táborů se zúčastňovala městská maloburžoazie, vesnické obyvatelstvo i dělnictvo. Šlechta se do národních konfliktů nevměšovala, nanejvýš dočasně podpořila české zájmy. Její funkce spočívala v roli umírněného zprostředkovatele.
(Kořalka;
1996:
90)
Důležitým
prostředkem
komunikace byl nezávislý český tisk, hlavní český deník Národní listy, Národ a později Pokrok či Národní politika. V roce 1871 nastal pokus o vyrovnání mezi Čechy a habsburským panovníkem, kdy dosáhla vrcholu myšlenka bohemismu. Příslušníky budoucího politického národa měli být také Němci z Čech. Jednání však skončila neúspěchem. Pokus o zlepšení českého postavení vůči Němcům měli přinést tzv. vídeňské punktace, které ale také pro českou stranu skončily neúspěšně. Teprve rakouský ministerský předseda hrabě Kazimierz Badeni jako první nazíral na Čechy coby politické subjekty. V roce 1897 byla vydána nařízení splňující dlouholetá přání českých politiků. Hlavní nařízení zrovnoprávnilo češtinu a němčinu na území Čech a zároveň měli státní úředníci vykázat do čtyř let znalost obou jazyků. Tato revoluční změna v používání jazyka i přístupu k Čechům jako k národu vyvolalo odpor Němců v Čechách, na Moravě a v alpských
18
zemích. Nařízení tuto atmosféru nepřečkala a již za dva roky se jazykové poměry vrátily zpět před rok 1897. Úspěšné vyrovnání česko-německých vztahů se podařilo pouze na Moravě a v Českých Budějovicích počátkem 20. století. (Tamtéž; 183,184) Mezi polovinou devadesátých let a 1. světovou válkou se konflikt mezi oběma národnostmi vystupňoval. Jednou z hlavních příčin bylo narůstající sociální a ekonomické soupeření. Příliv českých dělníků do hospodářských center a dozrávání českého měšťanstva vedlo k boji o ekonomickou a politickou moc. V těchto okamžicích nacionalističtí lídři rozpoutávali cílenou etnickou nenávist k posílení vlastních pozic. (Cohen; 2000: 180) Rakousko jako složitý státně politický útvar mohl udržovat chod pouze v mírových podmínkách, První světová válka definitivně znemožnila smírné vyřešení národnostních problémů. Na českém příkladu je možné výstižně pozorovat „složitý sociální vývoj, který vedl od privilegované stavovské společnosti, existující vedle a nad úrovní bezprávných
etnicko-jazykových
skupin,
k diferencované
struktuře
moderní národní společnosti.“ (Kořalka: 1996: 113) Klostermann přispěl svým dílem k rozšíření představy o Šumavě jako regionu, který je součástí českého národního celku. (Janáčková; 1994: 117) Obrozenecká společnost hledala soubor svých životních hodnot ve starosvětskosti venkova. V roce 1882 začal Jan Otto vydávat monumentální cyklus Čechy, sedmnáctisvazkové dílo o českých krajích, přičemž první zahajovací svazek se jmenoval Šumava. Od úvodního motta je zde zjevná snaha prosazovat ofenzivní češství. (Mráz; 1995: 122) Vladimír Macura uvádí, že národní obrození vytvořilo představu ideální české krajiny. To vytváří snahu „po značně obecné stylizaci krajinných znaků české vlasti, její představování jako univerzální, obecně přivlastnitelné vlastenecké krajiny“. (Macura; 1983: 165) To je vidět u díla Adolfa Heyduka nebo Elišky Krásnohorské, kteří vtiskli Šumavě podobu nadosobního nacionálního teritoria a včlenili ji do národního mýtu. (Mráz; 1995, 125) Klostermannův význam spočívá v tom, že píše česky a ve
19
svých knihách utlumuje existenci dvojjazyčnosti šumavských obyvatel. V českých čtenářích tak vzniká dojem, že Šumava je obývána lidmi hovořící stejnou řečí a tudíž jsou stejní jako oni. Vnímají tak Šumavu jako ryze českou. (Janáčková; 2008: 34) 5. 3
OTÁZKA JAZYKA Český jazyk měl v průběhu národního hnutí významnou funkci jako
znak češství. Zejména díky němu se mohl novodobý český národ utvářet. Jeho vymezení proti němčině však nebylo tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát. V českých zemích byla hlavním dorozumívacím prostředkem němčina. To, že se v 18. století ustanovila jako hlavní jazyk habsburské říše, mělo několik praktických důvodů. Nejpočetnější a nejpokročilejší část obyvatelstva patřila k německému živlu. V německém obrození se němčina rozvinula a mohla tak terminologicky popisovat nové společenské, hospodářské nebo vědecké jevy. V roce 1812 byla prohlášena za „národní jazyk“. Do vyostření národních vztahů byla němčina vnímána jako doklad sociální příslušnosti a dosaženého vzdělání. (Křen; 1990: 44,45) Němčina byla mezi lety 1750 -1850 rozšířena jako nikdy předtím a stala se výlučnou obcovací řečí celé říše. Česky se v této době domlouvá pouze poddané rolnictvo a část nižších městských vrstev. Takovéto rozšíření němčiny nebylo ve své době produktem německého nacionalismu ale pouze důsledkem sociální reality. (Tamtéž; 46) Čeština se díky dvěma vlasteneckým generacím začíná objevovat ve společenské sféře zhruba ve čtyřicátých letech 19. století. České knihy, divadelní představení, plesy a dobročinné slavnosti, stejně jako české firemní nápisy sloužily k šíření českého národního uvědomění. „Čeština nebyla v té době chápána jen jako nástroj dorozumění, ale měla takřka sakrální funkci.“ (Kořalka; 1996: 97) Většina vlastenců díky výhradní německé výuce na vyšších školách ovládala německý jazyk podstatně lépe než češtinu. Rok 1848 a široké rozšíření myšlenky češství zapůsobilo i na vyšší vrstvy veřejně mluvící
20
německy. Ty začaly objevovat svůj český původ a používat ve veřejné sféře mateřštinu. Vznikala doslova česká horečka, projevující se pořádáním jazykových kurzů, množení firemních štítů a rozšíření češtiny do salónů. V Praze, kde doposud dvě třetiny obyvatel byly počítány k Němcům, se během několika týdnů situace otočila. Praha získala český ráz a stala se centrem národnostního rozvoje. (Křen; 1990: 105) V šedesátých letech byly zakládány česká gymnázia a školy s českým vyučovacím jazykem ve větším počtu. Přesto však mnoho rodičů oceňovala němčinu jako lingua franca střední Evropy a nadále tak posílali od konce šedesátých let své děti do německých škol. Je zajímavé, že i na německých školách byla nepovinným jazykem čeština, kterou v Praze studovalo 80 – 90 % německých žáků. (Cohen; 2000: 101) Během sčítaní lidu v roce 1880, které mělo poprvé přinést oficiální statistiku o etnicitě v rakouské říši, platil obecný konsensus, že řeč denního styku, takzvaná obcovací řeč, určovala národnost dotyčného. Pro dvojjazyčně mluvící obyvatele to byla možnost a motivace definitivě určit svoji národnost. (Tamtéž; 73) 5. 3
SOUŽITÍ ČECHŮ A NĚMCŮ V ČESKÉM PROSTŘEDÍ V této práci se snažím zachytit každodenní život obou národností
ve specifickém šumavském regionu, odlišujícím se horskou polohou a těžkými přírodními podmínkami od zbytku českého území. Každodenní kontakt mezi těmito skupinami však probíhal i ve zbytku českých zemí, proto se pokusím nastínit jeho obecný charakter. „Sídelní území Čech bylo od raného středověku obklopeno na severu, na západě i na jihu jazykově německými administrativními celky, takže se Češi dostávali do postavení národnostní menšiny v každém větším soustátí, státě nebo části státu, v němž byla nebo měla být zajištěna početní převaha Němců.“ (Kořalka; 1996: 144) Němci v českých zemích představovali v letech 1848 až 1918 více než třetinu obyvatelstva Čech, z geografického hlediska sídlili nejčastěji v méně úrodných
21
pohraničních okresech země. (Tamtéž; 140) Češi začali od roku 1848 prosazovat svoji politickou identitu ve všech směrech společenského života. Chtěli přestat být pouhým „kmenem“ a stát se plnohodnotným evropským národem. Ze zkoumání každodenních vztahů však vyplývá, že národnost nijak významně neovlivňovala jednání jednotlivců. Je třeba zdůraznit, že ne každý člověk si v druhé polovině 19. století uvědomoval svoji národnost. „Často ještě po několik desetiletí byly pro některé skupiny obyvatel, především na venkově, místní a regionální vazby důležitější než celonárodní vědomí. V hospodářsky méně vyvinutých oblastech, například na Šumavě (…) pokračovalo postupné začleňování širších vrstev obyvatelstva do jednotlivých národních společností až do 20. století.“ (Tamtéž; 91) Celkově byla úroveň vzdělanosti lidových vrstev nejprve bídná, později mnohem vyšší, vždy však bez rozdílu mezi oběma stranami. (Křen; 1990: 62) V Praze kolem poloviny století je obyvatelstvo málo etnicky diferenciované, většina lidí mluví německy, ale málo se jich cítí skupinově nebo individuálně Němci. Všichni, kdo v této době chtěli stoupat do vyšších obchodních nebo průmyslových vrstev, si museli nezbytně osvojit německý jazyk. (Cohen; 2000: 26) Přímo asimilace do německého kulturního prostředí se vyžadovala u státních úředníků a důstojníků českého původu. (Kořalka; 1996: 96) Gary Cohen uvádí, že v Praze ani roce 1848 rodinný původ či kulturní dědictví nezaručovalo německy mluvícím obyvatelům vědomí sounáležitosti s nějakou etnickou nebo nacionální skupinou, „identitu mohli nejsnadněji získat prostřednictvím zkušenosti ve svém širším společenském, kulturním a politickém životě (…) Češi a Němci nadále žili v těsných společenských vazbách.“ (Cohen; 2000: 34) Jedním z důležitých prvků, který začal formovat české národní vědomí a určovat společenský život ve městech a městečkách, byly vzdělávací a družstevní spolky. Tyto spolky přitahovaly hlavně malé a střední obchodníky, podnikatele a kvalifikované dělníky. Zdánlivě
22
umírněné skupiny daly základ rychlému rozvoji politické aktivity v českých městech u téměř dvou třetin česky mluvících obyvatel. (tamtéž; 36,37) V Praze počátku 60. let se utváří český veřejný měšťanský život, který vytváří pracovní místa pro česky mluvící pracovníky. Lidé obou národností na srovnatelné sociálně-ekonomické úrovni se stále mohli volně střetávat hlavně v obchodě i v bezprostředním každodenním styku, včetně rodinných vztahů. Na volbě, zda se člověk přikloní k české či německé straně měly hlavní podíl ekonomické a sociální zájmy. Obecně se k Němcům hlásili ti bohatší, či lidé s vyšším postavením a mocí, k Čechům se na druhou stranu hlásili ti chudší a ti, kteří získávali vyšší postavení a majetek, ale měli pocit nespravedlivého zacházení ve prospěch německy mluvících. Tento proces přijetí jedné či druhé identity trval v Praze do sedmdesátých let. (Cohen; 2000: 37 – 42) Často lidé sami nevěděli, za koho se mají považovat, zda za Němce či Čechy. „Za těchto okolností mohla o individuální loajalitě rozhodovat náhodně uzavřená přátelství, bezprostřední rodinné konexe, úspěch nebo neúspěch v kariéře, a dokonce pouhá shoda okolností.“ (Tamtéž; 42) Nastala nutnost rozhodnout se pro určitou stranu a dát jasně najevo svou etnickou identitu, idea bohemismu tak přestala být definitivně možností volby. (Tamtéž; 42) V 80. letech se česko-německé rozdíly ještě více rozšířily do lidového podvědomí. Od této doby získávali jednotlivci národní identitu prostě tím, že se narodili v v německé, případně české rodině. (Cohen; 2000: 72) Nadále však zůstávaly zejména obchodní zájmy a cíle nadřazeny etnické loajalitě. Naproti hlásání politických vůdců a spolků se Češi a Němci střetávali v ekonomické činnosti jako zákazníci, kolegové a zaměstnanci. V Praze většina podniků v mnoha odvětvích zaměstnávala obě národnosti. Podobné podmínky panovaly i v hospodách a kavárnách. Pokud nebyl dotyčný podnik proslulý výhradně českou či německou klientelou a nebyl ztotožňován s žádným dobrovolným spolkem, mohl takový
podnik
vítat
smíšené
návštěvníky.
