KUFR PANÍ SINCLAIROVÉ

Louise Waltersová

KUFR PANÍ SINCLAIROVÉ

Mladá fronta

Přeložil Milan Lžička

Všechny postavy v této knize jsou fiktivní a jakákoli podobnost se skutečnými osobami, živými či mrtvými, je zcela náhodná. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, uložena ve vyhledávacím systému nebo jakkoli přenášena, v jakékoli formě nebo jakýmkoli způsobem, bez předchozího písemného souhlasu majitele práv. Copyright © Louise Walters 2014 Cover photograph © shutterstock.com Author photograph © Ian Walters Translation © Milan Lžička, 2014

Pro Iana, Olivera, Emily, Juda, Finna a Stanleyho s láskou

1 8. února 1941

Má milá Dorotheo, v  době války propadají lidé zoufalství. Vybočujeme ze svého já. Pravda je taková, že tě miluji, a mrzí mne, že to doznávám teprve nyní. I ty miluješ mne. Nezapomenu na dotek tvé dlaně na hlavě a krku, když sis myslela, že spím. Na dotek lásky, již ne pouze domnělý. Takto už se mne nikdy nikdo dotýkat nebude. To vím. O to přicházím. Odpusť mi, Dorotheo, neboť já tobě odpustit nemohu. To, co děláš, tomuto dítěti, matce tohoto dítěte, je špatné. Je to nemístné, jako já, vypuzen ze své domoviny, do níž se možná nikdy nevrátím. Ani Ty se nevrátíš, budeš-li v tomto konání pokračovat. A ty budeš. Přesto to lze stále ještě napravit. Jenže já vím, že to neuděláš. Od toho, co činíš, už pro tvou duši není cesty zpět. Prosím, věř mi. Tím, že do své náruče přijmeš jedno, musíš o druhé přijít. Já to snést nedokážu. Sama víš proč. Psát ti tato slova mne netěší. Vlastně u nich pláči. Po skončení téhle války – a jednou skončit musí – jsme mohli vést společný život. Prožít jej s Tebou se stalo mým jediným velkým snem a touhou. Když jsem po našem prvním setkání odjížděl na kole, věděl jsem, že jsi pro mne stejně důležitá jako voda. Věděl jsem, že s tebou to bude na věčné časy, byť času se nám nedostává. Jen pár minut poté, co jsem tě poznal, jsem už pomýšlel na svatbu. Želbohu na ni nedojde. Jsi počestná žena, ale to, co děláš, se cti vzpírá. Tolik se snažíš být dobrá, pak ale popřeš sama sebe, přivoláváš na sebe hanbu. Nejsem s to psát jasně, ale ty to pochopíš. Má vskutku půvabná Dorotheo, navzdory všemu zde musí naše přátelství skončit. Přeji ti na tomto světě jen štěstí. Tvůj, Jan Pietrykowski

(Tento dopis jsem objevila ve vydání knihy Cesta dítěte z údolí zkázy k věčné slávě z roku 1910. Položila jsem ji Philipovi na stůl, aby ji ocenil. Následně putovala do regálu antikvárních knih, oceněna na skrovných patnáct liber.)

O

čišťuju knihy. Oprašuju jim hřbety, stránky, někdy jednu po  druhé; tahle práce si žádá pečlivost a  svírá se při ní hrdlo. Nacházím v knihách ukryté rozmanité věci: sušené květiny, kadeře vlasů, jízdenky, etikety, účtenky, faktury, fotografie, pohlednice, nejrůznější kartičky. Nacházím i  dopisy, nezveřejněná dílka lidí obyčejných, ztrápených, negramotných. Ať už se vyznačují kostrbatým rukopisem či výmluvností, jde o dopisy milostné, dopisy banální, tajné dopisy i všední dopisy, kde se píše o ovoci a dětech a tenisových kláních, od lidí, kteří se podepisují jako Marjorie nebo Jean. Můj šéf Philip je na takové nálezy zvyklý už dlouho, proto k nim přistupuje blazeovaně a to, co objeví, mi odkládá stranou, abych se na  to podívala. Všechno si člověk nechat nemůže, připomíná mi. A  pochopitelně má pravdu. Já se však nedokážu přimět k  tomu, abych se těchto útržků a  momentek ze životů, které svého času tolik znamenaly (nebo třeba i stále znamenají), zbavila. Do  knihkupectví Old and New jsem vešla před jedenácti lety jako zákaznice a druhý den už jsem se vracela coby jeho první zaměstnankyně. Zamlkle impulzivní majitel a  vedoucí Philip mě požádal, abych u  něj pracovala. Jak řekl, co nevidět vstoupíme do nového milénia, tudíž je čas na změnu; čas udělat inventuru, a to doslova. Zamlouvala se mu moje láska ke knihám i schopnost jednat s druhými. Sám říkal, že s lidmi „vychází těžko“. „V  zásadě jsou to pěkní prevíti, nemám pravdu?“ prohlásil a já zpola souhlasila. Jednou se taky nechal slyšet: „Knihy vyprávějí i řadu příběhů mimo těch vytištěných na stránkách.“

Jestli jsem tohle věděla? Ano. Knihy voní, vržou, mluví. I vy teď držíte v ruce živou, dýchající, šeptající bytost, knihu. V  den, kdy jsem v  knihkupectví začala pracovat, mi Philip řekl: „Zkoumejte knihy, čichejte k nim, poslouchejte je. Odměna vás nemine.“ Poklízím police. Dohlížím, aby nebyly přeplněné. Rok co rok dělám inventuru, v  květnu, kdy rozkvetlé stromy shazují okvětní lístky, sluníčko svítí do  francouzských oken ve  velké místnosti v zadní části obchodu, kde prodáváme literaturu faktu a vázanou beletrii z druhé ruky, jarní teplo slunce mám přehozené přes záda jako obří konejšivou paži a na zahradu se slétají vlaštovky, cvrlikají a pochutnávají si na mouchách. Ráno vařím kávu, odpoledne čaj. Pomáhám při pohovorech s novými zaměstnanci: s osmnáctiletou studentkou Sophií, která u nás dosud pracuje a která si rok volna protáhla na neurčito; a nedávno i s Jennou, z níž se během dvou týdnů od nástupu do práce stala Philipova milenka. Jenna vlastně řádný pohovor ani neabsolvovala. Podobně jako já vešla do  Old and New coby zákaznice; podobně jako já se zapovídala a dostala nabídku práce. Nikdo nehoří větší vášní pro knihy, pro tištěné slovo, než můj šéf Philip Old. Pohání ho láska ke knihám, ke knize jako takové, k tomu, jak voní, jaká je na omak, jak je stará, odkud pochází. Jeho obchod je velký, má vysoké stropy, vycíděné podlahy z kamenných dlaždic a hotové bludiště místností – celkově šest a k tomu sklad v  prvním patře. Všechno je prostorné a  světlé. Prodáváme nové knihy, staré knihy, antikvární knihy, dětské knihy, police vedle police knížek, jež lemují četné stěny této obří prosvětlené katedrály. Budova stojí stranou rušného náměstí Market Square a  má úhlednou, půvabnou zahradu, kde kamennou pěšinku vedoucí k  rozložitým dubovým dveřím v  průčelí obchodu vroubí levandule a rozmarýna. V létě míváme kovaný plot vyzdobený šňůrami vlaječek, které nám laskavě vyrábí jistá zákaznice, a k tomu malou ručně malovanou cedulku, na níž stojí:

Vítáme vás v Knihkupectví Old and New Dnes otevřeno 9–17 Prohlížejte si, jak je libo Coby živnost nemůže Old and New vydělávat. Máme sice okruh věrných zákazníků, to ano – podobné podniky je mívají vždy –, ten však není velký. Odněkud tedy musí proudit peníze, které tento obchod drží nad vodou a za něž má Philip tak vkusně zařízený byt ve druhém patře. Nijak však nevyzvídám. O penězích Philip nikdy nemluví, stejně jako nikdy nemluví o svém soukromém životě. Milostných vztahů jsem si užila ažaž, dá-li se to tak říct. Nebo alespoň nabídek vztahu. Jistý mladík, mladší než já, účastník pravidelné sešlosti podivínů v sobotu odpoledne (který patrně žije ve  světě přinejmenším o  deset let opožděném za  všemi ostatními – vždycky má na  sobě černofialovou šusťákovku), mi nejednou nabízel své faxové číslo. Jiný (s brunátnou tváří, ne úplně nepřitažlivý) mi nedávno řekl, že jsem ta „nejpohlednější“ žena, kterou viděl „za poslední měsíce“. Byla to očividná nepravda a skutečně půvabná Jenna, která opodál naoko poklízela police, se jen zahihňala. Hodila jsem po ní pohledem. Ona ho po mně hodila zpátky. A  před rokem jistý ředitel místní základní školy (u nás ve městě jsou tři), pravidelný zákazník se zvykem nechávat úplně vše připisovat na účet školy. Zůstal stát, třebaže jsem ho už obsloužila, třebaže jsem mu už podala stylovou papírovou tašku Old and New, a přešlapoval na místě. Pak si odkašlal a pozval mě ve čtvrtek na večeři, pokud bych mohla. Pokud bych měla čas. Měl podmanivý úsměv a husté černé vlasy, které si nejspíš barvil. Dnes ráno přinesl můj otec několik knih, starých knížek, které patřívaly mojí babuni, babičce. Ta už dva roky žije v domě s pečovatelskou službou, dlouho nám však trvalo probrat se jejími osobními věcmi. Vlastně těch věcí ani tolik není. Babunia naštěstí

není žádný velký křeček. Táta však už poslední dobou nedokáže pracovat zrovna moc rychle. Její knihy jsem si samozřejmě dávno prošla a nechala si pro sebe pár těch, na které si vzpomínám z dětství. Když se uvolila do toho domu přestěhovat, prohlásila, že si z jejích knih musím vzít všechny, které chci. Teď už ji prý na čtení neužije a na šití jakbysmet. Byla to nepopsatelně smutná chvilka. Nikdo z  nás však neměl na  vybranou. Táta už se o  ni dál starat nemohl. Nabídla jsem se, že si v  Old and New zkrátím pracovní dobu, ani jeden o tom však nechtěl ani slyšet. Zahlédla jsem, jak se otec blíží po  pěšině, a  tak jsem na  něj mávala, ale on mě neviděl. Utíkala jsem k těžkým vstupním dveřím a otevřela mu. Vysvětloval, že nese kolem dvaceti knih. Naskládal je do starého ošoupaného kufru. „Ten jí patřil taky,“ řekl táta. „Nech si ho, jestli chceš, Roberto.“ A taky že si ho nechám. Staré kufry mám ráda. A už mě pro něj dokonce napadlo využití. „Jak ti dneska je?“ zeptala jsem se a hledala v jeho tváři nápovědy. Nějakou dobu býval sinalý, měl nezdravou krémově popelavou barvu. Nikdy však nepřiznal, jak mu je. A tak jen pokrčil rameny, což bylo všeříkající gesto, jež vyjadřovalo: „Ále… však víš.“ Ještě před několika týdny byl v remisi. Teď už ale zase ne. Změna přišla tentokrát dost znenadání a oba nás jaksepatří vyděsila. Z kanceláře vyšel Philip a podal otci ruku. Setkali se už dřív – dvakrát – a oba se mi svěřili, že jim ten druhý připadá jako „džentlmen“. Philip trval na tom, že otci za knihy zaplatí; otec mu je chtěl věnovat. Nakonec si táta vzal dvacet liber, což byla kompromisní částka. Zdržel se i na čaj, seděli jsme venku na zahradě za domem na bledém jarním sluníčku. Pak se odšoural, jeho smělý, dlouhý krok byl už tentam. Snažila jsem se to nevnímat. Vyprázdnila jsem kufr. Uvnitř byl starý zašlý štítek, na němž

stálo „Paní D. Sinclairová“. Když jsem knihy třídila a očišťovala, maně jsem v duchu přemítala, co asi byla zač. Táta říkal, že ten kufr patřil babuni, nejdřív ale zřejmě patřil té paní Sinclairové. Moje babička odjakživa měla spořivou, šetrnou povahu, s  oblibou opravovala a používala starší věci. Podle táty si tenhle zvyk osvojila za války a po ní, „protože to tak dělal každý“. V tehdejších dobách nešlo jen o nějakou módní záležitost. Oprašovala jsem Cestu dítěte z  údolí zkázy k  věčné slávě (nevzpomínala jsem si, že bych tu knihu kdy u babičky doma viděla) a  vtom na  mě vypadly dva úhledně složené listy papíru. Dopis! Obálku neměl, což vždycky zamrzí. Stránky jsem rozložila. Dopis, adresovaný mé babičce Dorothee, byl napsaný vybledlým modrým inkoustem, drobným a úpravným rukopisem; papír měl ještě bledší modrou barvu, byl křehký a suchý jako křídlo dávno mrtvého hmyzu, při okrajích zažloutlý a podél přehybu se rozlézaly maličké dírky. Samozřejmě jsem váhala, zda si ho mám přečíst. Nakonec mě však přemohla zvědavost. Nedokázala jsem odolat. Od té chvíle jsem si tohle psaní četla stále dokola, a pořád mi nedává smysl. Zprvu jsem pocítila zvláštní nutkání se posadit. Tak jsem se tedy uvelebila na rozvrzanou stoličku a s rozechvělou rukou jsem se pomaličku dala do čtení, snažila se porozumět každičkému slůvku. Dorothea Pietrykowská je moje babička. Jan Pietrykowski byl můj dědeček, jehož jsem nikdy nepoznala, dokonce ani táta ho nepoznal. Taková jsou nesporná fakta. Jenže tohle psaní nedává smysl. Zaprvé prožili mí prarodiče šťastné, byť krátké manželství, v tomto dopisu jako by jí však sděloval, že se s ní oženit nemůže. A zadruhé je datován do roku 1941. Polský major letectva Jan Pietrykowski, můj dědeček, zahynul při obraně bombardovaného Londýna v listopadu 1940.

