Krysa Lenka Havlíková
1999
Marie Matka - Milada Sestra
- Silvie
Otec
- Otakar
Krysa
- Doktor
(s výjimkou Marie se jedná o dvojrole)
Obraz první (texty uvozující výstupy tohoto obrazu jsou komentářem Marie) Výstup 1. Ticho. Absolutní ticho. Je to dlouhá věc. Nedá se vzít do ruky. Není vidět. Není k ničemu dobrá. Ještě chvíli bude a já se zblázním. Jak banální. Všechny ženy jsou stejně fádní a mají stejné nápady. Obětují se. Zamilovávají. Brečí. Br. Lakují si nehty. Tedy - proč ne. Že ano. Nalakuji si tedy nehty. Bude to vtipné. Matka:
Kde jsou všichni?
Marie:
Buď spí nebo žerou.
Matka:
Co je ti?
Marie:
Mám splín.
Matka:
Aha.
Marie:
Tomu ty nemůžeš rozumět.
Matka:
Ještě že tak. Co to máš s těma nehtama?
Marie:
Nalakovala jsem si je.
Matka:
Proboha proč?
Marie:
Dělá se to.
Matka:
Najez se.
Marie:
Nemůžu.
Matka:
Držíš zas nějakou dietu?
Marie:
Prostě čekám až mi uschnou nehty. (Matka zajde)
Marie:
Jak jsem mohla v této rodině vyrůst ve zdravou, svébytnou a myslící bytost?
Matka:
Co říkáš? (odvedle)
Marie:
(křičí) Jak jsem mohla v této rodině vyrůst ve zdravou, svébytnou a myslící bytost?!
Matka:
To by mě taky zajímalo. (přichází s kávou, sedne si, čte a kouří, stejně jako Marie)
Marie:
Něco tak insitně naivního jsem ještě neviděla.
Matka:
Co to je? (Marie ukazuje knihu)
Matka:
To neznám.
Marie:
Buď ráda. (čte dál)
(vstoupí Otec) Otec:
Co bude k jídlu?
Matka:
Něco si vem. (otec zajde)
Otec:
(odvedle) Máme pivo?
Matka:
Na mražáku. (ticho, čtou, přichází Otec)
Otec:
Tak myslím zajdu na jedno točený. (ticho, čtou, odejde)
Výstup 2. Ne. Opravdu nesnáším tyhle ironické intelektuálky. Jejich vtipně sžíravá ironie mne irituje. Nemohu vystát jejich dlouhé sukně a splývavé svetříky. To gesto, kterým si čistí brýle, aby daly najevo, že to, na čem záleží je intelekt... Marie:
(sedí, kouří, čte)
Sestra:
Zhasni už.
Marie:
Až dočtu kapitolu.
Sestra:
To říkáš pořád.
Marie:
Ještě stránku.
Sestra:
Já chci spát.
Marie:
To říkáš pořád.
Sestra:
Seš pitomá.
Marie:
Ty taky. (ticho)
Výstup 3. Mezi tím ještě něco je. Za tím. Nad tím. Všude. Nějaký vnitřní obsah asi. Nějaké vztahy. Postavy mého života jsou daleko méně banální. Řeší skutečné problémy.
Marie:
(sedí, pláče)
Matka:
Co je ti?
Marie:
Nic.
Matka:
To vidím. Tak mi to řekni. Máš nějaké starosti.
Marie:
Ne.
Matka:
Ale jdi ty, mě to přece můžeš říct.
Marie:
Mě fakt nic není.
Matka:
To víš, život je těžkej.
Marie:
Hm.
Matka:
Vážně mi to nechceš říct?
Marie:
Radši ne.
Matka:
Ale víš, že mi můžeš říct všechno.
Marie:
Jo.
Matka:
Tak jo. (odejde)
Marie:
Doprdele. Doprdele. (pláče)
Výstup 4. Všechny ty pitomé blondýny prožívají nezřízeně komplikovaný život. Ta vyčerpávající četba bestsellerů, denní krémy, noční krémy, norský vzor, výhodné slevy, aerobic... A přesto bych chtěla být pitomou blondýnou. Marie:
Nemám co na sebe.
