Kronika obce Chodovlice, strojopis, obsahuje 4 části:

Kronika obce Chodovlice, strojopis, obsahuje 4 části: I. Karel Křenek - historie Chodovlic a okolí II. Josef Bouchal - historie Chodovlic a okolí, Chodovlice 1910-1912 III. Jiří Šašek - Chodovlice 1913-1944 IV. Jiří Šašek - Historie mlýnů v Chodovlicích

CHODOVLICE Část I. Napsal Karel Křenek

Karel Křenek Ředitel měšť. školy v Libochovicích, narodil se dne 20. srpna roku 1854 v Rychmburku, studoval na vyšší realce v Litomyšli a tři roky stavitelství na polytechnice v Praze. Pak přešel k učitelství. Stal se výpomocným učitelem na 2 třídní obecné škole v Třebenicích, 16. září r. 1883 odb. učitelem na měšť. škole v Libochovicích a od 1. ledna r. 1925 žil tam na odpočinku. Byl velmi činným v mnoha spolcích kulturních, kam ho přivedla jeho studia přírodopisná, archivální, starožitnická i činnost ochotnická (předseda „Scény“). V Třebenicích přednášel častokráte a s dr. Paříkem založil „Museum“, kam věnoval své sbírky. Čestným měšťanem Třebenic jmenován 29.listopadu 1896 a dne 26.1.1928 za choť pojal dceru dr. Paříka Kamilu. Zemřel dne 10. února 1939 a pohřben je v Libochovicích.

CHODOVLICE! „Národní jednota Severočeská“ /dne 7.dubna 1912/

Jest to význačným rysem povahy lidské pátrati po minulosti. Nejednou vtírá se nám otázka, jak to zde v obci vypadalo, jak se zde hospodařilo, kdy postavena byla ta a ta budova, kdy ten a ten pamětník, - kdo asi brázdil půdu v době válek husitských, v době roboty a p. Každý vyoraný střípek popelnice vnucuje nám otázku, jaký to byl člověk, po jehož zapadlých stopách zde kráčíme a vůbec jací byli první obyvatelé této země. Na otázky tyto odpovědí nám něco staří pamětníci, něco tradice z dob minulých, něco kroniky a historie. Však vratké bývají někdy základy toho, co se nám tradicemi či ústním podáním lidu, vetkaným mnohdy i do kulturně historických kněh, podává. Pro doklady nemusíme jíti daleko. U Sutomi jest vrh Přípek, od Němců překřtěný na vrh „Humboltův“, poněvadž prý na něm byl roku 1844.věhlasný spisovatel Alexander Humboldt a ve svém díle „Cosmos“ prý o něm napsal, že „pohled z něho patří k nejkrásnějším z celého Německa“. Toto podání vandrovalo po 50 let po všech cestopisných publikacích českých a německých , až se dokázalo, že v celém díle „Cosmos“ o tomto vrchu ničeho není. Tím ovšem neubylo na kráse pohledu s vrchu tohoto, ale ubylo na věrohodnosti ústního podání. /Německé vlastenectví/ U Keblic na návrší byla za starodávna malá tvrz zvaná z dob rytířstva (jak všude po Čechách) „Humperka“. Němci z toho udělali „Hahnberg“ a vlastenečtí učenci prof.K.Kořístka a prof. Jan Krejčí v roce 1870 ve svém díle „Archiv pro přírodovědecké prozkoumání Čech“ to slovo „Hahnberg“ přeložili do češtiny na „Kohout“. /České vlastenectví/

U Křesýna jest vesnice Livousy /Levousy/, za ní pak v lese „Šebíně“ jsou nepatrné rozvaliny hradu pánů ze Šebína z dob Karla IV. Obec Livousy začali němečtí úředníci panství Libochovického již v roce 1748. – psáti: Libousy – Libous – Libus – Libusy a naposled Libušin. Z toho pak některý povrchní badatel usoudil, že ta vesnice Libusin, dostala to jméno od blízkých rozvalin hradu, který který prý byl podle všeho hrad „Libušin“. Podnes se špatně zavděčí Křesínským, když jim někdo ten historický omyl chce vysvětlit. Hostinec „u hradu Libušina“ byl a bude! /Lokální patriotismus/ Ukázky toho dostačí k doložení toho, jak na klamných základech buduje se často místní historie, a jak třízliví musíme býti při přijímání zpráv z ústního podání a z různých spisků a „průvodců“. Vždyť i v „Ottově slovníku“ /XII díl str.280./ v kterém jest o Chodovlicích 11/2 řádky, jest veliká chyba. Stojí tam: „Chodovlice připomínají se r. 1828.mezi zbožím kláštera sv. jiří v Praze“. Má tam býti 1228. Je-li to chyba tisku, měla býti vzadu neb v „Doplňkách“ opravena. /Nespolehlivost kněh!/ I ve větších dílech vědeckých /odborných/ shledáváme se s mnoha nesprávnostmi. Pavel Josef Šafařík ve svých „Starožitnostech“ /1836/ v knize to velecenné píše, že Úpohlavy v Litoměřicku dostali první část svého jména od řeky „Úpy“ která protéká a druhou část od návrší neboli „hlav“ pod nimiž se obec rozprostírá. /Papírová učenost!/ V Zapově kronice čteme na str. 313. /VII.kniha/ „Ke sňatku Marie Terezie věnovali stavové čeští nevěstě jakožto svatební present 5.000 dukátů, které jí nejvyšší purkrabí hrabě Šafgoč spolu s blahopřáním stavu ve Vídni před oddavkami r.1736. odevzdal. Císaři pak bylo na výpravu svatební od sněmu českého povoleno 90.000zl. Obojí tuto sumu hradili stavové čeští z vlastního měšce, aby poddaní obtěžováni nebyli.“ – Tolik historie!

Však v městských knihách Třebenických jest nad slunce jasněji dokázáno, že to všecko zaplatili jedině poddaní. Poddaný z Třebenic, Chodovlic neb Úpohlav, který měl 75 strychu pozemku musel na to dáti 1 zl 55 kr. rýn. a chalupník s 25 strychy 38 kr. rýn. A světu namlouvá se, že to za poddané platila Vrchnost! /Historická nesvědomitost./ Ostatně jdeme-li po stopě člověka, který v naší krajině v dobách minulých žil, - jsou nám psané dějiny nepostačitelnými. Kdežto psané dějiny Jndův sahají do doby 4.000př. Kristem /Ramajana/ a dějiny Babyloňanův 5.000l. před naším letopočtem a Asyrův, sahají psané dějiny naše, většinou ovšem jen báje, teprve do r. 500 po Kristu. /Čech na Řípu/ Bezpečnější historické zprávy jsou teprve od roku 880 po Kristu o prvních knížatech českých. /Bořivoj./ Hranice bájí a přesné historie datují se od vystoupení prvního českého kronikáře, děkana kapituly pražské Cosmasa, který žil 1045 – 1125. Můžeme říci, že bezpečnější první dějepisné zprávy o Čechách sahají něco málo přes 1.000 let nazpět. Vše to uvedl jsem proto, abych naznačil, jak nesnadná je cesta, podati obraz minulosti některého místa a dějiny člověka v tom okolí. Proto také co dnes podám z minulosti Chodovlic, budou jen malé drobty,- jen jako malé jiskřičky, které trochu osvětlí tmu, v níž minulost jest zahalena. Uvádím posluchače po stopách člověka do krajiny kol nynějších Chodovlic před 10.000 lety – u geologa jest to maličkost, - v dějinách přírody jest tisíc let jediným okamžikem! - - V době té objevil se zde první člověk. Neshledal zde ráje pozemského, ani země „mlékem a strdím oplývající“, ani lesy a háje s hojným ovocem a četnou zvěří, - nýbrž našel tu kraj nehostinný, namnoze ledem pokrytý, v němž podnebí bylo velmi vlhké a drsné, - bylo to na

sklonku doby ledové- . Tehdá panovalo zde počasí takové, jako jest dnes v Laponsku a v severní Sibiři. Člověk žil zde co evropský divoch společně s mamutem, huňatým nosorožcem, jeskynním medvědem a.p. Meškal zde dočasně a hlavně sobi byli příčinou jeho zde pobytu, za nimiž co hlavními předměty svého lovu k severu postupoval. V době té tvořili se posunováním ledovců a častými přívaly hlíny cihlářské a naplaveniny granátové. Kosti tehdejších ssavců nacházíme často v těchto naplaveninách u Chodovlic. Stopu lidské práce po tomto člověku divochu nacházíme v museu Třebenickém. /Památky z těch dob jsou velmi vzácné./ Jest to v náplavech nedaleko Chodovlic nalezené škrabátko ze sobího parohu, sloužící k úpravě kůže, a kost nosorožce, na níž je zarostlá rána od zbraně nějakého lovce divocha. Jsou to dvě nejstarší památky po člověku, kterými dokázána jest jsoucnost člověka v těchto krajinách před 10.000 lety. – Hádankou nerozluštěnou zůstane, odkud ten člověk přišel, jak dlouho zde žil a kam se poděl –

Zaleťme v duchu doby 2.000 LET PŘED KRISTEM. Celé údolí Modly od Třebenic, k Chodovlicům k Luckému mlýnu a k Úpohlavům osídleno jest lidem usedlým, pospolitým, živícím se orbou, chovem domácích zvířat a lovem zvěře. Nádoby ozdobovali šňůrovými a vpichovanými ozdobami, zbraně zhotovovali dovedně a bronzové ozdoby vkusně. Pěkně zhotovované a facetované kamenné mlaty a sekery svědčí o jich dovednosti a krasocitu. Způsob pohřbívání „v poloze skrčené“ svědčí o jejich víře v život posmrtný. Jest to pokolení skrčených koster, které od r. 2.000 let před K. až do roku 950 před K. zde sídlo mělo. Zbytky takové větší osady nalezeny byly na poli p. Aloise Šaška mezi Chodovlicemi a Luckým mlýnem. Byly to zbytky mazanic a jich obydlí, - spousta popele, odpadky z kuchyně /kosti, střepy/ vypálená prohlubina /jako pec/. Kamenný mlat, dláta, nožíky, drtidlo na obilí, brusle z kosti, pohár se šňůrovou ozdobou, palstav a zlatý závitek a.t.d. – Mnoho nálezů z téže doby bylo objeveno bylo též u Úpohlav a u Klapého. Jaký to byl národ, kam odešel, zůstane hádankou nerozluštitelnou. - - Skrčené kostry 2.000 před K. – 950 před K. Doba Hallstadtská 950 př. K. – 400 před K. Doba „La Téneská“ 400 př. K. – 150 po Kr. Na území skrčených koster v středních a severních Čechách, - tedy i u nás objevilo se pojednou nové pokolení s úplně vyvinutým obřadem pohřebním a s úplně vyvinutou kulturou. Spadá to do doby 400 před K. až do 150 po Kristu. Archeologové jmenují toto období „Laténské“ dle slova „La Ténes“, což jest po česku „mělčina“. Na „mělčině“ na jezeře Neuschatelském u bývalé vojenské stanice nalezeno bylo totiž mnoho předmětů vyznačujících toto období 400 před K. až 150 po Kristu. V kultuře této

objevuje se již převážně železo. Padá to doby osídlení Čech Boji čili Gally 400 př. K. Toto nové pokolení nazvati lze bojovným, neboť téměř v každém mužském hrobě / v němž nebožtíci jsou uloženy ve směru SJ nalézáme meč, oštěpy, zbytky štítu aj. Pěkný takový nález objeven byl u Třiblic /Třebenické museum/.

