Kouzlo a jiskru v duši i oku jí čas neubral... str.6. RUBRIKA

1www.muzes.cz

IV •2010

RUBRIKA

Jednotlivý výtisk 29 Kč Předplatitelé 20 Kč

ROZHOVOR:

č a s o p i s

O

P Ř E K O N Á V Á N Í

Kouzlo a jiskru v duši i oku jí čas neubral... str.

můžeš / číslo 6 - 2009

6

B A R I É R

„Napětí mezi tíhou a touhou létat mě stále vzrušuje,“ říká sochař Olbram Zoubek, str. 20

3

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

EDITORIAL

obsah

Srnka s lidskýma očima

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov

Táta byl úředník v době, kdy kalkulačky ještě vážily deset kilo. Počítal bez nich, jako když bičem mrská. S kladivem v ruce byl ale stejně bezradný jako já. Od koho se měl naučit s nářadím ohánět, když jeho táta umřel kdesi v Bosně za France Josefa? Na sklonku života přišla nemoc, které se říká zákeřná. Jako malý jsem si ji představoval jako babiznu s bradavicí na nose schovanou za keřem. Po první operaci se zotavil a z pokácených břízek nám postavil neuvěřitelně krásný altán. On, který v životě maximálně zatloukl hřebík. Po druhé operaci už nepostavil nic. Jen jako milovník přírody chodil s flintou přes rameno po lesích a vyprávěl mi, kdo se v Zádušním před lety oběsil. Pak mu jednou zavolali, že do oploceného rekreačního střediska odkudsi vběhla srna a je celá omlácená o ploty a na umření. Táta vzal flintu a odešel. Předtím srnu nikdy nezastřelil, protože se jí musel dívat do očí. K večeru přišel a srnku přivezli za ním. Řekl jen: „Přivezl jsem vám maso...“ a do večera ho nikdo neviděl. Druhý den zemřel. Když jsem se další ráno časně probudil, za potokem na cestě plné aut a mezi paneláky plnými lidí stála srna s tátovýma očima a dívala se nám do oken... Stalo se to před mnoha lety. Ta nemoc číhající „za keři“ je tu stále. Čas oponou sice trhl, ale nevyzmizíkoval ji. Na mnohé její podoby lékaři vyzráli. Věda letí dopředu jako splašená. Převratné objevy, skoro zázračné léky, neuvěřitelné metody umělců u operačních stolů. Přesto se na nemoc jménem rakovina umírá. Uvažujeme o životě i o smrti. O životech naplněných prací, nevyčerpatelnou energií, sny mnohdy mocnějšími než realita… Přinášíme svědectví o neuvěřitelně silných lidech. Jan Krůta, šéfredaktor

Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

Dobré zprávy

Reportáž

Pomáháme těm, kteří pomáhají

Ze Slap až na konec světa

Dopis čtenářům Můžeš

4

Připravujeme novou službu Konta BARIÉRY

Senioři společně s dětmi v Centru DOX

5

Zápisník

Osobnost Můžeš

Vydává: Sdružení konta BARIÉRY, o. s. Šéfredaktor: Jan Krůta (mobil: 722 966 233) Redakce: Mgr. Radka Potměšilová, Zdeněk Jirků Tajemnice redakce: Martina Bedrnová (mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa: Na Pankráci 121/1658, 140 21 Praha 4 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Objednávky časopisu zasílejte na adresu redakce. Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Toto číslo vychází v dubnu 2010. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Městské části Praha 1. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33 Praha-Stodůlky Předplatné: Pro PPF Media, a. s., rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: PPF Media, a. s., a Česká pošta, s. p.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

Partneři redakce:

6

Téma: Život s rakovinou Kolik bude slunovratů?

8 11

Jak se nedat zabít rakovinou

12

Zítřek je blízko Přichází doba dlouhověkosti Rozhledna Okno do světa Polemika I my jsme občané

SIMPatická kavárna slavila

14 17 18

Řady městských strážníků rozšíří handicapovaní

Portrét

20 22

29

Poradna

30

Dotazy a odpovědi Autoškola

31

Auto při nehodě Sport Paralympiáda 2010 ve Vancouveru je minulostí

32

Příběhy psané životem Deštěm jako za vozem

34

Rolnička zapojí lidi s postižením

35

Výlety Nejkrásnější vlaky

Rozhovor Šťastný podzim Olbrama Zoubka

28

Tlumočnická pohotovost

Dva úsměvy a jeden povzdech Táni Fischerové

Chci se dostat co nejdál

Rozšiřte řady předplatitelů! Roční předplatné za dvanáct výtisků 240 Kč (poštovné zdarma). Cena jednotlivě prodávaného časopisu 29 Kč. Pište na mailovou adresu: [email protected] nebo volejte 224 242 973.

Melantrichova 5

Nezištný sponzor

Aby duše nebolela

24

36

Pro chvíle pohody Křížovka: Anglický básník Knihovnička: Na kole křížem krážem po Čechách

38

Vanilka pro čtenáře Můžeš Portál pro „starší a pokročilé“ Vanilka.cz, jehož autoři intenzivně spolupracují s naším časopisem a zajímavě rozvádějí některá naše témata, přináší denně komentáře, zasvěcené články i spoustu poznámek pravidelných čtenářů, kteří v současném světě rychlých změn ve všech oblastech neztratili hlavu. Doporučujeme vám jeho občasnou, ale nejlépe každodenní návštěvu, zejména ve dnech, kdy čekáte na další číslo našeho měsíčníku. Pokud vám vanilka voní, přijďte se na www.vanilka.cz nadechnout. (red)

Na co se můžete těšit v květnovém Můžeš? Téma čísla: Zisky neziskovek Rozhovor s Dagmar Havlovou Peníze v sociální sféře

Historie dárcovských SMS Výtvarník Boris Jirků

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

Foto na titulní straně: Liba Taylor můžeš / číslo 4 – 2010

4

5

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

d o b r é z p r áv y

Pomáháme těm, kteří pomáhají

M

otto v titulku bylo i letos v záhlaví udělování cen Křesadlo určeným „obyčejným lidem, kteří dělají neobyčejné věci“. Jiří Tošner, ředitel Národního dobrovolnického centra Hestia, předvedl cenu – funkční repliku keltského křesadla – kterou primátor hlavního města Prahy Pavel Bém předal deseti vybraným dobrovolníkům ze sociální a zdravotní sféry. Ocenění zástupci dobrovolných pracovníků jsou jen špičkou ledov-

ce, jen zástupci stovek dalších pracovníků, kteří obětavě pomáhají na místech, o která zrovna velký zájem nebývá. Příběhy nejen těch oceněných stojí za pozornost a časopis Můžeš se vám pokusí alespoň některé z oceněných v budoucnu představit. Křesadla se v letošním roce předávají na dalších devíti místech v České republice. (jk)

Nezištný sponzor TEXT: Jakub Kratochvíl

J

osef Kvapil podniká v obchodě. Kromě toho, že je úspěšným podnikatelem, podporuje desítky neziskových organizací na Olomoucku i po celé České republice. Olomoučan založil vlastní firmu zabývající se obchodem s elektrem a elektronikou ve svých 29 letech a již v roce 1995 stál u rozjezdu Poradny pro ženy a dívky v Olomouci. „Tím, že Josef vedl vlastní firmu, předal nám své znalosti a kromě toho nás podporoval psychicky a finančně. Byl vlastně naším prvním sponzorem,“ vzpomíná na začátky poradny její vedoucí Zuzana Brochová.

Příklady z rodiny Milovník přírody má stále odvahu investovat čas i peníze do dalších organizací, jako jsou projekty Střediska SOS pro vzájemnou pomoc občanů, trvalý projekt sdružení YMCA Manželská setkání, projekt olomoucké farnosti svatého Mořice nebo např. projekt Mateřského centra Pohádka v Náměšti na Hané. „Mou hlavní činností je podnikání. Financemi z něj potom pomáhám v neziskovém sektoru. Obojímu jsem se ale mohl věnovat díky manželce, která převzala starost o naše děti,“ uvádí otec šesti ratolestí. Sám Kvapil pochází z osmi sourozenců, byl vychován v křesťanském duchu a asi odtud pramení jeho silné sociální cítění. „Tatínek byl podnikovým právníkem a pamatuji se, že se za ním chodili radit lidé v tíživých situacích a on jim opravdu nezištně radil. Maminka zase pomáhala materiálně a finančně misiím ve třetím světě,“ podotýká prodejce maximobilu pro seniory.

Oceněný a nominovaný

Kdekdo se dneska zaklíná hospodářskou krizí. Josef Kvapil má asi sociální cítění v genech.  Foto: archiv můžeš / číslo 4 – 2010

„Je mi sympatické, že například olomoucké Středisko SOS je v podstatě soběstačné, a navíc dokáže motivovat sociálně slabé,“ oceňuje sedmačtyřicátník neziskovou organizaci, která letos zahájila jednadvacátý rok své činnosti. Pracovníkům Střediska SOS pro vzájemnou pomoc občanů velmi ulehčuje práci technické vybavení, které mohli pořídit opět díky tomuto muži a jeho týmu. Za svou činnost se na návrh Střediska SOS v roce 2009 dočkal prestižního ocenění Via Bona Za firemní a individuální filantropii. Neocenitelným faktem je, že Josef Kvapil s týmem patří v současnosti mezi ty, kteří se nezaklínají formulkou „hospodářská krize“. Naopak pro tuto firmu platí: „Kdo rychle dává, dvakrát dává.“ Také kvůli Kvapilovu nezištnému postoji jej opět Středisko SOS pro vzájemnou pomoc občanů navrhlo za kandidáta na Cenu města Olomouce za rok 2009.

Senioři společně s dětmi v centru DOX

P Jednou z oceněných dobrovolnc je i Jana Pacáková.  Foto: Alan Pajer

Dopis čtenářům Můžeš

P

řejeme Vám z redakce jaro, jako když vyšije, po dlouhé zimě sílu načerpanou z probuzené přírody. Jak jste si snad všimli, od lednového čísla se Můžeš proměnilo. Díky měsíční periodicitě se snaží se být skutečným časopisem zasazeným víc do konkrétního času a reality. I když jsme redakčně stále hodně malý časopis, díky vynikajícím spolupracovníkům a vám – čtenářům – výborným partnerům časopis Můžeš nabízíme nejen předplatitelům, ale i ve volném prodeji na vybraných poštách, najdete ho mnohem častěji v ordinacích lékařů a v dalších zdravotních zařízeních. Můžeš se proměnilo hodně i graficky. Díky spolupráci s PPF Média, jejich grafickým studiem a výborné dvojici grafiků (Jiří Bušek a Jan Bělovský) se časopis posunul mezi periodika, která snesou srovnání s kterýmkoliv z nejčtenějších. I když jsme obsazením redakce a náklady na výrobu určitě ti nejšetrnější, snažíme se obsáhnout celou problematiku světa lidí překonávajících bariéry. Bariérami nechápeme jen nepřístupné veřejné prostory a nepřístupné úředníky. Bariéry máme všude kolem sebe, a hlavně v sobě. A i když je doba ekonomicky nepříznivá, dělá nám potěšení nacházet lidi, kteří jsou ochotni nejen myslet, ale i pracovat pro druhé. Svou pomoc potřebným berou jako pomoc sami sobě. Své osobnosti, své duši. Takové lidi hledáme a budeme vděční za každý tip, který nám v dopise nebo mailem pošlete. Staňte se našimi pomocníky, kteří budou využívat znalosti svého regionu, svého města, vesnice a budou vyhledávat lidi, neziskové organizace, zdravotnická a sociální zařízení hodné pochvaly, rozhovoru, reportáže. Vaše redakce

ražské Centrum současného umění DOX přináší veřejnosti nejen nevšední výstavní projekty, ale připravuje také vzdělávací programy pro pedagogy a studenty základních a středních škol. Novinkou jsou speciální vzdělávací programy určené seniorům a jejich vnoučatům. Vzdělávací programy pro seniory podporují aktivity, které mohou napomoci k pochopení současného umění napříč generacemi. Zaměřují se na posílení komunikace jednotlivých generací a přirozené seznámení s tématy současného umění. Mladší generace ráda přijímá nové podněty, zkouší nové věci, techniky. Starší generace naopak žije světem vzpomínek a historie. Tento typ programů si klade za cíl přirozeně propojit oba dva světy. Hlavním cílem programu, který je určen pro seniory a jejich vnoučata od

pěti do dvanácti let, je seznámení se s tématem industriální památky DOX a zároveň přiblížení současného umění a aktuální výstavy. Program je koncipován jako půldenní aktivita. Na začátku se dvojice spolu s lektorem podívají do dvou industri­ álních zón v blízkosti DOX. Jedná se o přístav Holešovice a budovu bývalého pivovaru. Lektor představí tyto památky a zároveň se bude seniorů ptát na jejich vzpomínky, jaká byla Praha před lety, co na ní bylo zajímavého, tajemného... Po procházce se skupinka vrátí do galerie, kde dostane interaktivní pracovní listy. Děti a jejich prarodiče budou mít možnost seznámit se s industriální minulostí a uměleckou přítomností centra DOX a nakonec celý program reflektovat prostřednictvím tvůrčího workshopu. Program se uskuteční každý měsíc, více informací na www.doxprague.org. (red)

Zaměstnat dva pracovníky se zdravotním postižením jako obsluhu kamerového systému hodlá město Sokolov. Tuto práci již vykonávají zdravotně handicapovaní u Městské policie v Chebu. Lidem s omezenou pohyblivostí slibuje provozovatel úzkorozchodné železniční trati z Jindřichova Hradce do Obrataně a do Nové Bystřice cestování v bezbariérových motorových vozech. O lidi starší 45 let s Alzheimerovou chorobou se starají v Centru sociálních služeb v Karviné. Kurzy znakového jazyka pro začátečníky pořádá v Jablonci Centrum zdravotně postižených Libereckého kraje. Příměstskou dopravu na linkách mezi Pardubicemi, Hradcem Králové, Holicemi, Novým Bydžovem a Lázněmi Bohdaneč zajišťuje šest nízkopodlažních autobusů. V terapeutické dílně občanského sdružení Naděje se mentálně postižení obyvatelé Zlína připravují pro uplatnění na trhu práce. Pardubické občanské sdružení Křižovatka handicap centrum bude poskytovat sociální služby a sociální rehabilitaci seniorům a osobám se zdravotním postižením. Ve Zlíně mají 13 základních škol, do tří z nich je přístup bez bariér. Zejména pro občany s postižením sluchu zřídila Městská policie Bílina tísňovou SMS linku, ale pomoc na ní strážníci poskytnou i dalším obyvatelům města. O přepravu lidí s postižením do vinohradské nemocnice, poliklinik Zahradní Město a Malešice i do Domova pro seniory Malešice se postará speciální mikrobusová linka. Na schválení v parlamentu čeká nový zákon o veřejné dopravě. Týká se také počtu míst pro cestující se zdravotním postižením nebo poměru bezbariérových vozidel v celém vozovém parku.

V DOX si přijdou na své senioři i jejich vnoučata. Foto: archiv

Příležitost navrhnout radnici, kde by podle jejich mínění měly být bezbariérové přechody, mají obyvatelé Prahy 4. V informačních centrech najdou mapy, kam zakreslí příslušná místa. Zastupitelé města Jirkov odsouhlasili příspěvek 150 000 Kč Občanskému sdružení Prohandicap na zakoupení auta, jímž jsou dopravovány děti s postižením do školy a domů. Brožuru se seznamem všech zařízení poskytujících sociální služby vydalo město České Budějovice. Obsahuje také kontakty na jednotlivá centra. Zájemci si mohou publikaci vyzvednout v recepci magistrátu. Bolevecký rybník v Plzeňském kraji je místem vhodným pro rekreaci lidí s postižením díky nájezdu do vody i bezbariérovým WC. můžeš / číslo 4 – 2010

6

7

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

Osobnost Můžeš

Maminka Táňa a syn Kryštof: Léta velké lásky a velkého boje s postižením. Každý malý krůček dopředu je zásluha paní Fischerové.

Dva úsměvy a jeden povzdech

Táni Fischerové

Kdo si ještě pamatuje komorní film Prodloužený čas, v kterém stárnoucí a nevyléčitelně nemocný profesor (Miloš Kopecký) nakonec okouzlí půvabnou studentku (Táňa Fischerová), nemůže popřít, že hlavnímu hrdinovi bylo co závidět. Text: Zdeněk Jirků Foto: archiv a Liba Taylor

V

nejtěžších chvílích života měl vedle sebe krásnou a chytrou dívku. A takových rolí ve filmu, televizi, rozhlase i na divadle byly desítky. Dnes už je paní Fischerové přece jenom o pár let víc, ale kouzlo a jiskru v duši i oku jí čas neubral.

První úsměv „S mým synem Kryštofem jsme spolu už 34 let. Za tu dobu jsme prošli různé kalamity i chvíle krásné a musím říct, že občasné pochybnosti a zoufalství se nakonec proměnily v jednoznačnou radost. Kryštof nebude nikdy svět chápat intelektem, ale vnímá jej citem, a navíc má silnou vůli být dobrý. Právě v této věci dozrál, a proto je s ním každému dobře. Takováto vůle k dobru velmi často chybí nám, ,zdravým lidem‘. Naopak si umíme dobře vysvětlit, že být dobrý se v tomto světě nevyplácí a že uspějí jenom silní a tvrdé lokty. Na svém dítěti vidím a vnímám, jak se svět proměňuje, když je v něm láska. On navíc potřebuje okolo sebe lidi laskavé, protože je na ně

Nejen v této roli ukázala T. Fischerová, že krása a rozum se vůbec nevylučují. můžeš / číslo 4 – 2010

odkázaný. Když se někdy zlobí a vzteká, obrátí se to proti němu. Zůstane sám. My ,zdraví‘ takový trest neprožíváme, protože můžeme problému utéct. On ne. Díky němu si také uvědomuji svoji moc, protože když na něj někdy nejsem hodná, protože jsem unavená nebo naštvaná, zmizí i jeho pozitivita. Tak vlastně učí a proměňuje i mě. Díky němu jsem musela ve svém životě přijmout i některá omezení. Jsme spolu asi tak pět měsíců v roce a tu dobu musím velmi redukovat svoje schůzky i práci. Léto patří jenom

jemu a dnes také mému otci, kterému bude 89 let. Ale také si to užíváme. V létě jsme v přírodě a pohromadě. Člověk si váží každé společné minuty. Takže jsem byla osudem velmi obdarovaná.

Druhý úsměv Díky postižení svého syna jsem se dostala i do prostředí mnoha neziskových organizací, které se starají o všechny možné druhy postižení, nemocí, sociálně znevý-

hodněných lidí, ale také o lidská práva nebo o přírodu. Zpočátku šlo o sdružení, která se zabývala dětmi s postižením, a postupně jsem byla zvána do dalších a dalších sdružení nebo nadací. Jsem člověk, který se zajímá o všechny tyto obory. Ono také všechno souvisí se vším. Když někdo nemá úctu k přírodě a způsobuje utrpení zvířat, většinou to pak přenáší i do světa lidí. Já se snažím pomáhat tak, jak mohu, ale protože toho mám mnoho, jsem všude a nikde. Proto si nesmírně vážím těch lidí, kteří pracují

v jednom sdružení, nebo asistentů, kteří pomáhají vozíčkářům a vůbec lidem s postižením. Jsou to společností málo ohodnocené práce jak po stránce finanční, tak po stránce společenské. Přitom jsou pro ni mnohem důležitější než odlidštění ředitelé velkých podniků. Je moc dobře, že se u nás rozšiřují řady dobrovolníků, kteří pomáhají ve svém volném čase seniorům nebo nemocným dětem. To jsou ty radostné zprávy o naší společnosti, které ale média nešíří, protože ona většinou stojí na negativních zprávách. Já mám to velké štěstí, že se díky svým aktivitám potkávám s pozitivními lidmi, a proto nepropadám zoufalství z toho, že je svět jenom špatný. Toho zlého je v něm dost, ale všichni slušní lidé to vyvažují a nesou naději do budoucna.

Povzdech Nemám moc ráda rozšířený zvyk nadávat na český národ. Je to nějaký masochismus v nás, který jako by říkal: já jsem sice slušný, ale když většina je banda grázlů, svět nestojí za nic a nic nemá cenu. Ne, že by se u nás takové bandy nevyskytovaly. Je jich bohužel dost a dost právě na odpovědných místech politických i ekonomických. Problém je v jejich tunelování všech veřejných peněz

Dlouholetí kamarádi, ale také protagonisté Adventních koncertů

a rozpočtů a potom se omezují finanční zdroje právě pro ty nejpotřebnější. Nezbývá na sociální služby, na platy sester a učitelů, na kulturu, na vědu. Po celé zemi se staví, protože právě tady je možno získat největší toky veřejných peněz. Budeme mít zemi zastavěnou betonem a žádné lidské vztahy. Naštěstí jsou tu lidé, kteří to vidí a kteří nejsou lhostejní. Věřím na schopnost našich lidí číst mezi řádky a na intuici, která jim říká, co je a co není správné. Nedávno mne oslovil na ulici jeden člověk. Zaměřil se na mě, protože si nějak pamatoval, že jsem měla cosi společného s politikou, a věřil, že mu mohu pomoci. Byl to zedník, který dnes marně hledá práci na stavbách. Říkal, že všude, kde dřív s partou pracoval, se mu omlouvají s tím, že už tam mají cizince z východu. Ti samozřejmě pracují na černo a za málo a jsou bez jakéhokoli krytí sociálního nebo bezpečnostního. Ukazoval mi vyplněné daňové formuláře, protože právě šel od daňového poradce, a říkal: Já platím daně a vždycky jsem byl poctivý, ale poraďte mi, co mám dělat? Komu mám napsat? Pomozte mi prosím! zoufale volal ještě do tramvaje. Nemohla jsem mu říct pravdu, že nevím, jak mu pomoct, protože systém je nastaven proti poctivým lidem, kteří chtějí pracovat a stojí na práci novodobých otroků jednou z východu, jednou z Asie. Přesto si myslím, že tyhle ostrovy slušných a pracovitých lidí jsou nesmírně důležité a že společně můžeme měnit praxi, která nás dusí. Chce to se spojovat a pracovat pro společnou věc. můžeš / číslo 4 – 2010

8

9

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

t é m a : ž i vot s r a kov i n o u Teprve když se nemoc týká tebe, vnímáš neurvalosti světa kolem. Jak to udělat, aby duše nebolela? „V lázních nutí ženské chodit na cvičení do bazénu nahé. Copak nevidí, jaké psychické utrpení těm ženám s uřezanými prsy a rozpáranými břichy způsobují? Já mám třeba už břicho, jako kdybych právě přišla od Stalingradu.“

Vymotat se z Prahy. Pak D1, odbočka Loket, Křivosudov, Čechtice. Městečko s náměstím, které připomíná slavnější minulost. Zahrada plná bonsají, které cestují po výstavách a lidi vzdychají nad cílevědomě pěstovanou neuspěchatelnou krásou. V domku dva kantoři, nyní nedávní důchodci. Ivan, nadšený nad fůrou koňského hnoje, už vidí své nadechující se minimiláčky na zahradě a Vlasta, „paní sto megawattů“. To ale bude chtít trochu rozvést...

