Elisˇka Fulı´nova´
´ STI DIALOGU PARMENIDE´S1 KRITIKA TEORIE IDEJI´ V PRVNI´ CˇA
´ VOD: 1 U Dialog Parmenide´s se je jednı´m z nejza´hadneˇjsˇ´ıch Plato´novy´ch deˇl. Za´hadou je doba jeho vzniku, jeho forma i obsah. Tradicˇneˇ by´va´ tento dialog rˇazen mezi pozdnı´ dialogy a je v neˇktery´ch ohledech blı´zky´ dialogu˚m Sofiste´s a Politikos, za´rovenˇ vsˇak vykazuje spjatost ´ stavou. Jeho prˇesne´ mı´sto mezi dialogy nenı´ u´plneˇ jasne´. Co se ty´cˇe formy, jedna´ s U se o zda´nliveˇ nesourody´ celek, ktery´ se rozpada´ na dveˇ jasneˇ oddeˇlene´ cˇa´sti obsahoveˇ spolu nesouvisejı´cı´. A o tom, co je vlastneˇ skutecˇny´m obsahem dialogu, se vedou neusta´le spory. V tomto ohledu je na´zorove´ spektrum interpretu˚ skutecˇneˇ sˇiroke´ - od prˇedstavy, zˇe se jedna´ o kompletnı´ prˇehodnocenı´ Plato´novy nauky, azˇ po na´zor, zˇe cely´ dialog je jen rˇecˇnicko-logicky´m cvicˇenı´m. K odpoveˇdı´m na velke´ mnozˇstvı´ ota´zek nevede jedina´ cesta. Abychom pochopili dialog jako celistve´ dı´lo ve vztahu k ostatnı´m Platovy´m dialogu˚m i k jeho nauce jako celku, je trˇeba kombinovat vı´ce prˇ´ıstupu˚. Velice du˚lezˇity´ je zde prˇ´ıstup litera´rneˇ-kriticky´, protozˇe dialog Parmenide´s je nezbytne´ cha´pat jako litera´rnı´ fikci. Mnoho prvku˚ zde ma´ umeˇleckou a litera´rnı´ funkci, prˇedevsˇ´ım postav je zde uzˇito vy´razneˇ litera´rnı´m zpu˚sobem. Parmenide´s tohoto dialogu nenı´ Parmenide´s z deˇjin filosofie, obdobneˇ se tomu ma´ i se So´kratem. Tuto „litera´rnost“ je trˇeba mı´t na mysli prˇi cˇtenı´ tohoto mnohovrstevne´ho dı´la2 . Z tohoto, ale i z cˇisteˇ filosoficky´ch du˚vodu˚, je du˚lezˇite´ veˇnovat pozornost prooimiu dialogu a konotacı´m, jezˇ se va´zˇ´ı na jednotlive´ u´cˇastnı´ky diskuse, stejneˇ tak okolnostem, za jaky´ch se diskuse vede. V te´to pra´ci nema´me prostor na tak du˚kladny´ rozbor teˇchto faktu˚, jaky´ by si zasluhovaly, a musı´me se tedy spokojit s neˇkolika za´kladnı´mi pozna´mkami. Samotne´ setka´nı´ mlade´ho So´krata a stare´ho, slavne´ho Parmenida je pravdeˇpodobneˇ fikcı´3 . ´ vod dialogu uva´dı´ tento rozhovor jako vy´znamny´ moment rˇecke´ filosofie, na ktery´ se U dlouho vzpomı´na´. Pokud by se rozhovor tı´mto zpu˚sobem odehra´l, jisteˇ by tomu tak bylo. Ale o tomto setka´nı´ nema´me zpra´vy z jiny´ch pramenu˚, nezˇ z tohoto Plato´nova dialogu a 1
Prˇedlozˇena´ pra´ce je mı´rneˇ upravenou verzı´ prˇ´ıspeˇvku, ktery´ zazneˇl 19.1.2005 na I. plato´nske´ studentske´ konferenci v Plzni, porˇa´dane´ „plzenˇskou skupinou“ Cˇeske´ plato´nske´ spolecˇnosti organizovanou kolem Mgr. Boha´cˇka. Jedna´ se pouze o cˇa´st budoucı´ rozsa´hlejsˇ´ı pra´ce, ktera´ zahrnuje interpretaci cele´ho dialogu Parmenide´s a vznika´ jako diplomova´ pra´ce na FPE ZCˇU v Plzni pod vedenı´m Mgr. Boha´cˇka. 2 M. Dixaut, Platon, Le de´sir de comprendre, Librairie philosophique J. Vrin, Paris, 2003. Autorka zde ´ stavy, Antifo´n nenı´ upozornˇuje i na problematicˇnost ostatnı´ch postav - Kefalos nenı´ Kefalos zna´my´ z U Antifo´n sofista, Aristotele´s nenı´ filosof Aristotele´s, Plato´nu˚v zˇa´k. 3 R.E.Allen, Plato´s Parmenides, Oxford: Blackwell, 1983
1
z neˇkolika Plato´novy´ch pozna´mek v jiny´ch dialozı´ch4 . K tomu je trˇeba prˇicˇ´ıst, zˇe pokud by u´cˇastnı´ci diskuse skutecˇneˇ vypovı´dali tak, jak je zde naznacˇeno, neslucˇovalo by se to s jejich filosoficky´mi pozicemi, jake´ jim dnes prˇisuzujeme5 . Vy´poveˇdi vsˇech postav je trˇeba cha´pat jako vy´poveˇdi Plato´novy. Jedinou vy´jimkou je zde Ze´no´n, jehozˇ aporie je natolik blı´zka´ aporiı´m historicke´ho Ze´no´na, jak se na´m dochovaly, zˇe je mozˇne´ cha´pat jako jejı´ho autora skutecˇneˇ Ze´no´na6 . Pro cely´ dialog, prˇedevsˇ´ım pro jeho prvnı´ cˇa´st, je du˚lezˇity´ vztah mlade´ho, s filosofiı´ zacˇ´ınajı´cı´ho So´krata a stare´ho slavne´ho filosofa, jaky´m je Parmenide´s. Tento protiklad je v pru˚beˇhu cele´ho dialogu neˇkolikra´t zdu˚razneˇn a hraje vy´znamnou roli umeˇleckou i filosofickou. Du˚lezˇita´ je take´ hra se za´meˇnou rolı´, charakteristicka´ pro prvnı´ cˇa´st dialogu. Zatı´mco ve skutecˇnosti to byl Ze´no´n, kdo ha´jil Parmenidovu nauku, ve fikci prvnı´ cˇa´sti dialogu je to Parmenide´s, kdo ha´jı´ Ze´no´novu pozici tı´m, zˇe hleda´ nedostatky So´kratova rˇesˇenı´. Dalsˇ´ı za´meˇna se ty´ka´ role So´krata - zatı´mco z jiny´ch dialogu˚ ho zna´me jako toho, kdo se nemilosrdneˇ ta´zˇe veˇdom si sve´ho neveˇdeˇnı´, nynı´ je prˇesveˇdcˇen, zˇe vı´, a toto jeho prˇesveˇdcˇenı´ se hroutı´ pod tlakem Parmenidovy´ch ota´zek. Tyto za´meˇny, prˇedevsˇ´ım dobovy´m cˇtena´rˇu˚m jasneˇ patrne´, jesˇteˇ podtrhujı´ fiktivnost dialogu a cˇinı´ ji jasneˇji patrnou. Ani Parmenide´s ani So´krate´s zde nejsou jako za´stupci vyhraneˇny´ch filosoficky´ch pozic, ale jako litera´rnı´ postavy, se ktery´mi autor nakla´da´ dle svy´ch prˇedstav a dle potrˇeb textu. Postavy hrajı´ jim prˇideˇlenou roli ve fikci dialogu. Kazˇda´ z postav, prˇedevsˇ´ım vsˇak Parmenide´s a So´krate´s, zde reprezentuje urcˇite´ vy´vojove´ sta´dium filosoficke´ho mysˇlenı´, jednotlivy´ stupenˇ na filosoficke´ cesteˇ cˇloveˇka. K tomu je trˇeba pocˇ´ıtat i s tı´m, jake´mu okruhu cˇtena´rˇu˚ byl dialog urcˇen. Mu˚zˇeme prˇedpokla´dat, zˇe dialog byl prima´rneˇ cˇten v Akademii, kde ho studovali ti, kterˇ´ı meˇli urcˇite´ filosoficke´ ambice a prˇedchozı´ filosoficke´ vzdeˇla´nı´7 . Tento dialog nenı´ urcˇen sˇirsˇ´ı verˇejnosti, platı´ pro neˇj to, co rˇ´ıka´ Ze´no´n (136d-e): „. . . neslusˇ´ı se vykla´dati takove´ veˇci prˇed mnozˇstvı´m lidı´ . . . nebot’ lide´ neveˇdı´, zˇe bez tohoto procha´zenı´ tı´m vsˇ´ım a bez toho bloudeˇnı´ nenı´ mozˇno, aby se cˇloveˇk setkal s pravdou a nabyl rozumove´ho pozna´nı´.“8 Jedna´ se tedy o dialog didakticky´, jehozˇ cı´lem je ukazovat cestu filosofu˚m, kterˇ´ı uzˇ vykrocˇili spra´vny´m smeˇrem, a to nejen uka´zkou metody mysˇlenı´, ale i naznacˇenı´m, jaky´m smeˇrem se ma´ mysˇlenı´ ubı´rat, za jaky´m cı´lem ma´ by´t tato metoda pouzˇita. Zda´nliva´ rozpornost 4
Sofiste´s 217c, Theaite´tos 183e. V obou prˇ´ıpadech se vsˇak mu˚zˇe jednat o odkaz na dialog Parmenide´s a nikoliv o odkaz na rea´lne´ setka´nı´. 5 Za´kladnı´ rysy Parmenidovy filosofie ukazuje naprˇ. E. Hussey, Presokratici, Rezek, Praha, 1997. So´kratu˚v filosoficky´ postoj, ktery´ s nejveˇtsˇ´ı pravdeˇpodobnostı´ jesˇteˇ neznal ideje v plato´nske´m smyslu, dokla´da´ naprˇ. Patocˇka, So´krate´s: prˇedna´sˇky z anticke´ filosofie, SPN, Praha, 1991 6 R.E.Allen, Plato´s Parmenides, Oxford: Blackwell, 1983 7 R.E.Allen, Plato´s Parmenides, Oxford: Blackwell, 1983 8 Vsˇechny zde uva´deˇne´ prˇeklady Plato´novy´ch deˇl jsou prˇeklady Frantisˇka Novotne´ho vyda´vane´ v nakl. OIKOYMENH (Praha).
2
Plato´nova ucˇenı´ a obsahu dialogu Parmenide´s je cı´lena´ a za´meˇrna´9 . Ve fikci dialogu je ucˇitelem na te´to cesteˇ Parmenide´s, snad prvnı´ skutecˇny´ filosof v deˇjina´ch. Teˇzˇko bychom nasˇli neˇkoho povolaneˇjsˇ´ıho. Parmenide´s je zde zosobneˇnı´m typu velke´ho ucˇitele filosofie, ktery´ i prˇes vysoke´ sta´rˇ´ı a nama´havost u´kolu dosta´va´ sve´mu posla´nı´ a ukazuje mlady´m filosofu˚m cestu k pravdeˇ. V tomto smyslu je zosobneˇnı´m role, jakou hra´l pro Plato´na historicky´ So´krate´s. Za´rovenˇ vsˇak v tomto pojetı´ odpovı´da´ postava Parmenida Plato´novi a jeho pojetı´ filosofie. Obecneˇji vzato je zde Parmenide´s postavou skutecˇne´ho filosofa (v plato´nske´m smyslu), ktery´ usiluje cely´m zˇivotem o pravou filosofii. Skutecˇny´ filosof, ktery´ dosa´hl vrcholu pozna´nı´, se nevracı´ z vy´sˇin zpeˇt do hlubin jeskyneˇ proto, aby zde sve´ pozna´nı´ ostatnı´m prosteˇ sdeˇloval. Jeho u´kol je nama´haveˇjsˇ´ı: uva´deˇt dalsˇ´ı ta´zajı´cı´ se na cestu filosofie tak, aby sami mohli vrcholu pozna´nı´ dosa´hnout. Toto „sami“ je zde urcˇujı´cı´. Pravdu nenı´ mozˇne´ slysˇet, zapamatovat si a prˇijmout. Setka´nı´ s pravdou je trˇeba prozˇ´ıt. K pravdeˇ mu˚zˇe filosof smeˇrˇovat jedineˇ cely´m svy´m zˇitı´m, nikoli prˇijı´ma´nı´m cizı´ho pozna´nı´. Veden takovy´m u´silı´m, nepı´sˇe Plato´n filosoficke´ trakta´ty, ale umeˇlecka´ dı´la, ktera´ majı´ daleko veˇtsˇ´ı mozˇnosti, jak cˇloveˇka vnitrˇneˇ zasa´hnout a pohnout jı´m spra´vny´m smeˇrem. V tomto smyslu dialog Parmenide´s do kontextu Plato´novy´ch deˇl vcelku zapada´ jako uka´zka textu, ktery´ prˇ´ımo nesdeˇluje, ale naba´da´ k samostatne´ cesteˇ a ukazuje jejı´ smeˇr i metodu, jak se na te´to cesteˇ pohybovat. Naproti tomu So´krate´s zde vystupuje jako neˇkdo, kdo teprve neda´vno vykrocˇil na cestu filosofie a acˇkoli jeho mı´neˇnı´ mı´rˇ´ı spra´vny´m smeˇrem, nenı´ v jeho prˇ´ıpadeˇ jesˇteˇ mozˇne´ hovorˇit o prave´m pozna´nı´. So´krate´s je zde obrazem zacˇa´tecˇnı´ka, ovsˇem nesmı´me pousˇteˇt ze zrˇetele So´krata tak, jak ho zna´me z jiny´ch dialogu˚ - jde o zacˇa´tecˇnı´ka, o ktere´m vı´me, zˇe ma´ prˇed sebou monumenta´lnı´ budoucnost. So´krate´s tu nema´ za u´kol prezentovat jakoukoli filosofickou nauku, ale jakozˇto postava zobrazovat zrod osobnosti prave´ho filosofa, tedy i Plato´na.
