Královská mincovna Vlašský dvůr základní průvodce expozicí

„Královská mincovna“ Vlašský dvůr – základní průvodce expozicí

Vstupní místnost (průvodce stojí nahoře na podestě mezi vedutou a portálem, návštěvníci dole u tiráže a na schodišti) Nacházíme se v nově otevřené expozici, která vás provede složitým stavebním vývojem objektu bývalé centrální královské mincovny, zároveň si objasníme základní provozy a funkce objektu a podíváme se na vývoj finálního produktu – tedy Pražského groše (dále následuje prohlídka vlastních prostor VD – audienční síně a kaple). Tiráž. Objednatel, autoři, dodavatelské firmy a sponzoři nové expozice. Expozice otevřena 5.4.2013. Veduta Kutné Hory. Na stěně proti vám je umístěn výsek z veduty (panoramatického vyobrazení města) Kutné Hory od Jana Willenberga z roku 1602. Zachycuje Vlašský dvůr prakticky ještě ve středověké podobě. V popředí vidíme plotové opevnění objektu, v dalším plánu nízké křídlo šmiten, vlevo Mincmistrovský dům a v zadním plánu je pohled do nádvoří se vstupní věží, kaplí a arkádovou chodbou severozápa dního křídla. Charakteristické je použití vysokých střech v siluetě stavby. Autor veduty, Jan Willenberg, se narodil ve Slezsku, ale většinu života prožil v Čechách, zemřel v Praze. Jde o perokresbu ze skicáře, který má výšku 18,5 cm a šířku 95 cm (!) a za chycuje kromě Kutné Hory také předměstí Sedlec. Jednotlivé významné objekty jsou zde zachyceny velice podrobně, Willenberg je musel samostatně studovat (na tomto výs eku můžeme obdivovat kromě Vlašského dvora také kostel sv. Jakuba nebo budovu Arciděkanství ), domovní zástavba je však zachycena schematicky. Vlašský dvůr na Willenbergově vedutě je zároveň nejstarším a prakticky jediným zachycení m jeho historické podoby, které se stalo zcela zásadním pramenem pro rekonstrukci historické podoby objektu, které uv idíte v hlavním výstavním sále. Portál. Ještě než tam však vstoupíme, projdeme pozdně gotickým portálem z roku 1501. Doba pozdní gotiky je v Českém království spojena s Jagellonci. Symbolem doby se stalo také „korunované W“, iniciála krále Vladislava II. Jagellonského (*1.3.1456 - +13.3.1516). Na portálu je vytesané nahoře uprostřed. Na portálu se také objevuje latinský nápis „Noli me tangere“. Do češtiny lze přeložit jako „Nedotýkej se mne“. To bylo výstražné varování pro kohokoliv, kdo by chtěl do pokladnice vstoupit „s nekalými úmysly“.

Výstavní sál (průvodce si stoupne do zálivu prvního stolu a návštěvníci obklopí stůl do půlkruhu) Model 1: Rekonstrukce podoby Vlašského dvora po přestavbě králem Václavem IV. kolem roku 1400. Vznik Kutné Hory, který je do značné míry zastřen mlčením dobových pramenů, bývá velice často popisován jako živelný a neplánovaný. Není se proto co divit, že jako nahodilá, neuspořádaná a komplikovaná pak bývá označována i na sklonku 13. století vzniklá struktura báňského města, jehož hospodářský systém byl zpočátku navíc orientovaný prakticky výhradně na těžbu a zpracování stříbrné rudy, a v důsledku toho tudíž velmi křehký a zranitelný. Tento, na první pohled nepříliš životaschopný, organismus však dokázal přežít nejen první roky své existence, ale ve finále zcela změnil dosavadní sídelní vývoj celého regionu, a co víc, příležitostně ovlivňoval i chod celé země. Primární centrum rodícího se města představoval patrně již za Přemysla Otakara II. opevněný hrádek, pozdější Vlašský dvůr. Ten vznikl zřejmě záhy po zahájení dobývání stříbrné rudy v okolí, nejspíše jako zeměpanský hrádek a sídlo královského urburéře, který je pro Kutnou Horu poprvé doložen k roku 1291. Hrádek zároveň poskytoval základní ochranu pro okolní hornická sídliště a provozy a současně sloužil jako bezpečné úložiště pro těžbou vyprodukované stříbro. Na otázku, zda již v tomto období probíhala v areálu také ražba mince, odpověď neznáme. Větší část badatelské obce se ovšem kloní spíše k závěru, že tomu tak nebylo a že stříbro vytěžené z kutnohorských dolů bylo transportováno k mincování do Prahy. Umístění provozů mincovny do objektu Vlašského dvora je pak spojováno až s obdobím kolem roku 1300 a mincovní reformou Václava II. Na přelomu 13. a 14. století postihla vývoj této části města ještě jedna mimořádná událost, kterou bylo založení nejstaršího městského kostela Panny Marie (1300), známého dnes pod mladším zasvěcením sv. Jakubovi, v těsné blízkosti dvora. Vznik této stavby nepřímo dokládá dostavbu městské fortifikace a ztrátu původní vojenské funkce Vlašského dvora. Za nejstarší část areálu je obecně považována plášťová zeď dvora, která dala celému areálu typický oválný půdorys, společně se severní věžovou branou a oběma křídly šmiten. Do identického období je kladen také objekt ležící v sousedství dvorské kaple, tzv. stará pokladnice, a objekt rejtunku, kde bylo snad původní sídlo mincovního úřadu. Výstavba parkánu, který se v jižní části váže na městskou fortifikaci, byla zahájena až po roce 1304. V severní části byl před parkánem vyhlouben příkop, který následně, v průběhu 15. století, zanikl. Další objekty patřící této nejstarší fázi nejsou známy, hypoteticky se počítá s existencí dalších převážně dřevěných a hrázděných konstrukcí. Razantní změna areálu nastala v době vlády Václava IV. v poslední čtvrtině 14. století, kdy vznikla nová jižní brána, došlo k přestavbě původního úředního domu a výstavbě kaple, prenárny a královského paláce - tzv. Vysokého domu.

