Hraboš polní
Krtek obecný
délka těla 9-11cm; délka ocasu 3,5-4 cm
délka těla 13-15 cm; délka ocasu 2,5-4 cm
Pokud najdeme úzké cestičky, četné hromádky hlíny, mnoho děr v půdě na pastvinách, polích nebo loukách, můžeme se být jisti, že se tam vyskytuje právě hraboš polní. Živý se převážně různými druhy trávy a bylin., ale rád si dá i kořínky a semena. Nejčastěji bychom ho mohli najít na polích s řepkou olejkou, jetelem, vojtěškou, ale i s obilím, které mu nabízí hodnotnou potravu. Jelikož má hraboš velkou spotřebu energie, musí se každé dvě hodiny vydat za potravou. Mezi jeho nepřátele patří: sovy, lišky, kočky.
Krtek si v podzemí buduje systém chodeb, ve kterých tráví většinu času. Jeho zjistíme díky krtincům, které vznikají při stavbě tunelů. Chodby staví v hloubce 20-40 cm a v zimě jde ještě hlouběji. Jeho potravou se stávají nejčastěji žížaly, ale i červy. Celkové množství snědených červů odpovídá polovině váhy krtka. Pokud se při lovu jídla objeví krtek na povrchu země nebo se sem dostanou za účelem sběru materiálu na hnízdo, stávají se tak lehkou kořistí pro sovy pálené a sýčka. Krtka můžeme najít na hustě zarostlé louce, ve světle listnatých lesích nebo zahradách.
Naše příroda: živočichové a rostliny střední Evropy. Vyd. 1. Redaktor Vlastimil Lapáček, Renata Hromadová. Praha: Reader's Digest Výběr, 2000. ISBN 80-861-9615-1.
Kuna lesní Délka těla (včetně hlavy) 40-58 cm; délka ocasu 18-28 cm
Kuna je ve střední Evropě vzácností. Je to důsledek pronásledování člověkem a i úbytek jejího přirozeného prostředí. Veverčí hnízda či dutiny stromů, jsou kunou vyhledávány jako úkryt. Samička je těhotná 8-9 měsíců. Mláďata se rodí v dutinách stromu. Až mláďata dorostou do věku 6 týdnů, začnou prohledávat hnízdo a poté i opouštět. Kuna dosahuje velikosti dospělého jedince již v 5 měsících. Kunu můžeme najít v oblasti smíšených a listnatých lesů, se starými stromy.
Veverka obecná délka těla 20-25 cm; délka ocasu 15-25 cm
Veverka je rozšířená po celé Evropě. Vysoko v korunách stromů poblíž kmene, si veverka staví hnízdo kulovitého tvaru. Toto hnízdo pak vystýlá trávou a mechem. Staví si i několik příležitostných hnízd, které používá jak k přespání, tak i hraní. V zimě tráví svůj čas v hnízdě, ale neupadá do zimního spánku. Během podzimu vyhledává potravu, kterou pak následně zahrabává do země či schovává do dutin stromů a tak si vytváří zásobu potravy na zimní období. Během roku jednou nebo dvakrát vrhne 3-5 mláďat. Ty jsou pak vychovávány samicí v hnízdě. Nepřítelem veverky je kuna lesní. Veverku můžeme najít v listnatých, smíšených a jehličnatých lesích, ale taky v parku či na zahradě.
Naše příroda: živočichové a rostliny střední Evropy. Vyd. 1. Redaktor Vlastimil Lapáček, Renata Hromadová. Praha: Reader's Digest Výběr, 2000. ISBN 80-861-9615-1.
Srnec obecný
Prase divoké
délka těla 110-130 cm, výška v kohoutku 65-75 cm
délka těla 120-160 cm; výška v kohoutku 80-95 cm
Nejmenším druhem středoevropské vysoké zvěř je právě srnec. Jeho čas na pastvu nastane většinou za soumraku a v noci. Pokud se však nachází v klidných oblastech, můžeme ho na pastvě potkat i přes den. Srnec a srnka jsou spolu jen v období říje. Avšak srny s koulouchy spolu žijí několik měsíců. Říje probíhá od července do srpna. Do narození mláďat uběhne devět a půl měsíce. Srnce můžeme potkat v lesích s hustým nízkým podrostem, na loukách či polích.