2 PARMENIDOVY NA´MITKY: 130B – 134E Prvnı´ cˇa´st dialogu Parmenide´s obsahuje celou rˇadu na´mitek proti teorii idejı´, jak ji navrhuje mlady´ So´krate´s. Ten se zpocˇa´tku (bezu´speˇsˇneˇ) snazˇ´ı najı´t z proble´mu˚ uka´zany´ch Parmenidem vy´chodisko, posle´ze vsˇak bezradneˇ umlka´. Nabı´zı´ se na´m tu tedy k rˇesˇenı´ za´kladnı´ paradox: jednak se zde nacha´zı´ cela´ rˇada argumentu˚ proti teorii idejı´, argumentu˚, ktere´ Plato´n prˇ´ımo nevyvracı´ ani zde ani v jine´m sve´m dı´le, ale za´rovenˇ se jednoznacˇneˇ ukazuje, zˇe teorie idejı´ je nezbytna´ pro existenci filosofie, pro existenci neza´visle´ho mysˇlenı´. Bez 9
„There are good internal and external reasons to regard the pesona Socrates as a re-presentation, to the young students of the Academy, of themselves and their difficulties with the theory of forms.“ M.H. Miller: Plato´s Parmenides, the conversion of the soul, The Pennsylvania State University Press, Pennsylvania, 1991, str. 9
3
teorie idejı´ ztra´cı´me nadeˇji na nalezenı´ pevne´ho vy´chodiska mysˇlenı´, jak jasneˇ ukazuje za´veˇr prvnı´ cˇa´sti dialogu (135b-c). Je nutne´ se pta´t, jaky´ meˇly shroma´zˇdeˇne´ argumenty vy´znam pro vlastnı´ Plato´novu nauku. Je teoreticky mozˇne´ snazˇit se interpretovat tento dialog jako zvrat v Plato´noveˇ nauce a cha´pat mlade´ho So´krata v dialogu jako neˇkoho, kdo se snazˇ´ı ha´jit takovou podobu teorie idejı´, ktera´ sice pu˚vodneˇ byla Plato´nova, ale ktera´ v dobeˇ sepsa´nı´ dialogu uzˇ pro Plato´na nebyla udrzˇitelna´. Proti tomu ale stojı´ jeden za´sadnı´ fakt: takovy´ radika´lnı´ zvrat Plato´nova mysˇlenı´ projevujı´cı´ se v dialogu Parmenide´s je jen velmi teˇzˇko pru˚kazny´, je mozˇne´ najı´t mnoho argumentu˚, ktere´ ho dokazujı´10 , ale minima´lneˇ stejne´ mnozˇstvı´ argumentu˚, ktere´ ho popı´rajı´11 . Z toho je mozˇne´ ucˇinit alesponˇ na´sledujı´cı´ za´veˇr: pokud v pozdnı´m obdobı´ k promeˇneˇ v Plato´noveˇ mysˇlenı´ docha´zı´, nenı´ mozˇne´ tuto promeˇnu charakterizovat jako radika´lnı´. Mnoho filosofu˚ vynalozˇilo velke´ u´silı´ na to, aby doka´zali, zˇe v Parmenidoveˇ argumentaci jsou logicke´ chyby a zˇe jeho na´mitky je mozˇne´ poprˇ´ıt uka´za´nı´m jejich logicke´ rozpornosti12 . Je mozˇne´ debatovat o tom, zda si byl Plato´n tohoto veˇdom nebo ne, ale faktem zu˚sta´va´, zˇe logickou protiargumentaci (at’ uzˇ jı´ byl schopen nebo nebyl) nepouzˇil. Odpoveˇdı´ na zde uvedene´ na´mitky nenı´ prosta´ logika. Vysveˇtlenı´, procˇ Plato´n navzdory sneseny´m argumentu˚m teorii idejı´ neopousˇtı´ ani radika´lneˇ nereformuje, a du˚vod, ktery´ ospravedlnˇuje toto setrva´nı´ na zda´nliveˇ poprˇene´ teorii, je trˇeba hledat jinde. Stejneˇ jako dostatecˇnou odpoveˇdı´ na Ze´no´novy aporie nenı´ matematicke´ rˇesˇenı´, ale je trˇeba jı´t jesˇteˇ prˇed prˇedpoklady matematiku˚, tak dostatecˇnou odpoveˇdı´ na Parmenidovy na´mitky nenı´ logicko-analyticka´ argumentace, ale je trˇeba hledat hloubeˇji. Abychom se o neˇco takove´ho vu˚bec mohli pokusit, je nezbytne´ analyzovat vsˇechny argumenty snesene´ proti teorii idejı´ a zjistit, zda vyru˚stajı´ z urcˇite´ho spoplecˇne´ho za´kladu, poprˇ´ıpadeˇ jaky´ tento za´klad je. Nesmı´me zde vsˇak pousˇteˇt ze zrˇetele umeˇlecky´ a filosoficky´ vy´znam postav, ktere´ argumenty uva´deˇjı´ na sce´nu dialogu. Jen s tı´mto ohledem je mozˇne´ argumentu˚m spra´vneˇ porozumeˇt. Prˇedbeˇzˇneˇ mu˚zˇeme rˇ´ıci, zˇe tı´mto ta´za´nı´m se dosta´va´me za hranice dialogu Parmenide´s – jde o proble´m, ktery´ Plato´n v ru˚zny´ch podoba´ch akcentoval i v mnoha dalsˇ´ıch dialozı´ch, a ktery´ H. G. Gadamer formuloval prosteˇ a vy´stizˇneˇ: „vlastnı´ ota´zkou zu˚sta´va´, jak myslit za´rovenˇ cho´rismos i methexis.“13 Oddeˇlenı´ idejı´ od jednotlivy´ch veˇcı´ a za´rovenˇ podı´l teˇchto veˇcı´ na idejı´ch jsou te´mata, ktera´ se objevı´ v dialogu hned na u´vod diskuse. Poprve´ zaznı´ z u´st So´krata, ktery´ svou teorii stavı´ proti Ze´no´novy´m aporiı´m14 , 128e-129a: „Neuzna´va´sˇ, zˇe jest sama o sobeˇ jaka´si idea 10
naprˇ. K. Sayre, M. Burnyeat naprˇ. A.E. Taylor, P.E. More 12 naprˇ. G. Vlastos, The Third Man Argument in the Parmenides, The Philosophical Review, Vol. 63, No. 3, 1954 13 H.G. Gadamer, Idea dobra mezi Plato´nem a Aristotelem, OIKOYMENH, Praha, 1994, str. 24 14 Role Ze´no´na a jeho aporiı´ v celke dialogu se rozhodneˇ nevycˇerpa´va´ tı´m, zˇe slouzˇ´ı jako urcˇity´ „odrazovy´ 11
4
podobnosti, a proti takove´ zase neˇco jine´ho opacˇne´ho, totizˇ nepodobnost? A zˇe v te´to dvojici ma´me podı´l i ja´ i ty i vsˇechno ostatnı´, cˇemu rˇ´ıka´me mnohe´?“ Uzˇ v tomto prvnı´m vymezenı´ jsou ideje cha´pa´ny jako jsoucı´ „samy o sobeˇ“. Jsou oddeˇlene´ nejen od veˇcı´, ale i samy od sebe – kazˇda´ idea je v protikladu ke sve´ opacˇne´ ideji (podobnost v protikladu k nepodobnosti), ideje se organizujı´ v jasneˇ vymezeny´ch opozitech. Za´rovenˇ se ale dovı´da´me, zˇe v te´to samostatne´ ideji ma´ podı´l mnozˇstvı´ jednotlivin. Tento vztah platı´ i opacˇneˇ – jedina´ jednotlivina mu˚zˇe mı´t podı´l na vı´ce idejı´ch. Du˚lezˇita´ je zde na´vaznost (explicitneˇ vyja´drˇena´) na Ze´no´na – mu˚zˇeme jı´ snad interpretovat jako poukaz na kontext, ve ktere´m nauka o idejı´ch vznika´. Vza´peˇtı´ prˇida´ sve´ vymezenı´ Parmenide´s, kladoucı´ vsˇak du˚raz na So´kratovo autorstvı´ (130a-b): „A rˇekni mi, to jsi ty sa´m ucˇinil toto rozlisˇenı´, o ktere´m mluvı´sˇ, zˇe zvla´sˇt’kladesˇ to, cˇemu rˇ´ıka´sˇ ideje samy o sobeˇ, a zvla´sˇt’ zase veˇci, ktere´ v nich majı´ u´cˇast?“ Parmenide´s So´kratova prˇedchozı´ tvrzenı´ shrne a zopakuje, cozˇ ma´ i nezanedbatelny´ vy´znam litera´rnı´ – u´cˇelem je snaha silneˇ zdu˚raznit hlavnı´ tezi, se kterou bude dialog pracovat. Za´rovenˇ vsˇak toto u´vodnı´ vymezenı´ obohacuje o novy´ pojem. Zatı´mco So´krate´s pouzˇ´ıva´ pro vymezenı´ jsoucnosti idejı´ pojem aÎtä kaj‘ aÍtä (jsoucı´ „samy o sobeˇ“), Parmenide´s toto vyja´drˇenı´ doplnˇuje pojmem qwrÈc (jsoucı´ „zvla´sˇt’“). Tyto vy´razy majı´ sˇirokou spolecˇnou vy´znamovou za´kladu, ale plneˇ synonymnı´ nejsou. Zatı´mco pojem qwrÈc je mozˇne´ pouzˇ´ıt i k vyja´drˇenı´ situace veˇcı´, jak se zde deˇje (zvla´sˇt’ideje a zvla´sˇt’zase veˇci), u pojmu aÎtä kaj‘ aÍtä to mozˇne´ nenı´, veˇci nemu˚zˇeme cha´pat jako „jsoucı´ samy o sobeˇ“. Uzˇ zde dı´ky jazykove´mu vyja´drˇenı´ tedy vidı´me to, co pozdeˇji bude ja´drem vsˇech potı´zˇ´ı – za´sadnı´ rozdı´l mezi idejemi a veˇcmi, ktery´ neumozˇnˇuje videˇt jejich vztahy symetricky. Zda´ se, zˇe Parmenide´s si je okamzˇiteˇ veˇdom, kde je problematicke´ mı´sto Sokratovy teorie. Pokla´da´ So´kratovi prvnı´ ota´zky, ktery´mi se snazˇ´ı dobrat prˇedstavy, kterou So´krate´s ma´ o dopadu te´to teorie na jednotlive´ beˇzˇne´ veˇci. Je si So´krate´s veˇdom, zˇe jeho teorie stavı´ do nove´ho sveˇtla cely´ zda´nliveˇ neproble´movy´ beˇzˇny´ sveˇt kazˇdodennosti? Zatı´m ne. Ze So´kratovy´ch odpoveˇdı´ plny´ch nejistoty a pochyb zda´nliveˇ ihned vysvı´ta´, zˇe teorie idejı´ ma´ sve´ meze (130b-d). Teorie idejı´, jak ji tu mlady´ So´krate´s prezentuje, je jaksi „nehotova´“. Nejde v zˇa´dne´m prˇ´ıpadeˇ o „nauku“, ale prozatı´m pouze o prˇedbeˇzˇnou „teorii“, ktere´ chybı´ dalsˇ´ı rozpracova´nı´. Pozitivnı´ je, zˇe So´krate´s si toho je te´to nedostatecˇnosti dobrˇe veˇdom. Cı´leneˇ se vyhy´ba´ oblastem nejistoty, aby „nespadl do neˇjake´ prohlubneˇ tlacha´nı´ a tam nezahynul“ (130d). Uzˇ jako mladı´k vı´ o sve´ neveˇdomosti15 , ale za´rovenˇ je prˇesveˇdcˇen, zˇe urcˇitou oblast sve´ teorie ma´ rozumoveˇ zvla´dnutou dobrˇe, a k teˇmto veˇcem se vracı´, teˇmi se usilovneˇ zaby´va´ (130d). mu˚stek“ diskuse. Tato velmi du˚lezˇita´ problematika je vsˇak natolik komplexnı´, zˇe nenı´ mozˇne´ uva´deˇt ji na sce´nu mimo kontext druhe´ cˇa´sti dialogu, k cˇemuzˇ zde nema´me prosotr. 15 viz Obrana So´kratova 21b a da´le
5