Exponát – Reprodukce fotografií. Chlapecká škola ve Vlašském dvoře a průčelí šmiten před rekonstrukcí. Autor neznámý, fotografie z roku 1876, Státní okresní archiv v K. Hoře, reprodukce. Portál. Pozdně gotický portál s „korunovaným L“, iniciálou krále Ludvíka Jagellonského (*1.6.1506 - +29.8.1526). Exponát – reprodukce obrazu. Severní kout nádvoří Vlašského dvora. Josef Hilbert, olejomalba z roku 1845, České muzeum stříbra v K. Hoře, č. VU/33/M, reprodukce. Potisk okna - tvář mladého muže. Fragment náhrobní desky z druhé čtvrtiny 14. století nalezený v roce 2010 při archeologickém výzkumu v areálu Vlašského dvora.

Výstavní sál (průvodce si stoupne do zálivu druhého stolu a návštěvníci obklopí stů l do půlkruhu) Model 2: Vlašský dvůr podle modelu Jana Krause z roku 1861. Originál v Českém muzeu stříbra v K. Hoře, č. 477/2001. Další změny postihly Vlašský dvůr v 15. století za vlády Jiřího z Poděbrad, který nechal zvětšit úřední prostory a dal vzniknout zadnímu traktu západního křídla, včetně tzv. Mincmistrovského domu. Z roku 1477 pochází také objekt nové kernárny ležící před Vysokým domem. Dvě velké přestavby proběhly i v 16. století, konkrétně v letech 1523-1526 a 1578-1580. Přestavěno bylo západní křídlo rejtunku, Mincmistrovský dům, objekt prubovny a jihozápadní křídlo šmiten, nově postavena pak byla puchhalterie a světnice v parkánu. V 17. století byl adaptován sál ve vysokém domě na úřednický byt. Současně vzniklo první patro nad jihovýchodním křídlem šmiten a přístavek v severní části parkánu s objektem nové prenárny. Zástavba v této (severozápadní) části dvora pak vydržela až do 40. let 19. století, kdy byla v rámci první rozsáhlé asanace zbořena. Patrně v souvislosti s opravou kaple byly „někdy“ kolem roku 1864 odstraněny také poslední zbytky opevnění na straně k městu, reprezentované archaicky vyhlížející hradbou s cimbuřím. V roce 1881 získalo Vlašský dvůr do držení město Kutná Hora, které pak po zhotovení několika přípravných projektů, v dubnu 1893, zahájilo na objektu nové demoliční práce. Ty se týkaly zchátralého mincmistrovského domu, severozápadního a jihozápadního křídla. Na uvolněné ploše pak byla postavena nová budova měšťanské dívčí školy (1894). V další etapě, trvající do roku 1897, pak bylo na radnici přestavěno i severovýchodní a jihovýchodní křídlo a znovu opravena kaple.