Vztah
česko-německé
23
spolupráce byl uskutečňován i v lékařském prostředí, kdy lékaři sdíleli stejné nemocniční prostory a odborné znalosti hrály větší roli než národnost. České národní divadlo i Německé zemské divadlo přitahovalo smíšené obecenstvo a diváci pravidelně návštěvu střídali. (Tamtéž; 98106) Na příslušníky z obou skupin měly „zaměstnání, majetek a životní styl určité třídy pravděpodobně větší dopad na soukromý život než etnické diference.“ (Tamtéž; 104) Společné stýkání Čechů a Němců probíhalo relativně v klidu až do začátku 1. světové války. Navzdory nařízení spolků a politiků, které rozdělovaly skupinové zájmy jednotlivých národů ve veřejné sféře, v té soukromé individuální styky pokračovaly a to navzdory etnickým diferencím, avšak téměř nikdo si již nemohl dovolit ignorovat
etnickou
identitu
jak
na
veřejnosti,
tak
v soukromých
záležitostech. Nejvíce je z tohoto vztahu patrné, že národnostní rivality jednoznačně
nerozněcoval
hospodářský
zájem,
spíše
naopak,
národnostní rozepře na konci století zablokovaly sousedské vztahy, ve sféře hospodářské už pomalu zformované. (Seibt; 1996: 197) Češi a Němci v Praze pokračovali v obchodním styku po každém novém výbuchu nacionálních násilností, i když někteří byli taky občas nuceni chodit zadními dveřmi. (Cohen; 2000: 184) Lze shrnout, že vztahy mezi obyčejnými lidmi obou národností měli obyčejný, nikoliv nenávistný charakter. Ačkoliv etnická diference mohla vztahy mezi lidmi do určité míry zabarvovat, rozhodně je nijak nepřerušila. Sociální a ekonomická úroveň jednotlivých skupin měla na stýkaní lidí větší vliv než národnostní příslušnost. Vzájemný vztah Čechů a Němců na Šumavě, jak jej popsal Klostermann, vyplyne z následujících kapitol.
5
SLEDOVANÉ ČINNOSTI ŠUMAVSKÉHO ŽIVOTA Na aspektech z každodenního života šumavského obyvatele se
snažím ukázat, zda se jednání a chování německých a českých obyvatel Šumavy, včetně jejich zvyků a obyčejů od sebe lišilo a lze-li vypozorovat nějaký stereotypní prvek vlastní pouze jedné národnosti.
Hlavním
24
tématem je pro mě způsob obživy a představení pracovních činností a oborů, které jsou pro Šumavu typické a jež jsou významně popsány v Klostermannových knihách. Dalšími tématy jsou šumavské domy, náboženství, strava a migrace.
5.1
ZDROJE OBŽIVY Nejrozšířenější pracovní činností byla těžba dřeva. Nekonečné
množství lesa živilo převážnou část šumavského obyvatelstva. K zajištění stravy sloužilo zemědělství, které mělo v těžkých přírodních podmínkách specifický charakter a často bylo závislé na dřevařství, díky němuž vznikaly nové plochy vhodné ke kultivaci. Tradiční odvětví neodmyslitelně spjaté s lesem je sklářství. Dále se zaměřím na tradiční domáckou výrobu s tím spojené stachovské světáctví.
5.1.1 ZEMĚDĚLSTVÍ NA ŠUMAVĚ Zemědělství je hlavním zdrojem získávání obživy. Na Šumavě v kraji se specifickými geologickými a klimatickými podmínkami se zemědělství vyvíjelo jiným způsobem než ve zbytku Čech. První kultivace půdy zde proběhla při velké kolonizační vlně ve 12. a 13. století. (Skála; 1995: 15) Následující staletí se plocha zemědělské půdy začíná díky extenzivnímu způsobu výroby rozšiřovat. Největší rozvoj je patrný v 18. století, kdy nastal velký rozvoj skláren. Jejich rozvoj zapříčinil velké odlesnění. Na uvolněných plochách se mohla začít rozvíjet zemědělská výroba. Trojhonný osevní systém byl časem měněn na střídavé osevní postupy. Typický je eggartský osevní systém, kdy se půda nechala až osm let ležet ladem. Úhorové hospodářství přetrvává na Šumavě až do počátku 20. století. Charakteristické pro šumavské zemědělství byla skutečnost, že netvořilo hlavní předmět hospodářské činnosti a mělo hlavně samozásobitelský charakter. Při domácké či manufakturní výrobě věnovali lidé zbývající čas zemědělské výrobě pro vlastní potřebu. (Kozák; 2003: 561-567)
25
Několik kusů domácího zvířectva držela každá usedlost. Chov dobytka (převážně skotu) se stal pro svou menší namáhavost oproti pracnému obdělávání horských políček hlavní zemědělskou činností. Kromě skotu se chovali vepři, ovce, kozy a drůbež. Koně se v hospodářství vůbec nevyskytují, jejich roli při tahu zastávají voli, kteří jsou důležití pro potah nejen v zemědělství, ale hlavně při transportu dřeva. (Kozák; 561: 567) Klostermann v povídce Zmizelá osada popisuje dobytek jako plemeno neúhledné a malé, zato dědičně otužilé, které nepodléhá nemocím. (Klostermann; 2008: 16) Čím vyšší horské podmínky, tím více bylo pěstování plodin namáhavější a stávalo se více závislé na rozmaru podnebí. V Ráji šumavském Klostermann popisuje těžkosti německého vysokohorského sedláka Podhamerského. „Obilí vyjma trochu ovsa pod skoupým sluncem nedozrává. V květnu leží ještě sníh, v červnu jdou bouřky a chladné deště, v červenci a srpnu pod vlivem východních větrů klesá ranní teplota pod nulu a mráz spálí klasy i bramborovou nať.“ (Klostermann; 1972: 100) Ve vysokohorských podmínkách kvildských planin či planiny Rankelské se počítalo pouze se slámou, vše ostatní vysazené byla sázka do loterie. Naopak vysoká tráva dovolovala značný chov dobytka. (Tamtéž; 1972: 100) Ani v nižších polohách nebyla sklizeň radostnou událostí. V románu Světák z podlesí je popsána takováto sklizeň nížinatých českých sedláků. V době sklizně jsou časté přívaly deště s krupobitím. Ve spojení s malými rozparcelovanými
políčky
a
zanedbanými
loukami
stejně
jako
8
nedostatkem pracovním sil , zajišťuje zemědělství úrodu pouze pro vlastní potřebu. (Klostermann; 2009: 173) Půda horských a podhorských políček byla navíc zdrojem velkého množství kamenů, které rolníci museli neustále sbírat a odnášet z pole. Vznikaly tak kamenné zídky, které
8
Nedostatek pracovních sil souvisí s častou migrací potencionálních děveček a pacholků do světa, to zmiňuje Klostermann ve Světákovi z podlesí (2009: 188), stejně tak Efmertová (1998: 248)
26
rozdělovaly jednotlivé polnosti a používaly se také ke stavbě teras na svažitých pozemcích. (Kozák; 2003: 564) Charakteristickým znakem zdejšího zemědělství je konzervativnost, zemědělství netrpělo žádné velké změny. Neexistovala žádná tržní poptávka a vše tak řídila pouze potřeba samotného zemědělce. Mezi základní pěstované plodiny patřilo žito, oves a brambory. Ve velkém se pěstovalo zelí, které bylo nedílnou součástí jídelníčku. Úrodu sklízela celá rodina a často si sousedé navzájem vypomáhali. Muži se věnovali převážně obilí, ženy zase sklízeli brambory. (Kozák; 2003: 561-566) Klostermann v románu V ráji šumavském ukazuje, že samozásobitelský charakter zemědělství a zároveň vědomí žádné převratné úrody zapříčinilo i odbývání polních prací. Myšlenky na příchod zimy, svážení dřeva a možnost výdělku znamenaly ledabylý a povrchní přístup k domácím hospodářským pracím. (Klostermann; 1972: 89) S tímto stavem zemědělství souvisí i četný výskyt obchodů s moukou a chlebem, které Klostermann zmiňuje v knize O srdce člověka. (Klostermann; 2010: 31) V tom samém románu popisuje autor pastvu dobytka. Chov dobytka nejprve probíhal v knížecích lesích, později na obecních pastvinách či se nepásl vůbec 9 . To bylo nevýhodné s ohledem na zajištění sena a pícniny. Mléko poskytovalo základní složku jídelníčku, přebytek skotu se prodával anebo zabíjel
pro vlastní potřebu.
