KRÁLOVNA HOR. Pavel Bém

KRÁLOVNA HOR

Pavel Bém

Kurt Diemberger

Peter Habeler

K2 je tajemným spícím drahokamem a zůstává stále nedostupná. Pokud ji chcete zdolat a vrátit se dolů se zdravou kůží, musí při vás stát anděl strážný. Časy se sice mění, ale ani v dnešní době, kdy máme přesnou satelitní předpověď počasí, si nemůžete být nikdy jisti, kdy se tato spící masa skály a ledu náhle probudí a rozhněvaná v obrovských lavinách pohltí horolezce jako mravence. Pro mne je K2 „horou na vrcholu hory“. Podmaní si vaši duši i srdce a vy se musíte stále a stále vracet. Stát na jejím vrcholu a prsty se dotýkat nebe je stále pro většinu horolezců nesplnitelným snem. Podle statistik se dolů nevrátí jeden ze čtyř horolezců, kteří se o výstup pokusí. Jak silná musí být oddanost ke K2, když jsme ochotni podstupovat takové riziko!

Přede mnou na psacím stole leží nová kniha o „hoře hor“, K2  – nazývané také Čhogori –, kterou napsal Pavel Bém. Skvělé dílo, které vypráví příběhy, jež by člověk sotva prožil na jiné osmitisícovce. Nemohl by, neboť K2 je právě tou nejtěžší osmitisícovkou na světě. Především strmé stěny a příkré svahy činí výstup na tuto horu únavným a hlavně nebezpečným, a to nezmiňuji problémy s počasím, jako je chlad nebo bouře.

Pro mne je K2 osudovou horou. Poprvé jsem ji viděl v roce 1957, kdy jsme společně s Hermannem Buhlem, Marcusem Schmuckem a Fritzem Winterstellerem vystoupili jako první lidé bez pomoci šerpů a kyslíkových přístrojů na sousední Broad Peak. Tehdy jsme byli na ledovci Baltoro úplně sami. O dvacet let později při expedici na Gašerbrum II byla osamělost hor i karákóramských ledovců tatam, na Baltoru bylo k vidění tucet podobných výprav, jako jsme byli my. V roce 1983 jsme společně s Julií Tullis filmovali úspěšný výstup italské expedice na K2 ze severní, čínské strany. Dostali jsme se do výšky 8 000 metrů a stali se tak nejvýše položeným filmovým štábem na světě. V letech 1984 a 1986 jsme se na „naši“ horu opět vrátili, tentokrát z pákistánské strany. Rok 1986 byl zcela výjimečný, a to díky novým, těžkým prvovýstupům, ale také tragédiím. Během tzv. „černého léta“ zemřelo na K2 třináct horolezců. Tehdy jsem ztratil Julii, svou drahou přítelkyni a životní partnerku.

Velmi rád vzpomínám na svůj pokus zdolat tuto horu. Bylo to v roce 1984, kdy jsem se společně se svým týmem a  nezapomenutelnou Wandou Rutkiewiczovou musel kvůli špatnému počasí stále vracet do základního tábora. Wanda byla vedoucí jedné výjimečně silné polské ženské expedice, ke které patřila také Mrufka Wolfová. Bohužel jsme nebyli úspěšní. Mrufka byla opět členkou mezinárodní expedice o 2 roky později, tedy v roce 1986 – roce, kdy na K2 zemřelo 13 osob. Mezi nimi i Mrufka. O život přišla při sestupu krátce před tím, než by se jí bývalo dostalo záchrany ve stanu. Již jsem se na tuto horu nikdy nevrátil…

Pokud se na K2 ještě jednou vrátím, půjdu z osamělé shaksgamské strany. Tam na mě už od roku 1999 čeká na skrytém místě, pod kameny boční stěny ledovce, sud s horolezeckým vybavením a konzervami tuňáka… Přeji knize Pavla Béma hodně štěstí!

00 I K2-Uvod_cs5-5.indd 4

20.10.14 12:16

Josef Rakoncaj

Juanito Oiarzabal

Malost, respekt, bezvýznamnost se vybaví při pohledu na monstrum označené K2. Stojí v závěru údolí jako hradba dělící svět někde v  hloubi Karákóramu. Zvědavost poznat, co je na druhé straně, láká pozorovatele, aby přistoupili blíž. Někteří jsou připraveni vystoupit až na samotný vrchol. Vrchol jim však nabídne jen pomálu dobrého počasí a pramalou šanci či naději, že cíle dosáhnou. Kdo se jednou zaplete s myšlenkou stanout až tam nahoře, nemá sílu se toho pokušení zbavit. Ono se totiž bez K2 nedá žít.

Nejlepší vzpomínka, kterou jsem si ze všech svých výstupů na osmitisícovky uchoval, je můj první výstup na K2. Vždy se jí říkalo „dokonalá hora“ a já si skutečně myslím, že přesně taková je. Bylo to v roce 1994 a měli jsme neuvěřitelné štěstí. Dala se dohromady velmi dobře připravená a silná skupina: Félix Iñurrategi, jeho bratr Alberto, Kike de Pablo, Juan Tomás a já. Zvolili jsme výstup z jižní strany přes pilíř, který otevřel v roce 1986 Slovinec Tomo Česen, aniž by se ovšem dostal na vrchol. Těžké skalnaté a mixové úseky jsme překonali s velkými obtížemi. Byla to nová cesta na vrchol, kterou jsme pokřtili jako „Baskickou cestu“. Od tohoto výstupu jsem začal vážně uvažovat o pokoření všech 14 osmitisícovek a na tento cíl jsem zaměřil veškeré své úsilí.

Zkuste se zaplést s K2 i vy, třeba tím, že otevřete tuto knihu.

