KRÁSNÉ Č·TENí PRO MALÉ'
Mistr změřil kocourkovi
nožičky,
botičky
nakrájel kůžičky a ušil Mourkovi z pravé juchtoviny. '
Obrázek k poh ádce Pavla Vršála : " Kocour v botácH '. (Str. 469.)
Vykoupaný nám _ořník Na rybníček vprostřed návsi vytáh Jenda necky celé vsi chce ukázati výkon umělecký. I
"V neckách rybník obepluji, jednou nohou stoje, přijďte všichni podívat se na umění moje!" . Na břehu se shromáždili husy, psi i děti chtějí slavné představení zblízka uviděti. Od břehu se odrazil již Jenda v plné slávě ... Stojí pyšně jcik by řídil parník po Vltavě. V tom se ozve s břehu divé skučení a štěkot pak zpod necek převrácených Jeníkův zní jekot! Co se stalo? Sotva Hektor Jendu plouti zočil, mžikem za svým kamarádem přímo v necky skočil. Voda stříká, Jenda vřeští, mokrý Hektor vyje .. . Na břehu má obecenstvo radost z komedie!
466
Pohádka o smutném prinCI
Miluška dostala jednou krásnou knížku. Byly v ní pohádky duhových barev. Jedna hezčí než druhá. Všechny byly veselé, že se při jejich čtení Miluška jen .smála a smála. Ale jedna jediná byla poně kud jiná. Ta se jmenovala: ,,0 smutném princi," a Miluška se při jejím čtení vždycky zamyslila a hluboce vzdychla. Moc a moc prince litovala, že mu vzal čaroděj radost a tak mu stiskl srdíčko, že se potom nikdy nemohl radovat a smát jako jiní lidé. A ještě prý mu nosil .tajně v noci pod hlavu jenom smutek a žal. Čaroděj tedy prince očaroval, ale nikdo nevěděl, jak ho vysvobodit z čarovné moci, aby byl zase veselý a smál se i radoval jako dříve. Nikdo neznal léku proti smutku, nikdo nevědělo pomoci. V Miluščině knížce byly i obrázky a na jednom byl též ten smutný princ před svým pohádkovým zámkem! Miluška si obrázek často prohlížela a potom říkala mamince, že se na ni při čtení ten smutný princ vždycky tak divně dívá, ja,ko by "byl živý a chtěl jí něco říci. Jednou, když si zas Miluška čtla v knize pohádky a prohlížela si obrázek se smutným princem, bylo jí ho tak líto, že mu dala najednou takovou pusu, jako dávala tatíčkovi, aby ho usmířila, když ho něčím pohněvala .
Ale princ se díval zase dál smutně, a Milušku velice mrzelo, že ho svou sladkou pusou ani dost málo nerozveselila. Ale v noci, když sladce usnula, přiletěl odněkud hezoučký sen, a Miluška najednou viděla svého smutného prince. Avšak už nebyl smutný, ale veselý, s očima rozzářenýma. Usmál se na děvušku a prc:ivil: "Děkuji ti, Miluško, za to, že jsi mě vysvobodila z kouzel mocného čaroděje. Tvá sladká pusa to byfa, která mi pomohla a pře mohla čáry. Radost a spokojenost se vrátila zase do mého srdce .
467
Děkuji ti, Miluško, za to." A s tím princ zmizel. Sen ho asi zase odnesl do říše pohádek a bájí. Ráno, sotva 'se Miluška probudila, vyskočila, aby se podívala na smutného prince ve své knížce, zdali se už opravdu směje. Ale obrázek z knížky zmizel i 's princem. Běžela, aby pověděla mamičce, jak vysvobodila smutného prin.- ce a že už není v její knize. Mamička poslouchala a povídala, že to tak asi opravdu bylo, že Miluška prince vysvobodila a proto odešel ze smutné pohádky, která byla o něm v její knížce. Avšak potom, když dívenka odešla, zavolala je jího bratra Jirku a přísně se kluka ptala, kdo vyndal z Miluščiny knihy obrázek se smutným princem. Kluk se začervenal až po uši a přiznal se, že si jej chtěl vyměnit s Vaškem za fazolky. Mam inka se za to na Jirku velmi rozzlopila, a kluk jich dostal, co jen unesla jeho záda . A dobře se mu stalo . Takový kazisvět, který poškozuje knihu, zasluhuje vždycky nepočítaných za podobnou ošklivou práci. Maminka vzala potom od Jirky obrázek, ale do knížky jej už nedala, aby nepokazila Milušce radost, že vysvobodila smutného Bohlllllil Sc/nl'eigJ/i/l prince.
