Koutek plný jazyka (pro všechny přátele praktické bohemistiky) Od roku 2007 provozujeme na stránkách ZŠ svaté Voršily jazykový koutek – setkání nad zajímavostmi, záludnostmi či pravidly českého jazyka. Jeho výsledky vám předkládáme v tomto dokumentu. Informace zde uvedené nemají normativní charakter a nemohou suplovat práci Ústavu pro jazyk český a literaturu ani závazné slovníkové příručky, jako jsou např. Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovného jazyka českého, Akademický slovník cizích slov, Mluvnice česká, Česká etymologie apod. ----- ----- ----- ----- ----antedatovat Český jazyk kromě prostého přejímání hotových slov z cizí zásoby často využívá také jednotlivé cizí komponenty (např. kořeny, předpony, přípony), z kterých se slova vytváří. Příkladem mohou být předpony ante- a anti-. Předpona ante- pochází z latiny a má význam před v časovém i místním užití (anteponovat – klást před něco, antepozice – umístění vpředu, antepréteritum – minulý děj, který předchází jinému ději v minulosti, anteludium – předehra). Řeckou předponu anti-, řidčeji též ant-, užíváme u slov, u nichž chceme vyjádřit význam být proti něčemu (antifašismus – protifašistický postoj, antialkoholik – odpůrce požívání alkoholu, antibakteriální – působící proti bakteriím, antihrdina – literární postava postrádající hrdinské charakterové rysy). Je vhodné, aby uživatel jazyka znal význam některých základních, často užívaných cizích komponentů, pokud chce užívat slova, která je obsahují – např. slovo antedatovat. Chce-li totiž mluvčí říci, že někdo opatřil listinu, dopis, smlouvu apod. dřívějším datem, často od něj slyšíme či vidíme chybně užitou předponu anti- (tedy proti-datovat), a nikoliv správnou a náležitou předponu ante- (před-datovat). /28. ledna 2008/ ----- ----- ----- ----- ----bavit se Slovesa říci, říkat, povědět, povídat, mluvit, pravit, pronést, promluvit a mnohá jiná náleží mezi slovesa, která označujeme jako tzv. slovesa mluvení (verba dicendi). Tento popisný odborný termín označuje slovesa vyjadřující řečovou činnost. Základní repertoár „čistých“ sloves mluvení lze obohacovat o výrazy, které např. nesou citové zabarvení (hulákat, zahulákat, křiknout, okřiknout), označují fázi komunikace (dodat, opáčit, pokračovat, odpovědět, odvětit, domluvit), jež mají jako základní „nemluvný“ význam (zasmát se, urazit se, pokynout), vyjadřují záměr, postoj mluvčího v komunikaci (ohradit se, poroučet, souhlasit, žadonit), vznikají ze zvukomalebných slov (štěknout, bručet, zašveholit, šeptat) atd. Čeští mluvčí přes široké možnosti, které zde byly nastíněny, často volí jako náhradu základní skupiny sloves mluvení sloveso bavit se. Toto sloveso má podle Slovníku spisovné češtiny základní významy „nalézat zábavu v něčem, u někoho“ (Děda se baví. Bavíme se
v nočním podniku. Dobře se bavila jen s ním.), „nalézat příjemné rozptýlení v něčem“ (Bavili jsme se tenisem. Bavil se u televizního pořadu.), „s potěšením si vypravovat“ (S dědou se vždy bavilo dobře.) nebo „ztrácet čas, zdržovat se“ (Teď se s tím nebav.). Dvě poslední možnosti chápeme jako expresivní. Použije-li mluvčí vazbu bavit se o něčem, nechť má na paměti, že se jedná o hovorovou variantu spisovných vyjádření hovořit o něčem, mluvit o něčem nebo povídat si o něčem, a užívá ji pouze při neformálním rozhovoru. I při hovorovém vyjadřování bychom měli mít na paměti pozitivní, expresivní, nevážný základní význam tohoto slovesa (bavíme se s kamarády o muzice, o dívkách, o fotbale), zatímco při hovoru o závažných jevech, událostech raději užívejme sloveso mluvení (mluvíme o kriminalitě, diskutujeme o radaru, hovoříme o burze). /9. června 2008/ ----- ----- ----- ----- ----bílá hora, Bílá hora a Bílá Hora Označení typu bílá hora, Bílá hora či Bílá Hora mohou uživatelům jazyka působit jisté pravopisné potíže. Stále musí mít totiž na paměti, o které skutečnosti (předmětu, objektu) hovoří, a použít pravidlo určené pro daný případ. Pokud označí jakoukoli horu, které již nese své jméno, za bílou, není důvod psát označení bílá hora s velkými počátečními písmeny. Jedná se o prosté označení kvality, nikoliv o oficiální pojmenování této hory (Ta Lysá hora je neskutečně bílá.). Kvalita může být tak výrazná, že motivuje (poskytne hoře) pojmenování Bílá hora. V tomto případě napíšeme pouze první slovo s velkým počátečním písmenem. Použijeme totiž pravidlo o psaní vlastních jmen vzniklých z několika jmen obecných (bitva na Bílé hoře 1620, návrší Bílá hora v Českém středohoří, vrch a lesopark Bílá hora v brněnské městské části Brno-Židenice, vrch Bílá hora v okrese Nový Jičín). Bílá hora proslavená nešťastnou bitvou v roce 1620 se stala součástí tzv. velké Prahy a jako jedna z jejích městských čtvrtí nese pojmenování Bílá Hora. V oficiálních jménech měst nebo městských čtvrtí totiž píšeme s velkými počátečními písmeny všechna slova kromě předložek (čtvrť Bílá Hora v Plzni). Podobně také užíváme spojení černá hora (stát Černá Hora, Černá Hora – část obce Mariánské Lázně, městys Černá Hora v okrese Blansko, pivovar Černá hora, pivo zn. Černá hora, piji černou horu.) Pozn.: Oficiální název pivovaru Černá Hora a značky piva Černá Hora je vytvořen nesprávně, pravděpodobně v souvislosti s tím, že pivovar leží v katastru obce Černá Hora. /10. března 2008/ ----- ----- ----- ----- ----bizarní Slovo bizarní (bizarně, bizarnost) pochází pravděpodobně ze španělštiny (bizarro) a do české slovní zásoby se dostalo přes francouzštinu (bizarre). Znamená něco podivného, neobvyklého, zvláštního, výstředního a nikdy se nepíše s -d- v kořeni (bizarní dílo, choval se bizarně, tato bizarnost nás překvapila).
Bohužel nám může posloužit jako příklad nedokonalosti textových editorů, např. nástroj kontrola pravopisu v textovém editoru Microsoft Office Word 2003 hodnotí i chybnou verzi jako správnou. /14. ledna 2008/ ----- ----- ----- ----- ----Bohemia, Bohemie, Bohême, Böhmen Naši zemi můžeme pojmenovat, označit mnoha různými názvy, a to oficiálními i neoficiálními, historickými, tradičními či rozličně stylově a emotivně zabarvenými (Česká republika, Čechy, Morava a Slezsko, Česko, Čechie, Čechy, Českozemsko, Čechoslávie, země Koruny české, Země česká, Království české, Bohemia, Bohemie, Czech Republic, Czechlands atd.). Tyto názvy a mnohé jiné se objevily v emotivně vypjaté diskusi o oficiálním jednoslovném pojmenování České republiky (viz např. webovou encyklopedii Wikipedie, časopis National Geographic, dobový denní disk, odborné jazykové publikace atd.). Většina pojmenování vychází z označení národa obývajícího území naší republiky. Odkud se ovšem vzal latinský název Bohemia a z něj odvozené německé Böhmen, francouzské Bohême či počeštěný výraz Bohemie? Odpověď nalezneme v historii. Území našeho státu v minulosti obývaly rozličné tlupy, rody, kmeny, kmenové svazy, národy, národnosti a etnika. Většinou o nich víme jen to, co zprostředkovává archeologie, známe tedy jejich hmotnou kulturu. První etnikum obývající naše území, které známe jménem, jsou Keltové (latinsky Galové). Zhruba od 4. století před n. l. žil na území Čech keltský kmen Bójů (na Moravě Volkové-Tektoságové). Jeho jméno by se pravděpodobně ztratilo v propadlišti dějin, nebýt Římanů a jejich zálibě v geografii a historii a vůbec ve sbírání a zapisování rozličných informací. Podle kmene Bójů vytvořili římští historici název jejich země – Boiohaemum, země Bójů, a oba názvy (Bójové, Boiohaemum) se v písemných pramenech zachovaly. Byť Bójové před mnoha staletími opustili území české kotliny a byli v 1. století n. l. vystřídáni Germány (kmen Markomanů sílil v Čechách, kmen Kvádů na Moravě a na Slovensku) a v 6. stol. n. l. prvními slovanskými kmeny a byť na tomto území krátce žilo mnoho jiných etnik (Hunové, Langobardi, Durynkové, Avaři, Uhrové atd.), jediní slovanští Čechové dali území české kotliny další název. První a nejstarší název území České republiky se doposud v poněkud pozměněné latinské podobě těší veliké oblibě a je často a hojně používán (výrobky made in Bohemia, sklárny Bohemia Crystalex, sklárny Bohemia, a. s., šumivé víno Bohemia Sekt, pivovar Bohemia Regent, klub Bohemians Praha, hotel Bohemia atd.). /17. listopadu 2008/ ----- ----- ----- ----- ----brť a medvěd brtník Slovní zásoba každého jazyka je v neustálém pohybu. Slova vznikají, uživatelé si je v případě potřeby půjčují z cizích jazyků, ale mnohá se také z užívání (a ze slovní zásoby) postupně vytrácí, až zmizí úplně. Některá z těchto mizejících slov, tzv. historismy, označují předměty spojené s dávnou minulostí, předměty, které se již neužívají (dráb, platnéř, calta, kuše), jiná slova, tzv. archaismy, byla nahrazena novějšími a modernějšími slovy (silozpyt – fyzika, pištec – hráč na píšťalu, mluno – blesk, bankocetle – bankovky) a jiná slova uživatelé
používají stále méně a méně, postupně zastarávají (jenž – který, moci – moct, plovati – plavat). Některá ze starých, zapomenutých slov se udrží např. v obrazných slovních spojeních (kout pikle, šestákový román), místních jménech (Celetná ulice, Platnéřská ulice) či v odborných pojmenováních živočichů a rostlin (medvěd brtník), ale uživatelé již dávno nevědí, co označovala. Naši dávní slovanští předkové provozovali na vysoké úrovni včelařství – včely sice stále sídlily v dutinách starých stromů, většinou borovic a dubů, ale „chovatel“ začal záměrně tyto dutiny – brtě – vydlabávat, upravovat a rozšiřovat a snažil se do nich přilákat rojící se včely. Usazené včely chránil před svými nenechavými sousedy a před mlsnými tvory vybírajícími včelám brtě – medvědy brtníky. Ze stejného základu pochází také slova brtnický – včelařský, brtnictví – včelařství, brtník – lesní včelař či brtný – pojednávající o lesních včelách. /12. listopadu 2007/ ----- ----- ----- ----- ----břitčí Některá přídavná jména tvrdá (skloňovaná podle tvrdého vzoru mladý) mají schopnost uvádět vyšší či menší míru vlastnosti (tvrdý – tvrdší – nejtvrdší, malý – menší – nejmenší). Tuto schopnost obecně označujeme jako stupňování. Tradičně se stupňování považuje za odvozování, případně konverzi. První stupeň (pozitiv) vyjadřuje základní míru vlastnosti a je tvořen základním tvarem přídavného jména (malý, tvrdý, hezký, milý). Druhý stupeň (komparativ) vytváříme z prvního stupně příponami -ší, -ejší, -ější (nízký – nižší, veselý – veselejší, snadný – snadnější, snazší) a u některých slov také koncovkou -í. Třetí stupeň (superlativ) se tvoří ze stupně druhého předponou nej- (nejnižší, nejpohodlnější). Koncovku -í používáme k vytvoření druhého stupně u některých přídavných jmen zakončených na -ký. Kořenné -k- se před koncovkou -í měkčí v -č-, a právě tento hláskový rozdíl mezi prvním a druhým stupněm vede žáky k tomu, že chybně považují -čí za odvozovací příponu. V odborné literatuře se udává, že těchto přídavných jmen existuje dvanáct (hezčí, mělčí, lehčí, křehčí, hebčí, vlhčí, kluzčí, měkčí, křepčí, tenčí, trpčí, břitčí). Některá z těchto jmen mají ve druhém stupni dvojí tvary (křehčejší i křehčí). Přídavná jména končící na -tký nebo -dký tvoří druhý stupeň příponou -ší (prudší, vratší, řidší, hladší, kratší). Jedinou výjimku z tohoto pravidla tvoří právě jméno břitký – 2. st. břitčí. /17. prosince 2007/ ----- ----- ----- ----- ----C. a k. polní maršálek Zkratka c. a k. zmizela z povědomí uživatelů češtiny spolu se starou rakouskou monarchií (naše země byly její součástí v letech 1526–1918). Dnes žije pravděpodobně pouze v názvu jednoho z prvních českých zvukových filmů C. a k. polní maršálek (výroba 1930, premiéra 24. října 1930, režie Karel Lamač, hlavní role Vlasta Burian), ale mnozí diváci nevědí, co znamená. Patří totiž mezi slova, která označují zaniklé skutečnosti (věci, jevy, společenské vztahy apod.), a proto již zmizela z běžné slovní zásoby. Tato slova odborně nazýváme historismy.