2

D

orothy Sinclairová se potila v prádelně, kde byl vzduch lepkavý párou. Na  tváři se jí srážela vlhkost, byť si hřbetem ruky opakovaně otírala čelo. Šátek jí dávno sklouzl, a  jelikož se nenamáhala ustat v práci a převázat si jej, lepily se jí vlasy k obličeji jako dravá chapadla jakéhosi číhajícího živého tvora. Toho dne se potřebovala zaměstnat. V  hrnci v  temném opačném koutě to syčelo a  bublalo jako v  kotli, vyvařovaly se v  něm Aggiiny a  Nininy oděvy. Vzhledem ke skrovným přídělům měly uniformy téměř dennodenně zablácené a umolousané. Dorothy si však uvědomovala, že poskytnout svým holkám jednou týdně hromádku čistého, naškrobeného a vyžehleného prádla je to nejmenší, co pro ně může udělat. A navzdory všemu nepohodlí měla tu práci svým způsobem ráda. Prát šaty, punčochy, spodní prádlo, svetry, děvčatům pumpky a blůzy a kalhotky a vůbec všechno prádlo ze statku bylo cosi víc než jen domácí práce: momentálně to bylo její zaměstnání. Drhnutí, namáčení, pocení, míchání, to všechno mělo vlastní rytmus a propůjčovalo jejímu dni smysl. Stále dokola točit mandlem, jak právě nyní činila, ždímat život z  oblečků a  cích a  ubrusů. A  radost největší, Dorothyina oblíbená část dne: rozvěšovat šatstvo a prádlo venku na šňůry a pozorovat, jak se povlečení a prostěradla a povlaky na polštáře vzdouvají a třepotají jako vítězoslavná andělská křídla.

Toho dne se potřebovala zaměstnat. Právě… toho… dne. Nesmí myslet. Na nic. Od onoho dne se už naučila nemyslet. Často teď přemýšlela v obrazech. Jazyk byl předpojatý, pochybný. Slovům už nedůvěřovala. Nedokázala se k  nim však otočit zády docela. Ráda psala, a  tak se snažila psát. Psala si potají, sama, do notesu. Kreslit neuměla, musela to tedy být slova. Doufala, že své úvahy přetváří v  cosi jako poezii. Bylo však těžké vtisknout jim smysl, dosáhnout toho, aby zněly libě. Zvedla oči od prádla. Naslouchala a civěla na otevřené dveře, jimiž unikalo ven jen mizivé množství páry. Cosi se jí nezdálo. Od chvíle, co přišla… co přišla o Sidneyho… se u ní vyvinul jakýsi šestý smysl, jenž si téměř nezadal s čichem. Proto nyní „zavětřila“. Nechala Nininy mokré pumpky volně plandat po obou stranách mandlu, otřela si ruce o zástěru a zamířila ke vchodu do prádelny. Zvedla hlavu, oslnilo ji však sluníčko, řádky bělostných cích a povlaků na polštáře a zářivých ubrusů. Zamžourala na nevinně azurové nebe. Běžely po něm drobné mráčky, zapomnětlivé děti uhánějící domů na svačinu. Nato zaslechla hukot, hluboké burácení smísené s prskáním a vrčením, jako když si pes připadá v ohrožení. A téměř vzápětí jej zahlédla, hurricane, jenž se proplétal vzduchem. Neklesá nějak moc rychle? Ještě nezažila, aby se některý přibližoval zemi tak prudce. Rázem se jí rozbušilo srdce, v hlavě jí zhoustla krev, sevřelo se jí hrdlo. To si ten pilot hraje či co? Dorothy jen zírala. Ne. Tohle není hra. Pilot se ocitl v nesnázích a nebyl jediný. „Prosím ne,“ zvolala nahlas a  rozběhla se po  cihlové stezičce. Do všech stran se před ní rozutíkaly slepice, nazlobené a poplašené a  ve  své hlouposti nic netušící o  nové pohromě, jež se na ně shůry snášela. Když Dorothy dospěla k zadní brance, otevřela ji a vyšla na Dlouhý lán, pole, které si s oblibou představovala stejně širé jako arabskou poušť. Bála se, že k něčemu takovému dojde. Vídala tyhle piloty, tak mladé a  tak lehkomyslné, jak vykružují looping, jak se předvádějí. Je to jen otázka času, říkala

si vždycky v duchu, a teď ta chvíle patrně nadešla. Proč z letounu nevyskočil? Poškozený hurricane se řítil přímo k ní, výrazně se nakláněl, jako zlomené kyvadlo. Dorothy se v  hrůze ohlédla na svůj domek. Znovu se otočila k hurricanu a s úlevou spatřila, že se od ní a jejího domova stáčí a místo toho míří do prázdnoty rozlehlého pole. Jako uhranutá kráčela mezi vlnícími se klasy ječmene, jež byly drásavě hebké a lnuly jí k holým nohám. Ten pocit obvykle milovala a byla na něj naladěná. Aeroplán už byl blízko, blížil se nevyhnutelnému, sotva řízenému přistání, blížil se k zemi i k ní i k vlnícímu se ječmenu. Mihl se jí nad hlavou jako obří pták, jehož stín jí na okamžik poskytl úkryt před sluncem. „Dorothy!“ To volá Aggie, odkudsi z dáli, pomyslela si Dorothy. Zahlédla, jak se na  opačné straně Dlouhého lánu třepotají dvě světle hnědé blůzky. Dívky běžely. Dorothy Aggiiny pronikavé výkřiky nevnímala. Bylo to dobré. Bylo to případné, přesně rok ode dne, kdy přišla o  Sidneyho. Kdy ztratila chudáčka Sidneyho. Měla by odejít za ním, opravdu by měla, a vlastně by i mohla, a na okamžik se podivila, že ji to ještě nenapadlo. Odhodlaně se brodila ječmenem. Kráčela k  hurricanu, jenž se poroučel k  zemi. Hřmot podobný hromu, oblak dusivého černého dýmu, ohavné žuchnutí a zvuk toho, jak se vše tříštilo. „Dorothy? Podej prosím tě ten šálek paní Laneové. Dorothy, tenhle podej paní Hubbardové. A Dorothy? Nabídni hostům náš janovský chlebíček. Dorothy, narovnej se přece. Propánajána, dítě.“ Dorothy se protivily její nové, silně naškrobené bílé šaty, jež ji dřely u krku. Matka, paní Ruth Honourová, na ni pohlížela s obvyklou směsicí hrdosti a  znechucení a  Dorothy zatím poslušně plnila, co se jí řeklo, a nabízela hostům chlebíček. Paní Laneová

a paní Hubbardová se na ni laskavě usmívaly, ale Dorothy se na ně odmítala dívat, jelikož věděla, že by v jejich očích spatřila lítost. Lítost, po které netoužila, nikdy. Proč mě vlastně litují, divila se v duchu. Zřejmě to nějak souvisí s maminkou. Anebo spíš se smrtí jejího táty. Truchlení skončilo a matka s dcerou už ani nechodily v černém. Asi se však čeká, že bude mámě smutno, ne? Dorothy bez hnutí stála a přihlížela, jak matka s klevetivými přítelkyněmi uždibuje chlebíček a upíjí čaj. Bylo horko a v šatech tak nepohodlno; toužila vyběhnout ven, na opačný konec zahrady, usadit se bosky do trávy pod sukovitou jabloní, prozpěvovat si písničky nebo si v  hlavě psát své skvostné básně a  snít o  minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Ve své obrazotvornosti měla šestici sourozenců, kteří se jmenovali Alice, Sarah, Peter, Gilbert, Henry a Victoria. Věděla, že už na ni budou bratříčkové a sestřičky čekat, v chladivé trávě, usazení na stromě, budou si jen tak povídat, navzájem se škádlit. Dorothy sledovala, jak chlebíček mizí v upovídaných ústech trojice žen, a  začínala se kymácet. Sevřelo se jí hrdlo, rozbušilo srdce. Náhle cítila, jak klesá, klesá, všechno pouští a dunivě dopadá na čajový podnos, jak se tříští šálky a talířky s růžovými poupaty, jak se jí čaj rozlévá po celých nových naškrobených bílých šatech i po celém koberci. „Dorothy? Dorothy? Ach, ty nešiko jedna!“ Cítila, jak ji do břicha zasáhlo cosi horkého a ostrého. A něco jiného, horkého a měkkého a vlhkého, ji plesklo do tváře. Všude kolem se vzdouval dusivý dým, černý a zlověstný. „Dorothy! Vrať se!“ blížil se Aggiin hlas. Dorothy dívky spatřila vznášet se na  druhé straně hořícího vraku, zářivé majáky ve  zrádné mlze. „Chci za  ním,“ prohlásila Dorothy, nikdo ji však neslyšel. Mnula si krk. Ty nové bílé šaty byly příliš naškrobené, příliš hrubé. Matka na ni upřeně hleděla.

Dorothy se zakymácela. Pomaličku klesala, bílé šaty zbrocené krví, hlava se jí točila ve  víru hanby a  její pád utlumilo moře ječmene. Od té doby už se říkalo, že je Dorothy Sinclairová hrdinka, jež se snažila zachránit mladého pilota hurricanu, který onoho horkého odpoledne koncem května roku 1940 nalezl smrt v  brázdách Dlouhého lánu. Statečná a  odvážná žena, jež ani trochu nedbala na  vlastní bezpečnost. Žena, kterou je třeba dávat ostatním za příklad, ten typ ženy, jaký Británie v časech tak krušných a děsivých potřebuje. Dorothy však věděla své. Přesto lidi v  tomto názoru na  svou maličkost nechávala, jelikož to nebylo ničemu na škodu. V  průběhu odpoledne ji přišla navštívit paní Comptonová, poté co už Dorothy prohlédl doktor Soames a ovázal jí rány, jež byly bolestivé, leč povrchové: šrám na břiše a popáleniny ve tváři. To, že omdlela a klesla do ječmene, ji bezpochyby uchránilo před horšími zraněními. Kurážná to žena, nechal se slyšet lékař. Paní Comptonová disponovala nemilou schopností vyvolávat v  Dorothy pocit studu za  sebe sama. Že by něco tušila? Dorothy měla za to, že možná ano. Paní Comptonová je čarodějka, soudila Dorothy. Zemdleně se na starší ženu usmála a všimla si, že jí z mateřského znaménka na levé líci trčí tenký bílý chlup. Či aspoň měla pocit, že si jej všimla. Nebo snad žádné mateřské znaménko nemá? Pro Dorothy bylo těžké vnímat lidi jasně, vnímat řádně, skutečně. „Já vám nevím,“ prohlásila paní Comptonová, „skončit v takovémhle stavu!“ „Jen jsem myslela…“ „Já vím, má milá. Já vím. Taková smůla.“ „Uklízejí tam celé odpoledne,“ kývla Dorothy hlavou k Dlouhému lánu a jeho vlnícímu se ječmeni. „Myslím ale, že už jsou skoro hotovi. Nelamte si s tím hlavu.

Udělala jste, co jste mohla. Možná jste i udělala víc, než jste měla.“ „To nic nebylo.“ Mlčky seděly a  usrkávaly čaj. Na  římse nad sporákem tikaly hodiny. Otevřeným oknem k nim doléhaly vzdálené mužské hlasy, hlasy mužů odklízejících z Dlouhého lánu zbytky masa a kovu. Jestlipak si paní Comptonová pamatuje, jakou úlohu sehrála v loňském dramatu? Jestlipak o tomto nejsmutnějším z výročí ví? Dorothy měla za to, že zřejmě ne. O důvod navíc té ženské nevěřit. O důvod navíc si ji představovat, jak klečí s hlavou na zkrvaveném špalku, šerednou tvář zkřivenou strachy, a jak škemrá o život, zatímco Dorothy zvedá obří sekeru a říká jí, ať– „Byl to Polák,“ prohlásila paní Comptonová. „Slyšela jsem, že přijeli. Před několika týdny, že?“ „Ano. A  tihle Poláci prý nenávidí nacisty ještě víc než my.“ Paní Comptonová s lehkým srknutím dopila čaj. Opatrně odložila šálek i s talířkem na stůl, založila ruce v klíně a zadívala se na Dorothy. Dorothy odvrátila zrak k  oknu, sledovala, jak se objevují a  zase mizejí hlavy mužů, jejichž těla zakrývalo hloží. Dorothy myslela na toho polského pilota, mrtvého, uhořelého a zbaveného těla. Sáhla si na tvář a nahmatala obvaz. Musí vypadat úděsně. „A  jak se vám vůbec poslední dobou daří?“ zeptala se paní Comptonová a nachýlila se vpřed. „Jde to,“ odvětila Dorothy, vstala, aby se podívala z okna kuchyně, a  pozorovala, jak slepice hrabe v  zemi a  vyšťourává z  ní dešťovku. Dorothy, racionálnost sama, přemítala nad žížaliným marným bojem. „Dobře. To je dobře.“ Zdálo se, že paní Comptonová má pochybnosti. Pohlédla na hodiny. Prý už musí. Jistá mladá žena ve vedlejší vsi čeká první dítě a porodní stahy jí začaly už v půl páté ráno. Možná už proto bude potřebovat služby paní Comptonové. Dorothy se na ni dívala. Paní Comptonová zamířila ke dveřím a zvedla závoru. Pak se