P O ČI TADLO HOPY, SKOKY~ KAMARÁDI, AŤ JSOU KOLA V TANCI,
KDO SI DOMŮ NEPOSPíŠí, BUDE ·ZA TO V RANCI. H anuš Sedláček
468
Kocour v botách Byl jednou kdesi a kdysi kocourek Mourek. Hezký byl jako každá kočička, ale také líný byl hned od malička. Z chaloupky ven paty ani nevytáhl a jen se válel doma na peci. Jednou mňoukal, že je venku vítr, který cuchá kožíšek a honí smetí do 'Očí. Jindy zase kňou ral, že je mráz a zima, která kostmi proniká. V létě se vymlouval, když pršelo, v zimě pak, když padal sníh. Výmluvu si vždycky našel. O tu u lenocha nikdy nouze nebylo. Ale ustavičnou leností tělíčko mu ztloustlo a zchoulostivělo, že to ani hezké nebylo. Když potom jednou přece vyšel na dvoreček, valil se jak soudeček a všechno ho bolelo a píchalo do nožiček. Kocourek Mourek pacičky zvedal, nebo si sedal za každým krůčkem a přemýšlel, co dělat, aby nožičky netrpěly bole.stí a mohl běhat jako kluci nebo holčičky. Konečně si vzpomněl, že lidé nosí na nohou boty, a rozhodl se tedy, že si je hned také koupí. Potom běžel bez váhání k ševci a povídal, že potřebuje dobré boty. Mistr pokýval hlavou a sliboval, že udělá pěkné vysoké a že budou i laciné. Hned změřil kocourkovi nožičky, nakrájel kůžičky a pustil se do práce, aby byl brzy hotov. Boty šil' z pravé juchtoviny a nechtěl za ně mnoho, protože kocourek byl u něho prvně, a švec si ho chtěl získat. Ale kocourek měl málo a musil mu dát všechny penízky. V botách bylo sucho i teplo, a Mourek si v nich velmi liboval..Jednou si vyšel jako pán na procházku a jen litoval, že si nemůže vzít s sebou hezkého pejska na provázku. Písek ho už nepíchal do nožiček, ale šlo se mu zas€! nějak těžce. Zato však nesl lehce a pyšně vzhůru hlavu. Pomalu vykračoval, hodně se na:krucoval a ukazoval celému okolí ~vé nové botky. Ale všechna sláva - polní tráva. I ta kocourkova netrvala dlouho. Když šel kolem stodoly, spatřil hejno divných myšek, které bezstarostně cvrlikaly. Kocour, jak je zočil, hned se skrčil, aby po nich lépe skočil. Ale nohy, nezvyklé botám, se při skoku nějak zamotaly, a Mourek se válel, jak dlouhý, tak široký v blátě. Myšky však nečekaly. Rychle se zvedly, na strom si sedly a posměšně ;křičely:
"Čím, čím, čím jsi platil ty boty? Čím, čím? " Tahle smělost Mourka strašně rozzlobila a hned se chystal na strom za nimi, aby jim pověděl, čím botičky platil. Ale strom ho nechtěl pustit v botách nahoru. Kocourek se na něj proto zlobil, prskal a dra pal se vzhůru ze všech sil. Šlo to pomal~ a ztěžka. A když přece trochu výše vylezl, mžikem byl zas
469