Sestra:
Já taky ne.
Marie:
Ale máš.
Sestra:
No tak si něco vem.
Marie:
Díky. (obléká se) Dobrý?
Sestra:
Hm.
Marie:
Můžu tak jít?
Sestra:
Jo.
Marie:
(svléká se, obléká se) Můžu tak jít?
Sestra:
(bez ohlédnutí) Už jsem říkala.
Marie:
(svléká se)
Sestra:
A kam jdeš?
Marie:
(obléká se, zarazí se) Do knihovny přece.
Matka:
(odvedle) Holky, pojďte jíst. (Sestra odejde, polooblečená Marie se posadí)
Výstup 5. Je to tak nesnesitelně obtížné. Každý den. Každé ráno. Pořád znovu a znovu. Pořád dokola. Je nějaký smysl v tom, že si člověk každé ráno vyčistí zuby? Není to náhodou zbytečné? Matka:
Měla bys začít něco pořádného dělat.
Marie:
Co myslíš?
Matka:
Nevím. Pracuj. Někam choď. Mluv s lidmi. Prostě něco. (ticho)
Marie:
Já nemůžu. Opravdu nemůžu.
Výstup 6. Ještě jsem nezažila tak intenzívní šumění větru v korunách stromů. Barevné listí padá k zemi, lísky se prohýbají tíhou ořechů, stařenka na lavičce se šťastně usmívá, veverky běhají nahoru, dolů... Je to všechno tak krásné. Sestra:
Co je ti?
Marie:
Co by bylo.
Sestra:
No to nevím.
Marie:
Mám depresi.
Sestra:
Už zas?
Marie:
Jo, už zas.
Sestra:
A proč, proboha?
Marie:
Proboha proč. Podívej. Podívej se. Z okna. Vidíš to. Vidíš tu hrůzu, vidíš, jak hnijí ty listy, vidíš to. Vidíš, jaká je tam zima, jak fouká ten hrozný vítr, vidíš tu tam, jak je úplně mrtvá, vidíš ty hnusný veverky.... No, jenom se podívej...
ženskou
Sestra:
Ty ses už úplně zbláznila.
Výstup 7. Přešly mě vtipy. Je to tak banální. A nedá se s tím nic dělat. Každé ráno se to opakuje. Proč vůbec vstávat. Ta zvláštní mlha. Ta zvláštní tupost. Nesmí se zvracet ani slova, ani pocity, už se nesmí nikam chodit, všude jsou zavřené dveře, konec, cvak, blázinec, fialky rostou. Otec:
Zase nic neděláš. Pořád si jenom čteš.
Marie:
Tomu ty nerozumíš.
Otec:
Běž taky ven. Někdy.
Marie:
Ty taky nechodíš.
Otec:
To je něco jiného.
Marie:
Aha.
Otec:
Půjdu se natáhnout.
Marie:
Hm. (Otec odejde.)
Výstup 8. Nemůžu si na nic vzpomenout. Hlava je obrovské skladiště. Zbytečné. Všechno je to zbytečné. Už mě o ničem neinformujte. Nic mi neříkejte. Všechno se to přeházelo. O čem a proč to je? Bývaly doby, kdy to tak nebylo. Slova přicházela sama. Myšlenky existovaly.
Obraz druhý Výstup 1. (Marie jde vyhodit jídlo do koše. Z koše vyleze Krysa.) Marie:
(ječí)
Krysa:
Neječ. Rve to uši.
Marie:
Co tady děláš?
Krysa:
Bydlím tu.
Marie:
Proč?
Krysa:
Dobře mě živíte. Je tady teplo. Sucho. Jen trochu nuda. Napadlo mě, že když máš depresi, budeš si chtít s někým promluvit.
Marie:
Nechci s nikým mluvit.
Krysa:
Můžeme společně mlčet. Každopádně - je tady opravdu trochu smutno. Vlastně mám taky depresi.
Marie:
Copak můžou mít krysy depresi?