400 l e t p ř e d K r i s t e m U Chodovlic zanechalo nám pokolení z doby „Laténské“ /na poli p. Štekla/ celou sbírku hrnců, popelnic, misek, pohárů, přeslenů, fibulí, jehlic bronzových. Křestní listy těchto nálezů jsou 2 římské mince ze současné doby „římského císařství“ / tedy z rozhraní našeho letopočtu 2.000 let!/. Současně s kulturou „Tenéskou“ čili „galskou“ objevilo se v Čechách pokolení žárových hrobů slezského a lužického dle všeho slovanské. Pokolení žárových hrobů, které přišlo od severu kolem 500 před K., rozšířilo se tak, že v roce 500 po Kristu byly žárové hroby po celých Čechách, z čehož soudíme, že v těch dobách byly celé Čechy osídleny kmeny slovanskými – českými. Dle toho stalo se osídlení Čech českým plemenem dříve nežli v IV. neb V. století po K. jak píšou dějiny. Do pozdní doby žárové sahají první děje Čech obestřené bájemi a pověstmi, z nichž mnohé dotýkají se naší krajiny, zejména Vlastislavi, opevněného to hradiště mocného knížete Lučanů Vlastislava. Vlastislav postavil se proti pražskému knížeti Neklanovi, kterýžto děj spadá do první polovice 9. století /Dle Cosmy, který žil 1045 - 1125/.

ŽUPNÍ ZŘÍZENÍ Zřízení bylo tehdá patriarchální a demokratické. Rodiny žily buď společně z nedílného statku, anebo jej dělili mezi své členy měrou úplně rovnou. Veškerý rodový statek slul dědinou. Členové rodu byli mezi sebou rovní a úplně svobodní. Teprve od Boleslava I. /935 – 967/ mizela rovnost lidí a pozemky počínaly se u některých stavů hromadit. Celé Čechy rozděleny byly na větší okrsky tak zvané „župy“. Roku 935 bylo jich 52, později 56. Za Václava II. /1278 – 1305/ bylo z 56 žup utvořeno 29 krajin. Poněvadž časem vypovídaly mnohé župy knížeti na Vyšehradě sídlícímu poslušnost, proto Boleslav I. hleděl si je uváděti v poslušnost. Správcové hospodářství /v obci/ - Župané – Vojvodové – Kníže. V těch dobách byla krajina naše hustě zalidněna.

CHODOVLICE

Pod útulnou strání při potoce Modle, která od pohanských předků našich jméno své dostala, že u pramenů jejich Pod Vlastislavi konaly se kouřové oběti „Modly“ zvané, usídlila se četná rodina, jejíž hlava neboli vůdce jmenoval se „C H O D O V E L“. Všem členům rozvětvené jeho rodiny říkali souborným pak jménem „C H O D O V L I C I“ z čehož utvořilo se nynější jméno obce „C H O D O V L I C E“. Chodovlice ležely v župě litoměřické. Když ale později vzalo župní zřízení za své a země česká byla rozdělena dle zřízení náboženského na dekanáty, tu z župy Litoměřické zřízen byl a r c h i d i a k o n á t Litoměřický. Osou celého tehdejšího života prvních našich předkův slovanských bylo zemědělství. Pro důkaz netřeba jíti daleko. Asi 4 hodiny odtud na sever jest obec Stadice. U samých Stadic stojí mohutný pomník s pluhem, pod nímž jest nápis: „Zde od pluhu Přemysl k vévodství povolán /1841/“ /700 po K./ - - Zde přijal Přemysl poselství Libušino právě v poledne, kdy ustal ve vzdělávání svého rodného lánu a na převráceném lánu obědval. – Byť tato kronikářská zpráva o nastolení Přemyslovců obestřena byla bájemi, předc nezapomínejme, že i ty báje vyrostly z lidu, a že jsou ohlasem jeho nitra, - ohlasem velké lásky a úcty k rodné půdě. – Opusťme však tyto červánky našich dějin a obraťme se do doby historické, a pátrejme kde setkáme se s Chodovlicemi - - - - V Třebenické viničné knize z r. 1612. dočítáme se, že král český Vladislav II. /1140 – 1173/ daroval roku 1157- /střed jeho vlády/ Chodovlice, Třebenice, Hlupohlavy, Velemín, Podlešín, Boštěšice, Polepy, Šiřejovice, Vransko, Boreč a v Litoměřicích 3 osadníky na věčné časy klášteru sv. Jiří v Praze. /založenému 973 za Boleslava II./ Od toho roku 1157 - tedy do dneška 755 let nesly Chodovlice osudy své společně s Třebenicemi.

Vladivoj Tomek píše ve svých „Dějinách Prahy“ že dle listin abatyše kláštera sv. Jiří v Praze z r. 1228 a 1233 patřejí k župě Litoměřické jmenovanému klášteru: C H O D O V L I C E , Třebenice, Hlupohlavy, dále Chvalovice /zaniklá obec/ a.t.d. V další listině z r. 1364. Připojuje se k obcím těm Kololeč.

Třebenice. Dříve „trhová ves“ ohradily a upravily se za Přemysla Otakara II. /1253 – 1278/ co „panské město poddané“, a aby bylo vymaněno z úřadu králova v Litoměřicích, vymohla mu abatyše kláštera za krále Václava II. /1278 – 1305/ dne 6.února 1299. privilej na ortelování zločinců a na šibenici. Tím vynikly Třebenice nad obce okolní a staly se střediskem, k němuž vedle jiných patřily Chodovlice s lidem „úročním“, který platiti musel klášteru poplatky a později vykonávati roboty. – Za krále Václava I. /1230 – 1253/ tedy dříve nežli se dočítáme nějakých zpráv z města Třebenic, vyvíjely se zdatně Chodovlice a v celém okolí hrál dosti značnou úlohu chodovlický zeman P E T R. S jeho jménem se shledáváme na listině, kterou král Václav I. potvrzuje klášteru Tepelskému díl vesnice Klepy, kterou dotyčný klášter koupil 7.března 1237. od urozeného pana Smila z Lichtenburku za 200 hřiven. Na této listině uložené v originalu v Teplském klášteře/ a v opise v archivu zemského musea v Praze/ jsou podpisy svědků: Sulislav ze Lkaně Radoslav z Dlažkovic a.t.d. Petr z Chodovlic Rodových jmen tehda ještě nebylo, až v 15. a 16. století. Roku 1437 Šimon, psal se r. 1600 Šimonovic a roku 1701 Šimonovský. Zemanem P E T R E M roku 1237 uvádí se první historická osoba do místních dějin Chodovlic. Jest to před 675 lety!

V této době nestál ještě ani Košťálov ani Hazmburk v podobě zděných rytířských hradů. Nad vesnicí Klepy byly rozvaliny hradu „Klep“ vystaveného z dřeva a hlíny /Cosmas 1045 – 1125. je viděl/. Teprve ke konci 13. století /snad za krále českého Václava I./1230 – 1253/, který zaváděl rytířství do Čech postaven byl Hazmburk a Košťálov z kamene a malty. Jméno „Hazmburk“ dostal nový rytířský hrad teprve r. 1335. od majitele Zbyňka Zajíce./Dříve jmenoval se „Klep“. Pozdější dějiny Chodovlic souvisí úzce s dějinami Třebenic. Za válek husitských /r. 1419 – 1434./ vyhnány byly jeptišky z kláštera Svatojirského v Praze a císař Sigmunt, který potřeboval peněz, obrátil se na bohatý rod K a p l í ř ů a zastavil mu statky Svatojirské: Třebenice, Chodovlice, Kololeč a m.j. s tou podmínkou, užívati je tak dlouho, dokud by je císař neb dotčený klášter znovu nevyplatil /1420/. Tomuto Kaplíři přenechal v tom roce též Košťálov. Kaplířové starali se o rozvoj města a okolních vesnic. Na soudech v Třebenicích, někdy i v Chodovlicích zasedávali sami neb jejich purkrabí. Před rokem 1459. koupil Třebenice, Chodovlice a ostatní vesnice od králů Českých /Jiří 1457 – 1471./ V i l é m z I l b u r k a a na Ronově měl je v držení do roku 1540. Ilburkové zvelebovali městečko Třebenice, zasedali tam sami neb jich hejtmani na soudech městských „velkých neb plných“, sadili radu, zapisovali domy a pozemky, rozhodovali ve všech věcech sporných a trestných. Později vložen úřad zastupování vrchnosti na Třebenského rychtáře Jana Haníka, který i na výroční soudy do Chodovlic, na rychtu Martina Starýho 1514. docházel. - Za vrchností této staly se při soudech Třebenických zápisy majetkové do kněh V a c k o v i, mlynáři v Chodovlicích r. 1494. a Kateřině ženě jeho, Bartoňovi 1537, Zichovi a ženě Martě 1517, Jakubu Koubovi 1582. Roku 1540 byly Chodovlice s Třebenicemi již zase v držení Sva t o j i r ské h o

kl á š t e r a

v Praze. Bylo to v době největšího rozkvětu celého Třebenicka

/Občanstvo bylo téměř vesměs víry „pod obojí“/ Když r. 1618 nastaly bouře stavovské, tu se jich zúčastnily také Třebenice s Chodovlicemi a okolím, statky ty byly klášteru vzaty a dne 11. července 1620. za 33.000 kop míšen. Prodány P R O K O P U D V O Ř E C K É M U z Olbramovic.

Po potlačení vzpoury padl Prokop Dvořecký dne 21. července 1621. na Staroměstském rynku pod sekyrou katovou. Co se stalo s jeho majetkem, dočítáme se v „Dějinách konfiskací“ od Tomáše Bílka. „Jmění Prokopa Dvořeckýho rytíře z Olbramovic připadlo královskému fisku. Ujaty byly od královského fiska: Třebenice, Chodovlice s mlýnem a krčmou, Kololeč a.t.d., které nyní klášteru sv. Jiří r. 1622 n a v r á c e n y b y l y.“ Třebenicím za trest vzaty byly na celých 10 let privileje /1621 – 1631/ a na Chodovlice a okolní obce uvalena nejtužší poroba. - Vložka:

Protireformace katolická začala se prováděti z celých Čech nejdříve na

Třebenicku. Bylo to vlivem arcibiskupa Pražského a Žofie z Helfenburku, abatyše kláštera Svatojírského /1602/. Roku 1599. odešel p o s l e d n í f a r á ř pod obojí Jakub Kolínský z Třebenic a arcibiskup vnutil Třebenským katolického kněze Havla Zemánka. R. 1602 odešel správce školy pod obojí Václav Blovský a arcibiskup sem poslal 2 jezovity. Míra útisků byla dovršena, když zarytý nepřítel Třebenských H o r č i c k ý z Tepence /jezovita/ jmenován byl klášterským hejtmanem. On nařizoval veliké poplatky, obmezoval svobody a konečně dal asi 100 osob z Třebenic s celou městskou radou v Praze do žaláře na více neděl v Praze zavříti, mezi kteroužto dobou „milostivá“ vrchnost sklidila na jejich polích v Třebenicích úrodu do svých stodol /765 mandel a 12 snopů/ Třebenští stále vzpírali se p r o t i r e f o r m a c i : Jezovity vyhnali, - Jan Veselý natloukl knězi Bartoloměji Brtíkovi palicí, Vít Vykročil ho z políčkoval. Když dala vrchnost z třebenského kostela r. 1606. odstraniti kalich tu Augustin Krčka na den Jana Husa vstoupil na kazatelnu a sám kázal. Když vrchnost Třebenickým pobrala úrodu polní tu podali sousedé r. 1606 direktorům a správcům zemským suplikaci. Vrchnost mající se zodpovídati se vymlouvala, že jim to proto pobrala, poněvadž od sedláků z okolí bez vědomí vrchnosti pole kupovali, neb sedlská pole osývaly. Tak na odstavec 16 v suplice odpověděla vrchnost : 16. Urbanu Hoblíkovi louka vzatá a k statku sedlskému do Chodovlic zase přivlastněna tím způsobem, žeť bez dovolení vrchnosti od sedláka koupil. Rozumí se, že v první řadě hrála v tom úloha msta. V Chodovlicích byl také lid pod obojí, ale tam nebylo tolik příležitostí přicházeti do konfliktu se zařízeními protireformačními. Tam nebylo přímého styku s faráři, učitely a úředníky. Proto hlavní ostří namířeno proti Třebenickým. Proč nedovolovala vrchnost prodávati selský majetek městským?