Jde o oblast spravedlnosti, kra´sna a dobra a podobny´ch pojmu˚ (130b). V tom je samozrˇejmeˇ mozˇne´ videˇt urcˇity´ paradox – zacˇa´tecˇnı´k ve filosofii nema´ vyjasneˇny ota´zky ty´kajı´cı´ se nejobycˇejneˇjsˇ´ıch veˇcı´, ale co se ty´cˇe spravedlnosti, dobra a kra´sy, tam si je alesponˇ urcˇity´m zpu˚sobem jist. Tento zda´nlivy´ rozpor je typicky´ pro Plato´novo cha´pa´nı´ filosofie a filosofa jako toho, kdo svou zˇivotnı´ jistotu nacha´zı´ pra´veˇ v oblasti nejvysˇsˇ´ıch idea´lnı´ch jsoucen. Teprve na za´kladeˇ porozumeˇnı´ idea´lnı´mu sveˇtu je mozˇny´ sestup zpeˇt do jeskyneˇ smyslovy´ch veˇcı´. Parmenide´s jako stary´ filosof zde ocenˇuje spra´vne´ smeˇrˇova´nı´ mlade´ dusˇe k teˇmto ota´zka´m, ale za´rovenˇ v na´sledujı´cı´ cˇa´sti dialogu doka´zˇe mlade´mu So´kratovi, zˇe nedostatecˇnost jeho teorie v teˇchto pochybny´ch ota´zka´ch zpochybnˇuje teorii jako celek. Teorie idejı´ bud’ musı´ by´t platna´ univerza´lneˇ, nebo nemu˚zˇe by´t platna´ vu˚bec. Teorie idejı´ nenı´ jen vysveˇtlenı´m pojmu˚ jako dobro nebo kra´sa, ale chce by´t modelem sveˇta, ktery´ pojı´ma´ celou strukturu existence. To se vsˇak ukazuje jako na´rok, jemuzˇ je nesmı´rneˇ obtı´zˇne´ dosta´t. Proble´m So´kratovy neveˇdomosti tedy evidentneˇ netkvı´ v cesteˇ vzhu˚ru, ale naopak v cesteˇ dolu˚. Ty nejveˇtsˇ´ı potı´zˇe nejsou da´ny orientacı´ dusˇe na nejvysˇsˇ´ı idea´lnı´ jsoucna, ktera´ jsoucı´ sama o sobeˇ jsou oddeˇlena od smyslove´ho sveˇta. Obracet se k idejı´m je dusˇi vzˇdy jizˇ neˇjak vlastnı´, to je da´no jejı´ vlastnı´ podstatou. Skutecˇy´ proble´m je, jak z te´to metafyzicke´ vy´sˇe znovu zalozˇit sveˇt i teˇch nejnizˇsˇ´ıch smyslovy´ch jednotlivin, ktere´ v prave´m smyslu slova ani nejsou jsoucı´. Methexis, zdajı´cı´ se neproble´mova´ prˇi nahlı´zˇenı´ ze sveˇta smyslovy´ch jsoucen, ukazuje se po zmeˇneˇ perpektivy jako nesamozrˇejma´ a ve sve´ podstateˇ vlastneˇ nejasna´. Z Parmenidovy´ch prvnı´ch kriticky´ch ota´zek ihned vysvı´ta´, jak velky´ vy´znam Plato´n cesteˇ dolu˚ prˇipisuje. Parmenide´s uzˇ nynı´ naznacˇuje So´kratovi cestu, kterou je trˇeba se da´t, aby se stal skutecˇny´m filosofem (130e). Prorokuje So´kratovi, jak ho jisteˇ v budoucnu uchva´tı´ filosofie, azˇ prˇestane povazˇovat nejobycˇejneˇjsˇ´ı veˇci za bezcenne´ a azˇ prˇestane dba´t na mı´neˇnı´ lidı´. Diskuse se totizˇ nevede na u´rovni existence idea´lnı´ch jsoucen – ta jsou nepochybna´ a i z perspektivy smyslove´ho sveˇta nutna´. Diskuse se vede o existenci smyslovy´ch jsoucen, protozˇe z nove´ perspektivy prave´ jsoucnosti se pra´veˇ smyslove´ jednotliviny ukazujı´ jako nesamozrˇejme´ a vposledku nejsoucı´. Tento pohled, tolik vzda´leny´ beˇzˇny´m mı´neˇnı´m lidı´, ne na´hodou prˇipomı´na´ za´kladnı´ na´hled historicke´ho Parmenida i jeho zˇa´ka Ze´no´na. Smyslova´ jsoucna tedy jsou i nejsou bezcenna´. Prima´rneˇ je trˇeba vykrocˇit z jejich u´zke´ perspektivy, ale skutecˇna´ filosofie se ustavuje azˇ tı´m, zˇe je schopna se k nim na noveˇ polozˇene´m za´kladu vra´tit zpeˇt. Parmenidovska´ cesta naproste´ho poprˇenı´ smyslove´ho sveˇta mnohosti a promeˇnlivosti nenı´ cestou Plato´novou. Je totizˇ lidsky´m u´deˇlem da´no, zˇe pra´veˇ z oblasti smyslovy´ch jsoucen vzˇdy vycha´zı´ cesta filosofa k idejı´m. Toto vy´chodisko nenı´ nikdy mozˇne´ plneˇ poprˇ´ıt a navzdory vesˇkere´ a cˇasto ostre´ kriticˇnost namı´rˇene´ proti sveˇtu, ktery´ je na´m jakozˇto smyslovy´m bytostem da´n, to Plato´n nikdy necˇinı´. I kdyzˇ jsou
6
filosofove´ ti, „jejichzˇ dusˇe speˇjı´ vzhu˚ru a tam chteˇjı´ dlı´ti“16 , nakonec jsou to sta´le lide´. A tak se sta´va´, zˇe cˇloveˇk nutneˇ znovu „prˇijde od dı´va´nı´ na veˇci bozˇske´ do lidske´ bı´dy“17 . V nepochopenı´ tohoto za´kladnı´ho rozvrhu, na ktere´m nutneˇ musı´ teorie idejı´ sta´t, spocˇ´ıva´ So´kratovo zacˇa´tecˇnictvı´ a nezkusˇenost ve filosofii. Zdaleka tu nejde jen o obcˇasne´ netaktnosti a neschopnost spra´vneˇ se postavit protivnı´kovi v diskusi. So´krate´s nenı´ na takove´ u´rovni pozna´nı´ a nahle´dnutı´, aby meˇl teorii idejı´ v u´plnosti prˇed sebou, kdyzˇ o nı´ s Parmenidem diskutuje. Je zatı´m pouze tı´m, kdo obracı´ pohled vzhu˚ru, nikoli tı´m, kdo byl jizˇ schopen obra´tit se k cesteˇ zpeˇt. To se uka´zˇe jako za´sadnı´ nedostatek.18
2.1 Prvnı´ na´mitka: 130e-131e Prvnı´ na´mitka je prˇ´ımocˇara´. Jako problematicka´ oblast se zde ukazuje methexis. Co to znamena´, zˇe ma´ veˇc podı´l na ideji? Na ideji jako celku nebo pouze na jejı´ cˇa´sti? Pokud bude cela´ idea obsazˇena v kazˇde´ veˇci, pak uzˇ nebude jedna. A pokud bude v kazˇde´ veˇci pouze jejı´ cˇa´st, pak idea nezu˚stane celkem. Takove´ pojetı´ se nutneˇ dosta´va´ do rozporu˚ – veˇci by nebyly velke´ dı´ky sve´mu podı´lu na ideji Velikosti, ale pouze na mensˇ´ı cˇa´sti te´to ideje. Mohlo by to vysveˇtlit, procˇ se zdajı´ velke´? Mohly by se veˇci zda´t rovny dı´ky podı´lu na neˇcˇem, co je mensˇ´ı nezˇ Rovnost? Parmenidova na´mitka je postavena na prˇedstaveˇ, zˇe at’uzˇ se veˇc podı´lı´ na cele´ ideji nebo pouze na jejı´ cˇa´sti, tak tato idea (cela´ nebo jen jejı´ cˇa´st) se nacha´zı´ uvnitrˇ veˇci. Jinak rˇecˇeno: veˇc ma´ ideu nebo jejı´ cˇa´st. Je velice du˚lezˇite´, zˇe idea tu nenı´ cha´pa´na jako veˇcem vneˇjsˇ´ı entita, ke ktere´ se veˇci vztahujı´, ke ktere´ mı´rˇ´ı, ale jako neˇco, co se nacha´zı´ uvnitrˇ veˇcı´ a tı´m se veˇcem dosta´va´ jejich urcˇenı´. Toto pochopenı´ vztahu idejı´ a veˇcı´ je zde bra´no jako samozrˇejme´ vy´chodisko. A pokud vyjdeme z tohoto vy´chodiska, narazı´me na nerˇesˇitelne´ rozpory. Dı´ky tomu je mozˇne´ ukazovat, zˇe pokud je idea ve veˇcech cela´, pak nemu˚zˇe by´t jedna. A pokud ma´ kazˇda´ veˇc svou vlastnı´ cˇa´st ideje, jsou proble´my jesˇteˇ veˇtsˇ´ı, nezˇ je zde explicitneˇ uva´dı´ Parmenide´s. Ma´-li kazˇda´ veˇc svou vlastnı´ cˇa´st ideje, pak je tato konkre´tnı´ cˇa´st sva´za´na se svou veˇcı´ a nenı´ univerza´lneˇ platna´ pro vsˇechny veˇci. Takto pojata´ idea by byla jako urcˇita´ vlastnost, ktera´ je neoddeˇlitelneˇ spjata s veˇcı´, ktere´ prˇina´lezˇ´ı, a mimo tuto veˇc nemu˚zˇe samostatneˇ existovat. Jenomzˇe takove´ pojetı´ odporuje tomu, co bylo o idejı´ch rˇecˇeno drˇ´ıve jak So´kratem, tak Parmenidem. (Nejvy´razneˇji 130a-b: „. . . zvla´sˇt’ kladesˇ to, cˇemu rˇ´ıka´sˇ ideje samy o sobeˇ, a zvla´sˇt’ zase veˇci, ktere´ v nich majı´ u´cˇast? A myslı´sˇ, zˇe je neˇco podobnost sama o sobeˇ, ru˚zna´ od ´ stava, 517d U tamte´zˇ 18 Veˇnujeme se tu te´to ota´zce natolik du˚kladneˇ proto, zˇe pra´veˇ problematika zakla´da´nı´ smyslove´ho sveˇta z neˇjvysˇsˇ´ıch idejı´, tedy ota´zka toho, odkud a jak mu˚zˇe zacˇ´ıt cesta dolu˚, tvorˇ´ı v nasˇ´ı interpretaci ja´dro druhe´ cˇa´sti dialogu. 16 17
7
podobnosti, kterou my ma´me . . . ?“) Ideje a veˇci nejsou promı´sˇeny a navza´jem propojeny vztahy za´vislosti. Jedna´ se dva druhy jsoucen, jasneˇ odlisˇene´ a oddeˇlene´. Spojnicı´ je jednosmeˇrny´ vztah veˇcı´ k idejı´m, protozˇe jsoucnost veˇcı´ je prˇ´ımo za´visla´ na tomto vztahu. So´krate´s se snazˇ´ı Parmenidovu zava´deˇjı´cı´ prˇedstavu rozrusˇit a situovat ideje mimo veˇci, anizˇ by vztahy mezi nimi cha´pal obousmeˇrneˇ a symetricky. Pu˚vodnı´ So´kratovo pojetı´ zde objasnˇuje metafora s dennı´m sveˇtlem (131b). Takove´ prˇirovna´nı´ je velmi zajı´mave´ samo o sobeˇ, ale jesˇteˇ zajı´maveˇjsˇ´ı je kontext, ve ktere´m se objevuje, a jeho role v diskusi. Samo So´kratovo vyja´drˇenı´ (ámèra) nenı´ u´plneˇ jasne´. Je mozˇne´ ho cha´pat jako prˇ´ımeˇr idejı´ a cˇasu – mnoho veˇcı´ se podı´lı´ na jedine´ ideji jako se mnoho veˇcı´ podı´lı´ na jedine´m cˇasove´m u´seku19 . V takove´m prˇ´ıpadeˇ by byla So´kratova snaha obha´jit tı´mto zpu˚sobem ideje dosti teˇzˇko pochopitelna´ – existence mnohy´ch jednotlivin v jedine´m okamzˇiku cˇasu, vztah sveˇta veˇcı´ a cˇasu je sa´m natolik nesamozrˇejmy´ a problematicky´, zˇe by takovy´ prˇ´ımeˇr, sa´m volajı´cı´ po vysveˇtlenı´, teˇzˇko mohl poslouzˇit jako prˇ´ımeˇr osveˇtlujı´cı´ problematiku methexis. Druhou mozˇnostı´ je zu˚stat u prˇ´ımeˇru ke sveˇtlu. Tato mozˇnost se zda´ by´t Plato´novu uvazˇo´ stavu, kde je metafora vanı´ blizˇsˇ´ı a prˇedevsˇ´ım pro teorii idejı´ nosneˇjsˇ´ı, jakozˇto poukaz na U Slunce a jeho sveˇtla vy´razneˇ rozvinuta. Ale pra´veˇ v ota´zce Slunce tkvı´ za´sadnı´ rozdı´l mezi ´ staveˇ a nedostatecˇneˇ promysˇleny´mi intuitivnı´mi Plato´novou vyspeˇlou argumentacı´ v U ´ stavy, idea prˇipona´pady mlade´ho So´krata v Parmenidovi. Zde totizˇ nenı´, na rozdı´l od U dobneˇna´ ke Slunci, ale azˇ k jeho produktu – ke sveˇtlu. Sveˇtlo nemu˚zˇe by´t prˇirovna´va´no k ideji, ale k tomu, co znamena´ idea pro veˇci, ke vztahu mezi veˇcmi a idejemi, k methexis. Smyslovy´ sveˇt veˇcı´ potrˇebuje sveˇtlo, je na neˇm plneˇ za´visly´. Zdrojem sveˇtla je slunce, proto tedy veˇci jsou zprostrˇedkovaneˇ za´visle´ na slunci. Ale slunce samo k veˇcem zˇa´dny´ vztah nema´. Parmenide´s zde ovsˇem argumentuje jinak. Dennı´ sveˇtlo zameˇnı´ za pla´tno stanu. Analogie v mnohe´m kulha´, ale acˇkoli cˇasto by´va´ rovnou zavrzˇena jako zcela neadekva´tnı´, tak u´plneˇ nevhodna´ zase nenı´. Dnes, kdy cha´peme sveˇtlo jako materia´lnı´ skutecˇnost, je mozˇne´ obhajovat pouzˇitı´ te´to analogie tı´m, zˇe sveˇtlo, ktere´ dopada´ na Athe´ny prosteˇ nenı´ tote´zˇ sveˇtlo, ktere´ dopada´ na Prahu. Stejneˇ, jako je tomu s pla´tnem prˇikry´vajı´cı´m mnoho lidı´. Acˇkoli takove´ pojetı´ sveˇtla nebylo Plato´novi a jeho soucˇasnı´ku˚m zcela nezna´me´20 , je ota´zka, jestli se pra´veˇ tı´mto smeˇrem ubı´raly Plato´novy u´vahy na toto te´ma. Plato´novo uchopenı´ sveˇtla obvykle nenı´ takto fyzika´lnı´, smeˇrˇuje spı´sˇe k cha´pa´nı´ sveˇtla jako metaforicke´ho a symbolicke´ho zastoupenı´ ontologicke´ skutecˇnosti21 . 19