Exponát - reprodukce fotografií. Vlašský dvůr v průběhu demolice. Autor neznámý, fotografie z let 1893 – 95, České muzeum stříbra v K. Hoře, reprodukce. Exponát – reprodukce obrazu. Zaniklé severozápadní křídlo Vlašského dvora. Josef Hilbert, olejomalba z roku 1842, České muzeum stříbra v K. Hoře, č. VU/29/M, reprodukce. Potisk okna – točenice. Točenice. Část z osobního znaku krále Václava IV. (ve zlatém štítu modrá točenice s ledňáčkem), který je umístěn nad průjezdem do Vlašského dvora a odkazuje na panovníkem iniciovanou přestavbu areálu. Exponát - socha havíře. Barokní socha havíře z r. 1740 má svou kopii uprostřed kašny na nádvoří - ta byla ulita z bronzu ve druhé polovině 19. století v pražském Karlíně. Potisk okna – půdorys klenby. Půdorys klenby kaple sv. Václava a Ladislava. Žebroví kaple je sklenuto ve stavebním slohu tzv. vrcholné lucemburské gotiky.

Kinosál (po prohlídce hlavního sálu s modely vstoupí návštěvníci do „kinosálu“, posadí se na taburety před obrazovkou a průvodce komentuje animaci) Nyní si společně zkusíme přiblížit jednotlivé pracovní kroky a technologické postupy související s výrobou mince ve Vlašském dvoře na konci 15. století. 3D model Vlašského dvora, který pro to budeme používat, odpovídá přibližně prvnímu z rekonstrukčních modelů, jež jsme právě viděli. Nám bude sloužit hlavně k představě umístění jednotlivých technologických provozů, zachycených na Kutnohorské iluminaci. Kutnohorská iluminace je v majetku GASK. Iluminace byla patrně úvodním foliem rozměrné chorální knihy některého z kutnohorských kostelů a zachycuje těžbu a zpracování stříbrné rudy v Kutné Hoře kolem roku 1500-1510.

Obraz můžeme rozdělit na četné dílčí scény, které zachycují jednak samotnou těžbu stříbrné rudy, dále její primární zpracování (třídění, roztloukání, proplavování), následný prodej na rudném trhu, tavbu v pecích (hutnění) a konečně ve spodní části také výrobu mince ve schematicky znázorněné královské mincovně ve Vlašském dvoře. Je třeba říci, že autor iluminace nezachytil zdaleka všechny výrobní kroky, a také situování jednotlivých scén v místnostech mincovny nemusí zcela odpovídat historické realitě. I přes všechny uvedené nedostatky ale kutnohorská iluminace nadále představuje nejlepší známé vyobrazení středověkého mincovního provozu se všemi jeho klíčovými fázemi.

Provozy probíhající ve Vlašském dvoře zachycené na kutnohorské iluminaci.

Provozy probíhající ve Vlašském dvoře můžeme rozdělit do tří základních okruhů, na tzv. dílo přípravné (I.), dílo mincířské (II.) a dílo pregéřské (III.).

Provozy probíhající ve Vlašském dvoře zachycené na kutnohorské iluminaci. Barevně jsou odlišeny jednotlivé výrobní kroky zachycené v animaci.