znovu otočila k Dorothy, jež zůstala bez hnutí stát zády k oknu. „Promiňte, Dorothy. Měla jsem si vzpomenout. Však víte, chce to čas. Stalo se to přece loni někdy touhle dobou, že? Pamatuju si to správně? Pokud byste si o  tom chtěla promluvit, kdykoliv si vás ráda vyslechnu. Nemusíte to ignorovat. Vím, že je třeba zatnout zuby a jít životem dál, jenže jisté věci nás někdy pronásledují, Dorothy.“ Nato paní Comptonová odešla, zaklapla dveře a Dorothy za ní civěla. Jak se ta ženská opovažuje! Popadla hrníček, který paní Comptonová bez cirátů vyprázdnila, a mrštila jím na dveře, tvrdě a prudce, dřív než se nadála, co to provádí, proto ji onen tříštivý řinkot zaskočil. S bolestí v místě, kde jí prve rozpálený kov rozřízl kůži, pak střepy zametla. V  Dorothyiných osamělých představách Alice, Sarah, Peter, Gilbert, Henry a Victoria žili, pohybovali se a dýchali. Potíž spočívala v tom, že vlastně nevěděla, kam ona sama, Dorothy, v téhle rodině patří, mezi dívenkami se splývavými světlými vlásky a silnými, statnými chlapci hrajícími si s  praky a  obručemi, mezi půltuctem dětí s jasně modrýma očima a dlouhými řasami. Jsou šťastné, snila, a prožívají dokonale dokonalé dětství. Je jim starší sestrou? Přísnou, vážnou, silnou, panovačnou? Anebo se nachází kdesi uprostřed, zapomenutá, opomíjená a bezvýznamná? A možná je ze všech nejmenší, tou, která se od děvčat liší dlouhými rozcuchanými hnědými vlasy a  zelenýma očima. Andílkem s  baculatýma nožičkama. Ne, to ne, to by nešlo. Nejmladší je malá Victoria – to ona je ten růžolící andělíček s plavými kadeřemi a velkými modrými kukadly. Tak že by byla Dorothy druhá nejmladší? Směla si hrát s Victoriinými panenkami i maličkatým černým kočárkem. Ano, tam bylo její místo a  k  ruce měla dvě starší sestry, které ji objaly, když upadla, které ji zvedly a oprášily. Bratři byli neurčitého věku, do jednoho však vysocí a nespoutaní.

Dorothy vůbec nebrali na vědomí. První mužský, který ji na vědomí vzal – řadu let poté, co se imaginární sourozenci z jejích tužeb vytratili –, se s ní oženil. Známost to byla krátká; matka, jež to nesla nelibě, jí jasně řekla: „Jestli si toho… chlapa vezmeš, už s tebou jaktěživa nepromluvím.“ Dorothy se s ním seznámila roku 1934 na pohřbu. Tehdy v létě jí zemřela tetička Jane, impozantní dvaaosmdesátnice. Dorothy se s tetou Jane vídala zřídkakdy, naposled někdy v dětství, a znala ji pouze coby matčinu vzpurnou starší sestru, která se provdala pod své poměry a z rodného Oxfordu se odstěhovala na vzdálený sever do Lincolnshiru. Když se Dorothyina matka doslechla, že jí zesnula sestra, jen svraštila rty a zamračila se. „Musíme se do  toho úděsného hrabství rozjet. Nezapomeň mi prosím tě, Dorothy, zabalit kožich. Nerada bych se kvůli sestře nebo komukoli jinému na hřbitově v Lincolnshiru nastudila.“ „Maminko, vždyť je srpen a je docela teplo. Dokonce i v tom Lincolnshiru.“ Přesto samozřejmě Dorothy kožich zabalila – spolu se spoustou dalších věcí – a společně se vydaly na cestu vlakem, během níž Dorothy povětšinou koukala z okna a snažila se nevnímat neustálé matčiny požadavky. Lány toho parného srpna zezlátly a ona pozorovala muže, kteří na nich pracovali; pozorovala traktory a povozy a koně a žně. Takový život vypadal záviděníhodně, pod širým nebem, práce na půdě, na zlatistých polích, na zlatistém slunci, se zlatistou pletí. Když se seznámila s Albertem Sinclairem, pohledným a bukolickým, a on jí vyprávěl o svém životě na statku, pozorně mu naslouchala. Kde se na tom funusu vůbec vzal? „Moje sestra u slečny Jane uklízela a i já pro ni dělal všemožné práce, třeba čistil žlaby nebo zametal listí. Moc hodná paní, ta slečna Jane. Ušlechtilá dáma. Rodina ji ovšem prý v lásce neměla. Bůh ale ví proč, poněvadž hodnější osobu aby člověk pohledal.“ „Ta její ‚rodina‘, to byla moje máti a já.“

„Tak to se omlouvám. Nechtěl jsem–“ „Netřeba se omlouvat. Máti se jí skutečně zřekla. Ta se dřív nebo později zřekne každého.“ Dva týdny nato zpět doma v Oxfordu se Ruth zřekla i své jediné dcery, jakmile se dozvěděla, že se chce za  tohoto Alberta – „Berta?“ – Sinclaira provdat. Dorothy byla ráda. A pakliže to mělo znamenat, že skončí stejně jako tetička Jane – totiž opuštěná a zapomenutá –, byla ještě raději. Opustila Oxford vlakem, tentokrát sama, s cestovní taškou plnou „osobních věcí“ a matčinými posledními výstrahami znějícími v uších: „Toho budeš litovat! Nic z toho nebude! Není pro tebe dost dobrý!“ Takto se tedy Dorothy nadobro rozžehnala s dlouhým a žalostným dětstvím. Panenství si Dorothy uchovala až do svatební noci 12. listopadu 1934. Tehdy oslavila čtyřiatřicáté narozeniny. Albert, jenž pro ni dosud byl víceméně cizím člověkem, se snažil být něžný a ohleduplný, plála v něm však taková dychtivost a taková mužnost, že ji to přece jen maličko bolelo. Dorothy se to snažila nedat najevo, on to však poznal, jelikož nebyl úplně hloupý. Omluvil se jí. A ona jeho omluvu přijala. Samozřejmě se to zlepšilo. Byl to kus chlapa, silný svalovec s kožnatou pletí, a Dorothy si postupem času zamilovala ten pocit, když ji objímal, jeho teplo a sílu. Už čtyři měsíce po svatbě přišlo těhotenství, bylo však odsouzeno k brzkému nezdaru. Pak další a ještě jedno. Nakonec to Dorothy po  bezmála čtyřech letech manželství a pěti potratech vzdala, touhu po dítěti v ní nahradily neskutečné, nesnesitelné sny a zkormoucená odevzdanost. Stala se manželkou dělníka na statku, která uměla dobře péct a prát a šít a obhospodařovat zeleninový záhonek a také se starat o menší hejno slepic. Matka se jí neozvala a po několika strojených dopisech, v nichž Dorothy psala o manželovi, novém životě a těhotenstvích, tento vztah vzdala. Jako by v hlíně na lodderstonském hřbitově neležela mrtvá teta Jane, ale její máma. V srpnu roku 1938 otěhotněla Dorothy pošesté a právě v této době

se začala psaní poezie věnovat „řádně“. Zprvu nejistě, nevěděla, jak zhmotnit slova, která by něco znamenala. Snažila se však a psala dál, když během dne osaměla, když večeřela nebo popíjela odpolední čaj. Svůj zápisník skrývala za hrnci a pánvemi, vzadu v kredenci. Skrývala ho v šupleti stolu nebo pod postelí. Skrývala ho na místech, kde ho Albert nenajde. Toto těhotenství první dva měsíce přečkalo. Bylo jí zle a zvracela, zcela nahodile, v kteroukoliv denní dobu. Ňadra měla rozbolavělá a  bez varování propukala v  pláč. Když byla ve  čtvrtém měsíci, navštívila ji paní Comptonová, jež strojila nebožtíky do rakve a působila i jako místní porodní bába, a tázavě se jí zadívala na rostoucí břicho. „Myslíte, že to bude chlapec?“ zeptala se. „Nemám zdání,“ odvětila Dorothy. Už tak byla ta ženská k nesnesení. „A jak se cítíte?“ „Líp, díky. Už totiž nezvracím.“ Paní Comptonová rádoby moudře pokývala hlavou. Dorothy od starší ženy odvrátila zrak. Nenáviděla ji. Nesnášela ten pohled, jímž jako by se jí vysmívala, třebaže v něm byla starostlivost. Paní Comptonová, jíž bylo přes padesát, možná už k šedesáti, přivedla na  svět půltucet vlastních potomků, z  nichž se pětice dožila dospělosti. Nejstarší syn jí zahynul za  světové války. Trojice jejích dcer, otylých a plodných, i mladší syn žili ve vsi, všichni se provdali a oženili s jinými vesničany a všichni v pravidelných intervalech přispívali ke stále se rozrůstající armádě vnoučat paní Comptonové. Ve skutečnosti měla Dorothy opravdu za to, že by mohla čekat chlapce. Měla už pro něj i jméno: Sidney. S tím se však paní Comptonové nesvěřila. Albert – jenž hodně dřel a nyní i hodně pil, kvůli čemuž se jí měnil před očima – se už dřív nechal slyšet, že Dorothy může dát dítěti jméno, jaké se jí zlíbí, pokud nebude „pitomé“. Sidney se mu zamlouval. Měl to být tedy Sidney. Albertovi

se ulevilo, že mu žena konečně porodí potomka. Chlapi na statku, ve vsi, v hospodě trousili na adresu jeho bezdětného manželství uštěpačné poznámky. Zřejmě neví, jak na  to. Ví vůbec, kam ho strčit? Ty posměšky se mu zadíraly pod kůži a přispěly k tomu, že se proti vlastní ženě obrátil; tvrdá tvář, vzpřímená záda, pokrčení rameny, opovržlivý výraz. Nakonec však mohl být Albert přece jen pyšný na manželčino oblé, tuhé břicho, na její široký úsměv. Začala mu připadat krásná, proměnila se v manželku, po jaké toužil. Když byla Dorothy v  pátém měsíci, vydala se autobusem do  Lincolnu pořídit věci pro malé a  připadala si přitom jako marnotratná dcera vracející se domů. Koupila si kufr, aby do něj naskládala všechno, co měla v  plánu ušít a  uplést. Kufřík to byl skladný, pětačtyřicet centimetrů široký, dvacet hluboký a pouhých třiatřicet vysoký. Měl rezavě hnědou barvu, tmavohnědé bakelitové ucho, dvě malé přezky a klíček jak hračku. Uvnitř byl kufr potažený papírem se světlým tartanovým vzorem a nechyběl drobný lepicí štítek, na který si mohla napsat jméno, a tak výraznými kličkami svého rukopisu napsala: Paní D. Sinclairová Pak štítek olízla a přilípla ho na vnitřek kufru. Když už byla ve městě, nakoupila si rovněž látky a vlny a doplnila si i zásoby nití a jehel. Nyní bylo načase se postarat. Řeči o blížící se válce pro ni byly stejně nehmatatelné jako první vrstva barvy, kterou akvarelista nanáší na holé plátno. Válka byla cosi nejasného, skrytého v  mlze, nejspíš se odehrávala někde daleko a dost možná se neodehrávala vůbec. Ona byla těhotná, už ji netrápily nevolnosti a vrátila se jí i energie. Víc vědět nemusela. Dítě bude potřebovat svetříky, šatičky, kabátky, botičky, peřinky, přehozy. Dítě bude potřebovat spokojenou, radostnou maminku, schopnou a vynalézavou a prozíravou maminku. Kufr se krásně vešel pod postel a  Dorothy ho neprodleně

začala plnit. Během pár horečnatých týdnů vyrobila dva oblečky z měkkého bavlněného batistu, tři krátké pletené kabátky a s nimi sladěné čepičky a  botičky, pletenou peřinku z  hebké světlé ovčí vlny a  bílý úbor na  křtiny. Plody svého úsilí nikomu neukázala, dokonce ani Albertovi, jenž vnímal pilný klapot jejích pletacích jehlic, její úšklebky a  povzdechy i  občasné projevy nevole, její spokojené úsměvy ve chvíli, kdy jí šla práce od ruky. Šila a pletla každý večer při světle petrolejky za  téměř naprostého mlčení, zatímco on si četl noviny a  povídal jí o  válce, na  niž prý dozajista dojde. Sotva ho poslouchala, jak byla zabraná do  příprav na nadcházející porod, na mateřství, jež měla konečně na dosah. Každičký steh ji k  tomu okamžiku přibližoval, k  tomu novému a tajuplnému stavu bytí. Každičký steh stvrzoval, že ve svém lůně skutečně má děťátko. Každičký steh ji přibližoval ke dni, kdy se konečně a  natrvalo, nezvratně, oprostí od  dívčích let. Veškeré naděje, jež kdy chovala, vkládala do každičkého cvaknutí jehlic, do každičkého píchnutí do prstů. Nastávající maminka byla prodchnutá životem a elánem. Po dokončení každou část oděvu vyprala, a bylo-li třeba, tak i  naškrobila a  vyžehlila. Jeden po  druhém své ručně zhotovené poklady ukládala s nesmírnou péčí do kufru, jako by každý kousek byl děťátko samotné. Z kredence v kuchyni vytáhla zápisník a schovala ho pod dětské svršky na dno kufru. Tohle byla její nová skrýš, její království – tajné, soukromé, nedotknutelné. Poprášila vnitřek sušenou levandulí, kterou si schovala ze své zahrádky, navenek proto, aby vlnu ochránila před nenasytnými moly, ale ve skutečnosti proto, že zbožňovala přímočarou, octově sladkou vůni levandule, nejbezpečnější vůni na  světě. Než nadešel termín porodu, měla výbavičku kompletní a  do  jejího manželství vstoupila štědrost. Albert našetřil na kočárek, který také koupil, obrovský a  černý. Vlastnoručně vyrobil i  postýlku, po  dlouhých šichtách na statku na ní pracoval ve své kůlně. Trval na tom, aby si jeho žena každý večer položila nohy na stůl, a nosil jí čaj, který sám vařil.