K. Dorter, Form and Good in Plato´s Eleatic Dialogues, University of California Press, Berkley, 1994, P.E. More, The Parmenides of Plato, The philosophical Review, Vol. 25, No. 2., 1916 20 Nejstarsˇ´ı cha´pa´nı´ sveˇtla tı´mto zpu˚sobem nale´za´me u Empedokla a mu˚zˇeme prˇedpokla´dat, zˇe v dobeˇ vzniku dialogu Parmenide´s byla tato prˇedstava ve filosoficky´ch kruzı´ch beˇzˇneˇ zna´ma. Viz R.E.Allen, Plato´s Parmenides, Oxford: Blackwell, 1983 21 ´ stava – podobenstvı´ o slunci (507d-509d) a my´tus o jeskyni (514-517c) viz U
8
Zda´ se by´t spı´sˇe pravdeˇpodobne´, zˇe Parmenidova odpoveˇd’ meˇla v kontextu plato´nske´ho pojetı´ pu˚sobit jako kontrastnı´ u´nik od podstaty So´kratova na´vrhu, ktera´ byla takto plato´nska´, nikoli fyzika´lnı´. Pokud by proti Parmenidovi sta´l protivnı´k sbeˇhlejsˇ´ı v dialektice a s projasneˇneˇjsˇ´ım pohledem na tento aspekt teorie idejı´, le´pe by formuloval svu˚j na´vrh a nenechal by Parmenida tak snadno prˇejı´t k podı´lu veˇcı´ na pouhy´ch cˇa´stech ideje. Na tomto mı´steˇ je du˚lezˇite´, zˇe Parmenidoveˇ na´mitce se dalo prˇedejı´t prˇesneˇjsˇ´ım vyja´drˇe´ staveˇ, kde ho neˇkdo „sbeˇhlejsˇ´ı v dialektice“ formuluje prˇesneˇ nı´m, ktere´ mu˚zˇeme najı´t v U ´ stava a jasneˇ. Pokud prˇijmeme to, na cˇem se shoduje velka´ veˇtsˇina badatelu˚, a sice zˇe U prˇedcha´zela Parmenida, dosta´va´me se ke klı´cˇove´ ota´zce: Procˇ zde autor Sokratovi vkla´da´ do u´st na´vrh, o ktere´m vı´, zˇe je neprˇesny´ a vyvratitelny´? Odpoveˇdı´ mu˚zˇe by´t, co jsme uzˇ uvedli – jedna´ se o dialog didakticky´. Cı´lem zde nenı´ obhajovat teorii idejı´, ale ve´st cˇtena´rˇe po spra´vne´ cesteˇ samostatne´ho mysˇlenı´. Proto zde autor problematicka´ mı´sta cı´leneˇ vytva´rˇ´ı a v postaveˇ Parmenida na tuto problematicˇnost poukazuje. Je na cˇtena´rˇi, aby sa´m nacha´zel odpoveˇdi. Text zde ma´ slouzˇit jako odrazovy´ mu˚stek pro neza´visle´, samostatne´ mysˇlenı´, jako pomu˚cka na cesteˇ prave´ filosofie. Cˇtena´rˇ tak ma´ mozˇnost vstupovat do dialogu jako dalsˇ´ı diskutujı´cı´, sta´va´ se plnohodnotnou soucˇa´stı´ textu. Nestojı´ ani na pozici So´krata, ktery´ je prˇ´ılisˇ mlady´ a nezkusˇeny´, ani na pozici Parmenida, ktery´ stojı´ programoveˇ proti teorii idejı´. Zasta´va´ pozici trˇetı´, a protozˇe cˇtena´rˇi byli prˇeva´zˇneˇ zˇa´ci Akademie, jedna´ se o pozici blı´zkou pozici Plato´noveˇ – snazˇ´ı se postavit kriticky k Parmenidovy´m na´mitka´m na za´kladeˇ urcˇite´ filosoficke´ vyspeˇlosti a tı´mto zpu˚sobem fixovat teorii idejı´ jako model sveˇta, ktery´ se na´m vcelku nabı´zı´ k prˇijetı´. Takto pronika´ do dialogu jeho autor a jeho za´meˇr, tı´mto zpu˚sobem ma´me mozˇnost pochopit, kde v dialogu stojı´ Plato´n. Jeho u´sty prˇ´ımo nepromlouva´ ani So´krate´s ani Parmenide´s, ale cˇtena´rˇ, ktery´ k textu prˇistupuje aktivneˇ a tı´m zpu˚sobem ho dotva´rˇ´ı. Teprve s prˇ´ıtomnostı´ cˇtena´rˇe se dialog sta´va´ kompletnı´m dı´lem. Tento vztah vsˇak platı´ obousmeˇrneˇ. Nejen zˇe cˇtena´rˇ svy´m prˇ´ıstupem ztotozˇnˇuje sebe s tvu˚rcem dialogu, ale z druhe´ strany i Plato´n prˇi koncipova´nı´ sve´ dialogicke´ fikce neprojektoval sebe a sve´ mı´sto v te´to diskuzi do neˇktere´ z explicitnı´ch postav, ale do postavy implicitnı´, prˇesto vsˇak vzˇdy nutneˇ prˇ´ıtomne´ – do postavy posluchacˇe, eventuelneˇ cˇtena´rˇe. To, k cˇemu smeˇrˇuje cely´ dialog, tedy sama podstata Plato´nova sdeˇlenı´, netkvı´ v nicˇem, co mu˚zˇeme prˇ´ımo vycˇ´ıst z textu, ale azˇ v jeho dotvorˇenı´ aktivnı´m prˇ´ıstupem cˇtena´rˇe22 . Takovy´ tvu˚rcˇ´ı postup byl umozˇneˇn mimo jine´ i u´zkou a specifickou cı´lovou skupinou dialogu. Dialog Parmenide´s nenı´ dialogem pro zacˇa´tecˇnı´ky, naopak je urcˇen teˇm, kterˇ´ı uzˇ majı´ urcˇity´ dı´l filosoficke´ cesty za sebou. Pokrocˇilejsˇ´ı zˇa´ci Akademie, kterˇ´ı pra´veˇ dı´ky 22
O vstupova´nı´ cˇtena´rˇe do fikce dialogu vypovı´da´ naprˇ. M.-L. Deslos, L´interlocuteur anonyme dans les Dialogues de Platon, in: La forme dialoque chez Platon, ed. F. Cossutta, M. Narcy, Editions Je´roˆme Milion, Grenoble, 2001
9
prˇ´ıslusˇnosti k Akademii zjevneˇ mı´rˇili spra´vny´m (tedy plato´nsky´m) smeˇrem, zcela samozrˇejmeˇ prˇistupovali k textu na za´kladeˇ prˇedchozı´ch znalostı´ Plato´novy nauky. Pokud si klademe za cı´l prˇiblı´zˇit se pu˚vodnı´mu cha´pa´nı´ textu, je nezbytne´ postupovat obdobny´m zpu˚sobem.
2.2 Druha´ na´mitka: 132a-b I v dalsˇ´ı na´mitce se setka´va´me s proble´mem methexis, ale tentokra´t na jine´ u´rovni. Za´kladem jsou dva mysˇlenkove´ kroky: 1. Smysloveˇ vnı´ma´me veˇci jako velke´ a v tomto ohledu tedy stejne´. Dı´ky tomu „za nimi“ mu˚zˇeme rozpoznat ideu Velikosti. Jde tedy o podı´l veˇcı´ na ideji. 2. Dusˇ´ı nahlı´zˇ´ıme na velke´ veˇci a mezi nimi i na ideu Velikosti a vsˇechny se na´m opeˇt jevı´ v jednom ohledu (v ohledu velikosti) stejne´. Tı´m rozpozna´va´me dalsˇ´ı ideu, na ktere´ majı´ tyto veˇci a idea Velikosti u´cˇast. Jedna´ se tedy o podı´l veˇcı´ a ideje na dalsˇ´ı ideji. Za touto argumentacı´, uzˇ od Aristotelovy´ch dob zna´mou jako argument trˇetı´ho cˇloveˇka, se skry´va´ automaticky´ prˇedpoklad, zˇe idea ma´ vlastnost, jı´zˇ je ideou (autopredikace) – tedy zˇe idea velikosti je velka´, idea spravedlnosti spravedliva´ atd. Jen za takovy´ch podmı´nek mu˚zˇeme hledeˇt „na samu ideu velikosti a na ty jine´ velike´ veˇci“ (132a). To odpovı´da´ Plato´noveˇ prˇedstaveˇ, jak ji zna´me i z jiny´ch dialogu˚. Jak ukazuje G. Vlastos, je mozˇne´ zde odhalit logickou chybu v argumentaci23 . Veˇci se jevı´ velke´ (v) pro svou u´cˇast na prima´rnı´ ideji velikosti (V). Pokud vsˇak prˇedpokla´da´me sekunda´rnı´ ideu velikosti (V1), pak u´cˇastı´ na te´to ideji se veˇci nemohou jevit velke´ (v), ale musı´ se jevit jako v1. Vlastnost v1 nenı´ mozˇne´ vyja´drˇit slovem, jedna´ se o zcela abstraktnı´, pra´zdny´ pojem. Pokud toto vzta´hneme na ideu, pak idea nemu˚zˇe by´t velka´ (v) dı´ky sve´mu podı´lu na V1. Pokud vu˚bec ma´me prˇedpokla´dat ideu jako velkou (v), pak jedineˇ dı´ky jejı´ u´cˇasti na prima´rnı´ ideji velikosti (V). Idea tedy musı´ mı´t u´cˇast sama v sobeˇ, musı´ mı´t mozˇnost urcˇovat sebe samu, pokud ma´ mı´t vlastnost, jı´zˇ je ideou. Zde ovsˇem nestacˇ´ı konstatovat logickou chybu a prˇedpokla´dat, zˇe tı´m je Parmenidova na´mitka dostatecˇneˇ vyvra´cena. Parmenide´s zde ma´ daleko hlubsˇ´ı a za´sadneˇjsˇ´ı chybu v uvazˇova´nı´. Prˇedpoklad analogie mezi idejemi a veˇcmi, ze ktere´ho zde zcela samozrˇejmeˇ vycha´zı´, je nicˇ´ım nepodlozˇeny´ a chybny´ a neslucˇuje se s vymezenı´m teorie idejı´, jak bylo provedeno na same´m zacˇa´tku diskuse. Zatı´mco veˇc jest pouze skrze podı´l na cˇemsi jı´ vneˇjsˇ´ım, idea ma´ schopnost urcˇovat sebe samu, sve´ urcˇenı´ zı´ska´va´ podı´lem na sobeˇ same´. Tı´m se veˇci a ideje za´sadneˇ ontologicky 23
G. Vlastos, The Third Man Argument in the Parmenides, The Philosophical Review, Vol. 63, No. 3, 1954
10
odlisˇujı´. Z te´to za´kladnı´ rozdı´lnosti urcˇenı´ podstaty idejı´ a veˇcı´ vyply´va´ jejich rozdı´lny´ stupenˇ bytı´, nestejna´ blı´zkost k Bytı´ same´mu. Z te´to dvojı´ odlisˇnosti pramenı´ jejich vza´jemna´ neporovnatelnost. Ideje se nacha´zejı´ na vysˇsˇ´ım stupni bytı´, jejich podstata a urcˇenı´ pramenı´ z nich samy´ch. Kazˇda´ idea urcˇuje sebe samu. Rozdı´lny´ stupenˇ bytı´, tedy rozdı´lna´ u´rovenˇ vlastnı´ existence, je da´na rozdı´lny´m zpu˚sobem, jaky´m ideje a veˇci jsou. Tvrdı´me-li, zˇe idea Velikosti jest velka´, pak v jejı´m prˇ´ıpadeˇ jak toto „jest“ tak ono „velka´“ ma´ jiny´ vy´znam, nezˇ budeme-li tote´zˇ tvrdit o smyslove´ veˇci. Tento rozdı´l, patrny´ uzˇ v u´vodnı´ charakteristice idejı´ jako toho, co jest aÎtä kaj‘ aÍtä, je v za´sadeˇ neprˇekonatelny´. Parmenide´s vsˇak tuto odlisˇnost jsoucnosti i stupneˇ bytı´ nebere v potaz a stavı´ ideje a veˇci na jednu u´rovenˇ, porovna´va´ neporovnatelne´. Idea Velikosti nenı´ jedna velka´ veˇc mezi mnoha dalsˇ´ımi velky´mi veˇcmi, nahlı´zˇet na nı´ tı´mto zpu˚sobem je zava´deˇjı´cı´. Dı´ky popsane´ ontologicke´ vy´lucˇnosti idejı´ je zrˇejme´, zˇe za´veˇry platne´ pro veˇci nemusı´ by´t a ani nejsou analogicke´ s tı´m, jak se ma´ tenty´zˇ proble´m u idejı´. Je tedy zrˇejme´, zˇe tı´mto zpu˚sobem se dala i tato Parmenidova na´mitka vyvra´tit a to zcela v souladu s prˇedstavami, jake´ Plato´n o vztahu idejı´ a veˇcı´ meˇl, v souladu s naukou o idejı´ch, jak ji zna´me z jiny´ch dialogu˚ i jak ji naznacˇuje u´vodnı´ vymezenı´ v dialogu Parmenide´s. Nenı´ trˇeba pousˇteˇt se do sporny´ch logicky´ch vy´kladu˚, protozˇe pochybny´ je zde jizˇ za´klad, na ktere´m Parmenide´s svou na´mitku buduje. Procˇ zde takove´ vyvra´cenı´ nenalezneme, jsem uzˇ uka´zali vy´sˇe. So´krate´s, ma´lo zbeˇhly´ v dialektice, se mı´sto veˇcne´ho vyvra´cenı´ na´mitky pokousˇ´ı zachra´nit svou teorii konceptualismem.