Zkratka c. a k. znamená císařský a královský (C. a k. poštovský úřad Praha, 10. c. a k. polní pluk, Jeho c. a k. Výsost arcikníže František Ferdinand d´Este, Císařský a královský dvorský soud ve Vídni). Byla vytvořena pro potřeby společných rakouských a uherských správních orgánů a úřadů v období 1867–1918 (období Rakousko-Uherska, tzv. dualismu), tedy pro území celé říše. V jejím obsahu je zohledněna skutečnost, že panovník František Josef I. byl zároveň rakouským císařem a uherským králem. Německá obdoba zkratky c. a k. zní K. und K., k. u. k. nebo k. & k. (Kaiserlich und Königlich Hauptpostamt Wien – Císařský a královský hlavní poštovský úřad ve Vídni, K. u. K. Hof- und Kammerklavierfertiger). Pro samostatné úřady v rakouské části monarchie, tzv. Předlitavsku, se používala zkratka c. k. – císařsko-královský (německy k. k., kaiserlich-königlich), v uherské části říše, tzv. Zalitavsku, zkratka král. uher. – královský uherský (maďarsky m. k., magyar király, německy k. u., königlich ungarisch). Zmiňovaný film má také svou německou podobu, která byla připravována souběžně s českou verzí, K. und K. Feldmarschall, s podtitulem Der falsche Feldmarschall (Falešný polní maršálek). /25. února 2008/ ----- ----- ----- ----- ----Červená karkulka – Karkulka Byla jednou jedna holčička, a ta neustále nosila červený čepeček. Proto jí říkali Červená karkulka … Takto začíná velice známá pohádka O Červené karkulce. Dětem však kromě radosti při poslouchání působí také starosti při diktátech. Mají psát Červená karkulka, červená Karkulka či snad Červená Karkulka? Přitom je řešení naznačeno již v úvodu pohádky. Slovo karkulka pochází z latinského slova carracalla a znamená čepec, čapku či pokrývku hlavy. Dívčino vlastní jméno je tedy vytvořeno ze dvou obecných jmen – červený a karkulka (čepec). Srovnáme-li způsob vytvoření jejího jména s podobnými případy (národní + muzeum → Národní muzeum; český + republika → Česká republika; Pražský hrad, Národní divadlo, Čertova stěna ad.), vychází nám pravidlo, že pouze první slovo ze všech obecných jmen tvořících vlastní jméno se píše s velkým počátečním písmenem (Ústav pro jazyk český a literaturu, Pravidla českého pravopisu, Moravské divadlo). Pokud zkrátíme dívčino dvouslovné vlastní jméno na Karkulka, napíšeme ve slově karkulka-čepeček velké písmeno (obdobně jako např. Pražský hrad → Hrad). A ještě zajímavost na závěr: tato pohádková bytost nese stejné pojmenování i v pohádkách našich sousedů, např. das Rotkäppchen (německy, doslova Červená čepička), Czerwony Kapturek (polsky), Scufiţa Roşie (rumunsky, Červená čepička nebo čepeček), Krasnaja šapočka (Красная шапочка, rusky) nebo Červená čiapočka (slovensky). /22. října 2007/ ----- ----- ----- ----- ----dotkl se otevřeně filozofické otázky Český jazyk umožňuje poměrně volné řazení slov ve větě (Petr včera četl časopis. Petr četl včera časopis! Časopis včera četl Petr. Včera četl časopis Petr. Včera časopis četl Petr. Včera četl Petr časopis. Četl včera Petr časopis?). Vnímavý čtenář jistě postřehl, že obměna pořádku slov může např. předznamenávat jiný záměr mluvčího v komunikaci (Petr včera četl časopis. – věta oznamovací; Četl včera Petr časopis? – věta tázací; Petr četl včera časopis! –
věta zvolací), akcentování jiného slova ve výpovědi (v českém jazyce je jádro výpovědi většinou na konci věty), spolu s intonací a důrazem uvádět různou úroveň jistoty výpovědi apod. Kromě sledování těchto mnohdy jemných nuancí však musí mluvčí dávat pozor také na skladební dvojice – do těsného sousedství ve větě se mohou nevhodným nebo nesprávným řazením slov dostat větné členy, které k sobě významově nepatří. Vznikají tak nepravé (falešné) skladební dvojice. Mluvčí, který pronesl větu předznamenávající dnešní úvahu, chtěl jistě říct, že se (někdo) otevřeně dotkl (jakési) filozofické otázky. Místo toho však věta vyznívá tak, jako by existovaly otázky otevřeně filozofické, pravděpodobně také uzavřeně filozofické či skrytě filozofické a snad i mnohé jiné. Pro nápravu této stylistické neobratnosti stačí uvést jiné, významově jednoznačné pořadí slov (chybně Krájejte tři dny staré housky. – správně Krájejte housky staré tři dny.; chybně Byl odsouzen pro vloupání do vězení na osm měsíců. – správně Pro vloupání byl odsouzen na osm měsíců do vězení.). Ve větě dotkl se otevřeně filozofické otázky byl porušen jeden z principů výstavby české věty, totiž princip členské sounáležitosti. V rozvitých větných konstrukcích stojí blízko řídícího větného členu ta slova, která jej bezprostředně rozvíjejí. Je-li slovo postaveno dál od svého řídícího větného členu, váže se významově (občas bohužel velmi nevhodně) na jiný blízký větný člen (Jen s námahou výborně pracující podnik uspokojil poptávku. Vyzvedněte si včas opravenou obuv. Kovář vyhodil radostně umazanou čepici do vzduchu. Lékař ošetřil zběžně poraněnou ruku. Náš závod je výrobcem píšťalek pro posunovače z novoduru. Nabízíme velký výběr rybích jídel a nápojů. Zpěvák má smlouvu s agenturou platnou dva roky. Nikdo z účastníků zasedání neměl připravenu samostatnou prezentaci podle sdělení tiskové mluvčí. Přívod čistého vzduchu s kuklou je zajištěn.). Podobná významová nevhodnost může nastat, navážeme-li vedlejší větu příliš daleko od jejího opěrného větného členu (Oheň zničil materiál v hodnotě 20.000 Kč, který vznikl při svařování autogenní soupravou.). Nepravé skladební dvojice mohou být také (ne)záměrným prostředkem jazykového humoru a komiky (Dáme si boršč se šlehačkou z vepřového. Přijmeme ženy na mytí nádobí a vrátného. Zkušený autor v ucelené formě podává čtenáři návody. Střet s býkem jednoho z adeptů na toreadora skončil téměř tragicky. Vdova 54/160 hledá seznámení s inteligentním mužem abstinentem z nedostatku příležitostí.). /26. května 2008/ ----- ----- ----- ----- ----dva páni – (o) dvou pánech – (s) dvěma pány Číslovky dva a oba jako jediné ve svém skloňování zcela zachovávají zvláštní, velmi staré tvary, tzv. duál (dvojné číslo). Duál existoval v jazyce pro situace, kdy bylo třeba pojmenovat, označit živočichy, osoby, děje, vztahy apod., kteří se vyskytují po dvou. Ohebná slova (jména i slovesa) měla tedy tvary pro tři mluvnická čísla – jednotné číslo (singulár, sg.), dvojné číslo (duál) a číslo množné (plurál, pl.) – sg. jeden chlap bere (bude bráti), duál dva chlapa bradeta (budeta bráti), pl. tři chlapi berou (budou bráti). Duál se v českém jazyce využíval zhruba do 15. století, ovšem s jeho zbytky se můžeme setkat dodnes u omezeného okruhu českých slov (párové části lidského těla – oči, uši, ruce, nohy, ramena, kolena, prsa, některé tvary číslovek – stě, tisíce apod.). Systém duálových tvarů číslovek dva a oba zůstal zcela zachován zejména proto, že jiné tvary (pro číslo jednotné a množné) u těchto slov neexistovaly a nedocházelo k překrývání duálu množným číslem jako u jiných slov. Díky tomu především vidíme, že si předkové při
používání duálu vystačili pouze se třemi tvary (1., 4. a 5. pád tvar dva, dvě; 2. a 6. pád tvar dvou; 3. a 7. pád tvar dvěma). Právě jedinečnost zakončení obou slov svádí mluvčí k tomu, aby je tvarově přiblížili jiným jménům (nespisovně o dvouch pánech, na obouch stranách Dunaje, k dvoum pánům, oboum dvoum problémům). Problémy mohou uživatelům působit zejména tvary dvěma, oběma (3. p. dvěma pánům, k oběma městům, 7. p. nad dvěma domy, mezi oběma křižovatkami). Ve 3. pádu je mnohdy automaticky považují za nepatřičné, neboť -ma pokládají za obecně české zakončení sedmého pádu (srov. s nespisovným s těma otázkama, hrajeme s Kanaďanama, prodírá se mezi sluncema). V 7. pádu z téhož důvodu zaměňují správný tvar dvěma za nesprávný tvar dvěmi, který chápou jako spisovnou variantu obecněčeskému zakončení -ma. Tvar dvěmi hodnotíme jako hyperkorektní, tj. domněle správný (domněle spisovný tvar, výraz, zakončení slova) v chybné snaze o spisovné nebo stylově vyšší vyjadřování. Zmiňované nespisovné tvary nelze užít v rámci spisovné komunikace, v běžném hovorovém styku mají svou platnost. /2. června 2008/ ----- ----- ----- ----- ----dvojné číslo (1) Kategorie čísla (jmen i sloves) slouží k vyjádření počtu např. účastníků děje, předmětů zasažených dějem apod. Většina jazyků si zcela vystačí s číslem jednotným (singulárem) a číslem množným (plurálem), jež jsou postaveny na protikladu jeden – mnoho (více než jeden). Dvojné číslo (tzv. duál) užívají některé jazyky pro označení předmětů, osob, zvířat, jevů, které se vyskytují po dvou. Tyto jazyky tedy mají tři čísla: - číslo jednotné – singulár (označení jedné věci), - číslo dvojné – duál (označení právě dvou věcí), - číslo množné – plurál (označení více než dvou věcí). Zcela výjimečně se např. v Melanésii či na Papui objevuje také triál (číslo trojné), a ve třech jazycích dokonce kvartál (číslo čtverné). /1. 10. 2012/ ----- ----- ----- ----- ----dvojné číslo (2) V minulosti měla duál i čeština, v průběhu jejího vývoje však téměř zcela zanikl. Zhruba v 15. století byl duál jako krajní kategorie (rozuměj nejméně důležitá, nepříliš užívaná) jazykového systému nahrazen tvary pro číslo množné. Duál (či spíše některé duálové tvary) zůstal částečně zachován pouze u často užívaných slov, zejména párových částí lidského těla (u nichž bychom mohli s jistým nadhledem „(po)dvojnost“ považovat za základní kategorii), a zcela ve tvarech číslovek dva a oba. Zbytky českého duálu můžeme objevit i v některých dalších tvarech nebo jazykových jednotkách, např. ve frazeologických spojeních (mezi čtyřma očima), tvaru číslovky sto (dvě
stě), v historických názvech (U Dvou slunců), příp. se objevuje v obecné češtině i jiných nářečích (mezi kamarádama, s těma našima ženskýma). V názvech párových částí lidského těla zůstaly zachovány staré duálové koncovky: - u slov ruce, nohy, oči, uši zejména v zakončení 7. p. č. mn. na -a / -ma (ruk-ama, nohama, oč-ima, uš-ima), - u slov oči a uši můžeme za původem duálové považovat všechny slovní tvary (1. oč-i, uš-i; 2. oč-í, uš-í; 3. oč-ím, uš-ím; 6. oč-ích, uš-ích; 7. oč-ima, uš-ima), - u slov ruce a nohy kromě 7. p. v zakončení 1., 4. a 5. p. č. mn. (ruce), 2. a 6. p. č. mn. na -ou (ruk-ou, noh-ou), - u jmen kolena, ramena, prsa ve tvarech 2. a 6. p. č. mn. na -ou (kolen-ou, ramen-ou, prs-ou), vedle nichž můžeme užívat i pravidelné tvary (kolen, ramen – kolenech, ramenech), - a u slova prsa ve tvaru 1., 4. a 5. p. č. mn. na -a (prsa). Zdrobněliny těchto slov mají zcela pravidelné tvary s výjimkou zakončení 7. p. č. mn. na -a / -ma (ručk-ama, ručičk-ama, nožičk-ama ad.). Staré duálové tvary zakončené na -a / -ma užíváme také, hovoříme-li o živočiších, a to bez ohledu na to, kolik končetin mají (pes hrabal všema čtyřma nohama). /5. 11. 2012/ ----- ----- ----- ----- ----dvojné číslo (3) Od původu duálové tvary můžeme ve slovech označujících párové části lidského těla jednoduše rozpoznat tak, že je srovnáme s teoretickými pravidelnými tvary vytvořenými podle patřičných vzorů. Pro lepší představu jsme srovnali slovo ruka s tvary vzoru žena a s tvary číslovky dva, dvě, která zachovává staré duálové skloňování. Teoretické (tedy neexistující) tvary jsou označeny hvězdičkou: pád
ruka
dva (dvě)
vzor
teoretický pravidelný tvar
popis tvaru slova ruka
1. 2. 3. 4. 5. 6.
ruce rukou rukám ruce ruce! rukou rukách rukama
dvě dvou dvěma dvě dvě! dvou
ženy žen ženám ženy ženy! ženách
dvěma
ženami
*ruky *ruk *ruky *ruky! *rukách *rukami
duál duál běžný tvar duál duál duál běžný tvar duál
7.