Na pozemku selském lpěla povinnost robotní a četnější úroky a dávky. Odprodáváním pozemků městským „milostivá vrchnost“ o to přišla! Stopujeme-li Chodovlice v dějinách dalších, vidíme, jak prodělávají útrapy války třicetileté a celou tu dobu mravního, hmotného a náradnostního úpadku našeho. Prodělali i dobu germanisace „která neušetřila ani ten nejmenší úřad obecní a školní v nejnepatrnější vísce české“. Však v době, která hrozila nejvíc úplnou germanisací národa našeho, vynořila se z dějin jasná postava císaře „ s e l s k é h o“ Josefa II., jehož reformy znamenají pro třídy selské pokrok nesrovnatelný. Reformy jeho přinesly do vesnic nový život /1765 – 1780 spoluvladař 1780 – 1790 vládnul sám/. Má zásluhu o povznesení hmotného i duševního blaha lidu selského, jenž zůstával tehda jediným zdravým jádrem českým. R. 1780. zrušil nevolnictví, čímž prohlásil, že ničím nemůže býti člověku odňata svoboda, volně nakládati se svou prací a svými silami. Poddaný ať má volno, ženiti se, stěhovati, věnovati sebe a své děti k libovolnému zaměstnání, statky sedláků mohou se postupovati přirozeným dědicům aj. R. 1781 „ T o l e r a n č n í

p a t e n t.“ Tím neměl bíti nikdo nucen proti svému

přesvědčení přijímati evangelium státní. Když r. 1782. zrušen byl císařem Josefem II. Klášter Svatojirský v Praze, tu připadly Chodovlice s Třebenicemi a Čížkovicemi aj. n á b o ž e n s k é m u fondu. Na první čas přišly obce z deště pod okap. Obce měly teď vrchnost císařskou v Litoměřicích a pana vrchního v Čížkovicích, který se vkládal i neprávem v práva obce a veškeré hospodářské a policejní záležitosti. /Nářek Třebenických/. Teprve rokem 1848 zrušením svazku poddanského, provedeného 17. března 1849. vydáno bylo „ z ř í z e n í o b e c n í“ dle hesla „ ž e z á k l a d e m svobodného s t á t u jest o b e c s v o b o d n á“ Když dále r. 1850. zřízen byl v Lovosicích okresní soud, vstoupila obec naše do nynějšího vývoje.

Zřízení obecní. R y c h t á ř - rychta - k o n š e l é . Správu obce Chodovické vedli 4 konšele a 1 rychtář, který co odznak měl „právo rychtářské“. Právomoc rychtáře nebyla veliká, býval více k ruce vrchnostenských úředníků. Vrchnost sama neb její úředníci vedli dozor nad obecním hospodářstvím, nařizovali roboty, vymáhali povinnosti a byli soudci ve věcech sporných a trestních. Jakousi ochrannou vrchnosti Chodovlicím byly Třebenice, které vysílaly své sudí, rychtáře a jiné osoby úřední ke konšelským schůzím do Chodovlic, neb předvolávaly sousedy chodovické k úřednímu řízení do Třebenic. Rychtáře dosazovala vrchnost sama. Obyčejně byl úřad ten při některé rodině jako dědičný. Při některých gruntech bývala rychta dědičně a odprodávala se, když přešel rychtářský úřad na jinou rodinu. /R. 1561 prodal Kašpar s povolením vrchnosti rychtu novému rychtáři v Kololeči Martinu Millerovi za 180 kop. míš./ Z různých památek dočítáme se, že v Chodovlicích byl rychtářem Matěj 1470 – 1490 /měl pole/ “

Martin Starý

1514.

“

Jan Mouša

1634.

“

Ondřej Trlíšek 1677 /Trdílko – nemehlo, prostičký člověk. Přezdívka po předcích./

“

Jiří Leník

1686.

“

Tomáš Hrnčíř

1687.

“

Jan Finger

1777.

“

Václav Janda

1817 – 18.

Na „ r y c h t ě“ chodovlické nebo na „ p r á v ě“ skládaly se kontribuce, peníze sirotků, tam děly se smlouvy o koupi a prodeji, frejmarcích, tam spláceli dlužníci splátky a věřitelové si splátky tam vyzvedali a p. Vše to dělo se o tak zvaných „ s o u d e c h“, které se konaly jednou nebo dvakráte do roka. /v Chodovlicích/

Za držení Třebenic Ilburků z Vřesovic /1459 - 1540/ docházely strany chodovické s konšely a rychtářem na velké soudy do Třebenic, kde pan Ilburg nebo jeho úředníci soudu předsedali. V knize městské /města Třebenic/ z r. 1434 – 1577. nacházíme mezi jinými také tento zápis: „Leta od narození Syna Božího 1470 přistoupil Matěj, rychtář z Chodovlic s paní Marketou manželkou svou před čtyry lavy před súd dobře zahájený, kdež moc a právo jsa v svém zdravém životě a při dobré paměti a vzdal týž Matěj dědinu svou na Třebenště Marketě manželce své, aby ona byla pravá společnice. A Marketa vzdala navzájem muži svému Matějovi svou dědinu, kterou má u Chodovlic, tak aby on byl pravý její společník jakož i jeho budúcí. Při soudě tam byli: Sudí Vondráček, rychtář Vlášek, purkmistr Duchek, konšelé a purkrabě Panic Milosti Hillburga Jakub Franěk z Jarpic.“ Když později odbývaly se soudy v Chodovlicích, dojížděli k nim úředníci vrchnostenští, neb k tomu splnomocněný rychtář Třebenický. Za abatyše Justiny Anny Elinky z Roznfelsů docházel na soudy do Chodovlic Bakalář Pavel 1554., - soudce a konšel Třebenický. Za abatyše Doroty z Krumlova dojížděl sem klášterský hejtman Bohumír Vilém Skránovský z Viedrsperku 1667., neb třebenický Frant. Štolcemberger, správce vesnických, klášt. Poddaných. Dekretem kláštera Svatojirského z 25. března 1677. jmenován byl třebenický prymator Jiří Štolcemberger /řezník/ za správce vesnických klášterských podaných, jemuž konšele a rychtář z Chodovlic rukou dáním museli slíbiti poslušnost. Od r. 1692. kdy za abatyše Heleny Pironky z Gallianu přikoupeno bylo od kláštera panství Čížkovické, přenesen byl hlavní úřad do Čížkovi, kde byl v residenci hejtman „jménem a na místě osvícené vrchnosti“ A tak roku 1720. dojížděl k řízení Čížkovický obroční, neb „aktuár“ neb „správce“ neb sám p. hejtman. Zrušením kláštera sv. Jiří 1782. přišlo panství Čížkovické k náboženskému fondu, a ač za císaře Josefa II stalo se r. 1781 zrušení nevolnictví a prohlášení práv člověka, nevedlo se v brzku po smrti císaře Josefa poddaným panství Čížkovického o nic lépe než dříve. Pan direktor panství Čížkovického Kalfus počínal si, co pravý karabáčník. Třebeničtí pod tíhou Čížkovického úřadu podali r. 1806. velkou petici k císaři, aby město Třebenice jmenováno bylo svobodným městem ochranným. Nepořídili nic, museli platit pokutu, že petici tu nekolkovali. A Chodovlice mlčky nesly tíhu poměrů, aby proti ním nebylo zakročeno se vší přísností co proti „bouřlivým sedlákům“ jako se to stalo r. 1703-1711 Chodovlice, Syřejovice, Úpohlavy se prý pro daně bouřily ! – Když měl r. 1830 chodovlický občan Petr Zázvorka

nějaké řízení na úřadě Čížkovickém u p. direktora Grosmana, kde se mluvilo jenom německy poslal za sebe kurážnějšího bratra svého Josefa Zázvorku z Třebenic, leč i ten tam špatně pochodil. Když se na něho p. direktor zhurta obořil a jemu došla znalost němčiny, začal po česku trochu rázněji hovořit, tak že místo vyřízení dostal arest. Teprve po roce 1849. vzali za své rychtáři – s pravomocí velmi pochybnou, - více loutky vrchnosti. /Rychtář „Její Milosti“/

Konšelé Rychtářům stafáž dělali konšelé, volení dle dobrého zdání vrchností. Jmenování konšelů dělo se obřadně a slavnostně. Nově zvolení konšelé museli buď v Třebenicích na rathause neb na rychtě v Chodovlicích, nebo v krčmě /Mariany Krčmářky 1694./ před vrchnostenským úředníkem složit přísahu. Tak dne 16. prosince 1687., když pan hejtman klášterský, Michal František Schneider z Levenpreisů osobně jmenoval v Třebenicích dosavadního klášterského varhaníka, Johanesa Vogla písařem městským, zajel si do Chodovlic a na rychtě vložil úřad rychtářský /po Jiříku Leníkovi/ v ruce Tomáše Hrnčíře /1687/ a za konšely jmenoval: Jana Spalpečeně, souseda Jana Bendu Andresa Waltra ševce a celnýho Václava Mareše, mlynáře Jmenovaní složili do rukou hejtmana Schneidera tuto „přísahu konšelskou“: „Přísahám Panu Bohu, stvořiteli svému a Její Vysoce Osvícené, Knížecí Milosti, důstojné velebné a nábožné Panně Panně Anně Mechtyldě Šenvaisové z Ecksteina /1683/. z Boží Milosti kněžně a abatyši král: kláštera sv. Jiří na Hradě Pražském, vrchnosti dědičné a milostivé, že v tomto úřadě konšelském, kterýž mi Její Milost svěřiti ráčila, chci ke cti a chvále Boží hleděti, neřády všeliké rušiti a dobré velebiti, chci se k přespolnímu jako k domácímu, k chudému jako k bohatému spravedlivě, zvlášť k sirotkům a vdovám zachovati, tajnost konšelských schůzí držeti a spody spravedlivě podle nejvyšší možnosti své činiti, neohlídaje se na přátelství neb na nepřízeň, aneb dary, ani při žádném, v světě vymyšlenou věc jinak učiniti. Čehož mi dopomáhej Bůh a otec Bůh syn a duch svatý Amen“ - -

Po vykonaných juramentech dal pan hejtman zvoleným různé instrukce: 1./ Představení obce mají svého duchovního pastýře jako poslušné ovce ve všem poslouchati a býti všemu lidu příkladem, co se týče chození do kostela, na procesí, k zpovědi. V tom mají co hořící svíce celou obec předcházeti a veškerých nařízení samospasitelné církve katolické dbáti. 2./ V době předepsaných služeb Božích /v Třebenicích/ šenk v krčmě výsadní uzavříti. 3./ Hospodářové ať dbají toho, aby v domě jich žádné hanebné nemravnosti se nepáchaly pod pokutou 5 kop k záduší. /“Hříšníci“/ 4./ Vrchnost „od Boha poddaným ustanovenou“ bezpodmínečně poslouchati a úředníků vrchnostenských bez odmlouvání poslušní býti. 5./ Proti vrchnosti a jejím nařízením /daním/ toho nejmenšího nepuntovati. 6./ Sirotky a vdovy chránit /Nápolek obilný, odoumrť/ 7./ Konšelé nemají při truňku v krčmě hovořiti o tom, co v radě své smluvili. 8./ Při souzení mají se varovati lehkých řečí, hluku a křiku. 9./ Na oheň pozor dávati /S loučemi a svíčkami bez luceren nechoditi do chlévů 10./ Veškeří sousedé a obyvatele obce mají k nově zvoleným míti patřičný respekt. Po skončení řízení vzal vrchnostenský úředník za vděk skrovným dárkem, a Chodovlice zanechal vládě „moudrým a opatrným“ konšelům a rychtáři.