2.3 Trˇetı´ na´mitka: 132b3 - 132c Kdyzˇ zde So´krate´s rˇ´ıka´, zˇe ideje se nacha´zejı´ pouze v dusˇ´ıch a ne v realiteˇ sveˇta, tvrdı´ neˇco, proti cˇemu se Plato´n vzˇdy rozhodneˇ staveˇl (naprˇ. dialog Faido´n). Ideje nejsou zˇa´dne´ mysˇlene´ entity, ale cˇloveˇku vneˇjsˇ´ı a nadrˇazena´ realita. So´krate´s nejde tak daleko, aby tvrdil, zˇe ideje jsou vy´tvorem cˇloveˇka. Naopak, i idea jako „pomysl“ je zde bra´na objektivneˇ – ale i jako objektivnı´ existuje pouze v mysli jako mysˇlenka. Tı´m se ovsˇem dosta´va´me do daleko veˇtsˇ´ıch rozporu˚ – ideje jako koncepty mysli by se daly u´speˇsˇneˇ kritizovat z mnoha hledisek. Za´kladem, ze ktere´ho vyru˚sta´ kritika Parmenidova, je oddeˇlenı´ mysˇlenek od jejich objektu˚. Jestlizˇe myslı´me ideu, pak akt mysˇlenı´ a jeho vy´sledek (mysˇlenka) nejsou totozˇne´ s objektem mysˇlenı´, s ideou. Mysˇlenı´ se vztahuje k neˇcˇemu, co nenı´ s mysˇlenı´m totozˇne´24 . Uzˇ to samo by stacˇilo vyvra´tit prˇedstavu ideje jako mysˇlenky, ale Parmenide´s jde jesˇteˇ da´l - pokud se veˇci podı´lejı´ na ideji a idea je mysˇlenka, pak se veˇci podı´lejı´ na mysˇlence. 24
R.E. Allen, Plato´s Parmenides, Oxford: Blackwell, 1983
11
To znamena´ (v na´vaznosti na prvnı´ na´mitku), zˇe idea/mysˇlenka je neˇjaky´m zpu˚sobem prˇ´ıtomna ve veˇci. Veˇc „ma´“ ideu a pokud je idea mysˇlenka, tedy „ma´“ mysˇlenku. Veˇc tedy musı´ by´t schopna mysˇlenı´. Tyto Parmenidovy argumenty se od prvnı´ch dvou na´mitek v neˇktery´ch podstatny´ch ohledech lisˇ´ı. Prˇedevsˇ´ım je zde popı´ra´na teze, proti ktere´ Plato´n sa´m prˇ´ımo vystupoval. Argumentace Parmenida je zde v porˇa´dku, jeho poprˇenı´ konceptualismu je jednoznacˇne´. Nabı´zı´ se ota´zka, procˇ sem byl tento argument zarˇazen. Z litera´rnı´ho hlediska nenı´ tento So´kratu˚v „krok stranou“ prˇ´ılisˇ prˇekvapivy´. So´krate´s uva´dı´ mozˇnost, zˇe ideje jsou pouze koncepty mysli, v tı´sni. Pod sı´lı´cı´m tlakem Parmenidovy´ch argumentu˚ vidı´, zˇe jeho teorie ma´ mnoho slaby´ch mı´st a snazˇ´ı se rychle najı´t rˇesˇenı´. Pod na´tlakem zpochybnˇova´nı´ se pokusı´ o za´chranu teorie zpu˚sobem, ktery´ by patrneˇ sa´m uznal za nevhodny´, kdyby meˇl vı´ce cˇasu na rozmysˇlenou. Pokud by se So´kratovi podarˇilo prosadit konceptualismus, de facto by tı´m znicˇil teorii idejı´, jak ji cha´pal Plato´n i jak ji sa´m na u´vod diskuse navrhl. Konceptualisticky´ na´vrh da´va´ vsˇak smaozrˇejmeˇ i smysl filosoficky´. Mu˚zˇeme prˇedpokla´dat, zˇe Plato´n se tı´mto zpu˚sobem ohrazuje proti urcˇite´mu zpu˚sobu pojı´ma´nı´ teorie idejı´, ktery´ se mohl vyskytovat i v Akademii mezi teˇmi, kdo na sve´ filosoficke´ cesteˇ jesˇteˇ nepokrocˇili prˇ´ılisˇ daleko. Opeˇt tu mu˚zˇeme videˇt tematizaci za´kladnı´ho proble´mu: nenı´ nijak obtı´zˇne´ vystoupit z oblasti cˇisteˇ smyslovy´ch jsoucen na u´rovenˇ vysˇsˇ´ıch mysˇlenkovy´ch abstrakcı´ a myslet obecne´ pojmy jako „velikost“ cˇi „kra´sa“. Neda´va´ vsˇak zˇa´dny´ smysl uvazˇovat o tom, nakolik a jak tyto mysˇlene´ pojmy zakla´dajı´ sveˇt jednotlivin. Idea nenı´ zˇa´dna´ mysˇlena´ obecna´ vlastnost, jak vı´me jizˇ z u´vodnı´ho vymezenı´: „je neˇco podobnost sama o sobeˇ, ru˚zna´ od podobnosti, kterou my ma´me.“ (130b) Veˇc neparticipuje na zˇa´dne´ lidske´ mysˇlence podobnosti, ale na podobnosti same´, ktera´ skutecˇneˇ je. Je opeˇt na cˇtena´rˇi, aby sa´m usˇel tento dı´l cesty a aby prˇi pokusu vyvra´tit Parmenidovu na´mitku pochopil, zˇe zde opravdu je na´mitka na mı´steˇ. Cˇtena´rˇ zde ma´ prˇedevsˇ´ım identifikovat rozpor mezi So´kratovy´m u´vodnı´m vymezenı´m idejı´ a jeho soucˇasny´m na´vrhem, stejneˇ tak, jako drˇ´ıveˇ meˇl identifikovat tuto rozpornost v Parmenidoveˇ argumentaci. Cˇtena´rˇ ma´ pru˚beˇzˇneˇ sledovat linii neprˇesnostı´ nejen na straneˇ Parmenidoveˇ, ale i (a mozˇna´ prˇedevsˇ´ım) na straneˇ nezkusˇene´ho So´krata. Prˇistoupı´me-li na didakticke´ hledisko, pak na´vrh a poprˇenı´ konceptualismu nejsou nijak nemı´stne´, naopak dokazujı´ Plato´novo pedagogicke´ mistrovstvı´.
2.4 Cˇtvrta´ na´mitka: 132d - 133a Pote´, co je So´krate´s nucen uznat, zˇe ani tento pokus neochra´nil jeho teorii od paradoxu˚, cˇinı´ dalsˇ´ı pokus o za´chranu idejı´. Tentokra´t nemı´rˇ´ı vedle, jako prˇi pokusu s konceptualismem. 12
Vracı´ se k problematice methexis a snazˇ´ı se u´cˇast veˇcı´ charakterizovat jako podobnost. Ideje stojı´cı´ jako nemeˇnne´ vzory (paradeÐgmata) jsou nadrˇazeny veˇcem, ktere´ je pouze nedokonale napodobujı´ (ťâoikènai) a jsou jejich napodobeninami (åmoiÿmata). Methexis je pak toto prˇipodobneˇnı´. Na´sledujı´cı´ Parmenidovy na´mitky majı´ naprosto stejnou strukturu jako na´mitky v druhe´m argumentu. A opeˇt se tu setka´va´me se stejnou logickou neprˇesnostı´, kterou uka´zal G. Vlastos25 . Jsou-li si veˇci v jednom ohledu podobne´, nazveme aspekt te´to podobnosti ideou. Veˇci a tato idea pak jsou si vza´jemneˇ podobne´ a to je mozˇne´ jen jejich u´cˇastı´ na dalsˇ´ı ideji a tak da´le ad infinitum. Opeˇt zde mu˚zˇeme argumentovat, zˇe prima´rnı´ idea se podı´lı´ sama na sobeˇ a to kvalitativneˇ i kvantitativneˇ vysˇsˇ´ım zpu˚sobem, nezˇ jaky´m se na nı´ podı´lı´ veˇci. Zatı´mco veˇci se podobajı´ idea´m, idea se podoba´ pouze sama sobeˇ. Ma´me zde vlastneˇ dvojı´ methexis – methexis veˇcı´ na ideji a absolutnı´ methexis ideje na sobeˇ same´. Parmenide´s zde automaticky prˇedpokla´da´, zˇe pokud by existoval vztah mezi veˇcmi a idejemi, byl by obousmeˇrny´, symetricky´. Jestlizˇe veˇc je podobna´ ideji, pak idea musı´ by´t podobna´ veˇci (132d). Takove´ vyja´drˇenı´ vsˇak nenı´ prˇesne´, protozˇe zde se jedna´ o jednosmeˇrnou podobnost. Prˇesneˇ v tom smyslu, v jake´m se Odysseus Jamese Joyce v neˇcˇem podoba´ Odysseovi Home´rovu, zatı´mco evidentneˇ nenı´ tak u´plneˇ spra´vne´ rˇ´ıkat, zˇe se Home´ru˚v Odysseus podoba´ Odysseovi, jak ho stvorˇil James Joyce. Pomeˇr veˇcı´ k idejı´m je pomeˇr odvozenosti a vztahem veˇcı´ k idejı´m je methexis, podı´l, u´cˇast, ´ cˇast“ stejneˇ jako „podobnost“ je trˇeba skrze prˇipodobnˇova´nı´ se idea´lnı´ existenci idejı´. „U cha´pat dynamicky, jako proces, na jehozˇ konci necˇeka´ zˇa´dny´ vy´sledny´ klidovy´ stav, ale za´nik smyslove´ veˇci, jejı´ zhroucenı´. Vztah veˇcı´ k idejı´m, at’ uzˇ ho pojmenujeme jakkoli, je trˇeba cha´pat jako aktivnı´ vztahova´nı´ se, jako proces za´sadneˇ nutny´ pro odvozenou existenci veˇcı´. Jedna´ se ale pra´veˇ jen o vztah veˇcı´ k idejı´m, nikoli naopak. Z te´to aktivity veˇcı´ nijak nevyply´va´ obdobna´ aktivita idejı´. Idea se k veˇcem na nı´ participujı´cı´ch nijak nevztahuje, stojı´ jako nemeˇnny´ vzor. Pokud uzˇ bychom chteˇli hovorˇit o idea´ch jako vztahujı´cı´ch se k neˇcˇemu, pak jedineˇ ve vy´znamu absolutnı´ methexis. Z tohoto u´hlu pohledu lze cha´pat ideje jako takova´ jsoucna, ktera´ se aktivneˇ vztahujı´ sama k sobeˇ, cˇ´ımzˇ zı´ska´vajı´ svou specifickou jsoucnost. Jsou tedy pasivnı´ vzhledem v smyslovy´m jsoucnu˚m ale aktivnı´ vzhledem k sobeˇ samy´m26 . Tomuto pojetı´ podobnosti pak odpovı´dajı´ i dalsˇ´ı zpu˚soby zachycenı´ vztahu mezi idejemi a veˇcmi – vyja´drˇ´ıme-li methexis jako „u´cˇast“ nebo „podı´l“ pak je zrˇejme´, zˇe takovy´ vztah vu˚bec nemusı´ by´t cha´pa´n obousmeˇrneˇ a symetricky. Parmenide´s se zde opeˇt vzdaluje u´vodnı´mu vymezenı´ teorie idejı´. 25
G. Vlastos, The Third Man Argument in the Parmenides, The Philosophical Review, Vol. 63, No. 3, 1954 srovna´nı´ s touto problematikou nabı´zı´ dialog Sofiste´s (pasa´zˇ gigantomachia, 246a-254b) – kazˇde´ (tedy i idea´lnı´) jsoucno slucˇuje v sobeˇ kine´sis i stasis, nebot’podstatou kazˇde´ho jsoucna je dynamis 26
13
Mlady´ So´krates si vsˇak tohoto vzdalova´nı´ nenı´ veˇdom. Svou roli zde hraje jednak jeho nezkusˇenost v dialekticke´m vedenı´ rozhovoru, ale i nedostatecˇne´ prˇijetı´, nahlı´zˇenı´ vlastnı´ teorie. V plne´ mı´rˇe uzna´va´, zˇe jeho teorie je problematicka´ a jenom cˇeka´, azˇ mu Parmenide´s uka´zˇe tu pravou a nejveˇtsˇ´ı nesna´z, ktera´ vznikne, kdyzˇ budeme „urcˇovat pro kazˇde´ ze jsoucen vzˇdy jakousi jednu zvla´sˇtnı´ ideu.“ (133b1-2) Nynı´ se situace meˇnı´. So´krate´s rˇekl uzˇ vsˇechno, co byl schopen na obhajobu sve´ teze ˇ ecˇ teprve nynı´ v plne´m rozsahu prˇejı´ma´ Parmenide´s a So´krate´s zu˚sta´va´ jen vymyslet. R pasivnı´m posluchacˇem, ktery´ hraje jednoduchou roli – odsouhlasit Parmenidovi jeho vy´vody. Od tohoto okamzˇiku uzˇ nevna´sˇ´ı do rozhovoru zˇa´dne´ sve´ mysˇlenky, nesnazˇ´ı se aktivneˇ zasahovat ve prospeˇch idejı´. Parmenide´s zde navazuje na prˇedchozı´ za´veˇry. To, co So´krate´s drˇ´ıve nedoka´zal obha´jit, je zavrzˇeno a zı´ska´va´me tudı´zˇ novou podobu teorie idejı´, kterou Parmenide´s usveˇdcˇ´ı z nerˇesˇitelny´ch rozporu˚. Zatı´mco prˇedchozı´ cˇa´st diskuze, jejı´zˇ smeˇr urcˇoval prˇeva´zˇneˇ So´krate´s, se zaby´vala prˇedevsˇ´ım proble´mem methexis, na´sledujı´cı´ cˇa´st, vedena´ uzˇ pouze Parmenidem, vyhranˇuje problematiku cho´rismu. Jestlizˇe se drˇ´ıve uka´zala jako silneˇ problematicka´ methexis, nynı´ se obdobny´m zpu˚sobem ukazuje cho´rismos. Parmenide´s zde vycha´zı´ z vy´sledku˚ prˇedchozı´ diskuze, kde So´krate´s nedoka´zal uspokojiveˇ vysveˇtlit podstatu vztahu mezi veˇcmi a idejemi, proto nynı´ od methexis cı´leneˇ odhlı´zˇ´ı a nastoluje absolutnı´ cho´rismos.