Podruhé jsem stál na vrcholu o deset let později v červenci 2004 jako druhý na planetě po české horolezecké legendě – Josefu Rakoncajovi. Při sestupu mi omrzly oční rohovky a i kvůli špatné viditelnosti jsem minul poslední výškový tábor na rameni K2. Kamarádi mě museli hledat a v dramatické situaci jsem strávil celých čtyřiadvacet hodin. Až následujícího dne jsme mohli pokračovat v sestupu a vrátit se do základního tábora. Omrzl jsem a přišel o všechny prsty na nohou. Tentokrát si se mnou „dokonalá hora“ zle zahrála, přesto ji stále miluji. Neuchoval jsem si žádnou hořkost a dál oceňuji dobré zážitky mnohem více než špatné zkušenosti. Kniha K2 Královna hor od Pavla Béma, se mi zdá velmi dobrá. Texty jsou dobře podložené a poutavě sepsané. Design a celkový vzhled knihy patří mezi to nejlepší, co jsem z knih o horách viděl. Velkorysý formát totiž umožňuje vnímat unikátnost a  kvalitu fotografií, jejichž výběr je také skvělý. Dokonale popisuje atmosféru cesty do základního tábora i vzrušující cestu výstupu. Přeji, aby kniha měla úspěch, a blahopřeji Pavlovi a jeho týmu k  tomuto počinu! Srdečně

00 I K2-Uvod_cs5-5.indd 5

20.10.14 12:16

OBSAH I.

K2 – Královna hor

II.

Hory Pákistánu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18–29

III.

Touha po životě je touhou po svobodě

IV.

Bohatství tvarů, barev a vůní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38– 47

V.

Každodenní boj o přežití . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48–55

VI.

Parkinsonovy zákony a létání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56– 65

VII.

Globální světy a politika násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66–77

VIII.

Karakoram Highway . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78–97

IX.

Askole: Takový obyčejný život na vesnici . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98–109

X.

Baltoro

XI.

Markéta a Nima . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142–149

XII.

Concordia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150–171

XIII.

Přicházíme do základního tábora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172–185

XIV.

Loučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186–193

XV.

K2 v nekonečné nádheře skalních žeber . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194–205

XVI.

Život v základním táboře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206–217

.................................................................................................................................

................................................................................

..................................................................................................................................................

8–17

30–37

110–141

XVII. Znamení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218–225 XVIII. Vyrážíme: Orlí hnízdo v C1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226–239 XIX.

Konečně nad mraky: C2 (6 700 m) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240–255

XX.

Poslední vynáška

XXI.

Sny a magie čísel: Kostky jsou vrženy! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 272–283

............................................................................................................................

256–271

XXII. C3 (7 350 m): Cesta už vede jenom nahoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284–293 XXIII. C4 (7 850 m): Na rameni K2

......................................................................................................

XXIV. 1. srpna 2012: Půlnoční divadlo

..............................................................................................

294–303 304–315

XXV. Vrchol K2 (8 611 m) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 316–333 XXVI. Cesta peklem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 334–349 XXVII. Utrpení konců: Cesta (tam a) zase zpátky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 350–355 Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360–362 Rejstříky

.............................................................................................................................................................

364–367

Statistiky K2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 368–377

00 I K2-Uvod_cs5-5.indd 7

20.10.14 12:16

Nejvyšší asfaltová silnice na světě – Karakoram Highway a všudypřítomná terasovitá políčka kolem ní.

„Protože příroda dychtí po kráse. A je spokojena jen tehdy, když je krása velebena. Krása vnější je viditelnou částí krásy vnitřní. A projevuje se světlem vyzařujícím každému z očí. Nesejde na tom, jestli je dotyčný špatně oblečen, neřídí se vzory domnělé elegance, nesnaží se ani zapůsobit na lidi kolem. Oči jsou zrcadlem duše a ukazují vše, co se zdá skryto.“ (Paulo Coelho: Rukopis nalezený v Akkonu) Karakoram Highway. Tolik jsem o  ní slyšel, ale nikdy jsem si nedovedl představit, co vlastně znamená. Velehorská „dálnice“, která spojuje východ se západem, sever s jihem, západní Tibet s  Indií a  Pákistánem. „Dálnice“, která vyrostla na  Hedvábné stezce, někdejší starověké obchodní cestě spojující Čínu 80

s Evropou. V mých fantaziích po ní celé týdny a měsíce putovaly pestrobarevné karavany koní, jaků či velbloudů naložené zbožím všeho možného druhu, od hedvábí přes mouku až po zlato a drahé kameny. Ale jak vypadá dnes? Co všechno po ní chodí či jezdí? A  jaké jsou hlavní legálně přepravované komodity?

Kapitola VIII. / Karakoram Highway

08 I K2-Karakoram_cs5-5.indd 80

20.10.14 12:56

„Civilizace a kultura je produkt nesvobody rozparcelované do ohrad.“ (Jean-Jacques Rousseau) Nádherná malebná vesnička představující konec pokusů o technologickou civilizaci severního Pákistánu. Prašná cesta zde končí. Dál už nevede. Ne že by znamenala pro místní vesničany nějakou jistotu. Je sjízdná pro japonské toyoty pouze, když Alláh „dá“, nejsou povodně, neleží pod pěti metry čerstvého sněhu anebo nezmizí během vteřiny pod obrovskými sesuvy půdy při déletrvajících deštích. V nadmořské výšce 3 000 metrů žije pět set osmdesát obyvatel, z toho nejméně čtvrtinu tvoří děti. V tuto chvíli prožívají nejvlídnější čas v roce. Je turistická a horolezecká sezona, vesnicí projde pár stovek horalů a  pár desítek horolezců. My jsme jedni z  nich. Pro domorodce jedinečná příležitost trošku si přivydělat a zajistit obživu na drsný čas zimy, která za pár měsíců přijde. 10