(Klostermann; 2010: 124) Na podzim, při začátku dešťů byl skot, jenž se pásl v lesích či na pastvinách, přihnán domů. „S rozvojem dřevařství bylo často zapotřebí co nejvíce tažné síly, proto se části stájí naplnily natolik, že kromě vlastních stájí bylo nutné použít k ustájení stodoly a kůlny, telata dokonce vtěsnat do pozemních jam, sloužících na úschovu bramborů.“ Tak popisuje
9
Po kůrovcové kalamitě, kdy bylo vytěženo obrovské množství dřeva, stoupla cena zbývajících lesů, které si začali jeho majitelé chránit. To zapříčinilo konec ekonomicky výhodné lesní pastvy. (Klostermann; 2010: 411)
27
spisovatel závěr pastvi skotu v knize V ráji šumavském (Klostermann; 1972: 88) Významný podíl tvořil chov jateční. Mléčná produkce zůstávala pouze ke spotřebě rolníka. Pro telata se vařil ve světnici otrubový nápoj, který zajišťovaly výhradně ženy (Tamtéž; 1972:108) Prodej mladého skotu poskytoval významnou částkou do rodinného rozpočtu. Dobytek se často prodával do Bavor. K takovýmto obchodům docházelo nejčastěji přes dobytčího dohazovače. Tato profese vyžadovala velké vědomosti a zkušenosti nejenom o dobytku. Klostermann popisuje v románu V ráji šumavském dohazovače takto: „Človíček ten byl dohazovačem dobytka a v oboru svém takový specialista, že znám byl pod přízvím „das Ochsengrundbuch“. On znal veškerý dobytek celých hvozdů, věděl, kde který kus komu patřil, uměl každý kousek dopodrobna popsat, shledával k sobě do páru se hodící volky; (…) kromě volů dohazoval také nevěsty.“ (Klostermann; 1965: 49) Voli hráli velkou roli jako tažná síla pomáhající při transportu dřeva. Při kůrovcové kalamitě a následném odstraňování poškozeného dřeva stoupaly ceny skotu do obrovských výší. Byl přiváděn dobytek z Čech i z Bavorska se kterým se obchodovalo. Kdo nechtěl vydělávat na kalamitě jako dřevař, stal se dobytčím obchodníkem a vydělával i tak.(Klostermann; 1972: 42) Zemědělství mělo na Šumavě vedle dřevařství spíše funkci okrajovou. Stejně však tvořilo důležitou roli jako zdroj obživy, obzvláště v horských osadách, kde nebyl zajištěn styk s okolím při špatném počasí třeba několik týdnů. Národnostní charakter zemědělství zde ani není možný. Každý je rád, že mu vyroste alespoň malá část ze zaseté úrody, kterou častokrát nakrmí pouze svůj dobytek, který má několikanásobnou a důležitou funkci. Je zřejmé, že převážně v nížinách, obývaných Čechy, je díky větším možnostem kultivace plochy zemědělství více rozšířené. Stejně však, jak ukázal příklad z knihy Světák z Podlesí, jsou klimatické podmínky k pěstování plodin obtížné i v nížinách a úroda často za mnoho nestojí. To je charakteristickým znakem, který je stejný i s Němci, kteří
28
mají u svých vysokohorských osad úrodu ještě horší. Na postavě dobytčího dohazovače Klostermann ukázal, že s dobytkem se obchoduje po celé Šumavě, i v Bavorsku a že zde všude je dobytek potřebný, jak pro Němce, tak pro Čechy, kteří ho využívají ke stejným potřebám.
5.1.2 TĚŽBA DŘEVA „Zpracování dřeva je neodmyslitelnou součástí života lidí, kteří žili v těžkých podmínkách Šumavy. Od nejstarších dob, kdy byla úbočí hor údolí řek kryta neproniknutelnými lesními hvozdy, patřily Šumava, les a dřev nerozlučně k sobě.“ (Andreska; 2002: 573) V době Klostermanových děl měla těžba dřeva své zlaté časy za sebou, nicméně stále byla hlavní pracovní náplní většiny šumavského obyvatelstva. Vedle samotného kácení to byla i velmi náročné svážení dřeva. Hlavní příčinou těžby dřeva byl vývoj sklářského průmyslu. Dřevařství zaznamenalo další velký rozmach po splavnění horního toku Otavy a Vltavy a výstavby Schwarzenberského a Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Dřevo bylo postupně dopravováno vodní cestou a z Vltavy či z Dunaje se dostávalo do celé Evropy. Například původní šumavský smrk měl vynikající rezonanční vlastnosti, pro něž byl vyvážen do Francie, Anglie i Ameriky. (Andreska; 2003: 567-590) Lidé živící se kácením dřeva chovali malý počet dobytka. Pokud to podmínky dovolovaly, pouštěli se i do pěstování zemědělských plodin. Dřevaři ve vyšších horských polohách budovali malé osady, z nichž největší čítaly až 14 chalup. (Andreska; 2003: 574) Kromě těchto osad byly po lesích rozesety jednotlivé neobývané boudy, které nabízely přístřeší při nevhodném počasí a zachránily tak mnoha lesníkům život. Životem dřevařů a popisem dřevařská práce se věnuje Klostermann v románu Ze světa lesních samot a v povídce Zmizelá osada. Práce se odvíjí podle ročních období. V létě probíhá kácení lesa a jeho hromadění což je práce pro samotné dřevaře. V zimě za účasti celých rodin a osad jsou klády a kusy dřeva za pomoci saní a smyků sváženy k nejbližšímu
29
vodnímu toku. Výjimku v životě lesníků a jejich rodin představuje jarní obleva, kdy se les promění v močál a řadu potoků. Přibližně na dva měsíce odcházejí domů, aby se s lepším počasím zase vrátili. Po vykácení větší plochy lesa se osada opustí a vybudují se nové hlouběji v lese. (Klostermann; 2008: 9) V odborné literatuře se dočteme, že dřevařské osady mohly položit základ pravidelnému osídlení dosud jen lesnatých částí. (Andreska; 2003: 573-574) Práce dřevařů je pod dohledem hajných a revírníků. (Klostermann; 1965: 15) Ve Zmizelé osadě popisuje autor roční cyklus prací na konci jara, po návratu dřevařů z jejich domovů v nížinách. Probíhá kácení, které trvá až do podzimu, dokud to podmínky dovolí. Kromě kácení probíhá shromažďování a značení dřeva. (Klostermann; 2008) V zimě se poté začíná svážet do údolí. „Již od podzimu se čekalo netrpělivě na první sníh. Na Šumavě se říkalo, že ve sněhu jsou ukryty peníze. Bez něj se svoz a přibližovaní uskutečňovaly jen se značnými obtížemi.“ (Andrýs; 2003: 560) Zmrzlý sníh byl pro šumavské obyvatele výhodné v otázce dopravy a přepravy. Zarovnával cesty a zkracoval velké vzdálenosti. (Klosterman; 2008) V knize Ze světa lesních samot je popsána práce se dřevem velmi detailně. Nejdříve je třeba připravené dřevo vyhrabat ze sněhu a dotáhnout na svah. Dřevo je rozděleno na polenové a samotné klády, které se dopravují naposledy. Ze svahů jsou klády a polena sváženy pomocí saní, řízených zepředu jedním člověkem pomocí háku. Smyk neboli dráha byla velmi kluzká a dalo se po ní pohybovat pouze se železem okovanými botami. Řízení sání byla činnost velmi obtížná a nebezpečná, při níž často docházelo až ke smrtelným úrazům. K pohybu po hlubokém sněhu sloužily široké obruče, vypletené z řemínků a provázků. Zpátky na svah sáně tahali lidé. Dole na rovině se tahaly s pomocí volů. Voli stejně jako sáně nebo povoz poskytovali dřevařům sedláci, kteří si takto přivydělávali. Dřevo bylo takto dotaženo k řece či kanálu.