Text: Jan Krůta Foto: Martin Salajka můžeš / číslo 4 – 2010

Aby duše nebolela „V posledních několika letech mě zdraví zradilo. Bez varování. Po první operaci jsem se po týdnu cítila celkem dobře, těšila se domů, avšak výsledky histologie přišly špatné! Při vyslovení diagnózy – šok! Rakovina… Ale já se chci uzdravit!!!“  Za několik dnů reoperace, zánět slinivky, operace žlučníku. Dlouhodobé pobyty v nemocnici, odporné diety, návrh na invalidní důchod. Ne! Ten odmítá! Po neskutečně dlouhých a neradostných 11 měsících se vrátila do školy. Dodržovala veškerá lékařská nařízení, polykala kvanta léků. Neutekly ani dva roky – další operace, zauzlení střev, za deset měsíců další otvírání břicha. Jen málo chybělo… Slepé střevo už neměla, postupně ukrajovali z tenkého. Vnitřnosti se podařilo vždy zase dát dohromady. Bylo jí špatně, bolesti se stupňovaly. Občas brečela pod dekou, aby ji nikdo neviděl, neslyšel. Je přece statečná holka, má ještě moc plánů, nesplněných snů. Musí vydržet! Když ji převezli na normální pokoj, vedle ležící postarší žena jí řekla: „Umřete. No a co. Umírají mladší,“ a pokračovala v modlení růžence. „Když ležíte týdny napojeni na různé přístroje, živíte se infuzemi, hadičky lezou z různých

tělních otvorů, do skoku vám zrovna není. Je ale zajímavé, že i při vysokých teplotách a bolestech hlavou pochodují banality typu: nestačila jsem vyžehlit, nezapomene manžel zalévat kytky, probůh vždyť on neumí ani zapnout pračku, jak sám zvládne návštěvu vnoučat, vaření… Absurdní. Když sklapnu paraple, život půjde dál, proč se vlastně zabývám zbytečnými otázkami?“ Až se uzdraví, a to musí, pořídí si zrzavého kocoura, začne se učit další cizí jazyk, zdokonalí se v práci s počítačem, koupí si něco hezkého na sebe, protože na ní bude všechno plandat. Koupí si předplatné do divadla. Jen nehekat, nezalézt do kouta, nelitovat se, o nemoci mluvit s nadhledem. „Nechci být litována! Stanoven cíl: Vánoce strávit doma! První vyhrání – den před Štědrým dnem si rodina přivezla dáreček – vychrtlou sotva se plazící babku. ,Tak mě zabalte, ovažte stužkou a položte pod stromek,‘ žertovala jsem. Svátky jsme zvládli i bez umytých oken, pečení cukroví a vyčerpání z předvánočních příprav. I suché brambory a jedno deci povoleného plzeňského byly pro mě manou nebeskou. Potěšila jsem se s dětmi, vnoučaty, přáteli a pomaloučku začala rehabilitovat. S jarním sluníčkem bylo už lépe, krátké vycházky, maximální porozumění a péče rodiny.“

V červnu přišla do domku Kubalových další rána. Syn. Karcinom tlustého střeva. Operace, dlouhodobé chemoterapie, v 31 letech plný invalidní důchod. Doma dvě malé děti… Hlavně vydržet psychicky. Musí mu pomoci alespoň laskavým slovem. Mladý organismus se nedal. Po roce léčby následovaly hezké prázdniny s dětmi. Mají ale vyhráno? Přišel počátek října. Ne, to se mi snad jen zdá! Bolesti břicha, krvácení, strach. Honem do nemocnice! Kolonoskopie, CT, různá nepříjemná vyšetření a zase na operační sál. Karcinom tlustého střeva. Říká se, že choroby ani osudy si nevybíráme. Ale sakra, nebylo toho už dost?! Žádnou životní bitvu za nás nikdo nevybojuje, tak tedy do boje! Strach z další narkózy? Ne, úleva, že už „na to“ jedeme. Když se neprobudím, budou smutní pozůstalí, ne, to jim nemohu udělat, bůhví, jak by mě oblékli, jakou hudbu vybrali…brrrr… usínám.“ Probuzení na JIP – ticho, pohoda, andělé v růžových pláštích, žádná televize, mobily. Jsem ukázněný pacient. Personál mě chválí, já všechny ošetřující také. Převoz na „normální“ pokoj. U okna zamračená bába. Snad schválně se okázale cpe domácími řízky a zákusky. Mlaská a v noci chrápe.

„Čouhají mi hadičky z těla, chůze se nedaří. Po chodbě tahám za pomoci sestry i stojan s kapačkou. Držím si nafouklé zašité břicho a opět zbytečně přemýšlím: Rakovinou onemocní každý třetí člověk, umírá přibližně každý pátý. Takže šance na uzdravení JE! Lidi mají z rakoviny strach. Já taky. Na rozdíl od mnoha jsem pro otevřenost, nechápu, proč se zdravotní stav pacientovi často tají. Stejně vycítíte, že chování okolí se změní, i když se tváří statečně. Proboha, nevzdychejte, vynechte trpitelské výrazy, pláč – na to mám nárok já. Chovejte se ke mně všichni jako dřív, vykládejte vtipy, drby, to moc pomáhá. Já to nebalím! Zákeřná potvora ode mě dostane na zadek! Jestli mě chcete litovat, tak až za dveřmi nemocničního pokoje. Domluveno, dodrženo.“ Místo propuštěné škodolibé báby jí přivezli do pokoje krásnou pohádkovou babičku s bílým drdůlkem. Začala Vlastu oslovovat děvenko. Bylo jí po operaci moc špatně, ale nenaříkala, neplakala, byla klidná, trpělivá, smířená. Prosila, aby jí každý den četla příběhy Káji Maříka. Uměla snad všechny díla nazpaměť. Při četbě se jemně usmívala a pravidelně po 15 minutách usnula. Jednoho dne navždy. Vlasta se s tím nemohla dlouho smířit. Ale ona zemřela asi šťastná. S milovaným Kájou a vzpomínkami na dětství odešla do nebe.

Proboha, nevzdychejte, vynechte trpitelské výrazy, pláč – na to mám nárok já. Chovejte se ke mně všichni jako dřív, vykládejte vtipy, drby, to moc pomáhá. Já to nebalím! Další „ spolubydlící“ proháněla sestry, příbuzné, všechno bylo špatně – postel nemožná, jídlo odporné, léčba podle ní nedostatečná, polštář tvrdý, záchod nepohodlný, televizor malý a starý. Neustále negativní. Když se ji Vlasta snažila rozveselit vypravováním o tom, kterak shromažďuje operační čepičky různých barev s datem svých operací, jen utrousila: Cvok! A možná už ani nevnímala Vlastin provokativní dodatek: „Hééč, už jich mám osm! A nejvíc mi sluší růžová…“ Devátá má barvu světle zelenou – ale o té až za chvíli... můžeš / číslo 4 – 2010

10

11

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

t é m a : ž i vot s r a kov i n o u Text: Alexandra Vebrová Foto: archiv Vladimíra Langa

Brzy přišlo sluníčko: Inteligentní sedmdesátiletá paní s poruchou krvetvorby a po operaci kyčle. Žije sama, na světě nemá nikoho kromě přátel. Jsem ráda, že i mě mezi ně přijala, a těším se na každý telefonát či setkání s ní. Obohacuje mě, stále se od ní mám co učit. Poslouchat její sametový alt je balzámem pro duši. Ráda cituje Adinu Mandlovou: „Všechno, co jsem kdysi pokládala za nesmírně důležité, je prostě najednou bezvýznamné, vzdálené, téměř cizí. Dneska už se tomu směju.“ Vzájemně si dokazujeme, že jsme stále v dobré kondici, nutno si udržet fyzičku i psýchu, a hlavně nebýt sentimentální! Vím, že moje choroba (pardon, nejen moje) je běh na dlouhou trať. Když si udělám pořádek v duši, musí mě i tělo poslechnout. Chemoterapie se blíží…“ Příjemný lékař, bedlivě střežící svůj moravský dialekt, trpělivě vysvětluje postup: Zatím máte rozpis chemo na půl roku. Na půl roku? Fuj! Týden chemoterapie, tři týdny doma, týden ve špitále, zase domů… Kila jedou prudce dolů. Co se ženské natrápí s dietami – ale tady jde o varování. Šest měsíců nepříjemných stavů – hrozná únava, bolesti, zvracení, sucho v ústech, nohy sotva nesou tělo. Nejnavštěvovanější a vlastně nejoblíbenější místností se stává WC. Objímá mísu, snaží se tlumit příšerné zvuky, dávení. Rodina je statečná, přátelé taky… To přejde, neboj. Nevypadáš špatně. Jez něco… „Návrh známé: navštívíme léčitele. NE, já jim nevěřím, jeden doporučuje červenou řepu,

KOLIK BUDE SLUNOVRATŮ...

Kdo je Vlasta Kubalová Učitelka češtiny, tělocviku a ruštiny. Onemocněla ve 45 letech. Členka Klubu sběratelů kuriozit. Kronikářka Čechtic, průvodkyně v muzeu… Denně mailuje na všechny světové strany. Autogramy začala sbírat v době, kdy jako kantorka nebyla spokojena s čítankami. Obepsala s otázkami na tělo všechny známé spisovatele… Dnes její sbírka čítá tisíce vzorně archivovaných podpisů neuvěřitelných osobností z celého světa. Nejde ovšem jen o kartičky s podpisy, ale často o nádhernou korespondenci. Vlasta Kubalová pro známé osobnosti není jen ten, kdo něco chce. Ona jim, stejně jako všem lidem kolem, dává to nejlepší z člověka.

jiný kyselé zelí, další drastickou hladovku, čaje, byliny… Bojím se léčitelů. Znala jsem spolupacientku, která po chemoterapiích docházela k léčiteli a ten jí naordinoval pití jakéhosi záhadného čaje. Umřela. Tělo zesláblé chemoterapií novou kúru neuneslo. Já věřím lékařům a dobré psychice. Vím, že po každé dávce chemoterapie mi bude blbě. Ale také už vím, že po půl roce bude lépe a radostněji, že všechny aktivity rozjedu naplno zas do doby, než se rozhodne bestie vytasit klepeta.“ Rakovina je hlavně o naději. Stále na něco těšit, doufat, věřit, být optimistický. Bude líp – ne si říkat, že všechno dobré už bylo. Škoda, že není možné zařídit, vymodlit si smrt té zákeřné potvory. Nesmí ji

Vladimír Lang o tom ví své. Jeho cesta vzhůru začala po sametové revoluci a trvala deset let. Během té doby se z malého výzkumníčka ve státním podniku stal úspěšný manažer v soukromé firmě, která dokázala náležitě ocenit jeho schopnosti a enormní nasazení. brát jako nepřítele, ale jako nenáviděného, odporného, drzého soka! „Mám štěstí, že přes všechny problémy mám stále sílu k boji, hodné lidi kolem sebe, kteří mě, zaplaťbůh, berou jako naprosto zdravou ženskou. Teď je mi momentálně fajn, zvládám zájmy, záliby, milovaná vnoučata, studium UK třetího věku, francouzštiny, píšu kroniku, provázím externě v muzeu, cestuji, dopisuji si díky internetu se světem… Nepřemýšlím o tom, jak dlouho mi tento stav těla i duše vydrží. Díky za každý den, kdy se probudím, za každou malou radost i všední starost. Přeji všem kolem sebe dobrou náladu. Vím, že nevyřeší všechny naše problémy, ale naštve tolik lidí, že stojí za to si ji pěstovat!“

Můj nejmilejší autogram? Text: Vlasta Kubalová

Každý sběratel autogramů dostává nejčastěji otázku: A který považujete za nejvzácnější? Nevím. Milé jsou mi všechny. Samozřejmě že každý sběratel má své miláčky. Já jich mám několik, dlouhodobě mi psali, navštěvovali jsme se, mnozí už mi mávají z obláčku a věřím, že když se s vámi podělím o některé roztomilosti z korespondence, že se nenaštvou. Vladimír Komárek (1928 – 2002), malíř

a grafik, jehož andělé mě doma hlídají a vždy vztyčí prst, když nejsem zrovna pozitivně naladěna. Robustní umělec s citlivou duší a darem laskavého humoru. Už nikdy nebudeme spolu sedět v jejich krásné zahradě, nebudu nasávat neopakovatelnou vůni ateliéru, ale můžu si číst milá psaníčka, jako je např. toto: Milovaná holko Růžová (pozn.: bydlím v Růžové ulici), jsem rád, že jsem doma a nezebou mě nohy. Rád dostávám od tebe dopisy. Jseš jedinej člověk, kterej pohladí, už když vidím zpáteční adresu. Denně jsou na mě požadavky, každej tejden něco zahajuju, někam musím a stojí to za

můžeš / číslo 4 – 2010

hovno. Jak puknou ledy, zastav se, a jestli budeš mít trochu sulcu, tak přivez. Ale sulc strašně řídkej. Málo masa a hodně toho drkotavého… V Holandsku jsem chyt bércovej vřed, na tvoje domácí sádlo se těším, jsem nevyspalej a unavenej. Mám ještě 10 výstav, ale přísahám, že naposledy. Dělám to z posledních sil a pak se řekne, že v každý prdeli musím být, a já opravdu nemusím. Kluk zaved plyn do ateliéru, je to celý rozkopaný, roh u baráku ujel, novej balkón. Už na to nemám nervy. Snad budoucí století bude slušnější. Přijeď, budeme si stěžovat. Mé tělo mi nedělá radost. Ahoj, milující Komár. (1999) Miloš Kopecký (1922 – 1996), herec dokonale noblesního až nonšalantního a samozřejmého jevištního projevu, vtipný gentleman s inteligentním humorem. Kolik moudra jsem se od něj dověděla! Celý život ho média prezentovala myslím jinak, než jaký ve skutečnosti byl! Dovolím si citovat úryvky z korespondence s ním: …udělala jste mi radost, a to je hodně. Uslyšíte-li náhodou o mně různá zvěrstva, jichž se údajně dopouštím, zachovejte mi jakousi tu sympatii navzdory jim. A řekněte si

třeba, že je to všechno pravda! Bohužel, bohužel, je to jen rozjitřená fantazie těch, kteří by asi mnohé z toho rádi prožili. Kdybyste znala skutečnost mého života, byla byste v tomto směru velmi zklamána. Já se neomlouvám, já si spíš stěžuju. (Kdy už konečně poznám něco z toho NEMRAVNA, které se mi neustále přisuzuje? Asi už nikdy!) Ale – podívejte se: budou Vánoce, já je miluju, to mám z dětství, a přiznám se, že mám často i sklon k sentimentalitě. Až tu budou, seženeme-li stromeček, což snad seženeme (moje žena, já jsem nepoužitelný), budou prskat frantíci a vonět prskavky, to jsem zase vtipný, co?! Haha, bude mi dobře, pustím si koledy a budu šťastný. Totéž – samozřejmě po Vašem způsobu – přeju i Vám. Dušovat se, že to všecko myslím upřímně, nebudu. Je možné vycítit, že mi věříte, proč byste mi jinak psala? Do nového roku pošlu blahopřání. Moc děkuju, vždyť udělat radost není žádná legrace. Moc děkuju za Vaše pohlazení (vždyť to psaní JE pohlazení). Ani je nezahodím, ani neodložím. Já si to schovám, poněvadž jednou, až mi bude mnohem hůř, si v tom budu číst. A povzdechnu si: „Jó, to bejvaly krásné časy!“ (1993)

P

racoval vlastně pořád. Sedm dní v týdnu, od rána do večera. I v noci se budil a promýšlel strategii na příští den. Bylo mu padesát, měl výborné postavení, velmi dobrý příjem, plány do daleké budoucnosti. Po rozvodu si koupil nový byt a těšil se, že v něm začne nový, snad ještě lepší život. A právě v tom okamžiku se všechno zhroutilo. Rakovina tlustého střeva. „Vyšetření jsem hrozně dlouho odkládal, i když už přišly potíže. Kdo dneska při takové náročné práci nemá problém s trávením, s hemoroidy, říkal jsem si. Krvácení je nepříjemné, ale určitě to není nic vážného. Rakovinu má přece vždycky ten vedle, někdo jiný, o kom jste jen slyšeli, ale já?“ vzpomíná ing. Vladimír Lang na ten půlrok, který prošvihl. Až při náhlém zhoršení skončil na pohotovosti. Odtud ho poslali na kolonoskopii, při které mu objevili pokročilý nádor tlustého střeva. Výrok lékařů byl zdrcující. Procenta na přežití snad ani nevnímal, slyšel jen, že ho čeká operace, patrně umělý vývod, do roka možná recidiva. „Nejdřív jsem měl tu nemoc osudu za zlé, cítil jsem to jako nespravedlnost. Byl jsem krátce po rozvodu, nevěděl jsem, jestli mám rychle doplatit hypotéku na byt nebo psát závěť,“ shrnuje tehdejší pocity Vladimír. Když se probudil z narkózy, rychle si sáhl na břicho. „Nelekejte se, jestli tam po operaci nahmatáte pytlík,“ řekl mu chirurg před zákrokem. Nic tam nebylo. Zvláštní, jak se štěstí najednou vejde do takového zjištění. Pochopil to jako výzvu. Chemoterapii zvládal už při zaměstnání. Psychika dostala zabrat, ale naštěstí tu byla dcera a její manžel, důvěrníci těch nejtěžších okamžiků. Pomalu se uklidňoval, ale právě v tom je tahle nemoc zrádná. Zaútočí kdykoli a odkudkoli. Po roce se objevil nádor v játrech, metastáza. Propad byl tentokrát ještě horší. Co všechno si o tom už přečetl! Metastázy, to je přece pečeť konce. „Když bude nádor operabilní, je pořád šance,“ uklidňoval ho onkolog. Kde že je dřívější hra na jistotu, v tuhle chvíli byla pro něj daleko Nikdo nevíme, zda a kdy nad námi osud zlomí hůl. Vladimír byl na vrcholu kariéry. Ale den ze dne se mu zhroutil život. Za čas se totéž opakovalo jeho přítelkyni. Ale po pěti letech žijí naplno a plánují.

cennější naděje! Rentgen potvrdil, že nádor je lokalizovaný, čekala ho resekce jater. Šel to oslavit! „Radovat se, že mě čeká operace, je absurdní, ale pro onkopacienta to je většinou výhra,“ vysvětluje Vladimír. Druhá chemoterapie byla ale o dost náročnější. Často se sotva držel na nohou. Propady nálad a pocity strachu řešil i u psychiatra. Neradostná bilance – být v pětapadesáti bez práce (odchod byl po vzájemné dohodě), osamělý invalidní důchodce s mizivými vyhlídkami na partnerský život. A teď přichází chvíle na druhý obrat. Setkání s Janou! „Odpověděl jsem na inzerát, napsal jsem do něj o sobě a o svém zdravotním stavu všechno, přesto přišla,“ říká s úsměvem inženýr Lang. Jana mi zvedla sebevědomí, vrátila mi pocit normálnosti, dokonce chuť se bavit, těšit se na společný večer, byla nabitá energií. A za čtrnáct dní jí našli nádor v prsu. Operace, chemoterapie – všechno znovu. Ale jí bylo teprve pětačtyřicet. Smířit se s rakovinou a možností konečnosti bylo ještě těžší. „Všechno jsem s ní probíral, říkal jí, jak jí bude po operaci, co je chemoterapie, co se bude dít dál. Nikdy by mě nenapadlo, že to budu dělat naprosto samozřejmě

Jana mi zvedla sebevědomí, vrátila mi pocit normálnosti, dokonce chuť se bavit, těšit se na společný večer, byla nabitá energií. a rád,“ přemýšlí nahlas Vladimír Lang. Jana nakonec musela pod nůž taky dvakrát. „Ale byli jsme na to dva. Každou další kontrolu jsme prožívali společně. Oba jsme věděli, co ten druhý cítí. Kritický je první rok. Když přešel, začali jsme se bát o něco míň.“ A další rok zase o kousek ukrojil za koláče obav. Limit se posouval a posouval. Dnes je to pět let od poslední operace. Žijí v podstatě naplno, jen někde vzadu je pořád blikající výstražné světýlko. Jana naučila Vladimíra jezdit na kolečkových bruslích. Když zjistili, že se v Paříži koná v této disciplíně každý pátek v noci tříhodinový maraton městem, vypravili se tam a spolu s ostatními kolečkobruslařskými nadšenci okruh zajeli! Vladimír se díky Janě zlepšil v lyžování, nasedl po letech na kolo, Jana v sobě zase objevila cestovatelskou duši. K Vánocům dostala lístky na megakoncert do O2 Arény. Datum konání – 26. červen 2010. Je to dvojnásobný dar. Kromě muziky je v něm taky víra, že si mohou dovolit plánovat na půl roku dopředu. Letos měli oba kulaté narozeniny. Jana padesáté, Vladimír o jednu desítku větší. „Nevíme, jestli budeme mít v budoucnu další jubileum, tak jsme to chtěli oslavit společně, v jeden den. Vypočítali jsme si přesně polovinu mezi našimi daty narození. A vyšlo to na slunovrat! No není to dobré znamení?“ Určitě. A mě napadá jednoduché přání: Ať máte hodně slunovratů! můžeš / číslo 4 – 2010

12

13

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

t é m a : ž i vot s r a kov i n o u

Jak se nenechat zabít rakovinou Nejvíc lidí umírá na infarkty a mrtvice. Zhoubné nádory jsou hned po nich. Lidé upínají roky své naděje k novému zázračnému léku. Netuší, že tak obyčejná věc, jako je zdravý životní styl, může u nich snížit pravděpodobnost této choroby až o polovinu. Text: Jiří Marek Ilustrační foto: Alexandra Videmannová

A

stejně důležité jsou preventivní prohlídky. Zvlášť pro lidi s vyso­ kými riziky této choroby. Kteří to jsou? Především ti, jejichž rodiče nebo příbuzní nějaký zhoubný nádor měli, a hrozí jim tedy větší vrozené riziko této choroby, kuřáci, obézní, přílišní pijáci alkoholu, lidé, kteří málo sportují, cvičí nebo trpí nedostatkem aktivního pohybu, častí konzumenti potra­ vin obsahujících živočišné tuky, kteří navíc jedí málo ovoce, zeleniny nebo obilovin s vysokým obsahem vlákniny, milovníci bronzové pokožky, lidé, kteří přicházejí často do styku s vysoce karcinogenními látkami, jako je azbest, anilín (je v barvách), benzypren (v ředidlech) apod. Nebezpečí všech těchto rizik stoupá navíc s věkem. Od čtyřicítky se ohrožení rakovi­ nou zdvojnásobuje každých deset let.