A  kufr zatím ležel pod postelí, čekal, až z  něj vyjmou jeho poklady, čekal, až mu odklopí víko a  obsahu se zmocní nedočkavé, rozechvělé dlaně. Stačilo natáhnout ruku a mohla si na něj sáhnout, na tento sen, jenž už snem nebyl. Tentokrát to bylo hmatatelné a objemné a nevyčerpatelné. Pokud jí do srdce vstoupily zlé předtuchy, zpětně už si to Dorothy nevybavovala. Vzpomínala si pouze na očekávání, na nesnesitelnou, mučivě silnou touhu po tom, aby už konečně zakusila tajemství mateřství. Teď už je totiž určitě zakusí.

3

Kočárek Silver Cross: Sada vaflových peřinek: Sada pastelového povlečení: Celkem:

£ 150,00 £ 5,50 £ 5,00 £ 160,50

DĚKUJEME ZA NÁKUP

(Ručně psaná účtenka z dnes již zaniklého obchodu s použitým dětským zbožím Bibs’n’Blankets, která byla založená v  Deanově vydání Malých žen Louisy M. Alcottové, a to v neporušeném přebalu vyobrazujícím Jo Marchovou jako krásku. Šlo o výtisk opravdu zachovalý, k mání za dvě a půl libry mezi bazarovými svazky v místnosti s dětskou literaturou.)

P

hilip bydlí v bytě nad Old and New a dnes se k němu domů podívám potřetí za jedenáct let, co u něj pracuju. Poprvé se tak stalo při přípravě malého večírku, který jsme uspořádali, když se otvírala veliká místnost s novými knihami. Philip tehdy nakoupil v řetězci Waitrose hotové občerstvení: jednohubky, omáčky, sýry, sušenky, hrozny, víno. Potřeboval to pomoct snést dolů do krámu, kde jsme vše vyskládali na  velký kulatý dubový stůl v  předsálí. Toho dne jsme otevřeli francouzská okna a zvali zákazníky k posezení na zahrádce. Byl to můj nápad, a přestože o něm měl Philip zprvu pochybnosti, byl ochotný to zkusit. A dnes už je z toho cosi jako tradice, kterou si naši zákazníci oblíbili.

Podruhé jsem k  němu do  bytu vstoupila, abych se podívala, zda je Philip v pořádku, když ho loni v zimě skolila chřipka. V  pořádku byl, jen se cítil „prachmizerně“. Kašlal, byl celý brunátný, choulil se pod dekou na  své třešňově červené kožené pohovce se skleničkou horké whisky a díval se na Soudkyni Judy. Prý je mu příliš zle, než aby se nudil u denních pořadů, příliš zle, než aby přepínal kanály. A co bylo nejhorší, nemohl ani číst, jelikož se mu „oči roztékají v důlcích“. Soudkyni Judy měl ovšem docela rád. Prý je to takové jeho provinilé potěšení. Ať to nikomu neříkám. A pak dodal něco dost zvláštního. „Víš, Roberto, vzal jsem tě sem jenom kvůli tomu, že jsi se mnou upřímně souhlasila, když jsem řekl, že většina lidí jsou prachsprostí prevíti. Vzpomínáš si?“ Navzdory té nadsázce jsem si vzpomínala. Vybavovalo se mi, jak jsem si v  duchu říkala, že s  tímhle člověkem bych dokázala pracovat. Ale když tam ležel zhroucený na kanapi, v ruce třímal horkou whisky a očividně mu bylo nanic, překvapovalo mě, že si náš „pohovor“ pamatuje stejně jasně jako já. Jenna. Ta je… nečekaná. Sophie a  já sledujeme tenhle párek milenců se směsicí pobavení a údivu. Philip? Jenna? Philip a Jenna? S  námi žasnou i  zákazníci. Tohle nevydrží, šeptají někteří. Není jeho typ. Nepatří do její ligy. Ona nepatří do jeho ligy. To se šušká. Musíte pochopit, že Philip není jen typem obrýleného knihomola. Je ošuntělý, v oblibě má džíny a vytažený podolek košile a kolem krku se mu vlní šedohnědé vlasy. Je překvapivě pohledný, když se člověk zadívá dost pozorně. A Jenna je milá a nepopiratelně moc hezká. Tu vzájemnou přitažlivost mezi nimi skutečně vidím. Od  jejich prvního setkání uplynulo půl roku a  navzdory všem očekáváním jsou pořád spolu, zalézají si do  Philipova vkusného bytu. Jenna má stylově plavé vlnité kadeře, modré oči. Je tím typem ženy, za  jakou se na  ulici otáčejí všichni heterosexuální muži

od  dvanácti do  sto dvanácti let, kdekoliv a  kdykoliv. A  teď se schovává před světem v knihkupectví Old and New a chodí s jeho jízlivým majitelem, jenž už překročil čtyřicítku. Máme se Sophií podezření, že spolu tak trochu randí přímo v  obchodě. Pracují bok po boku a možná se i zašívají v zadní místnosti mezi bazarovou beletrií, protože kdykoliv vejdu, ti dva od sebe vždy rychle odstoupí, a tak jen cosi omluvně vykoktám a tváře mi planou zděšením. Jenna mi věnuje jeden ze svých pohledů – napůl pobavený, napůl vyčítavý. Stáhnu se a na Philipa si ani netroufám pohlédnout. Nikdy si nejsem zcela jistá, komu z nás tří by mělo být nejtrapněji. Jenna teď aspoň víc čte. Nedovedu si představit, že nějak moc četla, než začala pracovat v Old and New. Není to ten knihomilský typ, ať už to znamená, co chce. Rozbaluje zásilky, které každý den dostáváme, kouše se do spodního rtu, odškrtává si knihy na dodacím listu, aby žádná nechyběla, opatrně je rozmísťuje na police a objednávky pro zákazníky vyrovnává pod pult. Soustřeďuje se jako malá holčička, která se učí nový kousek se švihadlem. Poměrně často žádá o radu a já se Sophií jí trpělivě pomáháme. Všichni se musíme učit a společně tvoříme dobrý kolektiv. Vím, že je na nás všechny Philip hrdý. Dnes je u Philipa v bytě tma a ticho. A dovnitř mě vede Jenna, sice se mě přímo nedotýká, přesto mě postrkuje. Rozsvítí velkou lampu Tiffany vedle třešňově červené kožené pohovky. Zeptá se mě, jestli nechci něco k  pití. Nechci. Nalije si gin a  tonik. Dnes nebyla v práci: není jí dobře. Neunikne mi, jak dobře se v bytě vyzná, jak sahá na Philipovy věci, jak si nalévá jeho gin. V tomhle poklidném prostředí je Jenna celá nesvá a mně je jí líto, aniž bych chápala proč. Něco není v pořádku. Připadám si jako vetřelec ve  Philipově království. Vyrazil na knižní veletrh – je pryč celý den – a upozorňoval Jennu, ať ho nečeká dřív než někdy kolem půl deváté večer. Ještě ve dvě hodiny

jsou závěsy dosud neprodyšně zatažené, na konferenčním stolku dosud simuluje prázdný šálek od  kávy a  talíř posetý drobky. Panuje tam ovzduší nepořádnosti, což Philip obvykle netoleruje. „Tak do dna,“ prohodí Jenna a rychle do sebe sklenku obrátí. Usmívám se na ni, netuším, co říct, netuším, o co jde. „Roberto, jsem v maléru,“ oznámí mi. „V jakém maléru?“ „No v jakém asi. Však víš. Prostě jsem v tom.“ A náhle se rozpláče a zakrývá si přitom tvář rukou s prázdnou skleničkou. Popojdu k ní, hladím ji po ruce a chlácholím ji. Nevím, co říct. Nakonec její slzy ustoupí. Z  přihrádky pod velkým kulatým konferenčním stolkem s  kouřovým sklem vytáhne krabici kapesníčků. „Tak co si teď o mně myslíš?“ zeptá se Jenna, znova si nalije a upíjí už rozvážněji. Bělostné ruce se jí chvějí, jen maličko. „Soudit tě nebudu, Jenno,“ řeknu. „Prokristapána, vždyť jsi dospělá ženská a Philip je dospělý chlap. To se prostě někdy stává, ne? Možná to přišlo… nečekaně, to ano… ale ty to vyřešíš. Co na to říká Philip?“ Zděšeně se na mě podívá. „Aha,“ hlesnu a zadívám se na podlahu, na okno zakryté závěsem, na velké zlacené zrcadlo nad krbem. „Zjistila jsem to před týdnem. Připadala jsem si unavená. Opozdila se mi perioda. Udělala jsem si test. Je to peklo, Roberto, vážně. Já totiž po dětech netoužím, víš? A nikdy jsem po nich netoužila. A ani nikdy nebudu. Vždycky jsem si dávala takový pozor, a teď takováhle… pohroma.“ „Podle mě bys tohle všechno měla říkat Philipovi,“ odvětím a v duchu se proklínám za to, že moje slova zní tak upjatě. „A to jako proč?“ „Protože­… já s tím nemám co do činění. Je to Philipovo dítě.“ „Ne. Myslím, že ne… prostě si nejsem jistá.“

Okamžitě, provinile, zmateně pocítím nával úlevy. Není to jeho dítě. Možná to není jeho dítě. Všechno je v pořádku. Je to dítě někoho jiného. No jo, ale čí? Že by Jenna…? Nejsem zrovna odvážný člověk. Konfliktům všeho druhu se vyhýbám. A tak jen mlčky sedím, netuším, co mám té rozechvělé ženě před sebou říkat. Na Philipa myslet nedokážu – po mém soudu je to ten poslední člověk na světě, který by se snížil k nečestnosti. Ach jo, chudák Jenna. Nedovedu si vůbec představit, jak jí asi je… sakra práce. Je vážně neuvěřitelně hezká. Krasavice. A stejně jako všichni ostatní, Philipa nevyjímaje, mám i  já pro krásu slabost. Člověk se pak nechá omámit, je slepý. Ani se Philipovi nedivím, že… dá se to pochopit. Není přece mnich a ani by tak neměl žít. A navíc mi do  toho všeho samozřejmě vůbec nic není. Jsem jenom zaměstnankyně, nic víc, přestože bych si ráda myslela, že by mě Philip mohl volně označit za „přítelkyni“. Jenna si povzdechne a  odloží prázdnou skleničku. „Co si o tom myslíš?“ zeptá se. „Vlastě nic moc,“ odvětím. Jsem úplně k  ničemu, zvlášť ve chvílích nejistoty, a tohle je jedna z nich. Tohle je krize. Jenna zase klesne na  pohovku, snad minutu pláče a  pak se dramaticky vysmrká. Poposednu si po třešňově červených polštářích až k ní a ona se mi opře o rameno. Plácám ji po  koleni, hladím po  zádech. „To bude dobré, Jenno,“ říkám. Je taková jedna klinika. Jedna její kamarádka… no prostě je taková klinika. Na zítra ráno je tam objednaná a nechá si od toho pomoct. Zkrátka tu šlamastyku vyřeší. Philip se nic nedozví. Zaplaťpánbůh, že i zítra vyráží na ten knižní veletrh. Nikdy se o tomhle nesmí nic dozvědět. Miluje ho. Opravdu ho miluje. Udělala chybu. To děláme všichni, ne, Roberto? Kluk, s  kterým kdysi chodila, ji chce zpátky, zlomila mu srdce… bylo jí ho v tu chvíli líto. Taková hloupost.

