IV. „Obarvit!“ řekla slečinka pevným hlasem. „Na černo!“ Paní Boženka se zahleděla na novou příchozí. Před ní stála černovláska s vlasy černými jak nejčernější noc a ta černovláska právě požadovala obarvit na ještě černější černou. Ale Boženka byla za ty roky zvyklá na všelijaké bláznivé nápady svých zákaznic a tak ani brvou nehnula, usmála se a už ševelila: „Ale samozřejmě, drahoušku, černou hlavinku uděláme, krásně černou hlavinku a nejdřív si hezky vybereme barvičku, že ano, nejdřív tu správnou barvičku.“ A Boženka sáhla za sebe do police a položila před slečinku tlustou černou knihu. „Ták, a tady to máme, drahoušku, tady si račte vybrat. Máme celý katalog černých, jedna černá hezčí než druhá! Vybírejte, prohlížejte, nespěchejte...“ A slečinka začala listovat tím katalogem černých barev, já jí koukal přes rameno a slečinka pomalu obracela ty černé stránky a každá další černá byla ještě černější než ta předchozí, tak černá, až mě z toho oči přecházely a že to vybírání vypadalo fakt na dlouho, tak jsem oči radši zavřel. 45
PŘÍBĚH PRVNÍ:
KRTEK A KALHOTKY NAŠÍ SLEČINKY
Do zahrádek se opíralo polední slunce, zahrádkáři, sklonění nad úhlednými řádky, láskyplně okopávali tu keříčky rajčat, tu petrželku, tu záhonky kedluben, občas se některý napřímil, aby protáhl svá bolavá záda, a když nás výletníky spatřil, radostně nám mával a já i slečinka mu zase radostně mávali nazpátek.
7
A tak jsme šli na té naší nedělní procházce, já se slečinkou a ona se mnou, až jsme došli na konec té zahrádkářské kolonie a před námi se rozprostřel veliký ovocný sad. Jablůňky se skláněly pod tíhou jablíček a slečinka se hned pod jednou zastavila, hned si batůžek ze sad sundávala a volala: „Leošků, koukej na tu nádheru, natrháme si pár jablíček na doma, co říkáš?“
Musím říct, že mi to nepřišlo jako dobrý nápad. Jednak tam byla obrovská cedule
ZÁKAZ TRHÁNÍ J A B L E K ! a navíc, ono to trhání jablíček ze zakázaných stromů většinou nikdy moc nedopadlo... Ale než jsem slečince stačil připomenout tamtu slečinku, tak ta naše se lehkomyslně zasmála, a prý: „Leošku, pro pár jablíček nám nikdo hlavu neutrhne,“ a natáhla se po jablku. Žádné však neutrhla. V té chvíli totiž zaklapla past!. 8
„No mám, no,“ přikývla slečinka. „A jsou aspoň růžový?“ zabzučel jeden kovařík, ale ostatní na něho mávli, ať mlčí, že o to tady teď nejde. „Tak sem s nima,“ nadšeně zapištěl krtek. „Hele, svážete mě těma kalhotkama, klidně tou vaší dračí smyčkou a já se z nich do minuty dostanu.“ Slečinka se teda dost zdráhala, ale škůdci ji přemlouvali, ať mu ty kalhotky dá, ať se krtek může předvést, stejně s tím ŠariVarim začala ona... Nakonec mu je teda dala. A krtek si dal pracky za záda a hraboši mu je tou tenkou gumičkou svázali a navíc mu ty kalhotky pořádně přetáhli přes hlavu, aby neviděl a aby přes tu průsvitnou krajku náhodou nemohl švindlovat, tak mu je přetáhli hned dvakrát. „Za minutu se z nich dostanu,“ huhlal krtek přes kalhotky, „odpočítejte to!“ Tři, začal počítat hraboš, dva - jedna, jenže než stačil říct teď!... na louku vstoupil sadař. Do škůdců jako když střelí a frrrnk, bzum, hop a sliz, v tu ránu se rozprchli do všech keřů a tmavých koutů sadu, jakoby jich ani nebylo. Až na krtka.
„Mám tě,“ zařval sadař, popadl krtka, zamotaného v růžových kalhotkách a zvedl ho do výšky. „Mám tě,“ šťastně se smál a tančil po sadu. A když se do sytosti vyradoval, přistoupil k naší kleci. „Slečno,“ pravil sadař, „jsem vaším velkým dlužníkem. Já už ho pronásleduji pět let! Pět let na něj líčím důmyslné pasti, ale vše marné. Vážně nechápu, slečno, jak se vám tohle povedlo.“ Znovu a znovu si sadař prohlížel krtka zamotaného v růžových kalhotkách a nevěřícně přitom kroutil hlavou. A pak nás z klece pustil a dokonce i na odměnu došlo.