Nepochopitelný příběh Všechno nasvědčovalo tomu, že učitel angličtiny (55 let) zemře. Měl rakovinu prostaty, která se mu začala rozšiřovat (me­ tastázovat) do těla. Už neměl sílu rakovině vzdorovat. Muž se nakonec naprosto nepochopitelně uzdravil. Lékaři tomu říkají spontánní uzdra­ vení. Dochází k němu velmi vzácně. Onko­ logové pokrčí rameny. Z jejich hlediska byl tento případ nepochopitelný z úplně jiného důvodu. Učitel trpěl nadváhou, byl těžký ku­ řák a jeho otec zemřel na rakovinu prostaty. Nechápali, že člověk s tak vysokými rizikový­ mi faktory nechodil už od čtyřiceti nebo nej­ později od padesáti let každý rok k urologovi na jednoduché preventivní vyšetření. Urolog při něm zkontroluje přes ko­ nečník pohmatem prostatu. Je to orgán velikosti jedlého kaštanu umístěný přímo pod močovým měchýřem. Součástí vyšetření je také test na PSA (prostatický specifický antigen). Výše PSA a hlavně jeho vývoj jim hodně napoví o možném riziku rakoviny. můžeš / číslo 4 – 2010

Víc se o rakovině prostaty dozvíte třeba na internetových stránkách www.euro­ pauomo, což jsou stránky českého člena celoevropské koalice boje proti karcinomu prostaty.

Zmenší riziko o neuvěřitelných 85 % Zhoubné nádory napadají u mužů nej­ častěji plíce, tlusté střevo nebo konečník, prostatu a kůži. Za rakovinu plic může z 90 % kouře­ ní. Onkologové odhadují, že dalších 5 % pacientů jsou pasivní, tedy nedobrovolní kuřáci, kteří se pohybují v místech, kde je nakouřeno. Choroba se většinou ohlašuje trvalým chrapotem, změnou charakteru kašle a jinou dobou, kdy kašle. Někdy pacienta pobolívá na prsou. Někdy ho trápí opakované záněty plic a dušnost. Jindy zase nechutenství, ho­ rečky a celková slabost. Pokud kašle a v hlenu se objeví krev nebo bez zjevné příčiny rychle hubne, bývá situace už dost vážná. Nádor obvykle ohrožuje život nemocného. Vysoká úmrtnost na rakovinu plic je daná tím, že pacienti často ignorují signály svého těla a přicházejí s nádory v pokročilých sta­ diích, kdy je úspěšnost léčby malá. Přitom pokud muž přestane kouřit a snaží se omezit další rizika, ohrožení karcinomem plic do­ káže snížit až o neuvěřitelných 85 %.

Vláknina? V ČR je to katastrofa Jsme světová jednička, pokud jde o ra­ kovinu tlustého střeva a konečníku u mužů. Máme nejvíc případů na světě, pokud jejich počet přepočteme na počet obyvatel. Přes­ nou příčinu nikdo nezná. Ty pravděpodobné ano. Kromě obezity a kouření je to přílišná ob­ liba potravin obsahujících živočišné tuky, ze­ jména tučných uzenin. Riskantní je hlavně jejich kombinace s přílišným pitím alkoholu. Zvlášť když se k tomu přidá pohrdání zeleni­ nou, ovocem a obilninami. V nich najdeme vedle antioxidantů a dalších důležitých látek také hodně vlákniny. Její konzumace je v ČR katastrofální. Odborníci doporučují, abychom vlákniny snědli 25 – 30 g denně. Podle výzkumu doc. MUDr. Pavla Kohouta, CSc., a MUDr. Evy Choceňské z Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze vyhoví to­ muto doporučení šokující dvě procenta lidí. A téměř 80 % jich sní méně než polovinu. Přitom vláknina je vynikající prevencí proti řadě trávicích potíží i chorob. Zhoubné nádory tohoto druhu se vyvíjejí relativně dlouho a rizikové změny na jejich sliznicích lze snadno zjistit pomocí testu na skryté krvácení. Udělá ho vám ho každý praktický lékař. Vedle klasických psaníček, do kterých se tři dny nanášejí vzorky stolice, existují rychlejší a modernější testy. Stojí v řádu stokorun. Víc se o nich dozvíte na www.lekarna.cz. Do vyhledávače napište heslo: test na okultní krvácení.

Neexistuje zdravé opalování

S rakovinou kůže svedli vítězný boj slavný Clint Eastwood i neméně slavná Liz Taylorová.

S rakovinou kůže svedli vítězný boj slavný Clint Eastwood i neméně slavná Liz Taylo­ rová. Mezi hollywoodskými hvězdami není tato nemoc vzácností. V Kalifornii jde o velmi častý druh nádoru. Příčinou je slunce. Kůže jako by měla paměť. Sluneční světlo, které na ni za lidský život dopadne, se v ní sčítá. Proto jsou milovníci bronzové kůže hodně ohro­ ženou skupinou. Vedle lidí se světlou pletí, jež na sluníčku snadno zarudne. A vedle lidí, kteří se při opalování opakovaně spálili. Tyto nárazy jsou nejhorší. Speciálně v dětství, kdy je pokožka nejcitlivější.

Obrana je jednoduchá. Chránit se před sluncem a vyhnout se soláriím. Dermatolo­ gové bijí na poplach už řadu let. Otevřeně varují: neexistuje zdravé opalování. Rakovi­ na kůže roste závratným tempem. Odborníci smetli i argumenty o potřebě vitaminu D, který se vytváří právě při slunění. K jeho dostatečné tvorbě prý většinou úplně stačí patnáct minut chůze po ulici. Nebezpečné jsou rychle se zvětšující pihy, které se podebírají a šupinatí. Navíc svědí a někdy i krvácejí. Podle kožních lékařů lze málokteré nádory poznat tak snadno a rychle jako zhoubné nádory kůže. Pokud pacient přijde včas, obvykle stačí chirurgický zákrok. Lékaři odstraní měnící se mateřské znaménko i s kouskem okolní tkáně. A to bývá vše. Pokud pacient nádor zanedbá, šance na jeho úspěšnou léčbu se dramaticky zmenší. Je typické, že tento druh rakoviny trápí častěji ženy, ale umírají na něj víc muži, kteří jsou větší lajdáci, pokud jde o návštěvy u lékaře. Podrobnější informace o této nemoci najdete na www. melanomy.cz.

Prsa – symbol ženské sexuality U žen postihuje rakovina nejčastěji prsa, kůži, plíce, tlusté střevo spolu s konečníkem, dělohu a děložní čípek. Prs představuje pro ženy zhruba to, co pro muže penis. Je symbolem jejich sexua­ lity. Rakovina prsu proto neohrožuje jen jejich život, ale také ženskou roli. Normální žena se chce líbit. Po operaci prsu si může připadat znetvořená. Tím spíš se ale zdá nepochopitelné, proč ještě tolik žen nechodí na pravidelné prohlídky a vyšetření na mamografu nebo na ultrazvuku. I když se u nás v posledních letech situace změnila k lepšímu, stále je alarmující. Na bezplatné preventivní

info Užitečné informace

Jestli se chcete dozvědět podrobnosti o všech druzích zhoubných nádorů, navštivte internetové stránky České onkologické společnosti (www.linkos.cz/pacienti) určené pacientům. Jsou tu i kontakty na specializovaná onkologická centra stejně jako spousta dalších užitečných informací. Výborný je také Průvodce pacienta onkologickou léčbou (nakladatelství FORSAPI), ve kterém odbornice řeší i jídelníček nemocných.

vyšetření chodí sotva polovina žen ve věku 45 do 69 let. Ty, které ho ignorují, snižují svou šanci na včasné objevení nádoru a úspěšný boj s ním. Pokud je malý, mají 80% šanci na úspěch. Nejvýznamnějším rizikem zůstává ovšem rodinná dispozice.

Včas zachytit virus Kdyby spadla tři dopravní letadla plná cestujících, byla by kolem toho mediální mela. Fakt, že u nás každý rok zemře na zhoubné nádory děložního čípku 400 pacientek a stovky dalších nemoc vážně poznamená, naprostá většina lidí ani neza­ znamená. Ženy navíc umírají vesměs zbytečně. Klíčovou roli při vzniku rakoviny děložního hrdla hraje totiž papilomavirus. Žena se jím nakazí při pohlavním styku. Většinou trvá deset, ale někdy i 20 roků, než v tkáni zasa­ žené virem vznikne zhoubný nádor. Pokud pacientky chodí na pravidelné prohlídky k lékařům, kteří mají dostatek zkušeností s diagnostikováním postižených

tkání, poznají se značnou jistotou už stav předcházející rakovině. Nechají ženě udělat cytologický rozbor stěru. Když je pozitivní, zasaženou sliznici odstraní včas pomocí jednoduchého zákroku. Nebezpečí, že se u pacientky objeví karcinom děložního čípku, velice podstatně klesne. V ČR chodí na preventivní prohlídky zhruba třetina žen. V rozvinutých zemích EU je to 50 – 80 % pacientek. Potřebuje to komentář? Velice účinnou zbraní proti této rakovině jsou vakcíny. Lékaři je doporučují dívkám ve věku 9 – 26 let. Měly by jí dostat před tím, než zahájí pohlavní život. Nejsou levné. Tři preventivní dávky stojí kolem 10 000 korun a jejich příznivé efekty se projeví až za mnoho let. Škoda, že si lidé, kteří pochybují o tom, jestli se to vyplatí, nemohou promluvit s ženami, jež rakovinu děložního hrdla prodělaly. Mnoho z nich trpí i po úspěšné léčbě chronickými záněty močových cest a konečníku, který stále jemně krvácí. Pokaždé, když si připíjíme vínem, říká­ me: Na zdraví. Je ale otázka, jestli opravdu víme, co to znamená. můžeš / číslo 4 – 2010

14

15

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

Z í t ř e k j e b l í z ko

Přichází doba dlouhověkosti Vize o budoucnosti lidského zdraví očima mezinárodního experta profesora Stephena N. Oesterleho Během příštích pětadvaceti let se na světě zdvojnásobí počet lidí nad šedesát let a polovina populace ve vyspělých zemích začne trpět chronickými nemocemi. Podle prognostiků bude do roku 2050 přes dvě miliardy populace v důchodovém věku, přičemž čtvrtinu z nich vytvoří lidé přes osmdesát... Text: Dana Emingerová Foto: archiv

L

ékařské firmy mají své vizionáře, kteří sbírají po celém světě poznatky a připravují se na to, jak se s neduhy stárnoucího lidstva vyrovnat. Jedním z nich je Stephen N. Oesterle, viceprezident pro nové technologie nadnárodní společnosti Medtronic. Ta je jedním ze světových lídrů ve výrobě a vývoji srdečních kardiostimulátorů, defibrilátorů a dalších lékařských přístrojů, které ročně ovlivňují šest až sedm milionů lidských životů. Kam se ubírá současná medicína?

Jak lidstvo stárne, není pochyb, že chronické choroby budou v brzké době převažovat. Organismus se opotřebovává. Nepřibývají jen vrásky a bílé vlasy, ale bortí se páteř, potřebujeme umělé kyčle, trpíme astmatem, cukrovkou, objevují se srdeční obtíže, Alzheimerova choroba, Parkinsonova nemoc… V souladu s posláním navracet zdraví a prodlužovat lidský život na tento trend reagujeme. Jak?

Například my se zaměřujeme na implantované přístroje, jež řeší chronické nemoci. Vyrábíme srdeční kardiostimulátory a defibrilátory, mozkové stimulátory pro pacienty… Systém Neuromodulation, který naše společnost vynalezla, pomáhá stimulovat každý sval v těle, dokonce i nervy v mozku. Tím můžeme pomáhat pacientům s Alzheimerem či Parkinsonem. Čerpadlo inzulinu pro diabetiky měří inzulin a díky autopilotu ho dávkuje tak, že se systém vypíná a zapíná, když je potřeba atd. Co je hlavní náplní vaší práce?

Mým úkolem ve firmě je ptát se: utrácíme peníze na správné druhy technologií? Uvědomujeme si totiž, že stárnoucí populace představuje i nesmírný nárůst nákladů v systému zdravotní péče. Jak přibývá pacientů s chronickými potížemi, je léčba můžeš / číslo 4 – 2010

čím dál dražší. Jenže současný ekonomický systém nemůže takovou finanční zátěž dlouhodobě unést. Není to jen v USA, ale ve všech zemích, kde máme stárnoucí populaci. Pro prezidenta Obamu a jeho administrativu je to větší úkol než bankovní krize či válka v Iráku. Musí hledat způsob, jak ze systému zdravotnictví odčerpat peníze. Odčerpat?

Ano. Musíme přemýšlet o metodách, jak se s problémem vypořádat způsobem méně nákladným. Neustále pracujeme na inovacích. A nejde jen o inovace stávajících lékařských produktů. Můžeme inovovat distribuční linky a učinit je efektivnějšími. Můžeme inovovat výrobní procesy. Ovšem to nejpřevratnější je inovace v technologiích, ve výzkumu a vývoji. Prostě jít na léčbu úplně jinak.

dálkové senzory, jež komunikují s vaším ručním přístrojem velikosti ostružiny, přes široké pásmo se spojí s datovou pamětí ve vzdáleném lékařském centru, doktoři okamžitě vyhodnotí všechny abnormality a včas zasáhnou. Získáme tak schopnost být kdekoli a díky širokému pásmu se dívat na přístroje „globální sítě“, což představuje jeden z největších potenciálů ušetřit peníze systému zdravotní péče. Můžete dát konkrétní příklad?

Selhání srdce je v dnešní době hlavní chronickou chorobou, která odčerpává miliony dolarů z rozpočtu na zdravotní

Jak? Kam kráčí dnešní technologie?

Je to o vizi. A v tom musí být naše strategie globální. Nejsme tak arogantní, abychom si mysleli, že jsme u nás sami jediným zdrojem inovace. Proto nahlížíme do jiných oborů a pokoušíme se pochopit, co kde dělají. A to je moje práce. Ročně procestuji 250 tisíc mil, vyhledávám zajímavé technologie po celém světě a pak přemýšlím, jak by mohly být využity u nás. Třeba jedna z nejlepších biotechnologií se rozvíjí v Číně. Teď hodlám navštívit Intel. Hovořil jsem se zástupci světových firem jako Cisco systems, Apple, IBM, Google… A představte si, ti všichni chtějí být součástí našeho příběhu. Jakého?

Vidí, že budoucnost internetu není ve stahování her, ale ve zdravotní péči. Naše přístroje zatím pracují jen na bázi jakési „lokální vnitřní sítě“, ale pacienti brzy dostanou přístroje, které budou komunikovat globálně. Když třeba do mobilních telefonů vložíme

Kdo je Stephen N. Oesterle Osmapadesátiletý Stephen N. Oesterle dlouhá léta působil jako profesor na Harvardově univerzitě a ředitel invazivní kardiologie v Massachusettské nemocnici. Jako učitel a inovátor v oblasti srdeční katetrizace založil a řídil několik pracovních skupin na půdě různých amerických univerzit a nemocnic. Od roku 2002 pracuje pro Medtronic jako vedoucí vědeckého výzkumu a technologických strategií, má na starost spolupráci s vývojovými středisky.

Slavná fotografie z poloviny padesátých let k článku o dítěti, kterému zázračně zachránil život první pacemaker napájený baterií. Tři roky nato byl první kardiostimulátor voperován do těla pacienta.

Naše strategie je dálkově po celém světě řídit pacienty s chronickými onemocněními, aniž by museli navštěvovat nemocnici. péči. Proto vyvíjíme senzor pro pacienty se srdeční vadou. Jde o miniaturní monitor tlaku, který vložíme do plic a hlídáme jím srdeční aktivitu. Jestliže budeme implantované senzory dálkově monitorovat, můžeme předvídat infarkt a poslat rizikové lidi do nemocnice několik dní před tím, než nastane skutečný problém. Podobně můžeme na dálku monitorovat hladinu cukru u lidí s diabetem, ať budou kdekoliv na světě. Zdravotní systém by ušetřil miliardy. To zní jako sci-fi.

Naše strategie je dálkově po celém světě řídit pacienty s chronickými onemocněními, aniž by museli navštěvovat nemocnici. Zároveň se tak otvírá obrovské pole působnosti pro výrobce elektroniky. Věřte nebo ne, ale lidé ve společnosti Apple si myslí, že distribuce hudby není jejich budoucnost. Chtějí, aby se iPhone stal přístrojem pro zdravotní péči. Stejně tak uvažuje největší výrobce sluchátek. My už přes jejich systém komunikujeme, ale nepůsobíme na stejných frekvencích, jako

jsou mobilní telefony kvůli možnosti rušení signálu. Takže oni chtějí použít náš standardní systém a vložit jej do každého telefonu. Tím by se mohli stát dodavatelem zdravotních produktů. Podobně jednáme i s IBM. Potřebujeme ukládat data. Srdce tluče stotisíckrát denně, můžete si to spočítat! Máme obrovské množství dat přicházejících od milionů lidí s naším přístrojem, ale nemáme datové úložiště pro jejich skladování. Lidem v IBM se naše myšlenka nového druhu datového úložiště pro medicínské potřeby líbí. Tím ale bude zase všechno čím dál dražší, ne?

Nevymýšlíme miliardy návrhů, jež by vyvolávaly nutnost přilévat další peníze do systému, který by brzy zkrachoval. Chceme-li pomáhat pacientům k lepšímu životu, musíme systém zcela změnit a peníze ušetřit. Potřebujeme mnohem efektivnější, konkurenceschopný systém. Když budou léčebné metody maximálně účinné, zároveň se ušetří peníze. Tím se dostáváme k projektu lidského genomu. Jak funguje?

Dnes lékaři pacientům říkají: „Toto je váš problém. Teď musíte udělat XYZ, aby se to zlepšilo.“ A vy pokýváte hlavou. Doktoři tak o vás rozhodují na základě svého klinického úsudku a toho, co si myslí, že je nejlepší. Tyto dny brzy pominou. Když jsme na konci minulého tisíciletí dekódovali genetickou informaci, dostali jsme se k samé podstatě života. Jakmile jsme měli tohle, nebyl to už velký krok k vysledování genetické informace lidí s chronickými chorobami. Tak jsme začali chápat, proč někteří lidé mají Alzheimera a jiní ne. Proč někteří pacienti reagují na defibrilátory a druzí ne. A to je skok do tzv. osobní medicíny. Můžeme vzít gen a říci konkrétnímu člověku, jaké je jeho riziko nádoru prsu, protože známe specifický gen spojený můžeš / číslo 4 – 2010

16

17

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

Z í t ř e k j e b l í z ko

Rozhledna

Miniatruní kardiostimulátory a defibrilátory firmy Medtronic se vyrábějí ve švýcarském Tolochenaz u Lausanne. Továrna vypadá jako vědecká laboratoř.

Okno do světa

s rakovinou prsu. Lidé již nebudou léčeni tím, co nazýváme populační medicína. Co tím myslíte?

Dnes léčíme pomocí drahých léků tisíc lidí s vysokou hladinou lipázy v krvi a možná při tom zachráníme pět nebo šest životů. Takže otázka zní, proč nemůžeme léčit pouze těch šest lidí a vynechat těch 994? Proč? Protože nevíme, kdo ti lidé jsou! Budeme muset vytřídit geny, což zní draze, ale ve finálním výsledku budeme léčit logičtější a levnější cestou. A tak je to i s našimi defibrilátory. Implantujeme defibrilátor stovce pacientů, kteří jsou pro něj indikováni. Výsledek je, že zachráníme sedm životů lidem, kteří by jinak nepřežili. To je sice zjevně lepší statistika než u předchozího příkladu, ale proč těch ostatních 93 pacientů dostalo zbytečně defibrilátor? Potřebovali jej? Asi ne, když ho nikdy nevyužili. A naopak. Co těch tisíc pět set lidí, kteří denně v USA umírají kvůli náhlé srdeční příhodě a nikdy defibrilátor nedostali? Drahé léky a přístroje, které dnes dostávají tisíce pacientů, brzy využijí jen ti, kdo je opravdu potřebují. Medicína se musí personalizovat. To pomůže nejen ušetřit peníze zdravotnímu systému, ale zároveň to zlepší kvalitu života. Budeme schopni stanovit, kdo jsou lidé se specifickou chorobou, a budeme je léčit od samého začátku a preventivně. Co tomu zatím brání?