„Už jsi někdy byla na interrupci?“ zeptá se mě. „Ne,“ já na to po nejkratší z odmlk. „Nechce se mi tam samotné. Na tu kliniku, myslím.“ „Chápu.“ „Nejela bys se mnou? Prosím tě.“ „Jo. Jistěže jo.“ „Nikoho jiného totiž poprosit nemůžu. Nikoho jiného nemám.“ „Pojedu s tebou,“ říkám. „Nechce se mi žádat Sophii.“ „Já vím.“ Jsou v  podobném věku, je jim něco přes dvacet a  na  škále od jedné do deseti by obě jednoznačně a bez debat dostaly známku přinejmenším devět a půl. Sophie má kaštanově hnědé vlasy, oči jak čokoládový sen, je dobře tvarovaná a opálená a opravdu krásná. Je mezi nimi jistá řevnivost, tichá žárlivost – nic otevřeného, nic strašného, ale je tam. Baví mě sledovat jejich rivalitu zpovzdálí, kde mi nic nehrozí, mně, o  dobrých deset let starší a  takové solidní sedmičce. Když mám dobrý den. Když mám hodně dobrý den. Já pro ně konkurence nejsem, mnou si tyhle dívky ohrožené připadat nemusejí tak jako jedna druhou, proto si jednoduše můžu užívat nezaujatost náhodného pozorovatele. Vlastně ne tak docela. Z obou těchhle žen se staly mé přítelkyně. A jedna z nich mě teď potřebuje. „Musí to být někdo, komu můžu naprosto důvěřovat,“ říká Jenna. „Nikomu jinému to neřeknu a Philip se za žádnou cenu nesmí nic dozvědět. Sama to nezvládnu. Moc tě prosím. Ty jsi tak rozumná a diskrétní.“ „Pojedu s tebou, no vážně. Žádné strachy. Ale co ten otec?“ Jenna se zoufale, prapodivně zasměje. „Ježíšmarjá,“ prohodí. „Roberto, ty jsi občas fakticky beznadějně naivní.“ Philipovi nakuká, že má zítra schůzku s  kamarádkou – půjdou na  nákupy a  na  oběd –, a  já zavolám do  práce, že mi není

dobře. Migréna, menstruační bolesti, cokoliv mě napadne, cokoliv bude znít věrohodně. Pro Sophii nebude zrovna příjemné dělat celý den sama. Ale to nic, říká Jenna. Ona to zvládne. Momentálně se beztak kšefty moc nehýbou. Mlčky naslouchám jejím plánům. Vzpomínám na  svoje poslední narozeniny, čtyřiatřicetiny. Přinesla jsem dortíky, půlené koblihy naplněné jemným umělým krémem a  se sladkým červeným sirupem označeným jako „džem“, čerstvě vyrobené v pekařství hned vedle našeho obchodu. Jenna mou nabídku zákusku odmítla se slovy, že si musí hlídat linii. Pokrčila jsem rameny a odvětila, že ho tedy vezmu domů kočce, která má zákusky ráda – zvlášť o narozeninách. Vybavuju si Jennin obličej, její zaražený výraz, brunátnost. Zamumlala rozpačité „promiň“ a dortík si vzala. Samozřejmě mi bylo hrozně, nechtěla jsem ji ponížit. Pak jsem tu koblihu našla v koši v kuchyňce, chybělo z ní jen symbolické uždíbnutí. Tehdy mi došlo, že Jenna už je zvyklá, že ji lidé nemají v oblibě. Počítám, že okruh jejích přátel nebude zrovna široký. Předsevzala jsem si, že se budu víc snažit. Nejsem žárlivý typ. A nakonec jsme se spřátelily, pomaličku polehoučku mezi námi sílila vzájemná důvěra. Proto se teď musím uvolit, že jí pomůžu. Co jiného mám dělat? „Jsi moc hodná,“ řekne Jenna. Vysmrká se a sklíčeně se na mě usměje. A mně se myšlenky rozutečou do všech stran, což se mi ve stresových situacích, dramatických okamžicích, stává často. Chtěla bych mluvit s  babuniou. Chtěla bych se jí zeptat na  ten dopis, který i v tuhle chvíli, založený v mé kabelce, šeptá svá prazvláštní slůvka, volá na mě. Už to psaní znám skoro nazpaměť. Brzo ji navštívím; beztak už jí návštěvu dlužím. Můžu se jí však vyptávat na ten dopis? Nesnesu pomyšlení, že bych ji rozrušila, že bych se snažila odhalit tajemství, která ona odhalit nechce. A  přede mnou teď sedí Jenna, celá popelavá a  vyděšená. Nejdřív se musím postarat o ni.

4

A

gatha Mabel Fisherová a Nina Margaret Mullensová vstoupily Dorothy do života v březnu roku 1940. Obě to byla londýnská děvčata, která právě absolvovala šestitýdenní průpravu v takzvané ženské armádě. Zaměstnávali je majitelé panství coby pomocnice v zemědělství; potřebovaly ubytování a Dorothy žila v domku sama. Dobře věděla, jaké má štěstí, že vůbec v domku může nadále bydlet. Albert odešel do  armády, prý aby přispěl svou troškou, řekl, každý to říkal, ale Dorothy věděla, věděli to všichni, že Albert odešel hlavně od ní, aby unikl zklamání a žalu. A kromě toho toužil i po jiných ženách, jelikož Dorothy s ním už nespala, a byla dost chytrá na to, aby jí to došlo, dokonce i aby to pochopila. Bylo mu teprve třiatřicet. Jen ať si jde, říkala si. Nijak jí nechyběl. Začala slýchat, že někteří lidé na panství i ve vsi zpochybňují její právo zůstat. Albert neměl odcházet, říkali. Byl to zručný a šikovný dělník a mohl počkat, než dostane povolávací rozkaz, k čemuž také vůbec dojít nemuselo. Jeho ženu to stavělo do obtížné situace. Nakonec jí řekli: zůstaň a  buď k  užitku. Nemusíš platit nájem a  navrch dostaneš skrovný plat, když se postaráš o prádlo – o všechno prádlo z panství. Namontovali jí do prádelny nejnovější typ bojleru a také mandl. Dokonce se hovořilo o jedné z  těch nových praček. Křížem krážem celou zahradou natahali metry a metry prádelních šňůr. Proto teď byla ještě ráda, že nezačala chovat kozy, přestože si je původně přála, když jí na jaře paní

Twoomeyová nabízela párek kůzlat. Zvířátka to byla nesmírně roztomilá, až příliš ráda však žvýkala čerstvě vyprané prádlo. A  pak přišly holky, Aggie s  Ninou. Neustále se bůhví čemu smály, byly veselé a chaotické. Dorothy byla pyšná, že pro své holky tvrdě dře, dokonce i na to, že Aggie vyvařuje zakrvácené kalhotky, i na hygienické vložky, které Dorothy narychlo ušila, když mladé ženy na statek přijely. Vložky byly zhotovené z damaškového ubrusu broskvové barvy, který poničila, když se jí nenapravitelně zachytil v mandlu. Chuděrka Aggie vypadala tak útle a křehce s těmi svými plavými kučerami, dokonalou pletí a zvonivým smíchem a byla to tak půvabná bytůstka, a přesto trpívala tuze silnou ztrátou krve, krutou, pravidelnou a dochvilnou. Naopak Nina, jež byla vyšší než Aggie, buclatá a  měla hluboký hlas kuřačky, krvácela málo, nepravidelně a krátce. Byla to dívka, jež zvesela proplouvala životem s elegancí zaoceánského parníku. Dívky u Dorothy ještě nebydlely dlouho – vlastně jen pár týdnů –, přesto už měla pocit, že je zná, že je má přečtené. Dokonce by skoro řekla, že je má moc ráda. Dorothy jim přidělila svůj někdejší pokoj. Byla to světnice, kterou uvolnila po  ztrátě Sidneyho a  kde Albert ke  svému překvapení zůstal ve velké mosazné posteli sám. Dorothy přesídlila do maličké ložnice s výhledem na zahradu za domem, na Dlouhý lán i na jilmy v dáli a na lodderstonské letiště. Postel byla malá, úzká a potřebovala novou matraci, jí však vyhovovala dokonale. Ráda na ní líhala se svým notesem a psala. Když si po sobě četla, co na stránku naškrábala, málokdy jí připadalo, že jde o její slova. Ušila si na svou postýlku novou deku, a to ze všeho možného, co našla – velkých hadříků, malých hadříků, čtverců, trojúhelníků, nepopsatelných tvarů – byla to bláznivá deka. Nemnoho svých svršků si pověsila do titěrné skříně, do horního šuplete toaletního stolku si naskládala spodní prádlo a  na  stolek vedle postele postavila vázu polního kvítí. Každou noc, když šla na kutě, za sebou důkladně zamkla. Albert na ni neklepal, ani jedinkrát, a Dorothy tomu byla ráda. A pak zmizel. V srpnu roku 1939 jednoduše utekl.

Nevěděla, kam se přesně poděl ani co dělá. Vůbec se jí neozval. Ani peníze jí neposlal. Tohle je rozvod, pomyslela si, a tak doopravdy započal její život v osamění. Začala být soběstačná, pekla si vlastní chleba, týden co týden si dávala stranou pár vajec od slepic; staré šaty si přešívala na nové, stala se z ní vskutku vynikající švadlena a  naučila se zacházet se starou singrovkou, která prý dle Albertových slov patřívala jeho matce. Letos si pěstovala i čistě vlastní ovoce a zeleninu, a to se střídavými úspěchy, jedla však tak málo, že na tom až tak nezáleželo. Stravovala se vlastně jen proto, aby přežila, nebylo v tom ani zbla potěšení. Jídlo jí chutnalo odporně a ze žvýkání a polykání se jí dělalo zle. Začala nenávidět vlastní tělo, jeho vyzáblost, jeho prapodivné a ohavné potřeby, jeho neschopnost být tělem normální ženy, skutečnost, že nedokáže dělat to, k čemu je určeno. Zda za tuto konstrukční vadu může Bůh, nebo příroda, to už ani nevěděla a bylo jí to i jedno. A  pak u  sebe ubytovala tyhle holky: hlučné Londýňanky, jejichž smích a elán a hrubé výrazivo zaplnily celý dům. Dorothy jim vařila, prala šaty i lůžkoviny, zašívala, starala se jim o pohodlí po dlouhém a náročném pracovním dni. A takových byla spousta; jaktěživa nepoznala nikoho, kdo se tak dřel. Pro Alberta to s jeho silou byla hračka. Jenže tyhle holky se musely setsakra snažit, aby zvládly, co je třeba, potily se a hekaly, ale makaly dál, makaly dál, nedbaly na puchýře, nedbaly na odřeniny, na to, že jsou samá modřina a  šrám a  mozol. Nikdy se nevzdávaly. Byly Dorothy příkladem; osvěžily jí život novým přívalem naděje a smyslu. Tři dny po  havárii hurricanu na  Dlouhém lánu se Dorothy – i navzdory bolesti a obvazům se stále snažila být k užitku, stále zvládala dívkám vařit, zvládala zlomek rostoucí hory prádla, které na ni čekalo – dočkala návštěvy. Zaslechla, že se zvedla závora přední branky a  že se branka zavřela, a  tak rychle schovala zápisník do  příborníku. Skládala zrovna novou báseň. Měla konečně dojem, že se posunula, že

sesmolila pár vět, které někam směřují. To pro ni byla novinka. Celá rozmrzelá očekávala návštěvu paní Comptonové. Aby působila klidně, broukala si melodii. Nepřála si, aby paní Comptonová pojala třeba sebemenší tušení, jak se cítí; nebylo to nutné. Vlastně bylo svým způsobem i nebezpečné, aby se ta starší žena cokoliv dozvěděla. Zaklepání však nepatřilo paní Comptonové. Bylo rázné. Nepochybně to zaťukal muž. Dorothy si otřela ruce do zástěry, zamířila ke dveřím a otevřela. „Paní Sinclairová?“ zeptal se muž, jenž v nich stál, s neurčitým cizím přízvukem – Dorothy ho tipovala na polský. Za nohama třímal velikánský pugét lučního kvítí a snažil se jej schovat. „Ano?“ hlesla Dorothy. Hlas jí zněl upjatě a formálně – jako mojí matce, uvědomila si s hrůzou. „Já jsem major letectva Jan Pietrykowski,“ řekl muž, jako by snad mělo jeho jméno Dorothy něco říkat. A  pak jí ve  zručném sledu pohybů uchopil ruku, políbil ji na ni, zase ji pustil a rozmáchlým gestem jí nabídl kytici. Celá se zarděla. „Jé! Děkuju vám,“ pravila Dorothy a vzpamatovávala se, už nebyla imitací vlastní matky. Květiny si vzala a spíš ze zdvořilosti než ze zvědavosti k  nim přičichla. Nenapadalo ji, co dál povídat. Jako všichni muži v uniformě vyhlížel i tenhle pohledně a elegantně. Nejdřív ji zaujaly tmavé vlasy, uhlazené z pěšinky na straně, a čistá, opálená pleť. Byl hladce oholený, oči měl jasně modré. Velmi jasně modré. K tomu měl přímý a klidný pohled, jenž ji znepokojoval i fascinoval současně. Vypadalo to, že je zhruba o pět až sedm centimetrů vyšší než Dorothy. Nebyl tedy ani vysoký, ani malý. Byl ovšem mladší – možná o čtyři, pět, šest let mladší. Až moc mladý. Jako Albert. Bylo to nemožné. A tohle vše jí prolétlo hlavou jako nenadálý nástup horečky. „Přišel jsem vám poděkovat za to, jak statečně jste se v úterý snažila zachránit mého krajana,“ prohlásil major. Zdálo se jí, že přehání, byla však ochotná to přehlédnout.

„Zachránit?“ podivila se. „Mého pilota. V úterý. Doslechli jsme se o vaší odvaze. Přišel jsem vám poděkovat,“ a nato se major Jan Pietrykowski uklonil. Dorothy na  něj užasle, pobaveně civěla. A  ještě něco v  tom bylo. Něco, co se jí nechtělo identifikovat. „Vidím, že máte obvaz,“ řekl. „Snad vás ta tvář moc nebolí…“ Zatracená ženská, k čertu s ní. Ty její klepy­! Dorothy byla povahou laskavá, a tak se nedokázala přimět, aby si byť jen pomyslela slovo „kráva“ nebo „mrcha“. Příliš krutá jsou taková slůvka, příliš nezdvořilá. A  navíc, připouštěla ve  své velkodušnosti, možná ani nejsou pravdivá. „Aha,“ odvětila Dorothy. „Já se ho vlastně přímo nesnažila zachránit. Všichni si zřejmě myslí… no nic. Ale děkuji vám. Tvář mě ani moc nebolí. Co nevidět se to určitě zlepší. Nepůjdete dál?“ Major překročil práh kuchyně a Dorothy okamžitě cítila, že je pro ni přítomnost tohoto muže úlevou, dokonce nenadálým potěšením. Do tohoto domu nevkročila mužská noha už devět měsíců; proměnil se v ženskou enklávu, tím spíš od příchodu děvčat. Ukázala na místo u stolu a on se posadil. Rozhlédl se a Dorothy si všimla, že se dlouze dívá na římsu se svíčkami, hodinami, tenkou vrstvičkou uhelného prachu. „Připomíná mi to máminu kuchyni,“ prohlásil a rukou udělal rozmáchlé gesto, jako by jí předestíral širokánské panorama, „u nás doma, odkud pocházím.“ „A to je kde?“ zeptala se Dorothy a už chystala čajové šálky, mléko, cukr. Třásly se jí ruce. „Polska.“ „Polsko?“ „Ano. Polsko.“ Jan Pietrykowski jí věnoval široký úsměv, na  nějž Dorothy navzdory veškerým počestným úmyslům chtě nechtě civěla. Musí se přestat chovat tak… hloupě. Pohroužila se do  přípravy čaje.