/3. 12. 2012/ ----- ----- ----- ----- -----
Habsburkové Habsburkové jsou známi, vedle Přemyslovců, Lucemburků a Jagellonců, jako panovnický rod, který vládl Čechům, Moravanům, Slezanům a jiným národům a podstatně ovlivňoval dějiny Evropy. Jeho osudy v rakouské monarchii (země Koruny české byly její součástí od roku 1526 do roku 1918), ale také Svaté říši římské, rakouských zemích (od 1282 rakouští vévodové, od 1453 arcivévodové a od roku 1804 císařové rakouští), Španělsku, Portugalsku, Nizozemí, Mexiku atd. jsou dostatečně známy. Stejně tak osudové rány (závěr života Rudolfa II., smrt následníků trůnu Rudolfa, Františka Ferdinanda d´Este), sentimentální příběhy (císařovna Sisi), lidová podání (starý Procházka na Karlově mostě) či dědičné rodové choroby (viz např. články a knihy prof. MUDr. Ivana Lesného, DrSc.). Méně známá je skutečnost, že Habsburkové se poprvé stali českými králi již v roce 1306 (Rudolf zvaný Kaše) a podruhé v roce 1437 (Albrecht II. jako manžel Alžběty, jediné dcery Zikmunda Lucemburského) nebo že habsburský rod vymřel po meči již roku 1740 (císař Karel VI., otec Marie Terezie, neměl mužské potomky) a jeho dědici, nástupci a následovníky se stali členové nově vzniklé habsbursko-lotrinské dynastie (děti Marie Terezie a jejího manžela Františka I. Štěpána Lotrinského). Z jazykového hlediska nás ovšem nejvíce zajímá původ Habsburků, neboť s původem souvisí jejich rodové jméno. Habsburkové nejsou původně rakouskými vládci; jak již bylo zmíněno, rakouskými vévody se stali až roku 1282, kdy císař Rudolf I. Habsburský udělil země vymřelého rodu Babenberků jako odúmrť (odumřelé říšské léno) svým synům. Habsburkové pochází z území dnešního Švýcarska. Zde v kantonu (kraji) Aargau vlastnili Habichtsburg, Jestřábí hrad (der Habicht – jestřáb, die Burg – hrad). Nyní již může být milovníkům jazyka zřejmé, že zkomolením názvu hradu vzniklo rodové jméno Habsburkové, vlastně Habichtsburgové, tedy páni z Jestřábího hradu. Zbývá jen dodat, že v Aargau sídlili snad už na přelomu 11. a 12. století, podle jiných pramenů jsou připomínáni již v 10. století. Ale vzhledem k rodové zábavě, která vedla k „vylepšování rodu“, se může jednat o podvod. Traduje se, že své rodové jméno získali kolem roku 1100. /28. dubna 2008/ ----- ----- ----- ----- ----houslista, houslisti a houslisté Podstatná jména rodu mužského životného zakončená na -ita a –yta (husita, jezuita, bandita, proselyta), -ista (houslista, fotbalista, čekista, trombonista, komunista, basketbalista), -asta (gymnasta, fantasta), -an (Olomoučan, Pražan, občan) tvoří 1. a 5. pád množného čísla pomocí koncovky -é (husité, jezuité, bandité – proselyté – houslisté, fotbalisté, čekisté, trombonisté, komunisté, basketbalisté – gymnasté, fantasté – Olomoučané, Pražané, občané). Zakončení na -i považujeme za hovorové a užíváme na patřičném místě, tedy např. v neformálním dialogu. Někdy má toto zakončení dokonce hanlivé zabarvení (Vy banditi!). Koncovka -i je jako spisovná využívána zřídka, např. u jmen zakončených na -ota (despota – despoti i despotové), -eta (asketa – asketi i asketové) nebo na -nt (emigrant – emigranti, imigrant – imigranti). /17. března 2008/ ----- ----- ----- ----- -----
indián a Eskymák Psaní velkých písmen na počátku mnoha slov a slovních spojení je často dáno tradicí. Tradičně s velkým počátečním písmenem píšeme jména obyvatelská, a to jména příslušníků národů a národností (Slovan, Čech, Rus, Rumun, Rom, Lužický Srb), jména obyvatel světadílů a jejich částí (Evropan, Afričan, Severoameričan, Západoevropan, Skandinávec), jména obyvatel zemí a jejich částí (Švýcar, Moravan, Hanák, Valach, Moravský Slovák, Polaban), jména obyvatel obcí a jejich částí (Olomoučan, Brněnští, Malá Strana – Malostranští, Hradečtí, Vysokomýtští) atd. S velkým počátečním písmenem se proto píše jméno Eskymák. Sami Eskymáci se označují jako Inuité, tj. lidé. Oproti tomu označení antropologických skupin (i neoficiální, tradiční, zhrubělá nebo nekorektní pojmenování) se tradičně píší s malým počátečním písmenem (běloch, černoch, rudoch, rudokožec, negr apod.). Slovo indián se do vydání Pravidel českého pravopisu v r. 1993 psalo s velkým počátečním písmenem. Na základě příspěvků a doporučení česko-amerického lingvisty a etnologa Zdeňka Salzmanna však již indián není považován za příslušníka národa, ale za antropologickou skupinu (viz Salzmann Zdeněk, O psaní slova INDIÁN. Naše řeč 74/1991, s. 106–107). Označení cukrovinky – indián, indiánek – se nadále píše s malým počátečním písmenem. /24. listopadu 2008/ ----- ----- ----- ----- ----je šťastnější jak já Slova jak (jako, jakožto) a než (nežli) mohou v kontextu nabývat mnoha funkcí (úloh) a významů. Jednu funkci však mají společnou – uvádět míru ve srovnání. Pro tento případ platí, že zájmenné příslovce jak ve srovnání uvádí stejnou míru, a proto se pojí s prvním stupněm (pozitivem) přídavných jmen, tj. s jejich základní mírou (Je šťastný jako já. Připadal mi velký jako tvůj otec. Bratr, vysoký zhruba jako ty v osmi letech, chodí do šesté třídy.). Podřadicí spojka než uvádí rozličnou míru, proto se ve spisovných projevech pojí výhradně s druhým stupněm (komparativem) přídavných jmen (Je šťastnější než já. Připadala mi menší než trpaslík. Bratr, vyšší než ty v osmi letech, chodí do šesté třídy. Petr je starší než Pavel.). Všimněme si, že se v představeném typu srovnání před výrazy jak a než nepíše interpunkční znaménko. V nepřipravených projevech a v hovorovém úzu jsou slova často zaměňována (hovorově Byl vyšší jak on.) a tím bohužel i jejich významy v uvedené funkci. Ve zmíněné větě (Byl vyšší jak on.) zamýšlí mluvčí uvést rozdílnou míru vlastností, používá však prostředek (příslovce jak) vyjadřující stejnou míru vlastnosti. Srovnávat můžeme i pomocí třetího stupně přídavných jmen (superlativ), v tomto případě používáme předložky z, ze (Petr je nevyšší ze všech. Ty jsi z nás nejšikovnější.). Ve vyjádření typu Už je vyšší, asi jako já. se předpokládá u obou srovnávaných jevů stejná míra vlastnosti (tedy i já jsem vyšší). /22. září 2008/ ----- ----- ----- ----- -----
jména a příjmení (1) Nehodláme si otevřít Kancelář pro výběr pravého jména pro Vaše ctěné dítě. Podívejme se pouze na několik příkladů kombinace vlastního jména a příjmení a na poznatky vyplývající z této kombinace: - Jakub Dub, Marek Rek, Jan Man – jména a příjmení v zakončení splývají a vzniká tak nepříjemný dojem rýmu; - Drahomíra Drahokoupilová, Jaroslav Skočdopole – jména i příjmení jsou velmi dlouhá a zejména prvňáčkovi neznalému psaní způsobí velké potíže; - Susane Koukolíková, Rút Motyčková, Helmut Továrek, Arnold Mrkvička – kombinujeme cize působící křestní jména a běžná česká příjmení, stejně nepříjemně mnohdy zní i opačný případ (Matěj Ebstein, Bořivoj Rosmüller); - Jindřich Řehoř, Bořivoj Křesina, Richard Krátura – ve jménu a příjmení se hromadí hlásky těžko vyslovitelné zejména pro děti (ř – ř, r – r); o žádném dítěti předem nevíme, zda nebude ráčkovat; - Simona Syslová, Sebastian Sasínek, Sylvie Syslíková – ve jménu a příjmení se hromadí nepříjemně znějící sykavky; - Aleš Šedivý, Řehoř Škoula, Radim Minařík, Martin Navrátil, Jindřich Chudý – na rozhraní jména a příjmení se vyskytují obtížně vyslovitelné skupiny (eš – še, ř – š, im – mi, in – na), v některých případech navíc jméno končí a příjmení začíná stejnou hláskou (š – š, m – m, n – n, ch – ch); - Richard Rys, Petr Peš, Jitka Kadavá – ve jménu a příjmení se vyskytují podobné skupiny hlásek (ri – ry, pe – pe, ka – ka); - Jan Jan, Pavel Pavel, Petr Petr, Vilém Vilím – příjmení Jan, Petr, Pavel (Janů, Petřík, Pavlík, Pavlištík apod.) vznikla z křestních jmen a je jen na rozhodnutí rodičů, zda jim spojení stejně nebo velmi podobně znějícího jména a příjmení bude znít libozvučně. Pro bližší seznámení s touto zajímavou problematikou doporučujeme některou z knih PhDr. Miroslavy Knappové, CSc. /8. října 2007/ ----- ----- ----- ----- ----jména a příjmení (2) Část českých příjmení vznikla z vlastních jmen. U některých příjmení tohoto typu již nepociťujeme jejich motivaci křestními jmény, např. ze jména Jan vznikla příjmení Janů, Janův, Janůj, Janík, Janíček, Janek, Jandera, Johan, Johana, Johannes, Johanides atp. Některá příjmení však dosud mají stejný tvar jako křestní jména, a jsou tedy se jmény snadno zaměnitelná. Vyžadujeme-li jednoznačnost, identifikovatelnost osoby podle jména a příjmení, není pro jazykovou praxi nejvhodnější spojení stejně znějícího jména a příjmení (Pavel Pavel, Karel Karel, Petr Petr, Zdeněk Zdeněk) ani spojení křestního jména a příjmení vzniklého ze stejného základu (Jan Janíček, Pavel Pavlík, Václav Váša, Václav Vašinka). Stejně spojení, v němž za určitých okolností nemusí být přesně identifikovatelné, co je jméno a co příjmení, není příliš vhodné (Karel Petr, Lukáš Filip, Zdeněk Aleš, Jiří Karel, Jan Pavel). V podobných případech je vhodné použít takové křestní jméno, které se jako příjmení nepoužívá (Jaroslav Petr, Bohumil Lukáš, Mikoláš Aleš, Miroslav Zdeněk). /11. února 2008/