Polenové bylo rovnou transportováno vodní dopravou, větší
30
kmeny se zpracovávaly na pilách, které se stavěly podle potřeby v blízkosti. (Klostermann; 1965: 72-74) Dřevařství se na Šumavě rozvíjelo a stagnovalo podle potřeby trhu po celá staletí. Druhá polovina 19. století však spěla k nenávratnému poklesu těženého dřeva, které časem ubývalo. Obrovskou změnu přinesla vichřice v roce 1870, která vyvrátila až 100 000 hektarů lesní plochy. Vyvrácené stromy byly napadeny kůrovcem, který ohrožoval i přeživší stromy. V zabránění hrozbě šíření kůrovce bylo nařízeno všechno popadané dřevo vytěžit, což zavdalo masivnímu těžení dřeva. Klostermann toto několikaleté období po katastrofě nazývá „broučkovou dobou“. Typické je pro ni obrovské zbohatnutí celého šumavského regionu, do něhož se sjíždějí lidé z dalekého okolí. V ráji šumavském píše: “Pravá babylónská věž, taková směsice typů a jazyků, domorodci, sebráni ze všech končin široširé Šumavy, čeští dřevaři z kraje, na sta Vlachů, bůhví z kterých končin své vlasti přivolaných, Furláni od Soči řeky, a i něco Slovinců z Gorice.“ (Klostermann 1972: 105) Všichni lidé začali kácet a zpracovávat dřevo, sedláci propůjčovali povozy s voly a všichni obrovsky vydělávali ohromné sumy. „Výdělek pořád týž; záviděníhodní obyvatelé Šumavy tonuli v penězích; malí i velcí lidé, jeden každý dle poměrů svých, sedláci i chalupníci, dřevaři, podruzi, čeleď, vše bralo podíl na tomto báječném blahobytu.“ (Tamtéž; 1972: 46). „Dobře povídá máma, že svět je teď jiný, než býval. Vše se honí za mamonem“ (Klostermann; 2008: 67) zmiňuje se dřevař ve Zmizelé osadě. Po skončení prací a zastavení kůrovce žili lidé ještě pár let v hýřivém utrácení rychle nabytých peněz, nicméně, jak ukázal autor například v románě V ráji šumavském, lidé se postupně vraceli do stavu před kalamitou. V některých případech se jim vedlo ještě hůře. (Klostermann; 1972) Sám Klostermann byl ze situace v této době nešťastný. Jednak zničením jeho milovaného lesa, jednak chováním nenasytných lidí, kteří na této zkáze vydělávali. Sám v této době věděl, že dočasný výdělek se
31
nemohl rovnat problémům, které se v souvislosti se ztrátou lesa vyskytnou. (Tamtéž; 1972: 71) Těžba dřeva byla charakteristickým prvkem pro celou oblast Šumavy a hlavní pracovní činností většiny Šumavanů. Těžká dřina, náročné tahání klád a jejich svážení z kopců byl hlavním zdrojem příjmů. Způsob, jímž se dřevo dostane ze strání hor až do vodního toku, je náročný a rizikový. Těžké úrazy i smrtelná zranění způsobená pády stromů, sklouznutím svážených klád či nepozorností byly běžné. Téměř v každé dřevařské obci přišly mnohé rodiny o své členy, jak je popsáno v románu Ze světa lesních samot. (Klostermann; 1965: 76-78) Způsob, jímž tyto nástrahy překonávali, byl nejlepší adaptací na dané poměry. Byl stejný jak pro česky, tak německy mluvícím Šumavany. Klostermann v povídce Zmizelá osada detailně popisuje život malé dřevěné osady pod Plouhausenem, obývanou Němci. (Klostermann; 2009) Češi nejsou takovými dřevaři jako Němci a nezakládají dřevařské osady vysoko v horách. Během kůrovcové kalamity se však ukázalo, že i oni začínají těžit dřevo ve velkém. Typickou činností v této době bylo zapůjčování volských potahů, jichž měli čeští sedláci v nížinách dostatek.
5.1.3 SKLÁŘSTVÍ ŠUMAVY Neodmyslitelnou součástí šumavského průmyslu byla výroba skla. Zmínky o prvních sklárnách zde jsou z počátku 14. století. Od té doby vzniklo na tomto území kolem sto dvaceti skláren. Hlavní příčinou rozvoje sklářství bylo dostatečné množství dřeva, které je při výrobě skleněných produktů zapotřebí. Kromě dřeva se zde vyskytovaly i další potřebné suroviny jako křemen a vápenec. Dřevo se používá jednak k topení ve sklářských pecích, jednak i k výrobě důležité sklářské suroviny potaše10. Poptávka po dřevě byla obrovská. K výrobě jednoho litru skla byl spotřebován jeden metr krychlový dřeva. Málo osídlená lesnatá Šumava se tak stala ideálním místem tohoto výrobního odvětví. (Fröhlich; 2003; 10
Potaš se získává louhováním popele ze spáleného dřeva a následnou kalcinací.
32
615-628) Pro majitele panství představovalo sklářství možnost jak získat z lesů, včetně vyvráceného a ležícího dřeva, alespoň nějaký užitek díky nájemnému, které zaplatil sklář. V okolí skláren vznikaly bezlesé plochy, sloužící dále jako pastviny a pole. (Fröhlich; 2003: 616) Podobné podmínky popisuje Klostermann v románu Skláři. „Majitelé lesů, držitelé velkých komplexů, z nichž jim neplynul pražádný užitek, byli rádi, když na jejich půdě se usazovali tací skláři, kteří jim mýtili les, upravovali byť sebeprimitivnější cesty a za užívání pozemku a spotřebované dříví platili částky přímo směšné.“ (Klostermann; 1971: 6) Karel Klostermann se zabývá sklářstvím v jednom ze svých prvních a nejznámějších románů Skláři. Popisuje zde život sklářské rodiny Chabelé,11 jenž měla ve vlastnictví několik skláren na Hůrkách. Vedle této rodiny je zde vykreslen život továrníka, německy mluvícího Josefa Haslingera s jeho dvěma syny. Sklářské závody byly v v této době na vzestupu, díky vystavění nové silnice, spojující Víděň s jižními Čechami a Bavorskem. (Tamtéž; 1971: 6) Sklárny se často nacházely v blízkosti důležitých obchodních tras, díky nimž byl zachováván odbyt výrobků oběma směry a informační kontakt s okolním světem. Stranou od samotné huti stávalo obytné stavení, jehož velikost se lišila ekonomickou úspěšností dotyčného skláře. (Fröhlich; 2003: 615) Klostermann popisuje skláře jako poctivé obchodníky, kteří se o sobě snaží udržovat dobrý dojem. Vynikali dobrým vztahem ke svým dělníkům,
s nimiž
často žili tak,
jako by byli součástí rodiny.
(Klostermann; 1971: 6) V této době také končí doba přemísťování skláren. Jednoduší než svoz dřeva do sklárny bylo sklárnu přesunout jinam. To se však v polovině 19. století změnilo. (Fröhlich; 2003: 615) Starý Haslinger si v románu Skláři stěžuje: “Kočující skláři na příklad zmizeli úplně, jako by jich nikdy nebylo bývalo, a on přece v dobách svého mládí si nedovedl ani představit, že sklárna se nemusila posunovat 11
Ve skutečnosti se jednalo o sklářský rod Abelů, odkud pocházela Klostermannova matka Charlota (Regal; 1926)
33
z místa na místo, sklárna chodila přec za lesem a nikoli dříví za sklárnou. Kdyby mu byl někdo dříve tvrdil, že se toto obrátí, byl by ho prohlásil za blázna; a sám časem tohoto se dočkal opaku!“ (Klostermann; 1971: 94) Děj knihy se odehrává v zámečeku rodiny Chabelé v Jezerném, které bylo centrem společenského dění blízkého a vzdáleného okolí. Mezi hosty nechyběli skláři z blízkého okolí ani urození hosté přijíždějící z větší vzdálenosti. Baron Thurmwedel či baron Krach von Hellenberg jsou hosté německého původu, stejně tak česky mluvící sklář Jahoda. Ten je vykreslen jako sobecká, přetvařující se postava. Ožení se s jednou z Chabelových dcer pouze z vidiny bohatého věna. Osud rodiny Chabelé i rodiny Haslingerů nakonec končí tragicky a to ztrátou skláren kvůli podvodnému jednání. Na vykreslení společenského života sklářské rodiny i jejich přátel je vidět nerozlišování národností jednotlivých návštěvníků. Skláři samotní jsou vykresleni jako neustále pracující lidé, pohánění konkurencí ke stálé práci. Po ztrátě skláren přebírá zámeček i závody nejmenovaný německý kníže. Závody ve výrobě skla pokračovaly, ale zaměstnanci byli nahrazeni jinými, povolanými z ciziny, včetně úředníků. Tyto „Němci cizozemci“ nevyhledávali žádné styky s domácím obyvatelstvem. „Pan Chablé byl také cizinec, ale sotva se tu usadil, srostl s lidem, přilnul k němu, spřátelil se s tužbami a radostmi jeho. Nyní bylo jinak“. (Klostermann; 1971: 134) Německý sklář Josef Haslinger se obává cesty do Řezna, neboť, považuje Bavoráky za „nejhorší národ pod sluncem“. I z tohoto přikladu je patrné, že Šumavané považovali své sousedy a známé za své, bez ohledu na národní příslušnost. Naopak se vymezovali vůči ostatním lidem, kteří Šumavu neobývali, ti pro ně byli cizinci. Skláři, jak pan Chablé, jenž má být údajně francouzského původu, tak český sklář Jahoda či německý sklář Haslinger mají ve svém výrobním odvětví stejné cíle, používají stejný postup výroby a trápí je stejné pracovní problémy. Národnostní příslušnost zde nehraje vůbec žádnou roli. (Klostermann; 1971)
34
4.1.4 DOMÁCKÁ VÝROBA Domácká výroba se stala po třicetileté válce typickým zdrojem příjmů obyvatel venkova ve všech českých pohraničních oblastech. Od první poloviny 19. století hledali lidé z hor další zdroje obživy, které by jim kromě
málo
produktivního
zemědělství
přinášeli
další
příjem.
(Vondruška; 2003: 599) Šumavská domácká výroba se skládá ze zpracování lnu a výroby dřevených výrobků.