Krysa:
Nerozčiluj mě. Jsem úplně normální. Jako ty, jako tvůj otec, matka, sestra, jako všichni. Jsem čistá, spořádaná a slušná krysa. Nesmrdím. Nekouřím. Nepiju. Nevím, co tě udivuje na tom, že mám taky nějaké pocity. Že taky potřebuju vlídné slovo. Pohlazení. Společnost....
Marie:
Copak tady nejsou jiné krysy?
Krysa:
Nějak ne. Občas. Nikdo tady dlouho nevydrží. Je tady opravdu hrozná nuda.
Marie:
Co děláš celý den?
Krysa:
Dlouho spím. Když vstanu, trošku se protáhnu. Počkám, jestli mi dáte něco ke snídani. Většinou právě vstáváš, takže jím to, co ty. Někdy nic nedostanu. To pak ležím a čekám, co bude k obědu. Ty si čteš nebo tak něco. Pak pláčeš. To je dobré znamení, protože brzy začneš vařit. Najíme se a ty se jdeš projít. To nemám ráda, jsem tady hodinu úplně sama. Výhodné ale je, že koupíš něco dobrého. No - a odpoledne je podobné jako dopoledne. Večer jdeme spát. (ticho)
Krysa:
Budeme kamarádky, chceš?
Marie:
(kývne, ticho)
Marie:
Co máš nejradši k jídlu?
Krysa:
Zvykla jsem si na tvoje chutě.
Marie:
Chceš chodit na procházky? (ticho) Do kina? (ticho) Do hospody?
Krysa:
Ne. Choď tam ty a pak mi budeš vždycky vyprávět.
Výstup 2. (Marie a Krysa se válejí po zemi, smějí se. Kolem nich zbytky jídla, kterými Marie krmí Krysu.) Marie:
A ona řekla - To nic miláčku. (Krysa se úplně otřásá smíchy)
Krysa:
A on?
Marie:
(vyprskne) Děkuji, zlato. (Vstoupí Matka, Krysa se skryje)
Matka:
Co to má znamenat?
Marie:
Co jako?
Matka:
Všechno. Podívej se na sebe. Kolem sebe. (ticho) Už několik dní - ani nás ráno nezdravíš - nechodíš do knihovny.
Marie:
Byla jsem v kině. Dnes.
Matka:
Marie, proboha. Víš, o čem mluvím. Zavíráš se tady... mluvíš sama se sebou... divně se směješ.
Marie:
Neříkej. Ty si mě tolik všímáš?
Matka:
Marie, nechceš si promluvit?
Marie:
Ne, ne, ne, ne, ne.
Matka:
Panebože. (odchází, možná i pláče) (Krysa vyleze, obejme Marii, která taky pláče)
Výstup 3. (Otec leží na gauči. Matka sedí v křesle. Běží televize. ) Matka:
Marie je nějaká divná.
Otec:
Cože?
Matka:
Ano, myslím si to.
Otec:
To je hloupost. To bych si všiml. (ticho, televize)
Matka:
Tak co si o tom myslíš? (Otec spí.)
Matka:
Panebože. (asi pláče, ticho, televize)
Výstup 4. (Krysa vstává. Protahuje se. Rozhlíží se. Marie nikde. Krysa vztekle zasyčí.) Výstup 5. (Marie přichází do pokoje. Rozházené věci.) Marie:
Kryso. Kryso?! Jsi tady? Ozvi se. (z rohu se ozve zasípání, Marie tam běží.)
Marie:
Kryso, krysičko, co je ti? Co se stalo?
Krysa:
(sípe, těžce mluví) Je - mi - zle. - Hroz - ně - zle.
Marie:
Proboha. Co mám dělat?
Krysa:
Už - je - poz - dě. (Marie pláče, pobíhá zmateně po pokoji, dává kryse umělé dýchání, otvírá a zavírá okno...)
Krysa:
Mě - už - nic - ne - po - mů - že.
Marie:
To není možné, to není pravda....
Krysa:
Ško - da , žes - ta -dy - ne - by - la.
Marie:
Byla jsem jenom vedle v obýváku, víš přece, že nikam nechodím, vůbec nikam, proč jsi mě nezavolala...