dole jako zralá hruška. Narazil si, až (O žuchlo, a myšky se na stromě smály a křičely jako rozpustilí kluci. . Mourek se zatím se země zvedal, rovnal si zádíčka a čistil zablácený kabátek. Ale ještě s tím nebyl hotova už se přihnala nová nehoda. Sousedův Vořech přiběhl jako divý. Oči boulil, vyplazoval jazyk, strašné zuby ukazoval a štěkal, že až uši zaléhaly. Mourek však nevěděl kudy kam. Na strom vylézt nebylo ani pomyšlení a ani na plot nemohl. Běžel tedy, upaloval cestou necestou a jen pořád ,dál a dále. Ale Vořech stále za ním rafal a chňapal po nožičkách a botičkách. Ještě štěstí, že byly boty z moc dobré kůže, jinak by byl Mourek zkusil moc a moc. Najednou se však Mourkovi zdálo, že už vlastně neběží, ale že se něka'm kutálí. Ano, ano. Kocour válel sudy s prudké stráně, .dělal kotrmelce, a než se nadál, žbluňklo to, vystřikla vysoko voda, a kocourek se ráchal v rybníce. Celý promočený, v botách vodu, hrabal se a stříkal, ale nešlo to. Dole jako by ho táhl vodník za boty a ne a ne pustit. Mourek křičel, mňoukal, prosil o pomoc, ale Vořech na břehu jen vyl jako blázen. Štěstí bylo, že tu divnou muziku uslyšeli kluci a přiběhli mu ku pomoci. Vořecha zahnali, kocoura vytáhli - ale ten smích, když spatřili boty! Mourek pak pospíchal domů , ale špatně se to běželo. Boty byly těžké jako • centy, vrabci na stromě se smáli, kluci smíchem ječeli a za vyráchaným Mourkem uličnicky křičeli, než se dostal domů. Doma pak hned_všechno zkoušel, aby se zul. Ale boty ne a ne s nohou. Studily stále víc a více, držely jako při šité a ne se jich zbavit. Kocourek naříkal a hrozně se zlobil na ševce i na botičky. Snad by byl na ševce běžel, kdyby se nestyděl v botičkách ven. Z díry pod podlahou díval se myšák, dostal nápad a . pištěl: "My ti' pomů žeme, když nám slíbíš, že už nám dáš navždycky pokoj a nebudeš nás prohánět. " Kocour o tom chvíli uvažoval a potom návrh přijal. Myšák tedy zavolal všechny myši, a Mourek jim nastrčil boty. Myšky je hned tahaly a tahaly. Kocourek se držel zatím stolu a těšil se, že botičky potom donese ševci, aby mu vrátil jeho penízky. Ale boty ne a ne dolů, a kůže voněla myškám stále víc pod nosem, že konečně neodolaly a pustily se do nich ostrými zoubky. Potom za chvíli, za chviličku oznamovaly Mourkovi s jásotem, že mu boty již stáhly. Kocour se zvedl, aby jim poděkoval za velkou námahu, ale když spatřil boty, leknutím mňoukal a vyvalil oči. Místo bot ležely na zemi jen hadry a cáry. Kocourek poznal, že přijde o peníze, a oči mu zasvítily velikou zlostí. Myšky
470
ovšem hned poznaly, že je zle a proto zmizely rychle v díře. Starý myšák kroutil {'ak pod podlahou hlavou a mrzutě pištěl: "Tak 'vidíte tu Kočičí vděčnost a slib. Bot se nemohl zbavit, my mu je zuli a ještě jsme měli platit svým kožíškem za všechnu tu dřinu. ct Od těch dob, kdy se to stalo, uběhlo už hodně vody, ale kocourek na to nezapomněl.
Dnes je z něho již velký a statný kocour, _ale psa Vořecha dosud nemiluje, kluky nemá v lásce a po vrabcích všude pase. Myši však přímo nenávidí a hubí je na potkání. Ale svět kolem chalupy se mu tenkrát tak líbil, že se již neválí na peci. Rád běhá na dvoře a ve světnici by to již ani stále nevydržel. Až ho uvidíte někde u chalupy sedět n_a plotě, můžete se ho zeptat jako tenkrát ti vrabci: "Čím, čím, čímpak jsi platil ty boty?" PatleJ V dáJ
Duha Pršelo hustě. Slunce se smálo. Pohleďte vzhůru!