I.1. Dílo přípravné - PRUBA (Evidence) Veškeré do královské mincovny přicházející stříbro muselo být nejprve pečlivě přezkoumáno a zaevidováno. Tato fáze, označovaná jako „pruba“, probíhala v objektu prenárny a prováděl ji prubíř. Šlo o prověření kvality z hutí do mincovny dodávaných bochánků tzv. hertovního, to znamená surového, stříbra. Bochánky měly přibližnou velikost i tvar bochníku chleba. Jednotlivé bochánky se pečlivě převažovaly na mincovních vážkách. K ověření jejich kvality se používaly také takzvané prubířské kameny. Jednalo se o sadu tyčinek různě tvrdých nerostů, kterými bylo možno zkoumat mechanické vlastnosti kovu (tvrdost, lesk) a následně tak stanovit jeho kvalitu. Hertovní stříbro bylo výrobním polotovarem. Pro jeho další použití bylo obvykle nutné zvýšit jeho ryzost vyčištěním (tzn. snížením obsahu příměsí), které se provádělo jeho přepalováním v nístějových pecích. Po vyčištění – přepálení, bylo stříbro ocejchováno a uloženo. I.2. Dílo přípravné - REGISTRACE V mincovní světnici probíhala důsledná registrace nejen veškerého mincovnou přijatého stříbra, ale i jednotlivých výrobních meziproduktů a ve finále pak i vyprodukovaných mincí. Cílem této evidence bylo udržovat neustálý přehled o množství zpracovávaného drahého kovu, výrobních ztrátách a získané produkci. Tato kancelář tak byla vrcholným - řídícím pracovištěm celé mincovny. Tady můžeme vidět úředníka mince, jak dohlíží na písaře mince a hutního písaře. Sem docházel prubíř hlásit poznatky z evidence. Zde byly bochánky hertovního stříbra opět pečlivě převáženy a zapsány do knihy stříber. Na iluminaci můžeme vidět klíčníka doprovázeného ostrahou, který má přístup do mincovní pokladny. Mincovní pokladna ukrývala veškeré ceniny, které se nalézaly v objektu mincovny – stříbro, mince i jejich raznice. I.3. Dílo přípravné - KERNÁRNA (Příprava mědi do mincovní slitiny) V objektu kernárny se připravoval druhý pro mincování nezbytný kov - mincovní měď. Tento provoz iluminace bohužel nezachycuje. Z jiných dobových pramenů ale máme představu, jak tato činnost probíhala. Mincovní slitinu, neboli werk, netvořilo totiž pouze čisté stříbro, ale směs stříbra s tzv. mincovní červenou mědí. Vzájemný poměr obou kovů se stanovoval podle konkrétního typu mince, která měla být ze slitiny vyrobena. Aby se docílilo snadnějšího promíchání obou kovů, používala se měď upravená na malá zrnka - granule. Zrnění mědi se provádělo naléváním roztaveného kovu přes březová košťata do studené vody.

II.1. Dílo mincířské - GYSÁRNA (Slévárna) Dílo přípravné končilo ve slévárně, v dobové terminologii „gysárně“. Objekt je rozeznatelný podle velkého komínu. Je sice trochu zvláštní, že tento nepříliš zdravý a nelibě vonící provoz sousedil přímo s místnostmi královského paláce. Na druhou stranu mohl ale panovník alespoň vidět a cítit, že se v jeho mincovně usilovně pracuje ve dne v noci. Centrem provozu gysárny byla opět pec(e), ve které(ých) se rozpouštěla a následně udržovala v roztaveném – tekutém stavu mincovní slitina - werk, ze které se zde odlévaly pruty mincovního stříbra tzv. cány. Na iluminaci vidíme gysaře s pomocníkem při lití těchto cánů. Roztavený werk se naléval do připravené formy (do stejně velkých protáhlých kapes – barchánů, vzniklých opakovaným přeložením kusu textilu a vytvořením pravidelných záhybů) a chladil ve vodě. Výsledkem byly cány. Pruty mincovního stříbra o velikosti a síle přibližně jednoho prstu. II.2. Dílo mincířské - ŠMITNY (Polotovar mince) Další část díla mincířského se odehrávala ve šmitnách, kde se z cánů – prutů mincovního stříbra v několika krocích vyráběly mincovní střížky, polotovary mincí, mající podobu stejně velkých a stejně vážících kulatých plíšků určených k ražbě. Cány se musely nejdříve rozklepat na podlouhlé a přibližně stejně široké a silné pásky. Z těch v dalším kroku střihač nůžkami odstříhal čtverhranné střížky zvané farfule. Ty bylo následně potřeba dotvarovat, zakulatit na kulaté plátky, neboli šrotlíky. Ty se pak hromadně srovnávaly tzv. klopováním, úderem kladiva na celý sloupek plátků. Plíšky bylo během zpracovávání třeba průběžně zahřívat, takže na konci procesu byly začernalé. Záři a lesk získaly plíšky zpět vybělením v další části provozu, tzv. vajskomoře, kde se vyvařily v měděném kotli v roztoku kuchyňské soli s vinným kamenem. Šmitnami vyprodukované a pro ražbu připravené plíšky se znovu zaevidovaly v mincovní světnici, stejně jako veškeré odstřižky, nepovedené kusy a mincovní odpad, který se vracel zpět do gysárny k novému přetavení.

III.1. Dílo pregéřské - PREGHAUS (Ražba) Ražba mince probíhala v preghausu, kde pregéři, cenění odborníci, ručně razili mince přesnými údery kladiv na raznici. Pracovní lavice se skládala ze dvou částí. Štoku, ve kterém byla zasazena spodní část raznice, a sedátka. Pro kvalitní vyražení mince byl třeba přesně vedený úder bez velkých zpětných vibrací. Proto byly štoky zasazeny do otřesy tlumící směsi popela a písku, obvykle vsypané do sudu bez dna. To, že byli pregéři považováni za ceněné odborníky, je na iluminaci patrné i z honosného oděvu, který při práci oblékali. Vyražené mince se po vyražení opět přesně evidovaly.