Krysa:
Slib - mi - že - mě - už - nik - dy - ne - o - pus - tíš.
Marie:
Nikdy. Přísahám. Nikdy.
Krysa:
Vo - du.
(Marie odběhne do kuchyně, Krysa vstane, zkontroluje v zrcadle, jak vypadá a zase si lehne, Marie se vrací, dává kryse napít) Krysa:
Troš - ku - je - to - lep - ší.
Marie:
Nemluv. Pššt. Nesmíš se namáhat. (zakryje Krysu dekou) Spinkej. Musíš odpočívat. (hladí Krysu, ta dělá, že usíná a strašlivě při tom sípe)
Výstup 6. (Pokoj je pořád v hrozném stavu. Na zemi spí vyčerpaná Marie, Krysa leží v košíku. Nespí. Vstane, protáhne se, šmejdí po pokoji. Marie se pohne, Krysa rychle zpět do košíku. Zakašle. Nic. Znovu zakašle. Marie se probudí.) Krysa:
Myslím, že už jsem zdravá.
Marie:
Vážně? Jsi si jistá?
Krysa:
Je mi o něco líp. Dostala jsem i trošku hlad.
Marie:
To je úžasné. Vážně?! No to je - naprosto skvělé.
Krysa :
Vlastně mám dost velký hlad.
Marie:
Počkej. Hned pro něco doběhnu.... (běží radostně ke dveřím, zarazí se) A co by sis dala? Asi něco - lehčího? dietního?
Krysa: se
Myslím, že má nemoc nesouvisí s trávením. Potřebuju hlavně nabrat sílu. Abych mohla se svojí nemocí pořádně porvat. Vlastně si myslím, že potřebuju pořádnou flákotu.
Marie:
Dobře. (jde dál ke dveřím, zarazí se) Stejně jsem tě měla vzít k doktorovi, nikdy si neodpustím, že jsem se nechala přemluvit...
Krysa:
Z doktorů mám velký strach. Ničemu nerozumějí.
Marie:
Asi máš pravdu.
(Krysa udělá zvuk podobný kručení v břiše) Marie:
Promiň. Musíš mít obrovský hlad. Hned jsem zpátky. (odejde)
Krysa :
To byla doba. Někdy je vážně nesnesitelná. K doktorovi. (směje se)
Výstup 7. (Krysa a Marie sedí a hrají karty. Žolíky. Končí hra. Marie zavřela.) Marie:
Kdo dává?
Krysa:
Ty.
Marie:
To není možný. Já dávám pořád.
Krysa:
Prostě jsi na řadě.
Marie:
Ne. Jsem si jistá, že jsem teď dávala.
Krysa:
A já ti říkám, že jsi na řadě.
Marie:
Dobře. Počkej. (najde ve skříni klobouk, nasadí si ho na hlavu) Kdo bude dávat, vezme si klobouk. (míchá) Sejmi si. (Krysa sejme)
Výstup 8. (Krysa pozoruje Marii z úkrytu.) Marie:
Jsi tu? Ozvi se. Kryso!
(ticho, Marie sedí, mlčí, Krysa po chvíli vyleze) Marie:
Bála jsem se, že jsi odešla.
Krysa:
Chtěla jsem.
Marie:
Proč?
Krysa:
Ty se mě ptáš?
Marie:
Jo. Já se tě ptám. Představ si. Dovolila jsem si optat se, proč takhle vyvádíš.
Krysa:
Ty to nevíš?
Marie:
Ne. Nevím. Nerozumím tomu.
Krysa:
Tak to pak není o čem mluvit. (Krysa zaleze)
Marie:
Vylez, doprdele, vylez. Mám toho po krk, rozumíš, po krk. Co si myslíš? Jsi cvok, rozumíš, naprostý cvok. (Krysa vyleze.)
Krysa:
Neřvi tady. Já se snažím ti jenom pomoct.
Marie:
Hm.
Krysa:
Ale taky člověk něco očekává, že. Pohlazení. Vlídné slovo.