----- ----- ----- ----- ----jména a příjmení (3) Křestní (rodná) jména, často i příjmení, pochází ze jmen obecných, tedy z označení osob, zvířat, věcí, vlastností, činností, stavů apod. Vznikala z potřeby jedince odlišit od ostatních, pojmenovat, individualizovat, označit, výstižně popsat, charakterizovat jeho zařazení do života, do společnosti, do přírody, vystihnout jeho fyzické nebo duševní vlastnosti, pojmout chtěné vlastnosti a postavení jedince atd. Zmiňované okolnosti mohly být vyjádřeny přímo (Emil – z lat. aemulus, horlivý, pracovitý, soutěžící), přirovnáním k zvířatům (Olbram – z něm. Wolfram, vlčí havran), přírodním jevům, předmětům (Petr – z řec. petros, skála), k bohům (Emanuela – z hebr. Immanuel, Bůh s námi) nebo např. k okolnímu světu (Zdislav – slov. původu, zde slavný). V křestních jménech se objevují obecná označení zvířat (Ovidius – z latinského ovis, ovce; Leon, Leo, Leoš – z řeckého león, lev; Jonáš – z hebrejského Jonah, holub), osob (Karel – ze staroněm. karl, muž, chlap; Oliver – snad z lat. oliva, pěstitel oliv), předmětů (Sylva, Silva – z lat. silva, les; Ivo – snad ze staroněm. iwa, tis, tisový luk), místního nebo společenského původu nositele (Romana – z lat. Romanus, pocházející z Říma; Lukáš – z lat. Lucanus, pocházející z Lukánie; Petronius – z lat., pocházející z rodu Petroinů), společenského postavení, povolání (Pelhřim – z lat. peregrin, poutník, cizinec; Babeta, Barbora – z řec. barbaros, cizinka, barbarka; Dana, Danuše – z hebr. dan, soudce; Jakub – z hebr. Jahaqobh, druhorozený; Jiřina – ženská obdoba řeckého géorgos – zemědělec), označení kladných fyzických nebo duševních vlastností (Květuše, Květa – kvetoucí; Milena – milá, milovaná; Pavel – z lat. paulus, malý, nepatrný; Severin, Severín – z lat. severus, přísný, vážný), okolností narození (Matouš – z hebrejského Mattithjáh, dar boží; Marek – z lat. Marcus, bojovník, zasvěcený bohu Martovi; Zeno – z řec. Zenodotos, od Dia darovaný) nebo např. očekávaných, vytoužených vlastností, postavení nositele, předurčující nositeli nějaký velký cíl, osudové věštby nebo vznešené představy (Alexandr – z řec. Alexandros, obránce mužů; Václav, Boleslav – slov., více slávy). /31. března 2008/ ----- ----- ----- ----- ----jména pohádkových postav Obecná (druhová) označení pohádkových bytostí píšeme s malým počátečním písmenem (rusalka, vodník, hejkal, drak), a to i ve spojení s vlastními jmény (rusalka Esmeralda, vodník Pepa, drak Mrak). S velkým počátečním písmenem píšeme specifická (rozlišující) jména pohádkových bytostí bez zřetelné motivace (Hurvínek, Spejbl, čert Trepifajksl, sumec Holdegrón), motivovaná fyzickými vlastnostmi, vnějším vzhledem (Paleček, Sněhurka, Popelka), schopnostmi (Dlouhý, Široký, Bystrozraký), duševními vlastnostmi (děd Vševěd, Všeználek, Neználek), povoláním, uměním (Šroubek, Vroubek), životními osudy (Plaváček) nebo např. místem výskytu (Krakonoš, Rýbrcoul). Velkým písmenem píšeme také personifikované lidské vlastnosti či stavy, pokud se stanou pohádkovými bytostmi (Rozum, Štěstí, Žal), přírodní jevy (Slunečník, Měsíčník, Větrník) nebo např. životní poměry (Bída). Některé pohádkové bytosti mohou v pohádkách vystupovat pod svými druhovými jmény (Povídání o pejskovi a kočičce, Pohádky o mašinkách, Bubáci a hastrmani); v tomto případě se jejich označení většinou píše s malým počátečním písmenem – záleží totiž pouze na
autorovi, zda se rozhodne hrdinu svého příběhu (např. pejska, kočičku, mašinku, medvídka) nazvat stejným slovem (pejsek Pejsek, mašinka Mašinka apod.). /29. října 2007/ ----- ----- ----- ----- ----kamika(d)ze Slovo kamikaze (kamikadze) začali uživatelé českého jazyka užívat ve větší míře ke konci 2. světové války. Pochází z japonštiny a označuje sebevražedné letce, posádky letadel určených k ničení amerických válečných lodí. Japonci původně tímto slovem označovali legendární tajfun, který ve 13. století zmařil mongolský vpád do Japonska. Ještě zbývá dodat, že Slovník cizích slov povoluje obě pravopisné varianty – kamikaze i kamikadze. /1. října 2007/ ----- ----- ----- ----- ----kopule, kupole Oba termíny jsou spisovné a lze je libovolně užívat a zaměňovat, případně nahradit staršími slovy báň či sféra. Původně označovaly zaklenutí prostoru pouze klenbou tvaru polokoule (částí kulové plochy), posléze klenbou vytvořenou podle jakékoliv křivky. Podle etymologických slovníků pochází oba termíny z latinského cupa (pohár) a do češtiny se dostaly prostřednictvím italštiny. Ve vojenské terminologii se slovem kupole označuje pevný nebo otočný pancéřový kryt děla. Přesto, že lze slova kopule a kupole libovolně užívat a zaměňovat, dbejme v rámci jednoho textu na jednotnost. /15. září 2008/ ----- ----- ----- ----- ----latinské číslice Staří Římané nevytvořili pro určité číslovky, slova nesoucí určitý číselný význam, žádné speciální znaky (číslice). Pro označení číselné hodnoty prostě použili již existující znaky pro zapisování hlásek (písmena, grafémy) – I (unus, 1), V (quinque, 5), X (decem, 10), L (quinquaginta, 50), C (centum, 100), D (quingenti, 500) a M (mille, 1000). Takovýto systém známe i z jiných jazyků, např. staroslověnštiny, řečtiny ad. Pro zápis číslovek platí následující, poněkud zjednodušená pravidla: - číslice zapisujeme od nejvyšších hodnot k nejnižším (MCIII = 1103, LV = 55), - napíšeme-li nižší číslici za vyšší, výsledná hodnota se rovná jejich součtu (X a I = 11), - napíšeme-li nižší číslici (I, X, C, číslice V, L, D se pro odčítání neužívají) před vyšší, konečná hodnota se rovná jejich rozdílu (I a X = 9), - číslovky 2, 3, 6, 7, 8 (a jejich desítkové, stovkové, tisícové aj. ekvivalenty) se tvoří sčítáním, číslovky 4, 9 se tvoří odečítáním, - číslice I se pro odčítání užívá pouze před V a X (IV, IX), - číslice V, L, D se neopakují (žádná z nich nesmí být v čísle použita více než jednou), - ostatní římské číslice se (obvykle) mohou v řadě za sebou opakovat maximálně třikrát (ovšem Římané běžně užívali zápis IIII či XXXX).
Příklady: III (3), IV (4), VIII (8), IX (9), XIV (14), XIX (19), XXVIII (28), XXX (30), XL (40), LX (60), LXXX (80), XC (90), XCVIII (98), CC (200), CD (400), DCC (700), CM (900), MCMXCVIII (1998), MMVII (2007). /19. listopadu 2007/ ----- ----- ----- ----- ----měsíce Podíváme-li se na názvy kalendářních měsíců, zjistíme, že i bez hlubšího jazykového poučení stále ještě rozumíme významu některých názvů – tušíme, z kterých slov byly tyto názvy odvozeny, jaký byl jejich původní význam a jak významově i stavebně souvisí se svým slovem základovým; můžeme tedy poměrně snadně určit jejich motivaci. Takovéto názvy jsou pro nás slovy popisnými (leden – měsíc ledný, krajinu pokrývá led a sníh; březen – raší břízy, měsíc březích samic, tedy měsíc březný, kdy se rodí mláďata; duben – raší duby; květen – měsíc květů, příroda kvete, je v květu; říjen – měsíc říjný, probíhá říje vysoké zvěře; listopad – padá listí). Zbývající názvy měsíců jsou pro nás slovy značkovými – pomocí běžných znalostí už nedokážeme vysvětlit jejich význam a vznik, nerozumíme jejich motivaci. V takovém případě je čas vzít na pomoc jednu z věd, která se zabývá slovní zásobou – etymologii (nauka o původu a vývoji slov). Podle Etymologického slovníku jazyka českého souvisí název únor se slovesem nořiti (něco ponořit, potopit), protože se v tomto měsíci unořuje led, tj. láme se, následně se ponořuje do vody a zase vynořuje zpět. Jména červen a červenec snad souvisí s červenou barvou (červenajícími se plody, šípkovými růžemi) nebo s větším výskytem červů. Tato řešení však mají příliš blízko k lidové etymologii (tj. nevědeckému výkladu). Podle jiných etymologů jejich vznik souvisí se slovem červ, červec (drobný stejnokřídlý hmyz, škůdce rostlin). Tento hmyz sloužil k barvení látky na červeno. Látka se barvila, červila, především v měsících červnu a červenci. V týchž měsících (okolo svátku sv. Jana Křtitele) se polský červec (Coccus polonicus), dávající skvělou a velmi žádanou červeň, žijící hlavně v Polsku, Sasku a Prusku v koříncích chmerku vytrvalého, sbíral a vyvážel do ciziny. Název měsíce srpna lze vyvodit se slova srp – měsíc srpný, žňový (obilí se žalo srpem, kosa se jako zemědělský nástroj objevuje až v raném novověku), ale spíše souvisí se slovesem zrát (srov. litevské sirpsti = zráti), neboť právě v srpnu zraje obilí. Ač se to na první pohled nezdá, název září nesouvisí se slovesem zářit (slunce ještě září), ale má blízko k pojmenování následujícího měsíce. V září začíná říje vysoké zvěře (za řujě → za říje, září) a pokračuje v měsíci říjnu. Název prosinec pravděpodobně souvisí se slovem siný (sivý, tj. bledý, šedý, šedivý). Měsíc prosinec je barevně nevýrazný, slunce jej dostatečně neprosvěcuje, jen prosvítá šedivými dny (prosiněti = prosvítat). Samotné slovo měsíc, ať v astronomickém, či kalendářním smyslu, souvisí se slovesem měřit, neboť od nejstarších dob se jeho čtvrtěmi, fázemi, měřil čas. /14. dubna 2008/ ----- ----- ----- ----- -----
mnemotechnické pomůcky (1) Mnemotechnické pomůcky (z řečtiny, příbuzným slovem je i Mnémosyné – μνημοσύνη, matka Múz, personifikace paměti), jinak také oslí můstky (lat. pons asinorum), podporují paměť. Slouží ke snadnějšímu zapamatování a vybavení informace nebo k jejímu zpracování. Provází nás doslova celým životem, např. dětstvím (Pravá ruka je ta, kterou píšeš a kreslíš!), základní (ty dívky si hrály) a střední školou (ný, natý, ženatý) až do dospělosti. Pro vytvoření mnemotechnické pomůcky může být využito mnoho metod, postupů, přidružených představ, analogií, „můstků“, forem či jiných informací – základem jsou vizuální, slovní a akustické mnemotechnické pomůcky: 1. veršované říkanky s rýmem (Ego, mei , mihi, me – kam pospícháš Martine.); 2. ustálené pořadí položek, které je též možno zveršovat (ný natý ženatý, á bé cé dé kočka přede); 3. krátký příběh, který obsahuje důležité pojmy, slova, názvy (Když byli Braniboři v Čechách, dal Dalibor Libuši …); 4. seskupení prvních písmen nebo částí slov do slova, věty, říkanky (ZADEK, BraProDali …); 5. analogie s podobnými jevy (psaní tvarů zájmena já podle zájmena ty); 6. asociace (velká většina osobních pomůcek k vybavení dat vázaná na privátní zkušenosti, informace); 7. grafické konstrukce (nákresy); 8. vizualizace (např. PIN karty psaný do kříže); 9. vizuální asociace (jednička připomíná svíčku, dvojka labuť); 10. akustické asociace (ŠeTři Se Osle.) apod. /26. listopadu 2007/ ----- ----- ----- ----- ----mnemotechnické pomůcky (2) Mnemotechnické pomůcky pro český jazyk: • -ami, -emi, -imi, -mi – vždycky píšu měkké i. – Pomůcka pro žáky 1. stupně vypočítává koncovky, ve kterých se píše měkké i. • Pomůcka pro zapamatování obojetných hlásek (b, f, l, m, p, s, v, z) – BeFeLeMe Pes Se VeZe. • Být je pěkné, když je kde bydlet, jsem obyvatel, když mám byt, nebo aspoň příbytek, ve kterém je nábytek, nejsem přece dobytek. Obyčej je umýt si obličej, abych byl bystrý. Bylina není kobyla a už vůbec ne býk se jménem Přibyslav. – Tento drobný slohový útvar obsahuje výčet vyjmenovaných slov po b. • Jako pomůcka pro psaní koncovek sloves v příčestí činném se užívá ukazovacích zájmen (ti muži seděli, ty ženy zpívaly, ta města stála). • Podobná pomůcka se užívá při psaní koncovek přivlastňovacích přídavných jmen (ti Jiráskovi Psohlavci – čtu ty Jiráskovy Psohlavce). • A do třetice se užívá při psaní koncovek přídavných jmen v přísudku a v doplňku (ty ženy rády cvičily, ti chlapci byli zvědavi). • Pomůcka pro užití náležitých tvarů zájmena já – Mě (obsahuje 2 písmena) se užívá ve 2. a 4. pádu (násobky čísla dvě), mně (3 písmena) se užívá ve 3. a 6. pádu (násobky čísla tři). • Jiná, nedokonalá pomůcka pro psaní tvarů zájmena já využívá analogie mezi zájmeny já a ty – mne = tebe, mě = tě/tebe, mně = tobě/ti, mi = ti.