Co se tam stalo? Nad lesem visí barevná stuha. Zářivá, jasná. Vždyf je to du.ha! Zůstaň jen, duho, nad naším krajem, nad čes~ou vlastí, nad zemským rájem. V ojlěch Cillyblllk
471
Jak se čertík Švingulant zahřál Venku, na zemi krásně hřálo sluníč ko, kluci se chodili do rybníka koupat a lidé v polích pracovali bez kabátů, ale v pekle drkotali čerti zuby, jako když kleštěmi cvaká. Staré uhlí už jim došlo, nové jim ještě nepřišlo a tak neměli čím topit. Nejvíce si stěžovali na chladno ti nejmenší čertíci a z nich zase čertík Švingulant. Jednoho dne, když už nastuzením sípal a v plicích mu to rachotilo, jako když ořechy pře sýpává, řekl sám sobě: "A proč se mám tady v pekle zimou mořit? Vyjdu si ven na svět trochu na sluníčko!" Šel, sekerou odsekal od železných vrat, vedoucích z pekla na svět, rampouchy a už byl venku. Octl se v starém, pískovcovém lomu, kam slunce svítilo od rána ido večera a kde byly kameny rozpáleny tak, že Idiv neshořely. Švingulant si na jeden z nich sedl a liboval si. Příjemně to hřálo. Za chvíli však, když jeho kožíšek všecko teplo z kamene do sebe vtáhl, počal kámen studit. A studil pořád víc a více. "Brrrrr - ještě si tu ulovím dllkladnou rýmu!" pomyslil si čertík a hlasitě . kýchl, až se (všecko ·kolem otřáslo. "Pozdrav Pánbůh!" ozvalo se to kolem dokola a za kameny objevilo se ně kolik klukovských hlaviček. "Snad ti není zima, ty chlupatý kluku? " Švingulant přisvědči1 a vyprávěl hochům, jak k vůli chladnu utekl z pekla, aby se venku na zemi od sluníčka zahřál, ale že to není nic platné. Ze je mu pořád ještě zima a pořád ještě zima. "Tak víš co?" řekl mu jeden z hochů. "Budeme si hrát na babu. Ty máš babu a budeš mne honit! Panečku, to se důkladně zahřeješ. Já umím běhat jako zajíc!te Dobrá. Švingulant souhlasil, vyšli z lomu na silnici, a ten hoch, který běhal jako zajíc dal se do úprku. Opravdu, uměl běhat znamenitě. Ať se Švingulant namáhal jak chtěl, ne a ne ho chytit. Ale za chvíli se hoch sám zastavil a těžce oddychoval. "Pročpak už neběžíš? " optal se ho Švingulant. "Když je mi moc horko! Tobě ne ?" Ale kdež! Švingulantovi cvakaly zuby zimou a třásl se jako osika. "Chudáček, ještě nám zmrzne!" politoval čertíka jiný hoch. "Ale já vím, co uděláme. Vím tady nedaleko o staré sušárně, tam jsou kamna se železnými pláty, v těch rozděláme oheň a to by bylo pěkn é, aby se u nich nezahřál!"
472
Nasbírali v lese chrastí, sebrali cestou několik silných špalků dřeva a ve staré sušárně rozdělali v kamnech oheň. Švingulantfl posadili až k samým kamnům ... "Hřeje?" zeptali se ho po chvíli, když už. všem stékal s tváří pot. "Nnnne . .. " koktal čertík. "Zzzzi-ma!" "Tak se posaď přímo na rozpálenou plotnu!" Čertík se nedal dvakrát pobízet a hups! už byl na plotně. "Pálí?" "A ... ani dost málo! Zzzzzi-ma!" Hoši kroutili hlavami: "Co s tebou budeme dělat, ty zimomřivý chlupáči? Když už rozpálená plotna tě nezahřeje ... " "Já vím co ... " řekl Rudík Vantoch. "Ať jde s námi odpoledne do školy!" "Tam stejně zmrzne! Vždyť se tam teď v létě netopí!" "Aťsi! Já myslím, že ve škole se i bez ohně zahřeje!" , Ostatní pokrčili rameny a ptali se Švingulanta: "Půjdeš s námi do školy?" "Pů-půůjdu!" drkotal zuby čertík a bohatýrsky kýchl. Šli. Přišli do školy a Rudík Vantoch, posadiv Švingulanta do lavice, šel k panu učiteli a něco si s ním šeptal. "No dobře!" souhlasil dobrák učitel. "Vstaň, čertíku, jak se jmenuješ?" "Pro-prosím Švin-Švingulant!" "Tak dobře, Švingulante, když už jsi tady, hned tě vyzkouším, co dovedeš. Pověz nám, kolik je sedmkrát sedmdesát sedm! Ale rychle!" Čertík se kroutil jako žížala, vystrkoval jazyk z úst, div si jej nepřekousl a na čele mu vyskakovaly perličky potu. A kolik je sedmkrát sedmdesát sedm nevěděl.
