1 Královským palácem províval lehký vánek, který voněl jarem. Salome opustila pokoje svých rodičů a vzhlížela mezi dvěma sloupy do jemně modrého ranního nebe. Ať člověk stál v kterékoli chodbě, sloupové síni či balustrádě paláce stojícího na výšině, vždy měl široký a neomezený výhled na všechny strany. To se Salome líbilo. Směrem k severu, jihu i východu se rozkládalo město Davidovo a Šalomounovo, město, které dnes bylo městem Herodovým, městem jejího dědečka – Svaté město Jeruzalém. Mezi směsí hnědých a žlutých domů vynikala jednotlivá polokruhová divadla a jeden oválný amfiteátr, hipodrom, vrch Golgata, pevnost Antonia a hned vedle ní – všechno přečnívající a nijak příliš od paláce vzdálený – chrám Jediného boha, jenž zářil svým bílým mramorem, jako by byl vybudován ze světla. A celé to kouzelné město bylo obklopeno hradbou jako drahokam v stříbrném prstenu. Na kraji nedlážděných ulic sedaly tisíce kupců a nabízely ve velkých pytlích své zboží: kadidlo, myrhu a skořici, obilí a fíky, olej a med… V teplých dnech stoupaly vůně vzhůru až k paláci. Naproti tomu západním směrem se prostírala vysočina, zčásti kamenitá, zčásti porostlá cedrovými lesy, která jako by byla bez konce. Salome však z map, které se občas povalovaly v paláci, už věděla, že se kdesi za těmito kamennými vlnami skrývá modré moře a na jeho pobřeží, navlečena jako perly na šňůrce, řádka měst, jejichž jména zněla jedno krásněji než druhé: Aškalon, Ašdod, Apollonia… Za řetězem pahorků mizely každé ráno dvě či tři karavany velbloudů a Salome si často přála, aby s nimi mohla cestovat až k moři.
Hlasitý zvuk trubek ji vyrušil z rozjímání. Nepolekal ji hluk, ale jeho význam. V této chvíli bylo na vnitřním nádvoří chrámu podříznuto hrdlo jednoho jehněte, kněží zachytili prýštící krev a pokropili jí oltář. Pomyšlení na to, že jedno z těch roztomilých zvířátek, které na výletech po okolí vždycky brala do náručí, teď kvílí strachy, pevně přimáčknuto k mramorovému bloku, a pak naráz zmlkne, když nůž… Rozlehla se další fanfára trubek. Salome si zacpala uši. Když ruce opět spustila, dolehlo k ní temné brumlání, jak věřící v chrámu zpívali žalmy. Dnes byl pesach, den, kdy se připomínalo vysvobození Židů z egyptského zajetí. Jeruzalém byl plný poutníků, byla jich plná i nádvoří chrámu od jednoho východu ke druhému. Proudili sem Židé z celé Judeje, ale i z Persie, Egypta, Sýrie a Arménie. Svaté město načichlo těžkým, zatuchlým pachem tuku z vykuchaných jehňat, který se nyní pálil na otevřených ohních. Salome se ušklíbla. Tuto část svátku ráda neměla. Pesach se jí zase začne líbit až večer, až se celá velká rodina sejde ke sváteční hostině, začne hrát bujná hudba, všichni budou mluvit jeden přes druhého a děti jako ona dostanou malé dárky. Mezi mandlovým pečivem, nekvašeným chlebem, ovocnou šťávou a dušenou slepicí s datlemi si člověk dárků krásně užívá. Jen jehněčí na bylinkách nemohla navzdory veškerému otcovu naléhání ani cítit. Ohlédla se, ale nikoho neviděla. Herodes, který byl vůči velkým shromážděním vždycky podezřívavý, poslal téměř celou svou palácovou gardu do ulic Dolního města a rodina i služebnictvo se většinou účastnili ceremonií, takže Salome byla skoro sama. Jen matka se otráveně stáhla do svých pokojů. To ale nebyl žádný problém. V Herodově paláci byla spousta možností jak trávit čas. Byly tu rybníčky, jejichž barevné obyvatele byla Salome schopna pozorovat celé hodiny, olivovníky, na které se dalo krásně lézt, široké sloupové haly a podivná, nekonečná sklepení vhodná pro hru na schovávanou. S kým