MLÝN - MLYNÁŘ Jasněji vystupuje v dějinách Chodovlic mlynář Vacek s manželkou svou Durou při roce 1465. /Žil tedy před 447 lety!/. Otec jeho jmenoval se Václav, od kteréhožto křestního jména utvořili rodové jméno nejdříve „Václavec“ později ale „Vacek“. – Bratr tohoto mlynáře Vacka „ Jan Vacek“ byl od r. 1465-1496 farářem na Vyšehradě /psával se vždy co „rodák Chodovický“/ Mlynář byl v obci osobou význačnou, příjmy z mlýnů bývaly jak pro majitele tak pro vrchnost dosti značné, proto obec při které byl mlýn se daleko výše cenila. /Poznámka: K Chodovlicím patřily mlýny 2./ Vacek mlynář záhy zemřel a manželka jeho /Dura/ Dorota zděděný mlýn r. 1492. odevzdala, - když se dcera její Lída veškerých nároků na mlýn zřekla – synu svému Slávkovi /Bohuslavovi/. Bohuslav vedl od r. 1494. s manželkou svou Kateřinou mlynářskou živnost sám. S ním v obci závodil v majetnosti r. 1494 soused „Šimon“ Roku 1685 nájemcem na samotě ležícího panského Luckého mlýna, zvaného též, „Zajíčkovského“ byl Jiří Hoza. Dne 2. června 1685 střetl se mlynář Jiří Hoza s Martinem Hozou z Třebenic, který si pouštěl vodu z potoka na svou louku u Chodovlic /což nebylo dovoleno/. Jiří Hoza udeřil ho motykou a zuřivě ho mordéřsky tloukl, štval 3 psy na něho a učedníka svého vybízel: „zabij tu šelmu“ až oráči na blízku pracující to zarazili. Mlynář Jiří Hoza dán do šatlavy a přišlo k soudu. Jiřík se přiznal. Při soudě si Martin Hoza za vzaté jemu zdraví počítal 40 kop. /42 Kč/ s tou protestací kdyby následkem toho tlučení brzo ze světa sešel, aby při právě mordu vinným byl. Felčar za léčení a medikamenty počítal si 6zl.r., /21.6 Kč/ Poznámka: „nad paměť lidskou se zachovává, že v sobotu při nešporách bez jakéhokoliv bránění voda do luk k podpouštění od sousedův se beře.“ Poznámka: Roku 1674. Přišel do obecního „Nového mlýna“ v Třebenicích nájemce Jiří Šašek, mistr mlynář z Loun. Roku 1695 – 1732 byl v Luckém mlýně mlynář Jan Šašek /boháč, půjčoval peníze a byl též sousedem v Třebenicích tj. držitelem domu/. V té době jeho sousedem v Chodovlicích byl mlynář Václav Mareš.

KRČMA. Tak jako u pana otce ve mlejnici bila hlavní tepna společenského života chodovického, když lidé při práci a krajánkové při odpočinku snášeli a přemýlali novinky z okolí a z krajin vzdálenějších, - tak zase při truňku v krčmě chodovické se rozumovalo někdy klidně, jindy bouřlivě dle toho kolikátou pintu třebenického piva kdo popíjel. A v Chodovlicích byli sousedé, kteří si ho rádi dopřáli. Kdysi před r. 1612. přezdívali rolníku Václavovi „Bumba“, poněvadž rád bumbal, - a jméno to mu co rodové zůstalo. – Pro stálé řeči v krčmě pojmenovali souseda Matěje „Darmotlach“. A jména toho nezbavil se ani co soused chodovický, ani bratr jeho v Třebenicích. Horčický z Tepence, který co hejtman kláštera Sv. Jiří založil r. 1612 „viničné knihy“ pro Třebenice a okolí, zle vytýká v úvodu těchto knih předkům našim a sice v jedné píše „ že třebenští by měli věnovati peníze na kostel a ne k darebnému vořírání se“ , v druhé knize pak píše, že ve vesnicích Chodovlicích, Úpohlavech, Kololeči mnozí velicí mrháči a ožralci se nacházejí“…… Tomu ovšem na slovo věřiti nesmíme. Obyvatelstvo bylo tehda víry pod obojí a Horčický z Tepence co jezovita byl zavilý nepřítel třebenických, jak v Sedláčkových „dějinách Třebenic dočísti se můžeme. Ostatně chodovičtí pili /1694./ pivo zádušní, které jim šenkovala krčmářka Mariana – takže kostel z toho měl také užitek. - - Krčma byla za starých dob velikou předností pro obec, bylo to jakousi výsadou. /Kololeč ze starších dob krčmy neměla 1712./ Zajdeme-li v duchu do krčmy paní Krčmářky Mariany v roce 1694., najdeme tam především ve zvláštní skřínce vyvěšené regule, které předešlí majitele při vymáhání krčmářské výsady přijati museli. Stojí tam: „Vysazujeme právo nadřečenému krčmáři nalévati pivo a jiné nápoje obyčejně dle způsobu a zvyklostí krčem sousedních, - nedávaje menší míry pod pokutou ¼ kopy grošů míš. /60 kr.r.č./ - - též prodávati chléb a maso jiné potraviny dle svého prospěchu“ - „V krčmě nesmějí se provozovati hry v kostky ani jiné škodlivé neb zbytečné hry. Za těmito regulemi jest cedule obsahující ceny nápojů a potravin.“ - - Mimochodem uvádím, že pivo muselo se píti jen třebenské, - víno domácí neb třebenské, maso jen od řezníků třebenských. – Tabák donášel se jen jako zvláštnost od některého souseda třebenského, který si prodej jeho u litoměřického úřadu /r. 1734/ najmul.

/První nepatrný prodej tabáku byl v Třebenicích od r. 1678. Monopolem stal se prodej i výroba tabáku od r. 1784/ Na ceduli obsahující ceny potravin a nápojů čteme: 1694 1 pinta starého piva . . . 4 kr. 1 pinta vína . . . . . . . . . 8 kr. slušný oběd . . . . . . . . . 6 kr. Libra chleba /1705/ . . . 1 kr. Libra hovězího masa /1692/ . 3 kr. Husa v červnu /1692/ . . 15 kr. 1 lb másla /1692/ . . . .

8 kr.

1 lb telecího masa /1692/ 3 kr. 1 šunka /1692/ . . . . . . . 9 kr. 1 kuře /1692/ . . . . . . . . . 3 kr. 1 citron . . . . . . . . . . . . . 2 ½ kr. 1 zlatý rýnský měl 60 kr., rovnal by se 1zl 80 kr.r.č. Tedy svrchu uvedené 4 kr. rýnské by byly 3 x 4 = 12 r.č. 1 kopa míš = 2 zl 10 kr. r. č. 1 groš = 3.5 kr. r. č. Mnohý se pozastaví nad těmito cenami. Abychom si udělali správný pojem o blahobytu našich předků, jest třeba přeměniti si to na peníze naše /1 kr. rýnský = 3 kr.r.č./ Převedeme-li hořejší ceny na naše peníze, máme zase nová čísla, z kterých nejsme zase moudrými. K pravému posouzení tehdejších poměrů třeba znáti majetkové poměry občanstva, zejména pak, kolik si dělný lid na ten vezdejší chléb vydělal. 1692 – 1693 – 1705 měl sekáč bez snídaně . . . 28 kr. na den Žneč /1692-1693/. . . . . . 12 kr. zedník mistr /1705/ . . . . . 30 kr. tovaryš /1705/ . . . . . . . . . 20 kr. nádeník . . . . . . . . . . . . . . 12 kr. 1 pinta = 13/4 l. Sekáč by měl 7 pinet piva /12 litrů = 1zl 80 kr

1 “ teď 26 kr.

za to: 31/2 pinet vína /6 l.a/40 kr = 2 zl 40 kr. 28 liber chleba /28 liber a 7 kr = 1 zl 96 kr. 9 liber hověz. Masa /45 x 9 = 4 zl 05 kr. průměrně denně 2 zl 55 kr. Zedník “ “ 71/2 pinet piva / 13 l. a 15 kr = 1 zl 95 kr.r.č. 33/4

mistr

“

vína / 6.5 l. x 40 kr = 2 zl 50 kr. “

10 liber hověz. / 10 x 45 = 4 zl 50 kr

“

30 “ chleba / 30 lib x 7 kr. = 2 zl 10 kr. průměrně denně 2 zl 76 kr. Tovaryš “ “

5 pinet piva / 83/4 l. x 15 = 1 zl 31 kr. 21/2 “ vína / 4.4 l. x 10 = 1 zl 76 kr. 20 liber chleba / 20 x 7 kr. = 1 zl 40 kr.r.č. 6.6 “ hov. Masa / 6.6 x 45 = 2 zl 97 kr. průměrně na den 1 zl 86 kr.

Poznámka: 1 strych pole v Křesýně r. 1696 byl za 20 zl. 1 “

“

v Libochovicích r. 1721 byl za 40 zl.

1 kráva roku 1692 za 10 zl. Pár koní

“

“ “ 100 zl.

Remunda / roku 1716 / za 97 zl. Domovní stavení roku 1722 . . za 400 zl. Pretense slušná . . . . . . . . . . . .

200 zl.

Větší dům v Libochovicích r. 1697 byl za 450 kop Z toho vidíme že poměr mezi cenou zboží a výdělkem se vzhledem k některým potřebám životním nezměnil, - nebo jen nepatrně. - - Vrátíme se v duchu do té naši chodovické krčmy a povšimněme si jaký ten Gambrinův nápoj byl. Vařili ho třebeničtí právovarečníci, jichž bylo roku 1694 celkem 47.

K várce piva vzali r. 1693. 21 strychů ječmene, 3 strychy pšenice a 3 strychy chmele. Dohromady z těch 24 strychů sladu navařili 48 věder piva. /1 vědro z ½ strychu. Na 1 litr přišlo 0.82 l sladu. Nyní se /1897/ v Litoměřicích beře na 30 hl piva 540 kg ječmene a 12 kg chmele. Tedy na 1 litr připadá 0.37 l sladu. Z toho jest patrno, že tehda bylo pivo daleko silnější i lepší, nežli nyní. - - Roku 1739. měl chodovlickou krčmu Jakub Walter, který s povolením krajského úřadu byl ustanoven výběrčím cla, které se zde vybíralo.