Jedním z největších témat v biotechnologii je buněčná terapie, proteiny a genová

V únoru jsme přinesli zamyšlení o parkovacích místech pro handicapované. Pražská neziskovka Acta non verba zahájila proti parazitům na těchto místech tažení. Co jinak nového ve světě bez bariér? terapie, která nahradí léky, jak je známe dnes. Kdo má v současnosti třeba Parkinsonovu nemoc, užívá léky ústy a doufá, že část se jich dostane až k mozku. Zbytek léku pronikne do organismu i tam, kam nemá a způsobuje vedlejší účinky… U biomedicíny je to jinak. Spolknete-li buňky, proteiny nebo geny, strávíte je a nepomůžete vůbec ničemu. A právě tohle musíme v příštím desetiletí vyřešit. Je potřeba najít technologie, aby medikamenty mohly být přeneseny na místo určení. Jak vlastně biotechnologie funguje?

Všechno v těle je vepsáno ve vaší DNA. Každá buňka má tuto informaci, umí ji přečíst a jako výsledek produkuje proteiny. A protože buňky produkují proteiny, lze každou nemoc vysvětlit jako výsledek nedostat-

ku nebo nadbytku proteinů. Třeba v případě diabetu postrádáte známý protein – inzulin. Postihne-li vás srdeční mrtvice, postrádáte protein, který způsobuje, že se vaše buňky již nesmršťují. Při Alzheimerově chorobě se usadí v mozku příliš mnoho proteinu hemoglobinu. Máte-li rakovinu, zbláznily se ve vašem těle samostatně cyklující regulační proteiny atd. Takže biotechnologie je o tom, že buď dodáte chybějící proteiny zpět, anebo je potlačíte, když je jich příliš mnoho. Nebo dodáte přímo do nemocné buňky potřebný gen, buňka si jej přečte a začne produkovat zdravé proteiny. Stejným způsobem mohu naprogramovat buňku, aby vytvářela inzulin. Problém je, jak jsem již říkal, že zatím nevíme, jak tyto geny snadno dostat do buněk. Přijít na to je pro medicínu velká výzva. Nebude příchod biomedikamentů znamenat konec firem, jako je ta vaše?

Biomedikamenty mají sílu obnovy. Pokoušejí se napodobit nebo kopírovat to, co dělá lidské tělo. Jednou, až se začnou používat, zcela nahradí současnou technologii. Naše společnost sice vyrostla na stimulaci srdečního tepu pomocí pulzního generátoru a vodiče, ale jednoho dne určitě nebudeme mít kardiostimulátory. Proč by vše nefungovalo na bázi biostimulace, kdy vám vstříknu gen do srdce, takže spontánními stimulátory – tzv. biostimulátory – se stanou vaše buňky? Po celém světě – včetně Číny – jsou lidé, kteří o to usilují. My v tom hrajeme svou roli, protože víme mnoho o srdci. Víme, jak k němu přistupovat, jak se na ně zaměřit… Naše společnost během posledních padesáti let léčila pacienty specifickým způsobem. Hovořím o zavádění hadiček, stentů. My prostě víme, jak dostat medikamenty do těla po tzv. vaskulární dálnici, neboť vaskulární systém vede celým tělem a podle nás jej lze využít pro dodání biologických látek do těla i v budoucnosti. Na tento výzkum se vynakládá hodně peněz. Ale potenciál je v tom, že biomedikamenty – na rozdíl od dnešních léků, které pouze regulují zdraví – skutečně vracejí lidem plnou sílu. Do nemocnice jdete jen jednou. Proto je nezbytné pomáhat realizovat potenciál biotechnologie. Na to se vynakládají miliardy dolarů. Jde o sbližování biotechnologie s našimi přístroji.

Text: Štěpán Beneš FOTO: archiv

Řešení situace v MHD po anglicku… Vláda Velké Británie nyní zvažuje legislativní krok, který by umožňoval penalizovat místní autobusové dopravce za nedodržení povinných míst pro vozíčkáře v jejich vozech. Návrh je součástí širší iniciativy zaměřující se na zlepšení podmínek autobusové dopravy v celé zemi obecně. Podle posledních průzkumů tvoří dvoutřetinovou část veškeré osobní přepravy ve Velké Británii právě ta autobusová. To je samozřejmě hlavním důvodem snah o její vylepšení a tento cíl se stává prioritou i na nejvyšších úrovních. Návrh mimo jiné počítá s mírným zvýšením jízdného pro zdravé cestující, zároveň ale prodlužuje platnost současného systému, kdy handicapovaní a staří lidé mohou autobusovou dopravu využívat zdarma v celé Velké Británii.

… a řešení problémů s parkováním po americku Nejen Českou republiku trápí problém s obsazováním vyhrazených parkovacích míst pro invalidy lidmi, kteří tam nemají co dělat. I když by se řeklo, že jsou ostatní země na západ od nás v občanské vyspělosti poněkud dál, není tomu tak vždy a s problémem se potýkají i v tak velké zemi (a chtělo by se říci v otázkách vypořádání se s otázkou handicapovaných občanů v pozitivním slova smyslu daleko vyspělejší), jako jsou Spojené státy americké. Policie v americkém městě Wichita ve státě Kansas však řeší situaci s parkováním na místech pro invalidy vcelku rázně. Nedávno uveřejnila v místních novinách zprávu, že hledá další dobrovolníky na hlídání oprávněného využívání parkovacích míst pro handicapované v rámci svého programu Accessible Parking Program. Tito dobrovolníci hlídají zmíněná místa a fotografují případné hříšníky. Policie pak fotografie zpracovává a rozhoduje, kdo bude potrestán. Podle mluvčího zdejšího policejního sboru je tento program v běhu již několik let. Dobrovolníci se využívají zejména proto, že tím ulehčují policii práci, a ta se tak

může věnovat závažnějším případům. I tak jsou ale tyto přestupky brány vážně a úcta k zákonu musí být dodržena. Podle ředitele programu je dobrovolnická účast v tomto projektu významnou civilní povinností. Policie pro tuto práci konkrétně hledá osoby starší 21 let s alespoň středoškolským vzděláním a ochotné poskytnout vlastní vůz a palivo i šest hodin svého času měsíčně. Na

Zneužívání označení invalida za sklem auta k parkování na vyhrazených místech je u nás ve městech častým jevem. Společnost Acta non verba získala více než 100 fotografií s auty pochybných „invalidů“.

Móda pro všechny

Osmdesát pět procent čtenářů serveru aktuálně.cz se v nedávné anketě vyjádřilo, že ví o zneužívání modrých označení pro handicapované a že to vnímají jako problém. stránkách místní policie je možné dočíst se více o možnosti účastnit se tohoto programu včetně upozornění, že místa dobrovolníků jsou kvantitativně omezena a že je možné, že se nedostane na všechny, a někteří tak budou dáni na listinu čekatelů. Z toho vcelku logicky plyne, že je o tuto službu zájem. Nabízí se otázka, zda by něco podobného nefungovalo i v podmínkách České republiky, kde se o této problematice v posledních měsících hojně diskutuje. Osmdesát pět procent čtenářů serveru aktuálně.cz se v nedávné anketě vyjádřilo, že ví o zneužívání modrých označení pro handicapované a že to vnímají jako problém. Otázkou je, zda by se podobnou „občanskou hlídku“ podařilo v našich podmínkách zorganizovat. (Na jiném místě tohoto čísla o podobné aktivitě v Praze píšeme! Pozn. redakce).

Britka Shannon Murrayová se stala součástí nové kampaně na módní kolekci prodávanou v obchodním domě Debenhams (velmi významná obchodní síť s pobočkami po celém světě). Na tom by nebylo nic tak zvláštního, pokud ovšem budeme ignorovat fakt, že paní Murrayová je vozíčkářka. Jedná se tak o jednu z prvních modelek na vozíčku, které získaly prostor v tak velké kampani – ta je konkrétně k vidění na londýnské Oxford Street, což je jedna z největších nákupních promenád na světě hostící skoro 600 obchodů. O publikum je tak dokonale postaráno. Paní Murrayová je na plakátu vyfocena v několika modelech nové kolekce Principles od Bena de Lisiho spolu se zdravými modelkami a rozhodně se nenechává zahanbit. Autoři reklamní kampaně si spolupráci s handicapovanou modelkou velice pochvalovali a jsou podle svých slov velice rádi, že se podařilo ukázat, že nová kolekce je opravdu pro všechny a respektuje nejen různé velikosti, ale dokonce i handicapy. Sama modelka vyjádřila potěšení, že se jako vozíčkářka mohla v podobně velké a mainstreamové kampani objevit a že se tak daří nadále bořit bariéry. Paní Murrayová přitom není žádná začátečnice. Na vozík usedla již během své puberty a konkurz na modelku úspěšně zvládla jen několik let poté. Kariéra v modelingu ji provází dodnes, zastupuje ji agentura zabývající se speciálně handicapovanými modelkami. Dosud se však v této oblasti nepodařilo prorazit do podobně masové kampaně jednoho z největších světových obchodů s módou, založeného již v roce 1778. Přejme si tedy, aby tato kampaň nezůstala osamocena a aby bylo vidět, že ne všechny ženy (a samozřejmě i muži) na světě jsou stejné. můžeš / číslo 4 – 2010

18

Polemika

xxxx

I my jsme občané

aneb Nové řešení starého problému Text: Zdeněk Jirků

V

této zemi žijí statisíce mentál­ně, tělesně nebo i kombinovaně postižených lidí. Moderní doba je sice osvobodila z mnoha předsudků a odstranila nejednu bariéru, ale zároveň vytvořila svět složitých společenských vztahů, úředních procedur a komplikovaných cest k pomoci. Zkrátka i relativně zdravý člověk si nejednou zoufá nad povinnostmi, které mu ukládají zákony a jiné předpisy. A člověk s postižením?

sebevědomí je nízké a „zatím to ještě nikdy nedělali“. Zvláštní kapitolou jsou lidé s demencí. Pozor, ta dnes postihuje i relativně mladé a má i další zákeřnou podobu – na mnoha pacientech je na první pohled k nepoznání, okolí nechce věřit, že takto vypadá člověk s demencí. Přitom právě tato diagnóza s sebou nese osudový fakt – co se jednou ztratí, není možné takto nemocné znovu naučit. A seniorů přibývá.

„Jsem ráda, když s úřady nemusím jednat, nerozumím tomu, mám z toho strach – jsem ráda, že to vyřídí můj doprovod.“

Svět úřadů

Alena, paní s duševním onemocněním

„Jednou na mě paní křičela, že jsem si spletl okýnko. A kdysi jsem neměl to číslo, já jsem si toho nevšiml a pak jsem nevěděl, co mám zmáčknout…“

František, pán s mentálním postižením

„Když jsem odešel od toho okýnka na poště, slyšel jsem, jak ta paní huláká: Co to bylo za magora? Že prý to už dlouho neslyšela.“

Václav, pán s mentálním postižením

Začalo to průzkumem. Sociální pracovníci Společnosti pro podporu lidí s mentálním postižením, České alzheimerovské společnosti a Fokusu Praha nejprve vedli rozhovory s 64 lidmi s různým postižením a pak prostřednictvím dotazníku oslovili zaměstnance Úřadu městské části Praha 8, úřadu práce, městské i státní policie a České pošty. Překvapivě odpovědělo 182 pracovníků, a tak mohl vzniknout poměrně zajímavý obraz mnohdy nedobré skutečnosti, ale také nástin řešení. Odborníci i mnozí laici dobře vědí, že lidé s postižením, duševním onemocněním anebo demencí jsou opravdu vážně ohroženi sociálním vyloučením. I když znají svá práva, i když tuší, že by měli dostat určitou pomoc, i když mají všechna lékařská potvrzení a jiné dokumenty, zůstávají často znevýhodněni. Nejsou schopni překonat komunikační bariéry, nevědí si rady s „nepřátelským“ prostředím, bojí se, že budou na obtíž... Průzkum ukázal, že dlouhodobá negativní zkušenost postižených může nakonec i vyústit v jakousi sebeobranu, kdy mechanicky přikyvují (ano, vím, rozumím), jen aby už měli nepříjemnou situaci za sebou. Tak jenom ztrácejí možnosti pomoci, nároky na vše možné a někdy i nároky na příspěvky. Stěžují si výjimečně, jejich můžeš / číslo 4 – 2010

Píšeme tu o lidech, kteří musí navštěvovat některé úřady častěji než jiní. Potřebují různá potvrzení, pomoc, finanční podporu nebo nějakou úlevu. Navštěvují obecní úřady, správu nemocenského pojištění, úřad práce, poštu a často i policii. Často na ně čekají složité formuláře a žádosti. A stejně často i kolečko úředníků, kteří někdy sami nevědí správnou informaci nebo ji zahalí do šroubovaných a komplikovaných vět, kterým i zdravý obtížně porozumí. „Mrzí mě, že některé úřednice, ač s nimi mluvíte, vám nenabídnou, co můžete. Musíte se po těch věcech pídit. Člověk se to dozví až od dalších lidí, od okolí, co má zkušenosti.“

Paní Marie, která pečuje o člověka s demencí

„Chodím vždycky s někým. Většinou s tátou nebo s mámou. Nejdřív vždycky úředníci mluví s rodičema a pak až se mnou. Moc se mnou nemluví. Spíš právě s tátou a mě se neptají. Jsem tam asi zbytečněj.“

Antonín, pán s mentálním postižením

„Nedali mi úplné informace, neustále jsem něco sháněla a musela přijít čtyřikrát.“

Markéta, paní s duševním onemocněním

Průzkum jasně ukázal, že komunikačních bariér je opravdu hodně a někdy i sebelepší úředník mnoho nezmůže, když třeba chybí doprovod postiženého nebo předpis zkrátka vyžaduje určitý zbytečně komplikovaný postup. V této souvislosti je pozoruhodné, jak poslanci ve sněmovně dokážou urputně bojovat za leckterou blbost (domněle politicky výhodnou), ale nikdy neslyšíme, že by navrhovali změny a zjednodušení zákonů ve prospěch srozumitelnosti a jasného výkladu právě kvůli skupinám občanů s nějakým postižením. Ani nyní před volbami o tom neuslyšíme ani slovo, mediální poradci to nemají v repertoáru.

Je tedy nutné znovu a znovu připomínat, že lidé s mentálním postižením, duševním onemocněním, demencí nebo senioři mají stejná práva jako ostatní. Tedy i právo využívat všechny veřejné služby a uchovat si přitom svou důstojnost. Doporučení jsou proto celkem jednoduchá – od vlídnějšího prostředí, lepší orientace, klidnější atmosféry až po srozumitelnější formuláře a další pokyny, a hlavně: skutečně efektivní školení pracovníků veřejné správy a veřejných služeb. Společnost se mění, pohledy na potřeby handicapovaných také. Stále důležitější jsou nejen znalosti odborné, ale i umění jednat s lidmi. To předpokládá mnohem podrobnější pohled do světa postižených, do jejich potřeb a i schopností. „Aby neměli pocit, že jsou méněcenní, protože mají právo na uctivé jednání jako ostatní zákazníci. Nevnucovat jim pomoc, chovat se přirozeně, vyvarovat se projevů soucitu.“

Pracovnice České pošty

„Mluvit klidně, pomalu, důležité věci říci vícekrát, nezvyšovat hlas. Nejdůležitější bude trpělivost v komunikaci. Pokud možno vyšetřit si více času…“

Pracovnice Policie ČR

„S těmito lidmi se musí jednat v klidu, protože jsou výbušní a někteří i apatičtí. Vše se jim musí co nejjednodušeji vysvětlit a nechat jim prostor na otázky.“

Pracovnice městského úřadu

A dál? Průzkum, který v Praze 8 vyústil v podrobný materiál (čerpali jsme z něj i pro tento článek), je k dispozici i ostatním úřadům a neziskovým organizacím. Začínají se rozbíhat školení, téma komunikace s postiženými a nemocnými už není sváteční, ale běžné. Důležité také je, že proměna úřadů ve vlídná místa nemusí zatěžovat rozpočty ani personální plány. S dnešními zdroji je možné docela rychle a úspěšně změnit letitý stereotyp – postižení jsou subjektem, který má poslouchat a být vděčný. A ještě jedna věta, kterou jsem slyšel na úvodním semináři do místostarostky Prahy 8 Vladimíry Ludkové: Děláme to také kvůli sobě, chceme se tváří v tvář těmto lidem cítit také dobře.

20

21

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

rozhovor

Šťastný podzim Olbrama Zoubka

Kdo je Olbram Zoubek Olbram Zoubek (*21. 4. 1926 v Praze) byl žákem Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kterou zakončil roku 1952 v ateliéru J. Wagnera. Stal se členem Svazu výtvarných umělců, skupiny Trasa (v letech 1958 – 1969), od roku 1987 Nové skupiny, kde je od roku 1988 předsedou. Jeho manželkou byla významná sochařka Eva Kmentová (zemřela 1980), sochařem je též jeho syn Jasan. Na přelomu 50. a 60. let se již vyhranil Zoubkův osobitý styl. Figurální plastiky mají charakteristicky redukované tvarování, výraznou vertikalitu a rozrušený povrch; v poslední tvorbě se odráží vnitřní spřízněnost s antikou (například Vzpomínka na Agamemnóna, 1985; Ménelaos, 1986; Ífigenie před obětí, 1986). Výrazným způsobem se Zoubek zasloužil o rozvoj naší architektonické plastiky. Od počátku 90. let zdobí řada jeho soch veřejná prostranství, k nejvýznamnějším patří Památník obětem komunismu na pražském Petříně. Také dostal, jak říká, všechny možné řády a vyznamenání, výslovně si přeje zmínit, že byl po dvě funkční období starostou Umělecké besedy. Aukčních salonů Konta BARIÉRY se účastní od jejich počátků, jeho díla patří k nejvyhledávanějším.

„Napětí mezi tíhou a touhou létat, mezi současností a směřováním k nadčasovosti, mezi tíhou hmoty a snahou ji popřít, mezi dokonalostí a nemožností jí dosáhnout. To je to, co mě vzrušuje. Aby socha stála nohama na zemi a hlavou mířila ke hvězdám.“ Text: Radka Potměšilová Foto: Miroslav Martinovský

O

lbram Zoubek (84) o sobě říká, že je šťastný člověk. Práce ho pořád ještě baví. „Baví mě hlavně dvě věci v životě. Milování – to už končí – a práce. Ta naštěstí nekončí.“

A jak vám to jde?

To milování?

Ta práce…

Někdy mám dojem, že to ještě jde. To víte, že se opakuji, výtvarné potence ubývá, to je v tomto věku samozřejmé. Stroj se ochodil, je vyběhaný. Ale baví mě to a pár věcí se mi ještě v poslední době povedlo. Na rozdíl od jiných lidí máme my umělci velkou výhodu, že nejdeme do penze. Neumím si představit, že bych toho musel v pětašedesáti nechat. Život je pomalejší, víc spím a dělám méně, ale práce mě pořád zajímá. Čím se teď zabýváte, o čem přemýšlíte?

Potkalo mě štěstí a vyhrál jsem malý interní konkurz na pietní místo pro Miladu Horákovou, který vypsala evangelická církev na Smíchově, kde byla členkou komunity. Udělám to gratis, protože by mě nebavilo dělat to za peníze. Pamatuju si tu dobu i články v novinách: „Já a mých čtrnáct svěřenců žádáme nejvyšší trest“ a podepsaná učitelka mateřské školy. To si pamatuju dobře. Potřebujete mít zakázku, abyste začal pracovat? můžeš / číslo 4 – 2010

Nepotřebuju, ale nevadí mi. Sochy na výstavu se dělají jen posledních pár vteřin na orloji času. Sochy vždycky patřily do architektury, dělaly se na fasády, do zahrad, na fontány či na oltáře. Neprodávaly se ani nestěhovaly. Sochaři pracovali jenom na zakázku, například ještě Myslbek neudělal jedinou věc bez zakázky, ani svůj autoportrét. A já jsem staromilec a rád a ochotně se vracím do minulosti, pracuji proto i rád na zakázku. Rád jsem omezován architekturou, termínem, penězi – to práci determinuje z mnoha stran a na volnou tvorbu pak zbývá malý prostor. Ale to vůbec nevadí. Kdy naposledy přišel tak silný impulz, že jste musel něco udělat jen tak?

Děvenko, to mám pořád. Nejsem věřící, ale teď třeba dělám anděly – padající a svržené. Jenom pro sebe.

Sochy vždycky patřily do architektury, dělaly se na fasády, do zahrad, na fontány či na oltáře. Neprodávaly se ani nestěhovaly.

Jaké je období, kterému se říká podzim života?

Snažil jste se něco předat svým vlastním dětem? Váš syn se vydal ve vašich stopách.

Prožívám teď jedno z nejhezčích životních období. Na rozdíl od dřívějška nemám víc přání, než kolik si jich dokážu splnit. Nemám touhy po slávě, po věcech, kterých se těžko dosahuje a které potom vyvolávají v člověku hořkost.

Ne, nikdy. Jasan to dělá a dobře, ale dostal se k tomu sám. Měl velmi těžkou situaci. Nadaná matka a pilný otec – a mezi těmi dvěma skalisky musel sám proplout, najít si svou vlastní cestu. Trvalo to dlouho, ale povedlo se mu to. Přitom se musel celou dobu poměřovat s námi dvěma.