bude trávit čas, to Salome nikdy předem nevěděla. Prostě se toulala chodbami a halami, až narazila na nějaké jiné dítě. Vůbec přitom nezáleželo na tom, zda to byl nějaký vzdálený bratránek, dcerka nějakého úředníka anebo vnučka staré pradleny. Do poměrů v rodině a v nepřehledném obrovském paláci vůbec neviděla a neměla tušení, s kým vlastně tráví čas. Dnes to ovšem bylo něco jiného, protože narazila na Bereniku, svou nejmilejší společnici. Mimoto byly s Berenikou nějak příbuzné. „Pojď!“ volala na Salome její stejně stará kamarádka skoro bez dechu a tahala ji za rukáv tuniky. „Tam vepředu se něco děje!“ „Co? A kde?“ ptala se Salome s potěšením. Dalo se čekat něco neobyčejného, a to měla vždycky nejradši. „Nevím.“ Berenika smutně potřásla hlavou. „Musíš se podívat sama.“ Salome se rozběhla podél balustrády, jak nejrychleji to dokázala. „Počkej!“ křičela na ni Berenika a pokoušela se ji doběhnout. „Ne tak rychle, Salome. Nesmíš se přece namáhat.“ Jako skoro vždycky ji varovala nadarmo. Když se dostaly na roh, odkud byl zvlášť dobrý výhled na chrám Jediného boha, napřáhla Berenika ruku: „Támhle!“ Salome se podívala tím směrem. Nad branou, která vedla k vnitřním chrámovým prostorám, se od dob, kdy se Salomin dědeček stal králem, pyšně vypínal bronzový orel. Teď však u něho byli tři muži, kteří se jej snažili těžkými kladivy a meči rozbít. Nevypadalo to, že by jednali z královského pověření, protože na místo už spěchal tucet strážných a došlo ke krátké potyčce, než byli ti muži přemoženi. Půlka levého orlího křídla, jeden spár a zobák ležely rozbité na zemi, zbytek byl už jen soucit vzbuzující pozůstatek symbolu velikosti a moci, kterým mohutný temný pták kdysi býval. Salome byla trochu zklamaná. Kvůli čemu se vlastně tolik hnala? Sotva popadala dech a na chvíli ji zachvátil krátký suchý
kašel. Kam její paměť sahala, vedlo se jí vždycky stejně, ať se proti tomu podnikalo cokoli. Lékaři s dlouhými vousy jí dokázali pomoci stejně málo jako kněží, kteří měli vousy ještě delší. Tucet učenců dospěl k jedinému závěru: nenamáhat se a nerozčilovat se. Její rodiče to akceptovali. Otec ji občas varoval, že jako judejská princezna nemá zapotřebí se namáhat a jako žena se nemusí rozčilovat. Jenže Salome chtěla pravý opak. Chtěla se namáhat a chtěla se vzrušovat. Měla na to přece právo a nemínila se toho práva vzdát jen proto, že jí to bůh nebo kdovíkdo upírá. Ty tři muže teď odváděli vojáci. Všechno se to zběhlo příliš rychle, shledávala Salome, a co horšího, vůbec nechápala, co se vlastně stalo. „No dobře,“ vypravila ze sebe a pohlédla nerozhodně na Bereniku. „Mrtvý pták leží na zemi, akorát je mrtvý ještě o trošku víc. A co z toho?“ Berenika potřásla tmavými loknami, které Salome občas připomínaly cívky příze, jaké používají švadleny. Každý vlásek na Bereničině hlavě jako by měl předurčené své pevné místo. Salome byla ráda, že její černé vlasy byly příliš tenké, takže jí je matka nemohla takhle uspořádat. Směla si je česat dozadu a v týle svazovat barevnou hedvábnou stužkou. Nejraději by nosila vlasy volně rozpuštěné, ale matka tvrdila, že by vypadala ještě ubožeji, než vypadá už teď, a prostě to zakázala. „Jenže to nebyl jen tak nějaký orel,“ vykládala Berenika. „Můj bratránek Kefallion říká, že ho tam dal zavěsit dědeček. Ten orel sym… symbo…“ Berenika usilovně vzpomínala, jak se to správně řekne, „symbo-li-zuje, že jsou tady Římané.“ To by mohlo souhlasit. Kdykoli se rodina sešla u společného jídla – a to bylo každý týden, když se slavil sabat, den klidu, a o nejdůležitějších jiných svátcích – chlubil se Herodes svým přátelstvím s Octavianem Augustem, vládcem římského císařství. Císař dokonce na znamení pocty přijal Herodovu dynastii