CELNÝ Když Vilém z Ilburku koupil od králů Českých Třebenice, Chodovlice a okolní obce, vymohl Třebenicím roku 1507. od krále Vladislava privilej na clo neb mejto „poněvadž prý v Třebenicích jest sklad veliký všelikého obilí jako v málo kterém městě kraje Litoměřického a poněvadž tudy vede silnice zemská“, která leckde opravy potřebuje.“ Clo se platilo z věcí v zemi prodávaných, do zemi přivážených a země vyvážených / z plného vozu, z prázdného vozu, ze sudu, z volu, z koně, krávy a t.d. Dokud bylo hospodářství polní v rozkvětu, vynášelo clo mnoho, když ale nastal úpadek, nebylo co proclívati, a formané hleděli se clu co možná vyhnouti. K vybírání cla zvolili si třebenští jednoho „celného“ pro Třebenice a po jednom „výběrčím cla“ pro Chodovlice a Úpohlavy, kteřížto výběrčí byli třebenickému celnému podřízení. Aby jim nikdo neproklouznul, dával Košťálovský mlynář Lukáš Kejkrt 1747. při uzavírání šraňku u mlýna Košťálovského pozor, aby formané město neobjížděli. Za práci tu dostával k pouti vědro piva /r. 1747/. V Chodovlicích vybíralo se clo blíže mostu přes potok Modla. U mostu postaven byl sloup s celným „kolečkem“ co odznakem celnice a ručičkou, ukazující k domku, kde bydlel výběrčí cla. Na místě tom, kde stával celný sloup, jmenuje se podnes louka „na kolečku“ /Am Zollradel 1754/. – Roku 1678 byl výběrčím cla Andres Walter, švec, který nechával formany často projížděti a proto málo cla odváděl. Proto zvolen byl nový výběrčí Jiří Leník /1678./ Leč i toho brzo propustili a zvolili si Mladého Matějku,- a zase na krátko neb již v roce 1679 dne 9.

ledna zvolen byl v sesi radní města Třebenic za výběrčího cla v Chodovlicích Tomáš Hrnčíř, který byl po přísahou. Za něho bylo vybírání cla uspokojivé, však za jeho nástupce Jana Waltra 1692. bylo tak nedbalé, že clo sotva na výběrčího cla vyneslo. – Proto k žádosti Třebenických převzal vybírání cla chodovický mlynář Mareš. /1700/. Dlouho to neměl, neb již roku 1704. vzkázali chodovičtí, že oni pro Třebenice clo vybírati nebudou. Třebeničtí snesli se v sesi radní, že nebudou vesnických prosit, a že se na třebenském gruntu u Chodovlic postaví domek a že výběrčí bude zároveň hlídati louky a že každou slepici z Chodovlic zabije, která tam příjde na škodu. Mimochodem uvádím, že tehda města s vesnicemi stále byla ve sporu. Třebenice, v nichž staré privileje neměly po většině již velkého významu, - předc držely se houževnatě „práva míle“.- Na míli cesty nesměl nikdo obchody ani řemesla provozovati /jedině o trzích/, takže práce a kapitál musel se soustřeďovati v ohrazeném městě. Roku 1740 sebráno bylo lazebníkovi Josefu Holsteinovi v Contrabanti maso a dáno chudým do špitálu, že si ho koupil ve vesnici / V Chodovlicích/. Poznámka. Na vesnici bylo lacinější, neb neměli tam „ Fleischkreutzer. Roku 1744 opřel se cech třebenických krejčích, že krejčí chodovický dodává obleky do Třebenic a tím domácí na výdělku poškozuje. Pak se nedivme té malé ochotě chodovlických k Třebenicům vůči vybírání cla ! - - Když třebenští před rokem 1729. znovu si stěžovali, že výběrčí cla „ s příchozím forujícím lidem se v řádování pouští,“ a pak je bez jakékoliv výplaty povinného cla pasíruje,“ – tu abatyše Jsidora Konstancie Roudnická z Březnice dne 21. ledna 1729 vydala povolení, aby si celný domek tam vystavěli, aby se těm trpícím škodám předešlo. - Třebenští stavbu toho domku pro nepříznivé doby odložili /válka o dědictví španělské Karel VI./, a když si ho chtěli postaviti až v roce 1741. tu správec Čížkovický to vzhledem k příslušnosti pozemku zakázal. Třebenští se odvolali k vrchnosti klášterské, tvrdíce, že tj. opravdu pozemek obecní /koupený od Václava Těšitele/. Rekurs ale uváznul v Praze na věčné časy. V době té třebenická obec zvláštními manipulacemi právo vybírání cla v Chodovlicích a Úpohlavech ztratila. – Bylo to v době, když dle patentu r. 1736. zaváděná byla nová privátní cla neb mýta, dle zvláštních tabelářů vydaných 1738. Od roku 1739. odvádělo se clo quartálně krajskému úřadu do Litoměřic. Výběrčím byl šenkýř Jakub Walter. V tomto roce zdráhali se chodovičtí mýto platit, krajský úřad je ale přinutil k placení „an prý v distrikt města připojeny jsou.“ V této době, když Čížkovický správce byl jim nepřítelem, ztratily Třebenice na kratší čas právo vybírání cla. Třebenští ale

věděli, že kdo maže, ten jede, proto vypravili se dne 21. prosince 1740 do Prahy a tam přednesli oficiálovi Václavu Fišerovi gratulaci k štědrému večeru a co dárek přinesli celé tele! Po poděkování p. oficiala přednesli žádost o přímluvu, aby nabyli ztracená práva ohledně cla. Za krátko bylo vše v pořádku. - - Roku 1746 vybíral clo Jiří Pečený, zvolený v sessi radní za roční odměnu 3 zl. Po vykonané volbě povolán byl od krajského úřadu, aby se dostavil na Nové Zámky k vykonání „ juramentum fidelitatis.“ Jeho nadřízený byl Daniel Maštálka celný a měšťan v Třebenicích. Dalších zpráv o vybírání cla a o výběrčích v Chodovlicích nemáme. Privileje vzaly za své a tím také mnohé různice, jichž z těch dodělávajících privilejí bylo více nežli jakýchkoliv výhod a užitků.

ŽIVOT SPOLEČENSKÝ. / Ostatní občanstvo./ Ve službách obce stával vždy p a s t u c h a. V roce 1612. uvádí se Matěj Holý /měl se ženou svou Marianou vinici./ Roku 1709 byl pastuchou Hendrych Veselý, ale dlouho se neudržel, poněvadž kradl. Roku 1743 byl slouhou Matěj Radimský. Vedle pastuchy r.1676. měli v Chodovlicích též hajnýho Jana Poláka. Význačnými osobami pro život společenský byli majitelé statků : Zych se ženou svou Martou r.1517. – Roku 1612 : Benda Vít, Šimon Trlíšek, Jan Krčmař, Matěj Hrnčíř. Roku 1679 : Jiří Leník, roku 1676. František Seliger. František Seliger měl 2 dcery. Jedna z nich Anna držela r. 1694 zádušní krávu, z níž platila třebenskému záduší ročně 3 zl. Druhá jeho dcera Ludmila byla kráskou ale velkou hříšnicí. V zádušních účtech třebenských /1689 – 1700/ zapsáno jest v příjmech při roce 1693 pod titulem „Hříšníci“ : Ludmila Seligrová z Chodovlic zapomněla se častěji proti šestému přikázání s třebenským měšťanem a mydlářem Mariášem Mayerem a měla v neděli při bohoslužbách státi u hlavního vchodu do třebenického kostela pro výstrahu v kajícím rouše a s černou svíčkou v ruce. Matiáš Mayer, její zbožňovatel vykoupil ji z trestu. Zaplatil pouze záduší 2 zl 30 kr. /asi tolik platila sestra její na celý rok ze zádušní krávy/ a Ludmila mohla hřešiti znova. - - Tehda se dalo zaplatit všecko. Když někdo někoho zastřelil, mohl se dle „Práv městských“ vykoupiti z trestu smrti za 300 kop g. Českých /1.440 zl.r.č./ chuďasa, který tolik neměl, oběsili. Když třebenští měli r. 1704. postaviti jednoho rekruta krajskému úřadu a „neměli nějakého taškaře na škodu lidskou se potulujícího“ zrovna v šatlavě polapeného, tu místo aby poslali městského synka, dali zaň 33 zl 48 kr z kontribuční pokladny, které jim mnohý synek rád nahradil. Roku 1742 stál rekrut 80 zl – drahota přibývala ! Pro boháče byly snad ty staré časy „zlatými“, ale chuďas se měl hůře nežli dnes. Ze starých chodovlických rodin povšimnutí zasluhují : Andrres Vecstein, boháč 1724. Půjčoval mnoha třebenickým peníze /Dorotě Pátkové 100 zl./

Václav Klíma odváděl 1627. kontribuce do Třebenic. Jiřík Spálil Pečeni uvádí se r. 1612 co krejčí a majitel vinice v Třebenicích. Později se odstěhoval do Chodovlic a syn jeho Jan Spalpečeně byl v letech 1679 – 1687. konšelem chodovickým. V roce 1706 uvádí se potomek jeho pod jménem Václav Pečený, který byl voleným vinařem pro lis. Po něm Jiří Pečený 1746 celný. Stanislav Pečený 1818 soused. Antonín Pečený 1851 soused. Jak tvořila se jména rodová přezdívkou, vidíme nejlépe na rodech: Beblavý Tomáš

1612 .

Kulhavý Jan

1612 .

Bumba Václav

“

Longin Matěj

“

Darmotlach Matěj

“

Mrva Václav

“

Chlubný Matěj

“

Panáček Šimon

“

Dlouhý Matěj

“

Peterka Jíra

“

Květon Florian

“

Podruh Lukáš

“

Štěpán Puncín

“

Trlíšek z toho Telíšek

Šourek Jan

“

Kadlec Štěpán

1612 .

Vrtílek Václav

“

Filous Daniel

1675 .

Rada Jiří

1699.

Seslička František

1675 .

Ze jmen k ř e s t n í c h starých Chodovličanek jsou nejčastější : Marketa

Kristina

Mariana

Lidmila – Lída

Marta

Regina

Barbora

Voršila

Dorota – Důra

Volpra

Eva

Zuzana

Keruše

Rozálie

Ze starších dob až na naše časy se zachovaly rody : Hrnčířové

/1612/

František

/1843/

Dlouhý

“

Matěj

“

Pečený

“

Stanislav

“

Čejka

“

Karel

“

Brož

“

Ludvík

“

Korl – Karl

“

Josef

“

Povšimněme se nyní, jak ti předkové naši zde před lety ve svých statcích, chalupách a domkách hospodařili.

HOSPODÁŘSTVÍ POLNÍ. Bylo od nepamětných dob hlavním pramenem obživy. Rozkvět hospodářství polního datuje se do 16. století. Největší úpadek do 17. a z části do 18. století. Nejsmutnějších stop zanechala válka třicetiletá. Gruntovní kniha Čížkovická z r. 1657. uvádí, že v Syrovicích byly 4 statky obydlené a 8 statků a 3 chalupy pusté, ve Vobřicích 1 statek obydlený a 6 statků a chalup pustých. V Libochovicích r. 1654. celá čtvrtina polí ležela ladem. V Chodovlicích šel ten úpadek pomalu ale neúprosně. Bližších zpráv nemáme, ale zbědovanost venkovského lidu byla po celých Čechách, a pod těžkými pouty tělesné i duševní poroby upěl náš lid do nedávna. Mnohému namane se otázka jaké byly majetkové poměry. Roku 1666 – 1667. dostávala Alžběta Eufrozina Kestnerová z Frauenberga gruntovní daně z Třebenic 366 zl – Po odečtení daní z masných krámů a klášterského domu . .. 350 zl. z Chodovlic 170 zl. Z toho patrno, že v Chodovlicích bylo pozemků o polovinu méně nežli v Třebenicích. Dle úředních dat z r. 1854 bylo v katastrální obci v Chodovlicích . . . . . 531 jiter v Třebenicích . . . . . . 1101 “ /v tom rozloha města/. Dalším pátráním došel jsem k tomu, že 1713 měly Třebenice rolní půdy . . . . . . . . . 1601 strychů Chodovlice 777 strychů, přibližně 800

“

V Třebenicích bylo 22 usedlých / 1 usedlý 75 strychů / V Chodovlicích “ 11

“

/ 1 usedlý 75 strychů /

USEDLÝ - USEDLOST. Usedlý jest komplex majetků, který činil v Chodovlicích roku 1713

75 strychů. /

V Radovesicích /1748/. 64 strychů / Kdo měl 75 strychů měl usedlost jednu celou = 1 celý usedlý. Kdo měl 25 strychů byl 1/3 usedlého a t.d. Často několik sousedů činilo 1 usedlého. /A=25, B.20, C.30 = 75 strychů a.t.d. U s e d l ý byla jednotka čili divisor, dle které sněm určoval a rozvrhoval daně. Kolik sněm určil na 1 usedlého daně, tak tolik se muselo z obce odvádět, kolik jednotek neb usedlých tam bylo. Krajské úřady podaly vrchnostem r e p a r t i c e a vrchnost celý poplatek rozvrhla na každého majetníka pozemků – dle toho kolik měl strychů / s u b r e p a r t i c e /. Příklad na začátku přednášky : 31. ledna 1736. „Prošlá královská intimace publikována, dle které k ozdobě a vyštaficirování Panny nevěsty J. M. C. princezny Marie Terezie k snadnějšímu vybývání vzešlých útrat svolený a vynášející přídavek 110.000 zl. a z vlastního vrchnostenského měšce na každého usedlého po 1zl 55 kr 47/32 d a tak na obec Chodovlice z 11 usedlých při prvním březnu 1736 . . . 21zl 5kr. rýn. Čili z 1 strychu 11/2 kr v nejvyšší berni v dokonalý odvod přivést má “ - - Dle toho platil Andres Vecstein /75 str./ . . 1zl 55 kr,r. Jakub Walter, chalupník /25 str./ . . . . . . . . . . . . . . . . 38 kr.r. Vecstein by za to dostal ročního vepře /1728/ . . . 1zl 48 kr. Walter 9 liber hověz. masa /1720/ l libra 4kr.3 d.