„Domáčtí výrobci dostávali
obvykle od faktora – zástupce manufaktury, který organizoval práci, materiál. Po jeho zpracování odevzdávali hotové dílo, dostávali ihned zaplaceno a zároveň obdrželi materiál pro další práci. Celý systém byl velice jednoduchý, pro manufakturu nevyžadoval vysoké investice, protože výroba se odehrávala přímo v okolí.“ (Vondruška; 2003: 599) Klostermann se zmiňuje o domácké výrobě ze dřeva v románu O srdce člověka. Fanny (asi dvacetileté děvče) spolu se svoji šestnáctiletou sestrou Lotkou dělají v Polaufově soustruhárně, kde vyrábějí škatulky na zápalky. Obě jsou dcery německého dřevaře. V soustruhárně o všední dny i přespávají. Zde pracuje po boku více stejně starých děvčat. Pro oplzlé dotírání vedoucího závodu své místo opouští a začne vyrábět zátky na domácím ručním soustruhu. Domluví si odběratele v Krušných horách a materiál bude brát z malého lesa, který rodině patří. (Klostermann;
2010:
20-25)
Podmínky
těchto
soustruháren,
kde
pracovaly dívky, zmiňuje autor i v Ráji šumavském. Vodou hnané soustruhárny u Hamerského potoka jsou považovány za „Sodomu a Gomoru,
která
dívkám
dopřává
výdělek,
zábava
a
svobodu.“
(Klostermann; 1972: 50) V románu Světák z podlesí je naopak popsán osud mladého Franty, Čecha, který nemá vyučení a nemůže sehnat práci u žádného sedláka. Proto je pro něj ideální příležitostí místo v nově otevírané hračkárně. Ta je postavena na podnět Pošumavské jednoty, která pro vyrobené hračky shání odbytiště. Výrobna hraček je půl hodiny cesty
35
daleko, přesto tam Franta zůstává přes noc a domů se vrací o víkendy. Zmíněna je zde podpora hračkárny „Pošumavská Jednota má nejlepší vůli a chce tomu lidu zde pomoci, ale lid se už naučil běhat do světa, a les, pokud ho mají sedláci, jimž se také měl poskytnout výdělek, stojí už jen na mapách. Nu člověk musí doufat. Až to všecko důkladně seznám, snad to přece nějak půjde; ovšem v příčině odbytu Jednota mě bude muset ještě dlouho podporovat …“ (Klostermann; 2009: 123) Mezi tradiční šumavské výrobky patřily také dřeváky. Dřeváky se obouvaly v šumavském podhůří a horských vsích, kde se hovořilo česky. Naopak pro německy hovořící obyvatele horských vsí byly typické nejšle, pantofle s dřevěnou podrážkou a vrchním koženým páskem. (Vondruška; 2003: 601) Výrobou a následným prodejem dřeváků se zabývali také stachovští světáci, které Karel Klostermann popisuje v povídce Odysea soudního sluhy. Světák přes zimu vyrábí kromě dřeváků také násady na rýče, lopaty a hrábě. (Klosterman; 1973: 30) V Črtách
ze
Šumavy
autor
popisuje
Stachy,
ležící
v kašperskohorském okresu, jako česky mluvící území a vysvětluje, že do roku 1848 měly Stachy výsadu Královské svobodné rychty, proto si i do spisovatelových časů stále říkají Králováci.
(Klostermann; 1986: 31)
Světáci jsou popsáni v Odysee soudního sluhy, kdy přes zimu zůstávají doma a utrácejí peníze, které si přes léto vydělali. „U nás je v zimě veselo, každý den a celý týden. Jsou tu světáci a žijí. V neděli se upeče u nás třeba dvacet hus a každý týden se zabíjí vepř nebo skopec, o masopustě taky dva a tři. Zato v létě je tu jako po vymření“ (Klostermann; 1973:11) Stachy tvoří celkem asi patnáct samot, mezi jinými Říhov, Kůsov, Zadov a Churáňov. Důvod proč světáci chodí do světa, vysvětluje starosta Stachů: „Půda by nás neuživila, a sklárny vysekaly lesy, dokud se nevědělo, že les má cenu.“ (Tamtéž; 24) Kromě domácké výroby prodávali světáci porcelánové a majolikové nádobí, které nakupovali u karlovarských a falknovkých závodů. (Tamtéž; 25) V povídce Přeletěl stín, popisuje autor světáka prodávajícího zboží střižní a galanterní, nože,
36
nůžky, nitě, náprstky, kapesníky, punčochy, ponožky, hřebeny, knoflíky kravaty, náprsenky, peněženky, jehly, dráty atd. (Klostermann; 1973: 200) Mezi navštěvované oblasti, které světáci obcházeli, byly jak české země, tak celé Německo. Světák vypráví, že Německo zná jako svou dlaň, kromě toho navštívil se svým zbožím i Sedmihradsko 12 a turecké hranice. (Tamtéž; 46) Světáctví popisuje Klostermann pouze u českých obyvatel. V románu Světák z podlesí je příklad světáka, který cestoval po Německu a Rakousku, kde se živil jako tesař. Za vydělané peníze koupí malý statek o kterém celý život snil. (Klostermann; 2009) Společným znakem světáků je jejich špatný obraz u jejich usedlých sousedů. V povídce Mrtví se nevracejí kritizuje domkář své sousedy: „I ti z vás, kteří byli ve světě, protože nedovedete světu odkoukat co v něm je. Vzdělání nemáte a jak živi ho mít nebudete. Kdo se dobytkem narodil, dobytkem zůstane…“ (Klostermann; 1983:89) V Odysee soudního sluhy jsou soudním zapisovatelem Stachováci považováni za darebáky, kteří se perou, soudí a kradou panské dříví, všem špatnostem se vyučili ve světě. (Klostermann; 1973: 35) „Škoda že si řikají světáci, a sou hloupější, než dyby po celej život se byli povalovali v psí boudě.“ jsou zase popisování ve Světákovi z podlesí (Klostermann; 2009: 135) V povídce se však na druhou stranu dovídáme, že Stachováci jsou čestní lidé, kteří soudnímu poslíčkovi pomáhají a hostí jej v maximální možné míře. (Klostermann; 1973) Z Klostermannova díla vyplývá, že světáctví byla ryze česká záležitost. Jak ukazuje povídka Odysea soudního sluhy, většina světáků mířila se svými krosnami a kárami do Německa. Vztah českého světáka s německými šumavskými obyvateli je ukázán v povídce Přeletěl stín. „Lhát bych musil, kdybych řekl, že snad ti Němci tam mi ubližovali, toto! Slušní byli, kupovali ode mne, když bylo třeba i pohostili a noclehu popřávali.“ (Klostermann; 1973: 207) Ze světáctví se tak dají vypozorovat
12
Dnešní část Rumunska.
37
četné obchodní vztahy mezi oběma národnostmi, které rozhodně nebyly nepřátelské.
5.2
ŠUMAVSKÉ DOMY Stavebním materiálem šumavských příbytků je dřevo. Z hlediska
stavebního materiálu tak nejčastěji převažuje roubený dům, zejména v horách. V níže položeném Pošumaví, ve městech a v jejich okolí se může vyskytovat kombinace dřeva se zdivem nebo zděný dům celý. Dřevo se používá i na střechy, které jsou všechny výhradně šindelové. (Fencl; 2003: 521) Klostermann velmi detailně popisuje šumavská obydlí v románu O srdce člověka: „Skoro všechny příbytky části Šumavy, o níž se zde vypravuje, jsou stavěny podle jednoho plánu. Prostory obývané lidmi, stáje a stodola jsou pod jednou střechou, do průčelí vedou dvoje dveře, jedny do předsíně, druhé přímo do stájí, kromě těchto vrata do stodoly. Vejdeš do předsíně, vidíš zase troje dveře, vpravo, vlevo a rovně před sebou. Z postranních dveří jedny vedou do stájí, druhé do světnice; dveře pak naproti vchodu do předsíně vedou vždy do světničky. Za světnicí, příčnou stěnou od ní oddělená, nachází se komora, z níž někdy vedou spojovací dveře také do světničky. Má tedy obydlí tři místnosti: světnici, komoru a světničku. Jak komor, tak i světnička sloužívá zároveň za špíz, u řemeslníků za dílnu; někdy v ní stav, někdy soustruh. Okno světničky vyzírá vždy na zadní stranu domu. Z přední síně vedou zpravidla velmi příkré schody, žebříku podobné na půdu, kde se uschovává seno a kde večer sedají slepice.“ (Klostermann; 2010: 67-68) Výhoda takovéhoto domu nastává ve chvíli, kdy je až po střechu zasypán sněhem a je téměř nemožné vyjít ven. Existovala zde také instituce výměnku. Výměnkář obýval světnici spolu s rodinou nebo světničku naproti vchodu. (Klostermann; 2010: 265) Někdy bývá vnímán jako přítěž. Starý Sepp si v románu O srdce člověka stěžuje že, „není trpčího chleba než výminkářského. Táta výminkář je
38
darmochleb, na jehož odchod k věčnému odpočinku se čeká s největší netrpělivostí.“ (Klostermann; 2010: 109) Většinou však výměnkáři pomáhali v domácnosti i v polních pracích dokud fyzicky mohou. Také přispívají domácnosti zlatými, které dostávají od obce. To zmiňuje autor v povídce Nioba z Malče (Klostermann; 1973: 186) Výminek může být i pojištěn na statku a výměnkář se nemusí obávat o své dožití při případném prodeji. (Klostermann; 2010: 228) Rozšířeným jevem ve všech Klostermannových knihách je posedlost teplem. Všechny šumavské světnice jsou neustále přetopeny, málo se zde větrá a celá místnost je po celou dobu v jakémsi dýmavém oparu. To však obyvatelům vůbec nevadí, ba právě naopak. Teplo značí domov a bezpečí, v některých případech je považováno i za lék. „Onemocní-li kdo, v pravém smyslu toho slova ho udusí pod těžkými peřinami; uzavírají se ještě více, topí jako v parní lázni a umře-li, nepřestávají tvrditi, že se ještě v posteli nastydl. Praví fanatikové tepla ti Šumavané!“ (Klostermann; 1972: 54) popisuje autor V ráji šumavském. Jedná se o typický jev pro celou šumavskou oblast a Klostermann teplo šumavských světnic zmiňuje v mnoha svých dílech. Neskutečné vedro mají Němci, například v povídce Zmizelá osada (Klostermann; 2008: 10) i čeští světáci v povídce Odysea soudního sluhy: „Neboť nezbude mu než vrátit se, ježto nebude možno přespat někde v Zadově, v selké chatě, v přeplněné, přetopené, dusné světnici.“ (Klostermann; 1973: 49) Odborná literatura používá termín „šumavský dům“, který se dělí na lesní a městský typ (Fencl; 2003: 523). Z tohoto pojmu je zřejmé, že na tomto území se vyvinul typ domu, který je vlastní pro celou Šumavu. I Klosterman v románu O srdce člověka uvádí, že po většině území Šumavy se dá najít pouze jeden typ domu. (Klostermann; 2010; 67) Na Šumavě se míchají architektonické prvky z Bavorska, Horního Rakouska i z českého vnitrozemí. (Fencl; 2003: 524) Vzniká tak národnostně nevyhraněný typ domu, typický pro danou oblast.