Marie:
Řekni mi proboha, o co jde.
Krysa:
Včera jsem tady zase byla celý večer sama.
Marie:
Byla jsem jenom vedle.
Krysa:
Hm.
Marie:
Jsou to moji rodiče.
Krysa:
Hm.
Marie:
Taky se jim musím někdy věnovat.
Krysa:
Nechme toho, nemá to cenu.
Výstup 9. (Marie. Matka sleduje televizi ve vedlejší místnosti.)
Matka:
Pojď se dívat.
Marie:
Nechci.
Matka:
Ale (ticho)
Matka:
Tohle přece sleduješ, to jsou ty - no - s tím -
Marie:
Mami, prosím tě, nech mě. (ticho) Chci být sama.
Matka:
Ale - už nechodíš ani do kuchyně.
Marie:
Jdi pryč.
Výstup 10. (Marie, Krysa, později Matka.) Marie:
Bolí mě hlava. Zabodává se mi do ní cosi. Nedá se to vydržet. Vůbec nechápu, co se to se mnou děje. Nemůžu myslet, nemůžu nic.
Krysa:
Psst. Lehni si. Neboj se. Jsem u tebe.
Marie:
Zůstaneš tady?
Krysa:
Jistě. Spinkej, maličká. (možná jí i zazpívá něco)
Marie:
Jsi hodná. (vstoupí Matka, Krysa se skryje)
Matka:
Co je ti? Zase tě bolí hlava? Chceš prášek? Udělám ti čaj.
Marie:
Nic nepotřebuju.
Matka:
Marie, zase sis povídala sama se sebou, slyšela jsem to... měla bys jít k doktorovi... co říkáš? Určitě by ti to pomohlo.
Marie:
Nic mi není. Vůbec ničemu nerozumíš.
Výstup 11. (Marie se maluje před zrcadlem. Krysa ji pozoruje skrytá v rohu. Sestra ji taky pozoruje.) Sestra:
Ty někam jdeš?
Marie:
Hm.
Sestra:
Do knihovny? (Marie se usměje)
Marie:
Jdu se projít.
Sestra:
Aha. (ticho) Chceš půjčit něco na sebe? (Marie se usměje)
Marie: Sestra:
Dík. Mám nový svetr. Aha.
(jde k Marii, podává jí svůj náramek) Zlom vaz. Marie:
Dík. (obejmou se, Sestra odejde, ze skrýše vyleze Krysa)
Krysa:
Příjemnou zábavu.
Marie:
Díky. A - vážně ti to nevadí?
Krysa:
Ale to víš, že ne.
Výstup 12. (Marie přichází - zničená.) Marie:
Neměla jsem nikam chodit. Nemá to smysl, víš. Chodila jsem po ulicích, jen tak. (posadí se, ticho) Já vím, že se zlobíš. Potřebovala jsem jen chvíli na vzduch, jsme tady pořád tak zavřené... Víš, že nemám nikoho kromě tebe... Už ani nikoho jiného neznám... Budeme chodit ven spolu, chceš? (ticho) Tak se už nezlob. Řekni něco. A neschovávej se. No tak. Kde jsi?
Výstup 13. (Marie sedí na posteli, dívá se před sebe.)
Výstup 14. (V kuchyni, Otec, Matka, Sestra)
Otec:
Co dělá?
Matka:
Sedí. Asi.
Otec:
Jdi se podívat.
Matka:
Ne. Už na to nemám nervy. Jdi se podívat ty.
Sestra:
Já se podívám. (dívá se klíčovou dírkou, vrací se ke stolu, posadí se)
Sedí. Matka:
Pořád na posteli?
Sestra:
Jo. Pořád.
Otec:
Třeba spí. (Sestra se směje)
Matka:
Něco s tím musíme dělat.
Sestra:
Vyvětrám.
Matka:
To nepomůže.
Sestra:
Kdo to má vydržet.
Matka:
Půjdu nakoupit.
Sestra:
Jdu s tebou. (rychle odejdou)
Otec:
Si myslím zajdu na jedno točený. (odejde)
Výstup 15. (Matka dává před dveře jídlo.)