• Pomůcka pro psaní délky zájmena ona – krátký tvar ji/ni se píše ve 4. pádu, dlouhý tvar jí/ní v ostatních pádech. Častěji se však jako pomůcka používají ukazovací zájmena (ji = tu, jí = té/tou). • Pomůcka pro zakončení slovesných tříd (-e, -ne, -je, -í, -á) – Že-ne je bí-da. • PoČůRáVá – Pomůcka poukazuje na pořadí mluvnických kategorií jmen (pád, číslo, rod, vzor). • Výrazy jakoby a jako by si jsou významově velmi blízké. Pro základní odlišení v pravopise si stačí zapamatovat, že ve spojení „jako by“ je „by“ součást podmiňovacího způsobu, tedy slovesa. Jiná pomůcka uvádí, že výraz jako by lze nahradit spojením jako kdyby (Vypadalo to, jako by se vznášela. – Vypadalo to, jako kdyby se vznášela.), zatímco jakoby nikoliv (Při chůzi se jakoby vznášela.). • Pro rozeznání vidu se užívá jako pomůcka pomocné sloveso být – slovesa nedokonavá tvoří budoucí čas jeho pomocí (nedokonavá – bude se smát, bude topit; dokonavá – usměje se, zatopí). • Pomůcka pro rozeznání nepravé předložky udává, že nepravou předložkou nelze ukončit větu (Přišel z důvodu. Přiběhl během. Pracoval bez ohledu na. Mluví tak bez zřetele.). Pomůcka ovšem nebere na vědomí nepravé předložky, které vznikají přechodem z jiných slovních druhů (Postav pohár blízko. – Postav pohár blízko ní.; blíže, vedle, mezi, kolem, okolo, místo). • Říkanka k jednotlivým fázím děje klasického dramatu (úvod, kolize, krize, peripetie – změna děje, katastrofa – rozuzlení) – Šel jsem do muzea (úvod), zakopl jsem o práh (kolize), vyvrtl jsem si kotník (krize), přišel pes a zakouřil si v rohu (peripetie), típnul si o moji nohu (katastrofa). • ABCD kočka přede, EFGH kuře běhá, IJKL pes někam šel, MNOP koník kope, RST kozy vezte, UVXYZ, ale jen za peníze. – Mnemotechnická pomůcka pro zapamatování písmen abecedy a jejich pořadí. • Připomněl zapomnětlivému, aby si vzpomněl na domněnku o pomněnce. – Věta obsahuje výčet slov, v nichž se píše skupina -mně-. /3. prosince 2007/ ----- ----- ----- ----- ----mnemotechnické pomůcky (3) Dějepis • 1085 a 1158 – Pomůcka využívá obrácené pořadí číslic v letopočtech, kdy česká knížata Vratislav II. a Vladislav II. získala královskou hodnost pro svou osobu. • 1765 – Sestupné pořadí číslic v letopočtu udávajícím vynález (spíše zdokonalení z hlediska funkčnosti) parního stroje Jamesem Watem. • 1789 – Vzestupné pořadí číslic v letopočtu udávajícím počátek francouzské revoluce. • Bořivoj a Ludmila, Břetislav a Jitka – Pomůcka pomáhá odlišit české panovníky, jejichž jména se občas zaměňují, pomocí jejich životních družek (a známých příběhů). Hudba • BraProDaLi Dvě HuTaČerVi. – Pomůcka obsahuje počáteční písmena Smetanových oper (Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Čertova stěna a Viola). • Jiná pomůcka pro zapamatování Smetanových oper – Když byli Braniboři v Čechách, dal Dalibor Libuši Hubičku pod Čertovou stěnou. Viděly to Dvě vdovy, řekly to Prodané nevěstě a už to nebylo žádné Tajemství. Z dálky se na vše dívala Viola.
• Emil Hodil Granát Do Atomové Elektrárny. Eda Hraje Golf Dobře A Elegantně. – Říkanky uvádí pořadí strun na kytaře (E, H, G, D, A, e). Latina • Ego, mei, mihi, me, kam pospícháš, Martine. – Říkanka pro zapamatování tvarů latinského osobního zájmena já. • Ivan Vedl Xenii Lesní Cestou Do Města. I Velké Xenofonovo Letadlo Cáklo Do Moře. – Počáteční písmena říkanek naznačují pořadí římských číslic (I=1, V=5, X=10, L=50, C=100, D=500, M=1000). Němčina • Pomůcka pro zapamatování německých určitých členů – Der, die, das – psí ocas. /4. února 2008/ ----- ----- ----- ----- ----nastoupil do před nádražím stojícího auta Občas mluvčí – představené konstrukce jsou však obvyklé jak v mluvené, tak i v psané podobě – ve snaze zpřesnit společný význam vazby předložky a podstatného jména (přišel s hlavou) nebo vazby předložky, přídavného a podstatného jména (přišel s rozbitou hlavou) uvolní tuto vazbu a vsune do ní jinou vazbu předložky a podstatného jména (rozbitou do krve). Důsledkem tohoto kroku může být nevhodné hromadění předložek (Přišel domů s do krve rozbitou hlavou.). V těchto případech měl mluvčí rezignovat na zpřesňování významu a raději zachovat co nejtěsnější vazbu předložky a podstatného jména (chybně Přišel domů s do krve rozbitou hlavou. – správně Přišel domů s hlavou rozbitou do krve.; chybně Nasedl do před nádražím stojícího auta. – správně Nasedl do auta stojícího před nádražím.; chybně Podíval se na nad linku vyvedený podpis. – správně Podíval se na podpis vyvedený nad linku.; chybně Přistoupil k u jeho kufru si hrajícímu kotěti. – správně Přistoupil ke kotěti hrajícímu si u jeho kufru.; chybně Stál u za rohem parkujícího auta. – správně Stál u auta parkujícího před rohem.), případně tam, kde je to vhodné, nahradit nahromaděné předložkové vazby vedlejší větou (Nasedl do auta, které stálo před nádražím. Přistoupil ke kotěti, jež si hrálo u jeho kufru.). Nahromaděné předložky považujeme za výraznou stylistickou neobratnost. /3. března 2008/ ----- ----- ----- ----- ----obecná čeština (1) Obecná čeština je jedním z mnoha útvarů mateřského jazyka. Odchylky od spisovné variety mateřského jazyka můžeme najít ve všech jazykových rovinách: 1. v hláskosloví a ve stavbě slova: náhrada -ý- v kořenu slova skupinou -ej- (strýc – strejc, mlýn – mlejn, plýtvat – plejtvat, být – bejt, zmýlit se – zmejlit se), v některých případech také náhrada hlásky -í- (vozík – vozejk, cítit – cejtit, síto – sejto), hláska -é- je nahrazena -ý/í(létat – lítat, mléko – mlíko, plamének – plamínek, délka – dýlka), místo předpony ú- se užívá expresivní předpona ou- (údolí – oudolí, úvoz – ouvoz, úbytě – oubytě), u slov začínajících na o- se užívá předsuvné, protetické v- (ocet – vocet, otevřít – votevřít, okno – vokno, odvody – vodvody) aj.;
2. v tvarosloví: místo koncovky -ý se užívá koncovka -ej (mladý – mladej, malý dům – malej dům), totéž platí pro koncovku -í (ženy nosí – ženy nosej), náhrada -é- v koncovce hláskou -ý- (dobré dítě – dobrý dítě, malé děvče – malý děvče, dobrého muže – dobrýho muže), sjednocení koncovek přídavných jmen v množném čísle (malí muži, malé hrady, malé ženy, malá kuřata, všichni byli zdraví – malý muži, malý hrady, malý ženy, malý kuřata, všichni byli zdravý), v 7. pádu množného čísla se užívá pro všechny tři rody stejné zakončení -ma (mezi našimi dobrými hokejisty – mezi našima dobrýma hokejistama, s ženami i muži – s ženama i mužema), shodná koncovka –ým tvrdých přídavných jmen v 6. a 7. pádu jednotného čísla mužského a středního rodu (o mladém muži, s mladým mužem – o mladým muži, s mladým mužem), vynechávání -l v zakončení příčestí minulého (on řekl – on řek, mohl – moh, jedl – jed), vynechávání pomocného slovesa být v 1. os. minulého času (já jsem to slyšel – já to slyšel, my jsme tam byli – my tam byli) aj.; 3. ve slovní zásobě: fajfka, flaška, rožni, švindlovat aj.; 4. ve výslovnosti: vynechávání hlásky j- ve tvarech slovesa být (já sem, ty si, ty seš ale!, my sme, vy ste), zjednodušení složitých souhláskových skupin (čtyři – štyri, ženská – žencká, hřmí – řmí, když – dyž, trable – traple), výslovnost skupiny sh- jako sch- (shoda – schoda, shromáždění – schromáždění, na shledanou – na schledanou), vynechávání zakončení slov (plivají tam – plivaj tam), zpěvná větná intonace, dloužení slov (Helé, to se povedlo, výď.) aj. /20. října 2008/ ----- ----- ----- ----- ----ocún (ale nejen on) (1) Slovo ocún se tradičně udává jako jediné původem české slovo obsahující v kořenu slova písmeno -ú-. Existují ovšem další slova domácího původu, zvukomalebná (onomatopoická) citoslovce, v nichž také píšeme kořenné -ú- (hú, bú, mú, cukrú, vrkú ad.). Jak je, doufáme, zřetelné, jedná se o grafický záznam slova, a nehovoříme tedy o hláskách, ale o písmenech (grafémech). Ve výslovnosti čeští mluvčí již dávno nerozlišují hlásky -ú- a -ů-. Žáci se v průběhu hodin českého jazyka dále dozvědí, že se písmeno -ú- v českém jazyce užívá: - na počátku slov (účast, úder, úkol, úřadovat, ústav, Ústí nad Labem, Újezd u Uničova); - po předponách (ne-úspěch, bez-úhonný, ne-ústupný, z-účastnit se, za-úpět, nadúroda); - na počátku druhé části složených slov (troj-úhelník, labsko-ústecký). V koncovkách se -ú- nepoužívá nikdy. Ve všech ostatních případech je správné psát kořenné či koncovkové -ů-, a to: - v kořenech slov (borůvka, můra, dům, půjčit, růže, vůle, zůstat); - v koncovkách podstatných jmen a přivlastňovacích přídavných jmen (hradů, hradům, městům, otcův, Petrův); - v zakončení nesklonných příjmení (Jan Tomšů, Janů, Pavlů); - v zakončení příslovcí (domů, dolů). Pamatujme vždy na správný tvar slov – některá se vyslovují i píší krátce (buvol, družička, luna, tuze, žluva, burský), jiná se píší s -ů- (blůza, bůček, fůra, ale lůza i luza). Slovesa půlit a rozpůlit mají v rozkaze krátký tvar (rozpul!, pul!). /22. dubna 2008/
----- ----- ----- ----- ----ocún (2) Psaní dvou písmen ú a ů, jež označují jedinou hlásku [ú], je dáno v českých slovech historicky a ve slovech cizího původu formou zápisu, kterou vesměs přejímáme spolu s cizími slovy; viz následující kapitola Ocún 3). V průběhu vývoje českého jazyka došlo k mnoha hláskovým změnám. V jejich rámci vymizelo kořenné i koncovkové -ú-. V některých případech se změnilo v -í (s paňú → s paní, mažú → maží, dnes spíše mažou), v jiných v dvojhlásku -ou (lúka → louka; nesú → nesou). Slovenština stejně jako některé moravské dialekty tyto tvary do značné míry zachovaly (súpis, slušnú, horúčka, skúsime; múka, dělajú). Změna [ú] v [ou] na počátku slova proběhla v hovorovém jazyce, nebyla však přijata do spisovné normy a dnes zní zastarale a má emotivní zabarvení (ouřad, ouzko, oubytě, ouroda, ouvrať, ouplněk ad.). Kořenné, příponové a koncovkové [ú] v zapisované písmenem ů se vyvinulo z hlásky [ó] přes dvouhlásku [uo] jak v kořenu slova (dóm > duom > dům, bóh > buoh > bůh, sól > suol > sůl), tak v zakončení slova (pánóv > pánuov > pánů, pánův). Dvouhláska [uo] se někdy zapisovala jako o ve formě kroužku nad písmenem u. Z tohoto zápisu vzniklo písmeno ů (kuoň > kůň). Po změně výslovnosti se kroužek začal považovat za diakritické znaménko označující délku [ú]. Jako doklad či důkaz vzniku hlásky [ú] zapisované písmenem ů z hlásky [ó] můžeme uvést střídání -ů- / -o- zejm. v krátkých slovech (nůž – nože, bůh – boží, sůl – solit) /1. 9. 2013/ ----- ----- ----- ----- ----ocún (3) Kromě slova domácího slova ocún a zvukomalebných slov (hú, bú, mú, cukrú, vrkú) se kořenné a koncovkové -ú- píše v kořenech slov cizího původu (kúra, túra) a v zakončení nesklonných slov středního rodu (iglú, ragú). Zde je malý přehled některých častěji užívaných slov: túra – delší namáhavý pochod, často provozovaný v horách; Múza – bájeslovná bytost, jedna z devíti řeckých bohyň, ochránkyň umění a vědy; múza (múzický) – umělecká tvorba, nadání, inspirace; kúra – léčebná procedura jedním prostředkem v určitém časovém úseku (zastarale také dvoření se ženě); manikúra – léčebná procedura s nehty; pedikúra – tatáž procedura s nehty na nohách; frizúra (obvykle expresivně) – účes; fúrie – zběsilá, zuřivá, lítá bytost, zejména ženská, lítice (podle Furie, lat. Furiae, římské bohyně pomsty); fúze – splynutí, sloučení, spojení; transfúze (zastarale, dnes jen transfuze) – převedení krve, plazmy dárce potřebnému jedinci; trubadúr – dávný, středověký potulný zpěvák, básník, skladatel rytířských a milostných písní, umělec; kúr – předvedení jezdeckých drezurních úloh v pořadí zvoleném jezdcem; parkúr – závodní dráha s překážkami pro koňské jezdecké skokové soutěže; medúza – mořský živočich, žahavec rosolovitého těla ve tvaru zvonce (podle mytologické Medusy); iglú – obydlí Inuitů (Eskymáků); ghúl – strašidlo; v arabských zemích pouštní démon, nekrofág (živící se mrtvým masem); súra – kapitola v Koránu; drúzy – typ účesu (ale Drúzové, šíítská sekta, jedna z islámských odnoží); ragú – pokrm z kostek masa, zeleniny ap.; šúdra – příslušník nejnižší staroindické kasty; túje – kuželovitý jehličnatý strom cizokrajného původu; skútr – jednostopé vozidlo s karoserií; žužú – měkké bonbony ze želatiny v podobě kostiček pastelových barev; vúdú (cizím pravopisem voodoo) – haitský magický kult; túz – nejvyšší