39
5.2
NÁBOŽENSKÝ ŽIVOT Náboženství hrálo na Šumavě velkou roli a lidé se k bohu často
obraceli. Doma jim k tomu sloužil svatý kout ve světnici (diametrálně umístěn oproti peci). Svatý kout je popsán například ve Zmizelé osadě. Ve svatém koutě byly pověšeny obrázky svatých, k nimž se lidé modlili a které jako jediné ve světnici sloužily jako zdobný prvek. (Klostermann; 2008: 32) Malé papírové svaté obrázky nevisely pouze ve světnici, ale byly přibíjeny na stromy po celé Šumavě, stejně jako kříže nebo kapličky. (Vondruška; 2003: 553) Náboženské praktiky byly stejné nejen po celé Šumavě, ale i v sousedním Bavorsku. V knize Ze světa lesních samot je popsán příklad kdy bavorský pytlák překvapí pürstlingského hajného večer doma. Jako první se plynule přidá k právě probíhající motlitbě a až poté začne řešit své problémy. (Klostermann; 1965: 198) V podobném duchu probíhá později prohledávání světnice. Když služebná Nany osočí bavorské pytláky za pohanskou lůzu, je jí odpovězeno: „My jsme u nás lepší křesťané než vy tu; rci, babo, najdeš tu podle cest a na stromech tolik obrazů jak u nás? Tak vidíš!“ (Klostermann; 1977: 185) Podobně popisuje v knize Světák z podlesí mladíka Frantu, Čecha, který si z dědictví po své zemřelé babičce bere pouze jeden svatý obrázek, který mu stačí na památku. Víra v boha, pravidelné modlitby a svatý kout jsou pro každého Šumavana stejné, nehledě na národnost. Silná religiozita zdejšího kraje může být zapříčiněna strachem z nadpřirozených bytostí, jež se často ukrývaly v lesích. V Črtách ze Šumavy je zmíněn střeček, malý mužíček plašící dobytek (Klostermann; 1986: 68).
V románu Ze
světa lesních samot je les zmíněn jako velký hromadný hřbitov. „Co tu lidí pohynulo, co se ví a co se neví! Každý rok deset, dvacet obětí. Ten zmrzne, onen zbloudí a hlad i únava uspí ho ve věčný sen, zase jiného zachvátí padající dřevo, čtvrtého omámí, obloudí příšery hvozdu, takže padá za oběť číhajícím potměšilým vodám a bahnům lesím.(...) A všecky ty duše, jako by slovo k sněmu si daly, občas se scházej na jednom místě a tam zavedou si rej.“ (Klostermann; 1965: 58) Dalším důvodem silné víry
40
by mohla být přání k co nejlepší úrodě, která zde často závisí na rozmaru počasí. Rozdílným znakem, který byl charakteristický pro německé obyvatelstvo, bylo používání umrlčích prken, na které se po smrti pokládal nebožtík. Prkna se po pohřbu zdobila znaky symbolizující smrt a byla jim přidělána stříška. Poté se umístila ke kapličkám a křížům, někdy se pouze zasadila do země, jindy se přitloukala o kmen stromu. (Vondruška; 2003: 557) „Panuje tu starý zvyk, odkládat umrlčí prkna, na kterých leželi nebožtíci, podél cesty. A tam pak leží, dokud se nerozpadnou. Jakési memento mori kolemjdoucím. Lidé se většinou pamatují, kdo na nich ležel; mlčky se pokřižují a jdou dál.“ popisuje spisovatel
zvyk
v Črtách
ze
Šumavy
(Klostermann;
1986:
27)
Klostermann se zmiňuje o umlčím prknu v povídce Zmizelá osada, kde mrtvý leží tři týdny na onom prknu v kůlně, než počasí dovolí vypravit se na Rehberský hřbitov. Celá kůlna je dočasně přeměněna na umrlčí komoru a vyzdobena svatými obrázky. (Klostermann; 2008: 75-101)
5. 3 STRAVA V Šumavské stravě dominovali polévky, kaše a hovězí maso. K masu chovaného dobytka se podle možností dodávala i zvěřina. Kaše bývaly nejčastěji pohanková, bramborová, nastavovaná či prosná. (Vladař; 2003: 549) V díle Ze světa lesních samot se maso rozvařilo na vlákna a kaši a podávalo se s tvrdým černým knedlíkem. (Klostermann; 1965: 46), jindy se maso rozvařilo v husté zelné polévce, znovu podávané s knedlíkem „tvrdým jako křesadlo“ jako ve Zmizelé osadě (Klostermann; 2008:16) Jídlo se přechovávalo v komorách, popřípadě ve sklepích, které byly oddělené od stavení. Zde se přechovávaly brambory, soudky s kysaným zelím, uzené, skopové a vepřové maso nebo mouka. Tyto sklepy, kde se vše uchovávalo do zásoby na dlouhé zimní měsíce bez spojení se světem, jsou typické pro dřevařské osady. (Tamtéž; 2008: 16) Za typické dřevařské jídlo je považován šmorn, trhanec ze žitné
41
mouky, vařený v kotli a ve velkém maštěný. Dřevaři si při práci daleko od osady brali s sebou kotel a svůj šmorn si připravovali přímo na pracovišti. (Tamtéž; 2008: 17) Vzhledem k tomu, že většina domácností drží alespoň pár kusů dobytka, nebylo mléko nedostatkovou surovinou. Někdy bývá i nadbytek a dává se tak i vepřům, kteří mají potom vynikající chuť, jak je zmíněno v románu Ze světa lesních samot (Klostermann; 1977: 18) S dostatkem mléka souvisí i velká míra maštění, které dodává sílu pro těžké dřevařské práce. (Tamtéž; 1977: 24) Stravování probíhalo ze společné mísy uprostřed stolu, odkud každý jedl svou lžící. V knize Světák z podlesí se jídlo podává ve vlastních talířích, což autor považuje za velký nezvyk v celém Pošumaví. (Klostermann; 2009: 44) Mezi vánoční jídla zmíněná v V ráji šumavském patřil houbový kuba a švestková omáčka. (Klostermann; 1972) Jídlo se ve velkém množství vykytovalo samozřejmě při oslavách, jako byl masopust nebo svatba, kde se vedle masa a příloh také hojně vyskytovaly lívance, koblihy nebo vdolky, jako tomu bylo i na svatbě popsané v knize Světák z Podlesí (Klostermann; 2009: 205) K pití sloužilo vedle vody i velké množství piva. Po večerech se doma či v hospodě pila samožitná pálenka. Podávala se i polévková káva, tedy směs kávy a mléka. (Klostermann; 1965: 46) Ve Zmizelé osadě a v knize Ze světa lesních samot je zmíněn šňupavý tabák. Z Bavorska se pašovaly lahvičky se šňupavým brazilským tabákem. Tento brisil či brízil se šňupe ze hřebu ruky a lahvička ve společnosti koluje kolem stolu.
(Klostermann; 2008:
26) Charakter jídla se odvíjí od místně dostupných surovin, které jsou v celé oblasti podobné. Z podobných surovin vznikají jídla, jejichž hlavní funkcí je nasytit člověka co nejvíce, například pořádným maštěním tak, aby byl schopen vykonávat těžkou práci.
42
5.4
MIGRACE ŠUMAVSKÝCH OBYVATEL Možnost migrace ze Šumavy je téma, které prostupuje celým
Klostermannovým
dílem,
nehledě
na
národnostní
příslušnost.
Vystěhovalectví z českých zemí bylo spojeno se změnami hospodářskosociální a politické situce po roce 1848, kdy byly zjednodušeny procedury spojené s dočasným nebo trvalým opuštěním místa. Odchod byl také provázen zidealizovanými představami o lepším zaměstnaní, lepších mzdách či politické svobodě. K vystěhovalectví se nejčastěji odhodlávali obyvatelé
z východních
podhorských
oblastí
a
jihozápadních
českých
zemí.