2.5 Pa´ta´ na´mitka: 133b - 134c Prvnı´ argument se obracı´ proti neˇcˇemu, co je mozˇne´ videˇt jako jeden ze za´kladnı´ch pilı´rˇu˚ teorie idejı´ – proti mozˇnosti pozna´nı´. Proka´zˇeme-li, zˇe ve sveˇteˇ promeˇnlivosti a neusta´le´ho neusporˇa´dane´ho deˇnı´ nenı´ mozˇne´ pozna´nı´, nutneˇ potrˇebujeme koncept cˇehosi sta´le´ho, nepromeˇnne´ho, nehybne´ho, k cˇemu se mu˚zˇeme vztahovat, abychom mohli pozna´vat. Mozˇnost pozna´nı´ se tradicˇneˇ uva´dı´ jako jeden ze za´kladnı´ch argumentu˚ pro teorii idejı´, ve ktere´ pra´veˇ takova´ nepromeˇnna´ jsoucna nacha´zı´me v cˇiste´ podobeˇ. Ideje jsou jedinou za´rukou pozna´nı´ ve sveˇteˇ promeˇnlivosti. A tato za´ruka je nynı´ zpochybneˇna. Premisy, ze ktery´ch Parmenide´s se So´kratovy´m souhlasem vycha´zı´, uzˇ s pojmem methexis prˇ´ımo nepracujı´. V prˇedchozı´ch cˇa´stech dialogu byly uka´za´ny rozpory, ktere´ nastanou, kdyzˇ se snazˇ´ıme uka´zat u´cˇast veˇcı´ na idejı´ch. V te´to fa´zi se tedy cely´ proble´m redukuje tı´m zpu˚sobem, zˇe se veˇcem zˇa´dna´ u´cˇast na idejı´ch neprˇizna´va´. To, co si So´krate´s nedoka´zal obha´jit, je zavrzˇeno jako nepouzˇitelne´. Parmenide´s konstatuje, zˇe jsoucnost idejı´ nenı´ zalozˇena na jejich pomeˇru k cˇemukoli ve sveˇteˇ smyslovy´ch jednotlivin, ale na pomeˇrech mezi nimi samotny´mi. Ideje se vymezujı´ proti dalsˇ´ım idejı´m a ve vztazı´ch k dalsˇ´ım idejı´m, nikoli jako protipo´ly smyslovy´ch veˇcı´ nebo dı´ky vztahu˚m se smyslovy´mi veˇcmi. Analogicky jsou pojaty i jednotliviny, cˇ´ımzˇ 14
se opeˇt setka´va´me s jizˇ zna´mou Parmenidovou chybou. Jejich jsoucnost je zalozˇena na vztazı´ch mezi nimi samotny´mi, na pomeˇrech, jake´ mezi sebou majı´. Sveˇty idejı´ a veˇcı´ jsou ´ plny´m potlacˇenı´m methexis se absolutneˇ oddeˇleny, neexistuje mezi nimi zˇa´dny´ vztah. U dosta´va´me k absolutnı´mu cho´rismu. Zatı´mco jako vymezenı´ sveˇta idejı´ by snad mohl takovy´ popis alesponˇ jako vy´chodisko poslouzˇit docela dobrˇe, pro popis smyslove´ho sveˇta nepostacˇ´ı. Zatı´mco ideje jsou vymezeny samy sebou a vztahy, ktere´ pouze mezi sebou majı´, u veˇcı´ tomu tak nenı´. Veˇci jsou pouze dı´ky vztahu k idejı´m, nevymezujı´ se na protikladech k dalsˇ´ım veˇcem, ale v za´vislosti na idejı´ch, ktery´ch se u´cˇastnı´. Nejprve zde musı´ by´t methexis, teprve potom vznikajı´ i vztahy mezi takto vymezeny´mi veˇcmi. Veˇci zı´skajı´ svou jsoucnost podı´lem na ideji, nikoli vztahova´nı´m se k dalsˇ´ım veˇcem. V prˇ´ıpadeˇ absolutnı´ho cho´rismu by se vlastneˇ uzˇ o zˇa´dny´ cho´rismos nejednalo – smyslove´ veˇci by nemeˇly zˇa´dnou mozˇnost, jak existovat. Namı´sto jednoho sveˇta tvorˇene´ho ru˚zny´mi jsoucny na ru˚zny´ch u´rovnı´ch bytı´, ktere´ jsou mezi sebou propojeny do funkcˇnı´ho, vnitrˇneˇ integrovane´ho celku, zde Parmenide´s vycha´zı´ z existence dvou naprosto odlisˇny´ch sveˇtu˚, ktere´ jsou navzˇdy oddeˇleny neprˇekrocˇitelnou propastı´. Prˇistoupı´me-li na tuto hypote´zu „dvou sveˇtu˚“, je jasne´, procˇ nenı´ jake´koli pozna´nı´ idejı´ mozˇne´. Pokud neexistuje mozˇnost, jak by smyslovy´ sveˇt mohl nava´zat vztah se sveˇtem idejı´, nenı´ mozˇne´, aby cˇloveˇk situovany´ ve smyslove´m sveˇteˇ ideje pozna´val nebo aby se k nim vztahoval. Lidske´ pozna´nı´ se vzˇdy bude vztahovat pouze k „lidske´“ pravdeˇ (k pravdeˇ, kterou my ma´me), nema´ zˇa´dnou mozˇnost, jak se vztahovat k ideji Pravdy (k pravdeˇ same´ o sobeˇ). Obdobneˇ se veˇci majı´ i s kra´snem a dobrem a dalsˇ´ımi veˇcmi, o ktery´ch se uzˇ hovorˇilo. Dosta´va´me se tedy daleko od teorie idejı´, jak ji videˇl Plato´n. Prˇedstava, kterou tento Parmenidu˚v argument popı´ra´, nemu˚zˇe zˇa´dny´m zpu˚sobem vyply´vat z Plato´novy teorie idejı´. Striktnı´ a principia´lnı´ oddeˇlenost idea´lnı´ho sveˇta od klamave´ho sveˇta smyslu˚, idea´lno neuchopitelne´ rozumem ani rˇecˇ´ı, idea´lno neprˇ´ıstupne´ a uzavrˇeno samo v sobeˇ, to vsˇe je velmi vzda´leno celozˇivotnı´m Plato´novy´m pokusu˚m prˇekrocˇit rozumoveˇ hranici cho´rismu a zakla´dat sveˇt jednotlivin z nejvysˇsˇ´ıch idea´lnı´ch jsoucen. Hypote´zu „dvou sveˇtu˚“ je vsˇak mozˇne´ videˇt jako odkaz na nauku historicke´ho Parmenida. Ovsˇem rozdı´l je zde podstatny´. Parmenide´s je totizˇ du˚sledny´ a smyslove´ veˇci ukazuje jako zcela nejsoucı´, protozˇe neschopne´ dosta´t vysoky´m na´roku˚m kladeny´m na jsoucnost. Parmenide´s z Plato´nova dialogu vsˇak tento krok neucˇinı´, acˇkoli z perspektivy teorie idejı´ je existence dvou zcela oddeˇleny´ch sveˇtu˚ naprosto neudrzˇitelna´. Bez methexis nemu´zˇe sveˇt jednotlivin vu˚bec vstoupit do bytı´. Cha´pa´nı´ jeho existence jako odvozene´ a za´visle´ lezˇ´ı v ja´dru teorie idejı´. Absolutnı´ cho´rismos tedy nutneˇ vede k takove´mu pohledu na skutecˇnost, ktery´ je v mnoha aspektech velmi blı´zky´ eleatske´mu prˇ´ıstupu. To, co zde Parmenide´s popı´ra´, tedy da´vno nenı´ Plato´nova teorie idejı´. Je to nehotova´ a
15
nedokonale promysˇlena´ teorie mlade´ho So´krata, ktery´ dı´ky sve´ nezkusˇenosti nedoka´zal obha´jit mozˇnost methexis. Zatı´mco Plato´nu˚v model je typicky´ azˇ u´pornou snahou videˇt sveˇt prˇed sebou jako celek, jako vnitrˇneˇ integrovanou funkcˇnı´ strukturu, nedostatecˇneˇ promysˇlena´ teorie mlade´ho So´krata na´s dovedla k neprˇekonatelne´mu dualismu, ktery´ je navı´c sa´m o sobeˇ vnitrˇneˇ rozporny´.
2.6 Sˇesta´ na´mitka: 134c - 134e V poslednı´ kra´tke´ na´mitce je prˇedchozı´ du˚kaz nepoznatelnosti idejı´ doveden k za´veˇru, ktery´ se mlade´mu So´kratovi musı´ jevit absurdnı´ a neprˇijatelny´. Drzˇ´ıme-li se obousmeˇrnosti vztahu idejı´ a veˇcı´, pak pokud nenı´ mozˇne´ ze sveˇta veˇcı´ poznat sveˇt idejı´, pak ani ze sveˇta idejı´ nemu˚zˇe pozna´vat sveˇt veˇcı´. To zacˇne by´t obrovsky´m proble´mem v okamzˇiku, kdy pra´veˇ do sveˇta idejı´ situujeme bohy. Bohove´ samozrˇejmeˇ musı´ by´t soucˇa´stı´ tohoto dokonale´ho sveˇta, nenı´ mozˇne´ spokojit se s tı´m, zˇe bychom jim prˇideˇlili mı´sto ve sveˇteˇ veˇcı´. Bohove´ tedy mohou pozna´vat a nazı´rat ideje, ale nemohou za´rovenˇ pozna´vat sveˇt veˇcı´. A stejneˇ tak mu nemohou ani vla´dnout. Jako poby´vajı´cı´ ve sveˇteˇ idejı´ jsou od sveˇta veˇcı´ u´plneˇ oddeˇleni. Pokud bychom pojı´mali bohy tı´mto zpu˚sobem, prˇineslo by to mnoho dalsˇ´ıch du˚sledku˚, pro So´krata a vsˇeobecneˇ pro soudobe´ veˇtsˇinove´ uvazˇova´nı´ naprosto neprˇijatelny´ch27 . Bozi ze sveˇta idejı´ by za podmı´nek absolutnı´ho cho´rismu zˇa´dnm zpu˚sobem nemohli zakla´dat sveˇt lidı´ a veˇcı´. Tyto za´veˇry se jevı´ natolik absurdnı´, zˇe alesponˇ neˇktera´ vy´chodiska musı´ by´t uzna´na jako nesmyslna´. Neuznat tuto nesmyslnost by znamenalo by´t narˇcˇen z bezbozˇnosti.