karta (eso); rúta – směr cesty, cesta; cúdy (histor.) – soudní a správní okrsek; cúdař – úředník cúdy; nús – rozum, duch, ale také princip řádu, vývoje, směřování; rúf – obecná známost; aúl – označení osad některých etnik Střední Asie, Kazachstánu a severního Kavkazu atd.; kešú (neskl.) – oříšky podobné fazolím, plody ledvinovníku západního; abúzus (kniž.) – zneužívání, nadužívání; drúza – shluk rostlinných krystalů na společném podkladu. Podobně se -ú- vyskytuje i ve vlastních jménech cizího původu: Múza; Drúzové; medvěd Balú, medvídek Pú (literární postavy); Búrové (potomci holandských osadníků v jižní Africe); Rút (biblické jméno, též starozákonní kniha); Kámasútra (indický epos o lásce); Súdán, Bhútán, Porúří, Saúdská (Saudská) Arábie, Bejrút (rozličné státy a místa); Néhrú (indický politik, současník Mahátmy Gándhího) apod. V příponách -ura, -urka, -urní se dlouhé -ú- nepíše (kultura, brožurka, bravurní). /4. května 2008/ ----- ----- ----- ----- ----ocún (4) Kromě slov domácího původu (ocún; hú, bú, mú, cukrú, vrkú) a některých moravských dialektů (múka, ogaři dělajú, majú, rola ve slúnci pod bukovú horú, enem pár kúskú, spadnúť do teho, mojeho súseda) se můžeme s kořenným grafémem (písmenem) -ú- v domácích slovech setkat ještě ve jménech a příjmeních (Pavel Grúň, František Stúpala) a v rozličných vlastních jménech, zejména pokud jejich tvary vychází z místních nářečí, dialektů (věž Trúba ve Štramberku; vrch Okrúhlá; místní část U Stúpalů; hřeben Grúň, hotel a lyžařské středisko Grúň, grúň – valašsky příkrý a těžko přístupný svah, stráň). /16. června 2008/ ----- ----- ----- ----- ----ofina – afina Slovo ofina pochází pravděpodobně z románského prostředí a označuje vlasy rovně zastřižené na čele. Termín afina ve Slovníku spisovné češtiny nenaleznete, jedná se o hovorovou variantu spisovného slova ofina. /3. září 2007/ ----- ----- ----- ----- ----Olomouc Mnozí Olomoučané se domnívají, že název jejich města je rodu mužského (ten Olomouc), nebo že jméno nanejvýš kolísá mezi (gramatickým) mužským a ženským rodem a jsou povoleny obě varianty (ten Olomouc i ta Olomouc). Místní jména, která končí v 1. pádu jednotného čísla na -c (Olomouc, Bystrc, Pankrác, Černuc, Peruc), vůbec vzbuzují podobné pochybnosti. Ve 20. letech 20. století se těmito (a jinými kolísajícími) jmény zabýval bohemista Václav Ertl a významně přispěl k rozhodnutí (kodifikaci) přiřadit tato jména k ženskému rodu a příslušným vzorům ženského rodu (v tomto případě ke vzoru píseň), a to i přes to, že v místním nářečí mají mužský rod (ta Olomouc – ten Holomóc). Ve 2. polovině 20. století se tato kodifikace objevila i v Pravidlech českého pravopisu.
V jazykovém případu jmen zakončených hláskou -c (ale také na -č, -j, -ň, -ř, -š, -ť, -l, -m, -v, -z, -ž) došlo k záměrné unifikaci (sjednocení) podle jazykového vývoje v Čechách – v českých nářečích zmiňovaná jména přešla k rodu ženskému (tyto ženské tvary se také objevovaly v soudobé beletrii), zatímco v moravských nářečích se doposud užívají mužské tvary. Na závěr je třeba jen připomenout, že nám informace k tomuto článku poskytla toponomastika, nauka o zeměpisných jménech (toponymech). /7. dubna 2008/ ----- ----- ----- ----- ----panu docentu Janu Václavu Rosovi – panu starostovi Karlu Otovi Janderovi V třetím a šestém pádu životných jmen mužského rodu se nabízí dvě konkurující si koncovky -u/-i a -ovi (pánu, pánovi; o muži, o mužovi). Užíváme-li víceslovné vlastní jméno s tituly, píšeme obyčejně koncovku -ovi až u posledního jména (o panu docentu Janu Václavu Rosovi; nikoliv pánovi docentovi Janovi Václavovi Rosovi). U jmen skloňovaných podle vzoru předseda nemáme ovšem v daných pádech možnost výběru (předsedovi, o starostovi), píšeme tedy např. o panu starostovi Karlu Otovi Janderovi. /24. září 2007/ ----- ----- ----- ----- ----Ph.D., DiS. V českém akademickém prostředí se na základě zákona o vysokých školách (zákon č. 111/1998 Sb.) objevila vedle starých, zažitých zkratek titulů nová zkratka (Ph.D., Th.D.). Tituly psané zkratkou před jménem zůstaly zachovány buď pro bakalářské a magisterské studijní obory (Bc., BcA., Mgr., MgA., Ing., Ing. arch., MUDr., MDDr., MVDr. ad.), nebo pro absolventy státní rigorózní zkoušky (tzv. malý doktorát, JUDr., PhDr., RNDr., PaedDr., PharmDr., ThLic., ThDr.). Tituly psané zkratkou za jménem (CSc. – candidatus scientiarum – kandidát věd; DrSc. – doctor scientiarum – doktor věd) byly v roce 1990 (zákon č. 172/1990 Sb.) nahrazeny zkratkou Dr. psanou před jménem (Dr. Jaroslav Novák) a v roce 1998 importovanou zkratkou Ph.D. (její obdoba pro teologická studia zní Th.D.). Závazná zkratka nového titulu se píše podle jiných zvyklostí než zkratky titulů obvyklé pro české prostředí (PhDr., MUDr., CSc., ale Ph.D., Th.D.). Klade se za jméno nositele a podobně jako dřívější zkratky titulů se od jména odděluje čárkou (Mgr. Ivan Němec, Ph.D.; Představuji vám Ing. Pavla Nováka, Ph.D., odborného asistenta na naší katedře.). Titul můžeme vyslovit jak anglicky [pí ejč dý], tak česky [pé há dé]. Podobně je relativní novinkou (1994, úprava 1998) zkratka neakademického titulu diplomovaný specialista pro absolventy vyšších odborných škol (DiS.). Zkratka se rovněž píše za jméno a platí pro ni stejná pravidla jako pro jiné zkratky tohoto typu (Ivan Němec, DiS., se představuje.). Zkratky Ph.D. a Th.D. tak zůstávají, alespoň co se týče pravopisné stránky zkratek titulů psaných za jméno, osamoceny a vytváří podivuhodnou nejednotnost (módně řečeno nesystémovost) v českém názvosloví akademických titulů. /5. listopadu 2007/ ----- ----- ----- ----- -----
písemka Slova písemka, motorák, náklaďák, panelák, věžák nám mohou sloužit jako příklady hovorového zkracování (univerbizace) dvou- a víceslovných názvů některých konkrétních předmětů, tzv. sousloví. V rámci spisovné komunikace bychom tedy měli užívat nezkrácená sousloví, např. písemná práce, motorový vůz, nákladní auto, panelový dům, výškový dům aj. Český jazyk však vesměs směřuje ke kondenzaci vyjádření, tj. zkrácení několikaslovných názvů, která současní uživatelé jazyka chápou jako neekonomická (rozumějme příliš dlouhá), a některá z nich se již objevila ve spisovné slovní zásobě (český jazyk – čeština, televizní přijímač – televizor, obchod s koloniálním zbožím – koloniál). Podobně snad jednou budeme ve spisovné komunikaci užívat slova jako např. orbitka místo orbitální stanice (nebo žvýkačka zn. Orbit), monstrák místo monstrózní případ, rakeťák místo pilot rakety atd. Zatím tuto možnost máme pouze v hovorově vedené komunikaci. /15. října 2007/ ----- ----- ----- ----- ----pohan Slovo pohan se běžně používá jako synonymum pro nekřesťana, jinověrce, bezvěrce, ateistu apod. Přitom pouze první význam slova je náležitý – pohan totiž může být velmi zbožný a upřímně věřící člověk. Ač se uživateli jazyka nabízí souvislost slova pohan se slovy hana, pohana, (po)hanět něco, (po)haněný něčím, tedy člověk pohaněný mravně, absencí obecně uznaného náboženství apod., ve skutečnosti pochází slovo pohan z latinského paganus (vesničan, venkovan, obyvatel venkova, obyvatel země, přeneseně i rolník, případně neozbrojený, původně z přídavného jména paganus – vesnický, pagus – vesnice, venkov). A co má nekřesťan společného s venkovanem? Poté, co bylo křesťanství roku 313 n. l. zrovnoprávněno s převládajícími pohanskými kulty (ediktem milánským císaře Konstantina I. Velikého), ujalo se zejména ve městech, zatímco konzervativní venkov a jeho obyvatelé, žijící ve větším sepjetí s přírodou a s jejími antropomorfizacemi – přírodními božstvy, zachovávali starší náboženství (polyteismus). Slovo pohan postupně získalo, zejména kvůli náboženské nesnášenlivosti křesťanů, kromě svého základního významu vesničan i hanlivý (pejorativní) nádech nekřesťan, tedy člověk zaostalý, nábožensky a kulturně nevzdělaný, mravně méněcenný apod. /1. září 2008/ ----- ----- ----- ----- ----Polevoj Boris Nikolajevič Polevoj (17. března 1908 – 12. června 1981, Борис Николаевич Полевой, vlastním jménem Boris Nikolajevič Kampov), jednak patří mezi donedávna oficiální sovětské spisovatele (Všivákovy paměti, Příběh opravdového člověka, Norimberský deník, Doktorka Viera), jednak je – naštěstí poměrně malou – noční můrou žáků osmých tříd, kteří nevědí, jak správně skloňovat jeho jméno, a v písemných pracích uvádí rozličné zajímavé tvary 2. pádu (Polevoje, Poleva, Polevého, Polevskího, Polevského, Polevojského i Polevskijeho). V jeho jazykovém případu si pomůžeme analogií s českými jmény.
Česká jména zakončená na -ý/-í jsou původem přídavná jména (Hrubý, Holý, Dolejší, Krejčí) a skloňujeme je podle vzoru mladý nebo jarní (Hrubého, Holého, Dolejšího, Krejčího). Taktéž slovanská jména zakončená na -yj, -y, -ij, -i (Smertnyj, Kamenskij, Golubničij, Lenskij, Znaniecki, Polanski) mají adjektivní původ a skloňují se podle vzoru mladý nebo jarní (Smertného, Kamenského, Golubničího, Lenského, Znanieckého, Polanského). Do stejné skupiny jmen náleží také slovanská jména zakončená na -oj (Polevoj, Trubeckoj, Tolstoj). Stačí si představit teoretický adjektivní tvar 1. pádu – Polevý, Trubecký, Tolstý, a pak už nám skloňování nemůže činit potíže (2. pád Polevého, Trubeckého, Tolstého, 3. pád Polevému, Trubeckému, Tolstému). /10. prosince 2007/ ----- ----- ----- ----- ----přímá řeč a uvozovky (1) Uvozovky náleží mezi interpunkční znaménka (znaménka členící text). Mohou v textu zastávat mnoho funkcí: uvádí citaci, graficky odlišují text (např. nespisovný výraz, vulgarismus, slovo užité v ironickém významu, citátové slovo, odborné termíny, výjimečně také název uměleckého díla) a především uvádí přímou řeč, tedy řeč jednajících postav. Z hlediska formy, podoby může mít záznam přímé řeči trojí podobu: a) uvozovací věta (věta, která uvozuje přímou řeč) předchází přímé řeči – po ní následuje dvojtečka; samotná přímá řeč začíná velkým písmenem a je celá i s interpunkčním znaménkem ohraničena uvozovkami (Honza si posteskl: „To bude mít drak dnes větší hlad.“ – Ve škole děti volaly: „Přijel cirkus!“ – Učitel se nečekaně zeptal: „Byl jsi, Ondřeji, dnes venku?“); b) uvozovací věta následuje po přímé řeči – přímá řeč začíná velkým písmenem a je celá i s interpunkčním znaménkem ohraničena uvozovkami, uvozovací věta má na počátku malé počáteční písmeno („Budu se muset učit,“ posteskl si. – „Dej si opravdu záležet!“ vyzýval jej trenér. – „Pojedeš s námi?“ zeptal se.); c) uvozovací věta je vložena do přímé řeči – první část přímé řeči začíná velkým písmenem a je i se svým interpunkčním znaménkem ohraničena uvozovkami; uvozovací věta začíná malým písmenem a za ní následuje čárka; druhá část přímé řeči začíná malým písmenem a je i se svým interpunkčním znaménkem ohraničena uvozovkami („A když potkáš staré lidi,“ radila matka, „pomoz jim.“ – „Tak tohle,“ ušklíbl se náčelník Líná huba, „nám teď létá nad Afrikou?“). /29. září 2008/ ----- ----- ----- ----- ----přímá řeč a uvozovky (2) S problematikou přímé řeči jsou spojeny i další, méně obvyklé situace, členění textu, případně (typografické) chyby: - pokud se v přímé řeči objeví jiná přímá řeč, měli bychom užít pro její označení jiný typ uvozovek („Stáli jsme u břehu,“ vyprávěl Kamil, „a najednou mi kdosi za zády říká: ‚Že neskočíš dolů?‘ A ostatní se začali smát.“).