Dlouhou dobu jste prožil mimo oficiální kulturu. Bylo to těžké?

Víte, já jsem se naučil už na UMPRUM restaurovat – a to je hezká činnost, nepolitická, na čerstvém vzduchu. Byl jsem dobrý restaurátor, takže jsem dostával kvalitní práci, dvacet sezon jsem například strávil na zámku v Litomyšli, kde jsem našel i druhou ženu a teď tam mám druhý domov. Díval jsem se na města z říms zámků nebo z věží kostelů, za letní sezonu si vydělal i na zimu, na podzim se stáhl sem do ateliéru a tady pracoval. Naštěstí mi komunisti ateliér nevzali, i když jsem se o něj hodně bál. Polovinu toho, co je teď na dvorečku, jsem udělal tehdy v těch nepříznivých dobách. Ale ony nebyly pro tvorbu tak nepříznivé. Když se nemusí přemáhat odpor a jede se s proudem, není to ono. Lepší je být proti něčemu, a pokud věc, za kterou bojujete, stojí za to, například svoboda, je to nejlepší klima pro tvorbu. Ta nepříznivá doba pro mě znamenala moc hezká léta. Nebál jste se, že vám komunisté úplně znemožní práci?

Bál, hlavně po osmašedesátém roce a po Palachovi (Olbram Zoubek sňal Palachovu posmrtnou masku, které je nyní umístěna na budově Filozofické fakulty UK – pozn. red.).

Mluvil jste o tom, že nemáte víru. Nechyběla vám někdy?

Nejvíc jsem se ale bál emigrace. Také proto jsem nikdy nepodepsal Chartu 77, i když jsem ji měl v ruce. Represe byla tvrdá a většina z těch, co podepsali, nakonec emigrovala. Já jsem tu zarostlý kořeny, to, co dělám, je z této země. Umím sice dobře německy a měl jsem dobré kontakty v Rakousku, takže bych nešel do neznáma, ale neuměl jsem si to představit. V cizí zemi bych neměl inspiraci. Nechybělo vám po revoluci překonávání odporu? Neztratil jste nepřítele?

Bylo to horší než předtím, víte? Komunistická moc na nás hodila mříž, ve které se ale dala najít skulina. Měl jsem restaurování, které mě živilo, takže jsem se nikdy nemusel zaprodat režimu, dělat něco, co jsem nechtěl. Kapitalismus na nás hodil

mříž daleko pevnější. V té už žádné dírky nejsou. Také si myslím, že až se bude tato doba hodnotit s odstupem, nebude umělecky příliš dobrá. Když přišla revoluce, bylo vám kolem pětašedesáti. Bylo pro vás důležité, že přišla satisfakce, oficiální uznání, spousta možností práce?

Ale to víte, že jo. Jsem ješitný jako každý, takže mě to těšilo. Ale nechtěl jsem třeba už jít učit, i když by to tehdy bylo asi možné. Spočítal jsem si, že než by vyšli ze školy mí první žáci, které bych si mohl sám vybrat, bylo by mi jednasedmdesát let a to se mi zdálo moc. I když by mě bavilo pracovat s mladými, něco jim předat. Ostatně i teď mi v ateliéru pomáhají mladí sochaři, jsem s nimi rád.

Ani ne. Jsem z rodiny silně věřící, ne katolické, ale antroposofistické. Hodně o tom od rodičů a bratra vím, ale nejde mi to. Raději pochybuju. Můj učitel ve škole říkával: „Chlapci, já bohužel nemám dar spontánní víry.“ Já jsem na tom stejně. Když je člověk křesťan, katolík, stačí, aby dodržoval desatero a má cestu do nebíčka vydlážděnou. Ale já se musím pokaždé znovu rozhodnout, jestli zalžu nebo ne, jestli to ještě smí být nebo ne – a to je cenné. Je to moje vlastní odpovědnost. Nechyběla vám nikdy ani víra v posmrtný život? Třeba když odešla vaše první žena.

Po smrti nic není, smrtí všechno skončí. Ano, je posmrtný život, dokud jsou živi lidé, kteří si toho mrtvého pamatují. Na svoji první ženu Evu Kmentovou moc myslím a děti na ni myslí. A dokud na ni myslíme, žije i po smrti. A vy věříte? Spíš bych chtěla.

No vidíte, tak jsme na tom stejně. Musíme se spokojit s pochybnostmi. Musíme pochybovat a rozhodovat se pokaždé znovu. I tak je spousta důvodů ke štěstí. můžeš / číslo 4 – 2010

22

23

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

Portrét

Chci se dostat co nejdál... Jiří Ježek byl vyhodnocen jako nejlepší handicapovaný sportovec roku 2009. Nikdy svůj handicap nebral fatálně. Lidé ochrnutí na vozíku na tom jsou na tom podle něj daleko hůř. Díky postižení se paradoxně dostal až mezi své vysněné hrdiny v cyklistickém pelotonu, o kterých dosud četl jen v novinách. Se svým handicapem se již desetiletí pere o paralympijské vavříny a mistrovské tituly. Díky své výkonnosti a nezměrné píli zase může měřit síly i na závodech svých idolů – mezi profesionály. Text: Alexandra M. Videmannová Foto: autorka a archiv Jiřího Ježka

P

řed pětadvaceti lety si šel s několika kamarády zakopat na Letenskou pláň. Na frekventované třídě u stadionu Sparty ale zazmatkoval a skončil pod koly nákladní tatrovky. Řidič ji už nemohl ubrzdit. Resumé? Amputace pravé nohy asi 15 cm pod kolenem... Stačil jeden okamžik a svět se pro Jirku od základů změnil. Od té doby uteklo už mnoho vody a dnes je jedním z nejuznávanějších handicapovaných sportovců na světě. Sám s nadsázkou říká: „Ještěže jsem nepřišel o koleno, lépe se mi chodí a můžu dělat v podstatě všechno.“

Začátky od nuly Na střední škole nežádal o žádné výjimky, a tak jsme ho mohli vídat, jak hraje se svými spolužáky volejbal či basketbal s protézou. Tu dostal ihned po operaci a brzy se s ní „srovnal“. Po maturitě si šel vyzvednout její nový typ a výrobce mu nabídl spolupráci. Přijal – a s ní také místo protetika. Uplatnil nejen své osobní zkušenosti, ale i vztah k modelařině z klukovských let. S citem mluvil s pacienty, „sochařil“ prototypy ušité doslova na míru. Za osm let si v oboru získal renomé. To už ale „jel“ v cyklistice. Kdysi mu otec ukázal článek v novinách s konstatováním: „Hele, to je frajer.“ Řeč byla o Josefu Lachmannovi, můžeš / číslo 4 – 2010

který se stejným handicapem získal stříbrnou medaili na paralympiádě v Soulu roku 1988. Motivace pro Jirku jako hrom! A jelikož nechtěl nic dělat polovičatě, přišel radikální řez. Zvítězila cyklistika… Ve dvaceti se Jirka pustil do boje. První dva roky mu jeho idol radil, zkušenosti k nezaplacení. Později už trénoval sám, a tak to „táhl“ celých osm let. Rozhodující pro jeho momentální vzestup se ukázala součinnost s trenérem Viktorem Zapletalem. Do přípravy vnesla řád, odbornost, a hlavně jistotu a klid.

Hodiny strávené na bicyklu… Když v roce 1994 s cyklistikou začínal, šlo o ryze amatérský sport bez větší profesionalizace. Cíle však byly nemalé, ročně tak Jirka najezdil kolem 30 tisíc km. Obrovské penzum dřiny. „Pokud nejsem na závodech, dopoledne sednu na kolo a jedu v průměru čtyři hodiny. Následuje posilovna nebo další trénink na kole. Pro většinu lidí asi nic zábavného, ale jinak to bohužel nejde,“ konstatuje Jirka sebekriticky. První vítězství na mistrovství Evropy ’99 i následně na paralympijských hrách v Sydney 2000 přikládá absolutně jinému přístupu ke sportu, než měli v té době ostatní handicapovaní závodníci. „Jirka je perfekcionista a svým přístupem je opravdový profesionál. I když začal docela pozdě, hned s tím, že chce být nejlepší na světě. A taky je,“ hodnotí Zapletal svého svěřence. Následovaly další úspěchy na dráze i na silnici. Rozpětí Jirkových schopností je přitom

Denně stovka naježděných kilometrů. A hned na začátku obrovská touha být nejlepší. Po deseti letech přechod na profesionální dráhu. I když s nohou amputovanou pod kolenem, začal startovat mezi českými profesionály. Dnes mu závody s touto skupinou sportovců zabírají skoro sto procent všech startů.

ohromné: od časovek přes pelotonové závody až po čtyřkilometrovou stíhačku. Tuto disciplínu také koncem minulého roku v britském Manchesteru přetavil na titul mistra světa na dráze, a ještě vše korunoval novým světovým rekordem časem 4.40:899 min. Ze stejného mistrovství dovezl i nejvyšší titul v časovce. Tyto „zatím“ poslední zlaté medaile přidal k již nepřeberné sbírce stříbrných a bronzových medailí, šesti titulům paralympijských vítězů a čtyřem šampionům mistra světa.

Kola, kola, kolečka „Musím mít minimálně dvě klasická silniční kola, dvě kola na časovku, dva dráhové speciály, pak ještě horské kolo, cyklokrosový speciál…“ svěřuje se Jirka. Firma Duratec, která se nemalou měrou podílí na Jirkových skvělých výsledcích, mu kola vyrábí doslova na míru a je jeho věrným partnerem už od roku 2000. „Na těchto špičkových kolech jsem vybojoval všechna svá významná vítězství. Se zájmem sleduji, jak firma neustále přichází s něčím novým,“ dodává o vzájemné spolupráci, která nyní pokročila až k vývoji nových modelů. „Důkazem je i moje nová ,zbraň‘ – odlehčený celokarbonový prototyp Cult CR3,“ chlubí se Jirka.

Na zkušenou mezi „zdravými“… Stejně, jako se vyvíjí sport „zdravých“, i paralympijská cyklistika postupuje kupředu. Zejména od paralympijských her v Sydney

se začalo přiostřovat. Mladší přitvrdili, jejich touha něco dokázat vzrůstala. Prosadit se po sportovní stránce začalo být mnohem těžší. „Před OH v Aténách 2004 jsem se rozhodl k nekompromisnímu kroku. Osobní sponzoři mi umožnili opustit zaměstnání a přejít na dráhu profesionála,“ popisuje letos 36letý reprezentant ČR své další rozhodnutí, které ho ve sportovní kariéře posunulo opět o příčku výš. „Začal jsem u nás startovat na závodech se ,zdravými‘ profesionály, a to nejen v silniční cyklistice, ale i v cyklokrosu a závodech seriálu MTB. Bylo to zpočátku velmi těžké. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na vyšší rychlost a jiný způsob závodění. Ale byl to pro mě nejlepší možný trénink a díky tomu jsem poté ještě více dominoval mezi handicapovanými,“ dodává. V současnosti závody se „zdravými“ tvoří 90 procent jeho startů.

… a po boku nejslavnějších profesionálů Úraz ho naučil překonávat překážky. Má posunutý práh únavy i bolesti a jak říká trenér Zapletal, z kola nesleze, i když to vypadá beznadějně. Tato vlastnost ho nesmírně posunuje k výkonnosti zdravých a pro letošní rok rozhodla o podepsání profesionální smlouvy s rumunsko-italskou formací Tusnad Cycling Team. Co se týče vlastního průběhu, sezona má dva vrcholy. Světový šampionát handicapovaných v silničních disciplínách v polovině srpna v Kanadě a jeho obdoba na dráze plánovaná na přelom listopadu

a prosince. To druhé, na co Jirka bude koncentrovat své síly, jsou závody „zdravých“ profesionálů v evropské silniční cyklistické sezoně. „Určitě to pro mě bude hodně těžké a budu si muset na tu rychlost chvíli zvykat. Jel jsem už mnoho závodů druhé kategorie, ale tohle je pro mě další splněný sen. Výš už se v cyklistice asi dostat nemohu.“

Charita Kromě profesionální cyklistiky se Jirka stále více věnuje i charitativním aktivitám. Jméno a úspěchy přitahují. „Projekty si vybírám tak, aby nějakým způsobem korespondovaly s mou sportovní činností nebo s mým příběhem. Většinou se jedná o podporu znevýhodněným dětem, sportovní projekty či dopravně-bezpečnostní osvětu,“ objasňuje Jirka. I letos chce pokračovat s podporou nadačního fondu Emil, projektu (Ne)zvratné osudy či projektu Dětský čin roku. Je jedním z výrazných podporovatelů a propagátorů projektu Sport bez bariér Nadace Charty 77 a Konta Bariéry. V loňském roce spolu s Michaelou Zindelovou napsal autobiografickou knihu s názvem Frajer, která má na pozitivním pozadí jeho životního příběhu dávat naději nejen podobně handicapovaným lidem.

Zázemí? Na kole i na zemi Jirka Ježek je příkladem člověka, který i s handicapem žije život naplno. Je nutné

zdůraznit, že mu byla štěstěna štědře nakloněna, když hledal životní lásku. Se Soňou se potkal na závodech v Rakousku, kde doprovázela svého tatínka, vášnivého cyklistu. Se svým kladným vztahem pro sport je pro Jirku nejen skvělou manželkou, ale i manažerkou. Bez ní by takových výsledků nedosáhl. „Jde o hodně hektické bytí, ale jsme za něj vděční. Máme svobodu, děláme to, co nás baví a co umíme. Díky sportu jsme poznali celý svět, spoustu zajímavých lidí a snad i pochopili, co je v životě důležité,“ svěřuje se Jirka za oba. Existenci mu rovněž usnadňují sponzoři a mecenáši, díky kterým může profesionálně sportovat. A že nic nešidí a pro úspěch dělá maximum, prokázal únor letošního roku. Do osobní sbírky mu přibyl titul Nejlepší handicapovaný sportovec roku 2009 v České republice. Na tuto metu čekal plných deset let. Jak sám přiznal, velice si toho váží a cenu chápe spíše jako odměnu pro své fanoušky, sponzory a všechny, kteří jej podporují. „Samozřejmě že je pro mě důležitější vyhrávat na kole, jsem závodník a vítězství na cílové pásce před diváky je nade všechna společenská ocenění. Na druhou stranu to bylo milé zakončení další úspěšné sezony a poděkování všem skvělým lidem, kteří mi k úspěchům pomáhají.“ Ty v Jirkově případě určitě ještě nekončí. On sám do starého železa rozhodně patřit nechce a plány míří nejenom k paralympijským hrám v Londýně 2012. můžeš / číslo 4 – 2010

24

25

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

r e p o r tá ž

Ze Slap až na konec světa

Technik obsluhuje přesné stroje, které vyrábějí jednotlivé komponenty.

Firma přestaví měsíčně až čtyři užitkové vozy na bezbariérové.

Nejdřív jedete trochu z kopce, pak do kopce a těsně za cedulí Slapy na vás čeká montážní hala společnosti API CZ. Ve vesnici s pěti sty obyvateli kousek od Tábora sídlí firma, která zahájila expanzi na evropské trhy.

N

můžeš / číslo 4 – 2010

Jednoduchou montáž mohou dělat vozíčkáři, kterých API CZ zaměstnává pět v různých regionech Čech. „Už jsme tady dost stísnění. Máme v plánu přistavět ještě jednu halu, kam přesuneme výrobu, tady necháme přestavby aut.“ Ve firmě pracuje vedle pěti regionálních zástupců ještě dalších dvanáct zaměstnanců, což řadí API CZ v tomto oboru v České republice k největším firmám.

Vozíčkáři vozíčkářům Pozoruhodná, zvláště na českém trhu práce, je skutečnost, že jednoduchou montáž mohou dělat vozíčkáři, kterých API CZ v současné době zaměstnává pět v různých regionech Čech. Právě oni jsou většinou prvními zástupci firmy, s nimiž se zákazník na vozíku potká. „Zaměstnávání vozíčkářů od počátku souvisí s konceptem firmy. My se zabýváme úpravami aut pro vozíčkáře, pro nikoho jiného. Stejný model vždycky fungoval u firmy Alfred Bekker v Anglii,“ říká k zaměstnávání mechaniků na vozíku Miroslav Bartoš. Zá-

Daleko od metropole, k lidem blízko Sídlo firmy ve vesnici, která je na mapě jen malou tečkou, nevidí její majitel jako jednoznačný handicap. Podle něj to má své výhody i nevýhody. „Jsme tak úzce specializovaná firma, že naše poloha nehraje zásadní roli. Většina našich zákazníků jedná s našimi

zástupci v místě svého bydliště a sem k nám se vůbec nedostane. Pro styk se zahraničím je to úplně jedno. A pro mě je to úplně super.“ Do práce totiž pan Bartoš jezdí z kousek vzdálených Větrov, kde bydlí, na kole nebo pěšky. Jeho manželka pochází z další nedaleké vsi. Užil si i dobu, kdy jezdil za prací do Prahy a na cestě denně strávil tři hodiny, které teď může věnovat rodině. Ta se před pár dny rozrostla o dalšího, v pořadí už třetího kluka. „I naši zákazníci, kteří se k nám dostanou, oceňují rodinnou atmosféru a klid, který tu panuje,“ dodává Jiří Linhart.

Česko už je malé Nad otázkou na další plány se Miroslav Bartoš směje: „To je tajné…“ Ale něco přece jen prozradí. Firma chce, a zatím se jí to daří, více expandovat do zahraničí. Na ně-

které vozy mají evropské homologace, takže je mohou prodávat po celé Evropě. V České republice jsou zatím jediní, v Evropě první. „V oblasti přepravy vozíčkářů nastavujeme nový standard. Naše úpravy mají ojedinělý design, máme na ně řady patentů, takže i evropské firmy, které se tímto oborem zabývají, mají o naše řešení zájem,“ říká Miroslav Bartoš. Firma dodává výrobky do Anglie, začíná obchodovat s Itálií a Německem. Ročně má asi čtyři sta nejrůznějších zakázek, týdně udělá jednu kompletní přestavbu auta pro převoz vozíčkáře. „Pořád vidíme, jak je náš český trh patnáct až dvacet let pozadu za evropským. Firmy, jako je naše, mají například v Nizozemsku kolem padesáti zaměstnanců a dělají přestavbu sto padesáti aut ročně, a to díky tomu, že společnost je vůči handicapovaným mnohem vstřícnější – například

Plavecká akademie bez bariér připravuje pro plavce s tělesným postižením výuku v předmětech CIT – Celoroční individuální trénink TIP – Týdenní intenzivní pobyty ZIP – Zkoušky individuální připravenosti

každá taxislužba, aby získala licenci, musí mít vůz určený pro přepravu vozíčkářů.“

A ještě dál V loňském roce zemřel majitel anglické firmy Alfred Bekker a firmu převzala jeho dcera. Na jeho přání se obě firmy sloučily a dnes vystupují pod shodným názvem Alfred Bekker – API. „Teď jsme mezinárodní firmou, i když na českém trhu to ani neprezentujeme, aby si zákazníci nemysleli, že jsme zahraniční moloch s třípatrovou budovou, kde se s nikým nedomluví. My jim pořád chceme být blízko,“ říká Miroslav Bartoš. Výhodou je to při prezentaci v zahraničí. Miroslav Bartoš věří, že jeho firma má teď s novými patenty před ostatními náskok minimálně rok. Možná, že až za deset let pojedete z Tábora směrem na Bechyni trochu z kopce a pak zase do kopce, bude místo cedule Slapy jen nápis API.

ve stř střediscích tředi edi d scí s íchh aka akademie k dem kad deemie de ie a střediskových střtře ředi di kov dis kových sportovních spport o tovn or v ích vn í h klubech: klklube bech: be chh

Praha Pra aha ha Str Strahov t aho ahov h v bblok lokk 1 – VVaníčkova a íčk aní čko k va 7, 7 169 69 000 Pr Praha aha h 6 praha@ pra [email protected] ha@kkon ha@ kontak takktbb bb.cz cz B o Brn Brno Srb rbbská k 53, ká 553, 612 6122 000 Brno, Brno, Brn o, [email protected] brno@kkont brn o takt akkktbb bb.czz Srbská K lov Ka Kar lovvy VVary ary Karlovy Sme meetan a ovy v sady vy sa sady dy 1, 1 360 3660 000 Karlovy Ka K rlo rlovy l vy vy Vary Va y Var Smetanovy karlov ka kar lovvy.v y.vary ary@k @ko k nta ntaktb t ktb k b.c b cz [email protected] Čes Čes e ké k Bud BBudějovice Budějo dějo ě vic vice České Vo ní Vod ní 561 6 /8 /8a 8 , 370 8a 370 01 Čes e ké es k Bud Budějo dějo ě vic vi e Vodní 561/8a, České Budějovice ces e ke es k bud ke. b dejo budejo ej vic vice@kkont o takt akkktbb bb.czz [email protected]

www.kontaktbb.cz

K l í čová p o d p o ra KO N TA K T U b B a j e h o s p o r tov n í c h k l u b ů

a českém trhu má tato firma jméno jako hlavní úpravce vozidel pro vozíčkáře. Montáž ručního řízení do aut dělá její zakladatel Miroslav Bartoš od roku 1996, API CZ, s. r. o., vznikla v roce 2003. Cestu k založení firmy mu ukázala, jak už to v mnoha případech bývá, náhoda. „Měl jsem známého, který zůstal po mozkové příhodě ochrnutý na půl těla, a já pro něj hledal možnost, jak by mohl řídit. Dostal jsem se na firmu Alfred Bekker v Anglii, od níž jsme pro něj koupili zařízení do auta,“ vypráví Miroslav Bartoš. S majitelem anglické firmy se stali přáteli, a když se pan Bartoš oženil a z Prahy se s rodinou přestěhoval na jih Čech, založil si podobnou firmu vlastní. „Začali jsme nejprve s jednoduchými věcmi – s ručním ovládáním řízení, které vyrobíme vždy na konkrétní typ auta a pro potřeby konkrétního člověka,“ říká Miroslav Bartoš. Firma se však začala neuvěřitelně rychle rozvíjet. Už v roce 2003 získala několik prestižních ocenění za bezbariérové rodinné vozidlo Renault Kangoo API a zároveň se jako jediná firma ze zemí střední a východní Evropy stala členem Evropského sdružení úpravců vozidel (European Mobility Group). Nakonec se dostali až k rozsáhlým a technicky složitým úpravám vozidel, která jsou konkurenceschopná i na evropských trzích. Od jara 2006 stojí na kraji Slap nová výrobní hala, v níž firma dokáže uspokojit požadavky více zákazníků současně. Ta je dnes srdcem firmy. Provádějí se tu samotné úpravy aut, ale také tu stojí přesné stroje vyrábějící speciální součástky. Jejich přesnost je podmínkou homologace.

roveň však dodává, že sehnat zaměstnance byl zpočátku problém, hlavně přesvědčit je, že jsou schopni to zvládnout. S některými spolupracuje už patnáct let. Pro některé z nich přišla nabídka v pravý okamžik a dala jejich životu novou náplň a směr. Někteří nevydrželi a odešli. Se zaměstnanci-vozíčkáři se vedení firmy schází jednou měsíčně na poradě, pak jsou v kontaktu přes telefon a e-mail. Každý z regionálních zástupců si může svoji práci organizovat sám. „Pro nás je ideální, že do své práce dávají spoustu vlastních zkušeností, námětů a nápadů,“ přidává se Jiří Linhart, který má ve firmě na starosti marketing. „Jsou to věci, které by nás nikdy nenapadly jednoduše proto, že v té situaci nejsme.“ Obrácenou stranou mince je, že podpora státu tiše rok od roku klesá a administrativa stoupá. Výsledkem je podle Miroslava Bartoše zvýšený tlak na výkony handicapovaných zaměstnanců, jinak se firma neuživí. „Navíc mi vadí, že stát podporu mění také z důvodů jejího zneužívání ze strany některých firem – namísto důsledné kontroly plošně sníží příspěvek na zaměstnání handicapovaného všem. Takže teď, když chcete zaměstnat člověka na vozíku, tedy ZTP-P, dostanete na něj stejné příspěvky jako na člověka který má jen ZTP, přitom výkonnostně a zdravotně se to nedá srovnat.“

Magistrát hlavního města Prahy prostřednictvím Městských částí | Tipsport a.s. v rámci projektu „Sportem do života bez bariér“

Text: Radka Potměšilová Foto: archiv API

26

27

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R Lidé bez bariér museli projít stadiem, kdy se sami rozhodli, že boj o kvalitní život se nevzdává. Často k tomu potřebují mít někoho hodně nablízku. Michal to štěstí měl.