IV.1. Mince - PRAŽSKÝ GROŠ Nejznámější mincí, která se razila ve Vlašském dvoře, byl Pražský groš. Ten zavedl král Václav II. jako součást měnové reformy „Ius regale montanorum“. Na lícové straně mince (averzu) je vyražen symbol královské koruny, po jehož obvodu se ve dvou pásech nachází latinsky psaná textová legenda s titulaturou a jménem panovníka „+ WЄNCЄZLΛVS · SЄCVNDVS, + DЄI °/° GRATIA °/° RЄX °/° BOЄMIЄ“ (Václav II. z boží milosti král český). Na rubu (reverzu) mince je znázorněna heraldická figura dvouocasého českého lva, kterou po obvodu mince provází latinsky psaná textová legenda označující typ mince „+GROSSI °/° PRAGENSES“ („pražský groš“). Název mince „groš“ pochází z latinského výrazu „denarus grossus“, což znamená „velký denár“. Od roku 1300, kdy byla založena mincovna, se započalo také s ražbou malých mincí tzv. „parvů“. Parvi, s průměrnou vahou okolo 0,54 g, nesly stejnou obrazovou složku jako groše a zkrácenou textovou legendu ve znění „+ W °/° I °/° I °/° R °/° BOЄM“ a „+PRAG °/° PARVI“. Z počátku jich bylo 12, později i 15 až 16 do Pražského groše. Název získala tato mince z latinského výrazu „denarius parvus“, což znamená „malý denár“. Kvalita ražených mincí se postupně snižovala, a to jak za vlády Karla IV., tak za vlády Václava IV., kdy produkce mince dosáhla kvantitavního vrcholu. Snížená kvalita řemeslného zpracování byla daní za masovou produkci mincí.

Kupní sílu Pražského groše si můžeme demonstrovat na týdenním platu tovaryše v době vlády Václava IV. Tovaryš si vydělal 18 grošů. Za nové boty utratil 2 groše, za lopatu 1 groš, za sekyru groše 3, za kopu vajec 1 groš a za 2 kuřata také 1 groš. Na prasátko musel náš tovaryš pár týdnů šetřit, protože vepř se dal pořídit za 23 grošů. Ještě déle by šetřil na krávu, ta stála 55 grošů.

Pokladnice (Návštěvníci sestoupí do tzv. pokladnice, kde projdou kolem vitríny s ukázkami stěžejních kutnohorských mincovních ražeb, kopie Ius Regale a arkýře s novodobým ztvárněním motivu točenice a ledňáčka (osobní znak Václava IV.) a podívají se na pana pregéře). Mince vystavené ve vitrínách jsou totožné s exponáty z původní expozice. Pro doprovodný výklad je proto možné použít stávající publikaci Z. Petráně „Mince ražené ve Vlašském dvoře“. Exponát – Vitrína I. V první vitríně se nachází varianty Pražského groše a jeho nominálů z období vlády Václava II., Jana Lucemburského, Karla IV. a Václava IV. PG Václava II. PG Jana Lucemburského Půlgroš Jana Lucemburského byl zaveden v roce 1311, po přijetí Jana za českého krále. Na přední straně byl nejprve symbol patrona Českého království Sv. Václava, později i portrét samotného Jana Lucemburského. PG Karla IV. (obsahoval pouze 84 % stříbra). Dutý peníz Karla IV. PG Václava IV. Haléř Václava IV. byl zaveden v r. 1383, kdy nahradil starší „parvi“. Jednalo se o jednostranný peníz, kterému se říkalo také „haléř se čtyřrázem“. Exponát – Vitrína II. V druhé vitríně se nachází varianty Pražského groše a jeho nominálů z období husitských válek a z období vlády Jiřího z Poděbrad, Vladislava II. Jagellonského a Ludvíka Jagellonského. V období husitských válek těžba výrazně poklesla. Mincováno bylo nejen stříbro pocházející z těžby, ale také stříbro pocházející z přetavených předmětů (např. chrámových pokladů). Raženy byly groše s minimálním obsahem stříbra, kterým se hanlivě říkalo „flútky“. Tyto mince si ale logicky nezískaly důvěru a zejména v zahraničí nebyly přijímány. Aby se odlišily starší - kvalitní ražby od ražeb nových – nekvalitních, začalo se provádět kontramarkování mincí druhotnými značkami. Po období husitských válek – za vlády Zikmunda Lucemburského (1436-1437) – se, stejně jako za vlády jeho zetě Albrechta Habsburského (1437-1439) groše nerazily. K nejvzácnějším grošům patří ty, které byly raženy za vlády Ladislava Pohrobka, které jsou známy pouze v několika exemplářích. Groš krále Jiřího z Poděbrad (1450-1471) doprovází dvě malé mince. Jedná se o „Kruhový peníz s perlovcem“ (drobnou jednostrannou minci) a „Kladský haléř“ (rovněž drobnou minci raženou pro toto slezské knížectví). Groše Vladislava Jagellonského byly nadále velmi nekvalitní (obsahovaly zprvu 50 %, v závěru pak už jen 48 % stříbra v minci). Za vlády jeho nástupce Ludvíka Jagellonského se pak v královské mincově razily již jen malé „penízky“ a „haléře“ kruhového typu.

