Krkonošské pohádky Vyšlo také v tištěné verzi
www.fragment.cz
Napsala Marie Kubátová Ilustrovala Blanka Řehulková Krkonošské pohádky – e-kniha Copyright © Fragment, 2014
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Obsah O bylince, která otevírá jaro O Krakonošově kalendáři Odkdy se jídá na horách kyselo Pohádka z borůvčí Zaječí poudačka O mechovém králi Suchopýrek Závisťovej kvásek O strašidlech Jak Krakonoš soudil
Milé děti, přišly jste do Krakonošova království jako hosté a my jsme vám připravili na uvítanou kytičku pohádek. Vždyť každý kraj má své pohádky a podává v nich o sobě zprávu. Zavinuje do pohádky to, co by vám chtěl o sobě povědět, a tak se pohádky stávají kouzelným zrcadlem, kde jsou si lidé a krajina jejich domova blízcí. Rok u Krakonoše nezačíná prvním lednem jako u lidí, ale prvním kvítkem devětsilem, který vystrčí první květy ze sněhu u potoka. Kytička povyskočí jako zelený panáček s poselstvím: „Přišlo jaro a zima je pryč!“ Krakonošovo království se probouzí po zimě k životu a čas tu jde, jak květy rozkvétají a odkvétají. Když nastane podzim, tehdy Krakonoš káže jelenům, aby vytroubili konec roku, a dává příkazy: „Skřítkové, stáhněte stromovou mízu do soudků v podzemních komorách. Kytičky, oblékněte se do cibulek a pospěšte do podzemních ložnic. Čtvernožci a chlupatí, skryjte se před zimou do doupat a pelíšků, a vy, lidé, couvněte k teplé peci. V mém království nastal čas zimních spáčů.“ Pro nás, živáčky u teplých kamen, je to čas pro pohádky. Pojďme si vyprávět nejen o Krakonošovi, mocném vládci hor, ale také pohádky o kytičkách a o zvířátkách, aby se nám po nich nestýskalo, než přespí v podzemních ložnicích pod sněhovou peřinou. Snad pro vás budou pohádky jako lístky do herbáře, které si odvezete domů z Krakonošovy říše ke vzpomínce. Vždyť se nemusí každá kytička hned utrhnout, stačí přivonět a potěšit se z její vůně i barev, které vytvářejí v Krakonošově říši měkké a přepestré koberce, jaké nemají ani na zámku. Pojďte s námi, děti, za pohádkou do Krakonošovy čarovné zahrádky.
6/22
Vaše Marie Kubátová
O bylince, která otevírá jaro
To bylo za časů, kdy začal sedlák–hospodář obracet lesní půdu v pole a sít do brázd obilné zrno pro svoje živobytí. Krakonoš na to zprvu neříkal nic, vždyť v jeho zeleném království je místa dost pro dvounohé jako pro čtyřnohé. Ale když si lesní žínky a rusalky začaly stěžovat, že jim ten cizí dvounoháč obrací palouk drny hlínou vzhůru a ničí jejich taneční sál, už se začal na přistěhovalce mračit. Brzy na to si stěžovala vdova zaječice, že ten cizí přistěhovalec chytil jejího starého do nástrahy. Tu slíbil Krakonoš živáčkům svého zeleného panství, že se na toho přistěhovalce podívá.
9/22
Cizí přistěhovalec se pánu hor pranic nelíbil: nohy má jen dvě, nemá křídla ani srst a zobák a jak se chce v království skal a lesů uživit? Dvounoháč kráčel po bývalém palouku sem a tam, tam a zpátky, u pasu měl pytlík nějakého bohatství a rozhazoval to kolem sebe. Krakonoš se udělal neviditelným i pro cizí oči a co prý tu cizí dvounoháč dělá a jaký je v tom rozum.