0

Muži se celý den povalují na  zápraží domků, někdy polehávají na prašných ulicích, pokuřují a klábosí. Ženy jsou skryty našim očím, pracují na  přilehlých políčkách a  starají se o  základní obživu rodiny a  chod domácnosti. Pokud je náhodou zahlédnete na  prašné cestě, skrývají se za  svými burkami a  snaží se bleskurychle uhnout vašemu zvědavému pohledu. Všude se v prachu popelí děti, od batolat po předškoláky, a nikdo se o ně zjevně nestará. Muži lenoší, ženy pracují. Ani jedni, ani druzí na ně nemají čas. Uprostřed vesničky je malý udupaný plácek, který představuje místní náměstí. V jeho čele stojí kamenná budova o něco málo vyšší, než jsou okolní primitivní domky. Vyklube se z ní mešita.

Kapitola IX. / Askole: takový obyčejný život na vesnici

09 I K2-Askole_cs5-5.indd 100

20.10.14 13:08

Půvabné červené čapky patří askolským ženám, které jsou už zadané a mají spoustu dětí...

Zouváme se, odkládáme uctivě pokrývky hlavy a  pod ostřížím zrakem místního duchovního vstupujeme dovnitř. Moc dobře víme, že toto by se nám jinde nepoštěstilo. Mešita je chudá, ale čistá a  velmi prakticky zařízená. Má jediný problém, protéká jí střecha. Duchovní naznačuje, že nemá peníze na opravu, a  tak saháme do  kapes a  poctivě vysypeme celý jejich obsah. Na novou střechu to nebude, ale na nějaké dřevo a hřebíky ano. Ze svatostánku pokračujeme do  místního etnografického muzea. Je naprosto úchvatné. Jeho ředitel, na rozdíl od duchovního, ovládá plynně angličtinu a  s  hrdostí vypráví o  místních obyčejích a detailně popisuje funkce vystavených exponátů. Je to mimořádně zdařilý projekt zjevně sponzorovaný z  nějakých zahraničních dotací. V  duchu si říkám, tak alespoň k  něčemu takové dotace jsou. Zcela mimořádná je sbírka kamenných hrnců a  nádob, odhaduji, že ta největší bude vážit dobře přes padesát kilogramů. Je vydlabaná z jednoho kusu kamene. Rudu zaujme sbírka tradičních oděvů a  především nádherných dívčích čapek, a tím začíná úchvatný příběh…

a snažíme se uspokojit každou ženu. Starou, mladou, ošklivou i  přenádhernou. Úsměvy a  očekávání dobrých obchodů jako by ve vteřině rozbořily zdi ostychu, náboženských předsudků i  poněkud chladného islámského katechismu. Netuším, jak tenhle příběh může skončit a  co všechno s  těmi nádherami i krámy budeme na K2 dělat. Dámy ztrácejí grácii, šeptají modlitby, aby se i jim obchody zdařily, a když nepomůžou modlitby, přijdou ke slovu lokty…

Jedna místní dáma mi nabídla ke koupi i nádhernou podprsenku. Přivezl jsem ji manželce. Měla radost, ale prý ji asi nosit nebude...

Za  nepředstírané péče ředitele muzea se vracíme zpátky na náměstíčko. Pan ředitel cosi vykřikuje, nerozumíme ovšem co. V mžiku je náměstí plné doposud ukrytých žen, každá přináší čapky, tradiční slavnostní sukně, některé s sebou vlečou těžké kamenné hrnce. Jako by se před námi vylíhly ze svých kukel krásné motýlí samice. Ztratily ostych a  každá nabízí všechny poklady, které doma má. I  pro ně je to jedinečná obchodní příležitost. Nikdy bych netušil, jakého mohou mít místní ženy obchodního ducha. Přinášejí nádherné čapky, kamenné hrnce, dřevěné lžíce, vyšívané šaty, zimní kožené papuče, ale odkudsi se objeví i vyšívaná podprsenka. Pro Rudu hotový ráj. Pan ředitel s pomocí duchovního vyvolává ceny a celá vesnice se promění ve „Wall Street“. V takové atmosféře a na takovém místě je téměř nemravné smlouvat, a tak se jenom usmíváme

Askole: takový obyčejný život na vesnici / Kapitola IX.

09 I K2-Askole_cs5-5.indd 101

1

10

20.10.14 13:08

Společný čas strávený v základním táboře končí. Loučíme se. Kluci odchází na sedlo Gondogoro La a my zůstáváme sami. Rozpaky přebíjíme radši humorem...

„Když ti řeknu svůj sen, zapomeneš ho. Když svůj sen naplním, možná si ho zapamatuješ. Když tě do něj zapojím, stane se i tvým snem.“ (Tibetské přísloví) Základní tábor se stává na mnoho dalších týdnů naším novým domovem. Dlužno podotknout – velmi skromným domovem. Nemáme v  něm pohodlnou postel ani poklidné místo v  pracovním křesle na vykouření večerní dýmky, ani knihovnu s oblíbenými knihami či pohovku, na které můžeme večer u televize s Bartem Simpsonem pohodlně usnout. Vaše soukromí i  vaše jistoty se musí na  několik měsíců vtěsnat do malého prostoru jednoho stanu o velikosti čtyř metrů čtverečních. To ovšem není žádná tragédie. Vlastně se na to vždy znovu a  znovu těším. Na  stavbě takového stanu je proto třeba dát si náležitě záležet. Nosím z širokého dalekého okolí obrovské placáky, abych postavil dobrý základ, na kterém bude stan stát. Jsme na ledovci a za dva měsíce ledovec odteče možná o metr, stejně tak led přímo pod stanem odtaje o  několik desítek centimetrů. Pokud člověk nechce najít při návratu do tábora stan v troskách, musí být jeho základy postaveny velmi poctivě. Některé placáky jsou tak těžké, že je nemohu uzvednout a pohybuji s nimi pomocí velkých pák. Ostatní, zvláště nosiči, se na  mě dívají nechápavě a poněkud s překvapením. Nechává mě to ovšem úplně klidným, moc dobře si totiž pamatuji na  torza našich stanů v  základním táboře po návratu z vrcholu Everestu. Prostě – „domov“ je domov. Kdo z vás by jej chtěl vidět v troskách? Když po  několika hodinách stan konečně stojí i  s  pohodlnou kamennou podestou, a  dokonce i  „zouvárnou“ s  příjemným posezením, přichází Ruda se Štěpánem. Štěpán toho má dost, Ruda se pohodlně uvelebí ve stanu a se sluchátky na uších sjíždí 18