Exponát – Vitrína III. Ve třetí vitríně se nachází varianty mincí ražené v kutnohorské a jáchymovské mincovně za vlády Ferdinanda I., Maxmiliána II. a Rudolfa II., a dále mince z období Stavovského povstání a z období vlády Fridricha Falckého. Vidíme zde poslední „Pražský groš“, jenž byl ražen za vlády Ferdinanda I. (v r. 1547 s vahou 3,19 g), který v roce 1548 vystřídal nový typ stříbrné mince „tolar“. Název této mince se odvozuje ze zkomoleniny názvu dalšího významného českého rudního revíru „Údolí svatého Jáchyma“ „Sanctus Joachims Thal“, kde se na počátku 16. století rozeběhla nejen intenzivní těžba stříbra, ale od roku 1520 zde fungovala i samostatná mincovna spravovaná hraběcí rodinou Šliků. Nové šlikovské mince byly od samého počátku připravovány na export do zahraničí. Vycházely ze starších saských ražeb – guldengroshen. Pro odlišení místa původu Joachimstthaler Guldengrosch. Postupem času docházelo ke zkomolení na „Joachimsthalergrosch“, „jochmtáslský groš“, „tálský groš“ až nakonec „thaler“ či česky „tolar“. Ve dvacátých letech 16. století Šlikovská mincovna dodávala na mezinárodní trh miliony tolarů a stal se obecným pojmem pro velkou stříbrnou minci. Tolary ze šlikovské mincovny doplatily na svou výjimečnou kvalitu a vysoký obsah stříbra. Miliony mincí byly roztaveny a použity v knížecích mincovnách na území Německa k výrobě drobného nekvalitního oběživa. Proto jsou tyto tolary poměrně vzácné. Po celou oficiální dobu ražby šlikovských tolarů (1520 -1528) se opis až na drobné úpravy neměnil. Na averzu mince se nacházel dvouocasý český lev provázený opisem „LVDOVICVS °/° PRIM °/° D °/° GRACIA °/° R °/° BO °/° (tj. Ludvík První z boží milosti král český). Na rubové straně byla zpodobněna postava sv. Jáchyma, kterou časem nahradil šlikovský erb. Opis reverzu měl podobu „.AR °/° DOMI °/° SLI °/° STE °/° ET °/° FRA °/° CO °/° D. B. (tj. ARMA DOMINORIUM SLICORUM STEFANI ET FRATRES COMITUM DE BASSAUN). Ve vitríně vidíme také půltolar a tolar Rudolfa II. společně s mincí označenou nápisem „MALEY GROSS“ (jedná se o drobnou minci s obsahem stříbra 38 %, která je zajímavá tím, že nese částečně český nápis). Mince s letopočtem 1618 – 1620 je 12krejcar „Českých stavů“ s nápisem „MONETA REGNI BOHEMIA“ (mince království českého) a nechávali je razit čeští stavové spolu s hodnotami 24 a 48. Exponát – Vitrína IV. Ve čtvrté vitríně se nachází varianty mincí ražené v kutnohorské mincovně za vlády Ferdinanda II., Ferdinanda III., Leopolda I. a Karla VI. Ražba mincí formou pregéře probíhala do r. 1661. Po měnové reformě císaře Leopolda se mince začaly razit rychlejší „válcovou“ metodou. Při ní projížděl mezi dvěma válcovými raznicemi stříbrný plátek, na který se souběžně vyrážel líc i rub mince. Některé mince jsou ale v důsledku této mincovní techniky prohnuté. Od r. 1717, za vlády císaře Karla VI., byly mince raženy formou otočného lisu - balanciéru. Vzhledem k útlumu těžby stříbra se opět často zpracovával i tzv. „pagament“, což byl mincovní kov vzniklý z přetavení nejrůznějších stříbrných předmětů. Ražba v mincovně v Jáchymově byla ukončena v r. 1671 a v Kutné Hoře v r. 1726 (mincovna uzavřena definitivně v r. 1727). V roce 1784 byl zrušen i úřad a titul mincmistra.