10/22
„Seju, jemnospane,“ povídá ten sedlák a sil dál. To Krakonoše rozparádilo: „Seješ, a jakpak to? U mne rozsívá semena vítr!“ A napadlo ho, kdoví, co přistěhovalec vlastně seje. „A tak to teda ne!“ zaburácel na sedláka. „Pro tvou setbu zamknu zemi na devět klíčů!“ A jak byl dopálený, zarazil toho dvounožce devět stop hluboko pod zem, dýchl za ním zlým dechem a země se udělala tvrdá na kost a kámen. Podruhé dýchl nahoru do mraků a začalo sněžit a sníh nasypal na pole bílou peřinu. Dýchl potřetí a na sněhu se udělal povrch jako škraloup na mléce. No a co ten dole? Začal bušit na strop nad sebou, ale kdepak – země nad ním držela jako víko. Přišlo na něj kýchnutí, a když se vyhepčíkal a vykašlal, viděl, že leží na rozcestí mnoha myších cestiček a u nosu mu seděla velká stará myš. „Pozdrav Pámbů, hospodáři,“ řekla ta myš. „Já hned věděla, že je to náš dobroděj, co pro náš myší národ seje obilí. Já jsem myší královna, pantáto a ve vaší stodole mám svůj zámek. Tam je nám dobře, tuze dobře,“ řekla. „Eh, zatracený myši,“ ulevil si sedlák. Myší královna se nezlobila. „Já vás hned poznala a dala jsem rozkaz svejm poddanejm, aby vám vyhrabaly větrák nad hlavou. Přece si nenecháme pochovat toho, kdo se nám stará o živobytí. Zas bude dobře, až se nadejcháte.“
11/22
12/22
„Sedlák dejchal jako měch, ale pro náměstí myšího města byl tuze veliký. Ležel tam jako v truhle. „Víc než na větrák myší národ nestačí, ucpal byste nám celej rynk. Zeptám se na to moudrý báby, co a jak s vámi.“ Přišmachtala se bába, stará a hnědá jako hlína, sehnutá jako letitá jabloň, vrásčitá jako kůra. Z hlavy jí místo vlasů visely kořínky bylin. „Seš slabej, synku hořejšího světa,“ řekla sedlákovi. „Potřebuješ pít sílu, tak jako klíček rostliny, když se má dostat ze semene nahoru k vám na zem. Mám nápoje síly v mnoha soudcích a lahvičkách. Vařím ten silovej nápoj pro všecko, co roste na poli a na louce.“
13/22
„Dej mi loknout, dobrá bábo,“ sípal sedlák. Myši se přimlouvaly: „Je to hospodář, zaseje jedno zrnko do hlíny a vyroste z toho klas pro celou myší rodinu.“ Bába rozvažovala: „Jsem tu v Krakonošově podzemní komoře, abych chránila, co by v zimě Bílá Ančka zahubila pod sněhovou plachtou. Jenže ty jsi syn horního slzavého údolí a tam se nedává nic zadarmo.“ „Zaplatím, až sklidím obilí,“ sliboval sedlák. „Peníze my tu nevedeme,“ řekla zemní bába. Sedlák sliboval šátek z jarmarku, svíčku na oltář, ale bába nechtěla. „Sotva vylezeš do vašeho světa, zapomeneš. Lidi jsou už takoví. Zaplatíš tím, co máš.“ „A co mám?“ „Máš dvě nohy. Dej jednu nohu a dostaneš hlt silového nápoje.“ „A co si počnu na poli jednonohej?“ „Kytka má taky jednu nohu, houba taky a všechno, co vyráží z podzemní hliněné komory jednou nohou!“ „Inu, musím nahoru. Starej Vacek mi udělá druhou dřevěnou.“ Bába mu pomazala nohu čímsi ze svých soudků a sedlák zůstal ležet jako poražený smrk. A pak spolu měnili: za druhou nohu dostal napít silového nápoje a cítil se líp. Jenže nahoru k lidem zbývalo ještě měnit dál –ruce za listy, a pořád nahoru zbývalo ještě sedm sáhů. „Musím k ženě a dětem. Na pole, aby měli z čeho žít.“ „Musíš mít kořen, aby ses v hlíně uchytil,“ řekla bába. „A do čeho bys sil, když je země pod tebou zamčená?“ „Vezmi, co chceš. Já musím pro setbu, odemknout zemi.“ „Nejsem neuznalá,“ řekla bába. „Lidi mají řeč a byliny vůni. Za tři hlty silového nápoje prorazíš ledový příkrov.“ Byla ještě zima, ale země už se otvírala. Sedlák už neviděl nic, neměl ani oči na koukání. Ale cítil, jak se všecko otepluje, jak se země rozvonívá a po celém jeho už bylinném těle mu bylo dobře. Zůstala mu i selská nátura, aby se radoval, jak se země otvírá pro setbu nového života. A těch jeho devět doušků silového nápoje se neztratilo – vrátil se k lidem jako léčivá bylina. Kořenářky jí daly jméno „devětsil“.