8

zrovna Tři sestry. Dokážu to pochopit. Fanánek a K2, to jde vlastně pěkně dohromady. Já si pustím od  Wohnoutů Gangu, koukám se do severozápadních srázů Broad Peaku v zapadajícím slunci, v dálce na mě vykukuje Čogolisa a jsem taky spokojen. Čeká nás poslední večer a loučení s naší jedinou ženskou členkou výpravy, kozou Lízou. Za deset dní jsem si na ni zvykl a začal ji mít rád. Ušla s námi po svých více než 130 kilometrů s převýšením skoro dva kilometry. Podobně jako my i ona musela překonávat ledovcové trhliny. Dokonce onemocněla výškovou chorobou. V Gore to vypadalo, že na ni umře. Byla zcela apatická, nemluvila či spíše nemečela, nepila, nejedla a jenom polehávala před stanem. Sotva dýchala. Nosiči už ji chtěli předčasně odeslat do věčných lovišť. Na  nohy ji postavily až vylouhované čajové pytlíky. Ty první jsme do ní museli dostat téměř násilím. Pak už si pro ně začala chodit sama. A  nakonec nám je nenápadně z  čajových hrnců kradla. Závislost jako vyšitá, na výškovku však zabrala perfektně. Takže její dny jsou sečteny až tady, v základním táboře. Je roztomilá, mazlí se s námi, nejlepší by bylo poslat ji zpět domů. Ale do místních obyčejů bychom asi vstupovat neměli. Sleduji zpovzdáli její poslední vteřiny, udělám pár fotek, dokonce něco natočím, ale jak mám jindy silný žaludek, na tohle se nemůžu dívat. V  průběhu krvavé popravy se z  Lízy navíc vyklube kozel Karel. Takže, Lízo, sbohem. Vlastně spíše, Karle… Loučení nás čeká i v naší expediční partičce. S Petrem a Tomášem zůstáváme v základním táboře, Ruda se Štěpánem, Palem a Marošem vyrážejí na jih, směrem na Ali camp a sedlo Gondogoro La (5 650 m). Za tři

K a p i t o l a X I V. / L o u č e n í

14 I K2-Louceni_cs5-5.indd 188

7.10.14 11:47

blém je komplikací. Při jeho řešení se musíte spolehnout na pomoc pákistánské armády…

Ohromující velikost K2 omračuje svojí velikostí i  tvarem. Je největší „pyramidou“ na světě, podobá se krystalu neuvěřitelných rozměrů, ohromujícímu svojí tři a  půl kilometru vysokou jižní stěnou plnou obrovských séraků a převějí. Bezprostřední okolí K2 nabízí úchvatnou velehorskou scenerii: na východě Gašerbrum I (8 068 m) a Gašerbrum II (8 035 m), na jihu krásnou Čogolisu (7 654 m) a přímo v těsném sousedství majestátní Broad Peak (8 047m).

Podnebí K2 Velehorský ráz Karákóramu je úplně jiný než v centrálním Himálaji. Hory se zvedají z horké pouště s naprostým minimem srážek, a tak nižší polohy karákóramských údolí patří k nejsušším místům na světě. Letní monzunové období přinášející srážky do centrálního Himálaje sem prakticky nezasahuje, množství srážek je minimální, v  průměru do desítek milimetrů za rok. Teploty v  nadmořských výškách nad 2 000 m dosahují v létě i 40 °C, a tak kombinace sucha a  tepla vytváří vysokohorskou poušť. Až nad hranicí 4 000 m mizí srážkový stín a podnebí se stává studenější a především vlhčí, což historicky způsobilo mohutné zalednění. Karákóram je nejvíce zaledněným pohořím na světě a nacházejí se zde největší světové ledovce.

Mikroklima K2 K2 má své vlastní, specifické mikroklima, které může způsobit zásadně odlišné podmínky, než panují ve stejné době na sousedním Broad Peaku či nedalekých Gašerbrumech. Je charakteristické nejenom nepřetržitou vrcholovou vichřicí (jetstreamem), ale také rychlými a často velmi dramatickými proměnami počasí, které dokážou horu proměnit během několika minut v peklo. Mezi horolezci na takové proměny počasí platí jediný recept: utéct dolů. Ve srovnání s Everestem či jinými osmitisícovkami (snad s výjimkou Kančendžengy) je na K2 statisticky menší počet „vrcholových oken“ relativně dobrého počasí, jsou kratší a mohou se rychle změnit (většinou zkrátit). Je to také jeden z důvodů, proč expedice na K2 musí vždy velmi zodpovědně počítat se sestupovými či ústupovými variantami a proč také fixují nejčastěji Česenův či Abruzziho pilíř. I v takovém případě může trvat sestup na Abruzziho cestě několik dní (výhodou Česenovy cesty v jižní stěně je rychlost sestupu).