3 SHRNUTI´ PARMENIDOVY´CH NA´MITEK: 134e-135d Za´veˇrem prvnı´ cˇa´sti dialogu Parmenide´s shrnuje vsˇe, k cˇemu prozatı´m v diskusi dospeˇli. Toto shrnutı´ je vsˇak prˇekvapive´. Nejprve sice konstatuje, zˇe na´mitky shroma´zˇdeˇne´ proti teorii idejı´ jsou za´vazˇne´ a velmi teˇzˇko vyvratitelne´ (134e-135b), ale nevyvodı´ z toho ocˇeka´vany´ za´veˇr, zˇe tedy je tuto teorii trˇeba opustit. Netvrdı´, zˇe provedene´ zkouma´nı´ teorie idejı´ bylo ve vsˇem vsˇudy spra´vne´ a za´vazne´. Prˇipousˇtı´ mozˇnost, zˇe „muzˇ velmi nadany´“ by dovedl nejen teorii idejı´ nazrˇ´ıt jako celek a univerza´lnı´ model, ale doka´zal by teorii stojı´cı´ prˇed jeho vnitrˇnı´m zrakem i patrˇicˇneˇ posoudit a vylozˇit ostatnı´m. Uzˇ nynı´ ukazuje Parmenide´s v praxi metodu zkouma´nı´, kterou o neˇco pozdeˇji (135d136a a da´le) mlade´mu So´kratovi prˇ´ımo doporucˇ´ı a patrˇicˇneˇ vysveˇtlı´. Dosud spolecˇneˇ 27
Pro samotne´ho Plato´na nenı´ oddeˇlenı´ bozˇske´ho a lidske´ho sveˇta nicˇ´ım za´sadneˇ neprˇijatelny´m, jak to dokla´da´ naprˇ. dialog Symposion.
16
zkoumali mozˇnost, zˇe ideje jsou a z toho vyvozovali patrˇicˇne´ za´veˇry, ktere´ se uka´zaly jako problematicke´. Nynı´ je vsˇak trˇeba zva´zˇit i mozˇnost, zˇe ideje nejsou, a posoudit, co by vyply´valo z te´to mozˇnosti. Tato druha´ mozˇnost se vsˇak okamzˇiteˇ ukazuje jako mnohem problematicˇteˇjsˇ´ı, ne-li vu˚bec nemozˇna´ (135b-c). Pokud neprˇipustı´me existenci idejı´, znicˇ´ıme nejen pu˚sobnost dialektiky, ale vu˚bec mozˇnost mysˇlenı´ a tedy i filosofie. Nejde tu jen o samotny´ fakt, zˇe ve veˇcˇneˇ promeˇnlive´m sveˇteˇ veˇcı´ nenı´ mozˇne´ trvale´ pravdive´ pozna´nı´. Jak se uka´zalo drˇ´ıve, ani sama teorie idejı´ nenı´ jednoznacˇnou a evidentnı´ za´rukou neˇcˇeho takove´ho. Prˇedstava, zˇe neexistuje nic jako sveˇt idejı´, vyvola´va´ v cˇloveˇku-filosofovi hlubokou tı´senˇ a pocit pra´zdnoty. Jestlizˇe jednou dospeˇjeme jaky´mkoli postupem k videˇnı´ sveˇta kolem na´s pouze jako stı´nu a odlesku v neusta´le´m prˇekotne´m pohybu, ktery´ postra´da´ jakoukoli hloubku, pak nezbytneˇ potrˇebujeme alesponˇ prˇedstavu neˇcˇeho jine´ho, k cˇemu mu˚zˇeme v tomto pomı´jejı´cı´m sveˇteˇ upı´nat sve´ mysˇlenky, co zasadı´ existenci smyslove´ho sveˇta do takove´ho kontextu, zˇe se zacˇne jevit smysluplna´ a hodnotna´, byt’pouze odvozeneˇ. Parmenidova ota´zka „Co tedy udeˇla´sˇ s filosofiı´? Kam se obra´tı´sˇ, kdyzˇ jsou tyto veˇci nerozrˇesˇeny?“ nenı´ rˇecˇnickou ota´zkou uvedenou pro vysˇsˇ´ı dramaticˇnost. Je to vyja´drˇenı´ tı´sneˇ a obavy takrˇka existencia´lnı´. Jakmile si ta´zajı´cı´ se cˇloveˇk jednou uveˇdomı´ nicotnost a pomı´jejı´cnost sveˇta kazˇdodennı´ zkusˇenosti, stane se pro neˇj hleda´nı´ neˇcˇeho, co tuto kazˇdodennost prˇevysˇuje, zˇivotnı´ nezbytnostı´. Z tohoto hlediska jsou „ideje“ nezbytnou podmı´nkou nejen pro existenci filosofie, ale i pro ustavenı´ cˇloveˇka jako bytosti, ktera´ ma´ schopnost svy´m mysˇlenı´m prˇesahovat samu sebe a svu˚j bezprostrˇednı´ sveˇt. Jen cˇloveˇk schopny´ prˇesahovat smyslovy´ sveˇt uchopenı´m idejı´ na vysˇsˇ´ım stupni bytı´ ma´ mozˇnost prˇiblizˇovat se Bytı´ samotne´mu. Prostrˇedkem k tomuto prˇiblı´zˇenı´ je pro Plato´na mysˇlenı´ vedene´ cestou prave´ filosofie, tedy mysˇlenı´ vedene´ k idejı´m. Toto prˇiblizˇova´nı´ se Bytı´ je vlastnı´ zˇivotnı´mu usilova´nı´ filosofa, jak ho cha´pe Plato´n. Jesˇteˇ obecneˇji mu˚zˇeme rˇ´ıci, zˇe tato mozˇnost blı´zˇit se Bytı´ je vlastnı´ vsˇem lidem a pouze skrze toto prˇiblizˇova´nı´ se mu˚zˇe uskutecˇnit cˇloveˇk skutecˇneˇ jako cˇloveˇk. Tato mozˇnost je ve sveˇteˇ veˇcı´ unika´tnı´ a vlastnı´ pouze cˇloveˇku, jehozˇ podstatu tvorˇ´ı. Filosof je pak pro Plato´na nejvysˇsˇ´ı realizacı´ te´to mozˇnosti, je tı´m, kdo se skrze nahlı´zˇenı´ nad-smyslove´ho sveˇta idejı´ nejvı´ce blı´zˇ´ı Bytı´ same´mu. Neprˇizna´me-li idea´lnı´mu sveˇtu mozˇnost existence, vezmeme mozˇnost existence i filosofii jakozˇto prˇiblizˇova´nı´ se Bytı´, vezmeme cˇloveˇku mozˇnost, aby se realizoval jako cˇloveˇk. Z tohoto du˚vodu tedy nenı´ mozˇne´ navzdory vsˇem sneseny´m argumentu˚m teorii idejı´ beze vsˇeho zavrhnout. Je trˇeba se jı´ da´le zaby´vat, zdokonalovat ji a propracova´vat, cozˇ ma´ „nehotova´“ teorie So´kratova velmi zapotrˇebı´. Aby vsˇak byl So´krate´s takove´ho propracova´nı´ schopen, potrˇebuje se nejdrˇ´ıve du˚kladneˇji „vycvicˇit v dialektice“. To znamena´, zˇe hlavnı´ nedostatky nejsou v So´kratem prˇedstavene´ teorii, ale prˇedevsˇ´ım v neˇm same´m. Chce-li zdokonalit teorii idejı´, le´pe rˇecˇeno chce-li zdokonalit svou schopnost nazı´rat a prˇijı´mat 17
urcˇita´ filosoficka´ fakta jako tuto teorii, musı´ nejprve zdokonalit sa´m sebe. To pochopitelneˇ neplatı´ pouze pro So´krata, ale je to adresova´no cˇtena´rˇi dialogu. Nezˇ filosof prˇistoupı´ k vlastnı´mu nazı´ra´nı´ sveˇta z perspektivy teorie idejı´, je trˇeba ujı´t dlouhou cestu. Metod, jak se po te´to cesteˇ pohybovat, je vı´ce28 a jednu z nich na´m ukazuje pra´veˇ druha´ cˇa´st dialogu. Sama metoda ale nestacˇ´ı, je trˇeba ji od pocˇa´tku podrˇizovat urcˇite´mu cı´li. Na´sledujı´cı´ cˇa´st dialogu ukazuje nejen metodu jakozˇto cestu, ale i cı´l te´to cesty, ke ktere´mu je trˇeba smeˇrˇovat.
´ VEˇR: 4 ZA Hleda´me-li zdroj, ze ktere´ho vyru˚stajı´ Parmenidovy na´mitky, neobjevı´me ho v samotne´m vymezenı´ teorie idejı´, ale ve zpu˚sobu, jaky´m tuto teorii pojı´ma´ mlady´ So´krate´s. Jinak rˇecˇeno: proble´m nenı´ v teorii same´, ale v nezkusˇenosti a neprˇipravenosti So´krata takto za´vazˇnou teorii drzˇet se vsˇemi du˚sledky. Parmenide´s zde nekritizuje teorii idejı´ jako takovou, ale teorii idejı´, jak ji je (ne)schopen bra´nit mlady´ So´krate´s. To je za´sadnı´ pro pochopenı´ role, jakou tento dialog hraje v kontextu ostatnı´ch Plato´novy´ch deˇl i jeho nauky. Pokud ma´ by´t teorie idejı´ udrzˇitelna´, je trˇeba najı´t chybu nebo chyby, ktery´ch se v pru˚beˇhu diskuse dopustil So´krate´s dı´ky sve´ nezkusˇenosti, a tyto chyby „opravit“. So´kratovo u´vodnı´ vymezenı´ bylo samo osobeˇ spra´vne´, ale ihned se uka´zalo jako nedostatecˇneˇ mysˇlenkoveˇ podlozˇene´. Tato „nevyjasneˇnost“ se v pru˚beˇhu diskuse projevila jako za´sadnı´ So´kratu˚v nedostatek. Tedy: ne nedostatek jı´m prezentovane´ teorie, ale nedostatek jeho samotne´ho. Dı´ky te´to nevyjasneˇnosti si So´krate´s nenı´ veˇdom, zˇe Parmenide´s posunuje celou teorii jiny´m smeˇrem a zˇe prˇi domysˇlenı´ neˇktery´ch jeho vy´chodisek narazı´me na rozpor s u´vodnı´m vymezenı´m idejı´. K rozezna´nı´ teˇchto chyb je trˇeba, aby meˇl Parmenidu˚v oponent teorii idejı´ prˇed sebou v celku, jako rozpracovany´ model sveˇta. So´krate´s je prˇ´ıkladem dosti paradoxnı´ situace, do ktere´ se filosof (pravy´ filosof) svy´m ta´za´nı´m dosta´va´. Dı´ky sve´mu spra´vne´mu smeˇrˇova´nı´, poctive´mu u´silı´ a take´ intuici se dobere k zahle´dnutı´ teorie, ke ktere´ jesˇteˇ mysˇlenkoveˇ nedorostl. Svy´m mlady´m a dosti nepoucˇeny´m zkouma´nı´m poodkryl neˇco veˇtsˇ´ıho, nezˇ je on sa´m, neˇco veˇtsˇ´ıho, nezˇ na co zatı´m svy´mi silami stacˇ´ı. Na okamzˇik se mu otevrˇel kraticˇky´ pohled na cosi, co jaksi zpeˇtneˇ nazval idejemi a k cˇemu se bude muset znovu sa´m dopracovat. Ze „zahle´dnutı´“ pravdy ´ staveˇ : zkouma´nı´ konsistence du˚sledku˚ navrzˇene´ hypote´zy Prˇ´ıklad aplikace prvnı´ metody nacha´zı´me v U a posle´ze postup k obecneˇjsˇ´ım hypote´za´m, ktere´ tuto hypote´zu zahrnujı´, na´sledovany´ opeˇt jejich zkouma´nı´m atd. Prˇ´ıklad druhe´ metody nacha´zı´me v dialogu Sofiste´s: definova´nı´ jednotlivy´ch druhu˚ na za´kladeˇ spolecˇny´ch znaku˚ a jejich hierarchicke´ usporˇa´da´nı´ na za´kladeˇ rostoucı´ mı´ry obecnosti. K te´to problematice srv. K. Sayre: The method revisited: Parmenides, 135e9 – 136c6, in: Plato´s Parmenides, ed. A. Havlı´cˇek, F. Karfı´k, OIKOYMENH, Praha, 2005. 28
18