Ruce se jí roztřásly ještě víc. Hryzala se do rtu. Potlačovala v sobě nutkání se zahihňat. je možné, aby se jí kvůli někomu podlamovala kolena? Ano, bezpochyby. „Já vím, já vím,“ snažila se zklidnit hlas, jenž začínal nabírat na výšce. „Všichni jsme takoví zatracení imperialisté. Nemám pravdu?“ Odkašlala si. Co to s ní jen je? To by snad přece měla vědět. Pakliže majora letectva Jana Pietrykowského hrubší výrazivo zarazilo, nedal nic najevo. Že by to slovo neznal? Anglicky však mluví velice obstojně. Dorothy se nechtělo věřit, že by taková slova ještě neslyšel a nechápal jejich význam. Přesto cítila, že má před sebou muže, v jehož přítomnosti může klít, aniž by ji kvůli tomu odsuzoval. „To slůvko mě naučily moje holky,“ řekla. Znělo jí to až vychloubavě. „‚Imperialisté‘?“ zeptal se. „‚Zatracení‘. A taky mě naučily ‚podělaní‘.“ „Vaše holky…?“ „Dvě mladé dámy z Londýna. Pracují tady na statku. To kvůli tomu, že tolik chlapů…“ Při vzpomínce na  to, jak ji manžel opustil, nechtěla, aby její věty vyzněly zatrpkle. „Kvůli tomu, že jich tolik odešlo.“ „Jste nahněvaná žena, paní Sinclairová.“ Snažila se tu poznámku nevnímat. Uvařila čaj, scedila ho a pak dolila mléko – pro něj však bez mléka, díky. Přihodila cukr, jeden pro něj, jeden pro ni. Byla ve střehu, měla se na pozoru před jeho vnímavostí. Nahněvaná? Ano, hněvala se. Samozřejmě. Bylo to však až tak očividné? A také tomuto muži naslouchala, tomuto zvláštnímu muži – který nechtěl do  čaje mléko (výjimečné!) –, nečekanému hostu ve svém domově, hostu ve své domovině, jenž jí vykládal o svém životě. Řekl, že je prý jedináček, jehož vychovávala jen matka, otce nikdy nepoznal. Matka byla silná, nezávislá, musela se starat sama o  sebe v  malé polské vísce poblíž města, jemuž říkal „Krakuf“.

Kde leží „Krakuf“, natož okolní vísky, Dorothy netušila. Majorova matka prý byla inteligentní žena, která se ráda učila jazyky, a tak ho už od útlého věku učila anglicky. Zaplaťpánbůh za to, řekl, nesmírně se mu to totiž hodilo, když se teď ocitl v Anglii a pomáhal, aspoň v to doufal, sestavovat polskou peruť. Jednoho dne se snad prý vrátí do vlasti, možná do matčina domu, možná ne, ale každopádně k  dřívějšímu životu, ke  znovuobnovenému polskému letectvu, zase bude normálně žít. Zatracení nacisti. Zatracení Rusové. Tak přece jen tahle slůvka zná, pomyslela si Dorothy. „Ano,“ řekla. Kolikpak je mu let? „Je mi třicet,“ pravil. Že by se zeptala nahlas? Nato ji zaplavily hlasy – ten její nahlas i  v  hlavě –, slévaly se, společně tvořily matoucí směsici hněvu, prozření a především, jak jí s hrůzou došlo, vzrušení. Devět let. Devět let? Tolik! To ne. „A jste… pilot?“ „Ano. Major letectva.“ „Ach ano, to jste říkal. Omlouvám se. Musíte si myslet, že jsem příšerně hloupá. To je ale jen tím, že jsem dost unavená.“ „Samozřejmě,“ řekl, vstal a dopil čaj. „Nechtěla jsem tím říct, že máte odejít. Promiňte. Povídejte mi ještě… je teď v Lodderstonu hodně polských pilotů?“ „Hodně, vydá jich na  celou peruť. Moc se nám však nevěří, naše nadání zřejmě není až tak očividné. Máme prý cvičit. Jenže my všichni už s Němci bojovali, u nás doma i ve Francii. Nejsme žádní nováčci. Nutí nás brát hodiny angličtiny! I když jim vysvětluju, že mohu tlumočit, že své muže mohu učit sám. Jsme z toho otrávení. A tak někteří mí chlapi vyvádějí ve vzduchu skopičiny a teď jeden z nich úplně zbytečně umřel. Vidím na vás ale, že si musíte odpočinout. Díky za  to, co jste udělala. Osobně budu pilotovu rodinu informovat o  vaší statečnosti,“ zamířil major ke dveřím a otevřel je.

„Ach ne, prosím ne. Prosím. To nic… to nic nebylo. Vlastně to byla hloupost.“ Prosím ne, ach ne, ne, prosím neodcházejte. Byl to tak zajímavý člověk. „Statečnost,“ zopakoval muž přesvědčeně. „I já jsem jedináček,“ vyhrkla Dorothy. „Myslel jsem si to,“ vyšel ze dveří do  jasného dopoledního slunce, očividně už odhodlán zmizet. Věděla, že se chová směšně. Líbilo se jí však, jak mu sluníčko svítí do černých vlasů. Znovu ji vzal za ruku a políbil ji. Pak na ni kývl a rozloučil se. Odešel. Potají se odkradla do obýváku a přes krajkové záclony ho pozorovala, přes krajkové záclony, které byly kouřem z cigaret jejích děvčat celé zažloutlé a potřebovaly vyprat. Muž nasedl na kolo, vyrazil k Lodderstonu a vzápětí byl tentam, pohltily ho májové květy, modravé nebe, husté zelené živé ploty, chvějivý vzduch stoupající nad vozovkou. Dorothy se došourala zpátky do kuchyně. Uchopila luční kvítí, opět k němu přičichla, naplnila vodou svůj nejlepší smaltovaný džbánek a  květiny do  něj naaranžovala, dala si opravdu záležet. Džbán si pak vystavila na krbovou římsu. Chvíli stála a na květiny se dívala. Vytáhla notes a mnoho minut horečně psala, možná i půl hodiny. Cítila, že má o čem psát. Konečně. Přičichla si ke hřbetu ruky, kam ji dvakrát políbil. Dlouze a zhluboka se nadechla. Nic. Uchopila šálek, z nějž pil, a zvedla si ho k nosu. Očichala okraj, ouško, pečlivě si jej prohlédla. Impulzivně, bez jakéhokoliv pocitu viny nebo znechucení, přejela po okraji šálku jazykem, chutnal však pouze po čaji. Sedl na kolo a odjel. Samozřejmě by se rád zdržel déle. Měl chuť se za  tou Angličankou ohlédnout, věděl, že ho přes záclony pozoruje. Měl chuť jí zamávat. Raději si to však rozmyslel. Ani sám sobě nedokázal vysvětlit, jak mu bylo, když seděl u ní v kuchyni, upíjel její sladký silný čaj, poslouchal její laskavý hlas. Mohl by jí naslouchat po zbytek svých dnů.

Bylo to zvláštní, jak se člověku může zcela nečekaně objevit v životě někdo důležitý. Když u ní klepal na dveře, netušil, co má čekat. Přišel jí poděkovat, jelikož měl za to, že se to sluší. Prostě vykonával další ze svých mnoha povinností. A  když se dveře otevřely, stála v nich ona, bezprostřední, okouzlující. Ještě se s ní uvidí. To věděl. Musí se s ní znova vidět. Věděl to. Vrátí se tam, jakmile to půjde. A cítil – byl si tím jistý –, že o to bude stát i ona a že nebude třeba žádné záminky.

5

Fotografie: černobílá, muže zhruba kolem čtyřicítky, pohledného, s knírem, s paží objímající ženu. Ona je malá, očividně má plavé vlasy, je o něco mladší než on a usmívá se do fotoaparátu od ucha k uchu. Na rubu snímku stojí: Harry a  Nora, Minehead, srpen 1958. A pod tím je oblým nedospělým rukopisem připsáno: babi a děda Lomaxovi.

(Nalezena v  brožovaném vydání Pugétu ostnatého drátu Andrey Newmanové. Je to starý výtisk, ale v dobrém stavu, tak jsem ho založila do regálů s netříděnou beletrií za cenu jedné libry.)

J

edu na  kliniku. Jenna sedí odhodlaná vedle mě a  dívá se po  lidech a  domech a  stromech a  dopravních prostředcích, které cestou míjíme. Kromě toho, že mě stroze navádí, nic neříká. Snažím se rozproudit konverzaci, není však zrovna nejvhodnější chvíle, a tak i já zmlknu. Posloucháme Rádio 4, až se před námi zjeví ona budova. Malý potupný mosazný štítek na  kamenném sloupku brány hlásá, že vjíždíme na  kliniku Evergreen, což je po  mém soudu pro takové zařízení zvláště zvolený název. Vím, jak se asi Jenna, jež tak nehybně sedí po mém boku, musí cítit, přesto navenek působí klidně. Projedu po štěrkované příjezdové cestě a zaparkuju na vyhrazeném místě. Jako na povel prolomí ticho těžké dešťové kapky, které se začnou snášet na střechu vozu.

„Půjdeš dovnitř se mnou? Prosím tě,“ řekne Jenna. „Ano. Myslela jsem, že je to i v plánu.“ „Díky moc. Jsem ti vděčná. Ale mám strach.“ To je pochopitelné. „Nemusíš tam,“ nadhodím. „Ale jo, musím.“ A vím, že to tak je. Nemá cenu oddalovat nevyhnutelné, nemá cenu se to Jenně snažit rozmlouvat. Je to její sólové představení. Kráčíme po upraveném trávníku, v jehož středu stojí osamělá magnólie – bílá, půvabná, plná naděje. Pomaličku stoupáme po  majestátních schodech vedoucích ke  dveřím s  nápisem „Vchod“. Interiér je tmavý, dubový, kožený. Za  ošuntělou dýhovanou přepážkou upjatě sedí paní s  dlouhými, předlouhými plavými vlasy a  jmenovkou, na  níž stojí „Rita“. Nevěřím, že je Rita její pravé jméno. Vyzve nás, ať se usadíme v čekárně, která očividně kdysi bývala rozlehlým obývacím pokojem panského domu. Z  televizoru, který může pocházet někdy z  osmdesátých let, duní denní program. Je zde řada žen, které tu jako Jenna celé vynervované čekají, chystají se udělat cosi nesmírně závažného. Dobrého, či špatného. Není na mně, abych je soudila. Samozřejmě. Přesto mě přepadá mírná nevolnost, nepříjemný pocit. Některé z těch žen jsou mladinké, pouhé dívenky v doprovodu matek, matek stejně nervózních jako dcerky. Ale stejně jako Jenna se tváří odhodlaně. Je tu i  jeden nebo dva páry, muži drží ženy za ruku, hladí je po pažích. Pročpak tady jsou? Jaké události vedly až k tomuto dni, k tomuto místu, k tomuto rozhodnutí? To se nedozvím. Není mým osudem se to dozvědět. Po  nekonečné půlhodině Jennu vyvolají, jako duch zmizí v místnosti, kam není vidět, jen se za ní tiše zaklapnou dveře. Dívám se na televizi a učím se, jak uvařit kuře třikrát potřené medem nebo jakýsi podobný výmysl. Snažím se nemyslet na to, kde jsem, co dělám, co se děje za těmi dveřmi, o čem se následně budeme bavit.

Jenna vychází přibližně po čtvrthodině, celá popelavá. Kývne na  mě, a  tak jdu za  ní ven, kde svítí sluníčko a  ptáci cvrlikají v  korunách stromů, navzdory tomuhle místu. Jenna se posadí na  spodní schod a  zapálí si, což mě nesmírně šokuje. Chvěje se jí ruka, cigaretový dým jí víří kolem štíhlých prstů s  mnoha prstýnky. Netušila jsem, že kouří. „Můžu dostat tabletku,“ řekne Jenna. „Ještě dneska, jen co se na mě mrkne doktor.“ „Tabletku?“ „Ukončí těhotenství a já budu krvácet. Jako při menstruaci.“ „Takže jsi opravdu těhotná?“ zeptám se zklamaně. Jak by bylo skvělé, kdyby se zmýlila a nemusela žádné dítě… řešit. „Jo, jsem. Viděla jsem ho. Takovou malou vločku. Na obrazovce. Jako bych se koukala na  film, akorát tam toho nebylo moc vidět. Jenom stíny a… pulzy. Je to pět a půl týdne. Ještě že jsem v obraze, co?“ „Vážně to chceš furt udělat?“ ptám se vysokým a  lopotným hlasem. „Půjdeš do toho?“ „Jo. Stopro. Prostě se jenom stala chyba, a to setsakra velká. Zatím to ještě ani není dítě. Je to jenom mrňavý shluk buněk a  hmoty. Ještě ani nemá oči, pusu, dokonce ani pořádný mozek. Ani kůži. Nepáchám žádný zločin, Roberto. Nechoď na  mě s žádným svatouškovstvím. Mám právo to udělat. Je to naprosto v souladu se zákonem.“ „To vím. Nechtěla jsem… v  pořádku.“ Víc nemám, co bych řekla. Jenna očividně vůbec neví, co je to lítost. Aspoň zatím. Nechci plakat, a  tak usilovně myslím na  kuře třikrát potřené medem, na cestu domů, na to, až tam budu, sama a v bezpečí. Zničehonic dostanu chuť na teplé lívance s máslem, z nichž kape angreštový džem, ten lahodný džem, který každý rok dělávala babunia, dokud jí to věk dovolil. Vybavuju si zavařovačky vyrovnané na nejvyšší polici u ní ve spíži.