Prase divoké můžeme znát také pod názvem divočák nebo černá zvěř. Prase divoké je předek prasete domácího. Živý se žaludy a bukvicemi, ale také se živý kořínky, hlízami, houbami (lanýže), které vyrývá ze země svými špičáky. Dá si i larvy hmyzu, myši nebo obojživelníky. Divočák chodí i na pole a tam většinou napáchá značné škody. Jeho jediným nepřítelem je člověk. Prase divoké můžeme najít v listnatých a smíšených lesích, na bahnitých místech s mělkou vodou, v křovinatých oblastech nebo v horách až po hranici listnatých stromů.
Naše příroda: živočichové a rostliny střední Evropy. Vyd. 1. Redaktor Vlastimil Lapáček, Renata Hromadová. Praha: Reader's Digest Výběr, 2000. ISBN 80-861-9615-1.
Jezevec lesní
Rys ostrovid
délka těla (včetně hlavy) 60-85 cm; délka ocasu 15 -20 cm
délka těla (včetně hlavy) 80-130 cm; délka ocasu 15 -20 cm
Přestože je jezevec velmi rozšířen po našem území, potkáme ho jen velmi zřídka. Největší pravděpodobnost jak se s ním setkat, je za soumraku poblíž nory. Nory tvoří labyrint podzemních chodeb. Své silné přední tlapky používají jako lopatky. Jsou to mistři v hrabání. V přírodě se ale pohybují pomalu. Jejich nory můžeme najít mezi vysokými nebo houštinami a keři. Tyto nory bývají ale skryté. Jezevec je všežravec a nejčastěji se živý: hlemýždi, žábami, ponravy, žížalami, bobulemi, hlízami i kořínky. Jezevce můžeme spatřit v oblasti s lesíky, loukami, poli, pasekami a v blízkosti vod.
Rys byl kdysi po celém území střední Evropy velmi rozšířený. Byl však loven a pronásledován pro svou kožešinu. U nás už se téměř nevyskytuje. Je to noční lovec a loví sám. Při příchodu jara nastane čas páření, po kterém se rodí 2 – 4 mláďata. V národních parcích Bavorský les a Šumava se opět vyskytuje volně. Ryse můžeme spatřit v málo navštěvovaných lesích s bohatým podrostem, až po hranici lesa.
Naše příroda: živočichové a rostliny střední Evropy. Vyd. 1. Redaktor Vlastimil Lapáček, Renata Hromadová. Praha: Reader's Digest Výběr, 2000. ISBN 80-861-9615-1.
Křeček polní délka těla 20-27 cm; délka ocasu 5-7 cm
Křeček polní je všude v Evropě na pokraji vyhynutí. Na vině je intenzivní obdělávání půdy. Křeček si hloubí systém chodeb s obytnou komůrkou a zásobárnou sahající až do hloubky dvou metrů v jílovitých nebo sprašových půdách v suchých oblastech. Své lícní torby používá jako batoh (vak) — shromažďuje zásoby. Tyto torby pak vyprázdní v zásobárně za pomocí předních tlapek. Křeček ulehá k zimnímu spánku. Ten však po každých 6 dnech přeruší, aby se mohl najíst.Křečka můžeme najít na poli s obilím,vojtěškou, řepou, jetelem na loukách, pastvinách.
Muflon délka těla 100-125 cm, výška v kohoutku až 75 cm
Muflon spásá i kyselé a tvrdé trávy. Potravy tvoří trávy, listí stromů a keřů, a polokeře. Pokud nenajde dostatek a vhodné složení potravy, ohryzává kořenové náběhy lesních dřevin, případně kmeny. Mufloní zvěř má na hlavě rohy, myslivecky označované jako toulce. Mufloní toulce se liší od paroží jelenovitých tím, že jsou duté, nevětvené, zvěř je neshazuje, a také svým původem.
Naše příroda: živočichové a rostliny střední Evropy. Vyd. 1. Redaktor Vlastimil Lapáček, Renata Hromadová. Praha: Reader's Digest Výběr, 2000. ISBN 80-861-9615-1.