16
Slečinka zvedla oči od svého talíře a tázavě se na mě podívala. „Co prosím?“ Její hlas zněl, jako když másla ukrajuje. „Co prosím, Leošku? Ty snad chceš říct, že ti ta polévka, ta moje polévka, která ti vždycky tolik chutná, najednou nechutná?“ Zavrtěl jsem hlavou, protože tohle jsem teda rozhodně říct nemínil. Pifčina polévka s játrovými knedlíčky, písmenky a nudličkami je vyhlášená v celém našem kraji, chutná mi převelice a vždycky ji dojídám úplně jako první. Jenomže to by mezi těmi knedlíčky a písmenky nesměl plavat vlas. „VLAS!“ ukázal jsem do talíře. „Cože, kde?“ Nevěřící kuchařka se naklonila přes stůl. „Kde je vlas?“ „Tady plave!“ „No, to snad nebude až taková hrůza, Leošku,“ pousmála se slečinka, zlehka ponořila svou vidličku do mé polívky, opatrně tam s ní zakroužila, a když ji zase zvedla nad talíř, na špičce visel vlas. Šedivý vlas. Bílý vlas. Dlouhatánský bílý vlas. Slečinka zvedla vidličku ještě trochu výš ke světlu a zamyšleně si ho prohlížela.
21
A tak jsme šli tím parčíkem, slečinka první, za ní já a vlevo za námi ten zloděj kadeří. Šli jsme, spadané listí nám šustilo pod nohama, vlasy slečinky se třpytily jako bláznivé, třpytily se tak, až zmámené můry přestaly kroužit kolem okolních lamp a začaly kroužit okolo naší slečinky a tak jsme šli, slečinka první s hejnem smrtihlavů nad hlavou, za ní já a nakonec ta tajemná červená pracka, nějakých deset metrů nalevo. A to už nám domů zbýval jen kousek, už jen dojít k lavičkám na konci parčíku a pak to vzít Šibeniční rovnou do Černých polí a slečinka přede mnou přidala do kroku, ale to vůbec nebylo kvůli té pracce za námi, o té ona pořád nevěděla, ale bylo to kvůli Větrovu, protože se stačilo na ten kopec jen koutkem podívat a bylo jasné, že se tam chystá hotové boží dopuštění, těžké černé
mraky ten kopec docela zahalily, hromy a blesky nad Větrovem duněly a slečinka na mě přes rameno houkla, ať si pospíším, jinak že nakonec ještě zmokneme a to už jsme byli docela na konci parčíku a slečinka zahnula doprava, do té temné uličky, které se odjakživa říká Šibeniční a já se nenápadně ohlédl, jestli ta červená pracka jde za námi a pak do Šibeniční zahnul taky. 54
„Tož tak to bylo s tou cestou,“ kýval do potlesku strýc Šenkéřic bílou hlavou a už se natahoval pro svoji dýmku, ale kdepak, posluchači ho tak snadno pustit nechtěli. „Strýcu, zazpívejte nám ještě nějaků,“ volali jeden přes druhého. „Třeba tu o tej černej nevěstě, co se na mutěnické cestě zjevuje, tam co je ten starý hřbitov. Strýcůůů zazpívejte...“ A strýc se nenechal dlouho pobízet a spustil: Na muzice v Luboši potkalo děvče chlapca hlava se jí zatočila, dali se do tanca hrcák, dupák, korduličku až do rána bílého a nad ránom aj hubičku si dali nejen na čelo. Scházeli se spolu u staré tety v Luboši jenomže se brzy dostali do řeči a pak si vzpomněli na jedno dobré místo a tam spolu chodívali po celé léto k té cestě z Kobylnic co vede přes kopec až do dolních Mutěnic. A pak jednou čekala na svého milého vzkázala mu, že má novinu pro něho však už odbili šestou a jeho furt nebylo odbíjeli sedmou, kolem se šeřilo odbíjeli osmou, pořád tam čekala odbíjeli devátou, trochu plakala odbíjeli desátou, třikrát ho proklela odbili jedenáct, obloha setměla a když vyšel nad Větrovem bílý úplněk věděla najisto, že už nepřijde a když půlnoc dvanáctkrát odbila ona z pískovcové skály dolů do Malvazovej jámy ze žalu skočila. Tak ji na druhý den našli lidé co šli na mši ležet na dně Malvazovej jámy. Na rozloučení přišli lidé z kraje celého všichni kromě toho jejího milého a když ji spouštěli pod černou zem vichorec zadul z kopců nad městem blesky se po celém nebi míhaly a lidé domů schovat se spěchali a za strašlivého hromobití znělo z kopců jakési děsivé vytí. 33