Jenna hluboce potahuje z cigarety. Tohle tajemství mezi námi dvěma má chtě nechtě za  následek důvěrnost, která je na  můj vkus až moc tíživá. Skoro lituju, že mě žádala o pomoc. A taky lituju, že jsem se k ní uvolila. Sophie by to zvládla líp; má zdravý selský rozum a soucitu na rozdávání. Já se až moc držím zpátky. Tak trochu se s tím potýkám celý život. Co že to můj děda psal babičce, podle všeho ze záhrobí? Od toho, co činíš, už pro tvou duši není cesty zpět. A zatímco se Jenna chystá vrátit do tíživého šera kliniky Evergreen, aby se na ni „mrknul“ doktor, navrhne mi, ať na ni počkám v  autě. Už bude v  pohodě. To nejhorší má prý za  sebou. Sedím v autě ponořená do zesíleného ticha okamžiku, kdy neběží motor, a myslím na Philipa, na to, že o událostech dnešního dne vůbec nic netuší. A  zaplaťpánbůh za  to, jelikož už znám šéfa natolik, abych věděla, že by byl šokovaný a  dotčený, že by se za  tu mladou ženu styděl a za mě jakbysmet. A nejen kvůli tomu potratu samotnému, ani kvůli skutečnosti, že to… dítě možná není jeho. Hlavně kvůli těm lžím a klamání. Tolik bych si přála, aby se Jenna rozbrečela, aby po zralé úvaze změnila názor, aby z té budovy prchla. Přála bych si, aby se otevřely dveře a Jenna vyběhla ven, aby si tiskla břicho, chránila své děťátko, dala průchod pudům, které nejspíš ze všech sil potlačuje. Přála bych si ji uvítat úlevným úsměvem od  ucha k  uchu, osobně jí zapnout pás, prosvištět bránou ven a už se nikdy nevrátit. Vím však, že k tomu nedojde. Představím si Philipa na  knižním veletrhu, jak je sympatičnost a přívětivost sama – obdivuhodné umění, uvážíme-li, že jinak se prakticky vůči všem chová lhostejně –, a přemítám, co se asi děje v knihkupectví, kde musí chuděra Sophie celý den zastat všechno sama, doplňovat police, obsluhovat zákazníky, možná i čelit obtěžování. Nemůžu se dočkat, až odsud zmizím a vrátím se do světa, který tolik miluju. V kabelce mám pořád schovaný dědečkův dopis, abych si ho

mohla přečíst, kdykoliv se mi zachce. A tak si jeho čtením krátím čekání na Jennu. Ráda bych se na něj zeptala táty, nesnesu však pomyšlení, že bych ho rozrušila. Už tak toho má až nad hlavu. Jestlipak táta ví, že jeho otec byl živ a nejspíš i zdráv – aspoň natolik, aby babičce napsal dopis na rozloučenou – ještě v únoru 1941? A  že to vypadá, jako by jeho rodiče vlastně vůbec nebyli svoji? A že jeho matka provedla cosi neodpustitelného – aspoň z dědova pohledu – jakémusi dítěti. Že by šla na potrat? uvažuju v duchu. Byly roku 1941 interrupce vůbec legální? Pochybuju. Co asi babička provedla „matce tohoto dítěte“? A myslel vůbec mou babičku? Angličtina pro něj nebyla první jazyk. Co když se při převodu jeho polských myšlenek do psané angličtiny něco ztratilo? Kéž bych se tak na to mohla zeptat svojí mámy; to je však vyloučené. Zbývá tedy babička, moje milovaná babunia. A té je už 109 let. Zvednu oči od dopisu a spatřím, jak Jenna vychází z budovy. Lehkým krokem seběhne ze schodů a  přes trávník – kolem cedule „Vstup na trávník zakázán“ – míří k mému vozu. Můžeme jet domů. Prý spolkla tu tabletku, říká mi a usmívá se, jako by zrovna ve výprodeji natrefila na výhodnou koupi. Ten úsměv poznávám.

6 „Hodně lásky a  tak dál přeje Marcusovi navždy jeho Natalie“: přání tvoří růžové plstěné srdce na červeném papírovém podkladu. Nejspíš ruční výroba. Tečky nad „i“ mají tvar srdíčka. Zprvu mě napadne, jak je banální, jenže ono vůbec banální není. Je prosté a výmluvné a srdceryvné, a tak si ho nechávám. Mám za to, že to byl právě „Marcus“, kdo přinesl ty bedny plné paperbacků; sledovala jsem, jak klopýtá po cestičce se svou přítelkyní, každý z nich vláčel hned dvě krabice. Oslovoval ji „Kim“.

(Přání nalezeno v  románu Bůh maličkostí Arundhati Royové vydaném nakladatelstvím Harper Perennial. Kniha nebyla v  nejlepším stavu, proto jsem ji šoupla do  košíku pod oknem u vstupních dveří, kde bylo veškeré čtivo k mání za třicet pencí.)

M

oje kočka Tara a  já jsme si spolu spokojeně žily řadu let. Den co den mě ochotně vítala, když jsem se vrátila z práce, a v neděli odpoledne se mi vždy schoulila do klína, když jsem si četla nebo tu a tam koukala na film. Na rozdíl od většiny koček byla věrná a oddaná a já skoro věřila, že mě má ráda stejně jako já ji. Jenže minulou sobotu jsem přišla domů a našla Taru ležet ztuhlou a  studenou na  rohožce. Než jsem mohla vejít do  dveří, musela jsem ji sebrat. Po setmění, kdy už mě nikdo nemohl vidět, jsem ji pochovala pod švestkou na maličké zahrádce za domem.

Na volné místo v knihkupectví Old and New jsem natrefila díky velké porci štěstí. Philip měl v plánu zvětšit prodejnu o další místnost, nabízet solidní výběr novinek. Potřeboval někoho, kdo by si tuhle část provozu vzal na starost a kdo by mu zároveň pomohl s bazarovými knihami. Ráda bych si myslela, že mi k zisku tohoto místa pomohl čerstvě získaný diplom z anglické literatury. Philip tvrdí, že se mu zamlouvalo mé přátelské, neokázalé vystupování i ochota svazky očišťovat. Prý cítil, že do jeho knihkupectví skvěle zapadnu. V těch raných dobách jsme Philip a já tvořili malý, soudržný tým. Na  všechno jsme byli sami dva, v  krámě od  devíti do  pěti (v jeho případě často i mnohem déle), oba šest dnů v týdnu, téměř týden co týden. Vzdát se sobot mi ani nijak nevadilo. Můj společenský život nestojí za  řeč. Philip byl ovšem odjakživa dobrý společník, zábavný a  vtipný, vůči bližnímu všímavý, byť trochu přehnaně kritický. Jeho společnost mě těšila už od prvního dne. Jak se prodejna rozrůstala, začalo být zřejmé, že bude třeba přijmout někoho dalšího, a  tak se třetí zaměstnankyní stala Sophie. Veskrze milá dívka – inteligentní a hodná – do krámu ideální. Mám pocit, že zprvu jsem ji nesnášela. Jak obchod, tak Philipa – prostě všechno – jsem chtěla jen pro sebe. Sophie byla nová a hezká a já žárlila, úplně na všechno, což bylo naprosto směšné. Časem mě to přešlo. Sophiin přítel Matt ji v sobotu večer vyzvedává z práce a často mě zvou, ať si jdu „orazit“ s nimi. Nechají si donést čínu nebo pizzu, koukají se na film. Prý budou rádi, když se k nim přidám. Ale já vždycky odmítnu. „Ale no tak, Roberto. Prospěje ti to,“ prohlašuje Sophie. „Ne,“ odtuším pokaždé. „Tara potřebuje nakrmit.“ Sophie zlehka zavrtí hlavou. „Nesmíš to tak prožívat! Běž ji domů nakrmit a pak se stav. Můžeš u nás přespat. Je to jenom kočka, ne dítě. Měla bys trochu žít. Prokristapána.“ S  Philipem máme profesionální vztah, umíme se však společně zasmát a vtipkovat, což taky často děláme. O svém životě

mimo obchod se bavíme zřídkakdy. Dům z  osmnáctého století, kde Old and New sídlí, koupil Philip někdy před dvanácti třinácti lety. Myslím, mám ten pocit, že na něm není žádná hypotéka, že nemusí splácet žádné půjčky. Se Sophií spekulujeme, že možná vyhrál v  loterii. Nebo zdědil peníze po  zesnulém příbuzném. Samozřejmě se ho na nic neptáme. Vím, že jsou měsíce, kdy Old and New se štěstím jentaktak pokryje náklady. Často je ve  ztrátě a ziskové bývá zpravidla jen v prosinci – a i tak jenom v příznivých letech. Přesto Philip své nezávislé knihkupectví i  nadále vede jako dobře fungující podnik a nejhořejší patro si přebudoval na útulný a hezký byt. Vkus má prostý. V osobních sbírkách má hlavně knihy, hodně knih. A  obrazy, povětšinou reprodukce, mám ale za to, že i několik originálů, všechny v krásných rámech. Rostliny, spoustu pokojových rostlin – což je podle mého názoru u muže neobvyklé. Tu krásnou pohovku v prostorném obýváku, staré houpací křeslo. Malý televizor v koutě. Žádné herní konzole, žádné xboxy, nebo jak se jmenují, jen pár dobře vybraných DVD. Čistou kuchyni, malou a  praktickou. Všechno je prosté a  staromódní – anebo se to aspoň jako prosté a staromódní tváří. Sophie přednedávnem přišla s  nápadem (Philip oceňuje její „neotřelý“ přínos), že by se jedna z místností prodejny mohla předělat na kavárnu. Philip to okamžitě odmítl. Tajně jsem mu za to vděčná. Sophie už jiná nebude. Je tak… moderní. „Tady nejsme v  Borders!“ vyhrkl Philip. „Ono to totiž mělo svůj důvod, proč přišli na buben!“ Načež na něj Sophie vyplázla jazyk. Samozřejmě žertoval. Jinak má ale pravdu. Jsme malí a  nezávislí. Jsme jedineční. Obchodujeme s  knihami. Obchodujeme s psaným slovem. Vařím prosté jídlo, chystám se povečeřet s… kým vlastně? Se svým přítelem? Milencem? Chlapem, se kterým spím? Budeme mít kuře třikrát potřené medem, k  němu salát

a americké brambory s bylinkami. Nejsem nijak skvělá kuchařka, celý ten proces mi připadá dost únavný. V lednici se chladí láhev Pinotu Grigio. V mrazáku čeká citronový šerbet. Víno je pro nás cosi neobvyklého, protože jeho žena ho z něj po příchodu domů nesmí cítit. Žije v domnění, že každý druhý čtvrtek chodí manžel hned po schůzi v práci na hodinu jógy. Tahle bezostyšná lež, tak do nebe volající a průhledná, mě trochu děsí. Lstivost je mi proti srsti, ovšem někdy je nezbytná. Přesto bych si přála, aby byly jeho vytáčky o trošičku vynalézavější. Je mi z toho samozřejmě nanic. Nikdy by mě nenapadlo – nic takového jsem neplánovala ani nečekala –, že skončím ve vztahu s  ženáčem. Nejspíš jsem podlehla chvilkové slabosti, zradil mě jinak poměrně dobrý úsudek. A  teď si zřejmě musím nést následky. Není prý s manželkou šťastný, a to už delší dobu. Údajně s  ní není „lehké pořízení“, ať už to znamená, co chce. Ani v  tomhle, ani v  ničem jiném na  něj netlačím. Kdyby se o  nás jeho žena dozvěděla, ani bych jí neměla za zlé, že by se na mě naštvala, opravdu ne. Třeba by ho vyhodila z domu a on by celý urousaný a uplakaný skončil před mými dveřmi. Čekal by, že si ho nastěhuju k sobě? Dlužila bych mu to? Myslím, že ne. Já bych si rozhodně nepřála, aby se ke mně nastěhoval. A taky vím, že bych se neměla tahat se ženáčem o dvaadvacet let starším než já. Není to hezké ani férové a nic z toho nevzejde. Vím to. Jmenuje se Charles. Staromilské, ano, ale taková už jsem já, přitahují mě starší muži se jmény starších mužů. Vyzařuje z nich klid, nemají v  sobě ani zbla syrovosti a  výhružnosti mladšího chlapa. Jsou civilizovaní. A  nemusíte je milovat, pokud nechcete. Dostatečně jim lichotí, už když je máte rády, zvete si je k sobě domů a účastně nasloucháte jejich trápení. To je stinná stránka starších mužů: jejich muka neberou konce. Můj starší muž – který samozřejmě vůbec můj není, patří jí,