do panovnické juliánské rodiny a někteří z jeho příbuzných byli kmotry příslušníků Herodovy rodiny. Toto kmotrovství sice nikdy nepřekročilo formální výměnu písemných zdvořilostí, ale jeho symbolický význam nebylo možné podceňovat. „Můj bratránek Kefallion také říká,“ vykládala Berenika dál, „že Herodes zrazuje naši Judeu, když dal pověsit římského orla před chrámem. Skoro všichni Židé našeho dědečka kvůli tomu nenávidí, a nenávidí ho i proto, že se v mnoha věcech neřídí tradičními zvyky našich předků. I to, v čem tady bydlíme, není židovský, ale vlastně římský dvůr. A to není v duchu našeho Pána, říká můj…“ Salome se ušklíbla. „Můj bratránek Kefallion, můj bratránek Kefallion. Pořád totéž.“ Berenika smutně sklonila hlavu a Salome bylo hned líto, že přítelkyni ublížila. Jen kdyby Berenika nepapouškovala vždycky všechno, co od svého o dva roky staršího bratrance uslyší. „Koneckonců,“ navázala Salome, „to přece není žádný důvod rozbít toho hezkého orla.“ „Jenže ten orel je vyobrazení, a dělat obrazy nám Židům bůh nedovolil, říká můj… jsem slyšela,“ opravila se Berenika. Zpoza rohu přicházela skupina mužů, v jejím čele Herodes. Zřejmě kvůli té příhodě opustil ceremonie v chrámu. Aby při své těžké postavě dokázal sám jít, musel se opírat o jednoho otroka. Měl bolestně zkřivený obličej, zaťaté zuby a při každém kroku přivíral oči. Jediné, co nic neztrácelo na síle, byl jeho hlas. „Chci, aby ti tři lumpové byli na místě popraveni!“ křičel. „Mají viset, tak aby to všichni viděli. Žádné soudní řízení, to je zbytečné, protože jejich zločin je ten vůbec nejhorší a není potřeba ho nijak dokazovat.“ Jeden z písařů se vyčkávavě zahleděl na krále. „Velezrada, ty pitomče!“ zařval Herodes, očividně rozzlobený, že ten nejhorší ze všech zločinů musí vůbec jmenovat. „To, co provedli, nebyl útok na chrám, to byl útok na mě. Jeden jak
druhý jsou spiklenci, odpadlíci, křivopřísežníci, povstalci…“ Herodes přerušil výčet vlastností oněch tří ničitelů bronzového orla a zastavil se. Málem by děvčata přehlédl. Namáhavě se odbelhal několik kroků zpátky a postavil se proti Salome a Berenice. Sklonil se k nim a zase se narovnal. „Joazare!“ zvolal. Velekněz se oddělil od skupiny dvořanů a přešel k Herodovi. Jako vždycky v takových chvílích se mu perlil na čele pot. „Ano, můj…“ Odkašlal si, aby mohl mluvit dál. „Ano, můj králi?“ Herodes se podíval na velekněze, jehož nervozita naráz prudce stoupla, a pak tázavě pokynul k Salome a Berenice. Joazar pochopil a oddychl si. „Ta se stužkou ve vlasech je tvoje vnučka, Theudionovo jediné dítě. A ta s loknami je vnučka tvého zemřelého bratra, můj králi.“ „Jednou z ní bude hezká ženská,“ poznamenal Herodes. Neřekl, kterou z obou dívek má na mysli, ale všichni si to domysleli. Berenika měla obličejík jako vyřezaný ze slonoviny, nápadně světlý, hladký a zářivý, velké kouzelné oči a pohybovala se vzdor svému dětskému věku s ženským půvabem. Salome naproti tomu vypadala stále, jako by právě přestála těžkou nemoc. Vlasy měla jakoby přilepené k hlavě, na pokožce místy rudé skvrny, a celý její zjev působil nehezky. Pohled jejích zarudlých očí většinou neklidně těkal kolem, jako by honila neviditelné motýly. Jediné, co měla obě děvčata navenek společné, byl trochu příliš velký, typicky herodovský nos, začínající vysoko na čele, a štíhlou postavu. Herodes spokojeně přikývl: „Kdybych měl k mání ještě tři roky, vzal bych si ji za ženu.“ V té chvíli měl Joazar ihned protestovat, protože podle Mojžíšova zákona bylo spojení s vnučkami zakázáno. Jenže král se o Mojžíšův zákon valně nestaral, kdežto Joazar se o to víc staral o svůj vlastní život, a tak se omezil na to, že téměř neviditelně pozvedl obočí. „A kterou, můj králi?“