O Krakonošově kalendáři
Pro tuhle pohádku půjdeme kalendářem pozpátku do časů, kdy byla prababička ještě mladá. Bylo jaro. Krakonoš otevřel zemi zlatým petrklíčem a poručil sněženkám i bledulím, aby vyzvonily svými zvonky budíček všem zimním spáčům, co v lukách i hájích přespávali zimu pod sněhovou peřinou. Sám se pak vydal na obhlídku, jak živáčci přežili dobu zimního hladu ve svých podzemních spižírnách. A taky jestli jsou už přichystaná měkce vystlaná hnízda pro ptačí miminka. A jestli už se odvíčkovali a vystrčili růžky všichni šneci. Zdravily ho myšky z děr, krtci z kopečků hlíny mu mávali, včela na první pastvě na jívě, ba i čmeláci bzučeli na dobré ráno. A špaček z bidýlka na své budce vykřikoval, že už je ve svém domečku zase špačíček pán. Krakonoš kráčel horami jako spokojený hospodář. Jen to se mu nelíbilo, že u lidí se nedočkal žádného radostného uvítání. Když už se lidé zabydleli v jeho království, měli by slušně pozdravit pána hor tak jako ostatní živáčkové. „Hej, lidé!“ zaburácel na ně jarním hromem. „Louky jsou už vystrojeny jako družice, ptáci vyzpěvujou slunci vítací fanfáru a vy se jen kaboníte samými starostmi. Místo radování z jara jste očima i rukama
zavrtáni v hlíně a místo zamávání zelenou ratolestí držíte v rukou motyky a hrábě!“
15/22
Pradědeček s prababičkou právě vybírali kámen z pole, pradědeček s motykou a trakařem větší kusy, prababička s košíkem zase drobnější kamínky. Pradědeček postavil trakař, smekl čepici, aby si dali s Krakonošem pozdravení, ale prababička se kabonila dál: „Mužský se dají do klábosení a práce stojí!“ Krakonoš neměl rád zachmuřené tváře. „Slunce se směje a ty se mračíš, hospodyně?“ „Sněhy vzaly s sebou kopcem dolů brázdu hlíny a skála porodila mnoho kamení,“ řekla prababička a s výčitkou přidala: „Kdyby pan Krakonoš pantátoval na poli a nekrakonošoval jenom nad lesy a pustinami, pak by asi rozuměl, co je po jaru na poli práce a uklízení, než se může zasít!“ Krakonoš ale vedl svou: „Všechno vstává, květy se vytahujou k slunci. Tak aspoň dneska si oblékni ke slávě jara sváteční sukni!“ Prababička jakoby Krakonoše neslyšela, poháněla pradědečka k práci: „Ty si tu jen s fajfkou vykuřuješ, daremně vedeš mužský řeči a trakař s kamením stojí v hlíně. Sám od sebe nepojede!“
16/22
„I pojede,“ pokýval Krakonoš fousatou bradou a mávl troubelí své fajfky jako kouzelnickou hůlkou. Trakař se sám od sebe rozjel až k hromadě pod mezí a tam na ni sám kamení vysypal. „A teď, hospodyně, dojdi domů pro sváteční sukni a zatancujeme si spolu!“ „A pročpak, jemnostpane?“ divila se prababička. „Vždyť není pouť ani posvícení!“ „Jen tak pro radost z té jarní krásy,“ usmál se Krakonoš. „Vždyť já už jsem vyparádil louky, že krásnější koberec nemají ani na zámku! A copak jste vy, lidé, udělali pro krásu jara?“ „Pro krásu?“ Pradědeček s prababičkou počítali, co dělali a co odpovědět pánu hor. „Já jsem vybílila chalupu vápnem,“ pochlubila se prababička. „Já zas dal chalupě do pořádku lomenici,“ pokračoval pradědeček. „Dřevo vybledlo, tak jsem štít natřel volskou krví do hněda, aby nebyl rezatej jako liška.“ „Já ještě zkrášlila vejce v cibulovejch slupkách a v mladém žitě, aby bylo dost kraslic, až přijdou koledníci pro pomlázku,“ řekla prababička. A počítali dál, co všechno udělali doma i na svém kopci pro krásu jara. „Učesali jsme louku hráběma, protáhli jsme motykou stružky, aby měla voda cestu, vybílili jsme postelový plachty na sluníčku a teď vybíráme kámen z pole.“ „Ale vypadáte při tom oba jak strašáci do zelí,“ řekl Krakonoš. „Kukuče máte zakaboněný. Udělejte taky něco sami sobě pro krásu!“ Prababičce se taková řeč moc nelíbila. „Jemnostpane Krakonoši, není čas, abych se kroutila před zrcadlem. Musím obstarat všechno na louce, na poli, v chlívě i doma v kuchyni. Nakrmit všechny krky, však máme potomků plnou ošatku. Pořád abych držela v rukou jehlu a nit, než všechno zašiju a zalátám, co ti nezbedníci roztrhají, aby nechodili do školy jako trhani. Jsem ráda, když je každý den za mnou a můžu za ním udělat puntík.“ Krakonoš se zarazil, pošpekuloval a tajemně se usmál: „Víš-li co, hospodyně, uděláš mi za každým prožitým dnem svého života takový puntík a já si pro ten zápis za rok k tobě přijdu.“ „Mařit školákům papír na puntíky? A za rok můžou papír sežrat myši,“ namítla prababička.