K2 NEJ... • První člověk na vrcholu: 31. 7. 1954, Achille Compagnoni a Lino Lacedelli. • První výstup bez kyslíku: 7. 9. 1978, John Roskelley a Rick Ridgeway. • První Čech na vrcholu: 31. 7. 1983, Josef Rakoncaj (26. horolezec v historii). • První horolezec dvakrát na vrcholu: 31. 7 1983, 5. 7. 1986, Josef Rakoncaj. • První seskok padákem: Francouzský horolezec

Jean-Marc Boivin slétl v roce 1979 na padáku z ramene K2 z výšky 7 900 metrů a během 13 minut dokázal přistát v základním táboře. Během letu přišel mrazem o oko. • První žena na vrcholu: 23. 6. 1986, Wanda Rutkiewicz a Liliane Barrard. • Nejvyšší bivak na K2: 2. 9. 1993 přenocovali ve výšce 8 550 m Američané Dan Mazur a Jonathan Pratt (Joska Rakoncaj bivakoval v roce 1983 s Agostinem da Polenzou necelých 100 m pod vrcholem K2). • Celkový počet horolezců na vrcholu do roku 2014: 377 • Počet lidí, kteří stáli na vrcholu 2x: 9 (2 bez kyslíku, 7 s kyslíkem) • Celkový počet žen na vrcholu: 18 • Počet národností na vrcholu: 46 • Největší tragédie způsobená pádem séraků v Bottlenecku: 2008, 11 horolezců tady přišlo téměř v jeden okamžik o život. • Největší tragédie na K2: 1986, 13 horolezců zahynulo v lavině, pádem či vyčerpáním ve sněhové bouři, většina z nich dosáhla předtím vrcholu… • Celkový počet tragických úmrtí: 84

Bezpečnostní riziko Pákistán je v současné době považován za jednu z nejnebezpečnějších expedičních destinací. Napětí v regionu pramení z mnoha geopolitických i globálně politických důvodů. O své východní území Pákistán přišel vytvořením samostatného státu Bangladéš a od roku 1965 vede ozbrojený konflikt s Indií o strategické území Kašmíru. Sever a severozápad při hranicích s Čínou, Afghánistánem a Tádžikistánem představuje složitě spravované území, jehož významná část je kontrolována politickým hnutím Tálibán. Protizápadní nálady jsou dnes rozšířené po celé zemi. Pro cestu z Islámábádu přes Skardu do Askole i následně přes ledovec Baltoro do základního tábora je doporučeno využít služeb prověřených cestovních kanceláří. Čeští a slovenští horolezci již léta spoléhají na Ghulama Muhammada a jeho společnost Blue Sky Treks & Tours (www.bluskytours.com)

Modré není v pákistánských ho horách pouze nebe, ale také la nádherný lazurit.

K 2 v   n e k o n e č n é n á d h e ř e s k a l n í c h ž e b e r / K a p i t o l a X V.

15 I K2-Nekonecna nadhera_cs5-5.indd 197

7

19

20.10.14 14:13

VÝSTUPOVÉ TRASY NA

K2

SUMMIT K2 8 611 m

9 6 5 4

C4 7 850 m

C4

3

8

Západní hřeben

Ruská ruleta

7 Magic line

Polská cesta

1

2

HOUSES‘S CHIMNEY

První lezecky náročná část výstupu Abruzziho pilířem přes stometrový pás převislých skal o obtížnosti V. BLACK PYRAMID

350 m vysoká černá skalní pyramida s lezením o obtížnosti IV–V.

15 I K2-Nekonecna nadhera_cs5-5.indd 198

3

4

SHOULDER/RAMENO K2

Rameno K2, kde se potkává Abruzziho pilíř s Česenovou cestou. Pohodlné místo posledního výškového tábora, ale zároveň také místo obávaných „jetstreamů“. BOTTLENECK

Objektivně nejnebezpečnější místo výstupu na K2. Jde o trychtýř či obrovské „přesýpací hodiny“ s úzkým ledovým kuloárem a několika skalními prahy. Shora do něj padají laviny z vrcholové pyramidy K2 a obrovských převislých séraků nad Bottleneckem. Je to místo největších a nejčastějších tragédií na K2.

5

PŘEVISLÉ SÉRAKY NAD BOTTLENECKEM

Obrovské převislé masy ledu nad Bottleneckem. Výstupová trasa pod nimi traverzuje na vrcholovou hranu K2. Mimořádné rozdíly v teplotách mezi dnem a nocí i dobrým a špatným počasím způsobují pády ledových lavin.

20.10.14 14:14

První kroky v ledopádu na ledovci Godwin-Austen.

„Co je to, co mě pohání dopředu? Chuť k životu. Ne touha po smrti.“ (Göran Kropp) Švédský horolezec, polárník a dobrodruh. Jako první Skandinávec dosáhl vrcholu K2. Fenomenálním způsobem vystoupil v roce 1996 na Mount Everest: sám na kole urazil nejprve 12 000 km ze Stockholmu až do základního tábora pod Everestem. Potom vystoupil bez umělého kyslíku a bez podpory šerpů na vrchol, když se předtím zúčastnil záchranných akcí při jedné z největších himálajských tragédií všech dob. Nakonec opět sedl na kolo a odjel ze základního tábora domů… Zahynul v roce 2002 při banálním pádu na cvičných skalách ve státě Washington.

Pondělí 9. července

Většina horolezců si při svých dobrodružných cestách píše deník. V tomto ohledu nejsem výjimkou. Deník je nejenom přesným popisem výstupu, na jehož detaily dříve či později zapomeneme, ale je také vhledem do horolezecké duše. Prosím tedy o shovívavost. „Deník“ vás bude provázet až na vrchol „Královny hor“.