své manželce, ženě, jež se jmenuje Francesca a jež je prý cítit osvěžovačem vzduchu – mi koupil kočku. Je to náhražka za Taru. Jako všichni stálí zákazníci Old and New i  on totiž ví, že jsem o  Taru přišla. Jejich soucit je enormní a mám za to, že i upřímný. Smrt mé kočky je příhodným tématem konverzace. Naše první schůzka se nevyhnutelně konala mimo naše rodné město. Nemohl si totiž dovolit, aby ho kdokoli zahlédl na tajném rande s tou ženskou z knihkupectví. (Jak ona se jmenuje? Ta tuctovka. Rebecca?) Pan Charles Dearhead, ředitel Northfieldské základní školy. V sázce bylo z jeho strany až příliš mnoho. A z mé jakbysmet, akorát jsem se o to až tak nebála jako on. Náš vztah je tajemstvím a  on doufá, že si to naše malé tajemství nechám navždycky pro sebe. Jenže já si ho tak úplně pro sebe nenechala. „Máš někoho?“ zeptala se Sophie. Bylo takové poklidné sobotní odpoledne, asi před týdnem či dvěma. Stavil se ten s  faxem, a  než odešel, opět mi připomněl, že nabídka na rande pořád platí. Jako vždy jsem ho se smíchem zdvořile odmítla a nadále jsem si v Ilustrovaném průvodci britským ptactvem hledala rozdíl mezi vlaštovkami a  rorýsi. Sophie mi položila svou otázku a rychle se ke mně otočila, než k pokladně přistoupí další zákazník. „Proč se ptáš?“ zazubila jsem se na ni. Nijak zvlášť jsem netoužila o svém románku komukoliv vykládat. Pomyslela jsem si však, že by možná nebylo úplně od věci se někomu svěřit, už třeba jen proto, abych získala nový pohled na věc. Zjistila jsem, že nám v létě kolem knihkupectví poletují rorýsi. Nikoliv vlaštovky. A už vůbec ne jiřičky. „Takže máš,“ prohlásila vítězoslavně. „Že jo?“ „Možná,“ odtušila jsem a mrkla na ni. „Koho? Koho? Kdo je to?“ „Je ženatý,“ varovala jsem ji. Doufala jsem, že to vyzní vytříbeně, ale to byl omyl.

„Fakt? Ty jo! No tak to ale přece ještě… a  kdo je to? Chodí sem?“ „Ano.“ Odmlka. Nepříhodně do  ní vstoupila zákaznice a  Sophie ji rychle, zdvořile obsloužila. „Tak kdo je to?“ sykla na mě Sophie, jakmile se zákaznice odporoučela z doslechu. „Charles Dearhead.“ Sophiino zklamání bylo evidentní. Nejradši bych natáhla ruku a zlehka jí ho odhrnula z tváře jako zbloudilý pramen vlasů. K Sophii chovám značnou láskyplnost. „To je v pohodě,“ hlesla jsem a pokrčila rameny. Samozřejmě to v  pohodě nebylo. Bylo to však lepší než nic. Toho nic jsem si dřív užila ažaž, a Charles byl teď moje „něco“. Nemilovala jsem ho. A  nikdy nebudu. To jsme věděly já i Sophie. A tohle všechno mezi námi v těch několika málo sekundách proběhlo, telepaticky, jakási neslyšná konverzace, v níž nepadlo jediné slovo, ale přitom se všechno podstatné sdělilo. „Je o hodně starší než ty,“ prolomila Sophie mlčení. „O dvaadvacet let.“ „Není to už moc?“ zeptala se. Přiměla mě k zamyšlení. Ale ne nadlouho. „Možná. Ale je prima. Mám ho ráda. Je na mě hodný. A je i hezký, na svůj věk,“ zastala se mě vlastní ješitnost. „Je přece ženatý se svou ženou,“ odtušila Sophie, obě jsme vykulily oči a rozesmály se. „Ale jo, vím, jak to myslíš,“ řekla jsem a pak šeptla: „Samotnou paní Francescou Dearheadovou. Vidělas ji někdy?“ „Ne, myslím, že ne.“ „Prý je s ní těžké pořízení.“ „A to se nebojíš, že se vám na to přijde? Philip by tě mohl vyhodit. Skandál v Old and New?“ „Philip by mě nevyhodil. A  nikdy se to nedozví. Ani nikdo

jiný. Nikde to nevytrubuju a  on taky ne. Všechno je v  pohodě, Sophie. Jasné?“ Z  oddělení dětských knih se vynořila Jenna, skládala tam do regálů nové knihy, které ráno přišly. Když se snaží, je to milá osůbka a vybalování nového zboží, rovnání do polic, zvlášť v dětském oddělení, se stalo jednou z  jejích hlavních povinností. Usmála se na nás a my rozmluvu rázně uťaly. Mám za to, že z ní nic nezaslechla; možná si myslela, že se bavíme o ní. Jenna se nabídla, že uvaří kafe. Zatímco v  kuchyňce hlasitě bublala voda v konvici a my slyšely, jak tam Jenna břinká s hrníčky a podšálky, prohlásila Sophie, že můj románek s „tím Dearheadem“, jak mu říkala, je v pořádku, pokud to tak vidím. A navíc jí do toho prý nic není, což byla samozřejmě pravda. Mně však na jejích názorech záleží. Vím, že ví, že nemůžu být s člověkem jako Charles Dearhead opravdu šťastná, třebaže je to hezoun. Podle ní si zasloužím něco lepšího a možná to tak je. Ale jelikož žiju sama, připadá mi, že se ke mně Charles hodí, a navíc je po svém způsobu vážně moc milý. A jeho způsoby se mi docela zamlouvají, to, že vlastně nikdy nechce mluvit o mé maličkosti. Můžu se ztratit v jeho životě, a příliš tak nemyslet na ten svůj, který je, přesvědčuju se v duchu, nesrovnatelně lepší než ten jeho. A  teď sedí přímo přede mnou. Ztrápený. Zachmuřený. Pustila jsem mu svoje cédéčko Billie Holidayové. Má rád jazz, stejně jako já. Je fajn, že máme tuhle zálibu společnou. Když ho usadím ve svém nevelkém, leč útulném obýváku, namasíruju mu ramena, naliju mu sklenku vína… tak. To už je lepší. Nebo ne? Ano, je mu líp, dokonce už se usmívá. A ptá se mě, co je k večeři, protože to nádherně voní, a prý se mu ani nechce věřit, že tu bude moct zůstat přes noc, naši první společnou noc. Upíjí víno a tváří se samolibě. Auto zaparkoval o dvě ulice dál. Člověk nikdy neví, kdo ho může šmírovat, říká. Má prý churavou matku. Francesca. Prý často do něčeho vrazí a upadne. A přitom si ublíží, láme si kosti. Poslední případ není

až tak vážný, přesto dle jeho slov zřejmě bude muset na operaci. A mluví se i o domově důchodců, ale tam ona nechce. Což vůči Francesce není zrovna moc fér, jelikož má svůj život tady a nemůže pokaždé hned chvátat do Yorkshiru, jakmile si matka kýchne. „Ale stejně je to klika, co?“ řekl, když mi tu zprávu volal. Nemám ráda, když mi telefonuje do práce. Volá mi na mobil, nikdy ne na pevnou v krámě. Na mobilu ho mám uloženého pod jménem Ashley. Nechávám „Ashleyho“ v obýváku. V kuchyni vařím a k tomu upíjím z  vlastní sklenky vína. Zvažuju, že bych mu ukázala dědečkův dopis. Pak to ale zavrhnu. Dearheada by to nejspíš nezajímalo a já bych měla pocit, že tak nějak zrazuju oba prarodiče. Zvlášť babuniu. Je to soukromé. Libuju si ve  spodním prádle z  jemného hedvábí, které jsem si pro tu velkou příležitost koupila teprve včera. Má tmavorudou barvu, jako krev z hluboké rány. Vypadá moc hezky, ale o nějakém pohodlí se moc mluvit nedá; na to však nedbám a už myslím na to, jak bude nadšený, až mě svlékne a to prádélko spatří. Doufám, že má takové rád. Doufám, že si užijeme divokou… ne, divokou ne – co mě to napadlo? – příjemnou noc. Zasloužíme si to. A opravdu si užíváme. Charles je v posteli dobrý, to můžu říct zcela upřímně. Je to velmi významná součást jeho přitažlivosti a jeden z  důvodů, proč zůstávám jeho… druhou ženou. Z  nějakého důvodu ale všechno obestírá cynická prázdnota. Něco tomu prostě chybí. „Co od  toho čekáš?“ ptá se Sophie nakvašeně s  rukama v  bok, když si mou zkazku vyslechne. „Sama nevím.“ „Nekecej.“ „Myslela jsem… Ani nevím, co jsem si myslela. Je fajn mít milence, nebo jak bych to líp nazvala. Vlastně je to zábava.“

„Jo, jasně že jo, a taky že si ji zasloužíš. Jenomže od něj se jí nedočkáš, aspoň ne dlouhodobě. Tahat se s ženáčem je blbost, furt se muset koukat přes rameno. Nemáte klid, nemůžete se na  veřejnosti držet za ruce, ledaže byste odjeli někam, já nevím, tři sta mil daleko, a nemůžete se chovat normálně. V dobrém vztahu jde o víc než jenom o sex, víš?“ „To vím. To opravdu vím. Je to celé takové trochu… neosobní, řekla bych.“ „Tak nějak. Na  tvém místě bych ho poslala k  vodě. Žij zase svůj život. To je cesta dopředu.“ A  tak přemýšlím. Přehrávám si Sophiina slova pořád dokola a vztah s Dearheadem ukončuju. Dva dny nato, po telefonu. Asi takhle. „Charlesi? Promiň, že ti volám do práce, ale je to důležité. Podívej, Charlesi, myslím, že už bychom se neměli vídat. Musí to skončit. Řekla bych, že to celé… tak nějak vyprchalo.“ Samozřejmě mluví mimořádně zdvořile. A poté, co chvíli přemítá nad vlastními nedostatky, se mi omlouvá, že mi kazil život. Řeknu mu, že život rozhodně zkažený nemám. Jenom mi to celé prostě nevyhovuje; je přece ženatý. A já už se upřímně trochu nudím. Teď už tak zdvořilý není. Tak já jsem nudný? ptá se. Říkám, že ne, není nudný, že mě popravdě nudí ten vztah. Začíná být únavný. A navíc není zrovna správný, že? On na to, že nejsem moc citlivá a že si to o mně myslel odjakživa. Že jsem příkrá. Omlouvám se. Zkouším to znova. Jde o to, Charlesi­… Rozmluva končí jeho příslibem, že už o  další schůzky usilovat nebude. Na půdě knihkupectví se oba samozřejmě budeme chovat srdečně a  profesionálně. A  díkybohu je to jediné místo, kde na sebe nejspíš narazíme. Náš vztah je tedy minulostí. Kočku si můžu nechat. Beztak prý kočky nesnáší. Vrahouny pitomé.

A spolu nám bude skvěle, jí a mně. Po Charlesovi se mi samozřejmě nebude ani trochu stýskat, a  to ani každý druhý čtvrtek v noci. Místo toho se budu věnovat něčemu užitečnému. Doženu domácí práce. Popasuju se s tou haldou prádla na vyžehlení, jinak za chvíli už vážně nebudu mít co na sebe. Zkrášlím si byt. Vezmu svou novou kočku k veterináři. Jenže vím, že mi Charles Dearhead i přes své nedostatky chybět bude. Bude mi chybět jeho kultivovanost. Litovat se ale nebudu, svou neodmyslitelnou samotou se nenechám zdeptat. Samota je ulita, kam se vděčně skrývám. A není to totéž co osamělost. Odjakživa cítím, že samota je něco, co si zasloužím; tu si volím, tu upřednostňuju a tu chci. Když jste sami, nemůže vám nikdo ublížit. Možná právě tak to vnímala i moje máma toho dne, kdy usoudila, že čeho je moc, toho je příliš. To už se nejspíš nedozvím. Přemítám však, nakolik jsme si asi podobné. Přemítám, co asi dělá, přemítám, jakým životem žije; jak žije sama se sebou. Pocit viny je příšerné břemeno. Proto si říkám, že dělám správnou věc. Všechno je, jak má být. Přeju mu na tomhle světě jen štěstí, jak by možná řekl můj děda. A tolik si chci promluvit s tátou o tom dopisu. Jedu ho navštívit. Je sobota odpoledne a lije jak z konve – padají takové ty těžké kapky, co buší do oken a střech, jako když děti házejí kameny. Dědečkův dopis mám pěkně schovaný v kabelce, zatímco s tátou upíjíme čaj. „Byls někdy v poslední době navštívit babuniu?“ ptám se otce. Je to taková neškodná otázka pro začátek. „Ne. Nějak jsem se na to necítil,“ odpoví táta. Vypadá dneska ztrhaně. Unaveně. Chci se ho zeptat, jak zvládá bolesti, chci slyšet, jak dopadla jeho poslední návštěva v nemocnici. O jeho nemoci jsme nikdy moc nemluvili. Řekl mi o ní před několika lety, trval však na tom, že ji nebudeme dál rozebírat, ledaže by to bylo „naprosto nezbytné“. O návštěvách ve špitálu hovoří neurčitě. Zmiňuje se o jakémsi doktoru Moorovi, je to

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.