A slečinka přemítala, jestli má zkusit ty mušle nebo spíš ten zlatý déšť a Maleček jí podal zářivě bílý župan na převlečení a pak ukázal na přívěsek s černým obsidiánem, který slečinka nosí na krku a připomenul, že ten si musí milostivá taky sundat, protože černá barva ruší Mistra v soustředění a to by se ta procedura vůbec nemusela podařit a já Malečka upozornil na černou sponu ve vlasech slečinky, takže ta spona musela taky dolů, a zrovna když jsem chtěl ještě připomenout její černé kalhotky opomenuté pod županem, ozval se
mohutný gong a do místnosti vstoupil pan Blahuda, celý v bílém, jenomže slečinka pořád ještě neměla vybráno, pořád se úplně nerozhodla, jestli ty mušle nebo zlatý déšť, já jí teda radil ty mušle, ale ona byla spíš pro déšť, no a pan Blahuda zatím postával u dveří a čekal dokud si nevybere, jenomže ona se pořád nemohla rozhodnout a jak se tam tak usilovně rozhodovala, pan Blahuda u těch dveří začal přešlapovat, přešlapoval tam z nohy na nohu, všelijak se předkláněl a zakláněl a svíral pěsti a já si hned 43
Průvodčí Brejcha procházel poslední vagón, když na stolečku spatřil jakési zapomenuté knihy. Nejvtipnější kocour, přečetl si na obálce,
no, a že vlak zrovna stál ve stanici, Brejcha otevřel okno a zamával na svého bratra - výpravčího Jozí ka. „Héééj, Jozí ku,“ volal průvodčí, „máme tady nějaké zapomenuté knihy, dej je zatím na ztráty, třeba se o ně někdo přihlásí!“ A Brejcha podal oknem knihy Jozí kovi
a Jozífek zapískal na píšťalku a vlak vyrazil dál k Moravským Věstonicím.
Brrrr, to je zima, pomyslel si Jozífek a už s těmi třemi zapomenutými Kocoury
pospíchal přes nástupiště do čekárny.
68
Zazvonil u prvních dveří a přišla mu otevřít slečna, tuze krásná byla, na Maštalíře se hezky podívala a Maštalíř si pomyslel, že když né jinde, tak tady jistě dobře pořídí. A hned knihy z brašny vytáhl. Byly teda z toho cestování už celé umouněné, obálky měly potrhané, ale té usměvavé slečně, sotva ty knihy spatřila, oči se rozzářily a ona radostně zvolala: „No tohle, tak vy jste přece jenom přišel! To jste hodný, kocour bude mít velikánskou radost!“ A krásná slečna se otočila za sebe do chodby a hlasitě volala: „Leoškůůů, Leoškůůůů, je tady jeden pán, přišel za tebou! Já ti pořád říkala, že někdo takový jednou přijde!“ A než Maštalíř stačil cokoli povědět, za slečinkou vykoukl malý černý kocour s bílýma ponožkama a s očima tak zářícíma, že lasershow by proti nim byla pouhou bludičkou a slečinka ukázala na Maštalíře. „Tak vidíš, Leošku, že přišel, já ti pořád říkala, že přijde!“ A slečinka podala kocourovi plnicí pero a pak se Maštalíře zeptala, komu že to bude? A Maštalíř se nechápavě díval na slečinku a ona znovu zopakovala, pro koho že to věnování teda bude a pořád se usmívala a Maštalíř se dlouze zamyslel, přemýšlel a přemýšlel, jak z toho ven, a slečinka se na něho upřeně dívala a kocour tam stál s tím otevřeným plnicím perem... 83
A dnes to nebylo jinak. Park byl ztichlý a pustý, jediného živáčka tu nebylo, kolem už se úplně setmělo a my kráčeli po opuštěných chodníčcích, starobylé pouliční lampy nám svítily na cestu a Pifce v tom zvláštním nazelenalém světle ty její dlouhé černé vlasy nesmírně zářily, třpytily se jak poseté černými drahokamy a zrovna když jsem jí chtěl říct, kam se na ni hrabe ta ďáblova nevěsta-někdo ve tmě za námi šlápl na suchou větev! Slečinka šla klidně dál, ta samozřejmě nic neslyšela, slečinka je děvče z města, ta neslyší a neví, ale já hned věděl, že za námi někdo jde.
A nezbývalo než doufat, že se s tím hledaným mužem nepleteme a Muž z křovíček je opravdu náš děda. Protože jestli ne, tak byla Pi ka docela v průšvihu.
Za další zatáčkou už jsem to věděl najisto.