ROZDĚLENÍ POZEMKŮ. Těchto 800 strychů to jest 11 usedlých po 75 strychů rozděleno bylo /r.1713/ : 4 sedláci po 75 str. . . . . . . . . . . . . . 300 str. 3

“

“ 65 “ . . . . . . . . . . . . . . 195 “

5 chalupníků po 25 str. . . . . . . . . . . 180 “ Úhrnem

.

800 strychů

Pozoruhodné jest, že při pozdějším úředním přeměřování pozemků k.p. při rekvalifikační komisi r. 1748 za Marie Terezie pozemků na papíře přibývalo. Říkalo se, aby se tím zajistil větší počet strychů poddaným v knihách pozemkových. Zatím se to dělalo proto, aby z milých poddaných vyždímalo se více daní a nadělalo se více robotníků. Ta péče milostivých vrchností mívala vždy čertovo kopejko. / Rolník měl dříve více pozemků v skutečnosti, nežli z kterých platil. /

OHRANIČOVÁNÍ POZEMKŮ Sousedé chránili si úzkostlivě hranic svých pozemků. Při zasazování mezníků drželi se starých zvyků. Roku 1675. dne 13. června vyšla z purkmistrovského úřadu Třebenického do Chodovlic komise, sestávající z purkmistra Jana Vody a konšelů Martina Nebohého a Václava Benatského, aby s rychtářem Chodovlickým a konšely zhlídnuli mezníky a hraničníky mezi grunty chodovlickými a třebenskými. Vyšlo se z Chodovlic s lidmi / a mládeží, jíž měl být dán výprask /šilink/ „pro pamět“./, ohradily a okopaly se mezníky, vrbové babky se rozdělily mezi majetníky. Místo mezníku u jedné louky shledán „toliko tlustý starý sázený křenový kořen, jež tolikéž byl paměti svědek“. V knize vejchozní města Třebenic z r. 1733 čteme: „Leta Páně 1733. dne 29. dubna u přítomnosti urozeného Pána Matese Františka Horáka dobře meritirivaného správce knížecího duchodu Čížkovského stalo se popsání mezi lukami Její K.M. a loukou obecní za mlýnem Luckým. Mimo správce přítomna byla celá 12 tičlenná rada města Třebenic s primátorem Jeremiášem Fišerem, - dále Jan Man, knížecí myslivec, Ondřej Vecstein, rychtář z Chodovlic. Z Úpohlav přítomný byl hajný luk Matěj Čejka.

S komisí tou šli též sousedé a mládež školní. - - Přitom zasazovaly se mezníky, dávaly se pod ně okuje kovářské, škváry, střepiny a malé kamínky. „Za svatou Trojici mezník veliký zasazen a při zasazení tom přes pravený mezník Josef Vacata z Chodovlic 3 kopy /asi rány 3/ na památku držel“. O něco dále poblíž Chodovlic kámen veliký zasazen co mezník, pod něj podložena vokuj, drobné kamení a střepiny. Přitom zasazení Petr Hrnčíř z Chodovlic pro paměť 3 kopy držel“. - - Výprask se honoroval a dával se proto, aby i v stáří si pamatoval každý to místo, kdyby jednou o umístění mezníku se pře vedla. / V stáří to byli pak hodnověrní svědci /

O C H R A N A A V Z D Ě L Á V Á N Í pozemků. Pozemkům a vůbec celému zemědělství věnovala se velká péče, ovšem pokud to dovolovaly válečné doby v minulých stoletích. V zimě se mlátívalo, mlatci měli 16tou čtvrtci vymláceného a plevy. Již v měsíci únoru 1683. dostal polní hlídač na rychtě následující instrukce: a/ Sběračům šneků, až jsou kteříkoliv podruzi, ať se nedovolí prolízati všecky hráze. b/ Kozy při štěpnicích pásti dokonale se zapovídá pod arestem a zabití té kozy, kdyby se podruhé popadla /1708/ c/ Housenky mají se všude ničiti, dokud jsou v pavučinách /1740/. Dne 19. března 1679. vyvěšena byla na rychtě cedulka, na níž stálo, že při otevírajícím se jarním čase vystavuje se plat dělníkům: Kopáči na tvrdo dle obyčejné polívky . . . . 6 kr. Dělníkům na vinici . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 kr. /za to bylo 2lib. masa/ Přeplácení dělníků tresce se pokutou neb šatlavou. Dne 24. dubna 1697. vybíral se Svatojirský osep. Byly to sbírky od sousedů na sluhu od pasení svinského a ovčího dobytka do stáda braného. Pasení rohatého dobytka v hrázích a zpustlých vinicích bylo r. 1674 přísně zakázáno. I. Osep Svatojirský

24. dubna

II. Matky Boží

5. srpna

III. Sv. Ondřejský Někdy býval „Bartolomějský“

30. listopadu 24. srpna.

Aby se zabránily škody v polích a na lukách nařídila roku 1632. vrchnost, že podruzi pod kontrabantem dobytek držeti nesmí. Kdo má 6 strychů polí smí si držeti 1 krávu neb 1 kozu at. d. V měsíci červnu slavívaly se v Chodovlicích /též v Kololeči a Úpohlavech/ „d o u š k y“. Od starodávna konaly se v tu dobu dávky z dobytka Třebenickému faráři. Původně dávaly se sýrce, později peníze, a to z 1 kusu 2 groše, - kdo dobytek neměl 1 groš. Při té příležitosti buď v neděli neb v pondělí „ d o u š e č n í“ přijel pan farář s kaplany a některými měšťany do Chodovlic, kde odbývaly se hostiny a muziky, přičemž prý obyčejně „páni faráři sebrané částky většinou na pivo celé společnosti uračovali“. /1677./ R. 1714 proměnily se „ letníky“ na „daň z krav“ – z kusu 6 kr., kdo krávu neměl platil 3 kr. Z těchto doušek dají se odvoditi dle všeho „příhodí.“ Dříve nežli se přiblížila doba letní, dostali obecní zřízenci na rychtě přísné nařízení, aby jakmile spozorují někde hrozivá mračna, z nichž by hrozily bouřky neb krupobití, hned na ně zvonili. Lid postrádající vzdělání cítil se bezmocným proti některým zjevům přírodním a nemoha si je vysvětliti, chtěl je zaháněti mocí nadpřirozenou. Zvonění na mračna vzniklo asi špatným porozuměním modlitby, kterou čte biskup při svěcení zvonů, kde jest obsaženo toto místo: „ a když libá píseň zvonu tohoto zazní uším lidu, nechť se v něm zmáhá víra, nechť jsou daleko zahnány všecky nástrahy nepřítele, rachot krup, příval vichřice, nával bouře, nechť se mírní nepřátelské krupobití.“ - - - Snad byla tato modlitba, kterou biskup prosí, aby zvuk zvonu zaháněl krupobití a mírnil moc bouřky a hromu vyložen v ten smysl, že tuto moc mají zvony. V Třebenicích r. 1720. při renovaci purkmistrovského úřadu volívali se zvláštní zvoníci proti škodlivým mračnům. - - - Přede žněmi 26. června 1742. oznámeno bylo na rychtě cedulí, - že podruzi nesmí jinam na práce ve žních docházeti. Ženci bez snídaně plat denní stanoven na 12 kr. se snídaní 8 kr. Požití 1 strychu pole jakéhokoliv obilí bez snídaně 36 kr.

Sběrači klasů ať nelezou do polí, dokud snopy nejsou snesené a mandelované. Kdo by snad pod rukou klásky bral, má se bitím a arestováním odháněti. Zvěř vrchnostenská, koroptve, bažanti ať se šetří.Vedle hospodářství polního věnovala se velká péče na Chodovlicku též vinařství.

VINAŘSTVÍ. Záhy po zavedení burgundské vinné révy do Čech Karlem IV. /1358/, rozšířily se vinice nejen u Prahy, Mělníka, Litoměřic, Žernosek ale i na statcích kláštera Svatojirského. První zápis třebenické vinice čteme při roce 1469 kde zapisuje si Anna Mikulcová a muž její vinici. V Kololeči zapsána jest první vinice r. 1512. náležející Janu Němcovi. V Chodovlicích zapsána jest první vinice Uršule Petříčkové z Třebenic r. 1570. Zápisy tyto svědčí o tom, že tam vinice již déle předtím stávaly. Nejvíce vinic zřízeno bylo za abatyše Ludmily z Blíživé /v Kololeči 1554/ v roce 1560 kde s jejím povolením „byla lada a háje proměňovány ve vinice.“ Aby vrchnost z vinic těch dostala při vinobraní hodně desátků, sepsal klášterský hejtman Horčický z Tepence veškeré vinice do 2 „Viničných kněh“ roku 1612. V jedné té viničné knize jsou vinice kolem Třebenic a ve druhé vinice kolem Chodovlic, Kololeče, Aupohlav a Syřivic. Dle této knihy byla většina vinic chodovlických „Na vrchvině“. Bylo jich celkem 77 a patřily 67 majitelům. Cena všech byla 4.337 kop g.m. – Teda průměrná cena jedné 56 kop. /134.4 zl r. č./ - Nejdražší byla za 130 kop. Nejlacinější za 8 kop. Veškeré tyto vinice nepatřily sousedům chodovlickým, některé a to ty nejstarší, co byly za Chodovlicemi patřily do Třebenic. Vinic patřících 53 Chodovličanům bylo 63. Šimon Hoza měl 4 vinice. Jan Krčmář, Jan Bumba, Jan Šedivý, Vít Benda, Šimon Trlíšek a Bartoš měli po 2 vinicích. Vinice měli i podruh Václav Vencl a pastucha Matěj Holý. Doba rozkvětu počíná rokem 1560. a končí záhy po vypuknutí války třicetileté / 1618 – 1648 / 1358 První v Čechách 1469 První zprávy z Třebenic Vinice