Lidé bez bariér

CESTY JSOU HLEDÁNÍ NOVÝCH ZAČÁTKŮ

Slovníkové heslo: Anartrie je porucha artikulace, poškozená až nesrozumitelná výslovnost, článkování řeči, vynechávání hlásek a jejich přeskupování.

Zkouším představit si atmosféru oné situace: sedmnáctiletá studentka se v roce 1983 stává matkou syna, její rodinu ochromuje šok o to větší, že vývoj chlapce naznačuje příznaky dětské mozkové obrny, částečné ochrnutí všech čtyř končetin. Mladičká matka, která přerušila ročník gymnázia, slyší kolem sebe naléhání: Ústav! Musíš přece dostudovat! Ústav! Text: Jan Nouza Foto: Archiv

S

oustředěný tlak ji udolal. Dítě přijali v Diagnostickém ústavu v Opařanech, o půl roku později ve stejném zařízení v Černovicích. Mamka Hana se vrátila do školy, když byl Michalovi rok. Odmaturovala a začala studovat pedagogickou fakultu. Do Černovic za synem jezdila kdejaký víkend, i když návštěvy tam byly povolené jen první neděli v měsíci. „Dalo se to usmlouvat.“ V daných souvislostech víc než důkaz výmluvnosti. Taky potvrzení, že „Míša nebyl odložené dítě!“, že bude dítě „jiné“, se projevilo brzy. „Nemluvil. Bylo nám řečeno: dětská mozková obrna, kvadruparéza. Anartrik je odmala, ale to jsme se dozvěděli, až když mu bylo sedmnáct.“

můžeš / číslo 4 – 2010

Než se ze studentky stala učitelka, dorostl Michal Pospíšil do věku školáka. Ústavní dítě – s jedním podstatným odlišením: měl mámu, která se pravidelně objevovala. A nejen to. „Komunikaci jsme navázali brzy. Vznikla mezi námi užší vazba, než mívá se svým dítětem jiný rodič, o to je všechno snadnější.“

Kudy do školy Krajské město je Michalovým mezipřistáním při jeho téměř desetiletém pendlování mezi Českým Krumlovem a Prahou. V pátek odpoledne na něj matka čeká na nádraží v Českých Budějovicích, v neděli, kdy se studující vozíčkář vrací do Prahy, s ním cestuje jako doprovod. Hlučnost jídelny v českobudějovickém obchodním centru Globus, kde jsme se setkali, vyvažuje bezbariérovost. Sedíme u jednoho stolu. Dost o Michalovi vím z naší korespondence, víc by mi o něm měla povědět paní Hana – na dialog prostřednictvím komunikační tabulky si netroufám.

Formát A5, karta s písmeny a čísly, leží v dosahu jeho pravačky. Pro nemluvícího anartrika, jehož částečně ochrnuté ruce neumožňují znakování, je to komunikační eso. Jako dítě měl pomůcku podobnou – s obrázky: hrnek, rohlík... Asi i tam chyběl znak pro přání být pohlazen! „My si rozumíme i bez pomůcek,“ všimla si paní Hana mého ohlédnutí po tabulce. Troufám si nahlas vyslovit domněnku, jestli při tom nehraje roli její povolání. „Vidím možná do problematiky trochu víc než běžný rodič, ale že bych pedagogické vzdělání nějak tvrdě uplatňovala...“ Pobavení obou je spontánní. Michal doprovází smích máváním pravé paže. Působení odborníka na vývoj dítěte obstarávali jiní a jinde. Ale zábava to nebyla. Synek načal sedmý rok života, když se ocitl v Janských Lázních. A v léčebně vyvolal úžas: Jak je možné, že nechodí do školy?! Paní Hana s rozhořčením ještě dnes nepřeslechnutelným vzpomíná na ústavního

psychologa: při psychomotorických testech dával malému Michalovi různé věci zásadně do levačky, i když nemohl přehlédnout, že tahle jeho ruka je o poznání slabší – a posudek doporučující školní docházku vypadal podle toho… Matce nějaký šestý smysl vždycky napovídá, že nechat se vést osudem je nejkratší cestou k prohře. Za necelý rok po návratu z Janských Lázní do Černovic se kandidát prvňáček stěhoval do ústavu ve Zbůchu u Plzně, kde byla pro děti s handicapem škola. „Dali ho rovnou do druhé třídy, protože znal písmena. Má dobrou paměť, tak si je pamatoval.“ Mamka za mnou často jezdila, napsal mi Michal elektronickou poštou. Nechyběla na žádné školní besídce, ústavní pouti a jiných akcích. Tehdy jsme auto ještě neměli, cestovala vlakem a autobusem… Prázdniny trávil doma, to vím z mailové korespondence. Ve Zbůchu dokončil devítiletku. Měl základ, na němž se dá stavět. Ale co? A kde?

Student cestovatel „Přestup“ do Jedličkova ústavu v Praze v roce 2000 znamenal především naznačení odpovědi na otázku, co vlastně Michal zvládne. Nemluví, písemně se vyjadřuje s obtížemi, dělá dyslektické chyby. Počáteční doporučení zřejmě i proto znělo: praktická škola. Takové školy navštěvují žáci se sníženou úrovní intelektu, se speciálními vzdělávacími potřebami. „Po jistém čase jsme ale začali usilovat o přechod na školu rodinnou.

Na praktické se nepracovalo s jazykem, jen opakovalo, a Míša chtěl z toho kruhu uniknout. Po roce se to podařilo.“ Dostal se do internátu, ochutnával študácký život: parta, návštěvy kina, výpravy do hospody na pivo… Cesta z Českého Krumlova do Českých Budějovic, prostory nádraží tam i hlavního v Praze, stanice metra – to všechno brzy znal důvěrně. Víkendy, svátky, prázdniny. Auto, vlak, metro. Mamka měla sice ve škole plný úvazek, ale sestrčený do čtyř dnů, takže v pátek ráno vyrážela do Prahy. Letos pracuje i v pátek, proto mě asistent na hlavním nádraží usadí do vlaku a mamka čeká v Budějovicích. V neděli se mnou jezdí do Prahy, máme spoustu času na povídání. „Českobudějovické nádraží můžu chválit odshora dolů, v Praze je sice větší chaos, ale funguje to tam taky. Posledních čtyři pět let je to určitě lepší, dokonce zavolají, když má být výluka…“ Užívají si cestování i onačejšího. Matčina touha po moři se ukázala jako nakažlivá: byli víckrát v Chorvatsku, letěli do Tuniska, Turecka, na Krétu. Michal plave navléknutý do kruhu, užívá si slunce. Je tam lehko a teplo, pěkné večery, romantika… Báječný vzduch – voní jinak než u nás. O to náročnější jsou potom návraty k povinnostem studenta. Ale také člověka jedince, který má hledat a najít své místo mezi lidmi. Projevit schopnost navázat kontakt. Vyvolat odezvu, něčí zájem porozumět mu. Motivací něco dokázat je vědomí, že někdo ode mne cosi čeká. „Mezi námi problém s komunikací téměř neexistuje,“ opakuje paní Hana a Michal vyjadřuje souhlas mimikou a smíchem. Když natáhne ruku k tabulce, matka se naklání a sleduje jeho ukazovák. Jsem blíž, zkouším to taky, ale „číst“ nestíhám. Pohyb ruky je pro mne příliš rozmáchlý, poněkud chaotický. „Někdy trochu,“ tlumočí pro mne paní Hana a synovi přitakává. „Míša se snaží něco mi sdělit, zadrhne se u třetího čtvrtého písmene nebo jejich pořadí jako dyslektik přetočí a já nemůžu ani odhadnout, jaké slovo míní. I do takových situací se dostaneme.“ Matčina empatie je vytrénovaná, umí se ptát, domýšlet. Potíže bývají s okolím. Lidský houf dává najevo netrpělivost, všichni neustále někam spěchají. Je to jen nedostatek času, co nám brání naučit se skládat slova, porozumět sdělení – a prorazit bariéru Michalovy nedobrovolné izolace? Záleží na

lidech. V přímé komunikaci netuší, co po nich chci, že mají sledovat tabulku a můj prst. Oni psát nemusí, já rozumím… V roce 2005 dokončil rodinnou školu. Co dál? Řešením se ukázala Evangelická akademie; uvolili se tam studenta s komunikačním handicapem přijmout. Prošel krizí v druhém ročníku – a o dva roky později se dobral přesvědčení, že ve čtvrťáku „se to nevzdává“. I jemu pomáhá technika. Před pěti lety dostal notebook s hlasovým výstupem. Co napíše, to za něj computer umělým hlasem odrecituje. „Michal absolvoval Evangelickou akademii v roce 2009 zkouškou ze speciální pedagogiky a psychologie.“ Pouhá oznamovací věta. Matka ji vyslovila věcně, spíš potichu, ale barva jejího hlasu napovídá mnohé o úsilí syna při zdolávání jednoho cíle. A já si uvědomuju, jak málo pověděla o sobě. O tom, co ji stála cesta, na kterou se před lety vydal její syn. Na kterou ho vypravila, po níž ho doprovází. V jednom z dopisů jsem se Michala zeptal, jestli mi prozradí, co nejpěknější a při jaké příležitosti mamce „řekl“ prostřednictvím tabulky nebo notebooku. Pomocí tabulky ne, to je snazší ji obejmout. Ale našla v mobilu: Milá maminko, jsi moje momama. Bylo to poděkování… Odmala se mu daří říkat „moma“. Po letech jí vysvětlil, že když byl v ústavu ve Zbůchu, znamenalo to, že na rozdíl od jiných dětí, se kterými tam žil, má mámu. Ještě jako studentka se provdala, o dva roky později rozvedla. „Oba jsme byli velmi mladí, dítě byl problém – natož postižené dítě. Vdala jsem se znovu a můj současný manžel do toho šel s vědomím, jaké mám dítě, takže všechno je jinak. Pyšná jsem až na následující život v druhém manželství a všechno, co jsme s Michalem dokázali.“ Využil nabídky ředitelky Evangelické akademie a studium si o rok prodloužil. Rozšiřuje si vědomosti v základech práva, dějepisu a občanské výchovy. V zatím posledním mailu od něj čtu: Scházím se s lingvistkou a trénujeme jazyk, chodím na chiriofonetiku (jakási masáž slovy), docházím na rehabilitaci a oslovil jsem Asistenci při Jedličkově ústavu a školách, zda by mi pomohli najít zaměstnání… Michal Pospíšil je pořád ještě na cestě k dalšímu postupnému cíli. Na trati, které se říká život. Ale nejspíš už ví, že přijímání pomoci zavazuje k připravenosti rozdávat. I když třeba trochu jinak. můžeš / číslo 4 – 2010

28

29

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

M e l a n t r i c h o va 5

Zápisník

Připravujeme novou službu Konta BARIÉRY

SIMPatická kavárna slavila

K velkým proměnám naší společnosti v posledních dvaceti letech patří skoro stoprocentní motorizace. Auto má opravdu každá rodina a podle statistik spíše dvě.

Opravdový důvod k oslavě měli klienti Sdružení pro integraci mentálně postižených (SIMP), neboť tomu byl právě rok, co Prahu obohatili o SIMPatickou kavárnu. Je to velmi útulný a osobní prostor s ochotným a pozorným personálem. I proto se sem lidé rádi vracejí.

T

aké našim handicapovaným spoluobčanům s nejrůznějšími diagnózami umožnila úplná dostupnost automobilů docela jiný život. Ale umožnila také nejrůznějším vykukům (na trhu s automobily je jich dost) zneužívat složitou situaci postižených a mastit si kapsu na těžkých lidských osudech. Každý den přijde v poště alespoň jeden dopis na toto téma. A když se tyhle dopisy s nejrůznějšími – a oprávněnými – stesky na předražená, uměle omlazená a jinak ošizená auta, na opravdu neslušně nastavené leasingové smlouvy a další související problémy začaly na mém stole vršit, začali jsme v nadaci přemýšlet, co se proti tomu dá dělat.

foto: archiv

Rozhodli jsme se zkusit toto: Spojujeme se s několika seriózními zástupci renomovaných automobilek (Škoda, Fiat, Ford, Volkswagen, ale i Mercedes) a jsme připraveni jim postoupit jakoukoliv vaši poptávku na automobil. Oni jsou zase připraveni každému z vás poradit a pomoci vyhledat vhodné auto. Samozřejmě doporučíme i úpravu u osvědčených firem, které s námi dlouhodobě spolupracují. Budeme se tak snažit ochránit vás od chybných rozhodnutí způsobených neznalostí automobilového, ale i finančního trhu. Konto BARIÉRY začalo spolupracovat se známým motoristickým novinářem Janem Rýdlem, který bude vše koordinovat, hledat pro vás zajímavé možnosti a řešení, provádět vás, kteří to budete potřebovat, houštím

Svíčku na narozeninovém dortu sfoukla i moderátorka Pavla Charvátová (vlevo).

Tlumočnická pohotovost

Z

kušební provoz nové služby tlumočnické pohotovosti zavedla Agentura profesního poradenství pro neslyšící. Je určena pro případy nouze, jako je například ztráta kreditní karty nebo klíčů, kdy neslyšící osoby potřebují zablokovat kartu nebo zavolat zámečníka. Doba tlumočnické pohotovosti je denně od 20 do 4 hodin. Službu mohou využít zájemci tehdy, když se potřebují domluvit a je to těžké přes odezírání nebo psaní a kdy není možné počkat do druhého dne a je třeba záležitost řešit v noci. Postup použití služby přibližuje tlumočník Tomáš Koutný: „Nejprve je třeba napsat SMS na číslo 739 245 164 – co se stalo, co potřebuji, mohu/nemohu se spojit online. Tlumočník pošle odpověď, že dostal SMS, a odpoví podle situace, co bude dělat. Může se spojit online a tlumočit po internetu, což se dá využít po celé České republice. Nebo přijede osobně a bude tlumočit přímo na místě – zatím v Praze.“ (rp)

Řady městských strážníků rozšíří handicapovaní

nástrah a pravidelně bude na stránkách časopisu Můžeš informovat, jak se naše „služba“ vyvíjí, jak se daří. Víme, že nepomůžeme všem, mnozí to ani nepotřebují, umějí se zorientovat sami nebo s pomocí svého okolí. Ale kdyby takto přibylo za rok jen dvacet nebo padesát spokojených majitelů aut, neudělali jsme špatný krok. Budu čekat na vaše názory k tomuto tématu. Napište mi a společně se pokusíme vytvořit projekt, který bude pro vás pomocí. Mám už pro něj i pracovní název: Auta pro život. Tentokrát na vaše názory opravdu čekám. Adresa je [email protected]. Pěkné jaro v přírodě, třeba i za volantem dobrého a spolehlivého auta! Vaše Božena Jirků

Ř

P

rvní narozeniny SIMPatické kavárny, jak výstižně lidé s handicapem svůj podnik pojmenovali, oslavili 19. března. Téměř na den přesně před rokem ji v historické části Prahy, ve Vlašské ulici 10, v Praze 1 poprvé otevírali a dnes se mohou pochlubit místem, které lidé vyhledávají jak pro svou pracovní schůzku, tak i pro chvilku klidu či odpočinku. Program oslav byl zahájen ve 13 hodin převzetím sponzorského automobilu, který bude sloužit k provozu kavárny. „Automobil bude sloužit k dopravě klientů se zdravotním postižením nejenom z jejich domovů do kavárny, ale také z kavárny do SIMPatické dílny na Břevnově a naopak. Současně je zapotřebí převážet i výrobky klientů z dílny mezi oběma místy. Auto

využijeme i pro jiné akce,“ řekla ředitelka SIMPu Ing. Libuše Kaprálová. Odpoledne pokračovalo ochutnávkou koláčů a sendvičů připravených lidmi se zdravotním handicapem. „Vypadá to tu krásně, jsme rádi, že jsme s kavárnou sousedé,“ sdělila nám zaměstnankyně italské ambasády, která přišla také poblahopřát. „Určitě sem budeme chodit na kávu a můžeme si také objednat roznášku koláčů až do kanceláře. To je prima.“ Celé odpoledne přicházeli hosté a gratulanti z dalekého i blízkého okolí. Slavnostní den byl zakončen Literárním večerem, kdy Jiří Teper, spisovatel a publicista, četl své fejetony a básně, které se váží k Praze a Malé Straně. (rp)

ady městské policie v Sokolově rozšířili tělesně handicapovaní lidé. A to hned dva. Obsluhují kamerový systém, který střeží ulice města. Tělesně postižení začali od dubna pracovat jako městští strážníci na poloviční úvazek nejdříve na zkušenou. „Poté vyhodnotíme, zda to funguje či nikoliv,“ řekl k novince starosta Sokolova Karel Jakobec. Z několika stovek lidí vytipoval úřad práce desítku těch, kteří se zúčastnili výběrového řízení. Jeden pracovník bude monitorovat systém čtyři hodiny dopoledne a poté ho vystřídá druhý na další čtyři hodiny. Sledovat situaci ve městě budou na šestnácti kamerách od pondělí do pátku. Poté převezme dozor policie státní. Městská policie nápad vítá. „Několikanásobně se zvýší efektivita kamerového dohlížecího systému,“ řekl velitel Městské policie v Sokolově Petr Kubis. Obsluha kamer tak může v případě potřeby upozornit nejen na problém s průjezdností městem, ale i na pejskaře, kteří znečišťují veřejná prostranství. (red) můžeš / číslo 4 – 2010

30

31

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

poradna

Au to š ko l a Text: Jan Rýdl FOTO: archiv

Dotazy z poradny na www.ligavozic.cz

Auto při nehodě

Vybrané dotazy se týkají především příspěvků na péči, osob pečujících o závislé osoby, jejich práv a povinností.

Při nehodě může handicapovaný řidič počítat s ohleduplností, ale pokutu dostane stejnou.

?

Dotaz: Ráda bych se zeptala, zda je pravda, že lze pobírat rodičovský příspěvek a příspěvek na péči souběžně na jedno postižené dítě? Slyšela jsem, že se to pak nějak dělí. Je to tak?

Odpověď: Rodičovský příspěvek a příspěvek na péči lze skutečně pobírat zároveň na jedno dítě se zdravotním postižením, a to následovně: Rodičovský příspěvek se snižuje na polovinu, tj. 3800 korun, jestliže dítěti, o které rodič pečuje a které zakládá nárok na rodičovský příspěvek, je přiznán příspěvek na péči II. – IV. stupně podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Pokud je dítěti přiznán příspěvek na péči v I. stupni, náleží rodičovský příspěvek ve výši rozdílu mezi výší rodičovského příspěvku a příspěvku na péči, tj. 4600 Kč. Výše uvedený postup lze však použít pouze do sedmi let věku dítěte. U dítěte staršího sedmi let lze pak pobírat buď rodičovský příspěvek, nebo příspěvek na péči, ne však oba zároveň.

?