Rozhodně se za námi neplížil náš děda! 51
vystřihovací dinosaury a ještě velký tvaroh, no a tenhle velký tvaroh, to už bylo to úplně poslední z našeho seznamu a slečinka ještě celý nákup pečlivě překontrolovala, protože to ona vždycky takhle nakonec pečlivě kontroluje a protože jsme měli opravdu všechno, mohli jsme jet. Nejkratší cestou přímo k pokladnám. a já se natáhl do regálu pro čtvrtku Jihočeského bylinkového a položil ho do našeho vozíku. A slečinka přikývla, škrtla ze seznamu máslo a pak jsme si to namířili k jogurtům, tam naložili tři Lipánky a o kus dál šunkovou pěnu a Esíčka a jupíka, a taky lupínky, cereální tyčky a ještě olej a rýži na rizoto a špagety na špagety a papriky a jablíčka a nejnovější
88
V obýváku zastavil rotoped a ve dveřích se objevila zpocená slečinka, celá rozhicovaná z kola a hned na mě vyhrkla: „Tak co, Leošku, už jsi tu povídku dopsal? Já se teď jdu koupat, tak že bych si ji ve vaně dočet-... a... ááá pardon,“ zarazila se, když spatřila vousáče. „Nevěděla jsem, Leošku, že tady máš návštěvu! No to já vás nebudu rušit...“ Ale vousáči hned mávali rukama, že né, že milostivá samozřejmě neruší a hned se jako praví gentlemani slečince představovali a říkali, že oni jsou tady jenom na skok a taky čekají, kdy už to dopíšu a slečinka mě hned napomenula, proč tady pánům zatím něco nenabídnu, když mi to psaní tentokrát tak dlouho trvá a hned se vousáčů vyptávala, jestli si dají čaj nebo kávičku nebo snad něco ostřejšího a oni teda, že by si dali tu kávičku s malým a slečinka je usadila do křesílek, aby se jim hezky pohodlně čekalo, než to teda dopíšu, a ona že zatím půjde uvařit ty kávy.
„Náš Leošek je šikulka, viďte,“ řekla ještě mezi dveřmi a vousáči se usmívali a přikyvovali, ale jen co slečinka zmizela v kuchyni, jejich úsměv zmizel. „Kocoure, jak dlouho se s tím ještě budeš párat-“ 116
Medvídek Poe
Od autora knihy Nejvtipnější kocour.
Jelikož mi bylo doma slečinkou opakovaně vyčítáno, proč proboha v posledních povídkách stále zmiňuji její rozličné kalhotky, když tohle snad přece vůbec nikoho nezajímá, slíbil jsem jí, že od teď už se teda o žádných jejích kalhotkách ani jednou nezmíním, na mou duši nikdy, ani kdyby si na sebe vzala třeba průhledné. Na to mi ovšem slečinka řekla, že mi to stejně nevěří, že se mi totiž nedá věřit a že si na mě něco vymyslí. A taky že vymyslela. Vymyslela to na den, kdy měl do Brna zavítat věhlasný kouzelník ŠariVari se svým světovým představením a kde jsme samozřejmě nemohli chybět. A tak jsme se doma vypravovali na to ŠariVariho představení, slečinka šustila v ložnici, něco tam rozbalovala a já slyšel, jak se u toho pochichtává a naráz se dveře ložnice otevřely a vyšla slečinka a na sobě měla bílé kalhotky, neuvěřitelně obyčejné bílé kalhotky s neuvěřitelně obyčejnýma červenýma beruškama a slečinka se zastavila přímo přede mnou a pomalu se otáčela nejdřív doprava a pak zase do leva a říkala, ať si je hezky prohlédnu, že jí to dalo děsně shánění, ale tohle, že jsou zřejmě ty úplně nejnudnější kalhotky, jaké kdy kdo pro slečinky vymyslel. A ona si je vezme na to ŠariVariho představení a dá krk na to, že i kdybych chtěl sebevíc, tak o takhle nudných kalhotkách rozhodně nic zajímavého nenapíšu. O těch se prostě psát nedá! A vyplázla na mě jazyk. A pak už jsme vyrazili na to představení, akorát jsme se ještě jednou museli vrátit, protože slečinka dole ve vchodu u zrcadla zjistila, že jí ty červené berušky prosvítají přes bílou sukni, což by se jí samozřejmě nestalo, kdyby si vzala jako normálně třeba ty tkaničkové kalhotky, nebo krajkové nebo ty béžové neviditelné, ale kdepak, slečinka byla de initivně rozhodnutá pro berušky a protože prosvítaly i přes modrou sukni, tak si vzala ri le. A to byl teprve začátek.