"Dobře. Ta~ něco ze zeměpisu! Pověz nám, kde se vlévá Vltava do Labe!" Švingulant se počal potit po celém těle a koktal: "Labe se vlévá ... Vltava se vlévá . . . se vlévá . . . prosím já nevím!" "Počítat neumíš a zeměpis také neznáš. Ukaž nám tedy, jak dovedeš číst! " a pan učite )" napsal na tabuli větu: "Drsná je srst hranostaje. "Přečti to, ale hezky Ihbitě!" A Švingulant spustil: "Hrsná je drst . . . srstná je hrst . . . drhná je prst ... " Yšíchni se smáli, a čertík jenjen hořel. Takhle horko mu nebylo ani tam v pekle, když měli uhlí dost a dost. Zacvakal kopýtky a byl rázem pryč ze školy. Vrátil se do pekla a toho večera hlaholilo peklo řikánkou: "Prsná je drst. srstná je hrst ... drhná je prst ... " Všem hyloz toho pěkně horko! Všichni se zahřáli. Jaroslav Mácha
473
Jak ~Toník dělal
kouzelníka
Toník Sýkorů byl bez práce. "Bez pdce nejsou koláče," řekl si. "Není-li práce zde, bude jinde!" A šel ji hledat. Prošel už mnoho vsí a měst, ale dosud se na něho nikde štěstí neusmálo. Až jednou přišel do vsi, kde právě slavili posvlcení. Všude voněly koláče a pečené husy, až se z toho Toníkovi dělalo mdlo. Měl hlad a v kapse poslední korunu. Zašel si do hostince a požádal o polévku. U zvláštního stolu seděli pan poštmistr, pan starosta a pan strážmistr, snad proto, aby doma nepřekáželi při pečení a smažení všech těch posvícenských dobrot. Toník slupl polévku a přemýšlel, jak bude dále. Hostinský, vida chudého chasníka, který o posvícení se spokojí pouhou polévkou, chtěl věděti, kdo je, čím je, kam má namířeno. Toník cítil, že polévka je na jeho vyhladovělý žaludek málo a rád by byl snědl ještě něco hutnějšího. Ale jak na to? Říká se: "Bez peněz do hospody nelez!" a Tonik před chvílí vydal poslední korunku. Proto, když jej hostinský počal zpovídati, čím je, řekl mu Top.ík, že krejčím, ale že umí také čarovat. "Čarovat?" divil se hostinský. "To byste nám, chlapíku, mohl hned něco ukázat! Tamhle páni nesmějí domů, dokud nebude napečeno, a tak jim aspoň čas ujde!" Toník souhlasil. Ke svým kouzlům si vyžádal klobouky pana starosty a poštmistra a pana hostinského. Všichni mu rádi vyhověli. Toník se pak obrátil s další žádostí na hostinského. "Pane hostinský, teď ještě potřebuji husí stehýnko, kus koláče a sklenici piva!" O takové věci ne1?í v hostinci o posvícení nouze a žádané pochoutky, nad nimiž se Toníkovi sliny sbíhaly, byly za chvíli na stole. "Vážení pánové," pravil pak Toník. "Mám zde husí stehýnko, koláč a sklenici piva. Jak vidíte, kladu na ně po řadě klobouky. Tak - už je to hotovo! A teď, pánové, začnu prováděti svá kouzla. Nejdříve sním stehýnko, pak za
474
ním pošlu koláč a pokropím to pivem. Vidím, že k~outíte hlavami, že se vám to nezdá žádným kouzlem. Máte pravdu, pánové, t<; bude příprava na hlavní překvapení. Až všechno sním a vypiji, dokáži jedním hmatem, že husa, koláč i pivo se objeví pod jedním kloboukem, který si sami pak určíte! "