1560 Rozkvět 1660 Úpadek 1760 Malé zbytky 1860 Všecky pryč

Válkou třicetiletou utrpělo zejména vinařství nejvíce. R. 1676

16. října sneseno v sesi radní města Třebenic toto: Co Jiří Leník, soused

Chodovlický pod Chodovlicemi dvě ladovité viničky obci Třebenické náležející bez ohlášení

rozoral, - to neplatně učinil, neb darebné jest nechati grunty Třebenické do vesnic. V Chodovlicích již mnozí r. 1675 rozorali vinice. Roku 1695. rozkázala vrchnost, aby nikdo vinice nevykopával leč s povolením vrchnosti. Roku 1699. po předešlých mrazích – mnoholetých a pomrznutím vinné keře mnoho vinic bylo vypleněno. /Mrazy 1690 – 1695/ 1692. Obec Chodovlická za příkladem Třebenické žádala vrchnost – z pustých, rozoraných vinic, jež ledva hospodaří za práci a semeno oužitku přinášejí, ten některý přicházející desátek, aby vypuštěn býti mohl.“ Dne 27. září 1683 Došla do Chodovlic výstraha: „Pozor na Saské vojsko až potáhne tudy od Vídně, aby hrozny nesnědlo.“

/II. Válka turecká/

Dne 6. dubna 1742. Sneseno v Třebenicích: Patříce v těchto bídných časech, že skrze kolikerá leta žádné užitky z vinic nebyly, ač velkého nákladu potřebny jsou a daně na ně nelze ani unésti. V i n i c e p u s t l y a vytloukaly se. Příčiny úpadku. 1./ K vinařství jest potřeba klidných osob. Celé 17. – 18. století bylo však dobou stálých vojenských i válečných útrap. 2./ Vinařství daří se jen v blahobytu, kdy hospodář nemusí čekati s touhou na výsledek celoroční práce, - kdežto dokázáno jest, že vinice průměrem teprve v 5 neb 6 létech se vyplácí. 3./ Vinicím nevěnovalo se píle s obděláváním. Úhoření, které se provádělo na polích vinice neplatilo. Mnoho vinic neneslo užitku, protože půdě nedostávalo se to, co réva za celá století vyčerpala. 4./ Vinicím uškodily velice velké a náhlé mrazy v létech / 1701 – 1713. 1714. 1716 – 1720 – 1724 / 5./ Z vinic dávaly se desátky, různé dávky, z prodeje vinný tác /Úrok o sv. Havle a sv. Jiří/. Víno nesmělo se dráže prodávati nežli sneseno bylo. Dovážení a vyvážení vína též se obmezovalo. Aby se vinice co nejdéle udržely, o to starala se vrchnost, aby nepřišla o desátky pro sebe nebo pro záduší. – Tak roku 1631. dával se třebenskému záduší z 5 vinic chodovlických desátek, který vynesl 29 konví a 65 žejdlíků. 1 konev = 6 pinet, to činí tedy 4 vědra a 30 pinet

1 pinta 13/4 litru.

/ 3 hl 32 l/

VINOBRANÍ - DESÁTKY. Čilý ruch nastal v Chodovlicích, když přišlo vinobraní, neb jak tehda říkali „ vinná sbírka.“ Vrchnost určila den vinné sbírky a jmenovala desátníky do presů vinných, kteří by bděli nad správním odváděním desátků. Již r. 1679. dávala se místo desáté š e s t á konev co desátek, a tak to také zůstalo. V Chodovlicích byl 1 „pres vinný“. Roku 1706. nařídila vrchnost, aby se navržený vinař Václav Pečený z Chodovlic dostavil dne 13 října na rathous třebenický, aby tam s ostatními vinaři /výběrčí desátků/ u přítomnosti J.K. Milosti rychtáře, pana děkana Jakuba Huberta Sende, p. purkmistra, prymasa a písaře vykonal „juramentum fidelitatis.“ „Přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, blahoslavené Panně Marii, důstojné matce Boží a všem Božím svatým, též Její Milosti vysoce osvícené kněžně, že v té práci „v presích vína vydělávání a desátku vybírání“ věrně a upřimně se chovati, a aby se velebnému panu děkanu, záduší, pánům sousedům, Její Knížecí Milosti a žádnému „ v desátku odcizením“ jakýmkoliv způsobem na víně žádná škoda nestala, na to dobrý pozor míti - - a vše nepravé hned vrchnosti oznámiti - - - Toho mi dopomáhej Pán Bůh všemohoucí. Po této přísaze byli veškeří sousedé v Třebenicích i v Chodovlicích napomenuti, aby vrchnosti a p. děkanu v desátku náležité a ne to nejhorší víno dávali. - V uvedeném roce byla v Chodovlicích sbírka dobrá a užitečná /=1701/ Vylisovaného vína prodával se 1 žejdlík za 2 kr. /Piva za 1 kr./ laciněji je nikdo prodávati nesměl. Roku 1630. Vybráno desátků ze sousedských vinic z kterých musel se odváděti desátek záduší.“ V Chodovlicích od Tomáše Zicha . . . . . . . . . . . 11 konví 13 žej. Václava Klímy . . . . . . . . . . . . 4 “

12 “

Kříže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 “

17 “

Jana Havránka . . . . . . . . . . . . . 7 “

12 “

Jiříka Moravce . . . . . . . . . . . . . 1 “

11 “

Jedna konev = 6 pinet, 190 pinet

Úrody. Kolik se mohlo v celku vína urodit? 1

/6 = . . . . . 190 pinet, 6/6 . . . . . . = 1140 pinet 5 vinic vyneslo 1140 pinet 77 “

“

x

.

x : 1140 = 77 : 5 x = 17556 pinet = 439 věder = 109 sudů vína. Cena vína r. 1626 . . . . . . . . 12 g.m. 1638 . . . . . . . . 5 g.m. Průměrně 1 máz vína . . . . . . . .. . . . za 8 kr. rýn. 1 sud “

. . . . . . . . . . . . “ 21 zl

109 sudů “ za . . . . . . . . . . 2289 zl. rýn. Na jednoho majitele z těch 67 připadá 34 zl. r. Za to by dostal tehda malou vinici. Ovšem zpeněžit víno nebylo tak snadno. Úřad vinařů čili výběrčích desátků měla v rukou rodina Pečených : 1678

Jan Spalpečeně

1706

Václav Pečený.

Z přehledu vinné úrody na Třebenicku v letech 1678 až 1706 jest patrno, jak n e j i s t ý byl užitek z vinic, kterážto okolnost byla také jednou z příčin, že vinaření v Chodovlicích vzalo za své. Nahlédneme –li blíže k zemědělství dob minulých, shledáme že ty rodné lány neodměňovyly vždy po zásluze ten pot a ty mozoly předků našich, a předc předkové naši k té půdě rodné vždy lnuli s láskou velikou. Jeden z největších nepřátel, vleknoucích se za zemědělstvím jako černý stín, byly daně.

DANĚ. Vším právem naříkáme teď na daně, ale v století 17. a 18. byly ještě horší. – Jsou tak staré, jak staré jest lidské pokolení. V dobách prvotních dával se z polí a domu „úrok“ /plat purkrechtí/ I.

Úrok platíval se: vánoční, svatojirský, havelský. Malý zbytek původních dávek zachoval se v Chodovlicích do r. 1690. kde z pole tak zvané „Zahrádky“ platilo se ročně 10 vajec.

II.

Kontribuce z gruntů a řemesel. První stálá pevná daň pro celé Království české stanovena byla r. 1640. za Ferdinanda III. Byla to tak zvaná „ m i l i t a r e“.

III.

Militare ordinarium – platili poddaní eytraordinarium – platila vrchnost.

IV.

Turecká sbírka /1741./

V.

Daň na fortifikace zemské /1675./

VI.

Na svatby, dary a výbavy /1677./

VII.

Daně na službu krajských hejtmanů /1627./

VIII.

Tác z piva, vína a kořalek.

IX.

Daň ze zlata, stříbra, krajek, paruk /1697./

X.

K. Sbírky z musikální veselosti /1708./

XI.

Sbírka z hlav /1690/ Předměstský muž 12 kr., městský 1 zl, čeládka 20 kr. K opfsteuer 1704. Ze služného 1 zl dá se 6 kr., t.j. 10%

XII.

Daň třídní /1742 – 1831/ 5% z příjmu /Ponocný z 20 zl. .. 1 zl./

XIII.

Fleischkreutzer 1743. /1704 z 1 libry . . . 1 kr.

XIV. Daň z mlýnských kol 1711. /1 kolo . . . 16 strychů/ XV.

Acčis ze stoup 1711.

XVI. Daň z krve XVII. Daň vrabčí 1749. XVIII. Desátky. Byla to daň vrchnosti, záduší neb faráři. Když roku 1703 měli Třebenští a Chodovličtí dávati z některých polí vrchnosti desátky, tu přišlo ostré nařízení, aby ten desátý snop dříve nepřevazovali a nevyklepávali pod citedlnou pokutou. XIX. Letníky /farářům/.

Těchto daní sehnalo se hlavně v dobách válečných /1740 – 1742./ někdy více najednou a tu sousedstvo přicházelo do krutých tísní. Roku 1740 platilo se v Chodovlicích „Militare ordinario z každého1 strychu na čtvrt roku 9 kr. Na rok 36 kr.r. Usedlý ze 75 str. platil 45 zl.r. Za to bylo téměř 11/2 strychu pole. Roku 1742. Za pruských vpádů do Čech – za obležení Prahy, bylo zdejší okolí okupováno Prušáky a Francouzi, kteří měli v rukou Litoměřice. V tu dobu byly Chodovlice upomínány od císařských úřadů o zvýšené daně, - a od Prušáků o různé dávky a liefrunky / obilí, sena, slámy./ J rekruty museli odváděti jednou rakouským - podruhé pruským vojenským úřadům. – Pruským zpravidla dávali místo nich 80 zl.r. Však nebyly to jen daně, co tížilo náš lid venkovský, byla to P O R O B A čili tuhé p o d d a n s t v í které jako těžká mura dusila veškerý náš život v Čechách po celá století. Vrchnosti záleželo na tom potlačiti „ v o l n o s t

m y š l e n í“ a poddané učiniti

„pouhým strojem“. Dle toho upravili „řád poddanský“, kterým poddanství lidu selského poskytovalo se zákonité sankce. Několik ukázek z řádu poddanského : 1.

Poddaní se nesměli z přikázaného statku vzdáliti, - zkrátka nesměli se stěhovati.

2.

Vrchnost osobovala si právo nad dětmi poddaných. /Třebenice měly výsadu, /r.1711./ že děti jejich mohly do 4 třídy studovati s podmínkou, že vstoupějí pak do kancelářů vrchnostenských. Děti vesnické studovati nesměly.

3.

Vrchnost určovala náboženství svých poddaných, jakož i vše, co pro spásu své duše konati mají.

4.

Vrchnost dávala svolení k sňatkům.

5.

Poddaní nesměli kšeftovati.- R. 1677. zhrozila se libochovická vrchnost nad tím, že Dorota Páčková ze Slatiny odkázala část jmění záduší /60 zl.r./ „an prý je to věc neslýchaná, aby sedláci ve vesnicích kšaftovali.“

6.

Poddaní nesměli se bez svolení vrchnosti pouštěti v žádný spor, ano upíráno jim i právo žalobní.

7.

Velkou nespravedlností byla „o d o u m r ť“. Kdo umřel bez testamentárních dědiců, tak jeho pozůstalost připadla vrchnosti.

8.

Právo tělesných trestů.

9.

Do r. 1748. museli píti sedláci v Chodovlicích a okolí jen pivo Třebenické. Sůl musela se kupovati v Třebenicích.

Vrchnost určovala vinobraní. Peníze nesměl si nikdo bez svolení vrchnosti půjčovati a vypůjčovati. 9.