Herodes se rozesmál, což se v posledních letech stávalo málokdy. „Tu, která bude dělat méně potíží!“ zvolal a všichni muži se dali do smíchu. „Ženy tu nejsou od toho, aby dělaly potíže. Vzal bych si tedy tu s loknami. Je možná trochu příliš namyšlená, ale takové už ženy bývají, když mají nádherné tělo. Ta druhá – a to vidím na první pohled – je jako její otec. Ta by člověka jen trápila, tu bych nechtěl. Mimoto vypadá divně, nezdá se vám? Jako by neměla v hlavě všechno v pořádku.“ Družina se znovu začala smát, což Herodovi zjevně dělalo dobře. „Já bych tě taky nechtěla,“ ozvala se Salome bezstarostně a vůbec nechápala, proč dědečkova tvář náhle opět potemněla. „Ty nestydatá uličnice. To nevíš, že říkat něco takového se pro tebe nesluší?“ Salome moc nerozuměla tomu, co znamená poslední slovo, ale před Berenikou, která znala tolik pojmů, to nechtěla připustit. A tak odpověděla diplomaticky: „Udělala jsem jen to co ty, dědečku. To přece nemůže být špatně.“ Někteří muži se smáli i této poznámce, a to Heroda ještě více podráždilo. Zatahal Salome za ucho a druhou rukou jí vjel do vlasů. „Tady vidíš, co se u nás dělá s prostořekými ženskými. Měl bych ti ty tvoje ošklivé tenké vlasy nechat ostříhat a…“ Herodes náhle zmlkl, zkroutil se a popadl se za břicho. Oděvem mu prosakovala krev. „Vřed zase praskl!“ vykřikl Joazar a posunkem přivolal lékaře. „Dopravte krále do ložnice. Rychle!“ Salome odstrčili stranou. Úředníci nechali být pergameny a pera a podpírali krále, někteří vykřikovali povely, někteří utíkali pryč. Herodes zaryl ruce do ramen a paží těch, kdo ho opatrně, jak se dalo, položili na bílé kachlíky palácové podlahy. Skoro nemohl mluvit, ale přesto ze sebe vypravil jakési zvuky. Beronika se ustrašeně stáhla do pozadí, ale Salome přistoupila blíž ke králi. Viděla, jak mu oči těkají na všechny strany a snaží se cosi vyslovit. „Chci… chci…,“ koktal do okolního
zmatku. Joazar se k němu naklonil, aby ho lépe slyšel, ale vzápětí prudce uhnul. S živelnou silou, kterou by v této chvíli do něj nikdo neřekl, král zařval: „Popravte ty tři spiklence! Hned! Musejí zemřít dřív, než umřu já.“ Pak přišli otroci s nosítky a Heroda odnesli. Salome a Berenika hleděli za muži, kteří mizeli mezi sloupy a pilíři. Brzy nastal zase klid a jarní vzduch naplňoval jen cvrkot ptáků. „Je mi to líto,“ poznamenala smutně Berenika. „Měly bychom se za něj modlit.“ Salome ten soucit udivoval. Od svého dědečka doposud nikdy nezažila nic jiného než výbuchy vzteku, nadávky a opilost. Mimoto se dověděla, že ji Herodes málem zabil, tehdy, sotva se narodila, a představa, jak ten tlustý, prchlivý muž nad ní stojí s dýkou, rozhodně nevedla k tomu, aby jí byl sympatičtější. Všichni lidé se ho báli, rodina, kněží, služebnictvo i lid, prostě každý. Jen její otec ne, ten Herodovi odporoval, kde mohl. Theudionovi byla světlem jeho života a vzduchem, jejž dýchal, jedině tóra, knihy boží. Žádné peníze a žádný člověk, dokonce ani vlastní život neznamenaly pro jejího otce tolik co slova Páně, která uchovával v pečlivě poskládaných svitcích v těžké truhle. „Já se za dědečka modlit nebudu,“ vzdorovala Salome a vzápětí se s povzdechem zeptala: „Co ale bude s těmi třemi muži, kteří roztloukli orla?“ „Pověsí je,“ odpověděla Berenika. „To je trest za velezradu, říká bratránek Kefallion.“ Salome stihla Bereniku udiveným a zároveň rozzlobeným pohledem. „Jak to, že Kefallion toho ví tolik a já nic?“ „Chodí na vyučování.“ „To chci já taky.“ Berenika se pobaveně chichotala. „Ty přece nejsi chlapec, Salome. Vyučování od rabínů dostávají jen chlapci. To je,“ Berenika úpěnlivě přemýšlela, „tradi-, tradice.“