Exponát – Vitrína s faksimile (opisem) „Ius regale montanorum“ Horní zákoník, který na zakázku Václava II. sepsal italský právník Goozzo z Orvietta. Dokument vymezoval zásadní právo panovníka na podíl a výnos ze stříbrného dolování, řídila se jím i práce havířů a dolování. Exponát - Ledňáček ve věníku. Pan pregéř V dobovém obleku s modelem mincovní (pregéřské) lavice, které se také říkalo „štok“. V preghauzu pracovalo ve dvanáctihodinových směnách patnáct až šestnáct pregéřů, z nichž každý musel za směnu vyrazit dva tisíce dobrých mincí. Adepti ucházející se o tuto práci museli vykonat vstupní zkoušku, jejíž součástí byla i ražba sta dobrých mincí v jedné souvislé řadě. Nejstarší varianty mincovních štoků měly podobu dřevěné bedny, která byla na zadní straně zvýšená a naplněná pískem. Na bedně byla upevněna spodní část razicího „kolku“ (matrice), horní část razicího kolku (patrici) držel pregéř v ruce. Pregéř položil mincovní střížek - kolečko na spodní část, přiložil horní část a jedním úderem vyrazil groš. Kladivo, které pregéř používal, nebylo rovné, ale mírně zaoblené, aby byla práce snadnější, a vážilo cca 5 kg. Razicí kolky byly vyráběny z kvalitního kovu pomocí jednoduchých raznic, kterými se provedla předkresba, která byla následně ručně dovyřezána specializovanými rytci - „řezači želez“.

Pomocný slovník Asanace - Při asanaci se provádí rozsáhlé stavební úpravy často zahrnující demolici starších objektů a následnou novou výstavbu. Balanciér – Razící mincovní stroj pracující na principu vřetenového lisu. Největšího využití došly v průběhu 18. století, kdy se začaly jejich rozměry redukovat a jejich obsluhu zastali již pouze dva dělníci. Ražba na balanciéru byla neobyčejně přesná, chyby, jako byl dvojráz či posunutí líce proti rubu, byly téměř vyloučeny. Cány – Polotovar při výrobě mince. Pruty, či tyčky ulité z mincovní slitiny o přibližně stejných rozměrech a hmotnosti. Farfule – Polotovar při výrobě mince. Čtverhranné střížky o stejné velikosti nastříhané s rozklepaných cánů. Flůtky – Groše s minimálním obsahem stříbra. Gysárna – Gosa – Slévárenský provoz ve Vlašském dvoře, ve kterém se mincovní stříbro slévalo v přesně určeném váhovém poměru se zrnky mincovní mědi. Vznikla finální mincovní slitina mědi a stříbra, tzv. werk, která byla tvrdší než samotné ryzí stříbro. Hertovní stříbro – Hutní stříbro - Polotovar při výrobě mincovního stříbra. Jednalo se o tzv. nečisté stříbro dodané do mincovny z okolních hutí. Stříbro v této formě nebylo ještě ryzím kovem, ale slitinou stříbra s příměsí nedrahých kovů, které se z něj odstraňovaly přepalováním. Hutní písař – Nižší úředník, který ve spolupráci s prubířem vedl evidenci hertovního – hutního stříbra. Ius regale montanorum - Horní zákoník, který nahradil staré zvykové právo jihlavské. Ius regale montanorum vešlo v platnost v roce 1300 a kodifikovalo mimo jiné právo panovníka na podíl z vytěženého nerostného bohatství. Kernárna – Zrnírna – Jeden z výrobních provozů ve Vlašském dvoře, ve kterém se připravovala mincovní měď . Roztavená měď se lila přes březová košťata do studené vody, přičemž vznikala drobná zrnka mědi. Klopování – Vyrovnávání mincovních střížků. Královský urburéř - Urbura představovala ve středověkém horním právu podíl panovníka na zisku při dolování kovů. Podíl se nevyplácel v penězích, nýbrž ve formě naturálií, tedy části vytěženého kovu, jenž byl poté většinou použit na výrobu mincí. O výběr urbury se starali královští úředníci, zvaní urburéři. Knihy stříber – Registrační knihy sloužící k průběžné evidenci v mincovně zpracovávaného stříbra. Mincmistr – Královský úředník stojící v čele mincovny. Zodpovídal za celý proces mincovního díla a to, jak po stránce technologické, tak i evidenční. Mincmistrovský dům – Sídlo mincmistra v sousedství Vlašského dvora sloužící k obytným, ale i kancelářským a skladovacím účelům. Mincovní světnice – Kancelářské prostory, ve kterých se prováděla veškerá úřední agenda související s výrobou mince. Mincovní pokladna – Ostrahou střežená, jako trezor fungující místnost, kde se uchovávaly nejen vyražené mince, ale také veškeré nezpracované mincovní stříbro, raznice pro výrobu mincí atd. Mincovní měď – Čistá, ryzí tzv. červená měď. Používala se při výrobě mincovní slitiny jako pomocný mincovní kov. Vylepšovala mechanické vlastnosti mince. Mincovní slitina – Werk – Slitina mincovního stříbra a mincovní mědi. Vzájemný poměr obou kovů se stanovoval podle konkrétního typu mince, která měla být ze slitiny vyrobena. Mincovní stříbro – Fajn – Čisté, ryzí stříbro získané přepalováním ze stříbra hertovního.