Vrchnost přivlastňovala si bez ostychu majetek poddaných. Sedláci měli vedle obecního svazku poddanského vůči společnému panovníku

zemskému ještě svou p o z e m k o v o u v r c h n o s t a ta vedle uvedených poddanských pout měla na ně ještě jedno pouto na vše ostatní hrůznější ROBOTU, Která z člověka činila v prvavém smyslu slova otroka. / Dle práv měst král. Českého 1579. nemohl robotný člověk v některých případech ani být volán za svědka. Jak se pociťovalo n e v o l n i c t v í v Chodovlicích. Kdežto Třebenice povinnosti robotní zproštěny byly, přitahovány byly Chodovlice k tuhé robotě. - - Tím že dostaly Třebenice „p r á v o m í l e,“ nesměl nikdo na 2 hodiny cesty, /tedy také v Chodovlicích/ řemeslo provozovati / v starších dobách /, s plodinami obchodovati, pivo vařiti a t. d. Jak již z předu uvedeno, směli chodovličtí plodiny a výrobky své jenom na trzích třebenických prodávati, - jenom třebenické pivo píti, /Třebenští se práva toho r. 1692. vzdali ve prospěch vrchnosti, když jim šenkýři špatně platili a daněmi zatížené várky málo nesly./ 1748. dvorním dekretem prohlášeno odebírati pivo kdekoliv./ Jen třebenickou soli soliti /Roční výtěžek městu byl v roce 1677 jenom 8 zl.r. – 1693. z jedné bečky městu 30 kr./, maso jen v Třebenicích kupovati /1740/ tabák od r. 1734 zde zavedený, ve skladě třebenickém / u Ondřeje Šifnera 1737/ si opatřovati a t. d. Roku 1708 zakázáno o slavnostech a schůzkách v Chodovlicích prodávati kupecké a krámské věci, dovoleno jenom prodávati housky, růžence, voskové světice a oběti. R. 1705. Nařízeno, že Chodovličtí podruzi nemají býti do Třebenic přijímáni, an na vesnicích povinní jsou robotovati, ale v Třebenicích jsou privilejemi chráněni. Podobné překážky dělali se majitelům pozemků. Ovšem záleželo vždy v první řadě na náladě vrchnosti. Té byl vydán poddaný na milost a nemilost.

NEVOLNICTVÍ ZRUŠENO. Nevolnictví a poddanství člověka nedůstojnému učinil konec osvícený panovník a miláček lidu selského císař Josef II. ediktem z 1. listopadu 1781. kterým bylo nevolnictví zrušeno. Tím prohlásil, že ničím nemůže býti člověku odňata svoboda, - volně nakládati se svou prací, se svými silami. Poddanému bylo volno ženiti se, stěhovati se a své děti věnovati k libovolnému povolání . . . . . . . . Tím a dalšími zařízeními přispěl císař Josef II. o povznesení hmotného i duševního blaha lidu selského, jenž zůstával tehdáž jediným, zdravým jádrem českého národa. Nešťastný c e n t r a l i s m u s , který císař Josef II. nezaváděl z nenávisti k Čechům, ale proto aby co odchovanec v zásadách francouzských encyklopedistů zřídil nový zreformovaný stát, v němž pojmouti chtěl všecky národy v celek, a sloučiti je jednou řečí v jeden národ, - se mu nepovedl, - ale později Němci z jiného stanoviska hleděli ho v náš neprospěch využitkovati.

NÁRODNOSTNÍ

ÚPADEK.

A tak i v našich Chodovlicích vidíme to úsilí různých úřadův, dávati všemu jednání v záležitostech obecních nátěr německý. I zde to úřadování v malém muselo býti dle možnosti německé. V Třebenicích podlehli tomu nátlaku mnohem dříve. Tam došel r. 1771. patent císařovny Marie Terezie, že na farách vedle latiny má se užívati němčiny, a za kantora nesmí býti nikdo přijat, kdo není mocen vyučovati děti němčině „ poněvadž se zcela vážně pomýšlí na r o z š í ř e n í n ě m č i n y .“ R. 1790. zřízen byl za císaře Josefa II. regulovaný magistrát se zkoušenými rady, kterým uloženo zápisy konati po německu. - - Ani rychtářové na vesnicích a obecní úřady nebyly nátlaků toho ušetřeni. Ano i školy v ryze českých krajích, kde děti slova německého neuměly, musely vydávati německá vysvědčení / Klapí 1834 – 1840 / Lesen böhmisch / Chotěšov 1855, Žabovřesky 1849, Račiněves 1844, Třiblice 1828, Třebenice /Lesen deutsch und böhmisch, jinde jen „böhmisch.“/

Chodovlice ucítily tíhu g e r m a n i s a c e tím, že přiškoleny byly do Třebenic, kde o školství měli hlavní zájem školní rada a veliký germanisator škol Mareš a věrný jeho přítel a služebník, třebenický vikář Michal Fereš. Roku 1852. povýšena byla dosavadní 2 třídní triviální škola Třebenická po inspekční zprávě rady Maresche na trojtřídní školu farní. Ve výnosu o rozšíření tom uvádí se doslovně, že rozšiřuje se o jednu třídu n ě m e c k o u , a že se na ní dosazuje Němec Josef Ritschel. Roku 1856 rozšířena byla farní škola tato na h l a v n í š k o l u č t y ř t ř í d n í . Když bylo řízení o této nové úpravě škol, tu zástupcové obcí Chodovlic a Kololeče ani zváni nebyli – a v protokole uvádí se, že v I. II. III. Třídě bude se učiti oběma jazyky, - ve IV. Třídě jen n ě m e c k y . Však do III. Třídy ustanoven byl za učitele pouhý Němec Antonín Tschisch, a „Direktorstelle“ této hlavní školy převzal zdarma M. Feresch. Ve fassích škol /1863/ uvádí se : „Der Unterricht wird in der deutschen und čechischen Sprache ertheilt.“ A tomu se říkalo školda u t r a k v i s t i c k á ! Byly to tehda školy na zmrzačení ducha, proto se nedivme, že r. 1853 a ani v pozdější době nebylo z Třebenic jednoho dítěte na studiích, neb na jakémkoliv vyšším vzdělání. Co blahodárného byla by mohla tehda vykonati taková škola čtyřtřídní, kdyby se v ní vzdělávaly děti v jazyku mateřském a němčině se přiučovaly. Jazyk jest nástrojem ducha ku vzdělávání se, a jako není ještě dobrým truhlářem, kdo má dobrý hoblík, - tak není ještě vzdělancem, kdo zná jiný ještě jazyk, ale ve svém mateřském jazyku nenabyl potřebného vzdělání pro život. Kdyby tehda se bylo věnovalo /pomocí mateřštiny/ školnímu pro život potřebnému vzdělání tolik snahy a píle v jazyce mateřském, co se jí věnovalo té germanisaci, - mohli jsme státi na poli národohospodářském lépe – nežli stojíme. – Tehda se nejednalo o to, naučit se němčině, nýbrž o to „ c e l é s v é j e d n á n í a myšlení

odíti v cizí hav

n ě m e c k ý“

Nedivme se pak, že v letech 1852 – 1856 vzpíraly se Chodovlice a okolní české obce přispívati na 3. a 4. třídu, vždyť to nebyly třídy pro jejich děti. Neblahý ten system také z těch 36 chodovlických dětí mnohé odnesly. Vidíme to na vysvědčeních. 1795. Kinderman Jakub „mittelmässig“ 1830. Jgnaz Benda „Lesen deutsch und böhmisch“ Z listin německých od obce vydaných, zasluhují povšimnutí :

R. 1813. žádal chodovlický švec Matěj Hrouda magistrát třebenický „po německu“, aby mohl své výrobky na třebenickém trhu prodávati. R. 1817. dostal Vojtěch Kinderman od obce německé vysvědčení o dobrém chování. Wenzel Janda, Richter Josef Hrnčíř Zeige Josef Hrnčíř, konšel 1818. vydala celá obec české vysvědčení zachovalosti Vojtěchu Kindermanovi a frant. Bendovi, kteří se do svých domů v Třebenicích stěhovati museli. Rychtář „Wenzel Janda“ se ve své úřední horlivosti podepsal po německu /W. Mervitz Neubster/. J. Kumpe

“ “

Ukázka : 1852. Německé oznámení licitace /A. Hrnčíř, Vorsteher/ 1853. Německé vysvědčení /A. Benda, Hrnčíř Vorsteher/ 1861.

“

“

/F. Feix/ J. Beer, Vorsteher/

1862. Pronájem polí /J. Beer – Vorsteher/. Z toho všeho ale Němci nemohou vyvozovati, že by obec ta byť i jen z části byla kdy německou, jako se to namnoze na rozhraní národnostním leckde dělá. Tyto stopy německého nuceného úřadování ve škole, na farách a u obecních úřadů shledáváme i uvnitř Čech. 1852. německé vysvědčení z Keblic 1833. německý výhostný list z Libochovic 1832.

“

“

“ z Loun.

Zajímavým jest, že Roudnice 1836 vydala list za vyučenou německý. Lovosice 1811. vydala cechovní vysvědčení české. V létech, kdy rychtářové chodovličtí po nátlakem vyšších úřadů snažili se na listinách úředních i soukromých užívati němčiny, pracoval rodák Chodovlický J O S E F V Ě N C E S LA V

VLASÁK

Horlivý vlastenecký učitel a spolupracovník na národním našem obrození na Smíchově a později na Mělníku. Byl synem chalupníka Františka Vlasáka z čísla 14. /který na vysvědčení české z r. 1818. podepsal se + + Josef Věnceslav Vlasák narodil se 14. dubna 1802 v Chodovlicích, učit v Třebenicích, Račiněvsi, na Smíchově, Mělníku do r. 1865. Zemřel 16. června 1871.

Nebudu zde vypisovati jeho záslužnou činnost, obmezím se jen na data nejstručnější. Vlasák uvedl do škol, kde učil, co předmět „český pravopis“ a české dějiny. Potřebné učebnice vedle jiných spisů pro mládež, k vyučování těmto předmětům sám sepsal. Vlastenecké jeho práce psané s mravenčí píli ocenil J. Jungman, který ve své „Historii literatury české“ jmenuje ho „předtím z těch, kteří s velikou píli vzdělávali a obohacovali literaturu českou, - z prachu nízkosti se zvedající“ - - Že od všemocného školního rady a germanisatora Maresche vděku si nezískal, rozumí se samo sebou. Zato získal si tím větší vděk rodné své obce, která zajisté vždy s láskou naň bude vzpomínati. - - Zemřel 16. června roku 1871. Pohřben v Litoměřicích.

Spisovatel a učitel český. Narodil se v Chodovlicích dne 14. dubna roku 1802.

ZÁVĚR. Těmto dobám minulým, z nichž uvedl jsem několik těchto obrázků, vztahujících se k Chodovlicům, říkáme často „ s t a r é z l a t é č a s y“. Kdo však ty staré zlaté časy opravdově hledá, unikají mu jako konec duhy, který někdo sleduje, aby tam, kam zdánlivě zapadá, našel poklad. Byly šťastné doby pro předky naše, ale nevím, jestli by se nám v nich líbilo s nynějšími názory a požadavky. Bylo ale útrap po celá století, o kterých málo kdo má zdání. – Byl v době poroby úpadek duševní i hmotný, že lid kochal se jedinou nadějí, že ho z té bídy vyprostí Blaničtí rytíři. Lepší časy nastaly nám, kdy vyprostěny jsme byli z poroby hmotné a začali se vybavovati z poroby duševní. Na nás jest, abysme to osvobozující dílo provedli dokonalé, a to docílíme jen prací a vzděláním. Netřeba nám Blanických rytířů, když každý z nás bude rytířem ducha a práce. A pak doufejme, že ty zlaté časy v Čechách nastanou.

Fotokopie Zemský archiv Praha. Indikační skizza katastrální z r. 1843 Chodovlice.