Méně obvyklá řešení rozčlenění textu: - přímá řeč, zvláště v umělecké literatuře, může být uvozena i pomlčkou (- Ale pánové, naříkala květinářka, kdo to zaplatí!); - pomlčkami lze oddělovat výpovědi několika účastníků dialogu (Byli jsme u rybníka. – Skákali jste z břehu? – Ano. Ale mami ... – Co jsem ti o skákání říkala, nenechala jej domluvit matka.). Typické typografické chyby, na něž jsme již částečně upozornili ve stejnojmenném článku: - obrácené uvozovky se objevují zejména v rukou psaném textu (chybně Kapitán se posupně zasmál: “Na ráhno s ním!„ – správně Kapitán se posupně zasmál: „Na ráhno s ním!“); - interpunkční znaménko uzavírající přímou řeč je mimo uvozovky (chybně „Krásná princezno“, oslovil ji Honza. – správně „Krásná princezno,“ oslovil ji Honza.); - po interpunkčním znaménku ukončujícím přímou řeč následuje další interpunkční znaménko (chybně „Tak kdy zase přijdeš?“, zeptal se s nadějí. – správně „Tak kdy zase přijdeš?“ zeptal se s nadějí.); - přímá řeč předcházející uvozovací větě je zakončena tečkou (chybně „Pojďte dál a posaďte se.“ pobídl ji. – správně „Pojďte dál a posaďte se,“ pobídl ji.); - typografickou chybou je do české typografie aplikovaný anglický typ uvozovek (chybně "Pojďte dál a posaďte se." – správně „Pojďte dál a posaďte se.“) - součástí přímé řeči je celá replika hovořící postavy (chybně „Prosím vás, kde je zde pošta?“ „Pokud možno nejbližší,“ ihned dodal. – správně „Prosím vás, kde je zde pošta? Pokud možno nejbližší,“ ihned dodal.). - v případě, kdy je uvozovací věta vložena do přímé řeči, nemůže být první část přímé řeči zakončena tečkou, vykřičníkem nebo otazníkem (chybně „Jejda!“ vykřikl, „co to bylo?“ – správně „Jejda!“ vykřikl. „Co to bylo?“ – správně „Jejda,“ vykřikl, „co to bylo!?“) /6. října 2008/ ----- ----- ----- ----- ----ranní a raný Žáci základních škol jsou pronásledováni lítými (rozuměj zběsilými, rozlícenými) učiteli českého jazyka, kteří je nutí rozlišovat význam slov ranní a raný (ranní – cokoliv, co má souvislost s ránem; raný – časný, brzký, počáteční) a podle významu je správně užívat v textech (ranní čaj, ranní vydání novin, ranní bohoslužby, ranní mrazíky, ranní pozdrav, ranní ptáče – raný středověk, rané brambory, raná zelenina, raný osev, raná Němcová, tj. rané texty Boženy Němcové, raná gotika). Již dávno totiž zjistili, že většina nebohých, školou povinných dětí se domnívá, že slovo raný je odvozeno od podstatného jména ráno nebo od přídavného jména ranní, a právě z tohoto důvodu v něm píší skupinu -nn-. Skutečnost je poněkud jiná. Slovo ranní je odvozeno příponou -ní od slova ráno, proto se ve slově píše skupina -nn(podobně stín – stinný, okno – okenní, kámen – kamenný, čin – činný, víno, vina – vinný). Přídavné jméno raný však není odvozeno od podstatného jména ráno, jak si mnozí myslí, naopak je jeho slovem základovým – tvar ráno je ve skutečnosti ustrnulý tvar slova raný. Celá slovotvorná řada tedy zní raný → ráno → ranní. /24. března 2008/ ----- ----- ----- ----- -----
sestry voršilky Žáci naší školy občas napíší označení voršilky s velkým počátečním písmenem. Někdy pravděpodobně proto, že jej považují za vlastní jméno, jindy jako výraz úcty. Měli by však mít na paměti, že jména příslušníků společenství, politických a jiných organizací, názorových skupin, zaměstnanců, členů a příznivců sportovních klubů nebo sportovních hnutí, příslušníků náboženských vyznání i mnišských řádů se píší s malým počátečním písmenem – považujeme je za neoficiální označení (socialista, komunista, lidovec – marxista, pravičák, monarchista – smetanovci, filharmonik, tatrovák – sokol, orel – slávista, sparťan – husita, katolík, pražané, táborité, jehovista, protestant – jezuité, dominikáni, františkánky). Oficiální název řádu našich sester zní Římská unie řádu sv. Voršily; zkratka psaná za jménem (OSU) je odvozena od staršího latinského pojmenování Ordo sanctae Ursulae (sestra Marta M. Kabelková, OSU). /17. září 2007/ ----- ----- ----- ----- ----sousedé adaptovali dítě Podobné věty či slovní spojení můžeme slýchat tehdy, když mluvčí zamění zvukově nebo graficky blízká slova, která ovšem nesou odlišný význam, tzv. paronyma. Paronyma se liší jen některým rysem, např. např. délkou (líska – lyska, vina – vína, dal – dál, soli – solí, řad – řád, dráha – drahá, žila – žíla, vila – víla – vyla), hláskou (vížka – výška, požití – použití, skromný – skrovný, vytříbit – vystříbřit, kompot – kompost, bojler – brojler) nebo skupinou hlásek (dramatik – dramaturg, fyzikální – fyzický, ustavit – ustanovit). Záměna paronym může svědčit o laxním přístupu k jazyku (např. nedbalé výslovnosti), špatném sluchu (při grafickém záznamu akusticky přijaté informace), neporozumění při komunikaci, neznalosti jazykových pravidel, ale také o nepoučeném uživateli jazyka, který neovládá význam (obsah) slov. Náš mluvčí zaměnil zvukově i tvarově blízká slova adoptovat (osvojit, učinit vlastním) a adaptovat (upravit, přizpůsobit). Paronyma mohou ovšem být také prostředkem (ne)záměrné jazykové komiky – v této funkci se často používají slova více hláskově i graficky vzdálená (Dnes jsme v laboratoři prováděli fyzické pokusy. Oba problémy jsme s rodiči inzultovali. Na filmovou fakultu musel vykonat zkoušku z kynologie. Do pokoje si pověsím záclony s kretény. Pavel i Petr jsou vůči mně velmi galanterní. Dějepisu se jinak také říká hysterie. Na zahradě máme kvalitní kompot. Na dvoře tráví lelkováním svůj čas hejno bojlerů.). /13. října 2008/ ----- ----- ----- ----- ----školská jazykovědná terminologie Vlastní termíny (slova odborná) užívá kvůli přesné a jednoznačné komunikaci každý vědní obor. Soubor termínů jednoho vědního oboru tvoří oborovou terminologii. Pro školskou praxi je tento soubor výrazně omezen a mnohá slova cizího původu jsou nahrazena domácími synonymy (substantivum – podstatné jméno, nominativ – první pád, synonyma – slova souznačná), aby i po této stránce učivo odpovídalo pedagogickým zásadám přiměřenosti, názornosti apod.
Seznam jazykovědných termínů, jež by se měly užívat při výuce českého jazyka na různých stupních škol a při tvorbě učebních textů, sestavila v letech 2001–2005 terminologická komise při Jazykovědném sdružení České republiky a je k dispozici pro odbornou veřejnost, zejména autory učebnic, a rodiče na webových stránkách ministerstva školství, Jazykovědného sdružení ČR nebo např. internetového portálu Česká škola.
O kvalitě a přiměřenosti tohoto seznamu, sestavovaného pět let, si zajisté uděláte představu sami. Odborná bohemistická veřejnost projevuje radost, že se její obor přiblížil v této oblasti matematice – jak upozorňuje již 1. ročník Věstníku ministerstva školství a osvěty Československé republiky z roku 1945, mají „učitelé matematiky povinnost užívat normalisované názvosloví pro školy národní, střední a odborné ústavy učitelské z 24. března 1939“, kdy byla norma vydána Jednotou matematiků v knize Názvy a značky elementární matematiky. /21. ledna 2008/ ----- ----- ----- ----- ----tamější Přídavná jména se mj. odvozují příponami -ější nebo -ejší (srov. vedle – vedlejší, zde – zdejší). Podobně je odvozeno přídavné jméno tamější od příslovce tam. Ve slově základovém (tam) ani v příponě (-ější) nenacházíme hlásku -n-, proto píšeme zásadně tamější. Chybný pravopis slova (chybně tamnější) pravděpodobně souvisí s představou, že slovo je odvozeno od přídavného jména tamní jednou z přípon, pomocí nichž se tvoří druhý stupeň přídavných jmen (jasný – jasnější, snadný – snadnější). /18. února 2008/ ----- ----- ----- ----- ----třída Kapitána Nálepky V názvech uvedeného typu se podstatná jména jako ulice, třída, nábřeží, sady, pramen, dům apod. píší s malým počátečním písmenem. Jedná se o pravidelně se opakující slova, tzv. obecná jména druhová, jejichž úkolem není daný předmět nazvat, učinit jej jedinečným, ale usouvztažnit jej s třídou, skupinou podobných předmětů, jevů, věcí apod. Pokud následující slovo označuje vojenskou či jinou hodnost, povolání, společenské postavení, společenské vztahy apod., považuje se za součást vlastního jména (tzv. rozlišující přívlastek, který tvoří obsahovou jednotu s rozlišujícím bližším určením) a podle nových Pravidel (1993) se píše s velkým počátečním písmenem (náměstí Krále Jiřího, sady Bratří Čapků, ostrov Svaté Heleny, náměstí Generála Klapálka, nábřeží Prezidenta Beneše, pramen Knížete Václava a další). Totéž pravidlo se uplatňuje na názvy obsahující zkratky rozlišujícího přívlastku (třída Kpt. Nálepky, náměstí Gen. Klapálka, náměstí Prez. Masaryka, sady Bří Čapků). /8. září 2008/ ----- ----- ----- ----- ----typografická pravidla (1) Letošní absolventi poprvé odevzdají závěrečnou, absolventskou práci. Kromě obsahové a jazykové správnosti očekáváme také určitou typografickou úroveň. Typografie je nauka
o tom, jak má tiskovina vypadat, aby byla dobře čitelná, snadno se v ní orientovalo a aby působila jednotně a esteticky. Na tomto místě (a pro potřebu našich absolventů) nebudeme probírat všechna typografická pravidla, spíše poukážeme na nejčastější typografické chyby: Typografická chyba
Správné znění
Máte jít,pane McLeane. Kluci zůstali stát.Nevěřili tomu. Slečna křikla:„Ne!“ ovoce(např. jablka, hrušky)
Máte jít, pane McLeane. Kluci zůstali stát. Nevěřili tomu. Slečna křikla: „Ne!“ ovoce (např. jablka, hrušky)
Máte jít , pane McLeane. Kluci zůstali stát . Nevěřili tomu. Slečna křikla : „Ne!“ „Posaďte se !“ „ Stalo se něco? “ ovoce ( např. jablka, hrušky )
Máte jít, pane McLeane. Kluci zůstali stát. Nevěřili tomu. Slečna křikla: „Ne!“ „Posaďte se!“ „Stalo se něco?“ ovoce (např. jablka, hrušky)
1.5.1. Proměna prvků.
1.5.1. Proměna prvků.
Myslím ovoce jako jablka, hrušky atp.. Dne 5.května 1982 (5.5.1982) „Pojďte dál a posaďte se“. "Pojďte dál a posaďte se."
Myslím ovoce jako jablka, hrušky atp. Dne 5. května 1982 (5. 5. 1982) „Pojďte dál a posaďte se.“ „Pojďte dál a posaďte se.“
Smál se ještě dlouho poté, co z vody vylezli oba nešťastníci „Pojďte dál a posaďte se.“ odpověděl. „Pojďte dál a posaďte se!“, odpověděl. Myslel jsem to takto a ne jinak!