Čech
(Efmertová;
a
z horských
1998:
a
246-248)
V povídce Slepičí vojna je popsána situace sušického a kašperského okresu, které jsou v hospodářském úpadku. „Skutečných sedláků je již pramálo, lány jsou rozkouskovány, usedlosti hypotečními i jinými dluhy přetíženy. Tu a tam některý se drží, ale až syn nastoupí po něm, až zaplatí taxy z dědictví a přenosu, až vyplatí podíl sourozencům, až bude živit výměnkáře, zda obstojí v krutém boji o bytí?“ (Klostermann; 1973: 168) Někteří opouští kraj pouze dočasně, většina ale nadobro. Ve stejné povídce popisuje Klostermann činnosti migrujících lidí, kteří odcházejí do bohatých německých či českých krajů na sezónní zemědělské práce, dělat zednické či nádenické práce nebo se živit drobným obchodem. Popřípadě chodí těžit uhlí do Mostu, Duchcova či Bíliny. (Klostermann; 1972: 168) Stejná
situace
v zemědělství
je
popsána
v románu
Světák
z podlesí. Starý šafář si stěžuje: „Utíká vod nás kde kdo. Přijdou časy, že nebude ani čeledi ani dělnýho lidu na polích. Co bude potom? Kde se nabere chleba vezdejšího?“ (Klostermann; 2009: 10) Zde je popsána i situace českých dívek z podlesí. Ty se těší na odchod do Vídně, žádná z nich do Prahy, kde budou hledat vhodné služebné pracovní místo. Kromě Vídně dívky odcházejí do vzdálených továren, popřípadě na žně do Rakouska nebo Bavorska. Mnohé z nich se z ciziny již nikdy nevrátí. (Tamtéž; 131) Půjdu sloužit někam daleko, do Vídně, za Vídeň třeba.
43
Tolik děvčat slouží v cizině, jen ona tu civí a nudí se. (Tamtéž; 141) „Do světa půjdu, sloužit někam, někam daleko...a do smrti se nevrátím... Tady nejsou lidé.“ (Klostermann; 2009: 160) Plánuje i český mládenec Franta. Migrace ze Šumavy u německých obyvatel je popsána v románu O srdce člověka. Stejně jako české dívky, Němka Fanny vyhlíží svojí budoucnost ve Vídni. Návrat zpět rozhodně neplánuje. „ Ale Pán Bůh dá, že sem se více nevrátím, ani pohřbena tu nechci být.“ (Klostermann; 2010: 267) Ve Vídni se Fanny daří a nakonec si otevírá vlastní obchod a stává se bohatou a nezávislou. To však při odchodu do Vídně není vůbec pravidlem. Realisticky to Klostermann zachytil v románu Za štěstím, kde popisuje osud tragický osud šumavské rodiny ze Strakonic. Otec se synem umírají, jediná matka se zde uchytí znovuprovdáním za jednoho z vedoucích pracovníků pradlárny.
(Klostermann; 1987) Díky českým
přistěhovalcům žilo ve Vídni v pol. 19. století kolem jednoho sta tisíc obyvatel. (Seibt; 1996: 198) Nejenom Vídeň je místem znovu uchycení šumavských obyvatel. uváděny
Bavorsko,
V díle Srdce člověka jsou jako místa migrace Chorvatsko,
ale
i
Bukovina
nebo
Amerika.
(Klostermann; 2010: 34) Neodcházejí jenom mladí lidé, ale i celé rodiny. Sedlák Podílský začne pracovat se svou ženou, šestnáctiletou a čtrnáctiletou dcerou a dvanáctiletým synem v šest hodin vzdálené sirkárně ve Vimperku. O víkendy se rodina vrací domů, kde hospodaří. Později ale odchází nadobro do sirkárny v Kaiserslauternu. (Tamtéž; 2010:381) Jak Klostermann zmiňuje, možnost odchodu ze Šumavy je vlastní celému kraji, který v druhé polovině 19. století zažívá dřevařskou stagnaci. Těžké zemědělství, spolu s doplňkovou domáckou výrobou není schopno tolik lidí uživit, a tak nejen mladí lidé, ale i celé rodiny odcházejí za lepším jak do Čech, tak do ciziny. (Tamtéž; 2010) Mobilita obyvatel českých zemí byla v tomto období vysoká, Ferdinand Seibt uvádí, že v roce 1890 každý druhý obyvatel Čech, Moravy i Slezka nebydlel na tom místě, kde se narodil. (Seibt; 1996: 223)
44
V migraci obyvatel vidí Karel Klostermann úpadek celé Šumavy, Své obavy vyjadřuje na konci knihy O srdce člověka s podnázvem Kam spějí děti. „Kéž možným bude, aby ubohé Šumavě vzešel lepší čas, aby její děti nemusily prchat do širého božího světa za nuzným chlebem; tolik jich utone v tom bouřlivém jízlivém moři, v příboji bídy, hanby zchátrání, a tak málo se jich domůže lepšího bydla! A ještě méně se jich vrací s čistou, neposkvrněnou myslí, tak hrozně málo těch, kteří nevzali zkázu na těle nebo na duši, že tu výminku, již jsem zde uvedl, jsem uznal za hodnou, aby zachována byla paměti budoucích pokolení.“ (Klostermann; 2010: 438)
6
ZÁVĚR „Prohlubující se rozpory v národnostním soužití Čechů a českých
Němců v době sílícího nacionalismu druhé poloviny 19. století se Karla Klostermanna jako jednoho z posledních představitelů bohemismu usilujícího o rovnoprávné a harmonické soužití obyvatel Čech bez rozdílu jazyka hluboce dotýkaly a intenzivně je prožíval.“ (Peřina; 2008: 66) Je otázkou, nakolik autor popisuje život na Šumavě tak, jak se ve skutečnosti odehrával a jak jej on sám zažil z vlastní zkušenosti a nakolik svému dílu přidává vymyšlenou nadstavbu, za účelem ovlivnit čtenářskou obec a dát jí návod na řešení národnostních konfliktů. Svým dílem šířil myšlenku přirozeného soužití dvou národu, které si navzájem pomáhají a čelí stejným přírodním podmínkám. Tento svůj názor
propagoval
až
do
své
smrti.
Těžko
se
však
můžeme
Klostermannovu „bohemistickému“ postoji divit. Jak výstižně píše Viktor Viktora: „Tento prostor znamenal krutý zápas o život, existenci. Zde nebylo místo pro meditaci nebo obdiv přírodní monumentality. V životním, nikoliv národnostmi zápasu se vytvářely hodnoty výrazně vzdálené životním
hodnotám
vnitrozemí.
Tyto
hodnoty
převažovaly
nad
nacionálními. Smrt v těchto podmínkách například ztrácela svou drtivost,
45
majestát. Byla něčím, co logicky provázelo život.“ (Viktora;1995: 136) Zkušenosti a znalosti těžkých přírodních podmínek šumavského regionu, ve kterých národní příslušnost často ztrácela význam, dopomohly utvořit spisovatelův životní postoj, který korespondoval s dobovým, avšak již ustupujícím, bohemismem. V díle Karla Klostermanna jsem hledal stereotypní znaky, jako zjednodušené mentální obrazy o tom, jak vypadají členové dané etnické skupiny
ve
zkreslených
a
zidealizovaných
představách,
které
neodpovídají skutečnosti. Podobný postoj není v autorově díle patrný a žádné stereotypy definující jednu či druhou skupinu jsem nenašel. Na příkladech obživy jsem ukázal, že nejčastější činností místních lidí je těžba dřeva a zemědělství. Dřevaři ve vysokohorských podmínkách byli v Klostermannových knihách všichni německého původu, Češi se naopak více objevovali v nižších polohách v souvislosti se zemědělstvím. Znaky, které by nějakým způsobem definovali jedno či druhé obyvatelstvo, nemohou překrýt vliv tvrdého životního prostředí, které svými projevy dává jak Němce, tak Čechy do stejného postavení při jejich společné snaze obstát nepříznivým vlivům okolního prostředí. (Které jsou v kapitolách o zemědělství a dřevařství popsány) Faktorem, který na Šumavě rozmělňuje národností status, jsou ekonomické zájmy. Ty se projevily nejvíce v takzvané „broučkové době“ po kůrovcové kalamitě. Na zpracování obrovského množství dřeva se podílely obě národní skupiny, které při tom často spolupracovaly a hodně na tom zbohatly. V románu Skláři jsou majitelé skláren českého i německého původu, stejně tak jako jejich zaměstnanci. Obchodní politika sklářů překračuje národní diferenci. Přátelské obchodní vztahy jsou popsány i mezi českými stachovskými světáky a šumavskými Němci. V neposlední řadě je popsána u lidí obou národností touha opustit tento drsný kraj a odejít zkusit se uplatnit někde jinde, ať už ve Vídni nebo třeba v Americe.
46
Takovýto vztah mezi oběma etniky se do jisté míry podobá každodenním stykům obyvatel ve zbytku Čech, zejména Prahy. Jak jsem uvedl, zde se sousedský vztah odvíjel jednak na základě příslušnosti ke stejné, etnicky nediferované sociální úrovni a také na základě společných ekonomických zájmů. O tomtéž se dá hovořit na území Šumavy, kde příslušnost k profesi sklářů či účast na dřevozpracovatelském průmyslu někdy přímo vyzývala k nadnárodní spolupráci. K tomu všemu je však nutno přidat přírodu jako nejvyšší „tmel“, který smazával národností linii a stavěl obyvatele do situací, kdy brali jeden druhého jako trpitele stejných životních podmínek. Při představování jednotlivých postav se o národnosti nebo užívaném jazyku
dozvídáme pouze mimochodem, častokrát tyto
informace ani nejsou zmíněny. Rozdílné prvky v chování obou národností Klostermann zaznamenal, nicméně žádné charakteristické češství nebo němectví v jeho díle není patrné. Naopak vůči tomu vyniká společný charakter šumavských lidí a jejich vzájemných vztahů, které se odvíjejí od potřeb, které nemají s národnostním statusem nic společného. Tento doklad soužití obou národností předkládal svým čtenářům jako možnost, která by se dala aplikovat i jinde, nejenom na Šumavě.