Matka:
Otevři prosím.
Marie:
Ani mně nenapadne.
Matka:
Marie, jsi tam?
Marie:
Marie odešla - je to pět minut. Nebude dneska jíst.
Matka:
Nevezmete si místo ní? Je to opravdu moc dobré.
Marie:
Nesnáším Mariino jídlo. Dáváte jí samé odporné kaše.
Matka:
Ale to je uzené maso.
Marie:
Jsem vegetarián.
Matka:
Proboha odkdy?
Marie:
Nic vám do toho není, ale myslím, že lidi jedí krysy.
Matka:
Nechceš - nechcete se projít?
Marie:
Ani mi nenapadne.
(tiše)
(tiše)
Nejsem Marie, procházejte se sama Matka: Marie:
Nechám talíř za dveřmi. Vyser si se svým talířem oko. Jasně jsem řekla, že ta posraná Marie už je dávno v prdeli.
(mluví pomalu - nekřičí) Matka:
Já se zblázním
(odejde)
Výstup 16. (Kuchyň. Otec, Matka, Sestra, Doktor.)
Doktor:
Potřebuju konečně vědět, o co vám vlastně jde.
Matka: Doktor:
Chceme ji dostat ven. Musíte ji přemluvit. Nic jí nevyčítejte. Žádný nátlak. Jen laskavost. Nic jiného vám poradit nemůžu. Za této situace. Abych mohl říct víc, musel bych s pacientkou mluvit.
Otec:
Tak s ní promluvte. Je tam (ukáže na dveře)
Doktor:
(klepe na dveře) Dobrý den. Slečno Marie, rád bych si s vámi promluvil.
Marie:
Co chcete?
Doktor:
Přišel jsem.... Vaše rodina má o vás starost. Proto jsem přišel. Jsem - Přítel.
Marie:
Jak milé od vás.
Doktor:
Marie, jde nám o vaše dobro.
Marie:
- Marie, jde jim o naše dobro. - Fajn. Nic jiného bych od nich taky nečekala. - Bastardi. - Řekli ti, co je naše dobro? - Víš přece, že se mnou málokdy mluví. - Chcípnem. Chcípnem tady. Vymění nám klíče od bytu. - Nech toho. - Je to pravda, všechno je to pravda, - Okamžitě toho nech. Nenechám se od tebe zabít. - Děvko.
Matka:
(Matka tluče na dveře.) Marie, vylez, sakra, vylez nebo se z toho zblázním. Nikdo tam s tebou není. Mluv
s
náma, my jsme tady, pojď ven, ale okamžitě nebo bude zle nebo ...
Doktor:
Jediné co mohu - zavolat zřízence, vylomit dveře a odvézt ji. Tady mi to
podepište.
Obraz třetí Výstup 1. (Marie, Milada, Silvie) Milada:
Zavolejte někdo záchranku, pan vedoucí se zbláznil. (projde)
Silvie:
Nevšímejte si jí. Ona je - (naznačí, že je blázen). Vezměte si. (nabízí Marii bonbóny, jedí) Nechcete se jít projít?
Milada:
(vběhne, posadí se k nim) Já opravdu nevím, co mám dělat. (kouří) Kde je ta záchranka?! Pan vedoucí to asi nepřežije. Dobrý den. Já jsem sekretářka pana vedoucího. Kdo jste vy?
Marie:
Krysa.
Milada:
Těší mě.
Silvie:
To bych do vás neřekla. Vypadáte tak.... neúplně.
Marie:
Myslím, že mě někdo sežral.
Silvie:
Bolelo to?
Marie:
Nevím. Už je to dávno.
Milada:
No nic. Musím se jít podívat, jak je panu vedoucímu. (odejde)
Marie:
A vy jste.... ?
Silvie:
Vždycky to zapomenu. Chodím sbírat fialky.
Marie: Silvie:
Co s nimi děláte? A víte, že... Nevím. Prostě si nevzpomenu. ... Co bych s nimi... Ne. Nevím.
Ačkoli.
Ne. Opravdu ne. Vlastně - fialky k ničemu nejsou, že?