Mincovní střížky – Polotovary mince. Stejně velké a silné, zakulacené a vyrovnané plátky mincovního plechu, připravené k ražbě. Nístějová pec – Je pec sloužící k rafinaci (čištění) hertovního stříbra jemným sháněním ve speciální kupelační nádobě zvané test (nepolévaná keramická mísa s nístějí vytvarovanou z popele). Parkán - Fortifikační prvek hradebního opevnění. Jedná se o prostor před samotnými hradbami, který je z přední strany chráněn další, zpravidla menší zdí. Písař mince – Nižší úředník, který vedl evidenci mincovní produkce. Pregéř – Specialista provádějící samotnou ražbu mince. Preghaus – Označení jednoho z provozů Vlašského dvora, ve kterém se prováděla ražba mince. Prenárna – Označení jednoho z provozů Vlašského dvora, ve kterém se provádělo čištění hertovního stříbra, aby získalo požadovanou kvalitu stříbra mincovního. Prubíř – Specialista, který ve Vlašském dvoře prováděl veškeré chemické a materiálové analýzy. Určoval obsah drahého kovu v přijímaném hertovním stříbře, stanovoval poměry stříbra a mědi v mincovní slitině atd. Schvaloval jakost finální mince. Prubířské kameny – Nerosty o různé škále tvrdosti, používané prubíři pro ověřování ryzosti kovů, mincí či šperků při zkouškách poškrábáním. Prubovna - Označení jednoho z provozů Vlašského dvora, ve kterém se prováděla přejímka a registrace dodávaného hertovního stříbra. Puchhalterie - Označení jednoho z kancelářských provozů Vlašského dvora, fungujícího především jako účtárna. Raznice – Mincovní typář - razidlo. Dva kusy ručně rytých raznic nesoucích obraz lícu a rubu mince sloužící k ražbě mince. Rejtunk - Označení jednoho z kancelářských provozů Vlašského dvora, ve kterém se konaly pravidelné porady horních, hutních i mincovních úředníků, týkající se produkce těžby, hutí a mincovny. Šmitny – Mincířské kovárny. Označení provozů Vlašského dvora, ve kterých se připravovaly mincovní střížky. Provádělo se zde rozklepávání cánů, stříhání, zakulacování a srovnávání střížků. Šrotlíky – Již zakulacené mincovní střížky. Štok – Pregéřská lavice. Úředník mince – Vyšší úředník provádějící kontrolu jednotlivých registratur. Vajskomora - Označení jednoho z výrobních provozů Vlašského dvora, ve kterém se před ražbou zbavovaly nečistot mincovní střížky. K dalšímu studiu Bisingerová, M. – Hrabánková, S. – Načeradská, P. – Petráň, Z.: Vlašský dvůr. Tajemnství mince. Kutná Hora 2001. Studničková, M. – Purš, I.: Kutnohorská iluminace. Kutná Hora 2010. http://www.cms-kh.cz/sites/default/files/books/leminger-kralovska_mincovna.pdf http://www.velebil.net/clanky/hutnictvi-stribra/ http://www.zmizelakutnahora.cz/cs/