47
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ Prameny KLOSTERMANN, Karel. O srdce člověka. Praha: JARO, 2010. KLOSTERMANN, Karel. Světák z Podlesí. Praha: JARO, 2009. KLOSTERMANN, Karel. Zmizelá osada. Praha: Praam, 2008. KLOSTERMANN, Karel. Za šteštím. Praha: Melantrich, 1987. KLOSTERMANN,
Karel.
Črty
ze
Šumavy.
Plzeň:
Západočeské
nakladatelství, 1986. KLOSTERMANN,
Karel.
Lístky
ze
šumavské
epopeje.
Praha:
Československý spisovatel, 1983. KLOSTERMANN, Karel. Odysea soudního sluhy a jiné povídky. Praha: Albatros, 1973. KLOSTERMANN, Karel. V ráji šumavském. Praha: Odeon, 1972. KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha: ROH, 1971. KLOSTERMANN,
Karel. Ze světa lesních samot. Praha: Státní
nakladatelství krásné literatury a umění, 1965.
Literatura Andreska, Jan. Lesnictví na Šumavě. In Šumava, příroda, lidé, historie. Praha: Baset, 2003. Cohen, Gary. B. Němci v Praze 1861 - 1914. Praha: Karlova Univerzita. 2000 GEIST, Bohumil. Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing. 1992.
48
EFMERTOVÁ, Marcela. České země v letech 1848 - 1918. Praha: Libri, 2000. Fencl, Pavel. Lidová architektura. In Šumava, příroda, lidé, historie. Praha: Baset, 2003. Fröhlich, Jiří. Sklářství Šumavy. In Šumava, příroda, lidé, historie. Praha: Baset, 2003. Janáčková, Jaroslava. Beletrista Klostermann v trojí časové tísni. In V ráji realistickém. Klatovy: Městská knihovna, 2008. Janáčková, Jaroslava. Česká literatura 19. století. Praha: Scientia, 1994. Janáčková, Jaroslava. Český román sklonku století. Praha: Academia, 1967. Kočárek, Eduard. Obecná geografie Šumavy. In Šumava, příroda, lidé, historie. Praha: Baset, 2003. KORANDOVÁ, Marie. Volba profesora Klostermanna. Plzeň: Starý most, 2007 Kořalka, Jiří. Češi v Habsburské říši a v Evropě 1815 – 1914. Praha: Argo, 1996. Křen; Jan. Konfliktní společenství, Češi a Němci 1780 – 1918. Praha: Academia, 1990. Kozák, Petr. Zemědělství na Šumavě. In Šumava, příroda, lidé, historie. Praha: Baset, 2003 Lexikon české literatury. Praha: Academia, 1985. Loewenstein, B. W. My a ti druzí. Brno: Doplněk, 1992. Macura; Vladimír. Znamení zrodu. Praha: Československý spisovatel, 1983.
49
Mráz, Karel. Utváření významů Šumavy v české literatuře druhé poloviny 19. století. In Znovuobjevená Šumava. Klatovy: Okresní muzeum, 1995. Nikrmajer, Leoš. Šumava od poloviny 18. století do roku 1938. In Šumava, příroda, lidé, historie. Praha: Baset, 2003. Ottův slovník naučný. Ilustrovaná encyklopedie obecných znalostí. Praha : J. Otto, 1888 – 1909. Peřina,
Josef.
Reflexe
šumavské
multietnicity
v prózách
Karla
Klostermanna. In V ráji realistickém. Klatovy: Městská knihovna, 2008. RÁKOS, Petr. Národní povaha naše a těch druhých. Bratislava: Kalligram, 2001. REGAL, Max. Život a dílo Karla Klostermanna. Praha: Josef Vilímek, 1926. Seibt, Ferdinand. Německo a Češi. Praha: Academia, 1996. Skála, Emil. Jazykové dějiny Šumavy. In Znovuobjevená Šumava. Klatovy: Okresní muzeum, 1995. Viktora, Viktor. Klostermannova Šumava. In Znovuobjevená Šumava. Klatovy: Okresní muzeum, 1995. Vladař, Josef. 2003. Šumavská kuchyně. In Šumava, příroda, lidé, historie. Praha: Baset, 2003. Vondruška, Vlastimil. Lidové zvyky a obyčeje. In Šumava, příroda, lidé, historie. Praha: Baset, 2003.
50
8
SUMARRY In the bachelor thesis I focused on analyzing the works of Karl
Klostermann. My aim was to find the stereotypical characters of the Czechs and Germans. Two nations, which lived together in Šumava during the 2nd half the 19th century. The work of Karel Klostermann a unique insight into the world of Bohemian people at this time. Author considered himself as realist and described only the fact as he saw it or notice it. After a introduction of Karel Klostermann, definition of Šumava and characteristics of the stereotypes I focused on the analysis of typical phenomena Šumava life, which the author often mentioned in his work. First I chose the ways of sustenances, where belong logging, agriculture, glass industry and cottage industry. To other phenomena belongs a typology of houses, religious life, food and migration Bohemian population. I also focused on everyday life of people in czech inland to compare the same situation in Šumava region. From the analysis of these phenomena I concluded that there weren't characteristics that would distinguish the way of life of the Czechs or Germans. Both nationalities are formed by their daily struggle with the Šumava nature. Any ethnic status does not play a role. Another important factor, that clear ethnic boundaries are economic interests of citizens who do not distinguish nationality. Klostermann tried to imagine the Bohemian Forest as a common home for the Czechs and Germans, among them his description did not make the difference.
51
9
PŘÍLOHY
Ukázka díla Karla Klostermanna V první ukázce z románu Ze světa lesních samot autor popisuje setkání dvou hajných v hájence v Srní. Přestože panuje léto, není počasí vůbec přívětivé. „Málo dní po této výpravě proti skotákům bavorským dostavil se do pürstlinské myslivny starý náš známý, podroklanský lesní Malý. Přišel už o sedmé ranní, všecek promočen, zablácen udýchán, neboť pršelo, jen se lilo. Uvítala ho Nany. „Pan fořt doma?“ tázal se krátce. „Ba je doma, pane Malý,“ odpověděla, „ba je doma náš milostpán. Kdopak by dnes mohl do lesa! Ježíši můj drahý taková nepohoda v červenci! Tři dni už prší, ani na chvilku nepřestalo – a sníh se sypal včera, neviděl pan fořt?“ Malý, nedbaje dalších výkladů stařeniných, jichž obšírnost odjakživa se mu protivila, vstoupil do jizby v přízemí. Kořán, který už po hlase ho byl poznal, přicházel mu vstříc i podával mu obě ruce. „Vítám tě, starý příteli,“ pravil srdečně, „co mi neseš? V takové hrůze jsi se vypravil...“ „Také vidíš, jak vypadám“ vece Malý, utíraje si modrým šátkem vodu s obličeje a s knírů; „je to stakraholtský život! Už včera jsem chtěl přijíti, ale to ti byla u nás nepohoda, soudný den! Sníh se sypal jako v prosinci. Ale dovol, abych se vyzul v kuchyni, zanesl bych ti do světnice půl plattenhausenského močálu.“ A nedbaje ujišťování Kořánova, že neškodí, zašel do kuchyně, provázen domácím pánem, a zbavil se tam těžkých svých bot. Nany přinesla mu jakési trepky, o dřevěných podešvech, které klapaly jako selkké nejšle. „Ty,“ obrátil se Malý k děvečce – „namaž mi boty lojem, ale pořádně,“ pak podávaje Kořánovi ruku: „Pojď, ať ti povím – prožlutá trampota“ „Přineste dvě láhve piva, Nany,“ řekl Kořán, „či bys raději kávu?“ „Ne, ne, žádnou kávu – jen pivo, a máš-li, nějakou prachatickou, žaludek se svírá. Nany šla do spíže, nepřestávajíc rukam lomiti a naříkati: „Bože, Bože...konec světa! Chudák,
52
ten pan Malý...a náš pántaky chudák! Bohorodičko, kdo by to byl řekl?“ „ (Klostermann; 1965: 127-128)
V druhé ukázce z knihy V ráji šumavském popisuje autor časté kombinování dřevařské a zemědělské práce. „ Podhamerský se doma neukázal po celý týden, po celý ten čas drvařil a svážel dříví na různých místech v lesích se všemi svými povozy i s veškerou svou mužskou chasou, nevyjímajíc podruha i jeho syna; Bůh sám ví, kde po tu dobu přenocovali. Než odešel, rozkázal ženě postarat se o to, aby se do jeho příchodu všecken oves posekal, jakož i zbývající žitná jař. „Pohoda se nám nezmění,“ pravil; „než se vrátím, to uschne a potom to sklidíme; vezmeme tři potahy a za dva dni to bude pod střechou. Až budete hotovi s obilím, dáte se do kopání bramborů. To vám povídám, ať nezahálíte!“ Hospodyni, která odjakživa nepřemýšlela, leda hlavou jiného, ani ve snách nenapadlo, že by nepohoda mohla přikvačiti dříve, než její manžel předpovídal. Dala se svými ženskými do práce, ale nepřepracovala se, a dcera i děvky, jakož i podruhyně nezchvátily se rovněž. Za dva dni shledala, že to jde pomalu; ulekla se: manžel mohl přijíti nazejtří a běda, nebude-li práce vykonána.“ (Klostermann; 1972:62)
53
Obrazová příloha
Karel Klostermann
54
Odpočinek dřevařů v lese, počátek 90. let 19. století (Archiv P. Scheuflera, in Šumava; příroda, historie, lidé. Praha:Baset, 2003.)
55
Svážení kmenů, 90. Léta 19. století. (Archiv J. Seidla, in Šumava; příroda, historie, lidé. Praha:Baset, 2003.)
56
Nahoře výroba dřeváků (archiv P. Scheuflera in Šumava, příroda historie, lidé. Praha:Baset; 2003 ) Dole Umrlčí prkna na Šumavě (z publikace Ottovy Čechy, in Šumava; příroda, historie, lidé. Praha:Baset, 2003.)