22

8

Je mrazivé, ale nádherné ráno a já začínám psát expediční deník. Vůbec se mi nechce vstávat z vyhřátého spacáku a navíc mně mrznou prsty na rukou. Taková pitomost, lézt na nějaký kopec. Nejraději bych lenošil ve spacáku. Peter s Tomášem jsou ale neúprosní. Chrastí karabinami a mně je jasné, že nezbývá nic jiného než vstát. Z kuchyňského stanu slyším hukot benzinového vařiče, připomínající pravidelný rytmus parní lokomotivy. Hlásí, že kuchař Fida už je nejméně hodinu vzhůru a snídaně je pravděpodobně na stole. Fida je pákistánský kuchař pečující o naši ledovcovou kuchyni. Stále se směje, haleká na nosiče

Kapitola XVIII. / Vyrážíme: Orlí hnízdo v C1

18 I K2-C1_cs5-5.indd 228

20.10.14 14:33

Bottleneck Středa 1. srpna Stoupám jenom po předních hrotech maček a mrzne mi snad úplně všechno. Vím, že jediný možný způsob, jak v této výšce ve zdraví přežít, je lézt rychle. Nezastavit se. Neodpočívat. Teplotu odhaduji na nějakých - 50 °C. Mrznou mi prsty na rukou i na nohou. Nohy jsou horší. Snažím se je silou vůle přinutit k pohybu. Zastavit, sundat si boty a pokusit se prsty rozmasírovat, to je neřešitelná utopie. Led o sklonu 65-70°, do toho občas mixové lezení přes skalní prahy o obtížnosti III-IV, žádné technické drama, dokud si nepřipustíte, že lezete volně, bez kyslíku a v nadmořské výšce 8 000 metrů… Možná dva metry vedle mne se houpe pověšené fixní lano. Nejspíš ze včerejšího úspěšného

vrcholového pokusu „Sevensummiťáků“, anebo taky může být 10 let staré. Bůh ví, na čem vlastně drží. Přesto v duchu zajásám , lepší něco než nic. Cvakám do fixu stoupací železo a na chviličku mi to dodá pocit bezpečí. Po pár desítkách metrů se ale jumar „kousne“ a já s ním nemohu pohnout ani nahoru, ani dolů. Zuřím . Abych s jumarem pohnul , musím

zaštandovat na cepínu, sundat si obě péřové rukavice, dát pozor, aby mi neuletěly dolů, a potom vší silou vyškubnout ozubenou klapku stoupacího železa zakousnutou do přemrzlého lana. Fixní lano je totiž příliš tenké. Když už to dělám potřetí, můžu vzteky puknout. K manipulaci s jumarem potřebuji obě ruce, což v tomhle terénu prostě není možné. Na chviličku se musím zastavit a snažím se vyklepat pravou nohu, protože do  ní dostávám z  lezení na  hrotech přemrzlým ledem křeče. Stoupám nejužším místem zlověstné „flašky“. Nade mnou se tyčí temná silueta vrcholového séraku, který může mít dobrých 150 výškových metrů. Jeho sílu spíš tuším, než vidím. Toto je místo, kde se odehrály největší tragédie na K2, ale také jedny z největších v historii himálajského lezení vůbec: 7 mrtvých z celkem 13 v roce 1986, 5 v roce 1993, 6 o dva roky později, 4 v roce 2006, 11 v roce 2008, tím posledním byl fenomenální švédský horolezec a světová špička extrémního lyžování Frederick Ericsson před dvěma lety. Vůbec nezáleží na tom, jak jste dobří. Stačí malá chybička anebo stačí, když máte prostě jenom smůlu… Obrovské masy ledu nade mnou mi připadají jako výsměšně vztyčené prsty osudu. Občas se shůry ozve uprostřed mrazivé noci děsivá rána. Vždycky to se mnou trhne a instinktivně se přilepím ke skále. Pochopitelně ani toto samovolné jednání vedené pudem sebezáchovy by mi nebylo nic platné. Bottleneck svým geologickým profilem představuje nejenom tzv. „úzké hrdlo láhve“, ale také vyústění obrovského ledového trychtýře do šířky několik metrů širokého žlabu s řadou nepříjemných skalních prahů. Co se nahoře utrhne, nemá jinou šanci než proletět právě místem, kde zrovna teď stojím – a nemohu stát jinde. V těchto chvílích nezbývá než být fatalistou. Snažím se zbavit křečí a  zároveň rozhýbat zmrzlé prsty. S  maximální opatrností musím dávat pozor na každý krok, který dělám. Každou chybu bych zaplatil příliš draze. Občas kolem mne „pro-

sviští“ prachová lavinka. Studí, zaleze až do morku mých zmrzlých kostí, ale naštěstí je to „jenom“ sníh. Čekám na Petra a přitom nadávám na kvalitu dnešních jumarů a nostalgicky vzpomínám na naše vlastní prehistorické „domaděly“ (ty by určitě fungovaly perfektně). Jsem zvědavý, jak na tom Peter je. Je to velezkušený himálajský tygr s fantastickou fyzičkou a vůlí, ale přece jenom mě trošku překvapuje, jak je pomalý. Trochu se bojím, jestli někde nemá problém. Na moji předtuchu Peter bez položené otázky odpovídá: „Mrznou mi prsty na nohou, už jsem uvažoval, že to otočím.“

1 . s r p n a 2 0 1 2 : P ů l n o č n í d i v a d l o / K a p i t o l a X X I V.