Dotaz: Prosím o radu. Tatínkovi byl přiznán příspěvek na péči ve III. stupni. Pečuji o něj, musí mít trvalou péči. Jsem zatím vedená na úřadu práce – mám se z něj odhlásit? Započítává se doba péče do důchodu a je zde možnost přivýdělku? Kdyby tatínek zemřel, jak bych potom měla postupovat? Zpět na ÚP? A měla bych nárok na podporu v nezaměstnanosti, než bych našla práci? Děkuji vám za odpověď.

Odpověď: Pokud jste vedena na obci s rozšířenou působností jako osoba pečující v největším rozsahu, je za vás hrazeno státem zdravotní pojištění z důvodu péče. Doba péče je také posuzována jako náhradní doba důchodového pojištění, která se vám bude započítávat do potřebné doby pojištění při zjišťování nároků na důchod starobní. Pokud jste tedy zaregistrována na ÚP pouze z důvodu pojištění a nehledáte prostřednictvím ÚP práci, je možné evidenci na ÚP ukončit. můžeš / číslo 4 – 2010

Možnost zaměstnání s péčí o osobu blízkou se nijak nevylučuje, pokud však tatínek vyžaduje stálou péči, je třeba zajistit péči o něj po dobu vašeho zaměstnání a toto „rozšíření“ osob pečujících nahlásit nejpozději do osmi dnů od změny na obec s rozšířenou působností, případně lze využít některou ze sociálních služeb (např. pečovatelskou službu). V případě úmrtí vašeho otce přestanete být osobou pečující, bude tedy pro vás výhodné zaregistrovat se opět na ÚP z důvodu zdravotního pojištění. Na podporu v nezaměstnanosti byste měla nárok, pokud byste splnila podmínku minimálně 12 měsíců zaměstnání (či doby péče o tatínka) v posledních třech letech.

?

Dotaz: „Z důvodu péče o osobu blízkou jsem již rok doma. Nyní se mi naskytla možnost pracovat na živnostenský list. Zajímalo by mě, zda si mohu takto přivydělat a jestli je částka výdělku nějak omezena. Předem děkuji za informaci.“

Odpověď: Výdělečná činnost pečujících osob není nijak legislativně omezena (ani výší výdělku, ani délkou pracovní doby), můžete tedy pracovat i na živnostenský list. Pouze v případě, že byste pečovala o osobu, která potřebuje celodenní péči, je nutno tuto péči zajistit na dobu, po kterou budete případně mimo domov.

?

Dotaz: Je pravda, že pokud mám zdravotně postižené dítě a pobírám na něj rodičovský příspěvek, od čtyř let věku dítěte není již tento rodičovský příspěvek započítán do odpracovaných let do důchodu?

Odpověď: Za náhradní dobu důchodového pojištění je považována doba péče o dítě max. do čtyř let věku. Za náhradní dobu se považuje doba péče o dítě i po dosažení čtyř let věku pouze v případě, že dítě pobírá příspěvek na péči v I. – IV. stupni do 10 let

věku a pak nadále pouze ve II. – IV. stupni příspěvku na péči nad 10 let věku. Pokud využíváte možnost souběhu obou dávek, je toto možné pouze do sedmi let věku dítěte. V tomto věku je nutné se rozhodnout pro jednu ze zmiňovaných dávek.

?

Dotaz: „Pečuji sama o těžce postiženého syna. Syn je nyní již přes měsíc na diagnostickém pobytu. Protože příspěvek na péči je jedním z našich dosti důležitých příjmů, snažila jsem se o něj nepřijít a splnit zákon (to znamená, že jsem usilovala o to, aby tam syn nebyl celý kalendářní měsíc), chtěla jsem, aby syna třeba propustili na týden a poté opět přijali. To prý ale není možné. Je to mrzuté, nerada někoho obtěžuji zbytečně, ale příspěvek na péči je vlastně můj příjem a bez něj horko těžko zaplatím benzin, inkaso atd.“

Odpověď: Výplata příspěvku na péči skutečně nenáleží v měsíci, kdy je osoba závislá (váš syn) po celý kalendářní měsíc ve zdravotnickém zařízení. Tento měsíc o osobu pečují ve zdravotnickém zařízení, příspěvek na péči tedy nenáleží. Rozumím vaší obtížné situaci, nelze však bohužel argumentovat, že osoba pečující nemá finanční prostředky a přijde o „příjem“. V případě finanční tísně lze využít některé z dávek státní sociální podpory či pomoci v hmotné nouzi. Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením www.ligavozic.cz

P

řed zákonem jsou si všichni rovni. Na silnicích při dopravních nehodách to platí bez výjimek. Plyne z toho, že na handicapované řidiče zákon pohlíží stejně jako na zdravé, a pokud způsobí dopravní nehodu, musejí počítat se stejnou pokutou jako každý jiný šofér. Co jim situaci ulehčí, je alespoň větší ohleduplnost dopravních policistů. „Těch nehod, v nichž jsou jako účastníci handicapovaní řidiči, moc není. Ale pamatuji si, že jsme se těmhle šoférům snažili vyřešení nehody spíše usnadnit, i když pokuty dostávali jako ostatní,“ bilancuje vzpomínky na svou praxi dopravního policisty Stanislav Huml. Ohleduplnost policisty se prý může projevit tím, že k nehodě s handicapovaným účastníkem

vyrazí výjezdovka přednostně. „Podobně to policie dělá, například i když se dozví, že nehody se účastnila těhotná řidička,“ popisuje Stanislav Huml. Další vstřícnost policie vůči postiženým motoristům spočívá ve snaze vyřešit nehodu pokud možno hned na místě. To aby handicapovaný člověk nemusel vážit cestu později ještě na policejní stanici. Ruku na srdce: málokterá je dodnes bezbariérová. V jednom si je policie jistá: v tom, že handicapovaný řidič v roli viníka nemá před postihem žádnou úlevu. „Věnovat se řízení, zachovávat bezpečný odstup nebo respektovat rychlostní limity musí postižení za volantem stejně jako všichni ostatní,“ říká nekompromisně Stanislav Huml. Ve funkci ředitele středočeské dopravní policie působil mnoho let a ví dobře, že handi-

capovaní řidiči jsou ve své většině obezřetnější řidiči než běžný „zdravý“ průměr. „Bylo to vždy dobře znát při dopravních akcích, rozsáhlých kontrolách. Zachytili jsme vždy řádově desítky až stovky přestupků. Ale invalidního řidiče přitom skoro nikdy,“ konstatuje Stanislav Huml. Jeho slova nicméně žádnou statistikou doložit nelze, protože policie chování jakékoliv specifické skupiny lidí dokumentovat nebo statisticky zvlášť sledovat nesmí. Proto ani nejsou zaznamenáni ve statistikách dopravních nehod. Příčiny bouraček jsou ale obecně stále stejné: nepřiměřená rychlost, nesprávné předjíždění, nedání přednosti a nesprávný způsob jízdy. „Jak já znám handicapované řidiče, tak právě na tyhle základní nešvary si právě oni dávají velký pozor,“ tvrdí Stanislav Huml.

Jste držitelem karty ZTP a máte obavu vyrazit na hokej? Teď už nemusíte! Kluby se o vás postarají.

Při výstavbě multifunkčních hal a hokejových stadionů se již počítá s bezbariérovým vstupem a s vyhrazením speciálních míst pro držitele ZTP či ZTP/P průkazů. Tato místa jsou označena již na mapě sedadel jako například u O2 arény na obrázku.

Jste držitelem karty ZTP a máte strach vyrazit na hokejové utkání? Nemusíte. Kluby O2 extraligy se snaží vyjít vstříc širokému spektru fanoušků, nezapomínají ani na zdravotně a tělesně postižené. Majitelům karet ZTP a ZTP/P nabízejí širokou nabídku výhod a možností, výjimkou není zlevněné vstupné, rezervovaná parkovací místa či speciálně vyhrazené sektory na tribunách stadionů.

Příkladem jde v tomto směru největší extraligový klub, Sparta Praha. „Držitel karty ZTP má od nás jednu vstupenku na každé utkání zdarma. ZTP/P má nárok na dvě vstupenky, rovněž zdarma. Aby fanoušci nemuseli stát frontu na lístky a pokaždé chodit dříve, obdrží vstupenky vždy na měsíc dopředu,“ informuje tiskový mluvčí pražského týmu Jan Horešovský.

Bojíte se, že nebudete vidět na hokej nebo že obdržíte horší místa než ostatní? Tak to se bát nemusíte, jak dokazuje například fotografie z domácího utkání HC Plzeň 1929. Foto: BPA/Petr Frýba

„Vstupenky jsou do vyhrazeného sektoru, do kterého mají samostatný vstup, tudíž se nemusí tlačit s ostatními návštěvníky. Hala je navíc samozřejmě plně bezbariérová,“ ubezpečuje fanoušky Jan Horešovský. Pozadu nezůstává druhý pražský klub v extraligové soutěži, Slavia a její Arena. Zde jsou pro držitele karet ZTP připraveny dvě vstupní branky, na tribuně pak mají vozíčkáři k dispozici 48 míst pro sebe i své průvodce. Nezaostávají ani další extraligové celky, např. Karlovy Vary s novou multifunkční halou. „Pro držitele karty ZTP máme připravené zlevněné vstupné ve výši 50 Kč, které platí i jejich doprovod,“ vysvětluje tiskový mluvčí karlovarského klubu Jiří Holý. „Vstupenky si mohou zarezervovat klasickým způsobem, případně zakoupit před utkáním na pokladnách. Výjimkou samozřejmě nejsou ani speciální

VZP ČR – váš partner ve zdravotním pojištění Jsme garantem kvalitní a komplexní zdravotní péče pro všechny životní situace. Pro více než 6 milionů svých klientů zajišťujeme zdravotní péči na vysoké úrovni, máme 24 000 smluvních zdravotnických zařízení.

parkovací místa. Na tribuně je pak pro vozíčkáře vyhrazen prostor s kapacitou dvaceti míst,“ dodává. Na všechny své fanoušky myslí i v Pardubicích. Tělesně postižení občané mají na domácí zápasy spolu se svým jednočlenným doprovodem vstup zdarma. Na tribuně mají vyhrazeno celkem 16 míst. Vozíčkáři si svá místa navíc nemusejí nijak rezervovat. Kluby v posledních letech výrazně zapracovaly na bezpečnosti na stadionech. Diváci si tak kromě sportovního zážitku mohou užít pobyt v kulturním a především bezpečném prostředí, které stadiony jednotlivých mužstev nabízejí. Pokud Vám to tedy zdravotní stav dovolí, neváhejte a přijďte se se svými přáteli či s rodinou bavit hokejem. Na stadionech jste srdečně vítáni.

32

33

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

Sport Už sedmnáct let se ve světové špičce drží dnes jedenačtyřicetiletý slalomář Stanislav Loska. Byl jedním z těch, kteří se vrátili nadšení ze skvěle zorganizované a obrovským zájmem publika sledované paralympiády.

Paralympiáda 2010 ve Vancouveru je minulostí Po dvanácti dnech bojů o medaile a dobrá umístění se všichni handicapovaní sportovci a jejich týmy rozloučili, aby se ti nejlepší opět setkali na dalších hrách, tentokrát v ruském Soči. Text: Alexandra M. Videmannová Foto: Tomáš Lisý

V

letošním roce uplyne již 50 roků od konání prvního oficiálního sportovního zápolení mezi handicapovanými sportovci, které proběhlo v italském Římě a dostalo oficiální pojmenování paralympijské hry. O dalších 16 let později byly uspořádány i První zimní paralympijské hry ve švédském Örnsköldsviku. Tehdy se soutěžilo především v severském a alpském lyžování, ve dvou hlavních kategoriích: sportovci s amputací a zrakově handicapovaní. Další paralympiády v roce 1980 se již mohli účastnit všichni tělesně postižení sportovci, včetně vozíčkářů. Až do roku 2002 se soupeřilo ve všech možných kategoriích postižení, a tak nebylo žádnou výjimkou, že v jednotlivých kategoriích závodili z celého světa například jen čtyři sportovci. Proto v organizačním řádu došlo k velkým změnám a na minulé paralympiádě v Turíně poprvé lyžaři soutěžili ve smíšených kategoriích, které byly zhodnoceny koeficienty podle míry postižení. I když je tento systém stále ještě „v plenkách“ a má mnoho příznivců i odpůrců, díky tomuto kroku bezesporu došlo k mnohem větší konkurenci a zatraktivnění soutěží hlavně pro diváky.

můžeš / číslo 4 – 2010

Jubilejní Vancouver

Letošní rok byl také významný pro Kanadu, neboť Vancouver hostil jubilejní, již Desáté zimní paralympijské hry, které se uskutečnily v těsné návaznosti na zimní olympiádu. A že se jednalo o správný výběr, o tom svědčí nejen velké množství akreditovaných novinářů, ale především celkový počet zúčastněných sportumilovných diváků. Ti na každou disciplínu, kde se představilo na 500 handicapovaných sportovců ze 44 zemí, zcela zaplňovali ochozy lyžařských svahů, běžkařských tratí či hokejových a curlingových stadionů. Zdá se to neuvěřitelné, ale bylo prodáno skoro čtvrt milionu lístků, což si na naše poměry, jak je zde handicapovaný sport prezentován a navštěvován, neumíme vůbec představit. Nejúspěšnější výpravou se stalo Rusko, které získalo celkem 38 medailí, na druhém místě skončilo Německo a třetí domácí Kanada. Za zmínku stojí i velice úspěšná reprezentace Slovenska, která na těchto hrách získala šest zlatých, dvě stříbrné a tři bronzové medaile.  

Česká účast

Do Vancouveru nakonec odjelo 19 českých handicapovaných sportovců, včetně asi největšího želízka v ohni, zrakově handicapové lyžařky Anny Kulíškové (jediná

medailistka z minulých her v Turíně), která zde závodila se svou nepostiženou trasérkou Michaelou Hubačovou. Kromě Aničky startovali v lyžařských disciplínách ještě tři další lyžaři. Na již pátou paralympiádu se nominoval tělesně handicapovaný Stanislav Loska (držitel bronzové medaile z Lillehammeru, rok 1994), vozíčkář Radim Kozlovský, který už měl zkušenosti z Turína, a novic mezi paralympioniky, jednačtyřicetiletý Oldřich Jelínek, jenž zasedl do svého monoski, aby bojoval o nejlepší umístění na slalomářských a sjezdových svazích mezi vozíčkáři. Poprvé se v historii paralympiády představilo i české sledgehokejové mužstvo. „Nováčci“ si svoji nominaci zajistili pátým místem na loňském světovém šampionátu v Ostravě.

Kulíšková s trasérkou bronzové Medailovou nadějí české výpravy byla bezesporu zrakově handicapovaná sjezdařka Anna Kulíšková. Ta měla navázat nejen na stříbrnou paralympijskou medaili ze super G z paralympiády z Turína, kde startovala ještě se svým trasérem (otcem Martinem), ale hlavně pokračovat ve vítězném tažení po dalších zrakově handicapovaných paralympijských medailistkách Kateřině Teplé  a Sabině Rogie. Po sérii smolných závodů, které částečně ovlivnilo velice nepříznivé počasí, respektive pád při sjezdu, se české lyžařce přece jen vydařil její oblíbený superobří slalom. S trasérkou Michaelou Hubačovou si dojela pro bronzovou medaili (jedinou českou medaili na paralympiádě), když jejich přemožitelkami se staly pouze vítězná Slovenka Henrieta

Farkašová a stříbrná Kanaďanka Viviane Forestová.

Kanaďané a Češi žijí hokejem Do finále, které živě přenášelo několik televizních stanic, se probojovali Američané (v semifinále porazili Nory) a Japonci (po neuvěřitelném výkonu v semifinále vyřadili domácí Kanaďany). Americká obrana v zápase fungovala takřka bezchybně, a tak poslední mistři světa šli nejen do vedení v zápase, ale dalším gólem své vítězství zpečetili a po zásluze získali paralympijské vítězství. Velkým úspěchem je ale i celkové 5. místo našich sledgehokejistů. Přesně jak před turnajem odhadl jeden z trenérů Tomáš Zelenka (před úrazem bývalý ligový hokejista), o postupu rozhodl hned první zápas proti Japonsku, kdy naši ve své premiéře ne-

šťastně podlehli 1:2. Následující utkání proti favorizovanému mužstvu USA naši podle předpokladů prohráli 0:3. Ve skupině zbývalo poslední střetnutí proti Korejcům. V něm se Češi vydali ze všech sil a po předchozích porážkách konečně zvítězili poměrem branek 4:2. Tím obsadili 3. místo a čekal je zápas se 4. týmem ze skupiny A – Itálií. Po odehrání základní části byl stav nerozhodný 2:2, a tak o vítězi musely rozhodnout samostatné nájezdy. Díky jediné brance Erika Fojtíka naši nakonec se štěstím zvítězili 3:2 a čekal je zápas o celkové 5. místo, znovu s Koreou. Ani v něm naše hokejisty štěstí neopustilo! Zopakovali skvělý výkon a po nervy drásajícím zápolení díky gólu Michala Geiera v prodloužení nakonec strhli vítězství 2:1 na svou stranu. Český tým tak vyrovnal stejné umístění jako při „domácím“ mistrovství světa v Ostravě v roce 2009.

Počasí nepřálo lyžařům Déšť, mlha a proměnlivá kvalita sněhu, od zmrzlého až po změklý, to vše provázelo všechny paralympioniky na svazích ve Whistleru. Mezi muži si nejlépe s těmito podmínkami poradil Stanislav Loska (41), který se mezi světovou špičkou drží neuvěřitelných sedmnáct let. Závod od závodu se mezi stojícími lyžaři postupně zlepšoval, až v superkombinaci skončil na 12. místě. V závodech vozíčkářů na monoski jsme byli svědky několika nebezpečných pádů a nedokončených závodů, kterým se bohužel nevyhnuli ani naši chlapci. Oba reprezentanti závody shodně zhodnotili tak, že jsou rádi, že jedou domů „celí“. Oldřich Jelínek nakonec dokončil jen slalom, kde se umístil na 23. místě, v super G pak o pozici hůře, Radim Kozlovský byl jak ve slalomu, tak v super G na 28. pozici.

• Úpravy sedaček • přesedací zařízení • ruční ovládání • nájezdové rampy • odsuvné zadní dveře • další individuální Úpravy podle potřeb zákazníka AUTO KALNÝ s.r.o., Písecká 1292, 386 01 Strakonice Tel.: 383 321 521, Mobil: 775 207 002, [email protected] www.autokalny.cz

34

35

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

Příběhy psané životem Rolnička provozuje chráněnou dílnu, kde mohou klienti tvořit keramiku.

Deštěm jako za vozem Karolíně je špatně. Často zvrací a vrátilo se jí astma, protože musela vysadit inhalační kortikoidy. Kašel ji často znovu a znovu nutí k dávení. I ve vytopeném pokoji u krbových kamen se choulí do deky. Přesto se snaží alespoň občas usmát a na své okolí nebýt nepříjemná. Letos jí bude šestatřicet. Text: Karel Nový

D

va kluci do školky přestavují sedačku na loď. Polštáře lítají nejdříve nahoru, pak dolů. Místo střechy se vlní deka. Karolína na to hemžení občas koukne z kuchyně. Přemáhá nevolnost a vaří. Snaží se vařit to, co kluci nutričně potřebují, co jim chutná, co je rychle hotové, a to, co jí teď nejmíň hýbe žaludkem. Nejhorší přitom bývá levný olej na pánvi. Dneska má za sebou tři pracovní schůzky. Už roky se umí usmívat, i když se cítí mizerně. Tedy po těle. I když se to jako velká námaha vůbec nezdá a po městě jezdí autem, je unavená. Uvařit, najíst se, ustálit večeři a spát. Spát! Karolíně se zadrcnul života běh přesně před rokem. Po rutinní gynekologické prohlídce volala lékařka s tím, že dva vzorky neodpovídají a bude potřeba je pořídit znovu. Na tom by nebylo nic. Domluvily se na novém, blízkém termínu. Pak doktorka zavolala znovu. To už mluvila o tom, že vzniklo podezření. Pro Karolínu mrazivé, odporné déjà vu. Když jí bylo osmnáct a odebrali jí větší pihu z pravé lopatky, taky jí pak tehdy zavolali, že je to asi zhoubné. To bylo hodně hnusné. Pár týdnů trvalo, než se přišlo na to, že došlo k omylu mezi dvěma hodně podobnými jmény. Karolína počítala s tím, že – i když je to nepravděpodobné – opět půjde o nějakou záměnu nebo omyl. Protože jí se tyhle věci netýkají. Protože si po svém dětství zaslouží teď odměnou pěkný kus života. Protože je ještě mladá. Protože celkem zdravě žije. Protože má sice nějaké zdravotní trampoty, ale úplně jinde. Protože takhle by to přeci, krucinál, nebylo dobře! Když se sešla s lékařkou, měla nachystánu sadu racionálních a konstruktivních otázek. Byla překvapená, že doktorka nebyla tím aktivnějším, kdo by vysvětloval, varoval, nabízel alternativy, pomáhal. Karolína se musela zpočátku probíjet skrz rezervovanou opatrnost, slovo rakovina vůbec nesmělo padnout. A taky při prvním setkání vůbec nepadlo. To až pak, to když se Karolíně podařilo začít mluvit víc na rovinu: Když to bude špatné, když to bude moc špatné, nebo jak se může stát, že to pomine? Dieta, chemoterapie, jak dlouho? Byly to v tu chvíli a v téhle situaci legitimní otázky a Karolína s nimi v tu chvíli a v té situaci nespojovala vlastně vůbec žádnou emoci. Rakovina děložního čípku byla v podstatě potvrzena. Jen se tak trochu čekalo na výsledky, aby bylo jasné, co je to vlastně zač. můžeš / číslo 4 – 2010