Toník domluvil, polkl sliny a zakousl se do husího stehýnka. Šlo mu to tak rychle, že pan hostinsk)", pan ' starosta i pan poštmistr s panem strážmistrem si v duchu říkali, že Toník je jistě kouzelníkem. Za chvíli nebylo po dobrotách ani památky. Toník si utřel ústa a znovu promluvil: "Pánové, jak jsem řekl, teď přijde to hlavní! Pod kterým kloboukem mají býti snědené věci?" Přítomní se shodli na klobouku pana starosty. "Pánové," mluvil dále Toník, "dávejte pozor! Čáry - máry - fuk pivo, stehýnko i koláček, všechno pod jeden klobouček!" A v tu chvíli si nasadil na hlavu páně starostův klobouk. "Zde vidíte, vážení, ž·e jsem udělal to, co jsem slíbil. Husa, koláč i pivo jsou nyní pod jedním kloboukem!" Páni chvíli nechápali, ale za chvíli poznali, že si z nich hladový Toník udě lal dobrý den. "Ha-ha-hi-hi-ho-ho-hu-hu," .smáli se všichni sborem a nic se nezlobili. Dobrý vtip je někdy lepší než vážné slovo. "Vy šizuňku!" pravi1 pak hostinský, když se dosti nasmál. "Ted' uvidíme, jste-li tak rychlý k dílu jako k jídlu. Potřebuji ušít zimník 1" Pan starosta potřeboval šaty, pan poštmistr kalhoty a pan strážmistr župan. Každý něco. Toník šil a šil a šije tam dodnes, protože je dobrým řemeslníkem a s každým dobře vyjde. T . A. B1I k
Oříšky Řidi j e št ě
k lousk6ní - pro radost, zasm6ní I
M . FUeglová. Pozor. Srd!čkáti! Rozluštěn! hádanek dnešn!ho č!sl a I z ostatnich čisel . která do prázdnin vyjdou. nám již neza-silejte I Trvalo by to př!liš dlouho. než byste se dočkali vylosováni. prot ože S rdí č ko o prázdn iná ch nevycházL S KRY V A Č K Y (zvířata) '
REBUS Zná t e tyto
dv ě
d íve nky? P r'o k ope, s ta v se
II
strý(O ka:
J a rko, zazpí ve j ná m V y b e r, Anto nín e,
n ěco!
p ě kn é
knížky r
Václave, pí'ípr'av s í vše do š k o ly! D osk o<', K a rl e, m a min ce pro dí'íví ! Z,ÁMĚNKA
ZÁHADA J. Ve lecká, U h e l',
KDO
ŠE
3,
L. Š im ečková . Brandýs n. L.
Hr ad i ště,
MA
ZA
3!
v
k ažd é
l é k á rni čce
n Ohy tvé j e Mstí
475
má být .. \' ''
jist ě
.. P " ,
-
Va r ujeme ml.adou chasu před vodičkou p r o v zrůst vlasů
-1. "Holá hlava hyzdí krásu!'
Zde je voda pro
3.
2 . D le návodu si pan Kroupa
vzrůst vlasů! "
ve
Děti vezla domů Míla, do bláta je překlopil a.
5. k umytí .se právě h odí, však mně také neuškodí! SRDí Č KO. ro čník
vo d ě
té blavu koupá.
4. Koupel vám zas krásy dodá, v umyvad le, b le, je voda,
far . M ácha
6. Ráno . .. Běží Kroupa, křiče: " Honem, matko, pro b oliče! "
VIII., vychá zí tý dně, čí slo o 12 stra nách po 80 hal. Předpl áci se : n a pfil roku 16 K , na celý rok (40 čí sel) 32 K i s poštovným.
ODPOVĚDrIT" REDAKTOR B. SCHWEIGSTILL. OBRÁZKY AKAD. MALíŘE C. KOTYŠANA. REDAKCE A ADMINISTRACE ve VlHmkově naklada telství, Praha II. , S pálená 13. Vydavatel nakla -
datelství .Jas. R . Vilimek, k om . spol. v Pra ze. Tis kem .Jas. R. Vilimka. Užl váni novinOvÝch známek povoleno ředitel stvím poš t v Praze p od čís . 186.286-VII/1932. D oh léd ací pošt. útad Praha 25. V yšl O v P r aze dne 23. kv ě tna 1940.