musı´ teprve vybudovat „nahle´dnutı´“, tedy komplexnı´ pochopenı´, prˇijetı´ a rozpracova´nı´ te´to pravdy do podoby skutecˇne´ teorie. Pra´veˇ touto svou situacı´ je So´krate´s postavou, ktera´ odhaluje podstatu filosofie jako takove´. Zde, nikoli v jake´si jeho konkre´tnı´ filosoficke´ nauce, je za´kladnı´ ka´men ustavujı´cı´ jeho roli v dialogu. Parmenide´s zde So´kratovi dokazuje, zˇe musı´ nejprve projı´t filosofickou cestou, kterou se jeho nazrˇenı´ prosveˇtlı´ pro neˇho samotne´ho. K tomuto prosveˇtlenı´ musı´ dojı´t filosoficky´mi prostrˇedky, jak mu naznacˇuje Parmenide´s prˇedvedenı´m jedne´ konkre´tnı´ metody dialekticke´ho zkouma´nı´. Teprve pote´ bude moci svou teorii u´cˇinneˇ ha´jit prˇed mozˇny´mi protivnı´ky. Pokud ma´ by´t cˇtena´rˇ takto poucˇeneˇjsˇ´ım a prˇipraveneˇjsˇ´ım oponentem, pak to prˇedpokla´da´ prˇedbeˇzˇnou znalost Plato´novy nauky a take´ za´jem na tom ji proti Parmenidovy´m na´mitka´m bra´nit. Bez urcˇite´ho prˇedporozumeˇnı´ textu a bez ochoty postavit se na urcˇitou filosofickou pozici nema´ cˇtena´rˇ sˇanci zapojit se aktivneˇ do fikce dialogu a spra´vneˇ mu porozumeˇt. K dialogu Parmenide´s nutneˇ musı´me prˇistupovat z hlediska jiny´ch dialogu˚, snazˇit se zde dobrat vy´znamu a hodnoty „cˇiste´ho textu“ nenı´ funkcˇnı´ a ani proveditelne´. Na tom, jake´ osobnı´ prˇedporozumeˇnı´ cˇtena´rˇ ma´, za´visı´ vy´sledna´ „dotvorˇena´“ podoba dialogu i jejı´ interpretace. S takovy´mto prˇedporozumeˇnı´m kalkuluje i obsah dialogu. Druha´, metodicka´ cˇa´st, ma´ napomoci vnitrˇnı´ promeˇneˇ cˇtena´rˇe, ktery´ se teprve pote´ mu˚zˇe vra´tit k prvnı´ cˇa´sti dialogu a snazˇit se najı´t odpoveˇdi na jejı´ proble´my. Prˇedpokla´da´ se, zˇe prˇi prvnı´m cˇtenı´ cˇtena´rˇ nevı´, neumı´ odpoveˇdeˇt na na´mitky prvnı´ cˇa´sti a vy´sledny´m dojmem je nejistota a rozpaky. Pokud vsˇak na´sleduje cestu navrzˇenou druhou cˇa´stı´ dialogu (a to neznamena´ obsah druhe´ cˇa´sti pouze pasivneˇ prˇijmout), mu˚zˇe se vra´tit zpeˇt na zacˇa´tek promeˇneˇn a schopen nacha´zet odpoveˇdi. Za´kladnı´ proble´move´ mı´sto, ve ktere´m se nejvı´ce projevuje So´kratova zacˇa´tecˇnicka´ neujasneˇnost teorie, tkvı´ ve vyja´drˇenı´ cho´rismu a z toho vyply´vajı´cı´ch potı´zˇ´ı s methexis. Je evidentnı´, zˇe methexis nenı´ mozˇne´ zcela ignorovat, jak to cˇinil Parmenide´s. At’ je tento vztah jak chce problematicky´ a nevysveˇtlitelny´, nemu˚zˇeme ho dı´ky te´to problematicˇnosti prosteˇ poprˇ´ıt. Heidegger tento fakt vyja´drˇil velmi jasneˇ: „tento vztah tu prˇece stojı´ “29 . A take´ vystihl, kde je zdroj vsˇech potı´zˇ´ı s methexis – ve snaze udrzˇet oddeˇlenı´ idejı´ od veˇcı´, ve vymezenı´ cho´rismu, „v ontologicky neujasneˇne´m odtrzˇenı´ rea´lne´ho a idea´lnı´ho“30 . So´krate´s stojı´ neˇkde „na pu˚li cesty“. Smyslovy´ sveˇt nenı´ v jeho poda´nı´ zakla´da´n ani smyslovou podstatou, ani cˇisteˇ idea´lnı´m a jasneˇ vydeˇleny´m principem, ale souborem idejı´, ke ktery´m dospı´va´me skrze pozorova´nı´ smyslove´ho sveˇta. So´kratovy ideje mohou existovat pouze v protikladu ke smyslove´mu sveˇtu, pouze jako protipo´l toho, co ustavujı´. Idea je podle takove´ho pojetı´ vsˇeobecny´ pojem, ktery´ abstra29 30
M. Heidegger, Bytı´ a cˇas, OIKOYMENH, Praha, 2002, str. 252 tamte´zˇ
19
hujeme ze sveˇta, ktery´ na´s obklopuje. K idejı´m So´krate´s dospı´va´ tı´mto zpu˚sobem a tı´mto zpu˚sobem je pak take´ uzˇ´ıva´ – slouzˇ´ı jako v mysli drzˇene´ vzory, dı´ky ktery´m jsme schopni nejen rozpozna´vat sveˇt kolem sebe, ale te´zˇ poznatky klasifikovat, trˇ´ıdit, usouvztazˇnˇovat. Vy´chodiskem, ze ktere´ho se obracı´ k idejı´m, je zde sta´le smyslovy´ sveˇt31 . Za´rovenˇ ale tvrdı´, zˇe ideje do smyslove´ho sveˇta nepatrˇ´ı, jsou od neˇj oddeˇleny (qwrÈc), stojı´ jakozˇto jsoucı´ samy o sobeˇ (aÎtä kaj‘ aÍtä). Takto pojı´mat ideje nenı´ snad vylozˇeneˇ chybne´, ale nenı´ to dostacˇujı´cı´. Cesta vzhu˚ru musı´ by´t vzˇdy na´sledova´na cestou dolu˚. Vy´chodiskem ze slepy´ch ulicˇek uka´zany´ch Parmenidem pak musı´ by´t opusˇteˇnı´ takto obojake´ pozice a zaujetı´ krajnı´ho stanoviska. Podle toho, jake´ krajnı´ stanovisko zvolı´me, pak bud’ zı´ska´me ideje schopne´ skutecˇneˇ zakla´dat existenci smyslovy´ch jednotlivin, nebo smyslove´ jednotliviny zakla´dajı´cı´ skrze lidske´ mysˇlenı´ ideje. K definitivnı´mu obratu prozatı´m mlade´mu So´kratovi chybı´ odvaha, cozˇ ale neplatı´ pro dlouhou rˇadu interpretu˚ Parmenida. Pokud chceme udrzˇet methexis, existujı´ v podstateˇ pouze dveˇ za´kladnı´ mozˇnosti, jak uniknout Parmenidoveˇ kritice: 1. zeslabit So´kratovo pojetı´ cho´rismu a prˇiblı´zˇit ideje veˇcem, netrvat na oddeˇlenı´ obou sveˇtu˚32 nebo naopak 2. zesı´lit cho´rismos, trvat na skutecˇne´m oddeˇlenı´ idejı´ od veˇcı´, cha´pat ideje jako jsoucna, ktera´ nemohou by´t zˇa´dny´m zpu˚sobem prˇ´ıtomna ve sveˇteˇ veˇcı´33 a ktera´ ani nejsou analogicka´ s veˇcmi a jejich sveˇtem. Ani jeden z teˇchto zpu˚sobu˚ nenı´ neproble´movy´ a pro oba je mozˇne´ hledat opra´vneˇnı´ v dalsˇ´ıch Plato´novy´ch dı´lech. Pokud zvolı´me prvnı´ mozˇnost, pak ideje budou jsoucna mezi jsoucny, jejich existence bude prˇ´ınosna´ z hlediska jejich funkce pro smyslovy´ sveˇt (dominantnı´ funkcı´ pro cˇloveˇka pak bude jejich funkce noeticka´). V tomto smyslu bude tedy existence idejı´ za´visla´ na existenci smyslove´ho sveˇta. Ideje se od veˇcı´ budou lisˇit (pokud vu˚bec) maxima´lneˇ stupneˇm bytı´, nikoli vsˇak svou vlastnı´ podstatou. Budou jiny´m zpu˚sobem nezˇ veˇci, ale svou vnitrˇnı´ podstatou budou veˇcem podobne´. Ve druhe´m prˇ´ıpadeˇ prˇisoudı´me idea´m roli dokonaly´ch vzoru˚, ke ktery´m se jsoucna smyslove´ho sveˇta vztahujı´ svou snahou prˇipodobnit se idea´m. Ideje nebudou neˇcˇ´ım, co mu˚zˇeme docela snadno nazı´rat srovna´va´nı´m veˇcı´, ale vzda´leny´mi, jen obtı´zˇneˇ uchopitelny´mi a myslitelny´mi jsoucny. Ideje pak nebude mozˇne´ bezezbytku odvodit ze smyslove´ho sveˇta, budou naopak dosazˇitelne´ jen pokud se doka´zˇeme od tohoto sveˇta plneˇ odpoutat. Pouze takto pochopene´ ideje pak mohou zakla´dat smyslovy´ sveˇt v jeho existenci. Ktery´ z teˇchto mozˇny´ch prˇ´ıstupu˚ k Parmenidoveˇ kritice teorie idejı´ interpret zvolı´, za´lezˇ´ı vı´ce nezˇ na textu samotne´m na prˇedchozı´m interpretoveˇ porozumeˇnı´ Plato´novu odkazu a jeho za´kladnı´mu filosoficke´mu na´hledu. Je jisteˇ zcela legitimnı´ hledat pro vlastnı´ konkre´tnı´ 31
Takove´ pojetı´ je blı´zke´ cha´pa´nı´ historicke´ho So´krata. naprˇ. A.E. Taylor, On the interpretation of Plato’s Parmenides, Mind, Vol.5, No.19, 1896 33 naprˇ. E.A.Wyller, Pozdnı´ Plato´n, Rezek, Praha, 1996 32
20
podobu interpretace oporu v jiny´ch dialozı´ch, ale prˇece jen je nutneˇ prima´rnı´ dialog sa´m. V tomto prˇ´ıpadeˇ bychom tedy svou volbu meˇli zalozˇit prˇedevsˇ´ım na druhe´ cˇa´sti dialogu. Bez du˚kladne´ analy´zy hypote´z druhe´ cˇa´sti, pro kterou zde uzˇ nema´me prostor, mu˚zˇeme pouze velmi prˇedbeˇzˇneˇ nacˇrtnout urcˇitou za´kladnı´ intenci na´sledujı´cı´ „pracne´ hry“. Za´meˇrem je uka´zat, jak myslet takova´ idea´lnı´ jsoucna, ktera´ skutecˇneˇ mohou zakla´dat sveˇt smyslovy´ch jednotlivin a za´rovenˇ jak myslet toto zakla´da´nı´ samo. Abychom se mohli ke smyslove´mu sveˇtu vra´tit jako k noveˇ zalozˇene´mu dialekticky´m postupem, musı´me z neˇho nejprve radika´lneˇ vystoupit. Stejneˇ tak, jako smyslovy´ sveˇt nestacˇ´ı myslet z neˇho same´ho, tak i hierarchicky usporˇa´dany´ sveˇt idejı´ je trˇeba myslet z toho, co jej zakla´da´, z toho, co jizˇ samo je da´le nezalozˇitelne´. Tento za´kladnı´ rozvrh specificky´m zpu˚sobem odkry´va´ druha´ cˇa´st dialogu. Cesta to vsˇak nenı´ jednoducha´ ani prˇ´ımocˇara´ a prˇedvsˇ´ım – netkvı´ v samotne´m textu a v jeho pasivnı´m prˇijetı´. Jak ukazuje prˇ´ıklad Antifo´nu˚v, ktery´ umı´ celou rozmluvu zpameˇti a poklidneˇ se veˇnuje konı´m, volba je nakonec vzˇdycky na cˇloveˇku. Bud’ se cely´m zˇivotem pokousˇet o osveˇtlova´nı´ a fixova´nı´ teorie idejı´, nebo na teorii idejı´ rezignovat pro jejı´ problematicˇnost a naucˇit se rˇesˇit existencia´lnı´ krizi jinak - v principu ovsˇem nefilosoficky34 . Cı´lem vesˇkere´ho skutecˇneˇ filosoficke´ho usilova´nı´ je vy´chodisko a pravy´ za´klad nejen smyslove´ho sveˇta, ale i sveˇta idejı´ – to, co si jizˇ samo plneˇ dostacˇuje35 , co je nepodmı´neˇny´m prvnı´m principem36 celku universa i sebe same´ho. Nenı´ uzˇ tolik du˚lezˇite´, zda tomuto prvnı´mu vy´chodisku budeme rˇ´ıkat Jedno samo, Bytı´, Pravda, Dobro nebo Kra´sno. V pru˚beˇhu druhe´ cˇa´sti dialogu Parmenide´s se jako podstatneˇjsˇ´ı fakt ukazuje, zˇe ma´-li toto vy´chodisko by´t skutecˇneˇ zakla´dajı´cı´, pak nikdy nemu˚zˇe by´t pouze jedno.
34
Z perspektivy Plato´novy prave´ filosofie je mozˇno takto cha´pat i sofisty Faido´n, 101e 36 ´ Ustava, 510b 35
21