24 I K2-Pulnocni divadlo_cs5-5.indd 307

7

30

20.10.14 15:13

Pekelně jsem se mýlil, co se obtížnosti skalního lezení týče. Nad hlavou mi visí do ledu zamrzlé staré žebříky natažené v  nepříjemném kolmém a  doleva ubíhajícím koutku. Na čistotu lezení kašlu, počasí zase o  něco „zhrublo“, teď už od východu fouká slibovaných 30 m/s. Do očí mě řežou tisíce malých jehel, musím se otočit, jinak by mi omrzl nos a tváře, nemám totiž kuklu. Zády a  batohem jsem zapřen o  skalní stěnu komínu, hroty obou maček celkem komfortně zaseknuty do malých ledových a firnových poliček na malých římsách protější stěny. Právě ona je obrácena k východu a ledová vichřice po ní víří ostré ledové krystalky, které mne bodají do tváře. Obráceně to nepůjde. Zapřu se o východní část komína zády, příliš totiž ubíhá, a ještě chvilku bojuji s  bolestí a  neochotou vyměnit jistotu hned tří pevných bodů, zapřených zad a  zaseknutých obou předních hrotů maček za nejistotu visu na jedné zbrani zapříčené mezi spodní šprušle do ledu zamrzlého provazového žebříku. Nechce se mi viset na jedné ruce 24

4

s dvacetikilovým batohem, ale nedá se nic jiného dělat, už tak tu straším dobrých pět minut. Jde to snáze, než jsem si myslel. Jeden a  pak i  druhý cepín svým hrotem „sladce“ zajede do tvrdého ledu a drží jak švédská ocel. Hroty maček hledám na obou stěnách komínku nějaké poličky, až se mi zdá, že od předních hrotů létají jiskry. Pravá noha stojí na firnové poličce východní stěnky komínu, to stačí. Levou nohu vykopávám vysoko do zamrzlého žebříku uprostřed komínu, těžce se vytahuji na obou cepínech, připadám si jako nemotorná píďalka. Radši nebudu přemítat o „eleganci“ svého lezení, musel bych se propadnout, a na sílu dělám několik kroků vzhůru, naštěstí se konečně dostávám do míst, kde si mohu odpočinout. Cvakám jumar do starého zmrzlého fixu, který táhnu za sebou, nemám ovšem nejmenších pochyb, že by mě při případném pádu neudržel.

Kapitola XIX. / Konečně nad mraky: C2 (6 700 m)

19 I K2-C2_cs5-5.indd 244

20.10.14 14:40

hrana tady nemůže a nesmí být. Ledaže… Ledaže už bych byl na  hraně ústí Česenova pilíře na  samotné rameno K2. To by znamenalo, že stojím přímo na hraně tříkilometrové jižní stěny, kterou jsme s  velkým respektem pozorovali celý měsíc ze základního tábora. Tak tudy bych letět dolů opravdu nechtěl. Anebo jsem moc východně a  stojím už na  hraně východní stěny obrácené k  sedlu Skyang La? Tak to už bych vůbec nechtěl. Sbírám odvahu podívat se ve  vichřici na  výškoměr svých hodinek. Musím si sundat péřové rukavice, dát pozor, aby mi neuletěly, riskovat, že mi za  těch pár vteřin omrznou prsty na rukou… Nakonec zvítězí pud sebezáchovy. Po chvíli se mi podaří rozluštit nadmořskou výšku: 7 714 m. To snad není možné, podle výšky musím být dávno v C4. Ale žádný stan tu není, ani příjemně placatá plocha ramene, jenom stěna pode mnou. Chvíli nevím, co mám dělat, ale pak vyhodnotím, že dolů nemůžu, a  protože se nemohu rozhodnout, jestli mám traverzovat po  čistém ledu doprava, či doleva, rozhodnu se, že půjdu zpátky nahoru, odkud jsem přišel, pokud možno po svých stopách. Ty už jsou samozřejmě dávno pryč, přesto jsem při velmi pomalém pohybu schopen tu a tam v ledu najít dírky po hrotech svých maček. V panice, že vůbec nevím, kde vlastně jsem, mě tento „stopařský objev“ naplňuje radostí a pocitem alespoň minimální jistoty. Nutím se do stoprocentní koncentrace, moc dobře vím, že jsem v obrovském maléru, a také vím, že už nesmím udělat ani sebemenší chybičku. Jsem v „zóně smrti“, kde je dobré trávit pokud možno co nejméně času. Pro mě je v tuto chvíli „zónou života“. Je zvláštní tím, že v ní jde všechno extrémně těžce, zvláště pak v mimořádných situacích. Má-li člověk v zóně přežít, musí dodržovat jasná pravidla. Nesmí spěchat. Musí se naopak „přepnout“

Výškoměr mých hodinek ukazuje 7 714 m. Náš stan v posledním výškovém táboře musí být nade mnou...