Marie:
Proč ne?
Sivlie:
Prostě nejsou. Měla bych je zahazovat. Připomenete mi to?
Marie:
Jak chcete.
(vrátí se Milada) Milada:
Usnul. Takže. (zapálí si) Nemáte něco ke čtení?
Marie:
Jistě. Byla jsem v knihovně.
Milada:
Díky. (čte)
Silvie:
Dáme si kafe?
Marie:
Uvařím ho. (odejde)
Silvie:
Tak jaká se ti zdá.
Milada:
Je divná.
Výstup 2. (Marie, Milada, Silvie. Pijí kávu. Ze dveří vykoukne Otakar. Později Doktor.) Otakar:
Taky bych si dal jedno.
Milada:
Už je vzhůru. (odejde)
Muž:
Tak co?
Silvie:
Ále, co by.
(vrátí se Milada s kávou pro Otakara, sedí, pijí kávu, vstoupí Doktor) Otakar:
Vypadněte. Tady nemáte co dělat. Klepal vůbec? Je na seznamu?
Milada:
Není. (tiše) To je ten, co sem pořád leze. Nemůžu se ho zbavit.
Doktor:
Dobrý den.
Otakar:
Aha. Už vím. Co chcete?
Doktor:
Jak se daří?
Silvie:
Výborně. Ráno jsem natrhala spoustu fialek.
Doktor:
Ukažte. Změřím vám tep.
Silvie:
(směje se) Vždycky se mnou flirtuje. Líbí se ti? Půjčím ti ho.
Marie:
Někoho mi připomíná. Už jsem ho určitě někde viděla.
Silvie:
(vyprskne) V minulým životě.
Doktor:
(Marii) A co vy?
Marie:
Někoho mi připomínáte.
Doktor:
To každému. Říká se tomu...
Marie:
Já vím.
Doktor:
Opravdu?
Marie:
Hodně čtu.
Výstup 3. (Marie, Silvie, později Milada, Otakar, Krysa)
Marie: Silvie: tady
Jak dlouho tady už jsem? Nevím. To bylo... ne, vážně nevím. Od narození? Vůbec se nepamatuju. Bylas buď dřív nebo později než já. Nakonec - rozhodnout se musí každý sám.
Marie: Silvie:
Den? Týden? Rok? Ty jsi stejně trošku - (naznačí) Tvoje starosti bych chtěla mít. Jakoby to nebylo jedno.
Marie:
Drž hubu. Konečně už ztichni. Kdo to má pořád poslouchat.
Silvie:
Dobře. Jak chceš. Neuslyšíš ode mě už ani slovo. (odejde)
Milada:
(Marie sedí sama, po chvíli Milada) Nejraději bych dala výpověď. Už je to opravdu nad moje síly. Je pravda, že dost často spí, ale i tak je to náročné a vyčerpávající povolání. Jenom těch kafí...
Marie: Milada:
Mě to nezajímá. Mě to nezajímá. Mě to nezajímá. Cože? No dovolte. Proč se s váma vůbec vybavuju. To je - - zbytečné - eufemisticky řečeno. (odejde)
(Marie sedí sama, po chvíli Otakar)
Otakar:
Dal bych si něco. Nebudeš si dělat kafe?
Marie:
Ne.
Otakar:
Vážně? Že bych si taky dal.
Marie:
Ne.
Otakar:
Ani čaj?
Marie:
Ne. Sakra - ne. Povídám - ne. Když řeknu - ne - tak myslím ne.
Otakar:
Tohle nemá cenu. Jdu si lehnout. (práskne dveřmi)
(Marie sama, po chvíli Krysa) Marie:
Možná jsem je měla všechny zabít, ale to by bylo hrozně banální.
Krysa:
Taky si myslím.
Marie:
Kdo je to?
Krysa:
To jsem já. Pojď se mnou.
Výstup 4. (V potrubí)
Krysa:
Jsi špinavá. Na nose.
Marie:
Jak jsme se sem vůbec dostaly.
Krysa:
Spadly jsme a už se nezvednem.