17/22
„Kdepak na papír,“ vedl Krakonoš dál svou řeč. „Potřebuju zápis na něčem trvanlivém, aby vydržel jako svědectví o vašem člověčím kalendáři. Tak jako já mám ve svém kalendáři zapsán měsíc devětsilu, měsíc bledulí a petrklíčů pro čas jara a pro čas podzimu měsíce vřesu, tak potřebuji znát, jak běží čas u lidí, abychom si rozuměli.“ „To by bylo tuze potřeba, aby nám zapršelo, kdy osení potřebuje vláhu, aby vzešlo,“ kývl pradědeček a prababička dodala: „A aby nepršelo, když sušíme sena. A taky aby nezmokla pouť. To by přišli zkrátka muzikanti i perníková bába, co prodává srdce z lásky. Ó, ta by láteřila!“ „A kdy ta pouť bude?“ ptal se Krakonoš.
18/22
„Když ono je mnoho svatejch patronů a každej má v kalendáři svůj svátek,“ řekl pradědeček a počítal: „Na svatého Matěje pije skřivan z koleje. Svatej Josef seká ledy. Svatej Jiří odemyká zemi a svatá Markyta hází srp do žita. Svatej Prokop seje houbový semínka.“ A prababička doplnila: „Na Prokopa je pouť v Jablonci a bez hub by nebyl vánoční houbovec a houby by scházely do kysela.“ Než se pradědeček dopočítal všech horáckých poutí až k svátku svatého Vavřince v Jilemnici, Krakonoš rozhodl: „Lidi se zakořenili v Krakonošově. Jestli je má Krakonoš počítat mezi domácí živáčky,
19/22
potřebuje o nich vědět, co a jak. Tkalcujete doma plátno, jehlu a nit máte doma taky. Ustřihni, hospodyně, kousek plátna a za každý den, jak plyne rok, udělej na plátně uzlíček. Za rok si pro tvůj kalendář přijdu.“
20/22
21/22
Když se sešel rok s rokem, přišel si Krakonoš k prababičce pro ten pruh plátna s uzlíky. Prababička mu jej s úsměvem podala, vždyť uzlíčky byly vyšity a seřazeny jako na maršparádě. Krakonoš je přeměřil očima a přijal plátno s vyšitými uzlíčky jako zapsané svědectví o tom, jak hospodyně na horách prožívají celý rok. Řekl uznale: „Pořádek jako na vojně. Matičko milá, kdybys byla mužským, pasoval bych tě za to na generála. Ale jak to, že máš ve svém kalendáři uzlík co uzlík, jeden jako druhý? To já mám ve svém kalendáři větší rozmanitost, od úplňku k úplňku kvete a voní jiná a jiná kytka. „V našem hospodářství nejde čas podle měsíce, ale jak nám sluníčko přeje. Na poli od setí do sklizně, na louce od košů trávy přes pastvu na zeleném po senoseč, na brambořišti s motykou od sázení po sklizeň do pytlů,“ vykládal pradědeček. Krakonoš prohlížel prabábin plátěný kalendář. „Ale na plátně máš puntíky jeden jak druhý všechny stejné. Nestejská se ti z toho?“ Prababička řekla: „Stejskání – co to je? Jemnostpane, na tohle nemá ženská kdy. Puntík co puntík je den jak den, ráno dát snídani, na poledne mít jídlo na stole a večer je po robotě taky hlad. To platí pro všechny zobáky, krky a žaludky, Pámbů dej, aby bylo pro ně z čeho. Jenže Pámbů je vysoko, Krakonoš pantátuje chlupatejm a pernatejm, čtvernohejm a křídlatejm a pro nás, co jsme přišli na svět dvounohý a nahatý, zbývají jen máminy ruce. Hlavně, aby to tak vydrželo od puntíku k puntíku.“ Krakonoš dumal, jak prababiččin kalendář pochválit. „Rozumím, kralovat je starost. Starost a péče o všechny živáčky. Za své starání o všechny živáčky pod tvou střechou zasloužila bys, matičko, na svém hospodářství královskou korunu. Třeba z toho pruhu opuntíkovanýho plátna.“
@Created by PDF to ePub