Salome stiskla rty tak silně, až jí zbělely. „Na to se ještě podíváme!“ vykřikla a utekla. V téže chvíli ležela Herodias na římské mramorové lavici a upíjela po malých doušcích z poháru víno, na jehož hladině plavaly bílé lístky květů růží. Opírala si hlavu pravou rukou a pozorovala střídavě odrazy na hladině vína, zkrášlující práci otrokyně na jejích nohou a vysoký lesk mramorové podlahy. Už před jistou dobou dala z místnosti odstranit všechny tkané koberce, ačkoli její manžel, Theudion, si jich jako židovské ruční práce velice cenil. Ale jí připadaly příliš venkovské, příliš obyčejné. Nebyla přece nějaká beduinka nebo manželka kramáře, byla judejskou princeznou! Její pohled padl na jedno místo na stěně a ptala se sama sebe, zda by se právě tam nehodilo zavěsit velký stříbrný ozdobný talíř, možná se zrcadlem uvnitř. Jenže, pomyslela si s tichým povzdechem, sumička, kterou Theudion dostává od svého otce na její vydání, jaksi nedostačuje, ať ji jakkoli obrací. Vyprázdnila ještě poloplný pohár jedním rázem a spolkla přitom i tři lístky růže. Cožpak se v Egyptě neříká, že růže mohou propůjčovat krásu? Pokusila se odložit pohár na malý stolek vedle lavice, ale nedosáhla tam, a tak pohár prostě upustila. Otrokyně ho zvedla, aniž musela Herodias říci jediné slovo. Herodias se na lavici otočila a opřela si hlavu o levou ruku. „Ještě jsem nebyla s jednou nohou úplně hotova, paní,“ ozvala se otrokyně. Herodias zareagovala malátně, jako by usínala: „A koho zajímají moje nohy? Nikdo se na ně stejně nedívá.“ „Neříkala jsi mi před několika dny, paní, že tě dnes navštíví jedna švagrová?“ Herodias zpozorněla. Skutečně, otrokyně má pravdu. Dnes má u ní absolvovat zdvořilostní návštěvu mladá Antipova žena. Pochází ze sousední pouštní Nabateje, je to tedy arabská
pohanka, velmi krásná, ale na Herodianin vkus trochu vyzáblá. Krom toho má její vkus, pokud jde o oblékání, velice mnoho nedostatků. Herodias se zvedla. „Ty nehty na nohou už nech být!“ poručila otrokyni. „Přichystej mi světle žlutou tuniku a ten šátek posázený perlami. Zatímco se budu oblékat, vyčešeš mi vlasy. Ale výš než jindy, slyšela jsi?“ Při nevyslovitelném bohu – a to nebere jeho jméno nadarmo – své švagrové náležitě předvede, kdo je nejkrásnější žena v paláci. Stačí, že tahle přivandrovalkyně obývá víc místností než ona. Devět komnat, to je neuvěřitelné! Navíc se k ní úředníci chovají zvlášť poníženě a každé přání jí plní během několika hodin, kdežto Herodias musí někdy čekat až dva dny. Ke všemu je ta ženská cizinka a princeznou se stala jen proto, že si ji vzal za ženu třetí nejstarší Herodův syn, kdežto ona, Herodias, patří k herodovské rodině už od narození a mimoto je ženou druhého nejstaršího syna. Těch devět komnat patří správně jí, a místo toho se musí spokojit se sedmi. V ložnici se Herodias postavila před zrcadlo a prohlížela si šaty. Jemné tóny jí zvlášť slušely. Měla růžovou pleť, lehce zaoblenou postavu a hedvábné červenavě plavé vlasy, což by v křiklavě barevném oblečení nevhodně zanikalo. Dobře věděla, že šaty jsou tu vždy pouze proto, aby zdůraznily krásu, svůdnost a oblé tvary jejího těla. V tomto přiléhavém oděvu z jemně žlutého hedvábí musela každému muži připadat žádoucí, a přesně to hodlala předvést své švagrové. Rychle si nanesla trochu hříšně drahé perské červeně na rty, poněvadž ty byly trochu úzké, a tak potřebovaly zvýraznit, a současně si vyzkoušela srdečný pohled vykulených očí, s nímž mínila švagrovou přivítat. „Co tu děláš?“ Herodias se neotočila ke svému muži, jenž právě nepozorovaně vstoupil. Pohlédla na něj jen přes matné zrcadlo a vysvětlila: „Říkám tomu vytvářet krásu.“ „A já tomu říkám faleš. Nech toho.“