Smál se ještě dlouho poté, co z vody vylezli oba nešťastníci „Pojďte dál a posaďte se,“ odpověděl. „Pojďte dál a posaďte se,“ odpověděl. Myslel jsem to takto a ne jinak!
Jak uvádí Laidler, byl bohem na zemi. Frýdek- Místek, Frýdek – Místek, Frýdek–Místek Jména obyvatel - podobně jako jiná jména - uvádíme
Jak uvádí Laidler, byl „bohem na zemi“. Frýdek-Místek Jména obyvatel – podobně jako jiná jména – uvádíme
Popis chyby Chybí mezera za interpunkčním znaménkem Chybí mezera mezi slovem a závorkou Chybná mezera před interpunkčním znaménkem
Chybné mezery mezi závorkou a jejím obsahem Tečka se nepíše za nadpisy, tituly kapitol, u popisů obrázků Nepíší se dvě tečky za sebou Datum se píše s mezerami Obrácené pořadí znamének Chybně užitý anglický typ uvozovek Jednopísmenná předložka na konci řádku Chybně užité interpunkční znaménko Chybně zdvojené interpunkční znaménko se kurzívou, Zvýrazňuje VELKÝMI nebo polotučnými písmeny Citace se uvádí v uvozovkách Chybně užité znaménko spojovníku Chybně užité znaménko ve funkci pomlčky
/19. května 2008/ ----- ----- ----- ----- ----Vánoce Význam slova Vánoce je pro většinu Čechů záhadou. Druhou část slova, -noce, lze poměrně jednoznačně identifikovat – znamená noc, v množném čísle noci. Starší tvar tohoto slova – noce – se vyskytuje např. ve starých písních, koledách, říkadlech atd. (Na Vánoce dlouhé noce). Ale první část slova, Vá-, zůstává záhadou. Celé slovo Vánoce, nejen jeho první část, bylo podle jazykových badatelů převzato ze staré němčiny. Staroněmecká složenina wanahten – Weihnachten (weihen – zasvětit, Nacht – noc, nachten – smívat se) byla pro češtinu uzpůsobena tak, že první část, Weih-, naši
předkové počeštili na Vá- a druhou, -nachten, přeložili slovem noce. Pokud by bylo celé německé slovo přeloženo do češtiny, používali bychom pravděpodobně sousloví Svaté noci (podobně Veliká noc, Velikonoce). Pojem Weihnachten původně označoval pohanské svátky návratu (boha) slunce v období nejdelších nocí (zimní slunovrat). Dnes, byť svým tvarem slovo Vánoce označuje delší časové období, skutečné Vánoce, tedy narození Krista, připadají na 25. prosince (v křesťanské liturgii se slaví svátek Narození Páně). A na závěr historická poznámka: První křesťané s největší pravděpodobností nejen neslavili svátek Ježíšova narození, a už vůbec neoznačovali 25. prosinec jako den Ježíšova narození. Skutečný den Ježíšova narození není znám (viz práce historika Hermana Usenera). Svátek Narození Páně je tedy poměrně pozdní, rozhodně mladší než nejvýznamnější křesťanský svátek Velikonoce. První slavení svátku Narození Páně se udává kolem poloviny 4. stol. př. n. l. (někteří badatelé uvádí Řím roku 365 n. l.), navíc se podle Jana Zlatoústého (374–407) slavilo 20. prosince (zatímco egyptští křesťané se domnívali, že Ježíš se narodil v květnu). Ve starém Římě se slavení zimního slunovratu, dne zrození nepřemožitelného slunce (natalis solis invicti), ustálilo za císaře Aureliána na 25. prosinec, v následujících dobách byl tento pohanský svátek naplněn novým, křesťanským obsahem. /22. prosince 2008/ ----- ----- ----- ----- ----Vánoce a Velikonoce Pročteme-li si větší množství textů o těchto dvou křesťanských svátcích, zjistíme, že se v nich slova Vánoce a Velikonoce objevují s malým i velkým počátečním písmenem. Jak je tedy máme správně psát? Pojmenování Vánoce a Velikonoce nám mohou posloužit nejen jako příklad neznalosti či špatné aplikace pravopisných pravidel, ale především jako velmi dobrý doklad vývoje pravopisného systému a pravopisných pravidel a nutnosti zajímat se o jeho změny – tedy o nutnosti občas nahlédnout do posledního vydání Pravidel českého pravopisu. Do vydání nových Pravidel roku 1993 významně převládal tradiční způsob psaní názvů svátků a významných dnů. Část názvů se psala s velkým počátečním písmenem (Den horníků, Den učitelů, První máj), část jmen s malým počátečním písmenem (vánoce, velikonoce). V roce 1993 se na pultech knihkupectví objevilo nové vydání Pravidel českého pravopisu, které významně upravilo a zjednodušilo psaní mnoha pravopisných jevů, mj. také názvů svátků a významných dnů. Pro běžnou potřebu lze uplatnit zjednodušené pravidlo, že oficiální názvy jednodenních svátků a významných dnů píšeme s velkým počátečním písmenem (Velký pátek, Květná neděle, Provodní neděle, Tři králové, První máj, Svátek práce, Den dětí, Velikonoční pondělí, Štědrý den, Boží hod, Hod boží vánoční, Boží hod velikonoční, Zelený čtvrtek, Bílá sobota, Dušičky, Hromnice, Den díkůvzdání, Den boje za svobodu a demokracii, Popeleční středa, Škaredá středa, Památka zesnulých, Nový rok = 1. leden), zatímco označení delšího období, vícedenních svátků nebo neoficiální označení píšeme s malým počátečním písmenem (advent, vánoční svátky, liturgické mezidobí, masopust, půst, doba postní, doba velikonoční, sabat, letnice – neoficiální označení Svatodušních svátků, den otevřených dveří, modré pondělí, zlaté pondělí). /29. prosince 2008/ ----- ----- ----- ----- -----
viz Uživatelé českého jazyka slovo viz velmi často považují za zkratku, a proto jej chybně píší s tečkou. K domněnce, že se jedná o zkratku, je pravděpodobně svádí krátký tvar slova. Potíže, které slovo viz uživatelům působí (ať svou formou, původem, nebo významem), můžeme vidět zejména na privátních jazykových stránkách (autoři si často pletou české viz se zkratkou viz. importovanou z americké angličtiny). Ve skutečnosti se jedná o rozkazovací způsob (imperativ) slovesa vidět (přít. čas vidí, min. čas viděl, rozkaz viz!, vizme!, vizte!), a není tedy žádný důvod psát slovo viz s tečkou. Pro srovnání a případnou detekci krátkého tvaru slova vidět můžeme použít rozkazovací způsob jiných sloves 3. slovesné třídy, jejichž tvary se vytváří podle vzoru trpět (trpět – trp!, ležet – lež!, křičet – křič!, letět – leť!, měnit – měň! apod.). Slovo viz se v současných textech používá jako odkaz ve smyslu podívej se, srovnej (viz Mk 10.12; viz Novák Alois, 1987; viz str. 35). Ve svém původním významu (rozkaz) jej mluvčí jako zastarávající nahrazují např. slovesy podívej se, sleduj apod. /12. května 2008/ ----- ----- ----- ----- ----vtip, co jsem ti povídal Čeští mluvčí často užívají pro zpřesnění výpovědi vedlejší věty přívlastkové (Koupili si dům, který stojí na předměstí. Telefonní budka, z níž ti telefonuji, se nachází na rohu náměstí Republiky.). Musí mít ovšem na paměti, že v rámci spisovné komunikace je tomto případě stylisticky správné výhradně užití vztažných zájmen který, jaký a knižního jenž (vztažná zájmena podobně jako spojky a vztažná příslovce spojují větu řídicí s větou závislou). Věty přívlastkové počínající vztažným zájmenem co náleží do zcela odlišné stylové vrstvy, chápeme je totiž jako hovorové vyjádření (hovorově: Nemáte nějaký nápad, co by se dal uskutečnit? – spisovně: Nemáte nějaký nápad, který /jenž/ by se dal uskutečnit?; hovorově Starý otoman, co na něm ležím, je po dědečkovi. – spisovně: Starý otoman, na kterém /na němž/ ležím, je po dědečkovi.). Zájmeno co používáme v rámci spisovné komunikace jako vztažné zájmeno např. ve větách podmětných či předmětných (Už nevěděla, co by řekla. Je už známo, co se mu stalo? Netuším, čemu ses zasmála.). /7. ledna 2008/ ----- ----- ----- ----- ----výjimka, výjimečný – jímat, vyjímat Ve slovech výjimka a výjimečný uživatelé českého jazyka často chybují, když si při konstrukci jejich psané podoby pomáhají slovy jímat, vyjímat a snaží se zachovat stejnou hláskovou stavbu a kvantitu (délku) hlásek. Slova výjimka a výjimečný jsou skutečně odvozena ze slova základového vyjímat. Při odvozování podstatných jmen pomocí předpony vy- (vznikají tak podstatná jména označující děj nebo výsledek děje, přeneseně i předměty) však často dochází ke změně kvantity samohlásky v kořenu i v předponě (vyměřit – výměr, vybírat – výběr, vytírat – výtěr, vymlátit – výmlat, vyhýbat – výhybka, vychýlit – výchylka, vyšívat – výšivka), a analogicky tak dojde ke změně i u zmiňovaných slov (vyjímat – výjimka).
Přídavné jméno výjimečný je odvozeno od podstatného jména výjimka. V tomto případě zůstala zachována výchozí kvantita hlásek. /26. listopadu 2007/ ----- ----- ----- ----- ----základní církevní škola Součástí slovní zásoby jsou mj. také sousloví – pomocí několika slov označujeme jednu skutečnost, osobu, věc či živočicha (orbitální stanice, otakárek fenyklový, podstatné jméno, František Alois Novotný, doktor Novák). Tato slova nesou společný význam, společně pojmenovávají skutečnost (rozdíl mezi stanicí a orbitální stanicí je dostatečně zřetelný), a tak spolu také těsně mluvnicky souvisí. Z toho důvodu také sousloví nemůžeme rozdělit dalším slovem, které dále upřesňuje význam sousloví (správně vzácný otakárek fenyklový – chybně otakárek vzácný fenyklový, správně přítel František Novotný – chybně František přítel Novotný). Podobně nelze rozdělit souslovné pojmenování základní škola, a proto byl bývalý název naší školy základní církevní škola nesprávně vytvořen (správně církevní základní škola nebo základní škola církevní). /10. září 2007/ ----- ----- ----- ----- ----zápis data (1) Při zápisu kalendářního data se zejm. v úřední korespondenci setkáváme s mnohými podobami a variantami, nejčastěji s psaním bez mezer (15.5.2012, 15.května 2012 ap.). Tuto zdánlivou nejednost řeší Pravidla českého pravopisu v kapitole Zkratky a značky, v níž je stanoveno, že kalendářní data píšeme zásadně s mezerami (1. 9. 2012, 1. IX. 2012, 1. září 2012). Bez mezer (a bez teček) píšeme kalendářní datum pouze v případě vyjádření zlomkem (1/9 2012). Jiný typ psaní data se podle norem ČSN ISO 6910 (kap. 7.5 Kalendářní data) a ČSN ISO 8601 připouští pouze při vyplňování rubrik, pro počítačové zpracování či v odvolacích údajích, tedy v obchodní a úřední korespondenci. Poté platí následující pravidla: - datum se píše bez mezer (12.11.1998); - měsíc se vyjadřuje číslem (11.12.98, 15.12.1998); - den a měsíc se píší vždy dvoumístně (01.03.2007); - letopočty po roce 2000 se vyjadřují čtyřmístně (11.12.98, 02.12.2012); - při sestupném uspořádání se údaje oddělují spojovníkem, při vzestupném tečkou (2007-03-01, 01.03.2007); - zápis letopočtu s apostrofem (Praha 7. února ’98), lomítkem (8/5 1945) či pomocí římských číslic (8/V 1945, 8. V. 1945) se v administrativních textech již nepoužívá. /3. 9. 2012/ ----- ----- ----- ----- -----
zápis data (2) Kromě výše uvedených pravidel připomínáme, že údaje o datu a místu napsání neoddělujeme čárkou (Olomouc 3. února 1998) a uvádíme je v 1. pádu (chybně V Olomouci dne 3. února 1998). V souvislém textu, v osobních dopisech či v právních písemnostech apod. se měsíc vypisuje slovem a 1.–9. den v měsíci se uvádí jednomístně; celé datum se pak píše vzestupně (Váš dopis z 12. května 1998, Na Vaši stížnost z 1. března t. r., Zásilka odeslaná 7. října 2011). V českém prostředí se připouští psaní měsíce číslicí (3. 5. 2007), v tom případě však musí být za tečkami pevné mezery (klávesová zkratka pro pevnou mezeru: CTRL + ALT + mezerník). Z bezpečnostních důvodů není tento typ psaní vhodný, proto se připouští také psaní bez mezer a ve dvojmístném tvaru (Váš dopis z 3. 5. 2007, Váš dopis z 03.05.2007 – nikdy však Váš dopis z 3.5.2007). /3. 1. 2013/ ----- ----- ----- ----- -----