Karolína s úžasem přicházela na to, že ji samotnou zajímá, jak ona sama k tomu přijde?! Děje se jí něco, co nechce! Myslela na sebe. A život jinak frčel vlastně pořád normálně kupředu. Děti do školky většinou vozil manžel, často i vařil, Karolína spíš byla na tu práci. Líp uměla chodit v obchodě, peníze na účet chodily právě spíš díky ní. Rakovinu nebrala jen jako své tajemství, aby své okolí uchránila. Řekla o tom manželovi a o něco později své matce. Oba věděli, že je to v podstatě její válka. S tímhle druhem mizérie nikdo druhý nic nenadělá. A nějaký ohled nebo přemíra soucitu jsou na pendrek. Karolíně se začaly v hlavě rojit momenty vzdáleného zoufalství žadonícího o mimořádná řešení. Radikální změna životního stylu nebo přiklonění se k alternativní medicíně, moc polodrahokamů a vzácných kamenů, masáže, neměřitelná mezilidská energie. Většině Karolína nepřikládala váhu. K něčemu, třeba k těm kamenům nebo energii, nahlédla blíž. Na moment ji zaujaly, ale na situaci to nic neměnilo. Přesto se něco začalo pootáčet. A k postupnému rostoucímu překvapení Karolíny to byl její vlastní pohled na sebe a své okolí. Začalo to tím, že si řekla, že v rozmlženém pocitu ohrožení neřeší, co si bez ní počne její manžel, její děti, jak její smrt přejde její matka, která už léta nemá nikoho jiného na světě. Doslova! Karolína s úžasem přicházela na to, že ji samotnou zajímá, jak ona sama k tomu přijde?! Děje se jí něco, co nechce! Myslela na sebe. Docela obyčejně, prostě, absolutně sobecky byla zahleděná jen sama

do sebe. To bezpráví se přece dělo přeci především jí samotné! Karolína přestala pracovat. Nic nového se kolem samotné rakoviny nedělo. Jako by se čekalo, jak a kdy to začne být moc blbý. Začala se věnovat víc svým známým. Chodila na schůzky s kamarádkami, které dlouho neviděla, telefonovala, po nocích chatovala po internetu. Nebylo v tom přitom zoufalství ani utlačené bolestínství. Karolína cítila ohrožení, riziko, hnusnou nejistotu. Ale zároveň i to, že si tyhle nepříjemnosti vůbec nepouští k sobě. I kdyby chtěla, třeba aby se s tím pokusila nějak smířit. Cítila, že mezi sebou, přirozenou, akceptovatelnou realitou a podle všeho blížícím se dramatickým osudem jako by měla pneumatiku narvanou inertním plynem. Karolína přišla postupně na pár důležitých věcí. Začala třeba být na světě víc pro sebe. Dříve – měla pocit – skoro všechno v práci i v rodině dělala pro uznání okolí, pochvalu, pro vydobytí si pozice výš, pro právo rozhodovat a kontrolovat. Tím i trestat. Teď si chce Karolína brát ze života to, co jí patří, spíš po dobrém. Spíš ať se odměňuje sama, než aby musela čekat na poplácání po rameni od kohokoli kolem. Než čekat na poděkování, že udělala teplou večeři, raději mít hnedka radost, že to vaří a že jim to bude chutnat. Chlapům! I mně! Radost a potěšení a spokojenost chce Karolína sobecky hned, bez čekání. A takhle to bude napříště už dobře. Další prohlídka na gyndě a další odběry. A další výsledky. Rakovina ustupuje. Nebo snad ustoupila. Ale u tohohle svinstva vlastně kdo ví. Ale zároveň: takhle je to přece v pořádku. Tohle se Karolíny přece netýkalo. To nebyl zmatek, to byl tehdy aktuální stav. Další kontrola. O rakovině se už tentokrát mluví otevřeně a napřímo. Není k tomu žádné racionální vysvětlení, ale ten rok starý nález tam prostě není. A není jediné známky, že by tam někdy jakkoliv byl. Omyl se vzorky je vyloučen, jméno sedí. Jednou to svinstvo hluboko v člověku prostě je a pak není. Žádnej mejdan. Žádná oslava. Protože takhle je to v pořádku. Karolíně je špatně. Zvrací, nejčastěji večer. Málokdy si nechá večeři. Každé těhotenství takhle prožívá. Karolína je moje žena.

Rolnička zapojí lidi s postižením Po dva roky poběží projekt Pracovní integrace na podporu začlenění mladých lidí s mentálním a kombinovaným postižením z Táborska. Text: Eva Janatová, Foto: archiv

J

eho cílem je uskutečnit takzvaný tranzitní program a zapojit lidi s postižením do běžného pracovního prostředí. Diakonie České církve evangelické – středisko Rolnička byla úspěšná v rámci operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a získala finanční podporu pro projekt s názvem Pracovní integrace na Táborsku, který si klade za cíl podpořit pracovní uplatnění lidí s mentálním a kombinovaným postižením. „Tato skupina osob má značně omezené možnosti na trhu práce, a proto přicházíme s projektem,

který nabízí několik způsobů, jak šance jednotlivců zvýšit,“ objasnila zaměření projektu jeho koordinátorka Mgr. Monika Macáková. V průběhu dvouletého období uskuteční Rolnička celkem osm aktivit. Jednou z nich je pracovní zácvikový program v chráněné dílně pro sedm klientů centra denních služeb, kteří dosud neměli příležitost si osvojit základní pracovní dovednosti. „Účastníci kurzu budou pravidelně po celou dobu projektu docházet do jednotlivých částí chráněné dílny Rolničky a pod odborným vedením se naučí základním pracovním do-

vednostem, návykům a spolupráci se svými kolegy. Pomohou zhotovovat nejrůznější výrobky z keramiky, dřeva, textilu a podílet se budou i na výrobě svíček a vitráží,“ uvedla Mgr. Barbora Růžičková, vedoucí chráněné dílny. Další z projektových činností je devítiměsíční kurz počítačové gramotnosti určený 11 dospělým klientům Rolničky. V tomto kurzu si účastníci prohloubí znalosti, které již získali v Praktické škole Rolničky, a osvojí si dovednosti nové. Následně proběhne i kurz zvyšování odborné kvalifikace pro současné zaměstnance chráněné dílny, dále aktivity založené na spolupráci s táborskou společností REGIO projekt, s. r. o., a Jihočeskou hospodářskou komorou. „Konkrétně proběhne analýza podmínek zaměstnávání osob se zdravotním postižením, jejímž výstupem bude informační brožura pro táborské firmy. Cílem této příručky je zajistit firmám nezbytnou informační podporu a více je tak motivovat k zaměstnávání lidí s postižením,“ doplňuje Monika Macáková. Ambicí projektu je umožnit pěti osobám se zdravotním postižením vstup na trh práce. „Jedno pracovní místo vytvoří Rolnička v chráněné dílně, druhé ve středisku a tři místa budou vytvořena na běžném trhu práce,“ dodává Macáková. V rámci dvoumilionového projektu pamatuje Rolnička i na podporu osob pečujících o závislého člena rodiny. I tato skupina patří k hůře uplatnitelným na trhu práce. Od června tohoto roku mohou rodiny klientů Rolničky, ale i ostatní lidé pečující o člena rodiny s postižením z Táborska, zdarma využít nabídku vzdělávání Rolničky. Připraven bude job klub, který rodičům napomůže odpovědět na otázky, jak sepsat životopis, připravit se na pracovní pohovor, absolvovat mohou i vzdělávací kurzy, jejichž konkrétní podoba se bude odvíjet od zájmu účastníků. Projekt bude realizován po dobu dvaceti čtyř měsíců – od začátku února 2010 do konce ledna 2012. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

36

37

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

Výlety

Nejkrásnější vlaky „Vlak byl tehdá pro nás všechno. To bylo volání dálek, cizí kraje, výlety do lesů a k vodě. Těžko říct, jestli jsem jel z Prahy kvůli přírodě nebo kvůli tomu vlaku. Hergot, to bylo krásný!“ vypráví ve svých vzpomínkách herec Jaroslav Štercl. Pojeďme na výlet s ním… Text: Dana Emingerová Foto: J iří Tiller, Pavel Malkus, Roman Provazník a Muzeum Šechtl-Voseček

Posázavský Pacifik Dodnes je Posázaví kouzelný kraj lesů a skal. Nádherná divočina s romanticky rozervaným kaňonem řeky, kde hučí peřeje a po zalesněných úbočích se vinou křivolaké stezky k dřevěným srubům, přilepeným jako orlí

hnízda vysoko nad údolím. Po staletí to býval drsný kraj dřevorubeckých, kamenických a vorařských rodů, které živil jen les, skála a řeka. Vše se změnilo na přelomu 19. a 20. století, kdy se sázavskými břehy prodrala jedna z nejstarších českých železnic, která lidem z měst kaňon Sázavy zpřístupnila. A právě na ni vás zveme spolu s pamětníky, jejichž vzpomínky vám dají nahlédnout do dob, kdy Posázavský Pacifik na trase Praha-Braník – Čerčany vozil každý pátek stovky lidí.

Nejostřejšími skalami nad řekou se Posázavský Pacifik prořezal v roce 1898. Z Prahy přes Čerčany až do Světlé nad Sázavou.

můžeš / číslo 4 – 2010

„Už jen to čekání na vlak bylo ohromný,“ vypráví Jaroslav Štercl. „Vjížděl na Branické nádraží za neustálého houkání a volání průvodčích: ‚Ustupte!‘, protože kolejiště bylo plné cestujících. Když konečně vagony zastavily, byli jste do vlaku doslova vtlačeni hrnoucím se davem. Lidé obsadili úplně všechno. Služební vůz, záchody, žebříky na střeše vozů i střechy samé. Odjezd přecpaného vlaku se nedával výpravkou, ale povelem strojvedoucímu: ‚Trvale pískejte a pomalu zabírejte, jinak neodjedete.‘ Před prvním tunelem bylo třeba zastavit a sundat divoké trampy ze střech, aby někdo nepřišel hlavu! Za Jarovem zase cestující pobízeli lidi na stupátkách, aby zatlačili a přeplněný vlak se vůbec rozjel, protože trať tam má stoupání 15 promile.“ Název Posázavský Pacifik zvolili pro svou oblíbenou lokálku právě mladí trampové, kteří si od konce 19. století do divoké přírody kolem Sázavy promítali vysněnou krajinu svých představ z četby dobrodružné literatury. I vy se můžete vydat z pražských Vršovic, Braníka či Modřan dvoupatrovou lokálkou

První elektrifikovanou tratí v Rakousko-Uhersku se stala v roce 1903 Křižíkova Bechyňka. Můžete vyzkoušet na trase Tábor – Bechyně.

přes Vrané směrem na Čerčany… a případně i dál kolem romantického hradu Český Šternberk až do Světlé nad Sázavou. Davů cestujících už se bát nemusíte. Ale během několikahodinové jízdy stále ještě můžete obdivovat původní odvážné stavitelské dílo, které vzniklo v neuvěřitelně kopcovitém a skalnatém terénu v celé délce Posázaví. Na trase bylo proraženo patnáct tunelů a údolí musela být překlenuta třemi kamennými a pěti ocelovými mosty. Ten nejzajímavější, Žampach, se vzpíná na sedmi obloucích přes údolí Kocour u Jílového. V roce 1899 byl díky svým 41,5 metru výšky (to je o pouhý metr méně než pražský Nuselský most) nejvyšším železničním kamenným mostem v Čechách. Ať vystoupíte kdekoliv a sejdete k vodě, najdete u Sázavy osady s indiánskými totemy a romantickými jmény jako Údolí ticha, Arizona, Ogden či Toronto, kde v minulém století zpíval u táboráků své písně o Niagaře, podbarvené šumem sázavských jezů a duněním kol funící lokálky, otec českého trampingu Bob Hurikán. Celodenní výlet: Když vystoupíte z vlaku

v Týnci nad Sázavou, můžete si v půjčovně lodí Bisport kousek od nádraží najmout raft nebo kanoi a vydat se jednou z nejhezčích vodáckých tras v Česku divokými peřejemi směrem na Pikovice. Plavba trvá čtyři pět hodin a končí pod Pikovickým mostem. Tady vynesete lodě na louku, kde vaše plavidlo vrátíte pronajímající společnosti. Pak po lávce pro pěší přejdete k zastávce vlaku Petrov-Chlomek.

Informace: Cesta z Vršovic přes Braník do Čerčan měří 57 km, trvá dvě hodiny, plné jízdné stojí 78 Kč. Z Čerčan do Světlé nad Sázavou ujede vlak 90 km za více než tři hodiny a lístek stojí 118 Kč. (www.pacifikem.cz, www.bisport.cz )

Název Posázavský Pacifik zvolili pro svou oblíbenou lokálku mladí trampové, kteří si do divoké přírody kolem Sázavy promítali vysněnou krajinu svých představ. Jindřichohradecká úzkokolejka

V jižních Čechách, v romantickém, panenském kraji lesů, kopců a rybníků, najdete raritu, kterou už jinde poznat nemůžete. Z Jindřichova Hradce vede poslední opravdu celoročně funkční úzkorozchodná železnice v Čechách. Na jih míří k rakouským hranicím do Nové Bystřice a protíná divoký a drsný kraj hlubokých lesů České Kanady. Směrem na Obrataň se železnice vine podél potoků mezi poli, loukami a rybníky. Často vláček v lesích houká na houbaře, kteří sbírají hřiby tak blízko tratě, že jim cestující mohou z oken koukat do košíků. Jedinečným zážitkem jsou jízdy historickým parním vlakem. Ovšem i cesta obyčejným motorákem (za třetinovou cenu) stojí za to. Vlak totiž neslouží jen výletníkům, ale i obyvatelům zdejších vesniček k dojíždění do práce či do školy. Jezdit se tu začalo před více než 110 lety. Tratě s rozchodem kolejí 760 mm se stavěly na konci 19. století tam, kde by běžný rozchod (1435 mm) byl příliš drahý.

Restaurace v barokní sýpce sochaře Josefa Andrleho v Dolním Skrýchově je příjemným zpestřením výletu jindřichohradeckou úzkokolejkou.

Vznikly jako většina lokálek na našem území především z iniciativy místních lidí – starostů obcí, majitelů továren, panství a lesů. Nejznámější místem Jindřichohradecké úzkokolejky je lesní zastávka Kaproun. Pamětní deska připomíná, že tu byl uprostřed temného hvozdu v noci 29. června 1900 vyloučen z přepravy jako černý pasažér český velikán Jára Cimrman. U příležitosti 30. výročí Cimrmanova nedobrovolného výsadku pak byla na tomto památném místě zřízena zastávka Kaproun. Pod lampou z dob rakouského mocnářství najdete „vrcholovou knihu“ plnou zápisů nadšených návštěvníků. Jára Cimrman totiž hrozil za odjíždějící soupravou slovy: „No, to je vrchol!“ Úzkokolejka z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice je dlouhá 33 kilometrů a největší stoupání je 17 promile. Trať do Obrataně je dlouhá 46 km s největším stoupáním 26 promile. Překvapení na trati: Vystupte z vlaku

v Horním Skrýchově. Procházkou mezi poli se vydejte směrem na Hradec. Po pár stovkách metrů vás před mostem přes Nežárku překvapí zrekonstruovaná barokní sýpka s parkem plným moderních soch. Je to ráj výtvarníka Josefa Andrleho, který si tu pod vysokými duby na břehu Nežárky zřídil Galerii Špejchar. Kromě umění se tu můžete pokochat skvělým obědem v orientálním stylu.

Informace: Od července každou sobotu až do konce září tu jezdí parní lokomotiva v 9.25 hodin z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice a v 13.55 zpět. Navíc celé letní prázdniny denně přibývá k tomuto spojení ještě odpolední parní vlak s odjezdem 15.07 a návratem 19.31. Zpáteční jízdné stojí 200 Kč na osobu pro dospělého, děti platí polovic (obyčejný motorák vyjde dospělého na 64 korun). Rodinná jízdenka na parní vlak stojí 550 korun. Více na www.jhmd.cz a na www.josef-andrle.cz.

Viadukt Žampach přes údolí Kocour byl na počátku 20. století nejvyšším kamenným mostem v Čechách,vysoký skoro jako pražský Nuselský most.

můžeš / číslo 4 – 2010

p r o c h v í l e p o h o dy

Anglický básník

T

vůrce romantické anglické poezie George Gordon Byron (1788 – 1824) se stal po smrti vzdáleného příbuzného lordem a dědicem rozsáhlých statků. Roku 1809 zaujal své místo v Horní sněmovně, ale jako politik příliš úspěšný nebyl. Proto se vydal na cesty a r. 1816 svou vlast navždy opustil a zdržoval se různě po Evropě. V roce 1823 odplul z Janova s vlastní ozbrojenou lodí na pomoc povstání Řeků proti Turkům za svobodu. V Řecku zemřel, nakazil se patrně tyfem. Svými básněmi se záhy proslavil,

1

2

3

4

5

6

7

8

9 10 11 12 13 14 15 16

B C E F G H I

SVISLE: 1. Domácky Otakar; část molekuly. - 2. Lovecká puška. 3. Nápadně; zmrzlá voda. - 4. Solmizační slabika; staroarménské město; hle (nářečně). - 5. Osobní zájmeno; řecky „devět“. - 6. Inkoustová skvrna. - 7. Dva čerti. - 8. SPZ Olomouce; korejská dynastie; spojka. - 9. Zkratka nizozemské rozhlasové společnosti; iniciály herce Lakomého; značka thallia. - 10. Dětská pohádková postava. - 11. Divadelní závěs. - 12. Český básník; druh palmy. - 13. Sázková otázka; zasyčení; McBainovo jméno. - 14. Rusky „rýže“; domácí zvíře. - 15. Dávno natočené umělecké dílo. - 16. Námět; poslední Mohamedův druh. Zdroj: Panoráma křížovek 2/2002, str. 3 můžeš / číslo 4 – 2010

 Bezbariérová vozidla

Kolektiv autorů:

K

D

VODOROVNĚ: A. Kolem; větévka přenášená na podnož; mužské jméno. B. Pták s velkým zobákem; hajdy; zřejmé. - C. Pobídka; cizí plošná míra; značka zubní pasty; někdejší prášek na praní. - D. Hudební značka; německá řeka; ančar; Heyerdahlovo plavidlo. - E. Tajenka. - F. Jenž (knižně); kanadský zpěvák; ryba; pohovka s opěradly. - G. Nezpevněná usazenina po ledovci; jméno Urbánkové; japonský ostrov; skutek. - H. Pružná železa; latinsky „před“; ženské jméno. - I. Drama spisovatele Jefferse; druh látky; britský astronom.

 Úpravy sedadel

Na kole křížem krážem po Česku

A

Pomůcka: ennea, Nai, UOO

 Ruèní ovládání pedálù

jeho nejznámější dílo je Childe Haroldova pouť (1812), vydal také sbírku lyricko-epických básní Hebrejské melodie (1815). Svou Písní pro luddity (1816) vyslovil rozhořčení nad vykořisťováním dělníků. Vzpourou proti společnosti jsou jeho „výchovné poemy“ z let 1812-1815: Džaur, Lara, Korzár, Nevěsta z Abydu a další. V Ženevě v r. 1816 vznikl slavný ... (tajenka) a hra Manfred, v Ravenně poema Mazeppa, hry Kain, Marino Faliero a další. Ovlivnil evropské básnictví, u nás zejména K. H. Máchu.

Upozornění pro luštitele: Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce. Odpovědi došlé po tomto datu nemohou být zařazeny do slosování.

Tajenka minulé křížovky: ...vanové koupele... ...nervové nemoci...

Luštitelé – výherci: Martin Šimek Husovo náměstí 7, 533 03 Dašice Jiřina Horynová Třebechovická 828, 500 03 Hr. Králové Robert Vyskočil Zárubova 456, 602 00 Brno

Výhercům gratulujeme. Knihy pro vylosované úspěšné luštitele poskytl Reader’s Digest.

olektiv zapálených cykloturistů vedený novinářem a publicistou Andrejem Haladou zpracoval své letité zkušenosti z brázdění republiky na dvou kolech do nádherného průvodce, který by určitě neměl chybět žádnému, ani svátečnímu turistovi. Rekreační cykloturistika je asi nejvyhledávanějším a nejrozšířenějším sportem, na kole jezdí děti i senioři, ročně se u nás prodává na 300 tisíc bicyklů. Tato kniha je inspirační zdroj, který chce poradit a upozornit na pozoruhodná místa, vděčné lokality, populární i neznámé cíle, hezké části cest. Tipům předchází také praktický rádce pro cyklisty začátečníky. Není to průvodce, který povede turistu přesně z bodu A do bodu B, ale nabízí cyklistický pocit volnosti, splynutí s přírodou a přitom možnosti nenásilného pozorování a poznání okolí. Chcete poznat nejatraktivnější oblasti Čech, Moravy a Slezska? V této knize najdete nejzajímavější tipy doplněné fotografiemi a mapkami. Nechybějí ani kompletní praktické informace o vlakovém či autobusovém spojení, terénu a doporučené trase. Názvy některých kapitol: Hřebeny v okolí Dobříše, Z vesničky střediskové do Prčic, Krajem blanických rytířů, Olomoucko – líbánky na Hané atd. Vydalo nakladatelství Fragment

 Nakládání invalidních vozíkù zíkù  Upoutání pøepravované osoby soby  Ètyøkolky s ruèním ovládáním áním á í  Individuální úpravy 

Vysoká “tovární” kvalita zpracování / Zákaznická podpora / Poboèky po celé ÈR

Výroba probíhá na moderních a produktivních CNC strojích, díky kterým jsme schopni vyrobit 1 výrobek ve stejné kvalitì a pøesnosti jako pøi sériové výrobì.

Naším cílem je zlepšení života handicapovaných lidí a jejich plnohodnotné zapojení do života. Proto z každé zakázky přispíváme na konto bariéry.

API CZ s.r.o., Slapy 136, CZ-391 76 Slapy u Tábora, tel/fax: +420 381 278 043, [email protected]

pro více informací volejte na: 381 278 043 nebo navštivte naše internetové stránky