do  naprosto minimalistického režimu. To v  tuto chvíli půjde jenom velmi těžko. Čeká mě 350 výškových metrů stoupání zpět k nástupu do Bottlenecku. Pokud jej vůbec najdu. Mysl musí být vypjata k absolutní pozornosti, člověk se musí chovat jako bezchybný stroj. Žádná panika, nýbrž chladnokrevný klid je receptem na přežití. Je třeba se nebát. Strachem člověk ztrácí neuvěřitelné množství energie, která následně chybí. To neznamená, že je možné „vypnout“ základní instinkty a pud sebezáchovy. Bez nich se přežít nedá. Moc dobře vím, že horolezci, kteří obvykle přežívají, jsou nejenom ti talentovaní a  vytrénovaní se zkušenostmi a vůlí, ale především ti, co dělají méně chyb. Najdu si relativně dobré místo, zaseknu cepín do ledu a cvaknu se do sedáku. Sundám si batoh a sednu si na stopu od mačky, kterou jsem evidentně udělal já sám a kterou za žádných okolností nechci ztratit. V termosce mám posledních pár hltů teplého čaje. Vypláchnu a zvlhčím si jím ústa, ale nespolknu jej a vyplivnu zpět do termosky. Myslím na nejhorší: na bivak. Asi by se nedal v takovém „nečase“ přežít. Ale kdo ví? Z kapsy batohu vytáhnu čelovku, za chvíli ji budu potřebovat. Do kapsy strčím poslední energetický gel a  kus čokolády. Víc jídla nemám. Vyndám z  kapsy batohu vysílačku a satelitní telefon a strčím je do náprsní kapsy péřovky. Musím šetřit baterky. Zkouším se satelitním telefonem spojit s Petrem, který tady musí někde nedaleko ode mne být, ale Petrův satelit je vypnutý. Je mi jasné, že nemá šťávu v  baterkách. Utemuji všechny mezery v oblečení, zatáhnu kapuci nataženou přes helmu, až mám pocit, že jsem si zarazil krk do žaludku, a vyrazím jako stopař na Divokém západě s nosem u země zpátky a vzhůru směr Bottleneck… Nevím, jak dlouho mi to trvalo, a také nevím, jak se mi to mohlo vůbec podařit, ale najednou po pravé ruce vidím houpající se dolní část prvního fixu nataženého v  Bottlenecku. Svým způsobem je to ale vlastně logické. Bottleneck jsou obrovské přesýpací hodiny. Mohutný trychtýř nahoře do  sebe pojme vše, co padá ze shora dolů. A naopak, všechny nástupové cesty dole představují také obrovský trychtýř a  nakonec končí stejně tak

Cesta peklem / Kapitola XXVI.

26 I K2-Cesta peklem_cs5-5.indd 337

7

33

20.10.14 15:31

kvapuje, kolik se ve mně bere síly. Pochopitelně, řvaní mi není nic platné, spíše naopak… Je to k nevíře, ale nezbývá mi, než se zase vrátit zpátky, nahoru k  ústí Bottlenecku. Dnes už potřetí. Kdyby mi tohle věštila před odjezdem nějaká vědma, tak ji rovnou pošlu ve  svěrací kazajce do  blázince. Lítat ve  vichřici v  osmi tisících metrech na  rameni K2 tři sta metrů nahoru a dolů jako na špacíru, je opravdu šílenost. Bohužel, bezpečnější volba na přežití neexistuje. Pohybuji se v brutální vichřici a ještě navíc v nepříjemném terénu, kde bych měl správně lézt navázaný na laně, ale není s kým se navázat. Viditelnost je maximálně na dva metry dopředu. Teď už melu z posledního. Vlastně se divím, že jsem vůbec schopen se nadechnout. Nedávám ani pozor, kam šlapu, nahoru to jde snáze než dolů. Cestou dolů naopak musím dávat extrémní pozor, abych neulétl, jízdenku na  tříkilometrový volný pád s  poděkováním odmítám. Skoro za úplné tmy jsem zpátky o tři sta metrů výše u prvních fixů, tam, kde už dnes stojím potřetí. To, že vím, že právě sem se mohu vrátit vždycky, mě uklidňuje. Bloudím jenom cestou dolů. Cestu nahoru znám perfektně. Až opravdu nahoru…

z náprsní kapsy péřové bundy vyndat vysílačku a pak se snažit překřičet vichřici a  doufat, že ve  stejný čas v  bezpečí základního tábora je na  druhém konci bezdrátového spojení dobrá duše. A  je. Tomáš je „on-line“. Tentokrát se mi daří spojit se s ním hned napoprvé. Petrovi se nedovolal, má vypnutý telefon (pochopitelně). Ale mluvil s  Marikou, Petrovou ženou v  Popradu, a  popsal jí můj malér. Tomáš si myslí, že pokud Peter zprovozní alespoň na  chvíli satelitní telefon, Marika bude první, s kým se spojí. A pak se dozví, že nemůžu najít C4. Tahle konstrukce mi připadá mimořádně krkolomná. Spojit se s kámošem, který je kousek od vrcholu druhé nejvyšší hory světa sotva kilometr od vás, přes „ústřednu“ v Popradě na Slovensku, mi připadá jako špatná „science fiction“ .

Telemosty přes celou zeměkouli

Nehádám se s  Tomášem a  snažím se od  něho získat alespoň správný azimut z Bottlenecku směrem k C4. Na hodinkách mám totiž jakžtakž funkční kompas. Naštěstí jsou v základním táboře už i Poláci Adam s Martinem, kteří po několikaminutovém „čarování“ na  vlastní GPSce určují azimut. Bohužel špatný. Chvíli po něm jdu, ale kroutím se přímo do Česena, a tak mi nezbývá, než sestupovat dolů ve  vzdálenosti nejprve asi deseti metrů vlevo od  posledních stop a  pak se odchýlit nejméně o  deset stupňů tak, abych se o 300 výškových metrů níže dostal v hvězdicovitém pohybu alespoň o dvě stě metrů na východ. Moc dobře vím, že toto je poslední šance, nahoru už další pokus nedám…

Volám opět do  základního tábora.  Tato zdánlivě triviální věta ovšem znamená: najít bezpečné místo, kde nehrozí, že první poryv vichřice mě srazí dolů, sundat si péřové rukavice,

Cestou hledám místo, kde bych se mohl případně zakopat a zkusit přečkat noc. Vím, že mám omrzlý nos, a vůbec si nejsem jist prsty na nohou. Trochu spoléhám na kolaterální prokrvení,

Cesta peklem / Kapitola XXVI.

9

33

Pár dobře ukotvených stanů přežilo...

26 I K2-Cesta peklem_cs5-5.indd 339

20.10.14 15:32